Archiv štítku: drone

Uncle Grasha’s Flying Circus – Stalinist God

Uncle Grasha's Flying Circus - Stalinist God

Země: Česká republika
Žánr: industrial / noise / power electronics
Datum vydání: 30.8.2018
Label: S kudlou v zádech / Sors Fintora Records / Grom&Lord Records / Raw zine / Pravěk Noise Section / Debila records

Tracklist:
01. Kalten
02. Kasbah
03. Juche
04. Čihošť
05. Culpabilité
06. Balance
07. Securitate
08. Anatolyevna
09. Denumenized
10. Scharnhorst
11. You Have to Be Death to Be Wise
12. Headquarters

Hrací doba: 48:53

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na novou dlouhohrající desku hlukových jeptišek Uncle Grasha‘s Flying Circus jsem se vlastně docela těšil. Neřadové věci téhle formace poslouchám relativně často a nikdy neodcházím zklamán. Jejich experimentální koktejl industrialu, noisu, power electronics, dark ambientu a podobných laskomin má totiž na noisové poměry překvapivě hutnou atmosféru a na rozdíl od jiných hlukových kapel v něm lze cítit opravdu nějaký řád a především smysl. Snad i proto Uncle Grasha‘s Flying Circus za možná nejzajímavější české noisové seskupení.

Možná někoho překvapí, že takhle nehovořím třeba o Radkovi Kopelovi, jehož přínos českému hluku je nepopiratelný, nicméně jeho tvorba je čistá improvizace dělaná pouze pro pobavení zúčastněných, a byť jde o veskrze sympatickou a specifickou zábavu, pořád je Eine Stunde Merzbauten jen improvizovaný bordel. U Uncle Grasha‘s Flying Circus lze naproti tomu cítit nějakou myšlenku a tématický i atmosférický rámec; je vidět, že tady nad tím někdo přemýšlí, nehrotí jen improvizovaný hluk, ale skutečně skládá a snaží se o nějakou výpovědní hodnotu. Že se tak děje za pomoci extrémního sonického výraziva, které bude pro většinu posluchačů nestravitelné, je už je věc druhá. Za negativum bych ji však rozhodně nepovažoval.

Stalinist god does not represent a personality, nor idea/myth, nor any form of transcendental being. Stalinist god is a status. A state of power that creates a blind alley for all ideologies and regimes.“

Pod (předpokládám, že záměrně) trochu diletanským, „samizdatovým“ obalem se skrývá bezmála padesát minut již popsaného žánrového mixu, který na první poslechy nezní tak poutavě jako kratší neřadové počiny Uncle Grasha‘s Flying Circus. Nemyslím si, že by to bylo nutně způsobeno dlouhohrajícím formátem, spíš materiálem samotným. Při troše trpělivosti má ale „Stalinist God“ co říct. Nahrávkou se táhne očekávaná stísněná atmosféra represivních režimů a existenční apatie (ne)života v totalitním státě. Pocit, jejž by asi nikdo z nás nechtěl zažít respektive u těch dřívěji narozených zopakovat. Jakožto umělecká forma nicméně dokáže poskytnout sugestivní zážitek.

Na podporu svých tvrzení o tom, že hudba Uncle Grasha‘s Flying Circus není improvizována, nýbrž komponována s nějakou myšlenkou, mohu pustit do světa svůj další dojem – některé skladby na „Stalinist God“ jsou působivé. Čehož by jen těžko bylo možné dosáhnout při nahodilém vrstvení hluku. Mezi vrcholy desky bych zařadil „Kasbah“, drone/darkambientní „Culpabilité“, drásavou „Balance“, militantní „Securitate“ a „Headquarters“ nebo desetiminutový žalm „You Have to Be Death to Be Wise“; úplně nejvýš si pak cením deváté „Denumenized“ s klaustrofobickou atmosférou a nasamplovaným mluveným slovem, z něhož v kombinaci s hudbou docela mrazí.

When your propaganda reach the maximal success and you became a god per se, you must just sound your trumpet for apocalypse and destroy everything you have created.“

„Stalinist God“ je každopádně zajímavé album. Asi není nutné zdůrazňovat, že se nejedná o záležitost pro každého, protože to by mělo přímo vyplývat už jen ze žánrového rozpětí, jemuž se Uncle Grasha‘s Flying Circus věnují. Pokud jste nicméně schopni a ochotni svůj čas věnovat i hlukovým koutům hudebního podzemí, pak „Stalinist God“ za slyšení určitě stojí.


Sunn O))), Puce Mary

Sunn O))), Puce Mary

Datum: 2.3.2019
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Puce Mary, Sunn O)))

Akreditaci poskytl:
Heartnoize Promotion

Troufám si říct, že se nikdo na Sunn O))) nechystá jako na další běžný koncert. Nečekáte, že kapela zahraje tu „vaši“. Nepočítáte ani s tím, že vás show zabaví zápalem členů nebo teatrálností frontmana.

Za Sunn O))) se chodí v první řadě za zkušeností – zvukovou očistou. Sonický tlak podladěných kytar tlačí publikum do země, po celou dobu vystoupení vibruje zemí, nohama i bránicí. Člověk celý koncert tudíž neposlouchá, ale spíše ustává a bezlítostný křest zvukem v podivné, téměř spirituální extázi přijímá, zatímco se snaží nezardousit se syntetickou mlhou.

Vystoupení Sunn O))) jsem měl potěšení poprvé dosvědčit na dvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde dronové plochy obohatil svým eklektickým vokálem a psychedelickým laserovo-zrcadlovým mundúrem Attila Csihar. Zajímalo mě tedy, jak si ústřední duo povede bez vokální linky, které na tomto turné do jisté míry supluje Tos Nieuwenhuizen s kultovním syntetizátorem značky Moog. Neméně jsem se těšil na to, jak bude monotónní čepel protínat mlhu a publikum v uzavřených prostorách divadla Archa.

Vše začalo se setem Puce Mary, dánské performerky, která spojuje prvky ambientu, power electronics a industrialu do svérázného celku. Osobitou tvorbu naposledy zabalila do dekadentního konceptu na vydařené desce „The Drought“. Set otevřela mírná ambientní plocha připomínající soundtrackovou tvorbu Popol Vuh. Subtilní start po chvíli přerušily pulzní EDM kopáky s hlukovými elementy, které připomínaly nejabrazivnější momenty umělců, jako jsou The Haxan Cloak nebo Ben Frost.

Hra s intenzitou a kontrastem pokračovala až do konce setu. Ostré hluky s elektronickým podkladem místy balancovala nezúčastněná deklamace Frederikke Hoffmeier. Ke konci se dostalo i na dvě věci z poslední desky, konkrétně „To Possess Is to Be in Control“ a „Fragments of Lilly“. Po nich už vše završila opomenutelná ambientní linka.

Puce Mary byla skvělou logistickou i uměleckou volbou. Pronikavé a místy až nepříjemné zvukové aranže přidaly do celkového večera speciální element, díky kterému publikum dostalo vydařený kontrast k podladěnému katalogu Sunn O))). Večer tak nabídl hned dva extrémní sonické póly.

The Drought by Puce Mary

Několik minut poté ale byl stůl plný kabelů a elektronicko-hlukových udělátek uklizen a prostor se začal pomalu a bohatě vykuřovat syntetickou mlhou, do které posléze vkročilo několik siluet druidských hábitů. Zvednutá ruka signalizovala začátek setu a první hrábnutí do strun zaručilo, že se nazvučení vyvedlo nadmíru. Zvuk ultačoval, ale nebolel. Tradiční tón rozvibroval sál i trakty všech zúčastněných, což nepolevilo až do úplného konce setu. Dlouhosáhlé akordy doprovázelo zejména vazbení a občasné o kousek rychlejší riffování.

Jednolitost formule byla čas od času rozbíjena hrstkou netradičních prvků. Nieuwenhuizenův moog byl více než slyšet fyzicky cítit. To ale vůbec nebyl problém. Zatímco kytary vibrovaly v oblasti dolních končetin, syntezátor pulzoval zejména okolo hlavy. Celý set rozlomil vedví moment, kdy na scénu přišel trombon, což na první pohled působilo úsměvně. V momentě, kdy se začala kápě s nástrojem v ruce zespodu zalévat mlhou, ale vše dostalo smysl. Vrcholná katarze se pak dostavila zhruba v poslední čtvrtině setu, kdy se Greg Anderson rozhodl svou část zdi aparátů vytočit snad až nadoraz. Kdo chtěl v ten moment odejít, nejspíš fyzicky už nemohl.

Sunn O)))

Vtipně působil přídavek, který si několik fanoušků vyřvalo pomocí fráze „one more drone“. Ansámbl kápí vylezl zpět ještě zhruba na osm minut a napral do davu poslední salvu hutných vibrací. Celé vystoupení tak nabylo bezmála dvou hodin a i přesto, že se hudební formule Sunn O))) může na první pohled jevit jako monotónní, čas před pódiem utekl víc než rychle.

Jak již bylo řečeno, Sunn O))) zprostředkovávají spíše než muzikantské vystoupení zvukovou zkušenost, při které se může i větší skeptik bez snažení poslat alespoň na moment do specifického transu. Proto je vlastně těžké vypichovat nějaká zásadní negativa. Je spíše na každém, zda je ochoten se na této vlně svézt. Ať už výstřelkům hudební avantgardy hovíte, nebo ne, účast na mlhou opředené zvukové mši určitě zvažte. Je totiž dost možné, že vám nikdo jiný podobné prohrábnutí pomocí aurální frekvence v životě nenabídne.


Tim Hecker – Konoyo

Tim Hecker - Konoyo

Země: Kanada
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Kranky

Tracklist:
01. This Life
02. In Death Valley
03. Is a Rose Petal of the Dying Crimson Light
04. Keyed Out
05. In Mother Earth Phase
06. A Sodium Codec Haze
07. Across to Anoyo

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Když jsem si plnil domácí úkoly před touhle recenzí, nabyl jsem dojmu, že ve svém oboru bude Tim Hecker relativně známé jméno. Já osobně jsem se nicméně s jeho tvorbou poprvé setkal až na jeho loňském, celkově už devátém dlouhohrajícím albu „Konoyo“. A za to, že jsem se do poslechu pustil, může z velké části i skutečnost, že počin vydal americký label Kranky, jehož portfolio sice neposlouchám nějak zevrubně, pravidelně či intenzivně, ale co jsem slyšel, vždycky se mi to líbilo (někdy dokonce i hodně líbilo) nebo mi to přišlo přinejmenším zajímavé. Letmo poslechnuté ukázky z „Konoyo“ mi zněly v cajku, takže jsem se pustil do díla s tím, že třeba objevím něco, co by mě mohlo zajímat i dlouhodoběji.

Pro mě šlo trochu o krok do neznáma. Sám Tim Hecker ovšem žádný začátečník není. Muziku totiž začal tvořit již hluboko v devadesátých letech v projektu Jetone. Postupem času jej ale zlákala poněkud jiná forma elektronické hudby, v níž má experiment přednost na úkor jasně vytyčené rytmiky. Alespoň takový jsem získal dojem, když jsem poslechnul něco ze staré tvorby Jetone a srovnal jsem to s tím, co tenhle kanadský hudebník vydává pod svým jménem, ať už se budeme bavit o „Konoyo“ anebo náhodně vybraných ukázkách ze starších sólovek. Pro úplnost mohu dodat, že Tim Hecker pod vlastním jménem začal vydávat krátce po začátku aktuálního tisíciletí.

„Konoyo“ se může pochlubit vcelku zajímavým pozadím. Většina nahrávky totiž vznikla během Timovy návštěvy Japonska. Zde spolupracoval s místním souborem Tokyo Gakuso věnujícím se žánru gagaku, což je specifický druh japonské klasické hudby. Práce pak probíhaly v chrámu na předměstí Tokya.

Tenhle japonský feeling lze možná trochu odvodit z názvu „Konoyo“, ale ve vlastní hudbě není patrný na první poslech (s výjimkou dílčích momentů jako třeba v „In Death Valley“). Osobně jsem jej tam začal pořádně slyšet právě až v momentě, kdy jsem si po prvotních posleších takříkajíc „na blind“ přečetl něco o okolnostech, za jakých „Konoyo“ vznikalo. Ještě těsněji do sebe všechny dílky skládačky zapadly v momentě, kdy jsem si dohledal a zaposlouchal se do gagaku. Což mi jen tak mimochodem připadalo jako mimořádně zajímavá a atmosféricky vytříbená muzika, na základě čehož jsem si řekl, že jí někdy budu muset věnovat prostor a poslechnout si ji hlouběji. Slibuji si od takového setkání hodně a jestli se očekávání naplní, pak můžu být „Konoyo“ vděčný už jen za to.

Nicméně i samotné „Konoyo“ má co říct. I navzdory japonským vlivům je to stále především Heckerovo album, což znamená primárně experimentální electronica, ambient, trochu i neagresivní drone. Oproti čistému gagaku je to evidentně posluchačsky přívětivější, ale i tak má „Konoyo“ daleko do jednoduchého, triviálního nebo písničkového alba. Říct, že jde o odpočinkový ambient by bylo příliš zkratkovité a plně by to nevystihlo podstatu věci. I takové sice „Konoyo“ zčásti je, ale v předkládaných atmosférických plochách se toho děje o dost víc.

Tim Hecker

Mnoho pasáží uniká ambientu i dronu a svým experimentálnějších laděním dává jasně na srozuměnou, že ambice „Konoyo“ směřují výš než jen k relaxační klávesové hudbě. Dost to lze vycítit ve skladbách jako „Keyed Out“ nebo čtvrthodinovém finále „Across to Anoyo“. Původně jsem chtěl dodat i „In Mother Earth Phase“, ale ta by možná nebyla kvůli prakticky čistě ambientní druhé polovině tím nejlepším příkladem. Rozhodně ale může posloužit jako ukázka toho, že variabilita nahrávce cizí není. Do výsledku nakonec promlouvá i užití tradičních japonských nástrojů jako ryūteki, hichiriki nebo shō (pro podrobnosti googlete, já bych bez nápovědy taky netušil, tak si tu nebudu hrát na znalce).

Určitě si ale dovolím tvrdit, že „Konoyo“ je vysoce zajímavá hudební mozaika. Nakonec mi to album přijde o dost poutavější, než jsem zpočátku předpokládal, protože až potom, co jsem obeznámil s kontextem, to začalo dávat plný smysl. Onen kontext jsem zde ovšem nastínil, tudíž neváhejte poslouchat.

Pokud vás „Konoyo“ zaujme, určitě by vás mohla zajímat ještě jedna věc. Už 10. května totiž Tim Hecker vydává další album „Anoyo“, které zcela zjevně navazuje na loňský počin a pokračuje v japonské inspiraci. Napovídají to nejen názvy obou nahrávek, ale i některých skladeb. Loňská deska začíná s „This World“ a končí s „Across to Anoyo“, zatímco ta nadcházející začíná s „That World“ a obsahuje píseň „Step Away from Konoyo“.


V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


Formalist – No One Will Shine Anymore

Formalist - No One Will Shine Anymore

Země: Itálie
Žánr: sludge / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Third-I-Rex / Wooaaargh / Toten Schwan Records

Tracklist:
01. Arson
02. Foul
03. Mainlined

Hrací doba: 39:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího.

Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, dále působí ve Viscera///, což je taky vcelku známé jméno, a objevil se i v projektu Tombstone Highway. Ten sice žádnou velkou díru do světa neudělal (existuje jedno EP a jedna deska „Ruralizer“ vydaná v roce 2013 u polských Agonia Records). Důležité však je, že se v tomto projektu potkal s jistým Ferdinandem Marchisiem známějším spíš jako Herr MorbidForgotten Tomb, jenž se ve Formalist ujal vokálu.

Zastavit se na chvíli můžeme také u přebalu „No One Will Shine Anymore“. Fotka na něm zachycuje Brendu Ann Spencer na cestě k soudu. Tato dívka má na svědomí školní masakr v San Diegu v Kalifornii, který se odehrál 29. ledna 1979, když jí bylo 16 let. Brenda Spencer začala v pondělí odstřelovat základní školu ze svého domova naproti přes ulici, zabila dva zaměstnance školy a zranila osm dětí a policistu. Po střelbě se na několik hodin zabarikádovala doma a při telefonickém hovoru s novinářem na otázku, proč spáchala svůj čin, odpověděla: „I don’t like Mondays. This livens up the day.“ Dnes je jí 56 let a stále sedí ve vězení.

Dosti ale bylo omáčky, nyní už se přesuňme k muzice, která na vás na „No One Will Shine Anymore“ čeká. Formalist drhnou pořádně hutný sludge / doom / drone, na němž lze ocenit hned několik věcí. Tu první z nich už jsem zmínil – nezní to zrovna kamarádsky a přátelsky. Produkce Formalist vyznívá hodně nihilisticky, což je rozhodně super a k danému stylu to sedne jako prdel na hrnec. Pochválit mohu také vokál Herr Morbida, který mě baví víc než na posledních albech Forgotten Tomb, tady působí mnohem víc jedovatě. Ale to může být do určité míry dáno i tím, že nová alba Forgotten Tomb už moc nekopou, takže to tolik nevyzní. Formalist kopnout umějí.

Formalist

Naopak nevýhodou „No One Will Shine Anymore“ může být určitá repetitivnost. Formalist sice drhnou hutné riffy a na první pohled znějí nepřátelsky, ale při opakovaném poslechu celé nahrávky se brzy začne vkrádat určitý stereotyp. Nejostřeji navíc vyzní hned úvodní „Arson“, při pozornějším vstřebávání vyjde najevo, že zčásti jde jen o první dojmy a že se především dalších skladbách nechá nalézt i dost pasáží, v nichž počáteční nátlak citelně povolí.

Tím ale nechci „No One Will Shine Anymore“ pohanit víc, než je nezbytně nutné. Pouze jsem chtěl ukázat, že debut Formalist ani zdaleka není dokonalý a má svoje mouchy. Přístup je mi nicméně sympatický a na pár poslechů to poslouží bez sebemenších problémů. Pokud tedy máte rádi ostřejší formy sludge / doomu, klidně si „No One Will Shine Anymore“ sežeňte a přesvědčte se sami, co je to zač.


Bodies on Everest – A National Day of Mourning

Bodies on Everest - A National Day of Mourning

Země: Velká Británie
Žánr: drone / sludge / noise rock
Datum vydání: 29.4.2018
Label: Third-I-Rex

Tracklist:
01. unreleaseddeathvideo.flac
02. Tally of Sevens
03. Gold Fangs in Enemy Territory
04. Shotgun or Sidearm
05. Suspicious Canoe
06. Who Killed Yale Gracey?

Hrací doba: 66:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Někdy se vyplatí nad tím moc nerozmýšlet a zkusit něco prakticky naslepo. Neposlouchat ukázky, nic moc o kapele v předstihu nezjišťovat a spolehnout se čistě na svou intuici, že za tímhle nebo tímhle by se teoreticky mohlo skrývat něco zajímavého. Samozřejmě, že se může stát, že člověk sáhne do hovna, když si dá intuice dovolenou anebo když ta mrcha zrovna není ve formě, ale občas tahle sázka na blind přináší lepší výsledky, než by jeden čekal. Jako třeba v případě Bodies on Everest.

Název mi přišel vcelku zajímavý, obálka jejich druhé desky „A National Day of Mourning“ docela taky. Trochu jsem kecal, když jsem říkal, že jsem si předem nezjistil vůbec nic, protože jsem se alespoň juknul na Metalové archivy, kde je napsána škatule sludge / doom metal. Oukej, šel jsem do toho.

Realita je ovšem docela jiná než sludge / doom. Popravdě řečeno, realita je vlastně ještě lákavější, než kdyby se skutečně jednalo o sludge / doom. Samozřejmě netuším, jak se věci měly na debutovém počinu „The Burning“ z roku 2015, který jsem, jak se asi z dosavadního povídání dalo vytušit, neslyšel. „A National Day of Mourning“ je nicméně jinde, ačkoliv určité elementy zmiňovaného žánru tu nalézt lze, třeba v písních jako „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ nebo „Who Killed Yale Gracey?“, byť i v nich Bodies on Everest sludge / doom ohýbají a znásilňují k obrazu svému, kterýžto směřuje k experimentálnějším polohám.

Kupříkladu hned úvodní jedenáctiminutovka „unreleaseddeathvideo.flac“ se po pozvolnějším rozjedu zvrhne v regulérní noise-industrial-drone. V podobném duchu se pak nese také čtvrtá „Shotgun or Sidearm“, akorát má v ní menší podíl noise. Nejedná se o nejlepší kusy svého druhu, co jsem kdy slyšel, ale určitě je to hlučení udělané dost solidně a zábavně.

Co se týče už jmenované trojice „Tally of Sevens“, „Suspicious Canoe“ a „Who Killed Yale Gracey?“, ani u nich byste neměli očekávat standardní metalový přístup. Kytara je zahlučená, dronová, možná trochu do noise rocku, každopádně zní dost ohavně – což samozřejmě berte jako klad! Extrémní muzika by přece neměla znít stravitelně a přívětivě, takže za mě rozhodně palec nahoru. V „Who Killed Yale Gracey?“ se navíc ke slovu dostávají i další polohy, v nichž Bodies on Everest zpracovávají sonický chlív jinak než zaprasenou kytarou.

To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Vrcholem celého „A National Day of Mourning“ je podle mě víc jak osmnáctiminutová „Gold Fangs in Enemy Territory“, která má atmosféru jako prase. Nervózní náladu navodí už sugestivní pasáž s mluveným slovem, která posléze vyústí v monotónní riffování zabírající celou druhou polovinu skladby. Sice se „Gold Fangs in Enemy Territory“ od zbytku alba docela liší, ale kdybych vám měl doporučit jediný song, jejž byste měli zkusit, pak by to byl právě tenhle.

Přestože je vrchol tentokrát jednoznačný, „A National Day of Mourning“ jakožto celek mi přijde jako zajímavá nahrávka. Zčásti to bude dáno i tím, že jsem od Bodies on Everest přece jenom nečekal příliš, ale nakonec mi tohle rozhodně přijde jako album, které má co říct. Za sebe můžu s klidem doporučit.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Dylan Carlson – Conquistador

Dylan Carlson - Conquistador

Země: USA
Žánr: minimal / drone
Datum vydání: 27.4.2018
Label: Sargent House / Daymare Recordings

Tracklist:
01. Conquistador
02. When the Horses Were Shorn of Their Hooves
03. And then the Crows Descended
04. Scorpions in their Mouths
05. Reaching the Gulf

Hrací doba: 32:08

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dylan Carlson je jméno, které by mělo být a nejspíš i bude povědomé většině těch, kdo se o tvrdší kytarovou hudbu zajímá v hlubší než zcela povrchní míře. Pokud by ale přece jenom někdo tápal, přeci jenom nikdo nemůže znát všechno, hodím vám pomocné lano v podobě obligátních formálních informací:

Dylan Carlson je lídr kultovní americké formace Earth, v níž jako jediný člen působí nepřetržitě od roku jejího založení (samozřejmě s výjimkou let na přelomu tisíciletí, kdy Earth na nějaký čas nefungovali). Vedle své domovské kapely, jejímž prostřednictvím pomáhal definovat drone metal, se ovšem věnuje i sólové tvorbě, přičemž právě ona nás nyní bude zajímat.

Carlsonova sólová diskografie není ani zdaleka tak početná jako v případě Earth, ale několik málo počinů stihnout nastřádal. Zejména pod hlavičkou Drcarlsonalbion, což byl dřívější název jeho sólového projektu, takto označena vyšla i minulá deska „Gold“ z roku 2014. Letošní novinku „Conquistador“ již ovšem Dylan Carlson vydává pod svým vlastním jménem. Pojďme na věc.

Nebudu vás nijak lakovat. Osobně nepatřím ke znalcům diskografie Earth. Mám nějaké povědomí, oč běží, ale to je tak vše, podrobněji jsem je vlastně nikdy pořádně neposlouchal a celkově jejich muziku znám asi méně, než by se na jméno takového formátu slušelo. Z Carlsonových sólových počinů pak neznám vůbec nic. Proč jsem si tedy „Conquistador“ pustil? Jednoduše proč ne, člověk chce prostě zkoušet. Poslechnul jsem nějaké ukázky, znělo mi to dost zvláštně na to, abych nabyl přesvědčení, že by si takové album prostor na naší stránce zasloužilo, tak jsem se na to vrhnul.

Můj letmý dojem z letmého poslechu ukázek byl asi takový, že jde o monotónní kytarovou muziku, která by měla svůj půvab vyjevit až později, až budu mít za sebou několik poslechů. Nyní už mohu prozradit, že tomu tak skutečně je, ale když jsem se do pečlivějšího náslechu pustil, myslel jsem si, že jsem si, že jsem se docela přepočítal. „Conquistador“ je totiž skutečně monotónní a minimalistické. Vezměme si kupříkladu první, titulní skladbu. Trvá více jak třináct minut a prakticky se skládá pouze z jednoho, dokola se opakujícího kytarového motivu. Změn minimum, vývoj písně taktéž minimální. Nicméně je tam a právě o tom to je.

Člověk musí prohlédnout pod povrch zdánlivě triviální, na první pohled téměř až bezobsažné struktury desky, aby v ní našel zalíbení. „Conquistador“ si libuje v naprostých detailech. Některý motiv je zahrán v mírně odlišné variaci, lehce se posune jemný „dronový“ šum na pozadí ústředních kytarových linek. Ale něco v tom je. Pokud se navíc člověk nenechá odradit poměrně náročnou titulkou, další písničky „When the Horses Were Shorn of Their Hooves“ a „Scorpions in Their Mouths“ jsou už hmatatelnější, jelikož jejich hlavní linka je víc dronová a znatelněji připomíná kytarový „riff“. Naopak finální „Reaching the Gulf“ je nejjemnější z celé nahrávky a plní roli jakési snové tečky. Trochu zbytečně vyznívá jen prostřední „And Then the Crows Descended“, která za minutu hrací doby nestihne sdělit prakticky nic.

„Conquistador“ jako celek je nicméně zajímavé album. A mimo jiné právě to je na něm přitažlivé. Na jednu stranu působí jednoduše, ale není triviální, na straně druhé vypadá hůře vstřebatelně, a přitom je vlastně docela uklidňující a hezké. V minimalismu se mu daří tvořit kontrasty. A díky tomu všemu nakonec dokáže zaujmout.


Matra – Terra firma

Matra - Terra firma

Země: Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: 6.8.2017
Label: Nomad Sky Diaries

Tracklist:
01. Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows
02. And Then He Drinks the Glass Full of Venom

Hrací doba: 59:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nomad Sky Diaries

terra firma (uncountable)
1. Continental land, as distinguished from islands.
2. (colloquial) Land, as opposed to water or air.

Matra není formace, která by se v experimentálně-žánrovém rybníčku pohybovala nějak zvlášť dlouho. Vždyť loňská deska s názvem „Terra firma“ je jejím prvním počinem vůbec. Za projektem nicméně stojí borci, kteří Slovenskou republiku na poli hudby, kterou většina lidí radši vůbec nepovažuje za hudbu, reprezentují již nějaký ten pátek.

Matra je totiž kolaborací dvou jiných projektů / hudebníků – Matúše Mikuly alias 900piesek a Kragrowargkomna alias G#. Osobně mám víc zmáknutou tvorbu prvního jmenovaného (což asi i dává smysl, protože diskografie 900piesek je o poznání rozsáhlejší; ve druhém případě, zdá se mi, jde primárně o koncertní performance), ale myslím, že v případech jako „Terra firma“ nejde o žádnou velkou překážku. Beztak to bude hučet, skřípět, pískat a huhlat – a na docenění něčeho takového nejspíš nepotřebujete mít podrobně nastudované veškeré předchozí skřípací, pískací a huhlací nahrávky.

V jednom ohledu mě „Terra firma“ mírně překvapilo. Očekával jsem od tohohle alba víc hlukovější záležitost, ale ta se nekoná. Matra holdují spíš jiným experimentálním stylům. Prim na „Terra firma“ hraje především drone, k němuž se přidává industriální koření a něco temno-ambientu. Tu a tam se sice objeví i hlučnější/hlukovější moment, jako kupříkladu nedlouho po dvacáté minutě druhé skladby „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“, ale není tam toho tolik a nejde to do takového extrému, aby dávalo smysl hovořit o noisové desce. Což samozřejmě není myšleno jako negativum nebo výtka, pouze se snažím „Terra firma“ nějak žánrově usadit, abyste si, v ideálním případě, mohli utvořit alespoň hrubou představu, jak tahle záležitost zní.

Že se nejedná o odpočinkový poslech, to je asi jasné už jen dle žánrového zařazení. A pro ty, kdo by o tom stále pochybovali, mohu dodat, že „Terra firma“ i přes hodinovou délku potřebuje jen dvě kompozice, které trvají zhruba 25 a 35 minut. Většina toho si vystačí s abstraktní zvukovou paletou, z níž výjimečně vystoupí nějaký hmatatelnější tón, ale pokaždé se záhy opět rozpustí v bzučivé dronové stěně. Přesto všechno je „Terra firma“ na poměry svého stylu relativně stravitelná, a pokud má někde v téhle oblasti takříkajíc „najeto“, počin Matry jej svou neuchopitelností nesloží na lopatky. Opět se však nejedná o nic, co by nutně znamenalo výtku.

Matra

Obě skladby mají ještě jeden společný jmenovatel a tím je pozvolná a trpělivá gradace. Obzvláště „Awake the Sleeping Shadows from Under the Windows“ se v první, převážně ambientní půli rozhýbává dost neochotně, ale z obou předkládaných kompozic mě dokázala zaujmout o trochu víc. Ani „And Then He Drinks the Glass Full of Venom“ není vůbec špatná a obsahuje v sobě určité pnutí, díky němuž je „Terra firma“ jako celek povedená nahrávka. Nejde ovšem o nic, kvůli čemu bych okamžitě musel psát domů.

Nicméně jakkoliv se pověstná katarze při poslechu „Terra firma“ úplně nedostavila, stále se jedná o počin, který je v jistých ohledech dost sympatický. Absence výraznějších záchytných bodů je v tomto případě spíš ku prospěchu věci, protože deska tím pádem uspokojivě slouží jako startér pro brouzdání vlastními myšlenkami. A to rozhodně není k zahození.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm