Archiv štítku: Laibach

Redakční eintopf – červenec 2017

Lana Del Rey - Lust for Life
Nejočekávanější deska měsíce:
Lana Del Rey – Lust for Life


H.:
1. Suicide Commando – Forest of the Impaled
2. Laibach – Also sprach Zarathustra
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Kaša:
1. Prong – Zero Days

Zajus:
1. Public Service Broadcasting – Every Valley
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Decrepit Birth – Axis mundi

Skvrn:
1. Boris – Dear

Onotius:
1. Lana Del Rey – Lust for Life
2. Cytotoxin – Gammageddon
3. Ereb Altor – Ulfven

Metacyclosynchrotron:
1. Nexul – Paradigm of Chaos
2. Vesicant – Shadows of Cleansing Iron
3. Heresiarch – Death Ordinance

Cnuk:
1. Tau Cross – A Pilar of Fire
2. Melvins – A Walk with Love and Death

Mythago:
1. God Root – Salt and Rot
2. Seer – Vol. III & IV: Cult of the Void

H.

H.:

Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!

Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.

No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…

Kaša

Kaša:

Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.

Zajus

Zajus:

Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.

V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.

Lana Del Rey

Skvrn

Skvrn:

Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.

Onotius

Onotius:

Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.

Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.

Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.

Nexul

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.

Cnuk

Cnuk:

Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.

Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se OsborneCroverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.

Suicide Commando

Mythago

Mythago:

Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.

Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.

Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.

To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.


Kontroverzní LAIBACH v listopadu v Praze i s novým albem

Laibach (SLO)
5. 11. – Palác Akropolis, Praha
www.obscure.cz

Provokatéři Laibach se po delším čase vracejí do Prahy! Kultovní slovinská kapela s sebou přiveze nové album “Also Sprach Zarathustra”, které má vyjít v červenci letošního roku. Nové album původně vzniklo pro divadelní představení inspirované stejnojmenným filozofickým románem Fridrieacha Nietzscheho.

Laibach vznikli v roce 1980 v Trbovlje ve středním Slovinsku v tehdejší Jugoslávii. Po cenzorských zásazích na domácí půdě se kapela prosadila vydavatelsky v zahraničí. První velký průlom přišel s albem Opus Dei z roku 1987 a následujícím albem Sympathy For The Devil z roku 1989, které kapelu dostalu na přední evropská i americká pódia.

Laibach

Svébytný pohled na industriální hudbu, nálepka kontroverzní kapely (například v roce 2015 jako jedni z mála západních kapel vystoupili v KLDR), působivá pódiová show, odvážné multimediální projekty, ale i netradiční cover verze písní od Opus, Beatles nebo Queen – to vše z Laibach vytvořilo obrovský kult. V Česku mají Laibach zástup věrných fanoušků. Naposledy zde zahráli v roce 2014 v Divadle Archa.

Vstupenky jsou k dispozici v běžných předprodejích. Nejlevnější lístky a další informace na webu pořadatele www.obscure.cz.

https://www.facebook.com/Laibach/
http://www.laibach.org/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Novinky 12-5-15

Ghost - Infestissumam

>>> Němci Black Space Riders prozradili název následovníka loňského alba „D:REI“. Novinka, kterou kapela začala natáčet v březnu, se bude jmenovat „Refugeeum“. Podle všeho by mohla vyjít v létě.

>>> Švédové Ghost hlásí, že jejich třetí deska ponese název „Meliora“. Počin vyjde 21. srpna.

>>> Tři členové australských doomařů The Slow Death a jeden člen ze zámořských kapel jako Anhedonist nebo Shadow of the Torturer dali dohromady novou funeral doom metalovou formaci. Ta se jmenuje Illimitable Dolor a první ukázku její tvorby najdete na YouTube. Celé album by se mělo objevit ještě letos.

>>> In This Moment mají na kontě nový videoklip „Sex Metal Barbie“ – sledujte na YouTube. Song pochází z aktuálního alba „Black Widow“, které vyšlo loni na podzim.

>>> Novým videoklipem se chlubí taktéž legendární Slovinci Laibach. „See That My Grave Is Kept Clean“ z poslední desky „Spectre“ sledujte na YouTube.

>>> Video zveřejnil i Marilyn Manson, a to ke skladbě „The Mephistopheles of Los Angeles“, která se samozřejmě objevila na letošní novince „The Pale Emperor“. Výsledek se nachází na YouTube.

>>> Další video pustili do světa zámořští doomaři Novembers Doom. Jedná se o titulní track posledního alba „Bled White“ a záběry pro něj byly pořízeny během koncertů v Evropě v létě loňského roku. Najdete opět na YouTube.

>>> Ještě jedno video servírují The Dillinger Escape Plan. Skladba „Paranoia Shields“ se objevila na nahrávce „One of Us Is the Killer“ z roku 2013. I zde najdete na YouTube.


Laibach – Spectre

Laibach - Spectre
Země: Slovinsko
Žánr: martial industrial / neoclassical dark wave
Datum vydání: 3.3.2014
Label: Mute

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Tvorba kultovních Slovinců Laibach mi přijde trochu nevyrovnaná – mají na kontě jak písničky, jež mi přijdou strašně nudné, tak i naprosto perfektní kusy (byť je pravda, že druhá zmiňovaná kategorie obecně vzato naštěstí převažuje). To do puntíku potvrzuje i jejich letošní deska “Spectre”, kterou Laibach začnou pískací kravinou (a navíc ještě videoklipem doprovázenou) “The Whistleblowers”, jež mi, nemůžu si pomoct, přijde naprosto příšerná.

V dalším průběhu je to však bohudík o něčem trochu jiném než v případě “The Whistleblowers” a hned od druhé “No History” Slovinci tahají jeden excelentní moment za druhým. Největšími vrcholy jsou pro mě osobně vyjma “No History” ještě nebezpečně návyková “Eat Liver!”, působivá “Eurovision” (pasáž “Europe is falling apart” je jednou z nejsilnějších věcí, jaké Laibach na “Spectre” nabízejí) a především fenomenální “Walk with Me”, což je podle mě jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Laibach vytvořili – a to už sakra něco znamená!

Nicméně ani zbylé kusy ze “střední” části “Spectre” nejsou vůbec špatné, naopak jsou skvělé – konkrétně se to týká songů “Americana”, “We Are Millions and Millions Are One” a “Bossanova”. Především se mi líbí, jak obrovský prostor dostala zpěvačka Mina Špiler, která nejednu skladbu zvedá o level výše a dokonce mě její party baví možná ještě víc než deklamace Milana Frase, což bych popravdě řečeno nečekal.

Až závěr (základní verze alba) v podobě “Resistance Is Futile” a “Koran” zase laťku snižuje, nicméně se nejedná o nic zásadního, pořád to jsou dobré písničky s některými hodně povedenými momenty, výtečný dojem z desky nijak neničí a určitě jsou minimálně o jeden vesmír lepší než “The Whistleblowers”. Tak jako tak, “Spectre” mě rozhodně baví a v posledních dnech neposlouchám skoro nic jiného… akorát to album poslouchám vždycky až od druhé písně. Nicméně i přes otravnou klipovku jsem nakonec navýsost spokojen, protože Laibach naprosto s přehledem ukázali, že nejsou kultovní kapelou jen tak pro srandu králíkům…


Druhý pohled (Ježura):

Jestli se Slovinsko může honosit nějakým opravdu velkým jménem, které na celosvětové hudební scéně něco znamená, jsou to rozhodně Laibach – skupina letitá, osvědčená a oceňovaná. Přesto až letošní deska “Spectre” dosáhla toho, že jsem se do tvorby Laibach ponořil i já. A tohle první rande dopadlo nadmíru dobře.

Nebudu tu metat pojmy a snažit se vás přesvědčit, že vím, co Laibach hrají. Za mě je to zkrátka elektronika a tím to hasne – ovšem jen co do terminologie, protože “Spectre” k posluchači promlouvá dost výrazně. Ta deska má neuvěřitelnou atmosféru a stačí pár poslechů, aby si vás omotala okolo prstu. Navzdory tomu, že je novinka výrazově velice pestrá, převažují ponuré, svérázným pesimismem dýchající a zahořklým cynismem načichlé skladby, které jsou většinou skvělé, a sem tam je doplní nějaký svižnější kus, který je neméně skvělý. I při takřka hodinové délce rozšířené edice tak žádná nuda rozhodně nehrozí.

Co se týče jednotlivých skladeb, úplně mě neoslovila akorát “Koran”, protože uprostřed těch ostatních působí poněkud nepatřičně, ale dovedu si představit, že když základní verzi “Spectre” uzavírá, může fungovat dobře. Těch výborných je pak celá řada – u mě vedou “The Whistleblowers”, “Eat Liver!”, “Eurovision”, “Walk with Me”, “Bossanova”, “Resistance Is Futile” a “See That My Grave Is Kept Clean”, což je přesně polovina alba, a když k tomu dodám, že ten zbytek zaostává jenom o kousek a většinou spíš pocitově, začíná být jasné, že tu máme co do činění s opravdu vynikající nahrávkou.

Je to přesně tak, vážení – Laibach dali dohromady věc, kterou poslouchám už pár měsíců, celou tu dobu mě děsně baví a nevidím jediný důvod, proč by se na tom do budoucna mělo cokoli měnit. “Spectre” je prostě naprosto parádní deska, a pokud ji ještě nesjíždíte, tak to koukejte hodně rychle napravit, protože jinak se připravujete o hodně.