Archiv štítku: electro

Vanessa, Kurkus

Vanessa, Kurkus

Datum: 5.1.2017
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Kurkus, Vanessa

„Dal jsem si nějakou sračku a je mi blbě… takže tancujte, vy zmrdi!“

Jak se zdá, čas domácího EBM kultu Vanessa se opětovně nachýlil. Koncert s příznačným podtitulem „Přijďte si plivnout na náš hrob!“ byl dlouho dopředu avizován jako úplně poslední. To je výzva, jakou lze jen těžko ignorovat, tudíž jinými slovy šlo o povinnost. A zjevně jsem v tom nebyl sám, poněvadž Rock Café bylo našlapané a už před datem konání kapela hlásila vyprodáno. Ale to se dalo čekat, protože Vanessa tenhle klub dokázala naplnit, aniž by při tom končila.

Nicméně vzhledem k tomu, že šlo o poslední vystoupení Vanessy v její historii, mohlo překvapit, že čtveřice Samir Hauser, Miroslav Papež, Tuzex a Jaroslav Stuchlý – doplněna o druhého hostujícího kytaristu Edgara Schwarze ze Schwarzprior – nepředvedla nic skutečně speciálního. Myšleno v tom smyslu, že Vanessa vlastně odehrála svůj standardní koncert, jenž se od těch předchozích, jichž v Rock Café bylo hned několik, nijak zvlášť nelišil.

No, je to na polemiku… na jednu stranu by se k takové příležitosti asi hodilo vytáhnout i nějaké archivní kousky, jaké se v posledních letech moc nehrály, případně hodit jiné songy i z desek nové éry, protože i z „Ave Agony“ a „Antidotum“ se vesměs drhne furt to samé dokola. Na druhou stranu by ovšem byla škoda, kdyby naposled nezazněly ty nejvíc zásadní kulty jako „Kolumbie“ nebo „Jimmy Jones“, kdyby chyběla Diskopíča nebo novější hity, jejichž kvalita je ostatně dost dobrá na to, aby se vyrovnala letitým flákům z raného období. A ono co si budeme povídat, všechny tutovky a povinné tracky stejně nebyly a skutečně zamrzelo, že naposledy chyběl „Fízl na speedu“ nebo „Bisociál“. Ale to berte spíš jen jako takové přemítání, nikoliv kritiku, protože po konci vystoupení jsem rozhodně odcházel spokojený!

V souvislosti s tím, že to bylo naposled, mohla trošku překvapit ještě jedna věc. Taková příležitost svádí k tomu udělat nějakou show, aby to bylo echt legendární a mluvilo se o tom. Nicméně i v tomto ohledu Vanessa odehrála relativně cudné vystoupení, v němž měla jednoznačně navrch hudba nad laciným divadélkem. Ale onu cudnost samozřejmě berte s rezervou, bavíme se o Vanesse, takže byl prst v krku a zvracení, bylo šňupání „bílého prášku“ přímo na pódiu, bylo házení živých červů mezi lidi při „Jedu do pekla“, byla i již zmiňovaná Diskopíča ve „Spolkni ďábla“. Mimochodem, jestli někdo netuší, kdo nebo co to je Diskopíča, nechť si ráčí vygooglit obrázky, bude se vám to líbit.

Vanessa

První část vystoupení ubíhala jako ďábel, Vanessa se s ničím nesrala, na nic se nečekalo a notoricky známé pecky padaly v ostrém tempu. Snad jedině mi přišlo, že Tuzexova kytara byla až příliš nahlas, ale naštěstí ne natolik, aby se s tím nedalo žít. Navíc – kdo někdy v posledních letech pár koncertů Vanessy navštívil, jistě si už zvykl, že leckdy to živě bývá dost rock’n’roll, takže vlastně nic zvláštního. Většině písniček to navíc nijak neškodilo, snad jen „Vyvrhel“ a „Kolumbie“ mohly vyznít líp (byť je pravda, že první jmenované trochu uškodilo, že šla hned po „Fuck B.“, což je naživo ultimátní rozjebávačka). Ale to jsou vlastně jen detaily, protože jako celek to kurevsky makalo a Vanessa nezněla jako kapela jednou nohou v hrobě. Jasně, dost zvuků jede z mašin, ale to je asi na jinou debatu. Každopádně, „Ahoj, chcípni“, tedy finální kus základního setu, přišel dost rychle. Však to znáte, jak čas ubíhá relativně…

Setlist Vanessa:
01. Intro
02. Prokopat se ven
03. Alobalista
04. Zrcadla
05. Buď Jidáš
06. Fuck B.
07. Vyvrhel
08. Král noci
09. Smutný pán
10. Holky z gymplu
11. Tragikomix (instrumental)
12. Jan Stihomam
13. Jedu do pekla
14. Flashback
15. Spolkni ďábla
16. Ahoj, chcípni
– – – – –
17. Dobře organizovaná tlupa
– – – – –
18. Jimmy Jones
– – – – –
19. Kolumbie

Samozřejmě nikdo nepochyboval, že bude následovat přídavek, který také následoval, ale v něm se to bohužel začalo až moc kouskovat. Po každém přidaném songu totiž Vanessa opustila pódium, aby se na něj nakonec vracela třikrát. Navíc to už chvíli skoro vypadalo, že poslední „Kolumbie“ ani nebude, protože Samir Hauser, jenž si někdy v půlce setu šlehnul (sáček s matrošem měl připraven v pohotovostní poloze v kapse saka – a právě díky němu padla v úvodu citovaná hláška), už totiž sotva stál na nohou a vypadal, že má docela dost. Na druhou stranu, aspoň to bylo finále hodně Vanessy a její pověsti – patetické loučení by se k téhle formaci beztak nehodilo. Zato ilegální substancí posilněný Hauser, který s maniakálním výrazem v očích vrčí svoje hnusné texty, a pak vypadne bez rozloučení, bez zamávání, to je vlastně odpovídající tečka za koncertní kariérou legendy.

Před Vanessou se ještě jako předskokani objevili slovenští Kurkus. Popravdě řečeno, před jejich ohlášením coby supportu jsem o jejich existenci ani netušil a před koncertem jsem se po tvorbě nijak nesháněl s tím, že se nechám překvapit na místě. A musím říct, že to překvapení bylo! Trojice předvedla extravagantní vzhled i extravagantní muziku, která sama o sobě nebyla moc tvrdá (i když živě, kde vyzní skoro všechno trochu divočeji, to taky v některých momentech hezky kopalo), ale byla hodně zajímavá. Kurkus hráli bezmála hodinu a musím uznat, že jsem se bavil fakt hodně, i když jsem ty písničky slyšel prvně v životě. Všichni tři muzikanti byli něčím zvláštní, každý měl svůj styl a jeho výkon byl super. Moc fajn záležitost, určitě si to seženu k podrobnějšímu poslechu!


Sodoma Gomora – Multikill

Sodoma Gomora - Multikill

Země: Česká republika
Žánr: horrorcore / electro / grime
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ZNK

Tracklist:
01. Intro
02. Multikill
03. Terminator [feat. Dope D.O.D.]
04. Chcípni!
05. The Perfect Murder [feat. Heaven & Sean Strange]
06. Music Made Me Do It
07. Black Magic
08. Mass Hysteria [feat. Hed PE]
09. Backstage
10. Překoplej [feat. Haades]
11. Maniodepressive
12. Kidnap & Rape [feat. Butcher’s Harem]
13. Outsider

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
web / facebook

Nekorunovaní králové českého horrorcoru se za poslední rok v moc dobrém světle nepředvedli. Poslední sólovky ŘezníkaDeSada jsou těžká slabota a patří k tomu nejhoršímu – nejsou-li dokonce tím úplně nejhorším – co kdy pod jejich jmény vyšlo. A vlastně nebyli sami, protože ani další kolegové ze stáje ZNK letos nezabodovali, třeba Dead Team navazující na tradici Terror Crew a jejich rozpačitý debut „Nebezpečná aktivita“. O to větší ale byla zvědavost, jak si ústřední dvojice ZNK povede ve společném projektu Sodoma Gomora – jestli půjde o další slabou nahrávku, po níž by se už definitivně začaly vkrádat myšlenky o úpadku, anebo to naopak bude návrat v plné parádě.

I když slovo návrat asi nebylo úplně nejšťastnější, poněvadž už předem bylo jasné, že se Sodoma Gomora na „Multikill“ nehodlá vracet do minulosti a oživovat ducha starších nebo dokonce nejstarších počinů. Naopak byl dlouho dopředu avizován odklon jiným směrem – k tvrdě elektronickému soundu. Že tentokrát nejde jen o silácké kecy (a že zrovna silácké kecy minimálně Řezník docela umí, viz třeba agro kydy o nejlepším albu před vydáním „Říše za zrcadlem“), naznačil již loňský singl „Chcípni!“ a další dva tracky vypuštěné těsně před vydáním, „The Perfect Murder“ a „Multikill“.

Samozřejmě je to citelná změna, a pokud chce někdo slyšet to samé dokola, asi jej „Multikill“ zrovna nepotěší. Mně osobně ale tohle směřování nevadí, vlastně právě naopak. Řekněme si to na rovinu – diskografie Sodomy Gomory, Řezníka a DeSada už dávají dohromady slušnou řádku počinů a v posledních letech bylo cítit, že se to nikam moc neposouvá. A když už pokus o nějaký posun přišel na „Říši za zrcadlem“ a „Here I Cum“, dopadlo to hodně nepřesvědčivě. Naopak rapy do agresivní elektroniky jsou něčím, co mi v případě Sodomy Gomory smysl dává, a „Multikill“, resp. tedy jeho část, jen potvrzuje, že to kapele sekne. Byť to není bez výhrad, ale k tomu se ještě dostaneme. Přijde mi však, že prvotní ohlasy fandů nejsou moc nadšené, ale mně by nevadilo, kdyby se v tomhle stylu pokračovalo i dál, pokud by se zvyšovala kvalita.

Je to právě hutný elektronický instrumentál, díky němuž „Multikill“ maká. V drtivé většině případů to má koule a dokonce mě ani nesere, že je to oblečené do „dubstepového“ hávu, ačkoliv dubstep sám o sobě vůbec nemusím. Hlavně při vyšší hlasitosti muzika dost slušně nakládá, takže v tomhle ohledu vlastně super.

Paradoxně je to nakonec rap, který z toho vychází jako slabší složka. Což o to, ústřední dvojice obecně umí a i na „Multikill“ je dost momentů, které takové tvrzení dokazují, ale jinde si rap s elektronickými spodky nerozumí na sto procent a bylo by lepší nad těmi linkami ještě trochu zapřemýšlet. Jinde vokály muziku dokonce stahují ke dnu. Znalec tvorby navíc jistě postřehne nemálo povědomých rýmů, jaké Sodoma Gomora opakuje z minulosti a leckdy ani ne prvně. Obhájit to snad lze jen v „Music Made Me Do It“ textově koncipované jako odkazy na dřívější songy a stylové kolegy, ale jinak… že by už vážně docházely nápady? V neposlední řadě pak nevyšly ani všechny hostovačky – některé jsou výborné, ale jiné jsou docela slabé.

I navzdory tomu všemu, co jsem až do nynějška řekl, se ale nebojím prohlásit, že deska začíná v kurevsky epickém tempu a její první (cca) třetina je skvělá. „Intro“ je trochu o hovnu, byť jako prvotní náznak nového soundu opodstatnění má, ale pak už to jede. Titulní track „Multikill“ mě baví a hned vzápětí následuje „Terminator“, kde se představí největší hostující hvězda nahrávky – holandští řezníci Dope D.O.D. Právě k nim má nové směřování Sodomy Gomory asi nejblíže, tudíž jejich angažování dává smysl a ani tím pádem nepřekvapí, že jim beat sedí jak čuně.

Následují dvě klipové pecky „Chcípni!“ a „The Perfect Murder“, které i v rámci celku vyznívají hodně dobře. První jmenovaná se už bohužel stačila trochu ohrát, ale to je dáno hlavně tím, že vyšla celý rok a půl před vlastní deskou. Ale není to nic zásadního, song je pořád těžce v cajku a na „Multikill“ patří k tomu nejlepšímu. Zato „The Perfect Murder“, kde hostují Heaven a Sean Strange, se mi zpočátku moc nezdála, ale nakonec fakt vyrostla a možná je to moje úplně nejoblíbenější věc na albu. Sice bych se obešel bez úvodní sloky Heavena, ale jinak to maká, refrén kope jak hovado a instro je luxusní.

Sodoma Gomora

Jak se ovšem záhy ukáže, po konci „The Perfect Murder“ máme to nejlepší za sebou (všimněte si, že na začátku jsou nacpané všechny kusy zveřejněné v předstihu). V dalším průběhu se nachází pár oukej tracků, hlavně „Black Magic“ a „Mass Hysteria“. Ve druhé jmenované hostují Hed PE, jejichž kytarový příspěvek tomu sluší a jedná se o příjemné oživení. Kromě těchto dvou už je to ale slabší nebo rovnou úplně slabé.

Zklamáním je feat s Butchers Harem„Kidnap & Rape“. Spojení Sodomy Gomory s Australany vždycky rvala koule a, ty vole, „Splatter Rape“ prostě patří k nejvyšším vrcholům diskografie, to je arcikult. Natěšenost byla veliká, ale je to takové obyčejné, nezaujme. To samé platí i o „Maniodepressive“, již drží nad vodou jenom instrumentál, a o finální zbytečnosti „Outsider“. I „Překoplej“ patří k tomu slabšímu a moc mě tu nebaví ani Haades… ale to je klasika, ten mě na featech nebavil skoro nikdy, jeho radši sólově.

Pořád jsme se ovšem nedostali k tomu nejhoršímu. „Music Made Me Do It“ se sama o sobě řadí k tomu méně výraznému a ještě ji sráží refrén, který mě těžce vysírá. Ultimátní sračka pak je „Backstage“, což je asi jediná věc zralá na na odstřel komplet, refrén je pak opět příšerný.

Vzato kolem a kolem je „Multikill“ nevyrovnaný počin. Několik tracků je skvělých a rozjezd alba je super, ale později už to začíná uvadat, v některých případech fakt hodně. Je otázkou do pranice, zdali je to počáteční nejistota, že Sodoma Gomora ještě není pevná v kramflecích v novém soundu, anebo je to důsledek obecně klesající kvalitativní laťky a povedený začátek je naopak jednorázově vzepětí způsobené žánrovým oživením. Na to odpovědět nedokážu, asi se to ukáže až na další fošně – bude-li tato pokračovat ve stylu zavedeném na „Multikill“. Pokud by se z novinky vyzobalo to nejlepší, zůstalo by  nadupané EP. Ve stávající podobě však nechybí hluché momenty a slabé songy, což dojem citelně rozmělňuje. Promarněná šance na výbornou fošnu.

Sodoma Gomora


Pain – Coming Home

Pain - Coming Home

Země: Švédsko
Žánr: electro / industrial metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Designed to Piss You Off
02. Call Me
03. A Wannabe
04. Pain in the Ass
05. Black Knight Satellite
06. Coming Home
07. Absinthe-Phoenix Rising
08. Final Crusade
09. Natural Born Idiot
10. Starseed

Hrací doba: 41:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Peter Tägtgren je na metalové scéně natolik známá a vážená osoba, že není třeba jej nějak blíže představovat. Zkrátil bych to jen na to nejnezbytnější, a sice že tento workoholik, který již čtvrtstoletí vede vlivnou severskou deathmetalovou sebranku Hypocrisy, si v posledních dvou dekádách vždycky jednou za čas odskočí ke svému bočnímu projektu Pain. A letos, po pěti letech od vydání posledního „You Only Live Twice“, přišla chvíle, kdy si Peter řekl, že je třeba jeho industriální alter-ego zase jednou oprášit, a výsledkem je novinka „Coming Home“.

Upřímně říkám, že jsem nikdy nepatřil k cílové skupině fanoušků, na něž Pain se svou tvorbou míří, protože spájení elektroniky a metalu mě až na malé výjimky (Nine Inch Nails) nikdy nebralo, i přesto však cestu Pain nezaujatým okem sleduji pravidelně a jsem schopný uznat kvality prvních alb. Po „Nothing Remains the Same“Pain docela baví a tyto desky můžu bez problémů vyslechnout. Bohužel s každým dalším albem vydaným po „Psalms of Extinction“ to jde s Tägtgrenovic projektem z kopce, přičemž samotné dno tvoří prázdné „Cynic Paradise“. Poslední album sice nakoplo Pain na krátký čas zpět do sedla, ale problém jsem viděl ve velmi nedlouhé trvanlivosti. Pro mě je až do dnešních dní „You Only Live Twice“ nahrávkou, již zvládnu vyslechnout jednou a můžu ji v klidu na další měsíce odložit k ledu, protože mě to k ní prostě netáhne.

A toho jsem se bál i v případě „Coming Home“, protože když jsem vyslechl singl „A Wannabe“, tak na mě zapůsobil přesně opačně, než jako by první ochutnávka měl. Místo toho, aby ve mně vzbudil touhu a na „Coming Home“ mě namlsal, tak jsem toho názoru, že to je sračka jako bič, v níž Tägtgren nepřináší nic nového. Základní stavební kameny jeho tvorby, mezi něž patří industriálně klávesový háv, poctivá rytmika a hutné kytarové riffy s melodickými vokály, jsou ke slyšení i v „A Wannabe“, nelíbí se mi však vlezlý refrén, jenž je hned po prvním poslechu dosti otravný.

Oproti starším albům přibylo na „Coming Home“ orchestrálních aranží, jež místy dodávají hudbě Pain na dramatičnosti, a když si vezmu třeba jen zmíněnou „A Wannabe“, tak závěrečná minuta díky nim hravě převyšuje první tři čtvrtiny hrací doby. Co se toho orchestru týče, tak asi nejpatrnější je jeho zapojení v titulní písni „Coming Home“, která patří paradoxně k pomalejším kouskům, jaké se vymykají standardní formulce rychlejšího electro metalu a nezní vůbec špatně. Refrén se povedl, i když samotný hudební podklad není nijak výjimečný, protože stojí a padá s ostřejšími momenty v refrénu, který střídají poklidnější sloky. Za mě je to určitě jedna z povedenějších písní na desce.

Jádro „Coming Home“ je tak tvořeno menší hromádkou klasických Painovských rychlejších hitovek, kam lze zařadit „Call Me“ s hostujícím Joakimem Brodénem ze Sabaton s jeho zbytečným příspěvkem, hutnou „Pain in the Ass“, již si dokážu představit na starších albech, či „Black Knight Satellite“. Do této společnosti lze zařadit i úvodní „Designed to Piss You Off“, jež si v sobě nese velmi překvapivý a hlavně hodně příjemný country odér a okamžitě se i navzdory své velmi primitivní struktuře stala mým oblíbeným momentem alba. Nevyžaduje žádné přemýšlení a hlavně baví. Tak by to dle mého názoru mělo být. Uznávám, že její síla tkví zejména v nečekané country kytarové vyhrávce, ale kvůli solidnímu odpichu, kytarovému riffu a povedenému refrénu ji ve výčtu pozitiv nelze vynechat.

Bohužel s dalšími minutami ztrácí „Coming Home“ na síle, protože přichází bezduchá vyřvávačka jménem „Absinthe-Phoenix Rising“, pochodová „Final Crusade“, na které je nejzajímavější kytara ve stylu Meshuggah ve třetí minutě, a konečně naprosto zbytečná uchcávačka „Starseed“ v samém závěru alba. Ta je ukázkou toho, že Peter ty pomalé balady na posledních plackách neumí tak dobře jako prvoplánové hitůvky, protože tohle je dle mého opravdu vrchol nevkusu. Ten k takto stylizované hudbě možná patří a je nutno brát ohled na to, že je to Peterův boční projekt, v němž ukájí jiné chutě, než na jaké jsme u něj normálně zvyklí, ale tohle se fakt nepovedlo i navzdory těm výše vyzdvihovaným orchestrálním prvkům, jež i ve „Starseed“ dostaly svůj prostor.

Pain

Kdybych měl vyřknout nějaký finální verdikt, tak na jednu stranu musím pochválit Pain za snahu o vytvoření díla barvitého, což ovšem není automatickou zárukou toho, že se podařilo nahrát desku, která by co do hudebních nápadů měla na to, aby dokázala zabavit na delší dobu. Jasně, Pain nikdy nebyli o boření hranic a progresivních strukturách písní, na nichž by se dalo neustále něco objevovat, ale trvanlivost „Coming Home“ se u mě zastavila někde na hranici pátého poslechu. Poté už mi album nemělo co dát a spíše se přiznám, že jsem začal pokukovat po nahrávkách Hypocrisy, na jejichž další pořin bych se těšil daleko víc než na Pain. Bojím se totiž, že za pár týdnů si na „Coming Home“ ani nevzpomenu a to tak upadne někam k „You Only Live Twice“.


Perturbator – The Uncanny Valley

Perturbator - The Uncanny Valley

Země: Francie
Žánr: synthwave
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Blood Music

Tracklist:
01. Neo Tokyo
02. Weapons for Children
03. Death Squad
04. Femme Fatale [feat. Highway Superstar]
05. Venger [feat. Greta Link]
06. Disco Inferno
07. She Moves Like a Knife
08. Sentient [feat. Hayley Stewart]
09. Diabolus ex machina
10. Assault
11. The Cult of 2112
12. Souls at Zero [feat. Astronoid]
13. The Uncanny Valley

Hrací doba: 67:58

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

James Kent a.k.a. Perturbator je jméno, které v posledních měsících začalo na metalové scéně – a obzvláště na té v České republice – docela rezonovat, ačkoliv samotná muzika tohoto projektu neviděla metal ani z rychlíku. Na vině jsou hned dvě skutečnosti. Tou první je koncertní činnost, protože Perturbator se objevil dvakrát po sobě na slovutném festivalu Brutal Assault – nejprve loni na menším třetím pódiu a pak i letos na právě skončivším ročníku, kde už roztancoval plochu před hlavním pódiem. Ani nemluvě o tom, že se v mezičase mezi oběma Brutal Assaulty objevil i v pražském Rock Café, kde mu koncert uspořádali Obscure Promotion, tedy promotér spojený výhradě s tvrdě-kytarovou muzikou.

Druhou skutečností pak je Kentův vydavatel, jehož jméno pomohlo k propagaci projektu zase v zahraničí. Perturbatora se totiž ujali finští Blood Music, kteří se sice již od svých počátků (label vznikl v roce 2011) nebojí zabrousit i do experimentálnějších vod a těch mimožánrových věcí ve svém portfoliu mají jistě více, přesto jsou napojeni především na metalovou hudbu.

Nicméně samotný Perturbator – ačkoliv prý kdysi dávno hrával v nějakých blackmetalových kapelách – produkuje taneční elektroniku. K onomu přívlastku je ovšem nutno přihodit dodatek, že se tak děje ve formě, která dokazuje, že ani taneční hudba nemusí být tupým výplachem, na nějž se jen dobře kroutí zadkem na vesnické diskošce, ale nic navíc. Perturbatorova tvorba je skladatelsky dostatečně zmáknutá na to, aby fungovala i při domácím poslechu a jako deska. Což platí i o letošním „The Uncanny Valley“ – které je jen tak mimochodem koncepčním sci-fi příběhem.

Vedle toho má Perturbatorova hudba ještě výrazný znak – znatelný retro nádech (což si znalci hudebních žánrů jistě domysleli už jen ze zařazení do škatulky synthwave, která toto rovnou říká). Synťáky jako by kolikrát vypadly z naivních osmdesátek, takže jestli jste vyrůstali na kultovních béčkách z této dekády, vaše srdíčko musí při poslechu Perturbatora zjihnout nostalgií. A patříte-li mezi mladší ročníky, pak vás Perturbator potěší třeba v případě, že jste královsky bavili u loňského hitu „Kung Fury“ a také jeho ústřední skladby „True Survivor“, již nazpíval David Hasselhoff. Ale pozor – na rozdíl od Hasselhoffova hitu není Pertubator jen nostalgické nadsazené retro, jeho hudba je pořád současná a dává smysl i dnes.

Měl-li bych ukázat na největší hity „The Uncanny Valley“, tak mi nebude činit problém něco vybrat – spíš budu mít problém se rozhodnout, co vybrat dřív. Skvělá pecka je třeba hned úvodní „Neo Tokyo“, ale mí osobní favorité jsou ještě jinde. Triumvirát toho nejlepšího na desce pro mě tvoří „Death Squad“, „Assault“ a „The Cult of 2112“. Nicméně uznávám, že ten výběr toho nejzábavnějšího je jistě subjektivní a pro někoho jiného mohou ty vrcholy vězet v jiných písničkách, protože i tracky jako „Disco Inferno“, „She Moves Like a Knife“ či „Diabolus ex machina“ jsou dozajista parádní.

Perturbator

Jak již ovšem nepřímo padlo, „The Uncanny Valley“ není jen o nakažlivě chytlavé elektronice, která vás roztancuje, ať už se vám to líbí nebo ne. Nachází se zde i několik pomalejších skladeb, jež tomu dodávají onu potřebnou variabilitu a díky jejichž přítomnosti si nelze stěžovat na jednotvárnost. K takovým patří „Femme Fatale“, „Venger“ či „Sentient“. Druhé dvě jmenované – ačkoliv je Perturbatorova hudba jinak čistě instrumentální – navíc ozvláštňují hostující ženské vokály, což je také příjemné zpestření.

Další klidnější kusy se pak nacházejí v samotném závěru nahrávku, nicméně „Souls at Zero“, kde si zahostovali američtí Astronoid (kolegové ze stejného vydavatelství), je jediným slabým článkem „The Uncanny Valley“. „Air“, debutové album téhle skupiny, u nás v recenzi před nedávnem dostalo hejt, a ač jsem článek nepsal, tak jen dle ukázek mi bylo jasné, že je jejich tvorba na můj vkus moc gay. No, a jejich vklad je v „Souls at Zero“ dost cítit, takže nijak nepřekvapí, že je tenhle song nudný. A bohužel se jedná o takovou zívačku, že to zabije i následující titulní věc, která je jinak sama o sobě docela zajímavá, jenže posluchačovu pozornost už se po šedesáti minutách stopáže nedaří zas nakopnout zpátky.

Jeden vyloženě slabý kus se však dá nakonec odpustit, protože jinak je „The Uncanny Valley“ skvělá jízda, jež dokáže nabídnout mocně hitové tracky se stejnou přesvědčivostí jako svěží závany a změny. Ve finále tedy nijak nevadí ani poměrně ambiciózní délka – tedy alespoň mně nevadila. Pokud jste na Perturbatora zodpovědně trsali na Brutal Assaultech, určitě si „The Uncanny Valley“ poslechněte, protože je natolik dobré, že vás bude bavit i při domácím poslechu. Kdo nechová vůči elektronice nějakou zášť, neměl by váhat.


The Browning – Isolation

The Browning - Isolation

Země: USA
Žánr: electro metalcore
Datum vydání: 24.6.2016
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Cynica
02. Pure Evil
03. Isolation
04. Dragon
05. Fallout
06. Vortex
07. Spineless
08. Hex
09. Phantom Dancer
10. Cryosleep
11. Disconnect
12. Pathologic

Hrací doba: 43:09

Odkazy:
facebook / twitter

The Browning je kapela, o níž si klidně můžete myslet, že je blbá. To vám nikdo nemůže zakázat a vlastně k tomu ani není důvod, protože na první pohled to tak skutečně vypadá. Tahle zámořská parta totiž spojuje žánry, které jsou ve své podstatě docela prvoplánové – metalcore / deathcore a taneční hudbu. Nejde o žádné velké přemýšlení, The Browning nic moc neřeší a útočí na první signální. Když se na to tedy člověk podívá zdálky, kapela by měla cílit spíš na nenáročné posluchače, kteří se spokojí s tím, že to je chytlavé, a nějaký hlubší prožitek od hudby prostě nevyžadují. Ale i kdyby to tak bylo, v pořádku, však i takové skupiny přece mají právo na existenci.

Ačkoliv formálně vše nasvědčuje tomu, že já bych měl být jeden z těch, kdo nad tímhle bude automaticky ohrnovat nos, The Browning mě nějakým způsobem baví již od svého debutu „Burn This World“, který vyšel v roce 2011. V podání téhle americké party je totiž ona výše zmiňovaná kombinace žánrů učiněný nitroglycerin. Jde o prudce energickou jízdu, jež dokáže člověka strhnout, ať se mu to líbí nebo ne. To je popravdě největší a pomalu u jediná přednost The Browning, ale zase v tom jsou opravdu dobří.

Od letošní novinky „Isolation“ není třeba čekat žádné velké inovace, jelikož The Browning bez větších výkyvů pokračují v tom, co začali na „Burn This World“ a co předváděli i na předchozím „Hypernova“. V tomto ohledu není moc co řešit, protože komu se to líbilo dříve, ten asi bude spokojen i s „Isolation“… víceméně. Snad mi jen přijde, že novinka je na rozdíl od svých předchůdců o trochu víc metalcore než deathcore, ale ono to je nakonec asi fuk, dokud tam nejsou homosexuální refrény. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že nejvyšší koncentrace těch nejvypečenějších hitovek se pořád nachází na debutu.

Jistě, i „Isolation“ obsahuje několik velmi našlapaných tracků, mezi něž lze zařadit třeba titulní věc, „Spineless“, „Pure Evil“ nebo „Disconnect“, v níž si zahostoval i Frankie PalmeriEmmure. V některých skladbách (a tyto snahy šlo vypozorovat už na „Hypernova“, tudíž nejde o nic zas tak překvapivého) se objevují náznaky atmosféry, v čemž je tentokrát nejvýraznější „Hex“, ale částečně to lze slyšet i v „Pathologic“. Na druhou stranu, ani v takových momentech se The Browning nezbavují své energičnosti a stále si drží ten nastavený ksicht, což lze považovat jedině pozitivum. V důsledku jsou ovšem vlastně všechny songy na „Isolation“ přinejmenším v pohodě až na dvě výjimky v podobě „Dragon“ a „Cryosleep“. V těchto skladbách jsou už totiž elektronické samply na můj vkus až moc jalové a podbízivé. Poslouchat se to stále dá a ty motivy, které mě serou, nehrají celou písničku, ale prostě to není tak úplně ono, a kdyby tam tyhle dva kusy nebyly, tak by to z mého pohledu asi bylo lepší.

The Browning však mají v rukávu ještě jednu zbraň – a musím se přiznat, že právě tohle je dozajista jedním z těch důvodů, proč mě tahle kapela baví. Výše již padlo, že jde o kombinaci corové muziky a elektroniky. Neznamená to však metal/deathcore a do něj pár obyčejných levných samplů. Elektronika je zde kytarové hudbě rovnocenným partnerem, tudíž se jedná o parádní „diskotéku“. Dokud to tedy The Browning nepřepísknou s laciností, jako se tomu děje v „Dragon“ a „Cryosleep“, což se naštěstí nestává příliš často, tak je to všechno v nejlepším pořádku, protože se takříkajíc jedná o parádní rachot.

Vzato kolem a kolem jsou mé dojmy z „Isolation“ mírně pozitivní. Rozhodně však ne nadšené. Album příjemně bouchá, dokáže roztancovat, ale o nějaké větší trvalosti mluvit bohužel nelze. „Burn This World“ jsem svého času točil jak blázen a dodnes si jej tu a tam rád pustím. K „Hypernova“ se vracím o poznání méně a něco mi říká, že k „Isolation“ se budu vracet ještě méně, vlastně spíš vůbec. Právě teď jsem to párkrát sjel docela s chutí, ale nic víc z toho asi vytřískat nejde, prvotřídnímu tahu na bránu navzdory. Ono přece jenom čistě na té energii to asi nejde utáhnout, zvlášť když už je ten čajový sáček louhovaný potřetí. Ve finále je tedy „Isolation“ jen pohodovým a nenáročným albem na pár poslechů, které jsou však docela zábavné. Ale radši u toho nijak zvlášť nepřemýšlejte.


Grausame Töchter – Vagina Dentata

Grausame Töchter - Vagina Dentata

Země: Německo
Žánr: EBM / electro / industrial rock
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Scanner

Tracklist:
01. Vagina dentata
02. Liebe will Beweise
03. Ich liebe meine Vagina
04. Wie eine Krake
05. Annika ist tot
06. Tor zur Hölle
07. Los, Schlampe, ficken geht immer!
08. Die ganze Welt ist ein Zirkus
09. Fleisch für die Hyänen
10. Nordsee-Tango
11. Fette Katzen
12. Angst entstellt den Menschen
13. Perverse Mädchen
14. Sisyphos will vögeln
15. Vagina Dentata (Xotox Remix)

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, kolikrát jsem tu už psal, že jsou mi strašně sympatické kapely, které jsou nějakým způsobem ujeté a nenormální. A tím fakt nemyslím, že si někdo flákne na obal alba pentagram, to je píču rebelie a vyděsí to leda tak vaši babičku, možná ani tu ne, protože dnes jsou už i ty babičky docela otrlé. Mám tím na mysli skupiny, jež se toho vážně nebojí a jdou ve své prezentaci o kousek dál než ostatní. Jako třeba Grausame Töchter.

Neříkám, že jsem ten úplně největší znalec hudebních úchylností pod sluncem, ale pár vypečených kultů, z nichž bych se každý správný moralista opotil až na řitním věnci, přece jenom znám. Nicméně si nevzpomínám na někoho, kdo by v hudbě dotáhnul image zvrhlého sexu, nahoty, fetiše, latexu, bondage, s/m a podobných lahůdek na takovou úroveň jako právě Grausame Töchter. Však mi ukažte nějakou další skupiny, kde se holky každý koncert promenují nahé po pódiu, típají o sebe cigára a navrch vás třeba ještě pochčijou. Napadají mě leda tak dávno nefungující Rockbitch. Ty však přece jen působily v době, kdy po světě neběhalo tolik puritánských kokotů, které uráží úplně všechno, co má takovou drzost, že to jen malinko vybočuje z normálu svázaného takzvanou politickou korektností. Ale takové mají skupiny jako Grausame Töchter těžce u prdele a je to tak správně.

Na Grausame Töchter je ovšem skvělá jedna věc. Tahle formace nestojí za pozornost jen proto, že můžete jít na koncert očumovat kozy hudebnic. Ono je to totiž opravdu hodně dobré i po hudební stránce. A právě to je také ten důvod, proč Grausame Töchter nelze brát jen jako nějakou lacinou snahu o zviditelnění, „attention whoring“ nebo samoúčelně šokující exhibicionismus. Naopak je s nimi nutno počítat jako se seriózní kapelou, byť bezesporu nadstandardně dekadentní, protože Aranea Peel a její komando subinek hudebně ponižují velkou část konkurence, jež na první pohled může budit větší důvěru.

No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak Grausame Töchter mají i poměrně netradiční a svojský sound, jaký prostě poznáte, a zatím jdou po hudební stránce pořád nahoru. Minulé „Glaube Liebe Hoffnung“ bylo dosavadním vrcholem jejich tvorby. Bylo docela těžce stravitelné a vzpomínám si, že mi trvalo dost dlouho, než jsem se do toho zažral, ale – jakkoliv to může znít jako to největší klišé – o to trvanlivější a lepší to pak je, ta deska mě baví dodnes. To bylo do určitě míry dáno i lehce avantgardnějším hávem, o nějž se mimo jiné staralo třeba znásilňované cello.

Oproti tomu „Vagina Dentata“ je v tomto ohledu docela jiná, vlastně působí přesně opačně. Aniž by Grausame Töchter opustily svůj charakteristický zvuk, je novinka mnohem přímočařejší a „in-your-face“, je drzejší a punkovější. Člověk se chytá hned na prvním poslechu, poněvadž tentokrát jde o album natřískané hity. Ale pozor – „Vagina Dentata“ v žádném případě není hloupá deska. Nic takového jsem ani omylem nechtěl naznačovat. Jen je jiná, přičemž si stále dokázala uchovat vše, kvůli čemu si člověk Grausame Töchter oblíbil v minulosti. Dekadentní atmosférou počínaje, expresivními vokály vrchní dominy a jejích služebných konče.

Ona proměna ve velké míře jistě souvisí i s tím, že tentokrát se na desce neobjevuje cello, na jehož místo nastoupila kytara. Ta má mnohde až rockový sound, což se šlapavými beaty a uvřískaným zpěvem dává dohromady pěkně drzou kombinaci, nad níž pak Grausame Töchter staví nejen poetiku sexuálního fetiše, ale i spoustu dalších hudebních nápadů, skvělých nápadů a zvrhlých klávesových rejstříků. „Vagina Dentata“ je deska, na níž se vedle hubatého electro-punku uživí jak synthpopové motivy, tak i třeba věci jako cirkusácká „Die ganze Welt ist ein Zirkus“ nebo „Nordsee-Tango“.

Vzhledem k tomu, že z přítomné patnáctky skladeb bych si odpustil snad jen „Perverse Mädchen“, což je už moc velká odrhovačka (jakkoliv to není taková tragédie, aby se to nedalo přežít), a finální remix titulního tracku, tak si nejsem úplně jistý, jestli má vůbec cenu bavit se o nějakých vrcholech. Ale abyste neřekli, že jsem si to ulehčil až příliš, pár kousků, na něž se během poslechu echt těším, bych přece jen zmínil. Mezi takové řadím třeba hutnou „Liebe will Beweise“, našlapanou dvojici „Tor zur Hölle“ a „Los, Schlampe, ficken geht immer!“, „Angst entstellt den Menschen“ s výtečnými melodiemi či možná až nečekaně zpěvnou „Ich liebe meine Vagina“ (mimochodem, všímáte si těch krásných názvů písniček?). Anebo třeba trochu noirovou „Wie eine Krake“ s excelentním refrénem nebo „Annika ist tot“ nebo „Fleisch für die Hyänen“. Je to prostě super celé.

Varathron

Myslím, že z dosavadního průběhu recenze je asi zřejmé, že mě „Vagina Dentata“ hodně baví. Pokud bych si musel vybrat, pak bych v současné chvíli asi přece jen o něco málo upřednostnil „Glaube Liebe Hoffnung“, které mi díky své těžkosti a avantgardnosti sedělo ještě víc, ale nutno dodat, že je to skutečně jen o chlup a že i novinka je skvělá a obsahuje množství povedených písní, jež mě jen tak neomrzí. Naprostá spokojenost.


Liveevil – Blacktracks

Liveevil - Blacktracks

Země: Česká republika
Žánr: industrial / electro metal
Datum vydání: 3.3.2016
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Ended Run
02. Amper
03. Devilation
04. Vibes
05. Midnight Bay
06. Encounter
07. Hypercharger
08. Tomorrow’s Call
09. We Stand Alone

Hrací doba: 36:55

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Liveevil nikdy nebyli nějakou extrémně chytrou a hlubokou kapelou. Jakkoliv se to třeba Petrovi Staňkovi nemusí líbit a v rozhovorech bude vykládat, že si polepšil, po hudební stránce se po svém (pravda, nedobrovolném) odchodu ze Silent Stream of Godless Elegy vydal v rámci Liveevil k větší jednoduchosti a, řekněme, do méně intelektuálně náročnějších vod. Tak to je. Nicméně ačkoliv jsem tvrdil, že Liveevil nejsou a nikdy nebyli žádní velcí filozofové, rozhodně tím neříkám, že to je nutně špatná kapela. Naopak, mě jejich electro metal s proklatě chytlavými refrény vždycky docela bavil a i minulé album „3 Altering“ jsem si navzdory některým výhradám vlastně užil. Ale tím spíš nepochopitelné mi přijde to, jakým způsobem zní „Blacktracks“

Nebudu to nijak prodlužovat ani chodit kolem horké kaše – „Blacktracks“ mi přijde jako hodně nepovedné, místy dokonce vyloženě hloupé album. Formálně vzato se sice Liveevil příliš nezměnili a stále si frčí na vlně electro / industrial metalu (vydavatelská firma tomu teď začala říkat prďácky cyber metal… oukej, proč ne, když jim to dělá dobře) a na první pohled by to mohlo vypadat, že jediné, co prošlo změnou, je image kapely. Ta se totiž rozhodla, že asi bude lepší upustit od civilního vzhledu a radši se zmalovat od hlavy k patě, což při veškeré úctě v tomhle podání vypadá příšerně (asi vesnický Combichrist). Což možná sedí – jako by to předznamenávalo i kvality samotného „Blacktracks“.

Ta deska je prostě taková trochu „redneck“ a je to neškodný čajíček, který leckde páchne vysoce nesympatickou podbízivostí. Jestliže jsem se ještě posledně na „3 Altering“ bavil u mocně hitových refrénů, na „Blacktracks“ mi refrény mnohdy přijdou naopak vysloveně otravné. Chcete-li příklady, není problém, ukažme si prstem třeba na „Encounter“, „Midnight Bay“ nebo videoklipovou „Devilation“. Avšak není to problém jen v refrénech, třeba takové „Tomorrow’s Call“ nebo „We Stand Alone“ mi připadají regulérně blbé jako celek. V neposlední řadě mě pak také vysoce irituje ženský vokál, který se v několika písničkách také objevuje. Ani ne tak kvůli tomu, že by byl špatný, jako spíš kvůli tomu, že to zní jako strašný kýč.

Místy „Blacktracks“ vážně zní jak taková ta kýčovitá vidlácká gotika, jaká horem dolem frčí hlavně v Německu. Vedle toho se Liveevil na novince až přílišným způsobem snaží přiblížit takovým Deathstars, a to nejen po stránce oné zmalované image – však i sám Staněk místy zní, jako kdyby začal brát školu zpěvu od Whiplashera. Především lekci „Hluboký mužný vokál, z něhož zvlhne spodní prádlo každé fanynce“ zjevně absolvoval na jedničku, jelikož místy je ta podoba skutečně do uší bijící.

No, a další věc, jež „Blacktracks“ v mých očích hodně ubírá, je také produkce a sound alba. Věřím tomu, že za tohle prohlášení mě budou chtít mnozí pranýřovat a budou si myslet, že jsem debil – vždyť, ty vole, to přece dělali venku. Jakože v zahraničí, chápeš? A produkoval jim Kärtsy HatakkaWaltari! To je sice hezké a vlastně je to na tom výsledku dost slyšet. Ne, že by dříve Liveevil disponovali nějakým vyloženě osobitým soundem, který by nikdo neměl, ale tohle je prostě bezpohlavní mainstreamově metalová produkce. Takový ten „Nuclear Blast metal“, jestli si rozumíme. A vlastně nejen zvukově, ale i hudebně. A to dle mého názoru vážně není nic, čemu by bylo nutno tleskat.

Vzato kolem a kolem jsou na „Blacktracks“ vlastně jen dva momenty, které mi přijdou v pohodě a u nichž bych si s přivřenýma očima dovolil říct, že se mi trochu líbí. Jedním z nich je pohodový refrén „Amper“, nicméně sloky jsou opět nudné. Druhým je pak ozvláštnění v podobě mluveného slova ve „Vibes“, což je asi to nejzajímavější, co Liveevil na své novince nabízejí. Doufám, že snad ani nemusím dodávat, že je to proklatě málo.

Liveevil

Bez dalších vytáček si řekněme, že „Blacktracks“ je nepovedené album, a vzhledem k tomu, že dřívější tvorba mě poměrně bavila, nebál bych se dodat i cosi o zklamání. Jestli chcete pořádný electrometalový masakr, který podobně jako Liveevil neholduje přílišnému filozofování, pusťte si radši něco jako Turmion Kätilöt, kteří mají asi tak o tři hvězdné atmosféry větší koule a jsou to takoví magoři, že je jim člověk tu jejich pošukanou image věří. „Blacktracks“ však moc za pozornost nestojí.


Perturbator, GosT, Dan Terminus

Perturbator, GosT, Dan Terminus

Datum: 17.3.2016
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Dan Terminus, GosT, Perturbator

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Asi málokterý účastník loňského Brutal Assaultu minul přítomnost takových nemetalových ujetostí, jakými jsou Atari Teenage Riot, Trap či Perturbator. Zatímco někteří si klepali prstem na čelo, že něco takového na tvrdě metalový (haha) festival nepatří a vůbec je to celé jedna velká hereze vůči kovovému žánru, jiní bujaře trsali pod pódiem – mě nevyjímaje. Takže když se Perturbatorovy retro synťákové vály objevily v Praze za doprovodu velmi podobně laděných interpretů, byl program předvečera Žižkovské noci vcelku jasný.

Jako první se na pódiu zjevil Dan Terminus, krajan hlavní hvězdy večera. Za pultem překrytým černou látkou začal rozjíždět svůj zhruba 40minutový set. Vzhledem k tomu, že jsem tvorbu autora neznal, jsem jen zhruba tušil, do čeho jdu. No, ono zhruba se záhy ukázalo jako velice přesné, protože něčeho, co by vybočovalo nad rámec očekávání, se mi nedostalo. Spíše naopak – měl jsem za to, že mě tahle retro pocta osmdesátkovému sci-fi řízlá soundtrackem nintendo her živě chytne podstatně víc, ovšem nestalo se tak. Hudba byla rozhodně zajímavá, avšak ne příliš živelná. Víc než zběsilý boj o život v betonové džungli se pokoušela vykreslit rozmáchlé krajiny velkoměst, čímž se odchylovala od mého záměru vypotit duši z těla. Dan nezačal večer špatně, spíš mě ale nalákal na studiovou tvorbu, než že by mě vyloženě navnadil na následující dění.

To se povedlo až kanadskému pekelníkovi skrývajícímu se za kostlivou maskou. GosT si sice dal trochu na čas a oproti harmonogramu začal zhruba o čtvrt hodiny později, ale začal do publika sázet energičtější a dle mého soudu i o něco propracovanější hudbu. Odér osmdesátek se vznášel ve vzduchu, atmosféra houstla a stále vzrůstající tempo v závěru vykrystalizovalo v regulérní rychtu. Pekelný dojem umocňovalo rudé osvětlení a hustá mlha, do níž se halil obrys kostry za elektropultem, která celou mašinerii poháněla bičem směrem vpřed. GosT řádil jako černá ruka a povedlo se mu lidi docela rozhýbat, ačkoliv jeho set taky mohl být ještě o něco intenzivnější.

Dav pod pódiem ovšem zhoustl, pookřál, začínal žhavit svalovou hmotu, těžko tedy pekelnému pánovi něco vytýkat. To pravé Peklo s velkým P ale teprve mělo přijít – Perturbator a.k.a. James Kent měl na svojí straně dav nadržený na syntetizátory podmázlé tvrdými kytarami, navíc vizuálně stimulovaný vydatnou světelnou show, jíž kralovalo několik vertikálních stojanů a dvojice epileptických stroboskopů. Dramatický úvod vyvrcholil v songy z poslední desky „Dangerous Days“, mezi nimiž zazněla i „She Is Young, She Is Beautiful, She Is Next“, takže už od začátku bylo veselo a jen se přilévalo do kotle. Perturbator představil i pár tracků z připravované desky „The Uncanny Valley“ (tipuji na již dříve uvolněné „She Moves Like a Knife“ a snad i „Neo Tokyo“), vrchol ale přišel s „Humans Are Such Easy Prey“ a „Satanic Rites“.

Publikum bylo jako utržené ze řetězu. Těžko kolem sebe zahlédnout někoho, kdo jen tak přikyvoval hlavou do rytmu, tohle zkrátka byla jízda. Od individuálních tanečníků či tanečnic přes řádící hloučky až po regulérní mosh. Pravda, asi bych se obešel bez lidí, co pařili úplně bez ohledu na svoje okolí. A i díky tomu, že Perturbator nehrál tak dlouho, jak podle mého názoru hrát mohl (půlhodinku bych si ještě dal), to nebylo tak silné a extatické jako loni na Brutal Assaultu, ale rozhodně to stálo za to. Pokud se tady tahle ujetá diskotéka někdy v budoucnu ukáže znova, určitě mě na ní uvidíte, protože takhle si vylít mozek z hlavy se člověku vážně nepodaří každý den.


3 Days of Silence – Sodium / Sulfur

3 Days of Silence - Sodium / Sulfur
Země: Švýcarsko
Žánr: black metal / electro
Datum vydání: prosinec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Sodium
01. Mortality / Normality
02. Ask the Dust
03. Consolamentum

II. Sulfur
04. Na-tural S-tate
05. Verwüstung
06. S.W. MMVII
07. White Birds

Hrací doba: 35:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aesthetic Plague Agency

3 Days of Silence je poměrně mladá švýcarská formace, která se pustila na pole trochu netradičněji a neortodoxně pojatého black metalu. Vznik kapely se datuje na přelom let 2011 a 2012, kdy tato vznikla z prachu, jenž zbyl po skupině s názvem Xicon. A aby toho nebylo málo, ta zase svého času vznikla z kořenů jiné kapely The Nightshade. A vzhledem k tomu, že historie posledních jmenovaných začíná už někdy na konci 90. let, ve finále lidé stojící za 3 Days of Silence zas až takoví mladíci nebudou.

Je ovšem zajímavé, jaký stylový přerod tihle muzikanti prodělali v průběhu let a v průběhu oněch tří skupin. V rámci The Nightshade se totiž pustili do vod melodického death metalu s nánosem kláves, ale když jsem zkoušel poslouchat jediný řadový počin, jejž po sobě zanechali, „Nebula Trance“ z roku 2000, moc mě to nesebralo. Sem tam nějaká nemetalová pasáž poměrně ušla, ale zajímavější mi přišlo, když jsem si pustil demosnímek „Andromeda’s Heart“ (1999), z něhož dýchala taková ta (v dobrém slova smyslu) naivita 90. let.

V rámci Xicon se ovšem pánové do moderněji laděného groove metalu s jakýmsi nádechem industrial metalu a při vší úctě, tohle mě bavilo ještě méně než předcházející inkarnace. Po Xicon zůstala dvě alba „Theogony“ (2007) a „Monument“ (2011), a když jsem si pustil třeba videoklip „All Flesh and Smoke“ z prvního jmenovaného, tak to byla přetěžká nuda.

Poté už ale přichází čas na 3 Days of Silence. Jak vidno, skrze celou svou historii se muzikanti (byť nutno dodat, že ne kompletní tříčlenná sestava 3 Days of Silence – všemi třemi formacemi prošli dva) snažili o jakési propojení kláves popř. elektroniky s metalovou muzikou, jen to v rámci těch různých kapel zkoušeli v různých metalových subžánrech. Nejnověji tedy asi nastal čas na black metal, protože i tentokrát je to jejich podání laděné tímhle směrem – směrem k elektronice. A výsledkem, jenž má tohle snažení reprezentovat, je debutová deska „Sodium / Sulfur“, která vyšla na sklonku roku 2013.

Ano, já vím, že už to jsou dva roky, co je „Sodium / Sulfur“ venku, ale na druhou stranu, není důvod, proč se na to nepodívat i zpětně, když to tentokrát stojí za to. S klidným srdcem totiž mohu říct, že pod hlavičkou 3 Days of Silence pánové svou dřívější tvorbu vcelku hravě překonávají. Neříkám, že to je úplně bez výhrad, protože to rozhodně není, když je druhá půle „Sodium / Sulfur“ výrazně slabší, ale minimálně ta první za pozornost určitě stojí…

„Sodium / Sulfur“ je vážně jakoby rozseknuté na dvě samostatně existující jednotky – a to nejen pomyslně, nýbrž skutečně. Deska totiž vyšla na sněhobílém vinylu a právě na straně A se nachází to skutečně zajímavé. 3 Days of Silence zde předvádějí hodně chytrý elektronický black metal, jemuž nechybí výtečná odtažitá post-moderní atmosféra hustým deštěm zmáčeného města, temných uliček a neosvětlených podchodů. Tohle mě vážně baví a Švýcarům se tohle v první půli „Sodium / Sulfur“ povedlo do hudby přenést dost silným způsobem.

Nepředstavujte si ovšem nějaký těžce tepající industrial nebo snad dokonce taneční beaty. 3 Days of Silence co do elektroniky operují spíše v těch řekněme atmosféričtějších žánrech, je to skoro až takový elektronický ambient. Nicméně i navzdory tomu, že elektronická složka má v těch prvních třech skladbách asi o kousek navrch, onen black metal je tu samozřejmě stále cítit a k tvorbě výše popisované atmosféry mu notné pomáhají i letmé vlivy post-metalu. A jak obecně „poštu“ v black metalu moc nemusím, tohle je jeden z těch případů, kdy se to rozhodně povedlo.

Zatím to tedy zní hodně lákavě, ale je tu jeden háček a ten tkví v oné B straně vinylu, tedy druhé půli „Sodium / Sulfur“. Zde totiž 3 Days of Silence potlačí elektroniku a naopak do hlavní role obsadí kytary a bicí. Nevím, z jakého důvodu tak Švýcaři učinili, jestli jde o nějaký starší materiál nebo to byl koncepční záměr udělat jednu stranu elektronicky „sodíkovou“ a druhou metalově „sírovou“, ale výsledek se trochu minul účinkem. Jakkoliv se totiž i zde najde sem tam slušný nápad, především v nejdelší „S.W. MMVII“, v těch závěrečných čtyřech písních není kapela ani zdaleka tak poutavá jako na začátku „Sodium / Sulfur“. Jedinými světlými chvilkami druhé půle zůstávají ty momenty, kdy 3 Days of Silence trochu zpomalí a opět pustí ke slovu elektroniku, byť už to není v takové míře. A navíc to „vyvažují“ občasným užitím nepříliš povedeného, skoro až otravného čistého vokálu, který opětovně sráží dojem. S nadsázkou by snad šlo i říct, že to celé pomalu zní jako split dvou různých skupin, z nichž ta jedna je o poznání méně zábavná.

3 Days of Silence - Sodium / Sulfur

Pokud by se celé „Sodium / Sulfur“ neslo jen v duchu první půlky, tedy pokud by se jednalo jen o „Sodium“, pak by skoro bylo na místě vískat nadšením, protože v téhle fázi jsou 3 Days of Silence skvělí a velice zábavní. „Sulfur“, jakkoliv se obecně vzato dá poslouchat a na tvorbu na začátku propíraných starších kapel stačí, ovšem zanechá mírnou pachuť, protože vůči elektroničtější tváři Švýcarů citelně ztrácí. „Sodium / Sulfur“ je tedy docela promarněná šance na výborné album, které zabila snaha o přílišnou rozmanitost. Pokud si 3 Days of Silence do příště konečně rozmyslí, co by vlastně chtěli hrát, a pojedou v duchu „Sodium“, pak si to rozhodně s radostí poslechnu… jestli je to teda náhodou nepřestane bavit a nezačnou zase dělat úplně jiný projekt…


Kraftwerk

Kraftwerk
Datum: 3.12.2015
Místo: Praha, Fórum Karlín
Účinkující: Kraftwerk

Je spousta kapel, kterou jsou označovány (anebo se dokonce samy označují) jako legendární, ale těch skutečných legend je relativně málo. Legendárnost ovšem není ta nejvyšší „hodnost“, jaké lze dosáhnout – ještě výše totiž stojí stylotvorní giganti, jichž je skutečná hrstka napříč všemi žánry. A pro elektronickou hudbu jsou takovými giganty Kraftwerk. Německá „Elektrárna“ je základ, v němž lze zpětně při pozorném poslechu vystopovat většinu elektronických subžánrů, které se později právě z tohoto základu začaly derivovat. Jistě, demagog by mi asi vpálil jména jako Karlheinz Stockhausen či Iannis Xenakis, čili ty úplně prvotní experimentátory, bez nichž by asi nebyli ani Kraftwerk, nicméně vliv téhle formace okolo Ralfa Hüttera je myslím nepopiratelný.

Když Kraftwerk oznámili své první vystoupení v České republice po 11 letech, nebylo nad čím váhat. Lístek jsem koupil okamžitě a pak už zbývalo jen čekat… ale znáte to, čas je hajzl, který na nic nečeká a letí jako splašený, takže než se člověk nadál, 3. prosinec už začal klepat na dveře. Produkce Kraftwerk (žádní předskokani, rozehřívači nebo jiní přicmrndávači nebyli) měla začít přesně v osm hodin. K Fóru Karlín jsem dorazil frajersky ve čtvrt na osm, a když jsem zjistil, že lidský had čekající na odbavení se táhne až daleko za roh celého bloku, trochu mi zmrznul úsměv. Naštěstí řada postupovala relativně rychle, takže jsem se stihl dostat dovnitř ještě pohodlně deset minut před osmou a dokonce se i vetřít na místo příjemně blízko pódia. Nicméně, myslím, že ne všichni měli to štěstí, aby neprošvihli začátek setu, protože i čtvrthodinky do osmé lidi stále chodili a fronta se stále táhla až za roh…

Dvě minuty po osmé se na oponě, která v té době ještě zakrývala pódium, rozsvítili pixeloví Kraftwerk. Deset minut po osmé pak konečně sál zhasnul, opona se roztáhla a nestoři elektronické muziky začali vyučovat. Přesně dle stylizace a atmosféry Kraftwerk bylo pódium elegantně strohé a nenacházelo se na něm vůbec nic jiného vyjma čtyř pultů pro samotné hudebníky. Ti nastoupili v (v současnosti typických) kombinézách (linky na kombinézách i hrany pultů jen tak mimochodem průběžně svítily) a v průběhu celého vystoupení se od svých stolečků ani nehnuli – samozřejmě s výjimkou jedné skladby, k níž se ještě posléze dostaneme, byť zasvěcení jistě vědí, že mám na mysli „The Robots“.

Setlist Kraftwerk:
01. Numbers
02. Computer World
03. Home Computer
04. Computer Love
05. The Man-Machine
06. Spacelab
07. The Model
08. Autobahn
09. Airwaves
10. Intermission
11. News
12. Geiger Counter
13. Radioactivity
14. Electric Café
15. Tour de France 1983
16. Tour de France Étape 1
17. Chrono
18. Tour de France Étape 2
19. Trans Europa Express
20. Metal on Metal
21. Abzug
– – – – –
22. The Robots
– – – – –
23. Aerodynamik
24. Planet of Visions
25. Boing Boom Tschak
26. Techno Pop
27. Musique Non Stop

Kraftwerk v koncertní podobě jsou především o působivé trojrozměrné projekci (fasování 3D brýlí na vstupu samozřejmostí), která byla skutečně vynikající, a upřímně mohu říct, že to byla asi ta nejlepší projekce, jakou jsem kdy na koncertě viděl (ostatně, Kraftwerk jsou v tomto oboru přece jen mistři a mají k něčemu takovému prostředky na rozdíl od undergroundových kapel, na něž většinou chodím). Zpočátku byla podobně jako samotná skupina strohá… čísla v „Numbers“, úryvky textů, počítač v „Computer World“, geometrické tvary. Nicméně, stále to mělo nápad a vypadalo skutečně skvěle, například jedovatě zelené vlnící se proudy čísel nebo rudá stěna v „The Man-Machine“.

Později ale samozřejmě došlo i na rozmanitější výjevy. Ve „Spacelab“ vzali Kraftwerk Prahu do vesmíru a právě na téhle písni bylo jen tak mimochodem bylo vidět, že i komunikaci s publikem vedou Němci právě pomocí obrazů (jinak totiž s výjimkou závěrečného „Good night, auf wiedersehen“ z úst Ralfa Hüttera při odchodu nepadlo jediné slovo). To když nechávali kolem lidí pomocí 3D projekce prolétávat družici anebo ukázali Prahu na mapě, aby se na konci „Spacelab“ objevil záběr na Fórum Karlín, před nímž přistálo UFO (ne ta kapela). Naproti tomu v „Autobahn“ jsme se samozřejmě projeli po německé dálnici, „Tour de France“ (verze 1983, i „Étape 1“ a „Étape 2“ z alba z roku 2003) nabídlo záznamy ze slavného cyklistického závodu a v „Trans-Europe Express“ zase do Karlína přijel minimalistický černobílý expres. Nicméně, projekce nebyla pouze cestovatelská – třeba v geniální „The Model“ se objevily černobílé záběry ze starých filmů a při další legendární (i když tohle označení snesou skoro všechny songy Kraftwerk) „Radioactivity“ samozřejmě nechyběly motivy s jadernou tématikou.

Po jakémsi pomyslném základním setu došlo k zatažení opony, ale spíš než snaha o vyvolání přídavku to byla nutnost k zakrytí pódia, aby se organická část Kraftwerk mohla odebrat a poslat před publikum svá syntetická já. Před Fórum Karlín namísto samotných hudebníků nastoupily jejich mechanické podobizny – nastal totiž čas na „The Robots“. Roboti navlečení do dnes již ikonických rudých košil „odehráli“ jednu skladbu a opět uvolnili místo svým lidským předlohám. Po dalším zatažení / odtažení opony se opět vrátili sami Kraftwerk a zahráli několik posledních skladeb jako „Aerodynamik“, „Techno Pop“ nebo definitivně poslední „Musique Non-Stop“.

Obecně nebylo žádným překvapením, že se Kraftwerk věnovali především minulosti, protože to samozřejmě ani jinak nejde, když nová alba už dávno nevydávají. Zaznělo něco z každé desky s výjimkou úplně rané tvorby v podobě prvních tří nahrávek. Líbilo se mi ale, že Kraftwerk písně hráli v jakýchsi ucelených celcích, kdy za sebou zaznělo vždy několik songů z jednoho alba, díky čemuž se atmosféra nijak netříštila a spíše se pomalu přelévala. Každopádně, celá produkce trvala něco málo přes dvě hodiny a musím, že i navzdory tomu, že to už je poměrně úctyhodný čas na koncert, vůbec jsem se nenudil a vlastně jsem si i říkal, že ten konec přišel nějak moc brzo. Za mě to byla obrovská paráda a rozhodně jsem rád, že jsem se na vystoupení vydal.

Trochu zklamáním pro mě byli jen někteří jedinci v publiku. Fakt nevím, jestli je zrovna Kraftwerk skupina, u níž je vhodné každou změnu v projekci nebo nástup jakékoliv notoricky známé melodie provázet nadšeným jásotem a vískáním nebo jestli je skutečně na místě zrovna tady vytleskávat do rytmu jak na nějaké agro… mně to prostě v tomhle případě připadá trochu nedůstojné. Přišlo mi, jako kdyby tam někteří přišli v očekávání normální taneční kapely… fakt jsem vedle sebe zaslechnul: „Tak paříme, né? Ty vole, tady se nepaří, já jdu pro pivo.“ – a fakt si šel pro pivo, uprostřed setu. No, ale tak proti gustu… Takových tam naštěstí bylo minimum a většina lidí evidentně věděla, na co že se to vydala…