Archiv štítku: drone

Kragrowargkomn – Tma

Kragrowargkomn - Tma

Země: Česká republika
Žánr: drone
Datum vydání: 28.3.2020
Label: Urbsounds Collective

Tracklist:
01. Tma [field recording by Murmer]
02. Ruch
03. Spad
04. Tlak [feat. El Muflono]
05. Hmyzy [feat. El Muflono]
06. Hluk [live in Tinta Social (HU) 2018]

Hrací doba: 60:56

Odkazy:
facebook / instagram

K recenzi poskytl:
Kragrowargkomn

Kragrowargkomn je název, který si nikdy v životě nedokážu zapamatovat. Jsem si tím natolik jistý, že jsem se ani neobtěžoval to zkoušet. Jasně, existují i větší extrémy jako třeba Paracocciblablabla, Eximperitusblablabla a podobné zvrhlosti, ale už Kragrowargkomn je na můj vkus dost krkolomné. Nebudu vám kecat, v celé následující recenzi to jméno hodlám poctivě kopírovat. Nemusíte se ale bát, do copy / paste mastery jsem dal hodně skill pointů, takže to určitě dopadne dobře. Menší ukázka mého kopírovacího mistrovství následuje hned vzápětí:

Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn.

Jak vidíte, není se čeho bát. Profesionálně jsem tu dvacetkrát vyndal proslulé kombo ctrl+v a ani jsem se u toho nezapotil. A věřte, že bych zvládnul i víc! Když jsme si tohle vyjasnili, můžeme se přesunout k muzice.

„Tma“ (docela mě baví, jak titul alba úsporný oproti názvu projektu) staví primárně na dronovém soundu. To nejnáročnější pak představuje hned na svém začátku v podobě dvou hodně dlouhých stop (dvacet respektive šestnáct minut). Titulní „Tma“ ve své první polovině pracuje primárně s tiššími ambientními prostředky a do kytarového lomozu vyroste až ve druhé části. Kytarová stěna je v jejím případě příjemně hutná (i když se nejedná o žádný klaustrofobický extrém), a mimo jiné i proto bych titulní věc označil za nejpovedenější stopu na celé nahrávce.

Druhý „Ruch“ se mi zdá také v pohodě a hlavně se mi líbí momenty, kdy ustane vrchní kytarová plocha a song nechá chvíli znít jen „brumlající“ spodní vrstvu. To se stane hned několikrát a vždycky to má dobrý efekt. Třetí „Spad“ je sice o polovinu kratší než „Ruch“, ale pořád pokračuje v poměrně povedeném duchu, může se pochlubit doomovějším feelingem i snahou o gradaci, i když musím říct, že mě ten postupný narůst v tomhle případě nechává trochu chladným. Pořád mi to ale zní ok a jako monotónní kytarové bručení „Spad“ vcelku funguje.

U dalších dvou stop už mám ale větší výhrady. „Tlak“ v první části zkouší typickou dronovou abstrakci à la „ladím kytaru a předstírám, že to je hudba“ (neberte zle, jde jenom o vtip), s čímž problém nemám, ale nic zvláštního mi to nedává. Co ale „Tlaku“ v mých očích podráží nohy, je až nasypaný závěr čerpající z black metalu, což mi na podobně laděném albu přijde trochu mimo mísu a vůbec se mi to do kontextu nehodí. Vlivy black metalu předvede i následující track „Hmyzy“ – tentokrát jde o variaci na téma Burzum. Rychlejší pasáž bych si ale opět odpustil a obecně mám pocit, že když budu chtít něco jako Burzum, najdu mnohem lepší alternativy. V ideálním případě třeba Burzum, že jo.

Finální „Hluk“ je živou nahrávkou. Vlastní píseň opisuje podobný recept jako úvodní „Tma“, tedy nekytarový, v tomto případě víc industriální rozjezd, na nějž se posléze nabalí kytarový marast. Syrovější live sound tomu pomáhá.

V obecnosti bych řekl, že ačkoliv Kragrowargkomn spadá do dronové škatule, nepracuje s ortodoxním kytarovým vazbením a masivní zvukovou hradbou. Tady bych se vůbec nebál hovořit o regulérních riffech. Což mi samo o sobě nevadí, ale i vzhledem k tomuhle ladění by se mi líbila větší intenzita. Ta mi dost chyběla, s čímž bych byl ochoten žít, pokud by to „Tma“ vyvažovala meditativním účinkem, ale ani ten se nedostavuje.

To debut Kragrowargkomn ponižuje „jen“ na úroveň fajn alba. Netvrdím, že jde o špatný výsledek, ale nepochybně to „Tmu“ trochu diskvalifikuje v dlouhodobém horizontu.


Cryo Depth – Monolith

Cryo Depth - Monolith

Země: Bělorusko
Žánr: dark ambient / drone
Datum vydání: 15.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Source of Oddity
02. Gaping Void

Hrací doba: 31:39

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Cryo Depth

S dnešní recenzi bych mohl potěšit ty z vás, kdo máte v oblibě minimalistickou šumící muziku. Jestli vám jsou tyhle věci proti srsti, tak můžu hned takhle na začátku říct, že byste se měli Cryo Depth vyhnout obloukem, protože vás to neuspokojí a ta muzika vám bude připadat jako strašná nuda, kde se nic neděje. Velké motivy, melodie nebo zapamatovatelné linky tady nenajdete ani pod lupou.

Bandcamp projektu humorně tvrdí, že Cryo Depth pochází z Antarktidy, ale – pozor, teď přijde překvapení – není to pravda. Za Cryo Depth ve skutečnosti stojí Olga, která pochází z Běloruska. Své počiny začala pod touhle hlavičkou pouštět do světa loni a jako první šlo o skladbu „Alarm Call 1986“. Jak už lehce napovídá rok v titulu, kompozice se nechala inspirovat známou havárií reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině. Stylově počin vyšel v den výročí této nejhorší jaderné katastrofy v dějinách, tedy 26. dubna.

My se dnes ale budeme bavit o nahrávce „Monolith“, jež světlo světa spatřila přibližně o měsíc později a nabízí dvě stopy přesahující dvacet respektive deset minut.

Zatímco „Alarm Call 1986“ se zaobírá poměrně „hlasitým“ a jasně slyšitelným zvukem (snad to dává smysl), „Monolith“ přináší výrazně minimalističtější a tišší zážitek. Album místy pracuje se „skoro tichem“, hlubokými tóny a podprahovými zvuky.

To vypadá fér, ale nebudeme si nic nalhávat – bývá hodně obtížné podobné šumění na pomezí dark ambientu a dronu vybalancovat tak, aby se jednalo o skutečně poutavý poslech. A to tím spíš, že do toho víc než kdekoliv jinde promlouvá i aktuální rozpoložení posluchače. Sám vím, že někdy se mi podobná nahrávka strašně líbí a o nějakou dobu později mě druhá, která zní prakticky totožně, strašně nudí.

Cryo Depth se onen balanc daří tak napůl. V kratší písni „Gaping Void“ se minimalismus nepodařilo udržet na uzdě. Ne snad, že by se v kompozici nacházelo něco, co by mě obtěžovalo nebo mě odrazovalo od poslechu, zároveň ale stopa nenabídne nic, čím by dokázala opravdu zaujmout a vyloženě vybízela k tomu, aby se člověk vrátil. Na jednu stranu jde o příjemný ponor do hlubin kosmické nicoty, ale bohužel jen někdy. Až příliš často se mi stávalo, že se z „Gaping Void“ stala pouhá kulisa.

„The Source of Oddity“ nabízí mírně hudebnější poslech, ale nepochybujte o tom, že posluchači trvající na jasné struktuře sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec by si klepali na čelo, kdyby tohle slyšeli a měli ode mě info, že jde o tu plnější a variabilnější skladbu. My ale nejsme melody-buzny, takže víme, že i ambientní minimalismus může v rámci svých mezí znít variabilně nebo dokonce přijít s nějakými zajímavými motivy zvuky.

Cryo Depth

„The Source of Oddity“ tohle potvrzuje a i navzdory téměř dvojnásobné délce oproti „Gaping Void“ se jedná o zajímavější poslech s nějakým vývojem a několika zajímavými částmi. Například tepající zvuk v poslední čtvrtině ukazuje, že i z minima se toho dá vykřesat poměrně dost, pokud existuje vůle – na straně interpreta i na straně posluchače. Ale to asi není nutné zmiňovat, že nahrávkám jako „Monolith“ musí jít člověk naproti, protože samotná hudba svému posluchači naproti rozhodně nepůjde. Ale to mi přijde v pořádku.

Jasně, když budu jakože zlý, tak „Monolith“ nenabídne nic zvláštního nebo neslyšeného. Originalitu ale při poslechu podobných nahrávek vlastně nepotřebuji. Důležitější mi přijde schopnost člověka utopit v hlubině a poskytnout nějakou sugestivní zkušenost. A v tomto ohledu Cryo Depth neselhává. „The Source of Oddity“ dokonce obstojí i při pozorném poslechu, nejen jako motor k vlastnímu rozjímají, což je taky fajn.


Plague Organ – Orphan

Plague Organ - Orphan

Země: Nizozemsko
Žánr: avantgarde black metal / drone
Datum vydání: 28.8.2020
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Orphan

Hrací doba: 39:13

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Plague Organ je nová nizozemská formace, která letos v srpnu vydala na značce Sentient Ruin Laboratories svou první řadovou desku a zároveň první nahrávku vůbec s názvem „Orphan“. Nebudu chodit kolem horké a zároveň nebudu ani přehánět, když řeknu, že tuhle desku byste si rozhodně měli prohnat ušima, pokud nejste lamy a nebojíte se monotónního psychedelického metalu.

Plague Organ dle dostupných informací tvoří dva muzikanti. Jedním z nich je René Aquarius, poměrně známý uličník, jenž mlátí do škopků v docela pestré škále kapel. Za zmínku určitě stojí Celestial Bodies, jejichž debut „Spit Forth from Chaos“ (2017) je velmi dobrý chaotický blackmetalový bordel, jímž byste si taky měli potrápit uši, jestli jej ještě neznáte. Poměrně zajímaví jsou rovněž Cryptae (letošní první řadovka „Nightmare Traversal“ vyšla rovněž pod křídly Sentient Ruin Laboratories) a o dost méně už zajímaví jsou DungeönHammer, ale jejich debut „Infernal Moon“ (2018) jste taky mohli zachytit, takže za zmínku to asi stojí.

V neposlední řadě se pak René podílí i na formaci Imperial Cult, kde se potkává se členy Turia a Nusquama. Album „Spasm of Light“ (2019) mi přišlo výborné a z dramaturgického hlediska se vlastně dost podobá Plague Organ respektive debutu „Orphan“. Obě desky totiž nabízejí jednu dlouhou, monotónně laděnou skladbu. Z hudebního hlediska se nicméně jedná o docela jinou záležitost.

„Orphan“ určitě patří k těm albům, jejichž slovní popis na papíře nevyzní zásadně lákavě a reálnému vyznění hudby neudělá zrovna čest, ale zkusme to: Deska hned po pár vteřinách nasadí intenzivní rytmický motiv. Doufejte, že se vám tento bude líbit, protože Plague Organ vám jej budou mlátit o hlavu po celý zbytek písně. Která trvá 39 minut. Slovy: třicet devět minut. Žádná změna, překvapivý zlom, zastavení nebo posun. Plague Organ si tu monotónnost vzali k srdci doslovně a ortodoxně.

Jak už tomu u podobně laděných záležitostí bývá, další vrstva věcí se děje nad tímhle základem. Do hry vstupují strhující táhlé zvuky (nechce se mi říkat melodie, protože to by mohlo vyznít, jako že jde o něco výrazného, co nad celkem ční, ale tak to není), atmosférické vzdechy, hluboký murmur, případně další malé detaily. A vlastně o moc víc tam toho není.

Přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem říkal, že ze slovního popisu „Orphan“ nevyzní jako nějaká extra lákavá záležitost. Chápu, že takhle formulováno to skutečně vypadá jako zoufale málo obsahu na skoro 40 minut hrací doby. Přesto se tu celou dobu bavíme o mimořádně poutavé nahrávce.

Plague Organ

Plague Organ totiž patří ke skupinám, které dokážou z minima vytřískat maximum. Muzika hned zkraje chytne pod krkem a nedá vydechnout až do konce, nálada je uchvacující. Formálně se tam toho děje sice málo, ale každý detail hraje svou roli a zvládá posluchače udržet v pozoru další minuty. „Orphan“ nepochybně patří k těm deskám, do nichž se člověk může, ne-li dokonce musí ponořit a vymáchat si v nich držku, ale stojí to kurva za to.

Jistě, produkce Plague Organ je vyhrazena úzkému publiku. Určitě byste měli mít zalíbení v podobně laděných monotónních záležitostech a v ideálním případě byste zároveň měli mít i cit pro netradičně znějící věci, protože „Orphan“ určitě není nějaký obyčejný jednotvárný black metal. Zvuk je avantgardní a nelze přeslechnout ani dronové vlivy, ani výrazný nádech psychedelie.

Já osobně mám podobné věci strašně rád a zrovna „Orphan“ mi přijde jako jedna z těch lepších, ne-li nejlepších nahrávek, jež jsem v daném ranku za poslední roky slyšel. Za mě černý kůň letošní sezóny. Tohle prostě maká naprosto bezchybně a dojmy míří hodně vysoko.


Hluková sekce – Czech and Slovak Noise Compilation

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: noise / industrial / drone / experimental
Datum vydání: 12.2.2019
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. d ESM od – Tuřínovci
02. Paregorik – Chrast
03. Hlukáš – Známe pachy
04. RBNx – fora temer
05. Count Portmon – Melodram
06. Drén – Luciferové delírium
07. Hlukár – VamUžMusiJebať
08. Noitt – UžNejakúDobu
09. Sklo – MASklO stroj
10. Pavel Ondračka – make again again again
11. Urbanfailure – wax routine
12. 900piesek – lietadlová loď
13. NBDY feat. Blondie – Wolfman blues
14. únava materiálu – Predám slovenský kožuch z dovozu

Hrací doba: 79:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

Kompilace „Czech and Slovak Noise Compilation“, jak už její název napovídá, poskytuje vhled do útrob hlučivých a experimentálních žánrů v České republice a na Slovensku. Vzhledem k tomu, že se podstatná část přítomných interpretů podílí také na noisovém superprojektu Hluková sekce, je kompilace zaštítěna hlavičkou právě tohoto seskupení.

„Czech and Slovak Noise Compilation“ poslali do světa slovenští Nomad Sky Diaries na audiokazetě a kompaktním disku. Kazeta šla ven v počtu 24 kusů, cédéčka v dévédé obalu se vyrobilo 67 kopií.

Sedmdesátiminutovou nálož lomozu otvírá cosi s názvem d ESM od, což je samozřejmě Eine Stunde Merzbauten, tedy aktuální projekt Radka KopelaNapalmed a dalších, a hned na začátek jde o koňskou dávku avantgardy. Tenhle projekt už v minulosti ukázal, že se nebojí různých podivností, viz třeba „HlaSlova (Slabý text)“ z alba „nESMysl“ – tenhle takzvaný song jsem v životě zvládnul dát celý na jeden zátah pouze jednou. A to si dovolím, že zvládnu dost zvěrstev, haha.

Zde prezentovaná stopa „Tuřínovci“ se teda konzumuje mnohem lépe a poslechnul jsem ji úplně v pohodě několikrát. Vlastně je to i docela sranda, a kdybych se hodně, ale fakt hodně snažil, možná bych v tom našel i nějaký smysl. Připravit byste se každopádně měli na téměř sedm minut mlaskání, prskání, kašlání, chrochtání, brumlání, prdění pusou, napodobování kozího páření, náznaků nápěvků, hromady dalších orálních pazvuků a občasných hlubokomyslných proslovů typu „prase!“, „dobytek“, případně „kdo se směje naposled, to je tuřín / kdo se směje první, to je taky tuřín“. Prostě umění, víš jak. Skoro i bez ironie.

No, hned vzápětí dostane posluchač pecku na sonar, protože přijde harsh noise „Chrast“ od projektu Paregorik, dalšího poměrně tradičního jména na české hlukové scéně. Tenhle výplach byste si určitě měli užít, protože další podobně ortodoxní harsh noise už na kompilaci nabízí jen Drén se stopou „Luciferové delírium“ a 900piesek a jejich „lietadlová loď“.

Neříkám ale, že tímhle „Czech and Slovak Noise Compilation“ vyčerpalo svoje zásoby noisu. Už snesitelnější hluky předvádí ještě Hlukár se skladbou „VámUžMusiJebať“ a jeho vliv se samozřejmě prolíná i dalšími stopami, v nichž už se ale objevuje i výraznější užití industrialu či dronu, vždy odměřeno v odlišném poměru.

Oproti tomu na druhé straně spektra stojí závěr kompilace nabízející to nejklidnější. „Wolfman blues“ od NBDY a Blondie ještě malinko píská, ale oproti některým předešlým palbám ve výrazně umírněnějším podání (nechápejte pejorativně). Finální „Predám slovenský kožuch z dovozu“ od únavy materiálu už je vlastně docela chillout.

Pojďme nicméně k tomu hudebně nejzajímavějšímu, co se na „Czech and Slovak Noise Compilation“. Vyloženě špatný mi nepřijde žádný příspěvek – některé z nich se sice poslouchají hůře, ale to tak nějak plyne z podstaty prezentovaných žánrů. Jakmile noise není výzva, tak je něco sakra špatně. V tracklistu o 14 položkách každopádně najdeme i vyloženě povedené skladby.

Za mě osobně vede „UžNejakúDobu“ od Noitt a „waxing routine“ od Urbanfailure. První frčí v kombinaci noisu, dronu a industrialu, která na první pohled může vypadat docela standardně, ale ve druhé půli song začne víc pískat a pomalu vykazuje hypnotické schopnosti. Ještě omamnější je pak příspěvek Urbanfailure s nekompromisní basovou linkou, vlastně skoro až beatem.

Hluková sekce - Czech and Slovak Noise Compilation

O kousek níž oproti dvěma zmiňovaným stojí další trojice tracků, které jsou ale pořád dostatečně dobré a zajímavé na to, abych je tu zmínil. „fora temer“ od RBNx v první části nabízí temný pomalý drone, k němuž se ve druhé půli přidá jedna z těch striktnějších noisových pasáží na kompilace. V jednoduchosti je krása.

„Melodram“ od Count Portmon zaujme vývojem, hlukovou rozmanitostí a v rámci kompilace si song zapamatujete i díky mluvenému slovu na konci. Nakonec upozorním na „MASklO stroj“ od Skla, a to z toho důvodu, že jejich nahrávce „Sound Quadrature“ jsem svého času vůbec nepřišel na chuť. Tady se ale jedná o dobrou záležitost s temně avantgardním nájezdem a vypjatým hlukovým středem opepřeným saxofonem.

Jasně, na nějaký běžný pohodový poslech „Czech and Slovak Noise Compilation“ určitě není stavěné. Spíš než kvůli hluku si to ale myslím kvůli povaze kompilací, které jsem se nikdy aktivně a sám od sebe nenaučil poslouchat. Jestli mě ale bavilo se tímhle probrat kvůli recenzi? To určitě jo. Pár povedených kusů se tu určitě najde a jako exkurze po československé hlukařině to taky funguje uspokojivě.


Il vuoto / Uncle Grasha’s Flying Circus – withoutbreathing

Il vuoto / Uncle Grasha's Flying Circus - withoutbreathing

Země: Itálie / Česká republika
Žánr: neofolk / post-rock / industrial / drone
Datum vydání: červen 2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. glasSmother
02. Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence

Hrací doba: 24:31

Odkazy Il vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na „withoutbreathing“ to není poprvé, co spolupracují český avantgardní umělec Willhelm Grasslich a italský muzikant Matteo Gruppi. Druhý jmenovaný má na kontě několik projektů, mezi nimiž vyjma dnes relevantního Il vuoto najdeme i jména jako Chiral nebo |||. Právě mezi ||| a Uncle Grasha’s Flying Circus, stěžejním projektem Willhelma, už v minulosti vyšlo bezejmenné splitko.

Zmiňovaná nahrávka se objevila v roce 2017 a dopadla tak nějak napůl. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus byla výtečná, zatímco počínání ||| mi přišlo jako těžká nuda. Když jsem si ale nyní svou dobovou recenzi přečetl, nejvíc mě překvapila jedna věc – už tehdy jsem tvrdil, že se obě skupiny k sobě zas tolik nehodí, a jestli by dávalo smysl spárování Uncle Grasha’s Flying Circus s nějakým z Gruppiho projektů, je to jednoznačně Il vuoto

A bum, letos vyšla kolaboračka mezi Uncle Grasha’s Flying Circus a Il vuoto. Kazeta „withoutbreathing“ nabízí dvě cca dvanáctiminutové písně, na nichž se instrumentálně podíleli oba hudebníci. Akorát aranžování a mix si pánové rozdělili po skladbách – první „glasSmother“ si vzal na paškál Gruppi, druhou „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ zase Grasslich. Asi tedy nebude náhoda, že se každý song víc blíží domovské tvorbě toho, kdo v něm měl hlavní slovo. I když ve druhém případě jen způlky.

„withoutbreathing“ jako celek zní podle mě vyrovnaněji než diskutovaný split s |||, avšak ne nutně lépe. Tou nejlepší pasáží počinu je ta, kdy se hudba nejvíc blíží standardní tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus, tedy první část druhé stopy. Jedná se o bzučivý industrial / drone, který sice nepředvede nic zásadního, ale kouzlo nepostrádá a oproti okolní muzice vyznívá dvojnásob dobře.

Zato melancholické pidlikání na akustickou kytarou, které se nese celou „glasSmother“ a druhou půlí „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“, mě nijak zvlášť nebere. Nejde sice o vyloženou tragédii a třeba poštovní black metálek ||| na starším splitu se mi zdál horší, ale pořád to není ono. Na můj vkus je to přílišný cajdák, moc ubrečené a tak dále, však si to asi dokážete představit. A jestli ne, tak se někde tady okolo válí přehrávač, kde si to můžete pustit.

Rozporuplnost „withoutbreathing“ podtrhuje skutečnost, že ta melancholie je snesitelnější v „glasSmother“, kde zabírá celou dobu. Druhá polovina „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ se ale moc nepovedla, což solidní první půli téže skladby ponižuje.

Shrnul bych to asi tak, že tvorba Mattea Gruppiho prostě není pro mě. Cokoliv, co jsem od něj slyšel, se mi nelíbilo, což platí i na „withoutbreathing“, kde lze dost jasně slyšet, jaké nápady budou z jeho hlavy. Uncle Grasha’s Flying Circus mám vcelku rád, ale radši si tenhle projekt dopřeju sólově než zde. „withoutbreathing“ tedy největší radost udělá jen svým fyzickým nosičem, protože jde o další hezkou kazetu z dílny Sky Burial Productions. Po hudební stránce mě to ovšem nijak zvlášť neoslovilo a těch ucházejících sedm minut na začátku „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ úplně nestojí za to, aby se posluchač s „withoutbreathing“ musel zabývat nějak hlouběji.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower – A Collaboration

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower - A Collaboration

Země: Rakousko / Velká Británie
Žánr: psychedelic drone / ambient
Datum vydání: 2.2.2020
Label: WKN

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 35:43

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Skullflower:
web / bandcamp

Albin Julius a jeho kultovní partička aktuálně známá jako Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand (tenhle název mám fakt rád – dobře se na něm honí znaky pro dostatečnou délku recenzí, haha) si čas mezi vlastními řadovkami rádi a pravidelně krátí prostřednictvím kolaboračních počinů. Na kontě už jich mají slušnou řádku, tak asi nemá valného smyslu tu na všechny vzpomínat – beztak si myslím, že příznivci skupiny mají najeté, co je zajímalo, a laici by asi měli přednostně sáhnout po standardních počinech. Pomalu se tedy můžeme vrhnout na ten nejnovější, jejž si Der Blutharsch and the Infinite Church of Leading Hand připsali v letošním roce…

I když… ještě než se skutečně dostaneme k samotné nahrávce s názvem „A Collaboration“, nějaké starší kolaborace se přece jenom bude hodit vzpomenout. Spíše humornou zmínkou budiž „A Collaboration“ z roku 2011 a „A Collaboration“ z roku 2019 kvůli témuž názvu – tehdejší „A Collaboration“ sdíleli Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading HandAluk Todolo respektive Mhönos. Ještě zajímavější nicméně bude připomenout titul „Angel of Darkness“ z roku 2016, a to z toho důvodu, že se na něm Rakušané sešli s britským seskupením Skullflower, s nímž dali dohromady také letošní „A Collaboration“. Jedná se tedy už o druhou spolupráci těchto kapel.

Musím se vám nicméně k něčemu přiznat: ačkoliv se jedná o kolaborační počiny, na nichž se podílí víc než jeden interpret, já osobně to vnímám víc jako věci z katalogu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, protože právě díky nim ty nahrávky zpravidla poslouchám. Výjimkou budiž pouze ty kolaborace, u nichž si i druhou zúčastněnou kapelu cením vysoko, což byl třeba případ už výše vzpomínané kooperace s Aluk Todolo anebo desky s Wolvennest. Případ Skullflower to však není. Tuhle formaci jsem se nikdy nedonutil si poslechnout, tudíž ji znám pouze z desek sdílených s Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Určitě by se dalo říct, že „A Collaboration“ svým pojetím navazuje na dřívější spolupráci „Angel of Darkness“, akorát ji v určitém smyslu dotahuje ještě o kus dále. Náplní alba je velmi minimalistický ambientní drone. Oproti „Angel of Darkness“ se mi ale novinka zdá ještě minimalističtější, monotónnější a táhlejší. A byť to tak podle takového popisu nemusí na první pohled vypadat, tak také o něco lepší. A přitom už minule to bylo dost dobré. Teď je to skvělé.

Z hudebního hlediska toho samozřejmě na „A Collaboration“ moc k diskuzi není. To nejdůležitější vlastně padlo v předešlém odstavci. Opakuj si: minimalismus, dlouhé monotónní kytarové plochy šperkované psychedelickými klávesami, všechno ale v hodně subtilním podání bez jakýchkoliv výstřelků, které by narušovaly omamný opar nahrávky. Právě v něm tkví ono kouzlo. „A Collaboration“ je hodně meditativní záležitost, jež přímo vybízí k tomu, aby se do ní posluchač ponořil a nechal se pomalu unášet.

Samozřejmě platí, že jestli nepatříte k příznivcům minimalistické muziky, „A Collaboration“ prakticky nemá šanci vás oslovit. Stejně tak jestli si potrpíte na konkrétní motivy, tak tohle asi nedoceníte. Pokud ale dáváte přednost atmosféře a náladotvornosti, pak můžu kolaboraci Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a Skullflower jen doporučit.


Saltas – Mors Salis: Opus I

Saltas - Mors Salis Opus I

Země: Švédsko
Žánr: death / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Metaspiritual Redisintegration
02. Tremors
03. Astral Funeral March
04. Dimensional Seismic Waves
05. This Is the Death
06. The Rotting Resonance
07. …the Liberation
08. Reversed Atom(b)

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Leif Nicklas Rudolfsson (dále N.R.) otevírá třetí dekádu aktivního působení na scéně a stále mu evidentně nechybí tvůrčí síly, neboť loni vydal další dlouhou desku a EP své ústřední kapely Runemagick, pozvolna se s dalšími členy blackmetalových Sacramentum připravuje na pódiový návrat a také se chystá nová deska pro někoho kultovních The Funeral Orchestra, kteří rovněž po letech vylezou na pódium, a to ku příležitosti třetího ročníku festivalu Never Surrender. Kapel by šlo jmenovat více, jako třeba Heavydeath, na které chce N.R. letos navázat s novým projektem Den tunga döden, ale teď bude řeč o debutovém full-lengthu Saltas, kde N.R. hraje s borcem z Irkallian Oracle a Karnarium, zde známým jako C.J.

Tvůrčí portfolio N.R. by se dalo zevšeobecnit jako doomově či staroškolsky zaměřené, což lze tvrdit i o Saltas, jenže ti kráčí poměrně novátorskou stezkou. Ve dva roky staré recenzi dema „Currents“ jsem sice plácal, že kapela hraje pomalý hnusný death metal, avšak „Mors Salis: Opus I“ nabralo doomovější, místy až dronové kontury.

Saltas si podrželi zkurveně odporný tón barytonové kytary a prazvláštně ritualistické bubnování. Od demáčů ale zapracovali na vokálních kreacích a do hypnotických ploch zakomponovali kdejaké nepříjemné skřípání. „Mors Salis: Opus I“ se původně tvářilo jako prvotřídní zlovolnost a na ten šílený mráz v zádech a protočení očních bulv, když mi do sluchátek jednou vstoupila „Dimensional Seismic Waves“, jen tak nezapomenu. Z toho důvodu jsem desku poslouchal a poslouchal, zatímco nadšení citelně sláblo, až dokud mi definitivně nedošlo, že tady skutečně něco chybí.

„Currents“ bylo na ploše čtyř skladeb a necelé půl hodiny adekvátně vyplněno výraznými kytarovými motivy. Spojení kvalitních sugestivních riffů s dalšími atributy, které Saltas definují, učinily i z následných titulů pozoruhodné záležitosti. Loňské „Promo MMXVIII“, jež na „Mors Salis: Opus I“ mělo lákat, nebylo výjimkou, splnilo svůj účel a fakt jsem se na dlouhý debut těšil, jenže ten minimálně v druhé půli nudí za vlast. Když koukám na tracklist, tak si třeba vybavím, že v „Reversed Atom(b)“ se objevuje něco jako pokus o vygradování závěru desky a „…the Liberation“ zas místy nabízí nepříjemné vokální kreace à la Blut aus Nord. Ale to je tak vše. Pouze bubeník tady hraje stabilně poutavým a tvůrčím způsobem.

Saltas na své první nahrávky logicky navázali a vyznění posunuli trochu dál, jenže kvalitativně není „Mors Salis: Opus I“ ani trochu konzistentní. Album i kapelu se vyplatí znát pro jejich negativní sound a originální přístup, „Dimensional Seismic Waves“ je taky peklo až do piči (a zajímavých pasáží by se našlo ještě pár), ale toť vsjo.


(මහසෝනා) – යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!

Mahasona - Yantra mantra gurukam

Země: Srí Lanka
Žánr: drone / experimental metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: විරූපි Propaganda

Tracklist:
01. යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!

Hrací doba: 14:31

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Vždycky mám radost, když v našich recenzích můžu představit nějakou divnou a obskurní záležitost. Ta dnešní k takovým rozhodně patří, a to hned z několika důvodů. Což o to, že dnes probíraná formace se nijak neprezentuje na internetu, neexistují žádné fotky, ani není známa sestava. To už jsou docela běžné záležitosti. Tihle uličníci ze Srí Lanky to ale dotáhli ještě dál a nemají ani žádné jméno…

I když jak se to vezme… skupina totiž nemá běžné jméno v tom smyslu, že neexistuje slovo, které by ji označovalo. Kapelu totiž reprezentuje vyobrazení démona ze srílanských mýtů. Tento démon – vyobrazený také na obálce pilotního demosnímku „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ – nese jméno මහසෝනා (neboli v přepisu Mahasonā), díky čemuž občas můžete vidět interpreta právě s tímhle názvem, ale ve skutečnosti zmíněný výraz není názvem skupiny.

Aby to byla ještě dvojnásobná sranda a pořádná obskurnost, na kterou si nesáhne každý druhý, „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ samozřejmě fyzicky vyšlo jen na audiokazetě ve velice omezeném množství 40 kusů. V době vydání těchto řádků už u vydavatele විරූපි (Virvpi Music) není k dispozici ani jeden kousek.

Vrhněme se nicméně na vlastní muziku, která je nakonec také docela zajímavá a mohla by stát za poslech, i pokud na vás nezbude kazeta. „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ nabízí jedinou čtvrthodinovou skladbu, která to řeže kurva od podlahy. S přivřenýma očima tomu můžete říkat třeba experimentální black / death metal s hlukovými vlivy, ale i navzdory určitým metalovým elementům má „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ blíže k dronu. Jede v pomalém tempu (bicí de facto hrají docela „pohodový“ rytmus), na němž se trochu vazbí, basa prudí a do toho se prasí divné hlučivé nájezdy, u nichž ani nejde poznat, jestli je doprovází nějakými zvukovými krabičkami dojebaný vokál, anebo se jedná jen o další efekt.

Samotné hudební nápady nepatří k ničemu zásadnímu. Okolo desíti minut dojde k vzedmutí, při němž hudba na chvíli zrychlí, ale je evidentní, že „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ nestojí na hudebnosti, nýbrž na masivním zvuku a akustickém zachycení nihilistického bahna. A v tomhle ohledu demosnímek rozhodně neselhává, spíš naopak. Osobně z toho necítím příliš lokální démonologie a okultismu, jimž se má údajně formace tématicky věnovat, ale v konečném důsledku mi to zas až tak nevadí, protože demo uspokojivě funguje i jakožto prostý misantropický marast.

K nějakému prosvětlení a uvolnění nálady dojde v posledních třech minutách, které „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ zakončí monotónní, leč podmanivou baskytarovou linkou. Ačkoliv se jedná o výrazný odklon od předešlých minut, formálně navíc k „pozitivnějšímu“ naladění, jako závěr to funguje skvěle.

„යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ působí dobře také díky své délce respektive spíš krátkosti. Na utáhnutí nějaké ambicióznější plochy se tu těch nápadů nebo zajímavých věcí nachází přece jenom příliš málo. Kdyby tohle jelo třeba čtyřicet minut, nejspíš by se to zvrhlo v nudu. „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ má ale naštěstí jen čtvrt hodinky, což výsledku prospívá. Jako krátká jednohubka, jejíž alfou i omegou je sonická síla zvuku, to má své opodstatnění i význam. Víc od toho ale nečekejte. Mě osobně tenhle kraťas přesto potěšil.


Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation

Black Earth - Gnarled Ritual of Self Annihilation

Země: Španělsko
Žánr: drone / black metal / dark ambient / noise
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Doctrines of Dissociation
02. Abject Practises Beyond the Threshold
03. Behold the Serpent
04. The Sharp Blade That Mutilates the Void
05. Drowned Under Seas of Coagulation
06. Lurking Hounds Stagger in the Deep
07. The Mourning Waters Where Fire Never Dwells

Hrací doba: 45:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.

Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.

V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.

Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…

Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.

A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.

„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.

Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.


V/A – Вароша

VA - Varosha

Země: Rusko / Řecko / Turecko / Itálie / Kypr
Žánr: industrial / experimental / drone
Datum vydání: 20.7.2019
Label: UIS

Tracklist:
Side A:
01. H.C.N. – Divide et impera
02. Jericho Trumpet – Mortyrium
03. Ajuleg&Irm – Турецкий марш
04. Arbeitsunfall – Intrusion
05. Black Spring – Poem No2
06. Kerem Ergener – Kahpe
07. Ультраполярное вторжение – Старые ножи ещё остры
08. Matriarchy Roots – Призраки прошлого

Side B:
09. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Османская пощечина
10. Grёzoblazhenstvie – Заживо
10. Faintin’ Goats – Head Back
11. Krrau – Μολὼν λαβέ
12. Grim Machine – Lapithos
13. Theotokos – Psalm 33
14. Blue Dervish – Ένωσις

Hrací doba: 81:29

Odkazy:

K recenzi poskytl:
UIS

Představovat zde ruský label UIS a jeho koncepční kompilace už snad není úplně nutné. Představoval jsem jej tu již dvakrát u příležitosti počinů „Ещё не время предавать“ (2018) a „Аргандаб“ (2017), plus padla zmínka i v samostatných recenzích na kapely ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo Krrau. Jednoduše řečeno, stálý čtenář by už měl dávno vědět, o čem se tu nyní hodláme bavit. Pokud však patříte mezi nestálé čtenáře, náhodné kolemjdoucí anebo jste na tyhle recenze doteď zvysoka káleli, tak věřte, že to za poslech stojí. Tyhle kompilace jsou totiž jasným důkazem toho, že i málo známé experimentální formace zahrabané kdesi hluboko v ruském undergroundu dokážou nabídnout nejen skvělou hudbu, ale dokonce i lepší hudbu než leckterá zavedená jména. Nejnovější, celkově již jedenáctá kompilace „Вароша“ z loňského roku tuto odvážnou myšlenku opět potvrzuje.

Již padlo, že kompilace od UIS nejsou jenom náhodně vybrané songy náhodných formací naházených bez ladu a skladu na jeden nosič. Je tomu právě naopak. Jedná se o ucelené komplety s pevně daným konceptem, tématikou a myšlenkou. Důsledkem toho počiny působí dojmem uceleného díla schopného poskytnout smysluplnější zážitek než obyčejné kompilačky.

Tématika „Вароша“ je opět třaskavá a vlastně stále aktuální. Nahrávka se zaobírá kyperským konfliktem, který pomalu bujel již od šedesátých let, kdy Kypr získal nezávislost na Velké Británii, a naplno se rozhořel v polovině sedmdesátých let. Ostrov ve Středozemním moři dodnes zůstává rozdělen na řeckou a tureckou část, které odděluje demilitarizované pásmo kontrolované jednotkami Organizace spojených národů.

Předpokládám, že všichni víte, že mezinárodně uznávaná je pouze Kyperská republika na jižnější části ostrova, zatímco Turecká republika severního Kypru nikoliv. Mohlo by se zdát, že „Вароша“ by mohla být nositelem nějakého politického poselství, které se bude přiklánět na jednu nebo druhou stranu, ale není tomu tak. Poselství „Вароша“ má být jedině protiválečné, což je nakonec zdůrazněno i tím, že nosič spolu sdílejí formace z Řecka (H.C.N., Black Spring, Grim Machine), Turecka (Kerem Ergener) i samotného Kypru (Theotokos). Dále se účastní jeden italský projekt (Faintin’ Goats) a zbytek vyplňují ruská seskupení, z nichž některá patří k pravidelným účastníkům na kompilacích od UIS (zejména Krrau, “ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, Ajuleg&Irm, ale poprvé se neobjevují ani Grёzoblazhenstvie, Ультраполярное вторжение nebo Blue Dervish).

Na závěr teoretické omáčky ještě bude zajímavé si objasnit význam názvu „Вароша“ neboli v přepisu do latinky „Varosha“. Jedná se o jižní část kyperského města Famagusta. Kdysi se jednalo o vyhledávanou turistickou destinaci, ale po turecké invazi v roce 1974 místní obyvatelé utekli a od té doby oblast zůstává opuštěna. Dodnes se jedná o město duchů, do nějž je přístup veřejnosti zakázán. Tento titul byl zvolen, jelikož osud Varoshy ilustruje dopady kyperské války na ostrov a jeho obyvatele.

Hudebně se už klasicky pohybuje v experimentu, industrialu, post-industrialu nebo dronu a opět nechybí ani občasné orientální vlivy. Těch je ale tentokrát o něco méně a „Вароша“ jede víc na industrialu a dronu, občas zajede i k noisu (třeba „Kahpe“ od Kerem Ergener) anebo naopak k dark ambient / drone minimalismu (například „Divide et impera“ od H.C.N., „Старые ножи ещё остры“ od Ультраполярное вторжение nebo asi nejvýrazněji „Psalm 33“ od Theotokos).

VA - Varosha

Máme-li se ale bavit o vrcholech „Вароша“, pak tato bilance bude příznivě vyznívat pro staré známé projekty, jejichž jména se na kompilacích UIS objevují pravidelně. Standardně skvělou práci odvádějí Krrau„Μολὼν λαβέ“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ„Османская пощечина“ (pozor ale, druhá jmenovaná se nachází exkluzivně jen na audiokazetě, na digitální verzi nikoliv). Možná ještě o něco lepší jsou „Турецкий марш“ od Ajuleg&Irm, „Mortyrium“ od Jericho Trumpet a „Ένωσις“ od Blue Dervish (pravděpodobně vrcholná věc kompilace, nenápadně skrytá v jejím úplném závěru).

Špatná nicméně není žádná stopa a v rámci konceptu a nahrávky mi to celé smysl dává. „Ещё не время предавать“„Аргандаб“ asi měly o trochu větší podíl těch skutečně výrazných skladeb (Afghan Slayer 88 ze druhé jmenované se trumfuje těžko, víš jak), ale i „Вароша“ nabízí několik výstavních kousků a za slyšení rozhodně stojí. Pokud se vám tedy líbily předešlé počiny anebo si ulítáváte na různém experimental shitu, tohle byste neměli minout. Obzvlášť hledáte-li experimentální hudbu s výpovědní hodnotou, ne pouze formální průzkum pokřivených zákoutí akustického spektra.