Archiv štítku: ITA

Itálie

Altar of Perversion – Intra naos

Altar of Perversion – Intra naos

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.4.2018
Label: The Ajna Offensive / Norma evangelium diaboli

Tracklist:
Disc I:
01. Adgnosco veteris vestigia flammae
02. She Weaves Abyssal Riddles and Eorthean Gates
03. Behind Stellar Angles II

Disc II:
01. Cosmic Thule, Inner Temple
02. Subcosmos Archetypes
03. Through Flickering Stars, They Seep

Hrací doba: 113:31 (49:32 / 63:59)

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma evangelium diaboli

Některé recenze se píšou těžko, zvláště takové u kterých si ani po desítkách poslechů nejste jisti svým názorem, a přesto víte, že si zaslouží vnutit všem případným posluchačům. Ostatně to druhé mohu tvrdit už o debutu Altar of Perversion„From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“, které v roce 2001 vyšlo u kultovního labelu End All Life Productions. Nikdy jsem neměl pocit, že by album strhlo takovou pozornost jako jiné zásadní tituly tohoto vydavatelství, mezi které patří například alba veličin Deathspell Omega, Abigor, Watain nebo Mütiilation. Ale na druhou stranu se Altar of Perversion dostávalo pozornosti v elitních undergroundových tiskovinách jako Hellish Massacre, Horrible Eyes, 666, Hellpike nebo The Sinister Voice. No, a účast na kompilačce „Black Metal Blitzkrieg“ (2001) po boku Deathspell Omega, Clandestine Blaze, Katharsis, Musta surma, Mütiilation, S.V.E.S.T. a Moonblood mluví sama za sebe.

„From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ lze popsat jako srážku „A Blaze in the Northern Sky“, „De mysteriis dom Sathanas“ a „Pure Holocaust“. Bylo by asi nepatřičné album vnímat jako pouhou poctu těmto žánrovým pilířům, neboť členové Altar of Perversion zažili black metal v jeho prvopočátcích a vyrůstali s kapelami, které formovaly i žánrové inovátory, jak například nepřímo dokládá účast členů na hodně solidním ípku Necromass z devadesátého-třetího. Italové po přelomu milénia možná nepřišli dostatečně brzy s natolik nadčasovým materiálem, který by zasloužil postavit naroveň zmíněným modlám, ale stále se jedná o černý kov takřka nejvyšší jakosti, který je znatelně prosycený esencí „lidského“ zla. Jinými slovy, skrytý poklad blackmetalového undergroundu.

Ale hlavní část textu má samozřejmě náležet „Intra naos“. Není úplně pravdou, že by tvorba druhé dlouhé desky zabrala celých 12 let, což je doba, která uběhla od vydání dvouskladbového EP „Ad adgnosco veteris vestigia flammae“. Altar of Perversion se v mezičase potýkali s problémy jak v sestavě, tak v osobním životě. Přesto je množství píle věnované tomuto dílu výjimečné a posluchač může být jen rád za sebekritický úsudek členů, kteří vícekrát odložili proces nahrávání a album dále tříbili až do jeho současné podoby. Kompozice byly hotovy někdy v roce 2015, v květnu roku 2016 zmiňoval šéfredaktor The Sinister Voice poslech „Intra naos“ v předmluvě pátého čísla, a přesto album vyšlo až v dubnu letošního roku skrze Norma evangelium diaboli a The Ajna Offensive. Cesta to byla nepochybně dlouhá a klikatá.

Podobně jako „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je i „Intra naos“ black metalem vysokých kvalit, jenž žánrovou tradici dodržuje do důsledku, velebí ji celou svou bytností a zejména originalitou. Tentokrát mi snaha přirovnat zdejší zvuky ke konkrétním jménům přijde marná, i když věřím, že mnohému posluchači se vybaví například Nightbringer.

Předpokládám, že pokud jste v posledních měsících na „Intra naos“ někde narazili, tak vás nejspíš upoutala jeho takřka dvouhodinová stopáž. Altar of Perversion k takto extrémní délce nepřistoupili jako před lety Dødsengel, kteří s „Imperator“ uvedli kolekci 22 velice rozdílných skladeb. Přítomné šestero kompozic je jednolité, kompaktní a z toho důvodu album působí na první pohled velice monotónně. Ale i běžné soustředění zajisté odhalí něco jiného. Jednotlivé skladby jsou vystavěny až dramaticky. Sice se nejedná o akademické hudební kompozice, ale rozhodně mi imponuje, jak neskutečně přirozeně na sebe jednotlivé riffy a melodie navazují; tenze organicky zvolňuje a kulminuje. V pozadí desky tedy cítím jakýsi logický narativ. Dovolím si z tohoto a ještě dalšího důvodu přirovnání k literatuře. Naprostá většina hudebních nahrávek, ať už jsou jakkoliv koncipované, mi svou stavbou připomíná sbírku povídek (jednoho konkrétního autora samozřejmě). Postavy a motivy se mohou opakovat, avšak každá skladba představuje jeden uzavřený příběh – jeden soubor souvisejících nápadů. Zmíněný „Imperator“ je toho perfektním příkladem, zatímco „Intra naos“ na mě působí jako román o šesti kapitolách. Představte si ovšem něco ve stylu Joyce nebo Dostojevského než Tolkiena.

Altar of Perversion

Tuhle myšlenku ve mně vyprovokoval i způsob, jakým tohle album vnímám, protože „Intra naos“ je snad první hudební nahrávkou, kterou prožívám a konzumuji spíše jako knihu. Ani z těch nejvýraznějších částí „Intra naos“ mě nemrazí (čemuž se upřímně divím), nemohu ji uspokojujícím způsobem poslouchat pod vlivem, nenabíjí mě energií. Zato při poslechu cítím něco niterního, co působí na intelekt a estetično, takřka stejně jako když čtu něco hluboce podnětného. Z tohoto ryze subjektivního pocitu ovšem plyne jeden užitečný tip i pro vás ostatní. Opravdu nemá smysl se nutit do poslechu desky v celé její délce, klidně si poslech rozdělte pokud není čas nebo vadne pozornost. Nic tím nezkazíte. Mimochodem, dosud nejlépe se mi album poslouchalo při procházce přírodou. Vyplatí se ovšem skladby neposlouchat na přeskáčku, protože jak jsem uvedl dříve, jistý narativ a souslednost tu jsou…

…stejně jako nudné, zdánlivě bezcílné pasáže, které se ovšem po čase vždy nějak zmátoří, aby dále posluchače dovedly k jednomu z mnoha (!) uhrančivých motivů desky. Když jsem se jednou pokusil na „Intra naos“ pohlédnout co nejpřísněji, říkal jsem si, zda z těchto planých částí nesestává až pětina alba, což není zanedbatelné. Dále si také myslím, že album polevuje především ve svém středu. Avšak pokud tu dochází k lapsům v rámci hudební kvality, atmosféra, ten nejzásadnější z aspektů, nepolevuje takřka vůbec. Podezírám, jestli s tím nemá něco společného užité pythagorejské ladění, ale ono to bude spíše dáno zvoleným, úzce dodržovaným hudebním konceptem a čím Altar of Perversion žijí.

Altar of Perversion – Intra naos

O něco výše jsem zmínil „lidské“ zlo. Předchozí album „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je navzdory esoterickým textům doopravdy zlovolné a agresivní, až si člověk připomene kontroverzní slova Ofermod a Funeral Mist, parafrázuji: „že poslechem svatého blackmetalového umění posluchač podporuje fašismus, válku, zneužívání substancí a násilí všech možných druhů vůči jiným lidským bytostem.“ Což je zlo, jak jej definovala historická zkušenost člověka a které je naší nezpochybnitelnou součástí.

„Intra naos“ bude na posluchače působit jako zlá nahrávka. Avšak v na rozdíl od zla „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ se zde jedná o zlo „nezemské“ nebo pro snazší, vhodněji zabarvenou představu zlo kosmické. A úplně nejlepší by bylo tento termín zlikvidovat úplně. Dle Order of Nine Angles, což je satanistický řád, který Altar of Perversion silně ovlivnil, slovo „evil“ etymologicky pochází ze staroanglického „ubils“, jež se dá podle nich přeložit jako něco „odjinud“, něco, co se nachází za určitými hranicemi. O téhle dedukci si myslím své, ale minimálně napomáhá pochopit, že „Intra naos“ zkoumá odvrácenou strany bytí, temnotu uvnitř a vně bez morálního a antropocentrického zkreslení. Byť jsou Altar of Perversion všechno jen ne trendová kapela, tak se zařadili v zástup současných introspektivních kapel, které skrze náhled v niterní vesmír zároveň odhalují ten vnější a snad i něco zcela mimo čas a prostor. Zároveň pokud vnímáme satanismus jako myšlenkový proud, který jedince pohání k nedosažitelné sebe-dokonalosti, a tohle album bez debat satanistické je, tak je „Intra naos“ po všech stránkách exemplárním úspěchem.

Nemohu zaručit, že se vám „Intra naos“ bude líbit, jsem ale přesvědčen, že by jej měli slyšet všichni fanoušci žánru a zvlášť ti, pro které je black metal víc než hudba. To ostatně platí i o první desce, které je navíc mnohem stravitelnější. Laran a Calus nepatří k nejnadanějším instrumentalistům/umělcům, které v žánru máme, ale i tak italská dvojice vytvořila album, které přesahuje většinu. Vznešené a hluboké blackmetalové dílo až numinózních kvalit, které je na druhou stranu v jistých ohledech defektní. Ale co lidského není?


Lenore S. Fingers – All Things Lost on Earth

Lenore S. Fingers - All Things Lost on Earth

Země: Itálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: 23.3.2018
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. My Name Is Snow
02. Lakeview’s Ghost
03. Rebirth
04. Ever After
05. Luciferines
06. Epitaph
07. My Schizophreniac Child
08. Decadence of Seasons
09. All Things Lost on Earth
10. Ascension

Hrací doba: 46:31

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská formace Lenore S. Fingers v čele s mladou zpěvačkou Lenore na sebe prvně upozornila před čtyřmi lety, když vyšel debut s názvem „Inner Tales“. Vzpomínám si, jak se mi to album zpočátku příliš nelíbilo, připadalo mi takové zbytečně ospalé a utahané. To ale trvalo jenom chvíli. Po několika dalších posleších jsem přišel na to, že jsem byl jenom vocas a nedokázal se zprvu naladit na tu správnou frekvenci, na níž deska vysílala. Když se to podařilo, začalo mě „Inner Tales“ naopak dost bavit.

Netvrdím, že jsem to album posléze točil nějak pravidelně. Přece jenom má toho člověk na výběr tolik, že zpětně lze pravidelně přehrávat pouze to, čeho si cení úplně nejvýš, a na takovou laťku se Lenore S. Fingers samozřejmě nevytáhli. Přesto jsem si tu nahrávku i jméno kapely zapamatoval. A když jsem měl někdy chuť na nějakou příjemnou poslechovku měkčího ražení, tak jsem si na „Inner Tales“ vzpomněl a výjimečně si pustil i s odstupem.

Po vydání „Inner Tales“ se ovšem Lenore S. Fingers prakticky ztratili z očí, přinejmenším tedy mně. Opět jsem si jich začal všímat až letos, kdy Italové po čtyřech letech vydali své druhé dlouhohrající album „All Things Lost on Earth“. Do jeho poslechu jsem se nevrhal s přebuzeným elánem, ale nějak jsem tušil, že přinejmenším ze zvědavosti bych si to měl pustit, jakkoliv nepříliš vábný obal a fotka hodná leda tak podprůměrné powermetalové lokálky mohou odrazovat.

Hudebně je na tom „All Things Lost on Earth“ naštěstí o poznání lépe než vizuálně. V tomto ohledu jsem totiž od alba dostal vesměs to, co jsem od něj očekával a chtěl. A s takovou si vlastně nemám nač stěžovat.

Lenore S. Fingers se opět pohybují někde na pomezí gothic metalu (toho druhu, který s opravdovou gotickou scénou nemá společného zhola nic) a doom metalu. Přinejmenším v tom druhém případě se ale sluší dodat, že nejde o žádné monolitické riffy a stísněnou náladu. Atmosféra hudby Lenore S. Fingers není přímo veselá, ale navzdory určité zádumčivosti je jižansky provzdušněná, obecně se jedná spíš o hudbu jemnějšího ražení. Což jen podtrhuje projev hlavní postavy Lenore, jejíž zpěv je na jedné straně poměrně civilní, a přitom mu v podtextech nechybí kousek nalehávosti.

Podobně lze nakonec hovořit i o vlastní muzice a právě to patří k důvodům, proč „All Things Lost on Earth“ potažmo Lenore S. Fingers věnovat pozornost. Jakkoliv totiž zmiňovaná žánrová kombinace nemusí na první poslech vypadat zrovna dvakrát lákavě, Italům se bez sebemenšího zaškobrtnutí daří nesklouzávat ke kýči, patosu, zbytečné opulentnosti a dalším nešvarům, které především onen takzvaný gothic metal trápí. I přes jakousi lehkost to ovšem není úplně mělké a bezobsažné.

Lenore S. Fingers

To vše z „All Things Lost on Earth“ dělá moc příjemnou a sympatickou desku. Sice možná neuchvátí a nestrhne, ale poslouchá se strašně hezky, aniž by potřebovala jakoukoliv podbízivost, a to občas stačí. Přinejmenším v tomto případě ano. Samozřejmě, že se tu a tam vyskytne píseň, která je třeba o něco méně výrazná než okolní kolegyně, ale naštěstí žádná z nich vyloženě špatná nebo otravná. A díky pěkným nevtíravým melodiím i několika povedeným momentům s folkovým nádechem není problém sjet „All Things Lost on Earth“ až do konce a dobře se bavit.

Shrnul bych to asi tak, že se jedná o nenápadnou, leč dobrou záležitost. Možná je to trochu jinde než to, co zde běžně doporučujeme, ale pokud máte náladu na poněkud přívětivější tvář metalové hudby, Lenore S. Fingers patří k důstojným volbám pro takové situace.


Boia – Chivalry of Death

Boia - Chivalry of Death

Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 12:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

V dnešní malé (délkou, nikoliv významem) recenzi si představíme další nahrávku z produkce zámořského obskurního labelu Caligari Records. Tentokrát si posvítíme na italskou smečku Boia, která se v podzemí Apeninského poloostrova plazí už nějaký ten rok, ale svou prvotinu „Chivalry of Death“ vydala až na sklonku loňska právě pod Caligari. Dříve však borci fungovali pod jiným jménem Nevrotic Mass a dle dostupných informací produkovali death / grind. Aktuální podoba formace pod názvem Boia je ale trochu o něčem jiném.

Do poslechu „Chivalry of Death“ jsem se pustil mimo jiné z toho důvodu, že se mi líbí vizuální prezentace Boia. Logo je skvělé, stejně tak i přebal „Chivalry of Death“ a docela k tomu sedí i doposud jediná fotografie skupiny. Celé mi to evokuje atmosféru starých zašlých hororů, což je něco, co mám skutečně rád. Tak jsem to tam vrazil (žádné dvojsmysly), abych sám na sobě otestoval, jestli lze podobnou náladu cítit i ze samotné muziky…

…a odpověď zní, že spíš ne. Co se totiž hudební stránky týká, Boia hoblují špinavý death metal staré školy. Což je to nejdůležitější, co byste si z tohohle textu měli odnést. Label kapelu označil za necrometalové neandrtálce a není to vůbec od věci. „Chivalry of Death“ vážně trochu působí, jako kdyby sem přicestovalo z úplně jiného roku. Věřím, že spousta z vás má přesně tohle ráda, takže pokud po tomhle prohlášení vzrostl váš zájem, pak právě pro vás Boia svou muziku drhnou. Je to správně hnilobné a v dobrém slova smyslu zastaralé, ale zase ne přeexponovaným způsobem, který by z toho dělal nepřehledný bordel. Prostě od všeho tak akorát.

Ze songů mě osobně nejvíc baví „Rotten 666“ (už jen ty názvy, že jo), především díky povedené střední pasáže vrcholící se skvělou kytarovou melodií. Dobrá je i podobně vystavěná „From the Depths“, v jejímž prostředku lze poznat, že někteří členové Boia hrají doom metal ve formaci Gargoyle, jejíž doposud jediný demosnímek „Reborn in Blasphemy“ mohu s klidem doporučit (víc než „Chivalry of Death“).

Samotné „Chivalry of Death“ je jinak docela oukej fošna, ale nic zásadního se na ní neodehrává. Fandové hrubého death metalu staré školy do toho mohou s naprostým klidem jít a nejspíš odejdou uspokojeni, ale kdokoliv další to slyšet nemusí. Za mě pohodová věc, ale vracet se k tomu nebudu a na rovinu můžu říct, že zanedlouho už si na tuhle placku ani nevzpomenu.


Il nido del ragno (1988)

Il nido del ragno (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Il nido del ragno
Anglický název: The Spider Labyrinth

Režie: Gianfranco Giagni
Hrají: Roland Wybenga, Paola Rinaldi, Stéphane Audran

Hrací doba: 83 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

„Il nido del ragno“ je nepříliš známý italský horůrek z roku 1988. Hned na začátek říkám, že se nejedná o nějakou skrytou perlu, jejíž existence by neměla unikat žádnému fajnšmekrovi. Nicméně pokud vyhledáváte zapadlé žánrovky a fandíte oldschoolovým hororům – kde se nyní oldschoolem myslí éra 70. a 80. let – pak by vás tenhle kousek potěšit mohl. O zázrak sice nejde, avšak pořád je to relativně povedený film, který je zavátý prachem možná až zbytečně moc, ale i v tom tkví jeho přitažlivost.

„Il nido del ragno“ je v anglickém jazyce známé pod názvem „The Spider Labyrinth“. Český název hledat nemusíte, protože snímek u nás nikdy nevyšel, ani nebyl uveden na žádném festivalu. Tak či onak, jméno by mohlo svádět k domněnce, že půjde o nějaký ekohoror, v němž se to zase bude hemžit (zmutovanými / nasranými / vesmírnými / cokoliv) pavouky. V podobném duchu vás mohou zmást i některé plakáty.

Nenechte se ovšem zmýlit. Pavouci se zde sice objeví, ale hrají spíše okrajovou roli. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Jejich skutečně spojení se sektou totiž není nějak jednoznačně a dostatečně vysvětleno. Počkat, zmínil jsem sektu? To možná trochu předbíhám, asi bychom to měli vzít od začátku…

Hlavní postavou filmu je profesor Alan Whitmore z univerzity v Dallasu, jenž pracuje na mezinárodním projektu zkoumajícím staré obskurní náboženství. Jeden člověk z týmu, profesor Roth z Maďarska, se ovšem přestane ozývat a dodávat potřebné podklady. Vzhledem k tomu, že univerzitní vedení přikládá projektu velkou prioritu, pošle Alana do Budapešti, aby se pokusil profesora Rotha zkontaktovat osobně. Po příjezdu se setká s profesorovou asistentkou a nakonec i přímo s profesorem, který působí značně roztržitě a ustrašeně. Ještě ten samý den je oběšen – na něčem, co vypadá jako pavoučí vlákno, a se spoustou pavučin okolo. Alan Whitmore tedy na základě několika náznaků z jediného rozhovoru s Rothem začíná pátrat, co se vlastně stalo, proč byl zavražděn a jakou to má spojitost s jejich výzkumem. Postupem času zjišťuje, že by neměl věřit nikomu a že ono zapomenuté náboženství nemusí být zas tak zapomenuté.

„Il nido del ragno“ se nevyžívá v žádných násilných záběrech a ani zvrhlosti. Samozřejmě, že se nějaká krev a pár mrtvol objeví, ale nejedná se o žádná jatka, na hororové poměry je to stále poměrně cudná záležitost. Snímek se soustředí spíše na mysteriózní atmosféru podporovanou povedenou hudbou, což se ukazuje jako dobrá volba, jelikož jakási nervózní nálada se prolíná téměř celou hrací dobou. Znatelnou část filmu jde víc o temnou kriminálku než o regulérní horor, ale to vůbec ničemu nevadí. Hororové napětí postupně roste a dospěje k povedenému vyvrcholení.

Atmosféra patří k největším kladům „Il nido del ragno“, podobně jako schopnost zaujmout. Po celý vyhrazený čas jsem se vůbec nenudil a vlastně mě docela zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Ačkoliv jsem to docela úspěšně odhadoval. Mezi neduhy snímku totiž patří předvídatelnost – film svůj příběh rozehraje příjemně, ale postupně jej vede v očekávatelných mezích a s výjimkou finální obludy nedokáže nijak překvapit. Se stoprocentní úspěšností se mi dařilo tipovat, kdo k sektě patří, což je trochu škoda.

Il nido del ragno (1988)

Dále je na filmu hodně vidět jeho stáří. Na jednu stranu mají tyhle omšelé horory svoje kouzlo, ale to platí jen v případě, že takovým záležitostem holdujete. Pro moderního diváka to bude málo akční a také asi neskousne slabší triky, které už dnes působí poněkud úsměvně. Na druhou stranu, „Il nido del ragno“ triky nepotřebuje nijak často, takže se s tím dá žít. A misku vah trochu vyvažuje i odvaha ukázat pořádný full frontal, jenž jistě potěší všechny milovníky chlupaté erotiky. Nutno uznat, že herečka Paola Rinaldi, která se předvede, se v té době rozhodně neměla za co stydět!

Vzato kolem a kolem na mě „Il nido del ragno“ zapůsobilo sympatickým dojmem. Samozřejmě, že tu jsou jisté nedostatky, ale nad těmi lze vzhledem k věku snímku přivřít oko a tolerovat je. Budete-li k takové toleranci svévolní, dostanete příjemný horůrek, který má něco do sebe.

Il nido del ragno (1988)


Abysmal Grief – Blasphema Secta

Abysmal Grief - Blasphema Secta

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 13.1.2018
Label: Sun & Moon Records / Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Intro (The Occult Lore)
02. Behold the Corpse Revived
03. Maleficence
04. Witchlord [Evol cover]
05. When Darkness Prevails
06. Ruthless Profaners

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Sun & Moon Records

Řekl bych, že Abysmal Grief mají dost slušné předpoklady k tomu, aby dorostli v nefalšovaně kultovní kapelu – pokud jí už v očích některých dávno nejsou. Pod pojmem kultovní si v tomto případě nepředstavuji formaci, která by zásadně formovala svůj žánr nebo ovlivnila zástupy následovníků, nýbrž formaci, kterou fakt málo lidí fakt hodně uctívá. A dovolím si tvrdit, že Abysmal Grief k dosažení takového statusu staří jediné – dělat to samé, co dělali doteď. Držet si svůj nezaměnitelný sound a držet si svou kvalitu.

A „Blasphema Secta“ jim v tomhle pomyslném putování za dosažením kultovnosti rozhodně neuškodí, spíš naopak! A ono „naopak“ myslím vlastně doslovně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, „Blasphema Secta“ jsou typičtí Abysmal Grief se vším všudy, tudíž stávající fans mohou být s novinkou rozhodně spokojení. Dovolím si prohlásit, že jestli se vám muzika těchto italských okultistů líbila dříve, bude se vám líbit i aktuální fošna, protože její kvality jsou s dřívějšími počiny Abysmal Grief souměřitelné.

Co je ale důležité… Zadruhé, „Blasphema Secta“ má velký potenciál řady příznivců Abysmal Grief notně rozšířit. Jestli ne tahle deska, tak jaká jiná, když právě „Blasphema Secta“ je dost dobře možná tím nejchytlavějším počinem, jejž skupina až doposud vydala. Šlapavé songy s kurevsky chytlavými riffy k Italům vždycky patřily, takže se nejedná o nic, co by dosavadní fanouškovskou základnu mělo rozlítit, ale drive novinky je prostě tak velký, až díky němu hromady dalších posluchačů konečně mohou objevit kouzlo Abysmal Grief. Nehledě na skutečnost, že tenhle matroš bude na koncertech nakládat jak čuně, což získávání nových fandů také svědčí.

Na druhou stranu, asi bych i pochopil, pokud by si někdo stěžoval, že na „Blasphema Secta“ chybí nějaký pořádný pomalý umíráček, jichž třeba na „Feretri“ byla celá řádka. To je možná jediná zásadní výtka vůči novince, protože i mně by alespoň jedna tryzna přišla k duhu. Ani zdaleka se ovšem nejedná o překážku, jež by mi nějakým způsobem bránila si „Blasphema Secta“ vychutnat. Když totiž Abysmal Grief rozjedou hitovky (docela vtipné pojmenování pro devíti-, desetiminutové skladby, ale je to tak!) jako „Behold the Corpse Revived!“, „Maleficence“ nebo „Ruthless Profaners“, tak prostě nemám to srdce si stěžovat, když je to tak super. Dá se k tomu něco dodat?

Vedle kulervoucí riffáže v podání Regena Gravese na „Blasphema Secta“ samozřejmě nescházejí ani další stěžejní první prvky tvorby Abysmal Grief. Jistěže mám na mysli ty dva, které má oba na svědomí Labes C. Necrothytus. Jednak je to jeho skvělý vokál. Tradičně dojde na koňskou dávku záhrobních skřeků a démonické deklamace – a jako vždy to má sílu. A to nejlepší na konec – okultní klávesy! Ty již tradičně kouzlí ohromnou atmosféru, ostatně především právě díky jim jsem si muziku Abysmal Grief tak zamiloval. Jejich zvuk je opětovně takřka dokonalý a už jen díky němu stojí za to tuhle kapelu poslouchat. Nejpozději tehdy, když Necrothytus rozehraje jedno ze svých četných klávesových sól, se veškeré eventuální pochybnosti rozplynou a začne být nad slunce jasné, že Abysmal Grief natočili další skvělé album.

Abysmal Grief


Dawn of the Dead (1978)

Dawn of the Dead (1978)

Země: USA / Itálie
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Rok vydání: 1978
Režie: George A. Romero
Hrají: Ken Foree, David Emge, Scott H. Reiniger, Gaylen Ross

Hrací doba: 139 min (director’s cut)

Zdroj fotek: IMDb.com

Přesně deset let po svém zombie majstrštyku „Noc oživlých mrtvol“ se George A. Romero vydal do téže řeky a stvořil druhou část toho, co je dnes známo jako série „Night of the Living Dead“. A jedná se o jeden z těch vzácných případů, kdy pokračování nejenže dává smysl, ale dokonce se svým – v tomto případě dokonce legendárním – předchůdcem v mnohém ohledu drží krok. Ve výsledku je „Úsvit mrtvých“ další obrovskou klasikou zombie filmů. Zatímco „Noc oživlých mrtvol“ byla stále jednou nohou v době pomalých černobílých hororů, jeho následovník už je typických představitelem éry hororu 70. a 80. let a osobně jej považuji za úplně nejčiřejší prototyp zombie hororu a zároveň za etalon tohoto subžánru, s nímž musí být každý další film nutně srovnáván.

„Úsvit mrtvých“ se „Noci oživlých mrtvol“ dokázal vyrovnat snad i z toho důvodu, že se jeho cesta vydává poněkud odlišným směrem – a nemám tím na mysli jen skutečnost, že tentokrát již jde o barevný film. Pokračování je to volné, nevrací se žádná postava, ani hlavní, ani vedlejší. Pojítkem je pouze zombie apokalypsa, jež je v „Úsvitu mrtvých“ o krok dále.

Zatímco v prvním snímku jsme sledovali, jak epidemie sotva začala, zde již běží naplno – byť ještě nepostoupila tak daleko, aby bylo lidstvo vyhlazeno. To se stále snaží o jakousi funkčnost, ačkoliv je sužováno mrtvými, kteří nehodlají umřít a jejichž počet roste s každým dalším zesnulým. Vedle hord nemrtvých ovšem vyvstává i problém lidské nátury, poněvadž i u zombie apokalypsy se najdou parchanti chtějící se na vzniklé situaci obohatit. Zmítaná města tedy začínají křižovat i bandy rabujících násilníků, jimž naopak vyhovuje, že se protrhla stavidla společenských pravidel a morálky a že bezpečností složky již přestávají fungovat.

Některým přeživším začíná být jasné, že setrvání ve velkých městech, kde se zombie nákaza šíří velice rychle, není řešením. Takové uvažování svede dohromady dva televizní reportéry a dva členy zvláštních policejních jednotek, kteří spolu prchají v helikoptéře s plánem odletět daleko od civilizace. Po cestě ovšem změní názor a usídlí se ve velkém obchodním centru, kde jim vlastně nic nechybí. Vyčistí jej od přítomných nemrtvých, opevní se a mohou si navzdory venkovní apokalypse začít užívat života, když jim velký obchoďák poskytuje vše, co mohou chtít a potřebovat. Ale jen do doby, než na jejich pevnost narazí gang rabujících motorkářů.

„When there’s no more room in hell, the dead will walk the Earth.“

Dawn of the Dead (1978)

Toť základní dějová linka, po níž se snímek pohybuje. Samozřejmě záměrně vynechávám detaily, poněvadž nejsem až taková kurva, abych vám prozrazoval, jestli, kdy a kdo někdo schytá kousnutí a proměnu na zombie – co kdyby se tu našel člověk, jenž tenhle kult ještě neviděl! Důležité spíš bude sdělení, že si „Úsvit mrtvých“ dokáže udržet pozornost i navzdory své překvapivě vysoké stopáži (v režisérském sestřihu téměř 140 minut). Začátek filmu je trochu zmatený, ale záhy se příběh zpřehlední a začne se odehrávat vysoká škola zombie žánru.

Je to samozřejmě stará záležitost, takže jestli jste rozmazlení prohnilým make-upem z „The Walking Dead“, zde si budete muset zvykat, že nemrtvý = šedý ksicht. Oproti „Noci oživlých mrtvol“ však „Úsvit mrtvých“ navyšuje kadenci i brutalitu krvavých záběrů, z nichž některé (požírání střev) jsou patřičně hnusné i navzdory stáří filmu. Nicméně pozor, stále se v žádném případě nejedná o bezmyšlenkovou snahu o co nejvyšší koncentraci kečupu na filmové okénko. Romero je známý tím, že jeho zombie snímky mají určitý přesah a satirický podtón. Jestli jej někdo v „Noci oživlých mrtvol“ nezachytil, tak v „Úsvitu mrtvých“ již metaforickou kritiku konzumního života přehlédnout prostě nelze.

Dawn of the Dead (1978)

O „Noci oživlých mrtvol“ jsem napsal, že je to nadčasový a právem legendární horor. O „Úsvitu mrtvých“ lze napsat úplně to samé. Skvělá záležitost, jíž k dokonalosti chybí jen krůček (pár minut dolů z hracího času by to přece jenom sneslo), ale i bez té jde o excelentní biják, jejž by měl bezpodmínečně vidět každý fanoušek hororu.


Red Bible Black / Zulmet – Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Red Bible Black / Zulmet - Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Země: Itálie / Turecko
Žánr: death metal / black metal
Datum vydání: 21.10.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
I. Red Bible Black
01. Satanic Monogamy
02. Shitskin Baby Back Ribs
03. Fuck Allah Fuck Muhammad

II. Zulmet
04. Enoch and His Mistress
05. Kidnaps for His Mistress

Hrací doba: 18:14

Odkazy Red Bible Black:
facebook

Odkazy Zulmet:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Kdo čte naši dementní parodii na hudební žurnalistiku pravidelněji, tomu již jméno tureckého zvrhlíka Emira Toğrula nejspíše není neznámé. Tenhle magor se v našich recenzích docela zabydlel, důvodem čehož není pouze velké množství projektů (Viranesir, Yayla, Blliigghhtted / Chaoscunt ad.) a vysoká skladatelská potence, ale především skutečnost, že jeho tvorba je kurevsky vyjetá. Na rozdíl od většiny metalové scény, která dnes vypadá spíš jako banda měkkých zmrdů s uraženými citečky, je jeho muzika hnusná a nemocná. Tedy přesně taková, jak by měl metal znít.

„Satanism has been lessened to mickey mouse bullshit thanks to watain, behemoth, ghost and the like.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black, s jejichž jménem jste se zde ostatně již také mohli setkat prostřednictvím srpnové recenze na ípko „Allah Is Satan’s Toy“, však není dalším výhradně Toğrulovým projektem. Sem se pouze přidal v loňském roce, skutečnou hlavní postavou kapely je další pacient P. C. Odio. Přesto Red Bible Black zapadá do Emirova ohavného portfolia, protože se svým příchodem skupině vtisknul kus svého nezaměnitelného rukopisu (byť se musí nechat, že i před jeho příchodem nehráli Red Bible Black nic pro vyměklé moče), ujal se textové stránky a vzal formaci pod křídla svého labelu Merdümgiriz. To všechno jsou důvody, proč nyní mohu Red Bible Black s klidem považovat jako jeden další článek skládanky Toğrulova šílenství.

„Have some balls and fuck Allah, fuck Muhammad and fuck islam.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Přinejmenším posun v lyrické rovině je patrný. Vždyť kdo jiný si v dnešní době dovolí pojmenovat nahrávku „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ a ještě to doplní obálkou, na níž malý černoušek v plamenech dostává naloženo křížem (na CD obalu není vidět, že jde o kříž – mrkněte na kazetu) do prdele? Ani nemluvě o textech, které nějakou korektnost vůbec neřeší a opět pálí ostrými, že by se z toho všichni moralisti posrali, kdyby o Toğrulově existenci věděli. Z aktuálního počinu bych doporučoval přečíst zejména text k songu „Fuck Allah Fuck Muhammad“, který to dává sežrat metalové scéně.

„Make metal dangerous again, but you only want to make money right?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Mohu jen dodat, že i hudba Red Bible Black odpovídá lyrické náplni. Trojice přítomných skladeb sice nemá dohromady ani devět minut, ale stejně dokáže vytvořit peklo jako svině. Sound je odporný a kanální, pomalejší momenty jsou odporné a sypačky nekompromisní a násilné. Tuhle nahrávku bych klidně naordinoval všem kinder metalistům, džískovým agro fotrům a v neposlední řadě lidem, kteří si myslí, že Six Feet Under je fakt tvrdej death metal.

Red Bible Black

„Faggot from behemoth saying its wrong to rape, are you seriously a satanist?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Až doposud byla řeč pouze o Red Bible Black, což odpovídá tomu, že právě jejich jméno bylo důvodem, proč jsem se do téhle fošny pustil. „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ ovšem není ípkem jedné kapely, nýbrž splitkem, takže samozřejmě musíme ztratit pár slov i o druhém účastníkovi nosiče. Je jím podzemní blackmetalový projekt Zulmet z Turecka, jehož jediným členem je jistý Count Youri Pestilentis Von Ginquie (to jsem si fakt nevymyslel). Formace má už na kontě dvě řadovky, z nichž ta poslední s názvem „Uğursuz Harabe“ vyšla letos v březnu (a kromě ní a tohoto splitu se tento rok objevila i dvě minialba „Enactor of His Own Death“ z července a listopadové „Unholy Birthday Rituals“).

„Fuck children, burn mosques and heil hitler. Torture animals and support mexican drug cartels.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black

Na „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ Zulmet přispěl dvěma songy obskurního black metalu, jenž vykazuje určitý potenciál. Pochválit lze poměrně variabilní vokální stránku, v níž se Count Blablabla občas vydává i do sympaticky imbecilních poloh. Atmosféra je docela příjemná, zejména v pomalejších táhlých momentech, v čemž mi přijde o něco výraznější první skladba „Enoch and His Mistress“.

„I know that you will say that you represent evil in a more intellectual and subtle way… Yeah right, coulda fooled me like you fool yourself. You only represent your teenage fans.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Je nicméně nutné zmínit, že vedle Red Bible Black vyznívá strana Zulmet příliš stravitelně. Stejně tak je nemilé, že materiálu rychle dochází dech. Zatímco na první poslech jsem si říkal, že bych klidně zkusil i něco jiného z diskografie skupiny, dost rychle se mi to ohrálo a chuť zkoumat dál mě přešla. Vyložená píčovina to není, ale důvod, proč „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ věnovat nějakou pozornost, vězí na straně Red Bible Black.

Zulmet


The Spiritual Bat – Your Own World – And the Vision of Sound

The Spiritual Bat - Your Own World – And the Vision of Sound

Země: Itálie
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 8.9.2017
Label: Danse Macabre / Alive

Tracklist:
01. Own World
02. Guilty
03. The Human Museum
04. Caress the Scar
05. Escape
06. Nine
07. Killing
08. Intimacy
09. A Cure

Hrací doba: 45:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

The Spiritual Bat sice fungují již dlouho – vždyť jejich první inkarnace ještě pod názvem The Spiritual Bats (plurál) vznikla už v roce 1992 – ale já osobně jsem je pořádně objevil a docenil až s předcházející deskou „Mosaic“ z roku 2014, která byla jednoduše skvělá a dodnes si ji s velkou chutí tu a tam pouštím. Jeden by řekl, že za takové konstelace po dalším albu skočím se stejnou vervou jako námořník do bordelu po třech měsících na moři. Přesto jsem se do poslechu „Your Own World – And the Vision of Sound“ překotně nehrnul.

Důvod je velice jednoduchý – přebal nahrávky mě neskutečně odrazoval a znechucoval. Ne snad, že bych v mezičase změnil názor, ještě teď mi pořád a samozřejmě přijde naprosto ohavný. Takovou prasárnu nejde omluvit ani tím, že kytarista Dario Passamonti je slepý, takže tenhle paskvil nemohl zatrhnout. A ještě se kapela chlubí, že používá malby nějakých alchymistických malířů (což asi znamená, že nehledají kámen mudrců, jen ho kreslí… nebo tak něco). Od nich předpokládám pochází ten dráček, který je v cajku. Ale ten zbytek dělaný zřejmě v Malování je vejblitek nejhrubšího zrna, sorry.

The Spiritual Bat ovšem patří ke skupinám, u nichž hudební stránka dalece převyšuje vizuální aspekt, a „Your Own World – And the Vision of Sound“ to bezezbytku potvrzuje. Pod neskutečně příšerným obalem se totiž skrývá krásná muzika. The Spiritual Bat hrají vysoce atmosférický gothic rock, jejž zdobí jasně rozpoznatelný sound, rukopis slepého muzikanta Passamontiho i podmanivé zaříkávání čarodějnice Rosetty Garrì. Novinka evidentně navazuje na zvuk minulého alba, takže kdo „Mosaic“ zná, nebude nyní překvapen. Na obranu „Your Own World – And the Vision of Sound“ ovšem mohu říct, že co do skladatelské stránky se svému silnému předchůdci v pohodě vyrovná.

Možná, že jako důkaz takového tvrzení by mohla posloužit drtivá většina tracklistu, poněvadž jako jediná jasně slabší pasáž mi přijde jedině začátek druhé „Guilty“. Zbytek skladby je taktéž povedený, ale ten rozjezd mi nějak nesedl, ale můžeme jej chápat jako výjimku potvrzující pravidlo. Obecně vzato bych řekl, že The Spiritual Bat jsou působivější v pomalejších kusech, kdy se soustředí na atmosféru, což v překladu znamená, že ani takovou „Killing“ bych k vrcholům desky nezařadil, byť k ní nemám zásadnějších výhrad. Není to o tom, že by byla špatná, spíš že ten zbytek je ještě lepší.

Však si zkuste pustit věci jako „Own World“, „The Human Museum“, „Caress the Scar“, „Intimacy“ nebo „A Cure“ a řekněte mi, jestli na tom slyšíte cokoliv, co by bylo špatně. The Spiritual Bat dokážou tvořit uhrančivé nálady, a přitom jsou stále stravitelní a písničkoví. Říkává se, že v jednoduchosti je síla, a právě nahrávky jako „Your Own World – And the Vision of Sound“ to potvrzují. Přesně tyhle skladby jsem měl na mysli, když jsem výše tvrdil, že zde na člověka čeká krásná muzika. Když totiž poslouchám něco jako poslední dva jmenované songy, které nahrávku zároveň úžasným způsobem uzavírají, jen těžko se mi hledá příhodnějšího pojmenování.

The Spiritual Bat

„So many lost words in etherland
they never seem to be heard,
but if you choose the lesser evil
if you choose the lesser evil
soon or later good shall rise“
(Intimacy)

Na závěr mohu doporučit jediné – nenechte se podobně jako já odrazovat ohavným přebalem a album klidně zkuste. Dost často mám pocit, že působivost případně debilita obálky zrcadlí i úroveň vlastního obsahu. U The Spiritual Bat to však neplatí. Rozhodně stojí za slyšení.


Hostel: Part II (2007)

Hostel: Part II (2007)

Země: USA / Itálie / Česká republika / Island / Slovensko
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part II
Český název: Hostel II

Rok vydání: 2007
Režie: Eli Roth
Hrají: Lauren German, Bijou Phillips, Heather Matarazzo, Roger Bart, Richard Burgi

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Zlaté producentské pravidlo zní – dokud to vydělává, tak to ždímej. „Hostel“ se s příliš pozitivními ohlasy nepotkal, ale vydělal. A to docela hodně – při rozpočtu necelých pět milionů amerických dolarů utržil přes osmdesát. I když víc než kvality filmu za to podle mě mohla spíš reklama a pověst extrémně brutální podívané (ta se však posléze ukázala lichá), jakou se povedlo před premiérou vybudovat. Jenže důležité nejsou kritiky, nýbrž červená a černá čísla, a z tohoto pohledu „Hostel“ dopadl dobře. Což znamená – druhý díl!

„Hostel II“ je vlastně nemlich to samé jako jeho předchůdce. Na začátku se jen narychlo a mocně debilně vyřeší jediná přeživší postava z první části, aby tady nezavazela, a pak už se jede dle stejného mustru jako minule. To znamená – tříčlenná partička amerických přátel cestuje na Slovensko, ubytuje se v (divákovi již známém) hostelu, následuje jejich únos a pak hurá do kobek pod továrnou, kde dojde na nějaké to mučeníčko. Akorát tentokrát nejsou na menu tři pařící burani, ale tři holky. Kromě téměř totožné dějové kostry a vtipně zobrazeného Slovenska se samozřejmě vrátí i gang cigánských dětí, což byl asi nejzapamatovatelnější prvek prvního „Hostelu“.

Jenže pozor. „Hostel II“ je sice stále blbý a docela zbytečný film, je to hloupé béčko jak poleno, ale přesto všechno se mu podařilo jedničku překonat. A není to jen proto, že od původního „Hostelu“ člověk něco čekal a nakonec dostal sračku, zatímco od pokračování už nečekal nic. Dvojka je objektivně o kousek výš. Netvrdím, že je to nějak zásadně dobrý film, ani že se daří vytvořit u diváka strach, napětí nebo aspoň určité sympatie k postavám, jejichž osudy jsou vám tak opět docela volné. Z obecného hlediska je to tedy pořád slabota, ale v určitých detailech přináší proti jedničce zajímavější podání nebo lepší nápady.

Zaprvé se tu objevuje suverénně nejnápaditější smrt z obou dílů. Scéna s kosou a koupačkou à la Čachtická paní je dle mého povedená a vůbec poprvé (a asi i naposled) lze tvrdit, že se v „Hostelu“ objevuje nějaká atmosféra. Taktéž se na rozdíl od jedničky konečně objeví výraznější gore. Sice je u záležitosti jako „Hostel“ trochu tristní, že se první opravdu hnusná věc objeví až ke konci druhého dílu, ale lepší než vůbec – a při ustřihnutí pohlavního orgánu a jeho hození psům musí sevřít ve slabinách snad každého chlapa.

Lepší je i soundtrack. Naštěstí zmizely idiotské retro disco sračky, jejichž místo zaujaly lidovky. Třeba příjezd klientů do továrny za doprovodu tradiční písně „Synečku, Synečku“ patří k nejlepším momentů série. Což mě přivádí k dalšímu zajímavému aspektu dvojky. První část sledovala pouze osudy obětí a klienti, kteří přijeli zabíjet, byli až na jednu výjimku jen bezejmenný komparz, o němž jsme nevěděli takřka nic, a vlastně i ta jedna výjimka hrála víceméně vedlejší roli. To bylo na přístupu „Hostelu“ snad jediné zajímavé – že zabijáky zcela anonymizoval, byli nedůležití a do popředí se dostal samotný akt tortury (výslednou kvalitu nyní ponechme stranou). „Hostel II“ ovšem do příběhu dosadil i dva klienty (představitel jednoho z nich vám bude určitě povědomý – je to Richard Burgi, jehož český divák bude znát díky seriálu „Ochránce“), jejich motivaci a cestu do mučících komor.

Hostel: Part II (2007)

Na rozdíl od hloupé a průhledné jedničky se navíc dvojka v závěru pokusí i o nějaký zvrat. Netvrdím, že je to nějak kulervoucí, ale aspoň ta snaha byla. Povaha rozhodný drsňák a ustrašený posera byla u dvou postav během filmu deklarována tak okatě a tolikrát, až se to docela dalo čekat, že se ve finále jejich role obrátí. Ale dejme tomu. Hororové znalce navíc může potěšit, že si zde cameo jednoho z mučitelů nestřihl nikdo jiný než Ruggero Deodato, režisér slavné italské brutality „Cannibal Holocaust“. Zde si zahrál – kanibala. Jeho minutka slávy patří k nejvýraznějším momentům „Hostelu II“ a zapíše se do paměti víc než cameo Takashi Miikeho v jedničce (což ovšem nebyla úplně Takashiho vina).

Až doposud jsem vyzdvihoval, co se zlepšilo oproti jedničce, ale nenechte se zmýlit – „Hostel II“ pořád není nějak zvlášť film. Výsledek by byl asi lepší, kdyby se nebral tak extrémně vážně a kdyby se Eli Roth furt netvářil, že točí áčkovou podívanou. Na druhou stranu, dvojka už alespoň pokukuje po průměru a nabídne několik slušných momentů (jednička nezvládla ani to), takže kdybych si musel vybrat, na jaký díl se podívat znovu, „Hostel II“ je jednoznačná volba.

Hostel: Part II (2007)


Ufomammut, Usnea

Ufomammut, Usnea

Datum: 21.10.2017
Místo: Praha, 007
Účinkující: Ufomammut, Usnea

Podél strahovských kolejí a fotbalových hřišť klopýtám k budově nadepsané sedmičkou, s myšlenou, že konečně naživo okusím „Osmičku“. V hlavě se mi přehrávají vybrané riffy z této návykové špinavosti z dílny italských Ufomammut a zatímco se stmívá, já vstupuji do dveří klubu, šermuji hotovostí a následně cupitám po schodech do starých známých prostor. Dýchají na mě vzpomínky. Je to jako včera, kdy tu v pekelném dusnu během zpěvu crowdsurfoval George ClarkeDeafheaven až nohama mlátil o nízký strop, je to jako včera, kdy mě zde fascinoval rozlučkový koncert Altar of Plagues. A přitom jsou to v prvním případě tři, v druhém dva roky nazpět. Nic se nezměnilo – pivko stále jen lahvové, pódium oblepené nánosem různých antifašistických a hardcorařských nálepek a v centru pozornosti nepříliš vyvýšená scéna. Na té zvučí chlápci z Usnea, americké doomové kapely, jež „mamutům“ předskakuje.

Mají na kontě novinku „Portals into Futility“, která stejně jako „8“ vyšla v září letošního roku. Jedná se o podobný žánr jako u headlinera, jen je tu méně šamanské psychedelie a více funerálně ponuré atmosféry. V půl osmé spouští svůj set plný pochmurných riffů a drásavých screamů. Nepřekvapiví, ale silní ve své přímočarosti a poctivosti. Frontman Justin Cory s piercingem v nose, rozevlátými vlasy a bytelnou kérkou na ruce občas ke svému screamu spustí ruku z kytary a vizionářsky zagestikuluje. Čeho si ale nelze nevšimnout, je nenápadné nazvučení jeho levého kolegy, kytaristy Johnnyho, ostatní to holt valí o nejeden decibel výš a jemu není dáno. Nicméně není to zas tak fatální vada, základ této hudby není žádná sofistikovaná onanie, ale úderné riffy. A ty jsou poměrně suverénní. Nikoliv však nezapomenutelné. Předskakovat Ufomammut je těžký úděl.

Dav houstne, držím pozici u pódia a čekám, co nastane. Začíná být celkem těsno, ale stížnosti nejsou namístě, výhled zatím fajn, jen čekání je k nesnesení. No bomba, už je to tady. Pojďte do mě. „Byli to tři muži, kteří jen šli, šli a šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené čepice a dlouhé pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi a rozmlouvali,“ uváděl před čtyřiapadesáti lety svou novelu „Rozhovor tří chodců“ spisovatel Peter Weiss. Tihle sice nemají ani dlouhé pláště, ani čepice – zato v rukou pevně svírají své nástroje a spouští svou údernou, syrovou i atmosférickou hudební rozmluvu. „Babel“ ve skutečnost není ani jeden z nich, nýbrž otvírák jejich aktuálního alba.

Ufomammut

Ač se některé nuance v samplech trochu ztrácejí, živá instrumentace je krásně vyrovnaná. S mohutností převalujících se menhirů, precizností profesionálních sniperů a vůní opiového doupěte nás tak italské trio postupně provází příběhem celé desky „8“. Ani přítomnost fotografů s jejich sto a jedním způsobem jak efektivně zaclánět nemůže člověka vytrhnout z transu, do něhož ho dostává ona již v recenzi velebená dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“. Jen ty Urlovy vokály zpodvousů by chtělo o špetku vytáhnout. Když člověk z vší té meditativní zemitosti kouká po zemi, zahlédne pestrou paletu pedálů i originální, na pódiu nalepené partitury. Čas od času mě praští dred – nevím jak vzadu za džunglí těl, ale zepředu to vypadá, že mají Italové klub omotaný kolem prstu.

Po dohrání závěru desky ve formě skvělé „Psyrcle“ se ale kapela nenechá dlouho vybízet a přispěchá s přídavkem. Prostorem se tak ještě line například Poiovou meditativní kytarovou pasáží uvedené „Stigma“ či brilantně vygradovaná „God“. Triumfální závěr, při němž Urlo láduje basu ke kombu, a záhy ticho a zuřivý potlesk, během něhož probíhá klasické Ufomammutí loučení – podání si ruky s prvními řadami a vyslechnutí si salvy chvály.

Rozhodně jsme byli svědky výborného vystoupení. Trio se prezentovalo v plné síle a předvedlo ukázkovou souhru a zápal. Přesto své vystoupení na Brutal Assaultu v mých očích nepřekonali. Není to ale ani tak vina hudebníků, jako okolností. Ufomammut je kapela, z jejichž koncertu člověk musí přijít domů a padnout vyčerpáním a vypětím smyslů. To se nyní kvůli brzkému závěru večera nestalo. Loňské vystoupení oproti sobotě disponovalo momentem překvapení a působilo více vizonářsky. Kapela tehdy využila prostoru velké scény, aby ukázala, jak dokáže překonávat hranice a navázat s posluchačem/divákem osobitý kontakt i z odosobněného obřího pódia. Navíc mohutnost riffů k velikosti pódia mi tak nějak nakonec sedla asi víc. Nicméně tohle subjektivní srovnaní neznamená, že by snad byl sobotní večer nějaký propadák. Jednalo se o velmi silné vystoupení a setlist byl dokonce lepší než minule.