Archiv štítku: occult

Abhor – Occulta religio

Abhor - Occulta religio

Země: Itálie
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Elemental Conjuring
02. Fons malorum
03. Engraved Formulas
04. Demons Forged from the Smoke
05. Exemplum Satanicus
06. Black Bat Recalls
07. Occulta religio

Hrací doba: 39:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

Tohle je první recenze na italské Abhor na našich stránkách a já si upřímně nejsem jistý, jak bych měl její úvod pojmout. Na jedné straně jsou Abhor poměrně… nechci říct přímo kultovní formací, to by asi bylo trochu nadnesené, navíc nechci živit přílišné nadužívání tohohle pojmu, tak si to odpustím. Je nicméně evidentní, že Italové si za svou dobu působení – jen v rychlosti můžeme zmínit, že jejich kořeny sahají do půle devadesátých let, první deska „I.gne N.atura R.enovatur I.ntegra“ vyšla v roce 2001 a letošní „Occulta religio“ je už sedmou řadovkou – vytvořili svou fanouškovskou základnu a jejich jméno nabylo nějakého zvuku.

Na straně druhé mám trochu pocit – možná nesprávný, kdo ví – že jsou stále lehce přehlížení a že obzvlášť v našich končinách nejsou příliš známí. Zkusme to tedy alespoň částečně změnit touhle recenzí, poněvadž muzika Abhor je vcelku zajímavá a spoustě z vás by se mohla líbit.

Jenže když nyní začnu hovořit o okultním black metalu, asi se mi mnozí z vás vysmějí do ksichtu. Vždyť kdo by měl náladu na další miliontou kapelu, která kolem sebe mrdá vševidoucí oka a Crowleyho načteného z Wikipedie, o obehrané hudební formulce ani nemluvě? Mám pro vás ovšem dobrou zprávu – k téhle sortě Abhor nepatří.

Řekl bych, že atmosféru hudby Abhor krásně ilustrují přebaly jejich posledních desek, ať už jde o „In nostrum maleficium“, „Ab luna lucenti, ab noctua protecti“, „Ritualia stramonium“ a nakonec i „Occulta religio“. Všechny ty artworky na mě dýchají náladou starých zašlých hororů o satanismu, čarodějnictví, černé magii a okultních rituálech. Což je něco, co mě ohromně baví, a tudíž asi nepřekvapí, že mě v podobné míře oslovují i Abhor, jejichž tvorba ve mně vyvolává podobné emoce. Když tedy o Abhor mluvím jakožto o okultním black metalu, mám na mysli právě tohle.

Podobně bychom ale mohli muziku popsat i z trochu jiného pohledu. Myslím, že nic nezkazím poznámkou, že Abhor znějí trochu jako blackmetalová inkarnace Abysmal Grief. Přijde mi, že tihle italští doomaři jsou poslední dobou poměrně žádání, a věřím, že se mezi vámi nachází dost jejich fanoušků, takže po takovém přirovnání by vás „Occulta religio“ potažmo Abhor mohlo docela zajímat. Mimochodem, tohle srovnání není hozené jen tak do větru – obě kapely aktuálně chystají společné splitko!

Abhor

Anebo do třetice a ještě jinak – od „Occulta religio“ očekávejte ušpiněný dřevní black metal doplněný o magické okultní klávesy. Právě v nich lze spatřovat paralely s doomovými krajany i s atmosférou oněch starých hororů. Nechci, aby to znělo, jako kdyby měli být Abhor bez kláves totálně v loji a absence tohoto nástroje by je degradovala do pozice průměrné kutálky, protože tak to není, nicméně si myslím, že právě tenhle nástroj patří k tomu nejlákavějšímu, co Italové nabízejí.

Pokud byste potřebovali nebo jen chtěli názornou ukázkou, proč by vás mělo zajímat album jako celek, pak bych doporučil nějaký následujících dvou songů: „Demons Forged from the Smoke“ nebo „Occulta religio“. Oba myslím vcelku srozumitelně reprezentují, o čem současní Abhor i jejich aktuální deska jsou. Bude-li se vám líbit, co uslyšíte, pak s poslechem kompletní fošny neváhejte, jelikož i zbylé skladby bez zaváhání drží nastavenou kvalitu.

Oproti „Ritualia stramonium“ sice novinka přináší prakticky nulové změny, přesto jsem ve finále s „Occulta religio“ spokojen. Abhor zde nabízejí silné skladby a hustou atmosférou, jakou se nemůže chlubit mnoho metalových skupin. Určitě doporučuju k poslechu.


Ignis haereticum – Autocognition of Light

Ignis haereticum - Autocognition of Light

Země: Kolumbie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2017
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. Glorious Wounds
02. Atonement of the Faithful
03. Mors Mystica
04. Ekstasis
05. Lifting the Veil
06. Autocognition of Light

Hrací doba: 40:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Kolumbijského dua Ignis haereticum jsem si poprvé všimnul – nejspíš stejně jako většina ostatních – v roce 2014, kdy se mi dostal do ruky jejich dlouhohrající debut „Luciferian Gnosis“. Vzpomínám, že jsem tehdy poslouchal víc jihoamerických blackmetalových formací, mezi nimi namátkou Horncrowned, a právě Ignis haereticum z nich byly výrazně nejlepší a nejzajímavější.

Nejspíš vám neuniklo, že koncem loňského roku Ignis haereticum vypustili do světa svou druhou řadovou desku s názvem „Autocognition of Light“. Asi netřeba dodávat, že právě ona dnes bude naším hlavním zájmem. A bez větších průtahů mohu předeslat, že i v jejím případě se jedná o povedenou záležitost.

Úplně pohodlně by se dalo prohlásit, že „Autocognition of Light“ prostě pokračuje v cestě nastolené prostřednictvím „Luciferian Gnosis“. Rozdíly zde sice jsou, ale vesměs se jedná jen o detaily. Zdá se mi, že novinka nabízí o malinko pestřejší skladby a je skladatelsky propracovanější, krapet se zpřehlednil i sound, který mi nyní zní čitelněji, ale rozhodně to není ke škodě věci, možná spíš naopak. Ve všech zmiňovaných případech ovšem jde spíš o marginální záležitosti, protože základní idea a celková atmosféra zůstala od minulého alba nezměněna. U „Autocognition of Light“ se ale naštěstí nejedná o nic, co by posluchače mělo iritovat.

Pro neznalého je spíš otázkou, čím by se Ignis haereticum měli odlišovat od zástupů dalších blackmetalových skupin, které se rozhodly pro tematickou stezku okultismu a spirituality. Věřím, že spoustu z vás tohle tvrzení může od poslechu Ignis haereticum docela odradit, ale – řekl bych, že nijak zásadně. Zvuk Kolumbijců a jejich přístup k černému kovu odpovídají žánrovým proudům posledních let. Vím, že to nezní zrovna dvakrát lákavě, proto hned vzápětí rád dodám, že u těchto Kolumbijců to nijak zvlášť nevadí.

Důvod je docela jednoduchý. U Ignis haereticum nemám pocit nějaké trendařiny a tupého následování ostatních. I přes určitou míru standardnosti je totiž „Autocognition of Light“ pořád kvalitně poskládaná deska, jejíž obsah má dostatečnou sílu na to, aby si svou existenci obhájil i pod přísnější metrikou. Atmosféra v tom nepochybně je, jednotlivé skladby jsou zajímavě vystavěné, najde se v nich množství velmi dobrých momentů a kytarových melodií i kliček. Ty jsou dost výrazné a Ignis haereticum se je nebojí dát na odiv, ale naštěstí to nikdy nepřesáhne únosnou mez, kdy by se z atmosférických melodií stávalo připosrané pidlikání.

Ignis haereticum

Materiál není vůbec hitový a žádná píseň nevystupuje nad ostatní, ani nepůsobí výrazněji či nápadněji. Jako celek však „Autocognition of Light“ dokáže zapůsobit a dokáže si svého posluchače udržet bez větších obtíží. Možná, že to bude nějakou chvilku trvat, protože na první poslechu všechny ty melodické linky a nevybublají na povrch, ale jakmile jsem se já osobně do desky několikrát ponořil, velmi rychle jsem si ji oblíbil.

Takový verdikt asi nepřekvapí – však už na začátku jsem se nechal slyšet, že „Autocognition of Light“ považuji za dobrou nahrávku. Dokonce bych řekl i o kousek lepší než „Luciferian Gnosis“, ačkoliv i ta byla povedená. U mě tedy vládne spokojenost a novinku Ignis haereticum mohu s klidem doporučit. Kolumbijci mě již podruhé přesvědčili a jejich budoucí počínání budu sledovat i nadále.


Abysmal Grief – Blasphema Secta

Abysmal Grief - Blasphema Secta

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 13.1.2018
Label: Sun & Moon Records / Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Intro (The Occult Lore)
02. Behold the Corpse Revived
03. Maleficence
04. Witchlord [Evol cover]
05. When Darkness Prevails
06. Ruthless Profaners

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Sun & Moon Records

Řekl bych, že Abysmal Grief mají dost slušné předpoklady k tomu, aby dorostli v nefalšovaně kultovní kapelu – pokud jí už v očích některých dávno nejsou. Pod pojmem kultovní si v tomto případě nepředstavuji formaci, která by zásadně formovala svůj žánr nebo ovlivnila zástupy následovníků, nýbrž formaci, kterou fakt málo lidí fakt hodně uctívá. A dovolím si tvrdit, že Abysmal Grief k dosažení takového statusu staří jediné – dělat to samé, co dělali doteď. Držet si svůj nezaměnitelný sound a držet si svou kvalitu.

A „Blasphema Secta“ jim v tomhle pomyslném putování za dosažením kultovnosti rozhodně neuškodí, spíš naopak! A ono „naopak“ myslím vlastně doslovně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, „Blasphema Secta“ jsou typičtí Abysmal Grief se vším všudy, tudíž stávající fans mohou být s novinkou rozhodně spokojení. Dovolím si prohlásit, že jestli se vám muzika těchto italských okultistů líbila dříve, bude se vám líbit i aktuální fošna, protože její kvality jsou s dřívějšími počiny Abysmal Grief souměřitelné.

Co je ale důležité… Zadruhé, „Blasphema Secta“ má velký potenciál řady příznivců Abysmal Grief notně rozšířit. Jestli ne tahle deska, tak jaká jiná, když právě „Blasphema Secta“ je dost dobře možná tím nejchytlavějším počinem, jejž skupina až doposud vydala. Šlapavé songy s kurevsky chytlavými riffy k Italům vždycky patřily, takže se nejedná o nic, co by dosavadní fanouškovskou základnu mělo rozlítit, ale drive novinky je prostě tak velký, až díky němu hromady dalších posluchačů konečně mohou objevit kouzlo Abysmal Grief. Nehledě na skutečnost, že tenhle matroš bude na koncertech nakládat jak čuně, což získávání nových fandů také svědčí.

Na druhou stranu, asi bych i pochopil, pokud by si někdo stěžoval, že na „Blasphema Secta“ chybí nějaký pořádný pomalý umíráček, jichž třeba na „Feretri“ byla celá řádka. To je možná jediná zásadní výtka vůči novince, protože i mně by alespoň jedna tryzna přišla k duhu. Ani zdaleka se ovšem nejedná o překážku, jež by mi nějakým způsobem bránila si „Blasphema Secta“ vychutnat. Když totiž Abysmal Grief rozjedou hitovky (docela vtipné pojmenování pro devíti-, desetiminutové skladby, ale je to tak!) jako „Behold the Corpse Revived!“, „Maleficence“ nebo „Ruthless Profaners“, tak prostě nemám to srdce si stěžovat, když je to tak super. Dá se k tomu něco dodat?

Vedle kulervoucí riffáže v podání Regena Gravese na „Blasphema Secta“ samozřejmě nescházejí ani další stěžejní první prvky tvorby Abysmal Grief. Jistěže mám na mysli ty dva, které má oba na svědomí Labes C. Necrothytus. Jednak je to jeho skvělý vokál. Tradičně dojde na koňskou dávku záhrobních skřeků a démonické deklamace – a jako vždy to má sílu. A to nejlepší na konec – okultní klávesy! Ty již tradičně kouzlí ohromnou atmosféru, ostatně především právě díky jim jsem si muziku Abysmal Grief tak zamiloval. Jejich zvuk je opětovně takřka dokonalý a už jen díky němu stojí za to tuhle kapelu poslouchat. Nejpozději tehdy, když Necrothytus rozehraje jedno ze svých četných klávesových sól, se veškeré eventuální pochybnosti rozplynou a začne být nad slunce jasné, že Abysmal Grief natočili další skvělé album.

Abysmal Grief


The Devil & the Universe – Folk Horror

The Devil & the Universe - Folk Horror

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Alchemical Landscape
02. Willow Dance
03. The Ash Tree
04. A Fiend in the Furrows
05. Black Harvest
06. Wyrd
07. The Church of the Goat
08. When We Were Trees

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
web / facebook

Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně.

Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni nevynechali svou tradici vydání EPčka na Valpuržinu noc, ale „Walpern – Redux“ jsem tentokrát okázale ignoroval. Následná čtvrtá dlouhohrající deska „Folk Horror“ ovšem vydatně vynahrazuje méně zajímavé minialbum i nechává zapomenout mouchy předešlé „celovečerní“ nahrávky. Ashley Dayour, David Pfister a Stefan Elsbacher se totiž tentokrát opravdu vytáhli a po zralé úvaze podpořené četnou řádkou poslechů usuzuji, že hned zezačátku lze do pléna hodit kacířskou myšlenku, zdali se náhodou nejedná o doposud nejlepší album The Devil & the Universe

Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nespadnul na šišku – fakt je to lepší než třeba majstrštyk jako „Haunted Summer“? Já vím, že je to dost silné tvrzení, však to netvrdím se stoprocentní jistotou, pouze nahlas uvažuji, abych ilustroval své nadšení z „Folk Horror“. Poslední počin mě totiž fakt hodně baví, dokáže navodit specifickou náladu, vlastně na něm neslyším žádná hluchá místa a navíc – The Devil & the Universe opětovně dokázali stvořit několik famózních písní. Některé takové songy se objevily na doposud každé řadovce a skupiny a ta nejnovější naštěstí tradici nepřerušuje.

Kdybych měl své favority vybrat, nemusím o tom nijak dlouho přemýšlet. „Willow Dance“, „Black Harvest“ a desetiminutová „The Church of the Goat“ prostě nemají chybu – všechny tři dokážou nabídnout úžasnou atmosféru, řádku bravurních motivů a nápadů, které utkví a člověk je z hlavy jen tak nedostane (už několikrát jsem se přistihl, jak si v práci broukám melodie z „Willow Dance“ a „Black Harvest“, haha), aniž by se jednalo o cokoliv podbízivého nebo jednoduchého, co by se zanedlouho obehrálo. Co víc si přát…?

The Devil & the Universe

…že by třeba větší počet povedených skladeb? No počkat, to jsme si asi špatně rozuměli – ten zbytek totiž není ani náhodou špatný! Taková „The Ash Tree“ je za zmiňovanou trojicí vrcholů jen v těsném závěsu. „Alchemical Landscape“, „A Fiend in the Furrows“ a „Wyrd“ jsou skvělé atmosférické kousky. Finální „When We Were Trees“ se snad jako jediná výrazněji vrhá do ambientnějších vod, ale ke konci se také zvrhne a nabídne i hybnější pasáž. Což mě tak napadá, že právě možná tohle bude jeden z těch důvodů, proč mě „Folk Horror“ tolik baví. The Devil & the Universe mě vždycky bavili víc právě v téhle poloze, zatímco v té (dark)ambientní jsem cítil určité rezervy a… jednoduše znám na tyhle minimalistické náladotvorné plochy lepší kapely. „Folk Horror“ ovšem tuhle tvář formace dost upozaďuje a naopak se soustředí především na to, co mám na The Devil & the Universe nejradši. A když se pak ambient objeví jen na chvíli, funguje v tomhle případě lépe.

Tak či onak si myslím, že The Devil & the Universe na „Folk Horror“ skutečně zabodovali. Samozřejmě už dříve nebylo pochyb o tom, že jde o mimořádně talentovanou skupinu, ale je potěšující, že si Rakušané svou auru, kvalitativní i náladovou, stále dokážou držet. Co vás budu dále zdržovat – tohle je jednoduše skvělá záležitost a rozhodně byste ji měli slyšet.


Ominous Shrine – Ο δρόμος της αποθεώσεως

Ominous Shrine - O Dromos tes Apotheoseos

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2017
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. Intro
02. V.I.T.R.I.O.L
03. Katabasis
04. Stase
05. Macrocosme
06. Ascension Extatique
07. Ain soph aur

Hrací doba: 37:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR / Digital Music Force Promotion

Zdá se mi, že francouzská smečka Ominous Shrine vydala svůj debut docela potichu, bez humbuku, bez většího zájmu scény a jejích médií. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ se objevilo docela nenápadně v červenci letošního roku a osobně jsem si nevšiml, že by počin strhl nějakou lavinu ohlasů či recenzí. Což samozřejmě nemusí znamenat a také neznamená nic o skutečné kvalitě. Právě v takovém případě musí přijít nějaký blb jako já, aby o nahrávce vystříknul pár postižených tlachů na pomyslný digi-papír – třeba se díky tomu deska dostane do hledáčku někoho, koho by mohla zajímat.

Ne snad, že by „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ bylo ukrytým klenotem. Mohu říct rovnou, že až tak dobré album zase není. Rozhodně se však jedná o poctivou a dobře odvedenou práci, která si svůj díl pozornosti i nějaký ten poslech zaslouží. Určitě víc než hromada jiných hovadin, na něž můžete dennodenně narazit snad na každém plátku, jenž se jen trochu otírá o metal.

Nejprve si však pojďme Ominous Shrine letmo představit. Již padlo, že kapela pochází z Francie. V sestavě nenajdeme žádná velká jména, ale při pohledu na line-up je jisté, že všichni členové už nějaké zkušenosti nasbírali, takže se nejedná o začátečníky. Osobně jsem z dalších / dřívějších působišť muzikantů zaznamenal existenci skupin Malepeste a Dysylumn, nicméně ani v jednom případě jsem se nedokopal k nějakému pozornějšímu poslechu, pročež nemohu soudit, jak na tom co do kvality jsou. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je venku v podobě CD digipaku, jejž do světa vypustili kolumbijští Goathorned Productions, z jejichž portfolia jsme si zde již představili kapely jako Ignis haereticum, Novae militiae, Horncrowned nebo Aion.

Z právě jmenovaných bych Ominous Shrine mohl s klidem přirovnat k prvním jmenovaným, tedy Ignis haereticum. Mezi dalšími by se daly namátkou zmínit formace jako Mephorash, Missa Mortvm, AcherontasHetroertzen či novější Inferno – všem, kdo holdujete tomuto druhu black metalu, by se mohli líbit i Ominous Shrine. Ono už jen dle obálky „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je docela evidentní, že se Francouzi budou zabývat okultistem, luciferianismem či stezkou levé ruky. Nedokážu posoudit, nakolik se v případě Ominous Shrine jedná o důsledek nebývalé vlny podobně laděných blackmetalových kapel, nicméně v jejich případě nemám pocit čistého opisování trendů. A to i přesto, že nějaký zásadně originální zvuk se zde stvořit nepodařilo.

Důvod, proč „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ vyznívá jako sympatická a povedená nahrávka, je nasnadě. Ominous Shrine danou žánrovou formu dokázali uchopit v odpovídající skladatelské kvalitě, která je dostatečně vysoká na to, aby nebudila škodolibé posměšky. Prakticky každá skladba na desce dokáže nabídnout dobře vystavěné pasáže, leckdy se daří jednotlivé kompozice i dobře gradovat. Zejména kytarové melodie a různé vyhrávky jsou v podání Ominous Shrine vysoce zábavné a kapela díky nim nemá problém udržet posluchačovu pozornost až do konce. Což je jenom dobře, protože až na samém konci alba se nachází jeho vrchol v podobě majestátní „Ain soph aur“. Jestli by vás měla nějaká píseň o kvalitách „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ přesvědčit, je to právě tato.

Když jsem se do poslechu debutu Ominous Shrine pouštěl, tak jsem popravdě řečeno neočekával příliš. Vyklubalo se z toho ale příjemné překvapení. Vím, že „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ nebude bojovat o nejvyšší příčky v závodu o nejlepší album roku, ale to vůbec nevadí. Deska je dobrá i tak a dle mého skromného názoru stojí i za koupi do sbírky.


Diĝir Gidim – I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening

Diĝir Gidim - I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening

Země: ?
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.2.2017
Label: Aeternitas tenebrarum musicae fundamentum

Tracklist:
01. The Revelation of the Wandering
02. Conversing with the Ethereal
03. The Glow Inside the Shell
04. The Eye Looks Through the Veils of Unconsciousness

Hrací doba: 47:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Poslední dekáda je v black metalu plná tajemných projektů, které samy na sebe uvalují informační embargo, esoterismu, okultismu, kosmologie či filozofických traktátů v textech (nebo přinejmenším pokusů o ně). Diĝir Gidim z… odkud vlastně? Místo původu tohoto dvoučlenného projektu ve složení Lalartu (zpěv, texty) a Utanapištim Ziusudra (všechny nástroje, hudba) je neznámé. V první řadě jsem ovšem chtěl říct, že formace přesně spadá do výše naznačeného rámce, k němuž navrch přidávají mýty a historii starověké Mezopotámie – a v rámci svého dlouhohrajícího debutu (a zároveň první nahrávky vůbec) „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ se snaží ukázat, že v téhle vlně nebudou jen následovníky. Tedy, alespoň předpokládám, že se o něco takového snaží, protože kdo by vstupoval do hudebního světa s cílem hrát průměr?

I vyznění „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ dává vcelku jasně najevo, že se Diĝir Gidim se svými ambicemi nedrží při zemi a že hodlají produkovat black metal, jemuž budou příslušet označení jako chytrý či poutavý. Nicméně umělecká vize a snaha ji přetavit ve skutečnost jsou jedna věc. Druhým krokem je samotná realizace dané myšlenky a v tomto ohledu mě Diĝir Gidim bohužel nedokázali přesvědčit o tom, že by to mělo být právě jejich jméno, které bude vyčnívat z masy dalších, plus mínus podobných uskupení. Přesně takovým způsobem na mě „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ působí – jako počin, jehož prvotní záměr možná vypadá lákavě, ale jeho realizace není nějak zásadně přesvědčivá.

Jsou zde jen dva členové Diĝir Gidim a každý z nich má jasně vytyčenou roli a pravomoci, jimiž na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ přispěl. Lze tedy jednoznačně určit, kdo z nich je vinen v tom, že diplomaticky řečeno nejde o strhující desku? Vlastně ano, lze – svým dílem k slabšímu dojmu totiž přispívají oba. Lalartuovy texty jsem nečetl, protože nemám potřebu trávit čas studiem textů kapel, jejichž tvorba mě oslovit nedokázala, tudíž svou výtku na jeho adresu směřuji k vokálu. Nijaký stereotypní vřískot, jemuž schází charisma, osobitost nebo alespoň výraznější agresivita, naléhavost či fanatismus. Prostě jen předvádí takové šmidlání po povrchu bez schopnosti proniknout hlouběji a zasáhnout matérii posluchačova já.

Něco podobného pak lze říci i o hudební složce, jen s jedním výrazným rozdílem – u Lalartua kritizuji formu, nikoliv obsah jeho příspěvku na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“, zatímco u Utanapištima Ziusudry tomu bude přesně naopak. Forma – v tomto případě tedy instrumentální schopnosti – mi připadají v pořádku a nezaznamenal jsem jediný problém hodný zmínky. Nicméně obsah Utanapištimovy práce – to jest skladatelská úroveň – mi přijde poměrně slabá. Respektive ne vyloženě hluboce podprůměrná, ale zcela jistě neadekvátní evidentním ambicím Diĝir Gidim. Děje se tam toho sice poměrně dost, ale opravdu silný riff či motiv aby člověk v tom labyrintu hledal lupou. Jediným osvěžením je občasný atmosférický prvek, ale jejich četnost a nakonec ani kvalitativní výše nestačí k tomu, aby výsledný dojem strhly do kladných hodnot.

Digir Gidim

Když jsem na Diĝir Gidim někdy v únoru narazil, hned na mě působili jako zajímavá formace. Snad tedy lze říct, že co do prezentace je na tom dvojice dobře. Poslech, na nějž jsem se vlastně těšil, mě ovšem zklamal. Podívám-li se na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ alespoň trochu kritickým měřítkem, tak nemohu chválit, natožpak vynášet do nebes. Diĝir Gidim tak tedy na mě působí jako další z mnoha vysoce a zcela zbytečně nadhodnocených záležitostí, jichž je v dnešní době, kdy většina zinařské obce upřednostňuje bezbřehé vychvalování nad skutečným recenzováním, nepříjemně moc. Za poslech nestojí.


Arkhaeon – Beyond

Arkhaeon - Beyond

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.10.2016
Label: BergStolz / Auric Records

Tracklist:
01. Beyond

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Arkhaeon je dalším z řady okultně blackmetalových projektů, jichž se v posledních letech vyrojilo jak hub po dešti nebo jak zlatokopek kolem náhlého výherce jackpotu ve Sportce. Je pravda, že už je takových věcí zbytečně moc a o trendovosti jejich počínání nejde moc pochybovat, nelze však ignorovat ani skutečnost, že v téhle větvi černého kovu se také nacházejí mimořádné kvalitní věci, jejichž úroveň dokáže uspokojit i náročného posluchače. A dnes jsme se tu sešli, abychom si pověděli, zdali do téhle sorty patří švýcarské uskupení Arkhaeon, anebo jestli se jedná o jednu z těch zbytečných formací.

Debutové album „Deathprayer Evangelium“ vyšlo v srpnu 2014, a ač jsem jej neslyšel, dovolím si říct, že na první pohled se tváří jako zcela standardní zástupce svého subžánru. Obalem počínaje, sanskrtovými a dalšími klikyháky v některých písních tracklistu konče. Stejně tak už nepřekvapí umělé budování mystéria nezveřejněním sestavy.

To aktuální druhá deska „Beyond“ na onen pověstný první pohled vypadá malinko zajímavěji a ambiciózněji. Už přebal není typickým pseudo-okultnem s vševidoucím okem a podobnými sračkami. A i když mi ten přebal úplně nesedl a k předkládané se mi příliš nehodí, asi je to pořád lepší než vševidoucí a vševědoucí kukadlo. Zato pohled na seznam skladeb působí mnohem slibněji, poněvadž se zde nachází jen jediná kompozice trvající bezmála 34 minut.

Očekávaná hudební odysea a s ní kýžený posluchačský zážitek se ovšem jaksi nedostavují. „Beyond“ není vyloženě příšerná skladba a dá se vcelku v pohodě poslechnout i navzdory její délce. Uhranutí však není na pořadu dne, není se tu čemu klanět a co uctívat. Několik málo momentů je nakonec relativně fajn, ale je jich menšina, jež se v takto dlouhém celku dočista rozpustí. Většina stopáže je poslouchatelná, naneštěstí ale obyčejná a nepříliš výrazná.

První polovina „Beyond“ se nese v blackmetalovém duchu. Začátek je relativně dobrý a daří se v něm vzbudit posluchačovu pozornost (čímž neříkám, že to snad je nějaký zázrak), ale po volnějším předělu začínajícím v páté minutě, který je místy až zbytečně melodický, už začne pozornost zvolna opadat. Zejména v rychlých momentech je produkce Arkhaeon nevýrazná a nemá vůbec co nabídnout.

Arkhaeon

Ve druhé půli se „Beyond“ zlomí do mnohem minimalističtější podoby, což by v zásadě nemuselo vadit, pokud by tím Arkhaeon nedokazovali (nedokazoval?), že utkvělé nutkání blackmetalových kapel hrát esoterický dark ambient je spíše kontraproduktivní. Snaha je možná hezká, ale nelze ji brát jako argument a plusové body, protože čistě snaha nestačí. A s veškerou úctou ke švýcarskému projektu, jeho podání ambientu je prostě jedná dlouhá hluchá pasáž. Snad až po nástupu orientálních proudů někde ve 25. minutě to začne být docela oukej, ale… je to strašně málo.

Dojem pak nijak nezlepší ani opětovně blackmetalové finále. Zlom zpátky ke kytarovému běsnění nastane podobně zničehonic, jako kdesi v 16. minutě ustal. Čímž jsem chtěl nepřímo říct, že mi tam ty proměny stylů ani moc nedávají smysl, přijdou mi poněkud samoúčelné, jen aby tam prostě byly, přestože nějaké velké opodstatnění k nim není (nebo přinejmenším já ho nevidím). Tak jako tak, „Beyond“ nakonec skončí v podobném duchu, v němž se odehrávala první půlka alba – v duchu průměrného black metalu, jenž se snaží působit hlubokým dojmem, ale je to jen pozlátko.

Jak vidno, „Beyond“ mě příliš nepřesvědčilo. Byl jsem na to album vlastně vcelku zvědavý, ale výsledek je poměrně slabý i navzdory tomu, že se navenek snaží působit přesně opačně. Za mě se nejedná o nic, co bych ještě někdy potřeboval slyšet znovu, a s tímto názorem desku k poslechu doporučit nemohu.


Black Oath – Litanies in the Dark

Black Oath - Litanies in the Dark

Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 17.10.2016
Label: Terror from Hell Records

Hrací doba: 19:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Podívá-li se neznalý člověk na fotku Black Oath an Metal-Archives, mohl by usuzovat, že se jedná o nějakou blackmetalovou temnotu. A přebal aktuálního EP „Litanies in the Dark“ tento dojem nijak nevyvrací. Přesto je pravda trochu jinde, poněvadž tahle italská parta produkuje – doom metal.

Samozřejmě ani doom metal není jen jednoho druhu, tudíž se nejedná o až tak konkrétní určení toho, oč v případě Black Oath běží, a proto si to pojďme osvětlit trochu podrobněji. Na „Litanies in the Dark“ se Italové prezentují doom metalem hozeným trochu do retra… ale jen trochu. Nebo také řečeno jinými slovy – čerpají z minulosti a otáčejí se za dobami, od nichž již uplynulo nějakých třicet, čtyřicet járů, zároveň je však v jejich tvorbě cítit i vliv klasicky provedeného doom metalu v evropském střihu. Myslet můžete třeba na Candlemass, k nimž si přimyslete občasné náznaky sedmdesátkové vlny, jaká je nyní v kurzu. Sluší se ovšem říct, že se na ní Black Oath nijak výrazně nevozí, doom metal má v jejich případě výrazně navrch.

To nejzajímavější, co se na „Litanies in the Dark“ odehrává, nabízí hned první píseň „…from Here“. Zde se odvíjí velmi příjemný kousek s povedenými, byť jednoduchými riffy a solidní atmosférou. Trochu mě překvapil vokál (jen tak mimochodem čistý, žádný growling), u něhož jsem na první poslech trochu vykulil oči. A.Th zde totiž zpívá takovým způsobem, až zní skoro jako holka se silným rockovým hlasem. Až jsem se vážně sháněl po informaci, zdali tu Italům nevypomohla nějaká hostující děvčica, ale nic takového jsem nedohledal.  Tak či onak se to ale poslouchá moc hezky, o tom žádná!

Následující songy už tolik nevytrhnou. Instrumentální šestiminutovka „A Funeral Alchemy“ není špatná, absenci hlavního vokálu nahrazuje jakýmisi sbory a klávesami, a i když několik vcelku povedených motivů obsahuje, nejde o nic, co by bylo nutno slyšet. Ještě méně mě baví předělávka „Reincarnation of the Highway Cavalier“, do níž Black Oath smíchali hned dvě skladby od britských veteránů Pagan Altar, jmenovitě „Reincarnation“ a „Highway Cavalier“. Proti tomu v zásadě nic, ale ty archetypální kytarové postupy mě v podání Italů nijak zvlášť neuchvacují. Ale nevím, třeba to bude dáno už předlohou, již neznám, protože zrovna Pagan Altar jsem nikdy neposlouchal. Poslední „A Song to Die With“ už je jen dvouminutové outro, které v závěru vygraduje do kytarové pasáže; mohlo by znít naděje, ale skončí dříve, než stačí předvést cokoliv pamětihodného.

„Litanies in the Dark“ ale není hloupý počin, jen nepříliš výrazný. Black Oath vlastně hrají docela sympaticky a jejich snažení je bezproblémově poslouchatelné. Zároveň tu však nenajdete nic zásadního, kvůli čemu by bylo nutno se zastavit. Vhodné jen pro fandy kapely nebo tohoto druhu doom metalu.

Black Oath


The Wounded Kings – Visions in Bone

The Wounded Kings – Visions in Bone

Země: Velká Británie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Beast
02. Vultures
03. Kingdom
04. Bleeding Sky
05. Vanishing Sea

Hrací doba: 47:17

Odkazy:
facebook / twitter

Čas od času se stane, že recenzované album je zároveň albem vůbec posledním, které to či ono uskupení vydá. Několik labutích písní jsme tu již měli – mezi jinými i výborné „The Last Spire“ od legendárních Cathedral, kteří jsou žánrovými kolegy dnes recenzované kapely. Jenže zatímco Britové z Coventry svůj odchod oznámili dlouho dopředu, v případě jejich krajanů The Wounded Kings přišlo parte jako blesk z čistého nebe, navíc pouze v podobě krátké zprávy na sociálních sítích, prosto hlubších detailů. Proč se tak událo, se můžeme pouze dohadovat, stejně jako o tom, jakou roli v rozpadu hrála změna na postu za mikrofonem, kdy pěnici Sharie Neyland nahradil původní zpěvák George Birch. Zda mělo jít pouze o záskok na uvolněné místo, než bude nový materiál dokončen a nahrán, nebo byly důvody někde jinde, těžko říct. Důležité je, že čtveřice po sobě zanechala odkaz v podobě „Visions in Bone“, a protože se tomu tak stalo již před nějakou dobou, je nejvyšší čas se na něj podívat.

Předchozí počin „Consolamentum“ mě v době vydání nadchnul, avšak s přibývajícími poslechy jako by jeho kouzlo vyprchalo – ne úplně, nicméně v porovnání se starší tvorbou ano, především pak s „In the Chapel of the Black Hand“ (dost proto, že mám slabost pro hypnotický vokál Sharie). S časem přišlo vystřízlivění a ne všechny momenty, které mi dříve přišly přinejmenším velmi dobré, vnímám spíše jako dotažené do konce či až tak silné, aby byly schopny obstát ve srovnání se starší tvorbou, díky čemuž mě album tolik nebaví (jakkoliv je stále nadprůměrné). A snad jako by si něco podobného uvědomovali i The Wounded Kings, kteří se na „Visions in Bone“ pokusili spolu s Georgem Birchem alespoň částečně navrátit duch starých desek a postavit jej do nového světla.

Tato poslední cesta je zavedla až k formě, která si stále drží charakteristický rukopis kapely a všechny její poznávací prvky, avšak v jádru okultní doom metal více nasákl psychedelickými žánry, až místy transmutoval ve stoner – stále však opředený rituálním tajemnem a vším, co k trademarku The Wounded Kings patří (respektive patřilo), čemuž odpovídá i zvuk. Basový základ je stále patřičně mazlavý a bahnitý, ale kytary pokračují tam, kde na předchozím albu skončily, jsou ještě o něco více éterické a vzdušné. Zároveň se sólové kytaře opět dostalo více prostoru pro její psychedelické vyhrávky, jež teď nesou na budované atmosféře přinejmenším stejný podíl jako rozvláčné riffy. V porovnání s „Consolamentum“ pak deska působí melodičtěji a díky sólům se jí dostává oněch potřebných omamných ozdob, makoviček na marihuanových koláčcích, které mi minule přece jen trochu chyběly. A přičtu-li podbarvení v podobě osudově znějících varhan, jako je tomu třeba v druhé části úvodního opusu „Beast“, dostanu podmanivé momenty stahující představivost kamsi do hlubiny plné lovecraftových ďasů – což je přesně to, co od téhle hudby očekávám.

The Wounded Kings

Recept, podle něhož je „Visions in Bone“ vytvořeno, se ovšem nijak razantně nemění a totéž platí i pro ingredience. The Wounded Kings si drží svůj typický rukopis, jediná výraznější změna byla zmíněna výše, vše ostatní je v podstatě při starém. Kapela stále šíří ono plíživé zlo, jež se zarývá do morku kostí podobně jako lezavé listopadové počasí, umí ale i zjemnit až takřka k bluesovým motivům (jako třeba ve střední části závěrečné „Vanishing Sea“, čímž mi trochu připomínají německé Samsara Blues Experiment) – v neposlední řadě stále dokážou i pořádně zabrat a naservírovat pořádně energický riff, jak ukazuje dvojka „Vultures“. Nad tím vším se přízračně vznáší Birchův čistý vokál, ačkoliv mám dojem, že kdyby nebyl zkreslen a vyzněl podobně étericky jako na prvních albech, asi by mi sedl víc. Musí se nechat, že jistá nepřirozenost rovněž přispívá k atmosféře „Visions in Bone“ svojí odtažitostí a netečností a z některých pasáží docela mrazí, zároveň se ve slabších chílích jeví jako mdlý, nevýrazný, příliš upozaděný.

The Wounded Kings

Žel nejde o jedinou výtku, kterou bych vůči „Visions in Bone“ měl, protože mě na ní štvou některé věci, jaké mi vadily už minule. Bohužel ani tentokrát není album bez vaty, byť není tak do očí bijící. Potenciálně hluchá místa, kde na prvních albech tvořily varhany a klávesové aranže mlžný opar, nyní zachraňují libová sóla, jež minule byla pořádně jen v kratičkých mezihrách. Kvituji, že se těmto štěkům dalo vale a The Wounded Kings se soustředili na plnohodnotné kompozice, i tak se ovšem najde pár věcí, které mi připadají zbytečné, případně mě až iritují. Jde především o čtvrtou „Bleeding Sky“ – ta ničím nevyniká a vedle monumentů se stopáží osm a více minut působí jako nic neříkající přílepek. Jediným důvodem její existence je pravděpodobně potřeba oddělit dva monolity „Kingdom“ a „Vanishing Sea“. Ty jsou si totiž strukturou podobné jako vejce vejci: úvodní tlak, následovaný dlouhou monotónní pasáží s pomalu rozvíjeným riffem, na jejímž konci začíná klidnější chvilka před masivním závěrem. Jakkoliv obě skladby fungují samy o sobě přinejmenším velmi dobře, když je postavím vedle sebe, nejsou tak odlišné, a to ani hudebně, abych dokázal po paměti určit, která píseň je vlastně která.

The Wounded Kings

Trochu to vypadá, jako by se The Wounded Kings v určitých momentech motali v kruhu a nevěděli z něj kudy kam. Ač „Visions in Bone“ není špatná deska, ve výsledku na mě působí víc coby slepenec jednotlivin než jako kompaktní celek, jak tomu bývalo kdysi. Stále nabízí řadu věcí, které mě baví a pro které se k téhle labutí písni svých oblíbených okultistů budoucnu možná vrátím – a tyhle věci, zejména omamnou atmosféru a dechberoucí momenty, novinka dělá na výbornou, rozhodně lépe než „Consolamentum“. Od začátku až do konce ovšem nefunguje tak, jak bych si přál, a není tak pohlcující jako „The Shadow Over Atlantis“ nebo „In the Chapel of the Black Hand“, pročež si spíš vyzobu jednotlivé skladby, než abych poslouchal celé album. Mimo jiné částečně zodpovídá i na úvodní lehkou polemiku o tom, proč The Wounded Kings tak náhle skončili. Jakkoliv minimum informací nechává mnoho otázek nezodpovězených, osobně mám za to, že než další nahrávku, která by pokračovala v nastaveném kurzu bloudění ve vlastních stopách, jsem rád, že to pánové zabalili ještě se ctí, byť už ne v nejlepším. Nechť jsou ke „Zraněným králům“ staří bohové milosrdni.


Abysmal Grief – Reveal Nothing…

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.11.2016
Label: Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Cursed Be the Rite
02. Exsequia Occulta
03. Sepulchre of Misfortune
04. Hearse
05. Borgo Pass
06. Creatures from the Grave
07. Brides of the Goat
08. The Samhain Feast
09. Grimorium Verum
10. Celebrate What They Fear
11. Chains of Death [Death SS cover]

Hrací doba: 78:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Italští okultisté Abysmal Grief v letošním roce dovršili druhou dekádu své činnosti, což je už poměrně hezká meta. Něco takového samozřejmě není jen tak, pročež se to funebrácká čtveřice ve spolupráci s firmou Terror from Hell Records rozhodla oslavit vydáním speciálního počinu „Reveal Nothing…“.

Nejen vzhledem k formátu nahrávky, ale i s ohledem na její formu je nutno ztratit pár slov o tom, jak samotné vydání vypadá. Nejedná se totiž o jen tak ledasjakou kompilačku, s níž si člověk může vytřít prdel, protože se k ničemu lepšímu nehodí. Vedle standardní CD edice vyšla i sběratelská specialitka určená těm nejvěrnějším fanatikům Abysmal Grief, kteří touží mít ve své sbírce to nejlepší.

Jedná se o luxusní, na pouhých sto kusů limitovaný dřevěný box, jehož součástí byly kromě CD „Reveal Nothing…“ následující věci: exkluzivní tričko, exkluzivní plakát, odznak, podepsaný certifikát a dále – teď to začne mít zajímavé – demosnímek „Mors te audit“ (1999) na audiokazetě a navrch hřbitovní zemina (pro evropské fandy) nebo kadidlo (objednávky do zbytku světa). A teď jedna špatná zpráva pro případné zájemce – box se již samozřejmě vyprodal, takže si oficiálně můžete koupit pouze samotné CD „Reveal Nothing…“. Ale tak známe ty naše internety – nějaká kurva už to prodává na Discogs za €300 (původní cena €53), haha. Ať zdechne.

Nyní přistupme k tomu, co je vlastně náplní „Reveal Nothing…“. Jedná se o kompilaci skladeb z různých EPček, splitek a singlů, jichž mají Abysmal Grief na kontě docela požehnaný počet. To vše uvozuje zbrusu nová věc „Cursed Be the Rite“, s níž celý počin začíná. Pro přehlednost si sepišme, z jakých počinů je „Reveal Nothing…“ poskládáno (uveden rok původního vydání, počet písní a jejich pozice v tracklistu kompilace):

• nová skladba „Cursed Be the Rite“ (1),
• singl „Exsequia Occulta“ (2000) – dvě skladby (2-3),
• singl „Hearse“ (2002) – dvě skladby (4-5),
• split „Creatures from the Grave“ (2004; na druhé straně splitu Tony Tears) – jedna skladba (6),
• split „Brides of the Goat“ (2009; na druhé straně splitu Denial of God) – jedna skladba (7),
• EP „The Samhain Feast“ (2009) – dvě skladby (8-9),
• EP „Celebrate What They Fear“ (2012) – dvě skladby (10-11).

Samozřejmě se nabízí jedovatá otázka o smyslu „Reveal Nothing…“, když je zjevně určeno fanatikům, kteří však většinu těchto počinů, ne-li dokonce všechny, již budou mít ve sbírkách v původních edicích. Takovým lidem totiž kompilace nepřinese nic nového kromě „Cursed Be the Rite“ a exkluzivity boxu. Anebo taky možnost ohulit muziku Abysmal Grief při řízení, protože gramofon v autě snad nemají ani ti největší fajnšmekři, aby si po cestě na dovču mohli drtit okultní doom metal na sedmipalcích, haha.

Abysmal Grief

Ale ani takováhle polemika nijak nesnižuje úroveň vlastních písní, která je u Abysmal Grief standardně vysoká. Když nic jiného, „Reveal Nothing…“ dokazuje, že tahle kapela je natolik dobrá, že ani na neřadovky necpe žádný béčkový materiál. Hned úvodní nový track „Cursed Be the Rite“ představuje čistou esenci Abysmal Grief. Vše, co jste na téhle bandě kdy mohli mít rádi, tu samozřejmě je. Abychom zmínili ty nejdůležitější atributy: ultimátně dřevní riffování, které je tak METAL, že víc už to snad ani nejde, nehorázně rajcovní funerální klávesy a mysteriózní deklamace Labese C. Necrothytuse. Tenhle recept je dost jednoduchý a Abysmal Grief jej omílají pořád dokola, ale kurva, komu to vadí, když je to pořád takhle výborné?!

Ve velkém stylu se pokračuje i dále. Třináctiminutová „Exsequia Occulta“ je pomalá tryzna, z níž atmosféra teče po kýblech. „Sepulchre of Misfortune“ naopak vyniká zvonivými klávesami, tradičně parádním vokálem a působivým finále. Největší hity kompilace představují vály ze singlu „Hearse“. Titulní „Hearse“„Borgo Pass“ jsou hymny jak hovado a navíc obě nabídnou parádní sóla – první jmenovaná kytarové, druhá jmenovaná klávesové. Především „Borgo Pass“ je naprostá chuťovka, o níž jsem donedávna ani netušil. Až se nechce věřit, že Abysmal Grief takhle parádní song zahrabali na B stranu starého singlu. Nechci to přehánět, ale už jenom kvůli tomuto songu stálo za to „Reveal Nothing…“ poslouchat.

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Asi největší nevýhodou kompilace z hlediska posluchačského zážitku je fakt, že se s osmou skladbou „The Samhain Feast“ citelně změní zvuk. Prvních sedm písniček se +/- drží ve stejném soundu, ale poslední čtyři jsou o poznání dřevnější a špinavější, což působí trochu rušivě a uši si musí uprostřed nahrávky převykat. Ale to se asi vzhledem k povaze počinu dalo očekávat.

Pokud muziku Abysmal Grief uctíváte a doposud znáte především dlouhohrající počiny, pak vězte, že poslechem „Reveal Nothing…“ vůbec nic nezkazíte. Italové si drží svou vysokou kvalitu i na krátkohrajících plackách. Tuto část tvorby kompilace přináší v úhledném celku, což vlastně taky dává smysl – byť je pravda, že se zde nenacházejí všechny neřadovky. I když pomineme pravěká dema (ačkoliv jedno z nich bylo přítomno na kazetě v boxu), tak stále chybí EP „Foetor funereus mortuorum“ (2011) a novější splitka s Runes Order (2015) respektive Epitaph (2016). Tyto jsou – stejně jako některé další neřadovky na kompilaci přítomné – ale stále k sehnání ve svých původních edicích. V případě zájmu doporučuji provést nájezd na e-shopy Horror Records a Terror from Hell Records.

Abysmal Grief