Země: Velká Británie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 25.11.2013 Label: Crank Music Group Tracklist: 01. Thrones of Shadow 02. Unchained 03. Abyssal March 04. Plagued by Black Death 05. Euphoria 06. Virulent Rapture 07. Life 08. To Wield the Hand of Perdition 09. Of Witchery and the Blood Moon 10. Immateria 11. Paths of Silence Hodnocení: Ježura – 7/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Inverse Records

Myslím, že se se mnou nikdo nebude hádat, když prohlásím, že Hecate Enthroned rozhodně nepatří k extrémně populárním kapelám. Nezasvěcený člověk je prostě tak nějak registruje, ví, že existují, ale tím to asi končí. Pro toho samého nezasvěcence tak bude možná trochu šok, když zjistí, že Hecate Enthroned příští rok oslaví rovných dvacet let existence pod současným jménem (pod tím původním se totiž dali dohromady už roku 1993 – to to letí). Asi tedy není sporu o tom, že to nejsou žádní mlíčňáci, ale naopak zkušení muzikanti s hromadou muziky za sebou. I když… včetně toho současného je to pouhých pět řadových alb, přičemž novinka “Virulent Rapture” navazuje na počin “Redimus” až dlouhých deset let od jeho vydání, takže je to spíš taková menší hromádka než opravdová hromada. Člověk neznalý předchozí tvorby se tedy může sotva čeho chytit, protože při takovéhle konstelaci vstupních podmínek jde od “Virulent Rapture” čekat opravdu všechno, takže se na to pojďme podívat trochu podrobněji.

Odpověď na otázku, co Hecate Enthroned hrají za muziku, je velmi prostá – je to dost starosvětský symfonický black metal s trochou toho koření v podobě krapet death metalových riffů, ale jinak jde o vážně klasický materiál se vším, co k němu patří, a pozdní devadesátky jsou odtud cítit na sto honů. Hecate Enthroned vykreslují rozmáchlé epické plochy, snaží se vytvářet atmosféru a to death metalové riffování na to navazuje kupodivu docela přirozeně. Je sice pravda, že ty největší hoblovačky se mi z celého alba pozdávají asi nejméně, ale na druhou stranu se zase musí nechat, že špatné určitě nejsou, materiálu to přidává na dynamice, a když se takový menší příval překlopí do nějaké té melodické a epické pasáže, je to docela paráda.

Ano, paráda. Hecate Enthroned se totiž pochlapili a přišli s deskou, která má k nějakému odpadu zatraceně daleko. Je to takové příjemné, melodické, relativně chytré, moc dobře se to poslouchá a obsahuje to dost dobrých nápadů na to, aby se člověk nenudil celých pětapadesát minut. A když už je řeč o nápadech, sem tam se vyloupne takový, který bych se nebál označit za vyloženě skvělý. Hodně se mi líbí způsob, jakým deska graduje. Začátek je takový oukej, ale žádný velký zázrak, ovšem už s třetí “Abyssal March” si člověk začíná říkat, že je to vlastně zatraceně podařený kus muziky, a tento pocit naplno exploduje hned v následující “Plagued by Black Death”. Její rozjezd je skvělý, závěr pak vyloženě skvostný a i to, že jsem si skladbu oblíbil hned s prvním poslechem, o něčem svědčí. Mezi dalšími skladbami se najdou jak silné, tak trochu slabší, ale i když se zrovna úplně nezelení, kapela posluchače různými drobnostmi a konkrétními pasážemi neustále ujišťuje o tom, že “Virulent Rapture” má i nadále co nabídnout. A toto opatrné ujišťování pak vrcholí v samém závěru alba. Parádní akustická “Immateria” totiž otevírá půdu pro druhý vrchol desky – “Paths of Silence”, která celé album velice vkusně uzavírá.

Rozebírat tu nějak do hloubky, co a jak který nástroj hraje, je možná trochu zbytečné, neboť to tak nějak vyplývá už z výše napsaného, ale aby se neřeklo… prim tu hrají kytary a klávesy, přičemž kytary spoléhají spíš na riffování, než aby se jejich majitelé snažili nějak kouzlit s monotónními hradbami zvuku, takže je nahrávka dost členitá a takřka pořád je co poslouchat; klávesy jsou pak prakticky všudypřítomné, ale jsou zpracované dostatečně s rozumem na to, aby se celé dílo nezvrhlo v další kýčovité klapkové orgie, jakých už po světě koluje víc, než by bylo zdrávo. Melodie, které z toho vznikají, pak rozhodně lze považovat za zdařilé a atmosféra, která je z valné části právě dílem melodií, má rovněž něco do sebe – místy je dokonce opravdu skvělá. Bicí jsou relativně standardní a vokál rovněž – v obou případech by to asi šlo i o trochu lépe, ale současný stav je zcela dostačující.

Nemám tušení, jak si na tom stojí starší desky Hecate Enthroned, ale “Virulent Rapture” sama za sebe určitě obstála a jejím poslechem nemůžete zkazit absolutně nic. Nevím, možná se na tom podepsalo i to, že jsem dlouhou dobu poslech black metalu docela flákal, ale tohle album mě opravdu upřímně potěšilo a každý jeho poslech jsem si bez výčitek užíval. Samozřejmě, žádný zázrak se nekoná a celé je to vlastně jen takové pomrkávání do minulosti, která žánr symfonického black metalu již delší dobu nemilosrdně stravuje, ale jak je vidět, když se to umí, může taková muzika oslovit i v roce 2014. A jak už je u drtivé většiny oldschoolem se inspirujících nahrávek zvykem, právě to staromilství je dnes naopak velice osvěžující a “Virulent Rapture” v tomto rozhodně nepředstavuje výjimku. Za mě naprostá spokojenost.

Další názory:

Hecate Enthroned nikdy nebyli kapelou, která by mi zrovna přirostla k srdci, nicméně můj respekt měli a mají. Hudebně mě to ovšem nikdy tolik neoslovilo, a i když jsem slyšel většinu jejich alb, tak nějak jsem to pokaždé párkrát otočil a tím to také skončilo, takže dnes už si z těch počinů nepamatuji vůbec ani a je to, jako kdybych je snad ani neslyšel. U novinky “Virulent Rapture” jsem se rozhodl, že dám Hecate Enthroned opět šanci, ale tentokrát pořádnou a prostě tu fošnu budu sjíždět jak divý, aby dostala dostatečný prostor. Tak se také stalo, ale ani to nepomohlo k tomu, abych si z té muziky konečně sednul na prdel. Netvrdím, že je to špatné, “Virulent Rapture” je docela pohodová nahrávka, příjemně se poslouchá, má několik opravdu povedených momentů, ale nemůžu si pomoct, neslyším v tom nic zvláštního, co by mě donutilo jít nad 6,5 bodu. Je to taková hoblovačka s klávesami… některé riffy by se vůbec neztratily ani na novince Legion of the Damned, tuhle mi to připomene starší Cradle of Filth, támhle Dimmu Borgir okolo roku 2000, úvod songu “Euphoria” mi zase strašně zní jako Amon Amarth, což jsou poměrně neočekávané asociace, ale tak to slyším. Přesto “Virulent Rapture” nezní jako slepenec cizích nápadů, to v žádném případě… pořád je to album, jež se poslouchá docela samo, ale vzhledem k tomu, že víc jsem z něj nedostal, nemůže dostat víc bodů ani ono ode mě. Slabší 6,5/10…
H.