Archiv štítku: Imperial Triumphant

Imperial Triumphant – Inceste

Imperial Triumphant - Inceste

Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Redefining Darkness Records

Hrací doba: 21:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Imperial Triumphant je svým způsobem docela divná kapela. Ani ne tak stylově (ačkoliv pro někoho jistě i tímhle způsobem), jako spíš tím, jak rozdílně na mě jejich počiny působí. Anebo jinými slovy – však proč se diplomaticky schovávat za eufemismy – jak nevyrovnaná jejich tvorba je.

Ze všeho, co jsem z produkce těchto Američanů doposud slyšel, byl cítit velký potenciál i hudební myšlenka – (záměrnému) chaosu navzdory. Nicméně ne vždy to bylo to pravé ořechové a u většiny nahrávek jsem cítit nějaké rezervy, cosi mi tam chybělo. Až s poslední deskou „Abyssal Gods“ se Imperial Triumphant konečně trefili do černého a byla to krásně odporná fašírka ušních bubínků. Avantgardní chaotický black metal vysokých (byť stále ne nejvyšších) kvalit, prostě paráda.

Jen rok a dva měsíce Imperial Triumphant trvalo, než přišli s kůží na trh prostřednictvím dalšího počinu, tentokráte minialba. EP dozajista jitří pozornost už jen svým obalem a názvem „Inceste“, které toho v kombinaci se stylem kapely slibují hodně. Nicméně ve finále… no, co do hudební stránky z toho mám obdobný pocit jako z předchozího EP „Goliath“ (2013). Ve své podstatě je to velice chytře vystavěný hnus, ale pocitově mi tam něco chybí. Nijak si nestěžuji na to, že se není moc čeho chytit – to se vzhledem k minulosti Imperial Triumphant dalo čekat, že to nebude nijak lehký poslech, s tím jsem do toho i šel. K úplné spokojenosti mi však na „Inceste“ cosi schází.

Některé momenty EP jsou ale i přesto bezesporu zajímavé. Každá ze tří standardních skladeb (úvodní „Libertine“ je jen intro) obsahuje mocně zvrhlé momenty. Třeba závěr „Kaleidoscopic Orgies“ se velmi povedl stejně jako trýznivé finále „Breath of Innocence“. O tom se nikdo nepře. Zdá se mi však, jako by už Imperial Triumphant nedokázali udělat ten poslední krok navíc a nad lámanými chaotickými kytarami neuměli přistavit nějakou tu přidanou hodnotu, jež by tomu dodala onu třešničku na dortu. Schází ten přesah, bez něhož se Američané prostě nemohou dotáhnout do pozice konkurenceschopné špičkám daného subžánru. A to je škoda, jelikož si myslím, že Imperial Triumphant mají na víc, než aby byli jenom další obyčejnou továrnou na krkolomné blackové riffy.

Nicméně i navzdory tomu, co padlo, je „Inceste“ stále slušná práce, která určitě nepatří k průměru a která by snad za tu koupi i stála – kdyby to nevyšlo jen ve stokusovém nákladu, jenž byl vyprodán zmrdsky rychle. Tak či onak, pravidelně se zrovna k téhle nahrávce vracet asi nebudu, ale rozhodně budu dále sledovat budoucí kroky Imperial Triumphant. Stále jsem přesvědčen, že „Abyssal Gods“ nebyl strop a že to tahle čtveřice zvládne ještě sugestivněji.


Imperial Triumphant – Abyssal Gods

Imperial Triumphant - Abyssal Gods
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. From Palaces of the Hive
02. Abyssal Gods
03. Dead Heaven
04. Celestial War Rape
05. Opposing Holiness
06. Krokodil
07. Twins
08. Vatican Lust
09. Black Psychedelia
10. Metropolis

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

V posledních letech se po vzoru formací jako Blut aus Nord či Deathspell Omega hodně rozmohla jedna specifická větev avantgardního black metalu, jež se zdánlivě vydala zcela opačným směrem, než kam směřovala úplně původní podoba black metalu. Namísto jednoduché, mnohdy téměř až primitivní formy a jakési neotesané aury primordiální animálnosti přišly kapely tohoto druhu s pojetím black metalu, který je naopak vysoce komplikovaný, technický a namísto sice triviálních, zato však mrazivých riffů nabízí riffy, které jsou naopak vysoce technické, lámané a celý hudební projev je spíše složitý a vyvolává dojem nezřízeného chaosu.

Přesně do takové sorty se řadí rovněž Američané, kteří si říkají Imperial Triumphant. Ti mají za sebou už několik let hraní, řádku neřadových počinů (z nichž nejvíc za pozornost stojí asi EP „Goliath“ z roku 2013) a jednu dlouhohrající desku „Abominamentvm“ z roku 2012 (jež v červnu 2014 vyšla doplněná o songy z „Goliath“ znovu pod názvem „Shrine to the Trident Throne“ a s jiným přebalem). Letos si Imperial Triumphant nachystali další počin, jímž je druhé regulérní album, jehož název zní „Abyssal Gods“

Přestože Imperial Triumphant hrají avantgardní metal, jejich projev není vyloženě originální. Na předcházejících počinech byl vliv dvou výše zmiňovaných tahounů téhle formy black metalu v muzice Američanů znatelný a vzhledem k tomu, že na „Abyssal Gods“ svůj nijak výrazně nezměnili a pokračují v nastolené cestě, je asi docela zřejmé, že je onen vliv cítit i na novince. Jeden znatelný rozdíl však v hudbě Imperial Triumphant přece jen je – zatímco obě jmenované francouzské veličiny avantgardního black metalu ten svůj chaos koření nadpozemskými melodiemi, Američané tak nečiní a vesměs se soustředí čistě jen na chaotické proudy lámaných kytar. Nějaké umírněnější momenty se sice tu a tam najdou, příkladně třebas začátek „Opposing Holiness“ a samozřejmě i mezihry „Celestial War Rape“ a „Vatican Lust“ (zato outro „Metropolis“ je zase docela divočina, byť ne black metalová), nicméně většinu času si Imperial Triumphant libují v chaosu.

Podobně tomu bylo i na minulých nahrávkách, přesto mezi nimi a novinkou vidím jeden podstatný rozdíl. Ačkoliv byly starší věci dobré a hudebně poměrně zajímavé, pocitově mi tam stále cosi nepojmenovatelného nesedělo a zdálo se mi, jako kdyby to ještě nebylo úplně ono a že by to mohlo být ještě lepší… výborně to bylo slyšet třeba na „Goliath“, na němž se nacházelo 13 minut formálně skvělé muziky, ale trochu se ten poslech táhnul, jakkoliv se mi to vlastně líbilo. Nedokážu říct, co přesně se na „Abyssal Gods“ změnilo a co Imperial Triumphant udělali jinak, ale tentokrát mám konečně pocit, že si všechno sedlo na správné místo a planety jsou ve správné konstelaci, protože nyní již nemám to nutkání si vnitřně říkat, že tomu ještě něco schází – na „Abyssal Gods“ mi to neschází, protože novinka mi zní tak, jak jsem si u předcházejících počinů říkal, že by to mělo znít.

Hádám, že po minulém odstavci ani nikoho z vás nijak zvlášť nepřekvapím prohlášením, že „Abyssal Gods“ tím pádem považuji za dosavadní vrchol tvorby Imperial Triumphant. Jakkoliv je cítit, kde Američané (nejspíš) hledali inspiraci, jejich nejnovější deska je jednoduše výtečný avantgardní black metal… jasně, je pravda, že do skutečné geniality vůdčích formací tohoto subžánru (konkrétní jména lze opětovně hledat v prvním odstavci) jim ještě něco zbývá, ale i tak je jejich letošní nahrávka po čertech silná. Ačkoliv album jede v prvotřídní kvalitě celou svou délku, na důkaz svého tvrzení bych si dovolil vypíchnout dvě konkrétní skladby, jež se pro mě osobně staly vrcholy „Abyssal Gods“.

První z nich je určitě osmiminutové zlo „Krokodil“, což je možná dosud nejpůsobivější věc, jakou dali Imperial Triumphant dohromady. Na první poslech se sice nemusí tvářit, že by nějak extrémně vybočovala ze zbytku (což není nic překvapivého, protože při prvním poslechu se v tom člověk lehce ztrácí – co si budeme povídat, pořád je to chaotický black metal), ale ve skutečnosti je zajímavě strukturovaná, a zatímco v ostatních písních kapela povětšinou sází na konstantní nátlak, v „Krokodil“ se Imperial Triumphant nezalekli postupného gradování kompozice od atmosférické první půle až po následné kytarové zmatky ve středním tempu, včetně jedné skutečně lahůdkové pasáže se šílenými baskytarovými eskapádami. Druhým vrcholem je pak předposlední „Black Psychedelia“ s ohromně mocným rozjezdem, v němž opětovně ničí téměř až godfleshovsky nahulená baskytara, aby se následně song přeléval z chaosu do atmosféry a zase zpátky.

Každopádně, „Abyssal Gods“ je dle mého skromného názoru skvělé album. Sice ve svém specifickém stylu nepatří na nejvyšší piedestal, protože na něm si přece jen bez obav hoví jiná jména, ale i tak tohle jistě stojí za slyšení. Jak již padlo, na první poslech se to určitě tvářit nepřístupně, což ostatně takřka přímo plyne už jen z té hudební formy, do jaké se Imperial Triumphant pustili, ale jakmile se člověk v tom labyrintu začne trochu orientovat, najde nahrávku, k níž stojí za to se vracet i s odstupem. Za mě rozhodně palec nahoru.


Imperial Triumphant – Shrine to the Trident Throne

Imperial Triumphant - Shrine to the Trident Throne
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 23.6.2014
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hierophant
02. Manifesto
03. Crushing the Idol
04. Credo in Nihil
05. Devs est machina
06. Scaphism
07. S.P.Q.R.
08. Bellvm

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Se jménem Imperial Triumphant jsem se prvně setkal v loňském roce, když tito Američané vydali krátké EP s názvem “Goliath”. Na něm nabídli nějakých 13 minut poměrně avantgardního a chaotického black metalu, jemuž se nedala upřít jistá zajímavost i kvalita, nicméně mi trochu vadilo, že mi těch 13 minut přišlo spíš jako 30.

Před “Goliath” skupina vydala ještě nějaká další EPčka a dema, ale to jsou teď pro nás poměrně nepodstatné věci – o něco důležitější je totiž dlouhohrající debut “Abominamentvm”, jenž vyšel v září 2012 vlastním nákladem. Tím se pomalu, ale jistě dostáváme až do současnosti k počinu, který dnes budeme recenzovat. Nejprve si ovšem musíme říct, co je nosič s názvem “Shrine to the Trident Throne” vlastně zač, což – jak se hned ukáže – bude trochu zamotané.

Podle oficiálních promo materiálů je “Shrine to the Trident Throne” kompilací raných nezávislých nahrávek Imperial Triumphant. Pod tím bych si já osobně představil, že nejspíš půjde o ta dema a minialba z období před regulérním dlouhohrajícím debutem, nicméně o kousek dále je v těch samých promo materiálech zmínka, že těmi ranými nezávislými počiny je myšlena první řadovka “Abominamentvm” a ono loňské EP “Goliath”… až na to, že obě skladby z “Goliath”, tedy “Sodom” a “Gomorrah”, se zde jaksi nenacházejí. Tím pádem kolekce “Shrine to the Trident Throne” obsahuje úplně ty stejné písničky v úplně stejném pořadí, jak to vyšlo již před dvěma lety na “Abominamentvm”.

Bylo by docela logické očekávat alespoň nějakou změnu ve zvuku, ale upřímně řečeno, nepoznal jsem sebemenší rozdíl, a když jsem si za sebou pustil song z “Abominamentvm” a hned poté jeho protějšek z novinky, znělo to naprosto totožně. Tím pádem se mi zdá, jako kdyby v případě “Shrine to the Trident Throne” šlo jen pouhou reedici, kterou někdo prodává podruhé jen s jiným názvem a obalem. A to se mi zdá trošičku… no, blbé.

Ale nevadí, výše řečené je možná jen můj osobní pocit, takže toho radši nechme a pojďme se podívat na to, oč tu běží především, čímž samozřejmě nemyslím nic jiného než muziku. Co lze od Imperial Triumphant očekávat, to jsem už vlastně letmo naznačil hned na začátku v souvislosti s EP “Goliath” – a dle očekávání ani na dalších počinech nejde o něco absolutně odlišného. To v překladu znamená, že i v případě “Shrine to the Trident Throne” lze očekávat black metal lehce avantgardnějšího ražení s letmými záblesky chaotických riffů, jimiž prosluli kupříkladu francouzští filozofové Deathspell Omega.

U “Goliath” mi však tento pocit chaotičnosti připadal ještě silnější, což možná bude dáno tím, že se na tomto minialbu podle všeho objevil o něco málo mladší materiál. “Shrine to the Trident Throne” (potažmo “Abominamentvm”) sice taktéž není vyloženě muzika pro ořezávátka, o tom žádná, ale zdá se mi, že jsou tyto písničky ve většině případů o chlup stravitelnější než dvojice “Sodom” a “Gomorrah”. Jenže jakkoliv mám tenhle chaotický druh black metalu velice rád, právě ta mírně přístupnější podoba mi u Imperial Triumphant sedí o kousek více. Tak či onak, kapela již pilně pracuje na své druhé desce “Abyssal Gods”, jež by měla vyjít někdy začátkem roku 2015, tak schválně, jakým směrem se zde Američané vydají…

Nicméně zpátky “Shrine to the Trident Throne”. Úvodní “Hierophant” působí možná spíš jako intro, rozjíždí se velice pozvolna, ale nakonec se díky pěkně vytažené baskytaře a následným “francouzským” melodiím začne něco dít. “Hierophant” příjemně narůstá, aby se pak song zlomil do agresivního začátku následující “Manifesto”, což je společně s pátou “Devs est machina” asi nejzběsilejší položka ze všech osmi přítomných. Druhá jmenovaná je ovšem na rozdíl od “Manifesto” chytlavější, byť tento přívlastek může u tohoto druhu black metalu na první pohled vypadat jako něco nepatřičného.

O “Crushing the Idol” a “S.P.Q.R.” se sice v žádném případě nedá tvrdit, že by nedržely jednotný zvuk desky, ale nejsou to takové rychlé šlehy jako “Manifesto” a “Devs est machina”. “Crushing the Idol” sice rovněž obsahuje některé rychlejší momenty, ale obecně se nese spíš ve středním tempu a opět nabízí pár až nečekaně chytlavých riffů; oproti tomu “S.P.Q.R.” zase uhodí na trochu hutnější (nebo víc heavy, chcete-li) notu.

Tohle je víceméně to hlavní, co na “Shrine to the Trident Throne” najdete, protože “Credo in Nihil” a “Scaphism” jsou kratší instrumentální intermezza, která obě sestávají pouze z jakéhosi šumu a velice minimalistického klavírního ťukání. Nicméně, ani jim se nedá jistá zábavnost upřít. Závěr počinu pak obstarává epičtější “Bellvm”… sice jde opět o regulérní song, ale podobně jako “Hierophant” s nadsázkou působilo jako intro, “Bellvm” plní roli outra v délce klasické skladby. Každopádně, i tenhle kus postupně narůstá, aby pak celou nahrávku uzavřel v kvílivém závěru.

Je vcelku zřejmé, že muzika Imperial Triumphant nepostrádá kvalitu, zajímavost a v neposlední řadě ani potenciál. Přesto mi zde ještě něco nesedí a na špičky tohoto subžánru ještě Američané zdaleka nemají. Nic to ovšem nemění na faktu, že jsem si Imperial Triumphant zaškatulkoval do sorty docela zajímavých skupin a že si určitě poslechnu i jejich budoucí počiny – ostatně, o druhém albu “Abyssal Gods” již padla řeč, takže předpokládám, že si tu o něm za nějaký půlrok něco málo povíme.