Archiv štítku: ITA

Itálie

Freddy vs. Jason (2003)

Freddy vs. Jason (2003)

Země: USA / Kanada / Itálie
Rok vydání: 2003
Žánr: slasher

Originální název: Freddy vs. Jason
Český název: Freddy versus Jason

Režie: Ronny Yu
Hrají: Robert Englund, Ken Kirzinger, Monica Keena

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Střet Freddyho Kruegera a Jasona Voorheese se poprvé plánoval už v dobách největší slávy obou těchto borců, tedy v osmdesátých letech. Jak nás ale učí historie, smělý nápad tehdy nevyšel. Stopku zajímavému projektu vystavila skutečnost, že práva na každého ze dvou nejpopulárnějších slasherových bohů vlastnila jiná společnost. Studia Paramount Pictures (Jason) a New Line Cinema (Freddy) se tehdy nedokázala dohodnout a ze snímku sešlo.

Ono z něj tedy sešlo tak napůl. Paramountu se totiž idea „Jason vs. něco“ strašně líbila, a tak existující návrh scénáře nechali přepracovat, aby se hororový matador v hokejové masce postavil Carrie. Práva na filmové zpracování Kingovy klasiky ovšem tehdy vlastnilo studio MGM, takže frajeři postavu jen obšlehli a přejmenovali. Výsledkem bylo „Friday the 13th Part VII: The New Blood“ z roku 1988.

Paradoxně jen krátce nato, o pár let později, New Line Cinema získali filmová práva i na sérii „Friday the 13th“, ale než došlo k realizaci odkládaného crossoveru, k „A Nightmare on Elm Street“ se vrátil její původní tvůrce Wes Craven, jehož „New Nightmare“ tehdy dostalo přednost. Řezník od Crystal Lake tedy pokračoval sólově prostřednictvím „Jason Goes to Hell“ a „Jason X“.

Dlouho odkládaný film „Freddy vs. Jason“ tedy vznikl až v novém tisíciletí. Studio už v té době v projektu utopilo nějaké ty miliony na rovnou osmnácti různých verzích scénáře, mezi nimiž létaly i nápady jako třeba kult uctívačů Freddyho, který se snaží vyvolat svou modlu, nebo že Freddy kdysi pracoval v kempu u Crystal Lake, sexuálně obtěžoval malého Jasona a také měl prsty v jeho utopení.

Do finální verze se ale dostal příběh, který relativně citlivě míchá mytologie obou slavných sérií. Na Freddyho Kruegera se zapomnělo a nová generace hajzlíků ve Springwoodu ani neví, že někdo takový existoval, což prudce opáleného chlíváka samozřejmě sere, protože když si na něj nikdo nepamatuje, nemá se ho kdo bát. V pekle tedy vyhrabe jednoho talentovaného hocha v hokejové masce a pošle jej mezi místní omladinu, aby rozčeřil vlny a aby se zas místní omladina měla čeho bát, tedy aby jinými slovy Jason umetl cestičku k Freddyho návratu.

První část polovina filmu se tedy nese víc v duchu prostředí „A Nightmare on Elm Street“, kde navíc řádí Jason Voorhees. V posledním aktu se nicméně přesouváme i k jezeru Crystal Lake a feeling „Friday the 13“ přebírá hlavní slovo. Právě zde pak dojde i finální konfrontaci. Osobně mám radši Jasona, takže jsem samozřejmě fandil jemu, a jsem rád, že souboj nakonec o chlup vyhrál právě mačetový bůh.

Freddy vs. Jason (2003)

Kdo by nicméně čekal, že spojením dvou hororových ikon vznikne horor jak víno, pravděpodobně bude z ladění „Freddy vs. Jason“ trochu zklamán. Fan servis a vlastně i poměrně důstojné uchopení obou legend sice nechybí, ale horor to vlastně moc není. Snímek dostal na starost hongkongský režisér Ronny Yu, jenž měl v té době zkušenosti spíš s akčním filmem a s královským žánrem se potkal jen prostřednictvím „Bride of Chucky“, tedy čtyřky jiné slavné slasherové série „Child’s Play“, ale to byla spíš černá komedie než horor. Na „Freddy vs. Jason“ jde tohle hodně vidět. Napínavý nebo strašidelný totiž výsledek není vůbec. Spíš se jedná o krvavou taškařici ubíhající v rychlém akčním tempu.

Pokud s tímhle dokážete žít, pravděpodobně se vám „Freddy vs. Jason“ líbit bude. Náctiletá partička je sice tradičně spíš otravná (v tomhle si „A Nightmare on Elm Street“„Friday the 13th“ mohou podat ruce), ale hlavní hrdinka je aspoň docela hezká a má velké kozy (i když je neukáže – škoda). Vrahové to naštěstí vynahrazují. Jason se pořád nachází v dobré formě a mačetou se ohání dle svých nejlepších zvyklostí. Freddy tu toho moc nezabije, ale zase hýbe dějem a Robert Englund je v roli své životní postavy tradičně skvělý. Jeho protivníka se zde zhostil kaskadér Ken Kirzinger, jenž jako Jason dubloval za Kanea Hoddera už ve „Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan“ z roku 1989.

Freddy vs. Jason (2003)

Film si akorát mohl odpustit jednu věc. Pro potřeby vymyšlené story se trochu pozměnily Jasonovy vlastnosti, takže ten se zde bojí vody, aby měl na něj Freddy nějakou páku, což mně osobně přijde jako strašná píčovina a vyložený plot hole u někoho, kdo podstatnou část svojí existence tráví na dně jezera. Ani nemluvě o tom, že v závěru Jason vylézá z jezera a nevypadá, že by se měl z vody nějak zásadně rozsypat. Tohle se mi zdá jako docela fail. Výše jsem sice říkal, že se „Freddy vs. Jason“ chopil obou mytologií docela s citem, ale v tomhle případě to bohužel neplatí.

Na „Freddy vs. Jason“ jsem se každopádně koukal v rámci „A Nightmare on Elm Street“ maratonu (maraton „Friday the 13th“ jsem jel relativně nedávno předtím), takže i kvůli tomu na mě výsledek působil o něco zábavněji, než by si možná zasloužil, protože „A Nightmare on Elm Street“ mě z velké části docela nudí (vlastně všechno kromě samotného Freddyho a jeho show se mi zdá dost otravné). I když se ale pokusím nahlížet na „Freddy vs. Jason“ objektivněji, pořád se mi zdá, že výsledek ani jednomu z těchto klasiků ostudu neudělal a dopadl vlastně docela obstojně. Oba mají ve svých vlastních sólovkách výrazně horší zářezy.

Freddy vs. Jason (2003)

Hororové crossoverování se tedy docela vydařilo a v původním plánu bylo v něm pokračovat i nadále. Už „Freddy vs. Jason“ měl skončit tak, že by oba titulní zabijáci pokračovali ve svém střetu v pekle, kde se měl vynořit také Pinhead ze série „Hellraiser“. New Line Cinema ovšem tento nápad neuskutečnili, protože Pinheada tehdy vlastnil Miramax a kravaťákům nepřišel dost lukrativní na to, aby jej vykoupili.

Protože „Freddy vs. Jason“ vydělal, uvažovalo se i o pokračování s názvem „Freddy vs. Jason vs. Ash“, kde se měl do hororové bitky, jak už název napovídá, přidat ještě Ash ze série „Evil Dead“. K tomu ale nikdy nedošlo, protože už nastupovala vlna remaků klasických hororů a právě tyhle projekty dostaly přednost. „Freddy vs. Jason vs. Ash“ se nicméně adaptovalo alespoň do komiksu.


Kharàce – Dakhalè

Kharàce - Dakhalè

Země: Itálie
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 15.1.2021
Label: Xenoglossy Productions / Ancestral Rites / Cossyra Tapes

Tracklist:
01. Dakhalè
02. Sillùmi
03. Qantarah
04. Sciràfi
05. Kharàce

Hrací doba: 32:44

Odkazy:

Prvním raw black metalem, jejž jsem si v roce 2021 prohnal ušima, se stala deska „Dakhalè“ italského projektu Kharàce. No, a protože nejsem jouda, který potřebuje si nechat všechno pro sebe (ostatně jedním z hlavních důvodů, proč jsem celou tuhle hovadinu začal dělat, bylo právě to, že jsem neměl s kým kecat o muzice, tak jsem to začal blít na internet), rozhodl jsem se vás s touhle slastnou novinkou také obeznámit.

„Dakhalè“ pro Kharàce znamená první nahrávku vůbec, takže tady nemáme moc o čem povídat. Zkusme tedy sestavu. Za skupinou stojí Marchosias, jehož dále můžete najít za bicími v Gelkhammar, což je další raw black metal z Itálie. Tentokrát se nicméně jedná o klasickou kapelu s tříčlennou sestavu. Debutové album „The Sword of Gelfiser“ vyšlo v listopadu loňského roku. Jistě nebude náhoda, že „Dakhalè“„The Sword of Gelfiser“ zaštítila navlas stejná sestava labelů – digitální distribuce oběma počinům zajišťují Xenoglossy Productions a Ancestral Rites, audiokazeta vyšla u Cossyra Tapes.

Když má někdo dva raw black projekty, tak se samozřejmě nabízí otázka, nakolik se od sebe liší. Pokud by si totiž obě formace byly podobné jak vejce vejci a jediný rozdíl tkvěl v tom, že Kharàce si Marchosias dělá sólově, tak by to samozřejmě nebylo úplně dobré znamení.

Rozdíl v přístupu obou kapel je nicméně zjevný na první poslech. Na „The Sword of Gelfiser“ najdete výpravnější a čitelnější pojetí raw black metalu s jasně nalajnovanými melodiemi. Kharàce oproti tomu představuje výrazně zatuchlejší a zvukově ohavnější verzi subžánru, která se obejde bez výraznějších záchytných bodů, za něž na debutu Gelkhammar platily zmiňované melodie.

Na „Dakhalè“ se najde jediný melodičtější kus, a sice závěrečná „Kharàce“, jež ovšem z celkového ladění nahrávky docela vybočuje. Což nutně nemyslím jako pozitivní sdělení, protože její první část mi přijde zbytečně hodná a nijak se mi nelíbí.

Na první poslech zní „Dakhalè“ docela zajímavě a album dokáže nalákat i na výborný obal nebo názvy psané v místním dialektu. Z dlouhodobějšího hlediska ovšem nahrávka strádá a její počáteční lákavost rychle opadá. Záhy se totiž ukáže, že songy typicky stojí na několika málo riffech, které jsou navíc spíš průměrné až běda. Navíc mi přijde, že bicí místy docela nestíhají, což mě trochu překvapuje s ohledem na skutečnost, že Marchosias je primárně bubeník. Tak nebo tak, ze sypaček to dělá jedny z nejméně záživných momentů „Dakhalè“.

Kharàce ve skutečnosti nepochází z pevninské Itálie, nýbrž z malého ostrova Pantelleria ležícím napůl cesty mezi Sicílií a Afrikou. Lokální dialekt byl výrazně ovlivněn arabštinou a právě na arabské vlivy mě trochu lákala i obálka „Dakhalè“. Na finálním album však posluchač musí něco takového hledat pod lupou. Když se budu hodně snažit, dokážu si náznaky představit třeba v „Sillùmi“, ale zůstává otázkou, nakolik tam skutečně jsou a nakolik si je jenom představuji. Pokud by tedy někdo vzhledem ke geografickým skutečnostem doufal v nějakou osobitější atmosféru, nedočká se.

V některých pomalejších pasážích, které staví na opakování riffu a jeho pozvolném vrstvení, působí muzika Kharàce docela ok. Ani v těchto případech se ovšem nebavíme o něčem, co byste potřebovali slyšet. Stejně tak nemůžu zavírat oči nad tím, že deska výrazně těží ze špinavého zvuku. Už takhle se jedná o podprůměr. S čistším soundem by šlo o hluboký podprůměr. Celkově tedy vlastně dost slabota a prakticky neexistuje důvod, proč byste se s tímhle měli obtěžovat.


Sangue negli abissi (1990)

Sangue negli abissi (1990)

Země: Itálie
Rok vydání: 1990
Žánr: natural horror / shark horror

Originální název: Sangue negli abissi
Český název: Bestie z hlubin

Režie: Joe D’Amato
Hrají: Frank Baroni, Allen Cort, Keith Kelsch

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Žraločí horory obecně asi nepatří ke snímkům, od nichž by měl divák očekávat nějaký solidní kinematografický zážitek. Obzvlášť když se jedná o hrubé céčko (někdo by mohl chtít dodat, že jen málokterý žraločí biják není céčko, ale nechte si to od cesty, jo?), pod nímž je podepsán legendární sračkař Joe D’Amato. Všichni příznivci brakových bijáků určitě zaplesali, poněvadž D’Amato je v tomhle ohledu odborník na slovo vzatý. Světu zanechal pár béčkových fantasy, hodně béčkových hororů, ještě víc levných pornáčů a samozřejmě také nějaké porno horory (anebo hororová porna, přijde na to). Prostě tvůrce s dobrým vkusem, co si budeme povídat.

Ve filmografii D’Amata se dají nalézt skutečné perly, ale rozhodně ne všechno, pod co se kdy podepsal, za vidění stojí, a to ani optikou filmové sračky. Pořádný škvár se přece jenom musí taky trochu umět (i když leckdy nechtěně). Když se to povede a biják je natolik špatný, až je vlastně ohromně zábavný, tak se jedná přesně o ty případy, které my fajnšmekři milujeme. Někdy se to ale nepovede, ono kýžené ironické pobavení se nedostaví ani náznakem a výsledek je prostě jenom sračka. Nezábavná, nudná a naprosto zbytečná. Přesně k takovým případům patří také „Sangue negli abissi“.

D’Amato„Sangue negli abissi“ neinvenčně ždímá veškerá klišé žraločího hororu, a to navíc v době, kdy už o tenhle druh filmů dávno opadl zájem a vše podstatné v tomhle subžánru již bylo řečeno. Tady se prostě posté louhuje řídký odvar z „Jaws“, a to v naprosto nudném provedení. Ale nakonec ani není nutné vytahovat ten nejznámější a pravděpodobně i nejuznávanější snímek tohoto druhu. I když totiž zůstanu v oblasti italských žraločích škvárů, tak třeba téměř o dekádu starší „L’ultimo squalo“ je o třídu lepší, a to se i v tomhle případě jednalo o hodně hloupou a ne úplně záživnou blbost.

„Sangue negli abissi“ začíná tím, jak si čtyři malí smradi opékají buřty na pláži, když vtom se u nich objeví nějaký indiánský houmlesák a začne do nich hustit nějaké hutné filozofické pindy. Potom je donutí uzavřít pokrevní bratrství a předá jim artefakt svého kmene s návodem, jak zabít jakousi mytologickou potvoru. Protože přesně tohle většinou indiáni se svými relikviemi dělají – darují je náhodným dvanáctiletým smradům. Ti pak ten kus hovna zakopou na pláži do hloubky asi tak deseti centimetrů a z nějakého nepochopitelného důvodu jim to neodplaví první odliv, ani nevykopou žádní další haranti, co si tam půjdou hrát s bábovičkami. Tím pádem to za dvacet roků zase najdou, až to budou potřebovat.

Už po tomhle epickém intru je jasné, že bude zle. Posuneme se v čase, čtyři malí kuřbuřti jsou už dospělí a opět se sejdou. Dva lůzři celou dobu hnijou v rodném městečku, další dva zajebávají těžkou kariéru v golfu a na vojenské akademii. Hošani se sejdou a rozhodnou se to oslavit grilovačkou, na kteroužto je nutné nachytat nějakou tu rybinu. Důležitého úkolu se zhostí dva lůzři, ale jednoho z nich při tom chytání zabije žralok.

Sangue negli abissi (1990)

Další tři se následně vydají na cestu odplaty, aby tu žraločí kundu sejmuli a pomstili smrt kámoše. Pak je tam nějaká nuda, už jsem u toho skoro usínal, ale dopadne to následovně: do party se přidá místní frajer, jenž dva lůzry celou dobu šikanoval, ale pak se zničehonic s přeživším retardem usmíří (potkají se na parkovišti, podají si ruce a hotovo) a následně jsou oba dva ochotni položit jeden za druhého života. Všichni společně ti joudové odplavou na moře, podminují vrak lodi na dně, nalákají tam žraloka a bum, je vymalováno. Parybíma střevama.

Jako celé je to fakt echtovní píčovina, není to prdel, táhne se to jak žraločí pšouk a neumětelství z toho čiší na všechny strany. Za úplně největší průser nicméně považuji samotného žraloka a jeho vraždění. Na něm lze totiž nejlépe vidět, jak špatné „Sangue negli abissi“ skutečně je.

Sangue negli abissi (1990)

Žralok se totiž v celém filmu prakticky ani neobjeví. Když už nějaký záběr na něj přijde, prakticky ve všech případech se jedná o záběry z nějakých přírodopisných dokumentů. Krvavé žraločí řádění se pak řeší skutečně šalamounsky – ozve se jakoby napínavá hudba, přijdou podvodní záběry, pak zahraje akční disco hudba a kamera se začne třást, zatímco zabírá červenou vodu. A to je všechno. Snad i proto žralok v celém bijáku sejme jenom tři lidi (kromě zmiňovaného kuřbuřta už jen dvě úplně náhodné coury, které navíc ani nejsou hezké). To mi přijde dost tristní.

Osobně jsem na „Sangue negli abissi“ nenašel vůbec nic, co by se dalo přičíst k dobru. Je to nudná kokotina, s níž nemá smysl ztrácet čas.

Sangue negli abissi (1990)


Quella villa in fondo al parco (1988)

Quella villa in fondo al parco (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: slasher / monster horror

Originální název: Quella villa in fondo al parco
Český název: Krysí muž

Režie: Giuliano Carnimeo
Hrají: David Warbeck, Janet Agren, Eva Grimaldi, Nelson de la Rosa

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Svou oblibu italského hororu jsem zde deklaroval již nejednou. Patříte-li tedy k pravidelným návštěvníkům našeho filmového koutku, nemělo by vás překvapit, že jsem si pro dnešek připravil další kousek. A nebojte, ještě jsme s tím ani zdaleka neskončil!

Tentokrát si neposvítíme na žádnou klasiku nebo známější počin, nýbrž na béčko jak řemen. „Quella villa in fondo al parco“ v překladu znamená něco jako „Vila na konci parku“, ale biják je známější spíš pod svým mezinárodním – a nutno dodat, že mnohem výstižnějším – názvem „Rat Man“.

Něco-man se v posledních letech drží na špici popularity. Tenhle Ratman je ovšem docela jiné kafe než všichni ti Supermani, Batmani, Spidermani a další podobní buzeranti. Tady se nebavíme o žádném superhrdinovi v homosexuálním přiléhavém oblečku, nýbrž o krutě ohavném zmetkovi. Co tahle zrůdička potratila na výšce, to získala na agresivitě. Stvořil jej, jak jinak, experimentující vědec, jehož napadlo napustit vajíčko opice krysím spermatem. Hajzlík s prďáckým jménem Mousey však z klece utekl a vesele se pustil do vraždění. Aby mu to šlo snáze, má drápky napuštěné smrtelným jedem.

Krysí šmejd je na „Quella villa in fondo al parco“ tím nejzajímavějším. Obzvlášť když se nejedná o žádnou loutku nebo vycpaného maňase. Krysáka totiž hraje dominikánský herec Nelson de la Rosa měřící pouhých 71 centimetrů, který byl jedním z nejmenším lidí žijících ve dvacátém století. A teď si takového frajera představte namaskovaného jako extra hnusnou krysu, jež s chutí masakruje kozaté holky. V jednom případě kvůli tomu dokonce neváhá vylézt i z hajzlu (doslova). Neříkejte, že to nezní lákavě!

„Quella villa in fondo al parco“samozřejmě – nepředvádí žádné velké umění. Jedná se o levný explotační brak se vším, co k tomu patří. Hledáte-li „dobrý“ film dle standardních měřítek, tak se na to rozhodně nekoukejte, protože nejde o záležitost pro vás. Pokud ale máte rádi hororové škváry s hnusnými monstry, krví a trochou nahoty, „Quella villa in fondo al parco“ by vás uspokojit mohlo, neboť tohle všechno nabízí.

V určitých momentech „Quella villa in fondo al parco“ bohužel trochu nudí. Místy se zbytečně moc kecá a občas se snímek prostě příliš táhne. Když se na něj ale podíváte, za půl roku si z něj s největší pravděpodobností budete pamatovat jen to dobré. Kromě samotného krysáka mám na mysli také docela povedené gore. Pár krvavých scén se najde a jejich kvalita mi přišla uspokojivá.

Quella villa in fondo al parco (1988)

K pořádnému škváru pak nepochybně patří také kozy – i ty si zde užijete. Ze všech úhlů se převede hlavně italská herečka Eva Grimaldi a její přednosti bezesporu patří i k největším přednostem „Quella villa in fondo al parco“. Obzvláště její sólo ve sprše nemá chybu. Jasně, když budete chtít jenom očumovat cecky a ty další hezké věci, co holky běžně schovávají pod oblečením, tak si pravděpodobně pustíte spíš nějaké péčko, nikoliv horor. Přesto není sporu o tom, že obzvlášť pro pánskou část publika se jedná o příjemné zpestření. Horor s kozama je vždycky lepší než horor bez koz – toť moje motto!

Quella villa in fondo al parco (1988)

Určitě by se se mnou mohl někdo hádat, že „Quella villa in fondo al parco“ je v jádru strašná blbost, a já bych neměl argumenty, jimiž bych takové tvrzení mohl vyvrátit. U béčkové kinematografie nicméně logické argumenty nebo objektivní metriky nemají moc místo. Důležitější je iracionální láska k filmové zvrhlosti. Pokud chápete, o čem tu hovořím, pak by se vám „Quella villa in fondo al parco“ mohlo líbit.


Gorrch – Introvertere

Gorrch - Introvertere

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.8.2020
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 16:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

Gorrch nepatří k nejznámějším jménům italské blackmetalové scény, i když se představili již v roce 2013 a přítomní dva členové vypomáhali v kapelách jako Veneror, Chelmno nebo Tenebreae in perpetuum. Aktivnější podíl měli ale v kapelách Lorn a Strix. První jmenované například před pár lety pochválili H. se Skvrnem a debut Strix by si také zasloužil trochu více pozornosti pro svou bosoráckou atmosféru a pár nadmíru povedených skladeb. Jsou to ale Gorrch, kde lze hovořit takřka o prvoligové kvalitě. Přinejmenším platí, že full-length „Nera estasi“ je nadprůměrná nahrávka a kazetu vydanou Hexencave jsem v posledních pěti letech pravidelně protáčel, a tak mě trochu dráždí, že se vydání nového EP „Introvertere“ opět potýká s nezájmem.

Gorrch totiž o něco zvedli laťku a na ploše pouhých 16 minut rozpoutali pozoruhodné peklo. Intenzivní, propracované a do jisté míry i svébytné. Vlivy lze samozřejmě identifikovat, protože Gorrch hrají black metal vycházející ze severských veličin, jež každý zná, ovšem z období, kdy pominuly ortodoxní fáze dotyčných hudebníků a ti pátrali kam dál. Když to vyšlo, dostalo se nám pokladů jako „666 International“, „Rebel Extravaganza“ nebo „The Grand Declaration of War“. Gorrch tento odlidštěný blackový sound hrají s takovým zápalem, až na mysl přijdou i jména jako Abigor nebo Deathspell Omega, ale pozor, určitě je nelze odbýt jako další trendy kapelu z mnoha. Island tady například připomene poslední skladba, ale celkově si pánové hrají na svém písečku a jsem přesvědčen, že nabízí víc než většina post-blackových hvězdiček scény, co jsou sice nadmíru kvalitní a populární, ale čas jejich díla cupuje na kousky. Alespoň z mého pohledu.

„Introvertere“ u mě boduje zejména zmíněnou intenzitou. Určitě existují rychlejší a techničtější kapely, ale když se vcítím do kytaristovy hry, pomalu mě z toho bolí šlachy v pravačce. Přenesu se přes umělejší zvuk přechodů a přílišnou linearitu bubeníka, jelikož bicí kopou v tlamu fest a celkově je nahrávka dynamická natolik, že to se mnou při poslechu krásně cloumá. Důležitý je ale také zdejší poměr mezi komplexností, atonalitou a srozumitelností. Kapela na sebe nelepí riffy jen tak nazdařbůh, detailů a pamětihodných pasáží tu je tak akorát. K nahrávce se dá vracet z vícero důvodů a skutečný problém tu je pouze jeden. Čtvrthodina je kurva málo.

Řešení je naštěstí jednoduché: pusťte si „Nera estasi“. To ani zdaleka není tak frenetické a strhující, ale určitě je nabito kvalitními nápady a také tu lze hovořit o vlastním ksichtu, byť platí, že si posluchač na Satyricon, Emperor nebo Mayhem při poslechu vzpomene. Stejnojmenný debut zní ještě o něco „obyčejněji“, ale za poslech stojí taky. Obě dřívější nahrávky navíc oplývají přitažlivě ponurou atmosférou.

Tvrzení, že Gorrch jsou přehlížená perla, není nadsazené. Jejich tituly nepatří k úplné špičce toho, co v poslední dekádě vyšlo, ale znát byste je měli.


Deliria (1987)

Deliria (1987)

Země: Itálie
Rok vydání: 1987
Žánr: slasher / giallo

Originální název: Deliria
Český název: Hrůza na jevišti

Režie: Michele Soavi
Hrají: Barbara Cupisti, David Brandon

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Pro dnešní filmové rozjímání jsem si připravil jednu italskou klasiku. Jistě, „Deliria“ určitě není tím nejznámějším filmem, jejž klasická škola italského hororu zanechala světové kinematografii, ale svoje místo v historii žánru nesporně má. Tak pojďme na věc!

Prakticky celý snímek se odehrává v divadle, kde skupina herců driluje na blížící se premiéru. Zápletka jejich hry se týká sériového vraha – asi tušíte, že se to brzy ukáže být dost stylovou volbou. Jedna z hereček si zraní kotník a společně s kostymérkou se bez povolení (režisér je despota) vykrade ven, aby se jí na nohu podíval nějaký doktor.

V dosahu se nicméně nachází jenom psychiatrická léčebna, v níž leží také Irvin Wallace – bývalý herec, jemuž jednoho kvalitně mrdlo a rozštípal šestnáct lidí. Holky se sice dočkají ošetřeného kotníku, ale netuší, že mezitím Irvin zdrhnul a schoval se u nich v autě. Jedna z nich to po příjezdu odnese krumpáčem v ksichtě.

Ansámbl se pod dozorem policejní hlídky před divadlem přesto rozhodne pokračovat, a režisér dokonce upraví scénář, aby vrah ve hře nebyl jen anonymní chcípák, nýbrž sám Irvin Wallace osobně. Ze hry o vrahovi, jejíž předloha ve skutečném světě zabila jednu z hereček (sice to nebyla herečka, ale nevadí, rejža to novinářům stejně nakecal), se přece musí vyklubat zaručený trhák. Nikdo z nich ovšem netuší to, co vy už dost určitě tušíte: Irvin se nechá zamknout uvnitř s nimi a v divadle odříznutém od světa se okamžitě se ujme hlavní role.

Dost zabijáků ve slasherech má svojí oblíbenou zbraň. Irvin Wallace v tomto ohledu nepatří k vybíravým vrahounům. Kromě už zmiňovaného krumpáče nepohrdne ani nožem, sekerou, vrtačkou nebo motorovou pilou. Vraha v „Deliria“ nedefinuje jeho zbraň nebo charakteristický modus operandi, nýbrž jeho ikonická soví maska. I díky ní patří k zapamatovatelným a pamětihodným hororovým bijcům, přestože řádil jen v jediném snímku.

Když už jsem lehce nakousl případná pokračování, tak zmínku možná stojí, že další italský klasik Joe D’Amato, jenž „Deliria“ produkoval, chystal na konci devadesátých let remake, jenž se měl odehrávat v televizním studiu. Na to ale nakonec nedošlo, protože D’Amato v roce 1999 zemřel.

Deliria (1987)

Každopádně dává velký smysl, že si vraha z „Deliria“ zapamatujete zejména díky jeho vzhledu, jelikož to koresponduje s laděním celého snímku. Režisér Michele Soavi ve svém celovečerním debutu obecně klade důraz na vizuální stránku, což ostatně ladí i s divadelním prostředí, v němž se to celé odehrává. Není to ale nijak překvapivé, protože Soavi se už v té době pohyboval v italském hororu pohyboval nějakou dobu, ať už jako herec či asistent režie. Svůj estetický cit brousil pod dohledem samotného Daria Argenta, jehož kousky ostatně „Deliria“ v některých momentech připomene. Vedle toho ale Soavi spolupracoval i s dalšími kanóny jako Lucio Fulci, Lamberto Bava nebo již jmenovaným D’Amatem.

Průpravu měl tedy Soavi hutnou a na „Deliria“ to je vidět, neboť se nejedná o snímek, jenž by trpěl na nedotaženost nebo dětské neduhy. Vyzrálost a vizuální cítění se nejznatelněji projevuje v ikonické závěrečné scéně, kdy si Wallace užívá divadelní scénu sám pro sebe. Kombinace naaranžované hromady mrtvol, létajícího peří a klasické hudby patří k nejvýraznějším momentům „Deliria“.

Deliria (1987)

Film má ale i další výhody. Například gore je dost slušné i v cenzurované verzi a kamera se nebojí ukázat třeba vrtání do břicha, řezání motorovkou, useknutou hlavu nebo mrtvoly. Paráda.

Celková atmosféra se taky povedla. Film sám už dnes sice není vyloženě napínavý, ale zábavný rozhodně ano a bezesporu se jedná o klasiku, která za vidění stojí, a to v případě, že nepatříte mezi fanatiky denně hltající všechny slashery s příchutí gialla. Snad jen škoda vrahovy nesmrtelnosti, která prý sice byla zamýšlená jako narážka na slasherového klišé nezničitelného zabijáka, ale v tomhle případě zbytečně ubírá na realističnosti. I přesto se pořád jedná o hodně povedený kousek a fandové oldschool hororu by ho měli znát.

Deliria (1987)


Funeral Harvest – Funeral Harvest

Funeral Harvest - Funeral Harvest

Země: Norsko / Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Nihil sub sole novum
02. Sacred Dagger
03. O.S.N.D.S.P.T.
04. Omega

Hrací doba: 19:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Norsko-italští Funeral Harvest se prvně představili v roce 2017 skrzeva demosnímek „Bunker Ritual Rehearsal“, jejž, jak už název napovídá, naflákali ve zkušebně. Nejednalo se sice o žádnou šlehu, ale špatné mi to nepřišlo a audiokazetu jsem si koupil. No, v následujících let jsem už ale pásku ani jednou neoprášil, protože jsem vlastně nenacházel žádnou potřebu si Funeral Harvest znovu pustit.

Z kazety se stal další z mnoha kousků ve sbírce, s jehož přebýváním v mojí polici jsem úplně v pohodě, ale pyšný na něj být nepotřebuju. Z Funeral Harvest se pak pro mě stali další z mnoha kapel, které na své prvotině zněly docela ok, ale zvláštního na nich vlastně není nic. Když tedy formace vydala v loňském roce další demo / singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“ s jedním novým songem, otočil jsem jej spíš z povinnosti, než že by mě skutečně zajímal.

V letošním roce se Funeral Harvest konečně odhodlali k pořádné oficiální nahrávce. Bezejmenné EP vychází v režii Signal Rex a slibuje dvacet minut ortodoxního black metalu v severském stylu. Osobně jsem doufal, že jeho prostřednictvím najdu novou chuť Funeral Harvest poslouchat a že s ním skupina potvrdí, že nějakou kvalitu a talent přece jenom má.

Těšil jsem se tedy na nový a snad zajímavější materiál, což se bohužel nevyplnilo. Na EP se totiž nenachází žádný nový song, jen se jedná kompilát dříve vydaných tracků. Ty jsou zde prezentovány v nově nahraných verzích s profesionálním zvukem, ale za mě to není nutně posun k lepšímu.

Páteř „Funeral Harvest“ tvoří písně z „Bunker Ritual Rehearsal“. Nahrávku opět otvírá „Nihil sub sole novum“ a zakončuje „Ω“, zde uvedená jako „Omega“. Mezi nimi se nachází ještě „Sacred Dagger“. Syrovější a neučesanější verze z „Bunker Ritual Rehearsal“ mi ovšem seděly víc, protože tady se spíš ukazuje, že Funeral Harvest vlastně nehrají až tak skvěle. Demo fungovalo jako důstojně odvedená pocta Darkthrone z první půlky devadesátek; na EP se tenhle aspekt trochu vytrácí, protože všechno zní plněji a ne tak garážově.

Z prvního dema na minialbu chybí pouze „Shepherd of Rats“, namísto níž se objevuje „O.S.N.D.S.P.T.“, což je ve skutečnosti – stoprocentně tušíte správně – loňský singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“. Opět v novém zvukovém kabátě a naneštěstí i ve zkrácené verzi. Zde zbyl pouze metal, protože Funeral Harvest kompletně vynechali ambientní pasáž ve středu, která mi přišla vlastně tím nejzajímavějším, co track ve své původní podobě nabízel. Lze každopádně jasně slyšet, že se jedná o novější skladbu, protože z riffů už tolik nesmrdí „Transilvanian Hunger“. Pořád se však nedá tvrdit, že by se jednalo o něco s vlastním ksichtem nebo snad ty vole originalitou.

Jasně, není vždycky nutné pouštět do světa něco doposud neviděného a neslyšeného, to ostatně snad ani není možné. Proti dobře odvedené žánrovce hrající dle dávno osvědčených pravidel vlastně obecně vzato nic nemám. Funeral Harvest tohle vesměs nabízejí, a to i na tomhle EP, které by se mi pravděpodobně líbilo víc, kdybych starší věci neznal. Řemeslně je to ok a jako cvičení na téma starých blackmetalových pořádků by to mohlo fungovat. Pokud ovšem dřívější demo počiny znáte, nové EP vám nemá co nabídnout, protože obsahuje již slyšené songy v méně záživných verzích.


Fides Inversa – Historia Nocturna

Fides Inversa - Historia Nocturna

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.7.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Intro
02. A Wanderer’s Call and Orison
03. Transcendental Lawlessness
04. The Visit
05. I Glance You with a Touch, I Touch You with a Gaze
06. Syzygy
07. I Am the Iconoclasm

Hrací doba: 48:19

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Fides Inversa tvořila po více než deset let dvojice Void a Omega, kteří se v jeho rámci častují dodatkem A.D.. Zatímco první jmenovaný člen propouští muzikální ventil pouze po směru Fides Inversa, Omega A.D. se pyšní několika zastoupeními v kapelách, jako jsou Blut aus Nord, Frostmoon Eclipse nebo Darvaza.

Účast v Blut aus Nord bude pro většinu zásadním faktorem při rozhodování, zda dát Fides Inversa šanci. Pro recenzi je ale stěžejnější Darvaza, kde Omega A.D. tvoří agresivní black metal s nidrosia-like atmosférou po boku Wraatha (taky známého pod přízviskem Luctus), jehož hudební vyžití je podobně plodné a v mnoha ohledech dokonce zásadnější. Odteď je Wraath členem i Fides Inversa – na „Historia Nocturna“ přispěl vokály.

Vliv Darvaza v aktualizovaných Fides Inversa ovšem u vokální linky nekončí. Z „Historia Nocturna“ jde slyšet hned několik autorských paralel, které se objevují napříč třemi krátkými počiny Darvaza. Na novince se vliv odráží v psaní riffů, umírněné, byť melodické práci se zpěvem, trochu i ve zvuku obecně. Nelze přitom říct, že by za vliv Darvaza mohl jen Wraath. Booklet sice tvrdí, že za veškerou autorskou prací stojí Void, patrné autorské charakteristiky Omegy však slyšet jdou a nepotvrzuje to jen práce na Darvaza, ale taky jeho nový sólový projekt Nubivagant, který je perfektní fúzí podobně laděných riffů, zpěvně-uřvaných vokálních kreací a omamného fluida Urfaust.

Patrná inspirace Darvaza nicméně původní zvuk Fides Inversa nepřebíjí. „Historia Nocturna“ si zachovává rychlejší spád, klade větší důraz na tremolo a k žánru přistupuje tradičněji. Kapela se mírně liší i tématikou – stále jde o oddávání se okultním a mystickým praktikám, v případě Fides Inversa ale nejde o primitivní vzdávání holdu temným silám, nýbrž o snahu spojit se s nimi skrze pohanské praktiky.

Propojení autorství DarvazaFides Inversa je patrné hned po intru. Na „A Wanderer’s Call and Orison“ rozjíždí Wraath od začátku frenetickou dikci za doprovodu svižných riffů a bryskních bicích. Právě tato kombinace je jádrem desky. Kontinuitu potvrdí hned následující „Transcendental Lawlessness“, která od nastoleného neuhýbá, ale nabízí jej v obměněné podobě. Na kýžené změny ale dochází, ať už jde o periodické zvolnění či o inkorporaci a vrstvení dvou vokálů. Téměř každý track navíc nabídne katarzní vyvrcholení – nejpůsobivěji Fides Inversa uzavírají skladby „The Visit“ a „I Glance You with a Touch, I Touch You with a Gaze“. V obou případech si opět půjčují aspekty Darvaza, v prvním případě jde o vyřvaný, polo-melodický hlahol, v druhém o vrstvený zpěv Wraatha a Omega A.D. (dobře známý z masivní „The Silver Chalice“), který je postupně budován od začátku skladby. Právě zde se pojí epičnost a žánrová syrovost nejlépe.

Fides Inversa

Nahozenou hudební rovnici nabourává jen kratší „Syzygy“, jež upouští od svižnosti a trochu na sílu tlačí na „ritualistickou“ rovinu, bez níž se ortodoxnější blackmetalové desky dnes už jaksi obejít nemohou. Z širšího pohledu skladba nicméně nabourává momentum, což stvrzuje i finální „I Am the Iconoclasm“, která opět navodí rychlejší tempo prokládané dynamickými, vokálně-instrumentální obraty.

Účast Wraatha spojená s větší odvahou Omegy A.D. půjčovat si skladatelské trademarky z ostatních (byť jeho vlastních) kapel dělají z „Historia Nocturna“ nejpoutavější desku Fides Inversa. Vlivy jsou sice rozpoznatelné, zároveň ale zapracované se záměrem, nejen z nouze, a tak materiálu ve všech ohledech přidávají. Desku proto jde doporučit jak fanouškům kapely, tak příznivcům rukopisu obou členů.


Il vuoto / Uncle Grasha’s Flying Circus – withoutbreathing

Il vuoto / Uncle Grasha's Flying Circus - withoutbreathing

Země: Itálie / Česká republika
Žánr: neofolk / post-rock / industrial / drone
Datum vydání: červen 2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. glasSmother
02. Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence

Hrací doba: 24:31

Odkazy Il vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na „withoutbreathing“ to není poprvé, co spolupracují český avantgardní umělec Willhelm Grasslich a italský muzikant Matteo Gruppi. Druhý jmenovaný má na kontě několik projektů, mezi nimiž vyjma dnes relevantního Il vuoto najdeme i jména jako Chiral nebo |||. Právě mezi ||| a Uncle Grasha’s Flying Circus, stěžejním projektem Willhelma, už v minulosti vyšlo bezejmenné splitko.

Zmiňovaná nahrávka se objevila v roce 2017 a dopadla tak nějak napůl. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus byla výtečná, zatímco počínání ||| mi přišlo jako těžká nuda. Když jsem si ale nyní svou dobovou recenzi přečetl, nejvíc mě překvapila jedna věc – už tehdy jsem tvrdil, že se obě skupiny k sobě zas tolik nehodí, a jestli by dávalo smysl spárování Uncle Grasha’s Flying Circus s nějakým z Gruppiho projektů, je to jednoznačně Il vuoto

A bum, letos vyšla kolaboračka mezi Uncle Grasha’s Flying Circus a Il vuoto. Kazeta „withoutbreathing“ nabízí dvě cca dvanáctiminutové písně, na nichž se instrumentálně podíleli oba hudebníci. Akorát aranžování a mix si pánové rozdělili po skladbách – první „glasSmother“ si vzal na paškál Gruppi, druhou „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ zase Grasslich. Asi tedy nebude náhoda, že se každý song víc blíží domovské tvorbě toho, kdo v něm měl hlavní slovo. I když ve druhém případě jen způlky.

„withoutbreathing“ jako celek zní podle mě vyrovnaněji než diskutovaný split s |||, avšak ne nutně lépe. Tou nejlepší pasáží počinu je ta, kdy se hudba nejvíc blíží standardní tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus, tedy první část druhé stopy. Jedná se o bzučivý industrial / drone, který sice nepředvede nic zásadního, ale kouzlo nepostrádá a oproti okolní muzice vyznívá dvojnásob dobře.

Zato melancholické pidlikání na akustickou kytarou, které se nese celou „glasSmother“ a druhou půlí „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“, mě nijak zvlášť nebere. Nejde sice o vyloženou tragédii a třeba poštovní black metálek ||| na starším splitu se mi zdál horší, ale pořád to není ono. Na můj vkus je to přílišný cajdák, moc ubrečené a tak dále, však si to asi dokážete představit. A jestli ne, tak se někde tady okolo válí přehrávač, kde si to můžete pustit.

Rozporuplnost „withoutbreathing“ podtrhuje skutečnost, že ta melancholie je snesitelnější v „glasSmother“, kde zabírá celou dobu. Druhá polovina „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ se ale moc nepovedla, což solidní první půli téže skladby ponižuje.

Shrnul bych to asi tak, že tvorba Mattea Gruppiho prostě není pro mě. Cokoliv, co jsem od něj slyšel, se mi nelíbilo, což platí i na „withoutbreathing“, kde lze dost jasně slyšet, jaké nápady budou z jeho hlavy. Uncle Grasha’s Flying Circus mám vcelku rád, ale radši si tenhle projekt dopřeju sólově než zde. „withoutbreathing“ tedy největší radost udělá jen svým fyzickým nosičem, protože jde o další hezkou kazetu z dílny Sky Burial Productions. Po hudební stránce mě to ovšem nijak zvlášť neoslovilo a těch ucházejících sedm minut na začátku „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ úplně nestojí za to, aby se posluchač s „withoutbreathing“ musel zabývat nějak hlouběji.


Lambs – Malice

Lambs - Malice

Země: Itálie
Žánr: post-hardcore / sludge metal
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. Debug
02. Arpia
03. Ruins
04. Perfidia
05. Misfortune

Hrací doba: 32:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lambs

Italské Lambs jsem se nikdy nenaučil poslouchat. Jednoduše k tomu nebyla motivace. Poprvé jsem se s kapelou potkal na jejím debutovém počinu, jímž bylo minialbum „Betrayed from Birth“ z roku 2015. Šlo o docela ok materiál, ale nic zvláštního. Nic, co by mělo utkvět v paměti na dobu delší než poslech samotné nahrávky. Dneska už bych ani nevěděl, jak „Betrayed from Birth“ znělo, kdybych si jej před recenzí neosvěžil. A skutečně se nejedná o nic výjimečného, čemu by měl člověk věnovat zvýšenou pozornost.

V následujících letech nebyli Italové co do studiové tvorby nějak zvlášť aktivní. Vlastně bylo docela ticho, jejž protrhl až loňský rok prostřednictvím sedmipalcového splitu „Trisma“, jehož druhou stranu okupovali němečtí Ill Neglect. Tenhle počin mě nezajímal, vůbec jsem jej neposlouchal a nemám v plánu na tom nic měnit.

Popravdě řečeno, obecně jsem neměl úplně v plánu se Lambs ještě někdy věnovat. Věcí k poslechu se všude válí hromada, takže zdánlivě není důvod se vracet k něčemu, co už člověk zkoušel a nezaujalo ho to. Přesto jsem se z nějakého důvodu rozhodl dát Italům další šanci, když se loni konečně dopracovali k dlouhohrajícímu debutu „Malice“. Částečně i kvůli tomu, že jsem podobnou muziku už nějakou chvíli nerecenzoval, ale hlavně jsem byl trochu zvědavý, kam se za ten čas Lambs posunuli.

První poslech jasně napoví, že kapela urazila velký kus cesty. Posun oproti „Betrayed from Birth“ je zásadní. „Malice“ zní prakticky ve všech ohledech lépe. Samozřejmě by se dalo poukázat i na zvukovou úpravu nahrávky, ale za ještě důležitější považuji skutečnost, že Lambs vyzráli z hudebního hlediska. Aktuální materiál působí vyzrálejším a ambicióznějším dojmem. Z „Malice“ mám dojem, že Lambs už nyní nechtějí být obyčejně znějící průměrnou skupinou, ale záleží jim na tom, aby přišli s něčím výraznějším a zajímavějším. Pozitivní zjištění – o tom žádná.

Jedna věc je ale dobrá výchozí myšlenka a s ní spojená snaha a druhá věc je vlastní výsledek, protože ten nemusí vždy dopadnout podle představ. Snad jsem ochoten věřit, že dopadl podle představ samotných Lambs, ale podle mých představ tomu k opravdu zapamatovatelnému albu ještě leccos schází.

Na „Malice“ se stále nachází množství pasáží, v nichž se Italové nemohou zbavit okovů standardního pojetí post-hardcoru / sludge, jak jsme jej už všude možně slyšeli milionkrát. Jasně, Lambs dokážou poměrně zručně pracovat se základními ingrediencemi takové žánrové kombinace, takže nasazení a určitá intenzita tomu nechybí. Pokud se vám tohle líbí víc než mně, pak budete určitě spokojeni, protože dostanete základ, jejž máte rádi, a nad něj jako nadstavbu ty zajímavější momenty, které vám z toho udělají výborné album.

Bohužel pro mě, já nějak obrovský fanda post-hardcoru / sludge nejsem. Poslouchatelné mi to přijde v pohodě, ale baví mě až ty chvíle, kdy se Lambs vydávají nad rámec vytyčeného základu. Mluvím třeba o minimalistických začátcích „Debug“ a „Ruins“, skvělé prostřední části „Perfidia“ nebo natlakovaným momentům v „Misfortune“. Tehdy mi Lambs přijdou vcelku zajímaví.

Celkové dojmy z „Malice“ jsou nicméně trochu rozporuplnější. Na můj vkus se tu nachází příliš mnoho minut, které jsou docela obyčejné. Určitě se sice jedná o slušnou nahrávku, ale stejně tak určitě se nejedná o excelentní nahrávku.