Archiv štítku: metalcore

Code Orange – Forever

Code Orange - Forever

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Forever
02. Kill the Creator
03. Real
04. Bleeding in the Blur
05. The Mud
06. The New Reality
07. Spy
08. Ugly
09. No One Is Untouchable
10. Hurt Goes On
11. dream2

Hrací doba: 34:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Příznivci metalové hudby se rádi zaklínají tvrzením, že jejich oblíbený žánr je čímsi výjimečný. Mají dojem, že poslouchají hudbu, která vznikla ze vzdoru vůči systému, která vznikla díky schopnosti interpretů odolávat všeobecnému názoru, že metal je cosi nekonformního, něco, co vás tak trochu činí vyvrhelem ze společnosti. Přitom i metal samotný je natolik široký, že má svůj střed a svoje okraje, a z principu je jasné, že jsou to jen kraje (a kraje těchto krajů), které jsou opravdu mimo hlavní proud, zatímco střed se etabloval natolik, že jde jen o jeden z projevů všeobecně přijímané a nekontroverzní kultury.

Paradoxně jsou to právě příznivci onoho středu, kteří se považují za velké průkopníky a mají dojem, že poslouchají něco úplně originálního, zatímco zaběhlí „krajníci“ se jim vysmívají a vědí své. To vše je zřejmé a zajímavé se to stává až díky působení času. V čase se vše mění, z kraje se stává střed, střed bobtná, láká nové vlivy a ty ho posouvají, až je z něj bez zřejmé příčiny zase jen okraj, zatímco ve středu už trůní jiný pašák. A jedním z bývalých středů, který jednou byl krajem a nyní se jím opět stal, je metalcore.

Je to právě tahle fáze, kdy z mého pohledu mohou vznikat opravdu hodnotná alba. Základy jsou vykopány, je na čem stavět, ale zároveň již opadla módní vlna, při které na stavbu lezli ti, kteří se jen chtěli přiživit prací na čemsi oblíbeném a rychle rostoucím. Pokud si teď někdo oblékne montérky, je dost možné, že k tomu má dobrý důvod. Po krátkou dobu jsem si myslel, že Code Orange jsou právě takovýmto případem, jenže pozorný poslech ukázal, že ačkoli možná mají dobré úmysly, je jejich příspěvek chatrný jak domeček z karet.

Na „Forever“ míchají Code Orange breakdowny se širokou škálou vlivů a alespoň na oko se snaží vše udělat tak, aby posluchači co nejvíce ztížili čas strávený s albem. Rychlé přechody z metalu k elektronice, monotonní údery kytar, tři rozdílné hlasy pokrývající škálu od brutálního řevu po melancholický zpěv, vše obvykle na ploše několika málo minut. Dalo by se čekat, že vinou špatného provedení bude výsledek znít jako pověstný dort Pejska a Kočičky, jenže ona je to spíše čínská polévka z pytlíku značky Albert Quality.

Stále se domnívám, že jednou mi někdo ukáže, jak breakdowny mohou opravdu fungovat, jak mohou znít tvrdě a rafinovaně, a tak trochu jsem právě to čekal od Code Orange. Jenže nulová nápaditost kytar je asi nejhorším prvkem desky, hned po nudném zpěvu, jemuž nepomůže ani to, že se o ně starají tři vokalisté (a jeden z nich je žena). A i za nečitelný zahuhlaný zpěv budete rádi, až se začtete do textů, které na vás bezpochyby zapůsobí, pokud právě začínáte druhý stupeň základní školy. Netvrdím, že je „Forever“ nějak výjimečně špatné, a proto si zaslouží, abych ho spravedlivým hejtem srazil na kolena. Tvrdím však, že namyšlenost a popularita jeho autorů se diametrálně liší od kvality výsledného materiálu, a to mě trochu mrzí, neboť prostor pro eklektický počin míchající výše zmíněné prvky tu jednoznačně je. Ukazují to ostatně sami Code Orange třeba skladbou „Sky“, která i přes všudypřítomné breakdowny nenudí a opravdu působí docela tvrdě, či hned následující „Ugly“, jež přidává prvky post-punku. To je ovšem slabé skóre na jedenáctiskladbové album, jehož autoři jsou tak spíše projevem mainstreamu než jeho opozicí. Vždyť i ztřeštěné míchání žánrů se stává novým trendem.

To vše by vlastně nebylo ničím zajímavé, pokud by „Forever“ nebylo tak nesmírně dobře hodnocené. Pitchfork album označil výrazem „abrazivní“ (pro fanoušky Helenky bezpochyby ano), Kerrang dal „Forever“ hodnocení 100%. A mohl bych pokračovat dál. Já vím, všechna tato média jsou jasnými představiteli onoho krajního středu, a pokud jste zvyklí každý týden na Sicmaggotu číst H-ovu onanii o jakémsi obskurním blackmetalovém počinu, jehož tvůrci nahrání desky stvrdili tichou sebevraždou, asi mu nepřikládáte velkou váhu. Přesto si myslím, že je zde prostor pro opravdu dobré metalcorové (potažmo deathcorové) album, jehož autoři se budou po právu vysmívat svým žánrovým souputníkům. Code Orange se sice vysmívají, jenže „Forever“ ukazuje, že aby na to měli právo, budou se muset ještě hodně snažit.


The Browning – Isolation

The Browning - Isolation

Země: USA
Žánr: electro metalcore
Datum vydání: 24.6.2016
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Cynica
02. Pure Evil
03. Isolation
04. Dragon
05. Fallout
06. Vortex
07. Spineless
08. Hex
09. Phantom Dancer
10. Cryosleep
11. Disconnect
12. Pathologic

Hrací doba: 43:09

Odkazy:
facebook / twitter

The Browning je kapela, o níž si klidně můžete myslet, že je blbá. To vám nikdo nemůže zakázat a vlastně k tomu ani není důvod, protože na první pohled to tak skutečně vypadá. Tahle zámořská parta totiž spojuje žánry, které jsou ve své podstatě docela prvoplánové – metalcore / deathcore a taneční hudbu. Nejde o žádné velké přemýšlení, The Browning nic moc neřeší a útočí na první signální. Když se na to tedy člověk podívá zdálky, kapela by měla cílit spíš na nenáročné posluchače, kteří se spokojí s tím, že to je chytlavé, a nějaký hlubší prožitek od hudby prostě nevyžadují. Ale i kdyby to tak bylo, v pořádku, však i takové skupiny přece mají právo na existenci.

Ačkoliv formálně vše nasvědčuje tomu, že já bych měl být jeden z těch, kdo nad tímhle bude automaticky ohrnovat nos, The Browning mě nějakým způsobem baví již od svého debutu „Burn This World“, který vyšel v roce 2011. V podání téhle americké party je totiž ona výše zmiňovaná kombinace žánrů učiněný nitroglycerin. Jde o prudce energickou jízdu, jež dokáže člověka strhnout, ať se mu to líbí nebo ne. To je popravdě největší a pomalu u jediná přednost The Browning, ale zase v tom jsou opravdu dobří.

Od letošní novinky „Isolation“ není třeba čekat žádné velké inovace, jelikož The Browning bez větších výkyvů pokračují v tom, co začali na „Burn This World“ a co předváděli i na předchozím „Hypernova“. V tomto ohledu není moc co řešit, protože komu se to líbilo dříve, ten asi bude spokojen i s „Isolation“… víceméně. Snad mi jen přijde, že novinka je na rozdíl od svých předchůdců o trochu víc metalcore než deathcore, ale ono to je nakonec asi fuk, dokud tam nejsou homosexuální refrény. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že nejvyšší koncentrace těch nejvypečenějších hitovek se pořád nachází na debutu.

Jistě, i „Isolation“ obsahuje několik velmi našlapaných tracků, mezi něž lze zařadit třeba titulní věc, „Spineless“, „Pure Evil“ nebo „Disconnect“, v níž si zahostoval i Frankie PalmeriEmmure. V některých skladbách (a tyto snahy šlo vypozorovat už na „Hypernova“, tudíž nejde o nic zas tak překvapivého) se objevují náznaky atmosféry, v čemž je tentokrát nejvýraznější „Hex“, ale částečně to lze slyšet i v „Pathologic“. Na druhou stranu, ani v takových momentech se The Browning nezbavují své energičnosti a stále si drží ten nastavený ksicht, což lze považovat jedině pozitivum. V důsledku jsou ovšem vlastně všechny songy na „Isolation“ přinejmenším v pohodě až na dvě výjimky v podobě „Dragon“ a „Cryosleep“. V těchto skladbách jsou už totiž elektronické samply na můj vkus až moc jalové a podbízivé. Poslouchat se to stále dá a ty motivy, které mě serou, nehrají celou písničku, ale prostě to není tak úplně ono, a kdyby tam tyhle dva kusy nebyly, tak by to z mého pohledu asi bylo lepší.

The Browning však mají v rukávu ještě jednu zbraň – a musím se přiznat, že právě tohle je dozajista jedním z těch důvodů, proč mě tahle kapela baví. Výše již padlo, že jde o kombinaci corové muziky a elektroniky. Neznamená to však metal/deathcore a do něj pár obyčejných levných samplů. Elektronika je zde kytarové hudbě rovnocenným partnerem, tudíž se jedná o parádní „diskotéku“. Dokud to tedy The Browning nepřepísknou s laciností, jako se tomu děje v „Dragon“ a „Cryosleep“, což se naštěstí nestává příliš často, tak je to všechno v nejlepším pořádku, protože se takříkajíc jedná o parádní rachot.

Vzato kolem a kolem jsou mé dojmy z „Isolation“ mírně pozitivní. Rozhodně však ne nadšené. Album příjemně bouchá, dokáže roztancovat, ale o nějaké větší trvalosti mluvit bohužel nelze. „Burn This World“ jsem svého času točil jak blázen a dodnes si jej tu a tam rád pustím. K „Hypernova“ se vracím o poznání méně a něco mi říká, že k „Isolation“ se budu vracet ještě méně, vlastně spíš vůbec. Právě teď jsem to párkrát sjel docela s chutí, ale nic víc z toho asi vytřískat nejde, prvotřídnímu tahu na bránu navzdory. Ono přece jenom čistě na té energii to asi nejde utáhnout, zvlášť když už je ten čajový sáček louhovaný potřetí. Ve finále je tedy „Isolation“ jen pohodovým a nenáročným albem na pár poslechů, které jsou však docela zábavné. Ale radši u toho nijak zvlášť nepřemýšlejte.


Eths – Ankaa

Eths - Ankaa

Země: Francie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Nefas
02. Nihil sine causa
03. Amaterasu
04. Seditio
05. Nixi dii
06. Vae victis
07. Har1
08. Sekhet aaru
09. Kumari kandam
10. Alnitak
11. Alnilam
12. Mintaka

Hrací doba: 57:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jedni říkají, že nikdo není nenahraditelný. Jiní zase tvrdí, že každý člověk je nezaměnitelný originál, z čehož by tak nějak přímo vyplývalo, že jej dost dobře nahradit nelze. Ať už je pravda kdekoliv, jedna věc je jistá – u tak malé jednotky jako hudební skupina je jakýkoliv odchod a nutné personální změny nepříjemnost. Pokud se zrovna nejedná o formaci, která se točí kolem jednoho dvou lidí a zbytek tam dělá jen křoví, tak se vždycky jedná o zásah, jenž tvář té či oné kapely změní. A dvojnásob to platí v momentě, kdy dojde k odchodu člověka, jenž stojí v čele s mikrofonem a je vidět ze všech nejvíc.

Přesně tato situace postihla v mezičase od minulého alba francouzské Eths. Po vydání skvělého „III“ (2012) se rozhodla odejít zpěvačka Candice Clot, jejíž hlas byl do té doby s muzikou Eths neodmyslitelně spjatý, protože zdobil všechny dosavadní nahrávky. Nehledě na fakt, že co byla nalezena nástupkyně, poroučel se ze zdravotních důvodů další dlouholetý člen Grégory Rouvière, díky čemuž v sestavě zbyl už jen jeden zakladatel, kytarista Stéphane Bihl.

Na nejbližší koncertování byl odchod vokalistky vyřešen angažováním hned dvou dalších zpěvaček (Virginie GoncalvesKells a Nelly Wood), ale to bylo jen dočasné východisko. Jako svou novou frontwoman si Eths nakonec zvolili docela nečekané řešení – jistou Rachel Aspe, která se proslavila tím, když nastoupila do francouzské televize v nějaké čůrácké talentové soutěži (co já vím, co to bylo zač) a začala tam zvracet do mikrofonu (pokus jste to neviděli, případně si to nepamatujete, sledujte na YouTube). Osobně mě tahle volba zpočátku tak úplně nenadchla, jelikož prostě nejsem příznivce talentových soutěží – podle mě je to absolutní zmrdstvo, povrchní zábava pro dementy a dobrovolně tam dle mého může vlézt jen kokot.

Nicméně i přesto jsem nechtěl Eths odepsat už v předstihu, ačkoliv jsem měl Candice Clot rád a bylo mi jasné, že bez ní už to nebude úplně ono. Jenže, vyškrtneme-li onu účast v debilní soutěži, i Rachel Aspe se tvářila docela sympaticky (přinejmenším vizuálně, muhehe) a hlavně – Eths jsou hudebně fakt dobří. Ípko „Ex umbra In solem“, na němž byla nová zpěvačka představena poprvé, kolem mě sice jen tak prošumělo bez většího zaujetí, ale tím víc jsem čekal, co vyleze z celkově čtvrté desky „Ankaa“

Když už jsme se tak zdržovali těmi záležitostmi okolo zpěvačky, tak tím rovnou začněme. Rachel, jakkoliv sama o sobě odvádí dobrý výkon, mi přece jenom nepřijde až tak dobrá jako její předchůdkyně, která prostě měla o něco větší charisma. Ale naštěstí to není tak zásadní propad, aby to vyloženě uškodilo, je to spíš jen takové rýpnutí, protože jinak proti vokálům na „Ankaa“ nic nemám. Co se ale zpěvu týče, tak určitě nelze opomenout ani hosty, kteří se na nahrávce objevují…

Eths

Největšími jmény jsou Jon HowardThreat Signal ve druhé „Nihil sine causa“, který je ovšem trochu neviditelný, a Björn Strid ze Soilwork„Har1“, který je naopak viditelný až moc. Právě díky jeho příspěvku v refrénu se totiž Eths v tomhle songu nejvíce blíží obyčejnému metalcoru, což není nic, z čeho bych zrovna skákal nadšením. Naopak skvělým tahem bylo přizvání původem alžírské zpěvačky Sarah Layssac, která donedávna zpívala v Arkan, díky jejímž doprovodným vokálům „Ankaa“ místy dostává až orientální nádech, což zní hodně super. A o tom, že se nejedná jen o ojedinělou frajeřinku, svědčí i to, že se Layssac objevuje hned v polovině z dvanácti písní.

V neposlední řadě – ono je to spíš v té úplně řadě – pak desku táhne kupředu hudební stránka. Eths jsou totiž kapelou, jež výrazně vybočuje ze zaběhnutého žánrového klišé a ukazuje, že i tento styl, který je do jisté míry výplodem jistého trendu, lze pojmout svébytněji a osobitěji, než je zvykem. Skoro by až šlo říct, že Eths hrají metalcore pro lidi, kteří metalcore neposlouchají. Což vlastně přesně sedí i na mě, protože já tenhle žánr obecně vzato vůbec nemusím, ale zrovna tahle kapela jednoduše umí a na „Ankaa“ je to opětovně cítit.

Francouzi se vůbec nebojí nabalovat další atmosférické prvky (vzpomínáte třeba na ty orientem cáknuté doprovodné vokály?) a zvládnou svoje skladby vystavět chytře. Důkazem může být už relativně ambiciózní osmiminutovka „Nixi dii“, ale snad to úplně nejlepší je „zastrčeno“ až v samotném závěru alba. Od náladotvorného intermezza „Sekhet aaru“ totiž Eths pálí jednu trefu do černého za druhou a především finální trojice songů je lahůdková. Ať už to je excelentní zpěvná melodie v „Alnilam“, nekytarová a elektronikou nasáklá „Alnitak“ nebo závěrečná „Mintaka“, která vlastně kombinuje přednosti obou předchozích písniček (od „Alnitak“ si dokonce půjčuje i jeden motiv). To jsou zkrátka skladby, na jaké průměrná metalcorová kapela nemá.

Abychom si ale rozuměli, tak netvrdím, že první půle alba nestojí za nic. Vedle již jmenovaných „Nixi dii“ a „Nihil sine causa“ rozhodně stojí za pozornost i třeba „Seditio“, „Amaterasu“ či „Vae victis“, které všechny dokážou nabídnout výtečné nápady a udržet posluchače v pozornosti. Ono abych byl upřímný, tak bych si z „Ankaa“ odpustil jen jeden track – paradoxně právě ten s onou hvězdnou hostovačkou, tedy „Har1“. Mě ten švédský plešoun prostě neba.

Eths

„Ankaa“ jako celek mě ovšem ba, o tom žádná. Ačkoliv mi původní zpěvačka přišla o trochu silnější, tak se Eths dokázali s nepříjemnou vynucenou změnou v sestavě poprat se ctí, a to včetně nové frontwoman. Po hudební stránce žádný větší pokles taktéž necítím (ono „III“ asi je o kousíček lepší, ale nic drastického – novinka vedle svého předchůdce nepůsobí jako chudý příbuzný), takže nemám důvodu k nespokojenosti. Za mě byla očekávání splněna a i „Ankaa“ si rád zařadím do sbírky.


Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

Walls of Jericho - No One Can Save You from Yourself

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Intro
02. Illusion of Safety
03. No One Can Save You from Yourself
04. Forever Militant
05. Fight the Good Fight
06. Cutbird
07. Relentless
08. Damage Done
09. Reign Supreme
10. Wrapped in Violence
11. Anthem
12. Beyond All Praise
13. Probably Will

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
facebook / twitter

Když se Walls of Jericho letos po osmileté pauze přihlásili prostřednictvím své páté studiové desky „No One Can Save You From Yourself“ o mou pozornost, byl jsem zvědavý, jestli se během těch osmi let, jež uplynuly od vydání „The American Dream“, někam posunuli. Přeci jen, doba se za tu necelou dekádu trochu změnila. Nemyslím tím jen sociálně a politicky, což jsou témata, jimž se Walls of Jericho věnují ve svých textech pravidelně, ale při pohledu na metalovou scénu je nutno v souvislosti s nimi říct, že metalcore už nemá tak výsostné postavení, jako v polovině minulé desetiletky, a aniž bych čekal, že kapela otočí a začne hrát něco zcela jiného, tak se obecně čekalo, jestli se naváže tam, kde se minule skončilo, nebo se Walls of Jericho pohnuli směrem k aktuálním trendům.

Tak schválně, co myslíte? Koná se nějaké překvapení? Kdepak. Popravdě řečeno, od kapely, která už má na krku 18 let fungování, se pořádná revoluce čekat asi ani nedá. Walls of Jericho s energickou pěvulí Candace v čele jako by si dali klasickou dvouletou pauzu od vydání svého posledního alba a s naprostou suverenitou nadrtili v krátkém časovém sledu jeho přímého následovníka. Takhle přesně totiž „No One Can Save You from Yourself“ vyznívá. Otázka, jestli je to dobře nebo špatně, je na zodpovězení každého daného posluchače, ale protože tady prezentuji svůj skromný názor, tak za sebe říkám, že to je dobře. Walls of Jericho ten metalický metalcore hrají s obrovskou dávkou nasazení, a přestože se „No One Can Save You from Yourself“ od svých předchůdců možná v ničem zásadním neliší, tak na jeho obranu říkám, že se nekoná výrazný kvalitativní propad. Ovšem lhal bych, kdybych nepřiznal, že předchozí dvě alba byla o chlup lepší.

Když jsem řekl, že se nic moc nemění, tak je jasné, že hlavním tahounem Walls of Jericho zůstává i nadále řízná zpěvačka Candace, jež má do křehké ženštiny dost daleko, a musím říct, že tou její pravačkou bych nechtěl dostat po tlamě, protože ve vzduchu by visel těžký otřes mozku. A přesně tak, jak Candace působí co do vizuální stránky, taky zní. Jako nasraný týpek, který je proti celé společnosti a dává to velmi hlasitě najevo. Pod tím se střídají svižné škrtající kytary a zasekávané pasáže, jež s typickými sborovými vokály dodávají hudbě Walls of Jericho nefalšovanou HC šťávu.

Z hudebního hlediska je tedy novinka ve své podstatě nepřekvapivá. A úvod tomu dává za pravdu. Začíná se intrem, které je klišé jako prase, takže se připravte na sirény a hlášení, čímž si Walls of Jericho připravují fanoušky pro poslech 40minutového soundtracku k procházce zkaženou společností. „Intro“ plynule přechází do krátké HC vypalovačky „Illusion of Safety“, jež bohužel není příliš výrazná a v našlapaném úvodu nahrávky se ztratí. Ovšem následující hitovka „No One Can Save You from Yourself“ je trefa do černého. Zběsilé tempo a chytlavé kytarové riffy, jejichž hlavním úkolem je vrýt se do paměti a rozhýbat krční svalstvo. Totéž platí pro refrény, v nichž se řeší snadno zapamatovatelné slogany, které se často shodují s názvem dané písně, a pocit živelnosti, který z nahrávky zavání, dokreslují sbory. Abych to uzavřel, tak titulní vál patří k tomu nejlepšímu, co lze na albu najít.

Jak Walls of Jericho postupují hrací dobou nahrávky směrem k pozdním minutám, tak nijak výrazně neubírají na intenzitě, je ale nutno říct, že lepší vály střídají ty slabší, což výslednému dojmu nepřidá. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi ty světlejší momenty „No One Can Save You from Yourself“ patří chytlavá „Cutbird“, slayerovskými kytarami protkaná „Damage Done“, nářezová „Relentless“ a nečekaná „Probably Will“, jež čistým melodickým vokálem a poklidnou atmosférou jasně navazuje na EP „Redemption“. Možná by se našly i jiné písně, ale tohle jsou ty, na jejichž poslech se před spuštěním první vteřiny „Intra“ těším ze všech nejvíc.

Na druhé straně barikády pak stojí slabší věci jako singl „Fight the Good Fight“, „Reign Supreme“ a „Beyond All Praise“, na níž se mi líbí pouze vokální práce Candance. Ne, že by tyto songy byly oproti ostatním v něčem vyloženě horší, ale rozhodně by si zasloužily pamětihodnější kytarové motivy a refrény. Nebudeme si nic nalhávat, na tomhle tato hudba prostě stojí. Jakmile se vám nezasekne refrén do hlavy napoprvé, tak jej tam jen stěží dostanete. Naštěstí těch relativně slabších songů není tolik, aby se „No One Can Save You from Yourself“ nedalo vyslechnout na jeden zátah bez ztráty pozornosti.

Walls of Jericho sice nenahráli nejlepší album kariéry, což bych si s ohledem na delší tvůrčí pauzu hodně přál, ale je pozitivní, že nijak výrazně nezaostávají na svými staršími plackami a nevypadli tak z jedoucího vlaku, na který by museli složitě naskakovat. „The American Dream“ zůstává nepřekonáno, ale nijak to „No One Can Save You from Yourself“ neubírá na kreditu, protože tahle maskulinní parta dokáže pořád lámat kosti. A to nejen doslova pod pódiem v kotli, ale i obrazně skrze sluchovody.

P.S. Jsem zvědavý, s čím se vytáhnou žánrově spříznění Hatebreed, na jejichž květnovou novinku „The Concrete Confessional“ se těším ještě víc.


Congiura – iBlood

Congiura - iBlood
Země: Itálie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Course of Redemption
02. Riot
03. Bipolar Systemm
04. Inhuman
05. iBlood
06. Guantanamo
07. Pendulum
08. New Order

Hrací doba: 35:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Další z mnoha. Italská skupina Congiura na mě prostě a jednoduše jiný dojem nedělá. Nejsou nijak zajetí, jejich existence započala v roce 2012 a za sebou mají jeden singl „Reject“ z roku 2013, na nějž letos navázali svým dlouhohrajícím debutem „iBlood“. Toliko nezbytných biografických údajů, abyste vůbec věděli, o kom bude řeč. Co je však hlavní a díky čemu považuji Congiuru za šedivý průměr, je samozřejmě jejich hudba, kterou se veřejně prezentují.

Přestože zní debut po zvukové stránce s ohledem na žánrové požadavky zcela adekvátně a je vidět, že borci své nástroje ovládat umí, tak samotná hudba je naprosto neškodný a nezajímavý odvar, u kterého bych s tím death metalem, jímž se kapela ohání, byl hodně opatrný. Ačkoli se Congiura vidí někde ve vodách melodického death metalu, tak já to chápu tak, že to je škatulka, kde by se možná ráda viděla, ovšem její hudba tomu příliš neodpovídá. Moderně laděné kytary a emo-řvaný vokál se spoustou melodií v jejich podání totiž zní jako tuctový metalcore, kterého tady bylo před lety víc než dost. V jejich nekonfliktním podání je výsledek hodně blízky vyznění severských nestorů In Flames z dob jejich posledních dvou alb, ovšem v naivnějším pojetí.

Té asociaci s In Flames napomáhá nejen moderně laděná stavba songů, čemuž jsou uzpůsobeny jak riffy, tak rytmika, ale hlavně ukňouraný zpěvák Stefano Lorenzetti, který disponuje v ostřejších momentech výše posazeným řevem a bohužel si je vědom i toho, že umí melodicky zapět, takže se relativně často hledá v přístupných plochách, jež znějí dost tupě a lacině. Neříkám, že to je pouze on, díky komu zní „iBlood“ jako první album party středoškoláků, kteří se snaží hrát tak, aby se zalíbili co nejvíce spolužákům, protože už ty skladby samy o sobě jsou dosti vyčpělé, ale jakmile začne melodicky „zpívat“ ve třetí „Bipolar System“, tak mám jasno, že tohle není nic pro mě.

Nechápejte mě tak, že bych byl už z principu k této hudbě defenzivní a zaujatý, protože dokážu bez donucovacích prostředků uznat, že třeba šestá „Guantanamo“ je dobře poslouchatelná a líbí se mi techničtější pojetí kytarových kudrlinek a ostřejší vokál, u něhož si nejsem jistý, jestli patří jen Stefanovi, nebo nějakému jinému členovi. Špatná není ani titulní „iBlood“, která je zřejmě nejtvrdší písní alba, ačkoli Stefano zní ve vykřičených pasážích třetí minuty jako kdyby ten jeho growling patřil něžnému pohlaví. To není úplně výtka, protože i Arch Enemy si člověk rád občas poslechne, ale tady mi to přišlo přinejmenším podivné.

Vyloženě slabých písní je na „iBlood“ několik a za mě jsou to zejména „Course of Redemption“ a již zmíněná „Bipolar System“. Obě dojíždějí zejména v momentech, kdy se snaží melodicky hladit a Stefano spustí ten svůj melodický zpěv, přes který se nemůžu přenést, ať se snažím sebevíc. Problém je, že rozdíl mezi tím nejlepším a nejhorším materiálem, který se na „iBlood“ nachází, je tak malý, že i když jsem výše vyzdvihl dvojici skladeb, tak se tím nesnažím říct, že jsou to výhry, bez kterých bych se několik následujících dní neobešel. Kvalitativně jsou si totiž obě skupiny písní dost blízké, což je zrovna v tomto případě špatně.

Výsledek je jasný. Těch záporných dojmů po poslechu „iBlood“ převládá. Congiura mi totiž přijdou tak strašně obyčejní a nudní, že nevěřím, že budu mít potřebu si album pouštět v budoucnu jen tak sám od sebe a zcela určitě si na Congiuru za týden ani nevzpomenu, protože opravdu nemám proč. Je to svým způsobem škoda, protože je vidět, že kapela měla jistý potenciál a technicky ty songy zvládá dobře, ale z kompoziční stránky věci je „iBlood“ mrtvá záležitost, která nestojí za to, aby se jí člověk nějak důsledněji zabýval.


We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!

We Butter the Bread with Butter - Wieder geil!
Země: Německo
Žánr: deathcore / metalcore / electro
Datum vydání: 22.5.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Ich mach was mit Medien
02. Exorzist
03. Anarchy
04. Berlin, Berlin!
05. Bang Bang Bang
06. Gib mir mehr
07. Rockstar
08. Thug Life
09. Warum lieben wir nicht mehr
10. Zombiebitch

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Poprvé jsem se s německou metalcorovou smečkou We Butter the Bread with Butter setkal na jednom z pódií josefovského Brutal Assaultu loni v létě. Tahle čtveřice německých mladíků si mě okamžitě získala svou „metalovou diskotékou“ a bezprostředním vystupováním. Nové album „Wieder geil!“ vyšlo teprve před několika dny a už nyní mohu zodpovědně prohlásit, že minimálně pro mě jde zatím o jeden z nejlepších počinů letoška.

Abychom si to celé ujasnili – ano, tihle páni se skutečně honosí velmi máselným názvem, a ano, opravdu hrají styl zvaný electronicore. We Butter the Bread with Butter kombinují prvky metalcoru, deathcoru a elektroniky. Tenhle mix možná na první pohled vypadá značně „krejzy“, ale ve výsledku bezvadně funguje jako pečlivě namazaný a udržovaný stroj.

Kapela sází hlavně na obrovskou porci energie, která z jejích nahrávek přímo čiší a „Wieder geil!“ není výjimkou. Na rozdíl od podobných uskupení se ale We Butter the Bread with Butter nezaměřují pouze na live produkci a jejich desky se dají dobře poslouchat i v pohodlí domácího prostředí. A co je nejdůležitější – nenudí. Nemají na to prostě čas.

Na půlhodinovém „Wieder geil!“ je výborné téměř vše. Nejlepší je však značná variabilita obsaženého materiálu. Každá z deseti písní má svůj unikátní směr, vlastní vyznění a vůbec se nepodobá žádné další. Pro někoho možná dort pejska a kočičky, pro mě dokonale navržená a vyvážená deska, jež si vůbec na nic nehraje. Tedy ona si hraje, ale citlivě s jednotlivými nástrojovými party a výsledný mix je jeden z nejlepších, jaký jsem v poslední době na corové scéně měl tu čest poslouchat.

Kdyby to nevyznělo lacině, přirovnal bych We Butter the Bread with Butter k trochu ujetějším géniům The Browning. Na rozdíl od nich se ale němci nebojí více experimentovat například s dubstepem a mnohdy silně ujetými elektronickými vlivy. Některé písničky jsou pojaté duchaplněji, jiné si textem přímo říkají o to, aby je nikdo nebral vážně. Z nové desky za všechny třeba taková „Rockstar“. To se mi líbí – existují tuny podobných kapel, svou muziku vydávají za kdovíjaké umění a tváří se často důležitěji, než ve skutečnosti jsou. Ne tak We Butter the Bread with Butter.

Jestli něco vyloženě táhne „Wieder geil!“ a skupinu jako celek dopředu, je to jednoznačně frontman Paul Bartzsch. Dokáže z paty vytáhnout ten nejbrutálnější možný growl, stejně jako si je jistý v kramflecích při čistých polohách. Jeho screamování je výborné a skoro se mi nechce věřit, že všechny ty výšky i hloubky zpívá jediný člověk. Texty jsou napsané německy a anglicky. Obvykle nemám zhudebněnou němčinu rád, tady mi ale vůbec nevadí.

Kdybych se měl důkladně rozepsat o každém songu, strávil bych strohým popisem další dvě strany. Tohle je prostě potřeba vyzkoušet na vlastní kůži a věřím, že jistě existuje spousta lidí, jimž tahle muzika nebude imponovat vůbec ničím. Sám velmi oceňuji jakousi „hravost“ všech písní, kdy každá v určitých momentech přijde s něčím naprosto neotřelým a nečekaným. Tady výborný refrén podpořený hostujícím ženským vokálem, támhle zase brutální deathcorový riff v pozadí se skvěle navrženou a melodickou elektronickou linkou. A ze všeho nejlepší – jen tak se to celé neoposlouchá! Při každém průchodu nacházím nové a nové prvky, kterých jsem si dříve nevšiml.

S „Wieder geil!“ jsem nadmíru spokojen. Album bych doporučil komukoliv, kdo má rád melodickou corovou hudbu prolnutou naopak tím skoro nejtvrdším, co může nabídnout metalová muzika. Některé pasáže jsou totiž téměř grindcorové. Zkrátka zábavná směsice s až podivuhodnou konzistencí. Zase se jednou potvrdila preciznost našich západních sousedů. Kdybychom ještě jeli v číselných hodnoceních, neváhal bych sáhnout hodně vysoko.


Druhý pohled (H.):

Snad i v případě, že by se vám muzika We Butter the Bread with Butter doslova hnusila, jednu věc těmhle Němcům upřít prostě nemůžete – „Máslujeme chleba máslem“ je s hodně velkou pravděpodobností jeden z úplně nejvíc cool názvů kapely, jaké kdo kdy vymyslel. Avšak mluvit stejně nadšeně i o vlastní hudební produkci, to už si nedovolím, jelikož ta je z mého pohledu „jenom“ v pohodě.

Myslím si, že „Wieder geil!“ je určitě zábavnějším počinem než jeho poměrně slabý předchůdce „Goldkinder“ z roku 2013. We Butter the Bread with Butter jsou přesně dle svého názvu opětovně příjemně ujetí a šílení, a i když se nedá tvrdit, že by ta jejich kombinace deathcoru / metalcoru (která je sama o sobě vlastně docela obyčejná, to si zase nalijme čistého vína) a elektroniky (díky níž jsou Němci tak zábavní) byla největší rychta pod sluncem a mělo to největší koule široko daleko, na novince opětovně znějí docela svěže. Jako celek tím pádem „Wieder geil!“ působí sympatickým dojmem, což je ostatně přímý důsledek hned několik dost povedených songů. Bohužel se však We Butter the Bread with Butter i přes krátkou hrací dobu 36 minut nevyhnuli ani troše té vaty…

Začátek „Wieder geil!“ je určitě dobrý, jelikož nahrávku otevírá možná nejlepší pecka „Ich mach was mit Medien“, která nepostrádá koňskou dávku energie a hezky dávkovanou elektroniku. V dobrém tempu pokračují i druhá „Exorzist“ a třetí „Anarchy“, byť v obou bych se obešel bez čistých vokálů a ve druhé jmenované, která je možná až příliš konvenčně deathcorová, bych si zase nechal líbit o kousek více té elektroniky. Zbylých sedm kousků už však většinou takové úrovně, jakou disponuje hlavně první „Ich mach was mit Medien“, ne vždy dosahuje.

Ještě relativně v klidu jsou tracky jako „Berlin, Berlin!“ či „Rockstar“, které zachraňuje povedená úchylnost, ačkoliv žádná velká sláva to taktéž není, ale třeba takovou „Thug Life“, v níž se mi naopak čistý zpěv líbí, dost potápí otravný dubstep. Střed alba v podobě dvojice „Bang Bang Bang“ a „Gib mir mehr“ je už však dle mého docela zbytečný, a i když to u desky, jež trvá pouhých 36 minut, může znít všelijak, s klidem bych je vynechal, byť by tím stopáž klesla už pod půl hodiny. Náladu vyspraví alespoň závěr v podání dua „Warum lieben wir nicht mehr“ a „Zombiebitch“, jež po úvodní trojici patří k tomu nejlepšímu, co se na „Wieder geil!“ nachází, ale zase je malinko škoda, že zahrabané takhle vzadu se ty dvě písničky lehce ztrácejí.

I přes některé výhrady se mi však „Wieder geil!“ vlastně poměrně líbí, a jak už jsem řekl někde výše, cením si i toho, že laťka šla oproti „Goldkinder“ nahoru, ale vzato kolem a kolem nemohu být tak nadšený jako kolegové nade mnou a pode mnou. „Wieder geil!“ je určitě v pohodě a jako krátké zabavení zafunguje na jedničku, nicméně tím životnost nahrávky končí.


Třetí pohled (Zajus):

„Der Tag an dem die Welt unterging“, dnes už pozapomenuté album We Butter the Bread with Butter z roku 2010, mě ve své době nesmírně potěšilo. Ukázalo totiž, že existuje cesta, kterou lze z deathcoru udělat zábavný žánr, a to totiž čirou a upřímnou sebeironií a trochou šílenství. Od té doby mám dojem, že pokud deathcore, tak jen když se skladby jmenují jako „Ó, mámo, udělej bramborový salát“ nebo „Superfén banánové rande“, jak tomu bylo na výše zmíněném výtvoru. Jenže počínaje EP „Project Herz“ Němci zvážněli a pro mě ztratili svou přitažlivost. Pravda, trocha humoru v jejich hudbě zůstala, jenže mnohem víc než svou ztřeštěnou minulost nyní „Másláci“ připomínali jakousi deathcorovou kopírku Rammstein, ve které je humor skrytý za vrstvou vážnosti a zvrácenosti. To samé, troufnu si říci, platilo i pro následné „Goldkinder“.

S radostí jsem tak zjistil, že na „Wieder geil!“ (což mimochodem znamená „Znovu nadržený“ a název se tak stává prvním indikátorem návratu) jsou We Butter the Bread with Butter zpátky ve formě. Zejména první polovina alba přímo přetéká zábavnými hitovkami. „Ich mach was mit Medien“ album odpálí i díky skvělé „techno“ vložce, „Exorzist“ a „Anarchy“ zase staví na ohromné chytlavosti zejména v refrénech a ani klipová „Berlin Berlin!“ s řádně přiblblým textem nemá chybu. Poté sice laťka o něco málo klesne, ale i druhá polovina alba má co nabídnout – vážnější „Gib mir mehr“ se poslouchá stále docela dobře, „Rockstar“ je zase jednou hodně nad věcí a „Thug Life“ protkaná elektronikou staví na refrénu, který jako bych už někde slyšel. Zbytek skladeb však není výrazně horší.

Je si tedy vůbec na co stěžovat? Ale ano, „Wieder geil!“ má k dokonalosti daleko. V první řadě je to pořád jen deathcorové album, což se protentokrát podepsalo nejvíce na riffech, z nichž některé jako by z pera Emmure vypadly. To však kapela kompenzuje příkladnou elektronickou složkou (které by mohlo klidně přibýt) i krátkou hrací dobou. Naopak na jedničku dopadl zpěv, který opět dosahuje rozmanitosti starších počinů kapely. Proto je můj verdikt jasný: We Butter the Bread with Butter jsou zpět, a to v solidní a důstojné formě. Doporučuje pět z pěti hypnokoček.


The Agonist – Eye of Providence

The Agonist - Eye of Providence
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 23.2.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Gates of Horn and Ivory
02. My Witness, Your Victim
03. Danse Macabre
04. I Endeavor
05. Faceless Messenger
06. Perpetual Notion
07. A Necessary Evil
08. Architects Hallucinate
09. Disconnect Me
10. The Perfect Embodiment
11. A Gentle Disease
12. Follow the Crossed Line
13. As Above, So Below

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (nK_!):

O kanadské melodeathové kapele The Agonist se v poslední době mluvilo opravdu hodně. Nejen v souvislosti s novou deskou jménem “Eye of Providence”, ale hlavně kvůli loňskému odchodu dosavadní zpěvačky Alissy White-Gluz. Alissa se rozhodla kapelu opustit a zaplnit uvolnivší se post frontwoman u žánrových kolegů Arch Enemy. Nejsem si jist, zda udělala dobře. Opustit skupinu, která kolem sebe tvoří stále početnější zástupy fanoušků a má svou hudbou solidně našlápnuto, na úkor sice legendárních, ale už tak trochu vyčpělých Arch Enemy?

Nebudu soudit, každopádně na její místo nastoupila Vicky Psarakis. Zvolit náhradu za Alissu určitě nebylo lehké, protože její projev je jistě docela těžké substituovat. Přeci jen krom svěžích hudebních nápadů táhl poslední dvě alba kupředu právě její hlas. Zvládá bezproblémově čisté i growlové party. Vicky Psarakis se snaží a zpívat umí, o tom žádná, ale Alissu prostě plnohodnotně nenahrazuje.

Její projev je místy nejistý, trochu postrádá vlastní identitu a přijde mi, že minimálně growling je docela snadno zaměnitelný s jakoukoliv jinou tvrděmetalovou zpěvačkou. Možná proto je na “Eye of Providence” potlačen do úplného minima a Vicky se snaží prohánět své hlasivky hlavně po melodičtějších vlnách. Což je oproti dřívějšku velmi podstatná změna. V některých písních (jmenovitě například “Faceless Messenger” nebo “A Gentle Disease”) se Vickyin čistý vokál poslouchá opravdu dobře. Společně s hudebním vyzněním se ale z The Agonist čím dál tím více stává spíše trochu více technický a trochu více ukřičený metalcore.

Zahrané a nahrané je “Eye of Providence” hezky. K běžnému poslechu fajn, ale nic víc. Žádná přidaná hodnota. Vicky chvíli křičí, chvíli pěje, ale tak nějak to prostě postrádá šťávu a více než čemukoliv jinému se nyní The Agonist podobají posledním deskám Arch EnemyAngelou za mikrofonem. Proč tedy ta Alissa odcházela? Chce ji kapela takto získat zpátky? Na ohraný zvuk a zastaralé principy? Nechápu.

Na desce o celkové stopáži těsně pod hodinu byste těžko hledali nějaký vyloženě peckový materiál. Jednoduše proto, že tam skoro žádný není. Písně znějí hodně podobně a nebýt několika pomalejších kusů na samém konci, člověk by skoro nepoznal, že neposlouchá jen jednu nechutně dlouhou písničku. Všechny si zkrátka jedou jako kolovrátek: typické melodeathové riffy a melodie většinou bez špetky novátorství a mix čistého s drsným vokálem. Sem tam pár zajímavých nápadů, které ale pod tíhou průměrnosti ani nemají šanci vyniknout. Znovu a znovu. Kytarové finesy Dannyho Marina z předchozích dvou nahrávek se kamsi vytratily a všehovšudy tak zbylo prostě jen průměrné album, další z mnoha.

Zkuste si schválně pustit píseň “Panophobia” z alba “Prisoners”. Ne, pusťte si je rovnou celé. Nářez jak blázen. Od začátku do konce výjimečný a novátorský počin. Potom zkuste to, co jste slyšeli, porovnat s “Eye of Providence”. Nemohu si pomoci, ale v kontextu “Prisoners” zní novinka jen jako chudý příbuzný, kterému někdo ještě zakázal vyjádřit vlastní názor. Takový mám z “Eye of Providence” pocit. Kapela se za každou cenu snaží začlenit mezi sebe novou zpěvačku, ale jaksi zapomíná na to, že má za sebou už několik výborných alb a případná další se sama prostě nezhmotní ve vzduchu.

Jako fanoušek předchozí tvorby The Agonist potěšen nejsem. Výměna na postu zpěvačky by ani tolik nevadila, pokud by za ni kapela našla adekvátní náhradu. Což se naneštěstí povedlo tak napůl. Převaha čistého vokálu také nemusí být na škodu, ale to by naopak ořezaný growl nesměl znít tak obyčejně. Absence zajímavých hudebních nápadů je velký průšvih, který si The Agonist budou žehlit ještě hodně dlouho. “Eye of Providence” je zkrátka průměrná melodeathová/metalcorová deska, jakých se na pultech obchodů válejí tucty. Škoda zabitého potenciálu.


Druhý pohled (H.):

Když se ze sestavy The Agonist odporoučela Alissa White-Gluz, docela dost mě to mrzelo, protože právě ona byla jedním z hlavních důvodů, proč mě tahle kapela tak bavila, přestože podobným žánrům obyčejně příliš neholduji. Navíc to bylo o to horší, že místo v nadějné skupině, jež šla album od alba kvalitativně nahoru, opustila kvůli angažmá u dávno vyčichlých Arch Enemy. Ačkoliv abychom jí nekřivdili, je pravda, že ona sama chtěla souběžně pokračovat u obou kapel, ale zbytek The Agonist se nechtěl o zpěvačku dělit. Tak či onak, výsledek je takový, že se The Agonist na “Eye of Providence” představují s novou vokalistkou.

Osobně jsem se The Agonist s jiným vokálem docela bál, protože jak jsem řekl, právě Alissa mě tam tak bavila. Nakonec však musím říct, že čistě co do zpěvu nemám problém. Ne snad, že by novicka Vicky Psarakis dala na svou předchůdkyni zapomenout, ale dokázala navázat poměrně důstojně a místy odvádí pěkný výkon. A i když jsem s kolegou nade mnou zajedno v tom, že její growling je trošku obyčejný, nemyslím, že by to měla být právě ona, kdo má na svědomí to, že je “Eye of Providence” doposud nejslabší nahrávkou v kariéře The Agonist.

Sice jsem výše řekl, že původní zpěvačka byla tím, co mě na dřívějších The Agonist tak bavilo, ale samozřejmě je nutné to vzít s nadsázkou, jelikož sebelepší zpěv dementní muziku ze žumpy nevytáhne – jednoduše řečeno, desky jako “Lullabies for the Dormant Mind” či “Prisoners” rozhodně měly co říct i hudebně. A přesně v tom tkví ten problém “Eye of Providence”, protože to posluchači nemá co sdělit.

Třeba předchozí “Prisoners” byla hodně svěží nahrávka… sice si na rozdíl od kolegy v recenzi nemyslím, že by byla skutečně tak výjimečná a novátorská, ale byla super a The Agonist se na ní zkoušeli někam posunout. Osobně jsem doufal, že v tom hodlají pokračovat, protože přesně tudy jsem tu cestu viděl – a o to víc je “Eye of Providence” krokem zpět, protože zde kanadská pětice vrství klišé nad klišé, riffy jsou nudné, nad nějakými parádičkami se člověk ani nepozastaví, protože jsou o ničem, skladby jsou většinou taky o ničem a někdy dokonce vyloženě hluché. A hlavně jsou mezi sebou naprosto krutě zaměnitelné. S nadsázkou je to od začátku do konce jedno tempo bez jakékoliv snahy o cokoliv zajímavého.

Výjimečně se stane, že člověka z absolutní posluchačské letargie vytrhne nějaký mírně chytlavější refrén, jako je tomu třeba hned v úvodní “Gates of Horn and Ivory”, ve třetí “Danse Macabre” či v “Disconnect Me”. Jenže všechno okolo těch refrénů i v rámci těch konkrétních skladeb je strašně nezáživné. Výsledkem tak je to, že posluchači zůstane v hlavě spíš akustická balada “A Gentle Disease”, což pro metalové album není ta úplně nejlepší vizitka. Jediné místo, kde se The Agonist konečně o něco pokusí, je až finální osmiminutovka “As Above, So Below”, v níž se kapela konečně vydlábne na nudnou strukturu střídání generických slok a čistě zpívaného refrénu, ale když se k tomu odhodlá až po 50 minutách hudebního vakua, tak se už pomalu ani nemusí snažit. I těch několik málo odvážlivců, kteří se skutečně dostanou až takhle na konec, totiž budou po předchozí náloži melodeathového placeba tak otupělí, že jim ta poslední věc také nic nedá.

“Eye of Providence” je prostě zklamání jako hrom. Kapela, která ještě před třemi lety nešetřila skvělými nápady a měla obrovský potenciál do budoucna, dnes předvádí ukázkové cvičení na téma “jak znít ohraně a dokonale zaměnitelně”. Horko těžko se The Agonist vyškrábali těsně pod hranici průměru, na průměr samotný však nedosáhli, protože na to je jejich novinka až přespříliš jalová. Určitě ne instrumentálně, ani po technické stránce ne, ale co skladatelské stránky ano a zcela bezpochyby. Jak již bylo řečeno, doposud nejhorší nahrávka skupiny.

Na závěr si však neodpustím jednu jízlivou poznámku. I kdyby Alissa White-Gluz v kapele zůstala a The Agonist s ní u mikrofonu vydali přesně to stejné album, pořád by na tom byla hudebně lépe než u Arch Enemy… To jen tak na okraj, že jsem to s tou vyčichlostí myslel skutečně vážně.


36 Crazyfists – Time and Trauma

36 Crazyfists – Time and Trauma
Země: USA
Žánr: metalcore / nu-metal
Datum vydání: 17.2.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Vanish
02. 11.24.11
03. Sorrow Sings
04. Lightless
05. Time and Trauma
06. Also Am I
07. Translator
08. Silencer
09. Slivers
10. Swing the Noose
11. Gathering Bones
12. Marrow

Odkazy:
web / facebook / twitter

Původem aljašská metalcoreová kapela s prapodivným jménem 36 Crazyfists (podle filmu Jackieho Chana) vydala letos své sedmé studiové album. Nejsem si jist, kolik čtenářů tato informace zvedne ze židlí, protože pokud jsem obeznámen, v České republice nejde o kdovíjak známou či oblíbenou partu. Ani nemám zdání, zda u nás 36 Crazyfists už někdy vystupovali živě. Tak či tak, po pěti letech je venku novinka nesoucí název “Time and Trauma”.

Přiznám bez mučení, že doposud jsem od 36 Crazyfists slyšel jen pár let starý singl “Bloodwork” a jejich hudba mi vždy připadala taková hodně stejná a bez přidané hodnoty. Což si tedy nemyslí široké zástupy fanoušků, kteří je na sociálních sítích vychvalují a nekriticky vynášejí do nebes. Nové album je podle nich jedno z nejlepších a vrací kapelu zpátky ke kořenům. Jde prý o dospělou kapelu, která nemá potřebu si na nic hrát a přetvařovat se. Je tomu opravdu tak?

Po prvních několika posleších “Time and Trauma” jsem měl pocit, že nejde o nic moc objevného a vlastně jsem ani neprohloupil, když jsem od 36 Crazyfists dříve žádné album neslyšel. Vrtalo mi to ale hlavou a dal jsem desce ještě jednu šanci. Při dalším pozorném poslechu začal hlodat červíček pochybnosti a po nějaké chvíli jsem si průjezd “Time and Trauma” docela užíval. Nejde o snadno přístupnou hudbu, která by došla instatního zalíbení, má ale své kouzlo.

Jak jsem nastínil výše, “Time and Trauma” zní napoprvé dost rozporuplně. Po nějaké době ale dokáže vtáhnout a funguje jako poměrně slušná ucelená deska. Umím si představit, že bych měl chuť si ji pustit třeba i za rok znovu. Jednou či dvakrát. Na poslech je potřeba se maličko více soustředit, a nejde tak o vyloženě odpočinkový typ hudby. Stopáž kolem 50 minut by zasloužila trošku oříznout, protože ke konci už “Time and Trauma” přeci jen částečně dochází dech. To je dáno hlavně tím, že nakonec jsou si jednotlivé písničky přeci jen docela podobné.

Prvním, čeho si posluchač na “Time and Trauma” a potažmo i na celých 36 Crazyfists všimne, je opravdu těžký zvuk podladěných kytar, dodávající nahrávce hodně hutnou atmosféru. Ty jsou podpořené dunivou basou a nepříliš složitými, ale o to dynamičtějšími bicími party. Obecně se “Time and Trauma” nese ve středním tempu, jež sem tam zrychluje a zase se vrací. Rychlejší pasáže jsou ale skvělé a patří mezi nejsilější části desky. Po technické stránce je novinka celá jakoby utlumená, což přidává na zvláštní auře, která celé “Time and Trauma” obklopuje. Určitě zajímavé.

Dalším nezaměnitelným aspektem muziky 36 Crazyfists je hlasový projev frontmana Brocka Lindowa, který je zároveň i hlavním textařem kapely. Vše krom songů “Silencer” a “Marrow”, na nichž se podíleli i další autoři, napsal sám. Hlasově zvládá pouze pár poloh a moc často je nemění, ale celkovému dojmu z poslechu to vůbec nevadí. Jeho hlas má zvláštní zabarvení a právě díky němu získává hudba 36 Crazyfist vlastní unikátní rozměr.

Mezi nejzajímavější skladby patří “11.24.11” s opravdu říznou kompozicí a výborným rychlejším rozjezdem. “Lightless” osloví milovníky rychlých melodií prolnutých pomalejšími částmi a solidním refrénem. Singlová “Also Am I” je asi tím nejlepším, co dokáže “Time and Trauma” nabídnout, a představuje krystalickou esenci muziky 36 Crazyfists. Perfektně zahraný rychlý rozjezd, střídající se vokál, super refrén. To můžu. Solidní je také například “Slivers” s opravdu naštvaným vyzněním.

“Time and Trauma” bohužel nemohu hodnotit v rámci celé diskografie 36 Crazyfists, a tak ani nevím, zda opravdu jde o dospělou kapelu s vlastní tváří. Samostatně jde však o solidní fošnu, jež se příjemně poslouchá a díky neotřelému vokálu nemá problém se zalíbit. Problémem na druhou stranu je patrná repetitivnost kompozic a fakt, že 50 minut je na podobnou muziku přeci jen trochu moc. Máte-li rádi americký metalcore, s “Time and Trauma” nešlápenete vedle a víceméně budete spokojeni. Prostě lehký nadprůměr.


Madgod – Madgod

Madgod - Madgod
Země: Česká republika
Žánr: thrash metal / metalcore
Datum vydání: 18.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Endless Suffering
02. Between Love and Hatred
03. Coward
04. The Ocean
05. No Salvation
06. The Enemy
07. Vengeance

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Madgod

Přestože šumperská čtveřice Madgod funguje již relativně dlouhou dobu (vlastně již od roku 2006, pokud budu za vznik počítat první pokusy v garáži), tak debutové album “Madgod” na sebe nechalo čekat až do konce minulého roku, kdy v listopadu spatřilo světlo světa. Když už jsem začal tou biografií, tak se sluší říct, že Madgod během své aktivní činnosti, která začala v roce 2008, prošli několika změnami v sestavě, jež se ustálila až v roce 2012 v současném čtyřčlenném složení. Dost už ale bylo nezbytných úvodních řečí, takže se pojďme podívat na jejich debutové výtvor pěkně z blízka.

Hned na první pohled mě upoutalo grafické zpracování bookletu. Ten je vyveden v černobílém provedení, jež ruku v ruce s kresbami a způsobem zobrazení textů evokuje komiks, ovšem je to jen dojem, protože žádný koncept a příběh album nesvazuje a na kotoučku tak najdete sedmičku skladeb, které bez problémů fungují jako jednotlivé kousky finální skládačky “Madgod”, jejíž hrací doba se zastavila za velmi příjemnou půlhodinkou.

Doposud nepadla zmínka o tom, co vlastně ti Madgod hrají. Sama kapela se prezentuje jako thrash/metalcorová parta, s čímž bych celkem bez námitek i souhlasil. Skladby jsou povětšinou rychlé, hodně kytarové a plné agresivních vokálů. To vše v příjemném moderním střihu. Pokud koutkem oka pokukujete po staromilské jízdě, tak ruce pryč, protože na přetřes přijdou jak rychlé kytarové hoblovačky, tak jednoduché škrkačky a tu a tam i pomalejší zatěžkané riffování. Takový ten moderní feeling dotváří i zpěvák Michael “Prchys” Prchal, který disponuje klasickým uřvaným vokálem; občas vystřídá melodičtější zpěvy, ovšem tak zle, že by se v každé skladbě střídaly dle klasického mustru agresivní sloky a andělsky melodické refrény, do toho Madgod nešli. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, i toto přijde na přetřes, ale není to pravidlem, což je jedině dobře, protože když stejnou stavbu slyší člověk pořád dokola, tak veškerý moment překvapení jde do kytek.

Tím nechci tvrdit, že by “Madgod” překypovalo progresivními a vyloženě nečekanými momenty, protože obecně vzato je to hudba stále velmi přístupná a přímočaře zaměřená, takže objevování skrytých tajemství této nahrávce nesluší, ale na druhou stranu to není záležitost jednoho poslechu, která by napodruhé neměla co říct.

“Madgod” začíná téměř tak, jak člověk očekává, což znamená nějakým masakrem, který na úvod posune všechny kosti v těle ze své přirozené pozice. Právě taková je “Between Love and Hatred” a s jistou dávkou rezervy i “Endless Suffering”, na níž mě baví jak střídání rychlých a pomalejších pasáží, tak hlavně vokální variabilita daná hned několika polohami, přičemž navrch má překvapivě líbivý zpěv, jelikož pěje tak nenásilně vtíravou melodii, že jí prostě nejde odolat. Ještě o něco víc se mi líbí zmíněná “Between Love and Hatred”, v níž se na melodie rezignovalo a představuje spíš agresivnější tvář šumperské čtveřice. Bez ztráty momentu překvapení a dosavadní variability baví i přes své jednostranně energické pojetí. Třetí “Coward” začíná na poměry zbylých skladeb nezvykle okořeněna kytarovým harmonickým vybrnkáváním, aby se zhruba po minutě kormidlo stočilo k hutnému metalovému nářezu pomalejšího střihu s death metalovými prvky. Parádní věc.

Ze zbylých čtyř písní stojí za zmínku povedená “The Ocean” s thrash metalovým odérem a závěrečná “Vengeance” s houpavým rytmem, jenž připomíná nu-metalové postupy, ovšem jen do té chvíle, než se Prchys vytasí s řevem střídající hlubší growling. Závěr této písně je oproti dosavadnímu průběhu lehce melodičtější, nicméně ty přechody nejsou nijak násilné a neuvěřitelné, takže v tomto ohledu nelze na Madgod házet špínu, protože to funguje jako celek, což je hlavní.

Myslím, že je celkem zřejmé, pro koho je “Madgod” určeno. Zcela určitě cílí na mladší posluchačstvo, ovšem činí to tak, že výsledek nepůsobí jako genericky jednoduchá hudba plné trendy momentů a prvků. Madgod si naopak berou něco málo z thrash metalu, některé momenty by se neztratily i u death metalově orientovaných formací a to vše při zachování jakéhosi vlastního ksichtu, protože jejich tvorba nezní jako laciné covery slavnějších formací a jejich postupů. Celkem příjemné překvapení si připravili tito šumperští mladíci.


Revenge Division – The New Generation

Revenge Division - The New Generation
Země: Slovensko
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 13.11.2014
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. My Sweet Revenge
02. Oceania
03. Satan’s Bride
04. “Snake”
05. In the Middle of Nowhere
06. For Rose/Intermezzo
07. Mediocracy
08. Like a Drill
09. The Secret of Palms Sheets
10. The New Generation
11. The Temple of Sin

Odkazy:
facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Partu mladých slovenských muzikantů pocházejících z Považské Bystrice, kteří si říkají Revenge Division, netřeba v naší kotlině asi nikterak zvlášť představovat. Kluci mají za sebou několik úspěchů v různých hudebních soutěžích, hromadu koncertů a v listopadu loňského roku jim pod hlavičkou labelu MetalGate vyšla debutová deska “The New Generation”.

Hudba Revenge Division by se dala popsat jako mix melodic death metalu a metalcoru s prvky thrashe. Něco podobného dneska hraje každá začínající kovová kapela a přiznávám bez mučení, že jsem k novému materiálu Revenge Division přistupoval nejprve s despektem a obavou z další průměrné metalcorové desky. Naštěstí se slovenští muzikanti nezaměřují pouze na vypiplané melodie a písně na “The New Generation” neoplývají jen náloží energie, ale mají také hlavu a patu. Na ploše více než 50 minut se jim daří udržet posluchačovu pozornost a co je nejdůležitější – celou tu dobu baví a nezabředávají do tradičních žánrových klišé.

Nejlepší ale na celém “The New Generation” je očividná profesionalita hudebníků. To přišpívá k neuvěřitelné rozmanitosti a propracovanosti materiálu. Ať už jde o podmanivé kytarové linky nebo výborně dynamické bicí, v žádné písni nešlápnete vedle. Ve skutečnosti jde o nejlépe napsané a zahrané album, se kterým jsem se v posledních měsících na naší scéně setkal. Pochválit musím také vokál, s nímž jsem měl sice zpočátku trochu problém, ale čím více jsem “The New Generation” poslouchal, tím více jsem si jej oblíbil. Změny tempa, growl nebo thrashové řičení – nic není problém. Neříkám, že by nebylo co vylepšovat, ale zpěv frontmana Jeremyho na mě opravdu zapůsobil.

Novinku startuje “My Sweet Revenge”, která odbrzdí rychlík jménem Revenge Division a pošle jej plnou rychlostí přímo do sluchového ústrojí. Už v úvodu kapela dokazuje své skladatelské kvality a použité kytarové melodie jsou kompozičně na vysoké úrovni. Následuje tvrdší “Oceania” s excelentním pomalým refrénem. “Satan’s Bride” okouzlí především výborným refrénem s bravurním ženským vokálem v pozadí. Ve “Snake” a “In the Middle of Nowhere” frontman dokazuje, že je dokonale všestranným vokalistou. “For Rose/Intermezzo” plní překlenovací instrumentální funkci a je takovým symbolickým oddechem před další částí desky.

Druhou půlku otevírá thrashová “Mediocracy” a následuje “Like a Drill” s fantasticky démonickým vokálem a promakaným kytarovým sólem ve druhé třetině. “The Secret of Palms Sheets” je má oblíbená hlavně kvůli častému střídaní tempa, které ale nepůsobí zmateně, nýbrž solidně a dotaženě. Titulka “The New Generation” umístěná téměř na samý konec desky naštěstí není odpadkovou vycpávkou, jak to u mých recenzí ke vší smůle často bývá, ale překvapivě jde zřejmě o nejlepší a nejpropracovanější song alba. Promyšlené melodie a kytarové linky, výborný refrén, zábavná sóla. Takhle by to mělo vypadat, přátelé. Závěr patří více než devítiminutové (ale určitě ne nudné nebo nenápadité) “The Temple of Sin”.

Z Revenge Division a jejich “The New Generation” jsem nadšen více, než bych zprvu vůbec předpokládal. Jejich energická a zároveň promyšlená muzika má potenciál do budoucna a už teď mohu říci, že se těším na cokoliv, co tahle parta vypustí do světa nového. Doufám, že budu mít někdy v brzku tu čest také živě.