Archiv štítku: drone

Sweeps 04 – Dormancy

Sweeps 04 - Dormancy

Země: Česká republika
Žánr: drone / ambient
Datum vydání: 16.2.2017
Label: /-\ / sakraphon

Tracklist:
01. Bethaniendamm
02. Souhvězdí tmy
03. Lossy Compression
04. Chimneys 08:30

Hrací doba: 34:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sweeps 04

Dost často se stává, že obálka alba dost přesně vystihuje i jeho obsah a náladu. Jinými slovy, má-li skupina soudnost ve vizuální stránce, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že ji bude mít i v hudební stránce. Samozřejmě, že se najdou výjimky, a to v obou směrech – tedy existují desky, jejichž přebal je třeba i krásný, ale vlastní muzika stojí za prdlačku, a také existují desky, jejichž vizuální složka je diplomaticky řečeno pochybná, ale co do hudby je to výborná záležitost. „Dormancy“ ovšem patří k těm případům, kdy spolu hudba a vizuál ladí takřka dokonale.

Když nahrávku poslouchám, cítím z ní podobnou atmosféru jako z obalu, a když se podívám na přední stranu alba, čekal bych od něj podobnou muziku, jaká se tam skutečně nachází. Což je skvělé. Tvorba Sweeps 04, jak ji tento český jednočlenný projekt prezentuje na své debutové desce, je přesně takováhle šedivá, šerá, zrnitá, rozostřená, syrová a ponurá. Skoro by se až chtělo říct, že výstižnější obálku už „Dormancy“ ani dostat nemohlo. Ale…

Sweeps 04 není jen hudební projekt, ale především jedna z nejvzdálenějších doposud známých exoplanet, k jejímuž objevení došlo v roce 2006. A i v tomto kontextu dává „Dormancy“ smysl. Možná, že kdyby se na obálce nacházely hvězdné mlhoviny souhvězdí Střelce, tvrdil bych něco podobného. Ale to už je výhoda podobných žánrů, že se v nich dá nalézt mnohé.

Navzdory řečenému a navzdory použitým přirovnáním bych ovšem netvrdil, že „Dormancy“ patří k albům, která si člověk pouští, když si chce nechat zkurvit den. Podobně by bylo značně přehnané hovořit o nějaké vysoce extrémní či depresivní hudbě, protože intenzity hlukového pekla Sweeps 04 rozhodně nedosahuje. To ovšem nechápejte jako výtku, pouze říkám, jak to je. Ve skutečnosti je „Dormancy“ i přes svou (relativně?) tíživou náladu spíš uklidňující, skoro až meditativní. Ale takový dojem vlastně není až tak překvapivý nebo šokující. Přinejmenším mně se to stává poměrně často, že na mě podobné žánry působí právě takhle, navíc ladění hudby Sweeps 04 takovému vývoji doslova nahrává.

„Dormancy“ totiž stojí na pomalém kytarovém bzučení a případně na vrstvení kytarových linek. Některé písně se ve svých začátcích či závěrech dostávají až k ambientním náladám, což jsou také jediné momenty, kdy do pozadí ustupuje dronové hučení. Tak či onak, „Dormancy“ je deska, která nehraje, nýbrž plyne – bez jasných kontur, bez větších záchytných bodů (snad jedině s výjimkou plíživého, téměř až melodického motivu, který se line napříč druhou polovinou „Souhvězdí tmy“). Vše je ale vynahrazeno silnou atmosférou a náladotvorností.

„Dormancy“ je albem určeným pro osamělé tmavé hloubavé večery. Což myslím v dobrém, ačkoliv vím, že v takovém tvrzení by mnozí mohli hledat eufemismus pro nudu. Ale to mi nevadí, ostatně jsem nikdy nepatřil k lidem, kteří by se nějak zásadně starali o to, co si myslí všichni okolo. Já vím, že jde o povedenou záležitost, a to mi stačí. Vy s tímhle názorem můžete naložit, jak se vám zlíbí, i kdyby to měla být třeba ignorace.


The Blight – Meditations on Insignificance

The Blight - Meditations on Insignificance

Země: USA
Žánr: noise / drone
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Tridroid Records

Tracklist:
01. Self
02. Humanity
03. Planet
04. Star
05. Galaxy

Hrací doba: 53:25

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dovolte mi, abych se v dnešní recenzi zase jednou vrátil hluboko do loňského roku. Samozřejmě jde jen o takovou řečnickou žádost, v reálu mi nikdo nemá co dovolovat nebo zakazovat, protože si sem můžu psát jakékoliv píčoviny, co se mi jen zamanou. Myslím ovšem, že pokud patříte k těm nemocným jedincům, kteří si libují v poslechu hlukového marasmu, tak byste tuhle recenzi klidně povolili, kdyby na to přišlo. Čistě jen z toho důvodu, že recenzí na noise není nikdy dost!

Obálka „Meditations on Insignificance“ nenapovídá, že pod sebou bude skrývat zástupce toho pravděpodobně nejextrémnějšího hudebního žánru, jaký kdy člověk stvořil. Alespoň tedy mně to jako typický noisový přebal opravdu nepřijde. Podobně ani název neslibuje nic, z čeho by člověku měly krvácet uši. Můžete si však být jistí tím, že meditační zážitek The Blight rozhodně nenabízejí.

O „Meditations on Insignificance“ bych si dovolil prohlásit, že patří k těm případům, na nichž je nádherně slyšet, že ani noise – jakkoliv je to formálně vzato jenom sonický bordel vyhnaný do extrémních hodnot – nemusí být na jedno brdo a že zdaleka ne všechny noisové formace musejí znít nemlich stejně. Album (jen tak mimochodem, dle Bandcampu jde o třetí nahrávku The Blight, ale nedovolím si soudit, co jsou ty předchozí zač… dle obalů to vypadá na demosnímky, ale stopáže počinů tomu neodpovídají) je bezesporu extrémní a v určitých momentech dokáže pořádně pozlobit ušní bubínky. Napříč deskou se nachází množství vysoce kakofonních pasáží, při nichž by se jedincům holdujícím vzletným melodiím nejspíš začal drát mozek ven všemi známými i doposud neobjevenými tělesnými otvory naráz. Což je samozřejmě nanejvýš v pořádku, poněvadž když posloucháme hluk, přesně tohle chceme – poslech noisu totiž není zábava, nýbrž výzva.

To je ovšem jenom jedna strana mince. „Meditations on Insignificance“ totiž patří k těm případům, kdy jsou nervydrásající pasáže prostředkem, nikoliv nejzazším cílem. Dané tvrzení mohu podpořit poukázáním na skutečnost, že hluková extrémnost tvoří pouze určitou, byť významnou část stopáže. The Blight se totiž nerozpakují tvořit mnohem dynamičtěji a variabilněji, než je v čistokrevném noisu běžně zvykem. Samozřejmě, že asi nikoho z vás nevytrhne, když budu mluvit třeba o dronových vlivech, protože jde o jeden z těch žánrů, které se s noisem kombinují úplně běžně, podání The Blight je však docela jiné. Jejich muzika nepůsobí jako nahodilá hluková improvizace, ale jako záležitost s evidentní vizí a skladatelskou péčí. Což je nanejvýš zajímavé, jelikož The Blight se sami k improvizaci přiznávají. Ale i to jistým způsobem vypovídá o kvalitě alba.

The Blight

Jinými slovy, jednotlivé stopy na „Meditations on Insignificance“ nepůsobí jako pouhé formální rozdělení zvukové stěny, nýbrž jako skutečné skladby s určitým vývojem, jakkoliv to může znít vzhledem k žánrovému rámci paradoxně. Dost tomu napomáhá i skutečnost, že The Blight není dalším krabičkovým chaosem. Kapela (opravdu kapela – jsou zde tři členové) zcela zjevně užívá živých nástrojů, takže na „Meditations on Insignificance“ uslyšíte třeba bicí nebo kytaru. Akorát jsou znásilňovány, aby nevytvářely souhru, nýbrž nelibozvučnou disharmonii.

Názvy písní – a tím spíš v kombinaci s obalem – jasně naznačují, že za „Meditations on Insignificance“ se bude skrývat i nějaký myšlenkový koncept, o jehož náplni lze něco málo pochopit z jediného průvodního textíku na Bandcampu formace. Zároveň – a možná je to jen můj vsugerovaný dojem – nemohu tvrdit, že bych čistě na základě samotné hudby vůbec netušil, která bije. Mnohé momenty „Meditations on Insignificance“ totiž znějí dost vesmírně – nejnápadněji je to asi slyšet v první části „Star“.

Samozřejmě, že odpočinková záležitost to není. Ale to by při podobné muzice očekával snad jen blázen, přestože zrovna v případě „Meditations on Insignificance“ bych se o muzice nebál hovořit. Svou sílu nahrávka nesporně má a poskytuje až určité zalíbení v kakofonii, ale díky své tvárnosti a rozmanitosti nedochází k otupení vlnou extrémního hluku, jako se tomu děje u jiných žánrových desek. Rozhodně zajímavá záležitost, která za poslech stojí.


Tele.S.Therion – Luzifers Abschied

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied

Země: ?
Žánr: avantgarde / experimental / drone / neoclassical
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Minotauro Records

Tracklist:
01. Eingang | Periode I-IV
02. Periode V-VI
03. Periode VII-IX
04. Periode X-XII
05. Periode XIII | Ausgang

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno.

Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11. Na druhou stranu, průvodní informace k recenzovanému počinu uvádějí jakožto stěžejní postavu entitu s názvem Akousmatikoi. Vyberte si sami, kde je pravda.

Víc nám asi bude platné sdělení, že „Luzifers Abschied“ je inspirováno stejnojmenným čtvrtým dějstvím opery „Samstag aus Licht“ (složena v letech 1981-1983, poprvé hrána v roce 1984 v Miláně) německého skladatele Karlheinze Stockhausena, která je druhou částí sedmidílného operního cyklu „Licht: die sieben Tage der Woche“. Už tohle sdělení by mělo patřičně upoutat pozornost každého posluchačského intelektuála, protože když něco přímo vychází z díla jednoho z největších hudebních vizionářů 20. století, už by to něco mělo znamenat.

Já si tu nehodlám honit triko a hrát si na to, že moje hovno smrdí po fialkách, takže nebudu kecat a klidně řeknu, že jakkoliv mám ke jménu Karlheinze Stockhausena vysoký respekt, jeho tvorbu podrobně fakt neznám, tudíž neznám ani výše zmiňované dílo. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že nedokážu posoudit, nakolik je „Luzifers Abschied“ – myšleno deska Tele.S.Therion – interpretací originálu, předělávkou nebo svébytným hudebním monumentem, jenž se pouze vzdáleně inspiroval nějakou myšlenkou či uchopením formy. To nevím. Mám před sebou pouze album jako takové bez kontextu a mohu o něm říct, že je přinejmenším zajímavé.

Již dle úvodu recenze je vám asi jasné, že poslech „Luzifers Abschied“ dá docela zabrat. Tele.S.Therion svou tvorbu popisují jako „acousmatic black metal“. Pokud nevíte, co byste si pod tím měli představit, zkuste kliknout levým myšítkem na tento odkaz a něco málo si počíst. Rovnou vás ale mohu upozornit, že očekávat black metal byste neměli. „Luzifers Abschied“ je deska stojící na hučivým dronových plochách, týrání klasických nástrojů, depresivních elektronických pazvucích až antizvucích a expresivní vokální stránce.

Tele.S.Therion

Právě vokály patří k nejnápadnějším prvkům „Luzifers Abschied“, ale nazývat je zpěvem by bylo značně zavádějící. Asi nejblíže ke zpěvu mají pekelné deklamace. Jinde ovšem uslyšíte líté animální skřeky, které svou intenzitou dají vzpomenout i na samotné Stalaggh a Gulaggh, tedy jedno z nejšílenější nehudebních zvěrstev, jaké kdy chorá lidská mysl dokázala vytvořit. Vzhledem k instrumentální náplni je zřejmé, že o něco blíž má „Luzifers Abschied“ ke Gulaggh a jejich arci-depresivnímu opusu „Vorkuta“. Možná silná slova, možná je pravda, že až takovéto úrovně zrůdnosti Tele.S.Therion nedosahují, ale buďte si jisti, že k ní nemají daleko. I „Luzifers Abschied“ má v sobě notný kus šílenství – a to nemusíte brát jen jako metaforu.

Dovolím si tvrdit, že „Luzifers Abschied“ je album, jehož obsah dokáže pocuchat nervy. Nejedná se o hudbu ve smyslu zábavy, spíš jde o sonickou výpravu na hranice snesitelnosti, kde přežijí jen ti nejodvážnější, ale za stavů nemocné mysli se v tomto obskurním labyrintu akustického hnusu dají nalézt silné zážitky. Možná ne hudební, ale dozajista umělecké v tom pravém slova smyslu.

Tele.S.Therion - Luzifers Abschied


Sum of R – Orga

Sum of R - Orga

Země: Švýcarsko
Žánr: (dark) ambient / drone
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Cyclic Law / Czar of Cricket Productions

Tracklist:
01. Intro: Please Ring the Bells
02. Overgrown
03. We Have to Mark This Entrance
04. Light & Dust
05. Cobalt Powder
06. Hypnotic State
08. After the Passing of Risk
09. Desmonema Annasethe
10. To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie
11. Let Us Begin with What We Do Not Want to Be
12. One After the Other

Hrací doba: 57:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Cricket Productions

Švýcarská formace Sum of R nemusí být českému posluchači neznámá. Domácí metalová obec ji mohla pořádně zaregistrovat nejpozději v červnu loňského roku, kdy vystoupila po boku Aluk Todolo v pražském Žižkostele. V té době neměl tento projekt Reto Mädera ještě venku aktuální desku (tehdy posledním zářezem na dlouhohrající pažbě bylo „Lights on Water“ z roku 2014), což se mění až nyní s příchodem počinu „Orga“. Pojďme na věc.

Říkat „nyní“ je možná trochu odvážné, poněvadž album je venku již od poloviny září, akorát my – dle naší nejlepší tradice – recenzujeme v době, kdy už to nikoho nezajímá. Ale to mě nijak nepálí, protože závody o co nejrychlejší vydání recenze jsme vždy přenechávali jiným, které to baví víc než nás. Obzvlášť to plátí u záležitostí, které samy nikam nespěchají, tak proč překotně spěchat s jejich náslechem a pochopením?

„Orga“ vyznává minimalismus, nikoliv však jednotvárnost či monotónnost. Sum of R na své letošní novince předkládají poměrně širokou paletu nálad, mezi nimiž nechybí kupříkladu klaustrofobická sonická temnota, jak ji prezentují skladby jako „Overgrown“ nebo „After the Passing of Risk“. To jsou samozřejmě věci, jaké asi každý z nás od žánrů jako dark ambient či drone očekává a chce. Stejně tak asi příliš nepřekvapí rytmická, industrialem nasáklá „To Deny Responsibility Is to Perpetuate a Lie“, již osobně považuji za jeden z vrcholných momentů „Orga“. Skvělá je rovněž „Cobalt Powder“ s vysoce sugestivním závěrem – i ji bych zařadil mezi nejvýraznější momenty celé kolekce.

Na druhou stranu, najde se zde místo i pro melancholičtější, v některých případech dokonce i pozitivnější emoce. Ačkoliv mi ta temnější poloha nahrávky sedí více, proti písním jako „We Have to Mark This Entrance“, „Desmonema Annasethe“ či „Let Us Begin with What We Do Not Want to Be“ toho nemám moc co namítat, jelikož se stále jedná o zajímavé záležitosti, které jednak přispívají k rozmanitosti „Orga“, jednak také dokážou podmanit. O něco horší už je to se skladbami „Light & Dust“ a „Hypnotic State“, z nichž zejména ta první jmenovaná se díky svým tklivým tónům povážlivě blíží kýči.

V rámci celku a v rámci jakéhosi, řekněme, meditativního poslechu, kdy člověk vnímá víc celkovou atmosféru než vyznění konkrétních stop (což je zcela legitimní přístup, protože, přese všechno, „Orga“ není písničkovým albem), se ty slabší momenty dokážou rozpustit. Nicméně se snad všichni shodneme na tom, že je zbytečné si namlouvat, že je něco dokonalé, když zjevně není.

Tím chci říct, že „Orga“ rozhodně nepatří k žánrovým vrcholům letošní sezóny. Do jisté míry se nejedná o nic víc než standardní práci v rámci svého stylu – standardní co do kvalit a působivosti, nikoliv co do formy, neboť ta je, jak již padlo, naopak docela proměnlivá. Nicméně i tak se tu bavíme o nahrávce, která je poměrně fajn a ve svých nejlepších momentech dokáže poskytnout zajímavé zážitky – a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tyto absolvoval s nějakou nechutí či nelibostí. Pár hlubších rozjímavých chvil mi „Orga“ stále dokázalo dát, což je něco, čeho si budu cenit vždycky. Příznivci podobných záležitostí se poslechu určitě bát nemusí, ale povinnost to zase není.

Sum of R


Sutekh Hexen / BLSPHM – split

Sutekh Hexen / BLSPHM - split

Země: USA
Žánr: black metal / noise / drone
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 31.5.2014, Dead Accents

Hrací doba: 10:10

Odkazy Sutekh Hexen:
web / facebook / bandcamp

Odkazy BLSPHM:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Co se dlouhohrajících desek týká, Sutekh Hexen mlčí již od roku 2012, kdy vyšlo „Behind the Throne“. S takovou prodlevou se příznivec jejich audio teroru chytá i neřadového stébla. Nahrávka, již si v dnešní minirecenzi představíme, ovšem není tak úplně čerstvá. Sutekh Hexen sice letos jedno splitko vydali, konkrétně s krajany Hissing, jejichž tvorba je rovněž zajímavá (možná si vzpomenete na naši malou recenzi jejich loňského s/t ípka), ale my se nyní podíváme na split s BLSPHM ze Seattlu.

Splitko Sutekh Hexen a BLSPHM původně vyšlo již v roce 2014 na nepříjemně limitované audiokazetě pod značkou Dead Accents. Letos se ovšem objevila reedice na sedmipalcovém EP u Sentient Ruin Laboratories, jejímž prostřednictvím se tenhle skvělý materiál opět dostává do okruhu zájmu. Já sám jsem původní vydání nahrávky minul, a i když jsem si posléze zpětně na Metal Archives všiml, že takový nosič existuje, nikdy jsem se k poslechu nedostal. Tím spíš jsem rád, že k reedici došlo a já počin zachytil, protože tahle desetiminutovka stojí kurva za to.

Mám-li ovšem začít hovořit o reálně náplni splitu, slova se mi hledají jen těžko. Spokojíte se s tím, když prohlásím, že Sutekh Hexen zde opět člověku mrdají do palice svou hluboce atmosférickou esoterickou kombinací raw black metalu a hluku? A že s nimi BLSPHM zdatně drží krok a nenechají si v servírované porci audio-humusu nic líbit?

Zvuk obou kapel je možná posazen daleko za hranice toho, co je schopen a ochoten vstřebávat průměrný posluchač, nicméně je nutno říct, že ani Sutekh Hexen, ani BLSPHM se nesoustředí čistě na extremitu ve smyslu formy. Společným cílem je uchopení akustické temnoty a atmosférických hlubin, v čemž je extrémní forma pouhým prostředkem, nikoliv cílovým bodem. Zejména v případě Sutekh Hexen tak blackově-noisový binec získává až meditativní nádech.

Na splitu mi však přijde mimořádně zajímavá jedna věc, a sice jak intenzivní a dlouhotrvající prožitek lze zprostředkovat na ploše pouhých deseti minut. Obě formace přispěly jen pětiminutovou skladbou – Sutekh Hexen tu svou pojmenovali „Azure Graal“, BLSPHM nabízejí „Abyss 3“ – ale jak se ukazuje, počet minut není vše a krátká plocha není synonymem pro povrchnost. Což je jen tak mimochodem skutečnost, jejíž pochopení by mnohým kapelám vysoce prospělo.

Co se samotného splitka, jen těžko se mi krotí nadšení. Tohle má sílu, jak když kopne kůň. Nemám výhrad.


Teleplasmiste – Frequency Is the New Ecstasy

Teleplasmiste - Frequency Is the New Ecstasy

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / drone
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. A Gift of Unknown Things
02. Gravity Is the Enemy
03. Astōdaan
04. Mind at Large
05. Fall of the Yak Man
06. Radioclast

Hrací doba: 55:09

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Brouzdat v útrobách House of Mythology se rozhodně vyplatí. Tento britský label možná nefunguje nějak zásadně dlouho, nicméně s tím, co pod jeho hlavičkou vychází, si asi mnozí z nás rychle zvykli na to, že se jeho aktivitám vyplatí věnovat pozornost. Netvrdím, že jsem slyšel úplně vše, co se pod jejich křídly objevilo, ale když si vzpomenu na to, s čím jsem tu čest měl, musím říct, že jsem se až doposud ani jednou nespálil a vždy jsem odcházel spokojen. A to platí i po poslechu „Frequency Is the New Ecstasy“.

S dlouhým, úmorným, únavným, nudným, nezáživným, nezajímavým, mdlým, otravným, fádním, suchopárným, vyčerpávajícím, bezbarvým, malátným a zbytečně, nepochopitelně, nesmyslně, nadbytečně, přebytečně a hloupě natahovaným úvodem vás pro dnešek nehodlám zdržovat. Zmíním tedy pouze nutné minimum, čímž mám na mysli, že dvoučlenná formace Teleplasmiste pochází z Velké Británie a že „Frequency Is the New Ecstasy“ je její první dlouhohrající prezentací.

To bychom měli, tak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, o čem by dnešní povídání mělo být – co je „Frequency Is the New Ecstasy“ vlastně zač a jak přesně si stojí z hlediska kvality. Přinejmenším druhá zmiňovaná věc by však neměla patřit k šokujícím odhalením následujícího textu, protože už na začátku jsem naznačil, že Teleplasmiste jsou na tom dobře.

„Frequency Is the New Ecstasy“ patří k tomu druhu nahrávek, o nichž se nepíše úplně lehce, a to z jednoduchého důvodu. Teleplasmiste totiž vyznávají hudební formu, kde písnička nehraje jakoukoliv, byť i sebemenší roli. Vše se točí okolo atmosféry, pocitů, okolo zvuku. Britské duo servíruje dlouhé náladotvorné plochy, které si pohrávají se žánry jako ambient, dark ambient nebo s dronovými tóny. Takový stylový rozstřel může na základě empirických zkušeností evokovat monotónnost a minimalismus, což na jednu stranu pravda je, ale na druhou stranu – jen do určité míry.

Hudba Teleplasmiste bezesporu plyne poklidně, vůbec se nesnaží šokovat náhlými zvraty, spíše rozvážně postupuje a klade důraz na hloubku prožitku namísto potřeby ukázat toho co nejvíc, ale povrchně. Nicméně tvrdit, že je „Frequency Is the New Ecstasy“ skutečně minimalistickou, striktně homogenní či dokonce jednotvárnou deskou by bylo poněkud nemístné, jakkoliv se zde opravdu minimalistické pasáže nesporně nacházejí. Nicméně je na nahrávce zcela jistě i vývoj – znatelný a konstantní.

Teleplasmiste

Vzhledem k povaze nahrávky asi nepřekvapí, že vám tu nedokážu vyzdvihnout nějaké jednotlivé písničky nebo konkrétní momenty. Takovéhle věci nijak neřeším. Poslech se nese na vlně jakéhosi splynutí s atmosférou, při čemž jsou nějaké stopy nebo názvy písniček („písniček“) nepodstatné. Což je ale v naprostém pořádku, poněvadž síla alb jako „Frequency Is the New Ecstasy“ netkví v zapamatovatelnosti, ale právě v celistvém zážitku.

Jako vždy u podobných záležitostí se dostáváme na jakési rozcestí. Teleplasmiste jsou dle mého názoru dobří a poslech jejich debutu mě i navzdory počáteční nedůvěře (několik poslechů trvalo, než se do toho pořádně dostal) baví. Netvrdím ovšem, že jde o záležitost pro každého a že byste to měli všichni slyšet. „Frequency Is the New Ecstasy“ je počin určený trpělivým posluchačům, kteří si užívají postupné vrstvení v dlouhých kompozicích, rádi hledají ve spodních mimosmyslových proudech, dávají přednost introvertní hloubce. Spadáte-li do takové kategorie, pak myslím není moc co řešit – rozhodně vám náleží mé doporučení. Čeká vás krásná meditativní deska. Naopak dáváte-li přednost, řekněme, větší doslovnosti – a nemusíme si pod tím představovat jen opačný extrém v podobě prvoplánové chytlavosti – pak vás „Frequency Is the New Ecstasy“ asi uspokojit nedokáže.


Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Chelsea Wolfe - Hiss Spun

Země: USA
Žánr: experimental metal / sludge metal / drone
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Spun
02. 16 Psyche
03. Vex
04. Strain
05. The Culling
06. Particle Flux
07. Twin Fawn
08. Offering
09. Static Hum
10. Welt
11. Two Spirit
12. Scrape

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Myslím, že asi není nutné se nějak obšírně rozepisovat o tom, jakým směrem se tvorba Chelsea Wolfe postupem času ubírá. Americká diva ubírá na experimentálním feelingu své hudby a s každým dalším počinem naopak víc a víc tíhne k hutným kytarovým stěnám. Ruku v ruce s tím jde i její stále se zvyšující obliba na metalové scéně, jež hudební progres kopíruje dost věrně. Na tento vývoj lze asi nahlížet dvojí optikou, z nichž jedna bude tvrdit, že jde o zajímavé směřování, zatímco druhá si bude stěžovat právě na to, že po hudební stránce dnes Chelsea Wolfe zní, řekněme, konvenčněji než na prvních dvou albech.

Samozřejmě, že takové úvahy by mohla razantně utnout vysoká kvalita nových počinů, protože kdyby šlo o skvělé záležitosti, pak by asi nebylo mnoho důvodů ke stížnostem. Minulé „Abyss“ bylo jednoznačně doposud nejtvrdší deskou Chelsea Wolfe, přesto se zpočátku tvářilo trochu mdle. Delší a intenzivnější poslech to nakonec zahrál ve prospěch nahrávky, ale asi by bylo strkání hlavy do písku, kdybychom tvrdili, že „Abyss“ nemělo slabého místa. Stejně tak se sluší zmínit, že v delším časovém horizontu předchozí deska nedokázala uzrát takovým způsobem, jak se to povedlo „The Grime and the Glow“, „Ἀποκάλυψις“ a „Pain Is Beauty“.

Po takovém úvodu do děje by recenze na letošní novinku „Hiss Spun“ měla být docela lehká, protože ji lze pouze zasadit do kontextu diskografie. Deska se nese v obdobných intencích jako „Abyss“, a to s jeho plusy i mínusy. Opětovně se tedy jedná o album sázející na temné táhlé riffy, které si svou naléhavostí sahají až někam k dronu. Druhou hlavní roli vedle nich samozřejmě hraje i sama Chelsea Wolfe se svým éterickým hlasem. V tomto ohledu se není čeho obávat, poněvadž „Hiss Spun“ svou náladou do puntíku naplňuje to, co člověk od nahrávky Chelsea Wolfe očekává a myslím, že i chce.

Snad jediný zásadní rozdíl oproti „Abyss“ tkví v tom, že ještě ubylo jemnějších skladeb, takže celé „Hiss Spun“ stojí zejména na kytarových kusech. Vody sice pročísnou dvě (dark)ambientní/industriální mezihry „Strain“ a „Welt“, jejichž stopáž je ovšem (i v součtu) z celkového hlediska poměrně zanedbatelná. Ale rozumím takovému kroku – jednoduše jde o celkové směřování Chelsea Wolfe a prosazování určité vize. Až sem v pořádku.

Chelsea Wolfe ovšem hraje (a vždycky hrála) způsobem, díky němuž balancuje na tenké hraně, kdy se specifická atmosféra může zlomit v přílišnou vláčnost, s níž bohužel místy přicházejí i pocity, které se povážlivě blíže stavu, jejž by snad šlo nazvat nudou. A právě to je ten moment, s nímž už trochu bojovala minulá nahrávka. A „Hiss Spun“ tento nedostatek trápí taktéž. Především v první polovině desky jednotlivé písně splývají možná až příliš a vlastně žádná z nich není natolik výrazná, aby dokázala dostat posluchače do kolen. Jistě, stále se to poslouchá vcelku příjemně, stále to má svou neoddiskutovatelnou úroveň, přesto cítím cosi jako opakování sebe sama a neschopnost pohltit takovým způsobem, jakým se to dařilo na prvních řadovkách.

Druhá polovina „Hiss Spun“ už je naštěstí o něco silnější a dokáže nabídnout i velmi dobré skladby. Mezi mé favority patří „Twin Fawn“, která dokáže vystřídat jemnější pasáže s kytarovým bububu docela přesvědčivým způsobem. Své vrcholy však počin skrývá až v samém závěru – předposlední „Two Spirit“ jako jedna z mála nabídne výrazné zapojení akustické kytary a nese se v usedlejším duchu, což je proti předchozímu vývoji alba poměrně fajn změna. Na konci pak ukázkově zahustí atmosféru a krásně vygraduje. Ještě o kus lepší je „Scrape“ trochu nenápadně skrytá na úplném konci. Osobně se mi ovšem zdá, že až zde Chelsea Wolfe konečně v plné míře ukazuje, že ještě nezapomněla, jak napsat strhující song.

Ono to tedy pořád jde, ne že ne. To ale nic nemění na skutečnosti, že když se na „Hiss Spun“ podívám trochu kritičtějším pohledem, vyjde mi doposud asi nejslabší album Chelsea Wolfe. Budu rozumět tomu, když se tohle někomu bude strašně líbit, ale osobně si myslím, že podobnou (takřka stejnou?) éterickou atmosféru lze najít i na starších albech, akorát ve výživnějším podání, v lákavější skladatelské formě, v dobrodružnějším žánrovém rozhraní.

Chelsea Wolfe


Harvestman – Music for Megaliths

Harvestman - Music for Megaliths

Země: USA
Žánr: drone / folk / ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. The Forest Is Our Temple
02. Oak Drone
03. Ring of Sentinels
04. Cromlech
05. Levitation
06. Sundown
07. White Horse

Hrací doba: 40:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Mluvit o tom, jak svět Neurosis neznamená pouze samotné Neurosis, ale zahrnuje i úctyhodnou řádku dalších projektů, je snad zbytečné, poněvadž to myslím všichni víme. Každý člen kapely má nebo měl hned několik bokovek, někdy se jedná o společné dílo členů Neurosis (příkladně Tribes of Neurot), jindy o kolaborace s jinými umělci, jindy jde o čistě sólové záležitosti.

Dnes se zaměříme na zpěváka a kytaristu Stevea Von Tilla, jenž si udržuje hned dva sólové projekty. Přímo pod svým vlastním jménem tvoří akustickou hudbou, jíž má na kontě už čtyři dlouhohrající desky, z nichž ta doposud poslední nese titul „A Life unto Itself“ a pochází z roku 2015. Nás ovšem nyní zajímá ta druhá sólová záležitost známá jako Harvestman. I pod touto hlavičkou vyšla čtyři alba, přičemž to nejnovější s názvem „Music for Megaliths“ je letošního data vydání. Pokud vám po tomhle úvodu a po přečtení nadpisu článku stále není jasné, co se dnes bude recenzovat, doporučoval bych vám najít nejbližší výškovou budovu a skočit z vrchního patra na beton. Ale humor stranou, radši pojďme na věc…

Žánrově je Harvestman o poznání rozmanitější a experimentálnější záležitost než Tillovo akustické sólo, takže pokud vám písničkaření nevoní, právě Harvestman vám bude bližší. Popravdě řečeno, i mě víc oslovuje „Žnec“ se svou kombinací dronu, ambientu a folkových doteků. „Music for Megaliths“ dobrou formu potvrzuje a opět jde o povedenou desku. Nikoliv však bezchybnou.

Úvodní „The Forest Is Our Temple“ album otvírá natolik úchvatně, že lépe už to snad ani nejde. Nejprve folkové tóny, k nimž se začnou přidávat další nástroje, atmosféra houstne a skladba fantasticky graduje, aby spadla do minimalistické pasáže a z ní se v závěru vrátila ke svému ústřednímu motivu. Vlastně bych i řekl, že „The Forest Is Our Temple“ je předčasným vrcholem „Music for Megaliths“, poněvadž působivější kompozici již nahrávka ve svých dalších fázích bohužel nenabídne.

Což ale neznamená, že by dále nebylo co poslouchat. Paradoxně však tohle říkám v té fázi tracklistu, která mi přijde nejméně záživná. „Oak Drone“ se ještě zpočátku tváří poměrně slibně, ale přílišná jednotvárnost a táhlé kytarové tóny ve druhé půli dojem trochu pokazí. Kdyby byl song o polovinu kratší, asi bych byl spokojenější. „Ring of Sentinels“ je na tom vlastně podobně – začátek opět nevypadá špatně, ale kytarové vyhrávky ve druhé polovině mě nijak neberou a klidně bych se bez nich obešel.

Zbytek „Music for Megaliths“ jde naštěstí opět o něco výše. „Cromlech“ je příjemný dronově-ambientní minimalismus. Zastřená „Levitation“ se nebojí dotknout psychedelie. „Sundown“ nechá ve svém soft-dronovém přístupu problesknout i několik náznaků noisu. Poslední „White Horse“ je zase o kousek níž, ale pořád v pohodě a jako trochu melancholická tečka na závěr vyzní docela příjemně.

Z hlediska jednotlivých písniček to tedy možná nevyznívá zas tak přesvědčivě. Když to totiž dotáhnu do důsledku, sama o sobě je skutečně strhující pouze „The Forest Is Our Temple“. Nicméně víme, že některé desky je záhodno neposlouchat po písničkách, nýbrž jako jeden celek. A takováto metrika již pro „Music for Megaliths“ hovoří pozitivněji. Desku totiž obklopuje velmi dobrá „ospalá“ (v tom dobrém slova smyslu) atmosféra, která celkovému výsledku hodně pomáhá. Na nadšení to sice není, ale i střízlivá spokojenost se nakonec počítá.