Archiv štítku: deathcore

Buried Side – Heading to the Light

Buried Side - Heading to the Light

Země: Švýcarsko
Žánr: deathcore
Datum vydání: 14.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Great March
02. The Elevation
03. Ways of Transfiguration
04. The Judgement
05. The Divine Traveler
06. Out of Times
07. Son of Chaos
08. Burning Star
09. The Quiet River
10. Towards Infinity

Hrací doba: 35:45

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Možná se najde někdo, kdo mi tenhle názor bude rozporovat, ale s veškerou úctou – deathcore a metalcore vždycky byla jen módní vlna a skutečně dobrá muzika to není. Tvrdil jsem to už tehdy, když to frčelo, a tvrdím to i s odstupem. Akorát teď navíc můžu vítězoslavně tancovat a řvát, že já to říkal, protože trend téhle muziky už přestal a dneska to málokoho zajímá. Nebo alespoň mně to tak přijde.

Mohlo by se říct, že jak už tomu u trendových záležitostí bývá, tak přežili jen ti nejsilnější, co skutečně za něco stáli. Mně se ovšem zdá, že i ti takzvaně nejsilnější, co stále frčí na tom samém, dojíždějí jen ze setrvačnosti a stojí za hovno úplně totožně jako desítky a stovky jiných, kteří už jsou dnes zapomenuti… protože ono to prostě všechno zní stejně (blbě). Paradoxně jednou z mála relevantních kapel zůstávají takoví homosexuálové jako Bring Me the Horizon, protože těm zjevně došlo, že tohle moc trvanlivá záležitost nebude, a hnuli se jinam.

Na druhou stranu ale musím sám sobě odporovat. Mně se sice zdá, že jsou tyhle žánry úplně kaput, umělecky (to byly vždycky) i co do popularity, ale nějak se pořád dokola jezdí šňůry jako Never Say Die a někdo na to asi chodí. A stále jsou tu někde skupiny, jež omílají pořád to samé dokola, a někdo to asi poslouchá. A zjevně dotyčným nijak nevadí, že to je všechno miliontý výluh z Parkway Drive v případě metalcoru a Suicide Silence v případě deathcoru.

Jenže pozor, životaschopnost a relevantnost hudebního stylu se nedá posuzovat dle počtu kapel, jaké předvádějí to nejobehranější klišé. Relevanci žánru lze poznat podle toho, kolik kapel se naopak snaží experimentovat a posouvat ty žánrové hranice někam dál, protože jedině tehdy, když je kam se posouvat, je nějaká muzika životaschopná a má šanci přežít v čase. A v tomto ohledu jsou na tom metalcore i deathcore dle mého názoru velmi špatně. Dnes se podíváme na formaci, která se o nějaké netradičnější pojetí deathcoru snaží, a přitom zní stále tuctově.

Buried Side na sebe prvně upozornili loňským bezejmenným ípkem, které jsem neslyšel a ani jsem jej nezaznamenal, protože – jak jste si jistě domysleli z řádků výše – mám tenhle styl docela v píči. Řadový debut „Heading to the Light“ ovšem k deathcorovému základu přidává nadstavbu letmo orientálního nádechu a kláves (čemuž také pětice uzpůsobila i grafickou stránku, což je jedině dobře). Intro „The Great March“ takové hody ještě úplně nevěští, ačkoliv se zde objevuje i hostující oud, ale hned v následující „The Elevation“ to propukne naplno. Nutno ovšem dodat, že Buried Side s těmito prvky zas až tak nešetří a tu více, tu méně se objevují napříč celou nahrávkou až do jejího konce. A co na tom, že když se občas vytratí orientální feeling a zbudou jen načančané klávesy, tak Švýcaři začnou znít jako kopírka Winds of Plague.

Možná vás napadne otázka, v čem že by měl být ten problém, když Buried Side deathcore ozvláštňují takhle zajímavou nadstavbou, která tomu prostě musí dodat nějakou přidanou hodnotu, pokud to náhodou není dojebané nějak technicky (což není). Hele, na to je lehká odpověď. Problém rozhodně netkví v oněch prvcích navrch, ty jsou naopak tím nejzábavnějším na „Heading to the Light“. Kámen úrazu vězí v samotném základu, problém je ten deathcore!

Když si totiž odmyslíte ty serepetičky navíc, jaké Buried Side sice trochu odlišují, ale de facto tam jsou opravdu navíc, nezbude vám nic jiného než úplně brutálně tuctový deathcore. Jasně, můžete argumentovat, že ono to tam je, tak proč by si to měl člověk odmýšlet, ale na to vám s přehledem vpálím hned dva protiargumenty.

Zaprvé – zas až tak esenciální to pro Švýcary asi nebude, když v sestavě nemají ani posraného klavesáka a na koncertech to na sto procent „fejkují“ pomocí samplů. Zadruhé – ten deathcore je tak zkurvená nuda, že i ta ozvláštnění to celé dokážou vytáhnout jen o ždibíček, ale nemají šanci z toho udělat dobrou hudbu. Okořenit základní žánr je super věc, sem s tím, jenže na to, aby výsledek za něco stál, je potřeba mít dobrý i ten základ… pouze na tom koření prostě deska utáhnout nejde, byť má jen 35 minut. Žrali byste snad dort, který má navrchu výborný krém a polevu, ale korpus je hnusný jak prdel bezdomovce? Já tedy ne. A z toho samého důvodu nebudu poslouchat ani „Heading to the Light“ kvůli slušnému koření, když mě deathcorový základ nudí až do pekla. Snaha o netradičnější pojetí žánru je v případě Buried Side bohužel jen opíjení posluchače rohlíkem.


Iwrestledabearonce – Hail Mary

Iwrestledabearonce - Hail Mary
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 16.6.2015
Label: Artery Recordings

Odkazy:
web / facebook / twitter

Louisianská nejen deathcorová smečka s crazy názvem Iwrestledabearonce vydala v půlce června své čtvrté řadové album jménem „Hail Mary“. Nejen deathcorová? Tahle banda ve své muzice mixuje prvky metalcoru, mathcoru, avantgardy a právě deathcoru. Jakže to zní, ptáte se?

Bez rozpaků opravdu šíleně. Hudba Iwrestledabearonce nebyla nikdy úplně snadno přístupná a s „Hail Mary“ stoupá její feeling na úplně nový level hraničící s bezbožnou sebetrýzní. Ono poslouchat třičtvrtěhodinovou nahrávku, na níž se v jednom kuse bez přestání mění tempo postrádající hlavu a patu, může být solidní očistec přirovnatelný k výplachu mozku savem.

Rychlost písní kolísá od velmi pomalých pasáží s těžkým rozjezdem až po ultrabrutální tvrdý násyp, který by jednomu místy vystřelil třmínky z hlavy. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, pokud by tedy na tomhle mustru nebyla postavena většina čtrnáctipísňového tracklistu. A kdyby tyto velmi nepříjemné a znatelné výkyvy nepřicházely v pravidelném řádu deseti vteřin.

„Hail Mary“ tak po prvních dvaceti minutách připomíná ze všeho nejvíce hudební řezničinu, v níž je pro mě zhola nemožné se orientovat, natož si ji při poslechu jakkoliv vychutnat. Všechny songy s jednou výjimkou (poslední píseň „Your God Is Too Small“ jede podle nejklasičtější metalcorové formule současnosti) zní naprosto totožně, což po čase ale zcela přestanete vnímat, protože neustávající náročný náhul vám prostě znemožní nad touto muzikou přemýšlet. Jestli jsem někdy toužil vědět, jak asi zní prohnilý zvuk, Iwrestledabearonce mi to na své novince milerádi předvedli.

Z původní sestavy kapely z roku 2007 zbyl už pouze jeden člen – kytarista a klávesista Steven Bradley. „Hail Mary“ je druhým počinem s Courtney LaPlante za mikrofonem. Ta před třemi lety nahradila Krystu Cameron a podle vyjádření kapely se na tvůrčím procesu novinky podílela více než v případě minulé desky. K čemuž nemělo nikdy dojít, protože frustrace se dá vybíjet i jinými způsoby, než natočit materiál, který rve duši z těla a usmívajíc se ji trhá na malé kousíčky.

Kdybych měl „Hail Mary“ k něčemu přirovnat, nebál bych se použít výrazy typu „depresivní bordel mající za úkol dostat posluchače do hudebního pekla“, „až takhle tvrdý zvuk přece nechce nikdo poslouchat“ nebo „smrt ukřičením“. Oblíbenou frází v kontextu předchozí tvorby je také „neuvěřitelně a nečekaně zabitý potenciál“. Věřím, že se někomu může tento druh hudby líbit, mě však tentokrát Iwrestledabearonce nepřesvědčili. Možná nechápu autorský záměr a jsem zcela mimo cílové publikum, ale přístě se jejich muzice raději vyhnu velkým obloukem.


We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!

We Butter the Bread with Butter - Wieder geil!
Země: Německo
Žánr: deathcore / metalcore / electro
Datum vydání: 22.5.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Ich mach was mit Medien
02. Exorzist
03. Anarchy
04. Berlin, Berlin!
05. Bang Bang Bang
06. Gib mir mehr
07. Rockstar
08. Thug Life
09. Warum lieben wir nicht mehr
10. Zombiebitch

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Poprvé jsem se s německou metalcorovou smečkou We Butter the Bread with Butter setkal na jednom z pódií josefovského Brutal Assaultu loni v létě. Tahle čtveřice německých mladíků si mě okamžitě získala svou „metalovou diskotékou“ a bezprostředním vystupováním. Nové album „Wieder geil!“ vyšlo teprve před několika dny a už nyní mohu zodpovědně prohlásit, že minimálně pro mě jde zatím o jeden z nejlepších počinů letoška.

Abychom si to celé ujasnili – ano, tihle páni se skutečně honosí velmi máselným názvem, a ano, opravdu hrají styl zvaný electronicore. We Butter the Bread with Butter kombinují prvky metalcoru, deathcoru a elektroniky. Tenhle mix možná na první pohled vypadá značně „krejzy“, ale ve výsledku bezvadně funguje jako pečlivě namazaný a udržovaný stroj.

Kapela sází hlavně na obrovskou porci energie, která z jejích nahrávek přímo čiší a „Wieder geil!“ není výjimkou. Na rozdíl od podobných uskupení se ale We Butter the Bread with Butter nezaměřují pouze na live produkci a jejich desky se dají dobře poslouchat i v pohodlí domácího prostředí. A co je nejdůležitější – nenudí. Nemají na to prostě čas.

Na půlhodinovém „Wieder geil!“ je výborné téměř vše. Nejlepší je však značná variabilita obsaženého materiálu. Každá z deseti písní má svůj unikátní směr, vlastní vyznění a vůbec se nepodobá žádné další. Pro někoho možná dort pejska a kočičky, pro mě dokonale navržená a vyvážená deska, jež si vůbec na nic nehraje. Tedy ona si hraje, ale citlivě s jednotlivými nástrojovými party a výsledný mix je jeden z nejlepších, jaký jsem v poslední době na corové scéně měl tu čest poslouchat.

Kdyby to nevyznělo lacině, přirovnal bych We Butter the Bread with Butter k trochu ujetějším géniům The Browning. Na rozdíl od nich se ale němci nebojí více experimentovat například s dubstepem a mnohdy silně ujetými elektronickými vlivy. Některé písničky jsou pojaté duchaplněji, jiné si textem přímo říkají o to, aby je nikdo nebral vážně. Z nové desky za všechny třeba taková „Rockstar“. To se mi líbí – existují tuny podobných kapel, svou muziku vydávají za kdovíjaké umění a tváří se často důležitěji, než ve skutečnosti jsou. Ne tak We Butter the Bread with Butter.

Jestli něco vyloženě táhne „Wieder geil!“ a skupinu jako celek dopředu, je to jednoznačně frontman Paul Bartzsch. Dokáže z paty vytáhnout ten nejbrutálnější možný growl, stejně jako si je jistý v kramflecích při čistých polohách. Jeho screamování je výborné a skoro se mi nechce věřit, že všechny ty výšky i hloubky zpívá jediný člověk. Texty jsou napsané německy a anglicky. Obvykle nemám zhudebněnou němčinu rád, tady mi ale vůbec nevadí.

Kdybych se měl důkladně rozepsat o každém songu, strávil bych strohým popisem další dvě strany. Tohle je prostě potřeba vyzkoušet na vlastní kůži a věřím, že jistě existuje spousta lidí, jimž tahle muzika nebude imponovat vůbec ničím. Sám velmi oceňuji jakousi „hravost“ všech písní, kdy každá v určitých momentech přijde s něčím naprosto neotřelým a nečekaným. Tady výborný refrén podpořený hostujícím ženským vokálem, támhle zase brutální deathcorový riff v pozadí se skvěle navrženou a melodickou elektronickou linkou. A ze všeho nejlepší – jen tak se to celé neoposlouchá! Při každém průchodu nacházím nové a nové prvky, kterých jsem si dříve nevšiml.

S „Wieder geil!“ jsem nadmíru spokojen. Album bych doporučil komukoliv, kdo má rád melodickou corovou hudbu prolnutou naopak tím skoro nejtvrdším, co může nabídnout metalová muzika. Některé pasáže jsou totiž téměř grindcorové. Zkrátka zábavná směsice s až podivuhodnou konzistencí. Zase se jednou potvrdila preciznost našich západních sousedů. Kdybychom ještě jeli v číselných hodnoceních, neváhal bych sáhnout hodně vysoko.


Druhý pohled (H.):

Snad i v případě, že by se vám muzika We Butter the Bread with Butter doslova hnusila, jednu věc těmhle Němcům upřít prostě nemůžete – „Máslujeme chleba máslem“ je s hodně velkou pravděpodobností jeden z úplně nejvíc cool názvů kapely, jaké kdo kdy vymyslel. Avšak mluvit stejně nadšeně i o vlastní hudební produkci, to už si nedovolím, jelikož ta je z mého pohledu „jenom“ v pohodě.

Myslím si, že „Wieder geil!“ je určitě zábavnějším počinem než jeho poměrně slabý předchůdce „Goldkinder“ z roku 2013. We Butter the Bread with Butter jsou přesně dle svého názvu opětovně příjemně ujetí a šílení, a i když se nedá tvrdit, že by ta jejich kombinace deathcoru / metalcoru (která je sama o sobě vlastně docela obyčejná, to si zase nalijme čistého vína) a elektroniky (díky níž jsou Němci tak zábavní) byla největší rychta pod sluncem a mělo to největší koule široko daleko, na novince opětovně znějí docela svěže. Jako celek tím pádem „Wieder geil!“ působí sympatickým dojmem, což je ostatně přímý důsledek hned několik dost povedených songů. Bohužel se však We Butter the Bread with Butter i přes krátkou hrací dobu 36 minut nevyhnuli ani troše té vaty…

Začátek „Wieder geil!“ je určitě dobrý, jelikož nahrávku otevírá možná nejlepší pecka „Ich mach was mit Medien“, která nepostrádá koňskou dávku energie a hezky dávkovanou elektroniku. V dobrém tempu pokračují i druhá „Exorzist“ a třetí „Anarchy“, byť v obou bych se obešel bez čistých vokálů a ve druhé jmenované, která je možná až příliš konvenčně deathcorová, bych si zase nechal líbit o kousek více té elektroniky. Zbylých sedm kousků už však většinou takové úrovně, jakou disponuje hlavně první „Ich mach was mit Medien“, ne vždy dosahuje.

Ještě relativně v klidu jsou tracky jako „Berlin, Berlin!“ či „Rockstar“, které zachraňuje povedená úchylnost, ačkoliv žádná velká sláva to taktéž není, ale třeba takovou „Thug Life“, v níž se mi naopak čistý zpěv líbí, dost potápí otravný dubstep. Střed alba v podobě dvojice „Bang Bang Bang“ a „Gib mir mehr“ je už však dle mého docela zbytečný, a i když to u desky, jež trvá pouhých 36 minut, může znít všelijak, s klidem bych je vynechal, byť by tím stopáž klesla už pod půl hodiny. Náladu vyspraví alespoň závěr v podání dua „Warum lieben wir nicht mehr“ a „Zombiebitch“, jež po úvodní trojici patří k tomu nejlepšímu, co se na „Wieder geil!“ nachází, ale zase je malinko škoda, že zahrabané takhle vzadu se ty dvě písničky lehce ztrácejí.

I přes některé výhrady se mi však „Wieder geil!“ vlastně poměrně líbí, a jak už jsem řekl někde výše, cením si i toho, že laťka šla oproti „Goldkinder“ nahoru, ale vzato kolem a kolem nemohu být tak nadšený jako kolegové nade mnou a pode mnou. „Wieder geil!“ je určitě v pohodě a jako krátké zabavení zafunguje na jedničku, nicméně tím životnost nahrávky končí.


Třetí pohled (Zajus):

„Der Tag an dem die Welt unterging“, dnes už pozapomenuté album We Butter the Bread with Butter z roku 2010, mě ve své době nesmírně potěšilo. Ukázalo totiž, že existuje cesta, kterou lze z deathcoru udělat zábavný žánr, a to totiž čirou a upřímnou sebeironií a trochou šílenství. Od té doby mám dojem, že pokud deathcore, tak jen když se skladby jmenují jako „Ó, mámo, udělej bramborový salát“ nebo „Superfén banánové rande“, jak tomu bylo na výše zmíněném výtvoru. Jenže počínaje EP „Project Herz“ Němci zvážněli a pro mě ztratili svou přitažlivost. Pravda, trocha humoru v jejich hudbě zůstala, jenže mnohem víc než svou ztřeštěnou minulost nyní „Másláci“ připomínali jakousi deathcorovou kopírku Rammstein, ve které je humor skrytý za vrstvou vážnosti a zvrácenosti. To samé, troufnu si říci, platilo i pro následné „Goldkinder“.

S radostí jsem tak zjistil, že na „Wieder geil!“ (což mimochodem znamená „Znovu nadržený“ a název se tak stává prvním indikátorem návratu) jsou We Butter the Bread with Butter zpátky ve formě. Zejména první polovina alba přímo přetéká zábavnými hitovkami. „Ich mach was mit Medien“ album odpálí i díky skvělé „techno“ vložce, „Exorzist“ a „Anarchy“ zase staví na ohromné chytlavosti zejména v refrénech a ani klipová „Berlin Berlin!“ s řádně přiblblým textem nemá chybu. Poté sice laťka o něco málo klesne, ale i druhá polovina alba má co nabídnout – vážnější „Gib mir mehr“ se poslouchá stále docela dobře, „Rockstar“ je zase jednou hodně nad věcí a „Thug Life“ protkaná elektronikou staví na refrénu, který jako bych už někde slyšel. Zbytek skladeb však není výrazně horší.

Je si tedy vůbec na co stěžovat? Ale ano, „Wieder geil!“ má k dokonalosti daleko. V první řadě je to pořád jen deathcorové album, což se protentokrát podepsalo nejvíce na riffech, z nichž některé jako by z pera Emmure vypadly. To však kapela kompenzuje příkladnou elektronickou složkou (které by mohlo klidně přibýt) i krátkou hrací dobou. Naopak na jedničku dopadl zpěv, který opět dosahuje rozmanitosti starších počinů kapely. Proto je můj verdikt jasný: We Butter the Bread with Butter jsou zpět, a to v solidní a důstojné formě. Doporučuje pět z pěti hypnokoček.


Second to Sun – Three Fairy Tales

Second to Sun - Three Fairy Tales
Země: Rusko
Žánr: progressive deathcore
Datum vydání: 18.8.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Musím říct, že tohle je teda opravdu divná záležitost. Nicméně je to bohužel asi tak to nejlepší, co se o “Three Fairy Tales” dá říct… ačkoliv já mám pro divnou muziku skutečně pochopení, prostě ne všechno, co zní trochu jinak, je automaticky dobré. A hudba ruské kapely Second to Sun je přesně ten případ…

Základem muziky Second to Sun je deathcore. Nečekejte však po úvodním odstavci nějaký nový a ojedinělý sound. Sice jsem tomu v hlavičce minirecenze přiřadil přídomek progresivní, ale ve skutečnosti je to absolutně generické deathcore/djent riffování. Jestli jste si tedy nyní představili nějakou moderně metalovou muziku, jste na správné cestě. Second to Sun do toho – a někdy bohužel i lehce násilně – roubují další záležitosti. Nebo spíš takhle… tu a tam od tohohle moderního přeprodukovaného riffování přejdou k něčemu, co zní jako nepříliš povedený kinder black metal. A aby toho nebylo náhodou málo, to vše ještě zalili spoustou sci-fi kláves a kláves, které jako by utekly z repertoáru takových Dark Tranquillity. Ještě pořád nemáte dost? Nevadí, tak do několika pasáží naházíme ještě další klávesy, které by se zase neztratily v nějakém neoklasickém power metalu. Uff…

Když se to takhle všechno vypíše, tak vám to asi bude připadat jako taková docela hovadina. Jenže ono to tak blbě skutečně zní. Na jednu stranu je samozřejmě sympatické, že se Second to Sun pokoušejí přijít s něčím, co by mělo znít alespoň trochu jinak, ale to, že na poměrně generický základ začnete nesmyslně připlácávat další věci, které vám náhodně přijdou pod ruku, podle mě není ten úplně nejlepší recept. Výsledkem je pak totiž nepříliš povedená nuda jako v případě “Three Fairy Tales”. Když na to přijde, tak se těch 11 minut dá poslechnout a přežít, akorát je to tak trochu ztráta času…


Ichor – Depths

Ichor - Depths
Země: Německo
Žánr: death metal / deathcore
Datum vydání: 5.9.2014
Label: Bastardized Recordings

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Ichor je hned na první pohled kapela, která nehodlá nic podcenit a naopak se snaží mít pokud možno vše dotaženo na maximální úroveň. Je to poznat už jen z toho, že skupina šla svou placku “Depths” (a nejen tu – týká se to i předchozího zářezu “Benthic Horizon” z roku 2010) natáčet do známého studia Hertz v Polsku, kde nahrávají i takoví bouráci jako Behemoth, Vader nebo Decapitated. Obálku si pak nenechali nakreslit od nikoho menšího než legendárního Pära Olofssona. Už jen z toho je jasné, že Ichor své tvorbě asi věří a ambice jim zrovna nechybí.

Už jen z toho, že Ichor oslovili Olofssona, který je i přes občasné zásahy do jiných žánrů spjatý především s death metalovou scénou, se dá odhadnout, že Němci budou drtit death metal – a opravdu tomu tak je. Ichor však mají hodně daleko k nějakému oldschoolu, jejich přístup je totiž ve skutečnosti přesně opačný. “Depths” je placka plná technického moderního death metalu, který se díky tomu, že se kapela nebojí ani breakdownů a podobných laskomin, místy přelévá až k deathcoru.

Je ovšem dobré, že Ichor se nespoléhají jen na takovou to nasranou technickou jízdu, jaká byla extrémně populární ještě tak pět roků zpátky. Technické finesy jsou samozřejmé, o tom se nemá cenu ani bavit; že se tu a tam zjeví nějaké ty výrazné melodie jako třeba v “Desire of the Depth”, je sice příjemné, ale taktéž to nijak zvlášť nepřekvapí. Je ovšem pěkné, že Ichor dokázali na placku dodat i nějakou tu death metalovou chorobnost, především v riffech se to občas objeví, což se překvapivě s modernějším laděním nijak nebije. Jsou ovšem i momenty, kdy třeba vykoukne vliv výše zmiňovaných Behemoth, jak je to slyšet třeba v songu “Ra’iroa”.

Na jednu stranu Ichor nepředvádějí žádný zázrak, ale na druhou stranu je “Depths” opravdu našlapané, uhání kupředu jak zběsilé, příliš nenudí, věnuje se atraktivnímu tématu Lovecraftova světa, nikým se neinspiruje tak okatě, aby šlo mluvit o vykrádání, a z kapely obecně čiší suverenita. Výsledkem je tedy povedená placka.


Heboïdophrenie – Origin of Madness

Heboïdophrenie - Origin of Madness
Země: Francie
Žánr: death metal / deathcore
Datum vydání: 7.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Heboïdophrenie
03. Feast of Death
04. Decay
05. The Butcher
06. Rotten
07. Bonnet M
08. Death to All
09. Morbid Satyriasis
10. Cadaver
11. Outro

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Někdy před sedmi lety jsem se zamiloval do death metalu. Bylo to díky Gorefest a jejich rozlučkovému počinu “Rise to Ruin”. Od té doby jsem měl death metal za svůj nejoblíbenější žánr a s úžasem jsem několik let zjišťoval, kam až se s ním dá zajít. Možná nejvíce mě pak bavily kapely, které spojily sílu death metalu s energií hardcoru – jednoduše vzaly smrtící kov jako základ a do něj rozsypaly nějaké ty halekavé refrény a stále stejné chytlavé riffy. Tato úchylka, chce se mi říci, mě sice rychle přešla, ale nedávno jsem si na ni vzpomněl. Bylo to ve spojitosti s debutovým albem francouzské skupiny Heboïdophrenie, ze které jsem v prvních posleších měl přesně takový dojem: že nejde o deathcore, nýbrž o míšení death metalu s hardcorem ještě na základnější úrovni. S určitým odstupem však poznávám, že je to trochu jinak, a o tom vám nyní budu vyprávět.

“Origin of Madness”, jak se debutový počin Heboïdophrenie jmenuje, se totiž vyznačuje jiným druhem spojení. Pokud se v něm budete rýpat, víc než průměrnou death metalovou desku nenaleznete. Vážně, nic tu není. O něco zajímavější je to však jen při letmém poslechu. Těžko si tento jev vysvětlit, ale ve chvíli kdy “Origin of Madness” hraje jen tak tiše v pozadí, pocítíte rázem jeho -corovou podstatu (první polovinu slovíčka vynechávám záměrně, neb o ní tu nejde). Jinými slovy, dokud “Origin of Madness” nevnímáte, máte z něj dojem docela pěkně odsýpající desky. Když se ovšem zaměříte na detaily, už to tak slavné nebude.

Vyjma intra, jež tvoří půlminuta ruchu na pozadí dívčího jekotu (jaká to nápaditost), je deska jeden monotónní kolotoč. Střídáme zasekávané kytary s kytarami složitějšími (byť ne o moc), špatně slyšitelnou basu s basou neslyšitelnou a dvě tempa v podání bicích: rychlý náklep a pomalejší “vyťukávání”. Zatímco bicí mohu kritizovat jen relativně málo, neboť v materiálu, který na “Origin of Madness” uslyšíme, ostatně nic jiného provádět nelze a navíc několik zajímavých momentů, v nichž bicí hrají velkou roli, uslyšíme, s kytarami je to jinak. Oba kytaristi mají na Encyclopaedia Metallum označení “lead”, tedy označení běžně používané pro sólové kytaristy. Těch chvil, kdy by si však alespoň jeden z nich toto označení zasloužil, není mnoho. Nedávno jsem tu kritizoval jiné nováčky Vile Regression za to, že ve svém technickém pojetí death metalu pozapomněli na to trošku zapamatovatelnosti, kterou deska mít potřebuje. Jak rád nyní vzpomínám alespoň na tu techničnost, která zde bolestivě chybí. Kytary jsou jednoduše tak mdlé, jak jen to ještě na úrovni poslouchatelnosti jde.

Je tak trošku ironií, že čest kapely zachraňuje ten poslední, od koho byste to čekali. Zpěv je to, co na žánrově spřízněných počinech kritizuji nejčastěji. Dokonce si nevybavuji, kdy jsem ho naposledy nekritizoval. Přesto je zde pán jménem …W…, který svým projevem alespoň v malé míře rozjasní tu šeď alba. Většinu času si jede typický death metalový murmur, umí však přejít i do vyšších poloh a ve správné chvíli nasadí všemu korunu správným prasečím zakvílením. Možná i díky tomu jsem si tak vzpomněl na českou partu Poppy Seed Grinder a jejich basáka/vokalistu Rastislava z období poslední desky “Humanophobia”.

Pojďme se podívat na těch pár zajímavých momentů, jež na “Origin of Madness” nalezneme. Čtvrtá “Decay” je postavena okolo povedeného motivu, který se bohužel jen krátce objeví v její druhé minutě. V “Rotten” nalezneme první kytarové sólo, a ačkoli jde o zpříjemnění poslechu, k zázrakům je ještě cesta daleká. V osmé “Death to All” (zajímavé momenty jsou rozmístěny ob skladbu, asi aby kapela šetřila nápady) zase vynikne chvíle, kdy kytary utichnou a na pár vteřin dostanou prostor bicí. A tak první opravdu hodně povedený materiál přijde až v předposlední “Cadaver”, která je ze všech skladeb nejdelší a taky je v ní nahromaděno nejvíce nápadů. Kromě dobrého závěru skladby, který by fungoval i jako solidní závěr desky, čemuž brání následné outro, se skladba blýskne i sólem hostujícího Nicolase AlbernyhoGorod. Gorod jsou bez debat kapela na jiné úrovni, a tak i Albernyho sólo učiní z “Cadaver” mnohem lepší skladbu, bohužel jen velice krátce. Úroveň techničnosti nasazenou Albernym si pak udrží i instrumentální outro, které ukazuje, že kapela hrát umí, když se jí chce.

V minulých odstavcích jsem album kritizoval a rozhodně nyní nenastává moment, kdy řeknu, že si to vlastně nezaslouží. Nerad bych však zakončil recenzi a zanechal ve čtenáři dojem, že je “Origin of Madness” ta nejslabší deska na světě, to rozhodně není pravda. Ukazuje se však, že je přinejmenším nezajímavá. Ten nádech hardcoru, na němž jsem vystavěl úvod, na ní opravdu je, jenže je to jako s obsahem jablek v jablečném džusu. Myslíte si, že tam je, jenže ve skutečnosti je ho jen velmi malé množství, a váš dojem byl tak spíše iluzorní. A to co zbývá, byste pít nechtěli. Heboïdophrenii tak hodnotím lehce pod průměr. Žádný průser, ale také žádný důvod poslouchat ji znova.


Whitechapel – Our Endless War

Whitechapel - Our Endless War
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 29.4.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Rise
02. Our Endless War
03. The Saw Is the Law
04. Mono
05. Let Me Burn
06. Worship the Digital Age
07. How Times Have Changed
08. Psychopathy
09. Blacked Out
10. Diggs Road

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 4/10
Ježura – 6/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V poslední době docela rád poslouchám deathcore. Ten styl mě nepřestává uchvacovat svou agresivitou a energetickou vydatností hodné ranní snídaně šampiónů. Líbí se mi brutální growlové vokály podpořené nekonečně rychlou smrští bicích a kytar. Dnes se spolu koukneme na kapelu, kterou v našich končinách není třeba moc představovat, ale přeci jen: Whitechapel jsou americká deathcorová mašina, konkrétně z Knoxville v Tennessee, hrají osm let a doteď se mohli chlubit čtyřmi dlouhohrajícími deskami. K nim letos přibyla novinka “Our Endless War”, kterou v dubnu vydal label Metal Blade Records. Loni v létě na festivalu Brutal Assault se mi Whitechapel podařilo úspěšně prospat a ačkoliv jsem nepatřil k jejich velkým fanouškům (předchozí tvorbu znám jen sporadicky), docela mě to tehdy mrzelo. Teď si tak říkám, že jsem vlastně o nic nepřišel. I kdyby byly všechny koncerty Whitechapel o tisíc procent lepší než jejich “Our Endless War”, raději bych si toho šlofíka stejně dopřál.

Osobně při poslechu deathcoru dávám přednost kapelám, kterým je dobře rozumět. Popravdě, když na vás ze sluchátek místo solidního soundu vypadne jen nepříjemně se překrývající chumel různorodých zvuků, je něco špatně. To je v případě “Our Endless War” potřeba zmínit, poněvadž se mu tento “drobný” neduh také nevyhl. Za celou třičtvrtěhodinovou stopáž jsem třeba nepostřehl zřetelně ani jeden basový riff, což je trochu škoda. Nevím, jestli je záměr nechávat baskytaristu takto v pozadí, a neříkám, že by měla basa být tím prvním, co bych chtěl slyšet, ale mám pocit, že velká část materiálu by byla s výraznější basovkou o dost méně sterilní a působila by méně jednotvárně (o tom za chviličku). Zbylé kytarové party dokáží sem tam překvapit, ale opravdu jen výjimečně. Většinou se drží klasického mustru “navnadit – udržet – stagnovat – zklamat” a ničeho výrazně inovativního se od nich nedočkáte. Nazvučeny také nejsou kdovíjak bravurně a místy zní produkce Whitechapel jako zaprášený bleší cirkus. Bicák si před natáčením své části alba musel asi pořádně šlehnout, protože bubínky jsou sice rychlé a technické, ale případného posluchače rychle připraví o iluze fakt, že zhruba od třetí písničky (první je intro) také nejde o nic speciálního a krom obdivuhodného tempa (které už také dnes není ničím novým nebo neotřelým) jsou vyšťavené a roztříštěné, že by i Iveta-skokanka mohla závidět.

Whitechapel jsou bezesporu dobří muzikanti, ale jak jsem si já sám už mnohokrát na stejném místě postěžoval, není to všechno, protože dnes je každý “ten opravdový a vyhraný profesionál”. Deska “Our Endless War” zní místy jako jedna dlouhá nekonečná píseň, kterou někdo zapomněl smysluplně uzavřít, a tak se vám v přehrávači zasekla a hraje dokola. Pořád a pořád a pořád… To je vlastně její největší nevýhoda, protože co je dnes repetitivní a recyklované, to si koleduje o brzkou cestu na smetiště dějin. Vlastně je úplně jedno, kterou z deseti nových písní (nebo dvou možných bonusů) si pustíte. Všechny jsou naprosto totožné a beznadějně nudné. Jde o dobrý nářez, ale běžně si jej vnutíte tak jednou nebo dvakrát a poté už nemáte sebemenší potřebu do toho jít znovu, protože i soused po mozkové obrně by byl schopen natočit inovativnější a zábavnější matroš. Nebo si jej šlehnout.

Protože je vlastně fuk, jakou píseň vyberu, vypíchnu zde alespoň “Mono”, která není úplně blbá a “Worship the Digital Age”. Tu asi jen proto, že se mi líbí její název. Máme tedy dva songy, které jsem ochoten si ještě možná sem tam pustit, ale když nad tím tak uvažuji, ani to nemá smysl. Protože dvě dobré písničky na albu, kde bych jich očekával osm, jsou trochu málo. Protože zkrátka považuji svůj čas za natolik drahocenný, že si mohu odpustit trávit jej ve společnosti crapózních hovadin. Jiné, stejně známé kapely si nemohou dovolit dovalit něco takového a nestydět se. Docela chápu, že kluky z Whitechapel jejich muzicírování baví, a dokonce bych si nahrávání něčeho podobného také dokázal představit jako zábavnou zkušenost. Ale na seriózní řadovku kapely, která by se ráda blýskla ve světle reflektorů po boku svých slavnějších (a schopnějších) kolegů, je to sakra málo.

Nezbývá mi než “Our Endless War” doporučit jen těm, kteří zrovna nemají co na práci a shánějí nenáročnou (a to myslím i textově, pokud jste na ně zaměřeni) muziku. Třeba do auta disponujícím kvalitní reprosoustavou, se kterou se prostě chcete ukázat na ulici a před kamarády. K ničemu jinému tahle deska dobrá není a absolutně nechápu, kde si Whitechapel získali své renomé. Všem, kteří mají deathcore rádi alespoň jako moje maličkost, musím doporučit hledat někde jinde. Není ani potřeba chodit nikam daleko a narazíte na mnohem lepší kapely. Pouhopouhé čtyři bodíky. A ještě jen proto, že přivírám obě vočadla.


Druhý pohled (Jméno):

Nemůžu tvrdit, že by mi “Our Endless War” přišlo jako nějaká vyložená sračka, ale i tak mě poslech téhle nahrávky v podstatě vůbec nebaví. Ta muzika mi jednoduše přijde úplně prázdná, nemá to pro mě žádnou duši… jasně, když si pouštím kapelu jako Whitechapel, tak nečekám nějaké hlubokomyslné filozofické poselství, očekávám pořádný rachot, ale i ten potřebuje nějaký smysl, jehož se mi na “Our Endless War” nedostává. Formálně to sice Whitechapel řežou docela ukázkově, ale ani tak to nemá sílu, aby to člověka nějak chytilo pod krkem a pořádně to s ním vymetlo podlahu. Tohle je jen ničím zvláštní a nepříliš objevný deathcorový buchar bez jakékoliv snahy o nějakou zajímavost… když člověk třeba ve třetině alba jde na chvíli pryč, muziku nechá hrát a za deset minut se vrátí, tak není poznat žádný rozdíl, zní to pořád stejně a ani nemáte pocit, že by vám cokoliv uteklo. Až v závěru se najdou písničky, o nichž bych mohl říct, že teoreticky baví, ale takových momentů, jakými je třeba melodické sólo v “Diggs Road” nebo náznaky death metalu v “Blacked Out”, je na celém “Our Endless War” zoufale málo. Namísto fakt brutální desky je tak výsledkem spíš fakt brutální nuda.
H.

Říkám to na rovinu – co se deathcoru týče jsem víceméně pole neorané a právě Whitechapel jsou jednou z minima kapel, které v tomhle žánru registruju. A asi právě proto je moje hodnocení vcelku příznivé, protože i když je “Our Endless War” možná těžký průměr, jak naznačují některé známky okolo tohoto textu, mě to zkrátka zabavit dovede. Jasně, najdou se tu jalové momenty, které se prostě nepovedly, ale těch dobrých je tu pro mě řádově víc. Kvalita se najde jak v melodických partech, tak mezi prachsprostými sbíječkami, a občas je to vážně super. Drtivá většina songů má navíc nějaký určující motiv nebo moment, takže – ačkoli se v tomhle s kolegou recenzentem asi neshodnu – stačí pár protočení na zapamatování. Deska “Our Endless War” rozhodně není nijak zvlášť vyčnívající počin, ale jako uvedení do studiové tvorby Whitechapel mi posloužila více než dobře a navíc se mi ani po řadě přehrání neomrzela, takže nemám důvod hodnotit níž než solidními šesti body. Dost možná časem názor změním, ale zatím je to prostě tak. Nejlepší kusy? Za mě “Mono”, “Worship the Digital Age”, “Blacked Out” a “Diggs Road”.
Ježura

Whitechapel dostávají svému jménu a na “Our Endless War” přináší standardní porci deathcorového nářezu, s nímž se příliš nemažou a drtí tak kosti na míle daleko. Nakolik je u podobné hudby dobře, že namísto momentu zamyšlení dostanete ničivé tempo plné agrese, případně breakdownů v pomalejších pasážích, je na každém z vás, nicméně jednou za čas není vůbec špatné si takto propláchnout hlavu. Sice nemám naposlouchanou úplně každou minutu, kterou tato parta nahrála, ovšem oproti minulému eponymnímu “Whitechapel” je “Our Endless War” přeci jen krokem lepším směrem, protože už se naštěstí neopakuje situatce, kdy by se na albu Whitechapel sešlo na tak malém prostoru tolik prázdné výplně a můžu s radostí říct, že novinka není vůbec špatná. Titulka je pro mne takovým prototypem šlapavé deathcorové hitovky, která občas kytarově pohladí, ovšem mnohé pasáže jsou vážně ničivé. Snad každá z písní splňuje nároky co do živelnosti a nářezů jako “Mono” nebo “Blacked Out” není nikdy dost. Přestože mi osobně budou vždy blíž takoví Heaven Shall Burn nebo Job for a Cowboy, tak Whitechapel odvedli s “Our Endless War” dobrou, leč standardní práci, která mě nemůže urazit.
Kaša


Emmure – Eternal Enemies

Emmure - Eternal Enemies
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Victory Records

Tracklist:
01. Bring a Gun to School
02. Nemesis
03. N.I.A. (News in Arizona)
04. The Hang Up
05. A Gift a Curse
06. E
07. Like Lamotta
08. Free Publicity
09. Most Hated
10. Grave Markings
11. Hitomi’s Shinobi
12. Rat King
13. Girls Don’t Like Boys, Girls Like 40’s and Blunts
14. New Age Rambler
15. We Were Just Kids

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dlouho jsem se na tuhle desku těšil, dlouho jsem se odhodlával k recenzi ve strachu, aby můj obvyklý spánkový deficit neovlivnil nepříznivě hodnocení pro mě tak zásadního alba. Asi by bylo předem nutno říct, že jsem velký fanda Emmure. Velký. Což znamená, že mám jejich logo vytetované na pravém předloktí. Jasný? Tak fajn, teď se můžu pustit do naprosto objektivní a nezkreslené recenze nové desky “Eternal Enemies”.

Tato parta z newyorského Queensu je totiž jakousi zvláštní veličinou ve spektru metalových kapel. Zjednodušeně řečeno, každý, kdo o nich někdy slyšel, si velice rychle vytvoří silně vyhraněný názor – začne je buď nenávidět, nebo milovat. Ke které skupině se řadím já, to asi není třeba zmiňovat. Pokud si čtenář vzpomene, že na přelomu tisíciletí existoval dnes již prehistorický žánr nazvaný nu-metal, jistě si vybaví i kapelu Limp Bizkit, nejkontroverznější útvar tehdejší metalové scény. Právě na jejich odkaz se Emmure očividně rozhodli navázat, což je na “Eternal Enemies” slyšet možná ještě více než dříve. Skalní odpůrci obou kapel se mi teď asi vysmějí do tváře, jestli jako myslím vážně, že by nová deska zaznamenala jakoukoli změnu od těch předchozích, ale opak je pravdou.

První zásadní změnou je textová část alba. V posledních letech se Emmure na deskách vydávali na jakési vesmírné science fiction tripy. Na “Speaker of the Dead” se to hemžilo postavami z “Transformers” a “Street Fighter” a poslední fošna “Slave to the Game” byla zase plná komiksových postav z Marvelu a DC Universe. Zpěvák Frankie Palmeri v jednom starším rozhovoru přiznal, že v průběhu nahrávání “Slave to the Game” byla kapela v tvůrčí i osobní krizi, a proto do textů nevložil žádné zvláštní úsilí ani myšlenku. Na “Eternal Enemies” se Frankie ve svých textech vrátil do staršího období kapely, takže se tradiční fuckovací diss-tracky střídají s popisy pocitů a myšlenek kriminálních živlů, vrahů, šílenců apod. Klasika.

Už v intru “Bring a Gun to School” je vidět, jakým směrem se bude album ubírat. Text o člověku, který ve škole postřílí svoje spolužáky, se vine okolo obligátního riffu, při němž se hraje na prázdné struny. Emmure by si na svůj styl hraní možná mohli udělat patent, aby z toho aspoň něco měli, když už si z nich kvůli tomu polovina internetu dělá nekonečnou srandu. Singlovka “Nemesis” nakopne brutálním riffem, aby bylo jasno, že kapela rozhodně ještě nevyčerpala svůj potenciál. Uprostřed písně překvapí pochodový marš na virbl a přejde do breakdownu, kde podruhé překvapí synťák, prvek, který u Emmure rozhodně nebývá ve zvyku. Následuje “N.I.A. (News in Arizona)”, kde je naopak úvodní riff naprosto debilní, až se za kapelu skoro stydím. Na konci song naštěstí zachraňuje brutálně zkreslená basa, jež z debilního riffu udělá naprosoto ultimátní peklo a zlo. No fajn. Na čtvrté stopě “The Hang Up” je bohužel trochu slyšet, že Emmure už možná naráží na svoje limity. Kdyby “The Hang Up” byla na albu “Felony” z roku 2009, tak by moje srdíčko asi zaplesalo, ale ač to říkám nerad, na “Eternal Enemies” už je to lehce kolovrátek. Na “A Gift a Curse” se kytary trochu rozjedou, čímž myslím, že se zde nedrtí pouze akordy, popřípadě prázdné struny, ovšem aby skalní fanoušek nebyl zklamán, střídají se vyhrávky s těžkotonážním riffem jako z dílny Meshuggah.

U hopsačky “E” se konečně nevyhnutelně dostáváme k Limp Bizkit, Frankie mezi řvaním rapuje, v refrénu se vykřikuje “Hellyeah!!” a celkový feeling ještě umocní scratchující DJ. Takhle vypadá nu-metal po roce 2010. Následuje klipovka “Like Lamotta”, kde Frankie vypráví o vzestupu svojí kapely na scéně a dokážu si představit, jaké peklo se bude odehrávat pod pódiem, až jí Emmure budou hrát živě. V dalších dvou věcech “Free Publicity” a “Most Hated” si Palmeri pro změnu vylejvá svůj vztek na všechny ty zástupy haterů, kteří se do něj opírají na internetu. “Free Publicity” je klasicky nářez a “Most Hated” je zase ponurá píseň s epickým refrénem. Je zajímavé, že Emmure dokážou udělat ponurou píseň, i když neustále hrajou prázdné struny na sedmistrunkách jako vždycky. Epický refrén obsahuje i “Grave Markings”, jež mi osobně hrozně připomíná jeden song ze soundtracku ke hře “Mirror’s Edge”.

Jestli mě něco na albu fakt nudí, tak je to jedenáctá “Hitomi’s Shinobi”, prostě jenom rubačka bez nějakého zvláštního nápadu, takže o ní už nic dalšího psát nebudu. “Rat King” také neoplývá nějakou zásadní hudební invencí, ale zato je to aspoň rychlý moshcorový nářez, při kterém se v pitu trhají končetiny, necelé tři minuty a jde se od toho, takže proč ne. Vyhulená “Girls Don’t Like Boys, Girls Like 40’s and Blunts” by měla zřejmě přinést nějaké morální poselství, ale hudebně teda nic moc, což se nezmění ani v následujícím tracku “New Age Rambler”. Škoda. V tuhle chvíli musí mít už běžný metalový i hardcorový fanoušek chuť album vypnout, což by byla ale škoda, protože by přišel o zavírák “We Were Just Kids”, jakousi Frankieho zpověď, do níž zřejmě vložil svoje srdíčko a je to v tom slyšet, stejně jako v “MDMA”, ze “Slave to the Game”. Čisté kytary střídající se s nářezovým riffem v refrénu tvoří svojí dynamikou epos, který je paradoxně možná nejsilnější skladbou z alba, byť vůbec nekoresponduje s tradičním stylem kapely.

Jak tedy album zhodnotit… podle toho, co píšu, musí být jasné, že ač Emmure fakt žeru, z desky “Eternal Enemies” jsem se prostě na prdel neposadil. Zatímco internet si dělá srandu z toho, že Emmure hrají na kytarách jenom na jednu strunu a nepoužívají pražce, tak se pánové rozhodli světu ukázat, že mají na víc co se týče instrumentální složky, bohužel výsledek působí trochu rozpačitě. Na desce je spousta míst, kde hlavní riff podkresluje vyhrávka v pozadí, ambientní synťák atd. Jako by kluci trochu zapomněli, v čem jsou mistři, a to jsou drzé hardcorové riffy střídané brutálními breakdowny. Přestože jsou tracky na “Eternal Enemies” krátké, tak jsou děsně pomalé a utahané a všechny ambientní plochy a vyhrávky neskutečně kazí dynamiku a nasranost, kterou si Emmure získávají fanoušky už víc jak deset let.

Co naopak desce prospělo, je producent Joe Sturgis, díky kterému deska dostala precizní zvuk a určitě právě díky němu se na albu objevily synťáky, scratche a další elektronické prvky. Naopak tohle je cesta, kterou by se podle mě měli Emmure vydat. To, že umí víc než drhnout donekonečna prázdnou áčkovou strunu, na “Eternal Enemies” předvedli celkem obstojně, stejně jako to, že se nebojí nových věcí, jako je elektronika, byť je to v dnešním metalcoru celkem standardní záležitost. Nemyslím si, že by “Eternal Enemies” byla špatná deska, ale asi by jí slušelo méně než patnáct songů, vlastně kdyby se vypustily čtyři předposlední tracky, moje hodnocení by dopadlo líp. Takhle dávám sedmičku, ale jenom proto, že mám Emmure fakt rád, mám jejich kérku na ruce a tři kousky jejich merche právě na sobě, jinak bych musel dát minimálně o půl bodu méně.


Carnifex – Die Without Hope

Carnifex - Die Without Hope
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 4.3.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Salvation Is Dead
02. Dark Days
03. Condemned to Decay
04. Die Without Hope
05. Hatred and Slaughter
06. Dragged into the Grave
07. Rotten Souls
08. Last Words
09. Reflection of the Forgotten
10. Where the Light Dies

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
facebook

“Die Without Hope” je pro mne další z řady alb, díky nimž jsem měl možnost poodkrýt roušku hudební skupiny, o které už léta vím, mám přesnou představu o tom, jak její tvorba bude znít, a přesto jsem byl až doposud dost líný na to, abych se odhodhlal si některé z jejich alb pustit, přestože vím, že by se mi to snad i teoreticky mělo líbit. Američtí drtiči Carnifex jsou pochopitelně jednou z těchto part, k nimž jsem přičichl až s vydáním jejich pátého studiového alba bez hlubší znalosti předchozího čtyřlístku studiových počinů, ovšem věřím, že zas tak o moc jsem nepřišel, protože z těch několika mála ukázek, které jsem si na netu vyslechl, se jedná o tentýž, až na půdu nasraný deathcore, jímž tato pětice ničí vše, co jí stojí v cestě.

Předpokládám, že každý, kdo se v hudebních škatulkách alespoň trochu orientuje, tak ví, že deathcore je v podstatě spojení hrubosti death metalu a moderního metalcoru, takže z toho už tak nějak dopředu vyplývá přesné znění alb, jako je “Die Without Hope”. O technické zdatnosti jednotlivých členů nemůžu být pochyb, takže bicí drtička, v dáli dunící baskytara a zničující riff s nějakým tím sólem je přesně to, oč tady běží. Řvoun Scott Lewis mě vyloženě nepřekvapil, ačkoli se mi líbí, že nestojí pouze na jedné póze, ale úplně vpohodě je schopný přejít od vyšší polohy hrubé brusky k nelidskému deathovému chropotu. Pravda, tohle všechno už je ale žánrový standard, který svým způsobem přispívá k tomu, že drtivá většina obdobných kapel mi zní v podstatě stejně. Nicméně to je můj vlastní nedostatek plynoucí z toho, že v daném žánru znám vlastně jen ta největší jména jako Heaven Shall Burn, či Job for a Cowboy. Ten zbytek už mě celkem úspěšně míjí. Nicméně, i tak mi to nebrání odnést si z poslechu “Die Without Hope” přesně to, co od podobné hudby očekávám. Nasranost, chytlavost a energii. No, ale hlavně ta nasranost, protože i když se tu tam na moment zklidní (kráťoučká klavírní pasáž v druhé polovině “Condemned to Decay” je odzbrojující), tak drtivá většina hrací doby je jako výbuch nukleární pumy, takže nářez bez špetky slitování.

Carnifex, neboli popravčí, jak zní český překlad jejich latinského jména, mají na “Die Without Hope” o něco blíže k death metalu než k metalcoru, takže těch změn tempa, breakdownů a zasekávaček tam k mé vlastní spokojenosti není tolik, kolik by asi vzhledem ke stylovým standardům být mělo, čili výsledek je takový “death metalový deathcore”. Nevím, jak tomu bylo na předchozích deskách, zda s tímto kapela už začínala, nebo se k tomuto postupně vypracovala, ale přiznávám, že tenhle klasičtější ráz se mi líbí mnohem víc než příklon k trendy postupům.

Kolem jednotlivých skladeb se nehodí zas tak moc vykládat, protože nevěřím tomu, že by se mi podařilo vystihnout jejich podstatu hutných vypalovaček. I přes krátkou stopáž mám za to, že ke konci už má pozornost mírně uvadala a možná i proto jsem si ty nejsilnější kousky tracklistu musel ve většině případů zaškrtnout ještě před přehoupnutím se do druhé poloviny, o nějž se stará řádně utahaná “Dragged into the Grave”. Bicí sypačky a kytarové škrkání ji sice nejednou nakopnou k silné death metalové póze, ale ty naprosté vrcholy přišly na řadu už dříve. Za ty nejlepší kusy totiž považuji úvodní “Salvation Is Dead”, následující “Dark Days” a nářezovou “Last Words”. “Salvation Is Dead” je asi nejukázkovějším příkladem tvrzení, že death metal hraje v hudbě Carnifex o něco větší roli než metalcore, protože kdyby mi někdo řekl, že poslouchám severskou death metalovou sebranku, jen bez typických chrastivých kytar a s moderně střiženým zvukem, tak mu to sežeru i s navijákem. Následující “Dark Days” mě zase uzemnila nečekaně melodickou druhou polovinou, kdy se po úvodním ataku přejde k masivnímu riffování a nakonec pod taktovkou kytarového sóla a klavírního doprovodu odstartuje opět drtící závěr. Právě tahle skladba je asi nejlepší směsicí deathcorového nářezu a kytarové melodiky. Na škodu určitě nejsou ani letmé klávesové plochy, které tu a tam vykročí směrem dopředu a možná by nebylo úplně špatné dát jim pro příště trošku víc prostoru, protože v refrénu “Dark Days” fungují kupříkladu úplně bombasticky.

Mluvit naopak o nejslabších kouscích je velmi zavádějící, protože ty skladby prostě znějí jedna jako druhá, ale znáte situaci, že ne vše, co zní jako totéž, není totéž. Jedním z těchto příkladů je už zmíněná “Dragged into the Grave”. Což o to, papírově je to stále stejná hutná řezničina jako pětice skladeb před ní, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že zbytečně brzdí slušně rozjetou desku, a protože krom skvělé “Last Words” už se závěru “Die Without Hope” nepodaří navázat na našlapaný úvod, tak je to právě “Dragged into the Grave”, jež dojem horší druhé poloviny startuje. No, a protože ani slušná “Where the Light Dies” s melodickými kytarovými plochami tento dojem už úplně nespraví, tak ve mně převládá dojem “pouze” nadprůměrné desky.

Ne, že by “Die Without Hope” bylo špatné album, jen mi nepřijde ničím výjimečné, abych měl potřebu o něm pět ódy na všechny strany. Je to ve všech ohledech do dokonalosti dotažený produkt, jemuž k mé spokojenosti chybí víc kulervoucích momentů. Skladby samy o sobě jsou nabroušené jako kudla Zdeňka Pohlreicha, ale to se bez alespoň několika zajímavých momentů časem prostě a jednoduše oposlouchá, a tak se mi stalo, že po týdnu poslechu už jsem se začínal lehce nudit i ze začátku alba. Pro fanouška žánru jsou Carnifex a “Die Without Hope” povinnost, kterou už beztak zná jako své boty, nicméně pro mě to je jedno z těch alb, u něhož rád uznám, že to je všechno úplně v pohodě, ale hlubšího dojmu ve mně nezanechá, takže proto nemůžu sáhnout po vyšším hodnocení.


Další názory:

Nevím no, mě osobně to tedy moc nevzalo. Carnifex na své novince “Die Without Hope” nepředvádějí vůbec nic nového, zajímavého nebo cokoliv jiného, díky čemu bych měl pocit, že to stojí za poslouchání. Samozřejmě zcela chápu a beru, že asi ne každá hudba musí být promyšlená avantgarda nebo hypnotické atmosférično, nemám nic proti tomu, když je album “jenom” totální nářez, který jede jak buldozer a bez smilování drtí vše, co se mu postaví do cesty, ostatně i takovouhle muziku si s chutí pustím. Jenže aby něco takového fungovalo, tak to opravdu musí být tak ostrý materiál, aby to sekalo hlavy na potkání, musí v tom být koňská dávka energie a brutální tah na bránu, s nímž vás ta kapela smete. Ale že by “Die Without Hope” mělo nějaký kulervoucí tah na bránu, to mi nepřijde… sice to album uhání jak zběsilé, ale k čemu mu to je, když to vyznívá spíš jak když hluchý buší do vrat. Nezdá se mi, že by Carnifex na své novince jakkoliv vybočovali z dávno nastoleného deathcorového klišé – ani v rámci svojí vlastní tvorby, ani v rámci žánru obecně. Přesně tohle mi upřímně přišlo jako nuda už v době, kdy byl deathcorový trend na vrcholu, natožpak dneska; “Die Without Hope” zní spíš jako dozvuk krátké módní vlny, jež se na scéně před pár lety přehnala. Možná, kdyby tam Carnifex nasypali víc zajímavých klavírních momentů, ale podobných věcí je tam takové minimum, že to na celkovém obrazu alba nezmění zhola nic… Nic proti “Die Without Hope” nemám a úplná sračka to není, ale osobně mi takováhle hudba přijde o ničem, to je celé…
H.


We Butter the Bread with Butter – Goldkinder

We Butter the Bread with Butter - Goldkinder
Země: Německo
Žánr: deathcore / metalcore / electro
Datum vydání: 9.8.2013
Label: Visible Noise / BMG

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

We Butter the Bread with Butter je kapela, u níž mě vždycky fascinoval hodně sympaticky šílený název, ale jaksi jsem tak nějak neměl náladu na to, abych se vyhecoval k ozkoušení samotné hudební produkce. Ledy byly konečně prolomeny se srpnovou novinkou “Goldkinder”, čemuž možná trochu napomohlo i docela zábavné vystoupení v Josefově na Brutal Assaultu, nicméně musím říct, že i přes jisté nepopiratelné kvality alba má očekávání nebyla úplně splněna.

A jaká ta očekávání byla? Jednoduše jsem doufal, že až “Goldkinder” proženu přehrávačem, vyvalí se na mě po čertech zábavný metalcore poháněný prímovou elektronikou, nečekal jsem nějakou přehlídku hudební inteligence, ale chtěl jsem slyšet muziku, která bude mít kule, tah na bránu a bude mě bavit. Formálně jsem to vlastně i dostal, tedy minimálně co do té žánrové podoby, jelikož s tou zábavností to až tolik žhavé není. Ne, že by mě “Goldkinder” úplně nudilo, když si to člověk pustí jako neobtěžující podklad k nějaké práci, tak to relativně funguje, moc to sice nevnímám, ale podvědomě si u toho podupávám nohou. Když jsem ovšem z toho alba chtěl vyrazit byť i jen o kousíček víc než jen kulisu, jíž pořádně ani nevěnujete pozornost, tak se ukázalo, že na to už “Goldkinder” bohužel nemá.

Některé songy vlastně šlapou docela parádně a dalo by se říct, že právě v nich We Butter the Bread with Butter dokážou onu představu zábavnosti naplnit, což je případ třeba “Meine Brille”, “Viva Mariposa” nebo “Fall”. Jiné kusy jsou ale na druhou stranu vyloženě otravné, viz třeba “Super heiß ins Trommelfell (S.H.I.T.)” a hlavně fakt hodně blbá “Krieg aus Gold”, která je jednoznačně nejhorší písničkou alba. Pak je tam taky dost songů mezi tím, že to není fail, ale do nějaké pecky to má taky dost daleko. Ve výsledku se z toho sice poskládala deska, která se rozhodně dá poslouchat, člověka neurazí, pořád je lehce nad průměrem a vlastně dokáže na několik málo poslechů i trochu zabavit, ale po těch pár posleších se z toho stane docela nuda. Škoda, určitě je tam potenciál i na víc…