Archiv štítku: AUS

Austrálie

Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.


Portal – Ion

Portal - Ion

Země: Austrálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Nth
02. ESP ION AGE
03. Husk
04. Phreqs
05. Crone
06. Revault of Volts
07. Spores
08. Phathom
09. Olde Guarde

Hrací doba: 36:56

Odkazy:
facebook

Australské zjevení Portal putuje po naší planetě už více jak dvacet let a slova o nějaké vlastní tváři pro ně platí snad více než pro kohokoliv jiného. Tedy alespoň hudebně. Čistě vizuálně se halí do kostýmů a svá civilní jména kryjí pod pseudonymy, což zrovna není úplně originální, ale plně to vynahrazuje jejich tvorba. Ta včetně letošního „Ion“ čítá pět dlouhohrajících desek, dvě EP a rovněž dvě splitka.

S vydáním „Ion“ se dráha Portal hned popisuje lépe, jelikož je jasné, že právě nové album naznačuje nový směr a uzavírá předešlou kapitolu. A to je vlastně ta nejpodstatnější informace. S prvotním „Seepia“ z roku 2003 se Australané představili s neotřelou, chaotickou a technicky vyspělou formou death/black metalu, kterou vybrousili k dokonalosti s následující trojicí opusů „Outre“, „Swarth“ a „Vexovoid“. Tam už se ve veliké míře sázelo až na ambientně zvrácenou atmosféru, s níž Portal umí pracovat jako málokdo. V posluchači dokáží vyvolat škálu emocí od počátečního pohlcení, přes fascinaci, až po zhnusení. Něco skutečně neopakovatelného a unikátního.

„Ion“ však představuje Portal zase v trochu jiném světle (temnu). Že se jedná o Portal, stále poznáte zcela bezpečně, jenom na vás novinka útočí jinak a vyvolává tak jiné pocity než např. poslední „Vexovoid“. Tam, kde se vás v minulosti snažili dostat stísněnou náladou a topením se ve vesmírném nekonečnu, nyní působí disharmonickými až rušivými elementy svých nástrojů, čímž otevírají dosud nepoznanou zručnost, ale zároveň zavírají kapitolu totálního odevzdávání se hlubinám.

Dost možná se jedná o logický krok, kdy mohlo dojít k uměleckému vyčerpání prostoru a jediným východiskem bylo vydat se jiným směrem. „Ion“ je nadále temným albem, s charakteristickým projevem The Curatora na pomezí šepotu a growlingu či spletí riffů, z nichž se točí hlava, jenom to celkově vyznívá vlastně úplně jinak. Výrazným prvkem, jenž přihrává ke změně zvuku kapely, je také produkce. Ta vytváří zajímavý kontrast, kde je pro zlou hudbu zvolena relativně čistá produkce. Nástroje už neznějí jako hukot, ba naopak zcela zřetelně rozeznáte, co kdo na svém náčiní právě provádí. Víc než cokoliv jiného mi zvuk „Ion“ připomíná šedesátkové garážové kapely.

Nejvíce mi však u „Ion“ chybí to, že na mě nefunguje jako celek, jako jedna valivá síla, kterou posluchač postupně skládá dohromady. Do tohoto stádia jsem se při poslechu nikdy nedostal. Jak známo, hudba Portal rozhodně není jednohubkou, a když ji napoprvé nepochopíte, vůbec se není čemu divit. Vyžaduje to více pozornosti, více věnovaného času a ono se vám to postupně vrátí i s úroky. Tak tomu u některých, často zpětně nejvěhlasnějších alb skutečně je. U „Ion“ se tomu tak ale neděje.

Portal

S tím jde ruku v ruce pospolitost díla. Starší desky Portal si neumím moc dobře představit nějak rozdělené, kdy si například pustíte jenom jednu oblíbenou skladbu. V případě „Ion“ si však s klidem přehraji třeba „Phreqs“ a víc už nic. Ta je mimochodem skutečně nejlepším kusem a díky ní, jakožto první ochutnávce před vydáním, jsem se na „Ion“ i přes už jasně slyšitelné změny těšil. Hlavně pak její pasáž od poloviny do konce je tím správným, portalovským brnkáním na nervy. Kýžená jednolitost „Vexovoid“ se však nekoná a to je podle mě prostě špatně.

Ono by to všechno mohlo být daleko lepší, kdyby se atmosféru podařilo nahradit stejně brilantní technikou. Ovšem ani z hlediska technického death metalu to není vyloženě majstrštyk. Nemůžu se zbavit dojmu, jako by skladby vznikaly až tak nějak za chodu, nahodilou změtí kakofonií. Vlastně je to taková nedomrlá blackmetalová podoba Gorguts. Na druhou stranu Portal s novým albem stále převyšují nemalé množství zbytku dnešní produkce a i to je třeba mít při závěrečném verdiktu stále na paměti.

Výstižným slovem pro „Ion“ je jednoznačně zklamání. Toho, kvůli čemu jsem se k Portal v minulosti vracel, se mi zde nedostává. To myslím mluví za vše. Poslechem tohoto alba rozhodně neztratíte čas, ale pokud jste obeznámeni s předešlou tvorbou, dost možná budete mít podobné pocity jako já. „Ion“ je možná správnou cestou, ale je potřeba dát Portal ještě trochu času, aby tenhle polotovar s dalším počinem dovedli k finálnímu zpracování.


Grave Upheaval – (untitled)

Grave Upheaval - (untitled)

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.3.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. II-I
02. II-II
03. II-III
04. II-IV
05. II-V
06. II-VI
07. II-VII
08. II-VIII

Hrací doba: 57:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Dosáhl (death) metal své krajní meze? Určitě lze nalézt kapely, které by o tom svědčily, ale já věřím, že ještě nikoliv, a pokaždé, když je překročena jedna pomyslná hranice, objeví se horizonty nové, které dobývají dotyční pokořitelé či někdo ze zástupu talentovaných následovníků. Grave Upheaval patří mezi ty, kteří se o posouvání hranic pokoušejí a je vcelku jedno, zda přičinlivě nebo ne. Mluvíme zde samozřejmě o posunu v rámci jistých abstraktních kvalit než těch ryze instrumentálních či kompozičních, ale i v tomhle ohledu mají Australané co nabídnout.

Již první demo mělo ve svém „neandrtálství“ veliký náskok před trendovými kopírkami Incantation. Avšak i když si pod neandrtálcem obvykle představíme velice primitivního, pudy vedeného hominida, zdá se, že i toto odvětví člověčenstva bylo překvapivě vyspělé s citem pro věci duchovní a umělecké. A něco podobného platí i o Grave Upheaval, vemte si například ultra-primitivní „Goat Kommand“, která naplňuje tezi „outsiderů“, že metal představuje pouze mlácení do nástrojů. Koho by vlastně napadlo, že se jedná o originální překlad ubíjejícího klavírního motivu známého z „Eyes Wide Shut“, který pochází z pera György Ligetiho? Demo rovněž uvedlo typickou atmosféru Grave Upheaval, jež byla kultivována na následujících splitech. Sdílená nahrávka s Manticore podle mého názoru představuje sound Grave Upheaval již ve své definitivní formě, tedy dusivého, do pekel podladěného metalu smrti s ambientními rysy.

V případě dlouhohrajícího debutu bych se nebál sáhnout po označení drone / death. Nechyběly zde klasické žánrové vlastnosti, ani uchopitelné riffy, ale věřím, že album na posluchačovu představivost působilo podstatně jinak než běžný deathový námrd. Mně na mysl například přicházely obrazy podzemních řek a tlumeného světla ohňů v zatuchlých jeskynních. Kdo je tak mohl udržovat?

Nová, opět nepojmenovaná deska nepůsobí tolik abstraktně a je vcelku obdivuhodné, jaký zvuk dokážou členové Grave Upheaval svépomocí vyčarovat. Posluchač nemusí napínat sluch, aby dešifroval chaotické riffy násilných pasáží a za pomalého chodu je dynamika nástrojů velice živelná; akustický tlak je chvílemi až hmatatelný. A vzhledem k tomu, že hlasy jsou zde užívány doslova jako další zvukomalebný nástroj, je radost tuhle placku poslouchat. Ale samozřejmě, že důležitá je hudba, i když tento termín zde nerad užívám. Grave Upheaval k tvorbě přistupují velice „nevědomě“, a kdyby nebyli lidmi s hluboce vrytými dovednostmi a zálibou v metalové hudbě, jistě by své niterní puzení interpretovali jako děsivý hluk (beztak nějak takhle). Ostatně něco o přístupu členů ke skládání a různých dalších bizarnostech, si můžete přečíst zde.

Grave Upheaval

Ale k věci, prizmatem fanouška a pisálka, jaká teda deska je? Netroufám si vynést verdikt, zda je album lepší než předchozí. Ale mohu například uvést, že druhou polovinu alba považuji za slabší a v nesprávném rozpoložení až za nudnou, neboť kapelní recept se tu začíná poněkud ohrávat. Přirovnal bych ji k úrovni „Hecatomb“ spřízněných Temple Nightside, což je sice kvalitka, ale z mého pohledu také jen příliš normální „nápodoba“ amorfního hukotu z propastí, který jsou schopni vyloudit právě Grave Upheaval. Logicky tedy považuji první půlku alba za lepší a nápaditější nebo jinými slovy za vypičeně skvělou. To, co se děje například v prvním tracku, je prostě zlo na entou a nástup skladby následující je monolitický.

K desce se vracím neustále a jsem přesvědčen, že v deathmetalovém ranku jen těžko letos nalezne konkurenta. Již jsem se podobně nadšeně vyjadřoval na adresu „Mouvement“ a vynesení rozsudku, čí deska je „lepší“, je takřka nemožné. Jo, objektivně jsou Chaos Echœs prostě kvalitativně, umělecky dál, ale subjektivně?

Druhé album Grave Upheaval je nahrávka, kterou je nutné zažít a prožít. Třeba v noci a se sluchátky, ale to zkoušejte jen na vlastní nebezpečí. Já tak absolvoval hned první poslech a černé lůno mě pozřelo bez varování.


Ne Obliviscaris – Urn

Ne Obliviscaris - Urn

Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Seasons of Mist

Tracklist:
01. Libera (Part I) – Saturnine Spheres
02. Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths
03. Intra Venus
04. Eyrie
05. Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless
06. Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes

Hrací doba: 45:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou.

Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, zda Ne Obliviscaris obhájí svou kouzlenou formulku i potřetí v řadě.

Když se dnes podívám na své nejoblíbenější kapely, vidím dvě poměrně jasné kategorie. Ty, které začaly spíše nejistě a postupně svůj zvuk definovaly, jsou schopné držet krok s dobou a neustále se vyvíjet. Naopak ty, jež na svět přišly s již velice specifickým výrazem, málokdy překonají své první počiny a mohou strávit roky trápením se ve snaze nalézt, jak se od svých kořenů důstojně oprostit. Obava, že Ne Obliviscaris patří právě do druhé skupiny, je tak na místě.

Na „Urn“ pokračují Australané v kolejích, jež definovalo již zmíněné EP „The Aurora Veil“. Jejich hudbu z velké části definuje rychlost, v níž se vše odehrává. Deathmetalové smrště jsou více než kdy dřív základem, z něhož s železnou pravidelností vystrkují růžky další charakteristické rysy kapely – houslové hrátky, kterých je tentokrát o něco více než dříve, spletitá kytarová sóla, střídání klasického growlingu s krásným a jemným čistým zpěvem, pravidelné zvolňování s akustickou kytarou v čele a skvělá melodická práce baskytary. Papírově je tedy vše na svém místě a nic nebrání tomu, aby „Urn“ bylo „desítkovou“ záležitostí, jak jsem před lety ohodnotil oba předchozí počiny a jak o nich dosud bez zaváhání stále smýšlím.

Přesto „Urn“ „desítkovou“ záležitostí není. I přes velké množství poslechů kolem mě album spíše prosviští, než aby si řeklo o pozornost a zanechalo zřetelné stopy. Důvodem je jeho absence struktury a hlubšího významu. Zatímco „Portal of I“ bylo kolekcí perfektních skladeb, takových malých světů, v nichž se dalo snadno ztratit, a „Citadel“ k tomu ještě přidalo excelentní plynutí desky jakožto celku, na „Urn“ chybí oboje. Nezdá se, že by seřazení skladeb na nahrávce mělo nějaký hlubší význam, netuším, proč je „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“, jediná vyloženě uvolňující mezihra na desce, umístěna hned po první skladbě a pochybuji, že její propojení s „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ má jakýkoli význam. Deska v jednu chvíli začne a v jinou skončí a její kraje se ani nesnaží předstírat, že jde o uzavřený a svébytný celek, který je třeba poslouchat v kuse. Horší je však absence uspořádání uvnitř jednotlivých skladeb. Ty jsou poskládané snad zcela náhodně tak, aby jakžtakž držely pohromadě, postrádají však jakýkoli vnitřní vývoj.

Ne Obliviscaris

To vše by se dalo odpustit, pokud by jednotlivé, byť nešikovně pospojované momenty byly výborné. Jenže právě zde je největší problém, těch opravdu skvělých pasáží se na desce nachází jen velmi málo. V úvodní „Libera (Part I) – Saturnine Spheres“ mě potěšil jen nádherný chorál v druhé polovině, třetí „Intra Venus“ nabídne několik úžasných basových linek jak ve sloce, tak v samostatném baskytarovém sólu v druhé polovině. V „Eyrie“ se vyloženě povedl snad jedině kulometný riff a výrazněji se album zvedne až s „Urn (Part I) – And Within the Void We Are Breathless“, jejíž celá druhá polovina se skvělou instrumentální sekcí se blíží úrovni Ne Obliviscaris z minulých alb, společně s nemelodickou a agresivní první polovinou „Urn (Part II) – As Embers Dance in Our Eyes“.

Naopak bych našel hned několik nešťastných rozhodnutí jako třeba vrstvený čistý zpěv a řev v úvodní skladbě, který dohromady jednoduše nedává smysl a zní spíše jako dvě varianty téže skladby puštěné naráz. Krátká vsuvka „Libera (Part II) – Ascent of Burning Moths“ je sice příjemná, ale ničím nenadchne a působí dojmem skladby, již kapela nahrála proto, že se to od ní očekává. Největší propadák je však celá dvanáctiminutová „Eyrie“, která jednoduše nedává ani zlomek důvodu na obhájení monumentální stopáže.

To vše nedělá z „Urn“ desku vyloženě špatnou či snad dokonce neposlouchatelnou. Pořád zde mluvíme o ohromě vysoké řemeslné úrovni, skvělých sólech, výborném zpěvu, hezkým houslovým pasážím. Je zde i jakýsi drobný vývoj v podobě téměř orchestrálních momentů. Co zde však chybí, je důvod k nadšení. Očekával jsem, že Australané buď budou pokračovat v zaběhlých kolejích jak z pohledu zvuku, tak z pohledu kvality, případně že se pokusí změnit svou tvář i za cenu, že jim nová poloha nebude pro tentokrát sedět tak dobře. „Urn“ se však drží zaběhnuté linie, a přesto není zdaleka tak dobré jako jeho předchůdci. Je to solidní deska, která však nenabízí mnoho důvodů k poslechu.


Runespell – Unhallowed Blood Oath

Runespell - Unhallowed Blood Oath

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Oblivion Winds
02. Bloodlust & Vengeance
03. As Old Gates Unfurl…
04. Heaven in Blood [Absurd cover]
05. White Death’s Wings
06. All Thrones Perish

Hrací doba: 37:51

Odkazy:

Možná si vzpomenete, že před několika měsíci zde proběhla minirecenze na demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ od australského projektu Runespell. Nešlo sice o nijak originální záležitost, což mi ovšem v tomto případě nijak nevadilo. Originalita je sice krásná věc a měli bychom si ji cenit, ale již nastokrát jsme se přesvědčili, že to jde i bez ní. A muzika Runespell patří přesně k takovým. I navzdory tomu, že „Aeons of Ancient Blood“ v jádru nebylo ničím jiným než holdem severskému black metalu z 90. let, mi tahle nahrávka utkvěla v hlavě a zpětně ji považuji za jedno z nejlepších dem, která se mi v průběhu (téměř) uplynulého roku dostala do ruky.

Vzhledem k takovému zaujetí jsem s nadšením přijal informaci, že rok 2017 se stane i svědkem vydání prvního dlouhohrající nosiče. Popravdě řečeno, na „Unhallowed Blood Oath“ jsem se možná těšil víc, než by si první album podobně neinvenční kapely zasloužilo, ale nemohl jsem si pomoct – Nightwolf se mi s tímhle jednočlenným projektem trefil nejen do vkusu, ale i do nálady, což ve vnímání té které desky může znamenat hodně. Naštěstí se mi ale natěšenost (již mohu demonstrovat sdělením, že jsem počinu věřil natolik, že jsem si koupil gramofonovou desku, aniž bych z toho předtím slyšel jedinou notu) v tomhle případě vyplatila, protože „Unhallowed Blood Oath“ je přesně takové, jaké jsem jej chtěl mít.

Což znamená, že zní podobně jako „Aeons of Ancient Blood“, což znamená, že jsem vlastně hned v prvním odstavci vykecal, o čem „Unhallowed Blood Oath“ reálně je. Mohlo by se tím pádem zdát, že je vše vyřešeno a zbytek recenze už bude jen přetahovaná o počet znaků, abych si tenhle kvazi-literární výmrdek mohl dovolit nazývat recenzí. Možná ano, ale myslím, že je tu ještě několik málo skutečností, o nichž bychom pár slov ztratit mohli, ačkoliv vím, že přinejmenším do určité míry budu opakovat, co jsem psal již v minirecenzi na „Aeons of Ancient Blood“. Ale jen do určité míry, ne úplně.

V určitých věcech totiž na „Unhallowed Blood Oath“ posun cítím. Samozřejmě, že i deska vzývá severskou blackmetalovou školu z půle 90. let, o tom vlastně Runespell je. Tím pádem se může zdát, že jde vlastně o zbytečnou záležitost, protože je zde servírováno něco, co jsme již mnohokrát slyšeli jinde. Zbrklé soudy se ovšem nevyplácejí. Nightwolf totiž dávno provařené postupy hraje nanejvýš přesvědčivě a zábavně. I když se pustí do songů, které mají více jak devět („Oblivion Winds“) nebo sedm („Bloodlust & Vengeance“) minut, zvládne nenudit. V neposlední řadě má australský muzikant ohromný cit pro skvělé kytarové vyhrávky, které ve všech případech patří k ozdobám svých skladeb. Oba právě jmenované kusy mohou být postačujícím příkladem.

Runespell

Taková je základní situace. Onen posun oproti demosnímku cítím v tom, že zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ byly mnohé pasáže skutečně až podezřelé povědomé a občas jsem měl pocit tenhle nebo tamten riff by se klidně mohl objevit na albu X od kapely Y, v případě „Unhallowed Blood Oath“ již takhle očividné citace jiných neslyším. Spíše se jedná o typické obecné žánrové postupy, s nimiž Nightwolf zachází citlivě a skladatelsky suverénně.

Rád bych se zmínil i o zvuku. Ten se mi na demu hodně líbil a doufal jsem, že se deska nevydá k čistější produkci a čitelnějšímu zvuku. To se naštěstí nestalo, takže „Unhallowed Blood Oath“ zní z hlediska špíny podobně dobře jako „Aeons of Ancient Blood“. V jednom ohledu však ke změně došlo, ale to bych považoval spíš za změnu k lepšímu – řadovka vykazuje o několik decibelů vyšší dynamický rozsah.

„Unhallowed Blood Oath“ je přesně ten druh alba, u něhož vidíte formální nedostatky (v tomto případě jednoznačně očividná inspirace jinde), a dokonce bez problémů i pochopíte, jestli se to někomu nebude líbit. Vy si ovšem poslech i přesto užijete a strašně se vám to líbí. Přesně takhle to mám s Runespell já, protože tohle se mi sakra trefilo do noty. Pokud hledáte nějaký black metal v zašlém stylu, s kvalitní melodickou stránkou, parádními riffy i povedenou atmosférou, tohle vám mohu jen doporučit. Navzdory všem papírovým neduhům má totiž Runespell něco, co se v black metalu vyváží zlatem – feeling.


Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Impetuous Ritual - Blight Upon Martyred Sentience

Země: Austrálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Void Cohesion
02. Apoptosis
03. Inordinate Disdain
04. Untoward Evocation
05. Synchronous Convergence
06. Denigrative Prophecies
07. Sullen
08. Feculence Reveled
09. Intransience

Hrací doba: 43:11

Odkazy:
facebook

Impetuous Ritual pocházejí z Papuy-Nové Guineje (fukk you) a letos v červnu prokleli veškerou metalovou scénu již třetím dlouhohrajícím zvratkem „Blight Upon Martyred Sentience”. Věřím, že každý fajnšmekr, který se trochu věnuje extrémnímu metalu, kapelu již zná. Pokud vás ale Impetuous Ritual nějakým způsobem minuli, tak vězte, že hrají extrémní podobu soundu druhé desky Incantation, „Mortal Throne of Nazarene“, prolnutou tím nejhorším, co kdy Austrálie světu hudby dala: Disembowelment, Sadistik Exekution, Corpse Molestation / Bestial Warlust a Portal.

Blight Upon Martyred Sentience“ začíná, kde „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“ skončilo, a míří dál do hlubin prázdnot, pohlceno v zdrcujícím proudu plamenné změti… tvrdí, volně přeloženo, oficiální popisek nové desky. A je tomu tak. Novinka rovněž přebírá bažinatý zvuk „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, snad jen master je o něco pečlivější. Natlakovaný až hrůza, ale stále dosti dynamický, aby některé akcentované údery bicích pořádně vylezly. Zásadní rozdíl mezi oběma alby spočívá v tom, že se Impetuous Ritual rozhodli jít po všech stránkách do většího extrému. Vzhledem k tomu, že se už s debutem zařadili mezi nejujetější spolky, co se kdy v rámci death metalu objevily, tak lze „Blight Upon Martyred Sentience“ považovat za liminální desku žánru.

„Hudba“ osciluje mezi dvěmi základními póly. Abstraktním, deathmetalovým „ambientem“, který alespoň mně osobně přijde jako velice sugestivní. Nelze zde vždy hovořit o riffech, jako spíše o jakýchsi sekvencích tónů. Obvykle jsou deformovány spektrálními kolážemi hlasů beze slov, ponurými melodiemi nebo úchylným kvílením kytar. Úvodní „Void Cohesion“, kterou mimochodem otevírají bezútěšné tóny z konce čtvrthodinové tryzny „Blight“ z předchozí desky, je toho, společně se „Sullen“ nebo „Intransience“, dobrým příkladem.

Na druhou stranu zde máme vzteklý chaos v podobě „Apoptosis“ nebo „Synchronous Convergence“, kde členové Impetuous Ritual se svými nástroji podávají doslova atletické výkony. Prsty neustále kmitají po pražcích a bubeník (který je zároveň vokalistou a kytaristou) rovněž mlátí do škopků zcela nepříčetně, i když se drží spíše neandrtálského stylu à la Bestial Warlust. Impetuous Ritual si instrumentálně nezadají s kdejakou ekvilibristickou extrémně metalovou avantgardou, ale přihřáté pidlikání ve zdejší radikální temnotě nemá prostor. Frenetického sólování je zde ale více než dříve. Nom a samozřejmě že oba zmíněné póly se v jednotlivých skladbách všelijak prolínají.

Impetuous Ritual

Negativa? „Blight Upon Martyred Sentience“ je jedno velké negativum a patří k těm vzácným deskám, kde se nenachází ani vteřina něčeho, co by se dalo popsat jako pozitivní, pokud tedy záměrně opomenu, že zdejší „hudba“ nabízí posluchači katarzi, což je koneckonců dobrá věc. Ale teď vážně. Hraniční pojetí má za následek, že je zde méně zapamatovatelných pasáží než na předchozích titulech. Novinku je tedy lepší brát jako celek a jako taková vyžaduje zvláštní pozornost, aby byla co nejlépe pochopena. Samozřejmě, že jsem si album užil i za běžných podmínek, jen tak z mp3, ale vzhledem k abstrakci „hudby“ je pozorný poslech z bezztrátu / originálu bez dalších rozptýlení obzvlášť odměňující – víc než u normálních desek, troufám si tvrdit. Zcela objektivní nedostatek lze ale spatřit ve vizuálním zpracování fyzického nosiče, neboť grafická dovednost členů za tou instrumentální pokulhává. Texty, i když podobně extrémní a ujeté jako zvuky, jsou také splácané dohromady poněkud primitivně. Osobně bych byl rád za sémantickou a morfologickou bizarnost, jakou předvádějí spříznění Portal, a vizuál mohli Impetuous Ritual svěřit někomu jinému, ale to už jsou nepodstatné detaily.

Zdali je „Blight Upon Martyred Sentience“ horší či lepší než „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ nebo „Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence“, ještě nevím. Vím ale, že se jedná o jednu z nejlepších desek letošního roku, která ovšem není určena slabším kouskům.


Somnium Nox – Terra inanis

Somnium Nox - Terra inanis

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Soliloquy of Lament
02. The Alnwick Apotheosis
03. Transcendental Dysphoria

Hrací doba: 28:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Australané Somnium Nox dokázali prvně zaujmout již loni, kdy do světa vypustili vůbec první ukázku své tvorby – šlo o více jak čtvrthodinovou kompozici „Apocrypha“, která kapelu představila v docela slibném světle. U takových prvotních krátkokrajících počinů se dost často opakuje frázička typu „cítím v potenciál do budoucna“, což mnohdy bývá spíš taková zdvořilost, jež nemusí být myšlena úplně seriózně. Ono co si budeme nalhávat, ty skutečně dobré skupiny své kvality většinou zvládnou projevit již na těch prvních neřadovkách, zatímco ty ostatní svůj potenciál, ať už je skutečný nebo jen domnělý, zužitkovat nezvládnou. Jistě v tom má prsty i současný trend nadhodnocování všeho a všech, kdy se čemukoliv tleská za sebemenší hudební výstřik, ale to už je asi na jinou a delší debatu.

Chtěl jsem zamířit k tomu, že zrovna u Somnium Nox a jejich „Apocrypha“ to nebyla jen povinná průpovídka, poněvadž tam skutečně šlo slyšet jemné načrtnutí věcí, jež by se v budoucnu mohly vybarvit do velice zajímavých odstínů. A to i přesto, že stoprocentně přesvědčen jsem prvotinou nebyl a po nějaké době intenzivnějšího poslechu jsem nahrávku opustil a již se k ní nevrátil. Ale v paměti zůstala. Psal jsem tehdy, že si v té době už připravovaný dlouhohrající debut pustím, a snad mě alespoň trochu šlechtí, že jsem se na „Terra inanis“ skutečně nevysral.

Neočekával jsem však mnoho. „Apocrypha“ sice v paměti zůstala, ale stejně tak zde zůstala i vzpomínka, že se rozmáchlá píseň za nějakou dobu ohrála a ztratila mnohé ze své prvotní přitažlivosti. Rád ovšem mohu říct, že Somnium Nox patří k těm výjimkám, které se oproti své prvotině dokázaly posunout o kus dál a navýšit si laťku. Rozhodně netvrdím, že je „Terra inanis“ dokonalé album a že tu máme co do činění s nahrávkou roku. Tak to jistě není. Nebál bych se ale tvrdit, že jde o dobrou atmo-blackovou desku, jejíž existence mi smysl dává.

Oproti „Apocrypha“ se Somnium Nox posunuli trošku jinam, což není žádné velké překvapení, jelikož to Australané slibovali již dopředu. Zůstaly ale vyšší délky písní – jednou deset a dvakrát devět minut. Dopočítali jste se k pouhým 28 minutách hrací doby? Je to tak, ale nepovažoval bych to za mínus. V době, kdy je spíš trendem točit hodinová (a delší) alba, protože jinak by to asi bylo málo epic, je poměrně příjemné, když se někdo nestydí pustit ven půlhodinku. Já jsem vždycky tvrdil, že radši krátce a intenzivně než dlouze a nudně.

Somnium Nox

I když… přívlastek intenzivní myslím zrovna „Terra inanis“ tak úplně nepřísluší, jelikož hudební intenzita vypadá trochu jinak. Rozhodně bych se však k popisu alba nebál volit fráze jako kvalitní atmosféra či dobrý songwriting. Z „Terra inanis“ cítím, že Somnium Nox mají svou určitou vizi, jak chtějí black metal hrát, což se mi líbí, a také ji dokážou přetavit ve výsledek, jenž takové vizi odpovídá – což se mi samozřejmě rovněž líbí. Australané sázejí na delší plochy, ale spíš než postupnému budování nálad a pomalé gradaci se věnují servírování jednotlivých povedených momentů, které si drží +/- konstantní laťku kvality a plynule na sebe navazují.

A funguje to! Trojice písní přítomná na „Terra inanis“ je vyrovnaná a dává dohromady poměrně lákavý celek, jenž nepostrádá silné atmosférické fluidum, jehož je dosaženo, aniž by se Australané museli uchylovat k laciným post-motivům či se ohánět esoterickými bláboly. Namísto toho radši nabídnou vkusně zakomponované didgeridoo, s nímž podpoří atmosféru a nechají jej pracovat pro celek, zatímco mnozí jiní by pro metal takto netradiční nástroj vystavovali na odiv na každém rohu.

Na první pohled „Terra inanis“ nepůsobí nijak zásadně hluboce – to díky tomu, že jde o až nečekaně stravitelnou muziku, že album dokáže zaujmout a začít bavit již s prvním poslechem. Nicméně jde jen o zdání. Nebo snad lze mluvit o povrchnosti, když se blížíte dvou desítkám poslechů a desce stále nedochází dech? Není snad právě tohle známkou kvality?

Z mojí strany panuje spokojenost. Pokud jsem po „Apocrypha“ ještě pochyboval a stále si nebyl jist, kam Somnium Nox zařadit, s „Terra inanic“ mě dokázali přesvědčit, že šuplíček s nadpisem „Dobré kapely“ si to zaslouží. Debut mohu s klidem doporučit a sám budu sledovat i budoucí počínání Somnium Nox.


Runespell – Aeons of Ancient Blood

Runespell - Aeons of Ancient Blood

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy:

Runespell je dalším novým jménem na poli podzemního black metalu, které si koleduje o kus pozornosti. Jednočlenného australského projektu se okamžitě ujal renomovaný label Iron Bonehead Productions, pod jehož křídly se letos v květnu objevil první demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ – právě o něm si nyní povíme. Sluší se ovšem dodat, že již koncem příštího měsíce na něj naváže také první dlouhohrající deska s názvem „Unhallowed Blood Oath“. Ale té se budeme věnovat až na podzim, až to bude aktuální.

„Aeons of Ancient Blood“ představuje Runespell jako kapelu dobrou, nikoliv však originální. Nightwolfův náhled na black metal je tradiční a tradicionalistický, nekonají se žádné experimenty ani snahu o posun černého kovu do nových sfér. Hned první regulérní píseň „War-Wolf Virtue“ si to od již od úvodních vteřin hrdě namíří do poloviny 90. let a začne vzývat norské atmosférické veličiny téhle doby. Přesto byste od „Aeons of Ancient Blood“ neměli očekávat severskou mrazivost. Nálada hudby Runespell je spíš, řekněme, středověká. Přesto není dvakrát složité vypozorovat podobnost určitých riffů například s produkcí Dimmu Borgir okolo první a druhé desky (nezapomeňte si ovšem odmyslet symfonickou složku). Stejně by se ale jistě daly najít souvislosti třeba s tvorbou Abigor z druhé půlky 90. let.

Runespell se ovšem musí nechat, že se odkazu téhle éry chápe důstojným způsobem a dokáže ji zahrát kvalitativně na výši. „War-Wolf Virtue“ z toho vyznívá ještě nejméně dobře, ačkoliv druhá polovina skladby je povedená a určitě se mi líbí. To nejlepší však demosnímek nabídne až ve svém závěru prostřednictvím mírně melodičtější „The Dark Roots of Iron Valor“ a titulního devítiminutového opusu „Aeons of Ancient Blood“. Jakmile Nightwolf v půlce poslední jmenované vytáhne odzbrojující kytarové melodie, tak vám bude úplně jedno, že se tady nevymýšlí vůbec nic nového, protože je to zahrané a poskládané takovým způsobem, že si to lze jen těžko neužívat. Je znát, že Nightwolf má černý kov v krvi a dokáže své vzory uctívat, aniž by měl u toho posluchač pocit hereze vůči žánru.

Vím, že formálně by se „Aeons of Ancient Blood“ dalo vytýkat mnohé, přesto se na demosnímek nedokážu zlobit a nemůžu jej kritizovat, když mě jeho poslech uspokojuje takovým způsobem. S nadsázkou jsem se ve společnosti Runespell trochu cítil jako zpátky v magické době, kdy jsem začínal pronikat do tajů black metalu a objevoval staré klenoty. A musím říct, že to byl velmi příjemný pocit. Už se těším na řadovku.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Murder of the Universe

King Gizzard and the Lizard Wizard - Murder of the Universe

Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
Chapter 1: The Tale of the Altered Beast
01. A New World
02. Altered Beast I
03. Altered Me I
04. Altered Beast II
05. Alter Me II
06. Altered Beast III
07. Altered Me III
08. Altered Beast IV
09. Life / Death
Chapter 2: The Lord of Lightning vs. Balrog
10. Some Context
11. The Reticent Raconteur
12. The Lord of Lightning
13. The Balrog
14. The Floating Fire
15. The Acrid Corpse
Chapter 3: Han-Tyumi and the Murder of the Universe
16. Welcome To An Altered Future
17. Digital Black
18. Han-Tyumi The Confused Cyborg
19. Soy-Protein Munt Machine
20. Vomit Coffin
21. Murder Of the Universe

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

„Pryč s mikrotonálním laděním,“ zvolal Stu Mackenzie a zahodil zurnu na druhý konec místnosti. „Pryč s krautrockovou podmanivostí,“ dodal a svou na zakázku vyrobenou kytaru zlomil o kovovou pelest postele. „Je třeba zničit vesmír!“ zařval z plných plic do prázdného prostoru a rozběhl se proti zdi. Bezvládné tělo se tiše sesulo na podlahu, zavládlo nezvyklé ticho. Když se po třech hodinách probudil v čisté, dokonale bílé peřině, s hlavou těsně omotanou obvazem, začal se hystericky smát. Věděl, jaké album nahraje příště. „Murder of the Universe“ bylo na světě.

King Gizzard and the Lizard Wizard jsou zpět, a to pouhé tři měsíce poté, co se předvedli v nejlepší formě na albu „Flying Microtonal Banana“. Pokud vás úvod poněkud zmátl (nebo pokud nevíte, co je to zurna), budu vás muset odkázat na svůj čtvrt roku starý text, neboť opakovat, čím byl „Létající mikrotonální banán“ výjimečný, by zabralo dobrých pár tisíc znaků.

Australští šílenci pokračují v plánu vydat letos čtyři až pět desek, ovšem vyvrací moje mylné domnění, že všechny budou postaveny na mikrotonálním ladění. S „Murder of the Universe“ se vrací zpět v čase a představují album, které plynule navazuje na loňský počin „Nonagon Infinity“, pokud je ovšem vůbec možné navázat na desku, která se točila v nekonečném kruhu a de facto tak neměla žádný začátek či konec.

Zvukově a v jisté míře i ideologicky je však „Murder of the Universe“ jednoznačným bratříčkem „Nonagon Infinity“. Psychedelický rock, který stojí někde v hloubi hudby, již King Gizzard and the Lizard Wizard tvoří, je zde doslova utopen pod desítkami melodií, hluků, chaosu a slov. Zastřený, těžko čitelný zvuk alba ukazuje tentokrát kapelu jako energické rockery a drive, s nímž se album tlačí dopředu, je úctyhodný. Ačkoli se King Gizzard nebojí zpomalit, většinu času znějí jako jedoucí buldozer. Splašené bicí posouvají hudbu dopředu, spleť kytar vyluzuje chytlavé melodie. Velice výrazně je slyšet i baskytara a velkou roli tentokrát hrají i klávesy a množství počítačově stvořených zvuků a pazvuků. Prostě chaos.

Je však „Murder of the Universe“ něčím výjimečné i na koncepční rovině, nebo jde jen o čtyřicet minut poctivého rock’n’rollu? Jak napověděl úvod, samotný koncept je to, co je na albu unikátní a co potvrzuje můj dojem, že Stu Mackenzie je šílenec.

„Murder of the Universe“ je deska koncepční, v tomto případě ovšem nejde o všeobjímající pojem, jen o určité zastřešení určující rámec pro tři příběhy, z nichž se album skládá a jež jsou od sebe snadno odlišitelné. Mezi jejich společné prvky patří pravidelné užívání mluveného slova a propletenost jednotlivých částí příběhů v podobě opakování a rozvíjení melodií. Bližší pozornost si však zaslouží každý z nich.

„The Tale of the Altered Beast“ je první a ze tří příběhů je to právě zde, kde se hudba a koncept spojují z celé desky nejlépe. Pojednává o proměně hlavní postavy v nestvůru, jež je napůl člověkem a napůl medvědem, a tento proces je skvěle zrcadlen v hudbě samotné, která střídá kratší sekce „Alter Me“ s delšími kusy „Altered Beast“ a dohromady tak elegantně zobrazuje transformaci z člověka na člověko-medvěda. Skladby jsou obohaceny a velké množství mluveného slova a jsou to právě vstupy vypravěčky a její chladný, neemotivní hlas, které místy narušují tok hudby a odpoutávají pozornost od propracované hudební složky. To je bohužel jeden z hlavních nedostatků celého „Murder of the Universe“.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Druhý příběh „The Lord of the Lightning vs. Balrog“ není zdaleka tak propracovaný koncepčně, nacházejí se zde však asi ty nejlepší momenty celého alba a některé opravdu skvělé melodie. Roboticky chladný hlas vypravěčky pokračuje i zde, větší důraz je ovšem tentokrát kladen na zpěv, a možná i proto je příběh dosti mlhavý a na rozdíl od „The Tale of the Altered Beast“ tak koncepčnost mírně utrpěla na úkor poslouchatelnosti, což ve výsledku vůbec nevadí. Je to právě druhý příběh, který nejvíce navazuje na „Nonagon Infinity“, jak ostatně dosvědčí už kratičká úvodní skladba „Some Context“, jež je vlastně jen přepracovanou melodií „People-Vultures“ ze zmíněné desky.

Je to však teprve třetí část desky „Han-Tayumi and the Murder of the Universe“, která mě utvrdila v dojmu, že King Gizzard and the Lizard Wizard to nebudou mít v hlavě úplně v pořádku. Hudebně je překvapivě přímočará, je zde sice množství detailů a zvukově tak zůstává konsistentní se zbytkem nahrávky, nicméně kapela citelně přitvrdila a některé riffy odhalují nečekaně punkově kořeny. Ústřední roli hraje vyprávění kyborga Han-Tayumi, které téměř vytěsnilo veškerý zpěv. Příběh pojednává o kyborgovi, jenž by si přál zažít dvě věci, které jsou pro něj nemožné a pro lidi zcela běžné – totiž smrt a zvracení. Nerad bych vyzrazoval jemné nuance příběhu, ovšem jeho závěr, při němž kyborg zvrací tak dlouho, dokud obsah jeho žaludku nevzroste na velikost galaxie, zhroutí se vlivem vlastní gravitace a stvoří černou díru, jež pohltí celý vesmír, si jen těžko mohu nechat pro sebe.

„Nonagon Infinity“ bylo album poměrně těžké na poslech, neboť šlo o nekonečnou jízdu bez jediného zvolnění, a vše tak ve výsledku splývalo v jeden velký chomáč, čemuž se King Gizzard tentokrát vyvarovali a jednotlivé skladby obdařili chvílemi klidu i momenty vyvrcholení. Je to však neustálý a nekonečný příval slov, v prvních dvou skladbách prostřednictví hlasu vypravěčky a ve třetí kyborga, který z „Murder of the Universe“ činí album, jež jednoduše není možné poslouchat „na pozadí“. Byl to až pozorný poslech, který odhalil, že jde o desku velice propracovanou a chytrou, ovšem pokud si nemáte zrovna možnost sednout a čtyřicet minut se nechat unášet (či si ji pustit do uší pří běhání či jiné mentálně nenáročné činnosti), je pro vás „Murder of the Universe“ takřka k ničemu. Oceňuji ambiciózní nápad i to, že King Gizzard and the Lizard Wizard dovedli po pouhých několika měsících přijít s opravdu originálním albem, bohužel však nadřadili koncept nad hudbu, a to na úkor poslouchatelnosti. K „Murder of the Universe“ se tak nejspíše budu vracet jen výjimečně.


Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi / horor

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant