Archiv štítku: drone

777 Babalon – Dosebazostúpenie

777 Babalon - Dosebazostúpenie

Země: Slovensko
Žánr: noise / black metal / drone / dark ambient
Datum vydání: 7.11.2015
Label: Sonic Temple Records

Tracklist:
01. Dosebazostúpenie I
02. Dosebazostúpenie II
03. Dosebazostúpenie III
04. Dosebazostúpenie IV

Hrací doba: 74:48

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.

777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.

Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.

Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.

777 Babalon

Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.

„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.

777 Babalon - Dosebazostúpenie


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Psychick Witch – Cosmic Botanists

Psychick Witch - Cosmic Botanists

Země: Nový Zéland
Žánr: drone / noise
Datum vydání: 23.9.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
Side A:
01. Cullatran
02. Tantric Burial
03. Shockwave Risr
04. Evisc

Side B:
05. Hippolyta
06. Angular Variations/Fluctuating States
07. Electric Set

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Konvenční a nekonvenční hudba se neliší ani tak v tom, co je tvrdší, temnější či agresivnější, jako spíš v nárocích, jaké ta která produkce na posluchače klade. Skutečné audio dobrodružství většinou začíná v místech, jež průměrný posluchač nepovažuje za muziku, nýbrž za bordel. Ale to je každého věc, jak se k výzvě postaví. Pokud to někdo nezvládne, je to jeho problém, náš ne, protože my všichni, co jsme se tu dnes sešli, samozřejmě dávno víme, že i hluk skýtá mnohá lákavá zákoutí.

„This Is Not Music
Fractured amplifier bleeding
Free noise immolation“

Jisté je, že Psychick Witch nepotěší zavilé milovníky melodií a vzletných refrénů. Ale hádám, že takoví si k nám asi číst nechodí. Stěžejními hesly dnešní recenze budou drone a noise. Pokud vás to nevyděsilo, čtěte směle dát, poněvadž „Cosmic Botanists“ by vás mohlo zajímat!

Novozélandský projekt se vyžívá především v dronové anti-hudební bažině, a jestli vás serou alba, kde po celou dobu vazbí kytarové nikoliv tóny, nýbrž zvuky, pak se s „Cosmic Botanists“ nemusíte vůbec unavovat. Právě tohle je totiž většinovou náplní nahrávky, drtivou většinu času vás bude provázet agonické znásilňování kytarových strun. Nutno uznat, že zejména tehdy, kdy se nebudete bát otočit volume trochu doprava, dokáže tahle nekonečná a nekončící skřípavá hradba podrásat nervy. Jestli tohle má být cílem a smyslem existence Psychick Witch, pak myslím lze tvrdit, že mise byla splněna…

…obzvlášť když dronové vazbení není to jediné, co na vás v útrobách „Cosmic Botanists“ číhá. Tato základní poloha je totiž navíc pohlučena (dle vzoru pozlacena) noisovou nenávistí. Třešničkou na dortu pak budiž několik industriálních motivů a špetka rituálních nálad, ale to je jen koření, které celek dokáže ozvláštnit, ale není jeho určujícím prvkem. Tím je zvukový nihilismus působící dojmem improvizace a běžnými standardy nespoutaného průzkumu hlubin experimentálních vod. Samozřejmě, budeme-li produkci Psychick Witch poměřovat s obdobně laděnými projekty, pak se nutně dobereme k výsledku, že na Novém Zélandu skutečně nevzniklo něco, co by tu nikdy předtím nebylo a co lze označit za posouvání hranic, ale to nakonec nevadí. Jistě by šlo polemizovat o tom, nakolik je uhrančivost předkládaného materiálu dílem Psychick Witch a nakolik tato plyne už jen ze samotné podstaty užívaných žánrů. Ale to nakonec není důležité, jelikož na poutavosti „Cosmic Botanists“ to nakonec mnoho nemění.

Abychom si ale správně rozuměli… „Cosmic Botanists“ zase není nějaká fenomenální či dech beroucí záležitost, ale něco stále na tom je. Nahrávka má svou zajímavost i kvalitu a nelze jí upírat, že jakmile hraje, jen těžko se vypíná. Stejně tak cením tu náročnost a skutečnost, že vám Psychick Witch nedá nic zadarmo a že po nějaké době už ona nepříjemnost vystoupá do vysokých hodnot. A to říkám na základě vlastní empirické zkušenosti, neboť když jsem album jel při psaní recenze, po několika přehráních jsem to musel vypnout – nikoliv proto, že by mne nebavila vlastní hudba, ale protože se to hnusné kytarové bzučení už nedalo déle snášet. Takové přiznání by za normálních okolností a u konvenční hudby bylo známkou nepovedeného výsledku, ale vzhledem k situaci je to vlastně… pochvala.

Psychick Witch


Hidden Persuaders – Flowers of the Abyss

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Země: Norsko
Žánr: ritual drone / experimental / black metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Sleepwalker
02. The Lost Art of Twilight
03. Labyrinthine Eyes
04. Flowers of the Abyss
05. Deformations
06. A Shadow Shall Rise
07. Order of Illusion
08. Postscript

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Již několikrát jsem zde v různých souvislostech zmiňoval, že nemám příliš rád nadprodukci. Můžete si říct, že to je předsudek, když se na hudebníky, jejichž kadence nahrávání a vydávání nových počinů je vpravdě zběsilá, dívám automaticky skrze prsty, ale nemohu si pomoct. Vždy se bojím, že takový přístup nutně musí znamenat upřednostnění kvantity nad kvalitou, přičemž empirická zkušenost praví, že je taková obava na místě. Takové ty případy, kdy někdo solí nahrávky po desítkách a vydává x alb do roka… většinou to zní všechno stejně (nebo aspoň podobně) a nemá to větší hloubky. Mnohdy se tu nachází potenciál, ale tím spíš obdobný přístup zamrzí, protože kdyby se dotyčný soustředil víc na vypilování jedné desky namísto rychlé výroby deseti, mohlo by jít o skvělou záležitost.

Norský muzikant Andreas Brandal evidentně patří právě mezi takové výtečníky, jejichž diskografie čítá neuvěřitelně vysoké množství nahrávek, až člověku při pohledu na seznam spadne brada na zem. Dal jsem si tu práci, spočítal jsem to a vyšlo mi, že Andreas má na svém webu uvedeno, že jen od roku 2008 natočil – a teď se podržte, fakt jsem si to nevymyslel – neskutečných 137 počinů vydaných pod různými projekty a s různými kapelami. A to jsem vůbec nebral v potaz kompilačky, s nimiž by už takhle astronomické číslo (průměr cca 15 alb na rok!!!) vyletělo ještě mnohem výše.

Kdybych tohle všechno věděl už před poslechem desky „Flowers of the Abyss“ vydávané pod hlavičkou projekt Hidden Persuaders, jistě bych se na ni taktéž koukal již v předstihu s despektem. Naštěstí jsem v prvotní přípravě nešel nijak do detailu, díky čemuž jsem k „Flowers of the Abyss“ mohl přistupovat bez předsudků. A musím říct, že se mi výsledek opravdu zalíbil. Dokonce takovým způsobem, až bych si dovolil tvrdit, že by si mě něco takového získalo, i kdybych vše výše zmiňované věděl a přistupoval k tomu dle své tradice. Ještě příjemnější pak je, že se zjevně nejedná o pouhou náhodu, poněvadž jsem posléze namátkou okusil i další desky Hidden Persuaders (jichž není moc – pod tímto projektem zatím jen čtyři věci) a třeba takové „Elegies and Curses“ je rovněž skvělé. I navzdory pozitivní zkušenosti však nehodlám začít tvorbu Andrease Brandala prozkoumávat nějak podrobněji a systematičtěji, jelikož něco takového by člověku zajistilo zábavu do konce života, což přece jenom nemám zapotřebí.

„Flowers of the Abyss“ stojí především na hutné atmosféře, která dokáže vtáhnout do svých hlubin, pohltit a už nepustit. To je to hlavní, co byste o desce měli vědět a proč by vás to celé mělo zajímat. Jedná se o záležitost určenou těm z vás, kdo prahnou po náladě a zvuku, nikoliv písních. Andreas Brandal zde míchá dronovou masáž s blackmetalovou patinou a do téhle základní kombinace nechává promlouvat i další vlivy, které se začínají někde na (martial?) industrialu a končí s náznaky noisu.

To celé pak zastřešuje rituální nálada, jež patří k stěžejním prvkům „Flowers of the Abyss“. V tomto případě se ovšem nejedná o samoúčelné pojmenování poplatné době, kdy je v módě zaklínat se spirituálnem a ohánět se rituály až za roh. Zde se jedná o záležitost bez póz či prvoplánovitosti, z pouhé hudební produkce vyvěrá pocit něčeho víc. Ne nadarmo je až archetypální rytmické třískání s halucinogenními účinky tím, co tvoří vrcholné momenty „Flowers of the Abyss“. Bez nich by album jistě nebylo špatné, mělo by plusy a myslím, že by se stále jednalo o slušné poslouchání. Ale doslova hypnotická rytmika celému počínání Hidden Persuaders nasazuje korunu a stává se tou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž se „Flowers of the Abyss“ stává záležitostí, která z průměru rozhodně vybočuje. Abychom si ale rozuměli, určitě je zde toho víc k poslouchání. Co takhle abych řekl, že jsem v útrobách „Flowers of the Abyss“ narazil i na momenty, při nichž jsem si vzpomněl na The Devil & the Universe… to zní lákavě, ne?

Hidden Persuaders - Flowers of the Abyss

Výborný dojem pak dokonává i forma, protože „Flowers of the Abyss“ vyšlo na audiokazetě (49 kusů) s ručně vyráběným papírovým obalem v různých barevných provedeních – převládá hnědá, oranžová, okrová, ale dle fotek jdou některé kopie až do ruda, ale najdou se i bílé či jedna zelená.


Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Mirrors for Psychic Warfare

Datum: 23.1.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mirrors for Psychic Warfare, Sanford Parker

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Mirrors for Psychic Warfare patří k těm projektům, u nichž lze jakékoliv povídání jen těžko začít jinak než sestavou, byť je tato pouze dvoučlenná. Abychom to neprodlužovali, sfoukněme tuhle obligátní část reportáže rovnou – potkávají se zde Scott Kelly (Neurosis, Corrections House, sólo tvorba, Tribes of Neurot) a Sanford Parker (Buried at Sea, Corrections House, Two from the Eye, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight plus bohaté portfolio kapel z pozice producenta, velkou namátkou třebas Eyehategod, Voivod, Leviathan, Coffinworm, Lord Mantis, Pelican, Venomous Concept či Wrekmeister Harmonies).

To jsou v obou případech samozřejmě úctyhodné výčty, ale jak si bystrý čtenář jistě povšiml, jedna formace je u obou muzikantů společná – Kelly a Parker se potkali již v rámci Corrections House, kde působí ještě s Mikem Williamsem (Eyehategod) a Brucem Lamontem (Yakuza). Tato spolupráce jim však zjevně nestačila, tudíž už v únoru 2015 vypustili první sedmipalec pod hlavičkou Mirrors for Psychic Warfare, „The Oracles Hex“, na nějž loni v dubnu navázali také dlouhohrajícím bezejmenným debutem. Ten byl sakra povedený a za slyšení rozhodně stojí.

Abychom se konečně dostali k meritu věci – koncert Mirrors for Psychic Warfare byla prostě věc, jakou nebylo radno minout, což měly výše popisované okolnosti říct oklikou. Dvojice už Evropu křižovala zkraje roku 2015, ale tehdy do České republiky nepřijela. Nyní si to však KellyParker vynahradili a vystoupili zde rovnou dvakrát – nejprve v neděli v Ostravě (původně mělo jít o datum v Polsku, ale nakonec last minute zahráli v moravskoslezské metropoli) a posléze o den později v Praze na Strahovském kopci. Osobně jsem vzhledem k místu bydliště samozřejmě volil hlavní město.

Lokální support nebyl žádný (to není výtka, mně to tak vyhovuje), takže na rozehřátí předvedl sólo set Sanford Parker. Stejně jako na výše zmiňované šňůře v roce 2015, ale tehdy hrál pod hlavičkou Two from the Eye, nyní pod vlastním jménem. Ale je to vcelku detail, hudební náplň setu vesměs odpovídala doposud vypuštěným skladbám Two from the Eye. V překladu tedy temná experimentální elektronika místy přecházející až do noisu. A aniž bych chtěl přehánět, byl to nářez.

Parker se aktuálně pyšní už docela slušným plnovousem a vlastně z něj byly vidět jen ty fousy, protože jinak byl zakuklený v kapuci a kožené bundě, do publika za celé vystoupení nevrhl ani jeden pohled, celou dobu byl jen skloněn nad svým pultem s tlačítky, hypnoticky se kýval do rytmu a masíroval publikum elektronickým infernem. Kromě audio-zla však přítomné návštěvníky deptala i vizuální složka, protože pod nohama měl Sanford dva stroboskopy, které do lidí tepaly ostošest, mnohdy i třeba minutu v kuse, což na oči působilo dosti karcinogenním účinkem. Opravdová lahůdka pro všechny epileptiky. Vrcholů měl koncert hned několik, a když se z temných elektronických proudů vynořovaly hlukové fašírky, věřte tomu, že to bylo zasraně působivé.

Předem bych nečekal, že tohle řeknu, ale sólo set Sanforda Parkera byl nakonec ještě víc strhující než kombo Parker / Kelly jako Mirrors for Psychic Warfare.

Mirrors for Psychic Warfare

Tím ovšem neříkám, že Mirrors for Psychic Warfare zahráli nějak zle. Vlastně to bylo taky super a mělo to hutnou atmosféru, líbilo se mi to. Abych vám ale nevěšel bulíky na nos a byl zcela upřímný, tak musím říct, že ve studiové podobě a při klidném domácím poslechu mi muzika Mirrors for Psychic Warfare sedí o něco víc. V živém podání jsem měl místy pocit, že dronové rozjímání bylo až moc natahované a mohlo být kratší, což mě u desky nenapadlo ani jednou, tam naopak ten samý recept působil hypnoticky a dokázal vtáhnout.

Samozřejmě, vystoupení mělo i svoje silné momenty a nepochybujte o tom, že byly dost silné. Typicky gradování skladeb do kytarových riffů (což je ostatně i jedna z hlavních zbraní alba) takřka vždy zafungovalo. Mirrors for Psychic Warfare vlastně nejde nic moc vytýkat, protože vystoupení bylo soustředěné, emotivní a mělo svou hloubku. Stejně tak oceňuji, že se kapela navzdory vyvolávání a navzdory nedovršené policejní hodině nevrátila (!) s přídavkem, poněvadž tím by celistvost zážitku utrpěla ránu. Kde je tedy problém? Ukázal bych asi na dva důvody: a) zvuk mohl kopat ještě silněji, bylo to nazvučeno dobře (jak je na Sedmičce zvykem), ale hlasitost mohla jít o krapánek nahoru, aby k podobnému tlaku jako u Sanfordovy sólo show; b) očekávání byla možná až moc vysoká. Druhý bod snad netřeba dále komentovat, protože všichni víme, co dokážou přehnaná očekávání zkurvit.

Nechci ale působit zbytečně negativně. Mirrors for Psychic Warfare hráli výborně, jsem rád, že jsem je viděl, stánek s merchandise jsem vybílil zodpovědně (snad jen absence vinylu „Mirrors for Psychic Warfare“ zamrzela, člověk musel vzít zavděk CD verzí), takže spokojen rozhodně jsem. Pouze říkám, že sólové vystoupení Sanforda Parkera ve mně zanechalo hlubší stopu.


Lhostejnost – Menhir

Lhostejnost - Menhir

Země: Česká republika
Žánr: drone
Datum vydání: 8.9.2016
Label: Pravěk Noise Section

Tracklist:
01. Jeskyně bez ohně
02. Více než člověk, méně než hmyz

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Nahrávky, jež vzbuzují otázky, co vše lze ještě považovat za hudbu a co už je nehudební či snad dokonce antihudební, jsou mi svým způsobem docela sympatické. Takovým nejvíc exemplárním příkladem budiž produkce z hlukového hájemství, ale existují i jiné žánry, u nichž to člověka svádí k obdobným pseudo-filozofickým úvahám. A přesně do takové sorty by se dal zařadit i ortodoxní, až na morek kosti ohlodaný drone… jaký předvádí Lhostejnost.

Prezentace projektu je velice strohá, stěžejním mottem budiž: „Všechno jedno…“ Skutečně relevantních informací však lze dohledat jen elementární minimum – Lhostejnost dle všeho vznikla v letošním roce, domovským městem je Praha a toť vše. Osobně bych si sice vsadil, že projekt bude jednočlenný, ale to je pouze nikým a ničím nepotvrzená domněnka. Jedno však jisté je – album „Menhir“ je první oficiální prezentací Lhostejnosti a vyšlo na audiokazetě limitované počtem dvaceti kusů.

Hudební náplň „Menhiru“ je svým způsobem velice jednoduchá, vlastně až triviální – je jím tuze pomalé, ničivé a ničím nerušené špinavé kytarové burácení. Jednoduše taková ta muzika, o níž lze s trochou hovězího humoru říct, že si tam někdo jen půlhodiny ladí kytaru. Nicméně nenechte se zmýlit, předchozí větu je přeci jen nutno brát poněkud s nadsázkou, protože jistý – byť docela minimální – vývoj je možno v obou (jestli to tak jde nazvat) skladbách nalézt. Samozřejmě prim po většinu nahrávky drží kytarová vazba, nehraje se na žádné motivy, nýbrž čistě na zvuk a sonické zlo. Přesto je možno i bez většího úsilí zaslechnout cosi, co by se se zdravou dávkou fantazie dalo považovat za riff (jakkoliv hooooodně pomalý), jinde zase zpoza kytary vykoukne industriální pazvuk, což se bohužel děje skutečně výjimečné. Tak či onak, záchytné body nečekejte, „Menhir“ je jednolitá neprostupná masa – víc v tom snad ani není třeba hledat, víc tam totiž není. Je to prostě zvuk.

I navzdory tomu bych si dovolil říct, že z obou přítomných stop má navrch ta druhá. Ačkoliv v úvodní „Jeskyně bez ohně“ se letmo ozvou ony nesmělé náznaky industrialu a právě ona je – a to samozřejmě prohlašuji s velkou mírou relativity – čitelnější a obsahuje snadněji uchopitelné riffy, druhý kus „Více než člověk, méně než hmyz“ mě zaujal víc. Zatímco na „Jeskyni bez ohně“ se stále dá zvyknout a nějaký moment si dokonce i zapamatovat (!), „Více než člověk, méně než hmyz“ vyhrává na mnohem ošklivější atmosféru pramenící z větší neuchopitelnosti a abstraktnosti. Na rozdíl od úvodní kolegyně se mi navíc neohrála.

Přesto obě skladby – obě jen tak mimochodem trvající přes 17 minut – stojí zejména na kytarovém hřmění. Nicméně, na internetu lze najít další dvě (nealbové) písně Lhostejnosti, jmenovitě „Mraky z betonu“ a „Zpět se nevrátíme“ (druhá jmenovaná v kooperaci s hlukaři Uncle Grasha’s Flying Circus), které projekt představují v o něco ambientnějším hávu. Především „Mraky z betonu“ jsou hodně dobré a lze u nich mluvit o velmi vydařené atmosféře – asi ještě o něco silnější než v případě „Více než člověk, méně než hmyz“. To zmiňuji zdánlivě jen tak na okraj, ale chtěl jsem tím říct, že Lhostejnost zjevně nemusí znamenat jen kytarové „nic“.

Lhostejnost

„Menhir“ je samozřejmě rozporuplná nahrávka, jejíž obsah bude pro většinu lidí nestravitelný. A paradoxně ta „stravitelnější“ (berte s velkou rezervou) stopa „Jeskyně bez ohně“ mě baví méně a brzy se mi ohrála, zatímco „Více než člověk, méně než hmyz“ bych se nebál považovat za povedené dronové chrčení.

Do jisté míry desku vystihuje už samotný obal a název. Podobně jako zrnitý lichoběžník na přebalu hudba šumí; podobně jako menhir hudba nikam neplyne, natožpak aby chvátala, spíš bez hnutí stojí na místě, v podstatě „jen“ existuje… a vy jste jí zcela lhostejní.


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.


Il Vuoto / Failor – Senseless Painful Lives in Tears

Il Vuoto / Failor - Senseless Painful Lives in Tears

Země: Itálie
Žánr: ambient / dark ambient / drone
Datum vydání: 9.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Il Vuoto
01. Tears-I-Cleansing-Touch

II. Failor
02. A Week in Modern Life

Hrací doba: 57:56

Odkazy Il Vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Failor:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il VuotoFailor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

Il Vuoto

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

Failor

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.


Wrath of the Weak – Weight

Wrath of the Weak - Weight

Země: USA
Žánr: drone / black metal
Datum vydání: 19.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 27:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Drtivou většinu veškerých námi recenzovaných nahrávek tvoří aktuální desky. Od momentu vydání články dělí zpravidla menší počet měsíců, v tom lepším případě (a uznávám, že většinou ne v tom mém) jen pár týdnů. Je tedy nanejvýš logické, že inkriminovaná hudba pochází od aktivních, v době recenzování nahrávky hrajících a skládajících spolků. Nicméně existují i výjimky a jedna z nich přichází právě dnes. Americký alternativně blackmetalový projekt Wrath of the Weak sice ukončil činnosti v roce 2010, avšak jeho poslední počin, EP „Weight“, vyšel až letos, šest let od ohlášení rozpadu.

Důvody pro tento krok bych vám sdělil rád, jenže veškeré pátrání skončilo bez valnějšího úspěchu, a spokojit se je třeba jen s odhadováním. Vše naznačuje, že na letošní nahrávku zřejmě žádný následovník nenaváže. Ústřední postava projektu pokračuje s hudebním vyjadřováním se v ambientním projektu Nested a o pokračování Wrath of the Weak stejně jako všemožné portály mlčí. No nic, pátrání s úlevou předávám kolegům z detektivního a raději se zastavím u hudby.

I když, i zde se to neobejde bez otazníků. Wrath of the Weak podle všeho kombinovali prvky black metalu, ambientu, dronu, noisu, prý i shoegazu, a to v rozličných poměrech. Novinka nic takového nevyvrací, byť žánrově bohatá zas tolik není. Celé „Weight“ těží z nemocně monotónního drone/blackmetalového minimalismu. Nahrávka se skládá z minimálního počtu riffů, které nepodstupují žádné změny a vytrvale smyčkují, co to jen jde. „Growing in Reverse“, „A Noose Around the Neck of the Past“ je pak dvojice skladeb, jíž se to daří nejpřesvědčivěji.

Nyní ovšem přibude informace zcela klíčová. Na poslech jsou Wrath of the Weak strašně nepříjemní, za což může jen a jen zvuk, který přichází s naprosto zločinnou dynamikou. DR měřič se usadil na hodnotě 3, což objektivně činí „Weight“ absolutně neposlouchatelným. Jenomže Wrath of the Weak mají v tom nepřehledném hlukovém špuntu jakési zvláštní kouzlo, a ačkoliv uši pod tlakem valící se plochosti protestují (i těch necelých 28 minut je strašný nápor), samotný hudební materiál mě nakonec zpravidla přesvědčí setrvat. Jakákoliv písňově založená deska by neměla šanci, ale zde se u všeho toho zvukového štěpení, komolení a deformování naprosto zvráceně bavím, zřejmě terapie.

Vážněji. Lepší zvuková péče by „Weight“ samozřejmě prospěla, člověk by se nemusel nikterak přemáhat, aniž by byl ochucen o dronující kytary, které by v hudbě zůstaly zachovány tak jako tak. Momentálně považuji novinku Wrath of the Weak spíše za řádnou kuriozitu s ušlapanou atmosférou, pro jejíž objevování je třeba zahodit veškeré zásady kultivovaného poslechu. Volně přeloženo, objektivními měřítky neposlouchatelný paskvil, těmi subjektivními úchylná očista k zapadajícímu slunci nejen v přímořských končinách.


Aluk Todolo, Sum of R

Aluk Todolo, Sum of R

Datum: 13.6.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R

Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.

Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.

Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.

Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.

Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.

Aluk Todolo

Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.

Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…

Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.