Archiv štítku: Death Like Mass

Redakční eintopf – speciál 2017: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Objev roku:
(Dolch)

Shit roku:
Degoryen – Samorost

Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Videoklip roku:
Terra Tenebrosa – Exuvia

Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu

Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání

Top5 2017:

1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.

2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kruté obětiny a úlitby krve mimozemským bohům v hlubokých kamenných útrobách prehumánní svatyně zčernalé mastným dýmem nevyhasínajících ohňů. Osvícení skrze degradaci těla, mysli i ducha. Červená tma. Fialový dým. Paralyzující strach. Extatické zhnusení. Tvary, plameny, křeče. Hlasy.

Smrt příčetnosti, sláva halucinogenům! Těm hudebním (jako je tenhle) zvlášť.

3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.

4. Acrimonious – Eleven Dragons

Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší.  Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).

Inferno

2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.

Neřadový počin roku:

1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence

Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!

2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł

Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.

The Third Eye Rapists

3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka  nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.

Artwork roku:

Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezael

Objev roku:

(Dolch)

Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.

Shit roku:

Degoryen – Samorost

Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.

(Dolch)

Koncert roku:

1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017

Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.

2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017

Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).

Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.

Videoklip roku:

Terra Tenebrosa – Exuvia

Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu  třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.

Potěšení roku:

objevy na poli avant-progu

Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).

Zklamání roku:

zklamání pramenící z přílišných očekávání

Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.

Rebirth of Nefast

Zhodnocení roku:

Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.


Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Datum: 3.5.2017
Místo: Katowice, Mega Club (Polsko)
Účinkující: Bestial Raids, Lvcifyre / Death Like Mass, Mgła

Je středa odpoledne, počasí se stále nerozhodlo, zda pustí slunko na oblohu, nebo bude radši dál chcát, a já už sedím ve vlaku do Katovic. Cesta naštěstí žádná nepříjemná překvapení neskýtá, občasnou nejistotu při putování katovickými ulicemi vždy vyřeší mapa. Mega Club je od nádraží vzdálen asi nějakých 20–30 minut chůze, která člověka zavede do průmyslově laděné části města. Žádný hnus, ale Slezsko se nezapře.

Krátce po šesté stojí okolo nevzhledné kostky z černých cihel hloučky lidí, v klubu ještě zvučí Mgła, po nich Bestial Raids a je brzy jasné, že avizovaný vstup o půl sedmé bude posunut. Nu, aspoň netřeba spěchat s dopíjením. Ale prodleva je asi půlhodinová a odbavení u vstupu je rychlé. Za e-ticket pak člověk dostal docela pěknou památeční vstupenku na tvrdém papíře s logy kapel (logo Lvcifyre bylo poupraveno a „maková kuří hnáta“ poukazovala na věci příští) a výčtem zastávek tour. Ta katovická je mimochodem poslední, kapely se předtím zastavily ve Vratislavi, Poznani, Gdyni, Varšavě a Lublinu.

Mega Club zřejmě slouží pouze koncertním účelům; je tu šatna, malá kuřárna a pochopitelně hajzly. Větší prostor kousek od vstupu byl zčásti zaplněn stoly s bohatým merchem kapel a distrem labelu Malignant Voices. Dál už se nachází pouze koncertní sál samotný, kde je i bar a dokonce balkony na bočních stranách. Na ty se ale člověk dostal pouze s extra zakoupenou páskou.

Klub se plnil opravdu rychle, navíc nebylo povoleno odejít z klubu, tedy pokud jste nechtěli zmizet již definitivně, což znamenalo, že v celém prostoru Mega clubu bylo neustále narváno. Sice jsem po vstupu čas příliš nehlídal, ale nebylo ani půl deváté, když z repráků začalo hrát intro první kapely.

To bylo dle mého názoru přebráno z filmu „Devátá brána“, na pódiu již stáli k lidem zády členové Bestial Raids. Kytarista s bubeníkem klasicky v plynových maskách, Sadist s malým líčením. Intro skončilo, ticho téměř okamžitě protnula první skladba večera, brutální a krátká „All Sins Abode“, kterou snad Bestial Raids zahráli ještě rychleji než na desce, je-li to vůbec možné. Zvuk byl od startu celkem ok, bicí tvrdé a trochu vytažené, přece jen Bestial Raids dost těží z nelidské rychlosti a důrazu svého bubeníka. V kytarách se dalo většinou orientovat, ale musím přiznat, že mi zvuk asi trochu vylepšily ucpávky, které jsem po celý třičtvrtěhodinový set neměl motivaci sundat (s výjimkou pár krátkých kontrol, jak to vlastně zní bez nich).

Nepočetný kotel se nastartoval prakticky od začátku. V sálu bylo lidí dost, ale dopředu se nikdo zvlášť netlačil. Nemyslím si, že by to bylo jen agresivitou těch pár jedinců v kotli. Dalo se totiž odtušit, že většina lidí přišla kvůli Mgła. No, a pokud si někdo nechal ujít Bestial Raids jen z takového důvodu, tak chuj s ním. Poláci totiž předvedli nadstandardní námrd. Z nové desky zazněly v přeházeném pořadí zmíněná „All Sins Abode“, „Elder Devilry“, „Descending Thantifaxath“, „Kingdom Below“ a „Angel of the Abyss“. Z předchozí „Prime Evil Damnation“ zazněly jak moje oblíbené „Armageddon Descends“, „Ceremonial Bloodshed“ a „Debauchery Enthroned“, tak i kousky, které mě prostě nudí, jako „Whirlwinds of Extinction“ a „Desolation Temple“. Z debutu ručím pouze za stálici v podobě „Unholy Spirit Diabolos“. Před pěti lety v Tychy, kde předskakovali španělským Proclamation, na mě Bestial Raids udělali asi lepší dojem, ale i tak mi set vyhovoval, hlavně díky novým písním a intenzitě, s jakou to Poláci do lidí prali. Přesto jsem si říkal, zda 45 minut není na monotónní bestiální black metal trochu moc.

Lvcifyre

Lvcifyre zřejmě pořádnou zvukovku nestihli, takže když jsem se po Bestial Raids lehce osvěžil a vrátil do sálu, začínaly se teprve zvučit bicí. Kapele a personálu to ale šlo docela od ruky. Zvuk byl v pořádku, občas trochu chaos, ale to vzhledem k nátuře hudby Lvcifyre asi nepřekvapí. Ucpávky jsem brzy schoval a to bez jakékoliv újmy na sluchu či prožitku. Když bylo hotovo, všechny reflektory osvětlující pódium byly s výjimkou pár červených světel vypnuty.

Lvcifyre svůj set rozehrávali pomalými riffy z úvodu „Sinister Calling“, ale první vysypaná pasáž již pocházela z „Calicem Obscvrvm“ a od tohoto momentu se kapela prodírala svou poslední a definující deskou „Sun Eater“. Snad v pořadí, v jakém se skladby nacházejí na albu, ale ruku do ohně bych za to teďka nedal. Během „Calicem Obscvurum“ ještě na boku pódia stál Mark of the Devil jako druhý vokalista, ale brzy jeho roli převzal basák, který zlé vokály frontmana a kytaristy T. Kaose doplňoval neméně zvráceným projevem.

Atmosféra v Mega Clubu podstatně zhoustla, lidé pod pódiem více řádili a kotel byl chvilkami hodně ostrý, až jsem byl párkrát nucen zkontrolovat, zda mi z nosu nechčije krev (a to jsem stál spíše bokem). Ale vystoupení Lvcifyre bylo natolik magnetizující, že by mě od blízkosti pódia neodtrhlo ani stádo našňupaných skinů. Atmosféra skladeb „Sun Eater“ byla i naživo tak pohlcující a infernální, že chybělo jen málo k absolutnu. Rozhodně bylo přínosem vidět ony pokroucené riffy zahrané na vlastní oči, všímal jsem si tak i věcí, jaké jsem na desce příliš nevnímal. Lvcifyre se pomalu blížili ke konci, fluidum setu narušily snad pouze jeden nebo dva výpadky ambientních stop mezi songy. Pak nastala opět tma a krátká pauza, během níž na pódium podruhé vstoupil mohutný Mark of the Devil, tentokrát v potrhané kápi, a Lvcifyre, nyní jako Death Like Mass, odehráli dvě skladby z prvního EPka „Kręte drogi“: „Szafot“ a „W gardziel szaleństwa“. Na úplný závěr ještě došlo k „invokaci“, kdy T. Kaos murmurem pronášel slova a Mark of the Devil jej doplňoval svým unikátním hlasem (něco takového se objevilo i na závěr setu Lvcifyre, zde však sekundoval basák Cvltvs). Death Like Mass byli rovněž skvělí, akorát byla škoda, že trochu ochladlo nadšení v publiku a Markovy vokály byly trochu utopené. Po nezemských a téměř perfektních Lvcifyre, výtečná třešnička na dortu.

Pauza před Mgła pak už byla opravdu ultra krátká, takže když začínala „Further Down the Nest“, tak jsem se teprve dostal k pitivu a jal se utratit zbytek zlotých u merch stánku. V hlavním sálu Mega Clubu asi už nebylo téměř k hnutí, dopředu se dalo dostat jen s ostrými lokty, takže jsem mohl zezadu pouze vidět tři statické maskované figury. A aby toho nebylo málo, circa v půlce setu jsem stejně potřeboval odejít na autobus domů. Pokud jste ale Mgła v posledních dvou letech viděli sami, tak si určitě dokážete snadno domyslet, jak to vypadalo zde.

Celkově se výlet do Polska vyplatil, protože Lvcifyre Death Like Mass jsem si užil téměř na maximum, Bestial Raids splnili očekávání a Mgła byli fajn kulisa k odpočinku. Jediné, co mi trochu kazilo dobrý dojem, byl jev, kterého už jsem byl víckrát svědkem i na českých koncertech. Tedy to, když se někdo vsere mermomocí dopředu, třeba i doprostřed kotle a pak se snaží pěstí nebo lokty sestřelit každého, kdo do něj v rámci poga žduchne, samozřejmě pokud možno když si ho daný člověk ani nevšímá, protože kalí. Stěžovat si na násilí během blackmetalového koncertu je sice pičovina, ale popsaná věc není nic jiného než projev podlosti a zmrdství.

Mgła


Death Like Mass – Kręte drogi

Death Like Mass - Krete drogi
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2015
Label: Under the Sign of Garazel Productions

Tracklist:
01. W gardziel szaleństwa
02. Kręte drogi
03. Dar
04. Szafot
05. Przysięga

Hrací doba: 27:19

Odkazy:

Článek by se dal otevřít již stokrát slyšenou ódou na kvality polské scény, neboť z ní už víc jak 20 let stabilně vychází perla za perlou, bez ohledu na to zda se díváme na povrch či hluboko pod něj. Pokud jste náhodou natrefili na kapelu Death Like Mass a její debutový titul „Kręte drogi“, který v listopadu vyšel u polského labelu Under the Sign of Garazel, jistě jste měli veškeré důvody ji považovat za polskou. Název polský, firma polská, členové neznámí. Navíc již s prvním poslechem si lze snadno zesumírovat, že za krásnou přezdívkou Left Hand Trip se neschovává nikdo jiný než Mark of the DevilCultes des ghoules jehož hrdelní dávení je zkrátka nezaměnitelné. Pozornějšímu posluchači nejspíš neunikne ani povědomá ultra-zběsilá rytmika, protože jinde než v Nightbringer, Lvcifyre či zde podobnou salvu neuslyšíte. Tím získáváme dalšího člena, M (neboli Menthora), tentokráte národnosti portugalské. Identita třetího člena zvoucího se Eye of Urge, který zde obstarává strunné nástroje, zůstává skryta, ale opět není těžké si domyslet, že se bude asi jednat o někoho z britsko-polsko-kypersko-portugalských Lvcifyre když to byli oni, se kterými na posledním Nidrosian Black Mass vystupoval právě Left Hand Trip/Mark of the Devil. Nejen aby si zopakoval své hostování na skladbách z výtečné desky „Svn Eater“, ale také aby mohla v plné parádě zaznít hymna „Szafot“, která se na zdejším EP nachází. Ale dost už národnostních dohadů. Nejenže jsou tyto informace podružné, ale také všichni víme, jak to Poláci s tou migrací mají, hehe.

Začněme tedy znovu a jednoduše. Death Like Mass je projekt/kapela členů Lvcifyre a Cultes des ghoules. Jsou zde patrné stopy obou výtečných kapel? Ano, jsou. Jak ovšem smísit ultrarychlý blasfemický death metal Lvcifyre s pomalejší, rituální nekromancií Cultes des ghoules? Tak, že k sobě nelepíte riffy, jak vás napadne, ale že se plně odevzdáte Ďáblu, cha! A teď lidsky. Zběsilou a temnou riffáž Lvcifyre neočekávejte, ale přesto nosič temnotou a intenzitou přetéká podobně. Kapela se občas vytasí s riffy natolik ztrouchnivělými, že by se v klidu mohly objevit i na poslední desce Cultes des ghoules. Ony momenty ale ve zdejším kontextu přeci jen působí jinak. Ještě blíže mají skladby k šílené „Blood Libels“ francouzských Antaeus případně k těm nejsirnatějším momentům Mortuusovských Marduk.

Nebýt zde hrstky slabších momentů a vaty, asi bych „Kręte drogi“ nadšeně korunoval jako jeden z nejsilnějších titulů temného black a death metalu posledních let. K dokonalosti zde ještě kus chybí. S touto nahrávkou také začínám chápat, proč Mark of the Devil ve svých ostatních štacích (pro úplnost: vedle svého hlavního působení v Cultes des ghoules, vokálně a textově zahostoval kromě zmíněných Lvcifyre i v Doombringer a Bestial Raids) upřednostňuje angličtinu před polštinou. Tu asi stíhá podobné prokletí jako češtinu, neboť jsou tu sloky, kdy se Markovi asi „nezpívá“ úplně nejlépe; tedy že nemá možnost tolik čarovat se svým prohnilým hlasem a někdy to rytmicky působí i dost mimo, škoda! Ale když se kapela vytasí s nějakou obzvlášť silnou pasáží (a každá skladba má svou), je kouzlo „Kręte drogi“ absolutně monumentální a kapel, které umí stvořit něco tak majestátně zlovolného, není mnoho. Zaujatost? Jasně. Ale mráz po těle, knedlík v krku a zdrcující pocit čehosi černého uvnitř a vně hovoří za vše.

Zde vykonaná přísaha temnotám je opravdu niterní a k sestupu v ústa šílenství vede cesta klikatá, byť na ni nepotřebujete nijak zvlášť kruté drogy. Pozéry, kteří tento dar odmítnou, bych poprosil odvést na popraviště. Já mezitím debut Death like Mass s klidným svědomím zařadím mezi ty silnější nahrávky loňského roku.