Archiv štítku: Suicide Commando

Redakční eintopf – červenec 2017

Lana Del Rey - Lust for Life
Nejočekávanější deska měsíce:
Lana Del Rey – Lust for Life


H.:
1. Suicide Commando – Forest of the Impaled
2. Laibach – Also sprach Zarathustra
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Kaša:
1. Prong – Zero Days

Zajus:
1. Public Service Broadcasting – Every Valley
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Decrepit Birth – Axis mundi

Skvrn:
1. Boris – Dear

Onotius:
1. Lana Del Rey – Lust for Life
2. Cytotoxin – Gammageddon
3. Ereb Altor – Ulfven

Metacyclosynchrotron:
1. Nexul – Paradigm of Chaos
2. Vesicant – Shadows of Cleansing Iron
3. Heresiarch – Death Ordinance

Cnuk:
1. Tau Cross – A Pilar of Fire
2. Melvins – A Walk with Love and Death

Mythago:
1. God Root – Salt and Rot
2. Seer – Vol. III & IV: Cult of the Void

H.

H.:

Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!

Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.

No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…

Kaša

Kaša:

Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.

Zajus

Zajus:

Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.

V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.

Lana Del Rey

Skvrn

Skvrn:

Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.

Onotius

Onotius:

Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.

Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.

Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.

Nexul

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.

Cnuk

Cnuk:

Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.

Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se OsborneCroverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.

Suicide Commando

Mythago

Mythago:

Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.

Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.

Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.

To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.


Suicide Commando: album v červenci

Nová deska belgické aggrotechové řezničiny Suicide Commando se jmenuje „Forest of the Impaled“ a vyjde 21. července u Out of Line. K mání bude standardní CD, 2CD digipak, 4CD box a modré 2LP+CD. Obal a tracklist následují.

01. The Gates of Oblivion 02. My New Christ 03. Too Far Gone 04. Death Lies Waiting 05. The Pain That You Like (feat. Jean Luc De Meyer) 06. Poison Tree 07. The Devil 08. Chasm of Emptiness 09. Crack Up 10. Schizotopia 11. We Are Transitory

Suicide Commando - Forest of the Impaled


Reedice u Suicide Commando

U Suicide Commando se chystají hned dvě zajímavé reedice staršího materiálu, o něž se v obou případech postará label Dependent Records, někdejší útočiště kapely. 13. května se objeví box s názvem „Compendium X30“, jenž v sobě bude ukrývat všechny nahrávky Suicide Commando, které v letech 1999-2007 pod Dependent vyšly. Celkově půjde o 9 CD a 1 DVD.

O dva týdny později se pak objeví vinylová reedice desky „Bind, Torture, Kill“ původně z roku 2006. Kromě samotného alba budou přítomny i čtyři raritní bonusové tracky. K mání bude 2LP s bookletem v limitaci 500 kopií.


Novinky 16-4-15

Accept - Blind Rage

>>> Heavy metaloví veteráni Accept z Německa hlásí doplnění své sestavy – ke kapele se přidali kytarista Uwe Lulis (ex-Grave Digger) a bubeník Christopher Williams.

>>> Coal Chamber pustili do světa novou písničku “Suffer in Silence” v podobě lyric videa – najdete jej na YouTube. Ve skladbě, která pochází z comebackové nahrávky “Rivals” (vyjde 19. května), si zahostoval Al Jourgensen z Ministry.

>>> Další deska švédských Ghost vyjde koncem léta nebo začátkem podzimu. První singl z novinky se objeví 4. června před vystoupením kapely na festivalu Sweden Rock, kde bude zároveň poprvé představen “nový” zpěvák Papa Emeritus III. Na albu se mj. objeví následující písně:

From the Pinnacle to the Pit; Cirice; Majesty; Devil Church; He Is

>>> Američané Hellyeah se hlásí s novým videoklipem – “Hush” sledujte na YouTube. Song se objevil na doposud posledním albu “Blood for Blood” z loňského roku.

>>> Nové album High on Fire ponese název “Luminiferous” a vyjde 23. června u eOne Music. Obal tady, tracklist je následující:

01. The Black Plot 02. Carcosa 03. The Sunless Years 04. Slave the Hive 05. The Falconist 06. Dark Side of the Compass 07. The Cave 08. Luminiferous 09. The Lethal Chamber

>>> 5. června vyjde u Prophecy Productions živé album francouzských Les discrets. Objeví se na něm záznam koncertu z festivalu Roadburn 2013. Počin se bude jmenovat “Live at Roadburn” a k mání bude jako CD, LP a download. Obal zde, tracklist je následující:

01. Linceul d’hiver 02. L’échappée 03. Les feuilles de l’olivier 04. Au creux de l’hiver 05. Le mouvement perpétuel 06. La nuit muette 07. Chanson d’automne 08. Song for Mountains

>>> Necrocock vydal další sólovou desku – novinka se jmenuje “Hudba z psychiatrických pavilonů” a už je k mání přímo u Necrococka. Trailer na album sledujte na YouTube. Obal tady.

>>> Další album Nevermore by údajně mohlo vzniknout do dvou let – alespoň to prohlásil zpěvák Warrel Dane v nedávném rozhovoru pro Menina Headbanger. Kapela, která je aktuálně nefunkční, když ji před čtyřmi lety opustila polovina sestavy včetně kytaristy a hlavního skladatele Jeffa Loomise, vydala poslední album “The Obsidian Conspiracy” v roce 2010. Dane se v rozhovoru dále nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se na další desce Loomis opětovně podílel.

>>> Nightwish budou natáčet chystaný koncert ve Vancouveru v Kanadě, který se odehraje 25. dubna. Záznam by měl v budoucnu vyjít na DVD.

>>> Stream of Passion zveřejnili nový videoklip k písničce “Monster”, která se objevila na loňské desce “A War of Our Own”. Video sledujte na YouTube.

>>> Aggrotechová mlátička Suicide Commando z Belgie chystá nový, doposud nepojmenovaný singl. Jako host se na něm představí Jean-Luc de Meyer z legendárních Front 242.

>>> Švédští death metalisté Unleashed vydají 24. dubna novou desku “Dawn of the Nine”, což nyní připomínají lyric videem k songu “Defenders of Midgard” – poslouchat můžete na YouTube.

>>> Kultovní Britové Venom vypustili do světa nové lyric video k tracku “Smoke” – sledujte na YouTube. Písnička pochází z letošního CD “From the Very Depths”.


Suicide Commando, Painbastard, Gaping Chasm

Suicide Commando
Datum: 31.10.2014
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Gaping Chasm, Painbastard, Suicide Commando

Suicide Commando je pro mě taková ta skupina, o níž by šlo tvrdit, že to byla láska na první pohled (poslech). Netvrdím, že bych snad tuhle belgickou mlátičku sledoval od jejích úplných začátků, protože to by s ohledem na můj věk bylo i technicky nemožné, ale jakmile jsem poprvé slyšel brutální hitovku “Die Motherfucker Die” (jasně, fakt si pamatuju, že to byl přesně tenhle song), tak jsem hned věděl, že tohle je přesně ta skupina, jakou jsem hledal, a od té doby se Suicide Commando v mém osobním žebříčku vypracovali někam na pozice, kde už by nebylo od věci mluvit i o srdcové záležitosti. V takové konstelaci je pak docela jasné, že když tihle belgičtí řezníci pod vedením Johana Van Roye vůbec poprvé od svého založení přijedou na koncert do České republiky, je to z mého pohledu povinnost a zároveň pro mě nejspíš ta nejočekávanější akce roku… a když něco takového říkám v roce, kdy jsem konečně poprvé viděl třeba Swans, Nifelheim nebo Oranssi Pazuzu, tak je jasné, že to už musí být sakra něco…

Večer otevřel česko-slovenský projekt s názvem Gaping Chasm, za nímž údajně nestojí žádní cucáci a který začal vystupovat živě po hodně letech. Říkám údajně, protože až doposud jsem o nich neslyšel, což samozřejmě neznačí vůbec nic, protože ještě několik let zpátky jsem si zabedněně myslel, že je industriální muzika sračka, a i když jsem od té doby naštěstí změnil názor a spoustu věcí dohnal, moje znalosti téhle scény jsou stále poměrně omezené. Nicméně to sem teď nepatří, takže hurá na vystoupení, které ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Gaping Chasm vystoupili ve třech, přičemž výkon bubeníka byl super, i když hrál na elektronické bicí ve velikosti asi tak pro trpaslíky. Oproti tomu kolega zpěvák… netvrdím, že to flákal, to ne, ale na mikrofonu měl tak brutální efekt, až mi to prostě přišlo moc a zněl trochu jako robot. Zkreslení bylo tak velké, že mu pomalu ani mezi písničkami nebylo rozumět, ačkoliv mluvil normálně. Nic proti efektům, ale takhle z hlavy si nevzpomínám, že bych někdy zažil koncert, kde to bylo až takhle přehnané, a to už jsem nějakých pár stovek kapel živě viděl.

No, a třetí do party byl kytarista, u něhož jsem během celého setu pořádně nedokázal postřehnout, co vlastně hraje nebo nehraje. Jasně, možná jsem jen stál na blbém místě a třeba jeho nástroj do reproduktoru, před nímž jsem byl, vůbec nešel, ale když něco zahrál, prostě jsem si nějakého rozdílu ve zvuku nevšimnul, ačkoliv jsem se o to snažil, snad jen s výjimkou jednoho nebo dvou momentů, kde jsem to ale také spíš jen tušil. Na druhou stranu, co se týče samotné hudební stránky, ta se mi upřímně líbila a bavila mě – a to i přesto, že byli Gaping Chasm ten večer suverénně nejklidnější a nejpřemýšlivější a já na akci dorazil (vzhledem k hlavnímu chodu zcela záměrně a myslím, že i zcela pochopitelně) s náladou na poslech trochu divočejších záležitostí.

Jako druzí nastoupili Němci Painbastard a i z jejich výstupu jsem si odnesl relativně kladné, ale trochu rozporuplné pocity. Předně jsem málem prsknul smíchem hned v momentě, kdy se na pódium dostavil zpěvák Alexander Pitzinger v outfitu, jaký by si na sebe mohl hrdě navléknout i takový Dani Filth. Ale dobře, nejspíš to je jen můj problém, protože mně podobné věci vážně přijdou spíš k smíchu, někomu jinému třeba pilky na ramenou a chrániče na in-line po celém těle přijdou cool.

Hudebně to bylo dobré, Painbastard mají docela temný sound, který navíc není moc daleko ani od samotných Suicide Commando, takže se jako jejich předkapela hodili výtečně. V setlistu nechybělo pár dost slušných šlupek jako “When the Rats Desert the Sinking Ship” nebo “Poison for Your Soul”, takže v tomhle ohledu určitě také přinejmenším v pohodě. Akorát… když prostě Painbastard v samotné muzice valili solidní agresi, Pitzinger se u toho tvářil, jako kdyby vám chtěl sežrat babičku (sice to říkám jako vtip, ale nemyslím to zle, k takové hudbě to jednoduše sedí), a z huby plival zlo, tak mi prostě přijde trochu mimo mísu, když mezi písničkami nasadí civilní vystupování a samý vtípek… nevím, od někoho, kdo na ramenou nosí kotoučové pilky, aby vypadal drsně, mi žoviální povídání mezi skladbami přijde lehce mimo, zvlášť když někdy kecal opravdové klenoty, jako že třeba další track “is much bum bum”.

To poslední, co pak agresivní muziku nabouralo ještě víc, byl moment, kdy si Alexander Pitzinger na pódium vytáhnul svojí přítelkyni (což se mu povedlo až na druhý pokus, jelikož na první výzvu se nedostavila… asi byla na záchodě nebo něco :)) a požádal ji o ruku. Jako ne, že bych jim to nepřál, ale prostě mi přijde trochu paradoxní ve skladbách předvádět nasraná pekla a mezi nimi vyznávat lásku. Ale nevadí, alespoň, že mu s tou nabídkou souhlasila…

Setlist Suicide Commando:
01. Severed Head
02. Hate Me
03. When Evil Speaks
04. God Is in the Rain
05. Cause of Death: Suicide
06. Dein Herz, meine Gier
07. Time
08. Raise Your God
09. Love Breeds Suicide
10. Unterwelt
11. Attention Whore
12. Die Motherfucker Die
13. Bind, Torture, Kill
– – – – –
14. Monster
15. See You in Hell
16. Hellraiser

Tak jako tak, poté už konečně přišla řada na belgické aggrotechové krále, kteří svůj set rozjeli v duchu předposlední fošny “Implements of Hell”. Jakmile se ozval sampl “He killed her with a hammer in her sleep, Cut off her head and hands”, bylo okamžitě jasné, že otvírákem bude “Severed Head”, kterou jsem osobně moc nečekal, ale to rozhodně nebyla stížnost, protože je to opravdu mocný vál. Johan Van Roy si v něm každopádně moc neužil, pouze na příslušných místech vyřvával “severed head” a jinak spíš pochodoval po pódiu, hned v následujícím nášlehu “Hate Me” si to však vynahradil. Suicide Commando vsadili hlavně na agresivnější pecky (což nebylo překvapení, když takových je v jejich tvorbě většina) a z těch pocitově ne-tak-vražedných věcí zazněla jen “Monster” z poslední desky a “Time” jakožto jediný reprezentant opravdu staré tvorby. Jinak však Van Roy se svými kumpány pálili jen ostrými.

Zvuk byl úplně v pohodě, snad jenom bicí mi přišly o trochu víc vytažené nad elektroniku, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít nebo co by nějak kazilo dojem z koncertu. A určitě lepší takhle, než aby to jen pouštěli ze samplu (jak kolegové z Painbastard), protože pak by to nebyl moc živý koncert, na to bych si mohl doma pustit cédéčko, že jo. Nicméně i když živá sestava v podobě Mario Vaerewijcka a Torbena Schmidta šlapala výborně, oba muzikanti jen dělali trochu křoví, protože v hlavní roli byl samozřejmě Johan Van Roy. Ten byl sice trochu omezen kvůli nedávné operaci kolene, za což se během koncertu i omluvil, že kvůli tomu nemůže z pódia mezi lidi, ale jinak mi nepřišlo, že by to snad bylo nějak fatální nebo to koncert zničilo… jasně, viděl jsem Suicide Commando poprvé, tak nemám srovnání, třeba tam normálně poskakuje víc, ale takhle mi nijak nepřišlo, že by to kvůli zranění nějak flákal. Naopak si show viditelně užíval, skvěle pracoval a komunikoval s publikem a rozhodně dokázal lidi trochu vyhecovat.

Na úplném začátku koncertu mi odezva nepřišla nějak extrémně bouřlivá, ale jak postupně minuty přibývaly, decibely přibývaly i z prostoru pod pódiem. Hlavně v samotném závěru základního setu v podobě dvou absolutních tutovek “Die Motherfucker Die” a “Bind, Torture, Kill” už kotel jel na plné obrátky a minimálně “Bind, torture and kill” řvali snad všichni. Poté se Suicide Commando stáhli do zákulisí, aby mohla nastoupit klasická hra na přídavek, takže po pár minutách bylo belgické trio zpátky a “nastavení” odpálilo pomalejším kusem “Monster”. Po něm však nastoupily další dvě šlehy “See You in Hell” a “Hellraiser”, které znamenaly už definitivní konec.

Setlist byl rozhodně v pohodě a opravdu mi vyhovovalo, že se hrálo spíš z novější tvorby (novější myšleno tak po roce 2000), protože tu mám o něco radši. Maximálně bych si osobně odpustil jen “Time” a “Monster”, jež sice rozhodně nejsou špatné, ale dokázal bych si na jejich místě představit ještě lepší pecky jako třeba “The Perils of Indifference”, “Godsend” nebo “Come Down with Me”, ale tak je to prostě vždycky, protože kdyby měli zahrát všechno dobré, museli by hrát mnohonásobně déle než 90 minut, takže si vesměs není na co stěžovat. Každopádně, z mojí strany to byla rozhodně setsakra velká spokojenost, a i když jsem měl očekávání hodně vysoko, ani omylem jsem nebyl zklamaný, protože Suicide Commando do toho řezali skutečně zodpovědně a vážně jsem si ten koncert užil.


Suicide Commando – When Evil Speaks

Suicide Commando - When Evil Speaks
Země: Belgie
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 3.5.2013
Label: Out of Line

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Suicide Commando patří již nějakou dobu mezi mé favority na elektronickém poli a některá alba z mého pohledu patří na vrchol aggrotechové scény, například i takové předchozí “Implements of Hell” je prostě špica a fakt mě ta deska baví. Tudíž asi není divu, že jsem se na novinku “When Evil Speaks”, celkově již čtrnáctou řadovku kapely, dost těšil, nicméně první poslech byl pro mě docela bohužel zklamáním. Možná to bude dáno tím, že se album rozjíždí trochu pomaleji… tedy, v rámci žánru a v rámci samotných Suicide Commando. Úvodní intro “Feeding My Inner Hate” je absolutně v pohodě a na svém místě, i první dva songy “Cut_Bleed_Eviscerate” (asi umístěný jako otvírák kvůli textové návaznosti na intro) a “My Blasphemy” jsou vlastně opravdu hodně dobré, ale čistě co do prvního dojmu by mě víc zaujaly v pozdějších fázích desky. Opravdu pořádný rachot začně až s titulní “When Evil Speaks”, která podle mě měla album otevřít, protože je to nářez jak prase – agresivní muzika, drtící beaty, zkreslený extrémní vokál, ale zároveň dost hudebních nápadů a žádné bezmozkové tucání. Titulní pecka album konečně pořádně nakopne a dál už se jede ve velkém stylu.

Postupným poslechem jsem si zvyknul na to, že “When Evil Speaks” nezačne drtit hned s úvodními minutami, jako tomu bylo třeba právě na minulém “Implements of Hell”, jež se rozjelo smrtícím náporem. A tím “zvykl” mám na mysli i to, že se mi to také začalo líbit už od začátku a “Cut_Bleed_Eviscerate” mi vlastně nyní přijde jako jeden z vrcholů. Dále se mi kromě již zmiňované titulky “When Evil Speaks” hodně líbí “hitová” “Attention Whore”, povedená “In Guns We Trust”, ale i třeba taková “Unterwelt”.

Každopádně, i když se mi “When Evil Speaks” zpočátku zas tak nezdálo, nakonec se mi to album začalo opravdu hodně líbit a jeho poslech mě baví přesně tak, jak jsem si od jména Suicide Commando sliboval. Několikrát zmiňovaný předchůdce “Implements of Hell” je možná o něco lepší, ale to vůbec nevadí, protože i tak je to parádní fošna.