Archiv štítku: drone

Earth – Full Upon Her Burning Lips

Earth - Full Upon Her Burning Lips

Země: USA
Žánr: drone / post-rock / doom
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Datura’s Crimson Veils
02. Exaltation of Larks
03. Cats on the Briar
04. The Colour of Poison
05. Descending Belladonna
06. She Rides an Air of Malevolence
07. Maiden’s Catafalque
08. An Unnatural Carousel
09. The Mandrake’s Hymn
10. A Wretched Country of Dusk

Hrací doba: 62:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Od poslední desky Earth uplynulo pět let. Na „Primitive and Deadly“ se kapela představila v lehce poupraveném kabátě. Zvuk trochu přitvrdil a repertoár obohatily hostující vokály. Jednou ze zásadních otázek tedy může být, zda se i na „Full Upon Her Burning Lips“ pokračuje v mírném hudebním odklonu.

Hned spatra je nutné poznamenat, že nejsem kdovíjak velký znalec Earth. Nemám zdaleka najeto vše, co kapela za ty léta vytvořila. Jsem si nicméně vědom jejich relevance na poli hudební avantgardy, konkrétně pak v žánru drone. Uvědomuju si, že by bez desky „Earth 2: Special Low Frequency Version“ asi nikdy nebylo okolo hutných, rozvleklých a obecně opresivních kytarových ploch takové halo. Stejně tak vím, že se v roce 2005 udál v tvorbě Earth poměrně zásadní přerod. Od „Hex; or Printing in the Infernal Method“ má hudba o trochu více rigidnější formu a hlavně specifický styl, který se (možná vyjma zmíněného, více stonerrockově pojatého „Primitive and Deadly“) až doteď nese v duchu post-rocku s bluesovými aranžemi, který jako by vypadl z velmi pomalého a kontemplativního westernu.

„Full Upon Her Burning Lips“ v tomto soundu víceméně pokračuje. Nyní však v osekané sestavě, jak ostatně napovídá samotný cover. Stálý člen Dylan Carlson se zhostil kytary i basy a Adrianne Davies znovu usedla za bicí.

Obal desky je do jisté míry významný i z jiného úhlu. Zásadně totiž vybočuje z malovaných vizuálů, které kapela nastolila od „The Bees Made Honey in the Lion’s Skull“. Může se proto jevit, že „Full Upon Her Burning Lips“ úplně nezapadá do zajetého konceptu. Tomu napovídá i celková struktura alba. Earth na novince délkou přesahují všechny své předešlé dlouhohrající desky a nabízejí více jednotlivých kratších skladeb. Proto může „Full Upon Her Burning Lips“ od zbytku diskografie působit více „písničkověji“. Obávám se však, že právě forma je jediným novým aspektem, který deska může nabídnout.

I to má ale pozitivum. Kratší skladby jsou obecně stravitelnější, a tak si Earth mohou najít nové fandy, kteří si posléze dojedou zbytek katalogu. Hudebně totiž není „Full Upon Her Burning Lips“ v porovnání s předchozími deskami zase o tolik slabší. „Cats on the Briar“ a „The Colour of Poison“ si skvěle pohrávají s prvky raného doomu, a tak připomenou začátky Black Sabbath. Úvodní „Datura’s Crimson Veils“ naopak představuje Earth ve své tradiční kontemplativní formě a nenudí po celých 12 minut.

Problém se tak nachází zejména v délce. Chápu, že na hudbu Earth musí být specifická nálada. Přesto si ale myslím, že by i skalní raději sáhli po dřívějších, kratších a ucelenějších deskách. Z „Full Upon Her Burning Lips“ si pak spíše hodí pár kratších kousků do empétrojky. Samostatně totiž fungují možná i lépe.

Earth dělají to, co umí. „Full Upon Her Burning Lips“ dokazuje, že to umí i ve dvou. To je ale asi vše. Z hudebního hlediska totiž nic nového, co by někoho mohlo zvednout ze židle, nepřináší.


The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.


Common Eider, King Eider – A Wound of Body

Common Eider, King Eider - A Wound of Body

Země: USA
Žánr: dark ambient / minimal / drone
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Remembrance – A Threnody
02. Sinew Stretched Over Crumbling Bones
03. We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night
04. Hélène
05. River of Blood

Hrací doba: 42:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Okolo Common Eider, King Eider jsem svého času kroužil poměrně dlouhou dobu, ale nemohl jsem se nějak donutit k poslechu, přestože jsem tušil, že muzika téhle americké kapely by měla být vysoce kompatibilní s mými posluchačskými choutkami. Tolik potřebnou motivaci k prolomení ledů mi poskytl až rok 2017 respektive tehdy nové album „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“.

Vzpomínám si, že natěšenost tehdy byla veliká, ale výsledný zážitek nebyl zásadně strhující. „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ sice nebylo vyložené zklamání, ale určitě jsem čekal víc, takže jsem se do dalšího poslechu Common Eider, King Eider překotně nehrnul. Že bych ale na tuhle formaci zanevřel nadobro, to rozhodně ne. Pořád jsem věděl, že tomu někdy nechám další šanci a pokusím se vstřebat jinou nahrávku.

Netrvalo to zas tak dlouho a Common Eider, King Eider mi hodili další rukavici. Stalo se tak na podzim loňského roku, kdy jim vyšly hned dvě nové desky, kterou budou – alespoň soudě dle jejich názvů – určitým způsobem propojené. Ta první s názvem „A Wound of Body“ vyšla v září kooperaci Cyclic Law (Evropa) a Sentient Ruin Laboratories (Severní Amerika). Jen o dva měsíce později následovala další část „A Wound of Earth“, tentokrát pod značkou Consouling Sounds. Rozhodl jsem se na vlastní uši prověřit tu první jmenovanou…

Můžeme se samozřejmě přít o tom, nakolik je to dáno kvalitami „A Wound of Body“ respektive nedostatky „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ a nakolik spíš tím, že mě nyní Common Eider, King Eider zastihli v příhodnějším rozpoložení (sám si nemůžu být a nejsem jistý), ale tentokrát jsem o dost spokojenější. Netvrdím, že právě tohle by měl být ten nejlepší dark ambient, co jsem kdy slyšel, ale dovolím si říct, že „A Wound of Body“ již splňuje parametry, jaké od podobných specifických žánrů vyžaduji.

Úvodní „Remembrance: A Threnody“ je zpočátku velmi minimalistická a skoro se víc soustředí na pouhé atmo-zvuky než byť i jen pokus o nějakou hudebnost (což nemusí být nutně špatně). Ve druhé polovině už se to ale začne měnit a skladba nabídne i pomyslný vrchol, byť je evidentní, a snad to není nutné příliš zdůrazňovat, že standardní posluchač nenavyklý pravidlům dark ambientu, minimalu či dronu nebude slyšet jakoukoliv hudebnost ani v tomhle. Jedná se nicméně o žánry určené výhradně zasvěceným, což ostatně částečně platí i o tomto textu, neboť poskytnutí vhledu laikům není účelem. Rozhodně ne primárním.

„Sinew Stretched Over Crumbling Bones“ už má znatelnější kontury, ačkoliv minimalismus samozřejmě zůstává. Klaustrofobický podtón a krátké vyvrcholení dělají z této stopy jednu ze dvou nejlepších albu. Tou druhou je „We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night“, což je asi „nejpísničkovější“ (hodně velké uvozovky) věc na „A Wound of Body“, ale nejspíš právě díky jednoduché melodii nabízí možná nejpůsobivější poslech.

Common Eider, King Eider

Naopak „Hélène“ je asi největší minimalismus na desce, ale pořád to dává smysl a pořád ten letmý šum brnká na tu správnou strunu. Neposloucháme snad tyhle žánry právě kvůli něčemu takovému? „River of Blood“ je vystavěna analogicky k „Remembrance: A Threnody“, což jistě nebude náhoda, protože je i podobně dlouhá a obě písně album lemují na obou jeho koncích.

U „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ jsem svého času psal něco v tom smyslu, že mě Common Eider, King Eider stoprocentně nepřesvědčili. Tentokrát se jim to podařilo. S „A Wound of Body“ jsem spokojen, protože jsem dostal to, co jsem chtěl. Za mě cajk.


Arcane Voidsplitter – Voice of the Stars

Arcane Voidsplitter - Voice of the Stars

Země: Belgie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 8.3.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Arcturus
02. Betelgeuse
03. Aldebaran

Hrací doba: 64:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Metal-Archives je nepochybně mocně užitečná stránka. Asi všichni tam chodíme hledat info o kapelách a třeba pro nás pisálky je tenhle web skutečným požehnáním. Osobně si snad ani nedovedu představit, že bych psal recenzi (na metalové album), aniž bych u toho lustroval info právě na Metal-Archives. Na druhou stranu, občas mi přijde strašně vtipné, jaké kapely sem jsou nebo naopak nejsou zařazeny. Modernější odnože žánru jsou okázale ignorovány, protože někomu nepřijdou dostatečně metal… třeba Rammstein nebo Slipknot, ať už si o nich myslíme cokoliv, podle mě metal určitě hrají.

Na straně druhé ale na Metal-Archives při troše snahy narazíte na věci, které s metalem nemají nic společného. Někdy to lze obhájit jakožto vedlejší projekt jinak metalového muzikanta, ale v tomto ohledu je to přidávání značně nekonzistentní. Tak či onak, zrovna Arcane Voidsplitter jsem tu ani nezkoušel hledat, proto mě překvapilo, když jsem zde tenhle belgický projekt skrze Google našel. Škatulka „Atmospheric Drone/Doom Metal“, jaká je mu na internetové metalové bibli přisouzena, však nemá s realitou zas tolik společného. Kytara tu sice je, ale Arcane Voidsplitter bych za metal určitě neoznačil, a zařazení jakožto mimožánrový vedlejšák mi rovněž přijde zvláštní, protože kořena, jenž za tímhle stojí, jsem poprvé pořádně potkal právě až tady.

Arcane Voidsplitter by měl mít dle všeho na triku jistý Stijn van Cauter, jehož portfolio na zmiňované stránce je dost obsažné, ale z té hromady kapel mně osobně něco říká jen jediná – relativně dlouho hrával u Wijlen Wij. Nicméně pojďme se konečně podívat na Arcane Voidsplitter.

Obal druhého alba „Voice of the Stars“ vypadá dost odpudivě (což jen tak mimochodem platilo i o debutu „To Reach Beyond“ z roku 2017), avšak hudebně to blbé není. Tedy za předpokladu, že vás láká hodně monotónní poslech. Navzdory více jak hodinové stopáži se toho totiž na desce moc nestane. Arcane Voidsplitter nabízí relaxační ambient / drone, kde prakticky po celou dobu hraje jeden jednoduchý „riff“ (riff à la hrábnu do strun a nechám to chvíli znít) doplněný o ambientní klávesy, které se tedy také nepřetrhnou, aby udělaly nějakou velkou parádu.

Důležitější než kompozice nebo konkrétní motivy tu je zvuk. Směřování ke kosmické atmosféře vzdálených mlhovin je evidentní. O nic moc jiného tu vlastně nejde, celé album se veze na vlně náladotvornosti, kterou Arcane Voidsplitter dotahuje do extrému. Plynoucí zvuk bez rytmiky, bez záchytných bodů, pouze jednolitá masa. Skladby jsou na „Voice of the Stars“ tři, ale úplně klidně by mohla být jenom jedna, protože rozdíly mezi nimi jsou tak minimální, až prakticky nejsou. Mnohokrát se mi i stalo, že jsem ani nezaregistroval, že skončila jedna stopa a začala ta následující. Ale není se co divit, tady se dá ztratit velmi lehce, když třeba prostřední „Betelgeuse“ dosahuje úctyhodné délky 35 minut (což jen tak mimochodem ani není pro Arcane Voidsplitter rekord… „Reach Through the Void“ z první nahrávky trvala téměř 42 minut).

Většina lidí asi bude nyní už dávno odrazena. Předpokládám, že ty, které to ještě nepřestalo zajímat a dočetli to až sem, nepřekvapí, když prohlásím, že se to poslouchá moc hezky. Celá ta monotematičnost by měla být formálně negativem, ale zvolená forma má svůj důvod a koresponduje s konceptem Arcane Voidsplitter. Samozřejmě se nejedná o záležitost pro každého, ani nejde o album určené masám, ale příznivce táhlých atmosfér by potěšit mohla. Já osobně jsem si poslech docela užíval. Netvrdím, že budu pravidelným zákazníkem téhle aerolinky do odlehlých galaxií i v budoucnu, ale rozhodně si dokážu představit, že čas od času si nějaký trip ještě dám.


Sunn O))) – Life Metal

Sunn O))) – Life Metal

Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 19.4.2019
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Between Sleipnir’s Breaths
02. Troubled Air
03. Aurora
04. Novæ

Hrací doba: 69:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Očistná sonická oprese. Toť fráze, která stručně vystihuje prožitek, za nímž jdu, když sahám po tvorbě Sunn O))). Permanentní hutná rezonance v hrubém černém hávu musí hrát prim. Experimenty na povrchu táhlých kytarových linek jsou rozhodně kýženým doplňkem, avšak nejsou primárním tahákem.

Není proto překvapením, že jsem v posledních letech při mnoha releasech Sunn O))) zažíval lehké zklamání. Mluvím zejména o projektech, kde Anderson O’Malleym svůj typický drone zvuk záměrně osekali o ikonický zdrcující element a přidělili mu funkci klasičtějších ambientní linek.

Takovýto postup je zjevný na pozdních kolaborativních deskách projektu, jmenovitě na „Soused“ se Scottem Walkerem a „Terrestrials“ s Ulver. Ze sólových nahrávek to lze pak nejvíce cítit z „Kannon“, kde se duo pomocí táhlých tónů pokusilo vytvořit jiné odstíny než pouze ty nejčernější. Nádech Kannon působí co do atmosféry místy až majestátným a transcendentálním dojmem. Chybí však to, co vždy tvořilo gró projektu – rezonující, fyzicky nelítostný a do země tlačící zvuk.

Dá se vlastně říct, že „Life Metal“ do jisté míry pokračuje ve šlépějích „Kannon“. Jak už cover napovídá, materiál na novince zní ve srovnání s předešlou tvorbou Sunn O))) poněkud barvitěji. Na rozdíl od předešlé desky se však vrací i monolitický a v určitých momentech dokonce opresivní zvuk. Poprvé si tak můžeme vychutnat to, díky čemu jsou Sunn O))) nejznámější, v pestřejších konturách.

Otázkou zůstává, zda sluníčkovějšímu (haha) zvuku v drone žánru hovíte. Pokud ano, „Life Metal“ má v určitých okamžicích co nabídnout. Jsou zde totiž momenty, které působí vyloženě hezky, třeba jako pasáže v první „Between Sleipnir’s Breaths“, kde Hildur Guðnadóttir prokládá majestátný zvuk kytar svými subtilním zpěvem. Střed alba však sklouzává do tradičnějších zvukových sfér a připomíná tradiční momenty z „Black One“ nebo „Monoliths & Dimensions“. Intenzity zásadních alb však úplně nedosahují. Pokus o nové ladění se nachází i ve finální „Novæ“, kde dostává bohatou dávku prostoru sugestivní cello. Skladba však naráží na stopáž, která je i na standardy Sunn O))) dost přestřelená.

Life Metal nejspíše zaujme posluchače, kteří v „Kannon“ cítili potenciál, avšak více lačnili po typické kytarové masáži. Tu „Life Metal“ nabízí. Zvuk je vydařený, dostatečně masivní a najde se i hrstka nápadů, které stojí za poslech. Jako celek však novinka zase až tak nepřekvapí. Pokud nepatříte mezi ty, kteří si svůj drone musí čas o času ozvláštnit jiným odstínem než tím černým, nemáte vlastně moc důvod po „Life Metal“ sahat. V tomto ohledu totiž bylo již vše provedeno na předešlých deskách. A o parník lépe.


Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kalten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Sunn O))), Puce Mary

Sunn O))), Puce Mary

Datum: 2.3.2019
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Puce Mary, Sunn O)))

Akreditaci poskytl:
Heartnoize Promotion

Troufám si říct, že se nikdo na Sunn O))) nechystá jako na další běžný koncert. Nečekáte, že kapela zahraje tu „vaši“. Nepočítáte ani s tím, že vás show zabaví zápalem členů nebo teatrálností frontmana.

Za Sunn O))) se chodí v první řadě za zkušeností – zvukovou očistou. Sonický tlak podladěných kytar tlačí publikum do země, po celou dobu vystoupení vibruje zemí, nohama i bránicí. Člověk celý koncert tudíž neposlouchá, ale spíše ustává a bezlítostný křest zvukem v podivné, téměř spirituální extázi přijímá, zatímco se snaží nezardousit se syntetickou mlhou.

Vystoupení Sunn O))) jsem měl potěšení poprvé dosvědčit na dvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde dronové plochy obohatil svým eklektickým vokálem a psychedelickým laserovo-zrcadlovým mundúrem Attila Csihar. Zajímalo mě tedy, jak si ústřední duo povede bez vokální linky, které na tomto turné do jisté míry supluje Tos Nieuwenhuizen s kultovním syntetizátorem značky Moog. Neméně jsem se těšil na to, jak bude monotónní čepel protínat mlhu a publikum v uzavřených prostorách divadla Archa.

Vše začalo se setem Puce Mary, dánské performerky, která spojuje prvky ambientu, power electronics a industrialu do svérázného celku. Osobitou tvorbu naposledy zabalila do dekadentního konceptu na vydařené desce „The Drought“. Set otevřela mírná ambientní plocha připomínající soundtrackovou tvorbu Popol Vuh. Subtilní start po chvíli přerušily pulzní EDM kopáky s hlukovými elementy, které připomínaly nejabrazivnější momenty umělců, jako jsou The Haxan Cloak nebo Ben Frost.

Hra s intenzitou a kontrastem pokračovala až do konce setu. Ostré hluky s elektronickým podkladem místy balancovala nezúčastněná deklamace Frederikke Hoffmeier. Ke konci se dostalo i na dvě věci z poslední desky, konkrétně „To Possess Is to Be in Control“ a „Fragments of Lilly“. Po nich už vše završila opomenutelná ambientní linka.

Puce Mary byla skvělou logistickou i uměleckou volbou. Pronikavé a místy až nepříjemné zvukové aranže přidaly do celkového večera speciální element, díky kterému publikum dostalo vydařený kontrast k podladěnému katalogu Sunn O))). Večer tak nabídl hned dva extrémní sonické póly.

The Drought by Puce Mary

Několik minut poté ale byl stůl plný kabelů a elektronicko-hlukových udělátek uklizen a prostor se začal pomalu a bohatě vykuřovat syntetickou mlhou, do které posléze vkročilo několik siluet druidských hábitů. Zvednutá ruka signalizovala začátek setu a první hrábnutí do strun zaručilo, že se nazvučení vyvedlo nadmíru. Zvuk ultačoval, ale nebolel. Tradiční tón rozvibroval sál i trakty všech zúčastněných, což nepolevilo až do úplného konce setu. Dlouhosáhlé akordy doprovázelo zejména vazbení a občasné o kousek rychlejší riffování.

Jednolitost formule byla čas od času rozbíjena hrstkou netradičních prvků. Nieuwenhuizenův moog byl více než slyšet fyzicky cítit. To ale vůbec nebyl problém. Zatímco kytary vibrovaly v oblasti dolních končetin, syntezátor pulzoval zejména okolo hlavy. Celý set rozlomil vedví moment, kdy na scénu přišel trombon, což na první pohled působilo úsměvně. V momentě, kdy se začala kápě s nástrojem v ruce zespodu zalévat mlhou, ale vše dostalo smysl. Vrcholná katarze se pak dostavila zhruba v poslední čtvrtině setu, kdy se Greg Anderson rozhodl svou část zdi aparátů vytočit snad až nadoraz. Kdo chtěl v ten moment odejít, nejspíš fyzicky už nemohl.

Sunn O)))

Vtipně působil přídavek, který si několik fanoušků vyřvalo pomocí fráze „one more drone“. Ansámbl kápí vylezl zpět ještě zhruba na osm minut a napral do davu poslední salvu hutných vibrací. Celé vystoupení tak nabylo bezmála dvou hodin a i přesto, že se hudební formule Sunn O))) může na první pohled jevit jako monotónní, čas před pódiem utekl víc než rychle.

Jak již bylo řečeno, Sunn O))) zprostředkovávají spíše než muzikantské vystoupení zvukovou zkušenost, při které se může i větší skeptik bez snažení poslat alespoň na moment do specifického transu. Proto je vlastně těžké vypichovat nějaká zásadní negativa. Je spíše na každém, zda je ochoten se na této vlně svézt. Ať už výstřelkům hudební avantgardy hovíte, nebo ne, účast na mlhou opředené zvukové mši určitě zvažte. Je totiž dost možné, že vám nikdo jiný podobné prohrábnutí pomocí aurální frekvence v životě nenabídne.


Tim Hecker – Konoyo

Tim Hecker - Konoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Kranky

Tracklist:
01. This Life
02. In Death Valley
03. Is a Rose Petal of the Dying Crimson Light
04. Keyed Out
05. In Mother Earth Phase
06. A Sodium Codec Haze
07. Across to Anoyo

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Když jsem si plnil domácí úkoly před touhle recenzí, nabyl jsem dojmu, že ve svém oboru bude Tim Hecker relativně známé jméno. Já osobně jsem se nicméně s jeho tvorbou poprvé setkal až na jeho loňském, celkově už devátém dlouhohrajícím albu „Konoyo“. A za to, že jsem se do poslechu pustil, může z velké části i skutečnost, že počin vydal americký label Kranky, jehož portfolio sice neposlouchám nějak zevrubně, pravidelně či intenzivně, ale co jsem slyšel, vždycky se mi to líbilo (někdy dokonce i hodně líbilo) nebo mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Letmo poslechnuté ukázky z „Konoyo“ mi zněly v cajku, takže jsem se pustil do díla s tím, že třeba objevím něco, co by mě mohlo zajímat i dlouhodoběji.

Pro mě šlo trochu o krok do neznáma. Sám Tim Hecker ovšem žádný začátečník není. Muziku totiž začal tvořit již hluboko v devadesátých letech v projektu Jetone. Postupem času jej ale zlákala poněkud jiná forma elektronické hudby, v níž má experiment přednost na úkor jasně vytyčené rytmiky. Alespoň takový jsem získal dojem, když jsem poslechnul něco ze staré tvorby Jetone a srovnal jsem to s tím, co tenhle kanadský hudebník vydává pod svým jménem, ať už se budeme bavit o „Konoyo“ anebo náhodně vybraných ukázkách ze starších sólovek. Pro úplnost mohu dodat, že Tim Hecker pod vlastním jménem začal vydávat krátce po začátku aktuálního tisíciletí.

„Konoyo“ se může pochlubit vcelku zajímavým pozadím. Většina nahrávky totiž vznikla během Timovy návštěvy Japonska. Zde spolupracoval s místním souborem Tokyo Gakuso věnujícím se žánru gagaku, což je specifický druh japonské klasické hudby. Práce pak probíhaly v chrámu na předměstí Tokya.

Tenhle japonský feeling lze možná trochu odvodit z názvu „Konoyo“, ale ve vlastní hudbě není patrný na první poslech (s výjimkou dílčích momentů jako třeba v „In Death Valley“). Osobně jsem jej tam začal pořádně slyšet právě až v momentě, kdy jsem si po prvotních posleších takříkajíc „na blind“ přečetl něco o okolnostech, za jakých „Konoyo“ vznikalo. Ještě těsněji do sebe všechny dílky skládačky zapadly v momentě, kdy jsem si dohledal a zaposlouchal se do gagaku. Což mi jen tak mimochodem připadalo jako mimořádně zajímavá a atmosféricky vytříbená muzika, na základě čehož jsem si řekl, že jí někdy budu muset věnovat prostor a poslechnout si ji hlouběji. Slibuji si od takového setkání hodně a jestli se očekávání naplní, pak můžu být „Konoyo“ vděčný už jen za to.

Nicméně i samotné „Konoyo“ má co říct. I navzdory japonským vlivům je to stále především Heckerovo album, což znamená primárně experimentální electronica, ambient, trochu i neagresivní drone. Oproti čistému gagaku je to evidentně posluchačsky přívětivější, ale i tak má „Konoyo“ daleko do jednoduchého, triviálního nebo písničkového alba. Říct, že jde o odpočinkový ambient by bylo příliš zkratkovité a plně by to nevystihlo podstatu věci. I takové sice „Konoyo“ zčásti je, ale v předkládaných atmosférických plochách se toho děje o dost víc.

Tim Hecker

Mnoho pasáží uniká ambientu i dronu a svým experimentálnějších laděním dává jasně na srozuměnou, že ambice „Konoyo“ směřují výš než jen k relaxační klávesové hudbě. Dost to lze vycítit ve skladbách jako „Keyed Out“ nebo čtvrthodinovém finále „Across to Anoyo“. Původně jsem chtěl dodat i „In Mother Earth Phase“, ale ta by možná nebyla kvůli prakticky čistě ambientní druhé polovině tím nejlepším příkladem. Rozhodně ale může posloužit jako ukázka toho, že variabilita nahrávce cizí není. Do výsledku nakonec promlouvá i užití tradičních japonských nástrojů jako ryūteki, hichiriki nebo shō (pro podrobnosti googlete, já bych bez nápovědy taky netušil, tak si tu nebudu hrát na znalce).

Určitě si ale dovolím tvrdit, že „Konoyo“ je vysoce zajímavá hudební mozaika. Nakonec mi to album přijde o dost poutavější, než jsem zpočátku předpokládal, protože až potom, co jsem obeznámil s kontextem, to začalo dávat plný smysl. Onen kontext jsem zde ovšem nastínil, tudíž neváhejte poslouchat.

Pokud vás „Konoyo“ zaujme, určitě by vás mohla zajímat ještě jedna věc. Už 10. května totiž Tim Hecker vydává další album „Anoyo“, které zcela zjevně navazuje na loňský počin a pokračuje v japonské inspiraci. Napovídají to nejen názvy obou nahrávek, ale i některých skladeb. Loňská deska začíná s „This World“ a končí s „Across to Anoyo“, zatímco ta nadcházející začíná s „That World“ a obsahuje píseň „Step Away from Konoyo“.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


Formalist – No One Will Shine Anymore

Formalist - No One Will Shine Anymore

Země: Itálie
Žánr: sludge / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Third-I-Rex / Wooaaargh / Toten Schwan Records

Tracklist:
01. Arson
02. Foul
03. Mainlined

Hrací doba: 39:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího.

Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, dále působí ve Viscera///, což je taky vcelku známé jméno, a objevil se i v projektu Tombstone Highway. Ten sice žádnou velkou díru do světa neudělal (existuje jedno EP a jedna deska „Ruralizer“ vydaná v roce 2013 u polských Agonia Records). Důležité však je, že se v tomto projektu potkal s jistým Ferdinandem Marchisiem známějším spíš jako Herr MorbidForgotten Tomb, jenž se ve Formalist ujal vokálu.

Zastavit se na chvíli můžeme také u přebalu „No One Will Shine Anymore“. Fotka na něm zachycuje Brendu Ann Spencer na cestě k soudu. Tato dívka má na svědomí školní masakr v San Diegu v Kalifornii, který se odehrál 29. ledna 1979, když jí bylo 16 let. Brenda Spencer začala v pondělí odstřelovat základní školu ze svého domova naproti přes ulici, zabila dva zaměstnance školy a zranila osm dětí a policistu. Po střelbě se na několik hodin zabarikádovala doma a při telefonickém hovoru s novinářem na otázku, proč spáchala svůj čin, odpověděla: „I don’t like Mondays. This livens up the day.“ Dnes je jí 56 let a stále sedí ve vězení.

Dosti ale bylo omáčky, nyní už se přesuňme k muzice, která na vás na „No One Will Shine Anymore“ čeká. Formalist drhnou pořádně hutný sludge / doom / drone, na němž lze ocenit hned několik věcí. Tu první z nich už jsem zmínil – nezní to zrovna kamarádsky a přátelsky. Produkce Formalist vyznívá hodně nihilisticky, což je rozhodně super a k danému stylu to sedne jako prdel na hrnec. Pochválit mohu také vokál Herr Morbida, který mě baví víc než na posledních albech Forgotten Tomb, tady působí mnohem víc jedovatě. Ale to může být do určité míry dáno i tím, že nová alba Forgotten Tomb už moc nekopou, takže to tolik nevyzní. Formalist kopnout umějí.

Formalist

Naopak nevýhodou „No One Will Shine Anymore“ může být určitá repetitivnost. Formalist sice drhnou hutné riffy a na první pohled znějí nepřátelsky, ale při opakovaném poslechu celé nahrávky se brzy začne vkrádat určitý stereotyp. Nejostřeji navíc vyzní hned úvodní „Arson“, při pozornějším vstřebávání vyjde najevo, že zčásti jde jen o první dojmy a že se především dalších skladbách nechá nalézt i dost pasáží, v nichž počáteční nátlak citelně povolí.

Tím ale nechci „No One Will Shine Anymore“ pohanit víc, než je nezbytně nutné. Pouze jsem chtěl ukázat, že debut Formalist ani zdaleka není dokonalý a má svoje mouchy. Přístup je mi nicméně sympatický a na pár poslechů to poslouží bez sebemenších problémů. Pokud tedy máte rádi ostřejší formy sludge / doomu, klidně si „No One Will Shine Anymore“ sežeňte a přesvědčte se sami, co je to zač.