Archiv štítku: Burzum

Burzum – The Ways of Yore

Burzum - The Ways of Yore
Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. God from the Machine
02. The Portal
03. Heill Óðinn
04. Lady in the Lake
05. The Coming of Ettins
06. The Reckoning of Man
07. Heil Freyja
08. The Ways of Yore
09. Ek fellr (I Am Falling)
10. Hall of the Fallen
11. Autumn Leaves
12. Emptiness
13. To Hel and Back Again

Hodnocení:
Skvrn – 6,5/10
H. – 6/10
Thy Mirra – 8/10

Odkazy:
web

Nezačít recenzi na nahrávku Varga Vikernese jmenováním tím, jakými že kontroverznostmi se tenhle chlapík proslavil, by bylo celkem zvláštní. Ani já si nedovolím rebelovat a přispěji svou troškou do mlýna. Pominu-li teď Vargovy přinejmenším sporné názory, ani hudební složka nemá k té rozporuplnosti daleko a především jeho tvorba po návratu z vězení je hodně diskutovaným tématem. Někteří odsuzovali hudbu Burzum za přílišný amatérismus ještě před Vargovým nástupem do vězení, víc a víc kritiky však přicházelo až postupem let po Vikernesově propuštění.

Zatímco první dvě desky “Belus” a “Fallen” byly přijaty veskrze kladně, u “Umskiptar”, jakožto doposud poslední metalové nahrávce Burzum, byla odezva chladnější. To se však ještě nemohlo rovnat rozhořčení, které způsobilo vydání “Sôl austan, Mâni vestan”, desky, která alespoň dle žánrového zařazení měla následovat ambientní nahrávky “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”, nahrávaných během pobytu v chládku. I já jsem, stejně jako většina fanoušků tvorby Burzum, neskákal nadšením, přesto jsem byl před vydáním “Sôl austan, Mâni vestan” vydáním docela natěšen… a ve finále následně zklamán. Na ujasněnou – “Hliðskjálf” pokládám hned po kultovních počinech “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” za to nejlepší, co z dílny Burzum kdy vyšlo, a proto byla má očekávání vysoko. A i když si “Sôl austan, Mâni vestan” v některých momentech zachovávalo několik charakteristických rysů položených právě na “Hliðskjálf”, nemohl jsem si pomoct – i přes nezaměnitelný rukopis Burzum to byla docela nuda. Není tedy s podivem, že očekávání spojená s vydáním letošního “The Ways of Yore”, klesla na “Burzumovské minimum”.

Co se týče celkového pojetí skladatelského i zvukového, “The Ways of Yore” osciluje na pomezí loňského předchůdce a již zmiňovaných patnáct let starých “vězeňských” nahrávek. Zatímco svým minimalistickým přístupem má blíže “Sôl austan, Mâni vestan”, soundem kláves se přibližuje ke starým ambientním nahrávkám. A zrovna tenhle kompromis mi docela vyhovuje. Loňskému albu se sice nedala upřít zajímavost, ale na mě to bylo až moc relaxační, až moc uklidňující a na můj vkus se tam toho zajímavého odehrávalo fakt málo. To letoší novinka se v tomhle ohledu značně pochlapila. Takřka ve všech ohledech je rozmanitější a přesto si zachovává celistvost. Rozmanitější samozřejmě v kontextu Vargovy ambientní tvorby, protože tyhle nahrávky nikdy nebyly o nějakých divokých klávesových mixech, ale o minimalismu a skromném budování (neskromné) atmosféry. Na “The Ways of Yore” se všechny skladby pevně drží svého útlého klávesového tématu, který se v rámci písně rozvíjí. Řekl jsem rozmanitější – onu rozmanitost chápejte tak, že jednotlivé skladby se mezi sebou liší víc než na loňském předchůdci, ve skutečnosti však o nic vyloženě pestrého nejde.

Když už jsem u té (ne)pestrosti, největším progresem prošly vokály. Většinou se Vargův hlas omezil na bestiální black metalový řev, v pozdějších nahrávkách hlavně na šepot a mluvené slovo, což je především případ “Umskiptar”. Na novince se dostává do popředí zejména klasické mluvené slovo. A zrovna před touhle složkou hudby musím jedině smeknout – měl bych-li jmenovat jediný atribut současné tvorby Burzum, vybral bych tuto hlasovou polohu. Záměrně neříkám obecně vokál, protože ve vokální složce vězí i největší slabina desky. Můj hudební sluch totiž ohromně trpí v oslavných ódách “Heill Óðinn” a “Ek fellr (I Am Falling)”, kde dojde na čistý vokál. Kolikrát jsem čítával narážky na Vikernesův instrumentální i zvukový amatérismus a nebyl s to se s těmito názory ztotožnit. Nyní to je poprvé, kdy je onen způsob “udělej si sám” na škodu. Rozhodně nejsem zastáncem přeprodukovaných shitů připravených bořit prodejní hitparády, ovšem tady si Varg ukousnul příliš velké sousto. Se vším respektem na onen zpěv v současné formě prostě nemá a bez jakékoli studiové záplaty to zní hrozně.

Dvě písně zabité touto slabinou je nakonec finální počet a zbytek je naštěstí v pohodě. Představa, že by byly všechny skladby “obdařeny” těmito vokály, je už teď přinejmenším za uši tahající. Zbytek skladeb se vyznačuje buď ryze instrumentálním charakterem, nebo vzpomínaným mluveným slovem, které katapultovalo dvojici skladeb “The Coming of Ettins”, “The Reckoning of Man” mezi to nejlepší z “The Ways of Yore”, u té druhé bych se nebál říct, že jde o jednu z nejlepších věcí “post-arestální” tvorby Burzum. Jednoduché klávesové téma, mluvené slovo, a to celé dokola sedm minut. Opravdu jde na tomto jednoduchém principu vystavět výbornou skladbu? Ano. Poslechněte, je to síla. Hlavně za tmy.

Zbytek alba se nese v podobném duchu, ale taková jiskra (jak typické toto slovo pro Vargovo konání), kterou jsem našel na dvou jmenovaných skladbách, se ne a ne objevit. A to platí i pro dva závěrečné songy “Emptiness” a “To Hel and Back”, přetvořené písně z “Hvis lyset tar oss” a “Fallen”. Docela jsem se těšil, až uvidím, jak se s tím Varg popral, ale svým předlohám se nové verze veskrze vůbec nepodobají. Ony pověstné chrastivé kytary a šlapání bicího automatu čistě ambientní formou prostě nahradit nejde.

Patříte-li mezi ty, kteří si stojí za tím, že Burzum nenahrál od roku 1993 kloudnou desku, “The Ways of Yore” vás asi nepotěší a koneckonců byste asi ani nedočetli až sem. Ti, kteří jsou toho názoru, že Varg ze sebe dostává to nejlepší až na ambientních počinech (ano, i takové jsem potkal), budou nepochybně nadšeni. A já? Já stojím někde uprostřed. Osobně mě baví “The Ways of Yore” o dost víc než jeho předchůdce, leč na nějaké posluchačské orgie to teda není. Rozhodně se nedá říct, že by mi byla nová tvorba Burzum proti srsti, ale že bych ani nedokázal dospat, jak si zase pustím “The Ways of Yore”, to zrovna taky ne. S čistým štítem však můžu prohlásit, že album je to dobře poslouchatelné, dá sjet několikrát za sebou, ovšem na nějaké vyloženě soustředěné poslechy to prostě není – jde o velice uklidňující, meditativní záležitost, hodící se spíš k jiné činnosti. A když už si budu vybírat nějakou relaxační muziku, přiznávám se, “The Ways of Yore” to nebude.


Další názory:

I přes značnou dávku kontroverze byl Burzum vždy projektem, jehož muziku jsem bez výhrad a takřka nekriticky miloval. Dnes již dávno klasické desky z první poloviny 90. let, ambientní počiny z konce 90. let a vlastně i první dvě nahrávky po Vargově propuštění na svobodu jsou a už asi navždy budou věci, na něž nedám dopustit. V posledních letech se ovšem tato neotřesitelná pozice otřásla a něco se změnilo… a rozhodně to není tím, že bych se já svým vkusem posunul do míst, kde by mě Burzum nezajímal. Ačkoliv bych si ještě tak tři roky zpátky ani nepomyslel, že něco takového někdy řeknu, tak jestli to takhle půjde dál, novým albům Burzum už nejspíš úplně přestanu věnovat pozornost. Po velmi nepovedeném “Umskiptar” a sice pěkně poslouchatelném, ale veskrze nijakém ambientu na “Sôl austan, Mâni vestan” je tu další ambient… který je opětovně veskrze nijaký. “The Ways of Yore” se sice hezky poslouchá, ale tím to tak končí, protože na rozdíl od staré (a to i té ambientní) tvorby Burzum nenabízí nic extra výjimečného. Je to jen taková klávesová relaxace, jež funguje jako pohodový podklad k usínání, ale na víc jednoduše nemá. Buďme upřímní… kdyby na obalu “The Ways of Yore” nebyl nápis Burzum, nahrávka by jen prošuměla bez nějakého většího zájmu, což by vlastně +/- odpovídalo tomu, jak dobrá je. Jak říkám, poslouchat se to dá, ale není to vůbec nic zvláštního a tu slabší šestku možná dávám spíš z úcty ke jménu…
H.

Potom, co Varg Vikernes skončil s black metalem a začal se věnovat pouze a výhradně ambientu, ztratil v očích mnoha “trve” fans svojí atraktivitu, ne však tak v mých. Osobnost Varga Vikernese mě už spoustu let z různých důvodů fascinuje, a tak jsem se postupně stal pravidelným čtenářem jeho webu, blogu i knih, které píše. Z mého pohledu se mi vlastně líbí veškerá jeho tvorba, protože Varg dělá všechno, co stvoří, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž vychází ze svých pocitů a tak mi to přijde správně, to na hudebnících nejvíc oceňuju. “The Way of Yore” se jako ambientní album těžko hodnotí, primární poslech není účelem téhle hudby. Místy to zní jako soundtrack k lokacím z “World of Warcraft”, to mě baví. Mantra “Heill Óðinn” je mimochodem earworm, kterého jsem z hlavy nemohl dostat tak týden. Pokud se člověk ponoří do Vargových myšlenek a pocitů, zákonitě mu, stejně jako ostatní Vargovy počiny, musí “The Way of Yore” dávat smysl. S takovou nelze než hodnotit album pozitivně, ale na druhou stranu férově, ne, že by Varg vytvořil nějakou super převratnou pecku, je to prostě fajn záležitost.
Thy Mirra


Redakční eintopf #64 – červen 2014

Mastodon - Once More 'Round the Sun
Nejočekávanější album měsíce:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun


H.:
Die Antwoord – Donker Mag
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Anathema – Distant Satellites
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Arch Enemy – War Eternal
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Saor – Aura
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Septicflesh – Titan
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Mayhem – Esoteric Warfare
Index očekávání: 8/10

Thy Mirra:
Burzum – The Ways of Yore
Index očekávání: 8/10

Zatímco minulý měsíc eintopf vcelku suverénně ovládla jedna kapela, v červnu už to tak jednoznačné v žádném případě nebylo a výsledky byly docela brutálně vyrovnané. O malý kousek nade všechny ostatní sice nakonec vyskočili Američané Mastodon se svou očekávanou novinkou “Once More ‘Round the Sun”, ale jen o pár indexních bodíků za nimi se s téměř totožnými hodnotami sešikovali (v abecedním pořadí) Anathema, Arch Enemy, Burzum, Die Antwoord, Hellyeah, Mayhem a Septicflesh. I to značí, že v červnu rozhodně bude z čeho vybírat a na své přijdou příznivci norských black metalových kultů stejně jako fanoušci rapových bizarností z Jihoafrické republiky. S tím, na co se zase těšíte vy, se klidně pochlubte v komentářích!

H.

H.:

Mým asi největším letošním smolařem v eintopfu jsou norští Mayhem. Black metalovou legendu jsem tu měl napsanou již na květen, ale album bylo přeloženo na červen… no problemo, říkám, jen jsem ten text vzal a přehodil na další měsíc. A právě tenhle text byste tu teď četli, kdyby se do hry nevložilo úchylné rapové komando Die Antwoord z Jihoafrické republiky. Mayhem jsou sice pro mě obrovský kult, mám jejich tvorbu opravdu rád, “Esoteric Warfare” bude nová fošna po sedmi letech, kapela ještě nikdy nezklamala a všechny její nahrávky jsou majstrštyky… těším se fakt hodně, ale nemůžu si pomoct, na Die Antwoord se těším ještě o kousek víc. Možná to bude tím, že zatímco Mayhem patří do té sorty kapel, jež poslouchám už strašně dlouho a tak trochu náleží do mého někdejšího vkusu, Die Antwoord je muzika, která mě oslovuje právě teď, v současnosti. Tak jako tak, prostě jsem zvědavý, s čím Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek přijdou tentokrát, každopádně věřím, že poslední fošna “Ten$Ion” bude překonána a že novinka “Donker Mag” bude prostě náser. První dva uvolněné songy “Cookie Thumper” a “Pitbull Terrier” jsou pecky jako prase, takže to prozatím vypadá dost slibně…

Ježura

Ježura:

Červnový eintopf je pro mě vcelku jednoduchou záležitostí – a to mě prosím nijak zvlášť neberou Mayhem se svým novým opusem “Esoteric Warfare”, ani Septicflesh a jejich “Titan”. Mayhem totiž jdou tak nějak mimo mě a Septicflesh si to trochu pohnojili dvojicí vypuštěných skladeb, které mě zkrátka moc nevzaly a spíš se začínám bát, že “Titan” bude po skvostném “The Great Mass” docela zklamáním. Co tedy zbývá? Určitě si poslechnu album “The Perfect Cult”, s nímž si Švédové Deathstars dali na čas dlouhých pět let, ale víceméně čekám, že to nebude žádná sláva. Rozhodně větší očekávání chovám k legendárním Uriah Heep a jejich “Outsider”, protože i když kapelu až na pár provařených songů vlastně neznám, takoví staří pardálové pořád mohou dodat zatraceně dobrý matroš, jak loni potvrdili třeba Deep Purple. A dál? No, rozhodně si nenechám ujít Vintersorga a jeho desku “Naturbål”, s níž se chystá přidat v pořadí třetí, tentokrát ohnivý dílek do elementální skládačky svě aktuální tvorby. A vítěz? Vzhledem k tomu, že dodržení předbězného termínu vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium nic nenasvědčuje, tentokrát to u mě vyhrávají Britové Anathema, jejichž desátá řadovka “Distant Satellites” vehementně láká nádhernou obálkou a vysoko nasazenou laťkou v podobě předloňského počinu “Weather Systems”, kterou pokud se podaří nepodlézt nebo ideálně překonat, půjde opět o nesmírně působivou záležitost – to je jisté.

Kaša

Kaša:

Tak se tak koukám na červnový seznam chystaných novinek a vypadá to, že před sebou mám vážně vydatný měsíc. Vlastně ani nevím, kde mám pořádně začít. Po minulém přešlapu sice moc nevěřím Corrosion of Conformity, nicméně recenze “IX” bude a poslechnu si jej tak nejen z vlastní zvědavosti. Jsem zvědavý na blues rockery Rival Sons a “Great Western Valkyrie”, legendární Uriah Heep, zámořské hvězdy Hellyeah“Blood for Blood”, opilecké thrashery Tankard a určitě si nenechám ujít ani první album s novou zpěvačkou z dílny severských Arch Enemy. Sázkou na jistotu bude jistě Anathema“Distant Satellites”, ovšem největší naděje vkládám do dvojice Mastodon a Septicflesh. Protože se novinka Opeth, kterou jsem tady původně měl napsanou jakožto vítěze, odsunula až na srpen, tak mám jako druhého koně v pořadí Mastodon, kteří mě už od našeho seznámení prostřednictvím “Leviathan” nikdy nezklamali a věřím, že jinak tomu nebude ani letos, protože už první ukázka zní velmí lákavě, takže zatím není důvod pochybovat o tom, že přijde další velké album. No, jak to tak po sobě čtu, tak jsem zvědavý, kde si najdu čas tohle všechno naposlouchat…

nK_!

nK_!:

Tento rok vážně nic moc. Obvykle jsem zvyklý na období sucha, ale v posledních pár měsících jsem opravdu čekal jen na pár novinek. To se nemění ani v červnu, kde krom jednoduché zábavy Hellyeah (6/10) vyhlížím právě Arch Enemy. Nějakou chvíli zpátky ohromila internet zpráva, že ikonická zpěvačka Arch Enemy, Angela Gossow, po čtrnácti letech předává žezlo mladici Alisse White-Gluz (ex-The Agonist) a sama se uchyluje do pozadí (v současnosti funguje v managementu kapely). Arch Enemy jsem měl vždycky rád pro jejich střednětempé vypalovačky a The AgonistAlissou jsem žral kvůli dechberoucí smršti energie. Při poslechu prvního singlu z “War Eternal” jsem byl poněkud v rozpacích, protože hutnější hudební pojetí Arch Enemy a živelný projev Alissy mi dohromady nezní moc dobře, natož funkčně. Dám však šanci a doufám, že se v červnu dočkám minimálně stejně dobrého alba, jaké bylo svého času “Doomsday Machine”.

Atreides

Atreides:

Jasně. Můžete říct, že tu jsou Mayhem, kult, který nevydal desku jak dlouho. Že tu je Burzum a řada dalších věcí… Mastodon, Anathema. A tak dál. Jenže ač black metal mám vážně rád, ve znalosti těchto zakladatelů budu vždycky za kacíře, současní Burzum mi až tolik neříkají a i přes guilty pleasure v podobě Die Antwoord tu pořád je počin, který mě zajímá poněkud víc. Projekt Ársaidh se krátce po vydání loňského debutu stihl přejmenovat na Saor a pod tímto jménem vydává v červnu druhou desku “Aura”, na které kromě samotého hlavního protagonisty Andyho Marshalla zazní i další hosté. Loňská “Roots” byla na poli folk/pagan blacku velmi příjemným překvapením, chystaná novinka je tak v pozici pokračovatele a zároveň obhajovatele vydobyté pozice. Po dvou vypuštěných písních nemám důvod nevěřit, že v tomto úkolu obstojí na výbornou. A i kdyby náhodou ne, tak nevím, co by se muselo stát, aby to v rámci žánru nebylo jedno z nejlepších alb roku.

Zajus

Zajus:

Na červen je má volba v podstatě jednoduchá. Alba, která mám v hledáčku nejvíce, pochází z úplně odlišných končin hudebního spektra. První v pořadí stojí Anathema se svým desátým počinem “Distant Satellites”. Fanouškem této kapely jsem se, alespoň v dimenzích její relativně dlouhé historie, stal teprve nedávno. Proto téměř bezmezně obdivuji poslední dva počiny, zatímco cokoli před “We’re Here Because We’re Here” ocenit stále nedokážu. Očekávám tak další várku krásné, ducha povznášející hudby. Pouze se bojím, aby se Anathema po dvou poměrně podobných albech nezačala příliš opakovat. Kdo se však opakovat může, jsou Septicflesh. V podstatě vše, co jsem řekl o svém vztahu s Anathemou, platí i zde, a tak za vrchol tvorby těchto Řeků považuji dosud poslední počin “The Great Mass”. Už samotný obal alba napovídá, že “Titan” bude pokračovat v šlépějích ničivého orchestrálního death metalu svého předchůdce a to je snad dobrá zpráva. V červnu se totiž na destrukci těším více než na duchovní zážitky.

Skvrn

Skvrn:

I v červnu je z čeho vybírat. Není tady sice taková tutovka s těmi nejvyššími očekáváními jako v květnu (Agalloch), ale o dobré nahrávky by neměla být nouze. Primárně tu budou noví Mayhem. Pevně věřím, že opět zaujmou nejen až nečekaně hodně dobrým artworkem, ale i poctivou dávkou masakroidní hudby, na níž se čeká už hezkou řádku let. Naopak Ársaidh, respektive Saor, tu jsou s druhou řadovkou už necelý rok po svém mimořádném debutu, který ukázal, že pagan black metal už dávno není doménou jen severských kapel. Ba naopak, hudba inspirovaná příběhy ze skotských dějin je neokoukanou a tím pádem i vítanou změnou. S novým materiálem tu taky bude norský workoholik Vintersorg a z jiného soudku mi určitě neunikne ani další ambientní placka Burzum nebo novinka Mastodon. Naproti tomu mě nejspíš minou Equilibrium, Arch Enemy a Septicflesh.

Thy Mirra

Thy Mirra:

To, že v červnu vychází nové desky Burzum a Mayhem, mi přijde lehce jako ironie osudu. Obě black metalové veličiny jsem ve svojí největší satanistické pubertě přehnaně adoroval, od té doby se však Burzum odklonili od svého blackového stylu, naopak od Mayhem jsem se tak trochu odklonil já. Pochybuju, že bych si v hektickém zkouškovém období našel čas na poslech nové desky Mayhem, ale na Burzum se najde čas vždycky, protože Varg mě mimo poslední dvě alba nikdy dřív nezklamal a budu k němu mít asi navždycky zvláštní sentimentální vztah, takže i když bude “The Ways of Yore” jenom ambient, tak mi zvědavost prostě nedá. Taktéž ze zvědavosti se těším na nové Cannabis Corpse, protože na nové desce zřetelně přestali v názvech parodovat Cannibal Corpse a přesunuli se k Death, takže schválně, jestli změna proběhne i v hudební rovině. Je třeba zajisté zmínit Mastodon a jejich “Once More ‘Round the Sun”, které ale v mých očích a uších asi stejně těžko překoná “Crack the Skye” nebo letošní Troyovo “Killer Be Killed”. Nakonec jsem zvědav taky na tuším čtvrtou fošnu Hellyeah, kteří mě na prvním albu neskutečně bavili, pak už to bylo slabší, tak třeba to teď s lehce obměněnou sestavou Vinnie Paul zase trochu rozjede. Stejně ale asi bude ambientní Burzum ten nejpříjemnější poslech pro celoměsíční ležení ve skriptech a knížkách…


Burzum – Sôl austan, mâni vestan

Burzum - Sôl austan, mâni vestan
Země: Norsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 27.5.2013
Label: Byelobog Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Vše nasvědčuje tomu, že éra black metalové hudby Burzum dočista skončila – alespoň tak to tvrdí Varg Vikernes, jediný člen a kontroverzní lídr této kultovní kapely. Osobně bych to bral trochu s rezervou, jelikož s jistou dávkou rezervovanosti se muselo vždy brát takřka všechno, co kdy řekl, ale prozatím to vypadá, že hodlá svému slovu dostát. Na jaře vypustil ven údajně poslední black metalovou skladbu Burzum vůbec, “Back to the Shadows”, a hned s následující řadovou deskou “Sôl austan, mâni vestan”, jež vyšla krátce nato, se opravdu vrhá zpátky na pole ambientní hudby.

Jak je asi zřejmě už jen ze samotné škatulky, “Sôl austan, mâni vestan” asi nebude moc navazovat na počiny “Belus”, “Fallen” a “Umskiptar”, tedy alba, která Varg Vikernes natočil a vydal po svém propuštění na svobodu v roce 2009, ale spíš na nahrávky “Dauði baldrs” a “Hliðskjálf”, které vznikly na konci 90. let během onoho pobytu ve vězení. Jenže zatímco tehdy to do jisté míry mohlo být dáno čistě podmínkami, kdy ve vězení asi neměl moc pohodlný přístup k nástrojům, díky čemuž “Dauði baldrs” vzniklo pouze za pomoci MIDI formátu a “Hliðskjálf” jen na klávesách, v případě “Sôl austan, Mâni vestan” jde už o záměr, což je jasné už jen z toho, že počin vznikl částečně i jako doprovod k filmu “ForeBears”, který stvořila Vargova manželka Marie Cachet.

Upřímně řeknu, že se mi zpočátku do poslechu moc nechtělo, protože loňská deska “Umskiptar” byla asi tím nejméně záživným, co kdy pod hlavičkou Burzum vyšlo, ale nakonec se z “Sôl austan, mâni vestan” vyklubal hodně příjemný relaxační poslech poklidného minimalistického a přírodou naplněného ambientu. Je to přesně taková ta muzika, u níž člověk zavře oči a jenom mírumilovně medituje, čas kolem se zastaví a vy se ponoříte do atmosféry. Pokud vám tohle zní přitažlivě, rozhodně album za slyšení stojí, pokud jste jej ještě neslyšeli. Z tohoto pohledu “Sôl austan, mâni vestan” totiž funguje skvěle, dle mého názoru rozhodně lépe než prázdné riffy na “Umskiptar”


Redakční eintopf #50 – květen 2013

Darkestrah - Манас
Nejočekávanější album měsíce:
Darkestrah – Манас


H.:
Darkestrah – Манас
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Hate Meditation – Scars
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Alice in Chains – The Devil Put Dinosaurs Here
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Suidakra – Eternal Defiance
Index očekávání: 7/10

Stick:
Immolation – Kingdom of Conspiracy
Index očekávání: 9/10

Atreides:
Fjoergyn – Monument Ende
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Leprous – Coal
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Burzum – Sôl austan, mâní vestan
Index očekávání: 7/10

Hezky nám to utíká. Rubrika redakční eintopf začala koncem roku 2009 a nyní se dohrabala již ke svému jubilejnímu 50. dílu! Kdo jej ovládl? Žádné jasné vítězství to sice nebylo, ale největší index očekávání si tentokrát odnesli black metalisté Darkestrah, kteří jsou sice oficiálně z Německa, nicméně jejich kořeny jsou až v dalekém Kyrgyzstánu, což se do jejich tvorby stále promítá. Jestli to bude platit i na nejnovější desce “Манас”, to nejvíce zajímá šéfredaktora H., díky jehož desítce Darkestrah vyhráli. Žádní dva redaktoři totiž nevolili stejné album a nikdo další nejvyšší index neudělil. A co redakce tedy doporučuje dále? Vezměme to heslovitě – Alice in Chains, Burzum, Fjoergyn, Hate Meditation, Immolation, Leprous a Suidakra. Zmínit se pak dále sluší ještě “Dirty” od Italů Aborym, které sice nikdo jako nejočekávanější album měsíce nevybral, přesto se jejich jméno objevuje v následujících textících se solidní kadencí…

H.

H.:

Květen tedy bude kurevsky našlapaný a těch desek, které spadají do ranku “musím bezpodmínečně slyšet”, je tam opravdu požehnaně, a to i když nebudu počítat industriálně black metalové Holanďany Control Human Delete a jejich druhou desku “The Prime Mover”, jelikož si její poslech protekčně užívám už nějaký ten pátek. Co tu tedy máme dál? Určitě bych doporučil novinku “Fenris Kindir” švédského black metalového projektu Arckanum, jehož muziku jsem měl vždy rád a staré desky z 90. let jsou pro mne dodnes nepřekonatelný kult. Osobně určitě nevynechám ani “Ultraviolet” od zámořské sludge/metalové stálice Kylesa, jež na svých deskách udržuje konstantně vysokou kvalitu, tudíž jaksi nepředpokládám, že by kapela tentokrát polevila. Trochu mimo rámec našeho běžného zaměření si pak jistě počíhám i na fošnu “When Evil Speaks” aggrotechové veličiny Suicide Commando z Belgie. Co do míry natěšenosti začíná jít opravdu do tuhého s novinkou “Anomima” řeckého projektu Chaostar, na níž se čekalo předlouhých devět let. Nesmím zapomenout ani na kontroverzní Graveland, za jejichž poslech by mě asi mnozí pranýřovali, ale já mám Darkenovu muziku velmi rád, tudíž jistě i “Thunderbolts of the Gods” svýma ušima proženu s chutí, stejně tak jako další studiový zásek od průkopníků industriálního black metalu Aborym, jejichž “Dirty” jsem původně zařadil jako nejočekávanější desku měsíce – ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že 17. května konečně vyjde nový opus jedné z mých největších srdcovek, “Манас” od Darkestrah, jejichž epický black metal s orientálním nádechem je pro mě naprosto unikátní záležitostí a za některé jejich desky bych snad dal i ruku do ohně, jak dokonalá muzika to je. Poslední “The Great Silk Road” sice bylo o malinko slabší oproti prvním třem albům, zejména v porovnání se svým geniálním předchůdcem “Epos”, nicméně i tak šlo o záležitost vysoko nad běžným standardem ostatních kapel. Jednoduše řečeno, nejvyšší možná očekávání jsou v tomto případě na místě a osobně opravdu věřím, že Darkestrah nabídnou další fenomenální nahrávku, protože cokoliv menšího by snad u tohoto klenotu z Kyrgyzstánu bylo zklamáním.

Ježura

Ježura:

Věřte nebo ne, do poslední chvíli jsem byl přesvědčený, že květnový eintopf opanuje norsko-sardinská Tristania, na jejichž desku “Darkest White” se opravdu velice těším od té chvíle, co o ní prosákly na veřejnost první informace. Ale bohužel, tito mí dlouhodobí favorité musí nakonec sklonit hlavu před kapelou nebo spíše projektem Hate Meditation, za jehož kormidlem stojí ústřední mozek geniálních Nachtmystium, pan Blake Judd osobně. Zkrátka jsem ohromně zvědavý, jaký mix syrového garažového zla a podmanivého drogového oparu se svými kumpány pro desku “Scars” namíchal, a ta zvědavost se stále stupňuje, takže ač byla tentokrát konkurence velmi zdatná, prostoru pro pochyby moc nezbývá.

Kaša

Kaša:

Z květnového eintopfu se pro mne hned od začátku měsíce vyklubal tuhý souboj mezi australskými hard rockery Airbourne a grungovými legendami Alice in Chains, kteří po svém znovuzrození chytli druhý dech. Na poslední chvíli se do tohoto boje vložil ještě blues rockový nezmar Joe Bonamassa, který zničehonic ohlásil pokračování kolaborace s Beth Hart v podobě druhého alba “Seesaw”. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu prozradím, že parta kolem Jerryho Cantrella to u mě nakonec s albem “The Devil Put Dinosaurs Here” vyhrála. Následovník skvělého “Black Gives Way to Blue” by při troše štěstí mohl dopadnout velmi podobně. Abych nebyl za páprdu, který o metalové věci zakopne jen omylem, tak z těch ostřejších jmen nemůžu nezmínit novinky Evile “Skull” a především “One of Us Is the Killer” od The Dillinger Escape Plan, které si v žádném případě nenechám ujít.

nK_!

nK_!:

Suidakra je taková moje malá srdcovka. Je tomu už drahně let (možná osm?), co jsem měl s jejich melodickým metalem poprvé tu čest, a od té doby očekávám každou další fošnu s velkým entuziasmem. “Book of Dowth” mě před dvěma lety sice tolik nechytla, ale její starší bratříček “Crógacht” se poslouchal výborně, a tak doufám, že se podaří vysoko postavenou laťku když ne přeskočit, tak alespoň shodit.

Stick

Stick:

Květnová nadílka je dosti bohatá na výběr, tudíž jsem musel chvíli přemýšlet nad tím, které album nakonec postrčím v rámci svého očekávání trochu víc do popředí než ta ostatní. Nakonec zvítězili death metaloví veteráni Immolation, kteří s věkem neuvěřitelně zrají. Od jejich nového počinu neočekávám o nic menší porci inteligentního death metalového nářezu než v případě excelentní předchůdkyně “Majesty and Decay”. Svým konceptem, navážejícím se do politiků a do sítí jejich lží, zajisté nebude spadat mezi nejveselejší alba tohoto roku.

Atreides

Atreides:

“Květen. To jako už?” “No, to jako už.” Vidíte, duben se ztratil někde v časoprostoru a přede mnou je, abych opět vybral jedno z toho kvanta alb, jehož dodávku na pulty obchodů s hudebninami očekávám zhruba nejvíc. A že je z čeho vybírat. Původní plán zněl Summoning, ale vydání “Old Mornings Down” bylo odsunuto na začátek června a mně nezbývá než vybírat znovu – a že je z čeho. Nebudu počítat pro mě nezajímavé věci a přejdu rovnou k těm zajímavějším. Velice slibně vypadá nové album Aborym, “Dirty”, které už jen svým názvem slibuje kvalitní řezničinu. Nic menšího nečekám ani od Arckanum a jejich “Fenris Kindir” nebo od nové desky Svartsyn, nesoucí název “Black Testament”. Pozornosti však neujdou ani další alba, ač může jít o skvadry, kterým se od mé maličkosti nedostává takové pozornosti, přesto mi jsou žánrem blízké – jmenovitě jde o Suidakra a Fejd. Bylo by toho víc, musím však přiznat, že s květnovými novinkami doufám i v to, že některým kapelám teprve přijdu na chuť, pokud se staré počiny nedokázaly dostatečně vetřít do mé přízně, či jsem se k tomu prostě nedokopal (ostuda, ostuda, ostuda). Nakonec však volím Fjoergyn a jejich album, na které si budu muset počkat až do konce května – “Monument Ende”. Popravdě, je to z mojí strany spíše zbabělá sázka na jistotu, na druhou stranu i očekávání toho, zda se německému kvartetu podaří mne uchvátit tak, jak se mu to povedlo na předchozích albech “Jahreszeiten” či “Sade et Masoch”. Přecijen, člověk nikdy neví.

Zajus

Zajus:

Květen přinese hned několik alb, do nichž vkládám velká očekávání, ovšem jedno z nich vyčnívá s jasnou převahou. Jmenuje se “Coal” a na svědomí jej mají Norové Leprous. Jejich doposud poslední deska “Bilateral”, která představovala moderní progresivní metal z velmi originálního úhlu, pro mě byla nesmírně příjemným překvapením. Za vše ostatně mluví skutečnost, že jsem ji na konci roku 2011 umístil na čtvrté místo mezi nejlepšími alby roku. Leprous však samozřejmě nebudou jediní, kdo v květnu vypustí očekávanou novinku. Mezi další zajímavá alba lze zařadit “Tetragrammaton”, po pěti letech první řadovku technických death metalistů The Monolith Deathcult, či “One of Us Is the Killer” bláznů The Dillinger Escape Plan. Elektronikou pulzující black metal přinesou Aborym na svém albu “Dirty” a pro chvíle oddechu tu bude nový Joe Satriani a jeho “Unstoppable Momentum”. Jinými slovy, ani květen nebude slabým měsícem.

Skvrn

Skvrn:

I když nad ním spousta lidí zlámala tucty holí po loňském “Umskiptar” a pro mě nepříliš přesvědčivém “Fallen”, vybral jsem jako nejočekávanější desku pro nadcházející měsíc nové album “Sôl austan, mâní vestan” z dílny fenomenálního Varga Vikernse a jeho projektu Burzum. A o výběru jsem byl pevně rozhodnut i navzdory prohlášením, že deska nebude mít s metalem nic dočinění a žánrově se nejspíš vrátí zpět do druhé poloviny let devadesátých, do doby ambientních placek “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”. Mé sluchové orgány jistě neuchráním také před novou deskou švédských Dark Tranquility, Finů Shade Empire, slovinských cyber metalových Neurotech ani blackově industriálních Aborym.


Redakční eintopf #45.1 – speciál 2012 (H.)

H.

H.:

Top5 2012:
1. Aluk Todolo – Occult Rock
2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
3. Mgła – With Hearts Toward None
4. Candlemass – Psalms for the Dead
5. Furze – Psych Minus Space Control

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
2. Avenger – Bohemian Dark Metal

Neřadový počin roku:
Deathspell Omega – Drought

Artwork roku:
Aluk Todolo – Occult Rock

Shit roku:
Chernobor – Koloběh Luny

Koncert roku:
A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
A Forest of Stars

Zklamání roku:
Burzum – Umskiptar

Top5 2012:

1. Aluk Todolo – Occult Rock
Souboj o první místo byl extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip “Occult Rock” od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. “Occult Rock” je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska – opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.

2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
“A Shadowplay for Yesterdays”, které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a “A Shadowplay for Yesterdays” je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.

3. Mgła – With Hearts Toward None
Mgła se svou novinkou “With Hearts Toward None” potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu “Groza”, ale až nyní to lze s jistotou tvrdit – opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.

4. Candlemass – Psalms for the Dead
Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že “Psalms for the Dead” má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že “Psalms for the Dead” na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.

5. Furze – Psych Minus Space Control
Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. “Psych Minus Space Control” mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.

Master's Hammer - Vracejte konve na místo

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master’s Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a “Vracejte konve na místo” není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.

2. Avenger – Bohemian Dark Metal
V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem “Bohemian Dark Metal”, který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že “Bohemian Dark Metal” je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál “Dark Metal” zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!

Neřadový počin roku:

Deathspell Omega – Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem “Drought”. Jasně, mně se “Faustian Echoes” také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.

Aluk Todolo - Occult Rock

Artwork roku:

Aluk Todolo – Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.

Shit roku:

Chernobor – Koloběh Luny
Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj

Koncert roku:

A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012
Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip “Gatherer of the Pure” vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění – fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.

Potěšení roku:

A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě “A Shadowplay for Yesterdays” dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip “Gatherer of the Pure” a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.

Zklamání roku:

Burzum – Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.

Aluk Todolo

Zhodnocení roku:

Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí – a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).


Burzum – Umskiptar

Burzum - Umskiptar
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Blóðstokkinn
02. Jóln
03. Alfadanz
04. Hit helga Tré
05. Æra
06. Heiðr
07. Valgaldr
08. Galgviðr
09. Surtr Sunnan
10. Gullaldr
11. Niðhöggr

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Pokud někdo do posledního puntíku naplňuje definici toho, co je kontroverzní, rozhodně to bude Varg Vikernes. Právě on byl totiž svého času jedním z lidí, kolem nichž se děly jedny z největších skandálů nejen v rámci black metalové scény, ale i v rámci celého metalu, ne-li přímo hudby obecně; právě on byl ve středu dění, když se na počátku 90. let v Norsku začala formovat nejspíš ta nejextrémnější a nejortodoxnější hudební organizace vůbec. Nicméně oživování staré historie není důvodem vzniku tohoto článku, ostatně ji stejně všichni znáte, jelikož vše okolo hořících kostelů se již dávno stalo doslova legendou, byť v některých ohledech doposud nepříliš jasnou, kterou díky mnoha polopravdám a nepřesnostem dnes už asi jen těžko někdo rozplete, a to tím spíš, že samotní účastníci se o této době baví jen velice neochotně, nebo rovnou vůbec. Výsledek toho všeho je však známý zcela jasně – 2. května 1994 byl Varg Vikernes soudem usvědčen z vypálení čtyř křesťanských kostelů a vraždy a poslán do vězení na 21 let, nejvyšší možnou sazbu, kterou norské soudnictví dovoluje.

Přesuňme se nyní do roku 2009. Z 21 let sice uplynulo jen 15, ale Varg Vikernes byl propuštěn opět na svobodu. Zatímco byl odříznut od světa ve vězení, jeho jméno si venku začalo žít vlastním životem a samo o sobě se stalo další legendou, ačkoliv velmi kontroverzní. Varg se ovšem stáhl do ústraní na svou farmu a jediné, kvůli čemu je o něm od té doby slyšet, je hudba, k níž právě celým tímto úvodem směřuji. Myslím, že spousta lidí svého času, když se Vikernes dostal z vězení, tušila, že nová hudba Burzum vznikne, spousta lidí by si na to jistě i vsadila, avšak to, že Varg začne střílet nové desky rok co rok, tušil asi málokdo – ale stalo se. První “Belus” dodnes považuji za skvělé dílo, jež mělo obrovskou dávku toho, čím muzika Burzum vždy vynikala nejvíce a díky čemuž právě hudba vždy v souvislosti s Burzum stála na prvním místě (všem kontroverzím navzdory) – nenapodobitelné atmosféry. Asi všichni trochu pochybovali o tom, jak “Belus” dopadne, ale Varg Vikernes dokázal přesvědčit, že i přes to všechno, co za svůj život stačil napáchat a kolik extrémistických blbostí kde navykládat, vždycky byl a je nesmírně nadaným hudebníkem. Pokračování však přišlo dřív, než se člověk nadál, rok se s rokem sešel a vyšla deska “Fallen”. A světe div se, opět skvělá věc, která ukázala, že pro stagnaci není místo, především překvapilo větší využití úžasného čistého vokálu a opět úžasná atmosféra, ačkoliv mírně odlišná oproti minulosti.

Jenže další rok uběhl jako voda a najednou je tu další album Burzum, “Umskiptar” – již třetí během tří let… a to ještě nesmíme zapomenout na kompilaci “From the Depths of Darkness” s nově přetočenými songy z alb “Burzum” a “Det som engang var”, tudíž vlastně čtyři počiny během tří let. Zatímco u “Fallen” si ještě posluchač mohl říct, že vysoká produktivita je do jisté míry jistě způsobena tím, že Varg přibližně 10 let po skladatelské stránce abstinoval, ale nyní už se i většině lidí do mysli začnou vkrádat myšlenky o vítězství kvantity nad kvalitou – a zrovna Burzum, všechna čest, je projekt, u něhož bych si ještě před dvěma lety v životě nepomyslel, že by něco takového mohlo nastat. Nicméně, stalo se, a co je horší, předtucha se nakonec i vyplnila, neboť “Umskiptar” je nejspíš první deska v historii Burzum, o níž si myslím, že se příliš nepovedla…

Klíčovou otázkou je v našem případě to, kde je problém. Rozhodně ne v samotné hudební náplni. Pokud nebudeme počítat ambientní “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf” a dlouhohrající prvotinu “Burzum”, která byla klasicky střiženým black metalem (i když skvělým, ale to už je zase jiná věc), zbylé desky se nesly v duchu střednětempých až pomalých dlouhých monotónních ploch (až na rychlejší výjimky jako například třeba začátek “Key to the Gate”“Det som engang var” nebo “Sverddans”“Belus”), které tvořily famózní hypnotickou atmosféru, díky níž jsou především staré nahrávky “Det som engang var”, “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” – navzdory tomu, že už v době svého vzniku zněly poněkud dřevně, a navzdory času, který od jejich vydání uběhl – dodnes neskutečně ceněné a považované za jedny z nejzásadnějších počinů black metalové scény. Nemusíme tu ovšem vytahovat staré klasiky, vždyť ono to dostatečně fungovalo i na “Belus” a “Fallen”. “Umskiptar” v tomto ohledu na první pohled jiné není, Varg – ostatně vcelku logicky a očekávaně – opět vsází na osvědčený model právě této hudební formy. Problém tkví v tom, že tentokrát to z nějakého důvodu nefunguje.

Burzum

Jak bylo řečeno, hlavní devízou všech starších i novějších nahrávek Burzum byla fantastická a nezopakovatelná atmosféra. A právě v tom je ten největší problém “Umskiptar” – je zde pouze jen její náznak, jakýsi stín toho, co Varg Vikernes dokázal stvořit v minulosti (a tím nemyslím jenom v 90. letech, tím myslím ještě před rokem či dvěma). Ne, že by zde nebyla vůbec žádná nálada a “Umskiptar” bylo vysloveně sterilní album, do něčeho takového to má zase daleko, ale ta tam je uhrančivá sugestivní aura, která byla s Burzum vždy spjata. A tím pádem vlastně odpadá důvod, proč “Umskiptar” poslouchat, protože právě tohle vždy bylo to, kvůli čemu muzika Burzum dodnes žije. “Umskiptar” je však jako vykradený kabinet Davida Copperfielda – kouzlo je pryč.

Nechci zase vzbudit dojem, že “Umskiptar” je nahrávka zcela nepovedená a neposlouchatelná, neboť některé povedené momenty se i tak najdou. Co však desce obrovsky ubírá na kreditu, to je právě srovnání se všemi předcházejícími počiny, na něž prostě novinka nemá. Věřím, že pokud by to úplně stejné album nahrál kdokoliv jiný, všichni by jej vnímali jako možná nepříliš objevnou, ale dobře provedenou kopírku Burzum. Avšak vzhledem k tomu, že “Umskiptar” je deska Burzum, je to špatně, protože prostě a jednoduše nenaplňuje vysoké nároky, které jsou na hudbu tohoto projektu kladeny.

Abych ale zmínil i ony povedené momenty, jež jsem nakousnul v předchozím odstavci… například v “Alfadanz” se několikrát objeví jeden téměř dokonalý klávesový motiv, který jasně dokazuje, že v jednoduchosti je síla, nicméně zbytek této dlouhé skladby až tak úžasný není. Trochu zajímavější je pátá “Æra” s příjemně předoucí baskytarou. Právě střed nahrávky – počínaje “Æra”, pokračuje “Heiðr” a “Valgaldr”, konče “Galgviðr” – je tou nejsilnější částí “Umskiptar” a také vlastně jeho jedinou částí, kterou bych se nebál označit za opravdu dobrou. Zato samotný konec alba je poněkud nevýrazný.

Burzum

Osobně jsem očekával, že další nahrávky Burzum by se mohly vydat cestou, kterou nastolilo “Fallen”, žel se tak nestalo a “Umskiptar” se spíše obrací zády do minulosti, snaží se opakovat to, co již bylo dávno řečeno, ale reprodukuje to nepříliš povedeně. Těžko s jistotou říct, kde přesně se stala chyba, ale asi každého z nás napadne jedna a ta samá věc – příliš mnoho hudby v příliš krátkém čase.

“Umskiptar” je tedy v konečném součtu poněkud rozporuplný počin. Je na něm několik skladeb, které se povedly a proti nimž nic nemám, což je právě ta výše zmiňovaná čtveřice ve středu desky. Zbylé kompozice však lehce pokulhávají, a jak již bylo řečeno, postrádají to nejdůležitější – dechberoucí atmosféru. Nějaká tam sice je, ale zdaleka ne tak silná, jak bych si v případě Burzum představoval. Celkově tedy “Umskiptar” znamená zklamání, což mne opravdu mrzí, neboť po hudební stránce Burzum vždy patřil k mým favoritům.


Burzum – Fallen

Burzum - Fallen
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 7.3.2011
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Fra Verdenstreet
02. Jeg faller
03. Valen
04. Vanvidd
05. Enhver til sitt
06. Budstikken
07. Til Hel og tilbake igjen

Odkazy:
web

Když byl Varg Vikernes, lídr kultovních Burzum a sám o sobě živoucí legenda svého žánru, propuštěn před dvěma roky po 15 letech z vězení na svobodu a když o rok později vydal desku “Belus”, bylo z toho na metalové scéně velké pozdvižení. Od nadšených, ba přímo fanatických ohlasů, přes ty střízlivější či skeptické, až k těm záporným, které tvrdily, že si chce Varg na své legendárnosti na stará kolena trochu přilepšit. Ať už byly jeho motivy jakékoliv, “Belus” byla deska, jež se vydala proti proudu času, oživila ducha 90. let, klasická a přesto jiná, deska tak zpátečnická, až byla v porovnání se vším dnešním sterilním metalem pokroková. Jak se s tím kdo popasoval, jeho věc. Než se však člověk nadál, Varg přichází po roce takřka na den přesně s novým počinem. Tentokráte však potichu, nenápadně, bez jakéhokoliv napětí…

Na Burzum jsem měl vždy kromě úchvatné atmosféry velice rád jednu věc – ta hudba je i přes svou zdánlivou jednoduchost tak hluboká, neopakovatelná, unikátní, že ji nejde napodobit, byť se o to mnozí pokoušeli a stále pokoušejí. Zároveň však v rámci tohoto specifického zvuku zní každá samostatná deska naprosto specificky – všechny burzumovské, přece ale každá jiná… Po mnoha soustředěných posleších “Fallen” mohu s klidem prohlásit, že to platí i o něm. Pokud se vám kdy v minulosti Burzum líbil, už jen tohle vám stačí, abyste věděli, že ani s “Fallen” nebudete zklamáni (ačkoliv nepochybuji o tom, že každý příznivec už desku slyšel). Ale pro ty ostatní pokračujme dále…

Těžko říct, jestli se “Fallen” podobá nějaké desce Burzum z minulosti. Na jednu stranu zde najdete dozvuky v podstatě všech minulých děl, ale nedá se říct, že by se novinka za některou starší deskou vyloženě obracela. Varg Vikernes udržuje charakteristickou tvář a zvuk skupiny, ale nesnaží se tak úplně kopírovat postupy svých legendárních alb. “Fallen” (a ostatně to platí i o “Belus”) zní jako z hloubi 90. let, ale i tak je zároveň někde jinde. Ono přece jenom opakovat opusy jako “Det som engang var” nebo “Hvis lyset tar oss” (nebo “Burzum” nebo “Filosofem” – ať je tu máme rovnou všechny) dost dobře nejde, jelikož ty nahrávky vznikaly v úplně jiné době a jiném prostředí, přesto je na “Fallen” znát, že pochází od stejného člověka. Jako kdyby Varg v nové éře pokračoval přesně tam, kde kdysi skončil. Ale to je jedna z věcí, které mne na nových počinech Burzum fascinuje – ta hudba je jaksi “zakonzervována”, stejně jako byl “zakonzervován” a izolován od světa Varg po dlouhé roky ve věznici, ignorující v podstatě posledních deset, ne-li více let hudebního vývoje na metalové scéně.

Spousta i nových kapel se sice do zlatých let black metalu neustále obrací a snaží se je opět oživit, ale to je pouze snaha; oproti tomu hudba Burzum první polovinu 90. let v podstatě nikdy neopustila, pořád v oné éře žije a pokračuje v ní. Je tohle vlastně klad nebo zápor? Toť samozřejmě otázka, jíž si musí zodpovědět každý sám za sebe. Já osobně jsem staromilec a staré nahrávky (čímž nemyslím konkrétně jen Burzum, ale starou muziku obecně) mi lecčíms imponují, v jejich útrobách je ukrytá jistá specifická atmosféra, kterou dnešní skupiny už prostě nemají. Pouze sem tam, čas od času se některé ze starých kapel povede onen plamínek té unikátní nálady archivních desek na okamžik oživit – okamžitě mne napadne třeba finský kult Beherit, jejichž dva roky starý opus “Engram” má neuvěřitelnou sílu, nebo… nebo třeba právě Burzum s deskami “Belus” a “Fallen”. Ale tím jsem trochu odběhnul od výše položené otázky. Pokud si podobně jako já libujete v nedokonalém a lehce zastřeném zvuku, jenž má však hloubku, a potrpíte si na atmosféře, jistě z podobných závanů starých metalových časů, jako je “Fallen”, musíte být nadšení.

Burzum

Přes to všechno má “Fallen” jedno velké ALE. Vše, co jsem v předchozích řádcích nastínil, samozřejmě beze zbytku platí, alespoň dle mého názoru, naznačil jsem však také nepřímo, že Varg Vikernes nestojí na místě a s každou deskou se posouvá o kousek dále. A na “Fallen” je to opravdu znát. Samotný hlavní protagonista před vydáním sliboval, že tentokrát trochu více experimentoval; ono jisté změně napovídal už na poměry Burzum netypický obal, pro nějž byla použita malba “Élégie” z roku 1899 od francouzské realisty William-Adolphe Bouguereaua (1825-1905; originál obrazu zde). Člověk se možná bude divit, když hudba Burzum (alespoň mně) vždy asociovala spíše mrazivou norskou přírodu a hluboké lesy, ale ona obálka atmosféru “Fallen” vystihuje v podstatě dokonale. A ještě překvapivější je, že – jak již bylo řečeno výše – to stále funguje. “Fallen” na mě působí… klidně. Nechce se mi říkat přímo “pohodově” nebo “relaxačně”, neboť to nejsou ta úplně pravá slova, ale album doopravdy vyzařuje jakýsi vnitřní klid. A to se, považte, stále bavíme o black metalu. Navíc, další husarský kousek, tuto poklidnou náladu nenarušuje ani fakt, že nechybí ani o něco rychlejší skladby jako například “Vanvidd”.

Varg na “Fallen” sliboval návrat ambientních poloh hudby Burzum. V tomto ohledu bych možná viděl jedinou menší mušku desky, neboť posluchač natěšený na nové klávesové eposy dostane jen intro “Fra Verdenstreet” a outro “Til Hel og tilbake igjen”, které samy o sobě nejsou kdovíjakým zázrakem, je však pravda, že v rámci celku fungují, což je sice důležité, ale o nádherných skladbách jako “Tomhet” nebo “Han som reiste” (pokud se nechceme dostat až k vychvalování čistě ambientních počinů Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”) nemůže být ani řeč.

Burzum

Velice specifické pro “Fallen” je rovněž relativně hojné využití čistého vokálu, což v hudbě Burzum nikdy nebývalo, alespoň ne v takové míře. Ano, náznaky byly už na “Belus”, stačí vzpomenout střední a závěrečnou pasáž v písni “Kaimadalthas’ nedstigning”, ale to má hodně daleko k tomu, čeho jsme svědky ve skladbách “Jeg faller”, “Valen” a “Budstikken”. A opět se musím opakovat – člověk až žasne, jak to všechno vychází a jak to do sebe zapadá; jako kdyby čistý zpěv k Burzum patřil odjakživa. Ještě pořád máte pocit, že Vargova hudba stojí na místě?

Těžko se počin jako “Fallen” hodnotí, těžko. Přece jen se jedná o velice specifickou záležitost, která nemusí sednout každému – už jen z toho důvodu se nedá hudba Burzum objektivně “zapsat” číselným hodnocením. Co se týče mého osobního názoru, já mám k muzice Burzum možná až osobní vztah. Ať už Varg Vikernes udělal cokoliv (a že vražda a pálení historických památek není nic menšího než ve své podstatě neodpustitelné selhání jedince jako člověka), ať už řekl cokoliv (a že zrovna on toho už nakecal opravdu hodně a v mnoha případech se jednalo o věci, nad nimiž musí rozumný člověk kroutit hlavou), jeho hudba vždy byla a je geniální. To neberte prosím jako prázdnou frázi – geniální se vším všudy. To je důvod proč mám sto chutí udělit “Fallen” absolutní hodnocení. Avšak jak jsem již podotkl, není to hudba, jež by se dala změřit šuplerou a narvat do čísel – proto jsem se nakonec rozhodl ponechat “Fallen” bez hodnocení… předchozí odstavce nechť mluví místo čísel…


Burzum – Belus

Burzum - Belus
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2010
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Leukes renkespill (Introduksjon)
02. Belus’ død
03. Glemselens elv
04. Kaimadalthas’ nedstigning
05. Sverddans
06. Keliohesten
07. Morgenrøde
08. Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

16 let potom, co Varg Vikernes vstoupil do vězení, jeden rok poté, co jej opustil, 11 let od posledního klasického alba Burzum konečně přichází nová nahrávka jednoho z nejvýjimečnějších (hudebně i historicky) projektů metalové hudby. Neřešme teď věci minulé, jako co se stalo, proč, za jakých okolností a z jakých pohnutek, neřešme teď Vargovy mnohdy pokřivené názory, neřešme nic okolo. Pojďme řešit jen jedinou věc, tu nejdůležitější, na níž se mnohdy u takto kontroverzních projektů pomalu zapomíná – jenom samotnou hudbu.

Za těch 16 let, které Varg Vikernes strávil za mřížemi, se změnilo mnohé. Kdysi ten úplně nejortodoxnější a nejkonzervativnější žánr se stal místem pro experimentování a avantgardní myšlenky, zároveň se však do něj nahrnula obrovská spousta neumětelů a pozérů, kteří své nulové schopnosti vydávají za pravý underground a ještě se při tom tváří drsně. Kdysi malé a podzemní, myšlenkové i hudební hnutí, které znamenalo tvrdou revoltu vůči všemu a všem, se stalo stejným byznysem (byť stále na okraji zájmu) jako všechno ostatní. Ze samotných Burzum se postupem stal kult, ať už v tom dobrém či špatném slova smyslu, se spoustou odpůrců i uctívačů. Z Burzum se stala legenda, ne-li mýtus, aniž by si to její stvořitel přál. Co se však nezměnilo, je samotný Varg.

16 let byl zdmi Varg odříznut od okolního světa, uzavřen pouze sám se svými myšlenkami. Doslova zakonzervován. A tak když se dostal opět na svobodu, logicky pokračuje tam, kde před 16 lety skončil. „Belus“ není album z 21. století, „Belus“ svým zvukem, pojetím, svou duší, atmosférou, myšlenkami, vším, patří hluboko do let 90. A právě v tom tkví jeho síla. Je přesně takové, jaký Burzum má být. Není zpátečnické, není zaostalé, jen si žije svým vlastním životem, stranou od zbytku scény, stejně jako Varg nyní žije na své farmě v lesích stranou od zbytku světa.

„Belus“ obsahuje reminiscence na všechny předchozí kytarové desky Burzum. Pravda, nejblíže má zřejmě k obrazotvorným náladám „Filosofem“, své místo zde však mají i odkazy na hypnotickou atmosféru nahrávek „Det som engang var“ a zejména „Hvis lyset tar oss“. Skladba „Sverddans“ by si zase beze všeho našla místo na debutu „Burzum“. „Belus“ však i přesto rozhodně není žádným výluhem toho nejlepšího z Burzum, nýbrž logickým a soudružným celkem, kde má každá píseň svou náležitou pozici a význam, vyprávějícím příběh o Bílém Bohu (jak zněl původní název „Belus“) Baldurovi.

Celá nahrávka se vyznačuje absolutním minimalismem, až jakousi hráčskou primitivností, avšak pouze v rovině hráčské ekvilibristiky, nikoliv v rovině celkového vyznění a unikátní atmosféry alba. A právě uhrančivá a sugestivní atmosféra je to, čím „Belus“ vládne, co je jeho předností a co z něj činí klenot. Zdánlivě jednoduché, donekonečna se opakující, pomalé a táhlé motivy poklidně plynou vpřed a vtahují do svých hlubin, hypnotizují. V jednoduchosti je síla a o „Belus“ to platí jako o ničem jiném.

Mrazivá atmosféra pošmourného rána nad norskými lesy, mlha držící se na úpatí kopců a hor, se snoubí s paprsky ranního slunce, pronikajícími větvemi nekonečných smrčin. Panenská, člověkem netknutá příroda norských hor a údolí, odkud není návratu. To vše a ještě víc „Belus“ v sobě skrývá. Jak člověk propadne jeho uhrančivému kouzlu, není už cesty zpět.

Burzum

„Belus“ není záležitost, již byste si mohli pustit kdykoliv a za jakýchkoliv okolností. Deska, jako je tato, vyžaduje vaši plnou pozornost soustředění. Sluchátka a zavřené oči, poslech se rovná meditaci, unášení na vlnách pocitů, které svou hudbou dokáže stvořit pouze jeden jediný člověk na světě – Varg Vikernes.

Ambientní intro „Leukes renkespill (Introduksjon)“ se brzy láme do úvodního opusu „Belus’ død“, s nímž začíná cesta do samotného srdce lesů. Od první vteřiny je skladba sugestivní a těžká. Po celou její délku plyne jeden a týž kytarový motiv jako zvěstoval nevyhnutelného. Oproti tomu „Glemselens elv“ je uhrančivá, pomalá, nepřekonatelná. Zatímco při „Belus’ død“ se za temné noci brodíte hlubokým sněhem změtí stromů a větví, u „Glemselens elv“ stojíte na vrcholku skály nad zalesněným údolím, první sluneční paprsky nesměle pronikají pochmurnými mračny a hladí po tváři, ani větvička se nepohne, vítr nefouká. Čas se zastavil.

„Kaimadalthas’ nedstigning“ řeže mrazivým riffem, pronikajícím až do morku kostí, který se však prolíná se procítěnými pasážemi lehce se vznášejících sněhových vloček, aby nakonec zasněná atmosféra převládla a skladbu působivě zakončila. Následující „Sverddans“ plně vystihuje už jen její název – „Tanec mečů“ je ten nejostřejší dílek celé mozaiky „Belus“, střípek, který bodá přímo do srdce. Přenádherné sólo uprostřed písně ale protrhává mračna ledového chladu a činí tak skvostným i tento song.

Burzum

Vše vrcholí neuvěřitelně podmanivou závěrečnou trojicí „Keliohesten“, „Morgenrøde“ a „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“. Byť je „Keliohesten“ absolutně skvělou skladbou bez jakýchkoliv výhrad, vyvrcholení nastává až s nesmírně působivou „Morgenrøde“. Krása, k jejímuž popisu již slova nestačí. Uhrančivá věc, od níž je nemožné se odtrhnout. Plynule navazující „Belus’ tilbakekomst (Konklusjon)“ pokračuje ve stejném duchu a celých 50 minut plných neodolatelné atmosféry zakončuje vskutku důstojně.

Ať si říká kdo chce, co chce, ať Varg Vikernes už udělal cokoliv a z jakéhokoliv důvodu, ať jsou jeho názory jakékoliv, co se hudby týče, je to génius. A „Belus“ je geniální deska, stejně jako i předchozí počiny Burzum. Nemám ve zvyku plýtvat takto silnými superlativy, ale když je už říkám, myslím je doslova. Lidí, kteří by dokázali stvořit něco takto úžasného, chodí po tomto světě opravdu málo. Nemám jiné volby než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Redakční eintopf #6 – březen 2010

Burzum - Belus
Nejočekávanější album měsíce:
Burzum – Belus


Corey(8):
Burzum – Belus
Index očekávání: 7/10

H.:
Burzum – Belus
Triptykon – Eparistera Daimones
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Unleashed – As Yggdrasil Trembles
Index očekávání: 8/10

Seda:
Dark Tranquillity – We Are the Void
Index očekávání: 7/10

Údajně jde hudební průmysl už nějaký ten pátek pod kytky. Hahaha, to jsou mi ale nemístné žvásty. Do kytek jdou možná tak nenasytná hudební vydavatelství, naopak hudebníci se činí měsíc od měsíce víc a víc, což potvrzuje i náš eintopf, kde tentokrát zcela chybí výmluvy typu “není nic, nač bych se těšil” či obligátní “slunce mi svítí do očí” a místo toho se bezhlavě doporučuje, doporučuje a ještě pětkrát doporučuje. Tak jakápak cesta pod kytky?

Corey(8)

Corey(8):

Burzum je kult. Promiňte, znovu a pořádně – Burzum je kvlt! Nechme stranou otázku, kolik fanoušků se na dítko Varga Vikernese nabalilo díky jeho nezpochybnitelným hudebním kvalitám a kolik jich Burzum začalo poslouchat až poté, co zjistili, že hlavní mozek této legendy je tak trochu magor, který z dlouhé chvíle (ok, tak tomu říkejme třeba vnitřní přesvědčení) vypaluje kostely, bodá do lidí a přemítá o potlačení všeho nebílého na této planetě. V případě Burzum je, víc než u čehokoliv jiného, nutné oprostit se od všech vnějších vlivů a jednoduše zanořit svou mysl do úžasně sugestivního mlžného oparu, který kolem sebe hudba Burzum vytváří. Zima ve své nejčistší podobě, norské lesy prosvíceny ospalými slunečními paprsky (obal desky “Belus” hovoří za vše), to jsou Burzum, přátelé. Zhmotněný sever se vším, co k němu patří. Pokud hledáte někoho, kdo vás provede vlčí krajinou, aniž byste museli opustit pohodlí domova, jste na správné adrese! Varg se vrátil!

H.

H.:

Já vím, že už je to trapné, jak se pořád opakuji, ale i v březnu jsem měl obrovský problém vybrat jen jednu desku. Tentokrát to však bylo dilema absolutní – Burzum vs. Celtic Frost (respektive Triptykon, které považuji za duchovního pokračovatele Celtic Frost, i když tam nehraje Martin Eric Ain), oldschool vs. oldschool, jedna z nejoblíbenějších kapel vs. druhá z nejoblíbenějších kapel. Jak vám už jistě došlo při pohledu na shluk písmenek napravo od mého jména, rozhodnout jsem se prostě nedokázal. Snad mě šéfík nezabije, že mu porušuji pravidla, ale nemůžu jinak – tady je to prostě nerozhodně: Burzum a Triptykon.

Earthworm

Earthworm:

Ach… stejně jako únor mi březen moc nenabídl, ale už to je přeci jenom lepší. Ne, že by to nebyl plodný měsíc, to já jsem jen tak rozmazlené prase :) Každopádně mě zaujalo jméno Unleashed, jejich poslední počin “Hammer Battalion” (2008) mi projel hlavou hodněkrát a byl to prostě nářez. Fanoušci death metalu, doufám že půjdete stejnou cestou a vybodnete se na H.-ovo Buznum (smích).

Seda

Seda:

Pokud máte rádi melodický death metal, měli by Dark Tranquillity pro vás být povinnost. “We Are the Void” bude už deváté studiové album. Pro mě určitě bude nejzajímavější to, jak deska obstojí a jestli přinese něco nového do tohoto žánru. Uvidíme, jestli Dark Tranquillity už vytváří novinky jen z “povinnosti”, nebo stále mají co nabídnout. “We Are the Void” vychází v Evropě pokaždé jinak, v rodné domovině je již dostupné od 24. února a 1. března se jej dočkáme ve Spojeném království, Francii a podobně. Vybral jsem toto datum, aby pasovalo do eintopfu :)