Archiv štítku: split

I I / Lihhamon – Miasmal Coronation

I I / Lihhamon - Miasmal Coronation

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. I I
01. Indoctrination of Death’s Command
02. Weltenfresser
03. Miasmal Execration
04. Vidargängr

II. Lihhamon
05. Zelot (Splendour of Terror)
06. Inferno (Decimation Doctrine)
07.Chasma (Deathstrike Coronation)

Hrací doba: 31:38

Odkazy I I:
facebook / bandcamp

Odkazy Lihhamon:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme.

Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016. Mně osobně však obě skupiny přijdou (ne)známé úplně stejně a do poslechu „Miasmal Coronation“ jsem se paradoxně pustil spíš kvůli I I.

A právě I I se slova ujímají jako první. Němci se prezentují zběsilou black/deathmetalovou sypanicí, která se ani nesnaží si hrát na nějakou atmosféru nebo inteligenci a bez okolků to do posluchače rube hlava nehlava. Úvodní dva tracky „Indoctrination of Death’s Command“ a „Weltenfresser“ působí právě takhle. Bohužel mám ovšem dojem, že kromě agrese a nasranosti v nich I I nedokážou nic moc nabídnout. Prostě to hobluje… a to je všechno. Kdo touží po čemkoliv lepším než samoúčelném námrdu, asi jen těžko odejde uspokojen. Navíc mohu dodat, že v koncertním podání ta sypačka vyzněla záživněji než ve studiové podobě, v níž I I nedokážou pořádně zaujmout.

O něco zajímavější je třetí song „Miasmal Execration“, v jehož polovině už se I I odváží trochu zpomalit, což v porovnání s tím, co předvádějí okolo, zní o poznání svěžeji. Vyvstává tím poněkud paradoxní situace, kdy hlavní výraz kapely spíš nudí a v hlavě utkví ten jediný moment, kdy I I trochu vybočí. Jejich poslední píseň „Vidargängr“ už pak působí spíš jako dvouminutový dovětek ve středním tempu, ale i ten mně osobně přijde zajímavější než onen zbytek.

Lihhamon na své kolegy navazují v obdobných žánrových intencích, přesto je jejich podání docela odlišné než v případě I I. Především je kytarový sound Lihhamon o něco špinavější, což se mi zdá jako vhodnější volba. Sice se i oni soustředí spíš na agresivnější vyznění, ale už to není taková bezhlavá jebačka. Lihhamon zvládnou i nějaký ten přechod a změnu tempa, díky čemuž jejich polovina vyznívá variabilněji a také posluchačsky přívětivěji. Ne přímo v tom smyslu, že by byla stravitelnější… spíš posluchačsky lákavější.

Na druhou stranu, někomu by u Lihhamon mohl vadit trochu „automatový“ zvuk bicích, ačkoliv na ně dle všeho hraje člověk. Hodně je to slyšet zejména v sypačkách, z nichž některé by svým pojetím mohly jít i do grindcoru (toto prohlášení neimplikuje, že v grindu znějí bicí jako automat). Zrovna tohle mě osobně ale nijak zásadně nesere, protože na takzvaně přirozeně znějící bicí nejsem takový fetišista jako (pravděpodobně) větší část posluchačů metalu.

Jinak ale ani Lihhamon nehrají žádné velké zázraky. V žádném ze tří nabízených songů není k nalezení nic, co by člověka usadilo na prdel (nejblíže k tomu má finále „Chasma (Deathstrike Coronation)“ s výrazným atmo-nádechem, které se dost povedlo a které je zároveň nejlepším momentem celého splitka). Je to jenom docela fajn sypačka, jíž víc než vlastní kvality přidává na kreditu srovnání s I I, jejichž strana „Miasmal Coronation“ mě vlastně dost nudí. Jako celek se rozhodně nejedná o nějak výrazný počin a slyšet jej nemusíte.


Barshasketh / Outre – Sein / Zeit

Barshasketh / Outre - Sein / Zeit

Země: Nový Zéland / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2017
Label: Third Eye Temple

Hrací doba: 16:54

Odkazy Barshasketh:
facebook / bandcamp

Odkazy Outre:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third Eye Temple

Těmi formálně zkušenějšími a déle hrajícími na tomhle splitu jsou Barshasketh, kteří pocházejí z Nového Zélandu, ale aktuálně sídlí ve Skotsku. Hrají od roku 2009 a na kontě již mají tři řadovky doplněné o standardní sbírku neřadových nosičů. Přesto bych řekl, že jsou to Outre, čí jméno bylo poslední roky víc vidět a slyšet. Polákům se po vydání debutu „Ghost Chants“ (2015) dařilo, počin vzbudil velkou pozornost, kapela odehrála dost koncertů a nakonec si ji pro další desku pod svá křídla stáhnul elitní francouzský label Debemur Morti. Takhle jsou karty papírově rozdány. Řekl bych však, že na splitku „Sein / Zeit“ (název placky obsahuje názvy skladeb od každé kapely, akorát v němčině) dostávají Outre lidově řečeno na frak.

Barshasketh na split přispěli téměř osmiminutovou skladbou „Being“, která je sice oproti muzice Outre konzervativnější a usedlejší, ale mě osobně v tomto případě oslovuje mnohem víc. Kapela zde hraje vesměs dle žánrových pravidel, ale jejich kompozice je vystavěna zkušeně a podložena kvalitním skladatelským základem. „Being“ je příjemně variabilní blackmetalový song a dokáže zabavit po celou vyhrazenou dobu. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že ve mně píseň zanechala nějaký hluboký šrám, tak žhavé to rozhodně není, ale kdybych se to tu snažil poplivat, lhal bych sám sobě do kapsy. Jak se s oblibou říkává, feeling v tom je, takže za mě pro Barshasketh palec nahoru.

Zato s „Time“ od Outre mám poněkud problém. Song je oproti příspěvku Barshasketh o víc jak dvě minuty kratší, přesto se na něj nějak nedokážu soustředit. Jediné, co si z něj pořádně dokážu vybavit, je výrazný kytarový zvrat hned v prvních vteřinách písničky, ale potom jde pozornost hodně rychle do kopru a nějak mi to nedokáže nic předat. Chao-black oukej, „Ghost Chants“ mě taky bavilo, ale „Time“ mě nějakým způsobem míjí. Podobně je na tom i poslední přítomný song. Aby Outre nějak dorovnali stopáž, přidali k „Time“ ještě druhou věc – předělávku „Only True Believers“ od švédské smečky Armagedda. Podání Poláků mě ovšem na zadek nijak neusadilo, ale vzato kolem a kolem mě baví pořád víc než jejich vlastní track. Což o něčem vypovídá.

Jednoznačným vítězem pomyslného splitkového souboje jsou pro mě tedy Barshasketh. Ti nahráli povedenou věc. Celkově však v „Sein / Zeit“ nevidím nic zásadního a na rovinu říkám, že kdybych tu fošnu neslyšel, tak by můj hudební život chudší nebyl.


Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.


Red Bible Black / Zulmet – Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Red Bible Black / Zulmet - Shitskin Baby Back Ribs for Satan

Země: Itálie / Turecko
Žánr: death metal / black metal
Datum vydání: 21.10.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
I. Red Bible Black
01. Satanic Monogamy
02. Shitskin Baby Back Ribs
03. Fuck Allah Fuck Muhammad

II. Zulmet
04. Enoch and His Mistress
05. Kidnaps for His Mistress

Hrací doba: 18:14

Odkazy Red Bible Black:
facebook

Odkazy Zulmet:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Kdo čte naši dementní parodii na hudební žurnalistiku pravidelněji, tomu již jméno tureckého zvrhlíka Emira Toğrula nejspíše není neznámé. Tenhle magor se v našich recenzích docela zabydlel, důvodem čehož není pouze velké množství projektů (Viranesir, Yayla, Blliigghhtted / Chaoscunt ad.) a vysoká skladatelská potence, ale především skutečnost, že jeho tvorba je kurevsky vyjetá. Na rozdíl od většiny metalové scény, která dnes vypadá spíš jako banda měkkých zmrdů s uraženými citečky, je jeho muzika hnusná a nemocná. Tedy přesně taková, jak by měl metal znít.

„Satanism has been lessened to mickey mouse bullshit thanks to watain, behemoth, ghost and the like.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black, s jejichž jménem jste se zde ostatně již také mohli setkat prostřednictvím srpnové recenze na ípko „Allah Is Satan’s Toy“, však není dalším výhradně Toğrulovým projektem. Sem se pouze přidal v loňském roce, skutečnou hlavní postavou kapely je další pacient P. C. Odio. Přesto Red Bible Black zapadá do Emirova ohavného portfolia, protože se svým příchodem skupině vtisknul kus svého nezaměnitelného rukopisu (byť se musí nechat, že i před jeho příchodem nehráli Red Bible Black nic pro vyměklé moče), ujal se textové stránky a vzal formaci pod křídla svého labelu Merdümgiriz. To všechno jsou důvody, proč nyní mohu Red Bible Black s klidem považovat jako jeden další článek skládanky Toğrulova šílenství.

„Have some balls and fuck Allah, fuck Muhammad and fuck islam.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Přinejmenším posun v lyrické rovině je patrný. Vždyť kdo jiný si v dnešní době dovolí pojmenovat nahrávku „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ a ještě to doplní obálkou, na níž malý černoušek v plamenech dostává naloženo křížem (na CD obalu není vidět, že jde o kříž – mrkněte na kazetu) do prdele? Ani nemluvě o textech, které nějakou korektnost vůbec neřeší a opět pálí ostrými, že by se z toho všichni moralisti posrali, kdyby o Toğrulově existenci věděli. Z aktuálního počinu bych doporučoval přečíst zejména text k songu „Fuck Allah Fuck Muhammad“, který to dává sežrat metalové scéně.

„Make metal dangerous again, but you only want to make money right?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Mohu jen dodat, že i hudba Red Bible Black odpovídá lyrické náplni. Trojice přítomných skladeb sice nemá dohromady ani devět minut, ale stejně dokáže vytvořit peklo jako svině. Sound je odporný a kanální, pomalejší momenty jsou odporné a sypačky nekompromisní a násilné. Tuhle nahrávku bych klidně naordinoval všem kinder metalistům, džískovým agro fotrům a v neposlední řadě lidem, kteří si myslí, že Six Feet Under je fakt tvrdej death metal.

Red Bible Black

„Faggot from behemoth saying its wrong to rape, are you seriously a satanist?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Až doposud byla řeč pouze o Red Bible Black, což odpovídá tomu, že právě jejich jméno bylo důvodem, proč jsem se do téhle fošny pustil. „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ ovšem není ípkem jedné kapely, nýbrž splitkem, takže samozřejmě musíme ztratit pár slov i o druhém účastníkovi nosiče. Je jím podzemní blackmetalový projekt Zulmet z Turecka, jehož jediným členem je jistý Count Youri Pestilentis Von Ginquie (to jsem si fakt nevymyslel). Formace má už na kontě dvě řadovky, z nichž ta poslední s názvem „Uğursuz Harabe“ vyšla letos v březnu (a kromě ní a tohoto splitu se tento rok objevila i dvě minialba „Enactor of His Own Death“ z července a listopadové „Unholy Birthday Rituals“).

„Fuck children, burn mosques and heil hitler. Torture animals and support mexican drug cartels.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black

Na „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ Zulmet přispěl dvěma songy obskurního black metalu, jenž vykazuje určitý potenciál. Pochválit lze poměrně variabilní vokální stránku, v níž se Count Blablabla občas vydává i do sympaticky imbecilních poloh. Atmosféra je docela příjemná, zejména v pomalejších táhlých momentech, v čemž mi přijde o něco výraznější první skladba „Enoch and His Mistress“.

„I know that you will say that you represent evil in a more intellectual and subtle way… Yeah right, coulda fooled me like you fool yourself. You only represent your teenage fans.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Je nicméně nutné zmínit, že vedle Red Bible Black vyznívá strana Zulmet příliš stravitelně. Stejně tak je nemilé, že materiálu rychle dochází dech. Zatímco na první poslech jsem si říkal, že bych klidně zkusil i něco jiného z diskografie skupiny, dost rychle se mi to ohrálo a chuť zkoumat dál mě přešla. Vyložená píčovina to není, ale důvod, proč „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ věnovat nějakou pozornost, vězí na straně Red Bible Black.

Zulmet


Sutekh Hexen / BLSPHM – split

Sutekh Hexen / BLSPHM - split

Země: USA
Žánr: black metal / noise / drone
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 31.5.2014, Dead Accents

Hrací doba: 10:10

Odkazy Sutekh Hexen:
web / facebook / bandcamp

Odkazy BLSPHM:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Co se dlouhohrajících desek týká, Sutekh Hexen mlčí již od roku 2012, kdy vyšlo „Behind the Throne“. S takovou prodlevou se příznivec jejich audio teroru chytá i neřadového stébla. Nahrávka, již si v dnešní minirecenzi představíme, ovšem není tak úplně čerstvá. Sutekh Hexen sice letos jedno splitko vydali, konkrétně s krajany Hissing, jejichž tvorba je rovněž zajímavá (možná si vzpomenete na naši malou recenzi jejich loňského s/t ípka), ale my se nyní podíváme na split s BLSPHM ze Seattlu.

Splitko Sutekh Hexen a BLSPHM původně vyšlo již v roce 2014 na nepříjemně limitované audiokazetě pod značkou Dead Accents. Letos se ovšem objevila reedice na sedmipalcovém EP u Sentient Ruin Laboratories, jejímž prostřednictvím se tenhle skvělý materiál opět dostává do okruhu zájmu. Já sám jsem původní vydání nahrávky minul, a i když jsem si posléze zpětně na Metal Archives všiml, že takový nosič existuje, nikdy jsem se k poslechu nedostal. Tím spíš jsem rád, že k reedici došlo a já počin zachytil, protože tahle desetiminutovka stojí kurva za to.

Mám-li ovšem začít hovořit o reálně náplni splitu, slova se mi hledají jen těžko. Spokojíte se s tím, když prohlásím, že Sutekh Hexen zde opět člověku mrdají do palice svou hluboce atmosférickou esoterickou kombinací raw black metalu a hluku? A že s nimi BLSPHM zdatně drží krok a nenechají si v servírované porci audio-humusu nic líbit?

Zvuk obou kapel je možná posazen daleko za hranice toho, co je schopen a ochoten vstřebávat průměrný posluchač, nicméně je nutno říct, že ani Sutekh Hexen, ani BLSPHM se nesoustředí čistě na extremitu ve smyslu formy. Společným cílem je uchopení akustické temnoty a atmosférických hlubin, v čemž je extrémní forma pouhým prostředkem, nikoliv cílovým bodem. Zejména v případě Sutekh Hexen tak blackově-noisový binec získává až meditativní nádech.

Na splitu mi však přijde mimořádně zajímavá jedna věc, a sice jak intenzivní a dlouhotrvající prožitek lze zprostředkovat na ploše pouhých deseti minut. Obě formace přispěly jen pětiminutovou skladbou – Sutekh Hexen tu svou pojmenovali „Azure Graal“, BLSPHM nabízejí „Abyss 3“ – ale jak se ukazuje, počet minut není vše a krátká plocha není synonymem pro povrchnost. Což je jen tak mimochodem skutečnost, jejíž pochopení by mnohým kapelám vysoce prospělo.

Co se samotného splitka, jen těžko se mi krotí nadšení. Tohle má sílu, jak když kopne kůň. Nemám výhrad.


Forefather / The Meads of Asphodel – English Steel

Forefather / The Meads of Asphodel - English Steel

Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: květen 2017
Label: Godreah Records

Tracklist:
I. Forefather – Tales from a Cloud-Born Land
01. Opening
02. Two Sacred Oaks
03. One Blood and One Bone
04. Strongbow’s Death
05. In Victory We Feast
06. Out of Time
07. Daughter of Twilight

II. The Meads of Asphodel – Taste the Divine Wrath
08. An Ebullient Prelude to a Loathsomely Grim End
09. Chidiock Tichborne
10. You’ve Got the Hate [Candi Stanton cover]
11. Balthasar Gèrard
12. Infidel
13. You’ve Got the Hate [Candi Stanton cover; Metatron demo version]
14. Castleland [Desaster cover]
15. Perfect Day [The Saints cover]
16. Borstal Breakout [Sham 69 cover]

Hrací doba: 59:43

Odkazy Forefather:
web / facebook / bandcamp

Odkazy The Meads of Asphodel:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Headshot Metal Media

ForefatherThe Meads of Asphodel jsou už dávno zavedená jména ostrovního black metalu, tudíž předpokládám, že ani jednu z těchto formací nemusím nijak sáhodlouze představovat. Těmi známějšími jsou dle mého jednoznačně The Meads of Asphodel, kteří si svým experimentováním a otevřeným přístupem k blackmetalovému žánru nastřádali množství fanoušků. Forefather možná nejsou tak proslulí a zdánlivě tedy na splitku „English Steel“ tahají za kratší konec, ale myslím, že kdo se jen trochu zajímá, už na jejich tvorbu také narazil. Však také za svou dvacetiletou kariéru nastřádali sedm dlouhohrajících desek.

Asi není třeba dodávat, že obě jmenované formace spojily své síly na společném splitku „English Steel“ – vždyť to snad dostatečně výmluvně říká název tohoto článku. Rozhodně se však musím podrobněji zastavit u toho, co za materiál skupiny na tento počin dodaly.

Forefather vydali své poslední řadové album „Curse of the Cwelled“ v dubnu 2015 a od té doby nic nového do světa nevypustili. Na „English Steel“ tedy přicházejí se zbrusu novým materiálem. Jim vyhrazená půlhodinka nese název „Tales from a Cloud-Born Land“ a vyjma „English Steel“ souběžně vyšla i jako samostatné EP, které má jen tak mimochodem naprosto odporný amatérský obal, mnohem horší než obálka splitu.

To The Meads of Asphodel co do dlouhohrajících počinů mlčí již od jara 2013, kdy vyšlo „Sonderkommando“. V mezičase ovšem nezaháleli a vysypali hned několik neřadovek, mezi nimiž nechybí třeba zajímavý kazetový boxset, několik kompilaček nebo splitko s personálně spřízněným projektem The Wolves of Avalon, jejž má pod palcem zpěvák Metatron. Pro nás je však nyní nejdůležitější split „Taste the Divine Wrath“ se zámořským projektem Tjolgtjar pocházející z června 2015.

Když dodám, že strana The Meads of Asphodel na „English Steel“ se rovněž jmenuje „Taste the Divine Wrath“, asi začnete správně tušit, že se tu opakuje těch pět samých songů, jaké byly ke slyšení už na dva roky starém splitku. Rozdíl je v tom, že split s Tjolgtjar vyšel pouze na LP, zatímco „English Steel“ je k mání v CD podobě, tudíž je nyní materiál k dispozici na jiném fyzickém nosiči. K původním pěti písním pak The Meads of Asphodel na „English Steel“ přidali ještě další čtyři kusy, konkrétně alternativní verze jedné skladby a tři covery.

Vezměme to ovšem popořádku. Půlhodinka Forefather působí na první poslech nepříliš výrazně, ale záhy se ukáže, že „Tales from a Cloud-Born Land“ na tom tak špatně není. Jinými slovy, anglická dvojice si vcelku s přehledem udržuje svůj standard slušné kapely, která možná nehraje nejvyšší ligu, ale za svou tvorbu se nemusí stydět. Pokud vám je tvorba Forefather doposud neznámá, měli byste očekávat pohodový, nijak zvlášť extrémní black metal s pohanskou atmosférou.

Intro „Opening“ s výraznými kytarovými melodiemi zní upřímně řečeno dost špatně, až bych řekl, že zde se Forefather docela ustříkli. Následující „Two Sacred Oaks“ naštěstí vyspraví náladu, protože se jedná o jeden z nejlepších kousků ípka. Nejedná se o nic zásadního, ale jednotlivé komponenty jsou poskládány zkušeně a umně a dílčí nápady mají dobrou kvalitu, ať už jde o riffy, příjemně bublající baskytaru nebo vkusně zakomponované pasáže s čistým zpěvem.

Forefather

„One Blood and One Bone“ mě zaujala především kytarovým sólem v polovině, které Forefather opsali od Iron Maiden, ale proč ne. Hymnická „Strongbow’s Death“ má ucházející atmosféru a společně s „Two Sacred Oaks“ ji řadím asi nejvýš. „In Victory We Feast“ už je slabší a trochu mě na ní iritují určité pasáže, které jako by vypadly z mainstreamového pagan/folk/viking metalu, jenž frčel x roků nazpět. „Out of Time“ mi nic moc nedala, i když mě vyloženě nesere, a poslední „Daughter of Twilight“ zase působí z celého materiálu nejméně konzervativně, takže oukej.

Přejděme tedy k The Meads of Asphodel. V pětici songů prezentovaných již na starším splitku se ukrývají čtyři vlastní věci a jeden cover. Intro „An Ebullient Prelude to a Loathsomely Grim End“ je skvělé a další skladby nabízejí black metal v typickém stylu kapely včetně nezaměnitelného vokálu mistra Metatrona. Jedná se spíše o méně zvrhlou část tvorby The Meads of Asphodel, ale pár uličnických detailů rozhodně najdete i tady. Všechny tři písně jsou moc fajn a osobně nejvíc fandím „Balthasar Gèrard“, i když třeba „Chidiock Tichborne“ má také některé moc dobré momenty.

The Meads of Asphodel

Přesně v polovině již známé pětice se nachází cover „You’ve Got the Hate“ (v originále „You’ve Got the Love“) od americké zpěvačky Candi Staton. I předělávka je natočena s ženským zpěvem a i díky tomu působí vklíněná mezi blackmetalové songy jako slušné osvěžení, ale jinak se o žádný zázrak nejedná. Ten samý song se pak objevuje i mezi novými bonusy podruhé, tentokrát ovšem v demo verzi nazpívané Metatronem. Zbylé tři covery pocházejí původně od Desaster, The Saints a Sham 69, přičemž nejvíce mě z nich baví „Castleland“ od prvních jmenovaných.

„English Steel“ nabízí na splitko docela vydatnou porci materiálu – poslech celé nahrávky zabere rovnou hodinou, již si obě kapely rozdělily půl na půl. Hudebně jsou mi bližší The Meads of Asphodel, a když přijde na vlastní tvorbu, vedou právě oni. Jejich půlhodina je ovšem ředěna množstvím předělávek, z nichž opravdu baví jen ta od Desaster, takže strana Forefather zase působí kompaktněji. Jako celek je „English Steel“ vlastně vcelku fajn, ale jen tak na pár poslechů – zase nejde o tak zásadní materiál, abych se k tomu musel vracet, a doma ve sbírce to taky nutně nepotřebuju.


Wederganger / Urfaust – split

Wederganger / Urfaust - split

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Wederganger
01. Heengegaan
02. De gebrokene

II. Urfaust
03. Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels
04. Hypnotisch bevel de daimonische mensch

Hrací doba: 22:58

Odkazy Wederganger:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Již v loňské recenzi na desku „Empty Space Meditation“ jsem hovořil o tom, že nizozemští Urfaust jsou dle mého skromného názoru skvělou kapelou se specifickým zvukem, která však svou tvorbu ředí až do příliš velkého množství neřadových nahrávek. Však také zmiňované album je teprve čtvrtým dlouhohrajícím počinem kapely. Takovým prohlášením ovšem nechci vzbudit dojem, že jsou ony neřadové věci ve všech případech automaticky nudné a nezajímavé, protože to rozhodně nejsou. I mezi nimi lze nepochybně najít kvalitní věci, jimž se vyplatí věnovat pozornost. Letošní bezejmenný split s krajany Wederganger bych mezi takové rozhodně zařadil.

Počin otvírají právě Wederganger, jejichž tvorbě jsem až doposud příliš pozornosti nevěnoval. Vydání debutové desky „Halfvergaan ontwaakt“ z roku 2015 jsem sice zachytil, ale k poslechu jsem to nedopracoval, takže reálně vzato mi byl sound Wederganger až do nynějška zahalen tajemstvím. Jejich příspěvek na aktuálně probírané splitko mě ovšem dokázal přesvědčit o tom, že by mohlo stát za to jmenovaný počin zpětně dostudovat, možná nejen jej, ale i další splitka, která Wederganger sdíleli s Laster a Kjeld.

Popravdě řečeno, sound Wederganger – přinejmenším tak, jak jej prezentují na této nahrávce – není od Urfaust zas až tak vzdálen. Opilé riffy, dekadentní atmosféra a táhlý zpěv v úvodu první skladby „Heengegaan“ skutečně na slavnější kolegy vzpomenout dají. A přestože se následně song zlomí do blackmetalovějšího hávu, na začátku nastolená nálada zůstává až do konce. Druhá píseň „De gebrokene“ vypadá na první pohled slaběji, ale nakonec i ona dokáže nabídnout dobré nápady – na mysli mám především skvělé kytarové melodie.

Nechci však vzbudit dojem, že by Wederganger od svých známějších kolegů opisovali. Takové tvrzení by bylo hodně příkré. Pouze říkám, že lze nalézt určité společné jmenovatele v náladách. V rámci splitka je takový stav poměrně příjemný, poněvadž počin díky tomu působí uceleným dojmem, přestože si jeho stopáž rozdělily dvě různé skupiny.

Nejedná se však o rovnoměrné rozdělení. Několik minutek navíc si pro sebe uzmuli Urfaust, což mi ale vůbec nevadí, protože nakonec díky nim jsem se do poslechu pustil. IX a VRDRBR si zde udržují svůj standard, což je rozhodně fajn už jen z toho titulu, že standard Urfaust je v širším kontextu stále vysoký nadstandard. Na druhou stranu ale asi nemá valného smysl zakrývat skutečnost, že znalci překvapeni nebudou, ani se nedočkají nějakého výsadního přírůstku do diskografie.

Jestli ovšem podobně jako já očekáváte svou dávku syrového ambient black metalu s nihilistickou atmosférou a nezaměnitelnou vokální stránkou, pak jistě budete uspokojeni. Přinejmenším „Zelfbestraffingsten denz en occulte raabsels“ tohle nabízí měrou vrchovatou. Druhá „Hypnotisch bevel de daimonische mensch“ je o něco experimentálnější a místy působí víc jako ambientní drone než black metal, ale v konečném důsledku se nijak neodchyluje od náladového rámce Urfaust… což je dle mého vlastně plus.

Možná, že recenze prozatím nevyznívá zas tak zásadně přesvědčivě, ale věřte tomu, že splitko Wederganger a Urfaust za poslech stojí. Obě kapely přispěly kvalitními skladbami se silnou atmosférou, takže vyhrazených 23 minut utíká jako voda. Pro fans Urfaust samozřejmě povinnost pořídit do sbírky, pro ostatní zajímavé splitko se specifickým náhledem na syrovou atmosféru.


Blood Tyrant / Warden – Duvonde skerfe

Blood Tyrant / Warden - Duvonde skerfe

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 6.1.2017
Label: The Shadow Kingdom / Tour de Garde

Tracklist:
Side A: Blood Tyrant
01. Anbliik duvonde skerfe
02. Spektren spökne
03. Lusere af düstre den gjønd
04. Fllittrehördes kamp

Side B: Warden
05. Ver sei glut det lljusen

Hrací doba: 32:05 (18:14 / 13:51)

Odkazy Blood Tyrant:
bandcamp

Odkazy Warden:
bandcamp

Nizozemské duo Baron Yrch MalachiThe Wampyric Specter souhrnně známé jako Blood Tyrant jsme si zde již představili prostřednictvím recenze na debutovou desku „Aristocracy of Twilight“. Ta vyšla v prosinci loňského roku u Iron Bonehead Productions, ale ani letos se Blood Tyrant neflákají. V roce 2017 se zatím soustředí na split alba a my si nyní představíme to první z nich, na němž se kapela podílela s krajanským projektem Warden. Počin vyšel pod názvem „Duvonde skerfe“ u malého nizozemského labelu The Shadow Kingdom na audiokazetě limitované pouhými 66 kusy (zámořskou edici vydali kanadští Tour de Garde v nespecifikované limitaci).

Nejprve se podívejme na stranu Blood Tyrant. Na první poslech se samozřejmě dá říct, že se skupina prezentuje tím, co předvedla o něco dříve na „Aristocracy of Twilight“. Rozdíly zde přesto jsou. Do určité míry má příspěvek Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ blíže k prvnímu demosnímku „Night of Blood Moon“. Oproti „Aristocracy of Twilight“ je zde zvuk kapely ještě syrovější a ohavnější. Kytary doslova řežou, primitivní hra na bicí plně odpovídá žánrovým pravidlům raw black metalu stejně jako vokály zastřené v mlze záměrně špatného soundu. Blood Tyrant na „Duvonde skerfe“ znějí ještě víc barbarsky než na svém debutu a nutno říct, že je to posluchačsky velmi přitažlivá cesta – možná ještě o kousek víc než na „Aristocracy of Twilight“.

Vedle toho materiál „Duvonde skerfe“ přináší ještě jednu změnu – zdá se mi, že i po hudební stránce jsou tentokrát Blood Tyrant agresivnější a v dobrém slova smyslu ještě primitivnější. Samozřejmě, že i tentokrát se najdou hymnické pasáže v rozvážnějším tempu jako třeba v „Lusere af düstre den gjønd“ nebo v první polovině „Anbliik duvonde skerfe“, stejně tak Nizozemci svou hudbu občas podpoří ambientní klávesami. Pocitově mi ovšem přijde, že je to tentokrát větší zlo (svou roli v tomto dojmu jistě sehrává i onen zvuk, o tom žádná), a například v takové „Fllittrehördes kamp“ Blood Tyrant nasadí skoro až punkové tempo. Proč ne – funguje to parádně.

Zato kolegové z Warden už mě tak nepoložili. Druhá strana „Duvonde skerfe“ volí dočista jiný přístup, než jaký je ke slyšení u Blood Tyrant. Nachází se zde jediná, bezmála 14minutová skladba „Ver sei glut det lljusen“ nabízející temně ambientní minimalistické plochy. Zajímavé momenty se tu jistě najdou – například pasáž okolo třetí minuty je dobrá a v závěru písně rovněž cítím obstojnou gradaci, ale dlouhá pasáž ve středu kompozice mi přišla až přespříliš minimalistická a nedělo se v ní takřka nic, co by posluchače mohlo jakkoliv zaujmout, a i atmosféra v této pasáži mi přišla slabší.

Na druhou stranu, je možné, že „Ver sei glut det lljusen“ působí trochu slaběji i díky tomu, že přichází po elitním zlo black metalu Blood Tyrant. Pokud by hudba Warden stála samostatně, možná by dokázala zanechat hlubší dojem. Pokud někdy v budoucnu náhodou narazím na další tvorbu projektu, určitě se nebudu bránit tomu, abych ji vyzkoušel. Skladba na „Duvonde skerfe“ mi přijde „pouze“ slušná.

Splitko je tedy pro mě především o straně Blood Tyrant, kteří předvádějí hluboké žánrové podzemí v jeho nejčistší a nejohavnější formě, primitivní black metal dotažený do syrového perfekcionismu. Lahůdka pro všechny vyznavače pravé temnoty.


Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.