Archiv štítku: avantgarde metal

Psudoku – Deep Space Psudokument

Psudoku - Deep Space Psudokument

Země: Norsko
Žánr: avantgarde grindcore
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. KCultraVIII_8000
02. KATASTROFALEjusteringer
03. hq_[LQ]
04. spaceBURIEALiz_9
05. ZpRNVphNtz
06. TODesprog_3000
07. KRISEzettinx.PCM
08. EDB-doom
09. KOSMISQUE_trapp

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Norskou šílenost Psudoku jsem až do nedávné doby vůbec neznal. Už jen název kapely mě ovšem zaujal, protože to zní jak nějaké psychedelické sudoku. Což je mi dost blízké, poněvadž sudoku dost často luštím na hajzlu během sraní, a díky prdelně-fekálním výparům to občas bývá hutně psychedelické. To je prostě jasné, že jde o kapelu přímo pro mě!

Předpokládám ovšem, že moje toaletní historky vás i navzdory jejich nepochybné napínavosti nezajímají, dokonce vás podezřívám, že si myslíte, že jsou pěkně o hovně. Budiž tedy, nebudu vás s tímhle dál srát, vraťme se k Psudoku. Kromě roztomilého názvu mě totiž zaujaly i ukázku tvorby, z nichž jsem vycítil, že by se mohlo jednat o solidní vyšinutost. A jsem rád, že jsem se nemýlil (opět a jako vždy – člověk se musí sám pochválit, protože nikdo jiný to za něj tak dobře neudělá!).

Grindcore je muzika, jež mi sice nevadí, ale nemůžu tvrdit, že bych ji nějak zásadně vyhledával. Popravdě řečeno, většinu grindových alb si třeba několikrát poslechu a pak už se k nim nevracím, protože mezitím narazím na jinou chrochtačku, která zní nemlich stejně. Žánrové desky, k nimž cítím nějaký vztah a mám potřebu se k nim vracet, bych bez jakéhokoliv přehánění spočítal na prstech… a myslím, že by mi bohatě stačily jen prsty na rukou. Tím spíš však dokážu ocenit, když se někdo na tenhle styl dívá trochu netradičně a zvládne jej pojmout svěžím způsobem. Takových si cením. A nejen kvůli tomu, že originalita obecně vzato nebývá koníčkem grindových muzikantů.

Norský projekt Psudoku naštěstí patří k těm, kteří se nebojí vydat se mimo standardní mantinely a pojmout ten grindcore trochu jinak, než je obvyklé. Za kapelou stojí borec Steinar Kittilsen, jenž má na triku i formaci Brutal Blues, na jejíž bezejmenné debutové (a doposud jediné) EP z roku 2014 vzpomínám jako na kurevsky agresivní, leč netuctový grindový výplach. U Psudoku je ona netuctovost ještě umocněna.

Sluší se ovšem zmínit jednu věc. Řekl bych, že jedním z hlavních poznávacích znamení grindcoru je agrese a extrémnost – a v tomto ohledu „Deep Space Psudokument“ navzdory své avantgardnosti nezaostává. Skladby jako třeba „KCultraVIII_8000“, „KATASTROFALEjusteringer“, „hq_[LQ]“, „TODesprog_3000“ nebo „KOSMISQUE_trapp“ jsou myslím pořád dost hustý nášup, jejž mnozí budou stravovat hůře než soutěžící „Fear Factoru“ brouky, vnitřnosti, býčí koule a prasečí konečníky. Psudoku navrch přidává velkou porci techničnosti a hráčské ekvilibristiky. Která se naštěstí nezvrhává v čirou onanii a předváděčku hráčských dovedností.

Ostatní písně – tedy „spaceBURIEALiz_9“, „ZpRNVphNtz“, „KRISEzettinx.PCM“ a „EDB-doom“ – jsou již o něco experimentálnější, byť i té první pomyslné kategorii myslím přísluší titul avantgardní. V právě jmenované čtveřici možná poleví tempo a údernost, ale na jejich místo nastoupí hromady vesmírných pazvuků a klávesových vylomenin, leckdy dokonce i zvláštní atmosféry. A pořád je to velká paráda.

Psudoku

„Deep Space Psudokument“ možná nabízí jen 25 minut muziky, ale věřte tomu, že je to až až. Nápady jsou hodně nahuštěné, takže i za těch 25 minut se tam toho odehraje hromada. Navíc musím hodně cenit, že u Psudoku v obou polohách cítím určitou a duši, což je obrovský rozdíl nejen proti běžnému grindcoru, ale i třeba proti „matematicky“ technickým skupinám, k nimž se Steinar svou muzikou také občas blíží.

Než skončím, rád bych zmínil ještě jednu věc. Společně s „Deep Space Psudokument“ jsem hojně poslouchal i předchozí desku „Planetarisk Sudoku“, která je podle mě ještě o notný kus lepší – mnohem avantgardnější, místy až skoro jazzová, ve své netradičnosti snad ještě šílenější než letošní počin. Doporučení každopádně platí na obě fošny, protože obě jsou moc super.


In tormentata quiete – Finestatico

In tormentata quiete - Finestatico

Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Zero
02. Sole
03. R136a1
04. Eta carinae
05. Sirio
06. RR Lyrae
07. Demiurgo

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace In tormentata quiete se vždy vyznačovala tím, že se ke své tvorbě snažila přistupovat chytře. A snažila se úspěšně. Již v recenzi na minulou desku „Cromagia“ jsem se přiznal, že eponymní debut z roku 2005 neznám, což bohužel stále platí, poněvadž jsem líná mrdka a taky mám dost práce s poslechem nově vycházejících počinů plus již známých a oblíbených starších majstrštyků, ale budeme-li se bavit o druhém počinu „Teatroelementale“ a právě „Cromagia“, v obou případech jde o inteligentní metalové nahrávky. Pojil se v nich cit pro příjemnou avantgardu, italskou teatrálnost a jemnější black metal, který je black metalem spíš jen formálně, jelikož s esenciální syrovou nenávistí žánru nemá příliš společného. Zde to ovšem nemyslím v pejorativním slova smyslu.

Jinak řečeno, In tormentata quiete měli na svém čtvrtém řadovém počinu na co navazovat. Letošní novinka „Finestatico“ opět dodržuje tradici, že jedna polovina obálky je zcela bílá plocha obsahující pouze logo kapely a název desky. Z toho se dalo usuzovat, že snad ani po hudební stránce nepřijdou nějaké zásadní změny a In tormentata quiete budou plynule pokračovat ve své cestě, jejíž žánrový rámec byl letmo nastíněn výše. A tak se také děje.

Samozřejmě nic proti tomu, ostatně minulá alba byla velmi dobrá, takže se klidně přiznám, že by v mě do určité míry vlastně i mrzelo, pokud by se In tormentata quiete zásadně proměnili a hodili za hlavu svůj dosavadní vývoj. Nicméně se díky tomu nabízí přímé srovnání s předchozími počiny. Minulé „Cromagia“ oproti svému předchůdci dokázalo posunout laťku ještě o kousek výš, ale „Finestatico“ něco takového už nepodařilo a vychází mi jako o chlup horší nahrávka. Jako vždy v tom jistě hraje svou roli subjektivní vnímání, ale čistě na jeho základě mohu říct, že „Cromagia“ mi chutnala o něco víc.

Čímž ale neříkám, že by snad „Finestatico“ bylo špatné. Na počinu lze totiž stále najít množství skutečně vymazlených pasáží, jejichž asi největší koncentrace je v písních „R136a1“ a „Eta carinae“. Když třeba druhá jmenovaná přejde po svých šesti a půl minutách do nádherné klávesové linky, tak snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že In tormentata quiete jejich talent stále neopustil. Sice na nahrávce cítím i nějaké slabší pasáže a motivy, které mi nelezou úplně do ucha, ale naštěstí se jedná o minoritní část hracího času a nikdy se nestane, že by tím trpěla celá skladba. Italové totiž sázejí na rozmanitější a rozmáchlejší struktury, nikoliv na klasické schéma refrénů a slok, tudíž není nutno se obávat, že když vám nějaký moment nevoní, tak jej budete muset poslouchat až do konce songu. Jako příklad mohu uvést „Sirio“, jejíž rozjezd mi úplně nesedl, ale výtečná druhá polovina nabízí dostatek důvodů k tomu, aby člověk nepřeskakoval. Jinými slovy, jakoukoliv ne tak dobrou pasáž dokážou In tormentata quiete rychle omluvit přinejmenším dvěma bravurními nápady.

Celkově vzato mě „Finestatico“ určitě baví, a přestože si „Cromagia“ cením výše, pořád jde o velmi kvalitní nahrávku, jejíž obsah nezní jako každá druhá kapela, která tady okolo běhá. Snad jediná větší škoda je, že In tormentata quiete na novince opustili svůj dřívější folkový nádech… když to ale otočím z druhé strany, Italové jasně ukazují, že ani bez něj nejsou ztracení a že kvalita jejich hudby skutečně vyvěrá především ze skladatelských schopností. A ty jsou stále na výši. Nechci, aby recenze vyznívala jakkoliv negativně, protože něco takového si „Finestatico“ nezaslouží – takhle inteligentní pojetí metalové hudby bychom totiž měli velebit, nikoliv na něm hnidopišsky hledat detaily a miniaturní nedokonalosti. Za slyšení rozhodně stojí.


BVDK – Architecture of Future Tribes

BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.


Todesstoß – Ebne Graun

Todesstoß - Ebne Graun

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 3.2.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Ebne Graun

Hrací doba: 46:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Todesstoß je jméno, okolo něhož jsem už delší dobu kroužil a výhledově jsem vždy plánoval se na jeho hudbu postupně podívat. Až doposud se tak ale nestalo, ačkoliv mi cosi říkalo, že tohle by mohla být záležitost přesně pro mě. Lákadlem byl zejména příslib netradičního a avantgardního přístupu k black metalu, který doplňoval i dobrý dojem z velmi zajímavých obálek (to nesměřuji ani tak k aktuálnímu „Ebne Graun“ nebo k předchozímu „Hirngemeer“, jako spíš k surrealistickým výjevům na nahrávkách jako „Unverweslich“, „Todesstoß“ či „Würmer zu weinen“).

No, asi už tušíte, k čemu má tohle směřovat. Až donedávna tomu okolnosti ještě nechtěly (což chápejte jako eufemismus pro sdělení, že jsem brutálně líné hovado a sral jsem na to), ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a pomyslné ucho se utrhlo nyní s „Ebne Graun“. Tak pojďme na věc.

Hned na začátek musím říct, že „Ebne Graun“ svým způsobem skutečně je dost zvláštní deska. A tím určitě nemám na mysli holý fakt, že se zde nachází jediná píseň, jejíž délka přesahuje třičtvrtěhodinku. Samozřejmě, že i tohle je asi do jisté míry zajímavé, ale ta zvláštnost pořád pramení především z hudební stránky. Kolem nahrávky se prostírá opar dekadence plynoucí z opilých, líně se převalujících kytarových linek. Ty mnohdy působí skoro až ledabyle či dokonce „amatérsky“, ale něco v sobě mají a nelze je setřást. Za své ostatně mluví i to, že mnohé motivy se v průběhu kompozice třeba i několikrát rozplynou a posléze zase vrátí, ale nuda se nedostavuje. Ani s takhle vysokou délkou jedné (a jediné) stopy ne.

Tím ovšem arzenál „Ebne Graun“ nekončí. Ztrápený vokál blížící se na dohled depresivnímu black metalu ještě není něco, co by vás výrazněji zarazilo, ale pasáže, které se dotýkají například psychedelického rocku nebo folku, už jsou jiné kafe, o nemalém počtu dalších motivů, co se tu a tam jen na chvíli mihnou, ani nemluvě. Celé je to sympaticky šibnuté a vyšinuté, což myslím jako pochvalu. Je vidět, že Martin Lang, jenž za Todesstoß stojí jakožto hlavní persóna a mozek, není svázán standardními provařenými žánrovými postupy. Což samozřejmě také myslím jako pochvalu.

Nakonec ani netrvá příliš dlouho, aby člověku došlo, že „Ebne Graun“ určitou zajímavost prostě upřít nelze – k tomu dojde již při úvodních posleších. Pak ale nastává období jakési nejistoty, kdy se člověk nemůže rozhodnout, co je „Ebne Graun“ vlastně zač a jak se k němu postavit. Místy ta kytara zní opravdu divně a lacině, na jednu stranu i díky lehce zašpiněnému zvuku, jenž to ale na druhou stranu i tahá nahoru. Jenže poslech baví, a tak jsem ono kruciální rozhodnutí, jestli se mi to teda vlastně líbí nebo nelíbí, vždycky odložil zase na příště. A to až do doby, dokud si mě nahrávka přece jenom nedokázala podmanit.

Todesstoss

Vycítit zajímavost je lehké, „Ebne Graun“ první drápky zasekne velmi rychle, ale na plné docenění si album prostě žádá čas. Máte-li ho a dojde-li k naladění na stejnou vlnovou délku, na níž Todesstoß vysílá, pak se jedná o parádní záležitost. Nikoliv geniální a fenomenální, rozhodně však poutavou a ne úplně tradiční. Cosi tam pod povrchem tiše dřímá a navozuje posluchači pocit nervozity, jehož se nejde zbavit a díky němuž deska „žije“ i dlouho poté, co se počet společných dostaveníček vyšplhá na dvouciferné hodnoty. A to není málo. To vůbec není málo.

První setkání s Todesstoß tedy dopadlo hodně dobře. Nebyl to takový ten případ, kdy vás to chytne hned, ale to lze z jistého úhlu pohledu považovat za další plus. Vždyť někdy je cílem sama cesta. Každopádně, Todesstoß mě má, budu se těšit na průzkum minulosti.


Pryapisme – Diabolicus felinae pandemonium

Pryapisme - Diabolicus felinae pandemonium

Země: Francie
Žánr: avantgarde metal / electronica / chiptune / breakcore
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Apathia Records

Tracklist:
01. Un max de croco
02. La Boetie stochastic process
03. 100 % babines, pur molossoïde !
04. A la Zheuleuleu
05. Tau Ceti Central
06. Tête de museau dans le boudoir ( Intermezzo )
07. Myxomatosis against architektür vol IV
08. Carambolage fillette contre individu dragon non-décortiqué
09. C++
10. Totipotence d’un erg

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Světy svojských hudebních těles jsou jen velmi těžko definovatelné. Přesahují doposud zažité, mnohdy útočí polytematičností, žánrovými kotrmelci, akrobacií. Takových formací sice není – zákonitě – příliš, ale když už se zjeví, dokáží posluchačům i psavcům motat po měsíce hlavy. Do sorty kapel, jež na věc nahlížejí jinak než žánrová masa, spadají i Pryapisme, francouzský excentrický export.

O čemže tahle kapela sakra celá vůbec je, můžeme debatovat dlouhé večery. Má ráda kočičky (moc kočiček), má ráda ďáblíka. Kouká vpřed, vizionářsky, přesto zůstává věrna digitálnímu kostičkování a arkádnictví Maria s obráceným křížem na čepici. Vychází z metalu, ale jeho klasické hodnoty popírá a dělá si z nich dobrý den stejně jako ze všeho kolem. A krom toho ví, co je zač. Tvrdil jsem, že je problém něco takového definovat? Ale jděte. „We are Pryapisme and we play rococo-core. 666 miaou!“ Oblíznout, zavrnět a hurá za hudbou.

Sebeprezentace Francouzů patří k silným, nápaditým, nezaměnitelným, avšak není důmyslnou zástěrkou, protože je v hudbě prázdno. Kdepak, kočičky se dokázaly bez poskvrnky rozdvojit – nejenže jsou parádně koukatelné, ale rovněž se dají s potěšením poslouchat. Na třetí dlouhohrající desce „Diabolicus felinae pandemonium“ těží Pryapisme z obdobných receptů jako v minulosti, šáhlost a znásilňování metalových stereotypů zde jsou už od sedm let starého debutu. Tvrdý kytarový podklad na sebe váže nepřeberné množství dalších vlivů, převážně elektronických, vzájemně se tu ale potkává takřka vše, jediným pravidlem je šílenství a nemožnost spočinout.

Bizarní spolek tedy stejně jako v minulosti staví na tvrdě kytarovém základu, jenž jakkoliv je všudypřítomný, není tím prvkem nejklíčovějším a nejpozoruhodnější motivy tvořícím. Od toho tu máme elektroniku promlouvající v těch nejextremnějších podobách, v duchu absolutního zvrhlictví. K charakteristickým můžeme započítat breakcorové kouskovačky, které podporují vtip a zároveň přináší dostatečný počet zaznamenání hodných momentů. Igorrrr je občas zatraceně blízko. Se vzpomínaným Mariem přichází chiptune, tedy výlevy počítačového oldschoolu, v podání Pryapisme samozřejmě sežvýkané, strávené a vyvrhnuté zpátky na povrch v komplexní elektronické kašičce. Chutná výtečně.

Písně se nedrží jednoho tématu, servírováno je naopak epileptické množství střihů a nesourodého sousedství. Chcete mlátit v paneláku na bicí, zároveň hrát devadesátkové hry, vedle řve dítě a do toho vám buší na strop ohledně půlnoci a spaní. Všechno jde, až na to spaní, takové slovo ve světě Pryapisme není, jen neřízená střela. Přestože se na povedený motiv občas čeká až přespříliš dlouho a mezitím se jen naprázdno variuje, spád je neustálý, což snům nepřeje. Ale zpátky k oněm prázdným místům, nač jen chválit. Zmíněné „střihy naprázdno“ registruji zvláště v druhé polovině, kdy má člověk neustálými změnami v mozku už řádně vymeteno. Takřka hodina hudby je v tomto případě moc. Nadprůměrné kousky nechybí, ale posluchačova koncentrace a touha po semletí kolážemi klesá.

Pryapisme

Vyznění „Diabolicus felinae pandemonium“ je humoristické a záměrně střípkovité, Pryapisme nedokáží posedět na místě a rozvíjet, svou těkavost však dokáží zužitkovat. Možná že v poslední třetině Francouzům dochází síla a posluchač si proti šoku dokáže vytvořit protilátky, přesto jde o slušné album, které neboduje pouhou okázalostí formy. K ní přidává širokou paletu povedených momentů, jež vyzývají k posluchačským návratům. Milé myšky, nechtějte být chyceny.


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…


Emptiness – Not for Music

Emptiness - Not for Music

Země: Belgie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Meat Heart
02. It Might Be
03. Circle Girl
04. Your Skin Won’t Hide You
05. Digging the Sky
06. Ever
07. Let It Fall

Hrací doba: 41:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Belgičtí Emptiness začali svou existenci jako víceméně řadová deathmetalová sebranka. Nahráli pár alb a nejspíše jim došlo, že cesta do análů historie vede jinudy než přes nevýrazný kolovrátkovitý kostilam. Rozhodli se tedy svou hudbu opepřit něčím kapku zajímavějším. V roce 2012 tak vydali „Error“, které, byť bezpochyby zůstalo deathmetalovým počinem, těšilo posluchače i mírně industriálními prvky a celkově místo tlačení na pilu s cílem o dosažení největší útočnosti dalo prostor hloubání v neotřelých hudebních prvcích. To se nejspíše ukázalo jako dobrá volba, a tak svým následným „Nothing But the Whole“ zabředli Emptiness do ještě hlubších experimentálních vod, opět o krok zpomalili, do jejich hudby vstoupila dynamika jako klíčový prvek a zdálo se, že konečně našli svou polohu. Že se zde děje něco zajímavého, zpozorovali i v profláklém vydavatelství Season of Mist, a Emptiness si tak vzali pod svá křídla. Právě pod tímto labelem tedy vyšla nejnovější deska kapely, „Not for Music“.

„Not for Music“ je přesně tím albem, o němž se těžko říká něco ošklivého, neboť rozhodně nepostrádá nosnou myšlenku, bez pochyb má vlastní a hodně zajímavou tvář, dokonce je i velice dobře provedené, jenže zároveň se o něm nedá mluvit s nadšením. Emptiness se rozhodli pokračovat v zaběhlé trajektorii, a tak servírují počin ještě o něco pomalejší, ještě o něco tišší a ještě o něco temnější, než bylo „Nothing But the Whole“. To je samozřejmě chvályhodné, zejména když by pod velkým labelem mohli spíše zkoušet štěstí útokem na méně zběhlé (zato početnější) posluchače. Problém tkví spíše v kombinaci neprostupnosti povrchu s nepříliš lákavým vnitřkem. „Not For Music“ je jako dárek, který nadšené dítě deset minut pracně rozbaluje, aby uvnitř složitého obalu našlo jen další béžové ponožky. Přesně tak jsem se cítil, když jsem do „Not for Music“ konečně po mnoha a mnoha posleších pronikl. Nezbylo mi než se sám sebe zeptat: „To bylo ono?“

Nerad bych vyvolal dojem, že je „Not for Music“ špatné, spíše jen není tak dobré, jak se může v některých chvílích zdát. Jeho nepřístupnosti napomáhá hned několik prvků. V první řadě jde o album poměrně monotónní, což je nečekané zejména proto, že se Emptiness nebojí sladit klasické metalové prvky s množstvím elektroniky, a vše je navíc protkané opravdu dobře, nikde nenarazíte na příliš viditelný šev, v němž se stýkají rozdílné materiály. Všemu však chybí zapamatovatelnější momenty, kvůli nimž byste se k desce přirozeně vraceli – když jsem si „Not for Music“ pustil, bylo to spíše z donucení a z chuti přijít mu na kloub, než abych si užil poslech samotný. S tím se pojí i minimum vrcholů. Skladby jakoby utíkají odnikud nikam a jen málokterá dojde k výraznějšímu klimaxu. Většina se spokojí s drobným vzedmutím, jež téměř nestojí za řeč. Posledním výrazným prvkem komplikujícím poslech je pak zpěv, který bych nazval šeptavým growlem. To není v případě Emptiness nic nového, dokud však hudba byla výbušná a energická, šlo o zajímavý kontrastní prvek. Na „Not for Music“ se vokál tak nějak ztratí v šumu.

Emptiness

Ona monotónnost je z velké části zapříčiněna zvukem, ve kterém tak nějak vše vyzní stejně, přestože se rozhodně nedá tvrdit, že by Emptiness hoblovali jeden riff celých čtyřicet minut. Přesto jen málo skladeb vystoupí z řady. Závěrečná „Let It Fall“ utkví v paměti, protože obsahuje nejtvrdší momenty alba. „Ever“ zase pomáhá dominantní zapojení elektroniky (ovšem mezi slabší kusy patří tak či tak). „Digging the Sky“ je zase nepochybně dynamická, od klidného úvodu se přes menší vzedmutí ve středu a útlum ve dvou třetinách dojde až k mohutnému ihsanhnovskému riffu v úplném závěru. Ve všech třech případech je to však spíš jen z nouze ctnost, a tak jedinou skladbou, která mě opravdu nadchla, se stala „It Might Be“, jíž tu „pekelnost“ prostě věřím, přestože na to jde vlastně stejným způsobem jako všechny ostatní písně.

Přes všechno výše napsané, a dokonce i přestože si album asi už nikdy neposlechnu, si ho dovolím doporučit, protože je klidně možné, že mi prostě jen nesedlo. Možná by stačil trošku přístupnější zvuk či podobná „drobná“ změna a já bych „Not for Music“ chválil od nebes. Takové jaké je, mě však, i přes nejlepší úmysly kapely, o nichž v nejmenším nepochybuji, prostě nebaví. A na tom to vlastně všechno stojí.


Ashenspire – Speak Not of the Laudanum Quandary

Ashenspire - Speak Not of the Laudanum Quandary

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.1.2017
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Restless Giants
02. The Wretched Mills
03. Mariners at Perdition’s Lighthouse
04. Grievous Bodily Harmonies
05. A Beggar’s Belief
06. Fever Sheds
07. Speak Not of the Laudanum Quandary

Hrací doba: 59:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Nemusíte je milovat nebo snad dokonce uctívat, ani nemusíte mít doma všechny jejich nahrávky ve všech existujících oficiálních verzích, rozhodně však nemůžete popřít, že A Forest of Stars jsou ojedinělá formace a že kapely jejich formátu se nerodí každý den. Britové dokázali propojit cit pro fantastické hudební nápady, schopnost vytřískat z minima naprosté maximum, atraktivní a v metalu nepříliš okoukanou stylizaci, vizuální stránku i prezentaci sebe sama do jednoho neopakovatelného celku, jehož důsledkem je opravdu unikátní aura.

Řekl jsem neopakovatelného? První dvě alba A Forest of Stars byla ve své určena spíše fajnšmekrům, kteří sledují podzemní kanály, šlo víc o obskurní záležitost pro zasvěcené, ale nejpozději s přechodem pod značku Lupus Lounge (sublabel Prophecy Productions) začalo jméno A Forest of Stars růst a jejich výjimečná produkce zasáhla širší publikum. A ve světle všeho řečeného bylo docela jasné, že se časem objeví někdo, kdo půjde v jejich šlépějích a pokusí se vyvrátit ono tvrzení o neopakovatelnosti. Až se skoro člověk diví, že to trvalo tak dlouho, než se nějací následovníci objevili.

Nyní jsou však tady a říkají si Ashenspire. Pocházejí ze skotského Glasgow a čerstvě mají venku svůj dlouhohrající debut „Speak Not of the Laudanum Quandary“, jejž se ujala taktéž renomovaná firma – italští Code666 Records. Pojďme se podívat na to, jak se jim ten avantgardní black metal daří…

Samozřejmě bych povídání o nějaké skupině nezačínal dvěma odstavci o úplně jiné skupině, kdyby ta podobnost nebyla skutečně veliká. U „Speak Not of the Laudanum Quandary“ je však něco takového na místě, protože je okamžitě poznat, odkud Ashenspire čerpali inspiraci a kdo je jejich vzorem. Ta podobnost je zde totiž natolik vysoká, že jen těžko může jít o náhodu. Skotové na své anglické kolegy navazují zvukově, pojetím jednotlivých nástrojů a v neposlední řadě i vokálně, protože projev Alasdaira Dunna (jen tak mimochodem – zpívá zpoza bicích) je velmi blízký tomu, co předvádí Mister Curse, respektive tedy blízký jedné jeho hlasové poloze, protože celý učitelův rejstřík hlavní persóna Ashenspire neobsáhne (nedokáže obsáhnout?). Dokonce nechybí ani housle, které Skotové užívají snad ještě častěji než A Forest of Stars, což má zřejmě vykompenzovat absenci kláves.

Ta hlavní podobnost se odehrává v hudební rovině, ve vizuální příliš ne. „Speak Not of the Laudanum Quandary“ má sice zajímavý artwork, ale jinak Ashenspire vystupují v civilu a vypadají jako parta intelektuálních studentíčků. Kromě muziky lze ale jistou návaznost na A Forest of Stars vystopovat i v textové stránce desky, především v jejich složitosti, používání vytříbené angličtiny, jistého přesahu a obecně vysoké úrovně / chytrosti. V tomto ohledu musím Ashenspire pochválit, neboť textová stránka „Speak Not of the Laudanum Quandary“ mi přijde snad nejzajímavější na celém dílku.

Ashenspire

Přílišná inspirace je samozřejmě něco, co Ashenspire vždy bude ubírat body, i kdyby třeba jen z formálních důvodů. Na druhou stranu se však Skotům musí nechat, že byť jejich úrovně nedosahují ani zdaleka, svým učitelům ostudu nedělají. Oproti samotným A Forest of Stars postrádají jisté atributy, jež Klub gentlemanů povyšují do vyšších hudebních pater, především jim chybí čuch na ty skutečně dech beroucí momenty, přesto Ashenspire nahráli album, jehož poslech je poměrně příjemný a nijak zvlášť nenudí. Něco málo do sebe to navzdory všem negativům má.

Sice ne u všech písní mám pocit, že je jejich vysoká délka opodstatněná, leckde by se nějaké pokrácení vůbec neuškodilo. Stejně tak lze vytýkat, že skladby mezi sebou poměrně splývají a s výjimkou výborné mezihry „A Beggar’s Belief“ nebo jistých dílčích momentů jako například v „Grievous Bodily Harmonies“ se nahrávka nese celou dobu v jednom duchu. Nicméně celkově vzato se stále bavíme o důstojném a lehce nadprůměrném počinu, jejž by šlo označit za slušný debut. Jistý potenciál Ashenspire zjevně mají, jen by dle mého propříště stálo za zvážení, zdali se nesoustředit víc na vlastní tvář a osobitější projev.


Death Fetishist – Clandestine Sacrament

Death Fetishist - Clandestine Sacrament

Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Gifted Medium
02. Astral Darkness
03. Voidtripper
04. Netherrealm
05. Beauty from Wretchedness
06. Verbrannt im altem Morast
07. Wreckage of the Flesh
08. Upturneth the Chalice

Hrací doba: 50:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Matron Thorn je jeden z těch týpků, kteří jsou ve tvorbě hudby sakra aktivní. Na to, že je mu teprve 27 roků, už do světa pustil mnoho desek a mnoho hodin muziky a také má na triku množství různých kapel. Nebudeme si vyjmenovávat vše, zájemci nechť ráčí směřovat své pomyslné online kroky na metalové archivy a tam si příslušný telefonní seznam prohlédnout. Pouze zmíním, že já osobně jsem se s Matronem setkal poprvé prostřednictvím Benighted in Sodom, což – soudě dle počtu vydaných nosičů – asi býval jeho stěžejní projekt.

Ale to už zjevně neplatí. Poslední album Benighted in Sodom, „Monstrously Beautiful Sorrow“, vyšlo už před třemi roky, což je na Matronovy poměry hodně dlouho. V posledních letech je o něm slyšet především díky Ævangelist, jejichž jméno rychle roste – a snad by se dalo říct, že i právem, poněvadž kvalitu ani zajímavost tomuto dvoučlennému projektu (druhým členem je AscarisVlk, Venowl a dříve Velnias) upírat nelze. Tím ovšem Matronovy aktivity rozhodně nekončí, a přestože je kadence nových počinů Ævangelist nemalá, stále mu zbývá dost času a sil na další skupiny. Je ovšem otázkou, zdali má vedle dostatku času a sil i odpovídající dávku invence…

Jistě tušíte správně, že jedním z těch dalších projektů je i Death Fetishist. Podobně jako u Ævangelist se jedná o dvoučlennou formaci, přičemž zde vedle Matrona Thorna působí ještě bubeník Grond Nefarious, jehož dalším nejznámějším působištěm je smečka Panzergod. A nutno dodat, že ani Death Fetishist se s vydáváním neflákají, jelikož už letos stihla vyjít dvě ípka „Whorifice“ a „Lucifer Descending“ (obě v únoru), na něž v říjnu navázala i první dlouhohrající deska „Clandestine Sacrament“.

Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Death Fetishist hrají black metal. Je však pozitivní, že je zde cítit rozdíl mezi tímhle a zbylými projekty Matrona Thorna. Samozřejmě, jisté styčné lze minimálně s Ævangelist nalézt, ale na jedno brdo to není, to zas nesmíme křivdit. „Clandestine Sacrament“ je těžko přístupná temnota, která nejen na první, ale i na mnohé další poslechy působí nestravitelně, jen jako stěna zvuku. Tento pocit je výsledkem kombinace hned několika různých faktorů:

Na jednu stranu je „Clandestine Sacrament“ relativně jednotvárnou nahrávkou. Vynecháme-li ambientní kousky „The Gifted Medium“ a „Verbrannt in altem Morast“ (v druhé jmenované jen tak mimochodem hostuje Jürgen BartschBethlehem), pak se většina alba v obdobném duchu. Na druhou stranu Death Fetishist nehrají jednoduše, triviálně a předvídatelně, mnohé rytmické zvraty jsou i ve vyšších rychlostech relativně nečekané. Díky tomu není úplně jednoduché se v tom orientovat, rozeznávat jednotlivé písně a zapamatovávat si. To se týká hlavně části alba od „Astral Darkness“ po „Beauty from Wrechedness“.

Death Fetishist

Navíc to dodělává skutečnost, že většinou hrací doby prostupují klaustrofobické kytarové vyhrávky, které to celé ještě více zahušťují. A aby toho náhodou nebylo málo, vše završuje poněkud zahuhlaný nečitelný zvuk, v němž to celé trochu splývá. Bez většího povšimnutí tak zůstanou i zajímaví hosté, mezi něž vyjma jmenovaného Bartsche patří D. G. (Misþyrming, Naðra, Skáphe, , Martröð), Doug Moore (Pyrrhon) nebo Mories (Gnaw Their Tongues, De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon).

Mohlo by se zdát, že čas vše vyspraví a že jakmile deska dostane svůj prostor, materiál se konečně patřičně vybarví. Přesně tohle jsem si říkal také, ale postupem času jsem začal pochybovat, zdali tomu tak skutečně je. Víte, „Clandestine Sacrament“ se mi dostalo do drápů víc jak měsíc před vypuštěním mezi lidi a takřka ihned jsem jej začal naposlouchávat, protože jsem původně chtěl mít recenzi venku před oficiálním datem vydání. Jenže jsem měl stále pocit, že do toho ještě úplně nevidím a že potřebuji další poslech. Album jsem dávkoval pravidelně, ale nyní je konec prosince a pořád mám pocit, že „Clandestine Sacrament“ dostatečně neznám. Jistě, trvanlivost je obecně plus a možnost postupně odhalovat zákoutí desky taktéž, ale všeho s mírou…

Nicméně i navzdory právě řečenému mě baví „Clandestine Sacrament“ poslouchat. Když nic jiného, debut Death Fetishist oplývá krásně zvrácenou temnou atmosférou, jež z toho páchne na sto honů hned od začátku. I přes lehce rozporuplný pocit (zůstává otázkou, jestli to takhle nemá být) se ovšem jedná o záležitost, jíž – stejně jako v případě Ævangelist – nechybí zajímavost i vysoká úroveň. Což lze poznat už jen z toho, že i po onom tříměsíčním boji mě „Clandestine Sacrament“ svým způsobem stále láká a vlastně si dokážu bez problémů představit, že si to koupím. A z tohoto úhlu pohledu si dovolím říct, že Death Fetishist za pozornost stojí, byť není zaručeno posluchačské uspokojení. Ale i ta nervní nejistota, že v tom něco je, ale nevím co a nedokážu na to dosáhnout, je vcelku přitažlivá.