Archiv štítku: noise rock

Okkultokrati – Raspberry Dawn

Okkultokrati - Raspberry Dawn

Země: Norsko
Žánr: black / sludge metal / post-punk / noise rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. World Peace
02. Raspberry Dawn
03. We Love You
04. Suspension
05. Hard to Please, Easy to Kill
06. Hidden Future
07. Ocular Violence
08. Magic People

Hrací doba: 46:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pro málokterou muziku mám v živém podání takovou slabost jako pro black’n’rollové vypalovačky všeho druhu. Přímočará rytmika, svižné tempo a zlé kytary dávají parádní příležitost pro zvrácený candrbál, z něhož člověk sice sem tam vyleze s nějakou tou modřinou a totálně vyčerpaný, zato šťastný a spokojený. Asi proto nemusím dodávat, že když jsem pár let nazpět prosral na Brutal Assaultu Okkultokrati, byl jsem z toho přinejmenším mrzutý, protože možnosti protančit střevíčky na kvalitní kapelu (jakkoliv Norové tento v podstatě nedefinovaný slepenec žánrů dalece přesahují) nerostou volně na stromech. Naštěstí není všem dnům konec a tihle psychedeličtí paviáni se v Praze ukáží začátkem prosince – do té doby ovšem nezbývá než vzít za vděk novou deskou „Raspberry Dawn“, s níž skupina navazuje na dva roky starou záležitost „Night Jerks“.

Tady by bylo vhodné se o téhle divoké smečce trochu rozepsat, jednak proto, že v našich končinách není kdovíjak známá, jednak proto, že její vývoj je, ač krátký, poměrně zajímavý. Okkultokrati vznikli v Norsku nějakých osm let zpátky, kdy začali drhnout výbušnou směsku hardcore punku, blackové zloby a sludgové špíny. Od té doby hudební směřování kapely párkrát zahnulo směrem post-punku, ambientu, pošukané atmosféře a účinkům halucinogenních látek, což reflektuje i stopáž, která se z grindových jednohubek natáhla až k šestnácti minutám vyjetého ambientu „Cosmic Wynter“ právě z minulého alba „Night Jerks“. Šlo tedy očekávat, že „Raspberry Dawn“ bude ujetost a psychedelie, kam až Okkultokrati na svých tripech zajdou však těžko odhadovat.

„Malinový úsvit“ rozhodně nenechává na pochybách, s kým máme tu čest: Na první poslech jde po zvukové stránce o Okkultokratí sonický humus, který se vymáchal v tom největším svinstvu, který mu mohl přijít pod ruku. Blacková temnota se spolu s post-punkovou eteričností koupe ve sludgovém bahně, tentokrát je v tom ovšem cítit ještě pořádná dávka noise rockového bordelu a zejména synťáky jsou přímá linka do devadesátek. Co všechno jsou schopni Okkultokrati smíchat, aniž by se celek jakkoliv rozpadal, je k neuvěření a i na dvacátý a další poslech ve skladbách nacházím nové momenty, jež mi dříve zůstaly skryty.

Úvodní „World Peace“ je spolu s titulním kouskem inkarnací hippiesáckého psychedelic/noise rocku (pochopitelně v patřičně jeblém balení zdobeném brutálně přehuleným vokálem a synťáky), písně jako „Hard to Please, Easy to Kill“ nebo „We Love You“ si pak drží i za zběsilého tempa potemnělou post-punkovou vizáž. Podobně na tom je i osmiminutová „Hidden Future“, výjimečně podpořená i hlubokým čistým vokálem (kterého kdyby bylo víc, nejspíš by svlékl nejedno dívčí prádlo), následující „Occular Violence“ je zase exkurzí do vesmírných hlubin se silnou příměsí synthpopu. Jedinou vyloženě odlišnou skladbou je ambientní „Suspension“ v půlce alba, kdy „Raspberry Dawn“ na chvíli zvolní, jinak se s tím Okkultokrati nijak zvlášť nepářou a sypou jeden vál za druhým.

I při takovém nášupu jsem ale stále schopný rozlišovat, protože i když je to rytmicky v podstatě na jedno brdo a ani tempo se nijak zásadně nemění, platí, že co song, to unikát. Vlastně bicím směřuje jediná výtka, protože oproti zbytku začnou být časem zbytečně monotónní až lehce otravné – pokud ale desku neposloucháte po páté za sebou, rozhodně nejde o nic, co by nešlo překousnout. Jinak je „Raspberry Dawn“ zatraceně silná záležitost, která 45 minut stopáže utáhne levou zadní, protože náloží energie a chytře poskládanou hudbou baví od první vteřiny do samého konce. Ne, že by Okkultokrati nutně objevovali kolo, i tak ale zní originálně – a to i v rámci vlastní diskografie, v níž se opět hnuli někam jinam.

Okkultokrati

Jestli dopředu, doleva nebo někam jinam, těžko říct, vzhledem k tomu, že Okkultokrati míchají všechno možné hlava nehlava a nebojí se hrábnout hluboko do minulosti, aby stvořili zase něco docela nového. A vzhledem k tomu, že „Raspberry Dawn“ je obzvlášť povedený náser, se zatraceně těším, až nový materiál uslyším naživo. A vy byste měli taky, protože to opravdu stojí za to!


Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man


The Glorious Rebellion – Euphoric

The Glorious Rebellion - Euphoric

Země: USA
Žánr: noise rock / stoner metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Magnetic Eye Records

Hrací doba: 19:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Noise rock žije!“ Pokud se The Glorious Rebellion na svém debutovém ípku „Euphoric“ snaží předat svým posluchačům nějakou zprávu, mohla by znít zhruba takhle. To je docela fajn zpráva a dokonce funguje přinejmenším ve chvíli, kdy hledáte rock, u kterého můžete beztrestně vypnout. Ovšem ve chvíli, kdy začnete hledat noise rock, docela narazíte. Při skládání materiálu tahle kapela sice zabředla hluboko do devadesátek, ovšem brala odevšad, jen ne z odkazů noiserockových kapel.

Hlavní devízou „Euphoric“ je koňská dávka energie, kterou kope do všech kolem sebe. Šestice nařachaných skladeb jde až na dřeň a víc než na hezké kudrlinky sází na upřímnost vyznění, což je (alespoň mně) velmi sympatický přístup. The Glorious Rebellion navíc nemají problém sázet jeden chytlavý riff za druhým a něco podobného mohu tvrdit i o sólech a melodiích. Písně sice většinou mají tradiční strukturu sloka – refrén – vyhrávka – sloka (a její obměny) a nelze v tomhle směru čekat nic převratného, nicméně jsou dostatečně ucelené a zároveň rozmanité – tak akorát, aby fungovaly jak jednotlivě, tak v rámci celku. A na rovinu, kapela by s tímhle materiálem utáhla i větší formát než jen necelých dvacet minut.

Zvuk je rovněž v pořádku – zašpiněný, aby podtrhl syrovost a razanci materiálu, ale stále čitelný a vyvážený. Jednotlivé nástroje mají dostatek prostoru, aby jejich linky mohly vyniknout a sehrát svoji roli. Jediná věc, která je na tomhle EP naprosto mimo, je škatule, do které se The Glorious Rebellion snaží vecpat. Říct, že hrají noise rock, je přinejmenším lehce nadnesené, spíš až zavádějící tvrzení – v hudbě se docela slyšitelně mísí další žánry od hard rocku přes jižanský stoner metal až po nařvaný hardcore nebo groove metal, přičemž prvky typické pro noise rock by se vešly za nehet. Na druhou stranu, výsledný blend je pořád dost zábavný sám o sobě na to, aby to nějak zvlášť vadilo, takže to spíš berte jako upozornění před rozčarováním, že pánové nedrhnou nic na způsob Swans nebo Melvins.

Kolem a kolem, „Euphoric“ stojí za to slyšet. Už jen s ohledem na to, že jde o prvotinu, která nedopadla špatně. Nejde sice o nic převratného, ale pokud koukáte po mladé krvi, kterou byste si osvěžili playlist, během něhož můžete hodit nohy na horu, případně nerušeně pracovat, nešlápnete vedle. Jen v okamžiku, kdy si budete chtít pustit noise rock, sáhněte třeba OvO nebo po některém z výše zmíněných velikánů – ten totiž na „Euphoric“ najdete jen ve stopovém množství.


Joan of Arse – I’m Fucked

Joan of Arse - I'm Fucked
Země: Velká Británie
Žánr: experimental / noise rock
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

Pokud vám škatulka, kterou jsem napsal do hlavičky této minirecenze, připadá na první pohled lákavá, tak… no, radši si nechte zajít chuť. Mně by sice za normálních okolností něco takového taky znělo slibně, ale jen v případě, že bych Joan of Arse předtím neslyšel…

U některých skupin už na první pohled vidíte, že se asi nebudou brát úplně vážně… tedy, alespoň předpokládám, že se kapela, která sama sebe pojmenuje “Johanka z prdele” a svému EP vetkne romantický název “I’m Fucked”, nebere smrtelně vážně. Jestli bere, tak je to ještě větší fail. Každopádně, ani nadhled nebo něco takového není omluvou k tomu, aby hudba mohla být úplná kravina.

Navíc ta výše napsaná škatulka ani není přesná, protože hudebně se k ní blíží jen dva songy “I’m Fucked” a “Joan of Arse”, které jsou oba takový zahuhlaný a krutě nudný rockový bordel, jemuž korunu nasazují pošukané klávesy. Další dva songy jsou pak takové… já ani nevím co. V “Elisabeth the Fist” není celou nic jiného než takřka neslyšitelná elektronická melodie bez jakékoliv změny a občas baskytara… taky bez jakékoliv změny. “Got No Time for Them Approximate Blues” je něco podobného, akorát je to víc nahlas, nedá se tomu říkat melodie a je to bez té basy.

“I’m Fucked” je tedy docela kravina, která nedrží pohromadě stylově ani náladově. A aby toho náhodou nebylo málo, tak je to dost velká nuda, ačkoliv to celé trvá jen 13 minut. Po několika posleších jsem totiž zjistil, že pomalu ani nevím, jak znějí druhé dva tracky, jelikož po brutální zívačce “Elisabeth the Fist” už jsem nebyl schopen vnímat dál.

Řeknu to asi takhle – nepouštějte si to. Rozhodně o nic nepřijdete, když “I’m Fucked” neuslyšíte, možná spíš naopak – váš život bude bez Joan of Arse šťastnější.


Volunteer – Goner

Volunteer - Goner
Země: USA
Žánr: sludge / stoner metal / noise rock
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Forge Again Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Řeknu vám, že najít nějakou kloudnou informaci o zámořské trojici jménem Volunteer není žádná sranda, protože mimo obsahově dosti hubené oficiální stránce je tahle parta z amerického Milwaukee naprostý no-name. Z toho mála stojí za zmínku snad jen fakt, že kapela vznikla někdy v roce 2010 na pozůstatcích jiných neznámých kapel a že “Goner” je v pořadí třetí EP a na plnohodnotný debut se tak stále čeká.

Nedostatek informací sice o kvalitě nevypovídá vůbec nic, nicméně nemám ve zvyku se rochnit tím nejhlubším bahnem amerického zatěžkaného heavy metalu se zemitými spodky, pořádně chrastící basou a špinavým vokálem, z něhož je cítit neučesanost a autentičnost prostřednictvím každého slova. Bohužel tady výčet těch vyložených kladů končí, protože ten zbytek je z hudebního hlediska naprosto nezajímavá ukázka toho, jak se dá již mnohokrát slyšená kombinace výše uvedených hudebních stylů donekonečna omílat bez momentu překvapení.

Nejsem naivní, abych od Volunteer očekával revoluční převrat, ale trojice skladeb (závěrečný cover z dílny Jawbreaker nepočítám) je takovým tím standardem, nad nímž se pozastaví snad jen naprostý hudební nováček. Neříkám, že to je kravina, která se nedá vydržet, ale tyhle riffy, tempa a vokální variace už jsem slyšel tolikrát, že ani obrovská surovost pramenící z amatérsky hutného zvuku a pěkně drnčící baskytary z toho neudělají nic víc, než čím “Goner” ve skutečnosti je. Jediná skladba, která se mi vážně líbí, je “Free-er Bird” s houpavou kytarou, jež mě zaujala magickou hypnotičností. Bohužel jak “Nein”, tak “Goner” se jí ani zdaleka nemohou rovnat.

Abych to shrnul nějak rozumně, tak to nebudu protahovat. “Goner” jsem si několikrát poslechl, uši mi kvůli tomu neuhnily, ale to neznamená, že budu mít někdy chuť to absolvovat znovu. Na to je “Goner” a Volunteer jako takoví příliš obyčejná záležitost. Čtyři body, z nichž ten čtvrtý je za “Free-er Bird”.


Swans, Pharmakon

Swans
Datum: 20.10.2014
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Pharmakon, Swans

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Silver Rocket

První pohled (H.):

Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.

Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…

Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.

Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.

Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.

Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.

Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.

Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.

Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.


Druhý pohled (Atreides):

Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.

Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.

To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.

Setlist Swans:
01. Frankie M
02. A Little God in My Hands
03. The Apostate
04. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
05. Don’t Go
06. Bring the Sun / Black Hole Many

První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.

Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.


Swans – To Be Kind

Swans - To Be Kind
Země: USA
Žánr: noise rock / experimental
Datum vydání: 12.5.2014
Label: Young God Records

Tracklist:
CD 1:
01. Screen Shot
02. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
03. A Little God in My Hands
04. Bring the Sun / Toussaint l’ouverture
05. Some Things We Do

CD 2:
06. She Loves Us
07. Kirsten Supine
08. Oxygen
09. Nathalie Neal
10. To Be Kind

Hodnocení:
Atreides – 9,5/10
H. – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou v zásadě dva způsoby, jak psát o Swans. První volbou je napsat hutný sloh a rozebrat desku řádně do hloubky. Probrat ji nejen po stránce technické, hudební či umělecké, nebo ji porovnat s předchozími počiny, ale dotknout se při její charakteristice filosofie existencialismu, přihodit trochu nihilismu a Nietzscheho nadčlověka. To kdyby nestačilo, že samotná hudba Swans, zejména na posledních albech, je dost komplikovaná a neschůdná sama o sobě. Vstříc práci, která by vydala na kvalitní seminárku o pár desítkách stran, stojí druhá možnost, totiž vysrat se na tohle všechno spisování a říct vám, ať si to poslechnete, že Swans beztak nejdou slovy pořádně popsat, a i kdybych se snažil sebevíc, stejně si z nějakého textu s největší pravděpodobností odnesete hovno. Jenže jak jistě tušíte, v takovém případě bychom mohli rovnou zavřít krám a nepsat vůbec nic, tudíž přede mnou leží několik odstavců, které se pokusím napsat tak, aby z nich něco měli i ti, kteří tuhle desku ještě neslyšeli, případně v životě (o) Swans neslyšeli vůbec.

Když se geniální mozek celého kapely Michael Gira urval před dvěma lety ze řetězu a vydal dvouhodinový opus “The Seer”, sbíral jsem čelist ze země. Tenhle “Věštec” byl mým prvním setkáním se Swans vůbec a bez dlouhých řečí předpověděl mou další cestu vodami experimentální hudby. Přesahující veledílo se zarylo hluboko do mých uší i paměti a nepovedlo se mi jej od té doby vymazat. Zároveň nastolilo značně ambivalentní vztah mezi mnou a Girovou hudbou, jež mě chvílemi vozila na vlnách extáze, aby mě o chvíli později topila v hlubinách neuróz a nejistoty. Spolehlivě mě však dokázala pohltit a nepustit. Dotkla se mého nejniternějšího já a dalece jej přesáhla, aby jej v psychedelických stavech nechala nahé a zranitelné kdesi za sebou. Zejména, když si podala ruku s alkoholem. Všechno tohle způsobilo, že jsem se na nové album těšil i netěšil. Na jedné straně zvědavost, s čím Gira tentokrát přijde, na druhé obavy z toho, co to se mnou udělá.

Obavy vzhledem k “The Seer” byly jednoznačně na místě, nicméně “To Be Kind” je vyvrátilo do jedné. Nicméně to neznamená, že vám tahle deska nedá do těla. Kovboj z Los Angeles pokračuje v krasojízdě a opět servíruje dvouhodinový kus, který vám nedaruje ani vteřinu. “Věštci” nedalo příliš práce, aby se mi dostal pod kůži a promítl mi své apokalyptické vize, “To Be Kind” je navzdory názvu zprvu mnohem odtažitější a nepřístupnější. Alespoň mně trvalo mnohem delší dobu, než jsem do něj pronikl a začal chápat jeho širší kontext. Některé vybrané části se poslouchají samy od sebe, zejména úvodní “Screen Shot”, “A Little God in My Hands”, kterou jsem slyšel ještě před vydáním alba, nebo “Nathalie Neal”. Pobrat jej však jako celek a nejen jako sbírku jednotlivin však vyžaduje notné úsilí a soustředění. Gira se nezmítá mezi dvěma polaritami, na rozdíl od “The Seer” nedává vydechnout u uvolněnějších skladeb. Žádné takové téměř nenajdete, jen postupnou gradaci motivů a zastřený, štěkavý vokál.

Celá deska se převaluje jako zfetovaný koráb na nekonečném oceánu a postupně spěje ke svému cíli. Každá položka tracklistu vás zavede do odlišných zákoutí Girovy mysli, přesto působí dosti vyrovnaně. Když pominu nejdelší kusy “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture” a “She Loves Us”, jež tvoří bezmála polovina alba, zbylé skladby jsou mnohem srovnatelnější, a to jak délkou, tak intenzitou. Nezáleží, jestli je to zrovna zvonivá “A Little God in My Hands”, zdánlivě poklidná “Kirsten Supine” jejíž tělo je jen klidem před bouřlivým závěrem, nebo naprosto vyjetá manifestace “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Všechny skladby jsou jasně rozpoznatelné a od sebe odlišné, všechny ale nesou charakteristický rukopis Swans a zároveň přináší nový pohled na jejich hudbu. Pokud bych měl škatulkovat, noise rock si podává ruku s prog rockem, bluesem, krautrockem a tu a tam i s country. Je však jasné, že tvorba Swans jako celek nejde na žádném jejich albu popsat jen škatulemi. Michael Gira a jeho ansámbl je prostě natolik specifický, že jeho projekt se stal škatulí zcela svébytnou a samostatnou.

Swans naprosto mistrovsky pracují s gradací – a to nejen skladeb, ale i celého alba. Trpělivě rozvíjí jednotlivé kusy rozmáchlými monotónními plochami, které buď postupně bobtnají a nabalují na sebe další motivy, jako se děje například v “A Little God in My Hands”, která výborně šlape již od začátku, nebo doslova rostou ze země a nabývají na intenzitě, jak Swans předvádějí v půlhodinovém majstrštyku “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture”, kde každá část této dvojskladby postupně sbírá enerigii ze svého okolí a sílí až k samé hranici únosnosti. Pokud “The Seer” vytáhlo tvorbu Swans o několik úrovní vpřed a učinilo ji ještě více propracovanou a komplikovanou, “To Be Kind” na svého předchůdce přímo navazuje a po stránce skladatelské ještě o něco překonává. Podobně jako předchůdce funguje i “To Be Kind” především jako celek, který během poslechu roste, stárne a pomalu spěje ke svému zániku. Na začátku titulní skladby, která celou pouť uzavírá, už je album monumentálním obrem, jenž nakonec hyne v jednom z nejlepších závěrů, jaký jsem kdy vůbec slyšel. A to bez přehánění.

Jak je u Swans dobrým zvykem, album rovněž roste i v průběhu času, poslech od poslechu, kdy pomalu rozkrýváte jeho vrstvy. I při poslechu “The Seer” ještě dnes tu a tam objevím nějaký detail nebo moment, na který jsem dříve nenatrefil, a věřím, že ještě propracovanější “To Be Kind” v tomto ohledu nebude jiné. Po formální stránce splňuje novinka všechno, co od alba Swans očekávám, a v některých ohledech ještě mnohem více. Můžu říct, že je téměř kandidátem na absolutní hodnocení, a kdybych neměl tu čest s předchozím materiálem, bezpochyby bych mu jej udělil. Jenže přesně z tohoto důvodu mu jej neudělím. Nemůžu říct, že bych do “To Be Kind” nepronikl nebo mu nějak vyloženě neporozuměl. Ač mi to nějakou dobu trvalo, v tomto ohledu problém rozhodně nemám.

Jediným důvodem, proč to není za 10/10 je prostý pocit. “The Seer” mě v porovnání s “To Be Kind” strhl přece jen o něco víc. Snad je to dané tím, že jsem se na jeho náladách vozil spolu s ním a užíval si všechny jeho rozmary “na vlastní duši”, kdežto instrumentálně dokonalá a rozmanitá novinka se ve výsledku pohybuje spíše v jedné poměrně specifické náladě, která sice pohlcuje, ale v porovnání s věšteckými drogami a dronovými propastmi nezanechává takový otisk. Možná mám ten dojem i proto, že “The Seer” byla mým prvním setkáním se Swans. Kdo ví. Tak či onak, neměl bych vůči němu čisté svědomí, kdybych z desítky pro “To Be Kind” ten půl bod neuloupl. V porovnání s většinou mně známé hudby se Swans pořád pohybují ve výšinách, kterých dosáhne jen málokdo, ve střetu s jejich předchozím albem však nemohu jinak.

Swans


Další názory:

Swans je už dávno kapela, jejíž alba vlastně s nadsázkou řečeno ani není potřeba recenzovat – stačí říct jen to, že je tu desku nahráli Swans, a všichni by už měli vědět, že to bude stát za to. A v případě, že by to nevěděli, tak by se za to alespoň měli stydět. Je sice pravda, že ani já nemám jejich tvorbu nastudovanou tak podrobně, jak by si asi zasloužila, a počet jejich desek, které neznám, je větší než těch, které znám, nicméně i tak má tahle formace můj respekt – a “To Be Kind” jasně ukazuje, že to v žádném případě není neoprávněné. Na první pohled je to vlastně docela jednoduché… deska je postavena na dlouhých monotónních plochách a často také na mnohaminutovém opakování relativně triviálních motivů, ale nezaměnitelný a nezařaditelný sound, hutná a uhrančivá atmosféra, působivost a v neposlední řadě rovněž schopnost své dlouhé kompozice úžasně vygradovat jsou věci, jež z muziky Swans dělají tak skvělou záležitost. Trochu škoda docela šílené grafiky, která mě osobně vůbec neoslovila, ale co se týče hudební stránky, je to síla jako prase a v podstatě tomu není co vytknout. Vážně excelentní deska.
H.

Říct v krátkosti něco o “To Be Kind” není vůbec jednoduché, neboť jde o album doslova monumentální. Tak jako předloňské “The Seer” je i letošní počin Swans výletem do šílené mysli Michaela Giry, který po šedesátce nalezl novou kreativní žílu, a i druhý dvouhodinový hudební opus v řadě tak snese ta nejvyšší měřítka. “To Be Kind” je pokračovatelem “The Seer”, o tom není pochyb, ovšem tam, kde bylo “The Seer” depresivně prolezlé bahenními drony, nasazuje novinka spíše krautrockem načichlou repetici. I když není nouze o mnohaminutové plochy postavené okolo jediného motivu, zdá se “To Be Kind” býti velice rozmanitou deskou. V důsledku jde tak o album překvapivě chytlavé a zábavné od prvního poslechu, i když posluchačsky zůstává stále nesmírně náročné. Na desce není jediná slabší skladba, každá minuta má své místo a opodstatnění. Půlhodinová “Bring the Sun / Toussaint L’Ouverture” uteče jako voda, deset minut v jejím prostředku, v nichž kapela jen trpělivě buduje očekávaný klimax, patří mezi ty nejlepší části desky, a když se v úplném závěru rozpoutá hotové peklo, musím uznat, že moje milovaná “The Seer” byla pokořena. Vrcholem je ovšem “She Loves Us”, jejíž druhá polovina je pro mě absolutní hudební extází, což by však šlo říct i o “Kirsten Supine” či “Oxygen”. Přestože na albu není jediná vyloženě oddychová skladba (rozdíl oproti “The Seer”), je radost ho poslouchat celé na jedno posezení. Desítky často nedávám, ale “To Be Kind” si ji bez pochyb zaslouží.
Zajus