Archiv štítku: POL

Polsko

Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Behemoth - I Loved You at Your Darkest

Země: Polsko
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Mystic Production / Metal Blade Records / New Aeon Musick / Nuclear Blast

Tracklist:
01. Solve
02. Wolves ov Siberia
03. God = Dog
04. Ecclesia Diabolica Catholica
05. Bartzabel
06. If Crucifixion Was Not Enough…
07. Angelvs XIII
08. Sabbath Mater
09. Havohej Pantocrator
10. Rom 5:8
11. We Are the Next 1000 Years
12. Coagvla

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před vydáním předešlého alba „The Satanist“ jsem měl trochu pocit, že Behemoth jsou snad všude. Že půjdu vole do konzumu a najdu tam Behemoth. Že otevřu jogurt a zpod víčka na mě vykoukne Nergal. Reklamní masáž k minulému počinu byla skutečně masivní a také značně otravná. U aktuálního počinu „I Loved You at Your Darkest“ jsem si až takhle přehnané tlačenky nevšiml. I když to může být způsobeno i tím, že jsem v mezičase přestal sledovat mnohé informační kanály, které tyhle velké kapely typu Behemoth upřednostňují. Nepochybuji ovšem o tom, že pro mnohé „I Loved You at Your Darkest“ stejně bylo jedním z nejočekávanějších metalových počinů roku 2018 a že v něm budou vidět velké dílo.

Já k takovým nicméně nepatřím. Maják kvality v extrémním metalu může v dnešních Behemoth spatřovat snad jedině ten, kdo současné Behemoth považuje za extrémní kapelu. Což po vydání „I Loved You at Your Darkest“ platí dvojnásob, poněvadž novinka Poláky zachycuje na cestě k větší stravitelnosti a umírněnějšímu projevu. Svým způsobem není zas až tak podstatné, zdali se jedná o kalkul, anebo upřímný hudební progres, poněvadž výsledek je tentýž – Behemoth na „I Loved You at Your Darest“ směřují vstříc širšímu metalovému publiku.

Deska nabízí hodně melodií, sborů a podobných cingrlátek, které zdánlivě znějí hluboce jak díra do prdele, ale reálně to žádná velká sláva není. Uspokojivě tyhle atmosférické prvky fungují prakticky jen v „Havohej Pantocrator“ (zajímalo by mne, jestli má být název nějakým odkazem na vedlejšák Havohej Paula LedneyhoProfanaticy) a v klidnějších pasážích videoklipové „Bartzabel“. Jinak mě to ale všechno v tom lepším případě nechává zcela chladným, v tom horším mě to pak dokonce vysírá. Třeba „Sabbath Mater“ mi přijde vyloženě strašná a od sboru až po riffy se mi zdá regulérně nepovedená. Otravnější už je snad jedině dětský sbor.

Příliš nepotěší ani skutečnost, že ani v těch momentech, kdy se Behemoth pustí do metalu, to koule netrhá. I zde se projevuje celkové ladění „I Loved You at Your Darkest“ do uhlazenější podoby. Formálně tam třeba někde i dvojšlapka je, ale nijak to nekope, pořád to zní strašně krotce, hodně a neškodně… pardon, atmosféricky. Ještě na takovém „Evangelion“, což jsou jen dvě alba dozadu, se sypalo, a byť si někteří už tehdy mohli o Behemoth myslet svoje, pořád to byl death metal. O „I Loved You at Your Darkest“ ten death metal platí leda tak formálně. Na druhou stranu, na rozdíl od „The Satanist“ mě u novinky tak mocně neprudí sterilní zvuk. Ne snad, že by to úplně pomohlo s ohledem na to, jak nezáživná je tentokrát hudební stránka.

Není pochyb o tom, že „I Loved You at Your Darkest“ perfekcionistický projekt a ve všech ohledech dotažený produkt. Behemoth mají zmáknutý marketing, vizuální stránku, koncertní performanci, videoklipy, fotky, komunikaci s fanoušky… všechno se to zdá jako komplexní koncept. Až na to, že to nejdůležitější, okolo čeho by se to celé mělo točit, tedy hudba, je vcelku nudná. Přesto nepochybuji o tom, že pro mnohé to bude album roku a objeví se to na vrcholech spousty žebříčků. Což mi přijde trochu smutné, ale každému co jeho jest. Pro mě osobně se jedná o nezáživnou nahrávku.


Psychotropic Transcendental – …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…

Psychotropic Transcendental - …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…

Země: Polsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mahad Lavor sa-zax
02. …Luvan daar quorkugh
03. …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…
04. Lavor ni termaned
05. Iin Varandhaar iin Badenath mahad Karviin
06. Float wid xeruaned Rattha
07. Zig Il-saghar iin Il-saghar
08. Wid Arra float
09. Hoxathilag

Hrací doba: 67:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Pro dnešní recenzi jsem si připravil hodně zajímavou záležitost. Polská formace Psychotropic Transcendental z města Bielsko-Biała nepatří mezi nějaká známá jména, ale to vůbec nevadí, protože zajímavost a hudební kvalita nepotřebují popularitu k tomu, aby se naplno vyjevily. V případě Psychotropic Transcendental bych se totiž skoro nebál mluvit o dobře ukryté lahůdce pro všechny příznivce progresivního metalu. A to říkám jako člověk, jenž progressive metal poslouchá jen velmi, velmi okrajově a příliš jej nezajímá. Hudba téhle formace je nicméně natolik dobrá, že ji musí docenit i takové neprogresivní dřevo jako já.

Kapela byla nějakou, ne úplně krátkou dobu nefunkční. Poláci vznikli v roce 2000 a o rok později vydali debutovou desku „Ax Libereld…“. Ta byla v jejich případě i poslední, poněvadž v roce 2008 hodili Psychotropic Transcendental ručník do ringu a odebrali se do věčných lovišť. V poslední době však začali opět vyvíjet aktivitu a občas odehrají i nějaký koncert.

Nás zajímá období mezi lety 2005 a 2008, kdy Poláci nahrávali nový materiál. K jeho dokončení, konkrétně k mixu a masteringu, nicméně došlo až letos, načež tyto skladby vyšly jakožto nové, druhé album „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“. Právě díky tomu jsem Psychotropic Transcendental zachytil i já a musím říct, že vydání takové nahrávky lze považovat za dost záslužný počin, protože se jedná o natolik dobrou muziku, že by byla škoda, kdyby zůstala pohřbená navždy.

Než se k ní ale dostanu, zastavím se u jiného tématu. Možná vás zaujaly názvy obou desek, protože tyto znějí nějak divně. Je to tím, že Psychotropic Transcendental zpívají v umělém jazyce var-inath, jejž vymyslel bubeník Gnat. A když už hovořím o sestavě, možná bych mohl zmínit ještě jedno jméno. Zpěváka Rafała Kwaśnyho alias K-vasse totiž můžete post-metalových Moanaa a především z avantgardního chuťovky Sigihl, jejíž výzkum na téma „co kdyby The Plastic People of the Universe chtěli hrát zlo metal“ na desce „Trauermärsche (And a Tango upon the World’s Grave)“ mohu jenom doporučit, poněvadž se jedná o výstavní zběsilost.

To jsem nicméně trochu odbočil, takže honem zpátky k Psychotropic Transcendental, jejichž produkce je o dost umírněnější než v případě zmiňovaných Sigihl. Těšit se ale můžete na poutavý progresivní metal, v němž se instrumentální schopnosti míchají s citem pro výstavbu zajímavých skladeb i čichem na skvělé momenty. Variabilita je na „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ vysoká, ale tak nějak to všechno dává smysl. Navíc se mi hodně líbí, že prim pořád hraje kompozice a nálady, nikoliv ekvilibristika. Se spoustou takzvaně progresivních kapel mívám problém, že to zní tak moc dokonale a perfekcionisticky, až se z toho v mých uších stává sterilní honění trika. U Psychotropic Transcendental jsem takový pocit rozhodně neměl.

Psychotropic Transcendental - lun yolina un yolina thu Dar-davogh

Pokud byste chtěli slyšet jména nějakých písniček, které by vás měly přemluvit k poslechu, mohu ukázat třeba na „Mahad Lavor sa-zax“, „…Luvan daar quorkugh“, titulní „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ anebo „Zig Il-saghar iin Il-saghar“. Ty představují asi tak nejtypičtější polohu alba, jestli se to vůbec dá u takového počinu říct. Vedle toho se však Psychotropic Transcendental umí i trochu rozkančit a předvést se v trochu víc šíleném pojetí, viz „Iin Varandhaar iin Badenath mahad Karviin“. Škoda, že se nenašel prostor pro víc takových kousků.

Najde se vůbec nějaká kaňka? Bohužel ano, dokonalé totiž není prakticky nic. Občas se mi zdá, že ty jemnější pasáže jsou delší, než by měly být. Obzvláště zpočátku se mi to tak zdálo. Ne ale vždy, třeba ve „Float wid xeruaned Rattha“ jsou zapracovány dobře. Nicméně třeba třináctiminutovou „Lavor ni termaned“ bych klidně nechal o trochu zkrátit, ačkoliv jinak má i ona kupu pěkných nápadů. Příliš mě nezaujalo ani experimentální outro „Hoxathilag“, které dle mého stopáž už tak dlouhé nahrávky jen prodlužuje o dalších deset minut.

Vzato kolem a kolem jsou nicméně dojmy z „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ kladné. Je to nápaditá muzika a určitě stojí za to ji slyšet, pokud jste žánrově alespoň trochu kompatibilní.


Varmia – W ciele nie

Varmia - W ciele nie

Země: Polsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. TAWE
02. Biesowisko
03. Pokarvis
04. Stygma Ziemi
05. Ni ya
06. Czeremcha
07. Nów się rodzi
08. Skvarc
09. Bez pożegnania

Hrací doba: 52:55

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Pagan black metal potažmo black / folk metal jsou subžánry, které se z mého přehrávače postupem času prakticky vytratily. A když už tam zavítají, zpravidla to bývá prostřednictvím již starých známých a osvědčených jmen. Důvodem není ani tak to, že bych o pohanskou respektive folklórní atmosféru v black metalu takovým způsobem ztratil zájem. Spíš mám v poslední době pocit, že jen málokdy narazím na kapelu, která by tyto dokázala prezentovat ve formě, jakou bych si já osobně představoval a chtěl poslouchat. Ten poměr nových skupin, jejichž tvorba by mě bavila, a skupin, jejichž tvorba naopak nikoliv, byl natolik nepříznivý, až jsem moje ochota zkoušet doposud nevyzkoušené klesla dost hluboko.

Výjimečně mi ale něco nového do ucha přece jenom zavítá a to něco se v tomhle případě znamená Varmia. Jde o neokoukanou polskou formaci, která debutovala v loňském roce albem „Z mar twych“, které vydali Via Nocturna. Poláci nijak neotáleli s přípravou druhé placky, takže jen o rok později naservírovali „W ciele nie“, jehož se ujal label ještě o trochu zvučnějšího jména – Pagan Records. Pojďme na věc.

Začátek první skladby „TAWE“ mě mírně vyděsil. Už jsem si skoro chtěl začít říkat, do jaké píčoviny jsem se to zase jednou pustil. Problém totiž je, že Varmia svou druhou řadovou nahrávku otevřou docela zprudka, přičemž ty nejostřejší pasáže jsou právě ty, kde jim to nejvíc skřípe. Celou dobu se nemůžu zbavit dojmu, že v těch nejvíc metalových momentech Poláci znějí trochu neohrabaně a nepříliš poutavě.

Dojem naštěstí výrazně vylepší ty chvíle, kdy Varmia spustí vícehlasy, předvedou nějaké melodie nebo obecně začnou dělat něco, co bychom mohli hloupě nazvat „pohanskými“ prvky. V tomhle ohledu skupina naopak docela zasluhuje pochvalu, protože tahle složka jejich muziky je vcelku zábavná a některé nápady rozhodně mají něco do sebe. Naštěstí je na „W ciele nie“ dostatek takových pasáží, aby se poslech desky pořád řadil k těm relativně příjemným, nikoliv těm, kdy se čekání na jednu poslouchatelnou chvilku rovná utrpení.

Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že byste ve „W ciele nie“ měli hledat nějaký klenot nebo skutečně zásadní album. To v žádném případě. Je to spíš taková docela nenápadná fošna, která sice má své nesporné zápory, ale dokáže je alespoň částečně vyvažovat také sympatickými klady.

Takhle řečeno to může vyznívat, jako kdybychom v konečném důsledku byli někde okolo průměru, ale „W ciele nie“ ve skutečnosti baví o trochu víc, než jak tomu bývá u šedivého průměru bez špetky přidané hodnoty. Tady nějaká je, a byť není závratně vysoká, pořád se to počítá. A myslím, že můžeme bez větších obav o ztrátu reputace prohlásit, že to vydá dost na relativně slušnou a poctivou fošnu, která někoho může i potěšit. Varmia dozajista mají co zlepšovat, o tom žádná, nad přítomnými muškami nikdo oči nezavírá, ale stejně tak lze říct, že pokud se vám stýská třeba po moravských Adultery, tihle Poláci by vás zajímat mohli.


Koniec pola – Cy

Koniec pola - Cy

Země: Polsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 28.3.2018
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV 16:49

Hrací doba: 46:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Polská avantgarda umí být vysoce zajímavá, o čemž jsme se ostatně na našich stránkách přesvědčili již nejednou. Najde-li se ovšem další pozoruhodná kapela z daného ranku, milerád takové poskytnu prostor. A to o formaci s názvem Koniec pola rozhodně platí! Protentokrát by tedy měli zbystřit ti z vás, kdo máte netradiční přístup k hudbě, žánrově nejednoznačné kontury a zvuk jakožto umění.

Pětice Koniec pola má svou sestavou návaznost i na polský black metal respektive na jeho větev, která je sama o sobě otevřena experimentování a hledání vlastních cestiček v žánru. Jmenovitě zde najdeme členy skupin Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Licho nebo Strzępy. Se skupinou však spolupracoval i Nihil (Furia, Massemord, Morowe, Cssaba) a o mix s mastering se postaral Piotr GruenpeterThaw a Mentor.

Víme tedy, k jaké sortě kapel si Koniec pola personálně přiřadit. Jejich vlastní hudba na debutu „Cy“ (jemuž předcházelo pouze vydání digitálního EP „Mrzygłód“ s jednou jedenáctiminutovou písní) je ovšem docela jinde. S metalem nemá nic společného, ačkoliv rockové prvky už na ní nalézt lze. Stejně jako folklórní nádech, experimentální žánry, mluvené slovo,… Pokud bych měl ovšem náplň „Cy“ popsat jednoduše a bez zbytečných okolků, vystačil bych si s pojmem avantgarda. Ten totiž obsah „Cy“ dle mého skromného názoru vystihuje nejlépe.

Tomu koneckonců napovídá i skutečnost, že Koniec pola nevyužili k pořízení zvuků přítomných na desek pouze nahrávací studia, ale volili přístup i takzvaného field recording, tedy natáčení hudby někde venku, mimo studio. Což zmiňuji i z toho důvodu, že pojem field recording krásně pasuje k názvu Koniec pola (v polštině samozřejmě Konec pole). Hezká shoda a sladění náhodných pojmů, které však oba pomáhají přiblížit nálady „Cy“. Obě slovní spojení totiž v sobě nesou nějaké významové asociace, které po mém soudu k hudbě kapely docela sedí.

Zmínil jsem mluvené slovo. To berte s lehkou nadsázkou, protože vokál na „Cy“ má někdy i určitou „zpěvnost“, nicméně v jistém ohledu to napovídá další důležitý důležitý aspekt nahrávky, jímž je její narativnost. Při poslechu jsem měl pocit sevřeného díla, které cosi vypráví, což nakonec asi i bude pravda, poněvadž album se má točit okolo okolí polské vesnice Zalesie.

Koniec pola

Docela příjemné je – a hodně to napomáhá při vstřebávání „Cy“ – že se nejedná o pouhé abstraktní zvukové palety, které stojí víc na nejasných pocitech než skutečné hudebnosti. Koniec pola se sice rozhodli své skladby, jež jsou navíc delších stopáží, nepojmenovat a nespokojí se se standardní písničkovou strukturou, ale i přes jistý minimalismu se v tom dá orientovat lehce, děje se toho relativně dost, objeví se i výrazné melodie (třeba jedna v „IV“ je skutečně výtečná) nebo rytmika. Tím ovšem nechci naznačit, že je „Cy“ nějakým způsobem jednodušší nebo prostší. Koniec pola si pořád dokázali pohlídat, aby jejich muzika byla dostatečně „intelektuální“, což je myslím jeden ze základních předpokladů pro zařazení do avantgardy. Ta by přece jen měla být v jistém slova smyslu elitářská. V tom dobrém slova smyslu.

Hlavně ale „Cy“ nechybí určitá vnitřní síla a podmanivost. Debut Koniec pola nepostrádá charisma, ani poutavost, ani sympaticky pochmurnou atmosféru. To vše dává společně s několika lahůdkovými momenty dohromady ohromně zajímavé album, které byste si neměli nechat uniknout, pokud máte v oblibě třeba „Kołysanki“ od Lux Occulta.


Cultes des Ghoules – Sinister

Cultes des Ghoules – Sinister

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2018
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Children of the Moon
02. Woods of Power
03. Day of Joy
04. The Serenity of Nothingness
05. Where the Rainbow Ends

Hrací doba: 55:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Nebylo tajemstvím, že polští Cultes des Ghoules ani po vydání masivního dvojalba „Coven“ nelení a pozvolna tvoří. Dávno domluvené splitko s německými Sepulchral Zeal vyšlo před necelým rokem (i když teda obsahuje skladbu původně složenou pro „Henbane“) a jedna sdílená nahrávka by se snad měla ještě objevit, ale opravdu jsem nečekal, že budeme tak „brzy“ poctěni deskou novou, příhodně nazvanou „Sinister“. Novinka vychází v nejbližších dnech a já rozhodně neměl týdny na to, abych ji zkoumal ze všech stran nebo nechal uležet. Ale někdy není třeba nad verdiktem zvlášť přemýšlet, zejména u kapel, které si vytvořily své unikátní vyznění, i přestože stále poukazují ke konkrétním, staroškolským zdrojům inspirace.

Je nutné Cultes des Ghoules nějak sáhodlouze představovat? To si nemyslím, jelikož druhé album „Henbane“ kapele získalo tolik pozornosti, až jsem tomu tehdy ani nechtěl věřit. Když jsem totiž konečně pronikl do hlubin „Haxän“ (2011-2012?), tak se o kapele, alespoň online, takřka nikde nepsalo a člověk mohl spoléhat akorát na undergroundové tiskoviny. Ostatně bylo to především díky rozhovoru v prvním čísle zinu Morbid Abominations, že jsem se rozhodl dát „Häxan“ pořádnou šanci. Určitě za to mohlo i svérázné rozloučení, které znělo asi nějak takhle: „Šukali jste někdy vlastní sestru? Pokud není příliš hnusná, tak to zkuste. Užijte si život, radosti i strasti, konejte zlo a zabijte se.“ A zlo, zcela hmatatelný až děsivý pocit něčeho odjinud, to něco jsem cítil z „Häxan“. Význam téhle desky je pro mě opravdu veliký a ten večer, kdy mě konečně chytla nikdy nezapomenu.

Jak napovídá podtitul „Sinister“, tedy „Treading the Darker Paths“, kapela přihlíží k atmosféře své rané tvorby, debutu „Häxan“ a předchozímu ohavnému EPku „Odd Spirituality“. Áno, existuje i limitovaná kazeta o stejném názvu, ale ta sloužila stejně jako ochutnávka zmíněného EPka a titulní song za moc nestojí. Cultes des Ghoules také čerpají ze zkušeností nabytých v posledních letech. „Sinister“ navazuje na kytarový tón „Henbane“, je tu dost střednětempých sabatických riffů, kterými bylo druhé album doslova poseto, a podobně jako na „Coven“ se tu příležitostně hlásí o slovo druhá basa. Klávesy či jiné atmosférické až psychedelické prvky se objevují v každé skladbě a těch šamanských „tribal“ pasáží tu je tak akorát, i když ne tak moc, jak by se podle vypuštěného promo kecu mohlo zdát.

S poslední deskou tu je ještě jedna spojitost, která někoho bude asi srát, a to že Cultes des Ghoules opět sahají k zdánlivě nekonečné repetici některých motivů. I když jsou ty riffy dobré jak svině, tak jakmile posloucháte desku podesáté, nemůžete se už dočkat změny. Rozhodně má ale smysl si počkat, co bude dál, protože kompozice vždy postupně vygradují v uzemňující pasáž. A z toho důvodu bych minimálně takové „Day of Joy“ a „The Serenity of Nothigness“ zařadil do „zlatého fondu“ skladeb Cultes des Ghoules. Ale prakticky tu není žádný „slabý“ song, každý nabízí něco svého a úvodní „Children of the Moon“ skutečně funguje jako spíše intro. Kritika přílišného opakování mimochodem neplatí pro poslední „Where the Rainbow Ends“, kde se riffy střídají na poměry kapely dost hbitě a vůbec tenhle song vybízí až k tanci, dokonce ještě víc než jinak energická a brutální „The Woods of Power“. Představte si ale tanec někde na sabatu s čerty, zatímco vy jste míněni jako oběť, takže po lízání řiti vás nečeká učení tajné moudrosti, ale vyčerpávající mrdání, drásání, bití a skon.

Cultes des Ghoules

Jsem přesvědčen, že fanoušek Cultes des Ghoules bude jako já se „Sinister“ velice spokojen. Nedokážu zatím říct, zda je novinka lepší nebo horší než desky předchozí, takže budu raději „Sinister“ věnovat další a další hodiny, počkám si na texty, které jistě jako obvykle přidají poslechům na atmosféře, a zmíním ještě jednu věc, proč má smysl se na desku těšit. Cultes des Ghoules tady příležitostně zkouší „nové“ věci a zrovna tyhle pasáže obvykle patří mezi vrcholné okamžiky alba. Možná si připomenete, když jste poprvé slyšeli „Vintage Black Magick“, ale nerad bych tímhle přirovnáním zaváděl. Pusťte si raději „Sinister“ za správných podmínek, oddejte se hudbě a věřím, že i pro vás to bude VELKÉ.


Above Aurora – Path to Ruin

Above Aurora - Path to Ruin

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Pagan Records

Hrací doba: 17:26

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Jestli máte o Above Aurora nějaké povědomí, s dost velkou pravděpodobností jste jej získali díky jejich debutovému albu „Onwards Desolation“, které vyšlo v roce 2016 u Pagan Records. Osobně jsem jej tu svého času recenzoval a vcelku jsem jej i pochválil. Nebyl to žádný učiněný klenot, ale rozhodně se jednalo o dobře napsanou blackmetalovou fošnu, která měla co říct.

Od té doby uběhly dva roky, během nichž jsem stačil svá vstřícná slova stvrdit koupí digipacku „Onwards Desolation“. Když jsem se ale dozvěděl o vydání nového minialba „Path to Ruin“, nemůžu tvrdit, že bych nemohl dospat. Zas tak zásadní odvar (neplést s provarem) debut nebyl. Že bych ale novinku slyšet nechtěl? To jistě ne, takže jsem se nakonec k jejímu poslechu dokopal a výsledné dojmy hovoří docela jasně – opět je to povedená záležitost.

Dokonce bych i řekl, že „Path to Ruin“ je o krok dál než „Onwards Desolation“. Trojice přítomných songů zní o kousek osobitěji a promyšleněji. Už na debutu bylo znát, že Abova Aurora mají cit pro dobře vystavěné skladby, které sice člověka nevystřelí do nebes a nenabídnou nějaké skutečně dech beroucí momenty, ale mají určité kouzlo. Jinými slovy to stoj na nenápadné, leč kvalitní skladatelské práci. Což je rovněž vcelku sympatický přístup.

Nové songy nicméně působí ještě dotaženěji a uceleněji, v některých ohledech i zapamatovatelněji, přestože tentokrát chybí nějaký jednoznačný tahoun s výraznou ústřední linkou, jakým byla posledně píseň „Eradication of Light“. Nejvíc asi vyčnívá titulní „Path to Ruin“, rozhodně bych ji ale neoznačoval jako nějakou „hitovku“, přestože se první polovina skladby může pochlubit čitelnými kytarovými melodiemi. Jako celek je ale finální bezmála sedmiminutovka poměrně členitá a co především – Above Aurora ji dokázali perfektně vygradovat do působivého závěru, který nejenže celé EP uzavře ve velkém stylu, ale zároveň je i jeho vrcholným momentem. I zde je vidět, že Above Aurora mají nějakou ambici nehrát jen přímočaře a naopak si trochu pohrát se strukturou.

Minialbum sice nabízí jen tři songy o nějakých sedmnácti minutách hrací doby, ale osobně mám z „Path to Ruin“ dobrý pocit. EP značí vývoj dobrým směrem a tudíž i pozitivní příslib do budoucna. Myslím, že s poslechem dalšího materiálu Above Aurora už asi nebudu otálet tak dlouho jako u novinky, a jestli budou Poláci pokračovat ve vzestupné tendenci, tak by to mohlo být dost zajímavé. Nakonec už nyní mají dost kvality na to, abych vám „Path to Ruin“ doporučil.


Temple Desecration – Whirlwinds of Fathomless Chaos

Temple Desecration - Whirlwinds of Fathomless Chaos

Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Nameless Hordes
02. Entering the Void
03. Dominion of Darkness
04. Covenant
05. Blood Offering

Hrací doba: 37:23

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Předpokládám, že Temple Desecration u nás nepatří k nejznámějším polským spolkům, i když zde vystupovali už dvakrát, a to v Praze (s Infernem a Somrak) plus v Karviné (s Outre a Silva Nigra). Ostatně, bestiální black metal / war metal má u nás v oblibě jen nízké procento metalových posluchačů a ani na jednom z koncertů nebylo narváno. Já měl poprvé tu čest se s kapelou seznámit už na jednom z jejich zcela prvních koncertů, když před cca šesti lety v polských Tychach společně s Bestial Raids a Decline předskakovali zaniknuvším španělských špinavcům Proclamation. Set Temple Desecration ve mně zanechal poměrně pozitivní dojem, který se sedmipalcem „Communion Perished“ a karvinským koncertem ještě o něco málo vzrostl. Zásadní ovšem bylo, když kapela loni v únoru vypustila hrubý mix skladby „Blood Offering“. Díky ní jsem se na debut začal doopravdy těšit.

Je docela možné, že se vydání desky protáhlo kvůli piplačce s produkcí a nebo zaneprázdněností zvukmistra, kterým je zřejmě opět všem známý Mgła. Níže již máte k dispozici finální verzi zmíněné skladby, a jak jistě uznáte, mohutná produkce naprosto vraždí! Skladba také ukazuje nejsilnější stránky Temple Desecration; je tu kurevský drive a řekl bych, že druhý kataklysmický motiv je na poměry subžánru nápaditý. Primitivní, ale svěží. Něco takového jsem chtěl slyšet už dlouho.

Jak jsem tušil již dříve, Temple Desecration se pokouší do ryze bestiálního výraziva naroubouvat prvky, které bychom očekávali od black metalu „duchovnějšího“ rázu, i když teda předpokládám, že posluchač si u „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ vzpomene spíš na moderní hnuso-death. Adorace rohatého tu má trochu vznešenější náturu a kapela se také místy snaží pracovat s monotónní repeticí, příkladem toho budiž „Entering the Void“ a hlavně dvanáctiminutová „Covenant“. Ale abych byl upřímný, Teitanblood se mix plamenného fanatismu Funeral Mist a raných Watain se soundem Blasphemy a SadEx podařil neskonale lépe. Snaha vykouzlit jakousi atmosféru a nejenom rytmický námrd je evidentní, i když kapela v ničem nezrazuje etalon stanovený „Fallen Angel of Doom“. Snaha se počítá, ale to není všechno.

„Whirlwinds of Fathomless Chaos“ by teoreticky mohla být výborná deska, ale… Například necelá první půle úvodní „Nameless Hordes“ zní kurva slibně. Temple Desecration skvěle balancují mezi řádem a bezbřehým chaosem, násilí dosahuje maxima a přechod k uhrančivému atmosférickému riffu je hladký. Ale co pak? Věřím, že členové nad kompozicí hodně přemýšleli, ale i když se chytře vrací k tomu, co fungovalo v první části songu, ono to nakonec nudí, kór když přijdou pouze s jedním novým motivem a ten je prostě planý jak svině. Všechny zdejší skladby postrádají vyvrcholení a dříve nebo později se bezmocně plácají v šedi.

Temple Desecration

Leccos by se dalo odpustit, kdyby aspoň každý song nabídl jednu, dvě pasáže, co vraždí, ale to mohu říct, jen o první a poslední skladbě. „Dominion of Darkness“ v tomhle ohledu ještě ujde, ale „Entering the Void“ jde doslova jedním uchem tam a druhým ven. Monotónní „Covenant“ je rovněž úspěšná tak na půl, ale aspoň na desce vyčnívá, když už nic. Být hnusný, tak třeba utrousím něco o nepovedené nápodobě Grave Upheaval.

Možná jsem na debut Temple Desecration přísný, asi má očekávání byla příliš vysoká a nesprávně od kapely vyžaduji prvotřídní výkon. Ale na druhou stranu, chuť mít tuhle recku z krku je velká a v přenosném přehrávači se „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ taky dlouho neohřálo. Příslib, že by Temple Desecration mohli jednou nahrát silný a originální námrd, nebyl definitivně zadupán do země, ale tahle vize je prozatím nad síly kapely.


A.H.P. – Forakt, hat og død

A.H.P. - Forakt, hat og død

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Side A:
01. Among the Dead

Side B:
02. Tomhet [Burzum cover]

Hrací doba: 31:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debut norské (nebo spíš polské?) sebranky A.H.P. s názvem „Against Human Plague“ mě úplně na lopatky nepoložil. Sice nebyl úplně hloupý, ale že by mě ta placka zaujala nějak výrazněji, to rozhodně ne. Mé dojmy byly spíš chladnější a nějak jsem neměl v plánu kapele v budoucnu věnovat zásadní část své pozornosti a čím dál tím drahocennějšího času na poslech nové muziky. O to víc mě ovšem překvapilo a potěšilo letošní EP „Forakt, hat og død“, po němž svůj postoj k A.H.P. musím zásadně přehodnotit.

Jak jsem naznačil, původně jsem ani nechtěl „Forakt, hat og død“ poslouchat. „Against Human Plague“ jsem si zapamatoval spíš jako průměrný agresivní black metal, který se střídal s ambientem, přičemž jsem nepředpokládal, že by se A.H.P. od této polohy a kvality nějak signifikantně posunuli. Mýlil jsem se. „Forakt, hat og død“ jsem vlastně pustil spíš náhodou, protože jsem zrovna nevěděl, co si mám pustit, a příhodně jsem měl v tom momentě otevřený Bandcamp Avantgarde Music, protože jsem uvažoval nad tím, co dalšího z jejich shopu by mělo skončit u mě na polici. Hned s prvním poslechem jsem zjistil, že „Forakt, hat og død“ je kvalitou dost jinde oproti staršímu materiálu, a při finální realizaci objednávky jsem neváhal přihodit i právě jeden z 250 vinylů nového ípka A.H.P.

Než se pustíme k povídání o samotném minialbu, slušelo by se nejspíš zmínit, co se v mezičase událo u skupiny. Gulnar, původem polský muzikant aktuálně žijící v Norsku, k sobě do sestavy přibral další muzikanty. Kytary a efektů se na „Forakt, hat og død“ ujal Aro (Masachist, Illness), jenž se jako host podílel už na „Against Human Plague“. Vokály a basy pak převzal Armagog (Throneum, Embrional, ex-Arkona, ex-Taran), jehož manželka Marita jen tak mimochodem napsala text ke skladbě „Among the Dead“, která je stěžejní náplní EP.

Asi nemusím nijak zásadně zdůrazňovat, že tím pádem je „Among the Dead“ oním hlavním důvodem, proč byste měli „Forakt, hat og død“ chtít slyšet. A.H.P. zde předkládají devatenáctiminutovou píseň, která však – své délce navzdory – nenudí prakticky ani minutu. Pokud je mezi vámi někdo, kdo nedá dopustit na „Against Human Plague“, pak ho „Among the Dead“ může trochu zklamat, protože se ani zdaleka nejedná o tak ortodoxní a nasraný černý kov jako minule. Tenhle song je mnohem pestřejší, skladatelsky promyšlenější a strukturovanější. Což asi úplně nepřekvapí, protože jen těžko by to šlo jinak vzhledem ke stopáži; zatímco agresivní sypačka může fungovat na ploše několika málo minut, v delších kompozicích by obstála jen těžko.

A.H.P.

Tenhle posun však A.H.P. opravdu sluší, poněvadž se v „Among the Dead“ nachází množství kvalitně vystavěných momentů a zapamatovatelných pasáží – zapamatovatelných nikoliv díky nějaké chytlavosti nebo hitovosti, nýbrž díky skvělé skladatelské práci. Samozřejmě dojde i na ambientní pasáže, které jsou ale tentokrát s blackmetalovou složkou hudby propojeny smysluplněji a přesvědčivěji. Na každý pád palec nahoru.

Druhá strana „Forakt, hat og død“ pak ukrývá předělávku ambientní písně „Tomhet“ od Burzum, která se původně objevila na desce „Hvis lyset tar oss“ z roku 1994. A ani v tomto případě nemám moc důvodu si stěžovat. A.H.P. tuhle skladbu předělali důstojně a se ctí. V jejich podání zní „Tomhet“ trochu odlišně, ale známá melodie nenechá nikoho na pochybách. Každopádně, jak mě covery většinou nevzrušují anebo rovnou serou, zrovna v tomhle případě mohu s klidem říct, že jako dovětek k „Among the Dead“ to funguje moc dobře.

Vzato kolem a kolem tedy mohu A.H.P. klidně vyseknout poklonu. Nečekal jsem od „Forakt, hat og død“ prakticky nic a dostal jsem EP, které mě mocně baví a poslední dobou ho sjíždím dost často a zodpovědně. Na první pohled možná nenápadná, leč dost silná záležitost, již mohu jenom doporučit.


Throneum – The Tight Deathrope Act Over Rubicon

Throneum - The Tight Deathrope Act Over Rubicon

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.6.2018
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Crossing the Dead River
02. The Tight Deathrope Act Over Rubicon
03. Enochian Lexicon I
04. Enochian Lexicon II
05. Enochian Lexicon III
06. Enochian Lexicon IV
07. The Biblical Serpent – The Master of Misfortune
08. To-Mega-Therion
09. Primal Words. Orphic

Hrací doba: 59:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Úvodní odstavce recenzí jsou zlo, zvláště když chcete psát o další kapele z Polska a máte pocit, že o tamější scéně omíláte skoro furt to samé. Pro inspiraci jsem letmo prolítl tag „POL“ a napadlo mě, že se tu převážně věnujeme méně známým blackmetalovým spolkům, případně zajímavým žánrovým kočkopsům, což si myslím, že docela potvrzuje význam této stránky. Nyní mám ale v plánu představit desku již dlouhá léta zavedené deathmetalové veličiny, která si zasluhuje označit za kultovní, i přestože se v našem kraji nejedná o příliš známé jméno.

Řeč bude o Throneum a jejich v pořadí již deváté desce „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“. S kapelou jsem se před lety seznámil díky titulům „Bestial Antihuman Evil“ a „Mutiny of Death“, se kterými se zaklínala, že posluchači neuctívající Imperator, Asphyx, Order from Chaos, Bestial Warlust, Necrovore (a další) by se měli poslechu Throneum vyhnout, což říká vše podstatné. Death metal v podání Throneum, minimálně na těchto titulech, je autenticky starý, surový a vyhrocený do nepříčetnosti. Musím se ale přiznat, že i když jsou oba zmíněné tituly super, kapele jsem více pozornosti nevěnoval. Však se sami podívejte na archivy na tu smršť nahrávek. To mě dovede spolehlivě odradit skoro vždy.

Co mě tedy přilákalo k desce nové? Byl to popisek, který přišel společně s promem. Ten mimochodem najdete na určené Bandcamp stránce, kam se můžete prokliknout skrze přiložené ukázky. I když záměrem textu je evidentně desku prodat, nabízí několik postřehů, které hudbu perfektně vystihují, snad i lépe než bych to kdy dokázal já sám. Tvrdí mimo jiné, že „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“ přichází s novými vlivy, mezi které patří starý Therion, Abruptum, Ophthalamia nebo Mekong Delta, ale to je mi vcelku fukk.

Throneum už nehrají pouze vzteklý oldschool death metal, jak bylo psáno výše, ale něco, co by se dalo uznat za originální a značně choré. Když album poslouchám, přijde mi, jako bych odněkud vytáhl zašlou těžkou knihu o duševních chorobách, které jsou „erudovaně“ ozřejměny démonickým působením, a ohavných návodech, jak těchto poruch dosáhnout. Taková hlubinná psychologie říznutá démonolatrií a nigromancií. „Jak dosáhnouti těžké disociace a psýché u břehů Plutónie nadobro zakotviti? Jest nutno uvařit žídě zaživa v kozlí moči a vývar pozřít o půlnoci na opuštěné křižovatce, za odříkání tajných enochiánských formulek, kterým učí Paimon. Jako dezert podáváme oči slepýše a blín černý. V krajiny záhrobní zíráme skrz kostěné triangulum orientované na jih, dokud Stínové Já nevznáší se u kýžených břehů. Komorbidního blaha katatonického lze dosáhnout za konjunkce Marta se Saturnem.“

Samotná kapela prý tuhle desku označuje za nekro-psychedelickou, což je taky vhodně sugestivní přídomek. Progresivní temnotu ve stylu současného hnuso-deathu nečekejte, Throneum hudebně stojí v opozici vůči kapelám jako Altarage (protože jsou to jen talentované kopírky) nebo Imperial Triumphant (protože cizoloží s nemetalovými žánry). Je tu ovšem dost mrdlých kakofonických sól a prapodivných motivů, které dovedou navodit nálady blízké strachu z nezemského nebo alespoň starost o duševní pohodu hudebníků.

Nerad bych fabrikoval dojem, jak prvotřídní a skvělé tohle album je, skladby mají svá hluchá místa a nejsem zcela přesvědčen, že by tu byly pasáže, které by posluchače dokázaly odstřelit ze židle (rád bych se mýlil). Faktem ale zůstává, že v posledních týdnech jsem žádnou jinou desku neposlouchal častěji. Pokud máte rádi agresivní oldschool death metal s příjemně surovým zvukem a láká vás vidina poutavé hororové atmosféry, tak „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“ zkuste. Z přiložených, dosud dostupných tří skladeb doporučuji tu titulní a především „Enochian Lexicon I“. Přítomná enochiánská tetralogie patří mimochodem ke špici alba.


Alne – Opowieści krótszych dni

Alne - Opowieści krótszych dni

Země: Polsko
Žánr: dark folk
Datum vydání: 15.11.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Alne

Vedlejší projekty metalových hudebníků mnohdy skrývají vysoce zajímavé záležitosti, které ani nemusejí mít cokoliv společného s metalem a v některých případech jsou dokonce zajímavější než samotné hlavní působiště (netvrdím, že to nutně platí i dnes). Konkrétně za Alne stojí, mimo jiné, lidé z Non Opus Dei, polské blackmetalové stálice. Zde se ovšem budeme bavit o muzice, jež je Non Opus Dei na hony vzdálená…

Alne jste už mohli zachytit prostřednictvím bezejmenného debutu z roku 2012 anebo splitu „Warńija“ se Stworz, který vyšel na jaře loňského roku. Doposud poslední, bohužel pouze digitálně vydané EP „Opowieści krótszych dni“ ovšem udělalo další krok směrem k čistě folkovému výrazu. Debut byl ještě relativně kytarový a materiál na splitu také obsahoval momenty s rockovou rytmikou. O „Opowieści krótszych dni“ to už neplatí a není to vůbec špatně. Právě naopak.

„Opowieści krótszych dni“ se může pochlubit především silnou atmosférou, která je i navzdory absenci metalových nástrojů patřičně pochmurná. Což nakonec odpovídá i tematickému zaměření EP, které se točí okolo „temné části roku“, neboli podzimu a zimy. První dvě skladby „Modlitwa słoneczna“ a „Martwe“ se nechaly inspirovat básněmi polskému národopisce Teofila Lenartowicze (1822-1893), zatímco ta poslední, „Kult żmija“, vypraví o souboji zmeje (drak ve slovanské mytologii) s Perunem, bohem bouře, hromu a blesku.

Mnohé folkové nahrávky mají problém s přílišnou rozvláčností materiálu, ale zde to ani náhodou není ten případ. Jednotlivé písně jsou dynamické a variabilní, rozhodně bych nemluvil o nějakém minimalismu. Krásným příkladem může být „Martwe“, kterou také považuji za vrchol minialba. Ta přechází od jemnějších momentů s krásnou melodií a ženským zpěvem k hutnějším a temnějším pasážím s výraznou rytmikou a hrubším vokálem, o nějž se, předpokládám, stará Klimorh (v bookletech starších počinů uváděný pouze jako Klimor).

Jak už tomu tak v podobných případech bývá, člověk nemá sebemenší problém s kvalitou materiálu, spíš trochu zamrzí vydání pouze v digitální formě, protože tohle by za ten jeden flek na polici klidně stálo, a hlavně délka respektive krátkost celého počinu. 14 minut je zkrátka pryč, než se člověk naděje, a v souvislosti s tím se trojice skladeb i rychleji oposlouchá. Ale i tak k tomu naštěstí dojde až po uspokojivě vysokém počtu poslechů, takže mé dojmy jsou jednoznačně pozitivní. Stojí za slyšení.