Archiv štítku: split

Taake / Deathcult – Jaertegn

Taake / Deathcult - Jaertegn

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.7.2020
Label: Edged Circle Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Deathcult:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Norský kult Taake už si letos jedno splitko na konto připsal. V březnu vyšel počin „Pakt“, na jehož druhé straně se představili krajané Whoredrom Rife. V červenci se pak Taake podílel na dalším splitu s opětovně norskými kolegy – Deathcult.

V případě „Jaertegn“ je spojitost mezi oběma zúčastněnými kapelami zcela zřejmá. Hlavní persónou Taake vždycky byl, je a bude Hoest. Vedle svého domovského a hlavního projektu se ale angažuje či angažoval i v dalších skupinách, přičemž jednou z nich jsou právě Deathcult, kde Hoest hobluje na baskytaru. Mimoto, ostatní členové Deathcult, bratrské duo Skagg a Thurzur, bývali svého času součástí koncertní sestavy Taake a také se podíleli na různých nahrávkách Taake jako hosté (z řadovek se oba objevili jen na „Noregs vaapen“ z roku 2011). O sounáležitosti a propojení obou formací tedy nemůže být pochyb.

TaakeDeathcult na „Jaertegn“ přispěli jednou exkluzivní písní a jedním coverem. V případě Taake se jedná o flák „Ravnajuv“ z desky „Total Death“ (1996) od Darkthrone. Deathcult šli také po klasice a vzali si na paškál „Black Arts“ z kultovního „Drawing Down the Moon“ (1993) od finských Beherit. Na obě předělávky já ale zcela upřímně kálím, neboť mě nezajímají. Jsou sice zahrané dobře, jak se na podobně zkušené kapely sluší a patří, ale já jako obvykle nevidím důvod, proč bych to měl poslouchat. Originální verze od původních interpretů mě vždycky budou zajímat víc. Pojďme radši na vlastní songy…

„Slagmark“ není nic zásadního, co by znalce Hoestovy tvorby zvedlo ze židle. Jedná se o takovou klasiku Taake, která baví hlavně v rychlých momentech a v průběhu zvonivé melodie rozprostírající se prakticky přes celou druhou polovinu skladby. Pasáž přibližně od dvou minut až do nástupu zmiňované melodie mi ale přijde maximálně průměrná. Celkově tedy neurazí, ani nenadchne, ale fanatiky Taake pravděpodobně uspokojí, protože píseň určitě není tak špatná, aby to někoho nasralo.

„Der Würger“ od Deathcult mě baví víc. Trio zde osm minut sype syrovou bezbožnost v ortodoxním severském stylu. Nikdo se ani nesnaží vymýšlet nic objevného, radši se jede dle nejlepších tradic true norwegian black metalu, což se může zdát jako málo – ať už málo na osmiminutový song nebo málo na dnešní dobu. „Der Würger“ nicméně maká a podařilo se do ní otisknout feeling esence norské odnože žánru, jakou máme všichni rádi. Příznivci tradicionalismu by tedy příspěvkem Deathcult pohrdnout neměli. Jestli „Jaertegn“ kvůli něčemu stojí za poslech, je to právě „Der Würger“.


Tsalal / Tetragrammacide – Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Tsalal / Tetragrammacide - Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Země: Indie / Kanada
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 11.6.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Tsalal
01. Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation

II. Tetragrammacide
02. The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)

Hrací doba: 14:39 (05:57 / 08:42)

Odkazy Tsalal:

Odkazy Tetragrammacide:
facebook / bandcamp

Tetragrammacide a Tsalal na společné nahrávce – to je prakticky dream team pro každého fandu zkurveně prasáckého black / noise bordelu. Když jsem se o vydání desetipalce „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ dozvěděl, upřímně mi tahle zpráva udělala radost a na výsledek jsem se těšil. Než se dostaneme k vlastnímu splitu, pokusím se vysvětlit důvody, proč se mi tahle kombinace zdá tak lákavá.

Tsalal považuji za neprávem přehlíženou záležitost. Bezejmenný debut, který vyšel původně na audiokazetě v roce 2012 a později pod názvem „ללַצָ“ také na vinylu, je fakt maso. Kámasútrový obal pod sebou ukrývá zběsilý a šílený chlívek, který se formálně dotýká metalu, ale pocitově díky své zvrhlosti spadá spíš pod noise. Zkrátka vytříbená delikatesa pro každého labužníka. Na nový materiál Tsalal se čekalo dlouho a mlčení prolomil až loňský demosnímek „The Haze“, který se objevil dost nenápadně. „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ asi zaujme pozornost vícera posluchačů.

O Tetragrammacide se snad nijak obšírně rozepisovat nemusím. Jejich akustický teror stojí kurva za to. Opět se nejedná o záležitost pro slabší povahy a fanoušky píčovin jako třeba melodie, ale choré mozky si na jejich doposud jediné desce „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nebo ještě extrémnějších dřívějších počinech jistě smlsly. Pokud se mezi vámi najde nějaký příznivec agrese a brutálního blástění, jenž Tetragrammacide doposud neslyšel, měl by si doplnit vzdělání.

Je evidentní, že hudebně k sobě takové dva extrémy pasují stejně jak anální kolík do prdele. Podobně není problém vidět ani určitou mimohudební souvislost. Jádro Tetragrammacide pochází z Indie, na niž debut Tsalal (kteří jinak pocházejí z Kanady) odkazuje svou grafikou i některý atmo-samply, které při troše snahy můžete zpoza toho bince vytáhnout.

Navzdory papírovým předpokladům však „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ žádná velká pecka bohužel není.

Nahrávku otvírají Tsalal, jejichž skladba se pro mě stala velikým zklamáním. Vlastní song z každého kraje lemují noisové pokusy „Intro to the Apocalypse“ a „Outro to the Proclamation“. Jedná se o nejlepší části celé stopy. Stěžejní obsah „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ je docela sračka.

Transcendentální hlukový zážitek z „ללַצָ“ tohle nepřipomíná ani v nejmenším. Pryč je i ortodoxní lo-fi BM orientace „The Haze“. „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ zní spíš jako demáč nějakého ledva průměrného grindového výplachu, která má vyšší ambice, ale k jejich naplnění mu chybí schopnosti. Srozumitelnější sound naneštěstí ukazuje, že Tsalal bez akustického extrému nijak zajímaví nejsou, a případný požitek alespoň z nějaké nasypané tuposti splachuje do hajzlu neskutečně špatný vokál. Upřímně, tohle falešné grco-řvaní zní spíš jako trolling.

Tetragrammacide se svojí bezmála devítiminutovou palbou „The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ naštěstí spravují náladu a alespoň oni si nedělají ostudu. Skupina zde navazuje na cestu vytyčenou již na „Primal Incinerators of Moral Matrix“ a „Typhonian Wormholes: Indecipherable Anti-Structural Formulæ“, tedy v balancování mezi zběsilým black / death metalem a zajímavým komponováním. Tetragrammacide ukazují, že i ve skutečně extrémním ranku se pořád dá praktikovat nějaké skladatelství a lze nabízet i silné a zajímavé nápady. Podobné kapely se dost často spoléhají jen na sílu svého zvuku a projevu, ale Tetragrammacide za bordel nepotřebují schovávat neumětelství. V jejich případě je zvukový extrém prostředkem k vyššímu celku, nikoliv cílem. A toho si cením.

Resumé nemůže být jasnější. Tetragrammacide„The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ splnili očekávání a opět servírují výbornou záležitost. Zato Tsalal„Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation“ udělali exkluzivní fail. Snad půjde jen o ojedinělý výstřelek a příště to zas bude mít grády, protože jestli by se Kanaďané i do budoucna vydali cestou podobných mrdek, mrzelo by mě to fest.


Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast – Don’t Walk on the Mass Graves

Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast - Don't Walk on the Mass Graves

Země: Irsko / Německo
Žánr: doom metal / black / doom metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A:
Mourning Beloveth – I Saw a Dying Child in Your Arms

Side B:
The Ruins of Beverast – Silhouettes of Death’s Grace

Hrací doba: 19:36

Odkazy Mourning Beloveth:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na první jmenovaný počin.

Nebudu vám nijak zapírat skutečnost, která by stejně po přečtení recenze byla všem zjevná. „Don’t Walk on the Mass Graves“ jsem si pouštěl především kvůli The Ruins of Beverast. Mourning Beloveth je kapela, která mi nikdy nevadila, ale zároveň jsem nikdy neměl potřebu ji poslouchat, protože jsem její muzice nepřišel plně na chuť. Možná, že můj postoj k oběma formacím obecně přímo ústí v mé vnímání jejich stran na „Don’t Walk on the Mass Graves“, možná ta implikace stojí opačně a mé vnímání jednotlivých stran na splitka jen potvrzuje, jak obě skupiny vnímám obecně. Nevím. Třeba ani nejde o implikaci, nýbrž o ekvivalenci. Ve finále to ale tak zásadní roli nehraje a na mém postoji k nahrávce to nic nezmění.

Řečeno polopatě, „Don’t Walk on the Mass Graves“ je pro mě důležité exkluzivně díky skladbě „Silhouettes of Death’s Grace“ od The Ruins of Beverast. Alexander von Meilenwald si drží konstantně vysokou kvalitou a ani tenhle song není výjimkou. Nejedná se sice o to nejlepší, co se kdy pod hlavičkou The Ruins of Beverast objevilo, ale pořád jde o výbornou záležitost, která pracuje se všemi charakteristickými rysy téhle kapely, aniž by výsledek působil jako vyčichlé vykrádání sebe sama.

Opět se tedy dočkáme hutné black/doomové temnoty s v tom nejlepším možné slova smyslu výpravnou atmosférou. „Silhouettes of Death’s Grace“ tradičně stojí na rozvážných riffech a bravurní schopnosti pracovat s náladami. Um vtáhnout posluchače do svého světa a zcela jej pohltit mohou Meilenwaldovi mnozí jenom závidět. Několik výrazných nápadů a motivů se v „Silhouettes of Death’s Grace“ také najde, tudíž to celé nestojí jenom na síle zvuku. Za mě tedy prakticky bez výhrad, protože přesně něco takového chci od The Ruins of Beverast poslouchat.

„I Saw a Dying Child in Your Arms“ od Mourning Beloveth oproti „Silhouettes of Death’s Grace“ vyznívá trochu obyčejně. Už úvodní vybrnkávačka, na niž naváže až trochu kýčovitá kytarová klička a tklivý čistý zpěv, jsou jak vystřižené z doommetalové učebnice, což není nutně dobře. Jasně, nejde o pičovinu, ale osobně se mi tyhle přehlídky melancholie strašně vzdálily, tak proto mě píseň tolik nebere, i když budu chápat, že koho tyhle věci baví, ten si to užije. Mně osobně začne „I Saw a Dying Child in Your Arms“ dávat skutečný smysl až ve své poslední třetině, kdy song příjemně vygraduje a ústřední motiv zintenzivní. V téhle chvíli mě to už baví, ale první půli jen jaksi bezbolestně toleruji.

Celkově „Don’t Walk on the Mass Graves“ (ten název je mimochodem super) považuji za solidní nahrávku a vcelku příjemnou jednohubku. Strana The Ruins of Beverast splnila moje očekávání a baví mě. Vzhledem k tomu, že právě kvůli ní jsem split poslouchal, vede mě to ke spokojenosti. Strana Mourning Beloveth pro mě znamená jen bonus, jenž mě neuráží, ale upřímně se mi z něj líbí až jeho závěr.


Runespell / Forest Mysticism – Wandering Forlorn

Runespell / Forest Mysticism - Wandering Forlorn

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Runespell
01. Wolf Woods
02. Streams of Sorrow
03. Fated in Blood

II. Forest Mysticism
04. Summon
05. Rivers of Silver (II)
06. Ancient Tides of War

Hrací doba: 37:09 (20:23 / 16:46)

Odkazy Runespell:
bandcamp

Odkazy Forest Mysticism:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Australský projekt Runespell se za období jednoho demosnímku a tří dlouhohrajících desek zařadil k mým oblíbencům. Netvrdím, že jde o srdcovku, ale ten výpravný syrový black metal na mě prostě funguje a baví mě. Mimo jiné jej vnímám jako kvalitní alternativu třeba za takové Graveland, jejichž poslední tvorba mi přijde docela jalová.

Pořád bych však řekl, že asi nejde o kapelu, od níž bych musel slyšet a vlastnit úplně všechno. Což je trochu paradoxní, protože doposud poslušně poslouchám každou novou nahrávku a všechny jsem si také koupil. Stejný osud pravděpodobně nemine ani nové splitko „Wandering Forlorn“, na němž se s Runespell setkává taktéž australský projekt Forest Mysticism, s jehož tvorbou jsem se dosud neseznámil. Ale nakonec – i k objevování nových jmen mohou split alba posloužit.

Strana Runespell vesměs splňuje očekávání, jaká jsem vůči ní měl. Desetiminutový otvírák „Wolf Woods“ je skvělý a jasně ukazuje, proč jsem si tuhle kapelu oblíbil. Jedná se o syrový melodický black metal s výtečnou atmosférou a skvělými melodiemi. Pár cca desetiminutových věcí už Nightwolf v rámci Runespell udělal a i tahle se může směle zařadit k těm povedeným. Delší stopáže podobně laděnému black metalu jednoduše sluší a „Wolf Woods“ to potvrzuje. Za mě hodně velký cajk.

„Fated in Blood“ se mi zdá ještě o kousek melodičtější, ale na kvalitě jí to nic neubírá. Opět se jedná o poutavou kompozici s velkým citem pro silně stavěnou atmosféru. Budu chápat, pokud někdo bude remcat, že Runespell hraje vesměs furt to samé a jednotlivé nahrávky se mezi sebou odlišují jen v detailech, ale tohle je jeden z těch případů, kdy mi držení jednotného ksichtu dává smysl. Kdo má navíc kvalitně naposloucháno, ten ví, že jemný posun v atmosféře mezi deskami vždy bývá. O písních z „Wandering Forlorn“ bych řekl, že se asi nejvíc blíží náladě „Voice of Opprobrium“.

Podobnost s „Voice of Opprobrium“ lze spatřovat i v tom, že delší blackmetalové stopy jsou odděleny akustickou instrumentální mezihrou. „Streams of Sorrow“ mě nicméně nijak zvlášť nezaujala a pokusy o totéž na „Voice of Opprobrium“ se mi pozdávaly o dost víc. Přežít se to ale dá a skutečný fail to určitě není.

Strana Forest Mysticism mě už moc nesebrala. Jde o vedlejší projekt D.Woods of Desolation, od nichž jsem kdysi poslouchal desku „As the Stars“, a ta mi přišla strašlivě špatná. Produkce Forest Mysticism je určitě poslouchatelnější a svým pojetím vlastně nemá zas tak daleko k Runespell, takže spojení těchto formací na jeden nosič své opodstatnění určitě má.

Na rozdíl od Runespell mi ale tohle pojetí black metalu u Forest Mysticism moc nesedí, zdá se mi méně charismatické a poutavé. Třeba jedna melodická pasáž v polovině „Summon“ mi přijde docela dobrá, ale obecně vzato tomu prostě něco chybí. Svůj podíl má na tom asi i zvuk. Tam, kde se Runespell podařilo najít balanc mezi syrovostí a prostorem pro melodiku, Forest Mysticism zní příliš přidušeně a hrubě, aby mohla vyniknout nějaká epičtější nálada. Dramaturgicky je i druhá strana splitu vystavěna totožně – black metal, jemnější instrumentální intermezzo, opět black metal.

Neříkám, že je strana Forest Mysticism je sračka. Hlavně závěrečný song „Ancient Tides of War“ dojem výrazně zlepšuje. Přesto Forest Mysticism jednoznačně stojí ve stínu strany Runespell. Jestli si kvůli něčemu „Wandering Forlorn“ pouštět nebo rovnou kupovat, je to právě Nightwolfův příspěvek.


Whoredom Rife / Taake – Pakt

Taake / Whoredom Rife - Pakt

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
I. Side A: Whoredom Rife
01. From Nameless Pagan Graves
02. En lenke smidd i blod

II. Side B: Taake
03. Ubeseiret
04. Heartland (The Sisters of Mercy cover)

Hrací doba: 24:14 (13:16 / 10:58)

Odkazy Whoredom Rife:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Taake mám docela rád. Muzika tohoto, nebojím se říct dnes již kultovního norského projektu se mi vždycky líbila. První tři řadovky jsou jednoduše skvosty, které se můžou postavit na roveň největším albům blackmetalové historie. Následující desky se už sice ranou trilogii nedotahují, ale pořád mi přijdou dobré a osobně mě baví.

Na druhé straně bych ale netvrdil, že Taake patří k vyloženým srdcovkám. Je to super kapela, občas si její muziku pustím s obrovskou chutí, ale v pomyslném žebříčku oblíbenosti u mě nepatří na nejvyšší příčky, v důsledku čehož si vystačím s dlouhohrajícími alby. Ta poslouchám docela poctivě (snad jedině na „Stridens hus“ jsem ve své době moc času nenechal, ale ne nutně kvůli kvalitě samotného počinu), neřadové nahrávky však většinou nechávám bez povšimnutí.

Stejný osud jsem měl připravený i pro splitko „Pakt“, kde se Taake potkává s Whoredom Rife. Jak se ale říkává: darovanému promáči na zuby koukej. Vždyť od toho to člověku posílají, aby ten chrup zkontroloval. Hozenou rukavicí jsem nepohrdl, oprášil své stomatologické znalosti a pustil se do díla. Předtím, než se vás pokusím seznámit s výsledky svého bádání, ještě mohu dodat, že pro Taake to nebude jediný letošní split – „Jaertegn“ sdílené s Deathcult, v jejichž řadách ostatně Hoest také působí, vyjde v červnu.

Ohledně vydání se sluší zmínit, že „Pakt“ vyšlo výhradně na desetipalcové gramofonové desce ve třech barevných provedeních – černé, rudé a jakési šedivé s černými šmouhami (říkají tomu „fog“). Každá skupina si pro sebe dle očekávání uzmula jednu stranu vinylu a každá kapela dodala dva songy.

Strana Taake začíná skladbou „Ubeseiret“. Ta se mi zdá docela v pořádku, i když se v rámci Hoestovy tvorby určitě nejedná o nic zásadního. Ale to bych snad ani od krátkohrajícího počinu nečekal. Po většinu doby jde o takový standard Taake, s nímž si Hoest ostudu nedělá; musí se nechat, že se to pořád poslouchá dobře. Tenhle chlápek prostě umí a i „béčková“ písnička je mocně v pohodě. To zásadní se ale začne odehrávat v poslední minutě, kdy se „Ubeseiret“ zlomí do výborné pasáže s čistými melodiemi a právě díky nim to za zapamatování stojí. Ani tyhle přerody sice nejsou pro Taake ničím neviděným či neslyšeným, ale maká to pořád a líbí se mi to.

Druhým trackem Taake je cover „Heartland“ od The Sisters of Mercy. Abych řekl pravdu, po hudební stránce bych to snad nepoznal, tu převzatost prozrazuje spíš text a název. Od gothic rocku je prostě k black metalu docela dlouhá cesta. První půlka coveru každopádně nic moc, ale melodický riff v té druhé zní fajn. Moc mě to ovšem nevytrhlo. Úchylkou na poslech předělávek jsem až na naprosté výjimky nikdy netrpěl a tahle se k těm výjimkám určitě nezařadí.

Whoredom Rife / Taake- Pakt

Whoredom Rife nefungují příliš dlouho, ale – dost pravděpodobně i díky náležitosti ke značce Terratur Possessions, jejíž jméno má zvuk – si svůj díl pozornosti získali. Já osobně jsem jejich muzice nikdy na chuť stoprocentně nepřišel, ale jedním dechem musím přiznat, že jsem nikdy neměl moc trpělivosti to zkoušet a obě jejich alba jsem slyšel jen z rychlíku.

Příspěvek Whoredom Rife na „Pakt“ vesměs potvrzuje moje povrchní dojmy. Skupina odvádí kvalitní a žánrově čistou práci, vlastně se mi to i docela líbí, ale nemám úplně důvod a potřebu to nějak intenzivně vyhledávat. „From Nameless Pagan Graves“ je většinou rychlejší, ale pořád dost variabilní skladba, jíž rozhodně nelze vyčítat absenci vývoje nebo omílání toho samého. „En lenke smidd i blod“ se odehrává ve středním, až výpravnějším tempu, ale ve druhé půli také umí přidat na intenzitě (nikoliv však rychlosti). Nemůžu na to říct nic jiného, než že Whoredom Rife nedělají nic špatně a možná bych jejich řadovkám měl dát další šanci a tentokrát poslouchat pořádněji.

„Pakt“ je každopádně pohodička. Nejde o žádnou zvláštní nebo zásadní nahrávku, ale oběma formacím dělá čest a fans TaakeWhoredom Rife jistě potěší. Pokud ke skalním nepatříte, klidně můžete vynechat, ale když si to poslechnete, taky tím nic nezkazíte a dost pravděpodobně nebudete zklamaní. Tedy za předpokladu, že holdujete black metalu a že si pod black metalem nepředstavujete Purnamu (v takovém případě pro dobro všech radši spáchejte sebevraždu).


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.


Black Fucking Cancer / Gloam – Boundless Arcane Invokation

Black Fucking Cancer / Gloam - Boundless Arcane Invokation

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
Side A: Black Fucking Cancer
01. Boundless Arcane Invokation

Side B: Gloam
02. Boundless Arcane Invokation

Hrací doba: 40:49

Odkazy Black Fucking Cancer:
bandcamp

Odkazy Gloam:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nebudu vám kecat – v případě splitka „Boundless Arcane Invokations“ jsem k poslechu neměl žádnou velkou motivaci. Obě zúčastněné skupiny, to jest Black Fucking Cancer (což je jen tak mezi námi dost cool jméno pro metalovou kapelu) a Gloam, jsem do této doby prakticky neznal. O Black Fucking Cancer vím jedině to, že taková formace existuje, a to díky jejich bezejmennému debutu z roku 2016, který vyšel na značce Osmose Productions. S jeho poslechem jsem se nicméně neobtěžoval. Zato o existenci Gloam jsem až do této nahrávky neměl ani tušení, přestože i tahle smečka měla v minulosti napojení na zajímavé firmy (debut vyšel u Caligari Records na MC a Gilead Media na LP; v současné době kotví u Blood Harvest, jejichž činnost mě ovšem trochu míjí).

Vzhledem k tomu, že ani v sestavách obou kapel nenajdeme nějaké extra známé borce se zajímavými dalšími aktivitami, možná vás napadne, proč jsem se tedy do poslechu „Boundless Arcane Invokations“ pouštěl. Odpověď je nicméně velmi prostá – proč prostě ne? Docela se mi líbil obal (mimochodem, všimněte si, jak chytře a nenásilně jsou na něj zapracována loga obou skupin), vydání u Sentient Ruin Laboratories vždycky slibuje nějakou přinejmenším elementární úroveň a ukázky na vyližprdel taky nezněly. Summa summarum, jednoduše jsem šel zkusit nějaké nové black metaly. I to se občas stává.

Obě formace se na splitku prezentují jednou dlouhou skladbou. S ohledem na to, že příspěvěk Black Fucking Cancer i příspěvek Gloam nesou shodný název – možná vás to překvapí, ale jde ten název zní „Boundless Arcane Invokation“ –, dá se vyvozovat, že při tvorbě počinu se obě kapely přinejmenším snažily o nějaký koncept. Dojem je to správný, protože počin je dle všeho provázaný víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Obě kompozice mají nejen shodný titul, ale také byly natáčeny společně a pojí je rovněž stejný koncept. Za zmínku určitě stojí také fakt, že Black Fucking Cancer a Gloam tuto společnou nahrávku připravovali několik let a až letos se vytoužený projekt podařilo dotáhnout do konce.

A nutno uznat, že výsledný počin skutečně zní konzistentně a nepůsobí jako nahodilé songy dvou různých skupin, jejichž jediným pojítkem by měl být jen společný nosič. Taková splitka jsou samozřejmě hodnotnější než náhodná spojení na sedmipalcích už jen ze svojí podstaty. Přesto není zaručeno, že půjde o strhující nahrávku. Takový titul si může nárokovat a ještě předtím samozřejmě obhájit pouze vlastní obsah desky.

Vlastní písně působí dostatečně propracovaným dojmem, takže nemám pocit, že by jejich stopáž byla uměle natahována. Obě mají dost záchytných bodů a solidních nápadů, aby poslech nenudil, i když musím jedním dechem dodat, že na celém počinu úplně chybí nějaké skutečně pamětihodné momenty nebo odzbrojující pasáže. Nastavenou kvalitativní hladinku se daří držet prakticky celou dobu, ale k nějakým výletům za její hranici nedochází moc často a ještě nijak zvlášť daleko. To mi přijde docela škoda a zároveň jde o mou možná největší výtku, protože pár fakt kulervoucích částí, které by „Boundless Arcane Invokation“ vyšperkovaly, by si to album zasloužilo. Black Fucking Cancer a Gloam nicméně vsadili na homogenní vyznění po všech stránkách a právě to je pro nahrávku určující.

V pomyslném splitkovém mini-souboji u mě o kousek vede „Boundless Arcane Invokation“ nad „Boundless Arcane Invokation“. Haha, tohle jsem si odpustit nemohl, ale teď už vážně – mírně víc mě baví příspěvek Black Fucking Cancer, kteří umí některé momenty zahrát s příjemnou intenzitou. Gloam však nezaostávají o moc a ve výsledku je to beztak jedno, když „Boundless Arcane Invokation“ působí víc jako album než jako roztříštěné splitko. Celkově vzato se jedná o solidní, nikoliv však zásadní nebo výlučný počin. Za pár poslechů to asi stojí.


Abhor / Abysmal Grief – Legione occulta / Ministerium diaboli

Abhor / Abysmal Grief - Legione occulta / Ministerium diaboli

Země: Itálie
Žánr: occult black metal / doom metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Abhor – Legione occulta
01. Legione occulta
02. Possession Obsession

II. Abysmal Grief – Ministerium diaboli
03. Abysmal Grief – Ministerium diaboli

Hrací doba: 26:53

Odkazy Abhor:
facebook / bandcamp

Odkazy Abysmal Grief:
web

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Italské smečky Abhor a Abysmal Grief k sobě v mých očích měly vždycky docela blízko. Nikoliv personálně (zde nenajdeme jediné propojení ani skrze bývalé členy) nebo žánrově (formálně obě formace produkují odlišný sub-žánr metalu), nýbrž atmosféricky.

Abhor a Abysmal Grief spojuje obdobná záliba v okultních klávesových hrátkách a s nimi spojená nálada zašlého béčkového hororu, kde byste pod pojmenováním „béčkový“ neměli vnímat žádné negativní konotace. Formálně „brakový“ horor může být s celou tou svojí omšelostí, bizarností a obskurností také výjimečně sugestivní a jeho kouzlo je neoddiskutovatelné. Osobně mám tohle hrozně rád, tudíž si cením i skupin, které dokážou podobnou atmosféru přetransformovat v podobně působící hudbu. Kapel, které by navíc dokázaly tohle propojit s metalem tak, aby se jednalo smysluplnou záležitost bez zbytečného kýče nebo patosu, není mnoho.

Abysmal GriefAbhor tohle umí, přestože první jmenovaní tyhle nálady tvoří v doom metalu a druzí jmenovaní v black metalu. Určitou spojitost mezi oběma formacemi lze tedy vnímat už nějakou dobu, proto je skoro až překvapující, že se jejich cesty doposud neproťaly na společném nosiči. Čekání konečně ukončuje split „Legione occulta / Ministerium diaboli“, jenž vyšel před nedávnem na vinylu u Iron Bonehead Productions.

Paradoxně se mi zdá, že obě seskupení si na společné splitko připravily materiál, v němž okultní klávesy nehrají až tak zásadní roli jako třeba na vlastních deskách. Pořád zde jsou, ale když si vzpomenu, kolik pozornosti na sebe poutaly na „Occulta religio“ pak je evidentní, že třeba v songu „Legione occulta“, podle níž Abhor svou stranu počinu pojmenovali, nejsou tak výrazné a nejvíc se prosadí v intru skladby.

Fandové okultních klapek si mnohem víc přijdou na své v následující „Possession Obsession“, v níž už to Abhor tolik „nešulí“ a nechávají jednu ze svých hlavních zbraní promluvit mnohem citelněji. Celkově bych řekl, že jestli šel někdo na „Legione occulta / Ministerium diaboli“ stylově naproti svým kolegům, jsou to právě Abhor, kteří si vesměs odpustili rychlejší momenty a přiblížili se na dohled pozdější tvorbě Abysmal Grief, byť ne v tak chytlavém tempu.

Zato Abysmal Grief už zůstávají vesměs na svém, přestože i u nich jsou tentokrát klávesy zataženější do celku a obecná struktura „Ministerium diaboli“ je poněkud odlišnější. Prvních osm minut kompozice tvoří výtečný (!) hororový ambient, který už by se zcela bez přehánění uživil jako soundtrack nějakého hororové filmu. Právě tahle pasáž je pro mě osobně vrcholem celého splitka a upřímně by se mi dost líbilo, kdyby někdy Abysmal Grief vytvořili kompletní nahrávku v takovém stylu. „Ministerium diaboli“ tímhle myslím může potěšit i ty posluchače, jimž se od Abysmal Grief zamlouvala píseň „Hymn of the Afterlife“, která ostatně pochází také ze splitu, tentokrát ovšem s Runes Order z roku 2015.

Závěrečná třetina „Ministerium diaboli“ už se nese v klasičtějším duchu. První riffy se ozvou v deváté minutě a Abysmal Grief zanedlouho rozjedou to, proč jsme si jejich aktuální tvorbu tolik oblíbili. Chytlavé obskurní riffování, vznešené klávesy a vše samozřejmě vyšperkuje i povedené kytarové sólo. I když samozřejmě pochopím, pokud bude někde kafrat, že Abysmal Grief už prakticky dlabou na umíráčky, jaké předváděli na starších počinech.

Vzato kolem a kolem je „Legione occulta / Ministerium diaboli“ slušný počin, který fandům bude stát za poslech a snad i za koupi, ale mám dojem, že domovská dlouhohrající tvorba obou formací je zajímavější. I vzhledem k tomu, že nejlepším momentem je ten, jenž nejvíc vybočuje, bych tohle splitku asi nedoporučil začátečníkům, kteří se chtějí s činností jedné či druhé kapely teprve seznámit. Pokud už ale máte něco najetého, „Legione occulta / Ministerium diaboli“ na dobrých pár poslechů jistě vydrží. Speciální zmínku na závěr si ještě zaslouží obal „Legione occulta“ (strana Abhor), který je krásně chorý.