Archiv štítku: AUS

Austrálie

Tropical Fuck Storm, RVG

Topical Fuck Storm poster 2019

Datum: 14.11.2019
Místo: Praha, Café V lese
Účinkující: Tropical Fuck Storm, RVG

V prostorách Café V lese jsem byl vůbec poprvé. Většina z mých pražských známých toto místo již navštívila, takže jsem slýchal nejrůznější ohlasy, veskrze pozitivní. Já sám jsem si toto místo však ani pořádně neprohlédl. Vrchním patrem s onou kavárnou, kde právě všichni byli, jsem podle instrukcí totiž jenom prolétl do podzemí, kde se odehrávají koncerty. Moc velké to není, ale na podobně laděné akce to stačí bohatě. Tropical Fuck Storm sice s dosavadní tvorbou sklízí úspěch, dá se říci celosvětový, avšak stále se pohybují v mezích daleko od vyložené popularity a všeobecného ohlasu. Vyprodané Café V lese budiž důkazem, že zájem určité skupiny lidí tu ale rozhodně je.

Složení návštěvníků bylo tak nějak podle mých očekávání. Sem tam nějaká mánička, pár pankáčů, fotříků a pak ve velkém hipsteři-hipsterky. Když se to při Tropical Fuck Storm začalo v nejvypjatějších chvílích šťouchat, bylo zajímavé sledovat, jak se všechny tyto různé sorty lidí začínají promíchávat a najíždět na stejnou vlnu. Ne ale všichni. Někteří se raději dali na ústup, což jsem ocenil zejména v případě dvou slečen neustále civějících do svých mobilů, čímž vypalovaly oči i okolo stojícím a notně tak kazily zážitek z právě hraných písní. Naštěstí netrvalo dlouho a šly do hajzlu. Tímto ale ukončuji sociologicko-patologické okénko a pojďme za písničkou.

Prvními vystupujícím byli rovněž Australané, kapela RVG. Jejich tvorbu jsem neznal a z nyní nabytých koncertních dojmů se jí ani neplánuji v budoucnu věnovat. Nechci, aby to vyznělo tak, že to byla bída bídoucí, ale ze začátku mě to nebavilo skoro vůbec. Vlastně jsem si chvíli říkal, že se raději půjdu podívat nahoru, jak že to tam vlastně vypadá, ale nakonec jsem zůstal. Co hráli, vám neřeknu, ovšem na kontě mají pouze dva roky starou placku „A Quality of Mercy“, takže tipuju, že se hrálo hlavně z ní. V hlavě mi ale utkvěla skladba „I Used to Love You“, která asi nejvíce vyšponovala onu utrápenou, naštvanou náladu koketující s tématy feminismu. Dramatický projev zpěvačky Romy Vager bohužel lezl občas až na nervy. Ano, i v RVG je žena, což mě přivádí k myšlence, že snad každá indie kapela musí mít v sestavě nějakou holku, snad aby to za něco stálo. Musím ale zmínit také to, že ke konci vystoupení mě to začalo bavit, a to zejména ve chvílích, kdy se jenom nekňouralo, ale také pořádně řezalo do kytar.

Právě pro pořádné potrápení kytarových strun a tím pádem i mých zvukovodů jsem přišel na Tropical Fuck Storm. Ti jsou, na rozdíl od RVG, k tomu všemu indie, blues a punku také hodně do noisu. Uvědomil jsem si, že jsem naživo moc noisových vystoupení ještě neslyšel, takže i tento fakt byl velkým lákadlem. Samozřejmě chtěl-li bych opravdu čistý noise, sáhnu asi po jiné kapele, ale dosavadní dvě desky Tropical Fuck Storm jsou na něm také založeny. Kromě hluku nabízejí barevnou koláž všemožných postupů a ujetých nápadů, čímž v konečném spojení tvoří sakra zajímavé věci.

Hned od prvotního vstupu na pódium jsem si oblíbil traumatické křeče Garetha Liddiarda a uhrančivé pohledy, které vrhala do publika baskytaristka Erica Dunn, a to i přestože jsem měl chvíli pocit, že se přede mě snad nastěhoval místní tým házenkářů. Rovněž hudebně si mě Tropical Fuck Storm brzy získali, protože to znělo jednoduše skvěle. Hrály se zásadní kusy z obou desek, plus i něco dalšího, co jsem nedokázal pořádně identifikovat. To byly možná jediné trochu slabší momenty, ale jinak u mě převládala spokojenost. V živém provedení působily zejména ty psychedeličtější skladby ještě silnějším dojmem než z nahrávek, stejně tak hitovějším kusům jako „Paradise“ (absolutní vrchol večera!) slušela ta živá energie přidaná na pódiu, která se postupně začala odrážet i na přihlížejících, přestože bych si dokázal představit i fanatičtější odezvu, jakou by si za svůj výkon Tropical Fuck Storm jistě zasloužili.

Tropical Fuck Storm mě až překvapili tím, jak moc dobře dokáží svoje těžko uchopitelné skladby předvést naživo. Ta noisová stěna za chytlavými popěvky však fungovala skvěle a díky vyváženému zvuku se to nijak neslévalo do sebe, z čehož jsem měl největší obavy. Také jsem si před koncertem říkal, jestli může živé vystoupení nějak posunout mé docenění této kapely, ale k tomu nedošlo. To by to všechno muselo být ještě šílenější a mě by museli seškrabovat ze stěny, ale asi chci až moc, hehe. Z hlediska vjemů a líbivosti je u mě tak jejich pódiová prezentace na stejné úrovni jako poslechy desek – tedy vysoké, ale je tu prostor i pro vyšší příčky. Tím, že jsem v posledních týdnech a měsících intenzivně poslouchal novinku „Braindrops“, jsem byl i dobře naladěn na koncert, ale jinak tuším, že teď si od Tropical Fuck Storm dám pravděpodobně na nějakou dobu pokoj, uvidím. Každopádně ale výborná klubová záležitost.


Tropical Fuck Storm – Braindrops

Země: Austrálie
Žánr: art punk
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Joyful Noise

Tracklist:
01. Paradise
02. The Planet of Straw Men
03. Who’s My Eugene?
04. The Happiest Guy Around
05. Maria 62
06. Braindrops
07. Aspirin
08. Desert Sands of Venus
09. Maria 63

Hrací doba: 48:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Dostat se do některých kapel může být problém. Jednou z takových pro mě byli i Australané Tropical Fuck Storm. Když vydali minulý rok prvotinu „A Laughing Death in Meatspace“, nevěděl jsem moc jak k ní přistupovat. Je divná jako její název samotný. Dle kytaristy a zpěváka souboru Garetha Liddiarda odkazuje na poruchu kuru nalezenou kdysi mezi obyvateli Papuy-Nové Guiney, kteří se mezi sebou různě požírali, čímž zdědili Creutzfeldtvou-Jakobovu nemoc, kvůli níž se jim narušila šedá hmota, až ztratili kontrolu nad emocemi a usmáli se k smrti. Když si k tomu přidáte v podobném duchu laděné texty, expresivní hudební projev a grafická ztvárnění obalů a videoklipů, poznáte, jak je to prostě celé zvrácené.

V hudbě Tropical Fuck Storm se toho děje tolik a je to tak silné, že je tomu třeba věnovat skutečně hodně poslechů. Je v tom něco lákavého, co mě nutí si to pouštět dokola, i přestože se mi zdaleka ne všechno líbí. Přitom pro opravdu znalé nemusí být jejich tvorba až takovým zjevením. Liddiard stejně jako zpěvačka a baskytaristka Fiona Kitschin stojí také za letitou kapelou The Drones, která zní dost podobně. Tu jsem ovšem do objevení Tropical Fuck Storm neznal.

Nová řadovka „Braindrops“ je tedy jejich druhým studiovým počinem a dá se jednoduše říci, že je jakousi sesterskou deskou „A Laughing Death in Meatspace“. Receptura zůstala stejná, moc se toho nezměnilo. Opět se jedná o syrový, chaotický, těžko uchopitelný punk, jenž je současně na druhou stranu také velice klidný, až depresivně smířlivý s černou budoucností, avšak lačnící po experimentu a boření hranic. Ztripované manické rytmy se tu mísí až s popovou přijatelností. Ta je však vždy zničena noisovými výhružkami, které jakékoliv naděje na líbivost rychle zahánějí do kouta. Vzít některé popěvky a vyhrávky do rukou středoproudý producent, jistě by z nich dokázal vydojit hity. To se ale celému konceptu Tropical Fuck Storm zcela příčí.

Důležitá je znovu textová stránka. Ta je i na „Braindrops“ něčím, co nelze opomenout. Kolikrát si říkám, že bez textů a jejich dokonalém přednesu je tvorba Tropical Fuck Storm poloviční. Hudba tvoří doprovod, notně znepokojující, neuspořádaný, nevypočítatelný, ale pořád „pouze“ doprovod, který působí primárně jako podkres pro vyprávění příběhů. Ty jsou psány hodně nekonvenčním způsobem, až kolikrát vůbec netuším, o čem mají vlastně být. Každopádně jsou tu témata pohybující se na škále – rozchod dvou lidí nebo život v Melbourne, až po meziplanetární souboj Číny s Ruskem, vztah beach boye Briana Wilsona s psychoterapeutem Eugenem Landym či hledání dcery nacistické ufoložky Marie Oršić agentem Mossadu. V přenesených významech to všechno však může znamenat také něco úplně jiného.

Jednoznačně nejvíce mě baví hned úvodní skladba a také pilotní singl nové nahrávky, „Paradise“. Osobně ho beru jako dosud nejpovedenější věc Tropical Fuck Storm, ve které je naprosto všechno to úžasné na téhle kapele. Škoda, že podobně silných pecek tu není více. To ovšem rozhodně neznamená, že by ostatní písně byly nějaký škvár. Jsou také povedené, kupříkladu lehce taneční „Who’s My Eugene?“, ospalá „Maria 62“ nebo titulka „Braindrops“, ale když slyším „Paradise“, nemohu se zbavit dojmu, že po skladatelské stránce mají navíc a podobně výborných písní mohlo být více. To byl ostatně problém už na „A Laughing Death in Meatspace“, kde podobně vyčnívala rovněž úvodní „You Let My Tyres Down“. Přesto ale kolem a kolem „Braindrops“ nabízí jako celek vyrovnanější kolekci skladeb.

Dalším poznatkem je to, že „Braindrops“ oproti minulé desce schází onen moment překvapení a ohromení. Moje zalíbení v „A Laughing Death in Meatspace“ do jisté míry spočívalo také v tom, jak zajímavé a neotřelé je. „Braindrops“ jede na stejné vlně, avšak tento aspekt mu už schází. Z tohoto hlediska tak naopak za prvotinou lehce zaostává. Když to tedy sečtu, vychází mi to na vyrovnaný duel.

Jak tedy „Braindrops“ shrnout? Určitě se jedná o album hodné slyšení. Jeho poslech mě baví, nabízí zdařilý materiál, kdy se podařilo posbírat dohromady vyrovnanější písně, i když z nich až moc výrazně ční hned první stopa „Paradise“, jež je mistrovským kouskem. To výsledné opojení však už není takové jako v případě „A Laughing Death in Meatspace“. Tam bylo všechno nové. Nyní už to známe, čili to tak neohromí. Není to nutně chyba Tropical Fuck Storm; proč měnit něco, co funguje? Styl je to jedinečný, ale cítím, že nejsem na jejich hudbu naladěný do té míry, abych ji dokázal více ocenit. Stačí mi si to pustit, když je ta správná nálada, není to pro mě nic na spoustu opakovaných poslechů, avšak když je chuť na něco ujetého, „Braindrops“ dokáže choutky uspokojit podobně jako „A Laughing Death in Meatspace“. Jsou-li ale vaše pohárky rozmlsané nadměrným užíváním LSD, pak musím rozhodně doporučit.


The Devil & the Universe – :Endgame 69:

The Devil and the Universe – Endgame 69

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 21.6.2019
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Orange Sunshine
02. Turn Off, Tune Out, Drop Dead
03. Dream Machine I
04. Altamond Apocalypse
05. Spahn Ranch
06. 1969
07. Dream Machine II
08. Satanic (Don’t) Panic
09. Kalis Tongue
10. Revelation

Hrací doba: 39:52

Odkazy:
web / facebookbandcamp

The Devil & the Universe jsou na poli darkwave a ambientu poměrně specifickým tělesem. Žánry, které si v první řadě zakládají zejména na atmosféře a všeobecné serióznosti, bere uskupení v kozlích maskách za opačný konec. Atmosféra je stále přítomna. Projekt ji ale staví na roveň s dalšími, v tomto spektru poněkud neotřelými elementy. Ambientně-darkwavové plochy nejčastěji doprovázejí rituální vybubnovávání, které však tempy, rytmy a hutností evokují namísto spirituálních seancí spíš rozdováděnou diskotéku. Esence okultna a ritualistična je nicméně stále přítomna, a to i přestože přístup k ní připomíná spíše Ghost než například Aghast. Už jen vizuální stylizace kapely napovídá, že The Devil & the Universe se nebudou brát zase až tak moc vážně.

Ujetá žánrová koketerie je více přítomna na každém dalším albu. V začátcích se kapela věnovala spíše tvorbě ambientních ploch. Do těch posléze začala implementovat grandiózní neoklasicko-darkvawové prvky jako od Dead Can Dance. Nakonec došlo na hru s drivem. The Devil & the Universestále více sahají po výrazných bicích, které pomocí různých rytmů dokáží hudbu překlopit do stylově odlišných žánrů, třeba i do post-punku. S žánrovým ohýbáním dochází i ke ztrátě vážnosti. The Devil & the Universe ubírají kozlímu ksichtu na přísnosti. Daní je fakt, že to kapele stále více ujíždí ke grotesknosti.

„:Endgame 69:“ je důkazem tohoto rostoucího nešvaru, byť většina materiálu je stále hozena na serióznější notu. Když však dojde na hašteřivější tón, hudba trpí. Důkazem může být klipová „Satanic (Don’t) Panic“, jejíž debilita u názvu žel nekončí. Skladba začíná nefunkčně primitivním vyprděným synťákem, přes který po chvíli začíná deklamovat vysamplovaný hlasatel o rizicích oddávání se satanismu. Kvazi-vtipnost by se i dala tolerovat, kdyby nenarušovala jinak tajemný tón desky. Stejně působícím, ale ještě daleko horším případem je skladba „1969“ připomínající špatný devadesátkový disko hit s nesnesitelnou ženskou halekačkou, který by po týdnu vyhodila i Pergnerová z Esa.

Při opomenutí příležitostné směšnosti je „:Endgame 69:“ nicméně z pohledu řemesla dost kvalitní. Zvuk je bezchybný a kapela po většinu času velmi funkčně vrství jednotlivé hudební prvky do smysluplných celků. Důkazem je například „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“, která hezky kombinuje pulzující beat s jemnými orientálními nástroji. V téhle rovině deska funguje. „:Endgame 69:“ každopádně nabídne i momenty, při nichž The Devil & the Universe používání středovýchodních hudebních motivů tak zdařile nekrotí. Už úvodní „Orange Sunshine“ v určitých momentech připomíná namísto rytmického podmazu k sabatu spíše soundtrack z Aladdina.

The Devil & the Universe umí. To už ostatně párkrát stvrdili a nejdůrazněji na předposlední „Folk Horror“. Na „:Endgame 69:“ se kvalitativní krok vpřed nekoná. V místech, kde se nesabotuje sterilně znějící pseudo-grandiozitou a neefektivní komičností, je srovnatelná se svým předchůdcem. Kvůli zmíněným kiksům jej ale nepřekonává.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest

King Gizzard and the Lizard Wizard - Infest the Rats' Nest

Země: Austrálie
Žánr: thrash / stoner metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Flightless / ATO Records

Tracklist:
01. Planet B
02. Mars for the Rich
03. Organ Farmer
04. Superbug
05. Venusian 1
06. Perihelion
07. Venusian 2
08. Self-Immolate
09. Hell

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

„Infest the Rats’ Nest“ je nová, v pořadí patnáctá studiová fošna melbournských rodáků King Gizzard and the Lizard Wizard založených roku 2010. Po náročném roku 2017, kdy vydali pět alb, včetně zásadního „Flying Microtonal Banana“, si dali celkem oprávněně rok odpočinek, aby letos opět mohli potěšit příznivce ujetých hudebních výtvorů novou porcí muziky. Prvním chodem bylo v dubnu vydané „Fishing for Fishies“, na nějž jsem se těšil, ale nakonec mě docela minulo, takže i z plánované recenze sešlo. Tak alespoň krátce – přestože jde dost možná o nejsnáze poslouchatelné album King Gizzard and the Lizard Wizard, moc mě to rybaření ve stylu ztripovaného blues-boogie nevzalo. Bylo to vtipné, zprvu i zajímavé, ale po pár protočeních poslech omrzel.

Ještě před vydáním „Fishing for Fishies“ však přistál na internetu singl „Planet B“, který zněl naprosto jinak. Žádné rybičky, šumící potůček a zpívající ptáčkové, naopak, konec toho všeho a mohutné varování, že „THERE IS NO PLANET B!“. Jediné, co vytanulo na mysli, bylo: co to kurva je a jsou to vůbec oni? Není to jen nějaký vedlejšák toho šílence Mackenzieho? Samozřejmě, že to byli King Gizzard and the Lizard Wizard. Později přišlo oficiální info o dalším albu a také další singly, čímž se stvrdilo, že borci nyní budou hrát metal.

Metal, přesněji řečeno thrash metal, je tedy novou parketou v už tak obšírném rejstříku King Gizzard and the Lizard Wizard. Stylová obměna je tím pádem víc než znatelná. Rozdíl je však také v estetice celého „Infest the Rats’ Nest“, potažmo přístupu kapely k dílu. King Gizzard and the Lizard Wizard byli vždy o posouvání hranic, o experimentech, o využívání neznámých postupů. Kromě netradičních hudebních spojení se jednalo například také o využití iPhonů jako mikrofonů na debutu „12 Bar Bruise“, natočení westernové audioknihy v podobě „Eyes Like the Sky“, stvoření nikdy nekončící „Nonagon Infinity“ nebo mikrotonální „Flying Microtonal Banana“ a také labelům a posluchačům volně poskytnuté „Polygondwanaland“ ke stažení, vydání, prostě čemukoliv. „Infest the Rats’ Nest“ působí na poměry King Gizzard and the Lizard Wizard poněkud obyčejně. Nic inovativního se tu totiž nenachází. Víc než cokoliv připomíná novinka spíše složenou poctu danému žánru. Ale je to nutně špatně? Nemyslím si, i když je tento fakt asi tím nejslabším ohledně celé nahrávky. Na druhou stranu, už ta samotná radikální stylová změna je něčím, co je těmto Australanům vlastním, a koneckonců, nejdůležitější je nakonec prosté – baví/nebaví. A „Infest the Rats’ Nest“ rozhodně baví.

Gizzardí, Lizardí, Wizardí thrash spočívá především ve vzývání jeho prvotní podoby, tak jak ji známe z debutů Metallicy, Overkill nebo Slayer. Občas neurvalé kopáky a jednotlivé rozjezdy připomínají časy před-thrashové, tedy Motörhead. Zpěv svým frázováním připomene i Hetfielda, což v kombinaci s klasickým projevem Mackenzieho zní skvěle. Není to ale jenom o thrash metalu. King Gizzard and the Lizard Wizard si naštěstí zachovali svoji tvář, která se nejvíce projevuje v pomalejších, stonerových kouscích. Tato transformace z psychedelického rocku do stoner metalu dává smysl a funguje bez chyb.

Rovněž tak produkce celé desky sedí výborně, kdy ten archaický, tvrdý a zastřený zvuk dobře doplňuje jak skladby samotné, tak i textovou náplň, takže to eko-zelené poselství o ochraně planety skrze veškerý ten plíživý dým a létající hobliny od kytar dobře vynikne.

Na „Infest the Rats’ Nest“ se tak nachází ryze thrashové ataky jako už zmíněná hitovka „Planet B“ se skvělým refrénem, ale i stonerové, v případě „Superbug“ až doomové skladby. Mojí nejoblíbenější se brzy stala druhá „Mars for the Rich“, která má v sobě sedmdesátkového ducha a několik neuvěřitelně silných motivů. Neméně zábavné jsou také oba party „Venusian“ nacházející se na druhé straně desky, jež pojednává o obsazování Venuše, ale i všechny ostatní zářezy, snad jen s výjimkou slabší „Perihelion“. Singlovky „Organ Farmer“ a „Self-Immolate“ představují ten nejklasištější thrashový kvapík, určitě mohlo dojít k větší nápaditosti, ale i tak jednoduše baví, stejně jako závěrečná „Hell“.

Věřím, že některým fanouškům King Gizzard and the Lizard Wizard může přijít „Infest the Rats’ Nest“ možná až hloupé. Žádné velké rozmýšlení ani pokusy se někam posouvat, prostě jen vzít kytary a namlátit to tam. Spousta mániček je však jistě spokojena. Vlastně se jim povedlo stvořit jednu z nejzajímavějších a nejzábavnějších thrashových nahrávek za poslední dobu, kterou navíc výborně oživuje stonerový závan. Není bezchybná, není výjimečná, ale vím, že se k ní budu rád vracet.


Runespell – Voice of Opprobrium

Runespell - Voice of Opprobrium

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Firmament in Blood
02. Voice of Opprobrium
03. Wraithwoods
04. All Thrones Perish II
05. Wings of Fate
06. Ascendant

Hrací doba: 37:02

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Australský projekt Runespell zde pravidelně recenzuji již od prvního demosnímku „Aeons of Ancient Blood“, který vyšel v roce 2017, a zatím ani jednou jsem se nespálil. Nejen v případě dema, ale i u následujících desek „Unhallowed Blood Oath“ (2017) a „Order of Vengeance“ (2018) jsem musel chválit. Netvrdím, že byste od Runespell měli očekávat něco vytříbeně originálního, ale i přesto mi muzika téhle kapely mocně sedla a prozatím každou nahrávku jsem sežral i s navijákem.

Že Nightwolf, tedy jediný člen Runespell (a dále Blood Stronghold nebo ex-Eternum), i letos dodrží nastavenou kadenci jedné řadovky ročně, jsem tak trochu čekal, tudíž oznámení vydání třetí desky „Voice of Opprobrium“ mě překvapením na prdel neposadilo. Musím ale říct, že i tak jsem se dost těšil, což je s ohledem na výše popisované doufám pochopitelné. A ani tentokrát nejsem zklamán. Všechny tři předešlé nahrávky jsem si pořídil do sbírky na vinylu (plus demo i na kazetě) a už teď vím, že ani „Voice of Opprobrium“ tenhle osud nemine a kolekci si doplním moc rád.

Nevím, jestli má vůbec smysl nějak zevrubně popisovat, o čem muzika Runespell je, když už jsme to tu rozebírali několikrát a když bych vás mohl pohodlně odkázat na starší články. Pro pořádek ale zmíním, že základní ingredience se nemění ani tentokrát. Runespell byste si měli pustit v případě, že máte náladu na výpravný melodický black metal ve středním tempu, se zastřeným zvukem a silnou atmosférou. Nějak takhle by se v obecnosti dala shrnout nejen aktuální deska, ale i všechny předcházející počiny.

Osobně se mi nicméně líbí, že i v rámci takového relativně omezeného konceptu má každé album Runespell svůj vlastní výraz v rámci diskografii, a o „Voice of Opprobrium“ to platí taktéž. Novinka v sobě spojuje čitelnost a melodiku „Unhallowed Blood Oath“ i výpravnost „Order of Vengeance“, ale tvrdit, že se jedná pouze o srážku obou starších dlouhohrajících počinů, by bylo vůči „Voice of Opprobrium“ poněkud příkré.

Oproti svým předchůdcům se novinka odlišuje přinejmenším ve své dramaturgii, protože blackmetalové skladby tu tentokrát jsou jen tři. Všechny jsou nicméně výborné. Třeba Graveland není asociace, která by mě ve spojitosti s Runespell napadala poprvé, ale v titulní „Voice of Opprobrium“ je ta podobnost místy cítit opravdu hodně. Akorát s tím rozdílem, že Nightwolf zde hravě a o několik koňských délek překonává vše, co Rob Darken v posledních letech vypotil, a i k Darkenovým stěžejním dílům to svou kvalitou nemá vůbec daleko, dokážete-li si odmyslet faktor nostalgie a klasiky. Ale nejde o jediný blackmetalový song, co na albu stojí za slyšení. Třeba jedna melodická pasáž v prostředku „All Thrones Perish II“ je i přes svou jednoduchost prostě excelentní.

Runespell

Mezi tímhle vesměs očekávaným výrazem Runespell jsou nastrkány nemetalové písně, ale vzhledem k jejich počtu (tři ze šesti) i časovému rozpětí (zabírají 16 minut z 37, což není tak málo) by bylo trochu hloupé je nazývat mezihrami. Jednoduše jde o plnohodnotnou součást alba, a to i kvalitou – naštěstí. Na první poslech mě trochu překvapilo, kolik prostoru dostaly, ale nakonec mi smysl dávají, protože k atmosféře Runespell sednou, a hlavně mě také baví. Především prostřední „Wraithwoods“ se hodně povedla. Nehledě na fakt, že „Firmament in Blood“, „Wraithwoods“„Wings of Fate“ dále prohlubují jakýsi medieval feeling, který byl v tvorbě Runespell přítomen prakticky od začátku.

Říkal jsem si, že napočtvrté už mě to nemůže zas tak moc sebrat, a přece se to Nightwolfovi opět povedlo. Osobně jsem nadšený a nebudu přehánět, když řeknu, že za poslední dobu jde o moji nejposlouchanější desku. A jak tak o tom přemýšlím, možná bych si i dovolil tvrdit, že se jedná o doposud nejlepší nahrávku Runespell (a teď doufám, že nejde o dočasné nadšení a že tohle tvrzení nebudu příští rok u recenze dalšího alba rozporovat, haha).


Consummation – The Great Solar Hunter

Consummation - The Great Solar Hunter

Země: Austrálie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Ophidian Crown
02. The Great Solar Hunter
03. Phosphor Libation
04. Apotheoses
05. The Eminent Fires of Sacrifice

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

Invictus Productions a Profound Lore nejsou žádné obskurní labely vydávající zoufalé sračky a pokud sledujete, co se v Austrálii, konkrétně v Brisbane, děje za hudební zvěrstva, tak jste o jméno Consummation zavadit mohli. Jejich krátké tituly „Consummation“ a „Ritual Severance“ byly stejně kvalitní natolik, aby si o pozornost fanoušků temné metalové hudby říkaly samy, i když mi přijde, že se kapele dostalo jisté zavádějící nálepky. Místo původu a koncertní výpomoc mozku kapely Craiga YoungaImpetuous RitualConsummation udělaly „cavern-core“, tedy jen další zahuhlaný zlo-death. Což je škoda, protože pozornější zkoumání odhalí, že Consummation tu rozhodně nejsou do počtu, není to žáden vedlejšák a už vůbec ne trendy kopírka.

Dlouhý debut „The Great Solar Hunter“ završuje vyznění předchozích dvou EP. Za jiné konstelace bych album určitě dokázal vypičovat kvůli zvuku, bicím, vokálům, absenci násilí, ale vzhledem k výsledku by to bylo prostě nefér. Zmíněná ípka byla zajímavá, o tom žádná, ale teprve předmětný debut je sakra uhrančivá záležitost. Svým způsobem dost monotónní, ale nikoliv nudná. Vzhledem k studiové sestavě by člověk mohl očekávat všelijaké rytmické a instrumentální magořiny, ale i když jsou třeba kytarové riffy hbité a chapadlovité dost, vše je primárně podřízeno zlovolné auře samotné muziky. Nosné motivy jsou výtečně, proměnlivě rozvíjeny až do svého dramatického maxima, album je tedy magnetizující po celou hrací dobu, což také láká k dalšímu opakování. Nutno dodat, že dojem z nahrávky i po více jak měsíci pravidelného poslouchání stále roste.

Připodobnit Consummation jednoznačně k nějakým dalším kapelám není zrovna jednoduché. Kdybychom hovořili o „duchovní“ spřízněnosti, tak by šlo jmenovat celé zástupy, já ale zmíním pouze jednu, a to (všem jistě známé) Aosoth z období posledních dvou alb a závěrečných splitů. Oběma je totiž vlastní schopnost deptat posluchače se zvláštním mixem blacku a deathu, který je obskurní, ve více aspektech naléhavý, ale nikterak překombinovaný. Myslím si ovšem, že nejvíce zde přispívá hostování Johna GossardaDispirit, mimo jiné jedné z hlavních person již neexistujících Weakling nebo Asunder. Bez jeho psychedelických kytarových příspěvků by deska určitě strádala. Snaha pocuchat nervy posluchače se zvráceným sólováním byla sice přítomna na dřívějších titulech, ale teprve tady je 100% účinné a pozoruhodné.

Pokud vám jméno Johna Gossarda nic neříká, tak vězte, že se o něm Jef „Wrest“ Whitehead vyjádřil jako o původci amerického blackmetalového zvuku, a je pravděpodobné, že bez jediné desky Weakling „Dead as Dreams“ by zásadní tituly Deafheaven, Wolves in the Throne Room a jiných zněly podstatně jinak. Každopádně Dispirit jsou také kapela, která dokáže posluchače se svým zadoomaným, psychedelickým black metalem absolutně rozdrásat, a to byl asi důvod, proč byl Gossard přizván. Rád bych zdůraznil, že se jedná o zkurveně zajímavou kapelu, kterou byste měli slyšet, protože taková „Ixtab’s Lure“ ve vás určitě něco usmrtí.

„The Great Solar Hunter“ je velice povedené, hypnotické album a bezesporu nejsilnější nahrávka kapely. Osobní dojem mi trochu kazí to všelijaké „co by kdyby“, protože extrém pro extrém mám rád a na zvuk jsem si musel zvykat (věci mástrované LowndesemCruciamentum mi z nějakého důvodu prostě vadí). Těžko říct, nakolik zasloužená by byla třeba kritika monotónního tepu bicích. Tak jako tak, materiál samotný mě přesvědčil dostatečně a s velkým úspěchem obstál i zcela soustředěné noční poslechy (třeba lépe než noví Deathspell Omega), kdy věci neschopné udržet pozornost samy o sobě rychle přepínám. Lepší je očekávání vytěsnit a prostě nechat debut Consummation působit. Nemyslím, že se album vyšplhá do mého výročního topu, ale někomu se to může klidně stát.


Malichor – Nightmares and Abominations

Malichor - Nightmares and Abominations

Země: Austrálie
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 31.1.2018
Label: Iron, Blood and Death Corporation

Hrací doba: 35:02

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron, Blood and Death Corporation

Malichor je australská smečka, která až doposud svou diskografiie plnila neřadovými nahrávkami. Několik jich přidala ještě pod svým bývalým jménem Myth. I s touto inkarnací to dohromady dělá více jak deset roků činnosti a osm vydaných počinů. Dema a ípka jsou ale jenom něco jako prvotní masturbace, to právě odpanění přichází až s první dlouhohrající deskou. A k té se Malichor propracovali až loni. Jmenuje se „Nightmares and Abominations“.

Mnohé o Malichor prozradí už jejich žánr, kterýmžto je – black / thrash metal. Hádám, že většina z vás okamžitě začala tušit, která bije. Sice jde o styl, jenž se dá hrát i plus mínus osobitě, ale děje se tak jen málokdy. Ani Malichor zrovna neinovují, vesměs jediným menším rozdílem je, že namísto standardní satanistické / anti-náboženské tématiky se ve svých textech věnují Lovecrafovi. Což ostatně prozrazuje i Cthulhu na obálce „Nightmares and Abominations“, který byl nicméně do reálně fotky naphotoshopován dost okatě. Obecně v metalu ale není Lovecraft jako téma textů ničím výjimečným, takže o nějaké výlučnosti se nedá moc mluvit ani v tomhle ohledu.

Hudebně není moc co řešit. Malichor hoblují standardní metalovou rychtu v převážně kvapíkovém tempu, z něhož si občas odskočí i do středního tempa. Trochu mě překvapilo, že „Nightmares and Abominations“ nepůsobí nijak zvlášť agresivně a nasrně, což jsem od tohohle druhu muziky docela čekal. Ponechám na vašem uvážení, jestli se jedná o klad, anebo zápor.

Co ale mohu pochválit, to jsou kytarová sóla a melodie. Právě v téhle disciplíně jsou Malichor nejzábavnější. Sóla většinou bývají nejzajímavějšími momenty songů, a když se Australané odhodlají k trochu melodičtějšímu tracku, viz „Sentinels“ a „Descent into Madness“, jedná se o nejlepší kusy. Druhá jmenovaná je jen tak mimochodem asi jediným pomalejším zářezem na albu.

Obecně vzato ale „Nightmares and Abominations“ není nic zvláštního. Je to svým způsobem poctivá fošna a těm borcům věřím, že to nejsou žádní zasraní pozéři a že metalovou muziku upřímně milují, ale žánrová zapálenost ještě nezaručuje schopnost tvořit žánrově signifikantní díla. Svým způsobem možná spíš naopak. „Nightmares and Abominations“ nicméně nechci zbytečně pojebávat, protože album samo o sobě hloupé není, a tudíž si jednoznačný odstřel nezaslouží. Jde nicméně o záležitost spíše lokálních kvalit, kterou slyšet nepotřebujete.


Runespell – Order of Vengeance

Runespell - Order of Vengeance

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Retribution in Iron
02. Destiny over Discord
03. Claws of Fate
04. Night’s Gate
05. Wolf.Axis
06. Blood Martyr
07. Pray for Redemption – Redemption for Prey

Hrací doba: 46:52

Odkazy:

Jméno Runespell by pravidelným čtenářům už nemělo být neznámé. Tento australský projekt, za nímž stojí Nightwolf (Blood Stronghold, Eternum), jsme zde v loňském roce recenzovali hned dvakrát. Nejprve jsme si vzali na paškál jarní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ a poté i zářijovou debutovou desku „Unhallowed Blood Oath“.

V obou případech šlo o velmi povedené nahrávky, které byly věrné blackmetalovým tradicím, ale i navzdory nepříliš vysoké porci invence se jim dařilo tvořit silnou atmosféru a důstojně pracovat se žánrovými standardy. Za mě tedy ve finále mocně v cajku, opravdu mě to bavilo a při poslechu mě ovanul duch black metalu devadesátých. Což je v takhle pojatém žánru dost příjemný výsledek a rozhodně ne pravidlo.

Nightwolf evidentně na nic moc nečeká a kuje železo, dokud je žhavé. Runespell se dočkalo poměrně vřelého přijetí. Přijde mi, že se tenhle projekt setkal s o poznání větším ohlasem než třeba Blood Stronghold. Snad to bude i díky tomu, že za vydáním všech počinů Runespell stojí Iron Bonehead Productions, jejichž přítomnost prakticky vždy upoutá nějakou pozornost. Každopádně, výsledkem je, že neuběhl ani rok od vydání „Unhallowed Blood Oath“ a už dorazila druhá řadovka s názvem „Order of Vengeance“.

Základní ingredience Runespell jsou již pevně dané a „Order of Vengeance“ se jich samozřejmě v základu drží. Opětovně se tedy můžete těšit na zašpiněný syrovější (i když o poznání méně než minule, zvuk novinky mi přijde trochu sytější) black metal ve středních tempech, jemuž navíc nechybí povedená výpravná atmosféra. Nightwolf se nebojí ani melodií. Snad je ale jasné, že se v tomhle případě nebavíme o nějaké podbízivé vlezlé kokotině, nýbrž o kytarových vyhrávkách hodných seriózně pojatého black metalu.

Na druhé straně je ale nutno jedním dechem dodat, že mezi „Unhallowed Blood Oath“ a „Order of Vengeance“ došlo stejně jako mezi „Aeons of Ancient Blood“ a „Unhallowed Blood Oath“ k jistému pocitovému posunu, díky němuž jednotlivé nahrávky neznějí všechny na jedno brdo. Základní kontinuita v soundu i provedení je samozřejmě evidentní, ale vlastní nálada desky se o znatelný kus pohnula. Řekl bych, že „Order of Vengeance“ je o dost výpravnější než oba jeho předchůdci. Kdyby význam tohoto pojmu nebyl dávno zprzněn hromadami kýčovitých sraček z melodicko-„metalových“ odnoží, dovolil bych si dokonce použít výraz – epický.

Runespell

Jako jeden příklad za všechny mohu uvést třeba začátek páté skladby „Wolf.Axis“, které se po klidném rozjezdu překlene ve výborný riff, k němuž se za nějakou chvíli přidá neméně skvělá kytarová melodie. Takových povedených momentů se však na „Order of Vengeance“ najde mnohem více, což je jedině dobře. Stejně jako na obou minulých počinech mohu pochválit vytříbený songwriting, jenž dokáže i se základními stavebními kameny žánru pracovat srozumitelně i rozumně zároveň, a stejně jako u „Unhallowed Blood Oath“ mohu i nyní zmínit, že opět ubylo motivů, které by byly nějak povědomé a zaváněly opisováním. Zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ jsem jich slyšel poměrně dost, na „Order of Vengeance“ nenacházím skoro žádné riffy a melodie, při nichž bych si okamžitě vzpomněl na jinou kapelu. Mluvit o osobitosti by pořád bylo přehnané, protože na to se Runespell přece jenom až moc drží tradic, ale i tak se jedná o pozitivní progres.

Celkově vzato jsem s „Order of Vengeance“ určitě spokojen. Náladový posun mi nijak nevadí. I když se mi novinka nedostala pod kůži tak rychle jako debut, nakonec jsem si k ní cestu našel. Pro někoho dalšího ale může být právě tenhle přístup naopak příjemnější a stravitelnější. Každopádně to jediné, co trochu kazí zážitek, je skutečnost, že obal vytvořil jistý Timon Kokott, což mě fest rozesmálo. Ale sami jistě uznáte, že jestli je tohle to nejhorší, pak před sebou máme povedenou fošnu.


Black Magick SS – Spectral Ecstasy

Black Magick SS - Spectral Ecstasy

Země: Austrálie
Žánr: occult / psychedelic rock
Datum vydání: 16.4.2018
Label: Infinite Wisdom

Tracklist:
01. Black Hand
02. Spectral Ecstasy
03. My Love
04. Fallen Tale
05. The Oath
06. Hymn of Pride

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
bandcamp

V dnešním povídání se podíváme kapelu, po jejímž zařazení do našich recenzí volalo hned několik z vás. A zcela správně, protože máte jednoznačně pravdu, že tak krásně obskurní záležitost jako Black Magick SS sem nepochybně patří.

Tím spíš, že mnozí jiní by si o kapelu jako Black Magick SS ani neopřeli kolo. Důvodem tentokrát není extrémní hudba, která je naopak poměrně stravitelná a v určité míře až „neškodná“, nýbrž estetická stránka skupiny. Pestrobarevné malované obálky sice při pohledu zdálky mohou působit trochu dětsky (nebo dětinsky?), ale stačí jen trochu zaostřit, abyste na nich našli hromadu svastik. Mluvíme-li tedy o dlouhohrajících počinech „Kaleidoscope Dreams“ a letošním „Spectral Ecstasy“. Na starších neřadových nahrávkách byste našli i totenkopfy nebo orlice. Za své nakonec hovoří i název kapely a její logo s „bleskovým“ SS.

Ponechám čistě na vašem uvážení, jestli stylizaci Black Magick SS vezmete jako zábavnou nadsázku, nebo jestli budete chtít tasmánskou formaci ukřižovat za šíření neonacismu a propagaci ilegálních ideologií. Stejně tak si jistě sami dokážete rozhodnout, zdali vám vše zmíněné překáží v tom, abyste si užili muziku, či nikoliv. Na nic z toho mě hádám nepotřebujete, protože ať bych sem napsal cokoliv, beztak byste si mysleli svoje, obzvlášť když jde o hákenkrajce, kolem nichž se v dnešní připosrané době, kdy se kdejaký blbec urazí z čehokoliv, musí našlapovat fest opatrně. My to ale budeme zvysoka jebat a podíváme se na samotnou hudbu, která je v případě Black Magick SS parádní jak svině.

Tasmánci do světa pouští neodolatelné rockové retro, které sice mocně čerpá z minulých dekád, ale nebojí se do toho propašovat i blackmetalový feeling. Přestože formálně ten výsledek s black metalem nemá společného zhola nic, snad jedině s výjimkou vokálu, jejž bych si dokázal představit i v extrémním metalu. Samozřejmě mluvím o chrápláku, nikoliv o čistých zpěvech, které se na „Spectral Ecstasy“ objevují třeba v titulním songu. Tak či onak, klidně tomu říkejme třeba occult rock nebo psychedelic rock, jak je ctěná libost.

Black Magick SS rockovou tradici prezentují v podobě totálně chytlavých hitovek plných skvělých, v tom nejlepším možném slova smyslu vtíravých melodií. Na jednu stranu je to papírově kýč, ale ty vole, tentokrát je to myšleno v dobrém. Pokud tomu nechcete věřit, tak si pusťte třeba „My Love“, to je jednoduše hymna jak kunda, a kdo tvrdí, že na něj tohle nezabírá, tak prostě odporně kecá.

Black Magick SS

Na druhou stranu, muzika Black Magick SS má v sobě pořád jakousi špínu. Svým způsobem je nakažlivě chytlavá a melodická, a přitom stále syrová. I díky tomu zní výsledek – nebudeme si nic nalhávat, i v kombinaci s tou zdrogovaně-říšskou estetikou – tak zvláštně a osobitě. A to je nutné cenit, ať se vám to líbí nebo ne.

Věřím, že to drtivá většina posluchačů Black Magick SS neuslyší ráda, ale já bych si kapelu dovolil přirovnat třeba ke švédským Ghost, jejichž retro-recept je do určité míry podobný. Black Magick SS jsou nicméně obskurnější, bez zbytečných pozlátek, bez otravného hajpu, a aniž by je poslouchal každý kokot. Což samozřejmě berte jako plus.

K letošním počinu „Spectral Ecstasy“ bych navíc dodal, že je snad ještě lepší než loňské „Kaleidoscope Dreams“. Možná mi trochu chybí nějaké vyfetované psí kusy na klávesách, které se minule děly v poslední „Eclipse“ (nejblíže k tomu má snad titulní track, ale „Eclipse“ v tomhle ohledu nakládala ještě víc), nicméně z hlediska celku zní novinka dospěleji a co do skladatelské stránky sebejistěji.

„Spectral Ecstasy“ je každopádně výborná fošna a Black Magick SS obecně patří ke skupinám, jimž byste měli věnovat svou pozornost. Samozřejmě za předpokladu, že nepatříte mezi připochcané urážlivé sráče, co si myslí, že kontroverze do rockové muziky nepatří. Protože kurva patří a Black Magick SS je rock‘n‘roll jak čuně. Ber, nebo nech být!


Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton - Omegalitheos

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.6.2018
Label: Lavadome Productions

Tracklist:
01. Relic of Mictlantecuhtli
02. Serpentity
03. Elu Azag
04. Inverterror
05. Omegalitheos
06. Abyss Unknown
07. Culthulhunatic
8. Nusku Etu Genii
9. Omnilify
10. Subvoidal
11. Blasphemartyr
12. Intramort
13. Numina Moribundus
14. Kimah Kalu Ultu Ulla

Hrací doba: 52:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Rozepisuji recenzi a přemýšlím, jak jsou australští Eskhaton vlastně známí a jestli si zaslouží být nazváni skrytým pokladem deathmetalového undergroundu. Dalo by se říct, že ano, ale je to složitější. Už první album „Nihilgoety“ (2011) bylo nepochybně zajímavé a svojské. Vydání u Nuclear Winter Records, labelu AnastasiseDead Congregation, má rovněž svou váhu. Ale osobně bych to se superlativy nepřeháněl, protože debut v mnoha technických ohledech strádal a vůbec mi přijde neohrabaný.

S „Worship Death“ (2014) došlo k pokroku na všech frontách a lze jej označit za nedoceněnou, přehlíženou desku. Stalo se tomu nejspíš proto, že když přišlo na chaotický death metal, tak všichni tehdy poslouchali Teitanblood, Impetuous Ritual, popřípadě Lvcifyre. Ale než abych tady naříkal nad nějakou nespravedlností, tak dodám, že „Worship Death“ ani náhodou nebylo dotaženo do důsledku jako desky výše uvedených veličin. Kdyby možná kapela o něco posečkala, našla si lepší label a hlavně, pokud možno, vyházela nezanedbatelné množství jalových a nepatřičných riffů, které kazily jinak kruté skladby, tak by letošní „Omegalitheos“ snad sklízelo zaslouženou nebo alespoň větší pozornost a nemuselo teprve pozvolna nabírat spád. Novinka neodbočuje z předem danému směřování, ale je prostě nejlepší a pokud přivřu oko, tak o něm mohu konečně říct, že zde je vše dotaženo, jak by víceméně mělo.

První přirovnání, které mě po obdržení proma napadlo, bylo, že „Omegalitheos“ zní jako naspeedovaný mix AngelcorpsePortal, ale to by mohlo vést k nepříjemné generalizaci, kterou si tohle album nezaslouží. Hudbu Eskhaton například v ničem nepovažuji za avantgardní esoterické médium niterních pohnutek, jak tomu je právě u Portal nebo Impetuous Ritual, a už zcela vůbec ne za kopírku čehokoliv. Kytarová práce Eskhaton je mnohdy podivná a surreální, proto tedy může někomu evokovat ony Portal, ale všeobecně vzato tu cítím spíše vazby na vyhrocený brutal death s kvalitními technickými riffy prostý debilních slamů, tedy něco ve stylu Deeds of Flesh, Rebealliun nebo Abhorrence (BRA). V neposlední řadě nepochybuji, že se členové zároveň zhlédli v nepříčetnosti legendárních Sadistik Exekution a dalších australských brutalit. Takže celkově vzato, žádné čáry máry, prostě jen posedlost death metalem a snaha o co nejšílenější, nihilistický námrd, kde se brutalita a hororový surrealismus spářily opravdu svojským způsobem.

Asi největším důkazem, že Eskhaton vyrostli v prvotřídní kapelu, je fakt, že necelou hodinu hrací doby dokázali perfektně využít a nacpat výbornými kytarovými nápady. Nemám pocit, že by tu byla vysloveně zbytečná skladba a rozhodně tu nejsou „random“ riffy, které by prožitek kazily, jak se mi stávalo s deskou předchozí. Jasné, nějaké to „lepidlo“ mezi stěžejními nápady tu samozřejmě je, ale nic, co by ubíralo na atmosféře či intenzitě. Plynutí alba také pomáhají kratší, zpravidla atmosféričtější kusy. Pokud byste album chtěli pro začátek ochutnat jen v krátkosti, tak za nejsilnější skladby bych označil „Relic of Mictlantecuhtli“, „Culthulunatic“, „Omegalitheos“ a „Intramort“. Ovšem deska si zaslouží poctivý poslech, třeba už jen proto, že vyvrcholí na svém úplném konci.

Eskhaton

Eskhaton mají na to být ultimátním žánrovým námrdem. „Omegalitheos“ se tomu velice přiblížilo a je jasné, že maniakálnější masakr letos nevyšel a jen tak nevyjde. Avšak jisté dílčí nedostatky by se stále našly. Nejslabší článek rozhodně spatřuji v produkci bicích, protože bubeník tu hraje strašná pekla, ale občas se mi stává, že ani při pozorném poslechu netuším, co kromě dvoukopákového koberce vlastně dál hraje. Možné je i to, že dotyčný pro všechen extrém už nezvládá na blány přitlačit, ale doufám, že se pletu a naživo mi bude krutě vyčiněno. Tak či onak, bicí a hlavně šroťák bych osobně prostě narval dopředu, protože pak by se deska jistě posunula za hranu, kdy by se i otrlým jedincům nevěřícně otvíraly tlamy. Platí sice, že když v mixu něco přidáte, tak jinde musíte ubrat, ale zde by tomu mohlo být klidně na úkor vokálů. Ty mají sílu, ale jsou také docela monotónní a s výjimkou jedné pasáže v „Culthulunatic“ a závěru „Kimah Kalu Ultu Ulla“ zas nic extra nepřináší.

V případě klasického desítkového hodnocení bych bez váhání sáhl po devítce, takže vězte, že „Omegalitheos“ je nesvatá povinnost nejen pro maniaky vyhledávající ty největší extrémy a zla, ale vůbec pro všechny, kteří nezamrzli u Six Feet Under, Devourment nebo Behemoth. Nechci z „Omegalitheos“ dělat jakési zázračné zjevení, holým faktem ovšem zůstává, že tohle je výborná deathmetalová deska o téměř liminální zběsilosti. Takže nebuď vůl/kráva, ohul hlasitost a klikni na ten „play“.