Archiv štítku: electronica

Laibach – Also sprach Zarathustra

Laibach - Also sprach Zarathustra

Země: Slovinsko
Žánr: neoclassical / electronica
Datum vydání: 14.7.2017
Label: Mute

Tracklist:
01. Vor Sonnen-Untergang
02. Ein Untergang
03. Die Unschuld I
04. Ein Verkündiger
05. Von Gipfel zu Gipfel
06. Das Glück
07. Das Nachtlied I
08. Das Nachtlied II
09. Die Unschuld II
10. Als Geist
11. Vor Sonnen-Aufgang
12. Von den drei Verwandlungen

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začínat recenzi na formaci jako Laibach je ve své podstatě dost obtížné. Co má člověk o téhle legendární skupině napsat, aniž by opisoval zjevné a aniž by opakoval něco, co již před ním stokrát napsal někdo jiný? Jde to jen těžko, ale tak už to bývá u podobných velikánů. Nová desky „Also sprach Zarathustra“ ovšem sama poskytuje východisko. Sice i v tomto případě půjde o omílání toho, co již každý příznivec Laibach dávno ví a co se nejspíš objevilo na začátku většiny recenzí nové nahrávky, ale řekněme si upřímně – lze úplně vynechat okolnosti, za jakých „Also sprach Zarathustra“ vzniklo?

Jestli slovinská legenda experimentální hudby něčím v minulých letech poutala pozornost médií, byl to spíš její dvojkoncert v Severní Koreji v roce 2015, o němž posléze vznikl i dokument „Liberation Day“ (2016). Vystoupeními v nejizolovanějším režimu světa se Laibach dostali i do mainstreamových médií, která si jinak podobných uskupení příliš nevšímají, ale asi se není čemu divit, protože kolik evropských kapel o sobě může říct, že hrály pro severokorejské publikum?

Vedle této ojedinělé události docela zapadlo, že Laibach také stvořili hudební doprovod k divadelnímu představení „Thus Spoke Zarathustra“ založeném na stejnojmenném spisu německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Představení mělo premiéru v březnu 2016 ve městě Novo mesto v jižním Slovinsku. Deska „Also sprach Zarathustra“ (což je samozřejmě původní německý název knihy „Thus Spoke Zarathustra“, v češtině známé jako „Tak pravil Zarathustra“) je jakousi „upgradovanou“ a pozměněnou verzí původní hudby pro tuto divadelní hru, již Laibach letos vydali jako své regulérní album. To je tak formálním následovníkem nahrávky „Spectre“ z roku 2014.

Záměrně jsem to nazval formálním následovníkem, jelikož po hudební stránce „Also sprach Zarathustra“ na „Spectre“ nenavazuje takřka nijak. Laibach tak opětovně ukazují, že nejsou skupinou, jejíž tvorba by byla svázaná v jasně nalinkovaných mantinelech. Zatímco „Spectre“ bylo bez nadsázky písničkové album (což neznamená, že by postrádalo hloubku), „Also sprach Zarathustra“ je sevřený a jednolitý minimalismus, který namísto chytré elektroniky sází spíš na neoklasickou tvář. Což je ale nakonec něco, co by člověk od doprovodu k divadelnímu představení i očekával. Elektronika zde sice také hraje svou roli, ale ctí naturel alba, takže nějaká vypalovačka jako třeba tepající rychta „Tanz mit Laibach“ z „WAT“ se fakt nekoná.

Jestli je možné mezi minulým a aktuálním počinem někde hledat paralely, tak snad jedině v tom, že obě desky nabízejí svou nejhorší skladbu hned v úvodu. Jak mě posledně srala pískací „The Whistleblowers“, tak mě nyní nebaví ani „Vor Sonnen-Untergang“ se zbytečně opulentními smyčci, jejichž nálada je – i vzhledem k následnému vývoji „Also sprach Zarathustra“ – přespříliš optimistická. To samé platí i o „Vor Sonnen-Aufgang“ před koncem nahrávky, protože ta se vrací ke stejným motivům jako úvodní kompozice. Což není ojedinělý případ, protože v tracklistu lze již na první pohled odhalit víc dvojic, které evidentně patří k sobě a které následně skutečně používají stejné či přinejmenším podobné hudební motivy.

Laibach

V konečném důsledku je ovšem, jako vždy, stěžejní, zdali si nahrávka dokáže posluchače omotat kolem prstu jako celek. A v tomto ohledu „Also sprach Zarathustra“ naštěstí neselhává. S výjimkou „Vor Sonnen-Untergang“ / „Vor Sonnen-Aufgang“ totiž větších výhrad nemám. Jakmile Laibach vstoupí do temnějších vod, začne z toho sálat kýžená síla, ze zvukového minima se daří těžit maximum pocitů a „jen“ skrze jemné detaily a nuance se odvíjí poutavá deska. Mezi mé osobní favority patří „Von Gipfel zu Gipfel“, „Das Nachtlied I“ / „Das Nachtlied II“ a zejména „Die Unschuld I“ / „Die Unschuld II“. Což může vypadat zvláštně, když jsem výše prohlašoval, že nejde o písničkové album, ale zas tak velký protimluv to doufám není. Jednoduše oblíbené momenty v rámci velkého celku, které mají patřičný dopad právě jako součást, nikoliv jako jednotlivina.

Asi bych kecal, kdybych kecal něco o nejlepším albu. Nakonec i minulé „Spectre“ mi sedí o něco víc než „Also sprach Zarathustra“. Nicméně rozhodně není možné popírat, že Laibach jsou opět (neustále) vysoce zajímaví, poutaví a mají své specifické fluidum. V důsledku se tedy jedná o skvělou desku, jež možná má pár mušek, ale jako celek je nesporně hodna legendárního jména. Je to snad málo?


Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş

Noktifer - Terrores Nokturnos

Země: Španělsko
Žánr: experimental lo-fi electronica
Datum vydání: 5.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · I
02. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · II
03. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · III
04. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęs̪ Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · IV
05. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · V
06. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · VI
07. Mąłđįcįóŋ [Conjuro nuclear cover]

Hrací doba: 21:27

Odkazy:

Patříte-li k našim pravidelným čtenářům, pojem Conjuro nuclear by již pro vás neměl být španělskou vesnicí. A to i navzdory tomu, že tenhle projekt pochází ze Španělska. I když jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli už tahle informace nemusí platit, poněvadž Katalánsko…

Každopádně, na nahrávky Conjuro nuclear se zde objevilo už několik recenzí – konkrétně čtyři, jestli mě paměť nešálí. Všechny jsem psal já sám a ve všech případech jsem chválil, ve třech jsem byl dokonce regulérně nadšený. Není divu, tahle muzika je dokonale šibnutá. Špinavá, zfetovaná, neotřelá, až originální, silně atmosférická, po všech směrech svá. Tenhle zvláštní žánrový koktejl mi jednoduše uhranul a příslušné audiokazety ve své poličce ochraňuji… ne jak oko v hlavě, ale jak kazety ve sbírce, což je samozřejmě ještě něco víc.

Jak do toho zapadá formace s názvem Noktifer? Vysvětlení je nanejvýš triviální. Jedná se totiž o nový projekt Emesise, tedy člověka stojícím za Conjuro nuclear. Počin s názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ (zde se opět projevuje Emesisova záliba ve zvrhlých fontech, abecedách, symbolech a značkách) je debutovou nahrávkou a právě s ní bych vás nyní rád seznámil, protože to opět stojí za to. Mimochodem, na obalu alba je název kapely uveden jako Noctifer, což moc nechápu, ale kvůli roztomilé příšerce a pixelovému švabachu (!) to můžeme s klidným srdcem odpustit.

Okamžitě se nabízí srovnání s Conjuro nuclear. Abych řekl pravdu, tak si nejsem úplně jistý, jestli mám napsat, že ten rozdíl mezi oběma projekty je zásadní, anebo že lze mezi oběma najít řádku společných jmenovatelů. Může to vypadat jako protimluv, ale věřte tomu, že obojí je pravda.

Začněme těmi rozdíly, jelikož tohle bude jednoduché. Však také stačí jen pustit a na první poslech uslyšíte, v čem je zakopaný pes. Z minulých recenzí již víme, že hudba Conjuro nuclear v sobě míchá několik různorodých žánrů, ale dejme tomu, že navrch má stále blackmetalový feeling (což se nutně nemusí rovnat black metalu). „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ posouvá do popředí jinou složku, a sice tu elektronickou. Což ovšem neznamená, že se na nahrávce neozvou kytary, protože ozvou… přesto se nejedná o nic, co by potěšilo zavilé vyznavače metalového riffování.

Jak vidno, jde o docela velký rozdíl, v čem tedy ta podobnost? Zde už se budeme pohybovat v trochu abstraktnější rovině, ale věřím tomu, že když si „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ poslechnete, dáte mi za pravdu. Předně mám na mysli atmosféru a celkovou auru hudby – ty mi u obou formací přijdou dost podobné, skoro jako by Conjuro nuclearNoktifer mířili ke stejnému cíli, jen pokaždé trochu jinými prostředky. S tím jistě souvisí, že i v případě Noktifer se bavíme o podzemní a špinavé lo-fi muzice. V neposlední řadě – a ani tohle nejspíš nespadlo jen tak z nebe a s právě jmenovanými záležitostmi úzce souvisí – tu je jednoznačně rozpoznatelný Emesisův skladatelský rukopis.

Conjuro nuclear

A co je možná nejdůležitější – i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ dokáže strhnout, uhranout, pohltit. Nahrávka má možná pouhých 21 a půl minuty, ale to vůbec nevadí, protože je mnohem lepší si užít krátký, leč vysoce intenzivní zážitek než se nudit u zbytečně natahované hodiny. Sice musím na rovinu říct, že hudba Conjuro nuclear mi přece jenom přijde ještě o stupínek výš a dokáže se mnou zacloumat ještě silněji (ačkoliv paradoxně předělávka „Mąłđįcįóŋ“ od Conjuro nuclear mi zde přijde nejméně dobrá), ale to ve výsledku nemění nic na tom, že i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ je skvělé album. Však si, ty vole, poslechněte skladby jako dvojku, čtyřku nebo šestku… a netvrďte mi, že to prostě není šleha jak čuně!

Jak vidno, i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ u mě panuje obrovská spokojenost. Emesis tvoří nádherně obskurní muziku, která ve mně dokáže zabrnkat na nějakou vnitřní strunu, čehož si ohromně cením. Už nějakou dobu nemám pochyb o tom, že tvorba tohohle chlápka je dobře ukrytý klenot undergroundových hlubin, a nový projekt Noktifer to s přehledem potvrzuje. Teď už jen čekat a doufat, že i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ se někdy objeví audiokazeta, protože tohle bude jednoznačný must-have.


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


Lana Del Rey – Lust for Life

Lana Del Rey - Lust for Life

Země: USA
Žánr: dream pop / electronica
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Polydor Records / Interscope Records

Tracklist:
01. Love
02. Lust for Life [feat. The Weeknd]
03. 13 Beaches
04. Cherry
05. White Mustang
06. Summer Bummer [feat. A$AP Rocky, Playboi Carti]
07. Groupie Love [feat. A$AP Rocky]
08. In My Feelings
09. Coachella – Woodstock in My Mind
10. God Bless America – and All the Beautiful Women in It
11. When the World Was at War We Kept Dancing
12. Beautiful People Beautiful Problems [feat. Stevie Nicks]
13. Tomorrow Never Came [feat. Sean Ono Lennon]
14. Heroin
15. Change
16. Get Free

Hrací doba: 71:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je tomu nějaká doba, co jsem se začal těšit na každé nové album popové bohyně Lany Del Rey. Samozřejmě ani „Lust for Life“ v tomto ohledu nebylo výjimkou, byť jsem měl jako vždy určité pochybnosti, zdali se i tentokrát podaří udržet vysoko nastavenou laťku kvality. Bál jsem se o to i v případě minulého „Honeymoon“, ale tehdy šlo o plané obavy, protože to je fantastická deska. Moc rád bych něco takového prohlásil i o „Lust for Life“, nicméně tentokrát už to takhle jednoznačně bohužel nebude…

Na hudbě Lany Del Rey mě vždy přitahovala její specifická a neopakovatelná atmosféra, v níž se mísí melancholie, smyslnost, vědomí marněného života s temnou minulostí, nešťastná láska, drogy i kalifornské slunce. Opomenout samozřejmě nelze ani fantastický vokál samotné Lany, z něhož odkapává snobství a drzá nezúčastněnost (obojí může znít jako negativum, ale není tomu tak – přesně to pasuje do nálady), a přitom je tak neodolatelný. Tohle je v kostce a velmi stručně tím, co od alba Lany Del Rey očekávám a co jsem třeba na „Honeymoon“ či „Ultraviolence“ dostával plnými hrstmi.

Znamená to tedy, že „Lust for Life“ v tomto ohledu uhýbá někam jinam, kde se mi Lana nelíbí? Vlastně bych ani neřekl, jelikož ve spoustě skladeb je tohle všechno obsaženo v míře vrchovaté, jak jsem doufal. A to i navzdory skutečnosti, že Lana Del Rey dopředu slibovala pozitivněji laděné album. Nemohu se ovšem tvářit, že je novinka bezchybná, když vím, že se zde nachází i několik slabých písní a také několik dalších, které potápí určité dílčí části.

Začnu rovnou tím naprosto nejhorším, dokonce bych se nebál říct, že – příšerným. Mám na mysli hosty, jichž je na „Lust for Life“ hned několik a zcela jistě mnohem víc, než by bylo záhodno. Zpočátku mě trochu dráždila i titulní věc, v níž se objevuje kanadský zpěvák The Weeknd (to není překlep, skutečně se jmenuje, jako kdyby měl strašně rád víkendy a zároveň měl tak trochu problémy s pravopisem). Nakonec jsem ale dokázal vzít tenhle song jakž takž na milost, ačkoliv The Weeknd je neskutečný homoděj a zpívá víc jako holka než sama Lana. Ale jinak jde o vcelku hezkou zasněnou skladbu, která na mě působí rozhodně lépe než třeba utahaný otvírák „Love“, jenž mě postupem času začal spíš rozčilovat.

Jestli ale něco zaslouží neskutečně mocný hejt, tak to jsou další hosté. I Lanu totiž dostihl největší mor současného popu, jímž kupodivu není jednoduchost, inspirace povrchním discem nebo přílišná snaha o stravitelnost pro všechny (zrovna to se Lany tak úplně netýká), nýbrž – hostující rappeři. Blekotající černoch dokáže zkurvit každý popový song, ale zrovna v případě Lany Del Rey tohle mlátí do uší ještě stokrát tolik a skoro se to nedá vydržet. „Summer Bummer“„Groupie Love“ jsou v základě dobré písničky, jimž nechybí přesně to, co chce člověk od Lany slyšet – dokud nenastoupí černý drsňák a nezačne žvatlat ty svoje rapy. Proč, kurva, proč?! Vždyť je to naprosté utrpení a vůbec nerozumím tomu, jak komukoliv mohlo přijít jako dobrý nápad tohle realizovat. Jak říkám, rapující černoši mě extrémně vytáčejí i ve standardním popu, ale jejich výser u Lany je neskutečná, ale opravdu neskutečná vyprcanost.

To je prostě k vzteku, když někdo takhle zmrdá jinak dobré songy, až je z toho člověku smutno. A co jsem zaznamenal ohlasy, větší část stávajících fanoušků Lany tento pokus vidí podobně jako já – jako neuvěřitelný průser, který neměl být nikdy realizován. Upřímně doufám, že na základě takové vlny nevole přijde zpěvačka trochu k rozumu a kolaboraci s rappery už nebude opakovat. Stejně tak doufám, že „Summer Bummer“„Groupie Love“ se někdy dočkají zveřejnění alternativních verzí bez hostujících příspěvků.

S negativy jsme však neskončili. Kromě toho se totiž na „Lust for Life“ najde i několik písniček, u nichž bych se nezdráhal hovořit o slabotě. Již jsem zmiňoval zívací „Love“ na samém začátku desky – na první poslech nezaujme, na další poslechy začne nudit a velmi rychle se zají. Vůbec mě neoslovila ani „Coachella – Woodstock in My Mind“, byť její název zní slibně. Jako žádný zázrak mi nepřijde ani dvojice „Beautiful People Beautiful Problems“ a „Tomorrow Never Came“, v nichž hostují Stevie Nicks (Fleetwood Mac) respektive Sean Ono Lennon (synátor Johna Lennona a Yoko Ono). V obou případech se nejedná o nějak výrazné písně, ale strávit se dají a hosté jsou tentokrát přinejmenším tolerovatelní. I když lépe z toho vychází první zmiňovaná. Na podobné úrovni jako poslední dvě jmenované mi přijde taktéž „God Bless America – and All the Beautiful Women in It“.

Nyní se konečně přesuneme k té příjemnější části recenze, tedy povedeným skladbám – „13 Beaches“, „Cherry“, „White Mustang“, „In My Feelings“, „When the World Was at War We Kept Dancing“ (možná vrchol) nebo „Heroin“ jsou nádherné kousky představující přesně to, co chci od Lany Del Rey slyšet. O stupínek níže, ale pořád ještě vysoko si cením „Change“ a „Get Free“. Neznamená to však, že by všechny písničky z tohoto odstavce měly být na jedno brdo. Jsou si podobné náladou, a přitom je každá trochu jiná. Subtilní beaty se mísí s živými nástroji, jindy je to větší minimalismus, ale ani v jednom případě nechybí Lana se svým nádherným vokálem. Ten je opětovně bezchybný. Vždyť kolik po světě běhá zpěvaček, které dokážou zpívat takovým způsobem, že se člověk skoro udělá jen z toho hlasu?

Lana Del Rey

Celkově vzato je „Lust for Life“ zase o kousek jinde než předělá alba. Tentokrát Lana vsadila na elektroničtější háv, ale stále si uchovává svou tvář a nezaměnitelnou atmosféru. Naneštěstí tak ale nečiní na ploše celé desky. Je zde množství skladeb, díky nimž není pochyb o tom, že Lana Del Rey stále umí. Nahrávce ovšem škodí několik nepříliš záživných písniček a rapové hostovačky, které lze chápat jakožto součást příklonu k elektronice, jenž byl dotažen do zbytečného extrému. Přes kolaborace s hostujícími rappery prostě cesta nevede – to je slepá ulice, kde si každá popová zpěvačka může akorát tak rozbít svou pečlivě udržovanou tvářičku. A to se týká i Lany.

Nicméně i přes prvotní rozčarování jsem si nakonec na „Lust for Life“ našel dostatek krásných skladeb na to, abych byl ochoten poslouchat a přetrpět slabé chvilky. A to je také dobrý výsledek. Byť není sporu o tom, že předchozí „Honeymoon“ bylo o dost výš.


David Kollár & Arve Henriksen

David Kollár & Arve Henriksen

Datum: 25.8.2017
Místo: Piešťany, Elektrárňa (Slovensko)
Účinkující: David Kollár & Arve Henriksen

Ještě dva dny před koncertem pro mě byla jména Kollár a Henriksen velkou neznámou (dobře, jméno Arve Henriksen mi sice něco říkalo, ale to něco bylo spíše naprosto nekonkrétní nic). Dozvěděl jsem se o nich jen díky doporučení příbuzného, jehož hudebnímu vkusu důvěřuji. Proto jsem okamžitě začal s průzkumem, který na mě vrhl až překvapivé informace. Slovák David Kollár totiž není ani zdaleka tak malou rybou, jak jsem si myslel – podílí se na mnoha projektech (např. The Blessed Beat, KoMaRa) a za sebou má spolupráci s takovými jmény jako je Pat MastelottoKing Crimson, a dokonce s velikánem kalibru Stevena Wilsona, s nímž spolupracoval na třech skladbách na jeho nejnovějším albu. Arve Henriksen je zas přední postavou norského hlavně experimentálního jazzu a taktéž je nebo byl součástí několika zajímavých projektů (např. Supersilent). Co je ale důležitější než zkušenosti a všemožné kolaborace (ačkoliv ty výsledek mohou samozřejmě výrazně ovlivnit), je kvalita produkované hudby. A na základě několika málo ukázek z YouTube jsem se rozhodl, že těch směšných 7 éček mi za to rozhodně stojí.

V 19:20, deset minut před začátkem, tak pln očekávání přicházím před budovu piešťanské Elektrárne, zrekonstruované, aby sloužila k pořádání všemožných kulturních akcí, ať už jsou to koncerty, výstavy nebo divadla. Při rychlé prohlídce prostor na mě okamžitě dýchne atmosféra industriálna hojně podporovaná přítomností různých přístrojů z dob, kdy elektrárna ještě sloužila svému původnímu účelu. Samotná místnost, kde se to všechno semele, mne překvapí svou rozlehlostí. Snad jen necelá polovina je vyhrazena pódiu, velkému rezavému háku visícímu z šest sedm metrů vysokého stropu vedle něj, a necelé stovce sedaček. Když si tak prohlížím budoucí místo činu, mám pocit, jako by se elektrárna vrátila do starých časů, kdy ještě produkovala pro tohle malebné maloměsto elektřinu. Na pódiu je totiž tolik všemožných kabelů, hýblátek, pedálů a dalšího běžnému smrtelníku nesrozumitelného materiálu, až to připomíná vybavení na elektrické show, které je možné shlédnout například na pražském Veletrhu vědy. Krom elektroniky na pódiu na Kollára čeká kytara, která je jeho hlavní (a tuším že jedinou) doménou, a na Henriksena tři trubky různých velikostí.

David Kollar

Po klasicky nehodící se výplňové hudbě pouštěné z reproduktorů přichází na řadu konečně… příliš dlouhý proslov ředitelky klubu a majitele slovenského celosvětově působícího vydavatelství Hevhetia, pod jehož záštitou se koncert odehrává. A po něm konečně, ozářeni modrým světlem reflektorů, přicházejí hrdinové dnešního večera. Světla jsou ztlumena, souběžně s tím, jak se na město venku snáší soumrak. Žádné velké představování, žádná zbytečná slova, jde se rovnou na věc.

Hned ze začátku mi je jasné, že tohle vystoupení bude… famózní! Kdyby jen tak primitivní výrazivo mohlo popsat výsledný zážitek. Bohužel, nebo spíše naštěstí, to tak jednoduché není a mně tak nezbývá než konstatovat slovy Raoula Duka: „Nápad psát o tomhle závodu běžným novinářským způsobem je absurdní.“ Jen si místo toho závodu doplňte vhodnější slovo (ačkoliv při rychlosti a přesnosti, s jakou Kollár přepíná pedály, aby ze své kytary získal potřebný zvuk, se i takové slovo zdá být na místě).

Arve Henriksen

Vše začíná klidně, zdánlivě nerytmicky, jen kytara připomínající spíše bouři kdesi v dálce. I díky tomuto zvuku v posluchači nutně musí růst určitý neklid a předtucha zlého, která se s přibývajícími minutami stupňuje. I když se přidá trubka, vše trochu zjemňující, ten pocit člověka neopustí. Možná je trochu potlačen, ale tím jak je stále méně a méně konkrétním a hůře uchopitelným, se paradoxně stává ještě intenzivnějším.

Gradace ale přichází až v další kompozici (nejspíše). A musím říct, že tak do židle usazujícímu zážitku jsem již dlouho nebyl vystaven. Pod neuvěřitelným náporem kytary, která stále dokola hraje jeden jen lehce se obměňující riff v kombinaci s disharmonickou elektronikou dokonávající šílenství, celým mým tělem v jeden okamžik proběhne tak silné mrazení, že sotva můžu vnímat co jiného.

Co je ale na celém zážitku nejvýraznější, je spojení hudby a prostoru. Rozlehlá hala totiž jednak poskytuje téměř kostelní akustiku, která nechává zvuk rozlehnout se až do monumentálních proporcí, čímž v patřičných chvílích umocňuje mrazivost, a jednak vizuálně doplňuje jak deštivě noirové monology trubky, kdy post-moderně působící obrazce oprýskané bílé omítky ožívají a z hlubin minulosti přivádějí zpět k životu 40. léta, kdy elektrárna ještě zásobovala energií celé město, tak dramatičtější momenty evokující otáčející se rezavá kola špatně promazaného stroje. Jedná se o zážitek nezreprodukovatelný slovy nebo záznamy živáků – „to se musí zažít“ v tomto případě sedí dokonale.

Když po nějaké třičtvrtěhodině přicházejí závěrečná slova od Henriksena (snad první výraznější komunikace s diváky – naštěstí, v případě takovéhoto koncertu by jí totiž vícero bylo spíše na obtíž), přijde mi, že konec přichází až příliš brzo. Netrvá to ale dlouho a dvojice se ještě jednou vrací na pódium, aby tentokráte rozehrála improvizaci, která stejně jako začátek vystoupení poskytne gradaci ústící do neprostupné zvukové stěny šílenství. Oba dva dramatické momenty, jeden ze začátku, druhý z konce, tak zbytek skladeb uzavírají do kleští, do téměř neprostupné krabice z betonu a v mysli zpětně vyvstávají vzpomínky a pocity týkající se především jich.

Musím zde vyjádřit svůj obdiv ke společné odvedené práci Kollára a Henriksena, a to o to větší, že tihle dva spolu vystupovali teprve podruhé (poprvé to bylo den před tím). Po improvizaci následoval již opravdu konec a zasloužený potlesk na stojáka. Ovace mi přesto přišly až moc krátké, poněvadž sám bych ten večer označil za koncert roku (ačkoli to může být způsobeno také tím, že na koncerty zrovna dvakrát často nechodím). Koupě CD byla nutností (doufám, že si najdu nějakou slabší nelínou chvilku a sepíšu recenzi – alespoň v nedohledné době). Krátká procházka nočním městem pak perfektní tečkou.


BardSpec – Hydrogen

BardSpec - Hydrogen

Země: Norsko
Žánr: ambient / electronica
Datum vydání: 23.6.2017
Label: ByNorse Music

Tracklist:
01. Deposition
02. Bone
03. Fire Tongue
04. Gamma
05. Salt
06. Teeth [bonus]

Hrací doba: 54:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Lze vůbec recenzi na BardSpec začínat jinak než tím, kdo se za tímhle norským projektem skrývá? Myslím, že snad ani nejde, a docela pochybuji o tom, že byste dokázali najít nějakou, která by se na začátku vyhnula sdělení, že je BardSpec vedlejšákem Ivara BjørnsonaEnslaved. Už druhým, do nějž se v nedávných měsících pustil – loňský debut Skuggsjá, kde se Ivar potkal s KvitrafnemWardruny, snad ještě máme všichni v paměti. V rámci BardSpec se ovšem Ivar Bjørnson pouští do výrazně odlišných vod, než v nichž se pohybuje s Enslaved – do ambientu.

Kořeny BardSpec ve skutečnosti sahají až do roku 2015, kdy formace odehrála svůj první koncert na nizozemském festivalu Roadburn. Od té doby se rozrostla sestava do klasické kapely, přestože se o BardSpec stále mluví především jako o vedlejším projektu Ivara (byť ten je nepochybně hlavním mozkem i hybatelem událostí). Bjørnson se svou láskou k ambientní hudbě netají a právě toto má být vytoužený projekt, kdy se do ambientního žánru konečně vydává.

Přesto bych o „Hydrogen“ – které jen tak mimochodem zdobí skutečně krásná obálka – nemluvil jako o čistě ambientním albu. Nejedná se totiž o pouhé minimalistické a monotónní plochy. Podstatná část skladeb se nebojí na ambientní poměry velmi hybné trip-hopové rytmiky, která s člověkem doslova šije v „tanečních“ tempech. Takové prohlášení ani v nejmenším nemyslím ve zlém, právě naopak! Nejedná se o samoúčelnou ani samolibou záležitost, desce to takhle naopak vysoce sluší, protože si dokázala najít přesně tu linii mezi chytrostí, atmosférou a přístupností. Může se zdát, že se některé z těchto tří pojmů navzájem vylučují, ale věřte tomu, že to tak není – na „Hydrogen“ se tyto vlastnosti vzájemně nádherně doplňují a tvoří dohromady krásný kus muziky. Nechybí ani umně provedené gradování jednotlivých kompozic a dostatek zajímavých detailů ve spodních proudech. Na první poslechy si člověk například skoro ani neuvědomí, že takřka po celé ploše nahrávky zní i kytara.

Zpočátku se jako vrchol „Hydrogen“ jeví dvojice „Bone“ a „Fire Tongue“, jimž ani v jednom případě nechybí nic z toho, o čem už jsem hovořil výše. Zato druhá polovina desky při úvodních posleších působí slaběji. Snad za to může i „Gamma“, která počin dělí na dvě pomyslné poloviny a po neodolatelně rytmické dvojici, jež svého posluchače ve správném rozpoložení dokáže přivést až na hranici transu, působí se svým minimalismem poněkud nevýrazně. Nicméně následná „Salt“ se vrací k podobnému receptu jako „Bone“ a „Fire Tongue“, byť k němu přistupuje malinko jinak.

BardSpec

CD verze navíc přináší ještě bonusovou píseň „Teeth“. Ta danou formulku posouvá ještě o kus a vydává se ještě odlišnějšími zákoutími, ale rozhodně má také hodně co do sebe, byť podobně jako u „Salt“ jsem její obsah nedokázal uchopit hned, jako se mi to podařilo v případě „Bone“ a „Fire Tongue“. Ve všech čtyřech případech se ovšem jedná o podobně trvanlivé záležitosti – „Bone“ a „Fire Tongue“ totiž navzdory své relativní přístupnosti nepatří k záležitostem, které rychle přijdou a stejně rychle odejdou. Jako slabší mi tedy vychází pouze „Gamma“ – nikoliv proto, že by sama o sobě byla zlá, ale spíš kvůli tomu, že vše okolní je ještě lepší a působí výraznějším dojmem.

Jako celek však „Hydrogen“ považuji za vysoce povedenou nahrávku, jejíž poslech jsem si užíval a rád jsem se k ní vracel. I když… pročpak ten minulý čas? Nepochybuji totiž o tom, že se k „Hydrogen“ budu vracet i k budoucnu, protože tohle je až příliš dobré na to, abych to nechal upadnout v zapomnění. Za mě obrovská spokojenost a upřímně řečeno – produkce BardSpec mě oslovuje o poznání víc než současná tvorba Ivarových domovských Enslaved, kteří se mi v posledních letech hodně vzdálili. Ale něco jako „Hydrogen“ si tedy líbit nechám!


Område – Nåde

Område - Nåde

Země: Francie
Žánr: avantgarde electronica
Datum vydání: 26.5.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Malum
02. XII
03. Enter
04. Hänelle
05. Styrking leið
06. The Same for the Worst
07. Baldar Jainko
08. Falaich

Hrací doba: 49:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Francouzští Område vzbudili pozornost již před dvěma lety, kdy za pomoci italského vydavatelství My Kingdom Music pustili do světa své debutové album „Edari“. To muselo zaujmout snad každého milovníka stylově neohraničených a nesvázaných žánrových míchanic, experimentů a avantgardních tendencí. Kapela si v mezičase přestala hrát na tajemné utajování, z jaké země pochází, v tomto případě to bylo spíš na škodu a navíc zbytečné, když nebyl problém si původ dle indicií domyslet, a po kladně přijaté prvotině se vrhla na přípravu druhé desky.

Situace je klasická, již tolikrát viděná a zažitá. Debutové „Edari“ se objevilo zničehonic a zapůsobilo – mělo v rukávu eso v podobě překvapení a neočekávanosti. Skrývá-li v sobě nějaké album takovou kvalitu a zajímavost jako právě „Edari“, jen těžko může danou konstelaci nepřetavit ve výborný zážitek a vysoce pozitivní dojem. Zato pokračování „Nåde“ je v mnohonásobně těžší roli – zde jsou očekávání naopak vysoká, je nutno stvrdit pozici a ukázat, že to napoprvé nebyla náhoda.

Když už jsem se s „Nåde“ nějakou chvíli seznamoval a začaly vznikat první usedlejší dojmy z poslechu, říkal jsem si, že jde o velmi povedené pokračování, ale že „Edari“ asi bylo o něco lepší. A určitou dobu jsem v takovém přesvědčení žil. Až zpětný poslech debutu mě vyvedl z omylu a připomněl, že „Edari“ navzdory svým kvalitám obsahovalo i písně, které se relativně rychle ohrály. Což o to, „Nåde“ s podobným neduhem do jisté míry zápolí taktéž (třeba určité momenty v „XII“… jiné jsou zde ovšem naopak parádní), ale není to nijak zásadní a dá se s tím pohodlně žít, aniž by tím výsledný dojem nějak extrémně trpěl.

Je tu však jedna výjimka a v tomto ohledu musím uznat, že „Edari“ vede – nevzpomínám si totiž, že by se na prvotině nacházela nějaká písnička, která by mě, nač chodit kolem horké kaše, srala. Mám na mysli pátou „Styrking leið“, jež sice v druhé polovině nabídne několik vcelku hezkých melodií a vygradované finále je dobré, ale… Chápu, že Område z velké části stavějí na míchání mnoha žánru, jenže pasáže, s nimiž by se neztratili ani ve slaďoučkém infantilním komerčním popíku, by si odpustit fakt mohli.

První polovinu „Styrking leið“ však považuji za jediný zásadní přešlap, jehož se Område na „Nåde“ dopustili. Jinak jim ta rozmanitá mozaika funguje bez větších zádrhelů. Opět se vychází z jemnějších elektronických žánrů, na něž se nabalují soundtrackové plochy, rock, noirový saxofon, smyčce, ambientní motivy. Område dokážou pohladit, nabídnout kousek melancholie, poté zvážnět, přijít s naléhavosti, pak zase trochu potemnět a zazlobit, ale především – zvládnou tenhle pestrý nadžánrový koktejl bez větších zádrhelů kočírovat a neztratit nit. Jinak řečeno, stále mi to zní jako logická deska s jasnou vizí, nikoliv jako splácaný dort pejska a kočičky, což mnohdy bývá jeden ze základních kamenů úrazu podobně laděných spolků.

Vzato kolem a kolem tedy mohu jen stěží vyhlásit něco jiného než spokojenost. Ne nadšení nebo nekritický obdiv, jen spokojenost – zato poctivou. Povedená a chutná záležitost, která za slyšení stojí – obzvlášť jestli máte rádi skupiny jako ManesUlverThee Maldoror Kollective či Lethe (u některých se samozřejmě myslí jen určité části jejich diskografie).


BVDK – Architecture of Future Tribes

BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.


Nathan Gray Collective – Until the Darkness Takes Us

Nathan Gray Collective - Until the Darkness Takes Us

Země: USA
Žánr: darkwave / electronica / rock
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Tongues of Fire / End Hits Records

Tracklist:
01. Heathen Blood
02. Lusus Naturae
03. Skin
04. Desire
05. Damascus
06. Set Up
07. Anthemic Hearts
08. At War
09. Remains
10. Memento Mori
11. Until the Darkness Takes Us
12. Jettison
13. Dark Fire

Hrací doba: 56:00

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Boysetsfire je (post-)hardcorová stálice – hraje od roku 1994, na kontě má šest řadových desek. Nepochybuji o tom, že má tahle skupina svou fanouškovskou základnu, která asi není úplně malá. Mě osobně však Boysetsfire nikdy nezajímali. Věděl jsem, že existují, ale nikdy jsem neměl potřebu je poslouchat. Možná přicházím o něco dobrého, kdo ví, ale mám toho dost k poslouchání a tohle mě vlastně ani moc nezajímá. Z povinnosti jsem si kvůli téhle recenzi pustil něco málo na YouTube a spíš se mi jen potvrdilo, že se nejedná o záležitost pro mě.

Zdánlivě tedy ani nemám důvod, proč bych měl chtít slyšet sólovou tvorbu Nathana Graye, frontmana Boysetsfire. Vždyť většinou to tak bývá, že se na sólové věci slétnou především příznivci domovského uskupení daného muzikanta. Zpěvák se ovšem pod hlavičkou projektu Nathan Gray Collective pustil do značně odlišných hudebních vod a právě to byl do určité míry můj důvod. Do poslechu dlouhohrajícího debutu „Until the Darkness Takes Us“, jemuž předcházelo jedno EP „Nthn Gry“ z roku 2015, jsem se nepustil kvůli věhlasu Nathana Graye, nýbrž kvůli tomu, že mi slibovaná kombinace žánrů připadala zajímavá.

Jen abych uvedl věci na pravou míru a nekřivdil ostatním členům, Nathan Gray Collective není vyloženě sólový projekt, spíš řekněme „polo-sólový“. Nathan Gray je evidentně hlavním persónou formace, vždyť kapela nese i jeho jméno, ale jediným členem není. Na skladatelské činnosti se totiž podílí i Daniel E. Smith a další lidé se nacházejí v koncertní sestavě.

Každopádně, už je nejvyšší čas, abychom přistoupili k samotné hudbě. Jak jsem již předeslal, „Until the Darkness Takes Us“ nabízí poměrně zajímavý stylový koktejl, v němž se mísí zejména darkwave, electronica a rock… mnohde se říká goth rock, ale s tím už bych byl trochu opatrnější, protože podobně by šlo s klidem říkat i třeba alt rock. Ono částečně přijde i na úhel pohledu, co tam kdo chce slyšet, vždyť tak už to u těch žánrově rozkročených věcí bývá.

Důležité je spíš sdělení, že „Until the Darkness Takes Us“ nenabízí žádnou divočinu. Jedná se víc o jemnější, do určité míry snad i klidnější nebo dokonce intimnější nahrávku. Což ale dává smysl, jelikož Nathan Gray nechává skrze Nathan Gray Collective promlouvat své světonázory, takže dává smysl, že počin působí osobně. Pro zajímavost se jedná o životní filozofii, jakou byste od člověka z hardcore scény možná nečekali – zpěvák je totiž reverendem Church of Satan.

Navzdory použitým adjektivům je ale „Until the Darkness Takes Us“ stále dost variabilní a dynamická záležitost. Může to vypadat jako protimluv, ale formaci se skutečně daří střídat zmiňované žánry, od elektronických pasáží přecházet ke klenutým zpěvům, od jemnějších chvilek k napjatým momentům, aniž by výsledek přestal působit sevřeně a aniž by se to zvrhávalo v přílišnou expresivnost. Pochvalu zaslouží i výkon samotného Nathana Graye, jenž zpívat rozhodně umí a album z velké části stojí právě na něm.

Nathan Gray Collective

Nechybí ani dobré skladatelské nápady, silné motivy. Namátkou je výborná je elektroničtější „Skin“, která se v refrénu vydává až někam k trip-hopu. Příjemně vypjatá je „Desire“, již ozvláštňuje naopak uvolněný refrén. Hodně mě baví „Set Up“ se skoro až psychedelickým nádechem, relativně ostřejší „At War“ nebo „Remains“ s minimalistickým nervózním beatem ve slokách.

Obecně vůbec nevadí, že Nathanovy pěvecké linky jsou někdy klenuté až takovým způsobem, že mají blízko popovým melodiím. Vytknul bych ovšem, že v některých momentech to Nathan Gray přehání a žene náladu do přespříliš sladkých hodnot. Často se to drží v rozumných mezích, občas hudba kráčí po hraně mezi jemností a kýčem, občas ale bohužel přepadne i na tu špatnou stranu. Při prvních posleších se mi zdálo, že se tak děje relativně zhusta, ale zanedlouho se ukáže, že v jisté míře jde o tvář alba, na niž je nutno si zvyknout. Jsou zde ale i pasáže, z nichž dojmy nevylepšil ani zvyk, ani čas. Škoda, protože se jedná o jedinou zásadní kaňku na jinak povedeném počinu.

Navzdory určitým dílčím výhradám ale „Until the Darkness Takes Us“ stále zůstává zajímavou nahrávkou, která není úplně standardní a nelze o ní tvrdit, že něco podobného uslyšíte na každém rohu. Spíše než skutečnou originalitou je toho dosaženo umně vybalancovanou kombinací žánrů a nálad, nicméně i to se počítá. Myslím, že za zkoušku to stojí, i pokud máte Boysetsfire na salámu podobně jako já, protože s domovskou formací Nathana Graye zjevně nemá „Until the Darkness Takes Us“ mnoho společného. Sympatická záležitost.


Jakub Adamec – Are You Human? Confirmed.

Jakub Adamec - Are You Human? Confirmed.

Země: Česká republika / Polsko
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Mik Musik / BDTA / Flesh&Brain

Tracklist:
01. Between You and Happiness
02. Untitled Gate
03. Acid Rain, Acid Snow, Acid Sun
04. Look, That’s You There? Yes. That’s Me
05. Immigrants from the Stars
06. Take Me to the Light
07. Discover Your Own America
08. No Human No Cry
09. S as a Symbol
10. Velké Jupiterovice

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Flesh&Brain

Neskromně si dovolím tvrdit, že nepatřím mezi posluchače, kteří by byli uzavřeni v mantinelech jednoho stylu a požadovali jej v neměnné formě. Ve chvílích zvýšené koncentrace marnivosti bych skoro i řekl, že jsem otevřený posluchač. Pod tímhle označením však není radno chápat člověka, jenž ocení vše, nýbrž někoho, komu rozdílné (a někdy dokonce i nové) žánry nejsou překážkou – tou by totiž měla být špatná kvalita. Anebo v některých případech třeba i nepochopení – to může nastat, ať se snažíte být sebevíc otevření.

Hele, nebudu tady roztáčet diplomatické tanečky, chodit kolem horké kaše, ani oddalovat to, co dřív nebo později padnout musí a klidně to může padnout hned – k „Are You Human? Confirmed.“  jsem si cestu prostě a jednoduše nenašel. Snaha byla, věnoval jsem tomu čas, ochotu, vůli a všechny tyhle věci, ale zřejmě nedošlo k ideální konstelaci planet a vlnové délky moje a té desky se nedokázaly zesynchronizovat na stejnou frekvenci. Co naplat, když mě to tak mocně nebaví, nedá se svítit.

Nejhorší na tom je, že to ani nemůžu pořádně zmrdat, jakáže to není sračka, protože v jádru je „Are You Human? Confirmed.“ svým způsobem zajímavá nahrávka. Jakub Adamec ukázal, že má v krvi dost vyjetou elektroniku už v rámci I Love 69 popgejů, ale na své sólové nahrávce – tedy alespoň na téhle konkrétní – je vyznění skladeb o něco serióznější. Tohle tvrzení ovšem berte s jistou dávkou rezervovanosti, protože muziku I Love 69 popgejů znám jen hodně zběžně, čili je to spíš takový povrchní dojem.

Tak jako tak ale takový dojem hovoří ve prospěch „Are You Human? Confirmed.“… stejně jako tvrzení, že je album divné a těžko zařaditelné. Je v tom kus experimentu, některé rytmy jsou vcelku chytré a hlavně je z celého výsledku znát snaha nehrát dle zajetých šablon a zkusit si vyšlapat nějakou vlastní cestičku. Ať už rozmanitostí, hravostí, úchylnými zvuky, zvláštními nápady nebo mimoňskou atmosférou. Dohromady jde o mozaiku, v níž se bez problémů mísí subtilní beaty se synťáky jak z osmibitových arkád, které sem tam umravní roboticky znetvořený vokál, skřeky, mluvené slovo, jinde výrazná melodie, támhle se zas přejde k minimalistickému ambientu, aby se posléze deska vrátila do pošukaných kosmo-nálad. Akorát to dost často není výlet raketou na oběžnou dráhu, spíš pořádný drogo-trip.

Řekněte mi ale – k čemu to všechno je, když poslech „Are You Human? Confirmed.“ stejně ve finále nebaví? Ve vší honbě za podivností totiž nahrávka ztratila duši a je absolutně odlidštěná v pravém významu slova. „Are You Human? Confirmed.“ možná dává nějaký smysl jakožto formální experiment, ale v roli něčeho, co bych měl chtít poslouchat, fatálně selhává. Palety zvuků jsou kostrbaté a navzdory papírové prapodivnosti a zajímavosti nemají žádnou „flow“, s níž by vás to chytlo za srdeční sval. Prostě v tom není nic libozvučného, a navrch se ani nepodařilo vytvořit nějakou silnou negativistickou emoci nebo strhující atmosféru, s nimiž by se to dalo omluvit. Namísto postupného rozkrývání a zrání se navíc materiál postupně dostává do bodu, kdy po x-té slyšené motivy začínají spíš obtěžovat.

Jakub Adamec - Are You Human Confirmed

Jsou tu některé písně, které mají potenciál. Snad žádná z nich není absolutně bez výhrad, ale třeba „S as a Symbol“, „Discover Your Own America“ či „Velké Jupiterovice“ něco málo do sebe mají. Paradoxní je, že jsou to v určité míře skladby o něco konzervativnější a usedlejší než kupříkladu „Between You And Happiness“ nebo „Take Me to the Light“. Na opačné straně stojí třeba „Look, That’s You There.Yes.That’s Me“, která se po čase stává doslova nesnesitelnou. Jenže vzato kolem a kolem mi ani ty takzvaně lepší písničky nejsou schopny nic předat. Snad jedině „S as a Symbol“ mě zaujala, ale jinak mě celé „Are You Human? Confirmed.“ minulo obrovským obloukem.

Těžko říct, co s tím dělat. Vidím zde určitá formální (!) pozitiva a je mi sympatické, že si celé „Are You Human? Confirmed.“ libuje v prostorách takhle mimo zaběhnuté postupy a stanovené škatulky. Jak ale vidno, ani to někdy nemusí stačit k posluchačskému prožitku. Subjektivně mi totiž Jakubova sólovka nic neříká. Vůbec nic. Třeba jsem to jen nepochopil a nedozrál na tenhle level, kdoví. Zkuste sami a uvidíte, třeba něco najdete tam, kde jsem já vyhořel.