Archiv štítku: pagan metal

Árstíðir lífsins – Heljarkviða

Árstíðir lífsins - Heljarkviða

Země: Island / Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Heljarkviða I: Á helvegi
02. Heljarkviða II: Helgrindr brotnar

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Árstíðir lífsins – čítající členy z Islandu a Německa, kteří se dále angažují ve skupinách jako Helrunar či Carpe noctem – patří k těm formacím, jež prezentují pohanský black metal v serióznější formě a jejichž tvorba ukazuje, že i na tento (sub)žánr lze nahlížet chytře a bez laciné podbízivosti. Alespoň takový pocit jsem z jejich muziky vždy měl a dovolím si tvrdit, že všechny dosavadní nahrávky mi v tomto dávají za pravdu. Platí to i o nejnovějším počinu „Heljarkviða“? Jistěže, samozřejmě a naštěstí – ano!

Árstíðir lífsins se naposledy prezentovali rozmáchlou dvojdeskou „Aldafǫðr ok munka dróttinn“ z roku 2014. Nyní přicházejí „pouze“ s minialbem, které je po splitku „Fragments – A Mythological Excavation“Helrunar (2013) a dalším EP „Þættir úr sǫgu norðrs“ (2014) teprve třetím nedlouhohrajícím přírůstkem do diskografie. Nicméně nutno dodat, že se příznivci kapely rozhodně nemusejí cítit po dvouletém čekání ochuzeni, poněvadž „Heljarkviða“ přináší na poměry takzvaně krátkých nosičů docela nadstandardní porci muziky. Árstíðir lífsins si totiž připravili hned dva plus/mínus dvacetiminutové kusy, takže celková hrací doba se vyšplhala nad 40 minut.

Už jen názvy obou přítomných skladeb „Heljarkviða I: Á helvegi“ a „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“ napovídají, že EP bude koncepčním počinem, a skutečně tomu tak je. Árstíðir lífsins již tradičně vycházejí z nordické literatury a konkrétně texty „Heljarkviða“ jsou založeny na písních z Eddy a básních skaldů. Tematicky se točí okolo smrti a posmrtného života, a to pohledem na příběh prokletého bojovníka, jenž zemře na bojišti a putuje do království bohyně Hel.

Vzhledem k tématu „Heljarkviða“ by bylo asi poměrně nevhodné a překvapivé, kdyby se jednalo o veselou chlastací muziku. Stejně tak překvapivé by to bylo i vzhledem k tomu, co Árstíðir lífsins produkovali v minulosti. Takový scénář se však samozřejmě nekoná. Formace nabízí temnější muziku, která má blíže k „opravdovému“ black metalu, k němuž je onen přívlastek pagan přidáván – vedle textového zaměření – pro jeho hymničnost; jinými slovy je „Heljarkviða“ formálně víc black metal než pagan metal. Po většinu hrací doby Árstíðir lífsins nabízejí hradbu kytarových riffů vyztuženou bicí palbou, jež se rychlého tempa nebojí.

Árstíðir lífsins

Přesto výsledek nepůsobí agresivně či násilně, z hudby plynou spíše majestátní nálady, které jenom podporují mnohé atmosférické prvky – temnými chorály počínaje, zvolněními a folklórem zavánějícími melodiemi konče. Avšak Árstíðir lífsins v žádném případě a v žádné této poloze nepůsobí jakkoliv kýčovitě. Vše je podáno s patřičnou důstojností, se silnou atmosférou a na vysoké úrovni.

Co z toho vyplývá? Nepřímo jsem tím vlastně řekl, že „Heljarkviða“ je velice dobré poslouchání a že Árstíðir lífsins opět dokázali potvrdit svou laťku, jež v jejich případě není vůbec nastavena nízko, a ukázali, že ve svém ranku prostě patří k tomu lepšímu. EP nabízí dvě vyrovnané skladby, z nichž každá nabízí výbornou chladnou atmosféru a několik výborných momentů. Subjektivně má u mě lehce navrch „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“, ale to vůbec neznamená, že bych měl něco proti „Heljarkviða I: Á helvegi“ nebo že by mne tato nebavila. Minialbum funguje skvěle jako celek a žádní příznivci podobně laděné hudby by si jej (potažmo Árstíðir lífsins obecně) neměli nechat ujít. Dovolím si tvrdit, že odejdete spokojeni – tedy za předpokladu, že vám je bližší hudba takových Helheim než třeba Equilibrium a jim podobných odrhovaček.


Druhý pohled (Skvrn):

Pradávnou historii můžeme označit za jeden z hlavních námětů pro texty i stylizaci metalových kapel, zejména pak těch věnujících se folkové či „pohanské“ větvi. Jde o tematický šuplík inspirativní a nevyčerpatelný, dopočítat se možných interpretací a zhudebnění jednotlivých epoch je zhola nemožné. Inspirace zvolenou érou je ovšem často ztvárněna neautenticky, klouže se po povrchu, útočí se frázemi, na samotné hudbě odér doby není mnohdy ani znát. Árstíðir lífsins jsou opakem, jejž bychom si měli hýčkat.

Takřka třičtvrtěhodinové EP servíruje přesně to, na co jsme si od trojice milovníků starých časů zvykli – ocitneme se v rozvážných pagan-blackových kolbištích, uprostřed dlouhých výpravných skladeb. Krom tradičních žánrových prostředků k vyjádření kapela hojně užívá (zejména strunných) akustických nástrojů, jež pomáhají příběhy starého severu přesvědčivě dokreslit. Rovněž ve vokální složce můžeme naslouchat výrazné žánrové nadstavbě, charismatický řev doplňuje ještě temný sborový zpěv i mluvené slovo. Árstíðir lífsins užitých prostředků zdařile kombinují, žádné násilné přechody. Pro metal netypické nástroje dokáží vstoupit na ostré blackové území a umí tu nejen přežít, ale taktéž se dlouhodobě prosadit a podpořit dramatické vyznění.

Árstíðir lífsins

Má-li „Heljarkviða“ nějaké nedostatky, týkají se skládání. Přestože je zvolených prostředků využito opravdu příkladně, čas od času si postesknu nad malým počtem vyloženě uchvacujících pasáží. Rozumím vysokému důrazu na kompaktnost díla, občas je však takto činěno až příliš na úkor nápaditosti. Jde ale o jedinou výtku, kterou k nové nahrávce a obecně tvorbě Árstíðir lífsins mám, „Heljarkviða“ je jinak povedený dílek do diskografie. Potvrzuje umělecké hodnoty tělesa, disponuje úžasným vizuálem a věrohodnou atmosférou, jež může posloužit jako výukový materiál.


Belenos – Kornôg

Belenos - Kornôg

Země: Francie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Kornog
02. Sklosenn ur vag
03. E donder ar mor
04. Lidkerzh an anaon
05. Treizhadenn-noz
06. Armorika
07. D’an usved
08. Sord-mor
09. Lusenn an Ankou

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Belenos je formace, která existuje již dlouho a jisté jméno si vcelku po právu vybudovala. I navzdory tomu, že má tenhle francouzský projekt pod vedením Loïca Celliera již sedm dlouhohrajících nahrávek na kontě, až doposud jsem mu věnoval méně pozornosti, než by si asi zasloužil. Vlastně znám jeho tvorbu spíše povrchně (čti: kdysi jsem nějaká alba slyšel a mám představu, oč se jedná, rozhodně bych si však nedovolil tvrdit, že mám naposloucháno). S vydáním loňského, sedmého řadového počinu „Kornôg“, jenž na svět přišel celých šest let od předchozího „Yen sonn gardis“, jsem si ovšem řekl, že si na Belenos konečně vyhradím trochu více soustředěnějšího času, abych zjistil, jak to s tou kvalitou doopravdy je.

Zase se jednou musím veřejně pochválit (co se divíte – nikdo jiný to za mě neudělá!), protože pod výbornou obálkou (snad jen to logo by tam nemuselo tolik zavazet), na níž se pere rozbouřené moře se skalisky na pobřeží (jedná se o výřez obrazu od francouzské malíře Théodore Gudina), se ukrývá hudba, jakou jsem očekával. „Kornôg“ nabízí hymnický pohanský black metal, jenž dokáže nabídnout jak agresivnější momenty, tak i epické pasáže s chóry. Ta druhá jmenovaná složka je trochu výraznější a snad i častější, protože i navzdory mnohdy rychlejšímu tempu v nejedné písni bývá „Kornôg“ skutečně agresivní jen výjimečně. Tak výjimečně, až skoro vůbec, protože Belenos má přece jenom dost daleko do surové bestiální vzteklosti war metalu. A snad i proto si posluchač z „Kornôg“ odnese spíše dojem oné epičnosti. Což nechci prezentovat ani jako pozitivum, ani jako negativum, jen říkám, jak to vidím, respektive slyším.

Ke cti Belenos ovšem slouží, že tu pagan-blackmetalovou hymničnost dokážou (nebo lépe řečeno dokáže – na pódiu jsou sice čtyři lidi, ale na studiových nahrávkách si Loïc jede ortodoxní sólo a vše skládá i nahrává komplet na vlastní pěst) předat bez zbytečného patosu a kýče. Právě tohle bývá jeden z největších problémů obdobně laděné muziky a já osobně tohle nemůžu skousnout, patetickou hudbu vysloveně nenávidím, tudíž cením, že je podání Belenos důstojné a seriózní.

Tohle samo o sobě činí z „Kornôg“ přinejmenším poslouchatelné a vcelku příjemné album. Jenže aby šlo o opravdu výlučné dílo, je nutno jít ještě víc a přidat něco navíc. Nebudu z toho dělat drama – o výjimečné a zásadní album se skutečně nejedná. Což o to, v některých skladbách je skladatelský skill dost vysoko a je znát, že Loïc není žádný cucák, naopak že má dost zkušeností a svou hudební vizi. Což je zcela v pořádku a lze to kvitovat s povděkem. Abych se jen neplácal v obecnostech, tak konkrétně se mi líbí třeba hned úvodní titulní kousek „Kornôg“ nebo předposlední „Sord-mor“. Zajímavá je i bezmála třináctiminutová (na albu nejdelší) „D’an usved“, již bych sice za vrchol neoznačil, ale na třetí flek bych ji už asi dal, protože některé její momenty jsou bezesporu skvělé.

Belenos

Bezchybné však „Kornôg“ není. Předně si myslím, že by nahrávce slušelo lehce ubrat na stopáži. Z jistého úhlu pohledu se dá pochopit, že Loïc chtěl po šestileté přijít s dostatkem materiálu, ať už pro potěchu svých posluchačů nebo z důvodu tvůrčího přetlaku. Každopádně nahrál své doposud nejdelší album. Zatímco všechny předcházející desky se se slušnou rezervou vešly pod 50 minut, „Kornôg“ sahá po rovné hodině – magická hranice 60×60 vteřin unikla jen o minutu a půl.

Když ale novinku poslouchám, mám pocit, že by to chtělo o nějakých 10-15 minut méně. Některé písně mezi sebou poněkud splývají, zejména ve středu nahrávky, kde vybočuje jen mezihra „Treizhadenn-noz“. Nejsou to sice špatné kusy, ale v rámci placky nejsou nijak zvlášť zásadní. „E donder ar mor“ či „Lidkerzh an anaon“ alespoň nabízejí nějaké solidní pasáže, takže kdybych měl vyhazovat, klidně bych si odpustil druhou sedmiminutovku „Sklosenn ur vag“, která vesměs nic neřeší a snad s výjimkou poslední minuty a půl nepředvede nic, bez čeho by se posluchač v pohodě neobešel.

Nechci však Belenos kritizovat víc, než je nezbytně nutné, abych nevyvolal dojem, že je „Kornôg“ špatné. Je to povedená nahrávka, poslouchá se parádně a dokáže nabídnout kus výpravné atmosféry, aniž by musela sahat po laciných pohodlných prostředcích, což se cení. Rozhodně se bavíme o nadprůměru, nehledě na skutečnost, že je mi to album něčím sympatické. A když „Kornôg“ srovnáme třeba s pagan-blackovým hnojem německé provenience, je naprosto zřejmé, že Belenos je kvalitativně na úplně jiné (vyšší) úrovni. Pouze říkám, že to má své mušky, byť ani ony naštěstí nedokážou zabít dobré dojmy.


Sauron: „Klasztor“ song stream

Dráha polských pagan blackmetalových veteránů Sauron započala před cca čtvrtstoletím a jako u většiny začínajících kapel se první roky jejich existence nesly ve znamení demosnímků. Ve skutečnost Sauron ve své rané éře stačili vydat pouze dema, přičemž to druhé z nich neslo název „The Baltic Fog“ a na svět bylo vyvrhnuto v roce 1995 na audiokazetě.

Již loni došlo k první reedici „The Baltic Fog“ opět na MC a letos, konkrétně 3. března, se demosnímek dočká i své vinylové edice. Počin vyjde u Wheelwright Productions a bude se pyšnit novým masteringem, novým přebalem z dílny Magadeleny Jędrzejczak-Nalazek (viz níže) a přiložen bude i velký plakát. Limitace elpíčka činí 200 kusů.

Jako ochutnávku před březnovým vydáním vám nyní přinášíme stream skladby „Klasztor“. Prahnete-li po syrovém soundu pohanského black metalu z 90. let, pak poslouchejte tady:

„The Baltic Fog“ track list:
1. In the Glare of the Black Candles
2. Klasztor
3. Hellish Requiem
4. The Baltic Fog
5. In the Shadow of Svantevit
6. Grave
7. Necromansy
8. The Deepest Night of Arkona

Sestava na „The Baltic Fog“:
P.W. – Vocals/Bass
Evil – Guitar
Rzeczy – Drums

Sauron online:
Website
Facebook

Wheelwright Productions online:
Website
Facebook
Bandcamp

Sauron - Klasztor


Horn – Turm am Hang

Horn - Turm am Hang

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions / Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Alles in einem Schnitt
02. Turm am Hang
03. Verhallend in Landstrichen
04. Die mit dem Bogen auf dem Kreuz
05. Ä(h)renschnitter
06. Totenräumer
07. Lanz und Spieß
08. Bastion, im Seegang tauber Fels
09. The Sky Has Not Always Been This Way [When Bitter Spring Sleeps cover]

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Niklas, jindy též zvaný Nerrath, patří k těm muzikantům, jejichž portfolio čítá poměrně velké množství projektů. Nebudu vám věšet žádné bulíky na nos – ani zdaleka nemám celou jeho tvorbu prozkoumanou. A abych byl zcela upřímný, ani po něčem takovém dvakrát netoužím, protože tuším (říkejte tomu klidně intuice – nikoliv ženská, nýbrž posluchačova), že by zde na mne žádná audio-extáze nečekala. Přesto jsem si jednu z jeho skupin velmi oblíbil. Jedná se o Licht erlischt…, kde Niklas předvedl svůj náhled na depressive black metal, kterýžto mě dost bavil, a obě vydaná alba jsem si do své sbírky s chutí pořídil. Nicméně tento projekt už byl ukončen, byť je pravda, že se dočkal přímého pokračovatele v podobě skupiny Latitude Egress, s níž Niklas doposud vydal jednu desku „To Take Up the Cross“ (2014).

Prostým pohledem na množství počinů v diskografiích jednotlivých projektů ovšem zjistíme, že Niklasovo hlavní působiště je jinde – jmenuje se Horn. Tomu jsem však svou pozornost až doposud nevěnoval, a to z důvodů výše řečených. Ptáte, jaká změna nastala, že nyní o Horn píšu? Vlastně žádná velká… prostě je tu nové album „Turm am Hang“ (již sedmé dlouhohrající, jen tak mimochodem), jež mi, jak už tomu tak v obdobných případech bývá, posloužilo jako důvod, proč konečně přestat lenošit a podívat se dané skupině na zoubek.

Mohlo by se zdát, že jsem předem nemohl vědět, o čem muzika Horn bude, ale není to tak úplně pravda – mé jasnovidecké schopnosti totiž i v tomto případě zafungovaly bravurně. Anebo si jednoduše stačí projet jen obaly alb a jejich názvy, aby člověku bylo jasné, o co u Horn půjde. Vyberte si sami, jestli se vám víc líbí představa, že jsem zkurvená Sibyla, anebo vědomí, že je tahle kapela i bez poslechu muziky průhledná jak sklo.

Tak jako tak, „Turm am Hang“ je prostě pohanský black metal v typicky německém stylu. Což nemyslím úplně jako pochvalu. Nevím jak vám, ale já když slyším slova „pohanský“ a „německý“ v jedné větě, okamžitě mi vyskakuje kopřivka. A empirická zkušenost praví, že zcela oprávněné. „Turm am Hang“ naštěstí tak mocně debilní není a obecně vzato je to stravitelná nahrávka, už jsem z tohohle ranku a téhle země slyšel i mnohem horší záležitosti. Tím ale neříkám, že se jedná o něco, co byste nutně museli slyšet, protože do takového hodnocení desce něco schází… a je toho vcelku dost.

Abych ale nebyl úplný kazišuk, tak nemám problém uznat, že místy se na „Turm am Hang“ hraje pohodový hymnický black metal. Některé riffy jsou přiměřeně chytlavé a výpravné, jsou tu momenty, kdy člověka německý jazyk vůbec nevysírá a kdy ani kytarové melodie nelze označovat jako kýčovité. Právě v takových chvílích je nahrávka suverénně nejsympatičtější a posluchač se nemusí stydět si do pochodového rytmu podupávat nožkou. Hluboký umělecký zážitek vám to nezprostředkuje, ani vás to nijak nezasáhne, ale poslouchat se to jistě dá.

Horn

Pokud by to tady končilo, tak by vlastně nebyl žádný problém a „Turm am Hang“ by šlo prohlásit za album v cajku. Bohužel je tu ještě druhá poloha, v níž Niklas sklouzává ke zhovadilému jódlovacímu pseudo-black metalu, jak to fandové v Reichu mají tuze rádi a žerou to tam po kilech i s navijákem. Pro fašouny klanějící se kýči asi dobrý, ale pro posluchače vybaveného nějakou dávkou soudnosti jsou takové pasáže utrpením, díky němuž celkový dojem z „Turm am Hang“ odchází… no, úplně do prdele.

Protože nejsem hajzl (nebo aspoň ne až takový) a občas se snažím hrát i fairplay, musím říct, že těch dojebaných momentů je tam naštěstí výrazně méně než těch povedených nebo přinejmenším poslouchatelných. Pořád jich je ale s přehledem dost na to, abych já osobně nechtěl „Turm am Hang“ poslouchat. Když na to přijde, strávit to lze, jenže… jde o album, jež možná zaujme metalové začátečníky či jednodušší posluchače (není nutno chápat automaticky pejorativně), ale posluchačům zkušenějším nemá prostě co dát.


Romuvos – Infront of Destiny

Romuvos - Infront of Destiny

Země: Litva / Izrael
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 16.3.2016
Label: No Colours Records

Tracklist:
01. Infront of Destiny We Shall Face Our Death
02. We Travel South
03. Winds Blow Over Seas
04. Our Spirits Pass Through the Underworld
05. Around the Bonfire Our Souls Will Unite
06. While the Cliffs Stand Tall in the Horizon
07. The Return Back Home
08. For as Long as Enemies Lay in Defeat
09. Golden Coasts Filled with Amber Stones
10. Let Thy Gods Sing Your Glory Hymn
11. Outro

Hrací doba: 64:18

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Romuvos je stále poměrně nové a ještě nepříliš zavedené jméno na metalové scéně. Přesto s letošním albem „Infront of Destiny“ nedebutuje. Dlouhohrající odpanění tohoto projektu proběhlo již před dvěma lety za pomoci nahrávky „Romuvan Dainas“. Její vnějšek zdobil obal s rytířem a její vnitřek zase epický folk / pagan metal s příjemnou atmosférou a hlavně velice příjemnou poslouchatelností.

A to je vlastně vše podstatné, co se v historii Romuvos událo. Velnias, lídr tohoto jednočlenného projektu, jenž pochází z Litvy, ale již od dětství prý žije v Izraeli, sice dle svých slov v minulosti působil v nějakých blackmetalových kapelách, z nichž ale žádná to nedopracovala k jakékoliv nahrávce. Romuvos možná není black metal, ale je vidět, že tentokrát jde o seriózní záležitost. Jak fungování kapely (už došlo i na první koncert – minulý měsíc na litevském festivalu Kilkim Žaibu), tak vlastně i kvalitou samotné produkce.

Hlavní předností Romuvos je dozajista rozmáchlost, epičnost a majestát, aniž by se sklouzávalo k lacinému kýči. Tvořit takzvaně epickou hudbu pomocí kýče je jednoduché řešení, proto jej bohužel tolik skupin také volí, takže je příjemné, když to někdo hraje způsobem, že člověk po poslechu nemusí srát cukrkandlový trus, jak to bylo sladké. Velnias se v tomto ohledu pohybuje tak trochu na hraně a dokážu si představit, že pro někoho už to bude příliš velká slaďárna už takhle, ale za mě tu hranu přeleze jen málokdy. A právě tohle je jen tak mimochodem tím hlavním důvodem, proč se produkce Romuvos poslouchá tak strašně příjemně a leze do ucha úplně sama. Platilo to pro „Romuvan Dainas“ a platí to i pro „Infront of Destiny“.

Vedle melodických linek (třeba některé v „For as Long as Enemies Lay in Defeat“ či „Golden Coasts Filled with Amber Stones“ jsou skutečně výtečné) patří k nejvýraznějším prvkům i vokál. Velnias totiž vládne krásným čistým klenutým hlasem. A ten také dělá svoje, čehož si je autor zjevně, pročež se jej nebojí používat. Až by se chtělo říct, že přesně takovýhle zpěv je pro vyprávění rozmáchlých příběhů z pohanských dob jako stvořený. Na druhou stranu, Velnias svůj hlas ani vyloženě neždímá a necpe jej do každé vteřinky, pročež se jím člověk ani nepřesytí a nevadí mu, že se na celém albu nachází vlastně jen jedna poloha (nějaký řev nebo tak cosi nečekejte ani náznakem).

Nicméně stejně jako v případě „Romuvan Dainas“ tu je háček. A popravdě řečeno se jedná o přesně ten samý neduh jako na debutu (a také jsem si jej stejně jako tehdy schoval až do druhé půle recenze). Z „Infront of Destiny“ totiž doslova křičí obrovská inspirace v hudbě Falkenbach. Kdybych chtěl být hodně hnusný a kdyby mě ta muzika Romuvos nebavila, tak bych možná i prohlásil, že je to vyloženě kopírka. Však ono se to přímo vybízí, když hudebně i vokálně je ta podobnost nepřeslechnutelná. Je sice pravda, že jsem si na „Infront of Destiny“ díky samplům v několika málo momentech vzpomněl i na Graveland, kde rejstříky zvuků dokreslujících atmosféru rovněž nejsou zrovna vzdálené, ale Falkenbach je co do asociací suverénní jednička.

Romuvos

Pokud s touto skutečností dokážete žít a pokud si myslíte, že se Vratyas Vakyas s tvorbou nové hudby Falkenbach příliš fláká, pak si „Infront of Destiny“ potažmo Romuvos určitě poslechněte. Velnias totiž zjevně o hodinách dával dobrý pozor a od svého učitele se to naučil velmi dobře. Látku sice neuchopil invenčním způsobem, ale zpracovává ji přesvědčivě a zábavně. Říkám to trochu nerad, protože opisování v hudbě příliš nefandím, ale to podání Romuvos je jednoduše zábavné a povedené. Jak s tím naložíte, to už je vaše věc.

Na závěr je tu ještě jedna poslední záležitost. Nevím, jestli to dostatečně vyplynulo mezi řádky předchozího textu, ale „Infront of Destiny“ oproti „Romuvan Dainas“ žádné změny nepřináší. Teď je to ještě v pohodě a nekafrám. Avšak do příště už by asi nebylo špatné přijít také s nějakou inovací, protože omílat takovýhle hudební koncept – zvlášť když je ještě nepůvodní – pořád dokola brzy přestane bavit. A trochu se bojím, že by se tak mohlo stát už na třetí pokus.  A také by asi nebylo od věci zastavit se stejně jako na debutu někde okolo 45 minut, protože současných 64 na „Infront of Destiny“ je vážně dost, a dokonce se mi i stalo, že jsem si říkal, že už by to pomalu končit, a přitom jsem nebyl ještě ani v půlce desky.


Panychida – Haereticalia – The Night Battles

Panychida - Haereticalia - The Night Battles

Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 30.5.2016
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. The Wild Hunt Assembly
02. Procession of the Dead
03. The Night Consumes the Light
04. Josafat (The Gathering)
05. In Striacium
06. Hunting the Witches
07. …for I Don’t Cause the Evil
08. The Livonian Werewolf
09. Perchtenlaufen
10. Alatyrĭ [live bonus]
11. Three Pillars [live bonus]

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida / Against PR

Vzpomínám si, že když Panychida svého času vydávala svůj debut „Paganized“, takřka okamžitě se začalo mluvit o nadějné kapele. Mě osobně však to album moc nebavilo a nepřijde mi nijak zvláštní. Musím ovšem uznat, že Panychida dokázala vyzrát a v rámci následujících počinů se vypracovat do podoby, která skutečně je zajímavá. A potvrzení tohoto faktu a také vzestupného trendu jsem očekával i od jejich čtvrté řadové desky „Haereticalia – The Night Battles“.

Je rozhodně příjemné, že se Panychida vyvíjí a na každé nové fošně zní malinko jinak. Zatímco „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“ bylo hitové a přineslo nejednu regulérní hymnu, následující „Grief for an Idol“ se vydalo cestou monolitičtějšího pagan black metalu postaveného na výborné kytarové práci. Ladění „Haereticalia – The Night Battles“ je opětovně trochu jinde. A jeho vyznění je zjevně značně ovlivněno tím, že se Panychida vůbec poprvé pustila do koncepční desky.

Zejména v porovnání s povětšinou rychlejším předchůdcem je „Haereticalia – The Night Battles“ viditelně rozvážnější a nese se ve středním tempu, místy nechybí orchestrace, soundtrackový nádech ani mezihry, mezi něž patří úvodní intro „The Wild Hunt Assembly“ a „In Striacium“. A do jisté míry možná i „The Night Consumes the Light“, v níž se sice objevuje i metal, ale stále působí dojmem takového předělu (není myšleno tím způsobem, že by mělo jít o druhořadý kousek) mezi úvodní „Procession of the Dead“, což je jeden z nejvýrazněji blackmetalových tracků na albu, a epickou „Josafat (The Gathering)“.

„Josafat (The Gathering)“ je bezesporu skladbou, jež zaujme hned na první poslech – a to nejen díky tomu, že ji Panychida už před vydáním hrála živě a že byla zvolena k propagaci nahrávky prostřednictvím lyric videa. Není to náhodou, jelikož jistě patří k vrcholům „Haereticalia – The Night Battles“, k čemuž ji ostatně předurčují i výrazné orchestrace a povedená atmosféra. Jedna z těch melodických linek mě ovšem docela baví, jelikož zní, jako kdyby šlo o nepřiznanou inspiraci v soundtracku k filmu „The Last of the Mohicans“ z roku 1992. Hádám, že nejspíš půjde o náhodou, což ale nic nemění na skutečnosti, že jeden motiv je hodně podobný a i nálada je obdobná.

Dobré kusy se ale nacházejí i ve druhé části alba po již jmenovaném intermezzu „In Striacium“. Mě osobně nejvíce baví „The Livonian Werewolf“ a zajímavá je i „Hunting the Witches“, v níž vokálně vypomohl Zdeněk Nevělík z doomových Et Moriemur (kde z Panychidy hraje i kytarista Honza Vaněk, takže se nejedná o hostovačku, jež by vyloženě překvapila). Naproti tomu mě moc neoslovila „…for I Don’t Cause the Evil“, která se snaží o další epičtější čtyřminutovku, ale navzdory několika slušným nápadům mě jako celek příliš nesebrala a v porovnání s „Josafat (The Gathering)“ a jejím majestátním riffem citelně ztrácí. Nicméně se stále nejedná o nic špatného a není důvod k přeskakování, jen jsou prostě na nahrávce i lepší věci.

Vlastní „Haereticalia – The Night Battles“ končí s postupně gradovanou „Perchtenlaufen“, která je instrumentální, takže se hlavního slova ujímá sólová kytara. Já osobně tyhle veskrze melodické věci moc nežeru, tudíž je na tom pro mě obdobně jako „…for I Don’t Cause the Evil“, ale budiž. Pořád je to ale v klidu. Poněkud nadbytečné mi ale přijdou bonusy v podobě živých verzí písniček „Alatyrĭ“ (původně z alba „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“) a „Three Pillars“ (původně z EP „Woodland Journey“). Jejich přítomnost nechápu a nevidím k ní jediného důvodu. Vzal bych to na nějakém ípku, zatleskal bych za bezplatný download pro fandy nebo něco takového, ale rvát to na desku, tím spíš když je koncepční? Kapela to tak asi chtěla a nejspíš k tomu měla nějaký důvod, ale já na rovinu říkám, to řeším stopkou po „Perchtenlaufen“.

I navzdory dílčím výtkám je však „Haereticalia – The Night Battles“ povedenou nahrávkou, jež člověka možná na prdel neposadí, ani mu nenabídne hudební orgasmus, ale poslouchá se velmi příjemně, působí sympatickým dojmem a neztratí se ani v mezinárodní konkurenci. Nadšení na místě dle mého není, ale spokojenost s přehledem ano. „Grief for an Idol“ mě možná bavilo o něco více, ale i tak si Panychida ve své tvorbě stále udržuje dobrou úroveň.

Panychida


Aeon Winds / Concubia Nocte – Poslední vlci

Aeon Winds / Concubia Nocte - Poslední vlci

Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: duben 2016
Label: Eastside / Asgard Hass / Tryzna Production

Tracklist:
I. Aeon Winds
01. Echoes of Battle
02. The Path of Devouring Flames
03. In Times of Old
04. Inno a Satana [Emperor cover]

II. Concubia Nocte
05. Tok
06. Vlčou krvou
07. Močiare
08. Večná vôľa
09. S posledným lúčom slnka

Hrací doba: 40:33

Odkazy Aeon Winds:
facebook

Odkazy Concubia Nocte:
facebook

K recenzi poskytl:
Tryzna Production

Mám takový pocit, že jsem si na sebe s těmi splitky upletl bič. No, než abych tu zase mudroval o jejich smyslu, pojďme rovnou k věci, a to společnému titulu slovenských Aeon Winds & Concubia Nocte zvaném „Poslední vlci“. To je s ohledem na historii obou kapel vcelku příhodný název, kvůli participaci členů v takzvaném U.B.M.R., což bývalo uskupení spřízněných slovenských pagan/black kapel s cílem „zvelebit“ tamější scénu (teda, tak nějak si to pamatuji z jednoho článku o slovenské scéně, který se před lety objevil na Mortemzine). Kvalita zúčastněných spolků byla dosti kolísavá, i když žádný ostudný fail typu Slavjane se tam neobjevoval, nebo jsem na něj alespoň nenarazil. Avšak nejvýrazněji na mě zapůsobila činnost labelu Tryzna Production spravovaném některými členy Aeon Winds a Concubia Nocte. O ofišl tributu Emperor musel u nás slyšet snad každý a kompilace mapující historii slovenského metalového undergroundu byla rovněž sympatická. Takovou tečku za výše načrtnutou historií bych pak spatřil právě v tomto splitu. CD verze sice vychází u polských Eastside a vinyl bude mít později na svědomí jiný label, ale není těžké se dovtípit, že to je právě Tryzna, „who gets the shit done“.

Aeon Winds jsem v čase vydání prvního dema „Aeon“ vnímal jako nejslibnější slovenskou kapelu, avšak veškeré mé nadšení odumřelo s debutem „Those Who Remain Silent Forever“, kde bylo dle mého názoru špatně snad skoro všechno. Naživo si Aeon Winds u mě mírně napravili reputaci, což znatelně přispělo k tomu, proč jsem si nakonec tohle splitko vzal na starost. Chtěl jsem vědět, jak na tom skupina v současnosti je. A výsledek? Nic moc…

Kapele se musí přiznat, že vyspěla. Co se řemeslné/technické stránky týče, je porce skladeb Aeon Winds opravdu na dobré úrovni. Problém mám ovšem s tím, že je zde přítomna pouze jedna vlastní blackmetalová skladba a ta je veskrze průměrná. Na čem tuhle „pomluvu“ zakládám? Na absolutní absenci jakékoliv emoční odezvy posluchače, v tomto případě mě. „The Path of Devouring Flames“ se tváří jako nordický hymnus, ale riffy jsou plané, agrese v sypačkách bezzubá. Případná epika a atmosféra jsou pak nedostatečné na to, aby ostatní neduhy přebily.

A dál? Máme tu jedno intro „Echoes of Battle“, které zní dobře, ale je zbytečně dlouhé, a jeden „ambientní“ song „In Times of Old“. Klávesový pseudo-ambient jsem nikdy nedocenil, akustická kytara za půlkou nijak okouzlující tóny neloudí a ta lidová halekačka (nebo co to má být) na konci navodila pouze rozpaky. Závěr půlky Aeon Winds náleží coveru „Inno a Satana“, který je asi tak o třídu slabší než v podání Setherial na tributu (vokálně o dvě). Až na úvod (bez kytar – pouze bicí a klávesy) je jinak cover fajn, ale ten song by byl dobrý i v podání 8 Bit Mayhem.

Takhle fakt ne.

Concubia Nocte mám zkušeností méně. Full-length „Sekerou Peruna a kladivom Thora“ jsem neslyšel a na nějaké skladby z dema jsem narazil na YouTube, kde dobrý pocit z některých povedených motivů dokonale pohřbil katastrofální zvuk. Ke skladbám Concubia Nocte jsem tak přistupoval prakticky bez očekávaní.

Až na intro, co zní, jako když fanda NSBM dostane poprvé pod stromeček klávesy, se strana Concubia Nocte vydařila mnohem, mnohem lépe. Osobně mi nesedí třeba taková „Večná vôľa“ kvůli příliš „veselým“ riffům, pár dalších poklesků by se také ještě našlo. Např. vokály, na kterých se vystřídalo několik hostů (zde odkazuji na M-A), nejsou ani v jednom případě nic světoborného. A také příliš nerozumím zvukové úpravě. Při letmém studiu obou kapel, před dokončením recenze, jsem totiž na YouTube Tryzny narazil na „Vlčou Krvou“ z předchozího, stejnojmenného EP (a také se vlastně objevila na výše zmíněné kompilaci). Skladba je hudebně zcela totožná s verzí na tomto splitku, ale má z mého pohledu mnohem lepší a temnější mix. Musím přiznat, že mi tento „objev“ poněkud zkalil dojem ze zdejší produkce. Původně jsem totiž ani neměl zapotřebí se o ni otírat.

Ale jinak se Concubia Nocte podařilo, co Aeon Winds nikoliv. Vytasili se s více BM songy a těm rozhodně nechybí ani koule ani atmosféra. Pochmurná agrese „Vlčou krvou“ a „S posledným lúčom slnka“ mě dovede zvednout ze židle a v „Močiare“ se atmosféra hudby a její slova dokonale doplňují, přesvědčte se sami.

Takhle ano.

Závěrem to tedy vezměme stručně. Samostatné vydání zdejších skladeb Concubia Nocte ve zvukovém hávu předchozího EP bych si klidně koupil.


Sig:Ar:Tyr – Northen

Sig:Ar:Tyr - Northen

Země: Kanada
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Hammerheart Records

Tracklist:
01. Helluland
02. Crownless
03. Runarmal
04. Markland (The Hammer Fades)
05. Skraeling
06. Krossanes
07. Vinland
08. Northen
09. Last Ship Sails

Hrací doba: 63:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Kanadské Sig:Ar:Tyr na scéně registruji již nějaký ten pátek. Sice pouze zpovzdálí, ale registruji. Jen z těchto vět zřejmě nepřímo vyplývá, že k samotné poslechové zkušenosti nikdy nedošlo, byť jakési povědomí, oč v případě Kanaďanů hudebně jde, jsem měl. Změna přišla až spolu s letošní řadovkou, kdy jsem se prvně uvolil k poslechu. „Northen“ mělo úkol velmi náročný – přesvědčit mě o tom, že roky bez poslechů Sig:Ar:Tyr byly chudší než s nimi.

Těm, kteří Sig:Ar:Tyr dlouhodobě zanedbávali tak jako já, ba dokonce ani netuší, co by mohli čekat, ještě věnuji několik seznamovacích řádků. Přestože v kapele momentálně působí hned čtyři členové, na hlavní persónu lze ukázat velmi spolehlivě. Byl to jistý Daemonskald, kdo Sig:Ar:Tyr v roce 2003 sám zakládal a dlouhodobě jej koncipoval jako jednočlenný projekt. Samotce odzvonilo až po dlouhých devíti letech, tedy v momentě, kdy měl Daemonskald na triku již trio dlouhohrajících nahrávek. Od zmiňovaného roku Kanaďané pokračují ve čtyřech a první řadový výkaz spolupráce přinášejí až letos, na „Northen“.

Jak padlo v úvodu, matné představy o tom, co kapela ráčí hudebně produkovat, jsem měl. Ještě jsem však nenakousl, jaké ony představy byly. Žánrové škatulky útočily ze všech stran a i já jsem nabyl přesvědčení, že Sig:Ar:Tyr hrají folk metal. Na některých stránkách hráli pagánoš, jinde folk/blackoš a onde zas vikingoš. Tak či onak, byl jsem připraven na fúzi něčeho takového s kupou staromilské esence bez cingrlátek a klávesových umělin. A světe div se, já něco takového dostal. Pocit, že (už dvakrát zmíněné) matné představy někdy ani nemusí být příliš matné, není vůbec zlý…

K tomu, abyste si udělali obrázek o tom, čím se Sig:Ar:Tyr na novince prezentují, postačí už jen přehrání prvního songu. Tradičně pojaté paganmetalové kytary, nekomplikované bicí rytmy, šeptavý hrdelní vokál, nepřekvapivé skladatelské postupy, hevíkové sólo. Poslech pohodlný na první dobrou, úplně stejný i na tu třetí či šestou. Ano, skladby na „Northen“ disponují solidní trvanlivostí, nicméně ani o tom, že by deska s poslechy zázračně rostla, nemůže být řeč. Důvody hledejte výše – spíše nepřekvapivost než překvapivost, spíše jistota než komplikace nebo snad novátorství.

Za tradici ale není třeba věšet. Mimoto, že hudba Sig:Ar:Tyr není žádná věda a přehlídka doposud neslyšeného, je třeba uznat, že jednotlivé písně (ano, jednotlivé, k celku se pak dostaneme) jsou – ač nepřekvapivě – obstojně složené. Kapela necílí ani tak na vypravěčství plné pomalu se překrývajícího dění, ale spíše směřuje do kytarových sól. Přesto cítím, že Sig:Ar:Tyr na plochách atakujících pravidelně sedm, osm minut dokáží s hudebními motivy obstojně pracovat, a i když je nestaví do neokoukaných podob, hned hrst momentů lze označit za lepší než průměrnou. Především zapojení akustických kytar působí v případě Kanaďanů velmi svěže a přirozeně, tedy aniž by bylo třeba násilně bourat metalový celek.

Plejáda skladeb působí vyrovnaně a každý dílek alba má svůj jistý vrchol, což lze jedině kvitovat. Bohužel, i kvůli ambiciózně zvolené délce přesahující hodinu hracího času z „Northen“ víc a víc cítím šablonovitost, s jejíž pomocí se Sig:Ar:Tyr do vrcholů kompozic dostávají. Právě proto nemá člověk potřebu slyšet album celé. Ano, solidních momentů je, jak jsem zmínil, celá řada, ale nejenže jsou Kanaďané předvídatelní ve vztahu k ostatním tělesům, ale brzy také vůči sami sobě.

„Northen“ jsem pojal jako příležitost seznámit se s tvorbou poměrně etablovaného projektu, jehož tvorba mi doposud unikala. Občas člověk zalituje, že se k tvorbě té či oné kapely dostal až po tak dlouhé době, jindy naopak ví, že jeho ignorance nebyla vůbec špatným nápadem. Pak jsou i případy uvízlé kdesi napůl cesty. A právě v polovině téhle léta vyšlapávané klikatice uvízli Sig:Ar:Tyr. Novému albu se nedají upřít jisté kvality, spousta posluchačů v něm může nalézt možná i velké potěšení. Já ale zůstávám spíš rezervovaný. Osobního objevení kapely nelituji, avšak rozhodně nemohu tvrdit, že by mě „Northen“ přesvědčilo natolik, abych zahájil pečlivé sondování v diskografii. Na to novinka nemá výraznější sílu, postrádá invenci a co především – také zásadní přesvědčující element.


Moonsorrow – Jumalten aika

Moonsorrow - Jumalten aika

Země: Finsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Jumalten aika
02. Ruttolehto incl. Päivättömän päivän kansa
03. Suden tunti
04. Mimisbrunn
05. Ihmisen aika (Kummarus pimeyteen)

Hrací doba: 67:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Nebudu na úvod nijak zastírat, že Moonsorrow jsou pro mě srdcovka jako prase a láska na první poslech. Ostatně, když vám taková hudba svými epickými příběhy a masivními kompozicemi uhrane v blahých šestnácti a vy jste podobnou hudbou doposud nepolíbeni, zkrátka to ve vás něco zanechá. Ani objektivně však finským veteránům pohanského metalu lze těžko něco vyčítat; jejich svojský přístup k žánru a neustálá chuť se rozvíjet dala vzniknout dílům, o jaké běžně nezakopnete, a atmosféra jejich dlouhých kompozic je svého druhu unikát. Proto nepřekvapí, že po pěti letech mlčení byla letošní deska „Jumalten aika“ nanejvýš očekávaná. I přes prvotní nadšení jsem se ale snažil přistupovat střízlivě, protože jak praví staré přísloví, nahajpovaný průser je dvakrát takový průser.

Ne, že by kolem alba vznikl nějaký kolosální opar přehnaných očekávání, Moonsorrow propagaci naladili na černou notu, která provokovala důrazem na black metal. Doslova dřevní rytina Yggdrasilu pomrkává na blackmetalové začátky kapely (a zároveň přiznanou podobností s artworkem „Farsotstider“ vyznává lásku Thyrfing) a týmž směrem poukazují i promo fotky, na nichž je vikinský kvintet zmalovaný corpsepaintem jak zákon káže. Naproti tomu singl „Suden tunti“, vzácně doprovázený videoklipem, ponejvíc připomíná řízným pochodovým rytmem heroické eposy z dob „Suden uni“ či „Voimasta ja kunniasta“. Nicméně jak už u Moonsorrow bývá dobrým zvykem, jen máloco je takové, jak se na první poslech jeví.

„Jumalten aika“ na první poslech nijak zásadně nevybočuje (a zároveň neslevuje) ze standardu, který Finům udělal jméno. Pětice skladeb hřeší jednocifernou stopáží jen jedenkrát, zbylé nepadají pod dvanáct minut. Písně stále fungují na nijak zvlášť složitých, avšak košatých a pečlivě rozvíjených motivech a Henriho inspirace v postupech vážné hudby je slyšet i tentokrát. Vyhýbá se zbytečným refrénům a opakovaným pasážím napříč songy, namísto toho je zřejmá snaha proplétat jednotlivé motivy do mozaiky tvořící spolu s poetickými texty nádherné příběhy. Výjimku tvoří pouze zmiňovaný pochoďák „Suden tunti“, jenž půlí nahrávku na dvě přibližně stejné části, přičemž vlčí šílenství během sedmiminutového Ragnaroku rve a drásá vše, co se mu postaví do cesty. Jeho podobnost s prvními řadovkami je však, vyjma šlapavé přímočaré rytmiky, již Moonsorrow na pozdějších albech téměř vypustili, spíše pocitová. Ale pokud mi nahrávka přece jen něco připomíná z předchozí tvorby, jsou to přepracované skladby z demáčů, které se objevily na ípku „Tulimyrsky“. Když jsme u toho, čtveřice kompozic na stejnojmenný půlhodinový epos vzdáleně odkazuje i svými postupy a výpravností, nicméně opět platí, že nejde o žádné vykrádání či motání se v kruzích.

Necelých 70 minut není ani tentokrát pro Moonsorrow výzva, již by nedokázali úspěšně pokořit. Pětici skladeb rámuje motiv vztahu člověka a bohů, což se odráží i v celkové atmosféře. Zatímco úvodní titulka se skví do výše zapojením éterických chorálů, jež dokonale vystihují „Čas bohů“ a posvátnou úctu z nich, bojovnější a zasmušilejší „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“ vypráví o síle oceli a zlata, které dokázalo bohy vyštvat ze světa lidí. „Ruttolehto incl. Päivättöman päivän kansa“ zase pojednává o spojení člověka a jeho božstvem obětinou, „Mimisbrunn“ se zase váže k Mímirově studni (doslova Mímirsbrunnr) coby prameni moudrosti a vědění ležícího v kořenech bájného Yggdrasilu a nepřímo naznačuje pojetí bohů a jejich příběhů v tradicích lidí.

Řada pasáží proto působí, jako by vypadla zprostřed rituálu – kupříkladu fanatické odříkávání v půli „Suden tunti“, čisté zpěvy v polovině „Ruttolehto“ či samý závěr druhé skladby v podobě kratičkého přílepku „Päivättöman päivän kansa“, který je doslova modlitbou k bohům. Nábožné atmosféře výrazně přispívá i samotná produkce alba: hluboký, a přitom vzdálený zvuk bicích (ty přechody!) připomíná hřmění z hlubin země a ozvěny nejhlubších bubnů zní doslova osudově. Čisté zpěvy i Villeho naléhavý křik zní naprosto perfektně (a co teprve nelidský skřek v „Suden tunti“). Obecně na zpěvu si dali Moonsorrow setsakra záležet a díky hostům naleznete na albu pestrou paletu vokálů. Sound je obecně hutný a plný, což dodává kytarám potřebnou průraznost a valivost, na své si ovšem přijdou i milovníci baskytary, protože ta si na „Jumalten aika“ ukousla notný kus prostoru a nejenže je krásně výrazná, ale Ville na ní předvádí divy, což platí zejména o posledních dvou písních. Nosnou melodii v druhé půli „Mimisbrunn“ má na triku zejména basa, a výrazně se činí i v závěrečné „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“.

Moonsorrow

Asi není překvapením, že na základě předchozího popisu mě album baví. Upřímně řečeno nemám sílu tu jmenovat všechny momenty, z nichž se mi ježí chlupy až na prdeli. „Jumalten aika“ mě ale nebaví kvůli nějaké nostalgické hodnotě, protože na svoji předchozí tvorbu Moonsorrow maximálně tak poukazují. Dobře, v „Suden tunti“ do ní s šibalským mrknutím oka pošťouchnou, ale nic víc. Baví mě kvůli příběhům, kvůli hloubce, kterou jim umí vtisknout, a kvůli těžko opakovatelné atmosféře, která z nich vyvěrá po hektolitrech. Nelze si nevšimnout, že z nastaveného progresivního kurzu posledních tří alb bratři Sorvalliovi uhnuli elegantním úkrokem stranou, je ale skutečně krátkozraké tvrdit, že by jen recyklovali již dávno slyšené, protože při pozorném poslechu to zkrátka není pravda. S přibývajícími poslechy si však nelze nevšimnout ani dalších zásadních skutečností: Moonsorrow opět o něco dospěli: Ve stavbě kompozic, vytváření nálad i malování obrazů, pomocí nichž udržují dávné mýty a předávají je dále. Monolit „V: Hävittety“ sice zůstává díky naprosté jedinečnosti ingrediencí nepřekonán, kvalit „Verisäkeet“ a „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ však „Jumalten aika“ dosahuje s přehledem.


Druhý pohled (Skvrn):

I když jsem si hudbu Moonsorrow poslední dobou příliš nedopřával a věnoval se raději objevování jiných hudebních sfér, Finové dlouhodobě patří mezi nevelký hlouček kapel, které s radostí označuji přívlastkem nejoblíbenější. Jisté obavy jsem však před vydáním „Jumalten aika“ měl. Jednak jsem si nebyl stoprocentně jistý tím, zda se mi Moonsorrow během oné pauzy přece jen nevzdálili, druhak se objevila mírná nejistota ohledně formy kapely. Obal jedním slovem strašný, koncertní prezentace – jděte na Moonsorrow, když se předtím hopsá na Korpiklaani – špatná neméně. A pokud se vám toho pořád nezdá dost, připočítejte ještě příšerné propagační fotky…

Nakonec jsem ale mile překvapen. Kapela neuhnula z nastolené vypravěčské cesty ani náznakem, což po skvělých deskách z minulých let není vůbec špatně. Finové se svým způsobem opakují, nicméně skládat charakterem podobné patnáctiminutové eposy je něco jiného než skládání šablonovitých čtyřminutových bliknutí, jak nám předvádí živořící (i když dnes už spíš ani neživořící) Eluveitie. Skladby Moonsorrow mají pořád co říct, jsou dostatečně variabilní a odhalují další a další kapelní trumfy, v rámci scény nadále jedinečné.

„Jumalten aika“ disponuje, jak je u Moonsorrow zvykem, skvělou atmosférou, která posluchače odesílá do idealizovaných dob minulých. Nechybí celkový spád, dynamičnost ani vypravěčský patos, jemuž v případě Finů říkáváme tak rádi ano. V mantinelech těchto vlastností pak kapela sází jeden povedený moment za druhým. Ukázkou vysoké třídy je fakt, že Finové ony vrcholy dobývají různorodými způsoby – jednou skladba graduje blackmetalovou metelicí, podruhé houslovým partem, potřetí zase klávesovou grandiozitou.

Moonsorrow

Dále není třeba cokoli rozpitvávat. Moonsorrow patří i po více než dvacetiletém pobytu na folkmetalové scéně stále k tomu úplně nejlepšímu. Žánrových změn do budoucna není třeba, stačí držet současnou formu a skládat dál. To jde totiž Finům nadále bezvadně a „Jumalten aika“, výsledek pětiletého ticha, může posloužit jako výtečný důkaz.


Briargh – Eboros

Briargh - Eboros

Země: Španělsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.10.2015
Label: Morbid Shrine Productions
Původní vydání: 9.9.2015, Lower Silesian Stronghold

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některá alba se člověku opravdu líbí, jiná zase nemůže vystát, další jsou mu zase úplně lhostejná. Jsou to takové tři základní stavy, ale rozhodně ne jediné, protože v reálu může nastat jakákoliv situace mezi tím, a občas se dokonce může vyskytnout i případ, kdy se tyto zdánlivě protichůdné stavy prolínají. A přesně do takové sorty spadá i nahrávka s názvem „Eboros“, o níž nyní v krátkosti pohovoříme.

Ona schizofrenie v tomto případě tkví v tom, že se nemohu rozhodnout, zdali je „Eboros“ deska blbá, anebo deska zajímavá s výhradami. Briargh není úplně novým pojmem ve španělském undergroundu a zmiňovaný počin je již třetí dlouhohrající fošnou tohoto jednočlenného projektu, jejž má pod palcem jistý Dux Briargh. To je pěkně činorodý týpek a jeho portfolio na metalových archivech je dost natřískané. I když je pravda, že většina těch jmen jsou věci, o nichž jsme ani já a nejspíš ani vy nikdy neslyšeli (opravdu za zmínku snad stojí jedině Hrizg vydávající pod značkou zavedených Moribund Records). Tak či onak, zkušenosti jsou neoddiskutovatelné.

A v čem je tedy problém? Briargh produkuje špinavější black metal, do něhož se prolínají další vlivy jako třeba nádech středověku, keltský feeling nebo obecně prostě pagan nálada. To v kombinaci se španělským původem (konkrétně provincie Kantábrie na severu země) vzbuzuje slibný výhled. A je pravda, že mnohé pasáže na „Eboros“ zajímavé skutečně jsou. Jedná se především o ty momenty, kdy se nejvíce projevuje ono pagan / celtic / medieval cosi a hudba se začne snažit o atmosféru, případně když se tyto vlivy přímo prolínají s black metalem. Tehdy se mi výsledek, nebojím se říct, docela líbí. A naštěstí to není pouze skrovné koření, jen aby se neřeklo, a takových věcí se v průběhu celé hrací doby objevuje relativně dost. Za všechny však mohu jmenovat třetí song „Sword of Woe“ s epickými pasážemi i příjemnou kytarovou melodií.

Na druhou stranu, albu trochu láme vaz jeho úplně základní žánr. Black metal v podání Briargh mi totiž vůbec neleze do uší a cosi mě na něm irituje takovým způsobem, že nedokážu přivřít oči (uši) a radši si naplno užívat ty lepší momenty. Působí to na mě trochu amatérským dojmem, ten black metal je takový humpolácký a nebaví mě. Sem tam sice vykoukne slušná pasáž – především tehdy, když bicí začnou projevovat trochu větší invenci než jen bezpohlavní udržování tempa – ale obecně vzato mi to příliš nesedlo.

Vzato kolem a kolem tedy v „Eboros“ vidím potenciálně zajímavou nahrávku, jejíž potenciál je však srážen několika neduhy, které tam prostě jsou a přes něž se nedokážu přenést. Což je samozřejmě škoda. Dal jsem tomu čas, ale nakonec nejsem tak úplně přesvědčen a zpětně se k tomu vracet určitě nebudu. Ale hovadina to zase není, abychom si rozuměli. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat aktuální mouchy, pak by muzika Briargh nemusela být vůbec špatná.