Archiv štítku: Tropical Fuck Storm

Redakční eintopf – srpen 2019

Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God

H.:
1. Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell
2. Tenebrae in perpetuum –  Anorexia obscura
3. Mylingar – Döda själar

Metacyclosynchrotron:
1. Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God
2. Mylingar – Döda själar
3. Hellvetron – Trident of Tartarean Gateways

Cnuk:
1. Tropical Fuck Storm – Braindrops
2. Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God
3. King Gizzard and the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest

Dantez:
1. Hide – Hell Is Here
2. Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God
3. Street Sects – Gentrification III: Death and Displacement

H.

H.:

Obvykle tu hoblujeme metalové bince, takže to protentokrát rozštípnu trochu jinak – nejlepší deskou srpna bude „Norman Fucking Rockwell“ od dreampopové bohyně Lany Del Rey. Všechny dosavadní singly mě bavily, charakteristická atmosféra Lany jim nechyběla, tudíž doufám, že to dopadne lépe než minulé „Lust for Life“. Pokud nebudou žádné featy s posranými rappery, tak by se to mělo podařit.

Oukej, tak abych nebyl za úplnou močku, přidám taky nějaké metaly. „Döda själar“ od švédských Mylingar zní dost násilně a dovolím si tvrdit, že by měla uspokojit všechny, kdo prahnou po odporném zlo death metalu.

Ještě o kousek výš bych ale vypíchnul návrat italského projektu Tenebrae in perpetuum, jemuž v srpnu vychází nová, celkově čtvrtá dlouhohrající deska „Anorexia obscura“. Předešlé „L’eterno maligno silenzio“, které je staré už celých deset let, mám docela rád; zrovna nedávno jsem z police tahal CD, opět to prohnal ušima a pořád super. Doufejme, že novinka naváže se ctí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Novozélandští Diocletian mě vlastně ještě s žádnou řadovkou nezklamali, takže novinku „Amongst the Flames of a Bvrning God“ sjedu důkladně a rád. Menší pochyby vzbuzuje upsání Profound Lore, zvuk vypuštěných ukázek a jejich přílišná podoba s Revenge, ale myslím, že celkově bude vše v nejlepším pořádku.

Nové album „Döda själar“ švédských deathmetalistů Mylingar si také nemůžu nechat ujít, protože předchozí „Döda drömmar“ ve mně dokázalo vzbudit fyzický odpor podobně jako třeba raní Autopsy, i když hudebně razí švédové modernější sound. Kvůli zhovadile nepříjemné atmosféře bych do třetice doporučil i novou desku Hellvetron. Jejich debut sice byla jen průměrná emulace Demoncy či starých Necros Christos, ale s „Trident of Tartarean Gateways“ se chlapům z Nyogthaeblisz podařilo vytvořit fakt autentický hnus.

A jinak vyhlížejte minule doporučované Concrete Winds, protože vydání jejich debutu „Primitive Force“ bylo o měsíc posunuto. A i když černé na bílém to nikde není, nepřekvapilo by mě, kdyby zčistajasna vyšla nová Mgła.

Cnuk

Cnuk:

Srpnový eintopf se mi kompletně situoval k protinožcům. Ani nepamatuji, kdy naposledy mě něco tak vystřelilo do vesmíru jako prvotina Australanů Tropical Fuck Storm nazvaná „A Laughing Death in Meatspace“. To sice neznamená, že by to bylo to nejlepší, co jsem za poslední dobu slyšel, ale cením si tohoto alba především kvůli tomu, jak svěže, ojediněle a neotřepaně zní. Není moc k čemu ho přirovnat, je to prostě šílenost po všech stránkách. Dosavadní singly k chystanému následníkovi „Braindrops“ mě až tak nedostaly, ale je mezi nimi titul „Paradise“, což je výborný kousek. Trochu tuším, že napodruhé už to takové překvápko nebude, ale i tak to určitě bude stát za poslech.

V druhém případě nastává přesun na Nový Zéland za drtičkou Diocletian. Ty jsem si oblíbil v době vydání poslední řadovky „Gesundrian“ a od novinky „Amongst the Flames of a Bvrning God“ čekám ten samý masakr. Myslím, že to pro tyto borce nebude žádný problém, takže si žádné zklamání nepřipouštím, pouze kvalitní war metal. V polovině měsíce je to venku.

A nakonec zpět do Austrálie, za nikým jiným než King Gizzard and the Lizard Wizard. Ti rovněž v polovině měsíce vydají svoji teprve druhou letošní placku „Infest the Rats’ Nest“. V dubnu se na „Fishing for Fishies“ věnovali rybolovu ve stylu sedmdesátkového boogie, nyní se podle všeho vrhnou na thrash metal, samozřejmě s jejich typickým rukopisem. Vkusná obálka a vydané singly naznačují, že to bude přinejmenším vtipné řezivo.

Mylingar

Dantez

Dantez:

Hide se loni s prvním dlouhohrajícím počinem „Castration Anxiety“ zařadili mezi projekty jako Youth Code, Street Sects nebo Uniform, které dle mnoha posluchačů stojí za renesancí elektro-industriálního zvuku. Debut byl nepříjemný, agresivní a přímočarý. Přišlo mi však, že Hide stoprocentně funkční formuli stále trochu hledají. Proto jsem dost zvědavý, jak do sebe jednotlivé prvky (zejména teda ženské vokály a nemelodické industriální plochy) zapadnou na „Hell Is Here“.

Diocletian podle prvních dvou singlů jedou naopak na jistotu. Všechno hrne tak, jak má. Čekám bezprizorní námrd a jsem rád, že si ho budu moci užít v dostatečně čitelné produkci. Vše napovídá, že „Amongst the Flames of a Bvrning God“ bude důstojným, dost možná ještě o trochu striktnějším následovníkem vydařené „Gesundrian“.

Do třetice vypíchnu nové EP od texaských Street Sects. Jde sice pouze o dva tracky, ale první zveřejněný napovídá, že noise-industriální duo osekává melodické prvky z předešlého alba „The Kicking Mule“ a na jejich místo dosazuje maniakální zvukovou anarchii, takže triumf.


Redakční eintopf – speciál 2018: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
3. Vole – Zmrzliny

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Tropical Fuck Storm

Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko

Film roku:
1. Hereditary
2. The House That Jack Built
3. Upgrade

Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí

Zklamání roku:
já sám

Top5 2018:

1. Idles – Joy as an Act of Resistance

Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.

2. Voivod – The Wake

Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.

3. Daughters – You Won’t Get What You Want

Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.

4. Turnstile – Time & Space

Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.

5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.

Infernal Coil

CZ/SVK deska roku:

1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.

2. Master’s Hammer – Fascinator

Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.

Master’s Hammer

3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.

Protomartyr

2. Tomb Mold – Cerulean Salvation

Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.

3. Vole – Zmrzliny

Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.

Artwork roku:

Portal – Ion

To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.

Portal – Ion

Objev roku:

Tropical Fuck Storm

Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.

Shit roku:

Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.

Daughters

Koncert roku:

1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018

Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.

2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018

Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.

Idles

3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.

Videoklip roku:

Idles – Danny Nedelko

Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.

Film roku:

1. Hereditary

Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!

2. The House That Jack Built

Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.

Hereditary

3. Upgrade

Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.

Potěšení roku:

silnější rok než ty předchozí

Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.

Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.

Voivod

Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?

Zklamání roku:

já sám

Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.

Idles

Zhodnocení roku:

Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.