Archiv štítku: technical death metal

Augury – Illusive Golden Age

 

Augury - Illusive Golden Age

Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: The Artisan Era

Tracklist:
1. Illusive Golden Age
2. The Living Vault
3. Carrion Tide
4. Mater Dolorosa
5. Maritime
6. Message Sonore
7. Parallel Biospheres
8. Anchorite

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mind Eraser PR

Rok 2009 byl pro technický death metal věru plodný. Vy, kteří máte rádi temnější či syrovější podobu žánru, vězte, že to byl ten rok, kdy spatřilo světlo světa „Everything Is Fire“ od Ulcerate či „Those Whom the Gods Detest“ od Nile. Vy bažící po oné tradičnější a melodičtější poloze si to zase spojte s průlomem Obscury v podobě „Cosmogenesis“. Je tu ale ještě alespoň jedna deska, která v rámci žánru vzbudila pozornost, ačkoliv se o ní možná dnes už tolik nemluví, a to „Fragmentary Evidence“ od montrealských Augury. Tato jejich druhá deska tehdy definitivně rozvinula potenciál, jenž nápadně vystrkoval růžky už na debutu „Concealed“. Ačkoliv ubyla špetka originality upuštěním od čistých ženských vokálů, skupina svůj projev velmi umně konsolidovala a utvořila na jednu stranu velmi pestré, na druhou pak zároveň i celistvé dílo, jež fascinovalo řadu žánrových přívrženců.

Nicméně kapela za poslední léta poměrně upadla v zapomnění – a i při letmém pohledu na diskografii je každému asi jasné proč. Třetí deska se tak nějak dlouho nemohla dostavit. To se změnilo až letos v březnu, kdy se po devíti letech „Fragmentary Evidence“ konečně dočkala svého plnohodnotného nástupce v podobě nahrávky „Illusive Golden Age“. Ta vyšla na rozdíl od předchůdce pod žánrovým vydavatelem The Artisan Era, jenž pod sebou mimo jiného srocuje i zástupce v poslední době rozmáhající se nashvillské technicky deathmetalové školy, jakými jsou například Virulent Depravity či Inferi. S blížícím se vydáním desky se množily otázky, jakým směrem se kapela vydá a zda se třeba nenechá inspirovat kolegy, kteří se taktéž hlásí na scéně o slovo.

První tóny aktuální nahrávky ihned smetou ze stolu teorie o změknutí, o zmelodičtění. Jsou to ti samí Augury, kteří mocně drtili hmatníky na předchozím počinu, jsou to i ti samí skladatelé, kteří minule spřádali pro posluchače věru nesnadno rozpletitelná klubka riffů a vyhrávek. Ba v tomhle ohledu jsou možná ještě dál. Skladby jako by střídaly motivy s ještě větší razancí – a starosti s tím, aby posluchač vnímal jejich celistvost, si dělají věru pramalé. Tato neuchopitelnost zprvu posluchače mate – a nedivím se, pokud někoho i odradí. Nicméně těžko bychom se u desky mohli spokojit s tvrzením, že se jedná o technickou exhibici odnikud nikam. Další poslechy totiž neustále člověka utvrzují v tom, že kompozice smysl zkrátka dávají více než dobrý.

Do desky nás uvádí trochu Chuckem načichlý poloakustický úvod skladby „Illusive Golden Age“, který záhy vystřídá dynamické sólo. Ihned v této první skladbě zaznamenáme, že poločisté vokály, jimiž disponoval už předchůdce, jsou nazvučeny až podivně thrashově. Něco podobného v rámci technického deathu občas používají Cattle Decapitation, jenomže v kontextu jejich hudby mi to přijde adekvátní, u Augury mi to přijde spíš podivně skočné než epické. To je jedna z věcí, na niž si je asi třeba při poslechu trochu zvykat, neboť se to na desce ještě párkrát zopakuje – například v „Carrion Tide“. Nicméně nejde o něco, co by nějak zásadně ničilo dojem z nahrávky.

Augury

Co je třeba jednoznačně pochválit, je baskytarová práce Dominica Lapointeho. Song „Mater doloresa“ například v tomhle ohledu naprosto exceluje. Nezaostává ale ani třeba dvojka „The Living Valut“, která nabídne i pár melodických pasáží, jež na začátku desky poslouží jako záchytné body. Pěknými hrátkami s harmoniemi mezi basou a neméně propracovanými kytarami Mathieu Marcotteho a Patrick Loisela jistě zaujme „Parallel Biospheres“, která končí krátkou bubenickou exhibicí Antoine Barila. Instrumentální stránka věci je tedy nepřekvapivě v naprostém pořádku. Nabízí se nicméně otázka, zda pak skladatelství nepředstavuje jen berličku k prezentování planého technického skillu. Soustředěný poslech však napovídá ku prospěchu skladatelských schopností Augury. Ač lze totiž aktuálním písním vytýkat místy trochu nevyváženost, způsob harmonizace, rytmizace a vrstvení motivů má svou myšlenku a vizi.

A co označit za vrchol desky? Z mého pohledu zřejmě závěrečnou „Anchorite“ disponující několika jak atmosférickými a melodickými pasážemi, tak zběsilými nepředvídatelnými úseky, které člověka překvapují i při několikátém poslechu.

Březnová nahrávka „Illusive Golden Age“ je tedy na jednu stranu technicky a kompozičně odvážnější než předchůdce, na druhou stranu ale trochu rezignovala na celistvost a kompaktnost. V tomto ohledu přeci jen deska trochu ztrácí oproti předchůdci. To ale neznamená, že nedisponuje slušným množstvím silných momentů. Jen bude vyžadovat trochu více posluchačovy odvahy a trpělivosti. Máte ji?


Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name

Země: USA
Žánr: technical / progressive death metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Cancer / Moonspeak
02. The Silent Life
03. A Home
04. Old Nothing
05. Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)
06. Terrestria III: Wither
07. Hollow
08. Death Is Real
09. Where Owls Know My Name
10. Capricorn / Agoratopia

Hrací doba: 56:38

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nikdy jsem nepatřil k fanouškům Rivers of Nihil. Přesto jsem se rozhodl obětovat čas k napsání pár slov a především pak k poslechu jejich nového alba „Where Owls Know My Name“. Říkáte si proč? Tak jednak za to může vzruch, který tato deska způsobila, takže nešlo její vydání minout, ale především pak následovné nadšené recenze napříč médii, ve kterých se nešetří superlativy a výrazy o albech roku. Jelikož mi minulá tvorba kapely nepřipadala ničím výjimečná, byl jsem zvědavý, co že se to na letošní placce odehrává.

Nejprve si ale uveďme pár faktů. Rivers of Nihil brousí svůj technický death metal už bezmála jednu dekádu. V prvních letech vydali dvě EPčka a v roce 2013 došlo na debutové „The Conscious Seed of Light“. To představilo skupinu jako moderní, technicky vyspělou, ale přesto poměrně všední deathmetalovou záležitost, ne nepodobnou Fallujah nebo The Faceless. Nabranou pozici ještě upevnili o dva roky později s deskou „Monarchy“. No, a po třech letech a menších personálních změnách na postu bubeníka tu máme „Where Owls Know My Name“.

„Where Owls Know My Name“ obsahuje, rovněž jako jeho předchůdci, deset skladeb, avšak časově je překonává, jelikož trvá hodinu. Už z tohoto údaje je znát, že novinka je rozmáchlejší a hudebně také daleko více ambiciózní. Což, jak se ukáže, není vždy výhrou. Ono se to totiž musí umět. Pouhé shromáždění nápadů na jednu kopu může taky dopadnout jako v té o pejskovi a kočičce. Jejich upečený dort se taky nedal žrát, podobně jako se „Where Owls Know My Name“ nedá poslouchat. Vlastně teda dá, já sám to zvládl několikrát, ale s přibývajícími poslechy to bylo kurva sebezapření.

Tak se do toho pusťme. Jak už jsem napsal výše, nápadů je tady hodně, děje se tady toho hodně, ale ve výsledku vlastně nic. Takhle suše mechanické podání hudby už jsem dlouho neslyšel. Co na tom, že se tady střídají vokály, používají všelijaké nástroje a mění nálady, když to celé nemá žádnou duši. Vůbec nic z toho, co se tady děje, Rivers of Nihil nevěřím. Je to jako snaha o dosažení všeho a onanismus na všech frontách. Nejčastěji se tu objevují bezhlavé výjezdy salvy bicích, kdy jen kroutím hlavou, proč se zrovna tady museli vecpat kopáky. Stejně tak všechny ostatní nástroje dostávají přehršel prostoru, takže jindy zase začnou sóla na basu, dostane se i na klávesy a když už myslíte, že všechno bylo, tak se tam nasere znovuobjevený a nejčastěji znásilňovaný nástroj tohoto století – saxofon.

Usměrnit tenhle mišmaš se Rivers of Nihil vůbec nedaří a nepomáhá jim v tom ani produkce. Ozvučení alba je značně nevyvážené, takže například když se do toho bubeník opře, všechno ostatní jde dozadu. Možná i proto tady ty bicí jdou tak na nervy. Zároveň je zvuk až křišťálové bezpohlavní, takže když jsou skladby v hrubé poloze, nevyznívá to úplně dobře. V jemných polohách zase písně postrádají silnější rukopis, čili všudypřítomná snaha o epičnost a plné vyznění příběhu vychází vniveč.

Rivers of Nihil

Nejcitelněji je to znát v opusu „Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)“, který obsahuje všechny neduhy alba. Píseň byla zamýšlená asi jako přední kousek „Where Owls Know My Name“ a skutečně v jistém slova smyslu znamená jeho věrnou výpověď. O silnou atmosféru se tu mají starat mnohovrstevnaté vokály, od čistě vyleštěných až po growlingové, a různé změny temp a nálad, ale pranic nefunguje. V podobném duchu se nese většina skladeb.

Jak jsem předznamenal, deska má příběh. Ten se týká posledního člověka na Zemi, který byl stvořen nesmrtelným jenom proto, aby mohl této zkáze přihlížet. Texty nejsou nijak abstraktní, takže jim lze lehce porozumět a i ten příběh není špatný, ale k čemu to je, když podkres pro něj, tedy hudba, nestojí za nic? Hudebně by se taky daly vést diskuze, zdali se stále jedná o technický death metal potažmo death metal vůbec. Jsou tu vlivy progresivní ve stylu Opeth či Ne Obliviscaris, trochu Gojiry, píseň „Terrestria III: Wither“ obsahuje kvanta elektroniky, je tu hodně djentu, metalcoru, ale označit něco za čistý death metal se moc nedá.

Asi už to nebudu dále protahovat. Za mě „Where Owls Know My Name“ určitě ne. Jak vidno, své fanoušky si našlo a není jich málo, avšak v mých uších existuje spousta lepšího technického death metalu. Předchozí tvorba Rivers of Nihil, přestože jsem z ní nebyl nijak na větvi, mi byla bližší a daleko uvěřitelnější. Nové album beru jako pokus o senzaci za každou cenu, který se hrubě nepovedl.