Archiv štítku: doom metal

(Dolch) – Feuer

Dolch - Feuer

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Ván Records & Totenmusik

Tracklist:
01. Burn
02. Halo (Afraid of the Sun)
03. A Funeral Song
04. A Love Song
05. Psalm 7
06. Mahnmal
07. Feuer

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nevím, jestli má smysl tu nějak podrobněji rozebírat, jak vysoko smýšlím o (Dolch), protože jsem to svého času psal už v recenzích na „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ a sedmipalec „An den Mond“. Pokud se vám nechce listovat do minulosti a číst dva roky staré články, tak pro formálnost zmíním, že o (Dolch) smýšlím setsakra vysoko. V hudbě mě příliš nezajímá nějaká techničnost nebo instrumentální výkony, vždycky jsem si výš cenil pocitů a atmosféry. A zrovna (Dolch) dokázali na svých starších počinech vyčarovat magickou a unikátní (!) atmosféru, na jakou jsem nikde jinde nenarazil. A přesně tyhle specifické nálady jsou tím, kvůli čemu se zamilovávám do kapel; prakticky všichni mí nejoblíbenější interpreti nějakou takovou nabízejí, a právě proto mi učarovali také (Dolch).

Trochu zajímavé je, že se (Dolch) k mým srdcovým formacím vypracovali, aniž by vydali jedinou velkou desku. Doposud pouštěli do světa jenom demosnímky a minialba, byť v některých případech je takové označení spíše formální, poněvadž třeba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ se svými 37 minutami prakticky naplňuje dlouhohrající parametry. Podobně by se jako debut dala vnímat rovněž kompilace „I & II“, která na jednom oficiálním nosiči nabízela starší dema „Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“. Papírově nicméně přichází první řadová nahrávka až nyní. A nutno dodat, že když už, tak se s tím (Dolch) nijak nepárali a rovnou ambiciózně ohlásili celý triptych desek souhrnně nazývaný „Feuer, Nacht & Tod“. Aktuálně vychází první část „Feuer“ (vsadím svoje levé varle, že dvojka se bude jmenovat „Nacht“ a trojka „Tod“, haha).

Samotnému „Feuer“ předcházel sedmipalcový singl „Psalm 7“ (na straně B se nachází exkluzivní skladba „December ’85“, která se na albu neobjevuje), přičemž už ten naznačil několik věcí…

Vzpomínám si, že když jsem prvně slyšel „I & II“ (jistě nebudu jediný, kdo kapelu objevil s touhle kompilací, která Němce vytáhla z obskurity na světlo), prakticky okamžitě mě to pohltilo a nemohl jsem se od toho odtrhnout. „Feuer“ je na tom docela jinak. Chybí mu moment překvapení, protože člověk už tuší, co by měl čekat. A vzhledem ke starším nahrávkám jsou očekávání extrémně vysoko. První poslech zní jako (Dolch), nálada je opět krásně ponurá a ženský zpěv je jako vždy éterický a podmanivý. Přesto ten dojem není tak silný a skutečné okouzlení se nedostavuje.

„Psalm 7“ nicméně za pár poslechů vyrostlo, tudíž se dalo domnívat, že podobně na tom bude také „Feuer“ jako celek. První seance s celým albem tomu nasvědčovaly, protože i zde šlo cítit, že to bude chtít víc času na zvyknutí a docenění (paradoxně bych ale neřekl, že by novinka měla být poslechově náročnější než starší věci). Prakticky ihned ale na povrch vyplul jiný dojem – (Dolch) jsou nyní kytarovější a metalovější. Daní za to je, že nový materiál už nezní tak étericky a spirituálně. Přesto kapelu nelze obviňovat z toho, že by snad ztratila svůj ksicht, ten charakteristický rukopis v tom stále je slyšet.

Dolch

Přibývající poslechy a intenzivnější vstřebávání přinesly svoje ovoce. „Feuer“ přináší posun, který může být pro někoho zklamáním, ale určitě nejde tvrdit, že by se jednalo o špatnou desku. Rozhodně budu souhlasit s tvrzením, že není tak dobrá „I & II“ a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“, ale jedním dechem je nutné dodat, že prohrává pouze s dřívější tvorbou samotných (Dolch). Obecně vzato se stále jedná o velmi svébytnou muziku se silnou a nevšední náladotvorností.

Navrch si myslím, že v dílčích momentech se (Dolch) dotýkají i své dřívější úrovně. Děje se tak v závěru alba. Od „Psalm 7“ dál už prakticky nemám výhrad a zejména „Mahnmal“ a titulní „Feuer“ jsou jednoduše fantastické skladby, proti nimž nemohu říct křivého slova. První půle alba je možná v rámci tvorby „slabší“, ale za poslech to bezesporu stojí.

Dolch

Pochopím, pokud fanoušek starších věcí bude ve „Feuer“ vidět zklamání. Nakonec já sám cítím, že dříve bylo ještě lépe. Přesto nedokážu novinku odsoudit, poněvadž se mi vlastně líbí (a moc), plus její finále je skvostné. Určitě si ale dovolím tvrdit, že kdo se s (Dolch) doposud nepotkal, toho by velký debut mohl regulérně nadchnout. V každém případě – poslechnout byste si to měli.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Před dvěma roky na Funkenfluagu jsem se ožralej přimotal ke koncertu (Dolch) a hudba mi natolik uhranula, že jsem bez váhání oželel tehdy probíhající velemoudrou debatu s různými, zajímavými postavičkami blackmetalového undergroundu. Doma jsem pak kompilaci prvních dvou demáčů pořádně sjel a kouzlo bylo dokonáno.

Určitě nejsem fanoušek takového kalibru jako H. ale naše dojmy jsou podobné. „Feuer“ je příjemná záležitost, kterou se vyplatí slyšet, a velice by mě zajímal názor posluchače, jenž do poutavého světa (Dolch) vstoupí právě s ní. Nepříjemným faktem ale zůstává, že výjimečnou atmosféru kapely „Feuer“ představuje v naředěné, méně působivější formě než dřív; kolega podal výše trefné argumenty.

Onen úpadek by se jistě dal svést i na profesionální produkci, a je pravda, že zastřenost demáčů soundu (Dolch) vyhovovala náramně, ale ke zvuku nemohu negativního říct vůbec nic, protože ze sluchátek i z repráků (zvlášť když se trochu ohulí volume) to je prostě žrádlo. Michael „Arioch“ Zech je mistr svého řemesla a záznam i s následnými úpravami hudbě posloužily, přesně jak by měly. Problém je tedy jinde…

(Dolch) prostě ty nejlepší nápady využili ve svých počátcích, a teď, když nabrali něco zkušeností a mají přístup k výtečnému technickému zázemí i vydavateli, tak jejich stávající kreativita na dosažení laťky prostě nestačí. Na další dva díly trilogie jsem samozřejmě zvědavý, ale pokud (Dolch) při jejich tvorbě nepoctila nebo nepoctí svou návštěvou ona pomyslná múza, tak se situace bude opakovat. A to už bude otázkou, zda se vyplatí poslouchat tři naředěné variace na téma perfektně zpracované dřív. Snad názvy jednotlivých dílů implikují nějaký posun.

Dolch


Abhor / Abysmal Grief – Legione occulta / Ministerium diaboli

Abhor / Abysmal Grief - Legione occulta / Ministerium diaboli

Země: Itálie
Žánr: occult black metal / doom metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Abhor – Legione occulta
01. Legione occulta
02. Possession Obsession

II. Abysmal Grief – Ministerium diaboli
03. Abysmal Grief – Ministerium diaboli

Hrací doba: 26:53

Odkazy Abhor:
facebook / bandcamp

Odkazy Abysmal Grief:
web

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Italské smečky Abhor a Abysmal Grief k sobě v mých očích měly vždycky docela blízko. Nikoliv personálně (zde nenajdeme jediné propojení ani skrze bývalé členy) nebo žánrově (formálně obě formace produkují odlišný sub-žánr metalu), nýbrž atmosféricky.

Abhor a Abysmal Grief spojuje obdobná záliba v okultních klávesových hrátkách a s nimi spojená nálada zašlého béčkového hororu, kde byste pod pojmenováním „béčkový“ neměli vnímat žádné negativní konotace. Formálně „brakový“ horor může být s celou tou svojí omšelostí, bizarností a obskurností také výjimečně sugestivní a jeho kouzlo je neoddiskutovatelné. Osobně mám tohle hrozně rád, tudíž si cením i skupin, které dokážou podobnou atmosféru přetransformovat v podobně působící hudbu. Kapel, které by navíc dokázaly tohle propojit s metalem tak, aby se jednalo smysluplnou záležitost bez zbytečného kýče nebo patosu, není mnoho.

Abysmal GriefAbhor tohle umí, přestože první jmenovaní tyhle nálady tvoří v doom metalu a druzí jmenovaní v black metalu. Určitou spojitost mezi oběma formacemi lze tedy vnímat už nějakou dobu, proto je skoro až překvapující, že se jejich cesty doposud neproťaly na společném nosiči. Čekání konečně ukončuje split „Legione occulta / Ministerium diaboli“, jenž vyšel před nedávnem na vinylu u Iron Bonehead Productions.

Paradoxně se mi zdá, že obě seskupení si na společné splitko připravily materiál, v němž okultní klávesy nehrají až tak zásadní roli jako třeba na vlastních deskách. Pořád zde jsou, ale když si vzpomenu, kolik pozornosti na sebe poutaly na „Occulta religio“ pak je evidentní, že třeba v songu „Legione occulta“, podle níž Abhor svou stranu počinu pojmenovali, nejsou tak výrazné a nejvíc se prosadí v intru skladby.

Fandové okultních klapek si mnohem víc přijdou na své v následující „Possession Obsession“, v níž už to Abhor tolik „nešulí“ a nechávají jednu ze svých hlavních zbraní promluvit mnohem citelněji. Celkově bych řekl, že jestli šel někdo na „Legione occulta / Ministerium diaboli“ stylově naproti svým kolegům, jsou to právě Abhor, kteří si vesměs odpustili rychlejší momenty a přiblížili se na dohled pozdější tvorbě Abysmal Grief, byť ne v tak chytlavém tempu.

Zato Abysmal Grief už zůstávají vesměs na svém, přestože i u nich jsou tentokrát klávesy zataženější do celku a obecná struktura „Ministerium diaboli“ je poněkud odlišnější. Prvních osm minut kompozice tvoří výtečný (!) hororový ambient, který už by se zcela bez přehánění uživil jako soundtrack nějakého hororové filmu. Právě tahle pasáž je pro mě osobně vrcholem celého splitka a upřímně by se mi dost líbilo, kdyby někdy Abysmal Grief vytvořili kompletní nahrávku v takovém stylu. „Ministerium diaboli“ tímhle myslím může potěšit i ty posluchače, jimž se od Abysmal Grief zamlouvala píseň „Hymn of the Afterlife“, která ostatně pochází také ze splitu, tentokrát ovšem s Runes Order z roku 2015.

Závěrečná třetina „Ministerium diaboli“ už se nese v klasičtějším duchu. První riffy se ozvou v deváté minutě a Abysmal Grief zanedlouho rozjedou to, proč jsme si jejich aktuální tvorbu tolik oblíbili. Chytlavé obskurní riffování, vznešené klávesy a vše samozřejmě vyšperkuje i povedené kytarové sólo. I když samozřejmě pochopím, pokud bude někde kafrat, že Abysmal Grief už prakticky dlabou na umíráčky, jaké předváděli na starších počinech.

Vzato kolem a kolem je „Legione occulta / Ministerium diaboli“ slušný počin, který fandům bude stát za poslech a snad i za koupi, ale mám dojem, že domovská dlouhohrající tvorba obou formací je zajímavější. I vzhledem k tomu, že nejlepším momentem je ten, jenž nejvíc vybočuje, bych tohle splitku asi nedoporučil začátečníkům, kteří se chtějí s činností jedné či druhé kapely teprve seznámit. Pokud už ale máte něco najetého, „Legione occulta / Ministerium diaboli“ na dobrých pár poslechů jistě vydrží. Speciální zmínku na závěr si ještě zaslouží obal „Legione occulta“ (strana Abhor), který je krásně chorý.


Saint Vitus – Saint Vitus

Saint Vitus - Saint Vitus

Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Remains
02. A Prelude to…
03. Bloodshed
04. 12 Years in the Tomb
05. Wormhole
06. Hour Glass
07. City Park
08. Last Breath
09. Useless

Hrací doba: 41:04

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Saint Vitus jsou jednou z nejlegendárnějších formací doommetalového žánru. Spolu s několika dalšími průkopníky začali koncem sedmdesátých let šířit odkaz Black Sabbath (protože kdo nepřísahá na prvních šest alb Black Sabbath, nechť zhyne krutou smrtí), až z toho postupem času vznikla svébytná entita. Když v roce 2008 obnovili činnost, navíc takřka v nejsilnější sestavě, bylo to trochu nečekané. Idylku nepříjemně narušila smrt zakládajícího člena, bubeníka Armanda Acosty, ale borci se oklepali, přibrali na stoličku Henryho Vasqueze, a roku 2012 dokonce došlo i na novou studiovku nazvanou „Lillie: F-65“.

Historie se opakuje, takže v řadách Saint Vitus opět došlo ke staré známé rošádě, akorát v otočeném gardu. Kapelu kvůli aktivitám The Obsessed opustil Scott „Wino“ Weinrich a nahradil ho původní zpěvák Scott Reagers, který se k Saint Vitus připojil po dlouhých dvaceti letech. Změna nastala i na basovém postu, kde z důvodů Parkinsonovy choroby byl nucen odejít rovněž původní člen Mark Adams. Za něho zaskočil Patrick Bruders známý například z Crowbar nebo Down. Nestor Dave Chandler samozřejmě zůstává a táhne tak celou tu zatěžkanou káru dál.

Historie se opakuje nejenom v personáliích, ale i v titulech nahrávek. Saint Vitus se totiž rozhodli pojmenovat nové album „Saint Vitus“. Přitom už jedno album s tímto názvem nahráli, logicky to první. Má to snad odkazovat na návrat Reagerse? Nebo snad říci, že tohle je návrat ke starým časům? Pakliže je to vůbec jedna z těchto možností, spíše se přiklaním k té první, protože každý dobře ví, že Saint Vitus jsou svému doom metalu naprosto věrně oddáni po celou svoji dráhu, takže se není třeba nikam vracet.

Novinka „Saint Vitus“ je již jejich devátou deskou a jen blázen by si mohl myslet, že bude znít nějak jinak. V tom je ten eponymní název zcela výstižný. Největší změnou je tak návrat původního vokálu. Reagers často a rád plynule přechází s čistého zpěvu do hrubší, utrápenější polohy, což jasně ukáže hned v první „Remains“. Pozornost upoutá také křišťálová produkce, ve které se jeho naléhavý projev (zřetelně slyšitelný v následující „A Prelude to…“) zahloubá hluboko pod kůži stejně jako plíživé riffy brodící se skrze pochmurně rytmický umíráček. Znalí vědí, že na doommetalových nahrávkách to nemusí být pouze o tomto trýznivém tempu, ale dá se za to i vzít. Tak se také děje v Budgie ovlivněné „Bloodshed“ i sabbathovsky odpíchlé a mé nejoblíbenjší „12 Years in the Tomb“.

„Wormhole“ a „Hourglass“ už zase poctivě drží doomovou basu, již narušují snad jen výrazná, ale ne příliš oslnivá sóla. Trochu mlhy a bahenní atmosféry přidá s kvákáním žab „City Park“, na niž naváže „Last Breath“. Skladby si odbývají svoji normu, avšak nic ohromujícího se v nich neodehrává, což ostatně definuje celé „Saint Vitus“. Závěrečnou „Useless“ pak dostatečně popisuje její název, tedy zbytečná. Všemu dosud slyšenému na „Saint Vitus“ se vymyká. Jedná se o hardcore-punkovou blbost, k jejímuž vzniku mě napadá snad jen historická souvislost s legendou onoho žánru Black Flag, se kterými jeli Saint Vitus kdysi v začátcích turné, a vůbec jim Black Flag dost pomáhali se prosadit. Má ale pouhou minutu a půl, takže se to dá v klidu přejít.

Kolem a kolem, je tu pár dobrých momentů, má to všechny žánrové náležitosti splněny, ale skladatelsky je to spíše standardně odvedené řemeslo, na nějž se bude lehce zapomínat. Ono je to také těžké, kvalitativně se Saint Vitus vždy drželi na obstojné úrovni, i když samozřejmě každý nejraději vzpomíná na klasiky jako „Born Too Late“ nebo první „Saint Vitus“. Novinka má stále onu úroveň Saint Vitus, ale je prostě znatelně slabší. Pravověrné vyznavače kapely zřejmě potěší, mně poslechy k účelu napsání recenze stačily.


Earth – Full Upon Her Burning Lips

Earth - Full Upon Her Burning Lips

Země: USA
Žánr: drone / post-rock / doom
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Datura’s Crimson Veils
02. Exaltation of Larks
03. Cats on the Briar
04. The Colour of Poison
05. Descending Belladonna
06. She Rides an Air of Malevolence
07. Maiden’s Catafalque
08. An Unnatural Carousel
09. The Mandrake’s Hymn
10. A Wretched Country of Dusk

Hrací doba: 62:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Od poslední desky Earth uplynulo pět let. Na „Primitive and Deadly“ se kapela představila v lehce poupraveném kabátě. Zvuk trochu přitvrdil a repertoár obohatily hostující vokály. Jednou ze zásadních otázek tedy může být, zda se i na „Full Upon Her Burning Lips“ pokračuje v mírném hudebním odklonu.

Hned spatra je nutné poznamenat, že nejsem kdovíjak velký znalec Earth. Nemám zdaleka najeto vše, co kapela za ty léta vytvořila. Jsem si nicméně vědom jejich relevance na poli hudební avantgardy, konkrétně pak v žánru drone. Uvědomuju si, že by bez desky „Earth 2: Special Low Frequency Version“ asi nikdy nebylo okolo hutných, rozvleklých a obecně opresivních kytarových ploch takové halo. Stejně tak vím, že se v roce 2005 udál v tvorbě Earth poměrně zásadní přerod. Od „Hex; or Printing in the Infernal Method“ má hudba o trochu více rigidnější formu a hlavně specifický styl, který se (možná vyjma zmíněného, více stonerrockově pojatého „Primitive and Deadly“) až doteď nese v duchu post-rocku s bluesovými aranžemi, který jako by vypadl z velmi pomalého a kontemplativního westernu.

„Full Upon Her Burning Lips“ v tomto soundu víceméně pokračuje. Nyní však v osekané sestavě, jak ostatně napovídá samotný cover. Stálý člen Dylan Carlson se zhostil kytary i basy a Adrianne Davies znovu usedla za bicí.

Obal desky je do jisté míry významný i z jiného úhlu. Zásadně totiž vybočuje z malovaných vizuálů, které kapela nastolila od „The Bees Made Honey in the Lion’s Skull“. Může se proto jevit, že „Full Upon Her Burning Lips“ úplně nezapadá do zajetého konceptu. Tomu napovídá i celková struktura alba. Earth na novince délkou přesahují všechny své předešlé dlouhohrající desky a nabízejí více jednotlivých kratších skladeb. Proto může „Full Upon Her Burning Lips“ od zbytku diskografie působit více „písničkověji“. Obávám se však, že právě forma je jediným novým aspektem, který deska může nabídnout.

I to má ale pozitivum. Kratší skladby jsou obecně stravitelnější, a tak si Earth mohou najít nové fandy, kteří si posléze dojedou zbytek katalogu. Hudebně totiž není „Full Upon Her Burning Lips“ v porovnání s předchozími deskami zase o tolik slabší. „Cats on the Briar“ a „The Colour of Poison“ si skvěle pohrávají s prvky raného doomu, a tak připomenou začátky Black Sabbath. Úvodní „Datura’s Crimson Veils“ naopak představuje Earth ve své tradiční kontemplativní formě a nenudí po celých 12 minut.

Problém se tak nachází zejména v délce. Chápu, že na hudbu Earth musí být specifická nálada. Přesto si ale myslím, že by i skalní raději sáhli po dřívějších, kratších a ucelenějších deskách. Z „Full Upon Her Burning Lips“ si pak spíše hodí pár kratších kousků do empétrojky. Samostatně totiž fungují možná i lépe.

Earth dělají to, co umí. „Full Upon Her Burning Lips“ dokazuje, že to umí i ve dvou. To je ale asi vše. Z hudebního hlediska totiž nic nového, co by někoho mohlo zvednout ze židle, nepřináší.


Sunn O))) – Life Metal

Sunn O))) – Life Metal

Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 19.4.2019
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Between Sleipnir’s Breaths
02. Troubled Air
03. Aurora
04. Novæ

Hrací doba: 69:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Očistná sonická oprese. Toť fráze, která stručně vystihuje prožitek, za nímž jdu, když sahám po tvorbě Sunn O))). Permanentní hutná rezonance v hrubém černém hávu musí hrát prim. Experimenty na povrchu táhlých kytarových linek jsou rozhodně kýženým doplňkem, avšak nejsou primárním tahákem.

Není proto překvapením, že jsem v posledních letech při mnoha releasech Sunn O))) zažíval lehké zklamání. Mluvím zejména o projektech, kde Anderson O’Malleym svůj typický drone zvuk záměrně osekali o ikonický zdrcující element a přidělili mu funkci klasičtějších ambientní linek.

Takovýto postup je zjevný na pozdních kolaborativních deskách projektu, jmenovitě na „Soused“ se Scottem Walkerem a „Terrestrials“ s Ulver. Ze sólových nahrávek to lze pak nejvíce cítit z „Kannon“, kde se duo pomocí táhlých tónů pokusilo vytvořit jiné odstíny než pouze ty nejčernější. Nádech Kannon působí co do atmosféry místy až majestátným a transcendentálním dojmem. Chybí však to, co vždy tvořilo gró projektu – rezonující, fyzicky nelítostný a do země tlačící zvuk.

Dá se vlastně říct, že „Life Metal“ do jisté míry pokračuje ve šlépějích „Kannon“. Jak už cover napovídá, materiál na novince zní ve srovnání s předešlou tvorbou Sunn O))) poněkud barvitěji. Na rozdíl od předešlé desky se však vrací i monolitický a v určitých momentech dokonce opresivní zvuk. Poprvé si tak můžeme vychutnat to, díky čemu jsou Sunn O))) nejznámější, v pestřejších konturách.

Otázkou zůstává, zda sluníčkovějšímu (haha) zvuku v drone žánru hovíte. Pokud ano, „Life Metal“ má v určitých okamžicích co nabídnout. Jsou zde totiž momenty, které působí vyloženě hezky, třeba jako pasáže v první „Between Sleipnir’s Breaths“, kde Hildur Guðnadóttir prokládá majestátný zvuk kytar svými subtilním zpěvem. Střed alba však sklouzává do tradičnějších zvukových sfér a připomíná tradiční momenty z „Black One“ nebo „Monoliths & Dimensions“. Intenzity zásadních alb však úplně nedosahují. Pokus o nové ladění se nachází i ve finální „Novæ“, kde dostává bohatou dávku prostoru sugestivní cello. Skladba však naráží na stopáž, která je i na standardy Sunn O))) dost přestřelená.

Life Metal nejspíše zaujme posluchače, kteří v „Kannon“ cítili potenciál, avšak více lačnili po typické kytarové masáži. Tu „Life Metal“ nabízí. Zvuk je vydařený, dostatečně masivní a najde se i hrstka nápadů, které stojí za poslech. Jako celek však novinka zase až tak nepřekvapí. Pokud nepatříte mezi ty, kteří si svůj drone musí čas o času ozvláštnit jiným odstínem než tím černým, nemáte vlastně moc důvod po „Life Metal“ sahat. V tomto ohledu totiž bylo již vše provedeno na předešlých deskách. A o parník lépe.


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.


Oltretomba – L’ouverture des fosses

Oltretomba - L'ouverture des fosses

Země: Dánsko
Žánr: psychedelic black / doom metal
Datum vydání: 28.6.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Des experiences cruelles
02. Thoth
03. Le texte des pyramides
04. Requiem pour grand duc
05. Ablation de la boîte cranniene
06. L’ouverture des fosses

Hrací doba: 33:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Labelů jako Caligari Records si osobně opravdu cením. Nejenže je tahle zámořská firmička pojmenovaná podle jednoho z nejlepších snímků všech dob, „Kabinetu doktora Caligariho“, ale i její přístup k hudbě a filozofie jsou mi skrz naskrz sympatické. Vydává kapely, které nikdo nezná a neposlouchá, na audiokazetách, které už si dneska nikdo nekupuje. Záležitost pro pár věrných, kteří jsou kompatibilní s obskurním vkusem majitele Caligari Records. Ne všechno, co zde vyjde, mi sice bez výhrad šmakuje, obzvláště nahrávky stylem směřující k death metalu mě zas až tak neberou, ale některé kousky jsou fakt kurevsky dobré, leckdy i nevšední a v tom nejlepším možném slova smyslu divné. Dnes si právě jednu takovou představíme.

Oltretomba pocházejí z Dánska a na rozdíl od většiny kapel vydávajících u Caligari už mají něco za sebou a nepřicházejí se svým prvním demáčem. Skandinávské trio již v roce 2016 vydalo dlouhohrající debut „Zenker“, který jsem doposud neslyšel, ale pište si, že se na něj po zkušenost s letošní novinkou určitě podívám. Aktuální počin „L’ouverture des fosses“ mě totiž baví opravdu mocně a hned takhle z fleku vám můžu říct, že byste jej měli slyšet. Tohle je totiž deska, jakou by si žádný z příznivců podivné, pochmurné a zároveň podmanivé hudby neměl nechat ujít.

Formálně bychom styl „L’ouverture des fosses“ mohli nazvat kombinací black a doom metalu, nicméně vězte, že Oltretomba neznějí tak, jak byste si dle takového pojmenování asi představovali. Svou strukturou většina skladeb nechá vzpomenout spíš na krautrockové zkouřenosti, aniž by papírově s tímto žánrem měla muzika skupiny něco společného. Stejně tak bych se vůbec nehádal, kdyby mi někdo tvrdil, že na „L’ouverture des fosses“ slyší dronové elementy, a najít si v tom ambientní vlivy také není až takový problém, podobně se kdesi ve spodních vrstvách ozývají zvuky, u nichž si skoro nemůžete být jistí, zdali se jedná o elektroniku nebo „jen“ zprasenou baskytaru. Sázím na to druhé, ale ve výsledku je to jedno – hlavně že to zní tak dobře!

Bylo by zavádějící tvrdit, že je to celé zabalené v blackmetalovém hávu, protože takhle standardní blackmetalový potažmo ani metalový sound nevypadá, ale určitě to má v sobě kus blackmetalové esence a elitářského nihilismu. Což je v kombinaci s notnou dávkou psychedelického feelingu dost lákavá kombinace. Opravdu silně lákavá. Atmosféra maká neskutečným způsobem, dokáže to pohltit a nepustit. V náručí „L’ouverture des fosses“ jsem našel onen pověstný stav, kdy je člověk takřka zhypnotizován hudbou a nedokáže vnímat prakticky nic jiného sdělení toho, co právě poslouchá. A to je věc, kterou rozhodně nepotkávám na každém rohu. O to víc si pak ale takových desek cením.

Oltretomba

Vzpomínám si, že když jsem „L’ouverture des fosses“ poslouchal poprvé, hned úvodní „Des experiences cruelles“ mě zaujala a říkal jsem si, že tohle by mohlo být sakra dobré. Jen těžko jsem v té době mohl tušit, že první skladba je sice dobrá, ale po ní následují ještě mnohem větší palby. „Thoth“, „Le texte des pyramides“ anebo titulní song na závěr jsou naprosté majstrštyky, ačkoliv každý z nich je trochu jiný a v rámci alba výjimečný. „Ablation de la boîte cranniene“ je rovněž výtečná a čistě ambientní „Requiem pour grand duc“ vlastně jakbysmet. Popravdě řečeno, nenacházím prakticky žádná slabá místa.

Nebudu vám lhát, vážení. „L’ouverture des fosses“ je jedno z nejlepších alb, jaká jsem v roce 2018 slyšel. Doufal jsem, že Oltretomba budou zajímaví, ale nečekal jsem, že bych u nich našel skutečný klenot. O to víc je ovšem jeho objev cennější. Tohle prostě chceš slyšet, bez keců.


Formalist – No One Will Shine Anymore

Formalist - No One Will Shine Anymore

Země: Itálie
Žánr: sludge / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Third-I-Rex / Wooaaargh / Toten Schwan Records

Tracklist:
01. Arson
02. Foul
03. Mainlined

Hrací doba: 39:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího.

Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, dále působí ve Viscera///, což je taky vcelku známé jméno, a objevil se i v projektu Tombstone Highway. Ten sice žádnou velkou díru do světa neudělal (existuje jedno EP a jedna deska „Ruralizer“ vydaná v roce 2013 u polských Agonia Records). Důležité však je, že se v tomto projektu potkal s jistým Ferdinandem Marchisiem známějším spíš jako Herr MorbidForgotten Tomb, jenž se ve Formalist ujal vokálu.

Zastavit se na chvíli můžeme také u přebalu „No One Will Shine Anymore“. Fotka na něm zachycuje Brendu Ann Spencer na cestě k soudu. Tato dívka má na svědomí školní masakr v San Diegu v Kalifornii, který se odehrál 29. ledna 1979, když jí bylo 16 let. Brenda Spencer začala v pondělí odstřelovat základní školu ze svého domova naproti přes ulici, zabila dva zaměstnance školy a zranila osm dětí a policistu. Po střelbě se na několik hodin zabarikádovala doma a při telefonickém hovoru s novinářem na otázku, proč spáchala svůj čin, odpověděla: „I don’t like Mondays. This livens up the day.“ Dnes je jí 56 let a stále sedí ve vězení.

Dosti ale bylo omáčky, nyní už se přesuňme k muzice, která na vás na „No One Will Shine Anymore“ čeká. Formalist drhnou pořádně hutný sludge / doom / drone, na němž lze ocenit hned několik věcí. Tu první z nich už jsem zmínil – nezní to zrovna kamarádsky a přátelsky. Produkce Formalist vyznívá hodně nihilisticky, což je rozhodně super a k danému stylu to sedne jako prdel na hrnec. Pochválit mohu také vokál Herr Morbida, který mě baví víc než na posledních albech Forgotten Tomb, tady působí mnohem víc jedovatě. Ale to může být do určité míry dáno i tím, že nová alba Forgotten Tomb už moc nekopou, takže to tolik nevyzní. Formalist kopnout umějí.

Formalist

Naopak nevýhodou „No One Will Shine Anymore“ může být určitá repetitivnost. Formalist sice drhnou hutné riffy a na první pohled znějí nepřátelsky, ale při opakovaném poslechu celé nahrávky se brzy začne vkrádat určitý stereotyp. Nejostřeji navíc vyzní hned úvodní „Arson“, při pozornějším vstřebávání vyjde najevo, že zčásti jde jen o první dojmy a že se především dalších skladbách nechá nalézt i dost pasáží, v nichž počáteční nátlak citelně povolí.

Tím ale nechci „No One Will Shine Anymore“ pohanit víc, než je nezbytně nutné. Pouze jsem chtěl ukázat, že debut Formalist ani zdaleka není dokonalý a má svoje mouchy. Přístup je mi nicméně sympatický a na pár poslechů to poslouží bez sebemenších problémů. Pokud tedy máte rádi ostřejší formy sludge / doomu, klidně si „No One Will Shine Anymore“ sežeňte a přesvědčte se sami, co je to zač.


Abstracter – Cinereous Incarnate

Abstracter - Cinereous Incarnate

Země: USA
Žánr: sludge / doom / black metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Nether
02. Cinereous
03. Ashen Reign
04. Wings of Annihilation
05. Incarnate
06. Devouring Night

Hrací doba: 43:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Kalifornští Abstracter letos vydali už své třetí album „Cinereous Incarnate“. Předešlé dvě nahrávky nesly názvy „Tomb of Feathers“ a „Wound Empire“ a vyšly v letech 2012 respektive 2015. Jak vidno, Abstracter odstup tří let svědčí. V éře prvních dvou alb jsem ovšem jejich činnost nezachytil a pořádně si kapely všiml až s příchodem „Cinereous Incarnate“. Nejprve mě zaujal obal, který mi přijde dost povedený, a ukázky z fošny mi také zněly vcelku slibně, takže jsem se rozhodl počin podrobit důkladnějšímu poslechu.

Abstracter údajně začínali s noisem – zřejmě ještě před „Tomb of Feathers“, které mi při náhodném proklikání znělo metalově – takže jsem v předstihu trochu doufal, že by jim něco z hlukaření mohlo zůstat až dodnes. Kombinace noisu s black metalem je totiž vždycky lákavá. Na „Cinereous Incarnate“ se nicméně nekoná. Hluk tu není prakticky žádný (snad až třeba na výjimečné náznaky jako třeba ve spodních vrstvách začátku „Ashen Reign“).

Prvky black metalu ovšem, byť nejsou tím stěžejním, okolo čeho se „Cinereous Incarnate“ točí. Spíš funguje jenom jako takové koření, které jen dochucuje základ, jenž tkví v kombinace sludge a doomu. Asi nebude až takový problém vystopovat v muzice i určité elementy dronu, ale ten hraje podobnou roli jako black metal. Žánrový základ má nicméně pořád potenciál.

Nemůžu se však pořád stoprocentně rozhodnout, zdali a nakolik se Abstracter tento potenciál podařilo zužitkovat. Na jedné straně je „Cinereous Incarnate“ albem, které zní přesně tak, jak bych si od podobné žánrové kombinace představoval. Papírově na tom není vůbec nic špatně. Abstracter nepůsobí jako standardní sludge/doomová sebranka, ty další vlivy nakonec dělají docela dost práce. Výsledkem je tudíž dost temná muzika, jejíž některé momenty jsou hezky vypjaté.

Zní to zajímavě, přesto mě to celé nepoložilo na lopatky. Když „Cinereous Incarnate“ hraje, vůbec nijak mi nevadí. Vždycky se mi ale stane, že záhy přestanu vnímat a deska se přesune do pozice pouhé kulisy. Věnoval jsem té nahrávce, řekl bych, velký počet poslechů, přesto se mi stále nepodařilo si ji skutečně oblíbit. A nemyslím si, že by to bylo dáno z titulu nějaké nepřístupnosti. To jsem si myslel ze začátku. Postupem času jsem nicméně dospěl k názoru, že „Cinereous Incarnate“ asi nebude zas až tak skvělé, jak se na první pohled může tvářit. Což je dost škoda. Ta samotná kulisa je sice docela fajnová, jako zlo-hudba na pozadí mi to přišlo v cajku, ale jsem skálopevně přesvědčen, že ambice Abstracter mířily o poznání výše.

Trochu mě ale sere, že nedokážu říct, co je na „Cinereous Incarnate“ vlastně špatně. Formálně se totiž všechno nachází na svém místě a mě nenapadá žádná konkrétní věc, na niž bych mohl poukázat, že tady jsou rezervy, tohle se mi nelíbí. Bohužel si tedy musím vystačit pouze s abstraktním subjektivním hodnocením, že mě „Cinereous Incarnate“ prostě nezaujalo takovým způsobem, jakým jsem si představoval.

Od poslechu desky vás nicméně nechci vyloženě odrazovat. Pokud vám podobné záležitosti nejsou cizí, klidně „Cinereous Incarnate“ zkuste. Třeba se vám třetí řadovka Abstracter zalíbí více než mně. Já osobně se ale vracet nehodlám a za poslechem dalších desek kapely, ať už těch minulých nebo těch budoucích, se hnát nebudu.