Archiv štítku: ITA

Itálie

Formalist – No One Will Shine Anymore

Formalist - No One Will Shine Anymore

Země: Itálie
Žánr: sludge / doom metal / drone
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Third-I-Rex / Wooaaargh / Toten Schwan Records

Tracklist:
01. Arson
02. Foul
03. Mainlined

Hrací doba: 39:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third-I-Rex

Album „No One Will Shine Anymore“ jsem si na recenzi vzal z jednoduchého důvodu – pustil jsem si ukázku a znělo to hnusně. Až takhle jednoduché to někdy může být. Znělo mi to jako muzika dostatečně ohavná na to, aby si zde zasloužila prostor. Takový byl první dojem a až po něm jsem začal o Formalist zjišťovat něco bližšího.

Jedná se o italskou čtveřici, která dle všeho funguje již od roku 2014, ale až letos došlo k vydání debutové desky, která je zároveň první nahrávkou kapely vůbec. Za Formalist se nicméně skrývá relativně zajímavá sestava, jejíž jednotliví členové se již z minulosti znají z dalších kapel. Jádro tvoří trojice hudebníků z formace Malasangre, kterou si můžete pamatovat díky počinu „Lux deerit soli“ vydaném u I, Voidhanger Records. Jeden z nich, Michele Basso, dále působí ve Viscera///, což je taky vcelku známé jméno, a objevil se i v projektu Tombstone Highway. Ten sice žádnou velkou díru do světa neudělal (existuje jedno EP a jedna deska „Ruralizer“ vydaná v roce 2013 u polských Agonia Records). Důležité však je, že se v tomto projektu potkal s jistým Ferdinandem Marchisiem známějším spíš jako Herr MorbidForgotten Tomb, jenž se ve Formalist ujal vokálu.

Zastavit se na chvíli můžeme také u přebalu „No One Will Shine Anymore“. Fotka na něm zachycuje Brendu Ann Spencer na cestě k soudu. Tato dívka má na svědomí školní masakr v San Diegu v Kalifornii, který se odehrál 29. ledna 1979, když jí bylo 16 let. Brenda Spencer začala v pondělí odstřelovat základní školu ze svého domova naproti přes ulici, zabila dva zaměstnance školy a zranila osm dětí a policistu. Po střelbě se na několik hodin zabarikádovala doma a při telefonickém hovoru s novinářem na otázku, proč spáchala svůj čin, odpověděla: „I don’t like Mondays. This livens up the day.“ Dnes je jí 56 let a stále sedí ve vězení.

Dosti ale bylo omáčky, nyní už se přesuňme k muzice, která na vás na „No One Will Shine Anymore“ čeká. Formalist drhnou pořádně hutný sludge / doom / drone, na němž lze ocenit hned několik věcí. Tu první z nich už jsem zmínil – nezní to zrovna kamarádsky a přátelsky. Produkce Formalist vyznívá hodně nihilisticky, což je rozhodně super a k danému stylu to sedne jako prdel na hrnec. Pochválit mohu také vokál Herr Morbida, který mě baví víc než na posledních albech Forgotten Tomb, tady působí mnohem víc jedovatě. Ale to může být do určité míry dáno i tím, že nová alba Forgotten Tomb už moc nekopou, takže to tolik nevyzní. Formalist kopnout umějí.

Formalist

Naopak nevýhodou „No One Will Shine Anymore“ může být určitá repetitivnost. Formalist sice drhnou hutné riffy a na první pohled znějí nepřátelsky, ale při opakovaném poslechu celé nahrávky se brzy začne vkrádat určitý stereotyp. Nejostřeji navíc vyzní hned úvodní „Arson“, při pozornějším vstřebávání vyjde najevo, že zčásti jde jen o první dojmy a že se především dalších skladbách nechá nalézt i dost pasáží, v nichž počáteční nátlak citelně povolí.

Tím ale nechci „No One Will Shine Anymore“ pohanit víc, než je nezbytně nutné. Pouze jsem chtěl ukázat, že debut Formalist ani zdaleka není dokonalý a má svoje mouchy. Přístup je mi nicméně sympatický a na pár poslechů to poslouží bez sebemenších problémů. Pokud tedy máte rádi ostřejší formy sludge / doomu, klidně si „No One Will Shine Anymore“ sežeňte a přesvědčte se sami, co je to zač.


Kult – The Eternal Darkness I Adore

Kult - The Eternal Darkness I Adore

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Intro
02. The Eternal Darkness I Adore
03. Pandemonium
04. Black Drapes
05. Reaping the Flock
06. Canticle of Thorns
07. Hopestrangler
08. Gruesome Portrait
09. Devourer of the Night

Hrací doba: 44:15

Odkazy:
facebook

Italští Kult jsou v jistých ohledech trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu mám u nich pocit, jako kdyby se jednalo o stálici blackmetalové scény, a přitom je jejich diskografie relativně chudá. Což o to, doba vzniku se datuje už relativně dávno (2002), ale nahrávek za tu dobu zas tolik nebylo. Letošní „The Eternal Darkness I Adore“ je teprve třetí dlouhohrající – na svět přišla přesně pět let po minulém záseku „Unleashed from Dismal Light“.

Podobně nerozhodně si nemohu ani vybrat, jestli a nakolik jsou Kult známou kapelou. Nemyslím si, že by Kult byli úplně neznámí. Subjektivně si myslím, že přinejmenším v rámci italského black metalu má jejich jméno nějaký zvuk. V tomto ohledu asi nelze přehlížet ani vliv protřelých muzikantů v sestavě. Vokalista Tumulash aktuálně hraje na basu v Chaos Invocation a v minulosti se mihnul i u Borgne, Valkyrja nebo Deathrow. Největší „star“ samozřejmě sedí za bicími – Gionata Potenti, jehož mamutí portfolio ani nemá cenu vyjmenovávat (zájemci nechť se podívají sami).

Na straně druhé se mi ale zdá, že se Kult nedostává nějaké vysoké pozornosti z širší obce a že zůstávají stát trochu ve stínu (nikoliv nutně kvalitou) skupin, které jsou mediálně mnohem vděčnější. A přitom Italové produkují vlastně docela sympatickou muziku. V jejich případě by asi bylo bláhové očekávat jakékoliv průkopnictví, vizionářství nebo hledání nových žánrových obzorů. Kult praktikují prosté žánrové řemeslo, nicméně to dělají způsobem, jehož si vlastně docela cením.

Z hudby Kult jsem měl totiž vždycky dojem jakési poctivosti, upřímnosti a snahy udržovat při životě plamen žánru bez ohledu na současné trendy nebo stylové proudy. Z tohoto prohlášení mohou mnohým naskákat osypky, ale pokud se takový přístup potká s dobrými skladatelskými schopnosti (protože ne každý, kdo má talent black metal poslouchat, má i talent jej hrát) a s věrností peklu (netvařte se, holomci, že nic takového v black metalu není!), pak z toho může vylézt hodně fajn záležitost. U Kult právě takový pocit mám.

Dokonce bych si i dovolil tvrdit, že „The Eternal Darkness I Adore“ je doposud nejlepší deskou skupiny. Líbí se mi, že Italové nemají potřebu dávat nové album ven co dva, tři roky a klidně si dají delší oddech, dokud se na nahrávku nenastřádá dostatek nosných nápadů, aby to vystačilo na kvalitní počin. Možná v tom má prsty i vytíženost některých členů jinde (kurva nechápu, jak to ten Potenti může stíhat… asi je fakt potentní, haha!), kdo ví. Mám nicméně dojem, že Kult si kvalitu svých řadovek hlídají, což je samozřejmě dobře.

Kult - The Eternal Darkness I Adore

A ten důvod, proč mi „The Eternal Darkness I Adore“ přijde jako nejlepší dlouhohrající počin Kult? Subjektivně bych řekl, že letošní novinka je skladatelsky nejpropracovanější a může se pochlubit větší hustotou těch fakt dobrých pasáží. Což o to, i „Winds of War“ a „Unleashed from Dismal Light“ měly nesporně svoje kvality, ale po nějakém čase se mi nakonec přece jenom docela obehrály. „The Eternal Darkness I Adore“ zatím drží déle.

Nevěřím tomu, že „The Eternal Darkness I Adore“ otevře Kult cestu do široké povědomí. Při dnešním přesycení scény se deska docela ztratí a nedostane se jí tolik pozornosti jako jiným spolkům. Což ostatně naznačuje i skutečnost, že počin vyšel bez většího humbuku. Na jednu stranu je to možná škoda, ale na druhou je to tak možná i dobře. V rámci svého pojetí black metalu se každopádně jedná o kvalitní fošnu, která jistě potěší ty, kdo ji chtějí slyšet.


Rats – Notte di terrore (1984)

Rats - Notte di terrore (1984)

Země: Itálie / Francie
Rok vydání: 1984
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Rats – Notte di terrore
Český název: Krysy: Noc hrůzy

Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Ottaviano Dell’Acqua, Geretta Geretta, Gianni Franco, Massimo Vanni

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony.

Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.

Jistě už tušíte, kam tím mířím. I dnes se vydáme do hlubokého béčkového bahna a představíme si film, který je ve všech ohledech naprosto strašný. A přesto je ohromná zábava se na něj dívat! Rovnou mohu říct, že všem milovníkům špatné kinematografie lze „Rats – Notte di terrore“, u nás dokonce k sehnání i na DVD pod názvem „Krysy: Noc hrůzy“, jenom doporučit.

Znalcům stačí prozradit, že tenhle biják nenatočil nikdo jiný než Bruno Mattei, notorický italský béčkař (až céčkař). V jeho filmografii najdete prakticky vše, co si hrdlo fajnšmekrů žádá – špatné horory, tupé akční vypalováky, špatná porna. Prostě talentovaný tvůrce každým coulem. „Krysy: Noc hrůzy“ patří ještě k těm jeho filmovějším počinům.

Snímek půl na půl kombinuje eko horor a sci-fi. Děj se odehrává v roce 2230, 215 let po nukleární válce. Aby lidé přežili, zalezli do podzemí, ale některé z nich to po čase přestalo bavit a vydali se zpátky na povrch. Tím se lidé rozdělili do dvou odlišných frakcí. Na povrchu sledujeme bandu kožených nomádů na motorkách, kteří jako by se sem zatoulali z „Šíleného Maxe“. A navrch se mohou pochlubit kulervoucími jmény jako Lilith, Lucifer, Vévoda, Video anebo Čokoláda. Poslední jmenovaná je jen tak mimochodem černoška. Prostě osmdesátky, tohle by už dneska neprošlo jako rasismus. Stejně jako scéna, kdy na ní vysypou mouku a ona začne řvát, že je bílá.

Každopádně, naše partička přijede do nějakého rozbořeného města a vleze do náhodného baráku. Zdá se, že tu objevili jackpot – je tu jídlo, filtrace vody, ve sklepě dokonce skleník s rostlinami. Jenže brzo je sranda přejde, protože kromě toho je tu také asi tak miliarda agresivních krys, které zanedlouho začnou útočit.

Rats - Notte di terrore (1984)

Celý tenhle biják je tak debilní, že vlastně ani nevím odkud začít. Příšerné herecké výkony jsou samozřejmostí, smrtelně vážně myšlené dialogy také nechtěně generují jednu epickou hlášku za druhou. Pro bijáky tohoto ražení klasika. Nechybí ani logické lapsy a imbecilní chování postav. Nikoho nenapadne jít se schovat do jiného baráku, pořád dokola se zkoušejí zabarikádovat v tom samém domě. A když už se v nějaké místnosti zabarikádují, tak zapomenou zajistit jedno okno (!), aby na ně mohly krysy znovu vletět. A v neposlední řadě – proč mají v roce 2230 na hlavě všichni účesy z osmdesátých let?

Opravdová prdel nicméně přichází až se samotnými krysami. Jejich útoky jsou totálně legendární. Na oběť vždycky spadne jedna krysa, pak druhá, pak třetí… a pak někdo zpoza kamery na herce vysype kýbl plný krys. Prostě pecka. Taky mě straně bavilo, jak u záběru na dvě malé neškodné krysy, které si ničeho nevšímaly a jen po sobě znuděně lezly, hrála kurevsky dramatická hudba a herečky ječely, jak když je na nože berou. Chrabří hoši v kožených gatích pak s krysami svádějí boj na život na smrt… a je to mega-vtipné.

Rats - Notte di terrore (1984)

Myslíte si, že to je všechno? To jste ještě neviděli exkluzivní scénu, v níž krysy vyrážejí dveře. Mrtvolou namísto beranidla! Prostě pecka až za roh, kdo se u tohohle nezlomí smíchy v pase, tak snad ani není člověk a nezaslouží si civět na béčka! Humorných momentů je nicméně o mnoho více a k dokonalosti samozřejmě nesmí chybět i nějaká ta krev, full-frontal obou pohlaví a šokující pointa, vedle níž se může jít i „Planeta opic“ zahrabat.

„Krysy: Noc hrůzy“ je naprosto výstavní trash. Ve všech ohledech naprostá sračka, ale právě to z toho filmu dělá tak lákavou podívanou. Pro průměrného diváka samozřejmě nestravitelné, avšak kdo miluje špatné filmy, neměl by si tenhle skvost nechat ujít.

Rats - Notte di terrore (1984)


Al Ard – Al Ard

Al Ard - Al Ard

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Code666

Tracklist:
01. Nero
02. For a Hint of Divinity
03. Pillar.Past.Present
04. Who Wants to Live Forgotten
05. Strange Old Practice I
06. Red Bourbon
07. Strange Old Practice II
08. Scrutinizing a Glimpse of Chaos

Hrací doba: 43:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Code666

Sicilské trio Al Ard dle všeho funguje již od podzimu roku 2011, nicméně asi málokdo z nás o něm do nynějška slyšel. COD.5111, Symor Von Dankurt a |x|on totiž až doposud nic nevydávali. Až letošní rok přinesl bezejmenné debutové album, do jehož útrob se nyní pokusíme na chvíli ponořit.

Počin se na první pohled tváří vcelku zajímavé, působí takovým podivným dojmem. Nekončí to jen s přezdívkami jednotlivých členů, které už jsem zmiňoval výše. Ještě lépe se totiž tváří obálka alba, která má dle mého skromného názoru hodně co do sebe a nechybí jí určitá atmosféra. Při prvním pohledu na ni bych sice úplně neodhadnul muziku, jakou Al Ard ve skutečnosti produkují, ale když se nad tím zamyslím po poslechu, jisté náladové souznění mezi hudební a vizuální stránkou lze přece jenom nalézt.

A oč tedy běží? Al Ard si libují v industriálním black metalu. Najít inspirační zdroje není zrovna těžká záležitost – když začnu jmenovat kapely jako Aborym, Dødheimsgard, Mysticum, Spektr nebo Diabolicum, asi byste měli být všichni okamžitě doma. Al Ard produkují black metal znásilňovaný tvrdou elektronikou. Spíš než taneční subžánry Italové nasávají klasický industrial, dubstep nebo náznaky power electronics. Nečekejte tedy chytlavější a tanečnější pasáže. S něčím takovým se vytasí prakticky jen jediná skladba, a to „Strange Old Practice II“, která však může být vnímaná mezihra a/nebo odbočka od hlavní náplně „Al Ard“. I když je otázka, nakolik je ona takzvaně hlavní náplň opravdu hlavní, jelikož těch odboček se najde víc. Ale to už trochu předbíháme…

…anebo možná ne. Hned první píseň „Nero“ totiž nabízí něco, co se po zbytek alba už nezopakuje, byť v tomto případě to na druhou stranu může vnímáno jen jako intro. Každopádně, nahrávku otvírá zaříkávání s primitivním bubínkem, které jako by vypadlo z nějakého čarodějnického sabatu. Akorát jej v jednom momentě pročísne elektronická zářez, jenž se v plné míře vrátí v závěru songu. K odlišným kusům pak jistě patří i oba díly „Strange Old Practice“, z nichž ten druhý jsem už zmiňoval. Zde se jedná o elektronické tracky (s výjimkou závěru jedničky), byť i v nich se Al Ard daří držet misantropickou atmosféru, čímž je zajištěna kontinuita.

Zbylé písně už pak drtí očekávaný, industriálními ruchy przněný black metal. Ten někdy funguje uspokojivě, jindy mu něco schází. Spíš než po skladbách už se ale v tomhle případě hodí rozdělení po jednotlivých momentech, protože Al Ard v jednom songu umí přijít s nudnou i velmi dobrou pasáží. Viz třeba „Red Bourbon“, kterou hodně tahá nahoru vydařené atmo-finále. Jako celek se mi jako nejpovedenější jeví poslední „Scrutinizing a Glimpse of Chaos“, v jejíž druhé půli se to hemží nemetalovými chvilkami.

Al Ard

Problém „Al Ard“ nicméně netkví v nedostatku žánrového rozmachu nebo zbytečné umírněnosti elektronické divočiny. Obojí je, formálně vzato, myslím v cajku. Kámen úrazu nastává až s větším počtem poslechů, kdy mě deska dost rychle omrzela a začala spíš nudit. Vyjma „Strange Old Practice I“ a „Strange Old Practice II“ jsem si už později neužíval vlastně ani jeden song. A přitom zpočátku se „Al Ard“ tvářilo hodně slibně a po prvním poslechu jsem si myslel, že v recenzi budu jenom chválit. Trvanlivost však nahrávce vlastní není.

Pocity jsou tedy rozporuplné. Určitě tu lze nalézt povedené momenty a celková atmosféra je patřičně nehumánní. K dlouhodobějšímu požitku ale dost chybí a počin nedokáže obstát déle než na pár poslechů, což mě dost zklamalo. Nějaký potenciál tu nicméně je a případné další album asi ze zvědavosti zkusím. Vím však jistě, že k debutu už se vracet nikdy nebudu.


Messa – Feast for Water

Messa - Feast for Water

Země: Itálie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Naunet
02. Snakeskin Drape
03. Leah
04. The Seer
05. She Knows
06. Tulsi
07. White Stains
08. Da Tariki Tariqat

Hrací doba: 49:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Italský kvartet Messa se na našich stránkách neobjevuje poprvé. Osobně jsem tu před dvěma lety recenzoval debutové album „Belfry“, které bylo dost fajn. Nevzpomínám si na něj jako na nějaký zázrak, ale matně si vybavuji, že jsem té nahrávce zpočátku nemohl přijít na chuť, ale po troše snahy se mi nakonec zalíbila a vylezl z ní moc příjemný dřevní doom s retro patinou a ambient-dronovými vsuvkami.

Když jsem si ale nyní přečetl svou dobou recenzi, říkám si, že jsem tehdy „Belfry“ nejspíš poněkud nadhodnotil. Nemohu totiž tvrdit, že bych se k němu zpětně vracel, což nepochybně značí, že to až taková pecka nebyla. Pozitivně naladěná vzpomínka nicméně zůstala, takže jsem se ani nebránil poslechu druhé dlouhohrající desky Messa. Počin s názvem „Feast for Water“ je venku už nějakou dobu, takže je nejvyšší čas, abychom si na něj posvítili.

Hned zkraje mohu říct, že mnohé zůstalo při starém, jak si to člověk pamatuje z „Belfry“. Vše začíná již povedeným přebalem, který se sice nese v odlišném duchu než na debutu, ale i přesto mi artwork „Feast for Water“ navzdory své relativní jednoduchosti přijde něčím zajímavý a baví mě.

Podobně i vstřebávání hudebního obsahu si opsalo takřka totožný oblouk jako kdysi. Delší dobu se mi „Feast for Water“ nedokázalo dostat pod kůži. Vyšší počet pokusů nicméně mnohé vyspravil a z alba konečně začaly vylézat dobré momenty a sympatické motivy. A přitom Messa ve své podstatě nehrají nic, co by papírově mělo být těžce uchopitelné. Je to soudobá variace na prastarý doom se stonerovými elementy (moc nerozumím tomu, proč se v souvislosti s touhle kapelou o stoneru vůbec nemluví, z některých těch riffů to leze fakt hodně) okořeněný dalšími nemetalovými vlivy a výborným výkonem zpěvačky Sary.

Jediné, co bude jinak, je jednoznačnost hodnocení. Tentokrát jsem nahrávku Messa nechal patřičně odležet a uzrát, abych recenzi nepsal v bodě největšího nadšení. A po odležení a uzrání musím bohužel říct, že „Feast for Water“ ve finále dopadne stejně jako „Belfry“. Budu si to pamatovat jako vcelku fajn placku, ale nejspíš už nikdy si ji nepustím znovu. Messa sice nedělají nic špatně, ale jejich muzice chybí větší vnitřní charisma, které by posluchače nutilo se k tomu vracet i s odstupem. Což je škoda, protože jinak na mě počínání Italů působí docela sympaticky.

Oproti „Belfry“ mi navíc přijde, že Messa trochu ustoupili v začlenění ambientních a dronových pasáží. Respektive drone na „Feast of Water“ není prakticky vůbec a ambient jen tak aby se neřeklo. Výlety mimo riffy sice jsou, ale většinou to na mě působí spíš jako takové standardní zvolnění nebo intro k písničce než jako plnohodnotná složka hudby.

Messa

Na druhou stranu, prakticky každá píseň dokáže přijít s nějakým příjemným detailem, povedeným motivem nebo solidní pasáží. Obecně bych řekl, že větší koncentrace poutavých nápadů se nachází ve druhé polovině fošny. A jestli si speciální zmínku zaslouží jen jedna píseň, osobně bych asi volil šestou „Tulsi“. Spíš ale díky jednomu z nejlepších riffů na desce, nikoliv kvůli saxofonovému závěru.

Co si tedy s „Feast for Water“ počít? Na jedné straně se nejedná o špatnou muziku a chvilka se s tím strávit dá. Na druhou stranu, z dlouhodobého hlediska u mě deska neobstála. Rozhodněte se mi, jestli vám to za vyzkoušení stojí.


Abhor – Occulta religio

Abhor - Occulta religio

Země: Itálie
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Elemental Conjuring
02. Fons malorum
03. Engraved Formulas
04. Demons Forged from the Smoke
05. Exemplum Satanicus
06. Black Bat Recalls
07. Occulta religio

Hrací doba: 39:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

Tohle je první recenze na italské Abhor na našich stránkách a já si upřímně nejsem jistý, jak bych měl její úvod pojmout. Na jedné straně jsou Abhor poměrně… nechci říct přímo kultovní formací, to by asi bylo trochu nadnesené, navíc nechci živit přílišné nadužívání tohohle pojmu, tak si to odpustím. Je nicméně evidentní, že Italové si za svou dobu působení – jen v rychlosti můžeme zmínit, že jejich kořeny sahají do půle devadesátých let, první deska „I.gne N.atura R.enovatur I.ntegra“ vyšla v roce 2001 a letošní „Occulta religio“ je už sedmou řadovkou – vytvořili svou fanouškovskou základnu a jejich jméno nabylo nějakého zvuku.

Na straně druhé mám trochu pocit – možná nesprávný, kdo ví – že jsou stále lehce přehlížení a že obzvlášť v našich končinách nejsou příliš známí. Zkusme to tedy alespoň částečně změnit touhle recenzí, poněvadž muzika Abhor je vcelku zajímavá a spoustě z vás by se mohla líbit.

Jenže když nyní začnu hovořit o okultním black metalu, asi se mi mnozí z vás vysmějí do ksichtu. Vždyť kdo by měl náladu na další miliontou kapelu, která kolem sebe mrdá vševidoucí oka a Crowleyho načteného z Wikipedie, o obehrané hudební formulce ani nemluvě? Mám pro vás ovšem dobrou zprávu – k téhle sortě Abhor nepatří.

Řekl bych, že atmosféru hudby Abhor krásně ilustrují přebaly jejich posledních desek, ať už jde o „In nostrum maleficium“, „Ab luna lucenti, ab noctua protecti“, „Ritualia stramonium“ a nakonec i „Occulta religio“. Všechny ty artworky na mě dýchají náladou starých zašlých hororů o satanismu, čarodějnictví, černé magii a okultních rituálech. Což je něco, co mě ohromně baví, a tudíž asi nepřekvapí, že mě v podobné míře oslovují i Abhor, jejichž tvorba ve mně vyvolává podobné emoce. Když tedy o Abhor mluvím jakožto o okultním black metalu, mám na mysli právě tohle.

Podobně bychom ale mohli muziku popsat i z trochu jiného pohledu. Myslím, že nic nezkazím poznámkou, že Abhor znějí trochu jako blackmetalová inkarnace Abysmal Grief. Přijde mi, že tihle italští doomaři jsou poslední dobou poměrně žádání, a věřím, že se mezi vámi nachází dost jejich fanoušků, takže po takovém přirovnání by vás „Occulta religio“ potažmo Abhor mohlo docela zajímat. Mimochodem, tohle srovnání není hozené jen tak do větru – obě kapely aktuálně chystají společné splitko!

Abhor

Anebo do třetice a ještě jinak – od „Occulta religio“ očekávejte ušpiněný dřevní black metal doplněný o magické okultní klávesy. Právě v nich lze spatřovat paralely s doomovými krajany i s atmosférou oněch starých hororů. Nechci, aby to znělo, jako kdyby měli být Abhor bez kláves totálně v loji a absence tohoto nástroje by je degradovala do pozice průměrné kutálky, protože tak to není, nicméně si myslím, že právě tenhle nástroj patří k tomu nejlákavějšímu, co Italové nabízejí.

Pokud byste potřebovali nebo jen chtěli názornou ukázkou, proč by vás mělo zajímat album jako celek, pak bych doporučil nějaký následujících dvou songů: „Demons Forged from the Smoke“ nebo „Occulta religio“. Oba myslím vcelku srozumitelně reprezentují, o čem současní Abhor i jejich aktuální deska jsou. Bude-li se vám líbit, co uslyšíte, pak s poslechem kompletní fošny neváhejte, jelikož i zbylé skladby bez zaváhání drží nastavenou kvalitu.

Oproti „Ritualia stramonium“ sice novinka přináší prakticky nulové změny, přesto jsem ve finále s „Occulta religio“ spokojen. Abhor zde nabízejí silné skladby a hustou atmosférou, jakou se nemůže chlubit mnoho metalových skupin. Určitě doporučuju k poslechu.


Altar of Perversion – Intra naos

Altar of Perversion – Intra naos

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.4.2018
Label: The Ajna Offensive / Norma evangelium diaboli

Tracklist:
Disc I:
01. Adgnosco veteris vestigia flammae
02. She Weaves Abyssal Riddles and Eorthean Gates
03. Behind Stellar Angles II

Disc II:
01. Cosmic Thule, Inner Temple
02. Subcosmos Archetypes
03. Through Flickering Stars, They Seep

Hrací doba: 113:31 (49:32 / 63:59)

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma evangelium diaboli

Některé recenze se píšou těžko, zvláště takové u kterých si ani po desítkách poslechů nejste jisti svým názorem, a přesto víte, že si zaslouží vnutit všem případným posluchačům. Ostatně to druhé mohu tvrdit už o debutu Altar of Perversion„From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“, které v roce 2001 vyšlo u kultovního labelu End All Life Productions. Nikdy jsem neměl pocit, že by album strhlo takovou pozornost jako jiné zásadní tituly tohoto vydavatelství, mezi které patří například alba veličin Deathspell Omega, Abigor, Watain nebo Mütiilation. Ale na druhou stranu se Altar of Perversion dostávalo pozornosti v elitních undergroundových tiskovinách jako Hellish Massacre, Horrible Eyes, 666, Hellpike nebo The Sinister Voice. No, a účast na kompilačce „Black Metal Blitzkrieg“ (2001) po boku Deathspell Omega, Clandestine Blaze, Katharsis, Musta surma, Mütiilation, S.V.E.S.T. a Moonblood mluví sama za sebe.

„From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ lze popsat jako srážku „A Blaze in the Northern Sky“, „De mysteriis dom Sathanas“ a „Pure Holocaust“. Bylo by asi nepatřičné album vnímat jako pouhou poctu těmto žánrovým pilířům, neboť členové Altar of Perversion zažili black metal v jeho prvopočátcích a vyrůstali s kapelami, které formovaly i žánrové inovátory, jak například nepřímo dokládá účast členů na hodně solidním ípku Necromass z devadesátého-třetího. Italové po přelomu milénia možná nepřišli dostatečně brzy s natolik nadčasovým materiálem, který by zasloužil postavit naroveň zmíněným modlám, ale stále se jedná o černý kov takřka nejvyšší jakosti, který je znatelně prosycený esencí „lidského“ zla. Jinými slovy, skrytý poklad blackmetalového undergroundu.

Ale hlavní část textu má samozřejmě náležet „Intra naos“. Není úplně pravdou, že by tvorba druhé dlouhé desky zabrala celých 12 let, což je doba, která uběhla od vydání dvouskladbového EP „Ad adgnosco veteris vestigia flammae“. Altar of Perversion se v mezičase potýkali s problémy jak v sestavě, tak v osobním životě. Přesto je množství píle věnované tomuto dílu výjimečné a posluchač může být jen rád za sebekritický úsudek členů, kteří vícekrát odložili proces nahrávání a album dále tříbili až do jeho současné podoby. Kompozice byly hotovy někdy v roce 2015, v květnu roku 2016 zmiňoval šéfredaktor The Sinister Voice poslech „Intra naos“ v předmluvě pátého čísla, a přesto album vyšlo až v dubnu letošního roku skrze Norma evangelium diaboli a The Ajna Offensive. Cesta to byla nepochybně dlouhá a klikatá.

Podobně jako „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je i „Intra naos“ black metalem vysokých kvalit, jenž žánrovou tradici dodržuje do důsledku, velebí ji celou svou bytností a zejména originalitou. Tentokrát mi snaha přirovnat zdejší zvuky ke konkrétním jménům přijde marná, i když věřím, že mnohému posluchači se vybaví například Nightbringer.

Předpokládám, že pokud jste v posledních měsících na „Intra naos“ někde narazili, tak vás nejspíš upoutala jeho takřka dvouhodinová stopáž. Altar of Perversion k takto extrémní délce nepřistoupili jako před lety Dødsengel, kteří s „Imperator“ uvedli kolekci 22 velice rozdílných skladeb. Přítomné šestero kompozic je jednolité, kompaktní a z toho důvodu album působí na první pohled velice monotónně. Ale i běžné soustředění zajisté odhalí něco jiného. Jednotlivé skladby jsou vystavěny až dramaticky. Sice se nejedná o akademické hudební kompozice, ale rozhodně mi imponuje, jak neskutečně přirozeně na sebe jednotlivé riffy a melodie navazují; tenze organicky zvolňuje a kulminuje. V pozadí desky tedy cítím jakýsi logický narativ. Dovolím si z tohoto a ještě dalšího důvodu přirovnání k literatuře. Naprostá většina hudebních nahrávek, ať už jsou jakkoliv koncipované, mi svou stavbou připomíná sbírku povídek (jednoho konkrétního autora samozřejmě). Postavy a motivy se mohou opakovat, avšak každá skladba představuje jeden uzavřený příběh – jeden soubor souvisejících nápadů. Zmíněný „Imperator“ je toho perfektním příkladem, zatímco „Intra naos“ na mě působí jako román o šesti kapitolách. Představte si ovšem něco ve stylu Joyce nebo Dostojevského než Tolkiena.

Altar of Perversion

Tuhle myšlenku ve mně vyprovokoval i způsob, jakým tohle album vnímám, protože „Intra naos“ je snad první hudební nahrávkou, kterou prožívám a konzumuji spíše jako knihu. Ani z těch nejvýraznějších částí „Intra naos“ mě nemrazí (čemuž se upřímně divím), nemohu ji uspokojujícím způsobem poslouchat pod vlivem, nenabíjí mě energií. Zato při poslechu cítím něco niterního, co působí na intelekt a estetično, takřka stejně jako když čtu něco hluboce podnětného. Z tohoto ryze subjektivního pocitu ovšem plyne jeden užitečný tip i pro vás ostatní. Opravdu nemá smysl se nutit do poslechu desky v celé její délce, klidně si poslech rozdělte pokud není čas nebo vadne pozornost. Nic tím nezkazíte. Mimochodem, dosud nejlépe se mi album poslouchalo při procházce přírodou. Vyplatí se ovšem skladby neposlouchat na přeskáčku, protože jak jsem uvedl dříve, jistý narativ a souslednost tu jsou…

…stejně jako nudné, zdánlivě bezcílné pasáže, které se ovšem po čase vždy nějak zmátoří, aby dále posluchače dovedly k jednomu z mnoha (!) uhrančivých motivů desky. Když jsem se jednou pokusil na „Intra naos“ pohlédnout co nejpřísněji, říkal jsem si, zda z těchto planých částí nesestává až pětina alba, což není zanedbatelné. Dále si také myslím, že album polevuje především ve svém středu. Avšak pokud tu dochází k lapsům v rámci hudební kvality, atmosféra, ten nejzásadnější z aspektů, nepolevuje takřka vůbec. Podezírám, jestli s tím nemá něco společného užité pythagorejské ladění, ale ono to bude spíše dáno zvoleným, úzce dodržovaným hudebním konceptem a čím Altar of Perversion žijí.

Altar of Perversion – Intra naos

O něco výše jsem zmínil „lidské“ zlo. Předchozí album „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je navzdory esoterickým textům doopravdy zlovolné a agresivní, až si člověk připomene kontroverzní slova Ofermod a Funeral Mist, parafrázuji: „že poslechem svatého blackmetalového umění posluchač podporuje fašismus, válku, zneužívání substancí a násilí všech možných druhů vůči jiným lidským bytostem.“ Což je zlo, jak jej definovala historická zkušenost člověka a které je naší nezpochybnitelnou součástí.

„Intra naos“ bude na posluchače působit jako zlá nahrávka. Avšak v na rozdíl od zla „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ se zde jedná o zlo „nezemské“ nebo pro snazší, vhodněji zabarvenou představu zlo kosmické. A úplně nejlepší by bylo tento termín zlikvidovat úplně. Dle Order of Nine Angles, což je satanistický řád, který Altar of Perversion silně ovlivnil, slovo „evil“ etymologicky pochází ze staroanglického „ubils“, jež se dá podle nich přeložit jako něco „odjinud“, něco, co se nachází za určitými hranicemi. O téhle dedukci si myslím své, ale minimálně napomáhá pochopit, že „Intra naos“ zkoumá odvrácenou strany bytí, temnotu uvnitř a vně bez morálního a antropocentrického zkreslení. Byť jsou Altar of Perversion všechno jen ne trendová kapela, tak se zařadili v zástup současných introspektivních kapel, které skrze náhled v niterní vesmír zároveň odhalují ten vnější a snad i něco zcela mimo čas a prostor. Zároveň pokud vnímáme satanismus jako myšlenkový proud, který jedince pohání k nedosažitelné sebe-dokonalosti, a tohle album bez debat satanistické je, tak je „Intra naos“ po všech stránkách exemplárním úspěchem.

Nemohu zaručit, že se vám „Intra naos“ bude líbit, jsem ale přesvědčen, že by jej měli slyšet všichni fanoušci žánru a zvlášť ti, pro které je black metal víc než hudba. To ostatně platí i o první desce, které je navíc mnohem stravitelnější. Laran a Calus nepatří k nejnadanějším instrumentalistům/umělcům, které v žánru máme, ale i tak italská dvojice vytvořila album, které přesahuje většinu. Vznešené a hluboké blackmetalové dílo až numinózních kvalit, které je na druhou stranu v jistých ohledech defektní. Ale co lidského není?


Lenore S. Fingers – All Things Lost on Earth

Lenore S. Fingers - All Things Lost on Earth

Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 23.3.2018
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. My Name Is Snow
02. Lakeview’s Ghost
03. Rebirth
04. Ever After
05. Luciferines
06. Epitaph
07. My Schizophreniac Child
08. Decadence of Seasons
09. All Things Lost on Earth
10. Ascension

Hrací doba: 46:31

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace Lenore S. Fingers v čele s mladou zpěvačkou Lenore na sebe prvně upozornila před čtyřmi lety, když vyšel debut s názvem „Inner Tales“. Vzpomínám si, jak se mi to album zpočátku příliš nelíbilo, připadalo mi takové zbytečně ospalé a utahané. To ale trvalo jenom chvíli. Po několika dalších posleších jsem přišel na to, že jsem byl jenom vocas a nedokázal se zprvu naladit na tu správnou frekvenci, na níž deska vysílala. Když se to podařilo, začalo mě „Inner Tales“ naopak dost bavit.

Netvrdím, že jsem to album posléze točil nějak pravidelně. Přece jenom má toho člověk na výběr tolik, že zpětně lze pravidelně přehrávat pouze to, čeho si cení úplně nejvýš, a na takovou laťku se Lenore S. Fingers samozřejmě nevytáhli. Přesto jsem si tu nahrávku i jméno kapely zapamatoval. A když jsem měl někdy chuť na nějakou příjemnou poslechovku měkčího ražení, tak jsem si na „Inner Tales“ vzpomněl a výjimečně si pustil i s odstupem.

Po vydání „Inner Tales“ se ovšem Lenore S. Fingers prakticky ztratili z očí, přinejmenším tedy mně. Opět jsem si jich začal všímat až letos, kdy Italové po čtyřech letech vydali své druhé dlouhohrající album „All Things Lost on Earth“. Do jeho poslechu jsem se nevrhal s přebuzeným elánem, ale nějak jsem tušil, že přinejmenším ze zvědavosti bych si to měl pustit, jakkoliv nepříliš vábný obal a fotka hodná leda tak podprůměrné powermetalové lokálky mohou odrazovat.

Hudebně je na tom „All Things Lost on Earth“ naštěstí o poznání lépe než vizuálně. V tomto ohledu jsem totiž od alba dostal vesměs to, co jsem od něj očekával a chtěl. A s takovou si vlastně nemám nač stěžovat.

Lenore S. Fingers se opět pohybují někde na pomezí gothic metalu (toho druhu, který s opravdovou gotickou scénou nemá společného zhola nic) a doom metalu. Přinejmenším v tom druhém případě se ale sluší dodat, že nejde o žádné monolitické riffy a stísněnou náladu. Atmosféra hudby Lenore S. Fingers není přímo veselá, ale navzdory určité zádumčivosti je jižansky provzdušněná, obecně se jedná spíš o hudbu jemnějšího ražení. Což jen podtrhuje projev hlavní postavy Lenore, jejíž zpěv je na jedné straně poměrně civilní, a přitom mu v podtextech nechybí kousek nalehávosti.

Podobně lze nakonec hovořit i o vlastní muzice a právě to patří k důvodům, proč „All Things Lost on Earth“ potažmo Lenore S. Fingers věnovat pozornost. Jakkoliv totiž zmiňovaná žánrová kombinace nemusí na první poslech vypadat zrovna dvakrát lákavě, Italům se bez sebemenšího zaškobrtnutí daří nesklouzávat ke kýči, patosu, zbytečné opulentnosti a dalším nešvarům, které především onen takzvaný gothic metal trápí. I přes jakousi lehkost to ovšem není úplně mělké a bezobsažné.

Lenore S. Fingers

To vše z „All Things Lost on Earth“ dělá moc příjemnou a sympatickou desku. Sice možná neuchvátí a nestrhne, ale poslouchá se strašně hezky, aniž by potřebovala jakoukoliv podbízivost, a to občas stačí. Přinejmenším v tomto případě ano. Samozřejmě, že se tu a tam vyskytne píseň, která je třeba o něco méně výrazná než okolní kolegyně, ale naštěstí žádná z nich vyloženě špatná nebo otravná. A díky pěkným nevtíravým melodiím i několika povedeným momentům s folkovým nádechem není problém sjet „All Things Lost on Earth“ až do konce a dobře se bavit.

Shrnul bych to asi tak, že se jedná o nenápadnou, leč dobrou záležitost. Možná je to trochu jinde než to, co zde běžně doporučujeme, ale pokud máte náladu na poněkud přívětivější tvář metalové hudby, Lenore S. Fingers patří k důstojným volbám pro takové situace.


Boia – Chivalry of Death

Boia - Chivalry of Death

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 12:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní malé (délkou, nikoliv významem) recenzi si představíme další nahrávku z produkce zámořského obskurního labelu Caligari Records. Tentokrát si posvítíme na italskou smečku Boia, která se v podzemí Apeninského poloostrova plazí už nějaký ten rok, ale svou prvotinu „Chivalry of Death“ vydala až na sklonku loňska právě pod Caligari. Dříve však borci fungovali pod jiným jménem Nevrotic Mass a dle dostupných informací produkovali death / grind. Aktuální podoba formace pod názvem Boia je ale trochu o něčem jiném.

Do poslechu „Chivalry of Death“ jsem se pustil mimo jiné z toho důvodu, že se mi líbí vizuální prezentace Boia. Logo je skvělé, stejně tak i přebal „Chivalry of Death“ a docela k tomu sedí i doposud jediná fotografie skupiny. Celé mi to evokuje atmosféru starých zašlých hororů, což je něco, co mám skutečně rád. Tak jsem to tam vrazil (žádné dvojsmysly), abych sám na sobě otestoval, jestli lze podobnou náladu cítit i ze samotné muziky…

…a odpověď zní, že spíš ne. Co se totiž hudební stránky týká, Boia hoblují špinavý death metal staré školy. Což je to nejdůležitější, co byste si z tohohle textu měli odnést. Label kapelu označil za necrometalové neandrtálce a není to vůbec od věci. „Chivalry of Death“ vážně trochu působí, jako kdyby sem přicestovalo z úplně jiného roku. Věřím, že spousta z vás má přesně tohle ráda, takže pokud po tomhle prohlášení vzrostl váš zájem, pak právě pro vás Boia svou muziku drhnou. Je to správně hnilobné a v dobrém slova smyslu zastaralé, ale zase ne přeexponovaným způsobem, který by z toho dělal nepřehledný bordel. Prostě od všeho tak akorát.

Ze songů mě osobně nejvíc baví „Rotten 666“ (už jen ty názvy, že jo), především díky povedené střední pasáže vrcholící se skvělou kytarovou melodií. Dobrá je i podobně vystavěná „From the Depths“, v jejímž prostředku lze poznat, že někteří členové Boia hrají doom metal ve formaci Gargoyle, jejíž doposud jediný demosnímek „Reborn in Blasphemy“ mohu s klidem doporučit (víc než „Chivalry of Death“).

Samotné „Chivalry of Death“ je jinak docela oukej fošna, ale nic zásadního se na ní neodehrává. Fandové hrubého death metalu staré školy do toho mohou s naprostým klidem jít a nejspíš odejdou uspokojeni, ale kdokoliv další to slyšet nemusí. Za mě pohodová věc, ale vracet se k tomu nebudu a na rovinu můžu říct, že zanedlouho už si na tuhle placku ani nevzpomenu.


Il nido del ragno (1988)

Il nido del ragno (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Il nido del ragno
Anglický název: The Spider Labyrinth

Režie: Gianfranco Giagni
Hrají: Roland Wybenga, Paola Rinaldi, Stéphane Audran

Hrací doba: 83 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

„Il nido del ragno“ je nepříliš známý italský horůrek z roku 1988. Hned na začátek říkám, že se nejedná o nějakou skrytou perlu, jejíž existence by neměla unikat žádnému fajnšmekrovi. Nicméně pokud vyhledáváte zapadlé žánrovky a fandíte oldschoolovým hororům – kde se nyní oldschoolem myslí éra 70. a 80. let – pak by vás tenhle kousek potěšit mohl. O zázrak sice nejde, avšak pořád je to relativně povedený film, který je zavátý prachem možná až zbytečně moc, ale i v tom tkví jeho přitažlivost.

„Il nido del ragno“ je v anglickém jazyce známé pod názvem „The Spider Labyrinth“. Český název hledat nemusíte, protože snímek u nás nikdy nevyšel, ani nebyl uveden na žádném festivalu. Tak či onak, jméno by mohlo svádět k domněnce, že půjde o nějaký ekohoror, v němž se to zase bude hemžit (zmutovanými / nasranými / vesmírnými / cokoliv) pavouky. V podobném duchu vás mohou zmást i některé plakáty.

Nenechte se ovšem zmýlit. Pavouci se zde sice objeví, ale hrají spíše okrajovou roli. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Jejich skutečně spojení se sektou totiž není nějak jednoznačně a dostatečně vysvětleno. Počkat, zmínil jsem sektu? To možná trochu předbíhám, asi bychom to měli vzít od začátku…

Hlavní postavou filmu je profesor Alan Whitmore z univerzity v Dallasu, jenž pracuje na mezinárodním projektu zkoumajícím staré obskurní náboženství. Jeden člověk z týmu, profesor Roth z Maďarska, se ovšem přestane ozývat a dodávat potřebné podklady. Vzhledem k tomu, že univerzitní vedení přikládá projektu velkou prioritu, pošle Alana do Budapešti, aby se pokusil profesora Rotha zkontaktovat osobně. Po příjezdu se setká s profesorovou asistentkou a nakonec i přímo s profesorem, který působí značně roztržitě a ustrašeně. Ještě ten samý den je oběšen – na něčem, co vypadá jako pavoučí vlákno, a se spoustou pavučin okolo. Alan Whitmore tedy na základě několika náznaků z jediného rozhovoru s Rothem začíná pátrat, co se vlastně stalo, proč byl zavražděn a jakou to má spojitost s jejich výzkumem. Postupem času zjišťuje, že by neměl věřit nikomu a že ono zapomenuté náboženství nemusí být zas tak zapomenuté.

„Il nido del ragno“ se nevyžívá v žádných násilných záběrech a ani zvrhlosti. Samozřejmě, že se nějaká krev a pár mrtvol objeví, ale nejedná se o žádná jatka, na hororové poměry je to stále poměrně cudná záležitost. Snímek se soustředí spíše na mysteriózní atmosféru podporovanou povedenou hudbou, což se ukazuje jako dobrá volba, jelikož jakási nervózní nálada se prolíná téměř celou hrací dobou. Znatelnou část filmu jde víc o temnou kriminálku než o regulérní horor, ale to vůbec ničemu nevadí. Hororové napětí postupně roste a dospěje k povedenému vyvrcholení.

Atmosféra patří k největším kladům „Il nido del ragno“, podobně jako schopnost zaujmout. Po celý vyhrazený čas jsem se vůbec nenudil a vlastně mě docela zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Ačkoliv jsem to docela úspěšně odhadoval. Mezi neduhy snímku totiž patří předvídatelnost – film svůj příběh rozehraje příjemně, ale postupně jej vede v očekávatelných mezích a s výjimkou finální obludy nedokáže nijak překvapit. Se stoprocentní úspěšností se mi dařilo tipovat, kdo k sektě patří, což je trochu škoda.

Il nido del ragno (1988)

Dále je na filmu hodně vidět jeho stáří. Na jednu stranu mají tyhle omšelé horory svoje kouzlo, ale to platí jen v případě, že takovým záležitostem holdujete. Pro moderního diváka to bude málo akční a také asi neskousne slabší triky, které už dnes působí poněkud úsměvně. Na druhou stranu, „Il nido del ragno“ triky nepotřebuje nijak často, takže se s tím dá žít. A misku vah trochu vyvažuje i odvaha ukázat pořádný full frontal, jenž jistě potěší všechny milovníky chlupaté erotiky. Nutno uznat, že herečka Paola Rinaldi, která se předvede, se v té době rozhodně neměla za co stydět!

Vzato kolem a kolem na mě „Il nido del ragno“ zapůsobilo sympatickým dojmem. Samozřejmě, že tu jsou jisté nedostatky, ale nad těmi lze vzhledem k věku snímku přivřít oko a tolerovat je. Budete-li k takové toleranci svévolní, dostanete příjemný horůrek, který má něco do sebe.

Il nido del ragno (1988)