Archiv štítku: Imperial Triumphant

Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Imperial Triumphant, Mord'A'Stigmata

Datum: 25.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Dobré vzpomínky na vystoupení Zhrine v pražském klubu Underdogs’ a samozřejmě také poslední opus „Vile Luxury“ mě nemusely zvlášť dlouho přemlouvat k účasti na koncertu Imperial Triumphant. V Underdogs’ mě tenkrát překvapila dobrá atmosféra a zejména zvládnuté ozvučení, kde nehrozilo, že se nástroje slijí dohromady, jako je to u podobně laděných kapel bohužel poměrně časté. Funkci předkapely plnili polští Mord’A’Stigmata, kteří mají venku čerstvou novinku „Dreams of Quiet Places“ a rovněž tak slibovali silný zážitek.

Příchod do podzemí jsem si načasoval tak akorát, jelikož zanedlouho už spustil první chod. K Mord’A’Stigmata jsem přistupoval jakožto člověk jednou plně obeznámený s poslední deskou „Dreams of Quiet Places“ a několika nahodilými poslechy starší tvorby, pro alespoň částečnou přípravu. V podstatě mě mohli jen překvapit. Již tradičně prostor během setu vyplňovala mlha, jež tak atmosférické, až post-rockové hudbě, kterou Mord’A’Stigmata ozvláštňují s gustem svůj black metal, šla vhodně na ruku. Pódiově nedisponují takovou teatrálností jako hlavní hvězda večera, avšak i v „civilu“ se jim podařilo vytvořit zajímavé obrazy. Bohužel je pro mě trochu narušoval svým vystupováním kytarista říkající si trochu paradoxně Static, který hýřil pohybem. V průběhu písní ho bavilo si jít hezky na kraj pódia pro trochu podpory a potlesku od lidí, ale když to začal dělat vcelku pravidelně, tak už jsem se začal koukat kolem sebe, jestli jako fakt. Nemyslím si, že by se to k hudbě Mord’A’Stigmata nějak hodilo, ale budiž. Naštěstí je důležitější hudební přednes.

Zprvu mě až překvapilo, jak uklidňujícím dojmem na mě jejich hudba působí, a kolik z celkového času se vlastně jednalo o black metal. Ve chvílích, kdy jsem si říkal, že už by tomu neuškodila nějaká změna a trochu ostřejší výjezd, rázem nějaký nastal. Vystoupení mělo patřičnou gradaci a vlastně to celé skončilo ve chvíli, kdy mě to bavilo nejvíce. Na natahování nebyl čas a šlo se prodávat merch za pultík. Mord’A’Stigmata ale zaujali a k jejich tvorbě se budu vracet.

Když zahlásily žestě, přišli na řadu Imperial Triumphant. Prostor před pódiem trochu zhoustl, ale stále ne nijak závratně. Návštěvnost nebyla kdovíjaká. V pohodě se šlo dostat dle libosti dopředu, odkud bylo po nástupu kytaristů na plac vidět přes zlatavé masky, jak koulí očima. Kromě těchto okras na hlavách byli oblečeni v černých hábitech s kápěmi, ale jinak toho mimo občasného nasvícení a mlhy z hlediska pokoukání moc nenabídli, čímž mírně zklamali. Nějaká odpudivější atmosféra by se k této hudbě hodila i vizuálně.

Koncert se opíral hlavně o nové album, přičemž se začalo se „Swarming Opulence“ a pokračovalo následujícími kusy. Imperial Triumphant hráli ve třech, žádný ansámbl s sebou netáhli, takže veškeré ty jazzové vyhrávky byly pouze pouštěny ze samplů a oproti albu působily trochu upozaděně. O to více se borci museli spoléhat na svůj vlastní um. Výkon stál především na bubeníku Grohowskim, podle jehož rytmů jsem se v tom libém chaosu nejčastěji orientoval. Kytary a jejich nejrůznější pazvuky přidávaly na výsledném dojmu a skladby měly i naživo šmrnc. Basák Blanco použil lahváč Chotěboře, aby pořádně protáhnul hmatník nástroje, jindy zase Ilya zakroutil kytarou, takže toho skřípání a hulákání bylo dost, a znělo to dobře.

Imperial Triumphant

Vrcholem vystoupení pro mě bylo přehrání „Chernobyl Blues“. Už její klidný úvod mě dostal a gradace k závěrečnému masakru měla sílu i bez nesnesitelného ryku Yoshiko. Trhalo to na kusy a přesně to jsem chtěl. Komunikaci s publikem rovněž obstarávaly pouštěné vzorky – v úvodu a na konci, kdy promluvila jakási žena umělým hlasem robota. Po prvním uklonění nastal přídavek a pak už opravdu konec a alou prodávat zboží. Uteklo to rychle, klidně bych snesl ještě pár minut, ale i tak odcházím spokojený.

Jestliže jsem byl trochu zklamaný z pódiové prezentace Imperial Triumphant, přestože ty masky jsou parádní, hudební představení to vynahrazovalo. Sice se musely používat samply, ale před umem tria a jeho schopnosti se v té divnosti vyznat se musí smeknout. Představy o upadajícím New Yorku mám při poslechu „Vile Luxury“ o něco živější, ale atmosféru to i tak mělo a v kombinaci s Mord’A’Stigmata se jednalo o velice zdařilý koncertní večer.


Koncertní eintopf – duben 2019

Marduk, Valkyrja, Attic

H.:
1. Jaye Jayle – Praha, 16.4. (event)
2. Author & Punisher, Lingua Ignota, V0nt – Praha, 22.4. (event)
3. Claudio Simonetti’s Goblin – Praha, 13.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Marduk, Valkyrja, Attic – Ostrava, 14.4. (event)
2. Eternal Noise Misery vol. 2 – Praha, 28.4. (event)
3. Monolithe, Abyssic, The Tower – Praha, 15.4. (event)

Cnuk:
1. Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata – Praha, 25.4. (event)
2. Cult of Fire, Lamia Vox – Praha, 5.4. (event)

Dantez:
1. Marduk, Valkyrja, Attic – Ostrava, 14.4. (event)
2. Jaye Jayle, Or – Brno, 15.4. (event)
3. Author & Punisher, Lingua Ignota, V0nt – Praha, 22.4. (event)

H.

H.:

Deska „No Trail and Other Unholy Paths“ byla jedním z černých koňů loňska a nakonec mě strhla takovým způsobem, až jsem ji umístil i na čtvrté místo celoročního shrnutí. Za čímž si vlastně stále stojím. Návštěva pražského koncertu na strahovské Sedmičce je tedy prakticky povinnost. Když prohlásím, že v tomhle vidím jeden z nejočekávanějších koncertů dosavadního průběhu roku i toho, co už je potvrzené do nejbližší budoucnosti, asi bude jasné, že čekám hodně.

Ujít si určitě nenechám ani Author & Punisher. Jednou už jsem tuhle industriální rychtu viděl a bylo to skvělé, takže s opáčkem nebudu váhat a vám bych radil to samé. Sice bych byl radši, aby se za vstup platilo, aby dorazili pouze ti, které to skutečně zajímá, ale na druhou stranu, steampunkové prostředí holešovického Crossu by mohlo s tvorbou Tristana Shonea docela ladit. Každopádně i tady se těším fest.

Nakonec i do třetice půjde o koncert, jejž bych se nebál označit za povinnost. Staré italské horory mám po čertech rád a s oblibou tvrdím, že v určitém období, kdy byli mistři jako Lucio Fulci nebo Dario Argento na vrcholu svých tvůrčích sil, se v Itálii točily nejlepší horory vůbec. Kromě specifické atmosféry mimo jiné dále vynikaly i působivými soundtracky, o něž se v mnoha případech postarala kapela Goblin. Jejich skladby k bijákům jako „Suspiria“, „Profondo rosso“ nebo „Dawn of the Dead“ jsou nesmrtelné a patří mezi mé nejhranější soundtracky vůbec. Není co řešit, ani tohle nelze minout.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Marduk se brzy vypraví na další tažení Evropou a tentokrát se zastaví v Brně, Bratislavě a Ostravě. Mě dle okolností čeká jedna z posledních dvou zmíněných. Marduk a Valkyrja byli před pár roky naživo hodně fajn, takže se o kvalitně strávený večer nebojím, ale víc se těším, jak naživo vyzní „vykrádačka“ Mercyful FateAttic.

Cajzly by také mohlo zajímat, že v Eternii zahrají na konci měsíce Undergang, Gospel of the Future nebo Lycanthropy, případně o něco dříve ve Vopici Monolithe.

Cnuk

Cnuk:

Už za pár dní v pražském klubu Underdogs’ vystoupí Cult of Fire a Lamia Vox. Akce už je vyprodaná, takže tohle doporučení přichází tak trochu s křížkem po funuse, ale stejně o tomhle každý, kdo chce, dávno ví. Já mám na Cult of Fire docela smůlu, a ani nyní je neuvidím.

Naopak stále dostupný je koncert Imperial Triumphant a Mord’A’Stigmata, konající se 25. 4. ve stejném doupěti. Loňská deska „Vile Luxury“ od prvně jmenovaných má určitě něco do sebe a stále se k ní rád vracím. Novinka Mord’A’Stigmata pojmenovaná „Dreams of Quiet Places“ je za dveřmi a z ukázek zní solidně. Z toho mi vychází slušné spojení. Netuším, jak jsou na tom borci s živou prezentací, ale tenhle chaos mě naživo dost láká, tak uvidíme.

Dantez

Dantez:

Ostravská zastávka Marduk bude pravděpodobně jediným zásadnějším koncertem, na který v dubnu zavítám. Těm, kdo to mají blízko, ale novější tvorbě Marduk nehoví, bych to pravděpodobně doporučil taky. Vokální kreace a všeobecný zápal Mortuuse za to totiž sám o sobě určitě stojí. Co vím, tak živé výkony předskokanů Valkyrja jsou konzistentně kvalitní stejně jako jejich black metal z klasické švédské školy. Není tudíž moc co řešit.

Jaye Jayle

Brňákům doporučím si při pondělku zaběhnout do Kabinetu Múz, kde Jaye Jayle předvedou svůj dark folk oplývající ozvěnami Nicka Cavea, Leonarda Cohena nebo Marka Lanegana. Loňská deska byla více než vydařená a materiál z ní musí v malém potemnělém klubu fungovat skvěle. Podobný zvuk se mimo Prahu v Česku moc neslyší. Proto bych jako místní ani chvíli neváhal.

V poslední třetině měsíce přiveze do Prahy Tristan Shone svá industriální udělátka, na kterých pravděpodobně vymlátí většinu věcí z posledního alba „Beastland“. Pokud o návštěvě akce váháte, mrkněte na Shoneovu artilerii třeba tady. Stejný zvukově-inženýrský zážitek vám jen tak někdo nenabídne. Už jen proto by byla škoda Author & Punisher prosrat.


Imperial Triumphant – Vile Luxury

Imperial Triumphant - Vile Luxury

Země: USA
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Gilead Media / The Alchemy Lab Records

Tracklist:
01. Swarming Opulence
02. Lower World
03. Gotham Luxe
04. Chernobyl Blues
05. Cosmopolis
06. Mother Machine
07. The Filth
08. Luxury in Death

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Perfect World Productions

Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já.

Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících houkaček. „Vile Luxury“ nabízí jiné obrazy. Opět ryze americké, alespoň tak jak mi je zprostředkovaly díla slavných romanopisců, avšak místo městských monumentů vidím opulentně-dekadentní bankety rozežrané smetánky zcela netečné vůči marasmu okolní společnosti. Něco jako večírek z „Velkého Gatsbyho“ optikou Davida Lynche za drogového dojezdu. K poslechu a předávkování hraje big band místního blázince v černých hábitech se zlatými maskami.

Poslech „Vile Luxury“ je do jisté míry zajímavé dobrodružství. Co se týče metalové tváře, kapela se opět drží výraziva avantgardního death metalu vycházejícího z Gorguts a Deathspell Omega, ovšem členové se také nikdy netajili svou zálibou v jazzu nebo moderní klasice a tentokrát tyto prvky hrají mnohem větší roli než dřív.

Imperial Triumphant tlačí na pilu seč to jde a výsledkem je samoúčelná, temná metalová avantgarda. Ovšem skutečně pamětihodných momentů je tady dle mého názoru minimum. Jistou emoční odezvu jsem cítil například, když se do mikrofonu opřela Yoshiko OharaBloody Panda, jsou tu i nějaké kytarové nápady, které dokáží navodit neklid tak známý z poslechů „Abyssal Gods“, a určitě lze nalézt více pasáží, které jsou prostě zvrácené. Jak jsem naznačil výše, je fajn si „Vile Luxury“ pustit na sluchátkách a „intelektuálně“ se s tím chaosem popasovat, avšak po jisté době, kdy už mě ve zvukových kolážích nemohlo nic překvapit, jsem si jen potvrdil svůj pocit, jak prázdné album vlastně je.

Frontman Ilya se nechal dříve slyšet, že je schopný vyhodit i jinak dobré riffy, protože nejsou pro Imperial Triumphant dost divné, ale zde to s dosažením vidiny hudebního zla úplně nevyhrál, protože když si vezmeme zmíněné Deathspell Omega, Gorguts anebo třeba i Šostakoviče a Pendereckého, tak ti všichni dovedli i do svých nejkrutějších brutalit narvat silné melodie, jež v samém důsledku umocnily sílu a „mindfuck“ kompozic. Něco podobného se Imperial Triumphant dařilo na minulé desce, tady převážně selhávají. Poslech „Abyssal Gods“ zkrátka ve mně prostě něco zanechal, něco mi dal. O „Vile Luxury“ tohle říct nemůžu.

Imperial Triumphant

Jako bych zas viděl Trierova „Antikrista“. Boří se hranice, člověk se kolikrát nestačí divit, co to vlastně vidí, ale po skončení je taky zřejmé, že film je vlastně vyumělkovaná „blbost“. Ne jako „Zvrácený“ od Noého, který jde do filmařských extrémů mnohdy podobně, ale po skončení sedím ještě hodinu s vykulenýma očima, rozrušený a zcela přesvědčený, že přítelkyně už nikdy nikam sama v noci nepůjde.

Nový Imperial Triumphant za pár poslechů rozhodně stojí pro svou unikátnost a nesporné dovednosti, ať už instrumentální nebo kompoziční, kterými členové vládnou. To se počítá a cení. Ale jinak mě „Vile Luxury“ svým obsahem spíše zklamalo. Také trochu lituji, že jsem desce věnoval takovou spoustu času, když jsem pochyboval o svém úsudku a domníval se, že mi něco zásadního asi uniká. Neuniká, „Vile Luxury“ skutečně není taková pecka, jak se zdá nebo jakou mělo být.


Redakční eintopf – červenec 2018

Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
Nejočekávanější deska měsíce:
Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator


H.:
1. Runespell – Order of Vengeance
2. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
3. Decline of the I – Escape

Zajus:
1. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
2. Between the Buried and Me – Automata II
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Onotius:
1. Obscura – Diluvium
2. Immortal – Northern Chaos Gods
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Metacyclosynchrotron:
1. Imperial Triumphant – Vile Luxury
2. Burial Invocation – Abiogenesis
3. Dispirit – Enantiodromian Birth

Cnuk:
1. Axis of Despair – Contempt for Man
2. Bongripper – Terminal

H.

H.:

Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…

Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.

Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.

Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.

Zajus

Zajus:

Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven„Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.

Onotius

Onotius:

V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.

Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.

Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.

Deafheaven

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.

Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.

V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.

Daron Malakian and Scars on Broadway

Cnuk

Cnuk:

V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).

Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.


Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Imperial Triumphant – Inceste

Imperial Triumphant - Inceste

Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Redefining Darkness Records

Hrací doba: 21:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Imperial Triumphant je svým způsobem docela divná kapela. Ani ne tak stylově (ačkoliv pro někoho jistě i tímhle způsobem), jako spíš tím, jak rozdílně na mě jejich počiny působí. Anebo jinými slovy – však proč se diplomaticky schovávat za eufemismy – jak nevyrovnaná jejich tvorba je.

Ze všeho, co jsem z produkce těchto Američanů doposud slyšel, byl cítit velký potenciál i hudební myšlenka – (záměrnému) chaosu navzdory. Nicméně ne vždy to bylo to pravé ořechové a u většiny nahrávek jsem cítit nějaké rezervy, cosi mi tam chybělo. Až s poslední deskou „Abyssal Gods“ se Imperial Triumphant konečně trefili do černého a byla to krásně odporná fašírka ušních bubínků. Avantgardní chaotický black metal vysokých (byť stále ne nejvyšších) kvalit, prostě paráda.

Jen rok a dva měsíce Imperial Triumphant trvalo, než přišli s kůží na trh prostřednictvím dalšího počinu, tentokráte minialba. EP dozajista jitří pozornost už jen svým obalem a názvem „Inceste“, které toho v kombinaci se stylem kapely slibují hodně. Nicméně ve finále… no, co do hudební stránky z toho mám obdobný pocit jako z předchozího EP „Goliath“ (2013). Ve své podstatě je to velice chytře vystavěný hnus, ale pocitově mi tam něco chybí. Nijak si nestěžuji na to, že se není moc čeho chytit – to se vzhledem k minulosti Imperial Triumphant dalo čekat, že to nebude nijak lehký poslech, s tím jsem do toho i šel. K úplné spokojenosti mi však na „Inceste“ cosi schází.

Některé momenty EP jsou ale i přesto bezesporu zajímavé. Každá ze tří standardních skladeb (úvodní „Libertine“ je jen intro) obsahuje mocně zvrhlé momenty. Třeba závěr „Kaleidoscopic Orgies“ se velmi povedl stejně jako trýznivé finále „Breath of Innocence“. O tom se nikdo nepře. Zdá se mi však, jako by už Imperial Triumphant nedokázali udělat ten poslední krok navíc a nad lámanými chaotickými kytarami neuměli přistavit nějakou tu přidanou hodnotu, jež by tomu dodala onu třešničku na dortu. Schází ten přesah, bez něhož se Američané prostě nemohou dotáhnout do pozice konkurenceschopné špičkám daného subžánru. A to je škoda, jelikož si myslím, že Imperial Triumphant mají na víc, než aby byli jenom další obyčejnou továrnou na krkolomné blackové riffy.

Nicméně i navzdory tomu, co padlo, je „Inceste“ stále slušná práce, která určitě nepatří k průměru a která by snad za tu koupi i stála – kdyby to nevyšlo jen ve stokusovém nákladu, jenž byl vyprodán zmrdsky rychle. Tak či onak, pravidelně se zrovna k téhle nahrávce vracet asi nebudu, ale rozhodně budu dále sledovat budoucí kroky Imperial Triumphant. Stále jsem přesvědčen, že „Abyssal Gods“ nebyl strop a že to tahle čtveřice zvládne ještě sugestivněji.


Imperial Triumphant – Abyssal Gods

Imperial Triumphant - Abyssal Gods
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. From Palaces of the Hive
02. Abyssal Gods
03. Dead Heaven
04. Celestial War Rape
05. Opposing Holiness
06. Krokodil
07. Twins
08. Vatican Lust
09. Black Psychedelia
10. Metropolis

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

V posledních letech se po vzoru formací jako Blut aus Nord či Deathspell Omega hodně rozmohla jedna specifická větev avantgardního black metalu, jež se zdánlivě vydala zcela opačným směrem, než kam směřovala úplně původní podoba black metalu. Namísto jednoduché, mnohdy téměř až primitivní formy a jakési neotesané aury primordiální animálnosti přišly kapely tohoto druhu s pojetím black metalu, který je naopak vysoce komplikovaný, technický a namísto sice triviálních, zato však mrazivých riffů nabízí riffy, které jsou naopak vysoce technické, lámané a celý hudební projev je spíše složitý a vyvolává dojem nezřízeného chaosu.

Přesně do takové sorty se řadí rovněž Američané, kteří si říkají Imperial Triumphant. Ti mají za sebou už několik let hraní, řádku neřadových počinů (z nichž nejvíc za pozornost stojí asi EP „Goliath“ z roku 2013) a jednu dlouhohrající desku „Abominamentvm“ z roku 2012 (jež v červnu 2014 vyšla doplněná o songy z „Goliath“ znovu pod názvem „Shrine to the Trident Throne“ a s jiným přebalem). Letos si Imperial Triumphant nachystali další počin, jímž je druhé regulérní album, jehož název zní „Abyssal Gods“

Přestože Imperial Triumphant hrají avantgardní metal, jejich projev není vyloženě originální. Na předcházejících počinech byl vliv dvou výše zmiňovaných tahounů téhle formy black metalu v muzice Američanů znatelný a vzhledem k tomu, že na „Abyssal Gods“ svůj nijak výrazně nezměnili a pokračují v nastolené cestě, je asi docela zřejmé, že je onen vliv cítit i na novince. Jeden znatelný rozdíl však v hudbě Imperial Triumphant přece jen je – zatímco obě jmenované francouzské veličiny avantgardního black metalu ten svůj chaos koření nadpozemskými melodiemi, Američané tak nečiní a vesměs se soustředí čistě jen na chaotické proudy lámaných kytar. Nějaké umírněnější momenty se sice tu a tam najdou, příkladně třebas začátek „Opposing Holiness“ a samozřejmě i mezihry „Celestial War Rape“ a „Vatican Lust“ (zato outro „Metropolis“ je zase docela divočina, byť ne black metalová), nicméně většinu času si Imperial Triumphant libují v chaosu.

Podobně tomu bylo i na minulých nahrávkách, přesto mezi nimi a novinkou vidím jeden podstatný rozdíl. Ačkoliv byly starší věci dobré a hudebně poměrně zajímavé, pocitově mi tam stále cosi nepojmenovatelného nesedělo a zdálo se mi, jako kdyby to ještě nebylo úplně ono a že by to mohlo být ještě lepší… výborně to bylo slyšet třeba na „Goliath“, na němž se nacházelo 13 minut formálně skvělé muziky, ale trochu se ten poslech táhnul, jakkoliv se mi to vlastně líbilo. Nedokážu říct, co přesně se na „Abyssal Gods“ změnilo a co Imperial Triumphant udělali jinak, ale tentokrát mám konečně pocit, že si všechno sedlo na správné místo a planety jsou ve správné konstelaci, protože nyní již nemám to nutkání si vnitřně říkat, že tomu ještě něco schází – na „Abyssal Gods“ mi to neschází, protože novinka mi zní tak, jak jsem si u předcházejících počinů říkal, že by to mělo znít.

Hádám, že po minulém odstavci ani nikoho z vás nijak zvlášť nepřekvapím prohlášením, že „Abyssal Gods“ tím pádem považuji za dosavadní vrchol tvorby Imperial Triumphant. Jakkoliv je cítit, kde Američané (nejspíš) hledali inspiraci, jejich nejnovější deska je jednoduše výtečný avantgardní black metal… jasně, je pravda, že do skutečné geniality vůdčích formací tohoto subžánru (konkrétní jména lze opětovně hledat v prvním odstavci) jim ještě něco zbývá, ale i tak je jejich letošní nahrávka po čertech silná. Ačkoliv album jede v prvotřídní kvalitě celou svou délku, na důkaz svého tvrzení bych si dovolil vypíchnout dvě konkrétní skladby, jež se pro mě osobně staly vrcholy „Abyssal Gods“.

První z nich je určitě osmiminutové zlo „Krokodil“, což je možná dosud nejpůsobivější věc, jakou dali Imperial Triumphant dohromady. Na první poslech se sice nemusí tvářit, že by nějak extrémně vybočovala ze zbytku (což není nic překvapivého, protože při prvním poslechu se v tom člověk lehce ztrácí – co si budeme povídat, pořád je to chaotický black metal), ale ve skutečnosti je zajímavě strukturovaná, a zatímco v ostatních písních kapela povětšinou sází na konstantní nátlak, v „Krokodil“ se Imperial Triumphant nezalekli postupného gradování kompozice od atmosférické první půle až po následné kytarové zmatky ve středním tempu, včetně jedné skutečně lahůdkové pasáže se šílenými baskytarovými eskapádami. Druhým vrcholem je pak předposlední „Black Psychedelia“ s ohromně mocným rozjezdem, v němž opětovně ničí téměř až godfleshovsky nahulená baskytara, aby se následně song přeléval z chaosu do atmosféry a zase zpátky.

Každopádně, „Abyssal Gods“ je dle mého skromného názoru skvělé album. Sice ve svém specifickém stylu nepatří na nejvyšší piedestal, protože na něm si přece jen bez obav hoví jiná jména, ale i tak tohle jistě stojí za slyšení. Jak již padlo, na první poslech se to určitě tvářit nepřístupně, což ostatně takřka přímo plyne už jen z té hudební formy, do jaké se Imperial Triumphant pustili, ale jakmile se člověk v tom labyrintu začne trochu orientovat, najde nahrávku, k níž stojí za to se vracet i s odstupem. Za mě rozhodně palec nahoru.