Archiv štítku: NLD

Nizozemsko

Ophidian Forest – VotIVe

Ophidian Forest - VotIVe

Země: USA / Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Nerthus
02. Baduhenna
03. Sandraudiga
04. Vagdavercustis
05. Nehalennia
06. Viradectis
07. Hella

Hrací doba: 50:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Příjemná náhodná setkání mám moc rád. Člověk nic zvláštního nečeká, jen si to tak pustí na zkoušku a jeb ho – má před sebou skvělé album. I to v takových případech stačí ke spokojenosti, zase není třeba být nenažraný a prahnout po nějakém výjimečném či výlučném díle. Za takové bych „VotIVe“ určitě nepovažoval, to by zase bylo přehnané. I tak se nicméně jedná o hodně sympatické překvapení a desku, která mě velmi potěšila a s níž jsem strávil o poznání víc času, než bych si v předstihu vsadil…

Jak z předešlého odstavce asi nepřímo plyne, s Ophidian Forest jsem se doposud nesetkal. V případě „VotIVe“ se však nebavíme o prvotině. Ve skutečnosti se jedná již o čtvrté album téhle mezinárodní formace. Debut „Redbad“ vyšel v roce 2007 a mezi druhou a třetí deskou proběhlo několik let nečinnosti. Mně osobně Ophidian Forest až do nedávna unikali, přestože jejich předešlý dlouhohrající počin „Susurrus“ jsem letmo zachytil (protože jej na kazetě vydali Acephale Winter Productions, kteří nám pravidelně „spamují“ redakční mail, haha), ale těžce jsem jej odignoroval. Což možná byla chyba.

Pro zkompletování informačního servisu můžeme dodat, že asi nejvýraznějším jménem v sestavě Ophidian Forest je OtreborBotanist, jenž zde hraje na bicí. On a kytarista D pocházejí ze Spojených států amerických, které doplňuje nizozemský zpěvák a klávesista Amalgamoth.

První vteřiny úvodní skladby „Nerthus“ znějí trochu atypicky, protože Ophidian Forest svou čtvrtou desku rozjedou bicím sólem, které záhy doplní blackmetalový skřehot, což bych od daného žánru úplně nečekal. Ale to samozřejmě nemusí být špatně. Rychle jsem ale zjistil, že Ophidian Forest na „VotIVe“ servírují pagan black metal jak víno. V jejich podání je sice trochu atypický v porovnání s tím, co si většina z nás asi představí jako první pod tímhle pojmem, ale ani to není špatně. Vlastně spíš naopak. Ačkoliv se Ophidian Forest svým zvukem v jistých elementech odkazují na starší éry metalu, výsledná kombinace zní příjemně divně a ve finále působí docela svěžím dojmem ve sférách, kde převládá spíš klišé a opakování zavedených postupů.

Těmi staršími érami jsem měl na mysli zejména devadesátá léta, protože výstavba určitých riffů a pasáží na ně nechá vzpomenout dost jasně. I ta dobová atmosféra občas zavane. Chápu, že to někomu nemusí znít dvakrát lákavě, ale věřte tomu, že u Ophidian Forest to kurva ladí. I přes tyhle reminiscence bych nicméně „VotIVe“ neoznačoval jako zpátečnickou či zastydlou nahrávku.

Ophidian Forest

Ophidian Forest kupříkladu dávají velký prostor bicím, které v jejich zvuku zastávají zásadní roli. Bicí sólo na začátku „Nerthus“ zdaleka není jediné. Potěší i divné ladění kytary, jež místy zní, jako kdyby kytarista vedle Ophidian Forest hrál i v nějakém lo-fi experimental blacku a zapomněl si přeladit nástroj. Dost místa si uzurpují i klávesy, které také umějí zaznít příjemně zvláštně, zatímco jindy hutně pumpují atmosféru.

Síla „VotIVe“ ovšem netkví pouze ve zvuku, přestože je tento dost zajímavý sám o sobě. Ophidian Forest vedle toho vládnou smyslem pro vytváření fest působivých a epických momentů. Několikrát za album vypustí skoro až ohromující melodie, které nemají šanci omrzet ani při vysokém počtu poslechů. Finále „Nerthus“ nebo „Baduhenna“ jsou naprosté blaho, ale i v dalších písních lze najít výborné nápady. Jedinou skutečnou slabinu spatřuji až v závěrečné „Hella“ respektive v její první půli, která je zbytečně natahovaná a utahaná. Druhá část songu už se naštěstí pochlapí.

Celkově je však „VotIVe“ nečekaně silná záležitost. Ophidian Forest se mi přesně strefili do noty a jejich čtvrtá řadovka na mě zapůsobila mnohem víc, než bych v předstihu čekal. Vlastně bych vůbec nečekal, že mě nějaký nový pagan black metal může až takhle bavit, poněvadž většinou si v tomhle odvětví nejvíc užívám jen staré osvědčené fláky. Může to znít dost odvážně, ale „VotIVe“ se k nim myslím zařadí, jelikož zvukově i skladatelsky se jedná o tolik vymazlenou záležitost, že si nezaslouží zapadnout. Velké doporučení.


Iskandr – Euprosopon

Iskandr - Euprosopon

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis noviomagi

Tracklist:
01. Vlakte
02. Regnum
03. Verban
04. Heriwalt

Hrací doba: 44:44

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Nizozemský borec Omar K., dost často vystupující spíše jen pod jménem O (osobně mám pro tyhle jedno-písmenkové zkratky fakt pochopení), se tu v našich recenzích v relativně nedávné době objevil již dvakrát. Jedná se totiž o jednoho z těch činorodých muzikantů, kteří mají na triku větší množství různých projektů.

Konkrétně jsme se tu bavili o debutu „Fertile Descent“ projektu Solar Temple a také o splitku „De oord“ mezi kapelami Turia a Fluisteraars, z nichž O hraje v té první jmenované. Vedle toho má v portfoliu i další kapely jako Galg, Lubbert Das (první řadovka „De plagen“ vyšla loni v zimě), Nusquama (debut „Horizon ontheemt“ je venku od března – minimálně ten plánuji také ještě napsat) anebo Iskandr.

Jak vidno, většina jeho projektů má za sebou debutová alba, která navíc vyšla v docela krátkém časovém horizontu. Iskandr je společně s Turia jediná skupina pana O (jedno písmenko je sice cool, ale skloňovat se to kurva nedá), která má těch dlouhohrajících počinů na kontě víc. Ale ne o moc. Loňská nahrávka „Euprosopon“ je totiž druhou velkou deskou Iskandr, které předcházel debut „Heilig land“ a EP „Zon“ (obě věci pocházejí z roku 2016).

Od „Heilig land“ se hudba Iskandr hodně posunula. Debutová placka nabízela relativně syrový sound black metal s hypnotickými pasážemi, jenž neměl zas tak daleko třeba k takovým Urfaust… tedy svou formou, nikoliv přímo kvalitou, poněvadž Urfaust jsou přece jenom dost jinde a výš. Čímž ale neříkám, že by „Heilig land“ bylo špatné.

„Euprosopon“ má oproti tomu blíž k… no, třeba k novějším věcem Turia nebo k Solar Temple. Při pozorném poslechu lze sice postřehnout jisté analogie mezi debutem a druhým albem například v melodiím, ale obecné směřování „Euprosopon“ ke standardnímu pojetí atmospheric black metalu je evidentní. V zásadě jde o dobrou desku, která nabízí vydařenou atmosféru a jejíž poslech mě baví, ale mám tak trochu pocit, že O nasměřoval i svůj další projekt do podobných vod, což mi přijde jako škoda.

Všechny tyhle personálně propojené formace vydávající pod Haeresis noviomagi znějí v jádru vlastně dost podobně a víc než hudebně je navzájem odlišuje skladba hudebníků, jaká je v té které kapele zrovna namíchaná. Třeba v případě Iskandr je na to O úplně sám, ale zas tak zásadní rozdíl to neudělá. Kór když je sám spíš formálně, protože bicí na „Euprosopon“ mu jako host nabouchal Mink Koops, s nímž tvoří Solar Temple. Nehledě na skutečnost, že Mink dále hraje – pozor, bude to zcela překvapivé – v Galg, Nusquama a Fluisteraars.

Iskandr

Celá tahle podobnost trochu smazává rozdíly mezi určitými projekty a snad jim i lehce škodí. Vezmeme-li ovšem „Euprosopon“ samo o sobě a bez širšího kontextu (ponechme nyní stranou, nakolik je přehlížení takového kontextu rozumné), jedná se o vydařenou nahrávku, což už jsem ostatně výše naznačoval. Najdete tu vkusně zahraný atmospheric black metal, jemuž neschází náladotvornost a který v jistých pasážích nápadně připomene ukrajinské Drudkh (když si tak uvědomím, kolik desek mi někde připomene Drudkh, říkám si, že vliv téhle ukrajinské veličiny na tuhle specifickou odnož black metalu je skutečně obrovský). Nejde popřít, že za nahrávkou takových kvalit jako „Euprosopon“ se skrývá určitý talent. Přítomnost skladatelského umu i smysl pro náladotvornost Iskandr upírat nelze, poněvadž určité momenty „Euprosopon“ jsou fakt dobré. Jen si říkám, že by tomu možná nezaškodila snaha o víc vlastní ksicht, a to jak v rámci vlastní tvorby, tak obecně.

Uznávám nicméně, že je trochu paradoxní tohle říkat zrovna u „Euprosopon“, jelikož z těch tří nedávno recenzovaných počinů mi právě tahle deska přijde asi nejlepší, ačkoliv i „De oord“ a „Fertile Descent“ se mi zdály přinejmenším fajn. Každopádně, pokud tomuhle druhu black metalu nebo zmiňovaným asociacím holdujete, Iskandr vás s dost velkou pravděpodobností bude bavit také.


Uuntar – Voorvaderverering

Uuntar - Voorvaderverering

Země: Nizozemsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.3.2019
Label: Heidens Hart Records

Tracklist:
01. Intrede
02. Een germaansche grafheuvel
03. Ganggraf
04. Lof op’t hunebed
05. Bloed om bloed
06. Uittrede

Hrací doba: 33:50

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records / Grands Sounds PR

Už jen dle názvů Uuntar a „Voorvaderverering“ musí být snad každému naprosto zřejmé, že v tomhle případě se budeme bavit o nizozemské formaci. Vzhledem k této skutečnosti asi nepřekvapí, že zmiňovaná debutová nahrávka vyšla pod křídly Heidens Hart Records, jejichž portfolio tvoří z velké části právě nizozemské formace.

Dvojnásob smysl to začne dávat v momentě, kdy prozradím, že jedním z dvojice muzikantů, kteří se za Uuntar skrývají, je Arjan Peeks, což je majitel Heidens Hart. Vedle toho o něm můžete vědět i z dalších relativně známých nizozemských kapel jako Cultus nebo Heimdalls Wacht a krátce se objevil také u Countess, což také není neznámá záležitost. Zde hraje pod jménem Herjann a obstarává vokál, kytaru a basu.

Druhý kolega z Uuntar mi přijde jako ten méně viditelný, což ale neznamená, že by snad Nortfalke (též známý jako Swerc nebo Maarten) za sebou neměl rozsáhlé portfolio undergroundových smeček. Já osobně jsem z jeho tvorby blíže obeznámem pouze s Kaeck, Kjeld a Tarnkappe, z nichž ani jedni mě nijak zásadně nezaujali, ale je evidentní, že jde o dalšího srdcaře, který ten podzemní metal hobluje už dlouhé roky. V Uuntar má na starosti bicí, klávesy a také přispěl kytarou.

Pojďme nicméně k samotnému „Voorvaderverering“. Sice už je to nějaký ten pátek, co nahrávka vyšla prvně (stalo se tak v březnu 2018, kdy se objevilo CD), ale to úplně nevadí. Můžete to klidně brát tak, že tahle recenze vznikla i ku příležitosti nového releasu alba na gramofonové desce, které proběhlo letos v únoru. Zajímavosti každopádně je, že „Voorvaderverering“ bylo natočeno již v roce 2010, takže k jeho vydání došlo celých osm let po jeho vzniku. Kdo by se v takovém případě babral s tím, že recenze přichází se zpožděním o jeden rok, což?

Jak název i kratší hrací doba naznačují, „Intrede“ je pouze atmosférickým intrem před tím stěžejním obsahem „Voorvaderverering“. Navnadit se mu ale daří docela přesvědčivě. O to větší rozčarování pak přijde se začátkem prvního regulérního songu „Een germaansche grafheuvel“. Jeho úvodní vteřiny totiž znějí dost odpudivě a okamžitě jsem si říkal, do jaké píčoviny jsem se to zase jednou pustil. Naštěstí se hned záhy ukáže, že jde o ojedinělý výstřelek, který se už v dalším průběhu desky neopakuje. Svou nejslabší chvilku si tedy „Voorvaderverering“ vybere hned na svém začátku, což mi přijde poněkud zvláštní, ale je to tak. Docela by mě zajímalo, co Uuntar vedlo k takovému rozjezdu, poněvadž zbytek hrací doby vyznívá násobně příjemněji.

Popsat muziku Uuntar vlastně není nijak těžké. Jedná se o výpravný hymnický black metal ve středním tempu s lehce syrovějším soundem. Představit byste si měli něco na styl polského projektu Graveland z éry na přelomu tisíciletí. Pokud se vám tedy alba jako třeba „Immortal Pride“ líbí, je dost velká šance, že vás bude bavit také „Voorvaderverering“, přestože se nizozemská dvojice na úroveň korunních děl Graveland (mezi něž „Immortal Pride“ rozhodně řadím!) určitě nedotahuje. Jiné momenty mi také připomněli ukrajinské Drudkh, což je myslím další jméno, na jaké by mnozí z vás mohli slyšet.

Určitě se jedná o příjemný poslech, který dokáže posloužit bez většího zaváhání (s nečestnou výjimkou v podobě už zmiňovaného úvodu „Een germaansche grafheuvel“). Osobně mi jednotlivé skladby mezi sebou trochu splývají, ale nijak mi to nevadí. Album sice nezní po celou dobu úplně stejně a jisté rozdíly mezi jednotlivými stopami jsou, ale já jsem prozatím nedostal potřebu mezi nimi víc rozlišovat. Spíš si užívám celkovou náladu, která je povedená, pohanská a má v sobě určitý nádech nostalgie vůči dřívějším časům, což lze ostatně vycítit i z povedené obálky. Možná právě díky tomuhle dojmu jsem si vzpomněl na Drudkh, protože z jejich muziky cítím něco obdobného.

Vyhrazená půlhodinka „Voorvaderverering“ každopádně utíká sympaticky rychle a za mě se jedná o povedenou záležitost. Samozřejmě vím a uznávám, že se nejedná o nic vyloženě úžasného nebo převratného, ale mně se tenhle druh black metalu líbí, a je-li proveden v kvalitě, jakou předvádějí Uuntar, poslechnu si to rád prakticky kdykoliv. Za mě tedy cajk.


Gnaw Their Tongues / Crowhurst – Burning Ad Infinitum

Gnaw Their Tongues / Crowhurst - Burning Ad Infinitum

Země: Nizozemsko / USA
Žánr: power electronics / noise / experimental / industrial black metal
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Crown and Throne Ltd. / Tartarus Records

Tracklist:
1. Nothing’s Sacred
02. Speared Martyrs
03. The Blinding Fury of Suffering
04. The Divinity of Our Great Perversions

Hrací doba: 35:45

Odkazy Gnaw Their Tongues:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Crowhurst:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Formaci věhlasu Gnaw Their Tongues snad není nutné žádnému příznivci extrémní hudby představovat. Maurice de Jong alias Mories je hodně činorodý chlapík, jenž páchá hudební peklo pod množstvím různých jmen a projektů, z nichž prakticky všechny, které jsem se já osobně obtěžoval poslouchat, stojí za pozornost. Právě Gnaw Their Tongues nicméně vnímám jako jeho stěžejní působiště, což asi může, ale ani nemusí být pravda. Tak či onak, právě tvorbu Gnaw Their TonguesMoriesových věcí sleduji asi nejpozorněji.

Dneska se podíváme na další nahrávku z jeho dílny, ale tentokrát se nejedná o řadovou desku. Ne snad, že by takový loni pod hlavičkou Gnaw Their Tongues nevyšla. V roce 2018 byl Mories po hudební stránce opět plodný a jenom s Gnaw Their Tongues stačil vydat nejen desku „Genocidal Majesty“, ale i dvě minialba „Aan het licht teruggeven“ a „The Atrocious Silence of Our Wounds“ (i když to první jmenované bylo natočeno již v předešlých letech), předělávky a remixy starších věcí „Kapmeswonden en haatliederen“ a v neposlední řadě také kolaborační počin „Burning Ad Infinitum“, přičemž právě ten nás teď zajímá.

Už z definice kolaboračního počinu je zřejmé, že tentokrát na to Mories nebyl sám. Podle dosavadního textu to může vyznívat, že Gnaw Their Tongues představuje to důležité a že Crowhurst hrají druhé housle, ale pozor, i americká čtveřice nepatří k žádným zelenáčům. Jejich založení se sice datuje k roku 2011, ale od té doby nastřádali již úctyhodných 31 (!!!) full-length nahrávek, z nichž ta nejnovější s názvem „III“ je venku opravdu čerstvě, od začátku letošního dubna. Poslední věci sice spadají spíš do post-black metalu, post-metalu, ale za připomenutí stojí, že raná éra Crowhurst, kdy šlo ještě o jednočlenný projekt Jaye Gambita, se nesl ve znamení noisu a power electronics. Takže určitá žánrová spřízněnost s Gnaw Their Tongues tu rozhodně je.

Důvod, proč Gnaw Their Tongues stavím v textu na první místo, je velmi jednoduchý. Prostě mě tahle skupina zajímavá o dost víc. Od Crowhurst jsem něco letmo slyšel, ale nijak podrobně to nesleduju. „Burning Ad Infinitum“ jsem si pak pustil primárně kvůli účasti Gnaw Their Tongues. Nicméně pojďme na muziku.

Skladby se na „Burning Ad Infinitum“ nacházejí čtyři, přičemž by se daly rozdělit do dvou kategorií po dvou. První a třetí „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“ jsou čisté noise / power electronics výplachy. První zmiňovaná je asi o něco zvrhlejší a méně tolerantního posluchače nejspíš dokáže odehnat hned takhle na začátku nahrávky. „The Blinding Fury of Suffering“ přidává i znatelný drone feeling.

Se „Speared Martyrs“ a „The Divinity of Our Great Perversions“ je to o něco složitější, protože tyto písně používají mnohem širší žánrovou paletu. Věci jako noise a power electronics tu najdete též. K nim se dále přidává i black metal, industrial, ale najdou se i momenty, které upalují až v crust/punkových rytmech. Oba tyhle songy jsou mnohem strukturovanější a proměnlivější než „Nothing’s Sacred“ a „The Blinding Fury of Suffering“, přesto si i přes několik relativně stravitelnějších momentů stále zachovávají punc extrémní hudby, což je samozřejmě jenom dobře.

Nenechte se tedy zmást barevným obalem, který by mohl naznačovat přívětivější obsah. „Burning Ad Infinitum“ není věc, která by se snažila jít svému posluchači naproti, naopak si frčí převážně na vlně „skřípějících“ žánrů a z intenzity paradoxně polevuje prakticky jen v kytarových pasážích. Nevím stoprocentně, jak album zapadá do tvorby Crowhurst, ale ke Gnaw Their Tongues mi tenhle přístup vlastně sedí. Co jsem trochu poslouchal něco od Crowhurst zdálo se mi, že se to občas podobá na některé kytarovější chvíle „Burning Ad Infinitum“. Což do sebe možná zapadá, protože současná hudba Američanů zněla o dost stravitelněji než Gnaw Their Tongues.

Pořád to ale můžete brát s rezervou, protože kytary zabírají spíš minoritní část stopáže. Osobně mě sice o něco víc baví ty žánrově čistší a extrémnější songy, ale i ty dva variabilnější jsou pořád dostatečně zajímavé a také mají své přednosti. Celkově se tedy jedná o dobrý počin, jejž bych sice ani omylem neoznačil za nějakou povinnost, avšak dovolím si prohlásit, že když se k jeho poslechu nachomýtnete, neprohloupíte. Že by se ale tady odehrávalo něco skutečně zásadního a inovativního, to zase ne.


Omgeving – Wijde wijdte

Omgeving - Wijde wijdte

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric post-black / doom metal
Datum vydání: 6.12.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Ouverture 2015
02. Zwaartekracht bestaat hier niet
03. Daar waar de tijd smelt
04. De zon ontmoet de aarde
05. Wijde wijdte
06. Eenzaamheid in extase
07. Stille vernietiging
08. De weg naar het donker is nauwelijks verlicht

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Věci ze stáje kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records jsem jeden čas poslouchal docela rád. Postupně ale chuť opadla a poslední dobou nově vydávané nahrávky téhle jinak poměrně sympatické firmy poslouchám jen výjimečně. Rozhodl jsem se to alespoň trochu napravit prostřednictvím debutu „Wijde wijdte“ nizozemského projektu Omgeving. Žánrová škatule post-black / doom metal sice vypadá docela odpudivě, nicméně ukázky z alba mi připadaly docela fajn, takže jsem to nakonec zkusil.

Za Omgeving stojí nizozemský muzikant Franck Johanson, jenž má za sebou působení v hromadě lokálních kapel. Asi nejznámějším jménem hádám bude thrashovka Distillator, která má na kontě dvě alba, ale nedokážu říct, jestli jsem ten název už skutečně někde slyšel, anebo je mi povědomý jenom proto, že je takový obyčejný a zaměnitelný, protože podobně se jmenuje snad každá druhá thrashmetalová banda. Jinak jsou to samé neznámé formace, jejichž jmenováním není nutno se zdržovat. Zájemci si jistě dokážou nalistovat Metal Archives a podívat se sami.

Hudební směřování Omgeving jsem už výše naznačil. Naštěstí ale mohu dodat, že ačkoliv se tu nacházejí i prvky typické pro moderní post-black metal, nejedná se o žádnou blackgaze mrdku, při jejímž poslechu musíte přemýšlet o vkusu, duševním zdraví a sexuální orientaci autorů. „Wijde wijdte“ taková nevkusná žumpa bohudík není.

Popravdě řečeno, na první poslech mě „Wijde wijdte“ až překvapilo. Veškeré melodie mi totiž zněly dost příjemně a podobně bych mohl hovořit i o atmosféře, která sice nebyla kdovíjak strhující, ale určité charisma deska vyzařovala hned od začátku. Rýsovala se tedy spokojenost…

Takhle jednoduché to nicméně nakonec není. Prvotní dojem je jedna věc, ale kvality jakéhokoliv alba lze posuzovat až s větší rozvahou, která nepřichází dřív než po větším počtu poslechů. A v disciplíně trvanlivost už „Wijde wijdte“ nedokázalo přesvědčit tak sebevědomě, jak se zpočátku zdálo.

Jinými slovy, s postupem času „Wijde wijdte“ v nemálo pasážích citelně slábne. Mnohé motivy se totiž dost rychle obehrály a zevšedněly. Nejvíce s tímhle neduhem bojuje první část nahrávky, jmenovitě „Ouverture 2015“ nebo „Zwaartekracht bestaat hier niet“, částečně i „Daar waar de tijd smelt“, ačkoliv v té už jsou i chvíle, na něž lze uplatnit přísnější měřítka.

Paradoxně nejsilnější je album v momentech, které pocitově nejsou tak striktně metalové a pouštějí do hry i „ambientní“ nádech, přestože ne vždycky se tak děje i co do formy. Tím mám na mysli třeba „De zon ontmoet de aarde“ nebo jisté pasáže „Eenzaamheid in extase“. Vrcholem pak jsou pro mě ryze ambientně laděné věci jako titulní „Wijde wijdte“ a „De weg naar het donker is nauwelijks verlicht“, v nichž se daří tvořit výbornou atmosféru.

Omgeving

Za zmínku určitě stojí ještě jedna věc – „Wijde wijdte“ je čistě instrumentální nahrávkou. S tímhle pojetím se Omgeving popasoval se ctí, protože vokál mi zde nijak nechyběl. Nějakou dobu jsem si vlastně ani pořádně neuvědomoval, že se zde vůbec nezpívá, což ovšem můžeme chápat jako znamení, že zpěv skutečně nechybí. Také je mi sympatické, že vokál není suplován přemírou sólové kytary, jak se mnohdy stává.

Jak si tedy „Wijde wijdte“ stojí celkově? Určitě je to fajn, poslouchá se to příjemně a dovolím si tvrdit, že lehký nadprůměr se tu určitě hraje. O zázrak se určitě nejedná, ale máte-li náladu na jemnější atmosférický metal, pak debut Omgeving může důstojně posloužit.


Fluisteraars / Turia – De oord

Fluisteraars / Turia - De oord

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Fluisteraars – Oeverloos
02. Turia – Aan den golven der aarde geofferd

Hrací doba: 32:47

Odkazy Fluisteraars:
facebook / bandcamp

Odkazy Turia:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Příznivcům atmospheric black metalu asi nahrávka „De oord“ neunikla. V našich recenzích jsme ji nicméně až doposud přehlíželi, což ovšem neznamená, že bychom si ji neměli připomenout i trochu zpětně. FluisteraarsTuria jsou nakonec relativně výrazná jména z Nizozemska, tudíž si zde zmínku zaslouží.

Říkám relativně výrazná, ale je pravda, že obě formace nehrají zas až tak dlouho. První dlouhohrající desky FluisteraarsTuria vyšly před čtyřmi, pěti lety. Myslím ale, že kdo atmo-black sleduje, asi si všimnul, protože se jedná o vcelku solidní kousky. Zmínit lze ale i další aktivity. Po jednom členovi z každé skupiny se sešlo v projektu Solar Temple, jehož loňský, také povedený debut „Fertile Descent“ jsem zde již recenzoval, a za pozornost stojí i jména jako Iskandr (OTuria) nebo Lubbert Das (O a JTuria), která obě v loňském roce také vydala nové počiny „Euprosopon“ respektive „De plagen“.

Avšak zpátky k „De oord“, kde FluisteraarsTuria prezentují po jedné skladby delšího rázu. První jmenovaní nabízejí čtvrthodinovou „Oeverloos“, kterou zdobí příjemný kolébavý rytmus i příjemný ústřední motiv, díky nimž píseň funguje, přestože staví „jen“ na mírném obměňovaní a gradování hlavní linky. Osobně si myslím, že „Oeverloos“ by se mohlo zalíbit kupříkladu příznivcům Drudkh, protože určité pasáže ukrajinskou legendu atmosférického black metalu připomínají opravdu hodně. Až mě občas napadlo, jestli Fluisteraars někde náhodou nenašli zápisník s nápady Romana Saenka. Nemyslím to ale vyloženě pejorativně, protože „Oeverloos“ je pořád dost fajn song a jiné pasáže zase na opisování z východní Evropy neukazují. Celkově mě to baví asi víc než samostatné řadovky Fluisteraars.

„Aan den golven der aarde geofferd“ od Turia mi přijde asi ještě o něco lepší než „Oeverloos“. Druhá skladba se kupředu žene s větší intenzitou a působí vypjatějším dojmem, některé momenty se daří dost zahustit, což se mi líbí. Sice bych si s klidem odpustil povinné zvolnění uprostřed, které považuji za nejslabší chvilku „Aan den golven der aarde geofferd“ a možná i celého „De oord“, ale naštěstí to není vyložená otrava, aby to vnímání písničky nějak dojebalo.

Jinak je ale přístup obou kompozic v obecnosti podobný, protože i v případě „Aan den golven der aarde geofferd“ můžeme mluvit o relativně monotónním rozvíjení ústředních motivů a uvážlivém gradování po většinovou část hrací plochy. Na druhou stranu, není tohle do určité míry také obecný znak atmospheric black metalu jakožto celku? Minimálně určité jeho odnože asi ano. I z toho lze nakonec vyvodit, že Fluisteraars ani Turia nevynalézají podruhé kolo, spíš se drží stylových pravidel.

Na druhou stranu, obě skupiny s těmito pravidly pracují velmi zručně a ve finále se jim na „De oord“ daří tvořit to, co od atmospheric black metalu vlastně očekávám. Od dobrodružného prozkoumávání sonických hranic jsou tu nakonec jiné žánry. Od atmo-blacku vyžaduji spíš relaxační až meditativní poslech s hmatatelnou atmosférou. A to je na „De oord“ dle mého splněno. Turia si s tím poradili o kousíček lépe než Fluisteraars, ale i „Oeverloos“ se mi vlastně líbí a nemám nějaký větší důvod ke stížnostem. Celkově spokojenost.


Solar Temple – Fertile Descent

Solar Temple - Fertile Descent

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Those Who Dwell in the Spiral Dark
02. White Jaw

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Atmosférická odnož black metalu mě v letošním roce nijak zásadně neobohacovala. Zas tolik prostoru jsem jí ve svém přehrávači nenechal a z toho mála, co jsem slyšel, mě prakticky nic nezaujalo nějakým větším způsobem, abych na to musel se slzou v oku vzpomínat nebo se k tomu albu dokonce pravidelně zpětně vracet. Což říkám i s vědomím toho, že letos vyšlo „Їм часто сниться капіж“ od ukrajinských Drudkh, což je jinak kapela, jejíž tvorbu mám vcelku rád. Sice to bylo pořád relativně fajn, ale v rámci diskografie šlo ale o jeden z těch slabších kousků. Což vlastně ilustruje celou letošní mizérii na poli atmospheric black metalu – pár desek bylo poměrně dobrých, tak nějak v pohodě, ale nic opravdu skvělého, kvůli čemu bych musel psát dopisy domů.

Tím pádem mohu bez větších obav z toho, že bych snad mohl kecat, prohlásit, že „Fertile Descent“ od nizozemských Solar Temple je doposud tím nejpoutavějším atmo-blackem, jejž jsem v roce 2018 slyšel. Což nemusí nutně znamenat, že je to nahrávka nadpozemských kvalit, jejíž obsah vás vystřelí do vesmíru. Ani nemůžu zaručit, že toto tvrzení nebudu v budoucnu rozporovat, protože jsem si stoprocentně jistý, že ne všechna subžánrová alba aktuálního roku jsem slyšel, dokonce mám ještě pár kousků k poslechu v záloze, tudíž je možné, že si zanedlouho budu sypat popel na hlavu i pohlaví, jak jsem tehdy (tedy dnes) netušil, ale právě teď to takhle vidím… teda slyším…

Co jsou tedy ti Solar Temple vlastně zač? Jedná se o nizozemskou dvojici, již tvoří zpěvák a kytarista Omar K. (Iskandr, Turia) a bubeník Mink Koops (Fluisteraars), kteří se již dříve potkali v nepříliš známém projektu Galg. Co se Solar Temple týče, loni vydali u Fallen Empire Records / Haeresis Noviomagi kazetový demosnímek „Rays of Brilliance“, který nebyl vůbec špatný, spíš naopak. Jedna patnáctiminutová píseň a příkladný smysl pro náladotvornost – i to někdy může stačit ke štěstí.

Řekl bych, že „Rays of Brilliance“ mě bavilo ještě víc než „Fertile Descent“, což je, zdá se mi, takový běžný jev, že mě demosnímky oslovují více než následné dlouhohrající desky. V tomto případě mi ovšem nejde ani tak o větší syrovost a špínu, jako spíš čistě o skutečnost, že „Rays of Brilliance“ bylo hypnotičtější.

Samo o sobě je nicméně „Fertile Descent“ stále dobrým albem, na němž je cítit, že Solar Temple mají všech pět pohromadě a dokážou složit poutavý kus muziky. Důkazem toho může být závěrečná třetina „Those Who Dwell in the Spiral Dark“ anebo první třetina „White Jaw“ vrcholící v nečekaně chytlavé, leč dost povedené pasáži. Najdou se sice i slabší místečka, ale naštěstí se mi nikdy nestalo, že by mě nějaký moment obtěžoval a chtěl bych se ho zbavit. Přinejmenším solidní laťka kvality se drží po celou hrací dobu a i vzhledem k rozumným 36 minutám času tu před sebou máme nahrávku, jejíž poslech ubíhá nanejvýš příjemně.

Vím, že „Fertile Descent“ není žádným milníkem ani fantastickou deskou, vždyť nic takového ani netvrdím, avšak nějakým způsobem je mi muzika Solar Temple sympatická. Což ale primárně plyne z toho, že to má nějakou kvalitu a že mě to na poslech baví. Příznivcům subžánru rád doporučím.


Zhrine, Ulsect

Zhrine, Ulsect

Datum: 11.12.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Ulsect, Zhrine

V klubu Underdogs’ jsem byl vůbec poprvé a musím říct, že je to teda pořádnej punk. Malé dobrodružství začalo už samotným hledáním klubu, kdy jsem to nejprve přešel, pak zkoušel brát za jiné dveře, až jsem nakonec odevzdal svůj osud do rukou neznámého kolemjdoucího, který vypadal, že se na koncert vydal také. Před nijak označenými dveřmi jsme se poté ve skupince pár jedinců shodli na tom, že toto asi bude ono, a hned po jejich otevření nám byla poskytnuta další nápověda, že máme jít úplně dolů. S každým schodem se stále více zintenzivňoval závan sava a z vchodu se linul dým. Sláva, jsme tu správně.

Ve stejném duchu je i celý interiér, ale má to svoje kouzlo. Malý prostor byl nakonec tak akorát, nebylo zde vydýcháno, v nehlídané šatně se nic neztratilo, akorát čepované pivo za moc nestálo. Hlavně jsem se zprvu obával, jaký zde bude zvuk, ale už s první kapelou se ukázalo, že starosti nejsou namístě, protože ozvučené to bylo parádně, což je u stylů, kterým se věnují Ulsect a Zhrine, velice podstatné. Kromě atmosférických prvků je spojuje taky shodný počet dosud vydaných elpíček, tedy pouhé jedno. Setlisty tak byly předem víceméně jasné.

Prvními vystupujícími byli Ulsect. Tuhle nizozemskou partičku moc naposlouchanou nemám, ale těšil jsem se na neotřelý technický death metal. V průběhu hraní jsem si ale říkal, jestli mi to vůbec ten death metal připomíná. Oproti studiovému projevu mi to zde přišlo daleko více djentové až corové, tvrdé pasáže na mě takřka vůbec nefungovaly, zpěv Dennise Maasa mě taky moc nebral, takže jsem vlastně ocenil jenom ty klidné, atmosferické vyhrávky, které měly něco do sebe, a nebylo jich pomálu. Ale na rovinu, co je to za death metal, když se mnou nic nedělají vyšší kvalty? Zkrátka tenhle moderní háv mi nějak nesedl a Ulsect pro mě byli zklamáním.

Sranda ale byly všechny ty čmoudy, díky nimž člověk občas ani neviděl, kdo stojí vedle něj či kudy se jde na bar. Díky osvícení byli vidět jen siluety postav, což vhodně přihrávalo právě těm klidnějším pasážím. Ve stejném pódiovém nastavení hráli také následující Zhrine, od kterých jsem nečekal nic míň, než že mi spraví chuť.

Už s nástupem úvodního fláku bylo jasné, že tohle bude úplně jiná liga, a taky že byla. Až mě děsilo, jak moc byl ten rozdíl mezi Ulsect a Zhrine znatelný. „Unortheta“ je skvělá deska, avšak takhle naživo byla její síla ještě uhrančivější. Nejvíc mě oslovila práce bubeníka Gíslasona, strojově přesná, přičemž nepostrádající živočišnost. Zajímavý pohled byl také na basu Sigurðssona a smyčcovou práci kytaristy, zpěváka Steingrímssona, jež velice vkusně protínala misantropickou náladu black/deathových výpadů. Věc spíš pro efekt, ale funguje to. Jak už jsem napsal výše, i zvukově bylo vše v pořádku, takže nic nebránilo tomu, aby Zhrine naplno vynikli, což se jim také podařilo. Stejně se mi líbí, jak se z tak fádního death metalu, který hráli ještě jako Gone Postal, dokázali přetavit v tak přesvědčivé seskupení, jakým je Zhrine.

Počáteční zklamání Ulsect bylo zažehnáno a koncert Zhrine se mi určitě napevno vryje do paměti. Moderně pojatý black metal mi je rozhodně více pochuti než moderně pojatý death metal, což se této noci bezpodmínečně potvrdilo. Navíc už si nemusím vyčítat, že jsem Zhrine nezastihl na Brutal Assaultu, hehe.


Urfaust – The Constellatory Practice

Urfaust - The Constellatory Practice

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Doctrine of Spirit Obsession
02. Behind the Veil of the Trance Sleep
03. A Course in Cosmic Meditation
04. False Sensorial Impressions
05. Trail of the Conscience of the Dead
06. Eradication Through Hypnotic Suggestion

Hrací doba: 53:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Tuším, že jsem zde už nejednou psal něco o tom, že mě trochu mrzí, kolik různých neřadovek Urfaust mají, že kdyby neměli potřebu vydávat tolik splitů a singlů, klidně by z tolika materiálu dokázali poskládat jednu další řadovou desku. Jejich velká alba jsou nicméně náladově tak sevřená, že by to možná nakonec nefungovalo splácat k sobě na jednu hromadu náhodné skladby, které nemají společnou jednotící linku. Nakonec, pořád je lepší varianta vydávat zajímavé kraťasy a jednou za čas nabídnout strhující dlouhohrající dílo, než to mrdat co dva roky v průměrné kvalitě.

A že zrovna Urfaust si se svými deskami vždy uměli dát na čas. „Der freiwillige Bettler“ předcházela pětiletá prodleva od „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“, „Empty Space Meditation“ dokonce šestiletá. O to víc mě začátkem letošního roku překvapila krátká zpráva, že další počin je již natočen a probíhá jeho mastering. Rozhodně si ale nestěžuju, právě naopak, protože muziky jako Urfaust se snad nikdy nepřejím – a „The Constellatory Practice“ ukazuje, že na tomhle stavu se v nejbližší době nic zásadního měnit nebude.

V úvodu jsem mimo jiné utrousil poznámku, že jednotlivá alba Urfaust jsou náladově svá a každé má v diskografii kapely určené místo. To samé bezezbytku platí i o „The Constellatory Practice“. Novinka si drží charakteristický rukopis i poznávací znamení dvojice IXVRDRBR, přesto je o kus jinde než minulé „Empty Space Meditation“.

Barevnou obálku vystřídal jednoduchý motiv zlatého sigilu na černém pozadí, ale co do hudebního obsahu je tomu právě naopak. Urfaust vždy pracovali s minimalismem a lo-fi přístupem, což sice, přinejmenším do určité míry, zůstává i zde, ale v rámci takto nastavených mantinelů je „The Constellatory Practice“ deska kompozičně ambicióznější, skladatelsky variabilnější. Přesto to jsou pořád typičtí Urfaust a nechybí tomu jejich nezaměnitelná atmosféra.

Asi je pravda, že atmosféra až na pár výjimečných momentů nedosahuje absolutního uhranutí a podrobení se hudbě, jako se Nizozemcům dařilo na jejich nejlepších dílech typu „Geist ist Teufel“ či „Einsiedler“, přesto je stále velmi silná. I ve zdánlivě méně hypnotických písních, jako je třeba úvodní třináctiminutová „Doctrine of Spirit Obsession“, se Urfaust pořád drží hodně vysoko nad okolním průměrem. I to takzvaně „slabší“ je v jejich podání stále kurevsky skvělé, a mimo jiné i proto nemohu být s „The Constellatory Practice“ nespokojen. To nejpůsobivější ovšem přichází až v dalším průběhu desky.

Urfaust

Druhá „Behind the Veil of the Trance Sleep“ už jde dále než její předchůdce a dokazuje, že výrazový minimalismus a ambicióznější kompozice nejdou proti sobě. Skladba v sobě míchá krásnou melodii, ambientní feeling, skoro až dronové polohy i výtečnou rytmickou práci. „A Course in Cosmic Meditation“ patří k tomu nejminimalističtějšímu na novince, ale o to víc potom vynikne rytmický zlom v její polovině, který se zanedlouho zařadil k mým nejoblíbenějším momentům na „The Constellatory Practice“.

Zdánlivě typičtější polohu nabízí „False Sensorial Impressions“, ale cudné hluky jí dodávají příjemně nervní feeling, díky němuž nejde jen o další zaměnitelný song v dlouhé diskografii. Pravděpodobně to nejzajímavější však přichází až na páté pozici s dalším třináctiminutovým opusem „Trail of the Conscience of the Dead“. Všichni, kdo už jste „The Constellatory Practice“ naposlouchali, jste jistě věděli, že na zmínku téhle skladby dojít musí, protože takhle strhující atmosféra, bravurní gradace i vkusně zakomponované smyčce se prostě nedají ignorovat. Finální „Eradication Through Hypnotic Suggestion“ už je pak takovým ambientně-industriálním dovětkem, ale asi by bylo příkré mluvit s devíti minutami o outru. Nakonec, i tohle je jedna z regulérních poloh Urfaust.

Vedle toho zde najedeme i další obecné znaky nahrávky, které lze jenom pochválit. Mnohé z nich jsou u Urfaust tradicí, ale věci jako svojské vokály nebo krásně pošpiněný sound… to je něco, co člověk vždycky rád vyzdvihne.

Vzato kolem a kolem je tedy „The Constellatory Practice“ tradičně velmi silná kolekce. Nepochybně ne nejlepší v historii skupiny, přesto stále dostatečně silná na to, aby pozice Urfaust jakožto unikátní formace zůstala neotřesena. Za mě naprostá spokojenost, pořád to tam je.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Nejsem skalní fanoušek Urfaust. Vydaným ípkům a splitkům čas nevěnuji, dokud mi nejsou podstrčena přímo pod nos, ale stává se mi několikrát do roka, že s hudbou nizozemských vožungrů strávím večer a skoro vždy se jedná o velice kouzelné chvíle.

Urfaust

Samozřejmě, že mě nečekané vydání dlouhé desky potěšilo, avšak dobrý pocit rychle vystřídaly rozpaky. Normálně bych něco takového v klidu přešel a prostě dál ukájel onen příležitostný Urfaust-absťák s „Der freiwillige Bettler“, ale jelikož mi bylo jasné, že pan šéfredaktor bude z nové desky nadšenější než Hitler z funkčního Haunebu pod stromečkem, uvážil jsem, že malý plivanec bude „The Constellatory Practice“ přeci jen slušet.

Unikátní vyznění Urfaust netřeba rozvádět a faktem jest, že esenciální atmosféra zůstala zachována. Trochu mi tu chybí nějaký odvaz typu „Meditatum V“ nebo „Ein leeres Zauberspiel“, ale to by se tu možná ani nehodilo, protože se zdá, že „The Constellatory Practise“ navazuje na desku minulou a EP „Apparitions“ a pokouší se rozvolněný kosmo-sound předvést v ještě meditativnější formě. Jenže já už u recky „Empty Space Meditation“ spílal na vycpávku, která tady, nezlobte se na mě, hraje prim. „Doctrine of Spirit Obsession“ ještě začne skvěle, ale už v jejím průběhu mě víckrát napadlo, zdali Urfaust nevysypali pomyslná šuplata, poskládali co se dalo, hudbu přizdobili důmyslnějším syntezátorovým aranžmá a zbytek vystlali nebo natáhli, jak je zrovna napadlo. Pravda, i přesto jim vyšla jedna velkolepá skladba („Trail of the Conscience of the Dead“) a pár dalších zajímavých, různě rozprostřených motivů, čemuž mohou vděčit svému nepopiratelnému talentu. Mám ale neodbytný pocit, že bych vocaď bez nervů vyjebal tak půlku stopáže. Minimálně.

Urfaust

Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, z desky velkou radost nemám, každý další poslech je čím dál tím nucenější a nepomohlo, ani když jsem ji nedávno poslouchal zkouřený jak paprika za šírání u řeky. Ono to album, ty vole, snad nudilo ještě víc než obvykle, takže hovno meditace – letargická splácanina to je.


Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Gnaw Their Tongues - Genocidal Majesty

Země: Nizozemsko
Žánr: noise / industrial / black metal
Datum vydání: 9.2.2018
Label: Consouling Sounds / Tartarus Records

Tracklist:
01. Death Leaves the World
02. Spirits Broken by Swords
03. Genocidal Majesty
04. Ten Bodies Hanging
05. The Doctrine of Paranoid Seraphims
06. Cold Oven
07. The Revival of Inherited Guilt
08. To Bear Witness to the Truth
09. Void Sickness

Hrací doba: 35:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Gnaw Their Tongues patří formacím, které jsou… zjednodušeně řečeno specifické. Cesta byla vytyčena již dávno a tenhle nizozemský projekt po té své kráčí neochvějně a bez jakýchkoliv ústupků či kompromisů. Možnost, že byste kapele nejprve nemohli přijít na chuť, ale s jejím následným vývojem změnili názory, prakticky neexistuje, protože Gnaw Their Tongues se takhle výrazně kupředu nehýbe. Prostě jste téhle ohavné sračce už v minulosti propadli, anebo jste i tentokrát bez šance.

Ani „Genocidal Majesty“ z dávno zavedeného receptu samozřejmě neustupuje ani o píď. Ostatně, když chce Maurice de Jong a.k.a. Mories nějakou změnu, má na to sto a jeden dalších projektů jako Cloak of Altering, De magia veterum, Aderlating nebo Pyriphlegethon, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější. Víc snad není třeba zmiňovat, protože nepotřebuju komukoliv dokazovat, že umím opisovat z Metal-Archives, v případě zájmu si ten telefonní seznam jistě dokážete dohledat sami.

Gnaw Their Tongues ovšem i nadále zůstává Moriesovou nejznámější formací, jakkoliv takové sdělení může vyznít trochu zvláštně s ohledem na to, o jakou podzemní ohavnost se jedná. Nicméně je to tak. Sdělení, že se kapela hudebně moc kupředu nehýbe, asi nevyznívá dvakrát lákavě, ale dle mého skromného názoru jsou výjimky, u nichž něco takového nijak nevadí. Samozřejmě se to týká i Gnaw Their Tongues, jinak bych o tom nemluvil.

Povězme si upřímně – chce někdo z nás slyšet od Gnaw Their Tongues něco jiného než zvrhlý depresivní marast ze dna lidské spodiny? Misantropie, nihilismus, pohrdání životem, bahno a všudypřítomný humus – vždyť tohle všechno přece chceme slyšet, když do přehrávače dáváme skupiny typu Gnaw Their Tongues, tak proč by si měl kdokoliv stěžovat, že „Genocidal Majesty“ není jiné? Vymáchá vám držku v žumpě bez jakýchkoliv výčitek nebo náznaků empatie. Poslech Gnaw Their Tongues je jako vždy tíživý, má to v sobě kus čirého šílenství, vevnitř pulsuje hlukový hnis, atmosféra depresivní až do morku kostí. Přesně takhle to má u Gnaw Their Tongues být a přesně tak to také je. A jestli tě to sere, tak si otevři svý žíly.

Jedna věc se ovšem Moriesovi nechat musí. Navzdory své vysoké produktivitě, zdánlivě až nadprodukci, se mu daří držet nastavenou laťku kvality. Přinejmenším tedy v případě těch alb, která poslouchám, protože slyšet všechno, co tenhle blázen střílí do světa, to by člověk neměl v přehrávači nic jiného. Budeme-li se ale držet čistě Gnaw Their Tongues, té dané úrovni bez větších problémů dostává každá nově vydaná deska. Což nakonec do puntíku platí i o „Genocidal Majesty“.

Všehovšudy tedy nemohu vyhlásit nic jiného než spokojenost. Od „Genocidal Majesty“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával – tedy ošklivý bordel na pomezí noisu, black metalu a industrialu (přičemž tentokrát je black metal spíš v defenzívě) s antihumánním vytím a deprimující atmosférou – a v kvalitě, jakou jsem očekával – tedy vysoké. Dokud to Mories bude solit tímhle způsobem, tak mě to snad ani nemůže omrzet, protože tenhle druh muziky je prostě moje krevní skupina. Skvěle.