Archiv štítku: avantgarde metal

BVDK – Religare

BVDK - Religare

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le Chariot, pt. 1
02. Le Soleil, pt. 1
03. Le Soleil, pt. 2
04. L’arcane sans nom [Miles Davis cover]
05. La Maison-Diev, pt. 1
06. La Maison-Diev, pt. 2
07. Le Chariot, pt. 2
08. L’Amovrevx

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Na jaře loňského roku vyšlo jisté album s názvem „Architecture of Future Tribes“ od prakticky neznámé francouzské formace BVDK. Za nějakou dobu, v létě, jsem jej zde recenzoval. Možná si na to vzpomenete, obal byl hnědý a byla na něm nějaká soška s řetězy. O poznání pamětihodnější však byla hudba, která se na „Architecture of Future Tribes“ nacházela, protože Francouzi zde nabídli tuze lákavý koktejl, v němž se mísil avantgardní black metal, elektronika i ethno. Výsledkem byla ohromně zajímavá a neotřelá deska, která nekráčela po vyšlapaných cestičkách a mohla se pochlubit nějakou osobitostí. Pokud jste tehdejší recenzi nezachytili nebo jste na BVDK někde nenarazili sami, věřte, že tohle je počin, jemuž byste měli věnovat pozornost, pokud si v metalu potrpíte na netradiční řešení a libujete si v divných kombinacích.

Není divu, že mi taková lahůdková záležitost utkvěla v paměti. Také nejspíš nepřekvapí, že jsem byl po poslechu „Architecture of Future Tribes“ zvědavý na případné další počiny. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že BVDK hned letos vydávají svou druhou řadovou desku s názvem „Religare“.

„Architecture of Future Tribes“ mě svého času dostalo i díky tomu, že jsem od té nahrávky nečekal prakticky vůbec nic. BVDK tehdy pro mě byli jen nějakou random kapelou, kterou jsem si prostě zkusil pustit, aniž bych doufal v nějaké velké zázraky. Když ty zázraky ale přišly, je asi jasné, že to „Religare“ staví do zcela odlišné pozice, protože tentokrát už byla očekávání hodně vysoko. Vždyť kdo by nedoufal, že Francouzi zopakují nebo dokonce překonají kvality své výstavní prvotiny? Pohled na přebal „Religare“ věštil, že BVDK opětovně nehodlají být normální a že si znovu budou libovat ve svéráznosti. Což se sice v určité míře potvrdilo, přesto z druhého alba nejsem tak nadšený a svým způsobem jej chápu jako zklamání.

„Religare“ je celé inspirováno Asií. A jak napovídá povedená koláž na obálce, půjde zejména o vlivy východní Asie. Takový příslib mi při vzpomínce na debut zněl nanejvýš zajímavě, byť „Architecture of Future Tribes“ si etnické vlivy bralo spíše z jiných částí světa. Nicméně výsledná podoba „Religare“ na mě působí usedlejším a méně odvážným dojmem než prvotina. Novinka je víc black metal a méně to všechno okolo, díky čemu mě před rokem BVDK takovým způsobem upoutali.

Tu a tam se ozvou melodie, které na asijské vlivy jednoznačně odkazují, viz třeba „La Maison-Diev pt. 1“ nebo „Le Chariot pt. 2“. Menší náznaky jazzíku se najdou v „La Maison-Diev pt. 2“. Ale je tam toho o poznání méně, než jsem doufal. Jako kdyby se všechny ty nemetalové potrhlosti přesunuly z pozice rovnocenného elementu do podoby pouhého koření. Sem tam pasáž, kolikrát i nepříliš výrazná, ale tím to končí. Navíc mi přijde, že i v té metalové složce mají BVDK o něco méně nápadů než posledně, jelikož na „Architecture of Future Tribes“ se nechaly nalézt i výborné kytarové pasáže.

Ne snad, že by nyní BVDK zněli jako průměrná metalová banda. „Religare“ má v sobě pořád nějaký feeling, díky němuž Francouzi nezní jako standardní bezbarvá žánrová nuda. Přesto se jim podařilo potratit velkou část toho, co mi na jejich první desce tak imponovalo. A právě proto jsem „Religare“ výše označil za zklamání. Čekal jsem mnohem víc. Tohle je taková vcelku fajn placka, ale už nikdy si ji nepustím.


A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

A Forest of Stars - Grave Mounds and Grave Mistakes

Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Persistence Is All
02. Precipice Pirouette
03. Tombward Bound
04. Premature Invocation
05. Children of the Night Soil
06. Taken by the Sea
07. Scripturally Transmitted Disease
08. Decomposing Deity Dance Hall

Hrací doba: 64:06

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

První pohled (H.):

Letos je tomu přesně deset let, co Britové A Forest of Stars vydali své první album „The Corpse of Rebirth“, loni to bylo deset od momentu, kdy byla formace založena. Jedna dekáda technicky vzato není zas až tak dlouhá doba, přesto bych si dovolil tvrdit, že A Forest of Stars se během téhle doby stihli vypracovat na jeden z nejzářivějších klenotů avantgardního black metalu. Ačkoliv říct „vypracovat“ možná není úplně přesné, protože to naznačuje, že se kapela k takovému pojmenování směřovala postupně. A Forest of Stars však pouštějí do světa fantastické desky již od zmiňovaného debutu a prakticky pokaždé jde o trefu do černého. O jejich pátém počinu „Grave Mounds and Grave Mistakes“ to platí rovněž.

Jak se s odstupem času ukazuje, „The Corpse of Rebirth“ a následující „Opportunistic Thieves of Spring“ jsou v rámci tvorby A Forest of Stars specifické nahrávky, protože obě znějí docela jinak než všechny zbylé počiny. S tímhle na mysli bychom jako přelomovou desku mohli označit „A Shadowplay for Yesterday“. Právě s ní Britové prorazili trochu víc do povědomí, také šlo o první spolupráci s německým labelem Lupus Lounge z rodiny Prophecy Productions (nepočítaje reedice prvních dvou alb) a především zde ostrovní septet ustálil svůj sound.

K vyloženému opakování sebe naštěstí nedochází a mezi „A Shadowplay for Yesterday“, „Beware the Sword You Cannot See“ a aktuálním „Grave Mounds and Grave Mistakes“ jsou jasně patrné rozdíly a odlišné nuance v náladovém ladění jednotlivých počinů. Novinka je třeba víc black metal než její dva předchůdci. Úplně stejně patrné jsou však i společní jmenovatelé a charakteristický rukopis. Ze všech těchto důvodů si dovolím tvrdit, že jestli jste si uchcávali do textilu z „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ budete stejně tak. Ten sound, jaký jste si zamilovali, tu pořád je a opět mu nechybí ono nezaměnitelné kouzlo A Forest of Stars. A kvalitu samotných skladeb si Gentlemen’s Club pohlídal bez sebemenšího zaváhání.

Protentokrát se tím pádem asi nebudu zevrubněji rozepisovat o tom, jak hudba A Forest of Stars zní, protože jsem to dost podrobně udělal v recenzích na dvě předešlá alba. Pouze v rychlosti zmíním, že přístup kapely k black metalu je stále unikátní a že i v sypačkách Britové znějí svojsky. Všechny nástroje opět hrají jedna báseň, ať už jde třeba o hezky slyšitelnou baskytaru, housle nebo klávesové linky. Pozadu samozřejmě nezůstávají ani zpěváci, i když Katheryne, Queen of the Ghosts tentokrát v tomhle ohledu nemá zas tolik prostoru (přesto třeba „Taken by the Sea“ jí patří celá a konec „Scripturally Transmitted Disease“ je i díky ní úžasný). Zato Mister Curse odvádí tradičně perfektní výkon a jeho vokál umí být skutečně bestiální, a přesto plný emocí a srozumitelný.

A Forest of Stars

Radši se rovnou přesunu k vypíchnutí několika konkrétních skladeb. Díky předběžným ukázkám jste již mohli slyšet úvodní „Precipice Pirouette“ a závěrečnou „Decomposing Deity Dance Hall“, které jsou obě excelentní, ale v jejich případě můžete soudit sami. „Scripturally Transmitted Disease“ už jsem zmiňoval, ale rád bych dodal, že nejen finální třetina stojí za to.

Určitě bych ale ještě poukázal na „Premature Invocation“, což je předpokládám narážka na „premature ejaculation“, podobně jako „Scripturally Transmitted Disease“ nejspíš odkazuje na „sexually transmitted disease“… jestli jo, tak je to cool jak debil! Každopádně, „Premature Invocation“ obsahuje jednu kurevsky geniální pasáž, která – a ne jako jediná – ukazuje, že A Forest of Stars ani v nejmenším nedochází dech ani na páté řadovce.

Osobně bych nicméně nebrečel, kdyby se na „Grave Mounds and Grave Mistakes“ nenacházela „Taken by the Sea“, která A Forest of Stars představuje v jejich jemnější poloze. Není špatná, ale působí na mě trochu nepatřičně v kontextu ostatních písní, které jsou povětšinou hozené více do black metalu a kytarového tlaku. Což je jen tak mimochodem asi ten největší rozdíl oproti „A Shadowplay for Yesterday“ a „Beware the Sword You Cannot See“, kde byl větší podíl melodií a odlehčujících pasáží.

Nejde ale o nic, co by zážitek z „Grave Mounds and Grave Mistakes“ kazilo. A Forest of Stars totiž natočili další ohromně chytrou desku se specifickou atmosférou a vším, kvůli čemu jsme tuhle skupinu začali uctívat. Což nakonec neplatí jen o hudební stránce. Důkazem toho, že A Forest of Stars se nespokojí s jednoduchými, pohodlnými a běžnými řešeními, může být i vizuální stránka.

A Forest of Stars

Obal desky je totiž fotografie precizního ručně vyrobeného modelu města, stejně tak i na promo fotkách k novince ve skutečnosti nejsou opravdoví členové, nýbrž jejich malé papírové makety a hrátky s perspektivou. Podobné péči se dostalo také ručně zhotovené edici limitovaného boxu. I tohle všechno jasně ukazuje, že A Forest of Stars není jen jedna z mnoha dalších kapel, nýbrž komplexní projekt po všech stránkách dotažený k naprosté dokonalosti. Copak lze něco takového nemilovat?


Druhý pohled (Onotius):

Viktoriánský spolek dekadentů A Forest of Stars nahrál desku, již se opět nezdráhám označit přívlastkem strhující. Je nicméně třeba říci, že oproti výtečně vyrovnanému a ucelenému předchůdci přeci jen o chlup strádá. To ale neberte za žádnou velkou hanu, protože dva roky stará „Beware the Sword You Cannot See“ je deska, kterou dodnes považuji za naprostou extratřídu, takže řeknu-li „o chlup“, stále to mluví značně ve prospěch aktuálního počinu.

Nová nahrávka je oděna do sympaticky ponurého hávu. A již ten naznačuje, že oproti dvěma velmi uceleným epickým předchůdcům se bude „Grave Mounds And Grave Mistakes“ náladově snažit lehce vrátit ke kořenům. Pravda, skladatelsky stále čerpá spíš z éry započaté „A Shadowplay for Yesterdays“, nicméně častěji než minule zde cítím i nádech zadumaného opiového oparu archivního skvostu „Opportunistic Thieves of Spring“. Deska překvapuje na jedné straně živočišnější blackovostí, na druhé pak i místy, které jsou až neobvykle nemetalové – spíš psychedelicky rockové („Premature Invocation“) či folkové. Takže vlastně v obou rozměrech nastal jistý posun.

Novinka jde na věc mnohem implicitněji než „Beware the Sword You Cannot See“. Jednoznačně melodických pasáží je tu méně a celkový koncept alba nepůsobí hned od začátku jako nějaký uzavřený příběh. Člověk tak linii nápadů postupně skládá jako puzzle, ale stojí to za to. Tahle absence předvídatelnosti ve výsledku pomáhá desce k trvanlivosti. Hned zkraje tu máme povedený dynamický psycho-blackový epos „Precipice Pirouette“, kde housle vyhrávají melodie, jež mi místy připadají jako úmyslná rekonstrukce a následná deskonstrukce post-blackových zasněností. Dočkáme se regulerně folkových pasáží a blackový závěr vyznívá mimořádně hutně. Ohledně hrubosti je třeba vypíchnout neobvykle neotesanou černotu „Children of the Night Soil“.

A Forest of Stars

Celkovým vrcholem je pro mne „Scripturally Transmitted Disease“, která je napsaná skvěle a svým nosným motivem druhé poloviny kompozice ukazuje, jaká je občas v jednoduchosti síla. Atmosferický kytarový riff mísící v sobě blackmetalovou elegantní nedbalost s melodickým nádechem se zařezává naprosto výtečně stejně jako vokály Katie Stone, které krásně hypnotizují. Taková „Taken by the Sea“ mi sice navzdory výtečné atmosféře přijde trochu natahovaná a podobně „Premature Invocation“ malinko nevyrovnaná. Nicméně zas třeba geniálně propracovaná a v závěru výjimečně pohltivá „Tombward Bound“ či úplný konec desky v podobě „Decomposing Deity Dance Hall“ jsou obojí skrz naskrz úžasné kousky disponující momenty, z nichž mrazí. Jednou drobnou výtku ovšem ještě musím nasměrovat ke zvuku – barvitější basa by určitě těm sypajícím pasážím přidala na čitelnosti.

A Forest of Stars opět dokázali nahrát výtečnou desku. A navzdory tomu, že například oproti předchůdci jako správný hnidopich přeci jen nějakou drobnost najdu, neznamená to, že by se snad měnilo něco na tom, že jakmile deska vyjde, nemáte jí se zatajeným dechem rovnou ládovat do přehrávače. Jedná se opět o výtečné dílo, jež s nejvyšší pravděpodobností zmíním ještě v ročním žebříčku. A co já vím, třeba do té doby ještě uleží a i zmiňované mušky se promění v přednosti…

A Forest of Stars


Thy Catafalque – Geometria

Thy Catafalque - Geometria

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hajnali csillag
02. Szamojéd freskó
03. Töltés
04. Gőte
05. Sárember
06. Hajó
07. Lágyrész
08. Sík
09. Balra a Nap
10. Tenger, tenger
11. Ének a búzamezőkről

Hrací doba: 56:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsme se zde posledně bavili o Thy Catafalque, bylo to v době, kdy maďarský skladatelský génius Tamás Kátai prožíval nebývale plodné tvůrčí období, v němž během jediného roku stihl vydat hned čtyři dlouhohrající desky. Tamás sice alba průběžně vydává vcelku pravidelně, ale s poněkud většími rozestupy, taková kadence mu není podobná, byť i tehdy, mezi lety 2015 a 2016, si dokázal udržet svůj vysoký standard. Nebylo však překvapení, když se poté na nějakou chvíli zase odmlčel. A vyplatilo se. Dal si dva roky pauzu a v letošním roce opět naservíroval další fantastickou desku, která bude patřit k ozdobám závěrečných žebříčků.

„Sgùrr“ z roku 2015 jsem v době jeho vydání považoval za bez debat skvělé album, ale trochu jsem cítil, že mírně zaostává za předchozími majstrštyky „Tűnő idő tárlat“, „Róka hasa rádió“ a „Rengeteg“. Dnes už si to tak úplně nemyslím, protože „Sgùrr“ mi postupem času ohromně přirostlo k srdci a přinejmenším obě čtvrthodinové skladby jsou naprosto fenomenální. Zato následnou desku „Meta“ (2016) podobný osud nepotkal. Přestože i ona nepochybně obsahuje několik nádherných momentů a v dílčích pasážích se dotýká hudební dokonalosti, jak je pro Thy Catafalque typické, v porovnání s ostatními nahrávkami projekty se drží víc vzadu (i když stále vysoko nad většinou toho, co v metalu vychází).

Snad to bylo dáno právě vysokým skladatelským vytížením, kdy si Tamás možná „vyplýtval“ hromadu nápadů hlavně na „Sgùrr“ a bezejmenný debut dalšího projektu Neolunar, plus část jich samozřejmě dodal i na svůj druhý sólový počin „Slower Structures“. Lze tedy říct, že letošní novince „Geometria“ menší odstup jenom prospěl, poněvadž tohle album už nenechává žádný prostor pro jakékoliv pochyby o tom, zda Tamásovi dochází dech. Ani náhodou.

Thy Catafalque sice stále zůstává primárně metalovou skupinou, nicméně se jedná spíš o formální zařazení díky hojnému použití elektrické kytary. Přístup ke komponování jde nad rámec obyčejné metalové písničky. Popsal bych to asi tak, že na Tamáse Kátaie sedí mnohem víc pojmenování hudební skladatel než metalový hudebník. Snad lze tomu významovému rozdílu rozumět. V souvislosti s tím můžu dodat, že Thy Catafalque je svým pojetím a náladou mnohem víc umění než rock‘n‘roll. Myšleno v tom nejlepším slova smyslu.

„Geometria“ právě načrtnuté myšlenky jednoznačně podporuje a potvrzuje. Žánry mimo metalové mantinely zde nejsou kořením, nýbrž jednou z mnoha tváří a vyjadřovacích prostředků Thy Catafalque, a pokud se kytara náhodou v nějaké stopě neozve, pořád jde o plnohodnotnou položku alba, nikoliv nějakou mezihru.

Thy Catafalque

Tamás na „Geometria“ opětovně mísí metal (zde si můžeme dovolit pojmenovat obecně, protože tentokrát to příliš nezavání black metalem), folklórní nádech i jemnější elektroniku v neodolatelný a organicky fungující celek plný nádherných momentů, dech beroucích nápadů a odzbrojujících melodií. A přitom je ta hudba nevtíravá, vše plyne naprosto přirozeně bez zbytečné okázalosti nebo patosu. Jakkoliv jsou po desce rozesety hromady kouzelných pasáží, ve finále to není o dílčích jednotlivinách, vše pracuje pro vyšší celek, z něhož plyne dojem prakticky bezchybného a dokonalého alba. Není ani stopy po planých chvílích, lepidle mezi stěžejními nápady nebo vatě, vše vybroušeno do perfekcionismu, aniž by se vytrácela duše.

Thy Catafalque je dle mého názoru zcela unikátní skupina. Rukopis i atmosféra jsou neopakovatelné a neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal zprostředkovat podobné emoce v tak sugestivní a hluboké formě, jako se to daří tomuhle původem maďarskému chlapíkovi. Vtipné na tom je, že každá nová deska platí za osobité dílo i v rámci Thy Catafalque, a byť gró zůstává zachováno, nedochází k opakování sebe sama. Skvost.


Howling Sycamore – Howling Sycamore

Howling Sycamore - Howling Sycamore

Země: USA
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Upended
02. Obstinate Pace
03. Let Fall
04. Intermezzo
05. Midway
06. Chant of Silliness
07. Descent to Light
08. Dysphoria

Hrací doba: 37:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

David Tiso a Hannes Grossmann. To je spojení, které jistě v každém příznivci tvrdší hudby vyvolá nadšení. Jelikož jsem si však v první chvíli neuvědomil, kdo vlastně David Tiso je, existence Howling Sycamore mě nijak zvlášť nenadchla. Jméno Hannese Grossmanna je možná zárukou technicky dokonalé hry, zároveň však symbolizuje určitou šeď moderního hyperprecizního death metalu, který mě snad s výjimkou několika málo alb nijak zvlášť nebaví. Přesně to jsem tudíž od Howling Sycamore očekával. Naštěstí jsem se velice mýlil.

Stačilo vyslechnout první minutu úvodní skladby abych se uvědomil, že se zde děje něco pozoruhodného. Jistě vám velmi napovím, když prozradím, že David Tiso stál za legendárními avantgardisty Ephel Duath a jediný zbývající člen Howling Sycamore, vokalista Jason McMaster, zpíval mimo jiné v kapelách hrající cover verze Judas Priest, AC/DC či Kiss. Pokud si nyní sečtete tyto tři postavičky dohromady, asi si představíte divnou a technicky precizní hudbu s ječivcem u mikrofonu. Přesně takové „Howling Sycamore“ je.

Úvodní „Upended“ to prozradí hned po několika minutách, v nichž po úvodním disonantním sólu (které má mimochodem nejspíše na svědomí Kevin HufnagelGorguts) předvede Jason McMaster excelentní imitaci Roba Halforda, následován nesmyslným trápením saxofonu v podání hostujícího Bruce Lamonta, to vše za neustálého Grossmannova psychopatického bušení. A tak to jde dál po celých sedm minut, Grossmann dál jako inkvizitor odhodlaný najít boží pravdu mučí bicí sestavu, Lamont dusí saxofon a McMaster svým zpěvem místy napodobuje nepříliš melodickou práci kytary. Pro někoho peklo, pro mě jedno z největších potěšení, jaké může hudba přinášet.

Ne však, že by Howling Sycamore přinášeli jen trápení. I v „Upended“ se najde pár zvolnění a překvapivé množství zapamatovatelných momentů. Těch je ještě více v druhé „Obstinate Pace“, v níž Lamont a jeho saxofon hostují také, ovšem tentokrát přinášejí zklidnění a melodii. McMaster se ukazuje jako možná nejzajímavější člen kapely, neboť jeho hlas nese zvláštní mystickou auru, díky níž mám dojem, že spíše než zpěv poslouchám jakési čarodějnické zaříkání. „Obstinate Pace“ má několik nádherných momentů, McMasterovy závěrečné výkřiky „fire is power, power is silence, silence is fire“ mezi ně rozhodně patří.

Že to Howling Sycamore jde i bez saxofonu, ukazují například v „Let Fall“, která předvádí zároveň tu nejpřívětivější stránku kapely spolu s „Midway“, již v druhé polovině zdobí dvě krásná kytarová sóla (opět s přispěním Kevina Hufnagela). Silnou atmosféru desky podporuje „Chant of Stillnes“, jejíž kombinace akustické kytary a McMasterova emotivního zpěvu nese silné znaky obdivu ke Current 93. Závěrečná dvojice „Descent to Light“ a „Dysphoria“ pak přidává i dávku velkoleposti a zejména druhá vyjmenovaná, přestože má jen necelé tři minuty, je také nesmírně emotivní a vyvolává dojem, že byla stvořena pro poslední rozloučení s někým, kdo možná nebyl dobrým člověkem, ovšem jeho moc bylo třeba respektovat a náležitě ocenit.

Howling Sycamore

Ne náhodou se v recenzi sešly takové pojmy jako čarodějnictví, moc či inkvizice. „Howling Sycamore“ má totiž ohromnou atmosféru, za což vděčí jednoznačně McMasterovu zpěvu, a ačkoli nedovedu zachytit víc než jen útržky textů, mám dojem, že mystika je přesně tím tématem, jímž se zabývá. Na rozdíl od mnohdy komických výkřiků „Ave Satanas“, které si s podobně laděným metalem nejsnadněji spojuji, působí „Howling Sycamore“ autenticky a byť ne zrovna děsivě, tak alespoň opravdově.

David Tiso a Hannes Grossmann dokázali stvořit hudbu, která dokazuje, že propojit divné a nepříliš posluchačsky příjemné se zapamatovatelným jde, a to nemluvím o nějakém zběsilém střídání rozličných pasáží, nýbrž o jednolitém celku, který oplývá všemi těmito vlastnostmi. Grossmann je tak, přestože jsem jeho jméno zaregistroval jako první, nakonec tím nejméně výrazným členem Howling Sycamore, neboť zběsile bušit dovede kde kdo a pocitově působí „Howling Sycamore“ jako pokračovatel myšlenky Ephel Duath, byť ve velice odlišném provedení. Je však zbytečné se snažit rozlišovat zásluhy jednotlivých členů v případě alba, které je excelentní v první řadě díky své celistvosti. „Howling Sycamore“ je povinnost pro všechny.


The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Země: USA
Žánr: experimental / avantgarde metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Light Penetrates
02. Earth Is a Cage
03. The King Laid Bare
04. Didn’t the Night End
05. Our Love Conducted with Shields Aloft
06. Master’s Story
07. Farewell, Man
08. I Did Not Want to Love You So

Hrací doba: 34:52

Odkazy The Body:
facebook / bandcamp

Odkazy Full of Hell:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když už si myslíte, že jste slyšeli naprosto všechno a nic vás nemůže dále překvapit, obvykle přijde něco, co vám dá pořádně do tlamy a přesvědčí o opaku. Tedy ne, že bych si právě tohle myslel, ale sem tam jsem si posteskl, že by to chtělo něco nového. A jestli taky chcete něco nového, pak neváhejte sáhnout po kolaboraci kapel The Body a Full of Hell.

Nejedná se o jejich první studiové setkání, tím je „One Day You Will Ache Like I Ache“ z roku 2016, kde se tyto grupy utkaly, aby stvořily noisového hybrida na bázi dronu a hardcoru. Už poslech této desky byl poměrně šok a rozhodně se nejedná o záležitost pro každého. Na novince „Ascending a Mountain of Heavy Light“ jdou ale ještě dál a představují nám rovnou svůj vlastní žánr, který není úplně jednoduché pojmout.

Ani pořádně nevím, kde začít dřív. Album je složené z osmi písní, ale je lepší ho brát jako jeden celek. Nejde tu ani tak o hráčské schopnosti ovládat dané nástroje, jako o vytvoření co nejznepokojivější atmosféry. Ta mučí nejen ušní bubínky, ale rovnou celé tělo. Dopad této hudby je skutečně fyzický, jelikož tlak působící na posluchače je enormní a „Ascending a Mountain of Heavy Light“ v něm neustává, naopak se valí na posluchače a neuhýbá vedle. Je to jako probudit se v bořící se továrně, kde za všudypřítomného chaosu cítíte tíseň a bezmoc se vymanit z jejích útrob, přičemž vás vtahuje stále hlouběji a hlouběji.

Přestože doménou kapel je doomové experimentování, respektive grindcorové běsnění, na „Ascending a Mountain of Heavy Light“ oboje dvoje přehlušuje hodně ujetá elektronika a dunivý industrial. Rčení upustit uzdu fantazie tu je naplněno do posledního písmenka a na veškeré konvence a zajeté způsoby se tu zvysoka kašle. Brutální záchvěvy šílenství jsou ještě umocňovány inspirací ze škály různých stylů, free jazz nevyjímaje. Tahle intenzivní směsice je zkrátka vysoce kreativní a nenapadá mě nic, k čemu by se dala přirovnat.

Z klasických nástrojů tu nejvíce prostoru dostávají bicí, které často tvoří základní kostru, na niž se následně všechen ostatní bordel nabaluje. Třeba hned úvodní „Light Penetrates“ je postavena na hře bicích, do níž postupně bodají elektronické signály a řev obou zpěváků. Zatímco ten Walkerův (Full of Hell) je klasicky z plna hrdla nabroušený, King (The Body) vydává zoufalé vytí a ze všeho nejvíce mi připomíná legendární křičící kozy. Daleko více mi sedí první styl, přičemž ten druhý mi s postupem času začal čím dál více vadit. Možná, že právě to bylo záměrem, jelikož „Ascending a Mountain of Heavy Light“ prostě navozuje podobně nepříjemné pocity, takže to vlastně zapadá do konceptu. Mě ovšem tento aspekt zneklidňuje v negativním slova smyslu a na celé desce mi pak vyloženě překáží.

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Zvukovou koláž také dobře ztvárňuje výborná obálka, na které můžeme vidět ten maglajz na vlastní oči. Do hry se tu dostává třeba i splašené saxofonové číslo, rovněž v titulní skladbě, nebo tajemná dubová ozvěna v předposlední „Farewell, Man“, což je zároveň jediná věc obsahující nějak výrazněji grindcorové postupy. Album není brutální pro svou rychlost, té tu koneckonců moc není, ale pro všechny ty pazvuky, kde elektronika připomíná kroucení plechů, kytary neprostupnou hlukovou stěnu a činely usedající prach na stroje poničené mohutnými údery bicích.

Mezi mé nejoblíbenější patří nekompromisní industrialová mašinérie „Earth Is a Cage“ a bubenické číslo „Our Love Conducted with Shields Aloft“, jež je až do závěrečných výpadků a přelévání se ze strany na stranu rušeno hlasitým hučením, přičemž si dokážu leckoho představit, jak si jde zkontrolovat svoji audio soupravu, jestli náhodou není chyba na jeho straně. Stejně tak jsem si oblíbil také následující „Master’s Story“. Ta se zprvu jeví až jako taneční věc, přičemž se brzo převalí do dronových vod a postupně se z této mizérie vrací zpět, ale… nedopadne to dobře.

Jestli jste ochotni poslouchat půlhodiny hudby bez výraznějších záchytných bodů a nechat se dobrovolně dusit pohlcující atmosférou beznaděje, pak je „Ascending a Mountain of Heavy Light“ tím správným průplachem. Na mě to zatím i po mnoha poslechnutích stále funguje, ale musí na to být chuť a ta správná nálada se nechat takhle zformovat. Mohu vřele doporučit všem bonvivánům lačnících po originalitě a hledajících potěšení v bourání zavedených pravidel.


Diablo Swing Orchestra – Pacifisticuffs

Diablo Swing Orchestra - Pacifisticuffs

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde swing metal
Datum vydání: 8.12.2017
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Knucklehugs (Arm Yourself with Love)
02. The Age of Vulture Culture
03. Superhero Jugganath
04. Vision of the Pureblind
05. Lady Clandestine Chainbreaker
06. Jigsaw Hustle
07. Pulse of the Incipient
08. Ode to the Innocent
09. Interruption
10. Cul-De-Sac Semantics
11. Karma Bonfire
12. Climbing the Eyewall
13. Porch of Perception

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před lety poprvé uslyšel Diablo Swing Orchestra na jejich třetím počinu „Pandora’s Piñata“, musel jsem uznale pokývat hlavou. Švédská formace s poněkud nejistým počtem členů (momentálně osm, pokud správně počítám) mě nezaujala v první řadě kvalitou své hudby, nýbrž její originalitou. Ani dnes nemohu říci, že bych znal kapelu, která zní jako Diablo Swing Orchestra. Když to propojíte s opravdu dobře napsanými skladbami, získáte neodolatelnou kombinaci, a přesně takové třetí album Švédů bylo.

Diablo Swing Orchestra vzali propojení metalu a orchestrálních prvků z trochu jiného konce. V jejich hudbě není k nalezení křečovitá snaha o epičnost (byť ji občas, jen tak mimoděk, dosahuje), všechny trumpety, trombóny a cella slouží k rozšíření palety, jejíž metalový konec rámuje podladěná kytara a její obvykle přímočaré riffy. Svým pojetím hrají Diablo Swing Orchestra spíše přitvrzelý swing, jak ostatně název napovídá, než vyměklý metal. A funguje to výtečně.

Jedním ze zdrojů kouzla byla i vokální souhra příjemného a uvolněného hlasu Daniela Håkanssona s hlubokým operním zpěvem AnnLouice Lögdlund. Ačkoli byla role AnnLouice významná, její čas přicházel vždy v dobře promyšlených dávkách a hlavní otěže tak zůstala na Danielu Håkanssonovi. AnnLouice však Diablo Swing Orchestra opustila a její roli zaujala Kristin Evegård. Vše je rázem úplně jinak.

Kristin totiž Diablo Swing Orchestra zcela ovládla. Vokálně je „Pacifisticuffs“ v podstatě její sólovou jízdou. Håkansson sice mnohdy napomáhá, ale jen výjimečně dostane více prostoru. To by samo o sobě ničemu nevadilo, jenže s touto změnou přišla i zcela odlišná nálada. Zatímco staří Diablo Swing Orchestra byli zábavní, vychytralí a výjimečně i nebezpeční (přesně v tomto pořadí), a připomínali tak ze všeho nejvíc roztomilého pejska, který vám chce většinu času dělat radost, noví Diablo Swing Orchestra jsou v první řadě sexy jako… inu Kristin Evegård.

Na „sexy“ není samozřejmě nic špatného, jenže pro „sexy“ platí zcela jiná pravidla hry. Ačkoli se na hudební náplni moc nezměnilo, výsledný dojem z poslechu je úplně jiný. A když člověk překoná úvodní překvapení, zjistí že kromě „sexy“ toho čtvrté album Švédů zas tolik nenabídne. I přes instrumentální rozmanitost a všudypřítomný efekt přehlcení smyslů je totiž „Pacifisticuffs“ nečekaně ploché. Dechové nástroje vesele trylkují okolo kytary, zatímco cello hraje dojemné melodie. Jenže je to v podstatě stále to samé trylkování okolo té samé kytary. Zejména ta je pak další potíží, neboť jsem na desce nezaznamenal vyloženě zajímavé riffy a její uniformní zvuk se rychle oposlouchá.

Abych však nemaloval čerta na zeď, jsem si jistý, že minimálně první polovina desky může při prvním poslechu posluchače nadchnout. Kabaretní nálada a country vsuvka v úvodní „Knuckehugs (Arm Yourself with Love)“ je prostě příjemně ujetá kombinace, roztančená „The Age of Vulture Culture“ pak do uší vklouzne úplně snadno. „Superhero Jagganth“ mísí mohutný sborový zpěv po vzoru Turisas s havajskou náladou, „Lady Clandestine Chaibreaker“ zase umně střídá dojemné s veselým. Asi nejzábavnější je však „Jigsaw Hustle“, popová hitovka, která by po změkčení kytar měla zaručený úspěch mezi rádiovými posluchači pozdních osmdesátých let. Jenže to je teprve první poslech. Nedlouho poté totiž vyplyne, že první jmenovaná skladba je až křečovitě teatrální a příliš nedrží pohromadě, druhá je vlastně úplně bezobsažná a třetí posluchače otráví nekonečným opakováním refrénu. A to je ta lepší část alba.

Diablo Swing Orchestra

Osmá „Ode to the Innocent“ staví jen na smyčcových houslích, jenže Kristin a její zpěv zní úplně odděleně od hudby a jednoduše nepřenáší naprosto žádné emoce. V „Interruption“ moc nefunguje propojení kytar a dechových nástrojů a refrénové „oh-aah“ je vyloženě otravné, a „Climbing the Eyewall“ je pak pomalejší a velkolepější, jenže ke konci desky naplněné hromadou chytlavých motivů působí spíš šedivě a nudně.

Vše pak asi stojí na tom, nakolik vám bude imponovat hlas Kristin Evegård, neboť je jednoduše všude. Na můj vkus Kristin až příliš mečí, a byť se mi líbí, že se snaží neznít stále stejně, její přehnaná teatrálnost mě také poměrně rychle omrzela.

Věřím, že si Diablo Swing Orchestra dali s „Pacificsticuffs“ opravdu hodně práce. To množství detailů a krkolomných propojení zcela rozličných žánrů rozhodně nemohlo být snadné. Je mi proto hrozně líto, že musím čtvrté album Švédů prohlásit za zdařilou jednohubku. Poslouchejte, bavte se, ale pokud si chcete odnést dobrý dojem, radši se už nevracejte.

Diablo Swing Orchestra


Psudoku – Deep Space Psudokument

Psudoku - Deep Space Psudokument

Země: Norsko
Žánr: avantgarde grindcore
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. KCultraVIII_8000
02. KATASTROFALEjusteringer
03. hq_[LQ]
04. spaceBURIEALiz_9
05. ZpRNVphNtz
06. TODesprog_3000
07. KRISEzettinx.PCM
08. EDB-doom
09. KOSMISQUE_trapp

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Norskou šílenost Psudoku jsem až do nedávné doby vůbec neznal. Už jen název kapely mě ovšem zaujal, protože to zní jak nějaké psychedelické sudoku. Což je mi dost blízké, poněvadž sudoku dost často luštím na hajzlu během sraní, a díky prdelně-fekálním výparům to občas bývá hutně psychedelické. To je prostě jasné, že jde o kapelu přímo pro mě!

Předpokládám ovšem, že moje toaletní historky vás i navzdory jejich nepochybné napínavosti nezajímají, dokonce vás podezřívám, že si myslíte, že jsou pěkně o hovně. Budiž tedy, nebudu vás s tímhle dál srát, vraťme se k Psudoku. Kromě roztomilého názvu mě totiž zaujaly i ukázku tvorby, z nichž jsem vycítil, že by se mohlo jednat o solidní vyšinutost. A jsem rád, že jsem se nemýlil (opět a jako vždy – člověk se musí sám pochválit, protože nikdo jiný to za něj tak dobře neudělá!).

Grindcore je muzika, jež mi sice nevadí, ale nemůžu tvrdit, že bych ji nějak zásadně vyhledával. Popravdě řečeno, většinu grindových alb si třeba několikrát poslechu a pak už se k nim nevracím, protože mezitím narazím na jinou chrochtačku, která zní nemlich stejně. Žánrové desky, k nimž cítím nějaký vztah a mám potřebu se k nim vracet, bych bez jakéhokoliv přehánění spočítal na prstech… a myslím, že by mi bohatě stačily jen prsty na rukou. Tím spíš však dokážu ocenit, když se někdo na tenhle styl dívá trochu netradičně a zvládne jej pojmout svěžím způsobem. Takových si cením. A nejen kvůli tomu, že originalita obecně vzato nebývá koníčkem grindových muzikantů.

Norský projekt Psudoku naštěstí patří k těm, kteří se nebojí vydat se mimo standardní mantinely a pojmout ten grindcore trochu jinak, než je obvyklé. Za kapelou stojí borec Steinar Kittilsen, jenž má na triku i formaci Brutal Blues, na jejíž bezejmenné debutové (a doposud jediné) EP z roku 2014 vzpomínám jako na kurevsky agresivní, leč netuctový grindový výplach. U Psudoku je ona netuctovost ještě umocněna.

Sluší se ovšem zmínit jednu věc. Řekl bych, že jedním z hlavních poznávacích znamení grindcoru je agrese a extrémnost – a v tomto ohledu „Deep Space Psudokument“ navzdory své avantgardnosti nezaostává. Skladby jako třeba „KCultraVIII_8000“, „KATASTROFALEjusteringer“, „hq_[LQ]“, „TODesprog_3000“ nebo „KOSMISQUE_trapp“ jsou myslím pořád dost hustý nášup, jejž mnozí budou stravovat hůře než soutěžící „Fear Factoru“ brouky, vnitřnosti, býčí koule a prasečí konečníky. Psudoku navrch přidává velkou porci techničnosti a hráčské ekvilibristiky. Která se naštěstí nezvrhává v čirou onanii a předváděčku hráčských dovedností.

Ostatní písně – tedy „spaceBURIEALiz_9“, „ZpRNVphNtz“, „KRISEzettinx.PCM“ a „EDB-doom“ – jsou již o něco experimentálnější, byť i té první pomyslné kategorii myslím přísluší titul avantgardní. V právě jmenované čtveřici možná poleví tempo a údernost, ale na jejich místo nastoupí hromady vesmírných pazvuků a klávesových vylomenin, leckdy dokonce i zvláštní atmosféry. A pořád je to velká paráda.

Psudoku

„Deep Space Psudokument“ možná nabízí jen 25 minut muziky, ale věřte tomu, že je to až až. Nápady jsou hodně nahuštěné, takže i za těch 25 minut se tam toho odehraje hromada. Navíc musím hodně cenit, že u Psudoku v obou polohách cítím určitou a duši, což je obrovský rozdíl nejen proti běžnému grindcoru, ale i třeba proti „matematicky“ technickým skupinám, k nimž se Steinar svou muzikou také občas blíží.

Než skončím, rád bych zmínil ještě jednu věc. Společně s „Deep Space Psudokument“ jsem hojně poslouchal i předchozí desku „Planetarisk Sudoku“, která je podle mě ještě o notný kus lepší – mnohem avantgardnější, místy až skoro jazzová, ve své netradičnosti snad ještě šílenější než letošní počin. Doporučení každopádně platí na obě fošny, protože obě jsou moc super.


In tormentata quiete – Finestatico

In tormentata quiete - Finestatico

Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Zero
02. Sole
03. R136a1
04. Eta carinae
05. Sirio
06. RR Lyrae
07. Demiurgo

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace In tormentata quiete se vždy vyznačovala tím, že se ke své tvorbě snažila přistupovat chytře. A snažila se úspěšně. Již v recenzi na minulou desku „Cromagia“ jsem se přiznal, že eponymní debut z roku 2005 neznám, což bohužel stále platí, poněvadž jsem líná mrdka a taky mám dost práce s poslechem nově vycházejících počinů plus již známých a oblíbených starších majstrštyků, ale budeme-li se bavit o druhém počinu „Teatroelementale“ a právě „Cromagia“, v obou případech jde o inteligentní metalové nahrávky. Pojil se v nich cit pro příjemnou avantgardu, italskou teatrálnost a jemnější black metal, který je black metalem spíš jen formálně, jelikož s esenciální syrovou nenávistí žánru nemá příliš společného. Zde to ovšem nemyslím v pejorativním slova smyslu.

Jinak řečeno, In tormentata quiete měli na svém čtvrtém řadovém počinu na co navazovat. Letošní novinka „Finestatico“ opět dodržuje tradici, že jedna polovina obálky je zcela bílá plocha obsahující pouze logo kapely a název desky. Z toho se dalo usuzovat, že snad ani po hudební stránce nepřijdou nějaké zásadní změny a In tormentata quiete budou plynule pokračovat ve své cestě, jejíž žánrový rámec byl letmo nastíněn výše. A tak se také děje.

Samozřejmě nic proti tomu, ostatně minulá alba byla velmi dobrá, takže se klidně přiznám, že by v mě do určité míry vlastně i mrzelo, pokud by se In tormentata quiete zásadně proměnili a hodili za hlavu svůj dosavadní vývoj. Nicméně se díky tomu nabízí přímé srovnání s předchozími počiny. Minulé „Cromagia“ oproti svému předchůdci dokázalo posunout laťku ještě o kousek výš, ale „Finestatico“ něco takového už nepodařilo a vychází mi jako o chlup horší nahrávka. Jako vždy v tom jistě hraje svou roli subjektivní vnímání, ale čistě na jeho základě mohu říct, že „Cromagia“ mi chutnala o něco víc.

Čímž ale neříkám, že by snad „Finestatico“ bylo špatné. Na počinu lze totiž stále najít množství skutečně vymazlených pasáží, jejichž asi největší koncentrace je v písních „R136a1“ a „Eta carinae“. Když třeba druhá jmenovaná přejde po svých šesti a půl minutách do nádherné klávesové linky, tak snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že In tormentata quiete jejich talent stále neopustil. Sice na nahrávce cítím i nějaké slabší pasáže a motivy, které mi nelezou úplně do ucha, ale naštěstí se jedná o minoritní část hracího času a nikdy se nestane, že by tím trpěla celá skladba. Italové totiž sázejí na rozmanitější a rozmáchlejší struktury, nikoliv na klasické schéma refrénů a slok, tudíž není nutno se obávat, že když vám nějaký moment nevoní, tak jej budete muset poslouchat až do konce songu. Jako příklad mohu uvést „Sirio“, jejíž rozjezd mi úplně nesedl, ale výtečná druhá polovina nabízí dostatek důvodů k tomu, aby člověk nepřeskakoval. Jinými slovy, jakoukoliv ne tak dobrou pasáž dokážou In tormentata quiete rychle omluvit přinejmenším dvěma bravurními nápady.

Celkově vzato mě „Finestatico“ určitě baví, a přestože si „Cromagia“ cením výše, pořád jde o velmi kvalitní nahrávku, jejíž obsah nezní jako každá druhá kapela, která tady okolo běhá. Snad jediná větší škoda je, že In tormentata quiete na novince opustili svůj dřívější folkový nádech… když to ale otočím z druhé strany, Italové jasně ukazují, že ani bez něj nejsou ztracení a že kvalita jejich hudby skutečně vyvěrá především ze skladatelských schopností. A ty jsou stále na výši. Nechci, aby recenze vyznívala jakkoliv negativně, protože něco takového si „Finestatico“ nezaslouží – takhle inteligentní pojetí metalové hudby bychom totiž měli velebit, nikoliv na něm hnidopišsky hledat detaily a miniaturní nedokonalosti. Za slyšení rozhodně stojí.


BVDK – Architecture of Future Tribes

BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.