Archiv štítku: occult

Abysmal Grief – Reveal Nothing…

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.11.2016
Label: Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Cursed Be the Rite
02. Exsequia Occulta
03. Sepulchre of Misfortune
04. Hearse
05. Borgo Pass
06. Creatures from the Grave
07. Brides of the Goat
08. The Samhain Feast
09. Grimorium Verum
10. Celebrate What They Fear
11. Chains of Death [Death SS cover]

Hrací doba: 78:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Italští okultisté Abysmal Grief v letošním roce dovršili druhou dekádu své činnosti, což je už poměrně hezká meta. Něco takového samozřejmě není jen tak, pročež se to funebrácká čtveřice ve spolupráci s firmou Terror from Hell Records rozhodla oslavit vydáním speciálního počinu „Reveal Nothing…“.

Nejen vzhledem k formátu nahrávky, ale i s ohledem na její formu je nutno ztratit pár slov o tom, jak samotné vydání vypadá. Nejedná se totiž o jen tak ledasjakou kompilačku, s níž si člověk může vytřít prdel, protože se k ničemu lepšímu nehodí. Vedle standardní CD edice vyšla i sběratelská specialitka určená těm nejvěrnějším fanatikům Abysmal Grief, kteří touží mít ve své sbírce to nejlepší.

Jedná se o luxusní, na pouhých sto kusů limitovaný dřevěný box, jehož součástí byly kromě CD „Reveal Nothing…“ následující věci: exkluzivní tričko, exkluzivní plakát, odznak, podepsaný certifikát a dále – teď to začne mít zajímavé – demosnímek „Mors te audit“ (1999) na audiokazetě a navrch hřbitovní zemina (pro evropské fandy) nebo kadidlo (objednávky do zbytku světa). A teď jedna špatná zpráva pro případné zájemce – box se již samozřejmě vyprodal, takže si oficiálně můžete koupit pouze samotné CD „Reveal Nothing…“. Ale tak známe ty naše internety – nějaká kurva už to prodává na Discogs za €300 (původní cena €53), haha. Ať zdechne.

Nyní přistupme k tomu, co je vlastně náplní „Reveal Nothing…“. Jedná se o kompilaci skladeb z různých EPček, splitek a singlů, jichž mají Abysmal Grief na kontě docela požehnaný počet. To vše uvozuje zbrusu nová věc „Cursed Be the Rite“, s níž celý počin začíná. Pro přehlednost si sepišme, z jakých počinů je „Reveal Nothing…“ poskládáno (uveden rok původního vydání, počet písní a jejich pozice v tracklistu kompilace):

• nová skladba „Cursed Be the Rite“ (1),
• singl „Exsequia Occulta“ (2000) – dvě skladby (2-3),
• singl „Hearse“ (2002) – dvě skladby (4-5),
• split „Creatures from the Grave“ (2004; na druhé straně splitu Tony Tears) – jedna skladba (6),
• split „Brides of the Goat“ (2009; na druhé straně splitu Denial of God) – jedna skladba (7),
• EP „The Samhain Feast“ (2009) – dvě skladby (8-9),
• EP „Celebrate What They Fear“ (2012) – dvě skladby (10-11).

Samozřejmě se nabízí jedovatá otázka o smyslu „Reveal Nothing…“, když je zjevně určeno fanatikům, kteří však většinu těchto počinů, ne-li dokonce všechny, již budou mít ve sbírkách v původních edicích. Takovým lidem totiž kompilace nepřinese nic nového kromě „Cursed Be the Rite“ a exkluzivity boxu. Anebo taky možnost ohulit muziku Abysmal Grief při řízení, protože gramofon v autě snad nemají ani ti největší fajnšmekři, aby si po cestě na dovču mohli drtit okultní doom metal na sedmipalcích, haha.

Abysmal Grief

Ale ani takováhle polemika nijak nesnižuje úroveň vlastních písní, která je u Abysmal Grief standardně vysoká. Když nic jiného, „Reveal Nothing…“ dokazuje, že tahle kapela je natolik dobrá, že ani na neřadovky necpe žádný béčkový materiál. Hned úvodní nový track „Cursed Be the Rite“ představuje čistou esenci Abysmal Grief. Vše, co jste na téhle bandě kdy mohli mít rádi, tu samozřejmě je. Abychom zmínili ty nejdůležitější atributy: ultimátně dřevní riffování, které je tak METAL, že víc už to snad ani nejde, nehorázně rajcovní funerální klávesy a mysteriózní deklamace Labese C. Necrothytuse. Tenhle recept je dost jednoduchý a Abysmal Grief jej omílají pořád dokola, ale kurva, komu to vadí, když je to pořád takhle výborné?!

Ve velkém stylu se pokračuje i dále. Třináctiminutová „Exsequia Occulta“ je pomalá tryzna, z níž atmosféra teče po kýblech. „Sepulchre of Misfortune“ naopak vyniká zvonivými klávesami, tradičně parádním vokálem a působivým finále. Největší hity kompilace představují vály ze singlu „Hearse“. Titulní „Hearse“„Borgo Pass“ jsou hymny jak hovado a navíc obě nabídnou parádní sóla – první jmenovaná kytarové, druhá jmenovaná klávesové. Především „Borgo Pass“ je naprostá chuťovka, o níž jsem donedávna ani netušil. Až se nechce věřit, že Abysmal Grief takhle parádní song zahrabali na B stranu starého singlu. Nechci to přehánět, ale už jenom kvůli tomuto songu stálo za to „Reveal Nothing…“ poslouchat.

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Asi největší nevýhodou kompilace z hlediska posluchačského zážitku je fakt, že se s osmou skladbou „The Samhain Feast“ citelně změní zvuk. Prvních sedm písniček se +/- drží ve stejném soundu, ale poslední čtyři jsou o poznání dřevnější a špinavější, což působí trochu rušivě a uši si musí uprostřed nahrávky převykat. Ale to se asi vzhledem k povaze počinu dalo očekávat.

Pokud muziku Abysmal Grief uctíváte a doposud znáte především dlouhohrající počiny, pak vězte, že poslechem „Reveal Nothing…“ vůbec nic nezkazíte. Italové si drží svou vysokou kvalitu i na krátkohrajících plackách. Tuto část tvorby kompilace přináší v úhledném celku, což vlastně taky dává smysl – byť je pravda, že se zde nenacházejí všechny neřadovky. I když pomineme pravěká dema (ačkoliv jedno z nich bylo přítomno na kazetě v boxu), tak stále chybí EP „Foetor funereus mortuorum“ (2011) a novější splitka s Runes Order (2015) respektive Epitaph (2016). Tyto jsou – stejně jako některé další neřadovky na kompilaci přítomné – ale stále k sehnání ve svých původních edicích. V případě zájmu doporučuji provést nájezd na e-shopy Horror Records a Terror from Hell Records.

Abysmal Grief


Riti Occulti – Tetragrammaton

Riti Occulti - Tetragrammaton

Země: Itálie
Žánr: occult stoner / doom / black metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Invocation of the Protective Angels
02. Adonai I
03. Adonai II
04. Adonai III
05. Adonai IV
06. Atziluth
07. Beri’Ah
08. Yetzirah
09. Assiah

Hrací doba: 43:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

O jméno Riti Occulti asi většina z nás zakopla již v roce 2012. Tehdy totiž těmto italským okultistům vyšlo eponymní debutové album, na čemž by za normálních okolností nebylo zvláštního. Pro našince je tu ovšem jedna zvláštnost, a sice že tato deska vyšla pod značkou českého labelu Epidemie Records, který se o rok později postaral i o druhou řadovku „Secta“.

Doba mírně pokročila a situace se změnila. Své třetí album „Tetragrammaton“ již Riti Occulti nevydávají pod českou firmou, protože obrazně řečeno přesídlili do Portugalska k Nordavind Records, pod nimiž ostatně loni vydali i reedici debutu a digitální singl s předělávkou „Eleanor Rigby“ od The Beatles. Ale to jen tak pro zajímavost, protože jako správným cynickým kurvám je nám samozřejmě u análu, jaká firma je pod tím podepsaná, hlavní je muzika. Tak se na ni půjdeme podívat. Než se tak ale stane, ještě musím poslat jeden rychlý hejt na obal „Tetragrammaton“, který se mi těžce nelíbí. Tyhle pastelové omalovánky mě moc neberou (to se ale netýká jen novinky, sralo mě to už u „Secta“).

Je ovšem potěšující, že vlastní hudební náplň „Tetragrammaton“ je o poznání přitažlivější než onen přebal. Znalce „Secta“ novinka svým zvukem asi příliš nepřekvapí, ale to v současné době vzhledem k objemu diskografie Riti Occulti nelze kapele mlátit o hlavu. Přesto jedna věc potěší – „Tetragrammaton“ mi oproti svému předchůdci připadá o něco dospělejší, a tím pádem bych si dovolil říct, že i lepší.

Tak či onak, opětovně se můžete těšit na okultní stoner / doom metal, za nímž kdesi v pozadí vystrkují své prohnilé růžky taktéž náznaky černého kovu. Plusem Riti Occulti je bezesporu jejich poměrně zvláštní sound plynoucí ze skutečnosti, že nepoužívají kytaru. O veškeré riffování se stará pouze přebuzená baskytara, což zní natolik zajímavě, že nevidím důvodu volat po klasické elektrické kytaře. Zvlášť když Italové i ve stávající sestavě dokážou přijít dostatkem nápadů – ony totiž ani bicí linky nehrají základní bum-čvacht rytmus a navíc jsou tu klávesy, jejichž přínos je v hudbě Riti Occulti obrovský a jejich momenty mnohde patří k tomu nejlepšímu. V neposlední řadě jsou tu pak vokály, které jsou ozdobou Riti Occulti. Kapela disponuje hned dvěma zpěvačkami – Serena Mastracco má na starosti extrémní skřeky, zatímco Elisabetta Marchetti přispívá výtečným čistým zpěvem, jenž je pro mě osobně jednou z největších předností „Tetragrammaton“.

Abychom to s tou chválou ovšem nepřehnali, tak musím upozornit, že Riti Occulti určitě nesázejí jeden geniální nápad za druhým. Ve skutečnosti velká část stopáže stojí pouze na přebasovaném riffování a v některých pasážích se na mysl vkrádá plíživý pocit, že album stagnuje, a dojem, že tahle část mohla (měla) být dotaženější. Jinými slovy řečeno, zajímavý sound je sice příjemný, ale sám o sobě nezachrání úplně vše.

Riti Occulti

Nicméně, Riti Occulti ony slabší chvilky dokážou vyvážit momenty, které jsou naopak výtečné. Vlajkovou lodí „Tetragrammaton“ je zjevně čtyřdílná kompozice „Adonai“, jež zabírá polovinu hrací doby. S postupujícími minutami tetralogie graduje a zejména závěr „Adonai III“ a první půle „Adonai IV“ jsou působivé. Rozjezd druhé jmenované je pak asi vrcholnou pasáží celé nahrávky. Naštěstí je ale co poslouchat i po konci „Adonai“. Orientální prvky v „Atziluth“ dají vzpomenout na bezejmenný debut, hodně mě baví i začátek „Beri’Ah“ a finální „Assiah“ rovněž nepostrádá kvalitní pasáže.

V konečném součtu jsou tedy mé dojmy kladné. Není na místě mluvit o nadšení, to by byla věru přehnaná slova, což ovšem neznamená, že na „Tetragrammaton“ nebylo co k poslouchání. I navzdory jmenovaným neduhům Riti Occulti nahráli povedenou a sympatickou desku s několika vpravdě bravurními momenty. A to vlastně není vůbec špatný výsledek.

Riti Occulti


Prosternatur – Abyssus abyssum invocat

Prosternatur - Abyssus abyssum invocat

Země: Evropa
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.7.2016
Label: Mercenary Musik

Tracklist:
01. Hydragyrum
02. Mortification of the Flesh
03. Zoroastrianism
04. Eleusinian Mysteries
05. Scrying Mirror
06. Heterodox

Hrací doba: 36:03

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno Prosternatur se zjevilo zničehonic, nicméně jeho debut „Abyssus abyssum invocat“ budí jistý ohlas, který není úplně zanedbatelný. A je pravda, že v tomto případě to není neprávem. Asi bych se zdráhal označovat produkci Prosternatur jako nestandardní či snad dokonce výjimečnou, taková z formálního hlediska věci jistě není, ale i přesto má „Abyssus abyssum invocat“ svojí auru, jakou nelze přehlížet. A jen ona sama je nakonec natolik silná, aby deska za pozornost stála.

Vraťme se ovšem na začátek – chtělo by se dodat: abychom vůbec tušili, s kým máme tu čest. V případě Prosternatur by však takový požadavek byl docela bláhový. Sestava formace je totiž zcela anonymní. Ví se pouze to, že ji tvoří čtyři lidé pocházející z různých koutů Evropy. Existují jisté náznaky, dle nichž by se dalo soudit, že se jedná o hudebníky již nějakou dobu aktivní, ale to berte čistě jako domněnku, která nemusí být pravdivá. Tak či onak, motivace k takové anonymitě je vcelku zřejmá – prý neodvádět posluchačovu pozornost a za vše ostatní nechat mluvit pouze a jenom hudbu.

Pod povedeným přebalem (ty dětičky vypadají dost strašidelně… do toho by snad nešel ani ten nejortodoxnější pedofil) se ukrývá porce chorobného black metalu o pěti chodech, které lemují atmosférický předkrm a podobně atmosférický dezert. Právě „Hydragyrum“ a „Heterodox“ na úvod respektive závěr alba představují snad jediné rozvolnění – ale toto je samozřejmě nutno brát s jistou dávkou rezervovanosti, neboť ani zde se nebavíme o pozitivní atmosféře. Obě písně však fungují vysoce uspokojivě: „Hydragyrum“ jakožto předzvěst zla, které bude následovat; „Heterodox“ jakožto dovětek, jenž dá posluchači čtyři minuty prostor, aby si mohl alespoň částečně srovnat v hlavě, co právě slyšel.

„Abyssus abyssum invocat“ rozhodně není lehká nahrávka, s níž byste si potykali hned na prvním rande. Docela by mě zajímalo, jak se poslechem prokousávali ostatní posluchači, kteří již s debutem Prosternatur měli tu čest, poněvadž mně osobně to dalo chvíli zabrat. Zpočátku mi „Abyssus abyssum invocat“ znělo jen jako další obyčejné cvičení na téma moderního mnohovrstevnatého black metalu s oparem okultna, jehož úroveň sice formálně není hloupá, ale že bych si u toho chrochtal blahem… to fakt ne. Postupně však debut Prosternatur začal odkrývat svá zákoutí a ukázalo se, že černý kov v tomhle podání svou hloubku má.

„Abyssus abyssum invocat“ vyniká hlavně ve dvou věcech. Tou první je kytarová stránka, která je patřičně zvrhlá. Vlastně ve všech čtyřech blackmetalových písních se nacházejí výtečné hnusné riffy, do nichž je radost se zaposlouchat. Osobně mě asi nejvíce zaujaly ty v „Zoroastrianism“ a především „Scrying Mirror“, nicméně nutno dodat, že „Mortification of the Flesh“ ani „Eleusinian Mysteries“ nijak zvlášť nezaostávají a s přehledem drží vysokou laťku kvality. Jen tak mimochodem, přesně zde vězí ono prvotní nedocenění „Abyssus abyssum invocat“, protože mi prostě chvíli trvalo, než tento aspekt alba vyplul na povrch a konečně jsem jej začal výrazně vnímat.

Prosternatur

Druhým stěžejním atributem desky je pak samozřejmě atmosféra. Je nutno uznat, že ta se Prosternatur vyvedla a je chorobná, což je rozhodně hodno ocenění. První poslechy drží desku nad vodou právě ona a právě díky tomu, že jsem ji hned od počátku vnímal, jsem „Abyssus abyssum invocat“ nezahodil a rozhodl se počkat si, jak se to celé vyvine. Je potěšující, že se to nakonec vyvinulo směrem, v nějž jsem doufal. Aby to ale nevyznělo špatně, naštěstí se nebavíme o nějakém extrémně dlouhém procesu – říkám, že chvíli mi to trvalo, ale ta chvíle je počítána v jednotkách, nikoliv desítkách poslechů.

Na druhou stranu, nalijme si čistého vína, abychom Prosternatur zase příliš nepřeceňovali. „Abyssus abyssum invocat“ je bezesporu kvalitní nahrávka a především je velice slibná, protože pokud nezůstane jen u ní, pak by další kroky Prosternatur mohly být dost zajímavé. Což je dost, není to málo, ale zcela jistě to není nejvyšší dosažitelná meta. Bavíme se o dobrém a nadprůměrném albu, ale je nutno dodat, že do úrovně špiček oboru „Abyssus abyssum invocat“ stále cosi schází a že se žánrovým vrcholům letošního roku deska kouká jen na záda.

Prosternatur


Disharmonic – Carmini mortis [Omicron Omega]

Disharmonic - Carmini mortis [Omicron Omega]

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Beyond… Productions / Black Tears

Hrací doba: 86:37

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic se na našich stránkách nesetkáváme prvně. Již v minulosti jsme si zde posvítili na minialbum „Il rituale dei non morti“ a desku „Magiche arti e oscuri deliri“ z loňského roku. Dneska se zaměříme na jejich další počin „Carmini mortis [Omicron Omega]“. V jeho případě ovšem bude docela zásadní si nejdříve objasnit, co je tahle nahrávka vůbec zač. A v předstihu mohu prozradit, že v tom svou roli bude hrát i jmenované EP.

Pro plné objasnění okolností si dejme historické okénko. Disharmonic začali hrát na konci 90. let a posléze se rozpadli v roce 2003 s jedním albem na kontě a s rozpracovaným následovníkem, k jehož vydání už ovšem nedošlo. Obnova činnosti přišla v roce 2011, kdy Disharmonic navázali na rozdělaný materiál, počin dokončili a vydali jej pod názvem „Carmini mortis“. Šlo o koncepční desku o smrti… nebo ještě lépe řečeno: o její část. K dotažení konceptu totiž došlo až v roce 2014 s ípkem „Il rituale dei non morti“, jež k původním dvanácti skladbám a 70 minutám přidalo další tři kompozice a 16 minut.

Původní edice „Carmini mortis“ je už dnes beznadějně vyprodaná (alespoň tedy oficiálně, známe Discogs, že ano). A právě zde vstupuje do hry „Carmini mortis [Omicron Omega]“, což je v jádru reedice alba, nicméně tentokrát jde o dvojdisk, jenž nabízí koncept v celé jeho kráse, tedy včetně „Il rituale dei non morti“.

Hudebně samozřejmě nejde o nic nového. Kdo slyšel oba počiny v době jejich originálního vydání, tak ví, o čem to bude. A pokud jste je neslyšeli, ale setkali jste se s poslední deskou „Magiche arti e oscuri deliri“, tak to vlastně víte taky. Disharmonic se totiž mezi oběma alby nijak neposunuli, takže se stále jedná o doom metal, mezi jehož hlavní charakteristiky patří okultismus, mystická aura, špína, táhlé opilé riffy, záhrobní deklamace a silná atmosféra. A také nestravitelnost, jelikož pořád platí, že Disharmonic jsou na poslech dost těžcí a chvíli to trvá, než posluchač plně docení sílu skladeb jako „Oscurità senza tempo“, „La litania del chiedo…“ či „Uno scritto a mezza mano“. V případě „Carmini mortis [Omicron Omega]“ je nestravitelnost patrnější tím spíš, že spojením dvou dříve oddělených počinů narostla stopáž na bezmála hodinu a půl. Na druhou stranu však musím přiznat, že v rámci celku lépe fungují i písně z „Il rituale dei non morti“, které mě jako samostatné EP zas tolik nezaujaly.

Disharmonic

„Carmini mortis [Omicron Omega]“ se určitě vyplatí pořídit lidem, jimž se líbilo „Magiche arti e oscuri deliri“, ale starší tvorbu Disharmonic doposud neznají, a lidem, kteří sice starší tvorbu znají, ale původní edice „Carmini mortis“ jim unikla. Nakonec si to vlastně můžete pustit i tehdy, pokud jste se s Disharmonic zatím nesetkali… sice to má hodinu a půl a je docela záhul to vstřebat, ale to platí o všech počinech téhle kapely, takže vás „Carmini mortis [Omicron Omega]“ nemůže odradit s o nic větší pravděpodobností než zbylé nahrávky.


Psychedelic Witchcraft – The Vision

Psychedelic Witchcraft - The Vision

Země: Itálie
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. A. Creature
02. Witches Arise
03. Demon Liar
04. Wicked Ways
05. The Night
06. Different
07. The Only One That Knows
08. War
09. Magic Hour Blues

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italští Psychedelic Witchcraft mě zaujali již v loňském roce, kdy vydali své první ípko „Black Magic Man“. Ve své podstatě šlo o extrémně neoriginální věc, která snoubila dva velké trendy v současné rockové muziky – retro a okultismus. Takovýchto kapel je poslední roky jak nasráno a je to prostě módní vlna. Psychedelic Witchcraft z ní vlastně nevybočují vůbec nijak. Přesto mi jejich počínání bylo z nějakého důvodu sympatické, a ačkoliv jmenované minialbum ve své podstatě nenabízelo vůbec nic zvláštního, docela jsem se u něj bavil. Jinými slovy řečeno, má první zkušenost s produkcí Psychedelic Witchcraft vůbec nebyla odstrašující, spíš byla lepší nežli horší, takže jsem neměl důvodu vyhýbat se dlouhohrajícímu debutu „The Vision“, jenž spatřil světlo světa letos. A tentokrát už pod značkou zavedeného labelu Soulseller Records, byť ten se obecně zaměřuje spíše jiným směrem. Ale i to svým způsobem svědčí o tom, že hudba italské party není jalová.

„The Vision“ se v jádru nese na podobné, ne-li dokonce vlně jako jeho neřadový předchůdce. K popisu dlouhohrajícího debutu bych vlastně mohl použít vesměs ta samá slova, jaká jsem pronesl v minulém odstavci na adresu „Black Magic Man“. Stručně řečeno, opět je to retro rokec jak prase, okultismus, uhrančivá zpěvačka, sedmdesátky a všechny tyhle věci – nechybí nic, co člověk od takto laděné formace očekává a co neslyšel už jinde. Přesto je na „The Vision“ oproti krátkohrající prvotině slyšet citelný posun kupředu.

Tento posun se samozřejmě netýká stylového posunu, což z předcházejícího odstavce asi vyplynulo. Je tu ovšem znatelný progres co do kvalit a přesvědčivosti, s jakou Psychedelic Witchcraft ten svůj hippie rock hrají. EP „Black Magic Man“ bylo vcelku zábavné, ale stále na něm byly cítit rezervy a ne úplně všechno bylo dokonalé, tu a tam to přeci jen zaskřípalo. Během jediného roku ovšem Italové dokázali vychytat nedostatky a okultní plácačkou pozabíjet všechny přítomné mouchy, takže na „The Vision“ už prezentují vyzrálý materiál – vyzrálý v rámci mezí tohoto druhu hudby, jež je v roce 2016 už jen ze svojí podstaty tuze neobjevná.

Jsou ovšem případy, kdy se dá neobjevnost a neoriginalita odpouštět, což se týká i alba „The Vision“, na němž Psychedelic Witchcraft posledně naznačený potenciál prostě dokázali naplnit. Hlavní síla desky tkví ve skladatelské lehkosti, díky níž se to strašně hezky poslouchá, a v uvěřitelnosti, která je u podobně zpátečnických záležitostí prostě nutnost. Jistě, skladby jako „Demon Liar“, „Wicked Ways“ či „The Only One That Knows“ jsou ve své podstatě ztělesněním všech klišé klasického hard rocku a psychedelického rocku, ale Psychedelic Witchcraft to drhnou natolik zábavně, že nad tím člověk s radostí mávne rukou a radši si bude užívat šlapavé rockové tempo, příjemně ušpiněné riffy, kvílívá sóla, bluesrockové náznaky i silný a sebejistý projev Virginie Monti, jejíž vokál patří k ozdobám téhle party. K pocitu parádní rockové jízdy pak jistě napomáhá i skutečnost, že Italové sázejí především na hitové songy a vyloženě pomalejší skladby na „The Vision“ nabízejí jen dvě – „The Only One That Knows“ a „Magic Hour Blues“.

Psychedelic Witchcraft

Samozřejmě, není sporu o tom, že Psychedelic Witchcraft nenabízejí vůbec nic nového. Na tuhle hru je nutno přistoupit – jakmile se vám do toho moc nechce, tak asi není moc šance, že byste si poslech „The Vision“ užili. Pokud ale u tohoto druhu muziky zvládnete překousnout zmiňovaná negativa, jistě se budete bavit. Italům navíc do karet hraje i jistá neokoukanost a „skrytost“ jejich jména – s nadsázkou řečeno, jestli se vám Blues Pills hudebně líbí, ale sere vás jejich otravná tlačenka, pak jsou Psychedelic Witchcraft určeni právě vám.


Infernal Diatribe – Videha Mukti

Infernal Diatribe - Videha Mukti

Země: Indie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2016
Label: Transcending Obscurity India

Hrací doba: 27:46

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Indie nepatří a nikdy nepatřila k metalovým velmocím, nicméně už jen z pozice druhé nejlidnatější země na planetě je jasné, že i tady se tvrdá muzika hrát bude. Nepochybuji o tom, že nějaká jména byste jistě dohromady dali, ostatně hned několik jsme si jich zde již v minulosti představili, z Indie i obecně z této oblasti včetně okolních států. A nyní se krátce podíváme na další takovou smečku.

O Infernal Diatribe, jejichž domovinou je metropole Kalkata v Západním Bengálsku, toho moc k povídání ještě není. Myšleno tedy co do historie skupiny. Pětice totiž minulý měsíc debutovala se svým úplně prvním počinem, jímž se stalo minialbum „Videha Mukti“, na němž se nacházejí čtyři songy o souhrnné délce necelé půlhodinky.

Nemusíte mít zrovna doktorát z matfyzu, abyste si spočítali, že při necelé půlhodině hrací doby a čtyřech skladbách nepůjde o krátké vypalovačky. Infernal Diatribe se toho nebáli a vyšlápli si na písně relativně delší rázu – úvodní dvojice trvá cca osm minut každá a další dvě kolegyně lehce přesáhly šest minut času. Se zaměřením, jaké Indové zvolili, by se to však dalo i pochopit, jelikož Infernal Diatribe svůj black metal častují přídomky jako spirituální či okultní. Jenže napsat si tohle do popisku na Facebooku je jedna věc a hudební realita je věc druhá.

Jakési pokusy o okultno se na „Videha Mukti“ tu a tam objeví, ale mnohé jiné pasáže by mně osobně seděly spíš do hájemství DSBM. A bohužel musím dodat, že značně průměrného hájemství. Samozřejmě, od debutující kapely z Indie asi nelze čekat zázraky, naopak by bylo překvapením, kdyby šlo o skutečně dobrou záležitost, ale nezkušeností lze průměrnost leda tak částečně omluvit a pochopit, nejde však kvůli ní zastírat skutečnost. Infernal Diatribe jednoduše hrají nevýrazně a na jejich prvním počinu je cítit množství dětských nemocí. Počínaje trochu blbě nazvučenými bicími (v sypačkách to zní fakt nechutně strojově a nepřirozeně… místy bych bubeníka skoro i podezříval, že si vypomáhá nějakým počítačovým dopingem), konče zpěvákem, jehož vřískání mi připadá docela směšné (viz třeba konec hned prvního songu).

Výjimečně se nějaký ne úplně marný riff či jiný motiv objeví, to zase ano, ale rozhodně nejde o nic natolik zásadního, aby stálo za to „Videha Mukti“ poslouchat. Alespoň mě tedy žádné spirituálno nepohltilo. Infernal Diatribe hrají takový ten neviditelný průměr, jakého je všude spousta. Nezkušenosti, začínající kapela, nejspíš ne úplně vhodné podmínky pro hraní takové hudby… oukej, to beru a chápu, ale nejsou to důvody pro to, aby albu člověk přidával a dělal z něj něco, čím není. Jistý potenciál by tu asi mohl být, ale z toho, jak se Indové prezentují, moc nevěřím tomu, že bude někdy přetaven v monolit, který by skutečně stál za slyšení.


The Devil & the Universe – Walpern III – Hexenforst

The Devil & the Universe - Walpern III - Hexenforst

Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / ritual
Datum vydání: 30.4.2016
Label: aufnahme + wiedergabe

Hrací doba: 15:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakouský nezmar Ashley Dayour na nic moc nečeká a své příznivce pravidelně zásobuje novou muzikou i několikrát do roka. Neuběhl ani půlrok od vydání „Benedicere“, třetího alba kozlích okultistů The Devil & the Universe, a už je tady nový počin, jejž Dayour se svým společníkem Davidem Pfisterem a dalšími kumpány naservírovali na Valpuržinu noc.

Jak vidno, z vydávání EPček právě na „čarodky“ si The Devil & the Universe již udělali tradici – už jen z názvu nového minialba, v němž se nachází číslovka III, je zřejmé, že se tohle neděje prvně. Vše začalo s „Walpern“ v roce 2014, loni pak vyšlo „Walpern II – The Blocksberg Sessions“ a nyní „Kozlíci“ servírují „Walpern III – Hexenforst“, které stejně jako jeho předchůdce disponuje skvělým přebalem (rozhodně nelze přehlédnout i jednotný styl a barevné ladění – super!).

„Walpern III – Hexenforst“ nabízí celkem čtyři nové skladby… nebo respektive spíš tři a jeden starší v novém hávu. Vše otvírá titulní „Hexenforst“, což je značně minimalistický dark ambient. U The Devil & the Universe jsem měl vždycky radši spíš ty trochu „rozvernější“ věci, na dark ambient přeci jen existují i lepší experti, nicméně zrovna „Hexenforst“ mě baví a minimálně střední pasáž s mystickým, skoro až ethno nádechem je velice zajímavá. Vrchol EP ovšem přichází ve druhé „Aconitum“, v níž The Devil & the Universe nabídnou uhrančivý beztextový vokál a rituální rytmiku. Kombinace je to ve své podstatě jednoduchá, ale má to obrovský účinek a atmosféra okamžitě zhoustne. Zrovna tahle skladba je prostě skvělá, a když nic jiného, tak minimálně ona sama za slyšení stojí.

Následuje „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“, což je ve skutečnosti „Osculum Infame (Part II – Shemhamforash)“„Walpern II – The Blocksberg Sessions“ s odlišným mixem. Nová verze působí mírně elektroničtěji, ale ta původní víc „kopala“ a přišla mi taková neodbytnější. V „Osculum Infame III (Hexenforst Mix)“ byly navíc, zdá se mi, trochu upozaděny industriální ruchy, což mi rovněž přijde poněkud škoda. Nicméně vzato kolem a kolem jsou to změny spíše kosmetické a zas až tak drastický rozdíl to není. A z tohoto úhlu pohledu tedy v nové verzi nevidím zas až tak velké opodstatnění. Finální „Atropa Belladonna“ je pak opětovně darkambientním minimalismem, jenž toho už zas tolik neřeší. Ve dvou třetinách se zde objeví jedna jednoduchá, leč velmi pěkná melodie, kterážto by si zasloužila rozvinout ještě víc, a toť vlastně vše. Jinak je ten song ale v pohodě, byť vrcholům tvorby The Devil & the Universe se neblíží.

Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik má EP skutečně smysl, když opravdu skvělá je „Aconitum“ a zbytek je „jen“ v pohodě. Asi by se dalo diskutovat o tom, jestli by „Kozlům“ neslušela větší střídmost co do počtu nahrávek a selekce jen těch úplně nejsilnějších nápadů. V takovém případě by pak totiž z jejich desek padaly čelisti pod stůl. Ale nechci znít přehnaně negativně – jako sympatická jednohubka „Walpern III – Hexenforst“ bezesporu funguje.


Blood Ceremony – Lord of Misrule

Blood Ceremony - Lord of Misrule

Země: Kanada
Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past

Hrací doba: 44:14

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.

Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.

Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.

Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.

Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.

Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.

Blood Ceremony

Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.

Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.


Zā Lä Thü – Zā Lä Thü

Zā Lä Thü - Zā Lä Thü
Země: USA
Žánr: industrial death metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Enslaved Walk Free
02. To Bind and Purge (Cosmic Dith·er)
03. Vril Machine
04. Electron Souls with Bleeding Eyes
05. Hail Hail Babalon
06. Flame of Torture
07. Val-Kree
08. The Opening of the Portal
09. We Invoke, We Invoke
10. Serpent Power

Hrací doba: 42:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Dnes, milé děti, si na začátek povíme jeden z postulátů, jak poznat zajímavou muziku. Dobře si to zapamatujte, nebudu to víckrát opakovat: normální kapely jsou nudné.

Nesmějte se, vy holomci, já jsem to jako vtip nemyslel. Normální kapely jsou prostě obyčejné, běžné, člověka ničím nepřekvapí… však jistě sami znáte ty kecy, že všechno už tu bylo, všechno už jsme slyšeli, nic nového vymyslet nejde. Jasně, kdo se pohybuje na vykolíkovaném hřišti normálních a obyčejných interpretů, tomu to tak jistě bude připadat. Jenže za vymezenou hranicí normálnosti se nachází další množina skupin, které jsou divné, zvláštní a nějakým způsobem vybočují z nastavených norem – a právě až zde, mimo běžná klišé a standardní přístup, to teprve začíná být skutečně zajímavé.

Netvrdím, že každá divná kapela musí být také automaticky originální, tak to samozřejmě nefunguje – ostatně, i formace, o níž dnes zapředeme řeč, je toho důkazem, jelikož zrovna originální bych ji zase nenazýval. Ale i přesto je divnost a nějaké vybočení z průměru prostě svěží – a právě to je případ zámořského projektu s prapodivným názvem Zā Lä Thü. Nemůžu si pomoct, ale přesně tímhle způsobem na mě tihle Američané působí. Divně. Ale myslím to v tom pozitivním slova smyslu, protože jakkoliv se to na první pohled tváří trochu podezřele, tak eponymní deska téhle formace je ve finále mnohonásobně lepší a zajímavější, než jsem čekal a než jsem dokonce vůbec doufal, když jsem to album poprvé vkládal do přehrávače…

Nejprve však v krátkosti trochu té omáčky, abychom měli představu, s kým vůbec máme tu čest. „Zā Lä Thü“ je sice pro kapelu formálním debutem, nicméně v reálu má za sebou hlavní postava projektu dlouholeté zkušenosti. Tenhle týpek si říká The Awakened One a v 90. letech měl projekt téhož jména, s nímž vydal nějaké to demo. Na přelomu tisíciletí změnil jméno na Æthyria, které mu vydrželo poměrně dlouho, ale opětovně se věnoval jen produkci demosnímků. Až před nějakými pěti lety došlo (z mně neznámého důvodu) na přejmenování na Zā Lä Thü, po němž jen o něco málo později přišla další velká změna. Až do této chvíle byl The Awakened One ukázkovým hudebním solitérem a vše vyráběl sám, ale pak k sobě přibral zpěvačku Kateru, což byl rozhodně skvělý tah, jelikož právě ona je jednou z hlavních předností „Zā Lä Thü“.

Asi nejjednodušeji by šlo muziku Zā Lä Thü popsat jako industriální death metal, ačkoliv ten výsledek vlastně nezní nějak pravověrně deathmetalově, a jestli vás v souvislosti s oním death metalm byť i jen náznakem napadlo cosi o pověstných zámořských řeznících v čele s floridskou klikou, tak na to hned zapomeňte. Ostatně, když už nic jiného, na celém albu třeba nenajdete žádné extrémnější vokály (dobře, v poslední „Serpent Power“ se trochu zařve, ale to je snad vše), natožpak rovnou nějaký hrubý growling. Jak tak o tom přemýšlím, tak si vlastně radši ani nepředstavujte něco regulérně industriálního, protože ani nějaká elektronika se na „Zā Lä Thü“ takřka nevyskytuje. I přesto je však z nasekávaných (místy skoro až „djentových“) riffů kapely cítit takový ten chladný strojový pocit. Nevím, čistě v tomhle ohledu si můžete představit třeba něco na způsob Fear Factory (s nimiž, co si budeme povídat, mají Zā Lä Thü společné i to, že se tomu říká industriální, přestože to s industrialem vlastně nemá nic společného), ale je to myšleno čistě jen co do těch mechanických riffů, neboť jinak ta hudba našich okultistů působí docela jiným dojem. A nutno dodat, že ten dojem mluví o něčem mnohem nápaditějším.

Počkat, řekl jsem „okultisté“? Vlastně ano, to nebyl překlep. Jakkoliv to může vypadat jako zvláštní kombinace, tak Zā Lä Thü tohle celé zasypávají okultnem, avšak nepůsobí to nijak nepatřičně. Opak je pravdou, ta muzika je tak parádně šibnutá, že to k sobě pasuje. Ale nebojte, ona divnost skupiny neplyne jen z doposud nastíněného, ukrývá se tam toho mnohem víc. Zā Lä Thü do toho totiž naroubovali celou další plejádu různých zvuků, mnohdy až orientálních nálad, tuhle zase překvapivě melodických kytarových sól, aby zase jinde skončili do rituálnější atmosféry. A korunu tomu všemu nasazuje již jmenovaná Katera, jež odvádí vážně skvělou práci. Její vokál je příjemně expresivní, ale naštěstí ne nijak přehnaně, díky čemuž to v žádném případě nepůsobí afektovaně. Naopak, je to vážně super.

Úplně nejsilnější a nejnápaditější je „Zā Lä Thü“ ve své polovině, protože právě tam The Awakened One a Katera začnou tahat ty nejzajímavější skladby. Oproti relativně standardním (byť stále solidním) prvním třem kusům, na něž pojmenování industrial death metal opravdu sedí a které ozvláštňuje zejména vokál, nastoupí „Electron Souls with Bleeding Eyes“. Tu provází jakoby zastřenější sound a jako v jedné z mála písní se zde objevují i náznaky elektroniky. Nachází se zde několik hodně povedených melodických linek, obecně je ten song chytře vybudovaný a nakonec vygraduje do skvělého nemetalového finále.

Zā Lä Thü

Nejvyšší vrchol nahrávky ovšem nastupuje s rituální „Hail Hail Babalon“, již provází sugestivní a majestátní atmosféra – fakt beze srandy, tahle skladba je prostě bomba jako svině a vlastně už jen díky ní se vyplatí si „Zā Lä Thü“ pustit. Nicméně i následující kusy dokazují, že kapela ještě nevystřílela všechny svoje nápady – už „Flame of Torture“ má trochu orientální nádech, který ale naplno vybuchne až v sedmé „Val-Kree“. Vedle toho se ve „Val-Kree“ v jedné výtečné pasáži připojí i mužský zpěv, jenž má díky sporadickému využívání velký účinek. A třeba „The Opening of the Portal“ zase nabídne porci povedených kláves a výtečné kytarové sólo. Jednoduše řečeno, drtivá většina písniček dokáže přijít s něčím, co si člověk zapamatuje.

„Zā Lä Thü“ je rozhodně zajímavá a nebojím se říct, že i kvalitní deska. Je pravda, že zde je několik skladeb, které jasně ční nad ostatní, nicméně i ty nejméně dobré kousky jsou pořád pohodové, zatímco ty nejsilnější jsou vážně až nečekaně parádní. Jak už jsem prozradil někde výše, zpočátku jsem k Zā Lä Thü přílišnou důvěru neměl a vlastně jsem se do poslechu pustil jen díky tomu podivnému názvu kapely. Nicméně o to víc mě ten výsledek překvapil. Povedená záležitost.


The Devil & the Universe – Benedicere

The Devil & the Universe - Benedicere
Země: Rakousko
Žánr: darkwave / dark ambient / ritual
Datum vydání: 8.12.2015
Label: Rustblade

Tracklist:
01. Ascension
02. Dei Genetrix
03. Immaculata
04. Hail! Mary
05. Ora pro nobis Deum
06. Elousa
07. Mater dolorosa
08. Nikopoia
09. Road to Damascus

Hrací doba: 34:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rakušan Ashley Dayour zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří jsou prostě k nezastavení a nové nahrávky sypou s dosti úctyhodnou kadencí. Nicméně, loňský rok byl hodně plodný i na jeho poměry, a to i navzdory faktu, že tentokrát nevydal žádný počin v rámci svého hlavního a také nejznámějšího působiště, gothicrockové kapely Whispers in the Shadow. Co si ale budeme povídat, na loňské studiové úrodě se velkou měrou podílel i fakt, že si Ashley do svého portfolia připsal zbrusu nový projekt…

Inu, dokažme si to řečí čísel. Zatímco v roce 2014 Dayour vydal „jen“ jednu řadovku s Whispers in the Shadow („Beyond the Cycles of Time“), jednu řadovku s The Devil & the Universe („Haunted Summer“) a dvě relativně krátká EPčka s druhými jmenovanými, v roce 2015 stihnul hned tři dlouhohrající desky a jedno EP. Na jaře vypustil ípko „Walpern II – The Blocksberg Sessions“The Devil & the Universe, posléze se společně s Artaudem SethemMerciful Nuns pustil do nového projektu Near Earth Orbit, s nímž pánové stihli v prvním roce fungování vyplodit dokonce dvě plnohodnotná alba „End of All Existence“ a „Trans Neptunian Objects“, a nakonec to v prosinci završil s „Benedicere“, třetím řadovým počinem The Devil & the Universe. A to ani nemluvě o tom, že „Benedicere“ provází i přídavný „B Sides“ počin (původně vyšel jen v rámci luxusního, na 50 kusů limitovaného boxu alba, později i samostatně digitálně), na němž se nacházejí další tři nové tracky, dva covery a prodloužená verze jedné písně z vlastního alba.

Inu, dle všeho se Ashley Dayour nerad nudí a rád své posluchače zásobuje novou tvorbou. Nakonec – proč ne, má-li na to dostatek nápadů, což až doposud platilo. Tedy z toho, co jsem měl možnost slyšet, jelikož zrovna Whispers in the Shadow mi k srdci prozatím nijak zvlášť nepřirostli (ačkoliv je pravda, že až doposud jsem tomu zas až tak velké úsilí nikdy nevěnoval – třeba by mě to taky chytlo, kdybych tak učinil), zato The Devil & the Universe jsem si oblíbil a počínání Near Earth Orbit mě taky bavilo (což je vždycky docela usměvné, když u člověka vyhrávají vedlejší projekty nad hlavní kapelou). Tím pádem jsem vlastně neměl důvod pochybovat o tom, že by na tom „Benedicere“ mělo něco změnit, pročež jsem se těšil…

Nicméně však musím říct, že tentokrát nejsem spokojen úplně na sto procent a nechrochtám u poslechu blahem jako svého času u „Haunted Summer“, které jsem jednu dobu nemohl vyndat z přehrávače. Nechci tvrdit, že je „Benedicere“ vyloženým zklamáním nebo snad dokonce nepovedeným počinem, protože za The Devil & the Universe přece jen stojí zkušení a hodně dobří muzikanti a skladatelé, kteří tomu dokážou dát nějakou fazónu, díky čemuž má ta deska pořád svoje kvality. Jen mi připadá, že už bylo i líp a že na „Benedicere“ se nachází několik opravdu skvělých skladeb a okolo nich se vznáší trochu soundtrackové atmosféření, které však nemá až takovou sílu, byť se o to usilovně snaží.

Tak či onak, „Benedicere“ patří mezi ta alba, pro jejichž pochopení je záhodno znát koncept, který je obepíná. The Devil & the Universe totiž i svou nejnovější nahrávku vybavili zajímavou tematickou stránkou – zatímco „Haunted Summer“ se točilo okolo léta, které spolu v roce 1816 strávilo několik spisovatelů (mj. básníci Lord Byron, Percy Shelley nebo Mary Shelley, pro niž se toto léto stálo základem k slavnému dílu „Frankenstein“) a které se z filozofického diskutování tak trochu zvrhlo v závody ve fetování a souložení, v rámci „Benedicere“ se Rakušané vydávají do vod křesťanské mystiky s ústřední postavou v podobě Panny Marie.

Se znalostí konceptu člověka jistě nepřekvapí, že „Benedicere“ zní takovým způsobem, jakým zní. Desku totiž obepíná jakási sakrální chrámová atmosféra, jež se nejvíce projevuje právě v oněch poklidnějších písních, jimž nechybí bez přehánění soundtrackový přístup. Takové tvoří největší část „Benedicere“ – a právě v tomto duchu album i začíná s pomocí „Ascension“ a druhé „Dei Genetrix“, jíž nelze upřít temný nádech. Dále se jedná třeba o svátostně nabubřelou „Hail! Mary“, minimalistickou „Mater Dolorosa“ nebo postupně gradující kusy jako „Elousa“ či „Road to Damascus“.

The Devil & the Universe

To je formálně v pořádku a vzhledem k tematickému zaměření „Benedicere“ takovéhle ladění materiálu plně chápu. Na druhou stranu, mně osobně tenhle druh jakoby náboženské muziky nikdy moc neseděl, na čemž nic nezmění ani fakt, že do ní pustili okultní kozlíci z Rakouska. Neříkám, že je to kompletně o ničem, to zase ne, protože jak už padlo, za The Devil & the Universe přece jen stojí talentovaní skladatelé, díky čemuž jsou i některé takovéhle písně zajímavé. Mě osobně z této sorty nejvíce baví dark ambientní „Mater dolorosa“ a především působivá „Nikopoia“, v nichž tu hloubku, jakou od kapely typu The Devil & the Universe chci a očekávám, rozhodně slyším. Stejně tak nemám problém třeba ani s „Dei Genetrix“, která je taktéž líznutá dark ambientem. Nicméně ten zbytek je takový, že mi sice nedělá problém jej poslouchat, ale i navzdory tomu, že je v něm cítit snaha o působivost, na mě zas tak extrémně nezapůsobil.

Nechci ale vzbudit dojem, že je to špatné, protože pořád se to poslouchá příjemně a některé momenty bezesporu silné jsou. Vedle „Nikopoia“ a „Mater dolorosa“ to jsou určitě obě skladby hozené do elektroničtějšího hávu – když nic jiného, právě ty nejvíce vybočují a při prvních posleších tvoří velké záchytné body. Zejména třetí „Immaculata“ se svým skoro až tanečním rytmem působí po pomalejším začátku jako polití živou vodou. O již trochu rozvážnější „Ora pro nobis Deum“ to ovšem do jisté míry platí taktéž, protože ta přichází těsně po „Hail! Mary“, což je nakonec asi jediná věc, jež mi na „Benedicere“ opravdu nesedla. Naštěstí se ale jedná jen o dvouminutovou záležitost.

Tak jako tak, „Benedicere“ je svým způsobem zvláštní deska, jíž nejde upřít velká porce zajímavosti, vlastní tvář, několik ohromně silných momentů (zejména v případě „Nikopoia“ a „Immaculata“), zajímavé téma ani zajímavou vizuální stránku (už třeba jen promo fotky kapely jsou výtečné). Z tohoto ohledu je to rozhodně super – takovéhle atributy lze u hudebního počinu hodnotit jenom a pouze kladně. Přesto musím upřímně říct, že navzdory všem kvalitám „Benedicere“ i navzdory tomu, že nedokážu říct, co přesně bych si představoval jinak, jsem se třeba u „Haunted Summer“ bavil prostě víc. Ačkoliv je pravda, že velký počet poslechů dojem z novinky hodně zlepšil, protože nyní mě to baví o poznání víc než těsně po vydání, tak kdo ví, jak se to vyvine s odstupem měsíců. Nicméně abychom to už nějak uzavřeli – „Benedicere“ je pořád dost nad průměrem, to je bez debat, a za pozornost rozhodně stojí, už jen díky těm několika bez přehánění excelentním momentům.