Archiv štítku: drone

Harvestman – Music for Megaliths

Harvestman - Music for Megaliths

Země: USA
Žánr: drone / folk / ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. The Forest Is Our Temple
02. Oak Drone
03. Ring of Sentinels
04. Cromlech
05. Levitation
06. Sundown
07. White Horse

Hrací doba: 40:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Mluvit o tom, jak svět Neurosis neznamená pouze samotné Neurosis, ale zahrnuje i úctyhodnou řádku dalších projektů, je snad zbytečné, poněvadž to myslím všichni víme. Každý člen kapely má nebo měl hned několik bokovek, někdy se jedná o společné dílo členů Neurosis (příkladně Tribes of Neurot), jindy o kolaborace s jinými umělci, jindy jde o čistě sólové záležitosti.

Dnes se zaměříme na zpěváka a kytaristu Stevea Von Tilla, jenž si udržuje hned dva sólové projekty. Přímo pod svým vlastním jménem tvoří akustickou hudbou, jíž má na kontě už čtyři dlouhohrající desky, z nichž ta doposud poslední nese titul „A Life unto Itself“ a pochází z roku 2015. Nás ovšem nyní zajímá ta druhá sólová záležitost známá jako Harvestman. I pod touto hlavičkou vyšla čtyři alba, přičemž to nejnovější s názvem „Music for Megaliths“ je letošního data vydání. Pokud vám po tomhle úvodu a po přečtení nadpisu článku stále není jasné, co se dnes bude recenzovat, doporučoval bych vám najít nejbližší výškovou budovu a skočit z vrchního patra na beton. Ale humor stranou, radši pojďme na věc…

Žánrově je Harvestman o poznání rozmanitější a experimentálnější záležitost než Tillovo akustické sólo, takže pokud vám písničkaření nevoní, právě Harvestman vám bude bližší. Popravdě řečeno, i mě víc oslovuje „Žnec“ se svou kombinací dronu, ambientu a folkových doteků. „Music for Megaliths“ dobrou formu potvrzuje a opět jde o povedenou desku. Nikoliv však bezchybnou.

Úvodní „The Forest Is Our Temple“ album otvírá natolik úchvatně, že lépe už to snad ani nejde. Nejprve folkové tóny, k nimž se začnou přidávat další nástroje, atmosféra houstne a skladba fantasticky graduje, aby spadla do minimalistické pasáže a z ní se v závěru vrátila ke svému ústřednímu motivu. Vlastně bych i řekl, že „The Forest Is Our Temple“ je předčasným vrcholem „Music for Megaliths“, poněvadž působivější kompozici již nahrávka ve svých dalších fázích bohužel nenabídne.

Což ale neznamená, že by dále nebylo co poslouchat. Paradoxně však tohle říkám v té fázi tracklistu, která mi přijde nejméně záživná. „Oak Drone“ se ještě zpočátku tváří poměrně slibně, ale přílišná jednotvárnost a táhlé kytarové tóny ve druhé půli dojem trochu pokazí. Kdyby byl song o polovinu kratší, asi bych byl spokojenější. „Ring of Sentinels“ je na tom vlastně podobně – začátek opět nevypadá špatně, ale kytarové vyhrávky ve druhé polovině mě nijak neberou a klidně bych se bez nich obešel.

Zbytek „Music for Megaliths“ jde naštěstí opět o něco výše. „Cromlech“ je příjemný dronově-ambientní minimalismus. Zastřená „Levitation“ se nebojí dotknout psychedelie. „Sundown“ nechá ve svém soft-dronovém přístupu problesknout i několik náznaků noisu. Poslední „White Horse“ je zase o kousek níž, ale pořád v pohodě a jako trochu melancholická tečka na závěr vyzní docela příjemně.

Z hlediska jednotlivých písniček to tedy možná nevyznívá zas tak přesvědčivě. Když to totiž dotáhnu do důsledku, sama o sobě je skutečně strhující pouze „The Forest Is Our Temple“. Nicméně víme, že některé desky je záhodno neposlouchat po písničkách, nýbrž jako jeden celek. A takováto metrika již pro „Music for Megaliths“ hovoří pozitivněji. Desku totiž obklopuje velmi dobrá „ospalá“ (v tom dobrém slova smyslu) atmosféra, která celkovému výsledku hodně pomáhá. Na nadšení to sice není, ale i střízlivá spokojenost se nakonec počítá.


Common Eider, King Eider – Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Common Eider, King Eider - Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Země: USA
Žánr: dark ambient / drone / minimal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced
02. The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)
03. Antler Tongue
04. Litha
05. Common Eider, King Eider Live in Vienna [cassette bonus]

Hrací doba: 85:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Netvrdím, že tu o tom píšeme každý den, ale myslím, že se zde již objevila relativně slušná řádka recenzí na počin, jejichž hlavním výrazovým prostředkem byl minimalismus. Některé z nich jsem dokonce začínal jakousi kvazi-úvahou, jestli lze hudbu, jež dává přednost tichu namísto zvuku, vůbec považovat za hudbu. Nebo o tom, jak vlastně sotva znatelný šum vůbec může fungovat jako hudební deska. A proč něco takového vlastně poslouchat? Co některé z nás láká na poslechu něčeho, co takřka nijak nezní?

Dnes jsou podobné otázky opět na místě – a stále aktuální, stále nezodpovězené dostatečně jasně a objektivně. A jde vlastně vůbec na něco takového odpovědět? Proč by si měl člověk pouštět nic? Může to znít banálně, ale leckdy jednoduše proto, že si šumivé hlubiny člověka dokážou podmanit a utopit jej v moři specifické atmosféry, jakou snad ani nelze vytvořit s konvenčním hlasitým přístupem. Leckdy, ale zdaleka ne vždy. Jak už jsem totiž v mnoha recenzích prohlásil, ona pomyslná hranice je velice tenká a velice lehce lze přepadnout na tu druhou stranu, kdy se ze zamýšleného spirituálního zážitku stává – nuda.

Kalifornské seskupení Common Eider, King Eider mám v hledáčku už nějakou dobu, ale až doposud se naše cesty míjely. O to víc jsem byl zvědav, jak se povede první setkání prostřednictvím letošního alba „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“. Natěšenost podpořil i skvělý přebal desky a záruku určité kvality neposkytovalo jen renomé skupiny, nýbrž i jméno labelu v kolonce vydavatele. Vše tedy bylo nachystáno pro zážitek… a přesto nakonec neodcházím nadšen, dokonce ani (u)spokojen. Alespoň ne zcela.

„Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ nabízí – asi byste si to dle důvodu domysleli, i když bych to tu nyní explicitně nezmiňoval – velmi minimalistický poslech. Už jen z principu je to nahrávka, již nelze vstřebávat s peckami na uších, když jedete ráno do školy nebo do práce – přes motor dopravního prostředku byste neslyšeli lautr nic. Takovým způsobem jsem ovšem novinku Common Eider, King Eider rozhodně poslouchat nezkoušel – dal jsem jí prostor, aby mohla vyniknout, ukonejšit a uhranout. Nedokázala to.

Minimalismus ohlodaný až na dřeň samozřejmě není lehce stravitelnou záležitostí, ale v tom bych problém neviděl, poněvadž v těchto vodách nejsem úplný mlíčňák a nějaké ty hodiny poslechu podobných věcí za sebou mám. Nicméně třeba hned první kompozice „Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced“ je prostě, eufemismy stranou, nuda – trvá téměř deset minut a neděje se v ní vůbec nic. Podobně bych se nezdráhal mluvit ani o třetí šestiminutovce „Antler Tongue“ a nijak mě neoslovil ani závěrečný půlhodinový bonus (k mání pouze na audiokazetě anebo v protekční novinářské verzi, haha) „Common Eider, King Eider Live in Vienna“. Jak už název napovídá, jedná se o živý záznam vystoupení formace ve Vídni v roce 2016. Ani zde nenalézám kýženou atmosféru a s výjimkou jedné výrazně hlasitější pasáže také nic zajímavého. Na druhou stranu v žádném případě nepochybuji o tom, že být přímo na místě, určitě by to vypadalo a vyznělo docela jinak.

Common Eider, King Eider

Nejlépe z celého „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ na mě působí druhá skladba „The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)“. Jedině zde mám pocit, že Common Eider, King Eider a jejich minimalismus funguje natolik, abych mohl mluvit o zaujetí a nějakém transu, o nějž jde v těchto žánrech především. Paradoxně se tak děje asi proto, že se zde nacházejí i o něco výraznější (samozřejmě berte relativně) zvukové plochy. Podobně je na tom i čtvrtá „Litha“, kde skupina vystoupá dokonce k náznakům noisové produkce. Mimochodem, zdá se mi, že právě „Litha“ nejspíš posloužila jako základ půlhodinové performance zachycené ve stopě „Common Eider, King Eider Live in Vienna“, přinejmenším některé pasáže (včetně té již zmiňované nejvýraznější) jsou si nápadně podobné. Je-li tomu tak, pak musím konstatovat, že ve studiové podobě píseň vyznívá o lépe.

Ve „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ tedy vidím poměrně rozporuplnou nahrávku. Jsou zde pasáže, v nichž Common Eider, King Eider prokazují své kvality a dokážou zacloumat s myslí. Na druhou stranu se tu nacházejí i dlouhé minuty nudy, bez nichž by se deska klidně obešla. Když to vezmu z hlediska celku, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že těch 53 minut (s bonusem téměř 86) nedopadlo tak silně, jak jsem doufal. Nicméně na koncertní představení Common Eider, King Eider bych určitě zašel, protože věřím, že živý zvuk, případně obohacený o nepředvídatelný prvek improvizace, by zafungovat mohl.


777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Psychick Witch – Cosmic Botanists

Psychick Witch - Cosmic Botanists

Země: Nový Zéland
Žánr: drone / noise
Datum vydání: 23.9.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
Side A:
01. Cullatran
02. Tantric Burial
03. Shockwave Risr
04. Evisc

Side B:
05. Hippolyta
06. Angular Variations/Fluctuating States
07. Electric Set

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Konvenční a nekonvenční hudba se neliší ani tak v tom, co je tvrdší, temnější či agresivnější, jako spíš v nárocích, jaké ta která produkce na posluchače klade. Skutečné audio dobrodružství většinou začíná v místech, jež průměrný posluchač nepovažuje za muziku, nýbrž za bordel. Ale to je každého věc, jak se k výzvě postaví. Pokud to někdo nezvládne, je to jeho problém, náš ne, protože my všichni, co jsme se tu dnes sešli, samozřejmě dávno víme, že i hluk skýtá mnohá lákavá zákoutí.

„This Is Not Music
Fractured amplifier bleeding
Free noise immolation“

Jisté je, že Psychick Witch nepotěší zavilé milovníky melodií a vzletných refrénů. Ale hádám, že takoví si k nám asi číst nechodí. Stěžejními hesly dnešní recenze budou drone a noise. Pokud vás to nevyděsilo, čtěte směle dát, poněvadž „Cosmic Botanists“ by vás mohlo zajímat!

Novozélandský projekt se vyžívá především v dronové anti-hudební bažině, a jestli vás serou alba, kde po celou dobu vazbí kytarové nikoliv tóny, nýbrž zvuky, pak se s „Cosmic Botanists“ nemusíte vůbec unavovat. Právě tohle je totiž většinovou náplní nahrávky, drtivou většinu času vás bude provázet agonické znásilňování kytarových strun. Nutno uznat, že zejména tehdy, kdy se nebudete bát otočit volume trochu doprava, dokáže tahle nekonečná a nekončící skřípavá hradba podrásat nervy. Jestli tohle má být cílem a smyslem existence Psychick Witch, pak myslím lze tvrdit, že mise byla splněna…

…obzvlášť když dronové vazbení není to jediné, co na vás v útrobách „Cosmic Botanists“ číhá. Tato základní poloha je totiž navíc pohlučena (dle vzoru pozlacena) noisovou nenávistí. Třešničkou na dortu pak budiž několik industriálních motivů a špetka rituálních nálad, ale to je jen koření, které celek dokáže ozvláštnit, ale není jeho určujícím prvkem. Tím je zvukový nihilismus působící dojmem improvizace a běžnými standardy nespoutaného průzkumu hlubin experimentálních vod. Samozřejmě, budeme-li produkci Psychick Witch poměřovat s obdobně laděnými projekty, pak se nutně dobereme k výsledku, že na Novém Zélandu skutečně nevzniklo něco, co by tu nikdy předtím nebylo a co lze označit za posouvání hranic, ale to nakonec nevadí. Jistě by šlo polemizovat o tom, nakolik je uhrančivost předkládaného materiálu dílem Psychick Witch a nakolik tato plyne už jen ze samotné podstaty užívaných žánrů. Ale to nakonec není důležité, jelikož na poutavosti „Cosmic Botanists“ to nakonec mnoho nemění.

Abychom si ale správně rozuměli… „Cosmic Botanists“ zase není nějaká fenomenální či dech beroucí záležitost, ale něco stále na tom je. Nahrávka má svou zajímavost i kvalitu a nelze jí upírat, že jakmile hraje, jen těžko se vypíná. Stejně tak cením tu náročnost a skutečnost, že vám Psychick Witch nedá nic zadarmo a že po nějaké době už ona nepříjemnost vystoupá do vysokých hodnot. A to říkám na základě vlastní empirické zkušenosti, neboť když jsem album jel při psaní recenze, po několika přehráních jsem to musel vypnout – nikoliv proto, že by mne nebavila vlastní hudba, ale protože se to hnusné kytarové bzučení už nedalo déle snášet. Takové přiznání by za normálních okolností a u konvenční hudby bylo známkou nepovedeného výsledku, ale vzhledem k situaci je to vlastně… pochvala.

Psychick Witch


Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.


Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Mirrors for Psychic Warfare

Datum: 23.1.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Mirrors for Psychic Warfare patří k těm projektům, u nichž lze jakékoliv povídání jen těžko začít jinak než sestavou, byť je tato pouze dvoučlenná. Abychom to neprodlužovali, sfoukněme tuhle obligátní část reportáže rovnou – potkávají se zde Scott Kelly (Neurosis, Corrections House, sólo tvorba, Tribes of Neurot) a Sanford Parker (Buried at Sea, Corrections House, Two from the Eye, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight plus bohaté portfolio kapel z pozice producenta, velkou namátkou třebas Eyehategod, Voivod, Leviathan, Coffinworm, Lord Mantis, Pelican, Venomous Concept či Wrekmeister Harmonies).

To jsou v obou případech samozřejmě úctyhodné výčty, ale jak si bystrý čtenář jistě povšiml, jedna formace je u obou muzikantů společná – Kelly a Parker se potkali již v rámci Corrections House, kde působí ještě s Mikem Williamsem (Eyehategod) a Brucem Lamontem (Yakuza). Tato spolupráce jim však zjevně nestačila, tudíž už v únoru 2015 vypustili první sedmipalec pod hlavičkou Mirrors for Psychic Warfare, „The Oracles Hex“, na nějž loni v dubnu navázali také dlouhohrajícím bezejmenným debutem. Ten byl sakra povedený a za slyšení rozhodně stojí.

Abychom se konečně dostali k meritu věci – koncert Mirrors for Psychic Warfare byla prostě věc, jakou nebylo radno minout, což měly výše popisované okolnosti říct oklikou. Dvojice už Evropu křižovala zkraje roku 2015, ale tehdy do České republiky nepřijela. Nyní si to však KellyParker vynahradili a vystoupili zde rovnou dvakrát – nejprve v neděli v Ostravě (původně mělo jít o datum v Polsku, ale nakonec last minute zahráli v moravskoslezské metropoli) a posléze o den později v Praze na Strahovském kopci. Osobně jsem vzhledem k místu bydliště samozřejmě volil hlavní město.

Lokální support nebyl žádný (to není výtka, mně to tak vyhovuje), takže na rozehřátí předvedl sólo set Sanford Parker. Stejně jako na výše zmiňované šňůře v roce 2015, ale tehdy hrál pod hlavičkou Two from the Eye, nyní pod vlastním jménem. Ale je to vcelku detail, hudební náplň setu vesměs odpovídala doposud vypuštěným skladbám Two from the Eye. V překladu tedy temná experimentální elektronika místy přecházející až do noisu. A aniž bych chtěl přehánět, byl to nářez.

Parker se aktuálně pyšní už docela slušným plnovousem a vlastně z něj byly vidět jen ty fousy, protože jinak byl zakuklený v kapuci a kožené bundě, do publika za celé vystoupení nevrhl ani jeden pohled, celou dobu byl jen skloněn nad svým pultem s tlačítky, hypnoticky se kýval do rytmu a masíroval publikum elektronickým infernem. Kromě audio-zla však přítomné návštěvníky deptala i vizuální složka, protože pod nohama měl Sanford dva stroboskopy, které do lidí tepaly ostošest, mnohdy i třeba minutu v kuse, což na oči působilo dosti karcinogenním účinkem. Opravdová lahůdka pro všechny epileptiky. Vrcholů měl koncert hned několik, a když se z temných elektronických proudů vynořovaly hlukové fašírky, věřte tomu, že to bylo zasraně působivé.

Předem bych nečekal, že tohle řeknu, ale sólo set Sanforda Parkera byl nakonec ještě víc strhující než kombo Parker / Kelly jako Mirrors for Psychic Warfare.

Mirrors for Psychic Warfare

Tím ovšem neříkám, že Mirrors for Psychic Warfare zahráli nějak zle. Vlastně to bylo taky super a mělo to hutnou atmosféru, líbilo se mi to. Abych vám ale nevěšel bulíky na nos a byl zcela upřímný, tak musím říct, že ve studiové podobě a při klidném domácím poslechu mi muzika Mirrors for Psychic Warfare sedí o něco víc. V živém podání jsem měl místy pocit, že dronové rozjímání bylo až moc natahované a mohlo být kratší, což mě u desky nenapadlo ani jednou, tam naopak ten samý recept působil hypnoticky a dokázal vtáhnout.

Samozřejmě, vystoupení mělo i svoje silné momenty a nepochybujte o tom, že byly dost silné. Typicky gradování skladeb do kytarových riffů (což je ostatně i jedna z hlavních zbraní alba) takřka vždy zafungovalo. Mirrors for Psychic Warfare vlastně nejde nic moc vytýkat, protože vystoupení bylo soustředěné, emotivní a mělo svou hloubku. Stejně tak oceňuji, že se kapela navzdory vyvolávání a navzdory nedovršené policejní hodině nevrátila (!) s přídavkem, poněvadž tím by celistvost zážitku utrpěla ránu. Kde je tedy problém? Ukázal bych asi na dva důvody: a) zvuk mohl kopat ještě silněji, bylo to nazvučeno dobře (jak je na Sedmičce zvykem), ale hlasitost mohla jít o krapánek nahoru, aby k podobnému tlaku jako u Sanfordovy sólo show; b) očekávání byla možná až moc vysoká. Druhý bod snad netřeba dále komentovat, protože všichni víme, co dokážou přehnaná očekávání zkurvit.

Nechci ale působit zbytečně negativně. Mirrors for Psychic Warfare hráli výborně, jsem rád, že jsem je viděl, stánek s merchandise jsem vybílil zodpovědně (snad jen absence vinylu „Mirrors for Psychic Warfare“ zamrzela, člověk musel vzít zavděk CD verzí), takže spokojen rozhodně jsem. Pouze říkám, že sólové vystoupení Sanforda Parkera ve mně zanechalo hlubší stopu.


Lhostejnost – Menhir

Lhostejnost - Menhir

Země: Česká republika
Žánr: drone
Datum vydání: 8.9.2016
Label: Pravěk Noise Section

Tracklist:
01. Jeskyně bez ohně
02. Více než člověk, méně než hmyz

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Nahrávky, jež vzbuzují otázky, co vše lze ještě považovat za hudbu a co už je nehudební či snad dokonce antihudební, jsou mi svým způsobem docela sympatické. Takovým nejvíc exemplárním příkladem budiž produkce z hlukového hájemství, ale existují i jiné žánry, u nichž to člověka svádí k obdobným pseudo-filozofickým úvahám. A přesně do takové sorty by se dal zařadit i ortodoxní, až na morek kosti ohlodaný drone… jaký předvádí Lhostejnost.

Prezentace projektu je velice strohá, stěžejním mottem budiž: „Všechno jedno…“ Skutečně relevantních informací však lze dohledat jen elementární minimum – Lhostejnost dle všeho vznikla v letošním roce, domovským městem je Praha a toť vše. Osobně bych si sice vsadil, že projekt bude jednočlenný, ale to je pouze nikým a ničím nepotvrzená domněnka. Jedno však jisté je – album „Menhir“ je první oficiální prezentací Lhostejnosti a vyšlo na audiokazetě limitované počtem dvaceti kusů.

Hudební náplň „Menhiru“ je svým způsobem velice jednoduchá, vlastně až triviální – je jím tuze pomalé, ničivé a ničím nerušené špinavé kytarové burácení. Jednoduše taková ta muzika, o níž lze s trochou hovězího humoru říct, že si tam někdo jen půlhodiny ladí kytaru. Nicméně nenechte se zmýlit, předchozí větu je přeci jen nutno brát poněkud s nadsázkou, protože jistý – byť docela minimální – vývoj je možno v obou (jestli to tak jde nazvat) skladbách nalézt. Samozřejmě prim po většinu nahrávky drží kytarová vazba, nehraje se na žádné motivy, nýbrž čistě na zvuk a sonické zlo. Přesto je možno i bez většího úsilí zaslechnout cosi, co by se se zdravou dávkou fantazie dalo považovat za riff (jakkoliv hooooodně pomalý), jinde zase zpoza kytary vykoukne industriální pazvuk, což se bohužel děje skutečně výjimečné. Tak či onak, záchytné body nečekejte, „Menhir“ je jednolitá neprostupná masa – víc v tom snad ani není třeba hledat, víc tam totiž není. Je to prostě zvuk.

I navzdory tomu bych si dovolil říct, že z obou přítomných stop má navrch ta druhá. Ačkoliv v úvodní „Jeskyně bez ohně“ se letmo ozvou ony nesmělé náznaky industrialu a právě ona je – a to samozřejmě prohlašuji s velkou mírou relativity – čitelnější a obsahuje snadněji uchopitelné riffy, druhý kus „Více než člověk, méně než hmyz“ mě zaujal víc. Zatímco na „Jeskyni bez ohně“ se stále dá zvyknout a nějaký moment si dokonce i zapamatovat (!), „Více než člověk, méně než hmyz“ vyhrává na mnohem ošklivější atmosféru pramenící z větší neuchopitelnosti a abstraktnosti. Na rozdíl od úvodní kolegyně se mi navíc neohrála.

Přesto obě skladby – obě jen tak mimochodem trvající přes 17 minut – stojí zejména na kytarovém hřmění. Nicméně, na internetu lze najít další dvě (nealbové) písně Lhostejnosti, jmenovitě „Mraky z betonu“ a „Zpět se nevrátíme“ (druhá jmenovaná v kooperaci s hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus), které projekt představují v o něco ambientnějším hávu. Především „Mraky z betonu“ jsou hodně dobré a lze u nich mluvit o velmi vydařené atmosféře – asi ještě o něco silnější než v případě „Více než člověk, méně než hmyz“. To zmiňuji zdánlivě jen tak na okraj, ale chtěl jsem tím říct, že Lhostejnost zjevně nemusí znamenat jen kytarové „nic“.

Lhostejnost

„Menhir“ je samozřejmě rozporuplná nahrávka, jejíž obsah bude pro většinu lidí nestravitelný. A paradoxně ta „stravitelnější“ (berte s velkou rezervou) stopa „Jeskyně bez ohně“ mě baví méně a brzy se mi ohrála, zatímco „Více než člověk, méně než hmyz“ bych se nebál považovat za povedené dronové chrčení.

Do jisté míry desku vystihuje už samotný obal a název. Podobně jako zrnitý lichoběžník na přebalu hudba šumí; podobně jako menhir hudba nikam neplyne, natožpak aby chvátala, spíš bez hnutí stojí na místě, v podstatě „jen“ existuje… a vy jste jí zcela lhostejní.


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.