Archiv štítku: split

ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.


Shroud Eater / Dead Hand – split

Shroud Eater / Dead Hand - split

Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Southern Druid Records

Hrací doba: 11:59

Odkazy Shroud Eater:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Dead Hand:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů.

Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček.

Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně. Skladbu táhne kupředu především výborný ústřední riff, z něhož lze díky sympatické zašpiněnosti a zemitosti cítit i vliv stoner metalu. Povedené jsou i táhlé vokály, o něž se obecně dělí všichni tři členové. Docela by mě zajímalo, jestli hlavní pěveckou linku skutečně obstarává bubeník, jak mi to připadá, anebo jestli holky mají až takovýhle chraplák. Ale to je nakonec šumák, protože stěžejní je, že „Destroy the Monolith“ funguje velmi dobře. Nestydím se říct, že mě to baví, a na základě tohohle tracku mám docela chuť si pustit i další věci Shroud Eater.

Kolegové Dead Hand z Georgie již mají sestavu početnější (pět človíčků), ale co do dlouhohrajících desek jsou na tom stejně – aktuálně se nacházejí na čísle jedna. Jejich debut nese název „Storm of Demiurge“, vyšel v roce 2015 a jen tak mimochodem má docela pěkný přebal.

Hudebně Dead Hand také nejsou špatní, jen jejich „Guaiacol“ nepůsobí jako něco extra kvůli sousedství skvělého „Destroy the Monolith“. Což je vůči Dead Hand možná trochu nefér, ale takové jsou mé pocity. Jinak ale ani oni svému žánru ostudu nedělají. Je to solidní standard, nic zvláštního nebo extra výlučného (i když to lze vlastně říct i o Shroud Eater), ale poslouchá se to vcelku pohodově a několik slušných motivů písničce upírat nejde. Také potěší několik klávesových ruchů v pozadí.

Celkově vzato se jedná o slušné splitko, kam obě kapely poslaly povedené příspěvky. Není to tak dobré, aby člověk pocítil potřebu si sedmipalec zpoza oceánu objednat. Kdybych však na placku narazil v nějakém blízkém distru za dvě kila, klidně bych si to vzal… i když se to asi nestane vzhledem k místu vydání a (ne)známosti interpretů.


Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedeli doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


Szarlem / Drengskapur – Ritual

Szarlem / Drengskapur - Ritual

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2016
Label: Folter Records

Hrací doba: 13:20

Odkazy Szarlem:

Odkazy Drengskapur:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Na sedmipalcovém splitku „Ritual“ se potkávají dvě podzemní blackmetalové smečky z německé provenience. Ani v jednom případě nejde o žádné začátečníky a obě už na kontě mají více jak dekádu fungování a několik alb – Szarlem dvě, Drengskapur tři.

Přesto jsem se až doposud podrobněji setkal pouze s Drengskapur, jejichž „Der urgewalten Werk“ z roku 2013 jsem poslouchal. Nicméně cokoliv podrobnější byste ze mě dnes vymámili jen těžko – vzpomínám si, že jsem to kdysi prohnal ušima, že to nebyla úplná píčovina a dalo se to poslouchat, ale jinak to bylo poměrně obyčejné a neobjevné. Naproti tomu o Szarlem pouze vím, že tohle jméno existuje, ale jinak jsem to až doteď nikdy neposlouchal. Tak hurá na věc.

Stranu A okupuje právě Szarlem a hned na začátek mohu říct, že právě jejich příspěvek „In the Glare of Fire“ je tím lepším, co splitko nabízí. Hned v úvodní hymnické pasáži na člověka dýchnou těžké devadesátky, ale to nemyslím nijak zle, spíš je to takové sympatické staromilství. Není vůbec těžké v tom slyšet vliv Bathory, ale tento stav trvá jen chvíli. Po minutě a půl se zvrhne „In the Glare of Fire“ v blackmetalový standard ve středním tempu, ale ruku na srdce – pořád je to v pohodě. Nic se nevymýšlí, uctívají se staré pořádky, ale něco v tom je, jisté pasáže jsou povedené, baví mě i uvřeštěný vokál. Není to vůbec nic zvláštního nebo snad dokonce objevného, ale ne všechno takové může být. Nakonec proč ne, album bych si klidně poslechl.

Naopak Drengskapur jsou ti, kdo na „Ritual“ tahají za kratší konec a jejichž píseň působí spíš jen do počtu. „Mitternachtsstund’“ je zvukově ještě o kus syrovější a také rychlejší. Ve skutečnost by šlo i zde zopakovat, že kapela nic nevymýšlí a hraje dle dávno zaběhlých žánrových schémat. Tak to je, ale na rozdíl od „In the Glare of Fire“ to nemá sílu strhnout a povýšit poslech na nějakou vyšší úroveň než pouhé „dá se to poslouchat, nesere mě to“. Tato sice znamená, že „Mitternachtsstund’“ není sračka, ale to je poněkud málo, protože song do nadprůměru ani nenakoukne. Pár riffů je oukej, ale… však to sami znáte, to prostě nestačí.

Z hlediska celku je „Ritual“ nepříliš výrazným počinem undergroundového ražení. Podobných sedmipalcových splitek máme asi všichni pár doma a tohle by se mezi nimi hravě ztratilo. Neurazí, a když se to člověku náhodou dostane do sbírky, není důvod to vyhazovat. Na druhou stranu, ani nevidím důvod to z té police vytahovat na úkor jiných (lepších) nahrávek nebo si to snad cíleně pořizovat.


Cadaveria / Necrodeath – Mondoscuro

Cadaveria / Necrodeath - Mondoscuro

Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal | black / thrash metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Black Tears

Tracklist:
01. Cadaveria – Mater tenebrarum [Necrodeath cover]
02. Necrodeath – Spell [Cadaveria cover]
03. Cadaveria – Dominion of Pain
04. Necrodeath – Rise Above [feat. Cadaveria]
05. Cadaveria – Christian Woman [Type O Negative cover]
06. Necrodeath – Helter Skelter [The Beatles cover]

Hrací doba: 32:35

Odkazy Cadaveria:
web / facebook / twitter

Odkazy Necrodeath:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Black Tears

Cadaveria a Necrodeath toho hudebně nemají zas tolik společného, přesto jejich spojení na jednom nosiči z jistého úhlu pohledu smysl dává. Obě formace jsou totiž propojeny po personální stránce. Oním pojítkem je především Alberto Gaggiotti alias Marçelo Santos alias Flegias, v Cadaveria působící jako bubeník, v Necrodeath jako zpěvák. V loňském roce navíc řady Cadaveria rozšířil i další člen Necrodeath, baskytarista GL (nebo také Peter Dayton, vlastním jménem Gianluca Fontana).

Obě kapely spolu daly dohromady EP „Mondoscuro“, které (bohužel) ukazuje, že personální spřízněnost není důležitější než hudební rozdílnost. I navzdory tomu, že obě skupiny sdílejí polovinu sestavy, je totiž „Mondoscuro“ počinem docela rozhádaným. Jednoduše to nedrží pohromadě, a to tím spíš, že splitko ani není pojato stylem nejdřív jedni a potom druzí. Cadaveria a Necrodeath se střídají obpíseň, takže jakmile si ucho konečně začne přivykat gotikou prosáklý black metálek v podání Cadaveria, počin na něj záhy vyplivne agresivní black / thrash, a jakmile si posluchač začne zvykat na rychlou brusku, opět se ke slovu vrátí Cadaveria.

Tohle střídání by nemuselo vadit, pokud by „Mondoscuro“ zastřešoval nějaký jednotící koncept nebo alespoň tematická linka, již by CadaveriaNecrodeath ctili. Tedy pokud by si šly obě formace hudebně trochu naproti, případně pokud by opustily své zajeté teritorium a společně se vydaly do dosud neprozkoumaných vod. To se ovšem neděje, obě kapely si na „Mondoscuro“ jedou svůj standard, na nějž je posluchač dávno zvyklý.

Nepospolitost nahrávky navíc podtrhuje skutečnost, že se nakonec ani nejedná o nic uceleného ani co do dramaturgie, vlastně to jsou tři malá splitka v jednom. Na úvod si skupiny vymění covery. Cadaveria si z tvorby Necrodeath vybrali a k obrazu svému předělali song „Mater tenebrarum“ z alba „Into the Macabre“ (1987); Necrodeath si zase od svých kolegů vypůjčili píseň „Spell“ z debutu „The Shadows’ Madame“ z roku 2002. V prostřední části obě bandy nabídnou po jedné nové skladbě. Ve finální třetině pak dojde k dalším předělávkám, tentokrát jiných interpretů – Cadaveria předvedou svou verzi „Christian Woman“ od Type O Negative, Necrodeath zase překopali „Helter Skelter“ od The Beatles.

Nevyrovnanost počin neopouští ani tehdy, budeme-li se bavit o tom, komu jaká třetina „Mondoscuro“ sedla víc. Ve vzájemném předělávání u mě vyhráli Cadaveria. S „Mater tenebrarum“ si poradili vcelku slušně, a i když agresivní první třetina v jejich podání není žádné terno, od pomalého předělu je to v pohodě a není problém to poslouchat. Naopak „Spell“ v podání Necrodeath mě neoslovilo. Starou Cadaverii mám relativně rád (na rozdíl od pozdější tvorby, protože s každým dalším albem je ta kapela nudnější a nudnější), ale v téhle úpravě v tom ten song prostě neslyším. Necrodeath osekali „Spell“ v podstatě o všechno, co na něm bylo zábavné, a udělali z toho obyčejnou hoblovačku. Nuda.

Cadaveria

Ve druhé třetině naopak vítězí Necrodeath. Jak jsem již naznačil, novější Cadaveria mě moc nebere, což se potvrzuje i tentokrát. „Dominion of Pain“ mě sice nevysírá tak mocně jako poslední deska „Silence“, při jejímž poslechu jsem málem zdechnul nudou, a pár ucházejících motivů se tu najde, ale žádný zázrak to není. Oproti tomu Necrodeath se vytasili s příjemnou oldschoolovou jízdou s chytlavým riffem ve středním tempu. Navíc v „Rise Above“ hostuje Cadaveria (nyní myšleno zpěvačka), což písničce rovněž prospělo.

V závěrečné části „Mondoscuro“ vedou opět Cadaveria, jejichž podání „Christian Woman“ je neurážející. Type O Negative jsou sice hudebně jinde, ale ne natolik, aby nebylo možné jejich píseň citlivě přenést do soundu Cadaverie, což se relativně obstojně povedlo. Koule to sice netrhá, fakt ne, ale poslouchat se to dá a neuráží mě to. Zato „Helter Skelter“ od Necrodeath se příliš nepovedlo a rozhodně nemám náladu si to někdy pouštět znovu.

Necrodeath

Jak vidno, „Mondoscuro“ není nic, co by stále za zvýšenou dávku pozornosti. Počin funguje leda tak jako deklarace spřízněnosti obou formací, proti tomu nic, ale to je tak vše, rozhodně v něm nevidím album, které by dávalo smysl poslouchat. Chabý dojem pak dovrší příšerný obal působící jako nechtěný vtip. Radši zapátrejte v samostatných diskografiích skupin, v obou případech tam najdete zajímavější věci než tohle.


Torrid Husk / End – Swallow Matewan

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Země: USA / Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Grimoire Records / Arcane Angels

Tracklist:
I. Torrid Husk
01. Mourning Cloak Spell
02. Carminite
03. Rhododendron

II. End
04. Virga
05. Existential Litany
06. Winter [Amebix cover]

Hrací doba: 40:40

Odkazy Torrid Husk:
facebook / bandcamp

Odkazy End:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Swallow Matewan“ nabízí na poměry split alb docela nadstandardní porci muziky. V tomto případě se totiž nejedná o splitko, kde se dvě kapely spojí na sedmipalcovém vinylu a obě přispějí několika málo minutami hudby, aby byl dodržen formát malého asfaltu. Spojení zámořské formace Torrid Husk s řeckými End patří k těm splitům, které jsou pojaty v epičtějším duchu. Obě skupiny nabízejí něco přes dvacet minut materiálu, takže dohromady se pod vcelku zajímavou malovanou obálkou nachází porce muziky v délce normální dlouhohrající desky.

Vedle toho by možná stálo za zmínku, že vydání „Swallow Matewan“ nebylo ošizeno nejen co do množství obsahu, ale i co do formy. Grimoire Records (jeden ze dvou majitelů labelu se jen tak mimochodem v minulosti podílel na zvukové stránce nahrávek Torrid Husk) totiž do světa pustili CD i audiokazetu a label Arcane Angels pak přidal také dvanáctipalcový vinyl. Má-li tedy někdo zájem, rozhodně nemusí strádat z hlediska absence svého oblíbeného formátu – tedy v případě, pokud zrovna nejste extrémisté, kteří vyžadují pouze pásky pro kotoučák, haha.

Samozřejmě ale stojí za to se zeptat, jestli je „Swallow Matewan“ natolik zajímavé, aby měl člověk mít chuť si to koupit, ať už na jakémkoliv formátu. Jak jistě správně tušíte, přesně tomuhle se na následujících řádcích budeme věnovat – já se pokusím něco vyblít na papír a v ideálním případě si to třeba přečtete. Pojďme na věc!

Jako první se slova ujímají Američané. Torrid Husk mají doposud na kontě jedno album, jednom EP a jeden split s krajany Myopic, tudíž „Swallow Matewan“ je čtvrtým počinem, pod nímž je kapela podepsána, což mimo jiné znamená, že právě oni jsou na nahrávce tou méně zkušenou formací. Metal-Archives u nich hlásí vtipnou škatulku depressive sludge (což je ovšem furt lepší než nějaká smyšlená sračka, kterou si Torrid Husk napsali na Facebook), ale v případě tohoto splitu bych byl s takovým pojmenováním trochu opatrnější. Asi bych se nehádal do krve, pokud by mi někdo tvrdil, že tam lze vliv sludge tu a tam zaslechnout, přesto dle mého hraje hlavní roli black metal. Sice zdaleka ne ortodoxní devadesátky, ale však všichni víme, že tento žánr může nabývat rozličných podob.

Trochu nerozhodný jsem však co se kvalit vlastní hudby týče. Torrid Husk nehrají vůbec špatně a formálně je to vlastně dobré. Skupině nelze upírat, že některé nápady jsou kvalitní a že zjevně vládne schopností víceméně smysluplně složit skladby i relativně delšího rázu (zde se pohybují v rozmezí od šesti do osmi minut). Jenže subjektivně mě jejich produkce nedokázala zasáhnout, a i když proti ní nemám žádných konkrétních výtek, prostě mi to nic moc nedalo a necítím „to“ tam. Ve snaze přijít tomu na kloub jsem navíc po nějaké zjistil, že se mi dvacetiminutovka Torrid Husk dost ohrála, aniž by došlo k onomu kýženému prozření, a nadto se mi mnohé motivy začaly poněkud zajídat. To se týká zejména baskytary, přestože by jinak šlo ocenit, že je v mixu hezky slyšitelná. Některé momenty jsou možná vcelku příjemné, to nepopírám, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě Torrid Husk při dnešní konkurenci zaujali jakkoliv výrazněji nebo abych měl po poslechu „Swallow Matewan“ potřebu jít zkoumat starší tvorbu.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Zato řečtí kolegové mě zaujali o něco víc. Ale to při pohledu na sestavu End není zas takovým překvapením, jelikož zde působí ostřílení borci. Strunné nástroje obstarává bývalý člen Enshadowed, za bicími sedí John VotsisRavencult, Thou Art Lord a donedávna i Dodsferd, zatímco současným americkým zpěvákem není nikdo jiný než Aaron CareyNechochwen, které jste jistě všichni zaznamenali nejpozději v loňském roce s deskou „Heart of Akamon“.

Středobodem strany End je více jak jedenáctiminutová kompozice „Virga“. Ta se zpočátku rozjíždí trochu „cheesy“ pasáží, ale po dvou minutách přijde krátký předěl, od něhož už se skladba začne odvíjet o poznání zajímavěji. End dokážou budovat příjemné napětí i atmosféru, a i když „Virga“ až do svého konce projde ještě několika proměnami (aby také ne při takové stopáži), kvalitativní laťku už se daří držet nahoře a jedná se o výborný poslech. Velmi dobře pokračuje i další „Existential Litany“, která se již odklání od black metalu a působí mírně experimentálnějším dojmem. Smysl mi to ale dává a vlastně by to klidně mohlo být i delší než dvě minuty, protože takhle „Existential Litany“ působí spíš jako předěl k finální „Winter“, což je ve skutečnosti předělávka od kultovní crust/punkové smečky Amebix. Abych byl ale upřímný, tak předlohu bych v tom tedy nepoznal, ani kdyby mě mučili, a pokud bych si danou informaci nepřečetl, ani by mě nenapadlo, že je to předělávka a navíc zrovna od Amebix. Vnitřně to tedy beru spíš jako další song End, a jestli to vezmete stejně, pak se vám dostane důstojného zakončení celé nahrávky.

„Swallow Matewan“ ve finále není hloupé splitko. End jsou dobří a jejich strana je zajímavá. Torrid Husk mě zaujali méně, ale do jisté míry to může být čistě jen subjektivní záležitost, protože jistou kvalitu Američané také mají. Navíc si cením i toho, že z muziky (obou skupin) mám podobné pocity jako z přebalu „Swallow Matewan“, což je věc, která člověka potěší snad vždy.

Nakonec bych to uzavřel svou odpovědí na otázku, již jsem vyřkl výše někde zkraje recenze. „Swallow Matewan“ určitě není tak dobré, abych byl ochoten platit šílenou dopravu z Marylandu, kde sídlí Grimoire Records, protože poštovné na Bandcampu vychází dvakrát dráž než samotné CD (u MC rovněž). Pokud bych ale na splitko narazil v nějakém evropském distru za rozumný peníz (což cena sedmi amerických dolarů, kolik si říkají Grimoire za CD, po mém soudu splňuje), nakonec bych si to klidně vzal. Protože prostě proč ne, minimálně tu stranu End si nejspíš ještě někdy pustím.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan


Il Vuoto / Failor – Senseless Painful Lives in Tears

Il Vuoto / Failor - Senseless Painful Lives in Tears

Země: Itálie
Žánr: ambient / dark ambient / drone
Datum vydání: 9.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Il Vuoto
01. Tears-I-Cleansing-Touch

II. Failor
02. A Week in Modern Life

Hrací doba: 57:56

Odkazy Il Vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Failor:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il VuotoFailor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

Il Vuoto

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

Failor

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.


Drudkh / Hades Almighty – Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Drudkh / Hades Almighty - Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Země: Ukrajina / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Season of Mist / Dark Essence Records

Tracklist:
I. Drudkh
01. Золотий кінь
02. Вогняний змій

II. Hades Almighty
03. Pyre Era, Black!
04. Funeral Storm
05. Bound

Hrací doba: 37:23 (17:35 / 19:48)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Hades Almighty:
web / facebook

Ukrajinští Drudkh byli zpočátku své historie jenom o dlouhohrajících deskách. Což lze vzhledem k charakteru jejich hudby nejen chápat, ale snad i cenit. Po svém přechodu k Season of Mist se ovšem pustili i do relativně pravidelného (a pevně doufám, že zcela dobrovolného) vydávání neřadovek a svou sbírku nedlouhohrajících počinů, jež do té doby čítala jen jedno EP „Anti-Urban“, začali rozšiřovat.

Došlo i na nějaké spolupráce, ať už šlo o zapojení jednotlivých členů v nových projektech (zejména Old Silver Key, kde se kompletní sestava Drudkh spojila s NeigemAlcest… a společně dali dohromady jedno pěkně nudné a ospalé album), účast na kompilaci „One and All, Together, for Home“, jejímž kurátorem byl Roman Saenko, z vůdčí postava Drudkh, anebo splitka. Zatím spáchali dvě, s Winterfylleth a čerstvě s Hades Almighty, třetí je čeká v září, na němž se budou podílet se švédským projektem Grift. Nás nyní bude zajímat to s názvem „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na němž se Drudkh objevují po boku norských blackmetalových veteránů.

Začněme nejprve ukrajinskou stranou, jež nese název „Той, хто говорить з імлою“ (v oficiálním anglickém překladu „One Who Talks with the Fog“). Drudkh zde nabízejí dvě skladby přesahující čtvrthodinu hrací doby (myšleno dohromady). Ani jedna nepřináší žádná velká překvapení a vlastně obě pokračují v cestě, na niž se Drudkh vydali (nebo ještě lépe řečeno – na niž se Drudkh vrátili) v roce 2012 na desce „Вічний оберт колеса“ po předchozím koketování s post-rockovými vlivy.

V překladu to tedy znamená, že se opětovně jedná o atmosférický black metal, jenž i navzdory své žánrové příslušnosti, mnohým rychlejším momentům a jakési monolitičnosti působí spíše uklidňujícím dojmem, dýchá lehce melancholickým podtextem a ctí přírodu, tradice a historii (a tím nemám na mysli blackmetalové tradice). Ale co vám budu vykládat, Drudkh nejsou žádnými nováčky, naopak už se dávno dostali do pozice skupiny, jež má na scéně možná i kultovní status, takže všichni víme, jak jejich muzika zní.

Mnohem větší výpovědní hodnotu bude mít prohlášení, že obě písně bez větších zádrhelů splňují standard, jaký od takového jména očekáváme. A to zrovna v případě Drudkh není úplně málo. Mě osobně o něco víc baví druhá „Вогняний змій“, jejíž některé melodie jsou velmi povedené a zejména druhá půle písně je opravdu skvělá. První „Золотий кінь“ se na poměry Drudkh rozjíždí možná až nečekaně ostře, ale netrvá to dlouho a Ukrajinci se opět vrátí ke svému typickému výrazivu, takže se není čeho strachovat. I tento kus je zkušeně vygradován a finále je opětovně výborné. Co se Drudkh týče, ti se za „Той, хто говорить з імлою“, tedy svůj příspěvek na split, nemusejí vůbec stydět.

To ale platí i o Hades Almighty… svým způsobem. Nechápejte mě špatně, ta muzika je bombastická, „Pyre Era, Black!“ je setsakra kvalitní počin a popravdě řečeno – Norové mě baví více než Drudkh. Ostatně, tuhle trojici písní jsem mocně vychválil již koncem loňského roku ve vlastní recenzi. Což je právě ten problém.

Hades Almighty totiž na „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“ na rozdíl od ukrajinských kolegů nenabízejí nový materiál, ale EP, jež původně vyšlo loni v říjnu. Zde je znovu v nezměněné podobě. Když se na to ale podívám z jistého úhlu pohledu, tak tohle rozhodnutí ani nemůžu pohanit, a to z jednoduchého důvodu. „Pyre Era, Black!“ jako samostatná nahrávka totiž vyšlo pouze v digitální podobě – možná si vzpomenete, že vedle délky (moc málo!) to vlastně byla jediná věc, na niž jsem tehdy v recenzi kafral, že si to člověk nemůže koupit na originálním nosiči. Aktuální split tedy dává možnost si „Pyre Era, Black!“ pořídit a zařadit do sbírky, a dokonce je na výběr nejen CD, ale i LP ve dvou barevných provedeních (černá, rudá).

A to je samozřejmě super, protože „Pyre Era, Black!“ je zkurveně skvělé a rozhodně to stojí za koupi. Hades Almighty jsou výjimečná skupina, kterou uctívám až za roh a ještě dál (bez ironie!), a tohle EP je navíc jejich prvním počinem po předlouhých 14 letech od fenomenální desky „The Pulse of Decay“ (pro podrobnosti si dohledejte původní recenzi, kde jsem nejen hudbu, ale i všechny okolnosti probíral dost detailně – není nutno to sem nyní opisovat). Takže za mě rozhodně palec nahoru, že to je konečně k mání i na vinylu a nejenom v pochcaných empétrojkách. Pro mě je to povinná koupě. A skutečnost, že na druhé straně elpíčka jsou Drudkh s dvojicí taktéž výborných songů, je bezesporu příjemný bonus.