Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Israthoum – Channeling Death and Devil

Israthoum - Channeling Death and Devil

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Altare Productions

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

Portugalsko-nizozemští Israthoum nepatří mezi profláknuté blackmetalové spolky. Vzpomínám si, že jsem letmo zakopl o druhé album „Black Poison and Shared Wounds“ a seznámil se s příbuznými kapelami Ab Imo Pectore a Angrenost. Nejednalo se z mého tehdejšího pohledu o marné, ale ani o nijak zvlášť zajímavé nahrávky, a proto jsem k dalšímu hudebnímu snažení členů zůstal lhostejný. Moji pozornost ale nedávno přitáhlo v pořadí již třetí dlouhohrající album Israthoum„Channeling Death and Devil“. Nebudu kecat, zaujal mě název. A ten obsah desky naštěstí vystihuje.

Israthoum mi svou atmosféru, zvukem a přístupem připomněli triumfální ohnivou čerň korunní desky Watain „Casus Luciferi“ a také skvělé EP finských Cornigr„Funereal Harvest“. Recenzovaná novinka není pochopitelně až tak výborná a hudebně je také poněkud jinde, protože postrádá například fanatickou dravost uvedených děl. Ale jsou zde jiné aspekty, které činí z „Channeling Death and Devil“ nahrávku hodnou pozornosti.

Když si pustíte úvodní titulní skladbu tak budete mít do pěti minut jasno, zdali je vám souzeno si „Channeling Death and Devil“ oblíbit, protože „TO“ něco tam buď ucítíte, nebo ne. Možná vás skladba zaujme ortodoxními riffy, parádně aplikovaným sborovým zpěvem nebo povedeným závěrečným sólem. A to máte před sebou dalších osm vyrovnaných skladeb, ve kterých Israthoum vytáhnou ještě několik es. Solidních kytarových motivů to je dost, mě osobně těší decentní užití kláves a zmíněné zpěvné party mě dostanou stejně spolehlivě jako pasáže, kde hrají prim zefektované kytary, viz celá „Drudges of Ruination“ nebo druhá půle „A Bleak Fulgency in Splendour“.

Nemám pocit, že by „Channeling Death and Devil“ bylo narváno doslova výjimečnými nebo strhujícími nápady, faktem však zůstává, že kvalita zde je a po celou hrací dobu nedochází k větším lapsům. Skladby jsou poměrně variabilní, i když mi mezi sebou trochu splývají. Holt, některým (třeba zmíněným Watain a Cornigr) bylo do vínku dáno více a Israthoum musí ten nedostatek talentu dohánět pílí. Když jsem si navíc pročetl texty, tak jsem se jen utvrdil v názoru, že jsou muzikanti doopravdy oddáni esenci žánru, a to bez jakékoliv pompy či přetvářky. „Channeling Death and Devil“ si ale doporučení zasluhuje nejenom za věrnost blackmetalové magii.


Wederganger / Urfaust – split

Wederganger / Urfaust - split

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Wederganger
01. Heengegaan
02. De gebrokene

II. Urfaust
03. Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels
04. Hypnotisch bevel de daimonische mensch

Hrací doba: 22:58

Odkazy Wederganger:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Již v loňské recenzi na desku „Empty Space Meditation“ jsem hovořil o tom, že nizozemští Urfaust jsou dle mého skromného názoru skvělou kapelou se specifickým zvukem, která však svou tvorbu ředí až do příliš velkého množství neřadových nahrávek. Však také zmiňované album je teprve čtvrtým dlouhohrajícím počinem kapely. Takovým prohlášením ovšem nechci vzbudit dojem, že jsou ony neřadové věci ve všech případech automaticky nudné a nezajímavé, protože to rozhodně nejsou. I mezi nimi lze nepochybně najít kvalitní věci, jimž se vyplatí věnovat pozornost. Letošní bezejmenný split s krajany Wederganger bych mezi takové rozhodně zařadil.

Počin otvírají právě Wederganger, jejichž tvorbě jsem až doposud příliš pozornosti nevěnoval. Vydání debutové desky „Halfvergaan ontwaakt“ z roku 2015 jsem sice zachytil, ale k poslechu jsem to nedopracoval, takže reálně vzato mi byl sound Wederganger až do nynějška zahalen tajemstvím. Jejich příspěvek na aktuálně probírané splitko mě ovšem dokázal přesvědčit o tom, že by mohlo stát za to jmenovaný počin zpětně dostudovat, možná nejen jej, ale i další splitka, která Wederganger sdíleli s Laster a Kjeld.

Popravdě řečeno, sound Wederganger – přinejmenším tak, jak jej prezentují na této nahrávce – není od Urfaust zas až tak vzdálen. Opilé riffy, dekadentní atmosféra a táhlý zpěv v úvodu první skladby „Heengegaan“ skutečně na slavnější kolegy vzpomenout dají. A přestože se následně song zlomí do blackmetalovějšího hávu, na začátku nastolená nálada zůstává až do konce. Druhá píseň „De gebrokene“ vypadá na první pohled slaběji, ale nakonec i ona dokáže nabídnout dobré nápady – na mysli mám především skvělé kytarové melodie.

Nechci však vzbudit dojem, že by Wederganger od svých známějších kolegů opisovali. Takové tvrzení by bylo hodně příkré. Pouze říkám, že lze nalézt určité společné jmenovatele v náladách. V rámci splitka je takový stav poměrně příjemný, poněvadž počin díky tomu působí uceleným dojmem, přestože si jeho stopáž rozdělily dvě různé skupiny.

Nejedná se však o rovnoměrné rozdělení. Několik minutek navíc si pro sebe uzmuli Urfaust, což mi ale vůbec nevadí, protože nakonec díky nim jsem se do poslechu pustil. IX a VRDRBR si zde udržují svůj standard, což je rozhodně fajn už jen z toho titulu, že standard Urfaust je v širším kontextu stále vysoký nadstandard. Na druhou stranu ale asi nemá valného smysl zakrývat skutečnost, že znalci překvapeni nebudou, ani se nedočkají nějakého výsadního přírůstku do diskografie.

Jestli ovšem podobně jako já očekáváte svou dávku syrového ambient black metalu s nihilistickou atmosférou a nezaměnitelnou vokální stránkou, pak jistě budete uspokojeni. Přinejmenším „Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels“ tohle nabízí měrou vrchovatou. Druhá „Hypnotisch bevel de daimonische mensch“ je o něco experimentálnější a místy působí víc jako ambientní drone než black metal, ale v konečném důsledku se nijak neodchyluje od náladového rámce Urfaust… což je dle mého vlastně plus.

Možná, že recenze prozatím nevyznívá zas tak zásadně přesvědčivě, ale věřte tomu, že splitko Wederganger a Urfaust za poslech stojí. Obě kapely přispěly kvalitními skladbami se silnou atmosférou, takže vyhrazených 23 minut utíká jako voda. Pro fans Urfaust samozřejmě povinnost pořídit do sbírky, pro ostatní zajímavé splitko se specifickým náhledem na syrovou atmosféru.


Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 6.1.2017
Label: The Shadow Kingdom / Tour de Garde

Tracklist:
Side A: Blood Tyrant
01. Anbliik duvonde skerfe
02. Spektren spökne
03. Lusere af düstre den gjønd
04. Fllittrehördes kamp

Side B: Warden
05. Ver sei glut det lljusen

Hrací doba: 32:05 (18:14 / 13:51)

Odkazy Blood Tyrant:
bandcamp

Odkazy Warden:
bandcamp

Nizozemské duo Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter souhrnně známé jako Blood Tyrant jsme si zde již představili prostřednictvím recenze na debutovou desku „Aristocracy of Twilight“. Ta vyšla v prosinci loňského roku u Iron Bonehead Productions, ale ani letos se Blood Tyrant neflákají. V roce 2017 se zatím soustředí na split alba a my si nyní představíme to první z nich, na němž se kapela podílela s krajanským projektem Warden. Počin vyšel pod názvem „Duvonde skerfe“ u malého nizozemského labelu The Shadow Kingdom na audiokazetě limitované pouhými 66 kusy (zámořskou edici vydali kanadští Tour de Garde v nespecifikované limitaci).

Nejprve se podívejme na stranu Blood Tyrant. Na první poslech se samozřejmě dá říct, že se skupina prezentuje tím, co předvedla o něco dříve na „Aristocracy of Twilight“. Rozdíly zde přesto jsou. Do určité míry má příspěvek Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ blíže k prvnímu demosnímku „Night of Blood Moon“. Oproti „Aristocracy of Twilight“ je zde zvuk kapely ještě syrovější a ohavnější. Kytary doslova řežou, primitivní hra na bicí plně odpovídá žánrovým pravidlům raw black metalu stejně jako vokály zastřené v mlze záměrně špatného soundu. Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ znějí ještě víc barbarsky než na svém debutu a nutno říct, že je to posluchačsky velmi přitažlivá cesta – možná ještě o kousek víc než na „Aristocracy of Twilight“.

Vedle toho materiál „Duvonde skerfe“ přináší ještě jednu změnu – zdá se mi, že i po hudební stránce jsou tentokrát Blood Tyrant agresivnější a v dobrém slova smyslu ještě primitivnější. Samozřejmě, že i tentokrát se najdou hymnické pasáže v rozvážnějším tempu jako třeba v „Lusere af düstre den gjønd“ nebo v první polovině „Anbliik duvonde skerfe“, stejně tak Nizozemci svou hudbu občas podpoří ambientní klávesami. Pocitově mi ovšem přijde, že je to tentokrát větší zlo (svou roli v tomto dojmu jistě sehrává i onen zvuk, o tom žádná), a například v takové „Fllittrehördes kamp“ Blood Tyrant nasadí skoro až punkové tempo. Proč ne – funguje to parádně.

Zato kolegové z Warden už mě tak nepoložili. Druhá strana „Duvonde skerfe“ volí dočista jiný přístup, než jaký je ke slyšení u Blood Tyrant. Nachází se zde jediná, bezmála 14minutová skladba „Ver sei glut det lljusen“ nabízející temně ambientní minimalistické plochy. Zajímavé momenty se tu jistě najdou – například pasáž okolo třetí minuty je dobrá a v závěru písně rovněž cítím obstojnou gradaci, ale dlouhá pasáž ve středu kompozice mi přišla až přespříliš minimalistická a nedělo se v ní takřka nic, co by posluchače mohlo jakkoliv zaujmout, a i atmosféra v této pasáži mi přišla slabší.

Na druhou stranu, je možné, že „Ver sei glut det lljusen“ působí trochu slaběji i díky tomu, že přichází po elitním zlo black metalu Blood Tyrant. Pokud by hudba Warden stála samostatně, možná by dokázala zanechat hlubší dojem. Pokud někdy v budoucnu náhodou narazím na další tvorbu projektu, určitě se nebudu bránit tomu, abych ji vyzkoušel. Skladba na „Duvonde skerfe“ mi přijde „pouze“ slušná.

Splitko je tedy pro mě především o straně Blood Tyrant, kteří předvádějí hluboké žánrové podzemí v jeho nejčistší a nejohavnější formě, primitivní black metal dotažený do syrového perfekcionismu. Lahůdka pro všechny vyznavače pravé temnoty.


Onyx & Dope D.O.D. – Shotgunz in Hell

Onyx & Dope D.O.D. - Shotgunz in Hell

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop / grime
Datum vydání: 29.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Shotgunz in Hell
02. Can’t Hear You (feat. Sickflo)
03. XXX
04. Piro (feat. Dopey Rotten)
05. Spit in Ya Face
06. Doomsday
07. Die Slow
08. What’s Your Drug of Choice? (Skit)
09. Don’t Sleep
10. Psychopath (feat. Snak the Ripper)
11. Playa
12. The Body (Skit)
13. Stacking

Hrací doba: 33:30

Odkazy Onyx:
web / facebook / twitter

Odkazy Dope D.O.D.:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Snowgoons PR

V březnu 2014 vydala newyorská hip-hopová kultovka Onyx desku „#Wakedafucup“ (název zjevně odkazující na debut „Bacdafucup“ z roku 1993) kompletně produkovanou německým komandem Snowgoons. Šlo o album našlapané kurevsky dobrým hip-hopem a popravdě řečeno, jde o jeden z mých nejoblíbenějších žánrových počinů (ale to můžete brát s rezervou – netvrdím, že jsem v tomhle oboru kdovíjaký expert).

Objevila se tu hromada parádních tracků a jeden z nejlepších byl ten titulní, což byla raketa jak svině, a zásadní podíl na tom neměli jen kmenoví členi Fredro Starr a Sticky Fingaz (Sonny Seeza se, jak známo, na nahrávce nepodílel), ale i hostující řezníci Dope D.O.D. z Nizozemska. Později se album dočkalo upgradované verze s názvem „#Wakedafucup Reloaded“, kde se objevil remix titulního válu a i s novým beatem to makalo přímo pekelně.

Spolupráce Onyx a Dope D.O.D. zřejmě zachutnala (ostatně, ve „#WakeDaFucUp“ se kapely nesetkaly poprvé – již o rok dříve se Onyx objevili jako hosté u Dope D.O.D. v písničce „Panic Room“), protože už nějakou dobu se hovořilo o tom, že by se obě smečky měly opět spojit a tentokrát dát dohromady nikoliv jeden song, ale rovnou celé kolaborační album. A musím, že vzhledem k dané konstelaci jsem se na „Shotgunz in Hell“ fakt těšil, protože představa desky celé narvané peckami jako „#WakeDaFucUp“ byla extrémně lákavá. Jak ale výsledek ukazuje, trochu naivní.

„Shotgunz in Hell“ totiž zní výrazně odlišně v porovnání s omílanou skladbou. Nebál bych se říct, že zvuk nové desky je střelený tak napůl cesty mezi agresivní grimovou smaženicí Dope D.O.D. a pouličním hardcore hip-hopem Onyx. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zvolená instra na takový záměr ukazují. Ale nakonec proč ne.

Album začíná poměrně slibně. Titulní intro s nasamplovanými úryvky ze songu „#WakeDaFucUp“ dává jasně na vědomí, odkud se spojení obou vzalo. Hned první regulérní kus „Can’t Hear You“, v němž hostuje Sickflo, jasně ukazuje, jakým směrem se „Shotgunz in Hell“ bude ubírat. Důraz je kladen na hutné basové linky a temnější náladu, takže jestli někdo očekával agresivitu a rychlost, asi uspokojen nebude, byť třeba následující „XXX“ je výrazně hybnější. Ne nadarmo se jedná o jednu z nejvýraznějších věcí – ještě aby ne, když má snad jako jediná na fošně našlapaný refrén. Následující „Piro“ už je o něco níž, ale stále drží určitou laťku, vlivy grimu jsou zde citelné a v neposlední řadě stojí za zmínku i kvůli tomu, že se v ní objeví Dopey Rotten, tedy původní člen Dope D.O.D., jenž skupinu opustil v roce 2015.

Nicméně ke zbytku alba tak jednoznačně pozitivní slova mít nebudu. Nechápejte mě špatně, ústřední kvarteto Fredro Starr, Sticky Fingaz (Onyx), Jay Reaper a Skits Vicious (Dope D.O.D.) zandává dobře a některé povedené tracky se také najdou. „Spit in Ya Face“ má blíž ke starším Onyx, „Doomsday“ není na první poslech, ale nakonec jsem si její pomalé tempo a důraz na hutnost vcelku oblíbil, a „Playa“ ke konci nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co „Shotgunz in Hell“ nabízí. Nicméně mezi tím se nachází řádka písniček, jimž chybí větší výraznost. Sem tam se třeba objeví slušnější motiv, ale jako celek mě „Don’t Sleep“, „Die Slow“, „Psychopath“ a „Stacking“ moc nebaví a mám u nich pocit, že kolaboračka takhle velkých hip-hopových jmen by si zasloužila víc. Zbývající dvě stopy „What’s Your Drug of Choice“ a „The Body“ už jsou jenom skity, takže to snad ani nestojí pořádně za komentář.

Co říct závěrem… určitě bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ze „Shotgunz in Hell“ nadšený – nejsem. Pokud zklamání nebudeme chápat jako synonymum pro „nelíbí se mi“ a budeme jej definovat jako „očekával jsem víc“, pak by klidně šlo použít i tenhle výraz. Pár slušných tracků se na albu bezesporu nachází, ale jaksi tu neslyším nějakou echt jebu do držky (nejvíc se k tomu blíží „XXX“, ale i té do takového titulu krapet schází), a i to nejlepší ze „Shotgunz in Hell“ se v žádném případě nemůže rovnat tolikrát zmiňované skladbě z posledního alba Onyx. Sem tam asi nějaký song na YouTube asi otočím, ale že bych měl v budoucnu potřebu poslouchat celou desku nebo si ji snad dokonce kupovat… to asi ne. Na co chodit kolem horké kaše – myslím, že jsme asi všichni čekali, že tohle bude o dost lepší, než ve skutečnosti je.


God Dethroned – The World Ablaze

God Dethroned - The World Ablaze

Země: Nizozemsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. A Call to Arms
02. Annihilation Crusade
03. The World Ablaze
04. On the Wrong Side of the Wire
05. Close to Victory
06. Konigsberg
07. Escape Across the Ice (The White Army)
08. Breathing Through Blood
09. Messina Ridge
10. The 11th Hour

Hrací doba: 41:15

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vždy když zaslechnu ony charakteristické riffy a murmur Henriho Sattlera z nizozemských God Dethroned, nemohu si nevzpomenout na časy, kdy jsem na ně v nějakých čtrnácti poprvé natrefil a posléze na nich začal mohutně ujíždět. Byly to především desky „The Lair of the White Worm“, „The Toxic Touch“ a „Ravenous“, které mi v časech, kdy ještě extrémní metal nebyl zrovna mým denním chlebem, ukazovaly zdařilou alternativu k severské melodic deathmetalové scéně. Zrovna nedávno jsem se do nich znovu pustil s tím, abych se pokusil sloupnout plástev nostalgie a trochu střízlivěji je zhodnotil, ale i s tímto odstupem nemohu říci, že by jim zub času nějak zásadněji uškodil. Jistě, není to muzika, která by zásadně posouvala hudební hranice, ale jde zkrátka o vybroušené žánrové kousky s vlastní tváří. Velmi poctivě poskládané a nahrané.

Jsou to nějaké tři roky, co se dala kapela znovu dohromady. A zatímco s koncerty nešetřili – českému fanouškovi se například představili v solidní formě na dvacátém ročníku Brutal Assaultu – pokud jde o studiovou tvorbu, dlouhou dobu bylo ticho po pěšině. Až letos v květnu skupina konečně přišla se svým v pořadí desátým albem nesoucím název „The World Ablaze“. Stačí letmý pohled na obal nahrávky, aby bylo jasné, že v duchu konceptů, jež započaly na „Passiondale (Passchendaele)“ a pokračovaly na na dlouhou dobu posledním „Under the Sign of the Iron Cross“, se bude radostně pokračovat. Obliba ve válečných tématech u deathmetalových kapel není nic výjimečného, nicméně málokdy se obejde bez patosu a zřídkakdy je pak v oné muzice cítit nějaká hlubší autenticita. A ani God Dethroned v tomhle ohledu nebyli úplně výjimkou. Atmosféra zákopů první světové války nebyla v jejich podání patřičně chorobná a muzika se postupně začínala přiklánět k předvídatelnosti. Zvědavost, jakým směrem se na novince God Dethroned vydají, u mě i přesto postupně kulminovala.

Desku otvírá intro „A Call to Arms“, které ihned prozradí příklon k heavy metalu, jenž je pro celé album charakteristický. Nespoutanost předchůdců je utlumena a struktury skladeb se přiklání k ještě větší čitelnosti. To by nemuselo být automaticky špatně, kdyby si ale kapela zachovala charisma a údernost. Problém je v nevýrazném valivém zvuku a bezzubých melodiích. Za příklad lze koneckonců uvést již „Annhilation Crusade“, která je svým refrénem až kontraproduktivně polopatická, a namísto starých časů God Dethroned se mi na mysl derou spíš spolky typu Amon Amarth – což není úplně to, co bych od Nizozemců měl chuť slyšet. A to stále mluvím o skladbě, jež patří mezi ty výraznější. Klipovka „On the Wrong Side of the Wire“ a povedeným závěrečným sólem opatřená „11th Hour“ při opakovaném poslechu v hlavě celkem uvíznou. Zbytek je ale uniformní šeď.

Více chladu, strojenosti, ale o dost méně charismatu a nespoutanosti. Formálně všechno sedí, ale chcete překvapení – jako když na „Passiondale (Passchendaele)“ přišly čisté vokály? Marně. Je to metal, ale ne ten odvážný a nespoutaný, ale až neobvykle nekonfliktní, takový ten metal, který se bude vyjímat jako pěkná kulisa ke klipu, ale z přehrávače vám bude stačit pár poslechů a radši si dáte něco buď ostřejšího či inovativnějšího. Cítím zde potenciál zaujmout širší spektrum posluchačů, ale mnohem menší snahu vydat se za komfortní zónu a reálně se někam posunout.

Agresivní složka působí cynicky a neprožitě, melodie jsou hymnami z povinnosti a jediné, co zůstává z radosti z mých dávných hrdinů, jsou čvachtavé blastbeaty ve spojitosti s charismatickým growlem. To je ale trochu málo. Přemítám, co by kapele pomohlo, a říkám si, že by bylo dobré upřednostnit jednu ze stránek a s tou si nějak pohrát a vyšperkovat – buď zahrát na agresivní strunu a natlakovat do skladeb a do samotného provedení více vzteku a vzdoru, nebo se zaměřit na tu melodickou složku, udělat z další desky sbírku skutečných hymen a nespokojit se s natvrdlou melodikou à la Amon Amarth.

God Dethroned

Je to tak. Poslední skutečně zajímavou nahrávkou God Dethroned v mých očích zůstává „The Toxic Touch“. Kapela je na nové desce uvězněná v mantinelech, které by chtělo do budoucna rozkopat, i kdyby šlo o posun jen o píď. Formace se zakopává hlouběji a hlouběji do svého zákopu, ale s touhle strategií bitvu zkrátka vyhrát nelze. Snad se do příště trochu seberou a svou bezzubost nahradí za nějakou slušivou protézou. Sehraní a instrumentálně zruční jsou dost, jen by to chtělo zase jednou opustit komfortní zónu a vydat se trochu někam jinam.


Celestial Bodies – Spit Forth from Chaos

Celestial Bodies - Spit Forth from Chaos

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: I, Voidhanger Records / Burning World Records

Tracklist:
01. The Final Covenant
02. The Nazarene Bastard Crowned
03. Burning Trident
04. Destroyer of Aeons
05. Return to the Endless Void
06. Sign of the Wolf
07. Chaos of Infinity
08. Kingdom of Black Torment
09. No Place to Hide
10. Reflections of Ain Soaf
11. Towards Perdition

Hrací doba: 37:58

Odkazy:

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Dovolím si – možná trochu naivně a zcela jistě domýšlivě – tvrdit, že už nepatřím mezi posluchače-začátečníky, a že když přijde na extrémní hudební produkci, tak něco málo snesu. Přesto se pořád tu a tam objeví záležitost, která člověka dokáže vyškolit a dát ješitnosti trochu na frak. Obzvláště v případě, kdy netušíte nic zlého a nejste připraveni na neúprosný akustický očistec.

Když jsem se chystal si prvně pustit „Spit Forth from Chaos“, skutečně jsem neočekával něco na způsob toho, co se na desce v reálu nachází. Vlastně jsem si myslel, že od Celestial Bodies dostanu vcelku standardní black metal, a jen jsem doufal, že jeho kvality budou nadprůměrné a třeba že se objeví nějaké to zajímavé osvěžení. Jaké to překvapení, když se na začátku „The Final Covenant“ nakrátko rozezní zastřený táhlý tón, který trvá přesně čtyři vteřiny, a hned vzápětí se vyvalí neskutečné peklo.

Black metal mezi výrazové prostředky Celestial Bodies jistě patří, ale standardní žánrová produkce to tedy není ani omylem. Druhou stěžejní složkou hudby je totiž noise… vlastně bych řekl, že je i tou hlavní. Možná si říkáte, že i tahle kombinace už tu byla v mnoha provedeních, však jen v Nizozemsku, odkud Celestial Bodies pocházejí, operuje třeba Gnaw Their Tongues, nechceme-li jít až třeba ke Stalaggh. To je samozřejmě pravda, navíc uznávám, že Stalaggh je asi ještě o kus větší zvěrstvo než tohle, ale zase ruku na srdce, Stalaggh je i díky šíleným okolnostem skoro strop, kam až se dá ve zvukové odpornosti zajít.

Nic to ale nemění na tom, že i Celestial Bodies je zkurveně šílená věc. Abych ale náhodou nevzbudil nějaký nesprávný dojem, musím hned dodat, že tohle duo se na svém debutu „Spit Forth from Chaos“ vydává poněkud jiným směrem než obě výše zmiňované formace. Celestial Bodies předvádějí agresivní nemilosrdný lis, který takřka po celou hrací dobu nepoleví. Nádech black metalu se tříští ve vřískajících nátlakových hlukových kolážích, které nedoplňuje jen zvrácený řev, ale i naprosto postižená „rytmická“ stránka.

Osobně bych řekl, že ani ne noisové prvky, nýbrž právě bicí jsou tím, co ze „Spit Forth from Chaos“ činí tak chorou desku. Bicí hra je totiž učiněná bestialita mnohdy třískající v arytmických, občas snad i nahodilých linkách. Žádný groove, ani žádná bezduchá sypačka, ale disharmonické žhavení soupravy doběla. Rytmika je tím, co se velkou, ne-li dokonce největší měrou podílí na našich dojmech z hudby, jestli je ta která píseň chytlavá nebo jestli je to agresivní vichřice… ať tak či onak, takřka vždy je to stále rytmika, tedy má rytmus. „Spit Forth from Chaos“ se této konvence v mnohých momentech zbavuje a právě arytmický zvukový sadismus patří k elementům, díky nimž se jedná o tak těžkou a nestravitelnou nahrávku.

Ano, po čase si lze zvyknout. Dokonce je pak možné rozeznávat jednotlivé písně, a nemusí jít zrovna o jednu z mála vybočujících záležitostí, jakou je třeba dronově táhlá „Sign of the Wolf“. Což je nakonec svým způsobem dost zvláštní, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že Celestial Bodies není cizí ani improvizace, z níž už tuplem padají nejasné struktury. Ale to není negativum „Spit Forth from Chaos“ má totiž sílu i tak. Každopádně, úvodní poslech byl fakt pěstí do ksichtu, protože když toho půjdete nepřipraveni (což se asi nestane, protože touhle recenzí jsem vám moment překvapení asi trochu zkurvil, haha… sorry), Celestial Bodies vás porazí.

„Spit Forth from Chaos“ je záležitost… kdybych si měl představit, jak by mělo znít zhudebněné sdělení, že existence je nicotná a že vše živé by mělo pomřít bolestivou smrtí, mohla by ta představa klidně vypadat nějak takhle. Snad není třeba dodávat, že nejde o nic pro začátečníky, na tohle už člověk musí mít něco málo naposloucháno, aby to nějak vstřebal, ale jestli se toho nebojíte a poslední Deathspell Omega vám připadají jako čaj, tak teď už víte, kam sáhnout. Jak už jsem naznačil výše, asi nejde o ten úplně nejvyšší extrém, ale čaj to tedy rozhodně není. Jedná se o hodně intenzivních 40 minut, jejichž sílu není radno podceňovat. Celestial Bodies zacházejí na hranici, kde hudba přestává prožitkem a stává se výzvou. Je jen na vás, zdali ji přijmete. Rukavice je hozena.


Blood Tyrant – Aristocracy of Twilight

Blood Tyrant - Aristocracy of Twilight

Země: Nizozemsko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Dawn of a New Supremacy
02. The False Heresy
03. Undying Iron Will
04. Barbaric Wampyrism
05. Clandestine Bloodmists
06. Engulfed by Purifying Flames
07. Inertia Meditation

Hrací doba: 29:28

Odkazy:
bandcamp

„Aristocracy of Twilight“ je deska, již by ti, kdo nejsou hodni vnímat a chápat temné umění, mohli okamžitě odsoudit jako strašnou, až neposlouchatelnou. Ale myslím, že tak je to zcela v pořádku; je správně, že hudba jako tato není určena každému a všem.

Produkce Blood Tyrant je nepochybně syrová až běda. Na to je nutno upozornit hned dopředu. Nepřijde-li vám lákavá vidina extrémně mrazivých kytarových riffů a odporného skřehotu pod rouškou zadušeného soundu, pak byste se asi měli od „Aristocracy of Twilight“ držet dál. Pokud si naopak ceníte toho, když hudba zní jako otvírání pavučinami opředeného víka kamenné hrobky, pak je Blood Tyrant formací, jež by vám mohla – měla! – navodit pocity, jaké umí jenom tento žánr a žádný jiný.

Jistěže, formálně je „Aristocracy of Twilight“ nahrávkou vysoce zpátečnickou, zamrzlou kdesi v časech dávno minulých, nejen zvukem, ale i svou kompozicí a atmosférou. Vlivů by šlo vystopovat hned několik, počínaje například Satanic Warmaster, konče třebas nihilismem Černých legií. Negativum to je ovšem skutečně pouze a jenom z formálního hlediska. Stěžejní je totiž atmosféra a feeling, přičemž obé z „Aristocracy of Twilight“ tryská v proudech. Předkládaná půlhodina je kurevsky silná, temná a špinavá, fanatická a místy až nefalšovaně strhující.

Možná, že papírově se skutečně jedná jen o další porci chladných riffů, která nijak nevybočuje z řady podobných nahrávek, jichž už za svůj život jistě slyšeli dost. Nicméně… přesně v souladu s názvem desky z „Aristocracy of Twilight“ vyzařuje jakýsi majestát a – v tom dobrém slova smyslu – elitářství. Velkou měrou tomu napomáhají ambientní klávesové tóny skryté za kytarovým bzučením. Hlavní roli mají pouze na úplném začátku první skladby „Dawn of a New Supremacy“ a pak na samém konci v podobě intra „Inertia Meditation“. Jinak se ovšem po celou dobu jede ve výše popsaných kolejí zaprášeného black metalu.

To ovšem v žádném případě neznamená nudu či pocit mdlé jednotvárnosti. Už zmiňovaná atmosféra sama o sobě je natolik dobrá, aby „Aristocracy of Twilight“ táhla kupředu, a když na to navíc není sama, tak album už tuplem funguje jedna báseň. Hudba Blood Tyrant je dostatečně pestrá, riffy dostatečně pravé a vokál patřičně jedovatý, aby vyhrazená půlhodinka času ubíhala raketovou rychlostí. Nadto mám po konci posledních tónů „Inertia Meditation“ vlastně vždy chuť dát nahrávku přinejmenším ještě jednou, což kolikrát dopadlo tak, že jsem „Aristocracy of Twilight“ hrál třeba i pětkrát za sebou. Že je to vážně až tak dobré? Vskutku ano. Jen těžko se lze ubránit oddanosti vůči takovým hymnám zla jako „The False Heresy“, „Barbaric Wampyrism“ či „Engulfed by Purifying Flames“.

Blood Tyrant

Snad netřeba dodávat, že „Aristocracy of Twilight“ je navzdory možným formálním výhradám výborná záležitost. To, co by mnozí mohli považovat za její slabinu, je ve skutečnosti její největší předností. Syrovost a pravověrnost mohou nakrásně fungovat i dnes, jsou-li podány s odpovídajícím zápalem. Dle mého tvorba dvojice Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter nabízí vše, co může člověk od tohoto druhu hudby chtít a požadovat, tak jen těžko lze být s výsledkem nespokojen. Je pravda, že první demosnímek „Night of Blood Moon“ zněl ještě hnusněji a podzemněji, přesto si dovolím tvrdit, že „Aristocracy of Twilight“ nezklamalo. Povinná koupě.

I navzdory kvalitám debutové desky bych ale netvrdil, že Blood Tyrant mají našlápnuto nebo že na ně čeká velká budoucnost. Neočekávám – a také doufám, že se tak nestane – že by se na tuhle skupinu sesypali posluchači, jako se tomu stalo v jiných případech; myslím, že jméno Blood Tyrant zůstane skryto a objeví jej pouze věrní uctívači černého metalu. A to je jenom dobře. Nakročeno by však mohlo být ke kultovní záležitosti, tedy takové, kterou hodně miluje malý počet lidí. A to je poloha, jaká by záležitosti typu Blood Tyrant slušela ze všech nejvíce.


Verwoed – Bodemloos

Verwoed - Bodemloos

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2016
Label: Argento Records

Tracklist:
01. Bodemloos
02. Een leven aan de oppervlakte
03. Leegte

Hrací doba: 24:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Příjemná překvapení se dost často nacházejí tam, kde by je člověk nečekal. Jako například u Verwoed. Kdo to je, co to je? Nemějte strachy, hned si to povíme. A dá-li múza, Bůh nebo jakákoliv jiná podobná děvka, možná se dozvíte i důvod, proč má být „Bodemloos“ tak dobrá nahrávka. Anebo to třeba napíšu jak kokot a nedozvíte se z toho lautr nic, uvidíme.

Vydat se musíme do Nizozemska za frajerem, který si říká Erik B. – těžko říct, jestli to B. znamená Borec nebo Buzík nebo cokoliv jiného, to zjevně máte uhodnout sami. Jasně, já si z toho dělám hovězí humor, ale u Verwoed to vlastně namístě není, poněvadž jde o moc dobrou muziku, z níž není nutno si dělat šoufky. Tak či onak, Erik začal ukájet své hudební choutky (mimochodem, asi jste pochopili, že jde o jednočlenný projekt) pod hlavičkou formace Woudloper, ale po jednom ípku a jednom singlu se rozhodl ke změně názvu, kterýmžto je – ano, domýšlíte si to zcela správně – právě Verwoed. „Bodemloos“ pak je první nahrávkou pod tímto jménem. 24minutové EP vyšlo u Argento Records jako jednostranné 12“ LP.

Na hudbě Verwoed je do jisté míry zajímavé, že neobsahuje formálně nic skutečně výlučného či neotřelého, na co by šlo poukázat a co by šlo vyzdvihnout, že právě kvůli tomuhle byste si měli „Bodemloos“ pustit. V čem tedy tkví kouzlo? Věřte tomu nebo ne, ale vše je ukryto ve vysokých skladatelských schopnostech. Všemocné Metalové Archivy neuvádějí, že by měl Erik za sebou kdovíkolik odkroucených let v metalovém undergroundu, ale tím spíš je nutno ocenit, s jakou jistotou a s jakým účinkem jsou skladby na „Bodemloos“ vystavěny.

Kompozice jsou dostatečně rozmanité, nikoliv však přeplácané, motivy i tempa se střídají s přirozenou lehkostí a nenuceností. Žádný nástroj ani vokál výrazně nevystupuje nad ostatní, vše pracuje pro celek, který je ve finále sakra lákavý. Všemu nasazuje korunu podařená atmosféra, s níž se to má vlastně podobně jako se samotným albem – není vysloveně strhující, ale nesporně má něco do sebe a nepřestává fungovat (a tedy bavit) ani po množství poslechů.

To platí především o úvodním titulním kusu a následující „Een leven aan de oppervlakte“. Závěrečná „Leegte“ na to jde trochu jinak. Sice má rovněž několik tváří, ale je o něco monotónnější a také minimalističtější, sází pouze na střední tempo. Atmosféra zde kulminuje a úroveň hypnotičnosti dosahuje nejvyšších hodnot. Formálně bych „Leegte“ určitě označil za vrchol, neboť právě zde „Bodemloos“ vrcholí v pravém slova smyslu, ale berte to trochu s rezervou, protože zas nechci snižovat význam a kvality prvních dvou skladeb. Ty jsou totiž rovněž výborné a „Bodemloos“ nejlépe zapůsobí – já vím, bude to znít jako prašivé klišé, ale prostě to tak je – jako jednolitá masa, již není nutno dělit na jednotlivé písničky. Jednoduše je to ucelené dílko, jemuž nechybí určitý vývoj, a tak bych to také bral.

Nebudu lhát – nečekal jsem od „Bodemloos“ vyložené zázraky. Což je myslím v případech, jako je tento, docela běžné, protože při pohledu zdálky skutečně nic nenasvědčuje tomu, že bude ve Verwoed dřímat takový talent a schopnost napsat kus skvělé muziky, jež možná neoslní, rozhodně však kurevsky potěší. Přesto to tak je. Za mě překvapení a spokojenost, tohle rád doporučím i dál.


Wiegedood – De doden hebben het goed II

Wiegedood - De doden hebben het goed II

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: ConSouling Sounds

Tracklist:
01. Ontzielling
02. Cataract
03. De doden hebben het goed II
04. Smeekbede

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

Syndrom náhlého úmrtí kojenců je příčinou smrti 0,22 promile všech živě narozených dětí. V České republice to je okolo 25 dětí ročně a na celém světě více než 20 000. V počtu úmrtí tedy může konkurovat třeba terorismu, byť se o něm na předních stránek novin kupodivu nepíše. Syndrom náhlého úmrtí kojenců je však ještě něco jiného – je to pěkně blbé jméno pro kapelu. Pokud si ho však přeložíme do nizozemštiny, dostaneme opravdu pekelné slovo, které se k metalu výborně hodí: Wiegedood.

Wiegedood nejsou žádní nováčci, i když dlouholetou historii také zrovna nemají. Jako kapela na kontě mají jediné album (a není těžké uhodnout jak se jmenovalo, vzhledem k názvu dnes recenzované desky), ovšem její členové jsou na nizozemské scéně zkušenými mazáky. Gilles Demolder basuje v Oathbreaker, kam si přetáhl i bubeníka Wima Sreppoca. Druhý kytarista (a zpěvák) Levy Seynaeve pro změnu obsluhuje baskytaru v sludgeové Amenře. Pokud byste však z těchto formací chtěli vyvozovat něco o hudbě Wiegedood, budete jistě úplně mimo. Nejsou zde ani stopy sludge metalu a už vůbec ne hardcoru. Wiegedood totiž hrají poctivý black metal.

Možná i proto, že ve svých domovských formacích hrají oba kytaristé na basu, rozhodli se do řad Wiegedood baskytaristu nepouštět, a byť je to na výsledném zvuku poznat, nemůžu vyloženě tvrdit, že by mi zvonivá čtyřstrunka chyběla. Demolder a Seynaeve působí jako perfektně sehraný pár, díky čemuž dokáží Wiegedood i v malé sestavě a bez pomoci výpočetní techniky malovat barvité obrazy plné zkázy a smutku.

Základní ingrediencí skladeb z „De doden hebben het goed II“ je rychlost. Tempo je opravdu pekelné a nemilosrdné zejména k pravačkám obou kytaristů, účelem však není ani tak ohromit technickou zručností, jako spíše posluchače přikovat k reproduktorům alespoň do té doby, než tlak povolí, což bývá obvykle jen mezi jednotlivými skladbami. Hned otvírák „Otzieling“ zaútočí zcela nevybíravě od prvních sekund mohutným riffem, který si vás omotá kolem prstu na první poslech. „Otzieling“ je perfektním příkladem toho, že pokud jsou podmínky správné, není třeba usilovat o „atmosféru“, neboť ta přijde sama. Přestože je totiž úvodní skladba rychlá, založená na propracovaných riffech a hráčsky jistě velmi náročná, z pohledu posluchače je v první řadě náladotvorná. Wiegedood nehrají atmosferický black metal, jak se na mnohých místech tvrdí. Wiegedood hrají jednoduše black metal, který někde po cestě mezi hudebníkem a posluchačem obalí temný mrak nabitý emocemi.

Wiegedood

Po úvodním přetlaku přijde krátké uvolnění ve formě tichého úvodu „Cataract“. Jednoduchou melodii jediné kytary však rychle přebere celá kapela a následných několik minut ji v hypnotickém opojení opakuje, aby v druhé půli písně přešla do již tradičního útoku a posluchači na jedenáctiminutové ploše předvedla několik takřka dokonalých momentů. Bohužel po nabité „Cataract“ přijde drobné škobrtnutí v podobě titulní písně. Ne snad, že by „De doden hebben het goed II“ kazila vysokou úroveň celé desky, přesto za svými předchůdci zaostává. Úvod v podobě vazbení kytar a Seynaevova řevu není špatný, jenže po něm následuje pomalejší tempo a pochodový rytmus, který mi k Wiegedood příliš nesedí. I tak má titulní skladba pár dobrých momentů a práce kytar je jako vždy solidní. Závěrečná „Smeekbede“ pak podtrhuje vysokou kvalitu nahrávky a doplňuje ho o několik perfektních momentů (hluboký riff opakovaný několikrát v průběhu kompozice je rozhodně jedním z nich), ovšem kazí ji nenápaditý závěr.

Dovolil jsem si napsat pár slov o každé ze čtveřice písní, neboť „De doden hebben het goed II“ rozhodně není počin zbytečně dlouhý. Co však postrádá na kvantitě, kompenzuje kvalitou a hlubokou atmosférou. Netuším sice, zda texty opravdu pojednávají o náhlých úmrtí kojenců a nepochybném utrpení jejich rodičů, ale možná je to nakonec dobře, neboť tak mohu sílu hudby nasměrovat zrovna na to téma, které mě momentálně trápí. „De doden hebben het goed II“ je v každém případě ohromné album, a pokud jeho síla neochabne, ještě o něm ode mě ke konci roku uslyšíte.

Mimochodem, pokud vám 33 minut hrací doby přijde málo, neváhejte si před „dvojkou“ pustit i „jedničku“, která je o pár minut delší, a přitom v podstatě stejně povedená. Získáte tak více než 70minutový zážitek, na jehož konci z vás bude když už ne znovuzrozený, tak tedy alespoň příjemně odpočatý člověk.