Archiv štítku: grindcore

Friendship – I&II

Friendship - I&II

Země: Japonsko
Žánr: powerviolence / sludge
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Jerusalem
02. T.R.Ø.Y
03. Bill Evans
04. €ompton
05. Represent
06. Bottomless Pit
07. Abuse
08. SB
09. Hype
10. Slaughterhouse
11. Law
12. El Chapo

Hrací doba: 26:07

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Jistě znáte ten pocit, kdy máte náladu na nějaký bestiální výplach, který řeže hlava nehlava v těch nejzběsilejších tempech. Právě pro takové chvíle existují skupiny jako Friendship. Jejich hudba i navzdory názvu kapely není vůbec přátelská, právě naopak, je naprostým protikladem toho, co si pod pojmem přátelská hudba představíte. „I&II“ vám totiž setne palici se stejnou spolehlivostí jako nabroušená gilotina na obálce nahrávky.

Pro někoho by mohlo být zajímavé, že Friendship pocházejí z Japonska. Nicméně jejich původ vlastní hudbu nijak neovlivňuje – bordel je totiž mezinárodní nebo ještě lépe řečeno nadnárodní záležitost. Z hlediska povinné informativní části recenze je zajímavější skutečnost, že ačkoliv může být „I&II“ považováno za debutovou desku Friendship, v reálu se o úplně nový materiál nejedná. Ve své podstatě totiž jde o kompilát dvou předchozích minialb, která si Japonci vydali sami. Jistě vás překvapí a ohromí, že se tato ípka jmenovala „I“ a „II“. Na „I&II“ však (naštěstí) není nijak poznat, že jsou to původně dva samostatné počiny, fošna nepůsobí rozhádaně a naopak vyznívá jednolitě a konzistentně.

Nyní se ale konečně přesuňme k tomu, co za brajgl Friendship vlastně produkují. Japonci si libují ve zvířecím powerviolence, v grindcoru toho nejhrubšího zrna. Ihned první skladba „Jerusalem“ na vás vysype zkurveně nenávistný chlívek, který je místy natolik extrémní, až to skoro zavání noisovými vlivy. První song trvá půlminuty a nedivil, kdyby i takto krátká doba stačila Japoncům na to, aby dokonale odradili slabší povahy.

Jenže pozor, nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Friendship hrají arci-agresivní bordel, nehrají však píčovinu bez mozku. „I&II“ má nějaký 26 minut, takže by člověk při takto krátké stopáži snad i očekával, že to Japonci budou bestiálně rubat po celou dobu, ale taková představa je lichá. Vedle zvěrských powerviolence momentů je totiž nahrávka prošpikována šnečími sludgovými momenty. Friendship vás nejprve roztřískají na maděru a tu zkrvavenou kaši, která po vás zbude, posléze vymáchají v ohavném bahně. Opět může za krásný příklad posloužit úvod „I&II“, protože hned po již zmiňované zběsilosti „Jerusalem“ přijde naopak pomalá temná tryzna „T.R.Ø.Y“. Třešničkou na dortu pak budiž občasné nihilisticky vřískající znásilňované kytary, při nichž zaručeně zjihne každý, kdo uctívá negativismus Khanate.

Friendship ve své muzice dokázali skvěle nakombinovat animální agresi a metalovou temnotu do krásně vyšinutého celku, který zvládne ukojit vaši touhu po extrémní produkci, a přitom není samoúčelnou přehlídkou toho, jak rychle dokáže bubeník sypat. Jinými slovy, Friendship ukazují, že i powerviolence lze hrát takovým způsobem, aby dávalo smysl se mu věnovat v rámci domácího poslechu, aniž by u toho ztratil to, co je pro tento žánr typické. A to je moc dobrá vizitka. V neposlední řadě pak „I&II“ opětovně potvrzuje, že zámořský label Sentient Ruin Laboratories má prostě čuch na výborné neokoukané extrémní kapely a že jeho ediční plán se rozhodně vyplatí sledovat.


The Drip – The Haunting Fear of Inevitability

The Drip - The Haunting Fear of Inevitability

Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Blackest Evocation
02. Anathema
03. Gruesome Poetics
04. Dead Inside
05. Covered in Red
06. Terror War Industry
07. Painted Ram
08. Wretches
09. In Atrophy
10. The Answer
11. Exile
12. Consigned to Fate
13. Bone Chapel

Hrací doba: 31:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ke kapele The Drip jsem se dostal náhodou. Tuším, že to bylo přes jeden z newsletterů od Relapse Records, na jehož základě jsem si poslechl promo singl k chystané novince. Relapse je za všechna ta léta docela spolehlivá stáj pro extrémní kapely, a tak nebyl jediný důvod, proč nedat těmto Američanům šanci. Dalším plusem, alespoň pro mě, je přítomnost Joela Grinda, který se na „The Haunting Fear of Inevitability“ podílel jakožto producent. Grind je podepsán pod nespočtem dalších desek, avšak já si ho oblíbil především pro jeho odvedenou práci v základním táboře Toxic Holocaust, kde se jak známo stará téměř o první a poslední. The Drip s debutem poměrně otáleli, na scéně se pohybují již deset let a na svém kontě mají dosud pouze tři EP, ta se nesetkala s nijak velkou odezvou. Jejich čas tak přichází možná nyní.

První poslech alba mě zcela upřímně nechal chladným. Celé mi tak nějak prosvištělo hlavou bez většího povšimnutí. Ona půl hodinová stopáž uběhne hodně rychle, člověk si však možná řekne, jestli není třicet minut na grindcore až moc. Inu, s dalšími poslechy jsem zjistil, že mě v nepozornost uváděl mdlý začátek nahrávky. Ačkoliv je první skladba „Blackest Evocation“ kvalitním otvírákem v opravdu extrémním tempu, který si myslím kapelu představí dokonale hned v prvních sekundách, následující popěvky působí nudně.

The Drip rozhodně nejsou klasickou grindovou kapelou jedoucí v zajetých kolejích, ale naopak osvěžují žánr o prvky crustu a zejména death metalu. Jako celek to zní moderně, a to i díky zvolené produkci, i když té by dle mého soudu neuškodilo trošku špinavější, brutálnější vzezření. Modernost „The Haunting Fear of Inevitability“ se mimo zvuku promítá ve struktuře jednotlivých písní, kdy kapela doslova lítá z rychlostních extrémů do hlubin breakdownů a zase nazpátek. To vše samozřejmě za neuvěřitelných hráčských výkonů, především pak bubeníka Shanea Browna, jenž nejrůznějšími přechody a hlavně blastbeaty rozhodně nešetří. Zahanbit se nenechává ani zpěvák Brandon Caldwell. Ten se ve zběsilých tempech drží grindové štěkotu a v hutnějších částech přechází do hrdelního projevu. Na tomto postupu není nic špatného, je ovšem setsakra těžké udržet posluchačovu pozornost a nespadnout do stereotypu.

To se nedaří právě prvním písním, kde ze zvoleného formátu vybočuje až čtvrtá „Dead Inside“, v níž se nachází také uvolněnější tempo, které se mi, jak brzo zjišťuji, v kombinaci s oním šílenstvím zamlouvá. Kapela zde dokáže vytvořit atmosféru, jež je dotažena k dokonalosti v písni „Painted Ram“ a následující „Wretches“. Obě nesou znaky, řekněme až epicky pojatého grindu, což je přesně jeden z momentů překvapení a důvodů, proč se k desce vracet. Prostor zde mají také zajímavě se prolínající kytarové harmonie, jež v tom zdrcujícím náporu vyznívají až očistným dojmem. Není překvapením, že právě tyto skladby jsou těmi nejdelšími a překračují tříminutovou stopáž. Nelze opomenout „Terror War Industry“, ideální sypačku předcházející zmíněným dvěma songů, díky níž ještě výrazněji vyniknou.

The Drip

Právě od zmiňovaných momentů je album ihned příjemnější, tvárnější a začíná být zajímavé. Přestože nahrávka opět pokračuje v trendu prvních skladeb a v určitých momentech ztrácí dech, působí zde pospolitě a zdárně ubíhá k závěru. Tam se nachází předposlední „Consigned to Fate“ popoháněná kupředu zdařilým punkovým riffem, jímž se zarývá se pod kůži velice obstojně, až dojde na závěrečnou „Bone Chapel“. Na jejím začátku se dostane ke slovu zcela sólově také baskytara, poprvé a naposledy. Píseň opět patří k těm promyšlenějším a hraje si s náladami posluchače, podobně jako ve středu desky, jako závěr „The Haunting Fear of Inevitability“ funguje bezpečně.

Pravdou jest, že je třeba se k albu trochu propracovat a rozhodně se nejedná o záležitost na jeden či dva poslechy. Určitě svou hodnotu obsahuje, avšak při letmém poslechu může zůstat zakryta v neurvalém a chaotickém tempu, grindcoru vlastnímu. Desce bych mohl vytknout četnost breakdownů, nejsem jejich nadšeným příznivcem, ale vzhledem k celkové délce písní se jedná o věc, již lze bez problémů překonat. Ostatně v tom spočívá celé aranžmá The Drip, díky němuž mohou přilákat spoustu fanoušků z různých žánrů. Produkci jsem čekal posunutou do extrémnějších poloh, čímž by se dalo vyvarovat sterilnímu až vyumělkovanému zvuku, jakým na mě v určitých momentech debut dýchal.

Hlavním problémem ovšem zůstává nevyváženost skladeb a přítomnost hluchých míst. Některé skladby jsou bez nápadu, jiné jich zase mají přehršel. Oceňuji zejména snahu posunout se v žánru někam výš, nebát se zaexperimentovat a zároveň ponechat základ takový, jaký má v daném žánru být, což se zde myslím koneckonců povedlo a The Drip na tom mohou stavět do budoucna. „The Haunting Fear of Inevitability“ lze doporučit a přišpendlit mu nálepku lehce nadprůměrné desky, jejímž poslechem nic nezkazíte. Při tomto závěrečném hodnocení mi neustále vyskakuje na mysli říjnové album singapurských Wormrot, které je věru o třídu lepší. Takže jestli chcete opravdu top grindcore z poslední doby, sáhněte spíš po červech.


Enema Shower – She Asked for It

Enema Shower - She Asked for It

Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Bizarre Leprous Production

Hrací doba: 28:12

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

O slovenských řeznících Enema Shower jsme si zde už kdysi povídali, když vyšlo jejich ípko „In the Name of Sadism“. Nyní se na ně podíváme znovu, byť venku nemají žádnou novou placku. V loňském roce ovšem vydali svou první řadovku „She Asked for It“, přičemž právě ona je tou vyvolenou nahrávkou, na niž se dnes podíváme.

Hudební náplň „She Asked for It“ svým způsobem ani nemá cenu moc rozebírat. Kdybych byl hodně velký cynik, tak bych vás jen odkázal na dobovou recenzi „In the Name of Sadism“, kde byste se dočetli vše podstatné, poněvadž řadovka nenabízí žádný posun. A popravdě řečeno, opak by byl překvapením. „She Asked for It“ je samozřejmě grindcorový chlívek… a to je vlastně vše.

Enema Shower stojí kdesi na půl cesty mezi standardním grindcorem a tupa-tupa tancovačkou. Tempo „She Asked for It“ je povětšinou valivé – v tomto ohledu jistě potěší, že „basturbace“ (crossover baskytary a masturbace) jsou adekvátně hlasité. Nějaká ta sypačka se ovšem taktéž objeví, kupříkladu ta v „Rapecontest“ je docela bestiální. Samply se tentokrát šetří, ale něco málo se rovněž najde. Všechny milovníky oldschoolových trashových explotation / splatter céček jistě potěší úryvek z kultovní prasárny „The Incredible Torture Show“ / „Blood Sucking Freaks“ (film má dva názvy, v češtině jako „Divadlo hrůzy“) z produkce legendárních Troma Entertainment v tracku „Bondaged in Barbwire“. Což je jen tak mimochodem jeden ze tří songů, který se objevil už na „In the Name of Sadism“ a nyní si dává reprízu. Zkrátka ale nepřijdou ani milovníci pornografického umění – kompozice jako „Anal Meeting“ či „Sasha Grey“ budiž důkazem.

Snad netřeba zmiňovat, že „She Asked for It“ nepostrádá ani další typické grindcorové atributy jako prasečí chrochtání nebo kraťoučkou stopáž – v tomto případě 28 minut.

Jestli vám z toho vychází, že Enema Shower nepředvádějí nic výjimečného, pak máte pravdu. Na „She Asked for It“ se nenachází nic, co byste už neslyšeli jinde. Na domácí poslech to moc vhodné není, ačkoliv několikrát se fošna otočit dá. Jenže všichni víme, že síla podobných uskupení tkví především v živém vystupování, kde se to pod pódiem může mlátit hlava nehlava. A k takovým kratochvílím Slováci hrají důstojný doprovod. A když na to přijde, myslím, že Enema Shower téma zvrácených sexuálních praktik zpracovávají zábavnějším a uvěřitelnějším způsobem než například čeští kolegové Felisha, jejichž debut jsem tu vyhejtoval začátkem roku.

Vzato kolem a kolem je však „She Asked for It“ záležitostí pouze pro fandy stylu, kteří touží mít doma každý prasečák pod sluncem. Pro nás ostatní smrtelníky je to album, jaké k životu nepotřebujeme.


Felisha – Homo Latex Latexus

Felisha - Homo Latex Latexus
Země: Česká republika
Žánr: grind’n’roll
Datum vydání: 1.11.2015
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Felch
02. If Your Age Is on the Clock, You Are Right for My Cock
03. Swingers Eve
04. I Loved You Since the First Time I Sawed You
05. She’s Too Young for Summer Night
06. Cum, Till I Feel Like Pissing
07. Flushing Stomach
08. Latex Life [feat. Chymus]
09. Mouth Toilet
10. Nozofilia

Hrací doba: 29:07

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Pařát Magazine

Česká republika dozajista patří ke grindovým velmocem, o tom snad není moc sporu. Jestli na světové mapě nějakého extrémního kytarového žánru naše země opravdu svítí, pak je to právě tenhle. Ani nemusíme zmiňovat obligátní trutnovský festival, jímž se tohle tvrzení obvykle podporuje (neříkám, že neprávem), ono se stačí podívat čistě jen na hudební produkci, protože těch grindových kapel je tu skutečně hodně a nemalou část z nich lze v rámci daného stylu považovat za kvalitní. Nicméně, toto samozřejmě neznamená, že vše české grindové je také dobré…

V případě Felisha se vše na první pohled tváří lákavě. A tím teď ani nemám moc na mysli stylizaci skupiny, byť na ni pětice zcela zjevně klade nemalý důraz. Spíše jsem to směřoval směrem k sestavě, v níž je naskládaných hned několik ostřílených borců, kteří hrají nebo v minulosti hráli v zavedených smečkách jako G.O.R.E., Disfigured Corpse, Antigod nebo Spasm. Už jen díky tomu není nutné Felishu nějak podbízivě šetřit, ačkoliv je „Homo Latex Latexus“ formálním debutem, před nímž kapela vydala jen EP „Lattexxx“ a kdysi dávno v minulosti v pravěkém stádiu ještě nějaké demo. A právě v takovém případě, když má člověk jen o trochu vyšší než takřka žádné nároky, se ukáže, že „Homo Latex Latexus“ vlastně není zas taková sláva.

Jistě, Felisha hraje grind a to obecně velmi často nebývá nějak prudce inteligentní muzika. Felisha navíc hrají takový ten srandovní taneční grind, kde to platí ještě dvojnásob. Toho jsem si samozřejmě vědom a také jsem tím pádem od „Homo Latex Latexus“ neočekával žádný hluboký transcendentální prožitek – šel jsem do toho s tím, že to bude prostě prdel. Zdánlivě je, ale… Inu, když konečně přestanu chodit kolem horké a řeknu to na rovinu, tak to podání Felisha je prostě strašná odrhovačka.

Jasně, asi můžete kontrovat tím, že v tom Felisha nejsou jediní a je to problém u spousty grindových kapel. Pokud ale pominu, že „když to ostatní dělají blbě, tak to přece nevadí ani u mě“ není moc omluva a je to poměrně chabý argument, tak u mnoha formací tu jednoduchost zahladí extrémní výrazivo žánru, ale to v tomhle případě jaksi necítím. Zároveň Felishe scházejí i pořádně chlupaté koule, díky nimž jsou brutálně zábavní třeba jihočeští Gutalax, kteří to v jádru hrají podobně křupansky. Nicméně Felisha, když to trochu nadsadím, místy zní pomalu jak Walda Gang s ostřejším vokálem. A snad všichni cítíme, že tohle přirovnání v žádném případě není myšleno příliš pozitivně…

Dalším problémem „Homo Latex Latexus“ pak je jeho životnost. Jasně, opět lze říct, že grindcorová alba nejsou až na výjimky ničím, u čeho by člověk meditoval při domácím poslechu ještě mnoho měsíců po vydání. Jenže poslech „Homo Latex Latexus“ mě vcelku rychle začal skoro až obtěžovat a některé momenty se pro mě staly vyloženě otravné. Jako příklad mohu uvést třeba úvodní riffy v „If Your Age Is on the Clock, You Are Right for My Cock“ či „I Loved You Since the First Time I Sawed You“.

Felisha

Trochu diskutabilní rovněž může být přínos zpěvačky. Album v základě nahulákal PaYoung (jenž už z kapely začátkem roku odešel), ale vedle něj se v sestavě nachází ještě Renáta „Renhule“ Valešová (zde jako Frau Ren), která je jinak na scéně známá spíše jako fotografka. Jestli sem tam něco zařve, moc to není poznat, takže její vklad do zvuku Felisha se tím pádem omezuje na občasné porno-vzdychání „aaahhh“ a „ooohhh“. Skoro mi připadá, že ve skupině plní spíš jen roli maskota. Ale na druhou stranu, je to z mojí strany spíš jen taková jízlivá poznámka na okraj, není to zase důvod, proč mě „Homo Latex Latexus“ takřa vůbec nezaujalo. Z jistého úhlu pohledu lze vlastně i říct, že vzhledem k vizuální a tematické stylizaci Felisha (jakkoliv ji beru jen s nadsázkou a jako vtip… od nějakého serióznějšího a hlavně uvěřitelného uchopení tematiky BDSM a podobných věcí tu jsou přece jen trochu jinačí skupiny) je docela adekvátní mít v sestavě i „maskota“. Na druhou stranu, je možné se to po odchodu PaYounga změní a její role bude větší, nevím.

Je mi jasné, že se svým pohledem budu spíš asi v menšině, protože se mi zdá, že Felisha prozatím sklízí jen kladné reakce (ačkoliv zas tolik recenzí ještě nevyšlo), a že spousta lidí si o mně bude myslet, že jsem kretén, protože tam přece hrají zavedení muzikanti, a tím pádem to zaslouží pochvalu… a protože mi obecně připadá, že se na české metalové scéně kritika moc nenosí a jiný než jednoznačně pozitivní názor se bere jako něco, co by nemělo existovat. Nicméně si nemůžu pomoct, Felisha potažmo její debut mě prostě vůbec nebaví, už po druhém poslechu mi to album připadalo dočista vyčerpané, a i když to má pouhých 29 minut, dost často jsem to z nudy vypínal.

Jasně, můžete to obhajovat, že je to prostě sranda, ale tím spíš – sranda musí být zábavná a to Felisha podle mě není. Pokud to zúčastněné baví (ať už jsou to členové kapely, její posluchači nebo návštěvníci koncertů), nic proti tomu nemám a nijak mě to neuráží – užijte si to (bez ironie). Já u toho ale být nemusím.

Felisha


Venomous Concept – Kick Me Silly – VC III

Venomous Concept - Kick Me Silly – VC III
Země: USA
Žánr: grindcore / hardcore / punk
Datum vydání: 8.1.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Rise
02. Bust with You Debt
03. Anthem
04. The Potters Ground
05. Human Waste
06. Leper Dog
07. Farm Boy
08. Head on a Stick
09. Pretend
10. Johnny Cheeseburger
11. Forever War
12. Good Times
13. Pretty on the Inside
14. Holiday In Switzerland
15. Fucked in Czech Repub!
16. Neck Tie
17. Frontal Lobe Disorder
18. Daycare
19. Quazimodo
20. Burning Fatigue
21. Rocket Science
22. Pissing Match [bonus]

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook

Když padne řeč na americkou sebranku Venomous Concept, tak se člověk jen těžko může ubránit označením typu superkapela, takže si to odbudu hned takhle zkraje. Tato drtička kostí totiž vznikla v podstatě jen jako odpočinkové místo pro realizaci vlastních hudebních nápadů hned několika persón, jejichž domovské kapely lze označit za veličiny a v jednom případě pak dokonce za stále žijící legendu daného žánru. A přesně tak Venomous Concept taky fungují. Jako nárazovka, jež se vždycky jednou za delší dobu zjeví, vypustí mezi fanoušky, kteří už připomínají spíše hladové psy, novou placku a po se chvíli stáhne, protože domovské kapely mají přeci jen přednost.

Tím však nechci říct, že by plody jejich vzájemné spolupráce měly být brány jako méněcenní levobočci, kteří si nezaslouží žádnou pozornost, protože Venomous Concept si svůj standard na dosavadních dvou počinech dokázali udržet bez většího zaváhání, a nic menšího se tak nečekalo ani od trojky „Kick Me Silly – VC III“. Ta navazuje na velmi povedený debut „Retroactive Abortion“ z roku 2004 a ještě lepšího následovníka jménem „Poisoned Apple“, jenž vyšel o čtyři roky později. Na novinku se čekalo trochu déle, ale přijde mi, že o to víc se borci snažili, protože ačkoli je to stále tatáž písnička, tak výsledek je pořád ještě povedený.

Pojďme si tedy říct, kdo za Venomous Concept stojí, ačkoli si nemyslím, že by to pro někoho byla opravdová novinka. Když začnu od největšího jména, tak z řad Napalm Death se ve Venomous Concept sešli Shane Embury a Danny Herrera. Početně stejné zastoupení pak mají již nefunkční Brutal Truth prostřednictvím dvou bývalých členů Kevina Sharpa a Dana Lilkera, přičemž ten první se dále věnuje Lock Up a Dan Lilker se soustředí na své Nuclear Assault a několik dalších partiček. No, a pak je tady novic John Cooke, jenž do tohohle chorobného vlaku naskočil v roce 2010 a aktuálně hraje s Anaal Nathrakh a Napalm Death, s nimiž vystupuje živě. Všechno tedy svádí k pořádném grindovému nátěru, což je z jistého úhlu pohledu domněnka správná. Venomous Concept ale hrají spíš jeho punkovější verzi, která je hodně ovlivněná starým hardcorem. Ona ta hranice mezi těmito styly je ovšem tak tenká, že nemá smysl řešit, jestli je to více grind nebo HC/punk, protože hlavní je, že „Kick Me Silly – VC III“ kope jako kráva.

Něco málo přes 20 písní a 50 minut celkové hrací doby dává jasně na srozuměnou, že tahle placka je hlavně o krátkých a úderných válech. A to prosím ještě závěrečný bonus jménem „Rocket Science“ trvá 15 minut, nicméně velká část je v podstatě ticho a nějaké praskání, protože to pravé peklo v této písni trvá jen opravdu malou chvíli v samém úvodu. Neříkám, že je úplně jednoduché takto laděnou desku přečkat pro člověka, jemuž grind nic neříká, protože jakkoli je tam punk a jeho zpěvnost místy cíti opravdu mocně, tak pochopím, že Venomous Concept někomu přijdou jen jako neforemný bordel. A ono to tak vlastně i je. Krátké vály jako „Busy with Your Dept“, „Cheesburger“ či „Pretty on the Inside“ nemají žádný pevný řád, Kevin Sharp v nich trápí své hlasivky na maximální obrátky a zbytek kapely je tak extrémní, jak je to jde.

Já osobně spatřuji vrcholy v trochu delších skladbách, které se z toho ukrutného grind/punku vylučují třeba jen náznakem vokálních melodií („Rise“), pomalejším tempem a odsekávanými kytarami („Forever War“), skočností („Farm Boy“), případně hardcorovými sbory v opravdu hymnické „Anthem“. „Kick Me Silly – VC III“ odsýpá náramně a komu nevadí, že hodně písní jsou jedna s druhou snadno zaměnitelné, tak by neměl mít s nahrávkou problémy. Punkovější věci jako „Fucked in Czech Repub!“, „Leper Dog“, „Pretend“ či „Frontal Lobe“ nakopnou i toho největšího suchara.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat přispění ostatních členů, tak mě strašně baví vokál Kevina Sharpa a kytarová práce dvojice EmburyCook, jimž to hraje skvěle a hned při první příležitosti ukázali, že rozšíření sestavy o další struny má svůj smysl. Řada písní by se dala označit za propracovanější, než tomu bylo minule, kde převládaly hlavně krátké rychlovky ohlodané na kost. Na „Kick Me Silly – VC III“ mi několik skladeb připomíná dokonce aktuální formu Napalm Death. Ovšem nemyslím si, že by to „Human Waste“ či bestiální „Day Care“ mělo nějak svazovat a narušovat tak celkovou atmosféru „Kick Me Silly – VC III“, která zní jako soundtrack ke kritice toho nejhoršího na současné společnosti, takže se připravte na naprostý chaos.

Škoda trochu nepovedeného zvuku, kterému klasicky chybí víc dynamiky. Není to sice žádná hrůza, protože krom několika momentů, kde jsem ze sluchátek slyšel takové to nepříjemné práskání, to není nic, co by od Venomous Concept mělo potenciálního posluchače odrazovat. Naopak, ve své kategorii dělá tahle pětice svou práci velmi dobře a z formálního hlediska k samotné hudební náplň vlastně ani nemám co vytýkat. Je to zahrané pěkně řízně od podlahy, a protože se u poslechu novinkové placky dobře bavím, tak s klidným srdcem říkám, že „Kick Me Silly – VC III“ si pozici vedle svých starších bratříčků jistě obhájí, protože nijak výrazně nezaostává.


Carcass, Napalm Death, Obituary

Napalm Death, Obituary, Voivod
Datum: 5.11.2015
Místo: Praha, Folimanka
Účinkující: Carcass, Herod, Napalm Death, Obituary, Voivod

5. listopadu se vyplatilo pod Nuselský most dorazit nikoliv volným pádem s následkem strašlivé smrti, nýbrž pěkně pěšky a s lístkem v ruce. V blízké sportovní hale Folimanka totiž proběhl koncert hned čtveřice jmen, u nichž označení legendy v anotaci není jen laciným reklamním šidítkem, nýbrž něčím, s čím se nedá nic jiného než ztotožnit. Jména Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už na scéně rezonují od 80. let a stačil letmý pohled na masy lidí entuziasticky hemžících se v areálu haly, aby bylo jasné, že jejich sláva nikterak nevybledla. Vzhledem k množství kultovních desek, za nimiž kapely stojí, to není nic překvapivého, ba spíš důkaz, že vesmír ještě funguje správně.

Prosklená, primárně pro basketbalová utkání koncipovaná hala ze 70. let se proměnila v areál, jenž svou stylizací značně připomenul nejambicióznější akci pod organizační taktovkou Obscure Promotion, Brutal Assault. K tomu přispívaly jednak totožné stánky s pivem (konkrétně tedy ještě předraženějším Budvarem), spousty lidí, slečny prodávající Jägermeister ve zkumavkách z plexiskla i postupně rostoucí dusno a vedro. Samotný sál, kde co chvíli měla začít předkapela Herod, působil kvůli postranní tribuně na sezení lehce netradičně, nicméně pozornost přitahovalo především mohutné pódium, na němž již byly přichystané kulisy a probíhalo zvučení.

A zatímco se prostor teprve postupně plnil, chvíli po půl sedmé spustili američtí Herod. Jejich hudba by se dala charakterizovat jako atmosferický sludge metal s výraznou rytmikou a agresivním zpěvem, který obstarával zarostlý chlapík, jenž na sebe v průběhu vystoupení strhával asi nejvíc pozornosti. Řádil, točil s mikrofonem nad hlavou a při posledních skladbách se nebál skočit mezi diváky a část skladby odzpíval mezi námi. Své kouzlo tahle muzika rozhodně měla, avšak její potenciál by myslím naplno vyzněl spíš v nějakém klubu než na takhle velkém pódiu. Nicméně, co se týče samotného výkonu, nemám moc co vytknout, i když, že by se jednalo o nějakou senzaci, to zas ne (k tomu zároveň přispěl fakt, že hráli jen krátce). Jako zpříjemnění čekání na čtveřici veličin extrémního metalu to však zafungovalo parádně.

Setlist Voivod:
01. Ripping Headaches
02. Tribal Convictions
03. Kluskap O’Kom
04. Chaosmöngers
05. The Prow
06. Overreaction
07. Forever Mountain
08. Voivod

A prvním velkým jménem večera byli Voivod, kapela v rámci thrash metalu malinko přehlížená, nicméně o to více vlivná a uctívaná v podzemních kruzích a mezi fajnšmekry. Jejich láska k Motörhead, Celtic Frost a Pink Floyd, stejně tak jako k estetice cyberpunku a komiksu vedla počátkem 80. let ke zrodu nukleárního upíra Voivoda, jenž je hlavním hrdinou většiny textů a symbolem kapely. Nicméně navzdory jisté obrazotvornosti, jíž je v mých očích jejich specifická progresivně thrash metalová muzika provázena, naživo zní kapela zpočátku překvapivě civilně. Nějakou chvíli trvá, než si člověk zvykne na mohutný, avšak trochu nekonkrétní zvuk.

V průběhu vystoupení, na němž postupně zazní kousky jak z naprostých klasik (např. „Ripping Headaches“, „Tribal Convictions“) , tak i z dva roky starého „Target Earth“ (hitovka „Kluskap O’Kom“), se však atmosféra postupně zlepšuje a posluchače začíná vtahovat i navzdory faktu, že ozvučení by slušely trochu řezavější kytary na úkor rytmiky a basů. Na kapele je vidět naprostá uvolněnost – Snake s šibalským úsměvem třímá svůj mikrofon, zpívá a klátivě pobíhá po pódiu, Chewy hravě ovládá svou kytaru a pohazuje svými kudrnatými vlasy, Away se do bicích patřičně opírá a ona pro neznalého posluchače neobvyklá tempa sází s naprostou jistotou, zatímco nová posila Rocky (v kapele teprve od loňska) basou šikovně sází účinné nízkofrekvenční tóny. Pocta zemřelému někdejšímu kreativnímu mozku kapely Piggymu (†2005) je dána formou skandování. Ovšem fakt, že se kapela již dávno oklepala a je kreativně stále při síle, Voivod prezentují formou zbrusu nové skladby ze splitka s Napalm Death, jež nese název „Forever Mountain“. Samotný dojem je díky kvalitě samotné muziky nakonec velmi kladný, ačkoliv by rozhodně slušel delší hrací čas, lepší zvuk a vděčnější umístění v časovém rozvrhu.

Zatímco u sofistikovaných thrasherů nevyrovnané nazvučení trochu přetvářelo charakter a celkové vyznění muziky, u Napalm Death to ani tak nevadilo. Ačkoliv si za ta léta vyzkoušeli britští grindoví průkopníci i pár experimentů, naživo je jejich vyznění naprosto klasický prvotřídní masakr, z něhož energie přímo čiší. Není tedy divu, že jejich vystoupení jsou pověstná především monumentálními moshpity a čtvrteční koncert může dát za pravdu. Rytmika vše naprosto precizně táhla svým zběsilým tempem dopředu, basa patřičně bublala, stejně jako kytary drtily. Sympaťák Barney přidával své agresivní vokály, do vystoupení dával úplně vše a pod pódiem se z masy lidí stal naprosto nespoutaný živel. Playlist byl opět sestaven relativně průřezově, hrálo se jak z posledního „Apex Predator – Easy Meat“, tak z prvních žánrotvorných desek. Nemohla chybět ani jedna z nejkratších existujících skladeb „You Suffer“ z alba „Scum“, jež oficiálně trvá 1,3 sekundy. Celkový dojem z vystoupení? Nářez! Co víc dodat.

Setlist Obituary:
01. Redneck Stomp
02. Centuries of Lies
03. Visions in My Head
04. Intoxicated
05. Bloodsoaked
06. Dying
07. Find the Arise
08. ‘Til Death
09. Don’t Care
10. Slowly We Rot

Po nějaké té čtvrthodince na pódium napochodovala další významná smečka, tentokrát oldschool death metaloví Obituary. A jakmile spustili svůj převážně střednětempý drtící materiál, lidé se dostali do patřičně nadšené nálady a po chvíli kotel opět ožil. Jistě, Obituary nejsou nějaká progresivní muzika, ale naživo tyhle klasiky z 90. let – případně pozdější comebackové snahy se k těm klasikám opětovně přiblížit – fungují slušně. Taková „Intoxicated“ či „’Til Death“ z debutu vyzněly parádně. Zásluhu na mohutném projevu kapely nelze upřít velmi osobitým growlingům Johna Tardyho, které za doprovodu hutných kytar budují mocnou zvukovou hradbu. Nevyrovnané ozvučení díky přehlednější rytmice, jíž hudba Obituary disponuje, nikterak nenarušuje zážitek z hudby. Celkem mě překvapilo, že, pokud se nemýlím, nezazněla ani jedna skladba ze skvělé třetí studiovky „The End Complete“. Jako celek show celkem fungovala, i když subjektivně nesdílím názor, že by se jim snad podařilo trumfnout hlavní hvězdu večera (což je názor, na nějž jsem v internetových diskusích nejednou narazil). Jinak jsem však spokojen, atmosféra gradovala a s trsátkem s logem posledního alba se milerád pochlubím.

Čekání na hlavní hvězdu večera je, jak to tak bývá, nejdelší, a tak se až teprve přibližně čtvrthodinu po plánovaném začátku rozezní první tóny legendárních Carcass. První pražský koncert v třetím tisíciletí a velká očekávání. Náznaky pochyb? Rozplynou se, jakmile spustí „Unfit for Human Consumption“ z comebackového alba z roku 2013 „Surgical Steel“. Hudebníci hrají naprosto precizně, bez náznaku zaváhání či opotřebování, plní energie a elánu, které jim může kdekdo závidět. Zvuk vepředu je na můj vkus možná trochu přeřvaný a stejně jako u ostatních kapel především s důrazem na bicí, zatímco kytarové výšky se občas ztrácí. Z toho důvodu u druhé skladby až po chvíli zjišťuji, že hraje kultovní otvírák z „Heartwork“, „Buried Dreams“. Skladba reprezentující fakt, že jsou Carcass nejen jednou ze stěžejních kapel pro grind, ale i zakladateli melodického death metalu.

Setlist Carcass:
01. Unfit for Human Consumption
02. Buried Dreams
03. Incarnated Solvent Abuse
04. Cadaver Pouch Conveyor System / A Congealed Clot of Blood
05. The Granulating Dark Satanic Mills
06. Captive Bolt Pistol / Genital Grinder
07. Exhume to Consume / Reek Of Putrefaction
08. Keep on Rotting in the Free World
09. Corporal Jigsore Quandary
10. Mount of Execution
11. Heartwork

Fanoušci neúnavně rozjíždějí další divočinu pod pódiem. Upřímně řečeno mě to místy trochu ruší při pozorování scény (přeci jen Carcass je trochu něco jiného než Napalm Death), ale zase to ilustruje nadšení, jež ta dnes již kultovní muzika v lidech vyvolává. Jeff Walker (basa a vokály) je velmi charismatický frontman, který komunikaci s diváky nepodceňuje, váží si přízně publika a rozhazuje mezi vyčerpané fandy flašky vody a plechovky od piva.

Atmosféra s přibývajícími kousky roste a zážitek se stává čím dál intenzivnějším. Při perfektní pecce „Exhume to Consume“ ze „Symphony of Sickness“ se na vokálech střídají Bill SteerJeffem, zatímco rytmika šlape precizně jak hodinky. Před chytlavou hitovkou „Keep on Rotting in the Free World“ ze „Swansong“ zazní krátký úvod „Black Star“ a já si říkám, že je celkem škoda, že ji nezahráli celou, neboť ji chovám ve velké oblibě. Závěr proběhne formou „Heartwork“ a tomu nelze vytknout naprosto nic. Euforie přetrvává ještě dlouho po koncertě.

Carcass dokázali naprosto s přehledem obhájit svou pozici na scéně a odehráli zničující koncert, kterému k dokonalosti scházelo opravdu málo. Mělo to náboj, charisma, energii a jak fanoušci (kteří se nakonec dostavili ve vskutku hojném počtu), tak samotní hudebníci si to myslím skvěle užili. Oproti ostatním kapelám večera měli Carcass výhodu, že dostali více času (zatímco ostatní kapely se pohybovali mezi 40 a 45 minutami, hlavní hvězda večera dostala hodinu a mám pocit, že i slušně přetáhla), avšak i nebýt toho, myslím, že jejich vystoupení bylo nejvyrovnanější a postupně gradovalo k triumfálnímu závěru. Navzdory ozvučení, jež kupodivu nebylo moc slavné, se večer vyvedl zatraceně a zanechal ve mně velmi pozitivní dojem.

To, co však musím vytknout především, nesouvisí se samotnou muzikou, nýbrž s organizací akce. Jak jsem většinou s událostmi od Obscure Promotion velmi spokojen, tentokrát zde bylo několik věcí, které jim v mých (a dle komentářů na sociálních sítích nejen v mých) očích trochu pokazily reputaci. Pomineme-li předražené pivo (40 korun je fakt dost), to, co byl asi větší problém, byl fakt, že jediná možnost dostat se ven na vzduch byla oblast pro kuřáky, neboť u vstupu fanoušci nebyli nikterak označeni a nemohli ven z haly. Dále neúměrně malá šatna s málo lidmi na obsluhu způsobila, že neskutečně dlouhé čekání asi nejednoho mimopražského návštěvníka mohlo stát zmeškání důležitého dopravního spoje. Nicméně věřím, že z reakcí naštvaných fandů si organizátoři vezmou ponaučení a dojem ze skvělé muziky příště nebude ničím narušován.


King Parrot – Dead Set

King Parrot - Dead Set
Země: Austrálie
Žánr: thrash metal / grindcore
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Agonia Records / Housecore Records

Tracklist:
01. Anthem of the Advance Sinner
02. Need No Savior
03. Hell Comes Your Way
04. Like a Rat
05. Tomorrow Turns to Blood
06. Home Is Where the Gutter Is
07. Sick in The Head
08. Punisher
09. Reject
10. Dead Set

Hrací doba: 34:35

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Australští King Parrot letos oslavují pět let své existence a při této příležitosti vydali v květnu svou druhou řadovou desku „Dead Set“. Ačkoli jsem o existenci této party neměl až do nedávna nejmenší páru a první seznámení proběhlo až s ohlášením hostovačky zpěváka Matta Younga na poslední placce Soulfly, tak úplní zelenáči to nejsou, protože když už jsem si začal dělat rešerše o této kapele, jež ve své tvorbě kombinuje thrashovou intenzitu s brutálním grindem, tak jsem zjistil, že hned jejich debutová placka „Bite Your Head Off“ z roku 2012 nebyla přijata vůbec špatně, takže tím ve mně vzrostly očekávání od letošního zářezu, na nějž se teď spolu podíváme.

Od dob vydávání debutu se toho u King Parrot zas tak moc neudálo a pokud nepočítám výměnu za bicími, do nichž teď mládí Todd Hansen. Jejich hudba stojí na spájení thrashe s grindem, a přestože to může na první poslech znít jako docela jednoduchá variace již mnohokrát slyšených thrashových formulek v podání početné vlny mladých kapel, tak musím říct, že výsledek je překvapivě ucelený, vyrovnaný a hlavně je dobře poslouchatelný.

Asi tou nejdůležitější změnou spojenou s King Parrot od vydání prvního alba je fakt, že to tato pětice z Melbourne dotáhla do stáje vydavatelství Housecore Records (resp. Agonia Records pro evropský trh), které nezaložil a dodnes mu nešéfuje nikdo jiný než Phil Anselmo (Down, ex-Pantera), který se svou láskou k extrémnímu metalu nikdy netajil. To s sebou nese samozřejmě větší míru pozornosti, ale taky lepší podmínky pro vznik alba, což je jistě znát. „Dead End“ je oproti debutu vyhlazenějším, ale i navzdory čistší produkci, kterou si na své bedra vzal na starosti právě Phil Anselmo, se pánové posunuli k hutnějšímu a zabijáčtějšímu zvuku, jenž té jejich neurvale bruskovité tvorbě sedí.

Po technické a z papírového hlediska i té hudební stránce je „Dead End“ v naprostém pořádku, ale to hlavní, tedy jestli ty skladby mají dost kvalit na to, aby z posluchače vymlátily duši, to jsme si ještě neřekli. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, mají. King Parrot se na svém druhém albu podařilo nadrtit materiál vskutku ničivý. Nic jiného taky od grindem načichlého thrashe čekat nelze, protože jakmile spustí krátké vály typu „Anthem of the Advance Sinner“ a „Like a Rat“, případně „Sick in the Head“, tak je jasné, že progresivně ladění posluchači tady nemají co hledat. King Parrot jsou sice technicky zruční hráči, o tom žádná, protože ačkoli se začne hodně často řezat do nástrojů hlava nehlava, tak to pořád má myšlenku („Tomorrow Turns to Blood“), ale přímočarost a zemitá brutalita je u „Dead End“ cítit na míle daleko, neboť hlavně o tohle borcům šlo. Zničit posluchače hned na první poslech.

Mně osobně se líbí delší písně, ve kterých se toho děje o trochu víc než třeba ve zmíněné „Anthem of the Advance Sinner“, jíž nelze v zásadě nic vytýkat, ale podobně laděná „Punisher“, případně “Tomorrow Turns to Blood“, která dělá vlastně totéž, jen lehce sofistikovanějším způsobem se změnami temp a chytřejšími kytarovými riffy v zádech, jsou vzrušujícím posluchačským zážitkem. Aby nebylo mýlky, tak ne všechny písně jsou jen pekelně rychlými výplachy, na „Dead Set“ se najdou i pomalejší, sludgem načichlé songy typu „Home Is Where the Gutter Is“ a titulní „Dead Set“ ze samého závěru. Obě jsou to písně, které si na předchozím albu nedokážu představit, protože to bylo přeci jen jednostranně orientované více směrem k jednoduchosti a zběsilosti, ale jestli někde vyplynula na povrch přítomnost v podobě Anselma a jeho láska k jižanskému metalu, tak jsou to právě tyto dvě kompozice.

Kdybych měl „Dead Set“ na závěr nějakým způsobem zhodnotit, tak převažují kladné dojmy. Po skladatelské stránce není album vůbec jednotvárně nudné, jak jsem se před prvním poslechem a po zkušenostech z debutu obával a děje se tak určitě i díky skvělé vokální práci Matta Younga, který častokrát zní, jako by byl na pokraji nervového zhroucení. Ovšem vychvalovat King Parrot za rozvíření stojatých vod thrash metalu, potažmo grindu, jak jsem kdesi vyčetl, mi přijde přehnané, protože řekněme si to na rovinu; kdyby si tuhle partu pod svá ochranná křídla nezval Phil Anselmo, těžko by se o ní mluvilo tak hlasitě jen na základě jejich hudby, která není špatná, to bych rád zdůraznil, ale v žádném případě to není takový revoluční zázrak. Nicméně, úspěch těmto borcům přeji, protože to, co dělají, dělají od srdce a se zápalem a na výsledku je to dost znát.


Grünt Grünt vs [P.U.T] – split

Grünt Grünt vs [P.U.T] - split
Země: Francie
Žánr: grindcore / experimental sludge
Datum vydání: 18.2.2015
Label: P.O.G.O. Records / Bonobo Stomp / Trashfuck Records / THC+DIY Records / Vleesklak Records / Brutal Arratia / Krach Macht Frei

Tracklist:
I. Grünt Grünt
01. 01
02. 02
03. 03
04. 04
05. 05
06. 06

II. [P.U.T]
07. With the Evil
08. Fear
09. Industrial vs. Forest
10. Under Most Darkest Sea

Hrací doba: 26:30

Odkazy Grünt Grünt:
bandcamp

Odkazy [P.U.T]:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
P.O.G.O. Records / [P.U.T]

Na první pohled tohle vypadá jako další obyčejný grindový split (snad jen trochu nezvyklý přebal pro takový druh nahrávek by něco mohl napovědět), ale realita je nakonec trochu jinde. Neříkám, že je to tím pádem automaticky skutečně dobré, ani neříkám, že to je snad chyba… jen říkám, že je to trochu jinde, než jak se to zdálky může jevit…

První stranu tohoto splitu mají na starosti Grünt Grünt, což je francouzská grindcorová zběsilost. Právě i díky tomu začátku, který posluchače uvítá, to zpočátku vypadá prostě na další normální a neviditelné grindcorové splitko. Prvních pět tracků Grünt Grünt drtí neředěnou a bohužel také poměrně bezhlavou grind / powerviolence agresi. Nejdelší z těchto pěti songů má 50 vteřin a hned tři se vejdou do 30 vteřin, takže je vám asi jasné, že není žádný velký čas na vymýšlení čehokoliv. Tihle žabožrouti jedou dle hesla „žádné sraní s mladou paní“ a třískají to hlava nehlava bez většího rozmyslu. Jestli to někoho bere, v pohodě, nic proti tomu, ale mně osobně to podání zrovna od Grünt Grünt připadá úplně o ničem. Nic proti takhle extrémní muzice, ale tohle jsou prostě tři minuty antihudebního bordelu.

Trochu zajímavější jsou Grünt Grünt až ve své šesté písničce, která naopak trvá přes čtyři minuty. Začátek se sice ve stejném duchu jako předcházejících pět mikro-skladeb, ale po nějakých 40 sekundách Francouzi zničehonic spadnou do sludgové bahna, a ačkoliv dále pokračují na jednom nepříliš složitém hutném riffu, do něhož vstupuje nemocné skřehotání, je to o mnoho levelů lepší. Když se pak navíc v závěru připojí další hudební vrstva (samply… možná i klávesy?), pak je to až překvapivě dobré.

To kolegové [P.U.T], jejichž domovina leží „between Brussel and Paris“, na to jdou docela jinak. Jejich hudebním hájemstvím totiž není grindcore, ale jakýsi mírně experimentálnější sludge s nepřehlédnutelnými industriálními vlivy. Ani jejich strana splitu sice není dokonalá a hlavně song „Industrial vs. Forest“ se mi moc nelíbí (rychlejší momenty se dají, ale zbytek se mi prostě zdá trochu tupý), ale zbylé tři písně to naštěstí vyvažují. Ať už je to „Fear“, v níž má industriální složka asi největší roli, „With the Evil“, která se z první poloviny plné kytarového skřípání překlene v pomalou druhou půli, anebo závěrečná „Under Most Darkest Sea“, jež se nese v experimentálnějším a proměnlivějším duchu a která mj. nabídne skvělou rychlou pasáž se splašeným bicím automatem ve třech čtvrtinách.

Vítězem obligátního splitového souboje jsou i přes jeden slabý track jednoznačně [P.U.T], nicméně i Grünt Grünt v rámci „06“ ukázali, že když je vůle, tak to také umějí zajímavě. Něco mi ovšem říká, že tahle píseň bude v jejich tvorbě spíše světlou výjimkou, což mi ostatně potvrdil i letmý poslech několika jejich dalších počinů na Bandcampu.

A jestli split doporučuji k poslechu? Popravdě řečeno – nevím. Sám se vlastně pořád nemůžu rozhodnout, co si o téhle nahrávce myslet. Špatná navzdory několika výhradám určitě není. Nepřipadá mi ani průměrná, jelikož takový ten šedivý průměr zní přece jenom taky trochu jinak a především tuctověji. Z druhého úhlu pohledu mi to ale stále nepřipadá ani jako nějaká vyložená šleha. Když už, spíše bych společnou placku Grünt Grünt a [P.U.T.] označil jako „docela zajímavou“. Pokud i vám to, co tu až doposud padlo, připadalo nějak zajímavé a přišlo vám, že by vás to mohlo zaujmout, neváhejte to zkusit aspoň v přiloženém přehrávači…


Pothead – Jointification

Pothead - Jointification
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: březen 2015
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. The Pothead Show Part I.
02. Ganjaleptic Cannabisation of Jointless Weediectomy
03. Massive Weedcake Regurgitation
04. Pothead Family
05. Smokin’ Break
06. Suffocated by the Too Huge Bong Hit
07. Cannabis Caviar
08. Grinded, Rolled & Smoked Out
09. I’ll Make You High
10. Died After Smoking 100 Grams of Weed
11. Vomiting After Oversmoking
12. Jointification
13. Drastical Decomposition of Last Year Harvest
14. Afterweed Brain Deformation
15. Congenital Weedaddiction
16. Breath Like Rotten Weed
17. Weedbeat
18. Joint Against Humanity
19. Stoned to Death
20. Intravenous Consumation of Liquified Ganja
21. The Crackling Sound of Burning Cannabis During Smoking a Joint
22. The Pothead Show Part II.
23. Weed Bisquit (Eatin’)

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pothead

Pražští grindeři Pothead za sebou mají nějakých osm let činnosti a rovněž takovou tu klasickou neřadovou řádku demáčů a splitek, ale k první řadové fošně to dopracovali až letos prostřednictvím „Jointification“, které vyšlo na jaře. A jak už jen názvy kapely i placky napovídají, moc straight edge poslech to nebude…

Veškerá prezentace a samozřejmě i muzika Pothead doslova přetéká „travní“ tématikou a zhuleneckým humorem. To je asi to nejdůležitější, co Pothead alespoň nějakým způsobem odlišuje od žánrových standardů, které se v případě grindcoru přece jen většinou nesou v gore a/nebo fekálním pojetí (budeme-li se tedy jen o té „sranda“ odnoži grindu, kam spadají i Pothead). Druhým takovým vizuálním poznávacím Pothead znamením pak je jakási stylizace do maskované gangsta „hip-hopové“ crew, takže ve finále je to celé takové sympaticky praštěné grindové ganja ghetto.

Nicméně, v obou případech to jsou takové „vnější“ znaky Pothead, jelikož vnitřně je to pořád především guturální grind a právě v tomhle duchu se nese drtivá většina hrací doby „Jointification“ a také drtivá většina z přítomných 23 tracků. Je to povětšinou šlapavá goregrindová jízda, již sice tu a tam ozvláštní i death metalová těžkopádnost, ale to se děje spíš výjimečně a především – na celkovém rázu nahrávky to nic moc nemění.

Podání  Pothead má ovšem vcelku daleko do nějakého zázraku. Co se týče čistě téhle hudební polohy (jež – jak už padlo – představuje tu největší část toho, co je na „Jointification“ ke slyšení), nejedná se o vůbec nic výjimečného nebo snad dokonce originálního. Jeden song jako druhý, všechno krátké vypalovačky s pekelně hlubokým hrdelním vokálem, jimž do úrovně domácí žánrové špičky přece jenom něco schází. Samozřejmě, nemám sebemenších pochyb o tom, že na koncertech to je určitě prdel a obzvláště v případě, kdy má člověk něco upito, musí jet zábava v plném proudu, avšak na domácí poslech to moc stavěné není. I když… ono to tak je možná správně, protože grind obecně je spíš živá hudba…

Mimoto se na „Jointification“ nachází ještě nezanedbatelné množství inter a meziher, jejichž náplní jsou průpovídky s povětšinou zhuleneckou případně hip-hopovou tématikou. Mezi takové patří třeba „The Pothead Show Part I.“, „Smokin’ Break“ nebo „The Pothead Show Part II.“ a díky úvodním hláškám částečně i „Pothead Family“ a „Drastical Decomposition of Last Year Harvest“. Úplně výjimečně se pak objevuje ještě jeden prvek, a to když do toho grindu prosáknou trochu elektronické spodky – a musím říct, že právě tady je „Jointification“ pro mě osobně nejzábavnější. Bohužel se něco takového ve větší míře nachází jen v 15. kousku „Congenital Weedaddiction“ a zčásti v úvodní části „Stoned to Death“. Samozřejmě, ani v tomhle případě se nejedná o nějaké objevování Ameriky, protože míchanice grindcoru a tvrdé elektroniky už tu dávno byly, ale stále mi to zní svěžeji než obyčejný a nijak zvlášť kulervoucí grind.

Nicméně, nechápejte mě špatně, protože „Jointification“ rozhodně není nějaký průser nebo vyloženě špatné album. I přesto, že k obsahu jen těžko nelze nemít jisté výhrady (pokud se tedy člověk neřadí k nekritickým příznivcům stylu), nakonec je to pořád úplně pohodová placka, jejíž poslech mi žádné velké problémy nedělal, a to i navzdory ne úplně nejnižší hrací době (jasně, stopáž 37 minut má sice daleko do ambiciózních hodinových opusů, ale oproti všem těm dvacetiminutovkám, které jsou v grindu úplně běžnou záležitostí, tam ten rozdíl přece jen cítit je). A ačkoliv vážně nevěřím tomu, že bych se někdy v budoucnu chtěl k „Jointification“ vracet, nakonec proti tomu albu nic nemám, a jestli patříte k fandům grindu, klidně do toho můžete bez obav jít.


Archagathus – Dehumanizer

Archagathus - Dehumanizer
Země: Kanada
Žánr: grindcore
Datum vydání: 29.9.2014
Label: EveryDayHate Records

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
EveryDayHate Records

Pokud si dobře pamatuju, tak když jste ve škole při písemce opisovali od spolužáka a byli jste u toho přistiženi, dostali jste pětku. Hudební scéna ovšem funguje jinak. Zde můžete opisovat zcela beztrestně a ještě se tím veřejně chlubit prostřednictvím vydávaných cédéček – a sere to jen málokoho. Jedněmi z ukázkových opisovačů jsou i zámořští kaňouři Archagathus.

A od koho že tahle parta z Winnipegu opisuje? Inu, hoši to vlastně nenápadně říkají už názvem svojí kapely. Archagathus byl syrakuský princ, který žil ve 4. století před naším letopočtem. A jeho otec se jmenoval – Agathocles. Ano, je to tak, Kanaďané se zakoukali právě do tvorby belgické grindcorové kultovky Agathocles, na což odkazují nejen názvem, ale i velice podobným logem (na první pohled jsem si fakt myslel, že to je notoricky známé logo Agathocles) a v neposlední řadě samozřejmě i muzikou. Tedy, popravdě řečeno, já nejsem nějaký vyslovený odborník na tvorbu Agathocles, protože tihle Belgičané toho vydali s prominutím jak sraček a protože já prostě nejsem jejich hardcore fanda, znám tu muziku spíš okrajově, ale člověk nemusí být zrovna expert, aby poznal, odkud Archagathus berou.

Vzhledem k tomu, že asi drtivá většina z vás má přinejmenším rámcovou představu o tom, co Agathocles hrají, asi vám je už docela jasné, jak budou znít i Archagathus. Jasně, tihle Amíci také drtí rychlejší, trošku punkem načichnutý grindcore. Texty jsem sice nečetl, ale už jen podle názvů songů to vypadá, že i tematicky se Archagathus inspirovali u svých známějších kolegů – to jen aby toho náhodou nebylo málo. Vše řečené platí o doposud poslední fošně Archagathus, která se jmenuje „Dehumanizer“ a která vyšla na podzim loňského roku. Nicméně bych se docela divil, kdyby na svých dalších nahrávkách Kanaďané zněli trochu jinak.

„Dehumanizer“ vlastně nabízí nijak zvlášť složitý výplach. Rovných 20 krátkých vypalovaček se vměstnalo na plochu pouhých 21 minut a 10 vteřin, tudíž je jasné, že to budou agresivní rubanice, které nic moc neřeší a jdou rovnou na věc. Při domácím poslechu to však bohužel není nic extra zábavného… je to dost jednoduchá smaženice, jeden song jako druhý a všechny v podstatě stejné. Je sice pravda, že jsem nikdy nijak zvlášť neuctíval ani výše omílané Agathocles, ale obecně proti tomuhle druhu muziky nic nemám a tu a tam si nějaký ten nesmlouvaný grindcore s chutí pustím. „Dehumanizer“ mě ovšem docela brutálně nebaví a už po pár válech mi to připadá o ničem. Těch 21 minut se sice vydržet dá, ale je to jen o fous, protože už takhle je to trochu nuda.

Jistě, je mi jasné, že na koncertech budou Archagathus zcela jistě vraždit a že v kotli se to bude mlátit hlava nehlava. Možná, že nějakého šílence do tohoto stylu grindcoru to bude rajcovat i při domácím poslechu. Ale mě osobně „Dehumanizer“ prostě minulo…