Archiv štítku: AUS

Austrálie

Order of Orias – Ablaze

Order of Orias - Ablaze

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Blood to Dust
02. Gleaming Night
03. Raging Idols
04. Snares and Thorns
05. Crowned in Brass
06. Dawning Light

Hrací doba: 39:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Při další výpravě do Austrálie za satanským metalem nebude nutné, abychom se sjetí svíjeli v znesvěceném hrobě. Order of Orias totiž hrají black metal usilující o vznešenější podoby duchovně-hudebního pátrání. Tvorbu předcházející grupy Eidölon, ani první dvě dema Order of Orias jsem neslyšel, ale dlouhý debut „Inverse“ z roku 2011 mi svého času dost uhranul. Zpětně se nejedná o kdovíjak výjimečnou nahrávku, ale i po letech si z ní bezpečně vybavím pár čarokrásných momentů, ze kterých mi bylo těžko. Očekávání do budoucna byla tedy vysoká, jenže kapela se v následujících letech zřejmě potýkala s různými problémy, sestava se zredukovala na tvůrčí jádro kytarista / zpěvák a ticho přerušilo pouze výborné splitko s Aosoth. Tamní skladba „Ruinous Hope“ svou ponurou naléhavostí na debut patřičně navázala a jen povzbudila má očekávání, co si Order of Orias pro své nepočetné fanoušky připraví dál.

Takže jak na tom „Ablaze“ tedy je? Cool-occult koláž na obalu z dílny Fenomeno Design vypadá na piču, ale to byl případ i obalu „Inverse“ od Metastasis. Zvuk, jehož tvůrcem je Jarro RaphaelNocturnal Graves, který tady rovněž nahrál bicí, doznal změn k lepšímu. Zastřená produkce „Inverse“ možná působila svébytněji, ale po raných rozpacích mi v tomhle směru začala vyhovovat i novinka. Dalo by se tedy říct, že „Ablaze“ na dřívější album a split navazuje a posouvá jejich vyznění dál tak akorát.

Celkově a snad objektivně řečeno je kvalita jednotlivých songů vyrovnaná, což lze přisoudit dlouhým létům tvorby. Až na to minimum totálně vyprázdněných pasáží je riffáž konzistentní a dobře provázaná. Order of Orias příjemně oscilují mezi intenzitou a atmosférou, zvlášť si cením skutečnosti, že každá skladba nabízí své vyvrcholení. Jenže bohužel tu také platí, že Order of Orias mohou náročnější posluchače zaujmout pouze povrchně.

Určitě jsem od kapely nechtěl kdovíjaké progresivní kejkle a prvotřídní channelling Satanovy kvintesence, jenže po přijetí proma jsem album nějakou dobu pečlivě zkoumal a nikdy jsem nepocítil tíhu spojenou právě s debutem. Tkvěl snad problém v přehnaných očekáváních? Nah, spíše v neschopnosti Order of Orias stvořit dostatečně silné pasáže. Těch poslechů, jak je u mě zvykem, nebylo jen pár, jenže stačilo, abych „Ablaze“ odložil na pár týdnů bokem a všechny jakože-ty-výraznější riffy se mi totálně vypařily z paměti. Když jsem si desku z povinnosti později připomněl bez debilních co-by-kdyby, tak opět působila slušně, jenže „Ablaze“ pod náporem jiných čerstvých nahrávek rychle ustoupilo na druhou kolej. Teď, půl roku po vydání, když jsem si uvědomil, že by recenze přišla vhod, se mi Order of Orias poslouchají zase dobře, jenže vím, jak to dopadne.

Takže takhle: Fanoušci švédské a francouzské školy (například v podání Dissection, Watain, Merrimack, Aosoth) by si k Order of Orias mohli najít cestu a ve společnosti „Ablaze“ kráčet dál alespoň pár hodin. Pokud si libujete ve vydáních World Terror Committee, tak ani tohle nezklame. Jenže v kontextu dnešní doby se jedná „pouze“ o kvalitně zvládnutý, lepší „průměr“. Soud možná přísný, i když ho nemíním zrovna negativně, ale víte jak: neurazí, nenadchne.


Blood Stronghold – Spectres of Bloodshed

Blood Stronghold - Spectres of Bloodshed

Země: Austrálie / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2020
Label: Putrid Cult / A Fine Day to Die Records / Nebular Carcoma Records / Satanik Requiem

Tracklist:
01. Edict of Conflict
02. Unbowed Wolves
03. From the Depths of Veles Sea
04. Blood Dawn
05. Forests Dark Eyes
06. Crowned Virtue
07. Sunder

Hrací doba: 41:22

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nebular Carcoma Records

Australské kapele Runespell jsme se zde již věnovali poměrně intenzivně. Ostatně není zas tolik skupin, které by tu měly zrecenzovanou kompletní diskografii včetně neřadových počinů (jasně, svou roli hraje fakt, že pod hlavičkou Runespell toho zas tak moc ještě nevyšlo). Myslím, že nám tedy neuškodí, když si zde konečně pořádně představíme také Nightwolfovu druhou kapelu Blood Stronghold.

Pojmenování druhá kapela ovšem může být poněkud zavádějící, poněvadž Blood Stronghold ve skutečnosti vznikli dříve než Runespell, a i když na řadové desky jsou na tom oba projekty vyrovnaně, tedy oba mají tři dlouhohrající kusy, diskografie Blood Stronghold je díky delší činnosti bohatší na krátké nahrávky. V Blood Stronghold navíc nepůsobí jen sám Nightwolf. Společně s ním kapelu tvoří polský maniak Krew, který buší do bicích v asi tak miliardě kapel.

Pokud jste si Runespell oblíbili, ale s Blood Stronghold jste ještě neměli tu čest, pak si klidně můžete pustit i tuhle formaci, protože je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám také bude líbit. Hudba obou kapel má totiž spoustu společných jmenovatelů a v lecčems se podobá. Což může být klidně dáno skladatelským rukopisem Nightwolfa. Hlavní nicméně je, že to nijak zvlášť nevadí. Obě skupiny se zároveň i trochu liší po zvukové stránce, takže s trochou nadsázky se dá prohlásit, že obě nabízejí trochu odlišný náhled to samé. Každopádně jde o dostatečný rozdíl, aby RunespellBlood Stronghold mohli koexistovat a nepůsobit jako vzájemná vykrádačka.

Pravděpodobně nejvýraznějším společným elementem je kytarová stránka. I v případě Blood Stronghold se jedná o syrový, leč dost melodický black metal s důrazem na atmosféru, z níž plyne i jakási výpravná nálada. U Runespell je to ještě znatelnější, ale když si poslechnete třeba „Blood Dawn“ z letošního počinu, tak ten nádech epičnosti se tam prostě neoddiskutovatelně nachází – a rozhodně ne v nezanedbatelném množství.

Když ještě chvilku zůstaneme u porovnávání „Spectres of Bloodshed“ a Nightwolfovy druhé skupiny, pak Runespell je jednoznačně o něco přístupnější a jednodušší na poslech. Příčinu hledejte především v už zmiňovaném zvukovém ošetření. Vsadím se, že od „Spectres of Bloodshed“ mnohé posluchače odradí právě trochu divný a přidušený sound, jemuž vévodí duté třískání do bicí soupravy. Nějakým způsobem ale tři stěžejní složky – bicí dusot, melodické kytary a přiškrcený vokál – spolu dokážou fungovat. Na první poslech se může zdát, že bicí zbytek zbytečně přehlušují, ale ve skutečnosti má všechno svůj prostor. Člověk akorát musí přizpůsobit svůj mindset.

Za největší slabinu „Spectres of Bloodshed“ osobně považuji vokál, který z formálního hlediska není úplně povedený, a to to ještě říkám docela diplomaticky. Přesto mi nijak zásadně nevadí, i navzdory jeho jalovosti. Nějak ale tohle primitivní podání do primordiálního a neučesané zvuku vcelku sedí a vlastně i funguje, i když spíš ve smyslu dalšího nástroje, nikoliv sólového zpěvu. Ne, že by to bylo nutně špatně.

Blood Stronghold

„Spectres of Bloodshed“ je každopádně docela povedené album. Nemá smysl se zaobírat jednotlivými songy, jelikož charakteristická atmosféra plynoucí z výborných melodických kytarových linek se nachází prakticky všude. Pokud tedy máte rádi Runespell a dokážete žít s ještě horším zvukem, určitě Blood Stronghold zkuste.


Runespell / Forest Mysticism – Wandering Forlorn

Runespell / Forest Mysticism - Wandering Forlorn

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Runespell
01. Wolf Woods
02. Streams of Sorrow
03. Fated in Blood

II. Forest Mysticism
04. Summon
05. Rivers of Silver (II)
06. Ancient Tides of War

Hrací doba: 37:09 (20:23 / 16:46)

Odkazy Runespell:
bandcamp

Odkazy Forest Mysticism:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Australský projekt Runespell se za období jednoho demosnímku a tří dlouhohrajících desek zařadil k mým oblíbencům. Netvrdím, že jde o srdcovku, ale ten výpravný syrový black metal na mě prostě funguje a baví mě. Mimo jiné jej vnímám jako kvalitní alternativu třeba za takové Graveland, jejichž poslední tvorba mi přijde docela jalová.

Pořád bych však řekl, že asi nejde o kapelu, od níž bych musel slyšet a vlastnit úplně všechno. Což je trochu paradoxní, protože doposud poslušně poslouchám každou novou nahrávku a všechny jsem si také koupil. Stejný osud pravděpodobně nemine ani nové splitko „Wandering Forlorn“, na němž se s Runespell setkává taktéž australský projekt Forest Mysticism, s jehož tvorbou jsem se dosud neseznámil. Ale nakonec – i k objevování nových jmen mohou split alba posloužit.

Strana Runespell vesměs splňuje očekávání, jaká jsem vůči ní měl. Desetiminutový otvírák „Wolf Woods“ je skvělý a jasně ukazuje, proč jsem si tuhle kapelu oblíbil. Jedná se o syrový melodický black metal s výtečnou atmosférou a skvělými melodiemi. Pár cca desetiminutových věcí už Nightwolf v rámci Runespell udělal a i tahle se může směle zařadit k těm povedeným. Delší stopáže podobně laděnému black metalu jednoduše sluší a „Wolf Woods“ to potvrzuje. Za mě hodně velký cajk.

„Fated in Blood“ se mi zdá ještě o kousek melodičtější, ale na kvalitě jí to nic neubírá. Opět se jedná o poutavou kompozici s velkým citem pro silně stavěnou atmosféru. Budu chápat, pokud někdo bude remcat, že Runespell hraje vesměs furt to samé a jednotlivé nahrávky se mezi sebou odlišují jen v detailech, ale tohle je jeden z těch případů, kdy mi držení jednotného ksichtu dává smysl. Kdo má navíc kvalitně naposloucháno, ten ví, že jemný posun v atmosféře mezi deskami vždy bývá. O písních z „Wandering Forlorn“ bych řekl, že se asi nejvíc blíží náladě „Voice of Opprobrium“.

Podobnost s „Voice of Opprobrium“ lze spatřovat i v tom, že delší blackmetalové stopy jsou odděleny akustickou instrumentální mezihrou. „Streams of Sorrow“ mě nicméně nijak zvlášť nezaujala a pokusy o totéž na „Voice of Opprobrium“ se mi pozdávaly o dost víc. Přežít se to ale dá a skutečný fail to určitě není.

Strana Forest Mysticism mě už moc nesebrala. Jde o vedlejší projekt D.Woods of Desolation, od nichž jsem kdysi poslouchal desku „As the Stars“, a ta mi přišla strašlivě špatná. Produkce Forest Mysticism je určitě poslouchatelnější a svým pojetím vlastně nemá zas tak daleko k Runespell, takže spojení těchto formací na jeden nosič své opodstatnění určitě má.

Na rozdíl od Runespell mi ale tohle pojetí black metalu u Forest Mysticism moc nesedí, zdá se mi méně charismatické a poutavé. Třeba jedna melodická pasáž v polovině „Summon“ mi přijde docela dobrá, ale obecně vzato tomu prostě něco chybí. Svůj podíl má na tom asi i zvuk. Tam, kde se Runespell podařilo najít balanc mezi syrovostí a prostorem pro melodiku, Forest Mysticism zní příliš přidušeně a hrubě, aby mohla vyniknout nějaká epičtější nálada. Dramaturgicky je i druhá strana splitu vystavěna totožně – black metal, jemnější instrumentální intermezzo, opět black metal.

Neříkám, že je strana Forest Mysticism je sračka. Hlavně závěrečný song „Ancient Tides of War“ dojem výrazně zlepšuje. Přesto Forest Mysticism jednoznačně stojí ve stínu strany Runespell. Jestli si kvůli něčemu „Wandering Forlorn“ pouštět nebo rovnou kupovat, je to právě Nightwolfův příspěvek.


Black Magick SS – Rainbow Nights

Black Magick SS - Rainbow Nights

Země: Austrálie
Žánr: psychedelic occult ᛋᛋ rock o/
Datum vydání: 8.4.2020
Label: Infinite Wisdom

Tracklist:
01. Endless Hallucinations
02. Rainbow Nights
03. Get Out
04. Kali
05. Mothers Lullaby
06. The Truth

Hrací doba: 30:48

Odkazy:

Esesácká psychedelie Black Magick SS mohla zpočátku vypadat jako obskurní sranda anebo pekelný trolling. Co jiného by taky člověka mělo napadnout, když narazí na kapelu, která ve své grafice kombinuje křiklavé barvičky, okultismus a neonacistickou symboliku. Oukej, kromě vykutálených humoristů by mohla připadat v úvahu i možnost, že jde prostě a jednoduše o homosexuální nágly…

Jakkoliv to ale pro nezasvěceného může na první pohled vypadat jako obskurní prdel, ve skutečnosti si Black Magick SS nezaslouží, aby na ně bylo pohlíženo jako na obyčejnou sranda-skupinu. Sám si sice nejsem jistý, nakolik to je humor a nakolik si borci stojící za Black Magick SS skutečně myslí, že Hitler byl docela fajn chlápek (a možná vlastně dobře, protože tahle nevědomost tomu svým způsobem dodává na další atraktivitě / zábavnosti), ale smysluplnost jejich existence dostatečně obhajuje hudební stránka věci.

Jsem si vědom toho, že pro většinu z vás nebudu říkat nic nového, poněvadž vím, že naši čtenáři nejsou žádná nekulturní hovada, tudíž lze předpokládat, že tyhle národně-socialistické fety svým přehrávačem proháníte. Přesto je nutné zmínit, že Black Magick SS valí zdrogovaný psychedelický rock čerpající především z období šedesátých a sedmdesátých let, mezi nimiž vykouknou i odkazy do osmdesátek (na „Rainbow Nights“ se projevují doposud nejznatelněji) a jemný „blackmetalový“ pel. Jednoduše si představte, jak si parta nácků vezme svoje oblíbené spoďáry s hákenkrajcem, napere do sebe sloní porci houbiček a o půlnoci na Wewelsburgu dá zběsilou kalbu s reptiliánama, co zrovna přiletěli z pravicového kvadrantu raketou ve tvaru obřího falusu, jenž každou 14. sekundu ejakuluje růžové totenkopfy a každou 88. stříká tyrkysové orlice. Prostě normálka. Kdo nehajluje s náma, hajluje proti nám!

Obě předešlá alba „Kaleidoscope Dreams“ (2017) a „Spectral Ecstasy“ (2018) byla skvělá, takže letošní novinka „Rainbow Nights“ rozhodně měla na co navazovat. Black Magick SS si ani tentokrát ostudu neuřízli a pod teploučkou obálkou nabízejí další porci výživné rockové psychedelie s příchutí národně-socialistického okultismu. Až sem naprosto v pořádku. Tentokrát to ale za mě bohužel není bez výhrad…

Začnu tím horším, ať to máme za sebou. Black Magick SS vždycky pracovali s určitou dávkou kýče – ten k tomu prostě patří, vzhledem ke konceptu dává smysl a vlastně i ten se velkou měrou podílí na tom, že je tahle kapela tak sexy. V „Get Out“ to ovšem místy jde až na hranu, na níž mi to přijde moc sladké a vlezlé. Z „Get Out“ ten 80’s synťákový kýč fakt páchne jak zmrd. Příliš mě nezaujala ani pomalá „Mothers Lullaby“, kde zas dýchne dávka patosu. Song sice zaujme robotickým zefektovaným hlasem, ale celkově mi to koule moc netrhá. Naštěstí ani tyhle dva slabší tracky nejsou vyložený průser a nemám úplně potřebu je při poslechu přeskakovat. Nic to však nemění na skutečnosti, že jim schází ten pověstný šmrnc Black Magick SS.

Black Magick SS

V dalších stopách už jej ale tasmánské komando dávkuje s takovou lehkostí, jak kdyby jej buzerovalí nafetovaní gestapáci. Tam už není moc co řešit. Za mě osobně vede hlavně čtvrtá „Kali“, což je kurva hit až za roh, a kdo tvrdí opak, tak mu Frau Gertruda ukáže, zač je toho Třetí říše.

Z celkové hlediska tedy „Rainbow Nights“ nabízí velkou porci zábavy a rozhodně má smysl to nějakou chvíli točit jak magor. „Kaleidoscope Dreams“„Spectral Ecstasy“ za mě osobně byly lepší, ale to neznamená, že mi při poslechu „Rainbow Nights“ krutě necuká pravačka. Jestli máš nějaké pochybnosti, tak přidej trochu drog, zamedituj s Mein Kampfem v ruce, abys pochopil, že hajlovat s námi se pořád vyplatí!


Tropical Fuck Storm, RVG

Topical Fuck Storm poster 2019

Datum: 14.11.2019
Místo: Praha, Café V lese
Účinkující: Tropical Fuck Storm, RVG

V prostorách Café V lese jsem byl vůbec poprvé. Většina z mých pražských známých toto místo již navštívila, takže jsem slýchal nejrůznější ohlasy, veskrze pozitivní. Já sám jsem si toto místo však ani pořádně neprohlédl. Vrchním patrem s onou kavárnou, kde právě všichni byli, jsem podle instrukcí totiž jenom prolétl do podzemí, kde se odehrávají koncerty. Moc velké to není, ale na podobně laděné akce to stačí bohatě. Tropical Fuck Storm sice s dosavadní tvorbou sklízí úspěch, dá se říci celosvětový, avšak stále se pohybují v mezích daleko od vyložené popularity a všeobecného ohlasu. Vyprodané Café V lese budiž důkazem, že zájem určité skupiny lidí tu ale rozhodně je.

Složení návštěvníků bylo tak nějak podle mých očekávání. Sem tam nějaká mánička, pár pankáčů, fotříků a pak ve velkém hipsteři-hipsterky. Když se to při Tropical Fuck Storm začalo v nejvypjatějších chvílích šťouchat, bylo zajímavé sledovat, jak se všechny tyto různé sorty lidí začínají promíchávat a najíždět na stejnou vlnu. Ne ale všichni. Někteří se raději dali na ústup, což jsem ocenil zejména v případě dvou slečen neustále civějících do svých mobilů, čímž vypalovaly oči i okolo stojícím a notně tak kazily zážitek z právě hraných písní. Naštěstí netrvalo dlouho a šly do hajzlu. Tímto ale ukončuji sociologicko-patologické okénko a pojďme za písničkou.

Prvními vystupujícím byli rovněž Australané, kapela RVG. Jejich tvorbu jsem neznal a z nyní nabytých koncertních dojmů se jí ani neplánuji v budoucnu věnovat. Nechci, aby to vyznělo tak, že to byla bída bídoucí, ale ze začátku mě to nebavilo skoro vůbec. Vlastně jsem si chvíli říkal, že se raději půjdu podívat nahoru, jak že to tam vlastně vypadá, ale nakonec jsem zůstal. Co hráli, vám neřeknu, ovšem na kontě mají pouze dva roky starou placku „A Quality of Mercy“, takže tipuju, že se hrálo hlavně z ní. V hlavě mi ale utkvěla skladba „I Used to Love You“, která asi nejvíce vyšponovala onu utrápenou, naštvanou náladu koketující s tématy feminismu. Dramatický projev zpěvačky Romy Vager bohužel lezl občas až na nervy. Ano, i v RVG je žena, což mě přivádí k myšlence, že snad každá indie kapela musí mít v sestavě nějakou holku, snad aby to za něco stálo. Musím ale zmínit také to, že ke konci vystoupení mě to začalo bavit, a to zejména ve chvílích, kdy se jenom nekňouralo, ale také pořádně řezalo do kytar.

Právě pro pořádné potrápení kytarových strun a tím pádem i mých zvukovodů jsem přišel na Tropical Fuck Storm. Ti jsou, na rozdíl od RVG, k tomu všemu indie, blues a punku také hodně do noisu. Uvědomil jsem si, že jsem naživo moc noisových vystoupení ještě neslyšel, takže i tento fakt byl velkým lákadlem. Samozřejmě chtěl-li bych opravdu čistý noise, sáhnu asi po jiné kapele, ale dosavadní dvě desky Tropical Fuck Storm jsou na něm také založeny. Kromě hluku nabízejí barevnou koláž všemožných postupů a ujetých nápadů, čímž v konečném spojení tvoří sakra zajímavé věci.

Hned od prvotního vstupu na pódium jsem si oblíbil traumatické křeče Garetha Liddiarda a uhrančivé pohledy, které vrhala do publika baskytaristka Erica Dunn, a to i přestože jsem měl chvíli pocit, že se přede mě snad nastěhoval místní tým házenkářů. Rovněž hudebně si mě Tropical Fuck Storm brzy získali, protože to znělo jednoduše skvěle. Hrály se zásadní kusy z obou desek, plus i něco dalšího, co jsem nedokázal pořádně identifikovat. To byly možná jediné trochu slabší momenty, ale jinak u mě převládala spokojenost. V živém provedení působily zejména ty psychedeličtější skladby ještě silnějším dojmem než z nahrávek, stejně tak hitovějším kusům jako „Paradise“ (absolutní vrchol večera!) slušela ta živá energie přidaná na pódiu, která se postupně začala odrážet i na přihlížejících, přestože bych si dokázal představit i fanatičtější odezvu, jakou by si za svůj výkon Tropical Fuck Storm jistě zasloužili.

Tropical Fuck Storm mě až překvapili tím, jak moc dobře dokáží svoje těžko uchopitelné skladby předvést naživo. Ta noisová stěna za chytlavými popěvky však fungovala skvěle a díky vyváženému zvuku se to nijak neslévalo do sebe, z čehož jsem měl největší obavy. Také jsem si před koncertem říkal, jestli může živé vystoupení nějak posunout mé docenění této kapely, ale k tomu nedošlo. To by to všechno muselo být ještě šílenější a mě by museli seškrabovat ze stěny, ale asi chci až moc, hehe. Z hlediska vjemů a líbivosti je u mě tak jejich pódiová prezentace na stejné úrovni jako poslechy desek – tedy vysoké, ale je tu prostor i pro vyšší příčky. Tím, že jsem v posledních týdnech a měsících intenzivně poslouchal novinku „Braindrops“, jsem byl i dobře naladěn na koncert, ale jinak tuším, že teď si od Tropical Fuck Storm dám pravděpodobně na nějakou dobu pokoj, uvidím. Každopádně ale výborná klubová záležitost.


Tropical Fuck Storm – Braindrops

Země: Austrálie
Žánr: art punk
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Joyful Noise

Tracklist:
01. Paradise
02. The Planet of Straw Men
03. Who’s My Eugene?
04. The Happiest Guy Around
05. Maria 62
06. Braindrops
07. Aspirin
08. Desert Sands of Venus
09. Maria 63

Hrací doba: 48:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Dostat se do některých kapel může být problém. Jednou z takových pro mě byli i Australané Tropical Fuck Storm. Když vydali minulý rok prvotinu „A Laughing Death in Meatspace“, nevěděl jsem moc jak k ní přistupovat. Je divná jako její název samotný. Dle kytaristy a zpěváka souboru Garetha Liddiarda odkazuje na poruchu kuru nalezenou kdysi mezi obyvateli Papuy-Nové Guiney, kteří se mezi sebou různě požírali, čímž zdědili Creutzfeldtvou-Jakobovu nemoc, kvůli níž se jim narušila šedá hmota, až ztratili kontrolu nad emocemi a usmáli se k smrti. Když si k tomu přidáte v podobném duchu laděné texty, expresivní hudební projev a grafická ztvárnění obalů a videoklipů, poznáte, jak je to prostě celé zvrácené.

V hudbě Tropical Fuck Storm se toho děje tolik a je to tak silné, že je tomu třeba věnovat skutečně hodně poslechů. Je v tom něco lákavého, co mě nutí si to pouštět dokola, i přestože se mi zdaleka ne všechno líbí. Přitom pro opravdu znalé nemusí být jejich tvorba až takovým zjevením. Liddiard stejně jako zpěvačka a baskytaristka Fiona Kitschin stojí také za letitou kapelou The Drones, která zní dost podobně. Tu jsem ovšem do objevení Tropical Fuck Storm neznal.

Nová řadovka „Braindrops“ je tedy jejich druhým studiovým počinem a dá se jednoduše říci, že je jakousi sesterskou deskou „A Laughing Death in Meatspace“. Receptura zůstala stejná, moc se toho nezměnilo. Opět se jedná o syrový, chaotický, těžko uchopitelný punk, jenž je současně na druhou stranu také velice klidný, až depresivně smířlivý s černou budoucností, avšak lačnící po experimentu a boření hranic. Ztripované manické rytmy se tu mísí až s popovou přijatelností. Ta je však vždy zničena noisovými výhružkami, které jakékoliv naděje na líbivost rychle zahánějí do kouta. Vzít některé popěvky a vyhrávky do rukou středoproudý producent, jistě by z nich dokázal vydojit hity. To se ale celému konceptu Tropical Fuck Storm zcela příčí.

Důležitá je znovu textová stránka. Ta je i na „Braindrops“ něčím, co nelze opomenout. Kolikrát si říkám, že bez textů a jejich dokonalém přednesu je tvorba Tropical Fuck Storm poloviční. Hudba tvoří doprovod, notně znepokojující, neuspořádaný, nevypočítatelný, ale pořád „pouze“ doprovod, který působí primárně jako podkres pro vyprávění příběhů. Ty jsou psány hodně nekonvenčním způsobem, až kolikrát vůbec netuším, o čem mají vlastně být. Každopádně jsou tu témata pohybující se na škále – rozchod dvou lidí nebo život v Melbourne, až po meziplanetární souboj Číny s Ruskem, vztah beach boye Briana Wilsona s psychoterapeutem Eugenem Landym či hledání dcery nacistické ufoložky Marie Oršić agentem Mossadu. V přenesených významech to všechno však může znamenat také něco úplně jiného.

Jednoznačně nejvíce mě baví hned úvodní skladba a také pilotní singl nové nahrávky, „Paradise“. Osobně ho beru jako dosud nejpovedenější věc Tropical Fuck Storm, ve které je naprosto všechno to úžasné na téhle kapele. Škoda, že podobně silných pecek tu není více. To ovšem rozhodně neznamená, že by ostatní písně byly nějaký škvár. Jsou také povedené, kupříkladu lehce taneční „Who’s My Eugene?“, ospalá „Maria 62“ nebo titulka „Braindrops“, ale když slyším „Paradise“, nemohu se zbavit dojmu, že po skladatelské stránce mají navíc a podobně výborných písní mohlo být více. To byl ostatně problém už na „A Laughing Death in Meatspace“, kde podobně vyčnívala rovněž úvodní „You Let My Tyres Down“. Přesto ale kolem a kolem „Braindrops“ nabízí jako celek vyrovnanější kolekci skladeb.

Dalším poznatkem je to, že „Braindrops“ oproti minulé desce schází onen moment překvapení a ohromení. Moje zalíbení v „A Laughing Death in Meatspace“ do jisté míry spočívalo také v tom, jak zajímavé a neotřelé je. „Braindrops“ jede na stejné vlně, avšak tento aspekt mu už schází. Z tohoto hlediska tak naopak za prvotinou lehce zaostává. Když to tedy sečtu, vychází mi to na vyrovnaný duel.

Jak tedy „Braindrops“ shrnout? Určitě se jedná o album hodné slyšení. Jeho poslech mě baví, nabízí zdařilý materiál, kdy se podařilo posbírat dohromady vyrovnanější písně, i když z nich až moc výrazně ční hned první stopa „Paradise“, jež je mistrovským kouskem. To výsledné opojení však už není takové jako v případě „A Laughing Death in Meatspace“. Tam bylo všechno nové. Nyní už to známe, čili to tak neohromí. Není to nutně chyba Tropical Fuck Storm; proč měnit něco, co funguje? Styl je to jedinečný, ale cítím, že nejsem na jejich hudbu naladěný do té míry, abych ji dokázal více ocenit. Stačí mi si to pustit, když je ta správná nálada, není to pro mě nic na spoustu opakovaných poslechů, avšak když je chuť na něco ujetého, „Braindrops“ dokáže choutky uspokojit podobně jako „A Laughing Death in Meatspace“. Jsou-li ale vaše pohárky rozmlsané nadměrným užíváním LSD, pak musím rozhodně doporučit.


The Devil & the Universe – :Endgame 69:

The Devil and the Universe – Endgame 69

Země: Rakousko
Žánr: occult darkwave
Datum vydání: 21.6.2019
Label: aufnahme + wiedergabe

Tracklist:
01. Orange Sunshine
02. Turn Off, Tune Out, Drop Dead
03. Dream Machine I
04. Altamond Apocalypse
05. Spahn Ranch
06. 1969
07. Dream Machine II
08. Satanic (Don’t) Panic
09. Kalis Tongue
10. Revelation

Hrací doba: 39:52

Odkazy:
web / facebookbandcamp

The Devil & the Universe jsou na poli darkwave a ambientu poměrně specifickým tělesem. Žánry, které si v první řadě zakládají zejména na atmosféře a všeobecné serióznosti, bere uskupení v kozlích maskách za opačný konec. Atmosféra je stále přítomna. Projekt ji ale staví na roveň s dalšími, v tomto spektru poněkud neotřelými elementy. Ambientně-darkwavové plochy nejčastěji doprovázejí rituální vybubnovávání, které však tempy, rytmy a hutností evokují namísto spirituálních seancí spíš rozdováděnou diskotéku. Esence okultna a ritualistična je nicméně stále přítomna, a to i přestože přístup k ní připomíná spíše Ghost než například Aghast. Už jen vizuální stylizace kapely napovídá, že The Devil & the Universe se nebudou brát zase až tak moc vážně.

Ujetá žánrová koketerie je více přítomna na každém dalším albu. V začátcích se kapela věnovala spíše tvorbě ambientních ploch. Do těch posléze začala implementovat grandiózní neoklasicko-darkvawové prvky jako od Dead Can Dance. Nakonec došlo na hru s drivem. The Devil & the Universestále více sahají po výrazných bicích, které pomocí různých rytmů dokáží hudbu překlopit do stylově odlišných žánrů, třeba i do post-punku. S žánrovým ohýbáním dochází i ke ztrátě vážnosti. The Devil & the Universe ubírají kozlímu ksichtu na přísnosti. Daní je fakt, že to kapele stále více ujíždí ke grotesknosti.

„:Endgame 69:“ je důkazem tohoto rostoucího nešvaru, byť většina materiálu je stále hozena na serióznější notu. Když však dojde na hašteřivější tón, hudba trpí. Důkazem může být klipová „Satanic (Don’t) Panic“, jejíž debilita u názvu žel nekončí. Skladba začíná nefunkčně primitivním vyprděným synťákem, přes který po chvíli začíná deklamovat vysamplovaný hlasatel o rizicích oddávání se satanismu. Kvazi-vtipnost by se i dala tolerovat, kdyby nenarušovala jinak tajemný tón desky. Stejně působícím, ale ještě daleko horším případem je skladba „1969“ připomínající špatný devadesátkový disko hit s nesnesitelnou ženskou halekačkou, který by po týdnu vyhodila i Pergnerová z Esa.

Při opomenutí příležitostné směšnosti je „:Endgame 69:“ nicméně z pohledu řemesla dost kvalitní. Zvuk je bezchybný a kapela po většinu času velmi funkčně vrství jednotlivé hudební prvky do smysluplných celků. Důkazem je například „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“, která hezky kombinuje pulzující beat s jemnými orientálními nástroji. V téhle rovině deska funguje. „:Endgame 69:“ každopádně nabídne i momenty, při nichž The Devil & the Universe používání středovýchodních hudebních motivů tak zdařile nekrotí. Už úvodní „Orange Sunshine“ v určitých momentech připomíná namísto rytmického podmazu k sabatu spíše soundtrack z Aladdina.

The Devil & the Universe umí. To už ostatně párkrát stvrdili a nejdůrazněji na předposlední „Folk Horror“. Na „:Endgame 69:“ se kvalitativní krok vpřed nekoná. V místech, kde se nesabotuje sterilně znějící pseudo-grandiozitou a neefektivní komičností, je srovnatelná se svým předchůdcem. Kvůli zmíněným kiksům jej ale nepřekonává.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest

King Gizzard and the Lizard Wizard - Infest the Rats' Nest

Země: Austrálie
Žánr: thrash / stoner metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Flightless / ATO Records

Tracklist:
01. Planet B
02. Mars for the Rich
03. Organ Farmer
04. Superbug
05. Venusian 1
06. Perihelion
07. Venusian 2
08. Self-Immolate
09. Hell

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

„Infest the Rats’ Nest“ je nová, v pořadí patnáctá studiová fošna melbournských rodáků King Gizzard and the Lizard Wizard založených roku 2010. Po náročném roku 2017, kdy vydali pět alb, včetně zásadního „Flying Microtonal Banana“, si dali celkem oprávněně rok odpočinek, aby letos opět mohli potěšit příznivce ujetých hudebních výtvorů novou porcí muziky. Prvním chodem bylo v dubnu vydané „Fishing for Fishies“, na nějž jsem se těšil, ale nakonec mě docela minulo, takže i z plánované recenze sešlo. Tak alespoň krátce – přestože jde dost možná o nejsnáze poslouchatelné album King Gizzard and the Lizard Wizard, moc mě to rybaření ve stylu ztripovaného blues-boogie nevzalo. Bylo to vtipné, zprvu i zajímavé, ale po pár protočeních poslech omrzel.

Ještě před vydáním „Fishing for Fishies“ však přistál na internetu singl „Planet B“, který zněl naprosto jinak. Žádné rybičky, šumící potůček a zpívající ptáčkové, naopak, konec toho všeho a mohutné varování, že „THERE IS NO PLANET B!“. Jediné, co vytanulo na mysli, bylo: co to kurva je a jsou to vůbec oni? Není to jen nějaký vedlejšák toho šílence Mackenzieho? Samozřejmě, že to byli King Gizzard and the Lizard Wizard. Později přišlo oficiální info o dalším albu a také další singly, čímž se stvrdilo, že borci nyní budou hrát metal.

Metal, přesněji řečeno thrash metal, je tedy novou parketou v už tak obšírném rejstříku King Gizzard and the Lizard Wizard. Stylová obměna je tím pádem víc než znatelná. Rozdíl je však také v estetice celého „Infest the Rats’ Nest“, potažmo přístupu kapely k dílu. King Gizzard and the Lizard Wizard byli vždy o posouvání hranic, o experimentech, o využívání neznámých postupů. Kromě netradičních hudebních spojení se jednalo například také o využití iPhonů jako mikrofonů na debutu „12 Bar Bruise“, natočení westernové audioknihy v podobě „Eyes Like the Sky“, stvoření nikdy nekončící „Nonagon Infinity“ nebo mikrotonální „Flying Microtonal Banana“ a také labelům a posluchačům volně poskytnuté „Polygondwanaland“ ke stažení, vydání, prostě čemukoliv. „Infest the Rats’ Nest“ působí na poměry King Gizzard and the Lizard Wizard poněkud obyčejně. Nic inovativního se tu totiž nenachází. Víc než cokoliv připomíná novinka spíše složenou poctu danému žánru. Ale je to nutně špatně? Nemyslím si, i když je tento fakt asi tím nejslabším ohledně celé nahrávky. Na druhou stranu, už ta samotná radikální stylová změna je něčím, co je těmto Australanům vlastním, a koneckonců, nejdůležitější je nakonec prosté – baví/nebaví. A „Infest the Rats’ Nest“ rozhodně baví.

Gizzardí, Lizardí, Wizardí thrash spočívá především ve vzývání jeho prvotní podoby, tak jak ji známe z debutů Metallicy, Overkill nebo Slayer. Občas neurvalé kopáky a jednotlivé rozjezdy připomínají časy před-thrashové, tedy Motörhead. Zpěv svým frázováním připomene i Hetfielda, což v kombinaci s klasickým projevem Mackenzieho zní skvěle. Není to ale jenom o thrash metalu. King Gizzard and the Lizard Wizard si naštěstí zachovali svoji tvář, která se nejvíce projevuje v pomalejších, stonerových kouscích. Tato transformace z psychedelického rocku do stoner metalu dává smysl a funguje bez chyb.

Rovněž tak produkce celé desky sedí výborně, kdy ten archaický, tvrdý a zastřený zvuk dobře doplňuje jak skladby samotné, tak i textovou náplň, takže to eko-zelené poselství o ochraně planety skrze veškerý ten plíživý dým a létající hobliny od kytar dobře vynikne.

Na „Infest the Rats’ Nest“ se tak nachází ryze thrashové ataky jako už zmíněná hitovka „Planet B“ se skvělým refrénem, ale i stonerové, v případě „Superbug“ až doomové skladby. Mojí nejoblíbenější se brzy stala druhá „Mars for the Rich“, která má v sobě sedmdesátkového ducha a několik neuvěřitelně silných motivů. Neméně zábavné jsou také oba party „Venusian“ nacházející se na druhé straně desky, jež pojednává o obsazování Venuše, ale i všechny ostatní zářezy, snad jen s výjimkou slabší „Perihelion“. Singlovky „Organ Farmer“ a „Self-Immolate“ představují ten nejklasištější thrashový kvapík, určitě mohlo dojít k větší nápaditosti, ale i tak jednoduše baví, stejně jako závěrečná „Hell“.

Věřím, že některým fanouškům King Gizzard and the Lizard Wizard může přijít „Infest the Rats’ Nest“ možná až hloupé. Žádné velké rozmýšlení ani pokusy se někam posouvat, prostě jen vzít kytary a namlátit to tam. Spousta mániček je však jistě spokojena. Vlastně se jim povedlo stvořit jednu z nejzajímavějších a nejzábavnějších thrashových nahrávek za poslední dobu, kterou navíc výborně oživuje stonerový závan. Není bezchybná, není výjimečná, ale vím, že se k ní budu rád vracet.


Runespell – Voice of Opprobrium

Runespell - Voice of Opprobrium

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Firmament in Blood
02. Voice of Opprobrium
03. Wraithwoods
04. All Thrones Perish II
05. Wings of Fate
06. Ascendant

Hrací doba: 37:02

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Australský projekt Runespell zde pravidelně recenzuji již od prvního demosnímku „Aeons of Ancient Blood“, který vyšel v roce 2017, a zatím ani jednou jsem se nespálil. Nejen v případě dema, ale i u následujících desek „Unhallowed Blood Oath“ (2017) a „Order of Vengeance“ (2018) jsem musel chválit. Netvrdím, že byste od Runespell měli očekávat něco vytříbeně originálního, ale i přesto mi muzika téhle kapely mocně sedla a prozatím každou nahrávku jsem sežral i s navijákem.

Že Nightwolf, tedy jediný člen Runespell (a dále Blood Stronghold nebo ex-Eternum), i letos dodrží nastavenou kadenci jedné řadovky ročně, jsem tak trochu čekal, tudíž oznámení vydání třetí desky „Voice of Opprobrium“ mě překvapením na prdel neposadilo. Musím ale říct, že i tak jsem se dost těšil, což je s ohledem na výše popisované doufám pochopitelné. A ani tentokrát nejsem zklamán. Všechny tři předešlé nahrávky jsem si pořídil do sbírky na vinylu (plus demo i na kazetě) a už teď vím, že ani „Voice of Opprobrium“ tenhle osud nemine a kolekci si doplním moc rád.

Nevím, jestli má vůbec smysl nějak zevrubně popisovat, o čem muzika Runespell je, když už jsme to tu rozebírali několikrát a když bych vás mohl pohodlně odkázat na starší články. Pro pořádek ale zmíním, že základní ingredience se nemění ani tentokrát. Runespell byste si měli pustit v případě, že máte náladu na výpravný melodický black metal ve středním tempu, se zastřeným zvukem a silnou atmosférou. Nějak takhle by se v obecnosti dala shrnout nejen aktuální deska, ale i všechny předcházející počiny.

Osobně se mi nicméně líbí, že i v rámci takového relativně omezeného konceptu má každé album Runespell svůj vlastní výraz v rámci diskografii, a o „Voice of Opprobrium“ to platí taktéž. Novinka v sobě spojuje čitelnost a melodiku „Unhallowed Blood Oath“ i výpravnost „Order of Vengeance“, ale tvrdit, že se jedná pouze o srážku obou starších dlouhohrajících počinů, by bylo vůči „Voice of Opprobrium“ poněkud příkré.

Oproti svým předchůdcům se novinka odlišuje přinejmenším ve své dramaturgii, protože blackmetalové skladby tu tentokrát jsou jen tři. Všechny jsou nicméně výborné. Třeba Graveland není asociace, která by mě ve spojitosti s Runespell napadala poprvé, ale v titulní „Voice of Opprobrium“ je ta podobnost místy cítit opravdu hodně. Akorát s tím rozdílem, že Nightwolf zde hravě a o několik koňských délek překonává vše, co Rob Darken v posledních letech vypotil, a i k Darkenovým stěžejním dílům to svou kvalitou nemá vůbec daleko, dokážete-li si odmyslet faktor nostalgie a klasiky. Ale nejde o jediný blackmetalový song, co na albu stojí za slyšení. Třeba jedna melodická pasáž v prostředku „All Thrones Perish II“ je i přes svou jednoduchost prostě excelentní.

Runespell

Mezi tímhle vesměs očekávaným výrazem Runespell jsou nastrkány nemetalové písně, ale vzhledem k jejich počtu (tři ze šesti) i časovému rozpětí (zabírají 16 minut z 37, což není tak málo) by bylo trochu hloupé je nazývat mezihrami. Jednoduše jde o plnohodnotnou součást alba, a to i kvalitou – naštěstí. Na první poslech mě trochu překvapilo, kolik prostoru dostaly, ale nakonec mi smysl dávají, protože k atmosféře Runespell sednou, a hlavně mě také baví. Především prostřední „Wraithwoods“ se hodně povedla. Nehledě na fakt, že „Firmament in Blood“, „Wraithwoods“„Wings of Fate“ dále prohlubují jakýsi medieval feeling, který byl v tvorbě Runespell přítomen prakticky od začátku.

Říkal jsem si, že napočtvrté už mě to nemůže zas tak moc sebrat, a přece se to Nightwolfovi opět povedlo. Osobně jsem nadšený a nebudu přehánět, když řeknu, že za poslední dobu jde o moji nejposlouchanější desku. A jak tak o tom přemýšlím, možná bych si i dovolil tvrdit, že se jedná o doposud nejlepší nahrávku Runespell (a teď doufám, že nejde o dočasné nadšení a že tohle tvrzení nebudu příští rok u recenze dalšího alba rozporovat, haha).


Consummation – The Great Solar Hunter

Consummation - The Great Solar Hunter

Země: Austrálie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Ophidian Crown
02. The Great Solar Hunter
03. Phosphor Libation
04. Apotheoses
05. The Eminent Fires of Sacrifice

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

Invictus Productions a Profound Lore nejsou žádné obskurní labely vydávající zoufalé sračky a pokud sledujete, co se v Austrálii, konkrétně v Brisbane, děje za hudební zvěrstva, tak jste o jméno Consummation zavadit mohli. Jejich krátké tituly „Consummation“ a „Ritual Severance“ byly stejně kvalitní natolik, aby si o pozornost fanoušků temné metalové hudby říkaly samy, i když mi přijde, že se kapele dostalo jisté zavádějící nálepky. Místo původu a koncertní výpomoc mozku kapely Craiga YoungaImpetuous RitualConsummation udělaly „cavern-core“, tedy jen další zahuhlaný zlo-death. Což je škoda, protože pozornější zkoumání odhalí, že Consummation tu rozhodně nejsou do počtu, není to žáden vedlejšák a už vůbec ne trendy kopírka.

Dlouhý debut „The Great Solar Hunter“ završuje vyznění předchozích dvou EP. Za jiné konstelace bych album určitě dokázal vypičovat kvůli zvuku, bicím, vokálům, absenci násilí, ale vzhledem k výsledku by to bylo prostě nefér. Zmíněná ípka byla zajímavá, o tom žádná, ale teprve předmětný debut je sakra uhrančivá záležitost. Svým způsobem dost monotónní, ale nikoliv nudná. Vzhledem k studiové sestavě by člověk mohl očekávat všelijaké rytmické a instrumentální magořiny, ale i když jsou třeba kytarové riffy hbité a chapadlovité dost, vše je primárně podřízeno zlovolné auře samotné muziky. Nosné motivy jsou výtečně, proměnlivě rozvíjeny až do svého dramatického maxima, album je tedy magnetizující po celou hrací dobu, což také láká k dalšímu opakování. Nutno dodat, že dojem z nahrávky i po více jak měsíci pravidelného poslouchání stále roste.

Připodobnit Consummation jednoznačně k nějakým dalším kapelám není zrovna jednoduché. Kdybychom hovořili o „duchovní“ spřízněnosti, tak by šlo jmenovat celé zástupy, já ale zmíním pouze jednu, a to (všem jistě známé) Aosoth z období posledních dvou alb a závěrečných splitů. Oběma je totiž vlastní schopnost deptat posluchače se zvláštním mixem blacku a deathu, který je obskurní, ve více aspektech naléhavý, ale nikterak překombinovaný. Myslím si ovšem, že nejvíce zde přispívá hostování Johna GossardaDispirit, mimo jiné jedné z hlavních person již neexistujících Weakling nebo Asunder. Bez jeho psychedelických kytarových příspěvků by deska určitě strádala. Snaha pocuchat nervy posluchače se zvráceným sólováním byla sice přítomna na dřívějších titulech, ale teprve tady je 100% účinné a pozoruhodné.

Pokud vám jméno Johna Gossarda nic neříká, tak vězte, že se o něm Jef „Wrest“ Whitehead vyjádřil jako o původci amerického blackmetalového zvuku, a je pravděpodobné, že bez jediné desky Weakling „Dead as Dreams“ by zásadní tituly Deafheaven, Wolves in the Throne Room a jiných zněly podstatně jinak. Každopádně Dispirit jsou také kapela, která dokáže posluchače se svým zadoomaným, psychedelickým black metalem absolutně rozdrásat, a to byl asi důvod, proč byl Gossard přizván. Rád bych zdůraznil, že se jedná o zkurveně zajímavou kapelu, kterou byste měli slyšet, protože taková „Ixtab’s Lure“ ve vás určitě něco usmrtí.

„The Great Solar Hunter“ je velice povedené, hypnotické album a bezesporu nejsilnější nahrávka kapely. Osobní dojem mi trochu kazí to všelijaké „co by kdyby“, protože extrém pro extrém mám rád a na zvuk jsem si musel zvykat (věci mástrované LowndesemCruciamentum mi z nějakého důvodu prostě vadí). Těžko říct, nakolik zasloužená by byla třeba kritika monotónního tepu bicích. Tak jako tak, materiál samotný mě přesvědčil dostatečně a s velkým úspěchem obstál i zcela soustředěné noční poslechy (třeba lépe než noví Deathspell Omega), kdy věci neschopné udržet pozornost samy o sobě rychle přepínám. Lepší je očekávání vytěsnit a prostě nechat debut Consummation působit. Nemyslím, že se album vyšplhá do mého výročního topu, ale někomu se to může klidně stát.