 |
|
Země: Velká Británie Tracklist: Hrací doba: 47:17
|
Čas od času se stane, že recenzované album je zároveň albem vůbec posledním, které to či ono uskupení vydá. Několik labutích písní jsme tu již měli – mezi jinými i výborné „The Last Spire“ od legendárních Cathedral, kteří jsou žánrovými kolegy dnes recenzované kapely. Jenže zatímco Britové z Coventry svůj odchod oznámili dlouho dopředu, v případě jejich krajanů The Wounded Kings přišlo parte jako blesk z čistého nebe, navíc pouze v podobě krátké zprávy na sociálních sítích, prosto hlubších detailů. Proč se tak událo, se můžeme pouze dohadovat, stejně jako o tom, jakou roli v rozpadu hrála změna na postu za mikrofonem, kdy pěnici Sharie Neyland nahradil původní zpěvák George Birch. Zda mělo jít pouze o záskok na uvolněné místo, než bude nový materiál dokončen a nahrán, nebo byly důvody někde jinde, těžko říct. Důležité je, že čtveřice po sobě zanechala odkaz v podobě „Visions in Bone“, a protože se tomu tak stalo již před nějakou dobou, je nejvyšší čas se na něj podívat.
Předchozí počin „Consolamentum“ mě v době vydání nadchnul, avšak s přibývajícími poslechy jako by jeho kouzlo vyprchalo – ne úplně, nicméně v porovnání se starší tvorbou ano, především pak s „In the Chapel of the Black Hand“ (dost proto, že mám slabost pro hypnotický vokál Sharie). S časem přišlo vystřízlivění a ne všechny momenty, které mi dříve přišly přinejmenším velmi dobré, vnímám spíše jako dotažené do konce či až tak silné, aby byly schopny obstát ve srovnání se starší tvorbou, díky čemuž mě album tolik nebaví (jakkoliv je stále nadprůměrné). A snad jako by si něco podobného uvědomovali i The Wounded Kings, kteří se na „Visions in Bone“ pokusili spolu s Georgem Birchem alespoň částečně navrátit duch starých desek a postavit jej do nového světla.
Tato poslední cesta je zavedla až k formě, která si stále drží charakteristický rukopis kapely a všechny její poznávací prvky, avšak v jádru okultní doom metal více nasákl psychedelickými žánry, až místy transmutoval ve stoner – stále však opředený rituálním tajemnem a vším, co k trademarku The Wounded Kings patří (respektive patřilo), čemuž odpovídá i zvuk. Basový základ je stále patřičně mazlavý a bahnitý, ale kytary pokračují tam, kde na předchozím albu skončily, jsou ještě o něco více éterické a vzdušné. Zároveň se sólové kytaře opět dostalo více prostoru pro její psychedelické vyhrávky, jež teď nesou na budované atmosféře přinejmenším stejný podíl jako rozvláčné riffy. V porovnání s „Consolamentum“ pak deska působí melodičtěji a díky sólům se jí dostává oněch potřebných omamných ozdob, makoviček na marihuanových koláčcích, které mi minule přece jen trochu chyběly. A přičtu-li podbarvení v podobě osudově znějících varhan, jako je tomu třeba v druhé části úvodního opusu „Beast“, dostanu podmanivé momenty stahující představivost kamsi do hlubiny plné lovecraftových ďasů – což je přesně to, co od téhle hudby očekávám.
Recept, podle něhož je „Visions in Bone“ vytvořeno, se ovšem nijak razantně nemění a totéž platí i pro ingredience. The Wounded Kings si drží svůj typický rukopis, jediná výraznější změna byla zmíněna výše, vše ostatní je v podstatě při starém. Kapela stále šíří ono plíživé zlo, jež se zarývá do morku kostí podobně jako lezavé listopadové počasí, umí ale i zjemnit až takřka k bluesovým motivům (jako třeba ve střední části závěrečné „Vanishing Sea“, čímž mi trochu připomínají německé Samsara Blues Experiment) – v neposlední řadě stále dokážou i pořádně zabrat a naservírovat pořádně energický riff, jak ukazuje dvojka „Vultures“. Nad tím vším se přízračně vznáší Birchův čistý vokál, ačkoliv mám dojem, že kdyby nebyl zkreslen a vyzněl podobně étericky jako na prvních albech, asi by mi sedl víc. Musí se nechat, že jistá nepřirozenost rovněž přispívá k atmosféře „Visions in Bone“ svojí odtažitostí a netečností a z některých pasáží docela mrazí, zároveň se ve slabších chílích jeví jako mdlý, nevýrazný, příliš upozaděný.
Žel nejde o jedinou výtku, kterou bych vůči „Visions in Bone“ měl, protože mě na ní štvou některé věci, jaké mi vadily už minule. Bohužel ani tentokrát není album bez vaty, byť není tak do očí bijící. Potenciálně hluchá místa, kde na prvních albech tvořily varhany a klávesové aranže mlžný opar, nyní zachraňují libová sóla, jež minule byla pořádně jen v kratičkých mezihrách. Kvituji, že se těmto štěkům dalo vale a The Wounded Kings se soustředili na plnohodnotné kompozice, i tak se ovšem najde pár věcí, které mi připadají zbytečné, případně mě až iritují. Jde především o čtvrtou „Bleeding Sky“ – ta ničím nevyniká a vedle monumentů se stopáží osm a více minut působí jako nic neříkající přílepek. Jediným důvodem její existence je pravděpodobně potřeba oddělit dva monolity „Kingdom“ a „Vanishing Sea“. Ty jsou si totiž strukturou podobné jako vejce vejci: úvodní tlak, následovaný dlouhou monotónní pasáží s pomalu rozvíjeným riffem, na jejímž konci začíná klidnější chvilka před masivním závěrem. Jakkoliv obě skladby fungují samy o sobě přinejmenším velmi dobře, když je postavím vedle sebe, nejsou tak odlišné, a to ani hudebně, abych dokázal po paměti určit, která píseň je vlastně která.
Trochu to vypadá, jako by se The Wounded Kings v určitých momentech motali v kruhu a nevěděli z něj kudy kam. Ač „Visions in Bone“ není špatná deska, ve výsledku na mě působí víc coby slepenec jednotlivin než jako kompaktní celek, jak tomu bývalo kdysi. Stále nabízí řadu věcí, které mě baví a pro které se k téhle labutí písni svých oblíbených okultistů budoucnu možná vrátím – a tyhle věci, zejména omamnou atmosféru a dechberoucí momenty, novinka dělá na výbornou, rozhodně lépe než „Consolamentum“. Od začátku až do konce ovšem nefunguje tak, jak bych si přál, a není tak pohlcující jako „The Shadow Over Atlantis“ nebo „In the Chapel of the Black Hand“, pročež si spíš vyzobu jednotlivé skladby, než abych poslouchal celé album. Mimo jiné částečně zodpovídá i na úvodní lehkou polemiku o tom, proč The Wounded Kings tak náhle skončili. Jakkoliv minimum informací nechává mnoho otázek nezodpovězených, osobně mám za to, že než další nahrávku, která by pokračovala v nastaveném kurzu bloudění ve vlastních stopách, jsem rád, že to pánové zabalili ještě se ctí, byť už ne v nejlepším. Nechť jsou ke „Zraněným králům“ staří bohové milosrdni.
