Archiv štítku: electronica

Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Datum: 26. 1. 2017
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Arve Henriksen + Fennesz, David Kollar

Týdny nového roku začaly zhurta a o hudební nadělení nebyla nouze. Desek se vyrojilo požehnaně, koncertů-solitérů rovněž a ani ty festivalové nezůstaly pozadu. Křest tímto tříplamenným ohněm má nový rok za sebou již nyní. O festivalový příspěvek se postaral pražský svátek Spectaculare. Ten sice patří k těm mladším, nicméně při čtvrtém ročníku už můžeme mluvit o počínající tradici. Tiše, ale zato doufaje. Je totiž oč stát.

Pakliže jste se s konceptem pražské festivalové spektakularity doposud nesetkali, vězte, že jde o klubovou přehlídku, jež v letošní podobě trvá takřka celý měsíc. Zatímco délka festivalové reality se v průběhu let navyšovala, koncept zůstal přibližně shodný – přivézt do Prahy zástupce různých uměleckých forem a představit je pod jednou festivalovou vlajkou. Na prvním místě hudba a dále třeba tanec, filmové snímky, výstavy i nějaký ten workshop, který pro mě navždycky zůstane dílnou. Není jednoduché hledat společné jmenovatele, jež vystupující spojují, zpravidla se však jedná o účinkující z periferie zvaná alternativa. Na hudebním poli vládne elektronika – ambienty, techna a další srandy. Na občasnou návštěvu pak připluje jazz, který to ale od elektroniky beztak vždycky chytne. Stejně jako šestadvacátého, kdy do Prahy jazz přijeli elektronicky nakazit Arve HenriksenChristianem Fenneszem.

Výsledku společného vystoupení obou hudebníků dostal příležitost přihlížet Palác Akropolis, de facto základna festivalového dění. Uměleckých prostor, jež letos poskytují spektakulárním představením azyl, je ale víc a nejsou ledajaká – krom klubů vzpomeňme na planetárium či kostel. Palác Akropolis každopádně platí za centrum a na HenriksenaFenneszem mířím právě tam.

Arve Henriksen

Dorážím netradičně včas. Jako jo, mám to tři minuty cesty, ale znám se. Takhle můžu slavit první dílčí úspěch. Tím druhým bylo ulovení slušného sedadla. I pár minut před začátkem to šlo díky poloprázdnu v sále snadno. Vše se však přehouplo v milé překvapení, na hlavní chod už čekal zodpovědně naplněný dům. Nejdřív ale předkrm. Ten obstaral slovenský kytarista David Kollar, hudebník, který se zhlédl mimo jiné ve filmové hudbě. Má cesta k jeho osobě ale směřovala jinudy, přes KoMaRu, parádně ujetý projekt kombinující postupy rockové a jazzové. A že škopky na debutu ovládl Pat MastelottoKing Crimson, to asi taky není zmínka úplně od věci. Každopádně toho dne vystoupil David Kollar sám, s elektrickou kytarou, efekty a jablečným pomocníkem.

Světla v publiku hasnou, ta pódiová sílí a míří na stolek, za nímž se začíná hrát ve vší tichosti a jemnosti. Intimní kytarové tóny postupně houstnou, nikterak přímočaře, spíše s oklikami, ne však samoúčelnými. Houstne se na vlnách, plynule, s připomenutím, že se dá nejen zvyšovat hlas, ale taky vzpomenout na intimní šeptání začátku. Kroky směřují přes smyčce a ťukání na tělo až k silně rytmizovaným pasážím, jež Akropolí poprvé trochu zatřesou. Ale nikterak rázně a nahlas, vášeň tentokrát sálala především z hračičkování, jež dokázalo zůstat v mantinelech smysluplnosti a tepání pro výsledek. Ten stál nejen za poslech, ale taktéž za slib, že se nevidíme naposled.

David Kollar

Pár minut na protažení a je tu další hození do vody. Publikum zhasnout a ztišit, pódium hrát, žhnouti a tít. Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. Před nimi světelná hradba, kterou Henriksenova trubka s Fenneszovou kytarou a královstvím z krabiček začínají improvizačně pronikat. Ještě brýle, ale už, Arve, hraj, přiběhnu záhy, tvůj Fennesz. Sestava kompletní, přede mnou demonstrace, jak to bude celé probíhat. Zatímco Kollarovy linky a úmysly se ještě daly z pozorování vyčíst, společně hnojená ambientní abstrakce norsko-rakouského dua něco takového neumožňovala. Zde nebyl prostor na srozumitelné odpovědi, vše zastřel háv elektronických nejasností. Přesto bylo možné uvolnit se a relaxovat. Však to od Fennesze známe, překážky glitche a tajnůstkařiny nemusí znamenat nepříjemnosti.

Trubka mi dala samozřejmě vzpomenout na Supersilent, kde se Henriksen umí objevit jako náznak chvilkové spásy od chaosu i jako příspěvek do neřízené hlukové mlýnice. Vynecháme-li ono slovíčko „hlukové“, můžeme něco podobného říct i o vystoupení s Fenneszem. Za zjevné poznámky, že Henriksen se tentokrát dostával ke slovu častěji a neplatil za otcovský dohled nad dvěma hyperaktivními excentriky. Nor se dostal i ke svému vysoko položenému zpěvu. Také jím dokázal podobně jako trubkou dokonale ctít prim tajnosnubného ambientu a stal se součástí hry, nikoli dominantou nade vším.

Fennesz

Dva stoly, dva nástroje, dva hudebníci. A hádejte, kolik nakonec dvojice předvedla kompozic. Dvě? Jo. S přídavkem však tři. Nejen protože do desáté zbývalo ještě několik chvil a sál plesal nadšením. Spíš aby bylo jasno, že nejasnost a záchytné body jsou i přes občasné svity jasna tím přitažlivým gró.


Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


Pervy Perkin – ToTeM

Pervy Perkin - ToTeM

Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. I Believe
02. I. The City
03. KountryKuntKlub
04. II. The Fog
05. Mr. Gutmann
06. III. The Sound
07. Hypochondria
08. IV. The Void
09. T.I.M.E. (Part 1 The Experiment)

Hrací doba: 78:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pervy Perkin

„ToTeM“ vyšlo v dubnu roku 2016. K recenzi jsem svolil zhruba ve stejnou dobu. Jaro vystřídalo léto, léto podzim, podzim zimu. Vyměnili jsme kalendáře, píše se leden nového roku. A já konečně nacházím odvahu (a náladu) vám „ToTeM“ představit. Asi není třeba sdělovat, čím je takové zpoždění dáno, ale víte co, raději vaše myšlenky trochu usměrním. Kdyby se tak nestalo, je ze mě líné prase, které prostě není schopné sednout za tu mašinu a nabušit do ní pár písmenek. Coby, prase určitě jsem a v kombinaci s leností se v zrcadle už zřetelně poznávám, ale byl by tu ještě jeden aspekt, však si „ToTeM“ poslechněte, no a hodnoťte.

O tom, že jsou Pervy Perkin do velké míry rozporuplnou kapelou, jsem se přesvědčil už na debutu „Ink“ (2014). Španělé vysekli poctu letům, kdy vládl prog rock, jejž na desce střípkovitě doplnili metalem, elektronikou a vším možným, hlavně ať vládne pestrost. Album složené z prověřených ingrediencí pak kapela oděla do relativně současného hávu a celé si to střihla na strašidelné dvoucédéčkové ploše o ještě strašidelnější stopáži přesahující dvě hodiny a čtvrt. A ne, že by se toho za uplynou dobu příliš změnilo.

Změna přichází prakticky jediná, počet disků se smrsknul na polovinu a usadil se na přístupnějším čísle jedna. Znatelné redukci navzdory se ale nadále pohybujeme ve sférách běhů na dlouhou trať. Prostor necelých 80 minut Pervy Perkin stejně jako na debutu využívají k odkazům na minulost a k demonstraci projevů hyperaktivity, o níž by mohli zasvěceně vyprávět snad jen do bílých plášťů odění odborníci a okolí mykologa Necrococka. Ano, tak šílené to je. Jenže mám tu ještě jedno šílenější odhalení – ono to vlastně funguje. Všechny odkazy a všechna hyperaktivita dává smysl vzhledem k délce se dá novinka (na rozdíl od „Ink“) obstojněji doposlouchat. Jediná změna tak kapelu vysvobodila z šuplíčku s pozoruhodnými kuriozitami a přenesla ji do přihrádky, kde se sdružují ty „skutečně poslouchatelné“. A to aniž by se dalo mluvit o ztracení tváře a přehodnocení skladatelského přístupu.

Na ploše pěti dlouhých skladeb a čtyř meziher jsme svědky pečlivého skládání koláží komponovaných skrze vymoženosti progresivního rocku, rozdováděné i chaotičtější elektroniky, Zappovského samorostství, staromilského metalování a teatrálnosti rockových oper včetně šáhlých vokálních deklarací. Objevit zde lze kombinace věru nevídané. Na jednom disku tu vedle sebe (ano, vedle sebe, ani bych neřekl ve vzájemné opozici) najdete třeba nápěvy à la couvající Majkl (přibližně druhá třetina „Mr. Gutmann“) a krutý industrial („IV. The Void“) s náznaky noisu („III. The Sound“). Pestrost vládne. Také způsoby, jakými se Pervy Perkin dostávají ze střípku na střípek, působí rozličné. Jednou se epizoda utne, nedá se svítit a světlo se zažehne zas někde jinde, v jiném desetiletí, u jiného nástroje; jindy je přechod naprosto plynulý. Jo to se pak člověk diví, jak se na tý diskošce vzal. Když ještě před chvílí neviděl nic jinýho než džísky, máničku na máničce a dohlížejícího Devina v roli muže z budoucnosti…

Doposud to zřejmě vypadá tak, že pokud se člověk rozhodne hru Pervy Perkin akceptovat, má ideální možnost zažít mnohé. Do velké míry tomu takto opravdu je. Ač Španělé prostě a jednoduše recyklují, nedělá jim problém přijít s parádními skladatelskými nápady a posluchače v oné záplavě motivů neutopit. Přesto jsem se přistihl, že ke konci má koncentrovanost opadá a na finále mnohdy nezbývá sil. Ne, že by na konci docházelo ke skladatelskému bezvědomí či nezajímavosti předkládaných motivů, ale jsem už přesycen a přestávám mít potřebu objevovat další a další kombinace nezkombinovatelného.

Dost možná si za to můžu sám. Jsem mladý spratek a kacíř, který (až na Zappu) obdobným přísadám nikdy vehementně neholdoval, a tudíž se na ně nemůže koukat ani nostalgicky, s kapesníkem v ruce. To budiž zdůvodněním, proč na konci pokukuji po hodinkách a v budoucnu si „ToTeM“ pravděpodobně nepustím. Každopádně při zachování co možná nejvyšší objektivity (o niž jsem se v celé recenzi snažil) jde o nahrávku překypující nápady, hravostí a sympatickým nadhledem. Takže jestli výše zmíněné ingredience jsou (či alespoň byly) vaším denním chlebem, věřím, že k dosažení extáze bude „ToTeM“ vhodnější než pilulky.


Milemarker – Overseas

Milemarker - Overseas

Země: USA
Žánr: electronica / alternative rock / new wave / post-punk
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Lovitt Records

Tracklist:
01. Conditional Love
02. Untamed Ocean
03. Carrboro
04. The Dreamer
05. Blue Flag
06. Luxuria
07. Recognition
08. Uh Ah
09. Supercomputer

Hrací doba: 39:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Silver Rocket

Když jsem se upisoval k recenzi alba „Overseas“ od Milemarker, tak jsem předpokládal, že se jedná skupinu mladou a nezkušenou. Na internetu jsem si nehledal žádné detaily z její biografie, nestudoval předchozí počiny, takže jsem byl dost překvapený, když jsem až s odstupem zjistil, že Milemarker není nově sestavená kapela, protože už toho má za sebou relativně dost.

Vznik Milemarker, kteří aktuálně působí ve čtyřčlenné sestavě, se totiž datuje k roku 1997, kdy se v malém městě Chapel Hill v Severní Karolíně dala dohromady trojice ve složení Al BurianDave Laney a Ben Davis. S na tu dobu lehce vizionářskou vizí kombinace post-hardcoru a new wave začali brázdit pódia a sami se chlubí tím, že odehráli zhruba tisícovku vystoupení a sdíleli pódium příkladně s High on Fire či The Hives.

Nicméně není všechno zlato, co se třpytí, a nad životem Milemarker se po vydání pátého alba „Ominosity“ z roku 2005 na deset let zavřela voda, a letos tak navazují na první etapu svého fungování prostřednictvím novinky „Overseas“. K dvojici Al Burian a Dave Laney se přidala zpěvačka / klávesačka Lena Kilkka a bubeník Ezra Cale a v tomto složení se Milemarker na přelomu loňského a letošního roku zavřeli do nahrávacích studií v Berlíně. Výsledkem je poměrně neotřelá kombinace kytarové hudby, která je protkaná velkým množstvím kláves, syntezátorů a robotických vokálů.

Největším pozitivem „Overseas“ je rozhodně jeho atmosféra. Kombinace živé rytmiky, elektrických kytar, které jsou navíc doladěny různými efekty, syntezátorů a další vrstvy nejrůznějších zvuků a ruchů působí místy chaoticky a skoro až nesourodě. Když jsem se ale zaposlouchal pořádně a začal postupně odhalovat detaily nahrávky a jednotlivých písní, tak počáteční nedůvěra zmizela. Netvrdím, že se jedná o dokonalou záležitost, protože má své mouchy, ale na druhou stranu je místy velmi těžká industriální atmosféra chutným protikladem k líbivým podkladovým melodiím linoucích se z kláves. Jako jeden příklad za všechny, kdy toto funguje velmi dobře, mě napadá „The Dreamer“. Ta je na poměry zbytku nahrávky pojata víc vypravěčsky a líbí se mi, jak se přelévá od kytarovějších momentů k těm elektronickým, aniž by Milemarker ztráceli vodící linku a působili zmateně.

Co mě na albu vyloženě iritovalo, je použití robotických vokálů, jimž asi nikdy nepřijdu na chuť. Neděje se tomu v takové míře, aby tento aspekt devalvoval celistvý dojem z „Overseas“, nicméně si myslím, že i bez jejich použití se dá navodit futuristická industriální atmosféra, která při poslechu převládá. Skladby obecně by se pak daly rozdělit do takových dvou základních skupin dle toho, zda převládají elektronické prvky, nebo má naopak navrch poctivý rockový základ. Abych pravdu řekl, tak víc mě zaujala druhá skupina, což má jistě co do činění s tím, že elektronickou a industriální hudbu nijak cíleně až na vzácné výjimky nevyhledávám.

Milemarker - Overseas

Na základě tohoto rozdělení se mi tedy líbí zejména druhá „Untamed Ocean“, což je velmi povedená post-punková hitovka s letmým nádechem elektroniky. Základním pojidlem v této věci je syntezátorový motiv a přesná rytmika, vrchol ovšem přichází se vzletným refrénem. Ten jsem si oblíbil hned při prvním poslechu, jeho melodie je hodně povedená, a když jej postavím k „Overseas“ jako celku, tak nabízí pohled na líbivější tvář skupiny. Povedla se i následující „Carrboro“ s post-rockově zvonivou kytarou v závěru či výraznou basovou linkou poháněná „Luxuria“.

„Conditional Love“ je dobrá, dokud nedostane slovo elektronicky zprasený vokál. Do té doby pulzující syntezátory a kytary vytvářejí sugestivní atmosféru a refrén je opět dost povedený. Většina skladeb plyne na vlně klasické písničkové struktury, kdy se střídají sloky a refrény v pevně daném pořadí, takže třeba již zmíněná „The Dreamer“ nebo závěrečná elektronická „Supercomputer“ působí se svou atypickou strukturou překvapivě. Bohužel mi druhá jmenovaná přijde ve výsledku taková o ničem. Pořád jsem čekal, kdy přijde exploze emocí, k níž se během první poloviny schylovalo, nicméně se nedostavila.

„Overseas“ sice není můj šálek kávy, ale nepopírám, že svoje kouzlo ta nahrávka rozhodně má. Milemarker hrají moc dobře na city posluchače a místy post-punkově neklidnou atmosférou jimi umí hezky zacloumat. Uvítal bych možná trochu víc metalového hřmění, k němuž neměli tak daleko, když jsem poslouchal ukázky starších počinů, ale není to nic, co by „Overseas“ vyloženě škodilo. Jako celek to šlape dobře, což je hlavní. Jestli se k tomu vrátím někdy v budoucnu? To asi ne, ale i tak jsem s Milemarker neměl problém.


Forma – Physicalist

Forma - Physicalist

Země: USA
Žánr: psychedelic electronica / ambient
Datum vydání: 23.9.2016
Label: kranky

Tracklist:
01. Collapse of Materialists
02. Sane Man
03. Spin Glass
04. Ghosts
05. Maxwell’s Demon
06. Descent
07. Wanderer Imitates a Cloud
08. As If Pianos Grew on Trees
09. Collapse of Materialists 2
10. Physicalist
11. Improvisation for Flute and Piano

Hrací doba: 67:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Podívejte se na obal „Physicalist“ a povězte mi upřímně – co byste od toho očekávali za žánr? Věřím, že nejsem sám, koho okamžitě napadne rocková psychedelie. Je samozřejmě otázkou, jestli půjde o klasický psychedelic rock nebo spíš space rock nebo dokonce vytripovaný krautrock, ale to už je vedlejší. Stěžejní je, že z obalu na člověka okamžitě dýchne takový ten duch hudby, jež způsobuje pohnutí mysli, přenášení do cizích světů a supluje drogy. Zkušeným okem odborníka (vtip) bych si vsadil na klasickou formu psychedelického rocku vycházejícího z dávno vymyšlených a daných postupů – však retro nádech obálky k tomu svádí.

A přece všechny takové odhady nejsou stoprocentně pravdivé… zároveň ale nejsou ani nesprávné. Přijde vám to nějak složité? Naopak, rozuzlení je nanejvýš jednoduché! Všechny pocitové požadavky na to, aby šlo muziku zařadit do psychedelické škatulky, zámořské trio Forma splňuje naprosto hravě a bezezbytku. Jediný háček tkví v tom, že kapela nespadá do rockové škatulky. Namísto přímočaré rockové rytmiky a zdrogovaného kytarového sólování totiž Forma dosahují stejného účinku pomocí chladnokrevných beatů a klávesových ploch. Chcete-li slyšet nějaké přirovnání, vzpomeňte si třeba na podobně starý (debuty obou formací vyšly ve stejný rok) řecký projekt Alwoods – jen s tím rozdílem, že Forma jsou přemýšlivější a méně taneční.

Elektronika neelektronika, nakonec je to jen forma (tahle formulace je vzhledem k názvu kapely delikátní). Hlavní je, že Američané dokážou všechny ty psychedelické nálady budovat přesvědčivě a poutavě. Nakonec – účel světí prostředky, někdy je cíl důležitější než cesta. Věřte tomu, že pokud vám je psychedelie vnitřně blízká, určitě se vám „Physicalist“ bude líbit, i kdybyste třeba elektronickou produkci obecně v lásce neměli a dávali přednost kytarové muzice.

„Physicalist“ – což je jen tak mimochodem třetí dlouhohrající deska Forma – má neskromnou délku bezmála sedmdesáti minut. Je to však ten druh nahrávky, u níž ani vysoká stopáž není překážkou. Američané totiž mají dostatek nápadů a skladatelského charisma, aby takovou plochu utáhli, aniž by byl výsledek plný hluchých míst. Tomu dost napomáhá i slušná rozmanitost nabízeného materiálu.

Jsou zde chytlavější skladby postavené na inteligentních beatech, v nichž se Forma asi nejvíc blíží konvenčnímu psychedelickému rocku – pouze bez kytar. Skoro by se chtělo říct, že právě v téhle poloze jsou nejpoutavější, ale nebyla by to tak úplně pravda. Spíš jsou zde Američané nejpřístupnější, tyhle písně jednoduše volí přímočařejší přístup a cesta do posluchačova srdce je tedy o poznání méně trnitá než u ambientního minimalismu. Ale tím v žádném případě nechci vzbudit dojem, že se jedná o něco prvoplánového či hloupoučkého – tak to prostě není. I sem, na pozadí základní linky, zvládnou Forma přidat vícero vrstev a malých motivů, které se nabalují, vzájemně proplétají, objevují se a zase mizí. Skvělým příkladem mohou být „Sane Man“, „Spin Glass“, titulní desetiminutovka „Physicalist“ nebo „Maxwell’s Demon“, jejíž některé momenty jsou vskutku nádherné.

Vedle toho, jak už ostatně nenápadně padlo, se tu nacházejí i minimalističtější věci, jež si berou postupy z ambientu („Wanderer Imitates a Cloud“, „Collapse of Materialists 2“) nebo artové electronicy („Ghosts“, „Descent“), aniž by se vytrácel onen psychedelický feeling, který je pro „Physicalist“ stále určující. Vedle toho se tu však najde i místo pro menší experimenty jako třeba v úvodní „Collapse of Materialists“ (místy zavání až dronem) a „As If Pianos Grew on Trees“ (zvláštní, leč stále výborná nálada) nebo pro citlivé zapojení živých nástrojů (hlavně „Improvisation for Flute and Piano“ – tu prozrazuje už jen název).

Každopádně, „Physicalist“ za poslech dozajista stojí. Asi ne všem, abychom nezobecňovali přespříliš, ale… komu by to za pozornost stát mělo a důvody, proč si to myslím, to snad bylo aspoň trochu srozumitelně nastíněno výše. Parádní věc.


Gnod, Lightning Glove, Lišaj

Gnod, Lightning Glove, Lišaj

Datum: 9.11.2016
Místo: Praha, Klub FAMU
Účinkující: Gnod, Lightning Glove, Lišaj

Různorodí hrající různorodým, různorodě a hlavně jinak – alternativně, v duchu jména tradičního klubového svátku. Alternativa festival oslavil čtyřiadvacetiny, poprvé však společně se mnou v roli návštěvníka. Zbývá už jen jeden skutek – popsat, jak sladce bylo. Jak pocity nemastné neslané neměly nárok. Platilo to aspoň devátého až jedenáctého listopadu, ve dnech, kdy jsem se alternativě naplno oddal a její malé počáteční písmeno vyměnil za majestát velkého, po čtyřiadvacáté vztyčeného.

První jasně hmatatelná anonce festivalového života přišla s pátým listopadem, kdy tzv. Malá alternativa předznamenala dění dalších dnů; vystoupili Kannout, Johnny the Horse, Blachut, Nachttante a LUSK. Vadu na kráse to mělo jedinou – chyběl jsem já. Stejně tomu bylo i při vystoupeních konaných listopadu osmého, tedy ve dne, kdy (již „velká“) Alternativa představila několik rozličných performancí. V prvé řadě tu byla stále hudba, avšak divákovy smysly mohla těšit i poezie či divadlo. K následujícímu večeru snad už víc než letem světem, na Gnod a spol. jsem dorazil, mé chutě na sladké nevyjímaje.

Společnost britským (jak jinak než) alternativcům dělal jednočlenný projekt Lišaj, vícehlaví Lightning Glove a samozřejmě Klub FAMU, fajnové prostory s charismatem a nepotřebou končit tehdy, kdy papírem stanovený spánek rezidentů nakáže. Do sklepních prostor přicházím v době, kdy český Lišaj odpaluje první tóny. Zatímco doposud v mé hlavě rezonovalo jen jeho dokonale zvolené jméno – čeština není sprostá –, nyní přibyla i živá hudba. V porovnání se zbytkem vystupujících působil Lišaj skromně, ovšem skromně bez pejorativ. Klub prozněla ucelená směsice stojící na ambientu, terénních nahrávkách a jasně čitelných melancholických beatech. Mlhu prostoupil také hip-hop a hlasy uvězněné v elektronickém muži. Dodávám už pouze jedno: na rozjezd výborné.

I v případě Lightning Glove se objevily hlasy, jen mnohem častěji a navíc živě odzpívané – vokalistou ukrytým v první řadě, vokalistou otočeným ke kolegům, kteří obsluhovali hlasitou elektronickou mašinu. Ta se oddávala mnohem divočejšímu náhledu na elektroniku. Mlhavou melancholii vystřídaly agresivita a taneční rytmy. Říkejme tomu jakkoliv, třeba post-všechno elektronické, industriální a synthwavové, důležitější je, že nechybělo nasazení, údernost ani punková přímočarost, vše navíc doplněné o vizuální projekci. Maximální spokojenost přesto nebyla na místě. Možná za to můžou hlušší místa, možná přílišná roztěkanost. Mnohem spíš ale zařazení doprostřed večera, pěst na oko. Zatímco Lišaj a Gnod zahráli na rozvážnou notu, Lightning Glove si to přivalili jako buldozer, nadělali díry v zemi a odjeli. Se všemi svými klady i zápory.

Až doteď se vystupující nad publikum nevyvyšovali. Obrazně řečeno? Ale kdepak, jděte, ani Gnod se nestavěli do role všemocných, jen přibyly výškové centimetry a hudební dění se přesunulo na opravdové pódium. Doposud se hrálo pod ním, před plátnem, které zahalovalo fidlátka Britů, aby byly co možná nejrychleji k použití. Výborný nápad i realizace.

A Gnod? Přijeli ve třech, bez kytar. Abych byl upřímný, absenci kytar a bytostné upřednostnění pultů jsem nečekal, zvlášť po „Mirror“, svým založením de facto rockovém albu. Ale proč ne, nastěhoval jsem se do první řady a jal se poslechu i pokuku. Hlasitostně Gnod nezabíjeli, blíž k tomu měli množstvím předvedených nápadů. Akcent na detail, v tom Britové vládli. Atmosféra se sice neblížila nejvyšším metám, ale rozhodně bylo o co stát. Gnod toho dne nejlépe budovali a nejlépe vedli. Skrz temnou elektroniku, neminimalistickou, avšak ani ne zbrklou. Obměňovali a nechali vyniknout celek. Finální ticho pak zavládlo v nejpravější chvíli. Déle by bylo příliš, kratčeji ochuzení. Takhle se odcházelo ve slušné náladě, sladce, bez zásadních chuťových poskvrnek.


Kai Reznik – Scary Sleep Paralysis

Kai Reznik - Scary Sleep Paralysis

Země: Francie
Žánr: electronica
Datum vydání: 30.6.2015
Label: Atypeek Music

Hrací doba: 24:05
(38:51 se skrytým bonusem)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Jméno by k tomu mohlo svádět, ale Kai Reznik není žádný velký hudební řezník a už vůbec nemá nic společného s Řezníkem. Alespoň tedy ve své aktuální podobě, již prezentuje na loňském EP „Scary Sleep Paralysis“, nehraje žádná zvěrstva. Což ale neznamená, že by šlo o špatnou záležitost, protože opak je pravdou a jistou zajímavost v minialbu rozhodně slyším – a vlastně je natolik očividná, že nebyl žádný problém ji odhalit.

Kai Reznik není na hudební scéně žádným nováčkem. Ve skutečnosti je aktivní již od konce 80. let a od té doby prošel hned několika kapelami. Na konci 90. let se ovšem osamostatnil a začal tvořit pod vlastním jménem. Nemám tušení, kolik dal dohromady oficiálních nahrávek, protože se mi to nepodařilo dohledat (na Bandcampu jich tedy moc není), ale prý vytvořil třeba hudbu k nějakým krátkým snímkům a podobné věci.

Na „Scary Sleep Paralysis“ se dal Kai Reznik dohromady se zpěvačkou Sashou Andrès z pařížské noiserockové kapely Heliogabale. Tato se ale nepodílí na všech skladbách, jež se na „Scary Sleep Paralysis“ nacházejí, ve skutečnosti je ke slyšení jen v „Post“ a „Nails & Crosses“. Zbylé tři – „Zero Kill (Oll Korrect)“, „The Recognizer“ a „Monster5“ – jsou tedy čistě ve znamení Reznikovy elektronické produkce s výraznými syntezátory. Místy se zachází až někam k ambientu nebo třeba k synthpopu, zatímco „Monster5“ se s trochou fantazie blíží i někam k hájemství synthwave. Hlavní je však to, že atmosféra je velice příjemná, nahrávka se poslouchá tuze lehce a vlastně je dost zábavná. Sice by se dalo polemizovat, zdali její nálada skutečně odpovídá spánkové paralýze, na niž název EP odkazuje, ale i s tím se dá nakonec žít. Nakonec si v tom posluchač může najít, co sám uzná za vhodné (zvláště když je to povětšinou instrumentální), že ano. Třeba já osobně jsem si v tom něco najít dokázal a baví mě to, a to nejen v oněch instrumentálních kusech, ale i v oněch písních s éterickým vokálem Sashy Andrès.

Středobodem nahrávky se na první pohled zdá být „Nails & Crosses“, ale pozor, tady asi člověk narazí. Ve skutečnosti ten song nemá přes dvacet minut, jak ukazuje přehrávač, nýbrž necelých pět jako všechny ostatní. Poté následuje předlouhé ticho, na jehož konci se nachází skrytý bonus „Monsters“, což je ve skutečnosti alternativní verze „Monster5“. To je za mě asi jediný přešlap „Scary Sleep Paralysis“, protože poslouchat deset minut úplné ticho mi prostě nepřipadá moc rajcovní, zvlášť když je odměnou jen lehce pozměněná písnička, již jsem poslouchal před chvílí. Zbytečnost, poslech se vyplatí utnout s normálním koncem „Nails & Crosses“.

Čistě hudebně mě ovšem „Scary Sleep Paralysis“ baví a třeba při ranní cestě do práce se nahrávka stala velmi příjemným společníkem. V brzce ranní melancholii, kdy člověk oknem autobusu sleduje do mlhavé tmy ponořenou ubíhající krajinu, to má něco do sebe. Ale nejen tehdy, osvědčil se i domácí poslech. Líbí se mi a rád si od Kaie Reznika pustím i něco v budoucnu.


Door into Emptiness – Wave

Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness


Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.


Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.