Archiv štítku: The Ruins of Beverast

Redakční eintopf – speciál 2017: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Objev roku:
(Dolch)

Shit roku:
Degoryen – Samorost

Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Videoklip roku:
Terra Tenebrosa – Exuvia

Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu

Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání

Top5 2017:

1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.

2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kruté obětiny a úlitby krve mimozemským bohům v hlubokých kamenných útrobách prehumánní svatyně zčernalé mastným dýmem nevyhasínajících ohňů. Osvícení skrze degradaci těla, mysli i ducha. Červená tma. Fialový dým. Paralyzující strach. Extatické zhnusení. Tvary, plameny, křeče. Hlasy.

Smrt příčetnosti, sláva halucinogenům! Těm hudebním (jako je tenhle) zvlášť.

3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.

4. Acrimonious – Eleven Dragons

Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší.  Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).

Inferno

2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.

Neřadový počin roku:

1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence

Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!

2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł

Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.

The Third Eye Rapists

3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka  nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.

Artwork roku:

Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezael

Objev roku:

(Dolch)

Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.

Shit roku:

Degoryen – Samorost

Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.

(Dolch)

Koncert roku:

1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017

Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.

2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017

Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).

Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.

Videoklip roku:

Terra Tenebrosa – Exuvia

Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu  třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.

Potěšení roku:

objevy na poli avant-progu

Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).

Zklamání roku:

zklamání pramenící z přílišných očekávání

Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.

Rebirth of Nefast

Zhodnocení roku:

Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.


Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Redakční eintopf – speciál 2017: H.

H.

H.:

Top5 2017:
1. Black Cilice – Banished from Time
2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
3. Sortilegia – Sulphurous Temple
4. Netra – Ingrats
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Neřadový počin roku:
1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise
2. V/A – Аргандаб
3. Wederganger / Urfaust – Split

Artwork roku:
Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Objev roku:
Wolfkhan

Shit roku:
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Koncert roku:
1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017
2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017
3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Videoklip roku:

Film roku:
1. What Happened to Monday
2. Blade Runner 2049

Potěšení roku:
stále rostoucí hudební sbírka

Zklamání roku:
lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Top5 2017:

1. Black Cilice – Banished from Time

V uplynulém roce mě nejvíce bavil raw black metal a v jeho rámci mě nejvíce položila deska „Banished from Time“ od portugalského zla Black Cilice. Již v červencové recenzi jsem psal, že dané album je dokonalou ukázkou toho, jak by měl dle mého názoru black metal ve své nejčistší podobě znít, a za tímto tvrzením si bez obav stojím i nyní. Podobně jako za dalšími silnými verdikty, jako například že „Banished from Time“ plnými hrstmi rozhazuje to, díky čemu se pro mne stal black metal nejvyšší prioritou mezi všemi hudebními žánry.

Ani nyní, již téměř rok od vydání alba, ze mě nadšení nevyprchalo, a když to teď při psaní těchto řádků opět poslouchám, nemám o volbě nejlepší dlouhohrající nahrávky roku 2017 pochybností. Možná může vypadat zvláštně, když na piedestal dosazuji desku, jejíž podstata je vlastně zpátečnická a jejíž forma i obsah patří do zatuchlých kobek dávno minulých časů, ale zbraní „Banished from Time“ není originalita, nýbrž feeling, atmosféra a příchuť Pekla v nanejvýš koncentrované formě.

2. The Moon and the Nightspirit – Metanoia

S druhým místem si odskočím do diametrálně odlišných vod – žánrových i náladových. Odvážím se ovšem tvrdit, že „Metanoia“ ve výsledku dokázala zapůsobit obdobně silným a hlubokým způsobem. Maďarská folková magie dokáže vyčarovat atmosféru tak překrásnou, až to skoro dojme i takového cynika, jako jsem já. Je snad nutné k tomu dodávat nějaké další podrobnosti? Pro mě osobně jednoznačně jedna z nejvýraznějších nahrávek loňského roku… dle umístění evidentně druhá nejvýraznější.

3. Sortilegia – Sulphurous Temple

Sortilegia sice na druhé dlouhohrající desce svůj zvuk oproti starším počinům nečekaně vyčistili – což je samozřejmě hodně relativní tvrzení, jelikož proti Nuclear Balast metalu je to pořád kanál jak čuně – ale fanatismus, vysoký hypnotický potenciál ani onen pověstný feeling neschází. Jen u málokterého loňského alba jsem pocítil takové posluchačské uspokojení jako právě u „Sulphurous Temple“, čehož si prostě musím cenit, přes to nejede vlak.

4. Netra – Ingrats

Podobně jako u předchozí pozice, i zde je oproti straším věcem cítit určitý pokles. „Ingrats“ na předchozí album „Sørbyen“ nemá, ale „Sørbyen“ byla zcela výjimečná záležitost a „Ingrats“ je v obecném kontextu excelentní deska i tak. I přes jisté „zklamání“ jde o ohromně výživný poslech, jenž s přehledem bije většinu nahrávek, které se v loňském roce objevily.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Myslel jsem si, že do svého žebříčku dokážu vymyslet něco originálnějšího, ale nakonec svůj poslední hlas musím dát právě The Ruins of Beverast. 2017 nebyl nijak zásadně silným rokem a při mrzké konkurenci jednoduše nikdo jiný nedokázal překonat majestát téhle německé stálice. „Exuvia“ rozhodně nepřekvapí, ale riffy jsou opět kurevsky monumentální a atmosféra elektrizující. Začátkem toho odstavce jsem kvality téhle fošny potažmo The Ruins of Beverast nechtěl nijak znevážit, je to rozhodně bravurní muzika a své místo zde si zaslouží.

The Ruins of Beverast

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

Dovolím si tvrdit, že „Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)“ je jediná česká metalová deska roku 2017, o níž lze skutečně mluvit v superlativech a která si zaslouží hluboké uznání. Zatímco Cult of Fire mě baví čím dál tím méně a jejich novější tvorba kouká skvělému debutu jen zdálky na záda a Master’s Hammer se už po svém návratu začali točit v kruhu a sázet na šablonovitost, Inferno mají invenci, charisma i vizi a se svým aktuálním majstrštykem usedli na trůn českého black metalu. A vlastně i českého metalu obecně, jelikož vše ostatní, co jsem měl tu čest (smůlu) slyšet, bylo přinejlepším průměrné.

2. Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Téměř totožná sestava nyní sklízí velké úspěchy jako Malokarpatan s deskou „Nordkarpatenland“ a jakkoliv se jedná o výtečnou záležitost, mě osobně ještě o kus víc bavil dlouhohrající debut spřízněných Krolok. Možná trochu paradoxně, protože mezi oběma slovenskými nahrávkami je právě „Flying Above Ancient Ruins“ tou konzervativnější a méně výlučnou, ale… je v tom ona pověstná blackmetalová esence a to mě v uplynulém roce oslovovalo nejvíce.

Inferno

Neřadový počin roku:

1. (Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

„III: Songs of Happiness… Words of Praise“ je nepochybně o něco slabší než předešlá demo kompilace „I & II“, ale i s tímto škraloupem, jejž navíc podporuje trochu blbský vtípek „Opening Speech“ / „Track Six“ a nudné „Intro mit Pauken und Trompeten“, se jedná o hudbu extrémně vysoké úrovně. Jakmile totiž (Dolch) začnou skutečně hrát svůj omamný éterický doom, jde o záležitost téměř nadpozemských kvalit. Jen málokterá – jestli vůbec nějaká – skupina mě za poslední roky se svou tvorbou zasáhla tak hluboce jako právě (Dolch).

2. V/A – Аргандаб

Ke kompilacím obecně vzato chovám víc despektu než respektu, ale zrovna „Аргандаб“ patří k těm, které mi smysl rozhodně dávají. A vůbec, dovolím si tvrdit, že jsem v loňském roce neslyšel mnoho věcí, které by se svou netradičností a zajímavostí mohly srovnávat s touhle obskurní kazetou, na níž se dvanáct umělců či uměleckých kolaborací převážně ruského původu věnuje mimořádně zajímavému konceptu sovětské války v Afghánistánu. Určitě doporučuji si nalistovat recenzi a přečíst si víc, protože na takovéhle věci člověk opravdu nenaráží každý den. Tím spíš když jsou všechny okolnosti doplněny skvělou experimentální muzikou. Velký tip pro všechny kolegy hledače!

(Dolch)

3. Wederganger / Urfaust – Split

Vedle (Dolch) jsou pro mne další výjimečnou kapelou a srdcovou záležitostí i Urfaust. Jejich podání black metalu – monotónní, špinavé, hypnotické, nihilistické – se mi již dlouhodobě naprosto přesně trefuje do vkusu. Tohle je přesně ten druh muziky, jakou chci prostě poslouchat a jaká mě bere snad ze všeho nejvíc. Ne nadarmo tedy veškeré jejich nahrávky doslova hltám, což platí i o loňském splitku s Wederganger. Ani jedna ze dvou skladeb Urfast sice nepatří k vrcholům jejich diskografie, ale sakra, furt mě to strašně moc baví. Nizozemským nihilistům pak zdatně sekundují i krajané Wederganger, kteří jsou sice o kousek níže, přesto mě svou kvalitou překvapili, protože jsem jim do té doby nevěnoval pozornost.

Artwork roku:

Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

V předešlých letech jsem s touhle kategorií míval velký problém, abych sem vybral obálku, za jejíž volbou si mohu skutečně stát. Tentokrát jsem měl trochu opačný problém, protože mě během roku zaujalo hned několik přebalů. Nakonec jsem z nich zvolil ten na první pohled nejhorší a nejméně zajímavý – přinejmenším tedy z pohledu běžných měřítek. Kazetový přebal splitka Blood Tyrant a Warden nicméně přesně vystihuje mé aktuální hudební chutě. Stejně jako raw black metal (který je ostatně z velké části i náplní splitu) je přední strana „Duvonde skerfe“ syrová, špinavá, zrnitá a formálně „špatná“, ale – má ohromnou atmosféru a dost přesně koresponduje s tím, o čem by dle mého názoru měl metal být.

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Objev roku:

Wolfkhan

V téhle kategorii se nakonec odehrál docela zajímavý souboji, na jehož konci zůstal poměrně neočekávaný vítěz. Původně jsem měl na mysli docela jiná jména, ale jakmile jsem se začal sestavováním tohoto žebříčku skutečně zabývat, dospěl jsem k přesvědčení, že restriktivní pravidla dané kategorie, můj osobní náhled na to, co to znamená objev, a požadavek hudební kvality i zajímavosti nejvíce naplňují právě polští Wolfkhan.

Jejich debut „Cyber Necro Spirituals“ je vysoce zvláštní a neotřelou nahrávkou. Na první poslechy mi přišla strašně divná a nemohl jsem jí úplně přijít na kloub, ale zároveň mě něco nutilo poslouchat dál, až jsem tomu přišel dost na chuť a v dobové recenzi nakonec chválil. A přesto možná nedostatečně. „Cyber Necro Spirituals“ se mi hodně rozleželo v hlavě a zanechalo za sebou výrazný dojem. A navíc – desku, kde se nacházejí písně s názvy jako „Kurwa“ nebo „Ballada o twardym chuju“, prostě nejde nemilovat!

Shit roku:

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Zatímco dříve jsem tu a tam ukájel své masochistické choutky cíleným poslechem sraček, abych měl v recenzi co zmrdat, v loňském roce jsem od toho trochu upustil a udělal jsem to tuším jen jednou. A přesto nakonec Exit Eden jako shit roku nezvolím. U nich jsem totiž kýčovité dno čekal, kdežto u nizozemského muzikanta Jozefa Van Wissema jsem se těšil na poutavou a intelektuálně vytříbenou záležitost. Namísto toho jsem dostal neskutečně plytké a zoufale nudné album, jehož poslech mě naprosto nepokrytě sral. S čistým svědomím mohu říct, že mě loni snad žádná jiná nahrávka neobtěžovala svou existencí takhle moc.

Wolfkhan

Koncert roku:

1. Sortilegia: Praha – Underdogs‘, 1.12.2017

Tak Sortilegia, žejo. To je prostě jednoznačné. Jedna z nejlepších koncertních blackmetalových kapel současnosti opět rozdávala temnotu a fanatismus, které možná neoceníte, pokud jste svou duši nezaprodali Peklu. Jestli jste tak ovšem učinili a byli na místě, jistě chápete, o čem mluvím. Vysrané předkapelní Islandy ten večer vedle kanadského zla zněly jako mrdka pro hipstery a děcka.

2. Grausame Töchter: Praha – Nová Chmelnice, 27.5.2017

Grausame Töchter je kapela, jakou prostě musíte vidět živě, jinak tomu věřit nebudete. Srát na to, že přinejmenším polovina muziky jede z playbacku, když to má takové koule (aniž by na pódiu stál jediný muž!), když to kope jak kramfleky do varlat v S/M pornu a když se na pódiu děje to, co se tam děje. Kozy, latex, hanbaté oblečky, prudce erotické tanečky, kozy, chcaní, kozy, šílená Aranea a strap-on dildo. Letos tu budou znovu, vážení, tak tentokrát to koukejte neprosrat!

3. Vanessa: Praha – Rock Café, 5.1.2017

Hned zkraje roku – a vypadá to, že již definitivně – skončila existence té nejvíc zásadní EBM formace z České republiky. Dekadentní večírek v Rock Café měl ovšem daleko k patosu a tklivému loučení – Vanessa se loučila stylem, jaký k téhle kontroverzní sedí víc než jehla na žílu. „Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Sortilegia

Videoklip roku:

S touhle kategorií mívám docela svízel dlouhodobě, protože už dávno mě přestalo bavit se na hudební klipy videoklipy koukat. Jenže zatímco v předešlých letech jsem vždy dokázal najít alespoň jeden takový, který by mě zaujal (anebo jsem sem mrdnul nějakou zábavnou srandičku), tentokrát jsem se rozhodl se netrápit. Prostě si nevzpomínám na jediný klip, jenž by mi utkvěl v paměti a výrazněji mě zaujal.

Film roku:

1. What Happened to Monday

V roce 2017 jsem nové filmy nesledoval až tak zodpovědně, jak bych chtěl a měl (což pro letošek hodlám změnit), takže tento výběr můžete brát s určitými rezervami. Přiznávám na rovinu, že jsem neviděl hned několik snímků, o jejichž existenci vím a u nichž mám tušení, že by do tohoto žebříčku promluvit mohly, ale pozdě bycha honit a pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Nicméně k věci. Z toho, co jsem viděl, mě asi nejvíce zaujalo sci-fi „What Happened to Monday“ se sedmirolí Noomi Rapace. Dystopické sci-fárny mám moc rád a tahle konkrétní navíc přináší nepřepálenou (tudíž uvěřitelnou vizi) budoucnosti a hlavně dost zajímavé téma a otázky, které se z obrazovky naštěstí nevytratí, ačkoliv se film pustí do akčních obrátek. Některé dějové zvraty a zásadní odhalení se sice daly tušit dlouhé minuty dopředu, ale to mi nakonec nijak nevadilo, protože jsem se bavil až do samotného konce, v kině jsem si to fakt vychutnal a zanechalo to ve mně dojem.

What Happened to Monday

2. Blade Runner 2049

Navazovat po 35 letech na jeden z nejlepších sci-fi snímků všech dob? Na film, jehož neopakovatelná temná atmosféra a provokativní myšlenky stvořily kult s fanatickými zástupy uctívačů? Zdálo se to jako troufalost, která snad ani nemůže nezklamat, ale „Blade Runner 2049“ ukazuje, že i dnes se dají točit velké věci, které patří na velká plátna kin, a přitom nejsou povrchní blockbusterovou zábavou. Je to jiné než původní „Blade Runner“, ale je to silné, má to opět úžasnou atmosféru skvěle zesynchronizovanou s působivým soundtrackem, několik úchvatných scén a ukázkově se mi to rozleželo v hlavě. Takhle si to rozhodně nechám líbit!

Potěšení roku:

stále rostoucí hudební sbírka

Můžete si myslet, že dávat tohle do potěšení roku je čistá ego-masturbace a veřejné honění trika. Z jistého úhlu pohledu možná ano. Ale naše eintopfy – a ten roční obzvlášť! – je prostě čistě subjektivní záležitost a určitá dávka sobeckosti sem již z principu patří. Nehledě na skutečnost, že na citové zabarvenosti a upřímnosti si osobně ve svých kvazi-literárních výplodech zakládám. A upřímně mohu říct, že mi v roce 2017 stran muziky nic nedělalo větší radost než narůstající počet nosičů v mé skromné sbírce. Možná, že skutečně jsem materialista, jak mi furt cpe kolega Metacyclosynchrotron, ale kurva, já prostě vím, že rozbalování krabic s novými vinyly je lepší než orgasmus!

Netra - Ingrats

Zklamání roku:

lízaní prdele průměru a absence zdravé kritiky

Prakticky sem píšu to samé co loni a s dost vysokou pravděpodobností to sem budu moct napsat i za rok, ale nic jiného si finální hejt tolik nezaslouží. Jediný rozdíl oproti loňsku tkví v tom, že posledně jsem to vztáhnul pouze na českou scénu, zatímco letos se nebojím zobecnit i za hranice. Bylo by pokrytecké tvrdit, že se tak děje jenom u nás, když to samé chování vídám i venku.

Jednoduše mi jde o to, že většina metalové scény odmítá naslouchat jakékoliv kritice a žije ve vlastní uzavřené bublině, kde se všichni plácají po ramenou, jak jsou skvělí. Kritici chválí průměrné kapely, fanoušci jakbysmet a nějakou výraznější kritiku pěkně od plic si dovolí jen málokdo, jakkoliv by v leckterých případech mohla být užitečná. Příliš málo z nás klade skutečné nároky na to, co posloucháme a co vidíme na koncertech, výsledkem čehož je spirála, z níž se nedá dostat. Snad to souvisí s jistou povrchností, která nakonec nebují jen v metalu, snad s nedostatkem odvahy jít do opozice, možná s rezignací a nechutí se hádat s hlupáky a být všem za čůráka, i když mám pravdu, nejspíš ale všechno dohromady.

Zhodnocení roku:

V průběhu roku jsem neměl pocit, že by šlo o nějakou slabou sezónu, protože jsem měl pořád co poslouchat a moc jsem se nezastavil. Když jsem si ale nyní udělal trochu čas a s nadhledem se na rok 2017 podíval, nemám pochyb o tom, že tentokrát se skutečně jednalo o slabší ročník. Nechápejte mě zle, kvalitních alb vyšlo dost, ale sílu té které sezóny bychom neměli posuzovat dle nadprůměrných desek, nýbrž podle těch výjimečných. A těch tentokrát vyšlo skutečné minimum.

Black Cilice

Trochu mě mrzí, že za očekáváními a za svými schopnostmi zůstali i někteří interpreti, do nichž jsem vkládal velké naděje. Doufám, že rok 2018 bude v tomto ohledu výraznější, poněvadž již nyní mohu pomalu začít vyhlížet novinky hned několika kapel, jejichž tvorbu chovám v obrovské oblibě – namátkou třeba Urfaust, A Forest of Stars, Thy Catafalque, snad-už-konečně-kurva Mare a tajně doufám i v Euzen


King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch)

 King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte

Datum: 29.10.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Caronte, (Dolch), King Dude, The Ruins of Beverast

Pokud mě nešálí paměť, němečtí velmistři undergroundového black / doomu The Ruins of Beverast se naší republice donynějška vyhýbali. Proto pro mě bylo velmi příjemným překvapením, když se před pár měsíci rozkřikla informace o jejich pražském vystoupení po boku v metalové komunitě poměrně oblíbeného folkaře Kinga Duda. Zatímco Němci mají na kontě od května výtečnou desku „Exuvia“, americký temný písničkář přijel podpořit svou rok starou nahrávku „Sex“. Na turné je doprovodily ponuří (Dolch), na jejichž účet jsem slyšel celkem chválu, nicméně sám jsem od ní slyšel tak málo, že pro mě zůstávali obestřeni aurou tajemna, a pak mně do té doby neznámí sludge/doomoví Caronte. Akce se odehrála v neděli 29. října v Modré Vopici. Jaké dojmy s odstupem přetrvaly?

Do klubu dorážím chvíli před sedmou a netrvá dlouho a spouští první kapela. Původně to měli být Caronte, nicméně na poslední chvíli z blíže nespecifikovaného důvodu, došlo k prohození a na pódiu stanuli v kápích odění (Dolch). Jejich muzika nacházející se na poměrně nesnadno vymezitelné cestě mezi doom metalem a post-punkem naživo působí poměrně přesvědčivě a disponuje fascinující mysteriózní atmosférou. Přesto se po čase začíná dostavovat pocit jednotvárnosti. Lze namítat, že o tom ta muzika má být – o homogenní atmosférické zhudebněné meditaci – jenže myslím, že by vůbec neuškodilo okořenit některé skladby trochu překvapivějšími momenty. Hodit sem tam například neobvyklý ponurý synťák či nějakou skladbu ozdobit neočekávaně sypavou pasáží, určitě by to pomohlo lépe udržet posluchačovu pozornost po celé vystoupení. Zvuk na mě působil poměrně vyrovnaně, nicméně bubeník nepůsobil moc spokojeně – ještě nedozněl potlesk po poslední skladbě a už se podrážděně prodíral za zvukařem, aby s ním prohodil pár zřejmě nabroušených vět a rozhazoval u toho rukama. Navzdory pár zmiňovaným výtkám ale otevřeli (Dolch) večer ve správném duchu. Prim bude hrát temná obrazotvornost.

Následující Caronte zabavili velmi spolehlivě. Řízný stoner metal v podání okultně vyhlížejících maníků v čele s tetovaným zpěvákem Dorianem Bonesem sice nehýřil sice nějakou přehnanou originalitou, která by jejich hudbu posouvala do nějakých neprobádaných končin, ale šlo o výtečně odvedenou přehlídku úderných riffů, která si člověka rychle získala. Dynamická show uvolnila napětí, rozhýbala publikum, přichystala úrodnou půdu pro hlavní hvězdu večera a byla takovým protikladem (Dolch), kteří byli jedineční, specifičtí, ale přesto jim k vyrovnanému vystoupení něco chybělo.

(Dolch)

V mých očích zlatý hřeb přichází už jako třetí. Zahalen do oblaků páry a mohutný jak bouře, která sužuje celou republiku. Držím místo v první řadě zleva a ani nedutám, když zaznívají první tóny „Exuvia“, otvíráku aktuální desky, jež nese stejné jméno. Alexander von Meilenwald a jeho posádka se do toho ihned mohutně opírají a je to intenzivní. Ponuré klávesové party, drtivé bicí a plné masivní riffy doprovázené drásavým growlingem utváří sugestivní celek, který prostupuje prostor a nutí nejednoho posluchače překvapeně poulit oči. Nehraje se ale jen z novinky, zazní například i výpravná „Deamon“„Blood Vaults“ či stařičká syrová „Wrath of the Snake“„The Furious Waves of Damnation“. Dlouhé a spletité monumentální kompozice vybízí k oddanému headbangingu a zuřivým gestům. Člověk se smaží ve svém potu a zároveň ho mrazí. A přeje si, aby nikdy nepřišel konec. Atmosféra výtečných desek se podařila převést na pódium Vopice se specifickou charismatickou energií a neuvěřitelně naturalistickou přesvědčivostí. Zkrátka zážitek, na nějž se jen tak nezapomene.

The Ruins of Beverast

Venku se spouští „chumelenice“. Je to teda spíš déšť se sněhem, ale jak se člověk vyřítil ochromen výtečným vystoupením a uzřel, jak všude kolem práší bílé krůpěje, je to jako očistný rituál. Někteří ventilují zbytky energie do koulovačky, jiným zpod střechy stačí výhled. Je třeba se ale ještě vrátit zpět do klubu na interpreta uzavírajícího večer – King Dudea. Ten vyšňořen do černé košile se svými druhy po boku, překvapen v jak malém prostoru má hrát a vybaven mimo kytary i flaškou Jacka Danielse, přichází na pódium a spouští první kousky. Nečekal jsem, že současný King zní až tak rockově, ale to vůbec nevadilo – příjemně to odsýpalo a zároveň si to zachovávalo melancholičnost starší tvorby. Zazněla nejedna hitovka, a i když jsem značnou část jejich setu měl ještě furt myšlenky u výtečných The Ruins of Beverast, nemůžu říct, že bych se nudil. King prokládal vystoupení různými střelenými proslovy, například zřejmě už tradiční výzvou k sexu mezi fandy. Jak bych shrnul závěr večera jedním slovem? Fajn.

King Dude

Nedělní večer byl výtečnou akcí – a hlavní zásluhu na tom, se vší úctou k ostatním účinkujícím, měli především The Ruins of Beverast, kteří předvedli vystoupení, na nějž budu vzpomínat asi ještě dlouho. Přesně takový zážitek, jaký jsem týden předtím očekával od Ufomammut, ale něco tomu chybělo, mi nyní poskytli němečtí mistři. Šlo o ten typ koncertu, který nejen člověka v danou chvíli rozmetá na prach, ale také v něm zanechá dlouhý a hluboký zážitek. Takový koncert, jaký se vidí jen párkrát do roka. Společně s Obscure Sphinx a Swans zatím nelepší věc, co jsem letos viděl. Kdo nebyl, může jen hořce litovat…


King Dude v Praze s trojicí supportů: The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte

King Dude (USA), The Ruins Of Beverast (GER), Dolch (GER), Caronte (ITA)
29. 10. 2017 – Praha, Modrá Vopice
www.obscure.cz

Temně romantický folk a metalová estetika – tohle je seattleský bard TJ Cowgill známý pod přezdívkou King Dude. Svérázný průkopník satanistického country či goth americany se vrací do Prahy hned s trojicí předkapel – The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte.

Původně metalový a hardcorový kytarista TJ už ve svých dvaceti letech zjistil, že ho kromě řezání do elektrické kytary baví i skládání akustických folkových písní, přičemž v textech není nutné měnit objekt zájmu ani témata. Právě proto dokáže strhnout fanoušky z úplně rozdílných hudebních světů. Není se čemu divit, že člověk, na kterého přísahají fanoušci moderního country, dokázal oslovit návštěvníky takových festivalů jako Roadburn nebo Brutal Assault.

Sugestivní deklamace připomenou Johnnyho Cashe i Death In June. Smysl dává i spojitost s Chelsea Wolfe nebo dokonce se sólovkami Steva Von Tilla z Neurosis. Mimochodem s Chelsea spolupracoval na jejích deskách.

King Dude, The Ruins of Beverast, Dolch a Caronte

S Kingem tentokrát jede hned trojice supportů. Tím prvním je The Ruins of Beverast, načernalý atmosférický doom metal, za kterým už patnáct let stojí jeden jediný člověk Alexander von Meilenwald. Projekt, který byl v minulosti přirovnáván k Bathory, letos vydal už pátou desku Exuvia. Dalším supportem jsou Dolch, unikátní mix drone/ambientu s ženským zpěvem a black/doom prvky pro fanoušky Menace Ruine nebo Urfaust. Mimochodem právě s Kingem Dudem mají povedený split. Sestavu uzavírá italský stoner/doom Caronte.

Vstupenky jsou k dispozici v běžných předprodejích, ty nejlevnější na webu pořadatele www.obscure.cz.

https://www.facebook.com/kingdudemusic/
https://www.facebook.com/The-Ruins-Of-Beverast-116265971848680/
https://www.facebook.com/ferociailluminata/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – říjen 2017

King Dude, The Ruins of Beverast
Nejočekávanější koncert měsíce:
King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10.


H.:
1. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)
2. Igorrr, Black Hole Constellation – Praha, 27.10. (event)

Onotius:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz – Praha, 30.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Mythago:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

H.

H.:

Největší tahák října je naprosto jednoznačný. Sestava King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch) a Caronte patří k těm, které prostě nelze vynechat. Absence lze být omluvena pouze smrtí anebo nespoutaným sexuálním stykem s Dillion Harper v tom samém termínu. Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že mi Dillion na moje perverzní návrhy opět neodpoví, asi nebudu chybět, poněvadž přesun na onen svět také v nejbližší době neplánuju. Nicméně – nejspíš na rozdíl od většiny ostatních návštěvníků – pro mě budou největším tahákem (Dolch), jejichž muzika je ze studiových nahrávek kurevsky geniální.

V říjnu mám ovšem v hledáčku víc akcí. Jestli se nic nezesere, asi se objevím i na pražském koncertu Igorrra. Letošní album „Savage Sinusoid“ mi sice nepřijde tak dobré jako předchozí věci, ale ani to mi snad nezabrání, abych 27. v Nové Chmelnici otravoval vzduch svojí přítomností.

Onotius

Onotius:

Mít neomezené časové možnosti a neomezené konto, pak říjen trávím mezi pražskými kluby. Skoro každý den je něco zajímavého a někdy se akce dokonce kryjí. O to těžší je pak rozhodování, když přijde na střet s krutou realitou. Nicméně mí favorité nakonec z nepřeberného množství vykrystalizovali. Primárně se těším pražský koncert Ufomammut, neboť jejich loňské vystoupení na Brutal Assaultu jsem už zde nejednou vyzdvihoval jako výtečný zážitek. Neméně pádný argument proč nevynechat je pak jejich čerstvá nahrávka „8“, jež odhaluje zase nové perspektivy – a já jsem zvědav, jak se nové postupy osvědčí naživo.

Další akcí, kterou nesmím vynechat, je vystoupení The Ruins of Beverast, kteří na turné doprovodí King Dude. První jmenované už mám nějakou dobu v hledáčku, neboť jejich black / doom disponuje specifickou atmosférou, již naživo moc rád okusím. A na Kinga jsem taktéž zvědav. Nu, vzhůru do října, měsíce, jenž je přeplněným švédským stolem hudebních akcí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nevím jestli má smysl se tady „chlubit“ s festivalem, který je tak trochu z ruky, ale co už. Okolnosti přispěly tomu, že se podívám na nizozemský festival Soulcrusher, kde se uvedou například Dodecahedron, Ulsect, Ufomammut nebo Mayhem, ale osobně se nejvíc těším na americké Today Is the Day, kteří by zde měli přehrát kompletní album „Temple of the Morning Star“. K tomu jsem měl jednu dobu velice blízký vztah a na koncert, jehož jsem byl před osmi lety svědkem, vzpomínám pro jeho sílu dosud, zvláště díky songům ze zmíněné desky. Trocha nostalgie nezaškodí.

Ale to nejdůležitější nabídne závěr řijna, protože v Praze zahrají The Ruins of Beverast, které chci vidět už dlouho a na tour se navíc obklopili zajímavými jmény, jako třeba (Dolch). Soudě podle jejich kurevsky mocného vystoupení, které jsem letos viděl v Rakousku, je dost možné, že nejsilnější zážitek večera poskytnou právě oni. A hned na druhý den se v Práglu představí extrémisti z Black Witchery a Nyogthaeblisz. Netřeba více slov.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

Mythago

Mythago:

V říjnu se kousek od sebe sešli hned dvě akce, které, i když na koncerty běžně zrovna dvakrát nechodím, si rozhodně nemůžu nechat ujít.

21. října to budou Italové Ufomammut, jimž týden a kousek dozadu vyšla nová deska „8“ a na jejichž betonovou stěnu zvuku s přesahem se prostě nedá netěšit. Navíc je podpoří Amíci Usnea, jejichž nová nahrávka nasvědčuje, že živý zážitek má potenciál se s Italy popasovat v rovnocenném souboji.

Ta druhá akce se odehraje jen o osm dní později a bude o něco bohatší, jak co do počtu vystupujících, tak co do množství zastoupených žánrů. Kromě hlavních tahounů večera King Dude a The Ruins of Beverast, kvůli nimž se tam primárně chystám, jsem docela zvědav i na pro mě nepříliš známé (Dolch) a Caronte.

Igorrr


The Ruins of Beverast – Exuvia

The Ruins of Beverast - Exuvia

Země: Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Exuvia
02. Surtur Barbaar Maritime
03. Maere (On a Stillbirth’s Tomb)
04. The Pythia’s Pale Wolves
05. Towards Malakia
06. Takitum Tootem! (Trance)

Hrací doba: 67:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

The Ruins of Beverast pro mě osobně patří do té sorty kapel, které si napříč všemi svými alby udržují nadstandardně vysokou kvalitu a ještě ani jednou nešláply vedle. Hudební aura mě oslovuje a v patřičném rozpoložení mi dokáže poskytnout něco víc než pouhou zábavu či ukrácení dlouhé chvíle. Už nejednou jsem s The Ruins of Beverast zažil onu magickou chvilku, kdy všechno zapadne na své místo a soukolí se rozjede směrem k bodu, v němž vstřebávání hudby přestává být obyčejným poslechem a stává se zážitkem.

Od předcházejícího opusu „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ uběhly již čtyři roky, ale nijak jsem nepochyboval o tom, že Alexander von Meilenwald během nich složí další hodinu strhujícího atmosférického black metalu. Již na sklonku loňského roku Ván Records pustili do světa EP „Takitum Tootem!“, na němž se nacházela ukázka z tehdy nadcházející dlouhohrající desky (titulní kus) a cover od Pink Floyd, a tento počin nezavdal jakoukoliv příčinu k pochybnostem, že by snad pátá dlouhohrající nahrávka „Exuvia“ měla podlézt vysoko nastavenou laťku.

Přijde mi, že prvotní ohlasy na „Exuvia“ byly poněkud vlažné, až nečekaně nenadšené. Po prvním poslechu – chápu. Při úvodním letmém seznámení mě „Exuvia“ rovněž nijak zvlášť na prdel neposadila, na prvním rande album působilo o poznání slabším dojmem než minulé „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“. Nicméně všichni víme, jak to funguje – první poslechy dokážou bezpečně určit kvality té které nahrávky jen velmi zřídka a jen u velmi triviálních a průhledných záležitostí, k nimž bych The Ruins of Beverast neřadil, byť se formálně nejedná o žádné instrumentální ódy na vytříbenou ekvilibristiku. Naopak, finální dojem z desky dělá až odstup v kombinaci s trochu poctivějším vstřebáváním, než je jeden poslech. A tento přístup mi jasně napovídá, že „Exuvia“ je opětovně skvělá záležitost.

Samozřejmě, že základní rozhraní toho, jak hudba The Ruins of Beverast funguje, už je dávno dané, takže se snad ani není nutné nějak obšírněji zdržovat povídáním o dlouhých kompozicích, rozvážném tempu s těžkými riffy, trpělivé gradaci a pečlivě budované atmosféře, jež patří k hlavním přednostem téhle skupiny. Nic z toho na „Exuvia“ nechybí. A ať mi nikdo kurva netvrdí, že novinka v tvorbě oné pověstné atmosféry selhává – já ji tam cítím stejně jako dřív. Ať mi nikdo netvrdí, že „Exuvia“ postrádá silné pasáže a působivě vygradované momenty – já jich tam nacházím dost na to, aby se mi album líbilo.

The Ruins of Beverast

Nepopírám sice, že v konfrontaci se svým přímým předchůdcem „Exuvia“ nevyhraje, poněvadž i já si „Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer“ cením výše (a nejen toho)… dělá to však z aktuálního počinu špatnou záležitost? Dle mého nikoliv. Neslyším zde jedinou špatnou skladbu a třeba kusy jako „Surtur Barbaar Maritime“, „Maere (On a Stillbirth’s Tomb)“ nebo „Towards Malakia“ jsou jednoduše podmanivé takovým způsobem, že moc dalších kapel to takhle neumí. Co víc byste požadovali? Pokud bych chtěl za každou cenu kritizovat a hledat chyby, mohl bych říct, že bezmála čtvrthodinová „The Pythia’s Pale Wolves“ mohla být o nějakou tu minutku kratší, ale vlastně k jakémukoliv hnidopišství nemám důvodu. Veškeré dílčí nedostatky jsou nanejvýš marginální záležitostí a „Exuvia“ je hravě rozpustí ve své úchvatné atmosféře. Výsledek? Oněch téměř 70 minut ubíhá jako voda bez známek nudy. Jedinou výraznější výtku mám tedy k obalu, jehož podoba mi zrovna nesedla. Nicméně to dokážu velkoryse přehlédnout ve světle toho, jak moc se mi líbí vlastní obsah.

Kromě artworku za mě v případě „Exuvia“ panuje jednoznačná spokojenost. Osobně jsem dostal, co jsem dostat chtěl, a to v kvalitě, jakou jsem vyžadoval. Co víc bych měl chtít? Možná, že mě „Exuvia“ nedokázala překvapit, ale rozhodně si mě dokázala podmanit, což mi ke štěstí stačí. Možná ne strop v tvorbě The Ruins of Beverast, ale stále vysoce nadprůměrné a vysoce nadstandardní. Není radno minout.


Redakční eintopf – květen 2017

The Ruins of Beverast – Exuvia
Nejočekávanější deska měsíce:
The Ruins of Beverast – Exuvia


H.:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Progenie terrestre pura – oltreLuna

Kaša:
1. Avatarium – Hurricanes and Halos
2. Hate – Tremendum

Zajus:
1. Sólstafir – Berdreyminn
2. Linkin Park – One More Light
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Skvrn:
1. Oxbow – Thin Black Duke
2. Slowdive – Slowdive

Onotius:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox
3. Acherontas – Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)

Metacyclosynchrotron:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox

Cnuk:
1. Full of Hell – Trumpeting Ecstasy
2. Danzig – Black Laden Crown

H.

H.:

V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.

Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.

Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.

Kaša

Kaša:

Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou

Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.

Zajus

Zajus:

Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.

Oxbow

Skvrn

Skvrn:

Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.

Onotius

Onotius:

Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.

Dødsengel

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.

Cnuk

Cnuk:

Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.

Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.

Avatarium