Země: Rusko Žánr: folk / pagan metal Datum vydání: 19.1.2018 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Мантра 02. Шторм 03. Целуя жизнь 04. Ребёнок без имени 05. Храм 06. В погоне за белой тенью 07. В ладонях богов 08. Волчица [ВеданЪ колодЪ cover] 09. Мантра Hrací doba: 74:05 Odkazy: web / facebook / twitter

Když před několika lety vrcholila popularita takzvaného folk metalu a pagan metalu, dostala se na výsluní i ruská Аркона, která podpisem smlouvy u západního vydavatelství a pravidelným koncertováním po celé Evropě ukázala východoevropské scéně, že i skupina z bývalého Sovětského bloku se může v metalovém rybníku prosadit. Tvrdit ovšem, že je formace okolo zpěvačky Mashy a jejího manžela a kytaristy Lazara produktem módní vlny, by bylo dost příkré. Vždyť Аркона začínala v době, kdy do velké folkmetalové vlny ještě nějaký ten pátek chyběl, a před jejím vyvrcholením měli Rusové na kontě již několik let fungování.

V průběhu popularity svého žánru sice Аркона tu a tam uletěla a vytvořila skladbu poplatnou trendu (viz třeba zhovadilost „Стенка на стенку“), ale obecně vzato si Rusové drželi vcelku důstojnou úroveň a nějaké vyloženě špatné album do světa ještě nepustili. Což platí i po vydání letošního počinu „Храм“. Dokonce bych neváhal dodat, že je lepší než minulé „Явь“, které sice také nebylo hloupé a nedělalo kapele ostudu, ale nic zásadního navíc nenabídlo a z hlediska delšího časového horizontu si z něj pamatuju… vůbec nic.

I „Храм“ ovšem také trápí nějaké ty bolístky, přičemž hned na ráně je ta, s níž se Аркона potýká dlouhodobě. Tahle skupina má totiž evidentně nutkavou potřebu točit strašně dlouhé desky. Novinka se vyšplhala na bezmála hodinu a čtvrt, což z ní dokonce činí druhou nejdelší řadovku v historii formace hned po „Гой, Роде, гой!“ z roku 2009. Což o to, délka sama o sobě samozřejmě problém nemusí být, je-li vyplněna smysluplně. Аркона sice ani zdaleka není skladatelsky levá a dokáže vymyslet kus dobré muziky, ale pořád ne tolik, aby mi to stačilo k bezvýhradné spokojenosti po celou takhle dlouhou stopáž. Přeloženo do lidské mluvy – i u „Храм“ mám dojem, že by mohlo být o něco kratší, a bez některých pasáží bych se docela s klidem obešel.

Skvělým příkladem může být třeba titulní „Храм“. Ta není vyloženě blbá (nic vyloženě blbého se na nové desce naštěstí nenachází) a nemůžu tvrdit, že by mě její poslech sral, ale nepřináší nic, kvůli čemu by bylo nutné album prodlužovat o celých deset minut, kolik song trvá. Žádná vyloženě povedená pasáž, jež by mi utkvěla v hlavě, kvůli níž bych si řekl, že těch deset minut stojí za to. U některých dalších dlouhých skladeb mám podobný pocit, že by se nějaká minutka ukrojit dala, aniž by tím byl ponížen dojem z nahrávky, ale v jejich případě se najdou i nějaké výborné momenty, díky nimž není přítomnost dané písničky na „Храм“ zbytečná.

Nicméně dvě – soudě dle nejvyšší přidělené minutáže – nejambicióznější skladby „Целуя жизнь“ a „Ребёнок без имени“ se mi líbí. Především první jmenovaná nabízí několik opravdu dobrých chvilek (ještě aby ne, když má sedmnáct minut), byť i v jejím případě platí, že by se dalo něco málo vystříhat. Přesto právě „Целуя жизнь“ jsem zpočátku považoval za vrchol „Храм“. Postupem času jsem však musel svůj dojem trochu zmírnit, poněvadž jsem se konečně pořádně proposlouchal k „В ладонях богов“, díky níž není volba nejlepší položky tracklistu tak jednoznačná.

„В погоне за белой тенью“ je také povedená a patří k těm písním, v nichž se objeví progresivnější nádech. „Шторм“ vedle ostatních delších songů působí trochu usedle a jako snaha mít na albu aspoň jednu koncertní jistotu, ale naštěstí je v ní jeden výborný kytarový motiv i několik pěkných folkových linek, tudíž ostudu nedělá. V závěru se ještě nachází předělávka „Волчица“ od ruské kapely ВеданЪ колодЪ, ale kdybych o téhle skutečnosti nevěděl, asi bych to nepoznal a spíš bych si myslel, že si Аркона při skládání vzpomněla na své starší věci.

Celkově vzato se mi ale „Храм“ líbí. Folkmetalová scéna je mnohdy vysmívaná a mnohdy i právem, s čímž se Аркона tak trochu svezla (což opět potvrzuje známou pravdu, že to nejhorší, co se nějakému umělci/žánru může přihodit, je popularita). Na rozdíl od chlastacích pseudo-folkových chcánek má ale Аркона nějaký smysl a její postupné dlouhodobé směřování k rozmáchlejším plochám je také sympatické. Teď už jen konečně pochopit, že tenhle přístup nutně nepotřebuje víc jak hodinové desky a že vydat album s malým počtem delších kompozic není žádná ostuda.