Země: Brazílie Žánr: thrash / groove / alternative metal Datum vydání: 7.2.2020 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Isolation
02. Means to an End
03. Last Time
04. Capital Enslavement
05. Ali
06. Raging Void
07. Guardians of Earth
08. The Pentagram
09. Autem
10. Quadra
11. Agony of Defeat
12. Fear • Pain • Chaos • Suffering
Do nedávna poslední řadové album Sepultury, „Machine Messiah“, sklízelo napříč periodiky pozitivní reakce, dá se říci vysoce pozitivní. Pro mě naprosto nepochopitelně. Tvůrčí bezzubost Brazilců zde dosáhla nového dna. Naposledy mě takhle nudilo a vyloženě se mi nelíbilo album „Roorback“ z roku 2003. Popravdě, ani přímí předchůdci „Machine Messiah“ mě nenadchli. Většinou se jednalo o několik nahodilých poslechů v době vydání, načež jsem po pár dnech na dané album zcela zapomněl. Zhruba s takovým pozadím jsem přistupoval k nové desce „Quadra“ – tedy natěšenost nulová, zájem nijaký, očekávání žádná.
Moje silné nostalgické pouto k legendárním kapelám mě ale stejně vždycky přiměje si jejich novou tvorbu pustit a Sepultura není žádnou výjimkou. Největší problém v jejich současné tvorbě vidím v neúnosné míře přeprodukovanosti, kdy se snaží znít velkolepě, snaží se dělat koncepční a dlouhá alba, snaží se posouvat svůj styl do nových teritorií, ale tato veškerá snaha přichází vniveč, protože výsledkem je nezáživný a nezajímavý produkt, který zní ploše a nudí až běda. Přitom první pokus o takovou tvorbu nebyl úplně špatný, „Dante XXI“ je slušná deska, bohužel stvořit přinejmenším stejně solidní záležitost se už nepovedlo.
„Quadra“ na stylu Sepultury nic nemění. Opět se jedná o rozmáchlé dílo s téměř hodinovou stopáží a ústředním tématem, kterým jsou tentokrát čtyři symboly/umění Quadrivia, tedy aritmetika, geometrie, hudba a astronomie. Smrdí to průserem, ale světe div se, Sepultura to tentokrát zvládla.
Zase jednou mohu v klidu prohlásit, vlastně úplně poprvé ve svém životě, že nové album Sepultury je dobré. Každý si pod ohodnocením „dobře“ asi představíme něco jiného, ale školské chápání známky to vystihuje docela přesně. Prostě nečekejte zázraky, ale „Quadra“ umí zabavit a zároveň nedělá jménu Sepultura ostudu.
Celá deska se dá podobně jako její koncept rozdělit na čtyři části. Ta první reprezentuje thrashmetalovou stránku. „Isolation“ je klasická klepačka s úderným refrénem, ale složená s vervou a gustem. Hned v této první stopě se projeví epický nádech, například v mezihře s chrámovými sbory, ale naštěstí to poslech neruší tak moc jako v případě starší tvorby. Pravda, kdyby se těchto výstřelků v každé ze skladeb vyvarovali a prostě hráli jenom pro dobrou písničku, mohlo by to být ještě lepší. V podobném tónu se nesou i následující dvě skladby, kde už lze zaslechnout i typickou Kisserovu skřípající kytaru a nějaké ty bicí brazilských domorodců, bez čehož se už Sepultura zjevně neobejde.
Druhá část je zacílena na groove metal. Zde už se domorodé prvky projeví naplno, hudba je více přímočará, ale je tu i dost chytlavých momentů, což nebylo v minulých letech úplně zvykem. Přestože to nebaví tolik jako úvodní trojice, stále si drží svojí úroveň. Jako třetí je řekněme progresivní část. Právě tady přichází hodina pravdy, tedy jestli se i v této poloze Sepultura udrží, a dá se říci, že ano, přestože je to asi nejslabší stať „Quadra“. „Raging Void“ se motá kolem zabrzděného, ale zajímavého motivu, kdy vzápětí vytáhne nečekaný refrén, který v hlavě vydrží dost dlouho. Tento třetí part ukončuje nepříliš záživná instrumentálka „The Pentagram“, jejíž zařazení moc nechápu, ale podobně podprůměrných skladeb se tu už více nenachází.
Poslední část bych označil za alternativní a právě ta mi připadá nejlepší. Není to vůbec typická Sepultura, a možná právě proto mě to tak baví. Derrick Green tu využívá i svůj čistý vokál a hned je pro mě stravitelnější. Jeho řvavou barvu hlasu, ač charakteristickou, jsem si nikdy neoblíbil. „Autem“ a „Agony of Defeat“ jsou pomyslnými vrcholy desky, jen je škoda, že druhá jmenovaná není úplným závěrem. Ne, že by „Fear • Pain • Chaos • Suffering“ byla špatná, ale „Agony of Defeat“ skutečně působí jako ideální zakončení nahrávky. Při poslechu těchto skladeb se mi nejčastěji vybavovaly předělávky novovlnných kapel jako Devo nebo U2, které Sepultura v minulosti nahrála a mohly by u vzniku těchto písní hrát svou roli.
Výsledný dojem z „Quadra“ je tedy překvapivě pozitivní. Rád se k tomu vracím, díky dobře zvládnuté dynamice nahrávky je tu rozhodně co poslouchat, zdařilejší chvilky převažují ty slabší, zkrátka takhle nějak bych si představoval v rámci možností současnou Sepulturu.
„Quadra“ má své chyby, najdou se tu prázdnější místa, ale jako celek působí pospolitě a zároveň má každá ze skladeb svou vlastní tvář a své momenty. Pokud by Sepultura zvládala krotit své progresivně koncepční choutky tímto způsobem, nevidím v tom velký problém. „Quadra“ je jejich nejlepší album za hódně dlouhou dobu. Nejlepší album s Greenem za mikrofonem? Určitě. Lepší než „Roots“? Za mě ano.
Global Scum je rakouský jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Manuel Harlander. Ten údajně získával zkušenosti v nějakých jiných kapelách, ale nakonec prý dle přiložených promo materiálů zvítězila „touha poskytnout prostor své vlastní kreativitě“ v osobní kapele, kteroužto je právě Global Scum. Tyhle oslavné kecy v doprovodném lejstru mě na „Odium“ baví asi ze všeho nejvíc, protože jsou strašně vtipné. Třeba tenhle konkrétně je naprosto směšný s ohledem na to, jak strašně neinvenční a doslova anti-kreativní tohle album je.
Nebudu vás lakovat. Téhle sračky bych se za normálních okolností nedotknul ani dvoumetrovou větví, protože hned na první pohled je vidět, že tohle bude píčovina jak mraky. Jako popravdě řečeno, nejspíš bych si Global Scum ani nikdy nevšimnul, protože groove metal mám totálně v prdeli, ale když mi nějací šulini pošlou CD na recenzi bez optání, tak jim to teda pojebu, když o to tak stojí. Není to ale jen o tom, že bych zrovna tenhle metalový subžánr nevyhledával – jsem si totiž docela jistý, že tohle je o hovně i v rámci stylu.
Neslyšel jsem ani vteřinu hudby a už mi bylo jasné, že tohle bude další z hromady zbytečných a nehorázně nudných kopírek Soulfly, Ektomorf a podobných. Což dá docela rozum, když samotné vzory hrají nudnou muziku samy o sobě po většinu své kariéry. Prvotní dojmy se stoprocentně potvrdily. Stručně a jednoduše se jedná o další generický a nezajímavý kvazi-nasraný groove metal s angažovanými texty. Mám pocit, že tohle snad už každý slyšel stokrát jinde. Asi tak největší invencí Global Scum je přidání několika pasáží naprosto okatě vykradených od Slipknot. Když už dojde na nějakou snahu o vybočení (intro „Lunatic“, elektronika v „Back Beats“), výsledek je trapný úplně stejně jako standardní produkce Global Scum.
Nedokážu si představit, že by „Odium“ dokázalo uspokojit víc než jen dva specifické druhy posluchačů. První skupinou ti, jimž je cca dvanáct let a ještě neobjevili sladké tajemství, že na hudbu lze mít i nějaké nároky. U nich nicméně alespoň existuje naděje, že z toho ještě vyrostou. Druhou skupinou jsou pak lidé bez jakéhokoliv vkusu, jimž k extázi stačí, že tam hraje elektrická kytara a má to alespoň trochu chytlavý rytmus. Pokud ani do jedné z těchto kategorií nezapadáte, pak „Odium“ obejděte obrovským obloukem. Pokud se vám produkce Global Scum líbí, pak do jedné z těchto kategorií spadáte, i když si třeba myslíte, že ne.
Země: USA Žánr: groove metal Datum vydání: 26.1.2018 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Volatile
02. Catharsis
03. Beyond the Pale
04. California Bleeding
05. Triple Beam
06. Kaleidoscope
07. Bastards
08. Hope Begets Hope
09. Screaming at the Sun
10. Behind the Mask
11. Heavy Lies the Crown
12. Psychotic
13. Grind You Down
14. Razorblade Smile
15. Eulogy
Říká se, že jedním z rozdílů mezi americkou a evropskou společností je přístup k selhání. Zatímco v Evropě je selhání něco, čeho je třeba se za každou cenu vyvarovat, ve Spojených státech jde jen o další krok, který vás posune blíže k úspěchu. Hranice mezi tím, kdo se při druhém pokusu znovu spálí, a tím, kdo napodruhé uspěje, bývá někdy nesmírně tenká. První je však zoufalcem, zatímco druhého nazýváme vizionářem. V duchu této logiky mám obavu, že Machine Head žádní vizionáři nejsou a že to není ani těsné. Je totiž třeba si přiznat, že většina „Catharsis“ je naprosto zoufalým pokusem o znovuobjevení něčeho, co ani napoprvé nebylo nijak zázračné.
Za „Supercharger“ dostali Machine Head po papuli, a to možná i více, než si zasloužili. Sebrali se však a natočili několik skvělých alb, která je v mých očích umístila na špici moderního melodického metalu. Těžko říci, zda za to mohlo kreativní vyčerpání či třeba odchod basáka Adama Duce, ovšem už na minulém „Bloodstone & Diamonds“ jim docházel dech. Záchvěvy pompéznosti tu sice ještě stále byly, ovšem ona mohutnost, která charakterizovala předchozích pár alb, se vytratila, její místo pak zaujalo až příliš mnoho beztvaré vaty. „Catharsis“ bohužel není krok k lepšímu.
Ve skutečnosti „Catharsis“ není a nemělo být jedním albem. Na ploše čtyřiasedmdesáti minut (délkou tedy novinka překonává i rozvleklé minulé album a můžeme být rádi, že Roba Flynna a jeho kumpány limitovala délka cédéčka) se totiž skrývají dvě skladatelsky hodně odlišné desky. Na první z nich mířila moje vzpomínka na „Supercharger“ a je to právě ona, která „Catharsis“ definuje, neboť zabírá jeho větší část.
Bohužel v podstatě jediné, co zbylo z nejsilnějších alb kapely, je agrese. I tak je to ale agrese bezzubá, Flynnův hlas je plný strachu a beznaděje (ostatně jeho neslavné fňukavé rapování slaví návrat) a oné síly předchozích alb dosahuje snad jen v několika refrénech. Kapela navíc v podstatě nedovedla napsat jediný pořádný riff a díky silným efektům a velice hlubokému podladění (pocitově jsou kytary na „Catharsis“ naladěné hlouběji, než mají Machine Head ve zvyku, ale můžu se mýlit) zní v podstatě všechny rytmické party stejně. Jsou tu výraznější momenty (mocný refrén v „Beyond the Pale“, punkový v „California Bleeding“, smyčce v „Kaleidoscope“), ale i vyložené průsery jako třeba ohraný breakdown v „Volatile“, recitovaná sekce v „Triple Beam“ či tleskání na úvod „Kaleidoscope“). Bohužel většina skladeb zejména v druhé polovině desky je navíc snadno zaměnitelná.
Je tu však i druhá, o něco zajímavější stránka desky, jejíž charakteristikou je snad jen, že nezní, jako když se padesátníci snaží navrátit o dvě desetiletí zpět. Titulní „Catharsis“ je jednou z nejsilnějších skladeb na nahrávce, strukturou i užitím smyčců připomíná podobně povedenou „Now We Die“. Bohužel právě zde lze krásně demonstrovat, jak málo práce si Machine Head s novinkou dali. „Catharsis“ (jakožto skladba) oplývá totiž celou řadou drobných detailů, a to jak skladatelsky, tak zvukově, zatímco naprostá většina alba zní ploše a nevýrazně. Ten kontrast je opravdu veliký.
Jsou zde však i další zajímavé kousky. „Behind the Mask“ je jemná balada, která výborně graduje a v níž je konečně výrazněji slyšet v pozadí zpěv Jareda MacEacherna (který k mému překvapení zpívat umí). Do „Razorblade Smile“ sice Flynn vlepil svůj obvyklý vzteklý rap, ani ten však nezkazí skvělý staromilsky thrashový nápor kytar, na němž skladba staví. A je tu i „Bastards“, prapodivný bastard folkové balady s… těžko říci co se přesně děje v její druhé polovině, je to však jedna z těch situací, jimiž život nešetří a při kterých není jasné, zda se smát či brečet. Přitom její první polovina, pokud by ji Machine Head osekali o zbytečné zvuky na pozadí tak, aby zbyl jen Flynn s akustickou kytarou, by byla prudce poslouchatelná, byť také trochu oposlouchaná.
„Heavy Lies the Crown“, nejdelší skladba počinu, sice tematicky slibuje hodně, jenže po nečekaně powermetalové první polovině s epickým nástupem zabřednou Machine Head do své obvyklé skladatelské impotence a píseň nakonec zahyne na nedostatek dobrých nápadů. Zbývá snad jen „Eulogy“ – zastřená a nudnější verze „Bastards“, která bohužel posluchače na závěr definitivně uspí.
Rád bych o „Catharsis“ řekl něco pozitivního, opravdu. Když jsem si o albu udělal názor a přečetl několik recenzí zahraničních kolegů, které s mým pohledem až nečekaně souzněly, jal jsem se hledat alespoň něco, za co bych Machine Head jednoznačně pochválil, jenže kromě několika málo skladeb jsem opravdu nic nenašel. Dokonce i zvuk alba je protivný, se zbytečně hlučnými kytarami, neslyšnou basou, nedostatkem jakýchkoli jemnějších detailů (až na zmíněnou titulní skladbu) a s plechovkami od fazolí, které zcela zjevně používal Dave McClain místo některých bubnů.
Když do toho přidáte zbytnělé ego Roba Flynna, je to vražedná kombinace. Přestože mám dojem, že u piva bych se s Flynnem na lecčem shodl, jeho kázání o tom, že láska je silnější než zbraně, je prostě naivní. Láska možná porazí zbraně, ovšem ti, kteří album kritizují, si nic jiného než „fuck you“ nezaslouží. Alespoň je vidět, jak Flynn sám věří tomu, co káže. A to je asi to nejsmutnější na této etapě života Machine Head, smutnější než špatná hudba, který ji, zdá se, charakterizuje.
Situace, v níž se brazilská Sepultura nachází posledních 20 let, je zvláštní. Obdivuhodná, ovšem na druhou stranu nezáviděníhodná. Po odchodu ikonického frontmana Maxe Cavalery se k tomuto největšímu vývoznímu artiklu kolébky fotbalu na poli metalové hudby otočila spousta fanoušků zády a dodnes nemůžou přijít na jméno Derricku Greenovi, jenž už má za sebou v sestavě Kisserovy party více alb než její zakládající tvář. Sepultura si zaslouží obdiv za to, že své odpůrce tak nějak ignoruje, točí si dál svá alba a nehledí do minulosti, ovšem o tom, že její současná podoba už s tou původní Cavalerovic vizí má pramálo společného, nemůže být pochyb.
Sepultura, jejíž otěže v rukou dřímá Andreas Kisser, se v posledních letech zhlédla spíše v koncepčních počinech s drtivým tlakem v zádech, a přestože to nedopadalo ve všech případech zrovna dobře („A-Lex“), tak si drží určitou kvalitativní laťku. S minulým albem „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ se jí dokonce v mých očích podařilo porazit tvorbu slavnějšího z bratrů Cavalerů, jenž naopak se svou domovinou Soulfly točí čím dál větší hovna. Možná právě proto jsem se na „Machine Messiah“ docela těšil. Ne tolik, abych nemohl dospat, ale v současné době jsem zvědavější právě na tvorbu stabilní trojice Green, Kisser, Paulo Jr., k nimž se před lety přidal mladíček Eloy Casagrande.
V první řadě je třeba si říct, co od „Machine Messiah“ čekat. Soudě dle posledních alb jsem předvídal další temnější kus ve stylu předchůdce, který mě překvapil svým nátlakem a vyrovnaností, což je aspekt, jenž ostatním opusům z Greenovy éry schází. K vlastnímu překvapení jsem však dostal album barvité, rozmanité a nečekaně progresivně aranžované. Album, které mě baví natolik, že jej již pár týdnů po vydání považuji za nejlepší placku s Derrickem Greenem u mikrofonu.
Zdá se, že pryč jsou doby nejasných konceptů typu „A-Lex“, nudných výplachů „Kairos“ či „Nation“ nebo šedivých záznamů plytkosti tvorby Sepultury z prvních let po angažování Derricka Greena („Against“ a „Roorback“). Světlou výjimkou v dosavadní po-Cavalerovské tvorbě bylo snad jen „Dante XXI“. Nijak konzervativní, neotřelé a zajímavým konceptem Alighierovy„Božské komedie“ ozvláštněné. Jestli se ptáte, kam se dá zařadit „Machine Messiah“, tak odpověď není tak jednoduchá. Má v sobě animální sílu „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“, stejně tak ovšem překvapuje bohatými aranžemi ve stylu „A-Lex“ či „Roots“. Nemluvím teď o podobnosti, ale o jejich pestrosti a množství, v jakém jsou na finálním kotoučku zastoupeny aniž by vytvářely dojem prvoplánovitého využití.
Hned úvodní titulka „Machine Messiah“ šokuje a na rozdíl od klasických otvíráků je tohle rozmáchlá, pomalá a zamyšlená píseň s čistě zpívajícím Greenem. Svůj talent prokázal už mnohokrát na minulých albech, ale že dostane jeho melodický vokál takový prostor, to jsem nečekal. Jestli byla titulka umístěna na samý úvod proto, aby posluchače pořádně vyfackovala a připravila ho na všechno, tak u mě svůj úkol splnila. Následující zběsilá „I Am the Enemy“ je sice klasická Kisserova vypalovačka plná rychlých sól, nejedná se však o primitivní řežbu ve stylu „Kairos“. Poctivý thrashový odér je načichlý aktuálním soundem Sepultury a za mě je to jedna z nejlepších skladeb kapely v posledních letech.
Vůbec nejsilnější na nápady je střed alba ohraničený písněmi „Phantom Self“ a „Resistant Parasites“. „Phantom Self“ je plná agresivních groovy kytar, které odlehčují jak Kisserovy vyhrávky, tak orientální melodie na pozadí. Když došlo k jejímu rozvinutí do sóla za vzájemného proplétání východních nástrojů a kytary, tak jsem zíral s otevřenou hubou. Sepultura se napříč několika skladbami představuje jako odvážný hráč, který se nebojí překvapit. Hammondy v „Iceberg Dancers“ či smyčcové aranže na pozadí „Sworn Oath“ jsou prvky, jež jednotlivým skladbám dodávají další rozměr, a skupině to sluší.
Samozřejmě, že celé „Machine Messiah“ neutáhne Sepultura jen na pestrosti aranží, protože v tom případě by se část skladeb mohla jít rovnou klouzat. Kdepak, samotné zdivo jednotlivých písní je postavené velmi pevně a kdejaký vítr jej nezboří. Napříč jednotlivými skladbami se v nich toho děje dost na to, abych měl důvod se nad poslechem skutečně zamýšlet a nebral jej jen jako kulisu k jiné činnosti. Nadupané střednětempé „Alethea“ či „Resistant Parasites“ dávají rychle zapomenout na dřívější přešlapy a samozřejmě i na aktuální tvorbu bývalého frontmana.
Velmi se mi líbí kytarová práce Andrease Kissera, jenž nic neztratil ze svého dřívějšího elánu a díky velkému množství vyhrávek a zběsilých sól zní velmi vitálně. Druhým hrdinou „Machine Messiah“ je Derrick Green. Když jsem o pár odstavců výš zmínil jeho melodický vokál, tak komu se v úvodu zalíbil, může se těšit v závěru na hitovou „Silent Violence“, v níž se umně přechází od relativně poklidné pasáže k metalovému hřmění. To pak borcům vydrží i v následují „Vandals Nest“. Povedenou tečku za velmi přesvědčivým albem pak nechává „Cyber God“, která katastroficky upozorňuje na přemíru techniky v dnešním světě, což je námět, jenž mimochodem protkává celé „Machine Messiah“.
Shrnu to velmi stručně, protože vše podstatné jsem již sdělil v dosavadním textu recenze. „Machine Messiah“ je velmi silné, překvapivě svěží a vyrovnané album, jež posouvá Sepulturu oproti minulým počinům minimálně o dvě třídy výš do společnosti kapel, které se nebojí posouvat a vychází jím to. Nadupaná placka. Tečka.
Jestli se v případě francouzské Gojiry dá před vydáním nového alba něco říct s takřka železnou jistotou, tak je to fakt, že tato parta se snaží nestát na místě. Pánové již minule na „L’enfant sauvage“ ukázali, že se nebojí evoluce a do své tvorby, která v případě prvních počinů stála spíš na přísunu tlaku a agresivních kytarových linek s nezaměnitelnou aurou, přimíchali špetku melodií a přichystali tak své nejpřístupnější album. A nejinak je tomu nyní. O čtyři roky později „Magma“ prezentuje, že melodičtější příklon na předchůdci nebyl nikterak náhodný a Gojira během té doby ušla pěkně dlouhou cestu, protože skladatelská forma, již aktuálně přináší, ukazuje, že Duplantierovic hoši jsou někde jinde.
„L’enfant sauvage“ mělo všechny aspekty, jak zaujmout i širší posluchačstvo, aniž by se při skladatelském procesu muselo sklouznout do sfér lacině podbízivých refrénů a trendových postupů. Přesto však překvapilo zdánlivých zjednodušením jednotlivých kompozic a tedy i celkového výrazu. „Magma“ jde v tomto ohledu ještě dál a dalo by se tak říct, že Gojira stojí s novým albem na samém začátku nové epizody svého fungování. Hlavní změnou je, že na aktuální placce se nikam nespěchá a ubylo drtivých kytarových výjezdů, jež jsou nyní nahrazeny matematicky přesnými, místy velmi hypnotickými riffy. Další výraznou změnou, již je nutno v souvislosti s „Magma“ vyzdvihnout, je změna výrazu Joea Duplantiera, který do svého rejstříku čím dál častěji zařazuje melodický vokál.
Pokud si vy, kteří jste ještě s albem neměli tu čest, říkáte, že Gojira vyměkla a směřuje si to vstříc metalovému střednímu proudu, tak bych vás v tomto místě rád uklidnil. Přestože budou přívlastky jako melodický, atmosferický a jim podobné padat v textu recenze častěji, než by si posluchač odkojený na „The Link“ nebo „From Mars to Sirius“ na první dobrou připustil, tak vězte, že ona melodičtější forma Gojiry má řadu poznávacích atributů, na které jsme byli zvyklí v minulosti. Joe Duplantier umí pořád hezky hrubiánsky zařvat a tvrdých kytar se borci taktéž nezřekli, jen nehrají prim, jako tomu bývalo kdysi. Naproti tomu se při evidentní snaze změnit skladatelský přístup zaměřila čtveřice na celkovou atmosféru a celistvost alba, protože v tomto ohledu „Magma“ nijak nezklamala a byl jsem po několika posleších dost mile překvapen tím, jak navzdory své jednoduchosti (myšleno v porovnání s předchozí tvorbou) roste.
Asi nejlíp všechny ty změny vyjadřuje hned první skladba „The Shooting Star“. Právě tahle záležitost by se na pozici prvního singlu hodila ze všech nejlépe. Nic proti „Silvera“ a „Stranded“, které se dočkaly vizuálního ztvárnění, ovšem snad žádná jiná píseň (no, možná ještě titulní vál) by posluchače nepřipravila na všechny ty změny lépe. Pozvolný nájezd hypnoticky se opakujícího kytarového motivu, pomalá tempa, přesná a nikterak zdrcující rytmika a konečně ponuře, avšak melodicky pějící Joe Duplantier. „The Shooting Star“ je na úvod jako pěst na oko a možná i proto jsem si ji z celé kolekce oblíbil ze všech nejvíc. Její dopad je v atmosféře, kterou na posluchače přenáší, a jakkoli mám agresivní Gojiru rád, tak tahle nová tvář kapely má hodně co do sebe. Následuje zmíněný singl a tentokrát již trochu tradičnější záležitost „Silvera“. V této písni se poklidnější plochy podbarvené zajímavou kytarovou melodií střídají s explozivními výjezdy, v nichž si příznivci Duplantierovic agrese přijdou alespoň částečně na své.
Pokud je na „Magma“ přítomna skladba, o níž se dá říct, že by bez menších problémů zapadla na starší počiny, jejichž postupy evokuje, tak je to „The Cell“. Rychlá, technicky přesná jízda na pozadí nápadité rytmiky a hlavně skvělé bicí linky mladšího z bratří Duplantierů, Maria. Ony by se celkově daly písně rozdělit na dvě základní skupiny dle jejich celkového vyznění. „Only Pain“ a „Stranded“, jež by doplnily zmíněné „The Cell“ a „Silvera“, jsou kusy, kde agresivní elementy přeci jen trochu převládají a na poměry zbylých písní je lze označit jako více tradiční kompozice. Zejména „Stranded“ se dle mého názoru povedla a sekaný kvílivý riff, jenž prostupuje takřka celou písní, je jeden z momentů, který se mi do paměti zanořil hned na první poslech. Jedná se o skladbu, jež by se na poměry Gojiry dala označit za velmi přímočarou, až jednoduchou, ale neznamená to, že by byla špatná. Melodický nápěv Joea v závěrečné čtvrtině hrací doby je znamenitý, a pokud takhle bude vypadat budoucnost jeho dítka, tak bych se s těmi melodiemi nebál ještě víc přitlačit na pilu.
No, a protože jsem v předchozím odstavci mluvil o první skupině písní, té agresivnější, tak je vcelku logické, že „Magma“, „Pray“ a „Low Lands“ jsou spolu s „The Shooting Star“ představitelé pokroku, který Gojira během posledních čtyř let prodělala. Právě v těchto skladbách spatřuji umělecký vrchol desky a je jedno, jestli budu mluvit o úvodní krasojízdě nebo o některém ze zbylých třech kousků. Gojira mi v této podobě zní zatraceně uvěřitelná. Úplně nejsilnější chvíle přichází s titulní „Magma“, což je velmi podmanivá kompozice, jež po celou dobu plyne naprosto nenásilně, skoro až nezajímavě, ale ani na vteřinu jsem se při jejím poslechu nenudil. Takovou její umírněnější sestrou je předposlední „Low Lands“, která velmi pomalu, až post-rockově spěje v dynamicky závěr upletený z heavy kytar a explozivního Joeova vokálu. „Liberation“, jež album uzavírá už je „jen“ tříminutová ethno akustická záležitost, bez níž by se „Magma“ obešlo. „Liberation“ si ale cestu na desku našla a tak pomalu doznívá a alespoň nechá posluchači čas na to, aby právě skončivší nahrávku vstřebal a ucelil si názor.
„Magma“ je jiná. O tom není sporu. Gojira se rozhodla, že se svou tvorbu posune odlišným směrem a musím říct, že jim to vyšlo na jedničku. Nebudu zastírat, že alba „From Mars to Sirius“ nebo „The Way of All Flesh“ mám přeci jen radši, protože ta technicky groove/deathmetalová podoba je něco, na co jsem už jsem po těch letech a stovkách poslechů navyklý, ale jen díky tomu nelze „Magma“ zatracovat. Naopak. Velice si cením odvahy, s jakou do toho Gojira šla, a že nehraje na jistotu. Jsem zvědavý, čeho se ještě můžeme dočkat v budoucnu. Za mě rozhodně palec nahoru, protože jestli má takhle vypadat budoucnost moderně střiženého metalu s melodickými ambicemi, tak není důvod se věcí příštích obávat.
Druhý pohled (Onotius):
Francouzské progressive/groovemetalové Gojiře se v posledních letech podařilo něco, co není tak úplně snadné. Svůj projev se jim totiž podařilo dopracovat do formy, jež má potenciál zaujmout jak náročné posluchače-fajnšmekry, tak široké masy. Jenomže se slávou přichází i zodpovědnost. Proto když se začalo mluvit o novince „Magma“ byla v desku vkládána velká očekávání. Začaly se však množit i obavy, aby album nezabřehlo v jistotách a nenabízelo jen slabší variaci na dříve vyřčené. Když pak vyšel první singl „Strangled“, ukázalo se, že Gojira přestává tolik tlačit na pilu a začíná být uvolněnější – rockovější, ale i melancholičtější. Naštěstí však na desce nesměřuje ani tak do přijatelné rockovosti, jako do vod atmosféry a specifického napětí. Obecně je novinka klidnější a experimentálnější.
Na jednu stranu je škoda, že Gojira už tolik nedrtí, neboť jí to vždy šlo naprosto fantasticky, nicméně novinka má kouzlo jinde. Je tím zmiňovaná atmosféra evokující vodní hladinu, která je čechrána dynamickými nárazy, což nejlépe ilustruje samotná skladba „Magma“ (mimochodem jedna z nejpovedenějších na albu). Kytary zde nedrží tolik spodky, a tak vyniknou i zajímavé aranže. Klasicky precizní rytmika pojme větší prostor pro dynamiku. Také je deska různorodější. Zatímco monumentální až hymnická „Silvera“ je vlastně takovou epičtější klasikou od Gojiry, podobně tak „The Shooting Star“ je meditativnější, ale nápady tradiční, taková „Pray“ začíná atmosférou, flétnami a transformuje se v relativně neoposlouchaný kousek, jenž mi evokuje až post-metal. Občas víc mluví samotná rytmika a basa. U takové „Only Pain“ má člověk pocit, jako by se jednotlivé atributy hudby Gojiry rozpojovaly a pak zase v refrénu spojovaly. „Low Lands“ je šikovná precizní a zároveň co se týče dílčího nápadu velmi minimalistická záležitost. V závěru potěší meditativní akustická kytara, která pak pokračuje v outru „Liberation“ s tajemnými bubny jako doprovodem.
Novinka je s výjimkou singlů paradoxně méně přístupná, zase ale na ní lépe fungují rozdíly v průběhu alba – což dělá celek přehlednější a kompaktnější. Problém ovšem tkví v nápadech. Občas má člověk pocit, jako by se kapela snažila těžit silnou atmosféru z naprostého minima („Low Lands“). Na první poslechy to funguje, na ty další však člověk přijde na to, že by asi ocenil trochu promyšlenější nápady. Na druhou stranu zase taková epická „Silvera“ je zatraceně silný kousek.
Nu, co se týče nápadů, byly na tom poslední tři nahrávky jednoznačně lépe, avšak co se týče konceptu a atmosféry, předvedla novinka celkem zajímavý progres. A proto i když chápu, že ji někdo může odsuzovat, mě stále relativně baví. Pořád je tu několik velmi solidních kousků („The Shooting Star“, „Silvera“, „Stranded“, „Magma“), pár klasických („The Cell“) i těch slabších („Only Pain“, „Low Lands“). Celkově „Magma“ beru jako lehký nadprůměr, s tím že první půlka alba je silnější na nápady, ta druhá pak invenčnější co se týče formy.
Země: Švýcarsko Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 6.7.2015 Label: Czar of Bullets
Tracklist:
01. Bitter End
02. Kill the Conductor
03. A Dying T-Rex
04. Play for the Deaf
05. Amorphous Flowing Ice
06. Pelvic Fin
07. Erase It
08. Unicron
09. Light Speed Heart Beat
10. Silence of the Amps
11. Chasm [The Haunted cover]
Když jsem se začetl do propagačního letáku švýcarské akvizice Expenzer, tak jsem byl překvapený, jak hrdě se chlubí tím, že čtveřice undergroundových muzikantů, kteří spolu hrají již 18 let, našli svého pátého člena – zpěváka – a zkompletovali tím nové thrashové monstrum. Nešlo mi na mysl, co borci předchozí takřka dvě dekády prováděli, když si zpěváka našli až nedávno před vydáním svého debutu. Ještě před tím, než je začnu obviňovat z lelkování a zahálky, tak je nutné si říct, že v určitém smyslu ti Expenzer za sebou už oněch 18 let fungování opravdu mají, ačkoli se tomu tak dělo ještě pod původním jménem Pigskin. Pod tímto jménem vydali chlapci tři dlouhohrající alba, z nichž to poslední, „The Never Ending Black“, vyšlo v roce 2010. Čtyři roky poté se po Pigsking slehla zem, a na scénu tak přichází právě Expenzer.
Jen čas ukáže, jestli se z tohoto příběhu stane něco podobného, co zažili Legion of the Damned, když si změnili své jméno z Occult. Tohle je totiž totéž. Expenzer hrají prakticky úplně tu samou formulku thrash / groove metalu jako před změnou svého jména. Jediným rozdílem tak budiž výměna zpěváka, což jim soudě dle ukázek starší tvorby schvaluji. Novic Tom Kapeller svým pouličně neučesaným vokálem vnáší do již tak agresivní hudební náplně další formu živelnosti. Jen škoda míst, kdy se snaží o lehce melodické zpěvy („Pelvic Fin“), protože nevím, jestli je to výsledek špatného mixu, nebo mu to prostě nejde, ale v těchto momentech je jeho přednes strašně slabý a neprůrazný. Vůbec nepřipomíná tu vzteklou bestii, v níž se mění v úderných momentech, kterých je většina. Ale to je jen kosmetická výtka, protože takových chvil je na „Kill the Conductor“ opravdu málo.
Jak už jsem zmínil, tak Expenzer hrají thrash / groove metal, který se sama kapela snaží přirovnat ke stařičkému „Cowboys from Hell“ od Pantery. Tady bych je hrubě pokáral, protože tohle je skoro až klamavá reklama. Po agresi a groovu Pantery není na desce ani památky. Tím neříkám, že jsou za všech okolností nudná a bezpohlavní variace na thrash metal, jen bych Expenzer přirovnal spíš k severským The Haunted. A neděje se tak jen proto, že album zavírá jejich cover „Spasm“. Stejně jako The Hanted drhnou ten svůj thrash metal tak nějak jinak a není to klasická bruska ve stylu Exodus či Overkill, ale ostře řezané riffy v ne úplně rychlém tempu podporované poctivým výkonem rytmické sekce dávají vzpomenout právě na tyto Švédy.
Co říct k samotné „Kill the Conductor“? Je to prostě thrash metal, vždyť všichni víte, jak to zní. A to je v případě Expenzer dost problém, protože ačkoli je jejich tvorba živelná, zní uvěřitelně a tak nějak undergroundově (myslím skladatelsky, po technické je album na výši), tak mi to na ploše 50 minut přijde strašně kolovrátkové a nepřekvapující. Snad jediný moment, z jehož poslechu jsem byl opravdu překvapený a nečekal jsem ho, bylo použití robotického vokálu, jenž je ke slyšení kupříkladu ve druhé polovině písně „Unicorn“. Ta se nachází až ke konci desky, kde jsem už býval dosti otupen a svou svou pozornost přepínal do režimu autopilota. Já vím, že to není správně, ale pomoct jsem si nemohl.
Úvod „Kill the Conductor“ má klasicky slušný odpich, protože člověk je ještě plný elánu a chtíče po agresivním thrashi a Expenzer mu ho v podobě „Bitter End“ a titulky naservírují na zlatém podnose. Ještě někdy do „Amorphous Flowing Ice“ bych byl schopný ty skladby jednu od druhé rozeznat a při jejich poslechu se bavit. Zejména „Dying T-Rex“ s několika změnami tempa se mi v té rychlejší první půli líbí hodně. Bohužel někdy od „Erase It“ už si musím při oddělování jednotlivých skladeb pomáhat právě fakty, že v „Unicorn“ je zmíněný robotický vokál, který mi mimochodem přijde strašně stupidní a do hudby samotné mi vůbec nepasuje, a že „Silence of the Amps“ je zase zbytečně natažená na dvojnásobek hrací doby, kterou bych jí povolil. Hlavně druhá polovina této kompozice už je vyloženě jalová a natahováním kytarového sóla se díra do světa neudělá.
„Kill the Conductor“ chybí něco, co by ve mně zasadilo semínko zvědavosti, díky kterému bych se do alba pouštěl rád a z vlastní vůle. Samy o sobě ty skladby nejsou zas tak špatné, jak by mohlo z předchozích dvou odstavců vyznít, ale jakmile to splácnete dohromady do jedné formy, kterou musíte překousnout na jeden zátah, tak mi od Expenzer chybí něco víc než jen klasicky odvedené řemeslo. Chybí moment překvapení, nějaký neotřelý riff nebo prostě jen hitovka jako prase, jež by se od té rutinní kytarové řežby odlišila. A to tam bohužel není, takže mi nezbývá, než hodnotit „Kill the Conductor“ jako rutinu, která úspěšně zapadne v propadlišti dějin, protože lepších neznámých thrashových kapel už jsme prostřednictvím našeho skromného plátku představili pěknou řádku.
Rakouští mladíci Night Falls Last se od svého vzniku v roce 2008 vzepřeli k vydání dvou demosnímků, kdy první „Decisions and Directions“ vyšel v roce 2010 a následující „Return of the Fallen“ v roce 2012. Druhý jmenovaný počin je již přímým předchůdcem předloňského debutu „Deathwalker“, který nevyšel pod záštitou žádného velkého vydavatelství, a přesto mě Night Falls Last překvapili tím, jak profesionálně se jejich „novinka“ na první poslech tváří.
Hned při prvních vteřinách, kdy spustí „Fear the Machine“, již uvádí zbytečná „Invasion“, jsem byl zaujat povedeným zvukem, kdy jsou všechny nástroje pevně sladěny do výsledné symbiózy, jíž chybí k dokonalosti jen čitelnější baskytara, která v rychlejších momentech dostává slušně na prdel.
No, a pak je tady ještě jeden ohled, v němž mi Night Falls Last udělali radost, a tím je logicky jejich tvorba. Groove / thrash metal obecně není nikterak originální stylová škatulka, která by v zásobě měla ještě něco, čím může být člověk vyloženě překvapený, ale pokud si odmyslím místy zbytečně rozmělněné momenty, které díky natahování ztratily potřebnou údernost, na níž tenhle styl stojí, tak je „Deathwalker“ na poměry žánru albem, jež v žádném případě neudělá ostudu.
Jedním z důvodů je, že obsahuje ty nejosvědčenější postupy, díky nimž znějí Night Falls Last i díky modernímu songwritingu spíš jako Lamb of God než jako klasická jména jako Machine Head a Pantera, které tyhle kapely citují dnes a denně. Zpěvák Wolfgang Fleck je ve všech momentech zatraceně živelný a díky své práci s vokálem, kdy naprosto přirozeně přechází jak od hlubšího growlingu k výše usazenému řevu, je asi tím nejdůležitějším prvkem, který Night Falls Last táhne ještě výš, než na co by se zmohli s obyčejným a tuctovým řvounem. Pochvalu zaslouží i kytaristé Raphael a Peter, kteří odvádějí dobrou práci.
Co mě trochu zamrzelo, je skutečnost, že se Night Falls Last neodvážili pořádně kopnout do vrtule a neukázali, že umí pořádně zabrat, jako se tomu děje ve skvělém a nečekaném závěru páté „Shoothout“, jejíž poslední minuta, která je oproti střednětempé poloze, jež „Deathwalker“ provází, skvělým odvazem. Povedla se ještě „Fear the Machine“ a příjemně odlehčená „A Call from Inferno“, která se po necelých dvou minutách projeví i v kvapíkovém tempu.
Je rovněž škoda, že některé z písní jsou zbytečně kaženy druhým zpěvákem a basákem Christophem, jehož barva hlasu není tak zajímavá, abych viděl v jeho zapojení nějaký jiný důvod než ten, že vtíravé refrény zkrátka frčí, tak proč jej tam občas neprdnout. Naštěstí se nejedná o nepsané pravidlo, na což dojíždí třeba Soilwork, ale v rámci možností o nezbytné zlo, na které jsem si nezvykl, ale alespoň jsem se naučil jej přehlížet.
Nejsilnější jsou Night Falls Last ve skladbách typu „Fear the Machine“ a „Deathwalker“, v nichž mají do ohavné vtíravosti typu „Start to Breath“ daleko. A protože podobné momenty převládají, tak se to celé dá vydržet, aniž bych se do poslechu celé desky musel nutit, takže obecně vzato spokojenost.
Země: Itálie Žánr: hardcore / thrash / groove metal Datum vydání: 15.11.2014 Label: Sliptrick Records
Tracklist:
01. Revenge
02. No More
03. About World
04. Mad for Hate
05. Soldiers of Pain
06. First Angel
07. Biotech Is Godzilla [Sepultura cover]
08. Slaughterhouse
09. This is my Life
10. My Land
11. Dead Man Walking
12. Hate for All
13. V-Anger
Nebudu chodit kolem horkých pokrmů a hned v úvodu prohlásím, že tímhle albem mi V-Anger udělali fakt radost. Tahle parta z italského Milána se na scéně pohybuje pouhé tři roky a na svém debutovém albu „In Shovel We Trust“ zní jako ostřílení mazáci, kteří studiové placky sekají jako Baťa cvičky za minulého režimu. A proč mi udělali pánové radost? Ono při pohledu na žánrové zaměření, jímž se V-Anger zabývají, je vcelku jasné, že není vhodné očekávat nějakou osvětu, ale ta deska je tak příjemně vlezlá a chytlavá, že se jsem jí propadl hned na první poslech.
„In Shovel We Trust“ je z jistého úhlu pohledu tou nejnaivnější sázkou na jistotu, kterou začínají kapela může nahrát. Jak jinak se dívat na skoro až laciné míchaní osvědčených postupů profláknutých jmen jako Hatebreed, Sepultura, Pantera, Fear Factory. A tímhle ten výčet nekončí, protože při dalším poslechu bych si dost možná vzpomněl i na pár dalších, ale tyhle jsou z tvorby V-Anger patrné na první pohled. Pokud si myslíte, že jsou to kapely, jejichž kombinace dohromady nemůže tak úplně fungovat, tak vězte, že tahle italská čtveřice ukazuje pravý opak. Vezměte si vokál, který je někde na pomezí Jameyho Jasty z Hatebreed a Björna ze Soilwork (na ty jsem málem zapomněl), sborové zpěvy prvně jmenovaných, rytmy s groovem staré Sepultury, riffy s nádechem Pantery a občasné zasekávačky ukradené od Fear Factory a voilà… je tady „In Shovel We Trust“.
Tím bychom si tak trochu odbyli představení hudební náplně „In Shovel We Trust“, ale kdo že za tím vším stojí? Ani jedno z jmen sice není běžnému posluchači známé, ale je slušnost borce alespoň v rychlosti představit. Alex Dominizi za mikrofonem, kytarista Max Maestrelli a rytmická dvojice DaniloCordaro a Rex. O jakémsi vyznění instrumentálního přispění prvních dvou již padla řeč, ale o rytmice se toho dá říct asi tolik, že nijak nevyčnívá a vkusně doplňuje kytarově orientovanou nahrávku, na níž se nachází 13 skladeb, což je dost, ale díky kratší hrací době, jež se obvykle pohybuje někde kolem tříminutové hranice na píseň, neztrácí nic z papírové údernosti, již V-Anger slibují.
A je tomu tak. V-Anger se s tím nijak nepářou a hned úvodní vál „Revenge“ je jako úder do ksichtu. Agresivní, naštvaný a testosteronem nacpaný mix výše citovaných ingrediencí je v jejich podání dostatečně uvěřitelný. A takhle se pokračuje napříč celým „In Shovel We Trust“. Já vím, že vypadám jako debil, protože často na podobné kapely, které si slepě půjčují místy i celé pasáže, nadávám až na půdu, ale znáte to, občas se vám líbí i to, co byste za normálních okolností slepě odstřelili. „In Shovel We Trust“ boduje i po technické stránce, protože je vyšperkované hutným, drtícím zvukem, který podtrhuje maskulinní hudební náplň, a je fakt radost tuhle desku poslouchat.
Jak jsem již uvedl výše, jsou jednotlivé skladby ve své podstatě stále se opakující variací na totéž, nicméně i tak jsou díky skočným a snadno zapamatovatelným pasážím od sebe lehce oddělitelné. S pomyslnými vrcholy nahrávky je to pak složitější, protože „In Shovel We Trust“ je vyrovnaná placka, nicméně kdybych musel, tak nejvíc se mi líbila nářezová „Revenge“, další rychlovka „About World“, „First Angel“ s vložkou kytarových sekaček v druhé polovině a parádní „Soldiers of Pain“ se špetkou death metalu v kytarových linkách.
V druhé polovině se mírně sleví z rychlého tempa a V-Anger se začnou stáčet k pomalejším a skočnějším válům jako „This Is My Life“, „V-Anger“ a „My Land“, které mě zaujaly silným hardcore metalickým nádechem Hatebreed, jejž ostatně lze cítit z celého alba. Napříč celým soupisem skladeb nemůžu najít vyloženě slabé kusy, které by mě nebavily, takže trochu zbytečně působí snad jen předělávka Sepultury, kdy si pánové zvolili „Biotech Is Godzilla“ z „Chaos A.D.“, ale s těmi necelými dvěma minutami, jejichž zařazení do středu nahrávky nechápu, jsem se naučil žít.
Přestože zní výsledek hodně trendově a svým způsobem i dost lacině, tak tou živelností, agresivním feelingem a upřímným přístupem s tím nemám zas takový problém. „In Shovel We Trust“ je album, které se docela rychle oposlouchá, to nepopírám, ale ty počátky v jeho společnosti byly natolik příjemné, že můžu s klidným srdcem říct, že V-Anger si budu určitě pamatovat a až budu mít někdy zájem o chytlavý a nenáročně smýšlející thrash metal s HC živelností, tak tohle bude zaručená volba, jež zřejmě nezklame. Překvapivě zábavná deska určená minimálně všem těm, kteří na kapelách, jejichž jména v průběhu recenze zazněla, vyrůstali. Jako taková hezká nostalgie v současném hávu to totiž funguje.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 4.9.2015 Label: Prospect Park
Tracklist:
01. Got Your Six
02. Jekyll and Hide
03. Wash It All Away
04. Ain’t My Last Dance
05. My Nemesis
06. No Sudden Movement
07. Question Everything
08. Hell to Pay
09. Digging My Own Grave
10. Meet My Maker
11. Boots and Blood
Před dvěma lety jsem byl z dvojice „The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1 & 2“ nadšen. Tehdy ještě za starého číselného hodnocení jsem se nebál sáhnout po opravdu vysokých známkách a stojím si za nimi i dnes. Pro zbytek redakčního osazenstava nepochopitelná numera stále obhajuji názorem, že ačkoliv nikdy nešlo o kdovíjak umělecké opusy, stále se jednalo o slušné a pro mne zábavné desky. Na rozdíl od jiných alb, potažmo interpretů daného žánru, po některé z nich rád sáhnu i v současné době.
Mnoha kolegům na Five Finger Death Punch vadí především „buranský“ styl, kterým se kapela prezentuje veřejnosti. Dále fakt, že Američané na svých deskách prakticky nikdy nepřinášejí nic zvláštního a i přesto svou tvorbu neprávem považují za vrchol současné moderní metalové produkce. A nejhorší ze všeho – z neznámých důvodů s tím mají obrovský úspěch. Tyto názory se svými spolupracovníky nesdílím, ačkoliv je plně respektuji. Dovolte mi alespoň krátce vysvětlit, proč je pro mě předchozí (záměrně píši předchozí, o tom však dále) tvorba Five Finger Death Punch srdcovou záležitostí.
Losangeleská skupina si mě získala už svou prvotinou „The Way of the Fist“ z roku 2007. Její nástupci vysoko nastavenou laťku nikdy nepřekonali, i tak se ale vždy jednalo minimálně o dobrou zábavu opatřenou solidním drajvem. Co si budeme nalhávat, muzika Five Finger Deatch Punch nepřicházela nikdy s uměleckými nebo inovativními ambicemi (ač se to všichni členové snaží vyvracet), vždycky ale dobře pobavila. Ona „buranskost“ a celková macho image mi samozřejmě úplně nevoní, beru ji však jako nutný přívěšek muzice, která se mi i přes všechny nedostatky a neoriginálnost prostě líbí.
„Got Your Six“ jsem kdovíjak dopředu nevyhlížel, i když v posledních srpnových dnech jsem se docela těšil. Uvolněný klip k „Jekyll and Hyde“ sliboval standardně dobrý poslech. Když jsem ale poprvé vložil nové cédéčko do přehrávače, spadla mi čelist. Všechna předchozí alba Five Finger Death Punch mě bavila od začátku do konce, byla hudebně vyrovnaná a ne moc, ale přeci jen rozmanitá. Ne tak „God Your Six“, kde je skladatelsky, produkčně, textově i celkovým vyzněním blbě snad úplně všechno.
Kapela se, ostatně jako obvykle, nechala před vydáním slyšet, že jde o jejich dosud nejlepší, nejdrsnější a nejživelnější nahrávku. Jestli nejlepší znamená hloupá, nejdrsnější sterilní a nejživelnější nudná, tak souhlasím. Kdybych se s „Got Your Six“ nechtěl babrat a jako spořádaný fanoušek přehlížel všechny nedostatky, označil bych jej za recyklát všech předchozích desek, udělil průměrné hodnocení a dělal jakože nic. Asi ale nejsem ten správný „hardcore“ fanda, abych své doposud oblíbené skupině sežral úplně všechno. Protože když někomu na zlatém tácu servírujete načančané hovno, je to pořád jen hovno.
A pokud se u toho ještě tváříte, jako že zrovna přinášíte tu největší delikatesu, a myslíte to smrtelně vážně, je něco fakt špatně. Většina nových textů je bez nadsázky doopravdy blbá (dříve to alespoň nebylo tak do uší bijící) a ani nepřeháním, když řeknu, že Ivan Moody by bez všech těch fucků a motherfuckerů ani neměl co zpívat. Vrcholem všecho je song „Boots and Blood“ se svým „fuck it – fuck it – fuck it all“. Tohle musí být moc i na průměrného amerického strávníka.
Většina textů nejenže často tematicky kopíruje vše, co jsme u Five Finger Deatch Punch už dříve slyšeli, ale také se neustále opakuje. To znamená, že refrén během tříminutové písně slyšíte zhruba stoosmdesátkrát. To je případ zejména jinak docela zábavné „Wash It All Away“ nebo „No Sudden Movement“. Již zmíněná „Boots and Blood“ (která je tedy opravdu debilní) zde drží nechtěný primát — refrén se omezuje jen na několik málo slov a ta se mezi sebou v rámci jedné iterace alespoň třikrát dokola protočí.
Hudebně nemá „Got Your Six“ také nic moc co nabídnout, muzikanti se drží při zemi a žádná z melodií nebo vyhrávek není natolik zajímavá, aby stálo za to ji tady vypíchnout. Zajímalo by mě, kdo tuhle desku za Five Finger Death Punch nahrál, protože to prostě nemohli být ti samí lidé, kteří stojí za předchozí tvorbou. Kam se vytratil všechen ten nadhled, lehkost a jakási samozřejmost tak typická pro předchozí alba?
Všechny tyto aspekty vystřídalo naprosto laciné sebevykrádání, protože téměř v každé nové písni poznáte některou ze starších. Zkuste třeba namátkově porovnat „Digging My Own Grave“ s dva roky starou „M.I.N.E (End This Way)“. Skupina se ani nepokouší popírat, že očividně prochází tvůrčí krizí, a tváří se, jako by bylo „Got Your Six“ hrozně originální a nové. A tím také dělá ze všech fanoušků voly.
Jedinou (jedinou z jedenácti!) originální a zajímavou písní je díky úvodu a sborovým vokálům jen „Jekyll and Hyde“. To je na nové album kapely, jež by si ráda říkala „světová“ a srovnává sama sebe třeba i s Iron Maiden, zatraceně málo. Tuhle desku bych možná věřil nějaké lokální začínající formaci, ale ne Five Finger Death Punch. „Got Your Six“ je těžce nepochopitelný průser bez jediné kapky zajímavosti, nedejsatan originality. No co, dříve nebo později to přijít muselo. Sorry, boys.
Země: USA Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 14.8.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. We Sold Our Souls to Metal
02. Archangel
03. Sodomites
04. Ishtar Rising
05. Live Life Hard!
06. Shamash
07. Bethlehem’s Blood
08. Titans
09. Deceiver
10. Mother of Dragons
11. You Suffer [bonus]
12. Acosador Nocturno [bonus]
13. Soulfly X [bonus]
Ach jo, vážně by mě zajímalo, co se s tím Maxem děje. Jak se člověk, který v 90. letech dosáhl v řadách Sepultury na metalové scéně snad úplně všeho, dokáže dostat tak hluboko, že má zapotřebí vydávat desky typu „Archangel“. A to ani nemusím jít tak hluboko do vod jeho bývalého působiště, když bych chtěl poukázat na světlejší stránky jeho dosavadní tvorby. Stačí se podívat o nějakou dekádu zpět do dob, kdy Soulfly nahráli alba „Prophecy“ a „Dark Ages“, jež jsou dodnes tím nejlepším, co pod touto dnes již značně vyčichlou hlavičkou vyšlo. Od té doby jako by Max Cavalera zatáhl za ruční brzdu a slušného „Conquer“ se vrací stále víc ke kořenům své kariéry, v důsledku čehož z jeho pera padají zcela náhodné, ničím nezajímavé blbosti, které maximálně ctí skladatelský rukopis slavného jména, ovšem to v tomto případě není míněno jako pochvala.
Když kapela vydává své jubilejní desáté album, tak je logické, že očekávám něco víc, no ne? Tak nějak doufám, že si borci dají víc záležet a že si s připravovaným materiálem dají víc práce, aby takovéhle jubileum, které se opravdu nepodaří každému, nepřišlo vniveč na úkor jen další z řady nudných desek, jimiž své fanoušky zásobuje hlavní principál, v tomto případě právě Max Cavalera. A bohužel přesně tohle se s „Archangel“ stalo. A přitom to zpočátku nevypadalo tak negativně. Třeba už jen zveřejněný obal patří k tomu lepšímu, co zdobí alba Soulfly, a když se podívám na poslední ohavnost na přebalu „Savages“, tak „Archangel“ je skoro umělecké dílo. Fakt dobrá práce, za niž by pánové tentokrát zasloužili metál.
Na rozdíl od spousty jiných mé nadšení neopadlo ani se zveřejněním prvního singlu, jímž se stala úvodní rychlovka „We Sold Our Souls to Metal“. Vlastně ani nevím proč, ale tenhle vál se mi hned od prvního poslechu zalíbil. A to navzdory tomu, že úplně krásně ztělesňuje vše, proč jsou pro mě poslední Cavalera Conspiracy naprostá sračka nebo proč album „Omen“ od Soulfly jen těžko můžu doposlouchat do konce. „We Sold Our Souls to Metal“ totiž stojí na opravdu triviálním riffu, ještě prostší rytmice a hlavně refrénu, který se nepřekvapivě skládá z opakování titulu skladby, čímž už je Max tak trochu proslulý. Textově tedy žádný zázrak, hudebně už vůbec, nicméně i tak se mi líbila ta přímočarost a ta idea takové hymny pro metalové fanoušky pro živá vystoupení. Proti tomu nelze nic moc co namítat.
Oproti posledním albům je novinka krokem správným směrem určitě ve zkrácení hrací doby, která se v základní verzi alba nepřehoupla přes 40 minut, což činí „Archangel“ nejkratším albem v diskografii Soulfly. Kvituji rovněž trošku větší důraz na rozmanitost skladeb a jejich lehké oživení naaranžováním nemetalových prvků, které na předešlých albech chyběly. Mluvím třeba o atmosférickém závěru titulky „Archangel“, sborech v refrénu „Sodomites“ nebo etnických nástrojích v „Bethlehem’s Blood“. Ono se možná zdá, že to není nic, ovšem když si dám na výběr, jestli poslouchat letmé snahy o návrat alespoň směrem ke „Conquer“, což právě z těchto písní cítím, nebo poslouchat tragické hovadiny typu „Deceiver“ a „Mother of Dragons“, které jsou dokonalou ukázkou bezzubosti současného Maxe Cavalery, tak nemusím dlouho přemýšlet.
Ona celkově je první polovina lepší než druhá. Je tomu tak právě díky alespoň té zdánlivé rozmanitosti, protože po úvodním výplachu „We Sold Our Souls to Metal“ přichází další dva singly „Archangel“ a „Sodomites“, které se ve středním tempu snaží navodit trošku epičtější atmosféru, a třeba „Sodomites“ se to díky přeříkávání biblických veršů v prostřední části i daří. Po celou dobu se drží tak nějak zpátky, aby v poslední minutě Soulfly povolili opratě a vydali se k závěrečnému sprintu. „Archangel“ taky nikam nespěchá a pomalé riffování spolu s kytarovou pestrostí Marca Rizza z ní činí jednu z těch opravdu dobrých písní na desce. Slušnou první půli jistí ještě „Live Life Hard!“, v níž se blýskl hostující Matt Young z řad King Parrot, jenž svým nervním řevem tuto skladbu ozvláštnil. Po chvíli si bere slovo Max, aby se v následujících čtyřech minutách pánové klasicky prostřídali. Druhá polovina už se nedrží pevně dané struktury z úvodu a pod tíhou těžkého riffu se plazí k závěru a právě tento moment se mi zalíbil fakt hodně.
Ony se i v první půli najdou nevýrazné záležitosti jako „Ishtar Rising“, jež mi přijde jako demo, které se nahrálo, aby se Soulfly dostali na počet alespoň desíti skladeb, a „Shamash“, na níž je nejzajímavější snad jen kytara Marca Rizza v prostřední části její hrací doby. Právě MarcRizzo drží současnou tvorbu Soulfly ještě nad vodou a jestli jsem před pár lety pokládal právě jeho stále se opakující hru za jeden z důvodů úpadku Soulfly, tak nyní se mu zpětně omlouvám, protože poslední dvě alba (nepočítám ještě „Pandemonium“ od CavaleraConspiracy) stojí za zmínku opravdu jen kvůli jeho kytarovým vyhrávkám a melodiím. Pokud se v první polovině jedná jen o náznaky, tak s příchodem „Titans“ už následují jen samá negativa, takže v závěru jsem již měl opravdu co dělat, abych album doposlouchal, což není při jeho krátké hrací době zrovna dobré. Poslední dvě skladby jsou vyloženě navíc a nekonečné omýlání jednoho riffu nemá žádný směr ani výraz. Nebýt Rizza, který svou sólovou hrou zachraňuje konec „Mother of Dragons“, tak desku vypínám ještě před jejich začátkem.
„Archangel“ je sice profesionálně odvedenou prací, jež si v jistém smyslu drží standard Soulfly, ovšem problém je, že s náplní samotné hudby to jde s každou další skladbou pomalu k šípku. Nezachrání to ani vteřinový cover „You Suffer“ od NapalmDeath a bohužel ani další bonusovka „Acosador Nocturno“ v níž si zapěl dnes již bývalý basák Tony Campos, jenž rozšířil řady Fear Factory. Poslední bonus „Soulfly X“ je již klasickou instrumentálkou s etnickým nádechem, které postupně zdobí všechny alba Soulfly, a je opět škoda, že skončila jen mezi bonusy, protože zrovna tato je se svou magickou atmosférou a španělskou kytarou v závěru vážně povedená.
Nejhorší album v diskografii Soulfly? To asi ne, protože si myslím, že „Omen“ bylo ještě horší, ale i tak je na „Archangel“ obsaženo až příliš vaty, která se možná díky té krátké stopáži může jevit jako dravost, energie a přímočarost, ale druhá polovina je prostě a jednoduše tragická. Víte, posledních několit let si říkám, že příště už se na Maxe vyseru a novou placku si nepustím, ale stejně to vždycky udělám, protože mám pro tohohle Brazilčana slabost, pubertu jsem prožil v přítomnosti jeho desek a jakási nostalgie mě ke starším deskám Sepultury a Soulfly táhne dodnes a o to je těžší si přiznat, že Max už je definitivně za zenitem. Těch pár dobrých aranžerských nápadů a skladatelských světlých chvil to nezakryje tak silně, aby se dal přehlídnout ten balast, kterým „Archangel“ oplývá. Ztráta času — nic víc od „Archangel“ nečekejte.
