Dantez:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Análes – U Ostravice pod D1, 17.5. (event)
H.:
Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.
Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.
Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.
Metacyclosynchrotron:
4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.
Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.
Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.
Cnuk:
Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.
Dantez:
Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortemMallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.
Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba Kino z BBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.
Země: Island Žánr: black metal Datum vydání: 3.12.2018 Label: Ván Records
Tracklist:
01. Sol Ascending
02. Burning Worlds of Excrement
03. The Howling Cynocephali
04. Wolves of a Red Sun
05. Reveries of Conflagration
06. Aureum Lux
Začínat recenzi na islandský black metal povídáním o islandském black metalu je asi to největší klišé, jaké lze v posledních letech vysypat z rukávu, když člověk píše recenzi na islandský black metal, ale zrovna u druhého alba Svartidauði se to vcelku hodí. Důvod je vcelku jednoduchý. Zdá se mi, že to jsou právě Svartidauði, kdo se mohutnou, ne-li tou největší měrou postaral o to, že se z islandského black metalu stal během pár let takový malý fenomén, jenž hodně nahlas promluvil do žánrového dění, přestože se v reálu jedná jen o pár kapel, v nichž navíc pořád dokola hrají pořád ti samí lidé.
O Svartidauði bych si dovolil tvrdit, že tuhle vlnu spustili. Ne snad, že by byly první, kdo na Islandu vyndal na veřejnost nějaké blackmetalové album. Ale vysoká úroveň jejich debutu „Flesh Cathedral“ z roku 2012 a následné intenzivní koncertování vyšlapaly cestu i dalším formacím. Publikum si posléze smlslo na dalších jménech jako Sinmara, Misþyrming, Naðra, Wormlust, Skáphe a dalších, v některých případech už méně viditelných formacích. Samotní Svartidauði si ale s dalším materiálem dávali dost na čas. Sice v mezičase vydali hned tři ípíčka „The Synthesis of Whore and Beast“, „Hideous Silhouettes of Lynched Gods“ a jedno nepojmenované, ale řadovka je řadovka a na ty se hraje především. „Revelations of the Red Sword“ dorazilo na konci loňského roku s o trochu menším humbukem, než bych v předstihu očekával, a nakonec to čekání vlastně stálo za to. Pojďme na věc!
„Revelations of the Red Sword“ mi hned na první poslech přišlo přístupnější než „Flesh Cathedral“, což ostatně mohl naznačovat i vyšší počet skladeb při hrací době kratší o celých deset minut. Výjimečně tohle prohlášení nemyslím v pejorativním slova smyslu. Svartidauði to s tímhle přístupem nakonec vlastně dost sluší. Dokonce bych se nebál vyslovit kacířskou domněnku, že je „Revelations of the Red Sword“ ještě lepší než debut. „Flesh Cathedral“ je určitě výborné album, ale totálně v rauši jsem z něj zase nikdy nebyl a na Islandu mám větší favority, o čemž ostatně svědčí i to, že jsem se doteď nedonutil si jej koupit. Oproti tomu „Revelations of the Red Sword“ si mě s přibývajícími poslechy získalo opravdu hodně, a i když první rande ještě vypadalo všelijak, nakonec mohu vyhlásit jednoznačnou spokojenost.
Důvody nejsou nikterak složité. Zajímavých pasáží se tu najde poměrně dost, přičemž ty nejlepší jsou vážně pekelně dobré. Zmínit mohu třeba závěr „Burning Worlds of Excrement“, skvělé melodie ve dvou třetinách „The Howling Cynocephali“ nebo několik výborných momentů v „Reveries of Conflagration“. Což všechno samozřejmě stojí za pochvalu, ale svým způsobem ještě důležitější je, že celkově nejde jen o zdlouhavé čekání na ty nejvýraznější momenty, že ty stěžejní momenty nejsou poslepovány pouhou vatou. Jednak i ty nejmenované songy dokážou nabídnou dostatečně poutavou muziku, jednak si Svartidauði udržují rozumně vysokou kvalitativní úroveň prakticky po celou dobu, co „Revelations of the Red Sword“ trvá. Jistě, určitě se najdou pasáže, které nejsou zrovna dvakrát strhující, zároveň tu ale není prakticky není žádný moment, jenž by mi vyloženě nesedl.
Celkové dojmy z „Revelations of the Red Sword“ jsou tedy veskrze kladné. Netvrdím, že by se mělo jednat o album roku, to zase není nutné přehánět, ale zcela jistě jde o velmi nadprůměrnou nahrávku, s níž Svartidauði potvrzují, že patří do vyšší ligy.
Druhý pohled (Dantez):
Jak bylo zmíněno, jedním ze zásadních uskupení, která se na definici dnes již tradičního islandského zvuku signifikantně podílela, jsou právě Svartidauði. Jejich debut „Flesh Cathedral“ je toho jasným důkazem. Kroucené riffy, přidušené vokály a všudypřítomná disonance se nesou skrze čtyři monumentální hymny.
Po silném debutu následovaly tři EP, která nabídla solidní materiál, avšak kvalit „Flesh Cathedral“ nedosahovala. Kapela si zde snaží vypomáhat špinavější produkcí a kratší stopáži skladeb. Lo-fi přístup ubírá materiálu na debutem nastoleném gravitas, a tak se materiál i přes zřetelné kvality po většinu doby moc nezarývá.
„Revelations of the Red Sword“ pracuje s rovnicí nastolenou na EPkách a za mě je to trochu škoda. Atmosféra tady sice rozhodně je a jde perfektně ruku v ruce s album artem uvnitř gatefoldu, který je jako vystřižený z BoschovaTriptychu. Songwriting však není tak konzistentní jako na debutu. Grandiózní začátek finální „Aureum Lux“ otevírá nejepičtější věc desky, ale v porovnání s intrem skladby „Flesh Cathedral“ je o kus slabší. Podobný případ lze slyšet v „Burning Worlds of Excrement“, která si skvěle hraje s nepředvídatelnými tempy a abruptními breaky, avšak celkově není tak dokonale vyšponovaná jako třeba „Sterile Seeds“ z prvotiny.
„Revelations of the Red Sword“ je sama o sobě dobrá deska, která své kvality odkrývá s opakovanými poslechy a alespoň za pár rotací rozhodně stojí. Věřím však, že s trocha více nápady a čistším zvukem mohla být skvělá.
Nejočekávanější deska měsíce: Svartidauði – Revelations of the Red Sword
H.:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Vetala – Retarded Necro Demential Hole
3. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
Onotius:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Dirge – Lost Empyrean
Metacyclosynchrotron:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
Cnuk:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Venom – Storm the Gates
H.:
Na prvním místě z hlediska očekávání jednoznačně trůní „Krew za krew“ od Adaestuo. Pilotní minialbum „Tacent semitae“ z roku 2016 bylo výborné, tak snad dlouhohrající debut naváže přinejmenším ve stejné kvalitě. Jestli ne, bylo by to kurva nemilé.
Dost jsem zvědavý na fošnu s roztomilým názvem „Retarded Necro Demential Hole“ od portugalského hnusu Vetala. Až donedávna jsem tuhle smečku neznal, ale takováhle muzika mě obecně dost baví. Navrch zněla ukázka z novinky fakt přísně – tak syrově, primitivně, zpátečnicky a neumětelsky, až to byla skoro avantgarda, haha. Album si určitě nenechám ujít.
Na konec to stejně jako ostatní kolegové hodím „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, i když v tomhle případě určitě nejde o záležitost, kvůli níž bych nemohl dospat. Jakkoliv jsou Islanďané chválení, já osobně jsem z „Flesh Cathedral“ zas až tak v prdeli nikdy nebyl a zrovna Svartidauði mě z té pověstné islandské líhně nebaví tak jako jiná jména. Ale poslechnu si to, ne že ne.
Onotius:
Vycházejících desek je v prosinci nějak míň, nicméně nějaká ta pikantnost se tu určitě najde. Například nepochybuji o tom, že nová deska Svartidauði bude patřičně malebným zlem – tam jen záleží na intenzitě a trvanlivosti. První ukázky nicméně působily navýsost povedeně. Dále si rád poslechnu nové Dirge, jejichž post-metal mě svého času docela bavil – tak doufám, že stejně zafunguje i novinka „Lost Empyrean“, jež má spatřit světlo světa čtrnáctého. Dále už mám trochu problém najít desku, u které bych byl s to říci, že bych si ji pustil i nebýt slabé úrody – v lepší konkurenci. Proto třetí místo výjimečně po zvážení ponechám prázdné. Snad jsem tedy na nic důležitého nezapomněl.
Metacyclosynchrotron:
O nejzásadnější desce závěru roku mám jasno. Ze spojení Incursus, Cornigr a blackmetalové Diamandy Galás nemůže vzniknout žádná chujovina, ukázkové EP Adaestuo jsme tu vychválili, jak se patří, a tak nelze jinak než dlouhý debut „Krew za krew“ označit za nesvatou povinnost.
Tak bude hodně lidí spíše vnímat druhé album Svartidauði, protože „Flesh Cathedral“ mělo dopad jako málokterá moderní deska. Avšak mně se debut a vůbec kapelní sound ohrály takovým způsobem, že se do poslechu „Revelations of the Red Sword“ budu muset trochu nutit. Je mi jasné, že to sračka nebude, ale zásadní pro mě je, zda kapela předvede něco nového, anebo pojede striktně ve vytyčených kolejích.
Prosinec nabízí i nějaké další zajímavé věci, ale víc mě těší, že Soulseller Records vydají reedici debutu Ved buens ende – „Written in Waters“. Tento klenot chci mít doma už dlouho.
Cnuk:
Závěr roku 2018 je teda vyloženě slabota. Za zmínku mi stojí jen jedno album, tedy nakonec vlastně dvě. Tím prvním je „Revelations of the Red Sword“ od islandských blackmetalistů Svartidauði. Ti budou hned zkraje měsíce navazovat na pět let starou fošnu „Flesh Cathedral“, která patří mezi to nejlepší z tamní silné scény. Podle letmého poslechu novinky na YouTube, kam byla vydavatelstvím umístěna v celé své délce, půjde opět o povedené dílo, co ještě možná leckomu zamíchá s konečným pořadím nejlepších desek letošního roku.
Tím druhým albem není nic jiného než „Storm the Gates“ od dědků Venom, nebo přinejmenším dědka Cronose. Původně mě ani nenapadlo, že ho zde uvedu, ale po zjištění, jak je prosinec chudý, ho sem přeci jenom dám. Pro tyhle staré kapely, které jsou už dávno za zenitem, mám prostě slabost, a i když moc dobře vím, že mě to nebude moc bavit, stejně si to poslechnu. Podle loňského EPčka „100 Miles to Hell“, jehož všechny skladby budou i na novince, se stále pojde ve stylu posledních nevalných počinů, takže nějaké dramatické zlepšení nelze očekávat.
Nové album Svartidauði, „Revelations of the Red Sword“, vyjde u Ván Records třetího prosince. První ukázka bude beztak brzy zveřejněna společně s rozhovorem na Bardo Methodology.
01. Sol Ascending 02. Burning Worlds of Excrement 03. The Howling Cynocephali 04. Wolves of a Red Sun 05. Reveries of Conflagration 06. Aureum Lux
Datum: 9.3.2018 Místo: Reykjavík, Listasafn Reykjavíkur (Island) Účinkující: Almyrkvi, Inferno, Misþyrming, Rebirth of Nefast, Svartidauði, Vemod
Metacyclosynchrotron: Celý festival se měl původně odehrát v klubu Gamla Bíó, avšak kvůli nějaký právním sračkám, za které pořadatelé nemohli, se první dva dny musely odehrát v dějišti předchozích dvou ročníků a na poslední den byla pronajata galerijní budova Listasafn Reykjavíkur – Hafnarhús, která byla od Húrra vzdálená snad jen pár set metrů. Festivalový prostor byl obrovský, zvláště strop byl vysoký opravdu fest. Cca třetina sálu byla vyhrazena kapelám, ale pro publikum a pódium stále zbylo mnoho místa, i přesto že se na poslední den prodávalo více lístků. Zřejmě bylo myšleno na domácí, aby mohli vidět ty největší pecky festivalu, avšak ani s příchodem dalšího kvanta lidí, které se nezúčastnilo předchozích dní, zaplněno nebylo. Přesto si myslím, že každá z kapel třetího dne měla před sebou velice důstojný dav a hlavně nebyl problém se postavit na prakticky libovolné místo v sálu.
Metacyclosynchrotron: Postavené pódium bylo samozřejmě také mnohem větší než to v Hurrá, možná až moc. Zvukařské vybavení bylo kvalitní, a i když se vzhledem k architektuře zvuk velice rozléhal, tak se mi sound posledního dne líbil asi nejvíce. Pódium bylo neustále osvíceno svíčkami a vepředu se vznášel pach vonných tyčinek. Atmosférický potenciál Húrra byl díky přirozené tmě asi o něco větší, ale i zde byl feeling velice silný, což bylo ovšem dáno ultimátní páteční sestavou kapel (až mě osobně překvapilo, že pocta hrát třetí den byla svěřena i Infernu). Rozhodně stálo za to se po galerii trochu projít, protože se například na jednom místě daly najít publikace s ukázkami domácího umění a ty ve mně jistý dojem zanechaly. A co kapely?
Metacyclosynchrotron: Upřímně řečeno, první EP Almyrkvi mě vůbec nezaujalo, debutu jsem mnoho šancí nedal a zdejší report z pražského koncertu mě také příliš nepovzbudil, ale nakonec se první páteční koncert vyvedl nad míru. Almyrkvi a jejich primárně pomalejším songům jistě prospělo, že v prostorné hale se zvuk zajímavě rozléhal a tato přirozená ozvěna dodala songům něco, co jsem pravděpodobně při domácím poslechu postrádal. Kapela byla víceméně statická, pouze frontman a vokalista Garðar pochodoval po pódiu a sugestivně deklamoval své texty. Ale víte, co se mi líbilo nejvíce? Paradoxně když došlo k technickému problému, kdy dočasně vypadla jedna z kytar a mikrofon. Garðar vzápětí strhl roušku, zahodil mikrofon a z okraje pódia nějakou dobu řval do lidí a emotivně gestikuloval. Dokonce ho bylo slyšet! V ten moment u mě vystoupení Almyrkvi velice stouplo a pozitivní dojem setrval až do konce setu. Posedlost musí být.
Kubánec: Tak to já chovám k Almyrkvi silný obdiv, právě od zmiňovaného EP „Pupil of the Searing Maelstrom“. Je fakt, že z „Umbra“ jsem si nijak zásadně na zadek nesedl, ale pořád se jedná o vydání, které občas protočím v přehrávači. Koncert v Praze se mi z větší části líbil a dnešní vystoupení se mi líbilo celé. Také mám za to, že prostor jejich hudbě velmi pomohl. Znělo to hodně prostorově a díky tomu to byl hodně sugestivní zážitek. Ještě k tomu prostoru. Z letmého pohledu se jednalo o zaplachtované nádvoří, protože když se člověk podíval nahoru, tak viděl, jak vítr s tou plachtou cloumá. Taky tam byla celkem kosa, takže jsem poslední den vydržel v bundě a čepici. Ale nijak zásadně mě to neiritovalo. O to víc jsem obdivoval borce v triku bez rukávů, který klopil jedno pivo za druhým. To doslova, bral to rovnou po dvou.
Metacyclosynchrotron: Krátké chystání Inferna bylo kapku zlo, protože až na kytary a efekty si kapela všechno půjčovala od domácích, narychlo se řešily nějaké technické problémy a jeden, který se týkal zapojení efektů, se nakonec vyřešit nepodařilo, protože časový skluz nepřicházel v úvahu. Morion se tedy musel obejít bez krabiček a pedálů, naštěstí Ska-Gul se mohl své kytarové alchymii věnovat bez omezení. Prvních pár momentů „The Innermost Disillusion“ znělo naprosto strašně, ale zvuk se brzy srovnal a výše uvedenému problému navzdory zněla mezihrami propojená trojice „The Funeral of Existence“, „The Firstborn from Murk“ a „Gate-Eye of Fractal Spiral“ důstojně a následné reakce byly velmi pozitivní. Navíc Ska-Gul oba starší kousky pro koncertní potřeby trochu překopal a v poslední době si nachází prostor pro improvizaci (jak tady tomu bylo na úplném konci „Gate-Eye of Fractal Spiral“), takže pokud jste už Inferno s novým koncertním setem viděli, může se stát, že ten příští koncert bude zase trochu jiný. Společně Abyssal také nejnasypanější kapela festu.
Kubánec: Moje první live setkání s Inferno a zrovna tady. To chceš. Nečekal jsem zázraky. Je mi jasné, že předvést živě to, co je na posledních nahrávkách, není tak úplně možné, tak jsem si říkal, že mě to může jenom překvapit. Rozjezd nebyl úplně přesvědčivý, ale jakmile si to sedlo, tak měla jejich hudba silnou auru tajemna. Díky rozlehlému prostoru mi přišel zvuk pro takovou produkci ideální a věřím, že kdyby byly eliminovány počáteční technické nedostatky, byl by výsledný dojem o dost mocnější. Ale i tak vyprovázely kapelu celkem velké ovace a dostalo se jí vřelého přijetí. Za mě dobrý.
Metacyclosynchrotron:Misþyrming jsem stejně jako Sortilegia také uviděl potřetí a zase to bylo „nejslabší“, avšak z toho důvodu, že půlka setu sestávala z nových skladeb, které jsem pochopitelně neznal a pouze se je snažil absorbovat. Každopádně se mi potvrdilo, že Misþyrming jsou nejsilnější domácí kapelou (Rebirth of Nefast zde nepočítám) a že nová deska bude zase skvělá. Vystoupení bylo strhující, doopravdy strhující, podpořeno zuřivou hrou hudebníků a konečně se také více odvázali lidé pod pódiem; ty hlavy konečně viditelně a divoce lítaly. Misþyrming také výborně sedl zvuk. Kromě novinek zazněly „Söngur heiftar“, „…af þjáningu og þrá“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“.
>
Kubánec: Co se Misþyrming týče, tak jsem totální ignorant. Nejpovedenější je pro mě skladba ze splitu se Sinmara. Debut jsem párkrát slyšel, hlavně při ježdění na kole, ale ten humbuk, který kolem toho nastal, jsem moc nepochopil. Každopádně živě mi i podruhé zavřeli hubu. Takhle má vypadat nasazení. Někdy jsem měl pocit, že při tom jak sebou protagonisté mlátili, to nemohli reálně zahrát. Na druhou stranu, pokud máš v zádech takového zabijáka, jaký je H. R. H., může ti kytara jenom vazbit a bude to znít perfektně. Až zase někdy uslyším slovo námrd, bude mi to evokovat přesně tohle vystoupení. Velké ovace, které si bez pochyb zasloužili.
Metacyclosynchrotron: Nové skladby hráli také Svartidauði, snad z nich z nich dokonce sestával kompletní setlist, i když mi teda ke konci jeden song dosti připomínal „Psychoactive Sacraments“. Fetu žel, Černého Petra festivalu si vytáhli právě oni. Krátce po startu vystoupení urval Sturla strunu na base, minimálně jednou vypadl kytarový aparát, zvuk byl pořád takový divný a šroťák mi zněl vysloveně na piču. Víte co je ale kurva paradox jak svině? I tohle bylo mé třetí setkání s kapelou, ale tentokrát to nejlepší, ha! V Praze ani v Krakově se mi Svartidauði prostě nelíbili, nevím proč. Ale k věci. Znělo to, že nové skladby nabídnou něco nového, byť stále v rámci typického soundu Svartismrti. Během vystoupení jsem slyšel různé prapodivné melodie, jejichž celková atmosféra možná nebyla tak opresivní jako v případě „Flesh Cathedral“, ale bylo to jiné a rozhodně zvláštní.
Kubánec: Tady jsme byli asi každý na jiném koncertě. Při tomto, nevím už kolikátém, setkání s živou prezentací Svartidauði, jsem se dost, asi i škodolibě, nasmál. První vál hrál každý něco úplně jiného. G. E. myslel, že ještě drží basu v Misþyrming, do toho ta urvaná struna. Furt nějaké domlouvání, chaos. No, nedaří se pokaždé. Chvilkama jsem měl pocit, že tam i nějaká facka padne, ale borci to ustáli. Poslední koncert na proklínané Nové Chmelnici měl teda za mě o dost větší charizma. Samozřejmě mě mrzí, že takovou veličinu jsem na posledním Oration neviděl v lepší formě, ale svět se nezboří. Možná kdybych sosal jak spoluautor reportu, tak to pro mě byl vrcholný zážitek s totálním „Punk as Fuck“ feelingem.
Metacyclosynchrotron:Vemod byli na Prague Death Mass II úžasní, hypnotizující a to samé platilo i tentokrát, možná i v silnější formě, protože kapela se soustředila na nový materiál. Už teď si dovolím tvrdit, že „Venter på stormene“ bude překonáno. Ať už Vemod drhli do brutálního blast-beatu pět minut jeden riff a nebo si naopak ve středním tempu hráli s aranžmá a čistými zpěvy, mělo to vždy neskutečnou sílu a feeling. Předposlední vystoupení působilo, jako by nemělo nikdy skončit, a to jak hudebníci svou tvorbu hluboce prožívali, se dozajista převalilo i na většinu přítomných. Když bylo dokonáno, o jednom z vrcholných vystoupení festivalu bylo jasno.
Kubánec: Od Vemod jsem nic jiného než silný zážitek nečekal. Taky se mi ho bez jakýchkoliv okolků dostalo. Hudba těchhle Norů na mě působí až étericky a jsem zvědav, jak to vyzní po setu Svartidauði (byť dopadlo, jak dopadlo). Už při rozjezdu mi bylo jasné, že veškeré obavy byly zbytečné. Větší pódium jim sedělo, zvuk také, vyznělo to až vznešeně. Jak píšu o pár (doslova) řádků výše, silný zážitek, se kterým jsem už dopředu počítal.
Metacyclosynchrotron: Ale co kurva napsat o Rebirth of Nefast? Věřil jsem, že kapelu nepotká osud Svartidauði a že si Wann zvukovou stránku finálního vystoupení svého hlavního uměleckého vyjádření řádně posichruje. A měl jsem pravdu. Před vystoupením jsem také přemýšlel, jakou roli budou v setu hrát samplované pasáže, jelikož „Tabernaculum“ je vcelku vrstevnaté a těžko jsem si představoval, jak vlastně vyzní všudypřítomné „tiché mezihry“. V den D jsem se také trochu obával, aby případné samply nebyly jako v případě Inferna v neustálém nepoměru s hudbou. Ale zde bylo vše v nejlepším pořádku, zvukař nezvučil kapelu, co slyšel poprvé v životě. Avšak mnohé různé party, u kterých jsem například očekával, že poběží z pultu, byly zahrány živě a mnohdy mi díky skvělé vyváženosti splývalo, kdo hraje co. Proč? No ono se toho na pódiu stejně moc nedělo, kytaristé a basák se plně věnovali své práci a zcela zahalený Wann se mikrofonu nepustil, byť se komíhal tam i zpět. Takže nebylo moc co sledovat a já raději si užíval hudbu, co to šlo, přeci jen to bylo poprvé a naposledy. Statičnost byla možná tak jediným škraloupem na vystoupení, zvlášť v kombinaci s prostorným pódiem, ale to je opravdu drobnost.
Metacyclosynchrotron: Dalo by se jistě napsat, že Rebirth of Nefast přehráli „Tabernaculum“ takřka jako z desky. Hnidopich by možná pár chybiček našel, mně například 100% nesedla “chaotická” pasáž v „Lifting of the Veil“, byť Bjarni ty přechody vysypal z rukávu jako pán, ale všechny pasáže, které jsem při každém poslechu tolik zbožňoval, byly „mind-blowing“ i tady. Koncertní zvuk přispěl, že i různé, jinak méně nápadné vybrnkávačky v mezihrách byly zlé, zlé, ZLÉ až běda. Největší rozdíl od desky zřejmě spočíval ve vokálech, do kterých dal Wann opravdu hodně. Šepoty byly například nahrazeny sípotem a vůbec mi přišel jeho projev silnější než z desky.
Metacyclosynchrotron: Když se Rebirth of Nefast probrali kompletním debutem, doufal jsem ještě v přídavek v podobě skladeb ze splitka ze Slidhr (například), ale nestalo se a Oration MMXVIII bylo u konce. Kdo čekal od Rebirth of Nefast ultimátní blackmetalový rituál, mohl být zklamán. Já osobně si prostě koncert užil, jak to šlo, v takřka neustálé křeči posedlosti, protože jsem s „Tabernaculum“ strávil desítky, ne-li stovky hodin. Z klubu jsem odcházel příjemně naplněn, ale skutečně výrazné, emotivní kontury začal zážitek nabírat až poté a dokonce zvláštně zabarvil i „běžný“ poslech desky. Když píšu těchto posledních pár řádků, tak od festivalu uběhlo devět dní a já „Tabernaculum“ zase poslouchám den co den.
Kubánec:Rebirth Of Nefast? Začátek… ABSOLUTNO… konec!!! Nadrbaný Metacyclosynchrotron mě drží pod krkem a řve mi z dvaceti centimetrů do ksichtu. Do dnešních dnů jsem se s tímto zjevením ne zcela vyrovnal a zážitek z živé prezentace „Tabernaculum“ ve mně silně rezonuje ještě dnes, deset dní po tom, co jsem se vrátil. Každý den si na to vzpomenu. Zdá se ti, že přeháním? Vůbec ne.
Metacyclosynchrotron: I ve mně zážitek stále doznívá a to nejen díky Rebirth of Nefast. Z hlediska čistě hudebního bych třetí ročník Oration neoznačil za osobní koncertní/festivalový vrchol. Viděl jsem však několik výjimečných vystoupení v podání Aluk Todolo, Vemod a Rebirth of Nefast, plus pár výborných, mezi které patřily sety Abyssal, Misþyrming, Sinmara a Virus. Zbytek rovněž fajn. K akcím jako byla tato ovšem patří i různé doprovodné zážitky a ty festival v mých očích povýšily opravdu vysoko. Asi není nutné zdůrazňovat, jak krásně na Islandu je, a atmosféra v obou klubech byla skvělá, i když bych chvílemi od lidí očekával větší „odvaz“. No a hromadu výtečných vzpomínek by zde ani nebylo vhodné publikovat. Snad o jednu bych se mohl podělit. Pohladil jsem si islandského poníka! Načež se mě pokusil kousnout, zmrd!
Pokud jste prošvihli Svartidauði na jejich posledním turné a ještě neměli šanci si zakoupit nejnovější sedmipalec se dvěma novými skladbami, tak vás jistě potěší, že je Islanďané streamují na svém Bandcampu. Klik!
Datum: 27.9.2017 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Bölzer, Eggs of Gomorrh, Malokarpatan, Svartidauði
O tom, jak trojici Bölzer, Svartidauði a Eggs of Gomorrh měli původně doplňovat ještě finští dobytci Archgoat, ale nakonec se rozhodli první tři koncerty turné včetně Prahy vynechat, jste už předpokládám slyšeli. Však se o tom namluvilo relativně dost. Naštěstí se ale nic nerušilo, protože kombo Bölzer / Svartidauði je dostatečně zajímavé i tak, a pozvat jako náhradu slovenské Malokarpatan taky nebyl vůbec blbý nápad.
Právě Malokarpatan se svým – v dobrém slova smyslu – humpoláckým black metalem akci začali. A hele, mě to fakt bavilo. Viděl jsem kapelu prvně a byla to docela paráda. Dost fajnový pivní „metal, píčo“ přístup, ale v tomhle případě to vůbec nemyslím nijak pejorativně, naopak! Skrze black/thrash/heavy metalové riffy a Temnohorův vychlastaný vokál se vzýval oldschoolový metal jako svině. Navrch stačí přidat trochu rurální folklórní atmosféry horního Maďarska (hádám, že teď asi dostanu po papuli, haha… byl to jen vtip) a není divu, proč jdou Malokarpatan v jistých kruzích tak prudce nahoru. Nebudu na to vzpomínat jako na životní koncert, ale jinak rozhodně v cajku!
Eggs of Gomorrh pro mě byli jedinou skutečnou neznámou toho večera. Vše ostatní už jsem buď viděl a znal z desek anebo alespoň znal z desky. Na předkoncertní přípravu jsem se zcela suverénně vysral a nechal tomu volný průběh. A musím říct, že z vystoupení Eggs of Gomorrh jsem si odnesl především následující dojmy – nasranost, extrémní zloba, chlív jak kurva, nehorázná agrese. Švýcarská čtveřice do lidí mrdala naprostý brajgl, v němž jsem za celou dobu zachytil jednu (!) chytlavější pasáž, ale jinak to živě působilo jak nájeb non plus ultra. Jako bylo to fakt cool, ale v poslední třetině už se nepřetržitá nekompromisní sypačka povážlivě blížila stereotypu, což je asi tak největší výtka, jakou bych k tomu měl. Případnému dalšímu živému setkání se bránit nebudu.
Vzápětí následoval asi největší tahák celého večera. Bölzer toho zatím nevydali zas tolik, ale myslím, že už nyní má jejich jméno zvuk, což potvrzoval i počet lidí pod pódiem, který hnal kapelu kupředu. Švýcary jsem v tom samém klubu již viděl, když předskakovali Deströyer 666, a tehdejší komornější vystoupení, kdy bylo Okoiovi vidět přímo pod ruce, mi asi sedlo o něco víc, ale i přesto Bölzer ani tento večer nezavdávali žádné pochybnosti, že jejich věhlas roste oprávněně. Dvojice v modrém nasvícení servírovala hutnou atmosféru a navzdory statičnosti dokázala vtáhnout a nepustit po celou vyhrazenou dobu. Vrchol.
Islandští Svartidauði to měli na závěr po Bölzer obtížné a také vysoko nastavenou laťku dorovnat nedokázali. A přitom to bylo prvně, co jsem skupinu dokázal chytit živě s poslouchatelným a čitelným zvukem. Na druhou stranu, když vzpomenu na jejich výstup na druhém Prague Death Mass, bylo to tehdy vizuálně i atmosféricky působivější, ačkoliv zvuk byl jak z prdele. Ale zpátky do Prahy. Svartidauði zde nehráli nijak špatně, ale viditelně ten večer při přetahované s Bölzer tahali za kratší konec, jejich koncert mě nedokázal strhnout, prostě byl jen v pohodě. S odstupem času ve mně žádná zásadní vzpomínka nezůstala, prostě jen jeden koncert z mnoha. Snad díky tomu všemu mě nijak zásadně nesralo, když jsem to někdy v půlce jejich setu musel zabalit, abych chytil noční spoj domů.
U Bölzer jsem zmiňoval statičnost – to byl nakonec společný určující prvek všech čtyř seskupení. Nicméně se potvrdilo, že není nutné dělat na pódiu vylomeniny, aby šlo o kvalitní performanci. U Svartidauði jsem zase zmiňoval solidní povedený zvuk – i ten byl společný všem čtyřem kapelám. Naštěstí se ani jednou nestalo, aby nějaké vystoupení zmrvila neposlouchatelná hluková koule. Celkově rozhodně spokojenost, ačkoliv nemohu ručit za to, že bych to samé tvrdil, kdyby moje koncertní prezence nebyla poslední měsíce tak tristní.
V září mám v hledáčku jednu povinnou akci, jež se odehraje 27. září na Nové Chmelnici. Ačkoliv z akce vypadli finští zvrhlíci Archgoat, kteří pro mě trochu nepochopitelně hodlají vynechat první tři koncerty z turné včetně Prahy, pořád se jedná o silnou sestavu. Bölzer a Svartidauði jsou sami o sobě silné lákadlo. První jmenovaní na svých studiových nahrávkách bodují a živě mě už také přesvědčili o svých kvalitách, ačkoliv hrají jen ve dvou. Svartidauði jsem ještě neviděl se zvukem, který by se dal poslouchat, tak doufejme, že tentokrát to dopadne lépe.
Slovenští Malokarpatan, jimž v říjnu vyjde druhá deska „Nordkarpatenland“, jsou důstojnou a zajímavou náhradou za Archgoat, takže ani zde není od věci se těšit. Poslední kapelu Eggs of Gomorrh už moc neznám, ale tak se aspoň nechám překvapit – myslím, že to snad úplná píčovina nebude, když jim loňský debut „Rot Prophet“ vydala firma jako Vault of Dried Bones.
Metacyclosynchrotron:
Pokud čas a okolnosti dovolí, tak v září navštívím minimálně dvě akce. Tou první je ostravská zastávka turné Immolation, Melechesh a Azarath. „Immo“ mě už jednou smetli svým koncertním náporem, takže jsem zvědav na opáčko, i přestože mě poslední dvě desky nijak nenadchly. Opak platí o novince Azarath, kterou poslouchám mnohem více, než bych předpokládal, a jsou pro mě tedy tím hlavním tahákem večera. O pár dní později mě snad čeká výlet do Bielsko-Białej na Thy Darkened Shade a Shaarimoth, dvě prvotřídní satanistické kapely ze stáje World Terror Committee. Mimochodem zde zahrají i Horna.
Datum: 24.4.2016 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Ketzer, Primordial, Svartidauði
Bohové vyslyšeli má dávná volání: Irská legenda Primordial se v našich končinách (přesněji řečeno v Praze) konečně zjevila v čele vlastní šňůry napříč kluby a nikoliv pouze coby jedna ze sta kapel na festivalu, kde hraje za plného slunce ve čtyři odpoledne. A i přesto, že loni na Brutal Assaultu zazdili naprostou většinu dalších interpretů, bylo vcelku zřejmé, že pětice v čele s charismatickým Alanem Averillem by si právě komornější prostředí zasloužila jako sůl – raději ani nemluvě o tom, že s sebou přivezla jedno z mých nejoblíbenějších jmen islandského black metalu, Svartidauði.
Klub ovšem v pražském prostředí často znamená spíš risk, neboť po zvukové stránce si často rozumím spíš s mnohem menšími prostory a z těch adekvátně rozměrných bych mohl vypočítávat na ruce dlouholetého pracovníka pily místa, která u mě snad nikdy nepropadla zvukem. Žižkovská Chmelnice mezi ně žel nepatří a občas mívám pocit, že je zde výsledný zvuk spíš dílem černé magie, jež chvílemi funguje a chvílemi působí krvácení z uší. V neděli to bylo tak půl na půl a většinou to odnesly, jak bývá nemilým zvykem, úvodní písně, než se zvuk trochu srovnal. Nevyhli se tomu ani předskokani Ketzer, jejichž první song měl k poslouchatelnosti víc než daleko. Nesrovnalosti mezi bicími, baskytarou a zbytkem kapely se ale rychle vyřešily a šlapavá mazanice black metalu a rock’n’rollu mě na úvodní půlhodinu zabavila podstatně víc, než jsem vůbec očekával, protože jsem o téhle partě heretiků slyšel ve spojení s koncertem prvně a upřímně jsem se doma k nějaké poctivější přípravě nedostal. Na rozehřátí to ovšem byly tancovačky výborné a časové rozpětí se zastavilo tak akorát ve chvíli, kdy by se to celé mohlo zvrhnout v nudu, takže do Němec putuje palec vzhůru.
To z hudebního hlediska platí i pro islandské chaotiky Svartidauði – ovšem až pro druhou půli setu, protože ta první, seskládaná ze skladeb mně spíše neznámých, byla navíc zahalena do hlukové koule, která válcovala uši naprosto brutálním způsobem. Díky špuntům se ale výsledek zvukařova snažení dal alespoň trochu poslouchat. Ovšem druhá půle sestávající se z rozmáchlých kompozic „The Perpetual Nothing“ a zejména závěrečné „Flesh Cathedral“ mě roznesla na kopytech a mít ještě trochu víc síly, asi mi omlátí hlavu o nejbližší odposlech. Zvuk prokoukl a dal naplno vyniknout jednak oné čiré bestialitě, která se v hudbě Svartidauði skrývá, jednak všem technickým vyhrávkám, v nichž si tahle pekelná úderka tolik libuje a kvůli nimž je tak důležité vychytat perfektní nazvučení, protože jinak si je člověk užije jen stěží. V neděli se to ale vyvedlo a člověk jim nakonec rád odpustil i těch dvacet minut zpoždění.
Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. Gods to the Godless
03. Babel’s Tower
04. The Calling
05. As Rome Burns
06. Traitor’s Gate
07. The Soul Must Sleep
08. The Coffin Ships
09. Wield Lightning to Split the Sun
10. Empire Falls
– – – – –
11. Heathen Tribes
Nicméně časový skluz se osudu zdál málo. Když se za mohutného aplausu ukázali na pódiu Primordial, nejenže úvodní „Where Greater Men Have Fallen“ stála zvukově za vyliž hrnec (a držel ji nad vodou hlavně epický refrén a síla publika), ale vcelku záhy se ukázalo, že neduh postihl jak Alanovy odposlechy, se kterými zápasil další dvě písně, tak jeho hlasivky, pročež třeba „No Grave Deep Enough“ kapela odpískala s tím, že ji Alan není za současného stavu schopný odzpívat. Zkrátka pech. Avšak v okamžiku, kdy se srovnal zvuk i technické problémy a Alan nemusel zběsile gestikulovat na zvukaře, ani se prát sám se sebou, začala atmosféra houstnout a mohutně nabírat na obrátkách.
Hodina a půl hrací doby potěšila především aktuální tvorbou a výběrem z „To the Nameless Dead“ – epická „As Rome Burns“ se zpívajícím publikem v intermezzu zabíjela stejně jako kultovní „Empire Falls“ nebo závěrečná hymna „Heathen Tribes“. Nešlo nevzpomenout ani na „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím tklivé „The Coffin Ships“, ale došlo i na starší skladby, jmenovitě „Gods to the Godless“, energickou „The Calling“ z debutové desky nebo magickou „The Soul Must Sleep“. Na druhou stranu, v setlistu měli Primordial proškrtané takové špeky, jako „Journey’s End“ nebo „Bloodied Yet Unbowed“, za které bych blahem rval ruce. Ačkoliv by mi ale výběr některých písní sedl o něco víc, jen těžko si stěžovat. Energie vznikající někde mezi Alanem a publikem je jen těžko popsatelná slovy a onen genius loci, který se v onom stísněném prostoru dokázal vytvořit, je zkrátka třeba zažít na vlastní kůži. Alan je sám o sobě neskutečně charismatický démon, ale bez publika, na něž se tolik spoléhá (a které, na rozdíl od Brutal Assaultu, svojí aktivitou nezklamalo), by byl výsledek sotva poloviční.
Primordial ukázali, proč jejich síla tkví v klubovém prostředí a proč jen málo kapel, které jsem viděl, dokázaly zahrát působivější koncert – a to i navzdory všem technickým a zdravotním problémům, které večer provázely. Takové nasazení a zápal, s jakým prezentují svoje depresivní pozdravy ze Smaragdového ostrova, se zkrátka příliš často nevidí. Pro mě osobně to je splněný sen, a pokud další turné českou kotlinu rovněž nemine, není proč váhat. A ani vy byste neměli, protože pokud jste nebyli v neděli na Chmelnici, můžete jen litovat.
Islanďané Svartidauði právě vydali nové 7” EP s názvem „Hideous Silhouettes of Lynched Gods“. Nacházejí se zde dva dříve nevydané songy „Hellish Visions“ a „Deathtrip“, které však byly natočeny už v roce 2010. Druhou jmenovanou skladbu můžete poslouchat na Soundcloudu. Sedmipalec je k mání v černé barvě a jako černo-čirý splatter u Terratur Possessions. Přebal najdete zde.
