Burzum - The Ways of Yore

Burzum – The Ways of Yore

Burzum - The Ways of Yore
Země: Francie / Norsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. God from the Machine
02. The Portal
03. Heill Óðinn
04. Lady in the Lake
05. The Coming of Ettins
06. The Reckoning of Man
07. Heil Freyja
08. The Ways of Yore
09. Ek fellr (I Am Falling)
10. Hall of the Fallen
11. Autumn Leaves
12. Emptiness
13. To Hel and Back Again

Hodnocení:
Skvrn – 6,5/10
H. – 6/10
Thy Mirra – 8/10

Odkazy:
web

Nezačít recenzi na nahrávku Varga Vikernese jmenováním tím, jakými že kontroverznostmi se tenhle chlapík proslavil, by bylo celkem zvláštní. Ani já si nedovolím rebelovat a přispěji svou troškou do mlýna. Pominu-li teď Vargovy přinejmenším sporné názory, ani hudební složka nemá k té rozporuplnosti daleko a především jeho tvorba po návratu z vězení je hodně diskutovaným tématem. Někteří odsuzovali hudbu Burzum za přílišný amatérismus ještě před Vargovým nástupem do vězení, víc a víc kritiky však přicházelo až postupem let po Vikernesově propuštění.

Zatímco první dvě desky “Belus” a “Fallen” byly přijaty veskrze kladně, u “Umskiptar”, jakožto doposud poslední metalové nahrávce Burzum, byla odezva chladnější. To se však ještě nemohlo rovnat rozhořčení, které způsobilo vydání “Sôl austan, Mâni vestan”, desky, která alespoň dle žánrového zařazení měla následovat ambientní nahrávky “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”, nahrávaných během pobytu v chládku. I já jsem, stejně jako většina fanoušků tvorby Burzum, neskákal nadšením, přesto jsem byl před vydáním “Sôl austan, Mâni vestan” vydáním docela natěšen… a ve finále následně zklamán. Na ujasněnou – “Hliðskjálf” pokládám hned po kultovních počinech “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” za to nejlepší, co z dílny Burzum kdy vyšlo, a proto byla má očekávání vysoko. A i když si “Sôl austan, Mâni vestan” v některých momentech zachovávalo několik charakteristických rysů položených právě na “Hliðskjálf”, nemohl jsem si pomoct – i přes nezaměnitelný rukopis Burzum to byla docela nuda. Není tedy s podivem, že očekávání spojená s vydáním letošního “The Ways of Yore”, klesla na “Burzumovské minimum”.

Co se týče celkového pojetí skladatelského i zvukového, “The Ways of Yore” osciluje na pomezí loňského předchůdce a již zmiňovaných patnáct let starých “vězeňských” nahrávek. Zatímco svým minimalistickým přístupem má blíže “Sôl austan, Mâni vestan”, soundem kláves se přibližuje ke starým ambientním nahrávkám. A zrovna tenhle kompromis mi docela vyhovuje. Loňskému albu se sice nedala upřít zajímavost, ale na mě to bylo až moc relaxační, až moc uklidňující a na můj vkus se tam toho zajímavého odehrávalo fakt málo. To letoší novinka se v tomhle ohledu značně pochlapila. Takřka ve všech ohledech je rozmanitější a přesto si zachovává celistvost. Rozmanitější samozřejmě v kontextu Vargovy ambientní tvorby, protože tyhle nahrávky nikdy nebyly o nějakých divokých klávesových mixech, ale o minimalismu a skromném budování (neskromné) atmosféry. Na “The Ways of Yore” se všechny skladby pevně drží svého útlého klávesového tématu, který se v rámci písně rozvíjí. Řekl jsem rozmanitější – onu rozmanitost chápejte tak, že jednotlivé skladby se mezi sebou liší víc než na loňském předchůdci, ve skutečnosti však o nic vyloženě pestrého nejde.

Když už jsem u té (ne)pestrosti, největším progresem prošly vokály. Většinou se Vargův hlas omezil na bestiální black metalový řev, v pozdějších nahrávkách hlavně na šepot a mluvené slovo, což je především případ “Umskiptar”. Na novince se dostává do popředí zejména klasické mluvené slovo. A zrovna před touhle složkou hudby musím jedině smeknout – měl bych-li jmenovat jediný atribut současné tvorby Burzum, vybral bych tuto hlasovou polohu. Záměrně neříkám obecně vokál, protože ve vokální složce vězí i největší slabina desky. Můj hudební sluch totiž ohromně trpí v oslavných ódách “Heill Óðinn” a “Ek fellr (I Am Falling)”, kde dojde na čistý vokál. Kolikrát jsem čítával narážky na Vikernesův instrumentální i zvukový amatérismus a nebyl s to se s těmito názory ztotožnit. Nyní to je poprvé, kdy je onen způsob “udělej si sám” na škodu. Rozhodně nejsem zastáncem přeprodukovaných shitů připravených bořit prodejní hitparády, ovšem tady si Varg ukousnul příliš velké sousto. Se vším respektem na onen zpěv v současné formě prostě nemá a bez jakékoli studiové záplaty to zní hrozně.

Dvě písně zabité touto slabinou je nakonec finální počet a zbytek je naštěstí v pohodě. Představa, že by byly všechny skladby “obdařeny” těmito vokály, je už teď přinejmenším za uši tahající. Zbytek skladeb se vyznačuje buď ryze instrumentálním charakterem, nebo vzpomínaným mluveným slovem, které katapultovalo dvojici skladeb “The Coming of Ettins”, “The Reckoning of Man” mezi to nejlepší z “The Ways of Yore”, u té druhé bych se nebál říct, že jde o jednu z nejlepších věcí “post-arestální” tvorby Burzum. Jednoduché klávesové téma, mluvené slovo, a to celé dokola sedm minut. Opravdu jde na tomto jednoduchém principu vystavět výbornou skladbu? Ano. Poslechněte, je to síla. Hlavně za tmy.

Zbytek alba se nese v podobném duchu, ale taková jiskra (jak typické toto slovo pro Vargovo konání), kterou jsem našel na dvou jmenovaných skladbách, se ne a ne objevit. A to platí i pro dva závěrečné songy “Emptiness” a “To Hel and Back”, přetvořené písně z “Hvis lyset tar oss” a “Fallen”. Docela jsem se těšil, až uvidím, jak se s tím Varg popral, ale svým předlohám se nové verze veskrze vůbec nepodobají. Ony pověstné chrastivé kytary a šlapání bicího automatu čistě ambientní formou prostě nahradit nejde.

Patříte-li mezi ty, kteří si stojí za tím, že Burzum nenahrál od roku 1993 kloudnou desku, “The Ways of Yore” vás asi nepotěší a koneckonců byste asi ani nedočetli až sem. Ti, kteří jsou toho názoru, že Varg ze sebe dostává to nejlepší až na ambientních počinech (ano, i takové jsem potkal), budou nepochybně nadšeni. A já? Já stojím někde uprostřed. Osobně mě baví “The Ways of Yore” o dost víc než jeho předchůdce, leč na nějaké posluchačské orgie to teda není. Rozhodně se nedá říct, že by mi byla nová tvorba Burzum proti srsti, ale že bych ani nedokázal dospat, jak si zase pustím “The Ways of Yore”, to zrovna taky ne. S čistým štítem však můžu prohlásit, že album je to dobře poslouchatelné, dá sjet několikrát za sebou, ovšem na nějaké vyloženě soustředěné poslechy to prostě není – jde o velice uklidňující, meditativní záležitost, hodící se spíš k jiné činnosti. A když už si budu vybírat nějakou relaxační muziku, přiznávám se, “The Ways of Yore” to nebude.


Další názory:

I přes značnou dávku kontroverze byl Burzum vždy projektem, jehož muziku jsem bez výhrad a takřka nekriticky miloval. Dnes již dávno klasické desky z první poloviny 90. let, ambientní počiny z konce 90. let a vlastně i první dvě nahrávky po Vargově propuštění na svobodu jsou a už asi navždy budou věci, na něž nedám dopustit. V posledních letech se ovšem tato neotřesitelná pozice otřásla a něco se změnilo… a rozhodně to není tím, že bych se já svým vkusem posunul do míst, kde by mě Burzum nezajímal. Ačkoliv bych si ještě tak tři roky zpátky ani nepomyslel, že něco takového někdy řeknu, tak jestli to takhle půjde dál, novým albům Burzum už nejspíš úplně přestanu věnovat pozornost. Po velmi nepovedeném “Umskiptar” a sice pěkně poslouchatelném, ale veskrze nijakém ambientu na “Sôl austan, Mâni vestan” je tu další ambient… který je opětovně veskrze nijaký. “The Ways of Yore” se sice hezky poslouchá, ale tím to tak končí, protože na rozdíl od staré (a to i té ambientní) tvorby Burzum nenabízí nic extra výjimečného. Je to jen taková klávesová relaxace, jež funguje jako pohodový podklad k usínání, ale na víc jednoduše nemá. Buďme upřímní… kdyby na obalu “The Ways of Yore” nebyl nápis Burzum, nahrávka by jen prošuměla bez nějakého většího zájmu, což by vlastně +/- odpovídalo tomu, jak dobrá je. Jak říkám, poslouchat se to dá, ale není to vůbec nic zvláštního a tu slabší šestku možná dávám spíš z úcty ke jménu…
H.

Potom, co Varg Vikernes skončil s black metalem a začal se věnovat pouze a výhradně ambientu, ztratil v očích mnoha “trve” fans svojí atraktivitu, ne však tak v mých. Osobnost Varga Vikernese mě už spoustu let z různých důvodů fascinuje, a tak jsem se postupně stal pravidelným čtenářem jeho webu, blogu i knih, které píše. Z mého pohledu se mi vlastně líbí veškerá jeho tvorba, protože Varg dělá všechno, co stvoří, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž vychází ze svých pocitů a tak mi to přijde správně, to na hudebnících nejvíc oceňuju. “The Way of Yore” se jako ambientní album těžko hodnotí, primární poslech není účelem téhle hudby. Místy to zní jako soundtrack k lokacím z “World of Warcraft”, to mě baví. Mantra “Heill Óðinn” je mimochodem earworm, kterého jsem z hlavy nemohl dostat tak týden. Pokud se člověk ponoří do Vargových myšlenek a pocitů, zákonitě mu, stejně jako ostatní Vargovy počiny, musí “The Way of Yore” dávat smysl. S takovou nelze než hodnotit album pozitivně, ale na druhou stranu férově, ne, že by Varg vytvořil nějakou super převratnou pecku, je to prostě fajn záležitost.
Thy Mirra


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.