Archiv štítku: POL

Polsko

Koniec pola – Cy

Koniec pola - Cy

Země: Polsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 28.3.2018
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV 16:49

Hrací doba: 46:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Polská avantgarda umí být vysoce zajímavá, o čemž jsme se ostatně na našich stránkách přesvědčili již nejednou. Najde-li se ovšem další pozoruhodná kapela z daného ranku, milerád takové poskytnu prostor. A to o formaci s názvem Koniec pola rozhodně platí! Protentokrát by tedy měli zbystřit ti z vás, kdo máte netradiční přístup k hudbě, žánrově nejednoznačné kontury a zvuk jakožto umění.

Pětice Koniec pola má svou sestavou návaznost i na polský black metal respektive na jeho větev, která je sama o sobě otevřena experimentování a hledání vlastních cestiček v žánru. Jmenovitě zde najdeme členy skupin Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Licho nebo Strzępy. Se skupinou však spolupracoval i Nihil (Furia, Massemord, Morowe, Cssaba) a o mix s mastering se postaral Piotr GruenpeterThaw a Mentor.

Víme tedy, k jaké sortě kapel si Koniec pola personálně přiřadit. Jejich vlastní hudba na debutu „Cy“ (jemuž předcházelo pouze vydání digitálního EP „Mrzygłód“ s jednou jedenáctiminutovou písní) je ovšem docela jinde. S metalem nemá nic společného, ačkoliv rockové prvky už na ní nalézt lze. Stejně jako folklórní nádech, experimentální žánry, mluvené slovo,… Pokud bych měl ovšem náplň „Cy“ popsat jednoduše a bez zbytečných okolků, vystačil bych si s pojmem avantgarda. Ten totiž obsah „Cy“ dle mého skromného názoru vystihuje nejlépe.

Tomu koneckonců napovídá i skutečnost, že Koniec pola nevyužili k pořízení zvuků přítomných na desek pouze nahrávací studia, ale volili přístup i takzvaného field recording, tedy natáčení hudby někde venku, mimo studio. Což zmiňuji i z toho důvodu, že pojem field recording krásně pasuje k názvu Koniec pola (v polštině samozřejmě Konec pole). Hezká shoda a sladění náhodných pojmů, které však oba pomáhají přiblížit nálady „Cy“. Obě slovní spojení totiž v sobě nesou nějaké významové asociace, které po mém soudu k hudbě kapely docela sedí.

Zmínil jsem mluvené slovo. To berte s lehkou nadsázkou, protože vokál na „Cy“ má někdy i určitou „zpěvnost“, nicméně v jistém ohledu to napovídá další důležitý důležitý aspekt nahrávky, jímž je její narativnost. Při poslechu jsem měl pocit sevřeného díla, které cosi vypráví, což nakonec asi i bude pravda, poněvadž album se má točit okolo okolí polské vesnice Zalesie.

Koniec pola

Docela příjemné je – a hodně to napomáhá při vstřebávání „Cy“ – že se nejedná o pouhé abstraktní zvukové palety, které stojí víc na nejasných pocitech než skutečné hudebnosti. Koniec pola se sice rozhodli své skladby, jež jsou navíc delších stopáží, nepojmenovat a nespokojí se se standardní písničkovou strukturou, ale i přes jistý minimalismu se v tom dá orientovat lehce, děje se toho relativně dost, objeví se i výrazné melodie (třeba jedna v „IV“ je skutečně výtečná) nebo rytmika. Tím ovšem nechci naznačit, že je „Cy“ nějakým způsobem jednodušší nebo prostší. Koniec pola si pořád dokázali pohlídat, aby jejich muzika byla dostatečně „intelektuální“, což je myslím jeden ze základních předpokladů pro zařazení do avantgardy. Ta by přece jen měla být v jistém slova smyslu elitářská. V tom dobrém slova smyslu.

Hlavně ale „Cy“ nechybí určitá vnitřní síla a podmanivost. Debut Koniec pola nepostrádá charisma, ani poutavost, ani sympaticky pochmurnou atmosféru. To vše dává společně s několika lahůdkovými momenty dohromady ohromně zajímavé album, které byste si neměli nechat uniknout, pokud máte v oblibě třeba „Kołysanki“ od Lux Occulta.


Cultes des Ghoules – Sinister

Cultes des Ghoules – Sinister

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2018
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Children of the Moon
02. Woods of Power
03. Day of Joy
04. The Serenity of Nothingness
05. Where the Rainbow Ends

Hrací doba: 55:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Nebylo tajemstvím, že polští Cultes des Ghoules ani po vydání masivního dvojalba „Coven“ nelení a pozvolna tvoří. Dávno domluvené splitko s německými Sepulchral Zeal vyšlo před necelým rokem (i když teda obsahuje skladbu původně složenou pro „Henbane“) a jedna sdílená nahrávka by se snad měla ještě objevit, ale opravdu jsem nečekal, že budeme tak „brzy“ poctěni deskou novou, příhodně nazvanou „Sinister“. Novinka vychází v nejbližších dnech a já rozhodně neměl týdny na to, abych ji zkoumal ze všech stran nebo nechal uležet. Ale někdy není třeba nad verdiktem zvlášť přemýšlet, zejména u kapel, které si vytvořily své unikátní vyznění, i přestože stále poukazují ke konkrétním, staroškolským zdrojům inspirace.

Je nutné Cultes des Ghoules nějak sáhodlouze představovat? To si nemyslím, jelikož druhé album „Henbane“ kapele získalo tolik pozornosti, až jsem tomu tehdy ani nechtěl věřit. Když jsem totiž konečně pronikl do hlubin „Haxän“ (2011-2012?), tak se o kapele, alespoň online, takřka nikde nepsalo a člověk mohl spoléhat akorát na undergroundové tiskoviny. Ostatně bylo to především díky rozhovoru v prvním čísle zinu Morbid Abominations, že jsem se rozhodl dát „Häxan“ pořádnou šanci. Určitě za to mohlo i svérázné rozloučení, které znělo asi nějak takhle: „Šukali jste někdy vlastní sestru? Pokud není příliš hnusná, tak to zkuste. Užijte si život, radosti i strasti, konejte zlo a zabijte se.“ A zlo, zcela hmatatelný až děsivý pocit něčeho odjinud, to něco jsem cítil z „Häxan“. Význam téhle desky je pro mě opravdu veliký a ten večer, kdy mě konečně chytla nikdy nezapomenu.

Jak napovídá podtitul „Sinister“, tedy „Treading the Darker Paths“, kapela přihlíží k atmosféře své rané tvorby, debutu „Häxan“ a předchozímu ohavnému EPku „Odd Spirituality“. Áno, existuje i limitovaná kazeta o stejném názvu, ale ta sloužila stejně jako ochutnávka zmíněného EPka a titulní song za moc nestojí. Cultes des Ghoules také čerpají ze zkušeností nabytých v posledních letech. „Sinister“ navazuje na kytarový tón „Henbane“, je tu dost střednětempých sabatických riffů, kterými bylo druhé album doslova poseto, a podobně jako na „Coven“ se tu příležitostně hlásí o slovo druhá basa. Klávesy či jiné atmosférické až psychedelické prvky se objevují v každé skladbě a těch šamanských „tribal“ pasáží tu je tak akorát, i když ne tak moc, jak by se podle vypuštěného promo kecu mohlo zdát.

S poslední deskou tu je ještě jedna spojitost, která někoho bude asi srát, a to že Cultes des Ghoules opět sahají k zdánlivě nekonečné repetici některých motivů. I když jsou ty riffy dobré jak svině, tak jakmile posloucháte desku podesáté, nemůžete se už dočkat změny. Rozhodně má ale smysl si počkat, co bude dál, protože kompozice vždy postupně vygradují v uzemňující pasáž. A z toho důvodu bych minimálně takové „Day of Joy“ a „The Serenity of Nothigness“ zařadil do „zlatého fondu“ skladeb Cultes des Ghoules. Ale prakticky tu není žádný „slabý“ song, každý nabízí něco svého a úvodní „Children of the Moon“ skutečně funguje jako spíše intro. Kritika přílišného opakování mimochodem neplatí pro poslední „Where the Rainbow Ends“, kde se riffy střídají na poměry kapely dost hbitě a vůbec tenhle song vybízí až k tanci, dokonce ještě víc než jinak energická a brutální „The Woods of Power“. Představte si ale tanec někde na sabatu s čerty, zatímco vy jste míněni jako oběť, takže po lízání řiti vás nečeká učení tajné moudrosti, ale vyčerpávající mrdání, drásání, bití a skon.

Cultes des Ghoules

Jsem přesvědčen, že fanoušek Cultes des Ghoules bude jako já se „Sinister“ velice spokojen. Nedokážu zatím říct, zda je novinka lepší nebo horší než desky předchozí, takže budu raději „Sinister“ věnovat další a další hodiny, počkám si na texty, které jistě jako obvykle přidají poslechům na atmosféře, a zmíním ještě jednu věc, proč má smysl se na desku těšit. Cultes des Ghoules tady příležitostně zkouší „nové“ věci a zrovna tyhle pasáže obvykle patří mezi vrcholné okamžiky alba. Možná si připomenete, když jste poprvé slyšeli „Vintage Black Magick“, ale nerad bych tímhle přirovnáním zaváděl. Pusťte si raději „Sinister“ za správných podmínek, oddejte se hudbě a věřím, že i pro vás to bude VELKÉ.


Above Aurora – Path to Ruin

Above Aurora - Path to Ruin

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Pagan Records

Hrací doba: 17:26

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Jestli máte o Above Aurora nějaké povědomí, s dost velkou pravděpodobností jste jej získali díky jejich debutovému albu „Onwards Desolation“, které vyšlo v roce 2016 u Pagan Records. Osobně jsem jej tu svého času recenzoval a vcelku jsem jej i pochválil. Nebyl to žádný učiněný klenot, ale rozhodně se jednalo o dobře napsanou blackmetalovou fošnu, která měla co říct.

Od té doby uběhly dva roky, během nichž jsem stačil svá vstřícná slova stvrdit koupí digipacku „Onwards Desolation“. Když jsem se ale dozvěděl o vydání nového minialba „Path to Ruin“, nemůžu tvrdit, že bych nemohl dospat. Zas tak zásadní odvar (neplést s provarem) debut nebyl. Že bych ale novinku slyšet nechtěl? To jistě ne, takže jsem se nakonec k jejímu poslechu dokopal a výsledné dojmy hovoří docela jasně – opět je to povedená záležitost.

Dokonce bych i řekl, že „Path to Ruin“ je o krok dál než „Onwards Desolation“. Trojice přítomných songů zní o kousek osobitěji a promyšleněji. Už na debutu bylo znát, že Abova Aurora mají cit pro dobře vystavěné skladby, které sice člověka nevystřelí do nebes a nenabídnou nějaké skutečně dech beroucí momenty, ale mají určité kouzlo. Jinými slovy to stoj na nenápadné, leč kvalitní skladatelské práci. Což je rovněž vcelku sympatický přístup.

Nové songy nicméně působí ještě dotaženěji a uceleněji, v některých ohledech i zapamatovatelněji, přestože tentokrát chybí nějaký jednoznačný tahoun s výraznou ústřední linkou, jakým byla posledně píseň „Eradication of Light“. Nejvíc asi vyčnívá titulní „Path to Ruin“, rozhodně bych ji ale neoznačoval jako nějakou „hitovku“, přestože se první polovina skladby může pochlubit čitelnými kytarovými melodiemi. Jako celek je ale finální bezmála sedmiminutovka poměrně členitá a co především – Above Aurora ji dokázali perfektně vygradovat do působivého závěru, který nejenže celé EP uzavře ve velkém stylu, ale zároveň je i jeho vrcholným momentem. I zde je vidět, že Above Aurora mají nějakou ambici nehrát jen přímočaře a naopak si trochu pohrát se strukturou.

Minialbum sice nabízí jen tři songy o nějakých sedmnácti minutách hrací doby, ale osobně mám z „Path to Ruin“ dobrý pocit. EP značí vývoj dobrým směrem a tudíž i pozitivní příslib do budoucna. Myslím, že s poslechem dalšího materiálu Above Aurora už asi nebudu otálet tak dlouho jako u novinky, a jestli budou Poláci pokračovat ve vzestupné tendenci, tak by to mohlo být dost zajímavé. Nakonec už nyní mají dost kvality na to, abych vám „Path to Ruin“ doporučil.


Temple Desecration – Whirlwinds of Fathomless Chaos

Temple Desecration - Whirlwinds of Fathomless Chaos

Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Nameless Hordes
02. Entering the Void
03. Dominion of Darkness
04. Covenant
05. Blood Offering

Hrací doba: 37:23

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Předpokládám, že Temple Desecration u nás nepatří k nejznámějším polským spolkům, i když zde vystupovali už dvakrát, a to v Praze (s Infernem a Somrak) plus v Karviné (s Outre a Silva Nigra). Ostatně, bestiální black metal / war metal má u nás v oblibě jen nízké procento metalových posluchačů a ani na jednom z koncertů nebylo narváno. Já měl poprvé tu čest se s kapelou seznámit už na jednom z jejich zcela prvních koncertů, když před cca šesti lety v polských Tychach společně s Bestial Raids a Decline předskakovali zaniknuvším španělských špinavcům Proclamation. Set Temple Desecration ve mně zanechal poměrně pozitivní dojem, který se sedmipalcem „Communion Perished“ a karvinským koncertem ještě o něco málo vzrostl. Zásadní ovšem bylo, když kapela loni v únoru vypustila hrubý mix skladby „Blood Offering“. Díky ní jsem se na debut začal doopravdy těšit.

Je docela možné, že se vydání desky protáhlo kvůli piplačce s produkcí a nebo zaneprázdněností zvukmistra, kterým je zřejmě opět všem známý Mgła. Níže již máte k dispozici finální verzi zmíněné skladby, a jak jistě uznáte, mohutná produkce naprosto vraždí! Skladba také ukazuje nejsilnější stránky Temple Desecration; je tu kurevský drive a řekl bych, že druhý kataklysmický motiv je na poměry subžánru nápaditý. Primitivní, ale svěží. Něco takového jsem chtěl slyšet už dlouho.

Jak jsem tušil již dříve, Temple Desecration se pokouší do ryze bestiálního výraziva naroubouvat prvky, které bychom očekávali od black metalu „duchovnějšího“ rázu, i když teda předpokládám, že posluchač si u „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ vzpomene spíš na moderní hnuso-death. Adorace rohatého tu má trochu vznešenější náturu a kapela se také místy snaží pracovat s monotónní repeticí, příkladem toho budiž „Entering the Void“ a hlavně dvanáctiminutová „Covenant“. Ale abych byl upřímný, Teitanblood se mix plamenného fanatismu Funeral Mist a raných Watain se soundem Blasphemy a SadEx podařil neskonale lépe. Snaha vykouzlit jakousi atmosféru a nejenom rytmický námrd je evidentní, i když kapela v ničem nezrazuje etalon stanovený „Fallen Angel of Doom“. Snaha se počítá, ale to není všechno.

„Whirlwinds of Fathomless Chaos“ by teoreticky mohla být výborná deska, ale… Například necelá první půle úvodní „Nameless Hordes“ zní kurva slibně. Temple Desecration skvěle balancují mezi řádem a bezbřehým chaosem, násilí dosahuje maxima a přechod k uhrančivému atmosférickému riffu je hladký. Ale co pak? Věřím, že členové nad kompozicí hodně přemýšleli, ale i když se chytře vrací k tomu, co fungovalo v první části songu, ono to nakonec nudí, kór když přijdou pouze s jedním novým motivem a ten je prostě planý jak svině. Všechny zdejší skladby postrádají vyvrcholení a dříve nebo později se bezmocně plácají v šedi.

Temple Desecration

Leccos by se dalo odpustit, kdyby aspoň každý song nabídl jednu, dvě pasáže, co vraždí, ale to mohu říct, jen o první a poslední skladbě. „Dominion of Darkness“ v tomhle ohledu ještě ujde, ale „Entering the Void“ jde doslova jedním uchem tam a druhým ven. Monotónní „Covenant“ je rovněž úspěšná tak na půl, ale aspoň na desce vyčnívá, když už nic. Být hnusný, tak třeba utrousím něco o nepovedené nápodobě Grave Upheaval.

Možná jsem na debut Temple Desecration přísný, asi má očekávání byla příliš vysoká a nesprávně od kapely vyžaduji prvotřídní výkon. Ale na druhou stranu, chuť mít tuhle recku z krku je velká a v přenosném přehrávači se „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ taky dlouho neohřálo. Příslib, že by Temple Desecration mohli jednou nahrát silný a originální námrd, nebyl definitivně zadupán do země, ale tahle vize je prozatím nad síly kapely.


A.H.P. – Forakt, hat og død

A.H.P. - Forakt, hat og død

Země: Norsko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Side A:
01. Among the Dead

Side B:
02. Tomhet [Burzum cover]

Hrací doba: 31:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debut norské (nebo spíš polské?) sebranky A.H.P. s názvem „Against Human Plague“ mě úplně na lopatky nepoložil. Sice nebyl úplně hloupý, ale že by mě ta placka zaujala nějak výrazněji, to rozhodně ne. Mé dojmy byly spíš chladnější a nějak jsem neměl v plánu kapele v budoucnu věnovat zásadní část své pozornosti a čím dál tím drahocennějšího času na poslech nové muziky. O to víc mě ovšem překvapilo a potěšilo letošní EP „Forakt, hat og død“, po němž svůj postoj k A.H.P. musím zásadně přehodnotit.

Jak jsem naznačil, původně jsem ani nechtěl „Forakt, hat og død“ poslouchat. „Against Human Plague“ jsem si zapamatoval spíš jako průměrný agresivní black metal, který se střídal s ambientem, přičemž jsem nepředpokládal, že by se A.H.P. od této polohy a kvality nějak signifikantně posunuli. Mýlil jsem se. „Forakt, hat og død“ jsem vlastně pustil spíš náhodou, protože jsem zrovna nevěděl, co si mám pustit, a příhodně jsem měl v tom momentě otevřený Bandcamp Avantgarde Music, protože jsem uvažoval nad tím, co dalšího z jejich shopu by mělo skončit u mě na polici. Hned s prvním poslechem jsem zjistil, že „Forakt, hat og død“ je kvalitou dost jinde oproti staršímu materiálu, a při finální realizaci objednávky jsem neváhal přihodit i právě jeden z 250 vinylů nového ípka A.H.P.

Než se pustíme k povídání o samotném minialbu, slušelo by se nejspíš zmínit, co se v mezičase událo u skupiny. Gulnar, původem polský muzikant aktuálně žijící v Norsku, k sobě do sestavy přibral další muzikanty. Kytary a efektů se na „Forakt, hat og død“ ujal Aro (Masachist, Illness), jenž se jako host podílel už na „Against Human Plague“. Vokály a basy pak převzal Armagog (Throneum, Embrional, ex-Arkona, ex-Taran), jehož manželka Marita jen tak mimochodem napsala text ke skladbě „Among the Dead“, která je stěžejní náplní EP.

Asi nemusím nijak zásadně zdůrazňovat, že tím pádem je „Among the Dead“ oním hlavním důvodem, proč byste měli „Forakt, hat og død“ chtít slyšet. A.H.P. zde předkládají devatenáctiminutovou píseň, která však – své délce navzdory – nenudí prakticky ani minutu. Pokud je mezi vámi někdo, kdo nedá dopustit na „Against Human Plague“, pak ho „Among the Dead“ může trochu zklamat, protože se ani zdaleka nejedná o tak ortodoxní a nasraný černý kov jako minule. Tenhle song je mnohem pestřejší, skladatelsky promyšlenější a strukturovanější. Což asi úplně nepřekvapí, protože jen těžko by to šlo jinak vzhledem ke stopáži; zatímco agresivní sypačka může fungovat na ploše několika málo minut, v delších kompozicích by obstála jen těžko.

A.H.P.

Tenhle posun však A.H.P. opravdu sluší, poněvadž se v „Among the Dead“ nachází množství kvalitně vystavěných momentů a zapamatovatelných pasáží – zapamatovatelných nikoliv díky nějaké chytlavosti nebo hitovosti, nýbrž díky skvělé skladatelské práci. Samozřejmě dojde i na ambientní pasáže, které jsou ale tentokrát s blackmetalovou složkou hudby propojeny smysluplněji a přesvědčivěji. Na každý pád palec nahoru.

Druhá strana „Forakt, hat og død“ pak ukrývá předělávku ambientní písně „Tomhet“ od Burzum, která se původně objevila na desce „Hvis lyset tar oss“ z roku 1994. A ani v tomto případě nemám moc důvodu si stěžovat. A.H.P. tuhle skladbu předělali důstojně a se ctí. V jejich podání zní „Tomhet“ trochu odlišně, ale známá melodie nenechá nikoho na pochybách. Každopádně, jak mě covery většinou nevzrušují anebo rovnou serou, zrovna v tomhle případě mohu s klidem říct, že jako dovětek k „Among the Dead“ to funguje moc dobře.

Vzato kolem a kolem tedy mohu A.H.P. klidně vyseknout poklonu. Nečekal jsem od „Forakt, hat og død“ prakticky nic a dostal jsem EP, které mě mocně baví a poslední dobou ho sjíždím dost často a zodpovědně. Na první pohled možná nenápadná, leč dost silná záležitost, již mohu jenom doporučit.


Throneum – The Tight Deathrope Act Over Rubicon

Throneum - The Tight Deathrope Act Over Rubicon

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.6.2018
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Crossing the Dead River
02. The Tight Deathrope Act Over Rubicon
03. Enochian Lexicon I
04. Enochian Lexicon II
05. Enochian Lexicon III
06. Enochian Lexicon IV
07. The Biblical Serpent – The Master of Misfortune
08. To-Mega-Therion
09. Primal Words. Orphic

Hrací doba: 59:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Úvodní odstavce recenzí jsou zlo, zvláště když chcete psát o další kapele z Polska a máte pocit, že o tamější scéně omíláte skoro furt to samé. Pro inspiraci jsem letmo prolítl tag „POL“ a napadlo mě, že se tu převážně věnujeme méně známým blackmetalovým spolkům, případně zajímavým žánrovým kočkopsům, což si myslím, že docela potvrzuje význam této stránky. Nyní mám ale v plánu představit desku již dlouhá léta zavedené deathmetalové veličiny, která si zasluhuje označit za kultovní, i přestože se v našem kraji nejedná o příliš známé jméno.

Řeč bude o Throneum a jejich v pořadí již deváté desce „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“. S kapelou jsem se před lety seznámil díky titulům „Bestial Antihuman Evil“ a „Mutiny of Death“, se kterými se zaklínala, že posluchači neuctívající Imperator, Asphyx, Order from Chaos, Bestial Warlust, Necrovore (a další) by se měli poslechu Throneum vyhnout, což říká vše podstatné. Death metal v podání Throneum, minimálně na těchto titulech, je autenticky starý, surový a vyhrocený do nepříčetnosti. Musím se ale přiznat, že i když jsou oba zmíněné tituly super, kapele jsem více pozornosti nevěnoval. Však se sami podívejte na archivy na tu smršť nahrávek. To mě dovede spolehlivě odradit skoro vždy.

Co mě tedy přilákalo k desce nové? Byl to popisek, který přišel společně s promem. Ten mimochodem najdete na určené Bandcamp stránce, kam se můžete prokliknout skrze přiložené ukázky. I když záměrem textu je evidentně desku prodat, nabízí několik postřehů, které hudbu perfektně vystihují, snad i lépe než bych to kdy dokázal já sám. Tvrdí mimo jiné, že „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“ přichází s novými vlivy, mezi které patří starý Therion, Abruptum, Ophthalamia nebo Mekong Delta, ale to je mi vcelku fukk.

Throneum už nehrají pouze vzteklý oldschool death metal, jak bylo psáno výše, ale něco, co by se dalo uznat za originální a značně choré. Když album poslouchám, přijde mi, jako bych odněkud vytáhl zašlou těžkou knihu o duševních chorobách, které jsou „erudovaně“ ozřejměny démonickým působením, a ohavných návodech, jak těchto poruch dosáhnout. Taková hlubinná psychologie říznutá démonolatrií a nigromancií. „Jak dosáhnouti těžké disociace a psýché u břehů Plutónie nadobro zakotviti? Jest nutno uvařit žídě zaživa v kozlí moči a vývar pozřít o půlnoci na opuštěné křižovatce, za odříkání tajných enochiánských formulek, kterým učí Paimon. Jako dezert podáváme oči slepýše a blín černý. V krajiny záhrobní zíráme skrz kostěné triangulum orientované na jih, dokud Stínové Já nevznáší se u kýžených břehů. Komorbidního blaha katatonického lze dosáhnout za konjunkce Marta se Saturnem.“

Samotná kapela prý tuhle desku označuje za nekro-psychedelickou, což je taky vhodně sugestivní přídomek. Progresivní temnotu ve stylu současného hnuso-deathu nečekejte, Throneum hudebně stojí v opozici vůči kapelám jako Altarage (protože jsou to jen talentované kopírky) nebo Imperial Triumphant (protože cizoloží s nemetalovými žánry). Je tu ovšem dost mrdlých kakofonických sól a prapodivných motivů, které dovedou navodit nálady blízké strachu z nezemského nebo alespoň starost o duševní pohodu hudebníků.

Nerad bych fabrikoval dojem, jak prvotřídní a skvělé tohle album je, skladby mají svá hluchá místa a nejsem zcela přesvědčen, že by tu byly pasáže, které by posluchače dokázaly odstřelit ze židle (rád bych se mýlil). Faktem ale zůstává, že v posledních týdnech jsem žádnou jinou desku neposlouchal častěji. Pokud máte rádi agresivní oldschool death metal s příjemně surovým zvukem a láká vás vidina poutavé hororové atmosféry, tak „The Tight Deathrope Act Over Rubicon“ zkuste. Z přiložených, dosud dostupných tří skladeb doporučuji tu titulní a především „Enochian Lexicon I“. Přítomná enochiánská tetralogie patří mimochodem ke špici alba.


Alne – Opowieści krótszych dni

Alne - Opowieści krótszych dni

Země: Polsko
Žánr: dark folk
Datum vydání: 15.11.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Alne

Vedlejší projekty metalových hudebníků mnohdy skrývají vysoce zajímavé záležitosti, které ani nemusejí mít cokoliv společného s metalem a v některých případech jsou dokonce zajímavější než samotné hlavní působiště (netvrdím, že to nutně platí i dnes). Konkrétně za Alne stojí, mimo jiné, lidé z Non Opus Dei, polské blackmetalové stálice. Zde se ovšem budeme bavit o muzice, jež je Non Opus Dei na hony vzdálená…

Alne jste už mohli zachytit prostřednictvím bezejmenného debutu z roku 2012 anebo splitu „Warńija“ se Stworz, který vyšel na jaře loňského roku. Doposud poslední, bohužel pouze digitálně vydané EP „Opowieści krótszych dni“ ovšem udělalo další krok směrem k čistě folkovému výrazu. Debut byl ještě relativně kytarový a materiál na splitu také obsahoval momenty s rockovou rytmikou. O „Opowieści krótszych dni“ to už neplatí a není to vůbec špatně. Právě naopak.

„Opowieści krótszych dni“ se může pochlubit především silnou atmosférou, která je i navzdory absenci metalových nástrojů patřičně pochmurná. Což nakonec odpovídá i tematickému zaměření EP, které se točí okolo „temné části roku“, neboli podzimu a zimy. První dvě skladby „Modlitwa słoneczna“ a „Martwe“ se nechaly inspirovat básněmi polskému národopisce Teofila Lenartowicze (1822-1893), zatímco ta poslední, „Kult żmija“, vypraví o souboji zmeje (drak ve slovanské mytologii) s Perunem, bohem bouře, hromu a blesku.

Mnohé folkové nahrávky mají problém s přílišnou rozvláčností materiálu, ale zde to ani náhodou není ten případ. Jednotlivé písně jsou dynamické a variabilní, rozhodně bych nemluvil o nějakém minimalismu. Krásným příkladem může být „Martwe“, kterou také považuji za vrchol minialba. Ta přechází od jemnějších momentů s krásnou melodií a ženským zpěvem k hutnějším a temnějším pasážím s výraznou rytmikou a hrubším vokálem, o nějž se, předpokládám, stará Klimorh (v bookletech starších počinů uváděný pouze jako Klimor).

Jak už tomu tak v podobných případech bývá, člověk nemá sebemenší problém s kvalitou materiálu, spíš trochu zamrzí vydání pouze v digitální formě, protože tohle by za ten jeden flek na polici klidně stálo, a hlavně délka respektive krátkost celého počinu. 14 minut je zkrátka pryč, než se člověk naděje, a v souvislosti s tím se trojice skladeb i rychleji oposlouchá. Ale i tak k tomu naštěstí dojde až po uspokojivě vysokém počtu poslechů, takže mé dojmy jsou jednoznačně pozitivní. Stojí za slyšení.


Thaw – Grains

Thaw - Grains

Země: Polsko
Žánr: drone / black metal
Datum vydání: 8.12.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. The Brigand
02. The Thief
03. The Cabalist
04. The Harness
05. Wielki piec

Hrací doba: 37:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Thaw na sebe poprvé výrazně upozornili v roce 2013, kdy vydali svůj bezejmenný dlouhohrající debut, s nímž se okamžitě zařadili mezi nadějné formace alternativních odnoží black metalu. Od té doby už ale něco málo času uplynulo a Thaw se během těch několika málo let na takzvané scéně – oné pověstné abstraktní entitě, o níž všichni mluví, ale nikdo pořádně neví, co to je – dokázali etablovat a vybudovat si slušné jméno. Jejich čtvrtá řadovka už tedy nepřichází jakožto neznámý počin, který může jen překvapit, nýbrž jako nahrávka, na niž dost lidí čekalo a také od ní dost očekávalo…

Na Thaw je sympatická přinejmenším jedna věc – Poláci nestojí na jednom místě a s každým novým albem zkoušejí něco jiného. Asi bych ani neřekl, že svůj výraz posunují nějakým směrem, spíš to vypadá, jako kdyby na každém počinu píchli do blackmetalového vosího hnízda z jiné strany, jako kdyby pořád zkoušeli, odkud to bude nejlepší. Proti tomu nakonec nic, pořád lepší než kdyby drhnuli pořád to samé dokola, ačkoliv Thaw ani v jednom případě z doposud předložených případů nepatřili k vizionářům.

„Grains“ v tomto ohledu není výjimkou. Po black/noisovém debutu, blackmetalovějším a agresivnějším „Earth Ground“ a ambientním „St. Phenome Alley“ se čtvrtá řadovka vydává do drone/blackových vod. K čemuž bych navíc dodal, že ten drone má zde nad black metalem o notný kus navrch.

Na svém místě ovšem zůstává intenzita, s níž Poláci své sdělení dokážou předávat. Dokonce bych řekl, že právě k intenzitě přednesu a prožitku „Grains“ míří především. Což je samo o sobě správně, poněvadž ve výsledku jde papírově rozhodně o poutavější záležitost než prachobyčejné nenadchne-neurazí. Bohužel mám trochu pocit, že tento cíl, k němuž se novinka všemi možnými prostředky upíná, nebyl splněn jednoznačně a bez výhrad.

Zdá se mi totiž, že obecně vzato intenzita „Grains“ plyne spíše z produkční stránky, než aby posluchače připoutala čistě skladatelskou kvalitou, je to víc o zvuku než o samotných skladbách. Paradoxně nejlépe tím pádem vyznívá, když v minimalistickém závěru konci „The Cabalist“ utichne bezedné dronové hučení a objeví se nenápadný jednoduchý tón. Podobně zase jiná minimalistická melodie výrazně povyšuje nad ostatní i následující „The Harness“.

Jako celek mě ovšem „Grains“ nedokázalo pohltit s takovou samozřejmostí, jakou od daného žánrového konglomerátu očekávám a vyžaduji. Neberte mě špatně, rozhodně tomu albu neupírám jeho kvality, které tu bezesporu jsou a ne úplně nízké. Pouze říkám, že Thaw stále proklouzává mezi prsty jakási prchavá esence génia, jejímž uchopením by konečně mohli vstoupit do vybrané společnosti kapel, které jsou něco víc než „jenom“ dobré. Na „Grains“ Poláci opět pouze klepou na dveře elitního klubu.

Thaw

Pořád věřím, že Thaw na to mají. Jejich talent je nesporný, stejně tak mohu dodat, že na koncertním pódiu tu škvíru do pekla dokážou pootevřít. Na deskách jim však ten pověstný poslední krok navíc prozatím schází, něco skutečně hlubšího se děje pouze v dílčích momentech. Možná by pomohlo, kdyby se s každou novou nahrávkou nepokoušeli nabídnout jinou tvář a nový výraz a namísto toho dotáhli jednu až dvě polohy do konečného důsledku. Za současné situace jsme stále „pouze“ v lehkém nadprůměru, který je ovšem svým nátlakem nanejvýš sympatický.


Ols – Mszarna

Ols - Mszarna

Země: Polsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 15.4.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Księżycowa
02. Zimowa
03. Wiedźmowa
04. Roślinna
05. Ja, olcha
06. Miniona

Hrací doba: 49:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

Na podzim roku 2016 vyšlo první album dámského jednočlenného projektu Ols, jehož recenze se zde objevila o nějaký ten měsíc později. Pokud si tehdejší článek nalistujete, vedle trochy vepřového nedospělého humoru v něm najdete i sdělení o tom, že se bezejmenný debut Ols docela povedl a že se jednalo o zajímavou hudbu. Už tehdy jsem se nechal slyšet, že budu zvědavý na další tvorbu, jelikož bylo znát, že tady nějaký talent a hudební vize dřímá. Dnes se podíváme na to, zdali se na příjemný debut podařilo důstojně navázat.

Ještě předtím bych se ovšem rád zastavil u toho, co se s Ols dělo v mezičase. Prezentace projektu v době „Mszarna“ je totiž dost odlišná v porovnání s prezentací v éře debutu, přičemž si nejsem jist, zdali v tomto ohledu došlo k posunu k lepšímu. Tehdy mi vystupování Ols přišlo relativně střízlivé a nohama na zemi. Samozřejmě už se v tom nacházela určitá estetika a jakási teatrálnost, ne vždy to bylo bez výhrad (některé fotky vyretušované do té míry, až na nich sama představitelka vypadala skoro jako zombie), ale pořád vše bylo ve snesitelné míře.

Před vydáním „Mszarna“ však začala Ols zásobovat svoje sociální sítě miliardou fotek, historek, přírodních a pohanských slintů, až to začalo být dost otravné. Všeho moc škodí a platí to i o prezentaci sebe sama, kde si čím dál tím více začínám cenit uvážlivé střídmosti namísto snahy být všude vidět, což dost často zavání regulérním „attention whore“ chováním. K čemuž bohužel trochu sklouzla i Ols.

Což je velká škoda, protože její muzika je jinak moc fajn, což platí i o „Mszarna“. Ať je ale síla sociálních sítí v dnešním světě jakkoliv velká, pořád nemusejí zkurvit dojmy z hudby, pokud na nich nejste, protože člověka nikdo nenutí sledovat něco, co sledovat nechce. A přesně to jsem v případě Ols učinil, tudíž mi nic nebránilo věnovat se samotné produkci, jejímž prostřednictvím polská hudebnice ukazuje, že bezejmenný debut nebyl dobrý jen tak náhodou.

A hned si dovolím vypálit jedno zásadní hodnocení: „Mszarna“ je lepším albem „Ols“. Výrazně. Což je velice příjemné zjištění, poněvadž už debut za poslech stál. Byly na něm ale cítit určité nedostatky, které se pro druhou desku podařilo velmi úspěšně odstranit. „Mszarna“ nabízí mnohem pestřejší a skladatelsky jistější skladby. Což se ostatně projevuje i v jejich délkách, protože nyní si Ols troufla na delší plochy – vždyť s výjimkou videoklipové „Wiedźmowa“ se všechny s velkou rezervou vyšplhaly nad sedm minut, dvě dokonce nad devět minut. Kompozice jsou ovšem dostatečně kvalitní na to, aby nenudily. Nabízejí dostatek povedených momentů a ani z hlediska atmosféry si nelze nijak stěžovat, protože ta je místy skoro kouzelná.

Nálada „Mszarna“ je sice trochu jinde než „Ols“, ale zrovna v tomto případě jde o posun dobrým směrem. Na první nahrávce dominoval vokál a písně byly relativně jednoduché. „Mszarna“ je v tomto ohledu ambicióznější a „hudebnější“. Zpěvu je tu pořád dost, ale Ols jej zapustila přirozeněji do celku a soustředí se na celkový dojem, který je vysoko. Přesně v takové poloze to Ols velmi sluší. Přirozeně do toho zapadá i skutečnost, že druhá nahrávka obsahuje výhradně vlastní tvorbu a žádné předělávky, což rovněž považuji za rozumný krok.

Ols

Určitě to bude znít jako klišé, ale „Mszarna“ je ve všech směrech dospělejší deska než její předchůdkyně. Ols za nějaký rok a půl od vydání eponymní prvotiny udělala obrovský pokrok, ne-li přímo skok, a jestli tehdy šlo o poměrně zajímavý počin, jenž věštil případný potenciál do budoucna, „Mszarna“ už je albem, které byste měli slyšet, pokud máte rádi (neo)folkovou hudbu. Už jen z toho důvodu, že je moc příjemné konečně slyšet začínající žánrové jméno, jež nezní jako kopie Wardruny, ale snaží se o trochu svého ksichtu. Za mě rozhodně ano, velká spokojenost.


Jarun – Sporysz

Jarun - Sporysz

Země: Polsko
Žánr: progressive folk metal
Datum vydání: 22.12.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Sporysz
02. Powidoki
03. Jesień wieczności
04. Wichry
05. Sny jak ziemia, sny jak rzeka
06. Malowany ogień

Hrací doba: 43:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records / Jarun / Grand Sounds PR

Polským Jarun se na našich stránkách věnujeme již od vydání jejich debutového alba „Wziemiozstąpienie“, které se objevilo na podzim roku 2012. Sice mělo své mouchy, ale našly se na něm i silné momenty a celkově vzato se jednalo o dost příjemné překvapení, které navíc věštilo potenciál do budoucna. Což je svým způsobem u debutového počinu kolikrát důležitější, než aby se kapele podařilo hned napoprvé stvořit nějaké dech beroucí veledílo.

Mnohdy se ovšem stává, že ke skutečnému naplnění načrtnutého potenciálu nedojde. Svou roli v tom může hrát i všeobecná tendence metalového obecenstva stavět se vůči jakékoliv kritice, byť mnohdy konstruktivní a dobře míněné, odmítavě, lepší je všechny plácat po zádech a tvářit se, jak je všechno úžasné a každé album zážitek až za roh a ještě dál. Nedokážu říct, jestli právě tohle byl i případ Jarun, ale vím určitě, že první deska byla přijata kladně (a řekl bych, že právem), načež ta druhá, „Pod niebem utkanym z popiołu“ z května 2015, šla s laťkou dolů. Pořád sice měla svou kvalitu, ale držely ji nad vodou především progresivnější pasáže, zatímco výlety do blackmetalových vod se Polákům tak úplně nedařily.

S odstupem mohu říct, že mě „Pod niebem utkanym z popiołu“ trochu zklamalo. Zatímco „Wziemiozstąpienie“ jsem si sem tam pustil i zpětně, k druhému albu mě po nějaké časové prodlevě nic netáhlo. Možná jsem hodil flintu do žita příliš brzy, ale snad právě díky tomuhle jsem se nijak nehnal ani do poslechu třetí řadové desky „Sporysz“, která vyšla na samém sklonku loňského roku. A to byla chyba, poněvadž tentokrát se Jarun vracejí ve skvělé formě a nabízejí posluchačům svou doposud nejlepší nahrávku.

„Sporysz“ je všech tří dosavadních desek Jarun ve všech ohledech nejdospělejší a nejvyzrálejší, skladatelsky nejjistější, kvalitativně nejvýš. Hodně se mi líbí, že Poláci tentokrát prakticky rezignovali na black metal a věnují se na novince hlavně tomu, kvůli čemu byli zajímaví a co jim ostatně šlo nejlépe. To v překladu znamená, že řadit „Sporysz“ k black metalu už je docela ošemetné. Jistě se tu najdou momenty, které se černému kovu blíží z hlediska feelingu a atmosféry, ale typické žánrové postupy byste zde hledali docela marně – žádné sypačky, žádné tremolo, žádná agrese, ani nihilismus.

Jarun se nyní soustředí na to, aby dotáhli k dokonalosti spojení folk metalu a progresivního metalu, a přitom se vyhýbají klišé a standardům obou. Jejich muzika má na hony daleko pseudo-pohanským tancovačkám, jaké frčely před lety, dokonce si ani nemusejí vypomáhat tunou folkových instrumentů a udělátek, k vytvoření folklórního feelingu jim plně stačí kytary a vokály. Podobně ani ona progrese neznamená instrumentální preciznost a exlibristické hrátky (což samozřejmě není míněno tak, že by snad Jarun neuměli hrát), spíše se projevuje v podobě chytrých kompozic, které se nemusejí spoléhat na tisíckrát prověřené postupy. Popravdě řečeno, „Sporysz“ zní přesně tak, jak jsem kdysi při poslechu „Wziemiozstąpienie“ doufal, že by Jarun jednou mohli znít.

Jarun

Všechny klady se pak pojí do velmi lákavého celku, k němuž se člověk rád vrací. „Sporysz“ nemá sebemenší problém naplnit přidělený čas smysluplně a i v relativně delších písních si stále dokáže udržet pozornost. Prakticky každá píseň zvládne přijít s nějakým výtečným momentem nebo výborně vybudovanou pasáží, na niž se člověk může těšit, a naopak jsem se nezaznamenal nic, co by mě praštilo do uší, co by mi nevonělo nebo mi na desce připadalo mimo mísu.

Může to vypadat až podezřele lákavě, ale žádný zvrat ani háček nepřijde. „Sporysz“ je jednoduše bravurní nahrávka a klidně bych si dovolil říct, že prozatím patří k tomu (nej)lepšímu, co jsem měl možnost z letošní nabídky slyšet. Což nemusí implikovat něco zásadního, poněvadž ještě neskončil ani únor a valnou část času pořád věnuji dohánění restů z loňska. Jistě vím ale jednu věc – když album končí prostřednictvím krásné závěrečné melodie „Malowany ogień“, nemám pochybnosti o tom, že deska sama o sobě je skvělá. Snad i dost na to, abychom mohli prohlásit, že Jarun potenciál naznačený svým debutem opravdu naplnili.