Archiv štítku: doom metal

Egypt – Cracks and Lines

Egypt - Cracks and Lines

Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 20.6.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Final Heist
02. Cracks and Lines
03. Dirge
04. Watchin’ You [Kiss cover]
05. What Lights this Ocean

Hrací doba: 38:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Americká kapela Egypt o sobě dala poprvé vědět v roce 2007 eponymním ípkem. Tím se trefila do černého a sklidila slušný ohlas. Nevím, co přesně se potom dělo, ale skupina se rozpadla a tak další studiová práce přišla až o dalších šest let později. Za tu dobu se situace přeci jenom změnila. Ačkoliv řadové desky Egypt nebyly žádný provar, až na výjimky v podobě stoner/doom vyznavačů prošly celkem bez povšimnutí.

Dnes se dostáváme k jejich třetí řadové nahrávce s názvem „Cracks and Lines“. Na rovinu můžu prozradit, že s pozicí Egypt asi jen těžko hne, přestože jde o vyrovnanou a poctivou desku. Netroufám si tvrdit, jestli si chlapci kladli podobné ambice, ale víc než pár skalních fanoušků neosloví. To ale neznamená, že by to ani nestálo za poslech.

Egypt nehrají nijak náročnou hudbu. Nejsou tou stonermetalovou kapelou s těžkotonážními riffy, hutnou atmosférou či nabroušeným vokálem. Jejich kytarová a vůbec celá rytmická hra je uvolněná, dost vychází ze starých kořenů a tím myslím až z těch bluesových. Lze si všimnout třeba přítomnosti vlivu klasických ZZ Top či žánrově podobnějších Corrosion of Conformity. Tvoření různých nálad se tu samozřejmě děje, ale opět se jedná spíš o uklidnění a odpočinek než o navození zkázy a apokalypsy. A konečně zpěv, ten představuje jednu z priorit této placky. Basák Aaron Esterby dokáže naladit drsnější hlasivky, ale jak slyšíme hned v úvodní „Final Heist“, nebojí se ani čistých melodických pasáží a zrovna v této písni se fakt povedly.

Jak už bylo napsáno, „Cracks and Lines“ startuje kouskem nazvaným „Final Heist“. Dost možná také tím nejlepším. Kytarový riff postupně dotváří všechny části skladby a skvěle se doplňuje se zpěvem. Není to tak tvrdé, jak by člověk čekal, a v refrénu se jedná o docela chytlavou záležitost, právě díky čistému zpěvu Esterbyho. Houpavé groovy tempo se po mezihře zrychlí, což mi přijde už trochu zbytečně natahované, jelikož se nejedná o nic extra. Titulní dvojka „Cracks and Lines“ je rovněž vedena melodickou kytarou, zpěv je tu přesně v kontrastu s prvním zásekem, jelikož je čistý ve slokách a právě v refrénech naopak hrubší. Nutno podotknout, že stopáž je zde jedenáct minut, takže už tu dochází k výraznějším změnám nálad. Právě v polovině se celá skladba utiší a nastává klasické tripové prázdno se zastřeným vokálem v ozvěnách. Docela se to daří, ale lépe na mě v tomto ohledu působí až následující „Dirge“, tříminutovka celá přesně v tomto duchu. Má zvláštně smířlivou atmosféru a pěvecký projev, co chytne za ucho.

Pomyslnou druhou polovinu nahrávky načíná předělávka „Watchin‘ You“ od Kiss pocházející z alba „Hotter Than Hell“ z roku 1974. Egypt jí dali trochu tvrdší ráz, zpomalili tempo a přidali surovější zpěv. Neurazí, ale ani nepřekvapí, už jsem slyšel i povedenější interpretace této skladby. O konec se stará třináctiminutový epos „What Lights This Ocean“. Opět se jedná o výletový kousek, tentokrát však v plné stopáži. Poklidnou náladu začne narušovat až postupná gradace začínající kolem deváté minuty. S jejím vyvrcholením mělo zjevně nastat magické okouzlení atmosférou, avšak ve střízlivém stavu mě to nechalo celkem klidným.

„Cracks and Lines“ je nahrávkou, jíž si můžete bez problémů poslechnout. Třeba osloví právě vás. Na žánrové poměry jde o klasickou věc splňující všechny zavedené normy. Nepřináší zhola nic nového, ale to co předvádí, předvádí obstojně. Na základě „Final Heist“ a „Dirge“ lze usuzovat, že Egypt více sluší kratší kusy. Přeci jenom v minulosti pouze jednou překročili desetiminutovou hranici a nyní rovnou dvakrát. Tyto dlouhé kompozice nejsou vyloženě špatné, ale něco jim chybí a Egypt nejsou schopni držet posluchačovu pozornost po celou dobu. Ke statutu skvělé desky je tedy co vylepšovat, tak třeba příště.


Zaum – Eidolon (2016)

Zaum - Eidolon (2016)

Země: Kanada
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 24.10.2016
Label: I Hate / Superbob Records

Tracklist:
01. Influence of the Magi
02. The Enlightenment

Hrací doba: 43:31

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Kanadské duo Zaum patří ke kapelám, které si přímo libují v hudebním vypravěčství. Dlouhé skladby – to je jejich parketa. Zatímco debutové album „Oracles“ z roku 2014 nabídlo čtyři písně, z nichž ta nejdelší se vyšplhala na 14 minut, druhé album „Eidolon“ jde v tomto ohledu ještě dál. Na posluchače zde čekají pouhé dvě kompozice, z nichž každá trvá rovnou jednadvacet minut (přibližně… Metal-Archives uvádí necelých 21, Bandcamp kapely na vteřinu přesně 21 a na oficiální promo kopii trvají oba tracky necelých 22 minut). To už je pořádná porce muziky, ale s radostí mohu říct, že v případě Zaum se není čeho obávat – Kyle Alexander McDonald a Christopher Lewis s takhle ambiciózními stopážemi zacházet umějí a servírují na nich poutavý poslech.

Druhým atributem, jejž Zaum vzývají, je setsakra velká hutnost a zatěžkanost. Páteř jejich muziky tvoří doom metal, ale leckdy jdou ve svých těžkých riffech tak hluboko, až se úplně přirozeně dotýkají i sludge metalu. Jakmile se Kanaďané opřou do riffů, buďte si jistí, že nepůjde o žádnou lehkou a provzdušněnou záležitost, nýbrž o umíráček zahraný pěkně od podlahy.

Tvrdit ovšem, že si Zaum vystačí s podladěným riffováním, by bylo poněkud unáhlené a vůči samotné skupině i příkré. Kanaďané totiž ve své muzice mají i další vrstvy. Jinými slovy, dostáváme se ke třetímu zásadnímu atributu „Eidolon“, jímž je psychedelie. Zaum dokážou motat hypnotická osidla s jistotou a bez větších zaváhání, takže než se člověk naděje, už se mu omamná smyčka stáčí a utahuje okolo krku. Aniž bych chtěl znevažovat kvality první skladby „Influence of the Magi“, řekl bych, že v tomto ohledu je o notný kus působivější druhá píseň „The Enlightenment“, jejíž některé pasáže jsou fakticky síla jak hovado.

Stran nálad „Eidolon“ nesmíme vynechat ani další výrazný prvek desky. Řekl jsem, že v muzice Zaum se toho najde víc než jen hutné riffy, a neměl jsem tím na mysli pouze psychedelické aroma. Kanaďané si vypomáhají i četnými meditativními momenty, v nichž byste o cokoliv metalového jen stěží zakopli. Naštěstí se však nejedná o pouhé přicmrndnutí tuhle nebo támhle – atmo-pasáže hrají na „Eidolon“ důležitou roli, zabírají mnoho minut z celkového času a nepůsobí jako pouhá povinnost  či samoúčelná ozdůbka. Což je samozřejmě super. Ani nemluvě o tom, že výrazně napomáhají celkové atmosféře nahrávky… ale to dá rozum, vždyť právě kvůli tomu se jim říká atmosférické pasáže.

Zaum

Při pohledu na fotky kapely to tak nemusí vypadat, ale Zaum se své tvorbě vydávají na cesty na starověký blízký a střední východ. A zde již narážím na první věc, která mi na „Eidolon“ úplně nevoní. Velkoryse pominu, že oba borci v kapele jsou rodilí Kanaďané – i kdyby se o tuhle tematiku jen zajímali, nic proti tomu, to mi přijde v pohodě. Dle odkazů v textech se zdá, že „Influence of the Magi“ do Asýrie a „The Enlightenment“ do Egypta. Oukej. Pak mi ale vysvětlete, proč je na obalu indiánská pyramida, která zcela zjevně patří do Střední Ameriky. Až se sám sobě divím, jak moc mě tahle nesrovnalost irituje. Ani nemluvím o tom, že přebal je na můj vkus příliš pestrobarevný a pohádkový a že to logo na něm být taky nemuselo.

Na druhou stranu, jestli je tohle tím nejhorším, co mohu Zaum vytknout, pak na tom skupina ještě není tak špatné. Po hudební stránce je „Eidolon“ výborná záležitost, jejíž poslech mě dost baví, a to je, co si budeme nalhávat, v konečném důsledku to hlavní. Máte-li rádi skladby na dlouhé minuty a doomovou psychedelii, mohu tuhle věc jenom doporučit.


Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.


Vassafor – Malediction

Vassafor - Malediction

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Devourer of a Thousand Worlds
02. Emergence (of an Unconquerable One)
03. Elegy of the Accurser
04. Black Winds Victoryant
05. Illumination of the Siniste

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Novozélandský metal se u nás objevil již vícekrát a nyní mám konečně možnost řádně představit kapelu, kterou v tamním bohatém undergroundu považuji za nejlepší. Nejsou to Ulcerate, nýbrž Vassafor, kteří vznikli na přelomu let 1993/1994, a dnes recenzovaná deska „Malediction“ je druhým dlouhohrajícím titulem kapely. Vassafor jsou maximálně oddaní esenci pravověrného metalu zasvěceného temnotám, a takový nelze hrát s každým, kdo se právě namane. Nedostatek vhodných spoluhráčů byl hlavním, i když ne jediným důvodem, proč nebyla kapela aktivnější. VK alias Phil Kusabs, který se zde stará o veškerou hudbu, texty, zpěv, produkci a strunné nástroje, ovšem posledních +/- deset let nijak nezahálel. Jeho obživou je zvukařina, a pokud vlastníte nějaký titul vydaný v posledních letech Iron Bonehead, dost možná desku masteroval právě on. Za zmínku jistě stojí i hráčský, producentský a skladatelský podíl na prvních dvou deskách Diocletian, členství v dalších dvou výborných novozélandských kapelách Temple Nightside a Sinistrous Diabolus, koncertní výpomoc v Blasphemy a v neposlední řadě je veřejným tajemstvím i jeho dřívější působení v Irkallian Oracle.

S Vassafor jsem se seznámil před x lety díky výprodeji u starých dobrých Naga Productions. Stejnojmenné EP (2007) jsem kaufnul víceméně naslepo, snad kvůli vazbě na Diocletian, a o to více jsem byl ohromen kvalitou přítomných kompozic. Tohle slovní spojení zde neužívám nadarmo, jelikož VK umí skládat dlouhé songy, které se komplexním, ale stále přirozeným způsobem vyvíjí, gradují a jejich osvojení vyžaduje spoustu času a pozornosti. Pokud se vám zrovna v mysli utváří obraz avantgardního spolku, tak vás musím zarazit. Slovo progresivní možná na místě je, avšak Vassafor se zuby nehty drží archaického metalového výraziva. Zkuste si představit, jako by se z primordiální směsi starých Sodom, Bathory, Beherit, Master’s Hammer, Mystifier, Necromantia někdo pokusil vysochat dílo, které by se pokusilo dosáhnout na skladatelskou genialitu prvních desek Mercyful Fate. Vassafor vědí, zač je toho Satan, a jejich přístup k žánru je ten nejlepší možný. Metalový fanatismus je podpořený širokým hudebním rozhledem, který v tomto případě dalece přesahuje metalovou sféru, esoterickou praxí a nezbytným umem.

Debut „Obsidian Codex“, kde se ke Kusabsovi již definitivně připojil kladivář BP, je impozantní blackmetalový monolit. O bližší popis se raději nebudu ani pokoušet, protože pak by se na „Malediction“ nemuselo dostat. Má očekávání byla plným právem vysoká a Vassafor na ně žel v mých očích nedosáhli. I přesto „Malediction“ svou kvalitou a ďábelskou autenticitou převyšuje většinu desek, které letos vyšly.

Vassafor

Novinka je ve své podstatě přímočařejší a výše uvedený koncept představuje pěti odlišnými způsoby. Kromě tří zcela nových skladeb jsou zde dva starší kousky, „Black Winds Victoryant“ ze zmíněného stejnojmenného EP a „Elegy of the Accurser“, která se objevila na CD kompilaci „Invocations of Darkness“ vydané Debemur Morti. Nutné je ovšem zmínit, že tracklist CD, MC a LP verzí „Malediction“ se liší. Na asfaltu si místo „Elegy of the Accurser“ poslechnete agresivnější „Servitude“, která pochází z dřívějšího EP „Southern Vassaforian Hell“. Na kazetě najdete songy oba dva a stranu B navíc uzavírá cover Graveland„Barbarism Returns“.

Jelikož EP a debut považuji společně s materiálem ze splitu se Sinistrous Diabolus za nejsilnější, tak lze předpokládat, že „Black Winds Victoryant“ předvádí Vassafor ve své nejlepší formě, ale osobně považuji „remake“ za slabší. Chápu, že VK chtěl dát skladbě novou zvukovou fazonu, jelikož nebyl s produkcí EP spokojen, ale já zas nejsem úplně nadšený ze soundu novinky. Musím uznat, že produkce je opracována opravdu kvalitně a kytarové nástroje zní výborně. „Malediction“ se také vyplatí slyšet se sluchátky, a to nejen díky různě roztroušeným „podprahovým“ samplům. Ale srovnávám-li s předchozími tituly, tak „Malediction“ zní až příliš „čistě“. Zcela nespokojen jsem se zvukem šroťáku a aby sypačky pořádně hrnuly, tak je třeba výrazně zvýšit hlasitost, což není vždy možné. Ale výhrady ke zvuku berte s rezervou, protože zaslané promo má docela nízký bitrate.

Úvodní „Devourer of a Thousand Worlds“ a poslední „Illumination of the Sinister“ podobně jako „Black Winds Victoryant“ využívají delší stopáže a dynamicky přecházejí z agresivních pasáži v epické temno a podobně. Nechybí zde strhující riffy, ale občasné vaty se Vassafor žel nedokázali úplně vystříhat. No, a dosud nezmíněná „Emergence (of an Unconquerable One)“ představuje posedlé uctívání starého primitivismu vyhnané do extrému. Celkově novinka tíhne spíše k agresi a (black)metalovému klasicismu nežli k ponurým temnotám a to je za mě taky trochu škoda.

„Obsidian Codex“ bych osobně hodnotil jako album blízké absolutnu. Žel „Malediction“ vnímám po všech stránkách jako o něco slabší, ale přiznám, že to je primárně subjektivní dojem, který lze podložit jen několika málo objektivními argumenty (viz zmínky o vatě a zvuku). Ale nekompromisnost vize a jedinečnost zůstávají nedotčeny, a proto si Vassafor zasluhují vaši pozornost. Ale pozor, určitě se nejedná o desku jednoho letmého poslechu.

Vassafor


Nivathe – Enveloped in a Diseased Abyss (2008)

Nivathe - Enveloped in a Diseased Abyss (2008)

Země: USA
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: listopad 2008
Label: Bubonic Doom / Universal Tongue

Tracklist:
01. Writhing, Collapsed Flesh
02. Veins of Death and Hunger
03. Decay
04. Enveloped in a Diseased Abyss

Hrací doba: 44:01

Odkazy:

V recenzi reedice dema Vpaahsalbrox jsem zmínil existenci Nivathe a nyní když mám v rámci nové sekce možnost vytáhnout nějakou tu přehlíženou obskuritu, tak rovnou začnu s hnusem největším: „Enveloped in a Diseased Abyss“.

Mozek a jediný člen kapely, Plague, se v letech své aktivní tvorby asi necítil úplně v pohodě, a tak ventiloval vnitřní temno všelijak. Zkazky, jak se členové doomových Senthil, mezi které patřil i výše jmenovaný, škrtili při nahrávání svého dema řetězy, jsou legendární a domnívám se, že „Septisemesis“ a „Crypticorifislit“ neupadly mezi vyznavači žánru v úplné zapomnění. Další z Plagueových kapel jako Khimaat, Triphane, Thra’el nebo již představení Vpaahsalbrox se prezentovaly psychotickým blackmetalovým nářezem a nejaktuálnější z projektů Abduct, s dosavad jedinou kazetou „God Complex“ z roku 2012, spadá do žánru power electronics / death industrial. Během let se mi podařilo k demáčům zmíněných kapel dostat alespoň digitálně, jelikož nejsem heavy metal hunter se slabostí pro striktně limitované pásky, ale umožňuje mi to alespoň říci, že právě recenzovaný titul došel v šílenství a zmaru nejdál. O něčem snad vypovídá i fakt, že ze všech muzikantových kapel má pouze Nivathe vcelku normálně sehnatelný full-length.

Bude to pár let, kdy jsem na Nivathe narazil pátraje po hnusných neobvyklých deskách, jež by alespoň trochu ukojily hlad vytvořený nepřekonatelným „MoRT“. Pamatuji si, že jsem onen osudný večer poprvé hrál kultovní 1st-person horor „Penumbra“, takže jsem měl na večer plný napětí zaděláno opravdu kvalitně. Ale „Enveloped in a Diseased Abyss“ veškerou předchozí tenzi přebilo a totálně mě zničilo hned během prvního setkání.

Jediná deska Nivathe z roku 2008 nabízí tři dlouhé skladby o délce deseti až osmnácti minut, plus jednu pětiminutovou mezihru „Decay“. Obecně by Nivathe vystihla škatule black / doom, ale jedná se o tvorbu natolik pokřivenou a unikátní, že musím zajít v popisu dál, i když si před tímhle úkonem připadám jako protagonista z Lovecraftovic povídky. Logicky má kapela díky své vazbě na Senthil blízko k tzv. „torture doomu“, jímž se profilovali třeba Wormphlegm, Black Bile, Funeralium a Stabat Mater. Mně v průběhu let Nivathe nejčastěji připomínali Arkhon Infaustus ve svých nejpomalejších, nejnemocnějších chvílích, avšak za předpokladu, že by hráli s porouchaným vybavením a rozladěnými nástroji.

Nivathe

O něco trefnější snad bude přirovnání ku Khanate. Jednak Plagueovy ztýrané invokace dosti připomínají Alana Dubina, kterého dle mého názoru dokonce překonává, a jisté paralely by se našly i hudebně. Dále předpokládám, že se Plague mohl inspirovat třeba Today Is the Day v období „Sadness Will Prevail“ nebo nejopresivnější tváří Neurosis. Jisté pasáže v druhé půli „Veins of Death and Hunger“ a hlavně zmíněnou „Decay“ bych mohl popsat jako post-metal a jedná se také o jediná místa na desce, které lze označit za „krásné“. Ale i krása umí být skličující, když melodické linky překrývají nepříjemné hlukové samply. Každopádně z každé sekundy „Enveloped in a Diseased Abyss“ je patrná fanatická odevzdanost nejhorším manifestacím Ďábla, a proto album vnímám jako blackmetalové.

„I see visions of cities burning
The smoke choking the skies in thick plumes
I see disease breathe out a grand miasma
The people cripple and wither under its black stench
Their bodies boil fevered and spasm with great pains
I see Lucifer crowned king“
(Enveloped in a Diseased Abyss)

Úvodní „Writhing, Collapsed Flesh“ zpočátku posluchače mučí monotónním disharmonickým nářkem kytar. Jako by jejím cílem bylo veškeré potenciální posluchačstvo odradit, což se může stát, nebudete-li věnovat pozornost výborně zpracovaným hlukovým texturám. Odbudete-li album jako nudné díky první skladbě, je to jen dobře, protože procítěný poslech vám na příčetnosti opravdu nepřidá.

Nivathe pořádně přikládá pod kotel v druhé a čtvrté skladbě, kdy se rozjíždí dvoukopáková hradba a do hnusných kytarových vrstev Plague ječí, jako by měl právě nastat konec světa. V těchto momentech se nabízí srovnání s moderními spolky jako Skáphe nebo Ævangelist, ale Nivathe je jednoznačně překonává svou intenzitou, tíživostí, myšlenkou a její implementací. Vrchol pak přichází s titulní skladbou, která vygraduje způsobem, jejž mi už slova nedovolují popsat. Pokud byste snad zatoužili apokalyptický zmar dobarvit i vizuálně a netrpíte epilepsií, tak doporučuji navštívit YouTube, jelikož někdo hudební stopu sloučil s krátkým abstraktním filmem „Outer Space“ Petera Tscherkassyho. Vizuál sice není nijak spřízněný s textem skladby, ale zvukový chaos podkresluje vhodně.

Nivathe

„Cast this world and my existence therein
Into the waiting tendrils of the abyss
That no light or life might escape,
That no refuge may be found,
That all shall be made to suffer“
(Enveloped in a Diseased Abyss)

Článek na piču, ale lépe Nivathe představit nesvedu. Za posledních víc jak desek let aktivního pátrání jsem napříč hudebním spektrem natrefil na kdejaké zvrácenosti, samozvané či skutečné extrémy, ale je to stále „Enveloped in a Diseased Abyss“, které patří k nejtěžším kalibrům, co znám. Unikátní, chorá zkáza.

„Under His word and my hand
Shall death be loosed“
(Enveloped in a Diseased Abyss)


(Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

(Dolch) - III: Songs of Happiness… Words of Praise

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Opening Speech
02. Intro mit Pauken und Trompeten
03. The River
04. Sirenade
05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1)
06. Track Six
07. 100 000 Days

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

(Dolch)

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“„Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.


Danzig – Black Laden Crown

Danzig - Black Laden Crown

Země: USA
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Black Laden Crown
02. Eyes Ripping Fire
03. Devil on Hwy 9
04. Last Ride
05. The Witching Hour
06. But a Nightmare
07. Skulls & Daisies
08. Blackness Falls
09. Pull the Sun

Hrací doba: 45:51

Odkazy:
web / facebook

Když už se tu objevila recenze na Doyla, nemůže chybět ani souputník Danzig. Tyto persony známé především díky kapele Misfits, vydaly svá sólová alba takřka ve stejný čas. Co se týče Danziga, jedná se už o jedenáctou studiovou nahrávku. I z tohoto důvodu je jeho stejnojmenná kapela Danzig dlouhodobě zavedené těleso, jehož první čtyři počiny se dnes dají označit za už klasické kousky prověřené časem. Kariéra Danzig si poté prošla i méně výraznými momenty, z čehož se v mých očích dostala až s deskou „Deth Red Sabaoth“ z roku 2010. Posledním studiovým dílem je však dva roky staré „Skeleton“ složené pouze z cover verzí. Pořádným následovníkem je tak až letošní „Black Laden Crown“.

Album trpí několika nešvary, přičemž tím signifikantním je prostá nuda. Celá placka má tři čtvrtě hodiny a vlastně se tu nic moc neděje. Žádná z písní nevybočuje, většina se prostě jen line z reproduktorů a nemá parametry na to získat si větší pozornost. Největší problém vidím v tom, že samotný Glenn Danzig zní tak utrápeně jako nikdy předtím. Vím, že k jeho stylu podobný projev patří a rozhodně se nemá jednat o veselou desku, ale v nějaký pasážích to zní, jako by to bylo jeho poslední. Co hůř, nepomáhá mu ani produkce, která „Black Laden Crown“ dokonale popravuje. Takhle špatný mix aby posluchač pohledal. Danzigův vokál přehlušuje všechno ostatní, takže to vlastně zní jako karaoke někde v baru. Nevím, jestli zpěv nahrával jinde než zbytek kapely, ale zní to prostě příšerně. Ještě pozoruhodnější je fakt, že vlastně zní jinak i v jednotlivých skladbách.

Za výsledným zvukem přitom stojí velezkušený Howie Weinberg či Chris Rakestraw. Ten v nedávné době nahrával třeba „Dystopia“Megadeth či „Bloodlust“ od Body Count, se kterými nebyl problém. No, a mimo jiné také dvě předešlá alba Danzig. Ono je pravda, že ani ta nezněla nijak super, z čehož usuzuji, že je to prostě přání kapely, potažmo Glenna Danziga. Na druhou stranu, zvuk je to originální, ale tady je to prostě přes čáru. Zadáním možná bylo zachovat dravost, ale Danzig už nehraje punk a skladbám by prospěl vyspělejší zvuk, z nějž vás po chvíli nebolí uši. To, že spousta jeho fanoušků stráví takovou lo-fi nahrávku, jakou je „Evilive“ od Misfits, je jiná věc v úplně jiném kontextu. I když stálo „Deth Red Sabaoth“ zvukově taky za starou belu, pořád obsahovalo skladatelsky dobré písně, což není případ „Black Laden Crown“.

Celé album je vlastně takový smutný umíráček, že by se za to nestyděla ani kdejaká funeral-black formace. Bohužel, zde to působí až směšně a je mi líto, že tyto úšklebky způsobuje právě sám Glenn Danzig. Jestli má třeba první a titulní „Black Laden Crown“ nalákat na poslech, což by asi měla, tak se jí to sakra nedaří a posluchač má spíš chuť tohodle ztrápeně vyjícího psa a utahanou kytaru vypnout. Ano, lépe vypnout, protože přeskočením písně si moc nepomůže. Následující „Eyes Ripping Fire“ má sice slušný náběh na něco lepšího, ale za celou stopáž se to nepodaří naplnit. Nakonec je z toho nudná přešlapovaná okolo banálního riffu, kterou trochu probere až závěrečné sólo. Ani takový riffmaster (alespoň v minulosti) jako Tommy Victor se nedokázal na „Black Laden Crown“ předvést s ničím pamětihodným.

Nejblíže k nějakému úspěchu má asi singlovka „Devil on Hwy 9“. Ta vyniká svojí přímočarostí a jednoduchým refrénem, ale na druhou stranu je tak prostá, jak jen být může. Chybí rafinovanost, jíž Danzig ve svojí tvorbě oplývali. Zajímavou zůstává následující dvojička „Last Ride“ a „The Witching Hour“, které tvoří alespoň nějakou atmosféru temně bluesového výletu. V podobném duchu se nese ještě závěrečná „Pull the Sun“ s dobrou melodií a povedeným kytarovým sólem. Zbytek nevyjmenovaných skladeb je škoda detailněji rozepisovat, jelikož jsou zmarem protahujícím konec nahrávky.

Dalším často zmiňovaným faktem o „Black Laden Crown“ byla účast několika bubeníků. Na desce se po dvou písních představili Johnny Kelly a Joey Castillo, po jedné pak Dirk Veurbeuren a Karl Rokfist. Zbytek nabubnoval sám Glenn Danzig. Poznáte však rozdíl? Nevědět to, ani vás to nenapadne. A i když to víte, je to stále spíš detail pro fajnšmekry.

Nejlépe „Black Laden Crown“ popisuje asi slovo zklamání. Měl jsem jistá očekávání a ta nebyla naplněna. Při psaní závěrečného verdiktu si říkám, jestli to náhodou není vlastně úplně nejhorší počin v historii kapely. Dost možná je. I nechvalně proslulého „Blackacidevil“ si nakonec cením víc, jelikož se alespoň snažilo o něco nového, přestože se to moc nepovedlo. To letošní novinka sice zní jako Danzig, jenom prostě stojí za hovno. Pomyslným hřebíkem do rakve je pak samotný obal alba, jenž jako by předznamenával, že tohle nejspíš nebude příjemný zážitek.


Tchornobog – Tchornobog

Tchornobog - Tchornobog

Země: Ukrajina
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 21.7.2017
Label: I, Voidhanger Records / Fallen Empire Records

Tracklist:
01. I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)
02. II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)
03. III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)
04. IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)

Hrací doba: 64:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Tchornobog je docela nová akvizice na blackmetalové scéně, a už se kolem ní začínají slétat superlativy, její jméno se rozeznívá žánrovými informačními kanály a poutá nezanedbatelný díl pozornosti. Ani nemluvě o skutečnosti, že červencový eponymní debut vydaly labely jako Fallen Empire Records (gramofonová deska, audiokazeta) a I, Voidhanger Records (kompaktní disk). Nejvyšší čas, abychom se na ten zázrak podívali i my, zdali je taková pozornost zasloužená.

Tchornobog má na triku mladý ukrajinský muzikant Markov Soroka, jemuž je sice aktuálně jen 22 let, ale rozhodně nejde o jeho první hudební počin. Kdo se jen trochu rozhlíží, mohl již zachytit jeho další projekt Aureole, jenž má na kontě dvě dlouhohrající desky, pod jejichž vydáním jsou podepsáni Avantgarde Music (debut) a také Fallen Empire (oba počiny).

Debutová deska Tchornobog se hned na první pohled tváří dost ambiciózně – pouhé čtyři skladby dávají dohromady více jak hodinu muziky. Nejkratší z nich („II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“) překonala hranici dvanácti minut a ta nejdelší („I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“) se vyškrábala na celých dvacet minut. Samozřejmě, vždycky najdete i (dokonce mnohem) delší věci, nicméně je zřejmé, že se Tchornobog pohybuje ve stopážích, s nimiž už si neporadí hned tak někdo neporadí.

A bohužel ani Tchornobog mě nedokázal přesvědčit, že by takhle rozmáchlé plochy skutečně potřeboval a že by se bez nich neobešel. Napříč albem se nachází množství pasáží, které třeba samy o sobě nemusejí být špatné nebo nepovedené, ale mám u nich dojem, že by jim určité zkrácení jenom prospělo. Například v již jmenované „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ prostě hluchá místa jsou, stejně tak třeba v „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“. Říkám to docela nerad, poněvadž v zásadě je mi počínání Tchornobog vlastně sympatické, ale jistě nemá smysl se tvářit, že jde o něco dokonalého, když do dokonalosti má nahrávka přece jenom daleko.

Druhá věc je, že „Tchornobog“ se moc dobře poslouchá a navzdory některým trochu natahovaným pasážím vlastně zas tolik nenudí. Pokud něco takového nastane, myšlenky na chvíli utečou jinam a posléze se zase navrátí k vstřebávání hudby. Jenže nad hranici právě zmíněného se deska vyšvihne jen málokdy. Jako celek si počin drží svou nastavenou laťku, která vlastně špatná není, ale těch skutečně strhujících momentů je na debutu Tchornobog o poznání méně, než bych si přál. A také méně, než jsem v předstihu po prvních ohlasech doufal.

Měl-li bych zvolit vrchol, nemusel bych zas tak dlouho přemýšlet, abych ukázal na „II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“. Zdaleka to není jen kvůli tomu, že je její délka nejkratší – nachází se zde totiž nejvíce výrazných a působivých chvilek. Minimálně dvě pasáže jsou tu vážně skvělé. Což o to, dobré nápady se jistě najdou i v „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ a „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“, ale u nich je výraznější onen pocit, že se Tchornobog někdy zbytečně dlouho převaluje v doomových riffech.

Tchornobog

Trochu stranou stojí třetí „III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)“, jejíž první polovina vyklouzne z typické formule desky a pokouší se o víc atmosférický přístup se znatelnými post-vlivy. V jednom momentě se zde dokonce ozve i saxofon, jenž se postupem času bohužel stal jakýmsi prostředkem vyjádření toho, že jsem metalový intelektuál. U Tchornobog to naštěstí není tak otravné jako v jiných případech (třeba teplometství letošní debutu krajanů White Ward mě straší doteď), stejně tak by se dala ocenit slušně zvládnutá gradace, jenže ve finále – ty agresivnější části „Tchornobog“ mě oslovují více.

Možná, že prvotina Tchornobog dle recenze vyznívá jako zklamání. Pokud ano, pak se omlouvám, protože takhle černé to rozhodně není­. Spíše tento text můžete chápat jako určitou protiváhu jiným nadšeným a nekritickým recenzím, protože ty si Tchornobog po mém soudu rovněž nezaslouží. Nicméně nezastírám, že jsem doufal v hodně silnou, ne-li dokonce výjimečnou záležitost, a dostal jen pohodovku, k níž se už vracet nebudu.

Tchornobog - Tchornobog


Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 28.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. δημιουργός
02. Chorea macchabeorum
03. Impius
04. γνῶσις
05. Apostasis
06. Abisme
07. Revelatio
08. ἡσυχασμός
09. Ex tenebrae lucis
10. Métanoïa

Hrací doba: 33:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Blut aus Nord jsou jedna z nejprogresivnějších kapel v historii extrémně metalové hudby (zkuste mi to vyvrátit), a jelikož mám o čtenářích Sicmaggot dobré mínění, tak předpokládám, že se nemusím zdržovat s jejich představením. Pojďme si raději popřemítat nad něčím jiným. Vindsval je velice produktivní skladatel, který dle svých slov musí komponovat každý den, avšak zásadní je pro něj inspirace „shůry“. Což vysvětluje, proč bývá kvalitativní laťka hudby tak vysoko, ale zároveň to znamená, že z povrchu zemského zmizelo už mnoho potenciálních nahrávek Blut aus Nord. Když jsem o této strategii četl (například zde), nevěděl jsem, zda Vindsvala obdivovat ještě více, anebo raději mlátit hlavou o stůl. Vzpomněl jsem si totiž na cca dvouminutový, výborný (!!!) teaser „Odinist“, který se svého času na chvíli objevil na MySpace. Ten totiž absolutně nezněl jako nic, co na této desce později vyšlo, protože úryvek spíše připomínal „Memoria Vetusta“ ve středním, epickém tempu a ona pasáž se neobjevila ani na pozdějších titulech (uvidíme co „Memoria Vetusta 4: Empyreus“). Jak zní finální „Odinist“, všichni fandové ví. Je mimochodem možné se domnívat, že tato deska pouze přebrala sound druhého CD „MoRT“, které bylo původně plánováno jako double album.

To je malý příklad toho, jak Vindsval mívá mnoho plánů a představ, ale ne vždy se mu je podaří zaznamenat v takové formě, jak by si přál, v čemž možná podle mého názoru hraje roli nedostatek vhodné inspirace, případně příliš svazující nebo naopak přehnaně odvážný konceptuální rámec. Těžko říct, všichni víme, jak se plány mění. To, nebo něco jiného pochopitelně, například vedlo ke zrušení/odsunutí kdysi oznámených splitek s Rebirth of Nefast, Way to End nebo EP „Nam-Khâ“, které jednou bylo ohlášeno jako samostatné EP, jindy jako součást série „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“. V roce 2008 bylo dokonce ohlášeno, že plánovaný díl „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“ zvaný „Lighteater“ se přetransformoval v samostatnou hudební entitu o stejném názvu, kde společně s dalšími umělci Blut aus Nord skládali „nezdravou směs elektroniky, industriální hudby, metalu, abstraktního hip-hopu a dark ambientu“, ale ani zde jsme se nedočkali.

Druhé album The Eye, na němž Vindsval pracoval s Tor-HelgemManes a Manii, je také v nedohlednu a to ani nemluvím o plánovaných odbočkách jako Brumes, Vjeshitza (technický melodický black metal se třemi kytarami) nebo 777 (čistá elektronika a pokračování stejnojmenné trilogie). Snad se aspoň dočkáme těch posledně oznámených Yərûšəlem (navazující na sound splitka s Ævangelist) a hlavně (kurva, kurva moc prosím, ať to vyjde) Ekstasis, jenž má zase pokračovat v dosud nepřekonaném šílenství „MoRT“. Mimochodem na letošek se chystaly desky dvě: „La lumière sous le monde“ a čtvrtý díl „Memoria Vetusta: Empyreus“, který ale vyjde příští rok. Snad.

Blut aus Nord

Dost už bylo nerdění, dovolím si snad jen úvahu, zda se z „La lumière sous le monde“ nakonec jen nestalo „Deus salutis meæ“, a podívejme se konečně, jak nové, v pořadí již dvanácté album Blut aus Nord zní.

Lidé obeznámení s „temnou“ stránkou Blut aus Nord ve formě stěžejní desky „The Work Which Transforms God“, splitu s Ævangelist či prvních dvou dílů trilogie „777“ nebudou novým albem překvapeni. Kapela totiž nijak drastický úkrok stranou nepředvádí, i když je pravdou, že označení black metal zde není tak výstižné jako třeba škatule „death / doom“. Pokud jste si zrovna vzpomněli na bonusový disk re-edice „The Mystical Beast of Rebellion“, kde se Blut aus Nord s primárně doomovým soundem představili poprvé, tak vás zklamu. Atmosféra a hudební postupy jsou dosti jiné, styčný bod by šel nalézt snad v použití čistých vokálů, které příležitostně dotváří atmosférickou tvář skladeb. Novince samozřejmě nechybí ryze blackmetalové pasáže, tedy blackmetalové ve stylu Blut aus Nord, ale můj osobní pocit z těch několika náklepů není příliš pozitivní.

Blut aus Nord

Ovšem jak bylo předesláno, Vindsval se drží především pomalých temp a nechává bezútěšným tónům dostatečně vyniknout. Jsou zde riffy, které mi připomínají zmar obhroublých death / doomů staré školy. Avšak případný „tradicionalismus“ je podladěnými, bezpražcovými kytarami pokroucen natolik, že tyto riffy lze opět těžko nazvat jinak než čistě „blutausnordovskými“. Z tohoto důvodu bych paralelu hledal v „Epitome IV“ ze „Sect(s)“, pokud si z dané skladby odmyslíme polyrytmy. V této písni byly navíc užity i atmosférické klávesové plochy, které se zde s velikou slávou vracejí, a dané pasáže jsou až smrtelně magnetizující.

„Deus salutis meæ“ se pyšní uhrančivě hutným, masivním soundem. A snad nebudu přehánět, když uvedu, že novinku považuji za nejpečlivěji a nejlépe vyprodukovanou nahrávku od dob „MoRT“. S touto korunní deskou, má „Deus salutis meæ“ společný i kreativnější přístup k intrům a vokálům. Ruku na srdce, krátká intra/outra/mezihry jsou na většině desek Blut aus Nord nezajímavé a to samé lze říct, smířlivější formou i o vokálech. Lze říci, že oba aspekty album obohacují a věřím, že jisté zdeformované hlasy dokáží soustředěného posluchače zasáhnout nepříjemně hluboko.

Je sice pravdou, že „Deus salutis meæ“ představuje v diskografii Blut aus Nord malé novum, ale mám pocit, jako by novinka byla až příliš instrumentálně svázaná, a proto se zde nachází šablonovitá vata. Přísný kritik by něco podobného mohl napsat už o dřívějších deskách, ale zde je ona schematičnost patrná příliš. Občasná atonální sóla dokonce považuji za nudná, nucená až zbytečná. Tento nemilý jev je ale stále bohatě vyvážen kytarovými motivy, ze kterých těžkne srdce natolik, až se hlubiny nevědomí familiérně rozechvívají.

„Deus salutis meæ“ není nejlepší deskou, kterou Vindsval stvořil, ani jí nemůže být, ale nelze jí upřít ohromná atmosféra. Blut aus Nord zřetelně ovlivnili a inspirovali mnohé kapely, z nichž některé vnímáme jako současné lídry žánru, avšak nikdo z následovníků, ať se zaklínají jakkoliv hlubokým okultně-muzikálním pátráním, nepředkládá mystiku v tak transcendentní a reálné formě. Hodnota „Deus salutis meæ“ je vysoká i z tohoto důvodu.

Blut aus Nord


Druhý pohled (H.):

Abych řekl pravdu, tak po ukončení fenomenální trilogie „777“Blut aus Nord bavili zejména na splitových počin, ať už šlo o „Triunity“P.H.O.B.O.S. anebo „Codex obscura nomina“Ævangelist. Zato „Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry“ a ípka mě zas až tak nepoložily. „Deus salutis meæ“ je na tom o kus lépe a tentokrát mohu říct, že jsem s výtvorem francouzských vizionářů spokojen.

Na druhou stranu skutečně není těžké slyšet, že „Deus salutis meæ“ opakuje jisté již ověřené postupy. Ačkoliv to nebije do uší tak silně jako třeba v případě EP „Debemur MoRTi“. Rozhodně se tak nejedná o nejinvenčnější dílo Blut aus Nord, ani nepatří k vrcholům jejich tvorby. To je věc, která mne malinko mrzí, poněvadž věřím tomu, že Vindsval a spol. stále mají na to, aby dokázali skutečně překvapit i lidi, kteří mají diskografii Blut aus Nord v malíku.

Blut aus Nord

I přesto je evidentní, že některé momenty „Deus salutis meæ“ jsou extrémně vysoko a mají dostatečnou sílu na to, aby posluchačem zahýbaly. Mám na mysli zejména „Chorea macchabeorum“, „Impius“ nebo „Abisme“, jejíž závěr je myslím třešničkou na dortu aktuální kolekce. Stejně tak je zřejmé, že standard Blut aus Nord je obecně vysoký nadstandard. Jakkoliv jsou tedy určité lámané riffy pro svůj charakteristický rukopis povědomé, jejich poslech jen tak neomrzí.

Nekritické nadšení na místě není, nicméně zbytečně kritizovat se mi rovněž nechce. Blut aus Nord jsou stále výjimečnou skupinou a i na „Deus salutis meæ“ to lze slyšet… možná ještě víc cítit.


Cities of Mars – Temporal Rifts

Cities of Mars - Temporal Rifts

Země: Švédsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. Doors of Dark Matter Pt 1: Barriers
02. Envoy of Murder
03. Gula, a Bitter Embrace
04. Children Of The Red Sea
05. Caverns Alive!

Hrací doba: 35:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

„Thunder rolling on the plains of the red sand
Storm is howling across this dead land
mountain of the gods rise into the dark sky
spires of Bahb-Elon loom in eternal night“
(The Third Eye)

Začalo to v létě roku 2015, kdy o sobě tohle švédské trio dalo poprvé vědět singlem „Cyclopean Ritual / The Third Eye“. Vlastně jinak… začalo to v roce 1971, kdy vesmírná agentka KGB Nadia přistála na Marsu, na němž objevila starodávnou pohřbenou civilizaci v posvátné hoře Bahb-Elon a nechtěně z dlouhého spánku probrala pána věků. Tehdy nám byl také odkryt malý kousek mýtu sahajícího mnoho tisíc let před Krista. Další kousky mýtu i příběhu Nadi nám byly poodhaleny dalšího roku na EP „Celestial Mistress“, kde sledujeme, jak se agentka KGB noří stále hlouběji a hlouběji do starých tunelů protkávajících zemi pod povrchem Marsu a blíží se k nehynoucímu pánovi věků očekávajícího dlouho ztracenou lásku, jež má podle proroctví přijít z hvězd. Také se dozvídáme o válce mezi Marsorozenými a Starými pány Země, která se kdysi dávno na písčitých pláních rudé planety odehrála. A tak se postupně dostáváme až k „Temporal Rifts“, prvnímu dlouhohrajícímu počinu poodhalujícího roušku mýtu zase o něco víc.

Musím říct, že Cities of Mars mi přijdou hodně zajímaví už konceptem, který celou jejich tvorbu propojuje. Předkládaný příběh je totiž neotřelý a zároveň potěší každého fanouška starších scifáren, jelikož vás nechá rozpomenout na taková díla jako „Robinson Crusoe na Marsu“, s jejichž odkazem pracuje velice citlivě. Je však o to bohatší, že nesledujeme pouze osud Nadi, ale zároveň se dozvídáme historii Marsu, sahající momentálně až do roku 6883 před Kristem, a historii jeho civilizace. Ostatně o této historii se na „Temporal Rifts“ dozvídáme primárně a příběh Nadi zcela chybí. Myslím, že ať už by hudba Cities of Mars byla v budoucnu sebehorší (o čemž ale pochybuji), sledoval bych je dál už kvůli textům.

„I heed the call of the demon’s eye
ashes of a world that dies
gateways open incantations, songs of nothingness
I will see the edge of the universe“
(Doors of Dark Matter, Pt. 1: Barriers)

Přestože se to poměrně nabízí a u kapel, které se v textech zabývají vesmírnými tématy a jejichž prezentace je výrazně scifoidně laděna, je to trendem, v hudbě tohohle švédského tria se téměř nesetkáte s žádnými syntezátory ani samply (výjimkou budiž „Children of the Sea“ a „Caverns Alive!“, ani v těch se ale nejedná o příliš výrazný faktor). Vlastně nás celým albem provází snad nejtypičtější seskupení kytara, basa, bicí (zpěvem přispívají všichni zúčastnění). Ale dělá to sakra dobře a myslím, že vícero syntezátorových serepetiček by bylo na škodu a spíše by naředilo hutnou atmosféru vytvářenou rozvážným tempem, těžkotonážními kytarovými riffy a mírně monotónním zpěvem, která rudé písečné duny halí do převalující se tmy věčné noci.

Cities of Mars

Pokud vám to náhodou zní až moc typicky stoner/doomově, tak se nebojte, protože není, alespoň ne úplně. Stonerové riffy jsou zde totiž obohaceny o progresivní přístup a na několika místech má člověk až dojem, že slyší Mastodon (které společně s The Obsessed, The Sword a Tool uvádějí Švédi jako hlavní zdroje inspirace) z jejich nekomerční éry – přesto si Cities of Mars drží dostatečný odstup a na stonerové scéně jsou, řekl bych, až nadprůměrně osobití a s vesmírně laděnými uskupení jako Howling Giant, Void Cruiser nebo Spaceslug si je rozhodně nespletete.

Oproti minulosti doznal zlepšení také hlasový projev Danne Palma, jenž na „Cyclopean Ritual / The Third Eye“ působil mírně otravně. Teď – a vlastně už na „Celestial Mistress“ – je ale jedním z prvků napomáhajících k odlišitelnosti Cities of Mars.

„Revelations of the underworld
Essence of red light
Extractions of the burning
Elixirs of insight“
(Caverns Alive!)

Mně osobně imponuje téma konceptu, protože sci-fi já můžu, a to o to víc, že s přibývajícími alby má potenciál nabobtnat do olbřímích rozměrů kdejakého literárního fantasy světa, a fantasy světy můžu ještě víc. Když si k tomu navíc přičtete mysteriózně laděné podání celého příběhu skrze abstrakcí poznamenané texty a to vše v lákavém balíčku ne úplně typického stoneru, nemůže vám vyjít nic jiného než má naprostá spokojenost.