Archiv štítku: metalcore

Gwar, Voivod, Childrain

Gwar poster 2019

Datum: 9.12.2019
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Childrain, Gwar, Voivod

Jestli se někomu povedlo dostat pódiovou prezentaci představenou světu Arthurem Brownem, Alicem Cooperem nebo Kiss na maximální možnou hranici, pak určitě Gwar. Začínající jako pouhý vtip z konce osmdesátých let, tehdy ještě pod jménem Gwaaarrrgghhlllgh, to za pár roků dotáhli až ke dvěma nominacím Grammy, pravidelným rotacím v MTV a vystupování v nedělních pořadech pro maminky. Na to, o jak obskurní záležitost se jedná, je to až neuvěřitelné. Dobové VHS záznamy „Live From Antarctica“ či „The Dawn of the Day of the Night of the Penguins“ jsou dnes cenné archiválie a názorné důkazy o tom, jak Gwar vypadali na vrcholu svých tvůrčích sil.

Zabaleni v latexu a polystyrenu do kostýmu vesmírných válečníků a samozřejmě vybaveni galony jedlého barviva se brzy dostali do povědomí nejen metalových fanoušků po celém světě a jejich koncerty se staly kultem hodným následování. Především díky tomu mohou fungovat i dnes, kdy v jejich řadách není po heroinovém předávkování Dave Brockie (známější pod přezdívkou Oderus Urungus), poslední ze zakládajících členů. Protože jsem jejich pódiovému řádění dosud nikdy nebyl přítomen, bylo rozhodování, zda navštívit 9. prosince MeetFactory, velice jednoduché. Kor když na soupisce také figurovalo jméno Voivod, jelikož na ty bych zašel tak jako tak, Gwar, neGwar.

Před Voivod a hlavní hvězdou večera Gwar však vystoupili ještě španělští Childrain. Ti fungují už více jak deset roků, na kontě mají čtyři řadovky včetně letošní „The Silver Ghost“, ale já jsem se s touto kapelou setkal vůbec poprvé. Jejich vystoupení přihlížela hrstka fanoušků, ostatně návštěva celé této akce byla spíše tristní, což mě až překvapilo. MeetFactory sice není úplně nejmenší prostor, ale opravdu jsem čekal, že se zaplní poněkud důstojněji. Childrain to odnesli nejvíce. Po pár písničkách jsem se je odebral doposlouchat na bar, jelikož jejich tvorba mi vůbec nic neříká, vlastně se mi vyloženě nelíbí. Pro melodický groove metalcore s odporně líbivými refrény pochopení nemám, čímž se pro mě jejich hrací čas stal časem vyčkávacím, a to na následující Voivod.

Voivod

Voivod jsou prostě jistota. Viděl jsem je nyní potřetí a opět to byla bomba, tentokrát možná ta největší. Ostatně letos jsem moc lepších vystoupení nezažil. Své dělal také fakt, že jsem je poprvé viděl opravdu zblízka, kdy jsem mohl na dosah ruky sledovat Awayovo mydlení do bicích a precizní hru ChewyhoRockym, stejně jako se pošklebovat nad poťouchlými grimasami Snakea. Bylo vidět, že si koncert skutečně užívají a je jim zcela jedno, že návštěvnost není kdovíjaká, však také po prvním skandování jména těchto Kanaďanů Snake vtipně prohlásil, že není důležitá kvantita, ale kvalita. Poté nám nabídl soukromý večírek, a ten se vážně povedl.

„The Wake“ je stále poměrně aktuální album Voivod, což je znát také na složení skladeb. A to je dobře. O to víc, jsem na ně chtěl zajít právě teď, kdy stále živě přehrávají tuto výtečnou placku. Nakonec z ní došlo na tři kusy („Obsolete Beings“, „The End of Dormancy“ a „Orb Confusion“), které zapadly mezi staré fláky velice suverénně. Sympaticky se Voivod ale nespoléhali pouze na osvědčené klasiky, těch vlastně ani moc nebylo. Začínalo se s rovněž novější věcí „Post Society“ a zazněla i „Fall“. Překvapení skýtala zhruba polovina koncertu, kdy se borci odhodlali k dávné „Fix My Heart“ z rockovějšího „The Outer Limits“, což mě odrovnalo. Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším a jsem rád, že se k ní poslední dobou Voivod zase vrací, viz na minulém turné hraná „The Lost Machine“ nebo textové reference opusu „Jack Luminous“ na „The Wake“.

Zbytek už obstaraly legendární „The Unknown Knows“, „Psychic Vacuum“, „Overreaction“ a samozřejmě závěrečná divočárna „Voivod“. Nemám co vytknout, snad jen mi jich bylo trochu líto, ale jak jsem již napsal, nedali na sobě znát žádné zklamání a jsem přesvědčen, že jeli naplno a i těch pár oddaných jim nakonec vytvořilo slušnou atmosféru.

Že se pomalu chýlí ke koncertu Gwar bylo zřejmé nejenom z hlediska časového, ale také konáním některých z diváků. Tu a tam najednou prošel někdo v pláštěnce, někdo si začal nenápadně střežit místečko za sloupem a víc jak polovina návštěvníků zaujala pozici v dostatečné vzdálenosti od z pódia tak, aby nebyli na dostřel. Včetně mě. Gwar v čele s novým zpěvákem Blotharem spustili s osvědčenou klasikou „The Salaminizer“, přičemž první divadélko na sebe nenechalo dlouho čekat. Když začala vzduchem létat první sprška umělé krve, dav pod pódiem se komicky rozprchl, což se poté dělo ještě několikrát. Později se každý začal celkem bezpečně orientovat v tom, která skladba bude podpořena nějakým tím cákáním. Uznání zaslouží všichni ti, kteří neuhnuli ani o píď a dobrovolně se nechali tu více jak hodinu máchat až na kost. Ani mně se nepodařilo vyváznout bez újmy, ale rozhodně jsem na rozdíl od některých jiných nevypadal jako po šichtě na jatkách.

Gwar

Největší zábavou z koncertu Gwar byly právě ony scénky mezi písněmi, jejichž příběh pak volně pokračoval během hraní. Na pódium se dostavil například policajt, mrtvý jelen, mrtvé děti, těhotné cosi a na závěr i Donald Trump. Všichni dopadli stejně. Jak známo, Gwar vítězí za všech okolností, a i tento večer v MeetFactory zcela jasně zvítězili. Poté co tito hosté začali dělat potíže, nebyl problém jim useknout některou z končetin, rozpárat břicho, zasunout libovolný předmět do libovolného otvoru nebo utrhnout hlavu. Řečnické linky byly napsány vtipně, výstup měl až groteskní podobu a vše se neslo pochopitelně na vlně fekálního humoru se sociálně/politicko satirickým podtónem. Louže na podlaze se s každou další minutou zvětšovala, diváků ochotných nechat se promáčet přibývalo, jen skladby ne a ne začít bavit víc.

Gwar zavzpomínali jak na svoje nejslavnější thrashové období „Scumdogs of the Universe“ a „America Must Be Destroyed“, tak i na poslední a současně první desku v nové sestavě, „The Blood of Gods“. Mísily se tu tak nejrůznější žánry. Od hardcorových začátků, přes thrash metal až po funkové laškování a rockové vypalovačky. Tenhle mišmaš někdy bavil dost, někdy méně, celkově se to pohybovalo kolem průměru. Občas to bylo jenom o čekání na další zvrácenost a tipování odkud a co poteče proudem teď. Gwar si však vysloužili i přídavek, kde došlo na legendární halekačku „Sick of You“. Čekal jsem i tituly jako „Gor-Gor“ nebo „Saddam a Go Go“, ale na ty se nedostalo.

Celý večer tak vlastně dopadl dle mých očekávání. Voivod po všech stránkách super, Gwar dobrá zábava a Childrain nezájem. Jsem rád, že jsem konečně Gwar viděl, ale upřímně mi to asi jednou stačilo. Zásah do oka umělou krví jsem dostal, mám splněno, dalo by se říci. Současná sestava stále dělá pověsti kapely zadostiučinění, dmoucí se paroží a vtípky Blothara fungují, kostýmy BalSac, the Jaws of Death, Jizmak Da Gusha a Beefcake the Mighty nic ze svého kouzla neztratily, stejně tak jako všechny ostatní postavy a oběti. Pokud to někdo neviděl naživo, tak mohu doporučit. Nečekejte od toho ale zázraky. Atmosféru VHSek zmíněných výše to už nemá, ale parodií sebe sama to také není. Koneckonců Gwar si mohou dělat, co chtějí, a to také dělají.


Jesus Piece – Only Self

Jesus Piece - Only Self

Země: USA
Žánr: deathcore / metalcore
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Lucid
02. Workhorse
03. Punish
04. Curse of the Serpent
05. In the Silence
06. Adament
07. Neuroprison
08. Dog No Longer
09. I
10. II

Hrací doba: 29:18

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vydavatelství Southern Lord za poslední roky už několikrát potvrdilo svůj čuch na dobré kapely, a tak se vyplatí občas prohlédnout jejich katalog, co že tam mají nového. Tím spíše, pokud holdujete všemožným tvrdým odnožím metalu a punku a nejlépe pak jejich vzájemnému fúzování. Takovouhle novinkou pod jejich křídly je i skvadra se zajímavým názvem Jesus Piece.

Ti se po třech letech koncertování a vydávání EPček a splitů konečně dostali k bodu hlavnímu – vydání první dlouhohrající desky. Ta nese jméno „Only Self“ a obsahuje klasicky deset zářezů. Jesus Piece od svých počátků hrají metalcore, myšleno v původním významu slova. Což znamená, že to není ten všem dobře známý přiteplený metal se sladkými refrény, ale tradiční metal mísící se s hardcore punkem. Jinak řečeno, jde tu hlavně o tvrdost, to je ostatně hned každému po prvních minutách nahrávky jasné.

Ona snaha o brutalitu tady není vymáhána nekompromisními sypačkami a neprostupnou zdí hluku, nýbrž právě naopak, středním tempem, s chugga-chugga riffy, přesnými kopáky a nasraným zpěvem. A samozřejmě ničivými breakdowny, kterými je celé „Only Self“ propleteno skrz naskrz. Z tohoto stylu se vyjede fakt málokdy (třeba na začátku „Neuroprison“), a jelikož mi písně velice rychle začaly splývat v jednu, nastal problém se v celé desce vůbec orientovat. Ona vlastně nemá vůbec daleko k deathcoru. Ten ale šel vždy absolutně mimo mě. V jistých místech mi to připomíná Suicide Silence a podobné zrůdnosti, jindy zase ale riffy nemají daleko k death metalu a celý základ pak zní, jako by se opíral o sludgové postupy. Takže to není pouhá bezhlavá rubanice, ale aby mě to začalo vyloženě bavit, to ne. Já si prostě brutalitu představuju trochu jinak.

Sympatická je ale přiměřená délka, takže proposlouchat se ke konci není těžké. A na ten konec se vyplatí dostat, protože je tam menší překvápko v podobě posledních dvou skladeb „I“ a „II“. Tyto dva atmosferické kousky bych tu opravdu nečekal. Ale vlastně to dává smysl, on ten nepřetržitý nános agrese alespoň příjemně odezní. Jen bych je spíš očekával někde vprostřed nahrávky a ne na samotném konci. Ale proč ne. Když se tak na celý seznam stop podívám, právě tento závěr mi z nich připadá nejlepší, což není vzhledem k hlavní náplni alba úplně pozitivní.

Co se mi tu ale opravdu líbí, je produkce alba, která tu dělá hodně. V tomto ohledu mi „Only Self“ dost připomíná stájové kolegy Jesus Piece jako Nails nebo Xibalba. Vlastně tyto dva interprety lze slyšet i v hudbě samotné – Nails trochu, jen když náhodou zpomalí, Xibalba častěji, ale ti to prostě dělají lépe, záživněji. Dobře tu zní všechny nástroje, hlavně když spolu unisono hrají bicí s basou (třeba „Punish“), a vhodně jsou tu doplněny také různé efekty dozvuků, ozvěn apod. Obal desky přímo křičí konec devadesátek, ale z této doby si jinak Jesus Piece nic jiného neberou.

Jesus Piece

Jestli s oblibou navštěvujete koncerty, kde můžete tu a tam dostat kopačku do tlamy nebo si to v pokoji rádi rozdáváte s armádou ninjů, pak je tohle vhodný soundtrack. Z „Only Self“ je cítit, že to není žádná sračka, ale pakliže nejste vyznavačem tohoto stylu, tak se vám to těžko zalíbí. Chybí mi tu především větší variabilita a více nápadů (náznaky jsou v „In the Silence“), přeci jenom ty breakdowny a stále totožné tempo rychle omrzí, ale to už mluvím o metalovém hardcoru tohoto ražení jako celku. Na druhou stranu, v rámci žánru to určitě patří k tomu lepšímu, co jsem měl možnost slyšet, i přesto mi to na zkoušku stačilo a vracet se k tomu budu jen stěží.


Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Iron Maiden

Datum: 20.6.2018
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Iron Maiden Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2018, Legacy of the Beast

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.


Trivium, Power Trip, Venom Prison

Trivium, Power Trip, Venom Prison

Datum: 27.3.2018
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Power Trip, Trivium, Venom Prison

O koncertu těchto tří kapel jsem věděl poměrně dlouhou dobu, ale po zveřejnění ceny vstupného jsem neustále váhal, zdali se zúčastním, nebo ne. Čas plynul a vstupné postupně vzrostlo na částku lehce přes sedm stovek, což se mi už vůbec nechtělo dát. Hlavním důvodem bylo samotné seskupení kapel, jelikož můj zájem spočíval pouze v jedné, a sice Power Trip. A dát za jednu kapelu tolik peněz se mi prostě nechtělo, navíc jsem si říkal, a vlastně stále v to doufám, že sem jednou přijedou s vlastním turné a budou obklopeni zajímavějšími interprety.

Několik protočení desek „Manifest Decimation“ a „Nightmare Logic“ mě celkem lehce přemluvilo, a tak jsem zhruba týden před koncertem začal pokukovat po události na Facebooku, kde se začaly kupit nabídky s prodejem lístků. Po několika neúspěších se nakonec den před samotným koncertem zadařilo, a já se domluvil na příznivé ceně a předání v místě koncertu.

Abych byl trochu v obraze, pustil jsem si nové album Trivium, „The Sin and the Sentence“, a také pár skladeb od Venom Prison. No, nechtěl jsem se takhle trápit dlouho, takže jsem poslech novinky Trivium nedokončil, pustil pár jejich hitovek na YouTube a tím má příprava na vystoupení hlavní hvězdy večera skončila. Ostatně není to moje první setkání s touto kapelou, měl jsem tu čest na loňském Brutal Assaultu, takže jsem moc dobře věděl, do čeho jdu. Když jsem si tam tenkrát říkal, že tohle už víckrát zažít nemusím, co čert nechtěl, je to tu znovu.

Do klubu Roxy jsem dorazil přesně na čas, takže netrvalo dlouho a na pódium vtrhli Venom Prison. Veškerou pozornost na sebe okamžitě strhla zpěvačka Larissa Stupar, která očividně do svého výkonu dávala vše. Její křikot se nedal přeslechnout, ale mně osobně se více líbila její hlubší poloha. Ke stylu kapely však seděly i ty vyloženě vyřvávané pasáže, jelikož v sobě mísí jak metalcore, tak death metal. Právě tahle žánrová fúze tomu kolikrát dodávala momenty, ze kterých je cítit snaha nějak vybočit a tvořit něco osobitého. Po poslechu doma jsem čekal, že mě to bude spíš nudit, ale nakonec to bylo docela v pohodě. Tomu možná hodně napomohla také délka celého vystoupení, jelikož se domnívám, že na pódiu nestrávili snad ani půlhodinku. Lidí před pódiem bylo ještě poskrovnu a nějaká výraznější odezva se konala vyloženě až na pokyn zpěvačky, ale to už je tak nějak úděl předkapel.

Po docela krátké pauze akorát tak na jedno pivo přichází na scénu Power Trip. Snažím se dostat dopředu, přičemž zjišťuji, že publikum lehce zhoustlo, takže jsem nakonec trochu dál. Začínají klasicky dvojičkou „Soul Sacrifice“ a „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“, což je naprosto dokonalej začátek. Má to koule, energii, nasazení, prostě to začíná správně vřít. Power Trip hrají jako na desce, přesně jako „Nightmare Logic“, jen bych si dokázal představit trošku ostřejší zvuk. Tomuto albu se koneckonců věnovali nejvíce a tak nechyběla titulka ani zničující „Firing Squad“. Přestože reakce publika se s větším počtem hlav zlepšila, stále to nebylo úplně ono a možná, že právě lepší atmosféra byla tím posledním dílkem, jenž mi sházel k naprosté spokojenosti. Ve své podstatě to mělo všechno, ale výsledný dojem mohl být ještě o maličko lepší. Nejspíš za to mohou má přehnaná očekávání. Celý set byl ukončen dvěma fláky z prvního alba „Manifest Decimation“ včetně titulní skladby na úplný závěr. Samozřejmě, že převládá spokojenost, ale chyběly mi pecky jako třeba „Crossbreaker“ nebo „Heretic’s Fork“, ale i zde hodně tlačil čas.

Power Trip

Poté jsem se přesunul na hořejší balkón a čekal, s čím přijdou Trivium. Za sborového zpívání intra v podobě „Run to the Hills“ začínalo Roxy konečně dostávat tu správnou atmosféru. Prostor pod pódiem byl již úplně zaplněn a očekávání diváků by se dalo krájet. Já tomu spíše skepticky seshora přihlížel a Trivium mě v podstatě mohli jen překvapit. No, a nepřekvapili. Ani nový materiál, velice ceněný napříč médii, nijak nezlepšil můj dojem z této kapely. Z novinky nakonec zaznělo šest skladeb, což je sympatické a vzhledem k chválám logický krok. Kolikrát mě písně bavily, ale většinou se tak dělo pouze ze začátku a do doby než se ujal mikrofonu Matt Heafy. Když tam začne pět a následně si v refrénech vylévat srdíčko, dokonale to zkazí všechno okolo. Tohle prostě nevystojím. Alespoň kdyby to takhle nebylo v každé písni, ale struktura v jejich tvorbě je pevně daná, a tak tahle mučírna pokračovala a nepřestávala. Tedy až na jednu výjimku. Starší kus „Becoming the Dragon“ mi byl po chuti daleko více a dokonce jsem si podupával do rytmu.

Co je ale důležitější, fanoušci Trivium měli zjevně úplně jiný názor a jde celkem jednoduše soudit, že jim se koncert líbil. Poslouchali na slovo, ba je k tomu ani nikdo nemusel vyzývat, kotel se rychle rozjel do klasických otáček a koncertu jako show nechybělo vůbec nic. Mohu jim poděkovat, že si vzali na turné Power Trip, a já tak měl po zrušení jejich vystoupení na Brutal Assaultu možnost na ně zajít. Když to shrnu, tak to stálo za to. Power Trip mě bavili, hned bych na ně šel znovu a vám, kdo chcete slyšet a vidět v současné době pořádný thrash, doporučuji to samé. Naživo skutečně zabíjejí, jen bych si je ještě přál vidět v roli headlinera s pořádným časovým prostorem a kupou příznivců. Tak třeba příště na jejich vlastním turné.

Trivium


Trivium – The Sin and the Sentence

Trivium - The Sin and the Sentence

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Sin and the Sentence
02. Beyond Oblivion
03. Other Worlds
04. The Heart from Your Hate
05. Betrayer
06. The Wretchedness Inside
07. Endless Night
08. Sever the Hand
09. Beauty in the Sorrow
10. The Revanchist
11. Thrown into the Fire

Hrací doba: 57:49

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý rok si poslechnu stovky nových alb a jsem vcelku přesvědčen, že mezi hudebními fanoušky, kteří novou muziku aktivně vyhledávají, bude mé číslo patřit spíše k podprůměrným. Během několika posledních let jsem si hned několikrát položil otázku, proč něco takového vlastně dělám, a odpověď vždy byla stejná: abych našel dokonalé album. Hledat dokonalost je však úkol sisyfovský, a tak není nikdy u konce. Jistě, párkrát do roka se mi poštěstí najít desku, kterou za dokonalou označím, jenže to ještě neznamená, že mi taková bude připadat i za půl roku. I alba, která prošla zkouškou časem, ukazují, jak vrtkavé mohou být pocity vyvolané hudbou, neboť co vám v pondělí přijde jako dílo hodné géniů, vás ve středu nemusí vůbec bavit, přestože o pár dní později to budete opět vynášet do nebes. Láska k hudbě a umění všeobecně je navýsost subjektivní záležitostí.

Vždy mi přišli směšní a poněkud povýšenečtí ti kritici, kteří své hodnocení uměleckých děl považují za objektivní pravdu. Když jsem však uvažoval nad „The Sin and the Sentence“, opakovaně se mi vracela tatáž myšlenka: pokud je něco takového vůbec možné prohlásit, nové album Trivium je, alespoň v rámci metalového mainstreamu jedenadvacátého století, objektivně dokonalé. Vážně jsem se snažil najít alespoň jedinou významnou vadu na kráse, jenže jen s malým úspěchem. Američané vytvořili nahrávku, které se objektivní dokonalosti moderního posluchačsky přístupného metalu blíží na infinitesimální vzdálenost.

Někdy před deseti lety jsem patřil mezi fanoušky Trivium. Metalcorová výbušnost a thrashmetalová techničnost jejich druhého počinu „Ascendancy“ mě zaměstnala na dobrých pár let, bavilo mě i proklínané „The Crusade“, ale byl to teprve „Shogun“, při němž si Trivium sáhli na vrchol. Poté jsem však z kultu kapely vypadl (a je vcelku jedno, zda se změnila jejich hudba či můj vkus) a „The Sin and the Sentence“ bych ignoroval stejně jako tři předchozí nahrávky nebýt nečekaně nadšených recenzí. Jen výjimečně vznikne nad nějakým albem tak silný konsenzus a ještě výjimečněji s ním začnu tak rychle souhlasit.

„The Sin and the Sentence“ se pod kůži zařeže v podstatě během tří poslechů. Při prvním si zapamatujete takřka všechny refrény a dokonce i mnohé sloky. Druhý poslech vám do hlavy vepíše všechna sóla a většinu riffů. Třetí kolo pak vyplní zbylé mezery všeobjímající hrou nového bubeníka Alexe Benta. Osmé album Trivium je jen o něco méně návykové než heroin.

Samotná chytlavost však není dostatečným původcem dokonalosti, za tou stojí souhra více vlastností. Už dlouho jsem například neměl tak příjemný pocit, že poslouchám opravdu tvrdou a agresivní hudbu. Ne, nezbláznil jsem se a Trivium nezačali hrát technický death metal, důležité je zde ono spojení „příjemný pocit“. Ty nejtvrdší momenty alba jsou dost ostré na to, aby ve vás vyvolali dojem autentické nasranosti, a přitom do uší kloužou stejně snadno jako dotace do Agrofertu. Právě ono propojení drsného s příjemným je něco, co mi v moderním metalovém středním proudu velice chybí a na „The Sin and the Sentence“ si to užívám dosytosti.

Dále je zde hráčská virtuozita. Není žádným překvapením, že dvojice Matt Heafy a Corey Baeulieu patří mezi výborné kytaristy. Na novince je tato stránka maličko upozaděná, neboť techničnost hraje až druhotnou roli za melodičností, přesto ve mně však každé sólo na albu vyvolává chuť odložit kytaru do kouta a už nikdy na ni nesáhnout. Heafy se navíc během těch několika let, při nichž jsem Trivium ignoroval, stal výborným zpěvákem. Jeho řev je výtečný, ovšem hlavní je samozřejmě čistý zpěv, a v tom se za posledních deset let zlepšil dramaticky. Na „The Sin and the Sentence“ mi hned několikrát připomněl Coreyho Taylora a to je opravdu vysoká meta. Baskytara Paola Gregolettta je také exemplární, i když nedostává příliš prostoru. Přesto je dobře slyšet a občas nadchne drobnou kudrlinkou vloženou mezi jinak víceméně rytmickou hru. Největší šok však přichází zpoza bicí sestavy. Alex Bent je monstrum a jeho schopnost vyplnit každý moment kanonádou úderů je fantastická. Byla to právě Bentova hra, která mě k albu v posledních dnech lákala nejvíce.

Kdo čeká, že nyní přijde mé obvyklé „ale“, po němž vysvětlím, že i přes veškerou chválu je „The Sin and the Sentence“ z toho či onoho důvodu nepovedeným albem, bude zklamaný. I nadále musím totiž hýřit pochvalami. Zvuk alba je precizní, na můj vkus možná až příliš agresivní a orientovaný na perfektní čitelnost, to je však přesně to, co deska vyžaduje. I dramaturgicky je „The Sin and the Sentence“ dobře zvládnuté, skladby jsou uspořádány přesně, jak byste čekali, s agresivnějšími kousky prokládajícími melodičtější skladby, takže oddych přijde vždy v tu správnou chvíli. Navíc ani ambiciózní hodinová stopáž není problém. Tracklist je velice vyrovnaný, byť pár výraznějších kousků se najde. Úvodní titulní skladba je bezvadným prolnutím takřka všeho, co na albu uslyšíte, od nádherného refrénu přes úžasné sólo, až po explozi agrese v závěru. „Other Worlds“ je velkolepá a hymnická, „The Heart from Your Hate“ zase uvěřitelně dojemná. „Betrayer“ začne nekompromisně tvrdě a elegantně zamaskuje postupné změknutí. „The Wretchedness Inside“ připomene zlatou éru Slipknot, „Endless Night“ si zase hezkou instrumentální sekci vypůjčuje z prvních alb Avenged Sevenfold. To nejlepší však přichází až na konec v dlouhé „The Revanchist“ a závěrečném náklepu „Thrown into the Fire“.

Trivium

Drobné a v kontextu alba nepodstatné výtky bych našel jen dvě. V první řadě se zaslouží uznat, že některé písně by snesly mírné zkrácení. Byť téměř všechny motivy na albu jsou povedené, Trivium je někdy opakují víckrát, než by bylo k jejich plnému docenění nutné. Postěžovat bych si mohl i na texty, které jako by vypadly z generátoru náhodných rýmů a jakýkoli (byť jen povrchní) smysl v nich nemá cenu hledat. Považte však, co jsou takovéto drobnosti v porovnání s přívalem superlativ v předchozích odstavcích.

Takže, je „The Sin and the Sentence“ prototypem dokonalosti v hudbě? V jistém ohledu asi ano. Je to moje album roku, desetiletí či rovnou století? V žádném případě. Jak jsem totiž předeslal, v umění jde vždy především o subjektivní vnímání. Nemohu sice najít jediný výraznější důvod ke kritice, přesto se nedovedu zamilovat či alespoň nadchnout. Osmé album Trivium mě baví poslouchat a je klidně možné, že mě neomrzí ani za půl roku (i když o tom pochybuji). Přesto mu něco chybí. Objektivní dokonalost nestačí a já budu asi navždy preferovat jiné nahrávky, jejichž krásu není možné rozebrat a kousek po kousku popsat. Takové, které mají své nedostatky a i přes ně dovedou okouzlit i po stém poslechu. Před Trivium však smekám, předčili naprosto veškerá očekávání.


Code Orange – Forever

Code Orange - Forever

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Forever
02. Kill the Creator
03. Real
04. Bleeding in the Blur
05. The Mud
06. The New Reality
07. Spy
08. Ugly
09. No One Is Untouchable
10. Hurt Goes On
11. dream2

Hrací doba: 34:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Příznivci metalové hudby se rádi zaklínají tvrzením, že jejich oblíbený žánr je čímsi výjimečný. Mají dojem, že poslouchají hudbu, která vznikla ze vzdoru vůči systému, která vznikla díky schopnosti interpretů odolávat všeobecnému názoru, že metal je cosi nekonformního, něco, co vás tak trochu činí vyvrhelem ze společnosti. Přitom i metal samotný je natolik široký, že má svůj střed a svoje okraje, a z principu je jasné, že jsou to jen kraje (a kraje těchto krajů), které jsou opravdu mimo hlavní proud, zatímco střed se etabloval natolik, že jde jen o jeden z projevů všeobecně přijímané a nekontroverzní kultury.

Paradoxně jsou to právě příznivci onoho středu, kteří se považují za velké průkopníky a mají dojem, že poslouchají něco úplně originálního, zatímco zaběhlí „krajníci“ se jim vysmívají a vědí své. To vše je zřejmé a zajímavé se to stává až díky působení času. V čase se vše mění, z kraje se stává střed, střed bobtná, láká nové vlivy a ty ho posouvají, až je z něj bez zřejmé příčiny zase jen okraj, zatímco ve středu už trůní jiný pašák. A jedním z bývalých středů, který jednou byl krajem a nyní se jím opět stal, je metalcore.

Je to právě tahle fáze, kdy z mého pohledu mohou vznikat opravdu hodnotná alba. Základy jsou vykopány, je na čem stavět, ale zároveň již opadla módní vlna, při které na stavbu lezli ti, kteří se jen chtěli přiživit prací na čemsi oblíbeném a rychle rostoucím. Pokud si teď někdo oblékne montérky, je dost možné, že k tomu má dobrý důvod. Po krátkou dobu jsem si myslel, že Code Orange jsou právě takovýmto případem, jenže pozorný poslech ukázal, že ačkoli možná mají dobré úmysly, je jejich příspěvek chatrný jak domeček z karet.

Na „Forever“ míchají Code Orange breakdowny se širokou škálou vlivů a alespoň na oko se snaží vše udělat tak, aby posluchači co nejvíce ztížili čas strávený s albem. Rychlé přechody z metalu k elektronice, monotonní údery kytar, tři rozdílné hlasy pokrývající škálu od brutálního řevu po melancholický zpěv, vše obvykle na ploše několika málo minut. Dalo by se čekat, že vinou špatného provedení bude výsledek znít jako pověstný dort Pejska a Kočičky, jenže ona je to spíše čínská polévka z pytlíku značky Albert Quality.

Stále se domnívám, že jednou mi někdo ukáže, jak breakdowny mohou opravdu fungovat, jak mohou znít tvrdě a rafinovaně, a tak trochu jsem právě to čekal od Code Orange. Jenže nulová nápaditost kytar je asi nejhorším prvkem desky, hned po nudném zpěvu, jemuž nepomůže ani to, že se o ně starají tři vokalisté (a jeden z nich je žena). A i za nečitelný zahuhlaný zpěv budete rádi, až se začtete do textů, které na vás bezpochyby zapůsobí, pokud právě začínáte druhý stupeň základní školy. Netvrdím, že je „Forever“ nějak výjimečně špatné, a proto si zaslouží, abych ho spravedlivým hejtem srazil na kolena. Tvrdím však, že namyšlenost a popularita jeho autorů se diametrálně liší od kvality výsledného materiálu, a to mě trochu mrzí, neboť prostor pro eklektický počin míchající výše zmíněné prvky tu jednoznačně je. Ukazují to ostatně sami Code Orange třeba skladbou „Sky“, která i přes všudypřítomné breakdowny nenudí a opravdu působí docela tvrdě, či hned následující „Ugly“, jež přidává prvky post-punku. To je ovšem slabé skóre na jedenáctiskladbové album, jehož autoři jsou tak spíše projevem mainstreamu než jeho opozicí. Vždyť i ztřeštěné míchání žánrů se stává novým trendem.

To vše by vlastně nebylo ničím zajímavé, pokud by „Forever“ nebylo tak nesmírně dobře hodnocené. Pitchfork album označil výrazem „abrazivní“ (pro fanoušky Helenky bezpochyby ano), Kerrang dal „Forever“ hodnocení 100%. A mohl bych pokračovat dál. Já vím, všechna tato média jsou jasnými představiteli onoho krajního středu, a pokud jste zvyklí každý týden na Sicmaggotu číst H-ovu onanii o jakémsi obskurním blackmetalovém počinu, jehož tvůrci nahrání desky stvrdili tichou sebevraždou, asi mu nepřikládáte velkou váhu. Přesto si myslím, že je zde prostor pro opravdu dobré metalcorové (potažmo deathcorové) album, jehož autoři se budou po právu vysmívat svým žánrovým souputníkům. Code Orange se sice vysmívají, jenže „Forever“ ukazuje, že aby na to měli právo, budou se muset ještě hodně snažit.


The Browning – Isolation

The Browning - Isolation

Země: USA
Žánr: electro metalcore
Datum vydání: 24.6.2016
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Cynica
02. Pure Evil
03. Isolation
04. Dragon
05. Fallout
06. Vortex
07. Spineless
08. Hex
09. Phantom Dancer
10. Cryosleep
11. Disconnect
12. Pathologic

Hrací doba: 43:09

Odkazy:
facebook / twitter

The Browning je kapela, o níž si klidně můžete myslet, že je blbá. To vám nikdo nemůže zakázat a vlastně k tomu ani není důvod, protože na první pohled to tak skutečně vypadá. Tahle zámořská parta totiž spojuje žánry, které jsou ve své podstatě docela prvoplánové – metalcore / deathcore a taneční hudbu. Nejde o žádné velké přemýšlení, The Browning nic moc neřeší a útočí na první signální. Když se na to tedy člověk podívá zdálky, kapela by měla cílit spíš na nenáročné posluchače, kteří se spokojí s tím, že to je chytlavé, a nějaký hlubší prožitek od hudby prostě nevyžadují. Ale i kdyby to tak bylo, v pořádku, však i takové skupiny přece mají právo na existenci.

Ačkoliv formálně vše nasvědčuje tomu, že já bych měl být jeden z těch, kdo nad tímhle bude automaticky ohrnovat nos, The Browning mě nějakým způsobem baví již od svého debutu „Burn This World“, který vyšel v roce 2011. V podání téhle americké party je totiž ona výše zmiňovaná kombinace žánrů učiněný nitroglycerin. Jde o prudce energickou jízdu, jež dokáže člověka strhnout, ať se mu to líbí nebo ne. To je popravdě největší a pomalu u jediná přednost The Browning, ale zase v tom jsou opravdu dobří.

Od letošní novinky „Isolation“ není třeba čekat žádné velké inovace, jelikož The Browning bez větších výkyvů pokračují v tom, co začali na „Burn This World“ a co předváděli i na předchozím „Hypernova“. V tomto ohledu není moc co řešit, protože komu se to líbilo dříve, ten asi bude spokojen i s „Isolation“… víceméně. Snad mi jen přijde, že novinka je na rozdíl od svých předchůdců o trochu víc metalcore než deathcore, ale ono to je nakonec asi fuk, dokud tam nejsou homosexuální refrény. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že nejvyšší koncentrace těch nejvypečenějších hitovek se pořád nachází na debutu.

Jistě, i „Isolation“ obsahuje několik velmi našlapaných tracků, mezi něž lze zařadit třeba titulní věc, „Spineless“, „Pure Evil“ nebo „Disconnect“, v níž si zahostoval i Frankie PalmeriEmmure. V některých skladbách (a tyto snahy šlo vypozorovat už na „Hypernova“, tudíž nejde o nic zas tak překvapivého) se objevují náznaky atmosféry, v čemž je tentokrát nejvýraznější „Hex“, ale částečně to lze slyšet i v „Pathologic“. Na druhou stranu, ani v takových momentech se The Browning nezbavují své energičnosti a stále si drží ten nastavený ksicht, což lze považovat jedině pozitivum. V důsledku jsou ovšem vlastně všechny songy na „Isolation“ přinejmenším v pohodě až na dvě výjimky v podobě „Dragon“ a „Cryosleep“. V těchto skladbách jsou už totiž elektronické samply na můj vkus až moc jalové a podbízivé. Poslouchat se to stále dá a ty motivy, které mě serou, nehrají celou písničku, ale prostě to není tak úplně ono, a kdyby tam tyhle dva kusy nebyly, tak by to z mého pohledu asi bylo lepší.

The Browning však mají v rukávu ještě jednu zbraň – a musím se přiznat, že právě tohle je dozajista jedním z těch důvodů, proč mě tahle kapela baví. Výše již padlo, že jde o kombinaci corové muziky a elektroniky. Neznamená to však metal/deathcore a do něj pár obyčejných levných samplů. Elektronika je zde kytarové hudbě rovnocenným partnerem, tudíž se jedná o parádní „diskotéku“. Dokud to tedy The Browning nepřepísknou s laciností, jako se tomu děje v „Dragon“ a „Cryosleep“, což se naštěstí nestává příliš často, tak je to všechno v nejlepším pořádku, protože se takříkajíc jedná o parádní rachot.

Vzato kolem a kolem jsou mé dojmy z „Isolation“ mírně pozitivní. Rozhodně však ne nadšené. Album příjemně bouchá, dokáže roztancovat, ale o nějaké větší trvalosti mluvit bohužel nelze. „Burn This World“ jsem svého času točil jak blázen a dodnes si jej tu a tam rád pustím. K „Hypernova“ se vracím o poznání méně a něco mi říká, že k „Isolation“ se budu vracet ještě méně, vlastně spíš vůbec. Právě teď jsem to párkrát sjel docela s chutí, ale nic víc z toho asi vytřískat nejde, prvotřídnímu tahu na bránu navzdory. Ono přece jenom čistě na té energii to asi nejde utáhnout, zvlášť když už je ten čajový sáček louhovaný potřetí. Ve finále je tedy „Isolation“ jen pohodovým a nenáročným albem na pár poslechů, které jsou však docela zábavné. Ale radši u toho nijak zvlášť nepřemýšlejte.


Eths – Ankaa

Eths - Ankaa

Země: Francie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Nefas
02. Nihil sine causa
03. Amaterasu
04. Seditio
05. Nixi dii
06. Vae victis
07. Har1
08. Sekhet aaru
09. Kumari kandam
10. Alnitak
11. Alnilam
12. Mintaka

Hrací doba: 57:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jedni říkají, že nikdo není nenahraditelný. Jiní zase tvrdí, že každý člověk je nezaměnitelný originál, z čehož by tak nějak přímo vyplývalo, že jej dost dobře nahradit nelze. Ať už je pravda kdekoliv, jedna věc je jistá – u tak malé jednotky jako hudební skupina je jakýkoliv odchod a nutné personální změny nepříjemnost. Pokud se zrovna nejedná o formaci, která se točí kolem jednoho dvou lidí a zbytek tam dělá jen křoví, tak se vždycky jedná o zásah, jenž tvář té či oné kapely změní. A dvojnásob to platí v momentě, kdy dojde k odchodu člověka, jenž stojí v čele s mikrofonem a je vidět ze všech nejvíc.

Přesně tato situace postihla v mezičase od minulého alba francouzské Eths. Po vydání skvělého „III“ (2012) se rozhodla odejít zpěvačka Candice Clot, jejíž hlas byl do té doby s muzikou Eths neodmyslitelně spjatý, protože zdobil všechny dosavadní nahrávky. Nehledě na fakt, že co byla nalezena nástupkyně, poroučel se ze zdravotních důvodů další dlouholetý člen Grégory Rouvière, díky čemuž v sestavě zbyl už jen jeden zakladatel, kytarista Stéphane Bihl.

Na nejbližší koncertování byl odchod vokalistky vyřešen angažováním hned dvou dalších zpěvaček (Virginie GoncalvesKells a Nelly Wood), ale to bylo jen dočasné východisko. Jako svou novou frontwoman si Eths nakonec zvolili docela nečekané řešení – jistou Rachel Aspe, která se proslavila tím, když nastoupila do francouzské televize v nějaké čůrácké talentové soutěži (co já vím, co to bylo zač) a začala tam zvracet do mikrofonu (pokus jste to neviděli, případně si to nepamatujete, sledujte na YouTube). Osobně mě tahle volba zpočátku tak úplně nenadchla, jelikož prostě nejsem příznivce talentových soutěží – podle mě je to absolutní zmrdstvo, povrchní zábava pro dementy a dobrovolně tam dle mého může vlézt jen kokot.

Nicméně i přesto jsem nechtěl Eths odepsat už v předstihu, ačkoliv jsem měl Candice Clot rád a bylo mi jasné, že bez ní už to nebude úplně ono. Jenže, vyškrtneme-li onu účast v debilní soutěži, i Rachel Aspe se tvářila docela sympaticky (přinejmenším vizuálně, muhehe) a hlavně – Eths jsou hudebně fakt dobří. Ípko „Ex umbra In solem“, na němž byla nová zpěvačka představena poprvé, kolem mě sice jen tak prošumělo bez většího zaujetí, ale tím víc jsem čekal, co vyleze z celkově čtvrté desky „Ankaa“

Když už jsme se tak zdržovali těmi záležitostmi okolo zpěvačky, tak tím rovnou začněme. Rachel, jakkoliv sama o sobě odvádí dobrý výkon, mi přece jenom nepřijde až tak dobrá jako její předchůdkyně, která prostě měla o něco větší charisma. Ale naštěstí to není tak zásadní propad, aby to vyloženě uškodilo, je to spíš jen takové rýpnutí, protože jinak proti vokálům na „Ankaa“ nic nemám. Co se ale zpěvu týče, tak určitě nelze opomenout ani hosty, kteří se na nahrávce objevují…

Eths

Největšími jmény jsou Jon HowardThreat Signal ve druhé „Nihil sine causa“, který je ovšem trochu neviditelný, a Björn Strid ze Soilwork„Har1“, který je naopak viditelný až moc. Právě díky jeho příspěvku v refrénu se totiž Eths v tomhle songu nejvíce blíží obyčejnému metalcoru, což není nic, z čeho bych zrovna skákal nadšením. Naopak skvělým tahem bylo přizvání původem alžírské zpěvačky Sarah Layssac, která donedávna zpívala v Arkan, díky jejímž doprovodným vokálům „Ankaa“ místy dostává až orientální nádech, což zní hodně super. A o tom, že se nejedná jen o ojedinělou frajeřinku, svědčí i to, že se Layssac objevuje hned v polovině z dvanácti písní.

V neposlední řadě – ono je to spíš v té úplně řadě – pak desku táhne kupředu hudební stránka. Eths jsou totiž kapelou, jež výrazně vybočuje ze zaběhnutého žánrového klišé a ukazuje, že i tento styl, který je do jisté míry výplodem jistého trendu, lze pojmout svébytněji a osobitěji, než je zvykem. Skoro by až šlo říct, že Eths hrají metalcore pro lidi, kteří metalcore neposlouchají. Což vlastně přesně sedí i na mě, protože já tenhle žánr obecně vzato vůbec nemusím, ale zrovna tahle kapela jednoduše umí a na „Ankaa“ je to opětovně cítit.

Francouzi se vůbec nebojí nabalovat další atmosférické prvky (vzpomínáte třeba na ty orientem cáknuté doprovodné vokály?) a zvládnou svoje skladby vystavět chytře. Důkazem může být už relativně ambiciózní osmiminutovka „Nixi dii“, ale snad to úplně nejlepší je „zastrčeno“ až v samotném závěru alba. Od náladotvorného intermezza „Sekhet aaru“ totiž Eths pálí jednu trefu do černého za druhou a především finální trojice songů je lahůdková. Ať už to je excelentní zpěvná melodie v „Alnilam“, nekytarová a elektronikou nasáklá „Alnitak“ nebo závěrečná „Mintaka“, která vlastně kombinuje přednosti obou předchozích písniček (od „Alnitak“ si dokonce půjčuje i jeden motiv). To jsou zkrátka skladby, na jaké průměrná metalcorová kapela nemá.

Abychom si ale rozuměli, tak netvrdím, že první půle alba nestojí za nic. Vedle již jmenovaných „Nixi dii“ a „Nihil sine causa“ rozhodně stojí za pozornost i třeba „Seditio“, „Amaterasu“ či „Vae victis“, které všechny dokážou nabídnout výtečné nápady a udržet posluchače v pozornosti. Ono abych byl upřímný, tak bych si z „Ankaa“ odpustil jen jeden track – paradoxně právě ten s onou hvězdnou hostovačkou, tedy „Har1“. Mě ten švédský plešoun prostě neba.

Eths

„Ankaa“ jako celek mě ovšem ba, o tom žádná. Ačkoliv mi původní zpěvačka přišla o trochu silnější, tak se Eths dokázali s nepříjemnou vynucenou změnou v sestavě poprat se ctí, a to včetně nové frontwoman. Po hudební stránce žádný větší pokles taktéž necítím (ono „III“ asi je o kousíček lepší, ale nic drastického – novinka vedle svého předchůdce nepůsobí jako chudý příbuzný), takže nemám důvodu k nespokojenosti. Za mě byla očekávání splněna a i „Ankaa“ si rád zařadím do sbírky.


Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

Walls of Jericho - No One Can Save You from Yourself

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Intro
02. Illusion of Safety
03. No One Can Save You from Yourself
04. Forever Militant
05. Fight the Good Fight
06. Cutbird
07. Relentless
08. Damage Done
09. Reign Supreme
10. Wrapped in Violence
11. Anthem
12. Beyond All Praise
13. Probably Will

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
facebook / twitter

Když se Walls of Jericho letos po osmileté pauze přihlásili prostřednictvím své páté studiové desky „No One Can Save You From Yourself“ o mou pozornost, byl jsem zvědavý, jestli se během těch osmi let, jež uplynuly od vydání „The American Dream“, někam posunuli. Přeci jen, doba se za tu necelou dekádu trochu změnila. Nemyslím tím jen sociálně a politicky, což jsou témata, jimž se Walls of Jericho věnují ve svých textech pravidelně, ale při pohledu na metalovou scénu je nutno v souvislosti s nimi říct, že metalcore už nemá tak výsostné postavení, jako v polovině minulé desetiletky, a aniž bych čekal, že kapela otočí a začne hrát něco zcela jiného, tak se obecně čekalo, jestli se naváže tam, kde se minule skončilo, nebo se Walls of Jericho pohnuli směrem k aktuálním trendům.

Tak schválně, co myslíte? Koná se nějaké překvapení? Kdepak. Popravdě řečeno, od kapely, která už má na krku 18 let fungování, se pořádná revoluce čekat asi ani nedá. Walls of Jericho s energickou pěvulí Candace v čele jako by si dali klasickou dvouletou pauzu od vydání svého posledního alba a s naprostou suverenitou nadrtili v krátkém časovém sledu jeho přímého následovníka. Takhle přesně totiž „No One Can Save You from Yourself“ vyznívá. Otázka, jestli je to dobře nebo špatně, je na zodpovězení každého daného posluchače, ale protože tady prezentuji svůj skromný názor, tak za sebe říkám, že to je dobře. Walls of Jericho ten metalický metalcore hrají s obrovskou dávkou nasazení, a přestože se „No One Can Save You from Yourself“ od svých předchůdců možná v ničem zásadním neliší, tak na jeho obranu říkám, že se nekoná výrazný kvalitativní propad. Ovšem lhal bych, kdybych nepřiznal, že předchozí dvě alba byla o chlup lepší.

Když jsem řekl, že se nic moc nemění, tak je jasné, že hlavním tahounem Walls of Jericho zůstává i nadále řízná zpěvačka Candace, jež má do křehké ženštiny dost daleko, a musím říct, že tou její pravačkou bych nechtěl dostat po tlamě, protože ve vzduchu by visel těžký otřes mozku. A přesně tak, jak Candace působí co do vizuální stránky, taky zní. Jako nasraný týpek, který je proti celé společnosti a dává to velmi hlasitě najevo. Pod tím se střídají svižné škrtající kytary a zasekávané pasáže, jež s typickými sborovými vokály dodávají hudbě Walls of Jericho nefalšovanou HC šťávu.

Z hudebního hlediska je tedy novinka ve své podstatě nepřekvapivá. A úvod tomu dává za pravdu. Začíná se intrem, které je klišé jako prase, takže se připravte na sirény a hlášení, čímž si Walls of Jericho připravují fanoušky pro poslech 40minutového soundtracku k procházce zkaženou společností. „Intro“ plynule přechází do krátké HC vypalovačky „Illusion of Safety“, jež bohužel není příliš výrazná a v našlapaném úvodu nahrávky se ztratí. Ovšem následující hitovka „No One Can Save You from Yourself“ je trefa do černého. Zběsilé tempo a chytlavé kytarové riffy, jejichž hlavním úkolem je vrýt se do paměti a rozhýbat krční svalstvo. Totéž platí pro refrény, v nichž se řeší snadno zapamatovatelné slogany, které se často shodují s názvem dané písně, a pocit živelnosti, který z nahrávky zavání, dokreslují sbory. Abych to uzavřel, tak titulní vál patří k tomu nejlepšímu, co lze na albu najít.

Jak Walls of Jericho postupují hrací dobou nahrávky směrem k pozdním minutám, tak nijak výrazně neubírají na intenzitě, je ale nutno říct, že lepší vály střídají ty slabší, což výslednému dojmu nepřidá. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi ty světlejší momenty „No One Can Save You from Yourself“ patří chytlavá „Cutbird“, slayerovskými kytarami protkaná „Damage Done“, nářezová „Relentless“ a nečekaná „Probably Will“, jež čistým melodickým vokálem a poklidnou atmosférou jasně navazuje na EP „Redemption“. Možná by se našly i jiné písně, ale tohle jsou ty, na jejichž poslech se před spuštěním první vteřiny „Intra“ těším ze všech nejvíc.

Na druhé straně barikády pak stojí slabší věci jako singl „Fight the Good Fight“, „Reign Supreme“ a „Beyond All Praise“, na níž se mi líbí pouze vokální práce Candance. Ne, že by tyto songy byly oproti ostatním v něčem vyloženě horší, ale rozhodně by si zasloužily pamětihodnější kytarové motivy a refrény. Nebudeme si nic nalhávat, na tomhle tato hudba prostě stojí. Jakmile se vám nezasekne refrén do hlavy napoprvé, tak jej tam jen stěží dostanete. Naštěstí těch relativně slabších songů není tolik, aby se „No One Can Save You from Yourself“ nedalo vyslechnout na jeden zátah bez ztráty pozornosti.

Walls of Jericho sice nenahráli nejlepší album kariéry, což bych si s ohledem na delší tvůrčí pauzu hodně přál, ale je pozitivní, že nijak výrazně nezaostávají na svými staršími plackami a nevypadli tak z jedoucího vlaku, na který by museli složitě naskakovat. „The American Dream“ zůstává nepřekonáno, ale nijak to „No One Can Save You from Yourself“ neubírá na kreditu, protože tahle maskulinní parta dokáže pořád lámat kosti. A to nejen doslova pod pódiem v kotli, ale i obrazně skrze sluchovody.

P.S. Jsem zvědavý, s čím se vytáhnou žánrově spříznění Hatebreed, na jejichž květnovou novinku „The Concrete Confessional“ se těším ještě víc.


Congiura – iBlood

Congiura - iBlood
Země: Itálie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Course of Redemption
02. Riot
03. Bipolar Systemm
04. Inhuman
05. iBlood
06. Guantanamo
07. Pendulum
08. New Order

Hrací doba: 35:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Další z mnoha. Italská skupina Congiura na mě prostě a jednoduše jiný dojem nedělá. Nejsou nijak zajetí, jejich existence započala v roce 2012 a za sebou mají jeden singl „Reject“ z roku 2013, na nějž letos navázali svým dlouhohrajícím debutem „iBlood“. Toliko nezbytných biografických údajů, abyste vůbec věděli, o kom bude řeč. Co je však hlavní a díky čemu považuji Congiuru za šedivý průměr, je samozřejmě jejich hudba, kterou se veřejně prezentují.

Přestože zní debut po zvukové stránce s ohledem na žánrové požadavky zcela adekvátně a je vidět, že borci své nástroje ovládat umí, tak samotná hudba je naprosto neškodný a nezajímavý odvar, u kterého bych s tím death metalem, jímž se kapela ohání, byl hodně opatrný. Ačkoli se Congiura vidí někde ve vodách melodického death metalu, tak já to chápu tak, že to je škatulka, kde by se možná ráda viděla, ovšem její hudba tomu příliš neodpovídá. Moderně laděné kytary a emo-řvaný vokál se spoustou melodií v jejich podání totiž zní jako tuctový metalcore, kterého tady bylo před lety víc než dost. V jejich nekonfliktním podání je výsledek hodně blízky vyznění severských nestorů In Flames z dob jejich posledních dvou alb, ovšem v naivnějším pojetí.

Té asociaci s In Flames napomáhá nejen moderně laděná stavba songů, čemuž jsou uzpůsobeny jak riffy, tak rytmika, ale hlavně ukňouraný zpěvák Stefano Lorenzetti, který disponuje v ostřejších momentech výše posazeným řevem a bohužel si je vědom i toho, že umí melodicky zapět, takže se relativně často hledá v přístupných plochách, jež znějí dost tupě a lacině. Neříkám, že to je pouze on, díky komu zní „iBlood“ jako první album party středoškoláků, kteří se snaží hrát tak, aby se zalíbili co nejvíce spolužákům, protože už ty skladby samy o sobě jsou dosti vyčpělé, ale jakmile začne melodicky „zpívat“ ve třetí „Bipolar System“, tak mám jasno, že tohle není nic pro mě.

Nechápejte mě tak, že bych byl už z principu k této hudbě defenzivní a zaujatý, protože dokážu bez donucovacích prostředků uznat, že třeba šestá „Guantanamo“ je dobře poslouchatelná a líbí se mi techničtější pojetí kytarových kudrlinek a ostřejší vokál, u něhož si nejsem jistý, jestli patří jen Stefanovi, nebo nějakému jinému členovi. Špatná není ani titulní „iBlood“, která je zřejmě nejtvrdší písní alba, ačkoli Stefano zní ve vykřičených pasážích třetí minuty jako kdyby ten jeho growling patřil něžnému pohlaví. To není úplně výtka, protože i Arch Enemy si člověk rád občas poslechne, ale tady mi to přišlo přinejmenším podivné.

Vyloženě slabých písní je na „iBlood“ několik a za mě jsou to zejména „Course of Redemption“ a již zmíněná „Bipolar System“. Obě dojíždějí zejména v momentech, kdy se snaží melodicky hladit a Stefano spustí ten svůj melodický zpěv, přes který se nemůžu přenést, ať se snažím sebevíc. Problém je, že rozdíl mezi tím nejlepším a nejhorším materiálem, který se na „iBlood“ nachází, je tak malý, že i když jsem výše vyzdvihl dvojici skladeb, tak se tím nesnažím říct, že jsou to výhry, bez kterých bych se několik následujících dní neobešel. Kvalitativně jsou si totiž obě skupiny písní dost blízké, což je zrovna v tomto případě špatně.

Výsledek je jasný. Těch záporných dojmů po poslechu „iBlood“ převládá. Congiura mi totiž přijdou tak strašně obyčejní a nudní, že nevěřím, že budu mít potřebu si album pouštět v budoucnu jen tak sám od sebe a zcela určitě si na Congiuru za týden ani nevzpomenu, protože opravdu nemám proč. Je to svým způsobem škoda, protože je vidět, že kapela měla jistý potenciál a technicky ty songy zvládá dobře, ale z kompoziční stránky věci je „iBlood“ mrtvá záležitost, která nestojí za to, aby se jí člověk nějak důsledněji zabýval.