Archiv štítku: NZL

Nový Zéland

Vassafor – To the Death

Vassafor - To the Death

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.8.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. To the Death
02. Egregore Rising
03. Eyrie
04. Black Talon
05. The Burning Æthyr
06. Emanations from the Abyss
07. Singularity

Hrací doba: 65:33

Odkazy:
blog / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Novozélandskou smečku Vassafor ani jejího hlavního předáka Phila Kusabse / VK snad není nutno nějak zevrubněji představovat. Nejedná se sice o nějaké navoněné hvězdy rádoby extrémního metalu hrající na kdejakém vidláckém festivalu, ani nejde o kapelu, která by si potrpěla na nějakou vysokou aktivitu – ostatně letošní deska „To the Death“ je teprve třetím dlouhohrajícím materiálem od vzniku formace v polovině devadesátých let.

Přesto všechno Vassafor na undergroundové scény nějaké postavení mají. Dá se předpokládat, že kdo patří k fanatikům do archaického zlo metalu a kdo se nezastaví hned u těch nejviditelnějších jmen, tak Vassafor a jejich výborné nahrávky s docela slušnou pravděpodobností může uctívat. Nakonec, minulé desce „Malediction“ z roku 2017 se dostalo zasloužené pozornosti a i díky kombu labelů Debemur Morti / Iron Bonehead v zádech se o albu svého času dost mluvilo.

Osobně pak věřím v to, že naši čtenáři nejsou v oblasti metalového extrému žádní začátečníci, tudíž se již se jménem kalibru Vassafor setkali. V neposlední řadě zde formaci zevrubně představil kolega s nevyslovitelným jménem v předešlé recenzi na už zmiňované „Malediction“, takže v případě zájmu o další čtení vás odkážu právě tam. Není nutné opakovat již jednou napsané.

Pro dnešek se radši rovnou přesuneme k letošnímu záseku „To the Death“, jehož prostřednictvím Novozélanďané opět kultivují extrémní metalový tradicionalismus a pokládají další oběť na oltář metalovému zlu. Přesně tak, jak to máme rádi.

Nicméně pozor. Metalový fanatismus a uctívání žánrové hniloby nutně neimplikuje, že jde o podřadný revival vykrádající tvorbu starých kultů jako Bathory, Venom, Celtic Frost, Master’s Hammer a podobných. Vassafor z těchto jmen a i mnohých další nepochybně čerpají, ale jejich odkazu se nechápou stylem neinvenční, ne-li mrzké worship pocty. Vassafor základ vytesaný zmiňovanými velikány přebírají a stavějí na něm svou vlastní vizi pekelného metalu.

Také „To the Death“ pracuje s dříve představeným receptem, a to ve všech ohledech – zvukově, skladatelsky i dramaturgicky. Přesto si každá ze tří řadovek drží svou specifickou náladu a v rámci nastaveného, zdánlivě úzkého směřování snad i vlastní ksicht. „To the Death“ mi přijde doposud nejpřímočařejší, s čímž trochu kontrastuje skutečnost, že jde o doposud nejdelší desku Vassafor. Novozélanďané si tentokrát sáhli na 65 minut hrací doby.

Vassafor

I délka hraje svou roli při nejednoduchém trávení „To the Death“. To může vypadat jako paradox, ne-li rovnou protimluv, když jsem výše hovořil o uctívání metalového archaismu, ale znalci předešlých desek vědí, že tomu tak není. Nahrávky Vassafor nikdy nepatřily k těm, do nichž se dá proniknout jednoduše a lehce. Pracují sice se základním výrazivem prašivého black / death metalu a stojí především na poctivém riffování, ale to všechno se děje v dlouhých, členitých a netriviálních skladbách plných monolitických ploch. Například závěrečná „Singularity“ trvá přes sedmnáct minut. Takže asi tak.

Právě tato nepřístupnost a snaha to svému posluchači neulehčovat ovšem patří k těm lákavým atributům Vassafor, ani nemluvě o tom, že takový přístup ke kompozici výrazně prodlužuje trvanlivost materiálu. To všechno řadí „To the Death“ k nejvýraznějším a nejzajímavějším metalovým hnilobám roku. V porovnání se starší tvorbou Vassafor už novinka dopadá hůř. Osobně si myslím, že „Obsidian Codex“„Malediction“ srovnání se třetí deskou vyhrají. Což ale neznamená, že „To the Death“ samo o sobě nebylo skvělé. Ve finále mě tedy na čerstvém albu nejvíce mrzí nepříliš povedený přebal. Z hudebního hlediska se ovšem jedná o kvalitní námrd, jak se dalo předpokládat.


Heresiarch / Antediluvian – Defleshing the Serpent Infinity

Heresiarch / Antediluvian - Defleshing the Serpent Infinity

Země: Nový Zéland / Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 31.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Heresiarch
01. Lupine Epoch
02. Excarnation
03. No Sanctuary

II. Antediluvian
04. Slipstream of Leviathan’s Wake
05. Prelude

Hrací doba: 21:46

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

Odkazy Antediluvian:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

O novozélandských Heresiarch jsme si tu už něco uvedli, a proto bych vás raději odkázal na recenzi jejich debutu (viz spřízněné články), kde se o kapele dozvíte vše podstatné. Jenže o Antediluvian jsme s výjimkou pár novinek nenapsali vůbec nic, a to je škoda. Každopádně vezměme to po pořádku. Splitko zmíněných kapel pojmenované „Defleshing the Serpent Infinity“ vyšlo na konci července u Iron Bonehead, o jeho vydání se v undergroundu hovořilo několik let, no a samotný výsledek je neuspokojivý.

Heresiarch stvořili dvě skladby poplatné soundu představeném na dlouhé desce „Death Ordinance“ a opět tahali z toho slabšího soudku. Dvouminutová „Lupine Epoch“ nabídne všehovšudy jeden OK riff, ale celkově se mnou ta rádoby chaotická brutalita nic nedělá. Následující „Excarnation“ se mi díky prvnímu riffu a úplnému závěru původně jevila jako hodnotný následovník výtečné „Dread Prophecy“ ze splitka „Scorn Coalescence“, ale pozitivní dojem šel hodně rychle do řiti, a to kvůli chabému středu, který nezachrání ani časté guitar-slidy a vrstvené kvílení kytar. Poslední a nejdelší skladba „No Sanctuary“ je úplně zbytečné outro.

Heresiarch tedy nepřekvapili, každopádně určitě nebudu sám, kdo splitko vyhlížel kvůli příspěvku Antediluvian. Kanaďané patřili k těm ranějším kapelám sepulchrálního hnuso-deathu, které se cca 10 let zpátky vyrojily jako mouchy nad mrtvolou. Jejich materiál obvykle trpěl určitou nevyrovnaností, ale již od dema „Under Wing of Asael“ byl z kapely cítit obrovský potenciál, zejména pro jejich vyfetlou nepředvídatelnost a doopravdy originální nápady. Neznalým bych doporučil zkusit vynikající splitko s Adversarial a hlavně druhé album „λόγος“.

To je vám totiž tak mrdlá, unikátní a zvrácená porce metalu smrti, že ani nevím, zda mám „λόγος“ doopravdy rád, každopádně „mind-fucků“ jsem si s ním užil víc než pár. Po této desce už Antediluvian vydávali jen sporadicky, což bylo způsobeno vzdáleností dvou kmenových členů, bubenice Mars Sekhmet (která poslední roky žila v Evropě) a Haasiophise. Ten zůstal v Kanadě a v posledních letech jste ho mohli vidět na pódiu s Revenge. Aktivní byl také s kapelami Black Death CultAmphisbaena nebo Malsanctum.

Očekávaná nová skladba „Slipstream of Leviathan’s Wake“ navazuje na povědomý předpotopní chaos, pro nějž je kapela velebena, i když nečiní problém do riffů a bicích proniknout, jak je tomu u zmíněného „λόγος“. Dojmu přidává efektivní kvílení kytar a mírně dezorientující vokály, které možná připomenou spřízněné Sect Pig. Ale celkově novinka Antediluvian nejde nijak zvlášť do extrému. Sice se mi líbí, ale pravděpodobně mě nepřinutí se k splitku znovu vracet. Jinak outro tu je též, ozvěny explozí a střelby v pozadí v druhé půlce mírně ozvláštní klavír, ale celkově není o co stát.

Jak teď vidím, tak tenhle článek nakonec slouží hlavně jako představení Antediluvian, haha. Nu, nevadí. K nahrávání nového alba by mělo dojít brzy a dočkáme se ho snad v první čtvrtině příštího roku.


Boogeyman (2005)

Boogeyman (2005)

Země: USA / Nový Zéland / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman
Český název: Boogeyman

Režie: Stephen Kay
Hrají: Barry Watson, Emily Deschanel, Skye McCole Bartusiak

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Chápu, že někomu už může připadat otravné, jak zde pořád opakuji, že duchařské horory jsou strašná nuda a společně s found footage amatéřinami patří k tomu nejblbějšímu, co hororový žánr nabízí. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak cítím. Radši si dám stou zombie břečku než jednu sterilní duchařinu. A filmy jako „Boogeyman“ mi poskytují dost pádné argumenty na to, abych o tomhle subžánru smýšlel v tom nejhorším.

Na počinech jako „Boogeyman“ nemá smysl hledat jakákoliv pozitiva – žádná byste stejně nenašli. Na téhle břečce není správně vůbec nic. Výsledek je dokonce tak tragický, že se člověku skoro až stýská po současných moderních duchařinách, které se hromadně promítají teenagerům v kinosálech (znáte to, všechny ty blbosti z produkce Blumhousu a podobné), a to už je kurva co říct. „Boogeyman“ s nimi mnohé sdílí a v základě vlastně sází na podobný přístup, akorát dokazuje, že to jde ještě hůř a že dno může být hlouběji, než by si jeden myslel.

Příběhem diváka provází Tim. Na začátku sledujeme scénu z jeho dětství. Mrňous se bojí bubáka ve svém pokoji, načež přijde statečný fotr, aby špuntovi politicky vysvětlil, že bubáci nejsou, a to ani pod postelí, ani ve skříni. V tom se ale fotr sakra mýlí. Ve šatníku totiž zrovna jeden straši-zmrd byl a fotříka přímo před zraky jeho ratolesti zmasil až do mrtva. Tim si ze svého setkání s příšerkou odnesl kvalitní traumičku, jíž si dosyta užívá i v dospělosti.

No, a řešení traumičky zabírá drtivou většinu snímku. Tim má furt schízu. Jakmile vidí skříň, tak se sesype. Doma nemá žádné dveře, dvířka, ani šuplíky, dokonce i ledničku má průhlednou. Přesto všechno se mu nějakým zázrakem podařilo si najít holku, ale ani ona, ani žádná jiná stejně kozy neukáže, takže tragédie i v tomhle ohledu. Nudu občas pročísne podobně nudný flashback z dětství, prostě hrůza. Obzvlášť když stěžejní postavu, jež prakticky celý biják nesleze z obrazovky, hraje takhle zoufalý kořen. Barry Watson v hlavní roli je hrozný, tak obyčejného a necharismatického týpka abyste pohledali. Jasně, takhle sterilní snímek by nejspíš dostatečně nepozvedl ani Vincent Price ve své nejlepší formě, ale tahle casting kór zatlouká další hřebíček do rakve.

Pak Timovi zkape matka, takže se vydá na pohřeb a rovnou se rozhodně vrátit do starého domu, kde v dětství bydlel, aby se tu jakože postavil svému strachu. Kdyby se na to vysral a rovnou si hodil mašli už v pubertě, bylo by to lepší pro něj i pro diváka. Každopičopádně, v baráku se samozřejmě potká se starým známým běsem, ale je to pořádně suchý reunion. Titulní boogeyman má totiž Tima tak trochu v piči a z nějakého důvodu radši začne požírat jeho známé. Nejdřív strejdu. Pak Timovu holku, ale to hlavního hrdinu vlastně ani moc nerozhází. Nějaký trapný pokus o její záchranu sice proběhne, ale je to podobná zoufalost jako kvalita celého „Boogeymana“. Jakmile se ale strašák pokusí sáhnout i na jeho dětskou bijač, s níž se Timánek po návratu na rodnou hroudu opětovně shledal, tak se teprve nasere a konečně se pokusí o konfrontaci s bubákem, o čemž do té doby jen kecal. Nejčastěji to vykládal duchovi mrtvé holky, o němž ani nevěděl, že to je duch.

Boogeyman (2005)

Beznadějný pokus o intenzivní finále ovšem nevylepší vůbec nic. Celou dobu jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se tam ten boogeyman aspoň ukázal. Když už se ukázal, tak jsem z toho málem dostal AIDS, protože takhle šílený animovaný vejblitek se obvykle vidí jen v zetkové produkci od The Asylum, skvostech od Jima Wynorskiho a video monstr bijácích à la „mega-něco-dlak versus giga-něco-zilla“. Akorát že „Boogeyman“ se vás celou dobu snaží krmit představou, že se jedná o seriózní snímek. Haha, ani piču! Tohle je taková zoufalost, že ta digitální rakovina ani není vtipná.

Ale zpátky ke zmiňovanému finále, na němž lze krásně vidět, jak je celý „Boogeyman“ ve skutečnosti úplně o hovně a jak se u tvorby téhle mrdky nikdo nenamáhal jakkoliv přemýšlet. Tim se ve svém dětském pokojíku příšerákovi konečně postaví, a to za doprovodu videoklipové kamery, která okolo skáče a lítá jak banda sedmiletých zmrdů na nafukovacím hradě, takže vidět není ani kokot. Tim začne rozbíjet svoje dávné hračky, které se okolo něj z nějakého důvodu začnou objevovat, načež si bubák řekne, že na takhle ostrého hocha, jenž dokáže rozlomit plastovou figurku vejpůl, si teda troufat nebude a radši odtáhne do piče. Hlavní borec zahlásí, že je konečně po všem, a pak konečně začnou rolovat titulky. Bohužel ani ty nepřinášejí úlevu, protože u nich hraje příšerná komerční pop-rocková kytarovka, které v téhle době letěly na MTV jako sviňa.

Boogeyman (2005)

Hele, „Boogeyman“ je fakt brutální odpad. Trvá to lehce přes osmdesát minut, ale pocitově to jsou tak tři hodiny. Nic se tam neděje, a když se něco dít začne, je to trapas. Vůbec nechápu, proč někdo takovou pičovinu točí a evidentně si myslí, že ten výsledek za něco stojí. To už mám větší pochopení pro ta zmiňovaná zetka, protože ty jsou aspoň prdel. Taky nechápu, jak se takový kus výkalu mohl dočkat dvou pokračování, když i ta jednička bolí jak anální sex s koněm bez lubrikantu. A už vůbec nechápu, proč by se na tohle měl chtít kdokoliv koukat. A tentokrát to platí i pro fandy špatné kinematografie. Jistě, „Boogeyman“ je špatný až do pekla, ale ne ve smyslu béčkovosti, nevkusu nebo roztomilé lacinosti. „Boogeyman“ je tak špatný, protože neskutečně, ale fakt kurva neskutečně nudí, což je ta vůbec nejhorší možnost.


Ulcerate – Stare Into Death and Be Still

Ulcerate - Stare Into Death and Be Still

Země: Nový Zéland
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 24.04.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Lifeless Advance
02. Exhale the Ash
03. Stare Into Death and Be Still
04. There Is No Horizon
05. Inversion
06. Visceral Ends
07. Drawn Into the Next Void
08. Dissolved Orders

Hrací doba: 58:29

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Jestli někoho někdy zajímalo, jak by zněla kombinace Gorguts a Neurosis, odpověď mu nabízí už po dvacet let novozélandští Ulcerate. Rytmická složitost, extrémní technika, atmosférická tíha, to vše jsou atributy, které těmto aucklandským rodákům přísluší. S postupem času se začali řadit mezi přední deathmetalové věrozvěsty, kdy každé jejich nové album posouvalo hranice možností trochu dál a žánrové obzory tak byly zase o něco širší.

Z řady zástupu nových progresivně-technických deathmetalových kapel ze začátku tohoto tisíciletí vyčnívali prakticky od své první řadové nahrávky. Dali si s ní načas, vyšla až v roce 2007, ale „Of Fracture and Failure“ jasně ukázala, že Ulcerate se bude vyplácet sledovat. Deska víceméně pokračovala v o tři roky starším EPčku „The Coming of Genocide“. Vlivy Angelcorpse, Immolation nebo Gorguts jsou tu ještě výrazně zřetelné, ale už na další studiovce „Everything Is Fire“ se dokázali od cizího zvuku oprostit, najít si svoji polohu a položit tak základy pro budoucí směřování. Hudba to je těžko uchopitelná a do jisté míry zvrácená, prostě taková, jak se na protinožce sluší a patří. Dodnes je „Everything Is Fire“ mým nejoblíbenějším albem Ulcerate (takovej spojler, tyvole).

Druhá řádovka Ulcerate je zejména o geniální technice, o precizní zručnosti, i o zlověstných náladách. Ty se ale naplno začaly projevovat až s následujícím „The Destroyers of All“, kam Ulcerate zařadily do té doby v sobě neobjevenou celistvost, čímž celý materiál působí jako jedna deprimující hmota, která postupně posluchače zavaluje. Právě zde se kompletně propojily dva světy – death metalu a sludge metalu.

Toto obohacení dále rozšířily na „Vermis“, ale onen šokový faktor předchozích nahrávek už opadl. Klaustrofobické a utiskujicí momenty sice byly v rámci jejich stylu dotaženy snad až na samotnou hranu, avšak invence se zde malinko zadrhla. Snad i proto na „Shrines of Paralysis“ navázaly s lehkým odlehčením, ale samozřejmě, stále se bavíme o typicky zanešených polohách Ulcerate. Nicméně „Shrines of Paralysis“ si už zase užívám. Otázkou bylo, jestli se Ulcerate chystají v tomto rozpoložení pokračovat. Po poslechu novinky „Stare Into Death and Be Still“ je už jasné, že ano.

Směřování „Stare Into Death and Be Still“ bylo patrné už z prvních ukázek. Příklon k vyjasnění kontur a k větší melodice je logický. Ulcerate své pole působnosti prozkoumali důkladně, je na čase se porozhlédnout trochu jinam a zároveň se nezpronevěřit vlastnímu zvuku. Přesně tak „Stare Into Death and Be Still“ funguje – jiné, přesto jasně rozpoznatelné. Je stejně temné jako jeho předchůdci, ale dostat se do něj už nedělá posluchači takový problém. Je tu hned několik záchytných bodů, které napoví čeho se při poslechu držet. Této výsady se na předchozích opusech dostávalo jen těm trpělivým a zkušeným. Nicméně stále platí, že přestože je „Stare Into Death and Be Still“ přístupnější, i tak se mu musí věnovat více času než drtivé většině jiných desek.

Ulcerate

Prim opět hraje zejména bubeník Jamie Saint Merat. Jeho dunící zeď už ale není tak neprostupná. Jak sám potvrdil, na „Stare Into Death and Be Still“ hraje více pro písničku samotnou. Od toho se odvíjí celý skladatelský rukopis, jelikož právě on stojí spolu s kytaristou Michaelem Hoggardem za tvorbou Ulcerate. Texty a zpěv pak obstarává tradičně basák Paul Kelland. Tak tomu všemu je už od nahrávky „Everything Is Fire“ a netřeba na tom nic měnit.

Skladby zpravidla obsahují jeden stěžejní motiv, jenž se postupně rozvíjí. Dokonce se k některým pasážím i písně vracejí, čímž není nový materiál tak nepředvídatelný, jako tomu bylo v minulosti. Většina stop se může pyšnit opravdu povedenými a výraznými riffy, s nimiž ulehá nad deskou podivná mlha. Odtud spějí do náladových pasáží, které rády zabředají do dobře známého chaosu, ale velký prostor dostávají i klidné a čitelnější chvilky. Dají se označit až za post-rockové a první takové se nachází v titulní „Stare Into Death and Be Still“. Ta patří k tomu nejlepšímu z celého alba, ostatně jak je u Ulcerate už dobrým zvykem. Titulní skladba je i zde excelentní, stejně jako tomu bylo u „Shrines of Paralysis“ nebo památné „Everything Is Fire“. K podobně zářným okamžikům lze zařadit také „The Lifeless Advance“, „Inversion“ (s výbornou zpomalovačkou v první polovině) nebo „Visceral Ends“. Právě při jejich poslechu mě ona majestátní moc současných Ulcerate pohlcuje nejvíce.

Přímočarost Ulcerate na „Stare Into Death and Be Still“ nijak neubližuje. Převažuje zemité tempo, rychlé brutality se objevují poskrovnu. Ani to ale nebrání například „Exhale the Ash“ rozjet nervy drásající a bezvýchodnou řež. Podobně disharmonický přístup je ovšem spíše výjimkou, daleko více v hlavě utkvějí epické nádechy a gradace jednotlivých skladeb. Heroické nasazení se tu vhodně pojí s podmanivými riffy, čímž nahrávka dokáže velice snadno uvíznout v hlavě. Vrcholem v tomto ohledu je závěrečná „Dissolved Orders“, o níž se dá mluvit snad až jako o krásné. Její smířlivé vyústění je pak pro „Stare Into Death and Be Still“ vhodnou konečnou. Své nabízí i „There Is No Horizon“ a „Drawn Into the Next Void“, avšak tituly zmíněné v předchozím odstavci nabízejí oproti zde vypsaným i něco navíc.

Atmosféra je na „Stare Into Death and Be Still“ neutuchající a stejně mrazivá jako kdykoli dříve. Melancholie a nihilismus hudbu protkává napříč celou stopáží. Přesto to na mě všechno působí nepatrně jinak. Zatímco u předchozích desek jako „The Destroyers of All“ jsem měl pocit, že na mě padá tíha celého světa, u „Stare Into Death and Be Still“ mi i díky textům přijde, že se zabývá spíše vnitřním bojem v sobě samém. Náladově je to tedy na stejné vlně, přestože o něčem docela jiném. Tato změna však není na první poslechy ani zdaleka tak zřejmá jako v případě hudby samotné. Nejdůležitější ale je, že všechny prodělané obměny zapadají do konceptu Ulcerate zcela bezpečně. Díky tomu se bez jakýchkoliv šrámů posouvají stále dál, což je koneckonců něco, co od kapely jako Ulcerate očekávám.

Ulcerate

Současný věk hojnosti staroškolských deathmetalů a kozlích black/deathmetalových zvěrstvech mě baví a užívám si ho. Je však dobré vědět, že díky kapelám jako Ulcerate se tento žánr nechystá nijak zacyklit a nedělá mu problémy zkoušet také něco jiného. Ulcerate death metal i nadále oživují. Velikost „Stare Into Death and Be Still“ z něho ční do všech směrů. Není to bezchybné dílo, ani ne nejlepší, jaké jsem letos zatím slyšel, ale řekl bych důležité a pro budoucnost Ulcerate možná zcela zásadní. Ještě nějakou dobu potrvá, než si ho s jistotou někam v jejich diskografii zařadím, a přestože „Everything Is Fire“ u mě nepřekonává, souboj s ostatními deskami zdá se momentálně vyhrává.


30 Days of Night (2007)

30 Days of Night (2007)

Země: USA / Nový Zéland
Rok vydání: 2007
Žánr: vampire horror

Originální název: 30 Days of Night
Český název: 30 dní dlouhá noc

Režie: David Slade
Hrají: Josh Hartnett, Melissa George, Danny Huston

Hrací doba: 113 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Komiksové filmy jsou v současném tisíciletí hodně v módě, ale když se to řekne takhle, většina z nás si pod tím představí komerční blockbustery z portfolia velkých studií jako Marvel či DC. Existují ale i mnohem zajímavější komiksové adaptace, které vycházejí z méně mainstreamových předloh. A mezi takové lze myslím zařadit i počin s názvem „30 dní dlouhá noc“.

„30 dní dlouhá noc“ vychází ze stejnojmenné hororové minisérie, která vyšla v roce 2002 a později se dočkala i několika pokračování a mimo jiné právě i filmové adaptace. Nemám šajna, jak si předloha stojí, poněvadž komiksy vesměs nečtu, ale co jsem si vygooglil nějaké ukázky, tak minimálně co do grafické stránky je hodně pěkná a příjemně svá. Už jen z těch několika obrázků, co jsem viděl, lze vycítit pořádný kus atmosféry. A je příjemné, že se to snímek snaží reflektovat – podobně jako se nezalekl ani slušné krvavé nadílky.

„30 dní dlouhá noc“ se vydává do oblasti, jež je pro bandu hladových upírů jako stvořená – až se člověk pomalu diví, že není víc počinů, které by s takovým prostorem rovněž pracovaly. Děj se totiž odehrává v odříznutém městě na Aljašce. Široko daleko nic, a navíc se město každou zimu ponoří na celý měsíc do tmy. Není to snad přímo perfektní příležitost pro upíry? Nejprve si připraví půdu (tj. pošlou posluhovače, aby zničil vrtulník, vykuchal sněžné psy, zbavil město telefonů) a pak to může začít…

Ve většině upírských hororů, na jaké si pamatuju a v nichž přijde upír na nové místo, představuje krvežíznivý netvor spíše plíživé zlo. Postupuje opatrně, aby nebyl odhalen, a postupně užírá místní obyvatele. „30 dní dlouhá noc“ na to ovšem jde docela jinak, protože zde se upíři s ničím neserou a hned po setmění vezmou městečko frontálním útokem. A právě tahle pasáž patří k vrcholům celého snímku. První minuty ještě za světla vcelku slušně odsýpají a příjemně navnadí na to, co bude následovat. Posléze přijde drtivý první útok, během něhož upíři vyhladí většinu obyvatelstva, což doprovází nejen hromady krve, ale i výborná atmosféra. Speciální vyzdvihnutí si zaslouží záběry z výšky, kdy kamera projíždí ulicemi a z ptačího pohledu sleduje bitvu mezi lidmi a upíry. Tohle je, vážení, naprostá paráda. Jaksi si nevzpomínám, že bych někdy v hororu tohoto druhu viděl podobné vychytávky.

„30 dní dlouhá noc“ si v první půlce nastaví vysokou laťku a rozehraje upírskou řežbu ve vysokém tempu. Nedokáže jej ale udržet až do konce. Jakmile se poslední skupiny přeživších (my sledujeme tu v čele s místním šerifem a jeho bitch) ukryjí a začnou řešit, jak přežít celý měsíc a uniknout, ztratí snímek svůj zběsilý tah na bránu a začne mírně uvadat. Naštěstí se nejedná o natolik zásadní propad, aby to „30 dní dlouhou noc“ pohřbilo, protože se na to dá stále koukat vesměs v pohodě a zásadní návaly nudy se nedostavují (naštěstí se totiž objeví i pár světlejších chvilek jako třeba upíří holčička), ale hlušších momentů se film bohužel nevyvaroval. Úplně mě pak nepotěšil ani takový nijaký závěr s „polo-happyendem“, v němž se nedozvíte, co se vlastně stalo s většinou upírů.

30 Days of Night (2007)

Nicméně ani zmiňované výtky nijak nezvrátí verdikt, že je „30 dní dlouhá noc“ povedeným bijákem s několika skvělými scénami, slušnou dávkou krve, slušnou zimní atmosférou a v určitých momentech i dobrého napětí. Někteří upíři sice vypadají jako levná napodobenina Marilyna Mansona (ale chápu, že byla snaha o zachování jejich vzhledu z komiksu) a Josh Hartnett v hlavní roli šerifa pořád vypadá jak mladíček, ale ve finále mi nic z toho nevadilo natolik, abych měl problém mluvit o „30 dní dlouhé noci“ jako o solidním snímku. Pěkná žánrová jednohubka.


Diocletian – Amongst the Flames of a Bvrning God

Diocletian - Amongst the Flames of a Bvrning God

Země: Nový Zéland
Žánr: war metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nuclear Wolves
02. Degenerate Swarm
03. Repel the Attack
04. Berserker Rights
05. Invincibility Through Strife
06. Procreate Strength
07. Plundered by Hyenas
08. Restart Civilization

Hrací doba: 27:06

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Diocletian se už s první deskou vypracovali mezi vůdčí kapely násilného bordelu, který bývá nálepkován jako war metal nebo bestiální black metal, protože na rovinu: „Doom Cult“ je moderní klasika, kterou lze postavit mezi nejzásadnější desky subžánru jako „Fallen Angel of Doom“, „War Cult Supremacy“ nebo „Desecration of the Holy Kingdom“. Diocletian samozřejmě hodně vycházeli z kanadských původců, ale do „worship“ kapely měli daleko, spíše byl jejich recept stejný; tedy black metal první vlny mixnutý brazilskou školou a starým grindem. Tomu dokázal novozélandský kult zkázy navíc vtisknout i jakýsi punc originality. V totožných intencích pokračovalo i solidní, byť ve srovnání s prvotinou slabší „War of All Against All“.

Třetí „Gesundrian“ nahrané v obměněné sestavě po krátké nečinnosti znělo jinak. Čistěji, deathmetalověji a možná obyčejněji, ale i tak se jedná o desku, kterou těžko přehlížet. Intenzita násilí a svébytnost zůstaly zachovány a společně s „Doom Cult“ se jedná podle mého názoru o to nejlepší, co Diocletian stvořili. Kapela se o něco později zase rozpadla, kmenový člen Atrociter se chvíli věnoval novému, Voivod inspirovanému projektu Solar Mass a posléze nepřekvapivě ohlásil reaktivaci Diocletian. Původně jen za účelem nahrání materiálu pro split „Tribute to Tregenda“ImpurathemBlack Witchery na vokálu, ale nakonec došlo na regulérní návrat se čtvrtou dlouhohrající deskou „Amongst the Flames of a Bvrning God“.

Rovnou řeknu na plnou hubu, že tohle je po všech stránkách nejslabší album Diocletian. Osobitost kapely je prostě pryč. První elpíčka měla vždy super oldschool zvuk, zatímco tu je uměle natlakované, zkompresované cosi, kde ani nejde poznat, že tu příležitostně řve Impurath. Bubeník by chtěl házet přechody a sypat jako J. Read, ale neumí to, skladby totálně splývají, bo riffy nejsou nic víc než obyčejné, pseudochaotické tam-zpátky a z kvazi-melodií si pamatuju jen tu na konci „Nuclear Wolves“, kterou Atrociter stejně zrecykloval z „Deathbitch“ od Witchrist, kde hrával na basu. To dlaczego, kurrrrwa mać?!?

O novince můžu utrousit jen dvě pozitivní věci. Nový vokalista R. W.Dawn of Azazel tu zapadl a ječí skvěle. Diocletian se taky podařilo víceméně udržet patřičnou úroveň agrese, chvílemi je novinka snad i maniakálnější, nepříčetnější než kterákoliv dřívější nahrávka, ale k čemu to je, když se jedná prakticky jen o stravitelnější emulaci Revenge? Nic proti nim, koneckonců je to srdcovka, ale taky jsem si zcela vědom, jak se to ve skutečnosti má s jejich „hudebními“ kvalitami. I přesto mají Revenge ve srovnání s nynějšími Diocletian mnohem zajímavější songwriting, a to veškerý matroš skládá Read způsobem „I smash my drums or bass until a song is written.“ Proto můžu i „zklamání“ jménem „Behold.Total.Rejection“ s odstupem let příležitostně poslouchat, zatímco tady po pár týdnech pomalu lituju každého nového stisknutí „play“.

Vydat tuhle desku jiná, neznámá kapela určitě budu smířlivější, neboť se posluchači stejně dostane příjemně vyhroceného, militantního námrdu na pár poslechů, jenže tohle je CÍSAŘ Dioklecián a ne ňákej Terrorgoatholocaust666 z Guatemaly, kurvadrát. Pokud potřebujete nasytit touhu po zběsilém metalovém násilí, tak si raději počkejte do října na nový Sammath nebo si pusťte dříve doporučované Concrete Winds. „Amongst the Flames of a Bvrning God“ je zbytečná deska a zklamání. Amen.


V/A – Scorn Coalescence

VA - Scorn Coalescence

Země: Srí Lanka / Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.7.2019
Label: Cyclopean Eye Productions

Tracklist:
01. Serpents Athirst – Poisoning the Seven
02. Genocide Shrines – All and/or Nothing
03. Trepanation – B/H/T
04. Heresiarch – Dread Prophecy

Hrací doba: 22:22

Odkazy Serpents Athirst:
facebook

Odkazy Genocide Shrines:
facebook

Odkazy Trepanation:
facebook / bandcamp

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Split alba, skrze která lze objevit zajímavé kapely, jsou super. Možná, že naše stránky sledují i undergroundoví potápěči, co zdejší účastníky dlouho a dobře znají, ale spíše předpokládám, že s některými, ne-li se všemi, se případný posluchač seznámí poprvé až zde. „Scorn Coalescence“ není jen kompilace několika skladeb mladých smeček, které se chtějí předvést a jsou rády, že jim někdo něco vydá. Personál jednotlivých kapel se zná osobně a skladby na sebe například i tématicky odkazují. Takže se jedná o stvrzení jakéhosi personálního pouta a manifest sdílené vize hudebního násilí; to vše pod taktovkou labelu Cyclopean Eye Productions, na jehož soupisce je možné najít i další zajímavá zvěrstva jihoasijského, extrémně metalového undergroundu.

Člověka asi napadne, že na Srí Lance nebude nejživější scéna, a tak nepřekvapí, že ústřední figura Serpents Athirst působí skoro v každé zásadní, tamní kapele. Jako otvírák slouží song „Poisoning the Seven“ dobře, ovšem rovnou jej označuji za nejméně výrazný na celém splitu. Serpents Athirst se prezentují black metalem v podobě, jak jej na prvních dvou deskách hrávali singapurští Impiety; tudíž přímočaře nasypaný a poměrně melodický námrd, který ovšem jakmile sejde z uší, sejde i z mysli.

Kytarista Serpents Athirst mimochodem bubnuje v Genocide Shrines, kteří na sebe již stačili upozornit s tituly vydanými například Vault of Dried Bones a Iron Bonehead. První ípko mě lehce iritovalo přílišnou nápodobou Archgoat, což byl v menší míře problém i dlouhého debutu „Manipura Imperial Deathevokovil: Scriptures of Reversed Puraana Dharmurder“, ale ten, když už nic, seriózně vraždil. „All and/or Nothing“ sice se mnou ani zdaleka nehýbe tak jako materiál ze zmíněné desky, ale riffy jsou tu slušné a již nesmrdí adorací známějších jmen. V druhé půli má skladba zajímavý epický nádech a já jsem docela zvědavý, co Genocide Shrines předvedou na další desce.

Bylo by nepatřičné splitko vnímat jako závod v kvalitě či extrému, ale předem mohu říct, že Nový Zéland Cejlon ve všech ohledech poráží; s novou skladbou Trepanation jde totiž do tuhého. „B/H/T“ je nejgrindovější song a hnusná špína!! Pokud se budete při poslechu zmateně divit, proč vám píská v uších, tak vězte, že se s vámi Trepanation snaží podprahově vyjebat. Každopádně při poslechu třetí skladby cítím nejen příval adrenalinu, ale i mírnou nevolnost, čemuž tleskám.

Nejlepší kus ale zplodili Heresiarch, kteří za své debutové album „Death Ordinance“ dostali v příslušné recenzi zaslouženou sodu. Pánové si vzpomněli, že riffy mají i v nepříčetném neandrtálském metalu svůj význam, trochu více, především v druhé půli přihlédli k epice á la Axis of Advance, ale oblékli ji do mnohem ponuřejšího hávu. A celkově bych se nezdráhal „Dread Prophecy“ označit za nejpovedenější skladbu kapely, už jenom z toho důvodu, jak skvěle hudba doplňuje její koncept.

Splitko „Scorn Coalescence“ splnilo svůj účel. V prvé řadě se jedná o 22 minuty fakt solidní brutality, dále jsem díky němu znovu-objevil slibnou kapelu (Trepanation) a navíc oživilo můj zájem o budoucí tvorbu Genocide Shrines a Heresiarch. Serpents Athirst možná také podržím v paměti. Možná. Pokud holdujete načernalému, bestiálnímu metalu smrti, nebude poslech ztrátou času.


Barshasketh / Outre – Sein / Zeit

Barshasketh / Outre - Sein / Zeit

Země: Nový Zéland / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2017
Label: Third Eye Temple

Hrací doba: 16:54

Odkazy Barshasketh:
facebook / bandcamp

Odkazy Outre:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third Eye Temple

Těmi formálně zkušenějšími a déle hrajícími na tomhle splitu jsou Barshasketh, kteří pocházejí z Nového Zélandu, ale aktuálně sídlí ve Skotsku. Hrají od roku 2009 a na kontě již mají tři řadovky doplněné o standardní sbírku neřadových nosičů. Přesto bych řekl, že jsou to Outre, čí jméno bylo poslední roky víc vidět a slyšet. Polákům se po vydání debutu „Ghost Chants“ (2015) dařilo, počin vzbudil velkou pozornost, kapela odehrála dost koncertů a nakonec si ji pro další desku pod svá křídla stáhnul elitní francouzský label Debemur Morti. Takhle jsou karty papírově rozdány. Řekl bych však, že na splitku „Sein / Zeit“ (název placky obsahuje názvy skladeb od každé kapely, akorát v němčině) dostávají Outre lidově řečeno na frak.

Barshasketh na split přispěli téměř osmiminutovou skladbou „Being“, která je sice oproti muzice Outre konzervativnější a usedlejší, ale mě osobně v tomto případě oslovuje mnohem víc. Kapela zde hraje vesměs dle žánrových pravidel, ale jejich kompozice je vystavěna zkušeně a podložena kvalitním skladatelským základem. „Being“ je příjemně variabilní blackmetalový song a dokáže zabavit po celou vyhrazenou dobu. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že ve mně píseň zanechala nějaký hluboký šrám, tak žhavé to rozhodně není, ale kdybych se to tu snažil poplivat, lhal bych sám sobě do kapsy. Jak se s oblibou říkává, feeling v tom je, takže za mě pro Barshasketh palec nahoru.

Zato s „Time“ od Outre mám poněkud problém. Song je oproti příspěvku Barshasketh o víc jak dvě minuty kratší, přesto se na něj nějak nedokážu soustředit. Jediné, co si z něj pořádně dokážu vybavit, je výrazný kytarový zvrat hned v prvních vteřinách písničky, ale potom jde pozornost hodně rychle do kopru a nějak mi to nedokáže nic předat. Chao-black oukej, „Ghost Chants“ mě taky bavilo, ale „Time“ mě nějakým způsobem míjí. Podobně je na tom i poslední přítomný song. Aby Outre nějak dorovnali stopáž, přidali k „Time“ ještě druhou věc – předělávku „Only True Believers“ od švédské smečky Armagedda. Podání Poláků mě ovšem na zadek nijak neusadilo, ale vzato kolem a kolem mě baví pořád víc než jejich vlastní track. Což o něčem vypovídá.

Jednoznačným vítězem pomyslného splitkového souboje jsou pro mě tedy Barshasketh. Ti nahráli povedenou věc. Celkově však v „Sein / Zeit“ nevidím nic zásadního a na rovinu říkám, že kdybych tu fošnu neslyšel, tak by můj hudební život chudší nebyl.


Vassafor – Malediction

Vassafor - Malediction

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Devourer of a Thousand Worlds
02. Emergence (of an Unconquerable One)
03. Elegy of the Accurser
04. Black Winds Victoryant
05. Illumination of the Siniste

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Novozélandský metal se u nás objevil již vícekrát a nyní mám konečně možnost řádně představit kapelu, kterou v tamním bohatém undergroundu považuji za nejlepší. Nejsou to Ulcerate, nýbrž Vassafor, kteří vznikli na přelomu let 1993/1994, a dnes recenzovaná deska „Malediction“ je druhým dlouhohrajícím titulem kapely. Vassafor jsou maximálně oddaní esenci pravověrného metalu zasvěceného temnotám, a takový nelze hrát s každým, kdo se právě namane. Nedostatek vhodných spoluhráčů byl hlavním, i když ne jediným důvodem, proč nebyla kapela aktivnější. VK alias Phil Kusabs, který se zde stará o veškerou hudbu, texty, zpěv, produkci a strunné nástroje, ovšem posledních +/- deset let nijak nezahálel. Jeho obživou je zvukařina, a pokud vlastníte nějaký titul vydaný v posledních letech Iron Bonehead, dost možná desku masteroval právě on. Za zmínku jistě stojí i hráčský, producentský a skladatelský podíl na prvních dvou deskách Diocletian, členství v dalších dvou výborných novozélandských kapelách Temple Nightside a Sinistrous Diabolus, koncertní výpomoc v Blasphemy a v neposlední řadě je veřejným tajemstvím i jeho dřívější působení v Irkallian Oracle.

S Vassafor jsem se seznámil před x lety díky výprodeji u starých dobrých Naga Productions. Stejnojmenné EP (2007) jsem kaufnul víceméně naslepo, snad kvůli vazbě na Diocletian, a o to více jsem byl ohromen kvalitou přítomných kompozic. Tohle slovní spojení zde neužívám nadarmo, jelikož VK umí skládat dlouhé songy, které se komplexním, ale stále přirozeným způsobem vyvíjí, gradují a jejich osvojení vyžaduje spoustu času a pozornosti. Pokud se vám zrovna v mysli utváří obraz avantgardního spolku, tak vás musím zarazit. Slovo progresivní možná na místě je, avšak Vassafor se zuby nehty drží archaického metalového výraziva. Zkuste si představit, jako by se z primordiální směsi starých Sodom, Bathory, Beherit, Master’s Hammer, Mystifier, Necromantia někdo pokusil vysochat dílo, které by se pokusilo dosáhnout na skladatelskou genialitu prvních desek Mercyful Fate. Vassafor vědí, zač je toho Satan, a jejich přístup k žánru je ten nejlepší možný. Metalový fanatismus je podpořený širokým hudebním rozhledem, který v tomto případě dalece přesahuje metalovou sféru, esoterickou praxí a nezbytným umem.

Debut „Obsidian Codex“, kde se ke Kusabsovi již definitivně připojil kladivář BP, je impozantní blackmetalový monolit. O bližší popis se raději nebudu ani pokoušet, protože pak by se na „Malediction“ nemuselo dostat. Má očekávání byla plným právem vysoká a Vassafor na ně žel v mých očích nedosáhli. I přesto „Malediction“ svou kvalitou a ďábelskou autenticitou převyšuje většinu desek, které letos vyšly.

Vassafor

Novinka je ve své podstatě přímočařejší a výše uvedený koncept představuje pěti odlišnými způsoby. Kromě tří zcela nových skladeb jsou zde dva starší kousky, „Black Winds Victoryant“ ze zmíněného stejnojmenného EP a „Elegy of the Accurser“, která se objevila na CD kompilaci „Invocations of Darkness“ vydané Debemur Morti. Nutné je ovšem zmínit, že tracklist CD, MC a LP verzí „Malediction“ se liší. Na asfaltu si místo „Elegy of the Accurser“ poslechnete agresivnější „Servitude“, která pochází z dřívějšího EP „Southern Vassaforian Hell“. Na kazetě najdete songy oba dva a stranu B navíc uzavírá cover Graveland„Barbarism Returns“.

Jelikož EP a debut považuji společně s materiálem ze splitu se Sinistrous Diabolus za nejsilnější, tak lze předpokládat, že „Black Winds Victoryant“ předvádí Vassafor ve své nejlepší formě, ale osobně považuji „remake“ za slabší. Chápu, že VK chtěl dát skladbě novou zvukovou fazonu, jelikož nebyl s produkcí EP spokojen, ale já zas nejsem úplně nadšený ze soundu novinky. Musím uznat, že produkce je opracována opravdu kvalitně a kytarové nástroje zní výborně. „Malediction“ se také vyplatí slyšet se sluchátky, a to nejen díky různě roztroušeným „podprahovým“ samplům. Ale srovnávám-li s předchozími tituly, tak „Malediction“ zní až příliš „čistě“. Zcela nespokojen jsem se zvukem šroťáku a aby sypačky pořádně hrnuly, tak je třeba výrazně zvýšit hlasitost, což není vždy možné. Ale výhrady ke zvuku berte s rezervou, protože zaslané promo má docela nízký bitrate.

Úvodní „Devourer of a Thousand Worlds“ a poslední „Illumination of the Sinister“ podobně jako „Black Winds Victoryant“ využívají delší stopáže a dynamicky přecházejí z agresivních pasáži v epické temno a podobně. Nechybí zde strhující riffy, ale občasné vaty se Vassafor žel nedokázali úplně vystříhat. No, a dosud nezmíněná „Emergence (of an Unconquerable One)“ představuje posedlé uctívání starého primitivismu vyhnané do extrému. Celkově novinka tíhne spíše k agresi a (black)metalovému klasicismu nežli k ponurým temnotám a to je za mě taky trochu škoda.

„Obsidian Codex“ bych osobně hodnotil jako album blízké absolutnu. Žel „Malediction“ vnímám po všech stránkách jako o něco slabší, ale přiznám, že to je primárně subjektivní dojem, který lze podložit jen několika málo objektivními argumenty (viz zmínky o vatě a zvuku). Ale nekompromisnost vize a jedinečnost zůstávají nedotčeny, a proto si Vassafor zasluhují vaši pozornost. Ale pozor, určitě se nejedná o desku jednoho letmého poslechu.

Vassafor


Vesicant – Shadows of Cleansing Iron

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Země: Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.6.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Blood Miller
02. Shadow of Death
03. Dismal Oubilette
04. Uncoiled Desolator
05. Enceladus
06. Carnage Ascended
07. Excoriation

Hrací doba: 40:45

Odkazy:
facebook / bandcamp

„Vesicant“ je označení pro takové chemické látky, které při kontaktu s pokožkou, očima nebo sliznicemi způsobují silné podráždění, jež může vyústit v pěkně hnusné puchýře, a také se tak jmenuje kapela z Nového Zélandu zmíněná v jednom z eintopfů po boku nedávno recenzovaného debutu Heresiarch. Pokud vás článek minul, tak ve zkratce připomenu, že jsem „Death Ordinance“ označil za mírné zklamání, protože účinně brutální hudbě prostě chyběly dobré riffy. Proč to spojování?

Mozek Heresiarch, N.H., a zdejší hlavní tvůrce Profanum společně v této kapele hráli a také nakopli Vesicant k seriózní činnosti, dokud se jejich cesty nerozešly kvůli rozdílným tvůrčím vizím. Sedmiminutové demo „Edict“ z roku 2014 oba nahráli ještě s kytaristou Pravusem a nebylo vůbec špatné. V současnosti Vesicant působí jako duo Profanum (struny, vokál) a Mordance (bicí, vokál). Druhého jmenovaného jste mohli slyšet bušit na „The Hecatomb“ od Temple Nightside, údajně i na debutu Impetuous Ritual (věříme-li Metal-Archives) a syrová atmo-blackařina Paroxysmal Descent, kde si vše nahrál sám, by mohla také někoho zaujmout, protože ji vydával výborný, žel již nefunkční švédský label Total Holocaust Records.

Vesicant hrají násilnou podobu black/deathmetalové hudby, ze které stoupá výrazný odér strachu. Ať už toho deprimujícího – paralyzujícího – nebo ryze zvířecího, jenž se pojí s agresí a pudem sebezáchovy. Ale nejvýstižnější je nakonec samotný název kapely. Váš dojem se určitě bude více či méně lišit, ale mně poslech „Shadows of Cleansing Iron“ připomíná čtení o bojových chemických látkách a jejich účincích. O těch se určitě něco dozvěděl každý, kdo neprospal hodiny dějepisu. Věřte nebo ne, tato asociace vznikla již za prvního setkání s deskou ještě dřív než jsem termín „vesicant“ prohnal slovníkem nebo nahlédl do textů. Efektivní intro poslední skladby „Excoriation“ onen pocit dobarvilo a stvrdilo.

Nedokážu dost dobře vysvětlit, co vlastně dělá hudbu atmosférickou. Pokud bych se držel myšlenky, že specifické stupnice evokují v posluchači jisté pocity, tak si moc nepomůžu, protože nemám šajnu, v jakých stupnicích Vesicant hrají. Zásadní je ale „rozháranost“ jejich hudby. Mnohdy mi přijde, jako by se bicí s kytarami rytmicky rozcházely, čímž nemám na mysli klasický black/deathový kýč pomalu hraných akordů a ultra-rychlých bicích. Vokály také často působí nablité „mimo“. Diletantství nebo záměr? Tak či onak, na mě tento rys působí kladně.

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron

Vesicant si navíc našli zajímavý kytarový zvuk, který zmíněné atmosféře hodně přispívá. Ale jinak není „Shadows of Cleansing Iron“ moc dobře vyprodukovaná nahrávka. Kytary a zvláště bicí mají příliš digitální patinu, což mi při poslechu hrubě smíchané první ukázky na mysl nepřišlo, a basa nejde slyšet vůbec. Rovněž mi moc nesedí poměr mezi hlavním a doprovodným vokálem. Což nejsou jediné dětské nemoci, jimiž „Shadows of Cleansing Iron“ trpí. Jednotlivé songy trochu splývají a hluchých pasáží by se našlo víc než jen pár.

Je zajímavé, že na svém Facebooku a Bandcampu se Vesicant hrdě hlásí ke kanadským Axis of Advance, ale mně osobně je evokují pouze v těch několika pomalých, melodických částech (ve kterých zase Axis of Advance hodně vycházeli z Thergothon). Hudební srovnávání s Heresiarch či jinou samozvaně „war metalovou“ kapelou také není nejšťastnější. To má „Shadows of Cleansing Iron“ spíše blíž k posledním dvěma deskám Impetuous Ritual, avšak s jedním zásadním rozdílem. Nelidské umění předváděné těmito médii zhoubných mimozemských vibrací je kvalitativně o pár dimenzí výše, což ale znamená, že jsou Vesicant uchopitelní i pro běžného posluchače.

Pokud by se vychytaly různě rozeseté nedostatky a celkově by Vesicant své dílo posunuli dál, tak si myslím, že by brána mezi elitní metalové spolky mohla být otevřená. Obecně by se dalo říci, že je debut zajímavý a lehce nadprůměrný. A když srovnám s dalšími služebně mladými krajany jako třeba Sabbatic Goat, Heresiarch, Trepanation a Veneficium, tak mě Vesicant baví nejvíce. Uvidíme, jak se předvedou na chystaném splitku s veterány Sinistrous Diabolus.