Archiv štítku: doom metal

Woest – La fin de l’ère sauvage

Woest - La fin de l'ère sauvage

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 21.1.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le froid éfface
02. Tout s’écroule
03. La fin de l’ère sauvage
04. Noir
05. Moelleuse et tiède
06. Toundra

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest

„Barbarism is the natural state of mankind. Civilization is unnatural. It is a whim of circumstance. And barbarism must always ultimately triumph.“
(Robert Ervin Howard)

Uvedeným citátem od Roberta Ervina Howarda, jejž tento americký spisovatel známý především jako stvořitel postavy Barbara Conana napsal ve své povídce „Beyond the Black River“ (v českém vydání „Za černou řekou“), uvozuje svou debutovou desku „La fin de l’ère sauvage“ francouzská smečka Woest. Jeho obsah napovídá, že Francouzi nehodlají hrát nějaký kinder pseudo-metal pro pozéry, ale spíš budou chtít navázat na tradici kapel, jejichž tvorba se stala synonymem pro násilný a agresivní audio teror.

V základě by se dalo říct, že tomu tak do jisté míry skutečně je, poněvadž Woest vážně nehrají muzikou vhodnou do odpoledního programu lokálního agro-rockového fesťáčku. Na druhou stranu by bylo příliš hysterické tu rozhlašovat, jakýpak to není extrém. Na rovinu si řekněme, že existují mnohem ostřejší kapely než Woest, ať už si pod tím představíte cokoliv – bestialitu, negativismus, depresi, disharmonii nebo něco jiného dle vaší libovůle. Ve všech těchto ohledech najdete skupiny, jež daný aspekt dotahují do větších extrémů.

V některých jmenovaných pocitech jsou navíc Woest na velmi nízkém levelu. Nechci však, aby takové tvrzení znělo jakkoliv pejorativně, pouze se snažím nějakým opisem dostat k tomu, nač se na „La fin de l’ère sauvage“ můžete těšit. Když tedy říkám, že ve tvorbě určitých temných pocitů Woest neexcelují, je to spíš kvůli tomu, že se ve svém přístupu vydávají odlišnou cestou. Ukázkovým příkladem budiž bestialita, již Francouzi postrádají. Jejich produkce je spíše pomalejšího rázu a soustředí se na chladnou negativní atmosféru, čemuž ostatně přispívá i patřičně ztrápený vokál. Kdybychom tedy řekli, že jde o odtažitý black metal v doomovém tempu, myslím, že to bude vcelku odpovídat tomu, co se na „La fin de l’ère sauvage“ reálně odehrává. Naproti tomu třeba negativismus k výrazným atributům nahrávky patří.

Jedním z dalších důležitých atributů alba je i zvuk, který je v tomto případě poněkud zvláštní. Můžeme se dohadovat, do jaké míry je to záměr a nakolik to vyplynulo z okolností či (ne)schopností, ale výsledek této debaty stejně bude bezpředmětný, protože zůstává faktem, že desce výrazně přebasovaný zastřený sound prospívá. Právě ten má totiž na svědomí, že „La fin de l’ère sauvage“ dýchá jakousi chladnokrevnou industriální odtažitostí, ačkoliv se v samotné hudbě žádné opravdové industriální prvky neobjevují. Každopádně je nutno dodat, že přinejmenším zpočátku to celé zní dost zvláštně a člověk si musí na tenhle zvuk chvíli zvykat, ale jakmile se tak v mém případě stalo, zalíbilo se mi to. Alespoň nějaký náznak osobitosti a odlišnosti od bezejmenného davu se vždy cení.

Woest

Ocenit lze na „La fin de l’ère sauvage“ i atmosféru, k níž onen sound nakonec výrazně přispívá. Ta je vcelku povedená. Na druhou stranu, nemá smysl tvrdit, že by to album bylo nějak převratné nebo dokonalé. Celková atmosféra nahrávky je sice dobrá, ale že bych mezi sebou jednotlivé skladby nějak rozeznával, to ani ne. I když tohle mi ještě nevadí nijak zvlášť zásadně. Kromě toho se tu nacházejí i některé momenty, jejichž prostřednictvím Woest svou laťku podlézají – například výrazné kytarové sólo v závěru „Moelleuse et tiède“ mi do celkové stylizace alba příliš nesedí.

A v neposlední řadě… řekněme si na rovinu, že Woest jsou prostě „jenom“ dobrá, nikoliv výborná. „La fin de l’ère sauvage“ je poměrně sympatická práce, jíž neschází určité přednosti, ale nic zásadního to zase není. Nicméně se pořád jedná o debut a z tohoto hlediska bych se nebál tvrdit, že Francouzi vykročili pravou nohou. Povězme si upřímně – kolik nových kapel si dokáže hned svým prvním počinem sáhnout byť i na jen lehce nadprůměrnou hranici? Rezervy tu jistě jsou a je jich dost, ale obecně vzato mi přístup Woest smysl dává a rád si poslechnu i další desku.


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Mudbath – Brine Pool

Mudbath - Brine Pool

Země: Francie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Third I Rex

Tracklist:
01. Burn Brighter
02. End Up Cold
03. Seventh Circle
04. Zone Theory
05. Rejuvenate
06. Fire

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Mudbath jsou jedním z těch případů, které si člověk zkusí poslechnout úplně naslepo. Kapela je relativně mladá a funguje teprve pár let, ale letošní „Brine Pool“ debutem není – vstup do dlouhohrajícího světa si tihle Francouzi odškrtli již před dvěma lety prostřednictvím počinu „Corrado Zeller“ a ještě z dřívějška mají v portfoliu i jedno minialbum „Red Desert Orgy“. Já osobně jsem však o této pětici z Avignonu doposud neslyšel a „Brine Pool“ je tím pádem mým prvním setkáním s tvorbou Mudbath. V sestavě také žádné známé ksichty nevidím, vydavatelství je sice oukej, ale rovněž žádný vyslovený trhák, na jehož vkus bych mohl pravidelně sázet, obálka mě taky nijak zásadně nerozrajcovala (byť ta ještě patří k nejvýraznějším atributům nahrávky). Jednoduše po všech směrech – náhodná hudební známost. Ale když nic jiného, název kapely alespoň slibuje, že vás ta muzika vykoupe v bahně…

Ale nakonec proč ne. I z takových setkání mnohdy vylezou zajímavé objevy, vždyť už nejednou se mi stalo, že jsem něco pustil úplně náhodně a spíš jenom z nudy, abych posléze zjistil, že se jedná o parádní záležitost a danou skupinu začala sledovat i nadále. A zrovna v případě Mudbath se něco takového… nestalo.

Především teda musím říct, že jsem zklamán, že mi „Brine Pool“ nedalo to, co název formace slibuje. Mudbath sice hrají nějaký jakože sludge, ale pokud byste podobně jako já chtěli, aby vám Francouzi vymáchali držku v ohavných bahenních sračkách, budete zklamáni taktéž. Mudbath hrají spíš mírnější a usedlejší formu žánru, což… na jednu stranu nic proti tomu, ale na tu druhou si říkám, jaký to má vlastně smysl, když sludge metal většinou člověk poslouchá právě kvůli tomu, aby dostal zabrat pořádně hutným temným riffováním. Zde je to takové obyčejné, kapela neumí svého posluchače dostatečně uzemnit a ukázat mu, kdo je tady pánem.

Nějakou silnější atmosféru rovněž postrádám, byť mnohé pasáže napovídají, že se o ni Mudbath nejspíš snažili. Ještě třeba vybrnkávání v první půlce úvodní osmiminutovky „Burn Brighter“ je docela v pohodě, ale prostě nic zvláštního nebo pamětihodného. Ačkoliv uznávám, že různé kytarové vyhrávky jsou ještě tím lepším, protože zejména v riffech mi Mudbath přijdou strašně slabí – úplně standardní práce, často se to zvrhává do čisté nudy, obzvlášť když se Francouzi pokusí zpomalit do šnečího tempa, a když to ani po zvukové stránce nenakope do břicha, tak se prostě ptám, proč bych měl takový rádoby sludge poslouchat…

Jistě, kdybych tvrdil, že je „Brine Pool“ skrz naskrz píčovina jak mraky a nedá se to poslouchat, tak bych byl vůči Mudbath přespříliš příkrý. Takhle špatné to určitě není, ve skutečnosti asi dosavadní průběh recenze vyznívá mnohem hůře, než na jaké úrovni skupina skutečně je. Vzato kolem a kolem je „Brine Pool“ relativně neurážející muzika a není problém ji strávit. Předešlé věty ovšem neberte tak, že chci dosavadní ostrou kritiku nějak zjemnit. Jako celek to sice lze poslouchat, ale nelze přehlížet, že tu jsou celé hluché minuty, a například kvazi-atmosféra první třetiny „Seventh Circle“ nebo celá brnkací „Rejuvenate“ jsou prostě čistokrevná nuda.

Jinými slovy, máme tu co do činění s typicky průměrným počinem, jehož náplň za větší pozornost nestojí. Mudbath mě na svém druhém albu nedokázali zaujmout vůbec ničím a za chvíli už ani nebudu vědět, jak to vlastně znělo. Oukej, vyzkoušel jsem to, ale tím to pro mě hasne a druhou šanci už Mudbath ani v budoucnu dávat nebudu, protože jaksi necítím, že by tu byl potenciál na víc, než co se na „Brine Pool“ nachází…


Sabbath Assembly – Rites of Passage

Sabbath Assembly - Rites of Passage

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 12.5.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Shadows Revenge
02. Angels Trumpets
03. I Must Be Gone
04. Does Live Die
05. Twilight of God
06. Seven Sermons to the Dead
07. The Bride of Darkness

Hrací doba: 44:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl.

Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu BowenJex Thoth) jsem se nějak nedostal. Obligátní klišé pohádku o tom, jak daný stav věcí konečně změnilo vydání nového alba, si jistě umíte představit i bez mé nápovědy, takže se tím nebudu nadále zdržovat a rovnou se pokusím o nějakou stručnou sumarizaci svých dojmů z „Rites of Passage“.

Pod krásně namalovanou obálkou se skrývá hudba zdánlivě standardní žánrová produkce, jakou jsem naznačil již v úvodním odstavci. Ale jenom zdánlivě, poněvadž Sabbath Assembly na to jdou přece jenom trochu jiným směrem, přinejmenším tedy na svém aktuálním pátém řadovém albu. Takto řečeno to vypadá jako plus, že Američané nehrají přesně dle stanovených vzorců, ale realita je taková, že to, co je teoreticky a papírově pozitivem, je prakticky i největším kamenem úrazu „Rites of Passage“.

Když se Sabbath Assembly pustí do archetypálního rockového riffování, pak věřte tomu, že to funguje náramně a přesně v takových momentech se mi „Rites of Passage“ skutečně líbí. Problém ovšem spatřuji v tom, že Sabbath Assembly tímhle pohříchu šetří. Jako by se snad ani nechtěli pořádně rozjet, jako kdyby ony kýžené krystalické riffy záměrně odkládali, a když už s nimi přijdou, velmi záhy nastupující tempo zase zabrzdí nějakou změnou ve struktuře písně. Příliš mnoho zvratů a příliš mnoho snahy o jakýsi progresivnější přístup, na jejichž oltář padla skladatelská lehkost a plynulost hudby, což jsou atributy, které mi strašně moc scházejí. Obzvlášť u tohohle druhu muziky je postrádám téměř zoufale.

Sabbath Assembly samozřejmě nehrají jak nějaké lamy. Je zde spousta momentů, v nichž zámořská pětice ukazuje, že dokáže přijít se skvělými a vysoce poutavými nápady. Třeba kytarové sólo v závěru „Shadows Revenge“ je nádherné. „I Must Be Gone“ graduje možná až příliš zdlouhavě a první půlka působí trochu natahovaně, ale v té druhé se nacházejí skvělé motivy, kvůli nimž stojí za to vydržet. „The Bride of Darkness“ je ukázkovým příkladem výše popisovaného – parádní riff není pouštěn ke slovu takovým způsobem, jak by si zasloužil, ale když se projeví, je to super. Navzdory všem výhradám také nelze popírat, že atmosféra „Rites of Passage“ je místy docela fajn a v neposlední řadě mě také vysoce baví i zpěv Jamie Myers, jejíž projev dokáže zaujmout a nahrávku posouvá hodně dopředu.

Sabbath Assembly

Jaké je tedy finální resumé? Mé dojmy jsou dost rozporuplné. Na jednu stranu se nejedná o špatnou záležitost a některé konkrétní momenty jsou obrovská paráda, ale z hlediska celku se nejedná o tak poutavou záležitost, jak jsem doufal. Z mého hlediska tam jsou rezervy, nicméně to může být dáno i tím, že mi „Rites of Passage“ nenabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet. Na můj vkus Sabbath Assembly ten styl pojímají až příliš složitě a osobně bych dal přednost větší přímočarosti a skladatelské čistotě, to nepopírám. Nicméně i když si album už pouštět nebudu, nemohu jej ani jedním šmahem odsoudit. Je to pro mě prostě takové schizofrenní, ale jestli skutečně toužíte po jasném vyjádření – doufal jsem ve víc; nebo lépe řečeno doufal jsem, že „Rites of Passage“ dokáže po celou dobu držet uhrančivost, jaká se nyní projevuje jen v těch nejlepších pasážích. Od průzkumu starší tvorby však odrazen nejsem, ten je stále v plánu.


Space Witch – Arcanum

Space Witch - Arcanum

Země: Velká Británie
Žánr: stoner / doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: HeviSike Records

Tracklist:
01. Cosmonoid
02. Astro Genocide
03. Hex Solaris
04. Battle Hag

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neznámé kapely jsou super – předem nevíte, co od nich dostanete, je v tom určitý moment překvapení, které může vyústit ve skutečný objev. Jinak se k té zajímavé muzice dostat nelze. Jak chcete nalézt poklad, když jej ani nehledáte? Samozřejmě, můžete se spálit, při hledání a testování nových věcí mnohdy sáhnete do hovna, tak to chodí. Ale snad lepší si občas přivonět k hudebnímu hovnu, než jen furt dokola točit svých pět kapel a tvářit se jako posluchačská elita.

Nicméně poklad a hovno jsou dva hraniční případy, u nichž to samozřejmě nekončí. Mezi nimi se nachází hromada dalších možností, jak moc něco může být dobré nebo naopak špatné. Angličané Space Witch naštěstí patří do té lepší poloviny. Zdráhal bych se jejich produkci nazvat pokladem, ale rozhodně se jedná o příjemné a sympatické překvapení. Prahnete-li po rychlých řešeních a okamžitých závěrech, pak ano – jejich druhé album „Arcanum“ za slyšení stojí.

Bezejmenný debut z roku 2014 jsem neslyšel a při pohledu na jeho obal mě to zas tolik neláká, ačkoliv někdy mu asi po pozitivní zkušenosti s aktuálním počinem šanci dám. Zvlášť když lákavě vypadá tracklist čítající dvě kompozice o souhrnné délce 65 minut. „Arcanum“ takhle roztáhlé není a při délce rozumných 44 minut si vystačilo se čtyřmi písněmi. Platí ovšem, že čím delší, tím lepší – a věřte tomu nebo ne, skutečně nemluvím o velikosti penisu, nýbrž o délkách písní na albu. Jinými slovy, vyvrcholení… pardon, vrchol přichází hned s první, bezmála šestnáctiminutovou skladbou „Cosmonoid“.

Space Witch na desce kombinují dva přístupy – prvním je pohled psychedelického rocku, druhým optika stoner metalu. V mnohých momentech se obě možnosti začnou i překrývat. Mému sluchu je bližší ta první jmenovaná, tudíž je docela logické, že se mi víc zamlouvají ty delší kusy, kde tato dostává víc prostoru. Začátek „Cosmonoid“ je opravdu hypnotický až za roh a dokáže tak krásně zamotat hlavu, až je skoro škoda, že Space Witch nehrají čistokrevný psychedelic rock. Píseň sice s přibývajícím časem narůstá a na první metalové riffy se čeká něco mezi pěti a šesti minutami, ale pořád si drží podmanivou náladu, monotónní rytmiku i zástup kosmických atmo-zvuků. Nakonec sice přijde, co přijít musí – „Cosmonoid“ se překlene do stoner / doomu, ale naštěstí i v této poloze po chvíli nabere zajímavý vývoj, jemuž atmosféra nechybí.

Zbylá trojice písniček se na úvodní opus úplně nechytá, ale přinejmenším dvanáctiminutová „Battle Hag“ je rovněž skvělá a její druhá polovina se vrací k psychedelickým radovánkám, které jsou v podání Space Witch tuze lahodné. Kratší kusy „Astro Genocide“ a „Hex Solaris“ již volí opačný přístup a naopak kosmické momenty přechází v doplněk, protože hlavního slova se ujímá stoner metal. Ten není nijak špatný, vlastně mi v rámci celku přijde v pohodě a uznávám, že účinek hutného riffování je s ohledem na ladění „Arcanum“ větší. Na druhou stranu, vedle psychedelických pasáží působí metalová tvář Space Witch o poznání slaběji, a navíc – celou nahrávku v tomhle duchu bych asi nedal, aniž by mě nezačala nudit, zatímco počin postavený čistě na rockových pasážích předkládané kvality bych stále slupnul jak malinu.

Možná to v některých pasážích recenze mohlo vyznívat trochu rozpačitě, ale jako celek „Arcanum“ funguje velmi dobře. Nečekal jsem od té desky příliš, ale zaujal mě obal a letmá ukázka se mi taky zdála hratelně, tak jsem do toho šel a dočkal se moc příjemného překvapení. Příznivcům psychedelického stoner / doom metalu lze „Arcanum“ jen doporučit!


Ides of Gemini – Women

Ides of Gemini - Women

Země: USA
Žánr: psychedelic rock / doom metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Rise Above Records / Interior Ministry

Tracklist:
01. Mother Kiev
02. The Rose
03. The Dancer
04. Raft of Medusa
05. Heroine’s Descent
06. Swan Diver
07. The Last Siren
08. Zohra
09. She Has a Secret
10. Queen of New Orleans

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jsou oblasti lidské činnosti, které jsou objektivně změřitelné, a pokud se v nich soutěží, lze docela s jistotou říci, kdo zvítězil. Oproti tomu v jiných oborech takový luxus neexistuje a nejde změřit šuplerou, co nebo kdo je lepší. Do druhé jmenované kategorie spadá typicky umění – hudba, literatura, malířství, film a tak dále. Každý z nás je vnímá jinak, každému se líbí trochu něco jiného a mnozí z nás si umí najít zalíbení i v počinech, jaké se většině nelíbí. Ale o tom to přece je, nalézt si v tom to svoje, nechat se zasáhnout, nechat se unášet a pak, podaří-li se takového stavu dosáhnout, jen vychutnávat.

Na mě osobně svého času takovýmhle způsobem zapůsobila americká formace Ides of Gemini. Netvrdím, že si jejich tvorbu pouštím každý den, to opravdu ne. Naopak se k tomu vracím jen občasně, ale když už, o to víc si pak užívám. V tvorbě Ides of Gemini jsem totiž nalezl určitou specifickou náladu, která mi něčím imponuje. Učarovala mi již na debutu „Constantinople“ a nadšení pokračovalo i na druhé desce „Old World | New Wave“.

Naštěstí ani letošní novinka „Women“ z nastoleného trendu neslevuje, byť Ides of Gemini v mezičase prodělali zásadní proměnu sestavy. Dosavadní trio totiž opustila bubenice Kelly Johnston-Gibson, na jejíž místo nastoupil Scott Batiste, a navíc došlo k rozšíření o dalšího člověka – baskytary se nově ujal Adam Murray. Na výsledném zvuku „Women“ to ovšem není příliš poznat, protože klíčové jádro skupiny zůstalo zachováno beze změny. Je jím kytarista J. Bennett, jenž skládá veškerou muziku, a zpěvačka (v původní tříčlenné sestavě i baskytaristka, nyní už pouze u mikrofonu) Sera Timms, jejíž vokál patří k největší přednostem Ides of Gemini.

Právě Sera Timms je největší zbraní kapely a nejvýraznějším prvkem v jejím zvuku. Ostatně – a to je poměrně ojedinělé – zpěv Sery byl hlavním důvodem k založení Ides of Gemini, aby měla prostor, kde své umění uplatnit v plné míře. A při poslechu se tomu vlastně nedivím, poněvadž její vokál je prostě fantastický a ohromně podmanivý. Hudba mu do jisté míry jen sekunduje, ale činí tak přesvědčivě. Psychedelické riffy se převalují se zodpovědnou důstojností a místy mají téměř až stonerový sound. Je zvláštní, že to celé na letmý poslech působí trochu líně až ospale, a přitom má hudba Ides of Gemini vnitřní pnutí a velkou dynamiku, hraje si s detaily a dokáže být hlavní hvězdě skupiny partnerem. Sera Timms stojí na prvním místě a její zpěv je stěžejním prvkem, ale kdyby muzika stála za hovno, tak by to jako celek rozhodně nefungovalo, takže asi tak.

Samozřejmě, že znalce starší tvorby „Women“ asi nepřekvapí. Novinka vlastně jen pokračuje ve vytyčené trase a není výrazně horší než její předchůdci, nanejvýš jen o trošku, ale „Constantinople“ u mě bude asi vždy na vrcholu, protože prostě bylo první. „Women“ se mi však pořád velmi líbí a nijak nepopírám, že kdybych se k Ides of Gemini dostal až nyní a letošní album slyšel jako první, možná by byly karty rozdané docela jinak.

Ides of Gemini

Jestli lze „Women“ a do jisté míry i Ides of Gemini obecně něco vytýkat, je to jakási jednotvárnost, která sice neruší, ale některé pomalejší a co do motivů jednodušší písně jsou díky ní zbytečně utahané. To se ovšem projeví pouze při podrobném poslechu a analyzování jednotlivých stop. Pokud se člověk jen nechá unášet na celkové nádherně mlhavé atmosféře (což není to samé jako povrchní poslech), veškeré drobné nedostatky se rozpustí a nezbude nic jiného než parádní album se zvláštní náladou a vyšperkované krásným zpěvem.

Možná právě díky zpěvačce a její dominantní roli mají Ides of Gemini ve své hudbě výrazný ženský prvek (v tomto ohledu je název aktuální desky opravdu výmluvný), jaký v maskulinním metalovém světě zas tak běžný není, a to mnohdy ani u kapel se zpěvačkou v čele. A je to přesně tahle specifická intimní atmosféra, díky níž jsem v Ides of Gemini našel takové zalíbení, a na „Women“ toto opětovně nechybí. A už jen kvůli tomu u mě panuje spokojenost. Nadšení už asi ne, ale spokojenost rozhodně.


The Doomsday Kingdom – The Doomsday Kingdom

The Doomsday Kingdom - The Doomsday Kingdom

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Silent Kingdom
02. Never Machine
03. A Spoonful of Darkness
04. See You Tomorrow
05. The Sceptre
06. Hand of Hell
07. The Silence
08. The God Particle

Hrací doba: 52:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Zdá se mi, že Leif Edling, baskytarista a hlavní mozek legendární doomové formace Candlemass, vždycky míval na vedlejší kapely trochu pech. V minulosti se pustil hned do několika bokovek, ale ať už šlo Abstrakt Algebra v 90. letech nebo pozdější Krux nebo třeba sólovou desku z roku 2008, přijde mi, že tyhle počiny vždycky nějak prošuměly bez většího povšimnutí. A to i navzdory tomu, že nejeden z nich je zpětně hodnocen dobře a má svoji kvalitu, i navzdory skutečnost, že sestava Krux byla docela allstar a dopracovala se až ke třem řadovým nahrávkám.

Prokletí se podařilo zlomit až Avatarium, kde se Leif spojil s dalšími vcelku známými jmény švédské scény, s nimiž se už mnohdy potkal v jiných skupinách. Zde se naopak výjimečně zadařilo a s podporou Nuclear Blast v zádech si aktuálně Avatarium užívají přízně posluchačů i kritiků. Vypadá to však, že se Edling ze sestavy kapely a jejích aktivit pomalu vytrácí – živě s nimi nehraje už pěkně dlouho, prý kvůli zdravotním problémům (ostatně pravidelně chybí i na koncertech Candlemass), a na letošní desce „Hurricanes and Halos“ už se dle všeho nepodílel.

Skoro to vypadá, jako kdyby LeifAvatarium vycouval a namísto toho soustředil (nebo snad aby mohl soustředit?) své skladatelské kapacity do nového projektu s příznačným názvem – The Doomsday Kingdom. Loni vyšlo první povedené demo „Never Machine“, které se mi zalíbilo takovým způsobem, že jsem neváhal ukořistit jeden ze 133 fialových vinylů. Od té doby Leif povýšil The Doomsday Kingdom na regulérní kapelu, kam přibral starého známého parťáka Marcuse Jidella (potkali se už v Avatarium, CandlemassKrux), zpěváka Niklase StålvindaWolf, jenž stejně jako Jidell hostoval již na demu, a bubeníka Andrease Johanssona (Narnia, Royal Hunt). A v téhle sestavě se formace pustila i do koncertování, což dělá trochu zmatek v algoritmu, s jakými skupinami a proč Edling hraje či nehraje živě.

Co je ale důležité, i The Doomsday Kingdom se upsali Nuclear Blast a po jejich reedici „Never Machine“ z listopadu 2016 (po hudební stránce totožná s původním vydáním) došlo i na eponymní dlouhohrající debut. Na ten jsem se po kladné zkušenosti s demem vcelku těšil, ale musím říct, že na první poslech mě „The Doomsday Kingdom“ příliš nechytlo, takže mi hlavou problesklo cosi o zklamání. Leifova tvorba mě obecně vzato hodně baví, ale tentokrát už to začínalo vypadat, že mě tohle mine. Zjevně se ale jednalo jen o nějaký chvilkový záchvěv, protože neuběhlo příliš dalších poslechů, aby zavládla spokojenost. Mám teorii, že na vině bude (mimo jiné?) poměrně razantní změna produkce, protože deska vycházející pod velkou firmou samozřejmě přináší uhlazenější zvuk bližší střednímu metalovému proudu. Nemůžu si nerýpnout, osobně se mi zastřený a syrovější demo-sound líbil víc a stále se mi po něm trochu stýská; asi bych byl radši, kdyby „The Doomsday Kingdom“ znělo stejně jako „Never Machine“.

Z hudebního hlediska „The Doomsday Kingdom“ nepřináší žádná velká překvapení, obzvlášť je-li člověk obeznámen s demosnímkem, jehož podoba vcelku jasně naznačila, jakým směrem se budou kroky skupiny ubírat. Leifův rukopis je dávno daný a jasně rozpoznatelný, přičemž i zde je jasně poznat, kdo za tím stojí. Bylo by tedy bláhové očekávat něco jiného než epický doom metal stojící na výrazných riffech, na něž měl Edling vždy talent.

Jenže na rozdíl třeba od Avatarium, jejichž produkce se s postupem času začala stáčet směrem k retro rockovým nádechům, psychedelickým nuancím a minulým dekádám, je The Doomsday Kingdom žánrově čistší (ne však stoprocentně čistý – k tomu se ještě dostaneme), tradičnější a zatvrzelejší. Jinými slovy řečeno, je to prostě doom metal jak poleno. Což mimo jiné znamená i to, že se The Doomsday Kingdom značně blíží ke zvuku Candlemass. To by nemuselo vadit a vlastně by to z jistého úhlu pohledu i dávalo smysl – pokud by stále platilo, že pod hlavičkou Candlemass už nebude vycházet nová muzika, ale už víme, že tento plán padl, zbořilo jej EP „Death Thy Lover“ taktéž z loňského roku.

The Doomsday Kingdom

Můžeme polemizovat a debatovat, co si o tom myslíme, jestli by ten materiál klidně nemohl vyjít pod značkou legendární domovské kapely, kdo ví. Nakonec je však to do určité míry vlastně i šumák, protože stěžejní je, že tu máme další parádní doommetalovou fošnu.

V jedné věci ovšem „The Doomsday Kingdom“ přece jenom přináší jisté osvěžení, jaké jsem minimálně na post-reunionových nahrávkách Candlemass nenacházel. Aniž bych si odporoval s tím, co jsem říkal výše, musím zmínit, že na albu slyším i záblesky starého dobrého heavy metalu. A kolikrát natolik výrazně, až jsem si vzpomněl na riffy Iron Maiden z 80. let. A vlastně je to hodně příjemné.

Z dema se na debutovou desku dostaly dvě skladby „Never Machine“ a „The Sceptre“. V nových verzích s lepším (ha – toť otázka!) zvukem to docela sluší oběma, ale jak už jsem se neváhal vyznat výše, ztratily kus syrovosti. Originální nahrávky znějící trochu pod dekou měly nepopiratelné kouzlo, které zde dle očekávání a vlastně zcela logicky chybí. Nicméně nová podoba mě neuráží, má něco do sebe a vlastně se mi také líbí.

Kromě toho „The Doomsday Kingdom“ přináší šestici nových písní, z nichž jedna, „See You Tomorrow“, je pouhou instrumentální mezihrou dlouhou čtyři a půl minuty, byť i ta je poměrně povedená. Hodně mě baví „A Spoonful of Darkness“, která se může pyšnit výborným riffem i nádechem heavy metalu. Oblíbil jsem si také předposlední „The Silence“, v níž se dvakrát objeví jedna naprosto nádherná pasáž – to bych mohl poslouchat donekonečna! Zajímavá je i finální „The God Particle“ – nejen tím, že si v ní zazpíval Leif osobně (a nahrál i kytaru; všude jinde obstarává klasicky jen baskytaru), ale i celkovým laděním trochu vybočujícím z alba jako celku. Jednoduchý klidnější (nikoliv však veselejší) rozjezd se slabým klávesovým podmazem budiž důkazem.

Vzato kolem a kolem nakonec nemám větších výtek. Mohl bych jebat do uhlazenějšího zvuku, ale nejsem naivní a vlastně jsem s tím počítal a také jsem si rychle zvykl, že The Doomsday Kingdom už neznějí jako před rokem na demu. Jinak se ale jedná o povedenou nahrávku, s níž Leif Edling bezpečně dodržuje svůj nastavený standard. Je zřejmé, že v jeho tvorbě nepůjde o zásadní a nejvýraznější dílo – takový titul přísluší jiným počinům a nemám tím na mysli jen stylotvorné desky z raného období Candlemass, protože když se oprostíme od nostalgie, i některé novější věci téhle skupiny se mohou pyšnit nejvyšší jakostí kvality. „The Doomsday Kingdom“ na ně sice nemá, přesto je to stále parádní záležitost, která do sbírky patří – a ostudu zde dělat rozhodně nebude.


Altar of Betelgeuze – Among the Ruins

Altar of Betelgeuze - Among the Ruins

Země: Finsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 15.4.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. The Offering
02. Sledge of Stones
03. No Return
04. New Dawn
05. Absence of Light
06. Advocates of Deception
07. Among the Ruins

Hrací doba: 49:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Venku prší, slunce nesvítí, myslím, že je ideální čas na porci doom metalu. Altar of Betelgeuze je finské kvarteto fungující od roku 2010. Svůj debut si odbyli o čtyři roky později, kdy vydali desku s názvem „Darkness Sustains the Silence“. Nevím, jestli jste jí zaznamenali, já ne, tedy nemohu porovnávat, zdali kapela prodělala nějaká výraznější změny. Každopádně nyní před sebou máme novinku „Among the Ruins“ a ta by rozhodně neměla uniknout zvídavým uším a už vůbec ne vyznavačům metalu zkázy.

Sama kapela se prezentuje jako stoner death metal, což mě osobně zaujalo a bylo hlavním důvodem, proč jsem se odhodlal k poslechu alba od skupiny, kterou jsem dříve vůbec neznal. Při pohledu na obálku od Césara Valladarese se ve mně probouzejí spíše představy o black metalu, ostatně debut má ještě mrazivější obal. Hudebně je jejich definice celkem přesná. Nejedná se o ten slunečný, pískem zasypaný stoner metal, ale naopak o jeho nihilisticky temnou podobu. O tu se stará také tvrdý doommetalový základ založený na pevně daných postupech. Neočekávejte tedy žádné rychlopalby, ale pořádně těžkotonážní valivou sílu stojící na táhlých riffech. Jakkoliv klasicky to může znít, tito Finové znějí svěže, a jestli se jim něco do tohoto nepřístupného a bahnitého teritoria podařilo vecpat, tak světe div se chytlavost.

Asi hlavním plusem Altar of Betelgeuze jsou vokály. V první skladbě „The Offering“ figuruje hrdelní zpěv, což je asi tak jediné, co tu připomíná onen kapelou zmiňovaný death metal, ale zřejmě to myslí hlavně kvůli tvrdost, kterou deska má. Ovšem pravdou je, že i hudebně ryje „Among the Ruins“ v death/doomovém koridoru. Písně spíš pozvolna přechází podle aktuální nálady mezi jednotlivými styly, důležité však je, že to jako celek sedí. Ale zpátky k tě vokálům. Překvapením byla druhá „Sledge of Stones“, kde se za mikrofon postavil Chris Cornell. Teda ne fakticky, avšak já ho tam slyšel. Altar of Betelgeuze disponují dvěma zpěváky, přičemž Matias Nastolin se mimo baskytary stará o growling a Olli Suurmunne kromě kytary taky čistě zpívá. Právě jeho zpěv je podobný Cornellovi, trochu hlubší, přesto velice podobný. Když to v druhé půlce písničky vyšle do ještě větších výšin, tak ho tam slyším zcela zřetelně. Myslím, že právě tohle mi přirostlo k srdci z celého alba nejvíce, protože ono spojení tohoto pronikavého silného hlasu spolu s hutnou hudbou zní prostě dobře. Občas to připomíná klasický heavy metal, à la Black Sabbath v druhé polovině 80. let, ale v osobitém podání Altar of Betelgeuze.

Ačkoliv je první polovina „Among the Ruins“ o něco napěchovanější, i v její druhé půlce jsou vydařené skladby. Jmenovat mohu předposlední „Advocates of Deception“. S postupem času jsem si oblíbil ty, kde dostává více prostoru Suurmunne, tedy ty s čistým zpěvem. V několika písních se hlasy vzájemně propojují a vždy se spíš těším na ten jeho. Growling v podání Nastolina není vyloženě špatný, ale působí tak nějak standardně, popravdě kdyby bylo celé album nazpíváno takto, asi by ve mně nevzbudilo takový zájem. Také s melodiemi takhle skupina rozhodně umí pracovat a snad každá píseň nabídne nějaké zajímavé momenty. Ne, že by zde, kromě kytarových sól, byly melodické vyhrávky, ale občas zpěv příjemně chytne za ucho. Zkrátka tohle spojení melodie a neústupné tvrdosti se Finům povedlo. Kytaristé dokázali vysolit solidní zásobu riffů, které se v dlouhých kompozicích sice nijak často nestřídají, zkázonosnou atmosféru ovšem spolu s dunícími bicí a basou vytvořit dokážou.

„Among the Ruins” lze jedině doporučit. Ručím, že to nebude ztráta drahocenného času. U mě fungovali Altar of Betelgeuze na první dobrou, až jsem se toho lekl. Možná, že na to musí být nálada, ale v tomhle deštivém počasí mi to zpříjemnilo čas hodněkrát. Ještě spokojenější bych byl, kdyby se nebáli přitvrdit v produkci, přeci jenom se zvukově neponořují do stejných propastí jako hudebně, ale to už je ve výsledném verdiktu pouhý detail.


Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

 Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus

Datum: 3.2.2017 / 28.1.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice / Ostrava, Barrák
Účinkující: Dying Passion, Heiden, Somnus Aeternus

Praha, 3.2. (Onotius):

Jak jsem již nastínil v únorovém vydání koncertního eintopfu, na pražskou zastávku turné Svlékni tmu jsem byl vskutku zvědav. Měla se zde totiž objevit hned trojice kapel, jejichž jména na tuzemské scéně poměrně značně rezonují, a já přitom ani jednu z nich do nynějška neměl tu čest okusit naživo. Například pro brněnské Heiden jsem měl vždy trochu slabost, ať už mluvíme o jejich blackové, post-metalové nebo baladické tváři, a do podobné pozice se díky svému druhému albu „Exulansis“ v mých očích vyšplhali i jejich doomoví kolegové Somnus Aeternus. Ryze českou soupisku doplňovali služebně nejstarší a obecně celkem chválení, byť mnou zatím nepříliš prozkoumaní Dying Passion ze Šumperka. A zajímavá akce byla na světě. Pražská zastávka se konala v klubu Modrá Vopice. A jaké dojmy z téhle akce nakonec opanovaly?

Je pár minut před osmou, já se rozvážným krokem šinu po namrzlém chodníku a nechávám se navigovat směrem ke klubu, který jakkoliv je pro akce podobného formátu celkem oblíbený, mně se do nynějška vyhýbal. Kvůli své neznalosti lokality dorážím na místo až ve chvíli, kdy už Heiden spouští první tóny meditativní balady „Poslední list“. A tak jakmile zaplatím vstupné, rovnou se zařazuji do hlediště.

Heiden mě překvapují, ale abych řekl pravdu, ne úplně pozitivně. Nemám nic proti jejich intimnější tvorbě, jejíž střípky se začaly objevovat už na „Dolores“ a vygradovaly na baladickém „Na svůj příběh jsme sami“, jenomže když už se kapela rozhodne pro měkčí muziku s melodickými čistými vokály, bylo by fajn, kdyby ty vokály na koncertě měly charisma a vynikly. Což se bohužel neděje a dost to celkový dojem nabourává. Mám zkrátka pocit, že to Kverd naživo moc nedává, melodie si upravuje a mění frázování. Nejvíc tohle pozoruji na písni „Dva“ z poslední desky, v níž melodie sloky začínající slovy „Na oběžné dráze dýchám hvězdný prach“ oproti desce naprosto ztrácí svou sílu a zní bohužel poněkud mdle. Instrumentálně je však všechno v pořádku a Heiden se snaží své limity dohnat upřímným vyzněním a komunikací s fanoušky.

Slušelo by se zmínit, že zazněla i zbrusu nová skladba – jakýsi testovací vzorek z nového materiálu. Ta překvapuje rockovým feelingem, ale zachovává si i klasickou Heidenovskou zádumčivost. Nicméně takhle na první poslech ještě úplně nevím, zda se jedná o krok dobrým či špatným směrem. Blackmetalové období kapela zřejmě nechává za sebou, ale z post období zazní „Kolik času zbývá““A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” a na závěr tradiční „Dnešní noc je žena“„Dolores“. Především první jmenovaná celkem pěkně graduje, takže nakonec přeci jen ledy trochu povolí. I přesto se po vystoupení nemohu zbavit lehké pachuti toho, že jsem čekal nesrovnatelně víc.

Heiden

Během pauzy, v níž probíhá tradiční přestavba scény, se v prvních řadách shlukuje relativně početná partička fotografů – což mě celkem překvapuje vzhledem k tomu, že tolik se jich často nevidí ani na o něco větších akcích zahraničních kapel. Fanoušci zatím popíjejí, prohlíží si merch (který je zde rozšířen i o stánek se zahraniční produkcí), baví se a netrpělivě vyhlíží, kdy už konečně na pódium nastoupí šumperští náladotvůrci. Netrvá dlouho a skupina poprvé hrábne do nástrojů. Takhle, přiznám se, že hudbu Dying Passion osobně nepovažuji za kdovíjaké terno, ale naživo to působí suverénně a celkem baví. Především silný zpěv a přesná instrumentace ukazují, že kapela za dlouhá léta existence svůj živý projev vybrousila a nyní sklízí ovoce. Samotné melodie mi sice postupně začínají trochu splývat, na druhou stranu ale jejich charisma a preciznost působí v porovnání s Heiden o poznání přesvědčivěji. Což je vlastně celkem paradoxní, neboť jsem čekal, že Dying Passion budou těmi, kdo mě tento večer zaujme nejméně. A oni nakonec předvedli velmi solidní set. Zvuk působí vyrovnaně, i když elektronické samply, jež formace poslední dobou čím dál hojněji využívá, jsou místy možná trochu upozaděné. Publikum je při jejich vystoupení asi nejpočetnější za celý večer a chvíli po skončení formálně posledního kousku si skandováním vyžádá přídavek.

Čekání na poslední vystupující večera se, jak to tak občas bývá, solidně protahuje. A publikum postupně poněkud řídne. Ti, co mají vkus, ale zůstávají, neboť vědí, že co nevidět budou rozsekáni vybroušeným doommetalovým rituálem. Somnus Aeternus nastupují na scénu a po chvíli zvučení rozjíždí naostro první pecku. Zvuk je pochopitelně řádně průrazný a hutný, avšak orientovaný spíš na basy, zatímco melodie ve vyšších frekvencích splývají. Klávesy mají trochu podivný nádech a často mi v nich unikají různé nuance, které znám z desky. Jsou zde slyšet víc tlumené táhlé melodie v hammondkovém stylu než klavírní vyhrávky – za příklad čehož může sloužit neúplně vyznívající refrén „Frostbound“.

Během prvních skladeb je sice poklidné užívání si muziky z první řady trochu narušeno šarvátkou mezi mírně podnapilým chlápkem a fotografem, ale agresivní jedinec je posléze zpacifikován a fotograf si na oplátku dává pozor, aby moc neobtěžoval fanoušky svým oslňujícím bleskem. A atmosféra je solidní, i když při letmém pohledu za sebe si říkám, že je vážně škoda, že mnozí z fanoušků předchozí skupiny už zřejmě šli někam na pivo. Tihle Brňáci by rozhodně zasloužili víc pozornosti. „Ale co, jejich chyba,“ říkám si a obracím se ke kapele, která zrovna vyhrává drtící pasáže v „Path Through Oblivion“. Nejvíc se má pozornost upíná na rytmickou složku v režii bubeníka Indiána (dříve aktivního v Arch of Hell), který naplno dává na odiv, že doom metal může být rytmicky velmi sofistikovanou hudbou. Z vokálů lezou ven hlavně growly, zatímco na čisté zpěvy musí člověk zatraceně špiclovat uši, aby něco pochytil. Přes těchto pár much mnou ale muzika Somnus Aeternus zkrátka hýbe. Pro mě nejlepší vystoupení večera. Hutné, procítěné, upřímné.

Somnus Aeternus

Koncert tří trojek – koncert konající se třetího se třetí zastávkou turné tří skupin – tedy dopadl dobře. Zklamání z Heiden částečně zalepili zábavní Dying Passion, především pak ale mocní Somnus Aeternus. Ti i navzdory své relativně krátké existenci odehráli set, který vypadal, jako by ho na svědomí měli nějací žánroví nestoři. Formální nedostatky vyrovnalo charisma. Škoda jen, že se subjektivně jaksi nemohu zbavit pocitu, že celý večer byl takový trochu roztříštěný. Možná i malinko rozptyloval polohospodský prostor Modré vopice. Ale čert to vem, i tak své návštěvy rozhodně nelituji.


Ostrava, 28.1. (Metacyclosynchrotron):

Když jsem před osmou dorazil do ostravského klubu Barrák, očekával jsem, že Heiden už budou mít kus setu za sebou. Nu, nebylo tomu tak, na pódiu byly pouze nástroje, členové všech tří kapel byli viděni různě po klubu, který byl navíc otevřený jen z poloviny. Onu druhou část, kde se nachází další bar a je zde i větší prostor pro sezení, prostě nemělo pro těch cca dvacet a něco příchozích smysl otevírat. Kapely tedy evidentně čekaly, zda místní ještě nedorazí, ale k tomu nedošlo.

Neuběhla ani dvě piva a Heiden se do toho konečně rozhodli praštit. Hlouček příchozích se sporadicky rozmístil v prostoru a v uctivé vzdálenosti od pódia, což bych ale dal za vinu hlavně přepálenému zvuku, který byl cca první tři skladby z blízka velice nepříjemný. Poměry nástrojů byly ale nastaveny šikovně, takže jakmile jsem si zacpal uši (a zvuk byl stejně brzy rozumně ztišen), zjišťoval jsem, že se mi vystoupení Heiden začíná překvapivě zamlouvat, a to jde současná tvorba kapely mimo mě. Bude to jistě tím, že od minulého setkání (2013?) na mě pánové a slečna působili mnohem vyhraněji. Nejlepším dojmem na mě nakonec zapůsobila skladba, kterou Heiden odehráli bez kláves a také závěrečná „Dnešní noc je žena“, i když bych byl raději za jiné skladby z „Dolores“. Ještě starší písně se celkem pochopitelně nehrály. Celkově vzato, Heiden překvapili natolik, že jsem pozdějšího startu rozhodně nelitoval.

S Dying Passion jsem rovněž neměl tu čest poprvé. Když se v Ostravě zastavili s Morgue Son a Forgotten Silence, a to snad v roce 2012, dost mě jejich vystoupení vzalo, i když to Forgotten Silence nakonec v Barráku rozsekali natolik, že onen „romantický“ dojem z Dying Passion byl trochu upozaděný. Těšil jsem se, že by se na minulý úspěch mohlo ve vhodnější hudební společnosti navázat, žel se tak nestalo. Těžko jasně definovat, čím to bylo, když po hudební stránce asi nic špatně nebylo. Hlavní rozdíl od minula bych spatřoval ve světlech, které tehdy krásně podtrhly komorní ráz koncertu, ale tentokrát nikoliv a nejen z toho důvodu set působil jako pouhá veřejná zkouška. Zkrátka jsem se nedokázal do vystoupení ponořit, i když jsem chtěl. Škoda. Ale, do třetice, se Somnus Aeternus, tomu už bylo podstatně jinak!

„Exulansis“ jsem zaslouženě zmínil ve výročním eintopfu, takže jsem byl logicky zvědav, jak Somnus Aeternus své dílo odprezentují live. Nu, bylo to takřka jako z desky, čímž ovšem nechci říct, že by vystoupení chyběla pravá koncertní intenzita. I když ani ta nezahladila kompoziční „chyby“, které jsou na desce přítomny. Konkrétně bych zmínil třeba planou pasáž předcházející podobně bezzubé „sypačce“ v „Path Through Oblivion“, ale to byl jen jeden z mála momentů, kdy mi Somnus Aeternus dovolili sestoupit zpátky v nudnou a šedivou realitu. Když totiž došlo na některý z výraznějších momentů (a že jich na desce pár je!), tak to bylo prostě mocné a strhující, až se chtělo řvát společně s Insomnicem (mít na to hrdlo). Vcítit se do hudby bylo navíc o fous jednodušší, když člověk viděl, jak ji prožívají členové samotní. A to hráli pro oněch příslovečných pět a půl lidí, neboť publikum (zřejmě kvůli blbým spojům) ještě více prořídlo. Zkrátka a jednoduše, bylo to něco „víc“ než jen pouhý koncert. Zážitek ve mně rezonoval ještě minimálně celý další den, což zkoumání limitky „Exulansis“ učinilo o to cennější. Díky.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.