Archiv štítku: noise rock

Daughters – You Won’t Get What You Want

Daughters - You Won't Get What You Want

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial rock
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. City Song
02. Long Road No Turns
03. Satan in the Wait
04. The Flammable Man
05. The Lords Song
06. Less Sex
07. Daughter
08. The Reason They Hate Me
09. Ocean Song
10. Guest House

Hrací doba: 48:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se SadlerWalkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.

Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.

Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.

Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.

Daughters

První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.

Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.

Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.


Bodies on Everest – A National Day of Mourning

Bodies on Everest - A National Day of Mourning

Země: Velká Británie
Žánr: drone / sludge / noise rock
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Third-I-Rex

Tracklist:
01. unreleaseddeathvideo.flac
02. Tally of Sevens
03. Gold Fangs in Enemy Territory
04. Shotgun or Sidearm
05. Suspicious Canoe
06. Who Killed Yale Gracey?

Hrací doba: 66:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest.

Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal. Oukej, šel jsem do toho.

Realita je ovšem docela jiná než sludge / doom. Popravdě řečeno, realita je vlastně ještě lákavější, než kdyby se skutečně jednalo o sludge / doom. Samozřejmě netuším, jak se věci měly na debutovém počinu „The Burning“ z roku 2015, který jsem, jak se asi z dosavadního povídání dalo vytušit, neslyšel. „A National Day of Mourning“ je nicméně jinde, ačkoliv určité elementy zmiňovaného žánru tu nalézt lze, třeba v písních jako „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ nebo „Who Killed Yale Gracey?“, byť i v nich Bodies on Everest sludge / doom ohýbají a znásilňují k obrazu svému, kterýžto směřuje k experimentálnějším polohám.

Kupříkladu hned úvodní jedenáctiminutovka „unreleaseddeathvideo.flac“ se po pozvolnějším rozjedu zvrhne v regulérní noise-industrial-drone. V podobném duchu se pak nese také čtvrtá „Shotgun or Sidearm“, akorát má v ní menší podíl noise. Nejedná se o nejlepší kusy svého druhu, co jsem kdy slyšel, ale určitě je to hlučení udělané dost solidně a zábavně.

Co se týče už jmenované trojice „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ a „Who Killed Yale Gracey?“, ani u nich byste neměli očekávat standardní metalový přístup. Kytara je zahlučená, dronová, možná trochu do noise rocku, každopádně zní dost ohavně – což samozřejmě berte jako klad! Extrémní muzika by přece neměla znít stravitelně a přívětivě, takže za mě rozhodně palec nahoru. V „Who Killed Yale Gracey?“ se navíc ke slovu dostávají i další polohy, v nichž Bodies on Everest zpracovávají sonický chlív jinak než zaprasenou kytarou.

To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Vrcholem celého „A National Day of Mourning“ je podle mě víc jak osmnáctiminutová „Gold Fangs in Enemy Territory“, která má atmosféru jako prase. Nervózní náladu navodí už sugestivní pasáž s mluveným slovem, která posléze vyústí v monotónní riffování zabírající celou druhou polovinu skladby. Sice se „Gold Fangs in Enemy Territory“ od zbytku alba docela liší, ale kdybych vám měl doporučit jediný song, jejž byste měli zkusit, pak by to byl právě tenhle.

Přestože je vrchol tentokrát jednoznačný, „A National Day of Mourning“ jakožto celek mi přijde jako zajímavá nahrávka. Zčásti to bude dáno i tím, že jsem od Bodies on Everest přece jenom nečekal příliš, ale nakonec mi tohle rozhodně přijde jako album, které má co říct. Za sebe můžu s klidem doporučit.


Vole – Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit

Vole - Nikdo vam nemuze dat tolik kolik my vam muzeme slibit

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 13.12.2017
Label: Stoned to Death

Tracklist:
01. Vole
02. Noční psi
03. Skini
04. Perón
05. Tkaný ocas
06. Kaufland
07. Neraddeach
08. Mrzácký ráj
09. Jeden svět
10. Ortel

Hrací doba: 17:11

Odkazy:

Špinavého hardcore punku není nikdy dost. Tím spíše jedná-li se o českou tvorbu s českými texty. To nabízí pražská kapela s poetickým názvem Vole. Koncem minulého roku vydali první dlouhohrající dílo pojmenované blaníkovsky, „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Ve stejný den, tedy 13. prosince, vyšlo také jejich první ípko, takže na kontě mají všehovšudy odškrtnuty dvě nahrávky.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ obsahuje deset skladeb a celé to má něco málo přes čtvrt hodiny. Tedy klasické žánrové standardy. Album je zabaleno do zajímavé obálky, kterou má na svědomí zpěvák Tomáš Mitura, jakožto absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, dá se říci, odborník.

Tvorba Vole spočívá především v dělání bordelu. Jak už jsem řekl v úvodu, je to špína, ale ne pouze způsobená účelově produkcí, ale také samotnou hudbou. Občas je všechno jasně čitelné, ale jsou zde i momenty, kdy se to všechno mydlí dohromady a vzniká tak jedna velká hluková koule. Základ je v klasickém punku, ale ten přesah zasahuje od noisu, přes crust až po grindcore.

Důležité je, že veškerou tu chaotičnost a lavinu nasranosti tomu věříte. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ je ideálním albem v případě, že se chcete uvolnit, vypnout mozek, nechat se ničit touhle změtí a zároveň dobít energií. Celá placka je tak krátká, že poslech uteče raz dva, a to je v tomto žánru jenom dobře. Žádné zbytečné natahování. Ostatně jsem se dočetl, že podobně krátké jsou i jejich koncerty, jelikož jsou tak intenzivní, že déle to prostě nejde. To už sice trochu smrdí klasickými promo kecy okolo, ale budiž.

Jsem rád, když česká kapela používá české texty, hlavně v žánrech, kde tomu není tak úplně pravidlem. Stejně tak to oceňuji u Vole. Jediný malý problém zůstává, že rozumět textům je v tom hluku docela problém. To samozřejmě neberu jako výtku, k hudbě, kterou hrají, to prostě patří. Možná, že deska obsahuje uvnitř obalu také texty, já jsem však „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ poslouchal pouze z Bandcampu labelu Stoned to Death, kde nejsou k dispozici. Asi nejzřetelnějším bodem celého alba, co se textů týče, je konec třetí pumelice „Skini“, která končí jasným „kurva“. Ale abych zase nepřeháněl, ucho trénovaného punka dokáže odposlechnout minimálně tak polovinu textů.

Asi nemá úplně smysl vypichovat nějaké světlé momenty, jelikož lze celou nahrávku brát jako jeden světlý moment. Ať už vezmete kteroukoliv píseň, každá nabízí ten podobný nářez, a když vám tento styl sedne, nenajdete tu nic nepovedeného nebo navíc. Když už jsem se k nějaké pasáži vracel, tak většinou k úvodní dvojici nebo sedmé „Neraddeach“. Nelze čekat, že by tu bylo něco, co by vás doslova ohromilo, ale zároveň je nahrávka daleko od všudypřítomného nudného průměru. Nejlíp funguje si to jednoduše pustit celé na jeden zátah. A třeba hned několikrát za sebou.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ bez většího váhání vřele doporučuji všem, ať už posloucháte v tvrdší hudbě cokoliv. Škoda, že jsem se k Vole dostal až po Novém roce, jelikož jinak by bylo vhodno jejich prvotinu zařadit mezi nejlepší výtvory československé scény uplynulého roku. Závěrečný verdikt a doporučení zní: prostě si to pusť, vole, a uvidíš, protože Vole jsou správně smradlavý a mají co nabídnout.


F V T V R E – M E S S

F V T V R E - M E S S

Země: Česká republika
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 1.10.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 07:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Docela často si říkám, že se toho na naší hudební scéně moc neděje. Jestliže toužíte po něčem trochu smysluplném a kreativním, musíte většinou zalézt hluboko do undergroundu, kde se kvalita nachází, avšak nemá šanci oslovit širší publikum mimo žánr. Zůstává tak uzavřena pro několik zasvěcených a s „nadzemím“ nijak nerezonuje. To ostatně není nic překvapivého. Občas se ale objeví kapela, která má tu schopnost překonat bariéru těchto dvou světů a stát se povědomou i pro posluchače z jiných kruhů.

F V T V R E o sobě dali vědět zhruba koncem léta, kdy se ven začaly šířit informace od Kaye Buriánka, a zanedlouho vyšly také první videoklip, a tedy i hudební vzorky. Ty pak byly zabaleny do digitálního balíčku jménem „M E S S“ a nyní jsou volně k poslechu a koupi na kapelním Bandcampu. Čtyři písně a stopáž lehce přes sedm minut dává tušit, o co zde běží.

Ano, „M E S S“ skutečně dostává svého názvu a tvoří řádný svinčík. Pražáci si neberou moc servítky a jdou rovnou na věc, rychle, tvrdě, přitom stále s rozmyslem a místem pro něco navíc. Není to jenom o sešláplém plynu k podlaze a hurá pryč. Přestože kytary skřípou, zpěv chrlí naštvané texty a rytmika se valí kupředu, dojde i na několik chytrých nápadů, díky nimž to nepůsobí tuctově. Jejich pojetí hardcoru není ani tak špinavé, jako prostě hlasité a nasrané. Svou prezentací a přístupem mi pak připomínají třeba punkové obrozence OFF!.

Úvodní „B L A C K F L A G“ představuje kapelu v kvapíkovém tempu, které však stihne několikrát zvolnit a dát prostor úderným riffům a harmoniím. Následující „R E N E G A D E S“ je zase pomalejší, ale o to chaotičtější, noisový výplach. Poněkud klasičtěji zní skladba titulní, postavená na chytlavém punkovém rytmu s až hitovým potenciálem. Celou věc pak uzavírá na poměry celého ípka klidná „B O N E C R U S H E R“. V ní vyniká zejména melodický riff a bubenická práce. Její nostalgická nálada končící v hlukovém bordelu tvoří dokonalou tečku za tímto krátkým dílkem.

„M E S S“ není revoluční ani dokonalé. Je však přesvědčivé a jednoduše baví. Ta energie musí vypadat ještě lépe v živém provedení. F V T V R E mají prý již připraveno několik dalších písní a řadovka je snad na cestě. Máme se na co těšit. Podle mého soudu mají na to být větší kapelou, ale myslím, že by jim to neslušelo. Předpokládám, že ani Kay z nich nechce udělat další Sunshine a to je jedině dobře. Tohle patří do klubů a nikam jinam.


Unsane – Sterilize

Unsane - Sterilize

Země: USA
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Factory
02. The Grind
03. Abberation
04. No Reprieve
05. Lung
06. Inclusion
07. Distance
08. A Slow Reaction
09. We’re Fucked
10. Avail

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Příští rok oslaví kapela Unsane třicet let své existence. Vzešli z newyorského podzemí, kde se brzy stali kultovní formací tamních vyznavačů hardcoru, a mezinárodní ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. S vydáváním studiovek to nikdy nějak nepřeháněli, a tak je letošní „Sterilize“ jejich teprve osmým přírůstkem do sbírky. Podíl na tom má také několikaletá pauza na přelomu tisíciletí způsobená mimo jiné brutálním zmlácením zpěváka a kytaristy, Chrise Spencera, s nímž to tehdy vypadalo velice špatně. Když už jsem takhle jemně zabrousil do historie, nemohu opomenout předávkování zakládajícího člena, bubeníka, Charlie Ondrase na začátku 90. let. Chvíli po něm odešel (pouze z kapely) také basák Pete Shore, takže z původní trojičky v kapele figuruje už jenom Spencer.

Přiznám se, že neznám tvorbu Unsane úplně do detailů, vlastně jsem od nich doposud znal jenom první album a pár dalších fláků, ale celkem s jistotou vám mohu ihned prozradit, že „Sterilize“ zní prostě jako Unsane. Nikdy jsem v jejich diskografii nezaznamenal žádné výraznější změny nebo experimenty a ani na nejnovější placce se nic takového nekoná. Za svou existenci si do svého stylu zanesli několik charakteristických rysů, jichž se drží jako klíště.

Přestože jsem o Unsane psal jako o hardcorové kapele, bylo by lepší upřesnit tento termín a přidat k němu předponu post-. Nejedná se totiž o klasický rychlostní nátěr, nýbrž o pomalejší, nijak dlouhé střednětempé zářezy s trýznivou silou. „Sterilize“ je plné agrese, beznaděje a mizantropických nálad. Znát je to jak na hudbě, tak na textech. Těm není úplně rozumět, spíš si z každé písně vezmete sem tam nějaký úryvek, výkřik, ale spolu s vokálním projevem je to víc než jasné. Může za to jeho lo-fi pojetí a vůbec noisové zkreslení celé nahrávky, což je ostatně jedním z rysů Unsane.

Mezi ty další patří rytmika, která je občas chaotická, přesto se pevně drží kostry. Vyčnívá pak především kytara. Ta kromě podkresu někdy poslouží také sólově, avšak čistě formou vyhrávek, kytarová sóla tu nehledejte. Takto navrstvenou ji můžete zpozorovat např. v „Lung“ nebo „Distance“. Jindy zase dostane až metalický ráz, což může vyústit až v monolit, jakým je závěrečná „Avail“. Svůj prostor tu dostane také kytara basová, jež v kouscích jako „No Reprieve“ nebo „The Grind“ svým bubláním přehlušuje okolí a skvěle podtrhuje údernost bicích.

Největším nešvarem je přílišná konzistence skladeb, díky níž sice album drží pospolitě, ale těžko se zde vybírá výrazný okamžik či vyložený vrchol. Myslím, že skutečně povedená deska, by takových momentů měla nabízet hned několik. Zde jsem nakonec vybral tři, a sice ničivou „Aberration“ a již zmiňované „Avail“ a „Distance“. Posledně jmenovaná je nakonec jediným kusem, který se nějak odlišuje od zbytku. Její výrazný refrén v podobě mučednického výkřiku lehce přitáhne pozornost a vyloženě potěší.

Unsane

I když „Sterilize“ neobsahuje moc výrazných chvilek a písně často nabízejí to samé, nedá se říci, že by album nudilo. Naopak mě spíš s každým poslechem baví víc. Přisuzuji to jednoduše kvalitní skladatelské práci a vydařené atmosféře desky, do které když se ponoříte, tak vás jen tak nepustí. Nenachází se tu žádný škvár, ale desítka poctivých zářezů obalených do útočné zvukové koule. Hodí se také kratší stopáž, pouze něco přes půl hodiny.

Unsane si nijak nekomplikují život a dělají to, co umí. Pokud toužíte po pořádně hlasité rockové placce, zde ji máte. Nedá se mluvit o nějak důležitém či výjimečném dílu, tím „Sterilize“ není, ale spolehlivě uspokojí všechny fanoušky a kapele dá důvod vyjet do světa. Třeba v České republice budou příští rok hned dvakrát a minimálně na Brutal Assaultu bych si je nenechal ujít.


Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man


The Glorious Rebellion – Euphoric

The Glorious Rebellion - Euphoric

Země: USA
Žánr: noise rock / stoner metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Magnetic Eye Records

Hrací doba: 19:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Noise rock žije!“ Pokud se The Glorious Rebellion na svém debutovém ípku „Euphoric“ snaží předat svým posluchačům nějakou zprávu, mohla by znít zhruba takhle. To je docela fajn zpráva a dokonce funguje přinejmenším ve chvíli, kdy hledáte rock, u kterého můžete beztrestně vypnout. Ovšem ve chvíli, kdy začnete hledat noise rock, docela narazíte. Při skládání materiálu tahle kapela sice zabředla hluboko do devadesátek, ovšem brala odevšad, jen ne z odkazů noiserockových kapel.

Hlavní devízou „Euphoric“ je koňská dávka energie, kterou kope do všech kolem sebe. Šestice nařachaných skladeb jde až na dřeň a víc než na hezké kudrlinky sází na upřímnost vyznění, což je (alespoň mně) velmi sympatický přístup. The Glorious Rebellion navíc nemají problém sázet jeden chytlavý riff za druhým a něco podobného mohu tvrdit i o sólech a melodiích. Písně sice většinou mají tradiční strukturu sloka – refrén – vyhrávka – sloka (a její obměny) a nelze v tomhle směru čekat nic převratného, nicméně jsou dostatečně ucelené a zároveň rozmanité – tak akorát, aby fungovaly jak jednotlivě, tak v rámci celku. A na rovinu, kapela by s tímhle materiálem utáhla i větší formát než jen necelých dvacet minut.

Zvuk je rovněž v pořádku – zašpiněný, aby podtrhl syrovost a razanci materiálu, ale stále čitelný a vyvážený. Jednotlivé nástroje mají dostatek prostoru, aby jejich linky mohly vyniknout a sehrát svoji roli. Jediná věc, která je na tomhle EP naprosto mimo, je škatule, do které se The Glorious Rebellion snaží vecpat. Říct, že hrají noise rock, je přinejmenším lehce nadnesené, spíš až zavádějící tvrzení – v hudbě se docela slyšitelně mísí další žánry od hard rocku přes jižanský stoner metal až po nařvaný hardcore nebo groove metal, přičemž prvky typické pro noise rock by se vešly za nehet. Na druhou stranu, výsledný blend je pořád dost zábavný sám o sobě na to, aby to nějak zvlášť vadilo, takže to spíš berte jako upozornění před rozčarováním, že pánové nedrhnou nic na způsob Swans nebo Melvins.

Kolem a kolem, „Euphoric“ stojí za to slyšet. Už jen s ohledem na to, že jde o prvotinu, která nedopadla špatně. Nejde sice o nic převratného, ale pokud koukáte po mladé krvi, kterou byste si osvěžili playlist, během něhož můžete hodit nohy na horu, případně nerušeně pracovat, nešlápnete vedle. Jen v okamžiku, kdy si budete chtít pustit noise rock, sáhněte třeba OvO nebo po některém z výše zmíněných velikánů – ten totiž na „Euphoric“ najdete jen ve stopovém množství.


Joan of Arse – I’m Fucked

Joan of Arse - I'm Fucked
Země: Velká Británie
Žánr: experimental / noise rock
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

Pokud vám škatulka, kterou jsem napsal do hlavičky této minirecenze, připadá na první pohled lákavá, tak… no, radši si nechte zajít chuť. Mně by sice za normálních okolností něco takového taky znělo slibně, ale jen v případě, že bych Joan of Arse předtím neslyšel…

U některých skupin už na první pohled vidíte, že se asi nebudou brát úplně vážně… tedy, alespoň předpokládám, že se kapela, která sama sebe pojmenuje “Johanka z prdele” a svému EP vetkne romantický název “I’m Fucked”, nebere smrtelně vážně. Jestli bere, tak je to ještě větší fail. Každopádně, ani nadhled nebo něco takového není omluvou k tomu, aby hudba mohla být úplná kravina.

Navíc ta výše napsaná škatulka ani není přesná, protože hudebně se k ní blíží jen dva songy “I’m Fucked” a “Joan of Arse”, které jsou oba takový zahuhlaný a krutě nudný rockový bordel, jemuž korunu nasazují pošukané klávesy. Další dva songy jsou pak takové… já ani nevím co. V “Elisabeth the Fist” není celou nic jiného než takřka neslyšitelná elektronická melodie bez jakékoliv změny a občas baskytara… taky bez jakékoliv změny. “Got No Time for Them Approximate Blues” je něco podobného, akorát je to víc nahlas, nedá se tomu říkat melodie a je to bez té basy.

“I’m Fucked” je tedy docela kravina, která nedrží pohromadě stylově ani náladově. A aby toho náhodou nebylo málo, tak je to dost velká nuda, ačkoliv to celé trvá jen 13 minut. Po několika posleších jsem totiž zjistil, že pomalu ani nevím, jak znějí druhé dva tracky, jelikož po brutální zívačce “Elisabeth the Fist” už jsem nebyl schopen vnímat dál.

Řeknu to asi takhle – nepouštějte si to. Rozhodně o nic nepřijdete, když “I’m Fucked” neuslyšíte, možná spíš naopak – váš život bude bez Joan of Arse šťastnější.


Volunteer – Goner

Volunteer - Goner
Země: USA
Žánr: sludge / stoner metal / noise rock
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Forge Again Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Řeknu vám, že najít nějakou kloudnou informaci o zámořské trojici jménem Volunteer není žádná sranda, protože mimo obsahově dosti hubené oficiální stránce je tahle parta z amerického Milwaukee naprostý no-name. Z toho mála stojí za zmínku snad jen fakt, že kapela vznikla někdy v roce 2010 na pozůstatcích jiných neznámých kapel a že “Goner” je v pořadí třetí EP a na plnohodnotný debut se tak stále čeká.

Nedostatek informací sice o kvalitě nevypovídá vůbec nic, nicméně nemám ve zvyku se rochnit tím nejhlubším bahnem amerického zatěžkaného heavy metalu se zemitými spodky, pořádně chrastící basou a špinavým vokálem, z něhož je cítit neučesanost a autentičnost prostřednictvím každého slova. Bohužel tady výčet těch vyložených kladů končí, protože ten zbytek je z hudebního hlediska naprosto nezajímavá ukázka toho, jak se dá již mnohokrát slyšená kombinace výše uvedených hudebních stylů donekonečna omílat bez momentu překvapení.

Nejsem naivní, abych od Volunteer očekával revoluční převrat, ale trojice skladeb (závěrečný cover z dílny Jawbreaker nepočítám) je takovým tím standardem, nad nímž se pozastaví snad jen naprostý hudební nováček. Neříkám, že to je kravina, která se nedá vydržet, ale tyhle riffy, tempa a vokální variace už jsem slyšel tolikrát, že ani obrovská surovost pramenící z amatérsky hutného zvuku a pěkně drnčící baskytary z toho neudělají nic víc, než čím “Goner” ve skutečnosti je. Jediná skladba, která se mi vážně líbí, je “Free-er Bird” s houpavou kytarou, jež mě zaujala magickou hypnotičností. Bohužel jak “Nein”, tak “Goner” se jí ani zdaleka nemohou rovnat.

Abych to shrnul nějak rozumně, tak to nebudu protahovat. “Goner” jsem si několikrát poslechl, uši mi kvůli tomu neuhnily, ale to neznamená, že budu mít někdy chuť to absolvovat znovu. Na to je “Goner” a Volunteer jako takoví příliš obyčejná záležitost. Čtyři body, z nichž ten čtvrtý je za “Free-er Bird”.