Archiv štítku: ITA

Itálie

Tenebrae in perpetuum – Anorexia obscura

Tenebrae in perpetuum - Anorexia obscura

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.8.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Dissonanze mentali
02. Anorexia obscura
03. Oscillazione ipnotica profonda
04. L’epoca oscura del caos
05. Nero, oscuro concetto di assoluto
06. Criogenia letale
07. Silicio freddo

Hrací doba: 40:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Nemyslím si, že by italská formace Tenebrae in perpetuum někdy patřila k žánrovým elitám. Tvrdit něco takového by myslím bylo přehnané. I přesto si myslím, že tahle kapela má na kontě docela slušné nahrávky, které si čas od času poměrně s chutí připomenu. Mluvím zejména o druhé desce „Antico misticismo“ z roku 2006 a o „L‘eterno maligno silenzio“ z roku 2009. Debutové album „Onori funebri rituali“ (2003) nebo eponymní EP (2002) jsem neslyšel už strašně dlouho, ale i na ně si vzpomínám jako na ok nahrávky.

Když skupina rok po vydání „L‘eterno maligno silenzio“ ukončila činnost, smutek jsem kvůli tomu nedržel. Že by mi existence Tenebrae in perpetuum nějak zásadně chyběla a brečel jsem, že to Atratus zapíchnul, to teda tvrdil nemůžu. Když byl ale v roce 2018 ohlášen návrat, menší radost mi to udělalo. Proč prostě kurva ne. Atratus k sobě do tandemu přibral nového bubeníka Chimsicrina (Lorn, Strix, Chelmno, Gorrch) a společně dali dohromady čtvrtou řadovou desku „Anorexia obscura“, která vyšla koncem srpna skrze Debemur Morti Productions, tedy celou dekádu po „L‘eterno maligno silenzio“.

První otázka je nasnadě – co se za těch deset roků změnilo a kam se Tenebrae in perpetuum posunuli? Změna je docela citelná. Zvuk „Anorexia obscura“ není tak syrový a náladotvorný, jak býval na starších počinech. I vlastní materiál není tak přímočarý a konzervativní. Vlastní songwriting je komplexnější, Tenebrae in perpetuum se snaží o pokřivené a obskurní melodie a „Anorexia obscura“ celkově na black metal nahlíží modernějším způsobem, než jak jsme byli zvyklí na dřívějších albech. Rozhodně tedy neplatí, že by kapela dekádu spala zakonzervovaná a nyní se probudila ve stejném stavu jako kdysi. Z pojetí novinky mám pocit, že Atratus během nečinnosti Tenebrae in perpetuum sledoval aktuální žánrové proudy docela aktivně a na „Anorexia obscura“ je po svém reflektoval.

Pořád se nicméně nemůžu plně rozhodnout, jestli a případně nakolik se mi tenhle posun zamlouvá. Než jsem stačil „Anorexia obscura“ pořádně naposlouchat, zjistil jsem, že už se mi některé části dost obehrály. Například se to týká hned úvodní „Dissonanze mentali“. Dále mám s albem ještě velký problém v tom smyslu, že jakkoliv je formálně vysoko a jakkoliv jsou některé konkrétní momenty opravdu skvělé (třeba pasáž uprostřed „Nero, oscuro concetto di assoluto“), celkově se na „Anorexia obscura“ nedokážu úplně soustředit a album samo si tu pozornost urvat neumí.

I když jsem se nahrávku snažil cíleně poslouchat, po chvíli jsem stejně v myšlenkách utekl jinam. A to i když už jsem se ze zoufalství pokusil nahrávku pustit nikoliv od začátku, nýbrž od nějakého pozdějšího songu. Z letargie vždy dokážou vytrhnout jen určité dílčí momenty, přičemž prakticky pokaždé jde o ty samé dokola. A přitom se mi nezdá, že by na „Anorexia obscura“ bylo něco objektivně špatně nebo že by se Tenebrae in perpetuum nyní měli prezentovat něčím, co by mi bylo proti srsti.

Mám pocit, že jsem se tuhle záhadu pokoušel rozlousknout už dost dlouho na to, aby byl nejvyšší čas to vzdát. „Anorexia obscura“ mě prostě minula, vracet se k téhle desce nehodlám a vzhledem k dřívější pozitivní zkušenosti s Tenebrae in perpetuum cítím jisté zklamání. Od poslechu vás ale úplně odrazovat nechci, protože jak už padlo, píčovina to není a třeba to někomu z vás sedne víc než mně. Za zkoušku nic nedáte. Palec nahoru nicméně dát nemohu.


After Death (Oltre la morte) (1989)

After Death (Oltre la morte) (1989)

Země: Itálie
Rok vydání: 1989
Žánr: zombie horror

Originální název: After Death (Oltre la morte)

Režie: Claudio Fragasso
Hrají: Chuck Peyton, Candice Daly, Alex McBride, Jim Gaines, Don Wilson

Hrací doba: 84 min

(Budou spoilery.)

Už u „Zombi 3“ jsem se zde rozepisoval o tom, jak moc je to zamotané s pokračováními kultovního italského zombie hororu „Zombi 2“, který je vlastně sám o sobě fejkovým „pokračováním“ „Dawn of the Dead“ od George A. Romera, protože tenhle snímek byl v Itálii distribuován pod názvem „Zombi“. „Zombi 2“ se každopádně samo stalo kultem, na nějž se pokusila navázat hromada následovníků. Spousta bijáků je v různých distribucích označována jako pokračování, ať už se to čísluje jako série „Zombi“ anebo jako série „Zombie Flesh Eaters“. Jako x-tý díl je dokonce občas označováno víc různých filmů napříč různými lokálními distribucemi. Jako „Zombi 3“ dokonce jednou v Itálii vyšel i další, tentokrát španělský kult „No profanar el sueño de los muertos“, přestože byl natočen o celých pět let dříve než „Zombi 2“.

Celá tahle záležitost je tedy dost zamotaná, ale za skutečná a dejme tomu oficiální pokračování můžeme považovat jen „Zombi 3“ a „After Death (Oltre la morte)“ nebo také „Zombi 4“, „Zombie Flesh Eaters 3“, „Zombie 4: After Death“ a tak dále. Někdy se jako pokračování počítá také biják „Killing Birds: Raptors“ známý i jako „Killing birds – uccelli assassini“, „Killing Birds – Zombi 5“ či „Zombie Flesheaters 4“, který je ovšem starší než „Zombi 3“„After Death (Oltre la morte)“. To aby to náhodou nebylo příliš přehledné. Ale na eurotrashové scéně se s tím nikdy nikdo moc nesral, tak co naplat.

Jistou kontinuitu s předešlým dílem zajišťuje osoba režiséra. Dohledem nad „After Death (Oltre la morte)“ se totiž ujal Claudio Fragasso, scénárista „Zombi 3“, který poté, co od trojky musel ze zdravotních důvodů odstoupit Lucio Fulci, snímek také dokončil společně s Brunem Matteim. Ale to je asi tak největší spojitost, kterou mezi „After Death (Oltre la morte)“, „Zombi 3“ a „Zombi 2“ najdete. Jinak totiž tenhle biják se svými předchůdci opět nemá prakticky nic společného s čestnou výjimkou v podobě hromady oživlých mrtvol. Mluvte pak o pokračování! Máme tedy před sebou „čtyřku“, která je vlastně trojkou, ale v absolutně nenavazující sérii filmů, kde každý z nich funguje sám o sobě a navzájem mezi sebou nejsou nijak propojeny.

Zatímco ve trojce byl zdrojem nákazy armádní experiment, „After Death (Oltre la morte)“ se v tomto ohledu ohlíží spíš za „Zombi 2“. Děj se tedy opět odehrává na odříznutém tropickém ostrově a za to, že mrtví vstávají z hrobů a mají chuť na lidské maso, může voodoo magie.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Na ostrově před dvaceti lety probíhaly lékařské experimenty, s jejichž pomocí se vědci snažili přijít na léky proti dosud nevyléčitelným nemocem včetně rakoviny. Když onemocněla dcera místního voodoo šamana a vědci ji nedokázali pomoct, šaman se trochu nasral, rozjel voodoo zaříkávání a způsobil, že mrtví začali ožívat a požírat všechno, co jim přijde do cesty.

V téhle době se na ostrově nacházela malá dívka, dcera dvou z oněch vědců. Rodiče nepřežili, ale ona sama se zachránila a o dvacet let později (tedy v současnosti, kterou nejspíš bude cca rok natočení snímku) se vrací na místo činu. Film nicméně nevysvětluje proč. Ono to spíš vypadá, že náhodou jede kolem na člunu… s partou žoldáků. A že přistávat se jí moc nechce. Jenže co se nestane – člunu samozřejmě zkape motor, takže se bude muset na souš. Na ostrově se nicméně pohybuje další trojice dobrodruhů, která pátrá po vědcích zmizelých před dvaceti lety. Při svém hledání narazí na jeskyni, v níž se nachází kniha mrtvých, kterou jak páni přečtou a spustí zombie parádu nanovo.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Děj je v bijácích jako „After Death (Oltre la morte)“ samozřejmě naprosto podřadnou záležitostí. Mnohem důležitější je gore, krvavé nápady, nechutnost oživlých mrtvol a v ideálním případě i atmosféra, ale to poslední už lze u většiny starého trashe považovat za dost naivní přání. Fragasso a jeho manželka Rossella Drudi, která pro tuhle perlu sesmolila scénář (což udělala i u dalších Fragassových škvárů), se každopádně s ničím neserou a nemrtvé pošlou do akce hned od začátku. V intru z minulosti nejprve oživlá manželka voodoo šamana mega vtipně vykosí vědce.

Pak se přesuneme do současnosti, ale ani tady na sebe nenechá další sranda dlouho čekat. Největší část filmu se odehrává v nějaké staré nemocnici, kde se hrdinové utáboří, ale brzy jim na dveře zaklepe pár zombíků. Stejně jako v předešlém díle se s postavami nikdo nemazlí, takže obětí bude poměrně dostatek, i když je od začátku jasné, kdo zbude jako poslední (jestli živý, mrtvý, anebo živý-mrtvý, to už vám úplně říkat nemusím). Krve je opět dostatek a pár na dřeň sedřených ksichtů se najde, ale nejsou to až taková jatka a trojka mi v tomhle ohledu přišla o něco tvrdší.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Podíl na tom jistě mají i slabší masky, protože na „After Death (Oltre la morte)“ už je ta nízkorozpočtovost a brakovitost vidět fakt hodně. Všichni zombies jsou navlečeni od hlavy až k patě a v kapucích, aby se jim dala namaskovat jen držka, a ani na ní to nevypadá nijak zázračně. Ve spoustě záběrech pak nemrtvým prosvítají krky nebo ruce, na nichž je vidět, že ti borci ve skutečnosti nijak nehnijí.

Stejně jako v „Zombi 3“ se pak zombies chovají dost nekonzistentně, ale tady je to ještě směšnější. Občas to jsou pomalé mátohy jak v „Zombi 2“, jindy skáčou jak opice ze zálohy a s živými si dávají regulérní pěstní souboje jak v nějakém levném akčňáku. Někteří z nich dokonce mluví nebo střílejí ze zbraní, zatímco jiní jsou tak dementní, že hlavní hrdinku nekousnou ani v momentě, kdy by pohodlně mohli. Ale na jejich obranu mohu říct, že dost retardovaně se často chovají i živí lidé. S absencí logiky však v takových škvárech každý počítá, nebo snad ne?

After Death (Oltre la morte) (1989)

Ze „Zombi“ série je tenhle kousek jednoznačně nejslabší (pokud tedy nepočítám „Killing birds – uccelli assassini“, které je ještě slabší). Samozřejmě, už „Zombi 3“ byl škvár jak hovado, ale „After Death (Oltre la morte)“ působí ještě laciněji a blběji. Na jedno podívání to nebolí a já jsem se pořád relativně bavil, ale snad netřeba dodávat, že na tohle by se už měli koukat jen fandové trashe, kteří si chtějí zkompletovat co nejvíc bijáků. Fajn hovadinka, ale výhradně pro specifické publikum (rozuměj: fandy starých hororových sraček).


Abhor / Abysmal Grief – Legione occulta / Ministerium diaboli

Abhor / Abysmal Grief - Legione occulta / Ministerium diaboli

Země: Itálie
Žánr: occult black metal / doom metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Abhor – Legione occulta
01. Legione occulta
02. Possession Obsession

II. Abysmal Grief – Ministerium diaboli
03. Abysmal Grief – Ministerium diaboli

Hrací doba: 26:53

Odkazy Abhor:
facebook / bandcamp

Odkazy Abysmal Grief:
web

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Italské smečky Abhor a Abysmal Grief k sobě v mých očích měly vždycky docela blízko. Nikoliv personálně (zde nenajdeme jediné propojení ani skrze bývalé členy) nebo žánrově (formálně obě formace produkují odlišný sub-žánr metalu), nýbrž atmosféricky.

Abhor a Abysmal Grief spojuje obdobná záliba v okultních klávesových hrátkách a s nimi spojená nálada zašlého béčkového hororu, kde byste pod pojmenováním „béčkový“ neměli vnímat žádné negativní konotace. Formálně „brakový“ horor může být s celou tou svojí omšelostí, bizarností a obskurností také výjimečně sugestivní a jeho kouzlo je neoddiskutovatelné. Osobně mám tohle hrozně rád, tudíž si cením i skupin, které dokážou podobnou atmosféru přetransformovat v podobně působící hudbu. Kapel, které by navíc dokázaly tohle propojit s metalem tak, aby se jednalo smysluplnou záležitost bez zbytečného kýče nebo patosu, není mnoho.

Abysmal GriefAbhor tohle umí, přestože první jmenovaní tyhle nálady tvoří v doom metalu a druzí jmenovaní v black metalu. Určitou spojitost mezi oběma formacemi lze tedy vnímat už nějakou dobu, proto je skoro až překvapující, že se jejich cesty doposud neproťaly na společném nosiči. Čekání konečně ukončuje split „Legione occulta / Ministerium diaboli“, jenž vyšel před nedávnem na vinylu u Iron Bonehead Productions.

Paradoxně se mi zdá, že obě seskupení si na společné splitko připravily materiál, v němž okultní klávesy nehrají až tak zásadní roli jako třeba na vlastních deskách. Pořád zde jsou, ale když si vzpomenu, kolik pozornosti na sebe poutaly na „Occulta religio“ pak je evidentní, že třeba v songu „Legione occulta“, podle níž Abhor svou stranu počinu pojmenovali, nejsou tak výrazné a nejvíc se prosadí v intru skladby.

Fandové okultních klapek si mnohem víc přijdou na své v následující „Possession Obsession“, v níž už to Abhor tolik „nešulí“ a nechávají jednu ze svých hlavních zbraní promluvit mnohem citelněji. Celkově bych řekl, že jestli šel někdo na „Legione occulta / Ministerium diaboli“ stylově naproti svým kolegům, jsou to právě Abhor, kteří si vesměs odpustili rychlejší momenty a přiblížili se na dohled pozdější tvorbě Abysmal Grief, byť ne v tak chytlavém tempu.

Zato Abysmal Grief už zůstávají vesměs na svém, přestože i u nich jsou tentokrát klávesy zataženější do celku a obecná struktura „Ministerium diaboli“ je poněkud odlišnější. Prvních osm minut kompozice tvoří výtečný (!) hororový ambient, který už by se zcela bez přehánění uživil jako soundtrack nějakého hororové filmu. Právě tahle pasáž je pro mě osobně vrcholem celého splitka a upřímně by se mi dost líbilo, kdyby někdy Abysmal Grief vytvořili kompletní nahrávku v takovém stylu. „Ministerium diaboli“ tímhle myslím může potěšit i ty posluchače, jimž se od Abysmal Grief zamlouvala píseň „Hymn of the Afterlife“, která ostatně pochází také ze splitu, tentokrát ovšem s Runes Order z roku 2015.

Závěrečná třetina „Ministerium diaboli“ už se nese v klasičtějším duchu. První riffy se ozvou v deváté minutě a Abysmal Grief zanedlouho rozjedou to, proč jsme si jejich aktuální tvorbu tolik oblíbili. Chytlavé obskurní riffování, vznešené klávesy a vše samozřejmě vyšperkuje i povedené kytarové sólo. I když samozřejmě pochopím, pokud bude někde kafrat, že Abysmal Grief už prakticky dlabou na umíráčky, jaké předváděli na starších počinech.

Vzato kolem a kolem je „Legione occulta / Ministerium diaboli“ slušný počin, který fandům bude stát za poslech a snad i za koupi, ale mám dojem, že domovská dlouhohrající tvorba obou formací je zajímavější. I vzhledem k tomu, že nejlepším momentem je ten, jenž nejvíc vybočuje, bych tohle splitku asi nedoporučil začátečníkům, kteří se chtějí s činností jedné či druhé kapely teprve seznámit. Pokud už ale máte něco najetého, „Legione occulta / Ministerium diaboli“ na dobrých pár poslechů jistě vydrží. Speciální zmínku na závěr si ještě zaslouží obal „Legione occulta“ (strana Abhor), který je krásně chorý.


Clavicvla – Sermons

Clavicvla - Sermons

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / death industrial
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories

Hrací doba: 39:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Když se podívám na obálku „Sermons“, očekával bych spíš nějakou hlučnější záležitost z hájemství noisu či power electronics. Není tomu ale tak. Italský projekt Clavicvla dává přednost minimalismu, který je tu ohlodaný až na dřeň. Z čehož prakticky přímo plyne, že „Sermons“ v žádném případě nebude záležitost pro širší publikum, nýbrž jen pro pár maniaků, kteří se rádi brodí v ohavných labyrintech okrajové elektroniky.

Nebylo tomu tak ale vždy. Formace Clavicvla původně začala jako blackmetalová záležitost, což nakonec osvětluje i skutečnost, proč je jistá blackmetalová estetika stále cítit ve vizuální prezentaci kapely. V tomto stylu vzniklo jediné album „Arsonists Prophets“, na němž se nacházely tři blackmetalové songy doplněné o téměř desetiminutovou minimalistickou litanii „Invertio transfiguratio“. Právě ona se stala základem a impulsem pro nové směřování Clavicvla, jejž prezentuje právě nahrávka „Sermons“.

Jak se sám lídr Ittiel nechal slyšet, v původním pojetí Clavicvla mu cosi scházelo. Mezeru v pocitové stránce nakonec vyplnil příklon k temnému minimalismu, jak jej prezentovala právě skladba „Invertio transfiguratio“. Snad pro její zásadní význam ve vývoji Clavicvla se píseň opětovně objevuje znovu také na „Sermons“, kde ji ovšem doplnily další čtyři podobně laděné kompozice.

Základem „Sermons“ je dark ambient, jehož naladění se ovšem topí misantropii a nihilismu odkazujícímu na death industrial. Nesmí chybět ani dronové doteky, bez nichž se podobná alba snad ani neobejdou. „Sermons“ každopádně patří k těm deskám, které působí a fungují zejména na podprahové bázi. V některých skladbách lze ulovit i konkrétnější a slyšitelnější motivy, například hned ve druhé „Ma“ se nechají najít i letmé rytmické údery, ale i v těchto případech jde o velmi skromné tóny. Minimalismus je zde naprosto zásadní slovo, na nějž byste měli pamatovat, než se do poslechu „Sermons“ pustíte.

Je to vlastně docela jednoduché. Pokud vás tiché temno-šumění k smrti nudí a vůbec nechápete, co chce na tom má kdo poslouchat, u „Sermons“ nemáte sebemenší šanci, protože tahle deska o ničem jiném není. Minimalisté nicméně v aktuální podobě Clavicvla mohou nalézt jisté zalíbení, protože v takovém případě se o nudnou záležitost nejedná.


Handful of Hate – Adversus

Handful of Hate - Adversus

Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)
02. Before Me (The Womb of Spite)
03. Carved in Disharmony (Void and Essence)
04. Severed and Reversed (Feudal Attitude)
05. Down Lower (Men and Ruins)
06. Celebrate Consume… Burn!
07. Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)
08. Thorns to Redemption (Gemendo germinat)
09. Idols to Hung
10. Icons with Devoured Faces

Hrací doba: 43:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Řekl bych, že italští Handful of Hate bezezbytku naplňují význam slovního spojení „veteráni scény“. Jejich kořeny sahají až do začátku devadesátých let, a přestože tuhle ranou éru pamatuje v aktuální sestavě jediný člen Nicola Bianchi a přestože kapelu neminulo ani krátké přerušení činnosti (mezi lety 2008 a 2009), pořád tu káru táhnou dál a vesměs pravidelně vydávají nové desky. Sestava se sice proměňuje a v minulosti se v ní mihla i zajímavá jména jako Claudio AlcaraFrostmoon Eclipse, AsmodeusNaer Mataron anebo blackmetalová bubenická star Gionata Potenti (pro jeho úctyhodné portfolio navštivte metalové archivy, tohle tady odmítám vypisovat).

Mně osobně Handful of Hate k srdci nikdy výrazně nepřirostli. Dokonce jsem ani neslyšel všechna jejich řadová alba a znalosti střední části jejich diskografie mi vesměs chybí. Na druhé straně, co jsem slyšel, to úplná píčovina nebyla. Nikdy žádný zázrak, ale ani mě to vyloženě neuráželo. Třeba debut „Qliphothic Supremacy“ z roku 1997 je oukej a navzdory jeho naivitě se mu nedá upřít solidní 90’s feeling. Minulé album „To Perdition“ jsem v čase jeho vydání také relativně poslouchal, ale nebudu vás tahat za fusekli – dneska si z něj nepamatuju ani riff a od té doby jsem jej neslyšel ani jednou.

Na letošní novinku „Adversus“, která přichází po nejdelší – šestileté – přestávce v historii Handful of Hate, jsem se tedy nijak zásadně netěšil. Víc než ze skutečného zájmu o muziku Handful of Hate jsem se do poslechu pustil spíš z akademických důvodů, abych si udržel profesionální povědomí o tom, co tihle Italové produkují. A vykoumal jsem, že ani „Adversus“ na mém vztahu ke kapele nic nezmění. Stále se jedná o poslouchatelný průměr, který člověka neurazí, ale nějaké velké zázraky byste od téhle desky čekat neměli.

Začněme tím pozitivnějším. Handful of Hate dokážou tu a tam přijít s nějakou slušnou pasáží či relativně zapamatovatelným (nikoliv však pamětihodným) motivem a/nebo melodií. Hned úvodní „An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)“ je díky docela chytlavé ústřední lince pohodová hitovka. Něco podobného by se dalo říct také o páté „Down Lower (Men and Ruins)“, kterou bych nejspíš prohlásil za nejlepší track „Adversus“, kdybych musel vybírat, a nějak mi utkvěly ještě „Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)“ a „Thorns to Redemption (Gemendo germinat)“.

Musím nicméně dodat, že ani ty nejlepší chvíle „Adversus“ nejsou skutečně strhující. Jde pouze o oukej momenty, leckdy i relativně líbivé (ne nutně v tom negativním slova smyslu), ale nic, kvůli čemu byste album měli potřebovat slyšet. Vata a obyčejné pasáže totiž bohužel převažují. Většina desky jedním uchem vchází a druhým prakticky okamžitě teče ven. Člověka to nesere, ale to rozhodně nic nezmění na skutečnosti, že se jedná o regulérní průměr. A vzhledem k tomu, že takhle vyznívá většina vyhrazeného hracího času, nebude od vůbec od věci prohlásit za průměr i celé „Adversus“.

Handful of Hate

Dojmy nijak zvlášť nevylepší ani příliš čistý a nekonfliktní zvuk, který blackmetalovému rouhání prostě nesedí. Kdyby to Handful of Hate alespoň zabalili do zastřené špíny, z níž by vystupovaly melodie (jichž je na „Adversus“ relativně dost, o nijak zásadně agresivní materiál nejde, přestože rychlejší tempo není výjimečné), myslím, že by to celé vyznělo lépe. Takhle mi to ale bohužel zní moc sterilně.

Jak vidno, „Adversus“ není žádný zázrak. Handful of Hate hrát umějí a také se na své nástroje hrát nebojí, o čemž svědčí množství různých vyhrávek a evidentní snaha udělat propracovanější black metal. Na vytvoření něčeho zvláštního jim ale schází větší kompoziční umění a odvaha dát zvuku punc undergroundu. Za stávající situace to za pozornost vlastně nestojí. Osobně si za týden ani nevzpomenu.


L’ultimo squalo (1981)

L'ultimo squalo (1981)

Země: Itálie
Rok vydání: 1981
Žánr: natural horror

Originální název: L’ultimo squalo
Český název: Poslední žralok

Režie: Enzo G. Castellari
Hrají: James Franciscus, Vic Morrow, Joshua Sinclair

Hrací doba: 88 min

(Budou spoilery.)

Není žádnou výjimečnou událostí, když nějaký úspěšný film strhne lavinu napodobitelů, kteří se pokoušejí jeho úspěch zopakovat anebo se na něm alespoň trochu přiživit. Děje se to dnes, dělo se to kdysi a s dost velkou pravděpodobností, která skoro hraničí s jistotou, se to bude dít i nadále. Někomu se prostě cosi povede, dostane se to do módy a ostatní se začnou přidávat.

Něco takového nepřekvapivě potkalo i dnes už legendární Spielbergovu žraločí odysseu „Jaws“, která svého času vyplodila zástupy podobně laděných žraločin. Jednou z nich je i taliánský škvár „L’ultimo squalo“ z roku 1981, který vypadá přesně tak, jak byste asi tak čekali od italského žraločího bijáku ze začátku osmdesátých let. Tedy za předpokladu, že byste očekávali strašnou hovadinu, protože přesně tou „L’ultimo squalo“ je. Tak pojďme na to.

Máme tu přímořské městečko, kde se mají brzy konat windsurfařské závody (všímáte si, jak v těch natural hororech se vždycky koná nějaké srocení lidu, když se tam objeví zvířecí nebezpečí?). Hlavní favorit se sice nějakou záhadou ztratil na moři a další lidi taky, ale to místního starostu příliš nezajímá, protože zanedlouho budou nové volby a rušit velkou akci, na niž se všichni široko daleko těší jak malý fakan na Vánoce, příliš politických bodů nepřidá. Lokální spisovatel-dobrodruh a jeho kámoš protřelý mořský vlk sice varují před obrovským žralokem, ale jak to tak bývá snad ve všech podobných filmech, nikdo je příliš vážně nebere. Ačkoliv ke cti „L’ultimo squalo“ lze přičíst, že onen starosta není až takový dement, aby to odignoroval úplně, a nechá provést určitá bezpečností opatření.

Jenže na tuhle potvoru nějaké sítě a borci s puškami neplatí. Jde totiž o nějakého obrovského bílého žraloku, který už údajně vyhynul, ale jak vidno, jeden exemplář v místních vodách ještě plave. A prostě se na ten závod chce podívat taky a přes to nejede vlak. Ani loď. Akorát teda během fandění sežere rozhodčího a ještě to celé natočí místní televize. Po takovém fiasku si na žraloka dělá zálusk snad každý, kdo má ve městě loď, takže se jej postupně vydá ulovit dvojice spisovatel / námořník, místní omladina (spisovatelova dcera při tom přijde o nohu), starosta (tohle vyprodukuje epický souboj žralok versus helikoptéra, který platí za jeden z nejzábavnějších momentů „L’ultimo squalo“) a nakonec znovu spisovatel / námořník. Do toho se ještě zamíchá místní televize, která si pozve vlastního lovce žraloků a chystá se to natočit.

Pár postav během lovu na ingredienci do žraločí polívky sice zařve, aby tam bylo jakože nějaké drama a diváka to citově zasáhlo (dělám si prdel, stejně všichni fandíme tomu žralokovi), ale je nad slunce jasné, že nakonec se holomka sejmout podaří a asi vám ani nemusím prozrazovat, kdo se o to postará, protože to samozřejmě bude ten úplně největší frajer filmu a hlavní postava. I přes relativně ucházející počet mrtvol nicméně „L’ultimo squalo“ nepředvede žádné pořádné gore. Pár překousnutých těl a ukousnutých končetin se sice najde, ale nejde o žádnou velkou hitparádu nebo snad dokonce nějakou pamětihodnou smrt. A vždycky to navíc vypadá poměrně cudně. Aby toho nebylo málo, tak „L’ultimo squalo“ kompletně rezignuje i na nahotu nebo erotiku, což mi u starého italského béčka, které se navíc odehrává většinu času na pláži, přijde těžce nic moc.

L'ultimo squalo (1981)

Mám trochu podezření, že se u „L’ultimo squalo“ trochu doufalo v nějaký mezinárodní úspěch, tak asi proto je výsledek takový nekonfliktní, aby se to dalo dobře prodat. Což je velká škoda, protože béčka s ambicemi už dneska nikoho nezajímají. Test časem přežily jen braky, které v dnešní době vyhledávají fajnšmekři, aby se u nich mohli požitkářsky zasmát. „L’ultimo squalo“ k takovým bohužel nepatří a jde o naprosto nevýraznou záležitost, na niž si týden po zhlédnutí ani nevzpomenete. Na jakýkoliv větší zážitek se to celé bere moc seriózně.

Snad jediné, v čem „L’ultimo squalo“ jakž takž naplňuje parametry skutečného škváru, je samotný žralok, protože na něm nelze přehlédnout, že jde pořád o blbost s mizivým rozpočtem. Záběry na celého žraloka pod vodou jsou totiž zcela evidentně vystříhány z úplně jiného filmy, pravděpodobně nějakého přírodopisného dokumentu. Ani nebudu mluvit o tom, že v těchto záběrech je žralok výrazně menší, než tvrdí postavy ve filmu, rozhodně žádný patnáctimetrový macek. Navrch fakt bije do očí, jak viditelně se v takových chvílích změní obraz.

L'ultimo squalo (1981)

Když dojde na nějaké útočení, „L’ultimo squalo“ už předvede vlastní model žraloka, který je tak plastový, až se tomu člověk musí smát. Navíc se ani pořádně nehýbe, jen trochu otvírá hubu a hlavně u toho řve jak Godzilla v říji. A aby toho náhodou nebylo málo, tak prakticky není ani schopen někoho sežrat, jen se ten model vždycky vystrčí kolmo nad hladinu a všechny oběti mu do té držky musejí prakticky samy napadat, haha.

Jakmile se tam tedy objevil žralok, vlastně jsem byl docela spokojený, protože v těchto momentech „L’ultimo squalo“ spadlo do levného směšného braku, jaký jsem si od toho sliboval od úplného začátku. Všechno okolo jsou jen zdržující pindy, které se sice dají přetrpět bez větší újmy na zdraví, ale větší šťáva jim prostě chybí. Celkově tedy nic moc záležitost. Dneska vhodné už jen pro kompletáře a zapálené milovníky hloupých animal attack hororů.

L'ultimo squalo (1981)


Zombi 3 (1988)

Zombi 3 (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 3

Režie: Lucio Fulci, Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Deran Sarafian, Beatrice Ring, Ottaviano Dell’Acqua, Massimo Vanni

Hrací doba: 95 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

„Zombi 2“ z roku 1979 je kult jak noha. Znám je pod mnoha dalšími názvy jako „Zombie“, „Zombie Flesh Eaters“ nebo „Island of the Flesh-Eaters“, ale pořád to je jeden a ten samý snímek, který patří do výkladní skříně starého italského hororu i k ozdobám tvorby protřelého hororového mazáka Lucia Fulciho. Není tedy divu, že kultovního statusu se pokusilo využít / zneužít i několik volných pokračování, které s původním majstrštykem nemají dějově a mnohdy ani kvalitou nic moc společného. A to ani v případě, že je pod tím pokračováním podepsaný sám Lucio Fulci osobně. I když zrovna u „Zombi 3“ je tenhle podpis trochu diskutabilnější…

Už v roce 1987 se objevil první pokus „Killing birds – uccelli assassini“, který ovšem s původním „Zombi 2“ nemá skutečně nic společného, což lze ostatně vidět již na původním názvu. Ve Velké Británii byl nicméně distribuován jako třetí pokračování pod názvem „Zombie 5 – Killing Birds“ a někdy je do série počítán. Dokonce je možno nalézt i další bijáky, které jdou v různých distribučních až do osmičky. Chceme-li se ovšem bavit o pokračováních, měli bychom se asi zaměřit jen na ta dílka, která takto byla skutečně zamýšlena. A prvním takovým je až „Zombi 3“ nebo také „Zombie Flesh Eaters 2“ z roku 1988.

Naznačil jsem také, že v tomto případě je to poněkud zvláštní s oním Fulciho podpisem. Co jsem tím myslel? Lucio totiž stihl natočit jen nějakých 70 minut filmu, poté jej postihla mrtvice (v roce 1988 mu bylo již 60 let) a odstoupil. Producenti o dokončení požádali Bruna Matteiho, jenž u snímku působil jako režisér druhého štábu, a scénáristu Claudia Fragassa. V obou případech jde o jména, která určitě nebudou neznámá žádnému milovníkovi starého italského (nejen) hororového braku. Stačí třeba vzpomenout, že Mattei má na kontě takové perly jako „Porno Holocaust“ (název mluví sám za sebe), a Fragasso režíroval legendární arci-sračku „Troll 2“, kterou pro její antikvality uctívají hordy oddaných fans. Oba dohromady pak už dříve točili třeba post-apo-ekohorror trash „Rats – Notte di terrore“, o němž jsme si v našem filmovém koutku již povídali.

Každopádně, tihle dva borci vzali Fulciho materiál, sestříhali jej o dvacet minut a dalších čtyřicet přitočili. Když posléze sám Lucio viděl výsledek, byl dost nasraný a domáhal se toho, aby jeho jméno zmizelo z titulků. Což se mu však nepovedlo, protože producenti v tomto nechtěli ustoupit, jelikož Lucio Fulci už v té době byla dobře zavedená značka mezi hordami hororových diváků.

Zombi 3 (1988)

Tolik k historickému okénku, od něhož se konečně přesuneme k samotnému bijáku. Jak již padlo, dějově to se „Zombi 2“ nemá pranic společného, jedná se o úplně samostatný příběh. Žádnou originalitu nečekejte – příčinou zombie nákazy je bakteriologická zbraň s názvem „Death One“. Při převozu se ji pokusí ukrást nějací kořeni (není vysvětleno, co jsou zač), u čehož sice skoro všichni zkapou, ale jednomu se přece jenom podaří zdrhnout i se škatulí s virem. Samozřejmě z toho vyjde s trochu nepříjemnou nákazou, již začne šířit v nedalekém hotelu.

Armáda sice do hotelu dorazí a pro jistotu jej komplet vystřílí, ale udělá jednu osudovou chybu. A teď dávejte pozor, poněvadž přijde lekce, jak mohou být trashové filmy vynalézavé a vtipně ujeté (což neodmyslitelně patří k jejich kouzlu). Nositele nákazy totiž zpopelní, ale jeho popel vypuštěný do ovzduší komínem kontaminuje ptáky, kteří začnou dál šířit zombie odkaz. Zanedlouho je celá oblast zamořená a my sledujeme boj o holé přežití skupiny složené ze tří vojáků na výletě a party omladiny na výletě. Snad netřeba dodávat, že většina z nich do konce nedožije. Tady se s postavami nikdo nepáře zombies to kosí se slušnou kadencí…

Zombi 3 (1988)

…ale ne vždy. Samozřejmě se pohybujeme v trashové tvorbě, takže očekávejte dávku nelogičností nebo nekonzistence v chování zombies. Zatímco jedni jsou typičtí pomalí a prohnilí, jiní zvládnou na své oběti skákat ze stropu, další se ohání trubkou s rychlostí zdravého člověka. Někteří nekousnou, i když mohou, a radši se lidmi na férovku perou jak v hospodské bitce, zatímco jiní dokonce zvládnou i mluvit. Prostě halda. Samotné masky jsou nicméně oukej. V „Zombi 2“ sice byly lepší, ale pořád jsou místní zombie dost solidně udělaní.

Kapitolou sama pro sebe je gore. Fulci patří k vyhlášeným milovníkům krvavých záběrů, což se tady potvrzuje, pár chuťovek se v „Zombi 3“ rozhodně najde. Sice se neobjeví nějaká legendární scéna typu třísky v oku jako v „Zombi 2“, ale rozervaných ksichtů, urvaných končetin, prokousnutých hrdel a podobných laskomin se najde dost na to, aby si milovník splatteru přišel na svoje. Asi jedinou scénkou hodnou zapamatování je útok hlavy (jakože samotné hlavy) z lednice. Jak ta hlava dokáže skočit na půl metru, to se mě neptejte, ale halda to rozhodně je! Za zmínku možná stojí i útok zombie dítěte přímo z matčina břicha – taky slušně obskurní nápad.

Zombi 3 (1988)

„Zombi 3“ je samozřejmě čistokrevný brak a přesně tak k němu musíte přistupovat. Depresivního nálada předchůdce je pryč a nějaká atmosféra vykukuje jen místy, například v záběrech na les nemrtvých v mlze za doprovodu soundtracku typickém pro italské horory téhle doby, ale občas se pořád objeví. Z hlediska většiny byste nicméně neměli čekat víc než levný masakr, jenž se s dějem zdržuje jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby to alespoň nějak drželo pohromadě. Feeling pořádného taliánského trashe z toho nicméně táhne na všechny strany, což je mi ohromně sympatické, neboť mám tyhle krvavé nářezy strašně rád. Celkově jsem tedy spokojen, protože jsem dostal přesně to, co jsem chtěl a v co jsem doufal, a myslím, že fandové tohoto druhu filmu budou spokojeni taktéž.


Flamen – Furor lunae

Flamen - Furor lunae

Země: Itálie / Bulharsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2019
Label: Wolfspell Records / Lower Silesian Stronghold

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V

Hrací doba: 40:28

Odkazy:

U italsko-bulharského projektu Flamen si určitě přijdou na své ti, kteří se rádi štrachají v kapelní historii a hledají různé konexe na extrémistické ideologie, aby se posléze proti takové formaci mohli ostentativně vymezit. Zrovna v tomhle případě navíc ani nikdo nemusí bádat extrémně pečlivě, poněvadž ty návaznosti jsou evidentní prakticky okamžitě. Bulharský vokalista Alexander Ivanov má svůj osobní projekt jménem Aryan Art a dříve působil i ve formaci s názvem Stürm Kommand. Osobně jsem nic z toho neslyšel, ale ty názvy i tituly nahrávek jako „An Aryan Call for Merciless Annihilation of the Sub-human Scum!“ hovoří docela jasně. Druhý člen Antonio, jenž ve Flamen obsluhuje veškeré nástroje, se pak také krátce mihl v Aryan Art.

Toliko k povinnému informativnímu okénku, aby si někdo nemyslel, že tady pokradmu čtenářům podsouváme nějaké nágly. Jak si tyhle podklady přeberete a jak se případně k Flamen postavíte (jestli vůbec nějak), toť vaše volba. My se v mezičase budeme věnovat hudbě.

Na Flamen jsem prvně narazil už před nějakými šesti lety, kdy dvojice vydala své první minialbum „Supremo die“. Sice se nejednalo o žádný zázrak, ale vcelku slušný hymnický atmo-black ve středním tempu se tu najít rozhodně dal. V následujících letech jsem se poslechu Flamen nijak nevěnoval, protože až takhle dobré „Supremo die“ rozhodně nebylo, ale jméno skupiny mi nějak utkvělo v hlavě. Když jsem si tedy všiml, že se letos po šestileté odmlce objevila první dlouhohrající deska „Furor lunae“, vlastně mě to i vcelku potěšilo a do poslechu jsem se pustil s relativní chutí. Neodcházím zklamán.

„Supremo die“ mám ve vzpomínkách uložen jako slušný počin, ale když jsem si jej pustil nyní v rámci domácího úkolu k recenzi, měl jsem dojem, že jsou ty vzpomínky trochu zkreslené, protože zas tak zásadně mě to nyní nesebralo. „Furor lunae“ je ve všech ohledech výše a prezentuje Flamen jako hudebně vyzrálejší kapelu. I když možná spíš než „výše“ by bylo příhodnější říct „jinde“, protože došlo k docela velkému posunu. Novinka zní čitelněji a čistěji (nikoliv však sterilně nebo uměle), ale zde je to vlastně ku prospěchu věci, poněvadž díky tomu vyniknou výpravné melodie, které patří k ozdobám nahrávky. I v samotném materiálu lze slyšet pokrok, celé to zní sebevědoměji a přesvědčivěji.

Už jsem zmínil kytarové melodie. Ty na „Furor lunae“ hrají obrovskou roli, takže pro pořádek ještě jednou zopakuji, že patří k devízám alba. Naštěstí k nim Flamen přistupují takovým způsobem, aby se nejednalo o otravné pidlikání. V jejich podání jde o dost povedenou záležitost a v některých momentech se díky nim daří ždímat atmosféru v nečekaně koncentrované formě. Jen výjimečně se stává, aby mě to obtěžovalo jako třeba určité motivy v „III“ (nenechte se však zmýlit, i v tomhle songu se nacházejí povedené nápady), ale naštěstí jde spíš o výjimku potvrzující pravidlo. Těch silných momentů si vybavuji víc, kupříkladu mohu jmenovat „II“, kde jsou nějaké pasáže dost vymazlené.

„Furor lunae“ není perfektní deska od začátku do konce. O občasném neukočírování melodické stránky jsem již hovořil a dále mohu zmínit, že některé minuty jsou tu spíš jen do počtu a vyznívají vesměs pouze jako s přehledem odehraná výplň… neurazí, ale strhující tyhle pasáže nejsou. Vrcholné momenty jsou nicméně skvělé a některé z nich mě baví fakt fest. Taktéž se mi líbí občasná intra s medieval feelingem (viz „III“), což mi k tomuhle druhu black metalu a k vyznění „Furor lunae“ dost sedí.

Celkové dojmy jsou určitě pozitivní. I přes pár slabších motivů a pár hlušších míst mě deska jako celek baví a myslím si, že patří do nadprůměrných vod. Pokud bych měl „Furor lunae“ k někomu přirovnat, tak… no, v dobové recenzi na „Supremo die“ jsem se zaklínal Graveland, ale myslím, že to už dnes moc neplatí. Letošní desku bych spíš doporučil těm z vás, kdo si ujíždíte na australském projektu Runespell, především tedy na druhém albu „Order of Vengeance“. Ten feeling je na „Furor lunae“ velmi podobný.


Murderock – uccide a passo di danza (1984)

Murderock - uccide a passo di danza (1984)

Země: Itálie
Rok vydání: 1984
Žánr: giallo

Originální název: Murderock – uccide a passo di danza
Český název: Smrtící spona

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Olga Karlatos, Ray Lovelock, Claudio Cassinelli

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: WiPfilms.net

Italská hororová škola je podle mého skromného názoru kult jak noha. O jednom krátkém časovém období na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by se možná skoro dalo tvrdit, že v téhle chvíli se pomalu nikde netočily lepší horory než v Itálii. Nicméně ne všechno hororové, co vzešlo z Apeninského poloostrova, musí automaticky znamenat vysokou kvalitu. A to ani v takovém případě, kdy na režijní stoličce sedí takový kanón jako Lucio Fulci

„Smrtící spona“ – což je jen tak mimochodem jeden z těch distribučních patvarů, které prakticky vůbec neodpovídají originálnímu názvu – z roku 1984 zdánlivě navazuje na nejlepší tradici italského gialla. To je moc zajímavý subžánr, který se ve správných rukách může přetavit ve výtečný film. „Smrtící spona“ naoko obsahuje všechny potřebné atributy k tomu, aby se jednalo o kvalitní giallo, ale při sledování si člověk uvědomí, že pár důležitých detailů schází, například krvavých scén je poskrovnu – což je u Lucia Fulciho obzvlášť na pováženou. Co je ale bolestivější – „Smrtící spona“ nemá potřebný tah na bránu a vyznívá těžce průměrně.

V tomhle giallu je hororu pomálu, jedná se víc o thriller. Což ještě nevadí, ostatně giallo prakticky nikdy není čistokrevným hororem. Základem je každopádně klasicky krimi zápletka. Zde se nacházíme v taneční škole, kde v námi sledované skupině panuje vysoká rivalita, poněvadž některým z tanečníků má být co nevidět nabídnut exkluzivní kontrakt – kravaťáci sedí za sklem a vybírají svého favorita. Vtom ale někdo začne taneční omladinu vraždit, zejména tedy tanečnice, jednu po druhé. Modus operandi je pokaždé tentýž: omámit chloroformem a poté probodnout srdce ozdobnou sponou.

Cudnost vražd už jsem nastínil. V celém filmu ukápne pouze pár kapek krve, což není zrovna to, co byste od gialla potažmo tohoto konkrétního režiséra čekali. Fulciho trochu omlouvá, že mu prý do výsledku dost kecali producenti, ale to může být divákovi ve finále jedno. Alespoň trochu toho erotického nádechu nechybí, ukáže se pár koziček a plus se tam natřásají holky v těsných hadřících.

Trochu rozporuplná je také detektivní rovina „Smrtící spony“. Ta sama o sobě není nijak zázračná. Filmu lze nicméně přičíst k dobru, že vcelku dlouho drží pod pokličkou tajemství totožnosti vraha a nechá diváka hrát zábavnou tipovačku o to, kdo to vlastně zabíjí. Během sledování jsem to několikrát přehodnocoval, ale když člověk vyloučí všechny až příliš jednoduché či zřejmé možnosti, odhadnout se to dá, obzvlášť když scénář průběžně poskytne hned několik nápověd, z nichž jedna je opravdu velká a vraha určuje dost jednoznačně i s motivem. Nejpozději v téhle chvíli by měli tušit už všichni, takže finální explicitní odhalení toho, kdo to tam celou dobu mordoval, asi nikoho nepřekvapí.

Murderock - uccide a passo di danza (1984)

Za úplně největší prohřešek „Smrtící spony“ ovšem považuji absenci atmosféry, tolik typického prvku pro giallo i italský horor obecně. Jak už jsem řekl, vůbec by mi nevadilo, že konkrétně tenhle kousek prakticky postrádá hororové prvky a má blíže spíš k čistokrevnému thrilleru, ale i v takovém případě bych očekával něco, co mě opravdu zaujme. Což se zde děje jen ve velmi omezené míře.

V překladu to znamená, že mě vlastně vcelku zajímalo, kdo je vrah. Dokoukal jsem to bez větších problémů. Ale nějaká pecka to rozhodně nebyla. „Smrtící spona“ po sobě zanechala dojem průměrného gialla, které určitě stojí za to vidět, patříte-li ke kompletářům, avšak svátečním divákům bych doporučil spíš jiné kousky.

Murderock - uccide a passo di danza (1984)


The Mon – Doppelleben

The Mon - Doppelleben

Země: Itálie
Žánr: ambient / electronica / drone / experimental
Datum vydání: 8.11.2018
Label: Supernatural Cat

Tracklist:
01. Hedy Lamarr
02. Salvator Mundi
03. Hate One I Hate
04. Blut
05. Relics
06. Souloop
07. Her
08. Doppelleben

Hrací doba: 42:40

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Začít recenzi na formaci jako The Mon je velice jednoduché. Jen těžko to totiž lze uvést něčím jiným sdělením, že se jedná o sólový projekt UrlaUfommamut, kde zpívá a hraje na baskytaru a klávesy. Ufomammut si během let vybudovali dost slušnou pozici na poli alternativního metalového extrému. Jejich (řečeno dost ve zkratce) psychedelický sludge zachutnal velkému množství lidí a zdá se mi, že od dvojalba „Oro: Opus Primum“ / „Oro: Opus Alter“ (obě 2012) je po jejich muzice docela hlad. Což asi nebude náhoda, když právě s těmito deskami Ufommamut poprvé vydávali na silné a zavedené značce Neurot Recordings, pod jejímiž křídly ostatně zůstali i pro další počiny „Ecate“ (2015) a „8“ (2017).

Věřím, že už jen tahle spojitost s Ufommamut bude mnohým stačit, aby se o The Mon začali zajímat a zatoužili debutovou desku „Doppelleben“ slyšet. Pokud se tak stane, pak tito mnozí udělají jedině dobře, jelikož „Doppelleben“ je velice dobrá záležitost, která za nějaký ten poslech nepochybně stojí.

Říct ale nějak jednoduše a ve zkratce, o co se z hudebního hlediska jedná, nebude vůbec lehké. Svým způsobem jsou ale tyhle žánrově neurčité desky, které rozmazávají hranice mezi různými světy, velice lákavé, přičemž ani „Doppelleben“ v tomto ohledu není výjimkou. Třeba úvodní „Hedy Lamarr“ v sobě míchá drone, industrial i ambient. Druhá „Salvator Mundi“ hned vzápětí mění výhybku a stojí na podmanivé baskytarové lince, do níž vstupuje jednoduché ambientní vyťukávání. „Hate One I Hate“ je zpočátku minimalistická, ale ve své druhé polovině se nezalekne hlučivějšího finále, zatímco čtvrtá „Blut“ je vlastně vágně řečeno docela chytlavá elektronika podmazaná kytarou.

Jak vidno, nálady a přístupy se mění prakticky s každou skladbou, a to jsme teprve v polovině celého tracklistu. Druhou částí už se asi nemá cenu probírat stopu po stopě, ale můžete mi věřit, že i tady se toho najde dost lákavého k poslechu, vždyť třeba taková „Souloop“ patří k nejlákavějším písním na celé desce, stejně jako finální titulní kus. Shrnout to ale jedním termínem se mi moc nedaří. Kdesi jsem zachytil docela hezký pojem synťákový drone, který se mi líbí a svým způsobem k „Doppelleben“ sedí, rozhodně ale album plně nevystihuje. Obzvlášť když se ve své podstatě jedná o vlastně písničkovou nahrávku, což je věc, jakou si ve spojení se žánry jako drone, ambient či psychedelika většina z nás asi nevybaví.

Navzdory vysoké rozmanitosti a různým přístupům v jednotlivých skladbách se nicméně nejedná o nějaký nesoudržný nebo rozhádaný počin. Vždycky jsem měl z „Doppelleben“ dojem, že to celé nějak drží pohromadě a že jakási vnitřní integrita tomu neschází. Za což si The Mon zaslouží pochvalu. Je prostě znát, že Urlo to má v malíku a „Doppelleben“ zkomponoval s docela jasnou vizí, jak by měl výsledek vypadat.

The Mon

V souvislosti s touto vizí můžeme krátce pohovořit také o myšlenkovém pozadí alba. „Doppelleben“ znamená v němčině „Dvojí život“, což stručně vystihuje ústřední myšlenku desky, že každý z nás se postupem času mění a vyvíjí (anebo naopak), až se z něj nakonec stává někdo jiný.

Z hudebního hlediska je každopádně „Doppelleben“ dost zajímavá věc. Sice ne mimořádná nebo výjimečná, najde se na ní i pár slabších momentů (jisté motivy v „Her“), ale pořád se jedná o nadprůměrnou práci, jejíchž pár nedostatků člověk rád přehlédne, poněvadž odměnou za to mu bude převaha výborné hudby. Stojí za slyšení.