Archiv štítku: POL

Polsko

December’s Fire – Vae victis

December’s Fire - Vae victis

Země: Polsko
Žánr: ambient / neoclassical
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 1996, Last Epitaph / Atratus Music

Tracklist:
01. Vae victis
02. Patrz, jak płoną dzikie róże
03. Pragnę twej krwi
04. Anioł samotnych

Hrací doba: 36:49

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Zásluhou výborného polského labelu Arachnophobia Records se letos dostala do světa reedice jednoho velice zajímavého zapadlého kousku z této země. Že Arachnophobia před nějakým časem vydala kupříkladu vinylovou verzi takového „Popiół (Introibo ad altare dei)“, to je věc jistě záslužná, ale zrovna Thy Worshiper nepatří mezi neznámé pojmy, ostatně už jen díky tomu, že dodnes normálně fungují a vydávají alba. V případě, o němž se budeme bavit nyní bavit, jde ovšem o docela zapadlou záležitost, o níž jsem já osobně vůbec nevěděl. V domácím Polsku třeba mohlo jít o uctívaný kult mezi fajnšmekry, to nedokážu posoudit, mě každopádně existence December‘s Fire až do (relativního) nedávna míjela.

Tím spíš ale reedice udělala radost, protože jde o muziku, která za pozornost rozhodně stojí i dnes. Jednočlenný projekt December‘s Fire po sobě zanechal pouze dva kazetové demosnímky, jeden sedmipalcový singl a jedinou dlouhohrající desku s názvem „Vae victis“ – ta původně vyšla v roce 1996 u Last Epitaph / Atratus Music na CD a MC. Letošní reedice bohužel opět přichází jen v CD verzi, což mi přijde škoda, poněvadž vinyl by „Vae victis“ hodně slušel a já osobně bych si jej koupil. Ale co se dá dělat.

Než se dostaneme k samotné hudbě, jistě bude stát za to ztratit několik slov i o tom, kdo vlastně za December’s Fire stojí. Jak již zaznělo, jedná se o jednočlenný projekt, přičemž oním jediným členem je jistý Piotr Weltrowski. Toho byste mohli znát z formace Hefeystos, byť ani ona není nějak zásadně známá. Jistě však budete znát další skupinu, na jejíž tvorbě se Piotr podílel – jako host totiž nahrával klávesy a syntezátory hned na tři alba Behemoth, jmenovitě „Grom“, „Pandemonic Incantations“ a „Zos Kia Cultus (Here and Beyond)“.

A právě tento hostující nástroj trochu napovídá, v jakém duchu se nese i tvorba December’s Fire. Právě klávesy jsou totiž Piotrovým primárním nástrojem, tudíž i na „Vae victis“ dominují. Kytary se sice také dostanou ke slovu, ale i přesto nahrávka nepůsobí nijak metalovým dojmem, protože vesměs slouží k další gradaci a podtrhnutí předkládané atmosféry. Převedeno do řeči žánrů, spíš než o metalu se bavíme o stylech jako ambient, (dungeon) synth, neoclassical, s určitou dávkou nadsázky lze hovořit i o „orchestrální“ hudbě, byť je nutno zdůraznit, že skutečný orchestr na „Vae victis“ samozřejmě nezazní.

Nicméně bohaté vrstvy kláves jej imitují docela zdatně, tudíž je deska patřičně majestátní. Jenže pozor – December’s Fire se vyhýbá jakémukoliv patosu či kýči. „Vae victis“ nepůsobí nijak nabubřele, bombasticky či prvoplánově epicky. Jakkoliv tedy albu majestát neschází, v tomto ohledu se stále drží sympaticky nohama na zemi, nikoliv s hlavou v oblacích a bez špetky soudnosti. Ostatně, i to je nejspíš důvod, proč má nahrávka dodnes svou sílu a proč dokáže i více jak dvacet let po svém vzniku zaujmout a zafungovat.

A na základě téhle zkušenosti by snad šlo prohlásit, že materiál zkoušku časem přežil. Jsou alba, která jsou dobrá v kontextu své doby, ale po dvaceti letech již působí přespříliš zastarale a naivně. I na „Vae victis“ je samozřejmě věk do určité míry patrný a je zde silně cítit specifická aura devadesátých let (byť nahrávka pro reedici prošla remasteringem), ale v tom dobrém slova smyslu. Atmosféra desky totiž s přehledem působí i dnes, což je nakonec to hlavní. Výborná chuťovka, již rozhodně mohu doporučit k poslechu i ke koupi.


Biesy – Noc lekkich obyczajów

Biesy - Noc lekkich obyczajów

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2017
Label: Third Eye Temple

Tracklist:
01. Każdego dnia
02. W krew
03. Powroty
04. Czerń nas prosi
05. Rzucony w przestrzeń
06. Noc lekkich obyczajów

Hrací doba: 42:06

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Third Eye Temple

O obecných kvalitách polského black metalu snad není radno příliš pochybovat – v tom se mnou doufám budete souhlasit. Snad bych jenom pro případné začátečníky dodal, že při tomhle prohlášení nemám zrovna na mysli třeba Behemoth… nic proti nim (i když poslední album bylo slabé), ale prostě tu jde najít i zajímavější záležitosti. A zrovna v případě Polska se vyplatí prohrabávat i debutovými deskami. V průběhu let jsme si zde v recenzích představili hned několik výborných debutových záležitostí z této země. A dnes tuto sbírku rozšíříme o další kousek s názvem „Noc lekkich obyczajów“.

Často se stává, že v podobných nových projektech nacházíme již známé ksichty z dalších kapel. Ani Biesy v tomto ohledu nejsou výjimkou. Do bicích totiž tříská Maciej Pelczar, jehož určitě budete znát z Outre, a vokálu se ujal Mateusz Maryjka alias Stawrogin, jenž má pod palcem Odraza a působí i v Massemord. Ani jeden z nich ovšem není hlavním tahounem Biesy – mozkem skupiny je totiž jistý PR, o jehož dalších působištích mi není nic známo (pokud jsem něco přehlédl, neváhejte poskytnout doplňující info v komentářích!).

Docela mě to svádí říct, že „Noc lekkich obyczajów“ přesně zapadá do jakési pomyslné linie chytře pojatého polského black metalu. Co to je? Nemusíte se chytat za hlavu, že by vám snad unikal nějaký další výrazný žánrový proud, jedná čistě o moje pojmenování a kapely, které mám při tom na mysli, spolu formálně (většinou) nic společného nemají. Přesto lze myslím pozorovat, že v Polsku existuje určitý okruh formací, jež na black metal nahlížejí relativně podobným způsobem a jejich sound je rovněž podobný. A to aniž by od sebe navzájem opisovaly nebo si koukaly přes rameno. Prostě to vypadá na jakési specifické unikum lokálně omezené zeměpisnou oblastí.

Abychom byli konkrétnější, tak z doposud jmenovaných má k Biesy nejblíže asi Odraza. Popravdě, právě s jejich debutem „Esperalem tkane“ cítím největší spřízněnost, ale těžko říct, zdali je to náhoda nebo vliv přítomnosti Stawrogina. Dále se bavíme o skupinách jako Eerie, Cień, Mord’A’Stigmata, Misanthropic Rage, do určité míry třeba i Furia, Blaze of Perdition nebo Morowe. Přibližně v téhle hudební společnosti se pohybujeme, pokud se bavíme o Biesy.

Podobný zvuk ovšem neznamená i vyrovnanou kvalitu – jak známo, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Rozdíl třeba mezi Misanthropic Rage a kupříkladu Furia je samozřejmě veliký. Kam tedy zařadit Biesy v kontextu doposud jmenovaných uskupení? Na špičku ledovce jistě ne. Přesto se polská trojice v nabité konkurenci neztratí a na svém debutu nabízí velice důstojnou práci, za niž se vůbec nemusí stydět. Drtivou většinu ze zmiňovaných kapel považuji za kvalitní a ani Biesy v tomto ohledu nekazí srandu.

Biesy

„Noc lekkich obyczajów“ nemá výraznějšího vrcholu v tom smyslu, že by nějaká skladba výrazně vyčnívala nad ostatní. Album plyne v docela vyrovnané hladině, a byť nenabízí nic, co by znalého člověka mohlo překvapit, je poskládané natolik chytře a poutavě, že prostoru pro nudu příliš nezbývá. Možná bych jen trochu zkrátil „Rzucony w przestrzeń“, která na jedenáct a půl minuty nenabízí dostatek nosných momentů, a co do kvality jednotlivých motivů mi přijde, že ji kratší písně převyšují. Což mě trochu mrzí, poněvadž dlouhé kompozice mám rád, ale co se dá dělat. Nicméně ani v tomto případě se nejedná o žádný průser, jenž by mohl kladné dojmy z „Noc lekkich obyczajów“ poslat pod drn.

Za mě se tedy jedná o povedenou záležitost. Popravdě řečeno jsem tušil, předpokládal a nakonec vlastně i chtěl, aby „Noc lekkich obyczajów“ znělo nějak takhle, tudíž jsem ve finále dostal přesně to, v co jsem doufal. Což platí o formě, obsahu i kvalitě. Kvůli čemu bych tedy měl být nespokojen? Pokud jste příznivci nějaké (nějakých) z výše zmiňovaných formací, s poslechem Biesy nemusíte otálet.


Loathfinder – The Great Tired Ones

Loathfinder - The Great Tired Ones

Země: Polsko
Žánr: blackened doom metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 28:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Agilní polská firmička Godz ov War Productions představuje další mladou kapelu ze své domoviny. Krakovský projekt Loathfinder má dle dostupných informací na starosti jediný člověk, a sice Kacper Półchłopek, jenž dle fotky vypadá, že mu ještě ani fousy nezačaly růst. Tak se pojďme podívat, co za prvotinu borec ukuchtil…

Název „The Great Tired Ones“ vypadá trochu jako parodie na Lovecratovy mýty, ale kdo ví. Každopádně, přinejmenším artwork je docela paráda a podobně slibně se zpočátku jeví i samotná hudba. Zpočátku.

Pokud má „The Great Tired Ones“ na svědomí skutečně jeden mladý floutek, tak je to docela dobrá práce a chlapec zjevně nějaké schopnosti má. Než to zas na mě nějaký píčus v komentářích zkusí, tak na rovinu říkám, že ne, já bych něco takového v tomhle věku určitě nenatočil. Jenže nemusíte být šéfkuchař, abyste poznali, že se nějaká kejda nedá žrát (a navíc bych o tom mluvil stejně, i kdyby to natočila banda zkušených fotrů). To je možná poněkud silné přirovnání, poněvadž „nežratelné“ „The Great Tired Ones“ rozhodně není, ale pokud se oprostíme od alibistických berliček typu „na to že jde o debut“ nebo „na to kolik mu je“, pak není důvodu vychvalovat do nebes něco, co je vlastně jen oukej jednohubka na pár poslechů, zcela jistě však ne dílko špičkových kvalit.

Na první poslech působí „The Great Tired Ones“ velmi dobře a právě při onom úvodním seznamování minialbum vyznívá nejlépe (snad proto, že jste jej ještě nestačili prohlédnout?). Blackmetalovou patinou potažený doom zní hodně zatěžkaně a hrubě, což je samozřejmě cool. Jak ale poslechy přibývají, rychle se začnou projevovat také nedostatky předkládaného materiálu. Patří k nim například stereotyp. Všechny čtyři skladby jsou totiž postavené především na jednom riffu, jehož neustálé omílání brzy zhořkne. Dojmu pak nepřidá ani skutečnost, že čtveřice přítomných songů jede v totožném tempu, díky čemuž se ona půlhodina stává poněkud ubíjející. Je to škoda, poněvadž některé nápady a vedlejší linky schované za základní riffovou hradbou nejsou marné. Loathfinder je však nedokáže skutečně prodat.

Samozřejmě, že – nakonec ani já se tomu klišé nevyhnu – vzhledem k situaci (debut, předpokládaný věk autora něco-náct) to je slušná práce a v budoucnosti by z Loathfinder mohla kápnout solidní muzika. Rozhodně se tak ale nestane, budeme-li všichni autora už nyní plácat po zádech, jakou fantastickou desku nahrál. „The Great Tired Ones“ jen o kousíček překračuje průměrnou hranici a jeho neslyšením o vůbec nic zásadního nepřijdete.


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.


Biesy: „Czerń​ ​nas​ ​prosi​“ videoklip

Biesy je novým blackmetalovým projektem z Polska, za nímž stojí PR, který má na svědomí hudební i textovou stránku. V sestavě mu vypomáhají vokalista Stawrogin (Odraza, Massemord) a bubeník MP (Outre).

Formace vydává 9. září svůj dlouhohrající debut „Noc​ ​lekkich obyczajów“, který bude k mání u Third Eye Temple ve standardní (jewelcase CD) a limitované (slipcase CD) edici. Předobjednávat lze zde respektive zde.

Biesy nyní zveřejňují videoklip ke skladbě „Czerń​ ​nas​ ​prosi​“, na nějž se u nás můžete podívat v premiéře zde:

Sestava Biesy:
PR – hudba, texty
Stawrogin – vokály
MP – bicí

Odkazy Third Eye Temple:
Website
Facebook
Bandcamp
YouTube
SoundCloud
Vimeo

Tracklist „Noc​ ​lekkich obyczajów“:
01. Każdego dnia
02. W krew
03. Powroty
04. Czerń nas prosi
05. Rzucony w przestrzeń
06. Noc lekkich obyczajów

Biesy - Noc lekkich obyczajów


Me and That Man – Songs of Love and Death

Me and That Man - Songs of Love and Death

Země: Polsko
Žánr: country / blues rock
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Cooking Vinyl

Tracklist:
01. My Church Is Black
02. Nightride
03. On the Road
04. Cross My Heart and Hope to Die
05. Better the Devil I Know
06. Of Sirens, Vampires and Lovers
07. Magdalene
08. Love & Death
09. One Day
10. Shaman Blues
11. Voodoo Queen
12. Get Outta This Place
13. Ain’t Much Loving

Hrací doba: 46:29

Odkazy:
web / facebook

Co si budeme nalhávat, projekt Me and That Man by měl jen těžko tolik pozornosti a jen těžko by recenze na jeho debutové album plnily stránky (ať už ty skutečné nebo jen ty obrazné internetové) metalových plátků, kdyby za tím nestál NergalBehemoth. Právě ten je zjevně onen „Já“ z názvu kapely a onen „Tamten chlápek“ je původem britský, jinak ale dlouhodobě v Polsku žijící muzikant John Porter.

Me and That Man je samozřejmě zajímavé v tom, že Nergala představuje v diametrálně odlišné poloze, než na jakou jsou posluchači zvyklí z jeho působení v Behemoth. Třeba to bude i nový trend v death metalu dělat si country vedlejšáky, čímž samozřejmě narážím na to, že ještě před Nergalem se na country (vy)vrhnul i Dave Vincent, někdejší chrlič Morbid Angel. Mohli bychom klidně polemizovat o tom, nakolik je countryman z Gdaňsku uvěřitelná poloha. Debutové album „Songs of Love and Death“ je však naštěstí dost dobré na to, aby člověk neměl potřebu se podobnými hnidopišskými záležitostmi zabývat.

Nebudu vás tahat za fusekli a předstírat, že žánrům jako country nebo blues nějak zásadně rozumím a vyznám se v nich, protože nerozumím a nevyznám. Mé znalosti v nich jsou spíše povrchní, nějaké základní věci znám, ale nemám koule na to tvrdit, že jsem expert. Tím chci říct, že v kontextu zastoupených hudebních stylů může být produkce Me and That Man klidně píčovina jak mraky. Co já vím. Nechť to posoudí ti, kdo na to mají dostatečný přehled. Pohledem laika ovšem mohu říct, že se mi „Songs of Love and Death“ líbí až překvapivě dost – a to „překvapivě“ neříkám kvůli žánrům.

Dokonce bych neváhal hodit do mlýnice názorů jednu jedovku – „Songs of Love and Death“ mi přijde mnohem lepší než „The Satanist“, poslední album Behemoth. Samozřejmě můžete namítat, že se žánrově jedná o natolik odlišné věci, že dost dobře nelze je rozumně srovnávat. Ale jak se to vezme. Já jen vím, že se mi Behemoth v minulých letech svou prezentací, přístupem a růstem vzdálili a že „The Satanist“ mě nebavilo, byl to ten moment, kdy mě přeprodukovaná uřvaná plochá produkce ze studia Hertz začala skutečně vysírat a kdy mi nabízený materiál ze skladatelského hlediska nepřišel tak silný, abych byl ochoten ten zvuk tolerovat jako na předcházejících albech. Naproti tomu „Songs of Love and Death“ mě baví, civilnější (byť svou satanic-shit agitku jede i zde) a jednodušší poloha dle mého Nergalovi sluší. Na druhou stranu budu chápat, když mu to někdo nesežere a Me and That Man bude chápat jakožto křečovitou snahu dokázat světu, že jsem nadžánrový alfaumělec (dle vzoru alfasamec). Mně jen ty písničky přijdou natolik dobré, že nemám potřebu nad něčím takovým přemýšlet.

Me and That Man

Nicméně netvrdím, že je „Songs of Love and Death“ perfektní nahrávka. Materiál je povětšinou velmi dobrý a silný, ale kdyby někdo vyhodil dva, tři slabší songy, vůbec bych se nezlobil. Okamžitě bych dal do hajzlu „One Day“, klidně bych se obešel bez „On the Road“, kde mě irituje trochu jalový refrén srážející jinak vcelku povedený kousek, a nakonec bych nesmutnil ani kvůli rockovější „Shaman Blues“. Opravdu nepovedená mi však přijde jen první zmiňovaná.

Dobré písně naštěstí převažují a úplně nejvíc jsem si oblíbil ty pomalejší, z nichž dýchá jakási zádumčivost a naštěstí z nich naopak není cítit patos. Mám tím na mysli především „Cross My Heart and Hope to Die“ s vkusně využitým dětským sborem, videoklipovou „Ain’t Much Loving“ a zprvu nenápadnou „Of Sirens, Vampires and Lovers“, která postupem času vystoupala k nejzajímavějším položkám tracklistu. Za další skvělé kousky považuji i „My Church Is Black“, „Nightride“, „Magdalene“ (zejména kvůli parádnímu refrénu), „Love & Death“ a houpavou „Voodoo Queen“. Zbylé doposud nejmenované songy („Better the Devil I Know“ a „Get Outta This Place“) jsou taky v pohodě.

Počty jsou prosté. Jak vidno, většina „Songs of Love and Death“ se mi zamlouvá, a to opravdu dost – jak jsem již zmínil výše, až překvapivě dost. Možná jsem se opravdu nechat opít rohlíkem, ale proč bych to řešil, když si ten poslech užívám? Ačkoliv jsem Me and That Man zpočátku příliš nevěřil, nakonec musím uznat, že se mi album dostalo na kobylku. Skvělá záležitost.


Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed.

Jakub Adamec - Are You Human? Confirmed.

Země: Česká republika / Polsko
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Mik Musik / BDTA / Flesh&Brain

Tracklist:
01. Between You and Happiness
02. Untitled Gate
03. Acid Rain, Acid Snow, Acid Sun
04. Look, That’s You There? Yes. That’s Me
05. Immigrants from the Stars
06. Take Me to the Light
07. Discover Your Own America
08. No Human No Cry
09. S as a Symbol
10. Velké Jupiterovice

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Flesh&Brain

Neskromně si dovolím tvrdit, že nepatřím mezi posluchače, kteří by byli uzavřeni v mantinelech jednoho stylu a požadovali jej v neměnné formě. Ve chvílích zvýšené koncentrace marnivosti bych skoro i řekl, že jsem otevřený posluchač. Pod tímhle označením však není radno chápat člověka, jenž ocení vše, nýbrž někoho, komu rozdílné (a někdy dokonce i nové) žánry nejsou překážkou – tou by totiž měla být špatná kvalita. Anebo v některých případech třeba i nepochopení – to může nastat, ať se snažíte být sebevíc otevření.

Hele, nebudu tady roztáčet diplomatické tanečky, chodit kolem horké kaše, ani oddalovat to, co dřív nebo později padnout musí a klidně to může padnout hned – k „Are You Human? Confirmed.“  jsem si cestu prostě a jednoduše nenašel. Snaha byla, věnoval jsem tomu čas, ochotu, vůli a všechny tyhle věci, ale zřejmě nedošlo k ideální konstelaci planet a vlnové délky moje a té desky se nedokázaly zesynchronizovat na stejnou frekvenci. Co naplat, když mě to tak mocně nebaví, nedá se svítit.

Nejhorší na tom je, že to ani nemůžu pořádně zmrdat, jakáže to není sračka, protože v jádru je „Are You Human? Confirmed.“ svým způsobem zajímavá nahrávka. Jakub Adamec ukázal, že má v krvi dost vyjetou elektroniku už v rámci I Love 69 popgejů, ale na své sólové nahrávce – tedy alespoň na téhle konkrétní – je vyznění skladeb o něco serióznější. Tohle tvrzení ovšem berte s jistou dávkou rezervovanosti, protože muziku I Love 69 popgejů znám jen hodně zběžně, čili je to spíš takový povrchní dojem.

Tak jako tak ale takový dojem hovoří ve prospěch „Are You Human? Confirmed.“… stejně jako tvrzení, že je album divné a těžko zařaditelné. Je v tom kus experimentu, některé rytmy jsou vcelku chytré a hlavně je z celého výsledku znát snaha nehrát dle zajetých šablon a zkusit si vyšlapat nějakou vlastní cestičku. Ať už rozmanitostí, hravostí, úchylnými zvuky, zvláštními nápady nebo mimoňskou atmosférou. Dohromady jde o mozaiku, v níž se bez problémů mísí subtilní beaty se synťáky jak z osmibitových arkád, které sem tam umravní roboticky znetvořený vokál, skřeky, mluvené slovo, jinde výrazná melodie, támhle se zas přejde k minimalistickému ambientu, aby se posléze deska vrátila do pošukaných kosmo-nálad. Akorát to dost často není výlet raketou na oběžnou dráhu, spíš pořádný drogo-trip.

Řekněte mi ale – k čemu to všechno je, když poslech „Are You Human? Confirmed.“ stejně ve finále nebaví? Ve vší honbě za podivností totiž nahrávka ztratila duši a je absolutně odlidštěná v pravém významu slova. „Are You Human? Confirmed.“ možná dává nějaký smysl jakožto formální experiment, ale v roli něčeho, co bych měl chtít poslouchat, fatálně selhává. Palety zvuků jsou kostrbaté a navzdory papírové prapodivnosti a zajímavosti nemají žádnou „flow“, s níž by vás to chytlo za srdeční sval. Prostě v tom není nic libozvučného, a navrch se ani nepodařilo vytvořit nějakou silnou negativistickou emoci nebo strhující atmosféru, s nimiž by se to dalo omluvit. Namísto postupného rozkrývání a zrání se navíc materiál postupně dostává do bodu, kdy po x-té slyšené motivy začínají spíš obtěžovat.

Jakub Adamec - Are You Human Confirmed

Jsou tu některé písně, které mají potenciál. Snad žádná z nich není absolutně bez výhrad, ale třeba „S as a Symbol“, „Discover Your Own America“ či „Velké Jupiterovice“ něco málo do sebe mají. Paradoxní je, že jsou to v určité míře skladby o něco konzervativnější a usedlejší než kupříkladu „Between You And Happiness“ nebo „Take Me to the Light“. Na opačné straně stojí třeba „Look, That’s You There.Yes.That’s Me“, která se po čase stává doslova nesnesitelnou. Jenže vzato kolem a kolem mi ani ty takzvaně lepší písničky nejsou schopny nic předat. Snad jedině „S as a Symbol“ mě zaujala, ale jinak mě celé „Are You Human? Confirmed.“ minulo obrovským obloukem.

Těžko říct, co s tím dělat. Vidím zde určitá formální (!) pozitiva a je mi sympatické, že si celé „Are You Human? Confirmed.“ libuje v prostorách takhle mimo zaběhnuté postupy a stanovené škatulky. Jak ale vidno, ani to někdy nemusí stačit k posluchačskému prožitku. Subjektivně mi totiž Jakubova sólovka nic neříká. Vůbec nic. Třeba jsem to jen nepochopil a nedozrál na tenhle level, kdoví. Zkuste sami a uvidíte, třeba něco najdete tam, kde jsem já vyhořel.


Hell’s Coronation – Antichristian Devotion

Hell's Coronation - Antichristian Devotion

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Hell’s Coronation je další z mnoha polských smeček nově se hlásících o pozornost, tato prostřednictvím svého debutového minialba „Antichristian Devotion“. Sestavu tvoří dva uličníci Zepar a Coffincrusher, kteří se oba dle dostupných informací dále objevují v rovněž nepříliš známé thrashmetalové formaci Damage Case. Vedle toho hoblují i black metal v koncertní sestavě Nekkrofukk, což se jim možná zalíbilo do té míry, že se vrhli do vlastního blackové projektu, jímž je právě Hell’s Coronation.

Audiokazeta limitovaná sto kusy nabízí na obou svých stranách ten stejný program – čtyři songy (z nichž ten první „You Will Not Have Mercy“ je intro) o necelých 21 minutách. Už jen dle názvu „Antichristian Devotion“ je zřejmé, že Hell’s Coronation o nedělích asi nebudou chodit do kostela. Svou oddanost peklu se snaží deklarovat black metalem ve středním tempu. Osobně jsem očekával, že půjde o poněkud agresivnější záležitost, takže mě lehce zklamalo, že se Hell’s Coronation nesnaží o žádnou bestialitu, namísto toho se soustředí na rozvážnější riffování cinknuté zastřenějším soundem a doplněné obligátní jedovatou deklamací temných pořádků.

Při poslechu jsem si vzpomněl třeba na krajany Above Aurora, jejichž debut „Onwards Desolation“ jsem zde recenzoval loni. Obě skupiny na black metal nahlížejí obdobným způsobem, snad jen s tím rozdílem, že Hell‘s Coronation jsou o něco méně rozmanití, po celou dobu se drží striktně ve středním tempu a nechtějí (nebo nedokážou?) přitlačit na pilu.

Naštěstí je výsledek i přesto solidní. Neříkám, že skvělý, ale vyhrazená dvacetiminutovka uběhne jako voda a Poláci svému žánru ostudu nedělají. Každý ze tří hlavních songů „Worm Circulates in Me“, „Tormentor of Cross Worship“ a „Throne of Eternal Perdition“ dokáže bez vytáček nabídnout povedené chytlavé riffy a v pohodlné střední rychlosti operuje vcelku zábavně. Hluchých pasáží, mezi něž bych zařadil třeba pomalé momenty „Throne of Eternal Perdition“, naštěstí není moc, takže je výsledek hodně na pohodu. Přiznávám, že se mi hned několikrát stalo, že kolem mě „Antichristian Devotion“ prošumělo bez většího povšimnutí, ale to byla možná moje chyba. Při jiných pokusech jsem se naopak docela bavil a poctivě klepal nohou do rytmu.

Samozřejmě, že Hell‘s Coronation nenabízejí nic zvláštního. Ale jakožto jednorázová jednohubka mě jejich produkce nejenže vůbec neurážela, ale dokonce i bavila a místy je atmoška dost obstojná. Mám z „Antichristian Devotion“ dobrý dojem a případnou další fošnu si klidně pustím.


Mord’A’Stigmata – Hope

Mord'A'Stigmata - Hope

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Hope
02. The Tomb from Fear and Doubt
03. To Keep the Blood
04. In Less Than No Time

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Je spousta skupin, které se mi se svým postupným vývojem vzdalují. Častokrát se stává, že díky syrovosti a nespoutanosti na mě nejvíc zapůsobí demo tvorba případně první album a následný progres, zpravidla doprovázený jistým vyčištěním zvuku, mě již nedokáže tolik oslovit. Na druhou stranu jsou zde i formace, u nichž je to přesně naopak, kde právě novější tvorba dokáže nabídnout silnější posluchačský prožitek. Poláci Mord’A’Stigmata dle mého skromného názoru patří do té druhé sorty.

Pro mne tím doposud nejzajímavějším, co Mord’A’Stigmata v rámci svých studiových počinů předvedli, bylo předchozí album „Ansia“ a ještě o kousek víc následné EP „Our Hearts Slow Down“. V obou případech šlo o velice kvalitní počiny, nicméně netvrdím, že to bylo něco perfektního a bezchybného. Hudba Mord’A’Stigmata se zde na první pohled tvářila trochu obyčejně a pokaždé bylo nutno víc času, aby počin prokoukl a konečně odhalil svůj potenciál. Netvrdil bych však, že to bylo důsledkem nestravitelnosti či náročnosti materiálu. Jednoduše tomu něco chybělo a snažení Poláků navíc nepodporoval ani zvuk, který sice nebyl strašný, ale rovněž z něj šlo vytřískat víc.

Letošní nahrávka „Hope“ je ovšem po všech stránkách jinde. Zatímco dříve jsem neměl pochyb o kvalitách Mord’A’Stigmata, ale někde vzadu stále hlodal skeptický červíček, že to není tak dobré, jak by mohlo být, a že potenciál tu je navíc, „Hope“ je první deskou kapely, kdy byl tenhle malý našeptávající hajzlík umlčen. Poláci se na novince dokázali zbavit neduhů předcházejících počinů, byť tyto byly v mnohých případech více abstraktní a pocitové než objektivní, a pustili do světa své doposud nejvyzrálejší a nejlepší dílo, jaké má konečně schopnosti k tomu, aby Mord’A’Stigmata posunulo do první ligy progresivněji laděného black metalu.

Co se formy týče, „Hope“ opakuje recept „Ansia“ – stojí na čtyřech dlouhých kompozicích, jen byl tentokrát vynechán krátký dovětek. Tentokrát jsou však písně vybudované pečlivěji, jsou variabilnější a dávají si víc záležet na tom, aby ty opravdu dobré nápady patřičně vynikly. Jinými slovy je „Hope“ čitelnější, ale naštěstí se tak neděje na úkor hloubky. Vlastně spíš naopak, protože výsledkem je doposud nejvíc strhující a nejvíc trvanlivá deska Mord’A’Stigmata. A to je přesně ten důvod, proč jsem ji výše označil i za nejlepší.

Mord'A'Stigmata - Hope

Zároveň s tím citelně ubylo hluchých momentů, s nimiž se počin nikam neposouval. Nyní už nemám ten dojem, že se některé minuty táhnou zbytečně dlouho a že měly trochu zacvakat střihačské nůžky. Nyní je vše na správném místě a musím přiznat, že si poslech „Hope“ skutečně užívám, dokonce víc než jsem před vydáním čekal. Třeba „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ jsou skvěle vystavěné písně plné dobrých pasáží, jimž nasadí korunu krásně vygradovaný závěr. Podobně je na tom i závěrečná „In Less Than No Time“, jen je trochu vyrovnanější a finále nevyčnívá nad ostatní minuty tak markantním způsobem. V „To Keep the Blood“ naopak vede bravurní rozjezd, který se posléze vrátí i v závěru kompozice. Asi by ale stálo za zdůraznění, že vysokou laťku si Mord’A’Stigmata drží celou hrací dobu, a byť jsem zmínil jen několik konkrétních pasáží, i to mezi nimi je výborné. Když tedy říkám, že v „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ citelně vyčnívají závěry obou písniček, tak tím skrytě neříkám, že by byl zbytek slabý, jen že je ta závěrečná gradace ještě výš. Což je v pořádku, vždyť od toho se jí také říká gradace.

Snad ani nemusím dodávat, že „Hope“ dopadlo na jedničku. Jak bych mohl být nespokojen? Mord’A’Stigmata přece zvládli odbourat nedokonalosti a bolístky, jaké je doposud trápily, a nabídli po všech stránkách vysoce kvalitní desku a vrchol svého dosavadního snažení. Paráda.


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.