Archiv štítku: POL

Polsko

Apatheia – Konstelacja dziur

Apatheia - Konstelacja dziur

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2018
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Odmętnia
02. Ślepe oddanie
03. Zimna krew
04. Złudzenie życia
05. Boże ciało
06. Raj
07. Skracanie
08. Supernowa

Hrací doba: 51:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Apatheia

Pro ty z vás, koho ještě neomrzel polský black metal, tu na dnešek máme další tip na novou chásku, jejíž produkce by vám teoreticky mohla zachutnat. Opět se potvrzuje, že studnice polského black metalu je prakticky bezedná, poněvadž každý rok se objevují nové a nové debutující formace, jejichž prvotiny s přehledem bijou většinu black metalu, který vychází třeba u nás. Apatheia sice nepředložili až tak dobré album, aby bylo možné je okamžitě zařadit až k žánrovým elitám své země, ale pořád se jedná o solidní záležitost, jež by příznivce polštiny v černém kovu mohla zaujmout a na nějakou chvíli i zabavit.

S nějakou historií nemá smysl se příliš zdržovat, protože není moc o čem povídat. Trojice z města Mielec v jihovýchodním Polsku za sebou dle dostupných informací nemá mnoho zkušeností. Pouze zpěvák a kytarista Vos má ještě vlastní projekt Absque Cor, jehož debut „Wędrówkę haniebnie zakończyć“ z roku 2017 jste ovšem mohli zachytit s cca stejnou pravděpodobností jako „Konstelacja dziur“ od Apatheia. Asi nebude náhoda, že oba počiny vyšly shodně pod křídly sympatických Godz ov War Productions.

Chlapci na oficiální promo fotce vypadají trochu jako banda debilů, víc mi to připomíná nějaký kvazi-hustý kinder black než skupinu, jejíž tvorbu by měl člověk brát seriózně. Což je docela škoda, protože si tím možná Apatheia odradí část případných posluchačů ještě dřív, než se tito do poslechu vůbec pustí. Obal taky nijak zvlášť nenadchne, ale alespoň neuráží, nicméně ani tady se nejedná o něco, co by na okoštování muziky vyloženě navnadilo.

Dojmy z vlastního hudebního obsahu jsou naštěstí o něco lepší, ale pořád bohužel platí, že „Konstelacja dziur“ má svoje mouchy. Nesporně se jedná o solidní práci, a to si ani nemusíme pomáhat omšelými berličkami typu „na to, že jde o debut…“ Především v těch méně tradičnějších a nápaditějších momentech občas Apatheia dokážou z rukávu vytáhnout dost dobrý nápad. Asi nebude náhoda, že se tak nejvýrazněji děje v těch nejdelších skladbách „Boże ciało“ a „Supernowa“, ale ne striktně jen v nich. Zároveň se sluší dodat, že ani v těch, řekněme, žánrově čistších momentech se ani zdaleka nejedná o nějakou demencí postiženou píčovinu, která by neměla hlavu ani patu. I v téhle disciplíně Apatheia umějí přijít se zajímavě postavenými pasážemi; jmenovat mohu třeba druhou půli předposlední „Skracanie“.

V čem tedy tkví problém? Jednoduše řečeno, Apatheia se nedokázali vyvarovat ani vaty. Jsou tu i minuty, které posluchači dojem nezkazí, ale vesměs nic moc neřeší a jejich eventuální absencí by „Konstelacja dziur“ nepřišla o nic zvláštního. Vedle toho mám trochu potíž i s tím, že některé riffy se dost ohrají a při pozdějších posleších by si je člověk taky odpustil. Obojí dohromady má za následek občasné upadaní do nechvalně proslulé posluchačské letargie, kdy hudba plyne okolo, člověk si klidně i poklepává nohou do rytmu, ale skutečně ji nevnímá. Dojmy ovlivňuje i skutečnost, že to slabší přichází v první polovině alba.

Druhá půle „Konstelacja dziur“ už nicméně v jistých chvílích snese přísnější nároky, tudíž lze bez obav tvrdit, že nějaký talent a schopnosti Apatheia mají. Jejich debut své mušky má, ale jak se s oblibou v recenzích říkává – potenciál v tom je. Další počiny si myslím poslechnu, a budou-li se Poláci zlepšovat, mohlo by to již být hodně dobré. Prozatím je to sympatická jednohubka, z níž si na prdel nikdo nesedne, ale fandy chytřeji pojatého polského black metalu by mohla zajímat už teď.


Lvcifyre – Sacrament

Lvcifyre - Sacrament

Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Dark Descent Records / Malignant Voices

Hrací doba: 22:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Jakýsi šum okolo Lvcifyre si pamatuju už okolo vydání debutového sedmipalce „Dying Light ov God“ (2009), ale výraznější zájem kapela probudila až se svým druhým albem „Svn Eater“, protože to bylo po všech stránkách minimálně o třídu jinde než veškerý předchozí materiál a společně s „Death“ a „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ patřilo k těm nejvýraznějším deathmetalovým deskám roku 2014.

Se „Svn Eater“ nelze šlápnout vedle, neboť každá skladba nabízí výrazné, zapamatovatelné nápady a fluidum vládnoucí po celou hrací dobu je nezemské. Jedná se o načernalý death metal, který dokáže zvednout ze židle a posluchače doslova napumpovat adrenalinem, ale zároveň se vyplatí v klidu sednout a pořádně se do nahrávky vcítit, protože atmosféra tu je hutná a fest odporná. „Svn Eater“ je dle mého přesvědčení výstavní skříň temného, agresivního death metalu.

Zmiňované album se mi ani po pěti letech nestačilo omrzet, ale na nový materiál jsem se pochopitelně těšil. Lvcifyre se během této doby vyprofilovali jako neméně zničující koncertní formace, spolupráce s vokalistou Cultes des ghoules dala za vznik i blackmetalově laděným Death Like Mass, ale místo další dlouhé desky předmětné kapely máme k dispozici nakonec „jen“ EP, které možná slouží i jako rozloučení s dosavadním kulometníkem Menthorem.

23 minuty „Sacrament“ nabízí čtyři nové skladby a cover polské kultovky Kat. Lvcifyre dle očekávání přesně pokračují ve stylu definovaném „Svn Eater“, takže Menthor opět nepříčetně sype, riffy jsou infernální, jak by víceméně měly být, a Mark of the DevilT. Kaosem znějí hnusně. Ale jak jsem EPko poslední měsíc opakovaně poslouchal (nakonec už spíše z povinnosti), nemůžu setřást pocit, že je tady všechno jakoby naředěno. Skladby jedna, dvě a čtyři sice nabízejí solidní nápady, ale nevěřím, že by kvalitativní nebo atmosférické laťky čehokoliv ze „Svn Eater“ dosahovaly. Trojka je prakticky jen násilná mezihra.

Výrazněji mě potěšil cover „Morderca“, protože těch pár sýpek tady perfektně sedlo a pomyslné koule skladby se přehráním nijak nezcvrkly. Mark of the Devil zněl jako reanimovaný Kostrzewski chvílemi už dřív, takže tady jeho hlas sedí perfektně.

Netvrdím, že by „Sacrament“ bylo selhání, ale prostě ho nemůžu brát za víc než béčkový dodatek k „Svn Eater“. Ale jak jsem předeslal výše, moc desek/kapel, co by zněly jako tahle, není nebo je neznám. Fanoušci nechť si EP samozřejmě pustí aspoň párkrát. Ale pokud jméno Lvcifyre vidíte prvně, ukládám vám za nesvatou povinnost udělat si přítmí, osolit hlasitost, naprat si „Svn Eater“ rovnou do hlavy a „Night Sea Sorcery“ nepřeskakovat, i kdyby vás její rozjezd nudil k smrti. Já budu mezitím nedočkavě vyhlížet nový materiál Death Like Mass.


Батюшка – Панихида

Batushka - Panichida

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Песнь 1
02. Песнь 2
03. Песнь 3
04. Песнь 4
05. Песнь 5
06. Песнь 6
07. Песнь 7
08. Песнь 8

Hrací doba: 42:11

Odkazy:
web / bandcamp

Je docela zajímavé, jak často se stává, že se členové jedné kapely rozhádají a všichni chtějí pokračovat pod tím samým názvem. Dost často se i stává, že simultánně existují dvě inkarnace skupiny se stejným jménem a obě koncertují a/nebo vydávají alba, dokud jejich spory nerozštípne soudní rozhodnutí. Někdy si jedni pacholci musejí založit úplně jiné projekty, jindy z toho vznikají nové verze s příponami jako Inc., A.D., of Fire nebo předponami jako Nějakej Debil‘s bla bla.

Většinou se to ale stává u kapel, které už mají něco za sebou a stojí za nimi množství oddaných fanoušků; prostě v případech, kdy se o to jméno vyplatí bojovat, ať už z důvodů finančních či kvůli prestiži (případně obojím). O to víc překvapilo, že Poláci Батюшка se dokázali pohádat už po první desce. Byť je samozřejmě evidentní, že jejich debut „Литоургия“ vyvolal značný ohlas (ponechám na vašem uvážení, zdali oprávněně) a že formace měla docela našlápnuto.

Nevím, nakolik je nutné se tu prohrabávat bulvární žumpou, která v posledních měsících plnila obsah metalových médií. Z formálních důvodů řekněme pouze to, že na jedné straně stojí kytarista Krzysztof Drabikowski, jenž kapelu dle všeho vymyslel a byl jejím hlavním skladatelem, a na straně druhé zpěvák Bartłomiej Krysiuk, jenž také zaštítil vydání „Литоургия“ na svém labelu Witching Hour Productions a staral se o organizační záležitosti.

Těžko soudit, kdo z těch dvou je víc nebo míň v právu, protože asi nikdo z nás do celé záležitosti nevidí v plné míře. Můj osobní dojem je prakticky totožný s názorem většiny (kde názor většiny odpovídá mému empirickému pozorování reakcí na internetu), a sice že Батюшка by měla patřit Drabikowskimu jakožto zakladateli a skladateli a že Krysiuk se pokusil si formaci přivlastnit. Nechci ale nikomu nic podsouvat a také se ve svých dojmem mohu mýlit, protože jak už bylo řečeno, kdo ví, co se v zákulisí odehrálo doopravdy. Nehledě na to, že „Литоургия“ hudebně zas takový zázrak nebyla a že její primární zajímavost plynula z vokálů (paradoxně ne těch sólových) a religiózního nádechu.

Tak či onak, současná situace je taková, že nyní vedle sebe existují dvě verze kapely se stejným názvem, přičemž v čele každé z nich stojí jeden z výše jmenovaných borců. Oba si také na letošek připravili nová alba, přičemž jako první, v tomto případě „Панихида“, jej pustil do světa Drabikowski. Krysiukova verze se chystá vydat desku „Hospodi“ 12. července. Což by mohlo být ještě interesantní, jelikož polský soud již vydal předběžné nařízení, které Krysiukovi zakazuje vydávat a koncertovat pod jménem Батюшка, dokud se situace neurovná.

Trochu paradoxně ale začnu s Krysiukem, jehož inkarnace Батюшка prozatím vypustila jednu skladbu „Полунощница“. Z té lze vycítit snahu dát co nejvíc na odiv ty prvky, které kapelu odlišily, nejspíš až zbytečně moc, protože se tak děje na úkor metalové složky, protože ta je naopak tupá a dvojnásob ji posílá do pekel plochý zvuk. Ale jde prozatím o jeden song, takže na soudy je možná ještě brzo.

Batushka

Říkám to nicméně z toho důvodu, že v tomto srovnání je o to víc na „Панихида“ slyšet, kdo stál za hudební stránkou. Kytarová práce na novém albu je rozpoznatelná a zjevně navazuje na to, co započalo na „Литоургия“. Na druhou stranu, Drabikowski citelně omezil výrazné religiózní elementy a soustředil se především na metal. Což je na jednu stranu sympatické a lze to chápat i jako snahu se nějak vymezit vůči dřívější podobě s Krysiukem, ale na druhou stranu se tím tato Батюшка trochu odsuzuje k větší zaměnitelnosti a ještě asi nechtěně odhaluje již tušenou skutečnost, že v samotném jádru se diplomaticky řečeno skutečně nejedná o žádný zázrak.

Nechci vzbudit dojem, že „Панихида“ na atmosféru pravoslavné církve rezignovala úplně. Pořád se tu a tam objeví nějaké ty chóry a další píčovinky. Jde ovšem o minoritní část hrací doby. Většinu času vyplňuje ničím zajímavý a vesměs bezkrevný black metal, který vlastně neurazí, ale jedním uchem jde dovnitř a druhým ven. Že by zanechal hlubší dojmy, což by člověk u takto laděné záležitosti asi naivně čekal, to rozhodně ne. I „Литоургия“ ve mně zanechala rozumnější pocity, a to musím zdůraznit, že čas odhalil, o jak nevýjimečnou nahrávku se jedná, a že veškerá její zajímavost plyne z jediného originálního prvku, na němž to celé stojí a padá. „Панихида“ dobrovolně potlačila i tuhle zajímavost, čímž se definitivně odsuzuje přinejlepším k průměru.

Vtipné na tom je, že soudě dle onoho jednoho prozatím zveřejněného songu je Drabikowskiho vize stále o parník zajímavější než ta Krysiukova, což ale neimplikuje, že by snad „Панихида“ sama o sobě byla skutečně zajímavá. Obávám se však toho, že tato deska bude zbytečně vynášena do nebes už jenom kvůli určitému morálnímu aspektu, přestože o skutečné podobě věcí a eventuální legitimnosti takového etického mandátu vědí všichni kromě přímo zúčastněných naprosté hovno. Za mě je nicméně „Панихида“ dost nuda.


Deus mortem – Kosmocide

Deus mortem - Kosmocide

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.4.2019
Label: Terratur Possessions / Malignant Voices

Tracklist:
01. Remorseless Beast
02. The Soul of the Worlds
03. Sinister Lava
04. Through the Crown It Departs
05. The Seeker
06. Ceremony of Reversion p.2
07. The Destroyer

Hrací doba: 42:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

O polských Deus mortem se v poslední době mluvilo dost vydatně, ale i když mají na kontě čerstvou desku „Kosmocide“, většina lidí nediskutovala o jejich hudebních kvalitách, nýbrž o ideologii a politickém přesvědčení jednotlivých členů kapely.

Deus mortem totiž absolvovali (nakonec spíš tak napůl absolvovali) evropské turné po boku Mgła a Revenge, které samozřejmě neuniklo pozornosti i v jiných kruzích než těch blackmetalových. Došlo na standardní naháněčku o to, kdo je nebo není nácek, což vyústilo v rušení nebo přesouvání jednotlivých zastávek turné. Čeští fans na tom docela vydělali, protože místní zastávka nebyla plánována, ale po zrušení akcí v Německu se koncert přesunul do Prahy, nicméně ani zde se neobešel bez potíží. Došlo k výměně klubu a ze sestavy českého koncertu se nakonec poroučeli právě Deus mortem, kteří ostatně byli největším trnem v oku (ale ne jediným, neboť své si asi užila i samotná Mgła) i venku.

No, a asi největším kamenem úrazu v sestavě Deus mortem je bubeník Stormblast, jenž dále tříská v Infernal War (další formace, co je častým terčem anti-NS bojovníků) a také má za sebou účast v některých dalších pochybných kapelách, mezi nimiž má čestné místo odbouchání tří koncertů s Honor anebo nahrávání s Warhead, což byl společný projekt Olafa JasińskihoHonor a Knjaze VarggothaNokturnal Mortum s texty o slovanské hrdosti, árijství a podobných vytříbených tématech.

Jako vždy nemám potřebu tohle soudit a podsouvat tu někomu svoje přesvědčení, protože věřím, že čtenář má dost inteligence na to, aby se s předloženými informacemi srovnal sám a ujasnil si, jestli mu takové spojitosti při poslechu vadí, anebo ne. Radši se pojďme věnovat vlastní muzice (a jestli v tom vidíte alibismus, tak se s tím taky srovnejte sami, ha!).

Skoro se mi chce říct, že je docela škoda, že celá tahle kauza zastínila hudební obsah „Kosmocide“, protože se jedná o dost povedenou fošnu. Debutová deska „Emanations of the Black Light“ měla několik výborných momentů, ale jako celek mi k srdci nikdy a nijak zvlášť nepřirostla. „Kosmocide“ mi připadá o dost lepší. Nijak mi nevadí, že Deus mortem na svém druhém dlouhohrajícím počinu výrazně vyčistili zvuk, což mě ve většině případů spíš prudí, protože to k předkládanému směřování pasuje a také má sound pořád docela koule.

To hlavní nicméně samozřejmě tkví v samotném materiálu. Jistě by šlo říct, že Deus mortem hrají rychlý agresivní black metal, který se nebojí trochu zasypat, což se ostatně ukáže hned v prvním songu „Remorseless Beast“. Už sama tahle skladba ovšem napoví i to, že Poláci se na black metal dokážou podívat i s otevřenou hlavou, jak dokazuje závěr s excelentním melodickým kytarovým sólem. Netvrdím, že Deus mortem holdují nějaké progresi či experimentům, to by bylo přehnané tvrzení, ale napříč albem se nachází relativně dost momentů, které jdou nad rámec obyčejné agresivní hoblovačky. Což se nakonec dělo i na „Emanations of the Black Light“, ale „Kosmocide“ je v tomto ohledu ještě dotaženější a výraznější.

Deus mortem

Jedním dechem je ale nutno dodat, že „Kosmocide“ nestojí jen na tom „koření“, byť i to se výraznou měrou podílí na finálním ksichtu nahrávky. Deus mortem totiž nečiní problém nahodit i dobré riffy nebo zajímavé přechody na bicích. Vokál na prdel vyloženě neposadí, ale Necrosodom zařvat umí a k vyznění alba se jeho přednes hodí.

Třeba ve třetím tracku „Sinister Lava“ jsem si vzpomněl kolegy z Mgła, což však nemyslím ve zlém. Spíš to můžete brát jako nápovědu, že právě posluchačům téhle smečky by se „Kosmocide“ mohlo líbit. Stejně tak jako lidem, co si rádi pustí kapely jako Blaze of Perdition nebo třeba Medico peste.

Osobně jsem vůči „Kosmocide“ neměl úplně vysoká očekávání, ale druhá řadovka Deus mortem se mi zalíbila mnohem víc, než jsem předpokládal. Pokud tedy s poslechem téhle kapely nemáte nějaký morální problém, pak vám tohle album mohu klidně doporučit.


Narrenwind – Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć

Narrenwind - Mojej bolesnej snie dobra smierc

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Wydłużam cień boga ciemności
02. Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć
03. Niebo po burzy, oczy ranione piorunem
04. Wiatr głupców
05. Boga znienawidź, a zaznasz świętości
06. Poranek przywitał nas skomleniem
07. Przemocą wepchnięci w istnienie
08. Nic

Hrací doba: 49:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

V případě formací jako Narrenwind se jen špatně začíná recenze na debutové album něčím jiným než probráním sestavy. V tomhle novém polském projektu se totiž sešli dva veteráni místní blackmetalové scény, s jejichž muzikou se jistě setkala většina lidí, kteří polský black metal poslouchají jen o trochu více než úplně zběžně (rozuměj: slyšel jsi toho víc než jenom Behemoth).

O všechny nástroje se v Narrenwind stará Evil, zde pod lehce pozměněným jménem Ævil, jehož můžete znát především díky Sauron. Což je taková dlouho hrající a pro leckoho asi i kultovní formace, ale neřekl bych, že je mezi posluchači extrémního metalu nějak zásadně populární. Ale nemůžu soudit, jak moc velké přízni se Sauron těší v domácím Polsku. Každopádně, druhý borec už bude známější i v našich končinách – vokálu se totiž zhostil Tomasz Klimczyk alias Klimorh, jehož kapelu Non Opus Dei jistě budete znát. Vedle toho jste jej mohli zaznamenat i ve folkovém a taktéž výborném projektu Alne. Aby těch zajímavých jmen nebylo málo, můžeme pro úplnost dodat, že mix a master obstaral Piotr GruenpeterThaw a Mentor.

Musím se přiznat, že původně jsem ani „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ nehodlal poslouchat. Na vině byl obal, který mi přišel takový nesympatický a nelákal mě zrovna k ochutnávce. Ani teď se mi úplně nelíbí, ale alespoň jsem ho vzal na milost, protože hudební obsah alba za to docela stojí. Názor jsem změnil v momentě, kdy jsem na YouTube náhodou narazil na videoklip „Wydłużam cień boga ciemności“, který jsem si teda pustil, abych to náhodou zbytečně neflákal. Ten se mi zalíbil, a to nejen kvůli tomu, že jsou v něm použity záběry z legendárního filmu „Det sjunde inseglet“ (1957) od Ingmara Bergmana, ačkoliv nepopírám, že to vcelku potěšilo. Potom jsem si všimnul už výše propírané sestavy a „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ mě, byť trochu se zpožděním, začalo opravdu zajímat.

K obálce mohu ještě pro informační úplnost dodat, že se jedná o obraz „Woe Unto You“ od anglického viktoriánského ilustrátora Charlese Henryho Benneta (1828–1867). Nutno dodat, že původní ilustrace bez barev a bez kapelního loga (viz zde) vypadá mnohem lépe než podoba použitá na obalu „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“, což je trochu škoda.

Narrenwind hrají black metal, který se vyznačuje zajímavou náladou, progresivními elementy i typickým polským feelingem, na čemž má nesporně svůj podíl i použití mateřského jazyka. Jako progresivní prvky můžeme chápat nejen snahu nehrát black metal ortodoxním způsobem, ale i v konkrétnějších obrysech, mezi nimiž nejvíc ční vyloženě progové kytarové sólo v „Przemocą wepchnięci w istnienie“, což je také jeden z mých nejoblíbenějších momentů na albu. Ale těch různých kliček a melodií tam lze nalézt více, ačkoliv se stále jedná jen o jemné koření, jehož není tolik, aby bylo možné o „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ hovořit jako o progresivním black metalu.

Vedle již jmenovaných „Wydłużam cień boga ciemności“ a „Przemocą wepchnięci w istnienie“ bych k těm nejzajímavějším skladbám zařadil ještě třetí „Niebo po burzy, oczy ranione piorunem“ a závěrečnou „Nic“, která se zpočátku tváří docela nenápadně, ale postupně hezky rozkvete. Bohužel se ale najdou i trochu slabší kusy, což se projeví hlavně při opakovaných posleších, kdy se mi zejména titulní píseň hodně ohrála. V pozdějších fázích jsem ji dokonce i párkrát přeskočil, protože ta výrazná baskytarová linka už mě trochu srala.

Celkově vzato je nicméně „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ pořád nadprůměrná deska a myslím si, že jsem ji v předstihu zbytečně podceňoval. Sice se nejedná o úplný strop, ale dovolím si tvrdit, že nikomu ze zúčastněných nedělá ostudu a že opatrně potvrzuje mimořádnou sílu polské blackmetalové scény.


Hegemone – We Disappear

Hegemone - We Disappear

Země: Polsko
Žánr: post-black / sludge metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Debemur Morti Productions

Hrací doba: 51:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

„We Disappear“ vyšlo již téměř před rokem, v květnu 2018. Tohle tedy není zrovna aktuální recenze. Albu jsem nicméně věnoval tolik času na náslech pro recenzi, že by mi bylo škoda se na to nakonec vysrat, tudíž tu s tím musím zaprudit už jen z toho důvodu, abych neměl pocit, že jsem na druhé řadovce polských Hegemone nepálil ten čas zbytečně.

S „We Disappear“ jsem totiž nestrávil tolik času kvůli tomu, že by se jednalo o tak omračující záležitost. Spíš jsem měl dojem, že nahrávku potřebuju ještě několikrát slyšet, abych byl schopen veřejně prezentovat nějaký smysluplný názor. A tak jsem poslouchal dále. Ne snad, že bych „We Disappear“ pravidelně točil od doby, co vyšlo. Samozřejmě jsem s tím dle své nejlepší tradice začal s ohromným zpožděním. I tak už je to nějaký ten měsíc, co jsem si album pustil poprvé.

To máte totiž tak… „We Disappear“ vlastně zní výborně. Všechno nasvědčuje tomu, že Hegemone tu moderní atmosférickou a intenzivní kombinaci sludge metal, black metalu a post-metalu hrají na vysoké úrovni. A ne snad, že by se jednalo jen o zdání, protože ty nápady tam jsou a některé dílčí momenty bych si dovolil označit za skvělé. Zrovna při psaní těchto řádků tu hraje „Π“, jejíž prostřední pasáž určitě nemůžu považovat za slabou.

Problém mám ovšem s tím, že celkově mě to i navzdory objektivním kvalitám (zkusme nyní ponechat stranou, nakolik lze hudbu posuzovat objektivně) zas tak moc nerajcuje. A to proti tomuhle druhu metalu rozhodně nic nemám, ostatně už jsem tu podobné záležitosti několikrát chválil. Doposud jsem však nedokázal přijít na to, co přesně je s „We Disappear“ špatně. Desce jsem dal dost šancí a nedokázala mě strhnout. Když se probudím z posluchačské letargie a cíleně se zaměřím na poslech, prakticky nikdy neslyším nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Mnohdy na mě naopak vybafne něco, co mi přijde dobré. A přesto všechno mě počínání Hegemone nechává docela chladným.

Obecně bych Hegemone doporučil těm z vás, kdo máte rádi skupiny jako Entropia, Gaerea, Decline of the I nebo Wiegedood. Jestli někteří z právě zmíněných nebo jim podobní patří k vašim oblíbencům, tak „We Disappear“ klidně můžete zkusit, přestože moje pindy tentokrát asi nevyznívají dvakrát lákavě. Třeba vás to chytne, nic hloupého nebo nevkusného se tam nenachází. Já osobně jsem si k tomu ale nedokázal najít cestu a moc mě to nesebralo.


Mord’A’Stigmata – Dreams of Quiet Places

Mord'A'Stigmata - Dreams of Quiet Places

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 4.4.2019
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Between Walls of Glass
02. Exiles
03. Spirit into Cristal
04. The Stain
05. Void Within
06. Into Soil
07. Dreams of Quiet Places

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mord’A’Stigmata je skupina, k níž jsem v minulosti choval respekt a měl jsem ji ve svých paměťových složkách uloženou jako solidní záležitost, ale vlastně jsem neměl moc důvod ani potřebu její muziku nějak zvlášť poslouchat. Pouštěl jsem si nově vydané věci, vlastně se mi to pokaždé vcelku líbilo, ale s odstupem času už jsem neměl chuť se vracet. Poprvé to takhle bylo s „Ansia“, stejné pocity jsem měl i ze zpětně doposlechnutých starších kusů, stejně tak nakonec dopadlo i minialbum „Our Hearts Slow Down“. O to zajímavější je, že mi nevadilo si oba zmiňované počiny a k nim ještě předešlou řadovku „Antimatter“ koupit.

Tak či onak, u každé té nahrávky jsem měl dojem, že je to sice dobré a že Mord’A’Stigmata určitě mají talent, ale pořád se jim nedaří stvořit skutečně silnou desku. Zdá se mi, že u většiny kapel, u nichž mám podobné pocity, se nakonec nepodaří celou tu věc posunout na onen kýžený vyšší level, v čemž snad mají prsty i dlouhodobé tendence vše přechvalovat a plácat muzikanty po zádech i za důstojně zahraný průměr. Těmhle Polákům se však ono „prokletí“ podařilo prolomit a na minulém dlouhohrajícím počinu „Hope“ si konečně všechno sedlo na své místo. Skvělý atmosférický a propracovaný black metal s vysokým skladatelským skillem. Skrze „Hope“ se Mord’A’Stigmata konečně posunuli z pozice skupiny, kterou respektuji, ale nepotřebuji poslouchat, na pozici skupiny, kterou respektuji a chci poslouchat.

Na letošní novinku „Dreams of Quiet Places“ jsem byl docela zvědavý, protože Mord’A’Stigmata se doposud s každým novým albem zlepšovali, takže jsem doufal, že právě zde se ukáže, zdali bylo „Hope“ ojedinělým výstřelkem směrem do vyšších kvalitativních pater, anebo zdali budou Poláci pokračovat ve svém vývoji směrem kupředu a nahoru. Naštěstí je to ta příjemnější varianta, v níž jsem doufal. Sice už nyní vím, že „Dreams of Quiet Places“ u mě nebude bojovat o nejvyšší příčky, až se bude lámat chleba a stavět žebříčky toho nejlepšího za rok 2019, ale pořád jde o natolik povedené album, aby jej člověk chtěl mít doma ve sbírce.

Mord’A’Stigmata vlastně nikdy na žádné řadovce nehráli přímočarý black metal, ale přijde mi, že „Dreams of Quiet Places“ je ze všech dlouhohrajících počinů kapely v avantgardnosti asi nejdále. V tom smyslu, že novinka přináší doposud nejvíc mimo-blackmetalových elementů, ať už se jedná o různé lehce industriální vlivy (které se nejznatelněji dostanou ke slovu ve finální titulní skladbě), občasný psych-rockový nádech nebo prostě „jenom“ zajímavě vystavěné pasáže a kytarové „divnosti“.

Oproti „Hope“ není „Dreams of Quiet Places“ tak monolitická nahrávka (což nepřekvapí, když nejdelší píseň na novince je jen o necelou půlminutu delší než nejkratší píseň předešlého alba), je rozmanitější a vlastně i trochu „hravější“, ale tohle pojmenování nechápejte tak, že by deska nějak ztrácela na serióznosti. Za zmínku určitě stojí i to, že „Dreams of Quiet Places“ prakticky neobsahuje žádnou vatu nebo okaté výplně stopáže. na druhou stranu, čekáte-li na nějaké pasáže, které z celku výrazně vystupují a převyšují zbytek, asi se moc nedočkáte, protože v tomhle je nahrávka dost vyrovnaná. Což ale minimálně za mě není špatně.

Tuším, že jsem o „Hope“ svého času napsal, že jde o do té doby nejlepší desku Mord’A’Stigmata. U „Dreams of Quiet Places“ můžu říct to samé, protože Poláci se opět překonali a posunuli o kus dál. „Dreams of Quiet Places“ je albem, s nímž se Mord’A’Stigmata mohou se ctí postavit po bok největších es polského progresivního black metalu jako Furia nebo Morowe.


Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Truchło Strzygi - Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Země: Polsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Puls trupa
02. Jasna pustka
03. Złudny spokój jesieni

Hrací doba: 12:17

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

O polské rouhače Truchło strzygi jsem poprvé zavadil minulý rok, kdy vydali svojí prvotinu „Pora umierać“. Už ta se mi zamlouvala, ale tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být klidně ještě lepší. Na pokračování se nemuselo dlouho čekat, v únoru se totiž kvarteto ozvalo znovu, a to prostřednictvím ípka nazvaného „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“.

Když si člověk prohlédne obálku „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“, případně i promo fotky a videoklipy skupiny, zřejmě každému začnou na mysl vyskakovat nejrůznější asociace se známými extrémně metalovými kapelami; Bathory, Blasphemy, Goatlord, Mayhem nebo snad Sodom? Takový mišmaš hudba Truchło Strzygi rozhodně není, ale tato poznámka spíše poukazuje na to, jak se tu hledí na velikány a zavedené zvyklosti, protože to se právě odráží i v hudbě samotné.

Truchło strzygi hrají staroškolský black metal poháněný kupředu pořádnou dávkou punku. Ačkoliv to takhle nezní kdovíjak atraktivně, Truchło strzygi to umí podat obdivuhodným způsobem. Přestože se tu neděje nic překvapivého a už vůbec ne inovativního, jednoduše to rve hlavy. „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ obsahuje pouze tři skladby, což je nějakých 12 minut, a utíká to tak rychle, že si ho s chutí dávám většinou hned několikrát za sebou. Jejich styl by se dal docela přirovnat k punkovému období Darkthrone nebo kapelám jako Chapel, Malokarpatan či Midnight, ale u Truchło strzygi vnímám onu blackmetalovou esenci silněji, i když i tady je to ohlížení za heavy/speed metalem přítomno.

Jak jsem psal na začátku, dlouhohrající placka „Pora umierać“ je dobrá, ale mohla být i lepší. EP „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ toho vyššího stupínku dosáhlo. Všechny tři skladby jsou opravdu povedené a netrvá dlouho, zaryjí se do paměti. Hodně mě tu baví zpěv, kterému je docela překvapivě dobře rozumět a polštiny znalý posluchač nebude mít problém rozklíčovat náměty textů. Polština vůbec nevadí, protože v podání Gambitova naléhavého řevu sem sedí naprosto přirozeně a nad jazykem není vůbec důvod se pozastavovat. Současně jeho občasné skřeky a jiné výjevy působí svojsky, což je v kombinaci s tím primitivním randálem krásné.

Nahrávka je uvedena zvuky, jako když někdo vylézá z hrobu, poté pronese krátký proslov, chopí se nástroje a začíná jízda, která až do konce neustane. Mezi písněmi není nijak znatelná pauza a „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ tak neztrácí ani na moment svou sílu. Poskládání všech tří kusů je celkem jasně dané, většinou se opírají o nějaký riff, kolem něhož je poté střídáno energické punkové tempo s tím druhým, ve vyšších otáčkách a víru blastbeatů. Občas dojde na melodické kytary a dokonce se v určitých momentech dostaví i lehce epické záchvěvy, třeba když se v úvodní „Puls trupa“ ozve sborový zpěv. Mám-li vybrat, úplně nejvíce mě bere „Jasna pustka“, konkrétně její výborný začátek. Ale oblíbených pasáží tu mám několik a vlastně bych mohl s každým poslechem vybrat jinou.

„Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ je jednoduchou, ale vysoce účinnou nahrávkou, až si říkám škoda, že se jedná pouze o třípísňové épéčko. Tenhle black metal punk se jim podařil namíchat skvěle, má to svoji chytlavost, silné motivy a je to uvěřitelné jako pocta a zároveň oslava daného žánru. Ani po mnoha protočeních se mi to ještě neoposlouchalo a tuším, že se k tomu budu vracet i do budoucna. Rozhodně doporučuji.


Mentor – Cults, Crypts and Corpses

Mentor - Cults, Crypts and Corpses

Země: Polsko
Žánr: death ‘n’ roll
Datum vydání: 16.11.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. We Dig
02. Sometimes Dead Is Better
03. Mists of Doom
04. Death Mask
05. The Wax Nightmare
06. Tub of Toxic Waste
07. Churchburner Girl
08. Gut Bucket
09. Up in the Bell Tower
10. Gather by the Grave

Hrací doba: 28:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Když náhodou zaslechnu něco, co smrdí deah ‘n‘ rollem, okamžitě po tom sahám. V drtivé většině případů se však nehezky spálím. Tenhle žánr zažil v polovině devadesátých let pořádné turbulence, protože stejně tak rychle jako se dostal na svět, zase taky zmizel. To je podle mě docela škoda, protože v něm vzniklo několik opravdu povedených desek, přestože jich bylo pomálu. To, že ho vzaly za své i tehdá ortodoxní deathmetalové kapely jako Carcass, Dismember, Entombed nebo Gorefest, nesli fanoušci nelibě, ale mě to prostě baví.

O polské kapele Mentor jsem v době vydání jejich debutu „Guts, Graves and Blasphemy“ před třemi lety nezaslechl. Nyní se k nám dostalo promo na loňskou novinku „Cults, Crypts and Corpses“ a už z letmého zkušebního poslechu jsem měl pocit, že tohle by mohlo konečně zase znamenat přinejmenším dobrý výtvor v ranku death ‘n‘ rollu. Oni sami se takhle neškatulkují, většinou se dočtete něco o black metalu a hardcoru, ale koneckonců na tom nesejde, hlavně jestli to stojí za poslech.

Předně je ještě třeba říci, že členové Mentor nejsou žádná ořezávátka, protože na tamní scéně drtí nástroje třeba v řadách Thaw nebo Furia, což nejsou úplně neznámé smečky. Vzhledem k zaměření těchto dvou jmenovaných to na mě působí tak, že do Mentor se chodí členové uvolnit, vyřádit se a užít si hraní primitivního, satanem opředeného rock ‘n‘ rollu.

Když jsem se do „Guts, Graves and Blasphemy“ ponořil poprvé, hned mě překvapilo několik aspektů. Tak třeba to, že na žánrové poměry je to docela bohaté na nápady, které bych tu úplně nečekal. Někdy je ten dopad pozitivní, jindy naopak. Hned první „We Dig“ jde rovnou na věc, přesně v tom tempu a zvuku, jaký jsem očekával. Zkreslené kytary, nabroušený vokál, rychlá rytmika, prostě klasika. Stejně tak pokračuje i další „Sometimes Dead Is Better“, navíc s výbornou změnou rychlosti v refrénu a vyvedeným zpomalením v druhé polovině skladby. Za to třetí „Mists of Doom“ už má takové zavalité tempo a především melodický refrén, docela chytlavý, jenž mně však vůbec nesednul. A to ani po několika posleších, tak nějak tu překáží a celá píseň je jednoznačně nejslabším článkem alba.

Další menší překvápko v sobě skýtá „The Wax Nightmare“. Na pozici zpěváka je uváděn pouze King of Nothing, ale poloh vokálu se na „Cults, Crypts and Corpses“ vystřídá několik. Jestli je všechny zvládá on, tak má docela široký záběr. Právě první půlka „The Wax Nightmare“ je opatřena zpěvem, který by vůbec nezapadl v nějaké stoner/doomové partě. Má sílu, dobrou barvu, navíc hudební podklad k tomu úseku ho vhodně doplňuje, až mi přijde škoda, že zbytek skladby zase zabředne do zajetých kolejí. Dále se na celé ploše desky takřka pravidelně střídá hluboký, trochu humpolácký, zpěv s vysokým, spíše skřehotajícím. Musím říct, že k podobné hudbě mně daleko více sedí ten hluboký.

Mentor

Písně „Death Mask“, minutová jednohubka „Tub of Toxic Waste“ a zemitější „Up in the Bell Tower“ mě nijak moc neoslovily. Ne, že by přímo urážely, ale oproti zbytku jsou tak nějak nevýrazné. Vyvažují to „Churchburner Girl“ a punkově hitová „Gut Bucket“, které jsem si oblíbil dost možná nejvíce z celé placky. Poslední překvapení se skrývá na samotném konci. „Gather by the Grave“ je sabbatí vykrádačka se vším všudy, ale dobře provedená. Její struktura i riffy nápadně připomínají „Into the Void“ a Mentor zde opět probuzí k životu onen stonerový zpěv z „The Wax Nightmare“, který zde najde svoje uplatnění. Tahle skladba jako by pocházela z jiného alba, od jiné kapely, ale baví mě, takže mi to nevadí a jako konec, proč ne.

„Cults, Crypts and Corpses“ je tak vlastně docela jiným albem, než jsem očekával a chtěl, ale i přesto o něm mohu napsat, že je dobré. Není to nic, z čehož bych byl na větvi, ale u jeho poslechů jsem se nenudil. Mentor zde mají několik povedených nápadů, avšak stejně tak jsou přítomné i nudnější pasáže, s nimiž nemá deska ten potřebný tah na bránu, a zůstává tak spíše průměrným dílkem, které neurazí.


Totenmesse – To

Totenmesse - To

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Pusty dzwon
02. Istne gówno dusza cuchnie
03. Zamarzło
04. 21st Century Schizoid Man (King Crimson cover)
05. Kaiser Tot
06. Łuna
07. Cienie wzbijane palcami
08. To

Hrací doba: 42:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

V poslední době se nám tu v recenzích roztrhl pytel s debutující blackmetalovými smečkami z Polska. Totenmesse budiž dalším takovým přírůstkem a opět dost zajímavým. Tentokrát to sice není až taková pecka jako v případě Kły anebo Gorycz, jejichž počiny mě osobně bavily o něco víc (byť jsou oba trochu jinde), to mohu prozradit hned zkraje, ale i tak se jedná o dobrou záležitost, která za pozornost stojí. Obzvlášť jestli vám tyhle polské záležitosti chutnají podobným způsobem jako mně.

Začněme představením sestavy, protože i v případě Totenmesse se v ní ukrývají známé firmy, s nimiž se posluchač sledující polskou scénou nejspíš už nejednou setkal. Páteř sestavy tvoří borci z kapely Hell United, která už sice nyní nefunguje, ale na její solidní druhou desku „Aura Damage“ z roku 2012 si možná vzpomenete. V Totenmesse tedy působí tři čtvrtiny Hell United, což se na debutu „To“ také podepisuje, protože mnohé postupy se otírají i o death metal, jenž Hell United cizí rozhodně nebyl. Dvojici kytaristů a baskytaristu pak doplňuje bubeník PriestMassemord, Odraza a Voidhanger a zpěvák StawroginMassemord, Odraza a Biesy. I Totenmesse lze tedy zařadit do početné rodinky projektů nějakým způsobem napojených na koalici Let the World Burn (Massemord / Furia), což je obecně hodně zajímavá směska kapel, jejíž průzkum mohu jenom doporučit.

Nicméně zpátky k Totenmesse respektive k „To“. Hned na první pohled upoutá pozornost zvláštní fialovo-černé ladění celé nahrávky. Což se mně osobně prakticky ihned zalíbilo. Těšil jsem se tedy na poslech… a ten mě zpočátku trochu zklamal. „To“ na první pokusy nezní nijak zvláštně, naopak se mi nejdřív zdálo trochu nevýrazné. Vzpomínám si, že jsem něco podobného psal už u Gorycz, ale v jejich případě bylo cítit, že materiál má velký potenciál, a jakmile se člověk překlenul přes počáteční fázi, „Piach“ ukázkově rozkvetlo.

Debut Totenmesse je v tomhle ohledu trochu jiný. U něj jsem měl spíš pocit, jako kdybych pořád neměl dost naposloucháno, takže jsem „To“ dával další šance a album si mě získávalo velmi pozvolna. Snad to bude i tím, že deska nepřináší moc skutečně výrazných momentů, které by člověka vyloženě strhly, spíše plyne v takové jednolité náladě. Přestože samotný materiál je vlastně relativně pestrý. Totenmesse umějí muziku zahustit, jdou jim i „pohodlná“ střední tempa nebo nenápadné melodické linky, a dokonce ani chytlavější pasáže v jejich podání neznějí prvoplánově nebo otravně.

Všehovšudy bych tedy řekl, že „To“ asi nikoho nesloží a nemá žádné odzbrojující momenty (ačkoliv pár vystupujících se nakonec najde, viz třeba závěr „Kaiser Tot“), ale nechybí mu jisté charisma, díky němuž si nakonec posluchače na svou stranu získá. Určitá umírněnost a nenápadnost se posléze dokonce stane předností Totenmesse.

Totenmesse

Jeden vyloženě slabý moment nicméně na nahrávce vnímám. Mám tím na mysli jedinou nepůvodní skladbu Totenmesse – uprostřed alba se totiž nachází cover „21st Century Schizoid Man“ původně od King Crimson. Pominu, že předělávka zrovna tohohle slavného kusu asi nikoho neoslní svou unikátností. Víc mi totiž vadí, že onen slavný motiv se k celkové náladě „To“ prakticky vůbec nehodí. Anebo to podání prostě není ono. Nevím. Každopádně se pro mě jedná o jasného kandidáta na přeskočení, což je trochu pruda, obzvlášť takhle v prostředku.

S vlastními písněmi Totenmesse jsem ovšem nakonec docela spokojený. Není to sice taková pecka jako jiné desky, které se v Polsku dají najít, ale líbí se mi, že „To“ má určitý vlastní ksicht. Něco mě pořád nutí nahrávku poslouchat, přičemž únava materiálu se doposud nedostavila, což asi mluví samo za sebe. Není to povinnost, ale pokud se vám polský black metal líbí, pak si nejspíš najdete cestu i k Totenmesse a oceníte to. Navzdory počáteční nedůvěře jsem ve finále došel k názoru, že i tohle je povedená věc.