Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 24.4.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. A New Day Will Rise 02. They Came to Die 03. Defenders of Midgard 04. Where Is Your God Now? 05. The Bolt Thrower 06. Let the Hammer Fly 07. Where Churches Once Burned 08. Land of the Thousand Lakes 09. Dawn of the Nine 10. Welcome the Son of Thor! Odkazy: web / facebook / twitter

Při poslechu dvanáctého řadového alba severských válečníků Unleashed se v každém okamžiku člověku dere na mysl jedna hlavní myšlenka: poslouchám tady legendu švédského death metalu se vším, co k tomu patří. Ne snad, že by k tomuto konstatování byla novinka „Dawn of the Nine“ vyloženě zapotřebí, protože parta kolem Johnnyho Hedlunda již dlouhou dobu dokazuje, že za svou píli a nasazení si svou pozici zcela jistě vysloužila již dávno a právem, ale „Dawn of the Nine“ je ve všech ohledech naprosto profesionální produkt v dobrém slova smyslu, na kterém čtveřice nenechala nic náhodě a natočila ničivou desku hodnou svého jména.

Na Unleashed je mi v posledních letech strašně sympatické, s jakou grácií z rukávu borci sypou jednou skvělé album za druhým, a aniž by kolem sebe museli budovat mocnou vikinskou atmosféru jako styloví souputníci Amon Amarth, tak jejich desky nejsou jen jednoduchou death metalovou rubanicí bez atmosféry. Ta bojovnost a hymničnost je z jejich hudby stále stejně patrná a ani mi nepřijde, že by to byl vyloženě účel. Unleashed sice nijak netlačí na pilu, ale od „Midvinterblot“ ničí své posluchačstvo s pravidelností nájezdů vikinských válečníků do řad svých protivníků a jejich desky si udržují velmi vysoký standard, pod nějž neklesli ani s novým počinem.

S tou pravidelností se ruku v ruce váže fakt, že „Dawn of the Nine“ není počinem nijak překvapivým. To je nutno si přiznat bez keců hned v úvodu. Je to klišé, ale musím říct, že kdo slyšel „As Yggdrasil Trembles“, případně našlapaného předchůdce „Odalheim“, tak nemůže být hudebním směřováním nikterak zaskočen. Na první poslech je možná „Dawn of the Nine“ počinem rychlejším, nicméně jako ucelená kolekce death metalových hymen funguje přesně tak, jak se obecně očekávalo, takže vše je při starém. Léta neměnná sestava čítá krom hromotluka Johnnyho za mikrofonem a s baskytarou v prackách, sehraný kytarový tandem Tomas Olsson a Fredrik Folkare a konečně bubenickou jistotu Andrese Schultze se všemi těmi bicími výjezdy a sypačkami. Klasický hutný zvuk s chrastivými riffy a útočnou rytmikou je samozřejmostí a silný řev Johnnyho nijak neztrácí na síle a zůstává jedním z poznávacích znamení tvorby Unleashed. Tvorby, která je sice zajetá ve stylových kolejích, ale s desítkou silných skladeb v zádech tohle kapele nelze zazlívat.

Tak nějak přemýšlím, jestli má smysl nějak podrobně rozebírat seznam songů „Dawn of the Nine“ stylem skladba po skladbě, protože jakkoli jsou ty jejich bojovnou náladou načichlé songy chytlavé a od sebe celkem bez problémů rozeznatelné i po krátké době, tak mají určitou neměnnou strukturu, která se liší v tempu a nerad bych tak vyvolal mýlku, že se jedná o desítku totožných písní s nedostatkem vzrušujících momentů. Síla Unleashed je v tlaku, který na posluchače přenáší spolu s atmosférou, jež takřka pumpuje adrenalin do žil, takže jakmile to seveřané odpálí prostřednictvím „A New Day Will Rise“, tak je nutné se připravit na tři čtvrtě hodinu riffové smrště s dostatkem melodických kytarových motivů, díky nimž jsou i tak přímočaré skladby jako „Land of the Thousand Lakes“ a „Where Is Your God Now?“ stále svěží a v rámci vysoké kvalitativní laťky se rozhodně neztratí.

Ačkoli rychlé tempo se svižně cválajícími bicími převládá, tak Unleashed umí taky pěkně zpomalit, což na novince předvedli v rozmáchlejší skladbě titulní a dvojici „Defenders of Midgard“ a „The Bolt Thrower“, kdy poslední dvě se nesou spíše ve středním šlapavém tempu. To „Dawn of the Nine“ nemá daleko k doom metalu, což umocňuje táhlý kytarový riff a hmatatelná sabbathovská atmosféra. Na závěr se tenhle vál skvěle hodí, a pokud se někdo bojí, že po 40 minutách nepotáhne tak dobře jako třeba závěrečná hymna „Welcome to Son of Thor!“, tak je na omylu. Uznávám, že mně osobně se ty svižnější skladby typu „Where Is Your God Now?“ a „A New Day Will Rise“ zamlouvají o něco více, ovšem neznamená to, že by Unleashed jedoucí na nižší rychlostní stupeň neměli co nabídnout.

Není pochyb, že „Dawn of the Nine“ je určeno milovníkům starého evropského death metalu, kde není na nečekané elementy a zvraty místo. Unleashed jsou si vědomi, že jejich největší síla je v drtivém přístupu a přesně tak jejich dvanácté album taky dopadlo. Novinka je vyrovnaná a energií napěchovaná deska, která je přesně tím prototypem počinu, který si člověk od death metalové legendy může přát. Ačkoli je zahleděná do hluboké minulosti svých slavných předchůdců, tak nezní jako laciný kalkul vůči vlastním posluchačům, což je problém, který mám u Amon Amarth, jejichž tvorba a napumpovaný sound je výrazivu Unleashed velmi blízký, ovšem tam, kde Johan Hegg a spol. sází hlavně na image a mytologickou auru, kterou kolem sebe šíří, jsou Unleashed zaměření na samotnou hudbu, takže rozdíl je slyšitelný hned na první dobrou a jsem rád, že u „Dawn of the Nine“ to platí i nadále.

Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 20.4.2012 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Fimbulwinter 02. Odalheim 03. White Christ 04. The Hour of Defeat 05. Gathering the Battalions 06. Vinland 07. Rise of the Maya Warriors 08. By Celtic and British Shores 09. The Soil of Our Fathers 10. Germania 11. The Great Battle of Odalheim Hodnocení: Kaša – 8/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Unleashed jsou jako Motörhead či AC/DC. Každý již dopředu ví, s čím se zase vytasí a nikdo od nich nežádá nic nového. Jestli je to správně nebo ne, to nechám na každém z vás. Minulá deska “As Yggdrasil Trembles” byla hodně povedená a pamatuji si, že jsem se od ní nemohl dlouho odtrhnout. Nicméně, po dvou letech jsou tihle Švédové zase zpět se svou další variací na severský death metal a světe div se, žádný zázrak se ze strany Unleashed nekoná. Kapela se prostě pohybuje ve svých, již pěkně hluboko vyšlapaných stopách. Tu a tam se sice objeví troška více hymnických refrénů, tu a tam lehce black metalového běsnění, ale pořád máme co do činění s death metalem v té nejryzejší podobě, navíc ovlivněným vikinskými legendami plných velkolepých bitev.

Po přečtení úvodního odstavce by se možná mohlo zdát, že “Odalheim” odstřelím jako nezáživnou rutinu, která si nezaslouží žádnou bližší pozornost. Do jisté míry by se to dalo říct, a neměl bych s tím žádný problém, jenže já si to nedokážu vysvětlit, ale ty skladby prostě fungují, a přestože se nejedná o žádnou revoluci, dokážou mne udržet v napětí. Oproti nedávné minulosti přibylo trošku střednětempých pasáží, kytarových sól a vyhrávek, ovšem to všechno za ponechání si zdravé přímočarosti a údernosti. Z instrumentálního hlediska nemá cenu nějak zpochybňovat umění jednotlivých členů, všichni jsou to mistři svých nástrojů, nad všemi však výrazně vyčnívá Johnny Hedlund. Nejen proto, že to je zpěvák, ale ten chlap má v hrdle skutečné peklo. Jeho typický a charakteristický projev, který místy připomíná Johana Hegga z Amon Amarth (nebo Hegg připomíná Hedlunda?), dodává skladbám ten správný říz a brutalitu.

Jak již jsem několikrát zmiňoval, hudebně je vše při starém. Úvodní “Fimbulwinter” jde rychle na věc, zaujme místy skoro až blackový dřevní zvuk kytar a skladba s výjimkou zvolněné střední pasáže rychle směřuje ke skvělému sólu. Takhle nějak můžou Unleashed fungovat ještě pěknou řádku let. Pokud budou mít skladby a ještě líp celá alba podobný drive, tak bych se vůbec nezlobil a dál bych jim to zobal z ruky. Následující titulka “Odalheim” je trošku přímočařejší kus s chytlavým refrénem, ale pořád pěkná vypalovačka, která se jen tak neoposlouchá. Z Hedlundova zpěvu v téhle skladbě běhá doslova mráz po zádech. Fantastický výkon. Poněkud netradičně začíná třetí v pořadí “White Christ” se sekanou rytmikou a úderným frázováním. V refrénech se skladba vrátí do typických severských kolejí, ale přeci jen bych ji rád vyzdvihl jako jednu z povedenějších položek. Skoro až “bathoryovsky” se rozjíždí “Vinland” aby se po chvilce zvrhla v ukrutný nářez ve zběsilém tempu. Bubeník Anders Schultz předvedl ve “Vinland” skvělou práci a právě bicí spolu s chytlavým refrénem pro mě představují hlavní devízu této skladby.

Vliv zmíněné legendy Bathory je na “Odalheim” patrný, ovšem ani ne tak díky hudební náplni jednotlivých skladeb, ale spíše textově a vzhledem k atmosféře úvodů několika skladeb, “By Celtic and British Shores” budiž dalším skvělým příkladem. Když už jsme u těch inter, tak akustickou kytaru v úvodu “The Soil of Our Father” řadím stejně jako celou skladbu k vrcholům alba. Abych tady však jen donekonečna nechválil, tak je nutno říct, že na albu se najdou i slabší skladby, příkladně “The Hour of Defeat” a velice primitivní “Rise of the Maya Warriors”. Zrovna tyhle kusy postrádají nosnější nápady, moc nezaujaly a při pozdějších posleších jsem je nemilosrdně přeskakoval. Ale pozitiva suverénně převládají.

“Odalheim” pokračuje ve formulce, kterou nastolily předcházející alba, a deska čítající 11 skladeb uteče jako voda. Musím přiznat, že se svým přístupem a kvalitou předkládaných alb jsou mi Unleashed v současnosti asi nejblíže ze severské death metalové scény, ne, že bych je chtěl nějak cíleně pošpinit, ale kam se hrabou již zmínění Amon Amarth. Z hlediska diskografie těchto švédských veteránů, kteří již fungují 23 let, je “Odalheim” rozhodně jedno nejpovedenějších alb.

Další názory:

Unleashed jsou léty prověřená kvalita, na niž se člověk může spolehnout, a novinka “Odalheim” to plně dokazuje. Naprosto triviálně můžeme prohlásit, že komu se líbily předcházející počiny, rozhodně nebude zklamán ani s počinem nejnovějším, neboť se opět jedná o charakteristický oldschool death metal švédské školy s vikinským nádechem – přesně tak, jak to fanoušci od těchto harcovníků očekávají a chtějí. Výhoda Unleashed je však v tom, že jim to stále výtečně funguje – ona takováhle porce suprové dřevnější muziky se skoro ani nedá odmítnout. V tomto ohledu se tedy asi není o čem bavit. Všimnul jsem si ovšem na “Odalheim” jedné docela zajímavé věci, kterou zpětně cítím i na předchozích deskách, jen jsem si ji dříve neuvědomil, a sice že Unleashed mají relativně podobný zvuk jako jejich slavní krajané Amon Amarth (resp. obráceně, Amon Amarth jako Unleashed, s ohledem na letopočty), jen v brutálnějším a oldschoolovějším hávu, oproštěném od velkého melodického “balastu”, na nějž široká obec metalová tak letí. Já osobně však vždy upřednostním klasiku veteránů v podání Unleashed, jelikož má mnohonásobně větší koule!
H.