Archiv štítku: split

Sutekh Hexen / BLSPHM – split

Sutekh Hexen / BLSPHM - split

Země: USA
Žánr: black metal / noise / drone
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 31.5.2014, Dead Accents

Hrací doba: 10:10

Odkazy Sutekh Hexen:
web / facebook / bandcamp

Odkazy BLSPHM:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Co se dlouhohrajících desek týká, Sutekh Hexen mlčí již od roku 2012, kdy vyšlo „Behind the Throne“. S takovou prodlevou se příznivec jejich audio teroru chytá i neřadového stébla. Nahrávka, již si v dnešní minirecenzi představíme, ovšem není tak úplně čerstvá. Sutekh Hexen sice letos jedno splitko vydali, konkrétně s krajany Hissing, jejichž tvorba je rovněž zajímavá (možná si vzpomenete na naši malou recenzi jejich loňského s/t ípka), ale my se nyní podíváme na split s BLSPHM ze Seattlu.

Splitko Sutekh Hexen a BLSPHM původně vyšlo již v roce 2014 na nepříjemně limitované audiokazetě pod značkou Dead Accents. Letos se ovšem objevila reedice na sedmipalcovém EP u Sentient Ruin Laboratories, jejímž prostřednictvím se tenhle skvělý materiál opět dostává do okruhu zájmu. Já sám jsem původní vydání nahrávky minul, a i když jsem si posléze zpětně na Metal Archives všiml, že takový nosič existuje, nikdy jsem se k poslechu nedostal. Tím spíš jsem rád, že k reedici došlo a já počin zachytil, protože tahle desetiminutovka stojí kurva za to.

Mám-li ovšem začít hovořit o reálně náplni splitu, slova se mi hledají jen těžko. Spokojíte se s tím, když prohlásím, že Sutekh Hexen zde opět člověku mrdají do palice svou hluboce atmosférickou esoterickou kombinací raw black metalu a hluku? A že s nimi BLSPHM zdatně drží krok a nenechají si v servírované porci audio-humusu nic líbit?

Zvuk obou kapel je možná posazen daleko za hranice toho, co je schopen a ochoten vstřebávat průměrný posluchač, nicméně je nutno říct, že ani Sutekh Hexen, ani BLSPHM se nesoustředí čistě na extremitu ve smyslu formy. Společným cílem je uchopení akustické temnoty a atmosférických hlubin, v čemž je extrémní forma pouhým prostředkem, nikoliv cílovým bodem. Zejména v případě Sutekh Hexen tak blackově-noisový binec získává až meditativní nádech.

Na splitu mi však přijde mimořádně zajímavá jedna věc, a sice jak intenzivní a dlouhotrvající prožitek lze zprostředkovat na ploše pouhých deseti minut. Obě formace přispěly jen pětiminutovou skladbou – Sutekh Hexen tu svou pojmenovali „Azure Graal“, BLSPHM nabízejí „Abyss 3“ – ale jak se ukazuje, počet minut není vše a krátká plocha není synonymem pro povrchnost. Což je jen tak mimochodem skutečnost, jejíž pochopení by mnohým kapelám vysoce prospělo.

Co se samotného splitka, jen těžko se mi krotí nadšení. Tohle má sílu, jak když kopne kůň. Nemám výhrad.


Forefather / The Meads of Asphodel – English Steel

Forefather / The Meads of Asphodel - English Steel

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: květen 2017
Label: Godreah Records

Tracklist:
I. Forefather – Tales from a Cloud-Born Land
01. Opening
02. Two Sacred Oaks
03. One Blood and One Bone
04. Strongbow’s Death
05. In Victory We Feast
06. Out of Time
07. Daughter of Twilight

II. The Meads of Asphodel – Taste the Divine Wrath
08. An Ebullient Prelude to a Loathsomely Grim End
09. Chidiock Tichborne
10. You’ve Got the Hate [Candi Stanton cover]
11. Balthasar Gèrard
12. Infidel
13. You’ve Got the Hate [Candi Stanton cover; Metatron demo version]
14. Castleland [Desaster cover]
15. Perfect Day [The Saints cover]
16. Borstal Breakout [Sham 69 cover]

Hrací doba: 59:43

Odkazy Forefather:
web / facebook / bandcamp

Odkazy The Meads of Asphodel:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Headshot Metal Media

ForefatherThe Meads of Asphodel jsou už dávno zavedená jména ostrovního black metalu, tudíž předpokládám, že ani jednu z těchto formací nemusím nijak sáhodlouze představovat. Těmi známějšími jsou dle mého jednoznačně The Meads of Asphodel, kteří si svým experimentováním a otevřeným přístupem k blackmetalovému žánru nastřádali množství fanoušků. Forefather možná nejsou tak proslulí a zdánlivě tedy na splitku „English Steel“ tahají za kratší konec, ale myslím, že kdo se jen trochu zajímá, už na jejich tvorbu také narazil. Však také za svou dvacetiletou kariéru nastřádali sedm dlouhohrajících desek.

Asi není třeba dodávat, že obě jmenované formace spojily své síly na společném splitku „English Steel“ – vždyť to snad dostatečně výmluvně říká název tohoto článku. Rozhodně se však musím podrobněji zastavit u toho, co za materiál skupiny na tento počin dodaly.

Forefather vydali své poslední řadové album „Curse of the Cwelled“ v dubnu 2015 a od té doby nic nového do světa nevypustili. Na „English Steel“ tedy přicházejí se zbrusu novým materiálem. Jim vyhrazená půlhodinka nese název „Tales from a Cloud-Born Land“ a vyjma „English Steel“ souběžně vyšla i jako samostatné EP, které má jen tak mimochodem naprosto odporný amatérský obal, mnohem horší než obálka splitu.

To The Meads of Asphodel co do dlouhohrajících počinů mlčí již od jara 2013, kdy vyšlo „Sonderkommando“. V mezičase ovšem nezaháleli a vysypali hned několik neřadovek, mezi nimiž nechybí třeba zajímavý kazetový boxset, několik kompilaček nebo splitko s personálně spřízněným projektem The Wolves of Avalon, jejž má pod palcem zpěvák Metatron. Pro nás je však nyní nejdůležitější split „Taste the Divine Wrath“ se zámořským projektem Tjolgtjar pocházející z června 2015.

Když dodám, že strana The Meads of Asphodel na „English Steel“ se rovněž jmenuje „Taste the Divine Wrath“, asi začnete správně tušit, že se tu opakuje těch pět samých songů, jaké byly ke slyšení už na dva roky starém splitku. Rozdíl je v tom, že split s Tjolgtjar vyšel pouze na LP, zatímco „English Steel“ je k mání v CD podobě, tudíž je nyní materiál k dispozici na jiném fyzickém nosiči. K původním pěti písním pak The Meads of Asphodel na „English Steel“ přidali ještě další čtyři kusy, konkrétně alternativní verze jedné skladby a tři covery.

Vezměme to ovšem popořádku. Půlhodinka Forefather působí na první poslech nepříliš výrazně, ale záhy se ukáže, že „Tales from a Cloud-Born Land“ na tom tak špatně není. Jinými slovy, anglická dvojice si vcelku s přehledem udržuje svůj standard slušné kapely, která možná nehraje nejvyšší ligu, ale za svou tvorbu se nemusí stydět. Pokud vám je tvorba Forefather doposud neznámá, měli byste očekávat pohodový, nijak zvlášť extrémní black metal s pohanskou atmosférou.

Intro „Opening“ s výraznými kytarovými melodiemi zní upřímně řečeno dost špatně, až bych řekl, že zde se Forefather docela ustříkli. Následující „Two Sacred Oaks“ naštěstí vyspraví náladu, protože se jedná o jeden z nejlepších kousků ípka. Nejedná se o nic zásadního, ale jednotlivé komponenty jsou poskládány zkušeně a umně a dílčí nápady mají dobrou kvalitu, ať už jde o riffy, příjemně bublající baskytaru nebo vkusně zakomponované pasáže s čistým zpěvem.

Forefather

„One Blood and One Bone“ mě zaujala především kytarovým sólem v polovině, které Forefather opsali od Iron Maiden, ale proč ne. Hymnická „Strongbow’s Death“ má ucházející atmosféru a společně s „Two Sacred Oaks“ ji řadím asi nejvýš. „In Victory We Feast“ už je slabší a trochu mě na ní iritují určité pasáže, které jako by vypadly z mainstreamového pagan/folk/viking metalu, jenž frčel x roků nazpět. „Out of Time“ mi nic moc nedala, i když mě vyloženě nesere, a poslední „Daughter of Twilight“ zase působí z celého materiálu nejméně konzervativně, takže oukej.

Přejděme tedy k The Meads of Asphodel. V pětici songů prezentovaných již na starším splitku se ukrývají čtyři vlastní věci a jeden cover. Intro „An Ebullient Prelude to a Loathsomely Grim End“ je skvělé a další skladby nabízejí black metal v typickém stylu kapely včetně nezaměnitelného vokálu mistra Metatrona. Jedná se spíše o méně zvrhlou část tvorby The Meads of Asphodel, ale pár uličnických detailů rozhodně najdete i tady. Všechny tři písně jsou moc fajn a osobně nejvíc fandím „Balthasar Gèrard“, i když třeba „Chidiock Tichborne“ má také některé moc dobré momenty.

The Meads of Asphodel

Přesně v polovině již známé pětice se nachází cover „You’ve Got the Hate“ (v originále „You’ve Got the Love“) od americké zpěvačky Candi Staton. I předělávka je natočena s ženským zpěvem a i díky tomu působí vklíněná mezi blackmetalové songy jako slušné osvěžení, ale jinak se o žádný zázrak nejedná. Ten samý song se pak objevuje i mezi novými bonusy podruhé, tentokrát ovšem v demo verzi nazpívané Metatronem. Zbylé tři covery pocházejí původně od Desaster, The Saints a Sham 69, přičemž nejvíce mě z nich baví „Castleland“ od prvních jmenovaných.

„English Steel“ nabízí na splitko docela vydatnou porci materiálu – poslech celé nahrávky zabere rovnou hodinou, již si obě kapely rozdělily půl na půl. Hudebně jsou mi bližší The Meads of Asphodel, a když přijde na vlastní tvorbu, vedou právě oni. Jejich půlhodina je ovšem ředěna množstvím předělávek, z nichž opravdu baví jen ta od Desaster, takže strana Forefather zase působí kompaktněji. Jako celek je „English Steel“ vlastně vcelku fajn, ale jen tak na pár poslechů – zase nejde o tak zásadní materiál, abych se k tomu musel vracet, a doma ve sbírce to taky nutně nepotřebuju.


Wederganger / Urfaust – split

Wederganger / Urfaust - split

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Wederganger
01. Heengegaan
02. De gebrokene

II. Urfaust
03. Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels
04. Hypnotisch bevel de daimonische mensch

Hrací doba: 22:58

Odkazy Wederganger:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Již v loňské recenzi na desku „Empty Space Meditation“ jsem hovořil o tom, že nizozemští Urfaust jsou dle mého skromného názoru skvělou kapelou se specifickým zvukem, která však svou tvorbu ředí až do příliš velkého množství neřadových nahrávek. Však také zmiňované album je teprve čtvrtým dlouhohrajícím počinem kapely. Takovým prohlášením ovšem nechci vzbudit dojem, že jsou ony neřadové věci ve všech případech automaticky nudné a nezajímavé, protože to rozhodně nejsou. I mezi nimi lze nepochybně najít kvalitní věci, jimž se vyplatí věnovat pozornost. Letošní bezejmenný split s krajany Wederganger bych mezi takové rozhodně zařadil.

Počin otvírají právě Wederganger, jejichž tvorbě jsem až doposud příliš pozornosti nevěnoval. Vydání debutové desky „Halfvergaan ontwaakt“ z roku 2015 jsem sice zachytil, ale k poslechu jsem to nedopracoval, takže reálně vzato mi byl sound Wederganger až do nynějška zahalen tajemstvím. Jejich příspěvek na aktuálně probírané splitko mě ovšem dokázal přesvědčit o tom, že by mohlo stát za to jmenovaný počin zpětně dostudovat, možná nejen jej, ale i další splitka, která Wederganger sdíleli s Laster a Kjeld.

Popravdě řečeno, sound Wederganger – přinejmenším tak, jak jej prezentují na této nahrávce – není od Urfaust zas až tak vzdálen. Opilé riffy, dekadentní atmosféra a táhlý zpěv v úvodu první skladby „Heengegaan“ skutečně na slavnější kolegy vzpomenout dají. A přestože se následně song zlomí do blackmetalovějšího hávu, na začátku nastolená nálada zůstává až do konce. Druhá píseň „De gebrokene“ vypadá na první pohled slaběji, ale nakonec i ona dokáže nabídnout dobré nápady – na mysli mám především skvělé kytarové melodie.

Nechci však vzbudit dojem, že by Wederganger od svých známějších kolegů opisovali. Takové tvrzení by bylo hodně příkré. Pouze říkám, že lze nalézt určité společné jmenovatele v náladách. V rámci splitka je takový stav poměrně příjemný, poněvadž počin díky tomu působí uceleným dojmem, přestože si jeho stopáž rozdělily dvě různé skupiny.

Nejedná se však o rovnoměrné rozdělení. Několik minutek navíc si pro sebe uzmuli Urfaust, což mi ale vůbec nevadí, protože nakonec díky nim jsem se do poslechu pustil. IX a VRDRBR si zde udržují svůj standard, což je rozhodně fajn už jen z toho titulu, že standard Urfaust je v širším kontextu stále vysoký nadstandard. Na druhou stranu ale asi nemá valného smysl zakrývat skutečnost, že znalci překvapeni nebudou, ani se nedočkají nějakého výsadního přírůstku do diskografie.

Jestli ovšem podobně jako já očekáváte svou dávku syrového ambient black metalu s nihilistickou atmosférou a nezaměnitelnou vokální stránkou, pak jistě budete uspokojeni. Přinejmenším „Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels“ tohle nabízí měrou vrchovatou. Druhá „Hypnotisch bevel de daimonische mensch“ je o něco experimentálnější a místy působí víc jako ambientní drone než black metal, ale v konečném důsledku se nijak neodchyluje od náladového rámce Urfaust… což je dle mého vlastně plus.

Možná, že recenze prozatím nevyznívá zas tak zásadně přesvědčivě, ale věřte tomu, že splitko Wederganger a Urfaust za poslech stojí. Obě kapely přispěly kvalitními skladbami se silnou atmosférou, takže vyhrazených 23 minut utíká jako voda. Pro fans Urfaust samozřejmě povinnost pořídit do sbírky, pro ostatní zajímavé splitko se specifickým náhledem na syrovou atmosféru.


Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 6.1.2017
Label: The Shadow Kingdom / Tour de Garde

Tracklist:
Side A: Blood Tyrant
01. Anbliik duvonde skerfe
02. Spektren spökne
03. Lusere af düstre den gjønd
04. Fllittrehördes kamp

Side B: Warden
05. Ver sei glut det lljusen

Hrací doba: 32:05 (18:14 / 13:51)

Odkazy Blood Tyrant:
bandcamp

Odkazy Warden:
bandcamp

Nizozemské duo Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter souhrnně známé jako Blood Tyrant jsme si zde již představili prostřednictvím recenze na debutovou desku „Aristocracy of Twilight“. Ta vyšla v prosinci loňského roku u Iron Bonehead Productions, ale ani letos se Blood Tyrant neflákají. V roce 2017 se zatím soustředí na split alba a my si nyní představíme to první z nich, na němž se kapela podílela s krajanským projektem Warden. Počin vyšel pod názvem „Duvonde skerfe“ u malého nizozemského labelu The Shadow Kingdom na audiokazetě limitované pouhými 66 kusy (zámořskou edici vydali kanadští Tour de Garde v nespecifikované limitaci).

Nejprve se podívejme na stranu Blood Tyrant. Na první poslech se samozřejmě dá říct, že se skupina prezentuje tím, co předvedla o něco dříve na „Aristocracy of Twilight“. Rozdíly zde přesto jsou. Do určité míry má příspěvek Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ blíže k prvnímu demosnímku „Night of Blood Moon“. Oproti „Aristocracy of Twilight“ je zde zvuk kapely ještě syrovější a ohavnější. Kytary doslova řežou, primitivní hra na bicí plně odpovídá žánrovým pravidlům raw black metalu stejně jako vokály zastřené v mlze záměrně špatného soundu. Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ znějí ještě víc barbarsky než na svém debutu a nutno říct, že je to posluchačsky velmi přitažlivá cesta – možná ještě o kousek víc než na „Aristocracy of Twilight“.

Vedle toho materiál „Duvonde skerfe“ přináší ještě jednu změnu – zdá se mi, že i po hudební stránce jsou tentokrát Blood Tyrant agresivnější a v dobrém slova smyslu ještě primitivnější. Samozřejmě, že i tentokrát se najdou hymnické pasáže v rozvážnějším tempu jako třeba v „Lusere af düstre den gjønd“ nebo v první polovině „Anbliik duvonde skerfe“, stejně tak Nizozemci svou hudbu občas podpoří ambientní klávesami. Pocitově mi ovšem přijde, že je to tentokrát větší zlo (svou roli v tomto dojmu jistě sehrává i onen zvuk, o tom žádná), a například v takové „Fllittrehördes kamp“ Blood Tyrant nasadí skoro až punkové tempo. Proč ne – funguje to parádně.

Zato kolegové z Warden už mě tak nepoložili. Druhá strana „Duvonde skerfe“ volí dočista jiný přístup, než jaký je ke slyšení u Blood Tyrant. Nachází se zde jediná, bezmála 14minutová skladba „Ver sei glut det lljusen“ nabízející temně ambientní minimalistické plochy. Zajímavé momenty se tu jistě najdou – například pasáž okolo třetí minuty je dobrá a v závěru písně rovněž cítím obstojnou gradaci, ale dlouhá pasáž ve středu kompozice mi přišla až přespříliš minimalistická a nedělo se v ní takřka nic, co by posluchače mohlo jakkoliv zaujmout, a i atmosféra v této pasáži mi přišla slabší.

Na druhou stranu, je možné, že „Ver sei glut det lljusen“ působí trochu slaběji i díky tomu, že přichází po elitním zlo black metalu Blood Tyrant. Pokud by hudba Warden stála samostatně, možná by dokázala zanechat hlubší dojem. Pokud někdy v budoucnu náhodou narazím na další tvorbu projektu, určitě se nebudu bránit tomu, abych ji vyzkoušel. Skladba na „Duvonde skerfe“ mi přijde „pouze“ slušná.

Splitko je tedy pro mě především o straně Blood Tyrant, kteří předvádějí hluboké žánrové podzemí v jeho nejčistší a nejohavnější formě, primitivní black metal dotažený do syrového perfekcionismu. Lahůdka pro všechny vyznavače pravé temnoty.


Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Shroud Eater / Dead Hand – split

Shroud Eater / Dead Hand - split

Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Southern Druid Records

Hrací doba: 11:59

Odkazy Shroud Eater:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Dead Hand:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů.

Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček.

Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně. Skladbu táhne kupředu především výborný ústřední riff, z něhož lze díky sympatické zašpiněnosti a zemitosti cítit i vliv stoner metalu. Povedené jsou i táhlé vokály, o něž se obecně dělí všichni tři členové. Docela by mě zajímalo, jestli hlavní pěveckou linku skutečně obstarává bubeník, jak mi to připadá, anebo jestli holky mají až takovýhle chraplák. Ale to je nakonec šumák, protože stěžejní je, že „Destroy the Monolith“ funguje velmi dobře. Nestydím se říct, že mě to baví, a na základě tohohle tracku mám docela chuť si pustit i další věci Shroud Eater.

Kolegové Dead Hand z Georgie již mají sestavu početnější (pět človíčků), ale co do dlouhohrajících desek jsou na tom stejně – aktuálně se nacházejí na čísle jedna. Jejich debut nese název „Storm of Demiurge“, vyšel v roce 2015 a jen tak mimochodem má docela pěkný přebal.

Hudebně Dead Hand také nejsou špatní, jen jejich „Guaiacol“ nepůsobí jako něco extra kvůli sousedství skvělého „Destroy the Monolith“. Což je vůči Dead Hand možná trochu nefér, ale takové jsou mé pocity. Jinak ale ani oni svému žánru ostudu nedělají. Je to solidní standard, nic zvláštního nebo extra výlučného (i když to lze vlastně říct i o Shroud Eater), ale poslouchá se to vcelku pohodově a několik slušných motivů písničce upírat nejde. Také potěší několik klávesových ruchů v pozadí.

Celkově vzato se jedná o slušné splitko, kam obě kapely poslaly povedené příspěvky. Není to tak dobré, aby člověk pocítil potřebu si sedmipalec zpoza oceánu objednat. Kdybych však na placku narazil v nějakém blízkém distru za dvě kila, klidně bych si to vzal… i když se to asi nestane vzhledem k místu vydání a (ne)známosti interpretů.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – The House of Thousands Testicles

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!