Archiv štítku: occult

Diĝir Gidim – I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening

Diĝir Gidim - I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening

Země: ?
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.2.2017
Label: Aeternitas tenebrarum musicae fundamentum

Tracklist:
01. The Revelation of the Wandering
02. Conversing with the Ethereal
03. The Glow Inside the Shell
04. The Eye Looks Through the Veils of Unconsciousness

Hrací doba: 47:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Poslední dekáda je v black metalu plná tajemných projektů, které samy na sebe uvalují informační embargo, esoterismu, okultismu, kosmologie či filozofických traktátů v textech (nebo přinejmenším pokusů o ně). Diĝir Gidim z… odkud vlastně? Místo původu tohoto dvoučlenného projektu ve složení Lalartu (zpěv, texty) a Utanapištim Ziusudra (všechny nástroje, hudba) je neznámé. V první řadě jsem ovšem chtěl říct, že formace přesně spadá do výše naznačeného rámce, k němuž navrch přidávají mýty a historii starověké Mezopotámie – a v rámci svého dlouhohrajícího debutu (a zároveň první nahrávky vůbec) „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ se snaží ukázat, že v téhle vlně nebudou jen následovníky. Tedy, alespoň předpokládám, že se o něco takového snaží, protože kdo by vstupoval do hudebního světa s cílem hrát průměr?

I vyznění „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ dává vcelku jasně najevo, že se Diĝir Gidim se svými ambicemi nedrží při zemi a že hodlají produkovat black metal, jemuž budou příslušet označení jako chytrý či poutavý. Nicméně umělecká vize a snaha ji přetavit ve skutečnost jsou jedna věc. Druhým krokem je samotná realizace dané myšlenky a v tomto ohledu mě Diĝir Gidim bohužel nedokázali přesvědčit o tom, že by to mělo být právě jejich jméno, které bude vyčnívat z masy dalších, plus mínus podobných uskupení. Přesně takovým způsobem na mě „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ působí – jako počin, jehož prvotní záměr možná vypadá lákavě, ale jeho realizace není nějak zásadně přesvědčivá.

Jsou zde jen dva členové Diĝir Gidim a každý z nich má jasně vytyčenou roli a pravomoci, jimiž na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ přispěl. Lze tedy jednoznačně určit, kdo z nich je vinen v tom, že diplomaticky řečeno nejde o strhující desku? Vlastně ano, lze – svým dílem k slabšímu dojmu totiž přispívají oba. Lalartuovy texty jsem nečetl, protože nemám potřebu trávit čas studiem textů kapel, jejichž tvorba mě oslovit nedokázala, tudíž svou výtku na jeho adresu směřuji k vokálu. Nijaký stereotypní vřískot, jemuž schází charisma, osobitost nebo alespoň výraznější agresivita, naléhavost či fanatismus. Prostě jen předvádí takové šmidlání po povrchu bez schopnosti proniknout hlouběji a zasáhnout matérii posluchačova já.

Něco podobného pak lze říci i o hudební složce, jen s jedním výrazným rozdílem – u Lalartua kritizuji formu, nikoliv obsah jeho příspěvku na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“, zatímco u Utanapištima Ziusudry tomu bude přesně naopak. Forma – v tomto případě tedy instrumentální schopnosti – mi připadají v pořádku a nezaznamenal jsem jediný problém hodný zmínky. Nicméně obsah Utanapištimovy práce – to jest skladatelská úroveň – mi přijde poměrně slabá. Respektive ne vyloženě hluboce podprůměrná, ale zcela jistě neadekvátní evidentním ambicím Diĝir Gidim. Děje se tam toho sice poměrně dost, ale opravdu silný riff či motiv aby člověk v tom labyrintu hledal lupou. Jediným osvěžením je občasný atmosférický prvek, ale jejich četnost a nakonec ani kvalitativní výše nestačí k tomu, aby výsledný dojem strhly do kladných hodnot.

Digir Gidim

Když jsem na Diĝir Gidim někdy v únoru narazil, hned na mě působili jako zajímavá formace. Snad tedy lze říct, že co do prezentace je na tom dvojice dobře. Poslech, na nějž jsem se vlastně těšil, mě ovšem zklamal. Podívám-li se na „I Thought There Was the Sun Awaiting My Awakening“ alespoň trochu kritickým měřítkem, tak nemohu chválit, natožpak vynášet do nebes. Diĝir Gidim tak tedy na mě působí jako další z mnoha vysoce a zcela zbytečně nadhodnocených záležitostí, jichž je v dnešní době, kdy většina zinařské obce upřednostňuje bezbřehé vychvalování nad skutečným recenzováním, nepříjemně moc. Za poslech nestojí.


Arkhaeon – Beyond

Arkhaeon - Beyond

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.10.2016
Label: BergStolz / Auric Records

Tracklist:
01. Beyond

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Arkhaeon je dalším z řady okultně blackmetalových projektů, jichž se v posledních letech vyrojilo jak hub po dešti nebo jak zlatokopek kolem náhlého výherce jackpotu ve Sportce. Je pravda, že už je takových věcí zbytečně moc a o trendovosti jejich počínání nejde moc pochybovat, nelze však ignorovat ani skutečnost, že v téhle větvi černého kovu se také nacházejí mimořádné kvalitní věci, jejichž úroveň dokáže uspokojit i náročného posluchače. A dnes jsme se tu sešli, abychom si pověděli, zdali do téhle sorty patří švýcarské uskupení Arkhaeon, anebo jestli se jedná o jednu z těch zbytečných formací.

Debutové album „Deathprayer Evangelium“ vyšlo v srpnu 2014, a ač jsem jej neslyšel, dovolím si říct, že na první pohled se tváří jako zcela standardní zástupce svého subžánru. Obalem počínaje, sanskrtovými a dalšími klikyháky v některých písních tracklistu konče. Stejně tak už nepřekvapí umělé budování mystéria nezveřejněním sestavy.

To aktuální druhá deska „Beyond“ na onen pověstný první pohled vypadá malinko zajímavěji a ambiciózněji. Už přebal není typickým pseudo-okultnem s vševidoucím okem a podobnými sračkami. A i když mi ten přebal úplně nesedl a k předkládané se mi příliš nehodí, asi je to pořád lepší než vševidoucí a vševědoucí kukadlo. Zato pohled na seznam skladeb působí mnohem slibněji, poněvadž se zde nachází jen jediná kompozice trvající bezmála 34 minut.

Očekávaná hudební odysea a s ní kýžený posluchačský zážitek se ovšem jaksi nedostavují. „Beyond“ není vyloženě příšerná skladba a dá se vcelku v pohodě poslechnout i navzdory její délce. Uhranutí však není na pořadu dne, není se tu čemu klanět a co uctívat. Několik málo momentů je nakonec relativně fajn, ale je jich menšina, jež se v takto dlouhém celku dočista rozpustí. Většina stopáže je poslouchatelná, naneštěstí ale obyčejná a nepříliš výrazná.

První polovina „Beyond“ se nese v blackmetalovém duchu. Začátek je relativně dobrý a daří se v něm vzbudit posluchačovu pozornost (čímž neříkám, že to snad je nějaký zázrak), ale po volnějším předělu začínajícím v páté minutě, který je místy až zbytečně melodický, už začne pozornost zvolna opadat. Zejména v rychlých momentech je produkce Arkhaeon nevýrazná a nemá vůbec co nabídnout.

Arkhaeon

Ve druhé půli se „Beyond“ zlomí do mnohem minimalističtější podoby, což by v zásadě nemuselo vadit, pokud by tím Arkhaeon nedokazovali (nedokazoval?), že utkvělé nutkání blackmetalových kapel hrát esoterický dark ambient je spíše kontraproduktivní. Snaha je možná hezká, ale nelze ji brát jako argument a plusové body, protože čistě snaha nestačí. A s veškerou úctou ke švýcarskému projektu, jeho podání ambientu je prostě jedná dlouhá hluchá pasáž. Snad až po nástupu orientálních proudů někde ve 25. minutě to začne být docela oukej, ale… je to strašně málo.

Dojem pak nijak nezlepší ani opětovně blackmetalové finále. Zlom zpátky ke kytarovému běsnění nastane podobně zničehonic, jako kdesi v 16. minutě ustal. Čímž jsem chtěl nepřímo říct, že mi tam ty proměny stylů ani moc nedávají smysl, přijdou mi poněkud samoúčelné, jen aby tam prostě byly, přestože nějaké velké opodstatnění k nim není (nebo přinejmenším já ho nevidím). Tak jako tak, „Beyond“ nakonec skončí v podobném duchu, v němž se odehrávala první půlka alba – v duchu průměrného black metalu, jenž se snaží působit hlubokým dojmem, ale je to jen pozlátko.

Jak vidno, „Beyond“ mě příliš nepřesvědčilo. Byl jsem na to album vlastně vcelku zvědavý, ale výsledek je poměrně slabý i navzdory tomu, že se navenek snaží působit přesně opačně. Za mě se nejedná o nic, co bych ještě někdy potřeboval slyšet znovu, a s tímto názorem desku k poslechu doporučit nemohu.


Black Oath – Litanies in the Dark

Black Oath - Litanies in the Dark

Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 17.10.2016
Label: Terror from Hell Records

Hrací doba: 19:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Podívá-li se neznalý člověk na fotku Black Oath an Metal-Archives, mohl by usuzovat, že se jedná o nějakou blackmetalovou temnotu. A přebal aktuálního EP „Litanies in the Dark“ tento dojem nijak nevyvrací. Přesto je pravda trochu jinde, poněvadž tahle italská parta produkuje – doom metal.

Samozřejmě ani doom metal není jen jednoho druhu, tudíž se nejedná o až tak konkrétní určení toho, oč v případě Black Oath běží, a proto si to pojďme osvětlit trochu podrobněji. Na „Litanies in the Dark“ se Italové prezentují doom metalem hozeným trochu do retra… ale jen trochu. Nebo také řečeno jinými slovy – čerpají z minulosti a otáčejí se za dobami, od nichž již uplynulo nějakých třicet, čtyřicet járů, zároveň je však v jejich tvorbě cítit i vliv klasicky provedeného doom metalu v evropském střihu. Myslet můžete třeba na Candlemass, k nimž si přimyslete občasné náznaky sedmdesátkové vlny, jaká je nyní v kurzu. Sluší se ovšem říct, že se na ní Black Oath nijak výrazně nevozí, doom metal má v jejich případě výrazně navrch.

To nejzajímavější, co se na „Litanies in the Dark“ odehrává, nabízí hned první píseň „…from Here“. Zde se odvíjí velmi příjemný kousek s povedenými, byť jednoduchými riffy a solidní atmosférou. Trochu mě překvapil vokál (jen tak mimochodem čistý, žádný growling), u něhož jsem na první poslech trochu vykulil oči. A.Th zde totiž zpívá takovým způsobem, až zní skoro jako holka se silným rockovým hlasem. Až jsem se vážně sháněl po informaci, zdali tu Italům nevypomohla nějaká hostující děvčica, ale nic takového jsem nedohledal.  Tak či onak se to ale poslouchá moc hezky, o tom žádná!

Následující songy už tolik nevytrhnou. Instrumentální šestiminutovka „A Funeral Alchemy“ není špatná, absenci hlavního vokálu nahrazuje jakýmisi sbory a klávesami, a i když několik vcelku povedených motivů obsahuje, nejde o nic, co by bylo nutno slyšet. Ještě méně mě baví předělávka „Reincarnation of the Highway Cavalier“, do níž Black Oath smíchali hned dvě skladby od britských veteránů Pagan Altar, jmenovitě „Reincarnation“ a „Highway Cavalier“. Proti tomu v zásadě nic, ale ty archetypální kytarové postupy mě v podání Italů nijak zvlášť neuchvacují. Ale nevím, třeba to bude dáno už předlohou, již neznám, protože zrovna Pagan Altar jsem nikdy neposlouchal. Poslední „A Song to Die With“ už je jen dvouminutové outro, které v závěru vygraduje do kytarové pasáže; mohlo by znít naděje, ale skončí dříve, než stačí předvést cokoliv pamětihodného.

„Litanies in the Dark“ ale není hloupý počin, jen nepříliš výrazný. Black Oath vlastně hrají docela sympaticky a jejich snažení je bezproblémově poslouchatelné. Zároveň tu však nenajdete nic zásadního, kvůli čemu by bylo nutno se zastavit. Vhodné jen pro fandy kapely nebo tohoto druhu doom metalu.

Black Oath


The Wounded Kings – Visions in Bone

The Wounded Kings – Visions in Bone

Země: Velká Británie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Beast
02. Vultures
03. Kingdom
04. Bleeding Sky
05. Vanishing Sea

Hrací doba: 47:17

Odkazy:
facebook / twitter

Čas od času se stane, že recenzované album je zároveň albem vůbec posledním, které to či ono uskupení vydá. Několik labutích písní jsme tu již měli – mezi jinými i výborné „The Last Spire“ od legendárních Cathedral, kteří jsou žánrovými kolegy dnes recenzované kapely. Jenže zatímco Britové z Coventry svůj odchod oznámili dlouho dopředu, v případě jejich krajanů The Wounded Kings přišlo parte jako blesk z čistého nebe, navíc pouze v podobě krátké zprávy na sociálních sítích, prosto hlubších detailů. Proč se tak událo, se můžeme pouze dohadovat, stejně jako o tom, jakou roli v rozpadu hrála změna na postu za mikrofonem, kdy pěnici Sharie Neyland nahradil původní zpěvák George Birch. Zda mělo jít pouze o záskok na uvolněné místo, než bude nový materiál dokončen a nahrán, nebo byly důvody někde jinde, těžko říct. Důležité je, že čtveřice po sobě zanechala odkaz v podobě „Visions in Bone“, a protože se tomu tak stalo již před nějakou dobou, je nejvyšší čas se na něj podívat.

Předchozí počin „Consolamentum“ mě v době vydání nadchnul, avšak s přibývajícími poslechy jako by jeho kouzlo vyprchalo – ne úplně, nicméně v porovnání se starší tvorbou ano, především pak s „In the Chapel of the Black Hand“ (dost proto, že mám slabost pro hypnotický vokál Sharie). S časem přišlo vystřízlivění a ne všechny momenty, které mi dříve přišly přinejmenším velmi dobré, vnímám spíše jako dotažené do konce či až tak silné, aby byly schopny obstát ve srovnání se starší tvorbou, díky čemuž mě album tolik nebaví (jakkoliv je stále nadprůměrné). A snad jako by si něco podobného uvědomovali i The Wounded Kings, kteří se na „Visions in Bone“ pokusili spolu s Georgem Birchem alespoň částečně navrátit duch starých desek a postavit jej do nového světla.

Tato poslední cesta je zavedla až k formě, která si stále drží charakteristický rukopis kapely a všechny její poznávací prvky, avšak v jádru okultní doom metal více nasákl psychedelickými žánry, až místy transmutoval ve stoner – stále však opředený rituálním tajemnem a vším, co k trademarku The Wounded Kings patří (respektive patřilo), čemuž odpovídá i zvuk. Basový základ je stále patřičně mazlavý a bahnitý, ale kytary pokračují tam, kde na předchozím albu skončily, jsou ještě o něco více éterické a vzdušné. Zároveň se sólové kytaře opět dostalo více prostoru pro její psychedelické vyhrávky, jež teď nesou na budované atmosféře přinejmenším stejný podíl jako rozvláčné riffy. V porovnání s „Consolamentum“ pak deska působí melodičtěji a díky sólům se jí dostává oněch potřebných omamných ozdob, makoviček na marihuanových koláčcích, které mi minule přece jen trochu chyběly. A přičtu-li podbarvení v podobě osudově znějících varhan, jako je tomu třeba v druhé části úvodního opusu „Beast“, dostanu podmanivé momenty stahující představivost kamsi do hlubiny plné lovecraftových ďasů – což je přesně to, co od téhle hudby očekávám.

The Wounded Kings

Recept, podle něhož je „Visions in Bone“ vytvořeno, se ovšem nijak razantně nemění a totéž platí i pro ingredience. The Wounded Kings si drží svůj typický rukopis, jediná výraznější změna byla zmíněna výše, vše ostatní je v podstatě při starém. Kapela stále šíří ono plíživé zlo, jež se zarývá do morku kostí podobně jako lezavé listopadové počasí, umí ale i zjemnit až takřka k bluesovým motivům (jako třeba ve střední části závěrečné „Vanishing Sea“, čímž mi trochu připomínají německé Samsara Blues Experiment) – v neposlední řadě stále dokážou i pořádně zabrat a naservírovat pořádně energický riff, jak ukazuje dvojka „Vultures“. Nad tím vším se přízračně vznáší Birchův čistý vokál, ačkoliv mám dojem, že kdyby nebyl zkreslen a vyzněl podobně étericky jako na prvních albech, asi by mi sedl víc. Musí se nechat, že jistá nepřirozenost rovněž přispívá k atmosféře „Visions in Bone“ svojí odtažitostí a netečností a z některých pasáží docela mrazí, zároveň se ve slabších chílích jeví jako mdlý, nevýrazný, příliš upozaděný.

The Wounded Kings

Žel nejde o jedinou výtku, kterou bych vůči „Visions in Bone“ měl, protože mě na ní štvou některé věci, jaké mi vadily už minule. Bohužel ani tentokrát není album bez vaty, byť není tak do očí bijící. Potenciálně hluchá místa, kde na prvních albech tvořily varhany a klávesové aranže mlžný opar, nyní zachraňují libová sóla, jež minule byla pořádně jen v kratičkých mezihrách. Kvituji, že se těmto štěkům dalo vale a The Wounded Kings se soustředili na plnohodnotné kompozice, i tak se ovšem najde pár věcí, které mi připadají zbytečné, případně mě až iritují. Jde především o čtvrtou „Bleeding Sky“ – ta ničím nevyniká a vedle monumentů se stopáží osm a více minut působí jako nic neříkající přílepek. Jediným důvodem její existence je pravděpodobně potřeba oddělit dva monolity „Kingdom“ a „Vanishing Sea“. Ty jsou si totiž strukturou podobné jako vejce vejci: úvodní tlak, následovaný dlouhou monotónní pasáží s pomalu rozvíjeným riffem, na jejímž konci začíná klidnější chvilka před masivním závěrem. Jakkoliv obě skladby fungují samy o sobě přinejmenším velmi dobře, když je postavím vedle sebe, nejsou tak odlišné, a to ani hudebně, abych dokázal po paměti určit, která píseň je vlastně která.

The Wounded Kings

Trochu to vypadá, jako by se The Wounded Kings v určitých momentech motali v kruhu a nevěděli z něj kudy kam. Ač „Visions in Bone“ není špatná deska, ve výsledku na mě působí víc coby slepenec jednotlivin než jako kompaktní celek, jak tomu bývalo kdysi. Stále nabízí řadu věcí, které mě baví a pro které se k téhle labutí písni svých oblíbených okultistů budoucnu možná vrátím – a tyhle věci, zejména omamnou atmosféru a dechberoucí momenty, novinka dělá na výbornou, rozhodně lépe než „Consolamentum“. Od začátku až do konce ovšem nefunguje tak, jak bych si přál, a není tak pohlcující jako „The Shadow Over Atlantis“ nebo „In the Chapel of the Black Hand“, pročež si spíš vyzobu jednotlivé skladby, než abych poslouchal celé album. Mimo jiné částečně zodpovídá i na úvodní lehkou polemiku o tom, proč The Wounded Kings tak náhle skončili. Jakkoliv minimum informací nechává mnoho otázek nezodpovězených, osobně mám za to, že než další nahrávku, která by pokračovala v nastaveném kurzu bloudění ve vlastních stopách, jsem rád, že to pánové zabalili ještě se ctí, byť už ne v nejlepším. Nechť jsou ke „Zraněným králům“ staří bohové milosrdni.


Abysmal Grief – Reveal Nothing…

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.11.2016
Label: Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Cursed Be the Rite
02. Exsequia Occulta
03. Sepulchre of Misfortune
04. Hearse
05. Borgo Pass
06. Creatures from the Grave
07. Brides of the Goat
08. The Samhain Feast
09. Grimorium Verum
10. Celebrate What They Fear
11. Chains of Death [Death SS cover]

Hrací doba: 78:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Italští okultisté Abysmal Grief v letošním roce dovršili druhou dekádu své činnosti, což je už poměrně hezká meta. Něco takového samozřejmě není jen tak, pročež se to funebrácká čtveřice ve spolupráci s firmou Terror from Hell Records rozhodla oslavit vydáním speciálního počinu „Reveal Nothing…“.

Nejen vzhledem k formátu nahrávky, ale i s ohledem na její formu je nutno ztratit pár slov o tom, jak samotné vydání vypadá. Nejedná se totiž o jen tak ledasjakou kompilačku, s níž si člověk může vytřít prdel, protože se k ničemu lepšímu nehodí. Vedle standardní CD edice vyšla i sběratelská specialitka určená těm nejvěrnějším fanatikům Abysmal Grief, kteří touží mít ve své sbírce to nejlepší.

Jedná se o luxusní, na pouhých sto kusů limitovaný dřevěný box, jehož součástí byly kromě CD „Reveal Nothing…“ následující věci: exkluzivní tričko, exkluzivní plakát, odznak, podepsaný certifikát a dále – teď to začne mít zajímavé – demosnímek „Mors te audit“ (1999) na audiokazetě a navrch hřbitovní zemina (pro evropské fandy) nebo kadidlo (objednávky do zbytku světa). A teď jedna špatná zpráva pro případné zájemce – box se již samozřejmě vyprodal, takže si oficiálně můžete koupit pouze samotné CD „Reveal Nothing…“. Ale tak známe ty naše internety – nějaká kurva už to prodává na Discogs za €300 (původní cena €53), haha. Ať zdechne.

Nyní přistupme k tomu, co je vlastně náplní „Reveal Nothing…“. Jedná se o kompilaci skladeb z různých EPček, splitek a singlů, jichž mají Abysmal Grief na kontě docela požehnaný počet. To vše uvozuje zbrusu nová věc „Cursed Be the Rite“, s níž celý počin začíná. Pro přehlednost si sepišme, z jakých počinů je „Reveal Nothing…“ poskládáno (uveden rok původního vydání, počet písní a jejich pozice v tracklistu kompilace):

• nová skladba „Cursed Be the Rite“ (1),
• singl „Exsequia Occulta“ (2000) – dvě skladby (2-3),
• singl „Hearse“ (2002) – dvě skladby (4-5),
• split „Creatures from the Grave“ (2004; na druhé straně splitu Tony Tears) – jedna skladba (6),
• split „Brides of the Goat“ (2009; na druhé straně splitu Denial of God) – jedna skladba (7),
• EP „The Samhain Feast“ (2009) – dvě skladby (8-9),
• EP „Celebrate What They Fear“ (2012) – dvě skladby (10-11).

Samozřejmě se nabízí jedovatá otázka o smyslu „Reveal Nothing…“, když je zjevně určeno fanatikům, kteří však většinu těchto počinů, ne-li dokonce všechny, již budou mít ve sbírkách v původních edicích. Takovým lidem totiž kompilace nepřinese nic nového kromě „Cursed Be the Rite“ a exkluzivity boxu. Anebo taky možnost ohulit muziku Abysmal Grief při řízení, protože gramofon v autě snad nemají ani ti největší fajnšmekři, aby si po cestě na dovču mohli drtit okultní doom metal na sedmipalcích, haha.

Abysmal Grief

Ale ani takováhle polemika nijak nesnižuje úroveň vlastních písní, která je u Abysmal Grief standardně vysoká. Když nic jiného, „Reveal Nothing…“ dokazuje, že tahle kapela je natolik dobrá, že ani na neřadovky necpe žádný béčkový materiál. Hned úvodní nový track „Cursed Be the Rite“ představuje čistou esenci Abysmal Grief. Vše, co jste na téhle bandě kdy mohli mít rádi, tu samozřejmě je. Abychom zmínili ty nejdůležitější atributy: ultimátně dřevní riffování, které je tak METAL, že víc už to snad ani nejde, nehorázně rajcovní funerální klávesy a mysteriózní deklamace Labese C. Necrothytuse. Tenhle recept je dost jednoduchý a Abysmal Grief jej omílají pořád dokola, ale kurva, komu to vadí, když je to pořád takhle výborné?!

Ve velkém stylu se pokračuje i dále. Třináctiminutová „Exsequia Occulta“ je pomalá tryzna, z níž atmosféra teče po kýblech. „Sepulchre of Misfortune“ naopak vyniká zvonivými klávesami, tradičně parádním vokálem a působivým finále. Největší hity kompilace představují vály ze singlu „Hearse“. Titulní „Hearse“„Borgo Pass“ jsou hymny jak hovado a navíc obě nabídnou parádní sóla – první jmenovaná kytarové, druhá jmenovaná klávesové. Především „Borgo Pass“ je naprostá chuťovka, o níž jsem donedávna ani netušil. Až se nechce věřit, že Abysmal Grief takhle parádní song zahrabali na B stranu starého singlu. Nechci to přehánět, ale už jenom kvůli tomuto songu stálo za to „Reveal Nothing…“ poslouchat.

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Asi největší nevýhodou kompilace z hlediska posluchačského zážitku je fakt, že se s osmou skladbou „The Samhain Feast“ citelně změní zvuk. Prvních sedm písniček se +/- drží ve stejném soundu, ale poslední čtyři jsou o poznání dřevnější a špinavější, což působí trochu rušivě a uši si musí uprostřed nahrávky převykat. Ale to se asi vzhledem k povaze počinu dalo očekávat.

Pokud muziku Abysmal Grief uctíváte a doposud znáte především dlouhohrající počiny, pak vězte, že poslechem „Reveal Nothing…“ vůbec nic nezkazíte. Italové si drží svou vysokou kvalitu i na krátkohrajících plackách. Tuto část tvorby kompilace přináší v úhledném celku, což vlastně taky dává smysl – byť je pravda, že se zde nenacházejí všechny neřadovky. I když pomineme pravěká dema (ačkoliv jedno z nich bylo přítomno na kazetě v boxu), tak stále chybí EP „Foetor funereus mortuorum“ (2011) a novější splitka s Runes Order (2015) respektive Epitaph (2016). Tyto jsou – stejně jako některé další neřadovky na kompilaci přítomné – ale stále k sehnání ve svých původních edicích. V případě zájmu doporučuji provést nájezd na e-shopy Horror Records a Terror from Hell Records.

Abysmal Grief


Riti Occulti – Tetragrammaton

Riti Occulti - Tetragrammaton

Země: Itálie
Žánr: occult stoner / doom / black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah

Hrací doba: 43:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Riti Occulti

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.

Riti Occulti


Prosternatur – Abyssus abyssum invocat

Prosternatur - Abyssus abyssum invocat

Země: Evropa
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.7.2016
Label: Mercenary Musik

Tracklist:
01. Hydragyrum
02. Mortification of the Flesh
03. Zoroastrianism
04. Eleusinian Mysteries
05. Scrying Mirror
06. Heterodox

Hrací doba: 36:03

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno Prosternatur se zjevilo zničehonic, nicméně jeho debut „Abyssus abyssum invocat“ budí jistý ohlas, který není úplně zanedbatelný. A je pravda, že v tomto případě to není neprávem. Asi bych se zdráhal označovat produkci Prosternatur jako nestandardní či snad dokonce výjimečnou, taková z formálního hlediska věci jistě není, ale i přesto má „Abyssus abyssum invocat“ svojí auru, jakou nelze přehlížet. A jen ona sama je nakonec natolik silná, aby deska za pozornost stála.

Vraťme se ovšem na začátek – chtělo by se dodat: abychom vůbec tušili, s kým máme tu čest. V případě Prosternatur by však takový požadavek byl docela bláhový. Sestava formace je totiž zcela anonymní. Ví se pouze to, že ji tvoří čtyři lidé pocházející z různých koutů Evropy. Existují jisté náznaky, dle nichž by se dalo soudit, že se jedná o hudebníky již nějakou dobu aktivní, ale to berte čistě jako domněnku, která nemusí být pravdivá. Tak či onak, motivace k takové anonymitě je vcelku zřejmá – prý neodvádět posluchačovu pozornost a za vše ostatní nechat mluvit pouze a jenom hudbu.

Pod povedeným přebalem (ty dětičky vypadají dost strašidelně… do toho by snad nešel ani ten nejortodoxnější pedofil) se ukrývá porce chorobného black metalu o pěti chodech, které lemují atmosférický předkrm a podobně atmosférický dezert. Právě „Hydragyrum“ a „Heterodox“ na úvod respektive závěr alba představují snad jediné rozvolnění – ale toto je samozřejmě nutno brát s jistou dávkou rezervovanosti, neboť ani zde se nebavíme o pozitivní atmosféře. Obě písně však fungují vysoce uspokojivě: „Hydragyrum“ jakožto předzvěst zla, které bude následovat; „Heterodox“ jakožto dovětek, jenž dá posluchači čtyři minuty prostor, aby si mohl alespoň částečně srovnat v hlavě, co právě slyšel.

„Abyssus abyssum invocat“ rozhodně není lehká nahrávka, s níž byste si potykali hned na prvním rande. Docela by mě zajímalo, jak se poslechem prokousávali ostatní posluchači, kteří již s debutem Prosternatur měli tu čest, poněvadž mně osobně to dalo chvíli zabrat. Zpočátku mi „Abyssus abyssum invocat“ znělo jen jako další obyčejné cvičení na téma moderního mnohovrstevnatého black metalu s oparem okultna, jehož úroveň sice formálně není hloupá, ale že bych si u toho chrochtal blahem… to fakt ne. Postupně však debut Prosternatur začal odkrývat svá zákoutí a ukázalo se, že černý kov v tomhle podání svou hloubku má.

„Abyssus abyssum invocat“ vyniká hlavně ve dvou věcech. Tou první je kytarová stránka, která je patřičně zvrhlá. Vlastně ve všech čtyřech blackmetalových písních se nacházejí výtečné hnusné riffy, do nichž je radost se zaposlouchat. Osobně mě asi nejvíce zaujaly ty v „Zoroastrianism“ a především „Scrying Mirror“, nicméně nutno dodat, že „Mortification of the Flesh“ ani „Eleusinian Mysteries“ nijak zvlášť nezaostávají a s přehledem drží vysokou laťku kvality. Jen tak mimochodem, přesně zde vězí ono prvotní nedocenění „Abyssus abyssum invocat“, protože mi prostě chvíli trvalo, než tento aspekt alba vyplul na povrch a konečně jsem jej začal výrazně vnímat.

Prosternatur

Druhým stěžejním atributem desky je pak samozřejmě atmosféra. Je nutno uznat, že ta se Prosternatur vyvedla a je chorobná, což je rozhodně hodno ocenění. První poslechy drží desku nad vodou právě ona a právě díky tomu, že jsem ji hned od počátku vnímal, jsem „Abyssus abyssum invocat“ nezahodil a rozhodl se počkat si, jak se to celé vyvine. Je potěšující, že se to nakonec vyvinulo směrem, v nějž jsem doufal. Aby to ale nevyznělo špatně, naštěstí se nebavíme o nějakém extrémně dlouhém procesu – říkám, že chvíli mi to trvalo, ale ta chvíle je počítána v jednotkách, nikoliv desítkách poslechů.

Na druhou stranu, nalijme si čistého vína, abychom Prosternatur zase příliš nepřeceňovali. „Abyssus abyssum invocat“ je bezesporu kvalitní nahrávka a především je velice slibná, protože pokud nezůstane jen u ní, pak by další kroky Prosternatur mohly být dost zajímavé. Což je dost, není to málo, ale zcela jistě to není nejvyšší dosažitelná meta. Bavíme se o dobrém a nadprůměrném albu, ale je nutno dodat, že do úrovně špiček oboru „Abyssus abyssum invocat“ stále cosi schází a že se žánrovým vrcholům letošního roku deska kouká jen na záda.

Prosternatur


Disharmonic – Carmini mortis [Omicron Omega]

Disharmonic - Carmini mortis [Omicron Omega]

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Beyond… Productions / Black Tears

Hrací doba: 86:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic se na našich stránkách nesetkáváme prvně. Již v minulosti jsme si zde posvítili na minialbum „Il rituale dei non morti“ a desku „Magiche arti e oscuri deliri“ z loňského roku. Dneska se zaměříme na jejich další počin „Carmini mortis [Omicron Omega]“. V jeho případě ovšem bude docela zásadní si nejdříve objasnit, co je tahle nahrávka vůbec zač. A v předstihu mohu prozradit, že v tom svou roli bude hrát i jmenované EP.

Pro plné objasnění okolností si dejme historické okénko. Disharmonic začali hrát na konci 90. let a posléze se rozpadli v roce 2003 s jedním albem na kontě a s rozpracovaným následovníkem, k jehož vydání už ovšem nedošlo. Obnova činnosti přišla v roce 2011, kdy Disharmonic navázali na rozdělaný materiál, počin dokončili a vydali jej pod názvem „Carmini mortis“. Šlo o koncepční desku o smrti… nebo ještě lépe řečeno: o její část. K dotažení konceptu totiž došlo až v roce 2014 s ípkem „Il rituale dei non morti“, jež k původním dvanácti skladbám a 70 minutám přidalo další tři kompozice a 16 minut.

Původní edice „Carmini mortis“ je už dnes beznadějně vyprodaná (alespoň tedy oficiálně, známe Discogs, že ano). A právě zde vstupuje do hry „Carmini mortis [Omicron Omega]“, což je v jádru reedice alba, nicméně tentokrát jde o dvojdisk, jenž nabízí koncept v celé jeho kráse, tedy včetně „Il rituale dei non morti“.

Hudebně samozřejmě nejde o nic nového. Kdo slyšel oba počiny v době jejich originálního vydání, tak ví, o čem to bude. A pokud jste je neslyšeli, ale setkali jste se s poslední deskou „Magiche arti e oscuri deliri“, tak to vlastně víte taky. Disharmonic se totiž mezi oběma alby nijak neposunuli, takže se stále jedná o doom metal, mezi jehož hlavní charakteristiky patří okultismus, mystická aura, špína, táhlé opilé riffy, záhrobní deklamace a silná atmosféra. A také nestravitelnost, jelikož pořád platí, že Disharmonic jsou na poslech dost těžcí a chvíli to trvá, než posluchač plně docení sílu skladeb jako „Oscurità senza tempo“, „La litania del chiedo…“ či „Uno scritto a mezza mano“. V případě „Carmini mortis [Omicron Omega]“ je nestravitelnost patrnější tím spíš, že spojením dvou dříve oddělených počinů narostla stopáž na bezmála hodinu a půl. Na druhou stranu však musím přiznat, že v rámci celku lépe fungují i písně z „Il rituale dei non morti“, které mě jako samostatné EP zas tolik nezaujaly.

Disharmonic

„Carmini mortis [Omicron Omega]“ se určitě vyplatí pořídit lidem, jimž se líbilo „Magiche arti e oscuri deliri“, ale starší tvorbu Disharmonic doposud neznají, a lidem, kteří sice starší tvorbu znají, ale původní edice „Carmini mortis“ jim unikla. Nakonec si to vlastně můžete pustit i tehdy, pokud jste se s Disharmonic zatím nesetkali… sice to má hodinu a půl a je docela záhul to vstřebat, ale to platí o všech počinech téhle kapely, takže vás „Carmini mortis [Omicron Omega]“ nemůže odradit s o nic větší pravděpodobností než zbylé nahrávky.


Psychedelic Witchcraft – The Vision

Psychedelic Witchcraft - The Vision

Země: Itálie
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. A. Creature
02. Witches Arise
03. Demon Liar
04. Wicked Ways
05. The Night
06. Different
07. The Only One That Knows
08. War
09. Magic Hour Blues

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italští Psychedelic Witchcraft mě zaujali již v loňském roce, kdy vydali své první ípko „Black Magic Man“. Ve své podstatě šlo o extrémně neoriginální věc, která snoubila dva velké trendy v současné rockové muziky – retro a okultismus. Takovýchto kapel je poslední roky jak nasráno a je to prostě módní vlna. Psychedelic Witchcraft z ní vlastně nevybočují vůbec nijak. Přesto mi jejich počínání bylo z nějakého důvodu sympatické, a ačkoliv jmenované minialbum ve své podstatě nenabízelo vůbec nic zvláštního, docela jsem se u něj bavil. Jinými slovy řečeno, má první zkušenost s produkcí Psychedelic Witchcraft vůbec nebyla odstrašující, spíš byla lepší nežli horší, takže jsem neměl důvodu vyhýbat se dlouhohrajícímu debutu „The Vision“, jenž spatřil světlo světa letos. A tentokrát už pod značkou zavedeného labelu Soulseller Records, byť ten se obecně zaměřuje spíše jiným směrem. Ale i to svým způsobem svědčí o tom, že hudba italské party není jalová.

„The Vision“ se v jádru nese na podobné, ne-li dokonce vlně jako jeho neřadový předchůdce. K popisu dlouhohrajícího debutu bych vlastně mohl použít vesměs ta samá slova, jaká jsem pronesl v minulém odstavci na adresu „Black Magic Man“. Stručně řečeno, opět je to retro rokec jak prase, okultismus, uhrančivá zpěvačka, sedmdesátky a všechny tyhle věci – nechybí nic, co člověk od takto laděné formace očekává a co neslyšel už jinde. Přesto je na „The Vision“ oproti krátkohrající prvotině slyšet citelný posun kupředu.

Tento posun se samozřejmě netýká stylového posunu, což z předcházejícího odstavce asi vyplynulo. Je tu ovšem znatelný progres co do kvalit a přesvědčivosti, s jakou Psychedelic Witchcraft ten svůj hippie rock hrají. EP „Black Magic Man“ bylo vcelku zábavné, ale stále na něm byly cítit rezervy a ne úplně všechno bylo dokonalé, tu a tam to přeci jen zaskřípalo. Během jediného roku ovšem Italové dokázali vychytat nedostatky a okultní plácačkou pozabíjet všechny přítomné mouchy, takže na „The Vision“ už prezentují vyzrálý materiál – vyzrálý v rámci mezí tohoto druhu hudby, jež je v roce 2016 už jen ze svojí podstaty tuze neobjevná.

Jsou ovšem případy, kdy se dá neobjevnost a neoriginalita odpouštět, což se týká i alba „The Vision“, na němž Psychedelic Witchcraft posledně naznačený potenciál prostě dokázali naplnit. Hlavní síla desky tkví ve skladatelské lehkosti, díky níž se to strašně hezky poslouchá, a v uvěřitelnosti, která je u podobně zpátečnických záležitostí prostě nutnost. Jistě, skladby jako „Demon Liar“, „Wicked Ways“ či „The Only One That Knows“ jsou ve své podstatě ztělesněním všech klišé klasického hard rocku a psychedelického rocku, ale Psychedelic Witchcraft to drhnou natolik zábavně, že nad tím člověk s radostí mávne rukou a radši si bude užívat šlapavé rockové tempo, příjemně ušpiněné riffy, kvílívá sóla, bluesrockové náznaky i silný a sebejistý projev Virginie Monti, jejíž vokál patří k ozdobám téhle party. K pocitu parádní rockové jízdy pak jistě napomáhá i skutečnost, že Italové sázejí především na hitové songy a vyloženě pomalejší skladby na „The Vision“ nabízejí jen dvě – „The Only One That Knows“ a „Magic Hour Blues“.

Psychedelic Witchcraft

Samozřejmě, není sporu o tom, že Psychedelic Witchcraft nenabízejí vůbec nic nového. Na tuhle hru je nutno přistoupit – jakmile se vám do toho moc nechce, tak asi není moc šance, že byste si poslech „The Vision“ užili. Pokud ale u tohoto druhu muziky zvládnete překousnout zmiňovaná negativa, jistě se budete bavit. Italům navíc do karet hraje i jistá neokoukanost a „skrytost“ jejich jména – s nadsázkou řečeno, jestli se vám Blues Pills hudebně líbí, ale sere vás jejich otravná tlačenka, pak jsou Psychedelic Witchcraft určeni právě vám.


Infernal Diatribe – Videha Mukti

Infernal Diatribe - Videha Mukti

Země: Indie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2016
Label: Transcending Obscurity India

Hrací doba: 27:46

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Indie nepatří a nikdy nepatřila k metalovým velmocím, nicméně už jen z pozice druhé nejlidnatější země na planetě je jasné, že i tady se tvrdá muzika hrát bude. Nepochybuji o tom, že nějaká jména byste jistě dohromady dali, ostatně hned několik jsme si jich zde již v minulosti představili, z Indie i obecně z této oblasti včetně okolních států. A nyní se krátce podíváme na další takovou smečku.

O Infernal Diatribe, jejichž domovinou je metropole Kalkata v Západním Bengálsku, toho moc k povídání ještě není. Myšleno tedy co do historie skupiny. Pětice totiž minulý měsíc debutovala se svým úplně prvním počinem, jímž se stalo minialbum „Videha Mukti“, na němž se nacházejí čtyři songy o souhrnné délce necelé půlhodinky.

Nemusíte mít zrovna doktorát z matfyzu, abyste si spočítali, že při necelé půlhodině hrací doby a čtyřech skladbách nepůjde o krátké vypalovačky. Infernal Diatribe se toho nebáli a vyšlápli si na písně relativně delší rázu – úvodní dvojice trvá cca osm minut každá a další dvě kolegyně lehce přesáhly šest minut času. Se zaměřením, jaké Indové zvolili, by se to však dalo i pochopit, jelikož Infernal Diatribe svůj black metal častují přídomky jako spirituální či okultní. Jenže napsat si tohle do popisku na Facebooku je jedna věc a hudební realita je věc druhá.

Jakési pokusy o okultno se na „Videha Mukti“ tu a tam objeví, ale mnohé jiné pasáže by mně osobně seděly spíš do hájemství DSBM. A bohužel musím dodat, že značně průměrného hájemství. Samozřejmě, od debutující kapely z Indie asi nelze čekat zázraky, naopak by bylo překvapením, kdyby šlo o skutečně dobrou záležitost, ale nezkušeností lze průměrnost leda tak částečně omluvit a pochopit, nejde však kvůli ní zastírat skutečnost. Infernal Diatribe jednoduše hrají nevýrazně a na jejich prvním počinu je cítit množství dětských nemocí. Počínaje trochu blbě nazvučenými bicími (v sypačkách to zní fakt nechutně strojově a nepřirozeně… místy bych bubeníka skoro i podezříval, že si vypomáhá nějakým počítačovým dopingem), konče zpěvákem, jehož vřískání mi připadá docela směšné (viz třeba konec hned prvního songu).

Výjimečně se nějaký ne úplně marný riff či jiný motiv objeví, to zase ano, ale rozhodně nejde o nic natolik zásadního, aby stálo za to „Videha Mukti“ poslouchat. Alespoň mě tedy žádné spirituálno nepohltilo. Infernal Diatribe hrají takový ten neviditelný průměr, jakého je všude spousta. Nezkušenosti, začínající kapela, nejspíš ne úplně vhodné podmínky pro hraní takové hudby… oukej, to beru a chápu, ale nejsou to důvody pro to, aby albu člověk přidával a dělal z něj něco, čím není. Jistý potenciál by tu asi mohl být, ale z toho, jak se Indové prezentují, moc nevěřím tomu, že bude někdy přetaven v monolit, který by skutečně stál za slyšení.