Archiv štítku: technical death metal

Ulcerate – Stare Into Death and Be Still

Ulcerate - Stare Into Death and Be Still

Země: Nový Zéland
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 24.04.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Lifeless Advance
02. Exhale the Ash
03. Stare Into Death and Be Still
04. There Is No Horizon
05. Inversion
06. Visceral Ends
07. Drawn Into the Next Void
08. Dissolved Orders

Hrací doba: 58:29

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Jestli někoho někdy zajímalo, jak by zněla kombinace Gorguts a Neurosis, odpověď mu nabízí už po dvacet let novozélandští Ulcerate. Rytmická složitost, extrémní technika, atmosférická tíha, to vše jsou atributy, které těmto aucklandským rodákům přísluší. S postupem času se začali řadit mezi přední deathmetalové věrozvěsty, kdy každé jejich nové album posouvalo hranice možností trochu dál a žánrové obzory tak byly zase o něco širší.

Z řady zástupu nových progresivně-technických deathmetalových kapel ze začátku tohoto tisíciletí vyčnívali prakticky od své první řadové nahrávky. Dali si s ní načas, vyšla až v roce 2007, ale „Of Fracture and Failure“ jasně ukázala, že Ulcerate se bude vyplácet sledovat. Deska víceméně pokračovala v o tři roky starším EPčku „The Coming of Genocide“. Vlivy Angelcorpse, Immolation nebo Gorguts jsou tu ještě výrazně zřetelné, ale už na další studiovce „Everything Is Fire“ se dokázali od cizího zvuku oprostit, najít si svoji polohu a položit tak základy pro budoucí směřování. Hudba to je těžko uchopitelná a do jisté míry zvrácená, prostě taková, jak se na protinožce sluší a patří. Dodnes je „Everything Is Fire“ mým nejoblíbenějším albem Ulcerate (takovej spojler, tyvole).

Druhá řádovka Ulcerate je zejména o geniální technice, o precizní zručnosti, i o zlověstných náladách. Ty se ale naplno začaly projevovat až s následujícím „The Destroyers of All“, kam Ulcerate zařadily do té doby v sobě neobjevenou celistvost, čímž celý materiál působí jako jedna deprimující hmota, která postupně posluchače zavaluje. Právě zde se kompletně propojily dva světy – death metalu a sludge metalu.

Toto obohacení dále rozšířily na „Vermis“, ale onen šokový faktor předchozích nahrávek už opadl. Klaustrofobické a utiskujicí momenty sice byly v rámci jejich stylu dotaženy snad až na samotnou hranu, avšak invence se zde malinko zadrhla. Snad i proto na „Shrines of Paralysis“ navázaly s lehkým odlehčením, ale samozřejmě, stále se bavíme o typicky zanešených polohách Ulcerate. Nicméně „Shrines of Paralysis“ si už zase užívám. Otázkou bylo, jestli se Ulcerate chystají v tomto rozpoložení pokračovat. Po poslechu novinky „Stare Into Death and Be Still“ je už jasné, že ano.

Směřování „Stare Into Death and Be Still“ bylo patrné už z prvních ukázek. Příklon k vyjasnění kontur a k větší melodice je logický. Ulcerate své pole působnosti prozkoumali důkladně, je na čase se porozhlédnout trochu jinam a zároveň se nezpronevěřit vlastnímu zvuku. Přesně tak „Stare Into Death and Be Still“ funguje – jiné, přesto jasně rozpoznatelné. Je stejně temné jako jeho předchůdci, ale dostat se do něj už nedělá posluchači takový problém. Je tu hned několik záchytných bodů, které napoví čeho se při poslechu držet. Této výsady se na předchozích opusech dostávalo jen těm trpělivým a zkušeným. Nicméně stále platí, že přestože je „Stare Into Death and Be Still“ přístupnější, i tak se mu musí věnovat více času než drtivé většině jiných desek.

Ulcerate

Prim opět hraje zejména bubeník Jamie Saint Merat. Jeho dunící zeď už ale není tak neprostupná. Jak sám potvrdil, na „Stare Into Death and Be Still“ hraje více pro písničku samotnou. Od toho se odvíjí celý skladatelský rukopis, jelikož právě on stojí spolu s kytaristou Michaelem Hoggardem za tvorbou Ulcerate. Texty a zpěv pak obstarává tradičně basák Paul Kelland. Tak tomu všemu je už od nahrávky „Everything Is Fire“ a netřeba na tom nic měnit.

Skladby zpravidla obsahují jeden stěžejní motiv, jenž se postupně rozvíjí. Dokonce se k některým pasážím i písně vracejí, čímž není nový materiál tak nepředvídatelný, jako tomu bylo v minulosti. Většina stop se může pyšnit opravdu povedenými a výraznými riffy, s nimiž ulehá nad deskou podivná mlha. Odtud spějí do náladových pasáží, které rády zabředají do dobře známého chaosu, ale velký prostor dostávají i klidné a čitelnější chvilky. Dají se označit až za post-rockové a první takové se nachází v titulní „Stare Into Death and Be Still“. Ta patří k tomu nejlepšímu z celého alba, ostatně jak je u Ulcerate už dobrým zvykem. Titulní skladba je i zde excelentní, stejně jako tomu bylo u „Shrines of Paralysis“ nebo památné „Everything Is Fire“. K podobně zářným okamžikům lze zařadit také „The Lifeless Advance“, „Inversion“ (s výbornou zpomalovačkou v první polovině) nebo „Visceral Ends“. Právě při jejich poslechu mě ona majestátní moc současných Ulcerate pohlcuje nejvíce.

Přímočarost Ulcerate na „Stare Into Death and Be Still“ nijak neubližuje. Převažuje zemité tempo, rychlé brutality se objevují poskrovnu. Ani to ale nebrání například „Exhale the Ash“ rozjet nervy drásající a bezvýchodnou řež. Podobně disharmonický přístup je ovšem spíše výjimkou, daleko více v hlavě utkvějí epické nádechy a gradace jednotlivých skladeb. Heroické nasazení se tu vhodně pojí s podmanivými riffy, čímž nahrávka dokáže velice snadno uvíznout v hlavě. Vrcholem v tomto ohledu je závěrečná „Dissolved Orders“, o níž se dá mluvit snad až jako o krásné. Její smířlivé vyústění je pak pro „Stare Into Death and Be Still“ vhodnou konečnou. Své nabízí i „There Is No Horizon“ a „Drawn Into the Next Void“, avšak tituly zmíněné v předchozím odstavci nabízejí oproti zde vypsaným i něco navíc.

Atmosféra je na „Stare Into Death and Be Still“ neutuchající a stejně mrazivá jako kdykoli dříve. Melancholie a nihilismus hudbu protkává napříč celou stopáží. Přesto to na mě všechno působí nepatrně jinak. Zatímco u předchozích desek jako „The Destroyers of All“ jsem měl pocit, že na mě padá tíha celého světa, u „Stare Into Death and Be Still“ mi i díky textům přijde, že se zabývá spíše vnitřním bojem v sobě samém. Náladově je to tedy na stejné vlně, přestože o něčem docela jiném. Tato změna však není na první poslechy ani zdaleka tak zřejmá jako v případě hudby samotné. Nejdůležitější ale je, že všechny prodělané obměny zapadají do konceptu Ulcerate zcela bezpečně. Díky tomu se bez jakýchkoliv šrámů posouvají stále dál, což je koneckonců něco, co od kapely jako Ulcerate očekávám.

Ulcerate

Současný věk hojnosti staroškolských deathmetalů a kozlích black/deathmetalových zvěrstvech mě baví a užívám si ho. Je však dobré vědět, že díky kapelám jako Ulcerate se tento žánr nechystá nijak zacyklit a nedělá mu problémy zkoušet také něco jiného. Ulcerate death metal i nadále oživují. Velikost „Stare Into Death and Be Still“ z něho ční do všech směrů. Není to bezchybné dílo, ani ne nejlepší, jaké jsem letos zatím slyšel, ale řekl bych důležité a pro budoucnost Ulcerate možná zcela zásadní. Ještě nějakou dobu potrvá, než si ho s jistotou někam v jejich diskografii zařadím, a přestože „Everything Is Fire“ u mě nepřekonává, souboj s ostatními deskami zdá se momentálně vyhrává.


Hour of Penance – Misotheism

Hour of Penance - Misotheism

Země: Itálie
Žánr: technical / brutal death metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Mass Crucifixion of Kings
02. Blight and Conquer
03. Fallen from Ivory Towers
04. The Second Babel
05. Lamb of the Seven Sins
06. Flames of Merciless Gods
07. Sovereign Nation
08. Dura Lex Sed Lex
09. Iudex
10. Occult Den of Snakes

Hrací doba: 39:31

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Nové album „Misotheism“ od italských Hour of Penance jsem nijak zásadně neočekával. S touto kapelou se vlastně setkávám, pouze když se chystají vydat novou fošnu. Že bych si je poté pouštěl nějak pravidelně, se stává spíše výjimečně. Ale i přesto mě jejich tvorba zajímá a rád s každým novým albem strávím nějaký čas. Myslím, že kadence jedna řadovka každé dva až tři roky mi v jejich případě plně vyhovuje. Ta současná, „Misotheism“, je již jejich osmým zářezem za dosavadních dvacet let působení. Kdo jejich tvorbu zná alespoň zběžně ví, že očekávat po tolika letech nějaké zvraty asi není namístě. A má pravdu.

Hour of Penance se začali studiově prosazovat začátkem tohoto století, kdy doba podobně laděným kapelám zřejmě dost přála, jelikož právě tehdy se těch technicky brutálních death metalů rodilo opravdu dost. A dost jich také dodnes úspěšně funguje, což se dá říct i o Hour of Penance. Jejich zlomovým albem je „The Vile Conception“ z roku 2008, s nímž se dostali do povědomí všech vyznavačů tohoto žánru. Zvuk, kterého zde dosáhli, se jim daří držet dodnes. V jejich diskografii nejsou žádné výrazné výkyvy, ani stylové úhyby. Tvrdý, temný, navýsost bezvěrecký, ale přitom dostupný metal drtí stále se stejnou vervou. Přesto lze najít jemné změny jako větší příklon k technické stránce věci, jinde zase spíše k té brutální. Ale nic velkého.

Ještě než jsem album vůbec slyšel, zaujal mě obal, který ukazuje nové a dost povedené logo kapely. Nové logo = změna stylu? Kdeže. „Misotheism“ je prostě klasické album Hour of Penance. Na první poslechy mě zajímá, jak svoje nástroje budou drtit nyní, ale když už to člověk poslouchá, je mu dopředu zcela zřejmé, jak se tohle bude vyvíjet či spíše nevyvíjet. Dobrým znamením je, že mi novinka vydržela v přehrávači o něco déle než několik předchozích. Přesto je mi jasné, že do budoucna se už „Misotheism“ zabývat nebudu.

Slabým místem se opět stává zejména monotónnost celé placky, s níž se postupně dostavuje také nuda. Dobrá produkce a její čitelnost ukazuje, jak borci svoje ultra rychlé kytary nešetří a jak dostávají bicí neustále za uši. Nejlépe mi to sedí ve trojce „Fallen from Ivory Towers“, jíž nechybí variabilita, ani patřičná chytlavost. Pak se ale začne „Misotheism“ topit v průměru a občasné světlejší momenty, jako třeba v „Sovereign Nation“, už dojem nestíhají moc napravit. Osvěžení přichází s „Occult Den of Snakes“, ta se však nachází až na samém konci alba, a to už je pozdě. Její klidnější tón by se hodil vtěsnat také někde mezi to neustále tlačení na pilu. Takhle představuje „Misotheism“ více jak půl hodiny neustálého masakru se solidním začátkem a vhodným ukončením. Mít to více nápadů mezi tím, bylo by stisknutí tlačítka pro opakování snadnější.

Pro fanoušky Hour of Penance je tohle jednoznačná záležitost, protože to jsou Hour of Penance se vším všudy. Na pár poslechů to je i pro někoho, kdo jim zas až tak neholduje, ale dlouhodobější záležitost v tom alespoň pro mě zdaleka nevidím. Na to je tu příliš málo zapamatováníhodných momentů. Není to žádný průser, ani bomba, je to trošičku lepší průměr, ale stále jenom průměr. Jak jsem předpokládal, po dvou letech jsem si jejich tvorbu zase jednou pustil a další kolečko si dám zhruba za ty další dva roky. Stejně nejzábavnější na téhle kapele je, že tam dnes není nikdo z původních členů, ba dokonce ani nikdo z borců, co nahráli jejich první desku. To se fakt moc nevidí.


Nocturnus AD – Paradox

Nocturnus AD - Paradox

Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Seizing the Throne
02. The Bandar Sign
03. Paleolithic
04. Precession of the Equinoxes
05. The Antechamber
06. The Return of the Lost Key
07. Apotheosis
08. Aeon of the Ancient Ones
09. Number 9

Hrací doba: 52:09

Odkazy:
facebook

Album „The Key“ patří k těm nejvýraznějším v technicky deathmetalovém žánru. Z pohledu našeho, tedy českého, je významné i jakožto jedno z prvních západních, tvrdě rockových alb, které zde pod licencí po revoluci vyšly. „The Key“ konkrétně u Globusu. Leckterý pamětník by určitě s radostí zavzpomínal, jaké to muselo být si tehdy zajít do krámu a spatřit tam právě třeba Nocturnus. Ti v té době předvedli světu neotřelé, a dosud stále originální pojetí death metalu. Jejich styl se nezaměřoval na nespoutanou agresi, ani nevyprávěl o vyhřezlých střevech. Vcelku nečekaně, prim v jejich zvuku hrály klávesy. A samozřejmě také vesmír.

Nocturnus poté vydali ještě stejně vysoce uznávanou placku „Thresholds“, ale to byl také začátek jejich konce. Hlavní mozek kapely Mike Browning odešel / byl odejit, aby o pár let později založil kapelu After Death, z níž vznikli právě dnešní Nocturnus AD. Ano, jedná se o další z podobných případů, kdy se kvůli nejrůznějším sporům přidá k původnímu slavnému jménu AD či podobná zkratka a jede se dál. Na rozdíl od roku 1999, kdy rovněž chvilku hráli jako Nocturnus A.D., zde kromě Browninga není z originálních Nocturnus nikdo. další Největší pozornost budí jméno Daniel Tucker. Modří už vědí, že tento borec tvrdil muziku svou basou na „Slowly We Rot“Obituary.

Prvotina Nocturnus AD nazvaná „Paradox“ má zcela jasné úmysly – navodit atmosféru „The Key“ a pokusit se na něj obstojně navázat. Nabízí se jednoduchá otázka – a povedlo se to? Odpověď už ale tak snadná není.

Prvním poznatkem z poslechů bylo to, že to fakt zní jako „The Key“. A to tak, že opravdu hodně. Zvuk nahrávky se povedlo zachytit velice věrně, stejně jako je tomu v případě obálky alba, která rovněž nenechá nikoho na pochybách, že to s tím návratem ke svému nejslavnějšímu dílu myslí vážně. S tím se ovšem pojí také jistá nevýhoda tohoto kroku, a sice že se „Paradox“ takto napřímo vystavuje nevyhnutelnému porovnávání s „The Key“, což silně ovlivňuje výsledný dojem z desky, jelikož přestože je dobrá, možná až nad očekávání dobrá, stále máte vzadu v hlavě onu připomínku, že „The Key“ je o něco lepší a dělala to už před třiceti lety. A to nepatřím k vyznavačům starých Nocturnus, ani se nerozplývám blahem nad jejich legendární prvotinou.

Ze skladatelského hlediska se na „Paradox“ objevují všechny potřebné ingredience. Nocturnus AD stále brousí pomezní hranu death / thrashe, stejně tak vokál nepatří k těm nejhlubším, spíše naopak. Zručnost v souhře kytar a kláves je opět skvělá, což lze nejlépe slyšet ve čtvrté, dost možná nejlepší skladbě „Precession of the Equinoxes“. Stejně tak jsem si oblíbil „The Return of the Lost Key“, jež působí jako stěžejní vál celého opusu, či následující „Apotheosis“, v níž vraždí zejména druhá půlka. Jsou tu ale i momenty, kdy už je těch klávesových přesmyček a krkolomných sól přeci jenom trochu moc, a jde to na úkor zábavnosti. Silný střed alba je obklíčen až nevýraznými motivy, které mnohdy jdou jedním uchem tam a druhým uchem ven. Když se k tomu navíc přidá nutkání pustit si raději „The Key“, jde celý poslech do kopru, což je ostatně jeden z důvodů, proč tenhle článek přichází s takovým zpožděním.

Abych tedy odpověděl na výše položenou otázku, rozdělím ji na dvě části. Atmosféru se povedlo navodit takřka dokonale, od prvních tónů máte pocit, že se vracíte v čase, a to právě k „The Key“, takže tady je splněno bezezbytku. Zdali se na něj povedlo také adekvátně navázat, už se nedá s určitostí říci. Z hlediska stylovosti „Paradox“ navázalo, avšak z hlediska kvality zůstalo spíše u pokusu o přiblížení se. Pravda, velice slušného pokusu, jelikož zase o tolik horší není. Když na chvíli zapomenu na „The Key“, je „Paradox“ dobrým albem. Možná, že nejvíce vypovídající je fakt, že se do něho těžko vplouvá. Platí totiž pořád to samé: styl Nocturnus nemusí sedět každému, ať už death metal poslouchá či ne. Právě to svědčí o tom, že „Paradox“ rozhodně zní jako Nocturnus a myslím, že soudní fanoušci kapely budou spokojeni.


Nucleus – Entity

Nucleus - Entity

Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 14.6.2019
Label: Unspeakable Axe Records

Tracklist:
01. Arrival
02. Entity
03. Uplift
04. Mobilization
05. Approach
06. Outpost
07. Dominion
08. Timechasm

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Na „Entity“ od Nucleus jsem se docela dost těšil. Parádní obálka, vesmírná témata, na kontě slibná debutová nahrávka „Sentient“ – to všechno jsou atributy, které mi říkaly, že tohle by mělo dopadnout dobře. Tři roky staré „Sentient“ není ohromující, spíše ho vystihuje přívlastek dobré, ale jako prvotina začínající deathmetalové kapely mi to připadalo cajk a bohatě to stačilo na to, abych si Nucleus přidal mezi kapely, které se vyplatí sledovat.

Tak jsem také učinil a nyní přichází další zářez v podobě „Entity“. Po mnoha rotacích však musím oznámit, že novinka Nucleus je jedno velké zklamání. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, vydání „Entity“ pro mě bylo v podstatě jedním z mnoha, takových mám za rok spoustu, a očekávat přinejmenším dobrou placku mi připadá naprosto normální. Tohle je ale opravdu zklamání.

Receptura se od doby „Sentient“ nijak výrazně nezměnila – klasický death metal, jenž s radostí zabrousí do technických pasáží, ponořený do lehce ponuré až klaustrofobické sci-fi atmosféry. Záměr hezký, provedení horší. Jménům typu Artificial Brain, Demilich, Nocturnus nebo Vektor se toto ani nepřibližuje. Jmenovaní totiž disponují schopností předvádět všechny ty technické finesy s gustem tak, aby posluchače bavily a nejednalo se pouze o jakési kvazi pokusy znít „vzdáleně“, „nezemsky“ a „divně“.

Nucleus opravdu často zní divně, avšak myšleno v negativním slova smyslu. Jsou tu pasáže, kdy si říkám, že tohle prostě nejde ani dohromady. Týká se to především kytar, které sice chrlí motivů a riffů tři prdele, ale baví mě z toho naprosté minimum. Kolikrát se přistihuji, že mě vlastně spíš překáží, což se mi skutečně často nestává. Rovněž tak bicí (to ostatně byla slabší stránka i na „Sentient“) jsou bez nápadu a na to hrát tzv. chytřejší metal jednoduše nemají. Výsledkem jsou tak nesourodé kompozice poskládané z několika partů, zoufale volající po jakémkoliv výraznějším momentu, u nějž bych si řekl, že jo, tohle se jim povedlo.

Abych jen neházel špínu, takový nějaký ten průměr si „Entity“ drží. Určitě vyšlo spousta horšího death metalu, tomu se ale naštěstí většinou vyhnu už při prvotním třídění čemu věnovat čas a čemu ne. Když se ohlédnu za tím povedeným z „Entity“, mohu sem zařadit pasáže z instrumentálky „Approach“, jejíž úvod dokáže desku patřičně oživit, a dále také následující „Outpost“, kde se zejména za polovinou stopáže objeví několik dobrých motivů. O krásné obálce byla řeč hned v úvodu. To je asi tak vše. A to je tuze málo.

„Entity“ je tak povětšinou nudná záležitost, která se tváří daleko velkolepěji, než ve skutečnosti je. Z počátku zajímavá pomalejší tempa velice rychle omrzí a o těch rychlejších ani nemá cenu psát. Riffy ani atmosféra nahrávky vůbec nedrtí, skladby jsou paradoxně nedynamické, bez špetky zábavy, naopak často utahané a vzhledem ke snahám o techničtější ráz až nechtěně krkolomné. Pozitiv je naprosté minimum a velebit průměrné záležitosti nemá smysl.

Novinku Nucleus tak za sebe v žádném případě nemohu doporučit. Po nadějném „Sentient“ jsem doufal ve znatelný růst a jakési potvrzující album, namísto toho se dostavil pád. I to se někdy stane. Neříkám, že jejich případné další věci už nedám šanci, ale můj zájem o Nucleus klesl takřka na úplné minimum.


!T.O.O.H.! – Komouš

!T.O.O.H.! - Komouš

Země: Česká republika
Žánr: avantgarde / technical death metal / grind
Datum vydání: 1.5.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro – Pak jí ruce svážu
02. Pak jí ruce svážu
03. Outro – Pak jí ruce svážu
04. Intro – Čarovné mlíčí
05. Čarovné mlíčí
06. Outro – Čarovné mlíčí
07. Intro – Poslední hon dcery doktora Hamky
08. Poslední hon dcery doktora Hamky
09. Outro – Poslední hon dcery doktora Hamky
10. Intro – Komouš
11. Komouš
12. Final Outro

Hrací doba: 17:32

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
!T.O.O.H.!

Jen málokterá kapela má tak svojský zvuk jako !T.O.O.H.!. Jejich avantgardně technické deathgrindové cosi těžko hledá konkurenci, a tak si na svém písečku mohou dělat, co se jim zlíbí. „Pod vládou biče“ a „Order and Punishment“, toť jedny z nejlepších opusů vzniklých na našem území. Nelze opomenout ani prvotinu, často neprávem přehlíženou desku „Z vyšší vůle“, která jejich cestu a vyznění odpálila. Originalita a hudební kvalita těchto děl nezůstala bez povšimnutí, ostatně třetí album „Order and Punishment“ vznikalo a vyšlo pod hlavičkou stáje Earache Records. To se ale také začaly objevovat první vážné problémy.

!T.O.O.H.! ukončili svoji činnost dvakrát. Poprvé právě krátce po vydání „Order and Punishment“, kdy se kapela dostala kvůli rozpadu Elitist Records, partnerů Earache, do finančních problémů. O šest let později se vrátili jako duo – tedy bratři Schizoid a Humanoid – z čehož později vzešla nahrávka „Democratic Solution“, proklamovaná jako úplně poslední. Humanoidova paranoidní schizofrenie byla neslučitelná s živým vystupováním a fungování kapely pouze jako studiového projektu pro něj postrádalo smysl. Takže konec podruhé.

Jak čas plynul, zřejmě došlo k přehodnocení celé situace a před dvěma lety bratři Veselí oznámili, že !T.O.O.H.! jsou zpátky. Tedy pouze jako studiový projekt. Nové album bylo plánováno na rok 2018, a to, jak dnes již víme, nevyšlo. Není ale třeba zoufat, protože vyjde snad brzy. Dokonce už má i název – „Free Speech“ – a bude obsahovat dvanáct skladeb. Ochutnávkou toho, co za zvěrstva si tentokrát chlapci připravili, budiž EP „Komouš“.

Při zběžném pohledu na základní informace o „Komoušovi“ se může zdát, že to má na pouhé épéčko nějak moc zářezů. Pravda, je jich tu dvanáct, avšak osm z nich je pouze intry respektive outry k hlavním čtyřem flákům, což je samo o sobě poněkud nestandardní. „Komouš“ vlastně představuje začátek chystaného „Free Speech“ a lze očekávat, že tam už budou jednotlivé části skladeb hozeny do jedné stopy. Je to ale příjemný vtípek, !T.O.O.H.! vlastní. Podobně nestandardní je samozřejmě také hudba, protože přeci jenom jsou to stále, rozpady-nerozpady, nemoci-nenemoci, !T.O.O.H.!.

Po posledním řadovém albu „Democratic Solution“ a sólové tvorbě Jose Veselého (Humanoida) včetně projektu §§ si už nikdo nemohl být dopředu jistý, kam kroky znovuobnovených !T.O.O.H.! povedou. K radosti většiny má však „Komouš“ blíže k původní tvorbě !T.O.O.H.!. Zpět jsou tedy kytarové riffy, živé bicí, melodické sólování i extrémní vokály. Co ale z „Democratic Solution“ zůstalo, jsou podobné postupy ve strukturách písní a rovněž tak používání elektroniky, především v intrech a outrech.

Když se dívám na „Komouše“ s větším odstupem, zařadil bych ho někam na půl cesty mezi původní tvorbu a „Democratic Solution“. !T.O.O.H.! nejdou pouze bezhlavě po oživení starých časů a zavděčení se všem dávným fanouškům. Nebojí se dále pokračovat a vyvíjet to, s čím začali naposledy. Osobně jsem rád, že opět používají klasické nástroje, jelikož to pro mě bylo hlavní překážkou při poslouchání minulé desky. Přeci jenom, riffování, sólování a bubenické eskápady pro mě tvořily onen nezaměnitelný punc !T.O.O.H.!. A samozřejmě také textová stránka, tu ostatně myslím dostatečně ilustruje už výpravná obálka určena titulní skladbě.

TOOH

„Komouše“ tedy lze považovat za návrat těch technických, deathgrindových a zároveň stále vysoce avantgardních !T.O.O.H.!. Avantgarda působí stále velice silně, ale trochu jinak než tomu bylo v minulosti, a to právě díky jistým podobnostem s „Democratic Solution“. Zdejší vály jsou dostatečně chaotické, cirkusácky úchylné předehry a dohry je dělají ještě zvláštnějšími a texty o análních znásilněních, nadpřirozených vlastnostech neznámého mužíka, vraždách čtyř psů i s paničkou a týrání vězňů v uranových dolech pobaví, ale ta esence prvotřídního skladatelství tu přítomna není.

Nejvíce mě baví úvodní „Pak jí ruce svážu“ a „Komouš“. Ony vsuvky mezi písněmi jsem nejprve bral jen co do počtu, ale později poslech začínají i zpříjemňovat, kdy jeté mezihry ještě umocňují už tak perverzní zážitek. V případě „Čarovného mlíčí“ pak seznamují posluchače i s detaily napínavého příběhu. Ani jednu ze čtyř nových skladeb však nelze nějak rovnocenně porovnávat s těmi staršími z předních alb. Nedosahují jejich úrovně, ale osobitost !T.O.O.H.! „Komoušovi“ nechybí, stejně jako tomu bylo v případě „Democratic Solution“. Oproti němu ale „Komouš“ zní i hudebně daleko více jako původní !T.O.O.H.!.

EPčko „Komouš“ přesto vnímám jako dobrou jednohubku k chystané desce. Jestli mělo navnadit na řadovku „Free Speech“ (jakože jasně, že mělo), tak se to u mě zadařilo. Jsem realista, nečekal jsem a ani nečekám další „Pod vládou biče“, nečekal jsem vůbec nic. „Komouš“ mě tak vlastně příjemně překvapil. !T.O.O.H.! nadále znějí naprosto netradičně a opět posouvají svůj zvuk trochu jinam, řekl bych správným směrem.


Ceremony of Silence – Oútis

Ceremony of Silence - Oútis

Země: Slovensko
Žánr: technical death metal / black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Willowtip Records

Tracklist:
01. Invocation of the Silent Eye
02. Ceremony of a Thousand Stars
03. Trance of Void
04. Upon the Shores of Death
05. Black Sea of Drought
06. Arising of No Man
07. Into the Obscure Light

Hrací doba: 34:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Bánskobystrická skupina Ceremony of Silence vznikla poměrně nedávno, roku 2015, ze spontánního zkoušení dvojice Svjatogora a Vilozofa, tehdy ještě členy formace Nevaloth. Tito dva se spolu setkali také v seskupeních 777 Babalon a Porenut, takže se dá hádat, že jim to spolu jednoduše svědčí. Ostatně o tom se může každý sám dobře přesvědčit poslechem prvotiny Ceremony of Silence nazvané „Oútis“.

Pozornost upoutá už obálka vytvořená dřevořezbou. Podobně jako logo kapely s okem Harpokrata ji vytvořil Svjatogor, jenž stojí rovněž za celým konceptem „Oútis“ pojednávajícím o mystické cestě člověka, který projde ve svém poznávání znovuzrozením. Nutno uznat, že grafická stránka Ceremony of Silence je zvládnuta na výbornou a rozhodně už jen svým zjevem láká ke koupi černého nosiče. Zajímavé je také vydavatelství, u něhož „Oútis“ vyšlo – Willowtip Records, což je nemalá stáj, stojící za několika zvučnými jmény.

Ceremony of Silence vznikli z nesourodých improvizací, a z toho také hudba na Oútis dále vychází. V dnešní době tak populární fúze black a death metalu tu dostává kontury veličin jako Gorguts, Deathspell Omega i scény od protinožců. V mých uších se Ceremony of Silence více drží v death metalu, avšak i vzhledem k původu obou borců je tu black metal cítit znatelně. Ponurá atmosféra, technická vytříbenost i chaotické disharmonie, to vše je Ceremony of Silence vlastní. Za zmínku stojí také produkční práce, která je na vysoké úrovni a chladnou hudbu dobře vystihuje.

Asi není překvapením, že tvorba Ceremony of Silence není žádná jednohubka a k dostatečnému porozumění je třeba se proposlouchat. To nemusí být tak náročné, protože tu jsou i pasáže, které osloví na první dobrou. Občasné psychedelické vlivy či lehce industriální podtóny ve zvuku také přijdou vhod. „Oútis“ rozhodně s každým poslechem roste, takže věnovaný čas se vrátí v podobě kvalitního zážitku.

Předností je vhodně nastavená stopáž, zhruba 35 minut, což bývá tak akorát k dostatečnému naplnění nosiče, eliminaci hluchých míst a zajištění té správné intenzity. Deska se poslouchá jako jednolitý celek, ovšem přítomno je i několik momentů, které si říkají o zvláštní pozornost (skvělé riffy v úvodní „Invocation of the Silent Eye“, hypnotické až „azagthothovské“ tremolo v „Ceremony of a Thousand Stars“ atd.). Celkově se ale „Oútis“ nese na vlně monotónnosti, což je vzhledem ke značné technické schopnosti překvapivé, ale ne nutně špatně. Ta je nabourána, a to zcela zásadně, prostředním kusem „Upon the Shores of Death“. Toto mrazivé náladotvorné intermezzo narušuje dosavadní průběh desky a daří se mu to dobře. Následující trojice skladeb už zase pokračuje v klasickém rozpoložení nastoleném úvodní trojicí.

Ceremony of Silence

Možná, že za tou jednotvárností stojí zpěv, jenž je patřičně hluboký, ale ne moc výrazný. Svojí technikou mě ze všech nástrojů upoutal nejméně, a je tak vlastně jedinou menší slabinou nahrávky. Vzato kolem a kolem, deska je to silná, ale pro stoprocentní zaujetí jí něco málo schází. I přesto se však stále bavíme o velice zdařilém počinu, jichž v československých luzích a hájích moc nevychází.

Debut Ceremony of Silence je tak určitě albem, které byste měli slyšet. Ostatně, troufám si tvrdit, že v mém ročním zúčtování, vzhledem k nevysoké kadenci kvalitních tuzemských desek a rovněž k nevelkému počtu placek, k nimž se sám dostanu, bude mít v příslušné kategorii svoje místo. Ono totiž když si to srovnám s posledními řadovkami Portal nebo Ulcerate, tak vlastně Ceremony of Silence v ničem moc nezaostávají. Ba naopak, „Oútis“ mě kolikrát baví více. Uvidíme jak s odstupem času, nyní je to za mě skvělá deska, která bude letos patřit k tomu nejlepšímu z technického death metalu.


Revocation – The Outer Ones

Revocation - The Outer Ones

Země: USA
Žánr: technical death / thrash metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Of Unworldly Origin
02. That Which Consumes All Things
03. Blood Atonement
04. Fathomless Catacombs
05. The Outer Ones
06. Vanitas
07. Ex Nihilo
08. Luciferous
09. A Starless Darkness

Hrací doba: 48:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bostonská kapela Revocation platí na poli technického death/thrash metalu za zavedené jméno. Ostatně na kontě mají již sedm dlouhohrajících nahrávek, z nichž ta poslední, „The Outer Ones“, vyšla letos v září. Nikdy se jim úplně nepodařilo vydobýt přední žánrové pozice a myslím, že mohu rovnou napsat, že ani novinka na tom nic nezmění. Dosud nikdy kvalitou desek nevybočili ze svého standardu, což se dá vnímat pozitivně i negativně. Těžko v jejich diskografii označit nějaký jasný vrchol, něco obecně uznávaného širokou obcí. Spíš si každý vybere ten svůj oblíbený kus.

Na čem se však u Revocation snad všichni shodnou, je fakt, že jsou to instrumentalisté od Pánaboha. Je jedno, jestli budete žasnout nad Davidsonovou dávkou soustředění a trpělivosti, kdy zvládá při jednom hrát všechny ty krkolomné riffy a vyhrávky a do toho ještě se vší vervou řvát do mikrofonu nebo nad tím, jak Pearson dokáže do skladeb vtěsnat všemožné přechody bicích a střídat tempa jakoby nic. A co potom sjíždění hmatníků u Bambergerova a Cargiulova nástroje. Všichni mají vytříbenou techniku, to Revocation ostatně vždy měli, a naštěstí vědí, jak tento um prolnout s nápady, které mají hlavu a patu, a dokáží bavit, což je kolikrát u tohoto stylu vzácností.

Jak jsem napsal, sice vědí, ale ne vždy se to podaří. Některým písním bohužel tyto nápady trochu scházejí, a to se týká všech jejich dosavadních placek. Možná z toho důvodu se ještě Revocation nepodařilo stvořit opravdu stěžejní dílo, kterým ani „The Outer Limits“ není. To ale ještě neznamená, že je špatnou deskou. Celkově se album poslouchá s lehkostí, jenom jsem se přistihl, že později jsem se k poslechům už musel trochu nutit, což není dobré znamení. Když porovnám novinku se staršími nahrávkami, vychází mi dobře. Poslední dva opusy mě totiž moc nebraly, na rozdíl od 6 roků starého ípka „Teratogenesis“, což je spolu s „Chaos of Forms“ moje nejoblíbenější placka Revocation.

Nevýhodou je, že na „The Outer Ones“ opět nepřišli s ničím moc novým či alespoň malými úpravami, detaily, které by jejich tvorbu nějak oživily. Zmiňované EPčko „Teratogenesis“ bylo svěžím větrem do plachet, kdy na posluchače vlítli s takovou dávkou energie, která když se spojila s jejich nápaditostí a vyspělým projevem, znělo to skvěle. To mi na „The Outer Ones“ chybí. Pořád se věnují tomu svému pojetí technického death metalu pohybujícího se na hraně technického thrash metalu, který však již ničím nepřekvapí. Ubylo vlivů melodického death metalu, což s povděkem kvituji, jelikož právě proto se mi nové album libí o něco více než ta předešlá, ale to je ze změn tak všechno.

Revocation

Za povedené skladby bych označil úvodní „Of Unworldly Origin“, „Fathomless Catacombs“ či titulní, a asi moji nejoblíbenější, „The Outer Ones“. Například to kytarové sólo v poslední jmenované je prostě super, zde není co vytýkat, rovněž tak její různorodost, od zemitých pasáží k rychlejším polohám funguje skvěle. Obecně se dá říci, že sóla na kytaru pánů Davidsona a Gargiuloa jsou nejlepšími momenty napříč celou stopáží nahrávky. Plný prostor pak dostávají v instrumentálce „Ex Nihilo“, jejíž podklad je však poněkud mdlý. I zbytek písní má svoje světlé momenty, stejně jako ty nudnější.

Oceňuji, že si „The Outer Ones“ drží svou sci-fi atmosféru. Spletitost hudby spolu s textovou náplní, silně čerpající z Lovecraftovské studnice, dobře koresponduje s vyobrazením na obálce desky, která je bez váhání dosud tou nejlepší v historii kapely. Už jenom to, že se desce daří tvořit v posluchači nějaké pocity, je něčím, co ji staví nad žánrový průměr. Nakonec i ta křišťálově čistá produkce, lehce kovově zanesená, v níž jsou všechny nástroje zřetelně slyšet, k tomuto stylu sedí.

„The Outer Ones“ poslouží zejména vyznavačům technického metalu, ostatním asi moc neřekne. Není tím bezpohlavně prázdným albem, které nemá kromě technické zručnosti co víc nabídnout, ale přesto má ve svém projevu značné rezervy. Nelze tak čekat výjimečnou záležitost, ale spíše solidně odvedenou práci, jež dokáže na několik poslechů zabavit. Ta živočišnost a tah na bránu, kterou měli klasické kapely ve zlatém období tohoto žánru, prostě mladším kapelám často schází. Revocation se jí podaří občas zachytit, ale ne pokaždé. V rámci žánru se jedná o to lepší z letošního roku, avšak výhledově se spíše budu vrhat do poslechů jiných počinů, jako kupříkladu nedávno recenzovaným Horrendous, kteří jsou s jejich „Idolem“ na vyšší úrovni.


Augury – Illusive Golden Age

 

Augury - Illusive Golden Age

Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: The Artisan Era

Tracklist:
1. Illusive Golden Age
2. The Living Vault
3. Carrion Tide
4. Mater Dolorosa
5. Maritime
6. Message Sonore
7. Parallel Biospheres
8. Anchorite

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mind Eraser PR

Rok 2009 byl pro technický death metal věru plodný. Vy, kteří máte rádi temnější či syrovější podobu žánru, vězte, že to byl ten rok, kdy spatřilo světlo světa „Everything Is Fire“ od Ulcerate či „Those Whom the Gods Detest“ od Nile. Vy bažící po oné tradičnější a melodičtější poloze si to zase spojte s průlomem Obscury v podobě „Cosmogenesis“. Je tu ale ještě alespoň jedna deska, která v rámci žánru vzbudila pozornost, ačkoliv se o ní možná dnes už tolik nemluví, a to „Fragmentary Evidence“ od montrealských Augury. Tato jejich druhá deska tehdy definitivně rozvinula potenciál, jenž nápadně vystrkoval růžky už na debutu „Concealed“. Ačkoliv ubyla špetka originality upuštěním od čistých ženských vokálů, skupina svůj projev velmi umně konsolidovala a utvořila na jednu stranu velmi pestré, na druhou pak zároveň i celistvé dílo, jež fascinovalo řadu žánrových přívrženců.

Nicméně kapela za poslední léta poměrně upadla v zapomnění – a i při letmém pohledu na diskografii je každému asi jasné proč. Třetí deska se tak nějak dlouho nemohla dostavit. To se změnilo až letos v březnu, kdy se po devíti letech „Fragmentary Evidence“ konečně dočkala svého plnohodnotného nástupce v podobě nahrávky „Illusive Golden Age“. Ta vyšla na rozdíl od předchůdce pod žánrovým vydavatelem The Artisan Era, jenž pod sebou mimo jiného srocuje i zástupce v poslední době rozmáhající se nashvillské technicky deathmetalové školy, jakými jsou například Virulent Depravity či Inferi. S blížícím se vydáním desky se množily otázky, jakým směrem se kapela vydá a zda se třeba nenechá inspirovat kolegy, kteří se taktéž hlásí na scéně o slovo.

První tóny aktuální nahrávky ihned smetou ze stolu teorie o změknutí, o zmelodičtění. Jsou to ti samí Augury, kteří mocně drtili hmatníky na předchozím počinu, jsou to i ti samí skladatelé, kteří minule spřádali pro posluchače věru nesnadno rozpletitelná klubka riffů a vyhrávek. Ba v tomhle ohledu jsou možná ještě dál. Skladby jako by střídaly motivy s ještě větší razancí – a starosti s tím, aby posluchač vnímal jejich celistvost, si dělají věru pramalé. Tato neuchopitelnost zprvu posluchače mate – a nedivím se, pokud někoho i odradí. Nicméně těžko bychom se u desky mohli spokojit s tvrzením, že se jedná o technickou exhibici odnikud nikam. Další poslechy totiž neustále člověka utvrzují v tom, že kompozice smysl zkrátka dávají více než dobrý.

Do desky nás uvádí trochu Chuckem načichlý poloakustický úvod skladby „Illusive Golden Age“, který záhy vystřídá dynamické sólo. Ihned v této první skladbě zaznamenáme, že poločisté vokály, jimiž disponoval už předchůdce, jsou nazvučeny až podivně thrashově. Něco podobného v rámci technického deathu občas používají Cattle Decapitation, jenomže v kontextu jejich hudby mi to přijde adekvátní, u Augury mi to přijde spíš podivně skočné než epické. To je jedna z věcí, na niž si je asi třeba při poslechu trochu zvykat, neboť se to na desce ještě párkrát zopakuje – například v „Carrion Tide“. Nicméně nejde o něco, co by nějak zásadně ničilo dojem z nahrávky.

Augury

Co je třeba jednoznačně pochválit, je baskytarová práce Dominica Lapointeho. Song „Mater doloresa“ například v tomhle ohledu naprosto exceluje. Nezaostává ale ani třeba dvojka „The Living Valut“, která nabídne i pár melodických pasáží, jež na začátku desky poslouží jako záchytné body. Pěknými hrátkami s harmoniemi mezi basou a neméně propracovanými kytarami Mathieu Marcotteho a Patrick Loisela jistě zaujme „Parallel Biospheres“, která končí krátkou bubenickou exhibicí Antoine Barila. Instrumentální stránka věci je tedy nepřekvapivě v naprostém pořádku. Nabízí se nicméně otázka, zda pak skladatelství nepředstavuje jen berličku k prezentování planého technického skillu. Soustředěný poslech však napovídá ku prospěchu skladatelských schopností Augury. Ač lze totiž aktuálním písním vytýkat místy trochu nevyváženost, způsob harmonizace, rytmizace a vrstvení motivů má svou myšlenku a vizi.

A co označit za vrchol desky? Z mého pohledu zřejmě závěrečnou „Anchorite“ disponující několika jak atmosférickými a melodickými pasážemi, tak zběsilými nepředvídatelnými úseky, které člověka překvapují i při několikátém poslechu.

Březnová nahrávka „Illusive Golden Age“ je tedy na jednu stranu technicky a kompozičně odvážnější než předchůdce, na druhou stranu ale trochu rezignovala na celistvost a kompaktnost. V tomto ohledu přeci jen deska trochu ztrácí oproti předchůdci. To ale neznamená, že nedisponuje slušným množstvím silných momentů. Jen bude vyžadovat trochu více posluchačovy odvahy a trpělivosti. Máte ji?


Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name

Země: USA
Žánr: technical / progressive death metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Cancer / Moonspeak
02. The Silent Life
03. A Home
04. Old Nothing
05. Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)
06. Terrestria III: Wither
07. Hollow
08. Death Is Real
09. Where Owls Know My Name
10. Capricorn / Agoratopia

Hrací doba: 56:38

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nikdy jsem nepatřil k fanouškům Rivers of Nihil. Přesto jsem se rozhodl obětovat čas k napsání pár slov a především pak k poslechu jejich nového alba „Where Owls Know My Name“. Říkáte si proč? Tak jednak za to může vzruch, který tato deska způsobila, takže nešlo její vydání minout, ale především pak následovné nadšené recenze napříč médii, ve kterých se nešetří superlativy a výrazy o albech roku. Jelikož mi minulá tvorba kapely nepřipadala ničím výjimečná, byl jsem zvědavý, co že se to na letošní placce odehrává.

Nejprve si ale uveďme pár faktů. Rivers of Nihil brousí svůj technický death metal už bezmála jednu dekádu. V prvních letech vydali dvě EPčka a v roce 2013 došlo na debutové „The Conscious Seed of Light“. To představilo skupinu jako moderní, technicky vyspělou, ale přesto poměrně všední deathmetalovou záležitost, ne nepodobnou Fallujah nebo The Faceless. Nabranou pozici ještě upevnili o dva roky později s deskou „Monarchy“. No, a po třech letech a menších personálních změnách na postu bubeníka tu máme „Where Owls Know My Name“.

„Where Owls Know My Name“ obsahuje, rovněž jako jeho předchůdci, deset skladeb, avšak časově je překonává, jelikož trvá hodinu. Už z tohoto údaje je znát, že novinka je rozmáchlejší a hudebně také daleko více ambiciózní. Což, jak se ukáže, není vždy výhrou. Ono se to totiž musí umět. Pouhé shromáždění nápadů na jednu kopu může taky dopadnout jako v té o pejskovi a kočičce. Jejich upečený dort se taky nedal žrát, podobně jako se „Where Owls Know My Name“ nedá poslouchat. Vlastně teda dá, já sám to zvládl několikrát, ale s přibývajícími poslechy to bylo kurva sebezapření.

Tak se do toho pusťme. Jak už jsem napsal výše, nápadů je tady hodně, děje se tady toho hodně, ale ve výsledku vlastně nic. Takhle suše mechanické podání hudby už jsem dlouho neslyšel. Co na tom, že se tady střídají vokály, používají všelijaké nástroje a mění nálady, když to celé nemá žádnou duši. Vůbec nic z toho, co se tady děje, Rivers of Nihil nevěřím. Je to jako snaha o dosažení všeho a onanismus na všech frontách. Nejčastěji se tu objevují bezhlavé výjezdy salvy bicích, kdy jen kroutím hlavou, proč se zrovna tady museli vecpat kopáky. Stejně tak všechny ostatní nástroje dostávají přehršel prostoru, takže jindy zase začnou sóla na basu, dostane se i na klávesy a když už myslíte, že všechno bylo, tak se tam nasere znovuobjevený a nejčastěji znásilňovaný nástroj tohoto století – saxofon.

Usměrnit tenhle mišmaš se Rivers of Nihil vůbec nedaří a nepomáhá jim v tom ani produkce. Ozvučení alba je značně nevyvážené, takže například když se do toho bubeník opře, všechno ostatní jde dozadu. Možná i proto tady ty bicí jdou tak na nervy. Zároveň je zvuk až křišťálové bezpohlavní, takže když jsou skladby v hrubé poloze, nevyznívá to úplně dobře. V jemných polohách zase písně postrádají silnější rukopis, čili všudypřítomná snaha o epičnost a plné vyznění příběhu vychází vniveč.

Rivers of Nihil

Nejcitelněji je to znát v opusu „Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)“, který obsahuje všechny neduhy alba. Píseň byla zamýšlená asi jako přední kousek „Where Owls Know My Name“ a skutečně v jistém slova smyslu znamená jeho věrnou výpověď. O silnou atmosféru se tu mají starat mnohovrstevnaté vokály, od čistě vyleštěných až po growlingové, a různé změny temp a nálad, ale pranic nefunguje. V podobném duchu se nese většina skladeb.

Jak jsem předznamenal, deska má příběh. Ten se týká posledního člověka na Zemi, který byl stvořen nesmrtelným jenom proto, aby mohl této zkáze přihlížet. Texty nejsou nijak abstraktní, takže jim lze lehce porozumět a i ten příběh není špatný, ale k čemu to je, když podkres pro něj, tedy hudba, nestojí za nic? Hudebně by se taky daly vést diskuze, zdali se stále jedná o technický death metal potažmo death metal vůbec. Jsou tu vlivy progresivní ve stylu Opeth či Ne Obliviscaris, trochu Gojiry, píseň „Terrestria III: Wither“ obsahuje kvanta elektroniky, je tu hodně djentu, metalcoru, ale označit něco za čistý death metal se moc nedá.

Asi už to nebudu dále protahovat. Za mě „Where Owls Know My Name“ určitě ne. Jak vidno, své fanoušky si našlo a není jich málo, avšak v mých uších existuje spousta lepšího technického death metalu. Předchozí tvorba Rivers of Nihil, přestože jsem z ní nebyl nijak na větvi, mi byla bližší a daleko uvěřitelnější. Nové album beru jako pokus o senzaci za každou cenu, který se hrubě nepovedl.


Nile – At the Gate of Sethu

Nile - At the Gate of Sethu
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.6.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Enduring the Eternal Molestation of Flame
02. The Fiends Who Come to Steal the Magick of the Deceased
03. The Inevitable Degradation of Flesh
04. When My Wrath Is Done
05. Slaves of Xul
06. The Gods Who Light Up the Sky at the Gate of Sethu
07. Natural Liberation of Fear Through the Ritual Deception of Death
08. Ethno-Musicological Cannibalisms
09. Tribunal of the Dead
10. Supreme Humanism of Megalomania
11. The Chaining of the Iniquitous

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 8/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke starým Egyptem postiženým Američanům Nile chovám zvláštní vztah. Jsou první a doposud snad i jedinou kapelou, která spadá do škatulky brutálního technického death metalu a která mi přirostla k srdci, ale přesto jejich muziku nedovedu poslouchat za všech okolností. Když se ale hvězdy sejdou ve správném postavení, venku se setmí mračna a z dálky je slyšet nějaká masivní bouřka, v takových chvílích bych byl schopen přísahat, že právě Nile jsou to jedinou kapelou na světě, která zaslouží pozornost. A i když takové situace nenastávají každý den, od čerstvé novinky “At the Gate of Sethu” jsem si sliboval opravdu hodně. A abych hned v prvním odstavci neházel spoilery, desku v následujících řádcích rozpitvám pěkně postupně, aby to bylo taky trochu napínavé…

Prvním, co mě praštilo do uší a co předpokládám praští do uší většinu těch, kteří mají jakž takž naposlouchanou alespoň předchozí desku “Those Whom the Gods Detest”, byl zvuk desky a kytar především. Slova pro jeho popis nehledám úplně snadno, ale realitu asi nejlépe ilustrují přívlastky jako primitivní, animální, minimalistický a surový. Zkrátka a jednoduše je to po masivním, mohutném a plném zvuku minulé řadovky docela šok. Jenže i když to pro mě byl v prvních chvílích šok dost nepříjemný, postupem času, jak se mi všechny složky alba začaly propojovat do výsledného obrazu, i ten zvuk začal dávat smysl. Všechny ty přívlastky, kterými jsem se zvuk pokoušel výše popsat totiž jedině umocňují to, čím atmosféra alb Nile vyniká. Je to všudypřítomný pocit hnilobného zla, dusivé bezmoci, božské faraonovy aury a otrokářova biče na zádech. Tahle atmosféra je přítomna, zvukem znásobena a je to tak dobře, protože je to důkaz skutečnosti, že si Nile i při zřetelné evoluci některých dílčích prvků vlastní tvorby dovedou zachovat esenciální základ svého výrazu, který valnou měrou přispívá k jejich jedinečnosti. Ve srovnání s předchozími počiny má však jistá zvuková okleštěnost i jeden velmi nepříjemný dopad, o kterém se však podrobněji rozepíšu níže.

V dokonalém souladu s posunem zvuku je i vokální stránka “At the Gate of Sethu”. Dallas Toler-Wade, který dostal na starosti většinu hlavních vokálů (nebo alespoň myslím – celkem pět growlerů, kdo se v tom má vyznat…) totiž nezřídka kdy ani ne tak “zpívá”, jako spíš deklamuje. Opravdu, jeho frázování dělá velmi často dojem kázání pološíleného fanatického kněze a musím uznat, že to je velmi efektivní – dále to totiž posiluje tu klíčovou zlou atmosféru. Vzato čistě faktograficky, Dallas se svým hlasem pracuje velmi široce, a když se jeho vokální linky doplní o ty páně Sandersovy a všech tři hostí, novinka na tomto poli opravdu exceluje.

Tyto přísně arytmické zpěvy jsou však dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu znějí opravdu působivě, na druhou stranu v některých momentech přispívají k tomu, že celá příslušná pasáž dělá dojem naprosto náhodného instrumentálního a vokálního bordelu bez špetky řádu. V rámci tvorby Nile zvyklý na muziku, která dává smysl a působí organizovaně byť jen při nemalé pozornosti, se tady té organizovanosti občas snažím dobrat marně, i když se snažím sebevíc. Ale když o tom tak přemýšlím, to jsem si onehdá myslel o “Those Whom the Gods Detest” také a teprve v tomhle srovnání vyniká, jak je ta deska při vší složitosti a záludnosti vlastně bez větších problémů uchopitelná a organizovaná.

V některých momentech tedy prosvítá na povrch skutečnost, že i samotná hudba alespoň v mých očích/uších zaznamenala jistý posun směrem k mučení posluchačů naprosto dusivými pasážemi bez jediného záchranného stébla, které by zabránilo utonutí v chaosu, což někdo nemusí vydýchat, zatímco jiný si v takových momentech bude libovat. V čem si ale budou libovat dost určitě všichni, kteří už kouzlu Nile propadli, to jsou etnické prvky, které se organicky prolínají celou deskou a plného prostoru se jim dostává v krátkých skladbách “Slaves of Xul” a “Ethno-Musicological Cannibalism”. Možná je to jen zdání, ale přijde mi, že jsou tyhle ambientem šmrnclé vložky zastoupeny v nepatrně větší míře, než jak tomu bylo v minulosti, a já si na to rozhodně nemohu stěžovat, protože kdykoli Karl Sanders drnkne do strun svých neortodoxních a čtyři tisíce let staré egyptské realitě se blížících nástrojů, nebo se ozve křik mučených, stojí to za to…

Zbytek znáte – nezaměnitelně stavěné riffy, zběsilá sóla, šílenec George Kollias za bicími… Je tu však jeden a to poměrně zásadní problém, jehož bližší rozbor jsem sliboval na konci druhého odstavce. Všechen ten instrumentální matroš je sice velmi dobrý, místy výborný, jenže jeho problém spočívá v tom prokletém zvuku, kterému jsem věnoval dostatek pozornosti výše. Doplácejí na to především kytary, protože riffy neznějí ani zdaleka tak mocně nebo drtivě, jak by mohly a jak by mi bylo po chuti. Zkrátka a jednoduše, je to opravdu solidní řezničina, která však ve výsledku nevyzní v plné šíři svého potenciálu. Paradoxem je, že i z téhle skutečnosti možná pramení pocit žízně a vyprahlosti, který mě při každém poslechu “At the Gate of Sethu” popadá a který částečně přispívá k tomu surovému a nemilosrdnému vyznění desky. Trochu to zavlažit a zelenalo by se mnohem více.

A nějakým takovým tvrzením by se dala ve své podstatě shrnout celá deska. “At the Gates of Sethu” je bezesporu dobrý počin, ale jak moc dobrý, to už záleží na pohledu konkrétního posluchače. Komu sedne nezvyklá a rozporuplná produkce, ten nebude mít moc důvodů říct na adresu desky křivé slovo, zatímco opačná strana posluchačského spektra asi pěkně spláče nad výdělkem. Já jsem se zasekl někde mezi těmito dvěma tábory a namísto nadšení se dostavilo lehké zklamání. Ale to je tak, když čekáte osmý div světa a dostanete “trapný” El Escorial. Až se vypravím do obchodu pro svoji první originálku Nile, “At the Gate of Sethu” to určitě nebude, ale i tak nepochybuji, že její nesporné kvality prověří až delší časový odstup a bude se tak moci směle zařadit mezi dlouhou řadu svých skvostných předchůdců.

Nile


Další názory:

Nile nezrají jako víno, ale jako pořádně ostrá egyptská kořalka z nilského rakosí. A “At the Gate of Sethu” to dle mého názoru bezezbytku potvrzuje. Všímám si, že spoustě lidí na novince nesedí trošku méně čitelnější zvuk, ale to mně osobně ani nevadí, do jisté míry to chápu jako jeden z dalších prostředků, jak se někam posunout. Ono by se totiž mohlo zdát, že Nile se vlastně točí pořád dokola na tom svém vlastním písečku (vzhledem k jejich zaměření skoro doslova), mně osobně však přijde, že to kolovrátek není a nějaké inovace cítím na každé desce – někdy jsou třeba jen kosmetické, ale pořád dostatečné na to, aby mi alba nesplývala. Nicméně zpátky k “At the Gate of Sethu”. Nile jsou v posledních pár letech (ono je to vlatně víc než jen pár let, ve skutečnosti už pěkně dlouho) v opravdu vysoké formě a pozitivní je, že ani sedmé album jim jejich čistý štít nijak neposkvrnilo. Asi je pravda, že “Those Whom the Gods Detest” bylo o něco lepší, monumentální “Ithyphallic” bylo lepší určitě, “Annihilation of the Wicked” také, a když tak o tom přemýšlím, tak “In Their Darkened Shrines” jakbysmet, přesto stále platí, že je “At the Gate of Sethu” parádní věc, která má dostatečnou sílu na to, aby mi s ní Nile opětovně připomněli, proč patří k mým nejoblíbenějším death metalovým kapelám.
H.

Nile nahráli již sedmé studiové album. Informace, která by při hodnocení nového počinu stačila, aby si každý dokázal představit, jaké “At the Gate of Sethu” vlastně je. Za těch pár let už parta kolem Karla Sanderse zjistila, v jaké poloze jí to sluší nejvíc, a té se drží. Nechci říct, že je to špatně, protože Nile jsou v té své egyptské škatulce jedineční a na poli technického death metalu by jen těžko hledali sobě rovného. Bohužel se stalo, že “At the Gate of Sethu” nedosahuje kvalit předchozích počinů. Bylo jasné, že famózní “Those Whom the Gods Detest” se bude překonávat horko těžko, ale že zařadím album jako jedno z nejslabších, se kterým se kapela dosud vytáhla, jsem s ohledem na dlouhodobou formu Nile nečekal. Zdánlivě je všechno v pořádku, nicméně hned na první poslech mě zarazil zvuk, který je oproti minulosti rozostřený, trošku nečitelný, což mně osobně zrovna nesedí. Ale i po hudební stránce jako by si Nile pro nové album vytáhli z balíčku Černého Petra a vybrali si slabší chvilku. Samozřejmě, není to tak zlé, že by se to nedalo poslouchat, to rozhodně ne, ale i když si oproti konkurenci udržují Nile stále bezpečný náskok, na své vlastní rekordy nestačí. Jasné vrcholy vidím v úderné “The Inevitable Degradation of Flesh”, na skvělé kytaře postavené “The Gods Who Light Up the Sky at the Gate of Sethu” a především pak závěrečné epické “The Chaining of the Iniquitous” s parádním sólem. Co mě nepřestává zarážet a fascinovat, je kytarová práce Karla Sanderse, jehož vysokofrekvenční riffy nemají obdoby, a bubenická ekvilibristika George Kolliase. Lepšího bubeníka byste na scéně hledali těžko. Staroegyptské motivy, které kapela do své tvorby aplikuje, již možná nepůsobí tak překvapivě jako dříve, přesto dotváří konečnou atmosféru tak, jak mají. I přesto, že “At the Gate of Sethu” není tak vyrovnané jako jeho předchůdci a pár skladeb mě nebavilo, tak by vaší pozornosti nemělo ujít.
Kaša