Archiv štítku: split

Fetor / Crepitation – Onset of Horrendosity

Fetor / Crepitation - Onset of Horrendosity

Země: Polsko / Velká Británie
Žánr: brutal slam death metal
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Deformeathing Production

Hrací doba: 12:24

Odkazy Fetor:
facebook / bandcamp

Odkazy Crepitation:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Literární stanice (vtip, ne?) Sicmaggot dnes uvádí další díl nekonečné relace „Nevyžádaná promo cédéčka“.

V dnešním díle účinkují: polská skupina Fetor a britská skupina Crepitation.

Zmíněné kapely vydaly v lednu 2019 splitko „Onset of Horrendosity“. Netuším, proč mi to promo agentura poslala víc jak rok po vydání, ale to asi není úplně moje starost. Pro zajímavost dodám, že polský label Deformeathing Production tuhle perlu pustil do světa na cédéčku i sedmipalcovém asfaltu, který podle mě lépe vypadá, než zní. Jedná se totiž o oranžovo-černý splatter. Já osobně tedy preferuji černou klasiku a vždycky jí při koupi dávám přednost, je-li tu taková alternativa, ale občas ty barvičky taky vypadají pěkně. Viz tenhle případ.

Kupovat bych si to teda ale nechtěl, protože jak už jsem naznačil, ten obsah není žádný zázrak. Naštěstí to má jen dvanáct minut, takže mě to tak extrémně nevysíralo.

FetorCrepitation hoblují brutal death metal s občasnými grindovými elementy, navrch nějaký ten slam. Upřímně nechápu, co na tomhle kdo slyší. Když mě už nebavilo točit těch dvanáct minut dokola při psaní, jebnul jsem si do YouTubu heslo „slam death metal“ a pustil si první kompilaci, co na mě vyskočila. Všechno to znělo úplně nemlich stejně. To se vztahuje i na právě recenzované formace.

Ani v jednom případě se tedy nejedná o nic extra. Asi nejvíc zaujmou zpěváci, kteří oba jedou slušný vejblitek, ale ani člověka na prdel neposadí, protože extrémní vokály už dneska nikoho nešokují, že jo. Jinak se jedná čistokrevný průměr a maximálně průměr. Jednoduše takové ty kapely lokálních kvalit, na něž do místní hospody přijde pár kámošů a parta mladých metalových výrostků. Netuším, jestli sláva Fetor nebo Crepitation sahá někam dál, ale pokud ano, kvalita muziky tomu neodpovídá. Obě formace sice umí hrát, ale hudebně je to prostě obyčejná a nevýrazná nuda. A jak už jsem výše naznačil, zní to úplně stejně jako libovolná jiná smečka tohoto stylu. Z mého pohledu něco takového nemá význam poslouchat.

Fetor nabídnou jeden track „Killing Her Softly“ dvakrát – ve studiovém a koncertním podání. Crepitation přispěli třemi songy, z nichž nejdelší má dvě a čtvrt minuty. Popravdě řečeno, pořádně ani nepoznám, kde končí jeden a začíná druhý. Ne, že by to na mě bylo moc tvrdý, spíš je to na mě moc nudný…


Almyrkvi / The Ruins of Beverast – split

Almyrkvi / The Ruins of Beverast - split

Země: Island / Německo
Žánr: atmospheric black / doom metal
Datum vydání: 29.5.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Almyrkvi
01. Asomatous Grove
02. Managarmr

II. The Ruins of Beverast
03. The Grand Nebula Pulse
04. Hunters

Hrací doba: 42:27

Odkazy Almyrkvi:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.

Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.

Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.

Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.

Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.

<

Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.

Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se MeilenwaldThe Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.


Heresiarch / Antediluvian – Defleshing the Serpent Infinity

Heresiarch / Antediluvian - Defleshing the Serpent Infinity

Země: Nový Zéland / Kanada
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 31.7.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Heresiarch
01. Lupine Epoch
02. Excarnation
03. No Sanctuary

II. Antediluvian
04. Slipstream of Leviathan’s Wake
05. Prelude

Hrací doba: 21:46

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

Odkazy Antediluvian:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

O novozélandských Heresiarch jsme si tu už něco uvedli, a proto bych vás raději odkázal na recenzi jejich debutu (viz spřízněné články), kde se o kapele dozvíte vše podstatné. Jenže o Antediluvian jsme s výjimkou pár novinek nenapsali vůbec nic, a to je škoda. Každopádně vezměme to po pořádku. Splitko zmíněných kapel pojmenované „Defleshing the Serpent Infinity“ vyšlo na konci července u Iron Bonehead, o jeho vydání se v undergroundu hovořilo několik let, no a samotný výsledek je neuspokojivý.

Heresiarch stvořili dvě skladby poplatné soundu představeném na dlouhé desce „Death Ordinance“ a opět tahali z toho slabšího soudku. Dvouminutová „Lupine Epoch“ nabídne všehovšudy jeden OK riff, ale celkově se mnou ta rádoby chaotická brutalita nic nedělá. Následující „Excarnation“ se mi díky prvnímu riffu a úplnému závěru původně jevila jako hodnotný následovník výtečné „Dread Prophecy“ ze splitka „Scorn Coalescence“, ale pozitivní dojem šel hodně rychle do řiti, a to kvůli chabému středu, který nezachrání ani časté guitar-slidy a vrstvené kvílení kytar. Poslední a nejdelší skladba „No Sanctuary“ je úplně zbytečné outro.

Heresiarch tedy nepřekvapili, každopádně určitě nebudu sám, kdo splitko vyhlížel kvůli příspěvku Antediluvian. Kanaďané patřili k těm ranějším kapelám sepulchrálního hnuso-deathu, které se cca 10 let zpátky vyrojily jako mouchy nad mrtvolou. Jejich materiál obvykle trpěl určitou nevyrovnaností, ale již od dema „Under Wing of Asael“ byl z kapely cítit obrovský potenciál, zejména pro jejich vyfetlou nepředvídatelnost a doopravdy originální nápady. Neznalým bych doporučil zkusit vynikající splitko s Adversarial a hlavně druhé album „λόγος“.

To je vám totiž tak mrdlá, unikátní a zvrácená porce metalu smrti, že ani nevím, zda mám „λόγος“ doopravdy rád, každopádně „mind-fucků“ jsem si s ním užil víc než pár. Po této desce už Antediluvian vydávali jen sporadicky, což bylo způsobeno vzdáleností dvou kmenových členů, bubenice Mars Sekhmet (která poslední roky žila v Evropě) a Haasiophise. Ten zůstal v Kanadě a v posledních letech jste ho mohli vidět na pódiu s Revenge. Aktivní byl také s kapelami Black Death CultAmphisbaena nebo Malsanctum.

Očekávaná nová skladba „Slipstream of Leviathan’s Wake“ navazuje na povědomý předpotopní chaos, pro nějž je kapela velebena, i když nečiní problém do riffů a bicích proniknout, jak je tomu u zmíněného „λόγος“. Dojmu přidává efektivní kvílení kytar a mírně dezorientující vokály, které možná připomenou spřízněné Sect Pig. Ale celkově novinka Antediluvian nejde nijak zvlášť do extrému. Sice se mi líbí, ale pravděpodobně mě nepřinutí se k splitku znovu vracet. Jinak outro tu je též, ozvěny explozí a střelby v pozadí v druhé půlce mírně ozvláštní klavír, ale celkově není o co stát.

Jak teď vidím, tak tenhle článek nakonec slouží hlavně jako představení Antediluvian, haha. Nu, nevadí. K nahrávání nového alba by mělo dojít brzy a dočkáme se ho snad v první čtvrtině příštího roku.


Taake / Deathcult – Jaertegn

Taake / Deathcult - Jaertegn

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.7.2020
Label: Edged Circle Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Deathcult:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Norský kult Taake už si letos jedno splitko na konto připsal. V březnu vyšel počin „Pakt“, na jehož druhé straně se představili krajané Whoredrom Rife. V červenci se pak Taake podílel na dalším splitu s opětovně norskými kolegy – Deathcult.

V případě „Jaertegn“ je spojitost mezi oběma zúčastněnými kapelami zcela zřejmá. Hlavní persónou Taake vždycky byl, je a bude Hoest. Vedle svého domovského a hlavního projektu se ale angažuje či angažoval i v dalších skupinách, přičemž jednou z nich jsou právě Deathcult, kde Hoest hobluje na baskytaru. Mimoto, ostatní členové Deathcult, bratrské duo Skagg a Thurzur, bývali svého času součástí koncertní sestavy Taake a také se podíleli na různých nahrávkách Taake jako hosté (z řadovek se oba objevili jen na „Noregs vaapen“ z roku 2011). O sounáležitosti a propojení obou formací tedy nemůže být pochyb.

TaakeDeathcult na „Jaertegn“ přispěli jednou exkluzivní písní a jedním coverem. V případě Taake se jedná o flák „Ravnajuv“ z desky „Total Death“ (1996) od Darkthrone. Deathcult šli také po klasice a vzali si na paškál „Black Arts“ z kultovního „Drawing Down the Moon“ (1993) od finských Beherit. Na obě předělávky já ale zcela upřímně kálím, neboť mě nezajímají. Jsou sice zahrané dobře, jak se na podobně zkušené kapely sluší a patří, ale já jako obvykle nevidím důvod, proč bych to měl poslouchat. Originální verze od původních interpretů mě vždycky budou zajímat víc. Pojďme radši na vlastní songy…

„Slagmark“ není nic zásadního, co by znalce Hoestovy tvorby zvedlo ze židle. Jedná se o takovou klasiku Taake, která baví hlavně v rychlých momentech a v průběhu zvonivé melodie rozprostírající se prakticky přes celou druhou polovinu skladby. Pasáž přibližně od dvou minut až do nástupu zmiňované melodie mi ale přijde maximálně průměrná. Celkově tedy neurazí, ani nenadchne, ale fanatiky Taake pravděpodobně uspokojí, protože píseň určitě není tak špatná, aby to někoho nasralo.

„Der Würger“ od Deathcult mě baví víc. Trio zde osm minut sype syrovou bezbožnost v ortodoxním severském stylu. Nikdo se ani nesnaží vymýšlet nic objevného, radši se jede dle nejlepších tradic true norwegian black metalu, což se může zdát jako málo – ať už málo na osmiminutový song nebo málo na dnešní dobu. „Der Würger“ nicméně maká a podařilo se do ní otisknout feeling esence norské odnože žánru, jakou máme všichni rádi. Příznivci tradicionalismu by tedy příspěvkem Deathcult pohrdnout neměli. Jestli „Jaertegn“ kvůli něčemu stojí za poslech, je to právě „Der Würger“.


Tsalal / Tetragrammacide – Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Tsalal / Tetragrammacide - Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal

Země: Indie / Kanada
Žánr: black / death metal / noise
Datum vydání: 11.6.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Tsalal
01. Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation

II. Tetragrammacide
02. The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)

Hrací doba: 14:39 (05:57 / 08:42)

Odkazy Tsalal:

Odkazy Tetragrammacide:
facebook / bandcamp

Tetragrammacide a Tsalal na společné nahrávce – to je prakticky dream team pro každého fandu zkurveně prasáckého black / noise bordelu. Když jsem se o vydání desetipalce „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ dozvěděl, upřímně mi tahle zpráva udělala radost a na výsledek jsem se těšil. Než se dostaneme k vlastnímu splitu, pokusím se vysvětlit důvody, proč se mi tahle kombinace zdá tak lákavá.

Tsalal považuji za neprávem přehlíženou záležitost. Bezejmenný debut, který vyšel původně na audiokazetě v roce 2012 a později pod názvem „ללַצָ“ také na vinylu, je fakt maso. Kámasútrový obal pod sebou ukrývá zběsilý a šílený chlívek, který se formálně dotýká metalu, ale pocitově díky své zvrhlosti spadá spíš pod noise. Zkrátka vytříbená delikatesa pro každého labužníka. Na nový materiál Tsalal se čekalo dlouho a mlčení prolomil až loňský demosnímek „The Haze“, který se objevil dost nenápadně. „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ asi zaujme pozornost vícera posluchačů.

O Tetragrammacide se snad nijak obšírně rozepisovat nemusím. Jejich akustický teror stojí kurva za to. Opět se nejedná o záležitost pro slabší povahy a fanoušky píčovin jako třeba melodie, ale choré mozky si na jejich doposud jediné desce „Primal Incinerators of Moral Matrix“ nebo ještě extrémnějších dřívějších počinech jistě smlsly. Pokud se mezi vámi najde nějaký příznivec agrese a brutálního blástění, jenž Tetragrammacide doposud neslyšel, měl by si doplnit vzdělání.

Je evidentní, že hudebně k sobě takové dva extrémy pasují stejně jak anální kolík do prdele. Podobně není problém vidět ani určitou mimohudební souvislost. Jádro Tetragrammacide pochází z Indie, na niž debut Tsalal (kteří jinak pocházejí z Kanady) odkazuje svou grafikou i některý atmo-samply, které při troše snahy můžete zpoza toho bince vytáhnout.

Navzdory papírovým předpokladům však „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ žádná velká pecka bohužel není.

Nahrávku otvírají Tsalal, jejichž skladba se pro mě stala velikým zklamáním. Vlastní song z každého kraje lemují noisové pokusy „Intro to the Apocalypse“ a „Outro to the Proclamation“. Jedná se o nejlepší části celé stopy. Stěžejní obsah „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ je docela sračka.

Transcendentální hlukový zážitek z „ללַצָ“ tohle nepřipomíná ani v nejmenším. Pryč je i ortodoxní lo-fi BM orientace „The Haze“. „Atop the Pile of Thirty False Prophets“ zní spíš jako demáč nějakého ledva průměrného grindového výplachu, která má vyšší ambice, ale k jejich naplnění mu chybí schopnosti. Srozumitelnější sound naneštěstí ukazuje, že Tsalal bez akustického extrému nijak zajímaví nejsou, a případný požitek alespoň z nějaké nasypané tuposti splachuje do hajzlu neskutečně špatný vokál. Upřímně, tohle falešné grco-řvaní zní spíš jako trolling.

Tetragrammacide se svojí bezmála devítiminutovou palbou „The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ naštěstí spravují náladu a alespoň oni si nedělají ostudu. Skupina zde navazuje na cestu vytyčenou již na „Primal Incinerators of Moral Matrix“ a „Typhonian Wormholes: Indecipherable Anti-Structural Formulæ“, tedy v balancování mezi zběsilým black / death metalem a zajímavým komponováním. Tetragrammacide ukazují, že i ve skutečně extrémním ranku se pořád dá praktikovat nějaké skladatelství a lze nabízet i silné a zajímavé nápady. Podobné kapely se dost často spoléhají jen na sílu svého zvuku a projevu, ale Tetragrammacide za bordel nepotřebují schovávat neumětelství. V jejich případě je zvukový extrém prostředkem k vyššímu celku, nikoliv cílem. A toho si cením.

Resumé nemůže být jasnější. Tetragrammacide„The Post-Qayamatic Reciter of Reversed Shahada (Dom iblis rex machina)“ splnili očekávání a opět servírují výbornou záležitost. Zato Tsalal„Intro to the Apocalypse / Atop the Pile of Thirty False Prophets / Outro to the Proclamation“ udělali exkluzivní fail. Snad půjde jen o ojedinělý výstřelek a příště to zas bude mít grády, protože jestli by se Kanaďané i do budoucna vydali cestou podobných mrdek, mrzelo by mě to fest.


Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast – Don’t Walk on the Mass Graves

Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast - Don't Walk on the Mass Graves

Země: Irsko / Německo
Žánr: doom metal / black / doom metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
Side A:
Mourning Beloveth – I Saw a Dying Child in Your Arms

Side B:
The Ruins of Beverast – Silhouettes of Death’s Grace

Hrací doba: 19:36

Odkazy Mourning Beloveth:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy The Ruins of Beverast:
facebook / bandcamp

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning BelovethAlmyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na první jmenovaný počin.

Nebudu vám nijak zapírat skutečnost, která by stejně po přečtení recenze byla všem zjevná. „Don’t Walk on the Mass Graves“ jsem si pouštěl především kvůli The Ruins of Beverast. Mourning Beloveth je kapela, která mi nikdy nevadila, ale zároveň jsem nikdy neměl potřebu ji poslouchat, protože jsem její muzice nepřišel plně na chuť. Možná, že můj postoj k oběma formacím obecně přímo ústí v mé vnímání jejich stran na „Don’t Walk on the Mass Graves“, možná ta implikace stojí opačně a mé vnímání jednotlivých stran na splitka jen potvrzuje, jak obě skupiny vnímám obecně. Nevím. Třeba ani nejde o implikaci, nýbrž o ekvivalenci. Ve finále to ale tak zásadní roli nehraje a na mém postoji k nahrávce to nic nezmění.

Řečeno polopatě, „Don’t Walk on the Mass Graves“ je pro mě důležité exkluzivně díky skladbě „Silhouettes of Death’s Grace“ od The Ruins of Beverast. Alexander von Meilenwald si drží konstantně vysokou kvalitou a ani tenhle song není výjimkou. Nejedná se sice o to nejlepší, co se kdy pod hlavičkou The Ruins of Beverast objevilo, ale pořád jde o výbornou záležitost, která pracuje se všemi charakteristickými rysy téhle kapely, aniž by výsledek působil jako vyčichlé vykrádání sebe sama.

Opět se tedy dočkáme hutné black/doomové temnoty s v tom nejlepším možné slova smyslu výpravnou atmosférou. „Silhouettes of Death’s Grace“ tradičně stojí na rozvážných riffech a bravurní schopnosti pracovat s náladami. Um vtáhnout posluchače do svého světa a zcela jej pohltit mohou Meilenwaldovi mnozí jenom závidět. Několik výrazných nápadů a motivů se v „Silhouettes of Death’s Grace“ také najde, tudíž to celé nestojí jenom na síle zvuku. Za mě tedy prakticky bez výhrad, protože přesně něco takového chci od The Ruins of Beverast poslouchat.

„I Saw a Dying Child in Your Arms“ od Mourning Beloveth oproti „Silhouettes of Death’s Grace“ vyznívá trochu obyčejně. Už úvodní vybrnkávačka, na niž naváže až trochu kýčovitá kytarová klička a tklivý čistý zpěv, jsou jak vystřižené z doommetalové učebnice, což není nutně dobře. Jasně, nejde o pičovinu, ale osobně se mi tyhle přehlídky melancholie strašně vzdálily, tak proto mě píseň tolik nebere, i když budu chápat, že koho tyhle věci baví, ten si to užije. Mně osobně začne „I Saw a Dying Child in Your Arms“ dávat skutečný smysl až ve své poslední třetině, kdy song příjemně vygraduje a ústřední motiv zintenzivní. V téhle chvíli mě to už baví, ale první půli jen jaksi bezbolestně toleruji.

Celkově „Don’t Walk on the Mass Graves“ (ten název je mimochodem super) považuji za solidní nahrávku a vcelku příjemnou jednohubku. Strana The Ruins of Beverast splnila moje očekávání a baví mě. Vzhledem k tomu, že právě kvůli ní jsem split poslouchal, vede mě to ke spokojenosti. Strana Mourning Beloveth pro mě znamená jen bonus, jenž mě neuráží, ale upřímně se mi z něj líbí až jeho závěr.


Runespell / Forest Mysticism – Wandering Forlorn

Runespell / Forest Mysticism - Wandering Forlorn

Země: Austrálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Runespell
01. Wolf Woods
02. Streams of Sorrow
03. Fated in Blood

II. Forest Mysticism
04. Summon
05. Rivers of Silver (II)
06. Ancient Tides of War

Hrací doba: 37:09 (20:23 / 16:46)

Odkazy Runespell:
bandcamp

Odkazy Forest Mysticism:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Australský projekt Runespell se za období jednoho demosnímku a tří dlouhohrajících desek zařadil k mým oblíbencům. Netvrdím, že jde o srdcovku, ale ten výpravný syrový black metal na mě prostě funguje a baví mě. Mimo jiné jej vnímám jako kvalitní alternativu třeba za takové Graveland, jejichž poslední tvorba mi přijde docela jalová.

Pořád bych však řekl, že asi nejde o kapelu, od níž bych musel slyšet a vlastnit úplně všechno. Což je trochu paradoxní, protože doposud poslušně poslouchám každou novou nahrávku a všechny jsem si také koupil. Stejný osud pravděpodobně nemine ani nové splitko „Wandering Forlorn“, na němž se s Runespell setkává taktéž australský projekt Forest Mysticism, s jehož tvorbou jsem se dosud neseznámil. Ale nakonec – i k objevování nových jmen mohou split alba posloužit.

Strana Runespell vesměs splňuje očekávání, jaká jsem vůči ní měl. Desetiminutový otvírák „Wolf Woods“ je skvělý a jasně ukazuje, proč jsem si tuhle kapelu oblíbil. Jedná se o syrový melodický black metal s výtečnou atmosférou a skvělými melodiemi. Pár cca desetiminutových věcí už Nightwolf v rámci Runespell udělal a i tahle se může směle zařadit k těm povedeným. Delší stopáže podobně laděnému black metalu jednoduše sluší a „Wolf Woods“ to potvrzuje. Za mě hodně velký cajk.

„Fated in Blood“ se mi zdá ještě o kousek melodičtější, ale na kvalitě jí to nic neubírá. Opět se jedná o poutavou kompozici s velkým citem pro silně stavěnou atmosféru. Budu chápat, pokud někdo bude remcat, že Runespell hraje vesměs furt to samé a jednotlivé nahrávky se mezi sebou odlišují jen v detailech, ale tohle je jeden z těch případů, kdy mi držení jednotného ksichtu dává smysl. Kdo má navíc kvalitně naposloucháno, ten ví, že jemný posun v atmosféře mezi deskami vždy bývá. O písních z „Wandering Forlorn“ bych řekl, že se asi nejvíc blíží náladě „Voice of Opprobrium“.

Podobnost s „Voice of Opprobrium“ lze spatřovat i v tom, že delší blackmetalové stopy jsou odděleny akustickou instrumentální mezihrou. „Streams of Sorrow“ mě nicméně nijak zvlášť nezaujala a pokusy o totéž na „Voice of Opprobrium“ se mi pozdávaly o dost víc. Přežít se to ale dá a skutečný fail to určitě není.

Strana Forest Mysticism mě už moc nesebrala. Jde o vedlejší projekt D.Woods of Desolation, od nichž jsem kdysi poslouchal desku „As the Stars“, a ta mi přišla strašlivě špatná. Produkce Forest Mysticism je určitě poslouchatelnější a svým pojetím vlastně nemá zas tak daleko k Runespell, takže spojení těchto formací na jeden nosič své opodstatnění určitě má.

Na rozdíl od Runespell mi ale tohle pojetí black metalu u Forest Mysticism moc nesedí, zdá se mi méně charismatické a poutavé. Třeba jedna melodická pasáž v polovině „Summon“ mi přijde docela dobrá, ale obecně vzato tomu prostě něco chybí. Svůj podíl má na tom asi i zvuk. Tam, kde se Runespell podařilo najít balanc mezi syrovostí a prostorem pro melodiku, Forest Mysticism zní příliš přidušeně a hrubě, aby mohla vyniknout nějaká epičtější nálada. Dramaturgicky je i druhá strana splitu vystavěna totožně – black metal, jemnější instrumentální intermezzo, opět black metal.

Neříkám, že je strana Forest Mysticism je sračka. Hlavně závěrečný song „Ancient Tides of War“ dojem výrazně zlepšuje. Přesto Forest Mysticism jednoznačně stojí ve stínu strany Runespell. Jestli si kvůli něčemu „Wandering Forlorn“ pouštět nebo rovnou kupovat, je to právě Nightwolfův příspěvek.


Whoredom Rife / Taake – Pakt

Taake / Whoredom Rife - Pakt

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
I. Side A: Whoredom Rife
01. From Nameless Pagan Graves
02. En lenke smidd i blod

II. Side B: Taake
03. Ubeseiret
04. Heartland (The Sisters of Mercy cover)

Hrací doba: 24:14 (13:16 / 10:58)

Odkazy Whoredom Rife:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Taake mám docela rád. Muzika tohoto, nebojím se říct dnes již kultovního norského projektu se mi vždycky líbila. První tři řadovky jsou jednoduše skvosty, které se můžou postavit na roveň největším albům blackmetalové historie. Následující desky se už sice ranou trilogii nedotahují, ale pořád mi přijdou dobré a osobně mě baví.

Na druhé straně bych ale netvrdil, že Taake patří k vyloženým srdcovkám. Je to super kapela, občas si její muziku pustím s obrovskou chutí, ale v pomyslném žebříčku oblíbenosti u mě nepatří na nejvyšší příčky, v důsledku čehož si vystačím s dlouhohrajícími alby. Ta poslouchám docela poctivě (snad jedině na „Stridens hus“ jsem ve své době moc času nenechal, ale ne nutně kvůli kvalitě samotného počinu), neřadové nahrávky však většinou nechávám bez povšimnutí.

Stejný osud jsem měl připravený i pro splitko „Pakt“, kde se Taake potkává s Whoredom Rife. Jak se ale říkává: darovanému promáči na zuby koukej. Vždyť od toho to člověku posílají, aby ten chrup zkontroloval. Hozenou rukavicí jsem nepohrdl, oprášil své stomatologické znalosti a pustil se do díla. Předtím, než se vás pokusím seznámit s výsledky svého bádání, ještě mohu dodat, že pro Taake to nebude jediný letošní split – „Jaertegn“ sdílené s Deathcult, v jejichž řadách ostatně Hoest také působí, vyjde v červnu.

Ohledně vydání se sluší zmínit, že „Pakt“ vyšlo výhradně na desetipalcové gramofonové desce ve třech barevných provedeních – černé, rudé a jakési šedivé s černými šmouhami (říkají tomu „fog“). Každá skupina si pro sebe dle očekávání uzmula jednu stranu vinylu a každá kapela dodala dva songy.

Strana Taake začíná skladbou „Ubeseiret“. Ta se mi zdá docela v pořádku, i když se v rámci Hoestovy tvorby určitě nejedná o nic zásadního. Ale to bych snad ani od krátkohrajícího počinu nečekal. Po většinu doby jde o takový standard Taake, s nímž si Hoest ostudu nedělá; musí se nechat, že se to pořád poslouchá dobře. Tenhle chlápek prostě umí a i „béčková“ písnička je mocně v pohodě. To zásadní se ale začne odehrávat v poslední minutě, kdy se „Ubeseiret“ zlomí do výborné pasáže s čistými melodiemi a právě díky nim to za zapamatování stojí. Ani tyhle přerody sice nejsou pro Taake ničím neviděným či neslyšeným, ale maká to pořád a líbí se mi to.

Druhým trackem Taake je cover „Heartland“ od The Sisters of Mercy. Abych řekl pravdu, po hudební stránce bych to snad nepoznal, tu převzatost prozrazuje spíš text a název. Od gothic rocku je prostě k black metalu docela dlouhá cesta. První půlka coveru každopádně nic moc, ale melodický riff v té druhé zní fajn. Moc mě to ovšem nevytrhlo. Úchylkou na poslech předělávek jsem až na naprosté výjimky nikdy netrpěl a tahle se k těm výjimkám určitě nezařadí.

Whoredom Rife / Taake- Pakt

Whoredom Rife nefungují příliš dlouho, ale – dost pravděpodobně i díky náležitosti ke značce Terratur Possessions, jejíž jméno má zvuk – si svůj díl pozornosti získali. Já osobně jsem jejich muzice nikdy na chuť stoprocentně nepřišel, ale jedním dechem musím přiznat, že jsem nikdy neměl moc trpělivosti to zkoušet a obě jejich alba jsem slyšel jen z rychlíku.

Příspěvek Whoredom Rife na „Pakt“ vesměs potvrzuje moje povrchní dojmy. Skupina odvádí kvalitní a žánrově čistou práci, vlastně se mi to i docela líbí, ale nemám úplně důvod a potřebu to nějak intenzivně vyhledávat. „From Nameless Pagan Graves“ je většinou rychlejší, ale pořád dost variabilní skladba, jíž rozhodně nelze vyčítat absenci vývoje nebo omílání toho samého. „En lenke smidd i blod“ se odehrává ve středním, až výpravnějším tempu, ale ve druhé půli také umí přidat na intenzitě (nikoliv však rychlosti). Nemůžu na to říct nic jiného, než že Whoredom Rife nedělají nic špatně a možná bych jejich řadovkám měl dát další šanci a tentokrát poslouchat pořádněji.

„Pakt“ je každopádně pohodička. Nejde o žádnou zvláštní nebo zásadní nahrávku, ale oběma formacím dělá čest a fans TaakeWhoredom Rife jistě potěší. Pokud ke skalním nepatříte, klidně můžete vynechat, ale když si to poslechnete, taky tím nic nezkazíte a dost pravděpodobně nebudete zklamaní. Tedy za předpokladu, že holdujete black metalu a že si pod black metalem nepředstavujete Purnamu (v takovém případě pro dobro všech radši spáchejte sebevraždu).


Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Brånd - Häxenzijrkell - Seis wies sei - Der Totenrijtt

Země: Rakousko / Německo
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 10.1.2020
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 14:02

Odkazy Brånd:
bandcamp

Odkazy Häxenzijrkell:
web / facebook / bandcamp

Poslech splitka „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ byla prakticky povinnost. Na straně A se totiž nachází rakouský projekt Brånd, za nímž stojí VritraKringa. Samotné Kringa sice poslouchám méně, než by si asi zasloužili, ale u Brånd jsem měl pocit, že to bude záležitost přesně podle mého gusta. To něco málo, co jsem letmo poslouchal, mi znělo kurva slibně, takže už chvíli jsem okolo téhle formace kroužil a plánoval jsem zkusit její muziku podrobněji. EP „Urkraft“ z konce loňského roku mi tu zatím leží a čeká na šanci, ale dnes recenzovaný sedmipalec už ignorovat nešel, když se k Brånd na straně B připojují němečtí Häxenzijrkell, jejichž čarodějnický raw black žeru už nějakou dobu. Výsledek rozhodně nezklamal, protože sedmipalec nabízí výtečný materiál od obou zúčastněných skupin.

Začněme s Brånd, jenž se na sedmipalci prezentuje jako ten divnější. „Seis wies sei“ hned na začátku vybalí pořádně ohulenou baskytaru, k níž se záhy přidá neurvalý, možná až trochu punkový black metal se syrovým demáčovým soundem. Navzdory garážovému vyznění je v tom ale cítit charisma, a to nejen díky zastřenému zpívanému vokálu. Postupně se ale skladba uklidňuje a přechází do atmosféričtějších vod. První zvolnění s jedním skvělým zvukovým efektem, na nějž se zanedlouho opět nabalí metalové riffy, je sakra působivé. Po něm „Seis wies sei“ nabízí pošukaný, snad i lehce psychedelický dojezd.

Häxenzijrkell prostřednictvím „Der Totenrijtt“ nijak nepřekvapí, ale to v jejich případě nijak nevadí. Obě kapely spojuje láska k hodně syrovému soundu, Němci však vládnou působivou sabatickou atmosférou, která ani tady nechybí. Přesně to, kvůli čemu jsme si zamilovali nahrávky jako „Des Lasters der Zauberey“ nebo „…von Glut und Wirbelrauch“, nechybí ani tady. Häxenzijrkell jednoduše mají velký talent pracovat s náladou praskajícího ohně uprostřed hlubokých lesů, okolo něhož tančí banda vyznavačů pekelných mocností, aby následně podřízla nebohou oběť pro potěchu všech rohatých démonů. Schopnost navodit trans nebyla téhle kapele cizí již od raných počinů a „Der Totenrijtt“ to opětovně stvrzuje. Tady ani žádný progres není třeba, protože o moc lépe to už nejde.

Dál to asi není třeba rozpitvávat. „Seis wies sei / Der Totenrijtt“ je výstavní sedmipalec, jehož obě strany za hřích stojí. Povinnost vlastnit.


Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.