Archiv štítku: ITA

Itálie

Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Ufomammut, Usnea

Ufomammut, Usnea

Datum: 21.10.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Ufomammut, Usnea

Podél strahovských kolejí a fotbalových hřišť klopýtám k budově nadepsané sedmičkou, s myšlenou, že konečně naživo okusím „Osmičku“. V hlavě se mi přehrávají vybrané riffy z této návykové špinavosti z dílny italských Ufomammut a zatímco se stmívá, já vstupuji do dveří klubu, šermuji hotovostí a následně cupitám po schodech do starých známých prostor. Dýchají na mě vzpomínky. Je to jako včera, kdy tu v pekelném dusnu během zpěvu crowdsurfoval George ClarkeDeafheaven až nohama mlátil o nízký strop, je to jako včera, kdy mě zde fascinoval rozlučkový koncert Altar of Plagues. A přitom jsou to v prvním případě tři, v druhém dva roky nazpět. Nic se nezměnilo – pivko stále jen lahvové, pódium oblepené nánosem různých antifašistických a hardcorařských nálepek a v centru pozornosti nepříliš vyvýšená scéna. Na té zvučí chlápci z Usnea, americké doomové kapely, jež „mamutům“ předskakuje.

Mají na kontě novinku „Portals into Futility“, která stejně jako „8“ vyšla v září letošního roku. Jedná se o podobný žánr jako u headlinera, jen je tu méně šamanské psychedelie a více funerálně ponuré atmosféry. V půl osmé spouští svůj set plný pochmurných riffů a drásavých screamů. Nepřekvapiví, ale silní ve své přímočarosti a poctivosti. Frontman Justin Cory s piercingem v nose, rozevlátými vlasy a bytelnou kérkou na ruce občas ke svému screamu spustí ruku z kytary a vizionářsky zagestikuluje. Čeho si ale nelze nevšimnout, je nenápadné nazvučení jeho levého kolegy, kytaristy Johnnyho, ostatní to holt valí o nejeden decibel výš a jemu není dáno. Nicméně není to zas tak fatální vada, základ této hudby není žádná sofistikovaná onanie, ale úderné riffy. A ty jsou poměrně suverénní. Nikoliv však nezapomenutelné. Předskakovat Ufomammut je těžký úděl.

Dav houstne, držím pozici u pódia a čekám, co nastane. Začíná být celkem těsno, ale stížnosti nejsou namístě, výhled zatím fajn, jen čekání je k nesnesení. No bomba, už je to tady. Pojďte do mě. „Byli to tři muži, kteří jen šli, šli a šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené čepice a dlouhé pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi a rozmlouvali,“ uváděl před čtyřiapadesáti lety svou novelu „Rozhovor tří chodců“ spisovatel Peter Weiss. Tihle sice nemají ani dlouhé pláště, ani čepice – zato v rukou pevně svírají své nástroje a spouští svou údernou, syrovou i atmosférickou hudební rozmluvu. „Babel“ ve skutečnost není ani jeden z nich, nýbrž otvírák jejich aktuálního alba.

Ufomammut

Ač se některé nuance v samplech trochu ztrácejí, živá instrumentace je krásně vyrovnaná. S mohutností převalujících se menhirů, precizností profesionálních sniperů a vůní opiového doupěte nás tak italské trio postupně provází příběhem celé desky „8“. Ani přítomnost fotografů s jejich sto a jedním způsobem jak efektivně zaclánět nemůže člověka vytrhnout z transu, do něhož ho dostává ona již v recenzi velebená dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“. Jen ty Urlovy vokály zpodvousů by chtělo o špetku vytáhnout. Když člověk z vší té meditativní zemitosti kouká po zemi, zahlédne pestrou paletu pedálů i originální, na pódiu nalepené partitury. Čas od času mě praští dred – nevím jak vzadu za džunglí těl, ale zepředu to vypadá, že mají Italové klub omotaný kolem prstu.

Po dohrání závěru desky ve formě skvělé „Psyrcle“ se ale kapela nenechá dlouho vybízet a přispěchá s přídavkem. Prostorem se tak ještě line například Poiovou meditativní kytarovou pasáží uvedené „Stigma“ či brilantně vygradovaná „God“. Triumfální závěr, při němž Urlo láduje basu ke kombu, a záhy ticho a zuřivý potlesk, během něhož probíhá klasické Ufomammutí loučení – podání si ruky s prvními řadami a vyslechnutí si salvy chvály.

Rozhodně jsme byli svědky výborného vystoupení. Trio se prezentovalo v plné síle a předvedlo ukázkovou souhru a zápal. Přesto své vystoupení na Brutal Assaultu v mých očích nepřekonali. Není to ale ani tak vina hudebníků, jako okolností. Ufomammut je kapela, z jejichž koncertu člověk musí přijít domů a padnout vyčerpáním a vypětím smyslů. To se nyní kvůli brzkému závěru večera nestalo. Loňské vystoupení oproti sobotě disponovalo momentem překvapení a působilo více vizonářsky. Kapela tehdy využila prostoru velké scény, aby ukázala, jak dokáže překonávat hranice a navázat s posluchačem/divákem osobitý kontakt i z odosobněného obřího pódia. Navíc mohutnost riffů k velikosti pódia mi tak nějak nakonec sedla asi víc. Nicméně tohle subjektivní srovnaní neznamená, že by snad byl sobotní večer nějaký propadák. Jednalo se o velmi silné vystoupení a setlist byl dokonce lepší než minule.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Ufomammut – 8

 Ufomammut -8

Země: Itálie
Žánr: sludge / stoner / doom metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Babel
02. Warsheep
03. Zodiac
04. Fatum
05. Prismaze
06. Wombdemonium
07. Psyrcle

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

„Lie a lie a lie I’m a lie,“ křičí s až hardcorovým zápalem Urlo z italských Ufomammut ve zbrusu nové pecce „Warsheep“. To, že mají tito mistři těžkotonážních riffů a psychedelických samplů od konce září na kontě svou v pořadí osmou desku, ale žádná lež není. Stejně tak fakt, že nese příhodně název „8“ a servíruje nám ho formace slavící svou plnoletost. Za oněch osmnáct let na scéně si kapela osahala jak meditativní podobu post-metalu ve formě ceněného „Eve“, tak právě onu zabahněnou sludgovou nabasovanou éru, jíž je věrná především. Pokud poslední „Ecate“ znamenala na poměry diskografie neobvykle epické a čitelné dílo, pak novinka stáčí kormidlo k syrovosti, autentické zemitosti a svébytnosti. První poslechy působí znepokojivě, deska se drolí pod rukama, ale pokud se člověk nezděsí a nevezme nohy na ramena, odmění ho intenzivním zážitkem.

„I am your light
Dark sun in your sky“

Hlavní rozdíl mezi novinkou a dva roky starým vesmírným putováním je v přístupu k posluchači. Zatímco „Ecate“ bylo vstřícné a rychle si získávalo podmanivými riffy, novinka je zprvu hádanka. Jakmile ale člověk tuhle hádanku vyřeší, o to lépe rozumí sdělení. To, co zprvu bylo roztříštěné má najednou koncept. Pravda, předchůdce možná držel pohromadě o něco víc, jenomže „8“ se obejde bez jejích berliček jdoucích vstříc posluchači. Ku prospěchu novinky hraje navíc perfektně barvitý zvuk a méně oposlouchané rytmy a riffy.

„Devotion and fear
A blind submission“

Až v říjnu na Sedmičce spustí kousky z novinky, bude to znát. Esence současných Ufomammut je zde koncentrována do nebývalých proporcí. Když vládne pasáži rytmika, pak nekompromisně drtí, když synťáky, tak hypnotizují. Basa ukázkově bublá a Urlo občas do zpěvu dává i nádech nasranosti Scotta Kellyho. A konotací s Neurosis u mě naskakuje povícero. Například celkové vyznění nahrávky stavím pomyslně hned vedle posledního „Fires Within Fires“ od oaklandských nestorů. Zřejmě na tom bude mít zásluhu produkce, koneckonců Ufomammut také spadají pod Neurot Recordings, případně podobný způsob recepce. Zprvu rozpačitost – „Fires Within Fires“ také za začátku působilo jako nekoncepční monolit – posléze velká spokojenost.

„Obey and destroy
Your own blood lineage“

Ufomammut

Vzhledem k vyrovnanosti materiálu se sice velmi těžko hledá vrchol, ale hlavním highlightem je pro mě asi dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“ kvůli své specifické návaznosti a oněm úderným, Kylesu evokujícím pasážím na přechodu mezi nimi. Dále ovšem nejde nezmínit krásně vypointovanou „Prismaze“ či úvodní, zpočátku disharmonickou „Babel“. A takhle by se dalo pomalu vyjmenovat takřka vše. Songwriting je nebývale pestrý a zvukové inženýrství dovoluje vychutnávat kontrasty. Ubylo na roztahované repetitivnosti, přibylo na barvitosti, ale výsledek netrpí na absenci postupného psychedelického gradování, jen k němu Ufomammut dospějí pokaždé trochu jinak.

Beg, pray, implore
Me, your divine need“

Italští šamani nás opět přišli navštívit s riffy masivními jak mamut, se samply evokující vzdálené galaxie. Na novince „8“ přinesli ještě neprostupnější masiv zvuku, ještě barevnější nuance. Zprvu neotesané, s každým poslechem lákavější a lákavější dílo tak nakonec bude bavit zřejmě ještě nějaký pátek. Máte chuť na zhudebněné putování z hlubin bahenní lázně až do dalekého vesmíru? Ufomammut – your divine need!


Progenie terrestre pura – oltreLuna

Progenie terrestre pura - oltreLuna

Země: Itálie
Žánr: cosmic black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. [.Pianeta.Zero.]
02. [.subLuce.]
03. [.oltreLuna.]
04. [.Deus.Est.Machina.]
05. [.Proxima:B.]

Hrací doba: 55:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italové Progenie terrestre pura za sebou možná nemají nijak zásadně dlouhou kariéru, ale jedna věc je nesporná – těch několik málo počinů, které prozatím vytvořili, se zcela jistě může pochlubit jistou zajímavostí. Začalo to už na dlouhohrajícím debutu „U.M.A.“ z roku 2013 (jemu předcházelo ještě jedno dvoupísňové demo, na jehož základě si kapelu vytáhli Avantgarde Music, ale oba zdejší songy se znovu objevily i na první řadovce). Ta kromě nádherné obálky nabídla i velmi dobrý kosmický black metal, jenž vlastně nebyl lehce stravitelný, na první poslech nenabízel příliš záchytných bodů, ani nedokázal ničit silou Darkspace, ani nedokázal hned napoprvé pohltit výraznou atmosféru. Jednoduše, vypadalo to jako nenápadná nahrávka, ale s postupem času dokázala nádherně rozkvést a ukázat, že v žádném případě není prázdná nebo zbytečná.

Ještě výše však Progenie terrestre pura vystoupali se svým následujícím počinem. „Asteroidi“ (2014) je možná pouhé minialbum, ale kurva, takhle nádhernou záležitost aby člověk pohledal! Italové zde uhnuli ze své vytyčené cesty, kteroužto je již zmiňovaný vesmírný black metal, a vyzkoušeli si (bohužel!) jednorázový experiment. Kosmos sice neopustili, ale tentokrát se do něj vydali prostřednictvím žánrů jako ambient, psybient nebo IDM. Pouhé dvě skladby daly dohromady 25 minut ohromně působivé muziky, až mě bez nadsázky zamrzelo vědomí toho, že příště se Progenie terrestre pura opět vrátí ke kytarové hudby.

Ono „příště“ nastalo v letošním roce. Druhá řadová deska nese název „oltreLuna“ a opětovně se může pochlubit fantastickým přebalem. Nemůžu si pomoct, ale mě prostě tyhle vesmírné výjevy strašně berou. Fotkou skupiny už sice tak jednoznačně přesvědčen nejsem, ale i tak – první vizuální dojem je nanejvýše kladný. Všichni ovšem víme, že nejdůležitější to, co se skrývá až pod tou vizuální slupkou, to jest hudba.

Jak jsem již předeslal, Progenie terrestre pura se na „oltreLuna“ „vracejí“ ke kosmickému black metalu. Což není vůbec žádné překvapení, jelikož už někdy v roce 2014 avizovali, že styl „Asteroidi“ je pouze jednorázovou záležitostí a že příště bude zase metal. Na jednu je to škoda, poněvadž „Asteroidi“ je stále vrcholným počinem v portfoliu Italů, ale to vůbec neznamená, že by „oltreLuna“ byla špatná deska.

Progenie terrestre pura

Do jisté míry lze vlastně o „oltreLuna“ mluvit podobně jako o „U.M.A.“ – taktéž se nejedná o nahrávku, jež by svému posluchači servírovala chytlavé a zapamatovatelné momenty jak na běžícím páse. Však co také čekat, když si hned tři kompozice z pět naprosto hravě poradily s desetiminutovou hranicí (finální „[.Proxima:B.]“ dokonce se čtvrthodinovou) a zbylé dvě písně trvají okolo osmi minut. Ale to vůbec nemusí být špatně. Řekněme, že produkce Progenie terrestre pura je určena těm trpělivějším z nás, kdo k docenění alba nepotřebují šlapající sloky, hitové refrény a další obligátní atributy standardní písničkové struktury.

I s očekáváním přesně takového stavu ovšem musím říct, že se „oltreLuna“ rozjíždí trochu vlažnějším dojmem. Netvrdím, že jsou „[.Pianeta.Zero.]“ a „[.subLuce.]“ špatné záležitosti – vždyť obě ve svém středu dokážou vytáhnout skvělou pasáž a obě se blýsknou i některými úžasnými kytarovými melodiemi. Jen mi přijde, že obecně vzato pořád až příliš lpí na metalu. A hlavně – samy o sobě jsou vlastně velice dobré a dost vysoko nad průměrem, pouze ztrácejí v porovnání s tím, co přijde vzápětí.

Až s nástupem tří více jak desetiminutových kompozic „[.oltreLuna.]“, „[.Deus.Est.Machina.]“ a „[.Proxima:B.]“ dochází k plnému posluchačskému uspokojení, v němž se to jen hemží skvělými nápady. Některé z nich bych se dokonce nebál označit za skutečně skvostné. Je vidět, že v Progenie terrestre pura opravdu dřímá talent jak hrom, poněvadž určité pasáže nahrávky jsou fantastické. O síle kapely ostatně svědčí i schopnost zakomponovat do alba množství dalších nežánrových vlivů, aniž by celek přestal dávat smysl. Což o to, elektronické elementy asi příliš nepřekvapí – vzhledem ke stylu i vzhledem k „Asteroidi“ – ale že se nějaké pasáže nebojí až ethno prvků, to jsem už úplně nečekal.

Vzato kolem a kolem tedy mohu Progenie terrestre pura za jejich druhou desku jen pochválit. Myslím, že nyní už není třeba pochybovat o tom, že předcházející počiny byly pouhým náhodným vzepětím tvůrčích – ta kapela vážně umí. Nijak nepopírám, že na vrcholu pro mě stále zůstává dech beroucí „Asteroidi“, ale to nic nemění na skutečnosti, že „oltreLuna“ rozhodně stojí za slyšení a neměli byste si ji nechat proklouznout mezi prsty.

Progenie terrestre pura - oltreLuna


Agonia Black Vomit – Cosmosatanic Wisdom

Agonia Black Vomit - Cosmosatanic Wisdom

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Murdher Records

Tracklist:
01. Departure from Degrade
02. Engines of Hate
03. The Acid Soil
04. Parallel Descanting Visions
05. The Peaceful Solitude
06. Alone
07. Symphony of Suffering

Hrací doba: 42:15

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Jako jeden z velkých problémů na dnešní blackmetalové scéně vnímám tendence přeceňování sebe sama, ať už v hudebním slova smyslu nebo co do hloubky svého sdělení. Ať už se kapely chvástají individualismem, esoterismem, okultismem, satanismem nebo čímkoliv podobným (jiným), dost často to bohužel bývá jen plané přání samotných hudebníků, bezobsažné plácání prázdných frází, sypání floskulí, opakování toho, co již řekli jiní, aniž by cokoliv z toho bylo podloženo tím, co je ke slyšení na výsledných nosičích. Myslím, že ani v našich končinách není problém nalézt hned několik podobných případů, které ve finále černému kovu dělají spíše ostudu.

Celou dobu tím vlastně směřuji ke sdělení, že pokud někdo svou desku nazve „Cosmosatanic Wisdom“, budu očekávat, že nepůjde o povrchní a prázdnou záležitost. Když jednoduše do titulu zvolíte slova jako „moudrost“, automaticky se chce předpokládat, že vaše hudba nebude hloupá. Dokáže si italská formace Agonia Black Vomit takový název obhájit? Uvidíme. Obal se po mém soudu tváří zajímavě a nebojí se na poměry stylu ne úplně tradiční barevné kombinace, tak snad se v podobně slušném světle prokáže i vlastní hudební náplň…

Odpověď není nutno hledat dlouho. Stačí jen několik málo jednotek poslechů, aby člověk přišel na to, že Agonia Black Vomit nehraje (pouze jeden člen kapely, Agonia – proto jednotné číslo) žánrovou extraligu. Úvodní „Departure from Degrade“ dá ještě svým pomalým tempem a klávesovými melodiemi nostalgicky vzpomenout na melodický black metal z druhé poloviny devadesátých let, což nakonec není nic, co by mi bylo nepříjemné či mě to obtěžovalo. Poté už se ale rozjede standardní blackmetalové hoblování, jehož vyznění je – skrz naskrz průměrné.

Skladby jako „Engines of Hate“, „The Acid Soil“ či „Alone“ prostě nejsou ničím jiným než zcela standardním cvičením na téma obyčejného black metalu. Tu a tam sice vykoukne nějaká nadějnější pasáž, ale oproti ní se klidně staví riffy, které po pár posleších začnou spíše obtěžovat a straně rychle se ohrají – příkladem obého může být třebas „Engines of Hate“. Asi nejsolidněji ze středu vyznívají „Parallel Descanting Visions“ a „The Peaceful Solitude“, ale ani ony nejsou nic zásadního a rozhodně bych je neřadil k nějakým pamětihodným příspěvkům do žánrové pokladnice. Jen mi připadají o chlup lepší než výše jmenovaná trojice… ale jen o chlup.

Zvláštní pozornost pak poutá poslední kompozice „Symphony of Suffering“, jejíž délka přesahuje úctyhodnou čtvrthodinu hrací doby. To samo o sobě budí jistá očekávání, možná i naděje, avšak trochu i obavy, neboť… když někdo valí průměr ve čtyřminutových písních, proč by měl v patnácti minutách najednou stvořit dech beroucí opus? Agonia Black Vomit snad může jen překvapit, ale… zázraky se nekonají. Nemetalové intro „Symphony of Suffering“ sice patří k tomu nejlepšímu, co lze na „Cosmosatanic Wisdom“ nalézt, ale poté se spustí blackmetalový standard, jehož úroveň se od předcházejících stop zpočátku nijak zásadně neodlišuje. Poté přijdou pokusy o oživení daného receptu, krátké ambientní intermezzo a dokonce industriálně-ambientní závěr, ale ani v jednom v případě se nejedná o nic natolik strhujícího, aby došlo k uhranutí, neřkuli aby to zvrátilo dojmy z celé nahrávky.

Vzato kolem a kolem se tedy na „Cosmosatanic Wisdom“ nenachází nic lepšího než slabší průměr. Samozřejmě jsem nebyl tak naivní, abych od druhého alba Agonia Black Vomit čekal zázraky nebo snad žánrový převrat, přesto určité zklamání cítím, jelikož jsem přece jenom doufal v trochu poutavější záležitost. Tu jsem nedostal, tudíž „Cosmosatanic Wisdom“ velmi brzy upadne v zapomnění. Přesně ten typ desky, u níž si už za týden nevybavíte jediný motiv a už za měsíc nevíte, že jste to vůbec slyšeli.


Red Bible Black – Allah Is Satan’s Toy

Red Bible Black - Allah Is Satan's Toy

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.6.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Allah Is Satan’s Toy
02. Pedophilic Baptism
03. Antibirth 11: Rape Your Mom
04. Dark Skinned Children Are for Burning
05. Promote, Support and Glorify Hatred
06. In This Beautiful Existence

Hrací doba: 20:32

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Násilné obaly nejsou v deathmetalovém světě ničím výjimečným. Většina takových si sice vystačí s nějakými relativně umírněnými věcmi jako kostlivci nebo mrtvoly. Jenže extrémnost nemusí být a většinou ani nebývá dána tím, kolik pomyslné krve je na daném obrazu prolito, jako spíš samotným motivem a jeho zvráceností. Jinými slovy, vypichování očí batoleti mi připadá o poznání znepokojivější než standardní kostlivec, na němž visí kusy masa.

Naštěstí i vlastní hudební náplň „Allah Is Satan’s Toy“ dokáže dostát zvrácené úrovni naznačené obalem a nabízí pořádný kus hnusného kovu smrti. Však co také čekat od počinu, na němž se nacházejí skladby s názvy jako „Pedophilic Baptism“, „Antibirth 11: Rape Your Mom“ či „Dark Skinned Children Are for Burning“. Jak vidno, Red Bible Black se toho příliš nebojí. Pokud vám ovšem prozradím, kdo se ukrývá v sestavě, hned to začne dávat smysl – na „Allah Is Satan’s Toy“ totiž netrýzní hlasivky a bicí soupravu (a nepíše texty) nikdo jiný než sám velký turecký zvrhlík Emir Toğrul, jenž je díky recenzím na projekty jako Viranesir, Yayla či Blliigghhtted poměrně častým hostem na našich stránkách.

Red Bible Black ovšem není přímo jeho kapelou. Lídrem je jistý P. C. Odio, jenž hrál v různých metalových kapelách (není nutno vypisovat, radši vás odkážu na Metal-Archives) a dlouhodobě se pohybuje i na hlukové scéně. Emira, pod jehož labelem Merdümgiriz EP „Allah Is Satan’s Toy“ vychází, si do kapely přizval až nedávno. Mimochodem, když už jsme u těch vazeb, můžeme dodat, že světy kapely a vydavatelství se poprvé protnuly již v roce 2015, kdy vyšlo splitko mezi Red Bible BlackBlliigghhtted.

Každopádně, důležité je, že se zde můžete těšit na dvacet minut pěkně ohavné hudby – špinavé, syrové, chaotické, násilné, po všech směrech nepochybně extrémní. Na úvodní poslechy je „Allah Is Satan’s Toy“ jeden velký zlo-bordel, jenž sice s postupným vstřebáváním začne vykazovat určitější kontury, ale jeho ohavnost neklesá ani v nejmenším. Na jednu stranu by možná svádělo říct, že muzika Red Bible Black zachutná těm z vás, kdo si libují v současné vlně extrémního chaotického death metalu, ale asi by to bylo trochu zavádějící. Red Bible Black nepředvádějí žádnou velkou techniku a soustředí se především na primordiální bestialitu a primitivní agresi, s níž utočí na ty nejnižší pudy. Nebo jinak – pro fandy zlého death metalu to samozřejmě je, ale spíš ve stylu Teitanblood než Portal.

„My hands so moist by the piss of the baby.
They stay alive for long as I rape them with my penis.
But when I fist them and gauge their eyes out, they stop screaming.
I can not keep going unless they scream.“
(Pedophilic Baptism)

Red Bible Black

Probírat se nějak podrobněji tracklistem myslím nemá valného smyslu. Stran konkrétních skladeb plně postačí, když řekneme, že úvodní pětice songů je vyrovnaně hnusná a že celé EP uzavírá experimentální nemetalový track „In This Beautiful Existence“. Rád bych ale zmínil, že navzdory tomu, co padlo, není „Allah Is Satan’s Toy“ bezhlavou rychtou. Emir sice místy svou bicí soupravu znásilňuje dost nekompromisním způsobem, ale najdete zde i pasáže ve středním tempu. Zjevným cílem Red Bible Black nebylo vytvořit nahrávku, jež by byla pouze rychlá a pouze agresivní. Řekl bych, že hlavní metou bylo vytvořit nahrávku za všech okolností odpornou a zvrácenou, což se s agresí nijak nevylučuje, ale zároveň se nejedná o jiné pojmenování téhož.

„Sacrificing the dark skinned shit people to the glory of Satan,
They don’t know how to live in a modern society.
They put their bags onto the seats in tubes, and don’t remove them when you ask them to.
They disgust me.“
(Dark Skinned Children Are for Burning)

Red Bible Black

Red Bible Black by rozhodně neměli poslouchat příznivci středního metalového proudu. „Allah Is Satan’s Toy“ totiž patří k těm počinům, které člověku navrací víru, že i přes miliardu powermetalových a melodických píčovin pro teplouše může být metal stále zkurveně hnusný, zlý a nebezpečný – tedy přesně takový, jaký by měl ve své esenciální podobě být. A to vůbec není málo.

„If everyone who weren’t white understood the greatness of Aryanism, we would willingly give our lives and works to the supreme humans of thule.“
(Dark Skinned Children Are for Burning)


In tormentata quiete – Finestatico

In tormentata quiete - Finestatico

Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Zero
02. Sole
03. R136a1
04. Eta carinae
05. Sirio
06. RR Lyrae
07. Demiurgo

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace In tormentata quiete se vždy vyznačovala tím, že se ke své tvorbě snažila přistupovat chytře. A snažila se úspěšně. Již v recenzi na minulou desku „Cromagia“ jsem se přiznal, že eponymní debut z roku 2005 neznám, což bohužel stále platí, poněvadž jsem líná mrdka a taky mám dost práce s poslechem nově vycházejících počinů plus již známých a oblíbených starších majstrštyků, ale budeme-li se bavit o druhém počinu „Teatroelementale“ a právě „Cromagia“, v obou případech jde o inteligentní metalové nahrávky. Pojil se v nich cit pro příjemnou avantgardu, italskou teatrálnost a jemnější black metal, který je black metalem spíš jen formálně, jelikož s esenciální syrovou nenávistí žánru nemá příliš společného. Zde to ovšem nemyslím v pejorativním slova smyslu.

Jinak řečeno, In tormentata quiete měli na svém čtvrtém řadovém počinu na co navazovat. Letošní novinka „Finestatico“ opět dodržuje tradici, že jedna polovina obálky je zcela bílá plocha obsahující pouze logo kapely a název desky. Z toho se dalo usuzovat, že snad ani po hudební stránce nepřijdou nějaké zásadní změny a In tormentata quiete budou plynule pokračovat ve své cestě, jejíž žánrový rámec byl letmo nastíněn výše. A tak se také děje.

Samozřejmě nic proti tomu, ostatně minulá alba byla velmi dobrá, takže se klidně přiznám, že by v mě do určité míry vlastně i mrzelo, pokud by se In tormentata quiete zásadně proměnili a hodili za hlavu svůj dosavadní vývoj. Nicméně se díky tomu nabízí přímé srovnání s předchozími počiny. Minulé „Cromagia“ oproti svému předchůdci dokázalo posunout laťku ještě o kousek výš, ale „Finestatico“ něco takového už nepodařilo a vychází mi jako o chlup horší nahrávka. Jako vždy v tom jistě hraje svou roli subjektivní vnímání, ale čistě na jeho základě mohu říct, že „Cromagia“ mi chutnala o něco víc.

Čímž ale neříkám, že by snad „Finestatico“ bylo špatné. Na počinu lze totiž stále najít množství skutečně vymazlených pasáží, jejichž asi největší koncentrace je v písních „R136a1“ a „Eta carinae“. Když třeba druhá jmenovaná přejde po svých šesti a půl minutách do nádherné klávesové linky, tak snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že In tormentata quiete jejich talent stále neopustil. Sice na nahrávce cítím i nějaké slabší pasáže a motivy, které mi nelezou úplně do ucha, ale naštěstí se jedná o minoritní část hracího času a nikdy se nestane, že by tím trpěla celá skladba. Italové totiž sázejí na rozmanitější a rozmáchlejší struktury, nikoliv na klasické schéma refrénů a slok, tudíž není nutno se obávat, že když vám nějaký moment nevoní, tak jej budete muset poslouchat až do konce songu. Jako příklad mohu uvést „Sirio“, jejíž rozjezd mi úplně nesedl, ale výtečná druhá polovina nabízí dostatek důvodů k tomu, aby člověk nepřeskakoval. Jinými slovy, jakoukoliv ne tak dobrou pasáž dokážou In tormentata quiete rychle omluvit přinejmenším dvěma bravurními nápady.

Celkově vzato mě „Finestatico“ určitě baví, a přestože si „Cromagia“ cením výše, pořád jde o velmi kvalitní nahrávku, jejíž obsah nezní jako každá druhá kapela, která tady okolo běhá. Snad jediná větší škoda je, že In tormentata quiete na novince opustili svůj dřívější folkový nádech… když to ale otočím z druhé strany, Italové jasně ukazují, že ani bez něj nejsou ztracení a že kvalita jejich hudby skutečně vyvěrá především ze skladatelských schopností. A ty jsou stále na výši. Nechci, aby recenze vyznívala jakkoliv negativně, protože něco takového si „Finestatico“ nezaslouží – takhle inteligentní pojetí metalové hudby bychom totiž měli velebit, nikoliv na něm hnidopišsky hledat detaily a miniaturní nedokonalosti. Za slyšení rozhodně stojí.


Zu – Jhator

Zu - Jhator

Země: Itálie
Žánr: ambient / post-rock / ethno / experimental
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Jhator: A Sky Burial
02. The Dawning Moon of the Mind

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pamatujete si na Zu? Tři Italové, zapeklitý rock s přívlastky math a noise, občas trochu jazz a hlavně hodně dobré desky. Hravé, energické, nápadité, instrumentálně vybroušené, přesto neexhibující a jdoucí po emocích. Vzpomínáte, poslouchali jste, posloucháte? Jestli ano, od letošního přírůstku „Jhator“ nechtějte to samé, z typického světa Zu totiž nenabízí prakticky nic. Novinka Italy zachycuje ve velmi odlišné podobě, charakteristické rysy povětšinou beze zbytku mizí a vzpomínky na tóny dříve složené se objevují jen ve formě nepatrných záchvěvů. Čím vůbec novinková deska je?

Na položenou otázku lze odpovědět všelijak, ze všeho nejvíce je ale „Jhator“ výzvou. Zu proměnili svou hudební tvář opravdu radikálně. Pryč jsou spletité polyrytmy a saxofonová volnost, naproti nim je třeba přivítat dvě táhlé skladby s meditativními parametry, skladby svou náladou a hudebním provedeným natolik vzdálené svým předchůdkyním. Před námi stojí ambientní plochy ovlivněné melodiemi východních kultur či tradicí tibetského pohřebního rituálu za účasti supů. Hravost byla vytlačena kontemplací, střípkovitost souvislým proudem, rychlost pomalostí. Energičnost zůstává, ale v naprosto odlišné podobě. Toť kapelní sebevýzva. Výzva je to ale i posluchačská. Jednak se k „Jhator“ musí přistupovat jinak než k jiným albům Zu, jednak jde o desku, která je náročná již sama o sobě, bez přihlédnutí ke kotrmelcům v diskografii.

Náznaky nelehké stravitelnosti přicházejí již s pohledem do tracklistu, který obsahuje dvě více než 20minutové kompozice. V obou celcích vévodí již výše naznačené: Ze světa hudebního vládne ambient, post-rockové záblesky a inspirace etnickou hudbou. Ze světa emočního klid a zastavení v čase. Ovšem jakkoli si Zu počínají monoliticky a rozvážně, neopomínají vývoj skladeb.

První ze dvou kompozic otevře tajemný gong, housle a doprovod zdivočelých přírodních nahrávek. Zanedlouho se pak přidává magický tribální ambient, jemuž nakonec přijdou naproti staří kapelní známí – bicí a elektrifikované struny –, nyní však proměnění k nepoznání, oddaní službě zahloubaného celku, v němž jakýkoli náhlý zvrat působí nepatřičně. Údery gongu první skladbu také zakončují a předávají slovo části druhé. Ta po stránce vývoje prochází ještě výraznějšími obměnami, ani ony ale nepatří ke zbrklým a poklidné tempo narušujícím. Třebaže jde o gradace hlučné. Nevinnost dálnovýchodních melodií se dostane do neokoukaného kontextu a potká se s – psychedelií a takřka noisovými tlaky. Ovšem Zu svůj pečlivě budovaný kolos neničí, hlasité prvky dokáží udržet v přijatelné rovnováze s folkovou malebností a zachovat meditativní ráz nahrávky. Vše navíc beztak končí u absolutního ticha.

Zu

„Jhator“ uchvacuje svou kompaktní atmosférou natolik, že pasáž, která by z nastolené linie vybočila, nenajdete. Je však třeba podotknout, že některé z momentů zaostávají v síle uhranout za ostatními. Slabší místa, kde lze snadněji ztratit pozornost a odvést své myšlenky jinam, nežli bylo míněno, nalézám zejména ve střední pasáži první skladby. Tendence k posluchačské netečnosti, která se objevuje již takto zkraje, pak bohužel oslabuje celkové vnímání následujících minut a brzdí touhy po absolutní odevzdanosti. A to i přesto, že „Jhator“ je daleko spíš než hudbou, jež by sváděla v počítání nápadů, pobídkou k zastavení.

Italy je každopádně třeba za svůj nový výtvor primárně chválit, a to nejen pro statečnost a touhu se i po dvacítce odehraných let vyvíjet. Minimálně dočasně jsou zapomenuta slova o precizním hráčství, krkolomných rytmech a počítání, ačkoli právě ona sama mohou být odpovědí na to, proč Zu předkládají právě „Jhator“. Desku budovanou na průsečíku motivů východní tradice a hudebního okraje soudobého, magii hodnou plnohodnotného prožití.


Julie’s Haircut – Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Julie’s Haircut - Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Rocket Recordings

Tracklist:
01. Zukunft
02. The Fire Sermon
03. Orpheus Rising
04. Deluge
05. Salting Traces
06. Cycles
07. Gathering Light
08. Koan

Hrací doba: 43:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Italská formace Julie’s Haircut už hraje delší dobu – má za sebou cca dvě a půl dekády fungování, což není úplně málo. A navíc má svoje heslo na Wikipedii, což je samozřejmě základní měřítko toho, jestli kapela něco dokázala. Nicméně i navzdory tomu, že dle tohoto důležitého měřítka Italové nejsou žádní nazdárci, osobně mi jejich existence byla až donedávna skryta.

Standardní pohádku o aktuálním albu, které prolamuje ledy, si tentokrát nechám pro sebe a radši zkusím říct něco zajímavějšího. Tahle náhodná známost totiž neskončila u jedné promiskuitní noci – z původně nezávazného povyražení se totiž vyklubala láska na první pohled (poslech). Obyčejné Bandcampové ochutnávání záhy přerostlo ve vztah nejtrvalejší možný – zařazení vinylu do osobní sbírky. Zkusím to říct stručně a jednoduše: máte-li v oblibě hudební psychedelii a pokud jste si někdy alespoň jednou jedinkrát ve slabší chvilce pomysleli něco o tom, že sem nepíšu skrz naskrz vymaštěné sračky, pak mi věřte, že „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ vám za slyšení stojí.

Snad jedinou nevýhodou desky je to, že Julie’s Haircut nabídnou její vrchol hned s první kompozicí. Jedenáctiminutový majstrštyk „Zukunft“ se už totiž nepodaří překonat, ačkoliv i mnohé následné písně jsou skvělé (ještě si povíme). Dostanete zde všechno, co jste si kdy mohli zamilovat na krautové zkouřenosti, a to v sakra lákavé kvalitě. Základem je samozřejmě hypnotický rytmus, strhující atmosféra, postupně narůstající napětí, trans. Oproti klasickému psychedelickému rocku však nad monotónní tepající rytmickou linkou nelétají nadrogované kytarové jízdy – Julie’s Haircut kytary samozřejmě využívají, ale nechávají je hrát rovnocennou roli s klávesovými rejstříky nebo saxofonovými výjezdy.

„Zukunft“ je do určité míry vrcholem i z toho důvodu, že je nejdelší, díky čemuž má největší prostor, aby si posluchače obmotala kolem prstu a utopila jej. To se sice daří i dalším písním, ale dvojnásobná porce je prostě lákavější. Julie’s Haircut si ovšem drží vysokou kvalitativní laťku po celou dobu trvání „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ – a je jedno, zdali přijde na řadu skladba blížící se standardnějšímu podání psychedelic rocku („The Fire Sermon“, „Gathering Ride“), hybnější a na poměry alba ostřejší kus („Deluge“), anebo naopak subtilnější věci, z nichž některé mají dokonce letmý ethno nádech („Orpheus Rising“, „Salting Traces“, „Cycles“, „Koan“). A do toho nezapomínejte, že se Julie’s Haircut nebojí používat saxofon, jenž patří k jejich stálému nástrojovému vybavení, jemnější elektroniku a další kupu malých detailů, aby udrželi posluchačovu pozornost až do konce. A daří se jim to.

Julie’s Haircut

Snad ani nemusím nějak zásadně zdůrazňovat, že se Italům podařilo natočit výtečnou kolekci. „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ je možná formálně monotónní album, ale rozhodně není jednoduché nebo dokonce hloupé, naopak – Julie’s Haircut svou novinku poskládali velice chytře, z mála se jim daří těžit maximum, atmosféra je strhující, životnost materiálu vysoká. Co víc chtít?

Možná je chvála „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ nošením dříví do lesa, třeba už jste album všichni slyšeli a jen já jsem zpomalený píčus, co o Julie’s Haircut až do nynějška nevěděl. Nicméně pro mě se jedná o jedno z nejpříjemnějších letošních překvapení. Pokud kapelu neznáte, můžu poslech téhle desky jenom doporučit.