 |
| Země: Austrálie Žánr: gothic / doom / death metal Datum vydání: 7.4.2013 Label: Hypnotic Dirge Records Původní vydání: 21.8.2012, selfrelease Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Jak už tak tomu u recenzí na nepříliš známé kapely bývá, asi by se slušelo začít s tím, co se tu vlastně bude hrát za styl a nějakou tu omáčku ohledně historie uskupení. Nenechte se ovšem zmýlit, ačkoliv jsem řekl, že Lycanthia není nějak slavná skupina, rozhodně se nejedná o nějaké cucáky, protože tito Australané tu svou káru táhnou již od roku 1996, i když aktuální “Oligarchy” je teprve jejich druhým dlouhohrajícím počinem. Co se stylového zařazení týká, v tomto případě to budeme poměrně jednoduché, jelikož hned v prvních minutách prvního poslechu posluchači rychle dojde, na jakou strunu že to Lycanthia hrají…
Triviálně řečeno, Lycanthia jsou prostě doom/death metal devadesátkového střihu v naprosto ryzím provedení, jako by snad kapela zůstala od dob svého vzniku zakonzervována v čase a odmítala se kamkoliv pohnout. Na jednu stranu možná nic objevného, někdo by mohl říct až klišé, ale musí se kapela nechat, že i přesto má “Oligarchy” své kouzlo, které minimálně fanoušky podobné muziky jistě potěší. Lycanthia nic velkého nevymýšlí a jednoduše to drhnou, jak se to hrálo před nějakými 15-20 lety – pomalu, emotivně, zadumaně. Skupina přímo ukázkově přechází od těžkých doomových riffů s melancholickými momenty, nechybí střídání death metalového growlingu s andělským čistým hlasem zpěvačky, pozadu nezůstávají ani klávesové plochy a dokonce ani housle. Vše je na svém místě, aby výsledkem mohla být příjemná žánrová nahrávka.
Vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše, asi nejednoho z vás na první dobrou napadnou kapely, které by mohla muzika Lycanthia připomínat – což není myšleno ve zlém, zrovna doomová odrůda metalu je celkově poněkud konzervativní, díky čemuž člověku bez problémů projde, pokud není nabroušeným originálem, stačí jen, když již vymyšlené a vystavěné postupy uchopí trochu šikovně, když dokáže dobře pracovat se zaběhnutými žánrovými postupy, když ten doom metal hraje, jak se říká, od srdce. Tohle všechno Lycanthia splňují poměrně hravě, což je potěšující. Nyní ovšem již k těm vlivům… ať se propadnu, jestli se mezi vámi našel někdo, koho nenapadli třeba My Dying Bride – a hned jde o trefu do černého, jelikož minimálně momenty, kdy se ozvou housle, nebo když výrazněji promluví klávesy, ale i když Lycanthia nasadí trochu tvrdší pasáž s řevem hlavní postavy Lee Tassakera (a nutno uznat, že tenhle chlápek se do mikrofonu opřít vážně umí), je náznak britských veteránů cítit vcelku jasně. Osobně však v muzice Lycanthia o něco více slyším větev takového toho gothic metalem načichlého doomu, jakou prezentují třeba rané počiny Norů Theatre of Tragedy, v jiných pasážích jsem si zase vzpomněl na Draconian (což jistě není žádné překvapení, protože samotní Draconian mají k Theatre of Tragedy hodně blízko). Jako perličku můžu dále říct, že jisté momenty mi daly vzpomenout i na starší počiny Galadriel ze Slovenska. Ničím z výše řečeného bych ovšem nechtěl tvrdit, že Lycanthia jen sbírají, co kde okoukali od jiných kapel, jednoduše jen používají podobné výrazové prostředky, což jistě do jisté míry souvisí s tou zmiňovanou konzervativností doom metalu. Jejich muzika – resp. tedy alespoň minimálně co se “Oligarchy” týče – však dokáže stát sama za sebe dost na to, aby to posluchače, jimž nejsou cizí výše jmenovaná uskupení, dokázalo zaujmout.
Budeme-li se bavit o konkrétních skladbách, středobodem desky se zdá být nejdelší “Despondency in Crescendo”, na níž mě osobně nejvíce zaujal jeden perfektní klávesový motiv, který se během desetiminutové stopáže naštěstí neozve jen jednou. Skvělá je rovněž závěrečná půl minuta, v níž Lycanthia dokázali celou skladbu velice dobře vygradovat, až je škoda, že tahle pasáž není delší. Dále se mi dost líbí třetí “Forgone”, v níž dostávají větší prostor housle a nutno říct, že to písni sluší. Pokud bych však měl zvolit jeden můj nejoblíbenější kus, asi bych nakonec zvednul ruku pro předposlední “Hair of the Beast”, u které se mi zdá, že dýchá trochu odlišnou náladou od zbytku nahrávky, což se mi zamlouvá.
V celkovém důsledku “Oligarchy” nepřináší nic dříve neslyšeného, ale stále se to poslouchá velice příjemně, dokáže to zabavit, a jak již bylo zmíněno, fanouškům žánru by toho mohla hudba Lycanthia dát docela dost. Ve světle si dovolím tvrdit, že pokud doom metal v mezích výše zmiňovaných skupin, poslechem “Oligarchy” rozhodně nic neztratíte a možná budete sami překvapeni, jak vás to chytne…
