Archiv štítku: groove metal

Gojira – Magma

Gojira - Magma

Země: Francie
Žánr: progressive groove metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Shooting Star
02. Silvera
03. The Cell
04. Stranded
05. Yellow Stone
06. Magma
07. Pray
08. Only Pain
09. Low Lands
10. Liberation

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Jestli se v případě francouzské Gojiry dá před vydáním nového alba něco říct s takřka železnou jistotou, tak je to fakt, že tato parta se snaží nestát na místě. Pánové již minule na „L’enfant sauvage“ ukázali, že se nebojí evoluce a do své tvorby, která v případě prvních počinů stála spíš na přísunu tlaku a agresivních kytarových linek s nezaměnitelnou aurou, přimíchali špetku melodií a přichystali tak své nejpřístupnější album. A nejinak je tomu nyní. O čtyři roky později „Magma“ prezentuje, že melodičtější příklon na předchůdci nebyl nikterak náhodný a Gojira během té doby ušla pěkně dlouhou cestu, protože skladatelská forma, již aktuálně přináší, ukazuje, že Duplantierovic hoši jsou někde jinde.

„L’enfant sauvage“ mělo všechny aspekty, jak zaujmout i širší posluchačstvo, aniž by se při skladatelském procesu muselo sklouznout do sfér lacině podbízivých refrénů a trendových postupů. Přesto však překvapilo zdánlivých zjednodušením jednotlivých kompozic a tedy i celkového výrazu. „Magma“ jde v tomto ohledu ještě dál a dalo by se tak říct, že Gojira stojí s novým albem na samém začátku nové epizody svého fungování. Hlavní změnou je, že na aktuální placce se nikam nespěchá a ubylo drtivých kytarových výjezdů, jež jsou nyní nahrazeny matematicky přesnými, místy velmi hypnotickými riffy. Další výraznou změnou, již je nutno v souvislosti s „Magma“ vyzdvihnout, je změna výrazu Joea Duplantiera, který do svého rejstříku čím dál častěji zařazuje melodický vokál.

Pokud si vy, kteří jste ještě s albem neměli tu čest, říkáte, že Gojira vyměkla a směřuje si to vstříc metalovému střednímu proudu, tak bych vás v tomto místě rád uklidnil. Přestože budou přívlastky jako melodický, atmosferický a jim podobné padat v textu recenze častěji, než by si posluchač odkojený na „The Link“ nebo „From Mars to Sirius“ na první dobrou připustil, tak vězte, že ona melodičtější forma Gojiry má řadu poznávacích atributů, na které jsme byli zvyklí v minulosti. Joe Duplantier umí pořád hezky hrubiánsky zařvat a tvrdých kytar se borci taktéž nezřekli, jen nehrají prim, jako tomu bývalo kdysi. Naproti tomu se při evidentní snaze změnit skladatelský přístup zaměřila čtveřice na celkovou atmosféru a celistvost alba, protože v tomto ohledu „Magma“ nijak nezklamala a byl jsem po několika posleších dost mile překvapen tím, jak navzdory své jednoduchosti (myšleno v porovnání s předchozí tvorbou) roste.

Asi nejlíp všechny ty změny vyjadřuje hned první skladba „The Shooting Star“. Právě tahle záležitost by se na pozici prvního singlu hodila ze všech nejlépe. Nic proti „Silvera“ a „Stranded“, které se dočkaly vizuálního ztvárnění, ovšem snad žádná jiná píseň (no, možná ještě titulní vál) by posluchače nepřipravila na všechny ty změny lépe. Pozvolný nájezd hypnoticky se opakujícího kytarového motivu, pomalá tempa, přesná a nikterak zdrcující rytmika a konečně ponuře, avšak melodicky pějící Joe Duplantier. „The Shooting Star“ je na úvod jako pěst na oko a možná i proto jsem si ji z celé kolekce oblíbil ze všech nejvíc. Její dopad je v atmosféře, kterou na posluchače přenáší, a jakkoli mám agresivní Gojiru rád, tak tahle nová tvář kapely má hodně co do sebe. Následuje zmíněný singl a tentokrát již trochu tradičnější záležitost „Silvera“. V této písni se poklidnější plochy podbarvené zajímavou kytarovou melodií střídají s explozivními výjezdy, v nichž si příznivci Duplantierovic agrese přijdou alespoň částečně na své.

Pokud je na „Magma“ přítomna skladba, o níž se dá říct, že by bez menších problémů zapadla na starší počiny, jejichž postupy evokuje, tak je to „The Cell“. Rychlá, technicky přesná jízda na pozadí nápadité rytmiky a hlavně skvělé bicí linky mladšího z bratří Duplantierů, Maria. Ony by se celkově daly písně rozdělit na dvě základní skupiny dle jejich celkového vyznění. „Only Pain“ a „Stranded“, jež by doplnily zmíněné „The Cell“ a „Silvera“, jsou kusy, kde agresivní elementy přeci jen trochu převládají a na poměry zbylých písní je lze označit jako více tradiční kompozice. Zejména „Stranded“ se dle mého názoru povedla a sekaný kvílivý riff, jenž prostupuje takřka celou písní, je jeden z momentů, který se mi do paměti zanořil hned na první poslech. Jedná se o skladbu, jež by se na poměry Gojiry dala označit za velmi přímočarou, až jednoduchou, ale neznamená to, že by byla špatná. Melodický nápěv Joea v závěrečné čtvrtině hrací doby je znamenitý, a pokud takhle bude vypadat budoucnost jeho dítka, tak bych se s těmi melodiemi nebál ještě víc přitlačit na pilu.

No, a protože jsem v předchozím odstavci mluvil o první skupině písní, té agresivnější, tak je vcelku logické, že „Magma“, „Pray“ a „Low Lands“ jsou spolu s „The Shooting Star“ představitelé pokroku, který Gojira během posledních čtyř let prodělala. Právě v těchto skladbách spatřuji umělecký vrchol desky a je jedno, jestli budu mluvit o úvodní krasojízdě nebo o některém ze zbylých třech kousků. Gojira mi v této podobě zní zatraceně uvěřitelná. Úplně nejsilnější chvíle přichází s titulní „Magma“, což je velmi podmanivá kompozice, jež po celou dobu plyne naprosto nenásilně, skoro až nezajímavě, ale ani na vteřinu jsem se při jejím poslechu nenudil. Takovou její umírněnější sestrou je předposlední „Low Lands“, která velmi pomalu, až post-rockově spěje v dynamicky závěr upletený z heavy kytar a explozivního Joeova vokálu. „Liberation“, jež album uzavírá už je „jen“ tříminutová ethno akustická záležitost, bez níž by se „Magma“ obešlo. „Liberation“ si ale cestu na desku našla a tak pomalu doznívá a alespoň nechá posluchači čas na to, aby právě skončivší nahrávku vstřebal a ucelil si názor.

Gojira

„Magma“ je jiná. O tom není sporu. Gojira se rozhodla, že se svou tvorbu posune odlišným směrem a musím říct, že jim to vyšlo na jedničku. Nebudu zastírat, že alba „From Mars to Sirius“ nebo „The Way of All Flesh“ mám přeci jen radši, protože ta technicky groove/deathmetalová podoba je něco, na co jsem už jsem po těch letech a stovkách poslechů navyklý, ale jen díky tomu nelze „Magma“ zatracovat. Naopak. Velice si cením odvahy, s jakou do toho Gojira šla, a že nehraje na jistotu. Jsem zvědavý, čeho se ještě můžeme dočkat v budoucnu. Za mě rozhodně palec nahoru, protože jestli má takhle vypadat budoucnost moderně střiženého metalu s melodickými ambicemi, tak není důvod se věcí příštích obávat.


Druhý pohled (Onotius):

Francouzské progressive/groovemetalové Gojiře se v posledních letech podařilo něco, co není tak úplně snadné. Svůj projev se jim totiž podařilo dopracovat do formy, jež má potenciál zaujmout jak náročné posluchače-fajnšmekry, tak široké masy. Jenomže se slávou přichází i zodpovědnost. Proto když se začalo mluvit o novince „Magma“ byla v desku vkládána velká očekávání. Začaly se však množit i obavy, aby album nezabřehlo v jistotách a nenabízelo jen slabší variaci na dříve vyřčené. Když pak vyšel první singl „Strangled“, ukázalo se, že Gojira přestává tolik tlačit na pilu a začíná být uvolněnější – rockovější, ale i melancholičtější. Naštěstí však na desce nesměřuje ani tak do přijatelné rockovosti, jako do vod atmosféry a specifického napětí. Obecně je novinka klidnější a experimentálnější.

Na jednu stranu je škoda, že Gojira už tolik nedrtí, neboť jí to vždy šlo naprosto fantasticky, nicméně novinka má kouzlo jinde. Je tím zmiňovaná atmosféra evokující vodní hladinu, která je čechrána dynamickými nárazy, což nejlépe ilustruje samotná skladba „Magma“ (mimochodem jedna z nejpovedenějších na albu). Kytary zde nedrží tolik spodky, a tak vyniknou i zajímavé aranže. Klasicky precizní rytmika pojme větší prostor pro dynamiku. Také je deska různorodější. Zatímco monumentální až hymnická „Silvera“ je vlastně takovou epičtější klasikou od Gojiry, podobně tak „The Shooting Star“ je meditativnější, ale nápady tradiční, taková „Pray“ začíná atmosférou, flétnami a transformuje se v relativně neoposlouchaný kousek, jenž mi evokuje až post-metal. Občas víc mluví samotná rytmika a basa. U takové „Only Pain“ má člověk pocit, jako by se jednotlivé atributy hudby Gojiry rozpojovaly a pak zase v refrénu spojovaly. „Low Lands“ je šikovná precizní a zároveň co se týče dílčího nápadu velmi minimalistická záležitost. V závěru potěší meditativní akustická kytara, která pak pokračuje v outru „Liberation“ s tajemnými bubny jako doprovodem.

Gojira - Magma

Novinka je s výjimkou singlů paradoxně méně přístupná, zase ale na ní lépe fungují rozdíly v průběhu alba – což dělá celek přehlednější a kompaktnější. Problém ovšem tkví v nápadech. Občas má člověk pocit, jako by se kapela snažila těžit silnou atmosféru z naprostého minima („Low Lands“). Na první poslechy to funguje, na ty další však člověk přijde na to, že by asi ocenil trochu promyšlenější nápady. Na druhou stranu zase taková epická „Silvera“ je zatraceně silný kousek.

Nu, co se týče nápadů, byly na tom poslední tři nahrávky jednoznačně lépe, avšak co se týče konceptu a atmosféry, předvedla novinka celkem zajímavý progres. A proto i když chápu, že ji někdo může odsuzovat, mě stále relativně baví. Pořád je tu několik velmi solidních kousků („The Shooting Star“, „Silvera“, „Stranded“, „Magma“), pár klasických („The Cell“) i těch slabších („Only Pain“, „Low Lands“). Celkově „Magma“ beru jako lehký nadprůměr, s tím že první půlka alba je silnější na nápady, ta druhá pak invenčnější co se týče formy.


Expenzer – Kill the Conductor

Expenzer - Kill the Conductor
Země: Švýcarsko
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 6.7.2015
Label: Czar of Bullets

Tracklist:
01. Bitter End
02. Kill the Conductor
03. A Dying T-Rex
04. Play for the Deaf
05. Amorphous Flowing Ice
06. Pelvic Fin
07. Erase It
08. Unicron
09. Light Speed Heart Beat
10. Silence of the Amps
11. Chasm [The Haunted cover]

Hrací doba: 48:55

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

Když jsem se začetl do propagačního letáku švýcarské akvizice Expenzer, tak jsem byl překvapený, jak hrdě se chlubí tím, že čtveřice undergroundových muzikantů, kteří spolu hrají již 18 let, našli svého pátého člena – zpěváka – a zkompletovali tím nové thrashové monstrum. Nešlo mi na mysl, co borci předchozí takřka dvě dekády prováděli, když si zpěváka našli až nedávno před vydáním svého debutu. Ještě před tím, než je začnu obviňovat z lelkování a zahálky, tak je nutné si říct, že v určitém smyslu ti Expenzer za sebou už oněch 18 let fungování opravdu mají, ačkoli se tomu tak dělo ještě pod původním jménem Pigskin. Pod tímto jménem vydali chlapci tři dlouhohrající alba, z nichž to poslední, „The Never Ending Black“, vyšlo v roce 2010. Čtyři roky poté se po Pigsking slehla zem, a na scénu tak přichází právě Expenzer.

Jen čas ukáže, jestli se z tohoto příběhu stane něco podobného, co zažili Legion of the Damned, když si změnili své jméno z Occult. Tohle je totiž totéž. Expenzer hrají prakticky úplně tu samou formulku thrash / groove metalu jako před změnou svého jména. Jediným rozdílem tak budiž výměna zpěváka, což jim soudě dle ukázek starší tvorby schvaluji. Novic Tom Kapeller svým pouličně neučesaným vokálem vnáší do již tak agresivní hudební náplně další formu živelnosti. Jen škoda míst, kdy se snaží o lehce melodické zpěvy („Pelvic Fin“), protože nevím, jestli je to výsledek špatného mixu, nebo mu to prostě nejde, ale v těchto momentech je jeho přednes strašně slabý a neprůrazný. Vůbec nepřipomíná tu vzteklou bestii, v níž se mění v úderných momentech, kterých je většina. Ale to je jen kosmetická výtka, protože takových chvil je na „Kill the Conductor“ opravdu málo.

Jak už jsem zmínil, tak Expenzer hrají thrash / groove metal, který se sama kapela snaží přirovnat ke stařičkému „Cowboys from Hell“ od Pantery. Tady bych je hrubě pokáral, protože tohle je skoro až klamavá reklama. Po agresi a groovu Pantery není na desce ani památky. Tím neříkám, že jsou za všech okolností nudná a bezpohlavní variace na thrash metal, jen bych Expenzer přirovnal spíš k severským The Haunted. A neděje se tak jen proto, že album zavírá jejich cover „Spasm“. Stejně jako The Hanted drhnou ten svůj thrash metal tak nějak jinak a není to klasická bruska ve stylu Exodus či Overkill, ale ostře řezané riffy v ne úplně rychlém tempu podporované poctivým výkonem rytmické sekce dávají vzpomenout právě na tyto Švédy.

Co říct k samotné „Kill the Conductor“? Je to prostě thrash metal, vždyť všichni víte, jak to zní. A to je v případě Expenzer dost problém, protože ačkoli je jejich tvorba živelná, zní uvěřitelně a tak nějak undergroundově (myslím skladatelsky, po technické je album na výši), tak mi to na ploše 50 minut přijde strašně kolovrátkové a nepřekvapující. Snad jediný moment, z jehož poslechu jsem byl opravdu překvapený a nečekal jsem ho, bylo použití robotického vokálu, jenž je ke slyšení kupříkladu ve druhé polovině písně „Unicorn“. Ta se nachází až ke konci desky, kde jsem už býval dosti otupen a svou svou pozornost přepínal do režimu autopilota. Já vím, že to není správně, ale pomoct jsem si nemohl.

Úvod „Kill the Conductor“ má klasicky slušný odpich, protože člověk je ještě plný elánu a chtíče po agresivním thrashi a Expenzer mu ho v podobě „Bitter End“ a titulky naservírují na zlatém podnose. Ještě někdy do „Amorphous Flowing Ice“ bych byl schopný ty skladby jednu od druhé rozeznat a při jejich poslechu se bavit. Zejména „Dying T-Rex“ s několika změnami tempa se mi v té rychlejší první půli líbí hodně. Bohužel někdy od „Erase It“ už si musím při oddělování jednotlivých skladeb pomáhat právě fakty, že v „Unicorn“ je zmíněný robotický vokál, který mi mimochodem přijde strašně stupidní a do hudby samotné mi vůbec nepasuje, a že „Silence of the Amps“ je zase zbytečně natažená na dvojnásobek hrací doby, kterou bych jí povolil. Hlavně druhá polovina této kompozice už je vyloženě jalová a natahováním kytarového sóla se díra do světa neudělá.

„Kill the Conductor“ chybí něco, co by ve mně zasadilo semínko zvědavosti, díky kterému bych se do alba pouštěl rád a z vlastní vůle. Samy o sobě ty skladby nejsou zas tak špatné, jak by mohlo z předchozích dvou odstavců vyznít, ale jakmile to splácnete dohromady do jedné formy, kterou musíte překousnout na jeden zátah, tak mi od Expenzer chybí něco víc než jen klasicky odvedené řemeslo. Chybí moment překvapení, nějaký neotřelý riff nebo prostě jen hitovka jako prase, jež by se od té rutinní kytarové řežby odlišila. A to tam bohužel není, takže mi nezbývá, než hodnotit „Kill the Conductor“ jako rutinu, která úspěšně zapadne v propadlišti dějin, protože lepších neznámých thrashových kapel už jsme prostřednictvím našeho skromného plátku představili pěknou řádku.


Night Falls Last – Deathwalker

Night Falls Last – Deathwalker
Země: Rakousko
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 4.10.2014
Label: selfrelease

Hrací doba: 51:08

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Nordavind Promotion

Rakouští mladíci Night Falls Last se od svého vzniku v roce 2008 vzepřeli k vydání dvou demosnímků, kdy první „Decisions and Directions“ vyšel v roce 2010 a následující „Return of the Fallen“ v roce 2012. Druhý jmenovaný počin je již přímým předchůdcem předloňského debutu „Deathwalker“, který nevyšel pod záštitou žádného velkého vydavatelství, a přesto mě Night Falls Last překvapili tím, jak profesionálně se jejich „novinka“ na první poslech tváří.

Hned při prvních vteřinách, kdy spustí „Fear the Machine“, již uvádí zbytečná „Invasion“, jsem byl zaujat povedeným zvukem, kdy jsou všechny nástroje pevně sladěny do výsledné symbiózy, jíž chybí k dokonalosti jen čitelnější baskytara, která v rychlejších momentech dostává slušně na prdel.

No, a pak je tady ještě jeden ohled, v němž mi Night Falls Last udělali radost, a tím je logicky jejich tvorba. Groove / thrash metal obecně není nikterak originální stylová škatulka, která by v zásobě měla ještě něco, čím může být člověk vyloženě překvapený, ale pokud si odmyslím místy zbytečně rozmělněné momenty, které díky natahování ztratily potřebnou údernost, na níž tenhle styl stojí, tak je „Deathwalker“ na poměry žánru albem, jež v žádném případě neudělá ostudu.

Jedním z důvodů je, že obsahuje ty nejosvědčenější postupy, díky nimž znějí Night Falls Last i díky modernímu songwritingu spíš jako Lamb of God než jako klasická jména jako Machine Head a Pantera, které tyhle kapely citují dnes a denně. Zpěvák Wolfgang Fleck je ve všech momentech zatraceně živelný a díky své práci s vokálem, kdy naprosto přirozeně přechází jak od hlubšího growlingu k výše usazenému řevu, je asi tím nejdůležitějším prvkem, který Night Falls Last táhne ještě výš, než na co by se zmohli s obyčejným a tuctovým řvounem. Pochvalu zaslouží i kytaristé Raphael a Peter, kteří odvádějí dobrou práci.

Co mě trochu zamrzelo, je skutečnost, že se Night Falls Last neodvážili pořádně kopnout do vrtule a neukázali, že umí pořádně zabrat, jako se tomu děje ve skvělém a nečekaném závěru páté „Shoothout“, jejíž poslední minuta, která je oproti střednětempé poloze, jež „Deathwalker“ provází, skvělým odvazem. Povedla se ještě „Fear the Machine“ a příjemně odlehčená „A Call from Inferno“, která se po necelých dvou minutách projeví i v kvapíkovém tempu.

Je rovněž škoda, že některé z písní jsou zbytečně kaženy druhým zpěvákem a basákem Christophem, jehož barva hlasu není tak zajímavá, abych viděl v jeho zapojení nějaký jiný důvod než ten, že vtíravé refrény zkrátka frčí, tak proč jej tam občas neprdnout. Naštěstí se nejedná o nepsané pravidlo, na což dojíždí třeba Soilwork, ale v rámci možností o nezbytné zlo, na které jsem si nezvykl, ale alespoň jsem se naučil jej přehlížet.

Nejsilnější jsou Night Falls Last ve skladbách typu „Fear the Machine“ a „Deathwalker“, v nichž mají do ohavné vtíravosti typu „Start to Breath“ daleko. A protože podobné momenty převládají, tak se to celé dá vydržet, aniž bych se do poslechu celé desky musel nutit, takže obecně vzato spokojenost.


V-Anger – In Shovel We Trust

V-Anger - In Shovel We Trust
Země: Itálie
Žánr: hardcore / thrash / groove metal
Datum vydání: 15.11.2014
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Revenge
02. No More
03. About World
04. Mad for Hate
05. Soldiers of Pain
06. First Angel
07. Biotech Is Godzilla [Sepultura cover]
08. Slaughterhouse
09. This is my Life
10. My Land
11. Dead Man Walking
12. Hate for All
13. V-Anger

Hrací doba: 42:27

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Nebudu chodit kolem horkých pokrmů a hned v úvodu prohlásím, že tímhle albem mi V-Anger udělali fakt radost. Tahle parta z italského Milána se na scéně pohybuje pouhé tři roky a na svém debutovém albu „In Shovel We Trust“ zní jako ostřílení mazáci, kteří studiové placky sekají jako Baťa cvičky za minulého režimu. A proč mi udělali pánové radost? Ono při pohledu na žánrové zaměření, jímž se V-Anger zabývají, je vcelku jasné, že není vhodné očekávat nějakou osvětu, ale ta deska je tak příjemně vlezlá a chytlavá, že se jsem jí propadl hned na první poslech.

„In Shovel We Trust“ je z jistého úhlu pohledu tou nejnaivnější sázkou na jistotu, kterou začínají kapela může nahrát. Jak jinak se dívat na skoro až laciné míchaní osvědčených postupů profláknutých jmen jako Hatebreed, Sepultura, Pantera, Fear Factory. A tímhle ten výčet nekončí, protože při dalším poslechu bych si dost možná vzpomněl i na pár dalších, ale tyhle jsou z tvorby V-Anger patrné na první pohled. Pokud si myslíte, že jsou to kapely, jejichž kombinace dohromady nemůže tak úplně fungovat, tak vězte, že tahle italská čtveřice ukazuje pravý opak. Vezměte si vokál, který je někde na pomezí Jameyho JastyHatebreed a Björna ze Soilwork (na ty jsem málem zapomněl), sborové zpěvy prvně jmenovaných, rytmy s groovem staré Sepultury, riffy s nádechem Pantery a občasné zasekávačky ukradené od Fear Factory a voilà… je tady „In Shovel We Trust“.

Tím bychom si tak trochu odbyli představení hudební náplně „In Shovel We Trust“, ale kdo že za tím vším stojí? Ani jedno z jmen sice není běžnému posluchači známé, ale je slušnost borce alespoň v rychlosti představit. Alex Dominizi za mikrofonem, kytarista Max Maestrelli a rytmická dvojice Danilo Cordaro a Rex. O jakémsi vyznění instrumentálního přispění prvních dvou již padla řeč, ale o rytmice se toho dá říct asi tolik, že nijak nevyčnívá a vkusně doplňuje kytarově orientovanou nahrávku, na níž se nachází 13 skladeb, což je dost, ale díky kratší hrací době, jež se obvykle pohybuje někde kolem tříminutové hranice na píseň, neztrácí nic z papírové údernosti, již V-Anger slibují.

A je tomu tak. V-Anger se s tím nijak nepářou a hned úvodní vál „Revenge“ je jako úder do ksichtu. Agresivní, naštvaný a testosteronem nacpaný mix výše citovaných ingrediencí je v jejich podání dostatečně uvěřitelný. A takhle se pokračuje napříč celým „In Shovel We Trust“. Já vím, že vypadám jako debil, protože často na podobné kapely, které si slepě půjčují místy i celé pasáže, nadávám až na půdu, ale znáte to, občas se vám líbí i to, co byste za normálních okolností slepě odstřelili. „In Shovel We Trust“ boduje i po technické stránce, protože je vyšperkované hutným, drtícím zvukem, který podtrhuje maskulinní hudební náplň, a je fakt radost tuhle desku poslouchat.

Jak jsem již uvedl výše, jsou jednotlivé skladby ve své podstatě stále se opakující variací na totéž, nicméně i tak jsou díky skočným a snadno zapamatovatelným pasážím od sebe lehce oddělitelné. S pomyslnými vrcholy nahrávky je to pak složitější, protože „In Shovel We Trust“ je vyrovnaná placka, nicméně kdybych musel, tak nejvíc se mi líbila nářezová „Revenge“, další rychlovka „About World“, „First Angel“ s vložkou kytarových sekaček v druhé polovině a parádní „Soldiers of Pain“ se špetkou death metalu v kytarových linkách.

V druhé polovině se mírně sleví z rychlého tempa a V-Anger se začnou stáčet k pomalejším a skočnějším válům jako „This Is My Life“, „V-Anger“ a „My Land“, které mě zaujaly silným hardcore metalickým nádechem Hatebreed, jejž ostatně lze cítit z celého alba. Napříč celým soupisem skladeb nemůžu najít vyloženě slabé kusy, které by mě nebavily, takže trochu zbytečně působí snad jen předělávka Sepultury, kdy si pánové zvolili „Biotech Is Godzilla“„Chaos A.D.“, ale s těmi necelými dvěma minutami, jejichž zařazení do středu nahrávky nechápu, jsem se naučil žít.

Přestože zní výsledek hodně trendově a svým způsobem i dost lacině, tak tou živelností, agresivním feelingem a upřímným přístupem s tím nemám zas takový problém. „In Shovel We Trust“ je album, které se docela rychle oposlouchá, to nepopírám, ale ty počátky v jeho společnosti byly natolik příjemné,  že můžu s klidným srdcem říct, že V-Anger si budu určitě pamatovat a až budu mít někdy zájem o chytlavý a nenáročně smýšlející thrash metal s HC živelností, tak tohle bude zaručená volba, jež zřejmě nezklame. Překvapivě zábavná deska určená minimálně všem těm, kteří na kapelách, jejichž jména v průběhu recenze zazněla, vyrůstali. Jako taková hezká nostalgie v současném hávu to totiž funguje.


Five Finger Death Punch – Got Your Six

Five Finger Death Punch - Got Your Six
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Got Your Six
02. Jekyll and Hide
03. Wash It All Away
04. Ain’t My Last Dance
05. My Nemesis
06. No Sudden Movement
07. Question Everything
08. Hell to Pay
09. Digging My Own Grave
10. Meet My Maker
11. Boots and Blood

Hrací doba: 38:23

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před dvěma lety jsem byl z dvojice „The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1 & 2“ nadšen. Tehdy ještě za starého číselného hodnocení jsem se nebál sáhnout po opravdu vysokých známkách a stojím si za nimi i dnes. Pro zbytek redakčního osazenstava nepochopitelná numera stále obhajuji názorem, že ačkoliv nikdy nešlo o kdovíjak umělecké opusy, stále se jednalo o slušné a pro mne zábavné desky. Na rozdíl od jiných alb, potažmo interpretů daného žánru, po některé z nich rád sáhnu i v současné době.

Mnoha kolegům na Five Finger Death Punch vadí především „buranský“ styl, kterým se kapela prezentuje veřejnosti. Dále fakt, že Američané na svých deskách prakticky nikdy nepřinášejí nic zvláštního a i přesto svou tvorbu neprávem považují za vrchol současné moderní metalové produkce. A nejhorší ze všeho – z neznámých důvodů s tím mají obrovský úspěch. Tyto názory se svými spolupracovníky nesdílím, ačkoliv je plně respektuji. Dovolte mi alespoň krátce vysvětlit, proč je pro mě předchozí (záměrně píši předchozí, o tom však dále) tvorba Five Finger Death Punch srdcovou záležitostí.

Losangeleská skupina si mě získala už svou prvotinou „The Way of the Fist“ z roku 2007. Její nástupci vysoko nastavenou laťku nikdy nepřekonali, i tak se ale vždy jednalo minimálně o dobrou zábavu opatřenou solidním drajvem. Co si budeme nalhávat, muzika Five Finger Deatch Punch nepřicházela nikdy s uměleckými nebo inovativními ambicemi (ač se to všichni členové snaží vyvracet), vždycky ale dobře pobavila. Ona „buranskost“ a celková macho image mi samozřejmě úplně nevoní, beru ji však jako nutný přívěšek muzice, která se mi i přes všechny nedostatky a neoriginálnost prostě líbí.

„Got Your Six“ jsem kdovíjak dopředu nevyhlížel, i když v posledních srpnových dnech jsem se docela těšil. Uvolněný klip k „Jekyll and Hyde“ sliboval standardně dobrý poslech. Když jsem ale poprvé vložil nové cédéčko do přehrávače, spadla mi čelist. Všechna předchozí alba Five Finger Death Punch mě bavila od začátku do konce, byla hudebně vyrovnaná a ne moc, ale přeci jen rozmanitá. Ne tak „God Your Six“, kde je skladatelsky, produkčně, textově i celkovým vyzněním blbě snad úplně všechno.

Kapela se, ostatně jako obvykle, nechala před vydáním slyšet, že jde o jejich dosud nejlepší, nejdrsnější a nejživelnější nahrávku. Jestli nejlepší znamená hloupá, nejdrsnější sterilní a nejživelnější nudná, tak souhlasím. Kdybych se s „Got Your Six“ nechtěl babrat a jako spořádaný fanoušek přehlížel všechny nedostatky, označil bych jej za recyklát všech předchozích desek, udělil průměrné hodnocení a dělal jakože nic. Asi ale nejsem ten správný „hardcore“ fanda, abych své doposud oblíbené skupině sežral úplně všechno. Protože když někomu na zlatém tácu servírujete načančané hovno, je to pořád jen hovno.

A pokud se u toho ještě tváříte, jako že zrovna přinášíte tu největší delikatesu, a myslíte to smrtelně vážně, je něco fakt špatně. Většina nových textů je bez nadsázky doopravdy blbá (dříve to alespoň nebylo tak do uší bijící) a ani nepřeháním, když řeknu, že Ivan Moody by bez všech těch fucků a motherfuckerů ani neměl co zpívat. Vrcholem všecho je song „Boots and Blood“ se svým „fuck it – fuck it – fuck it all“. Tohle musí být moc i na průměrného amerického strávníka.

Většina textů nejenže často tematicky kopíruje vše, co jsme u Five Finger Deatch Punch už dříve slyšeli, ale také se neustále opakuje. To znamená, že refrén během tříminutové písně slyšíte zhruba stoosmdesátkrát. To je případ zejména jinak docela zábavné „Wash It All Away“ nebo „No Sudden Movement“. Již zmíněná „Boots and Blood“ (která je tedy opravdu debilní) zde drží nechtěný primát — refrén se omezuje jen na několik málo slov a ta se mezi sebou v rámci jedné iterace alespoň třikrát dokola protočí.

Hudebně nemá „Got Your Six“ také nic moc co nabídnout, muzikanti se drží při zemi a žádná z melodií nebo vyhrávek není natolik zajímavá, aby stálo za to ji tady vypíchnout. Zajímalo by mě, kdo tuhle desku za Five Finger Death Punch nahrál, protože to prostě nemohli být ti samí lidé, kteří stojí za předchozí tvorbou. Kam se vytratil všechen ten nadhled, lehkost a jakási samozřejmost tak typická pro předchozí alba?

Five Finger Death Punch

Všechny tyto aspekty vystřídalo naprosto laciné sebevykrádání, protože téměř v každé nové písni poznáte některou ze starších. Zkuste třeba namátkově porovnat „Digging My Own Grave“ s dva roky starou „M.I.N.E (End This Way)“. Skupina se ani nepokouší popírat, že očividně prochází tvůrčí krizí, a tváří se, jako by bylo „Got Your Six“ hrozně originální a nové. A tím také dělá ze všech fanoušků voly.

Jedinou (jedinou z jedenácti!) originální a zajímavou písní je díky úvodu a sborovým vokálům jen „Jekyll and Hyde“. To je na nové album kapely, jež by si ráda říkala „světová“ a srovnává sama sebe třeba i s Iron Maiden, zatraceně málo. Tuhle desku bych možná věřil nějaké lokální začínající formaci, ale ne Five Finger Death Punch. „Got Your Six“ je těžce nepochopitelný průser bez jediné kapky zajímavosti, nedejsatan originality. No co, dříve nebo později to přijít muselo. Sorry, boys.


Soulfly – Archangel

Soulfly - Archangel
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 14.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. We Sold Our Souls to Metal
02. Archangel
03. Sodomites
04. Ishtar Rising
05. Live Life Hard!
06. Shamash
07. Bethlehem’s Blood
08. Titans
09. Deceiver
10. Mother of Dragons
11. You Suffer [bonus]
12. Acosador Nocturno [bonus]
13. Soulfly X [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ach jo, vážně by mě zajímalo, co se s tím Maxem děje. Jak se člověk, který v 90. letech dosáhl v řadách Sepultury na metalové scéně snad úplně všeho, dokáže dostat tak hluboko, že má zapotřebí vydávat desky typu „Archangel“. A to ani nemusím jít tak hluboko do vod jeho bývalého působiště, když bych chtěl poukázat na světlejší stránky jeho dosavadní tvorby. Stačí se podívat o nějakou dekádu zpět do dob, kdy Soulfly nahráli alba „Prophecy“ a „Dark Ages“, jež jsou dodnes tím nejlepším, co pod touto dnes již značně vyčichlou hlavičkou vyšlo. Od té doby jako by Max Cavalera zatáhl za ruční brzdu a slušného „Conquer“ se vrací stále víc ke kořenům své kariéry, v důsledku čehož z jeho pera padají zcela náhodné, ničím nezajímavé blbosti, které maximálně ctí skladatelský rukopis slavného jména, ovšem to v tomto případě není míněno jako pochvala.

Když kapela vydává své jubilejní desáté album, tak je logické, že očekávám něco víc, no ne? Tak nějak doufám, že si borci dají víc záležet a že si s připravovaným materiálem dají víc práce, aby takovéhle jubileum, které se opravdu nepodaří každému, nepřišlo vniveč na úkor jen další z řady nudných desek, jimiž své fanoušky zásobuje hlavní principál, v tomto případě právě Max Cavalera. A bohužel přesně tohle se s „Archangel“ stalo. A přitom to zpočátku nevypadalo tak negativně. Třeba už jen zveřejněný obal patří k tomu lepšímu, co zdobí alba Soulfly, a když se podívám na poslední ohavnost na přebalu „Savages“, tak „Archangel“ je skoro umělecké dílo. Fakt dobrá práce, za niž by pánové tentokrát zasloužili metál.

Na rozdíl od spousty jiných mé nadšení neopadlo ani se zveřejněním prvního singlu, jímž se stala úvodní rychlovka „We Sold Our Souls to Metal“. Vlastně ani nevím proč, ale tenhle vál se mi hned od prvního poslechu zalíbil. A to navzdory tomu, že úplně krásně ztělesňuje vše, proč jsou pro mě poslední Cavalera Conspiracy naprostá sračka nebo proč album „Omen“ od Soulfly jen těžko můžu doposlouchat do konce. „We Sold Our Souls to Metal“ totiž stojí na opravdu triviálním riffu, ještě prostší rytmice a hlavně refrénu, který se nepřekvapivě skládá z opakování titulu skladby, čímž už je Max tak trochu proslulý. Textově tedy žádný zázrak, hudebně už vůbec, nicméně i tak se mi líbila ta přímočarost a ta idea takové hymny pro metalové fanoušky pro živá vystoupení. Proti tomu nelze nic moc co namítat.

Oproti posledním albům je novinka krokem správným směrem určitě ve zkrácení hrací doby, která se v základní verzi alba nepřehoupla přes 40 minut, což činí „Archangel“ nejkratším albem v diskografii Soulfly. Kvituji rovněž trošku větší důraz na rozmanitost skladeb a jejich lehké oživení naaranžováním nemetalových prvků, které na předešlých albech chyběly. Mluvím třeba o atmosférickém závěru titulky „Archangel“, sborech v refrénu „Sodomites“ nebo etnických nástrojích v „Bethlehem’s Blood“. Ono se možná zdá, že to není nic, ovšem když si dám na výběr, jestli poslouchat letmé snahy o návrat alespoň směrem ke „Conquer“, což právě z těchto písní cítím, nebo poslouchat tragické hovadiny typu „Deceiver“ a „Mother of Dragons“, které jsou dokonalou ukázkou bezzubosti současného Maxe Cavalery, tak nemusím dlouho přemýšlet.

Ona celkově je první polovina lepší než druhá. Je tomu tak právě díky alespoň té zdánlivé rozmanitosti, protože po úvodním výplachu „We Sold Our Souls to Metal“ přichází další dva singly „Archangel“ a „Sodomites“, které se ve středním tempu snaží navodit trošku epičtější atmosféru, a třeba „Sodomites“ se to díky přeříkávání biblických veršů v prostřední části i daří. Po celou dobu se drží tak nějak zpátky, aby v poslední minutě Soulfly povolili opratě a vydali se k závěrečnému sprintu. „Archangel“ taky nikam nespěchá a pomalé riffování spolu s kytarovou pestrostí Marca Rizza z ní činí jednu z těch opravdu dobrých písní na desce. Slušnou první půli jistí ještě „Live Life Hard!“, v níž se blýskl hostující Matt Young z řad King Parrot, jenž svým nervním řevem tuto skladbu ozvláštnil. Po chvíli si bere slovo Max, aby se v následujících čtyřech minutách pánové klasicky prostřídali. Druhá polovina už se nedrží pevně dané struktury z úvodu a pod tíhou těžkého riffu se plazí k závěru a právě tento moment se mi zalíbil fakt hodně.

Ony se i v první půli najdou nevýrazné záležitosti jako „Ishtar Rising“, jež mi přijde jako demo, které se nahrálo, aby se Soulfly dostali na počet alespoň desíti skladeb, a „Shamash“, na níž je nejzajímavější snad jen kytara Marca Rizza v prostřední části její hrací doby. Právě Marc Rizzo drží současnou tvorbu Soulfly ještě nad vodou a jestli jsem před pár lety pokládal právě jeho stále se opakující hru za jeden z důvodů úpadku Soulfly, tak nyní se mu zpětně omlouvám, protože poslední dvě alba (nepočítám ještě „Pandemonium“ od Cavalera Conspiracy) stojí za zmínku opravdu jen kvůli jeho kytarovým vyhrávkám a melodiím. Pokud se v první polovině jedná jen o náznaky, tak s příchodem „Titans“ už následují jen samá negativa, takže v závěru jsem již měl opravdu co dělat, abych album doposlouchal, což není při jeho krátké hrací době zrovna dobré. Poslední dvě skladby jsou vyloženě navíc a nekonečné omýlání jednoho riffu nemá žádný směr ani výraz. Nebýt Rizza, který svou sólovou hrou zachraňuje konec „Mother of Dragons“, tak desku vypínám ještě před jejich začátkem.

„Archangel“ je sice profesionálně odvedenou prací, jež si v jistém smyslu drží standard Soulfly, ovšem problém je, že s náplní samotné hudby to jde s každou další skladbou pomalu k šípku. Nezachrání to ani vteřinový cover „You Suffer“ od Napalm Death a bohužel ani další bonusovka „Acosador Nocturno“ v níž si zapěl dnes již bývalý basák Tony Campos, jenž rozšířil řady Fear Factory. Poslední bonus „Soulfly X“ je již klasickou instrumentálkou s etnickým nádechem, které postupně zdobí všechny alba Soulfly, a je opět škoda, že skončila jen mezi bonusy, protože zrovna tato je se svou magickou atmosférou a španělskou kytarou v závěru vážně povedená.

Nejhorší album v diskografii Soulfly? To asi ne, protože si myslím, že „Omen“ bylo ještě horší, ale i tak je na „Archangel“ obsaženo až příliš vaty, která se možná díky té krátké stopáži může jevit jako dravost, energie a přímočarost, ale druhá polovina je prostě a jednoduše tragická. Víte, posledních několit let si říkám, že příště už se na Maxe vyseru a novou placku si nepustím, ale stejně to vždycky udělám, protože mám pro tohohle Brazilčana slabost, pubertu jsem prožil v přítomnosti jeho desek a jakási nostalgie mě ke starším deskám Sepultury a Soulfly táhne dodnes a o to je těžší si přiznat, že Max už je definitivně za zenitem. Těch pár dobrých aranžerských nápadů a skladatelských světlých chvil to nezakryje tak silně, aby se dal přehlídnout ten balast, kterým „Archangel“ oplývá. Ztráta času — nic víc od „Archangel“ nečekejte.


Lamb of God – VII: Sturm und Drang

Lamb of God - VII: Sturm und Drang
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 24.7.2015
Label: Nuclear Blast Records / Epic Records

Tracklist:
01. Still Echoes
02. Erase This
03. 512
04. Embers
05. Footprints
06. Overlord
07. Anthropoid
08. Engage The Fear Machine
09. Delusion Pandemic
10. Torches
11. Wine & Piss [bonus]
12. Nightmare Seeker (The Little Red House) [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

V životě každého člověka může nastat událost, která jej změní. Událost, po níž už ledacos nebude takové, jako tomu bývalo dřív, a život se tak dá pomyslně rozdělit na období před onou událostí a období, které na ni navazuje. Pokud se divíte, proč jsem začal takto zeširoka, tak vězte, že to má svůj důvod. Zvláště je-li člověk součástí tak pevné a lidsky semknuté sociální skupiny, mezi něž hudební kapely bezesporu patří, protože pak se činy a události ovlivňující jednotlivce promítnou do života celé této skupiny. A jistě víte, kam tím mířím, protože Lamb of God si prošli přesně takovouhle situací, takže v návaznosti na úvod tohoto odstavce bude osmá studiová placka už navždy prvním studiovým albem Lamb of God po soudních tahanicích, jimiž si zpěvák Randy Blythe v 2013 prošel.

Víte, původně jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout úplně, protože si myslím, že na téma obvinění Randyho Blythea ze zabití fanouška v pražském klubu Abaton v roce 2010 toho bylo napsáno už opravdu mnoho a třeba jen v českých médiích se v posledních letech neskloňovalo jméno žádné jiné metalové kapely tak často, jako se tomu dělo právě u Lamb of God v letech 2012 a 2013 v souvislosti se zatčením a následnou obžalobou Randyho, jenže ignorovat tuto událost v plném rozsahu není tak jednoduché, protože „VII: Sturm und Drang“ je touto zkušeností poznamenáno ve větší míře, než bych po prvních oznámeních o chystané nové placce čekal. Nicméně, k tomuto se ještě dostaneme.

Lamb of God si během své relativně dlouhé kariéry vydobyli vlastní pílí vcelku slušné postavení na americké metalové mapě a jsou po právu řazeni mezi přední představitele nové vlny amerického heavy metalu, takže každé jejich nové album je už v předstihu očekáváno s celkem velkými nadějemi. Já sám jsem byl na „VII: Sturm und Drang“ opravdu zvědavý, protože jednak mě zajímalo, jaký vliv bude mít již zmíněna kauza na album jako takové, a hlavně jestli se podaří Lamb of God navázat na trojici povedených předchůdců, mezi kterými stojí na samém vrcholu stále nepřekonané „Wrath“, ačkoli v době vydání minulého „Resolution“ jsem to měl malinko jinak a právě tohle album si až po čase sedlo z pozice nejlepšího počinu Lamb of God. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu říkám, že „VII: Sturm und Drang“ je poctivým nástupcem svých starších bratříčků, jimž v žádném případě nedělá ostudu a dokonce jim ukazuje některá dosud málo probádaná území.

„VII: Sturm und Drang“ je hojně diskutováno co do textové náplně. Randy udělal asi to nejlepší, co mohl, a texty jsou v jisté míře ovlivněny jak nedobrovolným pobytem za zdmi vazební věznice Pankrác („512“ a „Still Echoes“), část textů se podívala dokonce do české historie („Anthropoid“ či „Torches“ s odkazy k Janu Palachovi), tak klasičtějšími sociálními tématy. Netvrdím, že texty Lamb of God byly v minulosti nezbytným zlem, kterému z našinců stejně nikdo nerozuměl a které tam byly jen tak, aby bylo na koncertech co hulákat, ale v tomto ohledu je „VII: Sturm und Drang“ někde jinde, protože tolik konkrétních témat a otázek tady ještě od Randyho nebylo (ve srovnání s mnohdy neurčitými sebereflexními texty z minulosti). Co se jeho vokálního projevu týče, tak se toho příliš nezměnilo, což znamená, že řve jako smyslů zbavený a pravidelně přeskakuje z hlubšího k výše položenému řevu s jistotou sobě vlastní, a pokud v minulosti jen tak lehce nakousl melodický vokál („Insurrection“„Resolution“), tak nyní se předvedl v přímém světle melodického zpěvu v nejambicióznější písni alba, jíž je bezpochyby „Overlord“.

Jeden z prvních singlů se totiž dosavadní tvorbě Lamb of God lehce vymyká. Nikoli však jednotlivými prvky, protože druhá nářezová polovina je klasickou adrenalinovou bruskou z dílny Willieho Adlera a Marka Mortona, jejichž kytary řežou jako o život, nicméně kompoziční stavbou je „Overlord“ nezvyklým kouskem. První půle je vlastně balada s příjemnými kytarami, a pokud bych měl k něčemu tuto píseň přirovnat, tak si zkuste představit, jaké by to bylo, kdyby se Lamb of God rozhodli napsat svou vlastní „Fade to Black“ od Metallicy… Postupně gradovaná struktura se naplno rozjede v explozivní pasáži, jež startuje ve čtvrté minutě, a jestli do té doby Lamb of God jen tak něžně hladili, tak v závěru z vás vytřesou duši. Překvapivě skvělá píseň, která mnohem líp než jako singl a klipová záležitost funguje až v rámci celku, protože teprve po čase, kdy jsem „VII: Sturm und Drang“ sjížděl na jeden zátah, jsem si „Overlord“ oblíbil.

Oproti posledním albům se nedá říct, že by „VII: Sturm und Drang“ bylo hudebně jiné, je jen trochu vyspělejší, což se vzhledem ke zkušenostem nabytým z uplynulých tří let dalo tak trochu čekat. Zbylé písně tak tedy nejsou z pohledu dosavadní tvorby Lamb of God vyloženě nezvyklé, takže se připravte na spoustu, ale opravdu spoustu riffů, při nichž prsty běhají z jedné strany hmatníku na druhou, a explozivní, leč profesorsky přesnou práci rytmické sekce, jíž velí fantastický Chris Adlera. Až si říkám, že toho člověka bude v řadách Megadeth fakt škoda, zvlášť jestli ho Mustaine nechá bouchat ty svoje sračky, s nimiž nás v posledních letech pravidelně zásobuje. Abych ale nedobíhal… Do této skupiny písní – tedy těch, které drží odkaz zdravě agresivních Lamb of God – patří úvodní „Still Echoes“, „Erase This“, „Anthropoid“ nebo třeba nevýrazná „Delusion Pandemic“, jež mě jako jediná nezaujala. Oproti zbylým třem postrádá pamětihodnější riff, výraznější refrén nebo naopak špetku brutality, jíž uzemňuje mocný atak jménem „Anthropoid“.

Za zmínku stojí rovněž dvojice „Embers“ a „Torches“, které poutají pozornost už jen tím, že si v nich zahostovali vokalisté Chino MorenoDeftones a Greg PuciatoThe Dillinger Escape Plan, a pokud se nemýlím, tak se jedná o první hvězdné hostovačky od dob „Ashes of the Wake“ z roku 2004. Kdybych měl určit, kdo ze sebe vyždímal lepší výkon, tak bych volil China Morena, který s tím svým ztrápeným melodickým zpěvem závěr již tak melodické „Embers“ posouvá do úplně jiných sfér. Možná je to dáno i tím, že dostal více prostoru než Puciato, jenž se pouští do role oponenta k Randymu v odpovídačkách. Škoda, že nedostal možnost spustit ten naplno ten svůj psychotický řev, jinak vůči těmto záležitostem nic proti, protože když už nic, tak člověku, jemuž se ten příval rychlých bicích a kytarových riffů zdá až příliš jednotvárný, můžou rozhodně oživit dojem z nahrávky. Kdo s tímto problém naopak nemá, tak pro toho se v závěru skrývají slušné bonusy „Wine & Piss“ a „Nightmare Seeker (The Little Red House)“, kdy zejména ta druhá boduje skvělými melodickými kytarami.

Z předchozího textu je celkem jasné, že se mi „VII: Sturm und Drang“ líbí. Mám rád Lamb of God již dlouhé roky a pro mě osobně jsou to jedni z představitelů moderního metalu, který je ukázkou toho, že tato hudba se dá dělat mainstreamově a přesto si ponechat svůj vlastní ksicht a nelézt do prdele hudebním produkcím zaměřujícím se na neškodné bezkonfliktní hovadiny, jež se tváří jako největší umění pod sluncem. Právě to je mi na Lamb of God a „VII: Sturm und Drang“ sympatické. Z alba je cítit pozadí za jeho vznikem a třeba z poslechu temnější „512“ jde až mráz po zádech, a přesto to nedělá nijak vypočítavě a prvoplánově. Ruku na srdce, taky jsme se mohli dočkat „koncepčního“ vězeňského díla plného odkazů na vývoj událostí v posledních letech, což by byla ta mnohem horší varianta. Neříkám, že se jedná o nejlepší album Lamb of God v kariéře, ale když už nic, tak si pánové drží vysoký kredit perfektně zmáknutého řemesla, který v posledních letech mají, a díky vyrovnanosti a zdánlivé proměnlivosti jednotlivých songů se ze „VII: Sturm und Drang“ nestává záležitost jednoho či dvou poslechů, ale naopak vydrží vcelku dlouhou dobu.


Decapitated – Blood Mantra

Decapitated - Blood Mantra
Země: Polsko
Žánr: death / groove metal
Datum vydání: 31.9.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Exiled in Flesh
02. The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation
03. Veins
04. Blood Mantra
05. Nest
06. Instinct
07. Blindness
08. Red Sun
09. Moth Defect

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych pravdu řekl, tak Decapitated nepatřili v minulosti k mým oblíbencům a jejich tvorbu jsem dlouhá léta vcelku úspěšně ignoroval. Pravda, nepatří mezi ně ani nyní, nicméně menší změna nastala s vydáním předposlední placky „Carnival Is Forever“, k níž mě zlákalo pozitivní přijetí hudební kritikou, takže jsem jí dal šanci a k mému vlastnímu překvapení se mi album časem zalíbilo natolik, že následující placku „Blood Mantra“ už jsem vynechat nemohl, protože kombinace hrubého death metalu s groove skočnými prvky se ukázala jako perfektní energická záležitost, což se mi potvrdilo i při doposud jediném živém setkání na Zimním Masters of Rock před dvěma lety.

Přestože „Blood Mantra“, jemuž patří v diskografii kapely pořadové číslo pět, vyšlo už v loňském roce, tak Decapitated jsou na evropské death metalové mapě natolik výrazným jménem, že se nehodí je plně ignorovat, takže si dnes dáme takovou menší retro-recenzi, ačkoli s tím retrem to není pochopitelně tak žhavé.

Několikrát tady padlo označení death metal, takže je jasné, kudy se další řádky budou ubírat, ovšem o postupné cestě od čistokrevnému technického death metalu k moderněji střiženému death metalu míchaným s groove metalem už se v souvislosti s Decapitated napsalo nemálo, takže to řešit nebudu, zvlášť když starší tvorbu znám jen velmi zběžně. Hlavní je, že jejich aktuální podoba je z jistého pohledu takřka ideální death metalovou polohou, protože jí nechybí spousta energie, hudba jako taková je v pohodě, a přestože je z toho cítit cílené mainstreamové (v rámci možností) zaměření, tak se to prostě a jednoduše poslouchá nenásilně. „Blood Mantra“ je však tomto ohledu za „Carnival Is Forever“ v dalekém závěsu, protože si myslím, že naposledy jednotlivé kompozice fungovaly jako celek o něco lépe, ale na druhou stranu, loňskou placku nelze jen tak bez milosti odstřelit.

Ono totiž z profesionálního hlediska je „Blood Montra“ v naprostém pořádku. Skvělý zvuk. Našlapané songy, drtivý nástup, nepolevující atmosféra a výkony jednotlivých hráčů jsou dohromady jako kladivo, avšak navzdory počátečnímu nadšení, který mi způsobily úvodní vály „Exiled in Flesh“ a „The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation“, se s přibývajícími poslechy začnou Decapitated lehce zajídat. Album jsem prvně slyšel již před několika měsíci a vrátil se k němu až nyní a názor jsem nijak nezměnil. Snad jen „Blindness“, jež mi tenkrát přišla úplně nijaká, mi nyní nečiní zas takové problémy, ačkoli ji řadím k tomu slabšímu, co může „Blood Mantra“ nabídnout. Pokud se budeme bavit o skladbách jednotlivě, tak v první půli nemám vlastně žádných výhrad, protože krom prvních dvou kousků se mi líbí i našlapaná titulka, která láme kosti. Již zmíněná „The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation“ je při své krátké stopáži neurvale brutálním atakem, jemuž není radno se stavět do cesty.

S následujícími skladbami už to ale tak růžové není. Určitě v tom hraje roli fakt, že se v několika případech natáhla stopáž až na šest minut, což je pro takto úderný a ve své podstatě jednoduchý death metalový nářez až moc. Určitě to nijak neprospělo „Nest“, která nejpozději od třetí minuty jede jen tak ze setrvačnosti a vlastně opakuje strukturu první poloviny. „Moth Defect“ ze samého závěru je spolu s „Blindness“ o kus lepší, ovšem taky to není žádná hitparáda. Jakmile začnou Decapitated jen tak od ničeho k ničemu sekat pořád dokola jedny a tytéž pasáže, což je příklad zmíněné „Moth Defect“, tak to není to pravé ořechové. Netvrdím, že se tento počin nedá poslouchat, ale „Blood Mantra“ při té jednotvárné brutalitě a navzdory silnému nasazení není tak silné, jako bylo „Carnival Is Forever“, kde byl stejný problém negován silnějšími skladbami, jež lépe držely pohromadě.

Je snad jasné, že Decapitated jsou velcí profíci na to, aby vydali vyloženě špatnou desku, protože ačkoli té kritiky na hlavu jednotlivých písní nepadlo zrovna málo, tak na žánrový průměr mají tihle borci stále ještě malý náskok. Nebýt toho, že v druhé půli začne „Blood Mantra“ oproti skvěle rozjetému úvodu ztrácet dech a vlastně jedinou skladbou, která se mi líbí v celé délce je „Instinct“, tak nemám důvod nepět na polskou čtveřici chválu všemi směry, protože pocitově je mi ten jejich masakr velmi blízký, nicméně jako celek představuje „Blood Mantra“ jen lehce nadprůměrnou nahrávku.


ShitKill – The New Breed

ShitKill - The New Breed
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 19.11.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Records

Newyorská formace ShitKill si dává pěkně na čas, protože od svého eponymního debutu, který vyšel v roce 2011, zásobuje své posluchače neřadovými počiny v podobě dvou koncertních záznamů a dvou EP, kdy tomu poslednímu se nyní podívám pod pokličku. Začněme však troškou historie. Tato čtveřice vznikla v roce 2009 pod tíhou lokálního NYHC, ovšem v současné hudební formulce, jak ji parta kolem tahouna Joshe Musta předvádí, si na čistokrevný hardcore nechte zajít chuť, protože ShitKill postupem let inklinovali spíše k modernější verzi thrashe, jenž je po vzoru groove metalových part spíše zatěžkaný a skočný, než neurvale rychlý. A právě takto se ShitKill prezentují na “The New Breed”.

“The New Breed” má jednu obrovskou výhodu, s níž však přichází na přetřes nevýhoda, která celý počin strašně dehonestuje. Písně jako takové jsou chytlavé, dobře se poslouchají a kombinaci řízných kytar s moderně agresivním vokálem Joshe funguje bez problémů, ovšem při poslechu EP jako celku se nemůžu zbavit dojmu, že všechny skladby znějí na jedno brdo a i přes velmi krátkou hrací dobu se nebezpečně slévají do jedné masivní koule. Částečně vyčnívá jen třetí “Death Giver” díky kvílivým kytarovým vyhrávkám po skončení refrénu a následující punková “Faceless”, jež je oproti zbylým kusům o poznání přímočařejší a naštěstí nezní jako další kopie úvodních skladeb “The New Breed” a “Vultures”. Proti nim nelze v zásadě nic zásadního namítat, protože třeba refrén prvně uvedené titulky je jedním z momentů, který si člověk nese v hlavě po zbytek hrací doby celého EP, ale chybí jim nějaký překvapivý motiv, díky němuž bych měl touhu poslouchat je opakovaně a který by mě nutil se na poslech nějak soustředit.

Bohužel, takových chvil se mi v souvislosti s “The New Breed” dostává jen velmi málo, takže ve výsledku jsem toto EP používal spíš jako kulisu k jiné činnosti, což znamená, že nemůžu jinak než hodnotit novinkové EP ShitKill jako výtvor vcelku průměrný, protože nenadchne, ani neurazí. Nezanechalo to ve mně žádné velké emoce, což je špatně.


Thrashing Machine – Insight

Thrashing Machine
Země: Česká republika
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 13.12.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Thrashing Machine

Šestajovičtí mladíci Thrashing Machine nejsou nikterak profláklou sebrankou, od níž by posluchač čekal vyloženě zajímavé věci a jejíž jméno by nosil v hlavě automaticky, když se řekne thrash metal. Zvláště s přihlédnutím k nízkému věku jejich členů, kdy se očekává, že v prvních letech se kapely mnohdy teprve hledají, ovšem krátkohrající debutový počin z dílny Thrashing Machine, jímž se stalo pětiskladbové EP “Insight”, přináší překvapivě ucelenou formu kombinace pomalejšího, techničtěji laděného thrash metalu s moderním groove metalem a letmými výlety do rockových vod prostřednictvím poklidných instrumentálních pasáží. A musím uznat, že to nezní vůbec špatně.

Celkově modernímu nádechu nahrávky, která má k oldschoolovému ohlížení zpět do historie zatraceně daleko, pomáhá řízný sound, jenž už je sice i u nás standard, ale k takto laděné hudbě si nedokážu představit klasickou kytarovou brusku, takže palec nahoru. A ten patří i čtveřici samotné, která je pod “Insight” podepsána, protože ruku v ruce se šlapavými songy, kterým i přes relativně časté změny tempa nechybí pořádná dávka energie, dokazují, že své nástroje nedrží v rukou poprvé a občas zabrousí někam k techničtěji propracovanému thrash metalu. K tomu nejvíce svádí “Disease Called Human Mind” prostřednictvím proměnlivých kytarových temp. Zvláště pomalejší pasáž, v níž se skladba po čtyřech minutách vyvine, nemá chybu a pro krátkou vybrnkávanou melodii v páté minutě, jež uvádí kytarové sólo, platí totéž.

Pokud nepočítám závěrečnou instrumentálku “Aeon”, tak se na “Insight” sešla celkem čtveřice regulérních písní, z nichž musím vyzdvihnout především titulní “Insight”, jež se postupně zklidňuje až po závěrečnou poklidnou instrumentální pasáž, a agresivní “So Run” se zasekávanými kytarami. Ačkoli druhá jmenovaná je píseň, v níž mi příliš nesedí některé momenty z vokální linky. Možná je to dáno tou učenou angličtinou, která tahá za uši, ale jak je “So Run” instrumentálně skvělá jízda, tak z hlediska zpěvu se jedná paradoxně o slabší kus. Ovšem to je jen drobná vada na kráse, protože chytrých momentů si Thrashing Machine připravili dostatek, takže proč hledat na jejich debutu mouchy…