Archiv štítku: split

Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.


Black Fucking Cancer / Gloam – Boundless Arcane Invokation

Black Fucking Cancer / Gloam - Boundless Arcane Invokation

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
Side A: Black Fucking Cancer
01. Boundless Arcane Invokation

Side B: Gloam
02. Boundless Arcane Invokation

Hrací doba: 40:49

Odkazy Black Fucking Cancer:
bandcamp

Odkazy Gloam:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nebudu vám kecat – v případě splitka „Boundless Arcane Invokations“ jsem k poslechu neměl žádnou velkou motivaci. Obě zúčastněné skupiny, to jest Black Fucking Cancer (což je jen tak mezi námi dost cool jméno pro metalovou kapelu) a Gloam, jsem do této doby prakticky neznal. O Black Fucking Cancer vím jedině to, že taková formace existuje, a to díky jejich bezejmennému debutu z roku 2016, který vyšel na značce Osmose Productions. S jeho poslechem jsem se nicméně neobtěžoval. Zato o existenci Gloam jsem až do této nahrávky neměl ani tušení, přestože i tahle smečka měla v minulosti napojení na zajímavé firmy (debut vyšel u Caligari Records na MC a Gilead Media na LP; v současné době kotví u Blood Harvest, jejichž činnost mě ovšem trochu míjí).

Vzhledem k tomu, že ani v sestavách obou kapel nenajdeme nějaké extra známé borce se zajímavými dalšími aktivitami, možná vás napadne, proč jsem se tedy do poslechu „Boundless Arcane Invokations“ pouštěl. Odpověď je nicméně velmi prostá – proč prostě ne? Docela se mi líbil obal (mimochodem, všimněte si, jak chytře a nenásilně jsou na něj zapracována loga obou skupin), vydání u Sentient Ruin Laboratories vždycky slibuje nějakou přinejmenším elementární úroveň a ukázky na vyližprdel taky nezněly. Summa summarum, jednoduše jsem šel zkusit nějaké nové black metaly. I to se občas stává.

Obě formace se na splitku prezentují jednou dlouhou skladbou. S ohledem na to, že příspěvěk Black Fucking Cancer i příspěvek Gloam nesou shodný název – možná vás to překvapí, ale jde ten název zní „Boundless Arcane Invokation“ –, dá se vyvozovat, že při tvorbě počinu se obě kapely přinejmenším snažily o nějaký koncept. Dojem je to správný, protože počin je dle všeho provázaný víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Obě kompozice mají nejen shodný titul, ale také byly natáčeny společně a pojí je rovněž stejný koncept. Za zmínku určitě stojí také fakt, že Black Fucking Cancer a Gloam tuto společnou nahrávku připravovali několik let a až letos se vytoužený projekt podařilo dotáhnout do konce.

A nutno uznat, že výsledný počin skutečně zní konzistentně a nepůsobí jako nahodilé songy dvou různých skupin, jejichž jediným pojítkem by měl být jen společný nosič. Taková splitka jsou samozřejmě hodnotnější než náhodná spojení na sedmipalcích už jen ze svojí podstaty. Přesto není zaručeno, že půjde o strhující nahrávku. Takový titul si může nárokovat a ještě předtím samozřejmě obhájit pouze vlastní obsah desky.

Vlastní písně působí dostatečně propracovaným dojmem, takže nemám pocit, že by jejich stopáž byla uměle natahována. Obě mají dost záchytných bodů a solidních nápadů, aby poslech nenudil, i když musím jedním dechem dodat, že na celém počinu úplně chybí nějaké skutečně pamětihodné momenty nebo odzbrojující pasáže. Nastavenou kvalitativní hladinku se daří držet prakticky celou dobu, ale k nějakým výletům za její hranici nedochází moc často a ještě nijak zvlášť daleko. To mi přijde docela škoda a zároveň jde o mou možná největší výtku, protože pár fakt kulervoucích částí, které by „Boundless Arcane Invokation“ vyšperkovaly, by si to album zasloužilo. Black Fucking Cancer a Gloam nicméně vsadili na homogenní vyznění po všech stránkách a právě to je pro nahrávku určující.

V pomyslném splitkovém mini-souboji u mě o kousek vede „Boundless Arcane Invokation“ nad „Boundless Arcane Invokation“. Haha, tohle jsem si odpustit nemohl, ale teď už vážně – mírně víc mě baví příspěvek Black Fucking Cancer, kteří umí některé momenty zahrát s příjemnou intenzitou. Gloam však nezaostávají o moc a ve výsledku je to beztak jedno, když „Boundless Arcane Invokation“ působí víc jako album než jako roztříštěné splitko. Celkově vzato se jedná o solidní, nikoliv však zásadní nebo výlučný počin. Za pár poslechů to asi stojí.


Abhor / Abysmal Grief – Legione occulta / Ministerium diaboli

Abhor / Abysmal Grief - Legione occulta / Ministerium diaboli

Země: Itálie
Žánr: occult black metal / doom metal
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
I. Abhor – Legione occulta
01. Legione occulta
02. Possession Obsession

II. Abysmal Grief – Ministerium diaboli
03. Abysmal Grief – Ministerium diaboli

Hrací doba: 26:53

Odkazy Abhor:
facebook / bandcamp

Odkazy Abysmal Grief:
web

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Italské smečky Abhor a Abysmal Grief k sobě v mých očích měly vždycky docela blízko. Nikoliv personálně (zde nenajdeme jediné propojení ani skrze bývalé členy) nebo žánrově (formálně obě formace produkují odlišný sub-žánr metalu), nýbrž atmosféricky.

Abhor a Abysmal Grief spojuje obdobná záliba v okultních klávesových hrátkách a s nimi spojená nálada zašlého béčkového hororu, kde byste pod pojmenováním „béčkový“ neměli vnímat žádné negativní konotace. Formálně „brakový“ horor může být s celou tou svojí omšelostí, bizarností a obskurností také výjimečně sugestivní a jeho kouzlo je neoddiskutovatelné. Osobně mám tohle hrozně rád, tudíž si cením i skupin, které dokážou podobnou atmosféru přetransformovat v podobně působící hudbu. Kapel, které by navíc dokázaly tohle propojit s metalem tak, aby se jednalo smysluplnou záležitost bez zbytečného kýče nebo patosu, není mnoho.

Abysmal GriefAbhor tohle umí, přestože první jmenovaní tyhle nálady tvoří v doom metalu a druzí jmenovaní v black metalu. Určitou spojitost mezi oběma formacemi lze tedy vnímat už nějakou dobu, proto je skoro až překvapující, že se jejich cesty doposud neproťaly na společném nosiči. Čekání konečně ukončuje split „Legione occulta / Ministerium diaboli“, jenž vyšel před nedávnem na vinylu u Iron Bonehead Productions.

Paradoxně se mi zdá, že obě seskupení si na společné splitko připravily materiál, v němž okultní klávesy nehrají až tak zásadní roli jako třeba na vlastních deskách. Pořád zde jsou, ale když si vzpomenu, kolik pozornosti na sebe poutaly na „Occulta religio“ pak je evidentní, že třeba v songu „Legione occulta“, podle níž Abhor svou stranu počinu pojmenovali, nejsou tak výrazné a nejvíc se prosadí v intru skladby.

Fandové okultních klapek si mnohem víc přijdou na své v následující „Possession Obsession“, v níž už to Abhor tolik „nešulí“ a nechávají jednu ze svých hlavních zbraní promluvit mnohem citelněji. Celkově bych řekl, že jestli šel někdo na „Legione occulta / Ministerium diaboli“ stylově naproti svým kolegům, jsou to právě Abhor, kteří si vesměs odpustili rychlejší momenty a přiblížili se na dohled pozdější tvorbě Abysmal Grief, byť ne v tak chytlavém tempu.

Zato Abysmal Grief už zůstávají vesměs na svém, přestože i u nich jsou tentokrát klávesy zataženější do celku a obecná struktura „Ministerium diaboli“ je poněkud odlišnější. Prvních osm minut kompozice tvoří výtečný (!) hororový ambient, který už by se zcela bez přehánění uživil jako soundtrack nějakého hororové filmu. Právě tahle pasáž je pro mě osobně vrcholem celého splitka a upřímně by se mi dost líbilo, kdyby někdy Abysmal Grief vytvořili kompletní nahrávku v takovém stylu. „Ministerium diaboli“ tímhle myslím může potěšit i ty posluchače, jimž se od Abysmal Grief zamlouvala píseň „Hymn of the Afterlife“, která ostatně pochází také ze splitu, tentokrát ovšem s Runes Order z roku 2015.

Závěrečná třetina „Ministerium diaboli“ už se nese v klasičtějším duchu. První riffy se ozvou v deváté minutě a Abysmal Grief zanedlouho rozjedou to, proč jsme si jejich aktuální tvorbu tolik oblíbili. Chytlavé obskurní riffování, vznešené klávesy a vše samozřejmě vyšperkuje i povedené kytarové sólo. I když samozřejmě pochopím, pokud bude někde kafrat, že Abysmal Grief už prakticky dlabou na umíráčky, jaké předváděli na starších počinech.

Vzato kolem a kolem je „Legione occulta / Ministerium diaboli“ slušný počin, který fandům bude stát za poslech a snad i za koupi, ale mám dojem, že domovská dlouhohrající tvorba obou formací je zajímavější. I vzhledem k tomu, že nejlepším momentem je ten, jenž nejvíc vybočuje, bych tohle splitku asi nedoporučil začátečníkům, kteří se chtějí s činností jedné či druhé kapely teprve seznámit. Pokud už ale máte něco najetého, „Legione occulta / Ministerium diaboli“ na dobrých pár poslechů jistě vydrží. Speciální zmínku na závěr si ještě zaslouží obal „Legione occulta“ (strana Abhor), který je krásně chorý.


Fluisteraars / Turia – De oord

Fluisteraars / Turia - De oord

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Fluisteraars – Oeverloos
02. Turia – Aan den golven der aarde geofferd

Hrací doba: 32:47

Odkazy Fluisteraars:
facebook / bandcamp

Odkazy Turia:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Příznivcům atmospheric black metalu asi nahrávka „De oord“ neunikla. V našich recenzích jsme ji nicméně až doposud přehlíželi, což ovšem neznamená, že bychom si ji neměli připomenout i trochu zpětně. FluisteraarsTuria jsou nakonec relativně výrazná jména z Nizozemska, tudíž si zde zmínku zaslouží.

Říkám relativně výrazná, ale je pravda, že obě formace nehrají zas až tak dlouho. První dlouhohrající desky FluisteraarsTuria vyšly před čtyřmi, pěti lety. Myslím ale, že kdo atmo-black sleduje, asi si všimnul, protože se jedná o vcelku solidní kousky. Zmínit lze ale i další aktivity. Po jednom členovi z každé skupiny se sešlo v projektu Solar Temple, jehož loňský, také povedený debut „Fertile Descent“ jsem zde již recenzoval, a za pozornost stojí i jména jako Iskandr (OTuria) nebo Lubbert Das (O a JTuria), která obě v loňském roce také vydala nové počiny „Euprosopon“ respektive „De plagen“.

Avšak zpátky k „De oord“, kde FluisteraarsTuria prezentují po jedné skladby delšího rázu. První jmenovaní nabízejí čtvrthodinovou „Oeverloos“, kterou zdobí příjemný kolébavý rytmus i příjemný ústřední motiv, díky nimž píseň funguje, přestože staví „jen“ na mírném obměňovaní a gradování hlavní linky. Osobně si myslím, že „Oeverloos“ by se mohlo zalíbit kupříkladu příznivcům Drudkh, protože určité pasáže ukrajinskou legendu atmosférického black metalu připomínají opravdu hodně. Až mě občas napadlo, jestli Fluisteraars někde náhodou nenašli zápisník s nápady Romana Saenka. Nemyslím to ale vyloženě pejorativně, protože „Oeverloos“ je pořád dost fajn song a jiné pasáže zase na opisování z východní Evropy neukazují. Celkově mě to baví asi víc než samostatné řadovky Fluisteraars.

„Aan den golven der aarde geofferd“ od Turia mi přijde asi ještě o něco lepší než „Oeverloos“. Druhá skladba se kupředu žene s větší intenzitou a působí vypjatějším dojmem, některé momenty se daří dost zahustit, což se mi líbí. Sice bych si s klidem odpustil povinné zvolnění uprostřed, které považuji za nejslabší chvilku „Aan den golven der aarde geofferd“ a možná i celého „De oord“, ale naštěstí to není vyložená otrava, aby to vnímání písničky nějak dojebalo.

Jinak je ale přístup obou kompozic v obecnosti podobný, protože i v případě „Aan den golven der aarde geofferd“ můžeme mluvit o relativně monotónním rozvíjení ústředních motivů a uvážlivém gradování po většinovou část hrací plochy. Na druhou stranu, není tohle do určité míry také obecný znak atmospheric black metalu jakožto celku? Minimálně určité jeho odnože asi ano. I z toho lze nakonec vyvodit, že Fluisteraars ani Turia nevynalézají podruhé kolo, spíš se drží stylových pravidel.

Na druhou stranu, obě skupiny s těmito pravidly pracují velmi zručně a ve finále se jim na „De oord“ daří tvořit to, co od atmospheric black metalu vlastně očekávám. Od dobrodružného prozkoumávání sonických hranic jsou tu nakonec jiné žánry. Od atmo-blacku vyžaduji spíš relaxační až meditativní poslech s hmatatelnou atmosférou. A to je na „De oord“ dle mého splněno. Turia si s tím poradili o kousíček lépe než Fluisteraars, ale i „Oeverloos“ se mi vlastně líbí a nemám nějaký větší důvod ke stížnostem. Celkově spokojenost.


Carcinoma / Abyssal – Apanthropinization

Carcinoma / Abyssal - Apanthropinization

Země: Velká Británie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
I. Carcinoma
01. Silent Master
02. Marching Legions
03. Servile Performance
04. A Light to Pierce the Void

II. Abyssal
05. Enantiodromia
06. Sinews Weave Vicissitudes
07. Chaos Anthropomorphism
08. Veins of Satiation

Hrací doba: 36:35

Odkazy Carcinoma:
facebook / bandcamp

Odkazy Abyssal:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

O Abyssal se toho svého času nahovořilo poměrně dost. Tahle britská entita naskočila do rozjetého vlaku chaotického extrémního metalu, ale brzy se vyprofilovala jako jedno z těch zajímavějších jmen, které se věnují disonantní kombinaci black a death metalu. S každým dalším albem rostl věhlas formace na extrémně metalové scéně a třetí dlouhohrající zářez „Antikatastaseis“ (2015) vydaný v kooperaci Profound Lore Records a Iron Bonehead Productions už v ročních žebříčcích mnohých nadělal slušnou paseku. Nicméně i předešlé dva počiny „Denouement“ (2012) a „Novit enim Dominus qui sunt eius“ (2013) byly dost povedené.

Po vydání „Antikatastaseis“ se nicméně Abyssal trochu ztratili z dohledu a během několika málo následujících let si připsali pouze box „Perichoresis“ s audiokazetami všech tří řadových nahrávek. Bylo to až v loňském roce, kdy se okolo Abyssal začalo dít něco pořádného. Skupina se pustila do koncertování, přičemž premiéra se odehrála v březnu na festivalu Oration na Islandu, a nedlouho poté relativně potichu vyšlo i splitko „Apanthropinization“ s krajany Carcinoma, které bude předmětem našeho dnešního rozjímání.

Doposud jsem mluvil pouze o Abyssal, takže nyní nastal čas, abychom ztratili pár slov také o Carcinoma, byť v jejich případě toho bude znatelně méně. Jak už jsem zmínil, jedná se taktéž o britskou formaci. V jejích řadách najdeme hned dva muzikanty z koncertní sestavy Abyssal a všichni tři členové Carcinoma hrávali i v Holodomor, na jejichž jediné EP „Témoignages de la gnose terrestre“ (2012) si možná vzpomenete díky cca tři roky staré LP reedici od Arachnophobia Records. Samotní Carcinoma ale toho doposud příliš nepředvedli. „Apanthropinization“ je jejich teprve druhým počinem po bezejmenném demosnímku z roku 2015.

Na „Apanthropinization“, které prozatím vyšlo jen na CD u Goatprayer Records, mě docela zaujal obal. Ten totiž vypadá jako ženské rozmnožovací ústrojí z pekla, kde se místo dělohy a pochvy šklebí lebka. Poslech naštěstí není tak bolestivý, jak by určitě bolelo strkání penisu do něčeho, co se nachází na obálce.

Carcinoma mohli vzhledem k nepříliš bohaté diskografii jenom překvapit. Přesto mě jejich počínání nechalo docela chladným. Trojice rube prohnilý black / death metal ve formě, jaká by teoreticky mohla zachutnat vyznavačům podobné muziky, ale mně osobně přijde, že Carcinoma strádají na nějaké skutečně výraznější pasáže nebo silnější atmosféru, což jsou jen tak mimochodem obojí věci, které jejich splitovým souputníkům nikdy cizí nebyly. Jako jejich nejlepší chvilka mi přijde „A Light to Pierce the Void“, tedy finální song jejich poloviny „Apanthropinization“, protože jde o jedinou skladbu, u níž se dá hovořit o nějaké hmatatelnější náladě. Jinak je to jen o pár slušných motivech, které dojem výrazně nezvednou, a tím to hasne.

Jakmile to začnou hrnout Abyssal, rozdíl je okamžitě patrný. Už jen zvukově jsou o poznání zajímavější, skladatelsky taktéž. Každá ze čtyř přítomných písní zvládne nabídnout přinejmenším jednu velmi dobrou pasáž. Baví mě i plíživé melodie, které tu jsou porůznu nastrkány – nejvýraznější z nich je hypnotický kytarový motiv na začátku „Veins of Satiation“.

Na druhou stranu, až doposud se Abyssal s každým nově vydaným materiálem dokázali posunout o kousek výš, což se tentokrát bohužel neděje. Jejich příspěvek na „Apanthropinization“ je určitě dobrý, ale najde se v něm i několik trochu planých chvil a celkové dojmy z „Antikatastaseis“ byly mnohem výš. Skladby ze splitu se působivosti minulé desky dotýkají pouze v dílčích momentech.

Vzato kolem a kolem tedy nejsou moje pocity „Apanthropinization“ nijak omračující. Carcinoma mě příliš nezaujali. Abyssal sice čest nahrávky zachraňují a ukazují, že svůj talent neztratili, nicméně v minulosti už dokázali nahrát i silnější věci.


Semai / 777 Babalon – split

Semai / 777 Babalon - split

Země: Česká republika / Slovensko
Žánr: drone / industrial / dark ambient
Datum vydání: únor 2018
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Semai
01. The Lake of Dust and Ashes
02. Landscape of Ruin and Oblivion
03. Iron Worm Eats the Earth

II. Semai / 777 Babalon
04. Drunk with the Blood of the Saints

III. 777 Babalon
05. Meontology

Hrací doba: 64:13

Odkazy Semai:
bandcamp / bandzone

Odkazy 777 Babalon:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.

Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.

Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.

Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.

Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.

S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.

Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.

Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.


Porenut / Caeremoni / Warmarch – Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Side A:
01. Porenut
02. Caeremoni (1/2)

II. Side B:
03. Caeremoni (2/2)
04. Warmarch

Odkazy Porenut:
web / bandcamp

Odkazy Caeremoni:

Odkazy Warmarch:

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Hovoříme-li o esenci black metalu, zpravidla míváme na mysli legendární alba, která hrála zásadní roli pro svůj žánr a posunula jej o nějaký kus kupředu. Anebo mluvíme o deskách, které sice nejsou stylotvorné, ale mohou se pochlubit výjimečnými kvalitami. Někdy ji ovšem, alespoň v určité míře, lze nalézt i v nahrávkách daleko menšího významu a hodnoty.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je koncertní splitko tří slovenských formací Porenut, Caeremoni a Warmarch. Jeho záznam byl pořízen 20. prosince 2014 v Bánské Bystrici, k čemuž je prakticky ihned nutné dodat, že se nejedná o záznam profesionální. Jde o bootleg, což je na kvalitě zvukové stopy značně cítit.

Jinými slovy, zvuk „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je prakticky na úrovni kanálu a blíží se podobě nejšpinavějších a nezapadlejších demosnímků. Rozeznávat jednotlivé skladby je poměrně nadlidský úkol, dokonce i poznat, kde končí set jedné kapely a začíná produkce druhé, dá dost zabrat, protože všemu vládne hluková koule. Pojmenování hluková v zde jen tak mimochodem dost sedí, jelikož zvuk je tak špatný, až z toho leze noise. Skoro i bez ironie.

Jedině snad u úvodních Porenut jsem dokázal z hřmícího bordelu vytáhnout a rozeznat nějakou kytarovou vyhrávku. V úvodní „Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt)“ je prý dokonce slyšet „Vyznanie“ od (nečekaně) Mariky Gombitové, ale to nedokážu potvrdit, jelikož tyhle popové cajdáky (naštěstí!) neznám. Že bych ale poznal, že někde v půlce setu měl zaznít cover od Luror? To ani omylem. A u Caeremoni a Warmarch už jsem se vůbec nechytal a jakákoliv eventuální hudebnost jejich produkce mi unikla.

Z hlediska vychutnání poslechu v domácím prostředí je tedy „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ vesměs nepoužitelná nahrávka, pokud někdo nepatří k die-hard příznivcům nějaké z přítomných skupin. Aniž bych ale chtěl jakkoliv ponižovat jejich snažení, kolik takových fanatiků mohou dát Porenut, Caeremoni a Warmarch reálně dohromady? Obávám se, že příliš jich nebude.

Jestli je ovšem „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ v něčem zajímavé, je to právě ona na začátku zmiňovaná blackmetalová aura. Split totiž nefunguje jakožto poslechu-hodný materiál, nýbrž jako manifest podzemního zaměření žánru. „Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je kurevsky špinavé, syrové, undergroundové a neurvalé a právě v tom a jedině v tom tkví jeho síla. Přinejmenším PorenutWarmarch (u Caeremoni nemůžu soudit) tu znějí mnohem nebezpečněji a neurvaleji, než ve skutečnosti jsou na svých standardních nahrávkách.

„Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV“ je dle mého názoru nutno brát jako oslavu špíny a agrese. Pak jisté hodnoty má, ačkoliv víc než poskytovaným hudebním p(r)ožitkem vzbuzuje sympatie přístupem. Zdali je to dobře či špatně a zdali je to dost či málo, to už si předpokládám dokážete rozhodnout sami za sebe.

Porenut / Caeremoni / Warmarch - Absurdus, degeneratus, intolerantus, populus MMXIV (2015)


Kompletní tracklist:

Side A:
Porenut: 01. Otvorenie A. D. I. (Destroying Marika Gombitová Cvlt) 02. Sebaklam I 03. Sebaklam II 04. Sebaklam III 05. Hnev zeme (Freezing Moon cover) 06. Inspired by Luror (Cover) 07. Manifest A. D. I. 08. Black Castle 09. Majestátnosť temnota 10. Stena samoty
Caeremoni: 11. Eternal Fires 12. Prayer to Aspects of Death 13. De mortis mysteriis

Side B:
Caeremoni: 14. Creation Upheaval from the Depths 15. Phosphoros
Warmarch: 16. Intro 17. Úsvit zla 18. Pod znamením čierneho slnka 19. Kult smrti 20. Satanic Sadist 21. V hlbinách mŕtveho sveta 22. Under the Carpathian Yoke (Vlad Tepes cover) 23. …and Chaos Its Shall Be 24. Rituál skazy


Insanity Cult / Isolert – Towards the Great Dissolution

Insanity Cult / Isolert - Towards the Great Dissolution

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2017
Label: Narcoleptica Productions

Tracklist:
I. Insanity Cult:
01. Thorns of Solitude
02. Existential Entropy

II. Isolert:
03. Dreams of Emptiness
04. I Hide My Soul Inside the Trees

Hrací doba: 27:52 (15:37 / 12:15)

Odkazy Insanity Cult:
facebook / bandcamp

Odkazy Isolert:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Isolert

Řecko se řadí k baštám metalové Evropy. Místní scéna patří k těm velmi zajímavým, může se pochlubit množstvím kvalitních undergroundových formací a místní legendy se mohou pyšnit unikátním soundem, jejž s oblibou nazýváme helénským (black) metalem. To samozřejmě neříkám vůbec nic nového nebo objevného, ale opakování je matka moudrosti. Nikdy nezaškodí si to zopakovat. Obzvlášť když se to tak hezky hodí jako úvod dnešní recenze…

Dnes se totiž v našem (téměř) každodenním putování po metalovém podzemí vydáme právě do této jihoevropské země. Důvodem výletu jsou dvě řecké smečky Insanity Cult a Isolert, které nejenže obě vlastní název začínající na samohlásku „I“, ale – a to nás nyní zajímá především – také sdílejí společný split s názvem „Towards the Great Dissolution“.

Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že se tu nebudeme bavit o nějak zásadně známých skupinách, dovolím si nejprve menší formální představení. Začněme s Insanity Cult, kteří pocházejí z Athén. Borci mají na kontě dvě řadové desky, přičemž ta novější, „Of Despair and Self-Destruction“, vyšla začátkem loňského roku. Jako perličku můžeme uvést, že baskytarista kapely si říká Buer – podobnost s českou kultovkou (ironie, chápeme, ne?) je ovšem čistě náhodná.

Isolert z města Volos ve středořeckém kraji Thesálie doposud vydali jedinou řadovku – debut „No Hope, No Light… Only Death“ vyšel v roce 2016. Borci se nicméně mohou pochlubit i kolaboračním počinem „Everything Dies“, na němž spolupracovali s o něco známějšími krajany Human Serpent. Výsledkem společného snažení byla povedená dvacetiminutová skladba.

Když si projedu profily obou formací na Metal-Archives, slibněji se podle mě tváří právě Isolert. Ať už jde o fotku, logo nebo právě zmiňovanou kolaboraci s Human Serpent. A poslech „Towards the Great Dissolution“ takový dojem rozhodně potvrzuje.

Insanity Cult totiž, s veškerou úctou k nim, předvádějí obyčejný průměr. Sem tam se možná vyloupne slušný kytarový motiv, ale jde jen o dílčí střípky, které navíc nejsou ani zdaleka tak strhující, aby dokázaly vytáhnout dojem z předkládané čtvrthodiny. Třeba druhý song „Existential Entropy“ má už poměrně ambiciozních deset minut, ale svou délku obhájit nedokáže. K nějakému silnějšímu dojmu tomu jednoduše dost schází. Zpaměti si nedokážu vybavit prakticky žádný motiv už několik minut po poslechu a to je samozřejmě špatně. Vzato kolem a kolem mě tedy produkce Insanity Cult spíš minula a neodnesl jsem si z jejího poslechu nic, co by stálo alespoň trochu za řeč.

Nakonec ani Isolert nepředvádí nějaké velké zázraky, ale jejich dvě písně „Dreams of Emptiness“ a „I Hide My Soul Inside the Trees“ mají alespoň nějaký drajv. Platí to zejména o druhé jmenované, která na rozdíl od desetiminutové „Existential Entropy“ svých sedm minut utáhne a skončí v povedeném dlouhém kytarovém sólu.

Je nicméně zřejmé, že tu ani v jednom případě nebavíme o nějakých zásadních kvalitách, „Towards the Great Dissolution“ celkově nepatří k počinům, které byste neměli minout. Lepší dojem zanechali jednoznačně Isolert, kteří se tu sice prezentují lepším průměrem, ale dokážu si představit, že někdy vypustí i zajímavější věci (prostřednictvím „Everything Dies“ se tak ostatně už stalo, byť nešlo jen o jejich počin). Insanity Cult mi naopak přišli jako horší průměr a nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl ještě někdy věnovat pozornost.