Archiv štítku: AUS

Austrálie

Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi / horor

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Země: Austrálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
01. Rattlesnake
02. Melting
03. Open Water
04. Sleep Drifter
05. Billabong Valley
06. Anoxia
07. Doom City
08. Nuclear Fusion
09. Flying Microtonal Banana

Hrací doba: 41:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou různé cesty k úspěchu. Jednou z nich, kterou si představí a zvolí asi nejvíce lidí, je dělat to samé co ostatní, inspirovat se u nejlepších a dřít tak dlouho, dokud nebudete ještě lepší a dokud vás vaše námaha neodmění zaslouženým triumfem. Nic proti těm, kteří si tuto cestu zvolí, nepochybuji, že si svou nově nabytou pozici vydřeli (s výpomocí notné dávky štěstí, samozřejmě), ale je to tak trochu nuda. Další cesta, ovšem méně přehledná, plná slepých uliček a míst přímo se vybízejících ke karambolu, je cesta odlišení. Buďte jiní, buďte divní, a je dost možné, že když budete divní dost dlouho, úspěch se dostaví.

Australští King Gizzard and the Lizard Wizard jsou divní. V žádném případě nemohu tvrdit, že by jejich diskografie byla prošpikovaná jedním klenotem za druhým, je ovšem zřejmé, že vždy vyhledávali jiné cesty než všichni ostatní. Tak třeba namátkou: zpěv na debutovém počinu byl nahrán několika iPhony rozmístěnými po zkušebně. Jejich druhé album byla vlastně zhudebněná westernová audiokniha. Poté se obrátili k psychedelii, zaobírali se tématy, jako je vymývání mozku. Zcela akustické „Paper Mâché Dream Balloon“ nahráli na farmě. Nahrávku „Quarters!“ rozdělili na čtyři deset minut a deset sekund dlouhé skladby načichlé jazz rockem.

Donedávna největší experiment však předvedli na svém loňském albu „Nonagon Infinity“, jehož jednotlivé písně byly propleteny, jak jen to bylo jen možné. Melodie z jedné se vrátila v jiné, vše se točilo v kruhu a jednotlivé písně do sebe zapadaly jako dílky skládačky, a to včetně skladby první a poslední, takže teoreticky bylo možné poslouchat celek bez jediného oddechu a přerušení, dokud vám neexplodovala hlava. Na takto ambiciózní počin se těžko navazuje, ovšem King Gizzard and the Lizard Wizard našli cestu. Naladili své banány mikrotonálně a odletěli do vyšších sfér vědomí, kde nějakou dobu pobývali jen s Vesmírnými lidmi, ještěry, kteří ovládají svět, a uživateli psychotropních látek. Vrátili s nejlepším albem své kariéry.

Mikrotonální ladění, jak každý odborník z Wikipedie ví, je ladění se vzdálenostmi menšími než půltón, tedy jiné, než je v moderní západní hudbě obvyklé. Jak je možné si ověřit na mnoha příkladech, naše mozky mají tendenci vše, co pro ně není obvyklé, považovat za divné, a to je jistě přesně ten účel, proč si King Gizzard and Lizard Wizard tento experiment vybrali. Ostatně není to nic šokujícího, neobvyklost, kterou na předchozích albech projevovali hlavně formou a způsobem nahrávání, tentokrát vetkli hlouběji do hudby samotné.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Nebyl důvod předpokládat, že se jim to povede. Přestože jsem loňské „Nonagon Infinity“ protáčel často a rád, přeci jen mělo k bezchybnosti daleko a jeho nekonečnost byla ve výsledku spíše ubíjející. Pro nahrání novinky navíc museli překonat řadu obtíží. Naladit „běžné“ nástroje užívané v rockové hudbě mikrotonálně není tak jednoduché, ostatně si kvůli tomu King Gizzard and the Lizard Wizard nechali vyrobit zakázkové kytary. Frontman Stu Mackenzie se naučil hrát na zurnu, což je v podstatě pradědeček nám dobře známého hoboje. Výsledek však stojí za to.

„Flying Microtonal Banana“ otevírá energická hitovka „Rattlesnake“. Na rozdíl od následujících skladeb stojí „Rattlesnake“ na naprosto primitivní hře bicích, jež nechává veškerou pozornost samotným melodiím. Už zde se objevují některé klíčové prvky alba, které další skladby rozvíjejí. Veškeré vokály jsou podkresleny stejnou melodií hranou na kytary (výjimečně i na jiné nástroje) a často také zdvojeny slabším robotickým hlasem. Kapela se také nebojí různých nehudebních vlivů, v případě první skladby například dutí větru, které místy přehlušuje samotnou hudbu. V neposlední řadě jsou tu pak samozřejmě „divná“ sóla. Klíčovou roli zde hraje samozřejmě zurna, jejíž zvuk se jednoduše nedá popsat, ale díky mikrotonálnímu ladění jsou prakticky všechny melodie na nahrávce tak trochu nezvyklé, ať už jsou hrány na zurnu, kytaru, flétnu, syntezátor či baskytaru.

Celá první polovina desky je ohromně silná a „Rattlesnake“ je jen jejím úvodem. Jak následná „Melting“, tak čtvrtá „Sleep Drifter“ přinášejí množství perfektních momentů. První jmenovaná zejména v instrumentální sekci, kdy se kytara několikrát navrátí do základního motivu, který poté vždy rozvine trochu jiným směrem; v druhé jmenované pak vynikne propracovaná rytmika vzniknuvší ze souhry dvou bicích sestav, z nichž každá hraje něco tak trochu jiného, a přitom dohromady znějí naprosto bezvadně. Vrchol však nalézám v třetí „Open Water“, jež si mě svou krautrockovou podmanivostí vždy omotá kolem prstu.

Výrazný zlom přichází v polovině v podobě westernové balady „Billabong Valley“. King Gizzard and the Lizard Wizard zde výrazně zpomalí a znějí snad ještě nezvykleji než v první části desky, z nějakého důvodu jim to ovšem stále funguje a „Billabong Valley“ tak drží vysokou úroveň předchozích skladeb. Problém nastává až v druhé polovině „Flying Microtonal Banana“. Kapela jako by rezignovala na dlouhé instrumentální plochy a trojici skladeb „Anoxia“, „Doom City“ a „Nuclear Fusion“ tak vybavila jen základním motivem, jejž však dále nijak nerozvíjí. Je to znát i na délce skladeb, která z průměrných šesti minut v první polovině desky spadne kamsi ke třem v polovině druhé. Netuším, proč se King Gizzard and the Lizard Wizard rozhodli posluchače ochudit o další skvělá sóla na zurnu či jiné vychytávky, a bylo by nefér tvrdit, že kratší a přímočařejší skladby činí z „Flying Microtonal Banana“ horší album, kazí však možnost učinit z něj album ještě lepší. Závěr v podobě titulní instrumentální skladby pak opět ukazuje, jak ohromný potenciál se v melodiích nachází, King Gizzard and the Lizard Wizard se ho ovšem rozhodli nevyužít.

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Jedním z možných důvodů, proč je druhá polovina desky mnohem kratší a méně výrazná, může být i snaha kapely šetřit si zajímavý materiál pro další počiny. „Flying Microtonal Banana“ totiž není jejich posledním výletem do říše mikrotonálního ladění, naopak je to pouze první ze čtyř či pěti alb, která hodlají letos vydat. Jsem trochu skeptický neboť se mi těžko věří, že by bylo v silách Australanů složit za tak krátkou dobu takové množství kvalitní hudby, a také se bojím, že pokud nepřijdou ještě s něčím jiným, onen mikrotonální experiment bude ke konci roku již vyčichlý a nezajímavý. Lepší vstup do nové éry své existence si však King Gizzard and the Lizard Wizard snad přát ani nemohli.


The Necks – Unfold

The Necks - Unfold

Země: Austrálie
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Ideologic Organ

Tracklist:
01. Rise
02. Overhear
03. Blue Mountain
04. Timepiece

Hrací doba: 74:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rest jménem The Necks mě provází od dob, kdy vytryskl můj zájem o nekonvenční jazzové vyjádření. Se snahou pochopit, oč běží, jsem se entusiasticky pustil již do minulé řadovky. Říkala si „Vertigo“ a dávala mi svou neuspořádaností natolik zabrat, že jsem po tuhém boji musel přiznat porážku. Australanům i sobě jsem však slíbil návrat. Touha pochopit a s potěšením se přisát nadále hořela, s jedinými otázkami kdy a jak znova. Odpověď na kdy mám už nyní – „Unfold“ tu je letos; v případě jak se pokusím o postupné rozkrytí.

Plátkem jazzovým nejsme, a proto bych si dovolil malé historické okénko pro obeznámení. Je tomu letos třicet let, kdy se pianista Chris Abrahams, perkusista Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton dali dohromady a tuhle hromadu následně zaštítili názvem The Necks. Dva roky nato byla první dlouhohrající práce na světě, jmenovala se „Sex“. Po debutových avantgardně jazzových orgiích poté pravidelně přicházely další, ob rok dva tři, třebaže už s názvy vzrušivými poněkud jinak. K aktuálnímu bodu, dost těžko však ke konečné, došli Australané v totožné sestavě, za zvuků více než desítky řadových alb a pokoncertních aplausů. Ty neradno vynechávat, ze spontaneity těžící The Necks odkrývají svou sílu údajně až naživo. Než se o tom v květnu budeme moci přesvědčit, přijměte prosím několik slov ohledně vydatného studiového předkrmu.

Jakkoli to zní vágně, zásadním elementem – s prostředky improvizace silně pracujícího – „Unfold“ je nástrojová symbióza, nemožnost najít vůdčí roli nebo poddaného. Chvilkové sólo i nepatrně hlasitější vůdcovství jednoho z nástrojů by narušilo klíč, pomocí jehož prostředků The Necks album budují. Není ani jistiny perkusí a basy, ani melodičnosti klávesové hry. Vše je melodie i rytmus zároveň. Nástroje nepůsobí individualisticky, bavíme se o jednolitém hlasu, na němž pro kvalitu vylouděného tónu nezištně spolupracují plíce, bránice, hrtan.

Svět The Necks plyne bez zastavení, proud hudby se neúnavně valí, některé z linek nenápadně vyskočí, jiné se zase rozhodnou vytratit. Důsledkem je naprostá kompaktnost sdělení i přirozená návaznost, jako by to měly jednotlivé nástroje odjakživa v popisu práce. Zapomeňme na výkyvy, akcentování výrazných momentů, na chytlavost, ani tu náznakovou. Zřejmým gró je naprostý opak, permanentně tekoucí dění. První, třetí i čtyřicátá sekunda (minuta) nevyčnívá, zároveň ji však nelze přehlížet. Stěží lze poukázat na chytlavost, byť jen nepatrný náznak, melodičnosti ani refrénům „Unfold“ nepřeje, naproti tomu prosazuje bytostnou repetitivnost.

Tok – až k ambientu tíhnoucí – řeky podporuje neustálý přísun nosných myšlenek a neoposlouchatelné variace motivů, které se přerývají s lehkostí a omračující samozřejmostí po celou hodinu a čtvrt. A ta atmosféra. Stačí pohlédnout na obal a sajeme. Jsme ve hře odstínů, příjemného zamšela až tajemna. Zajati ve vrstvách, svědky křížení horizontů, houstnoucích mlh a dramatických tlaků.

Předchozí řádky doufám odhalily mnohé. Implicitně možná též to, že nejde o hudbu lehce poslouchatelnou, připravenou pro okamžité vychutnání. The Necks naopak bez ostychu tvoří nepřístupně, nač nějaké ohledy na okolí. Receptem na společnou lebedu je soustředěný poslech a trocha obrnění se vůči prvotnímu šoku, alespoň pro případ, že jste doposud netknutí. Odměnou vám bude dechberoucně organický celek, monolit, proud nevysychající svobody.


Miserist – Miserist

Miserist - Miserist

Země: Austrálie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 13.2.2017
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. Skin, Mold & Flame
02. Miserist
03. VIII
04. Horror Infinitum
05. Lung Rust
06. Narikuntu

Hrací doba: 29:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Australská formace Miserist patří k záležitostem, jejichž jméno by mohlo během následujících měsíců případně malých jednotek let vylétnout hodně nahoru. Skupina totiž hraje stylem, jaký se v současné době mezi příznivci alternativně pojatého metalového extrému těší nemalé oblibě.

Oč přesně se jedná? Nechme promluvit samotnou hudbu. Bezejmenné debutové EP otvírá krátké skoro-ticho-intro, po němž se (v rámci téže stopy s názvem „Skin, Mold & Flame“) spustí těžký, temný a technický riff. Okamžitě zavane odér krajanů Portal a jim podobných uskupení, takže jestli na tahle jména slyšíte, Miserist by vás určitě zajímat mohli.

Bylo by však vůči Miserist poněkud nefér tvrdit, že se jen vezou na vlně obdobně laděných kapel a doufají, že vyletí nahoru podobně rychle jako třeba Altarage, jimž stačilo jedno demo, aby zaujali hledače, a jedna deska, aby posadili na prdel i ty ostatní. Přístup Miserist je trochu jiný, a ačkoliv se i zde nacházejí ostré a hutné pasáže, z nichž by si hardcore fandové Sralbeton nebo Freedom Chcal mohli strachy stříknout do spoďárů, z celkového hlediska Australané nevytvářejí konstantní nátlak a vydali se rozmanitější cestou. To má za důsledek, že asi nejsou až tak extrémní a nepřístupní, ale má to i své výhody. Například z toho lze vyvozovat, že se Miserist nechtějí pouze frčet na populární vlně a následovat již vyšlapané cestičky, ale chtějí s vlivy a inspiracemi pracovat. A to je dle mého v pořádku.

Ve skutečnosti jsou ty opravdu extrémní momenty určené ke slisování posluchače v menšině. Nabízí se jedovatá otázka, nakolik je to záměr a nakolik Miserist ten tlak prostě vytvořit neumí, ale dokud ta muzika funguje, není zas tak nutné ji řešit. Dobré pasáže (nechápat jako synonymum pro extrémní pasáže) se totiž nacházejí vlastně v každé skladbě, ambientně-industriální mezihry se s hutným riffováním prolínají dobře a atmosféra tomu nechybí. Jednoznačným vrcholem přesto zůstává kompozice, jež se z celku nejvíc vymyká a v níž je metal osekán na minimum, protože na jeho místo nastupuje lehce experimentálnější pomalá tryzna. Samozřejmě tím mluvím o devítiminutové obludnosti „Narikuntu“ v samém závěru EP – takových věcí příště klidně víc. Za vtipnou zmínku mi také stojí začátek „Horror infinitum“, jenž nejprve zní jak vykradený z „Deathstalkera“ (pravidelní čtenáři vědí) a pak snad z nějaké pohádky či co. Trochu úsměvné, ale kupodivu mě to při poslechu nijak neruší.

Jako celek je debutové EP Miserist jistě dobrým a nadprůměrným počinem, jehož poslech mě baví. I z toho důvodu už jsem výše naznačil, že příznivci podobně laděných záležitostí mohou bez obav shánět. Na druhou stranu asi nemá cenu zbytečně nadhodnocovat a ze všeho skákat dva metry do vzduchu. Je to kvalitní, ale špičky žánru jsou zatím o notný kus výše. Přesto – na debutové poměry se jedná o sympatickou práci, a co je hlavní, dokážu si představit, že budoucnost Miserist by mohla být sakra zajímavá. Potenciál a talent zde bezesporu nechybí, což asi zní jako obligátní bezcenná frázička, ale myslím, že v tomto případě namístě je. Já osobně si tedy na další kroky kapely určitě počíhám a budu docela zvědavý, jak to ve finále dopadne. Zvlášť když už aktuální EP za poslech stojí a vlastně ani ve sbírce nebude dělat ostudu.


Saw (2003)

Saw

Země: Austrálie
Žánr: horor

Originální název: Saw

Rok vydání: 2003
Režie: James Wan
Hrají: Leigh Whannell

Hrací doba: 9 min

Ještě než se v našem putování po sérii „Saw“ přesuneme k dalším dílům, rád bych se zastavil u jednoho jiného, docela nenápadného kousku. Když jsem v článku o „Saw: Hra o přežití“ napsal, že u něj to všechno začalo, hned vzápětí jsem se v závorce opravil, že to není stoprocentní pravda. Důvodem je právě devítiminutový krátkometrážní počin, jenž prvnímu celovečernímu snímku předcházel.

Právě v kraťasu „Saw“ z roku 2003 byl poprvé představen svět Jigsawa a jeho zvrácených her. Zde ještě bez jakéhokoliv většího vysvětlování a osvětlování, ostatně ani sám Jigsaw se zde vůbec neobjeví a ani o něm nepadne slovo. Devět minut se točí jen okolo jedné pasti, v níž uvízne jistý David. Toho jen tak mimochodem ztvárňuje Leigh Whannell, jenž si posléze zahrál i jednu z hlavních úloh v „Saw: Hra o přežití“ a navíc se postaral o scénář nejen tohoto kraťasu, ale i prvních třech celovečerních filmů.

Samotná hra je stejná, jaká se později objeví i v prvním filmu prostřednictvím jednoho z prostřihů do minulosti. Jedná se o „obrácenou past na medvědy“ připevněnou k čelisti. Klíč k jejímu otevření se nachází ve vnitřnostech blízkého těla (člověk je živ, jen nadrogován). Úkolem je v časovém limitu najít v lidských útrobách klíč a masku odemknout dřív, než se tato rozevře a zabije. Toť vesměs celou náplní krátkého filmu. Jestli David přežije nebo ne, vám samozřejmě vyzrazovat nebudu, ačkoliv je to jasné hned z prvních vteřin. Očekáva(tel)né rozuzlení však počinu nijak zvlášť neškodí.

„Saw“ z roku 2003 má jednu zásadní nevýhodu, a sice že jej asi každý viděl až po zhlédnutí „Saw: Hra o přežití“, což kraťasu trochu ubírá na síle. Na druhou stranu, pořád je to velmi solidní krátký kousek, jemuž se daří vytvořit nepříjemnou atmosféru, a jsem si vlastně jist, že pokud bych tohle viděl první, určitě by to zapůsobilo. I přesto si však dovolím říct, že tenhle počin navzdory své nízké stopáži docela s přehledem převyšuje většinu standardních filmů od druhého dílu dál.

Když nic jiného, „Saw“ – myšleno tedy ten krátkometrážní snímek – je pro celou sérii velmi důležitý. Právě on totiž vznikl jako první a na jeho základě studio svolilo k natočení „Saw: Hra o přežití“. Už jen díky tomu si zaslouží uznání – a vlastně nejen to, protože si zaslouží i vidět. Možná bych řekl, že spíš než pro fanoušky série to platí pro ty, kteří pozdější díly nemusí. Za těch devět minut času tato prvotina myslím stojí.


Hobbs’ Angel of Death – Heaven Bled

Hobbs' Angel of Death - Heaven Bled

Země: Austrálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Il mostro di firenzi
02. Walk My Path
03. Final Feast
04. Suicide
05. Drawn and Quartered
06. Heaven Bled
07. Sadistic Domination
08. Son of God
09. Depopulation
10. TFMF
11. Hypocrites
12. Abomination

Hrací doba: 57:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

V dnešní recenzi dáme vzpomenout na začátky metalu v Austrálii. Přestože dnes již tento kontinent nabízí několik zvučných jmen, v dobách, kdy se začínal tavit kov, byla tamní scéna velice skromná. Právě parta okolo pekelníka Petera Hobbse představila protinožcům, co že je to ten thrash metal, a to rovnou hezky od podlahy, tvrdě, rychle a patřičně zvráceně. Hobbsovi a jeho andělu smrti nebylo nic svaté a rouhal se, jak jen to šlo. Prostě osmdesátková klasika. Právě tento debut z roku 1988 a prvotinu Mortal Sin, lze označit za první významný mezník v australské metalové historii.

Přiznám se, že jsem o dalším počínání této kapely neměl ani potuchy. Každopádně, v polovině 90. let se vrátili, aby vydali další opus „Inheritance“, se kterým zřejmě nezaznamenali větší ohlas, a tak se opět přesunuli do ústraní. Poté se opět několikrát vrátili a konečně v roce 2016 vydali nové album „Heaven Bled“, o jehož existenci jsem se dozvěděl až od kolegy z redakce. Peter Hobbs je už několik let obklopen o pár generací mladšími spoluhráči, avšak on sám vypadá skvěle, v podstatě pořád stejně. Stále má ten maniakální výraz zuřícího devianta a nezaměnitelného kňoura pod nosem, jedinou změnou je tak šedivá hříva. Zkrátka je to řízek, jak má být. Pojďme se tedy podívat, co se změnilo v hudbě, již sám nazývá jako virgin metal, jelikož se podle jeho slov jedná o čistou formu metalu.

„Heaven Bled“ začíná pěkně zostra, a to takřka deathmetalovou mlátičkou, která ve slokách zvolna přechází do povedeného thrashového tempa. Upřímně jsem podobný zvuk moc nečekal a musím tak dát Peterovi za pravdu, když se nechal slyšet, jak se mu současné moderní postupy líbí, a promítly se tak i v jeho tvorbě. Z překvapení nevycházím ani u další „Walk My Path“, za niž by se nemusela stydět leckterá blackmetalová banda. Tempo průběžně klidní melodické kytarové vyhrávky a sóla, a že jich zde není pomálu. Takovéto podobné vlivy se vynořují na celém albu, přestože ne už v takové míře. Co se týče zpěvu, tak je Hobbsův zpěv daleko sofistikovanější a zřetelnější, než tomu bylo kdysi dávno. Jestli se první dvě písně něčemu podobají, tak určitě ne klasickým Hobbs’ Angel of Death.

Třetí skladba se nese už v tom dřevním duchu, jejž bych kapele přisuzoval více. Na poslech však není tak lákavá jako její předchůdci. Naopak věci jako „Suicide“, „Son of God“ nebo „Depopulation“ jsou thrashové fláky s povedenými přechody stojícími na pevných riffech (zejména „Son of God“), díky nimž fungují. Nejsou v nich obsaženy žádné divočárny z prvních dvou písní a řekl bych, že to kapele sluší více. Titulní výtvor má opět severskou atmosféru black metalu, bohužel je srážen dolů délkou přes šest minut, což je skutečně veliká porce. Přesto není kupodivu nejdelší, to si Australané schovali až na poslední dvě pecky. Celá deska má potom bez tří minut hodinu. Sice je vybavena nápady, inovacemi, velkým počtem sól a změnami temp, ale jak se ukazuje, není ani v silách andělů smrti v čele se samotným satanem Hobbsem udržet kvalitu a náladu posluchače po celou tu dobu. Je to opravdu trochu přehnaná porce.

Hobbs' Angel of Death

Dalším zjištěním je, že se mi na tomto albu více líbí pomalejší střední pasáže. Důkazem toho budiž „Sadistic Domination“. Ta se rozjela v podivně zasekávaných, svižných otáčkách, které působí prapodivným dojmem, ale při přechodu se opět vytasila se slušným riffem. Desítka „TFMF“ je zase uvedena tvrdým riffem, takovým tím klasickým atmosferickým otvírákem, jako když se rozevírají brány do samotného pekla, přičemž v následujícím kvapíku zcela ztrácí dech a začne rychle nudit. Podobně bych mohl psát i o „Hypocrites“. Ona se celá deska neustále pohybuje mezi pomalejšími částmi, soustředěnými na kytary, a klasickou náloží, což je možná dobře, tvorba se tak neslévá tolik dohromady, přesto je pro mě těžké i po několika poslechnutích stanovit jasného favorita. Zřejmě bych volil jednu ze tří výše zmíněných thrashovějších písní z předchozího odstavce, ale ani jedna není pravým zásahem do černého.

Novým Hobbs’ Angel of Death se něco určitě povedlo, a to překvapit mě. Před poslechem této novinky jsem si schválně střihnul jednou debut, a když jsem potom pustil „Heaven Bled“, měl jsem tendence kontrolovat, jestli jsem náhodou nekliknul někam vedle. Vlastně jsem si říkal, jestli to vůbec zní jako Hobbs’ Angel of Death. Ano, deska si po čase docela sedla, především pak připomíná starší tvorbu oním dřevním tempem a také zpěvem Hobbse, avšak hudebně a produkčně je novinka vyspělejší, technicky na úrovni a zní opravdu současně. O mnou očekávaný uvolněný, zvířecí oldschool se nejedná. Zklamaný jsem především z absence navození atmosféry starých časů, přestože to těmi osmdesátkami smrdí, pocitově se to ke mně nepřeneslo. Deska to není špatná, ale nevím, kolikrát se k ní ještě budu vracet. Funguje spíše jako hezká sonda do života staršího chlápka, který si po letech udělal radost a vydal placku. Ostudu si v žádném případě neudělal, ale vzpomínáno na něho bude právě pro své začátky a jakožto na průkopníka. Samozřejmě může být chyba v mém přístupu k albu, ale prostě bych od Hobbs’ Angel of Death rád slyšel něco trochu jiného.


Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.


Airbourne – Breakin’ Outta Hell

Airbourne - Breakin' Outta Hell

Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Breakin’ Outta Hell
02. Rivalry
03. Get Back Up
04. Never Too Loud for Me
05. Thin the Blood
06. I’m Going to Hell for This
07. Down on You
08. Never Been Rocked Like This
09. When I Drink I Go Crazy
10. Do Me Like You Do Yourself
11. It’s All for Rock N Roll

Hrací doba: 39:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Aniž bych chtěl tvrdit, že existence australských Airbourne neměla doposud žádné reálné opodstatnění, tak si myslím, že čas, kdy budou moci svým kritikům dokázat opak, se kvapem blíží. Stejně jako klepe na dveře nevyhnutelný konec legendárních AC/DC, kteří už jsou v dnešních dnech vlastně jen Angus Young, tak pomalu a jistě přichází čas, kdy můžou své pozice posílit právě jejich možní nástupci Airbourne, kteří koncem minulého měsíce vydali své čtvrté studiové album „Breakin’ Outta Hell”.

Důvod je snad jasný, ale řeknu to asi tak, že dokážu pochopit něčí averzi k této kapele v době, kdy světová pódia neúnavně brázdili právě slavnější australští kolegové party kolem bratří O’Keeffů. Když budu mluvit jen za sebe, jakkoli mě hudba Airbourne ve své podstatě baví, tak kdybych na pultu hudebního krámu narazil na novinku Airbourne a AC/DC, vždycky sáhnu po Angusově formaci a stejně tak je to s možnou návštěvou živého vystoupení. Kdo by chtěl koukat radši na kopii, když si může vychutnat originál. A právě tady přichází chvíle pro Airbourne, kteří sice nemají na to, aby plně nahradili AC/DC a vyprodávali velké stadiony, ale určitě by se jim mohlo podařit zaplnit tím svým šlapavým hard rockem alespoň částečně díru v duších příznivců rock’n’rollových titánů, kteří před takřka padesáti lety pomáhali utvářet žánr.

Airbourne se srovnání s AC/DC už nikdy nevyhnou, a protože se o to ani nijak okatě nesnaží, tak nemá důvod zastírat, že by se na novince „Breakin’ Outta Hell“ od dosavadní praxe něco změnilo. Kdepak. Hnacím motorem Airbourne jsou i nadále hybné kytary a lehce zapamatovatelné refrény, jež jsou tak nakažlivé, že i při letmém poslechu jsem měl nutkání si řadu z nich i notovat spolu s Joelem O’Keeffem. A věřte, že celá řada písní na novince by se s trochou nadsázky neztratila ani na albech skupiny, která stojí Airbourne již od počátku kariéry modelem.

Abych pravdu řekl, tak nejvíce jsem se bál toho, jestli to na čtvrtý pokus hladové čtveřici opět vyjde. Přestože dosavadní placky nebyly kdovíjaký zázrak, tak v jádru se jedná o poctivý rock’n’roll staré školy, který je vkusně tvrzen heavymetalovými kytarami, a výsledkem je tak skoro až vidlácky šlapavá hudební formule, na níž toho moc vymyslet nejde. A proto jsem čekal, že další pokus už se Airbourne nepovede a na patře zůstane po „Breakin’ Outta Hell“ pachuť nudné desky plné (na poměry skupiny) generického materiálu. To se naštěstí neděje a novinka tak navazuje svou poctivou prací, staromilským přístupem a hlavně kvalitou na své předchůdce, takže je vlastně vše v naprostém pořádku. Kdo Airbourne žral dosud, tak si bude chrochtat blahem dál; no a kdo jim nemohl přijít na jméno, tak na tom taky nic měnit nebude.

„Breakin’ Outta Hell“ obsahuje hned několik písní, které by se v podání Airbourne daly již krátce po vydání považovat za klasické. Bez ohledu na zjevnou inspiraci u svých učitelů totiž obsahují vše, co lze na této čtveřici mít rád. Mluvím teď o úvodní řízné titulce „Breakin’ Outta Hell“, „Get Back Up“ či „When I Drink I Go Crazy“. Je to samozřejmě čistě subjektivní výběr, protože stejně tak bych mohl za tahouny nahrávky označit „Down on You“ nebo třeba rychlovku „Thin the Blood“. Nemá však příliš smysl vytahovat nad rámec celku několik vybraných válů, protože celkově vzato je „Breakin’ Outta Hell“ albem, jež je slušně vyrovnané a obsahuje dostatek dobrých a poctivých rockových hymen, díky nimž si ani neuvědomíte, že hrací doba dosáhla 40 minut. Ta mimochodem není ani po opakovaném poslechu vůbec otravná a deska mě bavila v celé své délce.

Ono ve výsledku není „Breakin’ Outta Hell“ ničím novým pod sluncem; nemá cenu si nalhávat, že by u Airbourne šlo o něco víc než jen o prachsprostou kopírku rock’n’rollových velikánů, ale přesto nedokážu přehlížet skutečnost, že bratři O’Keeffové a jejich dva kumpáni zvládají složit natolik silné písně, abych neměl důvod album vypínat ještě před jeho skončením, což je pro moji maličkosti v takto orientované hudbě velmi podstatné. Nezajímá mě, že jsem podobný riff už někde někdy určitě slyšel, protože z tohoto hlediska by se dala odpálkovat celá nahrávka bez mrknutí oka, ale to by se zase k Airbourne nebylo zcela fér. To, co dělají, dělají prostě dobře. A z „Breakin’ Outta Hell“ je to zase jednou pěkně cítit. Pohodová deska, která si na nic nahraje.


Somnium Nox – Apocrypha

Somnium Nox - Apocrypha

Země: Austrálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.7.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 16:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Patříte-li mezi ten druh lidí, kteří rádi vyhledávají nová a neokoukaná jména, pak tato minirecenze je určena právě vám, jelikož nabízí jeden relativně zajímavý tip. Somnium Nox je dvoučlenná formace z Austrálie, jež má aktuálně na kontě svůj debutový kraťas „Apocrypha“ – a samozřejmě právě o něm si budeme povídat. Nutno říct, že Australané se hned na pilotní ukázce své tvorby nešetří. „Apocrypha“ totiž ve své podstatě není album, nýbrž skladba, jejíž délka přesahuje čtvrt hodiny…

Somnium Nox produkují monolitičtější black metal s jasným důrazem na atmosféru. Právě v těch nejhutnějších pasážích je „Apocrypha“ nejlepší, protože se v nich Australanům daří tvořit příjemnou naléhavost a nátlak. Kapela mnohdy jen opakuje daný motiv, ale postupně jej zahušťuje přidáváním dalších linek, což ve výsledku funguje více než dobře a nijak tomu nevadí ani skutečnost, že rytmickou palbu má na svědomí bicí automat (přinejmenším tedy mě to nesere, ale je pravda, že já na rozdíl od mnohých jiných posluchačů metalu nejsem ortodoxní fetišista na živé bicí). A jsem rád, že právě tento přístup tvoří většinovou část nahrávky.

Australané ale kytarovou stěnu dokážou i dočasně zbourat nějakou kratší poklidnější vsuvkou. Právě zde se tu a tam dostávají ke slovu i lehce „post“ melodie, ale naštěstí se nejedná o nic rušivého nebo kýčovitého. Jindy se zase Somnium Nox nebojí nad jemnější pasáží spustit až progové kytarové sólo, zatímco jinde se ke slovu dostane i didgeridoo. Ve většině případů se jedná o vcelku sympatická ozvláštnění, ale abych byl upřímný, „Apocrypha“ mi možná trochu paradoxně stále přijde nejsilnější tehdy, kdy jsou Somnium Nox nejvíc metal, a pokud by tam jakákoliv zvolnění vůbec nebyla (vyjma začátku a konce, dejme tomu), pak by mi to vlastně taky nevadilo. Ale že by mě stávající stav obtěžoval, to taky ne.

Každopádně, „Apocrypha“ Australany představuje jako docela slibnou skupinu. Již nyní Somnium Nox pustili do světa skladbu, jejíž kvality nejsou zrovna průměrné. Nejedná se o něco skutečně výjimečného, je to „jenom“ dobré, ale ani to na začínající formaci není zlý výsledek. V současné době již Somnium Nox pracují na dlouhohrajícím debutu, na němž se objeví živé bicí (postará se o ně Robin StoneNorse), a také slibují víc atmosféry, víc didgeridoo a trochu jiný směr. Nejsem si jistý, zdali je to pro mě to pravé vzhledem k tomu, co mě na „Apocrypha“ baví nejvíc, ale určitě si to pustím. Počin by prý měl vyjít začátkem roku 2017.