Archiv štítku: ITA

Itálie

Handful of Hate – Adversus

Handful of Hate - Adversus

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)
02. Before Me (The Womb of Spite)
03. Carved in Disharmony (Void and Essence)
04. Severed and Reversed (Feudal Attitude)
05. Down Lower (Men and Ruins)
06. Celebrate Consume… Burn!
07. Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)
08. Thorns to Redemption (Gemendo germinat)
09. Idols to Hung
10. Icons with Devoured Faces

Hrací doba: 43:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Řekl bych, že italští Handful of Hate bezezbytku naplňují význam slovního spojení „veteráni scény“. Jejich kořeny sahají až do začátku devadesátých let, a přestože tuhle ranou éru pamatuje v aktuální sestavě jediný člen Nicola Bianchi a přestože kapelu neminulo ani krátké přerušení činnosti (mezi lety 2008 a 2009), pořád tu káru táhnou dál a vesměs pravidelně vydávají nové desky. Sestava se sice proměňuje a v minulosti se v ní mihla i zajímavá jména jako Claudio AlcaraFrostmoon Eclipse, AsmodeusNaer Mataron anebo blackmetalová bubenická star Gionata Potenti (pro jeho úctyhodné portfolio navštivte metalové archivy, tohle tady odmítám vypisovat).

Mně osobně Handful of Hate k srdci nikdy výrazně nepřirostli. Dokonce jsem ani neslyšel všechna jejich řadová alba a znalosti střední části jejich diskografie mi vesměs chybí. Na druhé straně, co jsem slyšel, to úplná píčovina nebyla. Nikdy žádný zázrak, ale ani mě to vyloženě neuráželo. Třeba debut „Qliphothic Supremacy“ z roku 1997 je oukej a navzdory jeho naivitě se mu nedá upřít solidní 90’s feeling. Minulé album „To Perdition“ jsem v čase jeho vydání také relativně poslouchal, ale nebudu vás tahat za fusekli – dneska si z něj nepamatuju ani riff a od té doby jsem jej neslyšel ani jednou.

Na letošní novinku „Adversus“, která přichází po nejdelší – šestileté – přestávce v historii Handful of Hate, jsem se tedy nijak zásadně netěšil. Víc než ze skutečného zájmu o muziku Handful of Hate jsem se do poslechu pustil spíš z akademických důvodů, abych si udržel profesionální povědomí o tom, co tihle Italové produkují. A vykoumal jsem, že ani „Adversus“ na mém vztahu ke kapele nic nezmění. Stále se jedná o poslouchatelný průměr, který člověka neurazí, ale nějaké velké zázraky byste od téhle desky čekat neměli.

Začněme tím pozitivnějším. Handful of Hate dokážou tu a tam přijít s nějakou slušnou pasáží či relativně zapamatovatelným (nikoliv však pamětihodným) motivem a/nebo melodií. Hned úvodní „An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)“ je díky docela chytlavé ústřední lince pohodová hitovka. Něco podobného by se dalo říct také o páté „Down Lower (Men and Ruins)“, kterou bych nejspíš prohlásil za nejlepší track „Adversus“, kdybych musel vybírat, a nějak mi utkvěly ještě „Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)“ a „Thorns to Redemption (Gemendo germinat)“.

Musím nicméně dodat, že ani ty nejlepší chvíle „Adversus“ nejsou skutečně strhující. Jde pouze o oukej momenty, leckdy i relativně líbivé (ne nutně v tom negativním slova smyslu), ale nic, kvůli čemu byste album měli potřebovat slyšet. Vata a obyčejné pasáže totiž bohužel převažují. Většina desky jedním uchem vchází a druhým prakticky okamžitě teče ven. Člověka to nesere, ale to rozhodně nic nezmění na skutečnosti, že se jedná o regulérní průměr. A vzhledem k tomu, že takhle vyznívá většina vyhrazeného hracího času, nebude od vůbec od věci prohlásit za průměr i celé „Adversus“.

Handful of Hate

Dojmy nijak zvlášť nevylepší ani příliš čistý a nekonfliktní zvuk, který blackmetalovému rouhání prostě nesedí. Kdyby to Handful of Hate alespoň zabalili do zastřené špíny, z níž by vystupovaly melodie (jichž je na „Adversus“ relativně dost, o nijak zásadně agresivní materiál nejde, přestože rychlejší tempo není výjimečné), myslím, že by to celé vyznělo lépe. Takhle mi to ale bohužel zní moc sterilně.

Jak vidno, „Adversus“ není žádný zázrak. Handful of Hate hrát umějí a také se na své nástroje hrát nebojí, o čemž svědčí množství různých vyhrávek a evidentní snaha udělat propracovanější black metal. Na vytvoření něčeho zvláštního jim ale schází větší kompoziční umění a odvaha dát zvuku punc undergroundu. Za stávající situace to za pozornost vlastně nestojí. Osobně si za týden ani nevzpomenu.


L’ultimo squalo (1981)

L'ultimo squalo (1981)

Země: Itálie
Rok vydání: 1981
Žánr: natural horror

Originální název: L’ultimo squalo
Český název: Poslední žralok

Režie: Enzo G. Castellari
Hrají: James Franciscus, Vic Morrow, Joshua Sinclair

Hrací doba: 88 min

(Budou spoilery.)

Není žádnou výjimečnou událostí, když nějaký úspěšný film strhne lavinu napodobitelů, kteří se pokoušejí jeho úspěch zopakovat anebo se na něm alespoň trochu přiživit. Děje se to dnes, dělo se to kdysi a s dost velkou pravděpodobností, která skoro hraničí s jistotou, se to bude dít i nadále. Někomu se prostě cosi povede, dostane se to do módy a ostatní se začnou přidávat.

Něco takového nepřekvapivě potkalo i dnes už legendární Spielbergovu žraločí odysseu „Jaws“, která svého času vyplodila zástupy podobně laděných žraločin. Jednou z nich je i taliánský škvár „L’ultimo squalo“ z roku 1981, který vypadá přesně tak, jak byste asi tak čekali od italského žraločího bijáku ze začátku osmdesátých let. Tedy za předpokladu, že byste očekávali strašnou hovadinu, protože přesně tou „L’ultimo squalo“ je. Tak pojďme na to.

Máme tu přímořské městečko, kde se mají brzy konat windsurfařské závody (všímáte si, jak v těch natural hororech se vždycky koná nějaké srocení lidu, když se tam objeví zvířecí nebezpečí?). Hlavní favorit se sice nějakou záhadou ztratil na moři a další lidi taky, ale to místního starostu příliš nezajímá, protože zanedlouho budou nové volby a rušit velkou akci, na niž se všichni široko daleko těší jak malý fakan na Vánoce, příliš politických bodů nepřidá. Lokální spisovatel-dobrodruh a jeho kámoš protřelý mořský vlk sice varují před obrovským žralokem, ale jak to tak bývá snad ve všech podobných filmech, nikdo je příliš vážně nebere. Ačkoliv ke cti „L’ultimo squalo“ lze přičíst, že onen starosta není až takový dement, aby to odignoroval úplně, a nechá provést určitá bezpečností opatření.

Jenže na tuhle potvoru nějaké sítě a borci s puškami neplatí. Jde totiž o nějakého obrovského bílého žraloku, který už údajně vyhynul, ale jak vidno, jeden exemplář v místních vodách ještě plave. A prostě se na ten závod chce podívat taky a přes to nejede vlak. Ani loď. Akorát teda během fandění sežere rozhodčího a ještě to celé natočí místní televize. Po takovém fiasku si na žraloka dělá zálusk snad každý, kdo má ve městě loď, takže se jej postupně vydá ulovit dvojice spisovatel / námořník, místní omladina (spisovatelova dcera při tom přijde o nohu), starosta (tohle vyprodukuje epický souboj žralok versus helikoptéra, který platí za jeden z nejzábavnějších momentů „L’ultimo squalo“) a nakonec znovu spisovatel / námořník. Do toho se ještě zamíchá místní televize, která si pozve vlastního lovce žraloků a chystá se to natočit.

Pár postav během lovu na ingredienci do žraločí polívky sice zařve, aby tam bylo jakože nějaké drama a diváka to citově zasáhlo (dělám si prdel, stejně všichni fandíme tomu žralokovi), ale je nad slunce jasné, že nakonec se holomka sejmout podaří a asi vám ani nemusím prozrazovat, kdo se o to postará, protože to samozřejmě bude ten úplně největší frajer filmu a hlavní postava. I přes relativně ucházející počet mrtvol nicméně „L’ultimo squalo“ nepředvede žádné pořádné gore. Pár překousnutých těl a ukousnutých končetin se sice najde, ale nejde o žádnou velkou hitparádu nebo snad dokonce nějakou pamětihodnou smrt. A vždycky to navíc vypadá poměrně cudně. Aby toho nebylo málo, tak „L’ultimo squalo“ kompletně rezignuje i na nahotu nebo erotiku, což mi u starého italského béčka, které se navíc odehrává většinu času na pláži, přijde těžce nic moc.

L'ultimo squalo (1981)

Mám trochu podezření, že se u „L’ultimo squalo“ trochu doufalo v nějaký mezinárodní úspěch, tak asi proto je výsledek takový nekonfliktní, aby se to dalo dobře prodat. Což je velká škoda, protože béčka s ambicemi už dneska nikoho nezajímají. Test časem přežily jen braky, které v dnešní době vyhledávají fajnšmekři, aby se u nich mohli požitkářsky zasmát. „L’ultimo squalo“ k takovým bohužel nepatří a jde o naprosto nevýraznou záležitost, na niž si týden po zhlédnutí ani nevzpomenete. Na jakýkoliv větší zážitek se to celé bere moc seriózně.

Snad jediné, v čem „L’ultimo squalo“ jakž takž naplňuje parametry skutečného škváru, je samotný žralok, protože na něm nelze přehlédnout, že jde pořád o blbost s mizivým rozpočtem. Záběry na celého žraloka pod vodou jsou totiž zcela evidentně vystříhány z úplně jiného filmy, pravděpodobně nějakého přírodopisného dokumentu. Ani nebudu mluvit o tom, že v těchto záběrech je žralok výrazně menší, než tvrdí postavy ve filmu, rozhodně žádný patnáctimetrový macek. Navrch fakt bije do očí, jak viditelně se v takových chvílích změní obraz.

L'ultimo squalo (1981)

Když dojde na nějaké útočení, „L’ultimo squalo“ už předvede vlastní model žraloka, který je tak plastový, až se tomu člověk musí smát. Navíc se ani pořádně nehýbe, jen trochu otvírá hubu a hlavně u toho řve jak Godzilla v říji. A aby toho náhodou nebylo málo, tak prakticky není ani schopen někoho sežrat, jen se ten model vždycky vystrčí kolmo nad hladinu a všechny oběti mu do té držky musejí prakticky samy napadat, haha.

Jakmile se tam tedy objevil žralok, vlastně jsem byl docela spokojený, protože v těchto momentech „L’ultimo squalo“ spadlo do levného směšného braku, jaký jsem si od toho sliboval od úplného začátku. Všechno okolo jsou jen zdržující pindy, které se sice dají přetrpět bez větší újmy na zdraví, ale větší šťáva jim prostě chybí. Celkově tedy nic moc záležitost. Dneska vhodné už jen pro kompletáře a zapálené milovníky hloupých animal attack hororů.

L'ultimo squalo (1981)


Zombi 3 (1988)

Zombi 3 (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 3

Režie: Lucio Fulci, Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Deran Sarafian, Beatrice Ring, Ottaviano Dell’Acqua, Massimo Vanni

Hrací doba: 95 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

„Zombi 2“ z roku 1979 je kult jak noha. Znám je pod mnoha dalšími názvy jako „Zombie“, „Zombie Flesh Eaters“ nebo „Island of the Flesh-Eaters“, ale pořád to je jeden a ten samý snímek, který patří do výkladní skříně starého italského hororu i k ozdobám tvorby protřelého hororového mazáka Lucia Fulciho. Není tedy divu, že kultovního statusu se pokusilo využít / zneužít i několik volných pokračování, které s původním majstrštykem nemají dějově a mnohdy ani kvalitou nic moc společného. A to ani v případě, že je pod tím pokračováním podepsaný sám Lucio Fulci osobně. I když zrovna u „Zombi 3“ je tenhle podpis trochu diskutabilnější…

Už v roce 1987 se objevil první pokus „Killing birds – uccelli assassini“, který ovšem s původním „Zombi 2“ nemá skutečně nic společného, což lze ostatně vidět již na původním názvu. Ve Velké Británii byl nicméně distribuován jako třetí pokračování pod názvem „Zombie 5 – Killing Birds“ a někdy je do série počítán. Dokonce je možno nalézt i další bijáky, které jdou v různých distribučních až do osmičky. Chceme-li se ovšem bavit o pokračováních, měli bychom se asi zaměřit jen na ta dílka, která takto byla skutečně zamýšlena. A prvním takovým je až „Zombi 3“ nebo také „Zombie Flesh Eaters 2“ z roku 1988.

Naznačil jsem také, že v tomto případě je to poněkud zvláštní s oním Fulciho podpisem. Co jsem tím myslel? Lucio totiž stihl natočit jen nějakých 70 minut filmu, poté jej postihla mrtvice (v roce 1988 mu bylo již 60 let) a odstoupil. Producenti o dokončení požádali Bruna Matteiho, jenž u snímku působil jako režisér druhého štábu, a scénáristu Claudia Fragassa. V obou případech jde o jména, která určitě nebudou neznámá žádnému milovníkovi starého italského (nejen) hororového braku. Stačí třeba vzpomenout, že Mattei má na kontě takové perly jako „Porno Holocaust“ (název mluví sám za sebe), a Fragasso režíroval legendární arci-sračku „Troll 2“, kterou pro její antikvality uctívají hordy oddaných fans. Oba dohromady pak už dříve točili třeba post-apo-ekohorror trash „Rats – Notte di terrore“, o němž jsme si v našem filmovém koutku již povídali.

Každopádně, tihle dva borci vzali Fulciho materiál, sestříhali jej o dvacet minut a dalších čtyřicet přitočili. Když posléze sám Lucio viděl výsledek, byl dost nasraný a domáhal se toho, aby jeho jméno zmizelo z titulků. Což se mu však nepovedlo, protože producenti v tomto nechtěli ustoupit, jelikož Lucio Fulci už v té době byla dobře zavedená značka mezi hordami hororových diváků.

Zombi 3 (1988)

Tolik k historickému okénku, od něhož se konečně přesuneme k samotnému bijáku. Jak již padlo, dějově to se „Zombi 2“ nemá pranic společného, jedná se o úplně samostatný příběh. Žádnou originalitu nečekejte – příčinou zombie nákazy je bakteriologická zbraň s názvem „Death One“. Při převozu se ji pokusí ukrást nějací kořeni (není vysvětleno, co jsou zač), u čehož sice skoro všichni zkapou, ale jednomu se přece jenom podaří zdrhnout i se škatulí s virem. Samozřejmě z toho vyjde s trochu nepříjemnou nákazou, již začne šířit v nedalekém hotelu.

Armáda sice do hotelu dorazí a pro jistotu jej komplet vystřílí, ale udělá jednu osudovou chybu. A teď dávejte pozor, poněvadž přijde lekce, jak mohou být trashové filmy vynalézavé a vtipně ujeté (což neodmyslitelně patří k jejich kouzlu). Nositele nákazy totiž zpopelní, ale jeho popel vypuštěný do ovzduší komínem kontaminuje ptáky, kteří začnou dál šířit zombie odkaz. Zanedlouho je celá oblast zamořená a my sledujeme boj o holé přežití skupiny složené ze tří vojáků na výletě a party omladiny na výletě. Snad netřeba dodávat, že většina z nich do konce nedožije. Tady se s postavami nikdo nepáře zombies to kosí se slušnou kadencí…

Zombi 3 (1988)

…ale ne vždy. Samozřejmě se pohybujeme v trashové tvorbě, takže očekávejte dávku nelogičností nebo nekonzistence v chování zombies. Zatímco jedni jsou typičtí pomalí a prohnilí, jiní zvládnou na své oběti skákat ze stropu, další se ohání trubkou s rychlostí zdravého člověka. Někteří nekousnou, i když mohou, a radši se lidmi na férovku perou jak v hospodské bitce, zatímco jiní dokonce zvládnou i mluvit. Prostě halda. Samotné masky jsou nicméně oukej. V „Zombi 2“ sice byly lepší, ale pořád jsou místní zombie dost solidně udělaní.

Kapitolou sama pro sebe je gore. Fulci patří k vyhlášeným milovníkům krvavých záběrů, což se tady potvrzuje, pár chuťovek se v „Zombi 3“ rozhodně najde. Sice se neobjeví nějaká legendární scéna typu třísky v oku jako v „Zombi 2“, ale rozervaných ksichtů, urvaných končetin, prokousnutých hrdel a podobných laskomin se najde dost na to, aby si milovník splatteru přišel na svoje. Asi jedinou scénkou hodnou zapamatování je útok hlavy (jakože samotné hlavy) z lednice. Jak ta hlava dokáže skočit na půl metru, to se mě neptejte, ale halda to rozhodně je! Za zmínku možná stojí i útok zombie dítěte přímo z matčina břicha – taky slušně obskurní nápad.

Zombi 3 (1988)

„Zombi 3“ je samozřejmě čistokrevný brak a přesně tak k němu musíte přistupovat. Depresivního nálada předchůdce je pryč a nějaká atmosféra vykukuje jen místy, například v záběrech na les nemrtvých v mlze za doprovodu soundtracku typickém pro italské horory téhle doby, ale občas se pořád objeví. Z hlediska většiny byste nicméně neměli čekat víc než levný masakr, jenž se s dějem zdržuje jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby to alespoň nějak drželo pohromadě. Feeling pořádného taliánského trashe z toho nicméně táhne na všechny strany, což je mi ohromně sympatické, neboť mám tyhle krvavé nářezy strašně rád. Celkově jsem tedy spokojen, protože jsem dostal přesně to, co jsem chtěl a v co jsem doufal, a myslím, že fandové tohoto druhu filmu budou spokojeni taktéž.


Flamen – Furor lunae

Flamen - Furor lunae

Země: Itálie / Bulharsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2019
Label: Wolfspell Records / Lower Silesian Stronghold

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V

Hrací doba: 40:28

Odkazy:

U italsko-bulharského projektu Flamen si určitě přijdou na své ti, kteří se rádi štrachají v kapelní historii a hledají různé konexe na extrémistické ideologie, aby se posléze proti takové formaci mohli ostentativně vymezit. Zrovna v tomhle případě navíc ani nikdo nemusí bádat extrémně pečlivě, poněvadž ty návaznosti jsou evidentní prakticky okamžitě. Bulharský vokalista Alexander Ivanov má svůj osobní projekt jménem Aryan Art a dříve působil i ve formaci s názvem Stürm Kommand. Osobně jsem nic z toho neslyšel, ale ty názvy i tituly nahrávek jako „An Aryan Call for Merciless Annihilation of the Sub-human Scum!“ hovoří docela jasně. Druhý člen Antonio, jenž ve Flamen obsluhuje veškeré nástroje, se pak také krátce mihl v Aryan Art.

Toliko k povinnému informativnímu okénku, aby si někdo nemyslel, že tady pokradmu čtenářům podsouváme nějaké nágly. Jak si tyhle podklady přeberete a jak se případně k Flamen postavíte (jestli vůbec nějak), toť vaše volba. My se v mezičase budeme věnovat hudbě.

Na Flamen jsem prvně narazil už před nějakými šesti lety, kdy dvojice vydala své první minialbum „Supremo die“. Sice se nejednalo o žádný zázrak, ale vcelku slušný hymnický atmo-black ve středním tempu se tu najít rozhodně dal. V následujících letech jsem se poslechu Flamen nijak nevěnoval, protože až takhle dobré „Supremo die“ rozhodně nebylo, ale jméno skupiny mi nějak utkvělo v hlavě. Když jsem si tedy všiml, že se letos po šestileté odmlce objevila první dlouhohrající deska „Furor lunae“, vlastně mě to i vcelku potěšilo a do poslechu jsem se pustil s relativní chutí. Neodcházím zklamán.

„Supremo die“ mám ve vzpomínkách uložen jako slušný počin, ale když jsem si jej pustil nyní v rámci domácího úkolu k recenzi, měl jsem dojem, že jsou ty vzpomínky trochu zkreslené, protože zas tak zásadně mě to nyní nesebralo. „Furor lunae“ je ve všech ohledech výše a prezentuje Flamen jako hudebně vyzrálejší kapelu. I když možná spíš než „výše“ by bylo příhodnější říct „jinde“, protože došlo k docela velkému posunu. Novinka zní čitelněji a čistěji (nikoliv však sterilně nebo uměle), ale zde je to vlastně ku prospěchu věci, poněvadž díky tomu vyniknou výpravné melodie, které patří k ozdobám nahrávky. I v samotném materiálu lze slyšet pokrok, celé to zní sebevědoměji a přesvědčivěji.

Už jsem zmínil kytarové melodie. Ty na „Furor lunae“ hrají obrovskou roli, takže pro pořádek ještě jednou zopakuji, že patří k devízám alba. Naštěstí k nim Flamen přistupují takovým způsobem, aby se nejednalo o otravné pidlikání. V jejich podání jde o dost povedenou záležitost a v některých momentech se díky nim daří ždímat atmosféru v nečekaně koncentrované formě. Jen výjimečně se stává, aby mě to obtěžovalo jako třeba určité motivy v „III“ (nenechte se však zmýlit, i v tomhle songu se nacházejí povedené nápady), ale naštěstí jde spíš o výjimku potvrzující pravidlo. Těch silných momentů si vybavuji víc, kupříkladu mohu jmenovat „II“, kde jsou nějaké pasáže dost vymazlené.

„Furor lunae“ není perfektní deska od začátku do konce. O občasném neukočírování melodické stránky jsem již hovořil a dále mohu zmínit, že některé minuty jsou tu spíš jen do počtu a vyznívají vesměs pouze jako s přehledem odehraná výplň… neurazí, ale strhující tyhle pasáže nejsou. Vrcholné momenty jsou nicméně skvělé a některé z nich mě baví fakt fest. Taktéž se mi líbí občasná intra s medieval feelingem (viz „III“), což mi k tomuhle druhu black metalu a k vyznění „Furor lunae“ dost sedí.

Celkové dojmy jsou určitě pozitivní. I přes pár slabších motivů a pár hlušších míst mě deska jako celek baví a myslím si, že patří do nadprůměrných vod. Pokud bych měl „Furor lunae“ k někomu přirovnat, tak… no, v dobové recenzi na „Supremo die“ jsem se zaklínal Graveland, ale myslím, že to už dnes moc neplatí. Letošní desku bych spíš doporučil těm z vás, kdo si ujíždíte na australském projektu Runespell, především tedy na druhém albu „Order of Vengeance“. Ten feeling je na „Furor lunae“ velmi podobný.


Murderock – uccide a passo di danza (1984)

Murderock - uccide a passo di danza (1984)

Země: Itálie
Rok vydání: 1984
Žánr: giallo

Originální název: Murderock – uccide a passo di danza
Český název: Smrtící spona

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Olga Karlatos, Ray Lovelock, Claudio Cassinelli

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: WiPfilms.net

Italská hororová škola je podle mého skromného názoru kult jak noha. O jednom krátkém časovém období na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by se možná skoro dalo tvrdit, že v téhle chvíli se pomalu nikde netočily lepší horory než v Itálii. Nicméně ne všechno hororové, co vzešlo z Apeninského poloostrova, musí automaticky znamenat vysokou kvalitu. A to ani v takovém případě, kdy na režijní stoličce sedí takový kanón jako Lucio Fulci

„Smrtící spona“ – což je jen tak mimochodem jeden z těch distribučních patvarů, které prakticky vůbec neodpovídají originálnímu názvu – z roku 1984 zdánlivě navazuje na nejlepší tradici italského gialla. To je moc zajímavý subžánr, který se ve správných rukách může přetavit ve výtečný film. „Smrtící spona“ naoko obsahuje všechny potřebné atributy k tomu, aby se jednalo o kvalitní giallo, ale při sledování si člověk uvědomí, že pár důležitých detailů schází, například krvavých scén je poskrovnu – což je u Lucia Fulciho obzvlášť na pováženou. Co je ale bolestivější – „Smrtící spona“ nemá potřebný tah na bránu a vyznívá těžce průměrně.

V tomhle giallu je hororu pomálu, jedná se víc o thriller. Což ještě nevadí, ostatně giallo prakticky nikdy není čistokrevným hororem. Základem je každopádně klasicky krimi zápletka. Zde se nacházíme v taneční škole, kde v námi sledované skupině panuje vysoká rivalita, poněvadž některým z tanečníků má být co nevidět nabídnut exkluzivní kontrakt – kravaťáci sedí za sklem a vybírají svého favorita. Vtom ale někdo začne taneční omladinu vraždit, zejména tedy tanečnice, jednu po druhé. Modus operandi je pokaždé tentýž: omámit chloroformem a poté probodnout srdce ozdobnou sponou.

Cudnost vražd už jsem nastínil. V celém filmu ukápne pouze pár kapek krve, což není zrovna to, co byste od gialla potažmo tohoto konkrétního režiséra čekali. Fulciho trochu omlouvá, že mu prý do výsledku dost kecali producenti, ale to může být divákovi ve finále jedno. Alespoň trochu toho erotického nádechu nechybí, ukáže se pár koziček a plus se tam natřásají holky v těsných hadřících.

Trochu rozporuplná je také detektivní rovina „Smrtící spony“. Ta sama o sobě není nijak zázračná. Filmu lze nicméně přičíst k dobru, že vcelku dlouho drží pod pokličkou tajemství totožnosti vraha a nechá diváka hrát zábavnou tipovačku o to, kdo to vlastně zabíjí. Během sledování jsem to několikrát přehodnocoval, ale když člověk vyloučí všechny až příliš jednoduché či zřejmé možnosti, odhadnout se to dá, obzvlášť když scénář průběžně poskytne hned několik nápověd, z nichž jedna je opravdu velká a vraha určuje dost jednoznačně i s motivem. Nejpozději v téhle chvíli by měli tušit už všichni, takže finální explicitní odhalení toho, kdo to tam celou dobu mordoval, asi nikoho nepřekvapí.

Murderock - uccide a passo di danza (1984)

Za úplně největší prohřešek „Smrtící spony“ ovšem považuji absenci atmosféry, tolik typického prvku pro giallo i italský horor obecně. Jak už jsem řekl, vůbec by mi nevadilo, že konkrétně tenhle kousek prakticky postrádá hororové prvky a má blíže spíš k čistokrevnému thrilleru, ale i v takovém případě bych očekával něco, co mě opravdu zaujme. Což se zde děje jen ve velmi omezené míře.

V překladu to znamená, že mě vlastně vcelku zajímalo, kdo je vrah. Dokoukal jsem to bez větších problémů. Ale nějaká pecka to rozhodně nebyla. „Smrtící spona“ po sobě zanechala dojem průměrného gialla, které určitě stojí za to vidět, patříte-li ke kompletářům, avšak svátečním divákům bych doporučil spíš jiné kousky.

Murderock - uccide a passo di danza (1984)


The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.


Zombi 2 (1979)

Zombi 2 (1979)

Země: Itálie
Rok vydání: 1979
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 2
Český název: Zombi 2

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Tisa Farrow, Ian McCulloch, Richard Johnson, Al Cliver, Auretta Gay

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Může se zdát zvláštní, že zde píšu o filmu „Zombi 2“, když tu ještě neproběhla recenze na jeho předchůdce. Znalcům to jistě nijak divné nepřijde, ale pro ty ostatní začnu jednou ze známých historek, které se okolo tohohle hororového kultu z konce sedmdesátých let točí.

Bude to značně šokující, nicméně – žádná jednička neexistuje. „Zombi 2“ je samostatný původní film. Jeho producenti se akorát rozhodli parazitovat na úspěchu Romerova legendárního snímku „Dawn of the Dead“ z roku 1978, který byl v italské distribuci uveden pod názvem „Zombi“. Proto se tento snímek jiné hororové legendy Lucia Fulciho jmenuje právě „Zombi 2“. K tomuto přejmenování jen tak mimochodem došlo bez vědomí a souhlasu samotného Fulciho, takže si asi všichni dokážeme představit, že mu to nejspíš neudělalo zrovna radost.

Můžete se díky tomuhle parazitování koukat na „Zombi 2“ s despektem, to vám nikdo nemůže zakázat. Věřte ale tomu, že když to uděláte, sami si uškodíte, protože byste tím přišli o excelentní zombie biják, který se právem sám stal kultovní záležitostí a patří k nejlepším Fulciho snímkům. Což je samozřejmě kompliment jako svině, poněvadž Lucio Fulci patří společně se jmény jako Dario Argento nebo Mario Bava k největším představitelům staré italské školy, která dala světu mnoho žánrových klasik (i když si dokážu představit, že se teď se mnou mnozí budou hádat, že trashovější Fulci se s takovým Argentem nedá srovnávat, ale já vám na to dlabu).

Snímek začíná příjezdem opuštěné lodi do přístavu v New Yorku. Pobřežní hlídka na plavidlo vstoupí, aby hned vzápětí zjistila, že zas tak opuštěné není, protože v kajutách se skrývá jedna solidně uleželá zombie. Po jejím vyřízení (což se ovšem neobejde bez jednoho prohnilého kousance) se rozjede vyšetřování, které má odhalit, co se stalo s posádkou. Dcera majitele lodi Anne Bowles a novinář Peter West se pustí do pátrání a odjedou do Karibiku, aby zde otce našli.

Na ostrově, kde měl pobývat naposledy, naleznou kromě odpovědi na jeho osud také doktora, jenž se snaží zjistit, proč místní mrtví ožívají a je nutno je zabít podruhé. Doktorovi se nicméně situace pomalu začíná vymykat z rukou a počet chodících mrtvol začne velmi brzy a rychle narůstat. Obzvlášť když začnou ožívat i několik set let hnijící torza na místních hřbitovech.

Na „Zombi 2“ je zajímavých hned několik věcí, přičemž jednou z nich může být původ nemrtvých. Zde se totiž nejedná o žádnou epidemii, zombie se v tomto filmu vrací ke kořenům, což v překladu znamená, že na vstávání mrtvých z hrobů má svůj podíl voodoo. Netypické, leč dobře zvolené je i umístění děje na prosluněný karibský ostrov v souostroví Antily. Právě umístění na „konec světa“ podporuje zvláštní náladu, která se táhne napříč celým filmem. „Zombi 2“ se totiž může pochlubit působivou beznadějnou atmosférou, které navíc notně přidává i uhrančivý hudební motiv. Ten se během snímku objeví hned několikrát a vždy z něj doslova zamrazí. Na svědomí jej má italský skladatel Fabio Frizzi, jenž ostatně s Luciem Fulcim spolupracoval opakovaně, a jde o natolik skvělý kus hudby, že si jej osobně dost pravidelně pouštím i samostatně.

Zombi 2 (1979)

To už jsem ovšem trochu odběhl. Rád bych ještě ztratil pár slov o samotných nemrtvých, kteří jsou v tomto filmu přesně takoví, jací by zombie dle mého skromného názoru měli být. Nejde o žádné moderní sprintery, jsme v roce 1979, takže se připravte na pomalou malátnou chůzi a nebezpečí pramenící zejména z vysokého počtu. Fulciho zombie jsou navíc skutečně odpudivé, ohnilé, červy prolezlé mrtvoly. Nelekejte se roku natočení, ty masky jsou natolik hnusné, že bez obav obstojí i v dnešní době. Když to srovnám kupříkladu s cca stejně starým „Úsvitem mrtvých“, na jehož úspěchu se chtěli producenti „Zombi 2“ svézt, pak mohu bez obav prohlásit na vzhled nemrtvých Fulci Romera jednoznačně poráží!

Čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu prvku „Zombi 2“, jímž je gore. Opět nemyslete na rok vzniku, protože ani v tomhle ohledu snímek příliš nezestárl. Samozřejmě, jde poznat, že krev je umělá, nicméně krvavé hody jsou i tak udělané dost nechutně na to, aby slabší povahy odvracely zrak od obrazovky i dnes. Vyzdvihnout můžeme například hostinu na doktorově manželce a samozřejmě také nechvalně proslulou nepříjemnou scénu třísky v oku. Nezapomeňte, že jsme v sedmdesátkách, kdy se toho filmaři ještě nebáli, takže žádné cudné uhýbání kamerou a to nejhorší se stane mimo záběr. Tady dostanete přímo naservírované, jak kus dřeva zajíždí do oční bulvy.

Zombi 2 (1979)

Možná jste slyšeli o legendární bizarní scéně žralok versus zombie. Na jejím základě by se mohlo zdát, že jde o starý brak, jemuž se dneska akorát tak zasmějete. Tahle konkrétní scéna možná mírně úsměvná je, ačkoliv svým způsobem i fascinující – nejde totiž o žádnou maketu nebo triky, natáčelo se se skutečným žralokem tygřím (což je společně se žralokem bílým nejagresivnější druh žraloka vůči člověku). Film jako celek si nicméně takový ten rezervovaný nostalgický úsměv nezaslouží.

Je pravda, že v první půli plyne „Zombi 2“ trochu pomaleji, přesto nenudí a navíc vše vynahradí silnou atmosférou, zdařilými krvavými scénami, brutálním finále a depresivním dovětkem. Jednoduše totální kult a z titulu jednoho ze zásadních zombie filmů povinnost vidět!

Zombi 2 (1979)


Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti's Goblin

Datum: 13.4.2019
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti’s Goblin se objevili loni na festivalu Brutal Assault, kam už roky nejezdím, tudíž jsem o ně přišel a jednalo se o jednu z těch kapel, které mě docela mrzely. Potvrzení pražského klubového koncertu mi tedy udělalo radost a neváhal jsem se na něj vypravit. I když jsem tak nějak tušil (oukej, díky YouTube – věděl), že současné živé podání letitých klasik z hororových soundtracků mi nebude šmakovat tolik jako podmanivé originální nahrávky. Na jednu stranu se ale není co divit, že to zní jinak, když z původních Goblin zbyl v této inkarnaci už jen klávesista Claudio Simonetti, jenž se obklopil výrazně mladšími spoluhráči.

Claudio Simonetti’s Goblin měli původně zahrát v MeetFactory, ale koncert byl „pro velký zájem“ přeložen do nedalekého klubu Futurum. Což mi přijde trochu vtipné, protože udávaná kapacita MeetFactory je 1000 lidí, zatímco u Futura 400 hlav. To mi nevychádza. Každopádně, mělo se začít hrát v sedm, přičemž v té době bylo po klubu rozeseto jen několik málo jednotlivců, takže Simonetti a jeho gang nakonec na pódium nastoupili s hodinovým zpožděním oproti ohlášenému jízdnímu řádu. Ale chápu, čekalo se na lidi. Nicméně nechápu, proč někdo chodí na osmou hodinu, když pořadatel avizuje, že jediná kapela večera začíná hrát v sedm. Každopádně, na místo nakonec dorazila hrubým odhadem tak stovka lidí, ale kulisa byla poměrně důstojná a ohlas publika nechyběl.

Ale k věci. Claudio Simonetti’s Goblin dle očekávání čerpali především z bohaté soundtrackové tvorby, ale objevila se i nějaká ta ukázka z ne-soundtrackové desky „Roller“ z roku 1976. Došlo vesměs na všechno, co člověk mohl očekávat, tudíž zazněly ústřední skladby z filmů jako „Suspiria“, „Phenomena“, „Tenebre“, „Opera“ nebo „Dèmoni“. Nejvíce prostoru si zabraly bloky věnované písním z „Dawn of the Dead“ (před nímž Simonetti neopomněl vzpomenout na režiséra George A. Romera, jenž v létě 2017 zemřel) a „Profondo rosso“.

Tuším, že z „Dawn of the Dead“ zazněly tři songy a z „Profondo rosso“ snad čtyři, možná pět. Druhým zmiňovaným blokem končila hlavní část koncertu, přičemž o finále se samozřejmě postarala ikonická titulní kompozice. Italská čtveřice se ovšem nenechala dlouho přemlouvat a nastoupila zpátky, aby přidala ústřední píseň z filmu „La terza madre“ (hostující Dani Filth jel ze záznamu) a podruhé ještě „Dèmoni“, která původně zazněla hned zkraje koncertu (tuším, že hned jako druhá). Celkově Claudio Simonetti’s Goblin hráli přibližně dvě hodiny.

Claudio Simonetti's Goblin

Jak už jsem ale naznačil na začátku, současné podání mnohých skladeb se výrazně liší od původní podoby. Přijde mi, že – a živě to platí obzvlášť – to nyní vyznívá zbytečně metalově. V některých případech to nebylo tak rušivé („Suspiria“, „Profondo rosso“ – myšleno titulní věc), v jiných to naopak relativně sedlo („Dèmoni“, „Phenomena“ – tedy ty rozvernější kousky), jinde to však naopak ústilo ve zklamání. Jedním z takových byl třeba „Mad Puppet“„Profondo rosso“, ale asi nejvíc mě v tomhle ohledu dráždí ústřední píseň z „Dawn of the Dead“, kde ten metalovější sound kytary úplně boří atmosféru, která je v originále ohromně silná. Tady nebyla, což mi přijde jako ohromná škoda.

Většině lidí v sále to nicméně zřejmě nevadilo, protože jak už jsem zmínil, odezva byla dobrá, ačkoliv návštěvníků možná nedorazilo tolik. Dokonce došlo na několikeré vyvolávání jmen všech členů kapely. Claudio Simonetti’s Goblin tomu jdou samozřejmě naproti, protože v současném zvuku dělají z chytrého atmosférického prog rocku normální bigbít. Čemuž ostatně odpovídalo i zařazení takových prvků jako bicí sólo. Sám Simonetti mezi písničkami hrál různé krátké etudy na klávesy, v jedné chvíli rozehrál motiv „Jump“ od Van Halen a skutečnost, že to do uvolněné nálady v sále docela sedlo, mluví sám za sebe. Bezvýchodná klaustrofobická nálada skladeb jako „Dawn of the Dead“ prostě neměla šanci. Nicméně předpokládám, že takový přístup je určitě chtěný, protože sama kapela si hraní docela užívala a různých vtípků se našlo více.

Ve své podstatě to byl poměrně povedený koncert. Zklamaný vlastně také nejsem, protože jsem čekal, že to bude víc rockový koncert než soundtracková náladotvornost. Kdybych se na to vysral, tak bych byl sám na sebe naštvaný, tudíž to takhle beru, že jsem si odškrtnul povinnost, a to i za cenu obětování Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, kteří v Praze hráli ten samý den a dost pravděpodobně byli lepší.


Belve feroci (1984)

Belve feroci (1984)

Země: Itálie
Rok vydání: 1984
Žánr: natural horror

Originální název: Belve feroci
Český název: Divoká zvířata

Režie: Franco Prosperi
Hrají: John Aldrich, Lorraine De Selle

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

(Budou spoilery.)

Eko-horor je svým způsobem docela zvláštní odnož hororového žánru. Prvek strachu zde totiž představuje matička příroda respektive především její fauna. Zároveň má ale tenhle druh hororů nebývalou tendenci sklouzávat do neskutečně sračkových kvalit déčkové kategorie. Kdo z nás nikdy neviděl žádný příšerný biják se směšně digitálními pavouky a ochotnickými hereckými výkony, jako kdyby snad ani nežil, protože nějaká podobná perla by se měla vyjímat na pažbě každého filmového fandy.

Zdá se nicméně, že jakýmsi nepsaným pravidlem eko-hororů je skutečnost, že hlavní roli ve vraždění hraje jeden konkrétní druh, někdy dokonce jedno konkrétní zvíře. Mezi běžně užívané patří vedle již zmiňovaných pavouků třeba hadi, žraloci případně jiná podvodní havěť (chobotnice, pirani), krokodýli (nebo aligátoři), docela časté jsou i krysy, najde se i nějaký ten medvěd a všeobecně oblíbený je hmyz. Nakonec je jedno, jestli jsou daná zvířata (nebo zvíře) zmutované, nasrané nebo to mají prostě v nátuře, scénář je většinou dost podobný – končí to chcípáním lidských chcípáků.

Z tohoto ohledu mi ovšem starý italský kousek „Belve feroci“ („Divoká zvířata“ v české distribuci – vyšlo to u nás na DVD) přijde dost zajímavý, poněvadž na rozdíl od většiny snímků svého subžánru jsou zde hrozbou zvířata jako celek. Do vody se totiž dostane PCP alias andělský prach (tohle snad není spoiler – máte to napsané v informacích o filmu snad v každé filmové databázi na internetu), takže se zvířátka pořádně zfetují a začnou řádit jak… divoká zvířata, haha!

Základem pro události „Divokých zvířat“ je místní zoo, odkud zdrhnou tygři a další kočkovité šelmy, lední medvěd nebo sloni. Jimi to ovšem nekončí, protože se divák dočká i vraždícího psa nebo krys nebo rozzuřeného stáda. O zábavu tedy bude postaráno.

Na „Divokých zvířatech“ ovšem musím hodně ocenit jednu věc – všechna zvířata jsou zde skutečná. Žádné digitální píčoviny nebo náhražky, nýbrž opravdická živá zvířata. Což je moc fajn, člověk by to od starého béčkového skoro-zapomenutého hororu snad ani nečekal. Při samotném zabíjení si sice tvůrci mnohdy pomáhají rychlými střihem mezi detaily, aby toho nebylo příliš vidět, ale i tak mě tahle věc potěšila a dávám za to palec nahoru. Poněvadž natáčení s takovým množstvím zvířat muselo být hodně náročné a protože přinejmenším lední méďa je fakt roztomilý.

Belve feroci (1984)

Zvířecí herci jsou tedy víc než v pohodě, ale trochu horší už je to s těmi lidskými. Znalce italských vypalováků možná potěší Lorraine De Selle („Cannibal ferox“) v jedné z hlavních rolí, pedofily nejspíš potěší, že se jednou mihne pre-teen dívčí cecík, ale na každý pád jsou herecké výkony i napsané dialogy přesně takové, jaké byste čekali od italského béčka z poloviny osmdesátých let. K tomu, že lední medvěd s gepardem hrají lépe než lidé, už snad není moc co dodávat.

Ale jak říkám, nic jiného asi čekat nejde, což nakonec platí i o přímočarém příběhu. Ten mi zas tak nevadil, ale trochu rozpačitý jsem ze závěru, jenž zklame i potěší zároveň (ano, to jde). Přišlo mi docela odfláknuté, jak se scénář s celou situací vypořádá – droga prostě vyprchá, zvířata se zklidní a je hotovo. Na druhou stranu byl příjemný menší finální zvrat (neříká se malému zvratu náhodou zvratek?), protože nejenom zvířata pijí vodu a protože děj se podívá i do školy (víc asi není třeba napovídat), ačkoliv i ten mohl být zpracován ještě o chlup důsledněji. Stejně tak bych uvítal víc zvířecích mordů na úkor dějového kecání, které v hororech stejně většinu lidí nezajímá.

Belve feroci (1984)

Abych to nějak rozumně shrnul, tak mohu říct, že jsem se u „Divokých zvířat“ poměrně bavil. Fakt jo, já mám pro tahle stará béčka prostě slabost. Pokud to máte stejně, nebojte se se podívat taky. Objektivně ale o nijak zásadně dobrý film nejde, není to kultovka, ani zapomenutý klenot. Prostě příjemný průměr, jenž fandy podobných věcí dokáže potěšit, ale běžného diváka neosloví.


Opera IX – The Gospel

Opera IX - The Gospel

Země: Itálie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 17.11.2018
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Gospel
02. Chapter II
03. Chapter III
04. Moon Goddess
05. House of the Wind
06. The Invocation
07. Queen of the Serpents
08. Cimaruta
09. Sacrilego

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Opera IX je svým způsobem trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu jí nelze upírat určitý status a význam v rámci italského black metalu, na druhou stranu mám pocit, že se těmto veteránům okolo kytaristy Ossiana nikdy nepodařilo dosáhnout skutečně legendárního či kultovního renomé. Spíš mi připadali jako legenda druhého sledu, nižší svítivosti. Což nutně nemusí implikovat nějaké nedostatky co do hudebních kvality, vždyť přece už dávno všichni víme, že popularita a kvalita nejsou věci, které by spolu přímo souvisely. Minimálně staré věci Opera IX jisté kouzlo a svou specifickou atmosféru mají a dá se k nim tu a tam vracet i zpětně.

Posledních zhruba deset let je to ale s touhle kapelou takové nijaké. Nejprve Opera IX dlouhou dobu nemohla dát dohromady nové album, což se povedlo až v roce 2012, osm let po předchozím „Anphisbena“. Ne všechny letité fans ale „Strix – Maledictae in aeternum“ přesvědčilo, přijetí téhle nahrávky bylo docela chladné, i když třeba mě osobně její existence neprudila a přinejmenším klipová „Mandragora“ je parádní.

V roce 2014 z kapely odešel dlouholetý frontman M. (jenž v roce 2017 zemřel), místo něhož Opera IX naverbovali zpěvačku Abigail Dianaria. Jako by chtěli tak trochu navázat na tradici dámské vokalistky, protože své ostruhy si vydobyli a svá nejlepší alba natočili právě s ženou za mikrofonem – Cadaveriou, která odešla v roce 2001 společně s bubeníkem Flegiasem, s nímž pak společně založila novou formaci Cadaveria.

Nicméně zpátky k Opera IX. Kapela novou vokalistku představila v roce 2015 prostřednictvím „Back to Sepulcro“, což byl za mě trochu zbytečný počin. Jednalo se totiž o čtyři znovunahrané starší songy doplněné o jednu novou skladbu „Consacration“ a outro. Já osobně jsem tohle ani neposlouchal, ale přišlo mi, že Ossian a spol. své nové frontwoman věří, když se ji rozhodli prezentovat celou nahrávkou. Tím spíš mě překvapilo, když i Abigail Dianaria se ze sestavy poroučela a na její místo přišla jiná zpěvačka Dipsas Dianaria, jejímž asi nejznámějším působištěm byli dnes již nefunkční Riti occulti. Právě její hlas je ke slyšení na nové desce „The Gospel“.

„The Gospel“ jako kdyby docela přesně ilustrovalo stav, v jakém se Opera IX poslední roky nachází. V ideálním případě by mělo jít o sebevědomou desku, která po letech personálních rošád (ty se netýkaly jen pozice u mikrofonu, v roce 2014 například odešel i dlouholetý baskytarista Vlad, jenž byl v kapele od roku 1991) a nepříliš pilného vydání nepříliš přesvědčivých nahrávek konečně navrátí lesk jménu skupiny a ukáže, že Opera IX je stále relevantní formací. V ideálním případě. Realita má ovšem k ideálu daleko.

Opera IX

Namísto toho tu totiž máme vcelku nevýrazné album plné průměrného klávesového black metalu, z něhož si už dneska na prdel nesedne snad nikdo. Trochu mi přijde, jako kdyby se Opera IX odmítala hnout z mindsetu nastaveném na devadesátá léta, kdy tenhle druh melodického black metal dost frčel, ale v té aktuální verzi tomu zoufale schází ta sympaticky naivní atmosféra devadesátek a kouzlo doby. Nijak by nevadilo, že je to trochu retro (ostatně velká část metalu je čistá nostalgie), ale i to retro musí makat, což se neděje.

Jinými slovy, „The Gospel“ je deska, která leze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Nacházející se tu dlouhé minuty naprosto nevýrazného klávesového black metalu bez jakéhokoliv zajímavějšího nápadu. Třeba písně jako „Chapter III“ nebo „Moon Goddess“ jsou naprosto o ničem a svědčí jedině tak o nedostatku či rovnou absenci pořádné inspirace. Jediné, co stojí za řeč, jsou občasné slušné melodické motivy, ale ani těch není mnoho a většinou jde jen o vteřinové záležitosti, čili nic, co by celkové dojmy z nahrávky mohlo obrátit k lepšímu. Nějakou rozumnou delší pasáž si vlastně vybavuji jen jednu, a sice v prostředku skladby „The Invocation“.

Říct, že je „The Gospel“ zklamáním, by vlastně ještě bylo relativně milosrdné, protože takové tvrzení by znamenalo, že člověk doufal, že by Opera IX mohli předvést něco zajímavého. Skutečnost je nicméně taková, že očekávání byla prakticky nulová, takže novinka nezklamala, ani nepřekvapila, pouze potvrdila, že éra Opera IX už je minulostí a že novým albům skupiny nemá smysl věnovat nějakou větší pozornost.