Archiv štítku: ITA

Itálie

Quella villa in fondo al parco (1988)

Quella villa in fondo al parco (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: slasher / monster horror

Originální název: Quella villa in fondo al parco
Český název: Krysí muž

Režie: Giuliano Carnimeo
Hrají: David Warbeck, Janet Agren, Eva Grimaldi, Nelson de la Rosa

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Svou oblibu italského hororu jsem zde deklaroval již nejednou. Patříte-li tedy k pravidelným návštěvníkům našeho filmového koutku, nemělo by vás překvapit, že jsem si pro dnešek připravil další kousek. A nebojte, ještě jsme s tím ani zdaleka neskončil!

Tentokrát si neposvítíme na žádnou klasiku nebo známější počin, nýbrž na béčko jak řemen. „Quella villa in fondo al parco“ v překladu znamená něco jako „Vila na konci parku“, ale biják je známější spíš pod svým mezinárodním – a nutno dodat, že mnohem výstižnějším – názvem „Rat Man“.

Něco-man se v posledních letech drží na špici popularity. Tenhle Ratman je ovšem docela jiné kafe než všichni ti Supermani, Batmani, Spidermani a další podobní buzeranti. Tady se nebavíme o žádném superhrdinovi v homosexuálním přiléhavém oblečku, nýbrž o krutě ohavném zmetkovi. Co tahle zrůdička potratila na výšce, to získala na agresivitě. Stvořil jej, jak jinak, experimentující vědec, jehož napadlo napustit vajíčko opice krysím spermatem. Hajzlík s prďáckým jménem Mousey však z klece utekl a vesele se pustil do vraždění. Aby mu to šlo snáze, má drápky napuštěné smrtelným jedem.

Krysí šmejd je na „Quella villa in fondo al parco“ tím nejzajímavějším. Obzvlášť když se nejedná o žádnou loutku nebo vycpaného maňase. Krysáka totiž hraje dominikánský herec Nelson de la Rosa měřící pouhých 71 centimetrů, který byl jedním z nejmenším lidí žijících ve dvacátém století. A teď si takového frajera představte namaskovaného jako extra hnusnou krysu, jež s chutí masakruje kozaté holky. V jednom případě kvůli tomu dokonce neváhá vylézt i z hajzlu (doslova). Neříkejte, že to nezní lákavě!

„Quella villa in fondo al parco“samozřejmě – nepředvádí žádné velké umění. Jedná se o levný explotační brak se vším, co k tomu patří. Hledáte-li „dobrý“ film dle standardních měřítek, tak se na to rozhodně nekoukejte, protože nejde o záležitost pro vás. Pokud ale máte rádi hororové škváry s hnusnými monstry, krví a trochou nahoty, „Quella villa in fondo al parco“ by vás uspokojit mohlo, neboť tohle všechno nabízí.

V určitých momentech „Quella villa in fondo al parco“ bohužel trochu nudí. Místy se zbytečně moc kecá a občas se snímek prostě příliš táhne. Když se na něj ale podíváte, za půl roku si z něj s největší pravděpodobností budete pamatovat jen to dobré. Kromě samotného krysáka mám na mysli také docela povedené gore. Pár krvavých scén se najde a jejich kvalita mi přišla uspokojivá.

Quella villa in fondo al parco (1988)

K pořádnému škváru pak nepochybně patří také kozy – i ty si zde užijete. Ze všech úhlů se převede hlavně italská herečka Eva Grimaldi a její přednosti bezesporu patří i k největším přednostem „Quella villa in fondo al parco“. Obzvláště její sólo ve sprše nemá chybu. Jasně, když budete chtít jenom očumovat cecky a ty další hezké věci, co holky běžně schovávají pod oblečením, tak si pravděpodobně pustíte spíš nějaké péčko, nikoliv horor. Přesto není sporu o tom, že obzvlášť pro pánskou část publika se jedná o příjemné zpestření. Horor s kozama je vždycky lepší než horor bez koz – toť moje motto!

Quella villa in fondo al parco (1988)

Určitě by se se mnou mohl někdo hádat, že „Quella villa in fondo al parco“ je v jádru strašná blbost, a já bych neměl argumenty, jimiž bych takové tvrzení mohl vyvrátit. U béčkové kinematografie nicméně logické argumenty nebo objektivní metriky nemají moc místo. Důležitější je iracionální láska k filmové zvrhlosti. Pokud chápete, o čem tu hovořím, pak by se vám „Quella villa in fondo al parco“ mohlo líbit.


Gorrch – Introvertere

Gorrch - Introvertere

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.8.2020
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 16:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

Gorrch nepatří k nejznámějším jménům italské blackmetalové scény, i když se představili již v roce 2013 a přítomní dva členové vypomáhali v kapelách jako Veneror, Chelmno nebo Tenebreae in perpetuum. Aktivnější podíl měli ale v kapelách Lorn a Strix. První jmenované například před pár lety pochválili H. se Skvrnem a debut Strix by si také zasloužil trochu více pozornosti pro svou bosoráckou atmosféru a pár nadmíru povedených skladeb. Jsou to ale Gorrch, kde lze hovořit takřka o prvoligové kvalitě. Přinejmenším platí, že full-length „Nera estasi“ je nadprůměrná nahrávka a kazetu vydanou Hexencave jsem v posledních pěti letech pravidelně protáčel, a tak mě trochu dráždí, že se vydání nového EP „Introvertere“ opět potýká s nezájmem.

Gorrch totiž o něco zvedli laťku a na ploše pouhých 16 minut rozpoutali pozoruhodné peklo. Intenzivní, propracované a do jisté míry i svébytné. Vlivy lze samozřejmě identifikovat, protože Gorrch hrají black metal vycházející ze severských veličin, jež každý zná, ovšem z období, kdy pominuly ortodoxní fáze dotyčných hudebníků a ti pátrali kam dál. Když to vyšlo, dostalo se nám pokladů jako „666 International“, „Rebel Extravaganza“ nebo „The Grand Declaration of War“. Gorrch tento odlidštěný blackový sound hrají s takovým zápalem, až na mysl přijdou i jména jako Abigor nebo Deathspell Omega, ale pozor, určitě je nelze odbýt jako další trendy kapelu z mnoha. Island tady například připomene poslední skladba, ale celkově si pánové hrají na svém písečku a jsem přesvědčen, že nabízí víc než většina post-blackových hvězdiček scény, co jsou sice nadmíru kvalitní a populární, ale čas jejich díla cupuje na kousky. Alespoň z mého pohledu.

„Introvertere“ u mě boduje zejména zmíněnou intenzitou. Určitě existují rychlejší a techničtější kapely, ale když se vcítím do kytaristovy hry, pomalu mě z toho bolí šlachy v pravačce. Přenesu se přes umělejší zvuk přechodů a přílišnou linearitu bubeníka, jelikož bicí kopou v tlamu fest a celkově je nahrávka dynamická natolik, že to se mnou při poslechu krásně cloumá. Důležitý je ale také zdejší poměr mezi komplexností, atonalitou a srozumitelností. Kapela na sebe nelepí riffy jen tak nazdařbůh, detailů a pamětihodných pasáží tu je tak akorát. K nahrávce se dá vracet z vícero důvodů a skutečný problém tu je pouze jeden. Čtvrthodina je kurva málo.

Řešení je naštěstí jednoduché: pusťte si „Nera estasi“. To ani zdaleka není tak frenetické a strhující, ale určitě je nabito kvalitními nápady a také tu lze hovořit o vlastním ksichtu, byť platí, že si posluchač na Satyricon, Emperor nebo Mayhem při poslechu vzpomene. Stejnojmenný debut zní ještě o něco „obyčejněji“, ale za poslech stojí taky. Obě dřívější nahrávky navíc oplývají přitažlivě ponurou atmosférou.

Tvrzení, že Gorrch jsou přehlížená perla, není nadsazené. Jejich tituly nepatří k úplné špičce toho, co v poslední dekádě vyšlo, ale znát byste je měli.


Deliria (1987)

Deliria (1987)

Země: Itálie
Rok vydání: 1987
Žánr: slasher / giallo

Originální název: Deliria
Český název: Hrůza na jevišti

Režie: Michele Soavi
Hrají: Barbara Cupisti, David Brandon

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Pro dnešní filmové rozjímání jsem si připravil jednu italskou klasiku. Jistě, „Deliria“ určitě není tím nejznámějším filmem, jejž klasická škola italského hororu zanechala světové kinematografii, ale svoje místo v historii žánru nesporně má. Tak pojďme na věc!

Prakticky celý snímek se odehrává v divadle, kde skupina herců driluje na blížící se premiéru. Zápletka jejich hry se týká sériového vraha – asi tušíte, že se to brzy ukáže být dost stylovou volbou. Jedna z hereček si zraní kotník a společně s kostymérkou se bez povolení (režisér je despota) vykrade ven, aby se jí na nohu podíval nějaký doktor.

V dosahu se nicméně nachází jenom psychiatrická léčebna, v níž leží také Irvin Wallace – bývalý herec, jemuž jednoho kvalitně mrdlo a rozštípal šestnáct lidí. Holky se sice dočkají ošetřeného kotníku, ale netuší, že mezitím Irvin zdrhnul a schoval se u nich v autě. Jedna z nich to po příjezdu odnese krumpáčem v ksichtě.

Ansámbl se pod dozorem policejní hlídky před divadlem přesto rozhodne pokračovat, a režisér dokonce upraví scénář, aby vrah ve hře nebyl jen anonymní chcípák, nýbrž sám Irvin Wallace osobně. Ze hry o vrahovi, jejíž předloha ve skutečném světě zabila jednu z hereček (sice to nebyla herečka, ale nevadí, rejža to novinářům stejně nakecal), se přece musí vyklubat zaručený trhák. Nikdo z nich ovšem netuší to, co vy už dost určitě tušíte: Irvin se nechá zamknout uvnitř s nimi a v divadle odříznutém od světa se okamžitě se ujme hlavní role.

Dost zabijáků ve slasherech má svojí oblíbenou zbraň. Irvin Wallace v tomto ohledu nepatří k vybíravým vrahounům. Kromě už zmiňovaného krumpáče nepohrdne ani nožem, sekerou, vrtačkou nebo motorovou pilou. Vraha v „Deliria“ nedefinuje jeho zbraň nebo charakteristický modus operandi, nýbrž jeho ikonická soví maska. I díky ní patří k zapamatovatelným a pamětihodným hororovým bijcům, přestože řádil jen v jediném snímku.

Když už jsem lehce nakousl případná pokračování, tak zmínku možná stojí, že další italský klasik Joe D’Amato, jenž „Deliria“ produkoval, chystal na konci devadesátých let remake, jenž se měl odehrávat v televizním studiu. Na to ale nakonec nedošlo, protože D’Amato v roce 1999 zemřel.

Deliria (1987)

Každopádně dává velký smysl, že si vraha z „Deliria“ zapamatujete zejména díky jeho vzhledu, jelikož to koresponduje s laděním celého snímku. Režisér Michele Soavi ve svém celovečerním debutu obecně klade důraz na vizuální stránku, což ostatně ladí i s divadelním prostředí, v němž se to celé odehrává. Není to ale nijak překvapivé, protože Soavi se už v té době pohyboval v italském hororu pohyboval nějakou dobu, ať už jako herec či asistent režie. Svůj estetický cit brousil pod dohledem samotného Daria Argenta, jehož kousky ostatně „Deliria“ v některých momentech připomene. Vedle toho ale Soavi spolupracoval i s dalšími kanóny jako Lucio Fulci, Lamberto Bava nebo již jmenovaným D’Amatem.

Průpravu měl tedy Soavi hutnou a na „Deliria“ to je vidět, neboť se nejedná o snímek, jenž by trpěl na nedotaženost nebo dětské neduhy. Vyzrálost a vizuální cítění se nejznatelněji projevuje v ikonické závěrečné scéně, kdy si Wallace užívá divadelní scénu sám pro sebe. Kombinace naaranžované hromady mrtvol, létajícího peří a klasické hudby patří k nejvýraznějším momentům „Deliria“.

Deliria (1987)

Film má ale i další výhody. Například gore je dost slušné i v cenzurované verzi a kamera se nebojí ukázat třeba vrtání do břicha, řezání motorovkou, useknutou hlavu nebo mrtvoly. Paráda.

Celková atmosféra se taky povedla. Film sám už dnes sice není vyloženě napínavý, ale zábavný rozhodně ano a bezesporu se jedná o klasiku, která za vidění stojí, a to v případě, že nepatříte mezi fanatiky denně hltající všechny slashery s příchutí gialla. Snad jen škoda vrahovy nesmrtelnosti, která prý sice byla zamýšlená jako narážka na slasherového klišé nezničitelného zabijáka, ale v tomhle případě zbytečně ubírá na realističnosti. I přesto se pořád jedná o hodně povedený kousek a fandové oldschool hororu by ho měli znát.

Deliria (1987)


Funeral Harvest – Funeral Harvest

Funeral Harvest - Funeral Harvest

Země: Norsko / Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. Nihil sub sole novum
02. Sacred Dagger
03. O.S.N.D.S.P.T.
04. Omega

Hrací doba: 19:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Signal Rex

Norsko-italští Funeral Harvest se prvně představili v roce 2017 skrzeva demosnímek „Bunker Ritual Rehearsal“, jejž, jak už název napovídá, naflákali ve zkušebně. Nejednalo se sice o žádnou šlehu, ale špatné mi to nepřišlo a audiokazetu jsem si koupil. No, v následujících let jsem už ale pásku ani jednou neoprášil, protože jsem vlastně nenacházel žádnou potřebu si Funeral Harvest znovu pustit.

Z kazety se stal další z mnoha kousků ve sbírce, s jehož přebýváním v mojí polici jsem úplně v pohodě, ale pyšný na něj být nepotřebuju. Z Funeral Harvest se pak pro mě stali další z mnoha kapel, které na své prvotině zněly docela ok, ale zvláštního na nich vlastně není nic. Když tedy formace vydala v loňském roce další demo / singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“ s jedním novým songem, otočil jsem jej spíš z povinnosti, než že by mě skutečně zajímal.

V letošním roce se Funeral Harvest konečně odhodlali k pořádné oficiální nahrávce. Bezejmenné EP vychází v režii Signal Rex a slibuje dvacet minut ortodoxního black metalu v severském stylu. Osobně jsem doufal, že jeho prostřednictvím najdu novou chuť Funeral Harvest poslouchat a že s ním skupina potvrdí, že nějakou kvalitu a talent přece jenom má.

Těšil jsem se tedy na nový a snad zajímavější materiál, což se bohužel nevyplnilo. Na EP se totiž nenachází žádný nový song, jen se jedná kompilát dříve vydaných tracků. Ty jsou zde prezentovány v nově nahraných verzích s profesionálním zvukem, ale za mě to není nutně posun k lepšímu.

Páteř „Funeral Harvest“ tvoří písně z „Bunker Ritual Rehearsal“. Nahrávku opět otvírá „Nihil sub sole novum“ a zakončuje „Ω“, zde uvedená jako „Omega“. Mezi nimi se nachází ještě „Sacred Dagger“. Syrovější a neučesanější verze z „Bunker Ritual Rehearsal“ mi ovšem seděly víc, protože tady se spíš ukazuje, že Funeral Harvest vlastně nehrají až tak skvěle. Demo fungovalo jako důstojně odvedená pocta Darkthrone z první půlky devadesátek; na EP se tenhle aspekt trochu vytrácí, protože všechno zní plněji a ne tak garážově.

Z prvního dema na minialbu chybí pouze „Shepherd of Rats“, namísto níž se objevuje „O.S.N.D.S.P.T.“, což je ve skutečnosti – stoprocentně tušíte správně – loňský singl „Ostende nobis, domine Sathanas, potentiam tuam.“. Opět v novém zvukovém kabátě a naneštěstí i ve zkrácené verzi. Zde zbyl pouze metal, protože Funeral Harvest kompletně vynechali ambientní pasáž ve středu, která mi přišla vlastně tím nejzajímavějším, co track ve své původní podobě nabízel. Lze každopádně jasně slyšet, že se jedná o novější skladbu, protože z riffů už tolik nesmrdí „Transilvanian Hunger“. Pořád se však nedá tvrdit, že by se jednalo o něco s vlastním ksichtem nebo snad ty vole originalitou.

Jasně, není vždycky nutné pouštět do světa něco doposud neviděného a neslyšeného, to ostatně snad ani není možné. Proti dobře odvedené žánrovce hrající dle dávno osvědčených pravidel vlastně obecně vzato nic nemám. Funeral Harvest tohle vesměs nabízejí, a to i na tomhle EP, které by se mi pravděpodobně líbilo víc, kdybych starší věci neznal. Řemeslně je to ok a jako cvičení na téma starých blackmetalových pořádků by to mohlo fungovat. Pokud ovšem dřívější demo počiny znáte, nové EP vám nemá co nabídnout, protože obsahuje již slyšené songy v méně záživných verzích.


Fides Inversa – Historia Nocturna

Fides Inversa - Historia Nocturna

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.7.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Intro
02. A Wanderer’s Call and Orison
03. Transcendental Lawlessness
04. The Visit
05. I Glance You with a Touch, I Touch You with a Gaze
06. Syzygy
07. I Am the Iconoclasm

Hrací doba: 48:19

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Fides Inversa tvořila po více než deset let dvojice Void a Omega, kteří se v jeho rámci častují dodatkem A.D.. Zatímco první jmenovaný člen propouští muzikální ventil pouze po směru Fides Inversa, Omega A.D. se pyšní několika zastoupeními v kapelách, jako jsou Blut aus Nord, Frostmoon Eclipse nebo Darvaza.

Účast v Blut aus Nord bude pro většinu zásadním faktorem při rozhodování, zda dát Fides Inversa šanci. Pro recenzi je ale stěžejnější Darvaza, kde Omega A.D. tvoří agresivní black metal s nidrosia-like atmosférou po boku Wraatha (taky známého pod přízviskem Luctus), jehož hudební vyžití je podobně plodné a v mnoha ohledech dokonce zásadnější. Odteď je Wraath členem i Fides Inversa – na „Historia Nocturna“ přispěl vokály.

Vliv Darvaza v aktualizovaných Fides Inversa ovšem u vokální linky nekončí. Z „Historia Nocturna“ jde slyšet hned několik autorských paralel, které se objevují napříč třemi krátkými počiny Darvaza. Na novince se vliv odráží v psaní riffů, umírněné, byť melodické práci se zpěvem, trochu i ve zvuku obecně. Nelze přitom říct, že by za vliv Darvaza mohl jen Wraath. Booklet sice tvrdí, že za veškerou autorskou prací stojí Void, patrné autorské charakteristiky Omegy však slyšet jdou a nepotvrzuje to jen práce na Darvaza, ale taky jeho nový sólový projekt Nubivagant, který je perfektní fúzí podobně laděných riffů, zpěvně-uřvaných vokálních kreací a omamného fluida Urfaust.

Patrná inspirace Darvaza nicméně původní zvuk Fides Inversa nepřebíjí. „Historia Nocturna“ si zachovává rychlejší spád, klade větší důraz na tremolo a k žánru přistupuje tradičněji. Kapela se mírně liší i tématikou – stále jde o oddávání se okultním a mystickým praktikám, v případě Fides Inversa ale nejde o primitivní vzdávání holdu temným silám, nýbrž o snahu spojit se s nimi skrze pohanské praktiky.

Propojení autorství DarvazaFides Inversa je patrné hned po intru. Na „A Wanderer’s Call and Orison“ rozjíždí Wraath od začátku frenetickou dikci za doprovodu svižných riffů a bryskních bicích. Právě tato kombinace je jádrem desky. Kontinuitu potvrdí hned následující „Transcendental Lawlessness“, která od nastoleného neuhýbá, ale nabízí jej v obměněné podobě. Na kýžené změny ale dochází, ať už jde o periodické zvolnění či o inkorporaci a vrstvení dvou vokálů. Téměř každý track navíc nabídne katarzní vyvrcholení – nejpůsobivěji Fides Inversa uzavírají skladby „The Visit“ a „I Glance You with a Touch, I Touch You with a Gaze“. V obou případech si opět půjčují aspekty Darvaza, v prvním případě jde o vyřvaný, polo-melodický hlahol, v druhém o vrstvený zpěv Wraatha a Omega A.D. (dobře známý z masivní „The Silver Chalice“), který je postupně budován od začátku skladby. Právě zde se pojí epičnost a žánrová syrovost nejlépe.

Fides Inversa

Nahozenou hudební rovnici nabourává jen kratší „Syzygy“, jež upouští od svižnosti a trochu na sílu tlačí na „ritualistickou“ rovinu, bez níž se ortodoxnější blackmetalové desky dnes už jaksi obejít nemohou. Z širšího pohledu skladba nicméně nabourává momentum, což stvrzuje i finální „I Am the Iconoclasm“, která opět navodí rychlejší tempo prokládané dynamickými, vokálně-instrumentální obraty.

Účast Wraatha spojená s větší odvahou Omegy A.D. půjčovat si skladatelské trademarky z ostatních (byť jeho vlastních) kapel dělají z „Historia Nocturna“ nejpoutavější desku Fides Inversa. Vlivy jsou sice rozpoznatelné, zároveň ale zapracované se záměrem, nejen z nouze, a tak materiálu ve všech ohledech přidávají. Desku proto jde doporučit jak fanouškům kapely, tak příznivcům rukopisu obou členů.


Il vuoto / Uncle Grasha’s Flying Circus – withoutbreathing

Il vuoto / Uncle Grasha's Flying Circus - withoutbreathing

Země: Itálie / Česká republika
Žánr: neofolk / post-rock / industrial / drone
Datum vydání: červen 2020
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. glasSmother
02. Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence

Hrací doba: 24:31

Odkazy Il vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Uncle Grasha’s Flying Circus

Na „withoutbreathing“ to není poprvé, co spolupracují český avantgardní umělec Willhelm Grasslich a italský muzikant Matteo Gruppi. Druhý jmenovaný má na kontě několik projektů, mezi nimiž vyjma dnes relevantního Il vuoto najdeme i jména jako Chiral nebo |||. Právě mezi ||| a Uncle Grasha’s Flying Circus, stěžejním projektem Willhelma, už v minulosti vyšlo bezejmenné splitko.

Zmiňovaná nahrávka se objevila v roce 2017 a dopadla tak nějak napůl. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus byla výtečná, zatímco počínání ||| mi přišlo jako těžká nuda. Když jsem si ale nyní svou dobovou recenzi přečetl, nejvíc mě překvapila jedna věc – už tehdy jsem tvrdil, že se obě skupiny k sobě zas tolik nehodí, a jestli by dávalo smysl spárování Uncle Grasha’s Flying Circus s nějakým z Gruppiho projektů, je to jednoznačně Il vuoto

A bum, letos vyšla kolaboračka mezi Uncle Grasha’s Flying Circus a Il vuoto. Kazeta „withoutbreathing“ nabízí dvě cca dvanáctiminutové písně, na nichž se instrumentálně podíleli oba hudebníci. Akorát aranžování a mix si pánové rozdělili po skladbách – první „glasSmother“ si vzal na paškál Gruppi, druhou „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ zase Grasslich. Asi tedy nebude náhoda, že se každý song víc blíží domovské tvorbě toho, kdo v něm měl hlavní slovo. I když ve druhém případě jen způlky.

„withoutbreathing“ jako celek zní podle mě vyrovnaněji než diskutovaný split s |||, avšak ne nutně lépe. Tou nejlepší pasáží počinu je ta, kdy se hudba nejvíc blíží standardní tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus, tedy první část druhé stopy. Jedná se o bzučivý industrial / drone, který sice nepředvede nic zásadního, ale kouzlo nepostrádá a oproti okolní muzice vyznívá dvojnásob dobře.

Zato melancholické pidlikání na akustickou kytarou, které se nese celou „glasSmother“ a druhou půlí „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“, mě nijak zvlášť nebere. Nejde sice o vyloženou tragédii a třeba poštovní black metálek ||| na starším splitu se mi zdál horší, ale pořád to není ono. Na můj vkus je to přílišný cajdák, moc ubrečené a tak dále, však si to asi dokážete představit. A jestli ne, tak se někde tady okolo válí přehrávač, kde si to můžete pustit.

Rozporuplnost „withoutbreathing“ podtrhuje skutečnost, že ta melancholie je snesitelnější v „glasSmother“, kde zabírá celou dobu. Druhá polovina „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ se ale moc nepovedla, což solidní první půli téže skladby ponižuje.

Shrnul bych to asi tak, že tvorba Mattea Gruppiho prostě není pro mě. Cokoliv, co jsem od něj slyšel, se mi nelíbilo, což platí i na „withoutbreathing“, kde lze dost jasně slyšet, jaké nápady budou z jeho hlavy. Uncle Grasha’s Flying Circus mám vcelku rád, ale radši si tenhle projekt dopřeju sólově než zde. „withoutbreathing“ tedy největší radost udělá jen svým fyzickým nosičem, protože jde o další hezkou kazetu z dílny Sky Burial Productions. Po hudební stránce mě to ovšem nijak zvlášť neoslovilo a těch ucházejících sedm minut na začátku „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ úplně nestojí za to, aby se posluchač s „withoutbreathing“ musel zabývat nějak hlouběji.


Lambs – Malice

Lambs - Malice

Země: Itálie
Žánr: post-hardcore / sludge metal
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. Debug
02. Arpia
03. Ruins
04. Perfidia
05. Misfortune

Hrací doba: 32:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lambs

Italské Lambs jsem se nikdy nenaučil poslouchat. Jednoduše k tomu nebyla motivace. Poprvé jsem se s kapelou potkal na jejím debutovém počinu, jímž bylo minialbum „Betrayed from Birth“ z roku 2015. Šlo o docela ok materiál, ale nic zvláštního. Nic, co by mělo utkvět v paměti na dobu delší než poslech samotné nahrávky. Dneska už bych ani nevěděl, jak „Betrayed from Birth“ znělo, kdybych si jej před recenzí neosvěžil. A skutečně se nejedná o nic výjimečného, čemu by měl člověk věnovat zvýšenou pozornost.

V následujících letech nebyli Italové co do studiové tvorby nějak zvlášť aktivní. Vlastně bylo docela ticho, jejž protrhl až loňský rok prostřednictvím sedmipalcového splitu „Trisma“, jehož druhou stranu okupovali němečtí Ill Neglect. Tenhle počin mě nezajímal, vůbec jsem jej neposlouchal a nemám v plánu na tom nic měnit.

Popravdě řečeno, obecně jsem neměl úplně v plánu se Lambs ještě někdy věnovat. Věcí k poslechu se všude válí hromada, takže zdánlivě není důvod se vracet k něčemu, co už člověk zkoušel a nezaujalo ho to. Přesto jsem se z nějakého důvodu rozhodl dát Italům další šanci, když se loni konečně dopracovali k dlouhohrajícímu debutu „Malice“. Částečně i kvůli tomu, že jsem podobnou muziku už nějakou chvíli nerecenzoval, ale hlavně jsem byl trochu zvědavý, kam se za ten čas Lambs posunuli.

První poslech jasně napoví, že kapela urazila velký kus cesty. Posun oproti „Betrayed from Birth“ je zásadní. „Malice“ zní prakticky ve všech ohledech lépe. Samozřejmě by se dalo poukázat i na zvukovou úpravu nahrávky, ale za ještě důležitější považuji skutečnost, že Lambs vyzráli z hudebního hlediska. Aktuální materiál působí vyzrálejším a ambicióznějším dojmem. Z „Malice“ mám dojem, že Lambs už nyní nechtějí být obyčejně znějící průměrnou skupinou, ale záleží jim na tom, aby přišli s něčím výraznějším a zajímavějším. Pozitivní zjištění – o tom žádná.

Jedna věc je ale dobrá výchozí myšlenka a s ní spojená snaha a druhá věc je vlastní výsledek, protože ten nemusí vždy dopadnout podle představ. Snad jsem ochoten věřit, že dopadl podle představ samotných Lambs, ale podle mých představ tomu k opravdu zapamatovatelnému albu ještě leccos schází.

Na „Malice“ se stále nachází množství pasáží, v nichž se Italové nemohou zbavit okovů standardního pojetí post-hardcoru / sludge, jak jsme jej už všude možně slyšeli milionkrát. Jasně, Lambs dokážou poměrně zručně pracovat se základními ingrediencemi takové žánrové kombinace, takže nasazení a určitá intenzita tomu nechybí. Pokud se vám tohle líbí víc než mně, pak budete určitě spokojeni, protože dostanete základ, jejž máte rádi, a nad něj jako nadstavbu ty zajímavější momenty, které vám z toho udělají výborné album.

Bohužel pro mě, já nějak obrovský fanda post-hardcoru / sludge nejsem. Poslouchatelné mi to přijde v pohodě, ale baví mě až ty chvíle, kdy se Lambs vydávají nad rámec vytyčeného základu. Mluvím třeba o minimalistických začátcích „Debug“ a „Ruins“, skvělé prostřední části „Perfidia“ nebo natlakovaným momentům v „Misfortune“. Tehdy mi Lambs přijdou vcelku zajímaví.

Celkové dojmy z „Malice“ jsou nicméně trochu rozporuplnější. Na můj vkus se tu nachází příliš mnoho minut, které jsou docela obyčejné. Určitě se sice jedná o slušnou nahrávku, ale stejně tak určitě se nejedná o excelentní nahrávku.


Hour of Penance – Misotheism

Hour of Penance - Misotheism

Země: Itálie
Žánr: technical / brutal death metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Mass Crucifixion of Kings
02. Blight and Conquer
03. Fallen from Ivory Towers
04. The Second Babel
05. Lamb of the Seven Sins
06. Flames of Merciless Gods
07. Sovereign Nation
08. Dura Lex Sed Lex
09. Iudex
10. Occult Den of Snakes

Hrací doba: 39:31

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Nové album „Misotheism“ od italských Hour of Penance jsem nijak zásadně neočekával. S touto kapelou se vlastně setkávám, pouze když se chystají vydat novou fošnu. Že bych si je poté pouštěl nějak pravidelně, se stává spíše výjimečně. Ale i přesto mě jejich tvorba zajímá a rád s každým novým albem strávím nějaký čas. Myslím, že kadence jedna řadovka každé dva až tři roky mi v jejich případě plně vyhovuje. Ta současná, „Misotheism“, je již jejich osmým zářezem za dosavadních dvacet let působení. Kdo jejich tvorbu zná alespoň zběžně ví, že očekávat po tolika letech nějaké zvraty asi není namístě. A má pravdu.

Hour of Penance se začali studiově prosazovat začátkem tohoto století, kdy doba podobně laděným kapelám zřejmě dost přála, jelikož právě tehdy se těch technicky brutálních death metalů rodilo opravdu dost. A dost jich také dodnes úspěšně funguje, což se dá říct i o Hour of Penance. Jejich zlomovým albem je „The Vile Conception“ z roku 2008, s nímž se dostali do povědomí všech vyznavačů tohoto žánru. Zvuk, kterého zde dosáhli, se jim daří držet dodnes. V jejich diskografii nejsou žádné výrazné výkyvy, ani stylové úhyby. Tvrdý, temný, navýsost bezvěrecký, ale přitom dostupný metal drtí stále se stejnou vervou. Přesto lze najít jemné změny jako větší příklon k technické stránce věci, jinde zase spíše k té brutální. Ale nic velkého.

Ještě než jsem album vůbec slyšel, zaujal mě obal, který ukazuje nové a dost povedené logo kapely. Nové logo = změna stylu? Kdeže. „Misotheism“ je prostě klasické album Hour of Penance. Na první poslechy mě zajímá, jak svoje nástroje budou drtit nyní, ale když už to člověk poslouchá, je mu dopředu zcela zřejmé, jak se tohle bude vyvíjet či spíše nevyvíjet. Dobrým znamením je, že mi novinka vydržela v přehrávači o něco déle než několik předchozích. Přesto je mi jasné, že do budoucna se už „Misotheism“ zabývat nebudu.

Slabým místem se opět stává zejména monotónnost celé placky, s níž se postupně dostavuje také nuda. Dobrá produkce a její čitelnost ukazuje, jak borci svoje ultra rychlé kytary nešetří a jak dostávají bicí neustále za uši. Nejlépe mi to sedí ve trojce „Fallen from Ivory Towers“, jíž nechybí variabilita, ani patřičná chytlavost. Pak se ale začne „Misotheism“ topit v průměru a občasné světlejší momenty, jako třeba v „Sovereign Nation“, už dojem nestíhají moc napravit. Osvěžení přichází s „Occult Den of Snakes“, ta se však nachází až na samém konci alba, a to už je pozdě. Její klidnější tón by se hodil vtěsnat také někde mezi to neustále tlačení na pilu. Takhle představuje „Misotheism“ více jak půl hodiny neustálého masakru se solidním začátkem a vhodným ukončením. Mít to více nápadů mezi tím, bylo by stisknutí tlačítka pro opakování snadnější.

Pro fanoušky Hour of Penance je tohle jednoznačná záležitost, protože to jsou Hour of Penance se vším všudy. Na pár poslechů to je i pro někoho, kdo jim zas až tak neholduje, ale dlouhodobější záležitost v tom alespoň pro mě zdaleka nevidím. Na to je tu příliš málo zapamatováníhodných momentů. Není to žádný průser, ani bomba, je to trošičku lepší průměr, ale stále jenom průměr. Jak jsem předpokládal, po dvou letech jsem si jejich tvorbu zase jednou pustil a další kolečko si dám zhruba za ty další dva roky. Stejně nejzábavnější na téhle kapele je, že tam dnes není nikdo z původních členů, ba dokonce ani nikdo z borců, co nahráli jejich první desku. To se fakt moc nevidí.


Nameless Void – Nameless Void

Nameless Void - Nameless Void

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Xenoglossy Productions / Grey Matter Productions

Tracklist:
01. Where Stars Forever Die
02. Black Wormhole
03. The Flash

Hrací doba: 30:44

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Oinari Media

Nameless Void je docela nová formace, kterou tvoří SN (instrumentální stránka věci) a RM (vokály). Ačkoliv jsem to nikde nenašel explicitně napsané, jsem si docela jistý, že borci pocházejí z Itálie. Stejně tak jsem si docela jistý, že název jejich kapely nebude mít žádnou přímou spojitost s lídrem Negative Plane, jenž si říká úplně stejně.

Každopádně, Nameless Void letos vysrali do světa svou debutovou bezejmennou nahrávku. Jedná se o půlhodinový materiál, který skupinu představuje jako chladně industriální blackmetalový binec. Samozřejmostí je zastřený misantropický sound, z něhož nejvýrazněji vystupují klávesy a ambientní zvuky, možná i trochu vokál. Zbytek se slévá do neforemné černé díry, ale to bych za zápor nutně nepovažoval. K nastavenému pojetí odtažitého kosmického black metalu se takový přístup docela hodí a nějakou tu atmosféru vesmírného majestátu to má, takže za mě asi v pořádku. Což platí také o poměrně monotónním vyznění, které k tomuhle snad tak trochu patří.

Zatímco při metalovém běsnění působí muzika Nameless Void uspokojivě extrémně i navzdory prakticky všudypřítomným klávesám, čistě klávesové plochy možná až překvapí svou přístupností. Intra obou stěžejních skladeb „Where Stars Forever Die“ a „The Flash“ zavánějí nějakým dungeon synthem, ale naštěstí spíš formálně, než aby se jednalo o vyslovenou kýčovitou fantasy pičovinu. V prostřední šestiminutovce „Black Wormhole“ se pak Nameless Void stočí víc k dronu, což mi přijde jako adekvátní řešení.

Řekl bych, že hudba Nameless Void by (samozřejmě) mohla zaujmout ty z vás, kdo si myslíte, že Darkspace už nepříjemně dlouho nic nevydali. Vzdáleněji lze vzpomenout třeba i na Arkhtinn. Asi úplně nejblíže má ale zvuk Nameless Void k desce „III“ od švýcarských Borgne, byť musím jedním dechem dodat, že podání Borgne bylo ještě působivější a nihilističtější.

Z toho vyplývá, že danou žánrovou formuli lze vymyslet a zahrát v lepším (sugestivnější, ohavnějším, monolitičtějším,… dosaďte dle libosti) podání. Neznamená to nutně, že by to Nameless Void dělali vyloženě špatně, spíš tím chci říct, že i navzdory sympatickému směřování a dobře navolenému přístupu mají určité rezervy a do kvalit zásadních kapel / nahrávek jim leccos schází. Pro fans chladného kosmického industrial black metalu by se přesto mohlo jednat o poměrně příjemnou jednohubku, která na pár poslechů vydrží. O životnosti debutu Nameless Void v dlouhodobém horizontu mám však docela jasno – nemyslím si, že bych měl někdy v budoucnu náladu si to znovu pustit nebo snad dokonce intenzivněji pouštět. Na druhou stranu se ale nebudu bránit poslechu budoucích nahrávek Nameless Void, což ve finále není tak špatná vizitka.

Na závěr mohu říct, že „Nameless Void“ vyšlo na audiokazetě v limitaci pouhých 50 kusů rozdělených svorně mezi Grey Matter Productions pro Severní Ameriku a Xenoglossy Productions pro Evropu. Ačkoliv recenze vychází s více jak půlročním odstupem od data vydání, aktuálně stále ještě není vyprodáno, takže pokud by vás muzika zaujala a dostali byste chuť si to do sbírky zařadit, pořád ještě máte možnost.


Serpents – Scongiuri

Serpents - Scongiuri

Země: Itálie / USA
Žánr: experimental electronica
Datum vydání: 13.10.2019
Label: BloodRock Records

Hrací doba: 23:37

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Narcotica Promotion

Není to dávno, co jsme si zde povídali o desce „Covenant“ od formace Karyn Crisis‘ Gospel of the Witches, a v tomhle článku jsem také ztratil nějaké to slovo o hudební historii samotné Karyn Crisis. Teď ji v recenzích máme nazpět s jiným projektem – Serpents. Jedná se o docela novou záležitost a hlavně docela zajímavou. Mohu hned na začátek prozradit, že pro mě osobně je debutové EP „Scongiuri“ lákavější než „Covenant“, byť i v jeho případě se jedná o docela povedenou desku.

V Serpents se Karyn Crisis obešla bez svého manžela Davida Tiso. Namísto něj ji do dua doplňuje italský muzikant Luciano Lamanna, což je podle všeho docela zkušený borec, který se muzice a zvukařině věnuje už od konce devadesátých let. V Serpents má na starosti hudební stránku, která sestává primárně z experimentálněji laděné elektroniky, a Karyn Crisis samozřejmě zpívá. Ačkoliv zrovna v tomhle případě se víc než o standardní zpívání jedná o složitější hlasové kreace po vzoru avantgardních královen jako Diamanda Galás nebo Jarboe.

Myslím, že už jste asi zhruba pochopili, oč na „Scongiuri“ půjde, tudíž rovnou můžu říct, že to celé ladí fakt dobře. Elektronika je sice experimentálnějšího rázu, ale nejde o nic přepáleného, výraz Serpents je spíš subtilnější a klaustrofobičtější. Podobně i Karyn se nežene do nějakého hrubého vřískání a víc šeptá nebo šamansky zaříkává, přesto má v sobě muzika velký náboj, který prostě nelze přeslechnout. Navzdory řečenému tedy nečekejte jen nějaké minimalistické šolíchání.

To nejlepší si Serpents připravili hned na začátek. „Heart of Darkness“ je skvělá hypnotická skladba (všimněte si jemného, až podprahového beatu, který se celou písní line) a Karyn Crisis v ní předvádí možná nejlepší a nejvariabilnější výkon na celém EP. Neznamená to ale, že by v dalších stopách nebylo co poslouchat. „Ombelicale“ a „Rattle the Waters“ jsou také super, obzvlášť když se třeba ve druhé jmenované objeví i letmé náznaky tribalu. Až poslední „Janua Inferi“ se mi zdá trochu slabší a jedna vokální linka se mi tam hodně zajedla, přesto i tenhle song má několik dobrých momentů a povedených nápadů.

I když Serpents to nejvíc strhující, co mají na skladě, vybalí hned na začátku a finále už je mírně vlažnější, pořád se jedná o zajímavý počin, jenž se může pochlubit zvláštní aurou. Trochu doufám, že nepůjde jen o jednorázovou záležitost a že nezůstane jen u tohohle jediného EP, poněvadž potenciál v tom rozhodně je.