Archiv štítku: drone

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower – A Collaboration

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower - A Collaboration

Země: Rakousko / Velká Británie
Žánr: psychedelic drone / ambient
Datum vydání: 2.2.2020
Label: WKN

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 35:43

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Skullflower:
web / bandcamp

Albin Julius a jeho kultovní partička aktuálně známá jako Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand (tenhle název mám fakt rád – dobře se na něm honí znaky pro dostatečnou délku recenzí, haha) si čas mezi vlastními řadovkami rádi a pravidelně krátí prostřednictvím kolaboračních počinů. Na kontě už jich mají slušnou řádku, tak asi nemá valného smyslu tu na všechny vzpomínat – beztak si myslím, že příznivci skupiny mají najeté, co je zajímalo, a laici by asi měli přednostně sáhnout po standardních počinech. Pomalu se tedy můžeme vrhnout na ten nejnovější, jejž si Der Blutharsch and the Infinite Church of Leading Hand připsali v letošním roce…

I když… ještě než se skutečně dostaneme k samotné nahrávce s názvem „A Collaboration“, nějaké starší kolaborace se přece jenom bude hodit vzpomenout. Spíše humornou zmínkou budiž „A Collaboration“ z roku 2011 a „A Collaboration“ z roku 2019 kvůli témuž názvu – tehdejší „A Collaboration“ sdíleli Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading HandAluk Todolo respektive Mhönos. Ještě zajímavější nicméně bude připomenout titul „Angel of Darkness“ z roku 2016, a to z toho důvodu, že se na něm Rakušané sešli s britským seskupením Skullflower, s nímž dali dohromady také letošní „A Collaboration“. Jedná se tedy už o druhou spolupráci těchto kapel.

Musím se vám nicméně k něčemu přiznat: ačkoliv se jedná o kolaborační počiny, na nichž se podílí víc než jeden interpret, já osobně to vnímám víc jako věci z katalogu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, protože právě díky nim ty nahrávky zpravidla poslouchám. Výjimkou budiž pouze ty kolaborace, u nichž si i druhou zúčastněnou kapelu cením vysoko, což byl třeba případ už výše vzpomínané kooperace s Aluk Todolo anebo desky s Wolvennest. Případ Skullflower to však není. Tuhle formaci jsem se nikdy nedonutil si poslechnout, tudíž ji znám pouze z desek sdílených s Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Určitě by se dalo říct, že „A Collaboration“ svým pojetím navazuje na dřívější spolupráci „Angel of Darkness“, akorát ji v určitém smyslu dotahuje ještě o kus dále. Náplní alba je velmi minimalistický ambientní drone. Oproti „Angel of Darkness“ se mi ale novinka zdá ještě minimalističtější, monotónnější a táhlejší. A byť to tak podle takového popisu nemusí na první pohled vypadat, tak také o něco lepší. A přitom už minule to bylo dost dobré. Teď je to skvělé.

Z hudebního hlediska toho samozřejmě na „A Collaboration“ moc k diskuzi není. To nejdůležitější vlastně padlo v předešlém odstavci. Opakuj si: minimalismus, dlouhé monotónní kytarové plochy šperkované psychedelickými klávesami, všechno ale v hodně subtilním podání bez jakýchkoliv výstřelků, které by narušovaly omamný opar nahrávky. Právě v něm tkví ono kouzlo. „A Collaboration“ je hodně meditativní záležitost, jež přímo vybízí k tomu, aby se do ní posluchač ponořil a nechal se pomalu unášet.

Samozřejmě platí, že jestli nepatříte k příznivcům minimalistické muziky, „A Collaboration“ prakticky nemá šanci vás oslovit. Stejně tak jestli si potrpíte na konkrétní motivy, tak tohle asi nedoceníte. Pokud ale dáváte přednost atmosféře a náladotvornosti, pak můžu kolaboraci Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a Skullflower jen doporučit.


Saltas – Mors Salis: Opus I

Saltas - Mors Salis Opus I

Země: Švédsko
Žánr: death / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Metaspiritual Redisintegration
02. Tremors
03. Astral Funeral March
04. Dimensional Seismic Waves
05. This Is the Death
06. The Rotting Resonance
07. …the Liberation
08. Reversed Atom(b)

Hrací doba: 41:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Leif Nicklas Rudolfsson (dále N.R.) otevírá třetí dekádu aktivního působení na scéně a stále mu evidentně nechybí tvůrčí síly, neboť loni vydal další dlouhou desku a EP své ústřední kapely Runemagick, pozvolna se s dalšími členy blackmetalových Sacramentum připravuje na pódiový návrat a také se chystá nová deska pro někoho kultovních The Funeral Orchestra, kteří rovněž po letech vylezou na pódium, a to ku příležitosti třetího ročníku festivalu Never Surrender. Kapel by šlo jmenovat více, jako třeba Heavydeath, na které chce N.R. letos navázat s novým projektem Den tunga döden, ale teď bude řeč o debutovém full-lengthu Saltas, kde N.R. hraje s borcem z Irkallian Oracle a Karnarium, zde známým jako C.J.

Tvůrčí portfolio N.R. by se dalo zevšeobecnit jako doomově či staroškolsky zaměřené, což lze tvrdit i o Saltas, jenže ti kráčí poměrně novátorskou stezkou. Ve dva roky staré recenzi dema „Currents“ jsem sice plácal, že kapela hraje pomalý hnusný death metal, avšak „Mors Salis: Opus I“ nabralo doomovější, místy až dronové kontury.

Saltas si podrželi zkurveně odporný tón barytonové kytary a prazvláštně ritualistické bubnování. Od demáčů ale zapracovali na vokálních kreacích a do hypnotických ploch zakomponovali kdejaké nepříjemné skřípání. „Mors Salis: Opus I“ se původně tvářilo jako prvotřídní zlovolnost a na ten šílený mráz v zádech a protočení očních bulv, když mi do sluchátek jednou vstoupila „Dimensional Seismic Waves“, jen tak nezapomenu. Z toho důvodu jsem desku poslouchal a poslouchal, zatímco nadšení citelně sláblo, až dokud mi definitivně nedošlo, že tady skutečně něco chybí.

„Currents“ bylo na ploše čtyř skladeb a necelé půl hodiny adekvátně vyplněno výraznými kytarovými motivy. Spojení kvalitních sugestivních riffů s dalšími atributy, které Saltas definují, učinily i z následných titulů pozoruhodné záležitosti. Loňské „Promo MMXVIII“, jež na „Mors Salis: Opus I“ mělo lákat, nebylo výjimkou, splnilo svůj účel a fakt jsem se na dlouhý debut těšil, jenže ten minimálně v druhé půli nudí za vlast. Když koukám na tracklist, tak si třeba vybavím, že v „Reversed Atom(b)“ se objevuje něco jako pokus o vygradování závěru desky a „…the Liberation“ zas místy nabízí nepříjemné vokální kreace à la Blut aus Nord. Ale to je tak vše. Pouze bubeník tady hraje stabilně poutavým a tvůrčím způsobem.

Saltas na své první nahrávky logicky navázali a vyznění posunuli trochu dál, jenže kvalitativně není „Mors Salis: Opus I“ ani trochu konzistentní. Album i kapelu se vyplatí znát pro jejich negativní sound a originální přístup, „Dimensional Seismic Waves“ je taky peklo až do piči (a zajímavých pasáží by se našlo ještě pár), ale toť vsjo.


(මහසෝනා) – යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!

Mahasona - Yantra mantra gurukam

Země: Srí Lanka
Žánr: drone / experimental metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: විරූපි Propaganda

Tracklist:
01. යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!

Hrací doba: 14:31

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Vždycky mám radost, když v našich recenzích můžu představit nějakou divnou a obskurní záležitost. Ta dnešní k takovým rozhodně patří, a to hned z několika důvodů. Což o to, že dnes probíraná formace se nijak neprezentuje na internetu, neexistují žádné fotky, ani není známa sestava. To už jsou docela běžné záležitosti. Tihle uličníci ze Srí Lanky to ale dotáhli ještě dál a nemají ani žádné jméno…

I když jak se to vezme… skupina totiž nemá běžné jméno v tom smyslu, že neexistuje slovo, které by ji označovalo. Kapelu totiž reprezentuje vyobrazení démona ze srílanských mýtů. Tento démon – vyobrazený také na obálce pilotního demosnímku „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ – nese jméno මහසෝනා (neboli v přepisu Mahasonā), díky čemuž občas můžete vidět interpreta právě s tímhle názvem, ale ve skutečnosti zmíněný výraz není názvem skupiny.

Aby to byla ještě dvojnásobná sranda a pořádná obskurnost, na kterou si nesáhne každý druhý, „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ samozřejmě fyzicky vyšlo jen na audiokazetě ve velice omezeném množství 40 kusů. V době vydání těchto řádků už u vydavatele විරූපි (Virvpi Music) není k dispozici ani jeden kousek.

Vrhněme se nicméně na vlastní muziku, která je nakonec také docela zajímavá a mohla by stát za poslech, i pokud na vás nezbude kazeta. „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ nabízí jedinou čtvrthodinovou skladbu, která to řeže kurva od podlahy. S přivřenýma očima tomu můžete říkat třeba experimentální black / death metal s hlukovými vlivy, ale i navzdory určitým metalovým elementům má „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ blíže k dronu. Jede v pomalém tempu (bicí de facto hrají docela „pohodový“ rytmus), na němž se trochu vazbí, basa prudí a do toho se prasí divné hlučivé nájezdy, u nichž ani nejde poznat, jestli je doprovází nějakými zvukovými krabičkami dojebaný vokál, anebo se jedná jen o další efekt.

Samotné hudební nápady nepatří k ničemu zásadnímu. Okolo desíti minut dojde k vzedmutí, při němž hudba na chvíli zrychlí, ale je evidentní, že „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ nestojí na hudebnosti, nýbrž na masivním zvuku a akustickém zachycení nihilistického bahna. A v tomhle ohledu demosnímek rozhodně neselhává, spíš naopak. Osobně z toho necítím příliš lokální démonologie a okultismu, jimž se má údajně formace tématicky věnovat, ale v konečném důsledku mi to zas až tak nevadí, protože demo uspokojivě funguje i jakožto prostý misantropický marast.

K nějakému prosvětlení a uvolnění nálady dojde v posledních třech minutách, které „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ zakončí monotónní, leč podmanivou baskytarovou linkou. Ačkoliv se jedná o výrazný odklon od předešlých minut, formálně navíc k „pozitivnějšímu“ naladění, jako závěr to funguje skvěle.

„යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ působí dobře také díky své délce respektive spíš krátkosti. Na utáhnutí nějaké ambicióznější plochy se tu těch nápadů nebo zajímavých věcí nachází přece jenom příliš málo. Kdyby tohle jelo třeba čtyřicet minut, nejspíš by se to zvrhlo v nudu. „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ má ale naštěstí jen čtvrt hodinky, což výsledku prospívá. Jako krátká jednohubka, jejíž alfou i omegou je sonická síla zvuku, to má své opodstatnění i význam. Víc od toho ale nečekejte. Mě osobně tenhle kraťas přesto potěšil.


Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation

Black Earth - Gnarled Ritual of Self Annihilation

Země: Španělsko
Žánr: drone / black metal / dark ambient / noise
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Doctrines of Dissociation
02. Abject Practises Beyond the Threshold
03. Behold the Serpent
04. The Sharp Blade That Mutilates the Void
05. Drowned Under Seas of Coagulation
06. Lurking Hounds Stagger in the Deep
07. The Mourning Waters Where Fire Never Dwells

Hrací doba: 45:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.

Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.

V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.

Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…

Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.

A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.

„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.

Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.


V/A – Вароша

VA - Varosha

Země: Rusko / Řecko / Turecko / Itálie / Kypr
Žánr: industrial / experimental / drone
Datum vydání: 20.7.2019
Label: UIS

Tracklist:
Side A:
01. H.C.N. – Divide et impera
02. Jericho Trumpet – Mortyrium
03. Ajuleg&Irm – Турецкий марш
04. Arbeitsunfall – Intrusion
05. Black Spring – Poem No2
06. Kerem Ergener – Kahpe
07. Ультраполярное вторжение – Старые ножи ещё остры
08. Matriarchy Roots – Призраки прошлого

Side B:
09. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Османская пощечина
10. Grёzoblazhenstvie – Заживо
10. Faintin’ Goats – Head Back
11. Krrau – Μολὼν λαβέ
12. Grim Machine – Lapithos
13. Theotokos – Psalm 33
14. Blue Dervish – Ένωσις

Hrací doba: 81:29

Odkazy:

K recenzi poskytl:
UIS

Představovat zde ruský label UIS a jeho koncepční kompilace už snad není úplně nutné. Představoval jsem jej tu již dvakrát u příležitosti počinů „Ещё не время предавать“ (2018) a „Аргандаб“ (2017), plus padla zmínka i v samostatných recenzích na kapely ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo Krrau. Jednoduše řečeno, stálý čtenář by už měl dávno vědět, o čem se tu nyní hodláme bavit. Pokud však patříte mezi nestálé čtenáře, náhodné kolemjdoucí anebo jste na tyhle recenze doteď zvysoka káleli, tak věřte, že to za poslech stojí. Tyhle kompilace jsou totiž jasným důkazem toho, že i málo známé experimentální formace zahrabané kdesi hluboko v ruském undergroundu dokážou nabídnout nejen skvělou hudbu, ale dokonce i lepší hudbu než leckterá zavedená jména. Nejnovější, celkově již jedenáctá kompilace „Вароша“ z loňského roku tuto odvážnou myšlenku opět potvrzuje.

Již padlo, že kompilace od UIS nejsou jenom náhodně vybrané songy náhodných formací naházených bez ladu a skladu na jeden nosič. Je tomu právě naopak. Jedná se o ucelené komplety s pevně daným konceptem, tématikou a myšlenkou. Důsledkem toho počiny působí dojmem uceleného díla schopného poskytnout smysluplnější zážitek než obyčejné kompilačky.

Tématika „Вароша“ je opět třaskavá a vlastně stále aktuální. Nahrávka se zaobírá kyperským konfliktem, který pomalu bujel již od šedesátých let, kdy Kypr získal nezávislost na Velké Británii, a naplno se rozhořel v polovině sedmdesátých let. Ostrov ve Středozemním moři dodnes zůstává rozdělen na řeckou a tureckou část, které odděluje demilitarizované pásmo kontrolované jednotkami Organizace spojených národů.

Předpokládám, že všichni víte, že mezinárodně uznávaná je pouze Kyperská republika na jižnější části ostrova, zatímco Turecká republika severního Kypru nikoliv. Mohlo by se zdát, že „Вароша“ by mohla být nositelem nějakého politického poselství, které se bude přiklánět na jednu nebo druhou stranu, ale není tomu tak. Poselství „Вароша“ má být jedině protiválečné, což je nakonec zdůrazněno i tím, že nosič spolu sdílejí formace z Řecka (H.C.N., Black Spring, Grim Machine), Turecka (Kerem Ergener) i samotného Kypru (Theotokos). Dále se účastní jeden italský projekt (Faintin’ Goats) a zbytek vyplňují ruská seskupení, z nichž některá patří k pravidelným účastníkům na kompilacích od UIS (zejména Krrau, “ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ, Ajuleg&Irm, ale poprvé se neobjevují ani Grёzoblazhenstvie, Ультраполярное вторжение nebo Blue Dervish).

Na závěr teoretické omáčky ještě bude zajímavé si objasnit význam názvu „Вароша“ neboli v přepisu do latinky „Varosha“. Jedná se o jižní část kyperského města Famagusta. Kdysi se jednalo o vyhledávanou turistickou destinaci, ale po turecké invazi v roce 1974 místní obyvatelé utekli a od té doby oblast zůstává opuštěna. Dodnes se jedná o město duchů, do nějž je přístup veřejnosti zakázán. Tento titul byl zvolen, jelikož osud Varoshy ilustruje dopady kyperské války na ostrov a jeho obyvatele.

Hudebně se už klasicky pohybuje v experimentu, industrialu, post-industrialu nebo dronu a opět nechybí ani občasné orientální vlivy. Těch je ale tentokrát o něco méně a „Вароша“ jede víc na industrialu a dronu, občas zajede i k noisu (třeba „Kahpe“ od Kerem Ergener) anebo naopak k dark ambient / drone minimalismu (například „Divide et impera“ od H.C.N., „Старые ножи ещё остры“ od Ультраполярное вторжение nebo asi nejvýrazněji „Psalm 33“ od Theotokos).

VA - Varosha

Máme-li se ale bavit o vrcholech „Вароша“, pak tato bilance bude příznivě vyznívat pro staré známé projekty, jejichž jména se na kompilacích UIS objevují pravidelně. Standardně skvělou práci odvádějí Krrau„Μολὼν λαβέ“ a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ„Османская пощечина“ (pozor ale, druhá jmenovaná se nachází exkluzivně jen na audiokazetě, na digitální verzi nikoliv). Možná ještě o něco lepší jsou „Турецкий марш“ od Ajuleg&Irm, „Mortyrium“ od Jericho Trumpet a „Ένωσις“ od Blue Dervish (pravděpodobně vrcholná věc kompilace, nenápadně skrytá v jejím úplném závěru).

Špatná nicméně není žádná stopa a v rámci konceptu a nahrávky mi to celé smysl dává. „Ещё не время предавать“„Аргандаб“ asi měly o trochu větší podíl těch skutečně výrazných skladeb (Afghan Slayer 88 ze druhé jmenované se trumfuje těžko, víš jak), ale i „Вароша“ nabízí několik výstavních kousků a za slyšení rozhodně stojí. Pokud se vám tedy líbily předešlé počiny anebo si ulítáváte na různém experimental shitu, tohle byste neměli minout. Obzvlášť hledáte-li experimentální hudbu s výpovědní hodnotou, ne pouze formální průzkum pokřivených zákoutí akustického spektra.


Semai – The White Leviathan

Semai - The White Leviathan

Země: Česká republika
Žánr: drone / industrial / black metal / noise
Datum vydání: 30.8.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Mist Over Nantucket
02. Achab’s Obsession
03. The Desire for Revenge
04. The Battle with White Leviathan

Hrací doba: 29:46

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Semai

Český projekt Semai jsem začal registrovat až relativně nedávno. Jeho blackmetalové počátky prakticky vůbec neznám a vlastně mě ani příliš nezajímají, protože jsem si Semai do paměti díky pozdější tvorbě uložil jako hnusnou kombinaci dronu, black metalu, industrialu a možná trochu noisu. A přesně tak mi to vyhovuje.

Nemůžu tvrdit, že by se pro mě muzika Semai stala srdcovou záležitostí, ale určitě můžu s klidným svědomím prohlásit, že doposud každé naše setkání dopadlo dobře a odnesl jsem si z něj „dobrý“ pocit – tak dobrý, jak jen to jde u podobně laděného žánrového marastu. Nebudeme ale zbytečně slovíčkařit.

Důležité na mém sdělení je to, že Hastur, jehož osobním projektem Semai je, udělal několik kvalitních nahrávek, které mohou důstojně posloužit jako česká odpověď na formace à la Gnaw Their Tongues. Mám naposlouchané EP „Carcosa“ (2015) a splitka s Togleraq („Between Two Worlds“; 2015) a 777 Babalon (2018), přičemž ve všech případech jsem našel něco, co za slyšení stojí. Zejména na společném nosiči se 777 Babalon mě příspěvek Semai hodně zaujal, o čemž jsem ostatně svého času psal i v příslušné recenzi. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že také letošní počin „The White Leviathan“ by měl být sázkou na jistotu.

Nebudu vás zbytečně napínat – „The White Leviathan“ určitě není zklamáním. Pod hodně povedenou bílou obálkou se ukrývá čtveřice skladeb, které se nesou ve výše nastíněném žánrovém rozpětí. Největší podíl mají asi drone a industrial, black metal i noise se na nahrávce ukrývají spíše v pocitových rovinách, přesto je zřejmé, že něco z jejich esence v hlubinách desky proplouvá.

Hlubiny, plutí a podobná mořská přirovnání ostatně k „The White Leviathan“ sedí dost příhodně, což lze odtušit už ze samotného titulu desky. Čtveřice písni je tématicky svázána do konceptu založeném na knize „Moby-Dick; or, The Whale“ (1851) od amerického spisovatele Hermana Melvilla (1819 – 1891). Někdo by mohl namítnout, že se nejedná o nejoriginálnější výběr, protože nějakou nahrávku pracující se stejným zdrojovým materiálem jsme už asi všichni slyšeli (osobně se mi vždycky okamžitě vybaví „The Call of the Wretched Sea“ od Ahab, kteří si ostatně z románu vzali i název kapely, což je jen tak mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších funeraldoomových alb), ale pořád se jedná o lákavé téma.

Materiál na „The White Leviathan“ vesměs navazuje na vyznění ze splitu se 777 Babalon, ale v jistých ohledech je ještě o kus intenzivnější a hlučnější. Srovnáme-li to třeba s písní „Očištěni“„Between Two Worlds“, která předkládala víc introvertní, zahloubaný a náladotvorný náhled na daný styl, jedná se dneska o výrazně větší binec. Například v závěrečné „The Battle with White Leviathan“ (název stopy asi mluví sám za sebe) to Semai místy vyhrotí dost uspokojivě, obzvlášť když se přidá i trochu hluku.

Semai

Nechci ale vzbudit dojem, že by „The White Leviathan“ mělo být jen nahodilé třískání, kde v hlavní roli vystupuje zlovolný sound zastiňující vše ostatní. Samozřejmě, deska výrazně pracuje se sonickými běsy, ale pořád tu je cítit, že jde o komponovanou muziku, která vznikala s nějakou vizí. Čehož si cením, protože mám dojem, že v hlukovém spektru hudby se zdaleka nejedná pravidlo (byť samozřejmě ne vždy.něco takového vadí).

„The White Leviathan“ tedy dopadlo velmi dobře. Najdete zde akustickou intenzitu, po níž posluchač podobných záležitostí nepochybně prahne, a přitom se nejedná o album, které by nedokázalo nabídnou víc než jen ji. Určitě povedený počin a zároveň jedna z těch zajímavějších českých nahrávek, které jsem letos slyšel.


Sunn O))) – Pyroclasts

Sunn O - Pyroclasts

Země: USA
Žánr: drone
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Frost (C)
02. Kingdoms (G)
03. Ampliphædies (E)
04. Ascension (A)

Hrací doba: 43:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp 2 / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Když Sunn O))) dříve v roce 2019 ohlašovali „Life Metal“, prozradili zároveň, že vyjde „Pyroclasts“ – deska zachycující čtyři bezmála dvanáctiminutové dronové seance, prostřednictvím kterých Greg Anderson, Stepehn O’Malley a hosté T.O.S Nieuwenhuizenem, Tim Midyett a Hildur Guðnadóttir započínali nebo završovali nahrávání.

„Pyroclasts“ je tak oproti „Life Metal“ takřka čistě improvizační. Jediným pevnějším záchytným bodem, s nímž deska operuje, jsou individuální tóniny (uvedené v závorce za názvy), na nichž jednotlivé kompozice budují. „Pyroclasts“ tak nabízí čistý, na kost ohlodaný drone. Drtivá většina autorství a experimentace putovaly do zmíněného předchůdce.

Rozdíl v podílu invence však není to jediné, co staví tyto dva počiny do kontrastu. „Pyroclasts“ se na rozdíl od „Life Metal“ pyšní daleko temnější atmosférou, což je dáno zejména tím, že je zde minimum externích elementů, který by těžkotonážní zvukové vibrace vytrhovaly z monotónnosti (rozpoložení desek efektivně reflektují i jejich covery). Materiál díky tomu působí „ambientněji“, skoro až meditativně. Každá skladba započíná vazbením, které přechází v danou kytarovou linku. Na tuto základnu Sunn O))) postupně pokládají další vrstvy, s čímž efektivně graduje intenzita a celková hutnost zvuku.

Na čtyřech minimalistických stopách lze však stále najít dostatek variability. Nízko položený otvírák „Frost (C)“ sází na uhrančivou atmosféru. „Kingdom (G)“ staví na podobném, ale zvukovou zeď obohacuje strohými aranžemi v podobě výše posazených kytarových tónů. „Ampliphædies (E)“ se vrací k mohutné jednolitosti, ale díky tomu, že je výše posazená, vyznívá více euforicky.  Závěrečná “Ascension (A)„ pak vazby vyhání tak vysoko, že v daných momentech působí až hlukově.

„Pyroclasts“ tak evokuje auru, pro kterou jsou Sunn O))) nejvíce známi a oblibováni. Od „Monoliths & Dimensions nic takto čistě dronového a nepropustně temného kapela nestvořila. Intenzity, temnoty a grandiozity nejzásadnějších počinů nicméně „Pyroclasts“ nedosahuje. Na to je až příliš prvoplánová. Album však vyzdvihuje vynikající zvuk, o který se postaral Steve AlbiniBig Black.

Na „Pyroclasts“ jsem se z počátku díval jako na poměrně zbytečnou desku. Z první totiž vypadala jako pouhý kalkul ze strany kapely, která jednoduše počítá s tím, že jim skalní sežerou z ruky i to největší hovno, pokud ho prodají v pěkném balení a s dostatkem omáčky kolem. K tomu přispěl fakt, že jsme se v promu mohli dočíst cosi o tom, že účelem „Pyroclasts“ je vytvořit posluchači ideální prostor k plnohodnotnému prožití „Life Metal“. Chápu. Avantgarda je avantgarda, ale rozehřívat se třičtvrtěhodinovou drone deskou na dalších podobně ražených 70 minut zavání solidním neviděním si do prdele. „Pyroclasts“ ale nakonec paradoxně baví sama o sobě, a to dokonce více než její předchůdce. Je temná, příjemně opresivní a asi nejblíže zprostředkovává to, co lze slyšet na živých vystoupeních Sunn O))) (tedy vyjma live nahrávek). Srovnání s „Black One“ nebo „Monoliths & Dimensions“ neustojí. Funguje spíše v momentech, kdy přijde chuť na čistokrevný drone.


מזמור – Cairn

Mizmor - Cairn

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Gilead Media

Tracklist:
01. Desert of Absurdity
02. Cairn to God
03. Cairn to Suicide
04. The Narrowing Way

Hrací doba: 58:07

Odkazy:
web / facebookbandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Perfect World PR

מזמור (latinským písmem přepsáno jako Mizmor) je jednočlenným projektem multiinstrumentalisty skrývajícím se pod pseudonymem A.L.N., který na dlouhosáhlých hudebních plochách kontempluje o svém přerodu z křesťanství do neprobádaných existenciálních sfér. Zejména na předchozím album „Yodh“ si A.L.N. klade otázky ohledně smyslu života a důvodů, proč se to každodenní brodění břečkou člověku vyplatí. Definitivní odpověď přitom zůstala nenalezena.

Na „Cairn“ svítá naděje. Album staví na konceptu vybudovaném na vlastních umělcových myšlenkách a filosofii Alberta Camuse (konkrétně na eseji „Mýtus o Sisyfovi“). A.L.N. si uvědomil, že existují tři způsoby, jak s životem naložit: buďto je možné učinit kiergegaardovský skok do víry, zabít se, nebo přijmout absurditu života se vším všudy a pokračovat.

A.L.N. volí třetí způsob. A zatímco kráčí životem, buduje monumenty, památníky (cairn v překladu znamená mohyla), které upozorňují na to, aby ze zvolené cesty nesešel a neobrátil se k víře nebo k odkráglování se.

To vše je poeticky zapracováno do čtyř gargantuovských skladeb, které přecházejí z blackmetalových pasáží do funeraldoomových, někdy až dronových ploch. מזמור intenzitu materiálu a kontrast dvou odlišných poloh koriguje akustickými vyhrávkami. Vše je přitom zabaleno do produkce, jakou bychom mohli čekat na deskách od kapel jako Sleep, Electric Wizard nebo Conan. A.L.N. na povrchu deklamuje skřípavým a po většinu času jednolitým řevem, který občas obměňuje výstřednějším, výše položeným vřískotem připomínajícím chcípající podsvinče.

„Cairn“ na zmíněném přelévání dvou subžánrů vrcholí, ale i padá. První a třetí skladba staví na blackmetalových základech, do nichž מזמור zasazuje táhlé pasáže. Druhá a čtvrtá věc naopak buduje na žluklém doomovém bahně, z něhož v daných momentech vytryskne element černého kovu. „Cairn“ tak překvapí zejména v rychlejších pasážích, protože je funkčně umocňuje hutná produkce. Vleklejší části fungují hlavně v případech, kdy je A.L.N. protíná sípavým skřekem. Víc toho ale deska nenabízí.

מזמור na „Cairn“ nicméně exceluje ve spojení hudby a lyriky. Dlouhé kontemplativní kompozice skutečně evokují pláně, na nichž jedinec může jen tápat a přijmout fakt, že cíl neexistuje (viz první „Desert of Absurdity“). S konceptem jde skvěle ruku v ruce i uhrančivý artwork Mariusze Lewandowskiho, který s úctou pomalu přebírá žezlo od Beksińskiho.

„Cairn“ je proto lepší brát jako kompletní balíček než jen jako hudbu bez ohledu na text a vizuál. Při ignoraci konceptu מזמור totiž nic moc nového, ať už ve své diskografii, nebo v extrémní hudbě celkově, nenabízí. Pro fanoušky „Yodh“ je každopádně „Cairn“ i tak povinnost.


Sutekh Hexen – Sutekh Hexen

Sutekh Hexen - Sutekh Hexen

Země: USA
Žánr: black metal / drone / noise / dark ambient
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories / Cyclic Law

Tracklist:
01. Descent
02. Eye of the Quill
03. Segue I: Ouroborus
04. SubStratus
05. Segue II: Xirang
06. Elemental Uproar
07. E Siel Enna Lehcim
08. Torrential
09. Segue III: Ascent
10. Pangea Ultima

Hrací doba: 53:39

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nová deska Sutekh Hexen je venku už nějakou chvíli a chce se dodat – konečně, kurva! Na čtvrtou řadovou desku téhle zámořské formace se čekalo dlouhých sedm roků od doby, kdy v roce 2012 vyšla hned dvojice dlouhohrajících alb „Larvæ“ a „Behind the Throne“. Sutekh Hexen sice v mezičase vesměs pravidelně vydávali malé nahrávky, z nichž mi v paměti asi nejvíc utkvěla splitka s BLSPHM (2014) a Hissing (2017), ale velká deska je v případě téhle skupiny docela svátek.

Sutekh Hexen každopádně dlouhou čekací dobu alespoň trochu vynahradili tím, že oproti dřívějším řadovkám, které vždycky trvaly půlhodiny a pár vteřinek navrch, se tentokrát hecnuli na více jak padesátiminutovou nálož. To při muzice, jakou Sutekh Hexen produkují, není nijak extrémní cifra, jíž by se měl člověk zaleknout. Přesto se musím přiznat, že mi jejich eponymní deska dala vcelku zabrat a trvalo mi relativně dlouho, než jsem si ji v hlavě dostatečně srovnal.

Znamená to snad, že by letošní album bylo tak extrémní? Vůbec ne. Jistě, v porovnání s „běžnou“ produkcí – ponechme nyní stranou, že si pod tím asi každý představí něco trochu jiného – Sutekh Hexen extrémní jsou. Vždyť, ty vole, pořád se jedná o kombinaci black metalu, noisu, dronu, dark ambientu a podobných laskomin. To není úplně přívětivá muzika už ze svojí podstaty a definice. Takže ne, průměrný posluchač metalu „Sutekh Hexen“ jistě dávat nebude. Chtěl jsem nicméně říct, že taková kombinace stylů se dá vyhonit do mnohem většího bordelu, jak ostatně v minulosti ukázali i samotní Sutekh Hexen. Když si vzpomenu na odporné ladění kytar na „Larvæ“ nebo na kakofonii „Luciform“, dovolím si tvrdit, že v obou případech Američané předvedli ohavnější sonický bordel.

Takže to celé znamená, že je „Sutekh Hexen“ dost neuchopitelná deska? Vlastně také ne. Svým způsobem je to přesně naopak a paradoxně právě na to jsem si musel zvykat. Alba z nastíněného žánrového rozmezí většinou bývají monotematická a mnohdy i monotónní, anebo se alespoň vyvíjejí poměrně plynule. Jakkoliv humorně to může znít, „Sutekh Hexen“ je vlastně tak trochu písničkovým albem, které postupně obsáhne prakticky všechny tváře kapely.

Kombinace toho, o čem jsem hovořil ve dvou předešlých odstavcích, nakonec zapříčinila, že mi deska dlouhou dobu nelezla vůbec do ucha. Ne proto, že by snad byla tak drásavá, což bych vzal spíš jako klad, ale právě proto, že naopak nebyla. Chtělo to trochu zvyku, aby se člověk naučil přepínat mezi náladami, podobně jako mezi nimi na albu přepínají samotní Sutekh Hexen.

To máte tak. Vzpomeňte si na výše zmiňovanou čtveřici žánrů. Na téhle ose Sutekh Hexen operují. Ale zatímco dříve tyto styly dokázali propojit do jednoho hnusného celku, na eponymní desce to spíš působí dojmem, jako by tyto postupně střídali, zase se tu a tam vraceli a postupně lepili celé monstrum jako skládačku z docela odlišných dílů. Narazíte tu na black metalu, někdy mlhavě primitivní, jindy poměrně čitelný, dronové šumy, hlukové pištění i ambientní minimalismus. Ale jen málokdy dojde k jejich prolínání, což lze asi nejsnáze poznat na blackmetalové složce, která se s ohavností dřívějších nahrávek nedá moc srovnat.

Jedná se tedy o zklamání. Hele, nebudu vás lakovat, trochu i jo. Tím neříkám, že by se to album snad vůbec nepovedlo a nedalo se poslouchat. Pořád je dobré, a jakmile jsem se s tím trochu popral a na nastavené ladění nového materiálu jsem si zvyknul, tak mě to začalo bavit. Nemůžu tedy tvrdit, že by se na „Sutekh Hexen“ nedaly nalézt sugestivní momenty. Jsou tam. Zároveň k tomu ale musím dodat otřepanou frázi, že starší řadovky byly lepší, kde lepší v tomhle případě znamená odpornější a nihilističtější. Nebudu vás klamat, po tolika letech čekání jsem doufal, že mě to sejme o dost víc.


Earth – Full Upon Her Burning Lips

Earth - Full Upon Her Burning Lips

Země: USA
Žánr: drone / post-rock / doom
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Datura’s Crimson Veils
02. Exaltation of Larks
03. Cats on the Briar
04. The Colour of Poison
05. Descending Belladonna
06. She Rides an Air of Malevolence
07. Maiden’s Catafalque
08. An Unnatural Carousel
09. The Mandrake’s Hymn
10. A Wretched Country of Dusk

Hrací doba: 62:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Od poslední desky Earth uplynulo pět let. Na „Primitive and Deadly“ se kapela představila v lehce poupraveném kabátě. Zvuk trochu přitvrdil a repertoár obohatily hostující vokály. Jednou ze zásadních otázek tedy může být, zda se i na „Full Upon Her Burning Lips“ pokračuje v mírném hudebním odklonu.

Hned spatra je nutné poznamenat, že nejsem kdovíjak velký znalec Earth. Nemám zdaleka najeto vše, co kapela za ty léta vytvořila. Jsem si nicméně vědom jejich relevance na poli hudební avantgardy, konkrétně pak v žánru drone. Uvědomuju si, že by bez desky „Earth 2: Special Low Frequency Version“ asi nikdy nebylo okolo hutných, rozvleklých a obecně opresivních kytarových ploch takové halo. Stejně tak vím, že se v roce 2005 udál v tvorbě Earth poměrně zásadní přerod. Od „Hex; or Printing in the Infernal Method“ má hudba o trochu více rigidnější formu a hlavně specifický styl, který se (možná vyjma zmíněného, více stonerrockově pojatého „Primitive and Deadly“) až doteď nese v duchu post-rocku s bluesovými aranžemi, který jako by vypadl z velmi pomalého a kontemplativního westernu.

„Full Upon Her Burning Lips“ v tomto soundu víceméně pokračuje. Nyní však v osekané sestavě, jak ostatně napovídá samotný cover. Stálý člen Dylan Carlson se zhostil kytary i basy a Adrianne Davies znovu usedla za bicí.

Obal desky je do jisté míry významný i z jiného úhlu. Zásadně totiž vybočuje z malovaných vizuálů, které kapela nastolila od „The Bees Made Honey in the Lion’s Skull“. Může se proto jevit, že „Full Upon Her Burning Lips“ úplně nezapadá do zajetého konceptu. Tomu napovídá i celková struktura alba. Earth na novince délkou přesahují všechny své předešlé dlouhohrající desky a nabízejí více jednotlivých kratších skladeb. Proto může „Full Upon Her Burning Lips“ od zbytku diskografie působit více „písničkověji“. Obávám se však, že právě forma je jediným novým aspektem, který deska může nabídnout.

I to má ale pozitivum. Kratší skladby jsou obecně stravitelnější, a tak si Earth mohou najít nové fandy, kteří si posléze dojedou zbytek katalogu. Hudebně totiž není „Full Upon Her Burning Lips“ v porovnání s předchozími deskami zase o tolik slabší. „Cats on the Briar“ a „The Colour of Poison“ si skvěle pohrávají s prvky raného doomu, a tak připomenou začátky Black Sabbath. Úvodní „Datura’s Crimson Veils“ naopak představuje Earth ve své tradiční kontemplativní formě a nenudí po celých 12 minut.

Problém se tak nachází zejména v délce. Chápu, že na hudbu Earth musí být specifická nálada. Přesto si ale myslím, že by i skalní raději sáhli po dřívějších, kratších a ucelenějších deskách. Z „Full Upon Her Burning Lips“ si pak spíše hodí pár kratších kousků do empétrojky. Samostatně totiž fungují možná i lépe.

Earth dělají to, co umí. „Full Upon Her Burning Lips“ dokazuje, že to umí i ve dvou. To je ale asi vše. Z hudebního hlediska totiž nic nového, co by někoho mohlo zvednout ze židle, nepřináší.