Archiv štítku: AUS

Austrálie

Runespell – Order of Vengeance

Runespell - Order of Vengeance

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.7.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Retribution in Iron
02. Destiny over Discord
03. Claws of Fate
04. Night’s Gate
05. Wolf.Axis
06. Blood Martyr
07. Pray for Redemption – Redemption for Prey

Hrací doba: 46:52

Odkazy:

Jméno Runespell by pravidelným čtenářům už nemělo být neznámé. Tento australský projekt, za nímž stojí Nightwolf (Blood Stronghold, Eternum), jsme zde v loňském roce recenzovali hned dvakrát. Nejprve jsme si vzali na paškál jarní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ a poté i zářijovou debutovou desku „Unhallowed Blood Oath“.

V obou případech šlo o velmi povedené nahrávky, které byly věrné blackmetalovým tradicím, ale i navzdory nepříliš vysoké porci invence se jim dařilo tvořit silnou atmosféru a důstojně pracovat se žánrovými standardy. Za mě tedy ve finále mocně v cajku, opravdu mě to bavilo a při poslechu mě ovanul duch black metalu devadesátých. Což je v takhle pojatém žánru dost příjemný výsledek a rozhodně ne pravidlo.

Nightwolf evidentně na nic moc nečeká a kuje železo, dokud je žhavé. Runespell se dočkalo poměrně vřelého přijetí. Přijde mi, že se tenhle projekt setkal s o poznání větším ohlasem než třeba Blood Stronghold. Snad to bude i díky tomu, že za vydáním všech počinů Runespell stojí Iron Bonehead Productions, jejichž přítomnost prakticky vždy upoutá nějakou pozornost. Každopádně, výsledkem je, že neuběhl ani rok od vydání „Unhallowed Blood Oath“ a už dorazila druhá řadovka s názvem „Order of Vengeance“.

Základní ingredience Runespell jsou již pevně dané a „Order of Vengeance“ se jich samozřejmě v základu drží. Opětovně se tedy můžete těšit na zašpiněný syrovější (i když o poznání méně než minule, zvuk novinky mi přijde trochu sytější) black metal ve středních tempech, jemuž navíc nechybí povedená výpravná atmosféra. Nightwolf se nebojí ani melodií. Snad je ale jasné, že se v tomhle případě nebavíme o nějaké podbízivé vlezlé kokotině, nýbrž o kytarových vyhrávkách hodných seriózně pojatého black metalu.

Na druhé straně je ale nutno jedním dechem dodat, že mezi „Unhallowed Blood Oath“ a „Order of Vengeance“ došlo stejně jako mezi „Aeons of Ancient Blood“ a „Unhallowed Blood Oath“ k jistému pocitovému posunu, díky němuž jednotlivé nahrávky neznějí všechny na jedno brdo. Základní kontinuita v soundu i provedení je samozřejmě evidentní, ale vlastní nálada desky se o znatelný kus pohnula. Řekl bych, že „Order of Vengeance“ je o dost výpravnější než oba jeho předchůdci. Kdyby význam tohoto pojmu nebyl dávno zprzněn hromadami kýčovitých sraček z melodicko-„metalových“ odnoží, dovolil bych si dokonce použít výraz – epický.

Runespell

Jako jeden příklad za všechny mohu uvést třeba začátek páté skladby „Wolf.Axis“, které se po klidném rozjezdu překlene ve výborný riff, k němuž se za nějakou chvíli přidá neméně skvělá kytarová melodie. Takových povedených momentů se však na „Order of Vengeance“ najde mnohem více, což je jedině dobře. Stejně jako na obou minulých počinech mohu pochválit vytříbený songwriting, jenž dokáže i se základními stavebními kameny žánru pracovat srozumitelně i rozumně zároveň, a stejně jako u „Unhallowed Blood Oath“ mohu i nyní zmínit, že opět ubylo motivů, které by byly nějak povědomé a zaváněly opisováním. Zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ jsem jich slyšel poměrně dost, na „Order of Vengeance“ nenacházím skoro žádné riffy a melodie, při nichž bych si okamžitě vzpomněl na jinou kapelu. Mluvit o osobitosti by pořád bylo přehnané, protože na to se Runespell přece jenom až moc drží tradic, ale i tak se jedná o pozitivní progres.

Celkově vzato jsem s „Order of Vengeance“ určitě spokojen. Náladový posun mi nijak nevadí. I když se mi novinka nedostala pod kůži tak rychle jako debut, nakonec jsem si k ní cestu našel. Pro někoho dalšího ale může být právě tenhle přístup naopak příjemnější a stravitelnější. Každopádně to jediné, co trochu kazí zážitek, je skutečnost, že obal vytvořil jistý Timon Kokott, což mě fest rozesmálo. Ale sami jistě uznáte, že jestli je tohle to nejhorší, pak před sebou máme povedenou fošnu.


Black Magick SS – Spectral Ecstasy

Black Magick SS - Spectral Ecstasy

Země: Austrálie
Žánr: occult / psychedelic rock
Datum vydání: 16.4.2018
Label: Infinite Wisdom

Tracklist:
01. Black Hand
02. Spectral Ecstasy
03. My Love
04. Fallen Tale
05. The Oath
06. Hymn of Pride

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
bandcamp

V dnešním povídání se podíváme kapelu, po jejímž zařazení do našich recenzí volalo hned několik z vás. A zcela správně, protože máte jednoznačně pravdu, že tak krásně obskurní záležitost jako Black Magick SS sem nepochybně patří.

Tím spíš, že mnozí jiní by si o kapelu jako Black Magick SS ani neopřeli kolo. Důvodem tentokrát není extrémní hudba, která je naopak poměrně stravitelná a v určité míře až „neškodná“, nýbrž estetická stránka skupiny. Pestrobarevné malované obálky sice při pohledu zdálky mohou působit trochu dětsky (nebo dětinsky?), ale stačí jen trochu zaostřit, abyste na nich našli hromadu svastik. Mluvíme-li tedy o dlouhohrajících počinech „Kaleidoscope Dreams“ a letošním „Spectral Ecstasy“. Na starších neřadových nahrávkách byste našli i totenkopfy nebo orlice. Za své nakonec hovoří i název kapely a její logo s „bleskovým“ SS.

Ponechám čistě na vašem uvážení, jestli stylizaci Black Magick SS vezmete jako zábavnou nadsázku, nebo jestli budete chtít tasmánskou formaci ukřižovat za šíření neonacismu a propagaci ilegálních ideologií. Stejně tak si jistě sami dokážete rozhodnout, zdali vám vše zmíněné překáží v tom, abyste si užili muziku, či nikoliv. Na nic z toho mě hádám nepotřebujete, protože ať bych sem napsal cokoliv, beztak byste si mysleli svoje, obzvlášť když jde o hákenkrajce, kolem nichž se v dnešní připosrané době, kdy se kdejaký blbec urazí z čehokoliv, musí našlapovat fest opatrně. My to ale budeme zvysoka jebat a podíváme se na samotnou hudbu, která je v případě Black Magick SS parádní jak svině.

Tasmánci do světa pouští neodolatelné rockové retro, které sice mocně čerpá z minulých dekád, ale nebojí se do toho propašovat i blackmetalový feeling. Přestože formálně ten výsledek s black metalem nemá společného zhola nic, snad jedině s výjimkou vokálu, jejž bych si dokázal představit i v extrémním metalu. Samozřejmě mluvím o chrápláku, nikoliv o čistých zpěvech, které se na „Spectral Ecstasy“ objevují třeba v titulním songu. Tak či onak, klidně tomu říkejme třeba occult rock nebo psychedelic rock, jak je ctěná libost.

Black Magick SS rockovou tradici prezentují v podobě totálně chytlavých hitovek plných skvělých, v tom nejlepším možném slova smyslu vtíravých melodií. Na jednu stranu je to papírově kýč, ale ty vole, tentokrát je to myšleno v dobrém. Pokud tomu nechcete věřit, tak si pusťte třeba „My Love“, to je jednoduše hymna jak kunda, a kdo tvrdí, že na něj tohle nezabírá, tak prostě odporně kecá.

Black Magick SS

Na druhou stranu, muzika Black Magick SS má v sobě pořád jakousi špínu. Svým způsobem je nakažlivě chytlavá a melodická, a přitom stále syrová. I díky tomu zní výsledek – nebudeme si nic nalhávat, i v kombinaci s tou zdrogovaně-říšskou estetikou – tak zvláštně a osobitě. A to je nutné cenit, ať se vám to líbí nebo ne.

Věřím, že to drtivá většina posluchačů Black Magick SS neuslyší ráda, ale já bych si kapelu dovolil přirovnat třeba ke švédským Ghost, jejichž retro-recept je do určité míry podobný. Black Magick SS jsou nicméně obskurnější, bez zbytečných pozlátek, bez otravného hajpu, a aniž by je poslouchal každý kokot. Což samozřejmě berte jako plus.

K letošním počinu „Spectral Ecstasy“ bych navíc dodal, že je snad ještě lepší než loňské „Kaleidoscope Dreams“. Možná mi trochu chybí nějaké vyfetované psí kusy na klávesách, které se minule děly v poslední „Eclipse“ (nejblíže k tomu má snad titulní track, ale „Eclipse“ v tomhle ohledu nakládala ještě víc), nicméně z hlediska celku zní novinka dospěleji a co do skladatelské stránky sebejistěji.

„Spectral Ecstasy“ je každopádně výborná fošna a Black Magick SS obecně patří ke skupinám, jimž byste měli věnovat svou pozornost. Samozřejmě za předpokladu, že nepatříte mezi připochcané urážlivé sráče, co si myslí, že kontroverze do rockové muziky nepatří. Protože kurva patří a Black Magick SS je rock‘n‘roll jak čuně. Ber, nebo nech být!


Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton - Omegalitheos

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.6.2018
Label: Lavadome Productions

Tracklist:
01. Relic of Mictlantecuhtli
02. Serpentity
03. Elu Azag
04. Inverterror
05. Omegalitheos
06. Abyss Unknown
07. Culthulhunatic
8. Nusku Etu Genii
9. Omnilify
10. Subvoidal
11. Blasphemartyr
12. Intramort
13. Numina Moribundus
14. Kimah Kalu Ultu Ulla

Hrací doba: 52:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR

Rozepisuji recenzi a přemýšlím, jak jsou australští Eskhaton vlastně známí a jestli si zaslouží být nazváni skrytým pokladem deathmetalového undergroundu. Dalo by se říct, že ano, ale je to složitější. Už první album „Nihilgoety“ (2011) bylo nepochybně zajímavé a svojské. Vydání u Nuclear Winter Records, labelu AnastasiseDead Congregation, má rovněž svou váhu. Ale osobně bych to se superlativy nepřeháněl, protože debut v mnoha technických ohledech strádal a vůbec mi přijde neohrabaný.

S „Worship Death“ (2014) došlo k pokroku na všech frontách a lze jej označit za nedoceněnou, přehlíženou desku. Stalo se tomu nejspíš proto, že když přišlo na chaotický death metal, tak všichni tehdy poslouchali Teitanblood, Impetuous Ritual, popřípadě Lvcifyre. Ale než abych tady naříkal nad nějakou nespravedlností, tak dodám, že „Worship Death“ ani náhodou nebylo dotaženo do důsledku jako desky výše uvedených veličin. Kdyby možná kapela o něco posečkala, našla si lepší label a hlavně, pokud možno, vyházela nezanedbatelné množství jalových a nepatřičných riffů, které kazily jinak kruté skladby, tak by letošní „Omegalitheos“ snad sklízelo zaslouženou nebo alespoň větší pozornost a nemuselo teprve pozvolna nabírat spád. Novinka neodbočuje z předem danému směřování, ale je prostě nejlepší a pokud přivřu oko, tak o něm mohu konečně říct, že zde je vše dotaženo, jak by víceméně mělo.

První přirovnání, které mě po obdržení proma napadlo, bylo, že „Omegalitheos“ zní jako naspeedovaný mix AngelcorpsePortal, ale to by mohlo vést k nepříjemné generalizaci, kterou si tohle album nezaslouží. Hudbu Eskhaton například v ničem nepovažuji za avantgardní esoterické médium niterních pohnutek, jak tomu je právě u Portal nebo Impetuous Ritual, a už zcela vůbec ne za kopírku čehokoliv. Kytarová práce Eskhaton je mnohdy podivná a surreální, proto tedy může někomu evokovat ony Portal, ale všeobecně vzato tu cítím spíše vazby na vyhrocený brutal death s kvalitními technickými riffy prostý debilních slamů, tedy něco ve stylu Deeds of Flesh, Rebealliun nebo Abhorrence (BRA). V neposlední řadě nepochybuji, že se členové zároveň zhlédli v nepříčetnosti legendárních Sadistik Exekution a dalších australských brutalit. Takže celkově vzato, žádné čáry máry, prostě jen posedlost death metalem a snaha o co nejšílenější, nihilistický námrd, kde se brutalita a hororový surrealismus spářily opravdu svojským způsobem.

Asi největším důkazem, že Eskhaton vyrostli v prvotřídní kapelu, je fakt, že necelou hodinu hrací doby dokázali perfektně využít a nacpat výbornými kytarovými nápady. Nemám pocit, že by tu byla vysloveně zbytečná skladba a rozhodně tu nejsou „random“ riffy, které by prožitek kazily, jak se mi stávalo s deskou předchozí. Jasné, nějaké to „lepidlo“ mezi stěžejními nápady tu samozřejmě je, ale nic, co by ubíralo na atmosféře či intenzitě. Plynutí alba také pomáhají kratší, zpravidla atmosféričtější kusy. Pokud byste album chtěli pro začátek ochutnat jen v krátkosti, tak za nejsilnější skladby bych označil „Relic of Mictlantecuhtli“, „Culthulunatic“, „Omegalitheos“ a „Intramort“. Ovšem deska si zaslouží poctivý poslech, třeba už jen proto, že vyvrcholí na svém úplném konci.

Eskhaton

Eskhaton mají na to být ultimátním žánrovým námrdem. „Omegalitheos“ se tomu velice přiblížilo a je jasné, že maniakálnější masakr letos nevyšel a jen tak nevyjde. Avšak jisté dílčí nedostatky by se stále našly. Nejslabší článek rozhodně spatřuji v produkci bicích, protože bubeník tu hraje strašná pekla, ale občas se mi stává, že ani při pozorném poslechu netuším, co kromě dvoukopákového koberce vlastně dál hraje. Možné je i to, že dotyčný pro všechen extrém už nezvládá na blány přitlačit, ale doufám, že se pletu a naživo mi bude krutě vyčiněno. Tak či onak, bicí a hlavně šroťák bych osobně prostě narval dopředu, protože pak by se deska jistě posunula za hranu, kdy by se i otrlým jedincům nevěřícně otvíraly tlamy. Platí sice, že když v mixu něco přidáte, tak jinde musíte ubrat, ale zde by tomu mohlo být klidně na úkor vokálů. Ty mají sílu, ale jsou také docela monotónní a s výjimkou jedné pasáže v „Culthulunatic“ a závěru „Kimah Kalu Ultu Ulla“ zas nic extra nepřináší.

V případě klasického desítkového hodnocení bych bez váhání sáhl po devítce, takže vězte, že „Omegalitheos“ je nesvatá povinnost nejen pro maniaky vyhledávající ty největší extrémy a zla, ale vůbec pro všechny, kteří nezamrzli u Six Feet Under, Devourment nebo Behemoth. Nechci z „Omegalitheos“ dělat jakési zázračné zjevení, holým faktem ovšem zůstává, že tohle je výborná deathmetalová deska o téměř liminální zběsilosti. Takže nebuď vůl/kráva, ohul hlasitost a klikni na ten „play“.


Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.


Portal – Ion

Portal - Ion

Země: Austrálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nth
02. ESP ION AGE
03. Husk
04. Phreqs
05. Crone
06. Revault of Volts
07. Spores
08. Phathom
09. Olde Guarde

Hrací doba: 36:56

Odkazy:
facebook

Australské zjevení Portal putuje po naší planetě už více jak dvacet let a slova o nějaké vlastní tváři pro ně platí snad více než pro kohokoliv jiného. Tedy alespoň hudebně. Čistě vizuálně se halí do kostýmů a svá civilní jména kryjí pod pseudonymy, což zrovna není úplně originální, ale plně to vynahrazuje jejich tvorba. Ta včetně letošního „Ion“ čítá pět dlouhohrajících desek, dvě EP a rovněž dvě splitka.

S vydáním „Ion“ se dráha Portal hned popisuje lépe, jelikož je jasné, že právě nové album naznačuje nový směr a uzavírá předešlou kapitolu. A to je vlastně ta nejpodstatnější informace. S prvotním „Seepia“ z roku 2003 se Australané představili s neotřelou, chaotickou a technicky vyspělou formou death/black metalu, kterou vybrousili k dokonalosti s následující trojicí opusů „Outre“, „Swarth“ a „Vexovoid“. Tam už se ve veliké míře sázelo až na ambientně zvrácenou atmosféru, s níž Portal umí pracovat jako málokdo. V posluchači dokáží vyvolat škálu emocí od počátečního pohlcení, přes fascinaci, až po zhnusení. Něco skutečně neopakovatelného a unikátního.

„Ion“ však představuje Portal zase v trochu jiném světle (temnu). Že se jedná o Portal, stále poznáte zcela bezpečně, jenom na vás novinka útočí jinak a vyvolává tak jiné pocity než např. poslední „Vexovoid“. Tam, kde se vás v minulosti snažili dostat stísněnou náladou a topením se ve vesmírném nekonečnu, nyní působí disharmonickými až rušivými elementy svých nástrojů, čímž otevírají dosud nepoznanou zručnost, ale zároveň zavírají kapitolu totálního odevzdávání se hlubinám.

Dost možná se jedná o logický krok, kdy mohlo dojít k uměleckému vyčerpání prostoru a jediným východiskem bylo vydat se jiným směrem. „Ion“ je nadále temným albem, s charakteristickým projevem The Curatora na pomezí šepotu a growlingu či spletí riffů, z nichž se točí hlava, jenom to celkově vyznívá vlastně úplně jinak. Výrazným prvkem, jenž přihrává ke změně zvuku kapely, je také produkce. Ta vytváří zajímavý kontrast, kde je pro zlou hudbu zvolena relativně čistá produkce. Nástroje už neznějí jako hukot, ba naopak zcela zřetelně rozeznáte, co kdo na svém náčiní právě provádí. Víc než cokoliv jiného mi zvuk „Ion“ připomíná šedesátkové garážové kapely.

Nejvíce mi však u „Ion“ chybí to, že na mě nefunguje jako celek, jako jedna valivá síla, kterou posluchač postupně skládá dohromady. Do tohoto stádia jsem se při poslechu nikdy nedostal. Jak známo, hudba Portal rozhodně není jednohubkou, a když ji napoprvé nepochopíte, vůbec se není čemu divit. Vyžaduje to více pozornosti, více věnovaného času a ono se vám to postupně vrátí i s úroky. Tak tomu u některých, často zpětně nejvěhlasnějších alb skutečně je. U „Ion“ se tomu tak ale neděje.

Portal

S tím jde ruku v ruce pospolitost díla. Starší desky Portal si neumím moc dobře představit nějak rozdělené, kdy si například pustíte jenom jednu oblíbenou skladbu. V případě „Ion“ si však s klidem přehraji třeba „Phreqs“ a víc už nic. Ta je mimochodem skutečně nejlepším kusem a díky ní, jakožto první ochutnávce před vydáním, jsem se na „Ion“ i přes už jasně slyšitelné změny těšil. Hlavně pak její pasáž od poloviny do konce je tím správným, portalovským brnkáním na nervy. Kýžená jednolitost „Vexovoid“ se však nekoná a to je podle mě prostě špatně.

Ono by to všechno mohlo být daleko lepší, kdyby se atmosféru podařilo nahradit stejně brilantní technikou. Ovšem ani z hlediska technického death metalu to není vyloženě majstrštyk. Nemůžu se zbavit dojmu, jako by skladby vznikaly až tak nějak za chodu, nahodilou změtí kakofonií. Vlastně je to taková nedomrlá blackmetalová podoba Gorguts. Na druhou stranu Portal s novým albem stále převyšují nemalé množství zbytku dnešní produkce a i to je třeba mít při závěrečném verdiktu stále na paměti.

Výstižným slovem pro „Ion“ je jednoznačně zklamání. Toho, kvůli čemu jsem se k Portal v minulosti vracel, se mi zde nedostává. To myslím mluví za vše. Poslechem tohoto alba rozhodně neztratíte čas, ale pokud jste obeznámeni s předešlou tvorbou, dost možná budete mít podobné pocity jako já. „Ion“ je možná správnou cestou, ale je potřeba dát Portal ještě trochu času, aby tenhle polotovar s dalším počinem dovedli k finálnímu zpracování.


Grave Upheaval – (untitled)

Grave Upheaval - (untitled)

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. II-I
02. II-II
03. II-III
04. II-IV
05. II-V
06. II-VI
07. II-VII
08. II-VIII

Hrací doba: 57:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout.

Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco podobného platí i o Grave Upheaval, vemte si například ultra-primitivní „Goat Kommand“, která naplňuje tezi „outsiderů“, že metal představuje pouze mlácení do nástrojů. Koho by vlastně napadlo, že se jedná o originální překlad ubíjejícího klavírního motivu známého z „Eyes Wide Shut“, který pochází z pera György Ligetiho? Demo rovněž uvedlo typickou atmosféru Grave Upheaval, jež byla kultivována na následujících splitech. Sdílená nahrávka s Manticore podle mého názoru představuje sound Grave Upheaval již ve své definitivní formě, tedy dusivého, do pekel podladěného metalu smrti s ambientními rysy.

V případě dlouhohrajícího debutu bych se nebál sáhnout po označení drone / death. Nechyběly zde klasické žánrové vlastnosti, ani uchopitelné riffy, ale věřím, že album na posluchačovu představivost působilo podstatně jinak než běžný deathový námrd. Mně na mysl například přicházely obrazy podzemních řek a tlumeného světla ohňů v zatuchlých jeskynních. Kdo je tak mohl udržovat?

Nová, opět nepojmenovaná deska nepůsobí tolik abstraktně a je vcelku obdivuhodné, jaký zvuk dokážou členové Grave Upheaval svépomocí vyčarovat. Posluchač nemusí napínat sluch, aby dešifroval chaotické riffy násilných pasáží a za pomalého chodu je dynamika nástrojů velice živelná; akustický tlak je chvílemi až hmatatelný. A vzhledem k tomu, že hlasy jsou zde užívány doslova jako další zvukomalebný nástroj, je radost tuhle placku poslouchat. Ale samozřejmě, že důležitá je hudba, i když tento termín zde nerad užívám. Grave Upheaval k tvorbě přistupují velice „nevědomě“, a kdyby nebyli lidmi s hluboce vrytými dovednostmi a zálibou v metalové hudbě, jistě by své niterní puzení interpretovali jako děsivý hluk (beztak nějak takhle). Ostatně něco o přístupu členů ke skládání a různých dalších bizarnostech, si můžete přečíst zde.

Grave Upheaval

Ale k věci, prizmatem fanouška a pisálka, jaká teda deska je? Netroufám si vynést verdikt, zda je album lepší než předchozí. Ale mohu například uvést, že druhou polovinu alba považuji za slabší a v nesprávném rozpoložení až za nudnou, neboť kapelní recept se tu začíná poněkud ohrávat. Přirovnal bych ji k úrovni „Hecatomb“ spřízněných Temple Nightside, což je sice kvalitka, ale z mého pohledu také jen příliš normální „nápodoba“ amorfního hukotu z propastí, který jsou schopni vyloudit právě Grave Upheaval. Logicky tedy považuji první půlku alba za lepší a nápaditější nebo jinými slovy za vypičeně skvělou. To, co se děje například v prvním tracku, je prostě zlo na entou a nástup skladby následující je monolitický.

K desce se vracím neustále a jsem přesvědčen, že v deathmetalovém ranku jen těžko letos nalezne konkurenta. Již jsem se podobně nadšeně vyjadřoval na adresu „Mouvement“ a vynesení rozsudku, čí deska je „lepší“, je takřka nemožné. Jo, objektivně jsou Chaos Echœs prostě kvalitativně, umělecky dál, ale subjektivně?

Druhé album Grave Upheaval je nahrávka, kterou je nutné zažít a prožít. Třeba v noci a se sluchátky, ale to zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Já tak absolvoval hned první poslech a černé lůno mě pozřelo bez varování.


Ne Obliviscaris – Urn

Ne Obliviscaris - Urn

Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Seasons of Mist

Tracklist:
01. Libera (Part I) – Saturnine Spheres
02. Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths
03. Intra Venus
04. Eyrie
05. Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless
06. Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes

Hrací doba: 45:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou.

Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, zda Ne Obliviscaris obhájí svou kouzlenou formulku i potřetí v řadě.

Když se dnes podívám na své nejoblíbenější kapely, vidím dvě poměrně jasné kategorie. Ty, které začaly spíše nejistě a postupně svůj zvuk definovaly, jsou schopné držet krok s dobou a neustále se vyvíjet. Naopak ty, jež na svět přišly s již velice specifickým výrazem, málokdy překonají své první počiny a mohou strávit roky trápením se ve snaze nalézt, jak se od svých kořenů důstojně oprostit. Obava, že Ne Obliviscaris patří právě do druhé skupiny, je tak na místě.

Na „Urn“ pokračují Australané v kolejích, jež definovalo již zmíněné EP „The Aurora Veil“. Jejich hudbu z velké části definuje rychlost, v níž se vše odehrává. Deathmetalové smrště jsou více než kdy dřív základem, z něhož s železnou pravidelností vystrkují růžky další charakteristické rysy kapely – houslové hrátky, kterých je tentokrát o něco více než dříve, spletitá kytarová sóla, střídání klasického growlingu s krásným a jemným čistým zpěvem, pravidelné zvolňování s akustickou kytarou v čele a skvělá melodická práce baskytary. Papírově je tedy vše na svém místě a nic nebrání tomu, aby „Urn“ bylo „desítkovou“ záležitostí, jak jsem před lety ohodnotil oba předchozí počiny a jak o nich dosud bez zaváhání stále smýšlím.

Přesto „Urn“ „desítkovou“ záležitostí není. I přes velké množství poslechů kolem mě album spíše prosviští, než aby si řeklo o pozornost a zanechalo zřetelné stopy. Důvodem je jeho absence struktury a hlubšího významu. Zatímco „Portal of I“ bylo kolekcí perfektních skladeb, takových malých světů, v nichž se dalo snadno ztratit, a „Citadel“ k tomu ještě přidalo excelentní plynutí desky jakožto celku, na „Urn“ chybí oboje. Nezdá se, že by seřazení skladeb na nahrávce mělo nějaký hlubší význam, netuším, proč je „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“, jediná vyloženě uvolňující mezihra na desce, umístěna hned po první skladbě a pochybuji, že její propojení s „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ má jakýkoli význam. Deska v jednu chvíli začne a v jinou skončí a její kraje se ani nesnaží předstírat, že jde o uzavřený a svébytný celek, který je třeba poslouchat v kuse. Horší je však absence uspořádání uvnitř jednotlivých skladeb. Ty jsou poskládané snad zcela náhodně tak, aby jakžtakž držely pohromadě, postrádají však jakýkoli vnitřní vývoj.

Ne Obliviscaris

To vše by se dalo odpustit, pokud by jednotlivé, byť nešikovně pospojované momenty byly výborné. Jenže právě zde je největší problém, těch opravdu skvělých pasáží se na desce nachází jen velmi málo. V úvodní „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ mě potěšil jen nádherný chorál v druhé polovině, třetí „Intra Venus“ nabídne několik úžasných basových linek jak ve sloce, tak v samostatném baskytarovém sólu v druhé polovině. V „Eyrie“ se vyloženě povedl snad jedině kulometný riff a výrazněji se album zvedne až s „Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless“, jejíž celá druhá polovina se skvělou instrumentální sekcí se blíží úrovni Ne Obliviscaris z minulých alb, společně s nemelodickou a agresivní první polovinou „Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes“.

Naopak bych našel hned několik nešťastných rozhodnutí jako třeba vrstvený čistý zpěv a řev v úvodní skladbě, který dohromady jednoduše nedává smysl a zní spíše jako dvě varianty téže skladby puštěné naráz. Krátká vsuvka „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“ je sice příjemná, ale ničím nenadchne a působí dojmem skladby, již kapela nahrála proto, že se to od ní očekává. Největší propadák je však celá dvanáctiminutová „Eyrie“, která jednoduše nedává ani zlomek důvodu na obhájení monumentální stopáže.

To vše nedělá z „Urn“ desku vyloženě špatnou či snad dokonce neposlouchatelnou. Pořád zde mluvíme o ohromě vysoké řemeslné úrovni, skvělých sólech, výborném zpěvu, hezkým houslovým pasážím. Je zde i jakýsi drobný vývoj v podobě téměř orchestrálních momentů. Co zde však chybí, je důvod k nadšení. Očekával jsem, že Australané buď budou pokračovat v zaběhlých kolejích jak z pohledu zvuku, tak z pohledu kvality, případně že se pokusí změnit svou tvář i za cenu, že jim nová poloha nebude pro tentokrát sedět tak dobře. „Urn“ se však drží zaběhnuté linie, a přesto není zdaleka tak dobré jako jeho předchůdci. Je to solidní deska, která však nenabízí mnoho důvodů k poslechu.


Runespell – Unhallowed Blood Oath

Runespell - Unhallowed Blood Oath

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Oblivion Winds
02. Bloodlust & Vengeance
03. As Old Gates Unfurl…
04. Heaven in Blood [Absurd cover]
05. White Death’s Wings
06. All Thrones Perish

Hrací doba: 37:51

Odkazy:

Možná si vzpomenete, že před několika měsíci zde proběhla minirecenze na demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ od australského projektu Runespell. Nešlo sice o nijak originální záležitost, což mi ovšem v tomto případě nijak nevadilo. Originalita je sice krásná věc a měli bychom si ji cenit, ale již nastokrát jsme se přesvědčili, že to jde i bez ní. A muzika Runespell patří přesně k takovým. I navzdory tomu, že „Aeons of Ancient Blood“ v jádru nebylo ničím jiným než holdem severskému black metalu z 90. let, mi tahle nahrávka utkvěla v hlavě a zpětně ji považuji za jedno z nejlepších dem, která se mi v průběhu (téměř) uplynulého roku dostala do ruky.

Vzhledem k takovému zaujetí jsem s nadšením přijal informaci, že rok 2017 se stane i svědkem vydání prvního dlouhohrající nosiče. Popravdě řečeno, na „Unhallowed Blood Oath“ jsem se možná těšil víc, než by si první album podobně neinvenční kapely zasloužilo, ale nemohl jsem si pomoct – Nightwolf se mi s tímhle jednočlenným projektem trefil nejen do vkusu, ale i do nálady, což ve vnímání té které desky může znamenat hodně. Naštěstí se mi ale natěšenost (již mohu demonstrovat sdělením, že jsem počinu věřil natolik, že jsem si koupil gramofonovou desku, aniž bych z toho předtím slyšel jedinou notu) v tomhle případě vyplatila, protože „Unhallowed Blood Oath“ je přesně takové, jaké jsem jej chtěl mít.

Což znamená, že zní podobně jako „Aeons of Ancient Blood“, což znamená, že jsem vlastně hned v prvním odstavci vykecal, o čem „Unhallowed Blood Oath“ reálně je. Mohlo by se tím pádem zdát, že je vše vyřešeno a zbytek recenze už bude jen přetahovaná o počet znaků, abych si tenhle kvazi-literární výmrdek mohl dovolit nazývat recenzí. Možná ano, ale myslím, že je tu ještě několik málo skutečností, o nichž bychom pár slov ztratit mohli, ačkoliv vím, že přinejmenším do určité míry budu opakovat, co jsem psal již v minirecenzi na „Aeons of Ancient Blood“. Ale jen do určité míry, ne úplně.

V určitých věcech totiž na „Unhallowed Blood Oath“ posun cítím. Samozřejmě, že i deska vzývá severskou blackmetalovou školu z půle 90. let, o tom vlastně Runespell je. Tím pádem se může zdát, že jde vlastně o zbytečnou záležitost, protože je zde servírováno něco, co jsme již mnohokrát slyšeli jinde. Zbrklé soudy se ovšem nevyplácejí. Nightwolf totiž dávno provařené postupy hraje nanejvýš přesvědčivě a zábavně. I když se pustí do songů, které mají více jak devět („Oblivion Winds“) nebo sedm („Bloodlust & Vengeance“) minut, zvládne nenudit. V neposlední řadě má australský muzikant ohromný cit pro skvělé kytarové vyhrávky, které ve všech případech patří k ozdobám svých skladeb. Oba právě jmenované kusy mohou být postačujícím příkladem.

Runespell

Taková je základní situace. Onen posun oproti demosnímku cítím v tom, že zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ byly mnohé pasáže skutečně až podezřelé povědomé a občas jsem měl pocit tenhle nebo tamten riff by se klidně mohl objevit na albu X od kapely Y, v případě „Unhallowed Blood Oath“ již takhle očividné citace jiných neslyším. Spíše se jedná o typické obecné žánrové postupy, s nimiž Nightwolf zachází citlivě a skladatelsky suverénně.

Rád bych se zmínil i o zvuku. Ten se mi na demu hodně líbil a doufal jsem, že se deska nevydá k čistější produkci a čitelnějšímu zvuku. To se naštěstí nestalo, takže „Unhallowed Blood Oath“ zní z hlediska špíny podobně dobře jako „Aeons of Ancient Blood“. V jednom ohledu však ke změně došlo, ale to bych považoval spíš za změnu k lepšímu – řadovka vykazuje o několik decibelů vyšší dynamický rozsah.

„Unhallowed Blood Oath“ je přesně ten druh alba, u něhož vidíte formální nedostatky (v tomto případě jednoznačně očividná inspirace jinde), a dokonce bez problémů i pochopíte, jestli se to někomu nebude líbit. Vy si ovšem poslech i přesto užijete a strašně se vám to líbí. Přesně takhle to mám s Runespell já, protože tohle se mi sakra trefilo do noty. Pokud hledáte nějaký black metal v zašlém stylu, s kvalitní melodickou stránkou, parádními riffy i povedenou atmosférou, tohle vám mohu jen doporučit. Navzdory všem papírovým neduhům má totiž Runespell něco, co se v black metalu vyváží zlatem – feeling.


Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Impetuous Ritual - Blight Upon Martyred Sentience

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Void Cohesion
02. Apoptosis
03. Inordinate Disdain
04. Untoward Evocation
05. Synchronous Convergence
06. Denigrative Prophecies
07. Sullen
08. Feculence Reveled
09. Intransience

Hrací doba: 43:11

Odkazy:
facebook

Impetuous Ritual pocházejí z Papuy-Nové Guineje (fukk you) a letos v červnu prokleli veškerou metalovou scénu již třetím dlouhohrajícím zvratkem „Blight Upon Martyred Sentience”. Věřím, že každý fajnšmekr, který se trochu věnuje extrémnímu metalu, kapelu již zná. Pokud vás ale Impetuous Ritual nějakým způsobem minuli, tak vězte, že hrají extrémní podobu soundu druhé desky Incantation, „Mortal Throne of Nazarene“, prolnutou tím nejhorším, co kdy Austrálie světu hudby dala: Disembowelment, Sadistik Exekution, Corpse Molestation / Bestial Warlust a Portal.

Blight Upon Martyred Sentience“ začíná, kde „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ skončilo, a míří dál do hlubin prázdnot, pohlceno v zdrcujícím proudu plamenné změti… tvrdí, volně přeloženo, oficiální popisek nové desky. A je tomu tak. Novinka rovněž přebírá bažinatý zvuk „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, snad jen master je o něco pečlivější. Natlakovaný až hrůza, ale stále dosti dynamický, aby některé akcentované údery bicích pořádně vylezly. Zásadní rozdíl mezi oběma alby spočívá v tom, že se Impetuous Ritual rozhodli jít po všech stránkách do většího extrému. Vzhledem k tomu, že se už s debutem zařadili mezi nejujetější spolky, co se kdy v rámci death metalu objevily, tak lze „Blight Upon Martyred Sentience“ považovat za liminální desku žánru.

„Hudba“ osciluje mezi dvěmi základními póly. Abstraktním, deathmetalovým „ambientem“, který alespoň mně osobně přijde jako velice sugestivní. Nelze zde vždy hovořit o riffech, jako spíše o jakýchsi sekvencích tónů. Obvykle jsou deformovány spektrálními kolážemi hlasů beze slov, ponurými melodiemi nebo úchylným kvílením kytar. Úvodní „Void Cohesion“, kterou mimochodem otevírají bezútěšné tóny z konce čtvrthodinové tryzny „Blight“ z předchozí desky, je toho, společně se „Sullen“ nebo „Intransience“, dobrým příkladem.

Na druhou stranu zde máme vzteklý chaos v podobě „Apoptosis“ nebo „Synchronous Convergence“, kde členové Impetuous Ritual se svými nástroji podávají doslova atletické výkony. Prsty neustále kmitají po pražcích a bubeník (který je zároveň vokalistou a kytaristou) rovněž mlátí do škopků zcela nepříčetně, i když se drží spíše neandrtálského stylu à la Bestial Warlust. Impetuous Ritual si instrumentálně nezadají s kdejakou ekvilibristickou extrémně metalovou avantgardou, ale přihřáté pidlikání ve zdejší radikální temnotě nemá prostor. Frenetického sólování je zde ale více než dříve. Nom a samozřejmě že oba zmíněné póly se v jednotlivých skladbách všelijak prolínají.

Impetuous Ritual

Negativa? „Blight Upon Martyred Sentience“ je jedno velké negativum a patří k těm vzácným deskám, kde se nenachází ani vteřina něčeho, co by se dalo popsat jako pozitivní, pokud tedy záměrně opomenu, že zdejší „hudba“ nabízí posluchači katarzi, což je koneckonců dobrá věc. Ale teď vážně. Hraniční pojetí má za následek, že je zde méně zapamatovatelných pasáží než na předchozích titulech. Novinku je tedy lepší brát jako celek a jako taková vyžaduje zvláštní pozornost, aby byla co nejlépe pochopena. Samozřejmě, že jsem si album užil i za běžných podmínek, jen tak z mp3, ale vzhledem k abstrakci „hudby“ je pozorný poslech z bezztrátu / originálu bez dalších rozptýlení obzvlášť odměňující – víc než u normálních desek, troufám si tvrdit. Zcela objektivní nedostatek lze ale spatřit ve vizuálním zpracování fyzického nosiče, neboť grafická dovednost členů za tou instrumentální pokulhává. Texty, i když podobně extrémní a ujeté jako zvuky, jsou také splácané dohromady poněkud primitivně. Osobně bych byl rád za sémantickou a morfologickou bizarnost, jakou předvádějí spříznění Portal, a vizuál mohli Impetuous Ritual svěřit někomu jinému, ale to už jsou nepodstatné detaily.

Zdali je „Blight Upon Martyred Sentience“ horší či lepší než „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ nebo „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, ještě nevím. Vím ale, že se jedná o jednu z nejlepších desek letošního roku, která ovšem není určena slabším kouskům.


Somnium Nox – Terra inanis

Somnium Nox - Terra inanis

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Soliloquy of Lament
02. The Alnwick Apotheosis
03. Transcendental Dysphoria

Hrací doba: 28:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Australané Somnium Nox dokázali prvně zaujmout již loni, kdy do světa vypustili vůbec první ukázku své tvorby – šlo o více jak čtvrthodinovou kompozici „Apocrypha“, která kapelu představila v docela slibném světle. U takových prvotních krátkokrajících počinů se dost často opakuje frázička typu „cítím v potenciál do budoucna“, což mnohdy bývá spíš taková zdvořilost, jež nemusí být myšlena úplně seriózně. Ono co si budeme nalhávat, ty skutečně dobré skupiny své kvality většinou zvládnou projevit již na těch prvních neřadovkách, zatímco ty ostatní svůj potenciál, ať už je skutečný nebo jen domnělý, zužitkovat nezvládnou. Jistě v tom má prsty i současný trend nadhodnocování všeho a všech, kdy se čemukoliv tleská za sebemenší hudební výstřik, ale to už je asi na jinou a delší debatu.

Chtěl jsem zamířit k tomu, že zrovna u Somnium Nox a jejich „Apocrypha“ to nebyla jen povinná průpovídka, poněvadž tam skutečně šlo slyšet jemné načrtnutí věcí, jež by se v budoucnu mohly vybarvit do velice zajímavých odstínů. A to i přesto, že stoprocentně přesvědčen jsem prvotinou nebyl a po nějaké době intenzivnějšího poslechu jsem nahrávku opustil a již se k ní nevrátil. Ale v paměti zůstala. Psal jsem tehdy, že si v té době už připravovaný dlouhohrající debut pustím, a snad mě alespoň trochu šlechtí, že jsem se na „Terra inanis“ skutečně nevysral.

Neočekával jsem však mnoho. „Apocrypha“ sice v paměti zůstala, ale stejně tak zde zůstala i vzpomínka, že se rozmáchlá píseň za nějakou dobu ohrála a ztratila mnohé ze své prvotní přitažlivosti. Rád ovšem mohu říct, že Somnium Nox patří k těm výjimkám, které se oproti své prvotině dokázaly posunout o kus dál a navýšit si laťku. Rozhodně netvrdím, že je „Terra inanis“ dokonalé album a že tu máme co do činění s nahrávkou roku. Tak to jistě není. Nebál bych se ale tvrdit, že jde o dobrou atmo-blackovou desku, jejíž existence mi smysl dává.

Oproti „Apocrypha“ se Somnium Nox posunuli trošku jinam, což není žádné velké překvapení, jelikož to Australané slibovali již dopředu. Zůstaly ale vyšší délky písní – jednou deset a dvakrát devět minut. Dopočítali jste se k pouhým 28 minutách hrací doby? Je to tak, ale nepovažoval bych to za mínus. V době, kdy je spíš trendem točit hodinová (a delší) alba, protože jinak by to asi bylo málo epic, je poměrně příjemné, když se někdo nestydí pustit ven půlhodinku. Já jsem vždycky tvrdil, že radši krátce a intenzivně než dlouze a nudně.

Somnium Nox

I když… přívlastek intenzivní myslím zrovna „Terra inanis“ tak úplně nepřísluší, jelikož hudební intenzita vypadá trochu jinak. Rozhodně bych se však k popisu alba nebál volit fráze jako kvalitní atmosféra či dobrý songwriting. Z „Terra inanis“ cítím, že Somnium Nox mají svou určitou vizi, jak chtějí black metal hrát, což se mi líbí, a také ji dokážou přetavit ve výsledek, jenž takové vizi odpovídá – což se mi samozřejmě rovněž líbí. Australané sázejí na delší plochy, ale spíš než postupnému budování nálad a pomalé gradaci se věnují servírování jednotlivých povedených momentů, které si drží +/- konstantní laťku kvality a plynule na sebe navazují.

A funguje to! Trojice písní přítomná na „Terra inanis“ je vyrovnaná a dává dohromady poměrně lákavý celek, jenž nepostrádá silné atmosférické fluidum, jehož je dosaženo, aniž by se Australané museli uchylovat k laciným post-motivům či se ohánět esoterickými bláboly. Namísto toho radši nabídnou vkusně zakomponované didgeridoo, s nímž podpoří atmosféru a nechají jej pracovat pro celek, zatímco mnozí jiní by pro metal takto netradiční nástroj vystavovali na odiv na každém rohu.

Na první pohled „Terra inanis“ nepůsobí nijak zásadně hluboce – to díky tomu, že jde o až nečekaně stravitelnou muziku, že album dokáže zaujmout a začít bavit již s prvním poslechem. Nicméně jde jen o zdání. Nebo snad lze mluvit o povrchnosti, když se blížíte dvou desítkám poslechů a desce stále nedochází dech? Není snad právě tohle známkou kvality?

Z mojí strany panuje spokojenost. Pokud jsem po „Apocrypha“ ještě pochyboval a stále si nebyl jist, kam Somnium Nox zařadit, s „Terra inanic“ mě dokázali přesvědčit, že šuplíček s nadpisem „Dobré kapely“ si to zaslouží. Debut mohu s klidem doporučit a sám budu sledovat i budoucí počínání Somnium Nox.