Archiv štítku: POL

Polsko

Totenmesse – To

Totenmesse - To

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Pusty dzwon
02. Istne gówno dusza cuchnie
03. Zamarzło
04. 21st Century Schizoid Man (King Crimson cover)
05. Kaiser Tot
06. Łuna
07. Cienie wzbijane palcami
08. To

Hrací doba: 42:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

V poslední době se nám tu v recenzích roztrhl pytel s debutující blackmetalovými smečkami z Polska. Totenmesse budiž dalším takovým přírůstkem a opět dost zajímavým. Tentokrát to sice není až taková pecka jako v případě Kły anebo Gorycz, jejichž počiny mě osobně bavily o něco víc (byť jsou oba trochu jinde), to mohu prozradit hned zkraje, ale i tak se jedná o dobrou záležitost, která za pozornost stojí. Obzvlášť jestli vám tyhle polské záležitosti chutnají podobným způsobem jako mně.

Začněme představením sestavy, protože i v případě Totenmesse se v ní ukrývají známé firmy, s nimiž se posluchač sledující polskou scénou nejspíš už nejednou setkal. Páteř sestavy tvoří borci z kapely Hell United, která už sice nyní nefunguje, ale na její solidní druhou desku „Aura Damage“ z roku 2012 si možná vzpomenete. V Totenmesse tedy působí tři čtvrtiny Hell United, což se na debutu „To“ také podepisuje, protože mnohé postupy se otírají i o death metal, jenž Hell United cizí rozhodně nebyl. Dvojici kytaristů a baskytaristu pak doplňuje bubeník PriestMassemord, Odraza a Voidhanger a zpěvák StawroginMassemord, Odraza a Biesy. I Totenmesse lze tedy zařadit do početné rodinky projektů nějakým způsobem napojených na koalici Let the World Burn (Massemord / Furia), což je obecně hodně zajímavá směska kapel, jejíž průzkum mohu jenom doporučit.

Nicméně zpátky k Totenmesse respektive k „To“. Hned na první pohled upoutá pozornost zvláštní fialovo-černé ladění celé nahrávky. Což se mně osobně prakticky ihned zalíbilo. Těšil jsem se tedy na poslech… a ten mě zpočátku trochu zklamal. „To“ na první pokusy nezní nijak zvláštně, naopak se mi nejdřív zdálo trochu nevýrazné. Vzpomínám si, že jsem něco podobného psal už u Gorycz, ale v jejich případě bylo cítit, že materiál má velký potenciál, a jakmile se člověk překlenul přes počáteční fázi, „Piach“ ukázkově rozkvetlo.

Debut Totenmesse je v tomhle ohledu trochu jiný. U něj jsem měl spíš pocit, jako kdybych pořád neměl dost naposloucháno, takže jsem „To“ dával další šance a album si mě získávalo velmi pozvolna. Snad to bude i tím, že deska nepřináší moc skutečně výrazných momentů, které by člověka vyloženě strhly, spíše plyne v takové jednolité náladě. Přestože samotný materiál je vlastně relativně pestrý. Totenmesse umějí muziku zahustit, jdou jim i „pohodlná“ střední tempa nebo nenápadné melodické linky, a dokonce ani chytlavější pasáže v jejich podání neznějí prvoplánově nebo otravně.

Všehovšudy bych tedy řekl, že „To“ asi nikoho nesloží a nemá žádné odzbrojující momenty (ačkoliv pár vystupujících se nakonec najde, viz třeba závěr „Kaiser Tot“), ale nechybí mu jisté charisma, díky němuž si nakonec posluchače na svou stranu získá. Určitá umírněnost a nenápadnost se posléze dokonce stane předností Totenmesse.

Totenmesse

Jeden vyloženě slabý moment nicméně na nahrávce vnímám. Mám tím na mysli jedinou nepůvodní skladbu Totenmesse – uprostřed alba se totiž nachází cover „21st Century Schizoid Man“ původně od King Crimson. Pominu, že předělávka zrovna tohohle slavného kusu asi nikoho neoslní svou unikátností. Víc mi totiž vadí, že onen slavný motiv se k celkové náladě „To“ prakticky vůbec nehodí. Anebo to podání prostě není ono. Nevím. Každopádně se pro mě jedná o jasného kandidáta na přeskočení, což je trochu pruda, obzvlášť takhle v prostředku.

S vlastními písněmi Totenmesse jsem ovšem nakonec docela spokojený. Není to sice taková pecka jako jiné desky, které se v Polsku dají najít, ale líbí se mi, že „To“ má určitý vlastní ksicht. Něco mě pořád nutí nahrávku poslouchat, přičemž únava materiálu se doposud nedostavila, což asi mluví samo za sebe. Není to povinnost, ale pokud se vám polský black metal líbí, pak si nejspíš najdete cestu i k Totenmesse a oceníte to. Navzdory počáteční nedůvěře jsem ve finále došel k názoru, že i tohle je povedená věc.


Gorycz – Piach

Gorycz - Piach

Země: Polsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 1.11.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Ziemia
02. Czarna ciecz
03. Ciżba wyje
04. Lament
05. Strach na ludzi
06. Gorycz

Hrací doba: 35:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Nedávno jsem se zde v recenzi na desku „Szczerzenie“ od Kły (jestli jste ještě neposlouchali, tak jen tak mimochodem doporučuji) rozepisoval o tom, jak si stojí současné progresivnější pojetí black metalu v Polsku. Vyhrožoval jsem tehdy, že rozhodně nejde o poslední případ, kdy si v našich recenzích povídáme o mimořádně zajímavé polské blackmetalové kapele, která má na čerstvě na kontě svou první desku. Tušíte správně, že dnes máme před sebou další takovou. Přivítejte Gorycz.

Gorycz z Olsztyna v severním Polsku si svůj debut „Piach“ připsali na konto v listopadu loňského roku, kdy počin vyšel na CD i LP u Pagan Records. Tohle vydavatelství pouští do světa nahrávky hromady zajímavých polských uskupení, takže se jejich činnost vyplatí sledovat, což ostatně potvrzují i Gorycz.

Gorycz sami o sobě jsou sice novým jménem na metalové mapě, ale zrovna v jejich případě se v sestavě ukrývají zkušení muzikanti. Najdeme zde hned dva členy stálice Non opus dei, konkrétně bubeníka Gonza (dále folková formace Alne, která už v našich recenzích taktéž proběhla) a baskytaristu Isila. Kytary se ujal Przemysław Grabowski, jenž také dříve hrával v Non opus dei a ještě v Black Altar. Do mikrofonu pak chrčí Tomek Kukliński. Tři ze zmiňovaných hudebníků – tedy všichni vyjma bubeníka Gonza – se už navíc potkali ve skupině AEON, která v roce 2008 vydala své jediné album „An Extravagance of Norm“.

Jak vidno, za Gorycz stojí muzikanti se solidním portfoliem, takže je na místě od „Piach“ očekávat nějakou kvalitu. A polská čtveřice naštěstí nenechala nic náhodě a svou prvotinou dává jasně najevo, že taková očekávání nejsou vůbec od věci. Gorycz se prezentují avantgardním black metalem s hutnou atmosférou a lámanými riffy. Dokážu si představit, co vás teď napadlo, ale myšlenky na kapely jako Deathspell Omega či Blut aus Nord protentokrát zkuste nechat spát. Ne snad, že by se nějaké vzdálené asociace nedaly nalézt, kdybyste se hodně snažili, ale když na to přijde, najdu vám nějakou kvazi-souvislost i mezi Anal Cunt a Michalem Davidem.

Mnohem blíže mají Gorycz k tomu polskému pojetí black metalu, o němž tu tak rád rozjímám. Ten feeling tam rozhodně je. Svou náladou mi „Piach“ připomnělo třeba některé pasáže z „Piekło.Labirynty.Diabły“ od Morowe, ale asi nepřekvapí, že se najdou i paralely s Non opus dei. Výsledek je nicméně pořád dostatečně svůj.

Gorycz

Pokud jste si při čtení už pustili muziku z přiloženého přehrávače, možná jste dostali dojem, že tentokrát trochu přeháním a že se „Piach“ nejeví jako nějaká strhující záležitost. Pochopil bych to, protože ani mně deska napoprvé nepřipadala až tak dobrá. Měl jsem ale pocit, že si zaslouží dostat víc prostoru, což se nakonec ukázalo jako správná volba. „Piach“ patří k těm nahrávkám, které na první poslech neznějí nějak výjimečně, ale když se jim dá trochu času, odvděčí se vám bohatě. Mně osobně netrvalo zas tak dlouho, abych si v debutu Gorycz našel svoje.

Moc nevím, jak to ti Poláci dělají, ale mám dojem, že z téhle země chodí jedna kvalitní blackmetalová deska za druhou. Jen v loňském roce se jich objevilo hned několik (další mám ještě v rukávu, tak se těšte na další recenze!) a „Piach“ se mezi nimi rozhodně neztratí. Je mi to skoro trapné to opakovat prakticky u každé debutující polské blackmetalové skupiny, ale kurva, i tady platí, že tohle stojí za slyšení i za koupi.


Kły – Szczerzenie

Kly - Szczerzenie

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Bliże
02. Wypełni
03. Jeżeli
04. Pogranicze
05. Kłysica
06. Dale

Hrací doba: 49:19

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Zdá se, že přísun kvalitního black metalu z Polska jen tak nepřestane. Nejsem s to spočítat, kolik debutujících polských blackmetalových formací jsme si zde již představili – byly jich mraky. A jsem si naprosto jistý, že ani s dnešní recenzí se účet neuzavře. Podivuhodné na tom není to, že většinu z těchto článků jsem tu vyplodil já, nýbrž to, že větší polovinu (haha) z toho objemu, jenž prošel skrzeva moje kritické síto, jsem nakonec musel pochválit. Samozřejmě, vzpomínám si i na pár případů, kdy to zas až tak úžasně nedopadlo a diskutoval jsem i o negativech, nicméně z obecného hlediska tu mají polské skupiny velmi příznivou bilanci. A ani Kły jim ji nepokazí.

Mnoho informací o Kły dohledat nejde. Celkový obraz si tedy musíme utvářet ze střípků, které se tu a tam po internetu (anebo v průvodních materiálech k promo kopii… nejsme kurva ve škole, abych nemohl používat taháky!) povalují. Historie Kły se táhne až do druhé poloviny devadesátých let, vznik se datuje k roku 1997. Což jsou více jak dvě dekády. Nicméně to bylo až loni, přesně po dvaceti letech existence, kdy Kły pustili do světa svou první nahrávku vůbec. Šlo o demosnímek „Taran-Gai“. Ten jsem ovšem neslyšel a o kapele se dozvěděl až letos, kdy se u Pagan Records objevil dlouhohrající debut „Szczerzenie“, jejž bych vám nyní chtěl představit. Víc se s povídáním o samotné skupině nemá smysl zdržovat, poněvadž víc informací stejně není k sehnání. Nějaká sestava? Fotky? Webové stránky? Nevedeme…

V Polsku se průběhu posledních dejme tomu deseti let utvořila jakási pomyslná vlna blackmetalových skupin, o níž se příliš nemluví jako o nějakém jednotném hnutí či proudu, jako se třeba hovořilo o islandském black metalu nebo francouzském black metalu. Přesto tam já osobně něco takového cítím. Tyhle kapely mají určitý společný feeling, zvláštní pošmournou atmosféru (zde se přímo nabízí poukázat na obálku „Szczerzenie“), cit pro zhudebnění introvertních emocí ve skladatelsky vytříbených skladbách i ochotu se v detailech povznést nad blackmetalové puritánství a vdechnout žánru větší či menší míru experimentu, a přitom si jsou navzájem podobné pouze v jistých obecných znacích a abstraktních dojmech. Což je samozřejmě ta lepší varianta, protože to posluchači otvírá hromadu možností poslechu, větší než kdyby to všechno znělo stejně.

Kły do téhle pomyslné vlny také spadají a podobně jako další kolegové typu Furia, Odraza, Morowe, Cień, Mord‘A‘Stigmata, Licho, Biesy, Entropia, Eerie nebo Thaw – abychom zde jmenovali alespoň některé – dokážou naservírovat black metal s vlastním ksichtem a ve vysoké kvalitě. „Szczerzenie“ určitě není striktně blackmetalové album, byť právě černý kov bez debat tvoří základní gró desky, ale právě ten feeling určitého přesahu a nesvázanosti ortodoxními vzorci tomu dodává tak lákavou příchuť.

V konečném důsledku má nicméně hlavní slovo podmanivá skladba a silná náladotvornost. Vše ostatní jsou do určité míry jen tlachy okolo, které se tu povalují vesměs jen kvůli tomu, aby ve vás vzbudili pocit, že „Szczerzenie“ byste měli chtít slyšet. To protože byste opravdu měli, máte-li rádi výše jmenované spolky a ostatně i chytře pojatou blackmetalovou modernu obecně.

„Szczerzenie“ je možná na první pohled trochu nenápadná deska. Moc se toho o ní nenamluvilo a dovolil bych si tvrdit, že se o ní ani moc neví. Doufám ale, že si tu nemusíme zdlouhavě povídat o tom, jak kvalita a popularita nejsou veličiny, které by navzájem byly přímo úměrné. Kły určitě stojí za to slyšet a znát a „Szczerzenie“ je albem, které stojí za to mít ve sbírce.


In Twilight’s Embrace – Lawa

In Twilight's Embrace - Lawa

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.11.2018
Label: selfrelease / Left Hand Sounds

Tracklist:
01. Zaklęcie
02. Dziś wzywają mnie podziemia
03. Krew
04. Pełen czerni
05. Ile trwa czas
06. Żywi nieumarli

Hrací doba: 29:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Poláci In Twilight‘s Embrace hrají už nějakých patnáct let, což není zas tak málo, ale jejich starší tvorbu jsem okázale ignoroval. A jak se tak dívám na kolonku žánru na Metal-Archives, kde se uvádí „melodic death metal / metalcore (early)“, asi tuším, že by to stejně nebylo nic pro mě. Kapelu jsem začal trochu poslouchat až s příchodem třetího alba „The Grim Muse“ (2015) a na něj navazujícím EP „Trembling“ (2016). Obě nahrávky nabídly vcelku povedený death metal, jehož poslech mě vlastně relativně bavil, nicméně nešlo o nic zásadního, abych se k tomu musel vracet i zpětně, a v záplavě obdobně laděných formací z Polska se to nakonec trochu ztratilo.

In Twilight‘s Embrace se loni opět připomněli se čtvrtým dlouhohrajícím počinem „Vanitas“, který jsem nijak zásadně neposlouchal. V době jeho vydání jsem na něco takového neměl úplně náladu, tak jsem to nechal plavat s tím, že o nic zásadního snad nepřijdu. Ačkoliv musím uznat, že jeho divný obal se mi fakt líbí. Počin jsem si poslechnul až zpětně nyní po setkání s novinkou „Lawa“.

In Twilight‘s Embrace každopádně na nic moc nečekají a letos už čtvrtý rok v řadě přicházejí s novým materiálem. Páté album „Lawa“ jsem si původně pustil jen tak z nudy v práci a prvotní poslech mě zaujal dost na to, abych se rozhodl nahrávce věnovat o trochu větší pozornost. Předně mě překvapilo, s jakým zvukem In Twilight‘s Embrace vůbec přišli. U Poláků totiž došlo k dalšímu žánrovému posunu, jelikož po deathmetalovém ladění „The Grim Muse“ a „Trembling“ už nejsou ani památky.

Skupina se totiž vydala do blackmetalových vod, a jak jsem při už zmiňovaném zpětném poslechu „Vanitas“ zjistil, In Twilight‘s Embrace tento přerod načali už loni. Ve srovnání s „Vanitas“ mi ovšem „Lawa“ přijde o něco životaschopnější, skladatelsky jistější a tím pádem i ve finále posluchačsky zajímavější. „Lawa“ přesvědčivěji pracuje s atmosférou a působí dojmem tématicky sevřeného dílka s nějakou myšlenkou. Jímž dle všeho i je, jelikož In Twilight‘s Embrace se pro album nechali inspirovat dramatem „Dziady“ polského básníka Adama Mickiewicze (1798–1855) a také jeho filmovou adaptací „Lawa: Opowiesc o ‚Dziadach‘ Adama Mickiewicza“ z roku 1989. S tím souvisí i přechod k polštině, což rovněž cením.

Podobnost s dřívější tvorbou (myšleno z toho deathmetalového období) lze vysledovat v tom, jak In Twilight‘s Embrace dokážou pracovat s kvalitními melodiemi a jejich zapuštěním do metalového základu. Z toho plyne i množství velmi povedených pasáží, na něž „Lawa“ naštěstí skoupá není. Najdou se sice i slabší chvilky – například se mi brutálně oposlouchal „zaříkávací“ začátek úvodní „Zaklęcie“ a sem tam bych si dokázal představit i lepší riff v nějaké dílčí pasáži dalších skladeb – ale nepřekračuje to únosnou míru. Ve výsledku si z desky vybavuji spíše to lepší – a že některé konkrétní momenty snesou i dost přísná měřítka – z čehož vyplývá i celkový pozitivní dojem.

Ještě před několika málo lety měli In Twilight‘s Embrace nejblíž k sortě kapel jako Kult mogił, Embrional, Northern Plague, s přivřenýma očima i třeba Hate; jejich letošní počin bych však doporučil spíš posluchačům skupin typu Furia, Mord‘A‘Stigmata, Odraza nebo Morowe. Což myslím jako pochvalu. Prozatím asi nejlepší deska In Twilight‘s Embrace.


Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Behemoth - I Loved You at Your Darkest

Země: Polsko
Žánr: atmospheric death metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: Mystic Production / Metal Blade Records / New Aeon Musick / Nuclear Blast

Tracklist:
01. Solve
02. Wolves ov Siberia
03. God = Dog
04. Ecclesia Diabolica Catholica
05. Bartzabel
06. If Crucifixion Was Not Enough…
07. Angelvs XIII
08. Sabbath Mater
09. Havohej Pantocrator
10. Rom 5:8
11. We Are the Next 1000 Years
12. Coagvla

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před vydáním předešlého alba „The Satanist“ jsem měl trochu pocit, že Behemoth jsou snad všude. Že půjdu vole do konzumu a najdu tam Behemoth. Že otevřu jogurt a zpod víčka na mě vykoukne Nergal. Reklamní masáž k minulému počinu byla skutečně masivní a také značně otravná. U aktuálního počinu „I Loved You at Your Darkest“ jsem si až takhle přehnané tlačenky nevšiml. I když to může být způsobeno i tím, že jsem v mezičase přestal sledovat mnohé informační kanály, které tyhle velké kapely typu Behemoth upřednostňují. Nepochybuji ovšem o tom, že pro mnohé „I Loved You at Your Darkest“ stejně bylo jedním z nejočekávanějších metalových počinů roku 2018 a že v něm budou vidět velké dílo.

Já k takovým nicméně nepatřím. Maják kvality v extrémním metalu může v dnešních Behemoth spatřovat snad jedině ten, kdo současné Behemoth považuje za extrémní kapelu. Což po vydání „I Loved You at Your Darkest“ platí dvojnásob, poněvadž novinka Poláky zachycuje na cestě k větší stravitelnosti a umírněnějšímu projevu. Svým způsobem není zas až tak podstatné, zdali se jedná o kalkul, anebo upřímný hudební progres, poněvadž výsledek je tentýž – Behemoth na „I Loved You at Your Darest“ směřují vstříc širšímu metalovému publiku.

Deska nabízí hodně melodií, sborů a podobných cingrlátek, které zdánlivě znějí hluboce jak díra do prdele, ale reálně to žádná velká sláva není. Uspokojivě tyhle atmosférické prvky fungují prakticky jen v „Havohej Pantocrator“ (zajímalo by mne, jestli má být název nějakým odkazem na vedlejšák Havohej Paula LedneyhoProfanaticy) a v klidnějších pasážích videoklipové „Bartzabel“. Jinak mě to ale všechno v tom lepším případě nechává zcela chladným, v tom horším mě to pak dokonce vysírá. Třeba „Sabbath Mater“ mi přijde vyloženě strašná a od sboru až po riffy se mi zdá regulérně nepovedená. Otravnější už je snad jedině dětský sbor.

Příliš nepotěší ani skutečnost, že ani v těch momentech, kdy se Behemoth pustí do metalu, to koule netrhá. I zde se projevuje celkové ladění „I Loved You at Your Darkest“ do uhlazenější podoby. Formálně tam třeba někde i dvojšlapka je, ale nijak to nekope, pořád to zní strašně krotce, hodně a neškodně… pardon, atmosféricky. Ještě na takovém „Evangelion“, což jsou jen dvě alba dozadu, se sypalo, a byť si někteří už tehdy mohli o Behemoth myslet svoje, pořád to byl death metal. O „I Loved You at Your Darkest“ ten death metal platí leda tak formálně. Na druhou stranu, na rozdíl od „The Satanist“ mě u novinky tak mocně neprudí sterilní zvuk. Ne snad, že by to úplně pomohlo s ohledem na to, jak nezáživná je tentokrát hudební stránka.

Není pochyb o tom, že „I Loved You at Your Darkest“ perfekcionistický projekt a ve všech ohledech dotažený produkt. Behemoth mají zmáknutý marketing, vizuální stránku, koncertní performanci, videoklipy, fotky, komunikaci s fanoušky… všechno se to zdá jako komplexní koncept. Až na to, že to nejdůležitější, okolo čeho by se to celé mělo točit, tedy hudba, je vcelku nudná. Přesto nepochybuji o tom, že pro mnohé to bude album roku a objeví se to na vrcholech spousty žebříčků. Což mi přijde trochu smutné, ale každému co jeho jest. Pro mě osobně se jedná o nezáživnou nahrávku.


Psychotropic Transcendental – …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…

Psychotropic Transcendental - …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…

Země: Polsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mahad Lavor sa-zax
02. …Luvan daar quorkugh
03. …lun yolina un yolina thu Dar-davogh…
04. Lavor ni termaned
05. Iin Varandhaar iin Badenath mahad Karviin
06. Float wid xeruaned Rattha
07. Zig Il-saghar iin Il-saghar
08. Wid Arra float
09. Hoxathilag

Hrací doba: 67:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Pro dnešní recenzi jsem si připravil hodně zajímavou záležitost. Polská formace Psychotropic Transcendental z města Bielsko-Biała nepatří mezi nějaká známá jména, ale to vůbec nevadí, protože zajímavost a hudební kvalita nepotřebují popularitu k tomu, aby se naplno vyjevily. V případě Psychotropic Transcendental bych se totiž skoro nebál mluvit o dobře ukryté lahůdce pro všechny příznivce progresivního metalu. A to říkám jako člověk, jenž progressive metal poslouchá jen velmi, velmi okrajově a příliš jej nezajímá. Hudba téhle formace je nicméně natolik dobrá, že ji musí docenit i takové neprogresivní dřevo jako já.

Kapela byla nějakou, ne úplně krátkou dobu nefunkční. Poláci vznikli v roce 2000 a o rok později vydali debutovou desku „Ax Libereld…“. Ta byla v jejich případě i poslední, poněvadž v roce 2008 hodili Psychotropic Transcendental ručník do ringu a odebrali se do věčných lovišť. V poslední době však začali opět vyvíjet aktivitu a občas odehrají i nějaký koncert.

Nás zajímá období mezi lety 2005 a 2008, kdy Poláci nahrávali nový materiál. K jeho dokončení, konkrétně k mixu a masteringu, nicméně došlo až letos, načež tyto skladby vyšly jakožto nové, druhé album „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“. Právě díky tomu jsem Psychotropic Transcendental zachytil i já a musím říct, že vydání takové nahrávky lze považovat za dost záslužný počin, protože se jedná o natolik dobrou muziku, že by byla škoda, kdyby zůstala pohřbená navždy.

Než se k ní ale dostanu, zastavím se u jiného tématu. Možná vás zaujaly názvy obou desek, protože tyto znějí nějak divně. Je to tím, že Psychotropic Transcendental zpívají v umělém jazyce var-inath, jejž vymyslel bubeník Gnat. A když už hovořím o sestavě, možná bych mohl zmínit ještě jedno jméno. Zpěváka Rafała Kwaśnyho alias K-vasse totiž můžete post-metalových Moanaa a především z avantgardního chuťovky Sigihl, jejíž výzkum na téma „co kdyby The Plastic People of the Universe chtěli hrát zlo metal“ na desce „Trauermärsche (And a Tango upon the World’s Grave)“ mohu jenom doporučit, poněvadž se jedná o výstavní zběsilost.

To jsem nicméně trochu odbočil, takže honem zpátky k Psychotropic Transcendental, jejichž produkce je o dost umírněnější než v případě zmiňovaných Sigihl. Těšit se ale můžete na poutavý progresivní metal, v němž se instrumentální schopnosti míchají s citem pro výstavbu zajímavých skladeb i čichem na skvělé momenty. Variabilita je na „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ vysoká, ale tak nějak to všechno dává smysl. Navíc se mi hodně líbí, že prim pořád hraje kompozice a nálady, nikoliv ekvilibristika. Se spoustou takzvaně progresivních kapel mívám problém, že to zní tak moc dokonale a perfekcionisticky, až se z toho v mých uších stává sterilní honění trika. U Psychotropic Transcendental jsem takový pocit rozhodně neměl.

Psychotropic Transcendental - lun yolina un yolina thu Dar-davogh

Pokud byste chtěli slyšet jména nějakých písniček, které by vás měly přemluvit k poslechu, mohu ukázat třeba na „Mahad Lavor sa-zax“, „…Luvan daar quorkugh“, titulní „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ anebo „Zig Il-saghar iin Il-saghar“. Ty představují asi tak nejtypičtější polohu alba, jestli se to vůbec dá u takového počinu říct. Vedle toho se však Psychotropic Transcendental umí i trochu rozkančit a předvést se v trochu víc šíleném pojetí, viz „Iin Varandhaar iin Badenath mahad Karviin“. Škoda, že se nenašel prostor pro víc takových kousků.

Najde se vůbec nějaká kaňka? Bohužel ano, dokonalé totiž není prakticky nic. Občas se mi zdá, že ty jemnější pasáže jsou delší, než by měly být. Obzvláště zpočátku se mi to tak zdálo. Ne ale vždy, třeba ve „Float wid xeruaned Rattha“ jsou zapracovány dobře. Nicméně třeba třináctiminutovou „Lavor ni termaned“ bych klidně nechal o trochu zkrátit, ačkoliv jinak má i ona kupu pěkných nápadů. Příliš mě nezaujalo ani experimentální outro „Hoxathilag“, které dle mého stopáž už tak dlouhé nahrávky jen prodlužuje o dalších deset minut.

Vzato kolem a kolem jsou nicméně dojmy z „…lun yolina un yolina thu Dar-davogh…“ kladné. Je to nápaditá muzika a určitě stojí za to ji slyšet, pokud jste žánrově alespoň trochu kompatibilní.


Varmia – W ciele nie

Varmia - W ciele nie

Země: Polsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. TAWE
02. Biesowisko
03. Pokarvis
04. Stygma Ziemi
05. Ni ya
06. Czeremcha
07. Nów się rodzi
08. Skvarc
09. Bez pożegnania

Hrací doba: 52:55

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Pagan black metal potažmo black / folk metal jsou subžánry, které se z mého přehrávače postupem času prakticky vytratily. A když už tam zavítají, zpravidla to bývá prostřednictvím již starých známých a osvědčených jmen. Důvodem není ani tak to, že bych o pohanskou respektive folklórní atmosféru v black metalu takovým způsobem ztratil zájem. Spíš mám v poslední době pocit, že jen málokdy narazím na kapelu, která by tyto dokázala prezentovat ve formě, jakou bych si já osobně představoval a chtěl poslouchat. Ten poměr nových skupin, jejichž tvorba by mě bavila, a skupin, jejichž tvorba naopak nikoliv, byl natolik nepříznivý, až jsem moje ochota zkoušet doposud nevyzkoušené klesla dost hluboko.

Výjimečně mi ale něco nového do ucha přece jenom zavítá a to něco se v tomhle případě znamená Varmia. Jde o neokoukanou polskou formaci, která debutovala v loňském roce albem „Z mar twych“, které vydali Via Nocturna. Poláci nijak neotáleli s přípravou druhé placky, takže jen o rok později naservírovali „W ciele nie“, jehož se ujal label ještě o trochu zvučnějšího jména – Pagan Records. Pojďme na věc.

Začátek první skladby „TAWE“ mě mírně vyděsil. Už jsem si skoro chtěl začít říkat, do jaké píčoviny jsem se to zase jednou pustil. Problém totiž je, že Varmia svou druhou řadovou nahrávku otevřou docela zprudka, přičemž ty nejostřejší pasáže jsou právě ty, kde jim to nejvíc skřípe. Celou dobu se nemůžu zbavit dojmu, že v těch nejvíc metalových momentech Poláci znějí trochu neohrabaně a nepříliš poutavě.

Dojem naštěstí výrazně vylepší ty chvíle, kdy Varmia spustí vícehlasy, předvedou nějaké melodie nebo obecně začnou dělat něco, co bychom mohli hloupě nazvat „pohanskými“ prvky. V tomhle ohledu skupina naopak docela zasluhuje pochvalu, protože tahle složka jejich muziky je vcelku zábavná a některé nápady rozhodně mají něco do sebe. Naštěstí je na „W ciele nie“ dostatek takových pasáží, aby se poslech desky pořád řadil k těm relativně příjemným, nikoliv těm, kdy se čekání na jednu poslouchatelnou chvilku rovná utrpení.

Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že byste ve „W ciele nie“ měli hledat nějaký klenot nebo skutečně zásadní album. To v žádném případě. Je to spíš taková docela nenápadná fošna, která sice má své nesporné zápory, ale dokáže je alespoň částečně vyvažovat také sympatickými klady.

Takhle řečeno to může vyznívat, jako kdybychom v konečném důsledku byli někde okolo průměru, ale „W ciele nie“ ve skutečnosti baví o trochu víc, než jak tomu bývá u šedivého průměru bez špetky přidané hodnoty. Tady nějaká je, a byť není závratně vysoká, pořád se to počítá. A myslím, že můžeme bez větších obav o ztrátu reputace prohlásit, že to vydá dost na relativně slušnou a poctivou fošnu, která někoho může i potěšit. Varmia dozajista mají co zlepšovat, o tom žádná, nad přítomnými muškami nikdo oči nezavírá, ale stejně tak lze říct, že pokud se vám stýská třeba po moravských Adultery, tihle Poláci by vás zajímat mohli.


Koniec pola – Cy

Koniec pola - Cy

Země: Polsko
Žánr: avantgarde
Datum vydání: 28.3.2018
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV 16:49

Hrací doba: 46:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Polská avantgarda umí být vysoce zajímavá, o čemž jsme se ostatně na našich stránkách přesvědčili již nejednou. Najde-li se ovšem další pozoruhodná kapela z daného ranku, milerád takové poskytnu prostor. A to o formaci s názvem Koniec pola rozhodně platí! Protentokrát by tedy měli zbystřit ti z vás, kdo máte netradiční přístup k hudbě, žánrově nejednoznačné kontury a zvuk jakožto umění.

Pětice Koniec pola má svou sestavou návaznost i na polský black metal respektive na jeho větev, která je sama o sobě otevřena experimentování a hledání vlastních cestiček v žánru. Jmenovitě zde najdeme členy skupin Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, Licho nebo Strzępy. Se skupinou však spolupracoval i Nihil (Furia, Massemord, Morowe, Cssaba) a o mix s mastering se postaral Piotr GruenpeterThaw a Mentor.

Víme tedy, k jaké sortě kapel si Koniec pola personálně přiřadit. Jejich vlastní hudba na debutu „Cy“ (jemuž předcházelo pouze vydání digitálního EP „Mrzygłód“ s jednou jedenáctiminutovou písní) je ovšem docela jinde. S metalem nemá nic společného, ačkoliv rockové prvky už na ní nalézt lze. Stejně jako folklórní nádech, experimentální žánry, mluvené slovo,… Pokud bych měl ovšem náplň „Cy“ popsat jednoduše a bez zbytečných okolků, vystačil bych si s pojmem avantgarda. Ten totiž obsah „Cy“ dle mého skromného názoru vystihuje nejlépe.

Tomu koneckonců napovídá i skutečnost, že Koniec pola nevyužili k pořízení zvuků přítomných na desek pouze nahrávací studia, ale volili přístup i takzvaného field recording, tedy natáčení hudby někde venku, mimo studio. Což zmiňuji i z toho důvodu, že pojem field recording krásně pasuje k názvu Koniec pola (v polštině samozřejmě Konec pole). Hezká shoda a sladění náhodných pojmů, které však oba pomáhají přiblížit nálady „Cy“. Obě slovní spojení totiž v sobě nesou nějaké významové asociace, které po mém soudu k hudbě kapely docela sedí.

Zmínil jsem mluvené slovo. To berte s lehkou nadsázkou, protože vokál na „Cy“ má někdy i určitou „zpěvnost“, nicméně v jistém ohledu to napovídá další důležitý důležitý aspekt nahrávky, jímž je její narativnost. Při poslechu jsem měl pocit sevřeného díla, které cosi vypráví, což nakonec asi i bude pravda, poněvadž album se má točit okolo okolí polské vesnice Zalesie.

Koniec pola

Docela příjemné je – a hodně to napomáhá při vstřebávání „Cy“ – že se nejedná o pouhé abstraktní zvukové palety, které stojí víc na nejasných pocitech než skutečné hudebnosti. Koniec pola se sice rozhodli své skladby, jež jsou navíc delších stopáží, nepojmenovat a nespokojí se se standardní písničkovou strukturou, ale i přes jistý minimalismu se v tom dá orientovat lehce, děje se toho relativně dost, objeví se i výrazné melodie (třeba jedna v „IV“ je skutečně výtečná) nebo rytmika. Tím ovšem nechci naznačit, že je „Cy“ nějakým způsobem jednodušší nebo prostší. Koniec pola si pořád dokázali pohlídat, aby jejich muzika byla dostatečně „intelektuální“, což je myslím jeden ze základních předpokladů pro zařazení do avantgardy. Ta by přece jen měla být v jistém slova smyslu elitářská. V tom dobrém slova smyslu.

Hlavně ale „Cy“ nechybí určitá vnitřní síla a podmanivost. Debut Koniec pola nepostrádá charisma, ani poutavost, ani sympaticky pochmurnou atmosféru. To vše dává společně s několika lahůdkovými momenty dohromady ohromně zajímavé album, které byste si neměli nechat uniknout, pokud máte v oblibě třeba „Kołysanki“ od Lux Occulta.


Cultes des Ghoules – Sinister

Cultes des Ghoules – Sinister

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2018
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Children of the Moon
02. Woods of Power
03. Day of Joy
04. The Serenity of Nothingness
05. Where the Rainbow Ends

Hrací doba: 55:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Nebylo tajemstvím, že polští Cultes des Ghoules ani po vydání masivního dvojalba „Coven“ nelení a pozvolna tvoří. Dávno domluvené splitko s německými Sepulchral Zeal vyšlo před necelým rokem (i když teda obsahuje skladbu původně složenou pro „Henbane“) a jedna sdílená nahrávka by se snad měla ještě objevit, ale opravdu jsem nečekal, že budeme tak „brzy“ poctěni deskou novou, příhodně nazvanou „Sinister“. Novinka vychází v nejbližších dnech a já rozhodně neměl týdny na to, abych ji zkoumal ze všech stran nebo nechal uležet. Ale někdy není třeba nad verdiktem zvlášť přemýšlet, zejména u kapel, které si vytvořily své unikátní vyznění, i přestože stále poukazují ke konkrétním, staroškolským zdrojům inspirace.

Je nutné Cultes des Ghoules nějak sáhodlouze představovat? To si nemyslím, jelikož druhé album „Henbane“ kapele získalo tolik pozornosti, až jsem tomu tehdy ani nechtěl věřit. Když jsem totiž konečně pronikl do hlubin „Haxän“ (2011-2012?), tak se o kapele, alespoň online, takřka nikde nepsalo a člověk mohl spoléhat akorát na undergroundové tiskoviny. Ostatně bylo to především díky rozhovoru v prvním čísle zinu Morbid Abominations, že jsem se rozhodl dát „Häxan“ pořádnou šanci. Určitě za to mohlo i svérázné rozloučení, které znělo asi nějak takhle: „Šukali jste někdy vlastní sestru? Pokud není příliš hnusná, tak to zkuste. Užijte si život, radosti i strasti, konejte zlo a zabijte se.“ A zlo, zcela hmatatelný až děsivý pocit něčeho odjinud, to něco jsem cítil z „Häxan“. Význam téhle desky je pro mě opravdu veliký a ten večer, kdy mě konečně chytla nikdy nezapomenu.

Jak napovídá podtitul „Sinister“, tedy „Treading the Darker Paths“, kapela přihlíží k atmosféře své rané tvorby, debutu „Häxan“ a předchozímu ohavnému EPku „Odd Spirituality“. Áno, existuje i limitovaná kazeta o stejném názvu, ale ta sloužila stejně jako ochutnávka zmíněného EPka a titulní song za moc nestojí. Cultes des Ghoules také čerpají ze zkušeností nabytých v posledních letech. „Sinister“ navazuje na kytarový tón „Henbane“, je tu dost střednětempých sabatických riffů, kterými bylo druhé album doslova poseto, a podobně jako na „Coven“ se tu příležitostně hlásí o slovo druhá basa. Klávesy či jiné atmosférické až psychedelické prvky se objevují v každé skladbě a těch šamanských „tribal“ pasáží tu je tak akorát, i když ne tak moc, jak by se podle vypuštěného promo kecu mohlo zdát.

S poslední deskou tu je ještě jedna spojitost, která někoho bude asi srát, a to že Cultes des Ghoules opět sahají k zdánlivě nekonečné repetici některých motivů. I když jsou ty riffy dobré jak svině, tak jakmile posloucháte desku podesáté, nemůžete se už dočkat změny. Rozhodně má ale smysl si počkat, co bude dál, protože kompozice vždy postupně vygradují v uzemňující pasáž. A z toho důvodu bych minimálně takové „Day of Joy“ a „The Serenity of Nothigness“ zařadil do „zlatého fondu“ skladeb Cultes des Ghoules. Ale prakticky tu není žádný „slabý“ song, každý nabízí něco svého a úvodní „Children of the Moon“ skutečně funguje jako spíše intro. Kritika přílišného opakování mimochodem neplatí pro poslední „Where the Rainbow Ends“, kde se riffy střídají na poměry kapely dost hbitě a vůbec tenhle song vybízí až k tanci, dokonce ještě víc než jinak energická a brutální „The Woods of Power“. Představte si ale tanec někde na sabatu s čerty, zatímco vy jste míněni jako oběť, takže po lízání řiti vás nečeká učení tajné moudrosti, ale vyčerpávající mrdání, drásání, bití a skon.

Cultes des Ghoules

Jsem přesvědčen, že fanoušek Cultes des Ghoules bude jako já se „Sinister“ velice spokojen. Nedokážu zatím říct, zda je novinka lepší nebo horší než desky předchozí, takže budu raději „Sinister“ věnovat další a další hodiny, počkám si na texty, které jistě jako obvykle přidají poslechům na atmosféře, a zmíním ještě jednu věc, proč má smysl se na desku těšit. Cultes des Ghoules tady příležitostně zkouší „nové“ věci a zrovna tyhle pasáže obvykle patří mezi vrcholné okamžiky alba. Možná si připomenete, když jste poprvé slyšeli „Vintage Black Magick“, ale nerad bych tímhle přirovnáním zaváděl. Pusťte si raději „Sinister“ za správných podmínek, oddejte se hudbě a věřím, že i pro vás to bude VELKÉ.