K pětadvacátému výročí této kultovní nahrávky si Mayhem nadělí boxed set verzi o pěti vinylech a bezmála stostránkové knize.
Box bude obsahovat originální De mysteriis dom Sathanas, v remasteru odpovídajícím původnímu záměru z dochovaných analogových DAT kazet, které zapůjčila Národní knihovna ve spolupráci s legendárním producentem z Grieghallenu Eirikem Hundvinem “Pyttenem”. Bude se jednat o první vydání kromě originálu, které bude zdrojováno tímto způsobem. Součástí bude i booklet ve stylu ručně iluminovaných svitků, na které v původní verzi nezbyl čas a peníze, a tak se na světlo světa dostane teprve po pětadvaceti letech.
K albu budou náležet 4 bonusové vinyly obsahující mimo jiné nikdy nepulbikované nahrávky ze zkoušek, intrumentální verzi alba z Grieghallenu a hrubý mix který vydal před deseti lety Attila jako Life Eternal.
Součástí bude i 96 stránková kniha v pevné vazbě, ve které se důkladně rozebírá doba kolem nahrávání alba z úst těch nejpovolanějších jakými jsou Hellhammer, Metallon, Maniac, Attila, Necrobutcher, Nocturno Culto z DARKTHRONE, Bård “Faust” Eithun z EMPEROR, Shagrath z DIMMU BORGIR, Dr. Best z MYSTICUM, Erik Danielsson z WATAIN, Ivar a Grutle z ENSLAVED, Nergal z BEHEMOTH a mnozí další.
Oficiální distribuci v ČR má na starosti pražský label Cloven Hoof a cenovka za tento megalomanský projekt začíná na 120€. Do výroby jdou pouze předobjednané kusy, tudíž cena mezi sběrateli jistě v rychlosti ještě vzroste.
Oukej, nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – tahle recenze je úplně zbytečná. Mayhem jsou titáni black metalu a jejich věhlas dalece přesahuje hranice žánru. Jejich počínání a každé nové album jsou tím pádem ostře sledované. O celkově šesté řadovce „Daemon“ to platí jakbysmet. Mluvilo se o ní prakticky všude, kde to bylo jen trochu relevantní, a snad každý časák nebo stránka, které mají nějakou spojitost s metalem, si o tuhle desku otřely hubu.
Jinými slovy, všichni už „Daemon“ dávno slyšeli, vědí, jak to zní, a mají na album svůj vlastní názor. Já, vy i milion dalších šulínů, z nichž mnozí ani pořádně nemají ánung, co to je ten blek metl, ale stejně to slyšeli a mají na to erudovaný názor, poněvadž Mayhem je legenda pičo metal pičo a každý to přece poslouchá. Recenzovat takovou placku čtvrt roku po jejím vydání samozřejmě nedává moc smysl, ale i navzdory zájmu mnohých pozérů nelze nemít k Mayhem respekt jakožto k jedněm z pilířů elitního a v tom nejlepším slova smyslu elitářského metalového stylu, jímž black metal nesporně je (jestli si myslíš něco jiného, možná by ses měl zamyslet, jestli nezačít číst jinou stránku). A jako takoví si zde malý pomníček v podobě článku nepochybně zaslouží. Nečekejte ale, že se v něm dozvíte něco nového. Vždyť už to stejně znáte.
„Daemon“ má totiž jeden velký určující znak, o němž mluví úplně všichni. Nelze jej přehlédnout, nelze jej přeslechnout, nedá se vynechat. Mayhem vždycky patřili k těm, kdo se hýbali kupředu a s každým novým albem byli trochu jinde, posouvali se. Díky tomu má každá jejich dosavadní nahrávka v celé diskografii kapely výsadní postavení a svůj smysl odrážející dané období. „Daemon“ se jako první téhle progrese zřekl a nepokrytě se obrací do minulosti.
Jistě, někdo by mohl nazývat pokus o obšlehnutí první dlouhohrající fošny „De mysteriis dom Sathanas“ z roku 1994 návratem ke kořenům, na nějž se současní Mayhem cítili. Možná to tak i je, vždyť aby se na to necítili, když nevím jak dlouho hoblovali „De mysteriis dom Sathanas“ v celé jeho délce na koncertní šňůře. Svým způsobem to ale také může odrážet aktuální období a rozpoložení kapely. Možná, že nakonec také Mayhem dorazili do stádia metalového fotroství tolik příznačného i pro další žánrové legendy, kdy sázka na jistotu a snaha uspokojit svoje posluchače vítězí nad tvůrčí invencí a chutí tvořit díla s hlubší výpovědní hodnotou.
Silná slova? Možná ano. Až budoucnost a její směřování ukáže, zdali je „Daemon“ jednorázovou úlitbou démonu minulosti přiživenému nekončeným přehráváním dávného kultu živě, anebo skutečnou ztrátou koulí a odvahy se umělecky posouvat i za cenu případného hazardu se svým (byť v tomto případě legendárním) jménem. Jedno vím ale jistě: ať si o předešlých řadovkách Mayhem myslíte cokoliv, všechny do jedné působily víc svěže a upřímněji než „Daemon“. Ještě před pěti lety Norové přišli s „Esoteric Warfare“, na němž ukázali, že nepotřebují žít z dávné slávy a dřívějších úspěchů, že dokážou jít s dobou a být relevantní skupinou i po spoustě let fungování, a přitom na novější vývojové proudy žánru reagovat s vlastním náhledem.
Po „Daemon“ se nicméně tento pocit otřásl v základech, neboť se skutečně jedná o sázku na jistotu ve všech směrech. To je to hlavní, co jsem si z poslechu novinky odnesl, a popravdě řečeno mě to i trochu sere. Mayhem totiž vždycky měli na víc a myslím si, že stále mají, pokud by byla vůle. Což o to, „Daemon“ je rozhodně poslouchatelná deska. Pár songů je vlastně docela dobrých, ale pár dalších se zase krutě ohrálo (třeba „Falsified and Hated“ a „Worthless Abominations Destroyed“ už bez milosti přeskakuju). Všehovšudy je to vlastně ale docela jedno, jelikož celkově „Daemon“ není ničím víc než béčkovým odvarem z „De mysteriis dom Sathanas“. Z povinnosti se to samozřejmě do sbírky časem koupí, ale bude na to jen sedat prach, protože když budu mít náladu na Mayhem v téhle podobě, vždycky vyhraje album s ikonickou katedrálou na obalu.
Druhý pohled (Dantez):
Jak zaznělo výše, recenze „Daemon“ přichází se zpožděním. Dalo by se tudíž říct, že celkem postrádá smysl. Když už nic, může text posloužit jako pohled na desku od jednoho z nejzásadnější black metalových těles se s kratším odstupem, který je v tomto případě poměrně kýžený.
„Daemon“ je z řemeslné perspektivy kvalitním počinem: skvěle nahraný, dobře zahraný a ve srovnání s „De mysteriis dom Sathanas“, ke které se novinka zvukově i autorsky evidentně vrací, v jistých ohledech vyzrálejší. „Daemon“ nabízí více variability. Hraje si s tempy, různě přistupuje ke psaní riffů a nabízí solidně široké spektrum zajímavých aranží, ze kterých asi nejvíce bije do uší syntetická zvonkohra ve „Falsified and Hated“ připomínající „Filosofem“. O úroveň výše je i výkon Attily, který pomocí různých vokálních poloh dokáže usměrňovat charakter celých skladeb. To platí zejména pro kontemplativní „Malum“, deklamační „Worthless Abominations Destroyed“ a zádumčivou „Invoke the Oath“.
Deska tudíž po několika prvních rotacích oslňuje. To ostatně většina recenzí potvrzuje. Jenže těch pár poslechů k docenění vlastně stačí a nutkání, které by pudilo se k „Daemon“ vracet, je brzo téměř zcela pryč. Neoplývá totiž unikátní magií „De mysteriis dom Sathanas“. Zároveň se nevydává se do neprobádaných sfér jako „Ordo ad chao“. Není zde zkrátka nic, co by mohlo být odhaleno a abosrbováno i po delší době.
Navzdory rychlému ohrání však „Daemon“ jisté opodstatnění v diskografii Mayhem má. Formálně je kvalitní, relativně snadno stravitelná, a proto by mohla fungovat jako iniciační materiál pro nové fanoušky, kterých se po zhlédnutí „Lords of Chaos“ vyrojí mnoho (setkal jsem se dokonce s názorem, že jde z tohoto hlediska o kalkul ze strany kapely). Skalní se nicméně raději budou vracet k ověřenému a náročnějšímu.
Metacyclosynchrotron:
1. Vulcano, Nifelheim, Asgard, Decision to Hate – Praha, 23.11. (event)
2. Black Winter Festival – Gliwice (Polsko), 21.-22.11. (event)
3. Harakiri for the Sky, Dødheimsgard, Bölzer, Blaze of Perdition, Matterhorn – Bratislava, 29.11. (event)
Dantez:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. She Past Away – Brno, 6.11. (event)
3. Böhren & der Club of Gore – Praha, 8.11. (event)
H.:
Tak dlouho jsem pindal, že u nás Mayhem strašně dlouho nehráli v klubu a jezdí jenom na Brutal Assault, až se to konečně zlomilo. Legendární norské neznabohy jsem v klubu ještě neviděl, takže určitě půjdu – ostatně se prozatím jedná o jediný listopadový koncert, na nějž už mám lupení, takže mě to asi nemine.
Za pozornost budou určitě stát i zámořští zvrhlíci Profanatica. Kapela zde v poslední době hrála hned několikrát, takže kdo chtěl vidět, ten už asi viděl, přesto se nejedná o něco, co bychom zde měli ignorovat. Čili kdo chce zlo, ať valí v příslušný den na Sedmičku.
Zmíním Deströyer 666 a spol., protože to je super kapela a vždycky, když jsem ji viděl živě, tak to byla kurevsky dobrá hoblovačka. Nicméně odpadnutí Dead Congregation fakt krutě zabolelo. Kór když byli nahrazeni Hour of Penance, což je pro mě úplně nudná kapela, která mě pranic nezajímá. Kombo Deströyer 666 + Dead Congregation by za hřích fakt stálo, ale takhle asi vynechám protože samotnou partu okolo K.K. Warsluta jsem viděl už několikrát.
Metacyclosynchrotron:
Brazilští nestoři Vulcano objíždí Evropu v listopadu a kulťáci z Nifelheim zase v prosinci (společně s At the Gates). Důležité ale je, že se obě kapely exkluzivně sejdou 23. 11. v pražském klubu Chmelnice za doprovodu Asgard a Decision to Hate. Co dodat, bude (ultra) metal.
Ten bez debat koluje i v žilách Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft a Sacrilegia, kteří rovněž objíždí Evropu a tuzemský fanoušek si může dokonce vybrat, zda se vypraví do Prahy (22. 11.), Bratislavy (24. 11.) anebo třeba i do slezských Gliwic na festival Black Winter (21. – 22.), kde se navíc zastaví Profanatica, Demonomancy (rovněž na turné a 21. v Praze) plus Azarath a zmiňovaní Vulcano. Všechno prověřené kapely, co stojí za vidění. Jen si vybrat.
Fanoušci špinavého, sirnatého zlometalu v listopadu zkrátka nepřijdou, ale akcí je teď pokokot a do třetice vybírám Dødheimsgard v Bratislavě. Na jejich koncert v Praze s Hetroertzen a Troll před šesti roky vzpomínám jako na povedenější. DHG předvedli parádní průřez tvorbou a Vicotnik s Aldrahnem byli kouzelní. Tentokrát to sice bude bez druhého jmenovaného vokalisty, ale poté, co jsem slyšel Vicotnikův parádní výkon na debutu Dold Vorde Ens Navn, si myslím, že to utáhne s přehledem i sám. Dále zahrají Bölzer, Blaze of Perdition a Matterhorn, což by mohlo být taky fajn, na vrcholu soupisky jsou ovšem uvedení Harakiri for the Sky, o čemž si myslím své…
Cnuk:
Z listopadových akcí mám zakoupený lupen na Tropical Fuck Storm. Tito Australané patří do stáje FlightlessErica Moora z King Gizzard and the Lizard Wizard a jsou podobně divní. Možná ještě více. Jejich obě řadovky jsou povedené, a přestože nemohu tvrdit, že bych je vyloženě žral, jsou natolik působivé a lákavé, že mám chuť to zažít i naživo, protože právě to by mohl být ten finální krůček k jejich absolutnímu docenění. Stát se ale může, že to bude přesně naopak. Podpořit je přijedou RVG. Neznám, stejně jako prostory Café V lese, kde se to celé bude dít. Tenhle večer zkrátka bude ve znamení překvapení.
Dále mě láká koncert Malokarapatan a Vircolac. Prvně jmenování živě umí, o tom jsem se již sám přesvědčil, avšak Vircolac jsem ještě neviděl. Neznám je příliš dlouho, ale jejich letošní placka „Masque“ mi vryla ten jejich death/black metal do hlavy dost hluboko. Navíc nejde pouze o tyto dvě kapely, přidají se také Goatcraft a Sacrilegia, což už je docela dost solidní muziky na jeden večer v Underdogs’.
Dantez:
„Daemon“ od Mayhem překvapil a jeho převedení do živé show by mohlo být více než zajímavé. To rozhodně přidalo pražskému vystoupení na atraktivitě i navzdory tomu, že support zrovna za moc nestojí. Minimálně pražským a okolním bych listopadovou zastávku evropského turné určitě doporučil.
Ti, kteří rádi křepčí do svižných rytmů darkwave, by si neměli ujít koncert tureckých She Past Way, kteří se dva dny před brněnskou zastávkou objeví i v pražské kasárně Karlín. Těm, kteří preferují temno v pomalejší a subtilnější podobě, nejlépe v konturách Lynche a Badalamentiho pak avizuji vystoupení jazz-noirových Böhren & der Club of Gore.
Dantez:
1. Danny Brown – uknowhatimsayin¿
2. Clipping – There Was Addiction in Blood
3. Mayhem – Daemon
H.:
Teitanblood je zlo. Kdo nehodlá v říjnu uctívat, tak je zasraná buzna…
(Dolch) je magie. Sice tentokrát jen sedmipalcová jako ochutnávka před chystanou řadovkou, ale i tak…
Mayhem je legenda. Nová deska jedné z nejdůležitějších kapel našeho žánru patří samozřejmě k nesvatým povinnostem…
Metacyclosynchrotron:
Říjen je nabitý slušně a seznam nahrávek, co by mi stály minimálně za letmé prozkoumání, by byl dlouhý. Na většinu z nich ale nebude čas, protože všechno chřadne ve stínu nové desky Teitanblood. Už teď se vidím, jak civím se sluchátky do tmy, absorbován tím intenzivním černým vírem, poté co jsem milimetr po milimetru dešifroval booklet a fantazíroval nad texty pokud možno s co nejujetějšími implikacemi. Ovšem po monumentech „Seven Chalices“, „Woven Black Arteries“ a „Death“ můžou Teitanblood klidně nahrát pičovinu prostou veškeré magie a za zlé jim to mít nebudu. Šrámy způsobené uvedenými nahrávky už stejně nevyhojí nic.
Zvlášť silná očekávání spalující zlovolnosti a satanské jakosti cítím i v případě debutové desky Death Like Mass. Já teda vlastně nevím, zda je titul „Matka na sabacie“, který má velice brzy vyjít u Malignant Voices a Under the Sign of Garazel, toužený full-length, o kterém jsem slyšel už dva roky zpátky, nebo jen další, v pořadí již třetí EP. Každopádně ta předchozí dvě, „Kręte drogi“ a „Jak zabija diabeł“, jsou výtečná, dokáží mě zničit i s odstupem času, takže je jasné, proč se těším jak malý Jacek.
V mezičase se také hodlám královsky pobavit s novou deskou Profanatica. Ukázky byly super, takže očekávám hudební ekvivalent toho, když se vám po péru sápe ne-úplně-přitažlivé čiči, ale s natolik veselým (a žel i pachově výraznějším) spodkem, že si na ten „morální poklesek“ vzpomenete ještě po letech s přiblblým úsměvem.
Cnuk:
Zkraje října vychází druhá řadovka deathmetalistům Gatecreeper. „Deserted“ navazuje na tři roky starou „Sonoran Depravation“, která i díky hardcorovým vlivům působila svěže a svojsky. Věřím, že podobně agresivním stylem bude opředená i novinka a Gatecreeper se to nebudou bát vyhnat ještě dál. Jediné, co mě trochu zaráží, je téměř o čtvrt hodiny delší stopáž než u minulé desky. Snad to borci unesou.
Jednou z nejočekávanějších desek letošního roku je bezesporu „Daemon“ od Mayhem. „Worthless Abominations Destroyed“ ukázala, že by to nekonečné omílání „De mysteriis dom Sathanas“ na koncertních pódiích mohlo přinést ovoce. Patřím k těm, kterým se líbí i pozdější tvorba, včetně posledního „Esoteric Warfare“, ale když něco začne smrdět jejich kultovní prvotinou, očekávání jsou rázem ještě větší. Jakkoliv titul „Daemon“ nezní zrovna lákavě, věřím, že tohle by se mohlo povést.
Teitanblood mi v dobách vydání „Death“ dost výrazně pokurvili hudební vkus, takže „The Baneful Choir“ je povinnost. Už je to dlouhých pět let, ale „Seven Chalices“ i „Death“ si s každým poslechem vážím víc a víc. Jsem přesvědčen, že jsou to budoucí klasiky, a jestli dokáže nová fošna mučit stejně barbarsky a nelítostně, může být klidně další. „The Baneful Choir“ nemá zrovna snadnou pozici, ale nelze vyhlížet nic míň než výbornou záležitost.
Dantez:
No konečně. Po delší době se těším více na rap než nějaké chlívy. V říjnu totiž vycházejí hned dvě desky, které by se klidně mohly dostat do topky roku. Tou první je „uknowhatimsayin¿“ od Dannyho Browna, na kterou z produkčního postu dohlížel Q-Tip z legendárních A Tribe Called Quest. Novinka se pravděpodobně zdrží ujetých experimentů, na které spoléhala geniální „Atrocity Exhibition“, a vsadí na tradičnější přístup k rapové hře. A vlastně mi to zase tolik nevadí. Danny Brown díky ojedinělému projevu totiž zní skvěle na čemkoliv, ať už jde o regulérní boom-bappové beaty nebo třeba samply sypajícího se skla.
Mnoho také očekávám od noise-rapových Clipping, kteří na nové „There Existed Addiction in Blood“ ucelí svůj mix hluku a moderní hip-hopové produkce konceptem motajícím se okolo hororových tropů. První singl „Nothing Is Safe“ se silným carpenterovským vibem navnadil kurevsky a druhá „La Mala Ordina“ zase ujistila, že Clipping nezapomínají ani na glitch-noisový bordel. Tohle snad nemůže stát za hovno.
První ochutnávka z nadcházejícího alba „Daemon“ od Mayhem mě strhla více, než jsem čekal. Pokud můžeme vzít singl jako ukazatel směru, který Teloch pro Mayhem vytyčil, tak se dost těším. „Worthless Abomination Destroyed“ zní jako solidní mix dynamiky „Chimera“ a atmosféry „De Mysteriis dom Sathanas“. Pokud si „Daemon“ uchová podobné momentum po celou dobu, mohlo by jít o kvalitní dlouhohrající počin.
Mayhem vypustili první skladbu z očekávané desky „Daemon“, jež se zove „Worthless Abomination Destroyed“. Spuštěn byl mimochodem i předprodej (odkaz), kde některé dostupné edice nabídnou dvě bonusové skladby „Everlasting Dying Flame“ a „Black Glass Communion“, zatímco limitovaný 2LP box k nim přihodí ještě covery Death, Death Strike a Morbid.
Mayhem nedávno dokončili práce na svém šestém studiovém albu „Daemon“, které vyjde 25. října u Century Media Records. Níže máte komentář k desce, tracklist a obal z dílny Daniela Valerianiho. Předprodej bude zahájen 30. srpna.
“Daemon” isn’t a direct follow-up to “Esoteric Warfare”. Like all Mayhem albums of their time, “Daemon” is unto itself. The wolf solitary and singular. Indeed, “Daemon” also isn’t a new chapter in their storied career. Rather, it’s a new tone, authoritative yet wild in character. Composed and decomposed with the same lineup – Necrobutcher (bass), Hellhammer (drums), Attila (vocals), Teloch (guitars), and Ghul (guitars) – that handled “Esoteric Warfare” and performed “De Mysteriis Dom Sathanas” in its entirety over the last few years, “Daemon” isn’t a retrofit of classic songs like “Freezing Moon,” “Pagan Fears,” or “Buried by Time and Dust” either. That’s what the live album, “De Mysteriis Dom Sathanas Alive” (2016), was for. “Daemon” is change, an opportunity for the maw of hell to open wider.
01. The Dying False King 02. Agenda Ignis 03. Bad Blood 04. Malum 05. Falsified And Hated 06. Aeon Daemonium 07. Worthless Abomination Destroyed 08. Daemon Spawn 09. Of Worms And Ruins 10. Invoke The Oath
H.:
1. Happy Death Day 2U
2. Lords of Chaos
3. The Prodigy
H.:
Letošní leden mě z hlediska filmového očekávání zrovna dvakrát neuspokojil. A vypadá to, že únor na tom bude podobně. Říkám to skoro nerad, ale jako asi to nejzajímavější se mi jeví první pokračování „Happy Death Day“.
„Happy Death Day“ nebyl zrovna horor. Pokud se na něj člověk koukal hororovou optikou, pak film nemohl dost dobře obstát. Ve své podstatě to totiž byla záležitost cílená na náctileté publikum, což na tom bylo dost znát… a to je vždycky víc mínus než plus. Nicméně díky nadhledu, občas docela povedenému humoru a slušnému konceptu (byť ne zas tak originálnímu) se jednalo o vcelku zábavou kravinku na jedno podívání. Zdá se mi, že dvojka se pokusí ždímat vítězný recept a nebude chtít přijít s ničím vlastním, takže se trochu bojím nastavované kaše. A jsem si docela jistý, že pokud „Happy Death Day 2U“ opět zaboduje, bude hodně rychle následovat i trojka, která bude úplně stejná.
I vzhledem k všeobecnému zaměření naší stránky stojí za zmínku počin „Lords of Chaos“, jenž byl sice už loni promítán na festivalech, ale až nyní se dočká oficiálního vydání. Film vypráví události blackmetalové historie ze začátku devadesátých let v Norsku, které všichni dávno známe, a přesto jsou stále mnohé detaily zahalené nejasnou mlhou. Nepůjde ovšem o dokument, nýbrž o jakési beletrizované převyprávění bez požehnání zainteresovaných muzikantů a kapel, jichž se daná historie přímo týká. Očekávám hovadinu, která fanoušky black metalu nasere a všechny ostatní nebude zajímat.
Jako poslední zmíním horor „The Prodigy“, o nějž bych asi v silnější konkurenci moc nezavadil. K hororům s dětmi totiž nemám příliš důvěru a děti v hororech mě obecně vzato spíš serou. Možná tomu nakonec šanci dám, ale jistý si tím rozhodně nejsem.
Season of Mist vydají „Grand Declaration of War“ s překopaným zvukem. Za nový mix a master je zodpovědný Jaime Gomez Arellano z britského studia Orgone, kde nahrávali například Grave Miasma, Paradise Lost nebo Oranssi Pazuzu. Nový zvuk můžete posoudit zde a zvukařův komentář máte níže. K dispozici bude i nějaký teplý boxset s nahrávkami, na kterých se podílel Blasphemer (odkaz).
“It was a challenging remix to do, starting with the now obsolete format it was recorded in (ADAT). When we got the tapes, they were sent to a tape transfer specialist here in the UK and they were in a tape incubator for a couple of days to ensure the the tapes weren’t destroyed when played back on the ADAT deck (tape doesn’t age well if not stored correctly). Although the overall recording of “Grand Declaration Of War” was done to a very high standard, the main two things that bugged me was the drum sound and the overall crispiness / digital thin-sound of it (ADAT’s don’t sound very good IMO). The biggest challenge (you guessed it) was the drums. Hellhammer recorded on an early Roland Vdrum kit with real cymbals. Back then those clicky, super compressed drum sounds were cool, but I think most of us agree these days that it’s an unnatural sound and the samples themselves weren’t that good. I had to split each tom hit into a separate track, which was very time consuming. I literally had to go pretty much though every drum hit to make sure the new samples were triggering correctly and believe me, there are A LOT of drum hits on this album. My goal was to make it sound more like a real kit. After much work and refining, Hellhammer came to visit me at my studio for a few days where we went through every drum track to ensure it was accurate to his performance. The bass guitar pretty much didn’t exist on this album! After bringing it it forward and beefed it up, I was surprised to hear some very cool bass lines that I’ve never noticed before. The recorded guitar sounds were killer actually, they were just a little thin and crispy so I gave them more “body” and a bit more “warmth” without hindering Rune’s quantum precision. I was told by Rune that Maniac didn’t want any changes to his voice and I totally respect that. I painstakingly compared the original album vocal effects and levels to preserve it as close as I could. I ended up mastering the album to analogue tape to get a bit more warmth, depth and bottom end. I hope you all enjoy this new mix of this legendary album!”
Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia
CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland
Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël
Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě
Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.
Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.
Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší. Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.
Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.
„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).
Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.
Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.
Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.
Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.
Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.
Shit roku:
Degoryen – Samorost
Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.
Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.
Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).
Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.
Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.
Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu
Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).
Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání
Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.
Zhodnocení roku:
Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.
Onotius: Má poslední plavba po vlnách festivalové brutality začíná u břehů Francie, a to pod vedením kytarou opásaného growlera JB Le Baila a ve společnosti jeho posádky. Mám na mysli samozřejmě black/deathové Svart Crown, na něž jsem se velmi těšil. A má očekávání nepřišla vniveč. Navzdory relativně brzkým odpoledním hodinám a nyní už opět zářícímu slunku spouští svou muziku snoubící v sobě temnotu, agresi i instrumentální preciznost a stačí chvilka, aby člověk hltal každý tón. Nový bubeník Kevin Paradis je výtečný. I ony rozpačitější momenty z letošní „Abreaction“ vyznívají slušně, když dojde na to nejlepší z „Profane“, není co řešit. Ať už tedy kapela tématicky bloudí kolem voodoo či se brodí v temnotě a dekadenci, posluchač se baví. Jediná výtka tedy padá na délku vystoupení – půlhodinka je uboze málo, zvlášť při tak elektrizujícím vystoupení, jaké Francouzi předvedli.
Onotius: Na vedlejší progresivce SikTh se zprvu přesouvám spíše ze setrvačnosti, ale nakonec se též velmi bavím. Za zvuků technicky vypiplané muziky kořeněné zpěvy dvou vokalistů se rozjíždí pohodový mosh. Oproti studiovkám působí kapela až nečekaně úderně, trochu víc nu-metalově, což světe div se vůbec nevadí. Osobně bych trochu lépe vytáhnul kytary, ale to je detail. Hlavní byla energie a té se mi dostávalo plno.
Cnuk: Poslední den mě láká hlavně svým odpoledním programem. Ve tři hodiny jsem připraven na thrashery Artillery. Přiznám se, že jsem je několik posledních roků nesledoval, a tak nemám moc přehled, kdo to na pódiu vlastně pobíhá, ale změny musely nastat pořádné. Tuším, že z původní sestavy je tam snad jen kytarista Michael Stützer. I tak je to povedený odpolední set, kde se zpěvák snaží, seč mu síly stačí, až nakonec přeleze plot a zpívá mezi námi.
Cnuk: Ihned poté začínají na vedlejším pódiu Prong. Kapela s jasným rukopisem a tahounem Tommym Victorem odvádí dobrou práci a hraje všechny zásadní kusy včetně jedné novinky, „Divide and Conquer“. Škoda, že mají tak brzký čas, více by jim slušelo, ba si dokonce zasloužili večerní prostor. Prong jsou rozhodně koncertní kapelou, s jejich vystoupením jsem spokojený. „Zatímco ona spí“, já procházím areál a pomalu se vracím zkouknout Decapitated. Tito Poláci mají v posledních letech vybudovanou poměrně silnou pozici a také živě zní přesvědčivě, avšak nemohu říci, že bych se bavil po celou dobu. Některé skladby jsou vyloženě nudné, jiné zase skutečně dobré s několika chytlavými momenty. Nakonec je z toho takový příjemný průměr.
Onotius: Co se týče dojmů z dvojice Prong a Decapitated, mám to opačně jak kolega. Prong sice papírově měli vlastně všechno, co měli mít, jenomže pocitově mi něco chybělo. A to se snažili zaujmout fanoušky jak mohli – koneckonců koho nezaujaly ony žonglérské kousky s paličkou, ať hodí kamenem. Jenomže i přesto na mě show působila tak nějak strojeně. Naopak Decapitated rychle strhli a jednoduše pobavili. Viděl jsem je podruhé a opět šlo o vybroušený nářez s nezanedbatelnou dávkou elánu opatřený solidním zvukem. Kotle a stagediving samozřejmostí.
Cnuk: Po šesté hodině nastává rozhodování – Oathbreaker, nebo Mantar? Nakonec vyhrávají Mantar, přeci jenom jsem jim naživo věřil víc. No, a vyklubalo se z toho festivalové překvapení číslo tři. Bubeník Erinc a kytarista Hanno měli své posty umístěny proti sobě, kolmo k publiku, což působilo sympaticky a po těch pěti dnech také originálně. Mantar si svoji hudbu nijak nekomplikují, ale s o to větší intenzitou to do vás hrnou. Malé pódium jim sedí a hitovku „Era Borealis“ už zpívá celý stan. Jestli se na Brutal Assault někdy vrátí, já určitě chybět nebudu.
Skvrn: Já volím přesně naopak. Na velkém pódiu sice klubově znějícím Oathbreaker hrozí utopení, ale jdu to zkusit, Mantar někdy příště. Začátek setu napovídá o dalším průběhu mile i nemile – post-black s uřvanou i křehkou dámou, novinka „Rheia“, ale taky gestikulace kytaristy, aby se s tím zvukem něco dělalo. Sakrapráce. Super kytary, instrumentálky jak z desky, ale zpěvačka Caro si může řvát jak chce, stejnak ji nikdo neuslyší. Až kolem poloviny setu je jasné, že takhle to asi není úplně ono, a se zvukem se hne. Od té chvíle výborná věc nejen na zpříjemnění posledního z plonkových odpolední.
Onotius:Oathbreaker hrají atmosferické intro „10:56“, zatímco uniformovaná partička přede mnou se vesele přiopile vybavuje dál, jako by se nechumelilo. O co jde, muzika se přece dá poslouchat i zády k pódiu, ne? Však on se soustředěný poslech přeceňuje, kecy zlitých kámošů jsou stejně lepší. Achjo. Zvlášť, když zpěvaččin hlas bůhvíjak nevyniká. „Second Son of R.“ má potenciál atmosféru strhnout – kytary jsou celkem pěkně čitelné a oslnivá Caro svou roli neskutečně prožívá, jenže šumavská legie přede mnou se zmůže na pár minut házení paroháčů a posléze na to, aby se triumfálně vrátila k popíjení piva a halasnému klábosení. Ne, na to nemám, říkám si v duchu, a přesouvám se. Bude to tu lepší? Před obličejem mi někdo začíná třást gumovou atrapou pánského přirození. Na pařba-grindu ok, ale na specifickém melancholickém post-blacku? Až třetí přesun mě dostane na místo, kde nemám chuť vraždit. To se ale už set přehoupl do druhé půlky. Vystoupení vrcholí s „Glimpse of the Unseen“, kdy Caro hypnotizovaně klečí na kolenou.
Cnuk: Z Mantar spěchám zpět dopředu, abych stihl kultovku Demolition Hammer. Říkám si, hlavně ať je to stejnej masakr jako na albech. A byl. Koncert byl vlastně ještě lepší, než jsem čekal. Tu nekompromisnost mají i v pokročilém věku a po dlouholeté pauze. Taková „.44 Caliber Brain Surgery“ stále dokáže bez problémů rozcupovat kdejakej black či death metal. Je to jeden nářez za druhým, jednoduše skvělé, návrat vyrovnávající se hlavním lákadlům festivalu.
Skvrn: Za Zhrine mířím na orientální pódium. Vlastně těžko říct, proč zrovna tam, proč Island a orientálno, snad ty šikmější oči frontmana Steingrímssona, ale z hlediska zvukového nakonec jedině dobře – na zdmi sevřeném plácku to máme i tentokrát bez přeřvání, bez kopanců do ucha, se všemi potřebnými detaily. Hraje se z debutu „Unortheta“ alias podařené death/blackové desky se spoustou disonance i klidu, který není pouze místem k vychladnutí. Bicí jen nesypou, ale taky uvažují. Kytary občas spadnou až příliš do moderní disonantní jistoty, jenže spousta podařených momentů velí jasně: dnes prosím neřešit. Kolik lepších blacků jste letos v Josefově slyšeli?
Onotius:Tiamat nakonec padli za oběť hladu, tudíž o opilé ostudě se dozvídám až zpětně z doslechu a videozáznamů. Nadějné islandské Zhrine si ale ujít nenechám, dokonce jsem u Oriental Stage s dostatečným předstihem, abych ukořistil slušné místo ve třetí řadě. Kapela si nepotrpí na přílišné serepetičky, zkrátka v tmavém civilním odění vkročí na pódium a spustí otvírák své debutové desky „Unortheta“ zvaný „Utopian Warfare“. A již zde je jasné, že set chytne za pačesy a nepustí. Skvělý a nepřehulený (!) zvuk, intimnější prostor krásně padnoucí k atmosféře muziky. A tak zatímco někteří juchají na Architects či Vallenfyre, já jsem za svou volbu rád. Na kolegovu řečnickou otázku totiž s klidem odpovím – věru málo!
Cnuk: Se setměním přichází také útlum v programu, kdy se na hlavních pódiích již nevyskytuje žádné těleso žádající moji pozornost. Pomalu se tak přesouvám dozadu, kde se chystají Britové Vallenfyre. Setlist mají postavený především na novinkovém albu „Fear Those Who Fear Him“, ale zaznívají i mně lépe známé starší kusy. Hlavním negativem je zvuk, který je tak přehulený, až mám problém poznat, co se zrovna hraje. To je pak docela problém. Prezentace samotné kapely je zajímavá, a přitom jednoduchá, jak řekl sám zpěvák Gregor Mackintosh – světla jen zezadu a vpředu hodně mlhy. Takže je nikdo pořádně nevidíme (přestože to osvětlovač k nelibosti kapely občas udělal po svém), ale atmosféru to rozhodně má.
Skvrn: Na KAL Stagi začínají Troum, legendární darkambientní těleso. Trpělivé budování tajemné ambientní plochy, elektronické hrátky s perkusemi, kytarou. A „calm stage“. Ambient jako podkres, sál jako zotavovna, výbavovna, výkuřovna, nedůstojné prostředí. Absence tolerance a elementární slušnosti vůči vystupujícím. Neříká se mi to snadno, ale za takových podmínek tiché kapely nevozit. Smutný obrázek, odcházím. Víc než kdy jindy potřebuju Devina, mimozemšťanskou pleš do nepohody. Dorážím a je to nářez, stejně jako před třemi roky. Parádní popiny, parádní progy, parádní frontmanství. Devin potřebuje velká pódia a ta potřebují zas jeho. Symbióza i letos zafungovala.
Cnuk: Jelikož jsem kvůli bouřce přišel o Incantation v pátek, dávám si je nyní, na malém orientálním pódiu mezi hradbami. Dozvídám se, že mají připravený speciální set (vůbec poprvé v kapelní historii) postavený čistě na doomových věcech. Mám obavy, ale je to v pohodě. Ony i některé doomové skladby občas Incantation ujedou k jejich přirozeným deathmetalovým rubanicím, takže jsem vlastně dostal i ty „klasické“ Incantation.
Onotius: Protože Devina jsem už letos viděl a Incantation prohráli hod mincí, vydávám pod střechu na norské Tsjuder. Ti jsou černočerným satanistickým klystýrem, který sice řádně řeže ale v sobotním provedení mě nějak ne a ne strhnout. Jejich ortodoxní strojenost je po Zhrine jen takovým formálním návratem k tradicionalismu. Nemůžu říct, že bych se zrovna nudil, ale klasicky drtícího zvuku jsem v danou chvíli přesycen.
Onotius: Black metalu jako takového ale ne, zvlášť pak, když má přijít v tak svébytné podobě, jak to dělá jedině polská Furia. Jejich loňské „Księżyc milczy luty“ jsem točil celkem hojně, tudíž je celkem potěšující, že celá druhá půlka setu je věnována právě téhle desce. Začíná se „Opętaniec“ z tři roky staré „Nocel“, dále zazní i například bezejmenný song z „Grudzień za grudniem“. Největší atmosféru v mých očích ale vydoluje právě fanstastický otvírák novinky „Za ćmą, w dym“, jehož postem načichlé elementy dostávají naživo pamětihodný odér. Výtečné vystoupení!
Skvrn: Sobota je království blacku a trůny musí být rovnou dva. Tam, kde měli po festivalu sedět Emperor s Mayhem, teď trůní Zhrine a Furia, ta slezská špína se syrovým, přesto osobitým a neopisujícím stylem. I naživo se hraje bez zápachu trendů, s přesahem, který směřuje jinam než cestou obligátního koketování s post-žánry. Rytmicky občas zvláštně humpoláčtí, ale přitom nezábavoví a neprvoplánoví. Dřevně blackoví, přesto nečistokrevní. Skvěle.
Cnuk: Vracím se k hlavním pódiím a zjišťuji, že bude začínat Amorphis a hned po nich Mayhem. Rozhoduji se počkat na Mayhem a uzavřít s nimi celý letošní Brutal Assault. To tedy znamená přečkat Amorphis. Říkám si, že to třeba nebude špatné, ale po chvíli jsou pro mě nutným zlem. Nepřimělo mě to odejít, avšak má pozornost se s každou další ucajdanou melodií snižovala. Nakonec to tedy probíhalo, jak jsem čekal a v čím dál nepříjemnější zimě jsem vyhlížel Mayhem.
Cnuk: Půl hodiny po půlnoci začínají Norové přehrávat klasiku „De mysteriis dom Sathanas“, hezky komplet od začátku do konce. Všichni jsou zahaleni v kápích, spousta tajemna, žádné promluvy mezi skladbami, Attila Csihar si hledí především svých rekvizit, přičemž nezapomíná jednotlivě spoluhráčům kápě snímat, na pozadí katedrála v Trondheimu, prostě hezké divadlo. Přesto se mi minulý koncert Mayhem na Brutalu, kdy se jednalo o klasický „best of“ setlist, líbil o něco víc. I tak opět zážitek a vydařené zakončení posledního festivalového dne.
Onotius: Slovutní Mayhem a jejich kultovní debutovka z devadesátého čtvrtého mě v dané konstelaci příliš neokouzluje. Jsem ještě odrovnán ze skvělých současných blacků, zatímco klasikům ten návrat v čase nějak nevěřím. Možná je to únavou, možná zahuhlaným zvukem, který by se hodil k „Ordo ad Chao“, ne však k „De mysteriis dom Sathanas“, ale Mayhem mě tentokrát nějak nebavili. Souhlasím s kolegou, před dvěma lety byli lepší. Velkou část setu tedy sleduji ze sedu od vedlejší stage, kde se chystají Monolithe.
Onotius: Z těch by se dalo vyždímat i víc. Namísto naprosté pohltivé doomové tryzny je třeba se spokojit s důstojným, avšak nepříliš vyčnívajícím setem. I tak jsou ale takovou pěknou tečkou za tím naším festivalem.
Skvrn: Na Mayhem po Furii nijak nespěchám, na náměstí je plno a nějak mě to divadýlko ani nepřitahuje, abych hledal solidnější místo. A tak koukám na obrazovku, zjišťuji, kolik promilí dneska Necrobutcher pod maskovacím úborem skrývá, a vyčkávám na poslední koncert velkých stagí. V momentě, kdy Atilla dočaruje, už nezbývá než celý ročník pomalu pohřbít. Funerální doom Monolithe. Na deskách hezky prokomponovaný, naživo v tom zvuku spíš přešlapující a nevyzdvihující vrcholy. Při smyslech mě drží klávesy a myšlenka, že bude konec. Pokoncertní procházka mezi stánky i lidmi v rozkladu mi dává záhy za pravdu. Zvuky nepovinného odpípnutí ze sentimentu ještě víc.
