Archiv štítku: POL

Polsko

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Futurista

Wędrowcy~tułacze~zbiegi - Futurista

Země: Polsko
Žánr: experimental rock
Datum vydání: 23.4.2021
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. Futurista I
02. Futurista II
03. Futurista III
04. Futurista IV
05. Futurista V
06. Futurista VI
07. Futurista VII
08. Futurista VIII

Hrací doba: 34:32

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Wędrowcy~tułacze~zbiegi dávají poslední dobou ven nějaký počin každý rok. 2019 mělo excelentní řadovku „Marynistyka suchego lądu“ a covidový rok 2020 přinesl elektronické minialbum „Berliner Vulkan“. Letos Poláci vypustili další dlouhohrající titul „Futurista“ a ani tentokrát není co řešit: jde o excelentní záležitost. Vyčerpání, únava materiálu nebo pocit neúnosné nadprodukce se nedostavuje ani v nejmenším.

Loňský počin „Berliner Vulkan“ pro Wędrowcy~tułacze~zbiegi znamenal stylovou odbočku, i když klíčové pocitové atributy dokázal zachovat, ergo se jednalo o skvělý počin bez problémů splňující úroveň nastavenou dřívějšími nahrávkami. „Futurista“ v elektronické podobě nepokračuje. Wędrowcy~tułacze~zbiegi se na letošní desce vrací ke svému standardnějšímu vyznění, jak si jej pamatujeme z „Marynistyka suchego lądu“. Jedním dechem ale musím dodat, že novinka jen slepě neopakuje svého dlouhohrajícího předchůdce. Rukopis Wędrowcy~tułacze~zbiegi lze na „Futuristovi“ jasně slyšet, ale obě alba mají svou vlastní specifickou náladu a vyznění.

V jistém slova smyslu by šlo dokonce „Futuristu“ považovat za o kousek vyzrálejší album, což může znít na první pohled docela zvláštně, protože už na „Marynistyka suchego lądu“ Poláci nabízeli excelentní a skladatelsky vytříbenou muzikou plnou skvělých nápadů. „Futurista“ mi ale přijde o něco kompaktnější a semknutější. Když to řeknu blbě – a nemyslím to nijak pejorativně vůči předešlé desce, již pořád bez keců považuju za fantastickou věc – tak „Futurista“ je víc deska a míň písničková kolekce. Čemuž ostatně odpovídá i pojmenovaní respektive nepojmenování jednotlivých stop.

No, nejdůležitější sdělení za mě každopádně bude to, že „Futurista“ je opět super až na půdu. Už první pořádné tóny první skladby (jmenuje se „Futurista I“, haha) okamžitě zaujmou a tohle zaujetí posluchače neopustí až do konce desky. Wędrowcy~tułacze~zbiegi nabízejí vymazlenou kombinaci rocku, elektroniky a folkového feelingu v avantgardnějším hávu, ale kdyby mi někdo tvrdil cosi o vlivech post-punku, asi bych se taky úplně nehádal. Všechno navíc obestírá unikátní a vysoce podmanivá atmosféra.

Co se srovnání s jinými týče, jako první na mysl samozřejmě přijdou další formace okolo kolektivu Let the World Burn, k němuž Wędrowcy~tułacze~zbiegi náleží, případně nějaké polské věci obecně. No, nějaké aluze třeba na Furia se dejme tomu objeví, s hodně přivřenýma očima i některé polohy Gruzja. V jistém smyslu si lze vzpomenout také na Kły, Wolfkhan nebo na „Kołysanki“ od Lux Occulta. Když se ale vydáme za hranice Polska, najdeme i další příklady. Osobně v tom třeba místy cítím příbuzné nálady jako u maďarských Thy Catafalque nebo švýcarských H E X, minimálně tedy ve smyslu podobně nevšedního pocitu při poslechu. Wędrowcy~tułacze~zbiegi nicméně mají mezi všemi zmíněnými svůj vlastní ksicht, a navíc hodně lákavý ksicht.

„Futurista“ na každý pád znamená další trefu do černého. Stejně jako u „Marynistyka suchego lądu“ jde o vcelku nenápadný počin, o němž se obecně mluví mnohem méně, než by si svými kvalitami zasloužil, ale aspoň můžeme hovořit o skrytém klenotu. Fantastická deska a pro mě nepochybně jeden ze žhavých kandidátů na album roku.


Furia – W śnialni

Furia - W śnialni

Země: Polsko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 21.2.2021
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Wesele w śnialni
02. Tańcowały chochoły wyjawienie

Hrací doba: 29:20

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Pagan Records

První pohled (Sokol, doktor z hor):

16. března 1901 byla uvedena – na svou dobu skandální – hra zvaná „Veselka“ v krakovském divadle. Její autor, všestranný umělec Stanisław Wyspiański v ní satiricky vystavěl zeď tehdejší polské společnosti. Roku 1956 se Stalinogród ocitl v zasloužené anonymitě dějin a stal se zase Katovicemi. A nevím přesně kdy, snad na podzim 2007, přišel jednomu mladému redaktorskému uchu e-mail s podezřele pojmenovaným souborem a průvodním dopisem „Z toho se posereš, kurevská povinnost!“. A tak mladé redaktorské ucho napsalo (zřejmě) svou třetí recenzi v životě.

Co mají tahle tři zdánlivě nesouvisející konstatování společné? Fenomén zvaný Furia.

Právě Furia, stejně jako další projekty pod záštitou Let the World Burn, nese v sobě už léta cosi velice čarokrásného a neotřelého, co ji vyvyšuje nad „jen“ kvalitní blackmetal. Ryzost, uvěřitelnost, nespoutanost, lyrická zachmuřenost a paskvilné monumenty těžební minulosti – to vše se zasloužilo o to, že se převážně ke starým nahrávkám velice často vracím, převážně když na mne ze slezských kopců zamává jeseň. Pak znovu a znovu podléhám starým touhám se toulat s flaškou tvrdého po divoké krajině a marně zazdívat jungiánský stín do polorozpadlých domů z červených cihel nebo prostě jen zahrabat svůj řev v některé z nepoužívaných šachet.

„Martwa polska jesień“ považuji za skutečný zlom ve svém vnímání extrémní hudby, stejně tak „Płoń“ či „Grudzień za grudniem“. Jenže právě s posledním jmenovaným přišla menší potíž. Druhá plnohodnotná deska byla totiž vynikající a neotřelá, na druhou stranu ji dodnes považuji za jednu z desek, které rozhodně nespadají do kategorie easy listening a mám ji navzdory častým poslechům naposlouchanou velmi chabě. Od té doby jsem se jenom vezl. Psychedelické EP „Halny“ jsem zpracoval ještě velmi znamenitě, ale do Furia jsem se vpravil až s „Nocel“. Pod zemí nahrané „Guido“ a temně rockové „Księżyc milczy luty“ jsem odložil na neurčito s vidinou, že až konečně naposlouchám „Grudzień za grudniem“, budou na světě další dvě alba a tři épéčka. Kdybyste tak jen viděli tu hromadu popele, kterou mám doposud na ramenou… vystačilo by to na tři urny. Ale naštěstí podivný, a přitom fascinující obal nové desky „W śnialni“ mne přesvědčil k částečnému napravení tohoto neodpustitelného zločinu proti lidskosti a spolu s mou bědnou snahou vyvolal řadu otázek – o co u všech gógů i magógů půjde?

Že půjde o hodně svérázný, drogový performance experiment, totiž bylo jasné už z prvních ohlasů, recenzí i komentářů. Dvě dlouhé skladby o celkové délce takřka půlhodinky, psychotický obal, podivné názvy. A co samotný poslech díla, které zřejmě mělo manifestovat osobité pojetí metalových kořenů coby nekrofolku?

Furia

Když si „W śnialni“ pustíte poprvé, obklíčí vás nenápadný, lehce utopený zvuk, přikrčený někde za rohem a postupně gradující kytarová hudba, budující jednotlivá zastavení, přerušovaná tichem i lomozem. Sem tam vykvétají drobné artrockové (snad až bluesové) sněženky, a to navzdory tomu, že album bylo nahráno v listopadu 2019 v rámci zvláštního workshopu. Na tomto zvláštním uměleckém bratříčkování, které spíše připomíná platformu namísto kapely, účinkovali též herci z řad profesionálních herců a zřejmě i ochotníků z řad horníků. Ti doprovází Nihilův frustrovaný, hluboký řev svými frenetickými monology, slitými v celé spektrum kvazidialogů. Právě ona chaotičnost, spontaneita a intenzivita frustrace ze spousty různých hrdel vzbuzuje iluzi, že celá nahrávka vznikla jako jeden veliký, živý experiment. Při troše pátrání lze nicméně dohledat, že jednotlivé ansámbly nejen na rozdílných místech, ale i v rozdílných etapách. Což mně, s mou kinderpolštinou, pátrání v pološílených výkřicích do tmy moc nepomohlo. Sem tam se dalo pochytit slůvko, co znělo jako zimno, případně všudypřítomné polské kurvování. Došlo i na celé fráze jako Przecież apokalipsa już trwa!, Weselmy się! nebo Tu jest kurwa mur. A sám sebe se ptám: co si z toho odnést?

Při troše trpělivosti, vhodné nálady a touhy podívat se pod pokličku rozhodně další poslech. Ten již prozrazuje daleko víc. Vyniká ona již naznačené pučení, co tolik připomíná zalévání specifických čajů, které se v šálku nádherně rozevřou. A tak v úvodní „Wesele w śnialni“ autoři představují nenápadný, stále však výraznější růst, aby jej střídalo ticho. Chcete-li nějaké subjektivní přirovnání (pokud ne, holt smolík), připomíná to výstup po dlouhém, zanedbaném schodišti ve špatně osvětleném sklepě starého domu, na jehož konci – a to se už dostáváme k druhému pólu desky – čeká „Tancowały chochoły wyjawienie“ jakožto zamčené dveře, skrze které člověk slyší ledacos. Odehrává se tam nějaký bizarní candrbál? Nezaslechl jsem teďka útržek z úvodní skladby alba „Nocel“? Kecá tam nějaká moderátorka z noční rádiové relace? Preluduje tam někdo na kytaru? Nastal soudný den? Spousta otázek, ale vy máte jedinou odpověď – já chci do hajzlu ven!

Furia

Jen je tu drobný zádrhel, tak jednoduše tu nejde. Po těch schodech, potažmo po celém sklepě, bloudí řada podobných existencí. První naráží do stěny, další do svých spolutuláků, třetí, pro změnu smířený se svým osudem, mektá cosi o probíhající apokalypse. Čtvrtý s pátým se snaží opravit špatné světlo a klepou kosu. Šestý? Nebožák číslo šest propadl mystickému hysteráku. A samozřejmě nechybí ani dobrák, co s kurvama pod jazykem instruuje první dva zmatené bloudící. A do toho všeho radujme se, veselme se…

Logický výstup? Propukne agresivní panika, královna všech panik, agresivní a nekontrolovatelný postup směrem ke dveřím, které ukazují snad jediné východisko z celého podzemního sajrajtu. Když dopadají první zoufalé údery na dveře, mlátí se v pravidelných rytmech i do dveří a kdesi za zdí, za dveřmi rozpoutává „Tancowały chochoły wyjawienie“ menší soudný den. Právě v samotném, pečlivě budovaném závěru dostává Furia svému jménu, protože za takhle zuřivou a zároveň propracovanou věc, zdánlivě jednoduchou pointu by se nemusel stydět leckterý ctitel extrémních žánrů.

Jenže jak s tím souvisí nějaká divadelní hra, potažmo nešťastný Stanisław Wyspiański? Právě „Veselkou“ je „W śnialni“ inspirováno. Tato trojaktovka z prostředí venkovské svatby, která karikovala zdánlivé a pokrytecké propojování polských živlů, bourala mýtus o polské jednotě. Šla ale mnohem dál a v reálně magických proměnách naopak zdůraznila onu nepřekonatelnou zeď, která se tyčí mezi dvěma světy – selským stavem a inteligencí. Prostřednictvím oživlého folklórního prvku, Chochola, tedy věchýtku slámy, a jeho přízračné suity je ústředním postavám nastaveno osobní zrcadlo, odhalující jejich vlastní přelud minulosti. Netřeba dodávat, že Furia a kolektiv se celého tématu hry (i pozdějšího filmu) inspirovala hodně po svém a stejně jako Chochol hraje na své kouzelné housličky a nastavuje zrcadlo svatebčanům, i oni mají v záloze jedno takové – pro nás všechny. V úloze ironických a hořkých taškářů a šibalů nás vrací k oněm nepříjemným sklepovým otázkám – nejsme všichni jenom svatebčané ve vylhaném snu, pro něž si nevěsta/ženich přijede na bledém koni a přeskočí na něm všechny naše zdi? Nebloudíme jen ve tmě, ve světě plném šílenství, maniakálních tanců, kavalkád a chladu? Jsou naše kroky opravdové a směřující k pravdě a vůbec, co je pravda? Co bude po smrti? A přijde vůbec něco?

Ne náhodou je poslední větou před koncem Znowu obrót i ten blask… zechciej zerknąć jak ja lśnięA znovu obrat a ten lesk… prosím, pohleď, jak zářím… Ať si z těch závěrečných slov odnese každý to, co chce. Pokud si ovšem myslí, že dávají (alespoň) něco.

Furia - W śnialni

Není snadné zhodnotit natolik alegorickou a specifickou nahrávku, jež nepostrádá ani sociální, ani existenciální přesah. Subjektivně se hodnocení bude v tomto případě velmi lišit. Někdo, s žárovkou v rukou, si album nebude moci vynachválit. Pro změnu druhý, zadumaný apokalyptik na schodě, „W śnialni“ zavrhne jako zbytečný úlet. A to ani nehovořím o tom, co mlátí do dveří a který považuje album za velký omyl. A všichni budou mít tak trochu pravdu. Objektivně ale mohu prohlásit „W śnialni“ za zajímavý, vyzrálý, chytrý a navzdory experimentálnímu charakteru do hloubky propracovaný projekt, který vzbuzuje širokou škálu emocí. Subjektivně pak půjdu zazdívat ono zoufalé Weselmy się! do spár zdiva katovických periferií, jen co mi zas otevřou hranice.

Jo, a to mladý redaktorský ucho, co před lety otevřelo ten e-mail s promem k „Martwa polska jesień“, to jsem byl já.

Furia


Druhý pohled (H.):

Za mě tady není moc co řešit. Že Furia dělá skvělou muziku, to už dávno není žádné tajemství. Když bych musel volit svoje tři nejoblíbenější jména v celé té rozvětvené rodince projektů okolo Let the World Burn, právě Furia by tam bez váhání byla. I když je pravda, že se asi jedná o očekávanější volbu než Wędrowcy~tułacze~zbiegi a Cssaba, ale to nevadí. Každopádně, chtěl jsem prostě sdělit, že Furia platí za záruku kvalitní muziky a že tahle kapela dlouhodobě pouští do světa pozoruhodné desky na extrémně vysoké úrovni. „W śnialni“ tohle potvrzuje bez sebemenšího zaváhání.

„W śnialni“ také hezky ukazuje, že se Furia nebojí zkoušet nové věci a udělat to občas trochu jinak. Zrovna „W śnialni“ na to jde hodně jinak a experimentálněji. Minuty občasného skoro ticha, breptání,  skřeků, lomozu, někdy skoro až ledabylých zvuků přesto dohromady dávají smysl a baví popiči. No, a když z toho občas vykoukne vytříbené muzikantství, obrovský skladatelský talent a cit pro fantastické momenty, pro něž tuhle skupinu milujeme, tak je to učiněné blaho. To prostě chceš.


Obywatel G.C. – Tak Tak! (1988)

Obywatel G.C. - Tak Tak!

Země: Polsko
Žánr: alternative rock / new wave
Datum vydání: 1988
Label: Polskie Nagrania Muza

Tracklist:
1. Tak tak… to ja
2. Podróż do ciepłych krajów
3. Umarłe słowa
4. Ani ja, ani ty
5. Depesza do producenta
6. Nie pytaj o Polskę
7. Piosenka kata
8. Skończymy w niebie

Hrací doba: 39:05

Odkazy:

To máte tak. Zrovna dnešní noci jsem marně uvažoval nad tím, jakou recenzi bych měl vůbec sepsat, aby moje uvedení bylo důstojné a zároveň všeříkající. Což o to, tipů a nápadů mám v hlavě hromadu, rozhodně jsem toužil vytáhnout nějakou neznámou fosilii, která v mém životě zaujímá speciální místo. Ale jakou? Jeden nápad vypadal lépe než druhý a zároveň jsem je okamžitě setřepával z polštáře. Muselo to být totiž něco speciálního, opravdu speciálního. Nakonec mi na pomoc přišla právě má nespavost, připomněla mi totiž jednu takovou noc před lety, během níž jsem učinil jeden z největších hudebních objevů vůbec. Dodnes mi ten příběh připadá roztomile absurdní a magický, že mi nedá se o něj v krátkosti nepodělit.

V těch časech se lámala zima v jaro a u nás, mezi kopci, bylo celkem vlezlo. Jako každou druhou noc jsem nemohl spát, tak jsem seděl na posteli, popíjel pivo z plechu a z plezíru zapnul stařičké rádio. Nepřekvapilo mne, že tři kilometry od hranic chytám polskou stanici, ale retro rocková hitparáda mne potěšila. A protože jsem neměl nic lepšího na práci, učil jsem se polsky poslechem frenetického moderátora a poslouchal staré šlágry od Led Zeppelin a Pink Floyd. Když v žebříčku zahrálo i několik hitů tamějších rockových kapel, které nenadchly, ani neurazily, přišlo něco neuvěřitelného, co dodnes považuji za zjevení. Znělo to neskutečně divně, cosi kvazirockového a new wave a já si v tu ráno pomyslel: Co to je, ty vole? Ale zaujalo mne to, tak jsem otevřel další plechovku a poslouchal s vytřeštěnýma očima to, co rezonovalo bytem a hlavou. Najednou skladba skončila a já, ač jsem sebevíc šponoval uši, z blekotání zapáleného chlapíka ve studiu jsem jenom pochopil, že je to kult a na jakém žebříčku hitparády se to drží. Z celého textu jsem si totiž pamatoval akorát „o-oh… nie pytaj, o-oh… nie pytaj“, což se neslo celým hypnotickým závěrem. Sprostě jsem si zahudroval, že další hudební objev je nenávratně v hajzlu, a šel si zakouřit. V té době byl můj level polštiny opravdu bídný a nepočítal jsem, že ještě někdy něco podobného uslyším. Když v tom mne napadla spásná myšlenka a rychlou esemeskou se jménem rádia a umístěním v žebříčku jsem se odhodlal rušit noční klid dobrého kamaráda polyglota. Trochu jsem počítal s tím, že mne pošle do nejhlubších pekel za to, že ho budím, ale k mému nadšení přišla krátká a výstižná zpráva: Obywatel G.C. – Nie pytaj o Polskę.

A tak to celé začalo. Moje první seznámení s albem „Tak! Tak!“.

Kdo ale vůbec je onen Obywatel G.C.? Nebo spíše byl, neboť Grzegorz Ciechowski zemřel před dvaceti lety na infarkt, a to neuvěřitelně mlád – pouhých 44 let. Toť k těm smutným faktům, které k životu patří. Ale co po sobě tento polský hudebník, skladatel a spisovatel zanechal? V první řadě je jeho jméno spjaté s formací Republika. Což o to, o Republice slyšel kdekdo, a to i u nás, i já se s ní setkal v dětských letech, ale tenkrát mi holt polský střední proud nebo jejich rocková scéna příliš nevoněla. O to větší překvapení byl projekt Obywatel G.C., kterému se s řadou dalších hudebníků věnoval v době, kdy opustil Republiku. Právě prostřednictvím formace s hořkým, ironickým názvem mi Grzegorz otevřel dveře polské alternativní scény. Nicméně tím samozřejmě výčet úspěchů talentovaného skladatele nekončí, krom mnoha cen se věnoval i dalším projektům, tvořil i filmovou a seriálovou hudbu – český divák se s ním mohl setkat díky „ne-příliš-povedenému-ale-nostalgickému“ starému seriálu „Wiedźmin“.

Obywatel G.C.

Čím je ale album „Tak Tak!“ tak specifické a zvláštní, když pominu jedno neskutečné noční seznámení? Dílo rodáka z pomořanského Tczewu z roku 1988 totiž velmi osobitým způsobem balancuje na špičce třístranného jehlanu, přičemž tou první je minimalistický, alternativně rockový experiment, kterému nechybí jednoduchá, ale funkční kytarová práce, výrazná baskytara a přítomnost saxofonu či trubky. Druhou pak klávesová synth pocta new wave kořenům. A třetí? Hluboká a smutná sonda do zanícené polské duše. Troufnu si jednu mimohudební úvahu – jak zatraceně podobný je modus vivendi lidí žijících v místech, které výrazně zasáhl poválečný vývoj a stín východního bloku. A je jedno, jestli žijí v Sudetech, Slezsku nebo na severu Polska. Jak kdyby jádro toho všeho bylo podobné navzdory jazykové, etnické či kulturní bariéře. Myslím, že klip k „Nie pytaj o Polskę“ mluví za vše a ten, kdo někdy na takových místech žil nebo se jen toulal s batohem plným piva a placatkou bourbonu, porozumí.

Popsat album samotné mi připadá jako nadlidský úkol; absurditu umocňuje fakt, že jsem desku slyšel nespočetněkrát a znám ji prakticky nazpaměť. Zkusme tedy zvolit nejbanálnější přístup. Jak může znít naprosto nezaujatému posluchači, který není polonofil anebo nemá slabost pro polskou scénu? Jako bizarní retro, jako malé poetické nic. A to samozřejmě nemyslím ve špatném slova smyslu (vlastně jsem byl vždycky zarytý fanoušek malých poetických nic), jen je třeba si uvědomit, že cosi provinciálního a polsky výstředního v hudbě Obywatel G.C. zkrátka je. S přihlédnutím k době vzniku se nejednalo o něco, co mělo urvat první místa ve světových hitparádách, spíše podat výpověď o nelehké době, hrát (si) a tvořit takovou hudbu, která odráží neodrazitelné a nastavuje zrcadlo.

A právě zrcadlo je i téma první skladby „Tak tak… to ja“, v níž je představen dialog člověka dívajícího se na svůj vlastní odraz. A že to není odraz vzhledu, nemusím zřejmě dodávat. Samotná „Tak tak… to ja“ je jednou z nejvýraznějších skladeb – dynamický, hravě rockový sarkasmus je provázán s melancholickými prvky doprovázenými na saxofon a v tom okamžiku přichází předzvěst něhy a melancholie.

Právě ono střídání hořké skepse s jistou soucitnou letargií je dokonalou ikonou celé nahrávky. Podívejme se, klidně na přeskáčku, na jednotlivé písně tohoto osmiskladbového díla. „Depesza do producenta“ koketuje mezi falešnou pokorou a vlezlostí na straně jedné a afektovanou touhou po pozornosti, dokonale ilustruje patologii, která provází nejedno divadelní či filmové angažmá. Podobná afektovanost zaznívá i v nepřirozeném Grzegorzově smíchu v Písni kata („Piosenka kata“), jedné z nejfantasknějších písní celého alba a druhé hitovce alba – posluchač se dívá na svět očima popravčího, metafory člověka, který dělá něco, s čím má vnitřní problém. Omlouvá ale své jednání tím, že někdo katem být musí a lépe, když je jím on než někdo jiný. Jako odpověď mu hlas jeho svědomí odpovídá „Bo kiedy chcesz to musisz!“. Pro změnu jemná a klidná „Podróż do ciepłych krajów“ vyvolává podobné pocity, co „Martina“ Karla Kryla. Může člověk být tam, kde chce? A pokud ano, tak za jakou cenu?

Obywatel G.C.

Nikdy jsem neviděl smysl v rozebírání skladby po skladbě a snad mi bude odpuštěno, že další skladby nechám na subjektivním posouzení a vlastním obrázku. Ovšem jedné bych rád věnoval speciální místo a to hned celý odstavec. A to do třetice zmíněné „Nie pytaj o Polskę“, skladbě, kvůli níž to všechno vůbec začalo. Zádumčivá minimalistická elektronika, doprovázená na ploše šesti minut klávesami a saxofonem, představuje obyvatelův hlas v naléhavé až žalostné poloze. S notnou dávkou sebeironie si Grzegorz klade otázku, co pro něho znamená být Polákem. Proč je Polákem? Může být někým jiným? Namísto charakteristického polského patriotismu představuje unavenou a bolavou duši zkoušeného člověka. Nezpívá však z pozice arogantního a osvíceného rýpala, ale láskyplného svědka a souputníka. Přesně proto je ve skladbě hluboce zakořeněna jeho vlastní identita, šev, který nemůže a nechce vypárat. Zpověď člověka, jenž nepovažuje Polsko za svou milou, ale nechce usínat a probouzet se vedle jiné. Právě dojemná skeptická laskavost, sounáležitost a něha je pro obyvatele světa velice charakteristická, stejně jako smířlivost a akceptování svých kořenů. Právě ono intimní vnímání své identity, tolik vzdálené okatému vlastenectví, je silným podprahovým poselstvím (nejen) této skladby.

Jak jsem již zdůraznil výše, celé tohle kuriózní seznámení postupně vedlo k tomu, že jsem se dostal k o dva roky starší debutní nahrávce, pojmenované zkrátka „Obywatel G.C.“ a stejně tak k albům Republiky, ale to je jiný příběh, a tak docela sem nepatří – navíc, pokud jste dočetli až sem, určitě mi dáte za pravdu, že mi prsty ujely až běda. Co tedy říci závěrem o této svojské, v čase i prostoru zakořeněné desce, o níž jsem spíše mlžil, než doporučoval? Nabízí se tři úhly pohledu, vyberte si tedy ten svůj:

1) Máte-li vztah k malým poetickým nic, střední, potažmo středovýchodní Evropě a leží-li na vás ono zvláštní neidentifikovatelné mračno dědičného splínu – zamilujte si tuhle desku.
2) Láká-li vás alternativní scéna a trochu toho osmdesátkového retra a nemáte-li odpor k polštině a podivnostem – zkuste to, za jeden poslech nic nedáte.
3) Trpíte-li averzí vůči některé z věcí, která je v mém povídání o desce zmíněna – vyhněte se “obyvateli” velkým obloukem. Ušetříte si rozčarování.

A tím pro dnešek konečně finišuju. Vzpomínkové pivo dopito, nosník s jehlou sám vyskočil na vidličku a o tři kilometry dál vypadá krajina stejně tak, jako vypadala na přelomu osmdesátek a devadesátek. Vlastně ne, lžu. Všude kolem.


Cultum Interitum – Poison of Being

Cultum Interitum - Poison of Being

Země: Polsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 31.8.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Souldesecration
02. Into the Ossuary
03. Funeral Womb
04. Poison of Being
05. Chalice of Omega
06. Desecration of Light

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Dopředu bych si to asi netipnul, ale polští Godz ov War Productions nakonec loni patřili k těm nejzajímavějším metalovým labelům. Což o to, jejich činnost stála za sledování už předtím a taky už předtím vydávali zajímavé věci, ale v roce 2020 se jim to sešlo pěkně.

K těm docela povedeným příspěvkům patří také „Poison of Being“, debutové album polské smečky Cultum Interitum. Ta se v letech 2017 až 2018 věnovala vydávání neřadových počinů, ale ve stejné době začala pracovat také na první řadovce, již společně vytvořil hlavní předák E za pomoci K. M.Ars Magna Umbrae. Druhý jmenovaný ale Cultum Interitum v mezičase opustil a v době vydání „Poison of Being“ už v sestavě kapely nefiguroval. Za zmínku mohou stát i hosté, protože na desku svými vokály přispěly VAbove Aurora / Vonlaus a N ze Summon / Graves.

Výše jsem sice „Poison of Being“ nepřímo označil jako relativně zajímavou placku, ale neměli byste od ní čekat něco zvláštního ve smyslu svébytnosti nebo nevšednosti. Cultum Interitum se snaží drhnout hnusnější black metal s příměsí death metalu. Už to samo o sobě nezní jako nějaká neslyšená pecka, takových kapel jsou stovky, vlastně spíš tisíce.

Víme ale, že i taková na první pohled základní kombinace se dá hrát hromadou způsobů. Nicméně ani s tímhle vědomím Cultum Interitum nezazáří originalitou, protože není úplně těžké složité vystopovat jiné skupiny s podobným soundem. Vezmu to velkou namátkou, ale při poslechu jsem si vzpomněl třeba na 13th Moon, Ritual Death, Grave Miasma, Temple Nightside nebo krajany Temple Desecration. Nakonec třeba ani portugalští Summon, jejichž člen na „Poison of Being“ hostuje, nejsou svým zvukem nijak daleko. Pokud jste tedy s tvorbou nějaké ze zmíněných formací kamarádi, mohli byste mít hrubou představu, jak muzika Cultum Interitum zní.

Jestli kvůli něčemu „Poison of Being“ za pozornost stojí, jsou to podle mě riffy. Poláci netočí intenzitu do nějakých extrémních otáček, což vynahrazují poctivým riffováním. A jak praví stará známá pravda, proti níž nikdo nemůže říct ani hovno, tak právě riffy jsou to, co dělá metal metalem. Cultum Interitum dokážou v každém songu nabídnout nějaký poměrně výrazný kytarový motiv, díky němuž si danou skladbu zapamatujete a díky němuž lze také jednotlivé stopy pohodlně rozeznávat už během prvních poslechů. Ne snad, že by to bylo u extrémního metalu pravidlem, že jo…

Samozřejmě se určitě najdou lidi, jimž tohle nebude úplně po chuti, protože to v překladu znamená i to, že „Poison of Being“ je na poměry svého subžánru v pohodě stravitelné. Hledáte-li tedy extrém, Cultum Interitum vám neposlouží. Prezentace kapely plná kostí i agresivní rudý obal v tomhle ohledu slibují víc, než kolik toho skutečná realita nabízí. Osobně si však nemyslím, že by tohle desce podráželo nohy. Určitě bych si dokázal představit vyhrocenější přístup, ale i za své stávající podoby má „Poison of Being“ svoje kouzlo a taky má co říct.

Cultum Interitum

Jestli bych někde hledal chyby, je to spíš pocitová stránka. Riffy jsou cool, zvuk nahrávky se mi taky líbí, ale k poluci do spoďárů bych potřeboval ještě intenzivnější atmosféru. Cultum Interitum se o chorobnou náladu očividně snaží a nemůžu říct, že by v této snaze vyloženě selhávali, ale chtěl bych to ještě odpornější. Tak ale ne všichni můžou valit úroveň Void Meditation Cult, že jo…

Pozitivní dojmy přesto převládají. „Poison of Being“ nepovažuji za nic zásadního a ani netvrdím, že album potřebujete slyšet. Já v tom ale vidím poctivou žánrovku, která určité charisma nepostrádá.


Venefices – Succubacy

Venefices - Succubacy

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.12.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Howling Cerberus
02. Devoted to Miphileseth
03. Ashes to Baal
04. Venefices

Hrací doba: 11:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

Succubacy, Venefices… Pičo, co to je zas za patvary?“ pravil Metacyclosynchrotron, rozezlen zdánlivě liknavým přístupem k jazyku englickému, načež si musil nafackat, neb se jedná o pouhé archaismy, které si Poláci dozajista vypůjčili z románu „Tam dole“ od francouzského spisovatele Jorise Karla Huysmanse. O něm později…

…pro nás je teď podstatný fakt, že Venefices je nová kapela dua Sadist (strunné nástroje, hlasy) a Desolator (bicí), které můžeme znát z Bestial Raids a Doombringer. Poslech „Succubacy“ ovšem i nezasvěceným podá přesvědčivý důkaz, že Metal-Archives neuvádí sestavu Cultes des ghoules zcela věrně. Venefices totiž, jak jsem už předeslal v eintopfu, představují fúzi black/grindového bordelu Bestial Raids a hypnotickou audionekromancíi Cultes des ghoules. Z obou vyluhovali ty nejzásadnější, zmíněné ingredience, zatímco vyloučeny byly aspekty neblahé, hudebnímu efektu škodící: tedy tupost či případná vyprázdněnost riffáže prvních jmenovaných a repetitivnost v případě těch druhých. Venefices totiž přítomných dvanáct minut zaprali silně efektivními motivy, které mají prostoru přesně tolik, aby to posluchače přinutilo demo pustit zas.

Dát dohromady čtyři skladby kvalitního námrdu bez výplně by měla teoreticky zvládnout i začínající kapela, ovšem důvod, proč mě „Succubacy“ natolik okouzlilo, spočívá v jeho atmosféře. „Tam dole“ zaujme zejména naturalistickými popisy zločinů Gilla de Rais a také černé mše, které je protagonista svědkem v jedné z posledních kapitol knihy. Poslech mi vůbec připomněl četbu gotických či dekadentních spisů, kde jsou posedlost ďáblem a vražedné rouhání prezentovány natolik sugestivním způsobem, o němž si současní tvůrci hororu mohou obvykle jen nechat zdát.

„To sum up, the most important thing about Satanism is the black mass. That and the witchcraft and incubacy and succubacy which I will tell you about; or rather, I will get another more expert than I in these matters to tell you about them. Sacrilegious mass, spells, and succubacy. There you have the real quintessence of Satanism.“

Vysoce kladně také hodnotím vokální výkon Sadista, který kromě klasického blití demo ozvláštňuje různými pomatenými nářky a pazvuky. No, a Venefices se podobně jako Bestial Raids vyplatí slyšet i kvůli peklu, co za bicími rozpoutává Desolator. To jsou všechno důvody, proč „Succubacy“ patří k nejlepším demům, které jsem za poslední měsíce, ne-li roky slyšel. Vzhledem k tomu, že pár nahrávek Cultes des ghoules patří k tomu nejzásadnějšímu, co v black metalu za posledních třicet let vzniklo, „Master Satan’s Witchery“ si rovněž zasluhuje nálepku elitní bestiality a tvorba Doombringer zaostává jen málo, tak budu v srdci chovat naději, že nejčernější hodiny satanského génia se dočkám právě v podání Venefices.


W lesie dziś nie zaśnie nikt (2020)

W lesie dziś nie zaśnie nikt (2020)

Země: Polsko
Rok vydání: 2020
Žánr: hixploitation / slasher

Originální název: W lesie dziś nie zaśnie nikt
Český název: Dnes v noci v lese nikdo nespí

Režie: Bartosz M. Kowalski
Hrají: Julia Wieniawa-Narkiewicz, Michal Lupa, Wiktoria Gasiewska

Hrací doba: 102 min

(Budou velké spoilery.)

Před nějakou dobou jsem koukal na „Čepel smrti“, která byla svého času propagována jako první český slasher (recenze se tu na něj taky objeví… někdy). „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ je údajně prvním polským slasherem. Upřímně řečeno: že by měl první polský slasher vzniknout až v roce 2020, mi přijde ještě divnější než to, že by měl první český slasher vzniknout v roce 2009. Nijak jsem se neobtěžoval s tím, abych to dohledával hlouběji a mohl tvrzení tvůrců „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ rozporovat, ale jestli tomu tak skutečně je, pak jackové dost zaspali.

Na druhou stranu, kdyby náš první slasher vypadal takhle, mohli bychom být spokojeni. Poláci si sice dali načas, zato prostřednictvím „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ servírují uvědoměle béčkovou, leč dost zábavnou a sympatickou žánrovku.

„W lesie dziś nie zaśnie nikt“ se – chce se dodat: samozřejmě – o žádné inovace nebo vlastní podání nesnaží ani náznakem. Biják zcela záměrně opisuje z hororových klišé a ještě to skrze postavu tučného nerda otevřeně komentuje poučkami o největších chybách postav v hororech (zvědavost, nikdy se nerozdělovat, sex je ortel smrti…), což navrch zabije hláškou, že se snad ocitl v nějakém polském béčku. Nadhled byste tedy od snímku rozhodně měli očekávat.

Asi vás tedy nepřekvapí, že standardnímu klišé hixploitation se „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ nevyhýbá ani náhodou. Fakani přijedou na tábor do nějakého polského zapadákova, a protože jde o offline tábor, všem jim na začátku zabaví veškerou elektroniku. Chytré krabičky bychom tedy měli z krku a vlastně lepší než klasika à la „nemám signál“ nebo „došla baterku“. Partička pěti mlaďochů (klasický výběr: nerd, sporťák, teplouš, barbína a hlavní hrdinka) a jedné instruktorky se vydá na třídenní túru, během níž v polském pralese narazí na dvojici hnusných zmutovaných mamlasů. Zbytek si určitě domyslíte.

Při sledování „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ si divák nutně musí vzpomenout na hromadu jiných známějších žánrových počinů. Svým feelingem má polský pokus nejblíže asi k „Wrong Turn“, ale „The Hills Have Eyes“ nepochybně také promítlo svůj vliv. Dvojice vraždících zmetků ostatně vypadá jako kombinace mutantů z remakové větve „The Hills Have Eyes“ a Madmana Marze z osmdesátkového slasheru „Madman“. Objeví se nicméně zcela očividné výpůjčky jako třeba spacáková vražda jasně citující jeden známý mord Jasona Voorheese ze série „Friday the 13th“.

Poláky šlechtí, že se nezalekli ani krve. Neříkám, že „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ je nějaký zběsilý masakr a vyložené gore chuťovky se zde také neobjeví, ale pár krvavých záběrů se najde a neměl jsem pocit, že by film šel cestou srabáckého zakrývání všeho. Aby byl výsledek patřičně béčkový se vším všudy, tak „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ ukáže i kozy, tudíž vše v pořádku. Všimli jste si mimochodem, jak se v nových filmech přestala objevovat nahota? A to bohužel platí i pro horory, některé části lidského těla už ukazují jedině artovky a pornáče. Je tedy sympatické, když se objeví počin jako „W lesie dziś nie zaśnie nikt“, jenž všechna ta klišé dodržuje takhle poctivě a hrdě.

W lesie dziś nie zaśnie nikt (2020)

Prozatím to tedy může vypadat, že se z „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ vyklubala docela pecka, i když třeba vysoce a záměrně neoriginální. Snímek se však naneštěstí nevyvaroval ani pár přešlapů a na mysli mám zejména některé nedomyšlenosti.

Dvojici zabijáků držela maminka ve sklepě až do jejich dospělosti. Proč ale hoši neutekli dírou ve zdi, kterou pak hrdinové ve filmu lezou sem a tam? A když byli celou dobu zavření, jak potom může místní dědek hrdinům vykládat, že tyhle dva dobytky už dřív někde střetl a přišel kvůli nim o nohy? Jsou tam prostě podobné detaily, s nimiž si podle mě někdo mohl a měl lámat hlavu o něco víc, přestože se jedná o béčkovou zábavu. Co mě ale vytočilo nejvíc – nadpřirozený / sci-fi (?) původ mutace obou bratrů. To mi přišlo dost laciné.

W lesie dziś nie zaśnie nikt (2020)

Své rezervy tedy „W lesie dziś nie zaśnie nikt“ nepochybně má. I navzdory nim nicméně jde o sympatickou jednohubka. Rychle utíká, nabídne několik zábavných momentů a za svoje klišé se nestydí, naopak z něj dělá přednost a vystavuje jej na odiv. Celkově tedy fajn věc, podíval jsem se rád a dvojku, již naznačuje konec a již nevyloučili ani samotní tvůrci, bych si klidně dal.


Gruzja / Neon Scaffold – Konflikt

Gruzja / Neon Scaffold - Konflikt

Země: Polsko / Rusko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.10.2020
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
I. Gruzja
01. Geograf
02. Gruz 2020
03. Tragedia w kraju magnolii
04. Spacer na wschód

II. Neon Scaffold
05. Obsession: 13.7412089, 100.55344105
06. Либидо – C9H13N
03. ЧСС
04. Неоновый Эшафот

Hrací doba: 34:46

Odkazy Gruzja:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Neon Scaffold:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Polští magoři Gruzja se s tím moc nesrali a do povědomí příznivců polského black metalu vletěli po hlavě. Loni vydali nejen debut „I iść dalej“, ale rovnou i druhé album „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Obě nahrávky byly dobré, ale hlavně ta druhá už byla fest výborná a Gruzja si rázem začali užívat zaslouženou pozornost ještě podporovanou úchylnou sebeprezentací a komunikací s posluchači. Což samozřejmě myslím jako klad. Borci na svém fejsíčku jedou fakt brutální hlody a sypou tam jedno legendární meme za druhým, takže jestli se chcete pobavit a zvládnete alespoň zhruba pochopit psanou polštinu, určitě si dejte půlhodinky brouzdání jejich galerií.

Důležité nicméně je, že Gruzja nestrádají ani co do hudebních nápadů. Ale to vlastně začalo dávat velký smysl, jakmile se provalilo, kdo přesně za kapelou stojí. V sestavě najdeme frajery působící ve skupinách jako Furia, Massemord, Thaw, Mentor, Arrm, Odraza, Totenmesse, Biesy, Licho nebo Koniec pola, tedy všechno chásky, s nimiž jsme se na našem webíčku už v recenzích potkali a prakticky ve všech případech to vyústilo v pozitivní kritiku. Kdyby tedy muzika Gruzja stála za piču, šlo by o velké překvapení s ohledem na to, že tu hraje Stawrogin, PR nebo Artur Rumiński, že jo…

Zatímco loni Grujza nasypali dvě řadovky, v letošním roce se připomínají prostřednictvím krátkých počinů. Na jaře pustili do světa sedmipalcové ípko „Pierwszy koncert w mieście“ s koncertním záznamem dvou songů z „I iść dalej“. Tady jsem se na poslech s klidem vysral, to říkám na rovinu. Podzim nicméně nabízí zajímavější nahrávku, a sice splitko „Konflikt“, jehož druhou stranu okupují Neon Scaffold.

Tím se konečně dostáváme k druhé formaci dnešní recenze, která sice na „Konflikt“ debutuje, ale s ohledem na sestavu si i ona zaslouží pozornost. Její jádro totiž tvoří muzikanti skrytí pod přezdívkami SH a M.N.I., což teda na první pohled neříká vůbec nic. Oba nicméně dále působí v Cage of Creation, z jejichž posledního alba „Into Nowhere II“ seru maggi v kostkách (nadšenou recenzi čekejte brzy), a Затемно, jejichž loňský debut „В петле“ jsem vyhlásil za třetí nejlepší desku roku. Oba pak doplňuje ještě zpěvák Z. a hlavně taky baskytarista PatyrLicho a Koniec pola. Na napojení se členy Grujza snad ani nemusím explicitně upozorňovat.

Právě s Neon Scaffold začneme, ačkoliv jim na „Konflikt“ přísluší B strana. Formace se svým pojetím black metalu s Gruzja dost ladí, protože i oni se na žánr snaží nahlížet neortodoxním způsobem a nebojí se netradičních řešení. Díky uvedeným dalším působištím jednotlivých členů se dá navíc docela předpokládat, že v tomhle snažení Neon Scaffold neselžou.

Tento předpoklad lze po poslechu považovat za splněný. Neon Scaffold určitě napříč čtveřicí prezentovaných skladeb nabízejí pár výstavních momentů a každá stopa má svoje kouzlo. Třeba závěr „Obsession: 13.7412089, 100.55344105“ se blýskne úchylným „o ou“. „Либидо – C9H13N“ se zpočátku tváří usedleji, ale po jedné třetině začne kapela páchat větší neplechu a pomalu směřuje k divnějšímu pojetí za pomoci několika bravurně vymyšlených motivů. „ЧСС“ a „Неоновый эшафот“ pak na tu experimentálnější stránku kladou ještě větší důraz a třeba poslední jmenovaná v některých pasážích nápadně připomene i zmiňované Cage of Creation, zároveň se ale nezapomíná ani na ten metal, což je fajn.

Celkově vzato bych řekl, že strana Neon Scaffold mi nelezla do ucha tak hladce jako strana Gruzja, ale nakonec je asi o kousek divnější a otevřenější. Neon Scaffold každopádně zanechali super dojem a jejich budoucím počinům určitě nějaký poslech nechám.

U Gruzja toho zase tolik k řešení není, poněvadž Poláci stvrzují svoji formu, přestože vrcholem prozatím zůstává druhá deska. Sice jsem řekl, že Neon Scaffold jsou na splitku ti, kdo experimentuje o něco víc, ale všechno platí relativně, takže si rozhodně nepředstavuje, že Gruzja se tu rozhodli hrát nějaký obyčejný black metal.

Potvrzuje to i první „Geograf“, která se z velké části metalového výraziva drží docela pevně a vlastně je v porovnání s některými úchylnostmi z „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ budována až překvapivě pokorně. Nějaké ty klávesové doteky a další detaily si však Gruzja samozřejmě neodpustí. Oproti tomu „Gruz 2020“ jede na uvolněné vlně a dopředu ji táhne pohodový beat a zvuk synťáku. Jako kdyby se polští trollové rozhodli udělat parodii na popík, zároveň ale pořád měli potřebu udělat dobrý song. „Tragedia w kraju magnolii“ míchá asi nejagresivnější momenty celého splitu s elektronickými vsuvkami, zatímco „Spacer na wschód“ z velké části staví na striktní, místy skoro až psychedelické rytmice.

Řekl bych, že strana Gruzja je taková přímočařejší a zprvu zní lépe, ale postupně času se můj dojem překlopil a nakonec musím vítězství přiklepnout Neon Scaffold, kteří se na poprvé předvedli ve výborném světle. Gruzja si samozřejmě také neuřízli ostudu a pořád hrají lákavou muziku, ale jak už padlo, prozatímním stropem zůstává „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Komu se ale obě dosavadní alba líbila, dost pravděpodobně nepohrdne ani tímhle zkráceným nášupem. Což ostatně platí i pro mě.


Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy-tułacze-zbiegi - Berliner Vulkan

Země: Polsko
Žánr: electronica
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. I (Nieporozumienie)
02. II
03. III
04. IV
05. V

Hrací doba: 18:52

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Z loňského alba Wędrowcy~tułacze~zbiegi s názvem „Marynistyka suchego lądu“ jsem si dost ukrutně nacákal do trenclí. Nemá moc smysl to jakkoliv okecávat nebo o tom polemizovat. Jednoduše šlo o fantastickou desku, jež i s odstupem dělá husí kůži a udivuje servírováním jednoho odzbrojujícího nápadu za druhým. „Marynistyka suchego lądu“ jsem v našem tradičním žebříčku vyhlásil nejlepším albem roku 2019 a ani teď bych na téhle volbě nic neměnil, protože Wędrowcy~tułacze~zbiegi si to rozhodně zaslouží.

Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem v místních recenzích hovořil o tom, jak mám v oblibě jihopolskou scénu, k níž Wędrowcy~tułacze~zbiegi také náleží. Za projektem stojí SarsFuria a Massemord. Paradoxně jsem ale právě Wędrowcy~tułacze~zbiegi dříve nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si tahle muzika zasloužila. O to víc jsem se pak do skupiny zamiloval a každou doposud vydanou nahrávku považuji za excelentní. Letošní EP „Berliner Vulkan“ na tom nic nemění, přestože se v diskografii Wędrowcy~tułacze~zbiegi jedná o ojedinělý počin.

Asi se dá bezpečně říct, že Wędrowcy~tułacze~zbiegi vždycky hráli nějaký zhruba avantgardní nebo experimentální rock s metalovými hranami. Jasně, míchají se do toho i elementy dalších žánrů a bla bla bla, tím se nyní asi nemusíme zdržovat, ale základní linie je snad jasná – i když stejně jasně nelze přehlížet, že mantinely Wędrowcy~tułacze~zbiegi byly vždy dost široké a skladatelská vytříbenost ani chuť dělat si věci po svém kapele nikdy nescházely.

Důvod, proč o tom hovořím, je nasnadě – „Berliner Vulkan“ se nastavenému pojetí vymyká a frčí si na striktně elektronické vlně. Nejedná se o žádnou harsh rychtu, Wędrowcy~tułacze~zbiegi se věnují spíše poklidnějšímu, hravějšímu a uvolněnějšímu odvětví. Kdybych měl střelit nějaká jména pro srovnání, tak „Berliner Vulkan“ svým pojetím a nakonec i kreativitou připomene třeba Neolunar, projekt Tamáse KátaieThy Catafalque. Od věci určitě nebude ani srovnání třeba se slovenskými Kurkus.

„Berliner Vulkan“ možná změnilo žánr a výrazové prostředky, přesto v tvorbě Wędrowcy~tułacze~zbiegi nepůsobí jako pěst na oko, ani nečumí jak péro z gauče, a to z jednoduché příčiny. Bez zaváhání se totiž podařilo zachovat to základní a vlastně i nejdůležitější. Starší nahrávky Wędrowcy~tułacze~zbiegi nejsou tak skvělé kvůli žánrovému rozkročení, nýbrž kvůli tomu, s jakou samozřejmostí kapela dokázala sypat bravurně vymyšlené momenty, při jejichž poslechu se člověku rozlije po dušičce učiněné blaho z toho, jak zkurveně dobré to je.

„Berliner Vulkan“ tohle umí taky a právě v tom tkví celý ten vtip. Pokud je muzika skvělá a dokáže chytnou za srdíčko, tak nám přece může být docela volné, jestli zrovna hraje tenhle nebo tamten žánr. Stejně si myslím, že zrovna Wędrowcy~tułacze~zbiegi vždycky lákali spíš otevřenější publikum, takže by s tímhle podle mě neměl nastat žádný problém. Jestli tedy máte uši a rádi je občas použijete k poslechu nějaké kvalitní muziky, určitě byste měli „Berliner Vulkan“ věnovat svou pozornost, pokud jste to ještě neudělali.


Ars magna umbrae – Apotheosis

Ars magna umbrae - Apotheosis

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Through Fields of Asphodel
02. She Who Splits the Earth
03. On the Wings of Divine Fires
04. Apotheosis
05. Mare tenebrarum
06. Oracle of Luminous Dark
07. Of Divine Divergence
08. Ignis in tenebris

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

S polským projektem Ars magna umbrae jsem se prvně setkal na jeho pilotním minialbu „Through Lunar Gateways“ z roku 2017. To mi svého času přišlo povedené, i když s menším dodatkem, že o ty nejlepší momenty na nahrávce se postarala hostující zpěvačka Hekte Zaren (můžete znát z Adaestuo). I tak mi ale na EP zůstaly pozitivní vzpomínky, ačkoliv nutkání se vracet k „Through Lunar Gateways“ i zpětně jsem v následujících letech nenacházel.

Následující rok se pod hlavičkou Ars magna umbrae objevil dlouhohrající debut „Lunar Ascension“. I navzdory příjemné zkušenosti s „Through Lunar Gateways“ jsem si na první řadovku z nějakého důvodu čas neudělal. Ani si nevzpomínám proč. Občas to jednoduše nevyjde. K poslechu se toho všude válí hromada a den má jenom čtyřiadvacet hodin, takže prostě nejde stihnout vše. Stává se. Tehdy to prostě Černý Petr vyšel na Ars magna umbrae.

Prostřednictvím letošní druhé desky „Apotheosis“ jsem se k poslechu Ars magna umbrae vrátil a přijde mi, že se sound kapely v mezičase trochu posunul. Nyní, retrospektivně tyhle elementy jasně slyším už na „Through Lunar Gateways“, což mi tehdy zas tak moc nepřišlo, ale z „Apotheosis“ už jasně a bez debat čpí velká inspirace u blackmetalových škol z Islandu a Francie. O tom, že se novinka kompletně vyvarovala šamanských zaříkávaček z prvního miníčka, se snad ani nemusím zmiňovat, když tentokrát už si K. M. veškeré vokály obstaral sám.

S „Apotheosis“ mám každopádně jeden zásadní problém. Formálně jde o desku, která je poskládána chytře a která má technicky vzato všechno, co by album tohoto pojetí black metalu mělo mít. Nějak se ovšem po celou dobu nedokážu zbavit dojmu, že mě novinka Ars magna umbrae baví méně, než by asi měla.

Snad to bude dáno i tím, že se v ní pořád trochu ztrácím a velká část hrací doby mi splývá do sebe. K. M. má veličiny moderního black metalu nastudované poctivě a cituje je s dostatečnou dávkou kvality na to, aby nebylo potřeba jeho snahu šmahem odsuzovat jako plytkou kopírku. Navzdory některým poměrně intenzivním momentům však „Apotheosis“ nedokáže strhnout. Některé jiné pasáže jsou vymyšlené umně a lze je považovat za dobré, ale žádná z nich není tak úžasná, aby si tu pozornost skutečně urvala a donutila člověka se vracet.

A když už deska trochu vybočí z nastoleného mustru, vlastně se mi takřka okamžitě začne stýskat po jejím standardním výrazivu. Třeba zpomalovačka uprostřed „On the Wings of Divine Fires“ se ještě dá, ale melodičtější část „Oracle of Luminous Dark“, o jejíž kytarové sólo se postaral Gabriele GramagliaThe Clearing Path a Cosmic Putrefaction, mi přijde vyloženě slabá a otravná. Což je dvojnásob škoda, protože třeba závěr téže skladby se mi zdá povedený, respektive se jedná o jeden z mála momentů, které jsem si dokázal trochu zapamatovat.

Ars magna umbrae

Jasně, občas není na škodu, když se posluchač v albu i po delším čase pořád ztrácí. Aby však tenhle stav fungoval, musí mít posluchač chuť se prát dál a musí mít pocit, že stále má co prozkoumávat. Mě osobně už tahle chuť v případě „Apotheosis“ opustila, aniž bych se dostal do bodu, kdy jsem schopen nahrávku plně docenit.

Zároveň si ale uvědomuji, že recenze pravděpodobně vyznívá mnohem negativněji, než si „Apotheosis“ zaslouží. Několik dobrých momentů se přece jenom najde a celkově lze z alba cítit příliš vysoké schopnosti na to, aby si výsledek zasluhoval prachsprostě zjebat. Osobně jsem nicméně čekal a doufal ve víc. Poslech mě neobtěžoval a do určité míry se mi vlastně i zamlouval, ale nedokázal jsem tomu propadnout.


Rites of Daath – Doom Spirit Emanation

Rites of Daath - Doom Spirit Emanation

Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.7.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Doom Spirit Emanation
02. The Accursing Tongues
03. Shrines of Seclusion
04. Primeval Depths of Chaos
05. The Chasm
06. Mercurian Blood

Hrací doba: 38:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Polští Godz ov War Productions v poslední době valí ven úctyhodný počet kvalitních desek, z nichž si některé zaslouženě získávají vysoké počty posluchačů, zatímco ostatní hledáčku neprávem unikají. Do druhé skupiny patří i death/doomová pětice Rites of Daath.

Od vydání debutové „Doom Spirit Emanation“ už je to nějaký pátek a deska stále proklouzává éterem víceméně bez povšimnutí. Je to škoda, protože Rites of Daath na prvotině neservírují nuznou kvazi-chaotickou mrdku. „Doom Spirit Emanation“ dusí dnes už typickým kakofonním death metalem, nepropadá však hudebnímu chaosu tak moc jako třeba Antediluvian nebo Abyssal. V tomto ohledu mají Rites of Daath blíže kapelám, jako jsou Vassafor, Temple Nightside, ale taky Altarage. Od posledních zmíněných Rites of Daath odděluje patrný „lidský“ element, který pramení ze znatelné inspirace klasikami deathmetalového žánru a přímočařejšího songwritingu.

„Doom Spirit Emanation“ vyniká hlavně dvěma způsoby. Zaprvé je to produkční vyváženost – Rites of Daath sice oscilují na hranici takzvaného caverncoru, zároveň ale dávají jasně znát, že pod vrstvou jeskynní aury leží vydřený cit pro řemeslo. K prvnímu kladu se váže druhý, jímž je zvuk – dostatečně zahuhlaný na to, aby dusil, zároveň ale úměrně čitelný k rozkódování riffů a dalších skladatelských obratů.

„Doom Spirit Emanation“ rovněž pomáhá rozumná délka a dobře strukturovaný tracklist. První dvě bezmála pětiminutové skladby představují kompoziční prvky, na nichž staví celá deska. Rites of Daath balancují zejména mezi strohým gradačním bubnováním a rychlejšími, blast beatem či dvojšlapkou podpořenými pasážemi. Riffy i navzdory vysoké úrovni disonance jenom nehučí a monotónnost nízko posazeného vokálu občas rozráží čistší „bölzerovské“ pokřiky. Deska tak nabízí dostatek hudebních kliček, ne však tolik, aby byl narušen permanentní tlak, který je na posluchače vyvíjen pomocí hutné basy, zakaleného kytarového tónu a burcujícího double-bassu. Postupy se opakují, Rites of Daath je jen v půlce desky natáhnou na širší plochu, ne ale zase na tak dlouho, aby „Doom Spirit Emanation“ začalo výrazněji srát. Proto není nutné vytahovat výraznější klady a zápory desky. Její síla tkví hlavně v konstantní opresi.

Rites of Daath v rámci podzemního death metalu revoluci nedělají. Na debutu ale servírují dobře odehrané zlo, které jinak často dojíždí na přepálené zkreslení a nedostatek talentu. O „Doom Spirit Emanation“ se ani jedno neotírá, a proto jde minimálně o hezký soundtrack k prozkoumávání zapovězené sefiry, kterou si kapela vypůjčila do názvu.