Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning Beloveth i Almyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.
Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.
Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.
Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.
Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.
<
Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.
Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se Meilenwald s The Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.
Ván Records a The Ruins of Beverast pokračují v sérii splitek, tentokrát se k německému kultu připojili Almyrkvi z Islandu. Obě kapely nahrály po dvou skladbách a celé splitko už je k poslechu na Bandcampu a YouTube. Ván nechali vyrobit jak vinyl tak i CD.
Dantez:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Análes – U Ostravice pod D1, 17.5. (event)
H.:
Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.
Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.
Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.
Metacyclosynchrotron:
4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.
Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.
Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.
Cnuk:
Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.
Dantez:
Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortemMallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.
Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba Kino z BBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.
Datum: 9.3.2018 Místo: Reykjavík, Listasafn Reykjavíkur (Island) Účinkující: Almyrkvi, Inferno, Misþyrming, Rebirth of Nefast, Svartidauði, Vemod
Metacyclosynchrotron: Celý festival se měl původně odehrát v klubu Gamla Bíó, avšak kvůli nějaký právním sračkám, za které pořadatelé nemohli, se první dva dny musely odehrát v dějišti předchozích dvou ročníků a na poslední den byla pronajata galerijní budova Listasafn Reykjavíkur – Hafnarhús, která byla od Húrra vzdálená snad jen pár set metrů. Festivalový prostor byl obrovský, zvláště strop byl vysoký opravdu fest. Cca třetina sálu byla vyhrazena kapelám, ale pro publikum a pódium stále zbylo mnoho místa, i přesto že se na poslední den prodávalo více lístků. Zřejmě bylo myšleno na domácí, aby mohli vidět ty největší pecky festivalu, avšak ani s příchodem dalšího kvanta lidí, které se nezúčastnilo předchozích dní, zaplněno nebylo. Přesto si myslím, že každá z kapel třetího dne měla před sebou velice důstojný dav a hlavně nebyl problém se postavit na prakticky libovolné místo v sálu.
Metacyclosynchrotron: Postavené pódium bylo samozřejmě také mnohem větší než to v Hurrá, možná až moc. Zvukařské vybavení bylo kvalitní, a i když se vzhledem k architektuře zvuk velice rozléhal, tak se mi sound posledního dne líbil asi nejvíce. Pódium bylo neustále osvíceno svíčkami a vepředu se vznášel pach vonných tyčinek. Atmosférický potenciál Húrra byl díky přirozené tmě asi o něco větší, ale i zde byl feeling velice silný, což bylo ovšem dáno ultimátní páteční sestavou kapel (až mě osobně překvapilo, že pocta hrát třetí den byla svěřena i Infernu). Rozhodně stálo za to se po galerii trochu projít, protože se například na jednom místě daly najít publikace s ukázkami domácího umění a ty ve mně jistý dojem zanechaly. A co kapely?
Metacyclosynchrotron: Upřímně řečeno, první EP Almyrkvi mě vůbec nezaujalo, debutu jsem mnoho šancí nedal a zdejší report z pražského koncertu mě také příliš nepovzbudil, ale nakonec se první páteční koncert vyvedl nad míru. Almyrkvi a jejich primárně pomalejším songům jistě prospělo, že v prostorné hale se zvuk zajímavě rozléhal a tato přirozená ozvěna dodala songům něco, co jsem pravděpodobně při domácím poslechu postrádal. Kapela byla víceméně statická, pouze frontman a vokalista Garðar pochodoval po pódiu a sugestivně deklamoval své texty. Ale víte, co se mi líbilo nejvíce? Paradoxně když došlo k technickému problému, kdy dočasně vypadla jedna z kytar a mikrofon. Garðar vzápětí strhl roušku, zahodil mikrofon a z okraje pódia nějakou dobu řval do lidí a emotivně gestikuloval. Dokonce ho bylo slyšet! V ten moment u mě vystoupení Almyrkvi velice stouplo a pozitivní dojem setrval až do konce setu. Posedlost musí být.
Kubánec: Tak to já chovám k Almyrkvi silný obdiv, právě od zmiňovaného EP „Pupil of the Searing Maelstrom“. Je fakt, že z „Umbra“ jsem si nijak zásadně na zadek nesedl, ale pořád se jedná o vydání, které občas protočím v přehrávači. Koncert v Praze se mi z větší části líbil a dnešní vystoupení se mi líbilo celé. Také mám za to, že prostor jejich hudbě velmi pomohl. Znělo to hodně prostorově a díky tomu to byl hodně sugestivní zážitek. Ještě k tomu prostoru. Z letmého pohledu se jednalo o zaplachtované nádvoří, protože když se člověk podíval nahoru, tak viděl, jak vítr s tou plachtou cloumá. Taky tam byla celkem kosa, takže jsem poslední den vydržel v bundě a čepici. Ale nijak zásadně mě to neiritovalo. O to víc jsem obdivoval borce v triku bez rukávů, který klopil jedno pivo za druhým. To doslova, bral to rovnou po dvou.
Metacyclosynchrotron: Krátké chystání Inferna bylo kapku zlo, protože až na kytary a efekty si kapela všechno půjčovala od domácích, narychlo se řešily nějaké technické problémy a jeden, který se týkal zapojení efektů, se nakonec vyřešit nepodařilo, protože časový skluz nepřicházel v úvahu. Morion se tedy musel obejít bez krabiček a pedálů, naštěstí Ska-Gul se mohl své kytarové alchymii věnovat bez omezení. Prvních pár momentů „The Innermost Disillusion“ znělo naprosto strašně, ale zvuk se brzy srovnal a výše uvedenému problému navzdory zněla mezihrami propojená trojice „The Funeral of Existence“, „The Firstborn from Murk“ a „Gate-Eye of Fractal Spiral“ důstojně a následné reakce byly velmi pozitivní. Navíc Ska-Gul oba starší kousky pro koncertní potřeby trochu překopal a v poslední době si nachází prostor pro improvizaci (jak tady tomu bylo na úplném konci „Gate-Eye of Fractal Spiral“), takže pokud jste už Inferno s novým koncertním setem viděli, může se stát, že ten příští koncert bude zase trochu jiný. Společně Abyssal také nejnasypanější kapela festu.
Kubánec: Moje první live setkání s Inferno a zrovna tady. To chceš. Nečekal jsem zázraky. Je mi jasné, že předvést živě to, co je na posledních nahrávkách, není tak úplně možné, tak jsem si říkal, že mě to může jenom překvapit. Rozjezd nebyl úplně přesvědčivý, ale jakmile si to sedlo, tak měla jejich hudba silnou auru tajemna. Díky rozlehlému prostoru mi přišel zvuk pro takovou produkci ideální a věřím, že kdyby byly eliminovány počáteční technické nedostatky, byl by výsledný dojem o dost mocnější. Ale i tak vyprovázely kapelu celkem velké ovace a dostalo se jí vřelého přijetí. Za mě dobrý.
Metacyclosynchrotron:Misþyrming jsem stejně jako Sortilegia také uviděl potřetí a zase to bylo „nejslabší“, avšak z toho důvodu, že půlka setu sestávala z nových skladeb, které jsem pochopitelně neznal a pouze se je snažil absorbovat. Každopádně se mi potvrdilo, že Misþyrming jsou nejsilnější domácí kapelou (Rebirth of Nefast zde nepočítám) a že nová deska bude zase skvělá. Vystoupení bylo strhující, doopravdy strhující, podpořeno zuřivou hrou hudebníků a konečně se také více odvázali lidé pod pódiem; ty hlavy konečně viditelně a divoce lítaly. Misþyrming také výborně sedl zvuk. Kromě novinek zazněly „Söngur heiftar“, „…af þjáningu og þrá“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“.
>
Kubánec: Co se Misþyrming týče, tak jsem totální ignorant. Nejpovedenější je pro mě skladba ze splitu se Sinmara. Debut jsem párkrát slyšel, hlavně při ježdění na kole, ale ten humbuk, který kolem toho nastal, jsem moc nepochopil. Každopádně živě mi i podruhé zavřeli hubu. Takhle má vypadat nasazení. Někdy jsem měl pocit, že při tom jak sebou protagonisté mlátili, to nemohli reálně zahrát. Na druhou stranu, pokud máš v zádech takového zabijáka, jaký je H. R. H., může ti kytara jenom vazbit a bude to znít perfektně. Až zase někdy uslyším slovo námrd, bude mi to evokovat přesně tohle vystoupení. Velké ovace, které si bez pochyb zasloužili.
Metacyclosynchrotron: Nové skladby hráli také Svartidauði, snad z nich z nich dokonce sestával kompletní setlist, i když mi teda ke konci jeden song dosti připomínal „Psychoactive Sacraments“. Fetu žel, Černého Petra festivalu si vytáhli právě oni. Krátce po startu vystoupení urval Sturla strunu na base, minimálně jednou vypadl kytarový aparát, zvuk byl pořád takový divný a šroťák mi zněl vysloveně na piču. Víte co je ale kurva paradox jak svině? I tohle bylo mé třetí setkání s kapelou, ale tentokrát to nejlepší, ha! V Praze ani v Krakově se mi Svartidauði prostě nelíbili, nevím proč. Ale k věci. Znělo to, že nové skladby nabídnou něco nového, byť stále v rámci typického soundu Svartismrti. Během vystoupení jsem slyšel různé prapodivné melodie, jejichž celková atmosféra možná nebyla tak opresivní jako v případě „Flesh Cathedral“, ale bylo to jiné a rozhodně zvláštní.
Kubánec: Tady jsme byli asi každý na jiném koncertě. Při tomto, nevím už kolikátém, setkání s živou prezentací Svartidauði, jsem se dost, asi i škodolibě, nasmál. První vál hrál každý něco úplně jiného. G. E. myslel, že ještě drží basu v Misþyrming, do toho ta urvaná struna. Furt nějaké domlouvání, chaos. No, nedaří se pokaždé. Chvilkama jsem měl pocit, že tam i nějaká facka padne, ale borci to ustáli. Poslední koncert na proklínané Nové Chmelnici měl teda za mě o dost větší charizma. Samozřejmě mě mrzí, že takovou veličinu jsem na posledním Oration neviděl v lepší formě, ale svět se nezboří. Možná kdybych sosal jak spoluautor reportu, tak to pro mě byl vrcholný zážitek s totálním „Punk as Fuck“ feelingem.
Metacyclosynchrotron:Vemod byli na Prague Death Mass II úžasní, hypnotizující a to samé platilo i tentokrát, možná i v silnější formě, protože kapela se soustředila na nový materiál. Už teď si dovolím tvrdit, že „Venter på stormene“ bude překonáno. Ať už Vemod drhli do brutálního blast-beatu pět minut jeden riff a nebo si naopak ve středním tempu hráli s aranžmá a čistými zpěvy, mělo to vždy neskutečnou sílu a feeling. Předposlední vystoupení působilo, jako by nemělo nikdy skončit, a to jak hudebníci svou tvorbu hluboce prožívali, se dozajista převalilo i na většinu přítomných. Když bylo dokonáno, o jednom z vrcholných vystoupení festivalu bylo jasno.
Kubánec: Od Vemod jsem nic jiného než silný zážitek nečekal. Taky se mi ho bez jakýchkoliv okolků dostalo. Hudba těchhle Norů na mě působí až étericky a jsem zvědav, jak to vyzní po setu Svartidauði (byť dopadlo, jak dopadlo). Už při rozjezdu mi bylo jasné, že veškeré obavy byly zbytečné. Větší pódium jim sedělo, zvuk také, vyznělo to až vznešeně. Jak píšu o pár (doslova) řádků výše, silný zážitek, se kterým jsem už dopředu počítal.
Metacyclosynchrotron: Ale co kurva napsat o Rebirth of Nefast? Věřil jsem, že kapelu nepotká osud Svartidauði a že si Wann zvukovou stránku finálního vystoupení svého hlavního uměleckého vyjádření řádně posichruje. A měl jsem pravdu. Před vystoupením jsem také přemýšlel, jakou roli budou v setu hrát samplované pasáže, jelikož „Tabernaculum“ je vcelku vrstevnaté a těžko jsem si představoval, jak vlastně vyzní všudypřítomné „tiché mezihry“. V den D jsem se také trochu obával, aby případné samply nebyly jako v případě Inferna v neustálém nepoměru s hudbou. Ale zde bylo vše v nejlepším pořádku, zvukař nezvučil kapelu, co slyšel poprvé v životě. Avšak mnohé různé party, u kterých jsem například očekával, že poběží z pultu, byly zahrány živě a mnohdy mi díky skvělé vyváženosti splývalo, kdo hraje co. Proč? No ono se toho na pódiu stejně moc nedělo, kytaristé a basák se plně věnovali své práci a zcela zahalený Wann se mikrofonu nepustil, byť se komíhal tam i zpět. Takže nebylo moc co sledovat a já raději si užíval hudbu, co to šlo, přeci jen to bylo poprvé a naposledy. Statičnost byla možná tak jediným škraloupem na vystoupení, zvlášť v kombinaci s prostorným pódiem, ale to je opravdu drobnost.
Metacyclosynchrotron: Dalo by se jistě napsat, že Rebirth of Nefast přehráli „Tabernaculum“ takřka jako z desky. Hnidopich by možná pár chybiček našel, mně například 100% nesedla “chaotická” pasáž v „Lifting of the Veil“, byť Bjarni ty přechody vysypal z rukávu jako pán, ale všechny pasáže, které jsem při každém poslechu tolik zbožňoval, byly „mind-blowing“ i tady. Koncertní zvuk přispěl, že i různé, jinak méně nápadné vybrnkávačky v mezihrách byly zlé, zlé, ZLÉ až běda. Největší rozdíl od desky zřejmě spočíval ve vokálech, do kterých dal Wann opravdu hodně. Šepoty byly například nahrazeny sípotem a vůbec mi přišel jeho projev silnější než z desky.
Metacyclosynchrotron: Když se Rebirth of Nefast probrali kompletním debutem, doufal jsem ještě v přídavek v podobě skladeb ze splitka ze Slidhr (například), ale nestalo se a Oration MMXVIII bylo u konce. Kdo čekal od Rebirth of Nefast ultimátní blackmetalový rituál, mohl být zklamán. Já osobně si prostě koncert užil, jak to šlo, v takřka neustálé křeči posedlosti, protože jsem s „Tabernaculum“ strávil desítky, ne-li stovky hodin. Z klubu jsem odcházel příjemně naplněn, ale skutečně výrazné, emotivní kontury začal zážitek nabírat až poté a dokonce zvláštně zabarvil i „běžný“ poslech desky. Když píšu těchto posledních pár řádků, tak od festivalu uběhlo devět dní a já „Tabernaculum“ zase poslouchám den co den.
Kubánec:Rebirth Of Nefast? Začátek… ABSOLUTNO… konec!!! Nadrbaný Metacyclosynchrotron mě drží pod krkem a řve mi z dvaceti centimetrů do ksichtu. Do dnešních dnů jsem se s tímto zjevením ne zcela vyrovnal a zážitek z živé prezentace „Tabernaculum“ ve mně silně rezonuje ještě dnes, deset dní po tom, co jsem se vrátil. Každý den si na to vzpomenu. Zdá se ti, že přeháním? Vůbec ne.
Metacyclosynchrotron: I ve mně zážitek stále doznívá a to nejen díky Rebirth of Nefast. Z hlediska čistě hudebního bych třetí ročník Oration neoznačil za osobní koncertní/festivalový vrchol. Viděl jsem však několik výjimečných vystoupení v podání Aluk Todolo, Vemod a Rebirth of Nefast, plus pár výborných, mezi které patřily sety Abyssal, Misþyrming, Sinmara a Virus. Zbytek rovněž fajn. K akcím jako byla tato ovšem patří i různé doprovodné zážitky a ty festival v mých očích povýšily opravdu vysoko. Asi není nutné zdůrazňovat, jak krásně na Islandu je, a atmosféra v obou klubech byla skvělá, i když bych chvílemi od lidí očekával větší „odvaz“. No a hromadu výtečných vzpomínek by zde ani nebylo vhodné publikovat. Snad o jednu bych se mohl podělit. Pohladil jsem si islandského poníka! Načež se mě pokusil kousnout, zmrd!
Datum: 1.12.2017 Místo: Praha, Underdogs’ Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia
Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.
Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.
Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.
U Sinmary i Almyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.
Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.
Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.
Nejočekávanější koncert měsíce:
Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12.
H.:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)
Onotius:
1. Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi, I I – Praha, 1.12. (event)
H.:
Dámy a pánové, má vůbec cenu o tom psát? Zásadní akce prosince přijde hned zítra, a kdo tvrdí, že ne, tak je vocas a vůbec tomu nerozumí. Sortilegia je dost dobře možná nejlepší koncertní blackmetalová kapela… a jestli ne nejlepší, tak přinejmenším jedna z nejlepších. Syrové kanadské duo jsem doposud viděl dvakrát – poprvé (Prague Death Mass II) to nebyl koncert, nýbrž černá magie (však také od téhle doby fanaticky uctívám), podruhé (v Modré Vopici) to bylo také silné jako svině. Není co řešit, musím vidět znova! Chci koncert roku, tak snad neodejdu zklamán.
Dost v cajku by měl být support, i když zrovna u Sortilegie je to úplně šumák, panč bych na ni šel, i kdyby jí předskakoval Michal David. Z trojice Sinmara, Almyrkvi a I I jsou pro mě nejzajímavější Islanďané Almyrkvi a nejnezajímavější Němci I I, nicméně ani na ně nemám v plánu chybět. Výběr místa konání je taky v pohodě a mohl by podobně laděné akci sedět. Karty jsou rozdané slibně, tak snad se nic nevymrdá.
Onotius:
Nejočekávanější akce prosince mne čeká hned na jeho začátku, a to v žánrově uceleném balení plném black metalu všemožných příchutí. Drtiví němečtí I I nás rozmělní hutným nářezem, do dalekých temných vesmírných končin nás odvanou Almyrkvi, pohřební syrový rituál podrásá naše nervová zakončení v podobě špinavého kultu zvaného Sortilegia a v čele sestavy stane epická islandská Sinmara. Je to jako včera, když jsem před dvěma lety na koncertě Mgły a Misþyrming prohlašoval, že by bylo fajn, kdyby sem z islandské scény dotáhli ještě alespoň Wormlust a právě Sinmara. A zatímco před rokem se mi splnilo přání ohledně prvních jmenovaných, Satan Claus letos opět naděloval s předstihem, a tak letos přišla řada i na Sinmaru. Islanďané se mezitím neflákali a stihli vydat nové EP „Within the Weaves of Infinity“, jež sice lezlo pod kůži pomaleji, přesto odhalilo své kouzlo. Jsem zatraceně zvědav, jak nakonec tahle akce dopadne.
Země: Island Žánr: black metal Datum vydání: 24.11.2017 Label: Ván Records
Tracklist:
01. Vaporous Flame
02. Forlorn Astral Ruins
03. Severed Pillars of Life
04. Stellar Wind of the Dying Star
05. Cimmerian Flame
06. Fading Hearts of Umbral Nebulas
Hovořit o tom, jak islandská blackmetalová scéna nabrala v posledních několika letech na síle, významu i popularitě, by tuším bylo zbytečné. Kdo zrovna nevylezl z pralesa, jistě už vzestup severského ostrova na černěkovovém kolbišti zaznamenal a s největší pravděpodobností i sám pocítil na vlastní kůži a uši. Almyrkvi do této vlny zapadají s naprostou samozřejmostí, ačkoliv je jejich přístup k black metalu malinko jiný než třeba u stylových souputníků jako Svartidauði, Misþyrming, Naðra nebo Wormlust. Což samozřejmě vůbec není na škodu.
Vcelku běžné je, že jeden člověk působí ve vícero islandských kapelách, z nichž mnohé jsou personálně zhusta propojené. Zřejmě malý svět, v němž se všichni navzájem znají a v němž každý se s každým už v nějaké skupině potkal. Ani Almyrkvi v tomto ohledu nejsou výjimkou. Hlavní postavou je Garðar S. Jónsson známý z formace Sinmara, k němuž se připojil bubeník Bjarni Einarsson známý rovněž díky Sinmara a dále třeba Slidhr nebo Wormlust, jako host nabubnoval i letošní debut Rebirth of Nefast.
Almyrkvi se poprvé představili na loňském minialbu „Pupil of the Searing Maelstrom“ a hned se jednalo o představení v dobrém světle. Pilotní épéčko bylo příjemné a v určitých momentech dokázalo navodit sympaticky hustou atmosférou. Abych ale řekl pravdu a netahal vás za fusekli, nemůžu zas tvrdit, že šlo o nějaké geniální dílo, z něhož bych seděl na prdeli a k němuž bych se v pravidelných intervalech vracel. Pořád se ale jednalo o dostatečně povedenou záležitost k tomu, abych si byl ochoten „Pupil of the Searing Maelstrom“ koupit.
No, a něco podobného by se vlastně dalo prohlásit i o čerstvém dlouhohrajícím debutu „Umbra“, na němž Almyrkvi vcelku pohodlně pokračují ve stylu načrtnutém předešlým počinem. Jisté rozdíly zde ovšem samozřejmě jsou. Islanďanům sluší trochu plnější a sytější sound, jenž podtrhuje kytarovou „hloubku“. Akorátně to ladí s kosmickým zaměřením Almyrkvi. Obzvlášť když se skupina ani nesnaží o nějaké kličkování v chaotických riffech a soustředí se výhradně na atmosféru v čitelné a docela stravitelné formě. Stravitelnost ovšem nemusí být a v tomto případě by ani neměla být chápana v pejorativním zabarvení.
Oproti minulejšku trochu postrádám náznaky industrialu. Byť šlo skutečně jen o náznaky, jednalo se o docela příjemné osvěžení. Zdá se mi, že jejich místo nyní zaujal větší podíl ambientních zvuků či celých pasáží, jako je tomu v závěrech hned několika skladeb. Stejně jako posledně mi však příliš nevoní čisté vokály, bez nichž bych se s radostí obešel. Ne snad, že by byly vyloženě špatné – vždy, když už jejich pasáž chvíli hraje, tak si na ně přivyknu a ujde to, ale pokaždé, když zrovna začnou, mám pocit, jako kdyby do vývoje dané písně úplně neseděly a vstoupily do děje trochu násilně. Jako kdyby skladbě slušelo přitlačit na pilu, ale Almyrkvi namísto toho uberou. Nicméně se může jednat jen o můj subjektivní pocit.
Naštěstí se ale podobných momentů na „Umbra“ nenachází mnoho. Povedené pasáže a kvalitní nápady výrazně převažují. Písně jako „Vaporous Flame“, „Stellar Wind of the Dying Star“ či „Cimmerian Flame“. Což platí i navzdory tomu, že třeba první jmenovaná obsahuje i ony problematické chvilky s čistým zpěvem, které ovšem vyvažuje výborné nápady ve druhé polovině.
I přes menší mušky, které navíc a bohudík nejsou zásadní, „Umbra“ jako celek docela baví a umí zprostředkovat kus atmosféry. Kosmos z pohledu Almyrkvi není nelítostnou černou dírou, ani se nejedná o zdrogovaný psychedelický trip, ale pořád jde o příjemně sugestivní výlet. „Umbra“ sice nebude figurovat v závěrečných bojích, až se bude rozhodovat o desce roku, ale za slyšení tenhle kousek (nejspíš) stojí.
Pro všechny, kdo vyhlížejí dlouhohrající debut „Umbra“ islandské formace Almyrkvi, je nyní venku první ukázka. „Vaporous Flame“ si můžete pustit v přiloženém přehrávači. Album vychází 24. listopadu u Ván Records.
Islanďané Almyrkvi, v jejichž řadách působí členové formací jako Sinmara, Wormlust či Slidhr, vydají 24. listopadu u Ván Records svůj dlouhohrající debut „Umbra“. Tracklist a obal následují.
01. Vaporous Flame Favorite 02. Forlorn Astral Ruins Favorite 03. Severed Pillars of Life Favorite 04. Stellar Wind of the Dying Star Favorite 05. Cimmerian Flame Favorite 06. Fading Hearts of Umbral Nebulas
