Belgický projekt Suicide Commando ohlašuje, že v příštích měsících vyjde nová studiová deska u příležitosti dvacátého výročí alba „Mindstrip“. Ve stejném časovém horizontu se dále chystá singl a blíže nespecifikované vydání na vinylu.
Archiv štítku: Suicide Commando
Redakční eintopf – speciál 2018: H.
H.: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?
Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.
CZ/SVK deska roku:
Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II
Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.
Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch
Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.
Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death
Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!
Objev roku:
Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.
Shit roku:
Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej Klášterka s Lenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.
Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018
Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.
Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma
Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.
Film roku:
1. The House That Jack Built
Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.
2. Upgrade
Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.
3. Climax
Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.
Potěšení roku:
nový gramofon
Tady snad ani není co dodávat :)
Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen
Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.
Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.
Zhodnocení roku:
Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.
K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.
Suicide Commando, Siva Six, Blood Pact
|
|
Datum: 5.5.2018 Akreditaci poskytl:
|
Už v květnovém koncertním eintopfu jsem avizoval, že kombo Suicide Commando a Siva Six není koncert, který byste měli projebat. A jakkoliv to může znít jako klišé, hned na začátek mohu předeslat, že kdo nebyl, přišel o parádní večer plný temné elektroniky….
Nic ovšem nemůže být dokonalé. Sanctuary na svých akcích pravidelně dávají prostor i domácím kapelám, což je nesporně chvályhodná činnost, ale ne vždy jde o něco, bez čeho by se návštěvník nemohl obejít. Dvojice Blood Pact z Brna možná nepředvedla nějaký zásadní fail, ale bylo evidentní, že s následujícími kapelami se nemůže rovnat hudebně ani pódiovou prezentací (to neberte vyloženě jako výtku, protože by šlo trochu o ránu pod pás vzhledem k tomu, jaký kalibr následoval), a navrch se k nim ani stoprocentně nehodili. Horší bylo, že obecně vzato mě to jednoduše nudilo. Dvojice hrála v rozložení klávesy + počítač a zpěv + sem tam plácnutí do druhých kláves. Některé songy, například hned ten úvodní, byly na můj vkus příliš ukňourané, taky trochu nezáživné. V dílčích momentech se sice podařilo vykřesat náznak nějaké atmosféry, ale vzato kolem a kolem to šlo spíš mimo mě, sorry.
Naštěstí hned druzí účinkující byli úplně jiná liga. Samozřejmě, tenhle večer byl zejména o Suicide Commando, ale já osobně jsem se na Siva Six těšil možná i stejně jako na kultovní úderku Johana Van Roye. Tuhle původem řeckou formaci mám z alb moc rád, takže mi udělalo velkou radost, že ani v koncertním podání nešlo o zklamání. A to i přesto, že se – jak je u kapel podobných žánrů bohužel zvykem – ve velké míře jednalo skoro o karaoke. Většina muziky jela puštěná z podkresu a živě šly jenom stěžejní melodie skladeb a zpěv.
Nicméně suverénní vystupování a charisma zpěváka Z bohatě stačilo k povedenému setu. Hrálo se jenom z posledních dvou desek „Dawn of Days“ a „The Twin Moons“, přičemž mírně navrch měla dle očekávání ta aktuálnější. Trochu mě překvapilo, že Siva Six zahráli i oba covery, které mají v záloze, tedy „Twenty Eight“ (z filmu „28 Days Later…“) a „Blade Runner (Stardust)“ (tady snad původ není nutné dodávat), ale rozhodně si nestěžuju, poněvadž v obou případech jde o hodně povedené záležitosti. Jinak by výběr songů asi očekávaný, protože z obou desek zazněly ty největší hity. Plus bych vyzdvihnul, že v reálu hoši nevypadali tak strašně teploušsky jako na promo fotkách, takže se na ně dalo koukat, aniž by člověka začalo nepříjemně svrbět u zadního vchodu.
|
Setlist Siva Six: |
Ale vtipy stranou, set Siva Six byl prostě parádní a fakt mě bavil prakticky každou minutu. A zřejmě jsem nebyl sám, protože Řekové už roztancovali první lidi. Myslím, že s tímhle musel být spokojen i ten, kdo se s kapelou dříve nesetkal. Hodně přesvědčivá show i navzdory občasným technickým potížím s mikrofonem.
Nicméně hlavní hřeb večera byl ještě před námi. Na Suicide Commando se mi moc líbí, že patří k těm elektronickým kapelám, které se nebojí živých bicích. I v Praze se ukázalo, že je to moc dobrá volba, poněvadž škopky nakládaly jako čuně, ten rozdíl byl skutečně cítit a rytmika pořádně kopala. Nicméně nejen v ní byl oproti studiovým nahrávkám slyšet rozdíl. Přišlo mi, že u některých starších tracků se mírně obměňovaly i synťákové linky. Ale třeba se mi to jen zdálo.
Každopádně, show samozřejmě táhnul kupředu především Johan Van Roy, který se vlastně ani nemusel moc snažit, aby ho publikum žralo. Sice se mi nezdálo, že by byl kotel nějak zásadně veliký či zběsilý, pocitově mi před čtyřmi lety přišel v obou ohledech lepší, ale i tak byla atmosféra dost dobrá. Menší klub Suicide Commando seděl, Johan se každou chvíli šklebil jak magor a set šlapal jak hodinky prakticky po celou dobu (s nečestnou výjimkou v podobě „Schiz[o]topia“, která mě prostě neba).
Velký prostor dostalo samozřejmě poslední loňské album „Forest of the Impaled“, z něhož zazněly nějaké výborné fláky jako třeba „The Gates of Oblivion“ nebo „The Devil“, ale i pár slabších. Kupříkladu bez „We Are Transitory“ a „Schiz[o]topia“ bych se s klidem obešel a okamžitě bych je vyměnil za další fláky z majstrštyku „Implements of Hell“, z něhož zazněly jen tutovky „God Is in the Rain“ a „Die Motherfucker Die“. Z dalších starších songů nechyběly „Bind, Torture, Kill“, při níž Johan půjčoval mikrofon publiku, „Unterwelt“, „Cause of Death: Suicide“, „Love Breeds Suicide“, „Dein Herz, meine Gier“ nebo finální „See You in Hell“.
Celkově to ovšem bylo super a vlastně bych letošní koncert hodnotil ještě o kousek víc než ten, který Suicide Commando předvedli před čtyřmi lety v MeetFactory. Víc už k tomu asi není moc co dodat. Na případný další koncert kapely v Čechách jdu rozhodně znova a vy byste měli udělat to samé…
Koncertní eintopf – květen 2018
|
|
H.: Onotius:
|
H.:
Nepřijde mi, že by se v květnu konalo nějak zásadní množství zajímavých koncertů. Naopak se mi zdá, že tentokrát docela zdechnul pes, což je vcelku s podivem, poněvadž v květnu obyčejně vrcholí jarní klubová sezóna. Přesto je tu minimálně jedna akce, která za návštěvu rozhodně stát bude a která je pro mě osobně dokonce jedním z nejočekávanějších koncertů celého roku…
Samozřejmě mluvím o vystoupení Suicide Commando. Belgická aggrotechová úderka v čele s Johanem Van Royem se do České republiky vrátí po čtyřech letech, kdy vystoupila v MeetFactory. Tenkrát to byla paráda, tudíž doufám, že i letos to bude stát za to. Očekávání jsou nicméně ještě výš i díky tomu, že tentokrát se před Suicide Commando představí také exkluzivní support – původem řecká formace Siva Six, jejíž tvorbu mám taky moc rád. Tuhle kapelu chci vidět živě už delší dobu a v kombu se Suicide Commando to už pomalu ani nemůže být lepší!
No, a protože v metalu se děje hovno, i s druhým tipem zůstanu v elektronických vodách. 12. května se tu opětovně představí německé zvrhlice Grausame Töchter se svou lascivní show. Tentokrát se podívají do Brna na akci Clubbers Die Younger 35, kde je mimo jiné doplní i místní Blood Pact, kteří si zahrají také před Suicide Commando a Siva Six. Mimochodem, pokud byste to měli do Brna daleko, tak začátkem června budou Grausame Töchter hrát i v Broumově.
Onotius:
Koncertní květen je oproti předchozím měsícům co do množství docela slaboučký. Pár solidních jmen tu sice je, ale jinak vzduchoprázdno. Anebo mne snad něco minulo? Tak nebo tak – z akcí, které dle mého názoru dozajista budou za něco stát, se v čele tyčí koncert americké post-metalové kapely Rosetta. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu 2015 bylo solidní, byť za světla a krátké. Proto možnost vidět je v klubu s plnohodnotným setem jsem už tehdy v reportu zmiňoval jako něco, čeho bych se docela rád zúčastnil. Navíc i ona zprvu nenápadná nová deska postupně roste, tak uvidíme, kam vygraduje v živém provedení. Nezbývá než doufat, že začátkem zkouškového mi zbude čas a peníze.
Dále stojí za to zmínit koncík heavymetalové klasiky brázdící hudební vody už od roku 1977 – Manilla Road. Pravda, nikdy jsem si netroufal považovat se za nějakého znalce jejich tvorby, ale vidět jak staříci po čtyřiceti letech pod založení drhnou vkusně epické hevíkové fláky, myslím nebude zážitek k zahození. Na závěr pak ještě třeba zmínit pražskou zastávku evropského turné irských God Is an Astronaut, kteří přivezou na pódium MeetFactory svou čerstvou desku „Epitaph“.
Suicide Commando: singl na cestě
Belgická aggrotechová veličina Suicide Commando připravuje nový singl „Death Will Find You“. Objeví se na něm předělané verze skladeb „We Are Transitory“ a „Death Lies Waiting“, několik remixů a především dva zbrusu nové tracky „I’d Die for You“ a „Black Hole“. Materiál je již nahrán a aktuálně probíhá mastering.
Za připomenutí stojí, že 5. května se Suicide Commando vrátí do České republiky. Vystoupí v pražském Rock Café za doprovodu Siva Six.
Suicide Commando – Forest of the Impaled
 |
|
Země: Belgie Tracklist: Hrací doba: 52:52
|
Kdyby se mě někdo zeptal – i když vím, že se asi nikdo nezeptá, protože to nejspíš nikoho nezajímá, což je také ten důvod, proč vám tuhle informaci cpu sám od sebe – jaká je moje nejoblíbenější aggrotechová mlátička, asi bych na chvíli zaváhal. Ale spíš jen kvůli tomu, aby to vypadalo, že o tom mocně dumám a přemýšlím, ale nakonec bych stejně řekl to, co by mi bylo jasné hned začátku – že jediná správná odpověď zní: Suicide Commando.
U žádné jiné žánrové kapely jsem ještě nenašel takhle božsky namíchaný koktejl elektronické agrese a temné atmosféry, navíc aniž by výsledek ve snaze o tanečnost sklouzával k přistříknutým homo klávesám. Snad tedy není divu, že kdykoliv nastane rok, během něhož má vyjít nové album Suicide Commando, těším se jako svině – a ne jen tak ledasjaká svině, nýbrž extrémně vyžraná a tučná svině. Ale co má člověk dělat, když Johan Van Roy dokázal v minulosti stvořit zasrané majstrštyky jako „Axis of Evil“, „Bind, Torture, Kill“ nebo „Implements of Hell“…
Po zmiňované extrémně silné trojici desek přišel s minulým „When Evil Speaks“ menší propad. Ne snad, že by se jednalo o špatnou fošnu, to vůbec. Několik tracků zde bylo sakra skvělých a přinejmenším titulní flák je kulervoucí námrd. Nicméně třeba „Bind, Torture, Kill“ či „Implements of Hell“ neměly jediného slabého místečka, kdežto tady se pár takových našlo. Od letošní novinky „Forest of the Impaled“ jsem chtěl jediné – aby Suicide Commando opětovně vyšvihla na bezchybnou úroveň. Povedlo se?
Nebudu našlapovat kolem pomyslné horké kaše a vypálím to stejně zostra, jako Johan Van Roy pálí své beaty – „Forest of the Impaled“ mi přijde na přibližně stejné úrovni jako „When Evil Speaks“. Tedy hodně nadprůměrné album s několika bombastickými songy, mezi nimiž se nachází několik méně dobrých, díky čemuž nejde o úplný strop, na nějž si Suicide Commando v minulosti sáhli.
Zatímco posledně mi přišel slabší rozjezd, zde je začátek desky naopak parádní. Úvodní „The Gates of Oblivion“ možná není nejagresivnější song, ale má silnou ústřední linku, slušnou atmošku a výsledku nakonec pomáhá i vysoký zefektovaný jekot hostujícího Nero Belluma z Psyclon Nine. Na vysoké úrovni pokračuje i druhá „My New Christ“, která se možná zpočátku tváří trochu nenápadně, ale posléze se rozjede do slušného masakru, takže to s člověkem šije, aniž by si to on sám přál. Kurva, přesně takhle se mi to líbí! Mezi vrcholy bych dále zařadil třeba „The Devil“ nebo „Chasm of Emptiness“, hodně mě baví i „Crack Up“. Výborná je nakonec i „The Pain That You Like“, v níž hostuje Jean-Luc De Meyer z belgické EBM legendy Front 242. Sice jsem si na ni z nějakého důvodu musel chvíli zvykat (snad právě kvůli hostovi, jenž zapříčinil výraznější EBM nádech), ale nakonec jsem si ji také oblíbil.
Zbylé skladby rozhodně nejsou špatné, ale už jsou takové… pořád v pohodě, ale není to prostě úplně dokonalé. Ale kupříkladu „Death Lies Waiting“ zachraňuje skvělá klávesová linka, jež přebije i trochu slabší rytmickou stránku. Oproti tomu „Too Far Gone“, „Poison Tree“ a „We Are Transitory“ už nedokážou přijít ani s takovýmhle výrazným prvkem a zůstávají v pozici poslouchatelných kusů, které ovšem nepřinášejí nic nového ani v kontextu alba, ani v kontextu celé tvorby Suicide Commando. Na druhou stranu, vysloveně hloupé také nejsou a ani jednu z nich bych nezařadil na poslední pozici v pomyslné tabulce nahrávky. Tohle místo mám totiž rezervované pro „Schiz[o]topia“, jež se svými téměř šesti minutami působí příliš natahovaně. Nicméně se pořád nejedná o průser nebo neposlouchatelnou věc. Suicide Commando mají takovou kvalitu, že i to slabší na albu je vlastně pořád v klidu.
„Forest of the Impaled“ nepochybně přináší několik výborných songů, jež si vždycky s chutí pustím. Jsem rád, že mohu brát jako jistotu, že na každém albu Suicide Commando se nějaká vyložená šleha objeví, což novinka s klidem potvrzuje. Přesto nezastírám, že zpětně se budu vracet spíš k těmto jednotlivým věcem a celou placku si pustím jen občas, tedy podobný stav jako u „When Evil Speaks“. Když desku, vždycky radši pustím „Implements of Hell“ či „Bind, Torture, Kill“, ačkoliv je znám už takřka zpaměti, protože sypou královsky od začátku do konce. A to lze myslím považovat i za verdikt recenze – „Forest of the Impaled“ bez zaváhání splňuje požadovaný standard kvality, jaký od Suicide Commando očekávám, ale chybí mu ten krok navíc, díky němuž by šlo album zařadit k vrcholům diskografie.
Redakční eintopf – červenec 2017
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Lana Del Rey – Lust for Life |
|
H.: Kaša: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!
Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.
No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…
Kaša:
Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.
Zajus:
Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.
V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.
Skvrn:
Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.
Onotius:
Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.
Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.
Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.
Metacyclosynchrotron:
Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.
Cnuk:
Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.
Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se Osborne s Croverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.
Mythago:
Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.
Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.
Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.
To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.
Suicide Commando: album v červenci
Nová deska belgické aggrotechové řezničiny Suicide Commando se jmenuje „Forest of the Impaled“ a vyjde 21. července u Out of Line. K mání bude standardní CD, 2CD digipak, 4CD box a modré 2LP+CD. Obal a tracklist následují.
01. The Gates of Oblivion 02. My New Christ 03. Too Far Gone 04. Death Lies Waiting 05. The Pain That You Like (feat. Jean Luc De Meyer) 06. Poison Tree 07. The Devil 08. Chasm of Emptiness 09. Crack Up 10. Schizotopia 11. We Are Transitory
Reedice u Suicide Commando
U Suicide Commando se chystají hned dvě zajímavé reedice staršího materiálu, o něž se v obou případech postará label Dependent Records, někdejší útočiště kapely. 13. května se objeví box s názvem „Compendium X30“, jenž v sobě bude ukrývat všechny nahrávky Suicide Commando, které v letech 1999-2007 pod Dependent vyšly. Celkově půjde o 9 CD a 1 DVD.
O dva týdny později se pak objeví vinylová reedice desky „Bind, Torture, Kill“ původně z roku 2006. Kromě samotného alba budou přítomny i čtyři raritní bonusové tracky. K mání bude 2LP s bookletem v limitaci 500 kopií.
Novinky 16-4-15
>>> Heavy metaloví veteráni Accept z Německa hlásí doplnění své sestavy – ke kapele se přidali kytarista Uwe Lulis (ex-Grave Digger) a bubeník Christopher Williams.
>>> Coal Chamber pustili do světa novou písničku “Suffer in Silence” v podobě lyric videa – najdete jej na YouTube. Ve skladbě, která pochází z comebackové nahrávky “Rivals” (vyjde 19. května), si zahostoval Al Jourgensen z Ministry.
>>> Další deska švédských Ghost vyjde koncem léta nebo začátkem podzimu. První singl z novinky se objeví 4. června před vystoupením kapely na festivalu Sweden Rock, kde bude zároveň poprvé představen “nový” zpěvák Papa Emeritus III. Na albu se mj. objeví následující písně:
From the Pinnacle to the Pit; Cirice; Majesty; Devil Church; He Is
>>> Američané Hellyeah se hlásí s novým videoklipem – “Hush” sledujte na YouTube. Song se objevil na doposud posledním albu “Blood for Blood” z loňského roku.
>>> Nové album High on Fire ponese název “Luminiferous” a vyjde 23. června u eOne Music. Obal tady, tracklist je následující:
01. The Black Plot 02. Carcosa 03. The Sunless Years 04. Slave the Hive 05. The Falconist 06. Dark Side of the Compass 07. The Cave 08. Luminiferous 09. The Lethal Chamber
>>> 5. června vyjde u Prophecy Productions živé album francouzských Les discrets. Objeví se na něm záznam koncertu z festivalu Roadburn 2013. Počin se bude jmenovat “Live at Roadburn” a k mání bude jako CD, LP a download. Obal zde, tracklist je následující:
01. Linceul d’hiver 02. L’échappée 03. Les feuilles de l’olivier 04. Au creux de l’hiver 05. Le mouvement perpétuel 06. La nuit muette 07. Chanson d’automne 08. Song for Mountains
>>> Necrocock vydal další sólovou desku – novinka se jmenuje “Hudba z psychiatrických pavilonů” a už je k mání přímo u Necrococka. Trailer na album sledujte na YouTube. Obal tady.
>>> Další album Nevermore by údajně mohlo vzniknout do dvou let – alespoň to prohlásil zpěvák Warrel Dane v nedávném rozhovoru pro Menina Headbanger. Kapela, která je aktuálně nefunkční, když ji před čtyřmi lety opustila polovina sestavy včetně kytaristy a hlavního skladatele Jeffa Loomise, vydala poslední album “The Obsidian Conspiracy” v roce 2010. Dane se v rozhovoru dále nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se na další desce Loomis opětovně podílel.
>>> Nightwish budou natáčet chystaný koncert ve Vancouveru v Kanadě, který se odehraje 25. dubna. Záznam by měl v budoucnu vyjít na DVD.
>>> Stream of Passion zveřejnili nový videoklip k písničce “Monster”, která se objevila na loňské desce “A War of Our Own”. Video sledujte na YouTube.
>>> Aggrotechová mlátička Suicide Commando z Belgie chystá nový, doposud nepojmenovaný singl. Jako host se na něm představí Jean-Luc de Meyer z legendárních Front 242.
>>> Švédští death metalisté Unleashed vydají 24. dubna novou desku “Dawn of the Nine”, což nyní připomínají lyric videem k songu “Defenders of Midgard” – poslouchat můžete na YouTube.
>>> Kultovní Britové Venom vypustili do světa nové lyric video k tracku “Smoke” – sledujte na YouTube. Písnička pochází z letošního CD “From the Very Depths”.