Archiv štítku: ITA

Itálie

Il nido del ragno (1988)

Il nido del ragno (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Il nido del ragno
Anglický název: The Spider Labyrinth

Režie: Gianfranco Giagni
Hrají: Roland Wybenga, Paola Rinaldi, Stéphane Audran

Hrací doba: 83 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

„Il nido del ragno“ je nepříliš známý italský horůrek z roku 1988. Hned na začátek říkám, že se nejedná o nějakou skrytou perlu, jejíž existence by neměla unikat žádnému fajnšmekrovi. Nicméně pokud vyhledáváte zapadlé žánrovky a fandíte oldschoolovým hororům – kde se nyní oldschoolem myslí éra 70. a 80. let – pak by vás tenhle kousek potěšit mohl. O zázrak sice nejde, avšak pořád je to relativně povedený film, který je zavátý prachem možná až zbytečně moc, ale i v tom tkví jeho přitažlivost.

„Il nido del ragno“ je v anglickém jazyce známé pod názvem „The Spider Labyrinth“. Český název hledat nemusíte, protože snímek u nás nikdy nevyšel, ani nebyl uveden na žádném festivalu. Tak či onak, jméno by mohlo svádět k domněnce, že půjde o nějaký ekohoror, v němž se to zase bude hemžit (zmutovanými / nasranými / vesmírnými / cokoliv) pavouky. V podobném duchu vás mohou zmást i některé plakáty.

Nenechte se ovšem zmýlit. Pavouci se zde sice objeví, ale hrají spíše okrajovou roli. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Jejich skutečně spojení se sektou totiž není nějak jednoznačně a dostatečně vysvětleno. Počkat, zmínil jsem sektu? To možná trochu předbíhám, asi bychom to měli vzít od začátku…

Hlavní postavou filmu je profesor Alan Whitmore z univerzity v Dallasu, jenž pracuje na mezinárodním projektu zkoumajícím staré obskurní náboženství. Jeden člověk z týmu, profesor Roth z Maďarska, se ovšem přestane ozývat a dodávat potřebné podklady. Vzhledem k tomu, že univerzitní vedení přikládá projektu velkou prioritu, pošle Alana do Budapešti, aby se pokusil profesora Rotha zkontaktovat osobně. Po příjezdu se setká s profesorovou asistentkou a nakonec i přímo s profesorem, který působí značně roztržitě a ustrašeně. Ještě ten samý den je oběšen – na něčem, co vypadá jako pavoučí vlákno, a se spoustou pavučin okolo. Alan Whitmore tedy na základě několika náznaků z jediného rozhovoru s Rothem začíná pátrat, co se vlastně stalo, proč byl zavražděn a jakou to má spojitost s jejich výzkumem. Postupem času zjišťuje, že by neměl věřit nikomu a že ono zapomenuté náboženství nemusí být zas tak zapomenuté.

„Il nido del ragno“ se nevyžívá v žádných násilných záběrech a ani zvrhlosti. Samozřejmě, že se nějaká krev a pár mrtvol objeví, ale nejedná se o žádná jatka, na hororové poměry je to stále poměrně cudná záležitost. Snímek se soustředí spíše na mysteriózní atmosféru podporovanou povedenou hudbou, což se ukazuje jako dobrá volba, jelikož jakási nervózní nálada se prolíná téměř celou hrací dobou. Znatelnou část filmu jde víc o temnou kriminálku než o regulérní horor, ale to vůbec ničemu nevadí. Hororové napětí postupně roste a dospěje k povedenému vyvrcholení.

Atmosféra patří k největším kladům „Il nido del ragno“, podobně jako schopnost zaujmout. Po celý vyhrazený čas jsem se vůbec nenudil a vlastně mě docela zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Ačkoliv jsem to docela úspěšně odhadoval. Mezi neduhy snímku totiž patří předvídatelnost – film svůj příběh rozehraje příjemně, ale postupně jej vede v očekávatelných mezích a s výjimkou finální obludy nedokáže nijak překvapit. Se stoprocentní úspěšností se mi dařilo tipovat, kdo k sektě patří, což je trochu škoda.

Il nido del ragno (1988)

Dále je na filmu hodně vidět jeho stáří. Na jednu stranu mají tyhle omšelé horory svoje kouzlo, ale to platí jen v případě, že takovým záležitostem holdujete. Pro moderního diváka to bude málo akční a také asi neskousne slabší triky, které už dnes působí poněkud úsměvně. Na druhou stranu, „Il nido del ragno“ triky nepotřebuje nijak často, takže se s tím dá žít. A misku vah trochu vyvažuje i odvaha ukázat pořádný full frontal, jenž jistě potěší všechny milovníky chlupaté erotiky. Nutno uznat, že herečka Paola Rinaldi, která se předvede, se v té době rozhodně neměla za co stydět!

Vzato kolem a kolem na mě „Il nido del ragno“ zapůsobilo sympatickým dojmem. Samozřejmě, že tu jsou jisté nedostatky, ale nad těmi lze vzhledem k věku snímku přivřít oko a tolerovat je. Budete-li k takové toleranci svévolní, dostanete příjemný horůrek, který má něco do sebe.

Il nido del ragno (1988)


Abysmal Grief – Blasphema Secta

Abysmal Grief - Blasphema Secta

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 13.1.2018
Label: Sun & Moon Records / Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Intro (The Occult Lore)
02. Behold the Corpse Revived
03. Maleficence
04. Witchlord [Evol cover]
05. When Darkness Prevails
06. Ruthless Profaners

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Sun & Moon Records

Řekl bych, že Abysmal Grief mají dost slušné předpoklady k tomu, aby dorostli v nefalšovaně kultovní kapelu – pokud jí už v očích některých dávno nejsou. Pod pojmem kultovní si v tomto případě nepředstavuji formaci, která by zásadně formovala svůj žánr nebo ovlivnila zástupy následovníků, nýbrž formaci, kterou fakt málo lidí fakt hodně uctívá. A dovolím si tvrdit, že Abysmal Grief k dosažení takového statusu staří jediné – dělat to samé, co dělali doteď. Držet si svůj nezaměnitelný sound a držet si svou kvalitu.

A „Blasphema Secta“ jim v tomhle pomyslném putování za dosažením kultovnosti rozhodně neuškodí, spíš naopak! A ono „naopak“ myslím vlastně doslovně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, „Blasphema Secta“ jsou typičtí Abysmal Grief se vším všudy, tudíž stávající fans mohou být s novinkou rozhodně spokojení. Dovolím si prohlásit, že jestli se vám muzika těchto italských okultistů líbila dříve, bude se vám líbit i aktuální fošna, protože její kvality jsou s dřívějšími počiny Abysmal Grief souměřitelné.

Co je ale důležité… Zadruhé, „Blasphema Secta“ má velký potenciál řady příznivců Abysmal Grief notně rozšířit. Jestli ne tahle deska, tak jaká jiná, když právě „Blasphema Secta“ je dost dobře možná tím nejchytlavějším počinem, jejž skupina až doposud vydala. Šlapavé songy s kurevsky chytlavými riffy k Italům vždycky patřily, takže se nejedná o nic, co by dosavadní fanouškovskou základnu mělo rozlítit, ale drive novinky je prostě tak velký, až díky němu hromady dalších posluchačů konečně mohou objevit kouzlo Abysmal Grief. Nehledě na skutečnost, že tenhle matroš bude na koncertech nakládat jak čuně, což získávání nových fandů také svědčí.

Na druhou stranu, asi bych i pochopil, pokud by si někdo stěžoval, že na „Blasphema Secta“ chybí nějaký pořádný pomalý umíráček, jichž třeba na „Feretri“ byla celá řádka. To je možná jediná zásadní výtka vůči novince, protože i mně by alespoň jedna tryzna přišla k duhu. Ani zdaleka se ovšem nejedná o překážku, jež by mi nějakým způsobem bránila si „Blasphema Secta“ vychutnat. Když totiž Abysmal Grief rozjedou hitovky (docela vtipné pojmenování pro devíti-, desetiminutové skladby, ale je to tak!) jako „Behold the Corpse Revived!“, „Maleficence“ nebo „Ruthless Profaners“, tak prostě nemám to srdce si stěžovat, když je to tak super. Dá se k tomu něco dodat?

Vedle kulervoucí riffáže v podání Regena Gravese na „Blasphema Secta“ samozřejmě nescházejí ani další stěžejní první prvky tvorby Abysmal Grief. Jistěže mám na mysli ty dva, které má oba na svědomí Labes C. Necrothytus. Jednak je to jeho skvělý vokál. Tradičně dojde na koňskou dávku záhrobních skřeků a démonické deklamace – a jako vždy to má sílu. A to nejlepší na konec – okultní klávesy! Ty již tradičně kouzlí ohromnou atmosféru, ostatně především právě díky jim jsem si muziku Abysmal Grief tak zamiloval. Jejich zvuk je opětovně takřka dokonalý a už jen díky němu stojí za to tuhle kapelu poslouchat. Nejpozději tehdy, když Necrothytus rozehraje jedno ze svých četných klávesových sól, se veškeré eventuální pochybnosti rozplynou a začne být nad slunce jasné, že Abysmal Grief natočili další skvělé album.

Abysmal Grief


Dawn of the Dead (1978)

Dawn of the Dead (1978)

Země: USA / Itálie
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Rok vydání: 1978
Režie: George A. Romero
Hrají: Ken Foree, David Emge, Scott H. Reiniger, Gaylen Ross

Hrací doba: 139 min (director’s cut)

Zdroj fotek: IMDb.com

Přesně deset let po svém zombie majstrštyku „Noc oživlých mrtvol“ se George A. Romero vydal do téže řeky a stvořil druhou část toho, co je dnes známo jako série „Night of the Living Dead“. A jedná se o jeden z těch vzácných případů, kdy pokračování nejenže dává smysl, ale dokonce se svým – v tomto případě dokonce legendárním – předchůdcem v mnohém ohledu drží krok. Ve výsledku je „Úsvit mrtvých“ další obrovskou klasikou zombie filmů. Zatímco „Noc oživlých mrtvol“ byla stále jednou nohou v době pomalých černobílých hororů, jeho následovník už je typických představitelem éry hororu 70. a 80. let a osobně jej považuji za úplně nejčiřejší prototyp zombie hororu a zároveň za etalon tohoto subžánru, s nímž musí být každý další film nutně srovnáván.

„Úsvit mrtvých“ se „Noci oživlých mrtvol“ dokázal vyrovnat snad i z toho důvodu, že se jeho cesta vydává poněkud odlišným směrem – a nemám tím na mysli jen skutečnost, že tentokrát již jde o barevný film. Pokračování je to volné, nevrací se žádná postava, ani hlavní, ani vedlejší. Pojítkem je pouze zombie apokalypsa, jež je v „Úsvitu mrtvých“ o krok dále.

Zatímco v prvním snímku jsme sledovali, jak epidemie sotva začala, zde již běží naplno – byť ještě nepostoupila tak daleko, aby bylo lidstvo vyhlazeno. To se stále snaží o jakousi funkčnost, ačkoliv je sužováno mrtvými, kteří nehodlají umřít a jejichž počet roste s každým dalším zesnulým. Vedle hord nemrtvých ovšem vyvstává i problém lidské nátury, poněvadž i u zombie apokalypsy se najdou parchanti chtějící se na vzniklé situaci obohatit. Zmítaná města tedy začínají křižovat i bandy rabujících násilníků, jimž naopak vyhovuje, že se protrhla stavidla společenských pravidel a morálky a že bezpečností složky již přestávají fungovat.

Některým přeživším začíná být jasné, že setrvání ve velkých městech, kde se zombie nákaza šíří velice rychle, není řešením. Takové uvažování svede dohromady dva televizní reportéry a dva členy zvláštních policejních jednotek, kteří spolu prchají v helikoptéře s plánem odletět daleko od civilizace. Po cestě ovšem změní názor a usídlí se ve velkém obchodním centru, kde jim vlastně nic nechybí. Vyčistí jej od přítomných nemrtvých, opevní se a mohou si navzdory venkovní apokalypse začít užívat života, když jim velký obchoďák poskytuje vše, co mohou chtít a potřebovat. Ale jen do doby, než na jejich pevnost narazí gang rabujících motorkářů.

„When there’s no more room in hell, the dead will walk the Earth.“

Dawn of the Dead (1978)

Toť základní dějová linka, po níž se snímek pohybuje. Samozřejmě záměrně vynechávám detaily, poněvadž nejsem až taková kurva, abych vám prozrazoval, jestli, kdy a kdo někdo schytá kousnutí a proměnu na zombie – co kdyby se tu našel člověk, jenž tenhle kult ještě neviděl! Důležité spíš bude sdělení, že si „Úsvit mrtvých“ dokáže udržet pozornost i navzdory své překvapivě vysoké stopáži (v režisérském sestřihu téměř 140 minut). Začátek filmu je trochu zmatený, ale záhy se příběh zpřehlední a začne se odehrávat vysoká škola zombie žánru.

Je to samozřejmě stará záležitost, takže jestli jste rozmazlení prohnilým make-upem z „The Walking Dead“, zde si budete muset zvykat, že nemrtvý = šedý ksicht. Oproti „Noci oživlých mrtvol“ však „Úsvit mrtvých“ navyšuje kadenci i brutalitu krvavých záběrů, z nichž některé (požírání střev) jsou patřičně hnusné i navzdory stáří filmu. Nicméně pozor, stále se v žádném případě nejedná o bezmyšlenkovou snahu o co nejvyšší koncentraci kečupu na filmové okénko. Romero je známý tím, že jeho zombie snímky mají určitý přesah a satirický podtón. Jestli jej někdo v „Noci oživlých mrtvol“ nezachytil, tak v „Úsvitu mrtvých“ již metaforickou kritiku konzumního života přehlédnout prostě nelze.

Dawn of the Dead (1978)

O „Noci oživlých mrtvol“ jsem napsal, že je to nadčasový a právem legendární horor. O „Úsvitu mrtvých“ lze napsat úplně to samé. Skvělá záležitost, jíž k dokonalosti chybí jen krůček (pár minut dolů z hracího času by to přece jenom sneslo), ale i bez té jde o excelentní biják, jejž by měl bezpodmínečně vidět každý fanoušek hororu.


Red Bible Black / Zulmet – Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Red Bible Black / Zulmet - Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Země: Itálie / Turecko
Žánr: death metal / black metal
Datum vydání: 21.10.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
I. Red Bible Black
01. Satanic Monogamy
02. Shitskin Baby Back Ribs
03. Fuck Allah Fuck Muhammad

II. Zulmet
04. Enoch and His Mistress
05. Kidnaps for His Mistress

Hrací doba: 18:14

Odkazy Red Bible Black:
facebook

Odkazy Zulmet:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Kdo čte naši dementní parodii na hudební žurnalistiku pravidelněji, tomu již jméno tureckého zvrhlíka Emira Toğrula nejspíše není neznámé. Tenhle magor se v našich recenzích docela zabydlel, důvodem čehož není pouze velké množství projektů (Viranesir, Yayla, Blliigghhtted / Chaoscunt ad.) a vysoká skladatelská potence, ale především skutečnost, že jeho tvorba je kurevsky vyjetá. Na rozdíl od většiny metalové scény, která dnes vypadá spíš jako banda měkkých zmrdů s uraženými citečky, je jeho muzika hnusná a nemocná. Tedy přesně taková, jak by měl metal znít.

„Satanism has been lessened to mickey mouse bullshit thanks to watain, behemoth, ghost and the like.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black, s jejichž jménem jste se zde ostatně již také mohli setkat prostřednictvím srpnové recenze na ípko „Allah Is Satan’s Toy“, však není dalším výhradně Toğrulovým projektem. Sem se pouze přidal v loňském roce, skutečnou hlavní postavou kapely je další pacient P. C. Odio. Přesto Red Bible Black zapadá do Emirova ohavného portfolia, protože se svým příchodem skupině vtisknul kus svého nezaměnitelného rukopisu (byť se musí nechat, že i před jeho příchodem nehráli Red Bible Black nic pro vyměklé moče), ujal se textové stránky a vzal formaci pod křídla svého labelu Merdümgiriz. To všechno jsou důvody, proč nyní mohu Red Bible Black s klidem považovat jako jeden další článek skládanky Toğrulova šílenství.

„Have some balls and fuck Allah, fuck Muhammad and fuck islam.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Přinejmenším posun v lyrické rovině je patrný. Vždyť kdo jiný si v dnešní době dovolí pojmenovat nahrávku „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ a ještě to doplní obálkou, na níž malý černoušek v plamenech dostává naloženo křížem (na CD obalu není vidět, že jde o kříž – mrkněte na kazetu) do prdele? Ani nemluvě o textech, které nějakou korektnost vůbec neřeší a opět pálí ostrými, že by se z toho všichni moralisti posrali, kdyby o Toğrulově existenci věděli. Z aktuálního počinu bych doporučoval přečíst zejména text k songu „Fuck Allah Fuck Muhammad“, který to dává sežrat metalové scéně.

„Make metal dangerous again, but you only want to make money right?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Mohu jen dodat, že i hudba Red Bible Black odpovídá lyrické náplni. Trojice přítomných skladeb sice nemá dohromady ani devět minut, ale stejně dokáže vytvořit peklo jako svině. Sound je odporný a kanální, pomalejší momenty jsou odporné a sypačky nekompromisní a násilné. Tuhle nahrávku bych klidně naordinoval všem kinder metalistům, džískovým agro fotrům a v neposlední řadě lidem, kteří si myslí, že Six Feet Under je fakt tvrdej death metal.

Red Bible Black

„Faggot from behemoth saying its wrong to rape, are you seriously a satanist?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Až doposud byla řeč pouze o Red Bible Black, což odpovídá tomu, že právě jejich jméno bylo důvodem, proč jsem se do téhle fošny pustil. „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ ovšem není ípkem jedné kapely, nýbrž splitkem, takže samozřejmě musíme ztratit pár slov i o druhém účastníkovi nosiče. Je jím podzemní blackmetalový projekt Zulmet z Turecka, jehož jediným členem je jistý Count Youri Pestilentis Von Ginquie (to jsem si fakt nevymyslel). Formace má už na kontě dvě řadovky, z nichž ta poslední s názvem „Uğursuz Harabe“ vyšla letos v březnu (a kromě ní a tohoto splitu se tento rok objevila i dvě minialba „Enactor of His Own Death“ z července a listopadové „Unholy Birthday Rituals“).

„Fuck children, burn mosques and heil hitler. Torture animals and support mexican drug cartels.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black

Na „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ Zulmet přispěl dvěma songy obskurního black metalu, jenž vykazuje určitý potenciál. Pochválit lze poměrně variabilní vokální stránku, v níž se Count Blablabla občas vydává i do sympaticky imbecilních poloh. Atmosféra je docela příjemná, zejména v pomalejších táhlých momentech, v čemž mi přijde o něco výraznější první skladba „Enoch and His Mistress“.

„I know that you will say that you represent evil in a more intellectual and subtle way… Yeah right, coulda fooled me like you fool yourself. You only represent your teenage fans.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Je nicméně nutné zmínit, že vedle Red Bible Black vyznívá strana Zulmet příliš stravitelně. Stejně tak je nemilé, že materiálu rychle dochází dech. Zatímco na první poslech jsem si říkal, že bych klidně zkusil i něco jiného z diskografie skupiny, dost rychle se mi to ohrálo a chuť zkoumat dál mě přešla. Vyložená píčovina to není, ale důvod, proč „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ věnovat nějakou pozornost, vězí na straně Red Bible Black.

Zulmet


The Spiritual Bat – Your Own World – And the Vision of Sound

The Spiritual Bat - Your Own World – And the Vision of Sound

Země: Itálie
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 8.9.2017
Label: Danse Macabre / Alive

Tracklist:
01. Own World
02. Guilty
03. The Human Museum
04. Caress the Scar
05. Escape
06. Nine
07. Killing
08. Intimacy
09. A Cure

Hrací doba: 45:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

The Spiritual Bat sice fungují již dlouho – vždyť jejich první inkarnace ještě pod názvem The Spiritual Bats (plurál) vznikla už v roce 1992 – ale já osobně jsem je pořádně objevil a docenil až s předcházející deskou „Mosaic“ z roku 2014, která byla jednoduše skvělá a dodnes si ji s velkou chutí tu a tam pouštím. Jeden by řekl, že za takové konstelace po dalším albu skočím se stejnou vervou jako námořník do bordelu po třech měsících na moři. Přesto jsem se do poslechu „Your Own World – And the Vision of Sound“ překotně nehrnul.

Důvod je velice jednoduchý – přebal nahrávky mě neskutečně odrazoval a znechucoval. Ne snad, že bych v mezičase změnil názor, ještě teď mi pořád a samozřejmě přijde naprosto ohavný. Takovou prasárnu nejde omluvit ani tím, že kytarista Dario Passamonti je slepý, takže tenhle paskvil nemohl zatrhnout. A ještě se kapela chlubí, že používá malby nějakých alchymistických malířů (což asi znamená, že nehledají kámen mudrců, jen ho kreslí… nebo tak něco). Od nich předpokládám pochází ten dráček, který je v cajku. Ale ten zbytek dělaný zřejmě v Malování je vejblitek nejhrubšího zrna, sorry.

The Spiritual Bat ovšem patří ke skupinám, u nichž hudební stránka dalece převyšuje vizuální aspekt, a „Your Own World – And the Vision of Sound“ to bezezbytku potvrzuje. Pod neskutečně příšerným obalem se totiž skrývá krásná muzika. The Spiritual Bat hrají vysoce atmosférický gothic rock, jejž zdobí jasně rozpoznatelný sound, rukopis slepého muzikanta Passamontiho i podmanivé zaříkávání čarodějnice Rosetty Garrì. Novinka evidentně navazuje na zvuk minulého alba, takže kdo „Mosaic“ zná, nebude nyní překvapen. Na obranu „Your Own World – And the Vision of Sound“ ovšem mohu říct, že co do skladatelské stránky se svému silnému předchůdci v pohodě vyrovná.

Možná, že jako důkaz takového tvrzení by mohla posloužit drtivá většina tracklistu, poněvadž jako jediná jasně slabší pasáž mi přijde jedině začátek druhé „Guilty“. Zbytek skladby je taktéž povedený, ale ten rozjezd mi nějak nesedl, ale můžeme jej chápat jako výjimku potvrzující pravidlo. Obecně vzato bych řekl, že The Spiritual Bat jsou působivější v pomalejších kusech, kdy se soustředí na atmosféru, což v překladu znamená, že ani takovou „Killing“ bych k vrcholům desky nezařadil, byť k ní nemám zásadnějších výhrad. Není to o tom, že by byla špatná, spíš že ten zbytek je ještě lepší.

Však si zkuste pustit věci jako „Own World“, „The Human Museum“, „Caress the Scar“, „Intimacy“ nebo „A Cure“ a řekněte mi, jestli na tom slyšíte cokoliv, co by bylo špatně. The Spiritual Bat dokážou tvořit uhrančivé nálady, a přitom jsou stále stravitelní a písničkoví. Říkává se, že v jednoduchosti je síla, a právě nahrávky jako „Your Own World – And the Vision of Sound“ to potvrzují. Přesně tyhle skladby jsem měl na mysli, když jsem výše tvrdil, že zde na člověka čeká krásná muzika. Když totiž poslouchám něco jako poslední dva jmenované songy, které nahrávku zároveň úžasným způsobem uzavírají, jen těžko se mi hledá příhodnějšího pojmenování.

The Spiritual Bat

„So many lost words in etherland
they never seem to be heard,
but if you choose the lesser evil
if you choose the lesser evil
soon or later good shall rise“
(Intimacy)

Na závěr mohu doporučit jediné – nenechte se podobně jako já odrazovat ohavným přebalem a album klidně zkuste. Dost často mám pocit, že působivost případně debilita obálky zrcadlí i úroveň vlastního obsahu. U The Spiritual Bat to však neplatí. Rozhodně stojí za slyšení.


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Ufomammut, Usnea

Ufomammut, Usnea

Datum: 21.10.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Ufomammut, Usnea

Podél strahovských kolejí a fotbalových hřišť klopýtám k budově nadepsané sedmičkou, s myšlenou, že konečně naživo okusím „Osmičku“. V hlavě se mi přehrávají vybrané riffy z této návykové špinavosti z dílny italských Ufomammut a zatímco se stmívá, já vstupuji do dveří klubu, šermuji hotovostí a následně cupitám po schodech do starých známých prostor. Dýchají na mě vzpomínky. Je to jako včera, kdy tu v pekelném dusnu během zpěvu crowdsurfoval George ClarkeDeafheaven až nohama mlátil o nízký strop, je to jako včera, kdy mě zde fascinoval rozlučkový koncert Altar of Plagues. A přitom jsou to v prvním případě tři, v druhém dva roky nazpět. Nic se nezměnilo – pivko stále jen lahvové, pódium oblepené nánosem různých antifašistických a hardcorařských nálepek a v centru pozornosti nepříliš vyvýšená scéna. Na té zvučí chlápci z Usnea, americké doomové kapely, jež „mamutům“ předskakuje.

Mají na kontě novinku „Portals into Futility“, která stejně jako „8“ vyšla v září letošního roku. Jedná se o podobný žánr jako u headlinera, jen je tu méně šamanské psychedelie a více funerálně ponuré atmosféry. V půl osmé spouští svůj set plný pochmurných riffů a drásavých screamů. Nepřekvapiví, ale silní ve své přímočarosti a poctivosti. Frontman Justin Cory s piercingem v nose, rozevlátými vlasy a bytelnou kérkou na ruce občas ke svému screamu spustí ruku z kytary a vizionářsky zagestikuluje. Čeho si ale nelze nevšimnout, je nenápadné nazvučení jeho levého kolegy, kytaristy Johnnyho, ostatní to holt valí o nejeden decibel výš a jemu není dáno. Nicméně není to zas tak fatální vada, základ této hudby není žádná sofistikovaná onanie, ale úderné riffy. A ty jsou poměrně suverénní. Nikoliv však nezapomenutelné. Předskakovat Ufomammut je těžký úděl.

Dav houstne, držím pozici u pódia a čekám, co nastane. Začíná být celkem těsno, ale stížnosti nejsou namístě, výhled zatím fajn, jen čekání je k nesnesení. No bomba, už je to tady. Pojďte do mě. „Byli to tři muži, kteří jen šli, šli a šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené čepice a dlouhé pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi a rozmlouvali,“ uváděl před čtyřiapadesáti lety svou novelu „Rozhovor tří chodců“ spisovatel Peter Weiss. Tihle sice nemají ani dlouhé pláště, ani čepice – zato v rukou pevně svírají své nástroje a spouští svou údernou, syrovou i atmosférickou hudební rozmluvu. „Babel“ ve skutečnost není ani jeden z nich, nýbrž otvírák jejich aktuálního alba.

Ufomammut

Ač se některé nuance v samplech trochu ztrácejí, živá instrumentace je krásně vyrovnaná. S mohutností převalujících se menhirů, precizností profesionálních sniperů a vůní opiového doupěte nás tak italské trio postupně provází příběhem celé desky „8“. Ani přítomnost fotografů s jejich sto a jedním způsobem jak efektivně zaclánět nemůže člověka vytrhnout z transu, do něhož ho dostává ona již v recenzi velebená dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“. Jen ty Urlovy vokály zpodvousů by chtělo o špetku vytáhnout. Když člověk z vší té meditativní zemitosti kouká po zemi, zahlédne pestrou paletu pedálů i originální, na pódiu nalepené partitury. Čas od času mě praští dred – nevím jak vzadu za džunglí těl, ale zepředu to vypadá, že mají Italové klub omotaný kolem prstu.

Po dohrání závěru desky ve formě skvělé „Psyrcle“ se ale kapela nenechá dlouho vybízet a přispěchá s přídavkem. Prostorem se tak ještě line například Poiovou meditativní kytarovou pasáží uvedené „Stigma“ či brilantně vygradovaná „God“. Triumfální závěr, při němž Urlo láduje basu ke kombu, a záhy ticho a zuřivý potlesk, během něhož probíhá klasické Ufomammutí loučení – podání si ruky s prvními řadami a vyslechnutí si salvy chvály.

Rozhodně jsme byli svědky výborného vystoupení. Trio se prezentovalo v plné síle a předvedlo ukázkovou souhru a zápal. Přesto své vystoupení na Brutal Assaultu v mých očích nepřekonali. Není to ale ani tak vina hudebníků, jako okolností. Ufomammut je kapela, z jejichž koncertu člověk musí přijít domů a padnout vyčerpáním a vypětím smyslů. To se nyní kvůli brzkému závěru večera nestalo. Loňské vystoupení oproti sobotě disponovalo momentem překvapení a působilo více vizonářsky. Kapela tehdy využila prostoru velké scény, aby ukázala, jak dokáže překonávat hranice a navázat s posluchačem/divákem osobitý kontakt i z odosobněného obřího pódia. Navíc mohutnost riffů k velikosti pódia mi tak nějak nakonec sedla asi víc. Nicméně tohle subjektivní srovnaní neznamená, že by snad byl sobotní večer nějaký propadák. Jednalo se o velmi silné vystoupení a setlist byl dokonce lepší než minule.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Ufomammut – 8

 Ufomammut -8

Země: Itálie
Žánr: sludge / stoner / doom metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Babel
02. Warsheep
03. Zodiac
04. Fatum
05. Prismaze
06. Wombdemonium
07. Psyrcle

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

„Lie a lie a lie I’m a lie,“ křičí s až hardcorovým zápalem Urlo z italských Ufomammut ve zbrusu nové pecce „Warsheep“. To, že mají tito mistři těžkotonážních riffů a psychedelických samplů od konce září na kontě svou v pořadí osmou desku, ale žádná lež není. Stejně tak fakt, že nese příhodně název „8“ a servíruje nám ho formace slavící svou plnoletost. Za oněch osmnáct let na scéně si kapela osahala jak meditativní podobu post-metalu ve formě ceněného „Eve“, tak právě onu zabahněnou sludgovou nabasovanou éru, jíž je věrná především. Pokud poslední „Ecate“ znamenala na poměry diskografie neobvykle epické a čitelné dílo, pak novinka stáčí kormidlo k syrovosti, autentické zemitosti a svébytnosti. První poslechy působí znepokojivě, deska se drolí pod rukama, ale pokud se člověk nezděsí a nevezme nohy na ramena, odmění ho intenzivním zážitkem.

„I am your light
Dark sun in your sky“

Hlavní rozdíl mezi novinkou a dva roky starým vesmírným putováním je v přístupu k posluchači. Zatímco „Ecate“ bylo vstřícné a rychle si získávalo podmanivými riffy, novinka je zprvu hádanka. Jakmile ale člověk tuhle hádanku vyřeší, o to lépe rozumí sdělení. To, co zprvu bylo roztříštěné má najednou koncept. Pravda, předchůdce možná držel pohromadě o něco víc, jenomže „8“ se obejde bez jejích berliček jdoucích vstříc posluchači. Ku prospěchu novinky hraje navíc perfektně barvitý zvuk a méně oposlouchané rytmy a riffy.

„Devotion and fear
A blind submission“

Až v říjnu na Sedmičce spustí kousky z novinky, bude to znát. Esence současných Ufomammut je zde koncentrována do nebývalých proporcí. Když vládne pasáži rytmika, pak nekompromisně drtí, když synťáky, tak hypnotizují. Basa ukázkově bublá a Urlo občas do zpěvu dává i nádech nasranosti Scotta Kellyho. A konotací s Neurosis u mě naskakuje povícero. Například celkové vyznění nahrávky stavím pomyslně hned vedle posledního „Fires Within Fires“ od oaklandských nestorů. Zřejmě na tom bude mít zásluhu produkce, koneckonců Ufomammut také spadají pod Neurot Recordings, případně podobný způsob recepce. Zprvu rozpačitost – „Fires Within Fires“ také za začátku působilo jako nekoncepční monolit – posléze velká spokojenost.

„Obey and destroy
Your own blood lineage“

Ufomammut

Vzhledem k vyrovnanosti materiálu se sice velmi těžko hledá vrchol, ale hlavním highlightem je pro mě asi dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“ kvůli své specifické návaznosti a oněm úderným, Kylesu evokujícím pasážím na přechodu mezi nimi. Dále ovšem nejde nezmínit krásně vypointovanou „Prismaze“ či úvodní, zpočátku disharmonickou „Babel“. A takhle by se dalo pomalu vyjmenovat takřka vše. Songwriting je nebývale pestrý a zvukové inženýrství dovoluje vychutnávat kontrasty. Ubylo na roztahované repetitivnosti, přibylo na barvitosti, ale výsledek netrpí na absenci postupného psychedelického gradování, jen k němu Ufomammut dospějí pokaždé trochu jinak.

Beg, pray, implore
Me, your divine need“

Italští šamani nás opět přišli navštívit s riffy masivními jak mamut, se samply evokující vzdálené galaxie. Na novince „8“ přinesli ještě neprostupnější masiv zvuku, ještě barevnější nuance. Zprvu neotesané, s každým poslechem lákavější a lákavější dílo tak nakonec bude bavit zřejmě ještě nějaký pátek. Máte chuť na zhudebněné putování z hlubin bahenní lázně až do dalekého vesmíru? Ufomammut – your divine need!


Progenie terrestre pura – oltreLuna

Progenie terrestre pura - oltreLuna

Země: Itálie
Žánr: cosmic black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. [.Pianeta.Zero.]
02. [.subLuce.]
03. [.oltreLuna.]
04. [.Deus.Est.Machina.]
05. [.Proxima:B.]

Hrací doba: 55:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italové Progenie terrestre pura za sebou možná nemají nijak zásadně dlouhou kariéru, ale jedna věc je nesporná – těch několik málo počinů, které prozatím vytvořili, se zcela jistě může pochlubit jistou zajímavostí. Začalo to už na dlouhohrajícím debutu „U.M.A.“ z roku 2013 (jemu předcházelo ještě jedno dvoupísňové demo, na jehož základě si kapelu vytáhli Avantgarde Music, ale oba zdejší songy se znovu objevily i na první řadovce). Ta kromě nádherné obálky nabídla i velmi dobrý kosmický black metal, jenž vlastně nebyl lehce stravitelný, na první poslech nenabízel příliš záchytných bodů, ani nedokázal ničit silou Darkspace, ani nedokázal hned napoprvé pohltit výraznou atmosféru. Jednoduše, vypadalo to jako nenápadná nahrávka, ale s postupem času dokázala nádherně rozkvést a ukázat, že v žádném případě není prázdná nebo zbytečná.

Ještě výše však Progenie terrestre pura vystoupali se svým následujícím počinem. „Asteroidi“ (2014) je možná pouhé minialbum, ale kurva, takhle nádhernou záležitost aby člověk pohledal! Italové zde uhnuli ze své vytyčené cesty, kteroužto je již zmiňovaný vesmírný black metal, a vyzkoušeli si (bohužel!) jednorázový experiment. Kosmos sice neopustili, ale tentokrát se do něj vydali prostřednictvím žánrů jako ambient, psybient nebo IDM. Pouhé dvě skladby daly dohromady 25 minut ohromně působivé muziky, až mě bez nadsázky zamrzelo vědomí toho, že příště se Progenie terrestre pura opět vrátí ke kytarové hudby.

Ono „příště“ nastalo v letošním roce. Druhá řadová deska nese název „oltreLuna“ a opětovně se může pochlubit fantastickým přebalem. Nemůžu si pomoct, ale mě prostě tyhle vesmírné výjevy strašně berou. Fotkou skupiny už sice tak jednoznačně přesvědčen nejsem, ale i tak – první vizuální dojem je nanejvýše kladný. Všichni ovšem víme, že nejdůležitější to, co se skrývá až pod tou vizuální slupkou, to jest hudba.

Jak jsem již předeslal, Progenie terrestre pura se na „oltreLuna“ „vracejí“ ke kosmickému black metalu. Což není vůbec žádné překvapení, jelikož už někdy v roce 2014 avizovali, že styl „Asteroidi“ je pouze jednorázovou záležitostí a že příště bude zase metal. Na jednu je to škoda, poněvadž „Asteroidi“ je stále vrcholným počinem v portfoliu Italů, ale to vůbec neznamená, že by „oltreLuna“ byla špatná deska.

Progenie terrestre pura

Do jisté míry lze vlastně o „oltreLuna“ mluvit podobně jako o „U.M.A.“ – taktéž se nejedná o nahrávku, jež by svému posluchači servírovala chytlavé a zapamatovatelné momenty jak na běžícím páse. Však co také čekat, když si hned tři kompozice z pět naprosto hravě poradily s desetiminutovou hranicí (finální „[.Proxima:B.]“ dokonce se čtvrthodinovou) a zbylé dvě písně trvají okolo osmi minut. Ale to vůbec nemusí být špatně. Řekněme, že produkce Progenie terrestre pura je určena těm trpělivějším z nás, kdo k docenění alba nepotřebují šlapající sloky, hitové refrény a další obligátní atributy standardní písničkové struktury.

I s očekáváním přesně takového stavu ovšem musím říct, že se „oltreLuna“ rozjíždí trochu vlažnějším dojmem. Netvrdím, že jsou „[.Pianeta.Zero.]“ a „[.subLuce.]“ špatné záležitosti – vždyť obě ve svém středu dokážou vytáhnout skvělou pasáž a obě se blýsknou i některými úžasnými kytarovými melodiemi. Jen mi přijde, že obecně vzato pořád až příliš lpí na metalu. A hlavně – samy o sobě jsou vlastně velice dobré a dost vysoko nad průměrem, pouze ztrácejí v porovnání s tím, co přijde vzápětí.

Až s nástupem tří více jak desetiminutových kompozic „[.oltreLuna.]“, „[.Deus.Est.Machina.]“ a „[.Proxima:B.]“ dochází k plnému posluchačskému uspokojení, v němž se to jen hemží skvělými nápady. Některé z nich bych se dokonce nebál označit za skutečně skvostné. Je vidět, že v Progenie terrestre pura opravdu dřímá talent jak hrom, poněvadž určité pasáže nahrávky jsou fantastické. O síle kapely ostatně svědčí i schopnost zakomponovat do alba množství dalších nežánrových vlivů, aniž by celek přestal dávat smysl. Což o to, elektronické elementy asi příliš nepřekvapí – vzhledem ke stylu i vzhledem k „Asteroidi“ – ale že se nějaké pasáže nebojí až ethno prvků, to jsem už úplně nečekal.

Vzato kolem a kolem tedy mohu Progenie terrestre pura za jejich druhou desku jen pochválit. Myslím, že nyní už není třeba pochybovat o tom, že předcházející počiny byly pouhým náhodným vzepětím tvůrčích – ta kapela vážně umí. Nijak nepopírám, že na vrcholu pro mě stále zůstává dech beroucí „Asteroidi“, ale to nic nemění na skutečnosti, že „oltreLuna“ rozhodně stojí za slyšení a neměli byste si ji nechat proklouznout mezi prsty.

Progenie terrestre pura - oltreLuna