Archiv štítku: doom metal

Show of Bedlam – Transfiguration

Show of Bedlam - Transfiguration

Země: Kanada
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 12.5.2017
Label: PRC Music / Dawnbreed Records / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Black Lotus
02. Tælus
03. Transfiguration
04. Hall of Mirrors
05. Lamentations
06. Easter Water
07. L’appel du vide

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Show of Bedlam mi až donedávna byli vcelku neznámým pojmem, ačkoliv již mají na kontě dekádu fungování. A to jejich jméno zachytit šlo, poněvadž prvním vydaným nosičem kapely bylo splitko se samotnými Jucifer, což je hodně známé jméno na sludgovém poli. Minul jsem i debutovou desku „Roont“ z roku 2012 a skupinu zaznamenal až v letošním roce v souvislosti s vydáním druhé dlouhohrající placky „Transfiguration“.

Oukej, nebudu hrát machra. „Transfiguration“ jsem zachytil pouze v souvislosti s tím, že se na redakčním emailu objevila promo kopie na recenzi. Což o to, ponížených žádostí o recenze nám chodí tolik, až to začíná být docela nechutné, takže aby si člověk něco z té hromady vyzobnul, musí to být zajímavé na první pohled. Show of Bedlam mě zaujali obálkou své novinky i příslibem avantgardního doomu. Ani nemluvě o skutečnosti, že dotyčný email přišel od Sentient Ruin Laboratories, jejichž vkusu jsem se již za těch pár let naučil docela věřit. Letmý poslech ukázek rovněž dopadl uspokojivě, tudíž jsem se na „Transfiguration“ vrhnul s očekáváním kurevsky hutného bahna, které se nebojí i zaexperimentovat.

Úvodní skladba „Blue Lotus“ nahrávku rozehrává nanejvýš slibně. Požadavek kurevského bahna budiž naplněn, poněvadž Show of Bedlam to drhnou hrubě až běda. Zaujal mě začátek songu, jehož ohavnost mi dala vzpomenout na působivý arcihnus „Ordo ad chao“, přestože žánrově se Show of Bedlam a Mayhem pohybují docela jinde. V neposlední řadě pak musím řádně nacenit vokál Pauliny Richards. Ta nevříská jako raněné zvíře v posledním tažení, jak by leckdo od načrtnutého žánru mohl očekávat, namísto toho vládne táhlým čistým zpěvem. I když… pojmenování „čistý“ by mohlo evokovat nějaké vysokotónové zpívánky, což má také daleko do pravdy. Paulina je uhrančivá jak ďábel, její přednes do hudebního kontextu sedí přímo skvěle, a když na to přijde, tak ano, i ona dokáže přitlačit na pilu.

Jediným negativem tak zůstává, že nějaké velké experimenty nebo hrátky s avantgardními tendencemi se jaksi nekonají. V závěru „Blue Lotus“ se sice vyskytne nějaké to hlučení – však také ne náhodou jde o jednu z vrcholných pasáží celého „Transfiguration“ – ale abych byl upřímný, očekával jsem trochu víc. Show of Bedlam se totiž představují jakožto formace, jež to umí vzít za hutný konec a „zabahnit“ jak blázen, nicméně jakékoliv výstupky nad základní rámec sludge / doom metalu se odehrávají spíš v rovině náznaků. A ty nejsou ani zdaleka tak zásadní, aby se dalo hovořit o nějakém experimentu či avantgardě.

Show of Bedlam

Situaci bohužel nevylepšují ani následující skladby. „Tælus“, „Hall of Mirrors“ a „Easter Water“ jsou samozřejmě tryzny jak hovado, riffy drtí s takovou silou, až to skoro bolí, Paulina stále výtečná. Mezihry „Transfiguration“, „Lamentations“ a „L’appel du vide“ také neruší (ještě aby, když druhé dvě jmenované mají jen dvacet respektive čtyřicet vteřin). Všechno tedy zní stejně v pohodě jako v případě „Blue Lotus“, přesto se zanedlouho začne projevovat hlavní neduh desky, jímž je přílišná jednotvárnost materiálu. Pozdější songy nejsou vůbec špatné a samy o sobě obstát dokážou, byť se všechny pohybují někde okolo deseti minut (zhruba). Jenže když se člověk snaží vstřebat celý počin jakožto celek, dostavuje se stereotyp, který protrhne jen občasná výraznější pasáž s povedeným riffem (nebo jiným prvkem).

A to mi bohužel nestačí k tomu, abych mohl „Transfiguration“ nějak zásadně vychvalovat. Schopnosti totiž Show of Bedlam nesporně mají a v základě hrají fakt dobře, ale cítím, že jejich potenciál je mnohem vyšší a že by to zvládli ještě lépe, než jak na svém druhém albu předvádějí. Opravdu by dle mého skromného názoru pomohlo, kdyby se Američané odvázali a víckrát zkusili zabejčit s hlukem, jako se tomu děje v závěrečné pasáži „Blue Lotus“, protože takhle to působí jako přílišná sázka na jistotu. Jakkoliv kvalitně odehraná.


Nephilim’s Howl – Through the Marrow of Human Suffering

Nephilim's Howl - Through the Marrow of Human Suffering

Země: Finsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 6.5.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Void Reflections I – Remembrance
02. Of Ordeals and Triumph
03. Hate Revelations
04. Against the Worlds That Bind Us
05. Through the Marrow of Human Suffering I, II & III

Hrací doba: 41:04

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Nephilim’s Howl bych se nebál zařadit k docela příjemným překvapením. Debutující skupina, žádná známá jména v sestavě, žádná předchozí neřadová tvorba, na jejímž základě by si člověk mohl vytvořit nějaká vyšší očekávání. Prostě nic, co by dopředu nasvědčovalo tomu, že nahrávka s názvem „Through the Marrow of Human Suffering“ bude opravdu dobrá. Letmý poslech ukázek ovšem dopadl slibně, tak jsem se pustil do díla…

A hned na první poslech se „Through the Marrow of Human Suffering“ ukázalo jako životaschopné album. Tedy, abychom si rozuměli, netvrdím, že se jedná o nějakou zásadně výjimečnou, geniální či nepřekonatelnou záležitost – to říkám, aby náhodou podobný dojem nevznikl. Takové tvrzení by samozřejmě bylo těžce mimo mísu a nijak by neodpovídalo skutečné úrovni nahrávky. Jinými slovy řečeno, jedná se „jenom“ o nadprůměrnou věcičku, ale nakonec – ani tohle není vůbec špatný výsledek! A to se ani nemusíme uchylovat k pochybným berličkám typu „na debutující kapelu“.

Finové dle mého sluchu (jejž ovšem můžete klidně považovat za pochybný, v tom vám nemůže nikdo zabránit) nehrají nic přehnaně originálního. Žádné velké překvapení – vždyť kdo dnes dokáže přijít s opravdu výlučným soundem? Z toho logicky vyplývá, že „Through the Marrow of Human Suffering“ musí bodovat jinými aspekty.

Nephilim’s Howl produkují black metal ve středním až pomalejším tempu a v rámci žánru jistě nepatří k žádným velkým extrémistům. Naopak si myslím, že jejich muzika je poměrně lehce stravitelná, ale na druhou stranu – to neznamená, že musí být automaticky povrchní nebo podbízivá. Každopádně, Finové se soustředí především na chytrou kompozici a atmosféru. A naštěstí obojí vychází.

Písně jsou s výjimkou úvodní „Void Reflections I – Remembrance“, která trvá čtyři a půl minuty, relativně dlouhé – od šesti a půl minuty až po necelých třináct – ale jsou dostatečně členité na to, aby nenudily. Jejich struktura je zajímavá a poměrně propracovaná, aniž by Nephilim’s Howl skákali od jednoho ke druhému bez hlavy a paty. Úplně v klidu zde spolu mohou koexistovat chytlavé pasáže s momenty, v nichž Finové dají prostor vyniknout kytarovým melodiím. A ty jsou leckdy výstavní.

Na druhou stranu, trochu mi na „Through the Marrow of Human Suffering“ chybí nějaké rychlé chvilky, vůbec by mi nevadilo, kdyby se Nephilim’s Howl občas odhodlali i trochu zasypat. To se za celou dobu trvání alba nestane snad ani jednou, nahrávka se po celou dobu drží v pohodlném středním tempu, díky čemuž může poslech ke konci působit mírně stereotypně, ačkoliv závěrečná „Through the Marrow of Human Suffering I, II & III“ není nijak horší než její předchůdkyně. Nicméně se naštěstí nejedná o tak zásadní problém, aby to dojmy z celého počinu pohřbívalo. Jedna věc se totiž musí nechat – tento nedostatek dokáže vynahradit již zmiňovaná vcelku povedená atmosféra.

Nephilim’s Howl

Aby to všechno nevypadlo až moc dokonale, je nutno zmínit ještě jednu věc. „Through the Marrow of Human Suffering“ má velkou sílu na první poslechy, kdy jsem se u desky skutečně bavil. Mnohem víc, než bych sám čekal. S postupem času ovšem zaujetí padá. Je pozitivní, že nikdy nespadne tak razantním způsobem, aby člověk musel přehodnotit názor o povedené nahrávce, ale i tak jde o nezanedbatelný propad.

Pořád si tedy stojím za tvrzením, že se Nephilim’s Howl bez nějakých větších obtíží dostali do nadprůměrných vod. Krok na vyšší stupínek už ale nezvládli – na to by jejich hudba musela umět rozvibrovat struny podvědomí, což se neděje. I přesto se člověk nemusí stydět zařadit si „Through the Marrow of Human Suffering“ do sbírky; další tvorbu Nephilim’s Howl si také rád poslechnu.


Zaraza – Spasms of Rebirth

Zaraza - Spasms of Rebirth

Země: Kanada / Ekvádor
Žánr: industrial / doom metal
Datum vydání: 28.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Church of Gravity
02. Maskwearer
03. Imti Raymi
04. Blood.ov.Psychiatrists
05. Roadkill to You
06. Wulkan

Hrací doba: 38:21

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Zaraza není příliš známou formací, alespoň mně to tak přijde. Kapela vznikla již před drahně lety a sama sebe nazývá pionýry experimentálního sludge / doom metalu, ale já osobně jsem tohle jméno až donedávna vůbec neznal a nikdy dříve jsem nezaznamenal, že by někdo jako oni měl mít nějaký vliv na rozvoj jakékoliv (sub)scény nebo že by inspiroval množství dalších skupin k tvorbě podobně laděné hudby. Kdo ví… možná jsem jen špatně koukal a skutečně ignoroval nějaký kult, možná jde jen o přeceňování sebe sama ve styl „hraju dlouho = jsem legenda“. Ale to ať posoudí někdo jiný, kdo v tom má dostatečný přehled.

Já mohu posloužit jen snůškou suchých objektivních faktů, dle nichž začala historie Zaraza již v raných devadesátých letech. Skupina fungovala až do roku 2006, kdy se rozpadla, nicméně za tohle poměrně dlouhé časové období stačila vydat pouhé dvě dlouhohrající desky – „Slavic Blasphemy“ (1997) a „No Paradise to Lose“ (2003). Obnova činnosti přišla v roce 2015. Kromě toho se Zaraza v mezičase přetvořila z kanadské formace na mezinárodní projekt na dlouhou vzdálenost mezi Kanadou a Ekvádorem. Co je ale nejdůležitější, reunion letos vyústil ve třetí řadové album, jehož název zní „Spasms of Rebirth“. A musím říct, že čistě na jeho základě mě Zaraza o své (domnělé?) legendárnosti tedy nepřesvědčila.

Na první poslech vlastně „Spasms of Rebirth“ nezní nezajímavě. Posluchače přivítá hutný odlidštěný industriálně metalový sound v pomalém drásavém tempu. Docela z toho smrdí Godflesh, ale nakonec proč ne, taková hudební forma mi smysl dává a poskytuje slibné pole pro vytvoření dostatečně ohavné a snad i působivé nahrávky.

Jenže se tak neděje. Zaraza totiž všech šest skladeb na „Spasms of Rebirth“ pojali natolik podobně, až skoro stejně. Chladný kovový zvuk, táhlé doomové riffy, hutná baskytara, blátivé vokály a vždy zcela totožné tempo. K tomu přidejte, že každá píseň stojí vesměs na jednom motivu, který se omílá furt a furt dokola. Což není zrovna slast, když vezmeme v úvahu, že nejkratší song má pět a půl minuty a ten nejdelší osm a půl minuty. Výsledkem je strašná jednotvárnost, z níž pramení i jeden z největších zabijáků dobrého poslechu – nuda.

„Spasms of Rebirth“ mi tím pádem přijde jako dosti ubíjející album, ale ne v tom potenciálně dobrém slova smyslu, kdy se myslí negativistické emoce pramenící z hudebního obsahu, nýbrž skutečně nuda. Ani jedna ze šesti přítomných písniček mě nedokázala výrazněji zaujmout, utkvět v paměti, neřkuli něco předat. A taková konstelace mi nedává příliš prostoru pro jakoukoliv shovívavost při hodnocení. Ta nahrávka je prostě strašně slabá, nezáživná, těžkopádná, mdlá, únavná, až stařecky unavená. Prostě o ničem.

Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel letmo poslechnout oba staré počiny Zaraza a na první pokus mi oba přišly výrazně lepší než „Spasms of Rebirth“. Na „Slavic Blasphemy“ jsem našel fajnový oldschoolový industrial občas podpořený kytarou, „No Paradise to Lose“ na mě působilo tak na půli cesty mezi debutem a letošním počinem, akorát kompozičně a kvalitativně mnohem zajímavější než „Spasms of Rebirth“. Tím spíš se nabízí otázka, nakolik byl návrat Zaraza smysluplný, když, jak se zdá, dvojice na svou starší tvorbu nedokázala navázat důstojně. Ale když nic jiného, alespoň jsem díky tomu jméno skupiny zaregistroval, což nemusí být k zahození, jelikož ty staré věci se tváří, že za podrobnější průzkum stát budou. Samotnému „Spasms of Rebirth“ však nemá smysl věnovat pozornost.


Loathfinder – The Great Tired Ones

Loathfinder - The Great Tired Ones

Země: Polsko
Žánr: blackened doom metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 28:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Agilní polská firmička Godz ov War Productions představuje další mladou kapelu ze své domoviny. Krakovský projekt Loathfinder má dle dostupných informací na starosti jediný člověk, a sice Kacper Półchłopek, jenž dle fotky vypadá, že mu ještě ani fousy nezačaly růst. Tak se pojďme podívat, co za prvotinu borec ukuchtil…

Název „The Great Tired Ones“ vypadá trochu jako parodie na Lovecratovy mýty, ale kdo ví. Každopádně, přinejmenším artwork je docela paráda a podobně slibně se zpočátku jeví i samotná hudba. Zpočátku.

Pokud má „The Great Tired Ones“ na svědomí skutečně jeden mladý floutek, tak je to docela dobrá práce a chlapec zjevně nějaké schopnosti má. Než to zas na mě nějaký píčus v komentářích zkusí, tak na rovinu říkám, že ne, já bych něco takového v tomhle věku určitě nenatočil. Jenže nemusíte být šéfkuchař, abyste poznali, že se nějaká kejda nedá žrát (a navíc bych o tom mluvil stejně, i kdyby to natočila banda zkušených fotrů). To je možná poněkud silné přirovnání, poněvadž „nežratelné“ „The Great Tired Ones“ rozhodně není, ale pokud se oprostíme od alibistických berliček typu „na to že jde o debut“ nebo „na to kolik mu je“, pak není důvodu vychvalovat do nebes něco, co je vlastně jen oukej jednohubka na pár poslechů, zcela jistě však ne dílko špičkových kvalit.

Na první poslech působí „The Great Tired Ones“ velmi dobře a právě při onom úvodním seznamování minialbum vyznívá nejlépe (snad proto, že jste jej ještě nestačili prohlédnout?). Blackmetalovou patinou potažený doom zní hodně zatěžkaně a hrubě, což je samozřejmě cool. Jak ale poslechy přibývají, rychle se začnou projevovat také nedostatky předkládaného materiálu. Patří k nim například stereotyp. Všechny čtyři skladby jsou totiž postavené především na jednom riffu, jehož neustálé omílání brzy zhořkne. Dojmu pak nepřidá ani skutečnost, že čtveřice přítomných songů jede v totožném tempu, díky čemuž se ona půlhodina stává poněkud ubíjející. Je to škoda, poněvadž některé nápady a vedlejší linky schované za základní riffovou hradbou nejsou marné. Loathfinder je však nedokáže skutečně prodat.

Samozřejmě, že – nakonec ani já se tomu klišé nevyhnu – vzhledem k situaci (debut, předpokládaný věk autora něco-náct) to je slušná práce a v budoucnosti by z Loathfinder mohla kápnout solidní muzika. Rozhodně se tak ale nestane, budeme-li všichni autora už nyní plácat po zádech, jakou fantastickou desku nahrál. „The Great Tired Ones“ jen o kousíček překračuje průměrnou hranici a jeho neslyšením o vůbec nic zásadního nepřijdete.


(Dolch) – An den Mond

(Dolch) - An den Mond

Země: Německo
Žánr: (spi)ritual doom metal / post-punk
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Hrací doba: 08:52

Odkazy:
bandcamp

Dobrých skupin běhá po světě poměrně mnoho, ale pouhý zlomek z nich lze zařadit k těm skutečně výjimečným a ojedinělým. U německých (Dolch) bych se ovšem vůbec nebál tvrdit, že právě oni k té elitě mimořádných a nevšedních formací patří. Z jejich silně atmosférické hypnotické hudby jsem naprosto v prdeli už od doby, kdy jsem před několika lety na tenhle skrytý klenot narazil poprvé. Nejvyšší čas si jej poprvé představit i na našich stránkách, k čemuž nám poslouží letošní květnový sedmipalec „An den Mond“.

Stylově jsou (Dolch) rozkročeni mezi jakousi spirituální formou doom metalu, post-punkem, rockem, blackmetalovou estetikou a doteky ambientu, k čemuž navrch přihazují fenomenální vokály (obě pohlaví). Nečekejte ovšem nějaké laciné skřeky – jde o éterický čistý zpěv. Výsledný koktejl kouzlí neopakovatelnou magickou atmosféru opředenou hypnotickou tajemnou aurou. Transcendentální zážitek a přesun mysli do nadzemských sfér? Skutečně ano! Že volím přespříliš silná slova? Pokud tomu tak je, pak mi vysvětlete, proč se chce člověku až plakat štěstím z toho, jak dokonalé to je…

Naštěstí ani „An den Mond“ extrémně vysoko posazenou laťku nesnižuje a bezezbytku a bez zaváhání potvrzuje, proč jsem výše psal, co jsem psal. Titulní skladba na straně A vesměs „pouze“ pokračuje v tom, co (Dolch) předváděli již na svých starších počinech, ale v tomto případě to za žádných okolností není myšleno v pejorativním slova smyslu. Takřka ihned člověka obklopí již známá nezaměnitelná spirituální nálada, jež asi nepřekvapí nikoho, kdo se s (Dolch) již v minulosti setkal, ale silně zapůsobit dokáže i tak. Zastřené kytary, hluboké rituální údery bicích a fantastické vokály se opětovně spájí do strhující mozaiky, při jejímž poslechu se neochvějně potvrzuje již známá pravda – hudba této formace je hodna uctívání jako málokterá jiná.

Píseň „Dagger Moon“ na B straně se již z běžné produkce (Dolch) malinko vymyká, ale to je dáno tím, že nejde o jejich původní kompozici, nýbrž o předělávku od dnes již nefunkční oregonské punkrockové skupiny Dead Moon. (Dolch) originální skladbu samozřejmě přepracovali do svého specifického stylu a z tohoto hlediska vlastně v kontextu jejich tvorby smysl dává, přestože jsem řekl, že jde o něco trochu jiného. Nakonec ale – tím nejdůležitějším je jako vždy skutečnost, zdali výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Dagger Moon“ opět boduje na plné čáře.

(Dolch)

Očekávám, že zanedlouho se jméno (Dolch) v našich končinách a v určitých kruzích dostane více na odiv, jelikož kapelu čeká pražský koncert po boku King Dude a The Ruins of Beverast (29. října). Nicméně jakkoliv jsou tyto dvě formace skvělé a jsem na ně samozřejmě zvědav, právě (Dolch) jsou dle mého nejzajímavějším dílkem téhle extrémně silné soupisky. Fenomenální záležitost, již stojí za to znát.


Avatarium – Hurricanes and Halos

Avatarium - Hurricanes and Halos

Země: Švédsko
Žánr: hard rock / doom metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Into the Fire / Into the Storm
02. The Starless Sleep
03. Road to Jerusalem
04. Medusa Child
05. The Sky at the Bottom of the Sea
06. When Breath Turns to Air
07. A Kiss (From the End of the World)
08. Hurricanes and Halos

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

O Avatarium se již od jejich počátku říkávalo, že jde o tu kapelu, kterou si založil Leif Edling poté, co skončila studiová činnost legendárních Candlemass. Tím spíš je paradoxní, že se tenhle švédský baskytarista ze sestavy Avatarium pomalu vytrácí. Snad by i bylo pochopitelné, že se skupinou nehraje živě, protože to roky nedělá ani u Candlemass – na vině jsou zdravotní problémy. Nicméně loni začal vydávat muziku se svým novým projektem The Doomsday Kingdom, v němž opět hobluje svůj tradiční epický doom, a v Avatarium ustupuje do pozadí. Již se ani nenachází na aktuálních promo fotkách a na letošním albu „Hurricanes and Halos“ vůbec nehraje.

Flintu do žita však Leif v rámci Avatarium úplně nehodil. Nakonec totiž na „Hurricanes and Halos“ přece jenom zastává jednu důležitou roli, byť tato možná není na první pohled vidět, ale v konečném důsledku je nanejvýš zásadní – jde o roli skladatelskou. Leif Edling totiž napsal šest z osmi skladeb přítomných na desce, pouze „Road to Jerusalem“ a „When Breath Turns to Air“ společnými silami složili zpěvačka Jennie-Ann Smith a kytarista Marcus Jidell (což jsou jen tak mimochodem manželé).

Tak či onak, „Hurricanes and Halos“ úspěšně dokončuje přerod AvatariumEdlingovského doom metalu na tvrdší hard rock s výrazným retro feelingem. Ale to je prohlášení, které by snad nikoho nemělo překvapit – vždyť už na bezejmenném debutu byly takové tendence v náznacích patrné a druhé album „The Girl with the Raven Mask“ jasně ukázalo, že jde o směr, jímž se Avatarium hodlají ubírat. Lze tedy říct, že „Hurricanes and Halos“ logicky pokračuje v cestě svého přímého předchůdce. Což samozřejmě v zásadě není špatně. Myslím, že by šlo klidně prohlásit, že nyní už mají Avatarium blíže k soundu vlny psych doom rocku než ke zvuku Candlemass.

Přesto když „Hurricanes and Halos“ srovnám s „Avatarium“ a „The Girl with the Raven Mask“, nějak se nemohu zbavit dojmu, že minulé věci mi chutnaly o něco více. Nějak nevidím, co konkrétního bych novince mohl vytknout, protože je to samozřejmě zkušené poskládané, zahrané na vysoké úrovni a v neposlední řadě – Jennie-Ann Smith je opět za bohyni vládnoucí nádherným hlasem. Co je tedy špatně? Možná jen subjektivní citečky, aktuální rozpoložení, kdo ví…

Nicméně pozor. Netvrdím, že je „Hurricanes and Halos“ špatné. Naopak je tu několik výtečných skladeb, které vyzdvihnout musím. Hodně se mi líbí druhá „The Starless Sleep“, v níž nacházím tuny onoho feelingu, jejž postrádám třeba v otvíráku „Into the Fire / Into the Storm“. Takhle by to tedy šlo – „The Starless Sleep“ v sobě pojí rockový drajv, psychedelický nádech i mírnou zasněnost a funguje to prostě na jedničku. Velmi zajímavá je i polo-baladická „Road to Jerusalem“ s jižanským pelem a jednoznačným vrcholem celé kolekce je pro mě rozmáchlá devítiminutovka „Medusa Child“, jejíž některé pasáže mají atmosféru jako hrom. Vcelku sympaticky dopadla i předposlední „A Kiss (From the End of the World)“, v níž se Avatarium uchylují až k sabbaťácky zatěžkaným riffům.

Avatarium

Na druhé straně však stojí sorta písniček, které jsou sice oukej a není problém je poslouchat, ale nepřinášejí nic zásadního. Album nikam neposunou, kapelu jako celek už vůbec ne, a vybroušení již slyšeného do ještě poutavější podoby rovněž nenabídnou. Jak už jsem naznačil, patří sem třeba hned úvodní „Into the Fire / Into the Storm“. A kromě ní ještě „The Sky at the Bottom of the Sea“, která sice šlape a má několik pěkných melodií (aby ne, vždyť hammondkový zvuk je božský jen sám o sobě!), ale jak jsem řekl – není to nic zásadního. Pomalá „When Breath Turns to Air“ na mě působí poněkud ospale a zbytečně unaveně a finální titulka vlastně taktéž.

Celkově vzato však na mě „Hurricanes and Halos“ rozhodně nepůsobí jako průměrná deska. Tvrdit něco podobného by vůči kapele zavánělo křivdou. Všichni přítomní muzikanti jsou příliš dobří a zkušení na to, aby něco takového dopustili. Akorát už jsem u Avatarium v minulosti nadšením skákal a „Hurricanes and Halos“ mi neposkytuje dostatečnou motivaci, abych tak udělal znovu. Přesto – o ostudu se v žádném případě nejedná.


Woest – La fin de l’ère sauvage

Woest - La fin de l'ère sauvage

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 21.1.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le froid éfface
02. Tout s’écroule
03. La fin de l’ère sauvage
04. Noir
05. Moelleuse et tiède
06. Toundra

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest

„Barbarism is the natural state of mankind. Civilization is unnatural. It is a whim of circumstance. And barbarism must always ultimately triumph.“
(Robert Ervin Howard)

Uvedeným citátem od Roberta Ervina Howarda, jejž tento americký spisovatel známý především jako stvořitel postavy Barbara Conana napsal ve své povídce „Beyond the Black River“ (v českém vydání „Za černou řekou“), uvozuje svou debutovou desku „La fin de l’ère sauvage“ francouzská smečka Woest. Jeho obsah napovídá, že Francouzi nehodlají hrát nějaký kinder pseudo-metal pro pozéry, ale spíš budou chtít navázat na tradici kapel, jejichž tvorba se stala synonymem pro násilný a agresivní audio teror.

V základě by se dalo říct, že tomu tak do jisté míry skutečně je, poněvadž Woest vážně nehrají muzikou vhodnou do odpoledního programu lokálního agro-rockového fesťáčku. Na druhou stranu by bylo příliš hysterické tu rozhlašovat, jakýpak to není extrém. Na rovinu si řekněme, že existují mnohem ostřejší kapely než Woest, ať už si pod tím představíte cokoliv – bestialitu, negativismus, depresi, disharmonii nebo něco jiného dle vaší libovůle. Ve všech těchto ohledech najdete skupiny, jež daný aspekt dotahují do větších extrémů.

V některých jmenovaných pocitech jsou navíc Woest na velmi nízkém levelu. Nechci však, aby takové tvrzení znělo jakkoliv pejorativně, pouze se snažím nějakým opisem dostat k tomu, nač se na „La fin de l’ère sauvage“ můžete těšit. Když tedy říkám, že ve tvorbě určitých temných pocitů Woest neexcelují, je to spíš kvůli tomu, že se ve svém přístupu vydávají odlišnou cestou. Ukázkovým příkladem budiž bestialita, již Francouzi postrádají. Jejich produkce je spíše pomalejšího rázu a soustředí se na chladnou negativní atmosféru, čemuž ostatně přispívá i patřičně ztrápený vokál. Kdybychom tedy řekli, že jde o odtažitý black metal v doomovém tempu, myslím, že to bude vcelku odpovídat tomu, co se na „La fin de l’ère sauvage“ reálně odehrává. Naproti tomu třeba negativismus k výrazným atributům nahrávky patří.

Jedním z dalších důležitých atributů alba je i zvuk, který je v tomto případě poněkud zvláštní. Můžeme se dohadovat, do jaké míry je to záměr a nakolik to vyplynulo z okolností či (ne)schopností, ale výsledek této debaty stejně bude bezpředmětný, protože zůstává faktem, že desce výrazně přebasovaný zastřený sound prospívá. Právě ten má totiž na svědomí, že „La fin de l’ère sauvage“ dýchá jakousi chladnokrevnou industriální odtažitostí, ačkoliv se v samotné hudbě žádné opravdové industriální prvky neobjevují. Každopádně je nutno dodat, že přinejmenším zpočátku to celé zní dost zvláštně a člověk si musí na tenhle zvuk chvíli zvykat, ale jakmile se tak v mém případě stalo, zalíbilo se mi to. Alespoň nějaký náznak osobitosti a odlišnosti od bezejmenného davu se vždy cení.

Woest

Ocenit lze na „La fin de l’ère sauvage“ i atmosféru, k níž onen sound nakonec výrazně přispívá. Ta je vcelku povedená. Na druhou stranu, nemá smysl tvrdit, že by to album bylo nějak převratné nebo dokonalé. Celková atmosféra nahrávky je sice dobrá, ale že bych mezi sebou jednotlivé skladby nějak rozeznával, to ani ne. I když tohle mi ještě nevadí nijak zvlášť zásadně. Kromě toho se tu nacházejí i některé momenty, jejichž prostřednictvím Woest svou laťku podlézají – například výrazné kytarové sólo v závěru „Moelleuse et tiède“ mi do celkové stylizace alba příliš nesedí.

A v neposlední řadě… řekněme si na rovinu, že Woest jsou prostě „jenom“ dobrá, nikoliv výborná. „La fin de l’ère sauvage“ je poměrně sympatická práce, jíž neschází určité přednosti, ale nic zásadního to zase není. Nicméně se pořád jedná o debut a z tohoto hlediska bych se nebál tvrdit, že Francouzi vykročili pravou nohou. Povězme si upřímně – kolik nových kapel si dokáže hned svým prvním počinem sáhnout byť i na jen lehce nadprůměrnou hranici? Rezervy tu jistě jsou a je jich dost, ale obecně vzato mi přístup Woest smysl dává a rád si poslechnu i další desku.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Mudbath – Brine Pool

Mudbath - Brine Pool

Země: Francie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Third I Rex

Tracklist:
01. Burn Brighter
02. End Up Cold
03. Seventh Circle
04. Zone Theory
05. Rejuvenate
06. Fire

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Mudbath jsou jedním z těch případů, které si člověk zkusí poslechnout úplně naslepo. Kapela je relativně mladá a funguje teprve pár let, ale letošní „Brine Pool“ debutem není – vstup do dlouhohrajícího světa si tihle Francouzi odškrtli již před dvěma lety prostřednictvím počinu „Corrado Zeller“ a ještě z dřívějška mají v portfoliu i jedno minialbum „Red Desert Orgy“. Já osobně jsem však o této pětici z Avignonu doposud neslyšel a „Brine Pool“ je tím pádem mým prvním setkáním s tvorbou Mudbath. V sestavě také žádné známé ksichty nevidím, vydavatelství je sice oukej, ale rovněž žádný vyslovený trhák, na jehož vkus bych mohl pravidelně sázet, obálka mě taky nijak zásadně nerozrajcovala (byť ta ještě patří k nejvýraznějším atributům nahrávky). Jednoduše po všech směrech – náhodná hudební známost. Ale když nic jiného, název kapely alespoň slibuje, že vás ta muzika vykoupe v bahně…

Ale nakonec proč ne. I z takových setkání mnohdy vylezou zajímavé objevy, vždyť už nejednou se mi stalo, že jsem něco pustil úplně náhodně a spíš jenom z nudy, abych posléze zjistil, že se jedná o parádní záležitost a danou skupinu začala sledovat i nadále. A zrovna v případě Mudbath se něco takového… nestalo.

Především teda musím říct, že jsem zklamán, že mi „Brine Pool“ nedalo to, co název formace slibuje. Mudbath sice hrají nějaký jakože sludge, ale pokud byste podobně jako já chtěli, aby vám Francouzi vymáchali držku v ohavných bahenních sračkách, budete zklamáni taktéž. Mudbath hrají spíš mírnější a usedlejší formu žánru, což… na jednu stranu nic proti tomu, ale na tu druhou si říkám, jaký to má vlastně smysl, když sludge metal většinou člověk poslouchá právě kvůli tomu, aby dostal zabrat pořádně hutným temným riffováním. Zde je to takové obyčejné, kapela neumí svého posluchače dostatečně uzemnit a ukázat mu, kdo je tady pánem.

Nějakou silnější atmosféru rovněž postrádám, byť mnohé pasáže napovídají, že se o ni Mudbath nejspíš snažili. Ještě třeba vybrnkávání v první půlce úvodní osmiminutovky „Burn Brighter“ je docela v pohodě, ale prostě nic zvláštního nebo pamětihodného. Ačkoliv uznávám, že různé kytarové vyhrávky jsou ještě tím lepším, protože zejména v riffech mi Mudbath přijdou strašně slabí – úplně standardní práce, často se to zvrhává do čisté nudy, obzvlášť když se Francouzi pokusí zpomalit do šnečího tempa, a když to ani po zvukové stránce nenakope do břicha, tak se prostě ptám, proč bych měl takový rádoby sludge poslouchat…

Jistě, kdybych tvrdil, že je „Brine Pool“ skrz naskrz píčovina jak mraky a nedá se to poslouchat, tak bych byl vůči Mudbath přespříliš příkrý. Takhle špatné to určitě není, ve skutečnosti asi dosavadní průběh recenze vyznívá mnohem hůře, než na jaké úrovni skupina skutečně je. Vzato kolem a kolem je „Brine Pool“ relativně neurážející muzika a není problém ji strávit. Předešlé věty ovšem neberte tak, že chci dosavadní ostrou kritiku nějak zjemnit. Jako celek to sice lze poslouchat, ale nelze přehlížet, že tu jsou celé hluché minuty, a například kvazi-atmosféra první třetiny „Seventh Circle“ nebo celá brnkací „Rejuvenate“ jsou prostě čistokrevná nuda.

Jinými slovy, máme tu co do činění s typicky průměrným počinem, jehož náplň za větší pozornost nestojí. Mudbath mě na svém druhém albu nedokázali zaujmout vůbec ničím a za chvíli už ani nebudu vědět, jak to vlastně znělo. Oukej, vyzkoušel jsem to, ale tím to pro mě hasne a druhou šanci už Mudbath ani v budoucnu dávat nebudu, protože jaksi necítím, že by tu byl potenciál na víc, než co se na „Brine Pool“ nachází…


Sabbath Assembly – Rites of Passage

Sabbath Assembly - Rites of Passage

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 12.5.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Shadows Revenge
02. Angels Trumpets
03. I Must Be Gone
04. Does Live Die
05. Twilight of God
06. Seven Sermons to the Dead
07. The Bride of Darkness

Hrací doba: 44:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl.

Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu BowenJex Thoth) jsem se nějak nedostal. Obligátní klišé pohádku o tom, jak daný stav věcí konečně změnilo vydání nového alba, si jistě umíte představit i bez mé nápovědy, takže se tím nebudu nadále zdržovat a rovnou se pokusím o nějakou stručnou sumarizaci svých dojmů z „Rites of Passage“.

Pod krásně namalovanou obálkou se skrývá hudba zdánlivě standardní žánrová produkce, jakou jsem naznačil již v úvodním odstavci. Ale jenom zdánlivě, poněvadž Sabbath Assembly na to jdou přece jenom trochu jiným směrem, přinejmenším tedy na svém aktuálním pátém řadovém albu. Takto řečeno to vypadá jako plus, že Američané nehrají přesně dle stanovených vzorců, ale realita je taková, že to, co je teoreticky a papírově pozitivem, je prakticky i největším kamenem úrazu „Rites of Passage“.

Když se Sabbath Assembly pustí do archetypálního rockového riffování, pak věřte tomu, že to funguje náramně a přesně v takových momentech se mi „Rites of Passage“ skutečně líbí. Problém ovšem spatřuji v tom, že Sabbath Assembly tímhle pohříchu šetří. Jako by se snad ani nechtěli pořádně rozjet, jako kdyby ony kýžené krystalické riffy záměrně odkládali, a když už s nimi přijdou, velmi záhy nastupující tempo zase zabrzdí nějakou změnou ve struktuře písně. Příliš mnoho zvratů a příliš mnoho snahy o jakýsi progresivnější přístup, na jejichž oltář padla skladatelská lehkost a plynulost hudby, což jsou atributy, které mi strašně moc scházejí. Obzvlášť u tohohle druhu muziky je postrádám téměř zoufale.

Sabbath Assembly samozřejmě nehrají jak nějaké lamy. Je zde spousta momentů, v nichž zámořská pětice ukazuje, že dokáže přijít se skvělými a vysoce poutavými nápady. Třeba kytarové sólo v závěru „Shadows Revenge“ je nádherné. „I Must Be Gone“ graduje možná až příliš zdlouhavě a první půlka působí trochu natahovaně, ale v té druhé se nacházejí skvělé motivy, kvůli nimž stojí za to vydržet. „The Bride of Darkness“ je ukázkovým příkladem výše popisovaného – parádní riff není pouštěn ke slovu takovým způsobem, jak by si zasloužil, ale když se projeví, je to super. Navzdory všem výhradám také nelze popírat, že atmosféra „Rites of Passage“ je místy docela fajn a v neposlední řadě mě také vysoce baví i zpěv Jamie Myers, jejíž projev dokáže zaujmout a nahrávku posouvá hodně dopředu.

Sabbath Assembly

Jaké je tedy finální resumé? Mé dojmy jsou dost rozporuplné. Na jednu stranu se nejedná o špatnou záležitost a některé konkrétní momenty jsou obrovská paráda, ale z hlediska celku se nejedná o tak poutavou záležitost, jak jsem doufal. Z mého hlediska tam jsou rezervy, nicméně to může být dáno i tím, že mi „Rites of Passage“ nenabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet. Na můj vkus Sabbath Assembly ten styl pojímají až příliš složitě a osobně bych dal přednost větší přímočarosti a skladatelské čistotě, to nepopírám. Nicméně i když si album už pouštět nebudu, nemohu jej ani jedním šmahem odsoudit. Je to pro mě prostě takové schizofrenní, ale jestli skutečně toužíte po jasném vyjádření – doufal jsem ve víc; nebo lépe řečeno doufal jsem, že „Rites of Passage“ dokáže po celou dobu držet uhrančivost, jaká se nyní projevuje jen v těch nejlepších pasážích. Od průzkumu starší tvorby však odrazen nejsem, ten je stále v plánu.