Nick Cave & the Bad Seeds se v letošním roce opět vrátí do České republiky. V rámci podzimního evropského turné vystoupí 26. října v pražské O2 Areně. Lístky se začnou prodávat 17. února.
Archiv štítku: Nick Cave
Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree
 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 39:42 Odkazy:
|
Prvnípohled (H.):
Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.
V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.
V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.
Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.
Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.
Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.
Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.
Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.
Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…
Druhý pohled (Kaša):
Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.
Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.
Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.
Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.
Nick Cave & the Bad Seeds: videoklip
„Skeleton Tree“, nová deska Nick Cave & the Bad Seeds, vyšla 9. září. Legendární australská formace ji nyní doplňuje dalším videoklipem, tentokrát ke skladbě „Girl in Amber“. Sledujte na YouTube.
Nick Cave & the Bad Seeds: stream alba
Nová deska Nick Cave & the Bad Seeds už je venku a zároveň s tím také byla uvolněna k online poslechu. „Skeleton Tree“ můžete ochutnávat na YouTube.
Nick Cave & the Bad Seeds: nový song
Nick Cave & the Bad Seeds vypustili první skladbu z nové desky „Skeleton Tree“, jež vyjde 9. září. Videoklip „Jesus Alone“ sledujte na YouTube.
Nezapomeňte, že o den dřív, tedy 8. září, půjde do kin snímek „One More Time with Feeling“ (záběry z něj se objeví i ve výše zmiňovaném klipu). K vidění bude i ve více jak padesátce českých kin.
Nick Cave & the Bad Seeds: info o novince
Není žádným tajemstvím, že nová deska Nick Cave & the Bad Seeds ponese název „Skeleton Tree“, že vyjde 9. září a že ji bude provázet film „One More Time with Feeling“, jehož premiéra proběhne o den dřív. Nahrávka bude k mání na CD i LP a její minimalistický přebal si můžete prohlédnout tady; nacházet se zde bude osm dle všeho nepojmenovaných skladeb. Krátký trailer sledujte na YouTube.
Nick Cave & the Bad Seeds: název alba a filmu
Nick Cave & the Bad Seeds odtajnili názvy svých nejbližších projektů. Nadcházející film se bude jmenovat „One More Time with Feeling“, režírovat jej bude Novozélanďan Andrew Dominik a premiéra proběhne 8. září. Přidružená dlouhohrající deska ponese název „Skeleton Tree“, vyjde o den později a objeví se na ní osm skladeb.
Nick Cave & the Bad Seeds: nové album v září
Další deska australské formace Nick Cave & the Bad Seeds vyjde 9. září. Doprovázet ji bude i film, který bude mít premiéru o den dříve, tedy 8. září. Na podporu nahrávky nebudou vydány žádné singly.
Redakční eintopf #76 – květen 2015
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Arcturus – Arcturian |
| H.: 1. Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression 2. Mortis Mutilati – Mélopée funèbre Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Onotius:
|
Staré kapely táhnou. Ať už je to z nostalgie, z úcty k dřívějším úspěchům, nebo jsou skutečně staré páky o tolik zajímavější než nové dravé štiky, jinému pocitu se po přečtení 76. dílu redakčního eintopfu ubránit nelze. Už dlouho si nepamatuju, že by se v téhle rubrice objevilo tolik nahrávek, které lze bez ostychu označit jako návratové… první desky po spoustě let, po dlouhých přestávkách v činnosti a od kapel, které ve svých žánrech něco znamenají.
Právě tyhle formace květnový eintopf ovládají, přičemž úplně nejvíc naši redakci dráždí comeback avantgardních Norů Arcturus, kteří s novinkou „Arcturian“ začnou opětovně úřadovat po dekádě studiového mlčení. Legendární Faith No More se však za nimi nijak nekrčí a jejich první album po 18 letech, které se jmenuje „Sol Invictus“, si nemalou dávku pozornosti taktéž zaslouží. Jedinou mladší a „necomebackovou“ skupinou, jež dokázala proklouznout do první trojky počinů, na něž se naše redakce nejvíce těší, jsou další Norové Leprous s nahrávkou „The Congregation“. Jak je však naším dobrým zvykem, jednotliví redaktoři mají těch tipů v rukávu mnohem víc, popem počínaje a black metalem konče, ale to už si zvládnete přečíst sami bez dalších zbytečných komentářů…
H.:
Abych pravdu řekl, květen 2015 pro mě žádné velké pecky nechystá. Desek, které si pustím, sice nacházím hned několik, nicméně mezi nimi nevidím žádnou, o níž bych mohl s klidným svědomím říct, že se samou natěšeností nemůžu dočkat, až to bude venku a já to vrazím do přehrávače. V tomto jakémsi polovakuu jsou pro mě nejzajímavější dva počiny z diametrálně odlišných žánrů. Tím prvním je novozélandská zpěvačka Princess Chelsea, jež stejně jako v koncertním eintopfu kartami zamíchala na poslední možnou chvíli. Nicméně vzhledem k tomu, že mě její debut „Lil’ Golden Book“ velice baví, rozhodně jsem zvědavý na to, jak si povede pokračování „The Great Cybernetic Depression“. Druhým mým kandidátem v eintopfu je pak album „Mélopée funèbre“ jednočlenného black metalového projektu Mortis Mutilati z Francie. Předchozí nahrávka „Nameless Here for Evermore“ mě i přes velkou neoriginalitu dost bavila, a to dokonce i s odstupem, což u formací, jež hrají vlastně jen obyčejný black metal ve středním tempu, zdaleka není pravidlem. Ostatně i proto si „Mélopée funèbre“ dozajista nenechám ujít, abych se přesvědčil, zdali to byla minule náhoda, anebo jestli Macabre, tedy onen jediný člen Mortis Mutilati, skutečně umí.
Ježura:
Jak tak koukám, co má v květnu vyjít, říkám si, že je to s mým očekáváním na jednu stranu dost jednoznačné, na druhou ale poměrně neutěšené. Co že tím myslím? Co se týče první strany, tady opravdu není o čem. Po deseti letech čekání totiž vydávají novou desku avantgardní hvězdoplavci Arcturus a v takovém případě jaksi nepřipadá v úvahu, že bych se na novinku „Arcturian“ těšil jakkoli méně než opravdu hodně. První vypuštěná skladba „The Arcturian Sign“ nikterak nenapovídá, že by mé těšení mělo vyjít nazmar, takže sem s tím! Moje druhá položka na dnešním seznamu je na tom ale dost odlišně. Faith No More jsou legenda, a jak je mým hloupým zvykem, legendy se mi daří dlouhou dobu zbytečně ignorovat. Řekněte mi ale, kdy jindy bych se měl dát takové legendě šanci, než když vydává novou desku po 18 letech od té předchozí! Troufám si tedy tvrdit, že „Sol Invictus“ sluchovody párkrát proženu, a upřímně doufám, že budu moci po čase říct, jaký jsem byl debil, že jsem Faith No More nezkusil už dřív. Tolik ta jednoznačná část… Neutěšenost vidím jednoduše v tom, že jsem si takřka jistý, že mi právě teď mezi prsty utíká řada desek, které by zde místo měly, ale prostě o nich nevím, a pokud se o nich v dohledné době dozvím, bude to spíše náhodou – a to je vážně k vzteku, to mi věřte.
Kaša:
Souboj návratů. Tak nějak bych ve zkratce vystihl květen co do chystaných počinů. V mém personálním ringu totiž proti sobě stanuli Armored Saint a Faith No More. U Armored Saint by se s oním návratem dalo sice slušně polemizovat, protože „Win Hands Down“ vychází „pouhých“ pět let po „La Raza“, nicméně první ukázky znějí zatraceně dobře, a já tak v koutku duše doufám v návrat někam k formě „Symbol of Salvation“ a překonání slabého „La Raza“, které nějakým záhadným způsobem nefungovalo. To u Faith No More není naopak co řešit. První album po takřka dvou dekádách se již dopředu usadilo na širším vrcholu toho nejočekávanějšího, co mi letos kytarová scéna může přinést, takže doufám, že legendární rockeři dostojí své vlastní výjimečnosti a „Sol Invictus“ bude událostí, která je hodná jména Faith No More.
nK_!:
Sláva, konečně mi také něco vychází. Nejvíce se těším na navrátilce Coal Chamber a jsem zvědav, co třináct (!) let po poslední řadovce předvedou. Tuhle muziku jsem poslouchal za mlada a dva roky zpět byli Coal Chamber naživo fakt nářez, takže docela i věřím tomu, že parta kolem Deze Fafary přijde s něčím alespoň trochu poslouchatelným. Dále vyjde novinka Six Feet Under, a protože poslední dvě fošny byly docela slušné, jsem si téměř stoprocentně jist, že „Crypt of the Devil“ se ponese v podobném duchu. V květnu bude určitě co poslouchat.
Atreides:
Dvě jména, dvě naprosto opačná spektra. Prvním a naprosto jasně vítězným je Arcturus, které netřeba nijak obšírně představovat. „Arcturian“, první album téhle norské vesmírné pošahanosti po deseti letech, je jasná květnová trefa do černého, která je v mém hledáčku od doby, co kapela vypustila první píseň „The Arcturian Sign“. Posun od předchozí „Sideshow Symphonies“ se zdá být na první pohled zřejmý a jsem náramně zvědavý, co s nastíněným elektronickým peklem kapela předvede na celé délce alba. Druhou je Sóley. Něžná indie popová pěnice z Islandu, jíž ve stejný den vyjde druhá deska „Ask the Deep“. Z debutu „We Sink“ doposud dýchá nezaměnitelná islandská atmosféra, intimita a těžko uchopitelná… cizost? Jinakost? Vzdálenost civilizaci a stádovému myšlení? Snad, nicméně to něco mě k ní stále táhne a upřímně doufám, že své další řadovce vtiskne podobné kouzlo.
Zajus:
Mám rád měsíce, kdy je naprosto jasné, co budu poslouchat a v jakém pořadí se na to těším. Květen je právě takovým měsícem, protože moje číslo jedna v podání Leprous je nezpochybnitelné. Malé zrníčko nejistoty tu však zůstává. Předposlední počin „Bilateral“ si mě ovázal kolem prstu, jenže následné „Coal“ jsem prostě nedokázal vstřebat, a „The Congregation“ tedy může dopadnout všelijak. Z prvního singlu ale tuším, že by to mohlo být spíše dobré. Naopak o kvalitě dalšího alba nepochybuji, i když vyloženě natěšený nejsem. O genialitě Nicka Cavea se přesvědčuji s každým novým (starým) poslechnutým albem, nikdy jsem však neměl čest s jeho soundtracky, které obecně nejsou mojí oblíbenou hudební formou. Když však v květnu vychází „Loin des hommes“, nejnovější filmová hudba z pera Nicka Cavea a Warrena Ellise, bylo by hloupé takové příležitosti nevyužít. Poslední do party jsou Faith No More, kteří vydají novou hudbu po dlouhých osmnácti letech. Nejsem ani tak fanoušek kapely, jako spíše jejího výstředního frontmana Mikea Pattona. Už kvůli němu si „Sol Invictus“ nenechám utéct.
Skvrn:
Ani květnové vyhlídky nejsou zlé. Vychází toho opět dost a i tentokrát lze v té nekonečné záplavě novinek nalézt pár kousků zasluhujících zvýšenou pozornost. Začněme tím nejočekávanějším, tedy návratovou deskou Arcturus. S jejím vydáním to, co si budeme namlouvat, dlouhé roky vypadalo všelijak. Chvilky naděje pravidelně střídala hrobová ticha a až po 10 letech od vydání „Sideshow Symphonies“ může být spaní nedočkavců o něco klidnější. Ne však o moc. Moudřejší budeme až s časovým odstupem, se kterým je zvláště v případě Arcturus záhodno počítat. Uvidíme, jakým směrem se „Arcturian“ vydá, zda vsadí na vyšlapanou stezku jistoty, nebo se vrhne vstříc neklidným vlnám experimentů. Ať tak či onak, pevně věřím, že se „Arcturian“ podrobilo důkladnému uzrávání a výsledek tomu bude odpovídat. Málo nečekám ani od progresivních Leprous, kteří v minulosti dokázali, že na první ligu mají, a já doufám, že „The Congregation“ v tomto ohledu poslouží jen jako další utvrzení. Je dost možné, že se znovu dočkáme nějaké zvukové obrody, avšak na ztrátu progresivních choutek bych nesázel. V případě Leprous jedině dobře.
Onotius:
Ačkoliv květen na první pohled může vypadat trochu jalově, je zde několik titulů, na něž by byl hřích si neposvítit. Prvním z nich je určitě novinka norských avantgardních Arcturus. To, že tato kapela, jež stojí za nejedním hudebním skvostem, ještě zdaleka neřekla své poslední slovo, dokazuje koneckonců hned první zveřejněná ukázka „The Arcturian Sign“ – perfektně poskládaná kompozice plná skvělých nápadů. Nenechám si ovšem ujít ani novou desku amerických Kamelot, neboť jsem zvědav, jakou cestu tentokrát zvolí. Zatímco předposlední nosič „Poetry for the Poisoned“ totiž znamenal velice zajímavý úkrok k progresivnějšímu, temnějšímu a kompozičně neotřelejšímu pojetí power metalu, předloňský „Silverthorn“ se bohužel až moc snažil neurazit a ve mně zanechal spíš rozpačité pocity. Podobně by mě zajímalo, jakým směrem se vydají norští progresivní Leprous. Ačkoliv to minule mělo své mouchy, pokud by se některé aspekty vypilovaly, mohlo by to dopadnout věru zajímavě. Tak se nechme překvapit.
Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)
|
Zajus: |
| Top5 2013: 1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories) 2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away 3. In Vain – Ænigma 4. Haken – The Mountains 5. Deafheaven – Sunbather CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.
2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away” jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.
3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.
4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.
5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.
2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.
Neřadový počin roku:
Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.
Artwork roku:
Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.
Shit roku:
Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.
Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.
Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.
Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.
Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.
Zhodnocení roku:
Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.