Archiv štítku: occult

Haxandraok – Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Haxandraok - Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Země: Řecko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Temptress of Ud Da Kar Ra
02. Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox
03. Tower Sub Rosa
04. Lilith Unbound
05. La sorciere rouge

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

U kapely jako Haxandraok se úvody recenze vymýšlejí docela jednoduše, a to si člověk ani nemusí dělat infantilní humory z názvu jejich debutové desky „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“. Ten sice působí jako cvičení ze slabik v první třídě základní školy (oukej, stejně jsem si ten vtípek nemohl odpustit), ale mnohem přínosnější bude si představit sestavu, poněvadž za Haxandraok stojí dva zkušení borci.

Vokály a kytaru má na starosti řecký muzikant Saevus Helcath, v jehož portfoliu najdeme jména jako Devathorn, Acherontas nebo Shibalba; v minulosti se ukázal třeba i v Dødsferd, což je další poměrně známé jméno místní scény. Zpoza bicích mu kryje záda polský bubeník Marcel Szumowski, jenž se objevil kupříkladu v Besatt, ale našinec si jej jistě bude především díky jeho epizodě u Inferno, s nimiž natočil doposud poslední řadovku „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. To by byla stálá sestava Haxandraok, ale pro úplnost můžeme dodat, že baskytary se pro nahrávání „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ zhostil hostující Arkhus Death rovněž z Devathorn (kteří loni vydali splitko „Zos Vel Thagirion“Inferno, takže vlastně všichni tři se někdy s českou kultovkou potkali na společném nosiči, haha).

Haxandraok jsou každopádně dalším přírůstkem do početné rodinky okultního black metalu. Už vidím, jak se spousta z vás začala chytat za hlavu a hned vzápětí se sápat po zavření karty prohlížeče, ale zkuste ještě chvíli vydržet. Já vím, že occult black už je dneska klišé jako svině, těch kapel tu bylo milion (ale žádné strachy, ještě minimálně jeden další milion nás do budoucna čeká), takže chápu, že spoustu fans už tahle odnož tak trochu sere. Bohužel se jí totiž stalo to nejhorší, co se čemukoliv může kdy přihodit – stalo se to populární, byť v tomto případě jen v omezené formě v rámci relativně okrajového žánru. Díky tomu se na okultní black metal nabalila hromada pozérů a pokrytců, kteří tupě využívají potenciálně působivé vizuální stránky a celkové atmosféry, aniž by svému počínání dokázali vtisknout cokoliv hlubšího, což nakonec jen těžko mohou dokázat, když tupě následují trendy.

Zrovna Haxandraok ovšem nepatří k těm, kdo by danému subžánru dělali nějakou zlou službu nebo snad dokonce ostudu. „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ (to si pište, že to pokaždé kopíruju, tohle odmítám přepisovat) je totiž hodně fajnová deska. Neměl jsem vůči ní nějaká vysoká očekávání, ale půlhodinový materiál prostě ubíhá. Snad to bude i tím, že Haxandraok se ve všech ohledech prezentují docela střídmě. Na fotkách nejsou žádné kápě a okultní oltáře, borci se nechali vyfotit normálně v civilu, akorát teda do ruky čapli jednu lebku, aby se neřeklo.

Haxandraok

Podobně ani po hudební stránce se nejedná o nějaké nabubřelé hovno, které se do nějaké atmosféry uměle tlačí hromadou chórů. Haxandraok hrají poměrně přístupný black metal s výpravnými melodiemi, a přesto se jim daří navodit požadovanou náladu. Právě melodie považuju za největší přednost „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ – jde o povedené, zapamatovatelné, leč nevtíravé motivy. Když se navíc s jejich pomocí podaří skladbu vygradovat, pak se jedná o, nebojím se říct, silné momenty. Finále „The Temptress of Ud Da Kar Ra“ nebo „Lilith Unbound“ toho budiž důkazem. Pro mě osobně se jedná o dvě vrcholné pasáže celé desky.

Haxandraok se samozřejmě uchýlí k povinnému ritual ambientu, ale i ten je proveden docela vkusně a na „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ pasuje, což snad může být dáno i tím, že se Saevus Helcath angažuje v Shibalba. Každopádně, patříte-li k příznivcům šamanských rytmů, budete si je moct užít v závěrech písní „Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox“ a „Tower Sub Rosa“ plus v celé „La sorciere rouge“.

„Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ mě osobně baví docela dost, až tomu sám divím. Ale ten materiál je jednoduše složený fakt dobře, střízlivě a bez zbytečných póz. Díky půlhodinové hrací době se v tom navíc posluchač neutopí jako v případě některých samozvaných epických opusů. Za mě tedy příjemné překvapí, palec nahoru a doporučení.


Qayin Regis – Doctrine

Qayin Regis - Doctrine

Země: Španělsko
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 31.10.2019
Label: BlackSeed Productions

Tracklist:
01. Via Sincretica Obscura
02. Yee Naaldlooshii
03. Neenia Ataecina
04. Deo Aironis

Hrací doba: 42:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Qayin Regis je dalším přírůstkem do už tak početné rodiny okultního black metalu, a pokud si potrpíte na pořádné klišé, tak tohle španělské trio ho rozhazuje plnými hrstmi. Toužíte po zakuklených fotkách u oltářů, lebkách, okultních symbolech? Buďte v klidu, Qayin Regis všechno mají, a dokonce i něco navíc…

U svého debutového alba „Doctrine“ totiž borci docela slušně vyhrotili die hard edici. Kromě barevného vinylu a cédéčka k ní totiž přidali taky hromadu dalších píčovin jako třeba nějaký okultní rukopis sepsaný zpěvákem Sublime Tirannus of Vedma (odmítám skloňovat), svícny, černé zrcadlo nebo hřbitovní zeminu. A také cypřišovou tinkturu z listů nasbíraných na třech hřbitovech. A také malý katafalk, který byl údajně posvěcen krví zpěváka a živicí z Judeje a následně byl po padesát nocí pohřben v hrobě pramatky bubeníka (a opět vám seru na skloňování) Patriarch Venerable Saturn.

Jako nevím, tohle už mi skoro přijde spíš směšné, a to tím spíš, jestli je to fakt pravda. Moc se mi tomu ale nechce věřit. Obzvlášť humorná mi přijde představa zakopávání krabiček do hrobu. I kdyby se náhodou stalo, že babička zaklepala bačkorama v příhodné době, aby se to mohlo pohřbít rovnou s ní, beztak by jí frajeři museli za těch padesát dnů vykopat, aby si ten poklad zase vyzvedli, což by se správci hřbitova ani úřadům asi moc nelíbilo, a těžko by mohli argumentovat tím, že to je umění a že hrajou strašně zlý black metal. Ale třeba poctivě vrátili všechny konve na místo, takže to správce hřbitova nechal plavat za úplatek jedné tinktury. Nebo tak něco. Anebo hoši na tom kapelním Facebooku trochu kecají, aby vypadali zajímavěji a/nebo se jim lépe tahaly prachy z metalových fetišistů.

Mnohem lépe by trio Sublime Tirannus of Vedma, Patriarch Venerable Saturn a Sovereign Pontiff Aheraaz udělalo, kdyby vymýšlelo méně kokotin okolo a věnovalo méně času vynalézání krutých přezdívek, a namísto toho radši pořádně zamakalo na hudební stránce věci. Netvrdím, že je „Doctrine“ prachbídná mrdka, ale s klidem si dovolím tvrdit, že výsledek není tak hluboký a transcendentální, jak by si Qayin Regis asi přáli.

Na desce se nechá nalézt několik vydařených pasáží, to skupině upírat nemohu. Za všechny bych jmenoval třeba závěr „Deo Aironis“. „Yee Naaldlooshii“ a „Neenia Ataecina“ jsou také s občasnými výhradami v pohodě a některé momenty mají něco do sebe, a to včetně povinné ambientní pasáže na začátku druhé jmenované. Nejméně se podle mě povedla úvodní „Via Sincretica Obscura“, kde Qayin Regis v první části zbytečně a po pár posleších navíc i otravně vždy na chvíli zabrzdí tempo; zajímavá začne být až poslední třetina.

Qayin Regis

Možná vás napadne, kde je tedy nějaký zásadnější problém, když tři skladby ze čtyř jsou přinejmenším ok a ta poslední taky není skrz naskrz hloupá. Potíž tkví v celkovém výrazu. Skladatelsky je to sice ucházející, ale Qayin Regis strašně chybí nějaký vlastní ksicht. Jejich sound i pojetí zní úplně stejně jako jakákoliv jiná standardní occult-BM smečka, která začala hrát v posledních letech. Jakkoliv se „Doctrine“ samo o sobě poslouchá vlastně fajn a nemám pocit vyloženě promarněného času, Qayin Regis znějí příliš zaměnitelně na to, aby měl jejich debut šanci obstát v delším časovém horizontu. Nehledě na to, že ani ty nejsilnější momentz nejsou skutečně odzbrojující, na něco takového aspiruje prakticky jen jediná pasáž na desce (už zmiňované finále „Deo Aironis“).

„Doctrine“ je tedy pohodová jednohubka pro fandy stylu, jimž nevadí si sem tam pustit i kapely druhého kvalitativního sledu. Pokud okultnímu black metalu nějak zásadně neholdujete, debut Qayin Regis můžete klidně přejít a to místo v přehrávači si schovat pro působivější nahrávky.


The Devil & the Universe – :Endgame 69:

The Devil and the Universe – Endgame 69

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 21.6.2019
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Orange Sunshine
02. Turn Off, Tune Out, Drop Dead
03. Dream Machine I
04. Altamond Apocalypse
05. Spahn Ranch
06. 1969
07. Dream Machine II
08. Satanic (Don’t) Panic
09. Kalis Tongue
10. Revelation

Hrací doba: 39:52

Odkazy:
web / facebookbandcamp

The Devil & the Universe jsou na poli darkwave a ambientu poměrně specifickým tělesem. Žánry, které si v první řadě zakládají zejména na atmosféře a všeobecné serióznosti, bere uskupení v kozlích maskách za opačný konec. Atmosféra je stále přítomna. Projekt ji ale staví na roveň s dalšími, v tomto spektru poněkud neotřelými elementy. Ambientně-darkwavové plochy nejčastěji doprovázejí rituální vybubnovávání, které však tempy, rytmy a hutností evokují namísto spirituálních seancí spíš rozdováděnou diskotéku. Esence okultna a ritualistična je nicméně stále přítomna, a to i přestože přístup k ní připomíná spíše Ghost než například Aghast. Už jen vizuální stylizace kapely napovídá, že The Devil & the Universe se nebudou brát zase až tak moc vážně.

Ujetá žánrová koketerie je více přítomna na každém dalším albu. V začátcích se kapela věnovala spíše tvorbě ambientních ploch. Do těch posléze začala implementovat grandiózní neoklasicko-darkvawové prvky jako od Dead Can Dance. Nakonec došlo na hru s drivem. The Devil & the Universestále více sahají po výrazných bicích, které pomocí různých rytmů dokáží hudbu překlopit do stylově odlišných žánrů, třeba i do post-punku. S žánrovým ohýbáním dochází i ke ztrátě vážnosti. The Devil & the Universe ubírají kozlímu ksichtu na přísnosti. Daní je fakt, že to kapele stále více ujíždí ke grotesknosti.

„:Endgame 69:“ je důkazem tohoto rostoucího nešvaru, byť většina materiálu je stále hozena na serióznější notu. Když však dojde na hašteřivější tón, hudba trpí. Důkazem může být klipová „Satanic (Don’t) Panic“, jejíž debilita u názvu žel nekončí. Skladba začíná nefunkčně primitivním vyprděným synťákem, přes který po chvíli začíná deklamovat vysamplovaný hlasatel o rizicích oddávání se satanismu. Kvazi-vtipnost by se i dala tolerovat, kdyby nenarušovala jinak tajemný tón desky. Stejně působícím, ale ještě daleko horším případem je skladba „1969“ připomínající špatný devadesátkový disko hit s nesnesitelnou ženskou halekačkou, který by po týdnu vyhodila i Pergnerová z Esa.

Při opomenutí příležitostné směšnosti je „:Endgame 69:“ nicméně z pohledu řemesla dost kvalitní. Zvuk je bezchybný a kapela po většinu času velmi funkčně vrství jednotlivé hudební prvky do smysluplných celků. Důkazem je například „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“, která hezky kombinuje pulzující beat s jemnými orientálními nástroji. V téhle rovině deska funguje. „:Endgame 69:“ každopádně nabídne i momenty, při nichž The Devil & the Universe používání středovýchodních hudebních motivů tak zdařile nekrotí. Už úvodní „Orange Sunshine“ v určitých momentech připomíná namísto rytmického podmazu k sabatu spíše soundtrack z Aladdina.

The Devil & the Universe umí. To už ostatně párkrát stvrdili a nejdůrazněji na předposlední „Folk Horror“. Na „:Endgame 69:“ se kvalitativní krok vpřed nekoná. V místech, kde se nesabotuje sterilně znějící pseudo-grandiozitou a neefektivní komičností, je srovnatelná se svým předchůdcem. Kvůli zmíněným kiksům jej ale nepřekonává.


Abhor / Abysmal Grief – Legione occulta / Ministerium diaboli

Abhor / Abysmal Grief - Legione occulta / Ministerium diaboli

Země: Itálie
Žánr: occult black metal / doom metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Abhor – Legione occulta
01. Legione occulta
02. Possession Obsession

II. Abysmal Grief – Ministerium diaboli
03. Abysmal Grief – Ministerium diaboli

Hrací doba: 26:53

Odkazy Abhor:
facebook / bandcamp

Odkazy Abysmal Grief:
web

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Italské smečky Abhor a Abysmal Grief k sobě v mých očích měly vždycky docela blízko. Nikoliv personálně (zde nenajdeme jediné propojení ani skrze bývalé členy) nebo žánrově (formálně obě formace produkují odlišný sub-žánr metalu), nýbrž atmosféricky.

Abhor a Abysmal Grief spojuje obdobná záliba v okultních klávesových hrátkách a s nimi spojená nálada zašlého béčkového hororu, kde byste pod pojmenováním „béčkový“ neměli vnímat žádné negativní konotace. Formálně „brakový“ horor může být s celou tou svojí omšelostí, bizarností a obskurností také výjimečně sugestivní a jeho kouzlo je neoddiskutovatelné. Osobně mám tohle hrozně rád, tudíž si cením i skupin, které dokážou podobnou atmosféru přetransformovat v podobně působící hudbu. Kapel, které by navíc dokázaly tohle propojit s metalem tak, aby se jednalo smysluplnou záležitost bez zbytečného kýče nebo patosu, není mnoho.

Abysmal GriefAbhor tohle umí, přestože první jmenovaní tyhle nálady tvoří v doom metalu a druzí jmenovaní v black metalu. Určitou spojitost mezi oběma formacemi lze tedy vnímat už nějakou dobu, proto je skoro až překvapující, že se jejich cesty doposud neproťaly na společném nosiči. Čekání konečně ukončuje split „Legione occulta / Ministerium diaboli“, jenž vyšel před nedávnem na vinylu u Iron Bonehead Productions.

Paradoxně se mi zdá, že obě seskupení si na společné splitko připravily materiál, v němž okultní klávesy nehrají až tak zásadní roli jako třeba na vlastních deskách. Pořád zde jsou, ale když si vzpomenu, kolik pozornosti na sebe poutaly na „Occulta religio“ pak je evidentní, že třeba v songu „Legione occulta“, podle níž Abhor svou stranu počinu pojmenovali, nejsou tak výrazné a nejvíc se prosadí v intru skladby.

Fandové okultních klapek si mnohem víc přijdou na své v následující „Possession Obsession“, v níž už to Abhor tolik „nešulí“ a nechávají jednu ze svých hlavních zbraní promluvit mnohem citelněji. Celkově bych řekl, že jestli šel někdo na „Legione occulta / Ministerium diaboli“ stylově naproti svým kolegům, jsou to právě Abhor, kteří si vesměs odpustili rychlejší momenty a přiblížili se na dohled pozdější tvorbě Abysmal Grief, byť ne v tak chytlavém tempu.

Zato Abysmal Grief už zůstávají vesměs na svém, přestože i u nich jsou tentokrát klávesy zataženější do celku a obecná struktura „Ministerium diaboli“ je poněkud odlišnější. Prvních osm minut kompozice tvoří výtečný (!) hororový ambient, který už by se zcela bez přehánění uživil jako soundtrack nějakého hororové filmu. Právě tahle pasáž je pro mě osobně vrcholem celého splitka a upřímně by se mi dost líbilo, kdyby někdy Abysmal Grief vytvořili kompletní nahrávku v takovém stylu. „Ministerium diaboli“ tímhle myslím může potěšit i ty posluchače, jimž se od Abysmal Grief zamlouvala píseň „Hymn of the Afterlife“, která ostatně pochází také ze splitu, tentokrát ovšem s Runes Order z roku 2015.

Závěrečná třetina „Ministerium diaboli“ už se nese v klasičtějším duchu. První riffy se ozvou v deváté minutě a Abysmal Grief zanedlouho rozjedou to, proč jsme si jejich aktuální tvorbu tolik oblíbili. Chytlavé obskurní riffování, vznešené klávesy a vše samozřejmě vyšperkuje i povedené kytarové sólo. I když samozřejmě pochopím, pokud bude někde kafrat, že Abysmal Grief už prakticky dlabou na umíráčky, jaké předváděli na starších počinech.

Vzato kolem a kolem je „Legione occulta / Ministerium diaboli“ slušný počin, který fandům bude stát za poslech a snad i za koupi, ale mám dojem, že domovská dlouhohrající tvorba obou formací je zajímavější. I vzhledem k tomu, že nejlepším momentem je ten, jenž nejvíc vybočuje, bych tohle splitku asi nedoporučil začátečníkům, kteří se chtějí s činností jedné či druhé kapely teprve seznámit. Pokud už ale máte něco najetého, „Legione occulta / Ministerium diaboli“ na dobrých pár poslechů jistě vydrží. Speciální zmínku na závěr si ještě zaslouží obal „Legione occulta“ (strana Abhor), který je krásně chorý.


Mephorash – Shem Ha Mephorash

Mephorash - Shem Ha Mephorash

Země: Švédsko
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 18.4.2019
Label: Shadow Records

Tracklist:
01. King of Kings, Lord of Lords
02. Chant of Golgotha
03. Epitome I: Bottomless Infinite
04. Sanguinem
05. Epitome II: The Amrita of Vile Shapes
06. Relics of Elohim
07. 777: Third Woe
08. Shem Ha Mephorash

Hrací doba: 74:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

Mephorash jsou jasným důkazem toho, že i průměrná skupina s potenciálem skutečně může vykvést a svůj potenciál naplno rozvinout. První dvě desky „Death Awakens“ (2011) a „Chalice of Thagirion“ (2012) nebyly žádným zázrak. Vždycky mě pobaví, když u druhé jmenované vidím na Metal-Archives epické průměrné hodnocení 3 % ze dvou recenzí, jejichž tituly zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“. Nemyslím si, že by to byla až taková tragédie (chlapci-recenzenti asi nikdy neslyšeli o Katarzi, haha), ale o nějakou kvalitní muziku zrovna nešlo…

To třetí album „1557 – Rites of Nullification“ již vykazovalo výrazné zlepšení, a i když bych se zdráhal hovořit o nějakém kolosálním majstrštyku, už se jedná o poměrně povedenou nahrávku, jejímž prostřednictvím se Mephorash vydali správným směrem… který vedl k aktuální desce „Shem Ha Mephorash“, již můžu bez většího zaváhání označit jako to nejvyzrálejší a nejlepší, co tahle švédská smečka doposud vyplodila.

Mephorash samozřejmě v základě pokračují v tom, o co se snažili již dříve. I tentokrát se tedy jedná o okultní black metal, který je ovšem nyní po všech směrech dotaženejší. Po atmosférické stránce je „Shem Ha Mephorash“ skutečně vydařené, což rozhodně cením, jelikož právě náladotvornost považuji za jednu z povinných podmínek k tomu, aby se mi nějaká muzika opravdu zalíbila (čímž asi neprozrazuji nic nového… čtete-li nás pravidelněji, asi vám to už došlo, jak často o tomhle ve svých recenzích mluvím).

Na „Shem Ha Mephorash“ každopádně prakticky chybí rychlé sypačky a zběsilé pasáže. Rychlých momentů tu není mnoho, když se objeví, docela rychle (haha) jsou také pryč, protože dojde k dalšímu zvolnění. A hlavně – stěžejní dojmy tkví v něčem jiném než v těch pár rychlejších chvilkách. Mephorash vsadili všechno na střední tempo, hymničnost a jakýsi vznešený, možná skoro až aristokratický ráz. Paradoxně se ale zcela obejdou bez kláves a vystačí kytarovými melodiemi; když už, tak je atmosféra přifukována spíš pomocí chórů.

Nicméně to funguje. Když jsem viděl odvážnou hrací dobu jedné a čtvrt hodiny, tak jsem se trochu obával, jestli si Mephorash neukousli příliš velké sousto, ale nakonec musím uznat, že mě „Shem Ha Mephorash“ baví prakticky celý čas těch bezmála 75 minut mi vůbec nevadí. Samozřejmě, na takové ploše se najdou i momenty, kdy to není diplomaticky řečeno zrovna strop, některé části jsou trochu vatovité a dokázal bych si představit, že by trochu zapracovaly nůžky. Lze ovšem považovat za úspěch, že regulérní nuda se nedostaví vlastně nikdy a i ty slabší chvíle pořád neselhávají alespoň v tom udržování posluchače v odpovídající náladě.

Mephorash

Ze skladeb mi paradoxně přijde asi nejméně záživná ta, kterou Mephorash pustili do světa už loni jako EP na ukázku – „777: The Third Woe“. Ale i ta má pár solidních motivů a není důvod ji přeskakovat. Jen nedokáže přijít s nějakou výtečnou pasáží jako ostatní písně. Mou asi nejoblíbenější je čtvrtá „Sanguinem“ s velkým počtem kytarových melodií (nemůžu nezmínit vyvrcholení s krásným sólem) a působivým zaříkáváním ve dvou třetinách. Výborné nápady ale umí s přehledem dávkovat i další songy jako „King of Kings, Lord of Lords“, „Epitome I: Bottomless Infinite“ nebo „Shem Ha Mephorash“.

Až doposud mi Mephorash nikdy nepřirostli úplně k srdci, ačkoliv „1557 – Rites of Nullification“ už mi přišlo jako povedené album. Je to ale až „Shem Ha Mephorash“, kde mám poprvé pocit, že Švédové nahráli silné blackmetalové dílo. Celkově vzato si tedy mohu na seznam přidat další letošní desku, kterou si v dohledné době budu potřebovat koupit, což by doufám jako doporučení mělo posloužit.


Abhor – Occulta religio

Abhor - Occulta religio

Země: Itálie
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Elemental Conjuring
02. Fons malorum
03. Engraved Formulas
04. Demons Forged from the Smoke
05. Exemplum Satanicus
06. Black Bat Recalls
07. Occulta religio

Hrací doba: 39:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

Tohle je první recenze na italské Abhor na našich stránkách a já si upřímně nejsem jistý, jak bych měl její úvod pojmout. Na jedné straně jsou Abhor poměrně… nechci říct přímo kultovní formací, to by asi bylo trochu nadnesené, navíc nechci živit přílišné nadužívání tohohle pojmu, tak si to odpustím. Je nicméně evidentní, že Italové si za svou dobu působení – jen v rychlosti můžeme zmínit, že jejich kořeny sahají do půle devadesátých let, první deska „I.gne N.atura R.enovatur I.ntegra“ vyšla v roce 2001 a letošní „Occulta religio“ je už sedmou řadovkou – vytvořili svou fanouškovskou základnu a jejich jméno nabylo nějakého zvuku.

Na straně druhé mám trochu pocit – možná nesprávný, kdo ví – že jsou stále lehce přehlížení a že obzvlášť v našich končinách nejsou příliš známí. Zkusme to tedy alespoň částečně změnit touhle recenzí, poněvadž muzika Abhor je vcelku zajímavá a spoustě z vás by se mohla líbit.

Jenže když nyní začnu hovořit o okultním black metalu, asi se mi mnozí z vás vysmějí do ksichtu. Vždyť kdo by měl náladu na další miliontou kapelu, která kolem sebe mrdá vševidoucí oka a Crowleyho načteného z Wikipedie, o obehrané hudební formulce ani nemluvě? Mám pro vás ovšem dobrou zprávu – k téhle sortě Abhor nepatří.

Řekl bych, že atmosféru hudby Abhor krásně ilustrují přebaly jejich posledních desek, ať už jde o „In nostrum maleficium“, „Ab luna lucenti, ab noctua protecti“, „Ritualia stramonium“ a nakonec i „Occulta religio“. Všechny ty artworky na mě dýchají náladou starých zašlých hororů o satanismu, čarodějnictví, černé magii a okultních rituálech. Což je něco, co mě ohromně baví, a tudíž asi nepřekvapí, že mě v podobné míře oslovují i Abhor, jejichž tvorba ve mně vyvolává podobné emoce. Když tedy o Abhor mluvím jakožto o okultním black metalu, mám na mysli právě tohle.

Podobně bychom ale mohli muziku popsat i z trochu jiného pohledu. Myslím, že nic nezkazím poznámkou, že Abhor znějí trochu jako blackmetalová inkarnace Abysmal Grief. Přijde mi, že tihle italští doomaři jsou poslední dobou poměrně žádání, a věřím, že se mezi vámi nachází dost jejich fanoušků, takže po takovém přirovnání by vás „Occulta religio“ potažmo Abhor mohlo docela zajímat. Mimochodem, tohle srovnání není hozené jen tak do větru – obě kapely aktuálně chystají společné splitko!

Abhor

Anebo do třetice a ještě jinak – od „Occulta religio“ očekávejte ušpiněný dřevní black metal doplněný o magické okultní klávesy. Právě v nich lze spatřovat paralely s doomovými krajany i s atmosférou oněch starých hororů. Nechci, aby to znělo, jako kdyby měli být Abhor bez kláves totálně v loji a absence tohoto nástroje by je degradovala do pozice průměrné kutálky, protože tak to není, nicméně si myslím, že právě tenhle nástroj patří k tomu nejlákavějšímu, co Italové nabízejí.

Pokud byste potřebovali nebo jen chtěli názornou ukázkou, proč by vás mělo zajímat album jako celek, pak bych doporučil nějaký následujících dvou songů: „Demons Forged from the Smoke“ nebo „Occulta religio“. Oba myslím vcelku srozumitelně reprezentují, o čem současní Abhor i jejich aktuální deska jsou. Bude-li se vám líbit, co uslyšíte, pak s poslechem kompletní fošny neváhejte, jelikož i zbylé skladby bez zaváhání drží nastavenou kvalitu.

Oproti „Ritualia stramonium“ sice novinka přináší prakticky nulové změny, přesto jsem ve finále s „Occulta religio“ spokojen. Abhor zde nabízejí silné skladby a hustou atmosférou, jakou se nemůže chlubit mnoho metalových skupin. Určitě doporučuju k poslechu.


Ignis haereticum – Autocognition of Light

Ignis haereticum - Autocognition of Light

Země: Kolumbie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2017
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. Glorious Wounds
02. Atonement of the Faithful
03. Mors Mystica
04. Ekstasis
05. Lifting the Veil
06. Autocognition of Light

Hrací doba: 40:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kolumbijského dua Ignis haereticum jsem si poprvé všimnul – nejspíš stejně jako většina ostatních – v roce 2014, kdy se mi dostal do ruky jejich dlouhohrající debut „Luciferian Gnosis“. Vzpomínám, že jsem tehdy poslouchal víc jihoamerických blackmetalových formací, mezi nimi namátkou Horncrowned, a právě Ignis haereticum z nich byly výrazně nejlepší a nejzajímavější.

Nejspíš vám neuniklo, že koncem loňského roku Ignis haereticum vypustili do světa svou druhou řadovou desku s názvem „Autocognition of Light“. Asi netřeba dodávat, že právě ona dnes bude naším hlavním zájmem. A bez větších průtahů mohu předeslat, že i v jejím případě se jedná o povedenou záležitost.

Úplně pohodlně by se dalo prohlásit, že „Autocognition of Light“ prostě pokračuje v cestě nastolené prostřednictvím „Luciferian Gnosis“. Rozdíly zde sice jsou, ale vesměs se jedná jen o detaily. Zdá se mi, že novinka nabízí o malinko pestřejší skladby a je skladatelsky propracovanější, krapet se zpřehlednil i sound, který mi nyní zní čitelněji, ale rozhodně to není ke škodě věci, možná spíš naopak. Ve všech zmiňovaných případech ovšem jde spíš o marginální záležitosti, protože základní idea a celková atmosféra zůstala od minulého alba nezměněna. U „Autocognition of Light“ se ale naštěstí nejedná o nic, co by posluchače mělo iritovat.

Pro neznalého je spíš otázkou, čím by se Ignis haereticum měli odlišovat od zástupů dalších blackmetalových skupin, které se rozhodly pro tematickou stezku okultismu a spirituality. Věřím, že spoustu z vás tohle tvrzení může od poslechu Ignis haereticum docela odradit, ale – řekl bych, že nijak zásadně. Zvuk Kolumbijců a jejich přístup k černému kovu odpovídají žánrovým proudům posledních let. Vím, že to nezní zrovna dvakrát lákavě, proto hned vzápětí rád dodám, že u těchto Kolumbijců to nijak zvlášť nevadí.

Důvod je docela jednoduchý. U Ignis haereticum nemám pocit nějaké trendařiny a tupého následování ostatních. I přes určitou míru standardnosti je totiž „Autocognition of Light“ pořád kvalitně poskládaná deska, jejíž obsah má dostatečnou sílu na to, aby si svou existenci obhájil i pod přísnější metrikou. Atmosféra v tom nepochybně je, jednotlivé skladby jsou zajímavě vystavěné, najde se v nich množství velmi dobrých momentů a kytarových melodií i kliček. Ty jsou dost výrazné a Ignis haereticum se je nebojí dát na odiv, ale naštěstí to nikdy nepřesáhne únosnou mez, kdy by se z atmosférických melodií stávalo připosrané pidlikání.

Ignis haereticum

Materiál není vůbec hitový a žádná píseň nevystupuje nad ostatní, ani nepůsobí výrazněji či nápadněji. Jako celek však „Autocognition of Light“ dokáže zapůsobit a dokáže si svého posluchače udržet bez větších obtíží. Možná, že to bude nějakou chvilku trvat, protože na první poslechu všechny ty melodické linky a nevybublají na povrch, ale jakmile jsem se já osobně do desky několikrát ponořil, velmi rychle jsem si ji oblíbil.

Takový verdikt asi nepřekvapí – však už na začátku jsem se nechal slyšet, že „Autocognition of Light“ považuji za dobrou nahrávku. Dokonce bych řekl i o kousek lepší než „Luciferian Gnosis“, ačkoliv i ta byla povedená. U mě tedy vládne spokojenost a novinku Ignis haereticum mohu s klidem doporučit. Kolumbijci mě již podruhé přesvědčili a jejich budoucí počínání budu sledovat i nadále.


Abysmal Grief – Blasphema Secta

Abysmal Grief - Blasphema Secta

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 13.1.2018
Label: Sun & Moon Records / Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Intro (The Occult Lore)
02. Behold the Corpse Revived
03. Maleficence
04. Witchlord [Evol cover]
05. When Darkness Prevails
06. Ruthless Profaners

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Sun & Moon Records

Řekl bych, že Abysmal Grief mají dost slušné předpoklady k tomu, aby dorostli v nefalšovaně kultovní kapelu – pokud jí už v očích některých dávno nejsou. Pod pojmem kultovní si v tomto případě nepředstavuji formaci, která by zásadně formovala svůj žánr nebo ovlivnila zástupy následovníků, nýbrž formaci, kterou fakt málo lidí fakt hodně uctívá. A dovolím si tvrdit, že Abysmal Grief k dosažení takového statusu staří jediné – dělat to samé, co dělali doteď. Držet si svůj nezaměnitelný sound a držet si svou kvalitu.

A „Blasphema Secta“ jim v tomhle pomyslném putování za dosažením kultovnosti rozhodně neuškodí, spíš naopak! A ono „naopak“ myslím vlastně doslovně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, „Blasphema Secta“ jsou typičtí Abysmal Grief se vším všudy, tudíž stávající fans mohou být s novinkou rozhodně spokojení. Dovolím si prohlásit, že jestli se vám muzika těchto italských okultistů líbila dříve, bude se vám líbit i aktuální fošna, protože její kvality jsou s dřívějšími počiny Abysmal Grief souměřitelné.

Co je ale důležité… Zadruhé, „Blasphema Secta“ má velký potenciál řady příznivců Abysmal Grief notně rozšířit. Jestli ne tahle deska, tak jaká jiná, když právě „Blasphema Secta“ je dost dobře možná tím nejchytlavějším počinem, jejž skupina až doposud vydala. Šlapavé songy s kurevsky chytlavými riffy k Italům vždycky patřily, takže se nejedná o nic, co by dosavadní fanouškovskou základnu mělo rozlítit, ale drive novinky je prostě tak velký, až díky němu hromady dalších posluchačů konečně mohou objevit kouzlo Abysmal Grief. Nehledě na skutečnost, že tenhle matroš bude na koncertech nakládat jak čuně, což získávání nových fandů také svědčí.

Na druhou stranu, asi bych i pochopil, pokud by si někdo stěžoval, že na „Blasphema Secta“ chybí nějaký pořádný pomalý umíráček, jichž třeba na „Feretri“ byla celá řádka. To je možná jediná zásadní výtka vůči novince, protože i mně by alespoň jedna tryzna přišla k duhu. Ani zdaleka se ovšem nejedná o překážku, jež by mi nějakým způsobem bránila si „Blasphema Secta“ vychutnat. Když totiž Abysmal Grief rozjedou hitovky (docela vtipné pojmenování pro devíti-, desetiminutové skladby, ale je to tak!) jako „Behold the Corpse Revived!“, „Maleficence“ nebo „Ruthless Profaners“, tak prostě nemám to srdce si stěžovat, když je to tak super. Dá se k tomu něco dodat?

Vedle kulervoucí riffáže v podání Regena Gravese na „Blasphema Secta“ samozřejmě nescházejí ani další stěžejní první prvky tvorby Abysmal Grief. Jistěže mám na mysli ty dva, které má oba na svědomí Labes C. Necrothytus. Jednak je to jeho skvělý vokál. Tradičně dojde na koňskou dávku záhrobních skřeků a démonické deklamace – a jako vždy to má sílu. A to nejlepší na konec – okultní klávesy! Ty již tradičně kouzlí ohromnou atmosféru, ostatně především právě díky jim jsem si muziku Abysmal Grief tak zamiloval. Jejich zvuk je opětovně takřka dokonalý a už jen díky němu stojí za to tuhle kapelu poslouchat. Nejpozději tehdy, když Necrothytus rozehraje jedno ze svých četných klávesových sól, se veškeré eventuální pochybnosti rozplynou a začne být nad slunce jasné, že Abysmal Grief natočili další skvělé album.

Abysmal Grief


The Devil & the Universe – Folk Horror

The Devil & the Universe - Folk Horror

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Alchemical Landscape
02. Willow Dance
03. The Ash Tree
04. A Fiend in the Furrows
05. Black Harvest
06. Wyrd
07. The Church of the Goat
08. When We Were Trees

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
web / facebook

Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně.

Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni nevynechali svou tradici vydání EPčka na Valpuržinu noc, ale „Walpern – Redux“ jsem tentokrát okázale ignoroval. Následná čtvrtá dlouhohrající deska „Folk Horror“ ovšem vydatně vynahrazuje méně zajímavé minialbum i nechává zapomenout mouchy předešlé „celovečerní“ nahrávky. Ashley Dayour, David Pfister a Stefan Elsbacher se totiž tentokrát opravdu vytáhli a po zralé úvaze podpořené četnou řádkou poslechů usuzuji, že hned zezačátku lze do pléna hodit kacířskou myšlenku, zdali se náhodou nejedná o doposud nejlepší album The Devil & the Universe

Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nespadnul na šišku – fakt je to lepší než třeba majstrštyk jako „Haunted Summer“? Já vím, že je to dost silné tvrzení, však to netvrdím se stoprocentní jistotou, pouze nahlas uvažuji, abych ilustroval své nadšení z „Folk Horror“. Poslední počin mě totiž fakt hodně baví, dokáže navodit specifickou náladu, vlastně na něm neslyším žádná hluchá místa a navíc – The Devil & the Universe opětovně dokázali stvořit několik famózních písní. Některé takové songy se objevily na doposud každé řadovce a skupiny a ta nejnovější naštěstí tradici nepřerušuje.

Kdybych měl své favority vybrat, nemusím o tom nijak dlouho přemýšlet. „Willow Dance“, „Black Harvest“ a desetiminutová „The Church of the Goat“ prostě nemají chybu – všechny tři dokážou nabídnout úžasnou atmosféru, řádku bravurních motivů a nápadů, které utkví a člověk je z hlavy jen tak nedostane (už několikrát jsem se přistihl, jak si v práci broukám melodie z „Willow Dance“ a „Black Harvest“, haha), aniž by se jednalo o cokoliv podbízivého nebo jednoduchého, co by se zanedlouho obehrálo. Co víc si přát…?

The Devil & the Universe

…že by třeba větší počet povedených skladeb? No počkat, to jsme si asi špatně rozuměli – ten zbytek totiž není ani náhodou špatný! Taková „The Ash Tree“ je za zmiňovanou trojicí vrcholů jen v těsném závěsu. „Alchemical Landscape“, „A Fiend in the Furrows“ a „Wyrd“ jsou skvělé atmosférické kousky. Finální „When We Were Trees“ se snad jako jediná výrazněji vrhá do ambientnějších vod, ale ke konci se také zvrhne a nabídne i hybnější pasáž. Což mě tak napadá, že právě možná tohle bude jeden z těch důvodů, proč mě „Folk Horror“ tolik baví. The Devil & the Universe mě vždycky bavili víc právě v téhle poloze, zatímco v té (dark)ambientní jsem cítil určité rezervy a… jednoduše znám na tyhle minimalistické náladotvorné plochy lepší kapely. „Folk Horror“ ovšem tuhle tvář formace dost upozaďuje a naopak se soustředí především na to, co mám na The Devil & the Universe nejradši. A když se pak ambient objeví jen na chvíli, funguje v tomhle případě lépe.

Tak či onak si myslím, že The Devil & the Universe na „Folk Horror“ skutečně zabodovali. Samozřejmě už dříve nebylo pochyb o tom, že jde o mimořádně talentovanou skupinu, ale je potěšující, že si Rakušané svou auru, kvalitativní i náladovou, stále dokážou držet. Co vás budu dále zdržovat – tohle je jednoduše skvělá záležitost a rozhodně byste ji měli slyšet.


Ominous Shrine – Ο δρόμος της αποθεώσεως

Ominous Shrine - O Dromos tes Apotheoseos

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2017
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. Intro
02. V.I.T.R.I.O.L
03. Katabasis
04. Stase
05. Macrocosme
06. Ascension Extatique
07. Ain soph aur

Hrací doba: 37:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR / Digital Music Force Promotion

Zdá se mi, že francouzská smečka Ominous Shrine vydala svůj debut docela potichu, bez humbuku, bez většího zájmu scény a jejích médií. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ se objevilo docela nenápadně v červenci letošního roku a osobně jsem si nevšiml, že by počin strhl nějakou lavinu ohlasů či recenzí. Což samozřejmě nemusí znamenat a také neznamená nic o skutečné kvalitě. Právě v takovém případě musí přijít nějaký blb jako já, aby o nahrávce vystříknul pár postižených tlachů na pomyslný digi-papír – třeba se díky tomu deska dostane do hledáčku někoho, koho by mohla zajímat.

Ne snad, že by „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ bylo ukrytým klenotem. Mohu říct rovnou, že až tak dobré album zase není. Rozhodně se však jedná o poctivou a dobře odvedenou práci, která si svůj díl pozornosti i nějaký ten poslech zaslouží. Určitě víc než hromada jiných hovadin, na něž můžete dennodenně narazit snad na každém plátku, jenž se jen trochu otírá o metal.

Nejprve si však pojďme Ominous Shrine letmo představit. Již padlo, že kapela pochází z Francie. V sestavě nenajdeme žádná velká jména, ale při pohledu na line-up je jisté, že všichni členové už nějaké zkušenosti nasbírali, takže se nejedná o začátečníky. Osobně jsem z dalších / dřívějších působišť muzikantů zaznamenal existenci skupin Malepeste a Dysylumn, nicméně ani v jednom případě jsem se nedokopal k nějakému pozornějšímu poslechu, pročež nemohu soudit, jak na tom co do kvality jsou. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je venku v podobě CD digipaku, jejž do světa vypustili kolumbijští Goathorned Productions, z jejichž portfolia jsme si zde již představili kapely jako Ignis haereticum, Novae militiae, Horncrowned nebo Aion.

Z právě jmenovaných bych Ominous Shrine mohl s klidem přirovnat k prvním jmenovaným, tedy Ignis haereticum. Mezi dalšími by se daly namátkou zmínit formace jako Mephorash, Missa Mortvm, AcherontasHetroertzen či novější Inferno – všem, kdo holdujete tomuto druhu black metalu, by se mohli líbit i Ominous Shrine. Ono už jen dle obálky „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je docela evidentní, že se Francouzi budou zabývat okultistem, luciferianismem či stezkou levé ruky. Nedokážu posoudit, nakolik se v případě Ominous Shrine jedná o důsledek nebývalé vlny podobně laděných blackmetalových kapel, nicméně v jejich případě nemám pocit čistého opisování trendů. A to i přesto, že nějaký zásadně originální zvuk se zde stvořit nepodařilo.

Důvod, proč „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ vyznívá jako sympatická a povedená nahrávka, je nasnadě. Ominous Shrine danou žánrovou formu dokázali uchopit v odpovídající skladatelské kvalitě, která je dostatečně vysoká na to, aby nebudila škodolibé posměšky. Prakticky každá skladba na desce dokáže nabídnout dobře vystavěné pasáže, leckdy se daří jednotlivé kompozice i dobře gradovat. Zejména kytarové melodie a různé vyhrávky jsou v podání Ominous Shrine vysoce zábavné a kapela díky nim nemá problém udržet posluchačovu pozornost až do konce. Což je jenom dobře, protože až na samém konci alba se nachází jeho vrchol v podobě majestátní „Ain soph aur“. Jestli by vás měla nějaká píseň o kvalitách „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ přesvědčit, je to právě tato.

Když jsem se do poslechu debutu Ominous Shrine pouštěl, tak jsem popravdě řečeno neočekával příliš. Vyklubalo se z toho ale příjemné překvapení. Vím, že „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ nebude bojovat o nejvyšší příčky v závodu o nejlepší album roku, ale to vůbec nevadí. Deska je dobrá i tak a dle mého skromného názoru stojí i za koupi do sbírky.