Asphyx - Incoming Death

Asphyx – Incoming Death

Asphyx - Incoming Death

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Candiru
02. Division Brandenburg
03. Wardroid
04. The Feeder
05. It Came from the Skies
06. The Grand Denial
07. Incoming Death
08. Forerunners of the Apocalypse
09. Subterra Incognita
10. Wildland Fire
11. Death: The Only Immortal

Hrací doba: 47:42

Odkazy:
web / facebook

„This is true death metal, you bastards!“ Záměrně jsem si vybral na úvod recenze „Incoming Death“, nového alba Asphyx, první linku titulního válu z předchozí řadové desky „Deathhammer“. Má to pochopitelně svůj důvod a nemusíte být Sherlock Holmes, abyste na to přišli. Jestli něco aktuální formu holandských drtičů charakterizuje ze všeho nejlíp, tak je to dle mého skromného názoru právě tato věta. Hned po prvním poslechu „Incoming Death“ bylo zřejmé, že parta kolem Martina van Drunena je po svém návratu na scénu, k němuž došlo v roce 2007 a jenž byl plnohodnotně završen prostřednictvím „Death… the Brutal Way“ o dva roky později, stále v laufu a prodlužuje svoji sérii, v rámci níž sází mezi hladové posluchače jedno povedené album za druhým.

Přestože „Incoming Death“ pokračuje tam, kde se na „Deathhammer“ skončilo a přináší tak poctivou porci zabijáckého oldschool death metalu, tak oproti předchozím dvěma albům Asphyx upustili od bruskovitě průrazného zvuku a vrátili se k hutnějšímu nazvučení svých nástrojů, díky čemuž má devátá řadovka blíže ke starším albům. Hudebně je však všechno při starém, protože Asphyx nemají důvod nic měnit. Během své kariéry si vybrousili svůj styl k dokonalosti a všechny aspekty jejich tvorby představují v současné době celek, který zabíjí na všech frontách.

Připravte se tedy na chladné, záhrobní kytarové riffy Paula Baayense, smrtící salvu bicích, k nimž usedl novic Stefan Hüskens, dunící basu Alwina Zuura a samozřejmě na charakteristický growling Martina van Drunena, který je tou správnou deathmetalovou bestií, již si s nikým jiným nelze splést. Co do množství nápadů je „Incoming Death“ albem dostatečně zajímavým, aby se nezačalo po několika málo posleších zajídat a svádět posluchače k ubíjející monotónnosti. Naopak se mi zdá oproti posledním dvěma počinům tak nějak promyšlenější a atmosféričtější. Tam, kde „Deathhammer“ bodovalo s průbojným materiálem, je „Incoming Death“ do jisté míry zadumanějším albem a nezadírá se pod kůži tak rychle. Ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, že Asphyx naplňují očekávání spojená s velikostí jména, které se na přebalu honosí.

„Incoming Death“ by se, jako už je tomu v případě Asphyx zvykem, dalo rozdělit na dvě základní kategorie písní. Ta první přináší rychlejší, death metalem skrz naskrz prolezlý materiál, díky němuž považuji hudbu Asphyx za esenci toho nejryzejšího death metalu, s nímž lze u velkých kapel přijít do styku. Patří sem příkladně úvodní vál „Candiru“, rychlovka „Incoming Death“, jež svým nástupem a množstvím energie evokuje titulku předchozího alba, či klasickou chrastivou hymnu „It Came from the Skies“. Neuvedl jsem sice všechny, ale pro jako krátký výčet toho, že Asphyx umí složit perfektní deathmetalovou pecku, která má všechny parametry k tomu, aby se ihned po vydání stala na poměry jejich vlastní tvorby klasikou, by to mohlo stačit.

Možná vám přijde, že s tou chválou to přeháním, ale věřte, že v tomto případě si za svým názorem opravdu stojím. Asphyx v poslední dekádě tvoří materiál, který snese srovnání s tou největší klasikou žánru a minimálně na úrovni jejich vlastní tvorby si myslím, že lepší placky než aktuální ponávratovou trojici ve své diskografii nemá. Vůči klasikám „The Rack“ a „Last One on Earth“ je to sice dosti kacířská myšlenka, ale Martin van Drunen a jeho parta smrtonošů zrají jako víno.

Jestliže výše uvedené písně patří spolu s „The Feeder“ či „Forerunners of the Apocalypse“ do sorty písní rychlejších, tak je nutné zmínit další neméně důležitou složku „Incoming Death“. Ta je tvořena kompozicemi v pomalém tempu, které čerpají základ v doomové zatěžkanosti, ale ponechávají si deathmetalovou průraznost a agresi. Nedokážu říct, která z těchto skupin skladeb je lepší, protože takhle to brát nelze, ale dohromady je ten koktejl smrtících paleb a pomalejších tryzen namíchán tak dokonale, že není nutno dělat kvalitativní rozdíly. „Wardroid“, „Subterra Incognita“, „The Grand Denial“ i závěrečná „Death: The Only Immortal“ nejsou na první poslech takové tutovky, ale to se od nich ani nečeká. Jediná „Wardroid“ má v rámci možností hitový potenciál a díky přímočaré struktuře dokáže zaútočit na první poslech.

Asphyx

To „The Grand Denial“ a „Death: The Only Immortal“ se svou hrací dobou, jež pokořila sedmiminutovou hranici, pomalu budují nezaměnitelnou záhrobní atmosféru. Chrastivé kytary se nikam neženou, Van Drunen trápí své hlasivky a za pomalu doznívajících kytarových linek v závěrečné kompozici vás Asphyx nechají přemýšlet o životě a smrti. Z posledních dvou minut „Death: The Only Immortal“ mě mrazilo v zádech a po skončení jsem měl chuť album otočit ihned ještě jednou.

A to jsem taky dělal. Pravidelně. Není žádné tajemství, že mám chrastivý death metal rád a Asphyx zvláště, nicméně výše uvedené řádky nebyly myšleny jako uctívání oblíbené skupiny bez ohledu na kvalitu předkládané nahrávky, nýbrž jako radost z toho, že tahle holandská mlátička si své výsadní postavení na poli death metalu hrdě drží dál, a nemusí přitom dělat žádné kompromisy a někomu lézt do prdele. Stačí nahrát desku, již lze určitě chápat jako sázku na jistotu, a přesto mají v rukách silný produkt, jímž dokážou přesvědčit o tom, že pod drn tahle čtveřice v žádném případě nepatří a že její návrat měl smysl. „This is true death metal, you bastards!“


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.