Archiv štítku: The Ruins of Beverast

King Dude v Praze s trojicí supportů: The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte

King Dude (USA), The Ruins Of Beverast (GER), Dolch (GER), Caronte (ITA)
29. 10. 2017 – Praha, Modrá Vopice
www.obscure.cz

Temně romantický folk a metalová estetika – tohle je seattleský bard TJ Cowgill známý pod přezdívkou King Dude. Svérázný průkopník satanistického country či goth americany se vrací do Prahy hned s trojicí předkapel – The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte.

Původně metalový a hardcorový kytarista TJ už ve svých dvaceti letech zjistil, že ho kromě řezání do elektrické kytary baví i skládání akustických folkových písní, přičemž v textech není nutné měnit objekt zájmu ani témata. Právě proto dokáže strhnout fanoušky z úplně rozdílných hudebních světů. Není se čemu divit, že člověk, na kterého přísahají fanoušci moderního country, dokázal oslovit návštěvníky takových festivalů jako Roadburn nebo Brutal Assault.

Sugestivní deklamace připomenou Johnnyho Cashe i Death In June. Smysl dává i spojitost s Chelsea Wolfe nebo dokonce se sólovkami Steva Von Tilla z Neurosis. Mimochodem s Chelsea spolupracoval na jejích deskách.

King Dude, The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte

S Kingem tentokrát jede hned trojice supportů. Tím prvním je The Ruins of Beverast, načernalý atmosférický doom metal, za kterým už patnáct let stojí jeden jediný člověk Alexander von Meilenwald. Projekt, který byl v minulosti přirovnáván k Bathory, letos vydal už pátou desku Exuvia. Dalším supportem jsou Dolch, unikátní mix drone/ambientu s ženským zpěvem a black/doom prvky pro fanoušky Menace Ruine nebo Urfaust. Mimochodem právě s Kingem Dudem mají povedený split. Sestavu uzavírá italský stoner/doom Caronte.

Vstupenky jsou k dispozici v běžných předprodejích, ty nejlevnější na webu pořadatele www.obscure.cz.

https://www.facebook.com/kingdudemusic/
https://www.facebook.com/The-Ruins-Of-Beverast-116265971848680/
https://www.facebook.com/ferociailluminata/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – říjen 2017

King Dude, The Ruins of Beverast
Nejočekávanější koncert měsíce:
King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10.


H.:
1. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)
2. Igorrr, Black Hole Constellation – Praha, 27.10. (event)

Onotius:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz – Praha, 30.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Mythago:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

H.

H.:

Největší tahák října je naprosto jednoznačný. Sestava King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch) a Caronte patří k těm, které prostě nelze vynechat. Absence lze být omluvena pouze smrtí anebo nespoutaným sexuálním stykem s Dillion Harper v tom samém termínu. Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že mi Dillion na moje perverzní návrhy opět neodpoví, asi nebudu chybět, poněvadž přesun na onen svět také v nejbližší době neplánuju. Nicméně – nejspíš na rozdíl od většiny ostatních návštěvníků – pro mě budou největším tahákem (Dolch), jejichž muzika je ze studiových nahrávek kurevsky geniální.

V říjnu mám ovšem v hledáčku víc akcí. Jestli se nic nezesere, asi se objevím i na pražském koncertu Igorrra. Letošní album „Savage Sinusoid“ mi sice nepřijde tak dobré jako předchozí věci, ale ani to mi snad nezabrání, abych 27. v Nové Chmelnici otravoval vzduch svojí přítomností.

Onotius

Onotius:

Mít neomezené časové možnosti a neomezené konto, pak říjen trávím mezi pražskými kluby. Skoro každý den je něco zajímavého a někdy se akce dokonce kryjí. O to těžší je pak rozhodování, když přijde na střet s krutou realitou. Nicméně mí favorité nakonec z nepřeberného množství vykrystalizovali. Primárně se těším pražský koncert Ufomammut, neboť jejich loňské vystoupení na Brutal Assaultu jsem už zde nejednou vyzdvihoval jako výtečný zážitek. Neméně pádný argument proč nevynechat je pak jejich čerstvá nahrávka „8“, jež odhaluje zase nové perspektivy – a já jsem zvědav, jak se nové postupy osvědčí naživo.

Další akcí, kterou nesmím vynechat, je vystoupení The Ruins of Beverast, kteří na turné doprovodí King Dude. První jmenované už mám nějakou dobu v hledáčku, neboť jejich black / doom disponuje specifickou atmosférou, již naživo moc rád okusím. A na Kinga jsem taktéž zvědav. Nu, vzhůru do října, měsíce, jenž je přeplněným švédským stolem hudebních akcí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nevím jestli má smysl se tady „chlubit“ s festivalem, který je tak trochu z ruky, ale co už. Okolnosti přispěly tomu, že se podívám na nizozemský festival Soulcrusher, kde se uvedou například Dodecahedron, Ulsect, Ufomammut nebo Mayhem, ale osobně se nejvíc těším na americké Today Is the Day, kteří by zde měli přehrát kompletní album „Temple of the Morning Star“. K tomu jsem měl jednu dobu velice blízký vztah a na koncert, jehož jsem byl před osmi lety svědkem, vzpomínám pro jeho sílu dosud, zvláště díky songům ze zmíněné desky. Trocha nostalgie nezaškodí.

Ale to nejdůležitější nabídne závěr řijna, protože v Praze zahrají The Ruins of Beverast, které chci vidět už dlouho a na tour se navíc obklopili zajímavými jmény, jako třeba (Dolch). Soudě podle jejich kurevsky mocného vystoupení, které jsem letos viděl v Rakousku, je dost možné, že nejsilnější zážitek večera poskytnou právě oni. A hned na druhý den se v Práglu představí extrémisti z Black Witchery a Nyogthaeblisz. Netřeba více slov.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

Mythago

Mythago:

V říjnu se kousek od sebe sešli hned dvě akce, které, i když na koncerty běžně zrovna dvakrát nechodím, si rozhodně nemůžu nechat ujít.

21. října to budou Italové Ufomammut, jimž týden a kousek dozadu vyšla nová deska „8“ a na jejichž betonovou stěnu zvuku s přesahem se prostě nedá netěšit. Navíc je podpoří Amíci Usnea, jejichž nová nahrávka nasvědčuje, že živý zážitek má potenciál se s Italy popasovat v rovnocenném souboji.

Ta druhá akce se odehraje jen o osm dní později a bude o něco bohatší, jak co do počtu vystupujících, tak co do množství zastoupených žánrů. Kromě hlavních tahounů večera King Dude a The Ruins of Beverast, kvůli nimž se tam primárně chystám, jsem docela zvědav i na pro mě nepříliš známé (Dolch) a Caronte.

Igorrr


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Redakční eintopf – květen 2017

The Ruins of Beverast – Exuvia
Nejočekávanější deska měsíce:
The Ruins of Beverast – Exuvia


H.:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Progenie terrestre pura – oltreLuna

Kaša:
1. Avatarium – Hurricanes and Halos
2. Hate – Tremendum

Zajus:
1. Sólstafir – Berdreyminn
2. Linkin Park – One More Light
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Skvrn:
1. Oxbow – Thin Black Duke
2. Slowdive – Slowdive

Onotius:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox
3. Acherontas – Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)

Metacyclosynchrotron:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox

Cnuk:
1. Full of Hell – Trumpeting Ecstasy
2. Danzig – Black Laden Crown

H.

H.:

V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.

Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.

Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.

Kaša

Kaša:

Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou

Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.

Zajus

Zajus:

Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.

Oxbow

Skvrn

Skvrn:

Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.

Onotius

Onotius:

Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.

Dødsengel

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.

Cnuk

Cnuk:

Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.

Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.

Avatarium


The Ruins of Beverast – Takitum Tootem!

The Ruins of Beverast - Takitum Tootem!

Země: Německo
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A
01. Takitum Tootem!

Side B
2. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Už jsou tomu víc jak tři roky, co německá formace The Ruins of Beverast vedená Alexanderem von Meilenwaldem vydala svůj poslední opus „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Jak je u toho projektu zvykem, šlo o monumentální black/doommetalovou atmosféru s několika vpravdě dokonalými momenty. Jednoduše řečeno, nebylo pochyb o tom, že The Ruins of Beverast stále jsou (je) ve formě. To se ovšem bavíme o minulosti, od té doby již něco doby uplynulo a bylo na čase se ptát, kdy bude nějaké pokračování. Zvlášť když hlad po něm už je po takové době veliký (alespoň tedy z mé strany), poněvadž se jedná o ohromně působivou záležitost a takových není nikdy dost.

Po třech letech jsme se konečně dočkali, byť je to počin, jehož délka je tentokrát o poznání kratší, než by si člověk přál. Namísto dalšího 80minutové monumentu se totiž jedná jen o dvanáctipalcové minialbum, jehož každou stranu okupuje jedna skladba. Stopáž se tedy vyšplhala lehce přes dvacet, což je na EP dle všeho slušná dotace, ale v případě The Ruins of Beverast by člověk s chutí zbaštil i mnohem větší porci. Budiž však Meilenwaldovi odpuštěno, protože ona dvacetiminutovka, již nyní servíruje na „Takitum Tootem!“, je setsakra výživná. Samozřejmě, nic jiného už člověk od The Ruins of Beverast ani nečeká, neboť kvalita starších počinů se dotýká stropu. Přesto prostě potěší, že to samé lze říct i o „Takitum Tootem!“.

To stěžejní nabízí titulní píseň na straně A, kde není nouze o atribut, jímž hudba The Ruins of Beverast proslula především – dech beroucí atmosférou. Ta se dá opětovně krájet, dokáže vtáhnout, pohltit a prostě se jí nejde nabažit. Skladba je vesměs monotónní a většinu z devíti minut naplňuje rituální rytmika a jeden riff, ale kurva, je to jednoduše síla jako hovado. Tlak se stupňuje a narůstá a nedá posluchači vydechnout. Hudební vize, jaké Alexander von Meilenwald ve své tvorbě předkládá, jsou strhující a „Takitum Tootem!“ zas a znovu potvrzuje, že tenhle chlápek má skutečně obrovský a záviděníhodný talent. Neříkám to často, ale – poklona.

Na straně B se již nenachází autorský kus, nýbrž předělávka „Set the Controls for the Heart of the Sun“, kterážto zde byla prodloužena víc jak dvojnásobně oproti originálu. Nicméně i s klasikou od Pink Floyd si Meilenwald poradil na jedničku, vypůjčil si základní motiv, ale jinak se samozřejmě vydává jinou cestou – temnější a metalovou. Působivost ovšem nijak nepolevuje, vše perfektně sedí do nálad The Ruins of Beverast, tudíž se jedná o výtečného společníka k „Takitum Tootem!“. Přesně takhle by měly covery vypadat – vzít si to hlavní, ale dát tomu vlastní tvář a úplně jiný rozměr. To se zde povedlo bez výhrad.

Je to sice „jen“ EP, ale nadšení je na místě. The Ruins of Beverast je v síle své hudby a atmosféry ojedinělá a výjimečná záležitost – „Takitum Tootem!“ to do puntíku potvrzuje. Nahrávku jsem zhltnul zcela nenasytně a moc rád bych si ještě přidal. Naštěstí je už další řadovka na cestě a rozhodně se na ni budu těšit, protože jak vidno, Alexander von Meilenwald je stále při síle. A jak je zvykem, trvanlivost nového materiálu je vysoká, mám za sebou spoustu poslechů a stále nehodlám končit, tohle lze v dohledné době z přehrávače vyhodit jen těžko. Koupě vinylu je povinnost a věřím tomu, že všichni příznivci The Ruins of Beverast se mnou plně souhlasí. Klasa.


The Ruins of Beverast – Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer

The Ruins of Beverast - Blood Vaults - The Blazing Gospel of Heinrich Kramer
Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 6.9.2013
Label: Ván Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Letošní rok byl na (kvalitní) desky velkých black metalových jmen poměrně chudý, ale že by fanoušek stylu neměl co poslouchat, to se tvrdit rozhodně nedá, jelikož undergroundová frakce žánru jede na plné obrátky a vzešlo z ní hned několik fenomenálních počinů – a “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” od německého projektu The Ruins of Beverast pod vedením Alexandera von Meilenwalda zcela jistě patří mezi ně.

Svítivě modrý obal možná ve fanoušcích black metalu nevzbudí úplně nejpozitivnější očekávání… a vlastně možná ani samotná hudba ne, jelikož na “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” ortodoxní podobu stylu vážně nenajdete. The Ruins of Beverast se pohybují převážně ve středním až pomalém tempu se znatelnými vlivy doom metalu. Deska je plná mohutných a impozantních riffů, které svým postupným růstem v rámci dlouhých kompozic tvoří zádumčivou a až osudovou atmosféru. Co však z téhle nahrávky dělá tak fantastickou záležitost, to je další vrstva hudby schovaná pod nimi. Jedná se o zdánlivě jednoduché prvky jako majestátní sbor, doteky kláves nebo jednoduchá vybrnkávaná melodie, avšak Alexander von Meilenwald z těchto motivů dokáže vytřískat naprosté maximum a výsledek je tak neuvěřitelně působivý. Vůbec nevadí, že “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” trvá téměř 80 minut a je složeno ze skladeb delšího rázu (až čtvrt hodiny), což by mohlo vypadat na jistou nestravitelnost – jedná se totiž o záležitost, jež umí pohltit takovým způsobem, až si po konci těch 80 minut člověk řekne, že by si dal klidně ještě víc.

Nejen vzhledem k délce, ale především vzhledem k hudební náplni se pro popis “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” vkrádá na jazyk jedno konkrétní slovo, které je nakonec shodou okolností i názvem závěrečného opusu desky – monument. Pro mě osobně je tohle minimálně v první desítce všech alb, která letos vyšla.