Archiv štítku: grindcore

Gravesend – Methods of Human Disposal

Gravesend – Methods of Human Disposal

Země: USA
Žánr: grindcore / war metal
Datum vydání: 19.2.2021
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Fear City
02. STH-10
03. Methods of Human Disposal
04. Ashen Piles of the Incinerated
05. End of the Line
06. Subterranean Solitude
07. Unclaimed Remains
08. Verrazzano Floater
09. Eye for an Eye
10. Trinity Burning
11. Needle Park
12. Absolute Filth
13. The Grave’s End
14. Scum Breeds Scum
15. Concrete Feet

Hrací doba: 27:15

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Newyorská trojice Gravesend prohání warmetalový zvuk nevídanou optikou. Subžánr jde obvykle ruku v ruce s tématy válečných běsů, jeskynní primitivity nebo čiré bestiality. Gravesend ovšem, s obligátně špičatým logem v zádech, konfrontují úskalí pouličního života, což kromě textů a vizuální tématiky stvrzují také chvilkové odskoky ke grindu a powerviolence – žánrech, který mají k volené tématice podstatně blíže. Ostny loga by vlastně mohly nahradit použité injekční stříkačky.

Trio se poprvé výrazněji ohlásilo v roce 2020 pomocí EP „Preparations for Human Disposal“ a byť nabídlo příslib hudebního chlívu, něco mu chybělo. Nahrávka působila roztěkaně, skladby zněly útržkovitě, rozpracovaně, skoro jako teasery pro delší verze. Na to, aby Gravesend prokázali, že umí tvořit poctivě odehraný a vrcholně násilný trest zvukem, ale „Preparations for Human Disposal“ stačilo.

Název desky chytře navazuje na předchozí krátkou nahrávku, bohužel občas přenáší i nedostatky. Úsečnost se objevuje i zde, v menší míře, ale pořád mám pocit, že by se občas ze dvou kratších tracků dal stvořit jeden pospolitější. Vlastně hned druhá skladba působí jako nikam nevedoucí intro.

Náhle následuje zlepšení – titulní věc a „Ashen Piles of the Incinerated“ působí kompletněji. Když Gravesend ředí war metal s grindem jedna ku jedné, jde o fajn, neokoukanou žánrovou fúzi. „Verrazano Floater“ například vede hoblovačka středního tempa, „Absolute Filth“ pak buduje na templatu oldschool grindu. Obdobných fúzí ale v závěru „Methods of Human Disposal“ zase tolik nenabídne.

Právě z nedostatku nápadů vyvěrá největší zápor desky. „Methods of Human Disposal“ po delší dobu zní jako stravitelnější Revenge, v pomalejších pasážích pak jako Archgoat (mimořádně nechutný obšleh v tomto ohledu nabídne „Trinity Burning“). Originálnějšímu vyznění by pomohly zmíněné, avšak častější odběhy k newarmetalovým žánrům, stejně tak by se dala lépe a více propsat pouliční aura. Bez vizuálu totiž celkem upadá. Kdyby Gravesend podrobili nějakou skladbu výraznějšímu bordelu à la Magrudergrind, beatdown momentům či samplu z „Taxi Driver“, určitě by „Methods of Human Disposal“ působilo svébytněji a méně šablonovitě. Klipová ochutnávka „Needle Park“, která vyšla jako teaser, ostatně splňovala obojí, a tak trochu mylně namotala.

„Methods of Human Disposal“ je možno chválit za dobře odehraný agresivní chlív, navíc oblečený do skvělého zvuku, ve kterém bych si klidně dal samotné Revenge. Stejnou měrou Gravesend škodí nedostatek originality, což je škoda. Potenciál a náznak originality tady totiž je – ne jako u většiny warmetalových náplav.

Druhý pohled (Cnuk):

Z první dlouhohrající nahrávky Gravesend mám podobné pocity jako z premiéry Caustic Wound. Obě kapely složily dobré desky, avšak očekávání po dříve vypuštěných EPčkách byla přeci jenom vyšší. V případě Gravesend je to trochu citelnější, protože jsem se na „Methods of Human Disposal“ těšil ještě více. Představa zpikovaného death/war/grindu mě lákala. Dostalo se mi ho tak napůl.

Gravesend

„Methods of Human Disposal“ tu necelou půlhodinu utáhne v pohodě. Jsou tu pasáže, které naprosto vraždí a vlastně se jim nedá co vytýkat. Problémem je, že jich není moc a většina alba jede spíš v zajetých kolejích, jejichž směřování začnete brzy předvídat. Takřka všechny skladby disponují stejnou strukturou nekompromisního náklepu a následného přejití do brutálního pomalejšího tempa. Gravesend tento postup mají ošéfovaný obstojně, avšak „Methods of Human Disposal“ touhle sázkou na jistotu přichází o možnost být něčím víc než jen pouhou dobrou variací na násilný metal. Když se k tomu připojí občasný dojem, že tak trochu neví kudy kam pokračovat, nepůsobí to zrovna nejlépe. Možná by fungovalo, kdyby z toho udělali větší prasečinu s pouze pár ústupky, ale na to Gravesend až moc často ubírají na intenzitě.

Co tu vybočuje z řady, a bylo tomu tak už na EP „Preparations for Human Disposal“, jsou synťákové mezihry. To je něco, co by k oné špinavé atmosféře opravdu sedělo. Bohužel se tu nachází jenom dvě. Kéž by Gravesend sebrali podobnou odvahu i v případě zbytku desky. Textově tam ty rozkopaný popelnice, vylézající krysy z kanálů, špinavý ulepený metro a rozpíchaný ztvrdlý žíly jsou, ale hudebně to znát tak není.

Jak tedy vidno, snad ve všech bodech souhlasím s kolegou výše. „Methods of Human Disposal“ mohlo a mělo být lepší. Na takový desátý poslech už dokáže znít až únavně, protože máte pocit, že jste ho slyšeli asi tak stokrát, což je dáno právě tou mírou neoriginality. Na prvních pár poslechů však poslouží dobře. Stejně jako u Caustic Wound, ani ke Gravesend nemám a s velikou pravděpodobností ani nebudu mít potřebu se vracet.


Napalm Death – Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Napalm Death - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Země: Velká Británie
Žánr: deathgrind
Datum vydání: 18.9.2020
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Fuck the Factoid
02. Backlash Just Because
03. That Curse of Being in Thrall
04. Contagion
05. Joie de ne pas vivre
06. Invigorating Clutch
07. Zero Gravitas Chamber
08. Fluxing of the Muscle
09. Amoral
10. Throes of Joy in the Jaws of Defeatism
11. Acting in Gouged Faith
12. A Bellyful of Salt and Spleen

Hrací doba: 42:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Napalm Death jsou klasici jak hovado. Jejich stylotvorné začátky si po právu užívají legendární status a ani s jejich pozdější tvorbou to není špatné. A tím myslím, že to není vůbec špatné, naopak, je to výborné. Napalm Death jsou jednou z mála kapel, která i po čtyřiceti letech fungování vydává řežby plnohodnotně srovnatelné s tím nejzásadnějším z jejich diskografie. Navíc naživo to ještě důrazně stvrzují.

Alba „Scum“ a „From Enslavement to Obliteration“ má asi každý zapamatovaná jako strop a absolutní grindcorové povinnosti, ale i když začali Napalm Death v devadesátkách drhnout více do death metalu, vůbec nic ze svého kouzla a charakteristického zvuku neztratili. V případě pozdních desek z tohoto období se už dá mluvit o kvalitativním úpadku, protože třeba „Inside the Torn Apart“ rozhodně není tou plackou, kterou bych si při zašramocení k Napalm Death vybral a pustil, ale s příchodem nového tisíciletí nabrali druhý dech. Právě tehdy se přiblížili zpět k původnímu výrazivu, tedy grindcoru, a od té doby prostě ze své formy neslevují. Dle mého soudu ji s každou další deskou ještě vylepšují.

Nejnovější nahrávka „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ do tohoto trendu naprosto zapadá. Spolu s posledními „Utilitarian“ a „Apex Predator – Easy Meat“ tvoří jakousi pomyslnou trilogii. Ne snad, že by nějak přímo souvisely, ale tak nějak k sobě náleží. Dohromady mě baví víc než desky z předchozího desetiletí. Nemít nostalgickou slabost pro klasické řadovky Napalm Death, tak bych klidně mohl zařadit ty poslední včetně „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ po jejich bok. To je prostě něco, co nemá mezi letitými formacemi obdoby.

Občas se namítá, že Napalm Death přeci hrají pořád to samé. To je ovšem taková otřepaná fráze, která se ráda používá na spoustu kapel. Ano, logicky hrají stále grindcore či chcete-li, nyní spíše deathgrind. Při poslechu je ale naprosto zjevné, že jejich zvuk se neustále proměňuje, a to i díky tomu, že se nebojí ho svoji invencí dobrovolně narušovat dalšími vlivy. Napalm Death, i přes těch spoustu let fungování, znějí jako současná skupina a ne žádná zabedněná staroškolská uctívačka starých mravů a pořádků. Už s „Enemy of the Music Business“ se jim podařilo svůj styl transformovat pro novou dobu a na tom staví dodnes.

Jak ukazuje i „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“, hudba Napalm Death je stále vysoce agresivní, ale postupy jako třeba v úvodní „Fuck the Factoid“ dokáží navodit nálady, jaké jsou pro běžný grindcore naprosto netypické. V „Backlash Just Because“ dochází i na chaotičtější čísla, avšak její výrazná, ospalá kytarová vyhrávka pokukuje až po motivech podobným dnešním velikánům disonance a hloubavých atmosfér, ať už jsou to Converge nebo Ulcerate. Pro fanoušky tradičních masakrů a drtících riffů tu jsou kusy jako „That Curse of Being in Thrall“, „Contagion“, „Zero Gravitas Chamber“ nebo „Acting in Gouged Faith“, ale i ty v sobě mají výpravný přesah nynějším Napalm Death tak vlastní.

Že mají Napalm Death stále smysl pro zkoušení nových věcí a nebojí se experimentů, je jasné i z „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“. „Joie de ne pas vivre“ je podivnost, v níž ani nehrají kytary a jejíž mrazivost nepříjemně sevře a skvěle tak připraví půdu pro následující, geniální post-punkovou záležitost „Invigorating Clutch“, vrchol nové desky. Napalm Death se toho v posledních letech zkrátka nebojí, a tohle je důkazem. Opět se uchylují zcela pryč od grindcoru a servírují punkový industrial, nebo co vlastně. A to není všechno, kromě dusajícího závěru „A Bellyful of Salt and Spleen“ je tu ještě stopa „Amoral“, která tomuhle rozpoložení přidává hitovou fazónu připomínající situaci Ala Jourgensena zpívajícího v Killing Joke.

Jsou tu i momenty, kdy se skladby nebojí sáhnout po groovech podobným éře „Fear, Emptiness, Despair“, nejvýrazněji ve „Fluxing of the Muscle“ nebo ke konci „Backlash Just Because“. Tím „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ stíhá obejmout tak nějak všechny polohy Napalm Death, ačkoliv tu úplně prapůvodní asi nejde už úplně vystihnout. Do jisté míry také kvůli nynějšímu profi zvonivému zvuku, jejž by mimochodem neuškodilo už po tolika nahrávkách trochu obměnit. Špínu „Špíny“ už nelze čekat. Napalm Death dospěli, a to s grácií.

Dojem z „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ je rozhodně pozitivní. Podle očekávání se jedná o další velice zdařilou nahrávku Napalm Death, která opět dává jejich příznačnému grindcoru zajímavý a hlavně zdařilý přesah. Napalm Death pokračují v krasojízdě a do své páté dekády vstoupili bez jediného zaváhání.


Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

Revenge - Strike.Smother.Dehumanize

Země: Kanada
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 22.5.2020
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Reaper Abyss (Real Rain)
02. Reign Power (Above All Born)
03. Oath Violator
04. Salvation Smothered (Genocide of Flock)
05. Human Animal
06. Excommunication
07. Lightning Mythos
08. Self Segregation (System Torched)
09. Death Hand (Strike Dehumanization)
10. Apostasy Imposed (Takeover Mode)

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem v 15 slyšel „War Cult Supremacy“ od Conqueror, tak mi unikalo, čím je ten rambajz vlastně zajímavý, jenže jak můj vkus postupně rostl, začínal jsem přicházet na chuť nejen složitější muzice, ale i primitivním škaredým chlívům. Poté, co mě zlomila prvotina Archgoat, byla cesta otevřená, abych Conqueror zpětně docenil, ale dříve přišla Odplata. Poměrně dobře si pamatuji, jak se mé rozpaky z tehdy čerstvé nahrávky „Infiltration.Downfall.Death“ postupně měnily v zájem a po zhlédnutí setu Revenge v rámci tour s Arkhon Infaustus a Angelcorpse jsem se stal už tuplovaným fanouškem.

Bordel, námrd, případně demence a pičovina jsou samozřejmě označení, která hudbu Revenge vystihují. Přeci jen přebrali z raného blackmetalové extrému to nejhorší: přímočarou hostilitu Sarcófago, nelidskou bestialitu „The Return……“ a „Under the Sign of Black Mark“, střednětempé ataky Blasphemy, hypnotické násilí Von a samozřejmě v popisku nesmí chybět jasná, i když zdánlivě nepřiznaná inspirace starými Napalm Death nebo Carcass.

I když lze říct, že jsou všechny desky Revenge „stejné“, novinka přeci v něčem vyniká. Kapela opustila koncept hlukové stěny už s „Infiltration.Downfall.Death“, ale úsilí o vybudování zcela vlastního Revenge-soundu se jasně projevilo až s následujícím „Scum.Collapse.Eradication“, které jim také přitáhlo nejvíce fanoušků. Největší důraz samozřejmě vždy patřil a stále patří chaotickému bubnování Jamese Reada, ale perfektně čitelné kytary mají nyní také velice zajímavou, „return-ovskou“ barvu a nejsou tu, jen aby vyplnily „plac“. Dlouholetého posluchače jistě dále potěší, že se Vermin kytarově konečně trochu odvázal a neváhá skvostného zvuku využít, aby struny a vaše uši trochu pomučil. Třeba pick-slidů tu je celkem přes 70. Počítal jsem to, haha.

Ovšem zásadní aspektem jest, kolik silných skladeb se na novince sešlo. Skutečně „all-killer-no-filler“ jsou pro mě pouze první dvě desky Revenge s debutem Conqueror, ale „Strike.Smother.Dehumanize“ je na tom lépe než třeba minulé „Behold.Total.Rejection“. Celkem se tu nachází jen dvě skladby, které mě neberou vůbec, a to „Lightning Mythos“„Excommunication“, v dalších dvou ze slabšího „soudku“ nacházím aspoň nějaké zajímavé pasáže, no a ten zbytek je prostě jebany nakurw w chuj, do piče AAAAAAAAAARRRGGH.

Rovněž si cením, jak ze silně omezeného konceptu dokáže James Read stále vytvářet „nové“ kombinace a tím násilí dostatečně osvěžit. „Strike.Smother.Dehumanize“ je důkazem, že i primitivní bordel se dá tvořit „inteligentně“ a na úrovni.

Revenge

Noví Revenge mi už pár týdnů zpříjemňují život a moc se těším, až si nabiju nos při nějakém koncertu. Těžko si představit, že by ostřílený fanda Revenge / Conqueror novinkou pohrdl, a samozřejmě stále platí, že jsou tyto kapely určeny jen úzké skupině metalistů. „Strike.Smother.Dehumanize“ představuje v mnoha formálních ohledech kapelní vrchol, no a jsou tu jinak moc dobré písničky, což je základ.


Druhý pohled (Dantez):

„Strike.Smother.Dehumanize“ se vyznačuje největším citem pro rovnováhu mezi chaosem a řádem. Je strukturovanější, přechody na sebe ladně navazují, v určitých momentech se dají chytit vyloženě „písničkové“ motivy a s trochou snahy i nějaké to slovo (fakt). Čitelnosti napomáhá i čistý zvuk, který by snad jen hlasitostí a tlakem mohl navázat na „Scum.Collapse.Eradication“.

Revenge ale i navzdory sofistikovanějšímu songwritingu neobětují prapůvodní surovost, agresi a primitivitu. S bordelem na hraně kontrolovatelnosti a usměrněnějšími momenty jen pracují s pevnější rukou. Fúze protipólů krystalizuje na třetí „Oath Violator“, která si na rozehřátí střihá vyhrocenou řež, v druhé půli poté trestá asi nejprimitivnější pomalou částí alba s obligátními OWGH-OWGH, guitarslidy a barbarským mlácením do kotlů. Kontrastní bordel přitom uceluje rozpoznatelný refrén.

Střídáním mezi polohami chaos/order je proseto celé album a v drtivé většině případů fungují na srovnatelné úrovni – ať už jde například o tancovací vyhrávku v půli „Reign Power (Above All Born)“ nebo do absolutního hrotu vytočené sólo na „Death Hand (Strike Dehumanization)“. Pokud mi na „Strike.Smother.Dehumanize“ něco chybí, je to přímočařejší skladba s jasně danou strukturou refrén /sloka – tak, jak tomu bylo na „Behold.Total.Rejection“ v tracku „Nihilist Militant (Total Rejection)“. Věcí, do kterých se dá jebat, je ale i tak pomálu a s tvrzením, že jde o dosavadní kapelní vrchol, lze souhlasit.

Revenge


ACxDC – Satan Is King

ACxDC - Satan Is King

Země: USA
Žánr: powerviolence / grindcore
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Singe
02. Mouth Breather
03. Gorged
04. Satan Is King
05. Turncoat
06. Matapacos
07. Copsucker
08. Propaganda of the Deed
09. Exercise in Futility
10. Urban Blight
11. Come Out Fighting
12. Revenge
13. Ashes to Ashes
14. Back in Black Bloc
15. Maggot Museum

Hrací doba: 23:06

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Dosavadní dráha ACxDC je stejně divoká jako jejich hudba samotná. V ranku powerviolence si za těch sedmnáct let existence stihli vydobýt pevné místo a mezi vyznavači tohoto žánru asi není nikdo, kdo by je neznal. Vyhledávanou atrakcí se stali už s vydáním svého prvního počinu, EPčka „He Had It Coming“ z roku 2005. A vlastně díky výbušným koncertům možná už i předtím, alespoň tedy v okolí domoviny Los Angeles. Právě krátkohrající nosiče jsou jejich hlavní doménou. Mají jich kopec, zejména díky splitkům s podobně smýšlejícími spolky. Přestože je nemám všechny najeté, musím přiznat, že tahle podoba, tedy stručně a jasně, mě na ACxDC baví nejvíce.

Novinkové album „Satan Is King“ je teprve jejich druhou řadovkou. ACxDC se stihli za svou kariéru už i párkrát rozpadnout. Jeden takový návrat byl tehdy stvrzen, trochu překvapivě, právě vydáním první dlouhohrající desky, tedy „Antichrist Demoncore“ z roku 2014. Asi každá kapela chce vydat regulérní placku, ale po jedenácti letech už to asi není úplně očekávané. Skoro to vypadalo, že jim onen kratší formát plně vyhovuje. Ostatně vzhledem k jejich stylu není divu. Každopádně, jak jsem nyní zpětně zjistil, „Antichrist Demoncore“ je fajn, ale k titulům jako „Second Coming“ nebo „He Had It Coming“ se vracím raději.

Powerviolence byl definován kdysi kolem roku devadesát a ACxDC ho naplňují bezezbytku. Výbušná, za hranici thrashcoru hnaná tempa propletená hned několika umírněnějšími přechody do rytmu klasického hardcoru, a to vše vtěsnané do šibeničního limitu nejlépe jedné minuty. Když se takovýchto titulů sejde víc jak deset, už si to říká o dlouhou fošnu. Na „Satan Is King“ se jich sešlo patnáct, avšak oproti předchozí tvorbě jsou tu výrazně znatelné změny, jež bohužel nejsou úplně pozitivní.

Co zůstalo stejné, je provokace ACxDC vlastní. Je jasné, že například obálka „He Had It Coming“, která je koláží slavné fotky střílejícího vietnamského policisty a ukřižovaného Ježíše Krista, dost lidí nepotěšila. Stejně tak může někoho nadzvednout název Satan Is King, což je očividná parafráze „Jesus Is King“ od Kanyeho Westa. Zůstal také textový záběr na veganství straight edge a, jak rozepsané jméno kapely Antichrist Demoncore napovídá, satanismus. Samozřejmě, že hudební zaměření ACxDC je i na „Satan Is King“ podobné, ale tentokrát to zní všechno trochu jinak.

Při poslechu „Satan Is King“ ihned praští do uší jeho zvuk. Ten je nyní daleko více metalický. Ne, že by ACxDC začali hrát metal, ovšem ten punkový základ, který jejich stará EPčka a také „Antichrist Demoncore“ mají, je tu zastřen do poměrně fádního a pro současný grindcore zcela běžného výraziva. Kytary znějí jako regulérní bruska, ne příliš vzdálená od švédského death metalu, bicí jsou upozaděny dozadu a dříve občasný growling je stále častější. Po této stránce mi „Satan Is King“ připomíná například poslední řadovku Nails. Ostatně produkci obstaral Taylor Young, bubeník Nails.

ACxDC

Skladatelsky jsou ACxDC lehce rozpoznatelní, avšak zemitějších pasáží přibylo. Binec je to však stále řádný. Jasně, že je to kurevská zběsilost, ale snad právě díky tomu zvuku to na mě působí usedleji a tak nějak mě to nekope tak moc, jak bych si sám přál. Co na tom jejich virválu upřímně moc nemusím, je uštěkaný vokál Amalfitana, což je dáno tím, že podobně vysoký ryk nemám obecně moc v lásce. Na „Satan Is King“ mi však sedí o něco více, možná kvůli tomu, jak se vhodně doplňuje i s hlubší polohou. Hitově vyřvávající titulní skladba či druhá singlovka „Copsucker“ to náležité předvádějí. Silné riffy se tu také dají najít, ať už v „Gorged“, „Propaganda of the Deed“ nebo „Urban Blight“, to samé platí pro zajímavé a účinné přechody, avšak stejnou měrou jsou tu přítomné i pasáže, které vůbec ničím nevynikají. Výsledná intenzita „Satan Is King“ je tak citelná, ale ne trvalá. S přibývajícími poslechy navíc dále opadá, což je pro budoucí použití nahrávky fatální.

Z celkového hlediska se tu tak neděje nic moc zásadního ani památného. Je to prostě dobře odehraný a poslouchatelný standard s několika povedenými momenty, kdy ACxDC dělají to, co umí, avšak předvedli nám to už i lépe. Desku pro mě sráží dolů zejména její neosobní zvuk a v něm utopené bicí, které sice jedou na plné obrátky, ale nějak to na mě nedoléhá. Jako nárazový výplach „Satan Is King“ poslouží, ale postupem času už jsem musel hledat důvody, proč tuhle desku znova protočit. Přednost dám raději jejich starší tvorbě či jiným novým albům smeček jako francouzští Satan nebo Caustic Wound.


Miscarriage – Fucking Disgusting

Miscarriage - Fucking Disgusting

Země: USA / Švédsko
Žánr: noisegrind
Datum vydání: 14.2.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
odmítám vypisovat

Hrací doba: 61:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mezinárodní binec Miscarriage před více jak rokem vyprasil do světa chrchel s názvem „Imminent Horror“. Pro mě osobně se jednalo o první setkání s touhle formací a považoval bych to za „příjemné“ setkání, pokud se v souvislosti s takhle odpornou hudbou vůbec dá mluvit o něčem příjemném. Miscarriage tu drhli ukrutné bahno, které nemělo jiný záměr než svého posluchače zdeptat. Nic jiného na „Imminent Horror“ nebylo třeba hledat, protože nic jiného se v tom ani najít nedalo. Prostě a jednoduše šlo o ortodoxní pomalý marast, jenž se bez smilování i bez slitování sunul kupředu a udivoval svou oddaností ohavnosti.

Nemyslím si nicméně, že by „Imminent Horror“ bylo skutečně skvělou deskou. Na navození opravdu velkého dojmu toho nabízela přece jenom málo a z dlouhodobého hlediska tak neobstála. Svým vzýváním ošklivosti, tělesných deformací, psychické deprivace a obecně vší zvrhlosti však na nějaký čas dokázala posloužit naprosto bezproblémově, a to dost silně na to, aby po sobě zanechala vzpomínku. Sice jsem si později „Imminent Horror“ koupil i na gramofonové desce, ale potřebu poslouchat už jsem po ukončení povinného vstřebávání na recenzi nikdy nenašel. Nevylučuji sice, že se to někdy stane, ale přílišná jednotvárnost přece jenom zabraňuje tomu, aby se „Imminent Horror“ mohlo zařadit do seznamu alb vhodných k pravidelnější rotaci v přehrávači.

Chuť poslouchat další nahrávky samotných Miscarriage jsem ovšem měl. A to i navzdory tomu, že skupina již dopředu hlásila, že další počin „Fucking Disgusting“ přinese výrazné změny oproti „Imminent Horror“. Co se slíbilo, to se také vyplnilo…

„Fucking Disgusting“ je na první pohled něco značně odlišného než minule, a to jak hudebně, tak dramaturgicky. Zatímco „Imminent Horror“ nabízelo sedm skladeb delšího rázu a pomalou ohavnost, „Fucking Disgusting“ do posluchače hustí ve zběsilém tempu zvěrstvo rozsekané na sto (!) krátkých stop. Nejdelší z nich je, pokud se nemýlím, track číslo 76 s názvem „U“. Trvá celou minutu a 32 vteřin.

Názvy songů jsou nakonec také zábavné. Každý z nich dostal od Miscarriage jen jedno písmenko. Tituly písniček (dá-li se to tak nazývat) pak dávají dohromady slova, přičemž vás asi nepřekvapí, že jde o – „FUCKING DISGUSTING“. V některých částech tracklistu navíc pozpátku. Asi pro osvěžení.

Miscarriage

Všehovšudy, „Fucking Disgusting“ je primárně prudce agresivní a nepříčetný noisegrind. Víc vlastně o albu vědět nepotřebujete. Beztak ani nejde dost dobře poznat, kde jeden song končí a druhý začíná, ale o tady vůbec nejde. Desku byste si měli pustit v případě, že prahnete po přívalu impulzivní zloby. Tu a tam se stane, že Miscarriage povolí uzdu a třeba zajebou pasáž (spíš asi track) s lehkou obměnou, například někde mezi sedmdesátou a osmdesátou položkou tracklistu se nachází hned několik podobných kusů. Na výsledný dojem to nemá žádný vliv.

Může se tedy zdát, že „Fucking Disgusting“ zní jako nahrávka úplně jiné kapely, ale není to pravda, protože jisté společné jmenovatele mezi oběma počiny určitě lze najít. Opět kolážová obálka se sice tentokrát vydala trochu perverznějším směrem, ale obě desky nepochybně spojuje zalíbení v ohavnosti.

Ve skutečnosti pak od sebe nejsou oba počiny tak vzdálené ani hudebně. Důraz na ošklivost má vlastně obdobný dopad a paralely lze slyšet také v koketování s noisem a dronem ve spodních sférách. Miscarriage jsou evidentně milovníci extrémů, a to nejen těch hudebních, ale i co se přístupu týče. Základní myšlenka hudby totiž zůstala, jen ji tentokrát skupina podala v opačném rychlostním spektru. „Fucking Disgusting“ by tedy svým způsobem bylo možno chápat jako nadopovanou a zběsile vyhrocenou verzi „Imminent Horror“.

„Fucking Disgusting“ je každopádně (opět) do extrému vyhnaná magořina, kde přístup znamená víc než hudebnost. Vyhraněnost odsuzuje Miscarriage na okraj jen pro pár vyvolených. I to má ale jisté kouzlo. Osobně se určitě vracet nebudu, ale celé je mi to sympatické a za pár poslechů mi to stálo.


Satan – Toutes ces horreurs

Satan - Toutes ces horreurs

Země: Francie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Confiture pour cochons
02. La guerre lente
03. Le sang du poète
04. Caveau familial
05. Faux-amis
06. Triste sœur
07. Zone d’inconfort
08. L’ennemi déclaré
09. Peinture au plomb
10. Le sang des bêtes
11. Toutes ces horreurs
12. Lève-toi et rampe

Hrací doba: 33:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

Můj přístup ke koncertům se v posledních letech dost proměnil. Zatímco kdysi jsem na ně chodil rád a obzvlášť poté, co jsem se svého času přestěhoval do Prahy, jsem si jich užíval dosytosti. Postupně ale můj zájem opadl a ne nutně kvůli tomu, že jsem se z Prahy zase odstěhoval. Úplně vždycky, nyní i v minulosti, když jsem koncertům holdoval víc, mě na akcích nepokrytě srala jedna věc – lidi.

Samozřejmě chápu, že kapely i pořadatelé nezbytně potřebují, aby jim na to živé hraní někdo chodil, ale pro mě jako pro návštěvníka jednoznačně platí, že čím méně lidí okolo mě, tím lépe. Ne náhodou jsem si vždycky nejvíc užíval takové ty pořadatelské výbuchy, kdy přijde jen hrstka platících diváků, což sice asi organizátorům nadělalo nějaké vrásky, ale mě osobně to tam mimořádně bavilo. Nejspíš právě proto mi takové obskurní koncerty, kde prakticky nikdo není, uvízly v paměti nejvíc a s odstupem na ně vzpomínám nejraději.

Jednu takovou malou akci jsem kdysi zažil i s francouzskými Satan (anebo také Sataŋ, chcete-li) a od té doby mám s touhle kapelou spojenou právě tuto vzpomínku. Vše se odehrálo v roce 2015 v dnes již nefunkčním klubu Exit-Us. Na místo jsem dorazil především kvůli druhé francouzské formaci toho večera, 202project, a kromě mě už přišlo jen dalších dvacet lidí. Jak už to tak ale bývá, atmosféra byla parádní a na ten večer vzpomínám rád.

Samotní Satan a jejich hudba mě ale jinak nikdy úplně nezajímali. Ze vzpomínaného koncertu jsem si odnesl dojem, že se jedná o zběsilý powerviolence / grind / crust námrd, což je věc, která mi sice nevadí, ale nepotřebuji ji doma poslouchat. Novou desku „Toutes ces horreurs“ jsem se rozhodl recenzovat primárně kvůli oné vzpomínce a kvůli zajímavému švankmajerovskému obalu. A jak jsem zjistil, muzika Satan je ve skutečnosti – přinejmenším tedy na „Toutes ces horreurs“ – zajímavější, než jsem očekával.

Základem je samozřejmě grindcore jak noha, ale Satan naštěstí nepatří k žádným tupa-tupa srandičkám, ani k bezhlavým rychtám, kde touha řezat nesmyslně do nástrojů výrazně převyšuje touhu hrát alespoň trochu zajímavou muziku. „Toutes ces horreurs“ určitě nechybí náboj ani agrese, ale je na té desce poznát, že tady se někdo obtěžoval se skutečným skládáním a že skladby s největší pravděpodobností nevznikaly pouhým znásilňováním instrumentů ve zkušebně v S/M oblečcích.

Vedle základního grindového výraziva postaveného na punkové nazlobenosti a místy i powerviolence agresi se na „Toutes ces horreurs“ projevují rovněž vlivy black metalu (viz třeba „Triste dœur“). Nebudu lhát, s nimi se to hned poslouchá příjemněji. Tu a tam vykouknou i letmé avantgardnější tendence. Ty jsou samozřejmě nejznatelnější ve výborném (!) intru „Confiture pour cochons“. Docela by se mi líbilo, kdyby někdy Satan udělali album celé v tomhle stylu (pokud už něco takového mají, tak o tom nevím a doufám, že znalí mě v komentářích na příslušné nahrávky odkážou). Potěší ale i noisový dojezd „Zone d’inconfort“, jenž vyústí v samotnou minutovou hlukovou stopu „L’ennemi déclaré“. Ambientní outro „Lève-toi et rampe“ zní popravdě řečeno lépe než povinné ambientní šolíchání u spousty okultních BM pozérů.

Satan

Písně v primárním stylu Satan taky nejsou blbé. Zábavné pasáže a riffy se najdou v už zmiňované „Zone d’inconfort“ a dále třeba „Caveau familial“, „Faux-amis“, „Peinture au plomb“ nebo titulní „Toutes ces horreurs“. Některé další tracky jsou třeba standardnější agrese, ale i ta v nastavené míře nepostrádá význam a na albu má své místo.

Nebudu vás samozřejmě vodit za nos. Nikde netvrdím a ani nehodlám tvrdit, že mě „Toutes ces horreurs“ naprosto smetlo a že nic jiného už poslouchat nechci, ani nejde o album, k němuž se budu muset pravidelně vracet. Teď se mi ale líbilo, nějakou chvíli mě bavilo a vlastně jsem ho poslouchal i docela rád. Jednak šlo o příjemnou změnu a jednak mi přijde v rámci svého žánru nejen kvalitní, ale také trochu kreativní. A to je za mě dost v cajku.


V/A – Scorn Coalescence

VA - Scorn Coalescence

Země: Srí Lanka / Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.7.2019
Label: Cyclopean Eye Productions

Tracklist:
01. Serpents Athirst – Poisoning the Seven
02. Genocide Shrines – All and/or Nothing
03. Trepanation – B/H/T
04. Heresiarch – Dread Prophecy

Hrací doba: 22:22

Odkazy Serpents Athirst:
facebook

Odkazy Genocide Shrines:
facebook

Odkazy Trepanation:
facebook / bandcamp

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Split alba, skrze která lze objevit zajímavé kapely, jsou super. Možná, že naše stránky sledují i undergroundoví potápěči, co zdejší účastníky dlouho a dobře znají, ale spíše předpokládám, že s některými, ne-li se všemi, se případný posluchač seznámí poprvé až zde. „Scorn Coalescence“ není jen kompilace několika skladeb mladých smeček, které se chtějí předvést a jsou rády, že jim někdo něco vydá. Personál jednotlivých kapel se zná osobně a skladby na sebe například i tématicky odkazují. Takže se jedná o stvrzení jakéhosi personálního pouta a manifest sdílené vize hudebního násilí; to vše pod taktovkou labelu Cyclopean Eye Productions, na jehož soupisce je možné najít i další zajímavá zvěrstva jihoasijského, extrémně metalového undergroundu.

Člověka asi napadne, že na Srí Lance nebude nejživější scéna, a tak nepřekvapí, že ústřední figura Serpents Athirst působí skoro v každé zásadní, tamní kapele. Jako otvírák slouží song „Poisoning the Seven“ dobře, ovšem rovnou jej označuji za nejméně výrazný na celém splitu. Serpents Athirst se prezentují black metalem v podobě, jak jej na prvních dvou deskách hrávali singapurští Impiety; tudíž přímočaře nasypaný a poměrně melodický námrd, který ovšem jakmile sejde z uší, sejde i z mysli.

Kytarista Serpents Athirst mimochodem bubnuje v Genocide Shrines, kteří na sebe již stačili upozornit s tituly vydanými například Vault of Dried Bones a Iron Bonehead. První ípko mě lehce iritovalo přílišnou nápodobou Archgoat, což byl v menší míře problém i dlouhého debutu „Manipura Imperial Deathevokovil: Scriptures of Reversed Puraana Dharmurder“, ale ten, když už nic, seriózně vraždil. „All and/or Nothing“ sice se mnou ani zdaleka nehýbe tak jako materiál ze zmíněné desky, ale riffy jsou tu slušné a již nesmrdí adorací známějších jmen. V druhé půli má skladba zajímavý epický nádech a já jsem docela zvědavý, co Genocide Shrines předvedou na další desce.

Bylo by nepatřičné splitko vnímat jako závod v kvalitě či extrému, ale předem mohu říct, že Nový Zéland Cejlon ve všech ohledech poráží; s novou skladbou Trepanation jde totiž do tuhého. „B/H/T“ je nejgrindovější song a hnusná špína!! Pokud se budete při poslechu zmateně divit, proč vám píská v uších, tak vězte, že se s vámi Trepanation snaží podprahově vyjebat. Každopádně při poslechu třetí skladby cítím nejen příval adrenalinu, ale i mírnou nevolnost, čemuž tleskám.

Nejlepší kus ale zplodili Heresiarch, kteří za své debutové album „Death Ordinance“ dostali v příslušné recenzi zaslouženou sodu. Pánové si vzpomněli, že riffy mají i v nepříčetném neandrtálském metalu svůj význam, trochu více, především v druhé půli přihlédli k epice á la Axis of Advance, ale oblékli ji do mnohem ponuřejšího hávu. A celkově bych se nezdráhal „Dread Prophecy“ označit za nejpovedenější skladbu kapely, už jenom z toho důvodu, jak skvěle hudba doplňuje její koncept.

Splitko „Scorn Coalescence“ splnilo svůj účel. V prvé řadě se jedná o 22 minuty fakt solidní brutality, dále jsem díky němu znovu-objevil slibnou kapelu (Trepanation) a navíc oživilo můj zájem o budoucí tvorbu Genocide Shrines a Heresiarch. Serpents Athirst možná také podržím v paměti. Možná. Pokud holdujete načernalému, bestiálnímu metalu smrti, nebude poslech ztrátou času.


Full of Hell – Weeping Choir

Full of Hell - Weeping Choir

Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Burning Myrrh
02. Haunted Arches
03. Thundering Hammers
04. Rainbow Coil
05. Aria of Jeweled Tears
06. Downward
07. Armory of Obsidian Glass
08. Silmaril
09. Angels Gather Here
10. Ygramul the Many
11. Cellar of Doors

Hrací doba: 24:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

V soudobém grindcoru není zase tolik v takové míře protěžovaných kapel, jako jsou Full of Hell. Ať už jde o kolaborační projekty nebo sólové desky, americká omladina má vždy postaráno o to, že jejich nahrávky nezůstanou bez povšimnutí.

Je však třeba říct, že to Full of Hell všechno nepřistává do klína jen tak. Kapele se nedá odepřít hudební talent, kterému jednoznačně vévodí nehumánní skřeky Dylana Walkera. Chvályhodná je rovněž schopnost balancovat grindcorové fundamenty s experimentálnějšími, někdy až avantgardními hlukovo/hudebními prvky. Hlavně díky těm znějí Full of Hell dostatečně charakteristicky. Zároveň ale ne zbytečně přehoněně. Přímočarou zběsilost střídá nějaký ten melodičtější part, mathcorový chaos, sludgové bahno nebo hutná dávka nekompromisního hluku. Poslední dva aspekty jsou pro kapelu nejtypičtější – jak ostatně vyplývá ze společných projektů s The Body a Merzbow.

Právě zmíněné kolaborace pochytaly více chvály než sólo deska „Trumpeting Ecstasy“ z roku 2016, kterou většina posluchačů shledala jako solidní, ale zároveň ničím zásadně strhující. Novinka „Weeping Choir“ svou estetickou stránkou napovídá, že Full of Hell pokračují na stejné cestě, kterou nastolili právě na předešlém albu. Otázkou tedy je, zda je nový počin o něco více památný a strhující.

Hned s první skladbou (a zároveň prvním ohlášeným singlem) to zní kurva slibně. „Burning Myrrh“ je ten typ kakofonního grindu, jaký bych si přál slyšet od Full of Hell častěji. Celé to zní jako podvratná grindová šleha, která prošla produkcí alb Portal. Na albu se, žel, moc podobně zvrácených věcí už nedočkáme (možná s výjimkou předposlední „Ygramul the Many“). Neznamená to však, že by „Weeping Choir“ stálo za hovno. Full of Hell totiž zpracovávají i jiné formy grindu více než zdařile. Můžeme vypíchnout třeba přímočařejší „Thundering Hammers“, která je moc pěknou reakcí na tvorbu Napalm Death. „Downward“ zdařile koketuje s mathcorem a „Aria of Jeweled Tears“ dosahuje hudebně, ale hlavně vokálně takové intenzity, že jeden chvílemi neví, zda slyší Walkerův pískot nebo hlukovou linku.

I na „Weeping Choir“ to Full of Hell s délkou nepřehánějí. Dostáváme dvacet minut hrací doby, z níž si většina věcí bere průměrně okolo devadesáti vteřin. Zásadněji z tracklistu vykukuje sludgová litanie „Armory of Obsidian Glass“, u které naštěstí téměř sedmiminutová stopáž dává naprostý smysl. Po hutném drone intru se na nás valí bahnitý hnus připomínající Nootgrush nebo Grief, který je geniálně protkán vokálním spletencem znějícím jako zvuková stopa z Dantova očistce (o tuto zvrhlost se postarala Kristin HayterLingua Ignota). Celý track skvěle doráží melodická pirueta jako od Converge a je vlastně trochu škoda, že tenhle kolos nezavírá celé album. Poslední místo by téhle věci slušelo o dost více.

Full of Hell

Vedle „Armory of Obsidian Glass“ dále ozvláštňuje grindcorový tok power elektronický výstřelek „Rainbow Coil“ a industriální drtička „Angels Gather Here“. I v těchto žánrech se Full of Hell daří tvořit zdařile trestající hnus. Skladby díky tomu neznějí jako zbytečné házení hovna na zeď. Obě věci mají smysl a daří se jim umocnit opresivní náturu celého alba.

Fádních chvilek je na „Weeping Choir“ oproti „Trumpeting Ecstasy“ jenom poskrovnu. Pár zaměnitelných grindových výplachů se pořád určitě najde. Celkový dojem však nijak zásadně nekazí. Full of Hell stvořili skvělou desku, která na posluchače útočí z několika úhlů, z nichž žádný není slabší než ten druhý. U „Weeping Choir“ budete valit oči, zatínat zuby a svírat prdel. A nejednou. Deska se totiž jen tak neohraje. Rozhodně jeden z uchazečů o post nejlepších desek za rok 2019.


Axis of Despair – Contempt for Man

Axis of Despair - Contempt for Man

Země: Švédsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Värdelös
02. Demons and Angels
03. Pawn Sacrifice
04. The Wolven Law
05. Lockdown
06. The Punishment Begins
07. The Noose Tightens
08. Det går aldrig
09. Crush the Empire
10. Pre-Emptive Nuclear Strike
11. A Life of Ceaseless Grind
12. Streams of Sludge
13. Into the Hard Earth
14. The Pain Maze
15. Vile Behaviour
16. Defeat
17. Dull Dead Future
18. To Smite
19. A Brutal Truth
20. Flytande Död

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jméno Axis of Despair asi nikomu moc neřekne, ale grindcore drtí už od roku 2013. Co naopak pozornost upoutá, je pohled na sestavu. Za bicími tu nesedí nikdo jiný než Anders Jakobson z legendárních Nasum a společnost mu dělají spoluhráči z Coldworker, Oskar Pålsson a Joel Fornbrant, jež doplňuje kytarista Kristofer Jankarls. Výčet kapel, ve kterých tito borci z Öreba dříve působili nebo stále působí, je obsáhlý. Ve směs se jedná o všemožné deathmetalové a grindcorové kapely většího či menšího významu, z nichž největší otisk zcela jistě zaznamenali právě Nasum, a to je ostatně hlavní důvod, proč mě vůbec tahle kapela zajímá.

Deska „Contempt for Man“ splňuje všechny žánrové náležitosti. Je to prostě grindcore se vším všudy. Na rovinu píšu, že kvality opusů např. oněch Nasum nemá, ale stále představuje toto zběsilé řemeslo v dobrém světle. Rozhodně je z toho znát, že se nejedná o žádné nováčky. Album zní profesionálně, ať už hráčsky nebo producentsky, ostatně vyšlo u Southern Lord, a za tu půl hodinu se tu prostřídají všechny možné grindové postupy. Co tomu ale schází, je právě fakt, že kromě splnění těchto všech povinností, se kterými jsem před prvním poslechem tak nějak počítal, tu bohužel není nic moc navíc.

S přibývajícími poslechy jsem si oblíbil pár skladeb či alespoň pasáží. Sem tam se objeví dobré riffy a zajímavé zvraty, ale dokázal bych si jich představit více. Ono to vše dokáže sice zabavit, o vřavě na koncertech vůbec nepochybuji, ale přesto se nedokáži ubránit dojmu, že tohle album mělo být sakra daleko lepší. Být inovativní v grindcoru je možná větší kumšt, než se může zdát, avšak u Axis of Despair není znát ani snaha po zkoušení něčeho neobvyklého. Na jednu stranu to funguje, občas to v sobě má i sílu klasiků Terrorizer („Pre-Emptive Nuclear Strike“) nebo Napalm Death („Lockdown“), ale někdy jsou ty sypačky lehce zaměnitelné a slušela by tomu nějaká obměna.

„Contempt for Man“ bych mohl rozdělit na dvě půlky. Postupem času jsem si začal více libovat v té druhé. Sice se to tu sype stále v tom klasickém švédském stylu, ale právě v polovině alba se se skladbami „Crush the Empire“ a již zmiňovanou „Pre-Emptive Nuclear Strike“ začínají objevovat ty lepší kousky. „Crush the Empire“ na chvíli dokonce opustí grindový styl, což je velice příjemné osvěžení a jako by to tak působilo i na celou nahrávku. Nejenomže mě tento předěl vždy probudil, ale skladby po něm mě baví, dá se říci až do samotného závěru. Takové „Into the Hard Earth“ nebo „Dull Dead Future“ jsou grindem, co se musí líbit, a i ostatní věci tu řežou moc příjemně.

Axis of Despair nahráli solidní nahrávku, ale netřeba z toho dělat něco víc. Fanouška grindcoru potěší, svátečnímu posluchači připadne stejná jako všechno ostatní a po pravdě nebude daleko od pravdy. Je škoda té první půlky, která pro mě znamená spíš pouhé čekání na tu druhou, kde se dají věci konečně do pohybu. „Contempt for Man“ je celkově příliš usedlé a ani rozmáchlost celé desky tomu zrovna nepřidává. Na druhou stranu to má daleko ke zklamání typu posledních Pig Destroyer, výsledný dojem z „Contempt for Man“ je totiž i přes výtky spíše pozitivní a lehce nad průměrem, ale čekal jsem víc.


Aggressive Tyrants, Flashback, Teddy Bear Autopsy

Voices From the Castle poster 2018

Datum: 15.9.2018
Místo: Hořice, nádvoří Strozziho zámečku
Účinkující: Aggressive Tyrants, Flashback, Plán to Kill, Selhání systému, Teddy Bear Autopsy

Je na čase zase jednou vypadnout z velkoměst a podívat se, co se děje na venkově. Tím nechci rozhodně urazit obyvatele Hořic v Podkrkonoší, ale pouze poukázat na fakt, že naše reporty pochází často z koncertně profláklejších destinací. V Hořicích se sice koná pár koncertních akcí (dokonce dva pravidelné festivaly větších rozměrů), ale většinou nic, co by stálo za řeč. Mimoto jsou na kulturním programu různé městské slavnosti, první máje a bůhví co všechno dalšího, zkrátka klasické akce na náměstí, kde rozhodně nehrozí, že by začal hrát chlívek typu Aggressive Tyrants.

Právě ti byli asi největším jménem události nazvané Voices from the Castle, která proběhla na nádvoří zámku hraběte Strozziho. Jedná se tedy spíše o zámeček, takže prostor to není nijak veliký, ale pro účely podobně punkové akce stačí bohatě. Kolem a kolem se jednalo vlastně jen o pódium, zvukaře, přísun piva a guláše, trochu sezení a dvě toiky. A stačilo to, jen to pivo bylo hnusný, ale pojďme za muzikou.

Sešlo se tu pět kapel z většího či menšího okolí, výjimkou v tomto ohledu byli pouze Aggressive Tyrants pocházející až ze Světlé nad Sázavou. Nebyla tu vyloženě žádná pecka, kvůli které bych nemohl dospat, ale i tak byla sestava vystupujících solidní. Zahrnovala všemožné odnože punku, to znamená od klasického punk rocku až po grindcore, a vlastně v této posloupnosti také šli víceméně jeden po druhém na plac. Každý měl zhruba půlhodiny času, aby se to stihlo od páté odpolední všechno odehrát do zákazu rušení nočního klidu.

Vše začala sebranka Selhání systému z Lázní Bělohrad. Právě ti zastupovali tu základní formu punku, kde se skočné tempo doplňovalo s chytlavými zpěvy o vojácích, dědkovi, co jim vypíná elektriku ve zkušebně, AIDS nebo Zemanovi. Dá se říci, že to byla ta nejběžnější pankovka, co neměla absolutně čím překvapit, ale přesto jsem přihlížel až do konce a úplně se nenudil. Po nich už začal být program lákavější. Následovali hardcoristé Plán to Kill z Pardubic. Ty už okrajově znám, a to zejména díky jejich názvu, protože ten si prostě pro jeho stupiditu/genialitu zapamatujete a zvědavost už se postará o ostatní. Malá zajímavost, za mikrofonem je tu od léta žena – Martina Rejzková – a vedla si moc dobře. I to dodává jejich metalovému hardcoru něco navíc, mělo to živelnost, několik opravdu dobrých pasáží a vůbec předvedli slušnou podívanou.

Hradečáci Teddy Bear Autopsy patří už ke zkušeným vyznavačům goregrindu. Jejich minutovky k tanci a poslechu, které se točí převážně kolem dětských hraček, jednoduše pobavily. Asi si to dokážete představit, je to jedna z těch kapel, jež vám dá přesně to, co čekáte, tedy porci prasečího dovádění, za zvuku řízných kytar a bicích. A zrovna v tomto žánru je to ještě důležitější, jelikož drtivá většina grindu je prostě stvořena k živému přednesu, a to Teddy Bear Autopsy umí. S přicházející tmou se na scéně objevili Flashback, rovněž z Hradce. Tihle harcovníci na živo splňují nejpřísnější pravidla současného hardcoru, a to i se vším patosem, co k tomu patří a vlastně tak dělá hardcore hardcorem. Do žil přihlížejících se jim podařilo vlít dávku energie, takže se konečně taneční parket trochu rozehřál a došlo na nějakou odezvu. Hrála se i nová klipovka „Dream Bay“ a jejich působení na pódiu po celou dobu pěkně odsejpalo, čili sympatické vystoupení.

Jako poslední se dostali ke slovu Aggressive Tyrants, což je vůbec jedno z nejvýraznějších grindcorových těles na našem území, však fungují už od roku 1993. Svému jménu naprosto dostáli a ze všech zúčastněných mě bavili nejvíce. Prakticky bezchybné grindcorové vystoupení plné fekálního humoru, latexových sado-maso kukel, nekompromisních sypaček a drtivých riffů. Nelze opomenout ani vokální projevy obsahující úplně všechny žánrové techniky plus líbezně úchylné čisté zpěvy. Tyrani by bývali hráli pořád dál, ale s úderem desáté začal pořadatel naléhat, ať se to raději utne. Prý snad už byli v areálu i policajti, a tak nakonec k nevoli přihlížejících po pár dalších skladbách skončili. Ostatně už v průběhu dne jsem viděl někoho z místních, jak si stěžuje u pořadatelů, a je fakt, že v okolních ulicích byl randál docela slyšet. Nicméně desátá večerní byla jakž takž dodržena, a tak jsme nebyli rozehnání vodním dělem, ani nedostali obuškem pár ran na dobrou noc, haha.

Aggressive Tyrants

Lidí sice s každou další kapelou přibývalo, ale i tak jich bylo spíš poskrovnu. Snad se to ale setkalo s úspěchem, těžko říct. Nejednalo se sice o akci, na kterou bych vzpomínal celý život, ale rozhodně jsem se bavil a za každou podobnou věc jsem rád. Líbil se mi program, jelikož dával smysl – nabídnul mladé kapely z okolí a zároveň osvědčené veterány odlišných stylů, přesto žánrově souznějící. Snad jen hrací časy mohly být trochu delší, minimálně u večerních kapel. Celkem vzato to byl příjemný večer, a jestliže se příště ukáže podobně zajímavá sestava účinkujících, rád na Voices from the Castle zajdu znovu.