Archiv štítku: POL

Polsko

Sexmise (1984)

Sexmise

Země: Polsko
Žánr: komedie / sci-fi

Originální název: Seksmisja

Rok vydání: 1983
Režie: Juliusz Machulski
Hrají: Olgierd Łukaszewicz, Jerzy Stuhr, Bożena Stryjkówna, Boguslawa Pawelec

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Dle začátků filmového koutku už jste si možná domysleli, že jednou z mých velkých domén jsou VHSkové kulty 80. let, a abych tuto (dovolím si tvrdit, že zcela správnou) domněnku potvrdil, povíme si dnes o dalším takovém kousku. Tentokrát to však nebude žádná céčková zběsilost, nýbrž regulérní a relativně neškodná komedie. Dnes už možná lehce zastaralá, přesto stále výborná a vlastně právem legendární.

Nyní ovšem ona legendárnost není myšlena jen v jistých kruzích pro pár magorů. „Sexmise“ byla natočena v roce 1983 a až do roku 2011 se jednalo o nejúspěšnější polský film. V Polsku byla rovněž vyhlášena nejlepší komedií 20. století, ve své době vyhrála domácí cenu za nejlepší film a ku příležitosti 25. výročí od natočení se konala velká vzpomínková oslava. V Polsku je to jednoduše fenomén, jenž pronikl i do okolních států včetně toho našeho, i když ne v takovém měřítku jako doma.

„Sexmise“ stojí především na dobrém nápadu. V roce 1991 se nechají dva dobrovolníci pro vědecké účely hibernovat, po třech letech mají být probuzeni. Bohužel pro ně se spánek poněkud prodlouží, tudíž namísto třech let jsou naši hrdinové mimo 53 let, takže se vzbudí až v roce 2044 (ačkoliv některé verze českého dabingu říkají 2042). Což je pro Maxe a Alberta nakonec ten nejmenší problém, poněvadž mnohem horší je skutečnost, že v době jejich nepřítomnosti se poměry na planetě dost radikálně změnily.

V mezičase totiž vyhynuli všichni lidští samci a muž se stal zavrženíhodným parazitem. Vládu kompletně převzaly ženy, které se rozmnožují ve zkumavkách. A právě do téhle situace se probudí dva dinosauři. Těm se samozřejmě nelíbí, že jsou zavření v karanténě a dámský tribunál rozhoduje, co s nimi udělat, jestli je zlikvidovat anebo předělat na ženské. Snad netřeba dodávat, že oni sami by nejradši zvolili cestu obnovení starých pořádků, sami by se v zájmu lidstva obětovali a okolní vědkyně a strážné nejradši osouložili (což se jim v některých případech není ani co divit, hlavně Bożena Stryjkówna je k nakousnutí) – samozřejmě jen kvůli obrodě populace. Rozjede se kolečko pokusů o útěk, útěků a chytaní obou nešťastníků, které má i po více jak čtvrtstoletí od vzniku své kouzlo, byť se zub času na filmu trochu podepsal.

Což o to dokázal bych si představit, že by šlo podobné téma uchopit i seriózním způsobem a udělat z toho drama (ostatně, jistý vážnější podtón „Sexmise“ pořád má), ale tvůrci se rozhodli jít cestou sci-fi komedie, což vzhledem ke kvalitám výsledného snímku vůbec není špatný přístup. Nečekejte ovšem nějakou neustávající smršť hlášek gagů tlačených na sílu, jak se to děje v dnešních komediích. „Sexmise“ je přece jenom relativně starý film a trochu to na něm vidět je, takže dnes už je nutno koukat se na něj s tímhle ohledem, ale naštěstí se nejedná o tak velkou překážku, aby to snímek zabíjelo. Jen nesmíte čekat, že budete hýkat smíchy na celý barák. Spíš než opravdu vtipná záležitost se spoustou hlášek je „Sexmise“ „pouze“ velmi zábavná, hodně těží ze svého tématu, ale na druhou stranu jí to jde dobře.

Sexmise

Vzhledem ke staří lze svým způsobem ocenit ještě jednu věc. Název „Sexmise“ by sice u některých jedinců mohl vyvolávat nějaké porno choutky, což se samozřejmě nekoná, přesto se snímek nebojí ani otevřené nahoty. Však na zemi už jsou samé ženské, tak co by před sebou skrývaly, že jo. Hádám, že v moc filmech natočených za komunismu jste neviděli tolik nahoty, koziček a dokonce i full-frontal, haha.

Erotika je ale spíš jen takové koření „Sexmise“, chcete-li náhodou u něčeho masturbovat, jistě najdete vhodnější objekty. Pořád se jedná především i příjemnou komedii se zajímavým nápadem a nakonec i funkční pointou (musím říct, že když jsem kdysi snímek viděl poprvé, tak jsem takové rozuzlení vážně nečekal). Oukej, vzhledem k několika bobrům to asi není rodinná komedie, ale jako nenáročná zábava na večerní podívání s partnerkou či partnerem „Sexmise“ bez problémů poslouží i dnes. Obzvlášť pokud chcete chytřejší a zajímavější komedii, ne pubertální prvoplánový pseudo-humor.

Sexmise


Ur – Hail Death

Ur - Hail Death

Země: Polsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 19:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Polská blackmetalová scéna v novém tisíciletí hodně vyrostla a mnohými je nyní považována za jednu z těch, které táhnou celý styl kupředu. Z jistého úhlu pohledu se není čemu divit, když se tu utvořila doslova líheň formací, jež se žánru chápou progresivním a inteligentním způsobem. Ne nadarmo jsem to už v nejedné recenzi pracovně zaštítil škatulkou „chytrý polský black metal“. Dnes se podíváme na další novou kapelu (byť zde hrají poměrně zkušení borci) z této země, tentokrát však takovou, jež do onoho pomyslného šuplíčku spíš nepatří. Přístup Ur z města Lešno v západním Polsku je totiž mnohem přímočařejší.

Polská trojice ovšem neprodukuje ani žádnou bestiální zběsilost. Jedná se spíše o šlapavou blackmetalovou jízdu mnohdy načichlou heavy metalem. Vlastně bychom tomu klidně mohli říkat i black’n’roll, jestli se vám to takhle líbí více. Jisté však je, že na debutovém minialbu „Hail Death“ se jede na vlně docela chytlavé rytmiky a kytarových riffů, jimž odpich a tah na bránu rozhodně nechybí.

To je většinovou náplní „Hail Death“, ale aby to nebylo až tak fádní, sem tam nějaké ozvláštnění se také najde. Třeba pasáže ve třetím tracku „Let the Darkness Come“ sypou víc pravověrně, úvodní „A Dying Star“ je zase trochu pomalejší a hraje spíš na atmosféru, najdou se ale i kytarové motivy, při nichž si člověk může vzpomenout třeba na Marduk. Náladotvornější momenty však nabídne i úvod čtvrtého válu „Total Inertia“ nebo naopak závěr finální „Infinity“. Ty „hitové“ pasáže ale dle mého pocitově převažují a jsou tím hlavním, co jsem si z „Hail Death“ odnesl.

A jak se to má s vlastní kvalitou? Ur nehrají vůbec zle a nemám problém uznat, že jim to šlape vážně zodpovědně. „Hail Death“ se poslouchá úplně na pohodu a rozhodně vás neznechutí. Na druhou stranu mě minialbum nedokázalo ani nadchnout. Několikrát jsem placku otočil a je to v cajku, nohou do rytmu jsem klepal skoro pokaždé, ale něco mi říká, že víc se toho na „Hail Death“ nenachází. Hraje jim to dobře, ale strhnout Ur bohužel (ještě?) neumí.

Jinými slovy, neměl jsem s „Hail Death“ žádný problém, ale když nebudu chodit kolem horké kaše, moje dojmy jsou jaksi neutrální a nemám potřebu to poslouchat dále. Pustit si to klidně můžete, ale že bych vás přemlouval, abyste neváhali už ani minutu a běželi si to sehnat… to si schovám na jindy.


Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.


Misanthropic Rage – Gates No Longer Shut

Misanthropic Rage - Gates No Longer Shut

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. In a Blind Dimension
02. Gates No Longer Shut
03. I, the Redeemer
04. Into the Crypt
05. Niehodowalny
06. Cross Hatred
07. I Took the Fate in My Hands

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Polskou odnož jakéhosi řekněme inteligentního black metalu mám docela rád, takže když je příležitost ochutnat nějaké nové jméno zmiňovaného původu a stylu, nikdy příliš neváhám a jdu do toho. Přesně takhle jsem v loňském roce nepohrdl poslechem debutového minialba „Qualia“ dvojice W. a AR. ze středopolského města Mińsk Mazowiecki, která souhrnně vystupuje pod názvem Misanthropic Rage.

Bohužel na mě „Qualia“ nezapůsobilo takovým způsobem, jak jsem doufal. V titulním sedmnáctiminutovém opusu se sice nacházely i slibné nápady a jedna bravurní pasáž, ale vše okolo už zdaleka nebylo tak bezchybné a zbylé dvě písně (z nichž jednou byla předělávka „K.I.N.G.“ od Satyricon) už byly docela slabé. Přesto jsem se nakonec rozhodl nelámat nad Misanthropic Rage hůl a dát jim druhou šanci. Tentokráte prostřednictvím dlouhohrající prvotiny „Gates No Longer Shut“.

Nebyl jsem si úplně jistý, co přesně mám od „Gates No Longer Shut“ očekávat. „Qualia“ sice načrtlo jistý potenciál, nicméně nešlo přehlédnout skutečnost, že deska vychází méně jak půlroku po EP, což zjevně asi není časový horizont, během něhož se lze hudebně posunout o mílové kroky kupředu. Přesto nakonec musím říct, že z řadovky mám o něco lepší pocit než z jejího neřadového předchůdce. Byť ani tentokrát není na místě skákat radostí dva metry do vzduchu, neřkuli ještě výš do vzduchu.

Po úvodu v podobě „In a Blind Dimension“, která vyjma vcelku pěkného melodického sóla nenabízí nic zvláštního, začne série poutavějších písniček. Titulní „Gates No Longer Shut“ se po chvilce s nic moc riffem zvrhne do povedené skladby, již drží nad vodou především zvolnění s výborným motivem a zkušeně podané vygradování, v němž se prolnou obě dosavadní tváře songu, tedy jak ta kytarová, tak ta progresivnější. „I, the Reedemer“ rovněž nepostrádá výraznější linky a v neposlední řadě přidává sympaticky zvláštní sólo. Laťku pak drží i dobře vystavěná „Into the Crypt“, jež nenudí i navzdory sedmi minutám délky. Sice se i zde ukazuje, že slabina Misanthropic Rage tkví v rifech, které v jejich podání znějí poněkud „dutě“ (ačkoliv je pravda, že v pár momentech to poměrně sedí), ale kladné dojmy mírně převažují

Zato následující „Niehodowalny“ mě ničím nezaujala. Misanthropic Rage totiž mimo jiné v mnohých pasážích prezentují i technicky pojatý black metal, ale tato jejich poloha mě nudí ze všech nejvíce – a právě „Niehodowalny“ se v tomhle vyžívá. Občas to zavání snahou o chaotický black metal, která se prostě nezdařila. Ani druhá polovina, v níž Poláci zvolní a pokusí se o další progresivnější chvilku, mě tentokrát nijak neupoutala, takže za zmínku zde stojí snad jen úplný závěr s čistým vokálem. „Cross Hatred“ je na tom vesměs stejně jako „In a Blind Dimension“ – několik málo útržků je relativně fajn, ale jako celek žádný zázrak. A nakonec vesměs to samé lze říci i o finální osmiminutovce (nejdelší na albu) „I Took the Fate in My Hands“.

Misanthropic Rage

Jak tedy „Gates No Longer Shut“ zhodnotit? Některé momenty v jistých písních a některé části alba – svá slova směřuji především k pasážím s melodiemi, čistými vokály nebo náznaky progresivnějšího přístupu – ukazují, že Misanthropic Rage evidentně nejsou jalová skupina a jistý talent jim byl do vínku dán. Mám ovšem pocit, že ho nebylo dostatek k tomu, aby Poláci dokázali (alespoň tedy v současné době) stvořit působivou věc. Zjevně trvají na tom, že chtějí hrát i technicky a že chtějí posluchačům nabídnout i riffy evokující starou školu, a přitom je obě tyto polohy sráží a jedná se o to nejméně záživné, s čím nahrávka přichází.

Tak či onak, na základě „Gates No Longer Shut“ lze myslím bezpečně prohlásit, že na špičku podobně pojatého polského black metalu Misanthropic Rage zdaleka nemají a formacím jako namátkou Furia, Odraza, Morowe, Mord’A’Stigmata, Thaw, Outre, Cień, Mussorgski či Eerie koukají jen zdálky na záda. Třeba se to časem změní a Misanthropic Rage se vyhrají do podoby, kdy jmenovaným budou moct konkurovat, ale nyní z pomyslného ringu odcházejí poražení. Poslechem „Gates No Longer Shut“ nic moc nezkazíte, o mírný nadprůměr asi stále jde, ale kdokoliv z před chvílí zmiňovaných je myslím vašeho času hoden spíš.


Ols – Ols

Ols - Ols

Země: Polsko
Žánr: neofolk / ambient
Datum vydání: 6.9.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. O drzewach
02. Woda
03. Chmielna
04. Kołysanka
05. Krew na mchu
06. Pożegnalna
07. Unfurl [Katatonia cover]
08. Bloodbirds [Agalloch cover]

Hrací doba: 40:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

U hudební formace na prvním místě samozřejmě stojí (neboli erektuje, chcete-li to odborně) hudební stránka věci, to je snad povšechně jasné a není nutno o tom sáhodlouze vést diskuze a zasvěcené dišputace. Přesto potěší, když ten který projekt nabízí i cosi navíc. Takřka ideální kombinací je, když pěknou muziku tvoří pěkná lidská samička, aby i takový zhovadilý dobytek jako já mohl potěšit nikoliv jen ucho, ale i oko. Skuteční labužníci pak mohou potěšit i jiné části těla.

Nutno říct, že jednočlenný dámský projekt Ols z Polska onu poutavost co do vizuálu splňuje na jedničku s hvězdičkou. Na fotkách je sice slečna mocně vyleštěná počítačem, přesto není problém poznat, že co příroda ubrala na kráse mně, dostala do vínku tahle holka. Anebo si na ní rodiče prostě dali echt záležet. Což mě jen tak mimochodem napadá, že bych možná měl začít doufat, že téhle pasáži recenze holčina nebude rozumět, pokud se k ní dostane, haha.

No nic, dosti bylo vepřového humoru, přesuňme se konečně k muzice – ostatně jsem hned zpočátku prohlásil, že právě ta je nejdůležitější, tak asi bylo zřejmé, že tenhle text nebude pouze o literárním sebeukájení. Nutno hned zkraje zmínit, že Ols je jednočlenným projektem v tom pravém slova smyslu – slečna (nějak jsem si nevšiml, že by někde bylo její jméno… asi jí budeme říkat rovněž Ols) si zde dělá vše sama. Skládá hudbu i texty, hraje na veškeré nástroje a stará se i o všechny vokály. Když už sólo projekt, tak prostě sólo se vším všudy.

Ve výčtu toho, co všechno si Ols zařizuje sama, jsem možná mohl dvojnásob zdůraznit zpěv, jelikož právě na něm bezejmenná debutová deska ve velké míře stojí (erektuje, haha). S nadsázkou řečeno tvoří notnou část stopáže pouze prozpěvování na na na (Batman už ne). Vokálních linek je na albu mnoho, vzájemně se překrývají, často mají hlavní slovo a v některých momentech dokonce i jediné slovo. To ale ničemu nevadí, protože i tak je výsledek velice příjemný.

Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že vlastní instrumentální stránka nebude nijak monumentální a ponese se spíše v minimalističtějších vodách. Jedná se o vcelku jemnou záležitost, již bychom formálně mohli střelit někam na pomezí neofolku a ambientu, byť to zní asi trošku jinak než standardní neofolkové formace. Což samozřejmě nemyslím jako výtku.

Hlavní ovšem je, že se nahrávka poslouchá skutečně skvěle a v některých momentech je opravdu hezká. I navzdory relativně jednoduchému výrazivu se daří držet dobrou atmosféru. Sice nepopírám, že po čase přijde stav, kdy už zábavnost opadne a počin poněkud zevšední, ale stane se tak až za překvapivě dlouhou dobou. Nejedná se o žádnou rychlokvašku, lze s tím strávit nadstandardní množství poslechů, aniž by se člověk začal nudit.

Ols

Navíc ačkoliv „Ols“ jako celek časem vybledne, stále jsou tu písně, které mě ještě neomrzely a netváří se, že by se tak mělo stát. Zde svá slova směřuji především ke třetí „Chmielna“, kde se jen tak mimochodem dostanou ke slovu třeba i brumle, a uhrančivá „Krew na mchu“, což je asi vrcholná skladba celé kolekce. Nicméně třeba „Woda“ je taktéž zajímavá, především ve své druhé klidnější půli, kde dojde i na jednu jednoduchou, leč výbornou melodii.

Dokud se budeme bavit o šesti autorských písních, lze hovořit o velkém překvapení. Ols stvořila vážně zajímavý kousek jak co do stylu (jsem zvědav na případnou další tvorbu, už zde je možno cítit náznaky vlastního rukopisu), tak i co do kvality. Pouze bych si odpustil závěr, kde se nacházejí dvě předělávky od Katatonia respektive Agalloch. Paradoxně se jedná o suverénně nejslabší kousky, které dojem z desky spíše srážejí. Osobně jsem tedy poslech končil po šesté „Pożegnalna“ a to samé doporučuji i vám. Sice si tím zkrátíte stopáž na pouhých 34 minut, ale je to výživná půlhodinka, jež za slyšení erektuje.


Sauron: „Klasztor“ song stream

Dráha polských pagan blackmetalových veteránů Sauron započala před cca čtvrtstoletím a jako u většiny začínajících kapel se první roky jejich existence nesly ve znamení demosnímků. Ve skutečnost Sauron ve své rané éře stačili vydat pouze dema, přičemž to druhé z nich neslo název „The Baltic Fog“ a na svět bylo vyvrhnuto v roce 1995 na audiokazetě.

Již loni došlo k první reedici „The Baltic Fog“ opět na MC a letos, konkrétně 3. března, se demosnímek dočká i své vinylové edice. Počin vyjde u Wheelwright Productions a bude se pyšnit novým masteringem, novým přebalem z dílny Magadeleny Jędrzejczak-Nalazek (viz níže) a přiložen bude i velký plakát. Limitace elpíčka činí 200 kusů.

Jako ochutnávku před březnovým vydáním vám nyní přinášíme stream skladby „Klasztor“. Prahnete-li po syrovém soundu pohanského black metalu z 90. let, pak poslouchejte tady:

„The Baltic Fog“ track list:
1. In the Glare of the Black Candles
2. Klasztor
3. Hellish Requiem
4. The Baltic Fog
5. In the Shadow of Svantevit
6. Grave
7. Necromansy
8. The Deepest Night of Arkona

Sestava na „The Baltic Fog“:
P.W. – Vocals/Bass
Evil – Guitar
Rzeczy – Drums

Sauron online:
Website
Facebook

Wheelwright Productions online:
Website
Facebook
Bandcamp

Sauron - Klasztor


Bestial Raids – Master Satan’s Witchery

Bestial Raids - Master Satan's Witchery

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Elder Devilry
02. Excrements of Creation
03. Descending the Thantifaxath
04. All Sins Abode
05. Kingdom Below
06. Angel of the Abyss
07. Darkness Visible

Hrací doba: 33:09

Odkazy:
bandcamp

Kdyby mě dříve někdo požádal o tip z ranku bestiálního black metalu (nebo war metalu, chcete-li), tak vím, že Bestial Raids bych nejspíš nezmínil. Ne, že by alba „Reversed Black Trinity“ a „Prime Evil Damnation“ byla úplně marná. Pár solidních nápadů měla a jejich provedení bylo dost slušné, ale celkový dojem degradovaly různě roztroušené debilní riffy, které zněly jako bez přípravy a bez rozmyslu z fleku splácané ve zkušebně. Ale přeci na těch Polácích něco bylo, minimálně naživo, a snad proto se drželi na dosah všem zájemcům o temný a násilný black metal.

Třetí album trojice Sadist, Necron, Desolator zvané „Master Satan’s Witchery“ je suverénně nejlepším titulem kapely. Pokud na dřívějších nahrávkách vyčnívaly maximálně 2-3 skladby, ke kterým jsem se byl ochotný občas vracet a o jejichž kreditu svědčí i to, že je Bestial Raids hrají živě, tak zde jsou pouze dva kousky, úvodní „Elder’s Devilry“ a prvně vypuštěná „Descending the Thantifaxath“, u nichž po mnoha posleších nedokážu říct, čím jsou vlastně zajímavé. Jejich smysl spočívá alespoň v tom, že člověka seznámí s výborným (!) soundem a také faktem, že album v prvé řadě stojí na šíleném výkonu bubeníka Desolatora. Nejenže vlivem polské vodky umí ultra-rychle sypat, ale dovede si s rytmy hrát, a proto „Master Satan’s Witchery“ oplývá i jakousi nevyzpytatelností, která s posluchačem určitě dokáže pořádně zahýbat.

Album je evidentně zasvěceno klifotickým světům, tedy nevybalancovaným, nebezpečným energiím noční strany, které hrozí, že pozřou samy sebe i svět stvoření. A Bestial Raids se na této desce stali jejich kanálem. V krátkosti bych uvedl, že v druhé půlce „Kingdom Below“ nebo nosných partech „Darkness Visible“ Bestial Raids nikdy nebyli tak zlovolně nepříčetní a majestátní. Kdo si chce nechat urvat palici rovnou, bez toho aby musel sjíždět celé album, nechť dá šanci „All Sins Abode“. No, a pokud máte rádi, když se nakurw a napierdol spáří s pomalejšími pasážemi, jistě by mohly zaujmout „Excrements of Creation“ nebo „Angel of the Abyss“. Ale vzhledem k výše zmíněné nevypočitatelnosti a faktu, že je „Master Satan’s Witchery“ chytře poskládáné album, nelze samozřejmě jednotlivé songy shrnout adjektivy „pomalý“, „rychlý“ a podobně. Mimochodem, i když Sadist nikdy nepatřil k výrazným vokalistům, zde překonal sám sebe. Ne všechny pazvuky ale vycházejí právě z jeho hrdla, protože podobně jako na „Prime Evil Damnation“ se zde objevují i hosté. Jistý jsem si ale pouze příspěvkem ImpurathaBlack Witchery.

Samozřejmě, že zde hovořím primárně k lidem, kteří se podobného Blasphemy / Sarcófago soundu neštítí. Pokud pro vás ideální agresivní black metal představují spíše desky jako „Panzer Division Marduk“ nebo „Diabolis Interium“ než „Desecration of the Holy Kingdom“, tak nevím, zda vám bude „Master Satan’s Witchery“ zrovna po chuti. Nedá se také tvrdit, že by Bestial Raids vnášeli něco nového do subžánru, kterým se profilují, ale nekompromisní realizací své vize určitě dosáhli něčeho, co si respekt zaslouží.

Ještě před pár týdny jsem nečekal, že bych s hudbou Bestial Raids někdy mohl strávit tolik času jako teď, a vše nasvědčuje tomu, že se mírné závislosti na „Master Satan’s Witchery“ ještě nějakou dobu nezbavím. Ale s tím se nedá nic dělat, protože volání Ďábla je zde silné…


Vader – The Empire

Vader - The Empire

Země: Polsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: uclear Blast

Tracklist:
01. Angels of Steel
02. Tempest
03. Prayer to the God of War
04. Iron Reign
05. No Gravity
06. Genocidius
07. The Army-Geddon
08. Feel My Pain
09. Parabellum
10. Send Me Back to Hell

Hrací doba: 33:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řekněme si to na rovinu… Vader jsou dnes už taková instituce tvrdě metalové scény, že její nový počin dokáže překvapit jen opravdu málokoho. Po 33 letech fungování a desítce studiových alb se nových postupů vymyslet příliš nedá, a jestli může kapela na něco spoléhat, tak je to pilování dosavadních zkušeností a pravidelný přísun poctivé tvorby, která cílí na skalní fanouškovské jádro. A mám takový dojem, že Vader se právě v tomto modelu zhlédli a nejpozději od „Necropolis“ z roku 2009 vydávají jedno „best-of“ za druhým, a přesto jim to prochází bez sebemenších problémů. Novinka „The Empire“ nepřináší v tomto ohledu pochopitelně žádnou změnu a právě této jedenácté řadovce v bohaté diskografii polských titánů se dnes budu věnovat.

Není to tak dlouho, co Vader vydali ochutnávkové EP „Iron Times“. To jsem v recenzi sice shodil jako naprosto zbytečný počin, na nějž jsem rychle zapomněl, ale z představené dvojice nových skladeb bylo zřejmé, že novinka Vader bude jiná. Jiná, ale přesto zanechává prakticky totožný dojem jako dosavadní počiny. „The Empire“ je oproti předchůdcům počin jistě thrashovější a řekl bych, že i taková vzdušnější. Ačkoli je v případě Vader mezi tou thrashovou rubanicí a deathmetalovou oldschoolovou jízdou velmi tenká linka a je v podstatě jedno, jakým směrem si album zaškatulkujete, tak lehká změna oproti „Tibi et igni“ a „Welcome to the Morbid Reich“ slyšet je.

„The Empire“ nemá tak do šíře roztahaný a hutný zvuk a mám dojem, že Poláci se tentokrát soustředí spíš na údernost a přímočarost, ale není to nic, co bych Vader nějak vytýkal. Ano, mám radši klasičtější deathmetalový sound z „Welcome to the Morbid Reich“ a několika starších počinů, ale novinka zní parádně. Čistá, přesto oldschoolově špinavá. Nevím, jak lépe to vyjádřit, ale z technického hlediska není zvuku nic moc co vytknout, a pokud budu mluvit jen za sebe, tak jsem si poslech užíval. Nejen tedy z pohledu finálního zvukového kabátku, ale zejména díky samotné hudební náplni.

Ta totiž není vůbec špatná. Jasně, chtít po Piotrovi horkou jehlou spíchnutou desku plnou vaty je při jeho pracovitosti a pořád ještě dostatečné dávce sebekritiky, kdy stále dokáže říct, co je pro Vader dobré a co ne, zbytečné. Vader si jenom díky svému hlavnímu tahounovi drží status polské metalové legendy, na níž je spoleh. „The Empire“ mě sice zklamalo nepěkným obalem, který vypadá jako vykrádačka seriálu „Hra o trůny“, ale to ostatní, co se za tmavě modrým přebalem skrývá, je veskrze povedené.

Co říci k jednotlivým skladbám? Jsou to prostě Vader vypalovačky se vším, co k tomu patří. Veškerá síla písní leží na základních stavební prvcích Piotrovy tvorby, kam patří samozřejmě nezaměnitelný vokál této polské ikony a kytarové riffy. Ty se můžou zdát na první poslech prostší, ale ty jednoduché kytarové odrhovačky, jež jsou ke slyšení v „Prayer to the God of War“ či „Feel My Pain“, ve vztahu k celkové náladě desky pasují bez problémů. Zejména již dříve uvolněná „Prayer to the God of War“ je hitovka jako prase a nemám problém přiznat, že právě na tuhle věc se i po množství poslechů těším pořád ze všech nejvíc. Rychlá, úderná a chytlavá thrashová hitovka s deathmetalovým nádechem je přesně to, co chci od Vader aktuálně poslouchat. Přestože lze tenhle strohý popis aplikovat na většinu písní desky, tato úderná věc má u mě rezervovánu zvláštní pozici.

Vader

První polovina „The Empire“ je vůbec celkově velmi povedená. Od úvodní nátlaku „Angel of Steel“ s parádním oldschoolovým riffem, přes rychlovku jménem „Tempest“ až po pátou „No Gravity“ nemá placka žádné slabé místo a uhání jako splašená bestie. Naproti tomu zbytečně zpomalená „The Army-Geddon“, jež dodává asi nejvíc klasické deathmetalové atmosféry, mě zas tak moc nevzala. Obsahuje prakticky totéž co ostatní vály, ale zejména díky repetitivnosti v první polovině mi přijde zbytečně roztahaná.

V druhé polovině nahrávky si však Vader rychle napraví reputaci dalším přísunem povedených věcí. Tou první je další rychlejší kus jménem „Parabellum“, jenž byl taky představen na nedávném EP „Iron Times“. Další je pak skvělá hymna „Feel My Pain“, v níž Piotr zamyšleně frázuje, a hutný kytarový motiv tuto píseň žene kupředu. Málem bych zapomněl na dost dobrou deathmetalovou hitovku „Genocidus“, u níž si nemůžu pomoct, ale kytarové melodie místy evokují motiv z „Hvězdných válek“. Ten detail je skryt za stěnu intenzivních kytarových riffů a nasraného Piotra, ale zaregistrovat se dá. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce, která za poslech stojí!

V souvislosti s Vader jsem to už určitě nejednou použil, ale Piotrovo dítě je jako smečka hladových psů, kteří umí kousat, ale novým kouskům je nenaučíte. Vždycky se nabízí otázka, jestli je to pro skupinu takového věhlasu na evropské deathmetalové scéně dost. Já zastávám názor, že dokud budou Vader vypouštět mezi své fanoušky takto kvalitně provedené nahrávky, tak budu přehlížet fakt, že to je prakticky pořád to samé. I díky krátké stopáži uteče „The Empire“ velmi rychle, skoro až bez povšimnutí, a nečiní tak žádný problém pustit si jej v jednom tahu i dvakrát za sebou. Rozhodně palec nahoru.


Kingdom – Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment

Kingdom - Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.10.2016
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Sepulchlar Psalms
02. Monolith of Death
03. Forsaken Tribe
04. Kaplica ducha zgniłego
05. Abyss of Torment
06. Black Rain Upon the Mountain of Doom
07. Whispering the Incantation of Eternal Fire
08. Cromlech [Darkthrone cover]

Hrací doba: 34:30

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz Ov War Productions / Freelance PR

Člověk by čekal, že metalových kapel s tak neoriginálním názvem jako Kingdom bude asi tak milión, jenže jistá nejmenovaná internetová bible každého správného metalisty ukazuje pouhých pět skupin s tímto jménem, přičemž minimálně tři z toho už dávno nefungují. Ale to nic nemění na skutečnosti, že název Kingdom je pořád obyčejný a že si polské trio s jeho vymýšlením asi v roce 2003 nedalo moc velkou práci.

Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je to vlastně docela trefné, protože Kingdom neprodukují nic výlučného ani co do hudební stránky. Čímž jejich produkci zatím nijak nehodnotím, jen říkám, jak to je – skoro bych si totiž dovolil říct, že právě řečená teze o neoriginalitě Kingdom je docela objektivním faktem. Poláci drhnou hnusný špinavý death metal a rozhodně v tomhle ranku nejsou ani zdaleka jediní. Pokud Kingdom doposud neznáte a prahnete po podobných jménech, abyste si mohli utvořit nějakou představu, tak mohu jmenovat – a záměrně u toho zůstanu jen v Polsku a jen u formací, jejichž tvorbu jsme již u nás recenzovali – kupříkladu Embrional, Kult mogił nebo Hell United. Kdybyste ale toužili najít podobnost například i s takovými Incantation anebo s přivřenýma očima třeba s chrastiči ze švédské školy, nejspíš byste rovněž uspěli.

Co byste naopak čekat neměli, tak to je třeba technická vytříbenost zámořské deathmetalové vlny nebo epická vycizelovanost krajanů z Behemoth či Hate. Asi je zřejmé, že tady budeme mít co do činění s hutnou deathmetalovou náloží, jejímž hlavní smyslem a snad i hlavní předností je animálnost, nikoliv instrumentální ekvilibristika. Na druhou stranu, vše je relativní – jakkoliv Kingdom rozhodně umí zasypat a mnohé momenty z novinky „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ jsou příjemně zvěrské, v žádném případě nejde o strop bestiálnosti. Kdybych tu hlásil, že větší extrém neuslyšíte, tak bych se musel propadnout – jistě nebudete mít problém si vzpomenout na ještě větší pekla, než jaká jsou ke slyšení zde. Což nic nemění na tom, že kupříkladu současná tvorba výše jmenovaných Hate je proti „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ jako večerníček a že die-hard fandové Dymytry by si z téhle fošny pochcali peřiny.

Od předchozího dlouhohrajícího zářezu „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ z roku 2013 do sestavy přišel nový baskytarista, jímž je Sabesthor (zde jako STH) z veteránů North, a také se trochu proměnil sound. Minulé album mělo zvukový kabátek ještě hnusnější, špinavější a s trochou fantazie lehce načichlý black metalem. „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ je o něco čitelnější, sází spíš na hutnost a zní, abych tak řekl, ortodoxněji deathmetalově. Na každý pád však v tomto případě nedokážu říct, co z toho je lepší nebo horší, poněvadž oba přístupy mají něco do sebe. Výběr ponechám na vašem zralém uvážení a subjektivních preferencích. Naproti tomu u obálky je můj názor docela jednoznačný – u novinky je sice také cool a k náplni desky sedne jak prdel na hrnec, ale artwork „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ mě i přesto bavil ještě víc.

Kingdom

Na extrémnosti desce ubírá na poměry žánru vcelku vysoká pestrost materiálu. Nacházejí se zde pravověrné extrémní vypalovačky jako („Monolith of Death“), hutné kousky ve středních tempech („Abyss of Torment“), chytlavější „hitovky“ („Forsaken Tribe“) i třeba pomalé pasáže (úvod „Whispering the Incantation of Eternal Fire“). Nechybí ani kytarová sóla, z nichž bych vyzdvihl především to v „Kaplica ducha zgniłego“, a navrch to Kingdom zalijí důstojně odvedenou předělávkou „Cromlech“ od norského kultu Darkthrone, byť hlavní rozdíl oproti originálu tkví v převedení skladby do současného soundu, jenž je oproti počátku 90. let přece jen dost jinde i u kapel tohoto ražení.

Na druhou stranu, ačkoliv variabilita alba zapříčiňuje, že to není takový nápor, jako kdyby byl tracklist narvaný jen songy typu „Monolith of Death“ či „Black Rain Upon the Mountain of Doom“, pro někoho tento stav může být spíše výhodou, protože „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ činí o něco stravitelnějším. Současná dramaturgie však není špatnou volbou, protože má materiál svou kvalitu – odpustil bych si snad jen „Forsaken Tribe“, jež je v kontextu nahrávky zbytečně skočná, strašně rychle se mi zajedla a zanedlouho jsem ji začal přeskakovat.

Jistě, „Sepulchral Psalms from the Abyss of Torment“ není žádný vyslovený zázrak. Navíc mi popravdě řečeno o chlup víc sedělo minulé „Morbid Priest of Supreme Blasphemy“ s oním ošklivějším soundem. Přesto se stále jedná o solidní fošnu, s níž si Kingdom ostudu nedělají. Nějak je mi tahle banda sympatická, na čemž se nic nemění, i když nepopírám, že jde v tomhle ranku slyšet i lepší věci. Přesto – na pohodu placka, která se dá párkrát s chutí protočit.