Archiv štítku: split

Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Porenut / Caeremoni / Warmarch – Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Side A:
01. Porenut
02. Caeremoni (1/2)

II. Side B:
03. Caeremoni (2/2)
04. Warmarch

Odkazy Porenut:
web / bandcamp

Odkazy Caeremoni:

Odkazy Warmarch:

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Hovoříme-li o esenci black metalu, zpravidla míváme na mysli legendární alba, která hrála zásadní roli pro svůj žánr a posunula jej o nějaký kus kupředu. Anebo mluvíme o deskách, které sice nejsou stylotvorné, ale mohou se pochlubit výjimečnými kvalitami. Někdy ji ovšem, alespoň v určité míře, lze nalézt i v nahrávkách daleko menšího významu a hodnoty.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je koncertní splitko tří slovenských formací Porenut, Caeremoni a Warmarch. Jeho záznam byl pořízen 20. prosince 2014 v Bánské Bystrici, k čemuž je prakticky ihned nutné dodat, že se nejedná o záznam profesionální. Jde o bootleg, což je na kvalitě zvukové stopy značně cítit.

Jinými slovy, zvuk „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je prakticky na úrovni kanálu a blíží se podobě nejšpinavějších a nezapadlejších demosnímků. Rozeznávat jednotlivé skladby je poměrně nadlidský úkol, dokonce i poznat, kde končí set jedné kapely a začíná produkce druhé, dá dost zabrat, protože všemu vládne hluková koule. Pojmenování hluková v zde jen tak mimochodem dost sedí, jelikož zvuk je tak špatný, až z toho leze noise. Skoro i bez ironie.

Jedině snad u úvodních Porenut jsem dokázal z hřmícího bordelu vytáhnout a rozeznat nějakou kytarovou vyhrávku. V úvodní „Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt)“ je prý dokonce slyšet „Vyznanie“ od (nečekaně) Mariky Gombitové, ale to nedokážu potvrdit, jelikož tyhle popové cajdáky (naštěstí!) neznám. Že bych ale poznal, že někde v půlce setu měl zaznít cover od Luror? To ani omylem. A u Caeremoni a Warmarch už jsem se vůbec nechytal a jakákoliv eventuální hudebnost jejich produkce mi unikla.

Z hlediska vychutnání poslechu v domácím prostředí je tedy „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ vesměs nepoužitelná nahrávka, pokud někdo nepatří k die-hard příznivcům nějaké z přítomných skupin. Aniž bych ale chtěl jakkoliv ponižovat jejich snažení, kolik takových fanatiků mohou dát Porenut, Caeremoni a Warmarch reálně dohromady? Obávám se, že příliš jich nebude.

Jestli je ovšem „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ v něčem zajímavé, je to právě ona na začátku zmiňovaná blackmetalová aura. Split totiž nefunguje jakožto poslechu-hodný materiál, nýbrž jako manifest podzemního zaměření žánru. „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je kurevsky špinavé, syrové, undergroundové a neurvalé a právě v tom a jedině v tom tkví jeho síla. Přinejmenším PorenutWarmarch (u Caeremoni nemůžu soudit) tu znějí mnohem nebezpečněji a neurvaleji, než ve skutečnosti jsou na svých standardních nahrávkách.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je dle mého názoru nutno brát jako oslavu špíny a agrese. Pak jisté hodnoty má, ačkoliv víc než poskytovaným hudebním p(r)ožitkem vzbuzuje sympatie přístupem. Zdali je to dobře či špatně a zdali je to dost či málo, to už si předpokládám dokážete rozhodnout sami za sebe.

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)


Kompletní tracklist:

Side A:
Porenut: 01. Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt) 02. Sebaklam I 03. Sebaklam II 04. Sebaklam III 05. Hnev zeme (Freezing Moon cover) 06. Inspired by Luror (Cover) 07. Manifest A. D. I. 08. Black Castle 09. Majestátnosť temnota 10. Stena samoty
Caeremoni: 11. Eternal Fires 12. Prayer to Aspects of Death 13. De mortis mysteriis

Side B:
Caeremoni: 14. Creation Upheaval from the Depths 15. Phosphoros
Warmarch: 16. Intro 17. Úsvit zla 18. Pod znamením čierneho slnka 19. Kult smrti 20. Satanic Sadist 21. V hlbinách mŕtveho sveta 22. Under the Carpathian Yoke (Vlad Tepes cover) 23. …and Chaos Its Shall Be 24. Rituál skazy


Insanity Cult / Isolert – Towards the Great Dissolution

Insanity Cult / Isolert - Towards the Great Dissolution

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2017
Label: Narcoleptica Productions

Tracklist:
I. Insanity Cult:
01. Thorns of Solitude
02. Existential Entropy

II. Isolert:
03. Dreams of Emptiness
04. I Hide My Soul Inside the Trees

Hrací doba: 27:52 (15:37 / 12:15)

Odkazy Insanity Cult:
facebook / bandcamp

Odkazy Isolert:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Isolert

Řecko se řadí k baštám metalové Evropy. Místní scéna patří k těm velmi zajímavým, může se pochlubit množstvím kvalitních undergroundových formací a místní legendy se mohou pyšnit unikátním soundem, jejž s oblibou nazýváme helénským (black) metalem. To samozřejmě neříkám vůbec nic nového nebo objevného, ale opakování je matka moudrosti. Nikdy nezaškodí si to zopakovat. Obzvlášť když se to tak hezky hodí jako úvod dnešní recenze…

Dnes se totiž v našem (téměř) každodenním putování po metalovém podzemí vydáme právě do této jihoevropské země. Důvodem výletu jsou dvě řecké smečky Insanity Cult a Isolert, které nejenže obě vlastní název začínající na samohlásku „I“, ale – a to nás nyní zajímá především – také sdílejí společný split s názvem „Towards the Great Dissolution“.

Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že se tu nebudeme bavit o nějak zásadně známých skupinách, dovolím si nejprve menší formální představení. Začněme s Insanity Cult, kteří pocházejí z Athén. Borci mají na kontě dvě řadové desky, přičemž ta novější, „Of Despair and Self-Destruction“, vyšla začátkem loňského roku. Jako perličku můžeme uvést, že baskytarista kapely si říká Buer – podobnost s českou kultovkou (ironie, chápeme, ne?) je ovšem čistě náhodná.

Isolert z města Volos ve středořeckém kraji Thesálie doposud vydali jedinou řadovku – debut „No Hope, No Light… Only Death“ vyšel v roce 2016. Borci se nicméně mohou pochlubit i kolaboračním počinem „Everything Dies“, na němž spolupracovali s o něco známějšími krajany Human Serpent. Výsledkem společného snažení byla povedená dvacetiminutová skladba.

Když si projedu profily obou formací na Metal-Archives, slibněji se podle mě tváří právě Isolert. Ať už jde o fotku, logo nebo právě zmiňovanou kolaboraci s Human Serpent. A poslech „Towards the Great Dissolution“ takový dojem rozhodně potvrzuje.

Insanity Cult totiž, s veškerou úctou k nim, předvádějí obyčejný průměr. Sem tam se možná vyloupne slušný kytarový motiv, ale jde jen o dílčí střípky, které navíc nejsou ani zdaleka tak strhující, aby dokázaly vytáhnout dojem z předkládané čtvrthodiny. Třeba druhý song „Existential Entropy“ má už poměrně ambiciozních deset minut, ale svou délku obhájit nedokáže. K nějakému silnějšímu dojmu tomu jednoduše dost schází. Zpaměti si nedokážu vybavit prakticky žádný motiv už několik minut po poslechu a to je samozřejmě špatně. Vzato kolem a kolem mě tedy produkce Insanity Cult spíš minula a neodnesl jsem si z jejího poslechu nic, co by stálo alespoň trochu za řeč.

Nakonec ani Isolert nepředvádí nějaké velké zázraky, ale jejich dvě písně „Dreams of Emptiness“ a „I Hide My Soul Inside the Trees“ mají alespoň nějaký drajv. Platí to zejména o druhé jmenované, která na rozdíl od desetiminutové „Existential Entropy“ svých sedm minut utáhne a skončí v povedeném dlouhém kytarovém sólu.

Je nicméně zřejmé, že tu ani v jednom případě nebavíme o nějakých zásadních kvalitách, „Towards the Great Dissolution“ celkově nepatří k počinům, které byste neměli minout. Lepší dojem zanechali jednoznačně Isolert, kteří se tu sice prezentují lepším průměrem, ale dokážu si představit, že někdy vypustí i zajímavější věci (prostřednictvím „Everything Dies“ se tak ostatně už stalo, byť nešlo jen o jejich počin). Insanity Cult mi naopak přišli jako horší průměr a nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl ještě někdy věnovat pozornost.


Blues for the Redsun / Omm – Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Blues for the Redsun / Omm - Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: sludge / doom | ambient / drone
Datum vydání: listopad 2017
Label: Analog Freaks Records

Tracklist:
Sida A – Blues for the Redsun:
01. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates

Sida B – Omm:
02. Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates (o /\/\ /\/\ rmx)

Hrací doba: 36:02

Odkazy Blues for the Redsun:
facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy Omm:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Blues for the Redsun

Aktuálnost nahrávky, o níž se dnes budeme bavit, je asi diskutabilní. Což samozřejmě není její chyba, spíš moje, že jsem se neodhodlal psát o „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ dřív. Teď už to možná zajímá málokoho, ale to je náš standard, že recenzujeme všechno o půlroku později než všichni okolo. Kdo chce ale vidět závody, ať si táhne sportovat na stadion a nechodí na stránku o obskurní hudbě. Pro nás je důležitější poslouchat a psát v momentě, kdy je na to odpovídající rozpoložení a příhodná doba. A ta v případě „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ nastává právě teď.

O aktuálnosti počinu lze ovšem diskutovat ještě z jednoho úhlu pohledu. Než se k němu ovšem dostaneme, nejprve si formálně představíme, s čím vlastně máme tu čest. Audiokazetu limitovanou 80 kusy (moc hezký ručně dělaný obal je buď zlato-černý nebo černo-zlatý) sdílejí Blues for the Redsun a Omm. Na první pohled se nicméně zdá, že tím „důležitějším“ na kazetě je česká těžkotonážní tryzna.

Blues for the Redsun zde totiž předkládají vlastní skladbu „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“, což ale není žádná novinka. Všichni příznivci formace jistě vědí, že jmenovaný kus byl k poslechu uvolněn již začátkem roku 2016 jakožto digitální singl. Aktuální audiokazeta je však, pokud se nemýlím, jeho premiérovým uvedením na fyzickém nosiči.

Druhá strana v režii Omm – nebo také o /\/\ /\/\, chcete-li – nabízí taktéž stopu s názvem „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“. Jde totiž o remix titulního kusu od Blues for the Redsun. Ve skutečnosti je ale tato verze pojatá natolik odlišným způsobem, až ji lze skoro brát jako plnohodnotnou samostatnou píseň. Pokud je totiž mezi oběma stranami nějaká podobnost, pak se nese spíš jen v abstraktní rovině. Což lze myslím považovat za plus.

Nejprve ovšem k Blues for the Redsun, byť jejich „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ jste nejspíš již dávno slyšeli na Bandcampu kapely. Moravská pětice tímhle osmnáctiminutovým flákem formálně navazuje na svůj povedený demosnímek „Waiting for the Enlightenment“ z roku 2015, jemuž se svou kvalitou přinejmenším vyrovná.

Styl Blues for the Redsun je daný – skupina holduje nervy-drásajícímu bahennímu tempu, ultra-hnusné atmosféře, nelidskému jekotu, zahlučenému pozadí, vše namíchané do odporného koktejlu s prudce vysokou viskozitou. Přesně takové je i „Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ a je to jenom dobře. Blues for the Redsun dotáhli nihilistický sludge / doom do extrému, díky čemuž jejich produkce není určena všem, ale kdo holduje temnotě, ten takový přístup jenom ocení.

„Deadspace / Knocking on the Cemetary Gates“ v podání Omm je paradoxně přívětivější, ačkoliv spadá do hájemství drone / ambientu, což by papírově vzato mělo slibovat ještě větší zlo. Ale i to nakonec potvrzuje, že Blues for the Redsun aktuálně patří k nejsyrovějším a nejhrubějším metalovým formacím v České republice. Nicméně i verze Omm má své kouzlo, je mnohem monotónnější, hypnotičtější. Nenutí člověka vrazit jehlu do žíly a pak se jít oběsit, přesto dokáže zapůsobit.

Blues for the Redsun

Kdybych ale nevěděl, o co jde, asi bych spojitost mezi oběma písněmi nepoznal. Což neberte ani jako výtku, ani jako pochvalu, prostě to říkám jako ilustraci toho, že verze od Omm je jinde. Vládne jí ambientní linka, pod níž se převaluje dronová mlha, což je prakticky celá náplň osmnácti minut, ale posluchači minimalistických atmo-věci dobře vědí, že by takové sdělení neměli chápat v negativním smyslu. I monotónnost je cesta.

Celkově tenhle počin můžeme bez jakýchkoliv obav hodnotit kladně. Obě strany jsou hudebně zajímavé a dokážou zprostředkovat slušný zážitek, takže nijak nevadí, že první song je známý už dva roky a druhý je formálně předělávkou prvního. Důležitý je nakonec dojem a ten je výborný.

Omm


Crawl / Leviathan – Split

Crawl / Leviathan - Split

Země: USA
Žánr: black / doom metal / drone / sludge
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Red River Family Records

Tracklist:
Side Ψ: Crawl
01. At the Forge of Hate

Side Ω: Leviathan
02. Igneous Ashen Tears

Hrací doba: 24:00

Odkazy Crawl:
facebook / bandcamp

Odkazy Leviathan:
bandcamp / bandcamp 2

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

Na splitu, o němž v dnešní recenzi zapředeme kus řeči, se scházejí dvě dost zajímavé formace. Jméno formátu Leviathan snad ani není nutno sáhodlouze představovat – Wrestův projekt už dávno patří k veličinám amerického black metalu. Na rozdíl od velké části žánrových a zeměpisných souputníků se navíc nebojí opravdové temnoty, kterou upřednostňuje na úkor standardního, takzvaně extrémního šolíchání po povrchu. I díky tomu Leviathan osobně považuji za jedno z dlouhodobě nejzajímavějších blackmetalových seskupení, jaká se ve Spojených státech amerických objevila.

Zato Crawl je skupina, jejíž existence zůstává velké části (black)metalové obce doposud skryta, což je ovšem škoda, protože ani zde se nejedná o nějakou plytkou mrdku bez hlubšího sdělení. Tenhle projekt funguje teprve několik let, ale pár nerviček už asi pocuchat dokázal. Možná si vzpomenete, že deska „This Sad Cadav‘r“ u nás na stránce dostala pochvalnou recenzi (sám jsem ji napsal), a pokud si nepamatujete, pak vám snad postačí sdělení, že co do ohavnosti se CrawlLeviathan může směle měřit…

…dokonce bych si i dovolil říct, že jestli někdo na tomto bezejmenném splitku, které vyšlo na rudé audiokazetě u Red River Family Records v limitaci 333 kopií, předvádí větší ošklivost, je to právě Crawl. Nakonec právě Crawl nahrávku otvírá a na straně Ψ předkládá přesně dvanáctiminutovou skladbu „At the Forge of Hate“.

Jestli máte „This Sad Cadav‘r“ stále v paměti, pak vás „At the Forge of Hate“ asi nějak zásadně nepřekvapí. Pokud jste si ovšem zmiňovanou desku oblíbili, pak vás ani nový song nezklame. Bahno, zmar, špína, marast, deprese – to všechno tam je. Očekávejte těžkou tonáž, která je ve své změti hudební misantropie žánrově rozpitá a nejasná. Černá díra do sebe nasává vlivy black metalu, doom metalu, dronu, sludge i noisu a zpátky vyplivne nepřívětivou kakofonní kouli. V tomto případě je název kapely více než příhodný, protože tahle hudba se skutečně plazí, což ale mizérii jenom prohlubuje. Když něco uhání kupředu jak zběsilé, je to taky zběsile rychle pryč. Crawl vám ale držku v tom močále vymáchá. Pomalé tempo totiž vůbec není znakem soucitu, přívětivosti nebo empatie, naopak to v něm bolí ještě víc. Každopádně, dost zlá věc pro posluchače, kteří už patří k mírně otrlejším.

Leviathan na straně Ω přichází s písní „Igneous Ashen Tears“, která má rovněž navlas přesně dvanáct minut. V porovnání s Crawl působí příspěvek Leviathan o něco hudebněji… zatímco „At the Forge of Hate“ je hustá převalující se mlha bez jasných kontur, v „Igneous Ashen Tears“ lze alespoň cítit nějakou kompoziční strukturu, má to i rytmiku a znatelnější vývoj. To neberte ani jako pozitivum, ani jako negativum, je to prachsprostý fakt, jejž pouze předkládám v recenzi k uvážení případným posluchačům.

„Igneous Ashen Tears“ samo o sobě je – chce se dodat: samozřejmě – velmi dobré. O vrchol tvorby Leviathan se jistě nejedná, ať už co do působivosti či do úrovně nepříjemnosti, ale kousek ďábla se v tom stále nachází. Wrest bezesporu umí a i zde to dokazuje, nicméně kdybych si musel vybrat, ortodoxní negativismus Crawl na mě v tomto případě zapůsobil asi o kousek více.

Split jako celek je ovšem vysoce kvalitní. Obě formace na něj přispěly skvělým materiálem, takže vzato kolem a kolem si není nač stěžovat. Povedená záležitost.


The Wakedead Gathering / Ecferus – Split

The Wakedead Gathering / Ecferus - Split

Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 3.11.2018
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
I. The Wakedead Gathering
01. The Blind Abyss

II. Ecferus
02. Unto Chaos Unraveling
03. Author of Destruction
04. Cerebral Inferno (Madness Reigns)

Hrací doba: 24:19 (11:01 / 13:18)

Odkazy The Wakedead Gathering:
facebook / bandcamp

Odkazy Ecferus:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Na tomhle bezejmenném splitu se scházejí dvě formace, s jejichž tvorbou jsem doposud neměl nějakou čest – alespoň ne takovou, jaká by stála za řeč. Trochu větší povědomím mám o Ecferus. Na tenhle projekt jsem narazil už několikrát a svého času jsem měl v plánu si pustit minialbum „Shamaniacal Essence“, které vyšlo koncem roku 2016. Vzpomínám si ovšem, že mě poslechnutá ukázka nějak zásadně na zadek neposadila, takže jsem nakonec EP vynechal s tím, že asi o nic zásadního nepřijdu, když zrovna tohle neuslyším. Přece je toho všude jinde na poslech hromada, takže jsem z tohoto ohledu rozhodně nestrádal a můj přehrávač bez Ecferus nezel prázdnotou.

O The Wakedead Gathering jsem toho před poslechem společného splitu obou projektů věděl ještě méně. Měl jsem jakési povědomí, že tohle jméno existuje, ale nikdy jsem mu nevěnoval žádnou pozornost. Asi se ptáte, proč jsem se tedy vůbec pustil do náslechu spolupráce těchto jednočlenných formací ze Spojených států amerických… a odpověď je docela triviální: Jednoduše jsem měl náladu zkusit zase něco nového. Na Ecferus už jsem navíc kdysi narazil, tak proč konečně nedat šanci. Jistý příslib toho, že by se nemuselo jednat o provar, navíc poskytovala skutečnost, že obě skupiny vydávají u I, Voidhanger Records, pod jejichž křídly se ostatně objevilo i toto splitko, a navrch se mi docela líbil i přebal nahrávky. Tak pojďme na věc!

Jako první se slova ujímá The Wakedead Gathering. Zde jsem žádná velká očekávání neměl, ale nakonec se z toho vyklubala poměrně fajn záležitost. Death metal obecně vzato není moje srdcová záležitost, ale zrovna zde je podán způsob, jaký mi docela vyhovuje. Ostatně o tom, že se nebude jednat o standardní žánrovou práci, asi dostatečně výmluvně hovoří fakt, že The Wakedead Gathering dodal jedinou skladbu „The Blind Abyss“ s hrací dobou přes jedenáct minut.

Tenhle relativně ambiciózní kousek si ostudu rozhodně neuřízl. Ne snad, že by se jednalo o nějaké veledílo, ale atmosféra „The Blind Abyss“ je až překvapivě kvalitní a neklouže jen tak po povrchu, hlavně ze začátku písně. Nosných nápadů je na těch jedenáct minut tak akorát, aby každý dostal svůj prostor, ale nezačal lézt krkem. Z kompozičního hlediska se tedy jedná o dobrou záležitost s dostatečným počtem nějakých ozvláštňujících prvků, díky nimž mohou dobře vyniknout i žánrově konvenčnější deathmetalové pasáže a díky nimž nakonec vyhrazený čas uběhne příjemně rychle. Nějaká slabší chvilka se sice najde, ale vzato kolem a kolem by to takhle vlastně šlo, proč ne.

To příspěvek Ecferus je na tom dle mého skromného názoru o dost hůře. Tady se hraje takový obyčejný black metal bez nějakého výraznějšího ksichtu, bez výraznější atmosféry, prostě žádný velký zázrak. Objevují se sice poměrně výrazné kytarové melodie, které bych označil za asi největší (ale spíš jediné pořádné) pozitivum Ecferus, ale jinak se tu nebavíme o ničem lepším než průměru. Zmiňované melodie se sice ukážou v každém ze tří přítomných songů, ale pořád to není až taková sláva, abych mohl přivírat oči nad tím, že vše ostatní je vcelku nuda. Některé pasáže jsou navrch regulérně slabé, takže proč si hrát na shovívavost.

Výsledek splitka je asi zřejmý. Za mě jednoznačně vyhrává The Wakedead Gathering, kde bych si dokázal představit, že zkusím poslechnout i něco dalšího. Naopak muzika Ecferus mě vůbec nepřesvědčila a soudě na základě těchto tří skladeb nevidím sebemenší důvod, proč bych měl téhle kapele věnovat nějakou zvýšenou pozornost.


Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks – With Gangrene Edges / Voiidwarp

Howls of Ebb / Khthoniik Cerviiks - With Gangrene Edges / Voiidwarp

Země: USA / Německo
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 11.8.2018
Label: I, Voidhanger Records / Iron Bonehead Productions / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Howls of Ebb
01. Babel’s Catechism
02. With Gangrene Edges
03. Bellowed

II. Khthoniik Cerviiks
04. Ketoniik Katechesiis
05. Spiiral Spiire Stiigmata
06. Traumantra
07. Come to the Subeth
08. Paralaxiis

Hrací doba: 39:41

Odkazy Howls of Ebb:

Odkazy Khthoniik Cerviiks:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

V dnešní recenzi splatím jeden z velkých dluhů loňskému roku. To znamená, že konečně napíšu o nahrávce, o níž jsem sem měl napsat už dávno, a zároveň s tím zde budu poprvé recenzovat muziku dvou skupin, jejichž jména se v našich recenzích taktéž měla objevit už dávno. Nicméně jak se říká – lepší pozdě nežli vůbec, tak si pojďme připomenout, zač je toho kvalitní metalový extrém.

Že zde doposud nebyla recenze na Howls of Ebb, to by se dalo považovat ze naši (moji) velkou ostudu. Jméno téhle zámořské formace v určitých kruzích po vydání druhé desky „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ (2016) právem dost rezonovalo; tenhle počin tehdy za recenzi určitě stál a nejspíš jsem se na to neměl vysrat. Špatnou zprávou pro příznivce kapely je, že v mezičase od vydání dnes recenzovaného „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ Howls of Ebb dle dostupných informací ukončili svou činnost. Příspěvek na splitko s Khthoniik Cerviiks by tedy měl být jejich poslední vydanou muzikou, nedojde-li někdy k reunionu případně vymetání archivů.

Obdobně – akorát bez toho rozpadu – jsou na tom němečtí Khthoniik Cerviiks. Debut „SeroLogiikal Scars (Vertex of Dementiia)“ z roku 2015 skupině taktéž vydobyl ne zrovna zanedbatelnou pozornost i kredit. A i v tomto případě se jednalo o záležitost, která by si prostor v našich recenzích rozhodně zasloužila. Ale tím spíš se nám nahrávka jako „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ hodí do krámu…

Jako první se slova ujímají Howls of Ebb, kteří mají na svou stranu splitu „With Gangrene Edges“ vyhrazeno o poznání méně prostoru než němečtí kolegové (patnáct minut oproti dvaceti šesti minutám Khthoniik Cerviiks). I v rámci pouhé čtvrthodiny ovšem Howls of Ebb dokážou představit svůj osobitý náhled na deathmetalovou avantgardu. Jedním dechem je však nutno dodat, že na rozdíl od mnohých jiných pouze nesledují trendy a nejsou další prachsprostou kopírkou australských Portal

Přístup Howls of Ebb je jiný, hodně svůj a neotřelý. Američané nabízejí hromadu originálně pojatých krkolomných riffů a změn temp a divně lámaných zvuků, přesto jejich muzika nesklouzává k samoúčelné disharmonii. Kousek kakofonie se v tom jistě nachází, nicméně je evidentní, že ji Howls of Ebb mají pod kontrolou a je výsledkem cílevědomého skladatelského procesu. Nikdy se jim to nezvrhne do samoúčelného bordelu, vždy to má rysy skutečných skladeb se zamýšleným vývojem, čehož může být důkazem i množství sugestivních mrtvolných pasáží anebo chytrých kytarových linek. Podobně pestrá je i práce RoTn’kbLisKa za bicími, takže snad jen ten zELeVthaNDův vokál by mohl být ještě o chlup ohavnější. Rozhodně ale nejde o nic, co by dojem ze skvělého materiálu jakkoliv ponižoval. Má-li jít vážně o poslední materiál Howls of Ebb, pak se tohle zámořské duo loučí se ctí a stále s titulem jedné z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let.

Khthoniik Cerviiks si připravili o něco víc materiálu. Jejich strana „Voiidwarp“ nabízí celkem pět stop, avšak tři z toho jsou ambient/industriální mezihry, přičemž „Traumantra“ a „Paralaxiis“ nedají dohromady ani minutu a čtvrt. Zato „Spiiral Spiire Stiigmata“ a „Come to the Subeth“ jsou mnohem rozmáchlejší kusy trvající třináct respektive devět minut.

Howls of Ebb - With Gangrene Edges

V obou případech jde o propracované kompozice. Vedle Howls of Ebb sice Khthoniik Cerviiks vyznívají poněkud konvenčněji, ale obecně vzato je i jejich muzika dost vzdálená death/blackmetalových standardům. I jejich riffy si nepotrpí na přímočarost a jednoduchá řešení, a přitom si uchovávají kus pořádnou dávku agrese i špíny. Z té ale Němci klidně plynule přecházejí k pestřejším pasážím, až se klidně dostanou až k regulérně melodické chvilce vrcholící v heavymetalovém kytarovém sólu. Obě skladby si bez sebemenších problémů dokážou svou vysokou délkou zvládnou obhájit, protože jsou skladatelsky dostatečně na výši, aby dokázaly nenudit.

Vzato kolem a kolem tu tedy máme split, jehož obě strany jsou v jistém slova smyslu dost rozdílné, nicméně je spojuje svěží náhled na kombinaci death a black metalu a také vysoká kvalita. A z toho mi chtě nechtě vychází, že v případě „With Gangrene Edges ​/​ Voiidwarp“ se bavíme o nadstandardně silném split albu, které si žádá o zařazení do sbírky. Pokud jste doposud neslyšeli, rozhodně byste měli zpětně dostudovat.

Khthoniik Cerviiks – Voiidwarp


I I / Lihhamon – Miasmal Coronation

I I / Lihhamon - Miasmal Coronation

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. I I
01. Indoctrination of Death’s Command
02. Weltenfresser
03. Miasmal Execration
04. Vidargängr

II. Lihhamon
05. Zelot (Splendour of Terror)
06. Inferno (Decimation Doctrine)
07.Chasma (Deathstrike Coronation)

Hrací doba: 31:38

Odkazy I I:
facebook / bandcamp

Odkazy Lihhamon:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme.

Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016. Mně osobně však obě skupiny přijdou (ne)známé úplně stejně a do poslechu „Miasmal Coronation“ jsem se paradoxně pustil spíš kvůli I I.

A právě I I se slova ujímají jako první. Němci se prezentují zběsilou black/deathmetalovou sypanicí, která se ani nesnaží si hrát na nějakou atmosféru nebo inteligenci a bez okolků to do posluchače rube hlava nehlava. Úvodní dva tracky „Indoctrination of Death’s Command“ a „Weltenfresser“ působí právě takhle. Bohužel mám ovšem dojem, že kromě agrese a nasranosti v nich I I nedokážou nic moc nabídnout. Prostě to hobluje… a to je všechno. Kdo touží po čemkoliv lepším než samoúčelném námrdu, asi jen těžko odejde uspokojen. Navíc mohu dodat, že v koncertním podání ta sypačka vyzněla záživněji než ve studiové podobě, v níž I I nedokážou pořádně zaujmout.

O něco zajímavější je třetí song „Miasmal Execration“, v jehož polovině už se I I odváží trochu zpomalit, což v porovnání s tím, co předvádějí okolo, zní o poznání svěžeji. Vyvstává tím poněkud paradoxní situace, kdy hlavní výraz kapely spíš nudí a v hlavě utkví ten jediný moment, kdy I I trochu vybočí. Jejich poslední píseň „Vidargängr“ už pak působí spíš jako dvouminutový dovětek ve středním tempu, ale i ten mně osobně přijde zajímavější než onen zbytek.

Lihhamon na své kolegy navazují v obdobných žánrových intencích, přesto je jejich podání docela odlišné než v případě I I. Především je kytarový sound Lihhamon o něco špinavější, což se mi zdá jako vhodnější volba. Sice se i oni soustředí spíš na agresivnější vyznění, ale už to není taková bezhlavá jebačka. Lihhamon zvládnou i nějaký ten přechod a změnu tempa, díky čemuž jejich polovina vyznívá variabilněji a také posluchačsky přívětivěji. Ne přímo v tom smyslu, že by byla stravitelnější… spíš posluchačsky lákavější.

Na druhou stranu, někomu by u Lihhamon mohl vadit trochu „automatový“ zvuk bicích, ačkoliv na ně dle všeho hraje člověk. Hodně je to slyšet zejména v sypačkách, z nichž některé by svým pojetím mohly jít i do grindcoru (toto prohlášení neimplikuje, že v grindu znějí bicí jako automat). Zrovna tohle mě osobně ale nijak zásadně nesere, protože na takzvaně přirozeně znějící bicí nejsem takový fetišista jako (pravděpodobně) větší část posluchačů metalu.

Jinak ale ani Lihhamon nehrají žádné velké zázraky. V žádném ze tří nabízených songů není k nalezení nic, co by člověka usadilo na prdel (nejblíže k tomu má finále „Chasma (Deathstrike Coronation)“ s výrazným atmo-nádechem, které se dost povedlo a které je zároveň nejlepším momentem celého splitka). Je to jenom docela fajn sypačka, jíž víc než vlastní kvality přidává na kreditu srovnání s I I, jejichž strana „Miasmal Coronation“ mě vlastně dost nudí. Jako celek se rozhodně nejedná o nějak výrazný počin a slyšet jej nemusíte.


Barshasketh / Outre – Sein / Zeit

Barshasketh / Outre - Sein / Zeit

Země: Nový Zéland / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2017
Label: Third Eye Temple

Hrací doba: 16:54

Odkazy Barshasketh:
facebook / bandcamp

Odkazy Outre:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third Eye Temple

Těmi formálně zkušenějšími a déle hrajícími na tomhle splitu jsou Barshasketh, kteří pocházejí z Nového Zélandu, ale aktuálně sídlí ve Skotsku. Hrají od roku 2009 a na kontě již mají tři řadovky doplněné o standardní sbírku neřadových nosičů. Přesto bych řekl, že jsou to Outre, čí jméno bylo poslední roky víc vidět a slyšet. Polákům se po vydání debutu „Ghost Chants“ (2015) dařilo, počin vzbudil velkou pozornost, kapela odehrála dost koncertů a nakonec si ji pro další desku pod svá křídla stáhnul elitní francouzský label Debemur Morti. Takhle jsou karty papírově rozdány. Řekl bych však, že na splitku „Sein / Zeit“ (název placky obsahuje názvy skladeb od každé kapely, akorát v němčině) dostávají Outre lidově řečeno na frak.

Barshasketh na split přispěli téměř osmiminutovou skladbou „Being“, která je sice oproti muzice Outre konzervativnější a usedlejší, ale mě osobně v tomto případě oslovuje mnohem víc. Kapela zde hraje vesměs dle žánrových pravidel, ale jejich kompozice je vystavěna zkušeně a podložena kvalitním skladatelským základem. „Being“ je příjemně variabilní blackmetalový song a dokáže zabavit po celou vyhrazenou dobu. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že ve mně píseň zanechala nějaký hluboký šrám, tak žhavé to rozhodně není, ale kdybych se to tu snažil poplivat, lhal bych sám sobě do kapsy. Jak se s oblibou říkává, feeling v tom je, takže za mě pro Barshasketh palec nahoru.

Zato s „Time“ od Outre mám poněkud problém. Song je oproti příspěvku Barshasketh o víc jak dvě minuty kratší, přesto se na něj nějak nedokážu soustředit. Jediné, co si z něj pořádně dokážu vybavit, je výrazný kytarový zvrat hned v prvních vteřinách písničky, ale potom jde pozornost hodně rychle do kopru a nějak mi to nedokáže nic předat. Chao-black oukej, „Ghost Chants“ mě taky bavilo, ale „Time“ mě nějakým způsobem míjí. Podobně je na tom i poslední přítomný song. Aby Outre nějak dorovnali stopáž, přidali k „Time“ ještě druhou věc – předělávku „Only True Believers“ od švédské smečky Armagedda. Podání Poláků mě ovšem na zadek nijak neusadilo, ale vzato kolem a kolem mě baví pořád víc než jejich vlastní track. Což o něčem vypovídá.

Jednoznačným vítězem pomyslného splitkového souboje jsou pro mě tedy Barshasketh. Ti nahráli povedenou věc. Celkově však v „Sein / Zeit“ nevidím nic zásadního a na rovinu říkám, že kdybych tu fošnu neslyšel, tak by můj hudební život chudší nebyl.


Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.