Archiv štítku: avantgarde metal

Howling Sycamore – Howling Sycamore

Howling Sycamore - Howling Sycamore

Země: USA
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Upended
02. Obstinate Pace
03. Let Fall
04. Intermezzo
05. Midway
06. Chant of Silliness
07. Descent to Light
08. Dysphoria

Hrací doba: 37:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

David Tiso a Hannes Grossmann. To je spojení, které jistě v každém příznivci tvrdší hudby vyvolá nadšení. Jelikož jsem si však v první chvíli neuvědomil, kdo vlastně David Tiso je, existence Howling Sycamore mě nijak zvlášť nenadchla. Jméno Hannese Grossmanna je možná zárukou technicky dokonalé hry, zároveň však symbolizuje určitou šeď moderního hyperprecizního death metalu, který mě snad s výjimkou několika málo alb nijak zvlášť nebaví. Přesně to jsem tudíž od Howling Sycamore očekával. Naštěstí jsem se velice mýlil.

Stačilo vyslechnout první minutu úvodní skladby abych se uvědomil, že se zde děje něco pozoruhodného. Jistě vám velmi napovím, když prozradím, že David Tiso stál za legendárními avantgardisty Ephel Duath a jediný zbývající člen Howling Sycamore, vokalista Jason McMaster, zpíval mimo jiné v kapelách hrající cover verze Judas Priest, AC/DC či Kiss. Pokud si nyní sečtete tyto tři postavičky dohromady, asi si představíte divnou a technicky precizní hudbu s ječivcem u mikrofonu. Přesně takové „Howling Sycamore“ je.

Úvodní „Upended“ to prozradí hned po několika minutách, v nichž po úvodním disonantním sólu (které má mimochodem nejspíše na svědomí Kevin HufnagelGorguts) předvede Jason McMaster excelentní imitaci Roba Halforda, následován nesmyslným trápením saxofonu v podání hostujícího Bruce Lamonta, to vše za neustálého Grossmannova psychopatického bušení. A tak to jde dál po celých sedm minut, Grossmann dál jako inkvizitor odhodlaný najít boží pravdu mučí bicí sestavu, Lamont dusí saxofon a McMaster svým zpěvem místy napodobuje nepříliš melodickou práci kytary. Pro někoho peklo, pro mě jedno z největších potěšení, jaké může hudba přinášet.

Ne však, že by Howling Sycamore přinášeli jen trápení. I v „Upended“ se najde pár zvolnění a překvapivé množství zapamatovatelných momentů. Těch je ještě více v druhé „Obstinate Pace“, v níž Lamont a jeho saxofon hostují také, ovšem tentokrát přinášejí zklidnění a melodii. McMaster se ukazuje jako možná nejzajímavější člen kapely, neboť jeho hlas nese zvláštní mystickou auru, díky níž mám dojem, že spíše než zpěv poslouchám jakési čarodějnické zaříkání. „Obstinate Pace“ má několik nádherných momentů, McMasterovy závěrečné výkřiky „fire is power, power is silence, silence is fire“ mezi ně rozhodně patří.

Že to Howling Sycamore jde i bez saxofonu, ukazují například v „Let Fall“, která předvádí zároveň tu nejpřívětivější stránku kapely spolu s „Midway“, již v druhé polovině zdobí dvě krásná kytarová sóla (opět s přispěním Kevina Hufnagela). Silnou atmosféru desky podporuje „Chant of Stillnes“, jejíž kombinace akustické kytary a McMasterova emotivního zpěvu nese silné znaky obdivu ke Current 93. Závěrečná dvojice „Descent to Light“ a „Dysphoria“ pak přidává i dávku velkoleposti a zejména druhá vyjmenovaná, přestože má jen necelé tři minuty, je také nesmírně emotivní a vyvolává dojem, že byla stvořena pro poslední rozloučení s někým, kdo možná nebyl dobrým člověkem, ovšem jeho moc bylo třeba respektovat a náležitě ocenit.

Howling Sycamore

Ne náhodou se v recenzi sešly takové pojmy jako čarodějnictví, moc či inkvizice. „Howling Sycamore“ má totiž ohromnou atmosféru, za což vděčí jednoznačně McMasterovu zpěvu, a ačkoli nedovedu zachytit víc než jen útržky textů, mám dojem, že mystika je přesně tím tématem, jímž se zabývá. Na rozdíl od mnohdy komických výkřiků „Ave Satanas“, které si s podobně laděným metalem nejsnadněji spojuji, působí „Howling Sycamore“ autenticky a byť ne zrovna děsivě, tak alespoň opravdově.

David Tiso a Hannes Grossmann dokázali stvořit hudbu, která dokazuje, že propojit divné a nepříliš posluchačsky příjemné se zapamatovatelným jde, a to nemluvím o nějakém zběsilém střídání rozličných pasáží, nýbrž o jednolitém celku, který oplývá všemi těmito vlastnostmi. Grossmann je tak, přestože jsem jeho jméno zaregistroval jako první, nakonec tím nejméně výrazným členem Howling Sycamore, neboť zběsile bušit dovede kde kdo a pocitově působí „Howling Sycamore“ jako pokračovatel myšlenky Ephel Duath, byť ve velice odlišném provedení. Je však zbytečné se snažit rozlišovat zásluhy jednotlivých členů v případě alba, které je excelentní v první řadě díky své celistvosti. „Howling Sycamore“ je povinnost pro všechny.


The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Země: USA
Žánr: experimental / avantgarde metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Light Penetrates
02. Earth Is a Cage
03. The King Laid Bare
04. Didn’t the Night End
05. Our Love Conducted with Shields Aloft
06. Master’s Story
07. Farewell, Man
08. I Did Not Want to Love You So

Hrací doba: 34:52

Odkazy The Body:
facebook / bandcamp

Odkazy Full of Hell:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když už si myslíte, že jste slyšeli naprosto všechno a nic vás nemůže dále překvapit, obvykle přijde něco, co vám dá pořádně do tlamy a přesvědčí o opaku. Tedy ne, že bych si právě tohle myslel, ale sem tam jsem si posteskl, že by to chtělo něco nového. A jestli taky chcete něco nového, pak neváhejte sáhnout po kolaboraci kapel The Body a Full of Hell.

Nejedná se o jejich první studiové setkání, tím je „One Day You Will Ache Like I Ache“ z roku 2016, kde se tyto grupy utkaly, aby stvořily noisového hybrida na bázi dronu a hardcoru. Už poslech této desky byl poměrně šok a rozhodně se nejedná o záležitost pro každého. Na novince „Ascending a Mountain of Heavy Light“ jdou ale ještě dál a představují nám rovnou svůj vlastní žánr, který není úplně jednoduché pojmout.

Ani pořádně nevím, kde začít dřív. Album je složené z osmi písní, ale je lepší ho brát jako jeden celek. Nejde tu ani tak o hráčské schopnosti ovládat dané nástroje, jako o vytvoření co nejznepokojivější atmosféry. Ta mučí nejen ušní bubínky, ale rovnou celé tělo. Dopad této hudby je skutečně fyzický, jelikož tlak působící na posluchače je enormní a „Ascending a Mountain of Heavy Light“ v něm neustává, naopak se valí na posluchače a neuhýbá vedle. Je to jako probudit se v bořící se továrně, kde za všudypřítomného chaosu cítíte tíseň a bezmoc se vymanit z jejích útrob, přičemž vás vtahuje stále hlouběji a hlouběji.

Přestože doménou kapel je doomové experimentování, respektive grindcorové běsnění, na „Ascending a Mountain of Heavy Light“ oboje dvoje přehlušuje hodně ujetá elektronika a dunivý industrial. Rčení upustit uzdu fantazie tu je naplněno do posledního písmenka a na veškeré konvence a zajeté způsoby se tu zvysoka kašle. Brutální záchvěvy šílenství jsou ještě umocňovány inspirací ze škály různých stylů, free jazz nevyjímaje. Tahle intenzivní směsice je zkrátka vysoce kreativní a nenapadá mě nic, k čemu by se dala přirovnat.

Z klasických nástrojů tu nejvíce prostoru dostávají bicí, které často tvoří základní kostru, na niž se následně všechen ostatní bordel nabaluje. Třeba hned úvodní „Light Penetrates“ je postavena na hře bicích, do níž postupně bodají elektronické signály a řev obou zpěváků. Zatímco ten Walkerův (Full of Hell) je klasicky z plna hrdla nabroušený, King (The Body) vydává zoufalé vytí a ze všeho nejvíce mi připomíná legendární křičící kozy. Daleko více mi sedí první styl, přičemž ten druhý mi s postupem času začal čím dál více vadit. Možná, že právě to bylo záměrem, jelikož „Ascending a Mountain of Heavy Light“ prostě navozuje podobně nepříjemné pocity, takže to vlastně zapadá do konceptu. Mě ovšem tento aspekt zneklidňuje v negativním slova smyslu a na celé desce mi pak vyloženě překáží.

The Body & Full of Hell - Ascending a Mountain of Heavy Light

Zvukovou koláž také dobře ztvárňuje výborná obálka, na které můžeme vidět ten maglajz na vlastní oči. Do hry se tu dostává třeba i splašené saxofonové číslo, rovněž v titulní skladbě, nebo tajemná dubová ozvěna v předposlední „Farewell, Man“, což je zároveň jediná věc obsahující nějak výrazněji grindcorové postupy. Album není brutální pro svou rychlost, té tu koneckonců moc není, ale pro všechny ty pazvuky, kde elektronika připomíná kroucení plechů, kytary neprostupnou hlukovou stěnu a činely usedající prach na stroje poničené mohutnými údery bicích.

Mezi mé nejoblíbenější patří nekompromisní industrialová mašinérie „Earth Is a Cage“ a bubenické číslo „Our Love Conducted with Shields Aloft“, jež je až do závěrečných výpadků a přelévání se ze strany na stranu rušeno hlasitým hučením, přičemž si dokážu leckoho představit, jak si jde zkontrolovat svoji audio soupravu, jestli náhodou není chyba na jeho straně. Stejně tak jsem si oblíbil také následující „Master’s Story“. Ta se zprvu jeví až jako taneční věc, přičemž se brzo převalí do dronových vod a postupně se z této mizérie vrací zpět, ale… nedopadne to dobře.

Jestli jste ochotni poslouchat půlhodiny hudby bez výraznějších záchytných bodů a nechat se dobrovolně dusit pohlcující atmosférou beznaděje, pak je „Ascending a Mountain of Heavy Light“ tím správným průplachem. Na mě to zatím i po mnoha poslechnutích stále funguje, ale musí na to být chuť a ta správná nálada se nechat takhle zformovat. Mohu vřele doporučit všem bonvivánům lačnících po originalitě a hledajících potěšení v bourání zavedených pravidel.


Diablo Swing Orchestra – Pacifisticuffs

Diablo Swing Orchestra - Pacifisticuffs

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde swing metal
Datum vydání: 8.12.2017
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Knucklehugs (Arm Yourself with Love)
02. The Age of Vulture Culture
03. Superhero Jugganath
04. Vision of the Pureblind
05. Lady Clandestine Chainbreaker
06. Jigsaw Hustle
07. Pulse of the Incipient
08. Ode to the Innocent
09. Interruption
10. Cul-De-Sac Semantics
11. Karma Bonfire
12. Climbing the Eyewall
13. Porch of Perception

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před lety poprvé uslyšel Diablo Swing Orchestra na jejich třetím počinu „Pandora’s Piñata“, musel jsem uznale pokývat hlavou. Švédská formace s poněkud nejistým počtem členů (momentálně osm, pokud správně počítám) mě nezaujala v první řadě kvalitou své hudby, nýbrž její originalitou. Ani dnes nemohu říci, že bych znal kapelu, která zní jako Diablo Swing Orchestra. Když to propojíte s opravdu dobře napsanými skladbami, získáte neodolatelnou kombinaci, a přesně takové třetí album Švédů bylo.

Diablo Swing Orchestra vzali propojení metalu a orchestrálních prvků z trochu jiného konce. V jejich hudbě není k nalezení křečovitá snaha o epičnost (byť ji občas, jen tak mimoděk, dosahuje), všechny trumpety, trombóny a cella slouží k rozšíření palety, jejíž metalový konec rámuje podladěná kytara a její obvykle přímočaré riffy. Svým pojetím hrají Diablo Swing Orchestra spíše přitvrzelý swing, jak ostatně název napovídá, než vyměklý metal. A funguje to výtečně.

Jedním ze zdrojů kouzla byla i vokální souhra příjemného a uvolněného hlasu Daniela Håkanssona s hlubokým operním zpěvem AnnLouice Lögdlund. Ačkoli byla role AnnLouice významná, její čas přicházel vždy v dobře promyšlených dávkách a hlavní otěže tak zůstala na Danielu Håkanssonovi. AnnLouice však Diablo Swing Orchestra opustila a její roli zaujala Kristin Evegård. Vše je rázem úplně jinak.

Kristin totiž Diablo Swing Orchestra zcela ovládla. Vokálně je „Pacifisticuffs“ v podstatě její sólovou jízdou. Håkansson sice mnohdy napomáhá, ale jen výjimečně dostane více prostoru. To by samo o sobě ničemu nevadilo, jenže s touto změnou přišla i zcela odlišná nálada. Zatímco staří Diablo Swing Orchestra byli zábavní, vychytralí a výjimečně i nebezpeční (přesně v tomto pořadí), a připomínali tak ze všeho nejvíc roztomilého pejska, který vám chce většinu času dělat radost, noví Diablo Swing Orchestra jsou v první řadě sexy jako… inu Kristin Evegård.

Na „sexy“ není samozřejmě nic špatného, jenže pro „sexy“ platí zcela jiná pravidla hry. Ačkoli se na hudební náplni moc nezměnilo, výsledný dojem z poslechu je úplně jiný. A když člověk překoná úvodní překvapení, zjistí že kromě „sexy“ toho čtvrté album Švédů zas tolik nenabídne. I přes instrumentální rozmanitost a všudypřítomný efekt přehlcení smyslů je totiž „Pacifisticuffs“ nečekaně ploché. Dechové nástroje vesele trylkují okolo kytary, zatímco cello hraje dojemné melodie. Jenže je to v podstatě stále to samé trylkování okolo té samé kytary. Zejména ta je pak další potíží, neboť jsem na desce nezaznamenal vyloženě zajímavé riffy a její uniformní zvuk se rychle oposlouchá.

Abych však nemaloval čerta na zeď, jsem si jistý, že minimálně první polovina desky může při prvním poslechu posluchače nadchnout. Kabaretní nálada a country vsuvka v úvodní „Knuckehugs (Arm Yourself with Love)“ je prostě příjemně ujetá kombinace, roztančená „The Age of Vulture Culture“ pak do uší vklouzne úplně snadno. „Superhero Jagganth“ mísí mohutný sborový zpěv po vzoru Turisas s havajskou náladou, „Lady Clandestine Chaibreaker“ zase umně střídá dojemné s veselým. Asi nejzábavnější je však „Jigsaw Hustle“, popová hitovka, která by po změkčení kytar měla zaručený úspěch mezi rádiovými posluchači pozdních osmdesátých let. Jenže to je teprve první poslech. Nedlouho poté totiž vyplyne, že první jmenovaná skladba je až křečovitě teatrální a příliš nedrží pohromadě, druhá je vlastně úplně bezobsažná a třetí posluchače otráví nekonečným opakováním refrénu. A to je ta lepší část alba.

Diablo Swing Orchestra

Osmá „Ode to the Innocent“ staví jen na smyčcových houslích, jenže Kristin a její zpěv zní úplně odděleně od hudby a jednoduše nepřenáší naprosto žádné emoce. V „Interruption“ moc nefunguje propojení kytar a dechových nástrojů a refrénové „oh-aah“ je vyloženě otravné, a „Climbing the Eyewall“ je pak pomalejší a velkolepější, jenže ke konci desky naplněné hromadou chytlavých motivů působí spíš šedivě a nudně.

Vše pak asi stojí na tom, nakolik vám bude imponovat hlas Kristin Evegård, neboť je jednoduše všude. Na můj vkus Kristin až příliš mečí, a byť se mi líbí, že se snaží neznít stále stejně, její přehnaná teatrálnost mě také poměrně rychle omrzela.

Věřím, že si Diablo Swing Orchestra dali s „Pacificsticuffs“ opravdu hodně práce. To množství detailů a krkolomných propojení zcela rozličných žánrů rozhodně nemohlo být snadné. Je mi proto hrozně líto, že musím čtvrté album Švédů prohlásit za zdařilou jednohubku. Poslouchejte, bavte se, ale pokud si chcete odnést dobrý dojem, radši se už nevracejte.

Diablo Swing Orchestra


Psudoku – Deep Space Psudokument

Psudoku - Deep Space Psudokument

Země: Norsko
Žánr: avantgarde grindcore
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. KCultraVIII_8000
02. KATASTROFALEjusteringer
03. hq_[LQ]
04. spaceBURIEALiz_9
05. ZpRNVphNtz
06. TODesprog_3000
07. KRISEzettinx.PCM
08. EDB-doom
09. KOSMISQUE_trapp

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Norskou šílenost Psudoku jsem až do nedávné doby vůbec neznal. Už jen název kapely mě ovšem zaujal, protože to zní jak nějaké psychedelické sudoku. Což je mi dost blízké, poněvadž sudoku dost často luštím na hajzlu během sraní, a díky prdelně-fekálním výparům to občas bývá hutně psychedelické. To je prostě jasné, že jde o kapelu přímo pro mě!

Předpokládám ovšem, že moje toaletní historky vás i navzdory jejich nepochybné napínavosti nezajímají, dokonce vás podezřívám, že si myslíte, že jsou pěkně o hovně. Budiž tedy, nebudu vás s tímhle dál srát, vraťme se k Psudoku. Kromě roztomilého názvu mě totiž zaujaly i ukázku tvorby, z nichž jsem vycítil, že by se mohlo jednat o solidní vyšinutost. A jsem rád, že jsem se nemýlil (opět a jako vždy – člověk se musí sám pochválit, protože nikdo jiný to za něj tak dobře neudělá!).

Grindcore je muzika, jež mi sice nevadí, ale nemůžu tvrdit, že bych ji nějak zásadně vyhledával. Popravdě řečeno, většinu grindových alb si třeba několikrát poslechu a pak už se k nim nevracím, protože mezitím narazím na jinou chrochtačku, která zní nemlich stejně. Žánrové desky, k nimž cítím nějaký vztah a mám potřebu se k nim vracet, bych bez jakéhokoliv přehánění spočítal na prstech… a myslím, že by mi bohatě stačily jen prsty na rukou. Tím spíš však dokážu ocenit, když se někdo na tenhle styl dívá trochu netradičně a zvládne jej pojmout svěžím způsobem. Takových si cením. A nejen kvůli tomu, že originalita obecně vzato nebývá koníčkem grindových muzikantů.

Norský projekt Psudoku naštěstí patří k těm, kteří se nebojí vydat se mimo standardní mantinely a pojmout ten grindcore trochu jinak, než je obvyklé. Za kapelou stojí borec Steinar Kittilsen, jenž má na triku i formaci Brutal Blues, na jejíž bezejmenné debutové (a doposud jediné) EP z roku 2014 vzpomínám jako na kurevsky agresivní, leč netuctový grindový výplach. U Psudoku je ona netuctovost ještě umocněna.

Sluší se ovšem zmínit jednu věc. Řekl bych, že jedním z hlavních poznávacích znamení grindcoru je agrese a extrémnost – a v tomto ohledu „Deep Space Psudokument“ navzdory své avantgardnosti nezaostává. Skladby jako třeba „KCultraVIII_8000“, „KATASTROFALEjusteringer“, „hq_[LQ]“, „TODesprog_3000“ nebo „KOSMISQUE_trapp“ jsou myslím pořád dost hustý nášup, jejž mnozí budou stravovat hůře než soutěžící „Fear Factoru“ brouky, vnitřnosti, býčí koule a prasečí konečníky. Psudoku navrch přidává velkou porci techničnosti a hráčské ekvilibristiky. Která se naštěstí nezvrhává v čirou onanii a předváděčku hráčských dovedností.

Ostatní písně – tedy „spaceBURIEALiz_9“, „ZpRNVphNtz“, „KRISEzettinx.PCM“ a „EDB-doom“ – jsou již o něco experimentálnější, byť i té první pomyslné kategorii myslím přísluší titul avantgardní. V právě jmenované čtveřici možná poleví tempo a údernost, ale na jejich místo nastoupí hromady vesmírných pazvuků a klávesových vylomenin, leckdy dokonce i zvláštní atmosféry. A pořád je to velká paráda.

Psudoku

„Deep Space Psudokument“ možná nabízí jen 25 minut muziky, ale věřte tomu, že je to až až. Nápady jsou hodně nahuštěné, takže i za těch 25 minut se tam toho odehraje hromada. Navíc musím hodně cenit, že u Psudoku v obou polohách cítím určitou a duši, což je obrovský rozdíl nejen proti běžnému grindcoru, ale i třeba proti „matematicky“ technickým skupinám, k nimž se Steinar svou muzikou také občas blíží.

Než skončím, rád bych zmínil ještě jednu věc. Společně s „Deep Space Psudokument“ jsem hojně poslouchal i předchozí desku „Planetarisk Sudoku“, která je podle mě ještě o notný kus lepší – mnohem avantgardnější, místy až skoro jazzová, ve své netradičnosti snad ještě šílenější než letošní počin. Doporučení každopádně platí na obě fošny, protože obě jsou moc super.


In tormentata quiete – Finestatico

In tormentata quiete - Finestatico

Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Zero
02. Sole
03. R136a1
04. Eta carinae
05. Sirio
06. RR Lyrae
07. Demiurgo

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace In tormentata quiete se vždy vyznačovala tím, že se ke své tvorbě snažila přistupovat chytře. A snažila se úspěšně. Již v recenzi na minulou desku „Cromagia“ jsem se přiznal, že eponymní debut z roku 2005 neznám, což bohužel stále platí, poněvadž jsem líná mrdka a taky mám dost práce s poslechem nově vycházejících počinů plus již známých a oblíbených starších majstrštyků, ale budeme-li se bavit o druhém počinu „Teatroelementale“ a právě „Cromagia“, v obou případech jde o inteligentní metalové nahrávky. Pojil se v nich cit pro příjemnou avantgardu, italskou teatrálnost a jemnější black metal, který je black metalem spíš jen formálně, jelikož s esenciální syrovou nenávistí žánru nemá příliš společného. Zde to ovšem nemyslím v pejorativním slova smyslu.

Jinak řečeno, In tormentata quiete měli na svém čtvrtém řadovém počinu na co navazovat. Letošní novinka „Finestatico“ opět dodržuje tradici, že jedna polovina obálky je zcela bílá plocha obsahující pouze logo kapely a název desky. Z toho se dalo usuzovat, že snad ani po hudební stránce nepřijdou nějaké zásadní změny a In tormentata quiete budou plynule pokračovat ve své cestě, jejíž žánrový rámec byl letmo nastíněn výše. A tak se také děje.

Samozřejmě nic proti tomu, ostatně minulá alba byla velmi dobrá, takže se klidně přiznám, že by v mě do určité míry vlastně i mrzelo, pokud by se In tormentata quiete zásadně proměnili a hodili za hlavu svůj dosavadní vývoj. Nicméně se díky tomu nabízí přímé srovnání s předchozími počiny. Minulé „Cromagia“ oproti svému předchůdci dokázalo posunout laťku ještě o kousek výš, ale „Finestatico“ něco takového už nepodařilo a vychází mi jako o chlup horší nahrávka. Jako vždy v tom jistě hraje svou roli subjektivní vnímání, ale čistě na jeho základě mohu říct, že „Cromagia“ mi chutnala o něco víc.

Čímž ale neříkám, že by snad „Finestatico“ bylo špatné. Na počinu lze totiž stále najít množství skutečně vymazlených pasáží, jejichž asi největší koncentrace je v písních „R136a1“ a „Eta carinae“. Když třeba druhá jmenovaná přejde po svých šesti a půl minutách do nádherné klávesové linky, tak snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že In tormentata quiete jejich talent stále neopustil. Sice na nahrávce cítím i nějaké slabší pasáže a motivy, které mi nelezou úplně do ucha, ale naštěstí se jedná o minoritní část hracího času a nikdy se nestane, že by tím trpěla celá skladba. Italové totiž sázejí na rozmanitější a rozmáchlejší struktury, nikoliv na klasické schéma refrénů a slok, tudíž není nutno se obávat, že když vám nějaký moment nevoní, tak jej budete muset poslouchat až do konce songu. Jako příklad mohu uvést „Sirio“, jejíž rozjezd mi úplně nesedl, ale výtečná druhá polovina nabízí dostatek důvodů k tomu, aby člověk nepřeskakoval. Jinými slovy, jakoukoliv ne tak dobrou pasáž dokážou In tormentata quiete rychle omluvit přinejmenším dvěma bravurními nápady.

Celkově vzato mě „Finestatico“ určitě baví, a přestože si „Cromagia“ cením výše, pořád jde o velmi kvalitní nahrávku, jejíž obsah nezní jako každá druhá kapela, která tady okolo běhá. Snad jediná větší škoda je, že In tormentata quiete na novince opustili svůj dřívější folkový nádech… když to ale otočím z druhé strany, Italové jasně ukazují, že ani bez něj nejsou ztracení a že kvalita jejich hudby skutečně vyvěrá především ze skladatelských schopností. A ty jsou stále na výši. Nechci, aby recenze vyznívala jakkoliv negativně, protože něco takového si „Finestatico“ nezaslouží – takhle inteligentní pojetí metalové hudby bychom totiž měli velebit, nikoliv na něm hnidopišsky hledat detaily a miniaturní nedokonalosti. Za slyšení rozhodně stojí.


BVDK – Architecture of Future Tribes

BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.


Todesstoß – Ebne Graun

Todesstoß - Ebne Graun

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 3.2.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Ebne Graun

Hrací doba: 46:22

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Todesstoß je jméno, okolo něhož jsem už delší dobu kroužil a výhledově jsem vždy plánoval se na jeho hudbu postupně podívat. Až doposud se tak ale nestalo, ačkoliv mi cosi říkalo, že tohle by mohla být záležitost přesně pro mě. Lákadlem byl zejména příslib netradičního a avantgardního přístupu k black metalu, který doplňoval i dobrý dojem z velmi zajímavých obálek (to nesměřuji ani tak k aktuálnímu „Ebne Graun“ nebo k předchozímu „Hirngemeer“, jako spíš k surrealistickým výjevům na nahrávkách jako „Unverweslich“, „Todesstoß“ či „Würmer zu weinen“).

No, asi už tušíte, k čemu má tohle směřovat. Až donedávna tomu okolnosti ještě nechtěly (což chápejte jako eufemismus pro sdělení, že jsem brutálně líné hovado a sral jsem na to), ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a pomyslné ucho se utrhlo nyní s „Ebne Graun“. Tak pojďme na věc.

Hned na začátek musím říct, že „Ebne Graun“ svým způsobem skutečně je dost zvláštní deska. A tím určitě nemám na mysli holý fakt, že se zde nachází jediná píseň, jejíž délka přesahuje třičtvrtěhodinku. Samozřejmě, že i tohle je asi do jisté míry zajímavé, ale ta zvláštnost pořád pramení především z hudební stránky. Kolem nahrávky se prostírá opar dekadence plynoucí z opilých, líně se převalujících kytarových linek. Ty mnohdy působí skoro až ledabyle či dokonce „amatérsky“, ale něco v sobě mají a nelze je setřást. Za své ostatně mluví i to, že mnohé motivy se v průběhu kompozice třeba i několikrát rozplynou a posléze zase vrátí, ale nuda se nedostavuje. Ani s takhle vysokou délkou jedné (a jediné) stopy ne.

Tím ovšem arzenál „Ebne Graun“ nekončí. Ztrápený vokál blížící se na dohled depresivnímu black metalu ještě není něco, co by vás výrazněji zarazilo, ale pasáže, které se dotýkají například psychedelického rocku nebo folku, už jsou jiné kafe, o nemalém počtu dalších motivů, co se tu a tam jen na chvíli mihnou, ani nemluvě. Celé je to sympaticky šibnuté a vyšinuté, což myslím jako pochvalu. Je vidět, že Martin Lang, jenž za Todesstoß stojí jakožto hlavní persóna a mozek, není svázán standardními provařenými žánrovými postupy. Což samozřejmě také myslím jako pochvalu.

Nakonec ani netrvá příliš dlouho, aby člověku došlo, že „Ebne Graun“ určitou zajímavost prostě upřít nelze – k tomu dojde již při úvodních posleších. Pak ale nastává období jakési nejistoty, kdy se člověk nemůže rozhodnout, co je „Ebne Graun“ vlastně zač a jak se k němu postavit. Místy ta kytara zní opravdu divně a lacině, na jednu stranu i díky lehce zašpiněnému zvuku, jenž to ale na druhou stranu i tahá nahoru. Jenže poslech baví, a tak jsem ono kruciální rozhodnutí, jestli se mi to teda vlastně líbí nebo nelíbí, vždycky odložil zase na příště. A to až do doby, dokud si mě nahrávka přece jenom nedokázala podmanit.

Todesstoss

Vycítit zajímavost je lehké, „Ebne Graun“ první drápky zasekne velmi rychle, ale na plné docenění si album prostě žádá čas. Máte-li ho a dojde-li k naladění na stejnou vlnovou délku, na níž Todesstoß vysílá, pak se jedná o parádní záležitost. Nikoliv geniální a fenomenální, rozhodně však poutavou a ne úplně tradiční. Cosi tam pod povrchem tiše dřímá a navozuje posluchači pocit nervozity, jehož se nejde zbavit a díky němuž deska „žije“ i dlouho poté, co se počet společných dostaveníček vyšplhá na dvouciferné hodnoty. A to není málo. To vůbec není málo.

První setkání s Todesstoß tedy dopadlo hodně dobře. Nebyl to takový ten případ, kdy vás to chytne hned, ale to lze z jistého úhlu pohledu považovat za další plus. Vždyť někdy je cílem sama cesta. Každopádně, Todesstoß mě má, budu se těšit na průzkum minulosti.


Pryapisme – Diabolicus felinae pandemonium

Pryapisme - Diabolicus felinae pandemonium

Země: Francie
Žánr: avantgarde metal / electronica / chiptune / breakcore
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Apathia Records

Tracklist:
01. Un max de croco
02. La Boetie stochastic process
03. 100 % babines, pur molossoïde !
04. A la Zheuleuleu
05. Tau Ceti Central
06. Tête de museau dans le boudoir ( Intermezzo )
07. Myxomatosis against architektür vol IV
08. Carambolage fillette contre individu dragon non-décortiqué
09. C++
10. Totipotence d’un erg

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Světy svojských hudebních těles jsou jen velmi těžko definovatelné. Přesahují doposud zažité, mnohdy útočí polytematičností, žánrovými kotrmelci, akrobacií. Takových formací sice není – zákonitě – příliš, ale když už se zjeví, dokáží posluchačům i psavcům motat po měsíce hlavy. Do sorty kapel, jež na věc nahlížejí jinak než žánrová masa, spadají i Pryapisme, francouzský excentrický export.

O čemže tahle kapela sakra celá vůbec je, můžeme debatovat dlouhé večery. Má ráda kočičky (moc kočiček), má ráda ďáblíka. Kouká vpřed, vizionářsky, přesto zůstává věrna digitálnímu kostičkování a arkádnictví Maria s obráceným křížem na čepici. Vychází z metalu, ale jeho klasické hodnoty popírá a dělá si z nich dobrý den stejně jako ze všeho kolem. A krom toho ví, co je zač. Tvrdil jsem, že je problém něco takového definovat? Ale jděte. „We are Pryapisme and we play rococo-core. 666 miaou!“ Oblíznout, zavrnět a hurá za hudbou.

Sebeprezentace Francouzů patří k silným, nápaditým, nezaměnitelným, avšak není důmyslnou zástěrkou, protože je v hudbě prázdno. Kdepak, kočičky se dokázaly bez poskvrnky rozdvojit – nejenže jsou parádně koukatelné, ale rovněž se dají s potěšením poslouchat. Na třetí dlouhohrající desce „Diabolicus felinae pandemonium“ těží Pryapisme z obdobných receptů jako v minulosti, šáhlost a znásilňování metalových stereotypů zde jsou už od sedm let starého debutu. Tvrdý kytarový podklad na sebe váže nepřeberné množství dalších vlivů, převážně elektronických, vzájemně se tu ale potkává takřka vše, jediným pravidlem je šílenství a nemožnost spočinout.

Bizarní spolek tedy stejně jako v minulosti staví na tvrdě kytarovém základu, jenž jakkoliv je všudypřítomný, není tím prvkem nejklíčovějším a nejpozoruhodnější motivy tvořícím. Od toho tu máme elektroniku promlouvající v těch nejextremnějších podobách, v duchu absolutního zvrhlictví. K charakteristickým můžeme započítat breakcorové kouskovačky, které podporují vtip a zároveň přináší dostatečný počet zaznamenání hodných momentů. Igorrrr je občas zatraceně blízko. Se vzpomínaným Mariem přichází chiptune, tedy výlevy počítačového oldschoolu, v podání Pryapisme samozřejmě sežvýkané, strávené a vyvrhnuté zpátky na povrch v komplexní elektronické kašičce. Chutná výtečně.

Písně se nedrží jednoho tématu, servírováno je naopak epileptické množství střihů a nesourodého sousedství. Chcete mlátit v paneláku na bicí, zároveň hrát devadesátkové hry, vedle řve dítě a do toho vám buší na strop ohledně půlnoci a spaní. Všechno jde, až na to spaní, takové slovo ve světě Pryapisme není, jen neřízená střela. Přestože se na povedený motiv občas čeká až přespříliš dlouho a mezitím se jen naprázdno variuje, spád je neustálý, což snům nepřeje. Ale zpátky k oněm prázdným místům, nač jen chválit. Zmíněné „střihy naprázdno“ registruji zvláště v druhé polovině, kdy má člověk neustálými změnami v mozku už řádně vymeteno. Takřka hodina hudby je v tomto případě moc. Nadprůměrné kousky nechybí, ale posluchačova koncentrace a touha po semletí kolážemi klesá.

Pryapisme

Vyznění „Diabolicus felinae pandemonium“ je humoristické a záměrně střípkovité, Pryapisme nedokáží posedět na místě a rozvíjet, svou těkavost však dokáží zužitkovat. Možná že v poslední třetině Francouzům dochází síla a posluchač si proti šoku dokáže vytvořit protilátky, přesto jde o slušné album, které neboduje pouhou okázalostí formy. K ní přidává širokou paletu povedených momentů, jež vyzývají k posluchačským návratům. Milé myšky, nechtějte být chyceny.


Lethe – The First Corpse on the Moon

Lethe - The First Corpse on the Moon

Země: Norsko / Švýcarsko
Žánr: electronica / trip-hop / avantgarde metal / pop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Night
02. Inexorbitant Future
03. Down into the Sun
04. My Doom
05. Teaching Birds How to Fly
06. The First Corpse on the Moon
07. Snow
08. Wind to Fire
09. With You
10. Exorcism

Hrací doba: 57:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Mezinárodní projekt Lethe budí (zaslouženou) pozornost už jen svou sestavou, která je sice jen dvoučlenná, ale zajímavost jí rozhodně nechybí. Zaprvé je to Tor-Helge Skei alias Cernunnus, lídr norských Manes, jejichž jméno snad fajnšmekrům není nutno představovat. Zadruhé je to Anna Murphy známá především účinkováním v Eluveitie, které loni opustila. To zrovna není štace, jakou by se měl člověk v kvalitní hudební společnosti chlubit, ale dá se to chápat – účty jsou svině a samy se nezaplatí. Nicméně v dalších projektech a v rámci některých hostování Anna dost jasně ukázala, že především pěvecký talent a schopnosti jí rozhodně nechybí. Ale abych úplně nekecal, tak samozřejmě i v rámci Eluveitie předvedla, že zpívat umí, byť hudební doprovod k tomu neměla tak lákavý. Ono co si budeme povídat, v posledních letech byl její zpěv na albech kapely tou poslední dobrou věcí.

Ale to už je docela jiná pohádka, která nás nyní vlastně vůbec nezajímá, tak pojďme rychle zpátky za Lethe. Projekt na sebe prvně upozornil na přelomu let 2013 a 2014, kdy nejprve vyšlo dvoupísňové EP „Come Look at the Darkness with Me“ uvozující dlouhohrající debut „When Dreams Become Nightmares“. A ten byl jednoduše fantastický, takže jakmile se začalo mluvit o druhé desce „The First Corpse on the Moon“, jen těžko se dalo netěšit. A s velkým potěšením mohu po dvou měsících ve společnosti alba prohlásit, že První mrtvola na Měsíci je taktéž skvělá a její zařazení do sbírky bude stejná povinnost, jakou byl svého času mléčně bílý vinyl „When Dreams Become Nightmares“.

„The First Corpse on the Moon“ opět nabízí vysoce lákavou kombinaci mnoha žánrů, které spolu hrají vyrovnanou partii bez jasného vítěze, ale souboj je to věru lákavý. I když abych zas nekecal, o něco navrch má asi elektronická muzika / trip-hop, do níž se vpíjejí rockové až metalové momenty, popové melodické linky, bohatý instrumentální park a nyní v jedné chvíli dokonce i náznak hip-hopu. Namísto přeplácaného maglajzu je ale výsledkem inteligentní hudba, jež mezi různými styly přechází naprosto přirozeně a všechny je ohýbá dle svých potřeb do vysoce zábavného celku, na němž není vlastně nic špatně.

Jestli bych měl „The First Corpse on the Moon“ charakterizovat jen jedním slovem, tak mě jen těžko napadne něco výstižnějšího, než že je ta muzika prostě krásná. Je to taková moc příjemná deska, strašně dobře se poslouchá a dokáže zvednout náladu – ne nějakou prvoplánovostí nebo lacinou snahou o veselou hudbičku, ale jednoduše kouzelnou a podmanivou atmosférou. Ne, že by Lethe nepoužívali i vlezlé motivy, především v těch popovějších momentech, ale pozor, v tomto případě to výjimečně myslím v tom nejlepším slova smyslu. Jsou to prostě strašně pěkné melodie, hravě se dostanou do hlavy a už odsud nechtějí pryč, ale to všechno se děje, aniž by Lethe byť i jen na vteřinku sklouzli ke kýči nebo patosu. Vše, co bylo řečeno v tomto odstavci, se navíc nijak nevylučuje s výše použitým pojmenováním inteligentní hudba – Tor-Helge Skei a Anna Murphy to skloubí dohromady se stejnou lehkostí jako ty rozdílné žánry a posluchač jim milerád sežere i texty jako „We are all in love“. Jakoukoliv jinou kapelu by za to člověk ztrhal, že jaký je to kýč, ale ne u Lethe. U nich to funguje.

Lethe

Vrcholy se na takové desce vybírají těžce, ale abych zas nebyl za mamrda, který se jen vymlouvá a nedokáže ukázat prstem na konkrétní skladby, tak jen heslovitě: „Down into the Sun“ (rap a „We are all in love“ v jednom), „My Doom“ (hlavně za tu druhou polovinu), „Snow“ (hypnotická) a „Wind to Fire“ (taktéž) jsou za mě nejvíc. Ale tím nijak nechci snižovat kvality ostatních písniček, všechny jsou výborné, a jak už nepřímo padlo, nahrávka je bravurní v celé svojí délce.

Co víc dodat? „The First Corpse on the Moon“ je prostě excelentní album, debutem vysoko nastavená laťka podlezena nebyla. A to jinými slovy znamená, že byste měli jít hned poslouchat, pokud jste to ještě neslyšeli…