Archiv štítku: doom metal

Bongripper – Terminal

Bongripper - Terminal

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: The Great Barrier Records

Tracklist:
01. Slow
02. Death

Hrací doba: 43:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nová deska Amíků Bongripper se spíš než „Terminal“ mohla rovnou jmenovat „Slow Death“, jelikož to by ji vystihovalo naprosto přesně. Právě tak znějí a taky se tak jmenují dvě skladby, které toto album tvoří. Ostatně podobným způsobem názvy jejich dřívějších výtvorů vznikaly, jako třeba v případě opus magnum „Satan Worhipping Doom“ nebo i starších placek. Nutno uznat, že Bongripper byli vždy trochu v pozadí ostatních žánrových souputníků, což možná způsobuje jejich dřevní žánrová zaujatost a láska k nepřístupným kompozicím, stejně jako nepřítomnost jakýchkoliv vokálů. Instrumentální doom kupodivu nemá moc potencionálních fanoušků.

Přiznám se, že nemám tvorbu Bongripper kompletně neposlouchanou, ale nějakým dostačujícím přehledem snad disponuji. „Terminal“ je už jejich sedmou řadovkou a dost možná řadu fanoušků potěší, jelikož pokračuje ve šlépějích již zmiňovaného „Satan Worhipping Doom“. Posledně vydané „Miserable“ přeci jenom zkoušelo do tehdy hraného stylu nabrat také něco ze začátků kapely, což ovšem nedopadlo úplně nejlépe, a přestože nezašlo tak daleko jako album „Heroin“, zůstalo podobně jako prvotní tvorba Bongripper určena spíše pro zaryté drone-ambientní požitkáře.

Na „Terminal“ zůstávají Bongripper stále nelíbí většinovému obecenstvu, ale vlivy drone a black metalu šly trochu stranou. Drone je tu sice stále přítomný, ale deska se celou dobu spíše pohybuje na jeho hraně, než aby se tak dala rovnou označit. Z toho plyne, že máme co dočinění se sludge/doom metalovým materiálem o šnečí rychlosti a nekončící spirále omamných hudebních motivů. Mohu rovnou napsat, že „Satan Worhipping Doom“ je o úroveň výše, a pokud jste už něco od Bongripper slyšeli, „Terminal“ nemá co nového říci. Kolem a kolem se ale jedná o dobrou desku, která stojí za pozornost.

Především se zde povedlo přijít s několika zajímavými momenty, díky nimž umí píseň vygradovat a nabídnout něco navíc. Obě skladby se pohybují okolo dvaceti minut. Tahle stopáž může spolu s opakováním motivů sice působit jako věčnost, ale věřte, že pocitově to utíká daleko rychleji, což je vždy dobré znamení. Více mě baví první půlka, tedy „Slow“, hlavně díky tomu výbornému plynulému přechodu z jemného vyhrávání do tvrdých kytarových pasáží. Obě tyto polohy Bongripper zkušeně zvládají, takže dokážou atmosférou přemísťovat posluchače z bezmezných výšin do propastných hlubin, což je tedy alespoň u mě to, oč mi u tohoto žánru jde.

Bongripper

To druhá „Death“ působí smířlivějším a méně agresivním dojmem, přesto je stále nekompromisně tvrdá. Drží smysl pro dramatično a dokáže přišpendlit, jenom nabuzuje trochu jiné pocity. Riffy se linou, jako když putují vesmírem se zpožděním několika světelných let, a stejně tak bicí zní neméně dominantně. Na rozdíl od “Slow” se tu nenajde klidnější část, kdy by tahle masáž ustala, takže se po celou dobu vytváří příjemný tlak a posluchačovy sluchovody jsou drceny důkladně. I tak se ale na celkové délce nahrávky může dostavit nuda a ne vždy je vše tak nablýskané, jak doposud popisuji. Zkrátka podobně laděných alb jsem už pár slyšel, a taky že několik z nich to všechno zvládá lépe. Dokonce přestože je to slušné dílo, i letos se vynořilo pár alb, u nichž si troufám říci, že úděl sludge/doom žánru zvládla lépe.

To může být také trochu problém, jelikož v daném ranku vyšli letos, jen tak namátkou třeba noví Sleep, Thou, YOB nebo Urfaust, takže konkurence je a není vůbec malá. Bongripper se odlišují právě tím, že nemají zpěvy, ale tak nějak nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Samozřejmě, že tahle hudba má svoje kouzlo i bez nich, ale když se dokáže skladba vhodně otextovat, ihned z toho může být další faktor, který celou tvorbu posune ještě dál. Bongripper v tomhle, podobně jako třeba Belzebong, zřejmě nikdy neustoupí.

„Terminal“ určitě dokáže reprezentovat povedený sludge/doom, přestože v rámci celého žánru nepředstavuje nic převratného. Pár jeho poslechů určitě neurazí, avšak na nějakou dlouhodobější záležitost to také nevidím. Jsem si jistý, že žánrové posluchače potěší, jelikož kvalita a atmosféra tu zcela jistě je, ale Bongripper samotní se nikam moc neposunuli a nadále tak zůstanou v ústraní, což jim koneckonců asi vůbec nevadí.


Messa – Feast for Water

Messa - Feast for Water

Země: Itálie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Naunet
02. Snakeskin Drape
03. Leah
04. The Seer
05. She Knows
06. Tulsi
07. White Stains
08. Da Tariki Tariqat

Hrací doba: 49:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Italský kvartet Messa se na našich stránkách neobjevuje poprvé. Osobně jsem tu před dvěma lety recenzoval debutové album „Belfry“, které bylo dost fajn. Nevzpomínám si na něj jako na nějaký zázrak, ale matně si vybavuji, že jsem té nahrávce zpočátku nemohl přijít na chuť, ale po troše snahy se mi nakonec zalíbila a vylezl z ní moc příjemný dřevní doom s retro patinou a ambient-dronovými vsuvkami.

Když jsem si ale nyní přečetl svou dobou recenzi, říkám si, že jsem tehdy „Belfry“ nejspíš poněkud nadhodnotil. Nemohu totiž tvrdit, že bych se k němu zpětně vracel, což nepochybně značí, že to až taková pecka nebyla. Pozitivně naladěná vzpomínka nicméně zůstala, takže jsem se ani nebránil poslechu druhé dlouhohrající desky Messa. Počin s názvem „Feast for Water“ je venku už nějakou dobu, takže je nejvyšší čas, abychom si na něj posvítili.

Hned zkraje mohu říct, že mnohé zůstalo při starém, jak si to člověk pamatuje z „Belfry“. Vše začíná již povedeným přebalem, který se sice nese v odlišném duchu než na debutu, ale i přesto mi artwork „Feast for Water“ navzdory své relativní jednoduchosti přijde něčím zajímavý a baví mě.

Podobně i vstřebávání hudebního obsahu si opsalo takřka totožný oblouk jako kdysi. Delší dobu se mi „Feast for Water“ nedokázalo dostat pod kůži. Vyšší počet pokusů nicméně mnohé vyspravil a z alba konečně začaly vylézat dobré momenty a sympatické motivy. A přitom Messa ve své podstatě nehrají nic, co by papírově mělo být těžce uchopitelné. Je to soudobá variace na prastarý doom se stonerovými elementy (moc nerozumím tomu, proč se v souvislosti s touhle kapelou o stoneru vůbec nemluví, z některých těch riffů to leze fakt hodně) okořeněný dalšími nemetalovými vlivy a výborným výkonem zpěvačky Sary.

Jediné, co bude jinak, je jednoznačnost hodnocení. Tentokrát jsem nahrávku Messa nechal patřičně odležet a uzrát, abych recenzi nepsal v bodě největšího nadšení. A po odležení a uzrání musím bohužel říct, že „Feast for Water“ ve finále dopadne stejně jako „Belfry“. Budu si to pamatovat jako vcelku fajn placku, ale nejspíš už nikdy si ji nepustím znovu. Messa sice nedělají nic špatně, ale jejich muzice chybí větší vnitřní charisma, které by posluchače nutilo se k tomu vracet i s odstupem. Což je škoda, protože jinak na mě počínání Italů působí docela sympaticky.

Oproti „Belfry“ mi navíc přijde, že Messa trochu ustoupili v začlenění ambientních a dronových pasáží. Respektive drone na „Feast of Water“ není prakticky vůbec a ambient jen tak aby se neřeklo. Výlety mimo riffy sice jsou, ale většinou to na mě působí spíš jako takové standardní zvolnění nebo intro k písničce než jako plnohodnotná složka hudby.

Messa

Na druhou stranu, prakticky každá píseň dokáže přijít s nějakým příjemným detailem, povedeným motivem nebo solidní pasáží. Obecně bych řekl, že větší koncentrace poutavých nápadů se nachází ve druhé polovině fošny. A jestli si speciální zmínku zaslouží jen jedna píseň, osobně bych asi volil šestou „Tulsi“. Spíš ale díky jednomu z nejlepších riffů na desce, nikoliv kvůli saxofonovému závěru.

Co si tedy s „Feast for Water“ počít? Na jedné straně se nejedná o špatnou muziku a chvilka se s tím strávit dá. Na druhou stranu, z dlouhodobého hlediska u mě deska neobstála. Rozhodněte se mi, jestli vám to za vyzkoušení stojí.


Bloodsoaked Necrovoid – Demo 1

Bloodsoaked Necrovoid - Demo 1

Země: Kostarika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.7.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Quintessence of the Colossal Cosmic Entity
02. Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares
03. Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment
04. Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity

Hrací doba: 19:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vždycky mě bavilo do místních recenzí přinášet kapely pocházející z koutů světa, pro něž extrémní metalová hudba není zrovna typická. Sice tak v poslední době činím možná méně, než bych rád, ale zkusme to nyní alespoň částečně napravit za pomoci Bloodsoaked Necrovoid.

Bloodsoaked Necrovoid pocházejí ze středoamerické Kostariky, což samozřejmě není úplná prdel světa, nicméně nejde o stát, jenž by produkoval nějaké zásadní metalové kapely. Název Bloodsoaked Necrovoid je ovšem METAL jako svině a perfektně se hodí ke slibovanému ohavnému death / doom metalu. Jejich první demosnímek pak potenciál hnuso-názvu, hnuso-titulů skladeb i lovecraftovské hnuso-malůvky na obalu naštěstí potvrzuje.

Nahrávka s neoriginálním pojmenováním „Demo 1“ se totiž může pochlubit skutečně chorou atmosférou a zlým soundem. Bloodsoaked Necrovoid nevymýšlejí nic nového a jedou dle osvědčených receptů střídání zlovolného deathmetalového primitivismu s ultra-pomalými umíráčky, které se táhnou jako bahno. Nemusíme zacházet daleko do minulosti a pro srovnání zmiňme třeba jednu rostoucí „hvězdu“ poslední doby – pokud jste si loni prudce pošmákli na debutu Spectral Voice, pak by vás Bloodsoaked Necrovoid mohli zajímat. Sice nejsou Kostaričané tak atmosféričtí, ale díky demo produkci se jejich aktuální počin může pochlubit ještě větší syrovostí a hrubozrnností. Což má taky něco do sebe.

Netvrdím ale, že Bloodsoaked Necrovoid nedokážou vytasit i pořádnou temnou melodii. V tomhle ohledu není nijak těžké vybrat názorný příklad, protože kytarový motiv v prostředku třetího tracku „Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment“ je prostě působivý a prakticky okamžitě jsem jej pasoval na vrcholný moment celého počinu. Do budoucna bych si takových chvilek nechal líbit i víc, protože tohle je fakt žrádlo.

Naštěstí i v dalších písních je co poslouchat. Třeba „Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares“ je zkurvená pomalá tryzna. Anebo finále (a tím i závěr celého demosnímku) „Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity“ má taky hodně co do sebe a může se pyšnit značně neveselou náladou. „Quintessence of the Colossal Cosmic Entity“ jakožto otvírák taktéž funguje uspokojivě a obecně bych ještě zmínil, že když se Bloodsoaked Necrovoid rozjedou a pustí se do vyšších rychlostí, jejich sypačky zní patřičně násilně. Neodpustím si ještě jednu poznámku – výše jsem hovořil o tom, jak už jen názvy působí zlověstně, takže když už jsem je tu všechny vyjmenoval, nezapomeňte si je přečíst pozorně. I tato slova a jejich významy mohou sloužit jako klíč k pochopení toho, co za muziku Kostaričané nabízejí.

„Demo 1“ má celkově jen devatenáct minut a čtyři tracky, ale osobně mohu bez obav říct, že mi to stačí k tomu, abych do Kostariky poslal palec nahoru. Bloodsoaked Necrovoid sice nic neinovují, ale zlo drhnou dost poctivě, má to koule a obecně je to o kotel lepší, než byste nejspíš čekali od prvního demosnímku nějaké kapely z Kostariky. Další fošnu si docela rád pustím, protože si myslím, že pokud budou Bloodsoaked Necrovoid pokračovat v tomhle duchu a případně půjdou ještě nahoru, určitě bude co poslouchat.


Yob – Our Raw Heart

Yob - Our Raw Heart

Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Ablaze
02. The Screen
03. In Reverie
04. Lungs Reach
05. Beauty in Falling Leaves
06. Original Face
07. Our Raw Heart

Hrací doba: 73:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Některé kapely mají cestu k úspěchu trochu delší než ostatní. Vydají šest dlouhohrajících studiových alb, stihnou se mezitím dokonce rozpadnout, ale pak konečně, po osmnácti letech přijde první velká vlna ohlasu a uznání. To je přesně případ Yob, jejichž album „Clearing the Path to Ascend“ z roku 2014 je konečně dostalo do širšího povědomí. Mohly za to zejména pozitivní recenze v plátcích jako Rolling Stone, který tuto desku pasoval na nejlepší metalový počin onoho roku.

Ale i po tomto úspěchu osud Yob nepřál a nahrávání dalšího alba narušila divertikulitida, se kterou byl diagnostikován zpěvák a kytarista Mike Scheidt. Údajně to nebyla žádná sranda, on sám to popisoval jako Chestburstera, co si libuje v jeho těle. Zkrátka zubatá byla nablízku, ale Scheidt zvolil zajímavou rekonvalescenci, totiž napsání nových skladeb.

Většina materiálu z letošní desky „Our Raw Heart“ tak vznikla na nemocničním lůžku a hlavní inspirací byla nemoc Scheidta. Nabízí se hned několik možností, jak by mohlo nové album znít. Bude to klidné rozjímání nad bytím člověka? Nebo to bude tvrdé a plné hněvu? Anebo úplně jiné? Inu, pravda je jako obvykle někde uprostřed.

„Our Raw Heart“ je předně pěkně rozmáchlé dílo, má okolo 73 minut, což je pořádná porce a některé sváteční posluchače doom metalu může klidně odradit od poslechu. Ale mohu rovnou říci, že tuto délku se daří Yob ukočírovat vcelku obstojně, i když najde se tu pár hluchých míst, které by snesly nějakou korekci. Deska hlavně těží ze směru, jímž se vydala, a sází tak hlavně na tvorbu atmosféry.

Už v první skladbě „Ablaze“ příjemně překvapí post-rockové postupy, které pořádně pročísne charismatický vokál Scheidta. Celá věc působí lehce, nabídne několik zajímavých melodií, ale přitom navazuje pocity tísně. Je z toho prostě znát, že se jedná o niterní zpověď a ta spiritualita z „Our Raw Heart“ doslova sálá. V tom vidím například oproti „Clearing the Path to Ascend“ nebo ještě starší „Atma“ hlavní rozdíl. Zatímco prvně jmenovaná do sebe vstřebávala psychedelii a druhá jmenovaná představovala sludgovou agresi známou i ze starších desek, tady je to zase něco jiného. Každé album má tak stejný doomový základ, ale s trochu jinou příměsí.

Za hodně tuhý provaz se tahá v druhé „The Screen“, kde vrchní struna E dostává pořádně zabrat. Monotónní, minimalistická hra doplněná hrubším, ale na můj vkus trochu nuceným vokálem, se nakonec překlene k očekávanému refrénu, opět podobně povznášejícím jako v předchozí písni. Právě tyto uvolněné a výpravnější pasáže mě na novince Yob baví nejvíce.

Yob

Podobně laděná je pak ještě pátá „Beauty in Falling Leaves“, která na mě působí asi nejsilnějším dojmem. Jejích šestnáct minut uteče rychle. Předchází jí ještě takové pětiminutové intermezzo „Lungs Reach“. To začíná rozvážně v mírném ambientním rozpoložení, ale na konci opět houstne do nepříznivé doomové tryzny. O mnoho nezaostává ani poslední dvojička „Original Face“ a „Our Raw Heart“, obě jsou podloženy slušnými riffy a je z nich cítit blížící se finále. Dosud jsem nejmenoval pouze třetí „In Reverie“, a ano, tušíte správně, moc mě nezaujala. Jedná se o klasický doom metal, ničím extra výrazný, na rozdíl od zbytku desky.

Mám-li „Our Raw Heart“ nějak ve zkratce shrnout, napíšu, že se jedná o povedenou desku, na kterou ovšem musí být správný čas a nálada. Čas proto, protože se vyplatí ji slyšet na jeden zátah v klidu a ničím nerušen, klidně se sluchátky, a náladu, protože ne vždy mi její poslech přišel vhod. Člověk na to musí být připraven, ochoten se albu věnovat a dávat pozor, protože jako pouhá kulisa k jiné práci mě to v podstatě nudilo. Třicetisekundová ukázka na YouTube taky nestačí. Nemohu tak „Our Raw Heart“ doporučit každému, ale nejspíše jen vyznavačům žánru.


Argonavis – Passing the Igneous Maw

Argonavis - Passing the Igneous Maw

Země: Kanada
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 1.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Passing the Igneous Maw
02. Carving the Wapta Gorge
03. For All Slaves: The Cold March to the Scorched Gates
04. Katabasis
05. The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon
06. Katharmos: Towards the Isle of the Dead

Hrací doba: 66:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Argonavis

Tajemných kapel bez informací o sestavě či jakýchkoliv dalších podrobnostech se v posledních letech vyrojilo jako hub po dešti. Nebo dešťovek po dešti. Nebo čehokoliv jiného, co se rojí po dešti, po dešti. Mně osobně to ale nijak nevadí, vlastně mi takový stav věcí docela i vyhovuje – přijde mi to mnohonásobně sympatičtější a smysluplnější než snaha být všude vidět a všude slyšet, všechny sociální sítě spamovat milionem statusů a fotek, znáte to jistě sami. Člověk by musel být slepý a hluchý, aby to nevnímal. Opačný extrém minimálního nebo dokonce žádného infa je mi o poznání milejší, protože když nic jiného, formace takovým přístupem za sebe nechává mluvit samotnou hudbu a nic jiného. A právě o té to koneckonců celé je. Nebo by přinejmenším mělo být.

Kanadští Argonavis se zdají být dalšími z takových tajuplných formací. Kdo zde hraje, to se nikde nedozvíte. Víme pouze zemi původu a počet postav – dvě. Zbývá doplnit zakuklené fotky – a nutno dodat, že ty jsou v případě Argonavis výstavní… bez ironie, fakt se mi to líbí – a to jest prakticky vše. Na Bandcampu se lze dočíst ještě nějaké obecné slinty o tematickém zaměření a filozofii, ale mně osobně se z těch všech psychologických vývojů, entropických zániků, alegorických cest a triumfálních vzestupů spíš zamotala palice a hovno bych tomu rozuměl, i kdyby to bylo česky.

Podobně – ještě víc! – těžko přelouskatelné se nakonec ukázalo být i debutové album Argonavis. „Passing the Igneous Maw“ možná dle kresleného obalu nevypadá jako nějaká zásadně náročná nebo těžce vstřebatelná deska, přesto taková je. Asi nepřekvapí, že tomu odpovídá i její dramaturgie, kdy se na ploše více jak jedné hodiny objevuje pouze šest skladeb. Nebudeme-li navíc počítat intro „Passing the Igneous Maw“ a outro „Katharmos: Towards the Isle of the Dead“, pak i nejkratší stopa „Katabasis“ se zastavila jen těsně před desetiminutovou hranicí.

Co ale vstřebávání „Passing the Igneous Maw“ ztěžuje ještě víc, je vlastní ladění materiálu. Nahrávka působí ohromně homogenně a neprostupně, čemuž napomáhá i její mírně zastřený sound. Může se zdát, že se Argonavis ve strukturách písní drží zlaté střední cesty, jelikož nehrají ani monotónně, ani neskáčou mezi motivy co vteřinu. Jednotlivé písně nejsou skoupé na změny temp a vývoj. Přesto se deska před posluchačem otvírá jen velmi neochotně a dolovat z ní konkrétní nápady je poměrně obtížné. Anebo to je jen můj dojem, což ale nic nemění na tom, že se mi „Passing the Igneous Maw“ z tohoto ohledu poslouchalo dost obtížně.

Argonavis každopádně nijak moc nepomáhají. Melodií není mnoho a většinou jsou zastrkané až v druhé vrstvě pod vrchní zvukovou masou. Což je místy skoro až škoda, protože některé z nich jsou velmi povedené. Navíc si na takové momenty musíte dlouho počkat, protože přicházejí spíše jako třešnička po mnoha minutách základních vyjadřovacích prostředků Argonavis, čímž je hutná kombinace black a doom metalu.

Argonavis

I v téhle poloze dokážou Argonavis zahustit atmosféru a postupně nakumulovat nějaký tlak, což samozřejmě není vůbec k zahození. I k takovým ale někdy bývá delší cesta. Kanaďané se bohužel nevyhnuli ani planým pasážím, které výsledku moc nepomáhají, v tom lepším případě nic moc neřeší a v tom horším i trochu nudí. Prakticky v každé skladbě lze najít nějaký povedený moment i nějaký ten slabý. Jako příklad můžeme uvést „The Blazing Torrent of Nasus’ Victory: Pyrophlegethon“, která je s bezmála osmnácti minutami nejdelší na desce. Zatímco její začátek je docela o ničem, její poslední dvě minuty jsou naopak skvělé.

Bylo by jistě moc fajn, kdyby se Argonavis neutopili ve svých ambicích, zbytečně nenatahovali písně, vyvarovali se vaty a ty stěžejní nápady naopak zhustili do menší plochy a intenzivnějšího prožitku. Takhle je totiž „Passing the Igneous Maw“ jenom dobré, nikoliv však skutečně strhující. O potenciálu či talentu není třeba diskutovat, vize by zjevně také byla, ale ke vstupu mezi elitu je nutné přidat ještě víc než výborné promo fotky.


Sleep – The Sciences

Sleep - The Sciences

Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 20.5.2018
Label: Third Man Records

Tracklist:
01. The Sciences
02. Marijuanaut’s Theme
03. Sonic Titan
04. Antarcticans Thawed
05. Giza Butler
06. The Botanist

Hrací doba: 53:00

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nevím, zda jsem byl jediným, kdo nepostřehl žádné zvěsti o nadcházejícím albu Sleep, ale jeho vydání mě příjemně překvapilo. Samozřejmě jsem věděl, že se Sleep vrátili zpátky, tomu už je ale bezmála deset let. Původního bubeníka Chrise Hakiuse chvíli po návratu nahradil Jason RoederNeurosis, který tak doplnil starou známou dvojici Matt Pike a Al Cisneros. Členové Sleep v období svého spánku nezaháleli, spolky jako Om a High on Fire jsou asi všem dobře známé, ale jejich domovskou základnu probudili opět k plnohodnotnému studiovému životu až po dlouhých dvaceti letech.

Z tvorby Sleep jsem měl vždy nejraději jejich druhou nahrávku „Sleep’s Holy Mountain“. „Jerusalem“ mě nikdy příliš nenadchl, zato poupravený „Dopesmoker“ mám už raději. Přesto mi tam stále něco k absolutnímu blahu chybí. Přisuzuji to ne zrovna dobré situaci v kapele, která se snažila vytvořit jednopísňovou nahrávku, ale nesetkala se s pochopením u vydavatelů. Ostatně to také zapříčinilo jejich rozpad.

O to nadšenější jsem z vydání „The Sciences“ byl, jelikož se v podstatě jedná teprve o třetí album, které kapela nahrála v plně funkčním stavu. A materiál je to vskutku na výsost povedený. Daleko předčil má očekávání. Ono něco jiného je být rád, že nějaká nová deska vůbec vyšla, a něco jiného je být rád, když ta deska ještě k tomu stojí za to. S „The Sciences“ máme co do činění s jedním z nejlepších počinů dosavadního roku 2018.

„The Sciences“ je klasicky tvrdým a pomalým stonerem s monotónností sobě vlastní. Nedochází tu k žádným nečekaným výpadům, Pike se nebojí zasólovat, ale jeho hlavní doménou jsou především riffy, jichž opět vysolil hned několik výborných. Všechno má ten správně podladěný mohutný, ale přitom stále přístupný zvuk, takže navodit atmosféru dalekého vesmíru, kde mají astronauti ve skafandru místo dýchacích přístrojů bonga, se daří dokonale. Navíc poslech v právě probíhajících tropických vedrech dokonale umocňuje všudypřítomný potem zatuchlý odér, jak se na vás umaštěné riffy lepí a zaříkávání Ala Cisnerose způsobuje mrákoty. Zkrátka ideální čas na to užít si právě třeba „The Sciences“, ono se toho stejně moc jiného v tomhle počasí dělat nedá.

Novinka „The Sciences“ obsahuje šest skladeb, přičemž jednu z nich, „Sonic Titan“, známe už z vydání „Dopesmoker“, na kterém se objevila její živá verze ze studia. Té jsem nikdy dříve nevěnoval moc pozornosti, ale v novém hávu se rázem stala mým nejoblíbenějším kusem celého alba. Dvanáct a půl minuty úplného stonerového vesmíru řeže fakt výborně. Z dob tvorby „Dopesmoker“, tedy roku 1996, pochází rovněž následující těžká váha „Antarcticans Thawed“ a opět se trefuje do černého.

Sleep

Stejně tak jsem si oblíbil „Marijuanaut’s Theme“, která je vtipná nejen svým názvem, ale také textem. Ostatně kolem trávy se tu točí úplně všechno, což v případě Sleep není nic nového. Co už je trochu méně obvyklé, jsou odkazy k praotcům žánru – Black Sabbath. Nejenomže se v textu výše zmíněné písně objevuje jakási planeta Iommia a prolétává se Iommosférou, v „Giza Butler“ se v tomto názvosloví pokračuje, no a její jméno asi netřeba dále dovysvětlovat. Instrumentálky „The Sciences“ a „The Botanist“ slouží jako intro respektive outro a vhodně ohraničují hlavní čtyři díla.

Sleep jsou nejenom zakladateli stoner/doomového žánru, ale doposavad platí za jednoho z hlavních představitelů, jenž má i v roce 2018 co říci. Při poslechu si kolikrát říkám, jestli to vlastně není jejich úplně nejlepší deska. Každopádně se toho v daném žánru v posledních letech moc lepšího neudálo, zdali vůbec něco. Kdo by náhodou neměl dost, tak v květnu vyšel také singl „Leagues Beneath“, rovněž solidní záležitost. Zkrátka Sleep do toho letos hrábli pořádně a „The Sciences“ by nemělo rozhodně nikomu utéci.


Chrch – Light Will Consume Us All

Chrch - Light Will Consume Us All

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Infinite Return
02. Portals
03. Aether

Hrací doba: 44:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Název Chrch mě kurva baví. Zní to, jako kdyby si někdo brutálně odchrchal a vychrchnul brutální chrchel. To je prostě bžunda až za roh. Předpokládám ovšem, že v jů es ej mají pro pořádný kemr hezky od srdíčka trochu jiný výraz, takže se jedná spíš o nezamýšlený bonus pro majitele českého a slovenského občanství. Jak to ale vzniklo? Kapela sedřít jmenovala Church, ale od roku 2015, nevím z jakého důvodu, se rozhodla vypustit jedinou samohlásku ve slově a začít… „chrchlat“.

Netuším, proč a odkud jsem takový dojem získal, ale zdá se mi, že ačkoliv nejde o žádné veterány a v sestavě také nenajdeme žádná známá jména, docela se o Chrch ví a mluví. Jasně, letošní deska „Light Will Consume Us All“ vyšla pod Neurot Recordings, tedy labelem vlastněným členy Neurosis, což nějakou pozornost zajistí samo o sobě, ale název kapely mi byl kdoví proč povědomý už dříve. Každopádně, debut „Unanswered Hymns“ z roku 2015 ani loňské splitko s žánrově i národnostně spřízněnými Fister jsem neslyšel, tak jsem si řekl, že okoštuju alespoň novinku, abych nebyl úplný ignorant a byl trochu v obraze.

A hned na začátek to rozseknu – tahle muzika je nadhodnocená stejně brutálně, jak brutálně chrchlá název kapely. Stačí si jebnout Chrch do Googlu (chytrá, leč nesouvisející vsuvka – jestli nevíte, odkud pochází název Googlu, čtěte pro zajímavost tady) a okamžitě na vás vyskočí hromada zahraničních článků, kde se píše o tom, jak je album „brilliant“, jak jsou songy „devastating“ a jak jsou riffy „earth-shattering“. Kecy v kleci. Nuda je to.

Libovolná fiktivní pohádková entita, ať už to má být Bůh, Cthulhu anebo Létající špagetové monstrum, mi může být svědkem, že zatěžkaná monotónní muzika a můj přehrávač jsou dvě věci, které dohromady prostě ladí. Chrch ten sludge/doom sice drhnou od podlahy (byť je otázka, zdali vůbec lze takový žánr nedrhnout od podlahy), ale to je asi tak vše pozitivní, co k „Light Will Consume Us All“ můžu říct. Takhle dlouhé skladby, které se přelévají mezi různými repetitivními plochami, potřebují tři věci, aby mohly uspokojivě fungovat: zaprvé – stěžejní motiv musí být výrazný (ne nutně složitý); zadruhé – rytmika musí zaháknout drápy a nepustit, musí prostě podmanit; zatřetí – atmosféra musí makat. Ani jedním z těchto tří atributů se „Light Will Consume Us All“ nemůže pochlubit.

A přitom jsem byl na desku zvědavý, už jen kvůli dámskému vokálu, jenž v takových žánrech dokáže být velmi příjemným kořením a vítaným oživením. Ani ten ale výsledek nevytáhne, když je to celé víc těžkopádné než zatěžkané. Náznak toho, jak by se to dalo, probleskuje v některých momentech první poloviny „Portals“, ale jde skutečně spíš jen o náznaky, což je prostě strašně málo na desku o délce tři čtvrtě hodiny. Naopak třeba úvodní flák „Infinite Return“ má na frajera celých 21 minut, ale prakticky se v něm neděje nic moc zajímavého, na základě čeho by si píseň mohla takovou délku obhájit.

„Light Will Consume Us All“ není totální kopa sraček, jde prostě o průměrnou práci a zapomenutelnou desku, nic víc. Silné přehodnocování všude okolo nicméně člověka nutně staví do opozice a nutí poslat na Chrch nemilosrdný hejt. Což se může zdát jako nespravedlivé, nicméně i bez zbytečných antipatií platí, že mě „Light Will Consume Us All“ zklamalo a že to album považuji za slabé.


Dark Buddha Rising – II

Dark Buddha Rising - II

Země: Finsko
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Mahathgata I
02. Mahathgata II

Hrací doba: 25:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dneska si splatíme jeden z mnoha dluhů, které tu na stránce máme. Ještě nikdy u nás totiž nevyšla žádná recenze na finské Dark Buddha Rising. Což asi není úplně hrdelní zločin vůči vší metalové podstatě, přesto si myslím, že se jedná o skupinu, která si zde pozornost určitě zaslouží. A to nejen díky provázanosti s dalšími zajímavými projekty jako Hexvessel, Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Candy Cane či společné kolaboraci Waste of Space Orchestra, na níž se členové Dark Buddha Rising podíleli s Oranssi Pazuzu, nýbrž v první řadě kvůli hudbě samotné. Ačkoliv věřím tomu, že pro spoustu z vás (předpokládám, že asi pro většinu) nebudu říkat nic nového, poněvadž jste s muzikou Dark Buddha Rising jistě obeznámeni…

V letošním roce si Finové připsali na konto minialbum „II“, které dle názvu navazuje na jejich debutovou deskou „I“ z roku 2007. Trochu vtipné je, že EP obsahuje stejný počet skladeb jako minulá řadovka „Inversum“ (2015), tedy dvě, ale tentokrát se stopáž zastavila na dvaceti pěti minutách, tudíž nejspíš právě kvůli tomu je novinka označena jen jako malé album. Formální klasifikace nám nicméně může být u análu, protože nejde o nic většího než prachobyčejnou nálepku, s níž se „II“ zapíše do metalových databází. V konečném důsledku vždycky rozhoduje muzika a v té má tahle nahrávka co nabídnout.

Žádné stylové kotrmelce se na „II“ neodehrávají, což je v tomhle případě asi dobře. Říct, že nové EP zní přibližně asi tak, jak byste od současných Dark Buddha Rising asi čekali, možná na první pohled nezní dvakrát povzbudivě, já to ovšem myslím v tom dobrém slova smyslu. Nesnaž se spravit, co není rozbité, obzvlášť když to ještě neomrzelo a když se nejedná o kopírku minulých prací. Jakmile Finové rozjedou „Mahathgata I“, tak to tam pořád je. Monotónní sludge/doom s atmosférickými doplňky, psychedelická mlha… stačí jen krapánek snahy a dostaví se opojení.

Z obou přítomných písní mě víc baví právě „Mahathgata I“ postavená hlavně na riffech a konstantnímu napětí pečlivě budovanému napříč celou skladbou. Zvlášť když i navzdory čtvrthodinové hrací době dost odsýpá (i přestože se místy „táhne“ jak doomový sopel) a nedává prakticky žádný prostor pro nudu. „Mahathgata II“ na to jde trochu jinak a volí spíš plíživější postupný růst za pomoci temno-ambientu, ke kytarovému klimaxu vystoupí až někdy ve třech čtvrtinách a udrží se v něm jen nějaké dvě minuty. Ani tenhle kus není špatný, atmosféra mu neschází a dobrý dojem z EP spíš stvrdí, než zkazí, ale jak jsem řekl, metal v podání „Mahathgata I“ mě v tomto případě oslovil o něco více.

Dark Buddha Rising

Tím ovšem nechci vzbudit dojem, že druhá polovina ípíčka tam je spíš na ozdobu. „II“ jako celek je sakra v cajku a myslím, že lze bezpečně prohlásit, že i se svým nejnovějším počinem si Dark Buddha Rising udrželi svůj status kvalitní kapely. Pokud jste se navíc s touhle bandou nikdy nesetkali, právě „II“ může díky své přímočarosti, kratší hrací době a relativní stravitelnosti dobře posloužit jakožto první seznámení. Za mě každopádně spokojenost, co víc k tomu dodat.


Dautha – Brethren of the Black Soil

Dautha - Brethren of the Black Soil

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Hodie mihi, cras tibi
02. Brethren of the Black Soil
03. Maximinus Thrax
04. The Children’s Crusade
05. In Between Two Floods
06. Bogbodies

Hrací doba: 57:32

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Tuším, že už jsem tím relativně nedávno začínal jinou recenzi, ale dnes se mi opět hodí říct, že můj vztah k doom metalu se v posledních několika málo letech proměnil docela radikálně. Zatímco dříve jsem měl tenhle metalový subžánr a prakticky všechny jeho odnože ve veliké oblibě, postupem času můj zájem o doom zásadně opadl, takže se z mého přehrávače až na několik málo čestných výjimek vytratil prakticky nadobro. Dobře, to možná zní trochu nadneseně, jelikož tu a tam si doom metal samozřejmě pustím, ale zpravidla se jedná o již prověřená jména a oblíbená alba, objevování nových mě v téhle oblasti přestalo bavit, o nějakém aktivním vyhledávání nových doomových formací nemůže být moc řeč.

A přece jednu takovou dnes hodlám recenzovat. Dautha jsem si pustil čistě jen z toho důvodu, že mi jejich debutová dlouhohrající nahrávka „Brethren of the Black Soil“ přistála pod nosem bez jakékoliv snahy. Ukázky mi zněly poměrně nadějně, obal se mi líbil a jméno Ván Records v kolonce vydavatele taktéž vzbuzovalo určitou důvěru, tudíž jsem se rozhodl dát téhle švédské formaci šanci. Až později jsem třeba zjistil, že vokálu se v Dautha ujal Lars Palmqvist ze Scar Symmetry, což je kapela, jejíž hudba mě míjí obrovským obloukem, takže by mě Larsova přítomnost víc odrazovala než cokoliv jiného. Čili ještě štěstí, že jsem to nezjistil dříve.

Nečekal bych (důvody hledejte v úvodním odstavci) totiž, že na mě zničehonic vykoukne naprosto ryzí a čistokrevná doommetalová nahrávka, která by mě bavila takovým způsobem, jakým mě baví „Brethren of the Black Soil“. Nicméně je to tak a jsem za to dost rád. Každopádně to hovoří v její prospěch a vypovídá to něco o jejích kvalitách.

Švédové nemají žádné choutky co se extrémnějších oblastí doom metalu týče. Jejich muzika čerpá z klasického doomu s nádechem epických nálad a čistým heavymetalovým vokálem. Potřebujete-li nápovědu, myslete třebas na Candlemass či Solitude Aeternus. Zejména vliv prvních jmenovaných je místy velmi cítit, konkrétně třeba ve třetí skladbě „Maximinus Thrax“. Ale to vůbec nevadí, vlastně abych řekl pravdu, možná mě to i trochu potěšilo. Protože prostě proč ne.

Nahrávka jako celek je poměrně vyrovnaná. Vcelku rychle jsem si sice našel své favority, ale není tu jediná píseň, jejíž přítomnost by mě obtěžovala, a to je myslím to hlavní. Vyzdvihl bych titulní umíráček „Brethren of the Black Soil“, který přesahuje čtvrt hodiny a dokáže nabídnout několik moc hezky vypjatých momentů. „Maximinus Thrax“ načichlou vlivem Candlemass už jsem zmiňoval, tudíž se přesunu dále k „The Childern‘s Crusade“, jež zaujme citelným epičtějším feelingem. Naštěstí ne za cenu nějakého otravného patosu. Hodně se mi potom líbí i závěr v podání „Bogbodies“, která je sice na albu nejkratší, ale svou atmosférou nezůstává více jak desetiminutovým monumentům nic dlužna. Z potemnělého začátku totiž naroste k hypnotickému ústřednímu motivu a opět nabídne něco, co v předchozím průběhu alba nebylo v takové podobě ke slyšení. Právě ona a „The Childern‘s Crusade“ jsou skutečnými vrcholy celého počinu.

Nejdůležitější ovšem je, že „Brethren of the Black Soil“ uspokojivě funguje jako celek. Najdou se ne tak strhující pasáže, ale celková atmosféra nahrávky to utáhne a negativa spolehlivě přebije, byť tato citelně čerpá z obstarožních a již vymyšlených postupů. Za nějakou originalitu Dautha chválit nelze, ale jejich cvičení na téma klasického doom metalu má charisma a určité vnitřní kouzlo. A to mě prostě v současné době dokáže oslovit víc než nastokrát stejné funeral-doomové tryzny, které se jen neinvenčně snaží o pomalý mord. Za mě hodně velký cajk.


Silent Stream of Godless Elegy – Smutnice

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice

Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Redblack Productions

Tracklist:
01. Ten, který ukoval Slunce
02. Kdo z nás je víc
03. Synečku
04. Ptakoprav
05. Malověrná
06. Za nevěstou
07. Tichý zpěv
08. Bezbřeží

Hrací doba: 48:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy nepochybně patří k výrazným jménům domácí metalové scény. Dokonce bych si hned zkraje dovolil nadhodit odvážnou myšlenku, že některá jejich starší alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém metalu vyšlo. Když ale tohle říkám, rozhodně při tom nemám na mysli minulou desku „Návaz“.

Jistě si všichni vzpomenete, jak se tenkrát mluvilo o tom, jaká to není senzace, že Silent Stream of Godless Elegy budou vydávat u labelu jako Season of Mist. A zprvu se zdálo, že pod křídly velkého francouzské vydavatelství pustili do světa výborné album. Tento dojem ale trval jen chvíli. „Návaz“ mě v době svého vydání tuze bavil, ale nadšení zanedlouho přešlo a s časovým odstupem již s jistotou můžeme říct, že jde pravděpodobně o nejméně záživnou nahrávku kapely. Nebyla hloupá nebo vysloveně průměrná, ale pět let po vydání už si člověk pouští jenom skutečně výrazná alba. A mezi taková „Návaz“, na rozdíl od třeba „Behind the Shadows“, „Themes“ nebo „Relic Dances“, nepatří.

Novinka „Smutnice“ přichází po dlouhých sedmi letech, během nichž opět došlo k výrazným obměnám sestavy. Od minulé desky zbylo jen (dnes již) ústřední manželské duo Radka a Hany Hajdových, druhý zpěvák Pavel Hrnčíř a cellista Michal Sýkora, po Radku Hajdovi nejstarší stálice v řadách Silent Stream of Godless Elegy. Pryč je i kapitola u zahraničního labelu, protože počin vyšel opět v Čechách, ale jistá zajímavá jména zvenku se přece jenom objevují – Yossi Sassi (ex-Orphaned Land) jako producent a Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween), s nímž Silent Stream of Godless Elegy nakonec nespolupracují prvně, na mixu.

Záměrně jsem psaní o „Smutnici“ mírně pozdržel a nechal album déle odležet, abych si pořádně rozmyslel, co o něm napíšu, a nedopadl jako posledně s „Návazem“, které jsem v dobové recenzi zbytečně přechválil a s po čase se k němu už prakticky nevracel. A s tímto menším odstupem mohu říct, že takto s dost velkou pravděpodobností dopadne i „Smutnice“, byť je asi o kousek silnější než její přímý předchůdce.

Pokud se mě zeptáte, jaké mám důvody k takovému tvrzení, co je na „Smutnici“ nepovedené, pak zpříma odpovědět nedokážu. Nepřijde mi, že by Silent Stream of Godless Elegy dělali něco vyloženě špatně. Mají svůj rukopis na pomezí folk a doom metalu kořeněný lokálním feelingem, nápady mají také a některé pasáže „Smutnice“ jsou moc fajn. Zejména ty jemnější a baladičtější, v nichž to kapele v její současné podobě sluší o moc víc než neohrabaný metal, který se nesměle objevuje především ve druhé písni „Kdo z nás je víc“. Což je asi nejméně sympatický song na albu, společně s úvodním kusem „Ten, který ukoval slunce“, jenž se už notně oposlouchal. I z těchto důvodů mě tak napadá, že nemetalové, čistě folklórní album, dejme tomu něco na styl Tomáše Kočka, s nímž ostatně kapela v minulosti intenzivně spolupracovala, by možná současným Silent Stream of Godless Elegy sedělo víc.

Silent Stream of Godless Elegy

Střed alba je vlastně dost fajn. „Synečku“, „Ptákoprav“ a „Malověrná“ jsou povedené a při zmiňování toho nejzajímavějšího bych k nim navíc dodal ještě poslední „Bezbřeží“. Slušné motivy se nicméně objevují i v dalších dosud nejmenovaných písničkách. Přesto jsem po nějaké době zjistil, že vlastně nemám chuť poslouchat „Smutnici“ dál. Dal jsem tomu nějakých x poslechů, nemůžu tvrdit, že by se mi to nelíbilo nebo že by mě snad poslech dokonce obtěžoval, nakonec se mi to vcelku líbilo. Ale jaksi nemám potřebu v tom poslouchání pokračovat, z dlouhodobějšího hlediska ke „Smutnici“ člověka nic moc netáhne. Chybí tomu jakýsi punc nadčasovosti, jímž se mohla pyšnit starší, výše jmenovaná alba Silent Stream of Godless Elegy.

Je to pro moravskou stálici ostudný výsledek? Myslím, že ne. Ostuda vypadá a zní trochu jinak. Na „Smutnici“ je znát, že jejímu vzniku někdo věnoval péči a záleželo mu na ní, což je samozřejmě chvályhodné, ale ještě to automaticky nezaručuje hluboké zážitky i pro lidi, kteří nakonec desku poslouchají. Zdá se mi, že Silent Stream of Godless Elegy se s aktuální a minulou nahrávkou dostali do toho stádia kariéry, kdy už řekli to hlavní a svá zásadní díla mají za sebou, a dnes si jen s přehledem udržují solidní kvalitativní standard, za nějž se nemusejí stydět. Ale to nakonec taky nemusí být úplně špatně.