Archiv štítku: POL

Polsko

Devilish Impressions – Postmortem Whispering Crows

Devilish Impressions - Postmortem Whispering Crows

Země: Polsko
Žánr: melodic black / death metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Non Serviam Records

Hrací doba: 16:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

Devilish Impressions je kapela, již jsem svého času míval poměrně rád. I dnes si pořád myslím, že první dvě desky „Plurima mortis imago“ (2006) a „Diabolicanos – Act III: Armageddon“ (2008) nejsou vůbec marné a mají co říct. Ostatně, obě vlastním i na originále, a dokonce obě hned ve dvou verzích.

Pozdější tvorba Devilish Impressions už mě ale moc neoslovila. Třetí album „Simulacra“ (2012) bylo už na hraně, ale nemůžu mu upřít pár poměrně dobrých skladatelských nápadů. Následné EP „Adventvs – Eritis sicvt devs“ (2014) a čtvrtou řadovku „The I“ (2017) už jsem nicméně slyšel jen zběžně a nenašel jsem tam jediný důvod, proč bych těm nahrávkám měl zkoušet věnovat víc pozornosti.

Po dvou letech od předchozího alba se Devilish Impressions opět hlásí o pozornost s novým ípkem „Postmortem Whispering Crows“, které nabízí tři nové skladby a také představuje novou sestavu. Jediným stálým členem zůstává zpěvák a kytarista Quazarre, zbytek osazenstva se od minulého počinu kompletně obměnil. Ne snad, že by to nějak zásadně vadilo, beztak jsem vždycky vnímal Quazarreho jako hlavní persónu kapely a zbytek jen dělal křoví (s trochou nadsázky).

Každopádně, rozhodnul jsem se, že s příchodem „Postmortem Whispering Crows“ dám Devilish Impressions větší šanci, přestože mě ukázky příliš nezaujaly. A jak se záhy ukázalo, měl jsem dát na první dojem a na poslech se vydlabat, poněvadž ani „Postmortem Whispering Crows“ podle mě nenabízí nic, čím by se měl člověk zabývat.

Navzdory obměně sestavy se plynule pokračuje ve stylu vytyčeném na „The I“ (což jasně ukazuje, že skladatelské otěže pevně třímá jediný stálý člen Quazarre), tedy melodičtější black / death metal, z něhož už ale vymizely symfonické kličky, které se objevovaly na „Simulacra“. Materiál je ovšem vesměs nezajímavý a obyčejný. Výraznější momenty se hledají těžko (snad jediná trochu rozumná pasáž se nachází v závěru „Cingvlvm Diaboli“, ale jinak je to bída) a atmosféra poletuje někde okolo bodu mrazu. Což dá rozum, protože co byste chtěli vytřískat z takhle bezpohlavního sterilního zvuku?

Už dříve jsem měl pocit, že Devilish Impressions mi řekli vše důležité na svých prvních dvou albech a jejich další snažení mě míjí obrovským obloukem. „Postmortem Whispering Crows“ tenhle dojem prohlubuje do takové míry, až ani nevím, s čím by Poláci v rámci nastaveného stylu museli přijít, abych měl zase chuť jejich muziku poslouchat. Za mě tedy zbytečnost, která sice v nepostrádá profesionalitu a technické schopnosti, ale zoufale jí chybí nějaká duše a hloubka.


Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomyslu

Země: Polsko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 18.10.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Jeszcze nie mamy na was pomysłu I
02. Królowie zwierząt
03. 800 zł
04. Jeszcze nie mamy na was pomysłu II
05. Kamera Dionizosa
06. Masz rozmienić
07. Niedostatkiem w piekny rejs
08. Grues
09. Jeszcze nie mamy na was pomysłu III

Hrací doba: 40:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debutová deska polské formace Gruzja s názvem „I iść dalej“ vyšla teprve letos v únoru a poměrně nedávno jsme si tu o ní konečně povídali. Krátce po naší recenzi na prvotinu bylo ohlášeno druhé album „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Nejde nicméně o jedinou zásadní událost, která se v táboře Gruzja udála.

Ještě v době, kdy jsme zde uveřejňovali povídání o „I iść dalej“, nebylo o skupině známo mnoho informací. Nyní už jsme ale chytřejší, protože v mezičase se metalové archivy a skrze ně i svět dozvěděly sestavu, která se ukázala být velice zajímavou. Jinými slovy řečeno, kdo na „I iść dalej“ slyšel podobnost s kapelami z kolektivu Let the World Burn a spřízněnými projekty, ten se vůbec nemýlil.

Na kytaru v Gruzja hraje Artur RumińskiFuria, Thaw a Mentor. Do bicích mlátí Bartosz LichołapMentor a ex-Thaw. Tyhle dva doplňuje hned čtveřice (!) vokalistů, mezi nimiž nechybí borci jako Stawrogin (Massemord, Odraza, Totenmesse, Biesy), PR (Biesy) nebo Dominik Gac (Licho, Koniec pola). Čtvrtým zpěvákem je jistý Limbo, jehož jako jediného neznám. Každopádně i tak se jedná o úctyhodnou sestavu, při níž musí zaplesat srdce každého fanouška blackmetalové scény jižního Polska. A podruhé a ještě víc pak musí zaplesat při poslechu „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“.

Jestli na „I iść dalej“ byla trochu cítit podobnost s Furia, Odraza a dalšími příbuznými kapelami obohacená o punkovou neurvalost, anarchii i bezcílné toulání po betonových sídlištích. „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ výrazně ostrouhalo, vlastně až skoro eliminovalo všechny ty punkové blbosti a naopak se ještě víc přiblížilo typickému slezskému soundu oněch zmiňovaných spřízněných kapel. Jestli to tedy neplatilo už na debutu, tak na „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ platí jednoznačně, že pro posluchače formací jako Furia, Odraza, Biesy nebo Morowe by tohle měla být povinnost. A zdaleka nejen kvůli personálnímu propojení. Neměli byste být zklamání ani stylově a zvukově, ani kvalitou nabízeného materiálu, protože to je opětovně excelentní. Jak je ostatně u jmenovaných skupin běžně zvykem.

„Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ bychom tedy standardně mohli nazvat chytrým black metalem s typickou atmosférou a soundem pro danou oblast a daný okruh kapel, ale to by možná znělo víc pejorativně, než by jeden zamýšlel. Jednak nechci vzbudit dojem, že by Gruzja měla být jen dalším projektem z mnoha a kapelou do počtu, protože na to je Gruzja (a vlastně i ta ostatní seskupení) příliš dobrá a svébytná.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomyslu

Za druhé bych takovým pojmenováním nechtěl naznačovat, že by snad mělo jít o čistokrevný black metal s nějakou tou melodií a občasnou změnou tempa. „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ má hlavu otevřenou a chuť experimentovat zde nechybí. Když jsme se téhle desce bavili v redakčním chatu, kolegové zmiňovali i jména jako J.A.R. nebo Vilém Čok. A vtipné na tom je, že to na některé části alba docela sedí. Gruzja dokážou metalově pohrozit, ale jiné pasáže jsou zase kurevský rokenrol a některé další songy jsou zase solidní úchylnost jako třeba „Kamera Dionizosa“ nebo „Grues“. Jak deska postupuje, počet experimentů, divných zvuků a nevšedních nápadů narůstá, takže druhá polovina už je fakt lahůdka vrcholící v bezmála devítiminutové „Jeszcze nie mamy na was pomysłu III“. Ale nebojte se, i v první polovině „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ je toho hodně k poslouchání, a celkově se tedy jedná o výtečnou nahrávku.

„I iść dalej“ se mi líbilo, bylo zajímavé a některé konkrétní momenty byly super. Ale zpětně se k tomu už nevracím. Z „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsem ovšem na férovku nadšený a fakt ukrutně to album žeru. Rozhodně byste měli slyšet.


Black Smoke – Holy Reptilian Mother

Black Smoke - Holy Reptilian Mother

Země: Polsko
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 14.2.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 41:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavision PR

O Polácích Black Smoke se toho v rámci úvodní omáčky nedá příliš napovídat. Snad leda to, že tahle čtveřice vznikla již před šesti lety a debutovala v roce 2015 prostřednictvím minialba s výmluvným názvem „Fuck Society“. Po něm se toho z hlediska studiové tvorby opět nějakou dobu nic nedělo, a to až do letošního roku, když Black Smoke navázali prvním dlouhohrajícím počinem „Holy Reptilian Mother“. Pojďme se na něj podívat.

Název desky a do určité míry i obal se tváří docela slibně, tudíž jsem doufal, že by Black Smoke na své řadové prvotině mohli nabídnout solidní sludge metal, který ke standardní žánrové hutnosti umí přidat i nějakou tu atmošku případně i zajímavá ozvláštnění. Poláci bohužel takovým nadějím nedostáli, poněvadž „Holy Reptilian Mother“ nenabízí nic víc než nevyčnívající stylový průměr odehraný tak, aby to člověka neurazilo. Zaměnitelnost alba je až zarážející s ohledem na to, že se na něm objevují i nástroje jako saxofon nebo ukulele.

Důvod, proč i takhle atypické instrumenty (přinejmenším pro sludge) ve finále nemají na tvář nahrávky výrazný vliv, je docela jednoduchý. Black Smoke je prostě nedokážou smysluplně využít. Vesměs se objevují jen v intrech dvou skladeb „Stormtripper! Shroomtripper!“ a „Holy Reptilian Mother“. K nějakému smysluplnějšímu splynutí s hudebním základem dochází až na konci finální titulní písně, tedy v době, kdy je vám vyznění celé desky dávno u prdele, protože se dávno zběsile nudíte nad neobjevným sludgem dle základních žánrových učebnic, v tom horším případě vás už začal srát uvřískaný vokál a placku jste dávno vypnuli. Podobně nijace dopadají i synťáky, které se objeví třeba v pozadí druhé „Iron Lung“, ale v konečném důsledku ani ony nic moc nesvedou.

Black Smoke nehrají takovým způsobem, aby bylo nutné jejich počínání častovat výrazy jako sračka nebo mrdka z krtka, protože jistou elementární úroveň, formální i obsahovou, to nesporně má. Je nicméně evidentní, že i přesto se na „Holy Reptilian Mother“ neodehrávají žádné zázraky a průměr je maximální laťka, na jakou Poláci v současné době mají. Ve finále tedy obyčejné album, na nějž si člověk už za pár dnů ani nevzpomene. Doporučit k poslechu nemohu, jelikož jsem tady prostě neslyšel nic, co by za doporučení mělo stát.


Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Wedrowcy-tulacze-zbiegi - Marynistyka suchego ladu

Země: Polsko
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 5.8.2019
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. Starganiec
02. Reta
03. …
04. Sucha góra
05. Czarnożyły
06. Na górze Ciemno
07. Żelazo
08. Nad Revekol
09. Hoburgsgubben 10104

Hrací doba: 39:28

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Už ani nevím kolikrát jsem zde psal o tom, jak zasraně skvělá je celá ta katovická mini-scéna okolo Furia a Massemord. Jsem si jistý, že to bylo mockrát – dost na to, aby se mi to už nechtělo počítat. Ono to totiž u zmiňovaných dvou kapel jen začíná. Vedle nich mají jednotliví členové hromadu dalších výborných vedlejšáků a bočních kapel, namátkou třeba Morowe, Odraza, Cssaba, Biesy, Gruzja, je tu napojení i na Totenmesse nebo Thaw. Hromada jmen, která hledačům kvalitního, svojsky pojatého black metalu jistě nebudou neznámá.

Jedním z takových dalších projektů je i Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, jehož žádnou nahrávku jsme zde doposud nerecenzovali. Což byla škoda už dřív, ale ignorovat tuhle skupinu i nadále po vydání desky jako „Marynistyka suchego lądu“, tak to už by byla kardinální píčovina. Nebudeme chodit okolo horké kaše a vpálím vám to hned zkraje – tohle patří ke žhavým kandidátům na nejvyšší příčky, až se bude hodnotit hudební sklizeň za sezónu 2019.

Když už jsem výše nakousnul personální záležitosti, tak je rovnou i dokončím. Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi má na svědomí Kamil Staszalek neboli Sars, což je dlouholetý baskytarista pro FuriaMassemord. Co do bočních aktivit není tak pilný jako třeba kolegové Nihil, Namtar nebo Stawrogin, svou vlastní kreativitu soustředí výhradně do Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi. Ne, že by to snad bylo špatně. Vždyť první deska „Światu jest wszystko jedno“ (2016) byla výtečná a obě doposud vydaná minialba „Kiedy deszcz zaczął padać na zawsze?“ (2014) a „Korpus Czechosłowacki“ (2017; našince u této nahrávky jistě zaujme název) stejně tak.

Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi jde v progresivním pojetí black metalu tak daleko, až je velmi diskutabilní mluvit ve spojitosti s tímhle projektem o black metalu a možná i metalu obecně. Na nejméně metalových momentech Furia se tady teprve začíná. Rockové srdce v tom nicméně pořád je, o tom žádná. Vedle něj ale i chuť experimentovat, progresivní elektronika a hlavně obrovská porce fantastických nápadů, chytrých motivů a působivých pasáží.

Chvíli jsem přemýšlel, že bych se pokusil napsat i pár vrcholných momentů „Marynistyka suchego lądu“, ale rychle jsem zjistil, že to nezvládnu, protože bych ve finále skončil s vyjmenováváním celého tracklistu. Já vím, že to zní jako klišé, ale tady je to skutečně všechno tak super. Když prostě vypíchnu slovanský šamanismus „Nad Revekol“, tak přece nemůžu vynechat ani „Czarnożyły“, natožpak třeba sugestivní „Reta“ nebo snad „Na górze Ciemno“, která zase ukazuje, že i z jednoho jednoduchého monotónního motivu lze vytřískat sakra dobrý song. Problém ale je, že i ty nezmíněné písně by si tu zmínku zasloužily, jelikož jsou výborné. Byť se samozřejmě vlastně jedná o velice příjemný problém.

„Marynistyka suchego lądu“ je počin, na němž nemá smysl hledat jakékoliv chyby. Hledali byste totiž něco, co tam vůbec není. Klidně mě můžete vypíčovat, až si to pustíte a bude vás to nudit, ale já sám za sebe můžu úplně upřímně říct, že se letos neobjevilo moc nahrávek, jejichž obsah by na mě zapůsobil takovým způsobem jako právě tahle. Skvost.


Xarzebaal – III

Xarzebaal - III

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.9.2019
Label: Under the Sign of Garazel Productions / Total War

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
bandcamp

Polské Xarzebaal jsem objevil díky jejich příslušnosti k polským labelům Under the Sign of Garazel a Putrid Cult, které vydávají celkem zajímavá svinstva. Samozřejmě ne všechno skutečně stojí za poslech, ale fanoušek surového extrémního metalu, kde je ZLO na prvním místě, si v jejich nabídce určitě vybere. O Xarzebaal se také psalo, že se jedná o nejobskurnější, nejprimitivnější band v Polsku, a něco na těch kecech bylo, každopádně hned první titul jednoduše nazvaný „I“ jsem svého času hodně rychle vypnul. Při zpětném (a letmém) poslechu jedničky a dvojky si myslím, že tam pár poutavě zvrácených nápadů je, ale vracet se k těm titulům nebudu. Ovšem pokud máte rádi portugalský black v tom nejretardovanějším extrému, tak je klidně zkuste.

Každopádně trojka je někde jinde. První dvě nahrávky Xarzebaal dělali společně Warped Blasphemer (nástroje, zvuk) a Witchslaughter (vokál, malby) z Dagorath, kteří hrají mnohem kompetentnější, ale stále velice undergroundovou formu black metalu a mimochodem teď jedou turné s Mgła. Ale zde je jako tvůrce hudby uveden jakýsi Upiór. Možná se jedná o toho samého chlapa s jiným pseudonymem, každopádně „hudební“ proměna Xarzebaal je evidentní.

Produkce „III“ je kanální, defektní, avšak poutavá. Kytary se s klávesami slévají „dokonale“, disharmonické pasáže příjemně řežou a dokonce i basu tu jde slyšet. Neučesaný vokál je hnusný a vůbec mi nevadí, že se Witchslaughter dost okatě snaží napodobit MarkaCultes des ghoules. Škoda jen těch bicích, protože bubeník nemá cit pro hru, respektive hrát absolutně neumí a „souprava“ zní jak z nějaké rané mrdky od Umbrtky. Zvuk hajtky (nebo co to má být) je na facku a poslech výrazně znesnadňuje.

Chvílemi tu borci také hrají úplné hovno (někomu tak bude znít celá deska), ale převážně jsou Xarzebaal v channelingu zvrácené esence temnot efektivní. Když jsem totiž vydržel první skladbu, zvuk bicích a těch pár dalších výpadků, dostalo se mi poutavého zážitku, který znatelně tížil v hrudi. A to je něco, co od temného blackmetalového hnusu očekávám, takže úspěch. Ideální by bylo, kdyby se s takovým materiálem trochu víc pracovalo, vyházel se bezduchý hnůj a nabouchal to někdo kompetentní ve stylu Ride for Revenge. Pak by možná vzniklo fakt zajímavé ípko, co bych mohl doporučit i širší metalové obci.

Každopádně otrlým se dostane materiálu, za který by se nestyděli ani nemrdlejší členové a stoupenci francouzských Černých legií. Xarzebaal je evokují především přístupem k atmosférické ošklivosti, hudebně bych je spíš přirovnal k chlívům jako Hellvetron, Moenen of Xezbeth, Black Majesty nebo raným Cultes des ghoules. Xarzebaal určitě nepohorší ani fanoušky Abruptum, starých Beherit nebo zmíněných portugalských kakofonií.

Tahle věc je určena výhradně fanouškům satanistického fukk-off metalu postiženým zvlášť těžkou formou hudební mysofilie. Pokud vás někdy berou běsy, že byste se nejraději svíjeli nazí, pomazaní krví podříznutého sousedovic Alíka v otevřeném hrobu a sjetí vzývali všechny ďábly, ať si vás vezmou, Xarzebaal jsou dobrá náhražka, kterou lze praktikovat v klidu domova, ve tmě u svíček.


Mgła – Age of Excuse

Mgla - Age of Excuse

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.9.2019
Label: Northern Heritage Records / No Solace

Tracklist:
01. Age of Excuse I
02. Age of Excuse II
03. Age of Excuse III
04. Age of Excuse IV
05. Age of Excuse V
06. Age of Excuse VI

Hrací doba: 42:24

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Mgła jsou zpět. Polská blackmetalová dvojice za poslední léta stvrdila jak svým rostoucím hudebním portfoliem, tak precizností živých vystoupení své kvality a konzistenci. Téměř dokonale naředila svůj zvuk tak, aby byl dostatečně přijatelný, ale nezapomínal na esenci žánru. Posluchači proto oprávněně zobou černým kapucím z ruky.

Jeden z aspektů, který lidi na Mgła přitahuje, je hra se subverzí. Z lyrické perspektivy se M. pohybuje na tenkém ledě. Texty s nihilisticko-existenciálními tématy mají tendenci vyznívat jako nevymnutý teenager po přečtení Wikipedie Nietzscheho a Sartra. Mgła tenhle nešvar dokáží krotit, a to i přestože vliv Nietzscheho zde rozhodně je – stačí odfiltrovat megalomanii. Texty vhodně umocněné hudbou nepůsobí ublíženě nebo kverulantsky. Dokáží totiž fundamentálně pesimistickou látku vzít a přetavit ji do něčeho, co působí skoro až majestátním dojmem. Člověk tak při poslechu nemá pohnutky krčit se v rohu a fňukat jako plebs u Lifelover. Naopak. Chce zvednout bradu, hodit ramena dozadu a vyjít vstříc všemu tomu hnusu světa připraven spadnout na držku.

„Age of Excuse“ v tomto přístupu pokračuje. Hlavní téma se motá okolo konceptu oboustranné čepele. Člověk se při konfrontaci každodenního života neobchází bez úhony. Jedním ze sdělení nové desky je, že k životu neodmyslitelně patří hledění do propasti a že propast, jak řekl Friedrich, může začít hledět do nás. Vše je komunikováno skrze biblické a historické odkazy a za pomoci bohatého lexika. Tematicky a stylisticky se tak toho od „Exercises in Futility“ moc nemění. Jen lyrický koncept je nový.

Ze zvukové stránky také velká změna nenastává. „Age of Excuse“ si půjčuje produkci z „Exercises in Futility“ a nejen to. Celkovou strukturou a ze skladatelského hlediska jsou si desky velice podobné. Standardně výborně napsané riffy doplňuje Darksideova vypiplaná bicí cimbálovka. „Age of Excuse“ možná jen méně sází na sypačky a raději v tempu zvolňuje.

Otázkou tedy je, čím se „Age of Excuse“ od zbytku tvorby Mgła výrazněji odlišuje. V první řadě chybí ty nepateticky, až na dřeň vypnuté epické momenty, které člověka nutí, aby se prohnul v kolenou. Myslím tím například monumentální riff z „With Hearts Towards None VII“, break uprostřed skladby „Exercises in Futility VI“ nebo vyřvávačku „now and forever“ z „Exercises in Futility II“. Netvrdím však, že by tu pasáže, při kterých zamrazí, vůbec nebyly. V tomto ohledu lze například zmínit „Age of Excuse III“ s opakováním fráze „Ersatz“ nebo osudová deklamace „Not just yet“ na začátku a v závěru páté skladby. Jen prostě netnou do živého tak jako výše zmíněné party.

Mgla

Absenci památných momentů „Age of Excuse“ vynahrazuje konzistentnějším rukopisem. Oproti „Exercises in Futility“ novinka nenabízí skladbu, která by zaostávala za ostatními. Na „Exercises in Futility“ se trochu ztrácela třetí věc (což stvrzuje i kapela svými setlisty, kde je skladba jako jediná z alba pravidelně vynechávána) a na „With Hearts Towards None“ to haprovalo ještě o kousek více. „Age of Excuse“ naopak plyne bez zakopnutí. Mgła již mají odzkoušeno. Kapela moc dobře ví, co funguje, a novinka je toho důkazem. Z toho ovšem vyplývá fakt, že se vytrácí element překvapení. Možná jen „Age of Excuse III“ se od zbytku materiálu trochu odlišuje, a to zejména rychlejší a všehovšudy agresivnější náturou. Nejde ale o nic, co by posluchačem vyloženě zamávalo. Otázkou je, zda je v takto funkčním receptu potřeba něco měnit.

„Age of Excuse“ svádí k tomu být častována jako pouhý obšleh „Exercises in Futility“. Upírat jí kvality by nicméně bylo dementní. Spíše se na novinku nabízí pohlížet jako na úctyhodný sequel ke skvělé jedničce.


Poroniec – Demo

Poroniec - Demo

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.1.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poroniec patří k těm kapelám, které není nutné nijak zásadně představovat. Prostě a jednoduše jde o další začínající formaci. Pochází z Polska, v sestavě najdeme nějaké dva kořeny, kteří jsou z hlediska hráčských zkušeností evidentně nezajímaví, a před sebou máme jejich pilotní demosnímek zcela originálně nazvaný „Demo“. Nic před ním a zatím ani nic po něm.

Úvodní „Zaległości“ začíná krátkým klavírním intrem. A nejen ona. Jak jsem hned vzápětí zjistil, i zbylé dva songy „Codzienności“ a „Niedorzeczności“ otvírá krátké klavírní intro. Podobně si určité sladěnosti můžete povšimnout i v názvech jednotlivých stop. Obojí svědčí o nějaké promyšlenosti a snaze dát i demosnímku určitý tvar a odpovídající vyznění.

V předstihu jsem tak trochu čekal, že půjde o nějakou ortodoxní rubačku, proto mě překvapilo, jak demo zní, a to myslím hudebně i zvukově. Nečekejte žádný demáčový zvuk, nahrávce lze toho z technického hlediska vyčítat asi máloco, protože její sound snese i přísnější parametry. Až mi to skoro přijde škoda, že to nešumí a zvuk není jak z prdele, haha.

Na druhou stranu, k tomu, co se Poroniec rozhodli hrát, to není zas tak od věci. Jejich black metal je dost čitelný a co do struktury poměrně učesaný. Poláci se nebojí ani melodií a právě ty jsou na demu asi tím nejlepším, protože v některých případech jsou ty melodické kytarové motivy opravdu dobré a i tady můžeme prohlásit, že to snese přísnější parametry. V pasážích, kdy se jen riffuje, to nijak pamětihodné není, ale ty stěžejní nápady ukazují, že Poroniec něco umějí.

Budeme-li se bavit o konkrétních písních, asi nejznatelněji jsou ty dobře udělané melodie slyšet v „Zaległości“. Něco do sebe má ale také „Niedorzeczności“, v níž se objeví i nějaké to „zaříkávání“. Prostřední „Codzienności“ mi z celého dema přijde nejslabší a jako jediná mi v paměti nijak neutkvěla.

Celkově bych řekl, že muzika Poroniec by mohla zaujmout posluchače, jimž se líbila poslední deska Deus mortem. Jisté zalíbení by tu mohli nalézt i příznivci kapel jako Blaze of Perdition nebo Mgła. Hloupé to rozhodně není už nyní a v budoucnu by to teoreticky mohlo být i zajímavé. Klidně si dokážu představit, že pokud by Poroniec dostali prostor v éteru, mohla by jejich popularita výrazně růst podobně jako u posledních dvou zmiňovaných skupin.


Popiół – Zabobony

Popiol - Zabobony

Země: Polsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Wybiło
02. Gdy słońce zgaśnie
03. Wilcze jagody
04. Ojcze nienasz
05. Chmury
06. A kysz
07. Umarli
08. Czerń

Hrací doba: 58:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Popiół je polská formace složená ze současných a bývalých členů Thy Worshiper, kteří zřejmě dostali chuť si spolu (opět) zahrát. Na jejich známější působiště ostatně odkazuje i název nového projektu, který byl pojmenován dle debutového alba Thy Worshiper, „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Ze sestavy Popiół ale zmiňovanou desku paradoxně nahrávali pouze kytarista/zpěvák Marcin Gąsiorowski (zde jako MAG) a kytarista Bartek (Bard), přičemž první jmenovaný v Thy Worshiper působí i dnes. Zpěvák/baskytarista Adam „Kubov“ TuchowskiThy Worshiper hrával dříve, ale na debutu se nepodílel, a bubeník Michał „DQ“ Kowal (dále znáte z Blaze of Perdition, Mord‘A‘Stigmata nebo Arkona) se ke kapele připojil teprve loni.

Popiół každopádně ve zmiňované sestavě natočili desku „Zabobony“, která vyšla letos v únoru, což už je sice nějaký ten měsíc, ale za připomenutí na tahle nahrávka myslím stojí stále. Kdo by ale očekával, že se Popiół budou na své prvotině nostalgicky obracet za soundem „Popiół (Introibo ad altare dei)“, ten možná bude po poslechu zklamán. „Zabobony“ má totiž určitě blíž k novějším Thy Worshiper než ke starým Thy Worshiper z devadesátých let, což mě osobně trošku překvapilo, ale ve finále to nevadí. Jednak tu stále jsou určité rozdíly, například že současní Thy Worshiper jsou ladění ještě víc folklórně, kdežto Popiół jsou víc metal, jednak se pořád jedná o super muziku. A to je nakonec to úplně nejdůležitější, na co bychom se měli ohlížet především.

Řekl jsem, že Thy Worshiper jsou naladěni víc folkově než Popiół, ale to neznamená, že by tyhle vlivy na „Zabobony“ nebyly ke slyšení. Deska se sice plně obejde bez folklórních nástrojů a staví čistě na zvuku klasické metalové sestavy dvou kytar, baskytary a bicích, ale ten nádech přírody tu je stále silně cítit a tvoří integrální součást nahrávky.

Chválím, že i v takových chvílích se Popiół obejdou bez zbytečné přepjatosti a kýče. Sice by byl opak zklamáním, když se jedná o tak zkušené borce, kteří mají na kontě výborná alba (a tím nemám na mysli nutně jen Thy Worshiper; nezapomeňme, že Gąsiorowski stojí třeba i za Wolfkhan), ale zmínku si to asi zaslouží. Snad jedinou chvilku, kdy se o něco takového Popiół otřou, má na svědomí vokální linka na začátku „Chmury“, ale naštěstí ani tady nejde o nic hrozného, aby to člověk nepřežil. Drtivá většina alba je ale vymyšlena vkusně, aniž by se rezignovalo na melodie, akustické momenty nebo obecně výrazné nápady. Na ty „Zabobony“ naštěstí skoupé není.

Naopak v té blackmetalové složce mi místy naskočila asociace, jakou jsem úplně neočekával. Některé pasáže, kupříkladu v „Ojcze nienasz“, mi totiž připomněli krajany Mgła. Docela zajímavé spojení, ale nutno rychle dodat, že jde jen o minoritní část hracího času. Obecně bude víc sedět přirovnání k formacím à la Jarun (Thy Worshiper snad není nutné zmiňovat, jejich jméno tu už ostatně padlo mockrát).

Vzato kolem a kolem je tedy „Zabobony“ velice povedená nahrávka, která předvádí, že pagan black metal nebo black / folk metal, jak je ctěná libost, lze hrát elegantně a nadbytečných póz. Velká spokojenost.


Gruzja – I iść dalej

Gruzja - I isc dalej

Země: Polsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 27.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Gruzini
02. Moja Ratyzbona
03. Opuść mnie
04. Manam
05. Jego głos
06. Ilu nas było?
07. Iść dalej

Hrací doba: 28:43

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

První pohled (H.):

Polsko nepřestává chrlit další nové a vysoce zajímavé blackmetalové formace a dnes si povíme o další takové. A v tomhle případě se bude jednat o poměrně zvláštní věc, která možná pracuje se zavedenými a zdánlivě obehranými vzory, přesto její muzika nezní nijak vyčpěle, vyčichle a hlavně ani ne nudně. Vážení, dámy a pánové, přivítejte smečku Gruzja.

O Gruzja nejde zjistit nějak moc konkrétnějších informací. Kdybyste například chtěli znát sestavu, máte smůlu, s takovými podřadnými a nedůležitými zbytečnostmi se tu nikdo nezdržuje. Poláci radši evidentně radši vkládají energii do toho, aby na svůj kapelní Facebook ve velkém sypali naprosto zhovadilé polské humory a péra nakreslená v MS Paintu. Osobně mě nejvíce rozštípala fotka mrtvé veverky s použitou šprckou u zadku a popiskem „Dawn of the Black Hearts“. Jestli tohle kurva není dekadentní až za roh, tak mi řekni, co kurva je!

Mohlo by se zdát, že když Gruzja jedou takové pecky v retardovaném sociálním síťování, bude jejich vlastní hudební produkce nějaká prdel. Ale není tomu tam. „I iść dalej“ je deska, která si zaslouží být brána seriózně. Nejdřív jsem album poslouchal jen tak, aniž bych si zjišťoval nějaký hlubší kontext, a ani by mě nenapadlo, že by mělo jít o nějaký sranda projekt, takže asi tak. Až později jsem začal šmejdit po kapelních profilech a objevil výše zmiňované perličky, ale když tak o tom přemýšlím, ono to není zas až tak mimo. Vezmeme-li totiž v potaz, že i samotné „I iść dalej“ si s sebou nese určitý nádech dekadence, tak to vlastně celé začíná vycházet až nečekaně přirozeně.

Hudebně si Gruzja frčí na vlně polského moderního black metalu, jak jej prezentují formace jako Odraza, Biesy nebo Furia, ale k již osvědčenému receptu navíc přidávají i citelný nádech punkové neurvalosti a anarchie. Zrovna punkový black metal patří k mým méně oblíbeným subžánrům, ale v případě „I iść dalej“ to sakra ladí, a to z jednoduchého důvodu. Nejde totiž o primitivní výplach. Gruzja ten mítvpičismus a všeobecnou vyndanost chápou jako součást konceptu a používají je jako jeden z prostředků k dosažení nálady vykořeněnosti betonových předměstí bývalých komunistických měst a kalení krabicového vína v nočním stínu panelákových oblud. Což je atmosféra, která by nakonec neměla být vzdálená nejenom Polákům, ale i Čechům, obzvláště těm z nás, kdo měli to štěstí (?) vyrůstat v Sudetech.

K výše jmenovaným asociacím bych pro zajímavost přidal ještě dvě mimopolské skupiny. Svou atmosférou mi „I iść dalej“ docela připomnělo desku „Lieka til sienos“ od litevských Nyksta, která pracovala s podobnou tématikou, akorát v avantgardnějším ladění. Gruzja na to jdou agresivněji. V jiných momentech jsem si pak vzpomněl i na určitá období švédských Shining. Nutno dodat, že Gruzja vedle všech těchto kapel nevypadají jen jako chudý příbuzný.

Gruzja

K vrcholům kolekce jistě patří třetí „Opuść mnie“. Ta začíná hodně nasraně, ale Gruzja ji v polovině zlomí do chytlavé houpavé pasáže, kterou postupně zahušťují a gradují. Následná „Manam“ předvede spíš táhlost a skoro až doomové riffy, aby se znova v půlce změnila, tentokrát do chytrého black metalu, za nějž by se nemusela stydět ani Furia. Možná to nejzajímavější se nicméně nachází až v samém závěru a paradoxně jde o skladby, které z celkového konceptu „I iść dalej“ vybočují nejvíce. „Ilu nas było?“ je parádní nihilismus a „Iść dalej“ nahrávku zakončí v tvrdém indus-noisu. A jde o fakt parádní věc, vůbec bych se nezlobil, kdyby někdy Gruzja udělali celé album v tomhle duchu.


Druhý pohled (Dantez):

Už po prvních tónech debutu Gruzja musí být člověku jasné, kam kapelu zařadit. Poláci pracují s dnes již kultovní formulí, která je známá z kompozic kapel jako Odraza nebo Furia. Mluvím o zvuku, který staví na fundamentech tradičního black metalu a prokládá je atypickou, místy až pouliční esencí. Jdou z toho cítit mokvavé vajgly, prochcané betonové podchody a den starý alkoholový opar z MHD. Po posledním střídmém kontaktu se zde nebojím zařadit i novější bandu Truchło strzygi.

I přestože se Gruzja poměrně striktně zmíněné rovnice drží, přinášejí do ní něco svého. „I iść dalej“ zní o trochu špinavěji, neučesaněji a punkověji. Tam, kde by Odraza namontovala nějakou tu melodičtější vyhrávku, Gruzja pokračuje v nelítostném uřvaném hnusu. Tam, kde by Furia propustila uzdu přijatelné experimentaci, Gruzja maximálně zavdá ušpiněný nápěv. Tón a obecná nálada však zůstává dost stejná. Bez přestání se na nás valí neopodstatněný nihilismus, neospravedlněná křivda a pálivá zahořklost.

Tato nátura společně s charakteristickými prvky jdou dobře slyšet třeba na „Moja Ratyzbona“ a hned následující „Opuść mnie“. V prvním případě prostupuje houpavé tempo hrdelní řev, který ke konci obměňuje typicky slovansky znějící vokál. „Opuść mnie“ pro změnu od první vteřiny chrlí nasranou blackmetalovou sypačku. Ta se v polovině láme do punkového rytmu, které kapela obohacuje o misfitsovské, avšak absolutně nezúčastněné „woohoo“.

Předposlední „Ilu nas było?“ pro změnu nejvíce připomíná polskou družbu. Celá věc (možná s opomenutím výjimečně odporného vokálu) zní jako nevyužitý nápad z posledního alba Furia. Za řeč určitě stojí i zavírací „Iść dalej“, která namísto kytar a organických bicích servíruje syntetický, noisem opředený trapový sound. Celý výstřelek zní jako kolaborace mezi Dälek, Death Grips a Baauerem a některým posluchačům určitě pozvedne obočí. Mně to však dává právě díky zmíněnému městskému aspektu (a vlastně i podobně laděnému coveru) poměrně smysl.

Gruzja - I isc dalej

„I iść dalej“ je solidní a úderná nahrávka, která má potenciál se hned neztratit v dnes už poměrně přesycené black-punkové kategorii. I přes evidentní vlivy si zvládá zachovat svůj ksicht a díky střídmé stopáži nemá moc prostoru nudit (za nejslabší moment alba považuji věc „Manam“, ale ani tu bych neoznačil jako vyložený provar). Pokud holdujete podobně laděnému polskému soundu, debut Gruzja rozhodně vyzkoušejte. Minimálně vám poslouží jako solidní zkrácení času při čekání na další materiál od Morowe, Odraza a možná i Furia.


C-4 – Next Issue of the Rotten World

C-4 - Next Issue of the Rotten World

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.8.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Pain
02. Dark Chant
03. Despised
04. Stuck in Stagnation
05. Derisive Smile
06. All Hope Is Lost

Hrací doba: 12:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Polsko poslední dobou plodí docela zajímavé kapely, a proto se vyplatí z tohoto blízkého kraje tu a tam sáhnout po něčem ne úplně známém. Takovou neznámou pro mě byla také parta říkající si C-4. Ti byli založeni už v roce 2005, avšak v jejich řadách dnes již nepůsobí nikdo z těchto dob formování. Poslední pamětník odešel v roce 2016, a služebně nejstarším členem je tak dnes bubeník Domin, který do C-4 přišel v roce 2012. Vtipná a ne úplně obvyklá situace.

Přestože to C-4 kroutí už takřka patnáct let, stále je vnímám jako novice, jelikož ke dlouhohrající studiové nahrávce se ještě nedostali. Na kontě mají pouze tři épéčka – „I Hope They Heard C-4 in Hell“ (2010), „Death in the Moshpit“ (2015) a poslední „Next Issue of the Rotten World“ (2018). To vyšlo už v srpnu minulého roku, avšak promo od kapely přišlo teprve letos na jaře, takže zas takovej lempl nejsem, he he.

To, že ještě stále nevydali regulérní placku, může a nemusí o něčem nasvědčovat. Předně je asi zřejmé, že vzhledem k poněkud komplikovaným personáliím stále hledají (a snad tedy konečně našli) tu správnou sestavu, která už se k něčemu dokope. „Next Issue of the Rotten World“ je ukázkou té současné, ale rovnou sem vsunu, že se zde žádné zázraky nekonají.

C-4 jsou prezentování jako grindcore/crossover, což je docela přesné. „Next Issue of the Rotten World“ je skládankou ze švédského řinčivého death metalu, velice přímočarého grindcoru a úderného d-beatu. Onen d-beatový základ ukáže hned úvodní „Pain“, která však kromě valivé síly nestihne za tu minutku nic víc nabídnout a poměrně bezduché sólo ji brzy ukončí. To dvojka „Dark Chant“ je jednoznačně nejpovedenějším kusem. Začátek jak když vypadne ze šuplíku Entombed, ostatně jako celá skladba. Na jejich „Wolverine Blues“ by sedla. V podobném deathmetalovém duchu pokračuje i riffově založená „Despised“, ale ta už představuje ten největší průměr.

Druhá polovina desky je na tom ještě o něco hůře, jelikož ten průměr nepříjemně podlézá. „Stuck in Stagnation“ stále drhne švédský death metal, ale bez jediného výraznějšího momentu, stejně jako následující grindcorová rychlovka „Derisive Smile“, u níž se dá použít snad i termín zbytečná. Vleklá „All Hope Is Lost“ je pak fádním uzavíracím klišé, jichž bylo už napsáno tuny. „Next Issue of the Rotten World“ končí velice bídně a to ani kdoví jak dobře nezačalo.

S předchozími EP nemohu porovnávat, protože jsem jim po nevalné zkušenosti s „Next Issue of the Rotten World“ nevěnoval pozornost. Pouze jsem zběžně proklikal kapelní Bandcamp a vypadá to, že to bude to samé v bledě modrém. Dovedu si představit, že jejich hudba zabaví naživo, studiově ale dám kdykoliv přednost jiným jménům. Jestli chcete něco podobného ražení z posledních let, co ale kurva pořádně kope, tak si dejte třeba Black Breath. Také kolegové z Polska Mentor se s tím minulý rok poprali lépe.

Finální verdikt je snad zřejmý. „Next Issue of the Rotten World“ nenabízí vůbec nic zajímavého, takže bych se jeho poslechem ani nijak nezdržoval. Jo, ta „Dark Chant“ má sice dobré riffy a jako pocta švédskému kovu je to dobré, ale to je tak to jediné pozitivní. Kdyby byly i ostatní písně na podobné úrovni, tak by to možná bylo o něčem jiném, ale takhle jde o nevyvážený mišmaš, jako když splácaný za pár podvečerů dohromady. Řekl bych, že borci možná ani nemají ambice na něco víc. Třeba jim to pro tu prdel a pár koncertů stačí.