Archiv štítku: noise rock

Otoboke Beaver – Itekoma Hits

Otoboke Beaver - Itekoma Hits

Země: Japonsko
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 26.4.2019
Label: Damnably

Tracklist:
01. Datsu. Hikage no onna
02. Akimahenka (2019)
03. S’il vous plait
04. Bakuro Book
05. What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?
06. Introduce Me to Your Family
07. Love Is Short
08. Bad Luck
09. Don’t Light My Fire
10. 6 Day Working Week Is a Pain
11. Binge Eating Binge Drinking Bulimia
12. I’m Tired of Your Repeating Story
13. Ana ta watashi daita ato yome no meshi
14. Mean

Hrací doba: 26:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Japonské ostrovy jsou pro svoje pojetí hardcorové hudby známy už dlouhá léta. To co s tímto stylem ale provádějí Otoboke Beaver, jen ukazuje, jak jsou Japonci nevyzpytatelní a že je třeba se mít stále na pozoru, když se někde začne pokřikovat banzai. Pohled na obálku desky „Itekoma Hits“, kterou lze s největší pravděpodobností brát za dlouhohrající prvotinu Otoboke Beaver, může nasvědčovat tomu, že se jedná o další z řady tak populárních k-popů. Věřte ale, že tato děvčata si daleko více libují v agresivním, rychlém až chaotickém punku.

Japonský hardcore skýtá několik naprosto zásadních jmen, namátkou mohu vytasit Bastard, Crow, G.I.S.M., S.O.B., The Stalin a další. Tyto kapely sice nikdy nedosáhly takové popularity jako jejich západní kolegové, ale zase pomohly svou nebývalou hrubostí a noisovou hlučností vydláždit cestu pro thrashcorové a grindcorové pionýry. Otoboke Beaver si ze svého domácího pojetí hardcoru berou především tu hlukovou stránku a rovněž schopnost dělat pořádný bordel, ze kterého dokáže bolet hlava. Ve spojení s japonštinou a pichlavými hlasy je to na první poslechy dost pravděpodobné. Kolikrát znějí jako tamní verze Dead Kennedys, ať už pro šílené rytmy, surfující kytary nebo útočný zpěv. Svoji nespoutanou energií a holčičím výrazem „naser si“ zase připomínají hnutí riot grrrl. Leccos společného mají také se svými kolegy Midori.

Skupinu tvoří čtyři slečny z Kyota, které se v roce 2009 rozhodli pojmenovat svoji novou kapelu podle jednoho osackého bordelu, tedy Otoboke Beaver. „Itekoma Hits“ je jejich první řadovkou, avšak hned několik skladeb se objevilo už i na dřívějších EPčkách, jichž Otoboke Beaver vydali dosud po čtyrech. Před třemi roky vyšla také nahrávka „Okoshiyasu!! Otoboke Beaver“, tu ale většina databází bere jako kompilačku. Při pohledu na seznam písní „Itekoma Hits“ je jasné, že holky ctí pravidlo, že hardcore má být stručný. Čtrnáct zářezů na ploše 26 minut, to odpovídá běžným žánrovým standardům. A ta necelé půlhodinka je napěchována k prasknutí.

První poslechy „Itekoma Hits“ pro mě byly do jisté míry úsměvné, protože na rovinu, je potřeba si na to zvyknout, ale vyplatí se to. Vážně. První skladba a dost možná největší hit „Datsu. Hikage no onna“ s nakažlivým, japonsky znějícím „I hate you!“ je hned něčím, co jen tak z hlavy nevyndáte. To jak se Otoboke Beaver daří pojit chytlavost se vším tím rambajzem okolo, kdy nemáte šanci předvídat, co se za pět vteřin stane, je unikátní. A to tenhle kus patří ještě k těm klidnějším. Do alternativnějších a noisovějších vod se bobřice dostanou už ve druhé skladbě „Akimahenka (2019)“, takže když překonáte ty první dvě, nejspíš dáte celé album.

Hardcorové nasranosti se začnou projevovat naplno v peckách jako „What Do You Mean You Have Talk to Me at This Late Date?“, „Don’t Light My Fire“ (doporučuji dát jako názornou ukázku, o čem že tahle celá věc je) či „Anata watashi daita ato yome no meshi“. Brzy už si při poslechu jenom představuji všechny ty divné japonské soutěže, na které všichni občas koukáme na YouTube s nechápavým výrazem v obličeji. Když se děvčatům začnou plašit všichni Pokémoni, není ani jiné volby. Děje se tu toho tolik, že kolikrát ani není jasné, jestli ještě hraje ta samá stopa, nebo přehrávač už dávno přeskočil na další. Rytmy se střídají ze sekundy na sekundu a vřískání neustává. Prostě hardcore pojaponsku.

Něco takového, co hrají Otoboke Beaver, určitě většina z nás neslyší zrovna každý den. Už pro tu unikátnost, nápaditost a svěžest stojí za to dát těmto japonským bobřicím šanci. „Itekoma Hits“ je něčím, na co se jen tak nezapomíná. Díky kulturní bariéře mezi západní a japonskou civilizací je to tak trochu zkouška, ale člověka, který má rád rychlou a vymykající se hudbu, to musí přinejmenším zaujmout. Pro mě je to jedno z nejzábavnějších alb, co jsem za poslední roky slyšel, a jeden z kandidátů do žebříčku o nejlepší placky letošního roku. Holky nevypadají moc nebezpečně, ale klamou tělem. Hlavu vám dozajista zamotají stejně jako v tom nejzapadlejším japonském hampejzu.


Caspar Brötzmann Massaker – Koksofen (1993)

Caspar Brotzmann Massaker - Koksofen (1993)

Země: Německo
Žánr: noise rock / experimental metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Southern Lord
Původní vydání: 1993, Our Choice / Big Cat

Tracklist:
01. Hymne
02. Wiege
03. Kerkersong
04. Schlaf
05. Koksofen

Hrací doba: 61:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Musím se přiznat, že u alba, o němž se nyní budeme bavit, mě zase jednou (ne)příjemně / vtipně vyškolil můj (zlo?)zvyk poslouchat něco (kde „něco“ znamená do té doby neznámou kapelu) na recenzi, aniž bych si o daném interpretovi dopředu cokoliv zjišťoval. Občas to rád schovávám za způsob, jak se na danou muziku koukat bez vnějších a druhořadých vlivů, abych vnímat čistě kvalitu (či nekvalitu, v těch horších případech) samotné hudební produkce, ale mám-li být upřímný, leckdy je to dáno čistokrevnou leností. Když už ale cítím, že proces náslechu dospěl do stádia, kdy jsem připraven psát recenzi, tak si onen povinný domácí úkol pilně doplním. A občas bývám docela překvapen, což se přesně týká i nahrávky „Koksofen“.

Než jsem „Koksofen“ začal poslouchat, nikdy jsem o německém kytaristovi Casparu Brötzmannovi neslyšel, o jeho kapele Caspar Brötzmann Massaker jakbysmet. Deska samotná se mi každopádně líbila jak prase – důvody se ještě pokusím osvětlit níže. Každopádně jsem si celou dobu myslel, že poslouchám novinkové album. O to překvapivější pak bylo zjištění, že „Koksofen“ bylo vydáno již v roce 1993. Na vlastní hudební náplni ovšem rok vydání není příliš poznat. Nebo přinejmenším já mám pocit, že podobné sonické avantgardní noiserockové experimenty, jaké předvádějí právě Caspar Brötzmann Massaker, se v hojnější míře rozmohly až později. Ale můžu se mýlit, nejsem v tomhle ohledu nijak velký odborník.

„Koksofen“ je určitě zvláštní album, které by mohlo zachutnat těm z vás, kdo máte v oblibě kupříkladu Swans. Pětice dlouhých skladeb stojí na skvělé gradaci a až psychedelickém motání motivů; německé trio umí hodně dobře vytvářet intenzivní akustické stěny, které na posluchače nekompromisně tlačí. V práci s čistě zvukovým presem Caspar Brötzmann Massaker jednoduše excelují a právě tahle schopnost patří k největším přednostem „Koksofen“.

Strop pro mě osobně představuje dvojice „Hymne“ a „Schlaf“, kde je ta intenzita nejhustší a ty nejvyhrocenější momenty jsou beze srandy impozantní a zároveň klaustrofobické. Přitom se ale nejedná jen o hrubé týrání nástrojů; Caspar Brötzmann Massaker stále působí velice hudebně a třeba v závěrečné části „Hymne“ si mohou s klidem dovolit až chytlavou rytmickou pasáž, která však nijak nenabourává experimentální pojetí desky, a to nejen díky epileptickým kytarovým výlevům okolo.

Caspar Brötzmann Massaker však dokážou pracovat i s minimalismem. Tišší, až „ambientní“ pasáže se porůznu objeví napříč celou nahrávkou, ale jako příklad použiju druhou „Wiege“, která nervózně vyčkává celou první polovinu, aby kapela odpálila rytmiku až ve druhé půli. Za zmínku rovněž stojí titulní „Koksofen“, jež se vydává za hranice rockové a metalové hudby, protože formálně se jedná spíš o nějaký death industrial / dark ambient. Přitom se ta skladba ale na desku hodí naprosto přirozeně a s ostatními kusy, které stojí na standardní rockovém nástrojovém obsazení, ladí naprosto bezproblémově.

Za mě osobně je „Koksofen“ každopádně skvělá záležitost. Jak vidno, pořád je co objevovat i v hluboké minulosti. Caspar Brötzmann Massaker vydali v první polovině devadesátých let těch alb více a některá další už jsem zběžně poslechnul. Žádné mě sice na první poslech nezaujalo tolik jako „Koksofen“, ale zajímavě zněly a za podrobnější průzkum nejspíš budou stát také.

Závěrem se asi sluší dodat důvod, proč se mi Caspar Brötzmann Massaker dostali do hledáčku právě teď. Americký label Southern Lord totiž v červenci vydal všechny ty staré desky v reedicích na CD a LP. Pokud by vás to tedy zaujalo, víte kam jít.


Tropical Fuck Storm, RVG

Topical Fuck Storm poster 2019

Datum: 14.11.2019
Místo: Praha, Café V lese
Účinkující: Tropical Fuck Storm, RVG

V prostorách Café V lese jsem byl vůbec poprvé. Většina z mých pražských známých toto místo již navštívila, takže jsem slýchal nejrůznější ohlasy, veskrze pozitivní. Já sám jsem si toto místo však ani pořádně neprohlédl. Vrchním patrem s onou kavárnou, kde právě všichni byli, jsem podle instrukcí totiž jenom prolétl do podzemí, kde se odehrávají koncerty. Moc velké to není, ale na podobně laděné akce to stačí bohatě. Tropical Fuck Storm sice s dosavadní tvorbou sklízí úspěch, dá se říci celosvětový, avšak stále se pohybují v mezích daleko od vyložené popularity a všeobecného ohlasu. Vyprodané Café V lese budiž důkazem, že zájem určité skupiny lidí tu ale rozhodně je.

Složení návštěvníků bylo tak nějak podle mých očekávání. Sem tam nějaká mánička, pár pankáčů, fotříků a pak ve velkém hipsteři-hipsterky. Když se to při Tropical Fuck Storm začalo v nejvypjatějších chvílích šťouchat, bylo zajímavé sledovat, jak se všechny tyto různé sorty lidí začínají promíchávat a najíždět na stejnou vlnu. Ne ale všichni. Někteří se raději dali na ústup, což jsem ocenil zejména v případě dvou slečen neustále civějících do svých mobilů, čímž vypalovaly oči i okolo stojícím a notně tak kazily zážitek z právě hraných písní. Naštěstí netrvalo dlouho a šly do hajzlu. Tímto ale ukončuji sociologicko-patologické okénko a pojďme za písničkou.

Prvními vystupujícím byli rovněž Australané, kapela RVG. Jejich tvorbu jsem neznal a z nyní nabytých koncertních dojmů se jí ani neplánuji v budoucnu věnovat. Nechci, aby to vyznělo tak, že to byla bída bídoucí, ale ze začátku mě to nebavilo skoro vůbec. Vlastně jsem si chvíli říkal, že se raději půjdu podívat nahoru, jak že to tam vlastně vypadá, ale nakonec jsem zůstal. Co hráli, vám neřeknu, ovšem na kontě mají pouze dva roky starou placku „A Quality of Mercy“, takže tipuju, že se hrálo hlavně z ní. V hlavě mi ale utkvěla skladba „I Used to Love You“, která asi nejvíce vyšponovala onu utrápenou, naštvanou náladu koketující s tématy feminismu. Dramatický projev zpěvačky Romy Vager bohužel lezl občas až na nervy. Ano, i v RVG je žena, což mě přivádí k myšlence, že snad každá indie kapela musí mít v sestavě nějakou holku, snad aby to za něco stálo. Musím ale zmínit také to, že ke konci vystoupení mě to začalo bavit, a to zejména ve chvílích, kdy se jenom nekňouralo, ale také pořádně řezalo do kytar.

Právě pro pořádné potrápení kytarových strun a tím pádem i mých zvukovodů jsem přišel na Tropical Fuck Storm. Ti jsou, na rozdíl od RVG, k tomu všemu indie, blues a punku také hodně do noisu. Uvědomil jsem si, že jsem naživo moc noisových vystoupení ještě neslyšel, takže i tento fakt byl velkým lákadlem. Samozřejmě chtěl-li bych opravdu čistý noise, sáhnu asi po jiné kapele, ale dosavadní dvě desky Tropical Fuck Storm jsou na něm také založeny. Kromě hluku nabízejí barevnou koláž všemožných postupů a ujetých nápadů, čímž v konečném spojení tvoří sakra zajímavé věci.

Hned od prvotního vstupu na pódium jsem si oblíbil traumatické křeče Garetha Liddiarda a uhrančivé pohledy, které vrhala do publika baskytaristka Erica Dunn, a to i přestože jsem měl chvíli pocit, že se přede mě snad nastěhoval místní tým házenkářů. Rovněž hudebně si mě Tropical Fuck Storm brzy získali, protože to znělo jednoduše skvěle. Hrály se zásadní kusy z obou desek, plus i něco dalšího, co jsem nedokázal pořádně identifikovat. To byly možná jediné trochu slabší momenty, ale jinak u mě převládala spokojenost. V živém provedení působily zejména ty psychedeličtější skladby ještě silnějším dojmem než z nahrávek, stejně tak hitovějším kusům jako „Paradise“ (absolutní vrchol večera!) slušela ta živá energie přidaná na pódiu, která se postupně začala odrážet i na přihlížejících, přestože bych si dokázal představit i fanatičtější odezvu, jakou by si za svůj výkon Tropical Fuck Storm jistě zasloužili.

Tropical Fuck Storm mě až překvapili tím, jak moc dobře dokáží svoje těžko uchopitelné skladby předvést naživo. Ta noisová stěna za chytlavými popěvky však fungovala skvěle a díky vyváženému zvuku se to nijak neslévalo do sebe, z čehož jsem měl největší obavy. Také jsem si před koncertem říkal, jestli může živé vystoupení nějak posunout mé docenění této kapely, ale k tomu nedošlo. To by to všechno muselo být ještě šílenější a mě by museli seškrabovat ze stěny, ale asi chci až moc, hehe. Z hlediska vjemů a líbivosti je u mě tak jejich pódiová prezentace na stejné úrovni jako poslechy desek – tedy vysoké, ale je tu prostor i pro vyšší příčky. Tím, že jsem v posledních týdnech a měsících intenzivně poslouchal novinku „Braindrops“, jsem byl i dobře naladěn na koncert, ale jinak tuším, že teď si od Tropical Fuck Storm dám pravděpodobně na nějakou dobu pokoj, uvidím. Každopádně ale výborná klubová záležitost.


Daughters – You Won’t Get What You Want

Daughters - You Won't Get What You Want

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial rock
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. City Song
02. Long Road No Turns
03. Satan in the Wait
04. The Flammable Man
05. The Lords Song
06. Less Sex
07. Daughter
08. The Reason They Hate Me
09. Ocean Song
10. Guest House

Hrací doba: 48:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se SadlerWalkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.

Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.

Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.

Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.

Daughters

První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.

Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.

Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.


Bodies on Everest – A National Day of Mourning

Bodies on Everest - A National Day of Mourning

Země: Velká Británie
Žánr: drone / sludge / noise rock
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Third-I-Rex

Tracklist:
01. unreleaseddeathvideo.flac
02. Tally of Sevens
03. Gold Fangs in Enemy Territory
04. Shotgun or Sidearm
05. Suspicious Canoe
06. Who Killed Yale Gracey?

Hrací doba: 66:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest.

Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal. Oukej, šel jsem do toho.

Realita je ovšem docela jiná než sludge / doom. Popravdě řečeno, realita je vlastně ještě lákavější, než kdyby se skutečně jednalo o sludge / doom. Samozřejmě netuším, jak se věci měly na debutovém počinu „The Burning“ z roku 2015, který jsem, jak se asi z dosavadního povídání dalo vytušit, neslyšel. „A National Day of Mourning“ je nicméně jinde, ačkoliv určité elementy zmiňovaného žánru tu nalézt lze, třeba v písních jako „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ nebo „Who Killed Yale Gracey?“, byť i v nich Bodies on Everest sludge / doom ohýbají a znásilňují k obrazu svému, kterýžto směřuje k experimentálnějším polohám.

Kupříkladu hned úvodní jedenáctiminutovka „unreleaseddeathvideo.flac“ se po pozvolnějším rozjedu zvrhne v regulérní noise-industrial-drone. V podobném duchu se pak nese také čtvrtá „Shotgun or Sidearm“, akorát má v ní menší podíl noise. Nejedná se o nejlepší kusy svého druhu, co jsem kdy slyšel, ale určitě je to hlučení udělané dost solidně a zábavně.

Co se týče už jmenované trojice „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ a „Who Killed Yale Gracey?“, ani u nich byste neměli očekávat standardní metalový přístup. Kytara je zahlučená, dronová, možná trochu do noise rocku, každopádně zní dost ohavně – což samozřejmě berte jako klad! Extrémní muzika by přece neměla znít stravitelně a přívětivě, takže za mě rozhodně palec nahoru. V „Who Killed Yale Gracey?“ se navíc ke slovu dostávají i další polohy, v nichž Bodies on Everest zpracovávají sonický chlív jinak než zaprasenou kytarou.

To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Vrcholem celého „A National Day of Mourning“ je podle mě víc jak osmnáctiminutová „Gold Fangs in Enemy Territory“, která má atmosféru jako prase. Nervózní náladu navodí už sugestivní pasáž s mluveným slovem, která posléze vyústí v monotónní riffování zabírající celou druhou polovinu skladby. Sice se „Gold Fangs in Enemy Territory“ od zbytku alba docela liší, ale kdybych vám měl doporučit jediný song, jejž byste měli zkusit, pak by to byl právě tenhle.

Přestože je vrchol tentokrát jednoznačný, „A National Day of Mourning“ jakožto celek mi přijde jako zajímavá nahrávka. Zčásti to bude dáno i tím, že jsem od Bodies on Everest přece jenom nečekal příliš, ale nakonec mi tohle rozhodně přijde jako album, které má co říct. Za sebe můžu s klidem doporučit.


Vole – Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit

Vole - Nikdo vam nemuze dat tolik kolik my vam muzeme slibit

Země: Česká republika
Žánr: hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 13.12.2017
Label: Stoned to Death

Tracklist:
01. Vole
02. Noční psi
03. Skini
04. Perón
05. Tkaný ocas
06. Kaufland
07. Neraddeach
08. Mrzácký ráj
09. Jeden svět
10. Ortel

Hrací doba: 17:11

Odkazy:

Špinavého hardcore punku není nikdy dost. Tím spíše jedná-li se o českou tvorbu s českými texty. To nabízí pražská kapela s poetickým názvem Vole. Koncem minulého roku vydali první dlouhohrající dílo pojmenované blaníkovsky, „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“. Ve stejný den, tedy 13. prosince, vyšlo také jejich první ípko, takže na kontě mají všehovšudy odškrtnuty dvě nahrávky.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ obsahuje deset skladeb a celé to má něco málo přes čtvrt hodiny. Tedy klasické žánrové standardy. Album je zabaleno do zajímavé obálky, kterou má na svědomí zpěvák Tomáš Mitura, jakožto absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, dá se říci, odborník.

Tvorba Vole spočívá především v dělání bordelu. Jak už jsem řekl v úvodu, je to špína, ale ne pouze způsobená účelově produkcí, ale také samotnou hudbou. Občas je všechno jasně čitelné, ale jsou zde i momenty, kdy se to všechno mydlí dohromady a vzniká tak jedna velká hluková koule. Základ je v klasickém punku, ale ten přesah zasahuje od noisu, přes crust až po grindcore.

Důležité je, že veškerou tu chaotičnost a lavinu nasranosti tomu věříte. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ je ideálním albem v případě, že se chcete uvolnit, vypnout mozek, nechat se ničit touhle změtí a zároveň dobít energií. Celá placka je tak krátká, že poslech uteče raz dva, a to je v tomto žánru jenom dobře. Žádné zbytečné natahování. Ostatně jsem se dočetl, že podobně krátké jsou i jejich koncerty, jelikož jsou tak intenzivní, že déle to prostě nejde. To už sice trochu smrdí klasickými promo kecy okolo, ale budiž.

Jsem rád, když česká kapela používá české texty, hlavně v žánrech, kde tomu není tak úplně pravidlem. Stejně tak to oceňuji u Vole. Jediný malý problém zůstává, že rozumět textům je v tom hluku docela problém. To samozřejmě neberu jako výtku, k hudbě, kterou hrají, to prostě patří. Možná, že deska obsahuje uvnitř obalu také texty, já jsem však „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ poslouchal pouze z Bandcampu labelu Stoned to Death, kde nejsou k dispozici. Asi nejzřetelnějším bodem celého alba, co se textů týče, je konec třetí pumelice „Skini“, která končí jasným „kurva“. Ale abych zase nepřeháněl, ucho trénovaného punka dokáže odposlechnout minimálně tak polovinu textů.

Asi nemá úplně smysl vypichovat nějaké světlé momenty, jelikož lze celou nahrávku brát jako jeden světlý moment. Ať už vezmete kteroukoliv píseň, každá nabízí ten podobný nářez, a když vám tento styl sedne, nenajdete tu nic nepovedeného nebo navíc. Když už jsem se k nějaké pasáži vracel, tak většinou k úvodní dvojici nebo sedmé „Neraddeach“. Nelze čekat, že by tu bylo něco, co by vás doslova ohromilo, ale zároveň je nahrávka daleko od všudypřítomného nudného průměru. Nejlíp funguje si to jednoduše pustit celé na jeden zátah. A třeba hned několikrát za sebou.

„Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ bez většího váhání vřele doporučuji všem, ať už posloucháte v tvrdší hudbě cokoliv. Škoda, že jsem se k Vole dostal až po Novém roce, jelikož jinak by bylo vhodno jejich prvotinu zařadit mezi nejlepší výtvory československé scény uplynulého roku. Závěrečný verdikt a doporučení zní: prostě si to pusť, vole, a uvidíš, protože Vole jsou správně smradlavý a mají co nabídnout.


F V T V R E – M E S S

F V T V R E - M E S S

Země: Česká republika
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 1.10.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 07:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Docela často si říkám, že se toho na naší hudební scéně moc neděje. Jestliže toužíte po něčem trochu smysluplném a kreativním, musíte většinou zalézt hluboko do undergroundu, kde se kvalita nachází, avšak nemá šanci oslovit širší publikum mimo žánr. Zůstává tak uzavřena pro několik zasvěcených a s „nadzemím“ nijak nerezonuje. To ostatně není nic překvapivého. Občas se ale objeví kapela, která má tu schopnost překonat bariéru těchto dvou světů a stát se povědomou i pro posluchače z jiných kruhů.

F V T V R E o sobě dali vědět zhruba koncem léta, kdy se ven začaly šířit informace od Kaye Buriánka, a zanedlouho vyšly také první videoklip, a tedy i hudební vzorky. Ty pak byly zabaleny do digitálního balíčku jménem „M E S S“ a nyní jsou volně k poslechu a koupi na kapelním Bandcampu. Čtyři písně a stopáž lehce přes sedm minut dává tušit, o co zde běží.

Ano, „M E S S“ skutečně dostává svého názvu a tvoří řádný svinčík. Pražáci si neberou moc servítky a jdou rovnou na věc, rychle, tvrdě, přitom stále s rozmyslem a místem pro něco navíc. Není to jenom o sešláplém plynu k podlaze a hurá pryč. Přestože kytary skřípou, zpěv chrlí naštvané texty a rytmika se valí kupředu, dojde i na několik chytrých nápadů, díky nimž to nepůsobí tuctově. Jejich pojetí hardcoru není ani tak špinavé, jako prostě hlasité a nasrané. Svou prezentací a přístupem mi pak připomínají třeba punkové obrozence OFF!.

Úvodní „B L A C K F L A G“ představuje kapelu v kvapíkovém tempu, které však stihne několikrát zvolnit a dát prostor úderným riffům a harmoniím. Následující „R E N E G A D E S“ je zase pomalejší, ale o to chaotičtější, noisový výplach. Poněkud klasičtěji zní skladba titulní, postavená na chytlavém punkovém rytmu s až hitovým potenciálem. Celou věc pak uzavírá na poměry celého ípka klidná „B O N E C R U S H E R“. V ní vyniká zejména melodický riff a bubenická práce. Její nostalgická nálada končící v hlukovém bordelu tvoří dokonalou tečku za tímto krátkým dílkem.

„M E S S“ není revoluční ani dokonalé. Je však přesvědčivé a jednoduše baví. Ta energie musí vypadat ještě lépe v živém provedení. F V T V R E mají prý již připraveno několik dalších písní a řadovka je snad na cestě. Máme se na co těšit. Podle mého soudu mají na to být větší kapelou, ale myslím, že by jim to neslušelo. Předpokládám, že ani Kay z nich nechce udělat další Sunshine a to je jedině dobře. Tohle patří do klubů a nikam jinam.


Unsane – Sterilize

Unsane - Sterilize

Země: USA
Žánr: noise rock / post-hardcore
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Factory
02. The Grind
03. Abberation
04. No Reprieve
05. Lung
06. Inclusion
07. Distance
08. A Slow Reaction
09. We’re Fucked
10. Avail

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Příští rok oslaví kapela Unsane třicet let své existence. Vzešli z newyorského podzemí, kde se brzy stali kultovní formací tamních vyznavačů hardcoru, a mezinárodní ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. S vydáváním studiovek to nikdy nějak nepřeháněli, a tak je letošní „Sterilize“ jejich teprve osmým přírůstkem do sbírky. Podíl na tom má také několikaletá pauza na přelomu tisíciletí způsobená mimo jiné brutálním zmlácením zpěváka a kytaristy, Chrise Spencera, s nímž to tehdy vypadalo velice špatně. Když už jsem takhle jemně zabrousil do historie, nemohu opomenout předávkování zakládajícího člena, bubeníka, Charlie Ondrase na začátku 90. let. Chvíli po něm odešel (pouze z kapely) také basák Pete Shore, takže z původní trojičky v kapele figuruje už jenom Spencer.

Přiznám se, že neznám tvorbu Unsane úplně do detailů, vlastně jsem od nich doposud znal jenom první album a pár dalších fláků, ale celkem s jistotou vám mohu ihned prozradit, že „Sterilize“ zní prostě jako Unsane. Nikdy jsem v jejich diskografii nezaznamenal žádné výraznější změny nebo experimenty a ani na nejnovější placce se nic takového nekoná. Za svou existenci si do svého stylu zanesli několik charakteristických rysů, jichž se drží jako klíště.

Přestože jsem o Unsane psal jako o hardcorové kapele, bylo by lepší upřesnit tento termín a přidat k němu předponu post-. Nejedná se totiž o klasický rychlostní nátěr, nýbrž o pomalejší, nijak dlouhé střednětempé zářezy s trýznivou silou. „Sterilize“ je plné agrese, beznaděje a mizantropických nálad. Znát je to jak na hudbě, tak na textech. Těm není úplně rozumět, spíš si z každé písně vezmete sem tam nějaký úryvek, výkřik, ale spolu s vokálním projevem je to víc než jasné. Může za to jeho lo-fi pojetí a vůbec noisové zkreslení celé nahrávky, což je ostatně jedním z rysů Unsane.

Mezi ty další patří rytmika, která je občas chaotická, přesto se pevně drží kostry. Vyčnívá pak především kytara. Ta kromě podkresu někdy poslouží také sólově, avšak čistě formou vyhrávek, kytarová sóla tu nehledejte. Takto navrstvenou ji můžete zpozorovat např. v „Lung“ nebo „Distance“. Jindy zase dostane až metalický ráz, což může vyústit až v monolit, jakým je závěrečná „Avail“. Svůj prostor tu dostane také kytara basová, jež v kouscích jako „No Reprieve“ nebo „The Grind“ svým bubláním přehlušuje okolí a skvěle podtrhuje údernost bicích.

Největším nešvarem je přílišná konzistence skladeb, díky níž sice album drží pospolitě, ale těžko se zde vybírá výrazný okamžik či vyložený vrchol. Myslím, že skutečně povedená deska, by takových momentů měla nabízet hned několik. Zde jsem nakonec vybral tři, a sice ničivou „Aberration“ a již zmiňované „Avail“ a „Distance“. Posledně jmenovaná je nakonec jediným kusem, který se nějak odlišuje od zbytku. Její výrazný refrén v podobě mučednického výkřiku lehce přitáhne pozornost a vyloženě potěší.

Unsane

I když „Sterilize“ neobsahuje moc výrazných chvilek a písně často nabízejí to samé, nedá se říci, že by album nudilo. Naopak mě spíš s každým poslechem baví víc. Přisuzuji to jednoduše kvalitní skladatelské práci a vydařené atmosféře desky, do které když se ponoříte, tak vás jen tak nepustí. Nenachází se tu žádný škvár, ale desítka poctivých zářezů obalených do útočné zvukové koule. Hodí se také kratší stopáž, pouze něco přes půl hodiny.

Unsane si nijak nekomplikují život a dělají to, co umí. Pokud toužíte po pořádně hlasité rockové placce, zde ji máte. Nedá se mluvit o nějak důležitém či výjimečném dílu, tím „Sterilize“ není, ale spolehlivě uspokojí všechny fanoušky a kapele dá důvod vyjet do světa. Třeba v České republice budou příští rok hned dvakrát a minimálně na Brutal Assaultu bych si je nenechal ujít.


Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man