Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Knoest – Dag

Knoest - Dag

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric pagan black metal
Datum vydání: 15.6.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Ochtend
02. Middag
03. Avond
04. Nacht

Hrací doba: 32:27

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Knoest úplně nehrají hudbu, jakou bych měl v poslední době (kde poslední doba znamená už pár let) potřebu vyhledávat. Čas od času si něco pustím, většinou jde ale o staré známé a objevování nových jmen se příliš nevěnuji. Výjimečně však něco zkusím a touhle výjimkou se aktuálně stali právě nizozemští Knoest, kteří mají na kontě debut s jednoduchým názvem „Dag“. Pojďme na věc!

V sestavě Knoest najdeme hned dvě poměrně zajímavá jména. Tím prvním je bubeník Mink Koops, jenž do škopků mlátil i v mnoha dalších kapelách, jimž jsme se zde v posledních měsících věnovali – Fluisteraars, Nusquama, Solar Temple, Iskandr, dále hraje i v Galg. Druhým zajímavým muzikantem je zpěvák Joris van Gelre nebo také Joris Boghtdrincker nebo také Alfschijn, jehož můžete znát z kapel jako :Nodfyr: (první a doposud jediné EP „In een andere tijd“ vyšlo stejně jako „Dag“ pod značkou Ván Records) nebo dříve Wederganger či Heidevolk.

Z Jorisových dřívějších kapel jsou podle mě po hudební stránce suverénně nejzajímavější Wederganger (škoda jich), ale pro potřeby dnešní recenzi byste měli myslet spíš na ty Heidevolk. Ne náhodou šlo totiž o jednu z prvních skupin, na něž jsem si úvodním poslechu „Dag“ vzpomněl. Knoest sice nevyužívají folklórní nástroje a jejich muzika obecně je určitě víc black metal a atmospheric black metal než folk metal, jako je tomu u Heidevolk, ale přinejmenším co se týče specifického čistého vokálu, tu podobnost nelze přeslechnout.

Nehledě na skutečnost, že také Knoest do toho dávají kus pohanského srdíčka. Byť musím jedním dechem dodat, že je šlechtí fakt, že se na „Dag“ po většinu hrací doby dokázali vyvarovat nějakého zásadního kýče a že se tomu stále dá říkat black metal, aniž by se u toho člověk musel vyloženě stydět.

Nebo spíš takhle – tu a tam se Knoest vydají na hranu a i jejich muzika se o nějaký ten pagan kýč letmo otírá. Což asi dává smysl, protože tomu se jen těžko vyhnete, když za jeden z nejvýraznějších prvků nahrávky platí heroický výpravný čistý zpěv. Pořád se mi ale zdá, že si s tím Nizozemci poradili poměrně důstojně a ony výjezdy na tu hranu se dají přežít. Snad nikdy se nejedná o takový cukrkandl, aby to bylo vyloženě neodpustitelné.

Popravdě řečeno, na první poslech zní „Dag“ vlastně docela dobře a v kombinaci s rozumně krátkou stopáží (půlhodinku Nizozemci přelezli jen lehce) se to tváří poměrně slibně. Až jsem se divil, jak moc mi to připadá v pohodě. Zanedlouho se ale ukáže, že realita zas až tak růžová není. Pořád si myslím, že se na desce nacházejí i povedené nápady, zejména v „Avond“ a „Nacht“, ale pár rozumných motivů se najde také v „Middag“. Celkově však albu hodně rychle dochází dech; materiál prostě a jednoduše vykazuje nepříjemně nízkou životnost. A zatímco skladby dva až čtyři stále dokážu s určitými výhradami poslouchat i nyní, úvodní „Ochtend“ se mi ohrála tak brutálně, že k dalšímu puštění bych se pomalu musel nutit násilím.

V konečném součtu tedy nemohu „Dag“ nějak zásadně pochválit. Navzdory slibnému začátku to brzo zdechne a dál už nahrávka nemá moc co předat. Těch prvních několik poslechů je nepochybně ok a člověka neurazí, ale obecně vzato nejde o nic, co by si měl posluchač pamatovat nebo se k tomu snad i vracet. Za mě tedy důstojně odehraný průměr, jehož přidaná hodnota je velmi nízká.


Imperial Cult – Spasm of Light

Imperial Cult - Spasm of Light

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2019
Label: Amor Fati Productions / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Spasm of Light

Hrací doba: 33:57

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Musím přiznat, že debut nizozemské formace Imperial Cult mě rozštípal hned s prvním poslechem. Prakticky okamžitě jsem poznal, že „Spasm of Light“ je přesně moje krevní skupina. Naštěstí ani s dalšími poslechy výborné dojmy neopadly a jen mě utvrdily v tom, že tahle deska je i přes zdánlivou nepřístupnost hodně zajímavá a hodně povedená.

Až potom, co jsem si „Spasm of Light“ těžce naposlouchal, jsem si začal pořádně plnit domácí úkol před recenzí a s pobavením zjistil, kdo za projektem Imperial Cult vlastně stojí. Jedná se totiž o nám už dobře známé nizozemské uličníky okolo labelu Haeresis noviomagi. Konkrétně se zde opět setkáváme se zpěvačkou T (Turia, Nusquama) a kytaristou O (Turia, Nusquama, Iskandr, Solar Temple, Lubbert Das). Tihle dva k sobě ještě přibrali bubeníka R, jehož můžete znát třeba z Celestial Bodies (deska „Spit Forth from Chaos“ je dost povedená black/noisová bestialita), DungeönHammer nebo Cryptae (a hromady dalších projektů, ale ty už mně osobně nic neříkají, tak je tu nebudu vypisovat jak píčus).

Navzdory zúčastněným jménům ale Imperial Cult není jen další variací na atmosférický black metal à la Turia (Iskandr, Solar Temple, Nusquama atd.) – naštěstí! „Spasm of Light“ ukazuje, že Nizozemci dokážou dát dohromady i elitní černotu, která umí hrnout ortodoxně a sugestivně zároveň. Což nakonec také patří k největším kladům téhle půlhodinové nahrávky, ale vezměme to popořadě…

Na „Spasm of Light“ je určitě zajímavá jedna věc. Od jediné, více jak půlhodinové skladby by možná člověk s největší pravděpodobností čekal promyšlenou kompozici. Zdá se mi také, že obecně se takhle dlouhé písně v black metalu pojí spíše se středním až pomalejším tempem, budováním atmosféry a trpělivou gradací. Nic z toho ale „Spasm of Light“ nesplňuje.

34 minut dlouhá kompozice je totiž improvizovaná a po drtivou většinu vyhrazeného času má zařazený vysoký rychlostní stupeň. Dlouhé minuty bicí sypou jak kurva a vůbec se nezastaví. Kytary nejsou vyloženě monotónní, ale motivy se přelévají spíše pozvolna, což výrazně napomáhá dojmu velice monolitické a monotematické nahrávky. To nikomu vyhovovat nemusí, chápu, ale za mě osobně je to naprosto v pořádku. Naopak si cením, že při správném rozpoložení má díky tomu album až psychedelický nádech.

Imperial Cult

Jak asi vyplynulo z výše rozebírané sestavy, třetím důležitým prvkem „Spasm of Light“ bude vokál. Ten je dost zastřený a zapuštěný do instrumentální hradby, tudíž působí víc jako další nástroj než jako sólový zpěv, což mi vzhledem k celkovému ladění počinu přijde dost adekvátní. Kdybych to ale nevěděl, asi bych nepoznal, že daný hlas patří ženě (ale jakmile to vím, tak už to v tom docela slyším, haha).

Výjimečně se na „Spasm of Light“ objeví i nějaké zvolnění tempa. Nakrátko třeba již po osmi minutách, ale nejvýrazněji až po 17 minutách a posléze ještě v pětiminutovém dojezdu. Trochu paradoxně se ale jedná – zejména v tom prostředním případě – o nejméně strhující momenty nahrávky. V momentě, kdy se Imperial Cult soustředí na intenzitu, je „Spasm of Light“ jednoznačně nejsilnější.

Nicméně ani ta jedna pomalejší pasáž dojmy neponižuje a albu vyloženě neškodí. Dovolím si tedy tvrdit, že celkově je prvotina Imperial Cult kurevsky dobrá záležitost. Nepatří sice k těm, které by nabízely záchytné body a lákaly na přístupný poslech, ale věřím, že to by posluchačům extrémního metalu nemělo příliš vadit.


Sammath – Across the Rhine Is Only Death

Sammath - Across the Rhine Is Only Death

Země: Nizozemsko
Žánr: war metal
Datum vydání: 7.10.2019
Label: Hammerheart Records

Tracklist:
01. Savagery
02. All Lay Dead in the Slit Trenches of Calcar
03. Battletorn
04. Ferocious Mortal Fire
05. Totenhügel
06. Blood Ridden Fields
07. Bitter Fighting Amongst the Dead
08. Across the Rhine Is Only Death

Hrací doba: 39:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hammerheart Records

Nizozemští Sammath poctivě hoblují agresivní black metal od poloviny devadesátek a nyní po čtvrtstoletí představují své šesté album „Across the Rhine Is Only Death“. Já teda kapelu až donedávna přehlížel, a to z důvodu, který je debilní. Desku „Godless Arrogance“ z roku 2014 jsem letmo slyšel, jenže tehdy jsem ji poslouchal asi hodně špatně utřenou prdelí a získal pocit, že poslouchám sice zajímavě agresivní, avšak tupý rip-off Impiety. Jak já byl mimo…

Novince jsem naštěstí, sotva co mi přistála na mailu, věnoval důkladnější pozornost a hned úvodní, trefně pojmenovaná píseň „Savagery“ se mi odměnila výjimečným návalem energie. „Across the Rhine Is Only Death“ může zpočátku působit jako primitivně-chaotická black/grindová řežba, ale myslím, že deska nabízí mnohem víc. Při prvotním zkoumání mě napadala všelijaká přirovnání: Že by takhle zněly songy z „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ zahrané s mechanickou intenzitou Angelcorpse na „Exterminate“? Nebo co by se stalo, kdyby někdo smísil tupou brutalitu riffů „Panzer Division Marduk“ s rytmickým a skladatelským chaosem Conqueror? Dopadlo by to nějak takhle? Podobné úvahy jsem brzy zahnal, protože tady se prostě snoubí různorodé proudy extrémně metalové agrese, jak se sluší a patří od ostřílených borců hrajících metal již třetí dekádu, kteří ovšem stále mají hudebně co říct. Promo leták i různé jiné recenze zmiňují, že s „Across the Rhine Is Only Death“ násilný recept Sammath kulminuje a já bych tomu klidně věřil i poté, co jsem „Godless Arrogance“ zpětně naposlouchal a docenil. Ale novinka samozřejmě 100% není.

Potenciální posluchače je třeba nutné varovat před vokály, které mohou působit otravným, monotónním dojmem. Já si to otřesné mečení brzy oblíbil, ale zde záleží na preferencích jedince. Sammath se také neuchylují výhradně k střemhlavé palbě, jak by se z předchozích odstavců mohlo zdát, neboť příležitostně zvolňují a dávají prostor melodiím severského střihu. To materiálu rozhodně přidává na poutavosti, a proto jsem mohl desce bez problémů věnovat pár desítek poslechů bez toho, aby mi začala vadit příležitostná vata. Jeden nedostatek mě ale přeci jen tahá za uši stále. Bicí sice po většinu hrací doby kopou do tlamy fest, ale nový bubeník Wim van der Valk (Inkvisitor, ex-Centurian, ex-Desultory) chvílemi nestíhá a některé pasáže by si vyšší BPM prostě zasloužily. „Across the Rhine Is Only Death“ je ale v prvé řadě natolik efektivně poskládané album, že tu brutalitu není nutné suplovat instrumentální rychlostí nebo podružnými produkčními aspekty.

„Ferocious! Mortar!! Fireeeee!!!
Dždždždždždždždždždždždždž“

Proto když jsem potřeboval sáhnout po nějaké nepříčetnosti pro uklidnění/povzbuzení, Sammath poskytli, co jsem potřeboval, a jakmile jsem si kvůli recenzování Diocletian naordinoval asi dvoutýdenní klid zbraní, často se mi stávalo, že mi zdejší riffy nedaly podvědomě pokoj. Vezme-li posluchač v potaz hudbu a zajímavou (!) lyrickou tématiku, musí mu zákonitě dojít, že tohle je skutečný war metal. Žádní vzpřímení kozli s ákáčkama, žádné „Might Is Right / Warhammer“ fantasmagorie, ale krvavé bláto, hluk, puch a potrhané kusy kamarádů kolem.

Objektivně, Sammath ani do šestice nestvořili převratné album schopné uchvátit masy a dominovat výročním žebříčkům. Po dvou měsících od stažení proma jsem ale přesvědčen, že v omezeném rámci krutopřísné metalové agrese patří „Across the Rhine Is Only Death“ k těm nejvýraznějším letošním nahrávkám. Povinnost pro metly, co už mají naposloucháno a preferují muziku, která je prostě AARRRRRGRGGGGHHHH!!!!!!!!!!!!


Verwoed – De val

Verwoed - De val

Země: Nizozemsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 23.5.2019
Label: Argento Records / Sentient Ruin Laboratories / Tartarus Records

Tracklist:
01. De val
02. De kwelling van het bestaan
03. Vergif
04. Het bedriegende oog
05. Verder van het licht

Hrací doba: 32:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nizozemský jednočlenný projekt Verwoed na sebe pozitivně upozornil již před třemi lety, kdy vydal své debutové minialbum „Bodemloos“. I když, označení debutové je možná trochu nadnesené, poněvadž Verwoed ještě předcházela starší inkarnace s názvem Woudloper, nicméně ta neměla dlouhého trvání a zanechala po sobě všehovšudy tři skladby rozprostřené na jedno EP a jeden single. Zájemci je mohou nalézt na Bandcampu Verwoed, ale já osobně jsem si je doposud nepustil, tudíž nemohu soudit, jak na tom jsou s kvalitou a jestli se dokážou vyrovnat tvorbě pod aktuálním jménem.

S jistotou ale mohu říct, že pod názvem VerwoedErik B. tvoří muziku, kterou byste možná měli chtít slyšet, pokud ji ještě neznáte. „Bodemloos“ sice nějakou skutečnou díru do světa nebo vítr na scéně neudělalo, dovolím si ovšem tvrdit, že kdo si tohle minialbum pustil, ten se do poslechu dlouhohrající prvotiny „De val“ nemusel příliš nutit. A udělal jedině dobře, poněvadž řadovka svého předchůdce ještě překonává a servíruje chytrý a progresivněji laděný black metal, který bez větších problémů či zaváhání snese i přísné parametry.

Přitom je zajímavé, že Verwoed nehraje žádnou onanii plnou melodií, vyhrávek, krkolomných riffů a velkých motivů. Na první poslech to vlastně celé zní docela nenápadně. Musím se však přiznat, že i tohle se mi na „De val“ potažmo Verwoed líbí. Nejedná se o desku, která by vám nutně a neustále potřebovala připomínat, že je jakože hrozně intelektuální a inteligentní, ale jakási umírněnost a do určité míry i introverze patří k jejím velkým kladům. Kdo poslechne jednou a povrchně, uslyší obyčejné album, jakých zdánlivě vychází spousta, a půjde o dům dál. Kdo k tomu zkusí přistoupit o trochu zodpovědněji, bude odměněn. A tentokrát to myslím vážně.

Ono se to zpočátku vážně nezdá, ale „De val“ je skutečně výtečné album. Když tak o tom přemýšlím, vlastně nemám v rukávu vůbec nic, co bych mu mohl vytknout. Prakticky každá pasáž na nahrávce má svůj význam i svou kvalitu a nějak si nevybavuji moment, který by mi přišel výrazně slabší. Nakonec možná i proto „De val“ na první poslech působí tak nenápadně, protože z něj nevystupují žádné výrazné chvíle, které by člověka usadily na prdel. Nicméně skutečnost, že si Verwoed drží konstantní a v neposlední řadě i vysokou laťku prakticky po celou dobu trvání nahrávky, je ve finále nejen oceněníhodné, ale možná ještě lákavější než pár skvělých pasáží a mezi nimi vata.

Přinejmenším takový přístup významně podporuje trvanlivost materiálu, což je ostatně další ctnost, kterou se „De val“ určitě může pochlubit. Deska u mě rostla docela pozvolna, ale o to delší dobu, což samozřejmě myslím jako klad. A o to silnější je pak finální porozumění.

Poslech „De val“ bych tedy doporučil například těm z vás, kdo slyšíte na jména jako Furia a jim podobné kapely. Dokážu si ale představit, že vás Verwoed bude bavit i v případě, že si ujíždíte na letošní desce L‘acéphale, a určitě bych se nehádal s nikým, kdo by v dílčích pasážích našel podobnost s francouzskou blackmetalovou školou. „De val“ ovšem není pouhým výtažkem toho nejlepšího odjinud, nýbrž sebevědomou a svébytnou nahrávkou. V Nizozemsku bez nějakého zbytečného hypu roste hodně zajímavá kapela, kterou byste neměli ignorovat.


Vleddermos – Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Vleddermos - Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon

Země: Nizozemsko
Žánr: horror black metal
Datum vydání: 1.12.2018
Label: Tribulacion Productions

Tracklist:
01. A Malign Entity Possesses Me Eternally
02. Bells of the Demon Gate
03. Darkness Comes over Transylvania
04. A Soul Forever Lost to the Dark
05. Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon
06. Into the Stormy Night

Hrací doba: 27:30

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Hned na začátek se musím přiznat, že stále stoprocentně nevím, co přesně si mám o Vleddermos myslet a jak se k debutovému albu tohoto nizozemského projektu postavit. Může se vám zdát divné, že se za takové konstelace už pouštím do psaní recenze, aniž bych si tyhle předem srovnal, ale tak nějak počítám s tím, že tenhle text (snad) zafunguje nejen jako recenze, ale i jako katarze, během níž si to konečně ujasním. Víc se mi to totiž poslouchat nechce.

Na začátek musím zmínit, že Vleddermos přichází s poměrně zajímavým konceptem, kterýžto tkví v kombinaci black metalu (prý střihu à la osmdesátá léta, ale k tomu si ještě řeknu svoje) a hororových soundtracků. Což zní na první pohled docela lákavě, tak sem s tím. Black metal mám rád a hororové soundtracky rovněž. Grafická prezentace tomu také nasvědčuje a její práci s klišé lze brát jako součást konceptu. V této chvíli mohu poznamenat, že přebal demosnímku „Witching Hour’s Demonic Rites“ je výrazně lepší než přebal debutové desky „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“, o níž se nyní budeme bavit.

Netvrdím, že je tenhle koncept něco úplně nevídaného, co tu ještě nikdy nebylo. Těch pár povedených příkladů, z nichž mě jako první okamžitě napadnou italští Abhor, ovšem ukazuje, že taková kombinace smysl dává. Vleddermos na to ovšem jdou v klávesové složce trochu jinak než zmiňovaní Abhor a myslím, že méně poutavě.

Předně bych chtěl rozporovat ono tvrzení o black metalu na styl osmdesátých let, protože to se mi fakt nezdá. „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ má podle mě spíš blíž k soudobému raw black metalu, a to jak hudebně, tak i co se hrdelních běsů týká.

Tato forma black metalu je doplněna o množství kláves a právě u nich nastává ten hlavní kámen úrazu. Osobně mi přijde, že jsou klávesy příliš vytaženě, a když se ozvou, což se děje dost často, zbytečně přebíjejí všechno okolo. Byl bych radši, kdyby deska dávala víc na odiv samotný metal a klapky byly trochu umírněnější a spíš doplňovaly atmosféru, než aby braly hlavní slovo. Už jen proto, že v mnohých pasážích mi jejich pojetí příliš nesedí, přičemž zpravidla platí, že čím výraznější, tím méně mě to bere. Na můj vkus je totiž jejich zvuk příliš „gotický“. Víc než estetiku béčkového hororu ve mně vzbuzuje pocit kýčovité napodobeniny, jíž chybí ta pravá hororová esence. Asi něco jako piknik sabat patnáctiletých gotiček na místním hřbitově.

Asi to nezní dvakrát vábně, takže se asi můžete docela logicky zeptat, z čeho plyne ta na začátku zmiňovaná nejistota ohledně „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“. Jde o to, že rozhodně ne všechno na album stojí za kokot. V některých lokálních momentech to zní docela slušně, kupříkladu hned v úvodní „A Malign Entity Possesses Me Eternally“ nebo v závěrečné „Into the Stormy Night“ se místy daří docela zahustit atmosféru.

Stačí nicméně pár ucházejících pasáží k tomu, aby vzal někdo album na milost? Asi ne. V čem je tedy ten rozpor? Nyní už v ničem. Jak jsem to všechno hodil na papír, konečně jsem uvědomil, že mě na „Worshippers of the Unholy Gather Under the Full Moon“ víc věcí otravuje, než baví. V jádru to album sice není dočista retardovaná mrdka a zpočátku znělo i trochu zajímavě, ale celkově nakonec musím říct, že v tom vidím spíš jen takovou kuriozitku na jeden, dva poslechy než skutečně funkční hudební dílo.


Nusquama – Horizon ontheemt

Nusquama - Horizon ontheemt

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. De aarde dorst
02. Wrevel
03. Vuurslag
04. Eufrozyne
05. Ontheemd
06. Met gif doordrenkt

Hrací doba: 37:36

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Carcosa PR / Sure Shot Worx

V relativně krátké době tu máme recenzi na další kapelu ze spřízněné rodinky projektů okolo nizozemského vydavatelství Haeresis noviomagi. Tentokrát si budeme povídat o Nusquama, kde se opět scházejí tři již známí nezbedníci, konkrétně zpěvák T. (Turia), kytarista O. (Turia, Iskandr, Solar Temple, Lubbert Das) a bubeník M. (Fluisteraars, Solar Temple). K nim se dále připojili dva členové Laster, což je dnes už také poměrně zaběhlá značka na poli nizozemského black metalu, a může se jít na věc.

Výsledek na debutovém dlouhohrajícím počinu „Horizon ontheemt“ zní přesně tak, jak bych si od spojení kapel à la Fluisteraars či TuriaLaster představoval. Zní to totiž přesně jako spojení atmo black metalu à la Fluisteraars či Turia s prvky typickými pro Laster. Poslední jmenovaní začali od svého druhého alba „Ons vrije fatum“ směřovat víc do vod progressive / post-black metalu a přesně v tomhle tkví onen klíč. Představte si ten druh atmospheric black metalu, který již byl ke slyšení ve všech těch skupinách jako Fluisteraars, Turia, Iskandr nebo Solar Temple, s vlivy post-blacku a jeho takzvaně zasněnou melodikou – a máte výsledek!

Tím je o „Horizon ontheemt“ řečeno prakticky všechno, protože o moc toho album nenabízí. Vlastně ne o moc, ale vůbec nic navíc. Stačí si jen doplnit zastřený skřehot a je to skutečně kompletní obrázek toho, jak debutová nahrávka Nusquama zní.

To samo o sobě ještě nemusí být úplně špatně… akorát že je. „Horizon ontheemt“ mi přijde jako strašně nudná nahrávka, která bez výraznějších záchytných bodů i bez výraznější atmosféry (pro atmospheric black metal naprosto tristní výsledek!) plyne v letargickém tempu, z nějž posluchače nedokáže vytrhnout prakticky nic. Dokonce ani v tom špatném slova smyslu. I ty „poštovní“ vlivy přecházím bez většího povšimnutí, ačkoliv ve většině ostatních případů mě prudce prudí, protože jsou na „Horizon ontheemt“ prezentovány poměrně bezbolestně, neřvou vysoko nad vším ostatním jako u těch echt post-black-gazů a jsou relativně obstojně zapuštěny do atmo-blackového celku.

Abych řekl pravdu, už dle prvotních ukázek jsem od „Horizon ontheemt“ nečekal nějaké veliké zázraky, ale že to album bude až takhle sterilní a nedokáže mě ani nasrat, to mě opravdu překvapilo. A není problém v tom, že by mi podobné záležitost nic neříkaly. Sami si možná vzpomenete, že všechny ty projekty jako Solar Temple, Iskandr, Turia nebo Fluisteraars jsem zde v posledních měsících vesměs chválil a jejich počiny se mi vcelku zamlouvaly. Stejně tak starší Laster mě dřív poměrně bavili a myslím si, že jejich demo „Wijsgeer & Narreman“ a debutová deska „De verste verte is hier“ jsou hodně dobré věci. Dohromady na mě ale tohle spojení vůbec nefunguje a počínání Nusquama mě míjí obrovským obloukem.

Dále to asi nemá smysl moc prodlužovat, poněvadž je myslím evidentní, že s „Horizon ontheemt“ jsem si nepotykal ani omylem. Nebude mě urážet, když mi někdo v komentářích vynadá do kokotů, protože podle něj jde o povedenou věc. Profesionalitu a muzikantský um totiž albu neupírám, a pokud to někomu sedne i po hudební a náladové stránce, nic proti tomu nemám. Za mě osobně jde nicméně o čistokrevnou nudu, na niž si za týden ani nevzpomenu.


Laster – Het wassen oog

Laster - Het wassen oog

Země: Nizozemsko
Žánr: progressive / post-black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Vacuüm ≠ behoud
02. Schone schijn
03. Zomersneeuw
04. Ondersteboven
05. Haat & bonhomie
06. Blind staren
07. Weerworm
08. Zinsbetovering

Hrací doba: 44:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Je to zajímavé (v tomto případě myšleno v tom negativním slova smyslu), do jakých sraček někdy může spadnout kapela, jejíž raná tvorba se tvářila tak slibně. Což o to, potenciál vyzařuje mnoho začínajících skupin, nicméně jen hrstce z nich se skutečně povede onen potenciál naplno rozvinout a vystoupat ještě výš. S oblibou si myslím, že kapely jednoduše nemají motivaci se výrazně zlepšovat, protože kritika se všeobecně vzato příliš nenosí, tudíž ty muzikanty všichni hned od počátku plácají po zádech, jak ta jejich muzika není skvělá. Což platí dvojnásob v momentě, kdy tam ten opravdický potenciál je. Proč by se tedy měl dotyčný zlepšovat, když do něj všichni od začátku hustí, že už teď je to perfektní? Ten postup vyžaduje velkou vůli, a komu se to povede, toho vážně cením.

Většinou je ale scénář takový, že interpret zabředne v letargii a začne se motat v kruzích. Jak nám ale ukazuje příklad nizozemských Laster, jde ještě o tu snesitelnější variantu. Nepamatuju si případ, kdy by někdo zkraje své diskografie pustil tak dobré počiny, aby se hned vzápětí dostal někam do neposlouchatelných vod. Můžete samozřejmě rozporovat, že tohle tvrzení nemá větší váhu než váhu prostého subjektivního názoru. Já s tím ale souhlasím a nijak nezastírám, že myšlenka o propadu kvalit Laster je jenom a pouze subjektivní záležitost. Ale já osobně to tak cítím, a když si vzpomenu, co tihle Nizozemci hrávali dříve, dost mě to mrzí.

Laster jsem se prvně setkal na jejich debutu „De verste verte is hier“ z roku 2014. Jednalo se tehdy o neznámý pojem, tudíž jsem nic moc nečekal, ale výsledek hodně překvapil. Vykvetla z toho skvělá záležitost, která umně kombinovala cit pro hypnotickou atmosféru se zastřeným ušpiněným soundem. Zpětně jsem si vyslechl i jejich ještě o dva roky starší demosnímek „Wijsgeer & Narreman“ a i ten se mi velice zamlouval. Když tedy v roce 2017 vycházelo druhé album „Ons vrije fatum“, těšil jsem se na něj dost. A jak se v takových případech stává, zklamání bývá přímo úměrné míře natěšenosti. U „Ons vrije fatum“ jsem padnul na hubu, protože Laster se pro mě stali prakticky nesnesitelnými.

Naděje umírá poslední, takže šlo ještě teoreticky doufat, že druhé album bylo ojedinělým výstřelkem a na dalších počinech se Nizozemci vrátí k původnímu soundu, ale moc jsem takovému vývoji událostí nevěřil. Spíš jsem si myslel, že Laster budou pokračovat ve zvuku zavedeném na „Ons vrije fatum“, a letošní, celkově třetí řadová deska „Het wassen oog“ mi dává za pravdu. Dokonce bych řekl, že skupina zde svůj progres dotáhla ještě dál.

Laster

Řečeno jednoduše, pryč je podmanivá atmosféra a zastřený zvuk. Laster se posunuli směrem k post-blacku a prog-blacku, což je směřování vlastně logické, chtějí-li Nizozemci prorazit, protože tahle forma si nesporně najde víc posluchačů než ta původní. Já k nim ale nepatřím ani za mák. Pokud to budu chtít říct hanlivěji – a že mi to problém fakt nedělá – tak se Laster rozhodli hrát kvazi black metal pro hipstery. Pokud jste schopni si pohonit žížalku nad kapelami jako Ghost Bath, White Ward, Mare cognitum nebo Deafheaven, pak se vám současná tvář Laster jistě bude zamlouvat. Pokud se vám podobně jako mně z Alcest zvedá kufr, tak „Het wassen oog“ rozhodně neposlouchejte.

Za mě osobně je „Het wassen oog“ fakt blbá deska, na níž z mého pohledu nastal ten nejhorší možný scénář. Tenhle druh muziky mi vůbec nic neříká, přijde mi to jako nehorázná nuda (při altruistické náladě) až jako regulérní sračka (prakticky kdykoliv jindy). Poslouchal jsem to primárně z toho důvodu, abych si ujasnil, jak to tedy s Laster bude do budoucna, a výsledek je za mě jednoznačný – novou tvorbu téhle kapely už pro mě nemá žádný smysl poslouchat. Demo a první desku si občas připomenu, o další dvě alba bych si ani neopřel koště.


Molasses – Mourning Haze / Drops of Sunlight

Molasses - Mourning Haze / Drops of Sunlight

Země: Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Mourning Haze
02. Drops of Sunlight

Hrací doba: 15:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Čas letí neúprosně. Je tomu už šest let od rozpadu nizozemské okultní kapely The Devil’s Blood. Po ohlášení konce ještě stihli téhož roku vydat finální třetí studiovou desku „III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars“, již tvoří nedokončené demo nahrávky pořízené v domácím studiu kytaristy a hlavního principála celého spolku Selima Lemouchiho. Ten spáchal následujícího roku sebevraždu, což definitivně zmařilo veškeré naděje na znovuobnovení činnosti formace.

Významnou, až definující součástí The Devil’s Blood byla také Selimova sestra Farida. Právě její nezaměnitelný zpěv, ve kterém mísí krásu s temnou podmanivostí (ostatně přezdívku „The Mouth of Satan“ asi nedostala pro nic za nic), tvořil nedílnou součást kapely. Byla by tedy veliká škoda tento jedinečný hlas neslyšet i nadále. Ano, občas někde tu a tam zahostovala, ale co to je oproti regulérní nahrávce. Po vynikajících počinech s The Devil’s Blood však přichází zpět do povědomí díky seskupení Molasses. Aby toho nebylo málo, v Molasses působí i jiní členové The Devil’s BloodJob van de Zande (baskytara), Ron van Herpen (kytara) a Oeds Beydals (kytara). K úplnosti sestavy ještě schází Bob Hogenelst (bicí) a Matthijs Stronks (klávesy).

Asi nikoho nepřekvapí, že hudebně se Molasses nikterak významně od tvorby The Devil’s Blood neodlišují. Pojmenováni podle poslední skladby, kterou Selim Lemouchi vydal v rámci projektu „Selim Lemouchi & His Enemies“ na jeho jediném EP „Earth Air Spirit Water Fire“, jako když pozvolně obnovují a navazují na ducha The Devil’s Blood, přičemž se mu ale nesnaží vyrovnat či ho rovnou napodobovat. Vyjádření Molasses na singlu „Mourning Haze / Drops of Sunlight“ je jemnější, trpělivě vyčkávající, bez Selimovi animální kytarové energie, což z výsledku činí docela jiný prožitek. Společným aspektem však nadále zůstává především tajemná až rituální atmosféra něčeho uzavřeného, určeného pro pár vyvolených.

Píseň „Mourning Haze“ je na singlu tou živější. Přestože lehkost úderů bicích doplněných o klávesové motivy zní poklidným dojmem, velice brzy ji narušují dravé kytary, které si díky neustálým sólovým výjezdům často berou hlavní slovo. Potěšující byl moment, kdy se poprvé ozval hlas Faridy. Na kouzlu jejího hlasu se totiž nezměnilo vůbec nic. Stále je stejně charismatický a náladotvorný. Spolu s psychedelickou hudbou a zkreslujícím se tónem kytary představuje dokonalou kombinaci. Vše tedy funguje jak má i bez tvrdších riffů známých z The Devil’s Blood. „Mourning Haze“ ale přeci jenom něco schází. Její poslední minuty dávají dostatek prostoru všem nástrojům, a to si říká o nějaké vyvrcholení. K tomu však nedochází. Namísto toho skladba pouze vyšumí do prázdna, což je trochu škoda.

Molasses

To druhá „Drops of Sunlight“, přestože ještě rozmáchlejší, nakládá se svojí délkou efektivněji. Po vkusném líbivém kytarovém intru přichází chytlavý motiv, jenž předznamenává nějaký vývoj a daří se tak posluchače držet po celou dobu v napětí. Zpěv Faridy se dostává do éterických poloh a postupně doprovází rozjíždějící se rytmiku až do samotného závěru. Za mě tedy silnější skladba než „Mourning Haze“, ale i ta se mi přes výhrady zamlouvá.

Úvodní singl Molasses tak hodnotím rozhodně kladně. Ať už „Mourning Haze“ nebo „Drops of Sunlight“, obě ukazují, že od této kapely můžeme očekávat kvalitní věci. Oceňuji, jak nenápadným a nenásilným dojmem se Molasses prezentují a nesnaží se ihned udeřit se vší silou. Naopak vydají dvě písně, které vyžadují klid a čas na vstřebání. Beru to jako velice sympatické seznámení s novou skupinou a těším se na pokračování. Na dělání závěrů a porovnávání s The Devil’s Blood je po pouhých dvou skladbách ještě brzy.


Ophidian Forest – VotIVe

Ophidian Forest - VotIVe

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Nerthus
02. Baduhenna
03. Sandraudiga
04. Vagdavercustis
05. Nehalennia
06. Viradectis
07. Hella

Hrací doba: 50:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Dewar PR

Příjemná náhodná setkání mám moc rád. Člověk nic zvláštního nečeká, jen si to tak pustí na zkoušku a jeb ho – má před sebou skvělé album. I to v takových případech stačí ke spokojenosti, zase není třeba být nenažraný a prahnout po nějakém výjimečném či výlučném díle. Za takové bych „VotIVe“ určitě nepovažoval, to by zase bylo přehnané. I tak se nicméně jedná o hodně sympatické překvapení a desku, která mě velmi potěšila a s níž jsem strávil o poznání víc času, než bych si v předstihu vsadil…

Jak z předešlého odstavce asi nepřímo plyne, s Ophidian Forest jsem se doposud nesetkal. V případě „VotIVe“ se však nebavíme o prvotině. Ve skutečnosti se jedná již o čtvrté album téhle mezinárodní formace. Debut „Redbad“ vyšel v roce 2007 a mezi druhou a třetí deskou proběhlo několik let nečinnosti. Mně osobně Ophidian Forest až do nedávna unikali, přestože jejich předešlý dlouhohrající počin „Susurrus“ jsem letmo zachytil (protože jej na kazetě vydali Acephale Winter Productions, kteří nám pravidelně „spamují“ redakční mail, haha), ale těžce jsem jej odignoroval. Což možná byla chyba.

Pro zkompletování informačního servisu můžeme dodat, že asi nejvýraznějším jménem v sestavě Ophidian Forest je OtreborBotanist, jenž zde hraje na bicí. On a kytarista D pocházejí ze Spojených států amerických, které doplňuje nizozemský zpěvák a klávesista Amalgamoth.

První vteřiny úvodní skladby „Nerthus“ znějí trochu atypicky, protože Ophidian Forest svou čtvrtou desku rozjedou bicím sólem, které záhy doplní blackmetalový skřehot, což bych od daného žánru úplně nečekal. Ale to samozřejmě nemusí být špatně. Rychle jsem ale zjistil, že Ophidian Forest na „VotIVe“ servírují pagan black metal jak víno. V jejich podání je sice trochu atypický v porovnání s tím, co si většina z nás asi představí jako první pod tímhle pojmem, ale ani to není špatně. Vlastně spíš naopak. Ačkoliv se Ophidian Forest svým zvukem v jistých elementech odkazují na starší éry metalu, výsledná kombinace zní příjemně divně a ve finále působí docela svěžím dojmem ve sférách, kde převládá spíš klišé a opakování zavedených postupů.

Těmi staršími érami jsem měl na mysli zejména devadesátá léta, protože výstavba určitých riffů a pasáží na ně nechá vzpomenout dost jasně. I ta dobová atmosféra občas zavane. Chápu, že to někomu nemusí znít dvakrát lákavě, ale věřte tomu, že u Ophidian Forest to kurva ladí. I přes tyhle reminiscence bych nicméně „VotIVe“ neoznačoval jako zpátečnickou či zastydlou nahrávku.

Ophidian Forest

Ophidian Forest kupříkladu dávají velký prostor bicím, které v jejich zvuku zastávají zásadní roli. Bicí sólo na začátku „Nerthus“ zdaleka není jediné. Potěší i divné ladění kytary, jež místy zní, jako kdyby kytarista vedle Ophidian Forest hrál i v nějakém lo-fi experimental blacku a zapomněl si přeladit nástroj. Dost místa si uzurpují i klávesy, které také umějí zaznít příjemně zvláštně, zatímco jindy hutně pumpují atmosféru.

Síla „VotIVe“ ovšem netkví pouze ve zvuku, přestože je tento dost zajímavý sám o sobě. Ophidian Forest vedle toho vládnou smyslem pro vytváření fest působivých a epických momentů. Několikrát za album vypustí skoro až ohromující melodie, které nemají šanci omrzet ani při vysokém počtu poslechů. Finále „Nerthus“ nebo „Baduhenna“ jsou naprosté blaho, ale i v dalších písních lze najít výborné nápady. Jedinou skutečnou slabinu spatřuji až v závěrečné „Hella“ respektive v její první půli, která je zbytečně natahovaná a utahaná. Druhá část songu už se naštěstí pochlapí.

Celkově je však „VotIVe“ nečekaně silná záležitost. Ophidian Forest se mi přesně strefili do noty a jejich čtvrtá řadovka na mě zapůsobila mnohem víc, než bych v předstihu čekal. Vlastně bych vůbec nečekal, že mě nějaký nový pagan black metal může až takhle bavit, poněvadž většinou si v tomhle odvětví nejvíc užívám jen staré osvědčené fláky. Může to znít dost odvážně, ale „VotIVe“ se k nim myslím zařadí, jelikož zvukově i skladatelsky se jedná o tolik vymazlenou záležitost, že si nezaslouží zapadnout. Velké doporučení.


Iskandr – Euprosopon

Iskandr - Euprosopon

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis noviomagi

Tracklist:
01. Vlakte
02. Regnum
03. Verban
04. Heriwalt

Hrací doba: 44:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Nizozemský borec Omar K., dost často vystupující spíše jen pod jménem O (osobně mám pro tyhle jedno-písmenkové zkratky fakt pochopení), se tu v našich recenzích v relativně nedávné době objevil již dvakrát. Jedná se totiž o jednoho z těch činorodých muzikantů, kteří mají na triku větší množství různých projektů.

Konkrétně jsme se tu bavili o debutu „Fertile Descent“ projektu Solar Temple a také o splitku „De oord“ mezi kapelami Turia a Fluisteraars, z nichž O hraje v té první jmenované. Vedle toho má v portfoliu i další kapely jako Galg, Lubbert Das (první řadovka „De plagen“ vyšla loni v zimě), Nusquama (debut „Horizon ontheemt“ je venku od března – minimálně ten plánuji také ještě napsat) anebo Iskandr.

Jak vidno, většina jeho projektů má za sebou debutová alba, která navíc vyšla v docela krátkém časovém horizontu. Iskandr je společně s Turia jediná skupina pana O (jedno písmenko je sice cool, ale skloňovat se to kurva nedá), která má těch dlouhohrajících počinů na kontě víc. Ale ne o moc. Loňská nahrávka „Euprosopon“ je totiž druhou velkou deskou Iskandr, které předcházel debut „Heilig land“ a EP „Zon“ (obě věci pocházejí z roku 2016).

Od „Heilig land“ se hudba Iskandr hodně posunula. Debutová placka nabízela relativně syrový sound black metal s hypnotickými pasážemi, jenž neměl zas tak daleko třeba k takovým Urfaust… tedy svou formou, nikoliv přímo kvalitou, poněvadž Urfaust jsou přece jenom dost jinde a výš. Čímž ale neříkám, že by „Heilig land“ bylo špatné.

„Euprosopon“ má oproti tomu blíž k… no, třeba k novějším věcem Turia nebo k Solar Temple. Při pozorném poslechu lze sice postřehnout jisté analogie mezi debutem a druhým albem například v melodiím, ale obecné směřování „Euprosopon“ ke standardnímu pojetí atmospheric black metalu je evidentní. V zásadě jde o dobrou desku, která nabízí vydařenou atmosféru a jejíž poslech mě baví, ale mám tak trochu pocit, že O nasměřoval i svůj další projekt do podobných vod, což mi přijde jako škoda.

Všechny tyhle personálně propojené formace vydávající pod Haeresis noviomagi znějí v jádru vlastně dost podobně a víc než hudebně je navzájem odlišuje skladba hudebníků, jaká je v té které kapele zrovna namíchaná. Třeba v případě Iskandr je na to O úplně sám, ale zas tak zásadní rozdíl to neudělá. Kór když je sám spíš formálně, protože bicí na „Euprosopon“ mu jako host nabouchal Mink Koops, s nímž tvoří Solar Temple. Nehledě na skutečnost, že Mink dále hraje – pozor, bude to zcela překvapivé – v Galg, Nusquama a Fluisteraars.

Iskandr

Celá tahle podobnost trochu smazává rozdíly mezi určitými projekty a snad jim i lehce škodí. Vezmeme-li ovšem „Euprosopon“ samo o sobě a bez širšího kontextu (ponechme nyní stranou, nakolik je přehlížení takového kontextu rozumné), jedná se o vydařenou nahrávku, což už jsem ostatně výše naznačoval. Najdete tu vkusně zahraný atmospheric black metal, jemuž neschází náladotvornost a který v jistých pasážích nápadně připomene ukrajinské Drudkh (když si tak uvědomím, kolik desek mi někde připomene Drudkh, říkám si, že vliv téhle ukrajinské veličiny na tuhle specifickou odnož black metalu je skutečně obrovský). Nejde popřít, že za nahrávkou takových kvalit jako „Euprosopon“ se skrývá určitý talent. Přítomnost skladatelského umu i smysl pro náladotvornost Iskandr upírat nelze, poněvadž určité momenty „Euprosopon“ jsou fakt dobré. Jen si říkám, že by tomu možná nezaškodila snaha o víc vlastní ksicht, a to jak v rámci vlastní tvorby, tak obecně.

Uznávám nicméně, že je trochu paradoxní tohle říkat zrovna u „Euprosopon“, jelikož z těch tří nedávno recenzovaných počinů mi právě tahle deska přijde asi nejlepší, ačkoliv i „De oord“ a „Fertile Descent“ se mi zdály přinejmenším fajn. Každopádně, pokud tomuhle druhu black metalu nebo zmiňovaným asociacím holdujete, Iskandr vás s dost velkou pravděpodobností bude bavit také.