Archiv štítku: POL

Polsko

Licho – Podnoszenie czarów

Licho - Podnoszenie czarów

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2017
Label: Malignant Voices

Tracklist:
01. Zachodzi
02. Zadarte
03. Z wycia
04. Sianie
05. Niech tnie
06. Drang!
07. Wschodzi
08. –

Hrací doba: 36:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Licho

Asi by bylo příliš namyšlené tvrdit, že jsem nějaký specialista na polskou blackmetalovou scénu. Na takový titul si rozhodně žádné nároky nekladu a ani se takto necítím. Přesto se vcelku snažím sledovat, co naši severovýchodní sousedé v mém nejoblíbenějším žánru tvoří, a to z jednoduchého důvodu – s polským black metalem mám převážně pozitivní zkušenost. Líbí se mi jejich přístup k tomuto stylu, baví mě jejich sound, mám zde řádku oblíbených kapel, jejichž muziku si vždycky rád poslechnu. Když náhodou narazím na nové jméno, rád jej zkusím a dost často bývám spokojen, protože se mi zdá, že Poláci black metal prostě umí. Hovořím samozřejmě v obecné rovině, protože sem tam nějaká výjimka se jistě najde, o tom žádná.

Pětici Licho z města Sanok v jihovýchodním Polsku (to jest spíš někde v cípu u hranic s východním Slovenskem a Ukrajinou, nikoliv u hranic s Českou republikou) jsem až donedávna neznal. A to i navzdory skutečnosti, že kapela letos vydala druhou dlouhohrající desku a že její nosiče v minulosti vycházely u labelů jako Werewolf Promotion, Devoted Art Propaganda nebo Malignant Voices. Každopičopádně, lepší pozdě nežli vůbec. Aktuální nahrávka „Podnoszenie czarów“ se mi již do spárů dostala a nyní se vám pokusím několika slovy zprostředkovat své dojmy.

S jídlem roste chuť. S pozitivními zkušenostmi a oblibou rostou i nároky na kvalitu toho, co chce člověk slyšet a jaká má od polského black metalu očekávání. Vždyť proč by člověk poslouchal průměr, když si může pustit třeba Furii? Tím nechci naznačit, že Licho by měli být průměrem, pouze říkám, že jsem od „Podnoszenie czarów“ chtěl dostat poměrně vysokou úroveň. A obavám se, že Licho si na ni nedokázali sáhnout s nějakým suverénním přehledem.

Netvrdím, že jsou Licho špatní. Jen mi přijde, že na svém druhém albu nabízejí trochu nevyrovnanou kvalitu. Zatímco někdy dokážou přijít s velmi dobrými momenty, jindy je to výrazně horší. Hned první dojem z alba příliš dobrý není. Po dvouminutovém „tikajícím“ intru „Zachodzi“ (na první poslech možná docela zajímavé, později už začne spíš obtěžovat) přijde na řadu první regulérní song „Zadarte“, jehož úvod ve mně příliš důvěry nevzbudil. Zní to dost humpolácky, což se dvojnásob zvýrazní ve chvíli, kdy nastoupí hodně nepovedený vokál. (Trochu) dobrou zprávou ovšem je, že jde asi o tu nejhorší pasáž na „Podnoszenie czarów“.

Už finále „Zadarte“ dokáže přijít s docela povedenou kytarovou linkou a následující „Z wycia“ je na tom ještě lépe. První část skladby sice na prdel neusazuje, ale finální třetina je již výborná, skvěle vygradovaná a opět se v ní blýskne melodická kytara. Možná nejlepší chvíle nahrávky. „Sianie“ už je vcelku povedená v celé své délce a další dvě písně „Niech tnie“ a „Drang!“ jsou také vesměs v pohodě, i když nějaký ten horší riff se v nich bohužel nejde. Po outru „Wschodzi“ (podobný styl jako intro) se na desce nachází ještě skrytá nepojmenovaná stopa, v níž se nad velmi minimalistickým ambientním podmazem objevuje recitace textu (básně?), což nejspíš víc ocení ti z vás, kdo na rozdíl ode mě rozumíte polsky.

Licho

Vzato kolem a kolem není „Podnoszenie czarów“ nějak vyloženě nepovedená deska, v jistém ohledu mi je i sympatická, a když nic jiného, alespoň musím ocenit zajímavý obal i zajímavé promo fotky Licho. Pokud se na ni ovšem podívat trochu kriticky a bez zbytečné shovívavosti, pak rozhodně nemůžu mluvit o nějakém vyšším nadprůměru. Poláci dokážou přijít s několika dobrými momenty, ale jde jen o lokální vzepětí sil. Vyloženě nepovedených pasáží je sice také minimum a po většinu času se „Podnoszenie czarów“ drží v poslouchatelných mezích, ale o nic zvláštního nebo zásadního se rozhodně nejedná. Licho možná v polštině znamená Ďábel, ale ďábelsky vysokou kvalitu tu tedy neslyším.


Ars magna umbrae – Through Lunar Gateways

Ars magna umbrae - Through Lunar Gateways

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 14.2.2017, selfrelease

Tracklist:
01. Into the Inescapable Madness
02. Against the Light
03. The Paradox Paradigm
04. Between Ecstasy and Histery
05. Through Lunar Gateways
06. Of Thousand Suns
07. On the Crossroads

Hrací doba: 22:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

V Polsku se zajímavé blackmetalové líhnou jako houby po dešti a kvalitní prvotiny zde vznikají v počtech, o nichž se naší scéně může leda tak zdát v mokrých snech. Nyní nadešel čas, abychom si v recenzi představili další povedenou záležitost od našich severních sousedů, která je možná debutovým počinem, ale i přesto disponuje dostatečně vysokou úrovní, aby se vám vyplatilo jí věnovat kus své drahocenné pozornosti. Dámy a pánové (já vím, že v dnešní době už je těch pohlaví prý víc, ale já jakožto staromilec zůstanu u klasického dvou-genderového přístupu), přivítejte entitu s názvem Ars magna umbrae!

Ars magna umbrae má na svědomí jistý Kthunae Mortifer (anebo také D. A. Khthōn). Což předpokládám nebude jeho občanské jméno. Ale jestli ano, pak jeho rodiče mají docela smysl pro humor. Ale k věci. Dle dostupných informací (jichž k našemu obrovskému překvapení není mnoho) lze usuzovat, že borec nejspíš nikde jinde nehrál a Ars magna umbrae je jeho prvním působištěm. Respektive jsem nenarazil na žádný náznak, jenž by hovořil pro opak. Přesto tohle berte spíš jen jako domněnku, která se někdy může ukázat jako chybná.

Jedna věc je ovšem jistá – „Through Lunar Gateways“ je debutovým počinem Ars magna umbrae a formaci hned představuje ve velice lákavém světle. Minialbum nejprve vyšlo digitálně letos v únoru, poté se nahrávky ujali polští Hellthrasher Productions, pod jejichž křídly se v červnu objevilo digipak CD. Němečtí No Return v srpnu přihodili audiokazetu a příznivci asfaltu se svého oblíbeného nosiče dočkají koncem listopadu – předobjednávat už lze u Flesh Vessel.

Takový zájem myslím dostatečně ilustruje, že produkce Ars magna umbrae asi nebude nějaká upocená píčovina. Což ostatně naznačuje i povedený náladotvorný obal a skvělé logo. A poslech „Through Lunar Gateways“ takové náznaky potvrzuje. Výsledkem je silně atmosférický black metal, který však nemá nic společného s vlnou vyčpělého přírodního atmo-blacku. Stejně tak se Ars magna umbrae úspěšně vyhýbá i přílišné podobnosti se zavedenými polskými stálicemi typu Furia, Morowe, Mord’A’Stigmata či Odraza, ačkoliv i „Through Lunar Gateways“ je poskládané dost chytře, a kdyby člověk hodně chtěl, nejspíš by nějaké paralely našel. Jistě by bylo přehnané mluvit o originalitě, protože tak výlučná zas muzika Ars magna umbrae není, ale cítím z toho snahu nekopírovat. Což je rozhodně fajn.

„Through Lunar Gateways“ je bezpochyby výbornou nahrávkou, ale nechci zas tvrdit, že těch 23 minut postrádá jakékoliv slabší místečko. Nápady to ovšem má a pozitivní dojem jednoznačně převažuje. Může to znít jako klišé, ale pokud se Ars magna umbrae bude do budoucna ještě zlepšovat, pak už to bude kvalitativně dost vysoko na to, abych v recenzích tahal ty nejúdernější superlativy. Vždyť již nyní je to super a stojí mi to za koupi.

Ars magna umbrae

Přesto všechno musím upozornit na jednu skutečnost, s níž by někdy příště mohla být trochu svízel. „Through Lunar Gateways“ obsahuje několik triumfálních momentů, ale zpravidla se jedná o ty, jež má na svědomí host. Kthunae Mortifer si totiž na nahrávku nepřizval nikoho menšího než samotnou Hekte Zaren, již jste jistě zaregistrovali nejpozději v loňském roce jako hlas Adaestuo. Hekte Zaren zde čaruje svou vokální magií a právě ty pasáže, které patří jejímu sugestivnímu hlasu, jsou vrcholnými chvílemi „Through Lunar Gateways“. Zůstává otázkou, jak si Ars magna umbrae poradí, pokud se příště bude muset obejít bez takového hostujícího dopingu. Věřím tomu, že stále půjde přinejmenším o solidní záležitost, protože i v kytarových linkách jsou dobré nápady, ale bude to lepší než debut? Bude to opět tak vysoko nad průměrem?

Takové otazníky však nyní můžeme nechat bez odpovědí. Vlastně i musíme, poněvadž křišťálovou kouli nemám. Což nevadí, protože protentokrát tyto otázky ani řešit nepotřebujeme. Na „Through Lunar Gateways“ je všechno na svém místě a to zatím stačí. Netvrdím, že jde o geniální počin, ale zcela jistě se tu bavíme o nahrávce, kterou se vyplatí slyšet. A to rozhodně není málo!


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


December’s Fire – Vae victis

December’s Fire - Vae victis

Země: Polsko
Žánr: ambient / neoclassical
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 1996, Last Epitaph / Atratus Music

Tracklist:
01. Vae victis
02. Patrz, jak płoną dzikie róże
03. Pragnę twej krwi
04. Anioł samotnych

Hrací doba: 36:49

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Zásluhou výborného polského labelu Arachnophobia Records se letos dostala do světa reedice jednoho velice zajímavého zapadlého kousku z této země. Že Arachnophobia před nějakým časem vydala kupříkladu vinylovou verzi takového „Popiół (Introibo ad altare dei)“, to je věc jistě záslužná, ale zrovna Thy Worshiper nepatří mezi neznámé pojmy, ostatně už jen díky tomu, že dodnes normálně fungují a vydávají alba. V případě, o němž se budeme bavit nyní bavit, jde ovšem o docela zapadlou záležitost, o níž jsem já osobně vůbec nevěděl. V domácím Polsku třeba mohlo jít o uctívaný kult mezi fajnšmekry, to nedokážu posoudit, mě každopádně existence December‘s Fire až do (relativního) nedávna míjela.

Tím spíš ale reedice udělala radost, protože jde o muziku, která za pozornost rozhodně stojí i dnes. Jednočlenný projekt December‘s Fire po sobě zanechal pouze dva kazetové demosnímky, jeden sedmipalcový singl a jedinou dlouhohrající desku s názvem „Vae victis“ – ta původně vyšla v roce 1996 u Last Epitaph / Atratus Music na CD a MC. Letošní reedice bohužel opět přichází jen v CD verzi, což mi přijde škoda, poněvadž vinyl by „Vae victis“ hodně slušel a já osobně bych si jej koupil. Ale co se dá dělat.

Než se dostaneme k samotné hudbě, jistě bude stát za to ztratit několik slov i o tom, kdo vlastně za December’s Fire stojí. Jak již zaznělo, jedná se o jednočlenný projekt, přičemž oním jediným členem je jistý Piotr Weltrowski. Toho byste mohli znát z formace Hefeystos, byť ani ona není nějak zásadně známá. Jistě však budete znát další skupinu, na jejíž tvorbě se Piotr podílel – jako host totiž nahrával klávesy a syntezátory hned na tři alba Behemoth, jmenovitě „Grom“, „Pandemonic Incantations“ a „Zos Kia Cultus (Here and Beyond)“.

A právě tento hostující nástroj trochu napovídá, v jakém duchu se nese i tvorba December’s Fire. Právě klávesy jsou totiž Piotrovým primárním nástrojem, tudíž i na „Vae victis“ dominují. Kytary se sice také dostanou ke slovu, ale i přesto nahrávka nepůsobí nijak metalovým dojmem, protože vesměs slouží k další gradaci a podtrhnutí předkládané atmosféry. Převedeno do řeči žánrů, spíš než o metalu se bavíme o stylech jako ambient, (dungeon) synth, neoclassical, s určitou dávkou nadsázky lze hovořit i o „orchestrální“ hudbě, byť je nutno zdůraznit, že skutečný orchestr na „Vae victis“ samozřejmě nezazní.

Nicméně bohaté vrstvy kláves jej imitují docela zdatně, tudíž je deska patřičně majestátní. Jenže pozor – December’s Fire se vyhýbá jakémukoliv patosu či kýči. „Vae victis“ nepůsobí nijak nabubřele, bombasticky či prvoplánově epicky. Jakkoliv tedy albu majestát neschází, v tomto ohledu se stále drží sympaticky nohama na zemi, nikoliv s hlavou v oblacích a bez špetky soudnosti. Ostatně, i to je nejspíš důvod, proč má nahrávka dodnes svou sílu a proč dokáže i více jak dvacet let po svém vzniku zaujmout a zafungovat.

A na základě téhle zkušenosti by snad šlo prohlásit, že materiál zkoušku časem přežil. Jsou alba, která jsou dobrá v kontextu své doby, ale po dvaceti letech již působí přespříliš zastarale a naivně. I na „Vae victis“ je samozřejmě věk do určité míry patrný a je zde silně cítit specifická aura devadesátých let (byť nahrávka pro reedici prošla remasteringem), ale v tom dobrém slova smyslu. Atmosféra desky totiž s přehledem působí i dnes, což je nakonec to hlavní. Výborná chuťovka, již rozhodně mohu doporučit k poslechu i ke koupi.


Biesy – Noc lekkich obyczajów

Biesy - Noc lekkich obyczajów

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2017
Label: Third Eye Temple

Tracklist:
01. Każdego dnia
02. W krew
03. Powroty
04. Czerń nas prosi
05. Rzucony w przestrzeń
06. Noc lekkich obyczajów

Hrací doba: 42:06

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Third Eye Temple

O obecných kvalitách polského black metalu snad není radno příliš pochybovat – v tom se mnou doufám budete souhlasit. Snad bych jenom pro případné začátečníky dodal, že při tomhle prohlášení nemám zrovna na mysli třeba Behemoth… nic proti nim (i když poslední album bylo slabé), ale prostě tu jde najít i zajímavější záležitosti. A zrovna v případě Polska se vyplatí prohrabávat i debutovými deskami. V průběhu let jsme si zde v recenzích představili hned několik výborných debutových záležitostí z této země. A dnes tuto sbírku rozšíříme o další kousek s názvem „Noc lekkich obyczajów“.

Často se stává, že v podobných nových projektech nacházíme již známé ksichty z dalších kapel. Ani Biesy v tomto ohledu nejsou výjimkou. Do bicích totiž tříská Maciej Pelczar, jehož určitě budete znát z Outre, a vokálu se ujal Mateusz Maryjka alias Stawrogin, jenž má pod palcem Odraza a působí i v Massemord. Ani jeden z nich ovšem není hlavním tahounem Biesy – mozkem skupiny je totiž jistý PR, o jehož dalších působištích mi není nic známo (pokud jsem něco přehlédl, neváhejte poskytnout doplňující info v komentářích!).

Docela mě to svádí říct, že „Noc lekkich obyczajów“ přesně zapadá do jakési pomyslné linie chytře pojatého polského black metalu. Co to je? Nemusíte se chytat za hlavu, že by vám snad unikal nějaký další výrazný žánrový proud, jedná čistě o moje pojmenování a kapely, které mám při tom na mysli, spolu formálně (většinou) nic společného nemají. Přesto lze myslím pozorovat, že v Polsku existuje určitý okruh formací, jež na black metal nahlížejí relativně podobným způsobem a jejich sound je rovněž podobný. A to aniž by od sebe navzájem opisovaly nebo si koukaly přes rameno. Prostě to vypadá na jakési specifické unikum lokálně omezené zeměpisnou oblastí.

Abychom byli konkrétnější, tak z doposud jmenovaných má k Biesy nejblíže asi Odraza. Popravdě, právě s jejich debutem „Esperalem tkane“ cítím největší spřízněnost, ale těžko říct, zdali je to náhoda nebo vliv přítomnosti Stawrogina. Dále se bavíme o skupinách jako Eerie, Cień, Mord’A’Stigmata, Misanthropic Rage, do určité míry třeba i Furia, Blaze of Perdition nebo Morowe. Přibližně v téhle hudební společnosti se pohybujeme, pokud se bavíme o Biesy.

Podobný zvuk ovšem neznamená i vyrovnanou kvalitu – jak známo, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Rozdíl třeba mezi Misanthropic Rage a kupříkladu Furia je samozřejmě veliký. Kam tedy zařadit Biesy v kontextu doposud jmenovaných uskupení? Na špičku ledovce jistě ne. Přesto se polská trojice v nabité konkurenci neztratí a na svém debutu nabízí velice důstojnou práci, za niž se vůbec nemusí stydět. Drtivou většinu ze zmiňovaných kapel považuji za kvalitní a ani Biesy v tomto ohledu nekazí srandu.

Biesy

„Noc lekkich obyczajów“ nemá výraznějšího vrcholu v tom smyslu, že by nějaká skladba výrazně vyčnívala nad ostatní. Album plyne v docela vyrovnané hladině, a byť nenabízí nic, co by znalého člověka mohlo překvapit, je poskládané natolik chytře a poutavě, že prostoru pro nudu příliš nezbývá. Možná bych jen trochu zkrátil „Rzucony w przestrzeń“, která na jedenáct a půl minuty nenabízí dostatek nosných momentů, a co do kvality jednotlivých motivů mi přijde, že ji kratší písně převyšují. Což mě trochu mrzí, poněvadž dlouhé kompozice mám rád, ale co se dá dělat. Nicméně ani v tomto případě se nejedná o žádný průser, jenž by mohl kladné dojmy z „Noc lekkich obyczajów“ poslat pod drn.

Za mě se tedy jedná o povedenou záležitost. Popravdě řečeno jsem tušil, předpokládal a nakonec vlastně i chtěl, aby „Noc lekkich obyczajów“ znělo nějak takhle, tudíž jsem ve finále dostal přesně to, v co jsem doufal. Což platí o formě, obsahu i kvalitě. Kvůli čemu bych tedy měl být nespokojen? Pokud jste příznivci nějaké (nějakých) z výše zmiňovaných formací, s poslechem Biesy nemusíte otálet.


Loathfinder – The Great Tired Ones

Loathfinder - The Great Tired Ones

Země: Polsko
Žánr: blackened doom metal
Datum vydání: 24.4.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 28:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Agilní polská firmička Godz ov War Productions představuje další mladou kapelu ze své domoviny. Krakovský projekt Loathfinder má dle dostupných informací na starosti jediný člověk, a sice Kacper Półchłopek, jenž dle fotky vypadá, že mu ještě ani fousy nezačaly růst. Tak se pojďme podívat, co za prvotinu borec ukuchtil…

Název „The Great Tired Ones“ vypadá trochu jako parodie na Lovecratovy mýty, ale kdo ví. Každopádně, přinejmenším artwork je docela paráda a podobně slibně se zpočátku jeví i samotná hudba. Zpočátku.

Pokud má „The Great Tired Ones“ na svědomí skutečně jeden mladý floutek, tak je to docela dobrá práce a chlapec zjevně nějaké schopnosti má. Než to zas na mě nějaký píčus v komentářích zkusí, tak na rovinu říkám, že ne, já bych něco takového v tomhle věku určitě nenatočil. Jenže nemusíte být šéfkuchař, abyste poznali, že se nějaká kejda nedá žrát (a navíc bych o tom mluvil stejně, i kdyby to natočila banda zkušených fotrů). To je možná poněkud silné přirovnání, poněvadž „nežratelné“ „The Great Tired Ones“ rozhodně není, ale pokud se oprostíme od alibistických berliček typu „na to že jde o debut“ nebo „na to kolik mu je“, pak není důvodu vychvalovat do nebes něco, co je vlastně jen oukej jednohubka na pár poslechů, zcela jistě však ne dílko špičkových kvalit.

Na první poslech působí „The Great Tired Ones“ velmi dobře a právě při onom úvodním seznamování minialbum vyznívá nejlépe (snad proto, že jste jej ještě nestačili prohlédnout?). Blackmetalovou patinou potažený doom zní hodně zatěžkaně a hrubě, což je samozřejmě cool. Jak ale poslechy přibývají, rychle se začnou projevovat také nedostatky předkládaného materiálu. Patří k nim například stereotyp. Všechny čtyři skladby jsou totiž postavené především na jednom riffu, jehož neustálé omílání brzy zhořkne. Dojmu pak nepřidá ani skutečnost, že čtveřice přítomných songů jede v totožném tempu, díky čemuž se ona půlhodina stává poněkud ubíjející. Je to škoda, poněvadž některé nápady a vedlejší linky schované za základní riffovou hradbou nejsou marné. Loathfinder je však nedokáže skutečně prodat.

Samozřejmě, že – nakonec ani já se tomu klišé nevyhnu – vzhledem k situaci (debut, předpokládaný věk autora něco-náct) to je slušná práce a v budoucnosti by z Loathfinder mohla kápnout solidní muzika. Rozhodně se tak ale nestane, budeme-li všichni autora už nyní plácat po zádech, jakou fantastickou desku nahrál. „The Great Tired Ones“ jen o kousíček překračuje průměrnou hranici a jeho neslyšením o vůbec nic zásadního nepřijdete.


Nac/Hut Report – Grey Zone Collapse Nostalgia

Nac/Hut Report - Grey Zone Collapse Nostalgia

Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / noise pop
Datum vydání: 30.5.2017
Label: Crunchy Human Children Records

Tracklist:
01. Down in That Well
02. My Sad Boys
03. Blue Tomorrow
04. Lunar
05. Spider Show
06. Crocodile Radio-Play
07. Messiah Radio-Play
08. Holes
09. Come Alone
10. Glowworms
11. Okolica przejścia
12. Shooting Their Head
13. Locked Black Box
14. Burn in Heaven

Hrací doba: 56:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Avantgardní hudbou se dnes nazývá ledacos, ale velká část z toho není ničím jiným než pouze samozvanou avantgardou, jejíž hudební projev je ve skutečnosti docela standardní. Jakékoliv přídomky typu experimentální či progresivní v takových případech bývají pouhým zbožným přáním hudebníků nebo reklamní nálepkou zavedenou jejich vydavatelem. Ale realita je nakonec vždy dostihne, nejpozději s poslechem celého alba, po němž se ukáže, že to byly laciné kecy a plané řeči.

Osobně mám experimentální počiny dost rád, takže tím spíš mě výše popsané případy dost iritují. Zaškatulkováním je člověku slíbeno cosi zvláštního a pak se ukáže, že domnělá avantgardnost tkví (například) v průměrném metalu a jednom levném samplu. O to víc si pak ale posluchač cení formací, jejichž produkce skutečně zní svojsky a o její příslušnosti k hudbě mimo střední proudy nemůže být pochyb.

Nicméně ani takové skupiny ještě nemusejí mít vyhráno. Experimentální nádech tvorby je sice vítaný, ale skrývá v sobě jeden zásadní háček. Podobná hudba totiž dost často více než obyčejným poslechem bývá výzvou, které však nemusíte přijít na chuť. Snad každý z nás, kdo se ve vodách avantgardní hudby pohybuje, jistě narazil na nejeden případ, kdy se hudební výsledek značně míjel s vlnovou délkou, na niž byl člověk naladěn. K vzájemnému nepochopení prostě může docházet a také dochází. Jenže zatímco v konvenčních žánrech si klidně můžete dovolit prohlásit, že je něco špatné, zde není od věci větší opatrnost, neboť hranice „špatná kvalita“ a „nepochopil jsem to“ může být dost tenká, nejasná a rozostřená.

Nyní zkusme vše obecně řečené aplikovat na polskou dvojici Nac/Hut Report. Tvrzení první – Brigitte Roussel a Li/ese/Li skutečně produkují hudbu, k níž přídomky jako experimentální či avantgardní sedí. Tvrzení druhé – jejich deska „Grey Zone Collapse Nostalgia“ mi vůbec nesedla.

Na první pohled se „Grey Zone Collapse Nostalgia“ tváří docela lákavě. Zádrhel ovšem přichází v momentě, kdy zjistíte, že Nac/Hut Report aplikují takřka totožný recept po celé délce alba, díky čemuž „Grey Zone Collapse Nostalgia“ nepůsobí jako kolekce čtrnácti skladeb, nýbrž jako jízlivý vtípek se čtrnácti stejnými písněmi. Základ každého songu tvoří jakýsi elektronický, industriálně „pohlučený“ ruch, nad nímž se vznáší místy až postová kytara a zasněný zpěv Brigitte Roussel, který to celé zajímavým způsobem zjemňuje. Výsledkem je zvláštně znějící noise pop.

Takováhle škatulka může vypadat zajímavě a sama o sobě do jisté míry určitě zajímavá je, ale poslech celého „Grey Zone Collapse Nostalgia“ je vysoce ubíjející. Tak moc, až mi činilo značné problémy nahrávku vůbec dojet na jeden zátah až do konce. Zvuk Nac/Hut Report je už v samotném jádru poměrně afektovaný (to ještě není myšleno ve zlém) a leze do ucha dosti nepříjemně. Jenže Poláci vám budou jednu a tu samou věc mlátit o hlavu celých 56 minut, ačkoliv vám začne lézt krkem už sotva po deseti minutách.

No, a teď je otázka, jestli jsem to celé jenom nepochopil, anebo jestli je „Grey Zone Collapse Nostalgia“ špatné. Jak jsem už naznačil výše, v podobných případech se vyplatí být s náhlými soudy spíše opatrnější, ale zde bych se nebál prohlásit, že správně je ta druhá možnost. Jestli jsem to nepochopil, tak jsem to nepochopil natolik, až mi to přijde špatné. Určitou formální zajímavost Nac/Hut Report neupírám, ale jejich letošní počin se pro mě stal záležitostí takřka neposlouchatelnou.


Biesy: „Czerń​ ​nas​ ​prosi​“ videoklip

Biesy je novým blackmetalovým projektem z Polska, za nímž stojí PR, který má na svědomí hudební i textovou stránku. V sestavě mu vypomáhají vokalista Stawrogin (Odraza, Massemord) a bubeník MP (Outre).

Formace vydává 9. září svůj dlouhohrající debut „Noc​ ​lekkich obyczajów“, který bude k mání u Third Eye Temple ve standardní (jewelcase CD) a limitované (slipcase CD) edici. Předobjednávat lze zde respektive zde.

Biesy nyní zveřejňují videoklip ke skladbě „Czerń​ ​nas​ ​prosi​“, na nějž se u nás můžete podívat v premiéře zde:

Sestava Biesy:
PR – hudba, texty
Stawrogin – vokály
MP – bicí

Odkazy Third Eye Temple:
Website
Facebook
Bandcamp
YouTube
SoundCloud
Vimeo

Tracklist „Noc​ ​lekkich obyczajów“:
01. Każdego dnia
02. W krew
03. Powroty
04. Czerń nas prosi
05. Rzucony w przestrzeń
06. Noc lekkich obyczajów

Biesy - Noc lekkich obyczajów


Me and That Man – Songs of Love and Death

Me and That Man - Songs of Love and Death

Země: Polsko
Žánr: country / blues rock
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Cooking Vinyl

Tracklist:
01. My Church Is Black
02. Nightride
03. On the Road
04. Cross My Heart and Hope to Die
05. Better the Devil I Know
06. Of Sirens, Vampires and Lovers
07. Magdalene
08. Love & Death
09. One Day
10. Shaman Blues
11. Voodoo Queen
12. Get Outta This Place
13. Ain’t Much Loving

Hrací doba: 46:29

Odkazy:
web / facebook

Co si budeme nalhávat, projekt Me and That Man by měl jen těžko tolik pozornosti a jen těžko by recenze na jeho debutové album plnily stránky (ať už ty skutečné nebo jen ty obrazné internetové) metalových plátků, kdyby za tím nestál NergalBehemoth. Právě ten je zjevně onen „Já“ z názvu kapely a onen „Tamten chlápek“ je původem britský, jinak ale dlouhodobě v Polsku žijící muzikant John Porter.

Me and That Man je samozřejmě zajímavé v tom, že Nergala představuje v diametrálně odlišné poloze, než na jakou jsou posluchači zvyklí z jeho působení v Behemoth. Třeba to bude i nový trend v death metalu dělat si country vedlejšáky, čímž samozřejmě narážím na to, že ještě před Nergalem se na country (vy)vrhnul i Dave Vincent, někdejší chrlič Morbid Angel. Mohli bychom klidně polemizovat o tom, nakolik je countryman z Gdaňsku uvěřitelná poloha. Debutové album „Songs of Love and Death“ je však naštěstí dost dobré na to, aby člověk neměl potřebu se podobnými hnidopišskými záležitostmi zabývat.

Nebudu vás tahat za fusekli a předstírat, že žánrům jako country nebo blues nějak zásadně rozumím a vyznám se v nich, protože nerozumím a nevyznám. Mé znalosti v nich jsou spíše povrchní, nějaké základní věci znám, ale nemám koule na to tvrdit, že jsem expert. Tím chci říct, že v kontextu zastoupených hudebních stylů může být produkce Me and That Man klidně píčovina jak mraky. Co já vím. Nechť to posoudí ti, kdo na to mají dostatečný přehled. Pohledem laika ovšem mohu říct, že se mi „Songs of Love and Death“ líbí až překvapivě dost – a to „překvapivě“ neříkám kvůli žánrům.

Dokonce bych neváhal hodit do mlýnice názorů jednu jedovku – „Songs of Love and Death“ mi přijde mnohem lepší než „The Satanist“, poslední album Behemoth. Samozřejmě můžete namítat, že se žánrově jedná o natolik odlišné věci, že dost dobře nelze je rozumně srovnávat. Ale jak se to vezme. Já jen vím, že se mi Behemoth v minulých letech svou prezentací, přístupem a růstem vzdálili a že „The Satanist“ mě nebavilo, byl to ten moment, kdy mě přeprodukovaná uřvaná plochá produkce ze studia Hertz začala skutečně vysírat a kdy mi nabízený materiál ze skladatelského hlediska nepřišel tak silný, abych byl ochoten ten zvuk tolerovat jako na předcházejících albech. Naproti tomu „Songs of Love and Death“ mě baví, civilnější (byť svou satanic-shit agitku jede i zde) a jednodušší poloha dle mého Nergalovi sluší. Na druhou stranu budu chápat, když mu to někdo nesežere a Me and That Man bude chápat jakožto křečovitou snahu dokázat světu, že jsem nadžánrový alfaumělec (dle vzoru alfasamec). Mně jen ty písničky přijdou natolik dobré, že nemám potřebu nad něčím takovým přemýšlet.

Me and That Man

Nicméně netvrdím, že je „Songs of Love and Death“ perfektní nahrávka. Materiál je povětšinou velmi dobrý a silný, ale kdyby někdo vyhodil dva, tři slabší songy, vůbec bych se nezlobil. Okamžitě bych dal do hajzlu „One Day“, klidně bych se obešel bez „On the Road“, kde mě irituje trochu jalový refrén srážející jinak vcelku povedený kousek, a nakonec bych nesmutnil ani kvůli rockovější „Shaman Blues“. Opravdu nepovedená mi však přijde jen první zmiňovaná.

Dobré písně naštěstí převažují a úplně nejvíc jsem si oblíbil ty pomalejší, z nichž dýchá jakási zádumčivost a naštěstí z nich naopak není cítit patos. Mám tím na mysli především „Cross My Heart and Hope to Die“ s vkusně využitým dětským sborem, videoklipovou „Ain’t Much Loving“ a zprvu nenápadnou „Of Sirens, Vampires and Lovers“, která postupem času vystoupala k nejzajímavějším položkám tracklistu. Za další skvělé kousky považuji i „My Church Is Black“, „Nightride“, „Magdalene“ (zejména kvůli parádnímu refrénu), „Love & Death“ a houpavou „Voodoo Queen“. Zbylé doposud nejmenované songy („Better the Devil I Know“ a „Get Outta This Place“) jsou taky v pohodě.

Počty jsou prosté. Jak vidno, většina „Songs of Love and Death“ se mi zamlouvá, a to opravdu dost – jak jsem již zmínil výše, až překvapivě dost. Možná jsem se opravdu nechat opít rohlíkem, ale proč bych to řešil, když si ten poslech užívám? Ačkoliv jsem Me and That Man zpočátku příliš nevěřil, nakonec musím uznat, že se mi album dostalo na kobylku. Skvělá záležitost.


Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed.

Jakub Adamec - Are You Human? Confirmed.

Země: Česká republika / Polsko
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Mik Musik / BDTA / Flesh&Brain

Tracklist:
01. Between You and Happiness
02. Untitled Gate
03. Acid Rain, Acid Snow, Acid Sun
04. Look, That’s You There? Yes. That’s Me
05. Immigrants from the Stars
06. Take Me to the Light
07. Discover Your Own America
08. No Human No Cry
09. S as a Symbol
10. Velké Jupiterovice

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Flesh&Brain

Neskromně si dovolím tvrdit, že nepatřím mezi posluchače, kteří by byli uzavřeni v mantinelech jednoho stylu a požadovali jej v neměnné formě. Ve chvílích zvýšené koncentrace marnivosti bych skoro i řekl, že jsem otevřený posluchač. Pod tímhle označením však není radno chápat člověka, jenž ocení vše, nýbrž někoho, komu rozdílné (a někdy dokonce i nové) žánry nejsou překážkou – tou by totiž měla být špatná kvalita. Anebo v některých případech třeba i nepochopení – to může nastat, ať se snažíte být sebevíc otevření.

Hele, nebudu tady roztáčet diplomatické tanečky, chodit kolem horké kaše, ani oddalovat to, co dřív nebo později padnout musí a klidně to může padnout hned – k „Are You Human? Confirmed.“  jsem si cestu prostě a jednoduše nenašel. Snaha byla, věnoval jsem tomu čas, ochotu, vůli a všechny tyhle věci, ale zřejmě nedošlo k ideální konstelaci planet a vlnové délky moje a té desky se nedokázaly zesynchronizovat na stejnou frekvenci. Co naplat, když mě to tak mocně nebaví, nedá se svítit.

Nejhorší na tom je, že to ani nemůžu pořádně zmrdat, jakáže to není sračka, protože v jádru je „Are You Human? Confirmed.“ svým způsobem zajímavá nahrávka. Jakub Adamec ukázal, že má v krvi dost vyjetou elektroniku už v rámci I Love 69 popgejů, ale na své sólové nahrávce – tedy alespoň na téhle konkrétní – je vyznění skladeb o něco serióznější. Tohle tvrzení ovšem berte s jistou dávkou rezervovanosti, protože muziku I Love 69 popgejů znám jen hodně zběžně, čili je to spíš takový povrchní dojem.

Tak jako tak ale takový dojem hovoří ve prospěch „Are You Human? Confirmed.“… stejně jako tvrzení, že je album divné a těžko zařaditelné. Je v tom kus experimentu, některé rytmy jsou vcelku chytré a hlavně je z celého výsledku znát snaha nehrát dle zajetých šablon a zkusit si vyšlapat nějakou vlastní cestičku. Ať už rozmanitostí, hravostí, úchylnými zvuky, zvláštními nápady nebo mimoňskou atmosférou. Dohromady jde o mozaiku, v níž se bez problémů mísí subtilní beaty se synťáky jak z osmibitových arkád, které sem tam umravní roboticky znetvořený vokál, skřeky, mluvené slovo, jinde výrazná melodie, támhle se zas přejde k minimalistickému ambientu, aby se posléze deska vrátila do pošukaných kosmo-nálad. Akorát to dost často není výlet raketou na oběžnou dráhu, spíš pořádný drogo-trip.

Řekněte mi ale – k čemu to všechno je, když poslech „Are You Human? Confirmed.“ stejně ve finále nebaví? Ve vší honbě za podivností totiž nahrávka ztratila duši a je absolutně odlidštěná v pravém významu slova. „Are You Human? Confirmed.“ možná dává nějaký smysl jakožto formální experiment, ale v roli něčeho, co bych měl chtít poslouchat, fatálně selhává. Palety zvuků jsou kostrbaté a navzdory papírové prapodivnosti a zajímavosti nemají žádnou „flow“, s níž by vás to chytlo za srdeční sval. Prostě v tom není nic libozvučného, a navrch se ani nepodařilo vytvořit nějakou silnou negativistickou emoci nebo strhující atmosféru, s nimiž by se to dalo omluvit. Namísto postupného rozkrývání a zrání se navíc materiál postupně dostává do bodu, kdy po x-té slyšené motivy začínají spíš obtěžovat.

Jakub Adamec - Are You Human Confirmed

Jsou tu některé písně, které mají potenciál. Snad žádná z nich není absolutně bez výhrad, ale třeba „S as a Symbol“, „Discover Your Own America“ či „Velké Jupiterovice“ něco málo do sebe mají. Paradoxní je, že jsou to v určité míře skladby o něco konzervativnější a usedlejší než kupříkladu „Between You And Happiness“ nebo „Take Me to the Light“. Na opačné straně stojí třeba „Look, That’s You There.Yes.That’s Me“, která se po čase stává doslova nesnesitelnou. Jenže vzato kolem a kolem mi ani ty takzvaně lepší písničky nejsou schopny nic předat. Snad jedině „S as a Symbol“ mě zaujala, ale jinak mě celé „Are You Human? Confirmed.“ minulo obrovským obloukem.

Těžko říct, co s tím dělat. Vidím zde určitá formální (!) pozitiva a je mi sympatické, že si celé „Are You Human? Confirmed.“ libuje v prostorách takhle mimo zaběhnuté postupy a stanovené škatulky. Jak ale vidno, ani to někdy nemusí stačit k posluchačskému prožitku. Subjektivně mi totiž Jakubova sólovka nic neříká. Vůbec nic. Třeba jsem to jen nepochopil a nedozrál na tenhle level, kdoví. Zkuste sami a uvidíte, třeba něco najdete tam, kde jsem já vyhořel.