Archiv štítku: doom metal

Earth – Full Upon Her Burning Lips

Earth - Full Upon Her Burning Lips

Země: USA
Žánr: drone / post-rock / doom
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Datura’s Crimson Veils
02. Exaltation of Larks
03. Cats on the Briar
04. The Colour of Poison
05. Descending Belladonna
06. She Rides an Air of Malevolence
07. Maiden’s Catafalque
08. An Unnatural Carousel
09. The Mandrake’s Hymn
10. A Wretched Country of Dusk

Hrací doba: 62:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Od poslední desky Earth uplynulo pět let. Na „Primitive and Deadly“ se kapela představila v lehce poupraveném kabátě. Zvuk trochu přitvrdil a repertoár obohatily hostující vokály. Jednou ze zásadních otázek tedy může být, zda se i na „Full Upon Her Burning Lips“ pokračuje v mírném hudebním odklonu.

Hned spatra je nutné poznamenat, že nejsem kdovíjak velký znalec Earth. Nemám zdaleka najeto vše, co kapela za ty léta vytvořila. Jsem si nicméně vědom jejich relevance na poli hudební avantgardy, konkrétně pak v žánru drone. Uvědomuju si, že by bez desky „Earth 2: Special Low Frequency Version“ asi nikdy nebylo okolo hutných, rozvleklých a obecně opresivních kytarových ploch takové halo. Stejně tak vím, že se v roce 2005 udál v tvorbě Earth poměrně zásadní přerod. Od „Hex; or Printing in the Infernal Method“ má hudba o trochu více rigidnější formu a hlavně specifický styl, který se (možná vyjma zmíněného, více stonerrockově pojatého „Primitive and Deadly“) až doteď nese v duchu post-rocku s bluesovými aranžemi, který jako by vypadl z velmi pomalého a kontemplativního westernu.

„Full Upon Her Burning Lips“ v tomto soundu víceméně pokračuje. Nyní však v osekané sestavě, jak ostatně napovídá samotný cover. Stálý člen Dylan Carlson se zhostil kytary i basy a Adrianne Davies znovu usedla za bicí.

Obal desky je do jisté míry významný i z jiného úhlu. Zásadně totiž vybočuje z malovaných vizuálů, které kapela nastolila od „The Bees Made Honey in the Lion’s Skull“. Může se proto jevit, že „Full Upon Her Burning Lips“ úplně nezapadá do zajetého konceptu. Tomu napovídá i celková struktura alba. Earth na novince délkou přesahují všechny své předešlé dlouhohrající desky a nabízejí více jednotlivých kratších skladeb. Proto může „Full Upon Her Burning Lips“ od zbytku diskografie působit více „písničkověji“. Obávám se však, že právě forma je jediným novým aspektem, který deska může nabídnout.

I to má ale pozitivum. Kratší skladby jsou obecně stravitelnější, a tak si Earth mohou najít nové fandy, kteří si posléze dojedou zbytek katalogu. Hudebně totiž není „Full Upon Her Burning Lips“ v porovnání s předchozími deskami zase o tolik slabší. „Cats on the Briar“ a „The Colour of Poison“ si skvěle pohrávají s prvky raného doomu, a tak připomenou začátky Black Sabbath. Úvodní „Datura’s Crimson Veils“ naopak představuje Earth ve své tradiční kontemplativní formě a nenudí po celých 12 minut.

Problém se tak nachází zejména v délce. Chápu, že na hudbu Earth musí být specifická nálada. Přesto si ale myslím, že by i skalní raději sáhli po dřívějších, kratších a ucelenějších deskách. Z „Full Upon Her Burning Lips“ si pak spíše hodí pár kratších kousků do empétrojky. Samostatně totiž fungují možná i lépe.

Earth dělají to, co umí. „Full Upon Her Burning Lips“ dokazuje, že to umí i ve dvou. To je ale asi vše. Z hudebního hlediska totiž nic nového, co by někoho mohlo zvednout ze židle, nepřináší.


Sunn O))) – Life Metal

Sunn O))) – Life Metal

Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 19.4.2019
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Between Sleipnir’s Breaths
02. Troubled Air
03. Aurora
04. Novæ

Hrací doba: 69:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Očistná sonická oprese. Toť fráze, která stručně vystihuje prožitek, za nímž jdu, když sahám po tvorbě Sunn O))). Permanentní hutná rezonance v hrubém černém hávu musí hrát prim. Experimenty na povrchu táhlých kytarových linek jsou rozhodně kýženým doplňkem, avšak nejsou primárním tahákem.

Není proto překvapením, že jsem v posledních letech při mnoha releasech Sunn O))) zažíval lehké zklamání. Mluvím zejména o projektech, kde Anderson O’Malleym svůj typický drone zvuk záměrně osekali o ikonický zdrcující element a přidělili mu funkci klasičtějších ambientní linek.

Takovýto postup je zjevný na pozdních kolaborativních deskách projektu, jmenovitě na „Soused“ se Scottem Walkerem a „Terrestrials“ s Ulver. Ze sólových nahrávek to lze pak nejvíce cítit z „Kannon“, kde se duo pomocí táhlých tónů pokusilo vytvořit jiné odstíny než pouze ty nejčernější. Nádech Kannon působí co do atmosféry místy až majestátným a transcendentálním dojmem. Chybí však to, co vždy tvořilo gró projektu – rezonující, fyzicky nelítostný a do země tlačící zvuk.

Dá se vlastně říct, že „Life Metal“ do jisté míry pokračuje ve šlépějích „Kannon“. Jak už cover napovídá, materiál na novince zní ve srovnání s předešlou tvorbou Sunn O))) poněkud barvitěji. Na rozdíl od předešlé desky se však vrací i monolitický a v určitých momentech dokonce opresivní zvuk. Poprvé si tak můžeme vychutnat to, díky čemu jsou Sunn O))) nejznámější, v pestřejších konturách.

Otázkou zůstává, zda sluníčkovějšímu (haha) zvuku v drone žánru hovíte. Pokud ano, „Life Metal“ má v určitých okamžicích co nabídnout. Jsou zde totiž momenty, které působí vyloženě hezky, třeba jako pasáže v první „Between Sleipnir’s Breaths“, kde Hildur Guðnadóttir prokládá majestátný zvuk kytar svými subtilním zpěvem. Střed alba však sklouzává do tradičnějších zvukových sfér a připomíná tradiční momenty z „Black One“ nebo „Monoliths & Dimensions“. Intenzity zásadních alb však úplně nedosahují. Pokus o nové ladění se nachází i ve finální „Novæ“, kde dostává bohatou dávku prostoru sugestivní cello. Skladba však naráží na stopáž, která je i na standardy Sunn O))) dost přestřelená.

Life Metal nejspíše zaujme posluchače, kteří v „Kannon“ cítili potenciál, avšak více lačnili po typické kytarové masáži. Tu „Life Metal“ nabízí. Zvuk je vydařený, dostatečně masivní a najde se i hrstka nápadů, které stojí za poslech. Jako celek však novinka zase až tak nepřekvapí. Pokud nepatříte mezi ty, kteří si svůj drone musí čas o času ozvláštnit jiným odstínem než tím černým, nemáte vlastně moc důvod po „Life Metal“ sahat. V tomto ohledu totiž bylo již vše provedeno na předešlých deskách. A o parník lépe.


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.


Oltretomba – L’ouverture des fosses

Oltretomba - L'ouverture des fosses

Země: Dánsko
Žánr: psychedelic black / doom metal
Datum vydání: 28.6.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Des experiences cruelles
02. Thoth
03. Le texte des pyramides
04. Requiem pour grand duc
05. Ablation de la boîte cranniene
06. L’ouverture des fosses

Hrací doba: 33:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Labelů jako Caligari Records si osobně opravdu cením. Nejenže je tahle zámořská firmička pojmenovaná podle jednoho z nejlepších snímků všech dob, „Kabinetu doktora Caligariho“, ale i její přístup k hudbě a filozofie jsou mi skrz naskrz sympatické. Vydává kapely, které nikdo nezná a neposlouchá, na audiokazetách, které už si dneska nikdo nekupuje. Záležitost pro pár věrných, kteří jsou kompatibilní s obskurním vkusem majitele Caligari Records. Ne všechno, co zde vyjde, mi sice bez výhrad šmakuje, obzvláště nahrávky stylem směřující k death metalu mě zas až tak neberou, ale některé kousky jsou fakt kurevsky dobré, leckdy i nevšední a v tom nejlepším možném slova smyslu divné. Dnes si právě jednu takovou představíme.

Oltretomba pocházejí z Dánska a na rozdíl od většiny kapel vydávajících u Caligari už mají něco za sebou a nepřicházejí se svým prvním demáčem. Skandinávské trio již v roce 2016 vydalo dlouhohrající debut „Zenker“, který jsem doposud neslyšel, ale pište si, že se na něj po zkušenost s letošní novinkou určitě podívám. Aktuální počin „L’ouverture des fosses“ mě totiž baví opravdu mocně a hned takhle z fleku vám můžu říct, že byste jej měli slyšet. Tohle je totiž deska, jakou by si žádný z příznivců podivné, pochmurné a zároveň podmanivé hudby neměl nechat ujít.

Formálně bychom styl „L’ouverture des fosses“ mohli nazvat kombinací black a doom metalu, nicméně vězte, že Oltretomba neznějí tak, jak byste si dle takového pojmenování asi představovali. Svou strukturou většina skladeb nechá vzpomenout spíš na krautrockové zkouřenosti, aniž by papírově s tímto žánrem měla muzika skupiny něco společného. Stejně tak bych se vůbec nehádal, kdyby mi někdo tvrdil, že na „L’ouverture des fosses“ slyší dronové elementy, a najít si v tom ambientní vlivy také není až takový problém, podobně se kdesi ve spodních vrstvách ozývají zvuky, u nichž si skoro nemůžete být jistí, zdali se jedná o elektroniku nebo „jen“ zprasenou baskytaru. Sázím na to druhé, ale ve výsledku je to jedno – hlavně že to zní tak dobře!

Bylo by zavádějící tvrdit, že je to celé zabalené v blackmetalovém hávu, protože takhle standardní blackmetalový potažmo ani metalový sound nevypadá, ale určitě to má v sobě kus blackmetalové esence a elitářského nihilismu. Což je v kombinaci s notnou dávkou psychedelického feelingu dost lákavá kombinace. Opravdu silně lákavá. Atmosféra maká neskutečným způsobem, dokáže to pohltit a nepustit. V náručí „L’ouverture des fosses“ jsem našel onen pověstný stav, kdy je člověk takřka zhypnotizován hudbou a nedokáže vnímat prakticky nic jiného sdělení toho, co právě poslouchá. A to je věc, kterou rozhodně nepotkávám na každém rohu. O to víc si pak ale takových desek cením.

Oltretomba

Vzpomínám si, že když jsem „L’ouverture des fosses“ poslouchal poprvé, hned úvodní „Des experiences cruelles“ mě zaujala a říkal jsem si, že tohle by mohlo být sakra dobré. Jen těžko jsem v té době mohl tušit, že první skladba je sice dobrá, ale po ní následují ještě mnohem větší palby. „Thoth“, „Le texte des pyramides“ anebo titulní song na závěr jsou naprosté majstrštyky, ačkoliv každý z nich je trochu jiný a v rámci alba výjimečný. „Ablation de la boîte cranniene“ je rovněž výtečná a čistě ambientní „Requiem pour grand duc“ vlastně jakbysmet. Popravdě řečeno, nenacházím prakticky žádná slabá místa.

Nebudu vám lhát, vážení. „L’ouverture des fosses“ je jedno z nejlepších alb, jaká jsem v roce 2018 slyšel. Doufal jsem, že Oltretomba budou zajímaví, ale nečekal jsem, že bych u nich našel skutečný klenot. O to víc je ovšem jeho objev cennější. Tohle prostě chceš slyšet, bez keců.


Formalist – No One Will Shine Anymore

Formalist - No One Will Shine Anymore

Země: Itálie
Žánr: sludge / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Third-I-Rex / Wooaaargh / Toten Schwan Records

Tracklist:
01. Arson
02. Foul
03. Mainlined

Hrací doba: 39:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího.

Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, dále působí ve Viscera///, což je taky vcelku známé jméno, a objevil se i v projektu Tombstone Highway. Ten sice žádnou velkou díru do světa neudělal (existuje jedno EP a jedna deska „Ruralizer“ vydaná v roce 2013 u polských Agonia Records). Důležité však je, že se v tomto projektu potkal s jistým Ferdinandem Marchisiem známějším spíš jako Herr MorbidForgotten Tomb, jenž se ve Formalist ujal vokálu.

Zastavit se na chvíli můžeme také u přebalu „No One Will Shine Anymore“. Fotka na něm zachycuje Brendu Ann Spencer na cestě k soudu. Tato dívka má na svědomí školní masakr v San Diegu v Kalifornii, který se odehrál 29. ledna 1979, když jí bylo 16 let. Brenda Spencer začala v pondělí odstřelovat základní školu ze svého domova naproti přes ulici, zabila dva zaměstnance školy a zranila osm dětí a policistu. Po střelbě se na několik hodin zabarikádovala doma a při telefonickém hovoru s novinářem na otázku, proč spáchala svůj čin, odpověděla: „I don’t like Mondays. This livens up the day.“ Dnes je jí 56 let a stále sedí ve vězení.

Dosti ale bylo omáčky, nyní už se přesuňme k muzice, která na vás na „No One Will Shine Anymore“ čeká. Formalist drhnou pořádně hutný sludge / doom / drone, na němž lze ocenit hned několik věcí. Tu první z nich už jsem zmínil – nezní to zrovna kamarádsky a přátelsky. Produkce Formalist vyznívá hodně nihilisticky, což je rozhodně super a k danému stylu to sedne jako prdel na hrnec. Pochválit mohu také vokál Herr Morbida, který mě baví víc než na posledních albech Forgotten Tomb, tady působí mnohem víc jedovatě. Ale to může být do určité míry dáno i tím, že nová alba Forgotten Tomb už moc nekopou, takže to tolik nevyzní. Formalist kopnout umějí.

Formalist

Naopak nevýhodou „No One Will Shine Anymore“ může být určitá repetitivnost. Formalist sice drhnou hutné riffy a na první pohled znějí nepřátelsky, ale při opakovaném poslechu celé nahrávky se brzy začne vkrádat určitý stereotyp. Nejostřeji navíc vyzní hned úvodní „Arson“, při pozornějším vstřebávání vyjde najevo, že zčásti jde jen o první dojmy a že se především dalších skladbách nechá nalézt i dost pasáží, v nichž počáteční nátlak citelně povolí.

Tím ale nechci „No One Will Shine Anymore“ pohanit víc, než je nezbytně nutné. Pouze jsem chtěl ukázat, že debut Formalist ani zdaleka není dokonalý a má svoje mouchy. Přístup je mi nicméně sympatický a na pár poslechů to poslouží bez sebemenších problémů. Pokud tedy máte rádi ostřejší formy sludge / doomu, klidně si „No One Will Shine Anymore“ sežeňte a přesvědčte se sami, co je to zač.


Abstracter – Cinereous Incarnate

Abstracter - Cinereous Incarnate

Země: USA
Žánr: sludge / doom / black metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Nether
02. Cinereous
03. Ashen Reign
04. Wings of Annihilation
05. Incarnate
06. Devouring Night

Hrací doba: 43:22

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Kalifornští Abstracter letos vydali už své třetí album „Cinereous Incarnate“. Předešlé dvě nahrávky nesly názvy „Tomb of Feathers“ a „Wound Empire“ a vyšly v letech 2012 respektive 2015. Jak vidno, Abstracter odstup tří let svědčí. V éře prvních dvou alb jsem ovšem jejich činnost nezachytil a pořádně si kapely všiml až s příchodem „Cinereous Incarnate“. Nejprve mě zaujal obal, který mi přijde dost povedený, a ukázky z fošny mi také zněly vcelku slibně, takže jsem se rozhodl počin podrobit důkladnějšímu poslechu.

Abstracter údajně začínali s noisem – zřejmě ještě před „Tomb of Feathers“, které mi při náhodném proklikání znělo metalově – takže jsem v předstihu trochu doufal, že by jim něco z hlukaření mohlo zůstat až dodnes. Kombinace noisu s black metalem je totiž vždycky lákavá. Na „Cinereous Incarnate“ se nicméně nekoná. Hluk tu není prakticky žádný (snad až třeba na výjimečné náznaky jako třeba ve spodních vrstvách začátku „Ashen Reign“).

Prvky black metalu ovšem, byť nejsou tím stěžejním, okolo čeho se „Cinereous Incarnate“ točí. Spíš funguje jenom jako takové koření, které jen dochucuje základ, jenž tkví v kombinace sludge a doomu. Asi nebude až takový problém vystopovat v muzice i určité elementy dronu, ale ten hraje podobnou roli jako black metal. Žánrový základ má nicméně pořád potenciál.

Nemůžu se však pořád stoprocentně rozhodnout, zdali a nakolik se Abstracter tento potenciál podařilo zužitkovat. Na jedné straně je „Cinereous Incarnate“ albem, které zní přesně tak, jak bych si od podobné žánrové kombinace představoval. Papírově na tom není vůbec nic špatně. Abstracter nepůsobí jako standardní sludge/doomová sebranka, ty další vlivy nakonec dělají docela dost práce. Výsledkem je tudíž dost temná muzika, jejíž některé momenty jsou hezky vypjaté.

Zní to zajímavě, přesto mě to celé nepoložilo na lopatky. Když „Cinereous Incarnate“ hraje, vůbec nijak mi nevadí. Vždycky se mi ale stane, že záhy přestanu vnímat a deska se přesune do pozice pouhé kulisy. Věnoval jsem té nahrávce, řekl bych, velký počet poslechů, přesto se mi stále nepodařilo si ji skutečně oblíbit. A nemyslím si, že by to bylo dáno z titulu nějaké nepřístupnosti. To jsem si myslel ze začátku. Postupem času jsem nicméně dospěl k názoru, že „Cinereous Incarnate“ asi nebude zas až tak skvělé, jak se na první pohled může tvářit. Což je dost škoda. Ta samotná kulisa je sice docela fajnová, jako zlo-hudba na pozadí mi to přišlo v cajku, ale jsem skálopevně přesvědčen, že ambice Abstracter mířily o poznání výše.

Trochu mě ale sere, že nedokážu říct, co je na „Cinereous Incarnate“ vlastně špatně. Formálně se totiž všechno nachází na svém místě a mě nenapadá žádná konkrétní věc, na niž bych mohl poukázat, že tady jsou rezervy, tohle se mi nelíbí. Bohužel si tedy musím vystačit pouze s abstraktním subjektivním hodnocením, že mě „Cinereous Incarnate“ prostě nezaujalo takovým způsobem, jakým jsem si představoval.

Od poslechu desky vás nicméně nechci vyloženě odrazovat. Pokud vám podobné záležitosti nejsou cizí, klidně „Cinereous Incarnate“ zkuste. Třeba se vám třetí řadovka Abstracter zalíbí více než mně. Já osobně se ale vracet nehodlám a za poslechem dalších desek kapely, ať už těch minulých nebo těch budoucích, se hnát nebudu.


Bongripper – Terminal

Bongripper - Terminal

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: The Great Barrier Records

Tracklist:
01. Slow
02. Death

Hrací doba: 43:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nová deska Amíků Bongripper se spíš než „Terminal“ mohla rovnou jmenovat „Slow Death“, jelikož to by ji vystihovalo naprosto přesně. Právě tak znějí a taky se tak jmenují dvě skladby, které toto album tvoří. Ostatně podobným způsobem názvy jejich dřívějších výtvorů vznikaly, jako třeba v případě opus magnum „Satan Worhipping Doom“ nebo i starších placek. Nutno uznat, že Bongripper byli vždy trochu v pozadí ostatních žánrových souputníků, což možná způsobuje jejich dřevní žánrová zaujatost a láska k nepřístupným kompozicím, stejně jako nepřítomnost jakýchkoliv vokálů. Instrumentální doom kupodivu nemá moc potencionálních fanoušků.

Přiznám se, že nemám tvorbu Bongripper kompletně neposlouchanou, ale nějakým dostačujícím přehledem snad disponuji. „Terminal“ je už jejich sedmou řadovkou a dost možná řadu fanoušků potěší, jelikož pokračuje ve šlépějích již zmiňovaného „Satan Worhipping Doom“. Posledně vydané „Miserable“ přeci jenom zkoušelo do tehdy hraného stylu nabrat také něco ze začátků kapely, což ovšem nedopadlo úplně nejlépe, a přestože nezašlo tak daleko jako album „Heroin“, zůstalo podobně jako prvotní tvorba Bongripper určena spíše pro zaryté drone-ambientní požitkáře.

Na „Terminal“ zůstávají Bongripper stále nelíbí většinovému obecenstvu, ale vlivy drone a black metalu šly trochu stranou. Drone je tu sice stále přítomný, ale deska se celou dobu spíše pohybuje na jeho hraně, než aby se tak dala rovnou označit. Z toho plyne, že máme co dočinění se sludge/doom metalovým materiálem o šnečí rychlosti a nekončící spirále omamných hudebních motivů. Mohu rovnou napsat, že „Satan Worhipping Doom“ je o úroveň výše, a pokud jste už něco od Bongripper slyšeli, „Terminal“ nemá co nového říci. Kolem a kolem se ale jedná o dobrou desku, která stojí za pozornost.

Především se zde povedlo přijít s několika zajímavými momenty, díky nimž umí píseň vygradovat a nabídnout něco navíc. Obě skladby se pohybují okolo dvaceti minut. Tahle stopáž může spolu s opakováním motivů sice působit jako věčnost, ale věřte, že pocitově to utíká daleko rychleji, což je vždy dobré znamení. Více mě baví první půlka, tedy „Slow“, hlavně díky tomu výbornému plynulému přechodu z jemného vyhrávání do tvrdých kytarových pasáží. Obě tyto polohy Bongripper zkušeně zvládají, takže dokážou atmosférou přemísťovat posluchače z bezmezných výšin do propastných hlubin, což je tedy alespoň u mě to, oč mi u tohoto žánru jde.

Bongripper

To druhá „Death“ působí smířlivějším a méně agresivním dojmem, přesto je stále nekompromisně tvrdá. Drží smysl pro dramatično a dokáže přišpendlit, jenom nabuzuje trochu jiné pocity. Riffy se linou, jako když putují vesmírem se zpožděním několika světelných let, a stejně tak bicí zní neméně dominantně. Na rozdíl od “Slow” se tu nenajde klidnější část, kdy by tahle masáž ustala, takže se po celou dobu vytváří příjemný tlak a posluchačovy sluchovody jsou drceny důkladně. I tak se ale na celkové délce nahrávky může dostavit nuda a ne vždy je vše tak nablýskané, jak doposud popisuji. Zkrátka podobně laděných alb jsem už pár slyšel, a taky že několik z nich to všechno zvládá lépe. Dokonce přestože je to slušné dílo, i letos se vynořilo pár alb, u nichž si troufám říci, že úděl sludge/doom žánru zvládla lépe.

To může být také trochu problém, jelikož v daném ranku vyšli letos, jen tak namátkou třeba noví Sleep, Thou, YOB nebo Urfaust, takže konkurence je a není vůbec malá. Bongripper se odlišují právě tím, že nemají zpěvy, ale tak nějak nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Samozřejmě, že tahle hudba má svoje kouzlo i bez nich, ale když se dokáže skladba vhodně otextovat, ihned z toho může být další faktor, který celou tvorbu posune ještě dál. Bongripper v tomhle, podobně jako třeba Belzebong, zřejmě nikdy neustoupí.

„Terminal“ určitě dokáže reprezentovat povedený sludge/doom, přestože v rámci celého žánru nepředstavuje nic převratného. Pár jeho poslechů určitě neurazí, avšak na nějakou dlouhodobější záležitost to také nevidím. Jsem si jistý, že žánrové posluchače potěší, jelikož kvalita a atmosféra tu zcela jistě je, ale Bongripper samotní se nikam moc neposunuli a nadále tak zůstanou v ústraní, což jim koneckonců asi vůbec nevadí.


Messa – Feast for Water

Messa - Feast for Water

Země: Itálie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Naunet
02. Snakeskin Drape
03. Leah
04. The Seer
05. She Knows
06. Tulsi
07. White Stains
08. Da Tariki Tariqat

Hrací doba: 49:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Italský kvartet Messa se na našich stránkách neobjevuje poprvé. Osobně jsem tu před dvěma lety recenzoval debutové album „Belfry“, které bylo dost fajn. Nevzpomínám si na něj jako na nějaký zázrak, ale matně si vybavuji, že jsem té nahrávce zpočátku nemohl přijít na chuť, ale po troše snahy se mi nakonec zalíbila a vylezl z ní moc příjemný dřevní doom s retro patinou a ambient-dronovými vsuvkami.

Když jsem si ale nyní přečetl svou dobou recenzi, říkám si, že jsem tehdy „Belfry“ nejspíš poněkud nadhodnotil. Nemohu totiž tvrdit, že bych se k němu zpětně vracel, což nepochybně značí, že to až taková pecka nebyla. Pozitivně naladěná vzpomínka nicméně zůstala, takže jsem se ani nebránil poslechu druhé dlouhohrající desky Messa. Počin s názvem „Feast for Water“ je venku už nějakou dobu, takže je nejvyšší čas, abychom si na něj posvítili.

Hned zkraje mohu říct, že mnohé zůstalo při starém, jak si to člověk pamatuje z „Belfry“. Vše začíná již povedeným přebalem, který se sice nese v odlišném duchu než na debutu, ale i přesto mi artwork „Feast for Water“ navzdory své relativní jednoduchosti přijde něčím zajímavý a baví mě.

Podobně i vstřebávání hudebního obsahu si opsalo takřka totožný oblouk jako kdysi. Delší dobu se mi „Feast for Water“ nedokázalo dostat pod kůži. Vyšší počet pokusů nicméně mnohé vyspravil a z alba konečně začaly vylézat dobré momenty a sympatické motivy. A přitom Messa ve své podstatě nehrají nic, co by papírově mělo být těžce uchopitelné. Je to soudobá variace na prastarý doom se stonerovými elementy (moc nerozumím tomu, proč se v souvislosti s touhle kapelou o stoneru vůbec nemluví, z některých těch riffů to leze fakt hodně) okořeněný dalšími nemetalovými vlivy a výborným výkonem zpěvačky Sary.

Jediné, co bude jinak, je jednoznačnost hodnocení. Tentokrát jsem nahrávku Messa nechal patřičně odležet a uzrát, abych recenzi nepsal v bodě největšího nadšení. A po odležení a uzrání musím bohužel říct, že „Feast for Water“ ve finále dopadne stejně jako „Belfry“. Budu si to pamatovat jako vcelku fajn placku, ale nejspíš už nikdy si ji nepustím znovu. Messa sice nedělají nic špatně, ale jejich muzice chybí větší vnitřní charisma, které by posluchače nutilo se k tomu vracet i s odstupem. Což je škoda, protože jinak na mě počínání Italů působí docela sympaticky.

Oproti „Belfry“ mi navíc přijde, že Messa trochu ustoupili v začlenění ambientních a dronových pasáží. Respektive drone na „Feast of Water“ není prakticky vůbec a ambient jen tak aby se neřeklo. Výlety mimo riffy sice jsou, ale většinou to na mě působí spíš jako takové standardní zvolnění nebo intro k písničce než jako plnohodnotná složka hudby.

Messa

Na druhou stranu, prakticky každá píseň dokáže přijít s nějakým příjemným detailem, povedeným motivem nebo solidní pasáží. Obecně bych řekl, že větší koncentrace poutavých nápadů se nachází ve druhé polovině fošny. A jestli si speciální zmínku zaslouží jen jedna píseň, osobně bych asi volil šestou „Tulsi“. Spíš ale díky jednomu z nejlepších riffů na desce, nikoliv kvůli saxofonovému závěru.

Co si tedy s „Feast for Water“ počít? Na jedné straně se nejedná o špatnou muziku a chvilka se s tím strávit dá. Na druhou stranu, z dlouhodobého hlediska u mě deska neobstála. Rozhodněte se mi, jestli vám to za vyzkoušení stojí.


Bloodsoaked Necrovoid – Demo 1

Bloodsoaked Necrovoid - Demo 1

Země: Kostarika
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.7.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Quintessence of the Colossal Cosmic Entity
02. Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares
03. Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment
04. Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity

Hrací doba: 19:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vždycky mě bavilo do místních recenzí přinášet kapely pocházející z koutů světa, pro něž extrémní metalová hudba není zrovna typická. Sice tak v poslední době činím možná méně, než bych rád, ale zkusme to nyní alespoň částečně napravit za pomoci Bloodsoaked Necrovoid.

Bloodsoaked Necrovoid pocházejí ze středoamerické Kostariky, což samozřejmě není úplná prdel světa, nicméně nejde o stát, jenž by produkoval nějaké zásadní metalové kapely. Název Bloodsoaked Necrovoid je ovšem METAL jako svině a perfektně se hodí ke slibovanému ohavnému death / doom metalu. Jejich první demosnímek pak potenciál hnuso-názvu, hnuso-titulů skladeb i lovecraftovské hnuso-malůvky na obalu naštěstí potvrzuje.

Nahrávka s neoriginálním pojmenováním „Demo 1“ se totiž může pochlubit skutečně chorou atmosférou a zlým soundem. Bloodsoaked Necrovoid nevymýšlejí nic nového a jedou dle osvědčených receptů střídání zlovolného deathmetalového primitivismu s ultra-pomalými umíráčky, které se táhnou jako bahno. Nemusíme zacházet daleko do minulosti a pro srovnání zmiňme třeba jednu rostoucí „hvězdu“ poslední doby – pokud jste si loni prudce pošmákli na debutu Spectral Voice, pak by vás Bloodsoaked Necrovoid mohli zajímat. Sice nejsou Kostaričané tak atmosféričtí, ale díky demo produkci se jejich aktuální počin může pochlubit ještě větší syrovostí a hrubozrnností. Což má taky něco do sebe.

Netvrdím ale, že Bloodsoaked Necrovoid nedokážou vytasit i pořádnou temnou melodii. V tomhle ohledu není nijak těžké vybrat názorný příklad, protože kytarový motiv v prostředku třetího tracku „Dismal Catacombs of Eternal Flagellating Torment“ je prostě působivý a prakticky okamžitě jsem jej pasoval na vrcholný moment celého počinu. Do budoucna bych si takových chvilek nechal líbit i víc, protože tohle je fakt žrádlo.

Naštěstí i v dalších písních je co poslouchat. Třeba „Metaphysical Prolapse Through Purulent Detaching Nightmares“ je zkurvená pomalá tryzna. Anebo finále (a tím i závěr celého demosnímku) „Consuming Darkness of Void Towards Inconceivably Vast Insanity“ má taky hodně co do sebe a může se pyšnit značně neveselou náladou. „Quintessence of the Colossal Cosmic Entity“ jakožto otvírák taktéž funguje uspokojivě a obecně bych ještě zmínil, že když se Bloodsoaked Necrovoid rozjedou a pustí se do vyšších rychlostí, jejich sypačky zní patřičně násilně. Neodpustím si ještě jednu poznámku – výše jsem hovořil o tom, jak už jen názvy působí zlověstně, takže když už jsem je tu všechny vyjmenoval, nezapomeňte si je přečíst pozorně. I tato slova a jejich významy mohou sloužit jako klíč k pochopení toho, co za muziku Kostaričané nabízejí.

„Demo 1“ má celkově jen devatenáct minut a čtyři tracky, ale osobně mohu bez obav říct, že mi to stačí k tomu, abych do Kostariky poslal palec nahoru. Bloodsoaked Necrovoid sice nic neinovují, ale zlo drhnou dost poctivě, má to koule a obecně je to o kotel lepší, než byste nejspíš čekali od prvního demosnímku nějaké kapely z Kostariky. Další fošnu si docela rád pustím, protože si myslím, že pokud budou Bloodsoaked Necrovoid pokračovat v tomhle duchu a případně půjdou ještě nahoru, určitě bude co poslouchat.