Archiv štítku: Imperial Triumphant

Behemoth: live-stream

5. září budou Behemoth streamovat koncert a chcou za to 14 éček. K dispozici budou dvě verze vystoupení. Jedna klasicky sestříhaná režisérem a druhá, kde si můžete sami přepínat mezi kamerami. Jako „předskokani“ vystoupí Imperial Triumphant a jejich set by měl být k vidění i klasicky na YouTube. Nergal jinak pravil, že „będzie rytuał, będzie świętokradztwo“, protože jacci budou napierdalac někde před kostelem.


Redakční eintopf – červenec 2020

Obskuritatem – Hronika iz mraka

H.:
1. Obskuritatem – Hronika iz mraka
2. Khthoniik Cerviiks – Æequiizoiikum
3. Amargor – Fins a reeixir dins la claror de l’amargor

Metacyclosynchrotron:
1. Obskuritatem – Hronika iz mraka
2. Khthoniik Cerviiks – Æequiizoiikum
3. Spirit Possession – Spirit Possession

Cnuk:
1. Imperial Triumphant – Alphaville
2. Protomartyr – Ultimate Success Today
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned

Dantez:
1. Jonathan Bree – After the Curtains Close
2. Fontaines D.C. – A Hero’s Death
3. Shezmu – À travers les lambeaux

H.

H.:

Bosenské zlo Obskuritatem bude samozřejmě povinnost. Minulá deska „U kraljevstvu mrtvih…“ se mi zdála skvělá a její vinylovou verzi jsem svého času docela intenzivně sháněl, takže s poslechem „Hronika iz mraka“ nebudu moc otálet. Vypuštěný song slibuje, že novinka by měla taky stát za to, takže volba číslo jedna je tentokrát jasná.

K poslechu „Æequiizoiikum“ od Khthoniik Cerviiks jsem se ještě nedokopal, přestože promo verze se mi na disku válí už nějakou dobu, ale ujít si to nenechám, to je snad jasné. Kór když předešlá řadovka vyšla už před pěti roky.

Na závěr to střelím trochu od boku a pošlu hlas katalánskému projektu Amargor. Letošní demo „Cilicis fragmenten el que queda d’un“ nebylo žádný zázrak a možná se až moc schovávalo za nečitelný zvuk, ale nějaký potenciál se v něm dal slyšet. Ukázky z nadcházejícího debutu „Fins a reeixir dins la claror de l’amargor“ mi znějí slibně a baví mě i jejich sound čitelného kanálu, tak snad to bude fungovat i celé.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Když vidím černobílý rádoby xeroxovaný obal, z repráků se line šum a sólista tam vyje cosi o upírech, tak si myslím něco o debilech a kroutím hlavou, že tyhle mrdky vůbec někdo vůbec vydává (a poslouchá). Jenže Obskuritatem jsou regulérní zlo a kvalitní black metal ve své nejryzejší podobě, takže „Hronika iz mraka“ si nemůžu nechat ujít. K oběma dosud vydaným deskám se navíc rád vracím a kapela vlastně podnítila můj zájem o bosenskou blackovou scénu. Dalším důvodem budiž, že „Veritas et violentiam“ od (pravděpodobně spřízněných) Malevolum pro mě zůstává jednou z nejsilnějších věcí, co jsem letos slyšel, a tak doufám, že i noví Obskuritatem zaujmou podobně.

Z druhotiny Khthoniik Cerviiks jsme prozatím docela nesvůj, ale vzhledem ke kvalitě dřívějších nahrávek a parádnímu koncertu na Never Surrender se k „Æequiizoiikum“ snažím pravidelně vracet a odkrývat jeho zákoutí. Stále totiž platí, že kapela má prostředky, jak oslovit náročné i vybíravé posluchače bez ohledu na to, zda jsou tím míněni kovaní fundamentalisté nebo vyzobávači, kteří hledají něco spešl napříč žánry.

No, a nové Spirit Possession sjedu a doporučím z prostého důvodu: Ukázka smrděla výraznou inspirací Negative Plane. Pro někoho bude rovněž významné, že stejnojmenný debut vychází u Profound Lore.

Cnuk

Cnuk:

„Alphaville“ od Newyorčanů Imperial Triumphant je jasnou záležitostí. Tady mám očekávání hodně vysoká. Minulé „Vile Luxury“ bylo výborné a následující koncert v Underdogs’ rovněž tak. O tom, že patří mezi nejzajímavější jména v dnešním metalu, nemám pochyb. Navazovat na „Vile Luxury“ asi nebude lehké, ale když se jim tenkrát podařilo překonat i „Abyssal Gods“, tak proč by něco podobného nemohli zopakovat také teď?

Další velké věci očekávám od alba „Ultimate Success Today“ z dílny Protomartyr. Po vydání posledního EPčka „Consolation“ jsem jim pro příště prorokoval zásadní desku. Nyní se tedy ukáže, jak to všechno bude. Jejich dráha má doposavad vzestupnou tendenci; bude „Ultimate Success Today“ jejím vrcholem?

Třetí příčku věnují už o něco zapadlejší libůstce. Tou je nová porce shnilého death metalu od Bastard fucking Priest. „Vengeance… of the Damned“ bude sice jenom krátkohrající počin o čtyřech skladbách, ale i tak se moc těším. Jejich poslední řadovku „Ghouls of the Endless Night“ jsem svého času drtil pořád dokola, a tak doufám, že novinka bude podobný, byť o něco kratší výplach.

Obskuritatem

Dantez

Dantez:

Momentálně se nejvíce těším na druhou desku od chamberpopového bezksichtu, Jonathana Breeho. Tato podivnost se na netu před pár lety proflákla singlem „You’re So Cool“, který má ke dnešku na YouTube už okolo 17 miliónů shlédnutí. Ostatní tracky už tak silně nerezonovaly, čemuž se trochu divím, protože se co do kvality i stylovosti zmíněnému hitu vyrovnávají. Soudě dle nových singlů tomu nebude jinak ani na „After the Curtains Close“. Pro fanoušky podivných popových výstřelků opředených noirovým fluidem by mělo jít o povinnost.

Zajímavě se tváří i druhá deska „A Hero’s Death“ od irských Fontaines D.C. Loňský debut smrděl potenciálem, kapelu však brzdil nedostatek nápadů a příliš okaté přebírání trademarků od nejzásadnějších post-punkových těles. Pokud budou Fontaines D.C. na novince svéráznější, klidně by se mohli vyšvihnout na soudobou špici žánru mezi kapely jako Protomartyr nebo Idles. Titulní skladba naznačuje, že by se tak mohlo stát.

Určitě otočím i debut kanadské zloby Shezmu. Předchozí materiál jsem slyšel jen zběžně – celkem mě sral zvuk. Byl sice příjemně zatuchlý, materiálu však ubíral na kýžené hutnosti. Na „À travers les lambeaux“ je produkce vytříbenější a s hudbou, která zní jako variace na Bölzer s větším zápalem pro death metal po vzoru Incantation, souzní podstatně lépe.


Imperial Triumphant: detaily o novince

Imperial Triumphant prozradili další detaily o své nadcházející desce „Alphaville“, která vyjde 31. července u Century Media, konkrétně tracklist a obal. Obojí samozřejmě následuje.

01. Rotted Futures 02. Excelsior 03. City Swine 04. Atomic Age 05. Transmission to Mercury 06. Alphaville 07. The Greater Good 08. Experiment (Voivod cover; bonus) 09. Happy Home (The Residents cover; bonus)

Imperial Triumphant - Alphaville


Redakční eintopf – speciál 2019: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

Artwork roku:
Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:
Black Midi

Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin

Koncert roku:
1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019
2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019
3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
2. The Lighthouse
3. Gisaengchung

Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů

Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Top5 2019:

1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.

2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.

3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.

4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits

K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.

5. Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.

Ceremony of Silence

2. Ceremony of Silence – Oútis

Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.

3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“ Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.

Neřadový počin roku:

1. Bölzer – Lese Majesty

Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.

Bölzer

2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.

3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.

Artwork roku:

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:

Black Midi

O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…

Shit roku:

Mötley Crüe – Like a Virgin

Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.

Koncert roku:

1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019

Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.

Imperial Triumphant

2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019

Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.

3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.

Videoklip roku:

Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.

Film roku:

1. Once Upon a Time in Hollywood

Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.

2. The Lighthouse

„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.

Gisaengchung

3. Gisaengchung

Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.

Potěšení roku:

počet navštívených klubových koncertů

Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Zklamání roku:

neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson„The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.

Zhodnocení roku:

Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.

Tomb Mold


Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Imperial Triumphant, Mord'A'Stigmata

Datum: 25.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata

Dobré vzpomínky na vystoupení Zhrine v pražském klubu Underdogs’ a samozřejmě také poslední opus „Vile Luxury“ mě nemusely zvlášť dlouho přemlouvat k účasti na koncertu Imperial Triumphant. V Underdogs’ mě tenkrát překvapila dobrá atmosféra a zejména zvládnuté ozvučení, kde nehrozilo, že se nástroje slijí dohromady, jako je to u podobně laděných kapel bohužel poměrně časté. Funkci předkapely plnili polští Mord’A’Stigmata, kteří mají venku čerstvou novinku „Dreams of Quiet Places“ a rovněž tak slibovali silný zážitek.

Příchod do podzemí jsem si načasoval tak akorát, jelikož zanedlouho už spustil první chod. K Mord’A’Stigmata jsem přistupoval jakožto člověk jednou plně obeznámený s poslední deskou „Dreams of Quiet Places“ a několika nahodilými poslechy starší tvorby, pro alespoň částečnou přípravu. V podstatě mě mohli jen překvapit. Již tradičně prostor během setu vyplňovala mlha, jež tak atmosférické, až post-rockové hudbě, kterou Mord’A’Stigmata ozvláštňují s gustem svůj black metal, šla vhodně na ruku. Pódiově nedisponují takovou teatrálností jako hlavní hvězda večera, avšak i v „civilu“ se jim podařilo vytvořit zajímavé obrazy. Bohužel je pro mě trochu narušoval svým vystupováním kytarista říkající si trochu paradoxně Static, který hýřil pohybem. V průběhu písní ho bavilo si jít hezky na kraj pódia pro trochu podpory a potlesku od lidí, ale když to začal dělat vcelku pravidelně, tak už jsem se začal koukat kolem sebe, jestli jako fakt. Nemyslím si, že by se to k hudbě Mord’A’Stigmata nějak hodilo, ale budiž. Naštěstí je důležitější hudební přednes.

Zprvu mě až překvapilo, jak uklidňujícím dojmem na mě jejich hudba působí, a kolik z celkového času se vlastně jednalo o black metal. Ve chvílích, kdy jsem si říkal, že už by tomu neuškodila nějaká změna a trochu ostřejší výjezd, rázem nějaký nastal. Vystoupení mělo patřičnou gradaci a vlastně to celé skončilo ve chvíli, kdy mě to bavilo nejvíce. Na natahování nebyl čas a šlo se prodávat merch za pultík. Mord’A’Stigmata ale zaujali a k jejich tvorbě se budu vracet.

Když zahlásily žestě, přišli na řadu Imperial Triumphant. Prostor před pódiem trochu zhoustl, ale stále ne nijak závratně. Návštěvnost nebyla kdovíjaká. V pohodě se šlo dostat dle libosti dopředu, odkud bylo po nástupu kytaristů na plac vidět přes zlatavé masky, jak koulí očima. Kromě těchto okras na hlavách byli oblečeni v černých hábitech s kápěmi, ale jinak toho mimo občasného nasvícení a mlhy z hlediska pokoukání moc nenabídli, čímž mírně zklamali. Nějaká odpudivější atmosféra by se k této hudbě hodila i vizuálně.

Koncert se opíral hlavně o nové album, přičemž se začalo se „Swarming Opulence“ a pokračovalo následujícími kusy. Imperial Triumphant hráli ve třech, žádný ansámbl s sebou netáhli, takže veškeré ty jazzové vyhrávky byly pouze pouštěny ze samplů a oproti albu působily trochu upozaděně. O to více se borci museli spoléhat na svůj vlastní um. Výkon stál především na bubeníku Grohowskim, podle jehož rytmů jsem se v tom libém chaosu nejčastěji orientoval. Kytary a jejich nejrůznější pazvuky přidávaly na výsledném dojmu a skladby měly i naživo šmrnc. Basák Blanco použil lahváč Chotěboře, aby pořádně protáhnul hmatník nástroje, jindy zase Ilya zakroutil kytarou, takže toho skřípání a hulákání bylo dost, a znělo to dobře.

Imperial Triumphant

Vrcholem vystoupení pro mě bylo přehrání „Chernobyl Blues“. Už její klidný úvod mě dostal a gradace k závěrečnému masakru měla sílu i bez nesnesitelného ryku Yoshiko. Trhalo to na kusy a přesně to jsem chtěl. Komunikaci s publikem rovněž obstarávaly pouštěné vzorky – v úvodu a na konci, kdy promluvila jakási žena umělým hlasem robota. Po prvním uklonění nastal přídavek a pak už opravdu konec a alou prodávat zboží. Uteklo to rychle, klidně bych snesl ještě pár minut, ale i tak odcházím spokojený.

Jestliže jsem byl trochu zklamaný z pódiové prezentace Imperial Triumphant, přestože ty masky jsou parádní, hudební představení to vynahrazovalo. Sice se musely používat samply, ale před umem tria a jeho schopnosti se v té divnosti vyznat se musí smeknout. Představy o upadajícím New Yorku mám při poslechu „Vile Luxury“ o něco živější, ale atmosféru to i tak mělo a v kombinaci s Mord’A’Stigmata se jednalo o velice zdařilý koncertní večer.


Koncertní eintopf – duben 2019

Marduk, Valkyrja, Attic

H.:
1. Jaye Jayle – Praha, 16.4. (event)
2. Author & Punisher, Lingua Ignota, V0nt – Praha, 22.4. (event)
3. Claudio Simonetti’s Goblin – Praha, 13.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Marduk, Valkyrja, Attic – Ostrava, 14.4. (event)
2. Eternal Noise Misery vol. 2 – Praha, 28.4. (event)
3. Monolithe, Abyssic, The Tower – Praha, 15.4. (event)

Cnuk:
1. Imperial Triumphant, Mord’A’Stigmata – Praha, 25.4. (event)
2. Cult of Fire, Lamia Vox – Praha, 5.4. (event)

Dantez:
1. Marduk, Valkyrja, Attic – Ostrava, 14.4. (event)
2. Jaye Jayle, Or – Brno, 15.4. (event)
3. Author & Punisher, Lingua Ignota, V0nt – Praha, 22.4. (event)

H.

H.:

Deska „No Trail and Other Unholy Paths“ byla jedním z černých koňů loňska a nakonec mě strhla takovým způsobem, až jsem ji umístil i na čtvrté místo celoročního shrnutí. Za čímž si vlastně stále stojím. Návštěva pražského koncertu na strahovské Sedmičce je tedy prakticky povinnost. Když prohlásím, že v tomhle vidím jeden z nejočekávanějších koncertů dosavadního průběhu roku i toho, co už je potvrzené do nejbližší budoucnosti, asi bude jasné, že čekám hodně.

Ujít si určitě nenechám ani Author & Punisher. Jednou už jsem tuhle industriální rychtu viděl a bylo to skvělé, takže s opáčkem nebudu váhat a vám bych radil to samé. Sice bych byl radši, aby se za vstup platilo, aby dorazili pouze ti, které to skutečně zajímá, ale na druhou stranu, steampunkové prostředí holešovického Crossu by mohlo s tvorbou Tristana Shonea docela ladit. Každopádně i tady se těším fest.

Nakonec i do třetice půjde o koncert, jejž bych se nebál označit za povinnost. Staré italské horory mám po čertech rád a s oblibou tvrdím, že v určitém období, kdy byli mistři jako Lucio Fulci nebo Dario Argento na vrcholu svých tvůrčích sil, se v Itálii točily nejlepší horory vůbec. Kromě specifické atmosféry mimo jiné dále vynikaly i působivými soundtracky, o něž se v mnoha případech postarala kapela Goblin. Jejich skladby k bijákům jako „Suspiria“, „Profondo rosso“ nebo „Dawn of the Dead“ jsou nesmrtelné a patří mezi mé nejhranější soundtracky vůbec. Není co řešit, ani tohle nelze minout.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Marduk se brzy vypraví na další tažení Evropou a tentokrát se zastaví v Brně, Bratislavě a Ostravě. Mě dle okolností čeká jedna z posledních dvou zmíněných. Marduk a Valkyrja byli před pár roky naživo hodně fajn, takže se o kvalitně strávený večer nebojím, ale víc se těším, jak naživo vyzní „vykrádačka“ Mercyful FateAttic.

Cajzly by také mohlo zajímat, že v Eternii zahrají na konci měsíce Undergang, Gospel of the Future nebo Lycanthropy, případně o něco dříve ve Vopici Monolithe.

Cnuk

Cnuk:

Už za pár dní v pražském klubu Underdogs’ vystoupí Cult of Fire a Lamia Vox. Akce už je vyprodaná, takže tohle doporučení přichází tak trochu s křížkem po funuse, ale stejně o tomhle každý, kdo chce, dávno ví. Já mám na Cult of Fire docela smůlu, a ani nyní je neuvidím.

Naopak stále dostupný je koncert Imperial Triumphant a Mord’A’Stigmata, konající se 25. 4. ve stejném doupěti. Loňská deska „Vile Luxury“ od prvně jmenovaných má určitě něco do sebe a stále se k ní rád vracím. Novinka Mord’A’Stigmata pojmenovaná „Dreams of Quiet Places“ je za dveřmi a z ukázek zní solidně. Z toho mi vychází slušné spojení. Netuším, jak jsou na tom borci s živou prezentací, ale tenhle chaos mě naživo dost láká, tak uvidíme.

Dantez

Dantez:

Ostravská zastávka Marduk bude pravděpodobně jediným zásadnějším koncertem, na který v dubnu zavítám. Těm, kdo to mají blízko, ale novější tvorbě Marduk nehoví, bych to pravděpodobně doporučil taky. Vokální kreace a všeobecný zápal Mortuuse za to totiž sám o sobě určitě stojí. Co vím, tak živé výkony předskokanů Valkyrja jsou konzistentně kvalitní stejně jako jejich black metal z klasické švédské školy. Není tudíž moc co řešit.

Jaye Jayle

Brňákům doporučím si při pondělku zaběhnout do Kabinetu Múz, kde Jaye Jayle předvedou svůj dark folk oplývající ozvěnami Nicka Cavea, Leonarda Cohena nebo Marka Lanegana. Loňská deska byla více než vydařená a materiál z ní musí v malém potemnělém klubu fungovat skvěle. Podobný zvuk se mimo Prahu v Česku moc neslyší. Proto bych jako místní ani chvíli neváhal.

V poslední třetině měsíce přiveze do Prahy Tristan Shone svá industriální udělátka, na kterých pravděpodobně vymlátí většinu věcí z posledního alba „Beastland“. Pokud o návštěvě akce váháte, mrkněte na Shoneovu artilerii třeba tady. Stejný zvukově-inženýrský zážitek vám jen tak někdo nenabídne. Už jen proto by byla škoda Author & Punisher prosrat.


Imperial Triumphant – Vile Luxury

Imperial Triumphant - Vile Luxury

Země: USA
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Gilead Media / The Alchemy Lab Records

Tracklist:
01. Swarming Opulence
02. Lower World
03. Gotham Luxe
04. Chernobyl Blues
05. Cosmopolis
06. Mother Machine
07. The Filth
08. Luxury in Death

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Perfect World Productions

Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já.

Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících houkaček. „Vile Luxury“ nabízí jiné obrazy. Opět ryze americké, alespoň tak jak mi je zprostředkovaly díla slavných romanopisců, avšak místo městských monumentů vidím opulentně-dekadentní bankety rozežrané smetánky zcela netečné vůči marasmu okolní společnosti. Něco jako večírek z „Velkého Gatsbyho“ optikou Davida Lynche za drogového dojezdu. K poslechu a předávkování hraje big band místního blázince v černých hábitech se zlatými maskami.

Poslech „Vile Luxury“ je do jisté míry zajímavé dobrodružství. Co se týče metalové tváře, kapela se opět drží výraziva avantgardního death metalu vycházejícího z Gorguts a Deathspell Omega, ovšem členové se také nikdy netajili svou zálibou v jazzu nebo moderní klasice a tentokrát tyto prvky hrají mnohem větší roli než dřív.

Imperial Triumphant tlačí na pilu seč to jde a výsledkem je samoúčelná, temná metalová avantgarda. Ovšem skutečně pamětihodných momentů je tady dle mého názoru minimum. Jistou emoční odezvu jsem cítil například, když se do mikrofonu opřela Yoshiko OharaBloody Panda, jsou tu i nějaké kytarové nápady, které dokáží navodit neklid tak známý z poslechů „Abyssal Gods“, a určitě lze nalézt více pasáží, které jsou prostě zvrácené. Jak jsem naznačil výše, je fajn si „Vile Luxury“ pustit na sluchátkách a „intelektuálně“ se s tím chaosem popasovat, avšak po jisté době, kdy už mě ve zvukových kolážích nemohlo nic překvapit, jsem si jen potvrdil svůj pocit, jak prázdné album vlastně je.

Frontman Ilya se nechal dříve slyšet, že je schopný vyhodit i jinak dobré riffy, protože nejsou pro Imperial Triumphant dost divné, ale zde to s dosažením vidiny hudebního zla úplně nevyhrál, protože když si vezmeme zmíněné Deathspell Omega, Gorguts anebo třeba i Šostakoviče a Pendereckého, tak ti všichni dovedli i do svých nejkrutějších brutalit narvat silné melodie, jež v samém důsledku umocnily sílu a „mindfuck“ kompozic. Něco podobného se Imperial Triumphant dařilo na minulé desce, tady převážně selhávají. Poslech „Abyssal Gods“ zkrátka ve mně prostě něco zanechal, něco mi dal. O „Vile Luxury“ tohle říct nemůžu.

Imperial Triumphant

Jako bych zas viděl Trierova „Antikrista“. Boří se hranice, člověk se kolikrát nestačí divit, co to vlastně vidí, ale po skončení je taky zřejmé, že film je vlastně vyumělkovaná „blbost“. Ne jako „Zvrácený“ od Noého, který jde do filmařských extrémů mnohdy podobně, ale po skončení sedím ještě hodinu s vykulenýma očima, rozrušený a zcela přesvědčený, že přítelkyně už nikdy nikam sama v noci nepůjde.

Nový Imperial Triumphant za pár poslechů rozhodně stojí pro svou unikátnost a nesporné dovednosti, ať už instrumentální nebo kompoziční, kterými členové vládnou. To se počítá a cení. Ale jinak mě „Vile Luxury“ svým obsahem spíše zklamalo. Také trochu lituji, že jsem desce věnoval takovou spoustu času, když jsem pochyboval o svém úsudku a domníval se, že mi něco zásadního asi uniká. Neuniká, „Vile Luxury“ skutečně není taková pecka, jak se zdá nebo jakou mělo být.


Redakční eintopf – červenec 2018

Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
Nejočekávanější deska měsíce:
Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator


H.:
1. Runespell – Order of Vengeance
2. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
3. Decline of the I – Escape

Zajus:
1. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
2. Between the Buried and Me – Automata II
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Onotius:
1. Obscura – Diluvium
2. Immortal – Northern Chaos Gods
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Metacyclosynchrotron:
1. Imperial Triumphant – Vile Luxury
2. Burial Invocation – Abiogenesis
3. Dispirit – Enantiodromian Birth

Cnuk:
1. Axis of Despair – Contempt for Man
2. Bongripper – Terminal

H.

H.:

Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…

Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.

Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.

Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.

Zajus

Zajus:

Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven„Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.

Onotius

Onotius:

V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.

Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.

Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.

Deafheaven

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.

Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.

V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.

Daron Malakian and Scars on Broadway

Cnuk

Cnuk:

V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).

Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.