Archiv štítku: POL

Polsko

Xarzebaal – III

Xarzebaal - III

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.9.2019
Label: Under the Sign of Garazel Productions / Total War

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
bandcamp

Polské Xarzebaal jsem objevil díky jejich příslušnosti k polským labelům Under the Sign of Garazel a Putrid Cult, které vydávají celkem zajímavá svinstva. Samozřejmě ne všechno skutečně stojí za poslech, ale fanoušek surového extrémního metalu, kde je ZLO na prvním místě, si v jejich nabídce určitě vybere. O Xarzebaal se také psalo, že se jedná o nejobskurnější, nejprimitivnější band v Polsku, a něco na těch kecech bylo, každopádně hned první titul jednoduše nazvaný „I“ jsem svého času hodně rychle vypnul. Při zpětném (a letmém) poslechu jedničky a dvojky si myslím, že tam pár poutavě zvrácených nápadů je, ale vracet se k těm titulům nebudu. Ovšem pokud máte rádi portugalský black v tom nejretardovanějším extrému, tak je klidně zkuste.

Každopádně trojka je někde jinde. První dvě nahrávky Xarzebaal dělali společně Warped Blasphemer (nástroje, zvuk) a Witchslaughter (vokál, malby) z Dagorath, kteří hrají mnohem kompetentnější, ale stále velice undergroundovou formu black metalu a mimochodem teď jedou turné s Mgła. Ale zde je jako tvůrce hudby uveden jakýsi Upiór. Možná se jedná o toho samého chlapa s jiným pseudonymem, každopádně „hudební“ proměna Xarzebaal je evidentní.

Produkce „III“ je kanální, defektní, avšak poutavá. Kytary se s klávesami slévají „dokonale“, disharmonické pasáže příjemně řežou a dokonce i basu tu jde slyšet. Neučesaný vokál je hnusný a vůbec mi nevadí, že se Witchslaughter dost okatě snaží napodobit MarkaCultes des ghoules. Škoda jen těch bicích, protože bubeník nemá cit pro hru, respektive hrát absolutně neumí a „souprava“ zní jak z nějaké rané mrdky od Umbrtky. Zvuk hajtky (nebo co to má být) je na facku a poslech výrazně znesnadňuje.

Chvílemi tu borci také hrají úplné hovno (někomu tak bude znít celá deska), ale převážně jsou Xarzebaal v channelingu zvrácené esence temnot efektivní. Když jsem totiž vydržel první skladbu, zvuk bicích a těch pár dalších výpadků, dostalo se mi poutavého zážitku, který znatelně tížil v hrudi. A to je něco, co od temného blackmetalového hnusu očekávám, takže úspěch. Ideální by bylo, kdyby se s takovým materiálem trochu víc pracovalo, vyházel se bezduchý hnůj a nabouchal to někdo kompetentní ve stylu Ride for Revenge. Pak by možná vzniklo fakt zajímavé ípko, co bych mohl doporučit i širší metalové obci.

Každopádně otrlým se dostane materiálu, za který by se nestyděli ani nemrdlejší členové a stoupenci francouzských Černých legií. Xarzebaal je evokují především přístupem k atmosférické ošklivosti, hudebně bych je spíš přirovnal k chlívům jako Hellvetron, Moenen of Xezbeth, Black Majesty nebo raným Cultes des ghoules. Xarzebaal určitě nepohorší ani fanoušky Abruptum, starých Beherit nebo zmíněných portugalských kakofonií.

Tahle věc je určena výhradně fanouškům satanistického fukk-off metalu postiženým zvlášť těžkou formou hudební mysofilie. Pokud vás někdy berou běsy, že byste se nejraději svíjeli nazí, pomazaní krví podříznutého sousedovic Alíka v otevřeném hrobu a sjetí vzývali všechny ďábly, ať si vás vezmou, Xarzebaal jsou dobrá náhražka, kterou lze praktikovat v klidu domova, ve tmě u svíček.


Mgła – Age of Excuse

Mgla - Age of Excuse

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.9.2019
Label: Northern Heritage Records / No Solace

Tracklist:
01. Age of Excuse I
02. Age of Excuse II
03. Age of Excuse III
04. Age of Excuse IV
05. Age of Excuse V
06. Age of Excuse VI

Hrací doba: 42:24

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Mgła jsou zpět. Polská blackmetalová dvojice za poslední léta stvrdila jak svým rostoucím hudebním portfoliem, tak precizností živých vystoupení své kvality a konzistenci. Téměř dokonale naředila svůj zvuk tak, aby byl dostatečně přijatelný, ale nezapomínal na esenci žánru. Posluchači proto oprávněně zobou černým kapucím z ruky.

Jeden z aspektů, který lidi na Mgła přitahuje, je hra se subverzí. Z lyrické perspektivy se M. pohybuje na tenkém ledě. Texty s nihilisticko-existenciálními tématy mají tendenci vyznívat jako nevymnutý teenager po přečtení Wikipedie Nietzscheho a Sartra. Mgła tenhle nešvar dokáží krotit, a to i přestože vliv Nietzscheho zde rozhodně je – stačí odfiltrovat megalomanii. Texty vhodně umocněné hudbou nepůsobí ublíženě nebo kverulantsky. Dokáží totiž fundamentálně pesimistickou látku vzít a přetavit ji do něčeho, co působí skoro až majestátním dojmem. Člověk tak při poslechu nemá pohnutky krčit se v rohu a fňukat jako plebs u Lifelover. Naopak. Chce zvednout bradu, hodit ramena dozadu a vyjít vstříc všemu tomu hnusu světa připraven spadnout na držku.

„Age of Excuse“ v tomto přístupu pokračuje. Hlavní téma se motá okolo konceptu oboustranné čepele. Člověk se při konfrontaci každodenního života neobchází bez úhony. Jedním ze sdělení nové desky je, že k životu neodmyslitelně patří hledění do propasti a že propast, jak řekl Friedrich, může začít hledět do nás. Vše je komunikováno skrze biblické a historické odkazy a za pomoci bohatého lexika. Tematicky a stylisticky se tak toho od „Exercises in Futility“ moc nemění. Jen lyrický koncept je nový.

Ze zvukové stránky také velká změna nenastává. „Age of Excuse“ si půjčuje produkci z „Exercises in Futility“ a nejen to. Celkovou strukturou a ze skladatelského hlediska jsou si desky velice podobné. Standardně výborně napsané riffy doplňuje Darksideova vypiplaná bicí cimbálovka. „Age of Excuse“ možná jen méně sází na sypačky a raději v tempu zvolňuje.

Otázkou tedy je, čím se „Age of Excuse“ od zbytku tvorby Mgła výrazněji odlišuje. V první řadě chybí ty nepateticky, až na dřeň vypnuté epické momenty, které člověka nutí, aby se prohnul v kolenou. Myslím tím například monumentální riff z „With Hearts Towards None VII“, break uprostřed skladby „Exercises in Futility VI“ nebo vyřvávačku „now and forever“ z „Exercises in Futility II“. Netvrdím však, že by tu pasáže, při kterých zamrazí, vůbec nebyly. V tomto ohledu lze například zmínit „Age of Excuse III“ s opakováním fráze „Ersatz“ nebo osudová deklamace „Not just yet“ na začátku a v závěru páté skladby. Jen prostě netnou do živého tak jako výše zmíněné party.

Mgla

Absenci památných momentů „Age of Excuse“ vynahrazuje konzistentnějším rukopisem. Oproti „Exercises in Futility“ novinka nenabízí skladbu, která by zaostávala za ostatními. Na „Exercises in Futility“ se trochu ztrácela třetí věc (což stvrzuje i kapela svými setlisty, kde je skladba jako jediná z alba pravidelně vynechávána) a na „With Hearts Towards None“ to haprovalo ještě o kousek více. „Age of Excuse“ naopak plyne bez zakopnutí. Mgła již mají odzkoušeno. Kapela moc dobře ví, co funguje, a novinka je toho důkazem. Z toho ovšem vyplývá fakt, že se vytrácí element překvapení. Možná jen „Age of Excuse III“ se od zbytku materiálu trochu odlišuje, a to zejména rychlejší a všehovšudy agresivnější náturou. Nejde ale o nic, co by posluchačem vyloženě zamávalo. Otázkou je, zda je v takto funkčním receptu potřeba něco měnit.

„Age of Excuse“ svádí k tomu být častována jako pouhý obšleh „Exercises in Futility“. Upírat jí kvality by nicméně bylo dementní. Spíše se na novinku nabízí pohlížet jako na úctyhodný sequel ke skvělé jedničce.


Poroniec – Demo

Poroniec - Demo

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.1.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poroniec patří k těm kapelám, které není nutné nijak zásadně představovat. Prostě a jednoduše jde o další začínající formaci. Pochází z Polska, v sestavě najdeme nějaké dva kořeny, kteří jsou z hlediska hráčských zkušeností evidentně nezajímaví, a před sebou máme jejich pilotní demosnímek zcela originálně nazvaný „Demo“. Nic před ním a zatím ani nic po něm.

Úvodní „Zaległości“ začíná krátkým klavírním intrem. A nejen ona. Jak jsem hned vzápětí zjistil, i zbylé dva songy „Codzienności“ a „Niedorzeczności“ otvírá krátké klavírní intro. Podobně si určité sladěnosti můžete povšimnout i v názvech jednotlivých stop. Obojí svědčí o nějaké promyšlenosti a snaze dát i demosnímku určitý tvar a odpovídající vyznění.

V předstihu jsem tak trochu čekal, že půjde o nějakou ortodoxní rubačku, proto mě překvapilo, jak demo zní, a to myslím hudebně i zvukově. Nečekejte žádný demáčový zvuk, nahrávce lze toho z technického hlediska vyčítat asi máloco, protože její sound snese i přísnější parametry. Až mi to skoro přijde škoda, že to nešumí a zvuk není jak z prdele, haha.

Na druhou stranu, k tomu, co se Poroniec rozhodli hrát, to není zas tak od věci. Jejich black metal je dost čitelný a co do struktury poměrně učesaný. Poláci se nebojí ani melodií a právě ty jsou na demu asi tím nejlepším, protože v některých případech jsou ty melodické kytarové motivy opravdu dobré a i tady můžeme prohlásit, že to snese přísnější parametry. V pasážích, kdy se jen riffuje, to nijak pamětihodné není, ale ty stěžejní nápady ukazují, že Poroniec něco umějí.

Budeme-li se bavit o konkrétních písních, asi nejznatelněji jsou ty dobře udělané melodie slyšet v „Zaległości“. Něco do sebe má ale také „Niedorzeczności“, v níž se objeví i nějaké to „zaříkávání“. Prostřední „Codzienności“ mi z celého dema přijde nejslabší a jako jediná mi v paměti nijak neutkvěla.

Celkově bych řekl, že muzika Poroniec by mohla zaujmout posluchače, jimž se líbila poslední deska Deus mortem. Jisté zalíbení by tu mohli nalézt i příznivci kapel jako Blaze of Perdition nebo Mgła. Hloupé to rozhodně není už nyní a v budoucnu by to teoreticky mohlo být i zajímavé. Klidně si dokážu představit, že pokud by Poroniec dostali prostor v éteru, mohla by jejich popularita výrazně růst podobně jako u posledních dvou zmiňovaných skupin.


Popiół – Zabobony

Popiol - Zabobony

Země: Polsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Wybiło
02. Gdy słońce zgaśnie
03. Wilcze jagody
04. Ojcze nienasz
05. Chmury
06. A kysz
07. Umarli
08. Czerń

Hrací doba: 58:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Popiół je polská formace složená ze současných a bývalých členů Thy Worshiper, kteří zřejmě dostali chuť si spolu (opět) zahrát. Na jejich známější působiště ostatně odkazuje i název nového projektu, který byl pojmenován dle debutového alba Thy Worshiper, „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Ze sestavy Popiół ale zmiňovanou desku paradoxně nahrávali pouze kytarista/zpěvák Marcin Gąsiorowski (zde jako MAG) a kytarista Bartek (Bard), přičemž první jmenovaný v Thy Worshiper působí i dnes. Zpěvák/baskytarista Adam „Kubov“ TuchowskiThy Worshiper hrával dříve, ale na debutu se nepodílel, a bubeník Michał „DQ“ Kowal (dále znáte z Blaze of Perdition, Mord‘A‘Stigmata nebo Arkona) se ke kapele připojil teprve loni.

Popiół každopádně ve zmiňované sestavě natočili desku „Zabobony“, která vyšla letos v únoru, což už je sice nějaký ten měsíc, ale za připomenutí na tahle nahrávka myslím stojí stále. Kdo by ale očekával, že se Popiół budou na své prvotině nostalgicky obracet za soundem „Popiół (Introibo ad altare dei)“, ten možná bude po poslechu zklamán. „Zabobony“ má totiž určitě blíž k novějším Thy Worshiper než ke starým Thy Worshiper z devadesátých let, což mě osobně trošku překvapilo, ale ve finále to nevadí. Jednak tu stále jsou určité rozdíly, například že současní Thy Worshiper jsou ladění ještě víc folklórně, kdežto Popiół jsou víc metal, jednak se pořád jedná o super muziku. A to je nakonec to úplně nejdůležitější, na co bychom se měli ohlížet především.

Řekl jsem, že Thy Worshiper jsou naladěni víc folkově než Popiół, ale to neznamená, že by tyhle vlivy na „Zabobony“ nebyly ke slyšení. Deska se sice plně obejde bez folklórních nástrojů a staví čistě na zvuku klasické metalové sestavy dvou kytar, baskytary a bicích, ale ten nádech přírody tu je stále silně cítit a tvoří integrální součást nahrávky.

Chválím, že i v takových chvílích se Popiół obejdou bez zbytečné přepjatosti a kýče. Sice by byl opak zklamáním, když se jedná o tak zkušené borce, kteří mají na kontě výborná alba (a tím nemám na mysli nutně jen Thy Worshiper; nezapomeňme, že Gąsiorowski stojí třeba i za Wolfkhan), ale zmínku si to asi zaslouží. Snad jedinou chvilku, kdy se o něco takového Popiół otřou, má na svědomí vokální linka na začátku „Chmury“, ale naštěstí ani tady nejde o nic hrozného, aby to člověk nepřežil. Drtivá většina alba je ale vymyšlena vkusně, aniž by se rezignovalo na melodie, akustické momenty nebo obecně výrazné nápady. Na ty „Zabobony“ naštěstí skoupé není.

Naopak v té blackmetalové složce mi místy naskočila asociace, jakou jsem úplně neočekával. Některé pasáže, kupříkladu v „Ojcze nienasz“, mi totiž připomněli krajany Mgła. Docela zajímavé spojení, ale nutno rychle dodat, že jde jen o minoritní část hracího času. Obecně bude víc sedět přirovnání k formacím à la Jarun (Thy Worshiper snad není nutné zmiňovat, jejich jméno tu už ostatně padlo mockrát).

Vzato kolem a kolem je tedy „Zabobony“ velice povedená nahrávka, která předvádí, že pagan black metal nebo black / folk metal, jak je ctěná libost, lze hrát elegantně a nadbytečných póz. Velká spokojenost.


Gruzja – I iść dalej

Gruzja - I isc dalej

Země: Polsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 27.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Gruzini
02. Moja Ratyzbona
03. Opuść mnie
04. Manam
05. Jego głos
06. Ilu nas było?
07. Iść dalej

Hrací doba: 28:43

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

První pohled (H.):

Polsko nepřestává chrlit další nové a vysoce zajímavé blackmetalové formace a dnes si povíme o další takové. A v tomhle případě se bude jednat o poměrně zvláštní věc, která možná pracuje se zavedenými a zdánlivě obehranými vzory, přesto její muzika nezní nijak vyčpěle, vyčichle a hlavně ani ne nudně. Vážení, dámy a pánové, přivítejte smečku Gruzja.

O Gruzja nejde zjistit nějak moc konkrétnějších informací. Kdybyste například chtěli znát sestavu, máte smůlu, s takovými podřadnými a nedůležitými zbytečnostmi se tu nikdo nezdržuje. Poláci radši evidentně radši vkládají energii do toho, aby na svůj kapelní Facebook ve velkém sypali naprosto zhovadilé polské humory a péra nakreslená v MS Paintu. Osobně mě nejvíce rozštípala fotka mrtvé veverky s použitou šprckou u zadku a popiskem „Dawn of the Black Hearts“. Jestli tohle kurva není dekadentní až za roh, tak mi řekni, co kurva je!

Mohlo by se zdát, že když Gruzja jedou takové pecky v retardovaném sociálním síťování, bude jejich vlastní hudební produkce nějaká prdel. Ale není tomu tam. „I iść dalej“ je deska, která si zaslouží být brána seriózně. Nejdřív jsem album poslouchal jen tak, aniž bych si zjišťoval nějaký hlubší kontext, a ani by mě nenapadlo, že by mělo jít o nějaký sranda projekt, takže asi tak. Až později jsem začal šmejdit po kapelních profilech a objevil výše zmiňované perličky, ale když tak o tom přemýšlím, ono to není zas až tak mimo. Vezmeme-li totiž v potaz, že i samotné „I iść dalej“ si s sebou nese určitý nádech dekadence, tak to vlastně celé začíná vycházet až nečekaně přirozeně.

Hudebně si Gruzja frčí na vlně polského moderního black metalu, jak jej prezentují formace jako Odraza, Biesy nebo Furia, ale k již osvědčenému receptu navíc přidávají i citelný nádech punkové neurvalosti a anarchie. Zrovna punkový black metal patří k mým méně oblíbeným subžánrům, ale v případě „I iść dalej“ to sakra ladí, a to z jednoduchého důvodu. Nejde totiž o primitivní výplach. Gruzja ten mítvpičismus a všeobecnou vyndanost chápou jako součást konceptu a používají je jako jeden z prostředků k dosažení nálady vykořeněnosti betonových předměstí bývalých komunistických měst a kalení krabicového vína v nočním stínu panelákových oblud. Což je atmosféra, která by nakonec neměla být vzdálená nejenom Polákům, ale i Čechům, obzvláště těm z nás, kdo měli to štěstí (?) vyrůstat v Sudetech.

K výše jmenovaným asociacím bych pro zajímavost přidal ještě dvě mimopolské skupiny. Svou atmosférou mi „I iść dalej“ docela připomnělo desku „Lieka til sienos“ od litevských Nyksta, která pracovala s podobnou tématikou, akorát v avantgardnějším ladění. Gruzja na to jdou agresivněji. V jiných momentech jsem si pak vzpomněl i na určitá období švédských Shining. Nutno dodat, že Gruzja vedle všech těchto kapel nevypadají jen jako chudý příbuzný.

Gruzja

K vrcholům kolekce jistě patří třetí „Opuść mnie“. Ta začíná hodně nasraně, ale Gruzja ji v polovině zlomí do chytlavé houpavé pasáže, kterou postupně zahušťují a gradují. Následná „Manam“ předvede spíš táhlost a skoro až doomové riffy, aby se znova v půlce změnila, tentokrát do chytrého black metalu, za nějž by se nemusela stydět ani Furia. Možná to nejzajímavější se nicméně nachází až v samém závěru a paradoxně jde o skladby, které z celkového konceptu „I iść dalej“ vybočují nejvíce. „Ilu nas było?“ je parádní nihilismus a „Iść dalej“ nahrávku zakončí v tvrdém indus-noisu. A jde o fakt parádní věc, vůbec bych se nezlobil, kdyby někdy Gruzja udělali celé album v tomhle duchu.


Druhý pohled (Dantez):

Už po prvních tónech debutu Gruzja musí být člověku jasné, kam kapelu zařadit. Poláci pracují s dnes již kultovní formulí, která je známá z kompozic kapel jako Odraza nebo Furia. Mluvím o zvuku, který staví na fundamentech tradičního black metalu a prokládá je atypickou, místy až pouliční esencí. Jdou z toho cítit mokvavé vajgly, prochcané betonové podchody a den starý alkoholový opar z MHD. Po posledním střídmém kontaktu se zde nebojím zařadit i novější bandu Truchło strzygi.

I přestože se Gruzja poměrně striktně zmíněné rovnice drží, přinášejí do ní něco svého. „I iść dalej“ zní o trochu špinavěji, neučesaněji a punkověji. Tam, kde by Odraza namontovala nějakou tu melodičtější vyhrávku, Gruzja pokračuje v nelítostném uřvaném hnusu. Tam, kde by Furia propustila uzdu přijatelné experimentaci, Gruzja maximálně zavdá ušpiněný nápěv. Tón a obecná nálada však zůstává dost stejná. Bez přestání se na nás valí neopodstatněný nihilismus, neospravedlněná křivda a pálivá zahořklost.

Tato nátura společně s charakteristickými prvky jdou dobře slyšet třeba na „Moja Ratyzbona“ a hned následující „Opuść mnie“. V prvním případě prostupuje houpavé tempo hrdelní řev, který ke konci obměňuje typicky slovansky znějící vokál. „Opuść mnie“ pro změnu od první vteřiny chrlí nasranou blackmetalovou sypačku. Ta se v polovině láme do punkového rytmu, které kapela obohacuje o misfitsovské, avšak absolutně nezúčastněné „woohoo“.

Předposlední „Ilu nas było?“ pro změnu nejvíce připomíná polskou družbu. Celá věc (možná s opomenutím výjimečně odporného vokálu) zní jako nevyužitý nápad z posledního alba Furia. Za řeč určitě stojí i zavírací „Iść dalej“, která namísto kytar a organických bicích servíruje syntetický, noisem opředený trapový sound. Celý výstřelek zní jako kolaborace mezi Dälek, Death Grips a Baauerem a některým posluchačům určitě pozvedne obočí. Mně to však dává právě díky zmíněnému městskému aspektu (a vlastně i podobně laděnému coveru) poměrně smysl.

Gruzja - I isc dalej

„I iść dalej“ je solidní a úderná nahrávka, která má potenciál se hned neztratit v dnes už poměrně přesycené black-punkové kategorii. I přes evidentní vlivy si zvládá zachovat svůj ksicht a díky střídmé stopáži nemá moc prostoru nudit (za nejslabší moment alba považuji věc „Manam“, ale ani tu bych neoznačil jako vyložený provar). Pokud holdujete podobně laděnému polskému soundu, debut Gruzja rozhodně vyzkoušejte. Minimálně vám poslouží jako solidní zkrácení času při čekání na další materiál od Morowe, Odraza a možná i Furia.


C-4 – Next Issue of the Rotten World

C-4 - Next Issue of the Rotten World

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.8.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Pain
02. Dark Chant
03. Despised
04. Stuck in Stagnation
05. Derisive Smile
06. All Hope Is Lost

Hrací doba: 12:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Polsko poslední dobou plodí docela zajímavé kapely, a proto se vyplatí z tohoto blízkého kraje tu a tam sáhnout po něčem ne úplně známém. Takovou neznámou pro mě byla také parta říkající si C-4. Ti byli založeni už v roce 2005, avšak v jejich řadách dnes již nepůsobí nikdo z těchto dob formování. Poslední pamětník odešel v roce 2016, a služebně nejstarším členem je tak dnes bubeník Domin, který do C-4 přišel v roce 2012. Vtipná a ne úplně obvyklá situace.

Přestože to C-4 kroutí už takřka patnáct let, stále je vnímám jako novice, jelikož ke dlouhohrající studiové nahrávce se ještě nedostali. Na kontě mají pouze tři épéčka – „I Hope They Heard C-4 in Hell“ (2010), „Death in the Moshpit“ (2015) a poslední „Next Issue of the Rotten World“ (2018). To vyšlo už v srpnu minulého roku, avšak promo od kapely přišlo teprve letos na jaře, takže zas takovej lempl nejsem, he he.

To, že ještě stále nevydali regulérní placku, může a nemusí o něčem nasvědčovat. Předně je asi zřejmé, že vzhledem k poněkud komplikovaným personáliím stále hledají (a snad tedy konečně našli) tu správnou sestavu, která už se k něčemu dokope. „Next Issue of the Rotten World“ je ukázkou té současné, ale rovnou sem vsunu, že se zde žádné zázraky nekonají.

C-4 jsou prezentování jako grindcore/crossover, což je docela přesné. „Next Issue of the Rotten World“ je skládankou ze švédského řinčivého death metalu, velice přímočarého grindcoru a úderného d-beatu. Onen d-beatový základ ukáže hned úvodní „Pain“, která však kromě valivé síly nestihne za tu minutku nic víc nabídnout a poměrně bezduché sólo ji brzy ukončí. To dvojka „Dark Chant“ je jednoznačně nejpovedenějším kusem. Začátek jak když vypadne ze šuplíku Entombed, ostatně jako celá skladba. Na jejich „Wolverine Blues“ by sedla. V podobném deathmetalovém duchu pokračuje i riffově založená „Despised“, ale ta už představuje ten největší průměr.

Druhá polovina desky je na tom ještě o něco hůře, jelikož ten průměr nepříjemně podlézá. „Stuck in Stagnation“ stále drhne švédský death metal, ale bez jediného výraznějšího momentu, stejně jako následující grindcorová rychlovka „Derisive Smile“, u níž se dá použít snad i termín zbytečná. Vleklá „All Hope Is Lost“ je pak fádním uzavíracím klišé, jichž bylo už napsáno tuny. „Next Issue of the Rotten World“ končí velice bídně a to ani kdoví jak dobře nezačalo.

S předchozími EP nemohu porovnávat, protože jsem jim po nevalné zkušenosti s „Next Issue of the Rotten World“ nevěnoval pozornost. Pouze jsem zběžně proklikal kapelní Bandcamp a vypadá to, že to bude to samé v bledě modrém. Dovedu si představit, že jejich hudba zabaví naživo, studiově ale dám kdykoliv přednost jiným jménům. Jestli chcete něco podobného ražení z posledních let, co ale kurva pořádně kope, tak si dejte třeba Black Breath. Také kolegové z Polska Mentor se s tím minulý rok poprali lépe.

Finální verdikt je snad zřejmý. „Next Issue of the Rotten World“ nenabízí vůbec nic zajímavého, takže bych se jeho poslechem ani nijak nezdržoval. Jo, ta „Dark Chant“ má sice dobré riffy a jako pocta švédskému kovu je to dobré, ale to je tak to jediné pozitivní. Kdyby byly i ostatní písně na podobné úrovni, tak by to možná bylo o něčem jiném, ale takhle jde o nevyvážený mišmaš, jako když splácaný za pár podvečerů dohromady. Řekl bych, že borci možná ani nemají ambice na něco víc. Třeba jim to pro tu prdel a pár koncertů stačí.


Apatheia – Konstelacja dziur

Apatheia - Konstelacja dziur

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2018
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Odmętnia
02. Ślepe oddanie
03. Zimna krew
04. Złudzenie życia
05. Boże ciało
06. Raj
07. Skracanie
08. Supernowa

Hrací doba: 51:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Apatheia

Pro ty z vás, koho ještě neomrzel polský black metal, tu na dnešek máme další tip na novou chásku, jejíž produkce by vám teoreticky mohla zachutnat. Opět se potvrzuje, že studnice polského black metalu je prakticky bezedná, poněvadž každý rok se objevují nové a nové debutující formace, jejichž prvotiny s přehledem bijou většinu black metalu, který vychází třeba u nás. Apatheia sice nepředložili až tak dobré album, aby bylo možné je okamžitě zařadit až k žánrovým elitám své země, ale pořád se jedná o solidní záležitost, jež by příznivce polštiny v černém kovu mohla zaujmout a na nějakou chvíli i zabavit.

S nějakou historií nemá smysl se příliš zdržovat, protože není moc o čem povídat. Trojice z města Mielec v jihovýchodním Polsku za sebou dle dostupných informací nemá mnoho zkušeností. Pouze zpěvák a kytarista Vos má ještě vlastní projekt Absque Cor, jehož debut „Wędrówkę haniebnie zakończyć“ z roku 2017 jste ovšem mohli zachytit s cca stejnou pravděpodobností jako „Konstelacja dziur“ od Apatheia. Asi nebude náhoda, že oba počiny vyšly shodně pod křídly sympatických Godz ov War Productions.

Chlapci na oficiální promo fotce vypadají trochu jako banda debilů, víc mi to připomíná nějaký kvazi-hustý kinder black než skupinu, jejíž tvorbu by měl člověk brát seriózně. Což je docela škoda, protože si tím možná Apatheia odradí část případných posluchačů ještě dřív, než se tito do poslechu vůbec pustí. Obal taky nijak zvlášť nenadchne, ale alespoň neuráží, nicméně ani tady se nejedná o něco, co by na okoštování muziky vyloženě navnadilo.

Dojmy z vlastního hudebního obsahu jsou naštěstí o něco lepší, ale pořád bohužel platí, že „Konstelacja dziur“ má svoje mouchy. Nesporně se jedná o solidní práci, a to si ani nemusíme pomáhat omšelými berličkami typu „na to, že jde o debut…“ Především v těch méně tradičnějších a nápaditějších momentech občas Apatheia dokážou z rukávu vytáhnout dost dobrý nápad. Asi nebude náhoda, že se tak nejvýrazněji děje v těch nejdelších skladbách „Boże ciało“ a „Supernowa“, ale ne striktně jen v nich. Zároveň se sluší dodat, že ani v těch, řekněme, žánrově čistších momentech se ani zdaleka nejedná o nějakou demencí postiženou píčovinu, která by neměla hlavu ani patu. I v téhle disciplíně Apatheia umějí přijít se zajímavě postavenými pasážemi; jmenovat mohu třeba druhou půli předposlední „Skracanie“.

V čem tedy tkví problém? Jednoduše řečeno, Apatheia se nedokázali vyvarovat ani vaty. Jsou tu i minuty, které posluchači dojem nezkazí, ale vesměs nic moc neřeší a jejich eventuální absencí by „Konstelacja dziur“ nepřišla o nic zvláštního. Vedle toho mám trochu potíž i s tím, že některé riffy se dost ohrají a při pozdějších posleších by si je člověk taky odpustil. Obojí dohromady má za následek občasné upadaní do nechvalně proslulé posluchačské letargie, kdy hudba plyne okolo, člověk si klidně i poklepává nohou do rytmu, ale skutečně ji nevnímá. Dojmy ovlivňuje i skutečnost, že to slabší přichází v první polovině alba.

Druhá půle „Konstelacja dziur“ už nicméně v jistých chvílích snese přísnější nároky, tudíž lze bez obav tvrdit, že nějaký talent a schopnosti Apatheia mají. Jejich debut své mušky má, ale jak se s oblibou v recenzích říkává – potenciál v tom je. Další počiny si myslím poslechnu, a budou-li se Poláci zlepšovat, mohlo by to již být hodně dobré. Prozatím je to sympatická jednohubka, z níž si na prdel nikdo nesedne, ale fandy chytřeji pojatého polského black metalu by mohla zajímat už teď.


Lvcifyre – Sacrament

Lvcifyre - Sacrament

Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Dark Descent Records / Malignant Voices

Hrací doba: 22:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Jakýsi šum okolo Lvcifyre si pamatuju už okolo vydání debutového sedmipalce „Dying Light ov God“ (2009), ale výraznější zájem kapela probudila až se svým druhým albem „Svn Eater“, protože to bylo po všech stránkách minimálně o třídu jinde než veškerý předchozí materiál a společně s „Death“ a „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ patřilo k těm nejvýraznějším deathmetalovým deskám roku 2014.

Se „Svn Eater“ nelze šlápnout vedle, neboť každá skladba nabízí výrazné, zapamatovatelné nápady a fluidum vládnoucí po celou hrací dobu je nezemské. Jedná se o načernalý death metal, který dokáže zvednout ze židle a posluchače doslova napumpovat adrenalinem, ale zároveň se vyplatí v klidu sednout a pořádně se do nahrávky vcítit, protože atmosféra tu je hutná a fest odporná. „Svn Eater“ je dle mého přesvědčení výstavní skříň temného, agresivního death metalu.

Zmiňované album se mi ani po pěti letech nestačilo omrzet, ale na nový materiál jsem se pochopitelně těšil. Lvcifyre se během této doby vyprofilovali jako neméně zničující koncertní formace, spolupráce s vokalistou Cultes des ghoules dala za vznik i blackmetalově laděným Death Like Mass, ale místo další dlouhé desky předmětné kapely máme k dispozici nakonec „jen“ EP, které možná slouží i jako rozloučení s dosavadním kulometníkem Menthorem.

23 minuty „Sacrament“ nabízí čtyři nové skladby a cover polské kultovky Kat. Lvcifyre dle očekávání přesně pokračují ve stylu definovaném „Svn Eater“, takže Menthor opět nepříčetně sype, riffy jsou infernální, jak by víceméně měly být, a Mark of the DevilT. Kaosem znějí hnusně. Ale jak jsem EPko poslední měsíc opakovaně poslouchal (nakonec už spíše z povinnosti), nemůžu setřást pocit, že je tady všechno jakoby naředěno. Skladby jedna, dvě a čtyři sice nabízejí solidní nápady, ale nevěřím, že by kvalitativní nebo atmosférické laťky čehokoliv ze „Svn Eater“ dosahovaly. Trojka je prakticky jen násilná mezihra.

Výrazněji mě potěšil cover „Morderca“, protože těch pár sýpek tady perfektně sedlo a pomyslné koule skladby se přehráním nijak nezcvrkly. Mark of the Devil zněl jako reanimovaný Kostrzewski chvílemi už dřív, takže tady jeho hlas sedí perfektně.

Netvrdím, že by „Sacrament“ bylo selhání, ale prostě ho nemůžu brát za víc než béčkový dodatek k „Svn Eater“. Ale jak jsem předeslal výše, moc desek/kapel, co by zněly jako tahle, není nebo je neznám. Fanoušci nechť si EP samozřejmě pustí aspoň párkrát. Ale pokud jméno Lvcifyre vidíte prvně, ukládám vám za nesvatou povinnost udělat si přítmí, osolit hlasitost, naprat si „Svn Eater“ rovnou do hlavy a „Night Sea Sorcery“ nepřeskakovat, i kdyby vás její rozjezd nudil k smrti. Já budu mezitím nedočkavě vyhlížet nový materiál Death Like Mass.


Батюшка – Панихида

Batushka - Panichida

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Песнь 1
02. Песнь 2
03. Песнь 3
04. Песнь 4
05. Песнь 5
06. Песнь 6
07. Песнь 7
08. Песнь 8

Hrací doba: 42:11

Odkazy:
web / bandcamp

Je docela zajímavé, jak často se stává, že se členové jedné kapely rozhádají a všichni chtějí pokračovat pod tím samým názvem. Dost často se i stává, že simultánně existují dvě inkarnace skupiny se stejným jménem a obě koncertují a/nebo vydávají alba, dokud jejich spory nerozštípne soudní rozhodnutí. Někdy si jedni pacholci musejí založit úplně jiné projekty, jindy z toho vznikají nové verze s příponami jako Inc., A.D., of Fire nebo předponami jako Nějakej Debil‘s bla bla.

Většinou se to ale stává u kapel, které už mají něco za sebou a stojí za nimi množství oddaných fanoušků; prostě v případech, kdy se o to jméno vyplatí bojovat, ať už z důvodů finančních či kvůli prestiži (případně obojím). O to víc překvapilo, že Poláci Батюшка se dokázali pohádat už po první desce. Byť je samozřejmě evidentní, že jejich debut „Литоургия“ vyvolal značný ohlas (ponechám na vašem uvážení, zdali oprávněně) a že formace měla docela našlápnuto.

Nevím, nakolik je nutné se tu prohrabávat bulvární žumpou, která v posledních měsících plnila obsah metalových médií. Z formálních důvodů řekněme pouze to, že na jedné straně stojí kytarista Krzysztof Drabikowski, jenž kapelu dle všeho vymyslel a byl jejím hlavním skladatelem, a na straně druhé zpěvák Bartłomiej Krysiuk, jenž také zaštítil vydání „Литоургия“ na svém labelu Witching Hour Productions a staral se o organizační záležitosti.

Těžko soudit, kdo z těch dvou je víc nebo míň v právu, protože asi nikdo z nás do celé záležitosti nevidí v plné míře. Můj osobní dojem je prakticky totožný s názorem většiny (kde názor většiny odpovídá mému empirickému pozorování reakcí na internetu), a sice že Батюшка by měla patřit Drabikowskimu jakožto zakladateli a skladateli a že Krysiuk se pokusil si formaci přivlastnit. Nechci ale nikomu nic podsouvat a také se ve svých dojmem mohu mýlit, protože jak už bylo řečeno, kdo ví, co se v zákulisí odehrálo doopravdy. Nehledě na to, že „Литоургия“ hudebně zas takový zázrak nebyla a že její primární zajímavost plynula z vokálů (paradoxně ne těch sólových) a religiózního nádechu.

Tak či onak, současná situace je taková, že nyní vedle sebe existují dvě verze kapely se stejným názvem, přičemž v čele každé z nich stojí jeden z výše jmenovaných borců. Oba si také na letošek připravili nová alba, přičemž jako první, v tomto případě „Панихида“, jej pustil do světa Drabikowski. Krysiukova verze se chystá vydat desku „Hospodi“ 12. července. Což by mohlo být ještě interesantní, jelikož polský soud již vydal předběžné nařízení, které Krysiukovi zakazuje vydávat a koncertovat pod jménem Батюшка, dokud se situace neurovná.

Trochu paradoxně ale začnu s Krysiukem, jehož inkarnace Батюшка prozatím vypustila jednu skladbu „Полунощница“. Z té lze vycítit snahu dát co nejvíc na odiv ty prvky, které kapelu odlišily, nejspíš až zbytečně moc, protože se tak děje na úkor metalové složky, protože ta je naopak tupá a dvojnásob ji posílá do pekel plochý zvuk. Ale jde prozatím o jeden song, takže na soudy je možná ještě brzo.

Batushka

Říkám to nicméně z toho důvodu, že v tomto srovnání je o to víc na „Панихида“ slyšet, kdo stál za hudební stránkou. Kytarová práce na novém albu je rozpoznatelná a zjevně navazuje na to, co započalo na „Литоургия“. Na druhou stranu, Drabikowski citelně omezil výrazné religiózní elementy a soustředil se především na metal. Což je na jednu stranu sympatické a lze to chápat i jako snahu se nějak vymezit vůči dřívější podobě s Krysiukem, ale na druhou stranu se tím tato Батюшка trochu odsuzuje k větší zaměnitelnosti a ještě asi nechtěně odhaluje již tušenou skutečnost, že v samotném jádru se diplomaticky řečeno skutečně nejedná o žádný zázrak.

Nechci vzbudit dojem, že „Панихида“ na atmosféru pravoslavné církve rezignovala úplně. Pořád se tu a tam objeví nějaké ty chóry a další píčovinky. Jde ovšem o minoritní část hrací doby. Většinu času vyplňuje ničím zajímavý a vesměs bezkrevný black metal, který vlastně neurazí, ale jedním uchem jde dovnitř a druhým ven. Že by zanechal hlubší dojmy, což by člověk u takto laděné záležitosti asi naivně čekal, to rozhodně ne. I „Литоургия“ ve mně zanechala rozumnější pocity, a to musím zdůraznit, že čas odhalil, o jak nevýjimečnou nahrávku se jedná, a že veškerá její zajímavost plyne z jediného originálního prvku, na němž to celé stojí a padá. „Панихида“ dobrovolně potlačila i tuhle zajímavost, čímž se definitivně odsuzuje přinejlepším k průměru.

Vtipné na tom je, že soudě dle onoho jednoho prozatím zveřejněného songu je Drabikowskiho vize stále o parník zajímavější než ta Krysiukova, což ale neimplikuje, že by snad „Панихида“ sama o sobě byla skutečně zajímavá. Obávám se však toho, že tato deska bude zbytečně vynášena do nebes už jenom kvůli určitému morálnímu aspektu, přestože o skutečné podobě věcí a eventuální legitimnosti takového etického mandátu vědí všichni kromě přímo zúčastněných naprosté hovno. Za mě je nicméně „Панихида“ dost nuda.


Deus mortem – Kosmocide

Deus mortem - Kosmocide

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.4.2019
Label: Terratur Possessions / Malignant Voices

Tracklist:
01. Remorseless Beast
02. The Soul of the Worlds
03. Sinister Lava
04. Through the Crown It Departs
05. The Seeker
06. Ceremony of Reversion p.2
07. The Destroyer

Hrací doba: 42:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

O polských Deus mortem se v poslední době mluvilo dost vydatně, ale i když mají na kontě čerstvou desku „Kosmocide“, většina lidí nediskutovala o jejich hudebních kvalitách, nýbrž o ideologii a politickém přesvědčení jednotlivých členů kapely.

Deus mortem totiž absolvovali (nakonec spíš tak napůl absolvovali) evropské turné po boku Mgła a Revenge, které samozřejmě neuniklo pozornosti i v jiných kruzích než těch blackmetalových. Došlo na standardní naháněčku o to, kdo je nebo není nácek, což vyústilo v rušení nebo přesouvání jednotlivých zastávek turné. Čeští fans na tom docela vydělali, protože místní zastávka nebyla plánována, ale po zrušení akcí v Německu se koncert přesunul do Prahy, nicméně ani zde se neobešel bez potíží. Došlo k výměně klubu a ze sestavy českého koncertu se nakonec poroučeli právě Deus mortem, kteří ostatně byli největším trnem v oku (ale ne jediným, neboť své si asi užila i samotná Mgła) i venku.

No, a asi největším kamenem úrazu v sestavě Deus mortem je bubeník Stormblast, jenž dále tříská v Infernal War (další formace, co je častým terčem anti-NS bojovníků) a také má za sebou účast v některých dalších pochybných kapelách, mezi nimiž má čestné místo odbouchání tří koncertů s Honor anebo nahrávání s Warhead, což byl společný projekt Olafa JasińskihoHonor a Knjaze VarggothaNokturnal Mortum s texty o slovanské hrdosti, árijství a podobných vytříbených tématech.

Jako vždy nemám potřebu tohle soudit a podsouvat tu někomu svoje přesvědčení, protože věřím, že čtenář má dost inteligence na to, aby se s předloženými informacemi srovnal sám a ujasnil si, jestli mu takové spojitosti při poslechu vadí, anebo ne. Radši se pojďme věnovat vlastní muzice (a jestli v tom vidíte alibismus, tak se s tím taky srovnejte sami, ha!).

Skoro se mi chce říct, že je docela škoda, že celá tahle kauza zastínila hudební obsah „Kosmocide“, protože se jedná o dost povedenou fošnu. Debutová deska „Emanations of the Black Light“ měla několik výborných momentů, ale jako celek mi k srdci nikdy a nijak zvlášť nepřirostla. „Kosmocide“ mi připadá o dost lepší. Nijak mi nevadí, že Deus mortem na svém druhém dlouhohrajícím počinu výrazně vyčistili zvuk, což mě ve většině případů spíš prudí, protože to k předkládanému směřování pasuje a také má sound pořád docela koule.

To hlavní nicméně samozřejmě tkví v samotném materiálu. Jistě by šlo říct, že Deus mortem hrají rychlý agresivní black metal, který se nebojí trochu zasypat, což se ostatně ukáže hned v prvním songu „Remorseless Beast“. Už sama tahle skladba ovšem napoví i to, že Poláci se na black metal dokážou podívat i s otevřenou hlavou, jak dokazuje závěr s excelentním melodickým kytarovým sólem. Netvrdím, že Deus mortem holdují nějaké progresi či experimentům, to by bylo přehnané tvrzení, ale napříč albem se nachází relativně dost momentů, které jdou nad rámec obyčejné agresivní hoblovačky. Což se nakonec dělo i na „Emanations of the Black Light“, ale „Kosmocide“ je v tomto ohledu ještě dotaženější a výraznější.

Deus mortem

Jedním dechem je ale nutno dodat, že „Kosmocide“ nestojí jen na tom „koření“, byť i to se výraznou měrou podílí na finálním ksichtu nahrávky. Deus mortem totiž nečiní problém nahodit i dobré riffy nebo zajímavé přechody na bicích. Vokál na prdel vyloženě neposadí, ale Necrosodom zařvat umí a k vyznění alba se jeho přednes hodí.

Třeba ve třetím tracku „Sinister Lava“ jsem si vzpomněl kolegy z Mgła, což však nemyslím ve zlém. Spíš to můžete brát jako nápovědu, že právě posluchačům téhle smečky by se „Kosmocide“ mohlo líbit. Stejně tak jako lidem, co si rádi pustí kapely jako Blaze of Perdition nebo třeba Medico peste.

Osobně jsem vůči „Kosmocide“ neměl úplně vysoká očekávání, ale druhá řadovka Deus mortem se mi zalíbila mnohem víc, než jsem předpokládal. Pokud tedy s poslechem téhle kapely nemáte nějaký morální problém, pak vám tohle album mohu klidně doporučit.