Archiv štítku: Mayhem

Brutal Assault 22 (sobota)

Brutal Assault 22

Datum: 12.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Artillery, Decapitated, Demolition Hammer, Devin Townsend, Furia, Incantation, Mantar, Mayhem, Monolithe, Oathbreaker, Prong, Sikth, Svart Crown, Troum, Tsjuder, Vallenfyre, Zhrine

Onotius: Má poslední plavba po vlnách festivalové brutality začíná u břehů Francie, a to pod vedením kytarou opásaného growlera JB Le Baila a ve společnosti jeho posádky. Mám na mysli samozřejmě black/deathové Svart Crown, na něž jsem se velmi těšil. A má očekávání nepřišla vniveč. Navzdory relativně brzkým odpoledním hodinám a nyní už opět zářícímu slunku spouští svou muziku snoubící v sobě temnotu, agresi i instrumentální preciznost a stačí chvilka, aby člověk hltal každý tón. Nový bubeník Kevin Paradis je výtečný. I ony rozpačitější momenty z letošní „Abreaction“ vyznívají slušně, když dojde na to nejlepší z „Profane“, není co řešit. Ať už tedy kapela tématicky bloudí kolem voodoo či se brodí v temnotě a dekadenci, posluchač se baví. Jediná výtka tedy padá na délku vystoupení – půlhodinka je uboze málo, zvlášť při tak elektrizujícím vystoupení, jaké Francouzi předvedli.

Onotius: Na vedlejší progresivce SikTh se zprvu přesouvám spíše ze setrvačnosti, ale nakonec se též velmi bavím. Za zvuků technicky vypiplané muziky kořeněné zpěvy dvou vokalistů se rozjíždí pohodový mosh. Oproti studiovkám působí kapela až nečekaně úderně, trochu víc nu-metalově, což světe div se vůbec nevadí. Osobně bych trochu lépe vytáhnul kytary, ale to je detail. Hlavní byla energie a té se mi dostávalo plno.

Cnuk: Poslední den mě láká hlavně svým odpoledním programem. Ve tři hodiny jsem připraven na thrashery Artillery. Přiznám se, že jsem je několik posledních roků nesledoval, a tak nemám moc přehled, kdo to na pódiu vlastně pobíhá, ale změny musely nastat pořádné. Tuším, že z původní sestavy je tam snad jen kytarista Michael Stützer. I tak je to povedený odpolední set, kde se zpěvák snaží, seč mu síly stačí, až nakonec přeleze plot a zpívá mezi námi.

Cnuk: Ihned poté začínají na vedlejším pódiu Prong. Kapela s jasným rukopisem a tahounem Tommym Victorem odvádí dobrou práci a hraje všechny zásadní kusy včetně jedné novinky, Divide and Conquer“. Škoda, že mají tak brzký čas, více by jim slušelo, ba si dokonce zasloužili večerní prostor. Prong jsou rozhodně koncertní kapelou, s jejich vystoupením jsem spokojený. „Zatímco ona spí“, já procházím areál a pomalu se vracím zkouknout Decapitated. Tito Poláci mají v posledních letech vybudovanou poměrně silnou pozici a také živě zní přesvědčivě, avšak nemohu říci, že bych se bavil po celou dobu. Některé skladby jsou vyloženě nudné, jiné zase skutečně dobré s několika chytlavými momenty. Nakonec je z toho takový příjemný průměr.

Onotius: Co se týče dojmů z dvojice Prong a Decapitated, mám to opačně jak kolega. Prong sice papírově měli vlastně všechno, co měli mít, jenomže pocitově mi něco chybělo. A to se snažili zaujmout fanoušky jak mohli – koneckonců koho nezaujaly ony žonglérské kousky s paličkou, ať hodí kamenem. Jenomže i přesto na mě show působila tak nějak strojeně. Naopak Decapitated rychle strhli a jednoduše pobavili. Viděl jsem je podruhé a opět šlo o vybroušený nářez s nezanedbatelnou dávkou elánu opatřený solidním zvukem. Kotle a stagediving samozřejmostí.

Cnuk: Po šesté hodině nastává rozhodování – Oathbreaker, nebo Mantar? Nakonec vyhrávají Mantar, přeci jenom jsem jim naživo věřil víc. No, a vyklubalo se z toho festivalové překvapení číslo tři. Bubeník Erinc a kytarista Hanno měli své posty umístěny proti sobě, kolmo k publiku, což působilo sympaticky a po těch pěti dnech také originálně. Mantar si svoji hudbu nijak nekomplikují, ale s o to větší intenzitou to do vás hrnou. Malé pódium jim sedí a hitovku „Era Borealis“ už zpívá celý stan. Jestli se na Brutal Assault někdy vrátí, já určitě chybět nebudu.

Mantar

Skvrn: Já volím přesně naopak. Na velkém pódiu sice klubově znějícím Oathbreaker hrozí utopení, ale jdu to zkusit, Mantar někdy příště. Začátek setu napovídá o dalším průběhu mile i nemile – post-black s uřvanou i křehkou dámou, novinka „Rheia“, ale taky gestikulace kytaristy, aby se s tím zvukem něco dělalo. Sakrapráce. Super kytary, instrumentálky jak z desky, ale zpěvačka Caro si může řvát jak chce, stejnak ji nikdo neuslyší. Až kolem poloviny setu je jasné, že takhle to asi není úplně ono, a se zvukem se hne. Od té chvíle výborná věc nejen na zpříjemnění posledního z plonkových odpolední.

Onotius: Oathbreaker hrají atmosferické intro „10:56“, zatímco uniformovaná partička přede mnou se vesele přiopile vybavuje dál, jako by se nechumelilo. O co jde, muzika se přece dá poslouchat i zády k pódiu, ne? Však on se soustředěný poslech přeceňuje, kecy zlitých kámošů jsou stejně lepší. Achjo. Zvlášť, když zpěvaččin hlas bůhvíjak nevyniká. „Second Son of R.“ má potenciál atmosféru strhnout – kytary jsou celkem pěkně čitelné a oslnivá Caro svou roli neskutečně prožívá, jenže šumavská legie přede mnou se zmůže na pár minut házení paroháčů a posléze na to, aby se triumfálně vrátila k popíjení piva a halasnému klábosení. Ne, na to nemám, říkám si v duchu, a přesouvám se. Bude to tu lepší? Před obličejem mi někdo začíná třást gumovou atrapou pánského přirození. Na pařba-grindu ok, ale na specifickém melancholickém post-blacku? Až třetí přesun mě dostane na místo, kde nemám chuť vraždit. To se ale už set přehoupl do druhé půlky. Vystoupení vrcholí s „Glimpse of the Unseen“, kdy Caro hypnotizovaně klečí na kolenou.

Oathbreaker

Cnuk:Mantar spěchám zpět dopředu, abych stihl kultovku Demolition Hammer. Říkám si, hlavně ať je to stejnej masakr jako na albech. A byl. Koncert byl vlastně ještě lepší, než jsem čekal. Tu nekompromisnost mají i v pokročilém věku a po dlouholeté pauze. Taková „.44 Caliber Brain Surgery“ stále dokáže bez problémů rozcupovat kdejakej black či death metal. Je to jeden nářez za druhým, jednoduše skvělé, návrat vyrovnávající se hlavním lákadlům festivalu.

Skvrn: Za Zhrine mířím na orientální pódium. Vlastně těžko říct, proč zrovna tam, proč Island a orientálno, snad ty šikmější oči frontmana Steingrímssona, ale z hlediska zvukového nakonec jedině dobře – na zdmi sevřeném plácku to máme i tentokrát bez přeřvání, bez kopanců do ucha, se všemi potřebnými detaily. Hraje se z debutu „Unortheta“ alias podařené death/blackové desky se spoustou disonance i klidu, který není pouze místem k vychladnutí. Bicí jen nesypou, ale taky uvažují. Kytary občas spadnou až příliš do moderní disonantní jistoty, jenže spousta podařených momentů velí jasně: dnes prosím neřešit. Kolik lepších blacků jste letos v Josefově slyšeli?

Onotius: Tiamat nakonec padli za oběť hladu, tudíž o opilé ostudě se dozvídám až zpětně z doslechu a videozáznamů. Nadějné islandské Zhrine si ale ujít nenechám, dokonce jsem u Oriental Stage s dostatečným předstihem, abych ukořistil slušné místo ve třetí řadě. Kapela si nepotrpí na přílišné serepetičky, zkrátka v tmavém civilním odění vkročí na pódium a spustí otvírák své debutové desky „Unortheta“ zvaný „Utopian Warfare“. A již zde je jasné, že set chytne za pačesy a nepustí. Skvělý a nepřehulený (!) zvuk, intimnější prostor krásně padnoucí k atmosféře muziky. A tak zatímco někteří juchají na Architects či Vallenfyre, já jsem za svou volbu rád. Na kolegovu řečnickou otázku totiž s klidem odpovím – věru málo!  

Cnuk: Se setměním přichází také útlum v programu, kdy se na hlavních pódiích již nevyskytuje žádné těleso žádající moji pozornost. Pomalu se tak přesouvám dozadu, kde se chystají Britové Vallenfyre. Setlist mají postavený především na novinkovém albu „Fear Those Who Fear Him“, ale zaznívají i mně lépe známé starší kusy. Hlavním negativem je zvuk, který je tak přehulený, až mám problém poznat, co se zrovna hraje. To je pak docela problém. Prezentace samotné kapely je zajímavá, a přitom jednoduchá, jak řekl sám zpěvák Gregor Mackintosh – světla jen zezadu a vpředu hodně mlhy. Takže je nikdo pořádně nevidíme (přestože to osvětlovač k nelibosti kapely občas udělal po svém), ale atmosféru to rozhodně má.

Vallenfyre

Skvrn: Na KAL Stagi začínají Troum, legendární darkambientní těleso. Trpělivé budování tajemné ambientní plochy, elektronické hrátky s perkusemi, kytarou. A „calm stage“. Ambient jako podkres, sál jako zotavovna, výbavovna, výkuřovna, nedůstojné prostředí. Absence tolerance a elementární slušnosti vůči vystupujícím. Neříká se mi to snadno, ale za takových podmínek tiché kapely nevozit. Smutný obrázek, odcházím. Víc než kdy jindy potřebuju Devina, mimozemšťanskou pleš do nepohody. Dorážím a je to nářez, stejně jako před třemi roky. Parádní popiny, parádní progy, parádní frontmanství. Devin potřebuje velká pódia a ta potřebují zas jeho. Symbióza i letos zafungovala.

Cnuk: Jelikož jsem kvůli bouřce přišel o Incantation v pátek, dávám si je nyní, na malém orientálním pódiu mezi hradbami. Dozvídám se, že mají připravený speciální set (vůbec poprvé v kapelní historii) postavený čistě na doomových věcech. Mám obavy, ale je to v pohodě. Ony i některé doomové skladby občas Incantation ujedou k jejich přirozeným deathmetalovým rubanicím, takže jsem vlastně dostal i ty „klasické“ Incantation.

Incantation

Onotius: Protože Devina jsem už letos viděl a Incantation prohráli hod mincí, vydávám pod střechu na norské Tsjuder. Ti jsou černočerným satanistickým klystýrem, který sice řádně řeže ale v sobotním provedení mě nějak ne a ne strhnout. Jejich ortodoxní strojenost je po Zhrine jen takovým formálním návratem k tradicionalismu. Nemůžu říct, že bych se zrovna nudil, ale klasicky drtícího zvuku jsem v danou chvíli přesycen.

Onotius: Black metalu jako takového ale ne, zvlášť pak, když má přijít v tak svébytné podobě, jak to dělá jedině polská Furia. Jejich loňské „Księżyc milczy luty“ jsem točil celkem hojně, tudíž je celkem potěšující, že celá druhá půlka setu je věnována právě téhle desce. Začíná se „Opętaniec“ z tři roky staré „Nocel“, dále zazní i například bezejmenný song z „Grudzień za grudniem“. Největší atmosféru v mých očích ale vydoluje právě fanstastický otvírák novinky „Za ćmą, w dym“, jehož postem načichlé elementy dostávají naživo pamětihodný odér. Výtečné vystoupení!

Skvrn: Sobota je království blacku a trůny musí být rovnou dva. Tam, kde měli po festivalu sedět EmperorMayhem, teď trůní Zhrine a Furia, ta slezská špína se syrovým, přesto osobitým a neopisujícím stylem. I naživo se hraje bez zápachu trendů, s přesahem, který směřuje jinam než cestou obligátního koketování s post-žánry. Rytmicky občas zvláštně humpoláčtí, ale přitom nezábavoví a neprvoplánoví. Dřevně blackoví, přesto nečistokrevní. Skvěle.

Cnuk: Vracím se k hlavním pódiím a zjišťuji, že bude začínat Amorphis a hned po nich Mayhem. Rozhoduji se počkat na Mayhem a uzavřít s nimi celý letošní Brutal Assault. To tedy znamená přečkat Amorphis. Říkám si, že to třeba nebude špatné, ale po chvíli jsou pro mě nutným zlem. Nepřimělo mě to odejít, avšak má pozornost se s každou další ucajdanou melodií snižovala. Nakonec to tedy probíhalo, jak jsem čekal a v čím dál nepříjemnější zimě jsem vyhlížel Mayhem.

Mayhem

Cnuk: Půl hodiny po půlnoci začínají Norové přehrávat klasiku „De mysteriis dom Sathanas“, hezky komplet od začátku do konce. Všichni jsou zahaleni v kápích, spousta tajemna, žádné promluvy mezi skladbami, Attila Csihar si hledí především svých rekvizit, přičemž nezapomíná jednotlivě spoluhráčům kápě snímat, na pozadí katedrála v Trondheimu, prostě hezké divadlo. Přesto se mi minulý koncert Mayhem na Brutalu, kdy se jednalo o klasický „best of“ setlist, líbil o něco víc. I tak opět zážitek a vydařené zakončení posledního festivalového dne.

Onotius: Slovutní Mayhem a jejich kultovní debutovka z devadesátého čtvrtého mě v dané konstelaci příliš neokouzluje. Jsem ještě odrovnán ze skvělých současných blacků, zatímco klasikům ten návrat v čase nějak nevěřím. Možná je to únavou, možná zahuhlaným zvukem, který by se hodil k „Ordo ad Chao“, ne však k „De mysteriis dom Sathanas“, ale Mayhem mě tentokrát nějak nebavili. Souhlasím s kolegou, před dvěma lety byli lepší. Velkou část setu tedy sleduji ze sedu od vedlejší stage, kde se chystají Monolithe.

Onotius: Z těch by se dalo vyždímat i víc. Namísto naprosté pohltivé doomové tryzny je třeba se spokojit s důstojným, avšak nepříliš vyčnívajícím setem. I tak jsou ale takovou pěknou tečkou za tím naším festivalem.

Skvrn: Na Mayhem po Furii nijak nespěchám, na náměstí je plno a nějak mě to divadýlko ani nepřitahuje, abych hledal solidnější místo. A tak koukám na obrazovku, zjišťuji, kolik promilí dneska Necrobutcher pod maskovacím úborem skrývá, a vyčkávám na poslední koncert velkých stagí. V momentě, kdy Atilla dočaruje, už nezbývá než celý ročník pomalu pohřbít. Funerální doom Monolithe. Na deskách hezky prokomponovaný, naživo v tom zvuku spíš přešlapující a nevyzdvihující vrcholy. Při smyslech mě drží klávesy a myšlenka, že bude konec. Pokoncertní procházka mezi stánky i lidmi v rozkladu mi dává záhy za pravdu. Zvuky nepovinného odpípnutí ze sentimentu ještě víc.


Mayhem, Inferno: Purgatorium Europæ Septentrionalis Tour

V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.

Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…

Mayhem, Dragged into Sunlight, Inferno

Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.

Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.

Inferno

Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.

Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.

Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.

A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.

Sear Bliss

Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.

Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.

Syn ze șase tri

Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.

Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.

Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.

Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).

„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.

Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.

Mayhem

Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.


Koncertní eintopf – duben 2017

Chelsea Wolfe

H.:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe, Wear Your Wounds – Praha, 26.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Onotius:
1. Pain of Salvation, Port Noir – Praha, 1.4. (event)
2. Zeal and Ardor, Baro Chandel – Praha, 24.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Merrimack, Kozeljnik, Zloslut – Karviná, 24.4. (event)
2. Mayhem, Inferno – Budapešť, 15.4. (event)

H.

H.:

V dubnu se to sešlo a koncertů je prostě moc. Těch, kam by se vyplatilo zajít, je víc než dost, což by papírově mělo být jenom dobře, ale v reálu to znamená, že bude nutno vybírat a některé večery bude nutno oželet. Obzvlášť když mnohé akce připadají na všední dny, což je při vstávání do práce a nežití v metropoli vždycky maso.

Každopádně, abych si jen nevyléval srdíčko jak nějaká buzna, tak to zkrátím a prostě sem napíšu ten jediný koncert, na nějž jsem si už koupil lístek, pročež je takřka jisté, že tam půjdu, poněvadž jsem příliš líný na to, abych lupen jak nějaký chuj kdesi prodával. Onou vyvolenou je Chelsea Wolfe… k čemuž vlastně není moc co dodávat. Temnou královnu tu máme rádi, nejednou jsme o ní už psali, živě je skvělá, tak snad vše klapne a 26. dubna na mě nebude čekat zklamání.

Skvrn

Skvrn:

Duben se zdá být tahounem celého koncertního jara. Počet zakroužkovaných koncertů atakuje dvoucifernost a hudební já se blahem tetelí, bude to velké. Nejvýraznějším jménem seznamu potěšení je divoženka Chelsea Wolfe. Viděli jsme se před nedávnem v Josefově, před vzdálenějším nedávnem pak v pražské Dobešce. Klub darkwavové divě sedí, dokáže jej patřičně sevřít a omámit, přestože ani před stovkami dlouhovlasých hlav nebylo vůbec zle. Doufám v hypnotický večer a třeba i nové skladby či alespoň náznaky, kudy se půjde dál. Naopak úplnou premiéru si v našich končinách střihne jeden z nejoriginálnějších – black metalu se dotýkajících – projektů, Zeal and Ardor. Kombinace spirituálů a kytarového chrastění tu bude stejně jako Chelsea koncem měsíce, a to dokonce v rámci volnovlezných pondělků prostoru Roxy. Radno přijít.

Onotius

Onotius:

Duben nabízí pestrou škálu různorodých akcí, tudíž opět není tak úplně v lidských silách zvládnout úplně všechno. Rozhodně si ale nenechám ujít zítřejší pražský koncert Pain of Salvation, který otevře měsíc vytříbeným progresivním metalem. Jejich návrat na scénu v podobě desky „In the Passing Light of Day“ v mých očích znamenal kvalitativní návrat do nejlepších časů (což jsem koneckonců dostatečně popsal ve vyčerpávající recenzi), tak nezbývá než doufat, že se stejným elánem svou hudbu nyní i budou schopni odehrát. A pokud se jim ještě podaří sestavit dobrý setlist, mohl by to být ohromný zážitek.

Druhou nejočekávanější akcí je u mě pak pražská zastávka Zeal and Ardor, naprosto specifického hudebního úkazu snoubícího v sobě černošské soulové rytmy s black metalem, elektronikou a bůhvíčím dalším. Málokdy má člověk v muzice pocit, že slyší něco skutečně nového a nevyzkoušeného, ale tahle kombinace je pro mě vskutku fascinující. Když se tedy naskytla možnost vidět ji v Praze a navíc zadarmo, ani na vteřinu jsem nezapochyboval, že tam musím být.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Když francouzští Merrimack oznámili turné s Kozeljnik a Zloslut, zpozorněl jsem a prozkoumal, jak bych se do zprvu avizovaných Strakonic asi dostal. Nu, usoudil jsem, že zas takový fanoušek nejsem, abych se jebal až do takové prdele nebo třeba do Banské Bystrice, ale univerzum si našeho setkání zřejmě velmi žádá a nakonec se má věc tak, že jediná česká zastávka tohoto tour bude v Karviné. A tu mám prakticky za rohem. Koncert sice vychází na pondělí, ale příslib silného a zároveň komorního blackmetalového koncertu převažuje. A aby se neřeklo, že jsem líný vypadnout trochu dál od baráku, tak dodám, že pár dní předtím mě čeká výlet do Budapešti. Je to prý hezké město a jen tak mimochodem tam jeden solidní revival přehraje posvátnou kultovku „De mysteriis dom Sathanas“.

Zeal and Ardor


Mayhem: živák „De mysteriis dom Sathanas“

Norská blackmetalová legenda Mayhem vydá 15. prosince živé album „De mysteriis dom Sathanas Alive“. Jak už název napovídá, bude se jednat o záznam koncertu z 18. prosince 2015 ve Švédsku, kde kapela poprvé v historii odehrála svůj kultovní debut „De mysteriis dom Sathanas“ v celé jeho délce.

„De mysteriis dom Sathanas Alive“ vychází na 2LP a CD+DVD v režii samotných Mayhem, tudíž je počin k mání pouze na jejich oficiálním webu.


Brutal Assault 20 (Ježura)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Melechesh, Nuclear Assault, Perturbator, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Arcturus, Asphyx, Atari Teenage Riot, Enslaved, Horse the Band, Sunn O))), Svartidauði

Pátek: Candlemass, Kataklysm, Napalm Death, Primordial, Winterfylleth

Sobota: Dead Congregation, Einherjer, Lvcyfyre, Rome, Sólstafir, Vader

Tuzemský festival Brutal Assault je asi zbytečné představovat komukoli, kdo kdy zavadil o extrémnější metalové odnože a vzápětí samým zděšením nevzal nohy na ramena. Když se navíc vezme v potaz fakt, že se letos na místě ročník určující řadové číslovky objevila kulatá dvacítka, jde se jen těžko divit očekáváním, která s sebou jubilejní vydání Brutal Assaultu přineslo. A že nebyla ledajaká – pořadatelé tentokrát usoudili, že namísto jednoho velkého headlinera raději napěchují soupisku celou řadou zvučných jmen střední velikosti, a výsledkem tak byl papírově asi nejsilnější ročník, jakého jsme se v historii festivalu dočkali.

Jak to dopadlo v praxi? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Poměrně zásadním faktorem se totiž stalo naprosto pekelné horko, které provázelo návštěvníky i kapely celé čtyři dny a které v mém případě zapříčinilo radikální omezení účasti na vystoupeních neznámých kapel, což se projevilo tím, že jsem byl v areálu k zastižení až od pozdních odpoledních, místy i podvečerních hodin. Tolik na vysvětlenou, proč následující řádky obsahují vzhledem k celkové soupisce vlastně jen malé procento kapel. Pojďme si o nich ale konečně povědět něco konkrétního!


Středa:

Protože jsem letos dorazil do kempu až ve středu a nikoli o den napřed, jak bylo v posledních letech mým dobrým zvykem, zařizování nejrůznějších náležitostí mi sebralo docela dost času, ve kterém už se hrálo, takže když nepočítám Minority Sound, jež jsem poslouchal z fronty na žetony, mojí první kapelou festivalu se stali Melechesh. Na tuhle skupinu jsem se těšil docela dost a tak trochu jsem doufal, že to pánové rozjedou podobně jako před lety, když po boku Nile zahráli v Praze. To se však bohužel nestalo. Z Melechesh jsem si odnesl dojem takového normálního koncertu, který neurazí, ale vyjma stylových pokrývek hlavy a frontmanova vzezření (Ashmedi mi celou dobu připomínal jakousi blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga) také nijak zvlášť nezaujal. Opravdu dobrý byl vlastně jen závěr v podání hitovky „Rebirth of the Nemesis“ a to je trochu málo. Nebylo to zlé, ale čekal jsem rozhodně víc.

Nejsem žádný thrasher, ale na oldschoolovou partu Nuclear Assault, jejíž název před dvaceti lety posloužil jako inspirace k pojmenování festivalu, jsem chtěl zajít alespoň na chvíli, což se mi nakonec podařilo – a ta čtvrthodinka, kterou jsem ve společnosti Dana Lilkera, Johna Connellyho, Glenna Evanse a Scotta Harringtona strávil, uběhla velmi příjemně. Thrash v podání Nuclear Assault byl velmi sympatický, a když jsem odcházel na třetí stage, docela mě to mrzelo.

Italští technici Ad Nauseam, kteří byli důvodem onoho odchodu, mě však záhy přesvědčili o tom, že jsem se rozhodl správně. Sice se jednalo o absolutně civilní vystoupení bez propriet (ok, měli plachtu), pódiové performance i jakéhokoli kontaktu s publikem, ale samotná muzika stačila na to, aby mě vtáhla. Propracované kompozice a zajímavé melodie naštěstí nezabil ani zvukař, takže z toho vyšel docela výživný zážitek, za který jsem rozhodně vděčný.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Jak se začalo stmívat, pohled do programu najednou začal odhalovat opravdu velká jména. Prvním z nich byli Triptykon, jimž jsem z desky nikdy moc nepropadl (i když jsem to zase mockrát nezkoušel), ale na které jsem se stejně dost těšil – a Fischerovci se v žádném případě nezpronevěřili věhlasu, jenž se okolo nich šíří. Asi nejvýstižnější přívlastek, který mě v souvislosti s tímhle setem napadá, je „silný“ – a intenzivní to opravdu bylo snad v každém ohledu. Drtivá hudba, působivý T. G. Fischer, opět naprosto fenomenální Vanja Šlajh (jak to ta ženská dělá, to opravdu nevím, ale nikoho jiného jsem neviděl hrát na baskytaru tak strhujícím způsobem)… Asi není třeba nic dodávat, Triptykon v každém ohledu dostáli své pověsti a předvedli výborný výkon, který se s přehledem řadí mezi mojí osobní Top 3 středečního programu.

Katatonia se vrátila do Jaroměře po pouhém roce s jednoznačným cílem – nechat zapomenout na kolosální průser z 19. ročníku, kdy se koncert zvrhl spíš v přehlídku technických problémů, a jestli tehdy zazněly dohromady dvě skladby, dalo se to považovat za úspěch. Letos naštěstí k ničemu takovému nedošlo a Katatonia se předvedla ve velmi dobrém světle. Z desky mě tahle kapela nikdy moc nebavila, ale naživo to, nevím proč, funguje a zafungovalo to i tentokrát. Zpočátku jsem měl sice problém s podivnými rytmy, melodiemi i zpěvem Jonase Renkseho, ale po dvou skladbách se to všechno srovnalo (nebo jsem si zvykl) a od té doby mě to už naprosto regulérně bavilo. Za mě jednoznačně další z vrcholů dne.

Ten nejvyšší z vrcholů ale měl teprve přijít. Postaral se o něj člověk, který si říká Perturbator a který na třetí stagi půl hodiny před půlnocí rozjel zcela regulérní diskotéku. Neonové barvy, synťáky, pentagramy a jeden mírně zakřikle působící DJ v obrácené kšiltovce roztancovali narvanou halu ve velkém stylu a v Jaroměři na hodinu ožila temná, špinavá a násilná osmdesátá léta s veškerým feelingem, který k tomu patří. Bylo to skvělé, a sledovat zástupy zlometalistů trsajících na tuhle diskošku jak zběsilí, to bylo prostě k nezaplacení.

Kultovní avšak přítomností žijící Mayhem jsou z těch kapel, na než se prostě chodí alespoň ze slušnosti, což je tak trochu i můj případ, protože jsem se pořád nedokopal k tomu, abych se do tvorby téhle norské legendy proposlouchal. V dohledné době si ale možná nějaký ten vzdělávací poslech dopřeju, protože tentokrát se mi Mayhem líbili. Asi je pravda, že Attila Csihar předvedl na chlup stejné divadýlko jako posledně, stejně tak se nebudu hádat, když by někdo namítal, že to nebyl nikterak strhující výkon, ale přesto jsem si to užil a ta hudba na mě zapůsobila, takže když jsem v polospánku opouštěl areál a Mayhem mi hráli na dobrou noc, byl jsem spokojený.


Čtvrtek:

Na tomhle místě by se slušelo napsat, jak jsem odstartoval den nějakým skočným dopoledním grindem, ale pokud jste četli úvod, asi tušíte, že to tak úplně nebylo. V tom případě máte naprostou pravdu, protože v situaci, kdy kulatý žlutý Hitler proměnil areál v rozpálenou troubu už někdy okolo deváté ranní, jsme se se zbytkem výpravy svorně vybodli na kapely a radši si šli válet šunky na místní koupaliště. Plánovaný odchod na death grindové vtipálky Benighted však vzal za své díky extrémně neschopné obsluze v přilehlé restauraci, takže jsem se do areálu vrátil až v době, kdy se tvorbě kultury věnovali Horse the Band. Škatulka „nintendo metalcore“ byla vážně vtipná, samotná kapela mě také vcelku pobavila, ale na to, abych vydržel u pódia do konce setu to nestačilo, takže jsem to nelámal přes koleno.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Co se dělo v následující hodině si vlastně ani nevzpomínám. Leda tak že jsem se mihl okolo Headcrash, kteří nezněli zle, ale ani dost lákavě na to, abych setrval, takže prvním opravdu poctivě zhlédnutým čtvrtečním setem se stal ten, o nějž se postarali pošahaní Norové Arcturus, na které jsem se těšil tak, jak se na správnou srdcovku sluší a patří. A zklamaný jsem určitě neodcházel. Je sice pravda, že se těmhle hvězdoplavcům ne úplně vydařil zvuk, v němž často zanikaly housle a kytara, takže podstatnou část instrumentálních hrátek si bylo třeba domýšlet, a nepotěšily ani problémy s kabelem od kytary, který se rozhodl vypovědět službu někdy v polovině setu, jenže Arcturus to alespoň mě dokázali vynahradit jinak. Zmínit musím zejména správně šílenou image (pohled na nepříčetně se ksichtícího Sverda v prvoválečné letecké kukle byl prostě k nezaplacení) a excelentní pěvecký výkon ICS Vortexe (já toho chlapa prostě nechápu), svou troškou do mlýna ale přispěl i celkový přístup kapely. Arcturus totiž působili, jako by se parta shakespearovských herců rozhodla, že vezme kostýmy a své umění předvede v nějakém provinčním kulturáku – stejný nadhled, stejný zápal a vzhledem ke kvalitě prezentovaného materiálu až překvapivě strohá scéna. Nějakou dobu jsem váhal, jestli mi to je nebo naopak není sympatické, ale nakonec jsem se přiklonil k první možnosti. Arcturus sice nepředvedli nejlepší koncert dne, ale rozhodně nelituji, že jsem je na tom samém pódiu mohl vidět už podruhé. A příště už prosím do klubu na samostatný koncert…

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Pokud jsem se na Arcturus těšil hodně a dostal jsem od nich dobrý výkon, od Asphyx jsem toho po čtyři roky staré nudě nečekal žádné zázraky, ale o to víc mě tentokrát sestřelili, protože tohle byla zkrátka prvotřídní jeba. Nizozemci sypali do publika čistokrevný, chrastivý oldschool a každá jedna skladba zabíjela opravdu mocným způsobem. Dlouho jsem neviděl, že by si kapela hraní takhle užívala, ale ono nebylo moc divu vzhledem k tomu, jak početné a fanatické publikum se pod pódiem sešlo. Lidé byli nahuštění ještě u zvukaře, v předních řadách se odehrával prakticky nekončící moshpit a všichni včetně morových doktorů, kteří na to boží dopuštění shlíželi z pevnostních hradeb, mohli být výsostně spokojení. Já jsem rozhodně byl, protože Asphyx odehráli koncert, který v každém ohledu ospravedlnil jejich kultovní status. Klobouk dolů.

Asphyx byli tak dobří, že jsem se trochu obával, jestli po tomhle nátěru trochu nezapadnou Enslaved, na než jsem se z celé soupisky těšil snad úplně nejvíce. Zkraje jsem byl opravdu poněkud nervózní, protože to skoro vypadalo na opakování dva roky staré zvukové blamáže, která tehdy totálně zazdila Borknagar. Přepálenému zvuku ale šlo utéct a od chvíle, kdy jsem zakotvil u zvukaře, už nemám na adresu tohohle vystoupení jedinou námitku, protože Enslaved předvedli vážně vynikající výkon. Naprostá profesionalita, tah na bránu, lidí hromada… a panu Larsenovi jak to zpívalo! Norští vizionáři předvedli set jak víno a v každém ohledu naplnili moje očekávání, která nebyla věru nízká. Spolu s Asphyx nejlepší koncert, jakého jsem se ve čtvrtek zúčastnil!

Když si vzpomenu, jak jsem se před dvěma lety odmítl cpát u třetí stage a pak hořce litoval, když mi všichni začali básnit o tom, že Atari Teenage Riot předvedli nejlepší koncert festivalu, jsem z letošního repete dvojnásob rozmrzelý. Tentokrát jsem si je totiž sice ujít nenechal, ale tahle německá digital hardcorová sbíječka mě prostě neoslovila. Neměl jsem se absolutně čeho chytit, a když už se začal konsolidovat nájebový beat, hned jej uťala nějaká změna nebo nekonečné hecování ústřední trojice. Místo abych se bavil mě to tedy spíš fest iritovalo, což jsem vydržel nějakých deset minut a pak se zdekoval zpět k hlavním stagím okouknout, jak to šlape Bloodbath. Těm to šlapalo dobře, ale vidina dalších X hodin na nohou mi vnukla myšlenku, která se později ukázala být spásnou. Zkrátka a jednoduše jsem se vypravil do stanu a dal si dvouhodinového šlofíka, abych byl náležitě svěží na Agalloch.

Agalloch mě sice svou poslední deskou „The Serpent & the Sphere“ pěkně zklamali, ale v Jaroměři bylo všechno příkoří brzy zapomenuto. Američané totiž odvedli svůj vysoký standard se vším, co k tomu patří. V žádném případě tedy nebyla nouze o atmosféru, Don Anderson opět s kytarou vyváděl pořádné vylomeniny, naživo zafungoval dokonce i nový materiál, a když to sepíšu pod sebe a sečtu, vyjde mi z toho další zdařilý hudební zážitek, ačkoli musím uznat, že se mi Agalloch při obou našich předchozích střetnutích líbili víc.

Poslední oddechová pauza dne mi zabrala celé Anthrax a do areálu jsem se vrátil tak akorát včas, abych byl svědkem startu Sunn O))), kteří ale záhy odpálili zvukovou aparaturu, takže se muselo ještě drahnou chvíli čekat, než se opravdu začalo něco dít. Předem podotýkám, že jsem na „Sluníčka“ šel spíše ze zvědavosti a nečekal jsem, že by mě to zaujalo, a přesně tak se i stalo. Musím ale nechat, že tenhle zakuklený ansámbl vypadal v závojích umělého kouře opravdu impozantně.

Ze Sunn O))) jsem utekl jen tak tak včas, abych na třetí stagi zastihl Islandské Svartidauði. Ti si za necelých deset let existence stihli v black metalovém podzemí vybudovat velmi solidní postavení, nicméně když jsem viděl loni v klubu, moc mě nebavili. Jsem ale velice rád, že jsem jim na Brutal Assaultu dal druhou šanci, protože tu se jim podařilo zužitkovat v podstatě beze zbytku. Nevím, jestli na to měla vliv únava, která na mě padala s každou minutou víc, ale Svartidauði rozpoutali ve dvě ráno opravdu parádní peklo, jemuž jsem velmi snadno podlehl a byl bych se jím opájel až do konce, nebýt té zatracené únavy, díky níž jsem se nakonec přese všechnu spokojenost rozhodl, že toho bylo na jeden už moc a definitivně vyrazil na kutě. Svartidauði se ale i za tu slabou půlhodinu podařilo přesídlit ze škatulky „asi dobré ale nebaví“ do škatulky „výtečná záležitost“, takže věřím, že to nebylo naše poslední dostaveníčko.


Pátek:

Setlist Kataklysm:
01. To Reign Again
02. As I Slither
03. If I Was God… I’d Burn It All
04. The Resurrected
05. The Black Sheep
06. Push the Venom
07. Like Animals
08. Thy Serpents Tongue
09. Crippled & Broken

Jestli bylo ve středu a čtvrtek vedro jako kráva, tak v pátek už se počasí začalo povážlivě blížit úrovni předpeklí. Nějaké plány tedy vzaly hodně rychle za své a určujícím faktorem se alespoň v mém případě stala ochota definitivně vylézt z bazénu a vrátit se mezi hradby Josefovské pevnosti v naději, že už to bude alespoň trochu snesitelné. Z bazénu jsem vylezl tak, že jsem se v areálu octl někdy před pátou, a mohl tak být svědkem, jak se na prkna Brutal Assaultu vrátili kanadští matadoři Kataklysm. Myslím, že už od téhle kapely nikdy neuvidím takový nátěr, jako před čtyřmi lety na Metalfestu, ale snad právě proto mě Kataklysm příjemně překvapili, protože nějaké ty tři songy, které jsem si poslechl, zněly nečekaně slibně. Jak to ale nakonec dopadlo, to vám nepovím, protože mou zvědavost přitáhl program třetí stage, na které měli spustit britští Winterfylleth.

Byla to opravdu jen zvědavost, protože od black metalových Winterfylleth jsem do té doby neslyšel ani notu, ale pánové mou zvědavost ukojili velmi uspokojivým způsobem. Když odevšad slyším, jak to bylo špatné, říkám si, že už jsem asi senilní, ale mně se to prostě líbilo – civilní image mi nevadila, samotná hudba se mi strefila do noty a atmosférou, která se pod střechou třetí stage rozprostřela, jsem se nechal nadnášet velmi ochotně. Dost podobně na tom ale asi byla i značná část přítomných, protože lidé poskytli Winterfylleth mnohem bouřlivější odezvu, než jakou jsem čekal, a koncert tak zafungoval i v tomto ohledu. Senilní nebo ne, za mě velice dobré.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Jestli jsem doufal, že Winterfylleth dovedou příjemně překvapit, Primordial, kteří v mém programu následovali, byli jedním z mých největších taháků a zároveň jednou z kapel, od nichž jsem nečekal nic menšího než zcela strhující výkon, a toho jsem se nakonec také dočkal. Irové mají v posledních letech formu jako blázen a ta se projevila i zde. Vyzdvihování výtečného Alana Averilla nebo zdůrazňování strhující atmosféry, již s sebou Primordial přinesli, mi už připadá jako nošení dříví do lesa, vypíchnu tedy jiné dvě věci. V první řadě mi přišlo, že na rozdíl od typické zadumanosti do toho Primordial tentokrát o poznání víc šlapali, takže výsledek byl ku prospěchu věci živelnější. Zadruhé mám pak na mysli setlist, který se oproti předloňsku rozmnožil o dva přírůstky z aktuální desky „Where Greater Men Have Fallen“ (zejména famózní „Wield Lightning to Split the Sun“ opravdu potěšila), a se šesti skladbami už to pomalu začalo připomínat koncert svým rozsahem důstojný výkonu kapely. Ještě jednou, dvakrát tolik a bude to vážně bomba. Už aby někdo konečně Primordial přivezl do klubu, protože když bylo i tohle opravdu fenomenální, vlastní koncert mezi čtyřmi zdmi už si opravdu představit nedokážu.

Grindcore není vyloženě můj šálek čaje, ale legendární Napalm Death jsou jednou z pravidla potvrzujících výjimek, takže jsem se šel s chutí podívat, jak to pánům šlape. Napalm Death vystoupili bez stálého kytaristy, za něhož zaskočil staronový náhradník John Cooke, ale ani tahle personální indispozice nemohla nic změnit na tom, že Napalm Death jsou mistři svého řemesla, protože tomu opět naložili velmi zodpovědně. Nové skladby se naživo osvědčily a vystoupení mi přišlo s přibývajícím časem lepší a lepší, takže o to víc zamrzela zvuková katastrofa, která kapelu stihla v závěru setu. Nejdříve nebyl slyšet mikrofon, a když už to vypadalo, že je vše v normě, pro změnu to odnesly kytary. Závěrečné dvě písně tak dostaly nechtěně tragikomický charakter, když se omezily na Barneyho řvaní a bicí palbu Dannyho Herrery. Muzikanti to museli vědět, přesto ale zachovali roli a obě skladby dohráli, jako by bylo všechno v pořádku, a za to jim patří můj velký respekt. V téhle situaci samou bezmocí nezahodit nástroje, to je známka velké profesionality. Většina publika to naštěstí viděla podobně jako já, takže si Napalm Death vysloužili navzdory všemu poctivý potlesk, který jim za jejich výkon bezesporu patřil.

Setlist Candlemass:
01. Mirror Mirror
02. Bewitched
03. Black Dwarf
04. A Cry From the Crypt
05. Emperor of the Void
06. Under the Oak
07. At the Gallows End
08. Solitude

Když se na soupisce festivalu objevili Candlemass, měl jsem radost, že konečně smáznu další morální dluh vůči scéně a zajdu na ně. Prekérka pramenící ze skutečnosti, že se Candlemass kryli s Killing Joke, se ale vyřešila sama odpadnutím druhých jmenovaných a následným přesunem Candlemass na velkou stage (kam patřili od začátku, ale lepší pozdě než nikdy) právě na místo Killing Joke. I když jsem se na Killing Joke těšil, nakonec jsem možná dokonce rád, že odpadli, protože Candlemass v jejich hracím čase opravdu zaváleli. I bez Leifa Edlinga šlo o naprosto prvotřídní vystoupení hodné jména takové velikosti a nenapadá mě ani jediná věc, již bych mohl vytýkat. Muzika skvělá, Mats Levén za mikrofonem suverénní, osvětlení parádní (a to si světel většinou skoro nevšímám) a tak dále a tak dále… Takhle vypadá naprostá profesionalita, která je však na hony vzdálená rutině. Zkrátka jedna velká paráda. A touhle parádou pro mě vlastně páteční program skončil. Po předchozích dobrých zkušenostech se Sepulturou jsem se sice během jejich setu pohyboval v okolí, ale pozornost dění na pódiu jsem stejně moc nevěnoval, a když už únava dostoupila dostatečně vysoko, nechal jsem si zahrát „Roots Bloody Roots“ a za probrukování tohoto hitu jsem si to namířil do stanu.


Sobota:

Poslední den festivalu je v určitém smyslu vždy vrcholem. Letos byl vrcholem i co se týče nelidskosti počasí a já doteď úplně nechápu, jak je možné, že jsem si v průběhu sobotu nevšiml žádného spontánního samovznícení. Štěstěna ale byla toho dne přívětivá, takže první kapelou, jež mě donutila vytáhnout paty z koupaliště, které se letos stalo druhým domovem pro mě i pro mé kumpány, byl lucemburský projekt Rome, jenž se nakonec zařadil po bok kapel, které jsem do té doby neznal, ale na Brutal Assaultu se mi opravdu trefily do noty. Rome předvedli civilní ale nesmírně působivé neofolkové vystoupení, které přilákalo velkou spoustu lidí a nechalo přítomné se na třičtvrtěhodinu ponořit do krásné atmosféry, jež se okolo malé stage záhy rozhostila. Tím vším provázel charismatický vokál Jérôma Reutera, a ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by mi na tomhle vystoupení vadilo. Říkat o takové hudbě, že to byl rozjezd, asi nebude úplně přesné, ale počátek programu si sotva dovedu představit příjemnější.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Když o tom tak přemýšlím, asi jedinou kapelou, která mohla na Rome navázat absolutně plynule a elegantně, byli Sólstafir a také tak učinili. Na kapele sice ulpěl lehký stín nedávného a ne úplně přátelského rozchodu s bubeníkem Guðmundurem Óli Pálmasonem, ale Sólstafir i s náhradníkem zvládli zahrát výborně. Popravdě to bylo asi nejintenzivnější vystoupení, jakého jsem byl z jejich strany doposud svědkem. Staral se o to zejména Aðalbjörn Tryggvason, jenž hrál vyloženě pro lidi, s kytarou vyváděl všelijaké psí kusy, a aby toho nebylo málo, vydal se dokonce na procházku z jedné strany zábradlí na druhou. Stejně jako samotné vystupování Sólstafir mi přišel poněkud ostřejší zvuk, ale nakonec to nebylo na škodu a ta nepatrná jinakost setu nikterak neublížila, možná spíše naopak. Vysloveně magické tři roky staré vystoupení téže kapely na tomtéž festivalu sice překonáno nebylo, ale Islanďané opět přesvědčili, že je na ně zkrátka spoleh.

Formálně silná sestava, která na hlavních pódiích převzala štafetu, mě nějak neoslovila, takže jen co pominula občerstvovací pauza, vypravil jsem se směrem k malé stagi, abych tam byl svědkem řádění, jež spustili řečtí Dead Congregation. S touhle kapelou už jsem měl jednou tu čest v klubu, ale kdo by to byl řekl, že mně tentokrát pánové naloží takovou sadu. Vezměte vysokou technickou úroveň, zalijte ji kýblem okultní atmosféry, ochuťte sudem nitroglycerinu a dostanete něco na způsob pekla, jaké toho večera rozpoutali Dead Congregation. Takhle intenzivní, našlapaná a drtivý jízda se nevidí každý den, jenže Dead Congregation nejenže ji předvedli, oni si jejím prostřednictvím podmanili všechny, kdo stáli poblíž. Uctivě smekám. Kdo o tohle přišel, ten přišel o hodně.

Setlist Lvcifyre:
01. Liber Lilith
02. Sun Eater
03. Calicem Obscvrvm
04. In Fornication Waters
05. Nekvomanteion
06. Fiery Spheres of Seven
07. Fyre Made Flesh

Setlist Einherjer:
01. Når aftensolen rinner
02. Hedensk oppstandelse
03. Dragons of the North
04. Nord og ner
05. Trelldom
06. Nidstong
07. Varden brenne
08. Crimson Rain
09. Far Far North
10. Ironbound

Setlist Vader:
01. Wings
02. Go to Hell
03. Abandon All Hope
04. Silent Empire
05. Triumph of Death
06. Decapitated Saints
07. Hexenkessel
08. Cold Demons
09. Carnal
10. Dark Age
11. Sothis
12. Helleluyah!!! (God Is Dead)

Od Lvcifyre, kteří na malé stagi vystřídali Řeky, jsem si sliboval něco podobného jako od kapely předcházející, protože prďácký název a škatulka „infernal death metal“ na mě prostě zafungovaly, jenže parádně vypadající show a dost našláplou kapelu nakonec zabil zvuk, který set Lvcifyre proměnil v monotónní příval hluku. Asi jsem si jen vybral špatné místo, ale trávit na místě další desítky minut kvůli pochybné naději na zlepšení se mi moc nechtělo, takže jsem se vydal zpět, abych se podíval alespoň na čtvrthodinku snažení norských vikingů Einherjer.

Ze čtvrthodinky se nakonec vyklubalo celé vystoupení. Původní plán odejít na Cult of Fire vzal za své v okamžiku, kdy jsem uviděl ohromný lidský špunt na cestě k Oriental stage, což mě spolehlivě odradilo, a raději jsem se vrátil k Einherjer. Zpětně to vidím jako dost dobrý obchod, protože Einherjer předvedli tak poctivé vystoupení, jak si jen dovedete představit. Žádné serepetičky okolo, jen tři muzikanti a jejich špinavý vikinský metal, který solidně drtil. Odezvu i návštěvu bych si vzhledem ke kvalitě produkce dovedl představit mnohem větší, ale i takhle mohli být Einherjer spokojení – a publikum tím spíše.

Poslední den festivalu, půl jedné ráno, člověk už se vidí doma. V tomhle rozpoložení jsem se vyhecoval ještě k jednomu poslednímu vystoupení a tím, kdo ho odehrál, byli polští veterání Vader, na nichž sice už neujíždím tak masivně jako dřív, ale stejně je to má hodně oblíbená kapela. Vader v posledních letech chytili velmi solidní formu a podle toho, co předvedli letos v Jaroměři, na tom nemají v úmyslu nic měnit, protože tohle byla zase jednou parádní pecka. Vader toho moc nenakecali ale místo toho hoblovali jeden oldschoolový vál za druhým, šlo jim to opravdu parádně a výsledkem byl masivní tah na branku a snad ještě masivnější kotel, který jel na plné obrátky snad nonstop. Nečekal jsem, že by mě Vader strhli tak, jako se jim to dařilo dříve, ale chtě nechtě musím uznat, že tohle bylo opravdu našlapané vystoupení, na něž byla radost pohledět.


Zhodnocení:

Co říct na adresu jubilejního ročníku Brutal Assaultu v obecné rovině? Když vynechám vedro, moc toho nezbývá. Příklon ke strategii více menších kvalitních kapel na úkor formálních headlinerů je nejen chvályhodný, ale vzhledem k rekordní 18tisícové účasti zřejmě i lukrativní. Zvuk byl ve většině případů naprosto v pohodě, organizačně vše šlapalo jak na drátkách a snad jediný problém, se kterým jsem se setkal, byly vydatné fronty na žetony. To se však týká jen středy, takže ani v tomhle smyslu si moc stěžovat nemůžu. Co se vybavení areálu týče, na tom pořadatelé pracují každoročně a i tentokrát to bylo znát. Místa k sezení opět přibylo, třetí stage na čtvrtý pokus konečně dostala podobu, která neškodí ani zvuku, ani lidem uvnitř a třešinkou na dortu byli moroví doktoři, kteří se den co den v podvečer procházeli po hradbách a vypadali u toho nesmírně přísně. Nabídka pivních speciálů z provenience budějovického Budvaru potěšila, jejich ceny už méně, ale při dalších možnostech stravování a konzumace nejrůznějších nápojů místo na stížnosti nevidím ani zde…

Zkrátka a jednoduše, Brutal Assault opět potvrdil, že mezi evropskou špičku patří plným právem, takže pokud někdy v budoucnu nabídne jména, která mě přinutí vyrazit, nebudu se moc dlouho cukat, protože když už má český fanoušek vyjet na několikadenní extrémně metalový festival, kam jinam by to mělo být než na Brutal Assault.


Brutal Assault 20 (Skvrn)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Minority Sound, Postcards from Arkham, Trap, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Be’lakor, Enslaved, Sunn O))), Vildhjarta

Pátek: Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Lantlôs, Sebkha-Chott, Skepticism, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Einherjer, Heaven Shall Burn, Ne Obliviscaris, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir

Brutal Assault historicky podvacáté, podeváté v josefovské pevnosti a podruhé s mou účastí. Pořadatelé vyhlašují ročník kapel střední velikosti a meteorologové zase dny úmorných veder. Oba tábory nakonec plní své sliby na maximum, a ve středeční den tak vyrážím dřív, jen abych se vyhnul vagónové kremační peci. Nedaří se a už kolem desáté ranní odklízím pot z čela ve velkém. Na horko zapomínám až při setkání s prvními festivalovými cestovateli. Z počátku celkem silná káva – že prej posraný uprchlíci, že prej slovanská vzájemnost a do toho všeho Borovička a domácí pálenica. Borovička sice bodla, ale jinak rezignuji. Řeč nacházím až po chvíli s jedním z přítomných – Dødheimsgard jsou headliner. Pátek je ovšem daleko a raději než na něj myslím na v tu chvíli podstatnější věci. Chci vylézt z té pojízdné sauny, zakotvit stan a podstoupit náramkovou proceduru. Už aby to bylo.

První úkol splněn a na světě je nemilé zjištění. Stany stojí nejen na místě mého loňského zimoviště, ale především tam, kde jsem za krásných západů slunce nacházel bezvadnou náhradu za pach festivalových Toiek. Je to jasné, do Josefova prostě dorazilo víc lidí. Pofestivalově zveřejněná čísla – 18 000 fanoušků proti loňským 15 000 – mluví za vše. U hlavní brány je ale relativní klid. Stojí se jen fronta na vstupenky, což se mě však díky zakoupenému e-ticketu netýká, a vyrážím vstříc náramkové četě. Ta čeká sice trochu jinde než vloni, ale její nalezení je otázkou vteřin a díky nulovým frontám jsem ovrácenkován a zanedlouho se už potuluji areálem. Zde zůstává takřka vše při starém a všimnout si lze snad jen několika drobností. U velkých pódií se močí do žlabu, ne na zeď, žeton stojí 32 místo 30 korun a nad publikem již nelétá dvojice kamer. Naopak nadále létají letečtí akrobaté, které vidím v snad ještě krkolomnějších polohách než o rok dřív. Nezmarněme čas, hurá na první muziku.


Středa:

Hned zkraje dávám přednost pódiu Metalgate, které se během minulého ročníku stalo věrným terčem ne úplně milých poznámek. Šapitó bylo neskutečnou výhní, ze které se vždy po konci vystoupení konaly hromadné úprky a letos by to vzhledem k venkovním teplotám už vážně mohlo být o zdraví. Na místě objevuji relativně vzdušný stan s bílou střechou a v nějakých 15:30, kdy začínají hrát post-rockoví Postcards from Arkham, tu je dokonce chladněji než pod širým nebem. Jako otvírák do celého čtyřdenního maratonu se mi tahle česká čtveřice zdála ideální. Měl to být převozník mezi mou delší dobou bez živého koncertu a extrémními metalovými násery, které poté přišly. Jenže převozník to vzal trochu hopem a v cuku letu byl skoro u cíle. Na post-rockové poměry se hraje dost tvrdě a především dost nahlas, což se týká hlavně enormně přehuleného kopáku. Nechybí pro post-rock typické šelesty výšek, ani důraz na instrumentální složku. Vokály se objevují tu a tam, bohužel až tuším na poslední skladbu jen mrtvě ze studiovky. Jinak ale poměrně sympatický setík, byť přímluvou k poslechu studiové tvorby neokořeněný.

Příští zastávka Minority Sound. Naposlouchané je nemám, nicméně metal okořeněný o elektroniku jsem očekával správně. Pod pódiem se schází aktivní hlouček věrných, kteří paří tak, jak frontman Gulesh píská, avšak mě to nijak nebere a v hlavě mi nezůstává jediná silnější melodie. Ne, že by se nedalo čeho chytit, spíše naopak, chytlavé to bylo až až, ale poté nastoupilo toliko výraznějších kapel, že se zkrátka nepoštěstilo. Po Minority Sound mě přemáhá první z únav, které se pravidelně hlásí až do sobotního večera. A jelikož jsou v tu chvíli přede mnou jména jako Triptykon či Mayhem, dávám si dvacet a řeč teď vážně není o té speciální pivní zabijárně. Přicházím tak o domácí Drom, blízkovýchodní rarachy Melechesh i květák Chrise BarrettaMonuments. Hlavně ti Drom bolí, ale co, náplast na hudební bol přichází záhy.

Na klubové scéně se totiž objevuje plachta s nápisem Ad Nauseam. Znamená to jediné –  nástup italských hudebníků vyznávajících chaotické pojetí death metalu, s nímž prostřednictvím debutové desky sbírají jedno kladné hodnocení za druhým. Já jsem se do díla ještě nepustil, ale živě jsem si tuhle věc nemohl nechat ujít. Nelituji. Hned první tóny zvěstují absolutní zkázu. Neuvěřitelné struktury skladeb, strhující nasazení a nadpozemská atmosféra. Toť prostředky, jimiž Ad Nauseam přítomné obecenstvo neúnavně zatloukají do země. Není třeba hrozivých proslovů, warpaintu, nábojových pásů, ani tmy. Jen samotná hudba mění jinak nenápadnou čtveřici drobných hudebníků v hrozivé nositele zla. Zvlášť vokalista Andrea Petucco v tomto ohledu exceluje a jeho nasranost přijímám slovo od slova za svou. Tomuhle říkám sebevědomé přesvědčení k domácímu poslechu. Bravo!

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Následující Triptykon tak mají po vynikajících Ad Nauseam úkol nelehký. Když se však sympatická čtveřice v čele s legendárním Tomem G. Warriorem objevuje na pódiu, není co řešit, bude to dobré. Okamžitě mě upoutává Warriorova pokora a přístup ke zbytku kapely. Ta kolektivní pohoda z pódia přímo čiší a je jasnou odpovědí na již sedm let neměnnou sestavu. Pevností otřásají kultovní songy Triptykonních předchůdců stejně jako skladby nové epochy. Nejen díky tomu velmi vyvážený set, z něhož s radostí vyzdvihnu dvě největší pecky – „Tree of Suffocating Souls“ a stařešinu „Procreation (of the Wicked)“. Jiné kousky ale nijak nezaostávaly a výsledkem je jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Triptykon jsou nadále v excelentní formě a další studiový zásek opět zboří undergroundové žebříčky. Jsem o tom přesvědčen.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Dvě „zlé“ kapely dohrály a v štafetový kolík přebírá zase nějaká ta „hodná“. Na pódiu se totiž objevuje melancholická Katatonia, nastupující s touhou odčinit loňské patálie s technikou. Žel první skladby působí všelijak, jen ne přesvědčivě. Vyzařované emoce mě nepřesvědčují a nedaří se jim zakrýt zásadní nedostatek – Renkse prostě zpívá falešně. To je u Katatonie, především u té nové, dost blbé. Oblíbenou „Forsaker“ takřka nepoznávám a už už se mám k odchodu. Nakonec dávám ještě jeden song a nevěřím vlastním uším, co se během chvíle začíná dít. Vše se pozvolna obrací k lepšímu a Renksea konečně začíná poslouchat hlas. Kapela mě žádá o návrat důvěry a já s radostí vyhovuji. Přijít o „Lethean“ či „Soil’s Song“ hrané v již výborné kondici by byla přece škoda. Půlka setu je sice (opět) v háji, ale v součtu s loňským vystoupením se konečně dostáváme k délce jednoho koncertu, takže nač to hudrování, že ano.

Po Katatonii toho mám plné kecky a začínám sbírat zbytky posledních sil na kultovní Mayhem. Přicházím tak o synťákového Perturbatora, nicméně Mayhem můžu alespoň důstojně odposlouchat. Před začátkem norského „blackmetalování“ mě však do oka praští hned dvě věci. Nejenže je tu lidí jak nakakáno (proboha, vždyť je středa), ale než se ujme slova Atilla, vedle se paří na Soulfly. Vydržet musím těžké wtf „ólé, o-leo-leo-lé, Soulfláj, Soulfláj“, za což jsem aspoň odměněn rychlým „docavalerováním“.

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Po menší prodlevě vnímám pohyb i mezi kulisami Mayhem. Okamžitě si všímám nešťastného umístění Atillova oltáře, který kryje Hellhammera tak dokonale, že chvíli váhám, jestli tam tenhle hračička vůbec sedí. Zrak tedy upírám převážně na frontmanskou bestii, které to s lebkou a oprátkou čaruje tentokrát o poznání lépe než s hlasem. Každopádně úplně špatné to není a tu a tam nějaká ta delikátní hlasová prasečina vykoukne. Výkon Atilly však patří k tomu lepšímu. Na pódiu zoufale postrádám šťávu a nějaký bravurní moment, který mě přesvědčí o formátu kapely. Podíl na tom má i výběr skladeb. Hrají se především jednoduché přímočaré fláky a potěšen jsem vlastně až na konci, kdy přichází řada na dvojici „Freezing Moon“, „De mysteriis dom Sathanas“ ze stejnojmenného opusu. Naopak z novinky „Esoteric Warfare“ nezaznělo vůbec nic, absolutní nula. Převažuje zklamání a především rozčarování z faktu, že Ad Nauseam a Triptykon byli o tolik lepší.

Je jedna v noci… co dál? Hlavní pódia mají pro dnešek utrum a plnou odpovědnost teď nese Metalgate stage. Aspoň nakrátko jdu mrknout na Trap, což má být cosi z ranku experimentální elektroniky. Jsem na místě a nevěřícně čučím před sebe. Je to elektronika, je to experimentální a je to hlavně šíleně pošahaný. A dobrý. Na pódiu blbne týpek s mikrofonem a sukní, no a pak taky bubeník, možná se sukní, možná bez ní. Vzhledem k jeho posezu to pro jistotu nekontroluji, nerad bych byl svědkem nějakého nemilého pohledu. Teploměr určitě ukazuje pořád přes třicet a co já vím, jak to má pan tlučmistr s odvětráváním. I lidi jsou šílení a půlka stanu paří jako o život. A jelikož mě to baví a chci se na noc pořádně vybít, jdu si dát skočnou. Po pár minutách to ale vzdávám a odcházím. Už to prostě fyzicky nedávám. Teď už si jen vzpomenout, kam jsem to vlastně zapíchnul stan…


Čtvrtek:

Ve čtvrtek vyhlížím norské matadory ArcturusEnslaved, sludgeovou Amenru či atmosfériky Agalloch. Teď je ovšem u slova popolední výheň a melodeath v podání Be’lakor. Je znát, že tihle australští protinožci mají jisté renomé a i přes přímou paprskovou masáž se pod pódiem srocuje početný houf hudbychtivých uší. Radost mám ze skvěle složených skladeb, nepodělaného zvuku i z potěšení, se kterým Be’lakor hrají. Hlavně frontman George Kosmas je z výborně zaplněného plácku pod pódiem na větvi a je vidět, že úplně neví, jestli je přednější rozdávání úsměvů nebo death metalové zlo-grimasy. Je to však upřímné a zážitek mi to rozhodně nekazí. Nejistota přichází až v závěru setu spolu s novým songem z teprve chystané desky. Do zvukového popředí se dostávají klávesy, které s kytarami tentokrát nemluví společnou řečí a navzájem se obě složky trochu hledají. Toť však jediná větší kaňka, zbytek setu nezklamal.

Slovy chvály naopak nemohu adresovat Vildhjartě. Tyhle djentové skopičiny naživo můžu, ale Švédové jsou takoví nevýrazní a nepozdává se mi se mi ani paleta samplů, která mi v té muzice vůbec nesedí. A i když má Vildhjarta to synchronizované headbangování bezvadně secvičené, nevydržím a odcházím. Hodiny tréninku před zrcadlem to holt nezachránily.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Do areálu se vracím na astrální cestovatele Arcturus. Velká pódia se zvukově celkem osvědčila a jsou to právě až Arcturus, s nimiž si zvukař neví rady. Je to takové upachtěné hledání. Hledání rovnováhy mezi kytarami a klávesami stejně jako hledání zapadlých houslí,  které nejsou slyšet pro změnu vůbec. I Vortexův vokál by zasloužil lepší zvukařské zacházení, a ačkoliv se tenhle sympaťák snaží ze všech sil, solidně vyzpívané výšky jsou dopředu odsouzeny k zániku. Je tak docela jedno, zda zrovna znějí songy z „La Masquerade Infernale“, „Sideshow Symphonies“ či nového „Arcturian“. Zkrátka není to prostě ono a já doufám, že příště, pakliže nějaké příště nastane, neskončí jen u rozporuplných pocitů. Ty si totiž jinak sympatický výkon kapely nezasloužil.

Původně jsem měl v plánu zajít i na deathovou temnotu v podání Asphyx, ale nakonec jsem usoudil, že moudřejší bude posečkat pod pódiem, které mají zanedlouho rozeznít progresivně blackové kompozice Enslaved. Absolvuji obligátní otočku ke korýtku s vodou a rychle zpět. Sice se najde jedno tradiční festivalové hovado klestící si cestu vpřed se slovy „here is a place for me“, ale jinak se těch několik desítek minut čekání vyplácí. Hraje se hodně nahlas, ale tentokrát mi to nevadí. Jednotlivé nástroje jsou dobře čitelné, ač nepopírám, že hodiny domácích poslechů udělaly své. Výběr skladeb nepřekvapuje, prostor dostávají především poslední desky včetně nového „In Times“. Neskutečný je otvírák „Thurisaz Dreaming“ i zdařile sekundující dvojice „Building with Fire“, „Ethica Odini“. Vydařené jsou i návraty do minulosti. Prostřednictvím „Fusion of Sense and Earth“ vzpomínám na „Ruun“, díky „As Fire Swept Clean the Earth“ zase na „Below the Lights“ a „před-Isové“ časy. Absolutorium zasluhuje dvojice vokalistů, obzvlášť pak Herbrand Larsen, který mě dokonale vyzpívanými pasážemi utvrzuje v tom, že je pro dnešní Enslaved mužem nepostradatelným. Čas se nachyluje a mně nezbývá než se s tím smířit. Ovšem pocity spokojenosti nemizí a kolují ve mně doteď. Jedním slovem extratřída.

Čtvrteční program se zdá být nekonečným. I když mám takové veličiny jako Arcturus a Enslaved za sebou, vrchol teprve vyhlížím. Následující Atari Teenage Riot mě k němu však přesvědčivě nevedou a po výtečných Enslaved znamenají tvrdý pád na zem. Na místě, kde včerejší Trap neskutečně nakopávali, stojím přikovaný k zemi a jen nesměle pozoruji, co se děje na pódiu. Prostě mě to nebaví. Navíc je to – a na Metalgate stage už poněkolikáté – úplně zbytečně nahlas, tudíž k odchodu se mám o to rychleji.

Na místo činu se vracím s úderem dvaadvacáté. V případě sludgeové Amenry bych zklamání rozdýchával jen stěží, nicméně takové myšlenky berou společně s prvními tóny za své. Je to totiž vynikající. S nadšením pozoruji pódiovou scenérii – zpěváka otočeného vzad, černobílý výlev dataprojektoru a nadpozemskou práci se světly. Vlhnou však především uši. Omráčen jsem táhlými gradacemi přecházejícími v neskutečné kytarové násery a salvy světelných blikanců. Se slovem „vynikající“ si brzy nevystačím, tohle je až na tu festivalovou délku setu bezchybnost sama. I ti lidi kolem nejsou na obtíž a je bezva, že tu do toho konečně nikdo nekecá a nemoshuje. Randál končí a balancuji. Tomuhle prostě nemám co vytknout. Nakonec mi z toho vychází nejen nejlepší vystoupení dne, ale rovnou set celého festivalu. Amenro, smekám.

Amenru naplno rozdýchávám až pofestivalově. Pevnost totiž chrlí jméno za jménem a na řadě jsou američtí Agalloch. Netajím se tím, že jejich přírodní čarování můžu, avšak od samotného ohlášení zastávky na Brutal Assault ve mně proudila skepse. Agalloch prostě nejsou festivalová kapela. Původní obavy se pak mění v krutou realitu. Vadí mi snad úplně všechno. Zvuk je totální prasárna, jedna valící se koule a pohřbení skvělých nápadů. Třeba díky jemnějším pasážím nestojí „Limbs“, jakožto jedna z mála skladeb, za totální vyližprdel. Další mínus – lidi. Zuřivý moshing na Enslaved jsem ještě jakžtakž překousnul, ale na Agalloch, no to už je vážná diagnóza. A vlastně jen další potvrzení, že zvuk absolutně nekorespondoval se samotnou hudbou. Zklamání.

Blížící se konec čtvrtečního programu znamená jediné – první bolestnou kolizi. Proti sobě stojí monolitický drone Sunn O))) a black metalový tandem Sarke, Svartidauði. Nakonec volím legendární „závorkařinu“, za což se musím s časovým odstupem hrdě bít po prsou. Zprvu to ale vypadá všelijak. Čtvrthodinová sekera a kapela nikde, už aby to začalo. Těším se na pohledy metalových předsudkářů i na strnulou moshpitovou četu, která zjistí, že tady to asi vážně nepůjde. A ačkoliv v dálce slyším – v souvislosti se Sunn O))) vážně úsměvné – „szybko, szybko“, poté, co se kapela objeví na pódiu, působí okolní publikum dojmem, že opravdu ví, co jsou ti Sunn O))) a vlastně i ta dronařina zač. A to mě po těch dojebaných Agalloch vlastně moc těší. K samotnému setu toho příliš napsat nelze. Ohlušující droning, kvantum vypuštěné mlhy a třesoucí se vnitřnosti. A katarze, totální katarze, totální očista po celém dni. I když vše zanedlouho končí, na vedle hrající Svartidauði nemá cenu myslet. Set Sunn O))) je totiž neustále ve mně a já nemám potřebu ho ze sebe vyhánět. O špičkové zakončení dne je rázem postaráno.


Pátek:

Páteční den jsem měl v plánu započít ve společnosti polských Decapitated. Vedro mě však přemluvilo k šetření sil a na slušně zaplněném náměstí jsem se jen mihnul. Čeká mě totiž čtyřhodinový maraton na klubové stagi. Běh na dlouhou trať otvírá francouzská experimentálně rock/metalová Sebkha-Chott. Ani nevím, co k jejímu vystoupení říct. Avantgarda jako blázen, naprostá ztřeštěnost, vše vyhnané ad absurdum. Roztodivné nástroje, propracované kostýmy i čuník s důtkou zajímající se o pozoun a všechna natřásající se pozadí. Že za tím vším stojí nějaký hlubší, až filozoficko-politický koncept, se dozvídám až později, z vystoupení bych to totiž nepoznal. Já osobně viděl „jen“ absolutní tvůrčí svobodu a vybočení ze zajetých „brutálně assaultových“ kolejí.

Štafetu na Metalgate stage v tu chvíli přebírají britští Winterfylleth, což je pro nezasvěcené příjemný přímočarý atmo-black. Britským patriotům konečně napomáhá zvuk, a ačkoliv se ukazuje, že jednotlivé songy jsou si sobě relativně podobné, nejsem jediný, kdo se dobře baví. Příjemně k publiku promlouvají i čisté vokály, které se sice objeví jen párkrát, ale zato v precizně vyzpívané podobě. Navíc z hrdel všech tří kytaristů. Vystupování britské čtveřice je civilní a zpěváku Naughtonovi nedělá problém činit blackové zlo i v „nepředpisových“ jeansových kraťasech. Proč ne. Energický a výborně odsýpající může být black metal i bez mnohovrstevných nánosů černobílého paintu. Winterfylleth toho budiž důkazem.

Kdyby člověk na Lantlôs narazil až s poslední řadovkou, jen stěží by odhadoval, že za rok tyhle snílky potká právě na extrémně metalovém festivalu. Já jsem však rád, že to neustálé metalování můžu prokládat něčím jiným, a agresivního zvuku kytar doprovázených dvojkopákovými salvami se tak nepřejím. I proto dávám Lantlôs přednost před souběžně hrajícími Primordial. Pro leckoho kacířský čin, pro mě mimo výše uvedeného prokládání taktéž jasné ne pražícímu slunci, tlačenicím pod pódiem i mezipódiovému přebíhání navíc. Lantlôs se dostává i přes prořídlé divácké řady solidnímu přijetí a zvlášť dámy jsou evidentně spokojené. Pohledy na pódium, kde pánové bohužel okatě hrají na to, aby se líbili, si s radostí odpouštím, nicméně některé hudební momenty se nebojím označit za výborné. Měkčí pasáže zní snad lépe než ze studiovky, zatímco vzpomínky na black metalové včerejšky končí díky utopeným vokálům a nečitelným kytarám rozpačitě. Celkově takový průměr.

Setlist Курск:
01. Имя на стене
02. Аллея Сталина
03. Чёрная дыра
04. Пророк
05. [new song]
06. Сталинград

Účastí na Lantlôs jsem tedy nic moc nezkazil. Špatné rozhodnutí však přichází záhy, kdy z duelu Курск vs. The Dillinger Escape Plan vybírám právě finské rusofily. Baví mě snad jen úvod, kdy nespouštím oči ze skvostného sovětského arsenálu. Kytara–kalašnikov a armádní uniformy jsou jen začátek. Do kolen mě dostává až basákova khaki jednostrunka s rudou hvězdou „na přídi“. Tenhle ukázkově vztyčený prostředníček všem širokohmatníkovým stvůrám se vážně povedl. Zato reproduktory píší zhola jiný příběh. To, že mi agresivní pojetí doomu, které Курск spustili, úplně nesedlo, je problém můj. Za těžce čitelný zvuk ale vážně nemůžu a mám co dělat, abych z tohohle přehuleného brajglu předčasně neutekl. Výtky mám i k výkonu frontmana Erkkiho Seppänena. Nejenže nejsem za celou dobu s to rozeznat, zda se snaží o čistý zpěv, řev či něco mezi, je to především pódiové chování, které se zdá být v přímém rozporu s vojenskou poslušností. Vadí mi neustálé přebíhání po pódiu i odchod do zákulisí během delší instrumentální pasáže. A je mi tak nějak jedno, jestli zrovna zní „Имя на стене“ či diváctvem vyprošený „Сталинград“. Z tohohle se dalo vytřískat mnohem víc.

Odcházím do kempu a návrat plánuji až na funeral doomové Skepticism. Uši si vyžadují chvíli klidu, a tak místo poslouchání kempových výkřiků volím špunty. Dělat jsem to neměl. Usínám. Budík sice mám, ale když neslyším ani salvu polských „kurew“, reálně hrozí, že se proberu až ráno. Nakonec se na mě usmívá štěstěna a ve finále přicházím jen o větší polovinu skeptického setu. Zajímavá věc, takový funeral doom na probuzení. Ale fungovalo to a nakonec jsem se bavil víc než u řadovek, do nichž mi zatím nebylo souzeno proniknout. Uvidíme, jak se v tomto ohledu osvědčí nové „Ordeal“. Skepticism dohrávají a zbývá si snad sypat popel na hlavu, že jsem neviděl víc. I když dopadnout to mohlo stále o poznání hůř. Prospat Dødheimsgard, bylo by těch do éteru vypuštěných debilů a kurev mnohem víc.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Přesun z klubového pódia na pevností náměstí nebyl nikdy sladší. Nejednou proklínané pendlování se stalo vítaným politím živou vodou. I díky těm prochrápaným Skepticism mám teď energie na rozdávání a dva koncerty přede mnou teď vypadají jako nic. Navíc se jde na Godflesh. Na ústředním plácku je konečně k hnutí, a cestu kupředu tak absolvuji bez větší námahy a přítomnosti kyselých obličejů. Vypadá to, že za Godflesh masy nepřijely. Pódiu vládnou dvě bezvlasé postavy, chytlavé industriální samply a prostý datáč s ještě prostší prezentací. Má to ale duši. V tu chvíli bez výhrad akceptuji jeden flák za druhým, čert vem, že si jsou docela podobné a zvukově to není stoprocentní. Má to koule a mně to stačí. Snad bych si jen představoval trochu živější publikum, vždyť potenciál v muzice rozhodně byl. Jinak ale absolutní spokojenost a vrchol čtvrtečního programu.

Před Dødheimsgard nakonec stíhám ještě pár songů od pánů z Marduk. Výborný zvuk, výborný výkon kapely a rozhodně nejlepší black metal na letošních velkých pódiích. Mayhem v téhle konkurenci působí jako bezradná parta rutinérů. Co se dá dělat, čas tlačí, musím o dům dál – Dødheimsgard jsou tu.

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Začátek je bez debat excelentní včetně zvuku. V plné délce zní nová „God Protocol Axiom“. Zní přesně jako z desky, nicméně konečně vše cítím taky na vlastní (husí) kůži. Skvělá výstavba skladeb, svojská rytmika i nadhled zúčastněných, korunovaný Aldrahnovými črty na neviditelné sklo. To všechno tam je a to všechno mě náramně baví. Žel po doznění „God Protocol Axiom“ dávají Dødheimsgard sbohem nejen nové desce, ale rovněž výbornému zvuku. Pakliže mé ucho bylo dostatečně pozorné, před koncertem se zvučilo právě na pasáže z „A Umbra Omega“ a vše se přizpůsobovalo jim. Není pak divu, že starší blackové kousky zanikly v neprostupné kytarové břečce. Starou tvorbu nemám precizně naposlouchanou, přiznávám, ale to, co se ten večer z repráků linulo, bych místy ani nepovažoval za halas z dílny Dødheimsgard. Přesto nejsem (nebo alespoň nejsem schopen být) zklamaný. Mohlo to být diametrálně lepší, ale i tak za tu úvodní výtečnou třetinu pociťuji jistou vděčnost.


Sobota:

Sobotu otvírám na velkém pódiu post-metalovou Rosettou, která hraje snad v tom největším možném parnu. Zrovna tuhle kapelu bych dal na vedle pod stanem, ale co už, Američanům to hrálo docela solidně, frontman aspiroval vedle AldrahnaDødheimsgard na sympaťáka ročníku a solidní základ posledního festivalového dne byl na světě.

Již vloni jsem hořekoval nad mizernou informovaností o nečekaných přesunech jednotlivých vystoupení. Vloni to málem odnesli Manes, letos Svartidauði. Tentokrát bohužel úplně. Kolizi se Sunn O))) jsem nevrle přijal, nicméně to, že tihle Islanďané zahráli i druhý set, jsem se prostě nedozvěděl. Zaznamenávám naopak přehození setů Outre a Ne Obliviscaris. Byť to pro mě, jakožto bytost, která by se objevila na obou koncertech, znamená pramálo. Outre prý mají být black metalová avantgarda, alespoň podle programu. Zaznívají první tóny a musím říct, že pěkně kecá. Válcuje mě totiž přímočarý black s akcentem na moderně znějící atmosférickou riffáž, k níž Poláci místo introvertního spirituálna přidávají kus nespoutanosti a oldschoolové drzosti. Je to výborné, překvapující, nicméně avantgardní… to asi ne. Kapela má v zádech jeden z nejlepších zvuků, a je tedy jasné, že i na klubovém pódiu lze přímočarou výpověď prodat i jinak než v podobě nezkrotné hlukové koule. A i když za tmy mohli mít Outre ještě větší sílu, já hlásím jedno z nejpříjemnějších festivalových překvapení.

Tou dobou se můj mobil, tedy jediný časový rádce, zmáhá na poslední prosbu o doplnění šťávy, a do chodu tak dávám náhradní cihlu nejmenované finské značky. Ta se však tváří, že o momentální časové realitě nemá tušení, a hodiny tak nastavuji metodou „čtyři už byly a pět snad ještě ne.“ Můj odhad se neukázal být zrovna nejlepším a pod střechou Metalgate stage, kde hrají lucemburští Rome, se objevuji s nějakým desetiminutovým mankem. Lidí moc, alkoholových pařičů naštěstí méně (holt nonstop pod parou to člověk v tomhle vedru do soboty nedotáhne) a až na jednoho odolného týpka s šilhavýma očima mi tuhle písničkářskou parádu nikdo nekazí. Tvorbu Rome jsem si sice představoval trochu jinak, ale nevadí, bavím se dobře. Příjemný vokál a poměrně odpočinkové kompozice přichází v dobu, kdy je většina festivalového dne přede mnou, nesmírně vhod. Jistá nestrojovitost Rome budiž milým bonusem a důkazem, že tři, čtyři vystoupení měsíčně mají pak mnohem větší sílu než jednotlivé výstřižky s plně zaplněného koncertního kalendáře. Spokojenost.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Úplně na rovinu, na Sólstafir jsem se netěšil. Ostatně dvojice kolem vrchního kohouta Tryggvasona si za to může sama. S vyhozeným bubeníkem Gummim to mohlo být jakkoliv, a i kdyby měla blíž k pravdě vyjádření kapely (o čemž jen tak mimochodem pochybuji), mělo se vše nejprve vyjasnit, ne dennodenně koncertovat. Teď to vypadá jako promyšlená sviňárna za všechny prachy. Zatímco se ostatní kolem mě dobře baví, já to nedokážu. Nic se mnou nedělá jinak skvělá „Ótta“, ani „Náttmál“, a když už se mnou nepohne ani dokonalost slyšící na jméno „Fjara“, přešlapuji na místě a nevím co si myslet. Na konec ještě pár klišé frází, potřesení pravice s nejbližšími diváky – těmi nejlepšími možnými spojenci při soudních rozepřích – a je hotovo. Pryč s tou pachutí, hurá na Phurpa.

Na Phurpa, která to jako pokusný králík pořadatelů pěkně odnesla. Sorry, ale tohle byl vážně totální fail, jehož by se natolik zkušený organizátor, měl vyvarovat. Orientální náměstíčko v prostoru Octagonu se totiž proměnilo v nepoznání. Absolutní chaos, ukázková tlačenice a dva v dáli utopení pořadatelé, kteří to nemůžou zvládnout. Hrát se má už dobrých deset minut a mimo pár hlav před sebou nevidím skoro nic. Nemít východ plus mínus na dohled, tak se začnu klasutrofobicky ošívat. Nakonec ještě pár minut posečkávám. Phurpa přichází, začíná hrát a místo toho, aby lidi ztichli, je tu ještě větší bordel než dřív. Na tohle už vážně nemám nervy, utíkám pryč. Konečně úleva a trocha životního prostoru. A Heaven Shall Burn jako pravá melodeath/metalcorová pomsta přede mnou, hehe.

Setlist Heaven Shall Burn:
01. Counterweight
02. Profane Believers
03. Land of the Upright Ones
04. Combat
05. Forlorn Skies
06. Hunters Will Be Hunted
07. Voice of the Voiceless
08. Black Tears [Edge of Sanity cover]
09. Trespassing the Shores of Your World
10. Endzeit
11. Like Gods Among Mortals
12. The Disease

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

Setlist Anaal Nathrakh:
01. Acheronta movebimus
02. Unleash
03. Monstrum in Animo
04. Forging Towards the Sunset
05. Bellum omnium contra omnes
06. Between Shit and Piss We Are Born
07. In the Constellation of the Black Widow
08. Of Fire, and Fucking Pigs
09. Idol
10. The Joystream
11. Do Not Speak

Zastávku na Heaven Shall Burn jsem ani v nejmenším neplánoval a nakonec jsem rád, že s Phurpa to dopadlo tak, jak dopadlo. Nevidím sice začátek setu, ani nějaké pořádné místo k zakotvení, ale bavím se náramně. Nikterak objevný, ale zatraceně chytlavý, melodeathem chycený metalcore prostě bodnul prostě bodnul. Ve skvělé formě se ukazuje obzvlášť frontman Marcus Bischoff, až se mi chce říct, že tu mám solidní záplatu za ten prokaučovaný The Dillinger Escape Plan. Na závěr ještě osvěta jednoho z kytaristů – metal prý nekurvit jinými vlivy (Heaven Shall Burn jsou přece odjakživa čistokrevní metalisté) a že prý je čest hrát na stejném pódiu s At the Gates. Aspoň, že tyhle řeči neprotkaly celý set. Loňského Anselma bych si totiž připomínal jen velmi nerad.

Proklamovaní At the Gates se před Heaven Shall Burn museli sklonit. Formálně bylo úplně vše v pořádku. Lindberg pobíhal sem a tam, řval, seč mu síly stačily, jen rebelství a spontánnost zůstala v devadesátkách. Všechno bylo až moc na jistotu – nic neošidit, nic nepřidat. Neprofesorštější set celého ročníku. U dlouhou dobu odpočívajících At the Gates celkem zarážející.

Konec festivalové přehlídky byl nejen kvůli ignoraci orientálního pódia (tedy i oželení Cult of Fire) trochu slabší. Zbývají už jen Einherjer, Anaal Nathrakh a Ne Obliviscaris, tedy až na poslední jmenované nic, od čehož bych očekával výrazné zázraky. Proč Einherjer dostali příležitost v ideálním hracím čase, nechápu, ale co, aspoň je už pár metrů od pódia relativně k hnutí. Od Norů jsem do té doby neslyšel ani notu, každopádně víc než očekávané Bathory v tom cítím black’n’roll kolegů Khold. Doprovodné samply se sice za zvukem kytar důkladně schovávají, avšak tentokrát mi to zas tak nevadí a i díky překvapivé přímočarosti se solidně bavím. Na domácí poslech to momentálně není, ale naživo to špatné rozhodně nebylo. Konec, tadá, jde se „análnit“ do stanu.

Anaal Nathrakh jsou (jen v tom nejlepším) totální hudební prasata. Když se však taková prasečina sejde s ještě prasáčtějším zvukem, výsledkem je nečitelně chrochtavý bordel. Hudebně se tak příliš nebavím, nicméně odcházet se mi nechce. Moshpitové řádění na ostří nože mám totiž z první řady hezky ve vysokém rozlišení. Je pravděpodobné, že dotyční se chtěli před odjezdem odevzdat ze všech sil, a kapela samotná v tom zůstala nevinně, ale nakonec to bylo fuk, frekvence, jakou byli crowdsurfeři odesíláni nad ruce přítomných se jen tak nevidí. Navzdory tomu, že samotní Anaal Nathrakh zůstali de facto v roli přihlížejících.

Zatímco program na festivalovém náměstí již pomalu uzavírají zádumčiví Estoteric, klubová stage na své finální tóny ještě čeká. Tečka za festivalem začíná slibně. Ne Obliviscaris jsou naživo nekompromisně metaloví, avšak překvapivě sdílní a publiku otevření, což má na svědomí především houslista Tim Charles. Zvuk je sice opět zbytečně řvavý, tentokrát však bezproblémově čitelný. Díky i za ty slyšitelné housle, které tu na rozdíl od Arcturus nebyly jen na parádu. Poslední tóny doprovází nejen mohutný potlesk stejně tak jako právě Charles, jenž se ukazuje být i zkušeným davoplavem. Kdo by to byl řekl, že ten největší pařič metalového festivalu bude houslista.


Zhodnocení:

Je dobojováno. Co dodat? Hlavním festivalovým ukazatelem jsou kapely, o nichž toho bylo napovídáno až až a v tomto ohledu jen zmíním zvuk. Na obou hlavních stagích, hlavně na té pravé, byl výborný, a byť to občas nebylo na nějaké plácání se po zádech, zvukaři tu odvedli dobrou práci. Zato Metalgate stage mě nepřestává co do názorových rozdílů fascinovat. Je bezva, že to bylo oproti loňsku teplotně k vydržení, leč zvuk bych stále neoznačil za přesvědčivý. Ano, bylo to lepší než v šapitó, ale několik kapel zvukař zkrátka pohřbil. Přitom častokrát by jen stačilo ubrat na hlasitosti. Ani popel naopak nemůžu říct na zvuk „měkčích“ kapel, což však oproti loňsku zas tak velký posun kupředu není.

Další věc – Orientální stage. Do budoucna buď podobné záležitosti omezit, nebo je drobně zpoplatnit. Většinu toho příšerného davu beztak tvořili jen zvědavci, co se šli prvně podívat na žhavou novinku a až v druhém sledu na Phurpa a Cult of Fire. Jestli chceš tuhle exkluzivitu vidět, prostě si trochu připlať. Zdá se mi to úplně fér. Počet přítomných by tak byl plně pod kontrolou. Eliminace existencí, kteří musí pořvávat i na sibiřské šamany, by pak byla příjemným bonusem.

Závěrem už jen v opomenutých bodech. Bezproblémová ochranka, hvězdní hasiči, bezvadné centrum BA a rychlé odbavení u vstupů na straně jedné, fronty na žetony, minimum kapelního merche a absence umývárny u Metalgate stage pak na té druhé. Za rok na shledanou? Uvidíme. Přiznám se však, že vloni jsem byl po doznění posledních tónů přesvědčenější.


Brutal Assault 20 (Onotius)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta

Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir

Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.

„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“

Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.


Středa:

Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.

První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.

Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od ImmortalInquisition.

Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten

Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.

A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.

Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.

A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“„Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.

Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.


Čtvrtek:

Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.

Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.

To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..

A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“„Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“„Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.

Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten

Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.

Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.

Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.

Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.

Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.

Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.


Pátek:

První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ –  „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.

A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.

Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.

Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.

Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!

Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“„The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.

Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda

Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy SepulturaSoulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.

I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.

A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.

Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.


Sobota:

Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance

První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.

Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.

Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.

Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.

The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.

Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.

At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.

Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.

Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.


Zhodnocení:

Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.

Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než  čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.

Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.

Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.


Brutal Assault 20 (Atreides)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Minority Sound, Perturbator, Touché Amoré, Triptykon

Čtvrtek: Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Enslaved, Sarke, Sunn O)))

Pátek: Brujeria, Candlemass, Death DTA, Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Primordial, Sebkha-Chott, Skepticism, Svartidauði, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, Cult of Fire, Demilich, Esoteric, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir

Much dust – such bands – so br00tal – wow. Tak nějak by se dal shrnout letošní Brutal Assault v jedné větě, nicméně to by vyšlo tak akorát na jedno pěkné doge meme, ale na report sotva. Nezbývá tedy než se na následujících řádcích trochu rozepsat a zahloubat se do dění pětidenního šílenství trochu podrobněji.

Do Josefova se vypravuji potřetí – a jakkoliv se mi zpočátku nechtělo, natřískaný line-up mě nakonec přesvědčil a já se pár měsíců před festivalem začal těšit na vskutku epesní ročník. Na pódiích pevnosti se má vystřídat víc než 110 kapel a z toho dobrá třetina mě skutečně láká. Když pominu velikány Sunn O))) a Godflesh, nebudu takhle předem nikoho jmenovat, protože tohle hlášení panu vedoucímu beztak obsahuje převážně smečky, kvůli kterým jsem na Brutal Assault dojel – neb na ty ostatní tak nějak nezbyl ani čas, ani prostor, ani síla – jak se dočtete na následujících řádcích.

Než se pustím do kapel, shrnul bych ve stručnosti plusy a mínusy letošního Brutal Assaultu. Kolem a kolem pozitiva stále převažují, nicméně díky vyšší návštěvnosti a neskutečnému vedru se některé kapacity areálu projevily jako těžce nedostatečné.

Plusy:

+ Metalgate stage. Šapitó fuč, namísto něj parádní stan, v němž je mnohem lepší zvuk i vzduch. Všechny čtyři palce nahoru.
+ Obousměrný provoz v Octagonu. Už jen samotná přítomnost sklepení byla letos neskutečně vděčná, rozhodně více než loni.
+ Dostupnost vody a limonád, byť v přepočtu 16 Kč (půl žetonu) za půl litru vody je festovní židovina a Sylvána byla oproti loňsku nepitelná břečka.
+ Tradičně svižné odbavení a profesionální práce ochranky.
+ Zpevnění zkratky mezi hlavními pódii a metal marketem.
+ Kvantum dekorací. Noční běsy pohybující se po hradbách pevnosti byly skvělé zpestření.

Mínusy:

– Všudypřítomné vedro a prach. Smrtící kombinace, kdy každý průchod areálem připomíná návštěvu operace Pouštní bouře. Černé uhlí po konci festivalu mohu dolovat tak další týden.
– Nedostatek vody k opláchnutí v zadní části areálu. Jakkoliv by to zadní stage potřebovala jako sůl, koryta zkrátka byla jen u hlavního vchodu, což stálo cestu mrakem prachu. Průjezdy hasičů byly super, ale rozhodně nezvládaly pokrýt veškeré nároky.
– Oriental stage. Snad díky vznešenému jménu čekám něco zajímavějšího než jen „další stage“, navrch v Octagonu, který je tak těžko dostupný pro větší počet lidí. Phurpa by vyžadovala mnohem komornější prostor, Cult of Fire naopak mnohem větší kapacitu.
– Fronty na žetony. Víc výdejních oken zpočátku festivalu by bodlo jako sůl, nemluvě o tom, že u zadní stage a metal marketu bych stabilní okno rovněž uvítal.


Středa:

Středa, Brutalu třeba. A že brutální je úplně všechno. Brutální cesta brutálně nacpaným vlakem a především brutální výheň doprovázející příjezd do Jaroměře. Svině během následujících dní ještě o několik stupňů přitvrdila. Brutálně levné pivo (mimo areál, samozřejmě), brutálně rychlé odbavení (vzhledem k délce fronty) a v neposlední řadě konečně samotný areál, který brutální přídavné jméno tradičně cpe do názvu všeho, co s ním jen trochu souvisí.

Na rozdíl od dní následujících se středa nese v docela volném duchu. Hned na uvítanou mě usazují Mallephyr. Nevěřím, že tahle rokycanská úderka za sebou má jen necelý rok existence, protože tak silným a precizním nátěrem mě mnohdy nepočastují ani starší a zajetější žánrové spolky. Černěkovová kompozice propracovaná, riffy mrazivě chladné, nasazení příkladné a hrozba řádná. Pokud je kolem nějaké smečky zasloužený hype, tak jsou to právě oni. Radost mi dělají i Minority Sound, byť jsem z nich díky Mallephyr stihl jen závěr setu. Velké podium jim očividně sedne a závěrečná skladba z novinky „Drowner’s Dance“ zní i přes očividnou jinakost perfektně, takže se těším, až novou placku protočím.

Lehká hořkost kdesi vzadu na jazyku přichází u merche s festivalovými tričky, neb nejkrásnější designy opět uzurpují dámy a na pány zbývá dost nudný výběr. Nehledě na to, že cena je oproti loňsku výrazně vyšší. Chuť mi však vyspravili Drom. Jednak od stánku odcházím, když nic jiného, s jejich trikem, jednak sudetští sludgeři hrají na výbornou. Set tradiční – ze zad trčí zabodlá kopí a nelidské vedro přiživuje kruhy z ohně a oceli. Atmosféra je – žlutému Hitleru navzdory – tak hutná a hmatatelná, že se dá krájet. Téměř. Zahrát za tmy, nejspíš by mě smetlo jedno z nejmocnějších vystoupení vůbec, ale i tak jsou Drom malá osobní extáze.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Odpolední horko nicméně velí plán Z, pročež se jde zevlit. Nechávám mezi prsty protéct MelechechAd Nauseam (které jsem naprosto prokaučoval). Vracím se až na Touché Amoré. Od party amerických post-hardcoristů nečekám nic a dostávám snad úplně všechno. Čtveřice řádí na pódiu, fanoušci pod pódiem a všude kolem se kumuluje hmatatelná, nezkrotitelná energie. Až je mi trochu líto se po necelé půlhodince zdejchnout na Triptykon.

Na druhou stranu, nestihnout alespoň polovic pohrobků legendárních Celtic Frost by mě štvalo mnohem víc, přičemž páně Fisherovi stačí asi tak pět minut, aby mě o tom skálopevně přesvědčil. „Cover“ „Circle of Tyrants“ od Celtic Frost stíhám z většiny, ale pořádně mě uzemňuje až „Tree of Suffocating Souls“ z poslední desky. Temná atmosféra zmaru podtržená výbornou hrou světel pohlcuje na první dobrou a z jejího sevření se vytrhávám až v závěru chorobně zlé „The Prolonging“. Zkáza lidstva je nadohled a následující Katatonia proti tomu nemá nejmenší šanci – navzdory kvalitnímu zvuku i osvětlení je nudná, fádní, bezvýrazná. Slibovaná melancholie se asi vytratila ve vzduchoprázdnu, pročež se jde kalit nealko a sbírat síly na zbytek večera, což se maximálně vyplácí, neb Perturbator s lehkostí spouští největší pařbu festivalu. Na perverzní elektroniku řízlou osmdesátkovým diskem lidé řádí jak utržení ze řetězu. Trve blackaři, deathaři, džískaři, hardcoristi, všichni bez rozdílu provozují rozličné tancovačky, přičemž diskopolku a četné variance na technovikinga nejspíš nic nepřekoná. Je to trochu paradox, že na metalovém festivalu plném kapel s kytarami ve středu vítězí kapela, co si vystačí bez kytar a koneckonců i bez kapely.

Totálně vyřízen dávám přednost The True Mayhem před další elektrošíleností Trap. Porci kvalitní zloby a černých věrouk dekoruje kazatelna obsypaná kostmi a několik vlajek, Atilla sám káže oděn v potrhané, plesnivějící uniformě. Své rozpravy o zapovězených učeních doprovází četnými okultními doplňky – lebkou či kusem provazu zaopatřeným efektním smyčkovým motivem. To vše je ovšem jen doplňkem jeho nelidskému vokálnímu projevu a odměřenému, atmosféru zachovávajícímu odstupu kapely. Jen mě mrzí, že se průřez diskografií se zastavil u „Ordo ad chao“ a k mému mírnému zklamání výběr nezahrnuje nic z aktuální „Esoteric Warfare“. I přesto odcházím spát spokojen s vědomím, že si tenhle kult mohu odškrtnout nikoliv jen z povinnosti.


Čtvrtek:

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Čtvrtek začíná pozdě. Do areálu se dokopávám až s Arcturus, neb dopolední program mnoho zajímavých jmen nenabízí (Be’lakor budiž výjimkou). Jsa uchvácen poslední deskou „Arcturian“ mě trochu mrzí, že setlist obsahuje pouze „Pale“, nicméně kanonáda starších písní mě rovněž hřeje u srdce. Pod přepálenými bicími se ovšem ztrácí housle a sem tam i kytara, takže nezbývá, než si řadu melodií domýšlet. Co však hatil zvuk, to zachraňoval šíleným vystupováním a grimasami ICS Vortex, takže výsledek je navzdory nepřízni pořád solidní.

Set Asphyx věnuji návštěvě Octagonu a vracím se až na Enslaved. Přepálený nástup „Thurizas Dreaming“ se s ničím moc nemaže, zvuk nevyjímaje – netrvá však dlouho a vše je v pořádku. Čisté vokály jsou na můj vkus stále příliš upozaděné, ale jsou pořád slyšitelné, jakkoliv nevynikají tolik co Grutleho řev. Reprosoustavu rozezní tancovačka „Building with Fire“, novější „Ethica Odini“ i starší kusy „Fusion of Sense and Earth“ a „As Fire Swept Clean the Earth“. Enslaved hrají s nasazením sobě vlastním, nic nenechávají náhodě a z masivního importu severské atmosféry až mrazí. Gradace vrcholí s nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z víc než dvacet let starého demáče „Yggdrasil“, která živě pořád zní tak nadčasově… a pro svou přímočarost snad i úderněji než nová tvorba. To už je konec? To jako vážně? Nu, co se dá dělat. Nashle a klobouček, protože tímhle jste mě naprosto odrovnali.

Norskou progresi střídá digitální revoluce. Po všem tom hypu a nadšení od Atari Teenage Riot asi čekám víc, než nabízejí. Hardcorová diskotéka je to obstojná, ale vážně mi nejde na mozek, proč to rebelující trio násilně utne pokaždé, když se začne show rozjíždět a nabírat na obrátkách. Namísto, aby kapela pouštěla do lidí naprosté šílenství, zabírají cenný čas antifašistické monology a čím dál otravnější vyřvávání „Mejk sam focking nojz!”, přičemž opravdu kulervoucích vrcholů je jen pár. Na Perturbator byly lepší tancovačky.

Atari Teenage Riot mě neodvařili, následující Amenra to ovšem zvládá znamenitě. Zhaslá světla střídá projekce přes celé pódium, zavřený stan by jim ale slušel víc. I přesto pomalý, nařvaný sludge stoupá do závratných výšin a všechny přítomné strhává s sebou. Kytarové stěny podepřeny výborným zvukem drtí kosti v prach, zatímco Colin řve mezi stromy veškeré své hrůzy. V závěru se z nebes spouští paprsky ostrého světla a stroboskopy vypalují oči spolehlivěji než produkty likérky Drak. Amen Ra! Emočně a fyzicky vyždímán měním Agalloch za jídlo a pití. Stíhám až Sarke. Nařvaná, energická směska black / trash metalu zní i od zvukařova svatostánku skvěle a nebýt ze mě poloviční mrtvola, která jako na smilování čeká na Sunn O))), jdu si s nadšením trsnout do kotle. Nakonec mizím po konci „Walls of Ru“, neb zlatý hřeb čtvrtečního dne stále ještě nepřišel.

Ten na sebe ovšem nechává čekat. Vše se zdá být připravené, na pódiu se dávno tyčí masivní hradba z reproduktorů a zesilovačů a z pozadí se valí sloupy mlhy vyplňující celý prostor stage. Oblékání hábitů asi zkrátka trvá. Po deseti minutách se Sunn O))) konečně objevují na pódiu… aby hrábli do strun a vyhodili jističe. Dalších deset minut běhají po pódiu postavy přepojující polovinu mohutné aparatury na kapely z druhé stage, aby rozvodná síť utáhla dronový nápor. Tak mohutné to je. Až poté se začíná těžkopádná masa dávat do pohybu a na všechny přítomné hrne příval nejhlubších frekvencí. Mlha prostoupená světlem se dá krájet a prodávat na kilogramy, atmosféra houstne s každým pečlivě nacvičeným úderem do kytar. Ukrutně pomalé dronové bahno za skřeků Attily Csihara postupně tuhne, krystalizuje a mění se v impozantní hlukovou stěnu.

Úvodní modré nasvícení střídá agresivnější červená měnící pódium v imitaci samotného pekla. Pravý očistec však zavládne ve chvíli, kdy nad pódiem vládne jasno, bílá světla pálí silou nejjasnějšího slunce a Attila navléká plášť a masku posetou zrcadly. Tříštící se sklo přináší vysvobození, uvolňuje duši z nekonečné introspekce, sama volnost se však utápí v nehumánních skřecích, při nichž tuhne krev v žilách. Hluková masa se sápe po člověku a za živa jej ostrými úlomky zrcadel vysvléká z kůže. Akustická slast dosahuje maxima přesně ve chvíli, kdy vše utichá. Konec.


Pátek:

Pátek zahajuje vláda pod praporem Sebkha-Chott z domovského světa Ohreland. Diktátora Wladimira Ohrelianova II. ověnčeného šestistrunnou baskytarou a kytarou doprovází bubeník, hráč na prapodivnou kytaro-basu umístěnou na otočném podstavci a cosi v mikině a prasečí masce. To cosi, co opakovaně opouští a navštěvuje přistavenou bednu, za celý koncert asi třikrát foukne do trubky a ve zbylém čase se pak švihá páskem přes prdel, dělá prvním řadám notně neslušné návrhy a zbylým členům kapely střídavě posluhuje a leze na nervy. Francouzská magořina je víc cirkus než hudba, svou šíleností ale baví v obou rovinách. Nejzábavnější show festivalu, na jejímž závěru členové ohrelianské smetánky páchají vzájemnou (sebe)vraždu a já mám co dělat, abych nešel do kolen. Bravo!

Na následující Winterfylleth jsem rovněž zvědavý. Atmosférický pagan black zní z desky solidně… jenže živě? Po dvou písních beru nohy na ramena, neb „Zimní filé“ postrádá atmosféru i koule. Zbývá vyčpělý, polovičatý black a spousta místa pro zklamání. Volný čas využívám k okupaci první brázdy na Primordial, k čemuž mi hraje Brujeria. Mexický drogový kartel se s tím moc nesere, bere to pěkně od podlahy a do lidí sype nejčistší matroš. V kotli se tvoří nehorázné peklo, do nějž pár molotovů navrch přihazuje rudě oděná ženština, která se v půlce připojuje s druhým growlem. Maskovaná narkomafie zlehka zakončuje drogovou oslavičku „Marihuanou“ (aka coverem na „Macarenu“), na kterou se chytám taky. Super odvaz.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Primordial from Republic of Ireland ovšem oblak poletujícího kokainu usazují k zemi. První tóny „Where Greater Men Have Fallen“ z loňské stejnojmenné desky diktují, na jakou notu se bude hrát. Alan Averill Nemtheanga je démon. Uhrančivým pohledem zasévá do prvních řad nejhlubší běsy a noční můry, jaké kdy irský národ střetnul. Mohutná atmosféra protknutá žalem mě bezezbytku pohlcuje. „As Rome Burns“ mě vrací o několik let nazpět do minulost. „Coffin Ships“ při ústředním motivu dojímá k slzám a z osidel zvěstovatelů apokalypsy nejsem propuštěn ani po konci „Empire Falls“, kdy se s vyřvaným, vyprahlým hrdlem potácím naprosto semletý pro něco, čím bych mohl svlažit ústní dutinu. Čest padlým, čest přeživším a čest těm, co teprve padnout mají. Nezbývá než doufat, že se u nás Irové ukáží v klubovém prostředí a nikoliv pouze na festivalovém pódiu, neb tohle bylo tak mocné, jak jen být mohlo.

Setlist Курск:
01. Имя на стене
02. Аллея Сталина
03. Чёрная дыра
04. Пророк
05. [new song]
06. Сталинград

Ještě během úvodu Курск střízlivím a trávím rozbouřené emoce. Dostatek prostoru pro jejich zpracování se mi však nedostává tolik, kolik bych chtěl, protože stát jen tak bokem téhle show zkrátka nelze. Kytara ve tvaru kalašnikova, baskytara s jednou strnou v komunistickém nátěru a kapela nastoupená v armádních košilích, z alb tolik vážná, živě však uvolněná a humorná. Čekám melancholickou depkařinu a sklízím naprosto suverénní jízdu, u které se náramně bavím. Pokud se během „Аллея Сталина“ ještě držím zpátky, od půli setu už dávám další cvičení krční páteři a závěrečnou „Сталинград“ si zařvu se ctí. Zato Candlemass, přestože se na ně těším, mě nechávají chladným, a to i navzdory jejich přesunu na velké pódium, kam tahle kapela bezesporu patří. Nevím, čím to bylo, ale zkrátka mi to nijak zvlášť nesedlo, pročež jsem se šel občerstvit a čekat na Svartidauði.

Ani islandští stavitelé katedrál z masa a kostí se ale nepředvedli v nejlepším světle – či spíše zvuku. Setlist byl podobný jako minulý rok na Chmelnici, bohužel byl ale i podobný zvuk. Přehulené bicí a neméně přehulená basa úspěšně utápí většinu kytar, kterým ve zvukovém chaosu není příliš rozumět. S jemně nasazenými špunty se to jakž takž poslouchat dá, nicméně na to, abych si je pořádně užil, mi tentokrát něco chybělo.

Následující Skepticism, kterým dávám z důvodu únavy a odpočinku přednost před Death DTA, mě unášejí pryč od toho, co je tady a teď. Většinu setu sedím před zvukařem, avšak vážná, zádumčivá atmosféra si mě naprosto získala. Žal neskapává ze stanového plátna po kapkách, nýbrž se z pódia valí po litrech a vše korunuje všeobjímající zmar a jemná melancholie elektronických varhan. Excelentní funeral doom metal a pro mě jedno z překvapení festivalu.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Po návratu k velkému pódiu stíhám poslední píseň Death DTA a možná i trochu lituji, že jsem neviděl víc. Křišťálově čistý zvuk, neskutečné publikum a ještě neskutečnější kapela. Takhle má vypadat tribut legendě se vším, co k tomu patří. Moji pozornost si však záhy získávají Godflesh – a i přesto, že popsat to, co se dělo po prvním úderu do strun, je stejně nemožné jako v případě Sunn O))), se o to pokusím. Brutální riffy odřezávající končetiny od slabých těl. Tupé údery baskytary snažící se zatlouct zbytky trupů do země a strojově přesná rytmika roboticky odbíjející každý takt až do samého konce. Minimalistická projekce, hněvivý křik. Během hodiny nenávisti je postupně budovaná stěna oddělující lidství od čiré bestiality. Nové skladby nakládají víc než panák stroha, nicméně staré tvorbě se nemohou rovnat a „Streetcleaner“ na závěr rve páteře z těl.

Po 50 minutách technokratického, industriálního očistce marně sbírám zbytky sil. Marduk nechávám za zády a plahočím se ven z areálu za účelem doplnění paliva. Obrněnou divizi zahlédnu ještě jednou při návratu, můj cíl však namísto minulosti putuje naprosto mimo současný svět. A záhy Dødheimsgard ukazují, že jsou mnohdy ještě dál. Brány mezi realitami otevírá „The Love Divine“ následovaná „God Protocol Axiom“. To je však jediná stopa ze současné tvorby kapely. Zbytek krystalicky čistého šílenství zajišťuje starší tvorba v čele s „Ion Storm“ a geniální „Traces of Reality“. Aldrahn je s každým krokem v jiné galaxii a v těsném závěsu za ním i Vicotnik a celé publikum. Snad jen příliš výrazná kulometná palba bicích opět ruší dokonalý zážitek, který je však podpořen přídavkem. Konec dobrý, všechno dobré. Tři hodiny ráno. Jde se spát.


Sobota:

Sobotní slunce mě svými paprsky častuje na můj vkus nepříjemně brzo. Nicméně Rosetta hraje v naprosto smrtící (a zcela neadekvátní) čas, pročež jediná šance vidět jednu z nejsilnějších kapel post-metal / sludge scény je o půl druhé na hlavním pódiu. Trochu trapas. S naší kotlinou navrch proběhlo poslední dostaveníčko před dlouhými šesti lety, takže rozhodně nehodlám riskovat, že bych snad minul. Atmosféra proudící z pódia mě pohlcuje s první písní. Nešálí-li mě paměť, hraje se z posledních dvou alb – především z novinky „Quintessential Emphemera“, nicméně ruku do ohně bych za to nedal. Ať už je to ale cokoliv, živě to funguje na výbornou i přes všechen ten odporný žár slunce, který se marně snaží bránit transcendenci publika a kapely. Avšak dřív, než se jakékoliv spojení stačí ustálit, je konec. Necelých 40 minut znamená čtyři skladby a ani o trochu navíc. Násilné vytržení, rozčarování a smutek z toho, že něco tak dokonalého musí končit tak brzy.

Plánovaný odpolední chill boří rozmary programu. Ne Obliviscaris se střídají s polskými Outre, kteří se tak nepostarají o outro celého festivalu, nýbrž zahrají již v půl čtvrté. Co se dá dělat. I přesto se „islandsky“ znějící Poláci precizně a přesně zahryzávají mezi skučící obratle. Hněv v ovzduší houstne, až téměř kapalní, žel v nejlepším přece jen zasahuje slunce a následky černě kovové zloby trochu mírní. Zvrácenost podtržená skvěle čitelným zvukem, kterou vážně kazí jen přesun na odpolední čas. Carach Angren si nechávám s chutí ujít, nicméně Demilich už nikoliv. Víc než dvacet let starý masokombinát zní neskutečně nadčasově a lidi zpracovává na masokostní moučku. Smrtící kov propracovaný do nejmenších detailů je kořeněn poctivou černotou a do publika sype plnou palbu. Byť jsem materiál slyšel před festivalem spíše ze zvědavosti, živě předčí veškerá očekávání, jakkoliv zvuk není z nejlepších.

Řím na lucemburský způsob. Rome – zpočátku lehcí, uvolnění, melancholičtí. Později vážní a naléhaví. V každém ohledu však… jak to vystihnout nejlépe? „Krásní“ bude nejvhodnější příměr. Když zůstanu u hodnocení tónů, které se linou z reprosoustavy, tak v kytarách poněkud tvrdší, což se v rámci názvu festivalu dá pochopit, zároveň však mnohem víc neofolk a mnohem méně martial, než bych očekával. Přesto mě unášejí pryč mezi zapadající slunce a podzimní listí. Konec jako by se rozplýval v nedohlednu, avšak přichází v tu nejvhodnější možnou chvíli – ano, tentokrát je skutečně záhodno v nejlepším přestat, neb všeho moc škodí.

S koncem Rome se citelně ochlazuje – na hlavní pódium přichází spolu se Sólstafir i islandská zima. Ještě chytám závěr „Svartir sandar“. Od té doby, co jsem je viděl posledně, se hodně věcí změnilo. Gummi za bicími citelně chybí, alespoň mně určitě. A zbytek kapely… hudba je stejně stále omračující a bezchybná. Ledově chladná atmosféra táhlých tónů mě zejména během „Fjara“ unáší přesně tam, kam během četných poslechů – do pustiny vyvřelých hornin, gejzírů a dlouhotrvajícího světla. Jen ten nijak nevysvětlený rozkol jim asi jen tak neodpustím. Aðalbjörnova procházka po zábradlí během závěrečné „Goddess of the Ages“, při níž si tiskne ruce s fanoušky však budiž důkazem, že to s honbou za slávou a penězi nebude až tak horké, jak jsem si před pár měsíci myslel. Byť jakýsi hlodavý červ kdesi vzadu stále žije.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Konec Sólstafir znamená rychlý přesun do Octagonu… a rovněž zácpu, která se v jeho prostorách vytvořila. Oriental stage táhne moře zvědavých, nicméně už teď je mi jasné, že Phurpa bude minimálně úvodní čtvrthodinku nechutnou turistickou atrakcí. Z beden se valí mírný dronový hukot a zpracovává stojící i sedící publikum na věci budoucí. S mírným zpožděním se nad pódiem začíná vznášet dým kadidla. Rituál začíná.

Úvodní půlhodina je z duchovního hlediska naprosto pustá. Veselá zábava a smích, snad z podivností, snad ze samotného hrdelního zpěvu. Těžko říct, jestli je na vině alkohol, vedro, vyčerpání nebo lidská demence, nicméně jakékoliv snahy o hlubší ponor do hudby jsou zbytečné. Alespoň mohu pozorovat dění na pódiu. Pomalu, zlehka se na nádvoří Octagonu vkrádá klid. V tu chvíli nic není snazší než usednout a zavřít oči. Pohroužení se do závoje myšlenek a snů trvá snad dvě hodiny, v tu chvíli však věčnost. Proud myšlenek, obrazy malované na odvrácené straně očních víček, hlasy šeptající za zvukovou stěnou. To vše se mění se proměňující se strukturou večera. Tibetský hrdelní zpěv střídají dlouhé trouby, kratší dechové nástroje, tibetské mísy.

Postupně se stmívá. Na druhou část meditace ulehám mezi ostatní těla, jež tentýž nápad dostala o něco dříve. Nepohodlí betonu dává situaci asketický náboj a nutí zpočátku vnímat i ten nejmenší kámen tlačící do zad. Propojení s místem a okolními lidmi není z nejčistších, přesto je nesmírně intenzivní. Škoda jen, že přes všechno osvětlení je vidět jen pár hvězd – představivost jich však vykresluje na statisíce. V nekonečném tanci oblohy září všemi barvami spektra. Spirála věčnosti se pomalu vytrácí a oznamuje konec. Procitnutí nebolí, ale vyvolává lítost z toho, že takový prožitek musí přijít na festivalu hudby, jež se v ten moment zdá tak vzdálená tomu, co byste tady a teď chtěli slyšet. Milosrdné vrnění hlubokých tónů nakonec také vyhasne a nezbývá než se jít smířit s krutou realitou ke stánkům s jídlem.

Zbývá dost času na vystřízlivění, než se nádvořím Octagonu rozeznějí Cult of Fire. I tak jdu téměř s křížkem po funusu – příchod ze zadní části sklepení za mnou ochranka uzavírá a jsem rád, že přes dav vidím z pódia alespoň něco málo. Narvat do tak malého prostoru kapelu takového formátu je přinejmenším hovězí nápad. Pokud má Oriental stage za celou svou krátkou existenci něco společného s orientem, pak je to právě nával jak v indickém vlaku. Kdesi vpředu se na pódiu se rozsvěcí řada svící, hladovému ohni se však zachtělo opustit vymezený prostor, daří se jej však vrátit do příslušných mezí. Konečně přichází na scénu i sám Kult ohně, tradičně zahalený do masek a plášťů. „Vltavu“ zpočátku przní bicí, pod nimiž se kdesi dusí kytary, to je však pouze dočasný problém. Z hradby na rituál shlížejí noční běsy třímající louče, při třetí písni je zažehnuta hranice a okultní atmosféra roste s každým hrábnutím do strun. Nechybí „Satan Mentor“, „Závěť světu“, výborná „खण्ड मण्ड योग“, a jestli mě uši nešálí, tak ani „मृत्यु ही सत्य है“. Bez debat jedno z nejlepších vystoupení festivalu – a snad první, kde nepokrytě závidím předním řadám, protože tam musí být Cult of Fire mocnější ještě desetkrát tolik.

Anaal Nathrakh i přes veškeré kvality po tom všem nutně působí trochu cize. Stan praskající ve švech s mučením přijímal neměřitelný příval čiré energie, která by mohla napájet Josefov až do příštího ročníku festivalu, nicméně se mnou nedělá takřka nic. U stánku s pitím utrácím poslední půlžeton za vodu a naposledy se vydávám skrz areál k hlavnímu pódiu. Na závěrečné Esoteric sedám před zvukaře a oddávám se jejich vizi pohřebního doom metalu. Laviny padajícího kamení dopadají na hrudi a pomalu dusí vše živé. Konec lidského života nikdy nebyl tak dlouhý, tak nekonečný – tak nemilosrdný ve všech svých důsledcích. Hrubé, neučesané riffy trojice kytar stupňují tlak až do samých závěrů skladeb, z nichž každá jedna končí extatickou hlukovou stěnou. Zatěžkanou dokonalost korunuje zvuk čistší horského pramene. Po hodině nátlaku jsem propuštěn.

Konec. Je definitivní konec. Zbývá už jen opustit brány festivalu, dát si rozlučkové pivo u stánků s nudlemi a po vydatném spánku sednout na vlak nach Prag. Dobrý ročník. Letošní Brutal Assault se, navzdory všem negativům v čele s úmorným vedrem, vážně povedl. Maximum kvalitních kapel, minimum zklamání – alespoň z řad jmen, která jsem sám uzřít chtěl. Tak zas napřesrok? Necháme se překvapit.


Mayhem – Esoteric Warfare

Mayhem - Esoteric Warfare
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Watchers
02. Psywar
03. Trinity
04. Pandaemon
05. MILAB
06. VI.Sec.
07. Throne of Time
08. Corpse of Care
09. Posthuman
10. Aion Suntelia

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,1/10

Odkazy:
web / facebook / youtube

Pokud bychom chtěli jmenovat nejlegendárnější kapely black metalového žánru, není vůbec o čem diskutovat – ať si o jejich tvorbě myslíte cokoliv, jméno Mayhem prostě zaznít musí. Podle mě je to jednoznačně nejvíc zásadní skupina proslulé druhé vlny black metalu… jasně, někdo by mohl oponovat s Burzum, ale z mého pohledu stojí Mayhem co do vlivu ještě o stupínek výš (čímž nutně neříkám, že mám jejich tvorbu radši). Základy žánru sice už před nimi položily formace jako Venom, Celtic Frost (Hellhammer) a především Bathory, ale osobně si myslím, že to byli právě Mayhem, kdo celému stylu vtiskl tu jeho typickou podobu a estetiku, již dnes chápeme jako klasický black metal.

Zároveň s tím ovšem platí, že Mayhem nikdy nebyli obyčejnou a průměrnou kapelou, která jen drhne ten svůj “klasický black metal”, naopak byli vždy o krok kupředu. Nejdříve všem se svou ranou tvorbou ukázali, jak se má dělat sypací black metal, a když to po nich začali všichni opakovat, tak už na “Grand Declaration of War” experimentovali s elektronikou. Jistě, rozhodně nebyli první, kdo zkoušel spojit industrial s black metalem, už před nimi se do toho pustili třeba Mysticum, zásadní desky Dødheimsgard nebo Aborym také vyšly dříve. Chtěl jsem ovšem říct jinou věc – na každé své nahrávce Mayhem byli vždy zase o kus jinde než na té minulé a vždy se dokázali posunout dál. Otázkou je, zdali to platí i o “Esoteric Warfare” a zdali novinka opětovně dokázala udržet vysoce nastavenou laťku tvorby téhle kultovky…

Mayhem svými dlouhohrajícími nahrávkami vždy docela šetřili. Ostatně, letos je to přesně 30 let od jejich vzniku a “Esoteric Warfare” je teprve pátým řadovým počinem, na nějž se navíc čekalo dlouhých sedm roků. V neposlední řadě pak v mezičase od minulého opusu “Ordo ad Chao” proběhla jedna zásadní změna – sestavu opustil dlouholetý kytarista Blasphemer, jenž složil drtivou většinu hudby na předcházejících třech albech. Rozhodně tedy bylo na místě se ptát, jak bude vypadat výsledek po odchodu člověka, který doposud třímal skladatelské otěže, byť na jeho místo nenaskočil žádný amatér. Na pozici Blasphemera totiž přišel protřelý mazák Teloch, jenž působí nebo působil ve formacích jako Nidingr, The Konsortium, 1349 nebo Gorgoroth.

A jak že to tedy dopadlo? Nebudeme chodit kolem horké kaše – stále to jsou Mayhem. A to jak co do hudebního projevu, tak co do kvality, což myslím asi hovoří za vše. Opět se jedná o trochu něco jiného než na minulém majstrštyku, přesto bych se nebál o “Esoteric Warfare” tvrdit, že jistá podobnost a návaznost zde bezesporu je. “Ordo ad Chao” byl hnus a bahno se špinavým soundem a odpornou atmosférou a právě odsud si “Esoteric Warfare” vypůjčuje svou nehostinnou, skličující atmosféru a odtažitost. Nicméně to nežene až do takového extrému, jako tomu bylo právě na “Ordo ad Chao”, ani zvukově ne, takže se tentokrát nekoná až taková zahuhlanost… v tomto ohledu možná vzdáleně vidím menší paralelu s “Chimera”, na niž jsem si díky některým melodiím rovněž vzpomněl. V žádném případě ovšem neplatí, že by Mayhem na “Esoteric Warfare” jen udělali extrakt ze své dřívější tvorby, protože novinka je v rámci jejich diskografie pořád jasně identifikovatelná a ukazuje kapelu opět v trochu jiném světle, aniž by popírala minulost.

Kromě již zmiňované nevlídné atmosféry a lehce misantropického nádechu vládnou na “Esoteric Warfare” především dvě věci. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat důležitost kytar (které jsou jinak skvělé) nebo baskytary, s níž Necrobutcher rozhodně předvede nejeden kulervoucí výstup (například když si vezme hlavní slovo v polovině pátého tracku “MILAB” – to je jeden z těch momentů, na něž se při poslechu vždy vyloženě těším), tak jsou to především bicí a vokál. To však asi pro nikoho nebude žádné velké překvapení, protože všichni víme, jací mistři svého oboru mají rytmiku a zpěv v Mayhem na starosti…

Bicí artilerie je samozřejmě v režii Hellhammera… říkejte si co chcete, ale tenhle chlap je prostě borec, který si jen těžko hledá konkurenci – a to nejen na poli black metalu. Jestli by si měl někdo na svůj nástroj pořídit zbrojní pas, tak je to právě on, protože jeho práce na kopácích vždycky neskutečně zabíjí a “Esoteric Warfare” v tomto ohledu ani v nejmenším není výjimkou. Jakmile začne Hellhammer sypat, tak je to prostě a jednoduše extratřída. A vokál? To snad ani nemá cenu komentovat – Attila Csihar je naprostý ďábel a to, co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, prostě nemá obdoby. Své hrdelní běsy tahá snad ze samotného pekla a na jakékoliv desce, na níž se podílí, to vždy a znovu potvrzuje – a ani v tomhle “Esoteric Warfare” není výjimkou, protože i zde Attila předvádí celý svůj šílený arzenál. Znám lidi, kteří tvrdí, že tenhle maďarský génius extrémního zpěvu svým “kňouráním” Mayhem definitivně dojebal, ale já si to ani v nejmenším nemyslím – i když možná půjdu proti proudu, při vší úctě k ostatním je to pro mě osobně právě on, kdo je jediným pravým frontmanem Mayhem a tím nejlepším vokalistou, jakého kdy skupina měla. A “Esoteric Warfare” mi opětovně dává za pravdu.

Pokud byste chtěli, abych vyzdvihnul nějaké konkrétní skladby z “Esoteric Warfare”… no, já vím, že je to klišé, ale upřímně se mi do toho příliš nechce, jelikož to na mě funguje jako ucelená deska, tak to beru a nemám sebemenší důvod z toho vytahovat nějaký konkrétní dílek… i v tomto ohledu mi nová nahrávka připomíná “Ordo ad Chao”, kde jsem to vnímal úplně stejně. Kdybyste mě vážně nutili, mohl bych říct, že jsem si hodně oblíbil třeba “Trinity” nebo “Corpse of Care”, ale jinak si myslím, že opravdu celá desítka válů hravě drží vysokou úroveň kvality a působí na mě konzistentně. Jednoduše řečeno – “Esoteric Warfare” je deska, ne sbírka písniček, tak proč se s tím srát a tahat z toho nějaké songy na úkor ostatních.

Je možná pravda, že již několikrát zmiňovaného “Ordo ad Chao” si cením ještě o kousek výše a třeba s “De Mysteriis dom Sathanas” může “Esoteric Warfare” soupeřit jen těžko, protože tomuhle albu obrovsky přidává kredit ta jeho historická hodnota. Porovnáním s “Grand Declaration of War” a “Chimera” si rovněž nejsem úplně jistý, tam to asi spíš záleží na konkrétní náladě, jaký počin by to vyhrál… ale ono je to vlastně úplně jedno, protože přednější je jiná věc, kterou jsem už vlastně jednou zmínil. Ať novinka ze souboje se svými předchůdci vychází jakkoliv, pořád je “Esoteric Warfare” deskou, jež do posledního prohnilého puntíku dokáže dostát legendárnosti jména Mayhem – a to hovoří za vše a také je to pro mě to stěžejní. A i díky tomu jsem s “Esoteric Warfare” naprosto spokojený a Norové s touhle plackou naplnili má (dost vysoká) očekávání…


Další názory:

Možná si říkáte, proč člověk, který na našem skromném blogu v minulosti několikrát vyjádřil svou nelibost v klasickém black metalu, poslouchá a hodnotí “Esoteric Warfare” norských Mayhem. No, právě proto, že se jedná o Mayhem. Legendu žárnu. Jejich novinku si prostě nelze nechat ujít, a přestože to není vyloženě můj šálek čaje, tak mě to svým způsobem baví. “Ordo ad Chao” je pro mne dodnes strašně nepřístupná deska, jejíž atmosféra je mi až vyloženě nepříjemná, ale “Esoteric Warfare” je mnohem poslouchatelnější. Nemluvím teď o nějakém vyměknutí, ale skladby i celkový sound nejsou natolik nepřátelské, jak jsem očekával. Pitvat desku po hudební stránce je zbytečné, protože H. to udělal perfektně, takže jen vyjádřím své nadšení nad výkony všech zúčastněných a jmenovitě nad Attilou, jehož výkon je dechberoucí. Ten člověk snad ani není člověk a to, co předvádí v asi nejlepší skladbě “MILAB”, je neuvěřitelné. Stejně tak se mi však líbí ukrutný náser “Psywar”, protože jak už padlo v recenzi – “Esoteric Warfare” je deska velmi vyrovnaná, na níž se vyloženě hluchý moment hledá velmi špatně. A proč tomu po tolika slovech chvály nedávám víc než 8 bodů? Upřímně si nemyslím, že se k tomuto albu budu pravidelně vracet, čímž ale nevyvracím jeho kvality… jen si ve volných chvílích pustím radši něco jiného.
Kaša

Jednou na to prostě dojít muselo. Hodně lidí kolem mě nechápe, jak můžu poslouchat black metal a přitom neznat takovou stěžejní kapelu žánru, jakou Mayhem bezpochyby jsou. A upřímně řečeno, donedávna mě to ani nijak zvlášť netrápilo – dokud jsem se k tomu konečně nerozhoupal a nedal si s Mayhem první dostaveníčko v podobě “Esoteric Warfare”. Pak už se dostavily jen nadávky do debilů a hlad po starší tvorbě, protože novinka mě (nijak nepřekvapivě) dokázala strhnout. Principál Attila Csihar mi svým vokálem dokázal řádně pocuchat sluchové ústrojí a zbylí mistři nástrojů v čele s Hellhammerem rovněž. Ačkoliv na mě ve světle spolků jako The Body album nepůsobí tak skličující a dusivou atmosférou, lidství potírající nihilismus a zloba z “Esoteric Warfare” sálá na sto honů a nezbývá mi, než to Mayhem žrát i s navijákem. Jak již zmiňuje H., album výborně funguje jako jednolitý celek, přičemž svojí formou připomíná černý monolit, tak dobře známý z děl A. C. Clarka. Podobně jako on totiž zažehává v neznalém člověku něco nového, nový pohled na celou situaci a nutí ho přemýšlet a vyvíjet se. A v případě Mayhem na vlastní kůži zakoušet severský mráz, hněv a sebedestruktivní stavy.
Atreides

Mayhem

O tom, že skrze “Esoteric Warfare” Mayhem vychrlili další várku prvotřídního zla, zloby, hnusu a jiných povznášejících věcí, nemá smysl spekulovat. Hellhammerovi to opět šlape na jedničku, svými blast beaty neustále strhává black metalovou špínu k dokonalému teroru a Atillovi to podle očekávání kvílí, vřeští i kvičí. A sluší se říct – oba jmenovaní potvrzují svou, zdá se, neohrozitelnou pozici žánrových špiček. Ne, že bych nechtěl i jmenovat další členy, ale tihle dva prostě vyčnívají a v současné době jsou na svých nahrávkách “nejviditelnějším” důkazem (omluva skladatelům), že Mayhem tu jsou stále v plné polní. Přesto to bez mého rýpnutí nepůjde. Uznávám, že se mi “Esoteric Warfare” ani za těch deset poslechů úplně nezatavila pod prsty, ale i tak si nemůžu pomoct – není tak svébytná jako její někteří předchůdci. A to je hlavní důvod, proč bude minimálně trojici “De Mysteriis dom Sathanas”, “Grand Declaration of War” a “Ordo ad Chao” koukat jen na záda.
Skvrn

Když mi bylo šestnáct, dostal jsem se nějak k legendárnímu příběhu o Vargovi a Eurovi, skrz které jsem si obstaral svoje první black metalová alba, a sice “Hviss lyset tar oss” a “De Mysteriis dom Sathanas”. Do Burzum jsem se hned naprosto zamiloval, zatímco Mayhem mě vůbec nebavili a nenašel jsem si k nim cestu v podstatě nikdy. Mám rád právě víc atmosférické a introvertní věci jako právě Burzum, Wolves in the Throne Room nebo Alcest a tyhle kozlí zlometaly typu Mayhem nebo Immortal mě nikdy moc nebraly, a když už, tak to musí být třeskutá sranda jako Carpathian Forest, takže jsem chtěl původně hodnocení odpískat, abych ikoně žánru neshodil známku jenom proto, že mě to prostě neba, ale nakonec jsem se do “Esoteric Warfare” stejně pustil se záměrem pokusit se ohodnotit desku tak nějak objektivně. Existuje obří spousta desek, kde první dva songy posluchače napnou a nakopnou, ale po třetím songu začne nuda, kterou utne nějaký zajímavý zavírák. U “Esoteric Warfare” je to přesně obráceně, první dva tracky jsem nezkousával a myslel jsem, že to ani nedojedu do konce, potom se ale trochu zpomalilo, zvážnělo a zhutnělo. Po počátečním bordelu se dostavila kýžená atmosféra a já si zbytek alba užil vlastně až do konce. Nebudu ani vybírat, která píseň mě zaujala nejvíc, stačí asi říct, že singlová “Psywar” to fakt není, což mě od poslechu desky lehce odradilo už v únoru, kdy kapela pilotní song vyslala na síť. Nutno říct, že Mayhem pro mě jakoby s dvacetiletým rozestupem desek, které jsem si od nich pustil, celkem překvapili, čekal jsem, že to bude nuda, nakonec mě to místy i bavilo, takže sedmička je z mé strany asi odpovídající a maximálně důstojné hodnocení pro slovutné a velké jméno, jako je Mayhem.
Thy Mirra