Archiv štítku: High on Fire

Redakční eintopf – říjen 2018

Author and Punisher – Beastland
Nejočekávanější deska měsíce:


H.:
1. Author & Punisher – Beastland
2. Agrypnie – Grenzgænger
3. Xibalba Itzaes – Ah Tza Xibalba Itzaes

Onotius:
1. Beyond Creation – Algorythm
2. Gorod – Æthra
3. Outre – Hollow Earth

Metacyclosynchrotron:
1. Carpe noctem – Vitrun
2. Infestus – Thrypsis
3. Deathhammer – Chained to Hell

Cnuk:
1. High on Fire – Electric Messiah
2. Uncle Acid & The Deadbeats – Wasteland
3. Shining – Animal

H.

H.:

Mojí jedničkou pro říjen je „Beastland“ od zámořského projektu Author & Punisher. Těším se na další masáž nekompromisního industrialu, mechanických úderu a odlidštěné atmosféry. Věřím, že se všeho dočkám v míře vrchovaté, a také věřím, že Tristan Shone ani tentokrát nezklame ani skladatelsky. Minulé „Melk En Honing“ bylo skvělé, tak proč by taková neměla být i novinka?

Určitě zmíním i novou desku Agrypnie. Tuhle německou formaci sice v přehrávači netočím pravidelně, ale když už se do poslechu pustím, užívám si ten jejich skladatelsky vytříbený black metalu opravdu hodně. Formace kolem Torstena Hirsche (dále Nocte obdcuta) si dlouhodobě drží vysokou kvalitu, což doufám potvrdí také nadcházející „Grenzgænger“. Opak by byl zklamáním.

V říjnu vyjde hromada dalších věcí, které byste zde asi čekali, a věřte tomu, že je budu poslouchat. Do třetice ale radši vypíchnu jeden zajímavý návrat, o němž se přinejmenším v našich zeměpisných šířkách příliš nemluví. Mexičtí Xibalba se do žánrových análů zapsali v roce 1994 deskou „Ah Dzam Poop Ek“. K obnově činnosti došlo už před víc jak dekádou a nedlouho poté došlo i a úpravu názvu na Xibalba Itzaes. Hlavní ale je, že na sklonku měsíce pustí Mexičané za pomoci Nuclear War Now! Productions do světa druhou fošnu „Ah Tza Xibalba Itzaes“, což by vaší drahocenné pozornosti nemělo uniknout!

Onotius

Onotius:

Protože opět jako minulý měsíc jsem tu potenciálně nejzajímavější desku už slyšel, opět ji záměrně vynechám, aby dostaly prostor i další kapely. Oni mi to Islanďani snad odpustí, hehe. Ohledně nových desek budou mít tentokrát zřejmě největší žně fandové death metalu – a to konkrétně jeho techničtější větve. Vyjde totiž novinka kanadských drtičů hmatníků Beyond Creation a posléze i nová deska žánrově spřízněných Gorod. Pokud tvorba Beyond Creation bude mít stejně vzestupnou tendenci jako dosud, je věru na co se těšit. A pokud jde o Gorod, i když předchůdce jsem si úplně nezamiloval, věřím, že novinka žádný brak jednoduše nebude. No, a protože ti nejprofláklejší Poláci mne poslední dobou spíš serou (například ten nový singl je až taková slabota, že škoda mluvit) doporučím raději jiné Poláky – a to blackery z Outre. Jsem docela zvědav, kam se od solidního debutu posunou, případně zda obhájí svou pozici.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

„In terra profugus“ bylo hodně dobré až nedoceněné album a s novinkou „Vitrun“ si Carpe noctem ostudu rozhodně neudělali. Islandského soundu jsem se už „přejedl“, ale tahle deska mě baví fest a jsem přesvědčen, že si vaši pozornost zaslouží. Stejně jako nové album Infestus. Vypadá to, že život házel Andrasovi pod nohy ještě větší klacky než obvykle, takže pokud nedošlo ke skladatelské únavě, mohla by novinka být fakt silná, ostatně na „E x | I s t“ a „The Reflecting Void“ se kathartické tlumočení niterních strastí opravdu povedlo. Ale aby mě z té blackmetalové moderny náhodou nejeblo, tak si pro jistotu naordinuji pár hodin s novými Deathhammer, protože bez zlometalu zaseknutém v půlce osmdesátek a nevkusně ohavných obalů žít nelze. Navíc pokud nemáte nasráno v uších z Alcest, Deafheaven a podobných pičovin, tak „Onwards to the Pits“ a „Evil Power“ jsou kurva skvělé desky. Snad bude taková i novinka.

Carpe noctem - Vitrun

Cnuk

Cnuk:

Jsem zvědav co na novém albu „Electric Messiah“ předvedou High on Fire. Už dvě desetiletí si drží svůj standard a tak nějak se počítá s tím, že to bude dobrý materiál. Uveřejněné titulka je solidní, Motörhead nakopnutý nářez a rovněž tak obálka s vtipným motivem se povedla. Více budeme vědět už za pár dní.

A u stoneru ještě zůstanu, jelikož se s novinkou vytasí také Uncle Acid & The Deadbeats. Další „Blood Lust“ po předchozích počinech už nečekám, ale i tak věřím, že „Wasteland“ nezklame a opět půjde minimálně o porci přesvědčivého retro rocku.

Do třetice se pustím do poslechu norských Shining. Ti budou vydávat desku s názvem „Animal“ a můj přístup k ní je trochu skeptický. I když mě styl, který nabrali s „One One One“, docela bavil, následující „International Blackjazz Society“ už bylo mimo, a tak trochu se bojím, aby to s „Animal“ nešlo úplně do kopru. Budu rád, když mě vyvedou z omylu.


High on Fire – Luminiferous

High on Fire - Luminiferous
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 23.6.2015
Label: eOne Music

Tracklist:
01. The Black Plot
02. Carcosa
03. The Sunless Years
04. Slave the Hive
05. The Falconist
06. Dark Side of the Compass
07. The Cave
08. Luminiferous
09. The Lethal Chamber

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přetrvávajícím synonymem, které se dá k tvorbě High on Fire navzdory stále se rozrůstající diskografii úspěšně aplikovat, je konzistence. Tahle trojice si pro své fanoušky na letošní rok přichystala své sedmé řadové album s titulem „Luminiferous“ a věřím, že nikdo z onoho početného zástupu příznivců se neobával nějakého škobrtnutí na překážkové dráze, jíž se High on Fire vydali. Od svého debutu „The Art of Self Defense“, který byl přijat velmi přívětivě, ačkoli tenkrát se kolem kapely ještě nevytvořil takový opar něčeho opravdu kvalitního, stoupají High on Fire strmě vzhůru, a přestože s tímto tvrzením nemusí leckdo souhlasit (a ten, kdo považuje přelomové „Death Is This Communion“ s následující „Snakes for the Divine“ za vrchol tvorby sebranky z Oaklandu v Kalifornii, si bude ťukat na čelo), já se na jejich diskografii dívám jako na stoupající křivku, protože s každým dalším albem je mi výsledek čím dál sympatičtější. Nemusíte tak být zrovna Kojak, abyste uhodli, že „Luminiferous“ se mi zalíbilo.

A když říkám, že zalíbilo, tak u této party mluvím o nejlepším albu jejich dosavadní diskografie. Je možná troufalé to říkat pár týdnů po vydání, ovšem skvělé „De vermis mysteriis“ bylo překonáno, ačkoli se mi v době, kdy bylo aktuální, zdálo, že právě ono představuje vrchol High on Fire. Oproti minulé placce je „Luminiferous“ zdánlivě melodičtějším, možná trochu přístupnějším, a může tak být v jistém ohledu považován za návrat k stonerovějšímu „Surrounded by Thieves“, avšak i když se High on Fire nevzdálili svému jádru a jejich alba na sebe v mnohém navazují a drží se jistou vodící linku, jsou od sebe jasně identifikovatelná. Takže zatímco „Snakes for the Divine“ a „De vermis mysteriis“ byly agresivnější výtvory s přímočařejším vyzněním, tak „Luminiferous“ se dosavadního vývoje drží (nářezová „The Black Pot“), ale přináší i něco nového, ovšem o tom ještě bude řeč.

Onou vodící linkou, jež High on Fire provází přes všechny jejich alba, jsou houpavé kytarové riffy s jižansky špinavým nádechem, které jsou dle potřeby rychlejší a agresivnější, ovšem ono jádro je položeno vcelku jednoznačně. High on Fire staví na stoner metalových základech, které jsou v rychlejších momentech obohacené o rock’n’rollový feeling velikánů Motörhead, takže výsledek je jakousi fúzí právě mezi britskou legendou a klasickým vyprahlých stonerem amerického jihozápadu. Přičtěte si typickou práci Kurta BallouaConverge za mixážním pultíkem a je jasné, že o přísun explozivního stoneru nebude nouze. Když už jsem nakousl ten zvuk a hudební škatulku, na níž High on Fire bruslí, tak bych rád při této příležitosti vyzdvihl stále se lepšícího vokalistu Matta Pikea, jenž od debutu ušel obrovskou cestu a jeho vokál, který se nyní nachází na pomezí agresivního řevu a melodického skučení, je jedním z nejlepších prvků, jež se na „Luminiferous“ nacházejí. Když navíc zabrousí do líbivě melodických vod oproštěných od agrese, jako třeba v „The Cave“, tak umí psychedelicky zdeptat, což je oproti předchozím plackám příjemné ozvláštnění, protože právě „The Cave“ patří mezi top momenty desky.

A těch vrcholných momentů je na „Luminiferous“ více, takže při seznamu skladeb čítajícím devět položek se ani nehodí je nazývat něčím jiným než konzistentně trvající jízdou, která vlastně nemá výkyvy v kvalitě směrem nahoru, ani dolů. Jediné, co mi na sedmé řadovce High on Fire trochu chybí, je doomově laděná kompozice, jíž byla svého času „Madness of an Architect“ z minulého počinu. Na její místo se však High on Fire vytáhli s psychedelickou „The Cave“, která platí za první baladu v jejich tvorbě. Při délce takřka osmi minut se nikam nežene a struktura, v níž se střídá poklidnější poloha, jež není příliš vzdálená Black Sabbath a jejich „Planet Caravan“ s ostřejšími kytarovými výjezdy, vás drží neustále v pozoru. Několik závěrečných minut už patří souhře kytary Matta Pikea, bicích Dese Kensela, který se v této písni drží na uzdě a upustil od své běžné akrobacie, s níž udivuje v „Carcosa“, a basy Jeffa Matze, jehož drnčení na tlusté struny skladby zatěžkává. Mimochodem, jeho orientální basová linka v úvodu této písně nemá chybu. Nejpřekvapivější a rozhodně nejlepší skladba „Luminiferous“ – víc k „The Cave“ nelze dodat.

Samozřejmě, že placka obsahuje i skladby, jež jsou na poměry High on Fire klasické, takže dojde jak na delší stonerové jízdy jako „The Sunless Years“, „Carcosa“ s ukázkovým houpavě atmosférickým riffem nebo závěrečná „The Lethal Chamber“, která album hypnotickou kytarou v závěru končí. Na své si přijdou i příznivci rychlých válů v podobě „The Black Plot“ se skvělým textem, jež album skvěle nakopne, thrashové „Slave the Hive“ nebo zběsilé předposlední titulky se slayerovským sólem, která v ohledu brutality nemá na „Luminiferous“ konkurenci. I navzdory faktu, že se písně dají rozdělit takto do skupin, tak ucelenost „Luminiferous“ tím nijak netrpí a jedná se o nahrávku, která se na letošní mapě metalových událostí zapsala hodně tučným písmem a myslím, že o ní budu psát ještě jednou zkraje příštího roku při ročním sumáři roku 2015.

High on Fire

No prostě, abych to shrnul, tak High on Fire se podařilo přijít s vážně povedenou plackou, jež nakopává prdele a předchozí počiny nechává za sebou, což je při jejich vysokém standardu pochvala se vším všudy. „Luminiferous“ ilustruje, že tahle parta má i přes přibývající roky stále co říct a v dnešní době, která je z hudebního hlediska zahlcena bezpočtem mladých kapel, jejichž vznik se datuje k aktuálním tisíciletí, se jedná o jednu z jistot, na něž se vyplatí vsázet. High on Fire nejsou nikterak vizionářští, a nelze tak říct, že nevím, co od nich příště čekat, ale v každém případě se na další placku těším již nyní, protože jestli se jim podaří udržet trvale stoupající tendenci svých výtvorů, tak můžeme čekat ještě velké věci.


Novinky 3-6-15

High on Fire - Luminiferous

>>> Zámořští heavy metalisté 3 Inches of Blood ohlásili konec své činnosti. Prý je to kolektivní rozhodnutí, jež padlo z osobních důvodů, ačkoliv kapela zdůrazňuje, že se rozchází v dobrém. Jednotliví členové se hodlají věnovat dalším projektům. Poslední show vůbec 3 Inches of Blood odehrají 7. listopadu ve svém rodném městě, Vancouveru v Kanadě.

>>> Další album thrash metalových veteránů Annihilator se začíná přibližovat. Novinka ponese název „Suicide Society“ a vyjde 18. září skrze UDR Music. Zajímavostí je, že po odchodu dlouholetého parťáka Davea Paddena ze sestavy se hlavních vokálů na desce opětovně ujme hlavní mozek Jeff Waters. Obal alba se nachází zde, tracklist následuje:

01. Suicide Society 02. My Revenge 03. Snap 04. Creepin’ Again 05. Narcotic Avenue 06. The One You Serve 07. Break, Enter 08. Death Scent 09. Every Minute

>>> High on Fire pustili do světa nový song ze své chystané desky „Luminiferous“, jež vyjde 16. června. „The Sunless Years“ poslouchejte na webu ew.com.

>>> Švédští black metalisté Istapp vydají své druhé album „Frostbiten“ 7. srpna pod hlavičkou Trollzorn Records. Ukázku v podobě titulního songu najdete na Soundcloudu, obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Apep 02. Frostbiten 03. Kall(elsen) 04. Skoll 05. Primum Frigidum 06. Polcirkelns herre 07. Fimbulvinter 08. Må det aldrig töa 09. Vinterland 10. Vit makt

>>> Ukrajinský funeral doom metalový projekt Luna zanedlouho vydá svou druhou desku. Bude se jmenovat „On the Other Side of Life“ a k mání bude od 8. června u Solitude Productions. Nacházet se na ní budou dvě skladby, z nichž jednu – konkrétně „Grey Heaven Fall“ – najdete k poslechu na Bandcampu. Obal tady, tracklist vypadá takto:

01. Grey Heaven Fall 02. On the Other Side of Life

>>> Australané Ne Obliviscaris natočili své první video vůbec. Zfilmován byl kus písně „Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux“, jmenovitě její třetí část s podtitulem „Curator“. Sledujte na YouTube.

>>> Thrash metalisté Nuclear Assault, v jejichž řadách mj. působí legendární baskytarista Dan Lilker (Venomous Concept, ex-Brutal Truth a tuny dalších), zveřejnili lyric video k songu „Analogue Man in a Digital World“, jenž pochází z letošního EP „Pounder“. Sledujte na YouTube.

>>> Powerwolf streamují novou písničku z nadcházejícího alba „Blessed & Possessed“ (vychází 17. července). „Armata strigoi“ poslouchejte na YouTube.


Redakční eintopf #77 – červen 2015

Paradise Lost – The Plague Within
Nejočekávanější alba měsíce:
God Is an Astronaut – Helios | Erebus
Paradise Lost – The Plague Within


H.:
1. Author & Punisher – Melk En Honing
2. Tempel – The Moon Lit Our Path
3. Abyssal – Antikatastaseis

Ježura:
1. Blaze of Perdition – Near Death Revelations
2. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Kaša:
1. The Darkness – Last of Our Kind
2. Paradise Lost – The Plague Within
3. High on Fire – Luminiferous

nK_!:
1. Paradise Lost – The Plague Within
2. iwrestledabearonce – Hail Mary

Atreides:
1. Florence and the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
2. Of Monsters and Men – Beneath the Skin
3. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Zajus:
1. Refused – Freedom
2. Muse – Drones

Skvrn:
1. God Is an Astronaut – Helios | Erebus
2. Vallendusk – Homeward Path
3. Vattnet Viskar – Settler

Onotius:
1. Shape of Despair – Monotony Fields
2. God Is an Astronaut – Helios | Erebus

Některé měsíce se stane, že v našem redakčním eintopfu nějaké album zvítězí zcela jednoznačně a s naprosto suverénním náskokem si pro sebe uzme titul nejočekávanější desky měsíce našeho bezvýznamného plátku. Pak jsou ale měsíce, kdy je tomu přesně naopak a je pomalu problém najít nahrávku, kterou v naší eintopfové rubrice zmínil víc než jeden člověk. Červen 2015 naprosto ukázkově spadá do té druhé kategorie. Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiná alba a mnohdy dokonce i úplně odlišné žánry. V červnovém eintopfu tím pádem najdete tipy na vše od extrémních metalových stylů, přes industriální humus, odbočky k hip-hopu či punku až po indie pop. Tak jako tak to vypadá, že asi bude co poslouchat (což je ale ostatně každý měsíc vzhledem k tomu, kolik toho v dnešní době vychází, to si zase nalijme čistého vína).

A objevily se tedy nějaké věci, na něž by se těšil víc než jeden jediný redaktor? Nakonec se našly tři – jsou jimi „The Plague Within“ od britských veteránů Paradise Lost, „Helios | Erebus“ od post-rockerů God Is an Astronaut z Irska a „The Thief and the Fallen“ od hip-hopového dua Jedi Mind Tricks. A právě první dvě jmenované desky se bodově shodly na stejné hodnotě, jež byla v redakčním žebříčku nejvyšší, tudíž právě jim titul nejočekávanějšího počinu v naší redakci svorně připadá.

H.

H.:

Zatímco květen mě z hlediska nových alb nijak zvlášť nerajcoval, červen je na tom o mnoho lépe, a to i navzdory faktu, že byla bohužel opětovně posunuta dlouho očekávaná novinka finských funeral doom metalových bohů Skepticism. Nicméně i bez nich bude červen hodně zajímavý a to pro mě asi úplně nejzajímavější se jmenuje „Melk En Honing“. Industrial/dronový nátlak v podání projektu Author & Punisher byl vždycky nelítostný buchar a nová deska nevypadá, že by na tom měla cokoliv měnit, takže se těším na další dávku industriálního hnusu. Úplně stejně jsem ovšem zvědavý i na „The Moon Lit Our Path“ od Američanů Tempel, protože jejich čistě instrumentální post-metal mě na tři roky starém debutu „On the Steps of the Temple“ hodně překvapil a především tuze bavil. A aby byl triumvirát extrémní muziky kompletní, na poslední místo musím nominovat obskurní Brity Abyssal, jejichž dvě dosavadní desky „Denouement“ a „Novit enim dominus qui sunt eius“ byly výtečné, tudíž doufám, že i třetí „Antikatastaseis“ přinese další působivou dávku chaotického zla.

Ježura

Ježura:

Jak to tak vidím, červen se, co se týče vycházejících desek, u mě ponese v duchu doplňování vzdělání respektive objevování již objeveného, byť třeba v trochu jiném provedení, než jak tomu bylo dříve. Co tím mám na mysli? Tak předně „Next Death Revelations“ od polských black metalistů Blaze of Perdition. O téhle kapele jsem několik let slýchal a chtěl se jí podívat na zoubek, ale pravděpodobně se tak stane až s novinkou, která vychází rok a půl od tragické dopravní nehody, již Blaze of Perdition prodělali a která se podle jejich vyjádření do skládání nového alba výrazně promítla. Jsem opravdu zvědavý jak, protože tohle by mohlo být velké. Nemálo zvědavý jsem rovněž na americké hip-hopové trio Jedi Mind Tricks. Jméno téhle formace okolo mě krouží od té doby, co jsem začal hip-hop registrovat, a když už po čtyřech letech vychází novinková deska „The Thief and the Fallen“, bylo by hloupé takovou příležitost jen tak přejít – tím spíše, že singl „Deathless Light“ je docela dost solidní věc.

Kaša

Kaša:

Vybrat tři nejočekávanější desky měsíce června nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel, ačkoli o prvním místě jsem přemýšlet dlouho nemusel. Začnu klasicky od pomyslné bronzové medaile. Rozhodně si nenechám ujít „Luminiferous“ svých oblíbenců High on Fire, kteří s každým albem pravidelně rostou, a papírově by tak měli být schopní navázat na povedené záležitosti let předešlých. To s Paradise Lost to mám složitější, protože poslední roky mě jejich tvorba baví méně, než bych u takové legendy čekal, ovšem první ukázky chystaného „The Plague Within“ znějí skvěle a doufám, že borci, jejichž dvě ústřední postavy se v uplynulém roce předvedly ve velmi dobrém světle v řadách bočních projektů Vallenfyre a Bloodbath, se nenechají zahanbit a spolu s proklamovaným přitvrzením a návratem k oldschoolovému soundu se kvalitativní laťka zvedne o několik tříd. No, a nakonec jsem si nechal anglické glam rockery The Darkness a jejich čtvrtou řadovku „Last of Our Kind“, která přistane na pultech obchodů hned první červnový den a na kterou se namlsán hitovým singlem „Open Fire“ těším jako malé děcko.

nK_!

nK_!:

Na nové Paradise Lost jsem docela zvědav. Ačkoliv nejde o kapelu, kterou bych měl kdovíjak naposlouchanou, vždy mi přišlo, že jejich nahrávky jsou konzistentní a minimálně zajímavé. Nikdy mě žádná náhodně vybraná deska přímo neodradila, a tak se tedy na „The Plague Within“ těším. S iwrestledabearonce je to horší, tam jsem zatím viděl jen pár klipů. Loni na Brutal Assaultu mě ale tahle pošahaná smečka docela zaujala, takže v červnu bude konečně důvod proniknout do hlubin magorovy duše. Snad se z toho nakonec nezblázním.

Atreides

Atreides:

Pokud sekce reportů nastartovala činnost našeho webu směrem mimo veškeré žánrové hranice, červnová nadílka alb ji v tomto ohledu vydatně podporuje. A nijak nezáleží na tom, že vyjdou ještě na jaře, protože já mám naprosto suverénně Vánoce v létě. Novou desku popové královny Florence and the Machine očekávám již od doby, kdy jsem se prvně přežral její druhotiny „Ceremonials“, takže dobře již třetím rokem. Má očekávání byla letošního roku vyslyšena – a ukázky z „How Big, How Blue, How Beautiful“ zní naprosto kulervoucně. Elektrická kytara, žestě, silné refrény a stále famózní hlas Florence Welch. Víc asi netřeba dodávat, neočekávám jiný výsledek než další úžasné album. Z hranic popu nevybočuje ani další očekávaná deska, byť islandští Of Monsters and Men spíše než na bohaté, vrstevnaté kompozice spoléhají na jednoduché folkové melodie a uhrančivou atmosféru své domoviny, kterou dokážou předat stejně přesvědčivě jako tamní metalové smečky. Na „Beneath the Skin“, soudě dle singlů, odhodili závoj fantastična a věnují se spíše civilním symbolům, avšak pracují s nimi se stejnou citlivostí, s jakou se jim dařilo čarovat atmosféru na „My Head Is an Animal“. Posledním pánem na holení jsou pánové hned dva. Dvojice Vinnie PazStoupe the Enemy of Mankind aka Jedi Mind Tricks pouští do světa osmou řadovku „The Thief and the Fallen“ a vzhledem k tomu, že z jejich tvorby znám především starší placky, jsem náramně zvědavý, kam až se za ty roky od „Visions of Ghandi“ nebo „Legacy of Blood“ stihli dostat.

Zajus

Zajus:

17 let od přelomového „The Shape of Punk to Come“ se na konci června na novém albu představí obnovení Refused, a moje volba nejočekávanějšího alba měsíce tak nemohla být jednodušší. Výše zmíněné album je působivé i po dlouhé době od vydání a soudě dle živelné energie, s jakou se Refused v posledních letech vrátili na pódia, mají stále co říci. Vedle Refused, jedné z nejvýraznější protisystémových skupin konce 20. století, vydá novinku i jedna z nejvýraznějších protisystémových (v tomto případě spíše slovem než činem) skupin začátku století 21. Muse z novinky zatím představili tři skladby, které mě o kvalitě nového materiálu rozhodně nepřesvědčily. I tak si ale „Drones“ poslechnu už jen proto, že na předchozích albech se nakonec vždy pár zajímavých kousků našlo. Jestliže u Refused očekávám kvalitu, v případě Muse doufám jen v krátkodobé pobavení.

Skvrn

Skvrn:

Začátek letošního roku byl až do posledního květnového týdne, kdy vyšla novinka norských Leprous, extrémně plodný. Dødheimsgard, A Forest of Stars, Solefald, Enslaved, Arcturus… jo, bylo to fajn období. Nyní však začínají průměrnější časy. Při letmém pohledu do seznamu červnových nahrávek mě zaujalo snad jen ostřílené jméno God Is an Astronaut. Tihle post-rockoví snílci mi nikdy vyloženě neučarovali, avšak vzhledem k slabší červnové konkurenci novince „Helios | Erebus“ první místo rezervuji. Aby to nevypadalo, že v červnu budu na čerstvou muziku úplně rezignovat, přidávám ještě dva spolky, které jsem si vždy dával tak nějak k sobě – Vallendusk a Vattnet Viskar. Není divu, jména obou atmo blackových kapel začínají na V (Vattnet Viskar v tomto ohledu bodují hned dvojnásobně) a shodně před dvěma roky téhle dvojici vyšly debutové záseky. Pamatuji si, že nešlo o nějaká veledíla, nicméně především v hudbě Vallendusk jsem cítil možný kvalitativní vzestup.

Onotius

Onotius:

V podobném trendu, jaký nastolil květen, pokračuje i červen, ovšem tentokrát je zde pro mě skutečně lákavých jmen ještě o něco méně. I přesto však alespoň dvě alba jmenovat dovedu. Ačkoliv tvorbu irských God Is an Astronaut znám zatím jen zběžně, jsem zvědav, kam se jejich instrumentální pojetí post-rocku za využití elektronických samplů pohne na novém albu nesoucím název „Helios | Erebus“. Ještě o něco větší zvědavost ve mně však vyvolává nová deska doom metalových Shape of Despair, kteří po dlouhých 11 letech vydají novinku „Monotony Fields“. I přesto, že jsem jejich tvorbu svého času sjížděl pravidelně, na dlouhou dobu u mě upadli v zapomnění. A co je lepší motivace k opáčku starých časů než vydání novinky?


Koncertní eintopf #3 – červen 2015

Hell Fast Attack IX
Nejočekávanější koncert:
Hell Fast Attack – Brno, 26.-27.6.


H.:
1. Hell Fast Attack – Brno, 26.-27.6.
2. First Black Pope – Praha, 20.6.

Ježura:
1. Hell Fast Attack – Brno, 26.-27.6.

Atreides:
1. High on Fire – Praha, 16.6.

Onotius:
1. Dream Theater – Praha, 28.6.

„Červen je měsícem, kdy jarní koncertní sezóna předává žezlo letním festivalům,“ píše Ježura ve svém příspěvku do třetího dílu koncertního eintopfu – a má pravdu, protože to tak skutečně je. Klubových akcí znatelně ubude, zato se však klasicky objeví několik halových akcí (všimli jste si, že právě v červnu u nás ty kapely, které naplní O2 Arenu, hrávají každoročně nejčastěji?) a především se začnou rojit open air festivaly. Na ty se samozřejmě vždy chystá nejvíce lidí a to platí i pro naši rozmilou redakci, tudíž nebude žádným velkým překvapením, že v letních měsících budou v našich koncertních eintopfech převládat právě festivaly. A co si budeme povídat, hned červen 2015 to do punítku potvrzuje, neboť nejočekávanější akcí měsíce se stal brněnský Hell Fast Attack.

H.

H.:

Tuším, že jsem tu o své nechuti jezdit na letní festivaly psal již v posledním koncertním eintopfu, nicméně tento stav nepovažuji za zcela striktní a dogmatický, a když na to přijde, stále jsem ochoten na nějaký jet – za předpokladu, že je na plakátě jméno, které prostě musím vidět. V případě Hell Fast Attacku je toto jméno zcela jasné – Darkestrah. V sestavě už sice bohužel není Kriegtalith, ale… sakra, pořád je to jedna z mých největších srdcovek vůbec a na takové kapely se prostě jezdí. O účasti na Hell Fast Attacku jsem uvažoval již mnohokrát (vlastně snad úplně každý rok někdy od druhého ročníku), ale nikdy mi to nevyšlo a přesně tohle je to jméno, jež mě donutí to konečně zlomit. Když se k tomu navíc přidají další výtečné smečky jako Nokturnal Mortum, Darkened Nocturn Slaughtercult nebo Acherontas, ojedinělá příležitost vidět Adultery, stálice jako Inferno nebo Arkona a účast dalších pro mě zajímavých formací jako Ulvegr či Deathrow, tak už pomalu není co řešit. Kromě Hell Fast Attacku bych se v červnu ještě rád dostal i na pražské vystoupení EBM rychty First Black Pope, ale nevím, jestli se mi povede být v tomhle termínu v hlavním městě… ale snad ano, protože tyhle italské zrůdičky chci také docela vidět.

Ježura

Ježura:

Červen je měsícem, kdy jarní koncertní sezóna předává žezlo letním festivalům, a tohle se jasně promítá i v mém výčtu očekávaných hudebních akcí. Tomu jednoznačně a naprosto neotřesitelně vévodí brněnský black metalový svátek Hell Fast Attack respektive jeho headlineři, ukrajinští Nokturnal Mortum. Už pár let prohlašuji, že až k nám Nokturnal Mortum zase přijedou, budu u toho stůj co stůj a teď to vypadá, že pokud se mi do toho nepřimotá něco jako konec světa, tenhle slib splním, a jelikož se vážně těším, docela bych ocenil, kdyby se ten konec světa ještě o pár měsíců odložil…

Atreides

Atreides:

Červen pro mě přináší jednu jistotu, na niž se zaručeně vypravím. Tou jsou američtí harcovníci High on Fire, které jsem sice viděl loni na Brutal Assaultu, nicméně spojení jejich nařvaného sludge metalu a strahovské Sedmičky je zkrátka neodolatelné, takže v časovém období jednoho roku se na ně vypravím hned podruhé. A vzhledem k tomu, že loni to byla řádná nálož, neočekávám letos nic jiného, obzvlášť když to celé bude stlačeno do prostor klubu, který je pro takovou hudbu jako dělaný. Obávám se jen extrémního návalu, díky němuž by se mohl poměrně titěrný prostor proměnit v nezřízenou řež, která semele vše, co jí přijde do cesty. A že zrovna na Sedmičce vážně není kam uhýbat, tak doufám, že svoje třiadvacáté narozeniny přežiju ve zdraví a odejdu z koncertu po svých.

Onotius

Onotius:

Jakkoliv můj vkus v poslední době holduje spíš temnějším a melancholičtějším záležitostem, nechat si podruhé ujít koncert jedné ze srdečních kapel – amerických progresivně metalových Dream Theater – by byla chyba. Ačkoliv by mi mnohem více vyhovovalo nějaké trochu komornější prostředí, než jakým je O2 Arena a předkapely mi pravděpodobně hudebně nic moc neřeknou, opět prošvihnout živé provedení kousků z kultovních desek jako „Images and Words“, „Awake“ či „Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory“ by byla zkrátka hloupost. Snad bude v playlistu skladeb z těchto skvostů dostatek.


Novinky 16-4-15

Accept - Blind Rage

>>> Heavy metaloví veteráni Accept z Německa hlásí doplnění své sestavy – ke kapele se přidali kytarista Uwe Lulis (ex-Grave Digger) a bubeník Christopher Williams.

>>> Coal Chamber pustili do světa novou písničku “Suffer in Silence” v podobě lyric videa – najdete jej na YouTube. Ve skladbě, která pochází z comebackové nahrávky “Rivals” (vyjde 19. května), si zahostoval Al Jourgensen z Ministry.

>>> Další deska švédských Ghost vyjde koncem léta nebo začátkem podzimu. První singl z novinky se objeví 4. června před vystoupením kapely na festivalu Sweden Rock, kde bude zároveň poprvé představen “nový” zpěvák Papa Emeritus III. Na albu se mj. objeví následující písně:

From the Pinnacle to the Pit; Cirice; Majesty; Devil Church; He Is

>>> Američané Hellyeah se hlásí s novým videoklipem – “Hush” sledujte na YouTube. Song se objevil na doposud posledním albu “Blood for Blood” z loňského roku.

>>> Nové album High on Fire ponese název “Luminiferous” a vyjde 23. června u eOne Music. Obal tady, tracklist je následující:

01. The Black Plot 02. Carcosa 03. The Sunless Years 04. Slave the Hive 05. The Falconist 06. Dark Side of the Compass 07. The Cave 08. Luminiferous 09. The Lethal Chamber

>>> 5. června vyjde u Prophecy Productions živé album francouzských Les discrets. Objeví se na něm záznam koncertu z festivalu Roadburn 2013. Počin se bude jmenovat “Live at Roadburn” a k mání bude jako CD, LP a download. Obal zde, tracklist je následující:

01. Linceul d’hiver 02. L’échappée 03. Les feuilles de l’olivier 04. Au creux de l’hiver 05. Le mouvement perpétuel 06. La nuit muette 07. Chanson d’automne 08. Song for Mountains

>>> Necrocock vydal další sólovou desku – novinka se jmenuje “Hudba z psychiatrických pavilonů” a už je k mání přímo u Necrococka. Trailer na album sledujte na YouTube. Obal tady.

>>> Další album Nevermore by údajně mohlo vzniknout do dvou let – alespoň to prohlásil zpěvák Warrel Dane v nedávném rozhovoru pro Menina Headbanger. Kapela, která je aktuálně nefunkční, když ji před čtyřmi lety opustila polovina sestavy včetně kytaristy a hlavního skladatele Jeffa Loomise, vydala poslední album “The Obsidian Conspiracy” v roce 2010. Dane se v rozhovoru dále nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se na další desce Loomis opětovně podílel.

>>> Nightwish budou natáčet chystaný koncert ve Vancouveru v Kanadě, který se odehraje 25. dubna. Záznam by měl v budoucnu vyjít na DVD.

>>> Stream of Passion zveřejnili nový videoklip k písničce “Monster”, která se objevila na loňské desce “A War of Our Own”. Video sledujte na YouTube.

>>> Aggrotechová mlátička Suicide Commando z Belgie chystá nový, doposud nepojmenovaný singl. Jako host se na něm představí Jean-Luc de Meyer z legendárních Front 242.

>>> Švédští death metalisté Unleashed vydají 24. dubna novou desku “Dawn of the Nine”, což nyní připomínají lyric videem k songu “Defenders of Midgard” – poslouchat můžete na YouTube.

>>> Kultovní Britové Venom vypustili do světa nové lyric video k tracku “Smoke” – sledujte na YouTube. Písnička pochází z letošního CD “From the Very Depths”.


Brutal Assault 19 (středa)

Brutal Assault 19
Datum: 6.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Chthonic, High on Fire, Keep on Rotting, Modern Day Babylon, Suburban Terrorist, The Agonist, Venom

Intro:

Atreides: Když řeknete Brutal Assault, mezi příznivci tvrdé a ještě tvrdší hudby nenajdete snad nikoho, kdo by nevěděl, o čem je řeč. Letošní 19. ročník je na první pohled ve svízelné situaci: překonat loňskou “dospěláckou” osmnáctku a zároveň nastavit laťku tak akorát, aby dvacáté kulatiny mohly letošek překonat něčím ještě víc kulervoucím. Loňský rok nastavil laťku dosti vysoko, nicméně letošní soupiska již od pohledu slibovala mnohé a pravděpodobnost překonání loňského ročníku v počtu vynikajících vystoupení se jevila jako velmi vysoká. A co si budeme povídat, příště to nejspíš půjde dost těžko už jen proto, že vymodlení Slayer se konečně ukázali v Josefovské pevnosti. Mimo ně tu ale bylo několik dalších zvučných kapel, stejně tak ale i uskupení zcela unikátních – třebas takoví Manes, kteří za celou dobu svojí více než dvacetileté existence nehráli jinde než v Norsku, letos znovuobnovení Carnival in Coal, kteří se probrali po nějakých sedmi letech spánku, nebo vůbec první odehrané vystoupení holandských Dodecahedron. Nu, příští rok budou mít organizátoři co dělat – a to i po stránce vylepšování služeb festivalu.

Atreides: Letošním rokem totiž nabídli opět několik citelných vylepšení: To první se týká třetí stage. Vloni ještě malinká Obscure Stage se nafoukla zhruba pětinásobně, získala podobu velkého cirkusového stanu o rozměrech cirka 20×50 metrů a nové jméno – Metalgate Stage. Navíc se přesunula ještě o kus směrem vzad a na původním místě Obscure stage se usídlilo několik dalších stánků, o něco málo se rozšířila i chill out louka. Druhou novinkou byl Octagon, síť několika podzemních chodeb, kam se přesunuly autogramiády. Mimo nich se tu usídlila i výstava obrazů metalových umělců a v neposlední řadě výčep s velmi příjemným sezením v chladných prostorách.

Atreides: Stejně jako loňský rok poskytneme pohled tří redaktorů: Ježury, Prdovouse a Skvrna, pro kterého byl letošní ročník premiérou. A protože toho bude hodně (ale snad méně než loni, neboť nejel žádný H., který by neměl na práci nic lepšího než vystávání pod pódiem), opět bude report rozdělen do několika částí.


Středa:

Atreides: Zhruba do března, dubna to vypadalo, že 19. Brutal Assault bude solidní provar. Jména pro mě dávno vyčpělá nebo jinak nezajímavá. Rozhodně nic, co by mě donutilo vypláznout na dřevo v té době nějakých patnáct stovek za lupen a dál to moc neřešit. Jenže to by nebyli Obscure, kdyby nedotáhli nějaká zajímavá a pro naše končiny netradiční jména, a pokud vynechám Slayer, vlhký sen většiny dlouholetých návštěvníků festivalu, pořadatelé nezklamali ani tentokrát. Člověk se totiž ani nenadál, a než zchrastil dostatek peněz, aby nekončil měsíc s odřenou prdelí, byly už dávno ohlášeny takové taháky jako Manes, Shining, Dodecahedron nebo Aosoth a paní za kasou Lucerna Music Baru už si za lístek řekla přes 1700 korun. Aneb ukázkový příklad toho, jak se vydělává na nerozhodných lidech. Ale teď již k samotnému festivalu…

Skvrn: Já jsem se na rozdíl od obou kolegů ukázal na josefovskému Brutal Assaultu úplně poprvé, tudíž první chvíle se nesly v ryze seznamovacím duchu. Po ukotvení stanu na relativně odlehlém místě (které se však stalo ve čtvrtek stejně odlehlé jako nynější pražské Ďáblice – původně průměrná vesnička) jsem se jal výzkumu vstupních prostor. A i když jsem čekal, že u pokladen bude maximálně narváno, opak byl naštěstí pravdou. Nevím, jak tomu bylo ve čtvrtek nebo ve středeční večer, ale já jsem si postál přívětivých pět minut a náramek byl v cuku letu na ruce. Nedlouho na to následovala zběžná prohlídka areálu, první seznamování s žetonovou měnou nebo příjemné překvapení v podobě umýváren. Ty sice nabízely jen užitkovou vodou, ale nakonec jsem se obrnil faktem, že užitková voda musí být přece k užitku a pár litrů téhle tekutiny ve mně nakonec skončilo – a nakonec i na chvíli zůstalo, protože to nemuselo nepřirozenou cestou zpátky. Během mých prvních krůčků po festivalovém teritoriu již začaly halasit první tóny z pódia a po elegantních přeletech letecké formace nad pevností bylo vše oficiálně odstartováno.

Skvrn: Jak už to tak bývá, přijíždí-li člověk někam prvně a ještě k tomu s kupou očekávání, ze začátku převládá pocit, že za každou cenu musí vidět i slyšet úplně všechno. Letošní Brutal Assault nebyl výjimkou, protože hned první vystoupení, koncert Suburban Terrorist jsem si nenechal ujít, a to i přesto, že žánru, jakým je death metal, nevěnuji prakticky žádnou pozornost. Celý set jsem však sledoval spíš z povzdálí a sluchové ústrojí šetřil na zajímavější jména. To však nic neměnilo na tom, že Suburban Terrorist otevřeli celý festival obstojně a po celou dobu oplývali viditelnou radostí ze své účasti. Jen lidé pod pódiem byli po náročném dojezdu poněkud zastydlí a frontmanova přání vidět pořádný mosh pit vyšla nakonec naprázdno. Víceméně to samé by se dalo napsat i o následujících Keep on Rotting, kteří však k tomu výše vypsanému přidali ještě větší technickou propracovanost. I přesto jsem se na necelou hodinku z areálu vypařil a začal se raději chystat na vrcholy dne v podobě The Agonist, Chthonic a Venom.

Atreides: Středeční den pro mě začal usednutím do rychlíku Metuje. Za nějaké dvě hodinky cesty v poloprázdném kupé (ve kterém jsme byli po většinu cesty dva, jakkoliv byl zbytek vlaku nacpaný k prasknutí) jsem vypadl z vlaku na Jaroměřském nádraží, setkal se s přáteli, u kterých jsem měl nocovat, a vydal se se vstupenkou pro pásek a tradiční výbavu každého návštěvníka festivalu – program, druhý program a DVD se záběry z loňského ročníku. A protože první kapelou, která mě skutečně zajímala, byli až stoner metaloví High on Fire, do kterých zbývalo ještě pár hodin, zapadli jsme do hospody. Pod Jägermeister Stage, která obsluhovala veškerý středeční program, se už po mém příchodu štosoval velmi slušný počet lidí, takže High on Fire měli již od počátku velmi slušné publikum. Americké bahno živě rozhodně nepůsobilo jako bahno a zběsilé rytmy, do jakých se High on Fire pouštěli, připomínali spíš Kylesu na extázi než stoner/sludgový nářez. Tak či tak to byla řádná pařba, a kdo se alespoň na chvíli nemihnul v kotli, jako by nebyl. Já osobně odcházel kvalitně zvalchovaný, tak tak jsem držel hlavu na krku.

Ježura: To já jsem to vzal o něco zodpovědně než kolega Prdovous, prochlastal jsem jen tři středeční kapely, a když se do díla pustili The Agonist, už jsem poslušně stepoval na place. Důvod je prozaický – The Agonist se v Josefově představili s novou zpěvačkou a byl jsem tedy náramně zvědavý, jak jim to šlape bez Alissy. A šlape jim to velice slušně – instrumentalisté odvedli na každý pád poctivý výkon, šli do toho o sto šest a koukalo se na to fakt dobře. A novicka Vicky si také neutrhla ostudu. Oproti své předchůdkyni sice neoplývá až takovým rozsahem, takže ve vysokých polohách často přecházela do řevu, ale jinak podala alespoň pro mě uspokojivý výkon, který za výkonem zbytku kapely nijak zvlášť nezaostával. Suma sumárum tedy dost povedený koncert, kterému škodil jen poměrně mizerný zvuk, v němž zanikala celá řada kytarových parádiček, jimiž se mohou The Agonist chlubit.

Skvrn: Jeden z vrcholů večera se blížil s šestou večerní, s níž měli na pódium přicválat The Agonist, první kapela, na niž jsem se zašel cíleně podívat. A jelikož jsem kolem pódia nervózně přešlapoval již několik minut dopředu pro zajištění solidního místa (což se nakonec i povedlo), zastihl jsem “při činu” ještě zámořské Flotsam and Jetsam, kteří i mimo areál zněli hodně dobře. Tohle staromilské podání thrash metalu naštěstí neshořelo na špatném zvuku, tudíž všechny ty kytarové vyhrávky, které dělají thrash thrashem, byly parádně slyšitelné a já jsem si jen s povzdechem naříkal, proč jsem třeba úvodní Suburban Terrorist nevyměnil za tyhle Američany. Teď ale již k The Agonist. I když by si člověk řekl, že kvůli aférce kolem postu zpěvačky, kapela přitáhne dost lidí, zas takový nával se nekonal. Tvorbu The Agonist sice naposlouchanou nemám, ale věděl jsem, že naživo by tahle muzika měla fungovat. A taky že jo, kapela do toho od začátku do konce šla na sto procent a především na novou zpěvačku Vicky Psarakis, která rozdávala úsměvy na všechny strany, se koukalo moc dobře. Dle mého vydařené představení, které sice nedosahovalo kvalit těch nejlepších, ale na status doposud nejzáživnější show to stačilo.

Ježura: Chthonic sice vlastně neposlouchám, ale když jsem z jejich setu posledně viděl sotva tři skladby, rád jsem si dal reparát – a Chthonic mě rozhodně nezklamali. Vlastně o nich mohu říct to samé jako o The Agonist, jen s tím rozdílem, že to mělo pocitově trochu větší tah na bránu a že za stálého bubeníka Daniho Wanga zaskakoval někdo s o poznání méně šikmýma očima. Celý set můžu s klidem prohlásit za povedený (a to i navzdory opět ne moc dobrému zvuku) a hitovka “Takao” zprostředkovala závěr ještě tak o level lepší, takže spokojenost.

Setlist Chthonic:
01. Oceanquake
02. Supreme Pain for the Tyrant
03. Next Republic
04. Rage of My Sword
05. Sail into the Sunset’s Fire
06. Defenders of Bú-Tik Palace
07. Takao

Skvrn: Od vystoupení taiwanských Chthonic jsem si rovněž nesliboval málo. Naživo jsem totiž čekal hodně slušnou pařbu, a jak jsem se z prvních řad rozhlížel kolem sebe, rozhodně jsem nebyl natěšen jediný, což tomuto setu jedině prospělo. Od prvních tónu to byla energická jízda, kterou však po celou dobu srážel horší zvuk. Jasně, v prvních řadách nečekám nějaký krystalicky čistý a prokreslený sound, přesto si musím trochu rýpnout a říct, že své neduhy to rozhodně mělo. Tak především, klávesák v té mase přehulených kytar prostě neměl šanci vyniknout a některým skladbám to hodně škodilo. Hrálo se především z nové desky “Bú-Tik” a především zařazením “Defenders of Bú-Tik Palace” a outfitem basačky Doris Yeh mi Chthonic udělali velkou radost. I přes zmíněné zvukové mouchy jsem nakonec zklamán rozhodně neodcházel, neboť kapela do toho šila o sto šest a zmíněné vady na kráse tím dostatečně vykompenzovala. Celý set uběhl poměrně rychle a já se již začal regenerovat na legendární Venom, kteří měli přijít po death/grindové smečce Terrorizer, kterou jsem z těchto důvodů vynechal.

Atreides: Po High on Fire měli být na řadě Chthonic, jejichž hudba mi už nějakou dobu nic moc neříká, takže i když baskytaristka Doris Yeh během zvučení vypadala velmi pěkně, rozhodně nebyla důvodem zůstat, takže se naše sudetská parta zdejchla mimo areál na další pivo. To se nakonec protáhlo i přes set Terrorizer, takže se středeční den nesl v lehce vyzevleném duchu. Do areálu jsem se podíval až na set Venom. Tyhle duchovní fotry black metalu jsem chtěl jako jediné z veteránů, kteří letos na Brutal Assaultu vystupovali, skutečně vidět, a nezklamali. Jediný zůstávající člen Cronos sice vypadá po všech těch letech existence správně vyčazeně a vychlastaně, kapele to ale šlapalo skvěle. Jejich set měl pořádný náboj a příkladné nasazení, s jakým do toho tenhle trojlístek šel, by mohl závidět kde kdo. Hlavně exhibice bubeníka Dantého, který řádil na netradičně poskládané bicí soupravě, byla velmi koukatelná. Když k tomu přičtu kvalitní osvětlení i ohnivé efekty, vychází z toho pro mě velmi příjemné překvapení. Po Venom jsem se již odebral do postele, ani ne tak kvůli únavě (která se postupně taky dostavila), ale především s vidinou dalších tří festivalových dnů, které jsem měl v plánu táhnout na nohou minimálně do druhé hodiny ranní.

Setlist Venom:
01. Black Metal
02. Hammerhead
03. Bloodlust
04. Possessed
05. Live Like an Angel (Die Like a Devil)
06. Buried Alive
07. Antechrist
08. Hail Satanas
09. Rise
10. Pedal to the Metal
11. Resurrection
12. The Evil One
13. Welcome to Hell
14. Warhead

Ježura: Death/grindovou úderku Terrorizer jsem si nechal ujít celkem bez výčitek, ale u kultovních Venom jsem si toto už opravdu nedovolil, a i když od nich neznám vlastně nic krom profláklého songu “Black Metal”, vypravil jsem se splnit povinnost a na seznamu viděných kapel si odškrtnout i tuhle legendu. A dobře jsem udělal, protože Venom odehráli vážně parádní set, který mě celkem spolehlivě posadil na prdel, ačkoli jsem to absolutně nečekal. Mělo to ohromné koule, všichni tři pánové předvedli opravdu 100% nasazení a do lidí pálili jednu pecku za druhou s grácií hodnou mistrů svého řemesla. Do toho přidejte velice pěkné ohnivé efekty, výborný zvuk a masivní odezvu publika a nemůže vám vyjít nic jiného než zdaleka nejlepší středeční koncert, který nasadil vysokou laťku i pro kapely, jež měly přijít v dalších dnech. Vážně mazácká záležitost a jeden z nejlepších heavy metalových koncertů, jaké jsem kdy viděl.

Skvrn: Jakmile místo na pódiu vyklidili Terrorizer, ve vzduchu se již vznášela očekávání nad tím, jak dopadne vystoupení kapely, bez které by vzhledem k jejím zásluhám možná ani celý Brutal Assault neexistoval. Řeč není o nikom jiném než o slovutných Venom. Já jsem vlastně nikdy nějakým oddaným fanouškem téhle veličiny nikdy nebyl, ale vzhledem k jejím zásluhám jsem si nedovolil její vystoupení opomenout. A vyplatilo se. Už před prvními tóny jsem se náramně bavil a především hláška jednoho staršího metalisty, který evidentně vyrůstal na Motörhead nebo právě Venom, nesmírně potěšila: “My chceme Venom! (po chvíle rozhlížení se) … JÁ chci Venom, já chci Venom.” Zanedlouho se přání všech nedočkavců vyplnila a na pódium si to přištrádovala jejich vysněná trojice. A nezklamala snad nikoho. Od začátku to byla pekelná jízda, chlapci do toho rvali energie snad ještě víc než za svých mladých led a jejich přímočarý rock’n’roll jsem jim do posledního zrnka vyzobával z ruky. Jasně, na chudobu si asi Venom nemusí stěžovat, ale i přesto jsem z jejich vstoupení cítil takový ten “drajv”, který vyplyne jen z maximálního nadšení. Venom by o tom Slayeru měli přednášet!

Skvrn: Tečkou za vydařeným dnem, který v konkurenci plnohodnotných festivalových dnů rozhodně obstál, obstarala mladá tuzemská trojice Modern Day Babylon. O té jsem slyšel úplně prvně a přiznávám se, že bez téhle znalosti bych se v klidu na duši obešel i v budoucnu. Kapela lákala na směsku djentu a groove metalu, ale dostal jsem vlastně něco úplně jiného. Od téhle škatule si slibuji nabušenou rytmickou nasíračku, místo níž jsem dostal spíš takový jemný čajíček. Jasně, hrát po bezchybně hrajících Venom není úplně nejlehčí úkol, ale přesto… Celé to znělo ohromně nezáživně, dlouhé instrumentální úseky byly nudné až k smrti a vystupování zainteresované trojice také nepůsobilo moc přesvědčivě. Několik minut jsem sice dal a nebýt pozdních hodin a vidinou dalších tří festivalových dní přede mnou, možná bych zůstal i do poloviny setu, ale takhle ne. Jednoduše bída.