Archiv štítku: avantgarde metal

Death Fetishist – Clandestine Sacrament

Death Fetishist - Clandestine Sacrament

Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Gifted Medium
02. Astral Darkness
03. Voidtripper
04. Netherrealm
05. Beauty from Wretchedness
06. Verbrannt im altem Morast
07. Wreckage of the Flesh
08. Upturneth the Chalice

Hrací doba: 50:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Matron Thorn je jeden z těch týpků, kteří jsou ve tvorbě hudby sakra aktivní. Na to, že je mu teprve 27 roků, už do světa pustil mnoho desek a mnoho hodin muziky a také má na triku množství různých kapel. Nebudeme si vyjmenovávat vše, zájemci nechť ráčí směřovat své pomyslné online kroky na metalové archivy a tam si příslušný telefonní seznam prohlédnout. Pouze zmíním, že já osobně jsem se s Matronem setkal poprvé prostřednictvím Benighted in Sodom, což – soudě dle počtu vydaných nosičů – asi býval jeho stěžejní projekt.

Ale to už zjevně neplatí. Poslední album Benighted in Sodom, „Monstrously Beautiful Sorrow“, vyšlo už před třemi roky, což je na Matronovy poměry hodně dlouho. V posledních letech je o něm slyšet především díky Ævangelist, jejichž jméno rychle roste – a snad by se dalo říct, že i právem, poněvadž kvalitu ani zajímavost tomuto dvoučlennému projektu (druhým členem je AscarisVlk, Venowl a dříve Velnias) upírat nelze. Tím ovšem Matronovy aktivity rozhodně nekončí, a přestože je kadence nových počinů Ævangelist nemalá, stále mu zbývá dost času a sil na další skupiny. Je ovšem otázkou, zdali má vedle dostatku času a sil i odpovídající dávku invence…

Jistě tušíte správně, že jedním z těch dalších projektů je i Death Fetishist. Podobně jako u Ævangelist se jedná o dvoučlennou formaci, přičemž zde vedle Matrona Thorna působí ještě bubeník Grond Nefarious, jehož dalším nejznámějším působištěm je smečka Panzergod. A nutno dodat, že ani Death Fetishist se s vydáváním neflákají, jelikož už letos stihla vyjít dvě ípka „Whorifice“ a „Lucifer Descending“ (obě v únoru), na něž v říjnu navázala i první dlouhohrající deska „Clandestine Sacrament“.

Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Death Fetishist hrají black metal. Je však pozitivní, že je zde cítit rozdíl mezi tímhle a zbylými projekty Matrona Thorna. Samozřejmě, jisté styčné lze minimálně s Ævangelist nalézt, ale na jedno brdo to není, to zas nesmíme křivdit. „Clandestine Sacrament“ je těžko přístupná temnota, která nejen na první, ale i na mnohé další poslechy působí nestravitelně, jen jako stěna zvuku. Tento pocit je výsledkem kombinace hned několika různých faktorů:

Na jednu stranu je „Clandestine Sacrament“ relativně jednotvárnou nahrávkou. Vynecháme-li ambientní kousky „The Gifted Medium“ a „Verbrannt in altem Morast“ (v druhé jmenované jen tak mimochodem hostuje Jürgen BartschBethlehem), pak se většina alba v obdobném duchu. Na druhou stranu Death Fetishist nehrají jednoduše, triviálně a předvídatelně, mnohé rytmické zvraty jsou i ve vyšších rychlostech relativně nečekané. Díky tomu není úplně jednoduché se v tom orientovat, rozeznávat jednotlivé písně a zapamatovávat si. To se týká hlavně části alba od „Astral Darkness“ po „Beauty from Wrechedness“.

Death Fetishist

Navíc to dodělává skutečnost, že většinou hrací doby prostupují klaustrofobické kytarové vyhrávky, které to celé ještě více zahušťují. A aby toho náhodou nebylo málo, vše završuje poněkud zahuhlaný nečitelný zvuk, v němž to celé trochu splývá. Bez většího povšimnutí tak zůstanou i zajímaví hosté, mezi něž vyjma jmenovaného Bartsche patří D. G. (Misþyrming, Naðra, Skáphe, , Martröð), Doug Moore (Pyrrhon) nebo Mories (Gnaw Their Tongues, De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon).

Mohlo by se zdát, že čas vše vyspraví a že jakmile deska dostane svůj prostor, materiál se konečně patřičně vybarví. Přesně tohle jsem si říkal také, ale postupem času jsem začal pochybovat, zdali tomu tak skutečně je. Víte, „Clandestine Sacrament“ se mi dostalo do drápů víc jak měsíc před vypuštěním mezi lidi a takřka ihned jsem jej začal naposlouchávat, protože jsem původně chtěl mít recenzi venku před oficiálním datem vydání. Jenže jsem měl stále pocit, že do toho ještě úplně nevidím a že potřebuji další poslech. Album jsem dávkoval pravidelně, ale nyní je konec prosince a pořád mám pocit, že „Clandestine Sacrament“ dostatečně neznám. Jistě, trvanlivost je obecně plus a možnost postupně odhalovat zákoutí desky taktéž, ale všeho s mírou…

Nicméně i navzdory právě řečenému mě baví „Clandestine Sacrament“ poslouchat. Když nic jiného, debut Death Fetishist oplývá krásně zvrácenou temnou atmosférou, jež z toho páchne na sto honů hned od začátku. I přes lehce rozporuplný pocit (zůstává otázkou, jestli to takhle nemá být) se ovšem jedná o záležitost, jíž – stejně jako v případě Ævangelist – nechybí zajímavost i vysoká úroveň. Což lze poznat už jen z toho, že i po onom tříměsíčním boji mě „Clandestine Sacrament“ svým způsobem stále láká a vlastně si dokážu bez problémů představit, že si to koupím. A z tohoto úhlu pohledu si dovolím říct, že Death Fetishist za pozornost stojí, byť není zaručeno posluchačské uspokojení. Ale i ta nervní nejistota, že v tom něco je, ale nevím co a nedokážu na to dosáhnout, je vcelku přitažlivá.


Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones

Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. The Synarchy of Molten Bones
02. Famished for Breath
03. Onward Where Most with Ravin I May Meet
04. Internecine Iatrogenesis

Hrací doba: 29:12

Odkazy:
bandcamp / bandcamp

První pohled (H.):

Vliv, jaký ta která kapela má či měla na scénu, se dá posuzovat i podle toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích a kolik ostatních se snaží její styl napodobit. V aktuálním tisíciletí není moc skupin, které by v tomto ohledu mohly na blackmetalovém kolbišti konkurovat francouzským Deathspell Omega. Tvorba této formace se v průběhu let stala etalonem toho, jak by měl znít moderní avantgardní black metal – aby také ne, když to jsou právě Deathspell Omega, kdo měl lví podíl na spuštění současné vlny chaotické odnože žánru.

Dříve Deathspell Omega pouštěli do světa nové počiny docela pravidelně, ale v posledních jednotkách let se trochu odmlčeli – doposud poslední nahrávkou bylo minialbum „Drought“ z roku 2012. V mezičase sice vyšlo hned několik vinylových reedic staršího materiálu, ale co do nové muziky bylo čtyři roky sucho. Už nějakou dobu se ovšem dalo tušit, že se něco blíží a že je cosi na spadnutí – ono něco se jmenuje „The Synarchy of Molten Bones“ a nakonec vyšlo ve třetině listopadu. Mohlo by se zdát, že novinka nabízí poměrně chudou stopáž vzhledem k tomu, kolik let uplynulo od „Drought“, ale podle mě nevadí, že „The Synarchy of Molten Bones“ trvá pouhopouhých 29 minut. Za mě to problém není – vždy jsem tvrdil, že je lepší strhující krátký počin než násilně natahovaná hodina s hluchými místy.

No, hluchá místa zrovna na „The Synarchy of Molten Bones“ nehrozí – prostě na ně není čas ani prostor. Předkládaná půlhodinka je ohromně intenzivní a natlakovaná až do extrému. Ve své podstatě je to stále charakteristické pojetí black metalu, jak jej Deathspell Omega zavedli již před lety, ale tentokrát je vše nahuštěné na malý prostor, skoro až co nejmenší možný prostor. Deska polevuje jen minimálně po hudební stránce (ačkoliv po většinu hrací doby se pořád pálí z ostrých), atmosférou však vůbec.

Z tohoto ohledu by klidně šlo tvrdit, že je „The Synarchy of Molten Bones“ nejintenzivnější nahrávka Deathspell Omega. Přijde mi ovšem zbytečně nadhodnocující pasovat album do pozice vrcholu celé tvorby skupiny, jak už jsem na několika místech četl. Nechápejte mě zle, „The Synarchy of Molten Bones“ je skvělá nahrávka, jejíž kvalitativní laťka je setsakra vysoká a s níž Deathspell Omega ponižují drtivou většinu svých následovníků a napodobitelů. I mě to svádí vytáhnout okřídlené prohlášení, že se ukázalo, kdo je ve svém ranku králem. Ale hej… „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“„Paracletus“ jsou dle mého skromného mínění ještě o kus působivější záležitosti.

Deathspell Omega

Tímhle prohlášením ale samozřejmě nechci rozporovat kvality „The Synarchy of Molten Bones“, poněvadž se stále jedná o desku hodnou mnoha poslechů a hodnou prostoru na polici vedle dalších nahrávek Deathspell Omega. Stejně tak jde o album, k němuž se člověk bude sem tam vracet, a rovněž nepopírám, že tu jsou i elementy hodné obdivu.

Jedním z nich je právě ona už jmenovaná intenzita a nahuštěnost. Plocha se citelně zmenšila, přesto „The Synarchy of Molten Bones“ nechybí nic, co je pro Deathspell Omega typické. Zběsilé pasáže promyšleného avantgardního chaosu se snoubí s fantastickými melodiemi. Skladatelský level kapely je jako vždy ohromně vysoko, což je ostatně poznat i na skutečnosti, že navzdory extrémnosti materiálu a jeho jednolitosti jsou všechny čtyři skladby jasně rozpoznatelné a vlastně i dobře zapamatovatelné. Deathspell Omega jednoduše umí napsat tak silné pasáže, že se vám vryjí do paměti, přestože je to ve své podstatě docela peklíčko. Jakkoliv se ale „The Synarchy of Molten Bones“ na první poslech tváří ohromně agresivně a nepřístupně, hodně rychle člověk přijde na to, že sladká odměna v podobě božských melodií, silné atmosféry a nezaměnitelné aury nechybí.

„The Synarchy of Molten Bones“ je rozhodně silná a výrazná nahrávka, která je působivá ve své zběsilosti a nátlaku. Je to album potvrzující výlučnost Deathspell Omega a je hodno jména svých autorů. Což je prohlášení, jež samo o sobě říká, že „The Synarchy of Molten Bones“ patří do ranku skvělých věcí. Přesto všechno zůstaňme nohama na zemi a zbytečně nenadhodnocujme – žánrové vrcholy roku jsou tentokrát někde jinde. Spokojenost však na místě je, o tom žádná.


Druhý pohled (Onotius):

Pokud na minulé desce francouzských blackmetalových vizionářů Deathspell Omega byla slyšet poněkud menší živelnost na úkor zádumčivé atmosféry, pak novinka je kouskem pro všechny pochybovače, kteří by si snad naivně mysleli, že ve prospěch avantgardy jejich blackové já postupně vymizí. „Žádné takové,“ vysmívají se Frantíci a perou do nás v mohutné razanci na koncentrované jednohubce „The Synarchy of Molten Bones“ muziku stejně tak experimentálně nesvázanou jako drtící a vážící si fundamentů černěkovového žánru. A je to hukot od prvního do posledního tónu.

Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Jakkoliv první poslechy ještě probíhají trochu s nedůvěrou, jakmile se člověk do hudby patřičně ponoří, je lapen a ani z jejích spárů nechce být propuštěn. Větší apel na syrový neprostupný zvuk je slyšet, hned jak spustí první skladba, v níž silné orchestrální dechy zadují vrstvící se disonantní harmonii a jsou záhy vystřídány mocnými údery bicích a kytar. Ona disonantní orchestrace nahrávku zároveň monumentálně uzavírá, tudíž působí celistvě – což koneckonců potvrzuje i jednotný styl hutné a propracované muziky. Oproti v mých očích vrcholnému dílku „Paracletus“ je zde o špetku méně různorodosti. Novinka disponuje méně melodickými pasážemi a atmosféra je zde jednotvárnější. O to víc je však při správné náladě pohlcující. Ona nespoutanost, špinavost a nekompromisnost je totiž celkem slušně podmanivá. Ať už ničivá dvojka „Famished for Breath“ či rozmáchlá desetiminutovka „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ disponující brilantní instrumentací i napínavou strukturou, album jako celek představuje jedinečnou salvu plnou zdánlivě chaotických, ale v důsledku neskutečně poutavých nápadů.

Deathspell Omega

Očekávání, jež jsem do novinky vkládal, tedy rozhodně nevyšla vniveč. Deathspell Omega se sice po skladatelské stránce nehnuli ani o píď – což při kvalitě jen stěží nazývat nějakou významnou slabinou. Co se týče celkového vyznění, nahráli něco, co dovádí mnohé aspekty předchozích desek do extrému. Sice by možná neuškodilo trochu vyrovnanější dávkování nápadů, jak tomu bylo na na „Paracletus“ nebo skladatelsky přehlednějším „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“, ale nahrávka má svou tvář – pevnou, suverénní a něčím velmi přitažlivou. Zkrátka to funguje tak, že tu máme dalšího aspiranta na desku roku.


Thy Catafalque – Meta

Thy Catafalque - Meta

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Uránia
02. Sirály
03. 10^-20 Ångström
04. Ixión Düün
05. Ősszel otthon
06. Malmok járnak
07. Vonatút az éjszakában
08. Mezolit
09. Fehérvasárnap

Hrací doba: 66:46

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp

Tamás Kátai, jeden z dobře ukrytých geniálních skladatelů dnešní doby, prožívá v posledních měsících mimořádně plodné období. Tenhle sympatický Maďar, jehož domovinou je nyní už několik let skotský Edinburgh, nikdy neoplýval zběsilou kadencí. Zatímco jiní hudební solitéři mají tendence zahazovat sebereflexi a zdravou míru autocenzury a pod tlakem hrnou ven všechny nápady, které se jim v hlavě vylíhnou, Tamás Kátai vždy pracoval trochu jiným způsobem (logicky už jen proto, že ne vždy byl Thy Catafalque jednočlenný projekt). Své nahrávky piloval a jednou za čas do světa pustil vybroušené dílo. Metal obecně nepatří k nejvytříbenějším a nejumělečtějším hudebním žánrům, byť si jeho mnozí posluchači s oblibou myslí opak (a to říkám z pozice někoho, kdo se metalové hudbě věnuje většinu svého života!), Kátaiova hudba patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo. A právě proto má jeho produkce v mém osobním žebříčku oblíbených interpretů vyhrazené speciální místo.

Tím spíš ovšem překvapuje, jaké tempo Tamás Kátai v posledním roce nasadil. Šňůra začala loni v říjnu, kdy vydal počin „Sgùrr“ se svou hlavní formací Thy Catafalque. Možná stojí za zmínku, že nedlouho poté se ještě objevila kompilace „The Early Works“, jež nabídla první oficiální vydání raných nahrávek Thy Catafalque, nicméně to jen pro úplnost, neboť nový materiál se zde nenacházel. V kontextu našeho povídání nás víc bude zajímat květen 2016, kdy světlo světa spatřilo druhé sólové album „Slower Structures“, v jehož rámci Kátai ukájí své choutky po komorní ambientní až neoklasické hudbě. Jen o dva měsíce později pak vyšel eponymní debut zbrusu nového projektu Neolunar, v němž Tamás pustil na pole elektronické hudby (ani to znalce diskografie Thy Catafalque jistě nepřekvapilo). A tím už se dostáváme do současnosti, neboť v půli září Tamás Kátai plodnou sérii završil (?) další deskou Thy Catafalque – již čtvrtou dlouhohrající za pouhých 13 měsíců.

Vzhledem k výše popsanému nelze nepoložit otázku, zdali se na novince „Meta“ povedlo i tentokrát udržet kvalitativní laťku, která je v tomto případě nastavena extrémně vysoko. Odpovědět by šlo stylem kultovního britského seriálu „Jistě, pana ministře“ – ano i ne. Přijde prostě na úhel pohledu. V kontextu tvorby Thy Catafalque potažmo tvorby Tamáse Kátaie nemohu i přes velké sympatie, jaké k jeho muzice chovám, zastírat skutečnost, že „Meta“ rozhodně není vrcholem celého jeho snažení. V kontextu obecném však stále platí, že se jedná o záležitost, jež vší okolní konkurenci převyšuje rozdílem několika tříd. A stále to s přehledem stačí k tomu, aby šlo hovořit o jednom z nejvýraznějších metalových počinů v letošním roce.

Nechtěl bych vzbudit nějaký špatný dojem, tak tu explicitně prohlašuji, že „Meta“ je bez debat excelentním albem. Jako vždy platí, že některé skladby jsou ohromně silné, některé momenty se dotýkají hudební dokonalosti a prostě je to celé opětovně boží. Jen lze v diskografii Thy Catafalque najít ještě působivější věci, toť vše. Na druhou stranu, tohle v žádném případě není překážkou k tomu, aby si člověk „Meta“ mohl užít. Naopak, je to nádherná deska, jejíž poslech si náramně užívám. Řeknu to asi takto – již tradičně jsem skoupil veškeré formáty, na nichž „Meta“ vyšlo (Thy Catafalque je jedním z hrstky vyvolených jmen, u nichž toto praktikuji), a ani v nejmenším toho nelituji.

Opětovně nechybí veškeré atributy, jaké si člověk u Thy Catafalque mohl v minulosti oblíbit. Ojedinělá atmosféra, fenomenální melodie (klávesové i kytarové), dech beroucí skladatelské nápady, rozpoznatelný sound, hraní si s detaily, charakteristická práce s bicím automatem, jejž už lze bez obav považovat za jeden z trademarků projektu… popravdě už jsem dávno přestal toužit po tom, aby alba Thy Catafalque nahrával živý bubeník. Posun oproti „Sgùrr“ není zas až tak velký, ale svou vlastní identitu „Meta“ v rámci celé tvorby bezesporu má, což je jedině dobře. Oproti předchůdci citelně přibylo vokálů i folkovějších motivů, o což se stará plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechybí kupříkladu Zoltán Kónya, s nímž se Tamás Kátai v minulosti potkal v kapelách Gire a Gort, nebo houslistka Ágnes TóthThe Moon and the Nightspirit, pro niž to ostatně také není první účast na nahrávce Thy Catafalque.

Thy Catafalque

Jako vždy je trochu oříšek vybrat a vyzdvihnout konkrétní písně, aniž by člověk skončil u vypisování kompletního tracklistu, poněvadž na každé lze najít něco, co by se dalo ocenit. Jen namátkou jsem se zamiloval třeba do klidnější „Sirály“ s čarovnou atmosférou, „Ixión Düün“ – jen tak mimochodem nazpívané ve smyšleném jazyce – ve své druhé půli ukrývá několik bravurních kytarových motivů, suprová je i „Mezolit“ nebo „10^-20 Ångström“, které obě po kytarové první části dokážou nádherně vygradovat – v prvním zmiňovaném případě do melodičtějšího vyvrcholení s fantastickým čistým vokálem, v tom druhém do elektroničtější pasáže. Vynechat pak samozřejmě nejde ani více jak dvacetiminutový kolos „Malmok járnak“, s jehož pomocí „Meta“ dodržuje tradici, že každá deska Thy Catafalque obsahuje jednu takovou mamutí kompozici. Bez dalších detailů lze prohlásit, že i tentokrát je určitě co poslouchat a mnohé nápady jsou zde prostě senzační.

I navzdory tomu, co jsem řekl kdesi výše (že existují ještě lepší alba Thy Catafalque), necítím se být ani v nejmenším zklamán. Naopak jsem nanejvýš spokojen, protože Tamás Kátai zas a znovu ukazuje, že k mým oblíbeným skladatelům nepatří pro nic za nic. „Meta“ je bez váhání důstojným nástupcem předcházejících počinů, což vzhledem k faktu, že se mezi těmi předcházejícími počiny nacházejí majstrštyky jako „Tűnő idő tárlat“ či „Róka hasa rádió“, myslím hovoří samo za sebe.


Nocte Obducta – Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Nocte Obducta - Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)

Země: Německo
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: MDD Records

Tracklist:
01. Am Ende des Sommers
02. Glückliche Kinder
03. Ein Ouzo auf den Nordwind
04. Lethe, Stein und See – Teil I
05. Löschkommando Walpurgisnacht
06. Desîhra Mogontiacum
07. Die Pfähler
08. Am Waldrand
09. Lethe, Stein und See – Teil II
10. Im Dunst am ewigen Grab der Sonne

Hrací doba: 62:56

Odkazy:
web / facebook

Německý black metal často bývá považován za poněkud méněcenný vůči žánrovým školám z jiných evropských zemí. A rozhodně je taky pravda, že se zde nachází množství ultimátních sraček, jejichž kýčovité pejgn melodie mají snad původ ve všeobecně známém zalíbení německého lidu v kýči. Nicméně podprůměr lze nalézt a odsuzovat šmahem všechny blackmetalové kapely z Německa je poněkud krátkozraké; není problém najít spousty příkladů toho, že i Němci dokážou kutat setsakra kvalitní černý kov. Jedním z těchto příkladů může dozajista být i Nocte Obducta, byť je pravda, že není typickou žánrovkou drtící syrové riffy s pověstným blastbeatem v pozadí. Jste-li ovšem příznivci blackmetalové avantgardy, pak tohle jméno za pozornost rozhodně stojí – tedy pokud jej ještě neznáte.

Nocte Obducta se co do vydavatelské činnosti nikdy moc neflákali. Však od roku 1999, kdy se objevil debut „Lethe – Gottverreckte Finsternis“, nastřádali pěknou řádku desek, z nichž prozatím všechny, jaké jsem slyšel, si udržují velmi dobrou laťku. Letošní novinka „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je rovnou jubilejní desátá dlouhohrající, a to i navzdory skutečnosti, že Nocte Obducta stihli i čtyřletou pauzu ve fungování (během té však velká část současné sestava dala dohromady pokračování Dinner auf Uranos, po jehož hlavičkou rovněž jedno album vyšlo).

Tím jsem chtěl říct hlavně to, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ rozhodně mělo na co navazovat. Obzvláště v momentě, když minulá řadovka „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byla fantastická. Musím říct, že mi hned na první pohled u novinky moc nesedla obálka. Což o to, zrovna tahle skupina měla přebaly alb vždycky docela prapodivné, ale zrovna posledně byl artwork vážně super. Sci-fi ladění u „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mě docela překvapilo, byť mu nelze upírat vcelku zajímavý styl a několik pěkných detailů. Nicméně po poslechu samotného materiálu lze tvrdit, že ten obal vlastně smysl relativně dává.

Důvod je vcelku jednoduchý – ještě nikdy jsem u Nocte Obducta neměl pocit, že bych místy poslouchal psychedelický rock. Jistěže, i třeba na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byly momenty, u nichž by to s přivřenýma očima šlo tvrdit. V případě „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ však v některých hraje skutečně čistý psychedelic rock / space rock… což je vlastně strašně super! Jak vidno, formaci to v téhle poloze dost sluší, zní to uvěřitelně a je to setsakra poutavé. Dokonce bych si i dovolil postesknout, že je trochu škoda, že tam takových věcí není ještě víc. Ale lepší než drátem do oka, takže si lze užít takové parády jako „Am Ende des Sommers“ s pečlivě budovanou a gradovanou první půlí a skvělou minimalistickou druhou částí. Sem tam se podobné vlivy objevují i v dalších průběhy desky, ale právě v úvodní skladbě je to nejpatrnější – co si budeme povídat, jakožto první věc je taky okamžitě na ráně.

Nocte Obducta se nikdy nebáli ani dlouhých kompozic. Z tohoto ohledu z alba nápadně vyčuhuje šestá „polo-titulní“ „Desîhra Mogontiacum“, jejíž hrací doba se vyšplhala na celých 19 minut. Opět je znát, že Němci tenhle druh písní rozhodně umí a nachází se zde množství skvělých nápadů, ale abych si trochu rýpnul – nezdá se mi, že by „Desîhra Mogontiacum“ z nahrávky tak brutálně vyčuhovala i svou kvalitou, jako tomu bylo třeba u „Dinner auf Uranos“ a „Leere“ na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Nechápejte mě zle – stále se jedná o výživných 19 minut, jejichž poslech nenudí. Jen říkám, že kdybych měl volit vrcholy „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, ukázal bych jinam. Třeba na jmenovanou „Am Ende des Sommers“ nebo na „Ein Ouzo auf den Nordwind“, jejíž rozjezd prostě nemá chybu.

Stěžejní je však samozřejmě fakt, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ dokáže bavit po celou svou délku, která stejně jako posledně s přehledem přešvihla hodinovou hranici. Výtečné momenty se nachází i v dalších „regulérních“ kusech jako „Glückliche Kinder“ (povedená střední pasáž), „Die Pfähler“ (epické záchvěvy jsou senzační) nebo finální „Im Dunst am ewigen Grab der Sonne“ (hezky gradované kytarové sólo). Konzistentnost počinu naštěstí netříští ani množství velmi krátkých songů, ať už jde o na poměry alba agresivní vypalovačky „Löschkommando Walpurgisnacht“ a „Am Waldrand“ nebo minimalistickou „Lethe, Stein und See – Teil I“ případně její variabilnější sestřičku „Lethe, Stein und See – Teil II“.

Každopádně, „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je v konečném důsledku jednoznačně povedená deska s několika vysoce vymazlenými momenty. Když dojde na lámání chleba, tak se rozhodně nejedná o tu nejlepší položku v diskografii Nocte Obducta, jen v porovnání posledních dvou alb bych bez většího zaváhání zvedl ruku pro „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Přesto je „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nahrávkou, jež s přehledem dostává standardu Nocte Obducta, což taky není málo. Stojí za slyšení? Myslím, že ano. Tajně jsem ovšem doufal, že by mohlo jít o jednoho z černých koňů, jenž by případně dokázal promluvit do pořadí nejlepších nahrávek roku, ale na takovou laťku zas „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nemá, to si povězme upřímně.


Kayo Dot, Fokume

Kayo Dot

Datum: 31.8.2016
Místo: Praha, Zázemí
Účinkující: Fokume, Kayo Dot

Toby Driver se vystupování v Praze vskutku neštítí. Důkazem toho budiž, že jen za loňský rok sem zabloudil hned dvakrát – poprvé se svou kapelou Kayo Dot po boku Botanist, ?Alos a tuzemských Nod Nod, podruhé pak v trochu komornějším prostředí kavárny Potrvá představil naživo svou sólovou tvorbu. Zatímco prvního vystoupení jsem byl účasten – a nutno dodat, že jím byl naprosto učarován – druhé jsem oželel. Tudíž mi komornější tvář tohoto amerického multiinstrumentalisty zůstala utajena. Nu, a neuběhl ani rok a zčistajasna na mě zpočátku měsíce vybafla zpráva – Kayo Dot přijedou opět do Prahy. Dávalo to logiku, na kontě mají nové album „Plastic House on Base of Sky“, i tak jsem byl celkem překvapen, jak si s tím koncertování dává nakvap. Každopádně, chybět jsem nemohl. Už jen proto, že jejich loňské dubnové vystoupení se nakonec v mém žebříčku vyhouplo na příčku koncert roku.

Nicméně navzdory tomu, že jsem naživo Kayo Dot před středečním večerem měl tu čest vidět, jistý punc tajemnosti si kapela zachovala. Nové album totiž je něco hodně jiného než desky, díky nimž jsem se ke kapele dostal. Pokud se zpočátku jednalo o něco, co by se dalo nazvat avantgardním jazz metalem, nyní se kapela posunula do klidnějších, baladičtějších vod, z nichž promlouvá víc darkwave, progrese a gotika. Mocně přibylo syntezátorů, naopak zmizely saxofony (což je teda z mého pohledu trestuhodné, ale kecejte jim do toho, hehe). Nicméně i přesto bylo vystoupení strhující; pravda, v porovnání s vybroušeným loňskem trochu rozpačitější, ale i tak moc fajn. Ale pěkně popořádku.

V multikulturním centru Zázemí jsem byl poprvé. Ani jsem nemusel dlouho hledat, stačilo nastražit uši a tóny ze zvukové zkoušky tuzemských industrial dronových improvizátorů Fokume, kteří se ujali postu předkapely, mě zavedly do příjemně oprýskané hospůdky s klubovým prostorem. Pravda, toto zvučení přilákalo i nějakého uniformovaného pána z vedlejší policejní stanice, ale zavřela se okna, dveře, intenzita se o špetku stáhla, a pokud vím, dál už problémy nebyly. Scéna se postupně připravovala – za pódium přibyl obrácený malovaný krucifix, který byl pak opatřen neonově svítící svatozáří. A lidé přicházeli. Ne moc, nějaké vyprodání, jak tomu bylo ve vile Štvanice, asi nehrozilo, přesto se především hlavní kapela večera dočkala obstojně početného a především pak vděčného publika. Po pár snahách ještě nějak trochu vylepšit zvučení konečně spustili Fokume.

Kayo Dot

A byli fajn, jejich zvukové koláže skutečně měly svůj tvar a postupně začaly naplňovat prostor a fascinovat posluchače. Složení basa, bicí, klávesy, trubka a spoustu mašinek na efekty tvořilo ideální souhru. Rituální, precizní a gradující. Někdy hřmotné, jindy meditující. Především – to nejpodstatnější – nenudící. Čas od času člověk viděl překvapené zbloudilé turisty a náhodné kolemjdoucí, jak nakukují do oken klubu (ano, to je také pro tenhle koncertní prostor specifické – má okna), co se to uvnitř děje za čáry, zatímco obecenstvo pečlivě zahloubané do specifické hudební performance sledovalo, jak kapela v oparu umělého kouře zhudebňuje svou dronovou modlitbu. Svítící kroužek pak jako pomyslná koruna. Ta však čeká až na své právoplatné majitele, kteří mají přijít záhy. Na Kayo Dot.

Scéna se přestavuje, svatozář zůstává. Času na pivko je bohatě. A po návratu nezbývá než čekat, až je poslední kus techniky zapojen a dozní poslední tóny zvučení. Nu, problémy se zvukem, především kláves budou vystoupení ještě značnou chvíli provázet. Ale upřímně řečeno, zas taková katastrofa to není. Kayo Dot jsou zatraceně přesvědčiví. Začínají „And He Built Him a Boat“ a možná působí ještě trochu rozpačitě, ale vše se srovná a atmosféra bude gradovat. Kapela personálně od minule prořídla, tentokrát na nás přišli zapůsobit ve třech. Vlevo rozměrný sympaťák Keith Abrams za bicími, uprostřed tahoun Toby střídající kytaru, basu a klávesy, vpravo kytarista Ron Varod. A stačili na to. Kapela své komplikované kompozice sází s naprostou jistotou a klidem, užívá si éteričnost, žene dopředu hřmoty – vyhrává melodie a ještě má čas si je užívat. Pohlcující. Nejsilnějšími momenty jsou psychedelicky temná „Gemini Becoming the Tripod“ a především pak závěrečná „Mortality of Doves“. Publikum chce přídavek, udýchaný bubeník gestikuluje, že už by to nedal. Takže konec.

Kayo Dot viděni podruhé, tentokrát v komornějším prostředí, v baladičtějším elektronickém hávu – zkrátka opět jiní, a přesto silní. Hudebníkům se opět podařilo solidní vystoupení a pochvala slouží i organizátorům, kteří se o kapelu pěkně postarali, v průběhu byli Kayo Dot neustále občerstvováni tekutinami. S technickými potížemi při zvučení se asi nic moc dělat nedalo, ale to byla vada v podstatě kosmetická.

Těžko říct, zda není současná tvář Kayo Dot takovým kompromisem mezi starou tváří kapely a Tobyho sólovou tvorbou, ale ono je to v podstatě jedno. Dokud to funguje… Vloni v dubnu byli ale jednoznačně víc – na jen o padesát korun dražší akci hráli po boku tří neméně zajímavých jmen, lepší skladby a mám dojem, že déle. Nu, i tak své účasti rozhodně nelituji. Kayo Dot se ukázali jako vyzrálá a progresivní kapela, která působí svobodně a zkrátka žije.


Plebeian Grandstand – False Highs, True Lows

Plebeian Grandstand - False Highs, True Lows

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Throatruiner Records

Tracklist:
01. Mal du siècle
02. Low Empire
03. Tributes and Oblivions
04. Volition
05. Mineral Tears
06. Oculi Lac
07. Tame the Shapes
08. Eros Culture

Hrací doba: 35:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

S francouzským bincem v podání Plebeian Grandstand jsem se poprvé dostal do kontaktu před dvěma lety, kdy kapela vydala svou druhou dlouhohrající desku „Lowgazers“. Šlo o náročnou blackmetalovou temnotu stojící na chaotickém vyznění a čerpající letmé vlivy i z dalších extrémních žánrů. Tyto vlivy mi ovšem nikdy nepřišly natolik výrazné, aby bylo nutné v souvislosti s Plebeian Grandstand mluvit o mathcoru či powerviolence, jak se často děje (však vono je to napsané na Metal-Archives, tak to všichni vopíšeme jak nic, že jo). To ovšem nemyslím jako výtku vůči samotné skupině. Naopak mě „Lowgazers“ bavilo takovým způsobem, že zanedlouho do mé sbírky z Francie připutoval vinyl i audiokazeta.

„False Highs, True Lows“ nebyla nahrávka, před jejímž vydáním bych nemohl dospat – takové tvrzení by z mojí strany bylo tuze přehnané. Ale docela jsem se těšil, protože pořádný zlo-humus nikdy neodmítnu (oukej, někdy jo, ale to jsou jen výjimky). A nutno dodat, že novinka nezklamala, jelikož Francouzi stále produkují náročnou audio-deviaci, která je určena k ušní inhalaci těm, kdo nespokojí s něčím triviálním a jednoduše stravitelným.

Plebeian Grandstand na novince na první pohled převlékli barevný kabát. Zatímco „Lowgazers“ bylo oblečeno do temné černi a nějakých odstínů šedi (nepočítal jsem ovšem, jestli bych bylo padesát), „False Highs, True Lows“ je ošklivě rudé, přičemž ze základní barvy opětovně vystupuje výrazný symbol. Černá je zlo a temnota, nicméně takto řvavá červená není o nic méně metal – je to agrese, zloba a nenávist. A přesně taková vlastně samotná deska i je. Nekompromisní atak, bez slitování a bez odpočinku.

„False Highs, True Lows“ je bezesporu intenzivní. Přesně tohle slovo celé album vystihuje asi nejlépe. Plebeian Grandstand tvoří konstantní nátlak, v němž se není moc čeho chytit. Chaotická blackmetalová avantgarda posluchače terorizuje po celou dobu, a když náhodou pomine neuspořádaný kytarový bordel, také to není zrovna výhra, protože v takovém případě Francouzi nabídnou stejně trýznivě umíráky jako první půle „Volition“ anebo doslova bahenní „Tame the Shapes“.

Samozřejmě, můžete mi oponovat, že podobným způsobem působilo „Lowgazers“ – a máte pravdu. Jednu změnu ovšem „False Highs, True Lows“ přece jen přináší. Zdá se mi, že je letošní deska ještě čistší (avantgardní) black metal a ty vlivy vnějších žánrů jsou ořezány na minimum. Sem tam se na pár vteřinek ozve kytarová vazba, ale není to nic velkého; ani ledva minutová „Mineral Tears“ není pádným argumentem k tomu, aby šlo hovořit o power electronics. Jsou zde momenty, v nichž lze vycítit stavbu melodií blížící se spíše k post-hardcorovým šablonám; najdou se i pasáže, v nichž nátlak připomene black/hardcore pekla. Nicméně prim hraje jednoznačně blackmetalová avantgarda. A možná i proto je na „False Highs, True Lows“ ještě patrnější vliv Deathspell Omega – jistě, ten zde byl už posledně, ale nyní je to o něco znatelnější.

Plebeian Grandstand

O tom, zdali se jedno o plus nebo mínus, si již musíte rozhodnout sami, ale já s tím žít dokážu, dokud má vlastní materiál sílu a zvládá to, k čemu byl stvořen – anihilaci. A nutno dodat, že z tohoto ohledu lze Plebeian Grandstand vytýkat jen máloco, jelikož „False Highs, True Lows“ skutečně je fašírka, jak se na podobné záležitosti sluší a patří. Sluší se ovšem dodat, že Plebeian Grandstand nehrají samoúčelný extrém pro extrém a ukazují, že i v takto zvěrských záležitostech je možné si uchovat myšlenku.

Nestravitelnost je (samozřejmě!) vysoká, ale to je snad možno brát automaticky, protože podobné formace si člověk nepouští kvůli hitovým refrénům. Ale je to tak správně – někdo to rád horké a někdo to rád náročné. A patříte-li do druhé jmenované množiny, pak vám skupiny typu Plebeian Grandstand musejí dělat radost. Nejsou-li vám cizí zmiňovaní Deathspell Omega nebo třeba dále The Axis of Perdition, Dodecahedron nebo cokoliv dalšího na tenhle chaotický způsob, tak bych si snad i dovolil tvrdit, že „False Highs, True Lows“ je albem, jaké chcete slyšet. Na vrcholná díla již několikrát jmenovaných krajanů sice Plebeian Grandstand nemají, vysoká kvalita však přítomna rozhodně je.


Imperial Triumphant – Inceste

Imperial Triumphant - Inceste

Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Redefining Darkness Records

Hrací doba: 21:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Imperial Triumphant je svým způsobem docela divná kapela. Ani ne tak stylově (ačkoliv pro někoho jistě i tímhle způsobem), jako spíš tím, jak rozdílně na mě jejich počiny působí. Anebo jinými slovy – však proč se diplomaticky schovávat za eufemismy – jak nevyrovnaná jejich tvorba je.

Ze všeho, co jsem z produkce těchto Američanů doposud slyšel, byl cítit velký potenciál i hudební myšlenka – (záměrnému) chaosu navzdory. Nicméně ne vždy to bylo to pravé ořechové a u většiny nahrávek jsem cítit nějaké rezervy, cosi mi tam chybělo. Až s poslední deskou „Abyssal Gods“ se Imperial Triumphant konečně trefili do černého a byla to krásně odporná fašírka ušních bubínků. Avantgardní chaotický black metal vysokých (byť stále ne nejvyšších) kvalit, prostě paráda.

Jen rok a dva měsíce Imperial Triumphant trvalo, než přišli s kůží na trh prostřednictvím dalšího počinu, tentokráte minialba. EP dozajista jitří pozornost už jen svým obalem a názvem „Inceste“, které toho v kombinaci se stylem kapely slibují hodně. Nicméně ve finále… no, co do hudební stránky z toho mám obdobný pocit jako z předchozího EP „Goliath“ (2013). Ve své podstatě je to velice chytře vystavěný hnus, ale pocitově mi tam něco chybí. Nijak si nestěžuji na to, že se není moc čeho chytit – to se vzhledem k minulosti Imperial Triumphant dalo čekat, že to nebude nijak lehký poslech, s tím jsem do toho i šel. K úplné spokojenosti mi však na „Inceste“ cosi schází.

Některé momenty EP jsou ale i přesto bezesporu zajímavé. Každá ze tří standardních skladeb (úvodní „Libertine“ je jen intro) obsahuje mocně zvrhlé momenty. Třeba závěr „Kaleidoscopic Orgies“ se velmi povedl stejně jako trýznivé finále „Breath of Innocence“. O tom se nikdo nepře. Zdá se mi však, jako by už Imperial Triumphant nedokázali udělat ten poslední krok navíc a nad lámanými chaotickými kytarami neuměli přistavit nějakou tu přidanou hodnotu, jež by tomu dodala onu třešničku na dortu. Schází ten přesah, bez něhož se Američané prostě nemohou dotáhnout do pozice konkurenceschopné špičkám daného subžánru. A to je škoda, jelikož si myslím, že Imperial Triumphant mají na víc, než aby byli jenom další obyčejnou továrnou na krkolomné blackové riffy.

Nicméně i navzdory tomu, co padlo, je „Inceste“ stále slušná práce, která určitě nepatří k průměru a která by snad za tu koupi i stála – kdyby to nevyšlo jen ve stokusovém nákladu, jenž byl vyprodán zmrdsky rychle. Tak či onak, pravidelně se zrovna k téhle nahrávce vracet asi nebudu, ale rozhodně budu dále sledovat budoucí kroky Imperial Triumphant. Stále jsem přesvědčen, že „Abyssal Gods“ nebyl strop a že to tahle čtveřice zvládne ještě sugestivněji.


Terra Tenebrosa – The Reverses

Terra Tenebrosa - The Reverses

Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Makoria
02. Ghost at the End of the Rope
03. The End Is Mine to Ride
04. Marmorisation
05. Where Shadows Have Teeth
06. Exuvia
07. Fire Dances

Hrací doba: 48:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Terra Tenebrosa, řekl bych, patří k tomu druhu kapel, jež v době vydání první nahrávky zaznamenali jen takoví ti hledači, kteří si libují v dolování obskurních undergroundových skvostů z hlubin internetu. O pár let později už však jejich jméno rezonuje alternativním odvětvím extrémní hudby, nicméně nutno uznat, že zrovna v tomto případě ne neprávem. Ačkoliv s odstupem času se radši vracím k mocnému debutu „The Tunnels“, i druhá deska „The Purging“ má vysoké kvality a nejeden skutečně silný moment; nehledě na fakt, že talent těchto maskovaných Švédů následně stvrdilo i EP „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“, na němž Terra Tenebrosa nabídli svou doposud nejdelší kompozici.

Bylo jen otázkou, kdy po takhle zajímavém jméně s takto extrémně vysokým potenciálem sáhne nějaký label s velkým renomé. Naštěstí Terra Tenebrosa neskončila pod žádnou komerční velkomrdkou, které se tu a tam podobné špeky také snaží ulovit, a přešla pod křídla jedné z dle mého názoru nejlepších metalových nahrávacích společností v podobě francouzských Debemur Morti Productions. To je přesně značka, jaká formacím typu Terra Tenebrosa vysoce sluší, takže já jsem to kvitoval. A v takové chvíli už stačilo jen počkat, jak tahle spolupráce dopadne na třetí dlouhohrající nahrávce, jež nakonec dostala název „The Reverses“. A víte co? Nebudeme chodit kolem horké kaše a zbytečně to prodlužovat – The Cuckoo & spol. na své novince definitivně stvrzují, že Terra Tenebrosa na mapu extrémní metalové avantgardy rozhodně patří.

Měl-li bych „The Reverses“ srovnat s předcházejícími alby Terra Tenebrosa, pak bych si dovolil říct, že novinka svého přímého předchůdce, tedy „The Purging“, překonává a že se dokonce dotahuje na úroveň „The Tunnels“. Sice se zde nenachází nějaký ultimátní monument jako „The Mourning Stars“ (dost dobře možná ta nejlepší skladba, jakou kdy Švédové stvořili) a také je pravda, že nějaký skutečně zásadní posun „The Reverses“ nepřináší, ale musí se nechat, že Terra Tenebrosa ten svůj sound zase vypilovali o kousek dál, nenacházejí se zde slabší místa a některé momenty jsou naopak zkurveně silné. Jisté písně sice mírně vystupují nad rámec celku (k tomu se samozřejmě ještě dostaneme), ale jinak mám z „The Reverses“ takový pocit, že jde o doposud nejvyrovnanější album kapely. A to říkám i navzdory tomu, že „The Tunnels“, „The Purging“ a nakonec i „V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels“ chovám ve velké oblibě.

Samozřejmě nemohou chybět takové ty věci, jaké bychom už nyní snad mohli označit za trademarky Terra Tenebrosa. Spletitá masa zvuku, plíživé melodie, skoro až sludgový nátlak, jakási elitářská avantgardní aura a v neposlední řadě jistě i nervózní sugestivní atmosféra. A kromě toho se mi zdá, že „The Reverses“ přináší snad nejhnusnější vokály v diskografii skupiny, neboť to, co The Cuckoo předvádí ve skladbách jako „The End Is Mine to Ride“ či „Fire Dances“ je doslova jedovaté. A za to rozhodně palec nahoru.

Terra Tenebrosa

Hned po lehce experimentálnějším intru „Makoria“ nasadí Terra Tenebrosa v prvním regulérním songu „Ghost at the End of the Rope“ to, co si člověk na téhle smečce oblíbil již v minulosti. Trvá to vlastně jen pár vteřin, aby se dostavil onen kýžený pocit, že něco není v pořádku, což je samozřejmě jenom dobře. Netvrdím však, že Švédové hned v „Ghost at the End of the Rope“ začnou na stůl sázet své největší trumfy. Jedno z es ale přijde hned vzápětí v podobě „The End Is Mine to Ride“, což je náhul jak hovado. Zběsilá „groovy“ rytmika tenhle track žene neskutečně kupředu vstříc titulu jednoho z vrcholů „The Reverses“.

Následují tři velmi silné písně „Marmorisation“, „Where Shadows Have Teeth“ a „Exuvia“, jež vesměs naplňují v obecnosti výše popsanou formulku, ale to nemyslím ve zlém. Věřte tomu, že o silné nápady není nouze ani v jedné z nich, a třeba poslední jmenovaná je na poměry Terra Tenebrosa vystavěná dost zajímavě. Namísto chaosem načichlé zvukové stěny se začne plíživým motivem, jenž se proplétá celou skladbou až do konce a neustane ani tehdy, když song začne sílit a Švédové opět spustí svou blackmetalovou avantgardu (jejíž nástup je jen tak mimochodem zničující).

Druhý nejvyšší vrchol (druhý vlastně jen chronologicky, co do kvalit spíš ten první) „The Reverses“ se však nachází až v samotném závěru. Terra Tenebrosa dlouhé kompozice umí – nejen již opěvovaná „The Mourning Stars“ budiž důkazem, ono stačí vzpomenout i na „Draining the Well“ z minulého EP. 17minutová „Fire Dances“ to s přehledem opět dokazuje a zcela jasně je na ní znát, že dlouhé plochy, na nichž lze ten nastavený styl rozvinout ještě víc a ještě víc si lze pohrát se strukturou nebo gradací, téhle kapele ohromně sluší. Jak je celá deska skvělá a nabízí jeden silný song za druhým, tak „Fire Dances“ je takovou tou pověstnou třešničkou na dortu, která celé kolekci nasazuje korunu. A když to tak poslouchám, říkám si, že by vůbec nebylo špatné, kdyby se Terra Tenebrosa někdy pustili do nahrávky, kde by se nacházely třeba jen dva 20+ minut dlouhé kolosy.

Tak či onak, dál není moc co řešit – u mě panuje jednoznačná spokojenost. Terra Tenebrosa opětovně dokazuje, že černé umění s avantgardní aurou jí vůbec není cizí, a jestli o tom šlo do nynějška ještě pochybovat, pak po vydání „The Reverses“ už lze bez obav prohlásit, že tahle formace patří mezi nejzajímavější mladší jména na scéně alternativního black metalu. A mám takový pocit, že tohle zdaleka není konečná stanice a že budoucnost těchto Švédů bude ještě po čertech zajímavá. Každopádně, „The Reverses“ je deskou, jež má na to, aby se objevila v nejednom souhrnu (ačkoliv netvrdím, že nutně v mém) toho nejlepšího, až se začátkem příštího roku bude letošek bilancovat. A ne neprávem.

Terra Tenebrosa


Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

ban_aevangelist_split

Země: Francie / USA
Žánr: occult advanced audio research
Datum vydání: 17.6.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
I. Blut aus Nord
01. Evanescent Hallucinations
02. Resonnance(s)
03. The Parallel Echöes
04. Infra-Voices Ensemble

II. Ævangelist
05. Threshold of the Miraculous

Hrací doba: 41:49

Odkazy Blut aus Nord:
facebook / bandcamp

Odkazy Ævangelist:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

O tom, co může vést dvě kapely k společnému splitku, jsme se bavili už v minirecenzi Aosoth / Order of Orias. Nepochybuju, že v dnes recenzovaném splitu měl prsty label Debemur Morti, ale přeci jen je na zdejším spárování něco víc, co je oběma kapelám velice vlastní a blízké. Inspirace je nepostradatelný aspekt tvůrčího procesu a onen pocit, kdy z vás samovolně tryskají slova, vize nebo tóny, je úžasný. Ten se ale nedostavuje pokaždé a ruku na srdce, není ho potřeba vždy, své nezastupitelné místo má samozřejmě i tvrdá, vůlí poháněná práce a nezbytný um. Některé kapely mají ono propojení na vyšší sféry inspirace poněkud silnější a mezi takové bych zařadil právě Blut aus Nord a Ævangelist.

U Blut aus Nord o tom netřeba polemizovat. Vindsval sám v rozhovoru pro webzine Steel for Brains zdůrazňoval význam čiré, až posvátné inspirace, s níž, poté co má ujasněnou vizi a koncept, tvoří hudbu. Není-li inspirace dostatečná může dojít i k úplnému smazání dosud stvořeného. Samozřejmě nelze ve finále opomenout jeho hlubokou znalost hudební teorie, svých nástrojů a nesporný skill ve hře. Příkladem budiž černý monolit „What Once Was… Liber II“, který byl vytvořen a nahrán během jednoho dne, za téměř totální improvizace. Anebo éterická „Epitome II“ ze „777 – Sect(s)“ složená během několika minut. Zde musela být opěvovaná „vyšší inspirace“ opravdu silná. Ale teď již k nové hudbě.

Okultní audio výzkum strany Blut aus Nord se v úvodu navrací k již známému, zhutnělému Godflesh-soundu obohaceném o zkušenosti Vindsvala s atonalitou a mikrotóny, které nabyl při tvorbě svých nejzásadnějších desek. S každou další skladbou metalový lomoz zdánlivě ustupuje, aby část Blut aus Nord vyvrcholila s „Infra-Voices Ensemble“, jež sama o sobě působí spíše jako biomechanické techno (?) z pekla než industriální (black) metal. Tahle minimalistická tepačka proložená hnusnými hlasy je opravdu nepříjemná a zlověstná, zvlášť za pozměněných stavů vědomí, cha. Přesto je ale potěšující, že Blut aus Nord zas vykročili do „neznáma“.

Ale nejen v této závěrečné skladbě je znatelný ještě jiný posun. Tentokrát je jiná hlavně rytmika. Vindsval mírně osvěžil zvukovou banku, bicí jsou opět syntetické, heavy jak prase, rytmicky pravidelnější a super. Taková směs staré dobré dekadentní polyrytmiky, jak ji známe z „MoRT“ nebo „sedmiček“, a přímočařejší Thornsovy hry na posledních titulech (zejména na splitku s P.H.O.B.O.S.). Čtyři nové skladby Blut aus Nord na posluchače působí silně, ale je tomu hlavně díky mocné, atypicky temné atmosféře než nápady samotnými. Kromě čtyřky si vlastně žádný song, žádný motiv nijak extra nevybavuji, a to jsem nový materiál sjížděl opravdu důkladně a mnohokrát. I přesto nemám výhrad. Ke zdejším skladbám se budu vracet často a tak trochu doufám, že na podobný sound naváže Yərûšəlem (plánovaný ritualistický projekt Vindsvala a bubeníka Sinmara / Slidhr).

Blut aus Nord

Jak jsem psal již v posledním eintopfu, vůči Ævangelist mám dosti ambivalentní vztah. Teoreticky by to mohla být moje oblíbená kapela, ale v reálu se tomu tak nestalo. Samotná idea kapely je zajímavá. Na každém titulu, jejž jsem prozatím od Ævangelist slyšel, jsem si našel výborné pasáže, ale celek vždy zbytečně působil unáhleně, nedotažený do formy, kterou by si nápady doopravdy zasloužily. Navzdory mé mírné averzi vůči přílišné vydavatelské kadenci, jsem ale přesvědčen, že se Matron Thorn a Ascaris také dokáží napíchnout na proud čiré inspirace, podobně jako Blut aus Nord. Škoda jen, že ji také tak nedokáží zpracovat.

Ævangelist nabízí jednu dvacetiminutovou skladbu „Threshold of the Miraculous“, ze které zpočátku opravdu nemám pocit, že by snad byla hodna sdílet prostor s Blut aus Nord. Úvodní disharmonická linka poněkud nudí, zvuk bicích mě sere, muzikou se opět prolíná atmosférický „hluk“, ten je ale zamíchán do celku s rozumem. Naštěstí Ævangelist brzy začnou sestupovat. Kam? Někam, kde jsem s nimi ještě necestoval. Je třeba přiznat, že jako poslední jsem slyšel full-length „Writhes in the Murk“ a EP „Dream an Evil Dream“, takže netuším, zda kapela nerozvíjí nějaké nedávné nápady, ale cesta to je opravdu proměnlivá a ve své delirické nepříjemnosti docela fascinující. Ævangelist metamorfují mezi formami extrémního metalu a přibližně v půlce se dokonce vydají i do sfér jakéhosi podivného „trip/hip-hopu“ (výborná pasáž mimochodem), kde dojde i k jinému, důležitějšímu předělu. Ze zajímavé, slušné muziky se totiž stane hypnotický, jednoduše opracovaný monolit, od něhož nelze odtrhnout pozornost. A rázem se „Threshold of the Miraculous“ stává i tím nejlepším dílem, které jsem od Ævangelist slyšel a rovnocenný partner na splitku.

Ævangelist

Přijetí půlky Blut aus Nord bude záležet na tom, co vlastně od kapely očekáváte/vyžadujete, ale nezapomínejte, že vaše přání jsou absolutně nedůležitá. Fanoušci Ævangelist si přijdou na své. Pokud náhodou kapelu ještě neznáte nebo ji nemáte v oblibě, je možné, že se něco změní. Splitko jako celek je podle mého názoru výborné a vaši pozornost si zasluhuje. „Bow down and pray.“


Druhý pohled (H.):

Blut aus Nord mají ve své (už poměrně rozsáhlé) tvorbě jen minimum zaváhání, z nichž asi nejkřiklavějším je zcela zbytečné EP „Debemur MoRTi“, které prostě zní, jako kdyby Vindsval & spol. vymetli šuplík, aby něco mohli věnovat svému labelu k výročnímu vydání. Takové věci jsou však naštěstí jen výjimečné. Obecně vzato je totiž celá diskografie Blut aus Nord lahůdkou pro každého milovníka avantgardního black metalu. A nejnovější nahrávka „Codex obscura nomina“ to jen potvrzuje.

Trefou do černého bylo již minulé splitko „Triunity“, na němž se Blut aus Nord podíleli s krajany P.H.O.B.O.S. Novinka, v jejímž rámci Francouzi spojili své síly s americkým projektem Ævangelist, ovšem nijak nezaostává. V momentě, kdy se poprvé rozjede „Evanescent Hallucinations“, to tam jednoduše je a je to tam až do úplného konce. Elektrizující atmosféra, nezaměnitelný sound a v neposlední řadě samozřejmě nadpozemské melodie, jaké prostě neumí žádná jiná skupina na světě.

Blut aus Nord

Jistěže lze vystopovat podobnost s nějakými staršími nahrávkami Blut aus Nord (už jen proto, že ten rukopis si splést nelze). Mně osobně třeba materiál na „Codex obscura nomina“ atmosférou docela připomíná „777 – The Desanctification“ v poněkud zvrhlejší verzi. Nicméně pozor – i tak má tohle splitko v diskografii Blut aus Nord stále svůj ksicht, a jak je u téhle kapely dobrým zvykem, není to prostě zaměnitelné s jejich dalšími počiny. Může to znít jako klišé, ale jsou to pořád Blut aus Nord, a přesto je to zase trochu jinde. Stačí si ostatně poslechnout třeba „Infra-Voices Ensemble“, protože takovýhle bez přehánění až „taneční“ rytmus snad Blut aus Nord ještě nikdy neměli. Ale je to úplně zkurveně skvělé, o tom žádná!

Z toho, co jsem doposud napsal, je asi docela zřejmé, že „Codex obscura nomina“ vnímám především jako nahrávku Blut aus Nord, což je možná lehce nefér vůči druhé zúčastněné kapele, ale tak to je. Tak či onak, tvorbu Ævangelist znám asi méně, než bych rád a než by si zřejmě zasloužili. Dlouhou dobu jsem nějak neměl chuť to poslouchat, jelikož jsem se bál nekvality způsobené brutální nadprodukcí Matrona Thorna (že toho Ævangelist nevydali zas tolik… ha, podívejte se, kolik má dalších projektů a jak velké jsou diskografie některých z nich, příkladně třeba Benighted in Sodom). Nicméně postupem času jsem přece jenom něco zkusil a líbilo se mi to. A „Threshold of the Miraculous“, tedy jediná (avšak více jak dvacetiminutová) skladba, s níž Ævangelist na „Codex obscura nomina“ vyrukovali, tento pocit stvrzuje.

Ævangelist

Hlavní hvězdou nahrávky jsou stále Blut aus Nord, to bezesporu, ale ani Američané si ve společnosti avantgardních bohů neutrhli ostudu. „Threshold of the Miraculous“ sice (samozřejmě?) není tak výlučná, jako je tomu v případě předchozích čtyř kusů z francouzské provenience, ale i tak se dá atmosféra krájet, spoustu momentů lze považovat za silné a velmi dobře fungují i experimentálnější výlety do jiných žánrů (např. pasáž, jež začíná na konci 12. minuty, je vpravdě mocná). Jako celek mě to rozhodně baví, a když „Codex obscura nomina“ poslouchám, nemám důvodu to zapíchnout po „Infra-Voices Ensemble“, naopak si to s chutí vyslechnu až do konce včetně Ævangelist. Za sebe tedy mohu s albem vyhlásit bez obav spokojenost, je to po čertech povedená placka a jedno z těch splitek, jimž se vyplatí věnovat pozornost i čas.


Pensées nocturnes – À boire et à manger

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 16.1.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Black Orleans Bump
02. Le rat des goûts
03. La marche de travers
04. Interlude satierienne
05. Les yeux boiteux
06. L’aphone et la flore
07. La java niaise
08. L’Hélicon
09. Morceau en moins

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Francouzský jednočlenný projekt Pensées nocturnes, v jehož čele stojí Vaerohn (dále Way to End), zcela zjevně nikdy nepatřil k velkým jménům a nikdy si nevydobyl velkou popularitu na blackmetalové scéně. Přesto si první dvě desky „Vacuum“ a „Grotesque“ v jistých kruzích uznání jistě vydobyly. Mě osobně však i přes jejich kvality zas tak až tak moc k srdci nepřirostly – jsou prostě jen v pohodě, nic proti nim nemám, ale nemám moc ani potřebu se k nim zpětně vracet.

Co mě ovšem hodně bavilo, to bylo minulá nahrávka „Nom d’une pipe!“, jež přišla po menší přestávce (vyplněné takovým albem nealbem „Ceci est de la musique“ vydaným v podstatě jen soukromě pro pár přátel – já osobně jsem jej třeba nikdy neslyšel). Vzpomínám si však, že ten počin (myšleno „Nom d’une pipe!“) svého času mnohé zklamal a byli i příznivci předchozí tvorby Pensées nocturnes, kteří se na toto avantgardnější směřování Vaerohnovy hudby dívali trochu s nepochopením.

Mně ovšem „Nom d’une pipe!“ připadá jako parádní záležitost, na níž mě bavila především nádherně švihnutá dekadentní atmosféra, s níž se Vaerohn náladově přiblížil na dohled takovým Peste noire (byť trochu jinými prostředky). A tím pádem mi vlastně naprosto vyhovuje, jakým způsobem zní i letošní novinka „À boire et à manger“, jelikož tato vlastně jen pokračuje ve směru vytyčeném pomocí „Nom d’une pipe!“. Snad mě nikdo nebude pranýřovat, když řeknu, že obě alba si jsou dost podobná a že kdo slyšel to předchozí, měl by mít docela slušnou představu o tom, jak zní i „À boire et à manger“. Byť kolega níže mluví o tom, že novinka je přístupnější, mně osobně to základní směřování obou nahrávek přijde totožné.

Takové prohlášení může vyznít všelijak a klidně by jej někdo mohl pochopit i tak, že vlastně vůči „À boire et à manger“ znamenalo výtku. I proto bych chtěl říct, že v reálu tato podobnost nijak nevadí, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je dozajista to, že ona atmosféra je prostě skvělá. Je to taková ta francouzsky charismatická dekadence a úpadková avantgarda. Inu, prokletí básníci by měli radost.

To, co právě padlo, je pro potřeby naší recenze velmi důležité. Právě atmosféra, o níž závěr předcházejícího odstavce hovoří, je totiž tím stěžejním, co na „À boire et à manger“ resp. na současné podobě Pensées nocturnes stojí za pozornost. Pokud vám její popis zněl alespoň trochu lákavě, pak není moc co řešit, jelikož deska v takovém případě za slyšení jistě stojí – tedy samozřejmě za předpokladu, že jste ji ještě neslyšeli.

Nyní se ovšem vraťme k onomu druhému důvodu, díky němuž nijak zvlášť nevadí, že novinka vesměs jen pokračuje v duchu „Nom d’une pipe!“. A tento je vlastně prozaicky prostý – ten materiál je prostě povedený. Skoro bych si až dovolil tvrdit, že „À boire et à manger“ snad v tomto ohledu svého předchůdce o chlup překonává. Ačkoliv je samozřejmě pravda, že nové album má v tomto ohledu trochu výhodu, že je čerstvé a takříkajíc neokoukané. Ať tak či onak, skladby typu „La marche de travers“ či „Les yeux boiteux“ jsou prostě fakt parádní a jedná se o skvělou avantgardně blackmetalovou jízdu.

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Podobnost alba s jeho přímým předchůdcem tkví ještě v jedné věci – stejně jako „Nom d’une pipe!“, i „À boire et à manger“ potřebuje trochu víc času, aby mohlo odpovídajícím způsobem uzrát. Přinejmenším v mém případě tomu tak bylo u jedné i u druhé nahrávky. Počáteční poslechy totiž drží nad vodou a táhne kupředu jenom a pouze ona propíraná dekadentní nálada. Až později, když se materiál trochu usadí, jsem si začal pořádně vychutnávat i vlastní skladatelské nápady, mezi nimiž vynikají především výtečné opilé melodie.

Na druhou stranu – jakkoliv to může znít jak obrovské klišé (a ono to svým způsobem obrovské klišé také je) – „À boire et à manger“ je albem, pro jehož docenění je na místě ten čas obětovat. Výhodou ovšem je, že i když k plnému docenění je čas třeba, pořád je vlastně hned na začátku poznat, jestli to má pro člověka cenu na tom ty poslechy nechávat. Přece jenom je (současná) muzika Pensées nocturnes natolik specifická, že to uslyšíte hned na první poslech, jestli vám to zní potenciálně zajímavě, anebo jestli se to už nebudete chtít v životě dotknout ani dvoumetrovou tyčí…

Nechci „À boire et à manger“ zase zbytečně přeceňovat. Na rovinu říkám, že až budu v lednu 2017 sepisovat náš tradiční traktát o vrcholech letošního roku, tak novinka Pensées nocturnes tam myslím nebude. Nicméně i přesto je to pořád vysoce zajímavé album, které třeba mě dost baví, a myslím si, že přinejmenším za tu zkoušku by mohlo stát. Já osobně bez váhání posílám palec směrem vzhůru.


Druhý pohled (Skvrn):

S Pensées nocturnes jsem se seznámil skrze „Nom d’une pipe!“, což už jsou nějaké tři roky zpět. Album to bylo zajímavé, ale ať jsem se snažil sebevíc, tahle avantgardně blacková ztřeštěnost mi nesedla jako máloco. Následoval tedy odklad na dobu neurčitou s tím, že se (když už ne k „Nom d’une pipe!“, tak alespoň samotným) Pensées nocturnes v budoucnu vrátím. K poslední desce jsem se zpětně nakonec nedostal, nicméně je tu nový přírůstek do diskografie a u toho já nemohu chybět.

Ovlivněn minulou zkušeností jsem opět čekal dekadentní ohavnost, pořádnou blackem střiženou prasárnu, jejíž poslech bude výzvou. Docela jsem se těšil a vyčkával, co z toho nakonec vyleze. Výsledek? Jsem překvapen. Negativně? Ne, to rozhodně ne. Pozitivně? Vlastně ani nevím, je to složité. Pensées nocturnes se novinkou vydali – alespoň ve vztahu k „Nom d’une pipe!“ – do přístupnějších sfér. Zajisté, nazvěme si to třeba avantgardou, novinka na to má stále právo, každopádně odklon ke stravitelnějšímu pojetí je znát.

Jak naznačuje název a výborný obal, „À boire et à manger“ kotví u dekadencí protkaného jídelního stolu. Nechybí očekávatelné ingredience. Ke zvrácené francouzské večeři nelze vynechat blackmetalové kytary, nacamraný vokál, ovšem stále i takovou lišáckou vznešenost. S podobnými surovinami kuchtí i Peste noire, kteří jsou však ve svém konání bez diskuze o hodně špinavější, ztřeštěnější a v rámci opileckých stesků do morku kosti více jdoucí. Pensées nocturnes zase přidávají výlety mezi taneční mimometalové rytmy v duchu akordeonu, dechů a žesťů.

Pensées nocturnes - À boire et à manger

Opilecké choutky jsou slyšet na každém kroku, což se počítá. Ne, že bych se snad den co den probouzel s krušnými kocovinami, ale jsem rád, že ona atmosféra je hmatatelná všude, a „À boire et à manger“ tak zní velmi celistvě. I díky tomu se příjemně poslouchá. Fakt, který mluví naopak proti Pensées nocturnes, je schopnost zaujmout, strhnout. Ačkoliv deska po celou dobu boduje příjemnými momenty, nemůžu se zbavit pocit, že se deska nezáživně vleče a po několika skladbách už jen nezúčastněně přihlížím. Ke konci již všechno plyne jakoby se samozřejmostí. Už nepřekvapí ani trubky ani šáhlý vokál. Chybí mi moment skladatelského překvapení, změna tempa nebo dočasná změna nálady. To přece k narůstajícím promilím v krvi patří a pobytu v tanečním stále patří…

Vše kolem Pensées nocturnes působí zajímavě a cítit je tu svěží avantgardní vítr, byť v konkurenci Peste noire už přece jen tolik neobčerstvuje. „À boire et à manger“ se poslouchá příjemně, vždyť vlastně jde – a teď bez pejorativního (Troškovského) nádechu – zábavovou nahrávku, nicméně nenašel jsem zde důvod, proč bych se měl k ní měl později vracet. Stále však musím brát ohled na přirozené zakomponování (pro metal) netradičních nástrojů plus samozřejmě snahu o vymanění se z konvencí. S konstatováním mírného nadprůměru se mohu s „À boire et à manger“ rozejít…

Pensées nocturnes - À boire et à manger