Archiv štítku: NZL

Nový Zéland

Psychick Witch – Cosmic Botanists

Psychick Witch - Cosmic Botanists

Země: Nový Zéland
Žánr: drone / noise
Datum vydání: 23.9.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
Side A:
01. Cullatran
02. Tantric Burial
03. Shockwave Risr
04. Evisc

Side B:
05. Hippolyta
06. Angular Variations/Fluctuating States
07. Electric Set

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Konvenční a nekonvenční hudba se neliší ani tak v tom, co je tvrdší, temnější či agresivnější, jako spíš v nárocích, jaké ta která produkce na posluchače klade. Skutečné audio dobrodružství většinou začíná v místech, jež průměrný posluchač nepovažuje za muziku, nýbrž za bordel. Ale to je každého věc, jak se k výzvě postaví. Pokud to někdo nezvládne, je to jeho problém, náš ne, protože my všichni, co jsme se tu dnes sešli, samozřejmě dávno víme, že i hluk skýtá mnohá lákavá zákoutí.

„This Is Not Music
Fractured amplifier bleeding
Free noise immolation“

Jisté je, že Psychick Witch nepotěší zavilé milovníky melodií a vzletných refrénů. Ale hádám, že takoví si k nám asi číst nechodí. Stěžejními hesly dnešní recenze budou drone a noise. Pokud vás to nevyděsilo, čtěte směle dát, poněvadž „Cosmic Botanists“ by vás mohlo zajímat!

Novozélandský projekt se vyžívá především v dronové anti-hudební bažině, a jestli vás serou alba, kde po celou dobu vazbí kytarové nikoliv tóny, nýbrž zvuky, pak se s „Cosmic Botanists“ nemusíte vůbec unavovat. Právě tohle je totiž většinovou náplní nahrávky, drtivou většinu času vás bude provázet agonické znásilňování kytarových strun. Nutno uznat, že zejména tehdy, kdy se nebudete bát otočit volume trochu doprava, dokáže tahle nekonečná a nekončící skřípavá hradba podrásat nervy. Jestli tohle má být cílem a smyslem existence Psychick Witch, pak myslím lze tvrdit, že mise byla splněna…

…obzvlášť když dronové vazbení není to jediné, co na vás v útrobách „Cosmic Botanists“ číhá. Tato základní poloha je totiž navíc pohlučena (dle vzoru pozlacena) noisovou nenávistí. Třešničkou na dortu pak budiž několik industriálních motivů a špetka rituálních nálad, ale to je jen koření, které celek dokáže ozvláštnit, ale není jeho určujícím prvkem. Tím je zvukový nihilismus působící dojmem improvizace a běžnými standardy nespoutaného průzkumu hlubin experimentálních vod. Samozřejmě, budeme-li produkci Psychick Witch poměřovat s obdobně laděnými projekty, pak se nutně dobereme k výsledku, že na Novém Zélandu skutečně nevzniklo něco, co by tu nikdy předtím nebylo a co lze označit za posouvání hranic, ale to nakonec nevadí. Jistě by šlo polemizovat o tom, nakolik je uhrančivost předkládaného materiálu dílem Psychick Witch a nakolik tato plyne už jen ze samotné podstaty užívaných žánrů. Ale to nakonec není důležité, jelikož na poutavosti „Cosmic Botanists“ to nakonec mnoho nemění.

Abychom si ale správně rozuměli… „Cosmic Botanists“ zase není nějaká fenomenální či dech beroucí záležitost, ale něco stále na tom je. Nahrávka má svou zajímavost i kvalitu a nelze jí upírat, že jakmile hraje, jen těžko se vypíná. Stejně tak cením tu náročnost a skutečnost, že vám Psychick Witch nedá nic zadarmo a že po nějaké době už ona nepříjemnost vystoupá do vysokých hodnot. A to říkám na základě vlastní empirické zkušenosti, neboť když jsem album jel při psaní recenze, po několika přehráních jsem to musel vypnout – nikoliv proto, že by mne nebavila vlastní hudba, ale protože se to hnusné kytarové bzučení už nedalo déle snášet. Takové přiznání by za normálních okolností a u konvenční hudby bylo známkou nepovedeného výsledku, ale vzhledem k situaci je to vlastně… pochvala.

Psychick Witch


Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression

Princess Chelsea ‎– The Great Cybernetic Depression
Země: Nový Zéland
Žánr: indie pop
Datum vydání: 1.5.2015
Label: Lil’ Chief Records

Tracklist:
01. When the World Turns Grey
02. Is It All Ok?
03. No Church on Sunday
04. Too Many People
05. We Are Very Happy
06. We Were Meant 2 B
07. Winston Crying on the Bathroom Floor
08. We Are Strangers
09. We’re So Lost
10. All the Stars

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jednou – a vlastně to není nijak zvlášť dávno – jsem tu již jeden úvod o tom, kdo to je Princess Chelsea a kde se vlastně vzala, psal. Jenže jak se říká, opakování je matka moudrosti a i vzhledem k tomu, že report z vystoupení téhle indie popové zpěvačky z Nového Zélandu v Praze nemuseli číst všichni, si to u příležitosti recenze letošního alba „The Great Cybernetic Depression“ můžeme s klidným srdcem (a samozřejmě i s trochu jinými slovy, aby to nebyla taková nuda) zopakovat.

Inu, to, že Princess Chelsea pochází z Nového Zélandu, už jsem tedy vykecal… kdo to ale je? Chvíli se mihla v indie popové skupině The Brunettes (jejíž lídr Jonathan Bree ostatně hraje důležitou roli i v tvorbě samotné Princess Chelsea), ale opravdu začala být vidět po vydání svého prvního sólového alba „Lil’ Golden Book“. Zpěvačka se evidentně vyžívá v natáčení velkého množství videoklipů (z debutu nemají videa tuším snad jen pouhé dvě písničky), které jsou sice mnohdy značně home-made, ale o to víc zase bývají praštěné. A jedno z nich, jmenovitě to ke skladbě „The Cigarette Duet“, se svého času stalo solidním virálem… v překladu: tenhle klip, jehož většinu tvoří nehybný záběr na Princess Chelsea a Jonathana Bree v bazénku, se po internetu šířilo jako lavina a získalo poměrně solidní popularitu.

Na rozdíl od spousty jiných virálních interpretů však aktivita Princess Chelsea naštěstí nezačíná a nekončí na internetu a hlavně – i hudebně je to dost zajímavé. Nevím jak vy, ale když se o něčem řekne, že se to stalo známé podobným způsobem jako Princess Chelsea díky „The Cigarette Duet“, tak si většinou představím nějakou kravinu maximálně tak na jedno zasmání, ale určitě ne něco, co bych měl chtít poslouchat i za normálních okolností – a přece bylo „Lil’ Golden Book“ výbornou nahrávkou, která mě prostě baví. Od vydání debutu již ovšem nějaký ten pátek uběhl, a tak nadešel čas na pokračování v podobě druhého alba „The Great Cybernetic Depression“.

Není důvod to neříct – já osobně jsem se na „The Great Cybernetic Depression“ těšil docela dost a vážně jsem byl zvědavý, jak to dopadne a jestli Princess Chelsea dokáže udržet vysokou laťku nastavenou její prvotinou. Bohužel se tak ale nestalo…

„The Great Cybernetic Depression“ není vysloveně průserovou nahrávkou, ani se nedá tvrdit, že by se to snad nedalo vůbec poslouchat. Ono když na to přijde, poslech „The Great Cybernetic Depression“ je vlastně docela příjemná záležitost – slouží-li vám počin jen jako kulisa. Jinak je však novinka – navzdory tomu, že z obecného hlediska do bahna hlubokého podprůměru nepatří – po všech směrech horší než její předchůdce. Když totiž po „The Great Cybernetic Depression“ budete požadovat něco víc než jen roli sympaticky nenáročného doprovodu k nějaké jiné činnosti a budete se snažit desku skutečně poslouchat, pak takřka okamžitě začnou vyplouvat na povrch její slabiny. Nebo lépe řečeno jedna slabina, která je však velká a z níž plynou i všechny ostatní – „The Great Cybernetic Depression“ je prostě přespříliš utahané. A od utahanosti už je to jen krůček k zívání a nudě. A ačkoliv jsou mi z nějakého důvodu Princess Chelsea a její počínání sympatické, bylo by pokrytecké zapírat, že místy je to trochu slabé.

„Lil’ Golden Book“ dokáže člověka zaujmout vlastně hned během prvního poslechu – je to ten druh alba, u něhož už na prvním rande cítíte, že je to dobré a že budete mít chuť to poslouchat i nadále, a když to následně vážně budete poslouchat dál, nedojde tomu dech. Jak byste si asi po předcházejícím odstavci zvládli sami domyslet, „The Great Cybernetic Depression“ je v tomto ohledu jiné. Na první poslech kolem mě novinka prohučela bez nějakého většího zaujetí a vlastně jsem si toho z ní nic moc nezapamatoval. Žádný problém, říkám si naivně, asi to tentokrát bude chtít víc času, než se to člověku dostane pod kůži. Jenže těch poslechů už bylo skutečně velké množství a onen stav, kdy bych se u „The Great Cybernetic Depression“ vážně bavil, se prozatím jaksi nedostavil a myslím, že se už ani nedostaví.

Novince chybí hned několik věcí, díky nimž „Lil’ Golden Book“ fungovalo tak parádním způsobem. Především na „The Great Cybernetic Depression“ postrádám nějaké opravdu silné skladby (klidně bychom to mohli nazvat hity, přestože v tomto případě nemám nutně na mysli nějakou instantní chytlavost – ostatně, i ty největší „hity“ Princess Chelsea nejsou žádné rádiové výplachy, stále se bavíme o indie popu), jež by album táhly kupředu již od prvních poslechů. Jasně, určitě někdo může oponovat, že napsat druhý „The Cigarette Duet“ asi nebude až taková sranda, ale na „Lil’ Golden Book“ bylo těch skvělých věcí mnohonásobně víc… byla tam nádherně prdlá „Monkey Eats Bananas“ nebo excelentní kousky jako „Caution Repetitive“ či „Yulia“. Fungovaly tu i klidnější songy jako „Ice Reign“… vlastně tam fungovalo všechno snad s výjimkou mírně kýčovité „Too Fast to Live“, která mi k srdci prostě nepřirostla.

Ne, že by se na „The Great Cybernetic Depression“ nenašly vůbec žádné povedené písničky, akorát takových, jež by ustály srovnání s tím nejlepším z debutu, jsem tu našel… no, jednu. Tou je čtvrtá „Too Many People“, která se bezesporu povedla a v krystalické podobě představuje přesně to, co jsem si od „The Great Cybernetic Depression“ sliboval v celé délce. Nejde o to, že by tahle skladba byla v něčem složitější nebo tak něco, protože je ve své podstatě vlastně jednoduchá… akorát má v sobě i přes svou jednoduchost něco, co člověka skutečně zaujme. Z dalších relativně příjemných, i když už ne až tak dobrých bych jmenoval ještě „Is It All Ok?“, jíž velmi sluší zapojení mužského zpěvu, nebo „We Are Strangers“, která má taktéž co říct.

Na druhou stranu je tu ale mnohem větší podíl písniček, jež se sice poslouchat dají, ale ve skutečnosti jsou přesně tím, díky čemu se „The Great Cybernetic Depression“ tak vleče. Naprosto zářným příkladem budiž je třeba singlová „No Church on Sunday“, jež sice po formální stránce nemusí být špatná, ale prostě nemá takovou sílu, aby nějak výrazněji zaujala. Suverénně nejslabší částí desky je však v tomto ohledu její střed, jelikož po skvělé „Too Many People“ je takových nijakých skladeb naskládáno hned několik za sebou, díky čemuž se posluchačova pozornost odebere do věčných lovišť, odkud už se nezvládne vrátit až do konce alba.

Nemá smysl tvrdit opak, člověk by si měl občas nalít čistého vína – „The Great Cybernetic Depression“ prostě je zklamání a docela velké. Zpočátku jsem si to nechtěl tak úplně připustit, protože jak jsem již výše řekl, postupem času mi snažení Princess Chelsea prostě začalo být nějakým způsobem sympatické, ale když se ani po velkém množství poslechů stav nijak neobrátil, tak se prostě nedá svítit. Oproti „Lil’ Golden Book“ je letošní novinka sešup o několik tříd níže, což je obrovská škoda, protože jinak tu talent rozhodně nechybí. Inu, snad se bude na další desce skladatelsky dařit lépe než na „The Great Cybernetic Depression“.


Meth Drinker, Weak, Black Aspirin

Meth Drinker, Weak
Datum: 24.5.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Black Aspirin, Meth Drinker, Weak

Náročnou koncertní sérii čtyř akcí v pěti dnech, jež čítala vše od indie popu přes rap až po crustový bordel, jsem zakončil nejlepší možnou kombinací – strahovská Sedmička, lahváč černého piva a extrémní muzika. Večer 24. května léta Páně 2015 se nesl ve znamení kurevsky hutného a špinavého sludge, o který se postarala trojice smeček…

Po menších technických potížích s nazvučením bicích se jako první slova ujala pražská formace Black Aspirin… Že ji neznáte? V pohodě, já jsem do té doby taky vůbec netušil, ale zřejmě se nikdo z nás nemá za co stydět, jelikož se podle všeho jedná o nové jméno na scéně, byť zde hrají borci, kteří už si v tom undergroundu něco málo odhoblovali. Vzhledem ke stylovému zaměření večera, které jsem již prozradil v prvním odstavci, asi nikoho nepřekvapí, že i Black Aspirin hráli sludge. Tenhle žánr však v jejich podání nebyl takovým tím typickým bahnem, protože kvartet drtil spíš rychlejší a agresivnější podobu stylu s hned dvěma rovnocennými vokály. Sice mi přišlo, že ozvučení nebylo stoprocentně ideální a hlavně kytary se mi trochu slévaly, ale zase se musí nechat, že byla nádherně slyšet baskytara, která drtila jako svině. Ostatně, právě baskytarista (a zpěvák), na Bandcampu formace vedený pod všeříkajícím písmenkem K, si zaslouží speciální vypíchnutí i za svůj výkon, jelikož to vůbec nešidil a především do řevu šel s velkou intenzitou. Nicméně i jako celek se mi Black Aspirin relativně líbili (byť nějaká vyslovená genialita to zase nebyla, to je snad jasné) a až budu mít možnost se někdy znova mrknout na další jejich vystoupení, nevidím důvod se tomu bránit.

V sypání hutné muziky pokračovali dánští Weak, kteří tak trochu dostáli svého názvu a z celého večera mi přišli nejslabší. Sice to nebyl žádný průser nebo tak něco a neměl jsem sebemenší problém se mrknout na celý set, aniž bych se co minutu musel dívat na hodinky, kdy už to skončí, nicméně vzhledem k tomu, že mi toho z jejich výstupu v hlavě moc neutkvělo, je asi zřejmé, že to nebylo nic, co by mě vyloženě položilo na lopatky. Weak jednoduše nastoupili ve třech a bez nějakých větších zajímavostí (zato však s nepopiratelnou dávkou poctivosti, o tom se nehádám) sypali opětovně agresivní sludge, jenž se především v těch nejrychlejších momentech dostával až někam k hardcore/punku. Celkem zaznělo tuším sedm válů, které uběhly docela v pohodě, ale žádný velký zázrak to zase nebyl.

Papírově nejsilnější jméno v podobě Meth Drinker nakonec bylo i v reálu tím nejsilnějším, co večer nabídl. Novozélandský „Piják pervitinu“ byl totiž – jak se ostatně na každý správný sludge sluší a patří – hutný a intenzivní. Trojice od protinožců to drtila setsakra zodpovědně, zpívajícím bubeníkem počínaje (super výkon!), baskytaristou, který do toho viditelně šel až na doraz, pokračuje, kytaristou, jenž svůj nástroj taktéž nešetřil ani v nejmenším, konče. Drtivá rytmika, místy až dronově kvílející kytara i zvířecí vokály si během tohohle vystoupení prostě sedly, všechny dílky zapadly na své místo a tenhle syrový hnus měl tím pádem koule jak bejk. Podobně jako Weak, i Meth Drinker zahráli set o sedmi skladbách, nicméně vzhledem k tomu, že ještě měli do desáté hodiny, s níž musí produkce na Sedmičce končit, chvíli času, přidali navrch i osmý vál… a kdyby bylo ještě víc času, klidně bych si nechal líbit i další, protože tohle mě fakt bavilo.

Abychom si úplně rozuměli… fakt to ani zdaleka nebyl koncert roku. I kdybyste třeba byli fandové sludge, nemusíte tak úplně jít ke zdi a začít do ní mlátit hlavou, jestli jste tam nebyli. Sice to totiž bylo dobré a celá akce byla hodně sympatická, ale nebylo to až TAK dobré. Na druhou stranu, kdo se byl podívat, asi nemusí litovat peněz nebo času, protože bylo co poslouchat.


Princess Chelsea

Princess Chelsea
Datum: 20.5.2015
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Princess Chelsea

Ať je současný hudební byznys (v širším slova smyslu) jakýkoliv, jedna věc se mu nechat musí – poskytuje interpretům možnost se relativně jednoduše, rychle a hodně proslavit i bez přispění soukolí major labelů. Onou zbraní, díky níž je to možné, je samozřejmě internet. Nikdo netvrdí, že se to může povést každému, nicméně ta možnost tu je a lze nalézt příklady, jimž se to skutečně povedlo. Jedním z nich může být i Princess Chelsea, již většina lidí poznala především díky videoklipu „The Cigarette Duet“. Ten se stal v roce 2012 ukázkovým virálem – lidé si Princess Chelsea se žvýkačkově růžovou parukou, která vede v bazénku dialog o cigaretce, sdíleli jak diví a o novozélandské zpěvačce se najednou vědělo.

Mě osobně však tohle minulo, protože jsem nekulturní asociální dobytek, trendy nesleduju a virály se ke mně nedostanou – to první mám na párku, to druhé zase na salámu. K Princess Chelsea jsem se dostal až později, náhodou a po vlastní ose a o všem výše zmíněném jsem se jaksi dočetl až zpětně. Samotná muzika se mi ovšem dost zalíbila, takže když jsem zjistil, že se Princezna se svojí kapelou zanedlouho ukáže i na rovnou pěti koncertech v České republice, nebyl důvod si na jeden nezajít. No, a vzhledem k tomu, že aktuálně bydlím v díře, která má na kraji obce u silnice cedulku s nápisem Praha, volba samozřejmě padla právě na pražský koncert.

Pět koncertů v rozmezí jednoho týdne je přece jenom docela dost, nicméně zájem o Princess Chelsea evidentně je. První vystoupení v Plzni prý bylo vyprodáno a ani pražská Akropole si na málo lidí myslím stěžovat nemohla. Předkapely se nekonaly žádné, takže krátce po půl deváté večerní nastupovala před zhusta zaplněný sál rovnou sama Princess Chelsea za doprovodu své tříčlenné kapely…

Pódiu vévodily dvoje klávesy, z nichž jedny (samozřejmě ty uprostřed) ovládala sama Princess Chelsea, ale během koncertu předvedla i třeba hru na xylofon nebo v jedné skladbě i na baskytaru. Podobně si mezi sebou nástroje – s výjimkou bubeníka – vyměňovali i ostatní a obzvláště kytara s baskytarou v jednu chvíli putovaly doslova z ruky do ruky a nutno dodat, že nikomu z přítomných hraní na více nástrojů nedělalo sebemenší problém a všichni to odehráli výborně. Což platí i pro samotnou Princess Chelsea, na niž se samozřejmě upíral největší díl pozornosti, protože i ona všechno odehrála a především odzpívala skvěle. Jenom mi přijde trochu škoda, že drtivou většinu času zpívá hodně jemně, jelikož jak v několika výjimečných momentech ukázala, i ona umí s hlasem trochu zatlačit na pilu a znělo to hodně dobře. Ale jasně, znělo to hodně dobře živě, kde to díky výraznější rytmice sedne, ale je otázka, jestli by to na albech nerušilo s ohledem na to, jaký druh muziky to přece jenom je.

Vzhledem k tomu, že má Princess Chelsea na kontě prozatím jen dvě alba, přičemž to druhé sotva vyšlo, asi nikoho nepřekvapí, že se v setlistu objevilo hojně písniček z obou. Z debutu „Lil‘ Golden Book“ novozélandská čtveřice předvedla třeba „Too Fast to Live“, extrémně návykovou „Monkey Eats Bananas“ (která jen tak mimochodem disponuje tím nejvíce duchaplným textem, jaký jste kdy viděli) a samozřejmě i povinnou „The Cigarette Duet“, což byl právě ten song, při němž Princess Chelsea hrála na baskytaru a partnera v textu jí stejně jako na albu a v klipu dělal (v téhle písničce kytarista) Jonathan Bree.

Nutno ale uznat, že zatímco při domácím poslechu mi nová deska „The Great Cybernetic Depression“ přišla oproti debutu trochu slabší, na koncertě fungovaly dobře i nové písničky včetně singlové „No Church on Sunday“, jež mi z alba přijde dost utahaná. Nejvíce ovšem potěšilo, že z novinky zazněly i „Is It All Ok?“ a zejména „Too Many People“, která je podle mě suverénně nejhezčí skladbou na nahrávce. Kromě nich se z „The Great Cybernetic Depression“ v setlistu objevily i třeba „We Are Strangers“ nebo „All the Stars“.

Celkově zazněly všechny písně, které jsem chtěl slyšet, až na jednu výjimku – přijde mi trochu škoda, že nedošlo na skvělou „Caution Repetitive“, již považuji za jednu z nejlepších věcí, jaké Princess Chelsea doposud vydala. Nicméně jinak vystoupení ubíhalo ve velmi příjemném duchu, a i když kapela hrála téměř hodinu a půl, i díky sympatickému civilnímu vystupování jsem se nijak nenudil a měl jsem z koncertu dobrý pocit. Na druhou stranu ale zase musím říct, že jsem +/- podobně laděných koncertů viděl letos už víc a třeba z Euzen nebo Lydie Ainsworth jsem si odnesl ještě o něco větší zážitek. I tak to byl ale poměrně příjemný večer a vzato kolem a kolem se mi to líbilo.


Exordium Mors – The Apotheosis of Death

Exordium Mors - The Apotheosis of Death
Země: Nový Zéland
Žánr: black / thrash / death metal
Datum vydání: 5.7.2014
Label: Iron, Blood & Death Corporation

Tracklist:
01. Apotheosis of Death: I. Axiom
02. Apotheosis of Death: II. As the Vultures Descend
03. Apotheosis of Death: III. Ascension Through Vanquished Flesh
04. Apotheosis of Death: IV. The Corpse of Your Divinity Now Burns
05. Apotheosis of Death: V. The Purging Storm of Chaos Unfurls…
06. Apotheosis of Death: VI. …Unto the Lightning Swords of Conquest (Mars Invictus)
07. Fire & Triumph
08. Abandon All Hope
09. Blade of Brutus
10. Outro

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PRa>

Nový Zéland samozřejmě není žádná zaostalá díra, ale i tak jsou místní metalové kapely pro našince něčím nevšedním a neobvyklým. Nemohu sice tvrdit, že bych měl snad novozélandskou scénu nějak podrobně zmapovanou, ale tak nějak od oka mi nepřijde, že by se to tam extrémními smečkami hemžilo na každém rohu. A z onoho nevelkého počtu se pak k nám do České republiky, tedy na úplně druhou stranu planety, dostane jen zlomek. V rámci tohoto zlomku nám však do redakce doputovala i deska “The Apotheosis of Death” od jistých Exordium Mors, přičemž právě ta nyní bude předmět našeho skromného povídání. Začněme ovšem nějakou tou nudnou, leč nutnou úvodní omáčkou…

Exordium Mors pocházejí z největšího novozélandského města Aucklandu a za sebou mají lehce přes jednu dekádu fungování. Během těchto deseti let stihla skupina vydat několik neřadových počinů, z nichž asi nejzajímavější jsou dvě EP “Verus Hostis – A Hymn to Fire” (2010) a “Sacrifice, Perish and Demise” (2012), nicméně první zářez na dlouhohrající pažbě si šetřili až do letošního roku. Lze ovšem soudit, že úplní neználkové Exordium Mors nebudou a nějaké ty zkušenosti již evidentně mají, takže asi nebude od věci očekávat, aby ona deska “The Apotheosis of Death” nebyla špatná. Dopadlo to tak?

Na první pohled Exordium Mors mají docela zajímavou prezentaci. Zpěvák Scourge Witchfucker (jméno za všechny prachy, co si budeme povídat) se na fotkách i koncertech producíruje v jakémsi rudém rouchu, obal “The Apotheosis of Death” vypadá trochu jako crossover mezi “Pojídači mrtvých” od Crichtona a Barbarem Conanem… Samotná hudební náplň desky se ovšem nese v relativně klasickém duchu. Exordium Mors produkují extrémně metalový nářez, který stojí někde na pomezí mezi black metalem, thrash metalem a death metalem, přičemž ani na jednu z těchto tří stran se nenaklání nějak výrazněji. Možná tak death metalu je na “The Apotheosis of Death” pocitově asi nejméně, ale i přesto je výsledek kombinací, jakou nelze jednoznačně zařadit do žádné ze zmiňovaných tří škatulí.

Co se týče nějakých instrumentálních dovedností a technické úrovně, v tomto ohledu Exordium Mors onu hypotézu o zúročených zkušenostech do puntíku potvrzují, protože na “The Apotheosis of Death” je znát, že jej nenatočili žádní amatéři, ale muzikanti, kteří jsou už vyhraní a za své nástroje umí uchopit. Jasně, dneska sice půlka osmiletých Asiatů válí na kytarách jak Jimi Hendrix, ale přece jenom je slušnost to říct. Nicméně to, že kapela umí hrát, už je v dnešní době dávno standard, takže tím stěžejním, oč tu běží, že skladatelská zručnost, protože právě tohle je ta disciplína, kdy opravdu dochází na lámání chleba. Jak Novozélanďané dopadli v tomto ohledu?

Jak už nepřímo plyne ze žánrového zařazení, Exordium Mors drtí poměrně rychlou a agresivní metalovou směsku. Nutno uznat, že to kapele docela šlape a není moc problém hned od prvního poslechu kvedlat nohama společně s bubeníkem do palebného rytmu. Nicméně většina “The Apotheosis of Death” se skládá z podobného hoblování, které je sice vcelku pohodově poslouchatelné, ale nějaký větší dojem, než že to docela příjemně odsýpalo, z toho mít nebudete.

Trochu zajímavější jsou Exordium Mors v melodičtějších momentech. V písničkách jako “Apotheosis of Death: I. Axiom” nebo “Apotheosis of Death: VI. …Unto the Lightning Swords of Conquest (Mars Invictus)” se nacházejí docela pěkné vyhrávky, “Apotheosis of Death: III. Ascension Through Vanquished Flesh” se blýskne parádním kytarovým sólem a třeba v “Apotheosis of Death: IV. The Corpse of Your Divinity Now Burns” se ozve i čistý vokál, jehož provedení je rozhodně dobré a vůbec bych se nebránil tomu, kdyby tam něčeho takového bylo i víc, jelikož dále jsem čistý zpěv postřehl snad jen v jednom songu a tam to tak povedené bohužel nebylo.

Ony melodické momenty však tvoří spíše menšinu stopáže a většinu hrací doby do toho Exordium Mors jen šlapou. Navíc jak vidno z výčtu výše, to nejzajímavější se děje v prvních šesti provázaných skladbách pod hlavičkou “Apotheosis of Death”. To, co se nachází dále, není o mnoho horší a třeba finále “Fire & Triumph” také není úplně k zahození, laťka však přece jen o něco málo klesne. Možná mi trochu vadí, že “Fire & Triumph”, “Abandon All Hope”“Blade of Brutus” jsou v jistých momentech takové moc halekačky, což nikdy nebyla věc, jakou bych si subjektivně zrovna užíval.

“The Apotheosis of Death” není špatná placka, jen nabízí takový standard, jemuž toho není moc co vytýkat, zároveň tu však není ani moc co vyloženě pochválit. Pocitově mi Exordium Mors přijdou nad průměrem, to určitě ano, ale buďme upřímní – poslouchatelného a lehce nadprůměrného metalu máme všude okolo i v naší zemi tolik, že tak nějak není důvod jej hledat třeba zrovna na Novém Zélandu. Pokud vám kombinace black/thrash/death metal zní lákavě, klidně si “The Apotheosis of Death” sežeňte, líbit se vám to s největší pravděpodobností bude, akorát nesmíte doufat v nic, z čeho by vám mohla spadnout čelist. Slabší 6.