Archiv štítku: hard rock

Earth Electric – Vol. 1: Solar

Earth Electric - Vol. 1: Solar

Země: Portugalsko
Žánr: progressive hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Mountains & Conquerors
02. The Endless Road
03. Meditate. Mediate
04. The Great Vast
05. Set Sail (Towards the Sun)
06. Solar
07. Sabbatical Moons
08. Earthrise
09. Sweet Soul Gathering

Hrací doba: 35:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Earth Electric se na první pohled může tvářit jako nová skupina, ale čistě jen na základě formulace první části věty asi není těžké odhadnout, že to bude pravda jen zčásti. Jistě správně tušíte, že klíč vězí v sestavě. Vydat se musíme za portugalskou formací Ava Inferi, v jejímž čele stála manželská dvojice Rune Eriksen a Carmen Susana Simões. Prvního jmenovaného jistě budete znát pod pseudonymem Blasphemer – jde to totiž přesně o onoho legendárního norského kytaristu (nyní přebývá právě v Portugalsku), jenž dlouhé roky působil v Mayhem a dále hraje či hrál třeba v Aura Noir, heavymetalové allstar skupině Twilight of the Gods nebo v projektu Nadera Sadeka.

Ava Inferi natočili pouhá čtyři alba, jejichž kvalita byla ve všech případech vysoká. V roce 2013 ovšem formace ohlásila rozpad. Labutí písní se stala deska „Onyx“ z roku 2011 a úplně posledním dovětkem za fungováním kapely byla píseň „Ao teu lado“ z kompilace „One and All, Together, for Home“. Osobně mě konec Ava Inferi docela mrzel, protože mě jejich muzika vždy bavila, však mám také doma ve sbírce všechny čtyři nahrávky.

Byl jsem tedy rád, když se Rune Eriksen a Carmen Susana Simões společně s dalšími dvěma muzikanty pustili do nového projektu, jímž je právě Earth Electric. Příprava debutového počinu „Vol. 1: Solar“ sice nějaký ten rok zabrala, ale to nevadí, hlavně že je výsledek dobrý a zajímavý. Dle očekávání se hudba Earth Electric nese v docela jiném duchu než u Ava Inferi – ještě aby ne, když k ukončení předchozí skupiny došlo mimo jiné právě díky údajné vyčerpanosti a omezeného hudebního i tematického konceptu.

Zatímco Ava Inferi byl pomalý gothic / doom metal se zasněně posmutnělou melancholickou náladou, Earth Electric je výrazně rockovější a progresivnější záležitost. Kytarové party jsou hned na první poslech složitější, nepředvídatelnější, jistým způsobem snad i nápaditější, což pramení ze skutečnosti, že u Ava Inferi byla na prvním místě atmosféra, nikoliv hráčské dovednosti. Na druhou stranu je paradoxní, že jen těžko lze přeslechnout určitou náladovou podobnost mezi oběma kapelami. Navzdory hudební proměně totiž ani u Earth Electric nechybí poutavá jižanská zádumčivost, jakou jsme si tak oblíbili právě u Ava Inferi. Snad v tom má prsty i éterický vokál Carmen Simões, jenž zůstává bez větších změn, snad tedy až na jednu – zatímco v minulém působišti byl v souladu s vlastní hudební stránkou, zde jako by stál  v opozici vůči rockovějšímu vyznění. Jde ale o příjemný a smysluplný kontrast.

Earth Electric

Nejdůležitější je však samozřejmě to, že 35 minut hudby předkládaných pod souhrnným názvem „Vol. 1: Solar“ nabízí poměrně poutavý poslech. Jednotlivé skladby jsou příjemně zamotané a netriviální, přestože jim nechybí refrény, jejich stopáž je spíše menší a nedočkáme se v nich nějakých nejasných (ne)písňových struktur. Nápadů je ovšem dost – například refrén „Meditate. Mediate“ je čarovný, retro klávesové sólo v „The Great Vast“ taktéž. Nástup s „Mountains & Conquerors“ je bezchybný a některé riffy v „The Endless Road“ či „Sabbatical Moons“ jsou rovněž skvělé. Za trochu slabší kusy považuji pouze „skoro-titulní“ „Solar“, v níž se sice také nacházejí pěkné motivy, ale obecně dle mého za ostatními zaostává. Něco podobného v menší míře platí i o „Earthrise“, již ale zachraňuje především parádní pasáž ve středu songu.

Jako celek se mi „Vol. 1: Solar“ rozhodně zalíbilo. Dopředu jsem moc netušil, co přesně bych měl očekávat kromě změny oproti předcházejícímu působišti hlavních protagonistů. Věřil jsem ovšem jejich talentu a debut Earth Electric dokazuje, že taková víra nepřišla vniveč. Netvrdím, že máme tu čest s albem roku, to určitě ne, ale o nadprůměrný a chytře složený počin se rozhodně jedná. Spokojenost je na místě.


Guns n’ Roses, Biffy Clyro, Jesse Jo Stark

Guns n' Roses

Datum: 4.7.2017
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Biffy Clyro, Guns n’ Roses, Jesse Jo Stark

Jen těžko lze najít za poslední roky větší koncertní událost než probíhající Not in This Lifetime… Tour Guns N‘ Roses. Šance vidět na jednom pódiu Axla Rose, Duffa McKagana a Slashe zlákala na Letňanské letiště v Praze i mě a podle dosavadních údajů také dalších 50 000 lidí. Z tohoto důvodu jsem se na místo činu dopravil poměrně brzy, abych si včas našel místo, ze kterého alespoň něco uvidím, jelikož jsem zakoupil vstupenky na stání do sektoru B a zrovna na téhle akci jsem fakt nechtěl jen někomu čumět na záda. Do areálu jsem se dostal kolem čtvrté odpolední, což byla ideální doba pro prozkoumání stánku s merchem, zakoupení piva (a tím pádem získání plastového kelímku s grafikou kapely jako suvenýru) a hlavně najití vhodného fleku. Tím se nakonec stala vyvýšená cesta kousek za plotem mého sektoru.

Jako první vystoupila krátce po páté Jesse Jo Stark, která se na listinu předskokanů dostala zřejmě díky dřívější hudební spolupráci s Duffem. Jejímu vystoupení přihlížel už docela početný dav, avšak pro většinu působila spíše jako kulisa k několika hodinovému čekání na hlavní chod. Kapela svým projevem patří spíše do klubů s komorní atmosférou. Tam by její klidné garažové popěvky seděly určitě lépe než na obrovské stagi a ještě k tomu před houfem fanoušků kapely, jež představovala ztělesnění hesla sex, drogy, rock & roll. O něco lépe do programu zapadali Skoti Biffy Clyro. Energické vystoupení, hlasité výkřiky a sóla Simona Neila, občas tvrdé, jindy melodické, jednoduše opak Jesse Jo Stark. U fanoušků sklidili přeci jenom větší ohlas a dokázali je trochu probudit k životu. S kratším odstupem si říkám, že muset si vybrat mezi koncertem těchto dvou interpretů, přeci jenom sáhnu ze zajímavosti po Jesse, jelikož alternativní emo pop rock Biffy Clyro mě po pár písničkách přestal zajímat, i když jsem se v několika momentech bavil.

Časový harmonogram se podařilo dodržet také s Guns n‘ Roses. Ti po animaci na videoprojekci a několika výstřelech z revolverů vtrhli na pódium s vypalovačkou „It’s So Easy“. Kromě prvotního zírání na stage a hledání jednotlivých členů, jestli tam fakt jsou, mě ihned udivil zvuk, který mi přišel sakra potichu. Přestože na pódiu hoblovala kapela, dalo se na mém místě v pohodě mluvit s ostatními. Nevím, jestli jsem si časem zvykl, nebo se to postupně vylepšilo, ale od takové čtvrté „Welcome to the Jungle“ jsem to prostě přestal vnímat. Asi to bylo tím, že jsem se touhle klasikou naplno nechal vtáhnout do koncertu. Guns N‘ Roses to šlapalo opravdu výborně a všichni tři původní členové mají stále obrovské charisma, díky němuž fanouška kapely dostane jenom ten moment, že je vůbec vidí naživo, že Slash hraje v klobouku na Les Paula (kytar jinak vystřídal hodně, zato mu chybělo cigáro v koutku), zrudlej Axl ukazuje fakáče do pléna a sympaťák Duff je fakt tak vychrtlej.

Jediné obavy jsem měl z pěveckého výkonu Axla. Kdo ho trochu sleduje, ví, že jeho hlas z dob největší slávy je už pouhou historií, avšak v Letňanech to zvládl obstojně. Když tam napálí ten svůj ječák, zní to pořád skvěle. Občas se trochu hledal v jednotlivých slokách, které si různě upravuje, a to zejména u starších písní. Nejvíc to bylo znát asi v „You Could Be Mine“, kdy zřejmě nestačil s dechem. Naopak velmi jistě působil ve skladbách z posledního alba „Chinese Democracy“. V porovnání s výkony z předchozích turné je na tom jednoznačně lépe. Nelze mu upřít ani snahu o show, kdy několikrát naplno přeběhl po celé šíří pódia z jedné strany na druhou (ono to pár metrů bylo) anebo předváděl nejrůznější tanečky, prostě bavil. Mě osobně nejvíce, když si před dramatickou pasáží „November Rain“ nechal na klavír poručit lahváče dvanáctku Budvara, napil se a pokračovalo se dále. Sice tím úplně zabil dojemnou náladu písně, ale zasmáli jsme se.

Stejně tak Duff. Ten zas hojně využíval schodů vedoucích nad hlavy bubeníka Ferrera, klávesáka Dizzyho Reeda a jemu sekundující Melissy Reese. Ta také dopomáhala Axlovi se zpěvy v refrénech. Nejvýraznější postavou večera byl jednoznačně Slash, který pravidelně sklízel ovace a dostal nejvíce prostoru k ukázání svého umu. Tady není o čem, vystřihl to se vší bravurou. Vše odsóloval v jedné upocené košili, zatímco Axl mezitím odbíhal mimo a vracel se v novém převleku. To vše vzadu doprovázela videoprojekce, zasahující také ony schody. Občas byly tyto efekty vyvedené, jako třeba v kytarovém duetu „Wish You Were Here“, kdy se celá scéna ponořila do mraků, ve kterých byl pouze Slash spolu s druhým kytaristou, Fortusem. Jindy moc nezaujaly a nepůsobily zrovna profesionálně, ale jsme tu přeci hlavně kvůli hudbě.

Guns N’ Roses Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2017, Not in This Lifetime

Z prvního alba „Appetite for Destruction“ se hrálo nejvíc, z čehož jsem měl samozřejmě radost, koneckonců až na „Out ta Get Me“ došlo na všechny mé nejoblíbenější pecky. Nechyběl ani žádný hit z dvojalba „Use Your Illusion“ včetně dlouhých kompozic jako „Coma“ nebo „Estranged“. Silným momentem pak byla především epická „Civil War“. Neopomenuto nezůstalo ani EPčko „Lies“. Trochu mě však překvapilo, že se dost času věnovalo „Chinese Democracy“, z něhož zazněly nakonec čtyři kusy. Je fakt, že Axlovi sedí a takovou „This I Love“ zvládl skvěle i přes její nespornou pěveckou náročnost. Publikum na ty méně známé fláky reagovalo, jak už to tak bývá, chladněji, ale když už přišlo na hit, stálo to za to. Nepochybuji, že v kotli pod pódiem panovala výtečná atmosféra, i v mém prostoru se sborově zpívalo, což pomohlo vyniknout hlavně baladám, a že jich nebylo málo. Svoje kouzlo měly především přidávané „Patience“ a „Don’t Cry“, což nepochybně ovlivnila také konečně tma, ve které to všechno prostě vypadá lépe.

Došlo také na několik coverů. No několik, bylo jich nakonec osm. Kromě už Gunsnama zdomácnělých „Live and Let Die“, „Attitude“ a „Knockin‘ on Heaven’s Door“, také třeba „Black Hole Sun“ jako vzpomínka na Chrise Cornella ze Soundgarden či „Whole Lotta Rosie“ od AC/DC jako v začátcích v polovině 80. let. Závěrem nebylo nic jiného než „Paradise City“ doprovázená výbuchy a ohňostroji. Vrchol večera se vším všudy, co už k velkému koncertu patří. Tahle píseň je jasným znamením, že párty je u konce a přiznám se, že jsem jí čekal už několikrát. Nakonec se končilo až před půl jedenáctou, což znamená, že se hrálo něco přes tři hodiny! S přehledem můj nejdelší koncert.

Vystoupení Guns n‘ Roses bylo nad má očekávání. Nic jsem od něj nečekal, nesledoval jsem videa z již proběhlých koncertů, nedíval jsem se, co hrají… a musím říct, že jsem udělal dobře. I díky tomu, je to pro mě nakonec tak příjemný zážitek. Je mi jasné, že spousta lidí věděla, kdy se bude končit, co se bude hrát, ale tím se obraly o ty momenty překvapení, kdy si říkáte: „tak, teď daj ještě jednu a domů“. A ono se jede pořád dál. Na set list si nelze stěžovat, byl povedený, z těch čtyř alb je zkrátka co vybírat. Taktéž s organizací celé monstrózní akce jsem neměl problém, včas jsem přijel, bez větších obtíží odjel, na to kolik tam bylo lidí, vše proběhlo v klidu. Za mě tedy kvalitní večírek a rozhodně něco víc než jen pouhá povinnost si Guns n‘ Roses „odškrtnout“ ze seznamu.

P. S.: Zvláštní pozornost si zaslouží borec, co jim tvoří plakáty na jednotlivé koncerty. Jmenuje se Arian Buhler a na svém Instagramu je má všechny vystavené, koukněte.


Noise Emission Control – Désordre et mépris

Noise Emission Control - Désordre et mépris

Země: Francie
Žánr: hard rock / rock’n’roll
Datum vydání: září 2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Hurlez
02. L’an pire
03. Désordre et mépris
04. Computer
05. Le style

Hrací doba: 13:51

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Francouzská čtveřice Noise Emission Control loni oslavila své desáté výročí a svým příznivcům při příležitosti tohoto významného jubilea naservírovala své první EP „Désordre et mépris“. Nemyslete si, že se jedná o první výsledek studiové seance této energické party. Kdepak. Během své kariéry se borci představili veřejnosti prostřednictvím dvou demosnímků z let 2006 a 2009, na něž navázali v roce 2012 eponymním debutem. Úplní zelenáči to tedy nejsou a nutno říct, že z „Désordre et mépris“ je to znát hned na první dobrou.

Čtveřice ve složení Fredd Furious (vokál), Dany Gozet (kytara), Violent Dave (basa) a konečně bubeník Toff Belleverge přinesla na své krátké novince pouhých pět skladeb o celkové hrací době něco málo pod 14 minut. Když k tomu připočtete vcelku svižné tempo, tak „Désordre et mépris“ je již dopředu solidním příslibem, že se jedná o energií nacpanou nálož poctivého špinavého hard rocku. I když s tím hard rockem to neberte úplně tak doslova.

Těžko se dá hudební směřování Noise Emission Control zaštítit jen jedním stylem, protože jakkoli je jejich tvorba přímočará a skoro až ohlodaná na kost, je tam toho tolik, že své si najde skoro každý příznivec kytarové muziky. Špetka šlapavého hard rocku, špinavého rock’n’rollu, punkově zpěvné refrény a dopředu vytažené řízné kytary. Vzdáleně se nabízí asociace s Motörhead, nečekejte ovšem žádnou kopírku Lemmyho party. Noise Emission Control jsou melodičtější, na druhou stranu je z nich cítit taková ta klubová a pouliční atmosféra, díky níž zní „Désordre et mépris“ dost přesvědčivě.

Zpěvák Fredd disponuje silným a přírodně nakřáplým vokálem, který se do takové nálože rychlých fláků hodí výborně a v dvojce „L’an pire“ pohání celou tuhle káru kupředu ve skvělém refrénu, jemuž sice díky rodné francouzštině nerozumím ani slovo, ale pod kůži se mi zažral hluboko snad už při prvním poslechu.

„Désordre et mépris“ otevírá velmi solidní „Hurlez“, která je oproti zbylým skladbám ve slokách lehce chaotická a díky nervním kytarám představuje asi to nejtvrdší na celém EP. Fredd hned v první písni vytáhne ze svého rukávu jak melodický vokál v předehře k refrénu, ale i ostřejší řev právě v oněch kytarově nespoutaných momentech. O druhé „L’an pire“ už řeč byla a na tomto místě bych ji tak uvedl jenom jako nejpovedenější moment celého „Désordre et mépris“. Vážně skvělá drtivá hitovka.

Noise Emission Control

V třetí titulce „Désordre et mépris“ se zdánlivě stáhne ten nátlak první dvou válů, ale nabroušené kytary a šlapavá rytmika ji tlačí kupředu. Je pravda, že díky až příliš častému opakování refrénu se oposlouchá o něco dříve, než by si zasloužila, ale dojem spravuje jako žula tvrdá „Computer“. Je to další kratší flák, který se přehoupne přes dvě minuty trvání, a spolu s „L’an pire“ je to druhý držák rock’n’rollové podstaty EP. Závěrečná „Le style“ zaujme houpavým kytarovým motivem a zpěvným sborovým refrénem.

Je asi jasné, že tohle není záležitost na dlouhé zimní večery, pokud ovšem hledáte krátké povyražení a pročištění hlavy při uvěřitelné kombinaci energických kytar a vcelku přístupných melodií, tak je tady „Désordre et mépris“ pro vás. Pokud se někdy v budoucnu dostanu k nějaké další plnohodnotné řadovce Noise Emission Control, tak jenom na základě tohoto EP si ji určitě poslechnu, protože tohle mě baví.


Alter Bridge – The Last Hero

Alter Bridge - The Last Hero

Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Caroline Records / Napalm Records

Tracklist:
01. Show Me a Leader
02. The Writing on the Wall
03. The Other Side
04. My Champion
05. Poison in Your Veins
06. Cradle to the Grave
07. Losing Patience
08. This Side of Fate
09. You Will Be Remembered
10. Crows on a Wire
11. Twilight
12. Island of Fools
13. The Last Hero

Hrací doba: 66:04

Odkazy:
web / facebook / twitter

Příběh zámořských hardrockerů Alter Bridge je vcelku jednoduchý. Na jedné straně barikády stáli koncem 90. let megaúspěšní Creed, přičemž na té druhé paběrkovali jistí The Mayfield Four. A jak už to tak bývá, nefungovalo to ani v jednom případě. Creed se rozpadli na pozadí vnitřních sporů mezi zpěvákem Scottem Stappem, jemuž sláva stoupla do hlavy až příliš, se zbytkem kapely, kdežto The Mayfield Four po dvojici vydaných alb neviděli svou budoucnost nijak zářivěji, než jaká do té doby byla, a rozpad tak přišel záhy po druhém studiovém albu. A právě někdy v tuto dobu, tedy po skončení Creed v roce 2004 se začíná psát příběh Alter Bridge.

Když se Mark Tremonti se svými původními spoluhráči rozhodl zformovat novou kapelu, padl jim do oka talentovaný vokalista Myles KennedyThe Mayfield Four a ten zbytek už je současností. Alter Bridge sice můžou zapomenout na milionové prodeje, jimiž se honosili Creed, během doby svého působení na scéně si ovšem vybudovali silnou fanouškovskou základnu a obecné uznání hudební kritiky, jež oceňuje jak vokální projev Mylese Kennedyho, tak instrumentální zručnost a sehranost jeho kumpánů. Dalo by se říct, že právě Kennedy z tohoto spojení získal nejvíc, protože od zrodu Alter Bridge si vybudoval pozici jednoho z nejlepších rockových vokalistů současnosti, a krom své domovské kapely v posledních letech vystupoval po boku kytaristy Slashe, nicméně hlavní devízou Alter Bridge je jejich semknutost.

Tato čtveřice vydává své alba v pravidelném sledu a musím přiznat, že jakmile byl oznámen nástupce poslední „Fortress“, „The Last Hero“, tak jsem se velmi těšil. Dosavadní počiny spojuje relativně vysoká kvalitativní laťka, a přestože třeba „AB III“ je v porovnání s ostatním alby o něco slabší, tak se pořád jedná o slušnou rockovou desku moderního mainstreamového střihu. Když tedy Mark Tremonti oznámil, že „The Last Hero“ bude podobné „Blackbird“ a „Fortress“, jen bude ozdobeno temnějším zvukem, neměl jsem důvod borcům nevěřit a do „The Last Hero“ jsem vkládal nemalá očekávání. A jestli se ptáte, zda se tato naplnila, tak musím bohužel říct, že nikoli.

Nechápejte mě špatně, „The Last Hero“ je dobrá nahrávka, má všechny poznávací atributy, díky nimž jsou Alter Bridge tam, kde jsou; včetně zvuku a produkce Michaela Basketta, jenž s kapelou již dlouhá léta spolupracuje. A „The Last Hero“ podle toho taky zní. Ten člověk přesně ví, co kapele sluší, a kytary jsou tak nazvučeny opravdu skvěle, explozivní rytmika rezonuje na všechny strany a KennedyTremontim navrch přidali texty, jež jsou oproti minulosti datované k aktuálním událostem a tváří se tak jako nejvyspělejší a nejtemnější album. Bohužel je však z „The Last Hero“ cítit nepříjemná pachuť přestřelené stopáže. Najdete na něm totiž hned několik písní, které by zde být neměly, protože kazí pozitivní dojem z celistvého poslechu.

Když budu konkrétní, tak nejslabší songy, jimž nemůžu přijít ani po mnoha posleších na chuť, jsou patetická semi-balada „Cradle to the Grave“, další přeslazená věc jménem „You Will Be Remembered“ a konečně obyčejná rocková vycpávka „Crowns on a Wire“, kterou nezachrání ani vypjatý Kennedyho vokál a tvrdý Tremontiho riff. Netvrdím, že nebýt těchto tří slabých kusů, tak by mohlo „The Last Hero“ útočit na pozice nadupaného „Fortress“, ale poslech by byl přinejmenším ucelenější a daleko lépe by odsýpal.

Přesto se na „The Last Hero“ nachází dostatečné množství poctivých rockových písní, jež jsou jako stvořené na koncertní pódia velkých stadionů a hal. Při výčtu toho nejlepšího nelze opomenout úvodní singl „Show Me a Leader“, který má obrovský hitový potenciál a díky energickému riffu je to asi nejlepší úvodní píseň, již dosud Alter Bridge na svou desku nacpali. Pozitivní dojem z úvodu je umocněn následující „The Writing on the Wall“ s velkým rockovým refrénem a další hymnou v podobě „My Champion“. Z ní přímo vyzařují pozitivní vibrace a věřím, že se stane jedním z dalších singlů, protože refrén je dost vlezlý (v dobrém) a odlehčený zvuk kytar je jako stvořený pro rádiové stanice. Na druhou stranu taková „Poison in Your Veins“ jako by vypadla z Tremontiho sólovky a drsné kytary v úvodu naplňují příslib tvrdší desky. V refrénu si pro sebe veškerou pozornost uzme Myles Kennedy, jenž dávkuje melodie a energii plnými hrstmi, díky čemuž se jedná o píseň, která snadno vyčnívá.

Alter Bridge

Druhá polovina je díky třem slabším kompozicím zmíněným výše horší, ale i tak obsahuje pozitivní momenty v podobě rozmáchlejší „The Side of Fate“ a povedla se i kytarovka jménem „Islands of Fools“, jež si nic nezadá s tvrdšími skladbami z dosavadního katalogu Alter Bridge, čímž myslím zejména „Metalingus“ z debutu. Špetku odlehčení v závěru pak zajišťuje nenápadná „Twilight“Tremontiho povedeným sólem. Ten se jen tak mimochodem při nahrávání pěkně vyřádil, protože i přes některé nedostatky alba jako celku stojí písně na velkých kytarových riffech a mnohá sóla z jeho pera jsou velmi povedená (viz závěrečná „The Last Hero“).

Je škoda, že Alter Bridge podlehli snaze předvést na jednom albu co nejvíce ze své aktuální skladatelské formy, protože díky tomu, i přes zjevně povedené skladby, není výsledek tak silný, jak mohl být. „The Last Hero“ sice nenaváže na „Blackbird“ a našlapané „Fortress“, jak bylo avizováno, ovšem „AB III“ je ještě o malý kus horší, takže i když jsem zklamán, dostal jsem v rámci tvorby skupiny poctivou práci, na níž většina konkurence v dané váhové kategorii pořád ztrácí.


Airbourne – Breakin’ Outta Hell

Airbourne - Breakin' Outta Hell

Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Breakin’ Outta Hell
02. Rivalry
03. Get Back Up
04. Never Too Loud for Me
05. Thin the Blood
06. I’m Going to Hell for This
07. Down on You
08. Never Been Rocked Like This
09. When I Drink I Go Crazy
10. Do Me Like You Do Yourself
11. It’s All for Rock N Roll

Hrací doba: 39:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Aniž bych chtěl tvrdit, že existence australských Airbourne neměla doposud žádné reálné opodstatnění, tak si myslím, že čas, kdy budou moci svým kritikům dokázat opak, se kvapem blíží. Stejně jako klepe na dveře nevyhnutelný konec legendárních AC/DC, kteří už jsou v dnešních dnech vlastně jen Angus Young, tak pomalu a jistě přichází čas, kdy můžou své pozice posílit právě jejich možní nástupci Airbourne, kteří koncem minulého měsíce vydali své čtvrté studiové album „Breakin’ Outta Hell”.

Důvod je snad jasný, ale řeknu to asi tak, že dokážu pochopit něčí averzi k této kapele v době, kdy světová pódia neúnavně brázdili právě slavnější australští kolegové party kolem bratří O’Keeffů. Když budu mluvit jen za sebe, jakkoli mě hudba Airbourne ve své podstatě baví, tak kdybych na pultu hudebního krámu narazil na novinku Airbourne a AC/DC, vždycky sáhnu po Angusově formaci a stejně tak je to s možnou návštěvou živého vystoupení. Kdo by chtěl koukat radši na kopii, když si může vychutnat originál. A právě tady přichází chvíle pro Airbourne, kteří sice nemají na to, aby plně nahradili AC/DC a vyprodávali velké stadiony, ale určitě by se jim mohlo podařit zaplnit tím svým šlapavým hard rockem alespoň částečně díru v duších příznivců rock’n’rollových titánů, kteří před takřka padesáti lety pomáhali utvářet žánr.

Airbourne se srovnání s AC/DC už nikdy nevyhnou, a protože se o to ani nijak okatě nesnaží, tak nemá důvod zastírat, že by se na novince „Breakin’ Outta Hell“ od dosavadní praxe něco změnilo. Kdepak. Hnacím motorem Airbourne jsou i nadále hybné kytary a lehce zapamatovatelné refrény, jež jsou tak nakažlivé, že i při letmém poslechu jsem měl nutkání si řadu z nich i notovat spolu s Joelem O’Keeffem. A věřte, že celá řada písní na novince by se s trochou nadsázky neztratila ani na albech skupiny, která stojí Airbourne již od počátku kariéry modelem.

Abych pravdu řekl, tak nejvíce jsem se bál toho, jestli to na čtvrtý pokus hladové čtveřici opět vyjde. Přestože dosavadní placky nebyly kdovíjaký zázrak, tak v jádru se jedná o poctivý rock’n’roll staré školy, který je vkusně tvrzen heavymetalovými kytarami, a výsledkem je tak skoro až vidlácky šlapavá hudební formule, na níž toho moc vymyslet nejde. A proto jsem čekal, že další pokus už se Airbourne nepovede a na patře zůstane po „Breakin’ Outta Hell“ pachuť nudné desky plné (na poměry skupiny) generického materiálu. To se naštěstí neděje a novinka tak navazuje svou poctivou prací, staromilským přístupem a hlavně kvalitou na své předchůdce, takže je vlastně vše v naprostém pořádku. Kdo Airbourne žral dosud, tak si bude chrochtat blahem dál; no a kdo jim nemohl přijít na jméno, tak na tom taky nic měnit nebude.

„Breakin’ Outta Hell“ obsahuje hned několik písní, které by se v podání Airbourne daly již krátce po vydání považovat za klasické. Bez ohledu na zjevnou inspiraci u svých učitelů totiž obsahují vše, co lze na této čtveřici mít rád. Mluvím teď o úvodní řízné titulce „Breakin’ Outta Hell“, „Get Back Up“ či „When I Drink I Go Crazy“. Je to samozřejmě čistě subjektivní výběr, protože stejně tak bych mohl za tahouny nahrávky označit „Down on You“ nebo třeba rychlovku „Thin the Blood“. Nemá však příliš smysl vytahovat nad rámec celku několik vybraných válů, protože celkově vzato je „Breakin’ Outta Hell“ albem, jež je slušně vyrovnané a obsahuje dostatek dobrých a poctivých rockových hymen, díky nimž si ani neuvědomíte, že hrací doba dosáhla 40 minut. Ta mimochodem není ani po opakovaném poslechu vůbec otravná a deska mě bavila v celé své délce.

Ono ve výsledku není „Breakin’ Outta Hell“ ničím novým pod sluncem; nemá cenu si nalhávat, že by u Airbourne šlo o něco víc než jen o prachsprostou kopírku rock’n’rollových velikánů, ale přesto nedokážu přehlížet skutečnost, že bratři O’Keeffové a jejich dva kumpáni zvládají složit natolik silné písně, abych neměl důvod album vypínat ještě před jeho skončením, což je pro moji maličkosti v takto orientované hudbě velmi podstatné. Nezajímá mě, že jsem podobný riff už někde někdy určitě slyšel, protože z tohoto hlediska by se dala odpálkovat celá nahrávka bez mrknutí oka, ale to by se zase k Airbourne nebylo zcela fér. To, co dělají, dělají prostě dobře. A z „Breakin’ Outta Hell“ je to zase jednou pěkně cítit. Pohodová deska, která si na nic nahraje.


Psychedelic Witchcraft – The Vision

Psychedelic Witchcraft - The Vision

Země: Itálie
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. A. Creature
02. Witches Arise
03. Demon Liar
04. Wicked Ways
05. The Night
06. Different
07. The Only One That Knows
08. War
09. Magic Hour Blues

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italští Psychedelic Witchcraft mě zaujali již v loňském roce, kdy vydali své první ípko „Black Magic Man“. Ve své podstatě šlo o extrémně neoriginální věc, která snoubila dva velké trendy v současné rockové muziky – retro a okultismus. Takovýchto kapel je poslední roky jak nasráno a je to prostě módní vlna. Psychedelic Witchcraft z ní vlastně nevybočují vůbec nijak. Přesto mi jejich počínání bylo z nějakého důvodu sympatické, a ačkoliv jmenované minialbum ve své podstatě nenabízelo vůbec nic zvláštního, docela jsem se u něj bavil. Jinými slovy řečeno, má první zkušenost s produkcí Psychedelic Witchcraft vůbec nebyla odstrašující, spíš byla lepší nežli horší, takže jsem neměl důvodu vyhýbat se dlouhohrajícímu debutu „The Vision“, jenž spatřil světlo světa letos. A tentokrát už pod značkou zavedeného labelu Soulseller Records, byť ten se obecně zaměřuje spíše jiným směrem. Ale i to svým způsobem svědčí o tom, že hudba italské party není jalová.

„The Vision“ se v jádru nese na podobné, ne-li dokonce vlně jako jeho neřadový předchůdce. K popisu dlouhohrajícího debutu bych vlastně mohl použít vesměs ta samá slova, jaká jsem pronesl v minulém odstavci na adresu „Black Magic Man“. Stručně řečeno, opět je to retro rokec jak prase, okultismus, uhrančivá zpěvačka, sedmdesátky a všechny tyhle věci – nechybí nic, co člověk od takto laděné formace očekává a co neslyšel už jinde. Přesto je na „The Vision“ oproti krátkohrající prvotině slyšet citelný posun kupředu.

Tento posun se samozřejmě netýká stylového posunu, což z předcházejícího odstavce asi vyplynulo. Je tu ovšem znatelný progres co do kvalit a přesvědčivosti, s jakou Psychedelic Witchcraft ten svůj hippie rock hrají. EP „Black Magic Man“ bylo vcelku zábavné, ale stále na něm byly cítit rezervy a ne úplně všechno bylo dokonalé, tu a tam to přeci jen zaskřípalo. Během jediného roku ovšem Italové dokázali vychytat nedostatky a okultní plácačkou pozabíjet všechny přítomné mouchy, takže na „The Vision“ už prezentují vyzrálý materiál – vyzrálý v rámci mezí tohoto druhu hudby, jež je v roce 2016 už jen ze svojí podstaty tuze neobjevná.

Jsou ovšem případy, kdy se dá neobjevnost a neoriginalita odpouštět, což se týká i alba „The Vision“, na němž Psychedelic Witchcraft posledně naznačený potenciál prostě dokázali naplnit. Hlavní síla desky tkví ve skladatelské lehkosti, díky níž se to strašně hezky poslouchá, a v uvěřitelnosti, která je u podobně zpátečnických záležitostí prostě nutnost. Jistě, skladby jako „Demon Liar“, „Wicked Ways“ či „The Only One That Knows“ jsou ve své podstatě ztělesněním všech klišé klasického hard rocku a psychedelického rocku, ale Psychedelic Witchcraft to drhnou natolik zábavně, že nad tím člověk s radostí mávne rukou a radši si bude užívat šlapavé rockové tempo, příjemně ušpiněné riffy, kvílívá sóla, bluesrockové náznaky i silný a sebejistý projev Virginie Monti, jejíž vokál patří k ozdobám téhle party. K pocitu parádní rockové jízdy pak jistě napomáhá i skutečnost, že Italové sázejí především na hitové songy a vyloženě pomalejší skladby na „The Vision“ nabízejí jen dvě – „The Only One That Knows“ a „Magic Hour Blues“.

Psychedelic Witchcraft

Samozřejmě, není sporu o tom, že Psychedelic Witchcraft nenabízejí vůbec nic nového. Na tuhle hru je nutno přistoupit – jakmile se vám do toho moc nechce, tak asi není moc šance, že byste si poslech „The Vision“ užili. Pokud ale u tohoto druhu muziky zvládnete překousnout zmiňovaná negativa, jistě se budete bavit. Italům navíc do karet hraje i jistá neokoukanost a „skrytost“ jejich jména – s nadsázkou řečeno, jestli se vám Blues Pills hudebně líbí, ale sere vás jejich otravná tlačenka, pak jsou Psychedelic Witchcraft určeni právě vám.


Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

Volbeat - Seal the Deal & Let's Boogie

Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Universal

Tracklist:
01. The Devil’s Bleeding Crown
02. Marie Laveau
03. The Bliss
04. The Gates of Babylon
05. Let It Burn
06. Black Rose
07. Rebound [Teenage Bottlerocket cover]
08. Mary Jane Kelly
09. Goodbye Forever
10. Seal the Deal
11. Battleship Chains [Georgia Satellites cover]
12. You Will Know
13. The Loa’s Crossroad

Hrací doba: 53:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky…

S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali se tak první dánskou kapelou od dob Aqua, které se podařilo dostat se do Top 10. Což o to, já to borcům přeji z celého srdce. Po celou dobu vystupuje parta kolem Michaela Poulsena skromně, až pokorně a díky svému neúnavnému koncertování a tvrdé práci si myslím, že přesně tyhle kapely by se měly dostávat do popředí. Ne rychlokvašky a sračky typu Black Veil Brides, kteří se spoléhají na PR vydavatelství a na svoji teploušskou image.

Kam tím ale mířím… Posledním albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” si na sebe upletli Volbeat minimálně z obchodního hlediska bič a očekávání od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ nebyla z těch nejskromnějších. Čtvrté místo v americkém prodejním žebříčku ovšem ukázalo, že pozice Volbeat je opravdu tvrdě vydobytá a nejedná se o módní výstřelek, který se nepodaří zopakovat. Upozorňuji, že tím netvrdím, že se Volbeat podařilo natočit album lepší, než jsou ta minulá, protože já mám dojem přesně opačný. Nemůžu si pomoct, ale už po poslechu předchozí placky jsem měl dojem, že celá ta jejich sranda nějak přestává být srandou. Volbeat se sice nijak výrazně nezměnili, ale jejich hudba postrádá takovou tu nespoutanost starších počinů, kdy člověk mohl čekat skoro cokoli a poslech byl jedna velká jízda plné zábavy a skvělých písní.

Na „Seal the Deal & Let’s Boogie“ Volbeat upevňují svou pozici a skladby tomu taky odpovídají. Nenapadá mě jediná, která by mě vyloženě smetla a posadila na zadek. Objeví se sice tu a tam zajímavý motiv jako orientální kytara v „The Gates of Babylon“ nebo pěvecký sbor v „Goodbye Forever“, který dodává gospelovský nádech, ale mně to přijde málo. Převládají písně, které bych označil jako sázky na jistotu. Ať už je to řízná úvodní „The Devil’s Bleeding Crown“, rychlá skoro titulní „Seal the Deal“ nebo hitovky „Marie Laveau“, „Let It Burn“ a především nechutně vlezlá „For Evigt“. V poslední jmenované si zahostoval jistý Johan Olsen a přináší do jinak obyčejného rádiového kolovrátku trochu vzrušení, ale nekonečné omílání jednoho hitového nápěvu, jako se tomu děje právě v „For Evigt“, začne být po chvíli dosti otravné.

Možná se zdá, že jsem k Volbeat až přehnaně kritický, protože vlastně neudělali nic jiného, než že pokračují v tom, co jim na posledních dvou albech fungovalo na jedničku, ale právě v tom je ten problém. Ono se všechno jednou začne přejídat, a přestože je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ profesionální album po všech stránkách, tak mi na něm chybí něco víc, než „jen“ další porce písní, které jsou formálně stejné jako minule. Co překvapilo, bylo zařazení a samotný výběr dvou předělávek, které v podání Volbeat zapadly mezi zbylé skladby bez sebemenších problémů. Ať se budeme bavit o „Rebound“ od punkrockerů Teenage Bottlerocket, nebo „Battleship Chains” jižanských rockerů The Georgia Satellites, obě jsou to příjemné hitovky a v živelném provedení Michaela Poulsena, Roba Caggiana a Jona Larsena album sice nijak výrazně neobohacují, ale o to nenásilněji se poslouchají.

Tady v tomto místě bych asi měl vyřknout nějaký finální verdikt. Jestli je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ albem dobrým, nebo špatným. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý. Bijí se ve mně různé pocity, ale v žádném případě ani jeden z nich není totální nadšení nebo naopak totální zklamání z toho, co si pro nás letos Volbeat připravili. Já jejich šestou studiovku chápu jako sázku na jistotu. Jako snahu upevnit si svou tvrdě získanou pozici a přinášet fanouškům to, co se líbilo minule. Že se jedná o již jednou vyluhovaný sáček čaje a aktuální chuť už není tak plná a lahodná, jak by měla být, to už je něco jiného. Rozseknu to tedy tak, že na poměry Volbeat představuje „Seal the Deal & Let’s Boogie“ rozhodně slabší průměr a že si myslím, že v aktuální podobě mají určitě na víc.


Tremonti – Dust

Tremonti - Dust

Země: USA
Žánr: hard rock / thrash metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Fret12

Tracklist:
01. My Last Mistake
02. The Cage
03. Once Dead
04. Dust
05. Betray Me
06. Tore My Heart Out
07. Catching Fire
08. Never Wrong
09. Rising Storm
10. Unable to See

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook / twitter

Není pochyb o tom, že kytarový střelec Mark Tremonti zažívá v posledních letech nemalý tvůrčí přetlak, na který jsme u něj nebyli zvyklí. Když se totiž podíváme na soupis alb, pod nimiž je v posledních pěti letech podepsán, tak se při započítání všech jeho tří sólovek a poslední placky domovských Alter Bridge dostaneme k číslu čtyři. A to prosím nepočítám chystanou novinku „The Last Hero“, která se na pulty obchodů dostane již na podzim letošního roku. Tremonti je evidentně při chuti a nejaktuálnějším výsledkem jeho skladatelského rozpoložení je třetí album jeho sólové kapely Tremonti, jež se jmenuje „Dust“.

Přestože jsem o Tremonti mluvil v samém úvodu jako o sólové kapele, tak navenek vystupují pánové jako regulérní čtveřice, v jejímž čele stojí tento slovutný kytarista a která si jen tak mimochodem přisvojila za jméno jeho příjmení, ovšem Mark Tremonti opět nenechává nikoho na pochybách, kdo je v Tremonti šéf. Sám si napsal všechny texty, složil veškerou hudbu, obstarává hlavní kytarové linky, sóla a celkově stojí celá kolekce stejně jako minule výhradně na jeho instrumentálním a skladatelském umu. To má za následek, že na jednu stranu nemůže být nikdo zaskočen něčím opravdu překvapivým, na druhou však Markovi nelze upřít fakt, že si drží slušný standard, který zdobil předchozí placky „All I Was“ a „Cauterize“.

Není se však čemu divit, protože „Dust“ je vlastně dvojčetem předchozího „Cauterize“. Obě desky se narodily ve stejnou dobu, takže si s sebou novinka nese všechny klady i zápory, jaké měl právě loňský předchůdce. Ke kladům asi tolik, že „Dust“ je technicky precizně odvedená práce, protože opět vznikalo pod taktovkou Michaela Basketta a Teda Jensena. Mark Tremonti opakovaně dokazuje, že se jako zpěvák od dob debutu hodně zlepšil a jeho vcelku originální barva hlasu je hezky rozpoznatelná a do takto kytarově orientované hudby pasuje. Co se těch negativ týče, tak musím opět „vyzdvihnout“ zejména celkovou nevyrovnanost, protože i když nejsou jednotlivé skladby samy o sobě až na dvě výjimky vyloženě špatné, tak se snaží Tremonti dohromady spojit dva odlišné aspekty své tvorby a nedaří se mu to tak, jak by si asi přál.

Mark Tremonti totiž opakovaně hlásá, že do Tremonti si schovává písně tvrdší a rychlejší. Písně, jež by pod hlavičkou Alter Bridge nemohly fungovat. A má pravdu… i když jen částečně. Na „Dust“ se najdou jak proklamované heavymetalové vály, jež svou náladou nemají daleko k moderně střiženému thrash metalu, ale opět se dostalo i na klasičtější hardrockové písně v pomaleji šlapavém tempu, které slušně rozjetou jízdu občas zbytečně zbrzdí a které by úplně v pohodě pasovaly na alba Alter Bridge.

Ke skladbám samotných jen v krátkosti. „Dust“ odstartuje vypalovačka „My Last Mistake“, což je přesně ta píseň, již od Tremonti čekám. Rychlá, energická a chytlavým riffem vyzbrojená záležitost, jež se na posluchače valí s pořádným nasazením. Mark Tremonti hraje jako o život a povedený otvírák exploduje v parádním refrénu a kytarovém sóle, v němž Mark zhmotňuje svou kytarovou ekvilibristiku. V podobném duchu, ovšem v provzdušněnějším podání, pokračuje „The Cage“ a „Once Dead“. Poslední zmíněná lehce chybuje v nepřirozenosti, s jakou je do kytarových slok našroubován vlezlý refrén, ale neposlouchatelná věc to v žádném případě není.

První opravdu slabší moment přichází s titulkou „Dust“, která mě příliš nechytla hned od svého vydání, a přestože je volba této položky jakožto prvního singlu pochopitelná, protože má spolu se závěrečnou „Unable to See“ největší hitový potenciál jak zaujmout širší posluchačstvo, tak zrovna „Dust“ chybí něco, díky čemu by se neměla vrýt do paměti jen jako slabší variace na „Another Heart“„Cauterize“. Baladická „Unable to See“ je patetická až běda a její zařazení na album tak chápu spíš jen jako odškrtnutí povinnosti, že Tremonti nějakou tu baladu na „Dust“ nacpali a tím to hasne.

Tremonti

Z pomalejších písní mě vyloženě zaujala jen „Never Wrong“, která je hezky vygradovaná do explozivního refrénu, jenž je zdoben příjemnou melodií. K lepším vodám strhává vrchní kormidelník Mark Tremonti svou bárku v řízné „Catching Fire“, jež si za druhou půli vysloužila imaginární cenu za nejtvrdší věc na desce a na níž se mi líbí dobře zapamatovalné vokální melodie.

Protože jsem tady na předchozích řádcích „Dust“ několikrát přirovnat ke „Cauterize“ a častoval oba počiny jako sourozenecké, tak se nelze vyhnout jejich závěrečnému srovnání. Kdybych opravdu musel, tak bych se při hlasování o vítěze tohoto battlu přiklonil spíše k předchozí „Cauterize“, která v sobě měla napakováno větší množství energie. Ačkoliv tím nechci říct, že by všechny pomalejší písně od Tremontiho a jeho kumpánů stály za starou bačkoru, tak momenty, kdy se spoléhá spíš na přímočarý atak s přispěním jeho kytarového umění a údernými vokálními slogany, mi přijdou silnější.

Mělo tedy smysl vydávat „Dust“ a „Cauterize“ odděleně na dvou plackách? Já bych klasicky řekl, že kdyby se obě alba seškrtala a spojilo se dohromady jen to lepší, tak bychom měli čest s počinem, který by měl grády a slabých momentů zatraceně málo, ovšem takhle je výsledek rozmělněn na příliš velkou plochu, s níž má posluchač daleko víc práce, než je u podobně laděné kytarové hudby žádoucí. Pořád palec nahoru, ale už ne tak rezolutně jako minule.


Fenisia – Fenisia Café

Fenisia - Fenisia Café

Země: Itálie
Žánr: hard rock / southern metal
Datum vydání: 15.4.2015
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Přátelé, řeknu vám to dnes na rovinu – jestli čtete recenze kvůli tomu, abyste našli tip na nějakou dobrou muziku, tak zrovna tohle asi nemá cenu číst. V případě nahrávky „Fenisia Café“ totiž nehodlám moc chválit, spíše se chystám, jak je dneska moderní říkat, dissovat. Co jiného má člověk dělat, když se mu to prostě nelíbí…

Fenisia je italská parta, jež vznikla v roce 2009 a která má za sebou dvě desky, přičemž „Fenisia Café“ (všimněte si té fikané podobnosti mezi názvem kapely a názvem alba – o moc víc invence na celém počinu není) je ta druhá. Pro pořádek dodejme, že debut „Lucifer“ vyšel v roce 2012. Zdá se mi, že se kapela hned od začátku snaží působit zajímavě – vedle toho, že zjevně zamakali na image, se hošani pokoušejí vzbudit pozornost i tím, že o sobě tvrdí, že se jejich tvorba zaobírá (budu citovat) „starodávnými mýty, alchymií, okultními vědami a esoterikou obecně“. To může znít jak od nějaké blackmetalové smečky, ale pravda je úplně někde jinde.

V jedné věci jsem vlastně docela kecal – Fenisia dokázali projevit nespornou invenci ještě v jiném ohledu, a sice ve vymýšlení pojmenování toho, co hrají. Italové totiž svůj styl nazývají „enlightened metal“ neboli „osvícený metal“. Ve světle toho, jak kapela zní, je to docela dobrý vtip. Ledaže je to myšleno tím způsobem, že je osvítilo rockové klišé a nuda – pak to sedne.

Ať se Fenisia snaží sebevíc vzbudit dojem něčeho lepšího, v jádru je to jen provařený hard rock cáknutý trochou southern metalu. Představte si to jako srážku obehraných rockových postupů s nepříliš povedenou variací na měkčí Black Label Society. Ono to obecně vypadá, že Italové asi Zakka Wylda docela žerou, protože některé tracky se zase blíží Ozzyho sólovkám, na nichž Wylde hrál, přičemž dokonce i zpěvák Felisia se v takových momentech snaží znít trochu jako Ozzy. Zářnými příklady budiž jisté pasáže třeba ve „Wasted Time“ či „Mr. Hughes“.

Nicméně, prim stále hraje hard rock v hodně nudném podání. Jako poslechnout se to dá, ale krutě mě to nebavilo… chybí tomu taková ta rocková jiskra a lehkost, prostě si to jen tak hraje a to je tak všechno. K tomu stačí přihodit takové perly jako třeba „Live Loyal Die Loyal“, kde se snad půlka textu skládá z opakování „come on, come on, come on“, abychom se dostali do stavu, kdy jen těžko ještě něco může dojem zhoršit. To by zvládla maximálně tak imbecilní patetická balada. Je tam? Cha, co vás nemá – jistěže je! A je strašná? Jednoznačně ano.

„Fenisia Café“ je albem, jehož poslech mě brutálně nudil hned na prvním rande. A při druhém poslechu mě to už začalo srát. Některé momenty jsou sice výrazně horší (jasně, myslím tím hlavně tu baladu „Jaded Days“), ale ani ty „lepší“ chvilky vlastně moc dobré nejsou, takže i jako celek je to úplně o hovně.

Jo, a ještě jedna věc – okultního na tom není vůbec nic. V případě Fenisia je to jenom póza.


Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sunrise to Sundown
02. Diamond Under Pressure
03. What Doesn’t Kill You
04. Hard Road
05. Still Hunter
06. No Man’s Land
07. I Turn to Stone
08. Dark Light Child
09. Lonely Freedom
10. You’ve Been Fooled
11. Southern Star

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli budou Spiritual Beggars nejspíš už navždy stát tak trochu ve stínu slavnějšího působiště jejich stěžejní opory Michaela Amotta, jímž jsou již léta melodicky deathmetaloví Arch Enemy, tak to neznamená, že by jeho bokovka produkovala hudbu méně kvalitní. Aniž bych chtěl tvorbu obou jeho skupin nějak srovnávat, protože už jen hudebním zaměřením to není tak úplně možné, tak jsem toho názoru, že to hodnotnější poslední roky vychází právě z alb hardrockových klasiků. Ti si v uplynulých dvou dekádách museli zvyknout na to, že hrají spíše druhé housle, ovšem o to působivěji jejich poslední desky znějí.

Spiritual Beggars se již od své prvotiny vezou na vlně hard rocku ze 70. let, a ačkoli v období svých prvních alb byli tlačení spíše do stonerrockové škatule, tak si vytvořili specifický zvuk, díky němuž je lze jednoduše rozpoznat. A nejinak je tomu na novince pětice, jejíž sestavu tvoří krom již zmíněného kytaristy Per Wiberg za klávesami, Ludwing Witt u bicích, Sharlee D’Angelo na base a zpěvák Apollo Papathanasio. Po poslechu „Sunrise to Sundown“ mám dokonce dojem, že Spiritual Beggars nezněli nikdy lépe a uvěřitelněji, než jak to předvádí na své deváté řadové desce. Důvodů to má několik, přičemž ten hlavní spatřuji v hlavní osobě kapely. Michaelova skladatelská lehkost a kytarová virtuozita s každým albem roste do takových výšin, že kdyby ten borec hrál v trochu jiné době, tak se o něm zcela jistě mluví jako o jednom z největších kytarových střelců minulého století.

Dalším důvodem, díky němuž Spiritual Beggars rostou album od alba, je příchod zpěváka Apolla, jenž se ke čtveřici připojil těsně před vydáním „Return to Zero“. Tímto krokem se skupině otevřely manévrovací prostory, a přestože je výsledek v jistém ohledu totožný s tím, co produkovali na svých prvních albech, tak ten silný nádech atmosférou Deep Purple vylézá s každým dalším počinem čím dál víc na povrch. Už jsem zaslechl názory, že poslední alba znějí skoro jako Deep Purple Revival s tím rozdílem, že chybí ty letité songy, jaké zná každý. Ale to by zase k Spiritual Beggars bylo trochu kruté. V jejich případě totiž nikdy nešlo o složité hudební struktury a objevování zákoutí, která před nimi nikdo neprobádal. A „Sunrise to Sundown“ je toho zářným důkazem. Hlavní je snaha vytvořit šlapavou kompozici, jež už v samém zárodku musí znít za každou cenu retro, ale jakoukoli umělou snahu tam já necítím, takže Michaelovi věřím, že tuhle hudbu sype z rukávu naprosto přirozeně.

Jakmile se totiž rozezní skvělý úvodní kytarový motiv titulního válu, tak se fanouškům starých vinylů musí rozzářit úsměv na rtech, protože tohle je retro jak bič. A nemyslím to nijak hanlivě. Michael Amott zas jednou dokazuje, že umí složit suverénní klubovou kytarovku pro staromilce a znít při tom velmi svěže. Právě „Sunrise to Sundown“ je ten typ písně, které mám na Spiritual Beggars nejradši. Takže v tomto ohledu je z mého pohledu první polovina nahrávky o něco málo lepší, protože obsahuje písně, jež mají silnější hitový potenciál. Já vím, že to automaticky neznamená vyšší kvalitativní standard, ale v případě obdobně laděné hudby jsou ty mocné refrény a vzletné melodie vyloženě žádoucí. Díky tomu tedy boduje hlavně úvod nahrávky, kdy na první vál navazuje „Diamond Under Pressure“ se skvělým klávesovým úvodem a rovněž rychlovka „What Doesn’t Kill You“. V druhé jmenované na nás Michael vytáhne trochu drsnější riff a klasické heavymetalové kytarové sólo, díky čemuž jsem po dlouhé době slyšel v hudbě Spiritual Beggars ducha Arch Enemy a nevědomky vytvořil z této vypalovačky nejsilnější píseň alba.

Minimálně do skončení „Still Hunter“ nemá album žádnou chybu a nechybí mu jak spád, tak koňská dávka energie. Při probírání druhé poloviny si ovšem nemůžu pomoct, ale jsou zde zastoupeny i písně, bez nichž bych si „Sunrise to Sundown“ dokázal úplně bez problému představit. Není jich sice tolik, ale jsou tam. Myslím tím hlavně jalovou „I Turn to Stone“, jež sice pěkně duní a výrazné bicí jsou předzvěstí toho, že se něco chystá, to „něco“ však bohužel stále nepřichází, takže touto písní si Spiritual Beggars odbývají první slabší chvilku. Tou druhou je „Lonely Freedom“, na níž jsou nejzajímavější kytarové efekty dodávající hypnotickému riffu až psychedelický nádech, ovšem jako celek je to kompozice lehce nezáživná. Opravdu jsem se bavil jen v její závěrečné třetině, kdy Michael odpálí skvělé kytarové sólo. Ani ve vypjaté rovině zpívající Apollo s touto písní nic neudělal. Jinak však drží Spiritual Beggars i v druhé polovině relativně vysoký standard, na nějž jsme všichni zvyklí (viz „You’ve Been Fooled“ či pomaleji vystavěná „No Man’s Land“).

Možná to bude znít jako nesmysl, ale na aktuální formě Spiritual Beggars se mi líbí, že se jim kromě sprostého kopírování starých osvědčených postupů daří znít v rámci svých omezených možností současně a svěže. Dokázal bych si totiž představit, že by se na zadní straně „Sunrise to Sundown“ nacházel jako datum vydání rok 1975, ale i přesto ty písně znějí současně. Pokud vezmu pouze alba, na nichž zpívá Apollo, tak nemá novinka konkurenci a nebýt lehce nevyvážené druhé poloviny, jež trošku sráží celkový dojem, tak bych řekl, že máme tu čest s nahrávkou, jež atakuje pozice, které již celá léta drží dvojice „Ad astra“ a „Demons“. A to je v podání kapely, která by si mohla dovolit točit alba jen z obyčejné setrvačnosti, mnohem víc, než jsem před vydáním čekal.