Ihsahn - Arktis.

Redakční eintopf #88 – duben 2016

Ihsahn – Arktis.
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Arktis.


H.:
1. Darkestrah – Turan
2. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
3. Eths – Ankaa

Kaša:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Deftones – Gore
3. Zakk Wylde – Book of Shadows

nK_!:
1. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
2. Aborted – Retrogore

Atreides:
1. Moonsorrow – Jumalten aika
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Skvrn:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Moonsorrow – Jumalten aika
3. Darkestrah – Turan

Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta

Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).

No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas

P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…


H.

H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.

Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…

I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.


Kaša

Kaša:

Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.

Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.

To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.

No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.


nK_!

nK_!:

Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.


Atreides

Atreides:

Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.

Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.


Skvrn

Skvrn:

Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.

Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.

A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!


Onotius

Onotius:

Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.

Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb„Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem  zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.


9 komentářů u „Redakční eintopf #88 – duben 2016“

  1. Ten BABYMETAL by som až tak nepodceňoval.
    Po hudobnej a produkčnej stránke absolútna špica. Zmes žánrov – od klasického hevíku, cez elektroniku typu Rob Zombie, thrash až djent, epic metal, až po vyspelý pop – to všetko drží absolútne pohromade! Navyše nechýba tvorivá originalita.
    Pri prvej pesničke som sa smial, no postupne mi ovisla sánka. Výborná doska.

    Mimochodom, baby sú už veľké. Dve majú 17 a jedna 19. :)

    1. Já to nepodceňuju… já si jen myslím, že je to strašný a že ta „kapela“ nejde brát vážně…

      1. Prečo by si to nemohol brať vážne? Nie je to vôbec strašné a v žiadnom prípade to nie je sračka. Už si to počul?
        Nemyslím si, že si ten typ, ktorý potrebuje mať za každú cenu frontmana chlapa, potetovaného a nasraného. Alebo?…
        Ide tu o hudbu. A tá je dobrá.

        1. Neslyšel jsem to a nemám v plánu na tomhle stavu nic měnit. Viděl jsem ty dva klipy, co zatím vyšly (Karate a The One), a obě písničky mi připadaly špatný, ani jedno jsem nakonec nedokoukal. A hlavně The One byla naprosto nechutná kýčovitá kejda.

          A proč to nejde brát vážně? Ale no tak, vždyť to vůbec není kapela, je to jenom komerční produkt na vydělávání; v jádru to je na úplně stejný úrovni jako Aquababes a podobný zvrhlosti – že tam je na navíc kytara a že je to vydělávání cílený na specifickou sortu lidí, to nic na stavu věcí nic nemění. A že je hudba dobrá? Mně to tak teda nepřijde. Plytká nuda bez jakýkoliv hodnoty. Po produkční stránce to možná špica je, ale že do toho někdo naleje hodně prachů a připraví tomu promakanej marketing, to z toho ještě dobrou muziku nedělá. Profi produkci mají i Nickelback, a přitom je to pičovina na kvadrát.

          Že do toho kdákaj tři náctiletý Japonky, který vůbec nevěděly, že nějakej metal existuje, dokud je někdo nesebral a nestrčil do týhle “kapely” (to není fabulace – samy to řekly v rozhovorech)… to je jenom třešnička navrch, díky který je to celý ještě víc groteskní.

          Když to začínalo a člověk na to na YT narazil poprvé, tak to v rámci bizárního virálu bylo zábavný… zasmál jsem se, rozeslal to kámošům, oukej, tím to mělo skončit. Teď už mi to přijde spíš smutný a absolutně nechápu, jak to vůbec někdo může brát seriózně, to je šílený.

          1. Že som ja somár vôbec niečo napísal….Aby som sa vzápätí nechal takto demagogicky preválcovať samotným šéfredaktorom! (Ktorého si, mimochodom, dosť vážim za jeho objavnú činnosť, podstatným spôsobom rozširujcou môj hudobný obzor.)
            Takže ešte raz a inak:
            Tvoj predchádzajúci traktát by som ešte pred pár dňami bez rozpakov podpísal aj ja. Prvá platňa bola presne v tomto duchu. Nové klipy som nevidel, ani ma nezaujímajú. Úroveň skladieb, ktoré spomínaš, naozaj nie je nič moc; The One je iba bonus v závere (jediný v angličtine) pre americké vydanie, Karate je na platni druhá v poradí, pričom prvé dve skladby sú v duchu a na úrovni prvej dosky.
            Ale to, čo sa deje medzitým!!!
            Akoby išlo o úplne inú kapelu! Zrazu sa objaví úplne iná muzika, namakaná a s vysokým tvorivým potenciálom a originalitou! Hodne tvrdá, nechýbajú prvky thrash, death a dokonca stoner(!) metalu, predposledná skladba je absolútne čistý djent až math metal! Keby sa neozvali speváčky, človek by zabudol, že počúva Babymetal.
            Keď už som si (po tvojích prespevkoch) začínal myslieť, že strácam rozum a súdnosť, napadlo ma pozrieť si hodnotenia na iných metalových fanzinoch. Tu je krátky rešerš:
            Metalstorm. Známka 9/10, ktorú tu dostávajú iba najväčšie esá. V recenzii sa objavujú porovnania so Slipknot či Gojira, okrem iných…
            Metalsucks. Známka 4,5/5. Recenzia ma príznačný názov Suck It, Haters!, je dosť analytická, padajú mená ako Brian May či Dream Theater…
            Metal Wani. 8/10. Zvyčajne veľmi prísne recenzie. Mimochodom, Ihsahnov Arktis. tu má 8,5/10…
            Etc…už sa mi nechce…Ale nikde nízke hodnotenie.
            Tak si to, dofrasa, najprv vypočuj celé, potom súď. Mier :)

          2. No, takhle… předně jsem nechtěl vyhejtovat tebe; sorry, jestli to tak vyznělo :) Nebylo to namířený vůči tobě, spíš na tu kapelu, jelikož právě tím, jak je to všude tlačený a jak to najednou spousta lidí začala poslouchat, protože je to asi novej hipster-styl poslouchat Babymetal, si na to začínám vytvářet solidní averzi. Ale když už se v tom rejpu, tak na tom mým předchozím komentáři nic demagogickýho nevidím :D

            Každopádně, k meritu věci. Poslouchání Babymetal mě vůbec neláká, a aniž bych chtěl znít nějak předpojatě, v podstatě už teď je mi jasný, že by se mi to nelíbilo. A tvrzení, že tam jeden song zní jako djent, mě naopak ještě víc odrazuje :D

            Možná bych si to moh pustit alespoň z tý zvědavosti (ne, že by mě tahle hříšná myšlenka vůbec nenapadla!), ale vzhledem k tomu, že už takhle sotva stíhám naposlouchávat seriózní desky, který mě opravdu zajímají, tak tomu moc nevěřím :)

            Mimochodem, minimálně recenze na Metalstormu vyšla na Apríla, tak nevím, nakolik jí brát fakt vážně :) Jinak zrovna Metalstorm mi přijde nadhodnocenej, i v rámci jen oficiálních redakčních recenzí má skoro všechno hodnocení 7+. Ty další dva weby nijak nesleduju, tak nedokážu soudit…

        2. Proč to nebrat vážně? Protože to není kapela, ale cirkus. Jo, cirkus je to pravé slovo! V klasickém cirkuse se za pozlátkem a kýčovitými kostýmy a rekvizitami skrývá nepříjemná pravda, že jde jenom o vydělávání peněz na drilovaných, týraných zvířatech, která jsou tak zmanipulovaná, že už dávno zapomněla, co to je chovat se přirozeně. Občas se nějaké rozpomene a pak ukousne krotiteli hlavu.
          Babymetal by mohl klidně mít místo ústřední trojice fracků trio cvičených opiček “zpívajích” na playback a vyšlo by to nastejno.
          Vlastně by mě zajímalo, jestli manažeři ty Baby”metalistky” taky mlátí bullhookem, když při nacvičovnání choreografie udělají něco špatně. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby jo.

          1. Nedávno som videl video, ako s týmito srajdami účinkuje Rob Halford. Ako som rád, že dedo ktorý pomáhal zakladať a “projektovať” heavy metal nezaspal dobu a podporuje aj moderné metalové kapely, ale toto fakt nemusel.

  2. No právě, kdyby to úsilí radši věnoval na pomoc mladým začínajícím kapelám, které tvoří vlastní hudbu. Dio musí rotovat v hrobě. :-(
    Toho Babyhnoje jsem zvládla řádově 20 sekund a musela jsem to vypnout. A odmítám rozklikávat každé jejich video, abych jim jakože “dala šanci”. Nebudu jim zvyšovat shlédnutí a nebudu to přeposílat dál, aby se někdo zasmál jak je to špatné.
    Kdo ví, kolik z jejich shlédnutí jsou lidi, kterým se to líbí, a kolik ti, co si to pouští jenom ze srandy jako “tyvole, bizár!”.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.