Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Nusquama – Horizon ontheemt

Nusquama - Horizon ontheemt

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. De aarde dorst
02. Wrevel
03. Vuurslag
04. Eufrozyne
05. Ontheemd
06. Met gif doordrenkt

Hrací doba: 37:36

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

V relativně krátké době tu máme recenzi na další kapelu ze spřízněné rodinky projektů okolo nizozemského vydavatelství Haeresis noviomagi. Tentokrát si budeme povídat o Nusquama, kde se opět scházejí tři již známí nezbedníci, konkrétně zpěvák T. (Turia), kytarista O. (Turia, Iskandr, Solar Temple, Lubbert Das) a bubeník M. (Fluisteraars, Solar Temple). K nim se dále připojili dva členové Laster, což je dnes už také poměrně zaběhlá značka na poli nizozemského black metalu, a může se jít na věc.

Výsledek na debutovém dlouhohrajícím počinu „Horizon ontheemt“ zní přesně tak, jak bych si od spojení kapel à la Fluisteraars či TuriaLaster představoval. Zní to totiž přesně jako spojení atmo black metalu à la Fluisteraars či Turia s prvky typickými pro Laster. Poslední jmenovaní začali od svého druhého alba „Ons vrije fatum“ směřovat víc do vod progressive / post-black metalu a přesně v tomhle tkví onen klíč. Představte si ten druh atmospheric black metalu, který již byl ke slyšení ve všech těch skupinách jako Fluisteraars, Turia, Iskandr nebo Solar Temple, s vlivy post-blacku a jeho takzvaně zasněnou melodikou – a máte výsledek!

Tím je o „Horizon ontheemt“ řečeno prakticky všechno, protože o moc toho album nenabízí. Vlastně ne o moc, ale vůbec nic navíc. Stačí si jen doplnit zastřený skřehot a je to skutečně kompletní obrázek toho, jak debutová nahrávka Nusquama zní.

To samo o sobě ještě nemusí být úplně špatně… akorát že je. „Horizon ontheemt“ mi přijde jako strašně nudná nahrávka, která bez výraznějších záchytných bodů i bez výraznější atmosféry (pro atmospheric black metal naprosto tristní výsledek!) plyne v letargickém tempu, z nějž posluchače nedokáže vytrhnout prakticky nic. Dokonce ani v tom špatném slova smyslu. I ty „poštovní“ vlivy přecházím bez většího povšimnutí, ačkoliv ve většině ostatních případů mě prudce prudí, protože jsou na „Horizon ontheemt“ prezentovány poměrně bezbolestně, neřvou vysoko nad vším ostatním jako u těch echt post-black-gazů a jsou relativně obstojně zapuštěny do atmo-blackového celku.

Abych řekl pravdu, už dle prvotních ukázek jsem od „Horizon ontheemt“ nečekal nějaké veliké zázraky, ale že to album bude až takhle sterilní a nedokáže mě ani nasrat, to mě opravdu překvapilo. A není problém v tom, že by mi podobné záležitost nic neříkaly. Sami si možná vzpomenete, že všechny ty projekty jako Solar Temple, Iskandr, Turia nebo Fluisteraars jsem zde v posledních měsících vesměs chválil a jejich počiny se mi vcelku zamlouvaly. Stejně tak starší Laster mě dřív poměrně bavili a myslím si, že jejich demo „Wijsgeer & Narreman“ a debutová deska „De verste verte is hier“ jsou hodně dobré věci. Dohromady na mě ale tohle spojení vůbec nefunguje a počínání Nusquama mě míjí obrovským obloukem.

Dále to asi nemá smysl moc prodlužovat, poněvadž je myslím evidentní, že s „Horizon ontheemt“ jsem si nepotykal ani omylem. Nebude mě urážet, když mi někdo v komentářích vynadá do kokotů, protože podle něj jde o povedenou věc. Profesionalitu a muzikantský um totiž albu neupírám, a pokud to někomu sedne i po hudební a náladové stránce, nic proti tomu nemám. Za mě osobně jde nicméně o čistokrevnou nudu, na niž si za týden ani nevzpomenu.


Laster – Het wassen oog

Laster - Het wassen oog

Země: Nizozemsko
Žánr: progressive / post-black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Vacuüm ≠ behoud
02. Schone schijn
03. Zomersneeuw
04. Ondersteboven
05. Haat & bonhomie
06. Blind staren
07. Weerworm
08. Zinsbetovering

Hrací doba: 44:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Je to zajímavé (v tomto případě myšleno v tom negativním slova smyslu), do jakých sraček někdy může spadnout kapela, jejíž raná tvorba se tvářila tak slibně. Což o to, potenciál vyzařuje mnoho začínajících skupin, nicméně jen hrstce z nich se skutečně povede onen potenciál naplno rozvinout a vystoupat ještě výš. S oblibou si myslím, že kapely jednoduše nemají motivaci se výrazně zlepšovat, protože kritika se všeobecně vzato příliš nenosí, tudíž ty muzikanty všichni hned od počátku plácají po zádech, jak ta jejich muzika není skvělá. Což platí dvojnásob v momentě, kdy tam ten opravdický potenciál je. Proč by se tedy měl dotyčný zlepšovat, když do něj všichni od začátku hustí, že už teď je to perfektní? Ten postup vyžaduje velkou vůli, a komu se to povede, toho vážně cením.

Většinou je ale scénář takový, že interpret zabředne v letargii a začne se motat v kruzích. Jak nám ale ukazuje příklad nizozemských Laster, jde ještě o tu snesitelnější variantu. Nepamatuju si případ, kdy by někdo zkraje své diskografie pustil tak dobré počiny, aby se hned vzápětí dostal někam do neposlouchatelných vod. Můžete samozřejmě rozporovat, že tohle tvrzení nemá větší váhu než váhu prostého subjektivního názoru. Já s tím ale souhlasím a nijak nezastírám, že myšlenka o propadu kvalit Laster je jenom a pouze subjektivní záležitost. Ale já osobně to tak cítím, a když si vzpomenu, co tihle Nizozemci hrávali dříve, dost mě to mrzí.

Laster jsem se prvně setkal na jejich debutu „De verste verte is hier“ z roku 2014. Jednalo se tehdy o neznámý pojem, tudíž jsem nic moc nečekal, ale výsledek hodně překvapil. Vykvetla z toho skvělá záležitost, která umně kombinovala cit pro hypnotickou atmosféru se zastřeným ušpiněným soundem. Zpětně jsem si vyslechl i jejich ještě o dva roky starší demosnímek „Wijsgeer & Narreman“ a i ten se mi velice zamlouval. Když tedy v roce 2017 vycházelo druhé album „Ons vrije fatum“, těšil jsem se na něj dost. A jak se v takových případech stává, zklamání bývá přímo úměrné míře natěšenosti. U „Ons vrije fatum“ jsem padnul na hubu, protože Laster se pro mě stali prakticky nesnesitelnými.

Naděje umírá poslední, takže šlo ještě teoreticky doufat, že druhé album bylo ojedinělým výstřelkem a na dalších počinech se Nizozemci vrátí k původnímu soundu, ale moc jsem takovému vývoji událostí nevěřil. Spíš jsem si myslel, že Laster budou pokračovat ve zvuku zavedeném na „Ons vrije fatum“, a letošní, celkově třetí řadová deska „Het wassen oog“ mi dává za pravdu. Dokonce bych řekl, že skupina zde svůj progres dotáhla ještě dál.

Laster

Řečeno jednoduše, pryč je podmanivá atmosféra a zastřený zvuk. Laster se posunuli směrem k post-blacku a prog-blacku, což je směřování vlastně logické, chtějí-li Nizozemci prorazit, protože tahle forma si nesporně najde víc posluchačů než ta původní. Já k nim ale nepatřím ani za mák. Pokud to budu chtít říct hanlivěji – a že mi to problém fakt nedělá – tak se Laster rozhodli hrát kvazi black metal pro hipstery. Pokud jste schopni si pohonit žížalku nad kapelami jako Ghost Bath, White Ward, Mare cognitum nebo Deafheaven, pak se vám současná tvář Laster jistě bude zamlouvat. Pokud se vám podobně jako mně z Alcest zvedá kufr, tak „Het wassen oog“ rozhodně neposlouchejte.

Za mě osobně je „Het wassen oog“ fakt blbá deska, na níž z mého pohledu nastal ten nejhorší možný scénář. Tenhle druh muziky mi vůbec nic neříká, přijde mi to jako nehorázná nuda (při altruistické náladě) až jako regulérní sračka (prakticky kdykoliv jindy). Poslouchal jsem to primárně z toho důvodu, abych si ujasnil, jak to tedy s Laster bude do budoucna, a výsledek je za mě jednoznačný – novou tvorbu téhle kapely už pro mě nemá žádný smysl poslouchat. Demo a první desku si občas připomenu, o další dvě alba bych si ani neopřel koště.


Molasses – Mourning Haze / Drops of Sunlight

Molasses - Mourning Haze / Drops of Sunlight

Země: Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Mourning Haze
02. Drops of Sunlight

Hrací doba: 15:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Čas letí neúprosně. Je tomu už šest let od rozpadu nizozemské okultní kapely The Devil’s Blood. Po ohlášení konce ještě stihli téhož roku vydat finální třetí studiovou desku „III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars“, již tvoří nedokončené demo nahrávky pořízené v domácím studiu kytaristy a hlavního principála celého spolku Selima Lemouchiho. Ten spáchal následujícího roku sebevraždu, což definitivně zmařilo veškeré naděje na znovuobnovení činnosti formace.

Významnou, až definující součástí The Devil’s Blood byla také Selimova sestra Farida. Právě její nezaměnitelný zpěv, ve kterém mísí krásu s temnou podmanivostí (ostatně přezdívku „The Mouth of Satan“ asi nedostala pro nic za nic), tvořil nedílnou součást kapely. Byla by tedy veliká škoda tento jedinečný hlas neslyšet i nadále. Ano, občas někde tu a tam zahostovala, ale co to je oproti regulérní nahrávce. Po vynikajících počinech s The Devil’s Blood však přichází zpět do povědomí díky seskupení Molasses. Aby toho nebylo málo, v Molasses působí i jiní členové The Devil’s BloodJob van de Zande (baskytara), Ron van Herpen (kytara) a Oeds Beydals (kytara). K úplnosti sestavy ještě schází Bob Hogenelst (bicí) a Matthijs Stronks (klávesy).

Asi nikoho nepřekvapí, že hudebně se Molasses nikterak významně od tvorby The Devil’s Blood neodlišují. Pojmenováni podle poslední skladby, kterou Selim Lemouchi vydal v rámci projektu „Selim Lemouchi & His Enemies“ na jeho jediném EP „Earth Air Spirit Water Fire“, jako když pozvolně obnovují a navazují na ducha The Devil’s Blood, přičemž se mu ale nesnaží vyrovnat či ho rovnou napodobovat. Vyjádření Molasses na singlu „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ je jemnější, trpělivě vyčkávající, bez Selimovi animální kytarové energie, což z výsledku činí docela jiný prožitek. Společným aspektem však nadále zůstává především tajemná až rituální atmosféra něčeho uzavřeného, určeného pro pár vyvolených.

Píseň „Mourning Haze“ je na singlu tou živější. Přestože lehkost úderů bicích doplněných o klávesové motivy zní poklidným dojmem, velice brzy ji narušují dravé kytary, které si díky neustálým sólovým výjezdům často berou hlavní slovo. Potěšující byl moment, kdy se poprvé ozval hlas Faridy. Na kouzlu jejího hlasu se totiž nezměnilo vůbec nic. Stále je stejně charismatický a náladotvorný. Spolu s psychedelickou hudbou a zkreslujícím se tónem kytary představuje dokonalou kombinaci. Vše tedy funguje jak má i bez tvrdších riffů známých z The Devil’s Blood. „Mourning Haze“ ale přeci jenom něco schází. Její poslední minuty dávají dostatek prostoru všem nástrojům, a to si říká o nějaké vyvrcholení. K tomu však nedochází. Namísto toho skladba pouze vyšumí do prázdna, což je trochu škoda.

Molasses

To druhá „Drops of Sunlight“, přestože ještě rozmáchlejší, nakládá se svojí délkou efektivněji. Po vkusném líbivém kytarovém intru přichází chytlavý motiv, jenž předznamenává nějaký vývoj a daří se tak posluchače držet po celou dobu v napětí. Zpěv Faridy se dostává do éterických poloh a postupně doprovází rozjíždějící se rytmiku až do samotného závěru. Za mě tedy silnější skladba než „Mourning Haze“, ale i ta se mi přes výhrady zamlouvá.

Úvodní singl Molasses tak hodnotím rozhodně kladně. Ať už „Mourning Haze“ nebo „Drops of Sunlight“, obě ukazují, že od této kapely můžeme očekávat kvalitní věci. Oceňuji, jak nenápadným a nenásilným dojmem se Molasses prezentují a nesnaží se ihned udeřit se vší silou. Naopak vydají dvě písně, které vyžadují klid a čas na vstřebání. Beru to jako velice sympatické seznámení s novou skupinou a těším se na pokračování. Na dělání závěrů a porovnávání s The Devil’s Blood je po pouhých dvou skladbách ještě brzy.


Ophidian Forest – VotIVe

Ophidian Forest - VotIVe

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Nerthus
02. Baduhenna
03. Sandraudiga
04. Vagdavercustis
05. Nehalennia
06. Viradectis
07. Hella

Hrací doba: 50:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Dewar PR

Příjemná náhodná setkání mám moc rád. Člověk nic zvláštního nečeká, jen si to tak pustí na zkoušku a jeb ho – má před sebou skvělé album. I to v takových případech stačí ke spokojenosti, zase není třeba být nenažraný a prahnout po nějakém výjimečném či výlučném díle. Za takové bych „VotIVe“ určitě nepovažoval, to by zase bylo přehnané. I tak se nicméně jedná o hodně sympatické překvapení a desku, která mě velmi potěšila a s níž jsem strávil o poznání víc času, než bych si v předstihu vsadil…

Jak z předešlého odstavce asi nepřímo plyne, s Ophidian Forest jsem se doposud nesetkal. V případě „VotIVe“ se však nebavíme o prvotině. Ve skutečnosti se jedná již o čtvrté album téhle mezinárodní formace. Debut „Redbad“ vyšel v roce 2007 a mezi druhou a třetí deskou proběhlo několik let nečinnosti. Mně osobně Ophidian Forest až do nedávna unikali, přestože jejich předešlý dlouhohrající počin „Susurrus“ jsem letmo zachytil (protože jej na kazetě vydali Acephale Winter Productions, kteří nám pravidelně „spamují“ redakční mail, haha), ale těžce jsem jej odignoroval. Což možná byla chyba.

Pro zkompletování informačního servisu můžeme dodat, že asi nejvýraznějším jménem v sestavě Ophidian Forest je OtreborBotanist, jenž zde hraje na bicí. On a kytarista D pocházejí ze Spojených států amerických, které doplňuje nizozemský zpěvák a klávesista Amalgamoth.

První vteřiny úvodní skladby „Nerthus“ znějí trochu atypicky, protože Ophidian Forest svou čtvrtou desku rozjedou bicím sólem, které záhy doplní blackmetalový skřehot, což bych od daného žánru úplně nečekal. Ale to samozřejmě nemusí být špatně. Rychle jsem ale zjistil, že Ophidian Forest na „VotIVe“ servírují pagan black metal jak víno. V jejich podání je sice trochu atypický v porovnání s tím, co si většina z nás asi představí jako první pod tímhle pojmem, ale ani to není špatně. Vlastně spíš naopak. Ačkoliv se Ophidian Forest svým zvukem v jistých elementech odkazují na starší éry metalu, výsledná kombinace zní příjemně divně a ve finále působí docela svěžím dojmem ve sférách, kde převládá spíš klišé a opakování zavedených postupů.

Těmi staršími érami jsem měl na mysli zejména devadesátá léta, protože výstavba určitých riffů a pasáží na ně nechá vzpomenout dost jasně. I ta dobová atmosféra občas zavane. Chápu, že to někomu nemusí znít dvakrát lákavě, ale věřte tomu, že u Ophidian Forest to kurva ladí. I přes tyhle reminiscence bych nicméně „VotIVe“ neoznačoval jako zpátečnickou či zastydlou nahrávku.

Ophidian Forest

Ophidian Forest kupříkladu dávají velký prostor bicím, které v jejich zvuku zastávají zásadní roli. Bicí sólo na začátku „Nerthus“ zdaleka není jediné. Potěší i divné ladění kytary, jež místy zní, jako kdyby kytarista vedle Ophidian Forest hrál i v nějakém lo-fi experimental blacku a zapomněl si přeladit nástroj. Dost místa si uzurpují i klávesy, které také umějí zaznít příjemně zvláštně, zatímco jindy hutně pumpují atmosféru.

Síla „VotIVe“ ovšem netkví pouze ve zvuku, přestože je tento dost zajímavý sám o sobě. Ophidian Forest vedle toho vládnou smyslem pro vytváření fest působivých a epických momentů. Několikrát za album vypustí skoro až ohromující melodie, které nemají šanci omrzet ani při vysokém počtu poslechů. Finále „Nerthus“ nebo „Baduhenna“ jsou naprosté blaho, ale i v dalších písních lze najít výborné nápady. Jedinou skutečnou slabinu spatřuji až v závěrečné „Hella“ respektive v její první půli, která je zbytečně natahovaná a utahaná. Druhá část songu už se naštěstí pochlapí.

Celkově je však „VotIVe“ nečekaně silná záležitost. Ophidian Forest se mi přesně strefili do noty a jejich čtvrtá řadovka na mě zapůsobila mnohem víc, než bych v předstihu čekal. Vlastně bych vůbec nečekal, že mě nějaký nový pagan black metal může až takhle bavit, poněvadž většinou si v tomhle odvětví nejvíc užívám jen staré osvědčené fláky. Může to znít dost odvážně, ale „VotIVe“ se k nim myslím zařadí, jelikož zvukově i skladatelsky se jedná o tolik vymazlenou záležitost, že si nezaslouží zapadnout. Velké doporučení.


Iskandr – Euprosopon

Iskandr - Euprosopon

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis noviomagi

Tracklist:
01. Vlakte
02. Regnum
03. Verban
04. Heriwalt

Hrací doba: 44:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Nizozemský borec Omar K., dost často vystupující spíše jen pod jménem O (osobně mám pro tyhle jedno-písmenkové zkratky fakt pochopení), se tu v našich recenzích v relativně nedávné době objevil již dvakrát. Jedná se totiž o jednoho z těch činorodých muzikantů, kteří mají na triku větší množství různých projektů.

Konkrétně jsme se tu bavili o debutu „Fertile Descent“ projektu Solar Temple a také o splitku „De oord“ mezi kapelami Turia a Fluisteraars, z nichž O hraje v té první jmenované. Vedle toho má v portfoliu i další kapely jako Galg, Lubbert Das (první řadovka „De plagen“ vyšla loni v zimě), Nusquama (debut „Horizon ontheemt“ je venku od března – minimálně ten plánuji také ještě napsat) anebo Iskandr.

Jak vidno, většina jeho projektů má za sebou debutová alba, která navíc vyšla v docela krátkém časovém horizontu. Iskandr je společně s Turia jediná skupina pana O (jedno písmenko je sice cool, ale skloňovat se to kurva nedá), která má těch dlouhohrajících počinů na kontě víc. Ale ne o moc. Loňská nahrávka „Euprosopon“ je totiž druhou velkou deskou Iskandr, které předcházel debut „Heilig land“ a EP „Zon“ (obě věci pocházejí z roku 2016).

Od „Heilig land“ se hudba Iskandr hodně posunula. Debutová placka nabízela relativně syrový sound black metal s hypnotickými pasážemi, jenž neměl zas tak daleko třeba k takovým Urfaust… tedy svou formou, nikoliv přímo kvalitou, poněvadž Urfaust jsou přece jenom dost jinde a výš. Čímž ale neříkám, že by „Heilig land“ bylo špatné.

„Euprosopon“ má oproti tomu blíž k… no, třeba k novějším věcem Turia nebo k Solar Temple. Při pozorném poslechu lze sice postřehnout jisté analogie mezi debutem a druhým albem například v melodiím, ale obecné směřování „Euprosopon“ ke standardnímu pojetí atmospheric black metalu je evidentní. V zásadě jde o dobrou desku, která nabízí vydařenou atmosféru a jejíž poslech mě baví, ale mám tak trochu pocit, že O nasměřoval i svůj další projekt do podobných vod, což mi přijde jako škoda.

Všechny tyhle personálně propojené formace vydávající pod Haeresis noviomagi znějí v jádru vlastně dost podobně a víc než hudebně je navzájem odlišuje skladba hudebníků, jaká je v té které kapele zrovna namíchaná. Třeba v případě Iskandr je na to O úplně sám, ale zas tak zásadní rozdíl to neudělá. Kór když je sám spíš formálně, protože bicí na „Euprosopon“ mu jako host nabouchal Mink Koops, s nímž tvoří Solar Temple. Nehledě na skutečnost, že Mink dále hraje – pozor, bude to zcela překvapivé – v Galg, Nusquama a Fluisteraars.

Iskandr

Celá tahle podobnost trochu smazává rozdíly mezi určitými projekty a snad jim i lehce škodí. Vezmeme-li ovšem „Euprosopon“ samo o sobě a bez širšího kontextu (ponechme nyní stranou, nakolik je přehlížení takového kontextu rozumné), jedná se o vydařenou nahrávku, což už jsem ostatně výše naznačoval. Najdete tu vkusně zahraný atmospheric black metal, jemuž neschází náladotvornost a který v jistých pasážích nápadně připomene ukrajinské Drudkh (když si tak uvědomím, kolik desek mi někde připomene Drudkh, říkám si, že vliv téhle ukrajinské veličiny na tuhle specifickou odnož black metalu je skutečně obrovský). Nejde popřít, že za nahrávkou takových kvalit jako „Euprosopon“ se skrývá určitý talent. Přítomnost skladatelského umu i smysl pro náladotvornost Iskandr upírat nelze, poněvadž určité momenty „Euprosopon“ jsou fakt dobré. Jen si říkám, že by tomu možná nezaškodila snaha o víc vlastní ksicht, a to jak v rámci vlastní tvorby, tak obecně.

Uznávám nicméně, že je trochu paradoxní tohle říkat zrovna u „Euprosopon“, jelikož z těch tří nedávno recenzovaných počinů mi právě tahle deska přijde asi nejlepší, ačkoliv i „De oord“ a „Fertile Descent“ se mi zdály přinejmenším fajn. Každopádně, pokud tomuhle druhu black metalu nebo zmiňovaným asociacím holdujete, Iskandr vás s dost velkou pravděpodobností bude bavit také.


Uuntar – Voorvaderverering

Uuntar - Voorvaderverering

Země: Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.3.2019
Label: Heidens Hart Records

Tracklist:
01. Intrede
02. Een germaansche grafheuvel
03. Ganggraf
04. Lof op’t hunebed
05. Bloed om bloed
06. Uittrede

Hrací doba: 33:50

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records / Grands Sounds PR

Už jen dle názvů Uuntar a „Voorvaderverering“ musí být snad každému naprosto zřejmé, že v tomhle případě se budeme bavit o nizozemské formaci. Vzhledem k této skutečnosti asi nepřekvapí, že zmiňovaná debutová nahrávka vyšla pod křídly Heidens Hart Records, jejichž portfolio tvoří z velké části právě nizozemské formace.

Dvojnásob smysl to začne dávat v momentě, kdy prozradím, že jedním z dvojice muzikantů, kteří se za Uuntar skrývají, je Arjan Peeks, což je majitel Heidens Hart. Vedle toho o něm můžete vědět i z dalších relativně známých nizozemských kapel jako Cultus nebo Heimdalls Wacht a krátce se objevil také u Countess, což také není neznámá záležitost. Zde hraje pod jménem Herjann a obstarává vokál, kytaru a basu.

Druhý kolega z Uuntar mi přijde jako ten méně viditelný, což ale neznamená, že by snad Nortfalke (též známý jako Swerc nebo Maarten) za sebou neměl rozsáhlé portfolio undergroundových smeček. Já osobně jsem z jeho tvorby blíže obeznámem pouze s Kaeck, Kjeld a Tarnkappe, z nichž ani jedni mě nijak zásadně nezaujali, ale je evidentní, že jde o dalšího srdcaře, který ten podzemní metal hobluje už dlouhé roky. V Uuntar má na starosti bicí, klávesy a také přispěl kytarou.

Pojďme nicméně k samotnému „Voorvaderverering“. Sice už je to nějaký ten pátek, co nahrávka vyšla prvně (stalo se tak v březnu 2018, kdy se objevilo CD), ale to úplně nevadí. Můžete to klidně brát tak, že tahle recenze vznikla i ku příležitosti nového releasu alba na gramofonové desce, které proběhlo letos v únoru. Zajímavosti každopádně je, že „Voorvaderverering“ bylo natočeno již v roce 2010, takže k jeho vydání došlo celých osm let po jeho vzniku. Kdo by se v takovém případě babral s tím, že recenze přichází se zpožděním o jeden rok, což?

Jak název i kratší hrací doba naznačují, „Intrede“ je pouze atmosférickým intrem před tím stěžejním obsahem „Voorvaderverering“. Navnadit se mu ale daří docela přesvědčivě. O to větší rozčarování pak přijde se začátkem prvního regulérního songu „Een germaansche grafheuvel“. Jeho úvodní vteřiny totiž znějí dost odpudivě a okamžitě jsem si říkal, do jaké píčoviny jsem se to zase jednou pustil. Naštěstí se hned záhy ukáže, že jde o ojedinělý výstřelek, který se už v dalším průběhu desky neopakuje. Svou nejslabší chvilku si tedy „Voorvaderverering“ vybere hned na svém začátku, což mi přijde poněkud zvláštní, ale je to tak. Docela by mě zajímalo, co Uuntar vedlo k takovému rozjezdu, poněvadž zbytek hrací doby vyznívá násobně příjemněji.

Popsat muziku Uuntar vlastně není nijak těžké. Jedná se o výpravný hymnický black metal ve středním tempu s lehce syrovějším soundem. Představit byste si měli něco na styl polského projektu Graveland z éry na přelomu tisíciletí. Pokud se vám tedy alba jako třeba „Immortal Pride“ líbí, je dost velká šance, že vás bude bavit také „Voorvaderverering“, přestože se nizozemská dvojice na úroveň korunních děl Graveland (mezi něž „Immortal Pride“ rozhodně řadím!) určitě nedotahuje. Jiné momenty mi také připomněli ukrajinské Drudkh, což je myslím další jméno, na jaké by mnozí z vás mohli slyšet.

Určitě se jedná o příjemný poslech, který dokáže posloužit bez většího zaváhání (s nečestnou výjimkou v podobě už zmiňovaného úvodu „Een germaansche grafheuvel“). Osobně mi jednotlivé skladby mezi sebou trochu splývají, ale nijak mi to nevadí. Album sice nezní po celou dobu úplně stejně a jisté rozdíly mezi jednotlivými stopami jsou, ale já jsem prozatím nedostal potřebu mezi nimi víc rozlišovat. Spíš si užívám celkovou náladu, která je povedená, pohanská a má v sobě určitý nádech nostalgie vůči dřívějším časům, což lze ostatně vycítit i z povedené obálky. Možná právě díky tomuhle dojmu jsem si vzpomněl na Drudkh, protože z jejich muziky cítím něco obdobného.

Vyhrazená půlhodinka „Voorvaderverering“ každopádně utíká sympaticky rychle a za mě se jedná o povedenou záležitost. Samozřejmě vím a uznávám, že se nejedná o nic vyloženě úžasného nebo převratného, ale mně se tenhle druh black metalu líbí, a je-li proveden v kvalitě, jakou předvádějí Uuntar, poslechnu si to rád prakticky kdykoliv. Za mě tedy cajk.


Gnaw Their Tongues / Crowhurst – Burning Ad Infinitum

Gnaw Their Tongues / Crowhurst - Burning Ad Infinitum

Země: Nizozemsko / USA
Žánr: power electronics / noise / experimental / industrial black metal
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Crown and Throne Ltd. / Tartarus Records

Tracklist:
1. Nothing’s Sacred
02. Speared Martyrs
03. The Blinding Fury of Suffering
04. The Divinity of Our Great Perversions

Hrací doba: 35:45

Odkazy Gnaw Their Tongues:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Crowhurst:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Formaci věhlasu Gnaw Their Tongues snad není nutné žádnému příznivci extrémní hudby představovat. Maurice de Jong alias Mories je hodně činorodý chlapík, jenž páchá hudební peklo pod množstvím různých jmen a projektů, z nichž prakticky všechny, které jsem se já osobně obtěžoval poslouchat, stojí za pozornost. Právě Gnaw Their Tongues nicméně vnímám jako jeho stěžejní působiště, což asi může, ale ani nemusí být pravda. Tak či onak, právě tvorbu Gnaw Their TonguesMoriesových věcí sleduji asi nejpozorněji.

Dneska se podíváme na další nahrávku z jeho dílny, ale tentokrát se nejedná o řadovou desku. Ne snad, že by takový loni pod hlavičkou Gnaw Their Tongues nevyšla. V roce 2018 byl Mories po hudební stránce opět plodný a jenom s Gnaw Their Tongues stačil vydat nejen desku „Genocidal Majesty“, ale i dvě minialba „Aan het licht teruggeven“ a „The Atrocious Silence of Our Wounds“ (i když to první jmenované bylo natočeno již v předešlých letech), předělávky a remixy starších věcí „Kapmeswonden en haatliederen“ a v neposlední řadě také kolaborační počin „Burning Ad Infinitum“, přičemž právě ten nás teď zajímá.

Už z definice kolaboračního počinu je zřejmé, že tentokrát na to Mories nebyl sám. Podle dosavadního textu to může vyznívat, že Gnaw Their Tongues představuje to důležité a že Crowhurst hrají druhé housle, ale pozor, i americká čtveřice nepatří k žádným zelenáčům. Jejich založení se sice datuje k roku 2011, ale od té doby nastřádali již úctyhodných 31 (!!!) full-length nahrávek, z nichž ta nejnovější s názvem „III“ je venku opravdu čerstvě, od začátku letošního dubna. Poslední věci sice spadají spíš do post-black metalu, post-metalu, ale za připomenutí stojí, že raná éra Crowhurst, kdy šlo ještě o jednočlenný projekt Jaye Gambita, se nesl ve znamení noisu a power electronics. Takže určitá žánrová spřízněnost s Gnaw Their Tongues tu rozhodně je.

Důvod, proč Gnaw Their Tongues stavím v textu na první místo, je velmi jednoduchý. Prostě mě tahle skupina zajímavá o dost víc. Od Crowhurst jsem něco letmo slyšel, ale nijak podrobně to nesleduju. „Burning Ad Infinitum“ jsem si pak pustil primárně kvůli účasti Gnaw Their Tongues. Nicméně pojďme na muziku.

Skladby se na „Burning Ad Infinitum“ nacházejí čtyři, přičemž by se daly rozdělit do dvou kategorií po dvou. První a třetí „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“ jsou čisté noise / power electronics výplachy. První zmiňovaná je asi o něco zvrhlejší a méně tolerantního posluchače nejspíš dokáže odehnat hned takhle na začátku nahrávky. „The Blinding Fury of Suffering“ přidává i znatelný drone feeling.

Se „Speared Martyrs“ a „The Divinity of Our Great Perversions“ je to o něco složitější, protože tyto písně používají mnohem širší žánrovou paletu. Věci jako noise a power electronics tu najdete též. K nim se dále přidává i black metal, industrial, ale najdou se i momenty, které upalují až v crust/punkových rytmech. Oba tyhle songy jsou mnohem strukturovanější a proměnlivější než „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“, přesto si i přes několik relativně stravitelnějších momentů stále zachovávají punc extrémní hudby, což je samozřejmě jenom dobře.

Nenechte se tedy zmást barevným obalem, který by mohl naznačovat přívětivější obsah. „Burning Ad Infinitum“ není věc, která by se snažila jít svému posluchači naproti, naopak si frčí převážně na vlně „skřípějících“ žánrů a z intenzity paradoxně polevuje prakticky jen v kytarových pasážích. Nevím stoprocentně, jak album zapadá do tvorby Crowhurst, ale ke Gnaw Their Tongues mi tenhle přístup vlastně sedí. Co jsem trochu poslouchal něco od Crowhurst zdálo se mi, že se to občas podobá na některé kytarovější chvíle „Burning Ad Infinitum“. Což do sebe možná zapadá, protože současná hudba Američanů zněla o dost stravitelněji než Gnaw Their Tongues.

Pořád to ale můžete brát s rezervou, protože kytary zabírají spíš minoritní část stopáže. Osobně mě sice o něco víc baví ty žánrově čistší a extrémnější songy, ale i ty dva variabilnější jsou pořád dostatečně zajímavé a také mají své přednosti. Celkově se tedy jedná o dobrý počin, jejž bych sice ani omylem neoznačil za nějakou povinnost, avšak dovolím si prohlásit, že když se k jeho poslechu nachomýtnete, neprohloupíte. Že by se ale tady odehrávalo něco skutečně zásadního a inovativního, to zase ne.


Omgeving – Wijde wijdte

Omgeving - Wijde wijdte

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric post-black / doom metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Ouverture 2015
02. Zwaartekracht bestaat hier niet
03. Daar waar de tijd smelt
04. De zon ontmoet de aarde
05. Wijde wijdte
06. Eenzaamheid in extase
07. Stille vernietiging
08. De weg naar het donker is nauwelijks verlicht

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil.

Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože podobně se jmenuje snad každá druhá thrashmetalová banda. Jinak jsou to samé neznámé formace, jejichž jmenováním není nutno se zdržovat. Zájemci si jistě dokážou nalistovat Metal Archives a podívat se sami.

Hudební směřování Omgeving jsem už výše naznačil. Naštěstí ale mohu dodat, že ačkoliv se tu nacházejí i prvky typické pro moderní post-black metal, nejedná se o žádnou blackgaze mrdku, při jejímž poslechu musíte přemýšlet o vkusu, duševním zdraví a sexuální orientaci autorů. „Wijde wijdte“ taková nevkusná žumpa bohudík není.

Popravdě řečeno, na první poslech mě „Wijde wijdte“ až překvapilo. Veškeré melodie mi totiž zněly dost příjemně a podobně bych mohl hovořit i o atmosféře, která sice nebyla kdovíjak strhující, ale určité charisma deska vyzařovala hned od začátku. Rýsovala se tedy spokojenost…

Takhle jednoduché to nicméně nakonec není. Prvotní dojem je jedna věc, ale kvality jakéhokoliv alba lze posuzovat až s větší rozvahou, která nepřichází dřív než po větším počtu poslechů. A v disciplíně trvanlivost už „Wijde wijdte“ nedokázalo přesvědčit tak sebevědomě, jak se zpočátku zdálo.

Jinými slovy, s postupem času „Wijde wijdte“ v nemálo pasážích citelně slábne. Mnohé motivy se totiž dost rychle obehrály a zevšedněly. Nejvíce s tímhle neduhem bojuje první část nahrávky, jmenovitě „Ouverture 2015“ nebo „Zwaartekracht bestaat hier niet“, částečně i „Daar waar de tijd smelt“, ačkoliv v té už jsou i chvíle, na něž lze uplatnit přísnější měřítka.

Paradoxně nejsilnější je album v momentech, které pocitově nejsou tak striktně metalové a pouštějí do hry i „ambientní“ nádech, přestože ne vždycky se tak děje i co do formy. Tím mám na mysli třeba „De zon ontmoet de aarde“ nebo jisté pasáže „Eenzaamheid in extase“. Vrcholem pak jsou pro mě ryze ambientně laděné věci jako titulní „Wijde wijdte“ a „De weg naar het donker is nauwelijks verlicht“, v nichž se daří tvořit výbornou atmosféru.

Omgeving

Za zmínku určitě stojí ještě jedna věc – „Wijde wijdte“ je čistě instrumentální nahrávkou. S tímhle pojetím se Omgeving popasoval se ctí, protože vokál mi zde nijak nechyběl. Nějakou dobu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomoval, že se zde vůbec nezpívá, což ovšem můžeme chápat jako znamení, že zpěv skutečně nechybí. Také je mi sympatické, že vokál není suplován přemírou sólové kytary, jak se mnohdy stává.

Jak si tedy „Wijde wijdte“ stojí celkově? Určitě je to fajn, poslouchá se to příjemně a dovolím si tvrdit, že lehký nadprůměr se tu určitě hraje. O zázrak se určitě nejedná, ale máte-li náladu na jemnější atmosférický metal, pak debut Omgeving může důstojně posloužit.


Fluisteraars / Turia – De oord

Fluisteraars / Turia - De oord

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Fluisteraars – Oeverloos
02. Turia – Aan den golven der aarde geofferd

Hrací doba: 32:47

Odkazy Fluisteraars:
facebook / bandcamp

Odkazy Turia:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Příznivcům atmospheric black metalu asi nahrávka „De oord“ neunikla. V našich recenzích jsme ji nicméně až doposud přehlíželi, což ovšem neznamená, že bychom si ji neměli připomenout i trochu zpětně. FluisteraarsTuria jsou nakonec relativně výrazná jména z Nizozemska, tudíž si zde zmínku zaslouží.

Říkám relativně výrazná, ale je pravda, že obě formace nehrají zas až tak dlouho. První dlouhohrající desky FluisteraarsTuria vyšly před čtyřmi, pěti lety. Myslím ale, že kdo atmo-black sleduje, asi si všimnul, protože se jedná o vcelku solidní kousky. Zmínit lze ale i další aktivity. Po jednom členovi z každé skupiny se sešlo v projektu Solar Temple, jehož loňský, také povedený debut „Fertile Descent“ jsem zde již recenzoval, a za pozornost stojí i jména jako Iskandr (OTuria) nebo Lubbert Das (O a JTuria), která obě v loňském roce také vydala nové počiny „Euprosopon“ respektive „De plagen“.

Avšak zpátky k „De oord“, kde FluisteraarsTuria prezentují po jedné skladby delšího rázu. První jmenovaní nabízejí čtvrthodinovou „Oeverloos“, kterou zdobí příjemný kolébavý rytmus i příjemný ústřední motiv, díky nimž píseň funguje, přestože staví „jen“ na mírném obměňovaní a gradování hlavní linky. Osobně si myslím, že „Oeverloos“ by se mohlo zalíbit kupříkladu příznivcům Drudkh, protože určité pasáže ukrajinskou legendu atmosférického black metalu připomínají opravdu hodně. Až mě občas napadlo, jestli Fluisteraars někde náhodou nenašli zápisník s nápady Romana Saenka. Nemyslím to ale vyloženě pejorativně, protože „Oeverloos“ je pořád dost fajn song a jiné pasáže zase na opisování z východní Evropy neukazují. Celkově mě to baví asi víc než samostatné řadovky Fluisteraars.

„Aan den golven der aarde geofferd“ od Turia mi přijde asi ještě o něco lepší než „Oeverloos“. Druhá skladba se kupředu žene s větší intenzitou a působí vypjatějším dojmem, některé momenty se daří dost zahustit, což se mi líbí. Sice bych si s klidem odpustil povinné zvolnění uprostřed, které považuji za nejslabší chvilku „Aan den golven der aarde geofferd“ a možná i celého „De oord“, ale naštěstí to není vyložená otrava, aby to vnímání písničky nějak dojebalo.

Jinak je ale přístup obou kompozic v obecnosti podobný, protože i v případě „Aan den golven der aarde geofferd“ můžeme mluvit o relativně monotónním rozvíjení ústředních motivů a uvážlivém gradování po většinovou část hrací plochy. Na druhou stranu, není tohle do určité míry také obecný znak atmospheric black metalu jakožto celku? Minimálně určité jeho odnože asi ano. I z toho lze nakonec vyvodit, že Fluisteraars ani Turia nevynalézají podruhé kolo, spíš se drží stylových pravidel.

Na druhou stranu, obě skupiny s těmito pravidly pracují velmi zručně a ve finále se jim na „De oord“ daří tvořit to, co od atmospheric black metalu vlastně očekávám. Od dobrodružného prozkoumávání sonických hranic jsou tu nakonec jiné žánry. Od atmo-blacku vyžaduji spíš relaxační až meditativní poslech s hmatatelnou atmosférou. A to je na „De oord“ dle mého splněno. Turia si s tím poradili o kousíček lépe než Fluisteraars, ale i „Oeverloos“ se mi vlastně líbí a nemám nějaký větší důvod ke stížnostem. Celkově spokojenost.


Solar Temple – Fertile Descent

Solar Temple - Fertile Descent

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Those Who Dwell in the Spiral Dark
02. White Jaw

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Atmosférická odnož black metalu mě v letošním roce nijak zásadně neobohacovala. Zas tolik prostoru jsem jí ve svém přehrávači nenechal a z toho mála, co jsem slyšel, mě prakticky nic nezaujalo nějakým větším způsobem, abych na to musel se slzou v oku vzpomínat nebo se k tomu albu dokonce pravidelně zpětně vracet. Což říkám i s vědomím toho, že letos vyšlo „Їм часто сниться капіж“ od ukrajinských Drudkh, což je jinak kapela, jejíž tvorbu mám vcelku rád. Sice to bylo pořád relativně fajn, ale v rámci diskografie šlo ale o jeden z těch slabších kousků. Což vlastně ilustruje celou letošní mizérii na poli atmospheric black metalu – pár desek bylo poměrně dobrých, tak nějak v pohodě, ale nic opravdu skvělého, kvůli čemu bych musel psát dopisy domů.

Tím pádem mohu bez větších obav z toho, že bych snad mohl kecat, prohlásit, že „Fertile Descent“ od nizozemských Solar Temple je doposud tím nejpoutavějším atmo-blackem, jejž jsem v roce 2018 slyšel. Což nemusí nutně znamenat, že je to nahrávka nadpozemských kvalit, jejíž obsah vás vystřelí do vesmíru. Ani nemůžu zaručit, že toto tvrzení nebudu v budoucnu rozporovat, protože jsem si stoprocentně jistý, že ne všechna subžánrová alba aktuálního roku jsem slyšel, dokonce mám ještě pár kousků k poslechu v záloze, tudíž je možné, že si zanedlouho budu sypat popel na hlavu i pohlaví, jak jsem tehdy (tedy dnes) netušil, ale právě teď to takhle vidím… teda slyším…

Co jsou tedy ti Solar Temple vlastně zač? Jedná se o nizozemskou dvojici, již tvoří zpěvák a kytarista Omar K. (Iskandr, Turia) a bubeník Mink Koops (Fluisteraars), kteří se již dříve potkali v nepříliš známém projektu Galg. Co se Solar Temple týče, loni vydali u Fallen Empire Records / Haeresis Noviomagi kazetový demosnímek „Rays of Brilliance“, který nebyl vůbec špatný, spíš naopak. Jedna patnáctiminutová píseň a příkladný smysl pro náladotvornost – i to někdy může stačit ke štěstí.

Řekl bych, že „Rays of Brilliance“ mě bavilo ještě víc než „Fertile Descent“, což je, zdá se mi, takový běžný jev, že mě demosnímky oslovují více než následné dlouhohrající desky. V tomto případě mi ovšem nejde ani tak o větší syrovost a špínu, jako spíš čistě o skutečnost, že „Rays of Brilliance“ bylo hypnotičtější.

Samo o sobě je nicméně „Fertile Descent“ stále dobrým albem, na němž je cítit, že Solar Temple mají všech pět pohromadě a dokážou složit poutavý kus muziky. Důkazem toho může být závěrečná třetina „Those Who Dwell in the Spiral Dark“ anebo první třetina „White Jaw“ vrcholící v nečekaně chytlavé, leč dost povedené pasáži. Najdou se sice i slabší místečka, ale naštěstí se mi nikdy nestalo, že by mě nějaký moment obtěžoval a chtěl bych se ho zbavit. Přinejmenším solidní laťka kvality se drží po celou hrací dobu a i vzhledem k rozumným 36 minutám času tu před sebou máme nahrávku, jejíž poslech ubíhá nanejvýš příjemně.

Vím, že „Fertile Descent“ není žádným milníkem ani fantastickou deskou, vždyť nic takového ani netvrdím, avšak nějakým způsobem je mi muzika Solar Temple sympatická. Což ale primárně plyne z toho, že to má nějakou kvalitu a že mě to na poslech baví. Příznivcům subžánru rád doporučím.