Archiv štítku: Ghost

Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“
je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth


Ghost: info o EP

Švédové Ghost už nějakou dobu pracují na novém, které vyjde již 16. září pod názvem „Popestar“. Přebal najdete zde, tracklist následuje dole. Do éteru byl vypuštěn i první song „Square Hammer“ – poslouchat jej můžete tady.

01. Square Hammer 02. Nocturnal Me 03. I Believe 04. Missionary Me 05. Bible


Redakční eintopf #85.3 – speciál 2015 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2015:
1. Ghost – Meliora
2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
3. Iron Maiden – The Book of Souls
4. Disturbed – Immortalized
5. Civil War – Gods and Generals

CZ/SVK deska roku:
1. Dark Gamballe – Panoptikaria
2. Kabát – Do pekla / Do nebe

Neřadový počin roku:

Artwork roku:
Celldweller – End of an Empire

Shit roku:
Five Finger Death Punch – Got Your Six

Koncert roku:
Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015

Videoklip roku:
Ghost – From the Pinnacle to the Pit

Potěšení roku:
nová deska Marilyna Mansona

Zklamání roku:
konec Motörhead

Top5 2015:

1. Ghost – Meliora
Ghost už potřetí nezklamali a zdá se, že ani neumí šlápnout vedle. Album „Infestissumam“ z roku 2013 sice nakonec zůstalo nepřekonané, ale „Meliora“ byla setsakra blízko k tomu, aby vysoko nastavenou laťku přeskočila. Vůbec jsem nečekal, že se Ghost vytasí s tak parádní deskou. Tihle pánové prostě umí.

2. We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!
Oproti Ghost diametrálně odlišná muzika. Zato ale energická, vtipná, zábavná a těžce návyková. Ani po více než půl roce mě „Wieder geil!“ nepřestává bavit. Deset skvěle vyvážených songů prostě dokáže udělat svoje.

3. Iron Maiden – The Book of Souls
Od heavy metalových matadorů Iron Maiden jsem toho ani moc nečekal, protože jejich novodobější tvorba mě už začíná trošku míjet. Jak jsem byl překvapen, že i přes svou délku dokáže „The Book of Souls“ výborně bavit. A ono je i neuvěřitelně dobře napsané a vyvážené! Jdu si hned pustit „Empire of the Clouds“, protože jestli si nějaká loňská skladba zaslouží velké uznání, je to přesně tahle.

4. Disturbed – Immortalized
Disturbed se v létě vynořili odnikud s oznámením dalšího alba a dokázali tím dokonale rozhodit celou scénu, protože tohle fakt nikdo nečekal. Řekl bych, že je dnes docela umění nahrávat rok nový materiál a tvářit se, že jako kapela vlastně ani nefungujeme. Amíkům se to ale přeci jen povedlo a výsledek stál za to.

5. Civil War – Gods and Generals
Podle mě jedno z největších překvapení posledních let pomalu, ale jistě nabírá na síle. Jestli tahle skupiny nikdy nebude těžkotonážní, tak asi emigruji do Nepálu a budu se živit horskými kořínky. Odpadlíci ze Sabaton by si úspěch zasloužili, protože na rozdíl od své původní kapely (v poslední době) přišli s něčím, co se dnes už tolik nevidí – nepřetékají nudným hevíkovým klišé.

CZ/SVK deska roku:

1. Dark Gamballe – Panoptikaria
K „Panoptikarii“ jsem se vlastně dostal úplně náhodou a nakonec jsem rád, že se tak stalo. Nejenže jsem po letech znovu objevil zaprášený klenot, jakým Dark Gamballe bezesporu jsou, ale tahle nadupaná deska mě ještě přesvědčila o tom, že kvalitní český rock má k úpadku zatím hodně daleko.

Dark Gamballe

2. Kabát – Do pekla / Do nebe
Co dál? Daniel Landa a jeho „Žito“? Divná a nedomyšlená hloupost. Cocotte Minute s live deskou plnou nového matroše? Ne, ne, taky ne. Nebo snad identitu hledající Škwor? Nenechte se vysmát, druhé místo u mě s přehledem obsazují noví Kabáti. I když se tahle skupina stala symbolem naší vidlákovosti, jedno se jí musí nechat – muziku dělat umí. A já se nestydím za to, že jsem se u jejich aktuální desky dobře bavil.

Artwork roku:

Celldweller – End of an Empire
„End of an Empire“
je chytře vymyšlené elektronické album tematicky navazující na „Wish Upon a Blackstar“. Pojednává o fiktivním světě jménem Atiria a konci jedné civilizace (kdo by to řekl). Nejvíce mě na něm ale baví jeho přebal. Klayton sice není kdovíjaký fešák, ale na artwork zapózovat umí, to jo.

Celldweller – End of an Empire

Shit roku:

Five Finger Death Punch – Got Your Six
Snad každý musí uznat, že tohle byl hodně nepříjemný průser. Když i dlouholetí fanoušci začnou nespokojeně pískat, je něco dost špatně. A když se dokonce i mně (jsem v redakci nejvíce agro) líbí všehovšudy jen dva songy… radši už nebudu sprostej.

Koncert roku:

Hellfest 2015: Clisson (Francie), 19.-21.6.2015
Nakonec to vyšlo a po tom, co jsem se v loňském souhrnu vybrečel, jsem se na Hellfest přeci jen podíval. Řeknu vám – jestli něco, tak tohle stojí fakt za to. Stačí si zjistit, jaké tam hrály kapely… a také přihlédnout k faktu, že lépe organizovanou a ošéfenou akci jsem doposud nenavštívil. Letos znovu!

Videoklip roku:

Ghost – From the Pinnacle to the Pit
A podruhé Ghost. Na to, že klipy moc nesleduji, jsem jich v loňském roce viděl překvapivě dost a měl jsem tak výjimečně z čeho vybírat. Retro styl „From the Pinnacle to the Pit“ mi zkrátka sedl nejvíce.

Potěšení roku:

nová deska Marilyna Mansona…
…není taková sračka jako ty tři předchozí! No povězte, čekal to někdo? Já tedy ne a výstřednímu Marilynovi přeju, aby se i případné další počiny nesly minimálně v podobném duchu.

Zklamání roku:

konec Motörhead
Je jasné, že všechno musí jednou skončit. A při pohledu na Lemmyho Kilmistera fanoušci léta hádali, že nám už dlouho hrát nebude. Zpráva o jeho náhlé smrti krátce po 70. narozeninách ale překvapila kdekoho. Tak odpočívej v pokoji, Lemmy!

Ghost

Zhodnocení roku:

Jak se zdá, rok od roku mě hudební scéna baví víc. Sice jsem neviděl tolik koncertů, ale ty, které se mi podařilo navštívit, stály bezezbytku za to. Jsem spokojen i s vydanými alby, a když zapomenu na fiasko s Five Finger Death Punch a Landou, byl loňský rok hodně solidní.


Ghost – Meliora

Ghost - Meliora
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Loma Vista Recordings / Rise Above Records / Spinefarm Records

Tracklist:
01. Spirit
02. From the Pinnacle to the Pit
03. Cirice
04. Spöksonat
05. He Is
06. Mummy Dust
07. Majesty
08. Devil Church
09. Absolution
10. Deus in absentia

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Sice jde to klišé jako hrom, ale – říká se, že je to právě třetí deska, jež potvrzuje (anebo také vyvrací) kvality a především životaschopnost té či oné kapely. A chtělo by se dodat, že v případě někoho jako Ghost to platí obzvláště. Tahle skupina totiž vyletěla doslova jako raketa – možná skoro až moc, protože vzhledem k tomu, co tihle anonymní Švédové hrají a jak se prezentují, mi nepřijde, že by se hodili na pódia mamutích festivalů mezi metalový mainstream.

Vzpomínám si, jak jsem na Ghost narazil těsně poté, co v roce 2010 vydali svůj debut „Opus Eponymous“. Tehdy, v tu úplně první chvíli, se zdálo, že se z nich stane obskurní rockové retro pro fajnšmekry. A právě v téhle pozici by jim to náramně slušelo – pod firmou, jejímž vlastníkem je Lee DorrianCathedral a pod jejímiž křídly se „udělala“ i jména jako Electric Wizard, Witchcraft nebo Grand Magus. Přesně takováhle „nadoomlá“ společnost by byla pro Ghost jak dělaná. Cesty hudebního showbyznysu jsou však nevyzpytatelné – kredit kapely najednou zničehonic začal strmě stoupat do závratných výšek a ještě než vyšla druhá deska „Infestissumam“ začali Ghost vystupovat v národní televizi a stali se skupinou, kterou je moderní poslouchat. Bohužel – říkám já.

Asi žádné překvapení, že se zanedlouho začaly ozývat hlasy, které Ghost odsuzovaly jako trendy záležitost, rychlokvašku a vykrádačku toho, co tu již dávno bylo. Upřímně, já je docela chápu – minimálně ve dvou věcech totiž mají pravdu. Z Ghost se totiž skutečně stal trend, byť zrovna v jejich případě to na kvalitě vlastní hudby naštěstí nic moc neubírá. Stejně tak musím souhlasit i s těmi, kteří Švédům vytýkají neoriginalitu, protože je to tak – ve své podstatě je to jen normální hard rock s naprosto záměrným a neskrývaným vintage nádechem, přitažlivou satanistickou image a uměle budovanou aurou tajemna (viz anonymita muzikantů). A ta rychlokvašnost? Inu, tu by dle provařeného pořekadla, s nímž tato recenze začala, měla vyvrátit nebo potvrdit právě novinka s názvem „Meliora“

Hned na začátek musím říct, že „Meliora“ má podle mě asi nejlepší obálku ze všech tří dosavadních alb Ghost. Ta u „Opus Eponymous“ byla výtečná, ale přebal „Infestissumam“ mě nějakým způsobem neoslovil, byť zbylá grafika nahrávky je jinak skvělá. Obal „Meliora“ je však opravdové žůžo – kombinace utopického industriálna, steampunkového nádechu a megalomanie, jež koresponduje s jakousi pocitovou aristokratickou pompou, kterou v muzice Ghost subjektivně cítím, je jednoduše skvělá. Startovní pozice tedy dobrá – jak je na tom samotný obsah?

Je pravda, že Ghost v současné době se svými alby nijak neotálejí. Ono (další provařené!) pořekadlo o železe, které je nutno kout, dokud je žhavé, Švédové asi znají… jsou aktuálně v ohromném laufu a vybrušovat nové album třeba pět, šest let by byl prostě příliš velký risk, jelikož tak pevnou pozici ještě nemají (a za tak krátkou dobu ani mít nemohou). Ke cti Ghost však slouží fakt, že zatím se jim nastavenou laťku daří držet, a to i potřetí za sebou. Nepopírám ovšem, že pokud bych musel dosavadní diskografii skupiny ordinálně seřadit, tak by „Meliora“ skončila až na třetím – tedy posledním – místě.

Ty rozdíly mezi těmi třemi nahrávkami jsou však v reálu velice malé, takže bych se nebál říct, že je úroveň všech tří počinů vyrovnaná. Jediné, co lze novince v tomto ohledu skutečně vytýkat, je zcela nulový posun. Rozdíl mezi mírně syrovějším „Opus Eponymous“ a po všech stránkách vycizelovanějším „Infestissumam“ cítit byl; rozdíl mezi „Infestissumam“ a „Meliora“ je však jen minimální, díky čemuž novinka do jisté míry zní jako druhý díl svého předchůdce. Dvakrát za sebou se to však dá snést – pokud je překonána nebo alespoň udržena stávající skladatelská úroveň.

Nicméně právě ona je tím důvodem, proč bych novou desku zařadil až na třetí místo. Nechápejte mne zle – „Meliora“ stále je skvělým albem a některé skladby jsou naprosté pecky. Je zde ovšem i několik málo (konkrétně dvě) písní, které mi jednoduše příliš nelezou do ucha. Není to žádný průser, i tyhle songy jsou vlastně pořád v klidu a neruší mě natolik, abych byl nucen je při poslechu přeskakovat (i když – při zvětšujícím se počtu poslechů na to jedna z nich už začíná aspirovat). Spíše mi v nich nesedí jeden konkrétní motiv, jenž se průběžně opakuje, protože mi připadá… jak jen to říct… trochu lámaný přes koleno, necítím v něm takovou tu rockovou lehkost, s níž zrovna Ghost nikdy neměli problém. Jmenovitě se jedná o refrény skladeb „From the Pinnacle to the Pit“ a „Majesty“, přičemž je to ta první jmenovaná, která mě irituje o kousek více. Avšak obě zmiňované obsahují i několik povedených nápadů, a abych trochu napravil reputaci „From the Pinnacle to the Pit“, musím uznat, že totožná pasáž, jež se nachází přesně v polovině a na konci písně, je opravdu dobrá. I přesto se ale tento song poměrně rychle oposlouchal a nakonec mě v něm začala kromě refrénu obtěžovat i baskytarová linka.

Ghost

Na druhou stranu, „Meliora“ obsahuje i několik naprosto bombastických kusů, které jsou i přes svou relativní jednoduchost obdivuhodně trvanlivé. Mezi takové bych zařadil excelentní „Cirice“, kde kupříkladu linka „Can you hear the rumble? Can you hear the rumble that is calling?“ prostě nemá sebemenší chybu. Líbí se mi rovněž polo-baladická „He Is“, jež se sice místy přibližuje až na hranu kýče, ale naštěstí se ji ještě podařilo vybalancovat. „Mummy Dust“ zase nakopne parádně odpichovým riffem, jenž se může rovnat i s kulervoucí kytarou v „Stand by Him“ z debutu, a navíc přidává pár ujetých kláves, které mi evokují stará sci-fi béčka typu „Flash Gordon“ (což je myšleno jako pochvala). Jako poslední z vrcholů bych jmenoval předposlední „Absolution“ s další neskutečně chytlavou kytarovou linkou.

Doposud nejmenované kusy ale stále drží vysokou kvalitu a taktéž mě baví. Taková „Deus in absentia“ se vzletným refrénem má rozhodně něco do sebe a úvodní „Spirit“ vlastně rovněž, protože některé její pasáže jsou také výtečné. Minimalistická „Spöksonat“ a teatrální „Devil Church“ jsou už jen mezihry, které nic moc neřeší, ale naštěstí desku ani nijak zvlášť nebrzdí a netříští.

Čistě subjektivně bych si do budoucna nechal líbit trochu větší využití kláves, neboť se mi zdá, že se za nimi Nameless Ghoul (tedy – ten jeden z těch pěti Bezejmenných ghúlů) musí místy trochu nudit. Navíc jsou mnohdy docela v pozadí, což je škoda, protože když se objeví, je to hodně velká paráda a obzvláště ve chvílích, kdy zavánějí vintage psychedelií, to rozhodně stojí za to.

Druhou věcí, jíž by mi Ghost do budoucna udělali radost, by byl nějaký dlouhý (ideálně psychedelií nasáklý) opus, jehož stopáž by se vyšplhala vysoko nad deset minut. Menší náznak něčeho takového již sice Švédové předvedli v podobě „Ghuleh / Zombie Queen“ na „Infestissumam“, ale nebál bych se v tomhle ohledu ještě víc přitlačit na pilu. Jinými slovy řečeno – byla by škoda lpět na takřka až popové líbivosti, jednoduchosti a naschvál předvídatelné struktuře skladeb, byť tuhle stylizaci chápu a oceňuji i ten kontrast záměrné (a neotravující) podbízivosti a satanistické estetiky spojené spíše s minoritnějšími žánry. Věřím, že skladatelský potenciál na to, aby vytvořili nějaký působivý kolos, Ghost mají.

Právě v oněch dvou právě zmíněných věcech bych já osobně viděl nenásilnou cestu, kudy jít dál při zachování stávající tváře, aby nezačalo točení v bludném kruhu, které by mohlo hrozit, pokud by se snad Ghost i příště nikam nepohnuli. V případě „Meliora“ to ještě problém není a stále jde o skvělou desku, ale nejsem si jist, zdali by fungovala i další (a další a další…) variace na „Infestissumam“.

Ghost - Meliora

Abychom to však nějak rozumně uzavřeli… ačkoliv je „Meliora“ subjektivně o stupínek níže než její dva předchůdci, pořád jde o výtečnou záležitost, která leze do uší takřka sama a navzdory očividné podbízivosti není laciná ani otravná. I v případě, že vám Ghost připadají jako skupina, již k výšinám vyhnala reklamní masáž (což je vlastně pravda – ten hype té muzice jednoduše škodí), v tomhle případě stojí za to odhodit předsudky a dát mrtvolnému papežovi a jeho pěti ghúlům alespoň šanci. A navzdory prohlášení, že „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ mi subjektivně přišly o chlup lepší, nic nezkazíte, když začnete právě s „Meliora“… A co ti z vás, kdo kapelu už znají a v minulosti se jim líbila? Inu, předpokládám, že jste novinku už slyšeli, ale jestli ne – líbit se vám dozajista bude, na to vemte jed.


Druhý pohled (Kaša):

Jestli se něco švédským hvězdám Ghost nedá upřít, tak je to schopnost zaujmout. Tahle parta se před lety zjevila naprosto z ničeho, a když to trochu přeženu, tak takřka přes noc se kolem nich vybudovala aura něčeho velmi výjimečného a originálního, přičemž originálního je na jejich recyklovaném retro rock / metalu jen opravdu pramálo. Ovšem ani tenhle fakt nebrání zástupům pravověrných, aby dychtivě hltali informace o pravidelné „výměně“ zpěváka, aby i nadále pátrali, kdo se za kuklami schovává, a hlavně aby si tu jejich neoriginální retro rockovou mši oblíbili a těšili se na každý nový kus hudby, kterou parta kolem Papa Emerity vypustí. A s klidným srdcem přiznávám, že jedním z tohoto slepě kráčející davu jsem i já.

K „Opus Eponymous“ jsem přičichl až se zpožděním, ale vydání druhé placky „Infestissumam“, která přinesla oproti syrovějšímu debutu lehce košatější materiál, jsem již vyhlížel s bezpečným předstihem, a byl jsem tak netrpělivý, s čím se Ghost vytáhnou letos. Přestože se za fantastickým obalem „Meliory“ skrývá v podstatě tatáž hudební kombinace heavy metalu a rockové muziky ze 70. let s nádechem psychedelie, obskurní atmosféry a hrubě posypaná popovými melodiemi, tak je to album zase o trochu jiné než v posledních dvou případech. A jaké? Rozhodně těmnější. Neříkám, že se Ghost obrátili vyloženě v metalovou víru, protože třeba „He Is“ bych si při troše nevědomosti dokázal zaměnit za cover popové ABBY, ale od sci-fi horového intra úvodní „Spirit“, přes hitovku „Cirice“ a temnou jízdu „Mummy Dust“ je z Ghost cítit temnější atmosféra a úbytek velkých aranžmá ve stylu „Infestissumam“.

Nejlepší skladby vyzdvihovat nebudu, protože aniž bych chtěl působit vyloženě zaujatě, že nekriticky adoruji vše, pod čím je parta Nameless Ghouls a Papa Emerity III podepsána, tak se mi „Meliora“ líbí v takřka celé své délce a nejvíce si ji užívám jako celek, jen tak v klidu do uší.

A jestli se mě ptáte, jestli je „Meliora“ lepším nebo naopak horším albem, než byly první dva počiny, tak upřímně říkám, že i po mnoha posleších jsem se ještě nerozhodl. Má to tu správnou atmosféru, neobsahuje takřka žádnou vatu (zbytečně působí jen „Spöksonat“), ale přesto se do mě dostává mnohem obtížněji a pomaleji než minule. A to i navzdory ponechání skoro až popové vlezlosti řady refrénů, které v protikladu ke „zlým“ textům vyznívají až parodicky, ale na tom si Ghost zakládají a funguje to i letos, ačkoli bych očekával, že po tolika posleších už budu mít „Meliory“ dost.

Jo, prostě jsem propadl magii jménem Ghost a „Meliora“ je z mého pohledu další trefa do černého. Možná už to postrádá takové to prvotní kouzlo a moment překvapení, které měl v rukávu skvělý debut, ale jen proto, že se jedná o třetí variaci na stejné téma, nelze říct, by to bylo vyloženě špatně. Naopak, vypadá to, že Ghost se stávají čím dál odvážnějšími a pomalu a jistě si rozšiřují své obzory. Skvělé a moc chutné retro!

Ghost


Třetí pohled (nK_!):

Předchozí deska, „Infestissumam“, téměř okamžitě katapultovala Ghost mezi mé nejoblíbenější kapely. Sice žánr neobohatila ničím novým, ale byla mistrně napsaná a neuvěřitelně chytlavá. Není se tedy čemu divit, že jsem byl na „Melioru“ natěšený jako moucha na drobek.

Oproti minulým albům mi ale trvalo o něco déle, než jsem se do „Meliory“ dostal. Při prvních pokusech o poslech jsem se dokonce hrozil a křižoval. Zarazily mě podbízivější melodie a ještě sladší hlas Papa Emerity. Během prvních několika pokusů pro mě bylo těžké najít si mezi novým materiálem nějaké oblíbence a snad kromě epického basového úvodu ve „From the Pinnacle to the Pit“ mě vlastně žádná z písní nenadchla.

Zlom přišel až u nějakého desátého poslechu, kdy do sebe začaly jednotlivé dílky této vynikající skládačky jménem „Meliora“ dokonale zapadat. Zalíbil se mi tajuplný úvod skladby „Spirit“, výborné melodie a vyhrávky klipovky „Cirice“ i podmanivé refrény v „He Is“ a „Mummy Dust“. „Majesty“ mě dostala svou gradující skladbou a „Absolution“ zase příjemnými, ne však tuctovými klávesovými linkami. „Deus in absentia“ zaujala velmi stylovým chorálním závěrem.

Ghost - Meliora

Jediné, co mi na „Melioře“ nakonec nesedí, jsou cca minutové vložky „Spöksonat“ a „Devil Church“. Více mi vyhovují samostatná intra nebo outra než podobná intermezza. Jinak nemám desce co vytknout. „Meliora“ sice v mých očích kvalit „Infestissumam“ nedosahuje (to se za ty dva roky stihlo stát nedotknutelnou srdcovkou), ale i přes počáteční skepsi musím konstatovat, že se povedla. Jako příznivec Ghost v žádném případě zklamaný nejsem.


Čtvrtý pohled (Skvrn):

Na rovinu přiznávám, že muziku na pomezí hard rocku a heavy metalu vůbec neposlouchám. Nicméně o to víc se potvrzuje fakt, že hype kolem Ghost je skutečně hypem hypovitým se všemi nezbytnostmi. I já jsem totiž podlehl. Vydáním „stejnojmenného“ debutového opusu si tuhle švédskou duchařinu oblíbilo rozličné spektrum lidí, a Ghost tak mohli začít slavit. Čas na pořádný jásot však přišel až za tři roky, to když druhé „Infestissumam“ velmi slušně navázalo na prvotinou položené základy. „Infestissumam“ nebylo zlomem, bylo jen potvrzením, zato velmi cenným. Potvrzením skladatelské fazóny a příslibem, že kapelu neznervózní ani přílivy dalších posluchačů a kvalitativně nebude následovat strmý sešup dolů.

Přiznám se, že strávit letošní kousek nebylo vůbec lehké. Zcela jistě jde o nejnepřístupnější věc, se kterou kdy Ghost vylezli. A přesně tohle mě na Švédech příjemně překvapuje. Drzé boření předsudků a dobrovolné stěžování si života hudebním vývojem. Jistě, není to posun nikterak markantní, avšak když jsem si s odstupem zopakoval obě předešlé desky, „Meliora“ je skladatelsky i stylově rozmanitější. Už pompézněji laděné „Infestissumam“ ukázalo, že implementace dalších hudebních výraziv (při zachování retro trademarku – samosebou) nebude Ghost cizí, a přestože i na nové desce převažuje klasická „ghostovina“, snaha o větší provázanost celku atmosférickým vložkami jako „Spöksonat“ či „Devil Church“ je znát. V mých očích netradičně působí například i „Mummy Dust“, která se místy rozhoupe až k doomovým plochám.

Ghost

Na druhou stranu nejsem úplně přesvědčen, že to všechno je bezpodmínečně dobře. Nebo si spíš nejsem jist, zda Ghost svou snahu o celistvost bezchybně zrealizovali. Vzhledem k několika klasickým hitovkám mi totiž dělá velký problém koncentrovat se na ony méně akční pasáže a výsledek na mě momentálně působí polovičatě. Dva hlavní proudy – chytlavost a snaha o výpravnost – nenašly společnou řeč a trochu se tlučou. „Meliora“ tak vzhledem k průbojnosti chytlavých skladeb stále vnímám jako přehlídku několika skvělých písní, nikoliv jako omračující celek. A vzhledem k tomu, že desku cítím právě takto, výše zmíněné rozvláčnější pasáže („Spöksonat“, „Devil Church“) mi přijdou ve finále spíš na obtíž.

Nechci však „Melioru“ shazovat, neboť jde stále o výbornou záležitost a songy jako „From the Pinnacle to the Pit“, „Deus in absentia“ nebo „He Is“ jsou prostě tutovky a hlavně poslední jmenovanou se nebojím postavit hned vedle fenomenálního hitu „Ritual“ z debutu. Z debutu, ke kterému se budu v diskografii Ghost vracet nejraději a těžko říct, jestli na tom budoucnost něco změní. Třeba se nakonec k „Melioře“ s časovým odstupem navrátím a budu mluvit jinou řečí. Nicméně nyní je u mě až tou třetí vzadu.


Pátý pohled (Onotius):

O kapele Ghost toho byla napsána jistě kvanta a vsadím se, že většina takových textů začínala něčím ve smyslu, že se jedná o kapelu, jež se dočkala raketového vzestupu a stala se fenoménem. Dále je třeba zmínit, že kromě hromady zapálených uctívačů kultu je tu i hromada těch, kteří tvrdí, že za obří úspěch může především originální pojetí okultní image, nikoliv samotná hudba, jíž tito odpůrci považují za v lepším případě průměrnou, v horším za úplně pitomou. Já nepatřím ani do jednoho z táborů a Ghost mám celkem v oblibě, avšak jejich plakát na záchodě vyvěšený nemám a raději než k Papa Emeritovi se modlím stále radši ke svému náboženskému idolu Létajícímu špagetovému monstru. Nicméně, když měla vyjít novinka, zbystřil jsem a říkal jsem si: „bude zase fajn hevík s atmosférou“. A dostal jsem ho.

Podobně jako předchůdce se novinka neštítí i velmi melodických pasáží naroubovaných na onen klasický atmosféricky heavy metalový základ s prvky sedmdesátkového rocku. Zatímco minule zvuk zpestřovaly klávesy často využívající varhanových rejstříků, novinka používá paletu pestřejší a uvolněnější, leckdy sice o špetku méně atmosférickou, ovšem podporující diverzitu, a tedy zajímavou. Nápady nejsou striktně přizpůsobovány nějakým pevným mantinelům daným žánrem, tudíž se dočkáme i například velmi melodické balady „He Is“ evokující folk s prvky muzikálu. A kupodivu to není žádný banální kýč, ale skladba velmi šikovně kořenící celek. Najdeme tu skladby pro Ghost naprosto charakteristické jako například úvodní „Spirit“, „Mummy Dust“, „Majesty“. Je na nich však patrné, že si Ghost více hrají se zvukem a klávesy zde jsou mnohem různorodější (a tím i nápaditější) než kdy dříve. Nejchytlavější refrény alba reprezentují „From the Pinnacle to the Pit“, „Absolution“ a až ABBU evokující „Deus in absentia“, u nichž si říkám, že jim takové motivy musí kdejaký poprockový hitmaker závidět, avšak přesto se nedostavuje pocit, že by skladby těžily z nějaké podlézavé banality. Vše je pečlivě vyrovnáno tak, aby to zapadalo do onoho tradičního konceptu a pouze zpestřovalo známé, avšak stále celkem chutné gró.

Zkrátka, očekával jsem poctivý neortodoxní heavy metal s chytlavými melodiemi a charakteristickou vznešenou atmosférou (doplňující klasickou okultní image) a dostal jsem ho. Deska drží pěkně pohromadě a je velmi vyrovnaná. Tam, kde Mercyful Fate položili základ, „duchové“ pokračují, a jak se zdá, moc to baví nejen je, ale i mě jako posluchače.


Redakční eintopf #79 – srpen 2015

Ghost - Meliora
Nejočekávanější album měsíce:
Ghost – Meliora


H.:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora
3. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats

Ježura:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Krisiun – Forged in Fury
3. Myrkur – M

Kaša:
1. Motörhead – Bad Magic
2. Ghost – Meliora
3. Soulfly – Archangel

nK_!:
1. Ghost – Meliora
2. Disturbed – Immortalized
3. Soilwork – The Ride Majestic

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats
2. Myrkur – M

Zajus:
1. Istapp – Frostbiten
2. Pressure Points – False Lights
3. Die Krupps – V – Metal Machine Music

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora

Onotius:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Cattle Decapitation – The Anthropocene Extinction
3. Ghost – Meliora

Představa suchého léta, v jehož průběhu vychází jen minimum zajímavých počinů? Ale co vás nemá, tentokrát určitě ne – srpen 2015 si s tímhle stereotypem noblesně vytírá svůj řitní věneček a slibuje vpravdě početnou řádku zajímavých desek, o jejichž drážky bude záhodno svým sluchem zavadit.

A podle všeho to vypadá, že ten úplně nejzajímavější vznikl počin ve Švédsku, kde jej vyrobili nemrtví ghúlové Ghost. Jejich novinka „Meliora“ v naší redakci po dvojici skvělých nahrávek budí velká očekávání – jestli i zasloužená, to se ukáže 21. dne v měsíci.

Nicméně vzhledem k tomu, že jsem výše mluvil o početné řádce počinů, je snad zřejmé, že s Ghost výčet ani zdaleka nekončí. Mimo švédských kostliců totiž vyhlížíme kupříkladu i éterickou americkou zpěvačku Chelsea Wolfe, jež v srpnu vydá svou čtvrtou desku „Abyss“, egyptskou (tedy… americkou, pardon) death metalovou stálici Nile, která vypustí novinku „What Should Not Be Unearthed“, anebo také nizozemský projekt Gnaw Their Tongues a jeho počin „Abyss to Longing Throats“. A samozřejmě i spoustu další věcí, o nichž se již klasicky dočtete níže v příspěvcích jednotlivých redaktorů…

H.

H.:

Soudě dle chystaných desek, srpen bude poměrně nenápadný, rozhodně však ne nezajímavý… vlastně tenhle měsíc trochu nabourává klišé o letním suchu, protože nakonec jsem měl dost velký problém zvolit jen tři počiny. Jenže ačkoliv mě toho samozřejmě zajímá více, o úplně nejočekávanějším počinu měsíce mám naprosto jasno (a měl jsem dlouho dopředu) – nová deska Chelsea Wolfe je zcela jednoznačná volba, protože v případě téhle zámořské hudebnice neočekávám nic jiného než další excelentní nahrávku. Předcházející „Pain Is Beauty“ byla naprostá fantazie (beze srandy – minimálně „We Hit a Wall“ nedostanu z hlavy snad do konce života), takže novinka „Abyss“ má hodně na co navazovat. Druzí v pořadí jsou pak Švédové Ghost, pro jejichž mrtvolný retro rokec mám trochu slabost, a i když mě poměrně dost obtěžuje nepříjemný hype, jenž se kolem nich utvořil, jejich tvorba mě baví natolik, že jsem ochoten se přes to přenést. Úkol třetího alba „Meliora“ je zcela zřejmý – udržet vysokou laťku nastavenou prvními dvěma počiny „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“. Nicméně i vzhledem k faktu, že tu Ghost mám napsané, je asi zřejmé, že věřím tomu, že se to povede. O třetí místo byla svedena bitva mezi hned třemi deskami, nicméně nakonec jsem se rozhodl vložit svou důvěru do rukou nizozemského humusu Gnaw Their Tongues, jemuž v srpnu vychází deska „Abyss to Longing Throats“ – pořádná hudební deprese nikdy nezaškodí a zrovna Gnaw Their Tongues v tomto ohledu patří ke skutečně povolaným. A právě s touhle vidinou se těším i na novinku.

Ježura

Ježura:

Člověk by si chtěl už už stěžovat, jak je to zase bída a jak nevychází nic, na co by se těšil, jenže po červenci, který byl v tomhle alespoň pro mě až na jedinou výjimku naprosto neuvěřitelně jalový, si srpen přichystal vlastně docela sympatickou úrodu. V první řadě mám a mysli americké egyptology (sakra, nazývá je vůbec někdo jinak?) Nile, kteří se chystají podrtit nějaké ty kosti další várkou technického death metalu / předpotopního zla – tentokrát pod výmluvnou hlavičkou „What Should Not Be Unearthed“. I v případě druhé pozice zůstaneme u death metalového žánru, tentokrát však v o poznání tradičnějším podání. Brazilci Krisiun jsou srdcaři a o tom, že umí napsat zabijáckou desku, mě přesvědčili naposledy s předchozím „The Great Execution“, takže nemám jediný důvod předpokládat, že by novinka „Forged in Fury“ neměla na své úspěšné předky navázat. Bronzová příčka je pak trochu pokus. O one-woman projektu Myrkur se v poslední době dost mluví a vypadá to, že jsem tomu hypu asi trochu podlehl, protože debut „M“ si určitě poslechnu aspoň jednou, i když zůstávám nohama na zemi a nebudu překvapený, kdyby ta bublina s pěkným lupnutím splaskla…

Kaša

Kaša:

Letní měsíce bývají co do nových alb celkem opruz, ovšem srpen v tomto ohledu není zas tak špatný, protože zajímavých záležitostí je tam více a vybrat jen hrstku vyvolených není úplně snadné. Tedy, abych to upřesnil, tak dvě jména jsou jistotami, na které nikdo z dalších zúčastněných ani nemůže pomyslet, avšak na třetí příčku jsem po delším váhání dosadil Soulfly a jejich „Archangel“. Já vím, že tvorba Maxe Cavalery jde každým rokem do čím dál většího kopru, ale z nějakého záhadného důvodu se mi první singl „We Sold Our Souls to Metal“ líbí celkem hodně, takže jakožto nenapravitelný optimista si jejich novinku poslechnu a rád se nechám vyvést z omylu a nabourat svoji nedůvěru v jakoukoli novou tvorbu Brazilčana a jeho party. Naproti tomu od Ghost a jejich „Meliora“ čekám atak na přední příčky nejlepších alb roku, protože jestli něco první ochutnávky představují, tak ukázku vysokého standardu, který si Švédové zatím drží, tak snad se něco neposere a novinka zazáří. No, a hádejte, na jaké album se asi tak můžu těšit nejvíc… Legendární Motörhead jsou jednou z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a ačkoli vím, že nemůžu čekat nic jiného než další porci metalického rock’n’rollu, tak se na „Bad Magic“ těším jako malé děcko. Kdo ví, možná je to vůbec poslední šance užít si nové studiovky Motörhead vzhledem k tomu, že Lemmyho zdravotní stav stále není úplně růžový, ačkoli doufám, že tahle nesmrtelná legenda to potáhne ještě několik let a (nejen) letos nás všechny přesvědčí, že stále umí.

nK_!

nK_!:

Primární srpnová volba je nad letní slunce jasnější. Ghost zatím ani jedním ze svých předchozích alb nešlápli vedle a podobný přístup očekávám i v případě novinky „Meliora“. Pro jistotu ale Satanovi obětuji několik nevinných mimin, znáte to. Dále se těším trochu překvapivě na americké Disturbed, o nichž jsem si ještě před měsícem myslel, že se už dohromady nikdy nedají. Na konci června však kapela vypustila do světa nový klip a oznámila srpnové vydání nástupce pět let starého „Asylum“. Docela šok. Jsem také zvědav na „The Ride Majestic“ švédských Soilwork, jejichž poslední dvojdeska mě moc nenadchla. Letos se o okurkové sezóně skutečně mluvit nedá.

Atreides

Atreides:

Na poli nahrávek nabízí srpen dvě opravdu zajímavá jména. Gnaw Their Tongues naposledy plnohodnotně promluvil před třemi lety, a byť mezi poslední deskou „Eschatological Scatology“ rozhodně nezahálel (ostatně, Mories nezahálí nikdy), přiznám se, že mě jejich EPka tak nějak míjela. Novinka „Abyss to Longin Throats“ je tak příležitostí zjistit, jak vypadá Moriesova tvorba současnosti. Druhým jménem budiž seveřanka Myrkur a její debut nazvaný krátce a jednoduše „M“. A byť mě zajímá především hudba, v jejím případě jsem spíše zvědavý, jestli všechna ta mediální masáž a tlačenka, která mě v tomhle žánru upřímně řečeno sere, má své opodstatnění a vážně to bude hudebně stát za to, či zda je to jen pouhé zlacení hovna, aby ho vůbec někdo chtěl.

Zajus

Zajus:

Zatímco obvykle je srpen děsná zívačka, letos to vypadá minimálně na několik zajímavých kousků. Číslo jedna hrají jednoznačně Istapp. Tihle Švédové mě před pěti lety srazili svým čirým melodickým black metalem na debutu „Blekinge“ a jeho nástupce jsem tak vyhlížel dosti netrpělivě. „Frostbiten“ dorazí hned na začátku srpna a už se těším, jak jeho mrazivá atmosféra zchladí jinak horké (v mém případě spíše mokré) léto. Vlastně identický příběh mají i Pressure Points. Jejich debut „Remorses to Remember“ vyšel také před pěti lety a také jsem si ho okamžitě zamiloval – ovšem v tomto případě šlo spíše o progresivní death metal než o mrazivý black. „False Lights“ vyjde jen týden po „Frostbiten“ a já doufám, že udrží vysokou laťku svého předchůdce. Z úplně jiného světa pocházejí Die Krupps, které jsem si oblíbil až nedávno díky dosud poslednímu počinu „The Machinists of Joy“. Proto vlastně nevím, co očekávat od novinky. Pokud se ale bude držet ve stopách předchůdce, rozhodně půjde o příjemný poslech – a nic víc si vlastně ani nemohu přát.

Skvrn

Skvrn:

Srpen nabízí vyjma josefovské pevnostní juchandy i několik zajímavých studiových počinů, přičemž dva bych si dovolil obzvlášť vypíchnout. Největší naděje vkládám do novinky Chelsea Wolfe, která by měla na „Abyss“ znít prý ještě rockověji než dříve. Něco jsem zaslechl i o vlivech doom metalu, tak uvidíme, co je na tom pravdy a co z toho ve finále vyleze. Srpnovými společníky Chelsea Wolfe jsou švédští Ghost respektive novinka „Meliora“. „Opus Eponymous“ byl zjev – skvělý debut se vším všudy, včetně uvedení tajemné aury, která se nad kapelou od počátku vznáší a která i hodně nese. O to větší překvapení přichystal druhý zásek „Infestissumam“, na němž se kapele povedlo udržet plus mínus obdobnou kvalitu. Přesto nelze „Meliora“ vyhlížet bez obav, neboť u kapely odrostlé na náhlém vzestupu člověk nikdy neví. Třeba to ale opět vyjde, proti rozhodně nebudu.

Onotius

Onotius:

Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě mnoho kapel ze škatulky death/grind, jež by disponovaly tak propracovanými kompozicemi jako kalifornští Cattle Decapitation. Jejich tři roky stará deska „Monolith of Inhumanity“, tehdy byla nejedním řazena mezi alba roku, se nyní dočká následovníka, což si tedy rozhodně nehodlám nechat ujít. Ještě o něco víc se však těším na novou desku technicky deathových egyptologů Nile. Dle první ukázky se zdá, že hudba bude tentokrát trochu syrovější a neučesanější, ovšem se zachováním klasického nezaměnitelného rukopisu. Třetí příčku po zvážení přenechám heavy metalovému fenoménu Ghost, který na nás chystá novou desku nesoucí název „Meliora“.


Novinky 9-6-15

Children of Bodom - I Worship Chaos

>>> Ruští Alkonost vydají 20. srpna svůj další počin. Nepůjde však úplně o novou desku, ale jen o anglickou verzi alba „Сказки странствий“ z roku 2013. Tato edice se bude jmenovat „Tales of Wanderings“ a všechny skladby se na něm objeví v přepracovaných verzích s novými aranžemi a také nazpívané novou zpěvačkou. Obal se nachází tady, tracklist níže, ukázky tří songů poslouchejte na Bandcampu vydavatele.

01. The Sword of Fate 02. Behind the Horizon 03. Tales of Wandering 04. Night Time 05. Wonderland 06. Winds & Storms 07. All Alone (Lonliness Time) 08. The Eerie [Gods Tower cover]

>>> Nová fošna death metalové smečky Bone Gnawer, v jejímž čele stojí zpěvák Kam Lee (The Grotesquery, ex-Massacre, ex-Mantas), vyjde 10. července pod názvem „Cannibal Crematortium“. Obal se nachází zde, tracklist následuje:

01. Anthropophagist Inferno 02. Modern Day Cannibal 03. Chainsaw Carnage 04. Horrors in the House of Human Remains 05. Chawed, Mauled & Gnawed 06. Il sesso bizzarro di cannibali 07. Chrome Skull 08. Below a Murder of Carrion Crows 09. Carnivore Beneath 10. Untold Story: Human Pork Bun 11. Cannibal Crematorium

>>> Finové Children of Bodom odhalili detaily o svém nadcházejícím devátém studiovém albu. To ponese název „I Worship Chaos“ a k mání bude od 2. října prostřednictvím Nuclear Blast. Obal se nachází na odkazu, tracklist zde:

01. IHurt 02. My Bodom (I Am the Only One) 03. Morrigan 04. Horns 05. Prayer for the Afflicted 06. I Worship Chaos 07. Hold Your Tongue 08. Suicide Bomber 09. All for Nothing 10. Widdershins

>>> Česká shoegazová formace Divided vypustila do světa nový videoklip ke skladbě „Frozen“. Sledujte na YouTube.

>>> Novým klipem se chlubí taktéž Švédové Ghost. Natáčelo se k již dříve zveřejněnému tracku „Cirice“, který se objeví na chystané desce „Meliora“ (vyjde 21. srpna). Sledujte na YouTube.

>>> Slovinští thrash metalisté Panikk si na letošní rok nachystali nové EP. To se bude jmenovat „Pass the Time“, nacházet se na něm budou dva nové tracky a jeden živý záznam a k mání bude od 15. června – digitálně u španělských Xtreem Music a fyzicky v režii samotné kapely v limitovaném nákladu.

>>> Populární Američané Slipknot zveřejnili další video ke svému poslednímu albu „.5: The Gray Chapter“. „Killpop“ sledujte na YouTube.

>>> Norové Virus hlásí podpis smlouvy s labelem Karisma Records, který tím pádem zaštítí vydání chystané čtvrté desky. Ta se bude jmenovat „Memento Collider“ a měla by se objevit v zimě.