Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.


Cryptae – Vestigial

Cryptae - Vestigial

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Hrací doba: 18:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Anubi Press / Sentient Ruin Laboratories

Cryptae je vcelku nový projekt v nizozemském metalovém undergroundu. Okamžitě mě zaujalo logo, které se mi fakt líbí. Ale popořadě. Kapela se poprvé prezentovala v roce 2017 bezejmenným demosnímkem, jenž vyšel na značce Sentient Ruin Laboratories, kde se letos objevilo také nové EP pokračování.

Cryptae tvoří dva muzikanti, kteří spolu hrají i v další kapele Heavy Natural, což je takový chytlavý punk crust, který mě osobně vůbec nebavil, když jsem tomu zkusil dát cvičný poslech. Bubeník René Aquarius má na triku ale i jiné a leckdy o dost zajímavější skupiny, čím mám na mysli zejména Celestial Bodies, Imperial Cult (obě zde byly recenzované, tak v případě zájmu zapátrejte v archivech) a Dead Neanderthals, ale znát ho můžete také z DungeönHammer.

„Vestigial“ nabízí jedinou skladbu, jejíž délka se zastavila krátce před hranicí devatenácti minut. Což se může zdát jako dost s ohledem na to, co Cryptae hrají za muziku, ale neřekl bych, že právě v tomhle by měl tkvět problém „Vestigial“. Nizozemci drhnou ošklivý death metal s občasnými doomovými závany a sem tam i divnějšími pasážemi, které se pokoušejí vymanit se z těsných mantinelů nastaveného žánru. Právě takové jsou na „Vestigial“ nejzábavnější. Jako příklad mohu uvést zvláštní „melodii“ začínající ve druhé polovině jedenácté minuty.

Naopak nejméně záživní jsou Cryptae v těch nejagresivnějších momentech, které sice hrnou docela rozumně, ale působí nejobyčejněji, plus také nutno dodat, že na demosnímku podobné chvíle fungovaly lépe díky hnusnějšímu zvuku. Hlavně v první polovině jde o takové „prázdné“ minuty, které se dají v pohodě přežít, ale určitě nebudou tím, kvůli čemu byste měli na „Vestigial“ vzpomínat. Obecně druhá polovina skladby je výrazně zajímavější, protože se v ní Cryptae prezentují s otevřenější hlavou a výraznějšími nápady.

Ve „Vestigial“ jsem našel nějaké zalíbení až při větším soustředění. Na první nesmělé letmé poslechy mě nahrávka prakticky nijak nezaujala. Jestli byste tedy chtěli EP vyzkoušet, doporučuji tomu věnovat nějakou pozornost a nepouštět si to jen jako kulisu. V takovém případě možná najdete počin, který se neuchyluje k nejjednodušším a nejočekávanějším řešením a má v sobě určitou „hravost“ (i když tenhle termín možná k danému stylu nesedí úplně nejlépe). Hlavně si ale myslím, že nastavené směřování má potenciál do budoucna. Nemyslím si, že bych měl někdy potřebu se k „Vestigial“ vracet, ale další počiny si klidně pustím.


Shahmen – Bad Dream Catcher

Shahmen - Bad Dream Catcher

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 31.10.2019
Label: selfrelease

Hrací doba: 24:59

Odkazy:
web / facebook

Duo Shahmen je na poli rapové hry zjevením. První EP „Enter the Circle“ představilo jedinečný zvuk, který se již při prvním poslechu zarývá hluboko pod kůži a nutí posluchače k opakovaným poslechům. Aura, kterou hudba Shahmen evokuje, je totiž skutečně šamanská. Beaty producenta Sense stavějí zejména na samplech smyčcových, dechových a strunných nástrojů, které doplňují orientální perkuse, hutná basa a břitké bicí smyčky. Mikrofon je v rukou Blesse, který svým zastřeným hlasem a stoickým, funkčně monotónním přednesem kontempluje o životních peripetiích prostřednictvím nepateticky poetických metafor a psychoaktivními látkami podpořených proudů vědomí. Shahmen tak dohromady vytvářejí temnou, v určitých momentech až mystickou atmosféru, kterou je v hip-hopu schopen podchytit jen málokdo.

Následující dlouhohrající „All in the Circle“ bylo solidní extenzí nastoleného. To se nedá říct o „California Is Cold“, které vyšlo tři roky po prvním řadovém počinu. Album upustilo od trademarkového zvuku a spíše než jako dotažená a pospolitá deska působilo jako kolekce šuplíkových tracků.

„Bad Dream Catcher“ je návratem do formy. Produkce se vrací k ověřeným „šamanistickým“ hudebním prvkům, které důmyslně prostupují celé album. Skladby jsou vystavěny na jednotném sonickém základě, díky kterému deska drží pohromadě, a zároveň nabízí dostatek hudební variability. Po většinu času producent pracuje s klasickým boom-bapovým jádrem. Dochází ale i na ozvěny moderního trapového soundu, který je využit ve prospěch autentického zvuku projektu, a tak nepůsobí jako zbytečná berlička. Blessův rap je jako vždy precizní, ladně posazovaný a uklidňující. Je proto škoda, že se o čas na mikrofonu až příliš dělí s neohlášeným hostujícím rapperem (mělo by jít o člověka, jenž si říká Unorthadox), který však zdaleka v kombinaci s temnou produkcí nezní tak charismaticky.

Pokud hledáte temný rap, který nespoléhá na gangsterská klišé nebo na, jak je hlavně v Česku zvykem, vyhřezlé svěrače, vyzkoušejte Shahmen. „Bad Dream Catcher“ je krátká, ale pevně uchycená a dostatečně úderná nahrávka, která oprašuje v začátcích nastolené funkční prvky a využívá jejich potenciál naplno. Nového materiálu je zde poskrovnu, ale line se do uší s takovou lehkostí, že ho není problém otočit hned dvakrát za sebou (hlavně pak se sluchátky s basovým boostem). Jde proto o výborný iniciační materiál a potěšující návrat do formy.


Monomyth – Orbis quadrantis

Monomyth - Orbis quadrantis

Země: Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 12.9.2019
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Aquilo
02. Eurus
03. Auster
04. Favonius

Hrací doba: 40:22

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Přijde mi, že je to teprve chvíle, co jsem zde poprvé psal o nizozemských Monomyth, ale ono to kurva letí a skoro se ani nezdá, že od vydání bezejmenného debutu uběhlo už celých šest roků. Během nich se navíc kapela nijak zvlášť neflákala, v důsledku čehož letošek přináší už čtvrtou řadovou desku „Orbis quadrantis“. A jako vždy, natěšenost byla veliká, obzvlášť když Monomyth novinku museli odložit o víc jak půlroku kvůli operaci klávesisty Petera van der Meera, která kolidovala se začátkem turné na podporu nového alba.

To máte tak. Hned na své prvotině Monomyth jednoznačně ukázali, že jejich další kroky bude záhodno sledovat. Eponymní debut mám osobně strašně rád a myslím si, že přinejmenším skladba „Loch Ness“ je prostě geniální. Druhé „Further“ bylo lehce slabší, ale i tak si Monomyth stále udrželi čistý štít. Když nic jiného, tak díky finálnímu sedmnáctiminutovému monstru „6EQUJ5“ se skupina může pochlubit další dech beroucí kompozicí. Ani třetí řadovka „Exo“ nezaváhala a nejpozději ona definitivně stvrdila, že Monomyth jsou prostě a jednoduše skvělá záležitost.

Až doposud Nizozemci nešlápli vedle a nic nenasvědčovalo tomu, že by na daném stavu věcí mělo „Orbis quadrantis“ cokoliv změnit. S dosavadní diskografií za zády a s takhle krásnou grafikou se prostě mělo jednat o sázku na jistotu, která nejenže nezklame, ale spíš nabídne další působivý psychedelický zážitek. A přesto mám trochu dojem, že Monomyth prvně lehce klopýtli a „Orbis quadrantis“ není až tak velká paráda jako předešlé věci.

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – „Orbis quadrantis“ určitě není vyloženě špatné album. Vlastně si myslím, že stále bavíme o nadprůměrné záležitosti, protože vypičovat tohle jako skutečně nepovedenou hudbu by bylo jedině pozérství a možní i vybití frustrace z případného zklamání, které při prvních posleších ve vzduchu docela visí. Nicméně, nikdo nemůže pochybovat o tom, že Monomyth to prostě mají v ruce a i na své čtvrté řadovce zvládnou vytáhnout nádherně vypointované momenty, vygradovat skladby do působivých pasáží i splétat psychedelické pavučiny prostřednictvím podmanivé rytmické sekce nebo divných klávesových efektů.

Problém vidím v tom, že se na albu nechá nalézt i nepříjemně velké množství vaty. Chápu kupříkladu myšlenku úvodní skladby „Aquilo“, ale prvních sedm a půl minuty z celkových dvanácti je vesměs o ničem, něco skutečně zajímavého se začne dít až v závěrečných čtyřech a půl minutách. Samozřejmě můžete argumentovat tím, že by rytmický nástup neměl takovou sílu, kdyby mu nepředcházelo budování očekávání, a možná budete mít i pravdu, ale vážně bylo nutné to natahovat na sedm a půl minuty? Nehledě na to, že i ta minimalistická část šla podle mě zpracovat lépe.

Monomyth

Navíc se nejedná o jediný prohřešek vůči posluchačskému zážitku. Třeba finální „Favonius“ mohla úplně v klidu skončit po klimaxu ve dvou třetinách (a taky si odpustit utahaný rozjezd, první téměř tři minuty opět o ničem). Sice i zde chápu tu ideu, ale myslím, že extatický závěr by „Orbis quadrantis“ ukončil uspokojivěji než další minuty poklidného a nepříliš záživného rozjímání. Osobně bych si pak odpustil i určité kytarové linky v „Eurus“.

Jak už ale padlo, o vyložený průšvih se nejedná, poněvadž deska nepochybně nabízí i velmi dobré momenty. „Auqilo“ a „Favonius“ staví na postupném gradování a trpělivém posunu k cíli, přičemž v obou případech jde o exkluzivní vyvrcholení, pokud přežijete chladnější rozjezd. „Eurus“ a „Auster“ na psychedelický rock nahlížejí z hlediska opiové monotónní rytmiky, čímž trochu připomenou pojetí „Exo“, ale minimálně druhá jmenovaná s výraznou rolí kláves je super a také moc hezky vygraduje. „Eurus“ až na zmiňované kytarové výpady nakonec také není blbá.

Určité rozčarování může plynout také z toho, že na „Orbis quadrantis“ jsou Monomyth méně „kraut“ a „space“, což trochu zamrzí po „Exo“, a na druhé straně mají místy blíž k prog rocku. Takový posun možná někdo uvítá, ale já osobně radši preferuji čistější psychedelii. Nejspíš i to se podepisuje na tom, že mé přijetí „Orbis quadrantis“ je mírně chladnější. I přesto nemohu popřít, že svoje kouzlo to stále má a že ty nejlepší pasáže jsou stále mocné. Do sbírky si to časem asi pořídím. Chcete-li však zjistit, proč jsou Monomyth tak magičtí, doporučuji nejdřív zkusit starší věci.


Knoest – Dag

Knoest - Dag

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric pagan black metal
Datum vydání: 15.6.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Ochtend
02. Middag
03. Avond
04. Nacht

Hrací doba: 32:27

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Knoest úplně nehrají hudbu, jakou bych měl v poslední době (kde poslední doba znamená už pár let) potřebu vyhledávat. Čas od času si něco pustím, většinou jde ale o staré známé a objevování nových jmen se příliš nevěnuji. Výjimečně však něco zkusím a touhle výjimkou se aktuálně stali právě nizozemští Knoest, kteří mají na kontě debut s jednoduchým názvem „Dag“. Pojďme na věc!

V sestavě Knoest najdeme hned dvě poměrně zajímavá jména. Tím prvním je bubeník Mink Koops, jenž do škopků mlátil i v mnoha dalších kapelách, jimž jsme se zde v posledních měsících věnovali – Fluisteraars, Nusquama, Solar Temple, Iskandr, dále hraje i v Galg. Druhým zajímavým muzikantem je zpěvák Joris van Gelre nebo také Joris Boghtdrincker nebo také Alfschijn, jehož můžete znát z kapel jako :Nodfyr: (první a doposud jediné EP „In een andere tijd“ vyšlo stejně jako „Dag“ pod značkou Ván Records) nebo dříve Wederganger či Heidevolk.

Z Jorisových dřívějších kapel jsou podle mě po hudební stránce suverénně nejzajímavější Wederganger (škoda jich), ale pro potřeby dnešní recenzi byste měli myslet spíš na ty Heidevolk. Ne náhodou šlo totiž o jednu z prvních skupin, na něž jsem si úvodním poslechu „Dag“ vzpomněl. Knoest sice nevyužívají folklórní nástroje a jejich muzika obecně je určitě víc black metal a atmospheric black metal než folk metal, jako je tomu u Heidevolk, ale přinejmenším co se týče specifického čistého vokálu, tu podobnost nelze přeslechnout.

Nehledě na skutečnost, že také Knoest do toho dávají kus pohanského srdíčka. Byť musím jedním dechem dodat, že je šlechtí fakt, že se na „Dag“ po většinu hrací doby dokázali vyvarovat nějakého zásadního kýče a že se tomu stále dá říkat black metal, aniž by se u toho člověk musel vyloženě stydět.

Nebo spíš takhle – tu a tam se Knoest vydají na hranu a i jejich muzika se o nějaký ten pagan kýč letmo otírá. Což asi dává smysl, protože tomu se jen těžko vyhnete, když za jeden z nejvýraznějších prvků nahrávky platí heroický výpravný čistý zpěv. Pořád se mi ale zdá, že si s tím Nizozemci poradili poměrně důstojně a ony výjezdy na tu hranu se dají přežít. Snad nikdy se nejedná o takový cukrkandl, aby to bylo vyloženě neodpustitelné.

Popravdě řečeno, na první poslech zní „Dag“ vlastně docela dobře a v kombinaci s rozumně krátkou stopáží (půlhodinku Nizozemci přelezli jen lehce) se to tváří poměrně slibně. Až jsem se divil, jak moc mi to připadá v pohodě. Zanedlouho se ale ukáže, že realita zas až tak růžová není. Pořád si myslím, že se na desce nacházejí i povedené nápady, zejména v „Avond“ a „Nacht“, ale pár rozumných motivů se najde také v „Middag“. Celkově však albu hodně rychle dochází dech; materiál prostě a jednoduše vykazuje nepříjemně nízkou životnost. A zatímco skladby dva až čtyři stále dokážu s určitými výhradami poslouchat i nyní, úvodní „Ochtend“ se mi ohrála tak brutálně, že k dalšímu puštění bych se pomalu musel nutit násilím.

V konečném součtu tedy nemohu „Dag“ nějak zásadně pochválit. Navzdory slibnému začátku to brzo zdechne a dál už nahrávka nemá moc co předat. Těch prvních několik poslechů je nepochybně ok a člověka neurazí, ale obecně vzato nejde o nic, co by si měl posluchač pamatovat nebo se k tomu snad i vracet. Za mě tedy důstojně odehraný průměr, jehož přidaná hodnota je velmi nízká.


Imperial Cult – Spasm of Light

Imperial Cult - Spasm of Light

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Amor Fati Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Spasm of Light

Hrací doba: 33:57

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Musím přiznat, že debut nizozemské formace Imperial Cult mě rozštípal hned s prvním poslechem. Prakticky okamžitě jsem poznal, že „Spasm of Light“ je přesně moje krevní skupina. Naštěstí ani s dalšími poslechy výborné dojmy neopadly a jen mě utvrdily v tom, že tahle deska je i přes zdánlivou nepřístupnost hodně zajímavá a hodně povedená.

Až potom, co jsem si „Spasm of Light“ těžce naposlouchal, jsem si začal pořádně plnit domácí úkol před recenzí a s pobavením zjistil, kdo za projektem Imperial Cult vlastně stojí. Jedná se totiž o nám už dobře známé nizozemské uličníky okolo labelu Haeresis noviomagi. Konkrétně se zde opět setkáváme se zpěvačkou T (Turia, Nusquama) a kytaristou O (Turia, Nusquama, Iskandr, Solar Temple, Lubbert Das). Tihle dva k sobě ještě přibrali bubeníka R, jehož můžete znát třeba z Celestial Bodies (deska „Spit Forth from Chaos“ je dost povedená black/noisová bestialita), DungeönHammer nebo Cryptae (a hromady dalších projektů, ale ty už mně osobně nic neříkají, tak je tu nebudu vypisovat jak píčus).

Navzdory zúčastněným jménům ale Imperial Cult není jen další variací na atmosférický black metal à la Turia (Iskandr, Solar Temple, Nusquama atd.) – naštěstí! „Spasm of Light“ ukazuje, že Nizozemci dokážou dát dohromady i elitní černotu, která umí hrnout ortodoxně a sugestivně zároveň. Což nakonec také patří k největším kladům téhle půlhodinové nahrávky, ale vezměme to popořadě…

Na „Spasm of Light“ je určitě zajímavá jedna věc. Od jediné, více jak půlhodinové skladby by možná člověk s největší pravděpodobností čekal promyšlenou kompozici. Zdá se mi také, že obecně se takhle dlouhé písně v black metalu pojí spíše se středním až pomalejším tempem, budováním atmosféry a trpělivou gradací. Nic z toho ale „Spasm of Light“ nesplňuje.

34 minut dlouhá kompozice je totiž improvizovaná a po drtivou většinu vyhrazeného času má zařazený vysoký rychlostní stupeň. Dlouhé minuty bicí sypou jak kurva a vůbec se nezastaví. Kytary nejsou vyloženě monotónní, ale motivy se přelévají spíše pozvolna, což výrazně napomáhá dojmu velice monolitické a monotematické nahrávky. To nikomu vyhovovat nemusí, chápu, ale za mě osobně je to naprosto v pořádku. Naopak si cením, že při správném rozpoložení má díky tomu album až psychedelický nádech.

Imperial Cult

Jak asi vyplynulo z výše rozebírané sestavy, třetím důležitým prvkem „Spasm of Light“ bude vokál. Ten je dost zastřený a zapuštěný do instrumentální hradby, tudíž působí víc jako další nástroj než jako sólový zpěv, což mi vzhledem k celkovému ladění počinu přijde dost adekvátní. Kdybych to ale nevěděl, asi bych nepoznal, že daný hlas patří ženě (ale jakmile to vím, tak už to v tom docela slyším, haha).

Výjimečně se na „Spasm of Light“ objeví i nějaké zvolnění tempa. Nakrátko třeba již po osmi minutách, ale nejvýrazněji až po 17 minutách a posléze ještě v pětiminutovém dojezdu. Trochu paradoxně se ale jedná – zejména v tom prostředním případě – o nejméně strhující momenty nahrávky. V momentě, kdy se Imperial Cult soustředí na intenzitu, je „Spasm of Light“ jednoznačně nejsilnější.

Nicméně ani ta jedna pomalejší pasáž dojmy neponižuje a albu vyloženě neškodí. Dovolím si tedy tvrdit, že celkově je prvotina Imperial Cult kurevsky dobrá záležitost. Nepatří sice k těm, které by nabízely záchytné body a lákaly na přístupný poslech, ale věřím, že to by posluchačům extrémního metalu nemělo příliš vadit.


Sammath – Across the Rhine Is Only Death

Sammath - Across the Rhine Is Only Death

Země: Nizozemsko
Žánr: war metal
Datum vydání: 7.10.2019
Label: Hammerheart Records

Tracklist:
01. Savagery
02. All Lay Dead in the Slit Trenches of Calcar
03. Battletorn
04. Ferocious Mortal Fire
05. Totenhügel
06. Blood Ridden Fields
07. Bitter Fighting Amongst the Dead
08. Across the Rhine Is Only Death

Hrací doba: 39:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hammerheart Records

Nizozemští Sammath poctivě hoblují agresivní black metal od poloviny devadesátek a nyní po čtvrtstoletí představují své šesté album „Across the Rhine Is Only Death“. Já teda kapelu až donedávna přehlížel, a to z důvodu, který je debilní. Desku „Godless Arrogance“ z roku 2014 jsem letmo slyšel, jenže tehdy jsem ji poslouchal asi hodně špatně utřenou prdelí a získal pocit, že poslouchám sice zajímavě agresivní, avšak tupý rip-off Impiety. Jak já byl mimo…

Novince jsem naštěstí, sotva co mi přistála na mailu, věnoval důkladnější pozornost a hned úvodní, trefně pojmenovaná píseň „Savagery“ se mi odměnila výjimečným návalem energie. „Across the Rhine Is Only Death“ může zpočátku působit jako primitivně-chaotická black/grindová řežba, ale myslím, že deska nabízí mnohem víc. Při prvotním zkoumání mě napadala všelijaká přirovnání: Že by takhle zněly songy z „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ zahrané s mechanickou intenzitou Angelcorpse na „Exterminate“? Nebo co by se stalo, kdyby někdo smísil tupou brutalitu riffů „Panzer Division Marduk“ s rytmickým a skladatelským chaosem Conqueror? Dopadlo by to nějak takhle? Podobné úvahy jsem brzy zahnal, protože tady se prostě snoubí různorodé proudy extrémně metalové agrese, jak se sluší a patří od ostřílených borců hrajících metal již třetí dekádu, kteří ovšem stále mají hudebně co říct. Promo leták i různé jiné recenze zmiňují, že s „Across the Rhine Is Only Death“ násilný recept Sammath kulminuje a já bych tomu klidně věřil i poté, co jsem „Godless Arrogance“ zpětně naposlouchal a docenil. Ale novinka samozřejmě 100% není.

Potenciální posluchače je třeba nutné varovat před vokály, které mohou působit otravným, monotónním dojmem. Já si to otřesné mečení brzy oblíbil, ale zde záleží na preferencích jedince. Sammath se také neuchylují výhradně k střemhlavé palbě, jak by se z předchozích odstavců mohlo zdát, neboť příležitostně zvolňují a dávají prostor melodiím severského střihu. To materiálu rozhodně přidává na poutavosti, a proto jsem mohl desce bez problémů věnovat pár desítek poslechů bez toho, aby mi začala vadit příležitostná vata. Jeden nedostatek mě ale přeci jen tahá za uši stále. Bicí sice po většinu hrací doby kopou do tlamy fest, ale nový bubeník Wim van der Valk (Inkvisitor, ex-Centurian, ex-Desultory) chvílemi nestíhá a některé pasáže by si vyšší BPM prostě zasloužily. „Across the Rhine Is Only Death“ je ale v prvé řadě natolik efektivně poskládané album, že tu brutalitu není nutné suplovat instrumentální rychlostí nebo podružnými produkčními aspekty.

„Ferocious! Mortar!! Fireeeee!!!
Dždždždždždždždždždždždždž“

Proto když jsem potřeboval sáhnout po nějaké nepříčetnosti pro uklidnění/povzbuzení, Sammath poskytli, co jsem potřeboval, a jakmile jsem si kvůli recenzování Diocletian naordinoval asi dvoutýdenní klid zbraní, často se mi stávalo, že mi zdejší riffy nedaly podvědomě pokoj. Vezme-li posluchač v potaz hudbu a zajímavou (!) lyrickou tématiku, musí mu zákonitě dojít, že tohle je skutečný war metal. Žádní vzpřímení kozli s ákáčkama, žádné „Might Is Right / Warhammer“ fantasmagorie, ale krvavé bláto, hluk, puch a potrhané kusy kamarádů kolem.

Objektivně, Sammath ani do šestice nestvořili převratné album schopné uchvátit masy a dominovat výročním žebříčkům. Po dvou měsících od stažení proma jsem ale přesvědčen, že v omezeném rámci krutopřísné metalové agrese patří „Across the Rhine Is Only Death“ k těm nejvýraznějším letošním nahrávkám. Povinnost pro metly, co už mají naposloucháno a preferují muziku, která je prostě AARRRRRGRGGGGHHHH!!!!!!!!!!!!


Verwoed – De val

Verwoed - De val

Země: Nizozemsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 23.5.2019
Label: Argento Records / Sentient Ruin Laboratories / Tartarus Records

Tracklist:
01. De val
02. De kwelling van het bestaan
03. Vergif
04. Het bedriegende oog
05. Verder van het licht

Hrací doba: 32:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nizozemský jednočlenný projekt Verwoed na sebe pozitivně upozornil již před třemi lety, kdy vydal své debutové minialbum „Bodemloos“. I když, označení debutové je možná trochu nadnesené, poněvadž Verwoed ještě předcházela starší inkarnace s názvem Woudloper, nicméně ta neměla dlouhého trvání a zanechala po sobě všehovšudy tři skladby rozprostřené na jedno EP a jeden single. Zájemci je mohou nalézt na Bandcampu Verwoed, ale já osobně jsem si je doposud nepustil, tudíž nemohu soudit, jak na tom jsou s kvalitou a jestli se dokážou vyrovnat tvorbě pod aktuálním jménem.

S jistotou ale mohu říct, že pod názvem VerwoedErik B. tvoří muziku, kterou byste možná měli chtít slyšet, pokud ji ještě neznáte. „Bodemloos“ sice nějakou skutečnou díru do světa nebo vítr na scéně neudělalo, dovolím si ovšem tvrdit, že kdo si tohle minialbum pustil, ten se do poslechu dlouhohrající prvotiny „De val“ nemusel příliš nutit. A udělal jedině dobře, poněvadž řadovka svého předchůdce ještě překonává a servíruje chytrý a progresivněji laděný black metal, který bez větších problémů či zaváhání snese i přísné parametry.

Přitom je zajímavé, že Verwoed nehraje žádnou onanii plnou melodií, vyhrávek, krkolomných riffů a velkých motivů. Na první poslech to vlastně celé zní docela nenápadně. Musím se však přiznat, že i tohle se mi na „De val“ potažmo Verwoed líbí. Nejedná se o desku, která by vám nutně a neustále potřebovala připomínat, že je jakože hrozně intelektuální a inteligentní, ale jakási umírněnost a do určité míry i introverze patří k jejím velkým kladům. Kdo poslechne jednou a povrchně, uslyší obyčejné album, jakých zdánlivě vychází spousta, a půjde o dům dál. Kdo k tomu zkusí přistoupit o trochu zodpovědněji, bude odměněn. A tentokrát to myslím vážně.

Ono se to zpočátku vážně nezdá, ale „De val“ je skutečně výtečné album. Když tak o tom přemýšlím, vlastně nemám v rukávu vůbec nic, co bych mu mohl vytknout. Prakticky každá pasáž na nahrávce má svůj význam i svou kvalitu a nějak si nevybavuji moment, který by mi přišel výrazně slabší. Nakonec možná i proto „De val“ na první poslech působí tak nenápadně, protože z něj nevystupují žádné výrazné chvíle, které by člověka usadily na prdel. Nicméně skutečnost, že si Verwoed drží konstantní a v neposlední řadě i vysokou laťku prakticky po celou dobu trvání nahrávky, je ve finále nejen oceněníhodné, ale možná ještě lákavější než pár skvělých pasáží a mezi nimi vata.

Přinejmenším takový přístup významně podporuje trvanlivost materiálu, což je ostatně další ctnost, kterou se „De val“ určitě může pochlubit. Deska u mě rostla docela pozvolna, ale o to delší dobu, což samozřejmě myslím jako klad. A o to silnější je pak finální porozumění.

Poslech „De val“ bych tedy doporučil například těm z vás, kdo slyšíte na jména jako Furia a jim podobné kapely. Dokážu si ale představit, že vás Verwoed bude bavit i v případě, že si ujíždíte na letošní desce L‘acéphale, a určitě bych se nehádal s nikým, kdo by v dílčích pasážích našel podobnost s francouzskou blackmetalovou školou. „De val“ ovšem není pouhým výtažkem toho nejlepšího odjinud, nýbrž sebevědomou a svébytnou nahrávkou. V Nizozemsku bez nějakého zbytečného hypu roste hodně zajímavá kapela, kterou byste neměli ignorovat.


Vleddermos – Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Vleddermos - Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Země: Nizozemsko
Žánr: horror black metal
Datum vydání: 1.12.2018
Label: Tribulacion Productions

Tracklist:
01. A Malign Entity Possesses Me Eternally
02. Bells of the Demon Gate
03. Darkness Comes over Transylvania
04. A Soul Forever Lost to the Dark
05. Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon
06. Into the Stormy Night

Hrací doba: 27:30

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Hned na začátek se musím přiznat, že stále stoprocentně nevím, co přesně si mám o Vleddermos myslet a jak se k debutovému albu tohoto nizozemského projektu postavit. Může se vám zdát divné, že se za takové konstelace už pouštím do psaní recenze, aniž bych si tyhle předem srovnal, ale tak nějak počítám s tím, že tenhle text (snad) zafunguje nejen jako recenze, ale i jako katarze, během níž si to konečně ujasním. Víc se mi to totiž poslouchat nechce.

Na začátek musím zmínit, že Vleddermos přichází s poměrně zajímavým konceptem, kterýžto tkví v kombinaci black metalu (prý střihu à la osmdesátá léta, ale k tomu si ještě řeknu svoje) a hororových soundtracků. Což zní na první pohled docela lákavě, tak sem s tím. Black metal mám rád a hororové soundtracky rovněž. Grafická prezentace tomu také nasvědčuje a její práci s klišé lze brát jako součást konceptu. V této chvíli mohu poznamenat, že přebal demosnímku „Witching Hour’s Demonic Rites“ je výrazně lepší než přebal debutové desky „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“, o níž se nyní budeme bavit.

Netvrdím, že je tenhle koncept něco úplně nevídaného, co tu ještě nikdy nebylo. Těch pár povedených příkladů, z nichž mě jako první okamžitě napadnou italští Abhor, ovšem ukazuje, že taková kombinace smysl dává. Vleddermos na to ovšem jdou v klávesové složce trochu jinak než zmiňovaní Abhor a myslím, že méně poutavě.

Předně bych chtěl rozporovat ono tvrzení o black metalu na styl osmdesátých let, protože to se mi fakt nezdá. „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ má podle mě spíš blíž k soudobému raw black metalu, a to jak hudebně, tak i co se hrdelních běsů týká.

Tato forma black metalu je doplněna o množství kláves a právě u nich nastává ten hlavní kámen úrazu. Osobně mi přijde, že jsou klávesy příliš vytaženě, a když se ozvou, což se děje dost často, zbytečně přebíjejí všechno okolo. Byl bych radši, kdyby deska dávala víc na odiv samotný metal a klapky byly trochu umírněnější a spíš doplňovaly atmosféru, než aby braly hlavní slovo. Už jen proto, že v mnohých pasážích mi jejich pojetí příliš nesedí, přičemž zpravidla platí, že čím výraznější, tím méně mě to bere. Na můj vkus je totiž jejich zvuk příliš „gotický“. Víc než estetiku béčkového hororu ve mně vzbuzuje pocit kýčovité napodobeniny, jíž chybí ta pravá hororová esence. Asi něco jako piknik sabat patnáctiletých gotiček na místním hřbitově.

Asi to nezní dvakrát vábně, takže se asi můžete docela logicky zeptat, z čeho plyne ta na začátku zmiňovaná nejistota ohledně „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“. Jde o to, že rozhodně ne všechno na album stojí za kokot. V některých lokálních momentech to zní docela slušně, kupříkladu hned v úvodní „A Malign Entity Possesses Me Eternally“ nebo v závěrečné „Into the Stormy Night“ se místy daří docela zahustit atmosféru.

Stačí nicméně pár ucházejících pasáží k tomu, aby vzal někdo album na milost? Asi ne. V čem je tedy ten rozpor? Nyní už v ničem. Jak jsem to všechno hodil na papír, konečně jsem uvědomil, že mě na „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ víc věcí otravuje, než baví. V jádru to album sice není dočista retardovaná mrdka a zpočátku znělo i trochu zajímavě, ale celkově nakonec musím říct, že v tom vidím spíš jen takovou kuriozitku na jeden, dva poslechy než skutečně funkční hudební dílo.


Nusquama – Horizon ontheemt

Nusquama - Horizon ontheemt

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. De aarde dorst
02. Wrevel
03. Vuurslag
04. Eufrozyne
05. Ontheemd
06. Met gif doordrenkt

Hrací doba: 37:36

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

V relativně krátké době tu máme recenzi na další kapelu ze spřízněné rodinky projektů okolo nizozemského vydavatelství Haeresis noviomagi. Tentokrát si budeme povídat o Nusquama, kde se opět scházejí tři již známí nezbedníci, konkrétně zpěvák T. (Turia), kytarista O. (Turia, Iskandr, Solar Temple, Lubbert Das) a bubeník M. (Fluisteraars, Solar Temple). K nim se dále připojili dva členové Laster, což je dnes už také poměrně zaběhlá značka na poli nizozemského black metalu, a může se jít na věc.

Výsledek na debutovém dlouhohrajícím počinu „Horizon ontheemt“ zní přesně tak, jak bych si od spojení kapel à la Fluisteraars či TuriaLaster představoval. Zní to totiž přesně jako spojení atmo black metalu à la Fluisteraars či Turia s prvky typickými pro Laster. Poslední jmenovaní začali od svého druhého alba „Ons vrije fatum“ směřovat víc do vod progressive / post-black metalu a přesně v tomhle tkví onen klíč. Představte si ten druh atmospheric black metalu, který již byl ke slyšení ve všech těch skupinách jako Fluisteraars, Turia, Iskandr nebo Solar Temple, s vlivy post-blacku a jeho takzvaně zasněnou melodikou – a máte výsledek!

Tím je o „Horizon ontheemt“ řečeno prakticky všechno, protože o moc toho album nenabízí. Vlastně ne o moc, ale vůbec nic navíc. Stačí si jen doplnit zastřený skřehot a je to skutečně kompletní obrázek toho, jak debutová nahrávka Nusquama zní.

To samo o sobě ještě nemusí být úplně špatně… akorát že je. „Horizon ontheemt“ mi přijde jako strašně nudná nahrávka, která bez výraznějších záchytných bodů i bez výraznější atmosféry (pro atmospheric black metal naprosto tristní výsledek!) plyne v letargickém tempu, z nějž posluchače nedokáže vytrhnout prakticky nic. Dokonce ani v tom špatném slova smyslu. I ty „poštovní“ vlivy přecházím bez většího povšimnutí, ačkoliv ve většině ostatních případů mě prudce prudí, protože jsou na „Horizon ontheemt“ prezentovány poměrně bezbolestně, neřvou vysoko nad vším ostatním jako u těch echt post-black-gazů a jsou relativně obstojně zapuštěny do atmo-blackového celku.

Abych řekl pravdu, už dle prvotních ukázek jsem od „Horizon ontheemt“ nečekal nějaké veliké zázraky, ale že to album bude až takhle sterilní a nedokáže mě ani nasrat, to mě opravdu překvapilo. A není problém v tom, že by mi podobné záležitost nic neříkaly. Sami si možná vzpomenete, že všechny ty projekty jako Solar Temple, Iskandr, Turia nebo Fluisteraars jsem zde v posledních měsících vesměs chválil a jejich počiny se mi vcelku zamlouvaly. Stejně tak starší Laster mě dřív poměrně bavili a myslím si, že jejich demo „Wijsgeer & Narreman“ a debutová deska „De verste verte is hier“ jsou hodně dobré věci. Dohromady na mě ale tohle spojení vůbec nefunguje a počínání Nusquama mě míjí obrovským obloukem.

Dále to asi nemá smysl moc prodlužovat, poněvadž je myslím evidentní, že s „Horizon ontheemt“ jsem si nepotykal ani omylem. Nebude mě urážet, když mi někdo v komentářích vynadá do kokotů, protože podle něj jde o povedenou věc. Profesionalitu a muzikantský um totiž albu neupírám, a pokud to někomu sedne i po hudební a náladové stránce, nic proti tomu nemám. Za mě osobně jde nicméně o čistokrevnou nudu, na niž si za týden ani nevzpomenu.