Archiv štítku: POL

Polsko

Ols – Mszarna

Ols - Mszarna

Země: Polsko
Žánr: neofolk
Datum vydání: 15.4.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Księżycowa
02. Zimowa
03. Wiedźmowa
04. Roślinna
05. Ja, olcha
06. Miniona

Hrací doba: 49:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ols

Na podzim roku 2016 vyšlo první album dámského jednočlenného projektu Ols, jehož recenze se zde objevila o nějaký ten měsíc později. Pokud si tehdejší článek nalistujete, vedle trochy vepřového nedospělého humoru v něm najdete i sdělení o tom, že se bezejmenný debut Ols docela povedl a že se jednalo o zajímavou hudbu. Už tehdy jsem se nechal slyšet, že budu zvědavý na další tvorbu, jelikož bylo znát, že tady nějaký talent a hudební vize dřímá. Dnes se podíváme na to, zdali se na příjemný debut podařilo důstojně navázat.

Ještě předtím bych se ovšem rád zastavil u toho, co se s Ols dělo v mezičase. Prezentace projektu v době „Mszarna“ je totiž dost odlišná v porovnání s prezentací v éře debutu, přičemž si nejsem jist, zdali v tomto ohledu došlo k posunu k lepšímu. Tehdy mi vystupování Ols přišlo relativně střízlivé a nohama na zemi. Samozřejmě už se v tom nacházela určitá estetika a jakási teatrálnost, ne vždy to bylo bez výhrad (některé fotky vyretušované do té míry, až na nich sama představitelka vypadala skoro jako zombie), ale pořád vše bylo ve snesitelné míře.

Před vydáním „Mszarna“ však začala Ols zásobovat svoje sociální sítě miliardou fotek, historek, přírodních a pohanských slintů, až to začalo být dost otravné. Všeho moc škodí a platí to i o prezentaci sebe sama, kde si čím dál tím více začínám cenit uvážlivé střídmosti namísto snahy být všude vidět, což dost často zavání regulérním „attention whore“ chováním. K čemuž bohužel trochu sklouzla i Ols.

Což je velká škoda, protože její muzika je jinak moc fajn, což platí i o „Mszarna“. Ať je ale síla sociálních sítí v dnešním světě jakkoliv velká, pořád nemusejí zkurvit dojmy z hudby, pokud na nich nejste, protože člověka nikdo nenutí sledovat něco, co sledovat nechce. A přesně to jsem v případě Ols učinil, tudíž mi nic nebránilo věnovat se samotné produkci, jejímž prostřednictvím polská hudebnice ukazuje, že bezejmenný debut nebyl dobrý jen tak náhodou.

A hned si dovolím vypálit jedno zásadní hodnocení: „Mszarna“ je lepším albem „Ols“. Výrazně. Což je velice příjemné zjištění, poněvadž už debut za poslech stál. Byly na něm ale cítit určité nedostatky, které se pro druhou desku podařilo velmi úspěšně odstranit. „Mszarna“ nabízí mnohem pestřejší a skladatelsky jistější skladby. Což se ostatně projevuje i v jejich délkách, protože nyní si Ols troufla na delší plochy – vždyť s výjimkou videoklipové „Wiedźmowa“ se všechny s velkou rezervou vyšplhaly nad sedm minut, dvě dokonce nad devět minut. Kompozice jsou ovšem dostatečně kvalitní na to, aby nenudily. Nabízejí dostatek povedených momentů a ani z hlediska atmosféry si nelze nijak stěžovat, protože ta je místy skoro kouzelná.

Nálada „Mszarna“ je sice trochu jinde než „Ols“, ale zrovna v tomto případě jde o posun dobrým směrem. Na první nahrávce dominoval vokál a písně byly relativně jednoduché. „Mszarna“ je v tomto ohledu ambicióznější a „hudebnější“. Zpěvu je tu pořád dost, ale Ols jej zapustila přirozeněji do celku a soustředí se na celkový dojem, který je vysoko. Přesně v takové poloze to Ols velmi sluší. Přirozeně do toho zapadá i skutečnost, že druhá nahrávka obsahuje výhradně vlastní tvorbu a žádné předělávky, což rovněž považuji za rozumný krok.

Ols

Určitě to bude znít jako klišé, ale „Mszarna“ je ve všech směrech dospělejší deska než její předchůdkyně. Ols za nějaký rok a půl od vydání eponymní prvotiny udělala obrovský pokrok, ne-li přímo skok, a jestli tehdy šlo o poměrně zajímavý počin, jenž věštil případný potenciál do budoucna, „Mszarna“ už je albem, které byste měli slyšet, pokud máte rádi (neo)folkovou hudbu. Už jen z toho důvodu, že je moc příjemné konečně slyšet začínající žánrové jméno, jež nezní jako kopie Wardruny, ale snaží se o trochu svého ksichtu. Za mě rozhodně ano, velká spokojenost.


Jarun – Sporysz

Jarun - Sporysz

Země: Polsko
Žánr: progressive folk metal
Datum vydání: 22.12.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Sporysz
02. Powidoki
03. Jesień wieczności
04. Wichry
05. Sny jak ziemia, sny jak rzeka
06. Malowany ogień

Hrací doba: 43:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records / Jarun / Grand Sounds PR

Polským Jarun se na našich stránkách věnujeme již od vydání jejich debutového alba „Wziemiozstąpienie“, které se objevilo na podzim roku 2012. Sice mělo své mouchy, ale našly se na něm i silné momenty a celkově vzato se jednalo o dost příjemné překvapení, které navíc věštilo potenciál do budoucna. Což je svým způsobem u debutového počinu kolikrát důležitější, než aby se kapele podařilo hned napoprvé stvořit nějaké dech beroucí veledílo.

Mnohdy se ovšem stává, že ke skutečnému naplnění načrtnutého potenciálu nedojde. Svou roli v tom může hrát i všeobecná tendence metalového obecenstva stavět se vůči jakékoliv kritice, byť mnohdy konstruktivní a dobře míněné, odmítavě, lepší je všechny plácat po zádech a tvářit se, jak je všechno úžasné a každé album zážitek až za roh a ještě dál. Nedokážu říct, jestli právě tohle byl i případ Jarun, ale vím určitě, že první deska byla přijata kladně (a řekl bych, že právem), načež ta druhá, „Pod niebem utkanym z popiołu“ z května 2015, šla s laťkou dolů. Pořád sice měla svou kvalitu, ale držely ji nad vodou především progresivnější pasáže, zatímco výlety do blackmetalových vod se Polákům tak úplně nedařily.

S odstupem mohu říct, že mě „Pod niebem utkanym z popiołu“ trochu zklamalo. Zatímco „Wziemiozstąpienie“ jsem si sem tam pustil i zpětně, k druhému albu mě po nějaké časové prodlevě nic netáhlo. Možná jsem hodil flintu do žita příliš brzy, ale snad právě díky tomuhle jsem se nijak nehnal ani do poslechu třetí řadové desky „Sporysz“, která vyšla na samém sklonku loňského roku. A to byla chyba, poněvadž tentokrát se Jarun vracejí ve skvělé formě a nabízejí posluchačům svou doposud nejlepší nahrávku.

„Sporysz“ je všech tří dosavadních desek Jarun ve všech ohledech nejdospělejší a nejvyzrálejší, skladatelsky nejjistější, kvalitativně nejvýš. Hodně se mi líbí, že Poláci tentokrát prakticky rezignovali na black metal a věnují se na novince hlavně tomu, kvůli čemu byli zajímaví a co jim ostatně šlo nejlépe. To v překladu znamená, že řadit „Sporysz“ k black metalu už je docela ošemetné. Jistě se tu najdou momenty, které se černému kovu blíží z hlediska feelingu a atmosféry, ale typické žánrové postupy byste zde hledali docela marně – žádné sypačky, žádné tremolo, žádná agrese, ani nihilismus.

Jarun se nyní soustředí na to, aby dotáhli k dokonalosti spojení folk metalu a progresivního metalu, a přitom se vyhýbají klišé a standardům obou. Jejich muzika má na hony daleko pseudo-pohanským tancovačkám, jaké frčely před lety, dokonce si ani nemusejí vypomáhat tunou folkových instrumentů a udělátek, k vytvoření folklórního feelingu jim plně stačí kytary a vokály. Podobně ani ona progrese neznamená instrumentální preciznost a exlibristické hrátky (což samozřejmě není míněno tak, že by snad Jarun neuměli hrát), spíše se projevuje v podobě chytrých kompozic, které se nemusejí spoléhat na tisíckrát prověřené postupy. Popravdě řečeno, „Sporysz“ zní přesně tak, jak jsem kdysi při poslechu „Wziemiozstąpienie“ doufal, že by Jarun jednou mohli znít.

Jarun

Všechny klady se pak pojí do velmi lákavého celku, k němuž se člověk rád vrací. „Sporysz“ nemá sebemenší problém naplnit přidělený čas smysluplně a i v relativně delších písních si stále dokáže udržet pozornost. Prakticky každá píseň zvládne přijít s nějakým výtečným momentem nebo výborně vybudovanou pasáží, na niž se člověk může těšit, a naopak jsem se nezaznamenal nic, co by mě praštilo do uší, co by mi nevonělo nebo mi na desce připadalo mimo mísu.

Může to vypadat až podezřele lákavě, ale žádný zvrat ani háček nepřijde. „Sporysz“ je jednoduše bravurní nahrávka a klidně bych si dovolil říct, že prozatím patří k tomu (nej)lepšímu, co jsem měl možnost z letošní nabídky slyšet. Což nemusí implikovat něco zásadního, poněvadž ještě neskončil ani únor a valnou část času pořád věnuji dohánění restů z loňska. Jistě vím ale jednu věc – když album končí prostřednictvím krásné závěrečné melodie „Malowany ogień“, nemám pochybnosti o tom, že deska sama o sobě je skvělá. Snad i dost na to, abychom mohli prohlásit, že Jarun potenciál naznačený svým debutem opravdu naplnili.


Barshasketh / Outre – Sein / Zeit

Barshasketh / Outre - Sein / Zeit

Země: Nový Zéland / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2017
Label: Third Eye Temple

Hrací doba: 16:54

Odkazy Barshasketh:
facebook / bandcamp

Odkazy Outre:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third Eye Temple

Těmi formálně zkušenějšími a déle hrajícími na tomhle splitu jsou Barshasketh, kteří pocházejí z Nového Zélandu, ale aktuálně sídlí ve Skotsku. Hrají od roku 2009 a na kontě již mají tři řadovky doplněné o standardní sbírku neřadových nosičů. Přesto bych řekl, že jsou to Outre, čí jméno bylo poslední roky víc vidět a slyšet. Polákům se po vydání debutu „Ghost Chants“ (2015) dařilo, počin vzbudil velkou pozornost, kapela odehrála dost koncertů a nakonec si ji pro další desku pod svá křídla stáhnul elitní francouzský label Debemur Morti. Takhle jsou karty papírově rozdány. Řekl bych však, že na splitku „Sein / Zeit“ (název placky obsahuje názvy skladeb od každé kapely, akorát v němčině) dostávají Outre lidově řečeno na frak.

Barshasketh na split přispěli téměř osmiminutovou skladbou „Being“, která je sice oproti muzice Outre konzervativnější a usedlejší, ale mě osobně v tomto případě oslovuje mnohem víc. Kapela zde hraje vesměs dle žánrových pravidel, ale jejich kompozice je vystavěna zkušeně a podložena kvalitním skladatelským základem. „Being“ je příjemně variabilní blackmetalový song a dokáže zabavit po celou vyhrazenou dobu. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že ve mně píseň zanechala nějaký hluboký šrám, tak žhavé to rozhodně není, ale kdybych se to tu snažil poplivat, lhal bych sám sobě do kapsy. Jak se s oblibou říkává, feeling v tom je, takže za mě pro Barshasketh palec nahoru.

Zato s „Time“ od Outre mám poněkud problém. Song je oproti příspěvku Barshasketh o víc jak dvě minuty kratší, přesto se na něj nějak nedokážu soustředit. Jediné, co si z něj pořádně dokážu vybavit, je výrazný kytarový zvrat hned v prvních vteřinách písničky, ale potom jde pozornost hodně rychle do kopru a nějak mi to nedokáže nic předat. Chao-black oukej, „Ghost Chants“ mě taky bavilo, ale „Time“ mě nějakým způsobem míjí. Podobně je na tom i poslední přítomný song. Aby Outre nějak dorovnali stopáž, přidali k „Time“ ještě druhou věc – předělávku „Only True Believers“ od švédské smečky Armagedda. Podání Poláků mě ovšem na zadek nijak neusadilo, ale vzato kolem a kolem mě baví pořád víc než jejich vlastní track. Což o něčem vypovídá.

Jednoznačným vítězem pomyslného splitkového souboje jsou pro mě tedy Barshasketh. Ti nahráli povedenou věc. Celkově však v „Sein / Zeit“ nevidím nic zásadního a na rovinu říkám, že kdybych tu fošnu neslyšel, tak by můj hudební život chudší nebyl.


Blaze of Perdition – Conscious Darkness

Blaze of Perdition - Conscious Darkness

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. A Glimpse of God
02. Ashes Remain
03. Weight of the Shadow
04. Detachment Brings Serenity

Hrací doba: 43:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Blaze of Perdition se na blackmetalové scéně uvedli jakožto následovníci odkazu Watain. Což je asi nálepka, jakou se jim u mnohých posluchačů nepodaří zbavit, byť je evidentní, že se o to polská formace se svými posledními počiny začala vydatně snažit. Již minulé „Near Death Revelations“, které bylo prvním dlouhohrajícím počinem skupiny po autonehodě z roku 2013, při níž zemřel baskytarista 23 a po níž je zpěvák Sonneillon dodnes upoután na vozík, naznačilo, že hudební ambice Blaze of Perdition budou směřovat výš. Bez dalších okolků lze říct, že letošní novinka „Conscious Darkness“ v nastoleném trendu pokračuje.

Již na „Near Death Revelations“ ovládly prostor skladby delšího rázu mezi cca sedmi až devíti minutami s jedním výstřelkem nad jedenáct minut. „Conscious Darkness“ si zachovává podobnou strukturu, akorát počet stop snižuje na čtyři a počet výletů do dvouciferné minutáže zvyšuje na dvě, přičemž v tom druhém případě si Blaze of Perdition sáhli na čtvrthodinovou hranici.

Všechno tedy na první pohled vypadá nadějně a zdá se, že právě „Conscious Darkness“ by pro Blaze of Perdition mělo být tou deskou, jež dokončí krok započatý na minulém albu a překlene kapelu do nové éry znamenající chytřejší pojetí blackmetalového žánru. Jakkoliv ovšem byly karty rozdány zajímavě, z výsledné podoby „Conscious Darkness“ nemám ten pocit, že by se Blaze of Perdition jeho prostřednictvím dokázali vytáhnout na roveň stylovým elitám.

Samo o sobě „Conscious Darkness“ špatné album rozhodně není. Nutno uznat, že je složeno s evidentním rozmyslem i jasně danou vizí, zahrané je parádně a po všech stránkách je ošetřené, jak se sluší a patří. A přesto všechno mám dojem, jako kdyby tu pořád cosi scházelo, jako kdyby ambice Blaze of Perdition byly vyšší, než jsou jejich kompoziční schopnosti. Ať jsem se snažil sebevíc, nenašel jsem v tom nic víc než další nahrávku, která se dle obecného směřování blackmetalové scény posledních let snaží vzývat ďábla mozkem a elitářstvím namísto někdejších animálních pudů a posedlosti. Skutečné hloubky a poblouznění hudební magií jsem zde ovšem nenalezl.

Za jedinou píseň, která se dokázala alespoň nějakým způsobem zarýt pod kůži a vyvolat něco víc než jen proč-ne-black dojem, považuji závěrečnou „Detachment Brings Serenity“. Respektive ani tak ne celou píseň, jako spíš její určité momenty, kdy Blaze of Perdition vytáhnou „pisklavé“ kytarové melodie. To je přesně ta chvíle, kdy konečně dokážou posluchačem hnout a zabrnkat na vnitřní strunu – až tady, před samým koncem desky.

Blaze of Perdition

Zbylé tři skladby jsou v pohodě, poslouchají se dobře, ale nic zásadního v nich prostě neslyším. Asi největším zklamáním je čtvrthodinová „Ashes Remain“. Ta i navzdory své neskromné délce nedokáže přijít s žádnou opravdu pamětihodnou pasáží, dokonce i pomalejší předěl na mě poněkud nevýrazně a hlavně – povinně.

Možná, že recenze je přespříliš příkrá a kritika příliš ostrá. Ale k dokonalosti má „Conscious Darkness“ navzdory své nepopiratelné úrovni hodně daleko. Podobně i sami Blaze of Perdition mají postup do vyšší ligy na dosah ruky, a přitom tak daleko. Poláci tak pro mě stále zůstávají kapelou, která by mohla mít na víc, ale prchavá esence génia jí stále proklouzává mezi prsty.


Iperyt – The Patchwork Gehinnom

Iperyt - The Patchwork Gehinnom

Země: Polsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Phantom Black Dogs
02. From Nowhere to Nowhere
03. What Man Creates
04. With Eyes Wide Shut
05. Devil’s Violent Breed
06. These Walls (Have Seen)
07. Scars Are Still Sexy
08. Primitive Darkness
09. Mindtaker
10. Worms of the Modern World
11. Checkmate, God!

Hrací doba: 45:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Myslím, že si klidně mohu dovolit říct, že první nahrávky polského komanda Iperyt jsou docela kult. Katovická úderka, která je personálně propojena s formacemi jako Infernal War nebo Mastiphal, totiž na svém prvním ípku „Particular Hatred“ a dlouhohrajícím debutu „Totalitarian Love Pulse“ vytvořila nelítostný industriálně blackmetalový námrd. Muzika se s ničím a nikým nesrala a sypala až běda ve zběsilých rychlostech poháněných agresí a nenávistí.

Poté se Iperyt na nějakou dobu odmlčeli, aby s dalším počinem přišli až po pěti letech. Vzpomínám si, jak jsem se tenkrát na „No State of Grace“ těšil jak malej fakan, a poté přišlo zklamání. Iperyt změkli, už to nebyl ani zdaleka takový zlý nájeb, dokonce se objevily i, ty vole, nějaké stravitelnější songy!

Musím říct, že čas „No State of Grace“ prospěl a názor poopravil. Je evidentní, že nejde o tak zběsilou jízdu jako u předešlých počinů, ale špatná placka to také není. Nakonec jsem si k ní cestu našel, když jsem přestal lpět na tom, aby Iperyt zabíjeli stejně jako v letech 2005-2006. Také musím zmínit, že „No State of Grace“ dost pomohl poslech z vinylu, protože z krvavě rudého asfaltu ta muzika nakopává o dost víc. Pro zájemce mohu zmínit, že na YouTube se nachází celá deska nahraná ve vinylu ripu, a už takhle z webového přehrávače je zřejmé, že ten rozdíl oproti CD vydání je výrazný.

Po „No State of Grace“ si Iperyt opět dali oraz na delší dobu, takže letošní novinka „The Patchwork Gehinnom“ vychází bez tří měsíců po sedmi letech. Tentokrát mi již bylo jasné, že očekávat návrat k rané tvorbě by asi bylo naivní, spíše jsem předpokládal, že jestli bude mít novinka k nějakému předešlému počinu nejblíže, bude to právě druhá řadovka. A tak to také je.

Zdá se mi, jako kdyby Iperyt na „The Patchwork Gehinnom“ změkli o další kousek. Byť třeba hned úvodní „Phantom Black Dogs“ nějakou tu syntetickou sypanici nabídne, rozhodně se nejedná o konstantní nátlak, spíše lokální vzepětí. Celkově mi připadá mi, jako kdyby těch skutečně agresivních pasáží zase o něco ubylo. Navíc bych řekl, že ani tyto vzácné chvilky nestínají kebule takovým způsobem, jak bych si osobně představoval. To už víc nakopávají rytmicky výrazné kusy jako třeba druhá „From Nowhere to Nowhere“, kterou bych si nebál zařadit k nejzajímavějším trackům „The Patchwork Gehinnom“.

Novinka dále nabízí několik poměrně povedených věcí, paradoxně jsou to především ty (relativně) klidnější věci jako třeba „Scars Are Still Sexy“ (jasný odkaz na minulé album) nebo „Checkmate, God!“. Docela mě baví i „With Eyes Wide Shut“ a taková „Mindtaker“ se zase blýskne asi nejvýraznějším samplem z celého alba. Nicméně si nalijme čistého vína. Kapela, jejíž hudba kdysi vraždila svou nekompromisností, dnes hraje v polohách, kdy není ničím víc než jen vcelku pohodovým poslechem. Vlastně nějaký zásadní problém s „The Patchwork Gehinnom“ nemám, poslech mě vůbec nesral – naopak, je to v cajku. Je to ale dostačující výsledek na skupinu formátu Iperyt? Neměla by to snad formace, jež má na kontě šlehy jako „Particular Hatred“ nebo „Totalitarian Love Pulse“, hrnout na trochu jinačí úrovni?

Uvidíme, třeba i „The Patchwork Gehinnom“ projeví svoje kvality až s větším časovým odstupem, podobně jako u „No State of Grace“. Nyní ale nemám ten pocit, že by mě novinka Iperyt posluchačsky uspokojovala takovým způsobem, jakým jsem si sliboval. Prostě tomu cosi schází, i když nedokážu říct přesně co (snad vyjma větší extremity), poněvadž formálně je vše v pohodě. Pro mě nejslabší ze tří dosavadních řadovek.


Licho – Podnoszenie czarów

Licho - Podnoszenie czarów

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2017
Label: Malignant Voices

Tracklist:
01. Zachodzi
02. Zadarte
03. Z wycia
04. Sianie
05. Niech tnie
06. Drang!
07. Wschodzi
08. –

Hrací doba: 36:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Licho

Asi by bylo příliš namyšlené tvrdit, že jsem nějaký specialista na polskou blackmetalovou scénu. Na takový titul si rozhodně žádné nároky nekladu a ani se takto necítím. Přesto se vcelku snažím sledovat, co naši severovýchodní sousedé v mém nejoblíbenějším žánru tvoří, a to z jednoduchého důvodu – s polským black metalem mám převážně pozitivní zkušenost. Líbí se mi jejich přístup k tomuto stylu, baví mě jejich sound, mám zde řádku oblíbených kapel, jejichž muziku si vždycky rád poslechnu. Když náhodou narazím na nové jméno, rád jej zkusím a dost často bývám spokojen, protože se mi zdá, že Poláci black metal prostě umí. Hovořím samozřejmě v obecné rovině, protože sem tam nějaká výjimka se jistě najde, o tom žádná.

Pětici Licho z města Sanok v jihovýchodním Polsku (to jest spíš někde v cípu u hranic s východním Slovenskem a Ukrajinou, nikoliv u hranic s Českou republikou) jsem až donedávna neznal. A to i navzdory skutečnosti, že kapela letos vydala druhou dlouhohrající desku a že její nosiče v minulosti vycházely u labelů jako Werewolf Promotion, Devoted Art Propaganda nebo Malignant Voices. Každopičopádně, lepší pozdě nežli vůbec. Aktuální nahrávka „Podnoszenie czarów“ se mi již do spárů dostala a nyní se vám pokusím několika slovy zprostředkovat své dojmy.

S jídlem roste chuť. S pozitivními zkušenostmi a oblibou rostou i nároky na kvalitu toho, co chce člověk slyšet a jaká má od polského black metalu očekávání. Vždyť proč by člověk poslouchal průměr, když si může pustit třeba Furii? Tím nechci naznačit, že Licho by měli být průměrem, pouze říkám, že jsem od „Podnoszenie czarów“ chtěl dostat poměrně vysokou úroveň. A obavám se, že Licho si na ni nedokázali sáhnout s nějakým suverénním přehledem.

Netvrdím, že jsou Licho špatní. Jen mi přijde, že na svém druhém albu nabízejí trochu nevyrovnanou kvalitu. Zatímco někdy dokážou přijít s velmi dobrými momenty, jindy je to výrazně horší. Hned první dojem z alba příliš dobrý není. Po dvouminutovém „tikajícím“ intru „Zachodzi“ (na první poslech možná docela zajímavé, později už začne spíš obtěžovat) přijde na řadu první regulérní song „Zadarte“, jehož úvod ve mně příliš důvěry nevzbudil. Zní to dost humpolácky, což se dvojnásob zvýrazní ve chvíli, kdy nastoupí hodně nepovedený vokál. (Trochu) dobrou zprávou ovšem je, že jde asi o tu nejhorší pasáž na „Podnoszenie czarów“.

Už finále „Zadarte“ dokáže přijít s docela povedenou kytarovou linkou a následující „Z wycia“ je na tom ještě lépe. První část skladby sice na prdel neusazuje, ale finální třetina je již výborná, skvěle vygradovaná a opět se v ní blýskne melodická kytara. Možná nejlepší chvíle nahrávky. „Sianie“ už je vcelku povedená v celé své délce a další dvě písně „Niech tnie“ a „Drang!“ jsou také vesměs v pohodě, i když nějaký ten horší riff se v nich bohužel nejde. Po outru „Wschodzi“ (podobný styl jako intro) se na desce nachází ještě skrytá nepojmenovaná stopa, v níž se nad velmi minimalistickým ambientním podmazem objevuje recitace textu (básně?), což nejspíš víc ocení ti z vás, kdo na rozdíl ode mě rozumíte polsky.

Licho

Vzato kolem a kolem není „Podnoszenie czarów“ nějak vyloženě nepovedená deska, v jistém ohledu mi je i sympatická, a když nic jiného, alespoň musím ocenit zajímavý obal i zajímavé promo fotky Licho. Pokud se na ni ovšem podívat trochu kriticky a bez zbytečné shovívavosti, pak rozhodně nemůžu mluvit o nějakém vyšším nadprůměru. Poláci dokážou přijít s několika dobrými momenty, ale jde jen o lokální vzepětí sil. Vyloženě nepovedených pasáží je sice také minimum a po většinu času se „Podnoszenie czarów“ drží v poslouchatelných mezích, ale o nic zvláštního nebo zásadního se rozhodně nejedná. Licho možná v polštině znamená Ďábel, ale ďábelsky vysokou kvalitu tu tedy neslyším.


Ars magna umbrae – Through Lunar Gateways

Ars magna umbrae - Through Lunar Gateways

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 14.2.2017, selfrelease

Tracklist:
01. Into the Inescapable Madness
02. Against the Light
03. The Paradox Paradigm
04. Between Ecstasy and Histery
05. Through Lunar Gateways
06. Of Thousand Suns
07. On the Crossroads

Hrací doba: 22:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

V Polsku se zajímavé blackmetalové líhnou jako houby po dešti a kvalitní prvotiny zde vznikají v počtech, o nichž se naší scéně může leda tak zdát v mokrých snech. Nyní nadešel čas, abychom si v recenzi představili další povedenou záležitost od našich severních sousedů, která je možná debutovým počinem, ale i přesto disponuje dostatečně vysokou úrovní, aby se vám vyplatilo jí věnovat kus své drahocenné pozornosti. Dámy a pánové (já vím, že v dnešní době už je těch pohlaví prý víc, ale já jakožto staromilec zůstanu u klasického dvou-genderového přístupu), přivítejte entitu s názvem Ars magna umbrae!

Ars magna umbrae má na svědomí jistý Kthunae Mortifer (anebo také D. A. Khthōn). Což předpokládám nebude jeho občanské jméno. Ale jestli ano, pak jeho rodiče mají docela smysl pro humor. Ale k věci. Dle dostupných informací (jichž k našemu obrovskému překvapení není mnoho) lze usuzovat, že borec nejspíš nikde jinde nehrál a Ars magna umbrae je jeho prvním působištěm. Respektive jsem nenarazil na žádný náznak, jenž by hovořil pro opak. Přesto tohle berte spíš jen jako domněnku, která se někdy může ukázat jako chybná.

Jedna věc je ovšem jistá – „Through Lunar Gateways“ je debutovým počinem Ars magna umbrae a formaci hned představuje ve velice lákavém světle. Minialbum nejprve vyšlo digitálně letos v únoru, poté se nahrávky ujali polští Hellthrasher Productions, pod jejichž křídly se v červnu objevilo digipak CD. Němečtí No Return v srpnu přihodili audiokazetu a příznivci asfaltu se svého oblíbeného nosiče dočkají koncem listopadu – předobjednávat už lze u Flesh Vessel.

Takový zájem myslím dostatečně ilustruje, že produkce Ars magna umbrae asi nebude nějaká upocená píčovina. Což ostatně naznačuje i povedený náladotvorný obal a skvělé logo. A poslech „Through Lunar Gateways“ takové náznaky potvrzuje. Výsledkem je silně atmosférický black metal, který však nemá nic společného s vlnou vyčpělého přírodního atmo-blacku. Stejně tak se Ars magna umbrae úspěšně vyhýbá i přílišné podobnosti se zavedenými polskými stálicemi typu Furia, Morowe, Mord’A’Stigmata či Odraza, ačkoliv i „Through Lunar Gateways“ je poskládané dost chytře, a kdyby člověk hodně chtěl, nejspíš by nějaké paralely našel. Jistě by bylo přehnané mluvit o originalitě, protože tak výlučná zas muzika Ars magna umbrae není, ale cítím z toho snahu nekopírovat. Což je rozhodně fajn.

„Through Lunar Gateways“ je bezpochyby výbornou nahrávkou, ale nechci zas tvrdit, že těch 23 minut postrádá jakékoliv slabší místečko. Nápady to ovšem má a pozitivní dojem jednoznačně převažuje. Může to znít jako klišé, ale pokud se Ars magna umbrae bude do budoucna ještě zlepšovat, pak už to bude kvalitativně dost vysoko na to, abych v recenzích tahal ty nejúdernější superlativy. Vždyť již nyní je to super a stojí mi to za koupi.

Ars magna umbrae

Přesto všechno musím upozornit na jednu skutečnost, s níž by někdy příště mohla být trochu svízel. „Through Lunar Gateways“ obsahuje několik triumfálních momentů, ale zpravidla se jedná o ty, jež má na svědomí host. Kthunae Mortifer si totiž na nahrávku nepřizval nikoho menšího než samotnou Hekte Zaren, již jste jistě zaregistrovali nejpozději v loňském roce jako hlas Adaestuo. Hekte Zaren zde čaruje svou vokální magií a právě ty pasáže, které patří jejímu sugestivnímu hlasu, jsou vrcholnými chvílemi „Through Lunar Gateways“. Zůstává otázkou, jak si Ars magna umbrae poradí, pokud se příště bude muset obejít bez takového hostujícího dopingu. Věřím tomu, že stále půjde přinejmenším o solidní záležitost, protože i v kytarových linkách jsou dobré nápady, ale bude to lepší než debut? Bude to opět tak vysoko nad průměrem?

Takové otazníky však nyní můžeme nechat bez odpovědí. Vlastně i musíme, poněvadž křišťálovou kouli nemám. Což nevadí, protože protentokrát tyto otázky ani řešit nepotřebujeme. Na „Through Lunar Gateways“ je všechno na svém místě a to zatím stačí. Netvrdím, že jde o geniální počin, ale zcela jistě se tu bavíme o nahrávce, kterou se vyplatí slyšet. A to rozhodně není málo!


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


December’s Fire – Vae victis

December’s Fire - Vae victis

Země: Polsko
Žánr: ambient / neoclassical
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 1996, Last Epitaph / Atratus Music

Tracklist:
01. Vae victis
02. Patrz, jak płoną dzikie róże
03. Pragnę twej krwi
04. Anioł samotnych

Hrací doba: 36:49

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Zásluhou výborného polského labelu Arachnophobia Records se letos dostala do světa reedice jednoho velice zajímavého zapadlého kousku z této země. Že Arachnophobia před nějakým časem vydala kupříkladu vinylovou verzi takového „Popiół (Introibo ad altare dei)“, to je věc jistě záslužná, ale zrovna Thy Worshiper nepatří mezi neznámé pojmy, ostatně už jen díky tomu, že dodnes normálně fungují a vydávají alba. V případě, o němž se budeme bavit nyní bavit, jde ovšem o docela zapadlou záležitost, o níž jsem já osobně vůbec nevěděl. V domácím Polsku třeba mohlo jít o uctívaný kult mezi fajnšmekry, to nedokážu posoudit, mě každopádně existence December‘s Fire až do (relativního) nedávna míjela.

Tím spíš ale reedice udělala radost, protože jde o muziku, která za pozornost rozhodně stojí i dnes. Jednočlenný projekt December‘s Fire po sobě zanechal pouze dva kazetové demosnímky, jeden sedmipalcový singl a jedinou dlouhohrající desku s názvem „Vae victis“ – ta původně vyšla v roce 1996 u Last Epitaph / Atratus Music na CD a MC. Letošní reedice bohužel opět přichází jen v CD verzi, což mi přijde škoda, poněvadž vinyl by „Vae victis“ hodně slušel a já osobně bych si jej koupil. Ale co se dá dělat.

Než se dostaneme k samotné hudbě, jistě bude stát za to ztratit několik slov i o tom, kdo vlastně za December’s Fire stojí. Jak již zaznělo, jedná se o jednočlenný projekt, přičemž oním jediným členem je jistý Piotr Weltrowski. Toho byste mohli znát z formace Hefeystos, byť ani ona není nějak zásadně známá. Jistě však budete znát další skupinu, na jejíž tvorbě se Piotr podílel – jako host totiž nahrával klávesy a syntezátory hned na tři alba Behemoth, jmenovitě „Grom“, „Pandemonic Incantations“ a „Zos Kia Cultus (Here and Beyond)“.

A právě tento hostující nástroj trochu napovídá, v jakém duchu se nese i tvorba December’s Fire. Právě klávesy jsou totiž Piotrovým primárním nástrojem, tudíž i na „Vae victis“ dominují. Kytary se sice také dostanou ke slovu, ale i přesto nahrávka nepůsobí nijak metalovým dojmem, protože vesměs slouží k další gradaci a podtrhnutí předkládané atmosféry. Převedeno do řeči žánrů, spíš než o metalu se bavíme o stylech jako ambient, (dungeon) synth, neoclassical, s určitou dávkou nadsázky lze hovořit i o „orchestrální“ hudbě, byť je nutno zdůraznit, že skutečný orchestr na „Vae victis“ samozřejmě nezazní.

Nicméně bohaté vrstvy kláves jej imitují docela zdatně, tudíž je deska patřičně majestátní. Jenže pozor – December’s Fire se vyhýbá jakémukoliv patosu či kýči. „Vae victis“ nepůsobí nijak nabubřele, bombasticky či prvoplánově epicky. Jakkoliv tedy albu majestát neschází, v tomto ohledu se stále drží sympaticky nohama na zemi, nikoliv s hlavou v oblacích a bez špetky soudnosti. Ostatně, i to je nejspíš důvod, proč má nahrávka dodnes svou sílu a proč dokáže i více jak dvacet let po svém vzniku zaujmout a zafungovat.

A na základě téhle zkušenosti by snad šlo prohlásit, že materiál zkoušku časem přežil. Jsou alba, která jsou dobrá v kontextu své doby, ale po dvaceti letech již působí přespříliš zastarale a naivně. I na „Vae victis“ je samozřejmě věk do určité míry patrný a je zde silně cítit specifická aura devadesátých let (byť nahrávka pro reedici prošla remasteringem), ale v tom dobrém slova smyslu. Atmosféra desky totiž s přehledem působí i dnes, což je nakonec to hlavní. Výborná chuťovka, již rozhodně mohu doporučit k poslechu i ke koupi.


Biesy – Noc lekkich obyczajów

Biesy - Noc lekkich obyczajów

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2017
Label: Third Eye Temple

Tracklist:
01. Każdego dnia
02. W krew
03. Powroty
04. Czerń nas prosi
05. Rzucony w przestrzeń
06. Noc lekkich obyczajów

Hrací doba: 42:06

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Third Eye Temple

O obecných kvalitách polského black metalu snad není radno příliš pochybovat – v tom se mnou doufám budete souhlasit. Snad bych jenom pro případné začátečníky dodal, že při tomhle prohlášení nemám zrovna na mysli třeba Behemoth… nic proti nim (i když poslední album bylo slabé), ale prostě tu jde najít i zajímavější záležitosti. A zrovna v případě Polska se vyplatí prohrabávat i debutovými deskami. V průběhu let jsme si zde v recenzích představili hned několik výborných debutových záležitostí z této země. A dnes tuto sbírku rozšíříme o další kousek s názvem „Noc lekkich obyczajów“.

Často se stává, že v podobných nových projektech nacházíme již známé ksichty z dalších kapel. Ani Biesy v tomto ohledu nejsou výjimkou. Do bicích totiž tříská Maciej Pelczar, jehož určitě budete znát z Outre, a vokálu se ujal Mateusz Maryjka alias Stawrogin, jenž má pod palcem Odraza a působí i v Massemord. Ani jeden z nich ovšem není hlavním tahounem Biesy – mozkem skupiny je totiž jistý PR, o jehož dalších působištích mi není nic známo (pokud jsem něco přehlédl, neváhejte poskytnout doplňující info v komentářích!).

Docela mě to svádí říct, že „Noc lekkich obyczajów“ přesně zapadá do jakési pomyslné linie chytře pojatého polského black metalu. Co to je? Nemusíte se chytat za hlavu, že by vám snad unikal nějaký další výrazný žánrový proud, jedná čistě o moje pojmenování a kapely, které mám při tom na mysli, spolu formálně (většinou) nic společného nemají. Přesto lze myslím pozorovat, že v Polsku existuje určitý okruh formací, jež na black metal nahlížejí relativně podobným způsobem a jejich sound je rovněž podobný. A to aniž by od sebe navzájem opisovaly nebo si koukaly přes rameno. Prostě to vypadá na jakési specifické unikum lokálně omezené zeměpisnou oblastí.

Abychom byli konkrétnější, tak z doposud jmenovaných má k Biesy nejblíže asi Odraza. Popravdě, právě s jejich debutem „Esperalem tkane“ cítím největší spřízněnost, ale těžko říct, zdali je to náhoda nebo vliv přítomnosti Stawrogina. Dále se bavíme o skupinách jako Eerie, Cień, Mord’A’Stigmata, Misanthropic Rage, do určité míry třeba i Furia, Blaze of Perdition nebo Morowe. Přibližně v téhle hudební společnosti se pohybujeme, pokud se bavíme o Biesy.

Podobný zvuk ovšem neznamená i vyrovnanou kvalitu – jak známo, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Rozdíl třeba mezi Misanthropic Rage a kupříkladu Furia je samozřejmě veliký. Kam tedy zařadit Biesy v kontextu doposud jmenovaných uskupení? Na špičku ledovce jistě ne. Přesto se polská trojice v nabité konkurenci neztratí a na svém debutu nabízí velice důstojnou práci, za niž se vůbec nemusí stydět. Drtivou většinu ze zmiňovaných kapel považuji za kvalitní a ani Biesy v tomto ohledu nekazí srandu.

Biesy

„Noc lekkich obyczajów“ nemá výraznějšího vrcholu v tom smyslu, že by nějaká skladba výrazně vyčnívala nad ostatní. Album plyne v docela vyrovnané hladině, a byť nenabízí nic, co by znalého člověka mohlo překvapit, je poskládané natolik chytře a poutavě, že prostoru pro nudu příliš nezbývá. Možná bych jen trochu zkrátil „Rzucony w przestrzeń“, která na jedenáct a půl minuty nenabízí dostatek nosných momentů, a co do kvality jednotlivých motivů mi přijde, že ji kratší písně převyšují. Což mě trochu mrzí, poněvadž dlouhé kompozice mám rád, ale co se dá dělat. Nicméně ani v tomto případě se nejedná o žádný průser, jenž by mohl kladné dojmy z „Noc lekkich obyczajów“ poslat pod drn.

Za mě se tedy jedná o povedenou záležitost. Popravdě řečeno jsem tušil, předpokládal a nakonec vlastně i chtěl, aby „Noc lekkich obyczajów“ znělo nějak takhle, tudíž jsem ve finále dostal přesně to, v co jsem doufal. Což platí o formě, obsahu i kvalitě. Kvůli čemu bych tedy měl být nespokojen? Pokud jste příznivci nějaké (nějakých) z výše zmiňovaných formací, s poslechem Biesy nemusíte otálet.