Archiv štítku: POL

Polsko

Me and That Man – Songs of Love and Death

Me and That Man - Songs of Love and Death

Země: Polsko
Žánr: country / blues rock
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Cooking Vinyl

Tracklist:
01. My Church Is Black
02. Nightride
03. On the Road
04. Cross My Heart and Hope to Die
05. Better the Devil I Know
06. Of Sirens, Vampires and Lovers
07. Magdalene
08. Love & Death
09. One Day
10. Shaman Blues
11. Voodoo Queen
12. Get Outta This Place
13. Ain’t Much Loving

Hrací doba: 46:29

Odkazy:
web / facebook

Co si budeme nalhávat, projekt Me and That Man by měl jen těžko tolik pozornosti a jen těžko by recenze na jeho debutové album plnily stránky (ať už ty skutečné nebo jen ty obrazné internetové) metalových plátků, kdyby za tím nestál NergalBehemoth. Právě ten je zjevně onen „Já“ z názvu kapely a onen „Tamten chlápek“ je původem britský, jinak ale dlouhodobě v Polsku žijící muzikant John Porter.

Me and That Man je samozřejmě zajímavé v tom, že Nergala představuje v diametrálně odlišné poloze, než na jakou jsou posluchači zvyklí z jeho působení v Behemoth. Třeba to bude i nový trend v death metalu dělat si country vedlejšáky, čímž samozřejmě narážím na to, že ještě před Nergalem se na country (vy)vrhnul i Dave Vincent, někdejší chrlič Morbid Angel. Mohli bychom klidně polemizovat o tom, nakolik je countryman z Gdaňsku uvěřitelná poloha. Debutové album „Songs of Love and Death“ je však naštěstí dost dobré na to, aby člověk neměl potřebu se podobnými hnidopišskými záležitostmi zabývat.

Nebudu vás tahat za fusekli a předstírat, že žánrům jako country nebo blues nějak zásadně rozumím a vyznám se v nich, protože nerozumím a nevyznám. Mé znalosti v nich jsou spíše povrchní, nějaké základní věci znám, ale nemám koule na to tvrdit, že jsem expert. Tím chci říct, že v kontextu zastoupených hudebních stylů může být produkce Me and That Man klidně píčovina jak mraky. Co já vím. Nechť to posoudí ti, kdo na to mají dostatečný přehled. Pohledem laika ovšem mohu říct, že se mi „Songs of Love and Death“ líbí až překvapivě dost – a to „překvapivě“ neříkám kvůli žánrům.

Dokonce bych neváhal hodit do mlýnice názorů jednu jedovku – „Songs of Love and Death“ mi přijde mnohem lepší než „The Satanist“, poslední album Behemoth. Samozřejmě můžete namítat, že se žánrově jedná o natolik odlišné věci, že dost dobře nelze je rozumně srovnávat. Ale jak se to vezme. Já jen vím, že se mi Behemoth v minulých letech svou prezentací, přístupem a růstem vzdálili a že „The Satanist“ mě nebavilo, byl to ten moment, kdy mě přeprodukovaná uřvaná plochá produkce ze studia Hertz začala skutečně vysírat a kdy mi nabízený materiál ze skladatelského hlediska nepřišel tak silný, abych byl ochoten ten zvuk tolerovat jako na předcházejících albech. Naproti tomu „Songs of Love and Death“ mě baví, civilnější (byť svou satanic-shit agitku jede i zde) a jednodušší poloha dle mého Nergalovi sluší. Na druhou stranu budu chápat, když mu to někdo nesežere a Me and That Man bude chápat jakožto křečovitou snahu dokázat světu, že jsem nadžánrový alfaumělec (dle vzoru alfasamec). Mně jen ty písničky přijdou natolik dobré, že nemám potřebu nad něčím takovým přemýšlet.

Me and That Man

Nicméně netvrdím, že je „Songs of Love and Death“ perfektní nahrávka. Materiál je povětšinou velmi dobrý a silný, ale kdyby někdo vyhodil dva, tři slabší songy, vůbec bych se nezlobil. Okamžitě bych dal do hajzlu „One Day“, klidně bych se obešel bez „On the Road“, kde mě irituje trochu jalový refrén srážející jinak vcelku povedený kousek, a nakonec bych nesmutnil ani kvůli rockovější „Shaman Blues“. Opravdu nepovedená mi však přijde jen první zmiňovaná.

Dobré písně naštěstí převažují a úplně nejvíc jsem si oblíbil ty pomalejší, z nichž dýchá jakási zádumčivost a naštěstí z nich naopak není cítit patos. Mám tím na mysli především „Cross My Heart and Hope to Die“ s vkusně využitým dětským sborem, videoklipovou „Ain’t Much Loving“ a zprvu nenápadnou „Of Sirens, Vampires and Lovers“, která postupem času vystoupala k nejzajímavějším položkám tracklistu. Za další skvělé kousky považuji i „My Church Is Black“, „Nightride“, „Magdalene“ (zejména kvůli parádnímu refrénu), „Love & Death“ a houpavou „Voodoo Queen“. Zbylé doposud nejmenované songy („Better the Devil I Know“ a „Get Outta This Place“) jsou taky v pohodě.

Počty jsou prosté. Jak vidno, většina „Songs of Love and Death“ se mi zamlouvá, a to opravdu dost – jak jsem již zmínil výše, až překvapivě dost. Možná jsem se opravdu nechat opít rohlíkem, ale proč bych to řešil, když si ten poslech užívám? Ačkoliv jsem Me and That Man zpočátku příliš nevěřil, nakonec musím uznat, že se mi album dostalo na kobylku. Skvělá záležitost.


Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed.

Jakub Adamec - Are You Human? Confirmed.

Země: Česká republika / Polsko
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Mik Musik / BDTA / Flesh&Brain

Tracklist:
01. Between You and Happiness
02. Untitled Gate
03. Acid Rain, Acid Snow, Acid Sun
04. Look, That’s You There? Yes. That’s Me
05. Immigrants from the Stars
06. Take Me to the Light
07. Discover Your Own America
08. No Human No Cry
09. S as a Symbol
10. Velké Jupiterovice

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Flesh&Brain

Neskromně si dovolím tvrdit, že nepatřím mezi posluchače, kteří by byli uzavřeni v mantinelech jednoho stylu a požadovali jej v neměnné formě. Ve chvílích zvýšené koncentrace marnivosti bych skoro i řekl, že jsem otevřený posluchač. Pod tímhle označením však není radno chápat člověka, jenž ocení vše, nýbrž někoho, komu rozdílné (a někdy dokonce i nové) žánry nejsou překážkou – tou by totiž měla být špatná kvalita. Anebo v některých případech třeba i nepochopení – to může nastat, ať se snažíte být sebevíc otevření.

Hele, nebudu tady roztáčet diplomatické tanečky, chodit kolem horké kaše, ani oddalovat to, co dřív nebo později padnout musí a klidně to může padnout hned – k „Are You Human? Confirmed.“  jsem si cestu prostě a jednoduše nenašel. Snaha byla, věnoval jsem tomu čas, ochotu, vůli a všechny tyhle věci, ale zřejmě nedošlo k ideální konstelaci planet a vlnové délky moje a té desky se nedokázaly zesynchronizovat na stejnou frekvenci. Co naplat, když mě to tak mocně nebaví, nedá se svítit.

Nejhorší na tom je, že to ani nemůžu pořádně zmrdat, jakáže to není sračka, protože v jádru je „Are You Human? Confirmed.“ svým způsobem zajímavá nahrávka. Jakub Adamec ukázal, že má v krvi dost vyjetou elektroniku už v rámci I Love 69 popgejů, ale na své sólové nahrávce – tedy alespoň na téhle konkrétní – je vyznění skladeb o něco serióznější. Tohle tvrzení ovšem berte s jistou dávkou rezervovanosti, protože muziku I Love 69 popgejů znám jen hodně zběžně, čili je to spíš takový povrchní dojem.

Tak jako tak ale takový dojem hovoří ve prospěch „Are You Human? Confirmed.“… stejně jako tvrzení, že je album divné a těžko zařaditelné. Je v tom kus experimentu, některé rytmy jsou vcelku chytré a hlavně je z celého výsledku znát snaha nehrát dle zajetých šablon a zkusit si vyšlapat nějakou vlastní cestičku. Ať už rozmanitostí, hravostí, úchylnými zvuky, zvláštními nápady nebo mimoňskou atmosférou. Dohromady jde o mozaiku, v níž se bez problémů mísí subtilní beaty se synťáky jak z osmibitových arkád, které sem tam umravní roboticky znetvořený vokál, skřeky, mluvené slovo, jinde výrazná melodie, támhle se zas přejde k minimalistickému ambientu, aby se posléze deska vrátila do pošukaných kosmo-nálad. Akorát to dost často není výlet raketou na oběžnou dráhu, spíš pořádný drogo-trip.

Řekněte mi ale – k čemu to všechno je, když poslech „Are You Human? Confirmed.“ stejně ve finále nebaví? Ve vší honbě za podivností totiž nahrávka ztratila duši a je absolutně odlidštěná v pravém významu slova. „Are You Human? Confirmed.“ možná dává nějaký smysl jakožto formální experiment, ale v roli něčeho, co bych měl chtít poslouchat, fatálně selhává. Palety zvuků jsou kostrbaté a navzdory papírové prapodivnosti a zajímavosti nemají žádnou „flow“, s níž by vás to chytlo za srdeční sval. Prostě v tom není nic libozvučného, a navrch se ani nepodařilo vytvořit nějakou silnou negativistickou emoci nebo strhující atmosféru, s nimiž by se to dalo omluvit. Namísto postupného rozkrývání a zrání se navíc materiál postupně dostává do bodu, kdy po x-té slyšené motivy začínají spíš obtěžovat.

Jakub Adamec - Are You Human Confirmed

Jsou tu některé písně, které mají potenciál. Snad žádná z nich není absolutně bez výhrad, ale třeba „S as a Symbol“, „Discover Your Own America“ či „Velké Jupiterovice“ něco málo do sebe mají. Paradoxní je, že jsou to v určité míře skladby o něco konzervativnější a usedlejší než kupříkladu „Between You And Happiness“ nebo „Take Me to the Light“. Na opačné straně stojí třeba „Look, That’s You There.Yes.That’s Me“, která se po čase stává doslova nesnesitelnou. Jenže vzato kolem a kolem mi ani ty takzvaně lepší písničky nejsou schopny nic předat. Snad jedině „S as a Symbol“ mě zaujala, ale jinak mě celé „Are You Human? Confirmed.“ minulo obrovským obloukem.

Těžko říct, co s tím dělat. Vidím zde určitá formální (!) pozitiva a je mi sympatické, že si celé „Are You Human? Confirmed.“ libuje v prostorách takhle mimo zaběhnuté postupy a stanovené škatulky. Jak ale vidno, ani to někdy nemusí stačit k posluchačskému prožitku. Subjektivně mi totiž Jakubova sólovka nic neříká. Vůbec nic. Třeba jsem to jen nepochopil a nedozrál na tenhle level, kdoví. Zkuste sami a uvidíte, třeba něco najdete tam, kde jsem já vyhořel.


Hell’s Coronation – Antichristian Devotion

Hell's Coronation - Antichristian Devotion

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Hell’s Coronation je další z mnoha polských smeček nově se hlásících o pozornost, tato prostřednictvím svého debutového minialba „Antichristian Devotion“. Sestavu tvoří dva uličníci Zepar a Coffincrusher, kteří se oba dle dostupných informací dále objevují v rovněž nepříliš známé thrashmetalové formaci Damage Case. Vedle toho hoblují i black metal v koncertní sestavě Nekkrofukk, což se jim možná zalíbilo do té míry, že se vrhli do vlastního blackové projektu, jímž je právě Hell’s Coronation.

Audiokazeta limitovaná sto kusy nabízí na obou svých stranách ten stejný program – čtyři songy (z nichž ten první „You Will Not Have Mercy“ je intro) o necelých 21 minutách. Už jen dle názvu „Antichristian Devotion“ je zřejmé, že Hell’s Coronation o nedělích asi nebudou chodit do kostela. Svou oddanost peklu se snaží deklarovat black metalem ve středním tempu. Osobně jsem očekával, že půjde o poněkud agresivnější záležitost, takže mě lehce zklamalo, že se Hell’s Coronation nesnaží o žádnou bestialitu, namísto toho se soustředí na rozvážnější riffování cinknuté zastřenějším soundem a doplněné obligátní jedovatou deklamací temných pořádků.

Při poslechu jsem si vzpomněl třeba na krajany Above Aurora, jejichž debut „Onwards Desolation“ jsem zde recenzoval loni. Obě skupiny na black metal nahlížejí obdobným způsobem, snad jen s tím rozdílem, že Hell‘s Coronation jsou o něco méně rozmanití, po celou dobu se drží striktně ve středním tempu a nechtějí (nebo nedokážou?) přitlačit na pilu.

Naštěstí je výsledek i přesto solidní. Neříkám, že skvělý, ale vyhrazená dvacetiminutovka uběhne jako voda a Poláci svému žánru ostudu nedělají. Každý ze tří hlavních songů „Worm Circulates in Me“, „Tormentor of Cross Worship“ a „Throne of Eternal Perdition“ dokáže bez vytáček nabídnout povedené chytlavé riffy a v pohodlné střední rychlosti operuje vcelku zábavně. Hluchých pasáží, mezi něž bych zařadil třeba pomalé momenty „Throne of Eternal Perdition“, naštěstí není moc, takže je výsledek hodně na pohodu. Přiznávám, že se mi hned několikrát stalo, že kolem mě „Antichristian Devotion“ prošumělo bez většího povšimnutí, ale to byla možná moje chyba. Při jiných pokusech jsem se naopak docela bavil a poctivě klepal nohou do rytmu.

Samozřejmě, že Hell‘s Coronation nenabízejí nic zvláštního. Ale jakožto jednorázová jednohubka mě jejich produkce nejenže vůbec neurážela, ale dokonce i bavila a místy je atmoška dost obstojná. Mám z „Antichristian Devotion“ dobrý dojem a případnou další fošnu si klidně pustím.


Mord’A’Stigmata – Hope

Mord'A'Stigmata - Hope

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Hope
02. The Tomb from Fear and Doubt
03. To Keep the Blood
04. In Less Than No Time

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Je spousta skupin, které se mi se svým postupným vývojem vzdalují. Častokrát se stává, že díky syrovosti a nespoutanosti na mě nejvíc zapůsobí demo tvorba případně první album a následný progres, zpravidla doprovázený jistým vyčištěním zvuku, mě již nedokáže tolik oslovit. Na druhou stranu jsou zde i formace, u nichž je to přesně naopak, kde právě novější tvorba dokáže nabídnout silnější posluchačský prožitek. Poláci Mord’A’Stigmata dle mého skromného názoru patří do té druhé sorty.

Pro mne tím doposud nejzajímavějším, co Mord’A’Stigmata v rámci svých studiových počinů předvedli, bylo předchozí album „Ansia“ a ještě o kousek víc následné EP „Our Hearts Slow Down“. V obou případech šlo o velice kvalitní počiny, nicméně netvrdím, že to bylo něco perfektního a bezchybného. Hudba Mord’A’Stigmata se zde na první pohled tvářila trochu obyčejně a pokaždé bylo nutno víc času, aby počin prokoukl a konečně odhalil svůj potenciál. Netvrdil bych však, že to bylo důsledkem nestravitelnosti či náročnosti materiálu. Jednoduše tomu něco chybělo a snažení Poláků navíc nepodporoval ani zvuk, který sice nebyl strašný, ale rovněž z něj šlo vytřískat víc.

Letošní nahrávka „Hope“ je ovšem po všech stránkách jinde. Zatímco dříve jsem neměl pochyb o kvalitách Mord’A’Stigmata, ale někde vzadu stále hlodal skeptický červíček, že to není tak dobré, jak by mohlo být, a že potenciál tu je navíc, „Hope“ je první deskou kapely, kdy byl tenhle malý našeptávající hajzlík umlčen. Poláci se na novince dokázali zbavit neduhů předcházejících počinů, byť tyto byly v mnohých případech více abstraktní a pocitové než objektivní, a pustili do světa své doposud nejvyzrálejší a nejlepší dílo, jaké má konečně schopnosti k tomu, aby Mord’A’Stigmata posunulo do první ligy progresivněji laděného black metalu.

Co se formy týče, „Hope“ opakuje recept „Ansia“ – stojí na čtyřech dlouhých kompozicích, jen byl tentokrát vynechán krátký dovětek. Tentokrát jsou však písně vybudované pečlivěji, jsou variabilnější a dávají si víc záležet na tom, aby ty opravdu dobré nápady patřičně vynikly. Jinými slovy je „Hope“ čitelnější, ale naštěstí se tak neděje na úkor hloubky. Vlastně spíš naopak, protože výsledkem je doposud nejvíc strhující a nejvíc trvanlivá deska Mord’A’Stigmata. A to je přesně ten důvod, proč jsem ji výše označil i za nejlepší.

Mord'A'Stigmata - Hope

Zároveň s tím citelně ubylo hluchých momentů, s nimiž se počin nikam neposouval. Nyní už nemám ten dojem, že se některé minuty táhnou zbytečně dlouho a že měly trochu zacvakat střihačské nůžky. Nyní je vše na správném místě a musím přiznat, že si poslech „Hope“ skutečně užívám, dokonce víc než jsem před vydáním čekal. Třeba „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ jsou skvěle vystavěné písně plné dobrých pasáží, jimž nasadí korunu krásně vygradovaný závěr. Podobně je na tom i závěrečná „In Less Than No Time“, jen je trochu vyrovnanější a finále nevyčnívá nad ostatní minuty tak markantním způsobem. V „To Keep the Blood“ naopak vede bravurní rozjezd, který se posléze vrátí i v závěru kompozice. Asi by ale stálo za zdůraznění, že vysokou laťku si Mord’A’Stigmata drží celou hrací dobu, a byť jsem zmínil jen několik konkrétních pasáží, i to mezi nimi je výborné. Když tedy říkám, že v „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ citelně vyčnívají závěry obou písniček, tak tím skrytě neříkám, že by byl zbytek slabý, jen že je ta závěrečná gradace ještě výš. Což je v pořádku, vždyť od toho se jí také říká gradace.

Snad ani nemusím dodávat, že „Hope“ dopadlo na jedničku. Jak bych mohl být nespokojen? Mord’A’Stigmata přece zvládli odbourat nedokonalosti a bolístky, jaké je doposud trápily, a nabídli po všech stránkách vysoce kvalitní desku a vrchol svého dosavadního snažení. Paráda.


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Ritual Lair - Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 16:41

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Dneska je v black metalu plná prdel všemožných okultních rituálů. Slovo rituál bylo brutálně zprofanováno a ohání se jím každá druhá pozérská píča. Neznalý člověk by si mohl myslet, že formace s názvem Ritual Lair by také mohla patřit k takovým, ale chyba lávky. Tihle polští výtečníci si nehrají na žádné spirituální metafyzické sračky, vyšší sféry bytí, esenci všehomíra nebo cokoliv dalšího, co vás napadne, žádné zasrané svícny ani vševidoucí oka. Ritual Lair totiž hoblují svinský blackmetalový vodvaz.

Ritual Lair jsou personálně spjati s polskou deathmetalovou hrubostí Kingdom – působí zde jeden současný a jeden bývalý člen této skupiny. A jako správný vedlejšák také Ritual Lair za sebou příliš činnosti nemají. Doposud jen neřadové počiny a poslední fošna, kteroužto bylo ípko „Morbid Ritual of the Insane“, vyšlo už před pěti lety u Under the Sign of Garazel. Právě na něj tak Poláci letos navazují s dalším minialbem „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“, které je k mání na audiokazetě (strana A i B obsahuje totožnou šestici songů) u Godz ov War Productions.

„Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ se skutečně s ničím nemaže a hobluje, jak oldschoolový zákon káže. Bezmála 17 minut, šest nedlouhých vypalovaček, které jsou plné archetypálních riffů nasáklých alkoholem a první vlnou black metalu. Ritual Lair jdou občas směrem dozadu takovým způsobem, až si člověk říká, že takhle nějak by kdysi mohli znít Motörhead, kdyby se dali na dráhu black metalu.

Přesto EP nepůsobí jako zastydlý výblitek někoho, kdo se v hudebním vývoji zasekl v první půli 80. let a odmítá se odsud hnout, navzdory nepokrytému uctívání staro-metalu pořád nemáte problém nahrávce věřit, že vyšla v roce 2017 a že patří do roku 2017. Takhle nějak by podle mě měli znít současní Venom, pokud by chtěli, aby je brali seriózně i soudní posluchači. Ritual Lair každopádně jejich současnou tvorbu strčí do kapsy, protože z té jejich hoblovačky čiší uvěřitelnost a láska ke starému metalu, ranému blacku, kultovním thrashovkám, odrbaným džískám s nášivkami a nábojovým pásům.

Samozřejmě, že se dnes nejedná o nic originálního nebo výjimečného. Podání Ritual Lair má ale koule a dávku autentičnosti, což u téhle muziky vlastně stačí. Pokud hledáte dobrou příležitost, jak si pořádně protřepat mařenu, „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ vám ji poskytne.


Neoheresy – Obława

Neoheresy - Obława

Země: Polsko
Žánr: symphonic pagan black metal
Datum vydání: 1.1.2017
Label: Elegy Records

Tracklist:
01. Preludium
02. Karzeł
03. Obława
04. Powrócą…
05. Cmentaria
06. Dwa żywioły

Hrací doba: 30:05

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neoheresy respektive Hellveto je skupina, jejíž hudbu mám rád. Nějak mě ta atmosféra, jakou jediný člen F na svých nahrávkách kouzlí, oslovuje a strašně mě baví – i po těch letech, i po tom množství počinů. Nicméně psát na to recenzi je docela za trest. Nebo ještě lépe řečeno: za trest je recenzovat Neoheresy opakovaně.

Takzvaný problém vězí v tom, že muzika Neoheresy stojí výlučně na atmosféře. Ta je silná, nasáklá pohanstvím, středověkem, epickými náladami, avšak bez známek kýče či patosu. Všechno funguje skvěle a klidně mohu rovnou prozradit, že to platí i o aktuálním albu „Obława“. Tohle samo o sobě samozřejmě není špatně, ale ten důvod, proč se o Neoheresy tak špatně píše, tkví v tom, že tato atmosféra se napříč alby vlastně nemění a moc se nedá pořád dokola vymýšlet, co dalšího o tom napsat. S nadsázkou řečeno – kecám, vlastně docela bez nadsázky – bych sem mohl klidně zkopírovat to, co jsem svého času napsal už o nahrávkách „Noc która dniem się stała“ (2014) a „Talionis“ (2015). A co bych vlastně napsal i o loňském „Potop“, pokud by se na tuhle recenzi tenkrát nevysral (důvod asi uhádnete).

Samozřejmě, že když říkám, že F hraje furt to samé dokola, je to myšleno s lehkou nadsázkou. Když srovnáme začátky Hellveto na albech jako „Autumnal Night“ či „Zemsta“ s aktuálním „Obława“, ten rozdíl je dost velký, až obrovský. Stejně tak je zjevné, že zatímco Hellveto byla především metalová skupina (nechme teď stranou výjimky jako třeba disk „Trylogia“), v rámci Neoheresy ustoupily metalové prvky a elektrické kytary trochu do pozadí (rozhodně netvrdím, že vymizely) a F svou hudbu vede směrem k víc soundtrackovému pojetí. Epická pohanská atmosféra ovšem zůstává asi ne úplně nezměněna, ale obměny jsou jen minimální – rozhodně mnohem menší než ty formálně hudební napříč časem. Veškerý vývoj navíc probíhá hrozně pomalu a po malinkých krůčkách, tudíž to trvá x alb, než se změny nějak projeví, a při chronologickém poslechu si je člověk ani moc neuvědomí, spíš si jich všimne až při zpětném srovnání jednotlivých nahrávek.

Abychom se ale konečně někam pohnuli… „Obława“ vše řečené bezezbytku potvrzuje a v jádru jde o další typický počin Neoheresy (možná trochu odvážné tvrzení, když má projekt na kontě teprve čtvrtou desku, ale já tvorbu Neoheresy a Hellveto vnímám jako jeden celek, však současné jméno je vlastně plynulým pokračováním – a touto optikou se jedná již o devatenáctou řadovku). Ale i když od F asi nelze čekat revoluci (kdyby se tak někdy stalo, byl by to šok!), ono to ve finále nijak zvlášť nevadí.

Neoheresy

Epická půlhodinka na „Obława“ přináší možná standardní porci výpravných nálad (jen tak mimochodem, obal alba s nimi tentokrát dle mého koresponduje jen s hodně přivřenýma očima), ale funguje to, stále se mi ta muzika líbí a baví mě. Nepopírám, že F už má na kontě i lepší počiny. I navzdory tomu, že je jeho diskografie vyrovnaná, své favority přeci jenom mám a „Obława“ se mezi ně nezařadí. Zcela jistě se však jedná o důstojného pokračovatele hudebního odkazu tohoto polského solitéra.

„Obława“ (digitálně) vyšla v prosinci 2016 („Potop“ ten samý rok v lednu), ale nepochybuji o tom, že F už má rozdělanou další desku a že se jí v dohledné době (tipuji ještě letos) dočkáme. Stejně tak nemám pochyb o tom, že opětovně půjde o variaci na stejné téma, podobně jako na „Obława“, „Potop“, „Talionis“ a další a další počiny dozadu. Ale nevadí to. Málokdo totiž dokáže tvořit symfonický pagan black metal bez známky kýče a s takhle silnou atmosférou. F to ovšem zvládá levou zadní, díky čemuž mám jeho kapely rád a jsem do značné míry ochoten odpustit i to, co by formálně mělo být neduhem.


Seksmisja (1984)

Sexmise

Země: Polsko
Žánr: komedie / sci-fi

Český název: Sexmise

Rok vydání: 1983
Režie: Juliusz Machulski
Hrají: Olgierd Łukaszewicz, Jerzy Stuhr, Bożena Stryjkówna, Boguslawa Pawelec

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Dle začátků filmového koutku už jste si možná domysleli, že jednou z mých velkých domén jsou VHSkové kulty 80. let, a abych tuto (dovolím si tvrdit, že zcela správnou) domněnku potvrdil, povíme si dnes o dalším takovém kousku. Tentokrát to však nebude žádná céčková zběsilost, nýbrž regulérní a relativně neškodná komedie. Dnes už možná lehce zastaralá, přesto stále výborná a vlastně právem legendární.

Nyní ovšem ona legendárnost není myšlena jen v jistých kruzích pro pár magorů. „Sexmise“ byla natočena v roce 1983 a až do roku 2011 se jednalo o nejúspěšnější polský film. V Polsku byla rovněž vyhlášena nejlepší komedií 20. století, ve své době vyhrála domácí cenu za nejlepší film a ku příležitosti 25. výročí od natočení se konala velká vzpomínková oslava. V Polsku je to jednoduše fenomén, jenž pronikl i do okolních států včetně toho našeho, i když ne v takovém měřítku jako doma.

„Sexmise“ stojí především na dobrém nápadu. V roce 1991 se nechají dva dobrovolníci pro vědecké účely hibernovat, po třech letech mají být probuzeni. Bohužel pro ně se spánek poněkud prodlouží, tudíž namísto třech let jsou naši hrdinové mimo 53 let, takže se vzbudí až v roce 2044 (ačkoliv některé verze českého dabingu říkají 2042). Což je pro Maxe a Alberta nakonec ten nejmenší problém, poněvadž mnohem horší je skutečnost, že v době jejich nepřítomnosti se poměry na planetě dost radikálně změnily.

V mezičase totiž vyhynuli všichni lidští samci a muž se stal zavrženíhodným parazitem. Vládu kompletně převzaly ženy, které se rozmnožují ve zkumavkách. A právě do téhle situace se probudí dva dinosauři. Těm se samozřejmě nelíbí, že jsou zavření v karanténě a dámský tribunál rozhoduje, co s nimi udělat, jestli je zlikvidovat anebo předělat na ženské. Snad netřeba dodávat, že oni sami by nejradši zvolili cestu obnovení starých pořádků, sami by se v zájmu lidstva obětovali a okolní vědkyně a strážné nejradši osouložili (což se jim v některých případech není ani co divit, hlavně Bożena Stryjkówna je k nakousnutí) – samozřejmě jen kvůli obrodě populace. Rozjede se kolečko pokusů o útěk, útěků a chytaní obou nešťastníků, které má i po více jak čtvrtstoletí od vzniku své kouzlo, byť se zub času na filmu trochu podepsal.

Což o to dokázal bych si představit, že by šlo podobné téma uchopit i seriózním způsobem a udělat z toho drama (ostatně, jistý vážnější podtón „Sexmise“ pořád má), ale tvůrci se rozhodli jít cestou sci-fi komedie, což vzhledem ke kvalitám výsledného snímku vůbec není špatný přístup. Nečekejte ovšem nějakou neustávající smršť hlášek gagů tlačených na sílu, jak se to děje v dnešních komediích. „Sexmise“ je přece jenom relativně starý film a trochu to na něm vidět je, takže dnes už je nutno koukat se na něj s tímhle ohledem, ale naštěstí se nejedná o tak velkou překážku, aby to snímek zabíjelo. Jen nesmíte čekat, že budete hýkat smíchy na celý barák. Spíš než opravdu vtipná záležitost se spoustou hlášek je „Sexmise“ „pouze“ velmi zábavná, hodně těží ze svého tématu, ale na druhou stranu jí to jde dobře.

Sexmise

Vzhledem ke staří lze svým způsobem ocenit ještě jednu věc. Název „Sexmise“ by sice u některých jedinců mohl vyvolávat nějaké porno choutky, což se samozřejmě nekoná, přesto se snímek nebojí ani otevřené nahoty. Však na zemi už jsou samé ženské, tak co by před sebou skrývaly, že jo. Hádám, že v moc filmech natočených za komunismu jste neviděli tolik nahoty, koziček a dokonce i full-frontal, haha.

Erotika je ale spíš jen takové koření „Sexmise“, chcete-li náhodou u něčeho masturbovat, jistě najdete vhodnější objekty. Pořád se jedná především i příjemnou komedii se zajímavým nápadem a nakonec i funkční pointou (musím říct, že když jsem kdysi snímek viděl poprvé, tak jsem takové rozuzlení vážně nečekal). Oukej, vzhledem k několika bobrům to asi není rodinná komedie, ale jako nenáročná zábava na večerní podívání s partnerkou či partnerem „Sexmise“ bez problémů poslouží i dnes. Obzvlášť pokud chcete chytřejší a zajímavější komedii, ne pubertální prvoplánový pseudo-humor.

Sexmise


Ur – Hail Death

Ur - Hail Death

Země: Polsko
Žánr: black / heavy metal
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 19:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Polská blackmetalová scéna v novém tisíciletí hodně vyrostla a mnohými je nyní považována za jednu z těch, které táhnou celý styl kupředu. Z jistého úhlu pohledu se není čemu divit, když se tu utvořila doslova líheň formací, jež se žánru chápou progresivním a inteligentním způsobem. Ne nadarmo jsem to už v nejedné recenzi pracovně zaštítil škatulkou „chytrý polský black metal“. Dnes se podíváme na další novou kapelu (byť zde hrají poměrně zkušení borci) z této země, tentokrát však takovou, jež do onoho pomyslného šuplíčku spíš nepatří. Přístup Ur z města Lešno v západním Polsku je totiž mnohem přímočařejší.

Polská trojice ovšem neprodukuje ani žádnou bestiální zběsilost. Jedná se spíše o šlapavou blackmetalovou jízdu mnohdy načichlou heavy metalem. Vlastně bychom tomu klidně mohli říkat i black’n’roll, jestli se vám to takhle líbí více. Jisté však je, že na debutovém minialbu „Hail Death“ se jede na vlně docela chytlavé rytmiky a kytarových riffů, jimž odpich a tah na bránu rozhodně nechybí.

To je většinovou náplní „Hail Death“, ale aby to nebylo až tak fádní, sem tam nějaké ozvláštnění se také najde. Třeba pasáže ve třetím tracku „Let the Darkness Come“ sypou víc pravověrně, úvodní „A Dying Star“ je zase trochu pomalejší a hraje spíš na atmosféru, najdou se ale i kytarové motivy, při nichž si člověk může vzpomenout třeba na Marduk. Náladotvornější momenty však nabídne i úvod čtvrtého válu „Total Inertia“ nebo naopak závěr finální „Infinity“. Ty „hitové“ pasáže ale dle mého pocitově převažují a jsou tím hlavním, co jsem si z „Hail Death“ odnesl.

A jak se to má s vlastní kvalitou? Ur nehrají vůbec zle a nemám problém uznat, že jim to šlape vážně zodpovědně. „Hail Death“ se poslouchá úplně na pohodu a rozhodně vás neznechutí. Na druhou stranu mě minialbum nedokázalo ani nadchnout. Několikrát jsem placku otočil a je to v cajku, nohou do rytmu jsem klepal skoro pokaždé, ale něco mi říká, že víc se toho na „Hail Death“ nenachází. Hraje jim to dobře, ale strhnout Ur bohužel (ještě?) neumí.

Jinými slovy, neměl jsem s „Hail Death“ žádný problém, ale když nebudu chodit kolem horké kaše, moje dojmy jsou jaksi neutrální a nemám potřebu to poslouchat dále. Pustit si to klidně můžete, ale že bych vás přemlouval, abyste neváhali už ani minutu a běželi si to sehnat… to si schovám na jindy.


Furia – Księżyc milczy luty / Guido

Furia - Księżyc milczy luty

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 14.11.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Za ćmą, w dym
02. Ciało
03. Tam jest tu
04. Grzej
05. Zabieraj łapska
06. Zwykłe czary wieją

Hrací doba: 43:39

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou


Furia - Guido

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Pagan Records

Tracklist:
I. Stara Polska księżycowa
01. 1
02. 2

II. Ubrdy część pierwsza
03. 320 w 2
04. Hahary
05. Łączka
06. Lew albinos

Hrací doba: 35:45

K recenzi poskytl:
Dominic Athanassiou

Odkazy:
web

Furia své příznivce v loňském roce potěšila hnedle dvojnásob. Souběžně s novou deskou „Księżyc milczy luty“, jež navazuje na o dva roky starší nahrávku „Nocel“, totiž polská pětice vydala taktéž EP s názvem „Guido“. A všechna čest, nejedná se o žádnou podměrečnou nahrávečku, nýbrž o počin, s jehož délkou by se nikdo nepozastavil ani nad případným full-length označením. Však je také „Guido“ jen o nějakých osm minut kratší než „Księżyc milczy luty“, takže ve finále Furia během pouhého měsíce naservírovala cirka 80 minut nové muziky. Nyní se na obě placky podíváme.

Od debutu „Martwa polska jesień“ Poláci urazili poměrně dlouhou cestu. Není žádným tajemstvím, že choutky po agresivnější formě black metalu si téměř totožná sestava ukájí v rámci své další skupiny Massemord (ačkoliv i v jejím rámci se našel prostor pro experimenty – viz misantropický opus „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jejž dodnes považuju za to úplně nejlepší, co kdy kolektiv Let the World Burn složil a natočil), zatímco Furia sloužila spíše k progresivnějšímu podání žánru. Ani nemluvě o tom, že jednotliví členové realizují své další představy o podobách stylu i v mnohých bočních projektech, mezi nimiž se nacházejí jména jako Morowe, Thaw, Cssaba, Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Night of the World či Kurhan.

Ale to jsem odbočil někam, kam jsem odbočit úplně nechtěl. Původně jsem měl totiž v úmyslu říct, že již na „Martwa polska jesień“ byla cítit jistá snaha uchopit black metal méně ortodoxním způsobem než v Massemord, přesto je ten posun mezi debutem a oběma novinkovými počiny obrovský. Furia jednoduše vyrostla v dospělou formaci, která si je jistá v kramflecích a na black metal nahlíží příjemně svébytným způsobem, v němž není místo pro klišé a primitivní řešení. „Guido“„Księżyc milczy luty“ takové tvrzení podporují a stvrzují. V obou případech se jedná o výborné a promyšlené progresivně blacmetalové záležitosti, které je radost poslouchat.

Začněme nejprve s „Księżyc milczy luty“, které by s označením dlouhohrajícího alba přece jenom mělo mít větší díl pozornosti. Hned úvodní skladba „Za ćmą, w dym“ jasně ukazuje, že výše řečené – mám na mysli zejména předešlý odstavec – jsem si z prstu nevycucal. Skoro až psychedelicky rockové pasáže se proplétají s výborně gradovaným black metalem v rozvážnějším tempu, již od počátku z toho sálá silná atmosféra, ale vedle ústřední linie písně vykoukne i několik skvělých kytarových motivů, na nichž sice „Za ćmą, w dym“ nestojí, ale o jisté dílčí lokální vrcholy rozhodně jde.

Mohlo by se zdát, že s podobným receptem pracují i následující kompozice, což je do jisté míry snad i pravda, ale každá z nich si dokáže udržet svou tvář a nesplynout s ostatními, protože na to jde malinko jinak. Třeba „Ciało“ se po klidnějším začátku zvrhne v o poznání blackmetalovější kus, v němž se najde prostor i pro několik vysloveně úderných pasáží, nicméně ani v nich Poláci neztrácejí myšlenku. „Tam jest tu“ zase dává větší prostor nemetalové tváři Furia, aby ve své druhé půli předvedla podobný nárůst do blackmetalového žánru (zde dokonce i s jednou regulérně sypací pasáží), ale v koncentrovanější a nahuštěnější formě.

„Grzej“ je možná nejproměnlivější písní na „Księżyc milczy luty“, nabídne nejeden výtečný nápad (hlavně pasáž uprostřed songu je excelentní) i progresivní vyhrávku. Do jisté míry možná vrchol celého alba, ale to berte trochu s rezervou, protože Furia drží extrémně vysokou laťku po celou dobu. Na čemž nic nemění ani „Zabieraj Kapska“, v níž zas dostává větší roli rocková rytmika, jež připraví půdu pro drtivý nástup black metalu v závěru skladby. A ve finální „Zwykłe czary wieją“ zase Poláci do své hudby nechali nasáknout i další metalové žánry, některé riffy jsou lehce načichlé stonerem, ale opět nechybí několik progresivních motivů.

Nyní svou pozornost přesuneme ke „Guido“. Již výše jsem se nechal slyšet, že délka počinu je natolik vysoká, že by to čistě z tohoto ohledu šlo rovněž označit jako řadovku. Důvod, proč se však jedná „jen“ EP, je myslím ten, že se v jádru nejedná o jeden ucelený počin, nýbrž o dvě minialba vydávaná pod jedním názvem. Ostatně i ve fyzické verzi nahrávka vychází na dvou asfaltech, z nichž jeden je sedmipalcový a druhý dvanáctipalcový.

Furia - Guido

Sedmipalec nese název „Stara Polska księżycowa“ a obsahuje dva nepojmenované kusy. Ty v porovnání s „Księżyc milczy luty“ rezignují na psychedelicky rockové pasáže a věnují se „pouze“ chytře pojatému black metalu ve vysoké kvalitě. Mírně lepší mi přijde dvojka, která se svým pojetím dost blíží skladbám z řadovky, ale ani první vál není vůbec špatný. Každopádně, v obou případech hrají o trochu větší roli kytarové melodie a vyhrávky. Vezmeme-li v potaz, že se technicky vzato bavíme o třech počinech (z nichž dva jsou uschovány pod jednou střechou), pak „Stara Polska księżycowa“ je z těchto tří asi nejkonvenčnější a nejstandardnější.  Nicméně i v takové poloze Furia umí, tudíž to neberte jako vysloveně pejorativní tvrzení.

Zato dvanáctipalec „Ubrdy część pierwsza“ naopak v pomyslném žebříčku zvláštnosti ze všech tří nahrávek vede. „320 w 2“ je jen industriálně laděné intro. „Hahary“ a „Łączka“ však ukazují, že se Furia dokážou bez větších problémů odpoutat od black metalu a vydat se na pole progresivního rocku, aby jej posléze v případě potřeby black metalem opět zatemnili. Především „Łączka“ je ve své poťouchlé zvláštnosti krásně hypnotická. „Lew albinos“ se pak vrací k metalu a po riffovém úvodu se až ve druhé půli se pustí do melodií. Snad nepřekvapí, že ani na závěr si Poláci vůbec nedělají ostudu.

Furia - Księżyc milczy luty

Pokud bych měl dojem z „Księżyc milczy luty“„Guido“ nějak stručně shrnout, abych vás už déle nenudil, po chvíli přemýšlení vždy skončím u toho, že Nihil a spol. už dávno dospěli v nadstandardně dobré skladatele, jimž nedělá problém dát dohromady kus působivé muziky. Samozřejmě se nejedná o skutečnost, jakou by odhalily až loňské počiny, myslím, že tohle lze o Furii tvrdit již pěkných pár let. Přesto potěší, když i nová nahrávka – v tomto případě tedy nové nahrávky – bezezbytku a s přehledem potvrdí, že tomu tak je. Takhle dobrých skupin nebude nikdy dost, co víc říct.