„This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ je sice jenom kompilačka, ale je to také vhodná příležitost, jak si představit kapelu Chat Pile a nevypadat přitom jako diletant, který chce psát o více jak rok staré nahrávce. Jak už je z názvu nosiče zřejmé, tvoří jej dvě desky, respektive EPčka – loňského května vydané „This Dungeon Earth“ a listopadové „Remove Your Skin Please“. K oběma jsem se dostal nedlouho před Vánocemi a povím vám, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem z minulého roku slyšel.
Při prvotním pohledu na obal a zejména logo Chat Pile by se mohlo zdát, že jde o další black metal. Jen místo Nidaroského dómu v Trondheimu je tu kýčovitě vypadající budova zřejmě z Oklahoma City, z nějž Chat Pile pocházejí. Tedy ze státu Oklahoma, kde se po první světové válce začala těžit taková kvanta olova a zinku, až se z toxického prachu přezdívaného také jako chat vytvořily mohutné kopce o rozloze 28 km2. Tento kontaminovaný bordel se navíc dostal i do vodovodů a samozřejmě byl běžně přítomný ve vzduchu, což vedlo ke vzniku tzv. měst duchů, jakým je třeba kdysi prosperující město Picher. Bohatství za cenu zdraví. Právě z tohoto prostředí pochází čtveřice Chat Pile. Takže žádný black, ale pořádně hlučný, jedovatý a špinavý noise rock s industriálně sludgovým základem.
Členové kapely Raygun Busch (zpěv), Luther Manhole (kytara), Stin (basa) a Cap’N Ron (bicí) už za sebou pár formací mají (Baby Trees, Found Footage, The Purple Church…), zpěvák Busch dokonce pod jménem Randy Rulz vydal i tři sólovky, avšak o nic z toho jsem dříve nezavadil. Až Chat Pile upoutali mou pozornost. V noiserockovém žánru se v posledních letech opět dějí věci a Chat Pile do tohoto trendu plně zapadají. Ať už to byly se svými opusy z uplynulé dekády Swans, zjevení jménem black midi, návrat Daughters, těžko uchopitelní Tropical Fuck Storm nebo klidně i Death Grips, v tomto zdánlivě polozapomenutém stylu se toho nyní děje až až. Chat Pile mají z vyjmenovaných nejblíže k Daughters. Pro konkrétnější přiblížení je však nutné zajít trochu hlouběji, až k dobám nekompromisních Godflesh, ujetých The Jesus Lizard, přímějších Helmet s Unsane a ve vyhrocenějších polohách možná až k Acid Bath. Chat Pile berou od těch nejlepších a sypají na to svůj oklahomský marast.
Rozdíl mezi oběma EPčkami je znatelný. Starší „This Dungeon Earth“ je uzavřenější a hůře prostupné. Stejně působí také po produkční stránce. „Remove Your Skin Please“ nabízí už o něco větší rozhled, písně se od sebe znatelněji odlišují, jsou výraznější a do jejich stylu se dostává i více z metalu, konkrétněji industriálního metalu. Z těchto všech důvodů mě právě to pozdější „Remove Your Skin Please“ baví o kousek více, ale o skvělé muzice se bavíme v případě obou nahrávek. Obě pak spojuje také jejich uspořádání, kdy jsou tvořeny čtyřmi skladbami, které se dohromady vejdou do čtvrthodiny.
Okamžitě jsem si oblíbil úvodní dvě písně „Remove Your Skin Please“. Strojovému mašírovacímu tempu s dubovou ozvěnou, které rozjede „Dallas Beltway“ prostě nejde odolat. Působivou koláž dotvářejí hypnoticky se zařezávající riff a samozřejmě manický vokální projev, jenž všechny ty temné nálady podtrhuje. Skladby Chat Pile drží pohromadě právě zpěv Busche a jeho texty. I když je hudba méně přísná jako třeba v následující „Mask“, kvůli skličujícím textům se posluchač cítí naprosto stejně, jako třeba při valivé extrémní stěně v „Davis“. Busch nemusí jenom řvát, vlastně většinu doby spíše jen tiše a zmateně vypráví, ale zní to tak přirozeně. Právě v „Davis“ přechází od mluveného slova až k výkřikům plných zoufalosti, přitom text tvoří pouze pár slov.
Textová stránka je snad jen s výjimkou „Crawlspace“ silně zaměřená na co možná nejstručnější popsání situace. Je tvořena snadno zapamatovatelnými slogany. Ať už je to o humusákovi, který se chystá na vaše děti („Garbage Man“), o nespokojenosti se sebou samým („Face“, ale vlastně i všechno ostatní) nebo o zpovědi policisty a jeho temných myšlenkách pocházejících z dětství („Crawlspace“), vždy se tu něco na těch pár řádcích najde. A může to zacházet až do černohumorných výjevů, jako třeba když se v „Rainbow Meat“ autor nenávidí tak moc, až by se nejraději nechal naporcovat na plátky v řetězci rychlého občerstvení. Když se tato témata protkají s podmanivým vokálním projevem a stlačující rytmikou, vzniká z toho skutečně návyková a pohlcující záležitost. Nepříjemný strojový dusot, odporné skřípání, vařící se krev v žilách a znechucení nad veškerým bytím. Chat Pile vcucnou, zničí a odhodí pryč. Jestli vás něco podobného láká, Chat Pile to mají.
Z dostupných záznamů na YouTube je zřejmé, že skladeb mají složených více. Možná tak v blízké době dojde na další EPčko, možná rovnou na první dlouhohrající desku. Vypadá to, že Chat Pile skládání nové tvorby zatím nedělá moc problémy, když dokázali za pouhý rok existence vydat dvě takto silné, byť krátké, placky. V této souhrnné verzi „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ se daly nahrávky pořídit mimo kazet také na gramofonové desce u Reptilian Records, buďto v růžovém nebo zeleném provedení. Vše je momentálně vyprodané, ale prý se chystá dotisk.
Uvidíme, jaká budoucnost Chat Pile čeká, ale nyní pro mě znamenají dost možná nejžhavější jméno v noise rocku a industrial / sludge metalu. Doporučení je snad jasné, tohle by nemělo nikoho vyznávajícího podobnou hudbu minout. A v případě, že k vyznavačům nepatříte, dost možná vás „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ dokáže zlákat na druhý břeh.
Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku
Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please
Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.
Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.
K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.
Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.
CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.
Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku
S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.
Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.
Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please
K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.
Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.
Objev roku:
Black Midi
O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…
Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin
Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.
Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.
Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.
Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.
Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour
Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.
Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.
2. The Lighthouse
„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.
3. Gisaengchung
Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.
Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů
Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.
Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming
Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson v „The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.
Zhodnocení roku:
Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.
