 |
|
Země: Itálie Tracklist: Hrací doba: 57:08 Odkazy:
|
Koho zajímá, jakými směry se ještě dá posouvat hranice extrémních žánrů, ten se může poslední dobou spolehnout na dění v disonantním death metalu. V tomto úzce vyprofilovaném žánru se nedávno hodně mluvilo o Imperial Triumphant, Pyrrhon, Ulcerate, chce se mi zmínit i slovenské Ceremony of Silence a naposledy sem naplno odbočili i Portal. Se začátkem tohoto roku o sobě dali také po šesti letech vědět italští Ad Nauseam, jméno, se kterým se rozhodně musí počítat.
Současná popularita death metalu zde již byla popisována ad nauseam (haha). Úspěch, jaký v poslední době zaznamenává také death metal komplikovanější a techničtější, asi nelze oné vlně připisovat, ale vyloučit to také nejde. Je přinejmenším zajímavé, jak se to potkalo. Výše zmíněné kapely včetně Ad Nauseam už fungují roky a také vydaly několik studiových nahrávek. Zdá se, že je to spíše o tom, že se jim nyní daří přicházet s opravdu velkými alby, které ačkoliv se mi ne všechny z mého subjektivního pohledu vyloženě líbí, tak sklízí pozitivní ohlas a i o takové zkušené skupině jako Ulcerate, jíž jsme mohli velebit v minulosti za její skvělé desky už několikrát, se toho loni napsalo a napovídalo více než kdy jindy.
Čtveřice Ad Nauseam si tak asi nemohla pro navázání na prvotinu „Nihil quam vacuitas ordinatum est“ vybrat lepší dobu. Sice se nevyhnou porovnávání s ostatními a hrozí, že se nová deska v případě neúspěchu zahrabe pod ty další, ale na stranu druhou jsou nyní fanoušci žánru natěšení a spousta dalších se na to taky nabalí.
„Imperative Imperceptible Impulse“, jak se novinka jmenuje, byla tedy po svém ohlášení ihned očekávána. Jak by také ne, když Ad Nauseam o sobě dali důrazně vědět už s minulým „Nihil quam vacuitas ordinatum est“ a všem bylo jasné, že tito borci umí a dost možná v nich dříme ještě něco daleko víc. Předchozí album bylo jistě zajímavé a právem na sebe strhlo pozornost, ale musím konstatovat, že mě po uplynutí nějaké doby už nebavilo tolik, jak bych si představoval a vlastně jsem se k němu přestal vracet. I nyní, s velkým odstupem času, v něm vidím nedostatky, které se pojí především s tím, jak okatě z něho čouhají primární vlivy od jiných včele s velikány Gorguts.
Po „Imperative Imperceptible Impulse“ jsem především chtěl, aby Ad Nauseam získali na svébytnosti a přidali do svého stylu i nějaké signifikantní prvky, pro něž je posluchač identifikuje a bude brát jejich tvorbu za prostou zjevného opisování, tedy originální. Tohle možná projde u staroškolských rubaček, avšak u něčeho, co se snaží tvářit důmyslněji, už ani náhodou. Receptů jak toho docílit jsme už měli možnost slyšet několik – obalit hudbu nějakým konceptem a zasadit ji do místa (Imperial Triumphant), vkládat do hudebního základu co mě napadne (Pyrrhon) nebo to tlačit do mlhavých atmosfér (Ulcerate).
Ad Nauseam na „Imperative Imperceptible Impulse“ předkládají stejně založenou hudbu jako v případě „Nihil quam vacuitas ordinatum est“, ale už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tady bude něco jinak. Zjednodušeně by se dalo říci, že se jim všechny dříve představené aspekty podařilo vylepšit, jelikož „Imperative Imperceptible Impulse“ je všech ohledech lepším albem než „Nihil quam vacuitas ordinatum est“. Nečitelně abstraktním obalem počínaje a naopak čitelně živým zvukem konče.
Skladby na „Imperative Imperceptible Impulse“ působí uceleným dojmem, čehož bylo možná dosaženo tím, že je jich pouze šest, byť stopáž nahrávky se opět pohybuje lehce pod jednou hodinou. Na rozdíl od svého předchůdce se už materiál nerozpadá do několika částí, ale drží po kupě a vzbuzuje dojem nějakého vyššího konceptu. Po skladatelské stránce se tu opět nalézají mnohovrstevnaté kompozice, z nichž si každá prochází několika pasážemi, přičemž, a to považuji za stěžejní vlastnost nové desky, rovněž mají svoje ústřední téma, kterého se dá chytit, a to zpravidla patří k těm nejlepším momentům nahrávky. Zdánlivá nesourodost zde má svůj řád. Ubylo také výstředních partů, které jsem na „Nihil quam vacuitas ordinatum est“ vnímal jako nadbytečné a vyloženě jenom pro efekt (například v „Lost in the Antiverse“). „Imperative Imperceptible Impulse“ je v tomto ohledu soustřednější a lépe nakládá se schopnostmi jednotlivých protagonistů, kdy se zdá, že vše má své místo a důvod.
Citelně lze také vnímat samo sebou avantgardu metalovou, ale i tu klasickou. Ad Nauseam sami zmiňují jména jako Igor Stravinskij či Krzysztof Penderecki. Nejsem schopen potvrdit, nakolik je zde otisknut právě ten či onen, ovšem faktem je, že v hudbě Ad Nauseam se nachází něco, co nebývá běžně v metalech ke slyšení. V dlouhých délkách skladeb jsou polyfonie, podivná načasování, souboje harmonií s disharmoniemi nebo přetlačování melodie s disonancí na denním pořádku. Moderní klasika tomu dodává na podivnosti, navíc kytary mají až nezvykle málo zkreslení, čímž jsou stejně jako ostatní nástroje až nepříjemně přímé a štiplavé, podobně jako třeba Portal na „Ion“.
Neurčité a zmatečné texty jdou ruku v ruce s chaotickou hudbou. Nachází se tu ale moment, kdy mi to všechno připadá trochu moc násilně tlačené dopředu, a sice ve skladbě „Horror Vacui“, kde se zřejmě snaží vyplnit onu prázdnotu vyloženě hororovou pasáží, která na mě vůbec nefunguje. V tomhle dělání bububu u mě Ad Nauseam naráží a o nejslabší části desky mám jasně rozhodnuto. Dalším nedostatkem „Imperative Imperceptible Impulse“ je pro mě šablonovitost, což je do jisté míry paradox, avšak i v této hudbě si lze všimnout toho, že jednotlivé stopy tak nějak používají ty samé postupy.
V případech, kdy se to daří naplnit výborně jako u úvodních „Sub specie aeternitatis“, „Inexorably Ousted Sente“ a titulní „Imperative Imperceptible Impulse“ v tom není problém. Těmto třem ostatně nemám co vytknout, protože náladou i nápady je to absolutní strop, v němž se Ad Nauseam tyčí nad posluchačem v monstrózních velikostech. Nervně poskakující rytmika opřena o chřestící basu, do mozku se zahloubající kytarové vyhrávky i účinné změny temp a struktur, všechno tu je na té nejvyšší úrovni. U zbylých se dají tu a tam najít nějaké drobné kazy a rozhodně by prospělo, kdyby se třeba jedna ze skladeb nemusela proplést nuceným zpomalením a atmosférickou mezihrou. Naštěstí to v případě poslechu alba jako celku není tak znatelné, jelikož dohromady to je jednolitý hodinový kus.
„Imperative Imperceptible Impulse“ tedy není bezchybné a Ad Nauseam ještě mají do budoucna co zlepšovat, ale i tak se jedná o skvělou desku, která jednoznačně překonává svého předchůdce a posouvá Ad Nauseam o několik úrovní výše. „Imperative Imperceptible Impulse“ vtisklo Ad Nauseam vlastní tvář a může se směle poměřovat s tituly jako „Alphaville“ či „Stare Into Death and Be Still“. Mě naštěstí nic netlačí do dělání nějakých soudů, která z těchto desek je lepší. Vnímám je dost podobně.
