Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Soulemission – Tales of Inevitable Death

Soulemission - Tales of Inevitable Death

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Bellum omnium contra omnes
02. March Against the Storm
03. Luciferian Blood Orders
04. Seas of Emptiness
05. Where Fallen Angels Dare
06. Endless Grief
07. Perished Entity
08. Glorification of Elimination

Hrací doba: 42:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Hádám, že lze říct, že jednou z tužeb hudebního fanouška je vedle požitkářského vychutnávání již známých formací také vyhledávání nových jmen, která by byla hodna zařazení k oné již známé množině, k níž stojí za to se vracet. Snad právě z tohoto důvodu posloucháme ty neustále vznikající neznámé skupiny a doufáme, že se při tom strefíme do něčeho, co se nám strefí do vkusu. Jenže takových případů je bohužel minimum a nenaráží se na ně na každém rohu. Naopak, taková objevitelská činnost s sebou nutně přináší i mnohá šlápnutí do hovna, když člověk něco vyzkouší, aby následně odcházel neuspokojen či dokonce zhnusen a s pocitem ztráty času.

Některé perly, k nimž se mi podařilo se v loňském roce dopracovat, jsem tu již představil. Dnes na to ovšem půjdeme z druhé strany a představíme si něco, co za představení nestojí – jedno z těch šlápnutí do hovna.

V sestavě Soulemission nejvíce zaujme vokalista Michel Stigter, protože to není nikdo jiný než Nimroth, jenž dlouhé roky vřískal v řadách Cirith Gorgor. To možná není superhvězdná kapela, ale rozhodně jde o zaběhlou formaci, která má svojí fanouškovskou základu. I ostatní dva kořeni v sestavě Soulemission kdesi hráli, ale zde už jde o jména, o nichž jsem doposud neslyšel, takže se tím nebudeme zdržovat. Tak jak tak, ani zkušenosti nizozemské trojici nijak nepomohly. Debutové album „Tales of Inevitable Death“ je totiž k uzoufání nudné.

„Tales of Inevitable Death“ vlastně ztělesňuje vše, co si představíte pod pojmem průměrný black metal. Nenechte se zmást vcelku dobrým přebalem (ačkoliv logo na styl noname deathovek by už leckoho mohlo trknout) ani skutečností, že jako host se na nahrávce představuje borec formátu Niklase Kvarfortha (objevuje ve čtvrté skladbě „Seas of Emptiness“) nebo že bicí jako sezónní člen nahrál portugalský řezník Menthor (Nightbringer, Lvcifyre, Enthroned). Když si totiž „Tales of Inevitable Death“ pustíte, asi vás napadne, jak je možné, že se k hostování na tomhle albu propůjčili takoví kanóni.

Asi by bylo záhodno se konečně dostat k vlastní náplni „Tales of Inevitable Death“, ale nějak nevím, co bych o tom měl psát. Kde nic není, tam ani čert nebere. Tady se prostě hraje čistokrevný průměr postrádající jakékoliv poutavější nápady. Kytary nepředvedou jediný solidní riff, který by člověku mohl uvíznout v paměti, snad jedině sem tam nějaké sólo se vcelku dá, ale ani zdaleka ta nejsou natolik dobrá, aby šlo o nějaké terno. Michelův vokál mě spíš rozčiluje a na téhle desce mi připadá strašně afektovaný. Vlastně ani ty bicí nejsou nijak kulervoucí, jako kdyby si to Menthor prostě nějak natřískal, aby se neřeklo, a šel zas do prdele. S jeho bestiálním výkon například na „Sun Eater“ od Lvcifyre se to nedává srovnávat ani vzdáleně. Není tu jediný song, k němuž bych mohl říct něco výrazně kladného, žádný moment, kde by mě to skutečně a upřímně bavilo. Jen šeď, nuda a pocit marněného času, jejž šlo využít na poslech mnohem hodnotnějších záležitostí.

Soulemission

Jak vidno, k „Tales of Inevitable Death“ nemám příliš pozitivních slov. Ale není se čemu divit. Album mě nebavilo už na první poslech, nebavilo mě ani za pár dalších poslechů, naopak mě čím dál tím víc sralo a hodně rychle jsem se začal těšit, až ho spláchnu do hajzlu a budu se moct jít věnovat něčemu užitečnějšímu. Třeba vrtat si propiskou v zadku nebo tak něco.


Gnaw Their Tongues – Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Gnaw Their Tongues - Hymns for the Broken, Swollen and Silent

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / noise / industrial
Datum vydání: 9.12.2016
Label: ConSouling Sounds / Tartarus Records / Crucial Blast

Tracklist:
01. Hold High the Banners of Truth Among the Swollen Dead
02. The Speared Promises
03. Frail as the Stalking Lions
04. Your Kingdom Shrouded in Blood
05. Silent Burned Atrocities
06. Hymn for the Broken, Swollen and Silent
07. I Have Clad the Pillar in the Flayed Skins
08. Our Mouths Ridden with Worms

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues už dnes asi není skupina, která by ještě dokázala překvapit. Po víc jak dekádě fungování, deseti deskách a bezpočtu neřadových počinů to je snad i pochopitelné. Ale to nemusí nutně znamenat degradaci kvalitativní úrovně. Poprvé to sice vždycky bývá nejsilnější, v tomto případě snad i nejhnusnější, ale to neznamená, že by snad hudba tohoto nizozemského projektu s postupem let ztrácela na síle či své odpornosti.

Moriesovi lze možná vyčítat nadprodukci – s Gnaw Their Tongues sype spoustu počinů a vedle toho má ještě kotel dalších projektů, mezi nimiž jsou nejznámější asi Cloak of Altering, De magia veterum (první album po pěti letech vyjde příští měsíc!) a v poslední době třeba Pyriphlegethon – ale rozhodně mu nelze vyčítat, že by snad postupem času měknul a mírnil se. Takové tvrzení aktuální deska „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bezpečně potvrzuje. Gnaw Their Tongues ani na svém desátém řadovém počinu neztrácí nic ze své ohavné aury, stále je to zkurveně intenzivní a odporný marast, který vám vymáchá držku v těch nejhorších chorých sračkách, jaké si váš ubohý mozeček ani nedokáže představit. To zní lákavě, ne?

Recept je již dávno daný. Na druhou stranu, kdyby mě u všech kapel desátá studiová deska upoutala takovým způsobem, jakým se pod kůži dokázalo zarýt „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“, hned by se v tom hudebním světě žilo o poznání lépe. Očekávejte tedy obligátní dávku absolutní zlovolnosti, které je dosaženo kombinací black metalu a noisu, v níž se tu a tam zjeví i nějaký skřípot z industriálního hájemství. Anebo taky ne a já jen předstírám, že v tom brajglu něco slyším, abych vypadal víc elitářsky.

Ne, to byl vtip. I navzdory tomu, s jakou formou „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ (a produkce Gnaw Their Tongues obecně) pracuje, jsou jednotlivé kompozice mezi sebou povětšinou rozeznatelné a jsou tu momenty, které posluchači v hlavě utkví. Jedním z takových je kupříkladu trýznivá „Your Kingdom Shrouded in Blood“, jež právě patří k těm písním, v nichž je vliv industrialu jasně patrný. Podobně se vymyká třeba i pátá „Silent Burned Atrocities“, i když opačným způsobem. Jakkoliv je muzika Gnaw Their Tongues ošklivá a animální, její rychlost není nijak závratná. Výjimka však potvrzuje pravidlo a bestiálně rychlé momenty v „Silent Burned Atrocities“ jsou toho důkazem. A když pak dojde ke zvolnění, v pozadí se objeví temná klávesová melodie, aby song poté sklouzl k opilé zfetované pasáži, nelze pochybovat o tom, že Mories svou hudbu skutečně komponuje a přemýšlí nad ní – na rozdíl od mnoha jiných hlukařů, jejichž produkce je bohapustou improvizací na téma „co největší bordel“.

I navzdory právě řečenému je však „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ především masou zvuku, jejíž intenzita vás zatlačí do kouta. Atmosféra desky je strhující a hypnotická. Zlo při poslechu odkapává z reproduktorů a ortodoxní negativismus prostoupí vším, co se přiblíží na doslech, ale odtrhnout se od toho prostě nedá. A to je známka toho, že Gnaw Their Tongues stále hraje vysokou ligu.

Gnaw Their Tongues

Jak již padlo, „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ znalce tvorby Gnaw Their Tongues nijak zvlášť nepřekvapí. Pocuchat nervičky ovšem dokáže. A to je dle mého skromného stěžejní, protože přesně tohle je tím, kvůli čemu podobné počiny posloucháme. Misantropie budiž pochválena. A nyní zemři, červe!


Asphyx – Incoming Death

Asphyx - Incoming Death

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Candiru
02. Division Brandenburg
03. Wardroid
04. The Feeder
05. It Came from the Skies
06. The Grand Denial
07. Incoming Death
08. Forerunners of the Apocalypse
09. Subterra Incognita
10. Wildland Fire
11. Death: The Only Immortal

Hrací doba: 47:42

Odkazy:
web / facebook

„This is true death metal, you bastards!“ Záměrně jsem si vybral na úvod recenze „Incoming Death“, nového alba Asphyx, první linku titulního válu z předchozí řadové desky „Deathhammer“. Má to pochopitelně svůj důvod a nemusíte být Sherlock Holmes, abyste na to přišli. Jestli něco aktuální formu holandských drtičů charakterizuje ze všeho nejlíp, tak je to dle mého skromného názoru právě tato věta. Hned po prvním poslechu „Incoming Death“ bylo zřejmé, že parta kolem Martina van Drunena je po svém návratu na scénu, k němuž došlo v roce 2007 a jenž byl plnohodnotně završen prostřednictvím „Death… the Brutal Way“ o dva roky později, stále v laufu a prodlužuje svoji sérii, v rámci níž sází mezi hladové posluchače jedno povedené album za druhým.

Přestože „Incoming Death“ pokračuje tam, kde se na „Deathhammer“ skončilo a přináší tak poctivou porci zabijáckého oldschool death metalu, tak oproti předchozím dvěma albům Asphyx upustili od bruskovitě průrazného zvuku a vrátili se k hutnějšímu nazvučení svých nástrojů, díky čemuž má devátá řadovka blíže ke starším albům. Hudebně je však všechno při starém, protože Asphyx nemají důvod nic měnit. Během své kariéry si vybrousili svůj styl k dokonalosti a všechny aspekty jejich tvorby představují v současné době celek, který zabíjí na všech frontách.

Připravte se tedy na chladné, záhrobní kytarové riffy Paula Baayense, smrtící salvu bicích, k nimž usedl novic Stefan Hüskens, dunící basu Alwina Zuura a samozřejmě na charakteristický growling Martina van Drunena, který je tou správnou deathmetalovou bestií, již si s nikým jiným nelze splést. Co do množství nápadů je „Incoming Death“ albem dostatečně zajímavým, aby se nezačalo po několika málo posleších zajídat a svádět posluchače k ubíjející monotónnosti. Naopak se mi zdá oproti posledním dvěma počinům tak nějak promyšlenější a atmosféričtější. Tam, kde „Deathhammer“ bodovalo s průbojným materiálem, je „Incoming Death“ do jisté míry zadumanějším albem a nezadírá se pod kůži tak rychle. Ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, že Asphyx naplňují očekávání spojená s velikostí jména, které se na přebalu honosí.

„Incoming Death“ by se, jako už je tomu v případě Asphyx zvykem, dalo rozdělit na dvě základní kategorie písní. Ta první přináší rychlejší, death metalem skrz naskrz prolezlý materiál, díky němuž považuji hudbu Asphyx za esenci toho nejryzejšího death metalu, s nímž lze u velkých kapel přijít do styku. Patří sem příkladně úvodní vál „Candiru“, rychlovka „Incoming Death“, jež svým nástupem a množstvím energie evokuje titulku předchozího alba, či klasickou chrastivou hymnu „It Came from the Skies“. Neuvedl jsem sice všechny, ale pro jako krátký výčet toho, že Asphyx umí složit perfektní deathmetalovou pecku, která má všechny parametry k tomu, aby se ihned po vydání stala na poměry jejich vlastní tvorby klasikou, by to mohlo stačit.

Možná vám přijde, že s tou chválou to přeháním, ale věřte, že v tomto případě si za svým názorem opravdu stojím. Asphyx v poslední dekádě tvoří materiál, který snese srovnání s tou největší klasikou žánru a minimálně na úrovni jejich vlastní tvorby si myslím, že lepší placky než aktuální ponávratovou trojici ve své diskografii nemá. Vůči klasikám „The Rack“ a „Last One on Earth“ je to sice dosti kacířská myšlenka, ale Martin van Drunen a jeho parta smrtonošů zrají jako víno.

Jestliže výše uvedené písně patří spolu s „The Feeder“ či „Forerunners of the Apocalypse“ do sorty písní rychlejších, tak je nutné zmínit další neméně důležitou složku „Incoming Death“. Ta je tvořena kompozicemi v pomalém tempu, které čerpají základ v doomové zatěžkanosti, ale ponechávají si deathmetalovou průraznost a agresi. Nedokážu říct, která z těchto skupin skladeb je lepší, protože takhle to brát nelze, ale dohromady je ten koktejl smrtících paleb a pomalejších tryzen namíchán tak dokonale, že není nutno dělat kvalitativní rozdíly. „Wardroid“, „Subterra Incognita“, „The Grand Denial“ i závěrečná „Death: The Only Immortal“ nejsou na první poslech takové tutovky, ale to se od nich ani nečeká. Jediná „Wardroid“ má v rámci možností hitový potenciál a díky přímočaré struktuře dokáže zaútočit na první poslech.

Asphyx

To „The Grand Denial“ a „Death: The Only Immortal“ se svou hrací dobou, jež pokořila sedmiminutovou hranici, pomalu budují nezaměnitelnou záhrobní atmosféru. Chrastivé kytary se nikam neženou, Van Drunen trápí své hlasivky a za pomalu doznívajících kytarových linek v závěrečné kompozici vás Asphyx nechají přemýšlet o životě a smrti. Z posledních dvou minut „Death: The Only Immortal“ mě mrazilo v zádech a po skončení jsem měl chuť album otočit ihned ještě jednou.

A to jsem taky dělal. Pravidelně. Není žádné tajemství, že mám chrastivý death metal rád a Asphyx zvláště, nicméně výše uvedené řádky nebyly myšleny jako uctívání oblíbené skupiny bez ohledu na kvalitu předkládané nahrávky, nýbrž jako radost z toho, že tahle holandská mlátička si své výsadní postavení na poli death metalu hrdě drží dál, a nemusí přitom dělat žádné kompromisy a někomu lézt do prdele. Stačí nahrát desku, již lze určitě chápat jako sázku na jistotu, a přesto mají v rukách silný produkt, jímž dokážou přesvědčit o tom, že pod drn tahle čtveřice v žádném případě nepatří a že její návrat měl smysl. „This is true death metal, you bastards!“


Urfaust – Empty Space Meditation

Urfaust - Empty Space Meditation

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Meditatum I
02. Meditatum II
03. Meditatum III
04. Meditatum IV
05. Meditatum V
06. Meditatum VI

Hrací doba: 43:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nechtěl bych vzbudit dojem, že jistá část recenzí, které píšu, je mi u prdele. Tak to není; dokud to jde, tak se vše snažím psát nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen, přestože mě samotné album třeba nebaví, byť je asi jasné, že ne vždy se všechno píše s lehkostí a občas to nebohý recenzent láme trochu přes koleno. Nicméně jsou články, které mají trochu specifické postavení a člověk si na nich chce dát echt záležet. Pak ale konečně nadejde soudná hodina, kdy by bylo záhodno recenzi vyplodit, a najednou neví, odkud začít a co psát, ačkoliv by toho šlo říct tolik.

A přitom psát o Urfaust by zdánlivě mělo být lehké. Tahle formace je výjimečná a její muzika jakbysmet. Jistě, papírově je to pouze špinavý black metal s klávesami, ale kurva, ta atmosféra! Urfaust ve své tvorbě v podstatě ztělesňují vše, co mám na hudbě obecně rád, a navíc to nabízejí v extrémně koncentrované podobě. Prim samozřejmě hraje právě ona atmosféra, která je v případě této nizozemské dvojice skutečně pohlcující, ale je tu i spousta dalších věcí, jaké lze Urfaust přičíst k dobru. Syrovou autentičností počínaje, konče schopností posouvat se v rámci zdánlivě úzkých mantinelů pořád dál a na každém albu znít trochu jinak, aniž by se vytratil charakteristický zvuk. Kolik skupin tohle dokáže?

Urfaust bych osobně vytknul snad jen jedinou věc – že svůj nesporný talent ředí obrovským množstvím neřadových počinů, z nichž by šlo poskládat minimálně jedno další album, možná i dvě. Nicméně na spekulace se nehraje a realita je taková, že se IX a VRDRBR docela vyžívají v kraťasech. Důsledkem tohoto počínání pak je nízký počet dlouhohrajících desek a velké mezery mezi nimi. Těsně po sobě vyšla jen první dvě alba „Geist ist Teufel“ (2004) a „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“ (2005)… na pokračování „Der freiwillige Bettler“ už se čekalo pět let a na letošní „Empty Space Meditation“ dokonce šest roků. Na druhou stranu, o to víc se člověk těší, byť i ta mezičasová „výplň“ v podobě krátkohrajících počinů je leckdy zajímavá – z období před vydáním „Empty Space Meditation“ bych vyzdvihl především singl „Die erste Levitation“ (2013) a EP „Apparitions“ (2015).

Na druhou stranu – a to zase všechna čest! – když už Urfaust jednou za uherský rok desku vydávají, tak je to fantastická záležitost. A s obrovskou radostí mohu říct, že „Empty Space Meditation“ to opětovně do puntíku potvrzuje. IXVRDRBR si opětovně udržují svůj nezaměnitelný sound, jejž provází nihilistická aura a opiátový psychedelický opar, a přitom jsou zase o kousek jinde a novinka dýchá trochu jinou náladou než minulé „Der freiwillige Bettler“ nebo ještě starší věci. Předně ale nechybí hypnotická atmosféra, která patří k největší přednostem Urfaust, na čemž „Empty Space Meditation“ (naštěstí!) nemění zhola nic.

Urfaust

Úvodní ambientní „Meditatum I“ znalce tvorby Urfaust nepřekvapí, jelikož Nizozemcům nebyl ambient nikdy cizí. Nicméně i ten má v jejich podání svou zvláštní náladu a většinou je dobrý, takže nijak nevadí, že se i zde taková skladba nachází, zvlášť když jako intro funguje docela uspokojivě (ačkoliv menší zeštíhlení by mu možná slušelo). Naopak „Meditatum II“ je nejspíš nejagresivnější písní na „Empty Space Meditation“. Primitivní zběsilou pasáž s animálním řvaním IX (skloňovat to moc nejde) však stále podbarvují skvělé ambientní klávesy. Po několika minutách ovšem přijde božská pasáž ve středním tempu, v níž Urfaust předvedou další ze svých největších zbraní – fenomenální čistý vokál. I ten se v průběhu let proměnil a už to není čirý manifest nihilismu jako v dobách „Geist ist Teufel“, ale stále je to ohromně působivé.

Desetiminutová „Meditatum II“ nastaví laťku vysoko, nicméně ani zbylé skladby nezaostávají. Možná úplně nejvyšším vrcholem je pro mě „Meditatum IV“, jejíž atmosféra je neskutečně hustá, tempo je po celých devět minut pomalejší, ale výsledek je pohlcující. Rozvážné riffy, předoucí baskytara, minimalistické, leč vysoce funkční přechody bicích, plíživé klávesy a jako vždy fantastické vokály dohromady tvoří strhující psychedelický monument, jemuž lze jen stěží nepodlehnout. Vysoce zajímavé je rovněž baladičtější finále „Meditatum VI“, které se dočista obejde bez blackmetalových riffů. Jenže i v téhle poloze si Urfaust udržují svou nezaměnitelnou ztrápenou fazónu, takže za mě vše v pořádku – další uhrančivá věc do sbírky.

Nicméně ono tvrzení o vrcholech berte s jistou dávkou rezervovanosti. „Empty Space Meditation“ není písničková nahrávka, „Empty Space Meditation“ je deska a právě jakožto jednolitý monolit je její účinek nejvyšší. I doposud nejmenované „Meditatum III“ (tryzna jako svině!) a „Meditatum V“ si hravě udržují nejen vlastní ojedinělý výraz v rámci alba, ale hlavně i vysokou úroveň, o níž většina kapel okolo pouze sní.

Nechoďme dále kolem horké kaše, už by to konečně mělo zaznít naplno – „Empty Space Meditation“ patří mezi nejsilnější nahrávky roku a patří k žhavým adeptům pro titul nejlepší desky letošní sezóny. I kdybych se však za pár měsíců při sestavování žebříčku rozhodl jinak a novinku Urfaust nedal na úplný vrchol, tak jedno mohu říct už nyní – své místo v první pětce mají Urfaust vlastně jisté. IX a VRDRBR opětovně stvrdili svůj status formace, jež je živoucím důkazem toho, že i ve špinavém raw black metalu lze tvořit působivá díla.

Urfaust


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Z fleku: Nový Urfaust je super, ALE… Je tu šest skladeb a já mám po pár týdnech tendenci si pouštět pouze tři. Fanoušci (ne)prominou, ale nemám pocit, že by Urfaust měli svou ryze ambientní stránku tak dobře zvládnutou jako tu metalovou, a proto považuji třeba úvodní pětiminutovou skladbu (intro) za zbytečnou. Druhá meditační „sýpka“ na mne také nepůsobí tak poutavě, jak bych chtěl, a synťákový „ambient“, co zabírá třetinu skladby, mě vlastně taky neba. Poslední song rovněž patří k těm, co mě subjektivně příliš neoslovily, ale to už je z důvodu, že trojka, čtyřka a pětka jsou takřka „dokonalé“ a ona pomyslná laťka asi nemůže donekonečna jen stoupat. Ani v případě Urfaust ne.

Věřím, že kolega se k některým konkrétním magickým místům desky vyjádřil a já z toho důvodu vypíchnu druhou půlku „Meditatum V“, kde Blitzer rozjede za škopky jednoduchou, ale jinak naprosto kulervoucí jízdu, u které jsem si oživil své skoro-zapomenuté přání zhlédnout Urfaust živě s napůl vychlemtanou flaškou lihu. Ale podtrhnout by se toho dalo více.

Urfaust

No, a když jsem teda komentář otevřel poměrně kriticky, tak proč jej nezakončit pochvalněji? Skalní fanoušci si budou dozajista chrochtat blahem. „Empty Space Meditation“ je Urfaust do morku kostí, ale onu „clochard“ esenci představuje zase trochu jinak. Asi méně plačtivě a ne tak intoxikovaně, ale vznešeněji. Holt už nechlastáme levnou pálenku někde u rozbořených budov kousek od lesa, ale transcendovali jsme trochu jinam. Mohl jsem si ještě pofňukat, že deska nenabízí více skladeb a že kapela zbytečně tříští svůj materiál mezi krátké tituly, ale o to větší by pak mohla být motivace si starší, i ty krátké tituly opatřit, protože „Empty Space Meditation“ vskutku po sobě zanechává jakési prázdné místo, jež je třeba nějak zaplnit (a proč ne rovnou dalším Urfaustem).


Delain – Moonbathers

Delain - Moonbathers

Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Hands of Gold
02. The Glory and the Scum
03. Suckerpunch
04. The Hurricane
05. Chrysalis – The Last Breath
06. Fire with Fire
07. Pendulum
08. Danse Macabre
09. Scandal [Queen cover]
10. Turn the Lights Out
11. The Monarch

Hrací doba: 47:24

Odkazy:
web / facebook / twitter

Delain je skupina, kterou jsem svého času naprosto okázale ignoroval. Jednoduše jsem neměl potřebu to poslouchat… snad jsem kdysi letmo slyšel kousek druhého alba „April Rain“ a nic mi to nedalo, tak proč bych se s tím otravoval víc, že jo. Jinými slovy řečeno, Delain bývali kapelou, již jsem měl naprosto ukázkově u prdele. A jak známo, ignorace je snad ještě horší než nenávist, protože když něco nenávidíte, pořád k tomu zaujímáte nějaký postoj. Když ale něco ignorujete, tak… to není nic.

A přesto i z takového stavu se lze vymanit a Delain se to povedlo. Obrat nastal s třetím albem „We Are the Others“, jež jsem zkusil jen tak z nudy, a nakonec se mi i navzdory některým dílčím výtkám a několika slabším písním jako celek zalíbilo. Paradoxně mě na Delain zaujalo to, co v metalu nemám příliš v lásce – vlezlost. V tomto případě to však myslím v pozitivním slova smyslu, protože mi to přišlo sympaticky vlezlé. Možná i díky tomu, že si Nizozemci na nic moc nehrají a nestydí se za to, že produkují v podstatě popík s kytarou.

Definitivní překlopení z ignorované kapely ke kapele, kterou jsem ochoten občas poslouchat, ovšem přišlo až s další deskou „The Human Contradiction“. Ta mě upřímně bavila a vlastně bych si i dovolil říct, že takhle nějak si představuju, že by měl znít mainstreamový měkko-metal (právě jsem vymyslel nový žánr, všimli jste si?). Hejt šlo směřovat leda tak na poněkud zhovadilý obal, na němž vystřižený gezicht zpěvačky Charlotte Wessels vypadá fakt příšerně, ale hudebně to bylo příjemné. Přiznávám se, že zpětně se k „The Human Contradiction“ jakožto celku v podstatě nevracím, ale několik vybraných skladeb typu „Here Come the Vultures“ či „Stardust“ si s chutí pouštím vcelku pravidelně i takhle s odstupem. Pozitivní je, že pár takových kousků jsem si našel i na letošním počinu „Moonbathers“

Novinka má z mého pohledu dva jednoznačné vrcholy. Prvním je „The Glory and the Scum“, která je příjemná celá, ale ještě výš ji vykopává suprový refrén. Přesně takhle nějak bych si to představoval. Druhým nejoblíbenějším kusem se pak pro mě stala osmá „Danse Macabre“, na níž mě baví především hezké zpěvné linky.

Vedle těchto dvou vrcholů je tu početná enkláva pohodových songů, jež jsou sice o stupínek níže, ale pořád se poslouchají moc dobře a vesměs bych se nerozpakoval tvrdit, že mě pořád (relativně) baví. Do této sorty bych určitě zařadil doslova hitovou „Fire with Fire“ a v rámci desky mírně tvrdší „Pendulum“. V dalším sledu by pak následovala „The Hurricane“, která sice nepředvádí nic zvláštního a nijak podstatně nevyčnívá, ale i díky své nenápadnosti není zavrženíhodná, a dále videoklipová „Suckerpunch“, jež „Moonbathers“ propagovala již začátkem roku jakožto ústřední track minialba „Lunar Prelude“. Ze „Suckerpunch“ je cítit možná až přehnaná snaha napsat hitovou písničku, díky čemuž zde ona vlezlost už balancuje na hraně. Pořád to ale jde, byť klipovka „Stardust“ z minulé řadovky byla mnohonásobně lepší a nenucenější.

Trochu mimo stojí „Scandal“, což je předělávka od Queen. Ty jsem nikdy příliš nemusel, ale dá se s tím žít, přestože si Delain (samozřejmě) z originálu vypůjčili i dnes už těžce retro synťáky. Otvírák „Hands of Gold“ nepřekvapí ani tak growlingovou hostovačkou modrovlasé dračice Alissy White-Gluz (Arch Enemy, ex-The Agonist), jako spíš nápadnou inspirací u Nightwish. Pořád se to ale dá poslouchat bez újmy na zdraví, i když tohle už dávno nejsou songy, jaké si budu ochoten pouštět i za rok. Mezi ty vyloženě nudné bych ovšem zařadil obligátní cajdáky „Chrysalis – The Last Breath“ (ta se na první poslech ještě dala, ale to záhy přešlo) a „The Monarch“ a také předposlední „Turn the Lights Out“. Ta působí až příliš nevýrazně a mdle a hlavně vůbec nic neřeší. Pokud by se album bez přítomnosti nějaké písničky úplně bez problémů obešlo, aniž by tím cokoliv ztratilo, pak se nabízí otázka, jestli tam ten song není prostě zbytečný…

Delain

Nebudu vás nijak lakovat – „Moonbathers“ dopadne úplně stejně jako předchozí dvě nahrávky. Jako k celku se k tomu už vracet nebudu. Poslechl jsem si to ale s relativní chutí a několik málo vybraných skladeb si sem tam pustím i v budoucnu. Zní to jako nepříliš lichotivý výsledek? Jak se to vezme. „Moonbathers“ se totiž i navzdory právě prohlášenému povedlo přesně to, v co jsem doufal – potvrdilo, že ve stylu, kde většinu skupin dokážu jen stěží vystát, patří právě Delain k té sympatické menšině.


Orewoet – Afrodisiacum der vroomheid

 Orewoet - Afrodisiacum der vroomheid

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Heidens Hart Records / Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness
02. Feeding the Ocean with Blood
03. Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen
04. De begeerte voorbij
05. Earless for Divine Intervention

Hrací doba: 31:53

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records

Jakkoliv občas bývá black metal nosnou lodí různých experimentů bořících dosavadní hudební hranice, jeho prapůvodní základ je stále velmi konzervativní. Řekne-li se ryzí black metal, představíte si syrové riffy, zběsilé bicí a rituální či hnilobnou mrazivou atmosféru. A v takové konzervativní rovině se pohybuje i kapela Orewoet. Pravda, nejde o takový ten oldschoolově až punkově špinavý blackmetalový nářez, avšak přesto jsou tihle Nizozemci celkem raw a na nějakou přehnanou sofistikovanost si zrovna nepotrpí. Kdybych měl popsat hudbu Orewoet co nejjednodušeji, tak bych to asi nazval: trochu modernější verze Horna s prvky Baptism.

Orewoet jsou v jistém smyslu takovou trochu noční můrou recenzentů, neboť zřejmě v rámci zachování autenticity celkem kašlou na webové stránky, sociální sítě, ba ani nemají profil na metalových archivech apod., což samo o sobě není špatné (ba naopak, působí to poctivě undergroundově), jenže to znamená, že má takhle člověk zoufale málo informací o tom, co vlastně drží v ruce za nahrávku. Nu, tak tedy postupně alespoň pár dostupných informací. „Afrodisiacum der vroomheid“ je debutovým EP téhle nizozemské smečky a zdobí jej povedený artwork z dílny jakési Luciany Nedelea. Deska vyšla 16. září pod labely Heidens Hart Records a Amor Fati Productions a vyznává věrnost tradičnímu syrovému blacku. A šlus – vše co můžete, ale v podstatě i potřebujete, vědět.

Pokud hledáte různorodost, doporučuji jít o dům dál, v tomhle zámku je jen chlad a relativně chytlavá riffovost. Nekomplikovanost, ale zároveň ani žádný naprostý minimalismus, prostě zdravá porce energie a přiměřené techniky. Svižná rytmika, havraní skřeky a oddanost žánru. Místy repetitivnost, a přitom celkem smysluplně stavěné struktury. Spíš kompoziční opakování je problém. Deska je homogenní nějak moc.

Hned jednička dobře ilustruje všechny výhody i nevýhody materiálu. Chytlavé riffy a patřičné vokály, jednotlivé motivy se ovšem vlastně moc nevyvíjí a spíš se jen opakují či střídají. To pak sice zjednodušuje vnímání hudby, ale brzy také začne nudit. Pravda, struktury skladeb jsou zdánlivě postaveny dobře, jsou však velmi patrné kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými nápady, tudíž povedené motivy střídá občas banální a nezajímavé pojivo. Naštěstí zní sama hudba celkem dobře dynamicky, takže nudou člověk úplně neusne. I když lépe by mohlo být, to rozhodně.

To, co dojem z materiálu brzdí, je například zvláštní zvuk, v němž působí rytmika strojeně. Dynamičnost zvuku pak spíš zachraňující celkem solidní kytary, i když přesto z výsledku úplně neskáču nadšením. Navíc podobné nápadové základy skladeb ve výsledku v kontextu desky sráží jednotlivé jinak solidní pasáže. Kupříkladu první „Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness“ je v podstatě založena na jednom základním motivu a jeho variacích. A hned dost podobný postup se objeví v následující „Feeding the Ocean with Blood“, jež těží především z jedné velmi melodické pasáže. Ta je celkem fajn, nicméně na to, kolikrát se tam objeví, je s ní zoufale málo pracováno – je málo rozvíjena.

A ona vzájemná podobnost se táhne v průběhu celého alba, a tak ačkoliv ty nápady jako takové ani náhodou nejsou špatné, slýchat jejich variace tak nějak omrzí. Nejdelší kompozicí je třetí „Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen“, jež začíná pro Oreowet celkem tradičními postupy, ale vystřídá i pár slušných, i když zase ne dvakrát neotřelých momentů. „De begeerte voorbij“ je pak variací na mnohokrát vyřčené a nudí pro změnu dost, neboť v podstatě celých šest minut neustále omílá a pouze kosmeticky variuje jeden nápad. Oproti tomu závěrečná „Earless for Divine Intervention“ – navzdory tomu, že zpočátku přichází s celkem nevýraznou oldschoolovou syrovostí – na závěr odhalí mrazivý opakující se melodický motiv, čímž nakonec i relativně pěkně vygraduje.

„Afrodisiacum der vroomheid“ je na jednu stranu debut neurážející, ba mající potenciál zaujmout fandy syrovější tváře žánru, celkově ovšem disponuje mnoha neduhy. Tím hlavním je asi nápadová jednotvárnost, která je často sice zachraňována solidní formou, avšak ve výsledku nedovede posluchače patřičně připoutat. Pokud budu chtít raw black, dám rozhodně něco říznějšího a charismatičtějšího; pokud budu chtít něco propracovanějšího, sáhnu zas po něčem kompozičně vybroušenějším. Tohle není ani ryba ani rak. Nicméně ostuda to také není. Pokud půjdou Orewoet časem skladatelsky trochu pod povrch, mohlo by to stát za to. Zatím je to naprostý ničím nevyčnívající průměr.


The Shiva Hypothesis – Promo 2015

The Shiva Hypothesis - Promo 2015

Země: Nizozemsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.12.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Shiva Hypothesis

Vždycky mě bavilo vyhledávat a objevovat nové kapely. A to ať se budeme bavit o již zavedených jménech, která mi do té doby unikala, anebo začínajících talentech. Na druhou stranu, u začínajících formací onen talent může být leckdy docela diskutabilní a často se člověku stane, že spíš sáhne do hovna. Nizozemci The Shiva Hypothesis patří právě do té druhé jmenované sorty a my si teď zkusíme povědět, jak jsou na tom s talentem… zdali je to dobré, anebo se jedná o sáhnutí do vy-víte-čeho…

The Shiva Hypothesis jsou skutečně teprve na začátku své cesty a dodnes za sebou mají jen koncertní činnost a loňský třískladbový kraťas, na nějž se zaměříme (ačkoliv kapela již aktuálně pracuje na svém dlouhohrajícím debutu). Nicméně ani tyto okolnosti The Shiva Hypothesis nijak nebrání v ambicích. Skupina se hned na první pohled snaží působit dojmem, že se nejedná o nějaké nazdárky, což lze považovat za sympatickou skutečnost, protože nějaká dravost a zdravá drzost by k mladým kapelám patřit asi měla. Ony ambice se projevují v textové stránce, zajímavých fotkách a třeba i ve faktu, že si The Shiva Hypothesis hned na demáči vyšlápli na devítiminutovou kompozici. To všechno vypadá dobře, ale podtrhnout by to měla i hudební stránka. A v tomto případě už mě Nizozemci nedokázali úplně přesvědčit.

Vadí mi především to, že ten jejich black / death metal je prostě… absolutně nevýrazný a obyčejný. Ti muzikanti zcela zjevně umějí hrát velmi dobře, hráčské výkony jsou kvalitní. Zvuk je taktéž dobrý, a ačkoliv je nahrávka značena jako demo, ve skutečnosti splňuje veškeré technické nároky. Tady všechno v pohodě. Nicméně po skladatelské stránce mě The Shiva Hypothesis nedokázali moc zaujmout a i navzdory nějaké formální úrovni jsem si z těch dvaceti minut neodnesl jediný pořádný riff, motiv, kulervoucí pasáž nebo skutečně zajímavý moment.

Trochu slušnější jsou jenom chvíle, v nichž se kapela opustí obyčejný metal a zkusí to trochu ozvláštnit. Krátké zvolnění v „Praedormitium“ nebo lehčí pasáž ve středu „Maze of Delusion“ jasně ukazují, že sami The Shiva Hypothesis jsou si vědomi toho, že dnes už je třeba nějakého nadstandardu, aby posluchače zaujali. Jenže se jedná jen o kraťoučké záblesky potenciálu, které však v kontextu celé nahrávky nic neřeší. Naopak v metalu, jenž je přece jenom tou stěžejní náplní dema, zůstal jakýkoliv teoretický potenciál nenaplněn a Nizozemci se utápějí v bezejmenném davu dalších kapel, jež se snaží udělat díru do metalového světa.

The Shiva Hypothesis

Úplně bez potenciálu The Shiva Hypothesis nejsou, a jak už několikrát padlo, ambice jim zjevně nechybí. Jenže to není všechno a k tomu, aby mohli začít posluchače zajímat, by potřebovali mnohem větší osobitost. Ve zlepšení však moc nevěřím, protože k němu Nizozemci nemají důvod, když už teď jim snad všichni kromě mě, kritiku nevyjímaje, lížou prdel, jak je to skvělé a dokonalé. Což mi připadá dost smutné, když v reálu je to prostě… jen průměr s ambicí.


Grey Aura – Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Blood Music
Původní vydání: 10.11.2014, selfrelease

Tracklist:
Disc I:
01. Introductie
02. Naar het noorden
03. Bereneiland
04. Keerwijck
05. Tweestrijd
06. De wind blies
07. Kruiseiland
08. De kust van Nova Zembla

Disc II:
01. Een bevriezende zee
02. Tussenspel I: Vorst
03. Het behouden huys
04. Monotonie en isolatie
05. Winterkou
06. Bedrog
07. Tussenspel II: Een open zee
08. Ijshoek
09. Ziekte
10. Nu alle troost ontbrak

Hrací doba: 83:26 (36:40 / 46:46)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Musím se přiznat, že finský label Blood Music mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Není v tom na vině jejich hudební portfolio, jako spíš ostatní věci okolo. Počínaje trochu zvláštní cenovou politikou, pokračuje leckdy prapodivným počítáním cen dopravy, konče strategií „plaťte prachy navíc, abyste si něco mohli objednat o den dřív“, což je při kolikrát stokusových nákladech docela svinské a efektivně to znamená, že kdo není členem jejich placeného elitního klubu, tak má prostě pech a může si to koupit akorát tak za půlroku na Discogs za €500 (a to se rozhodně nebavíme o těch jejich extrémních boxech, kde základní cena začíná na téhle částce). Jednoduše mi zrovna tahle firma není úplně sympatická.

Na druhou stranu, i přesto všechno musím uznat, že mnohdy vydávají velmi pěkné věci. Mnohdy i tak moc pěkné, že jsem překousnul své antipatie a pár kousků z jejich shopu si taktéž objednal. Nelze jim upřít, že se postarali o vinylové edice některých velmi dobrých alb, a od doby, co se pustili i do vydávání nové hudby, jim nejde upřít ani jistý čuch na vyhmátnutí zajímavých formací. Ostatně, vcelku nedávno jsme si zde povídali třeba o Rïcïnn, což byla tuze dobrá muzika a taktéž to pustili do světa právě oni.

Nizozemští Grey Aura jsou zdánlivě další hodně zajímavou skupinou, kterou Blood Music ulovili do svých osidel. Přesně s tímhle jsem šel do poslechu jejich debutu „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ (původně vyšel digitálně v roce 2014, nyní v CD reedici finské firmy), jehož název bych si tedy nedokázal zapamatovat ani za zlaté prase. Nicméně jaksi nemohu říct, že by mne Grey Aura jednoznačně přesvědčili a že bych si z jejich alba sednul na prdel. A to ačkoliv jsem s deskou strávil vysoce nadstandardní množství času a skutečně jí dal prostor na uzrání, což zrovna v tomto případě asi byla nutnost, když o tom člověk chce veřejně prezentovat svůj názor. Na následujících řádcích se pokusím to trochu objasnit a snad si z toho něco odnesete…

Vlastně ani nelze začít ničím jiným než prohlášením, že „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je už od pohledu zdálky velmi ambiciózním počinem. Zaprvé se jedná o nadité dvojalbum, v jehož útrobách na vás na ploše dvou disků čeká více jak 80 minut hudby. Zadruhé je to i velmi zajímavý koncept, který se točí okolo nizozemského mořeplavce Willema Barentse (resp. Barentsze v originálním znění), jenž se svého času snažil najít severní cestu do Asie po moři. Při své třetí výpravě s posádkou uvízl na ostrově Nová země, kde museli přežít takřka rok, aby nakonec zemřel při zpáteční cestě. Dnes je po něm pojmenováno hned několik věcí, mimo jiné třeba Barentsovo moře, jež omývá právě Novou zemi. Grey Aura navíc látku uchopili dost zodpovědně, a dokonce o Barentsově životě napsali 60stránkovou knihu, která je součástí fyzické edice alba.

I na dramaturgii „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je znát, že jde o koncepční počin, jelikož oběma disky se proplétají atmosférické vsuvky, mnohdy i s mluveným slovem. Plus možná za zmínku stojí i skutečnost, že nejde o žádné levné samply, ale že si prý Grey Aura veškeré zvuky nahráli sami a na proslovy si pozvali herce zastávající jednotlivé role skutečných historických postav. Takováhle intermezza alba mnohdy dokážou zabrzdit, neřkuli rovnou zničit, ale je pozitivní, že zrovna v tomto se tak neděje. Nejspíš i z toho důvodu, že se jedná o přirozenou součást celku a že nejde o nic vzácného. Považte sami dle výčtu, protože do téhle sorty lze zařadit „Introductie“, „Keerwijck“, „Kruiseiland“, „Winterkou“ a „Ziekte“ a částečně i sem tam pasáž ostatních písní (třeba „Monotonie en isolatie“).

Grey Aura

Všechno asi zatím zní docela zajímavě a nejspíš bude znít i poté, co prozradím, že se Grey Aura hudebně pustili do chytřejšího a vrstveného black metalu. Což je dle mého názoru dobrý odrazový můstek pro poutavé zpracování příběhu, v němž někdo na rok uvízne v zamrzlé pustině a musí zde přežít. Tím pádem jsem se pustil do práce a nijak mě neodradilo, že po prvním poslechu jsem z toho moc moudrý nebyl. Cítil jsem ovšem potenciál k tomu, aby „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ vyrostlo. Problém ovšem nastane v momentě, kdy to průběžně posloucháte tři měsíce (nedělám si srandu) a ono… jaksi furt skoro nic.

Asi takhle – „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ není hloupé album, to fakt ne. Rozhodně je cítit, že Grey Aura k celému dílu přistupovali s velkou pečlivostí a že jim navíc nechybí notná dávka talentu. Lze zde nalézt množství povedených pasáží, z prvního disku třeba v „Tweestrijd“ nebo „De kust van Nova Zembla“, ale obecně vzato bych řekl, že druhý disk je o něco povedenější. Snad i proto, že působí trochu naléhavěji a temněji. Varlata do ohně bych za tuhle informaci sice nedal, ale asi to souvisí i s vývojem příběhu, protože pokud se mi správně podařilo pochopit googlovské rádoby překlady nizozemských textů, tak na konci prvního CD dojde k uvíznutí na Nové zemi a na druhém se odehrává pobyt v zamrzlé pustině.

I přes veškeré klady se ale nemohu zbavit dojmu, že jsem čekal prostě víc. „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ se poslouchá velmi dobře a místy i bez uzardění baví, ale že by šlo hovořit o nějakém uhranutí či vysloveně strhnutí do vyprávěného příběhu… to bohužel nikoliv. A navíc se mi ještě stalo, že jsem se snažil meritu atmosféry dopátrat tak dlouho, až se mi to nakonec jaksi přeposlouchalo a některé riffy mě začaly spíš rozčilovat (asi nejžárnějším příkladem budiž „De wind blies“).

Inu, zjevně jsem šel s očekáváním příliš vysoko a „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ tuhle laťku nedokázalo dorovnat. Což může být vůči Grey Aura trochu nefér, ale prostě bych lhal, kdybych tvrdil, že nejsem trošku zklamaný, protože jsem prostě doufal v o poznání silnější zážitek, než jaký jsem nakonec dostal. I navzdory tomu však zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Grey Aura mají jistý talent i schopnosti a z tohoto úhlu pohledu se asi nebudu bránit poslechu dalšího počinu (ačkoliv hnát po hlavě se také nebudu). Klidně se vám to může zdát jako srabské otupování kritických hran, abych to neshodil až příliš, a že neumím na plnou hubu říct, že mě to nesebralo, ale v tomto případě to skutečně cítím takhle rozpačitě a rozpolceně. Formální kvality slyším a uznávám, jsou tam a nejsou a nízké, ale za srdeční sval mě debut Grey Aura jednoduše nechytil. Což samozřejmě neznamená, že vy nemůžete být úspěšnější.

Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.


Cultus – Gezeteld in zegeruïnen

Cultus - Gezeteld in zegeruïnen

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2016
Label: Heidens Hart Records

Hrací doba: 34:38

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records

Za holandským jednočlenným (další členové jsou jen koncertní výpomocí) projektem Cultus stojí jistý Arjan Peeks, což je jeden z těch docela činorodých týpků. Je totiž majitelem Heidens Hart Records a vedle Cultus dále hraje v Heimdalls Wacht a u krajanů Countess (byť zde není zas tak dlouho), dříve se mihnul v Pest (v těch německých) a živě vypomáhá ruským Blackdeath, což je jen tak mimochodem oboustranná výpomoc, jelikož kompletní sestava Blackdeath je právě tou koncertní sestavou Cultus.

Než se pustíme do vlastní muziky, bude nutné se ještě pozastavit u toho, co je letošní novinka „Gezeteld in zegeruïnen“ vlastně zač. Ve skutečnosti to totiž až zas taková novinka není. Jedná se o přepracovaný a znovunahraný debut „A Seat in Valhalla“ z roku 2004. Byť to tak na první pohled nemusí vypadat, protože skladby mají jiné názvy (původně měly skutečně názvy, nově jsou jen očíslovány) a jsou na albu v jiném pořadí. Oproti originálnímu vydání je rozdíl slyšitelný hned na první poslech. „Gezeteld in zegeruïnen“ je sice taktéž docela špinavou nahrávkou a vypulírovaný sound od ní nečekejte ani omylem, ale přesto zní plněji a s ohledem na běžného smrtelníka snad i poslouchatelněji, jelikož „A Seat in Valhalla“ bylo dost „raw“.

Po samotné hudební stránce Cultus patří spíš k takovému tomu žánrovému plebsu, který čistě z logiky věci prostě existovat musí, protože ne každý může být génius a plodit působivá veledíla. V tomhle případě to ale nemyslím zas až tak negativně, jak to možná vyznělo. Jasně, „Gezeteld in zegeruïnen“ rozhodně není žádný zázrak, ale pořád je to poctivá blackmetalová nahrávka, v níž je cítit nějaké zapálení. Jisté momenty jsou sice mírně jalové a určitě bych si dokázal představit i lepší vokál, ale vzato kolem a kolem se pořád jedná vcelku pohodovou záležitost. Příjemně se to poslouchá, některé kytarové melodie jsou dokonce povedené a celkově nemůžu tvrdit, že bych se při poslechu nějak extrémně nudil nebo že by mě snad „Gezeteld in zegeruïnen“ rovnou iritovalo. Od toho tu jsou přece jen jiní experti.

Jinými slovy řečeno, „Gezeteld in zegeruïnen“ je vlastně vcelku sympatický (lepší) průměr. Určitě si z toho nesednete na prdel, ale máte-li rádi syrovější black metal s pagan feelingem a nebudete-li na Cultus klást stejné nároky jako na špičky žánru, pak si tuhle záležitost klidně poslechněte. Láska na celý život z toho asi nebude, ale pár relativně příjemných schůzek z toho kápnout může. A to se taky počítá.