Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

God Dethroned – The World Ablaze

God Dethroned - The World Ablaze

Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. A Call to Arms
02. Annihilation Crusade
03. The World Ablaze
04. On the Wrong Side of the Wire
05. Close to Victory
06. Konigsberg
07. Escape Across the Ice (The White Army)
08. Breathing Through Blood
09. Messina Ridge
10. The 11th Hour

Hrací doba: 41:15

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vždy když zaslechnu ony charakteristické riffy a murmur Henriho Sattlera z nizozemských God Dethroned, nemohu si nevzpomenout na časy, kdy jsem na ně v nějakých čtrnácti poprvé natrefil a posléze na nich začal mohutně ujíždět. Byly to především desky „The Lair of the White Worm“, „The Toxic Touch“ a „Ravenous“, které mi v časech, kdy ještě extrémní metal nebyl zrovna mým denním chlebem, ukazovaly zdařilou alternativu k severské melodic deathmetalové scéně. Zrovna nedávno jsem se do nich znovu pustil s tím, abych se pokusil sloupnout plástev nostalgie a trochu střízlivěji je zhodnotil, ale i s tímto odstupem nemohu říci, že by jim zub času nějak zásadněji uškodil. Jistě, není to muzika, která by zásadně posouvala hudební hranice, ale jde zkrátka o vybroušené žánrové kousky s vlastní tváří. Velmi poctivě poskládané a nahrané.

Jsou to nějaké tři roky, co se dala kapela znovu dohromady. A zatímco s koncerty nešetřili – českému fanouškovi se například představili v solidní formě na dvacátém ročníku Brutal Assaultu – pokud jde o studiovou tvorbu, dlouhou dobu bylo ticho po pěšině. Až letos v květnu skupina konečně přišla se svým v pořadí desátým albem nesoucím název „The World Ablaze“. Stačí letmý pohled na obal nahrávky, aby bylo jasné, že v duchu konceptů, jež započaly na „Passiondale (Passchendaele)“ a pokračovaly na na dlouhou dobu posledním „Under the Sign of the Iron Cross“, se bude radostně pokračovat. Obliba ve válečných tématech u deathmetalových kapel není nic výjimečného, nicméně málokdy se obejde bez patosu a zřídkakdy je pak v oné muzice cítit nějaká hlubší autenticita. A ani God Dethroned v tomhle ohledu nebyli úplně výjimkou. Atmosféra zákopů první světové války nebyla v jejich podání patřičně chorobná a muzika se postupně začínala přiklánět k předvídatelnosti. Zvědavost, jakým směrem se na novince God Dethroned vydají, u mě i přesto postupně kulminovala.

Desku otvírá intro „A Call to Arms“, které ihned prozradí příklon k heavy metalu, jenž je pro celé album charakteristický. Nespoutanost předchůdců je utlumena a struktury skladeb se přiklání k ještě větší čitelnosti. To by nemuselo být automaticky špatně, kdyby si ale kapela zachovala charisma a údernost. Problém je v nevýrazném valivém zvuku a bezzubých melodiích. Za příklad lze koneckonců uvést již „Annhilation Crusade“, která je svým refrénem až kontraproduktivně polopatická, a namísto starých časů God Dethroned se mi na mysl derou spíš spolky typu Amon Amarth – což není úplně to, co bych od Nizozemců měl chuť slyšet. A to stále mluvím o skladbě, jež patří mezi ty výraznější. Klipovka „On the Wrong Side of the Wire“ a povedeným závěrečným sólem opatřená „11th Hour“ při opakovaném poslechu v hlavě celkem uvíznou. Zbytek je ale uniformní šeď.

Více chladu, strojenosti, ale o dost méně charismatu a nespoutanosti. Formálně všechno sedí, ale chcete překvapení – jako když na „Passiondale (Passchendaele)“ přišly čisté vokály? Marně. Je to metal, ale ne ten odvážný a nespoutaný, ale až neobvykle nekonfliktní, takový ten metal, který se bude vyjímat jako pěkná kulisa ke klipu, ale z přehrávače vám bude stačit pár poslechů a radši si dáte něco buď ostřejšího či inovativnějšího. Cítím zde potenciál zaujmout širší spektrum posluchačů, ale mnohem menší snahu vydat se za komfortní zónu a reálně se někam posunout.

Agresivní složka působí cynicky a neprožitě, melodie jsou hymnami z povinnosti a jediné, co zůstává z radosti z mých dávných hrdinů, jsou čvachtavé blastbeaty ve spojitosti s charismatickým growlem. To je ale trochu málo. Přemítám, co by kapele pomohlo, a říkám si, že by bylo dobré upřednostnit jednu ze stránek a s tou si nějak pohrát a vyšperkovat – buď zahrát na agresivní strunu a natlakovat do skladeb a do samotného provedení více vzteku a vzdoru, nebo se zaměřit na tu melodickou složku, udělat z další desky sbírku skutečných hymen a nespokojit se s natvrdlou melodikou à la Amon Amarth.

God Dethroned

Je to tak. Poslední skutečně zajímavou nahrávkou God Dethroned v mých očích zůstává „The Toxic Touch“. Kapela je na nové desce uvězněná v mantinelech, které by chtělo do budoucna rozkopat, i kdyby šlo o posun jen o píď. Formace se zakopává hlouběji a hlouběji do svého zákopu, ale s touhle strategií bitvu zkrátka vyhrát nelze. Snad se do příště trochu seberou a svou bezzubost nahradí za nějakou slušivou protézou. Sehraní a instrumentálně zruční jsou dost, jen by to chtělo zase jednou opustit komfortní zónu a vydat se trochu někam jinam.


Celestial Bodies – Spit Forth from Chaos

Celestial Bodies - Spit Forth from Chaos

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: I, Voidhanger Records / Burning World Records

Tracklist:
01. The Final Covenant
02. The Nazarene Bastard Crowned
03. Burning Trident
04. Destroyer of Aeons
05. Return to the Endless Void
06. Sign of the Wolf
07. Chaos of Infinity
08. Kingdom of Black Torment
09. No Place to Hide
10. Reflections of Ain Soaf
11. Towards Perdition

Hrací doba: 37:58

Odkazy:

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Dovolím si – možná trochu naivně a zcela jistě domýšlivě – tvrdit, že už nepatřím mezi posluchače-začátečníky, a že když přijde na extrémní hudební produkci, tak něco málo snesu. Přesto se pořád tu a tam objeví záležitost, která člověka dokáže vyškolit a dát ješitnosti trochu na frak. Obzvláště v případě, kdy netušíte nic zlého a nejste připraveni na neúprosný akustický očistec.

Když jsem se chystal si prvně pustit „Spit Forth from Chaos“, skutečně jsem neočekával něco na způsob toho, co se na desce v reálu nachází. Vlastně jsem si myslel, že od Celestial Bodies dostanu vcelku standardní black metal, a jen jsem doufal, že jeho kvality budou nadprůměrné a třeba že se objeví nějaké to zajímavé osvěžení. Jaké to překvapení, když se na začátku „The Final Covenant“ nakrátko rozezní zastřený táhlý tón, který trvá přesně čtyři vteřiny, a hned vzápětí se vyvalí neskutečné peklo.

Black metal mezi výrazové prostředky Celestial Bodies jistě patří, ale standardní žánrová produkce to tedy není ani omylem. Druhou stěžejní složkou hudby je totiž noise… vlastně bych řekl, že je i tou hlavní. Možná si říkáte, že i tahle kombinace už tu byla v mnoha provedeních, však jen v Nizozemsku, odkud Celestial Bodies pocházejí, operuje třeba Gnaw Their Tongues, nechceme-li jít až třeba ke Stalaggh. To je samozřejmě pravda, navíc uznávám, že Stalaggh je asi ještě o kus větší zvěrstvo než tohle, ale zase ruku na srdce, Stalaggh je i díky šíleným okolnostem skoro strop, kam až se dá ve zvukové odpornosti zajít.

Nic to ale nemění na tom, že i Celestial Bodies je zkurveně šílená věc. Abych ale náhodou nevzbudil nějaký nesprávný dojem, musím hned dodat, že tohle duo se na svém debutu „Spit Forth from Chaos“ vydává poněkud jiným směrem než obě výše zmiňované formace. Celestial Bodies předvádějí agresivní nemilosrdný lis, který takřka po celou hrací dobu nepoleví. Nádech black metalu se tříští ve vřískajících nátlakových hlukových kolážích, které nedoplňuje jen zvrácený řev, ale i naprosto postižená „rytmická“ stránka.

Osobně bych řekl, že ani ne noisové prvky, nýbrž právě bicí jsou tím, co ze „Spit Forth from Chaos“ činí tak chorou desku. Bicí hra je totiž učiněná bestialita mnohdy třískající v arytmických, občas snad i nahodilých linkách. Žádný groove, ani žádná bezduchá sypačka, ale disharmonické žhavení soupravy doběla. Rytmika je tím, co se velkou, ne-li dokonce největší měrou podílí na našich dojmech z hudby, jestli je ta která píseň chytlavá nebo jestli je to agresivní vichřice… ať tak či onak, takřka vždy je to stále rytmika, tedy má rytmus. „Spit Forth from Chaos“ se této konvence v mnohých momentech zbavuje a právě arytmický zvukový sadismus patří k elementům, díky nimž se jedná o tak těžkou a nestravitelnou nahrávku.

Ano, po čase si lze zvyknout. Dokonce je pak možné rozeznávat jednotlivé písně, a nemusí jít zrovna o jednu z mála vybočujících záležitostí, jakou je třeba dronově táhlá „Sign of the Wolf“. Což je nakonec svým způsobem dost zvláštní, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že Celestial Bodies není cizí ani improvizace, z níž už tuplem padají nejasné struktury. Ale to není negativum „Spit Forth from Chaos“ má totiž sílu i tak. Každopádně, úvodní poslech byl fakt pěstí do ksichtu, protože když toho půjdete nepřipraveni (což se asi nestane, protože touhle recenzí jsem vám moment překvapení asi trochu zkurvil, haha… sorry), Celestial Bodies vás porazí.

„Spit Forth from Chaos“ je záležitost… kdybych si měl představit, jak by mělo znít zhudebněné sdělení, že existence je nicotná a že vše živé by mělo pomřít bolestivou smrtí, mohla by ta představa klidně vypadat nějak takhle. Snad není třeba dodávat, že nejde o nic pro začátečníky, na tohle už člověk musí mít něco málo naposloucháno, aby to nějak vstřebal, ale jestli se toho nebojíte a poslední Deathspell Omega vám připadají jako čaj, tak teď už víte, kam sáhnout. Jak už jsem naznačil výše, asi nejde o ten úplně nejvyšší extrém, ale čaj to tedy rozhodně není. Jedná se o hodně intenzivních 40 minut, jejichž sílu není radno podceňovat. Celestial Bodies zacházejí na hranici, kde hudba přestává prožitkem a stává se výzvou. Je jen na vás, zdali ji přijmete. Rukavice je hozena.


Blood Tyrant – Aristocracy of Twilight

Blood Tyrant - Aristocracy of Twilight

Země: Nizozemsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Dawn of a New Supremacy
02. The False Heresy
03. Undying Iron Will
04. Barbaric Wampyrism
05. Clandestine Bloodmists
06. Engulfed by Purifying Flames
07. Inertia Meditation

Hrací doba: 29:28

Odkazy:
bandcamp

„Aristocracy of Twilight“ je deska, již by ti, kdo nejsou hodni vnímat a chápat temné umění, mohli okamžitě odsoudit jako strašnou, až neposlouchatelnou. Ale myslím, že tak je to zcela v pořádku; je správně, že hudba jako tato není určena každému a všem.

Produkce Blood Tyrant je nepochybně syrová až běda. Na to je nutno upozornit hned dopředu. Nepřijde-li vám lákavá vidina extrémně mrazivých kytarových riffů a odporného skřehotu pod rouškou zadušeného soundu, pak byste se asi měli od „Aristocracy of Twilight“ držet dál. Pokud si naopak ceníte toho, když hudba zní jako otvírání pavučinami opředeného víka kamenné hrobky, pak je Blood Tyrant formací, jež by vám mohla – měla! – navodit pocity, jaké umí jenom tento žánr a žádný jiný.

Jistěže, formálně je „Aristocracy of Twilight“ nahrávkou vysoce zpátečnickou, zamrzlou kdesi v časech dávno minulých, nejen zvukem, ale i svou kompozicí a atmosférou. Vlivů by šlo vystopovat hned několik, počínaje například Satanic Warmaster, konče třebas nihilismem Černých legií. Negativum to je ovšem skutečně pouze a jenom z formálního hlediska. Stěžejní je totiž atmosféra a feeling, přičemž obé z „Aristocracy of Twilight“ tryská v proudech. Předkládaná půlhodina je kurevsky silná, temná a špinavá, fanatická a místy až nefalšovaně strhující.

Možná, že papírově se skutečně jedná jen o další porci chladných riffů, která nijak nevybočuje z řady podobných nahrávek, jichž už za svůj život jistě slyšeli dost. Nicméně… přesně v souladu s názvem desky z „Aristocracy of Twilight“ vyzařuje jakýsi majestát a – v tom dobrém slova smyslu – elitářství. Velkou měrou tomu napomáhají ambientní klávesové tóny skryté za kytarovým bzučením. Hlavní roli mají pouze na úplném začátku první skladby „Dawn of a New Supremacy“ a pak na samém konci v podobě intra „Inertia Meditation“. Jinak se ovšem po celou dobu jede ve výše popsaných kolejí zaprášeného black metalu.

To ovšem v žádném případě neznamená nudu či pocit mdlé jednotvárnosti. Už zmiňovaná atmosféra sama o sobě je natolik dobrá, aby „Aristocracy of Twilight“ táhla kupředu, a když na to navíc není sama, tak album už tuplem funguje jedna báseň. Hudba Blood Tyrant je dostatečně pestrá, riffy dostatečně pravé a vokál patřičně jedovatý, aby vyhrazená půlhodinka času ubíhala raketovou rychlostí. Nadto mám po konci posledních tónů „Inertia Meditation“ vlastně vždy chuť dát nahrávku přinejmenším ještě jednou, což kolikrát dopadlo tak, že jsem „Aristocracy of Twilight“ hrál třeba i pětkrát za sebou. Že je to vážně až tak dobré? Vskutku ano. Jen těžko se lze ubránit oddanosti vůči takovým hymnám zla jako „The False Heresy“, „Barbaric Wampyrism“ či „Engulfed by Purifying Flames“.

Blood Tyrant

Snad netřeba dodávat, že „Aristocracy of Twilight“ je navzdory možným formálním výhradám výborná záležitost. To, co by mnozí mohli považovat za její slabinu, je ve skutečnosti její největší předností. Syrovost a pravověrnost mohou nakrásně fungovat i dnes, jsou-li podány s odpovídajícím zápalem. Dle mého tvorba dvojice Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter nabízí vše, co může člověk od tohoto druhu hudby chtít a požadovat, tak jen těžko lze být s výsledkem nespokojen. Je pravda, že první demosnímek „Night of Blood Moon“ zněl ještě hnusněji a podzemněji, přesto si dovolím tvrdit, že „Aristocracy of Twilight“ nezklamalo. Povinná koupě.

I navzdory kvalitám debutové desky bych ale netvrdil, že Blood Tyrant mají našlápnuto nebo že na ně čeká velká budoucnost. Neočekávám – a také doufám, že se tak nestane – že by se na tuhle skupinu sesypali posluchači, jako se tomu stalo v jiných případech; myslím, že jméno Blood Tyrant zůstane skryto a objeví jej pouze věrní uctívači černého metalu. A to je jenom dobře. Nakročeno by však mohlo být ke kultovní záležitosti, tedy takové, kterou hodně miluje malý počet lidí. A to je poloha, jaká by záležitosti typu Blood Tyrant slušela ze všech nejvíce.


Verwoed – Bodemloos

Verwoed - Bodemloos

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2016
Label: Argento Records

Tracklist:
01. Bodemloos
02. Een leven aan de oppervlakte
03. Leegte

Hrací doba: 24:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Příjemná překvapení se dost často nacházejí tam, kde by je člověk nečekal. Jako například u Verwoed. Kdo to je, co to je? Nemějte strachy, hned si to povíme. A dá-li múza, Bůh nebo jakákoliv jiná podobná děvka, možná se dozvíte i důvod, proč má být „Bodemloos“ tak dobrá nahrávka. Anebo to třeba napíšu jak kokot a nedozvíte se z toho lautr nic, uvidíme.

Vydat se musíme do Nizozemska za frajerem, který si říká Erik B. – těžko říct, jestli to B. znamená Borec nebo Buzík nebo cokoliv jiného, to zjevně máte uhodnout sami. Jasně, já si z toho dělám hovězí humor, ale u Verwoed to vlastně namístě není, poněvadž jde o moc dobrou muziku, z níž není nutno si dělat šoufky. Tak či onak, Erik začal ukájet své hudební choutky (mimochodem, asi jste pochopili, že jde o jednočlenný projekt) pod hlavičkou formace Woudloper, ale po jednom ípku a jednom singlu se rozhodl ke změně názvu, kterýmžto je – ano, domýšlíte si to zcela správně – právě Verwoed. „Bodemloos“ pak je první nahrávkou pod tímto jménem. 24minutové EP vyšlo u Argento Records jako jednostranné 12“ LP.

Na hudbě Verwoed je do jisté míry zajímavé, že neobsahuje formálně nic skutečně výlučného či neotřelého, na co by šlo poukázat a co by šlo vyzdvihnout, že právě kvůli tomuhle byste si měli „Bodemloos“ pustit. V čem tedy tkví kouzlo? Věřte tomu nebo ne, ale vše je ukryto ve vysokých skladatelských schopnostech. Všemocné Metalové Archivy neuvádějí, že by měl Erik za sebou kdovíkolik odkroucených let v metalovém undergroundu, ale tím spíš je nutno ocenit, s jakou jistotou a s jakým účinkem jsou skladby na „Bodemloos“ vystavěny.

Kompozice jsou dostatečně rozmanité, nikoliv však přeplácané, motivy i tempa se střídají s přirozenou lehkostí a nenuceností. Žádný nástroj ani vokál výrazně nevystupuje nad ostatní, vše pracuje pro celek, který je ve finále sakra lákavý. Všemu nasazuje korunu podařená atmosféra, s níž se to má vlastně podobně jako se samotným albem – není vysloveně strhující, ale nesporně má něco do sebe a nepřestává fungovat (a tedy bavit) ani po množství poslechů.

To platí především o úvodním titulním kusu a následující „Een leven aan de oppervlakte“. Závěrečná „Leegte“ na to jde trochu jinak. Sice má rovněž několik tváří, ale je o něco monotónnější a také minimalističtější, sází pouze na střední tempo. Atmosféra zde kulminuje a úroveň hypnotičnosti dosahuje nejvyšších hodnot. Formálně bych „Leegte“ určitě označil za vrchol, neboť právě zde „Bodemloos“ vrcholí v pravém slova smyslu, ale berte to trochu s rezervou, protože zas nechci snižovat význam a kvality prvních dvou skladeb. Ty jsou totiž rovněž výborné a „Bodemloos“ nejlépe zapůsobí – já vím, bude to znít jako prašivé klišé, ale prostě to tak je – jako jednolitá masa, již není nutno dělit na jednotlivé písničky. Jednoduše je to ucelené dílko, jemuž nechybí určitý vývoj, a tak bych to také bral.

Nebudu lhát – nečekal jsem od „Bodemloos“ vyložené zázraky. Což je myslím v případech, jako je tento, docela běžné, protože při pohledu zdálky skutečně nic nenasvědčuje tomu, že bude ve Verwoed dřímat takový talent a schopnost napsat kus skvělé muziky, jež možná neoslní, rozhodně však kurevsky potěší. Přesto to tak je. Za mě překvapení a spokojenost, tohle rád doporučím i dál.


Wiegedood – De doden hebben het goed II

Wiegedood - De doden hebben het goed II

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Ontzielling
02. Cataract
03. De doden hebben het goed II
04. Smeekbede

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

Syndrom náhlého úmrtí kojenců je příčinou smrti 0,22 promile všech živě narozených dětí. V České republice to je okolo 25 dětí ročně a na celém světě více než 20 000. V počtu úmrtí tedy může konkurovat třeba terorismu, byť se o něm na předních stránek novin kupodivu nepíše. Syndrom náhlého úmrtí kojenců je však ještě něco jiného – je to pěkně blbé jméno pro kapelu. Pokud si ho však přeložíme do nizozemštiny, dostaneme opravdu pekelné slovo, které se k metalu výborně hodí: Wiegedood.

Wiegedood nejsou žádní nováčci, i když dlouholetou historii také zrovna nemají. Jako kapela na kontě mají jediné album (a není těžké uhodnout jak se jmenovalo, vzhledem k názvu dnes recenzované desky), ovšem její členové jsou na nizozemské scéně zkušenými mazáky. Gilles Demolder basuje v Oathbreaker, kam si přetáhl i bubeníka Wima Sreppoca. Druhý kytarista (a zpěvák) Levy Seynaeve pro změnu obsluhuje baskytaru v sludgeové Amenře. Pokud byste však z těchto formací chtěli vyvozovat něco o hudbě Wiegedood, budete jistě úplně mimo. Nejsou zde ani stopy sludge metalu a už vůbec ne hardcoru. Wiegedood totiž hrají poctivý black metal.

Možná i proto, že ve svých domovských formacích hrají oba kytaristé na basu, rozhodli se do řad Wiegedood baskytaristu nepouštět, a byť je to na výsledném zvuku poznat, nemůžu vyloženě tvrdit, že by mi zvonivá čtyřstrunka chyběla. Demolder a Seynaeve působí jako perfektně sehraný pár, díky čemuž dokáží Wiegedood i v malé sestavě a bez pomoci výpočetní techniky malovat barvité obrazy plné zkázy a smutku.

Základní ingrediencí skladeb z „De doden hebben het goed II“ je rychlost. Tempo je opravdu pekelné a nemilosrdné zejména k pravačkám obou kytaristů, účelem však není ani tak ohromit technickou zručností, jako spíše posluchače přikovat k reproduktorům alespoň do té doby, než tlak povolí, což bývá obvykle jen mezi jednotlivými skladbami. Hned otvírák „Otzieling“ zaútočí zcela nevybíravě od prvních sekund mohutným riffem, který si vás omotá kolem prstu na první poslech. „Otzieling“ je perfektním příkladem toho, že pokud jsou podmínky správné, není třeba usilovat o „atmosféru“, neboť ta přijde sama. Přestože je totiž úvodní skladba rychlá, založená na propracovaných riffech a hráčsky jistě velmi náročná, z pohledu posluchače je v první řadě náladotvorná. Wiegedood nehrají atmosferický black metal, jak se na mnohých místech tvrdí. Wiegedood hrají jednoduše black metal, který někde po cestě mezi hudebníkem a posluchačem obalí temný mrak nabitý emocemi.

Wiegedood

Po úvodním přetlaku přijde krátké uvolnění ve formě tichého úvodu „Cataract“. Jednoduchou melodii jediné kytary však rychle přebere celá kapela a následných několik minut ji v hypnotickém opojení opakuje, aby v druhé půli písně přešla do již tradičního útoku a posluchači na jedenáctiminutové ploše předvedla několik takřka dokonalých momentů. Bohužel po nabité „Cataract“ přijde drobné škobrtnutí v podobě titulní písně. Ne snad, že by „De doden hebben het goed II“ kazila vysokou úroveň celé desky, přesto za svými předchůdci zaostává. Úvod v podobě vazbení kytar a Seynaevova řevu není špatný, jenže po něm následuje pomalejší tempo a pochodový rytmus, který mi k Wiegedood příliš nesedí. I tak má titulní skladba pár dobrých momentů a práce kytar je jako vždy solidní. Závěrečná „Smeekbede“ pak podtrhuje vysokou kvalitu nahrávky a doplňuje ho o několik perfektních momentů (hluboký riff opakovaný několikrát v průběhu kompozice je rozhodně jedním z nich), ovšem kazí ji nenápaditý závěr.

Dovolil jsem si napsat pár slov o každé ze čtveřice písní, neboť „De doden hebben het goed II“ rozhodně není počin zbytečně dlouhý. Co však postrádá na kvantitě, kompenzuje kvalitou a hlubokou atmosférou. Netuším sice, zda texty opravdu pojednávají o náhlých úmrtí kojenců a nepochybném utrpení jejich rodičů, ale možná je to nakonec dobře, neboť tak mohu sílu hudby nasměrovat zrovna na to téma, které mě momentálně trápí. „De doden hebben het goed II“ je v každém případě ohromné album, a pokud jeho síla neochabne, ještě o něm ode mě ke konci roku uslyšíte.

Mimochodem, pokud vám 33 minut hrací doby přijde málo, neváhejte si před „dvojkou“ pustit i „jedničku“, která je o pár minut delší, a přitom v podstatě stejně povedená. Získáte tak více než 70minutový zážitek, na jehož konci z vás bude když už ne znovuzrozený, tak tedy alespoň příjemně odpočatý člověk.


Soulemission – Tales of Inevitable Death

Soulemission - Tales of Inevitable Death

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Bellum omnium contra omnes
02. March Against the Storm
03. Luciferian Blood Orders
04. Seas of Emptiness
05. Where Fallen Angels Dare
06. Endless Grief
07. Perished Entity
08. Glorification of Elimination

Hrací doba: 42:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Hádám, že lze říct, že jednou z tužeb hudebního fanouška je vedle požitkářského vychutnávání již známých formací také vyhledávání nových jmen, která by byla hodna zařazení k oné již známé množině, k níž stojí za to se vracet. Snad právě z tohoto důvodu posloucháme ty neustále vznikající neznámé skupiny a doufáme, že se při tom strefíme do něčeho, co se nám strefí do vkusu. Jenže takových případů je bohužel minimum a nenaráží se na ně na každém rohu. Naopak, taková objevitelská činnost s sebou nutně přináší i mnohá šlápnutí do hovna, když člověk něco vyzkouší, aby následně odcházel neuspokojen či dokonce zhnusen a s pocitem ztráty času.

Některé perly, k nimž se mi podařilo se v loňském roce dopracovat, jsem tu již představil. Dnes na to ovšem půjdeme z druhé strany a představíme si něco, co za představení nestojí – jedno z těch šlápnutí do hovna.

V sestavě Soulemission nejvíce zaujme vokalista Michel Stigter, protože to není nikdo jiný než Nimroth, jenž dlouhé roky vřískal v řadách Cirith Gorgor. To možná není superhvězdná kapela, ale rozhodně jde o zaběhlou formaci, která má svojí fanouškovskou základu. I ostatní dva kořeni v sestavě Soulemission kdesi hráli, ale zde už jde o jména, o nichž jsem doposud neslyšel, takže se tím nebudeme zdržovat. Tak jak tak, ani zkušenosti nizozemské trojici nijak nepomohly. Debutové album „Tales of Inevitable Death“ je totiž k uzoufání nudné.

„Tales of Inevitable Death“ vlastně ztělesňuje vše, co si představíte pod pojmem průměrný black metal. Nenechte se zmást vcelku dobrým přebalem (ačkoliv logo na styl noname deathovek by už leckoho mohlo trknout) ani skutečností, že jako host se na nahrávce představuje borec formátu Niklase Kvarfortha (objevuje ve čtvrté skladbě „Seas of Emptiness“) nebo že bicí jako sezónní člen nahrál portugalský řezník Menthor (Nightbringer, Lvcifyre, Enthroned). Když si totiž „Tales of Inevitable Death“ pustíte, asi vás napadne, jak je možné, že se k hostování na tomhle albu propůjčili takoví kanóni.

Asi by bylo záhodno se konečně dostat k vlastní náplni „Tales of Inevitable Death“, ale nějak nevím, co bych o tom měl psát. Kde nic není, tam ani čert nebere. Tady se prostě hraje čistokrevný průměr postrádající jakékoliv poutavější nápady. Kytary nepředvedou jediný solidní riff, který by člověku mohl uvíznout v paměti, snad jedině sem tam nějaké sólo se vcelku dá, ale ani zdaleka ta nejsou natolik dobrá, aby šlo o nějaké terno. Michelův vokál mě spíš rozčiluje a na téhle desce mi připadá strašně afektovaný. Vlastně ani ty bicí nejsou nijak kulervoucí, jako kdyby si to Menthor prostě nějak natřískal, aby se neřeklo, a šel zas do prdele. S jeho bestiálním výkon například na „Sun Eater“ od Lvcifyre se to nedává srovnávat ani vzdáleně. Není tu jediný song, k němuž bych mohl říct něco výrazně kladného, žádný moment, kde by mě to skutečně a upřímně bavilo. Jen šeď, nuda a pocit marněného času, jejž šlo využít na poslech mnohem hodnotnějších záležitostí.

Soulemission

Jak vidno, k „Tales of Inevitable Death“ nemám příliš pozitivních slov. Ale není se čemu divit. Album mě nebavilo už na první poslech, nebavilo mě ani za pár dalších poslechů, naopak mě čím dál tím víc sralo a hodně rychle jsem se začal těšit, až ho spláchnu do hajzlu a budu se moct jít věnovat něčemu užitečnějšímu. Třeba vrtat si propiskou v zadku nebo tak něco.


Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Gnaw Their Tongues - Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / noise / industrial
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ConSouling Sounds / Tartarus Records / Crucial Blast

Tracklist:
01. Hold High the Banners of Truth Among the Swollen Dead
02. The Speared Promises
03. Frail as the Stalking Lions
04. Your Kingdom Shrouded in Blood
05. Silent Burned Atrocities
06. Hymn for the Broken, Swollen and Silent
07. I Have Clad the Pillar in the Flayed Skins
08. Our Mouths Ridden with Worms

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues už dnes asi není skupina, která by ještě dokázala překvapit. Po víc jak dekádě fungování, deseti deskách a bezpočtu neřadových počinů to je snad i pochopitelné. Ale to nemusí nutně znamenat degradaci kvalitativní úrovně. Poprvé to sice vždycky bývá nejsilnější, v tomto případě snad i nejhnusnější, ale to neznamená, že by snad hudba tohoto nizozemského projektu s postupem let ztrácela na síle či své odpornosti.

Moriesovi lze možná vyčítat nadprodukci – s Gnaw Their Tongues sype spoustu počinů a vedle toho má ještě kotel dalších projektů, mezi nimiž jsou nejznámější asi Cloak of Altering, De magia veterum (první album po pěti letech vyjde příští měsíc!) a v poslední době třeba Pyriphlegethon – ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by snad postupem času měknul a mírnil se. Takové tvrzení aktuální deska „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bezpečně potvrzuje. Gnaw Their Tongues ani na svém desátém řadovém počinu neztrácí nic ze své ohavné aury, stále je to zkurveně intenzivní a odporný marast, který vám vymáchá držku v těch nejhorších chorých sračkách, jaké si váš ubohý mozeček ani nedokáže představit. To zní lákavě, ne?

Recept je již dávno daný. Na druhou stranu, kdyby mě u všech kapel desátá studiová deska upoutala takovým způsobem, jakým se pod kůži dokázalo zarýt „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“, hned by se v tom hudebním světě žilo o poznání lépe. Očekávejte tedy obligátní dávku absolutní zlovolnosti, které je dosaženo kombinací black metalu a noisu, v níž se tu a tam zjeví i nějaký skřípot z industriálního hájemství. Anebo taky ne a já jen předstírám, že v tom brajglu něco slyším, abych vypadal víc elitářsky.

Ne, to byl vtip. I navzdory tomu, s jakou formou „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ (a produkce Gnaw Their Tongues obecně) pracuje, jsou jednotlivé kompozice mezi sebou povětšinou rozeznatelné a jsou tu momenty, které posluchači v hlavě utkví. Jedním z takových je kupříkladu trýznivá „Your Kingdom Shrouded in Blood“, jež právě patří k těm písním, v nichž je vliv industrialu jasně patrný. Podobně se vymyká třeba i pátá „Silent Burned Atrocities“, i když opačným způsobem. Jakkoliv je muzika Gnaw Their Tongues ošklivá a animální, její rychlost není nijak závratná. Výjimka však potvrzuje pravidlo a bestiálně rychlé momenty v „Silent Burned Atrocities“ jsou toho důkazem. A když pak dojde ke zvolnění, v pozadí se objeví temná klávesová melodie, aby song poté sklouzl k opilé zfetované pasáži, nelze pochybovat o tom, že Mories svou hudbu skutečně komponuje a přemýšlí nad ní – na rozdíl od mnoha jiných hlukařů, jejichž produkce je bohapustou improvizací na téma „co největší bordel“.

I navzdory právě řečenému je však „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ především masou zvuku, jejíž intenzita vás zatlačí do kouta. Atmosféra desky je strhující a hypnotická. Zlo při poslechu odkapává z reproduktorů a ortodoxní negativismus prostoupí vším, co se přiblíží na doslech, ale odtrhnout se od toho prostě nedá. A to je známka toho, že Gnaw Their Tongues stále hraje vysokou ligu.

Gnaw Their Tongues

Jak již padlo, „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ znalce tvorby Gnaw Their Tongues nijak zvlášť nepřekvapí. Pocuchat nervičky ovšem dokáže. A to je dle mého skromného stěžejní, protože přesně tohle je tím, kvůli čemu podobné počiny posloucháme. Misantropie budiž pochválena. A nyní zemři, červe!


Asphyx – Incoming Death

Asphyx - Incoming Death

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Candiru
02. Division Brandenburg
03. Wardroid
04. The Feeder
05. It Came from the Skies
06. The Grand Denial
07. Incoming Death
08. Forerunners of the Apocalypse
09. Subterra Incognita
10. Wildland Fire
11. Death: The Only Immortal

Hrací doba: 47:42

Odkazy:
web / facebook

„This is true death metal, you bastards!“ Záměrně jsem si vybral na úvod recenze „Incoming Death“, nového alba Asphyx, první linku titulního válu z předchozí řadové desky „Deathhammer“. Má to pochopitelně svůj důvod a nemusíte být Sherlock Holmes, abyste na to přišli. Jestli něco aktuální formu holandských drtičů charakterizuje ze všeho nejlíp, tak je to dle mého skromného názoru právě tato věta. Hned po prvním poslechu „Incoming Death“ bylo zřejmé, že parta kolem Martina van Drunena je po svém návratu na scénu, k němuž došlo v roce 2007 a jenž byl plnohodnotně završen prostřednictvím „Death… the Brutal Way“ o dva roky později, stále v laufu a prodlužuje svoji sérii, v rámci níž sází mezi hladové posluchače jedno povedené album za druhým.

Přestože „Incoming Death“ pokračuje tam, kde se na „Deathhammer“ skončilo a přináší tak poctivou porci zabijáckého oldschool death metalu, tak oproti předchozím dvěma albům Asphyx upustili od bruskovitě průrazného zvuku a vrátili se k hutnějšímu nazvučení svých nástrojů, díky čemuž má devátá řadovka blíže ke starším albům. Hudebně je však všechno při starém, protože Asphyx nemají důvod nic měnit. Během své kariéry si vybrousili svůj styl k dokonalosti a všechny aspekty jejich tvorby představují v současné době celek, který zabíjí na všech frontách.

Připravte se tedy na chladné, záhrobní kytarové riffy Paula Baayense, smrtící salvu bicích, k nimž usedl novic Stefan Hüskens, dunící basu Alwina Zuura a samozřejmě na charakteristický growling Martina van Drunena, který je tou správnou deathmetalovou bestií, již si s nikým jiným nelze splést. Co do množství nápadů je „Incoming Death“ albem dostatečně zajímavým, aby se nezačalo po několika málo posleších zajídat a svádět posluchače k ubíjející monotónnosti. Naopak se mi zdá oproti posledním dvěma počinům tak nějak promyšlenější a atmosféričtější. Tam, kde „Deathhammer“ bodovalo s průbojným materiálem, je „Incoming Death“ do jisté míry zadumanějším albem a nezadírá se pod kůži tak rychle. Ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, že Asphyx naplňují očekávání spojená s velikostí jména, které se na přebalu honosí.

„Incoming Death“ by se, jako už je tomu v případě Asphyx zvykem, dalo rozdělit na dvě základní kategorie písní. Ta první přináší rychlejší, death metalem skrz naskrz prolezlý materiál, díky němuž považuji hudbu Asphyx za esenci toho nejryzejšího death metalu, s nímž lze u velkých kapel přijít do styku. Patří sem příkladně úvodní vál „Candiru“, rychlovka „Incoming Death“, jež svým nástupem a množstvím energie evokuje titulku předchozího alba, či klasickou chrastivou hymnu „It Came from the Skies“. Neuvedl jsem sice všechny, ale pro jako krátký výčet toho, že Asphyx umí složit perfektní deathmetalovou pecku, která má všechny parametry k tomu, aby se ihned po vydání stala na poměry jejich vlastní tvorby klasikou, by to mohlo stačit.

Možná vám přijde, že s tou chválou to přeháním, ale věřte, že v tomto případě si za svým názorem opravdu stojím. Asphyx v poslední dekádě tvoří materiál, který snese srovnání s tou největší klasikou žánru a minimálně na úrovni jejich vlastní tvorby si myslím, že lepší placky než aktuální ponávratovou trojici ve své diskografii nemá. Vůči klasikám „The Rack“ a „Last One on Earth“ je to sice dosti kacířská myšlenka, ale Martin van Drunen a jeho parta smrtonošů zrají jako víno.

Jestliže výše uvedené písně patří spolu s „The Feeder“ či „Forerunners of the Apocalypse“ do sorty písní rychlejších, tak je nutné zmínit další neméně důležitou složku „Incoming Death“. Ta je tvořena kompozicemi v pomalém tempu, které čerpají základ v doomové zatěžkanosti, ale ponechávají si deathmetalovou průraznost a agresi. Nedokážu říct, která z těchto skupin skladeb je lepší, protože takhle to brát nelze, ale dohromady je ten koktejl smrtících paleb a pomalejších tryzen namíchán tak dokonale, že není nutno dělat kvalitativní rozdíly. „Wardroid“, „Subterra Incognita“, „The Grand Denial“ i závěrečná „Death: The Only Immortal“ nejsou na první poslech takové tutovky, ale to se od nich ani nečeká. Jediná „Wardroid“ má v rámci možností hitový potenciál a díky přímočaré struktuře dokáže zaútočit na první poslech.

Asphyx

To „The Grand Denial“ a „Death: The Only Immortal“ se svou hrací dobou, jež pokořila sedmiminutovou hranici, pomalu budují nezaměnitelnou záhrobní atmosféru. Chrastivé kytary se nikam neženou, Van Drunen trápí své hlasivky a za pomalu doznívajících kytarových linek v závěrečné kompozici vás Asphyx nechají přemýšlet o životě a smrti. Z posledních dvou minut „Death: The Only Immortal“ mě mrazilo v zádech a po skončení jsem měl chuť album otočit ihned ještě jednou.

A to jsem taky dělal. Pravidelně. Není žádné tajemství, že mám chrastivý death metal rád a Asphyx zvláště, nicméně výše uvedené řádky nebyly myšleny jako uctívání oblíbené skupiny bez ohledu na kvalitu předkládané nahrávky, nýbrž jako radost z toho, že tahle holandská mlátička si své výsadní postavení na poli death metalu hrdě drží dál, a nemusí přitom dělat žádné kompromisy a někomu lézt do prdele. Stačí nahrát desku, již lze určitě chápat jako sázku na jistotu, a přesto mají v rukách silný produkt, jímž dokážou přesvědčit o tom, že pod drn tahle čtveřice v žádném případě nepatří a že její návrat měl smysl. „This is true death metal, you bastards!“


Urfaust – Empty Space Meditation

Urfaust - Empty Space Meditation

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Meditatum I
02. Meditatum II
03. Meditatum III
04. Meditatum IV
05. Meditatum V
06. Meditatum VI

Hrací doba: 43:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nechtěl bych vzbudit dojem, že jistá část recenzí, které píšu, je mi u prdele. Tak to není; dokud to jde, tak se vše snažím psát nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen, přestože mě samotné album třeba nebaví, byť je asi jasné, že ne vždy se všechno píše s lehkostí a občas to nebohý recenzent láme trochu přes koleno. Nicméně jsou články, které mají trochu specifické postavení a člověk si na nich chce dát echt záležet. Pak ale konečně nadejde soudná hodina, kdy by bylo záhodno recenzi vyplodit, a najednou neví, odkud začít a co psát, ačkoliv by toho šlo říct tolik.

A přitom psát o Urfaust by zdánlivě mělo být lehké. Tahle formace je výjimečná a její muzika jakbysmet. Jistě, papírově je to pouze špinavý black metal s klávesami, ale kurva, ta atmosféra! Urfaust ve své tvorbě v podstatě ztělesňují vše, co mám na hudbě obecně rád, a navíc to nabízejí v extrémně koncentrované podobě. Prim samozřejmě hraje právě ona atmosféra, která je v případě této nizozemské dvojice skutečně pohlcující, ale je tu i spousta dalších věcí, jaké lze Urfaust přičíst k dobru. Syrovou autentičností počínaje, konče schopností posouvat se v rámci zdánlivě úzkých mantinelů pořád dál a na každém albu znít trochu jinak, aniž by se vytratil charakteristický zvuk. Kolik skupin tohle dokáže?

Urfaust bych osobně vytknul snad jen jedinou věc – že svůj nesporný talent ředí obrovským množstvím neřadových počinů, z nichž by šlo poskládat minimálně jedno další album, možná i dvě. Nicméně na spekulace se nehraje a realita je taková, že se IX a VRDRBR docela vyžívají v kraťasech. Důsledkem tohoto počínání pak je nízký počet dlouhohrajících desek a velké mezery mezi nimi. Těsně po sobě vyšla jen první dvě alba „Geist ist Teufel“ (2004) a „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“ (2005)… na pokračování „Der freiwillige Bettler“ už se čekalo pět let a na letošní „Empty Space Meditation“ dokonce šest roků. Na druhou stranu, o to víc se člověk těší, byť i ta mezičasová „výplň“ v podobě krátkohrajících počinů je leckdy zajímavá – z období před vydáním „Empty Space Meditation“ bych vyzdvihl především singl „Die erste Levitation“ (2013) a EP „Apparitions“ (2015).

Na druhou stranu – a to zase všechna čest! – když už Urfaust jednou za uherský rok desku vydávají, tak je to fantastická záležitost. A s obrovskou radostí mohu říct, že „Empty Space Meditation“ to opětovně do puntíku potvrzuje. IXVRDRBR si opětovně udržují svůj nezaměnitelný sound, jejž provází nihilistická aura a opiátový psychedelický opar, a přitom jsou zase o kousek jinde a novinka dýchá trochu jinou náladou než minulé „Der freiwillige Bettler“ nebo ještě starší věci. Předně ale nechybí hypnotická atmosféra, která patří k největší přednostem Urfaust, na čemž „Empty Space Meditation“ (naštěstí!) nemění zhola nic.

Urfaust

Úvodní ambientní „Meditatum I“ znalce tvorby Urfaust nepřekvapí, jelikož Nizozemcům nebyl ambient nikdy cizí. Nicméně i ten má v jejich podání svou zvláštní náladu a většinou je dobrý, takže nijak nevadí, že se i zde taková skladba nachází, zvlášť když jako intro funguje docela uspokojivě (ačkoliv menší zeštíhlení by mu možná slušelo). Naopak „Meditatum II“ je nejspíš nejagresivnější písní na „Empty Space Meditation“. Primitivní zběsilou pasáž s animálním řvaním IX (skloňovat to moc nejde) však stále podbarvují skvělé ambientní klávesy. Po několika minutách ovšem přijde božská pasáž ve středním tempu, v níž Urfaust předvedou další ze svých největších zbraní – fenomenální čistý vokál. I ten se v průběhu let proměnil a už to není čirý manifest nihilismu jako v dobách „Geist ist Teufel“, ale stále je to ohromně působivé.

Desetiminutová „Meditatum II“ nastaví laťku vysoko, nicméně ani zbylé skladby nezaostávají. Možná úplně nejvyšším vrcholem je pro mě „Meditatum IV“, jejíž atmosféra je neskutečně hustá, tempo je po celých devět minut pomalejší, ale výsledek je pohlcující. Rozvážné riffy, předoucí baskytara, minimalistické, leč vysoce funkční přechody bicích, plíživé klávesy a jako vždy fantastické vokály dohromady tvoří strhující psychedelický monument, jemuž lze jen stěží nepodlehnout. Vysoce zajímavé je rovněž baladičtější finále „Meditatum VI“, které se dočista obejde bez blackmetalových riffů. Jenže i v téhle poloze si Urfaust udržují svou nezaměnitelnou ztrápenou fazónu, takže za mě vše v pořádku – další uhrančivá věc do sbírky.

Nicméně ono tvrzení o vrcholech berte s jistou dávkou rezervovanosti. „Empty Space Meditation“ není písničková nahrávka, „Empty Space Meditation“ je deska a právě jakožto jednolitý monolit je její účinek nejvyšší. I doposud nejmenované „Meditatum III“ (tryzna jako svině!) a „Meditatum V“ si hravě udržují nejen vlastní ojedinělý výraz v rámci alba, ale hlavně i vysokou úroveň, o níž většina kapel okolo pouze sní.

Nechoďme dále kolem horké kaše, už by to konečně mělo zaznít naplno – „Empty Space Meditation“ patří mezi nejsilnější nahrávky roku a patří k žhavým adeptům pro titul nejlepší desky letošní sezóny. I kdybych se však za pár měsíců při sestavování žebříčku rozhodl jinak a novinku Urfaust nedal na úplný vrchol, tak jedno mohu říct už nyní – své místo v první pětce mají Urfaust vlastně jisté. IX a VRDRBR opětovně stvrdili svůj status formace, jež je živoucím důkazem toho, že i ve špinavém raw black metalu lze tvořit působivá díla.

Urfaust


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Z fleku: Nový Urfaust je super, ALE… Je tu šest skladeb a já mám po pár týdnech tendenci si pouštět pouze tři. Fanoušci (ne)prominou, ale nemám pocit, že by Urfaust měli svou ryze ambientní stránku tak dobře zvládnutou jako tu metalovou, a proto považuji třeba úvodní pětiminutovou skladbu (intro) za zbytečnou. Druhá meditační „sýpka“ na mne také nepůsobí tak poutavě, jak bych chtěl, a synťákový „ambient“, co zabírá třetinu skladby, mě vlastně taky neba. Poslední song rovněž patří k těm, co mě subjektivně příliš neoslovily, ale to už je z důvodu, že trojka, čtyřka a pětka jsou takřka „dokonalé“ a ona pomyslná laťka asi nemůže donekonečna jen stoupat. Ani v případě Urfaust ne.

Věřím, že kolega se k některým konkrétním magickým místům desky vyjádřil a já z toho důvodu vypíchnu druhou půlku „Meditatum V“, kde Blitzer rozjede za škopky jednoduchou, ale jinak naprosto kulervoucí jízdu, u které jsem si oživil své skoro-zapomenuté přání zhlédnout Urfaust živě s napůl vychlemtanou flaškou lihu. Ale podtrhnout by se toho dalo více.

Urfaust

No, a když jsem teda komentář otevřel poměrně kriticky, tak proč jej nezakončit pochvalněji? Skalní fanoušci si budou dozajista chrochtat blahem. „Empty Space Meditation“ je Urfaust do morku kostí, ale onu „clochard“ esenci představuje zase trochu jinak. Asi méně plačtivě a ne tak intoxikovaně, ale vznešeněji. Holt už nechlastáme levnou pálenku někde u rozbořených budov kousek od lesa, ale transcendovali jsme trochu jinam. Mohl jsem si ještě pofňukat, že deska nenabízí více skladeb a že kapela zbytečně tříští svůj materiál mezi krátké tituly, ale o to větší by pak mohla být motivace si starší, i ty krátké tituly opatřit, protože „Empty Space Meditation“ vskutku po sobě zanechává jakési prázdné místo, jež je třeba nějak zaplnit (a proč ne rovnou dalším Urfaustem).