Archiv štítku: grindcore

Pink Mass – Necrosexual

Pink Mass - Necrosexual

Země: USA
Žánr: perverse grindcore
Datum vydání: 31.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Invocation of the Necrosexual
02. Hedonist’s Lament
03. Dismal Tormentor
04. Bestial Sodomizers
05. Crypt Perversor
06. Extinction of the Breeders
07. Lair of the Hedonist
08. Voreified
09. Altar of Domination
10. Craving Asphyxiation
11. Excoriated Purity
12. F.O.A.D. N.S.B.M.
13. Sigil of the Sexorcist

Hrací doba: 26:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Rozhodně se nemohu považovat za nějakého velkého příznivce grindcoru, to by bylo dost odvážné, a kdyby to navíc slyšel nějaký ortodoxní grinder, nejspíš by mi za trest nacpal půlmetrové dildo do prdele, o což samozřejmě zájem nemám, poněvadž víc jak čtvrtmetrová dilda můj ánus prozatím nedokáže pojmout. Dovolím si však tvrdit, že na rozdíl od mnohých (většiny?) lidí mám pro tenhle žánr pochopení a je mi na něm sympatická jeho zvrhlost, pohrdání konvencemi a odvaha se hrdě brodit po kolena ve sračkách – leckdy vzhledem k tématům takřka doslova.

Právě díky tomu jsou mi dost sympatické i kapely jako Pink Mass – leckdy dokonce víc vizuálně a tematicky než hudebně. Když si prohlížím fotky kapely, její stylizaci a obecně vizuální stránku, tak mě to prostě strašně baví a cením, jak je to nenormální a tolik vykolejené od průměru. Zábavná je i jejich fascinace perverzí, fetišem a zvrácenými sexuálními praktikami. Grindcorem nepolíbený člověk z takzvaně normální společnosti (a vlastně možná i dost lidí z metalové, údajně nonkonformní scény) by to jistě zavrhnul jakožto něco chorého, úchylného, dekadentního. Vždyť takové to vlastně je, akorát já to považuji za klad. Stokrát radši budu fandit dobytkům, kteří hrají koncerty v kuklách a kožených tangách a na fotkách si kouří monstrózního umělého lofase prošpikovaného hřeby, než takzvaně pohodovým kapelkám, jejichž jediným smyslem existence je nikoho neurazit.

Samozřejmě, že se v grindcoru nejedná o nic neobvyklého, však i v našich končinách najdeme podobné věci. Pink Mass mi svým pojetím dost připomínají třeba slovenské Enema Shower, akorát s tím rozdílem, že Američané tu zvrhlost, perverzi a uctívání BDSM dotáhli ještě o jeden stupínek výše. Mimochodem, věděli jste, že „pink mass“ je satanistický rituál, jehož cílem je obrátit duši zemřelého na homosexualitu? Jestli ne, tak teď už to víte! V případě zájmu klidně googlete, můžete se dostat i k docela zábavným fotkám, jak si kněz Církve Satanovy dře koule o náhrobní kámen matky zakladatele Baptistické církve Westboro, haha. Ale nezapomeňte si zapnout anonymní okno, aby to v historii prohlížeče neobjevila maminka…

Ale to už jsme poněkud odbočili, protože hlavním tématem dnešního povídání je nakonec přece jenom hudební náplň druhého dlouhohrajícího alba Pink Mass s názvem „Necrosexual“. Z téhle stránky už to ovšem tak jednoznačná šleha není. Pink Mass totiž zjevně patří ke skupinám, u nichž jsou ty věci „okolo“ ve finále zábavnější než vlastní muzika. Američané drhnou docela standardní grindovou řezanici, v níž sice lze vystopovat vlivy i dalších extrémních žánrů, ale nejde o nic natolik zásadního, abychom to tu museli rozebírat.

Na druhou stranu, i navzdory skutečnosti, že Pink Mass opravdu nehrají nic zásadního nebo výjimečného, nedá se jim vyčítat, že by hráli nějakou vyslovenou píčovinu. „Necrosexual“ si udržuje extrémnost grindcoru, ale jednotlivé tracky mají hlavu a patu. Pomalu víc, než by člověk od formace jako Pink Mass čekal. Pochválit lze třeba vokály, protože kromě standardního blití Tyranta Perversora se na albu objeví i kanální murmur nebo hysterický jekot. Doprovodným zpěvem (haha!) přispívá i Snevil the Wet-Brained Mercenary (ty jména jsou taky vtipná, to né že né!), což jen podporuje jistou rozmanitost v tomhle směru.

Pink Mass

Ze songů mě nejvíc zaujal „Altar of Domination“ s hodně povedenou druhou polovinou. V palici mi utkvěl i chytlavý začátek „Dismal Tormentor“ a dobré pasáže případně motivy jsem našel třeba i v „Excoriated Purity“ nebo „Bestial Sodomizers“. Výborné jsou pak intro „Invocation of the Necrosexual“, intermezzo „Lair of the Hedonist“ a outro „Sigil of the Sexorcist“, které se všechny nesou v dost odlišném duchu oproti zbytku „Necrosexual“ a mají hodně zajímavou atmosféru (!), až člověku skoro přijde škoda, že okolo nich není trochu jiné než grindcorové album.

Pink Mass dále šlechtí, že „Necrosexual“ trvá jen 28 minut, což je dost málo na to, aby fošna neměla šanci začít nudit. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak na tuhle stopáž a na žánrové poměry se tam toho děje ještě relativně dost, takže to není jen a pouze o tom, že to rychle skončí.

Jak se k tomuhle počinu tedy postavit? Sám pořádně nevím. Na jednu stranu si uvědomuji, že to po hudební stránce není žádná velká pecka a že se k „Nekrosexuálovi“ už vracet nehodlám. Na straně druhé to má svoje plusy, dobré momenty a vysoce zábavné okolnosti. Takhle to vidím – jak s takovým sdělením naložíte vy, to je na vás.


Choked by Own Vomits – Shit World

Choked by Own Vomits - Shit World

Země: Česká republika
Žánr: grindcore / death metal
Datum vydání: 5.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Small Dark Age
02. Stressland
03. Cemeteries Along Roads
04. The Day When I Lost in Myself
05. Dream Is Over
06. Let to Rot
07. Fast Path to Hell
08. Fusion
09. Coffin Nails
10. Asshole in Flames
11. Shit World
12. Like Thousands Suns
13. Dust
14. Pickled Quark Chesse
15. Cruel Face of Life
16. The End of the Shit World

Hrací doba: 30:45

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Choked by Own Vomits

Když Choked by Own Vomits před lety vydávali svůj dlouhohrající debut „Shit Autopsy“ (2009), přišlo mi, že mají vcelku našlápnuto. Placka vzbudila relativně dost pozornosti, vyšla u zavedených Nice to Eat You Records Vládi Prokoše (Fleshless) a celkově mi přišlo, že Choked by Own Vomits mají dobrou výchozí pozici k tomu, aby se na domácí chrochtací scéně zabydleli a aklimatizovali jak prase v chlívku.

Nicméně to bylo před nějakou řádkou roků. Nyní mi přijde, že v následujících letech se Choked by Own Vomits trochu ztratili ze záře grindových reflektorů, a to i v České republice, zemi grindcoru zaslíbené. Anebo možná ne, třeba je žánroví fans a pravidelní návštěvníci grindových akcí z očí nikdy neztratili, ale já do téhle sorty zvrhlíků zrovna nepatřím (obyčejně jsem zvhrnutý krapet jinačím směrem), takže to moc nesleduju. Co vám budu vykládat, měl jsem prostě v piči, co kapela dělá nebo nedělá, poněvadž grindcore není moje srdcovka, a když sem tam dostanu chuť na nějakou pořádnou chrochtanici, tak je mi vlastně vcelku šumák, jakou skupinu si pustím, jelikož mi skoro všechny znějí téměř stejně.

Faktem nicméně zůstává, že na druhou řadovou fošnu Choked by Own Vomits s neméně poetickým názvem „Shit World“ se čekalo celých osm járů. Vysokou uměleckou hodnotu si samozřejmě udržuje i obal, jenž je ještě povedenější než v případě „Shit Autopsy“. Lze si povšimnout, že se na něm objevuje stejná roztomilá oblůdka jako u debutu, akorát tentokrát nepitvá, nýbrž vylézá ze útrob jakéhosi sádelnatého nešťastníka. Pozorný čumil zachytí i další roztomilé detaily jako například Freddyho Kruegera, hlavní postavy z kultovní hororové série „A Nightmare on Elm Street“, v levém horním rohu přebalu.

Osobně mě tyhle prasácké grindcorové obaly vždycky bavily, dokonce čím zvrhlejší, tím lepší. „Shit World“ v tomto ohledu rozhodně není přeborníkem, protože jsem už viděl i mnohonásobně úchylnější grindové obálky, ale pořád je to fajn. Leckdy se mi dokonce stává, že mě obal grindcorového alba baví než jeho samotná hudební náplň. A bohužel musím říct, že „Shit World“ k takovým případům patří.

Já vím, že teď fakt nenapíšu nic objevného, protože jde o něco, co lze napsat možná o nějakých 90 % procentech grindcorových nahrávek (a to se s tím odhadem ještě možná držím střízlivě při zemi), ale – je to prostě typický grind se všemi jeho klady a hlavně i zápory. Choked by Own Vomits se ani náznakem nesnaží o nějakou invenci a sypou ve standardních žánrových mantinelech. Akorát k tomu přimíchávají i citelné deathmetalové ingredience, ale ruku na péro, něco takového v téhle odnoži tvrdé hudby není vůbec nic výjimečného či neslyšeného. Vlastně se to objevuje dost často.

Jasně, jasně, nemusíte se čertit, já samozřejmě vím a respektuji, že tenhle styl má určitá pravidla hry, na něž je nutné přistoupit, a také si jsem vědom skutečnosti, že žádat po grindcorové kapele invenci se rovná naivitě nejhrubšího zrna. Však se s tím do určité míry počítá a rozhodně bych s tím vším dokázal žít… kdyby mě „Shit World“ bavilo. Dokonce i „Shit Autopsy“, které bylo formálně primitivnější, díky menšímu podílu death metalu ještě obyčenější a s takzvaně horším soundem, mi sedělo víc, protože to byla větší čuňárna.

Choked by Own Vomits

Na druhém albu Choked by Own Vomits mi prostě něco schází. Jeho poslech mě sice nesere, ani neuráží, ale jednoduše nevidím jediný důvod, proč bych si měl „Shit World“ pouštět doma, když svět nabízí tuny zábavnější muziky – a to i v grindcorovém ranku. A to skutečně nemusíme požadovat vynalézavost avantgardního grindu. Choked by Own Vomits jednoduše postrádají neodolatelně chytlavý groove, s nímž slaví úspěch třeba Gutalax, ani tu není bestialita extrémnějšího grindu-až-powerviolence – protože intenzita a agrese je taky cesta.

Choked by Own Vomits si prostě drží nenáročné tempo a hrají tak nějak obyčejně. Sem tam nějaký samplík nikoho nevytrhne, natožpak obligátní chroptění. To už se mi víc zalíbily výjimečně kytarové vyhrávky, ale těch na albu je, co by se za nehet nešlo. Abych ale zbytečně nepíčoval, „Shit World“ se furt poslouchá bezproblémově a případnou chuť na nepříliš náročný grindík ukojit dokáže. Rozhodně jsou na tom Choked by Own Vomits mnohem lépe než třeba takoví Felisha, jejichž agro-riffy mě vyloženě sraly.

Ale ono by se našlo mnohem víc expertů, proti nimž jsou Choked by Own Vomits ještě pořád zlatí. To ovšem není argument, na jehož základě by se mělo přehnaně chválit. Řekněme si totiž na rovinu, že i přes nepopiratelnou řemeslnou úroveň není „Shit World“ ničím víc než jen průměrnou plackou. Fandové žánru si na to po nějakých těch pivech jistě s radostí zaskotačí v kotli na koncertech, ale sváteční posluchači grindcoru by se měli porozhlédnout po něčem lepším.


Psudoku – Deep Space Psudokument

Psudoku - Deep Space Psudokument

Země: Norsko
Žánr: avantgarde grindcore
Datum vydání: 25.4.2017
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. KCultraVIII_8000
02. KATASTROFALEjusteringer
03. hq_[LQ]
04. spaceBURIEALiz_9
05. ZpRNVphNtz
06. TODesprog_3000
07. KRISEzettinx.PCM
08. EDB-doom
09. KOSMISQUE_trapp

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Norskou šílenost Psudoku jsem až do nedávné doby vůbec neznal. Už jen název kapely mě ovšem zaujal, protože to zní jak nějaké psychedelické sudoku. Což je mi dost blízké, poněvadž sudoku dost často luštím na hajzlu během sraní, a díky prdelně-fekálním výparům to občas bývá hutně psychedelické. To je prostě jasné, že jde o kapelu přímo pro mě!

Předpokládám ovšem, že moje toaletní historky vás i navzdory jejich nepochybné napínavosti nezajímají, dokonce vás podezřívám, že si myslíte, že jsou pěkně o hovně. Budiž tedy, nebudu vás s tímhle dál srát, vraťme se k Psudoku. Kromě roztomilého názvu mě totiž zaujaly i ukázku tvorby, z nichž jsem vycítil, že by se mohlo jednat o solidní vyšinutost. A jsem rád, že jsem se nemýlil (opět a jako vždy – člověk se musí sám pochválit, protože nikdo jiný to za něj tak dobře neudělá!).

Grindcore je muzika, jež mi sice nevadí, ale nemůžu tvrdit, že bych ji nějak zásadně vyhledával. Popravdě řečeno, většinu grindových alb si třeba několikrát poslechu a pak už se k nim nevracím, protože mezitím narazím na jinou chrochtačku, která zní nemlich stejně. Žánrové desky, k nimž cítím nějaký vztah a mám potřebu se k nim vracet, bych bez jakéhokoliv přehánění spočítal na prstech… a myslím, že by mi bohatě stačily jen prsty na rukou. Tím spíš však dokážu ocenit, když se někdo na tenhle styl dívá trochu netradičně a zvládne jej pojmout svěžím způsobem. Takových si cením. A nejen kvůli tomu, že originalita obecně vzato nebývá koníčkem grindových muzikantů.

Norský projekt Psudoku naštěstí patří k těm, kteří se nebojí vydat se mimo standardní mantinely a pojmout ten grindcore trochu jinak, než je obvyklé. Za kapelou stojí borec Steinar Kittilsen, jenž má na triku i formaci Brutal Blues, na jejíž bezejmenné debutové (a doposud jediné) EP z roku 2014 vzpomínám jako na kurevsky agresivní, leč netuctový grindový výplach. U Psudoku je ona netuctovost ještě umocněna.

Sluší se ovšem zmínit jednu věc. Řekl bych, že jedním z hlavních poznávacích znamení grindcoru je agrese a extrémnost – a v tomto ohledu „Deep Space Psudokument“ navzdory své avantgardnosti nezaostává. Skladby jako třeba „KCultraVIII_8000“, „KATASTROFALEjusteringer“, „hq_[LQ]“, „TODesprog_3000“ nebo „KOSMISQUE_trapp“ jsou myslím pořád dost hustý nášup, jejž mnozí budou stravovat hůře než soutěžící „Fear Factoru“ brouky, vnitřnosti, býčí koule a prasečí konečníky. Psudoku navrch přidává velkou porci techničnosti a hráčské ekvilibristiky. Která se naštěstí nezvrhává v čirou onanii a předváděčku hráčských dovedností.

Ostatní písně – tedy „spaceBURIEALiz_9“, „ZpRNVphNtz“, „KRISEzettinx.PCM“ a „EDB-doom“ – jsou již o něco experimentálnější, byť i té první pomyslné kategorii myslím přísluší titul avantgardní. V právě jmenované čtveřici možná poleví tempo a údernost, ale na jejich místo nastoupí hromady vesmírných pazvuků a klávesových vylomenin, leckdy dokonce i zvláštní atmosféry. A pořád je to velká paráda.

Psudoku

„Deep Space Psudokument“ možná nabízí jen 25 minut muziky, ale věřte tomu, že je to až až. Nápady jsou hodně nahuštěné, takže i za těch 25 minut se tam toho odehraje hromada. Navíc musím hodně cenit, že u Psudoku v obou polohách cítím určitou a duši, což je obrovský rozdíl nejen proti běžnému grindcoru, ale i třeba proti „matematicky“ technickým skupinám, k nimž se Steinar svou muzikou také občas blíží.

Než skončím, rád bych zmínil ještě jednu věc. Společně s „Deep Space Psudokument“ jsem hojně poslouchal i předchozí desku „Planetarisk Sudoku“, která je podle mě ještě o notný kus lepší – mnohem avantgardnější, místy až skoro jazzová, ve své netradičnosti snad ještě šílenější než letošní počin. Doporučení každopádně platí na obě fošny, protože obě jsou moc super.


Full of Hell – Trumpeting Ecstasy

Full of Hell - Trumpeting Ecstasy

Země: USA
Žánr: grindcore / powerviolence
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Deluminate
02. Branches of Yew
03. Bound Sphinx
04. The Cosmic Vein
05. Digital Prison
06. Crawling Back to God
07. Fractured Quartz
08. Gnawed Flesh
09. Ashen Mesh
10. Trumpeting Ecstasy
11. At the Cauldron’s Bottom

Hrací doba: 23:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hudební skupiny s vyvíjející se kariérou musí čelit nejrůznějším překážkám. Tou nejzásadnější je asi moment, kdy kapela potřebuje potvrdit své místo na scéně. Místo, jež si díky své předchozí tvorbě tvrdě vydobyla, upozornila na sebe, přilákala spoustu zvědavců, nových fanoušků a ti teď neočekávají nic menšího než další porci kvality. Nemluvě o tom, když se na ono vysněné místo dostane díky spolupráci s jinou kapelou. To už jsou potom oči a uši nastraženy opravdu pečlivě. A přesně to je případ Full of Hell.

Tito Američané se dostali na současnou pozici díky dvěma albovým spolupracím – roku 2014 s japonským mistrem hluku Merzbowem a o dva roky později s americkými kolegy The Body. Oboje nesmírně zajímavé práce. Především první kolaborace sklidila velký ohlas a zařadila Full of Hell mezi velká jména. Ještě předtím stihli vydat dvě řadovky, avšak oproti dvěma zmíněním plackám se jedná o poměrně standardní powerviolence (ovšem vůbec ne špatný). Noisové hrátky jim vtiskly vlastní tvář a dodaly na půvabu. „Trumpeting Ecstasy“ je tak třetím čistě klasickým počinem Full of Hell. Tentokrát s jasným úkolem ukázat, že sami to umíme taky.

Full of Hell na to nejdou nijak od lesa – jednoduše vzali všechno, co je k vytvoření pořádného bordelu dostatečně extrémní, naládovali to do nástrojů a přetavili na desku. Fakt tu jedou na dřeň, šestadvacet minut totálního chaosu. Je tu grindcore, je tu powerviolence, black, death, doom, sludge, a ano, i ten noise, původně naordinovaný Merzbowem, si sem našel cestu. Sice zdaleka ne v takové míře jako na dřívějších nahrávkách, ale skladbami se různě potuluje chuchvalec plný všelijakých efektů a pazvuků. Produkce má lehce industriální podtón, zpěv se pohybuje od těch nejhlubších hrdelních projevů až ke skřekům nejrůznější rychlosti šířících ztrátu, zmar a zoufalství, stejně tak hudba dokáže během chvíle zpomalit k pohřebním stupni, aby se zase splašila do zběsilosti.

Přestože základní aspekty grindu jsou splněny, „Trumpeting Ecstasy“ nemůžu považovat za to album, jež bylo očekáváno a o kterém se toho tolik napovídalo. Bohužel, Full of Hell se zde setkávají s nešvarem grindcoru, a sice že hranice mezi masakrem, který baví anebo nudí, je proklatě tenká. „Trumpeting Ecstasy“ je tak na půli cesty. Jsou zde momenty, co určitě šlapou, ať už je to „Bound Sphinx“, „Crawling Back to God“ nebo „Ashen Mesh“. Mají svojí variabilitu, dobré nápady, tah na bránu. No, a pak je tu také spousta klišé. Originalitu nabranou na předchozích deskách, aby tu člověk pohledal. „Trumpeting Ecstasy“ nijak nevybočuje z klasické produkce grindu posledních let, tedy alespoň ne v takové míře, jak bych očekával. A nepomohl ani Kurt BallouConverge, starající se o basu a nahrávání celé novinky. I on byl jedním z důvodů, proč jsem téhle desce tak věřil.

Full of Hell

Menší experimenty v podobě ženského hlasu v kontrastu s řevem na noisovém pozadí v titulní písni či závěrečná šestiminutovka „At the Cauldron’s Bottom“ mě moc nevytrhnou, naopak daleko bližší mi zde jsou nejkratší kusy pod hranici jedné minuty, kde se to řeže hlava nehlava, ale zase tomu schází něco navíc. Z těchto důvodů moc nechápu to pozdvižení, které okolo „Trumpeting Ecstasy“ panuje. Překvapí tak možná posluchače grindcoru neznalého. Nenabízí nic dříve neslyšeného, a když se nad tím vlastně zamyslím, tak je to dost možná nejslabší představení „Full of Hell“.

Výsledný verdikt = jednoznačné zklamání. Z hlediska grindcoru se jedná o běžné album, které mít v hlavičce jiného interpreta, dá se mluvit dokonce o solidním počinu. Jelikož tam ale stojí jméno Full of Hell, a ne místní parta z Horní Dolní, musí být optika trochu přísnější. Kluci americký to umí líp, o tom nás už několikrát přesvědčili. Na scéně nepůsobí ještě ani deset let, takže věřím, že to nejlepší ze svých rukávů teprve vytřepou.


Friendship – I&II

Friendship - I&II

Země: Japonsko
Žánr: powerviolence / sludge
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Jerusalem
02. T.R.Ø.Y
03. Bill Evans
04. €ompton
05. Represent
06. Bottomless Pit
07. Abuse
08. SB
09. Hype
10. Slaughterhouse
11. Law
12. El Chapo

Hrací doba: 26:07

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Jistě znáte ten pocit, kdy máte náladu na nějaký bestiální výplach, který řeže hlava nehlava v těch nejzběsilejších tempech. Právě pro takové chvíle existují skupiny jako Friendship. Jejich hudba i navzdory názvu kapely není vůbec přátelská, právě naopak, je naprostým protikladem toho, co si pod pojmem přátelská hudba představíte. „I&II“ vám totiž setne palici se stejnou spolehlivostí jako nabroušená gilotina na obálce nahrávky.

Pro někoho by mohlo být zajímavé, že Friendship pocházejí z Japonska. Nicméně jejich původ vlastní hudbu nijak neovlivňuje – bordel je totiž mezinárodní nebo ještě lépe řečeno nadnárodní záležitost. Z hlediska povinné informativní části recenze je zajímavější skutečnost, že ačkoliv může být „I&II“ považováno za debutovou desku Friendship, v reálu se o úplně nový materiál nejedná. Ve své podstatě totiž jde o kompilát dvou předchozích minialb, která si Japonci vydali sami. Jistě vás překvapí a ohromí, že se tato ípka jmenovala „I“ a „II“. Na „I&II“ však (naštěstí) není nijak poznat, že jsou to původně dva samostatné počiny, fošna nepůsobí rozhádaně a naopak vyznívá jednolitě a konzistentně.

Nyní se ale konečně přesuňme k tomu, co za brajgl Friendship vlastně produkují. Japonci si libují ve zvířecím powerviolence, v grindcoru toho nejhrubšího zrna. Ihned první skladba „Jerusalem“ na vás vysype zkurveně nenávistný chlívek, který je místy natolik extrémní, až to skoro zavání noisovými vlivy. První song trvá půlminuty a nedivil, kdyby i takto krátká doba stačila Japoncům na to, aby dokonale odradili slabší povahy.

Jenže pozor, nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Friendship hrají arci-agresivní bordel, nehrají však píčovinu bez mozku. „I&II“ má nějaký 26 minut, takže by člověk při takto krátké stopáži snad i očekával, že to Japonci budou bestiálně rubat po celou dobu, ale taková představa je lichá. Vedle zvěrských powerviolence momentů je totiž nahrávka prošpikována šnečími sludgovými momenty. Friendship vás nejprve roztřískají na maděru a tu zkrvavenou kaši, která po vás zbude, posléze vymáchají v ohavném bahně. Opět může za krásný příklad posloužit úvod „I&II“, protože hned po již zmiňované zběsilosti „Jerusalem“ přijde naopak pomalá temná tryzna „T.R.Ø.Y“. Třešničkou na dortu pak budiž občasné nihilisticky vřískající znásilňované kytary, při nichž zaručeně zjihne každý, kdo uctívá negativismus Khanate.

Friendship ve své muzice dokázali skvěle nakombinovat animální agresi a metalovou temnotu do krásně vyšinutého celku, který zvládne ukojit vaši touhu po extrémní produkci, a přitom není samoúčelnou přehlídkou toho, jak rychle dokáže bubeník sypat. Jinými slovy, Friendship ukazují, že i powerviolence lze hrát takovým způsobem, aby dávalo smysl se mu věnovat v rámci domácího poslechu, aniž by u toho ztratil to, co je pro tento žánr typické. A to je moc dobrá vizitka. V neposlední řadě pak „I&II“ opětovně potvrzuje, že zámořský label Sentient Ruin Laboratories má prostě čuch na výborné neokoukané extrémní kapely a že jeho ediční plán se rozhodně vyplatí sledovat.


The Drip – The Haunting Fear of Inevitability

The Drip - The Haunting Fear of Inevitability

Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Blackest Evocation
02. Anathema
03. Gruesome Poetics
04. Dead Inside
05. Covered in Red
06. Terror War Industry
07. Painted Ram
08. Wretches
09. In Atrophy
10. The Answer
11. Exile
12. Consigned to Fate
13. Bone Chapel

Hrací doba: 31:07

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ke kapele The Drip jsem se dostal náhodou. Tuším, že to bylo přes jeden z newsletterů od Relapse Records, na jehož základě jsem si poslechl promo singl k chystané novince. Relapse je za všechna ta léta docela spolehlivá stáj pro extrémní kapely, a tak nebyl jediný důvod, proč nedat těmto Američanům šanci. Dalším plusem, alespoň pro mě, je přítomnost Joela Grinda, který se na „The Haunting Fear of Inevitability“ podílel jakožto producent. Grind je podepsán pod nespočtem dalších desek, avšak já si ho oblíbil především pro jeho odvedenou práci v základním táboře Toxic Holocaust, kde se jak známo stará téměř o první a poslední. The Drip s debutem poměrně otáleli, na scéně se pohybují již deset let a na svém kontě mají dosud pouze tři EP, ta se nesetkala s nijak velkou odezvou. Jejich čas tak přichází možná nyní.

První poslech alba mě zcela upřímně nechal chladným. Celé mi tak nějak prosvištělo hlavou bez většího povšimnutí. Ona půl hodinová stopáž uběhne hodně rychle, člověk si však možná řekne, jestli není třicet minut na grindcore až moc. Inu, s dalšími poslechy jsem zjistil, že mě v nepozornost uváděl mdlý začátek nahrávky. Ačkoliv je první skladba „Blackest Evocation“ kvalitním otvírákem v opravdu extrémním tempu, který si myslím kapelu představí dokonale hned v prvních sekundách, následující popěvky působí nudně.

The Drip rozhodně nejsou klasickou grindovou kapelou jedoucí v zajetých kolejích, ale naopak osvěžují žánr o prvky crustu a zejména death metalu. Jako celek to zní moderně, a to i díky zvolené produkci, i když té by dle mého soudu neuškodilo trošku špinavější, brutálnější vzezření. Modernost „The Haunting Fear of Inevitability“ se mimo zvuku promítá ve struktuře jednotlivých písní, kdy kapela doslova lítá z rychlostních extrémů do hlubin breakdownů a zase nazpátek. To vše samozřejmě za neuvěřitelných hráčských výkonů, především pak bubeníka Shanea Browna, jenž nejrůznějšími přechody a hlavně blastbeaty rozhodně nešetří. Zahanbit se nenechává ani zpěvák Brandon Caldwell. Ten se ve zběsilých tempech drží grindové štěkotu a v hutnějších částech přechází do hrdelního projevu. Na tomto postupu není nic špatného, je ovšem setsakra těžké udržet posluchačovu pozornost a nespadnout do stereotypu.

To se nedaří právě prvním písním, kde ze zvoleného formátu vybočuje až čtvrtá „Dead Inside“, v níž se nachází také uvolněnější tempo, které se mi, jak brzo zjišťuji, v kombinaci s oním šílenstvím zamlouvá. Kapela zde dokáže vytvořit atmosféru, jež je dotažena k dokonalosti v písni „Painted Ram“ a následující „Wretches“. Obě nesou znaky, řekněme až epicky pojatého grindu, což je přesně jeden z momentů překvapení a důvodů, proč se k desce vracet. Prostor zde mají také zajímavě se prolínající kytarové harmonie, jež v tom zdrcujícím náporu vyznívají až očistným dojmem. Není překvapením, že právě tyto skladby jsou těmi nejdelšími a překračují tříminutovou stopáž. Nelze opomenout „Terror War Industry“, ideální sypačku předcházející zmíněným dvěma songů, díky níž ještě výrazněji vyniknou.

The Drip

Právě od zmiňovaných momentů je album ihned příjemnější, tvárnější a začíná být zajímavé. Přestože nahrávka opět pokračuje v trendu prvních skladeb a v určitých momentech ztrácí dech, působí zde pospolitě a zdárně ubíhá k závěru. Tam se nachází předposlední „Consigned to Fate“ popoháněná kupředu zdařilým punkovým riffem, jímž se zarývá se pod kůži velice obstojně, až dojde na závěrečnou „Bone Chapel“. Na jejím začátku se dostane ke slovu zcela sólově také baskytara, poprvé a naposledy. Píseň opět patří k těm promyšlenějším a hraje si s náladami posluchače, podobně jako ve středu desky, jako závěr „The Haunting Fear of Inevitability“ funguje bezpečně.

Pravdou jest, že je třeba se k albu trochu propracovat a rozhodně se nejedná o záležitost na jeden či dva poslechy. Určitě svou hodnotu obsahuje, avšak při letmém poslechu může zůstat zakryta v neurvalém a chaotickém tempu, grindcoru vlastnímu. Desce bych mohl vytknout četnost breakdownů, nejsem jejich nadšeným příznivcem, ale vzhledem k celkové délce písní se jedná o věc, již lze bez problémů překonat. Ostatně v tom spočívá celé aranžmá The Drip, díky němuž mohou přilákat spoustu fanoušků z různých žánrů. Produkci jsem čekal posunutou do extrémnějších poloh, čímž by se dalo vyvarovat sterilnímu až vyumělkovanému zvuku, jakým na mě v určitých momentech debut dýchal.

Hlavním problémem ovšem zůstává nevyváženost skladeb a přítomnost hluchých míst. Některé skladby jsou bez nápadu, jiné jich zase mají přehršel. Oceňuji zejména snahu posunout se v žánru někam výš, nebát se zaexperimentovat a zároveň ponechat základ takový, jaký má v daném žánru být, což se zde myslím koneckonců povedlo a The Drip na tom mohou stavět do budoucna. „The Haunting Fear of Inevitability“ lze doporučit a přišpendlit mu nálepku lehce nadprůměrné desky, jejímž poslechem nic nezkazíte. Při tomto závěrečném hodnocení mi neustále vyskakuje na mysli říjnové album singapurských Wormrot, které je věru o třídu lepší. Takže jestli chcete opravdu top grindcore z poslední doby, sáhněte spíš po červech.


Enema Shower – She Asked for It

Enema Shower - She Asked for It

Země: Slovensko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Bizarre Leprous Production

Hrací doba: 28:12

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Enema Shower

O slovenských řeznících Enema Shower jsme si zde už kdysi povídali, když vyšlo jejich ípko „In the Name of Sadism“. Nyní se na ně podíváme znovu, byť venku nemají žádnou novou placku. V loňském roce ovšem vydali svou první řadovku „She Asked for It“, přičemž právě ona je tou vyvolenou nahrávkou, na niž se dnes podíváme.

Hudební náplň „She Asked for It“ svým způsobem ani nemá cenu moc rozebírat. Kdybych byl hodně velký cynik, tak bych vás jen odkázal na dobovou recenzi „In the Name of Sadism“, kde byste se dočetli vše podstatné, poněvadž řadovka nenabízí žádný posun. A popravdě řečeno, opak by byl překvapením. „She Asked for It“ je samozřejmě grindcorový chlívek… a to je vlastně vše.

Enema Shower stojí kdesi na půl cesty mezi standardním grindcorem a tupa-tupa tancovačkou. Tempo „She Asked for It“ je povětšinou valivé – v tomto ohledu jistě potěší, že „basturbace“ (crossover baskytary a masturbace) jsou adekvátně hlasité. Nějaká ta sypačka se ovšem taktéž objeví, kupříkladu ta v „Rapecontest“ je docela bestiální. Samply se tentokrát šetří, ale něco málo se rovněž najde. Všechny milovníky oldschoolových trashových explotation / splatter céček jistě potěší úryvek z kultovní prasárny „The Incredible Torture Show“ / „Blood Sucking Freaks“ (film má dva názvy, v češtině jako „Divadlo hrůzy“) z produkce legendárních Troma Entertainment v tracku „Bondaged in Barbwire“. Což je jen tak mimochodem jeden ze tří songů, který se objevil už na „In the Name of Sadism“ a nyní si dává reprízu. Zkrátka ale nepřijdou ani milovníci pornografického umění – kompozice jako „Anal Meeting“ či „Sasha Grey“ budiž důkazem.

Snad netřeba zmiňovat, že „She Asked for It“ nepostrádá ani další typické grindcorové atributy jako prasečí chrochtání nebo kraťoučkou stopáž – v tomto případě 28 minut.

Jestli vám z toho vychází, že Enema Shower nepředvádějí nic výjimečného, pak máte pravdu. Na „She Asked for It“ se nenachází nic, co byste už neslyšeli jinde. Na domácí poslech to moc vhodné není, ačkoliv několikrát se fošna otočit dá. Jenže všichni víme, že síla podobných uskupení tkví především v živém vystupování, kde se to pod pódiem může mlátit hlava nehlava. A k takovým kratochvílím Slováci hrají důstojný doprovod. A když na to přijde, myslím, že Enema Shower téma zvrácených sexuálních praktik zpracovávají zábavnějším a uvěřitelnějším způsobem než například čeští kolegové Felisha, jejichž debut jsem tu vyhejtoval začátkem roku.

Vzato kolem a kolem je však „She Asked for It“ záležitostí pouze pro fandy stylu, kteří touží mít doma každý prasečák pod sluncem. Pro nás ostatní smrtelníky je to album, jaké k životu nepotřebujeme.


Felisha – Homo Latex Latexus

Felisha - Homo Latex Latexus
Země: Česká republika
Žánr: grind’n’roll
Datum vydání: 1.11.2015
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Felch
02. If Your Age Is on the Clock, You Are Right for My Cock
03. Swingers Eve
04. I Loved You Since the First Time I Sawed You
05. She’s Too Young for Summer Night
06. Cum, Till I Feel Like Pissing
07. Flushing Stomach
08. Latex Life [feat. Chymus]
09. Mouth Toilet
10. Nozofilia

Hrací doba: 29:07

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Pařát Magazine

Česká republika dozajista patří ke grindovým velmocem, o tom snad není moc sporu. Jestli na světové mapě nějakého extrémního kytarového žánru naše země opravdu svítí, pak je to právě tenhle. Ani nemusíme zmiňovat obligátní trutnovský festival, jímž se tohle tvrzení obvykle podporuje (neříkám, že neprávem), ono se stačí podívat čistě jen na hudební produkci, protože těch grindových kapel je tu skutečně hodně a nemalou část z nich lze v rámci daného stylu považovat za kvalitní. Nicméně, toto samozřejmě neznamená, že vše české grindové je také dobré…

V případě Felisha se vše na první pohled tváří lákavě. A tím teď ani nemám moc na mysli stylizaci skupiny, byť na ni pětice zcela zjevně klade nemalý důraz. Spíše jsem to směřoval směrem k sestavě, v níž je naskládaných hned několik ostřílených borců, kteří hrají nebo v minulosti hráli v zavedených smečkách jako G.O.R.E., Disfigured Corpse, Antigod nebo Spasm. Už jen díky tomu není nutné Felishu nějak podbízivě šetřit, ačkoliv je „Homo Latex Latexus“ formálním debutem, před nímž kapela vydala jen EP „Lattexxx“ a kdysi dávno v minulosti v pravěkém stádiu ještě nějaké demo. A právě v takovém případě, když má člověk jen o trochu vyšší než takřka žádné nároky, se ukáže, že „Homo Latex Latexus“ vlastně není zas taková sláva.

Jistě, Felisha hraje grind a to obecně velmi často nebývá nějak prudce inteligentní muzika. Felisha navíc hrají takový ten srandovní taneční grind, kde to platí ještě dvojnásob. Toho jsem si samozřejmě vědom a také jsem tím pádem od „Homo Latex Latexus“ neočekával žádný hluboký transcendentální prožitek – šel jsem do toho s tím, že to bude prostě prdel. Zdánlivě je, ale… Inu, když konečně přestanu chodit kolem horké a řeknu to na rovinu, tak to podání Felisha je prostě strašná odrhovačka.

Jasně, asi můžete kontrovat tím, že v tom Felisha nejsou jediní a je to problém u spousty grindových kapel. Pokud ale pominu, že „když to ostatní dělají blbě, tak to přece nevadí ani u mě“ není moc omluva a je to poměrně chabý argument, tak u mnoha formací tu jednoduchost zahladí extrémní výrazivo žánru, ale to v tomhle případě jaksi necítím. Zároveň Felishe scházejí i pořádně chlupaté koule, díky nimž jsou brutálně zábavní třeba jihočeští Gutalax, kteří to v jádru hrají podobně křupansky. Nicméně Felisha, když to trochu nadsadím, místy zní pomalu jak Walda Gang s ostřejším vokálem. A snad všichni cítíme, že tohle přirovnání v žádném případě není myšleno příliš pozitivně…

Dalším problémem „Homo Latex Latexus“ pak je jeho životnost. Jasně, opět lze říct, že grindcorová alba nejsou až na výjimky ničím, u čeho by člověk meditoval při domácím poslechu ještě mnoho měsíců po vydání. Jenže poslech „Homo Latex Latexus“ mě vcelku rychle začal skoro až obtěžovat a některé momenty se pro mě staly vyloženě otravné. Jako příklad mohu uvést třeba úvodní riffy v „If Your Age Is on the Clock, You Are Right for My Cock“ či „I Loved You Since the First Time I Sawed You“.

Felisha

Trochu diskutabilní rovněž může být přínos zpěvačky. Album v základě nahulákal PaYoung (jenž už z kapely začátkem roku odešel), ale vedle něj se v sestavě nachází ještě Renáta „Renhule“ Valešová (zde jako Frau Ren), která je jinak na scéně známá spíše jako fotografka. Jestli sem tam něco zařve, moc to není poznat, takže její vklad do zvuku Felisha se tím pádem omezuje na občasné porno-vzdychání „aaahhh“ a „ooohhh“. Skoro mi připadá, že ve skupině plní spíš jen roli maskota. Ale na druhou stranu, je to z mojí strany spíš jen taková jízlivá poznámka na okraj, není to zase důvod, proč mě „Homo Latex Latexus“ takřa vůbec nezaujalo. Z jistého úhlu pohledu lze vlastně i říct, že vzhledem k vizuální a tematické stylizaci Felisha (jakkoliv ji beru jen s nadsázkou a jako vtip… od nějakého serióznějšího a hlavně uvěřitelného uchopení tematiky BDSM a podobných věcí tu jsou přece jen trochu jinačí skupiny) je docela adekvátní mít v sestavě i „maskota“. Na druhou stranu, je možné se to po odchodu PaYounga změní a její role bude větší, nevím.

Je mi jasné, že se svým pohledem budu spíš asi v menšině, protože se mi zdá, že Felisha prozatím sklízí jen kladné reakce (ačkoliv zas tolik recenzí ještě nevyšlo), a že spousta lidí si o mně bude myslet, že jsem kretén, protože tam přece hrají zavedení muzikanti, a tím pádem to zaslouží pochvalu… a protože mi obecně připadá, že se na české metalové scéně kritika moc nenosí a jiný než jednoznačně pozitivní názor se bere jako něco, co by nemělo existovat. Nicméně si nemůžu pomoct, Felisha potažmo její debut mě prostě vůbec nebaví, už po druhém poslechu mi to album připadalo dočista vyčerpané, a i když to má pouhých 29 minut, dost často jsem to z nudy vypínal.

Jasně, můžete to obhajovat, že je to prostě sranda, ale tím spíš – sranda musí být zábavná a to Felisha podle mě není. Pokud to zúčastněné baví (ať už jsou to členové kapely, její posluchači nebo návštěvníci koncertů), nic proti tomu nemám a nijak mě to neuráží – užijte si to (bez ironie). Já u toho ale být nemusím.

Felisha


Venomous Concept – Kick Me Silly – VC III

Venomous Concept - Kick Me Silly – VC III
Země: USA
Žánr: grindcore / hardcore / punk
Datum vydání: 8.1.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Rise
02. Bust with You Debt
03. Anthem
04. The Potters Ground
05. Human Waste
06. Leper Dog
07. Farm Boy
08. Head on a Stick
09. Pretend
10. Johnny Cheeseburger
11. Forever War
12. Good Times
13. Pretty on the Inside
14. Holiday In Switzerland
15. Fucked in Czech Repub!
16. Neck Tie
17. Frontal Lobe Disorder
18. Daycare
19. Quazimodo
20. Burning Fatigue
21. Rocket Science
22. Pissing Match [bonus]

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook

Když padne řeč na americkou sebranku Venomous Concept, tak se člověk jen těžko může ubránit označením typu superkapela, takže si to odbudu hned takhle zkraje. Tato drtička kostí totiž vznikla v podstatě jen jako odpočinkové místo pro realizaci vlastních hudebních nápadů hned několika persón, jejichž domovské kapely lze označit za veličiny a v jednom případě pak dokonce za stále žijící legendu daného žánru. A přesně tak Venomous Concept taky fungují. Jako nárazovka, jež se vždycky jednou za delší dobu zjeví, vypustí mezi fanoušky, kteří už připomínají spíše hladové psy, novou placku a po se chvíli stáhne, protože domovské kapely mají přeci jen přednost.

Tím však nechci říct, že by plody jejich vzájemné spolupráce měly být brány jako méněcenní levobočci, kteří si nezaslouží žádnou pozornost, protože Venomous Concept si svůj standard na dosavadních dvou počinech dokázali udržet bez většího zaváhání, a nic menšího se tak nečekalo ani od trojky „Kick Me Silly – VC III“. Ta navazuje na velmi povedený debut „Retroactive Abortion“ z roku 2004 a ještě lepšího následovníka jménem „Poisoned Apple“, jenž vyšel o čtyři roky později. Na novinku se čekalo trochu déle, ale přijde mi, že o to víc se borci snažili, protože ačkoli je to stále tatáž písnička, tak výsledek je pořád ještě povedený.

Pojďme si tedy říct, kdo za Venomous Concept stojí, ačkoli si nemyslím, že by to pro někoho byla opravdová novinka. Když začnu od největšího jména, tak z řad Napalm Death se ve Venomous Concept sešli Shane Embury a Danny Herrera. Početně stejné zastoupení pak mají již nefunkční Brutal Truth prostřednictvím dvou bývalých členů Kevina Sharpa a Dana Lilkera, přičemž ten první se dále věnuje Lock Up a Dan Lilker se soustředí na své Nuclear Assault a několik dalších partiček. No, a pak je tady novic John Cooke, jenž do tohohle chorobného vlaku naskočil v roce 2010 a aktuálně hraje s Anaal Nathrakh a Napalm Death, s nimiž vystupuje živě. Všechno tedy svádí k pořádném grindovému nátěru, což je z jistého úhlu pohledu domněnka správná. Venomous Concept ale hrají spíš jeho punkovější verzi, která je hodně ovlivněná starým hardcorem. Ona ta hranice mezi těmito styly je ovšem tak tenká, že nemá smysl řešit, jestli je to více grind nebo HC/punk, protože hlavní je, že „Kick Me Silly – VC III“ kope jako kráva.

Něco málo přes 20 písní a 50 minut celkové hrací doby dává jasně na srozuměnou, že tahle placka je hlavně o krátkých a úderných válech. A to prosím ještě závěrečný bonus jménem „Rocket Science“ trvá 15 minut, nicméně velká část je v podstatě ticho a nějaké praskání, protože to pravé peklo v této písni trvá jen opravdu malou chvíli v samém úvodu. Neříkám, že je úplně jednoduché takto laděnou desku přečkat pro člověka, jemuž grind nic neříká, protože jakkoli je tam punk a jeho zpěvnost místy cíti opravdu mocně, tak pochopím, že Venomous Concept někomu přijdou jen jako neforemný bordel. A ono to tak vlastně i je. Krátké vály jako „Busy with Your Dept“, „Cheesburger“ či „Pretty on the Inside“ nemají žádný pevný řád, Kevin Sharp v nich trápí své hlasivky na maximální obrátky a zbytek kapely je tak extrémní, jak je to jde.

Já osobně spatřuji vrcholy v trochu delších skladbách, které se z toho ukrutného grind/punku vylučují třeba jen náznakem vokálních melodií („Rise“), pomalejším tempem a odsekávanými kytarami („Forever War“), skočností („Farm Boy“), případně hardcorovými sbory v opravdu hymnické „Anthem“. „Kick Me Silly – VC III“ odsýpá náramně a komu nevadí, že hodně písní jsou jedna s druhou snadno zaměnitelné, tak by neměl mít s nahrávkou problémy. Punkovější věci jako „Fucked in Czech Repub!“, „Leper Dog“, „Pretend“ či „Frontal Lobe“ nakopnou i toho největšího suchara.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat přispění ostatních členů, tak mě strašně baví vokál Kevina Sharpa a kytarová práce dvojice EmburyCook, jimž to hraje skvěle a hned při první příležitosti ukázali, že rozšíření sestavy o další struny má svůj smysl. Řada písní by se dala označit za propracovanější, než tomu bylo minule, kde převládaly hlavně krátké rychlovky ohlodané na kost. Na „Kick Me Silly – VC III“ mi několik skladeb připomíná dokonce aktuální formu Napalm Death. Ovšem nemyslím si, že by to „Human Waste“ či bestiální „Day Care“ mělo nějak svazovat a narušovat tak celkovou atmosféru „Kick Me Silly – VC III“, která zní jako soundtrack ke kritice toho nejhoršího na současné společnosti, takže se připravte na naprostý chaos.

Škoda trochu nepovedeného zvuku, kterému klasicky chybí víc dynamiky. Není to sice žádná hrůza, protože krom několika momentů, kde jsem ze sluchátek slyšel takové to nepříjemné práskání, to není nic, co by od Venomous Concept mělo potenciálního posluchače odrazovat. Naopak, ve své kategorii dělá tahle pětice svou práci velmi dobře a z formálního hlediska k samotné hudební náplň vlastně ani nemám co vytýkat. Je to zahrané pěkně řízně od podlahy, a protože se u poslechu novinkové placky dobře bavím, tak s klidným srdcem říkám, že „Kick Me Silly – VC III“ si pozici vedle svých starších bratříčků jistě obhájí, protože nijak výrazně nezaostává.


Carcass, Napalm Death, Obituary

Napalm Death, Obituary, Voivod
Datum: 5.11.2015
Místo: Praha, Folimanka
Účinkující: Carcass, Herod, Napalm Death, Obituary, Voivod

5. listopadu se vyplatilo pod Nuselský most dorazit nikoliv volným pádem s následkem strašlivé smrti, nýbrž pěkně pěšky a s lístkem v ruce. V blízké sportovní hale Folimanka totiž proběhl koncert hned čtveřice jmen, u nichž označení legendy v anotaci není jen laciným reklamním šidítkem, nýbrž něčím, s čím se nedá nic jiného než ztotožnit. Jména Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už na scéně rezonují od 80. let a stačil letmý pohled na masy lidí entuziasticky hemžících se v areálu haly, aby bylo jasné, že jejich sláva nikterak nevybledla. Vzhledem k množství kultovních desek, za nimiž kapely stojí, to není nic překvapivého, ba spíš důkaz, že vesmír ještě funguje správně.

Prosklená, primárně pro basketbalová utkání koncipovaná hala ze 70. let se proměnila v areál, jenž svou stylizací značně připomenul nejambicióznější akci pod organizační taktovkou Obscure Promotion, Brutal Assault. K tomu přispívaly jednak totožné stánky s pivem (konkrétně tedy ještě předraženějším Budvarem), spousty lidí, slečny prodávající Jägermeister ve zkumavkách z plexiskla i postupně rostoucí dusno a vedro. Samotný sál, kde co chvíli měla začít předkapela Herod, působil kvůli postranní tribuně na sezení lehce netradičně, nicméně pozornost přitahovalo především mohutné pódium, na němž již byly přichystané kulisy a probíhalo zvučení.

A zatímco se prostor teprve postupně plnil, chvíli po půl sedmé spustili američtí Herod. Jejich hudba by se dala charakterizovat jako atmosferický sludge metal s výraznou rytmikou a agresivním zpěvem, který obstarával zarostlý chlapík, jenž na sebe v průběhu vystoupení strhával asi nejvíc pozornosti. Řádil, točil s mikrofonem nad hlavou a při posledních skladbách se nebál skočit mezi diváky a část skladby odzpíval mezi námi. Své kouzlo tahle muzika rozhodně měla, avšak její potenciál by myslím naplno vyzněl spíš v nějakém klubu než na takhle velkém pódiu. Nicméně, co se týče samotného výkonu, nemám moc co vytknout, i když, že by se jednalo o nějakou senzaci, to zas ne (k tomu zároveň přispěl fakt, že hráli jen krátce). Jako zpříjemnění čekání na čtveřici veličin extrémního metalu to však zafungovalo parádně.

Setlist Voivod:
01. Ripping Headaches
02. Tribal Convictions
03. Kluskap O’Kom
04. Chaosmöngers
05. The Prow
06. Overreaction
07. Forever Mountain
08. Voivod

A prvním velkým jménem večera byli Voivod, kapela v rámci thrash metalu malinko přehlížená, nicméně o to více vlivná a uctívaná v podzemních kruzích a mezi fajnšmekry. Jejich láska k Motörhead, Celtic Frost a Pink Floyd, stejně tak jako k estetice cyberpunku a komiksu vedla počátkem 80. let ke zrodu nukleárního upíra Voivoda, jenž je hlavním hrdinou většiny textů a symbolem kapely. Nicméně navzdory jisté obrazotvornosti, jíž je v mých očích jejich specifická progresivně thrash metalová muzika provázena, naživo zní kapela zpočátku překvapivě civilně. Nějakou chvíli trvá, než si člověk zvykne na mohutný, avšak trochu nekonkrétní zvuk.

V průběhu vystoupení, na němž postupně zazní kousky jak z naprostých klasik (např. „Ripping Headaches“, „Tribal Convictions“) , tak i z dva roky starého „Target Earth“ (hitovka „Kluskap O’Kom“), se však atmosféra postupně zlepšuje a posluchače začíná vtahovat i navzdory faktu, že ozvučení by slušely trochu řezavější kytary na úkor rytmiky a basů. Na kapele je vidět naprostá uvolněnost – Snake s šibalským úsměvem třímá svůj mikrofon, zpívá a klátivě pobíhá po pódiu, Chewy hravě ovládá svou kytaru a pohazuje svými kudrnatými vlasy, Away se do bicích patřičně opírá a ona pro neznalého posluchače neobvyklá tempa sází s naprostou jistotou, zatímco nová posila Rocky (v kapele teprve od loňska) basou šikovně sází účinné nízkofrekvenční tóny. Pocta zemřelému někdejšímu kreativnímu mozku kapely Piggymu (†2005) je dána formou skandování. Ovšem fakt, že se kapela již dávno oklepala a je kreativně stále při síle, Voivod prezentují formou zbrusu nové skladby ze splitka s Napalm Death, jež nese název „Forever Mountain“. Samotný dojem je díky kvalitě samotné muziky nakonec velmi kladný, ačkoliv by rozhodně slušel delší hrací čas, lepší zvuk a vděčnější umístění v časovém rozvrhu.

Zatímco u sofistikovaných thrasherů nevyrovnané nazvučení trochu přetvářelo charakter a celkové vyznění muziky, u Napalm Death to ani tak nevadilo. Ačkoliv si za ta léta vyzkoušeli britští grindoví průkopníci i pár experimentů, naživo je jejich vyznění naprosto klasický prvotřídní masakr, z něhož energie přímo čiší. Není tedy divu, že jejich vystoupení jsou pověstná především monumentálními moshpity a čtvrteční koncert může dát za pravdu. Rytmika vše naprosto precizně táhla svým zběsilým tempem dopředu, basa patřičně bublala, stejně jako kytary drtily. Sympaťák Barney přidával své agresivní vokály, do vystoupení dával úplně vše a pod pódiem se z masy lidí stal naprosto nespoutaný živel. Playlist byl opět sestaven relativně průřezově, hrálo se jak z posledního „Apex Predator – Easy Meat“, tak z prvních žánrotvorných desek. Nemohla chybět ani jedna z nejkratších existujících skladeb „You Suffer“ z alba „Scum“, jež oficiálně trvá 1,3 sekundy. Celkový dojem z vystoupení? Nářez! Co víc dodat.

Setlist Obituary:
01. Redneck Stomp
02. Centuries of Lies
03. Visions in My Head
04. Intoxicated
05. Bloodsoaked
06. Dying
07. Find the Arise
08. ‘Til Death
09. Don’t Care
10. Slowly We Rot

Po nějaké té čtvrthodince na pódium napochodovala další významná smečka, tentokrát oldschool death metaloví Obituary. A jakmile spustili svůj převážně střednětempý drtící materiál, lidé se dostali do patřičně nadšené nálady a po chvíli kotel opět ožil. Jistě, Obituary nejsou nějaká progresivní muzika, ale naživo tyhle klasiky z 90. let – případně pozdější comebackové snahy se k těm klasikám opětovně přiblížit – fungují slušně. Taková „Intoxicated“ či „’Til Death“ z debutu vyzněly parádně. Zásluhu na mohutném projevu kapely nelze upřít velmi osobitým growlingům Johna Tardyho, které za doprovodu hutných kytar budují mocnou zvukovou hradbu. Nevyrovnané ozvučení díky přehlednější rytmice, jíž hudba Obituary disponuje, nikterak nenarušuje zážitek z hudby. Celkem mě překvapilo, že, pokud se nemýlím, nezazněla ani jedna skladba ze skvělé třetí studiovky „The End Complete“. Jako celek show celkem fungovala, i když subjektivně nesdílím názor, že by se jim snad podařilo trumfnout hlavní hvězdu večera (což je názor, na nějž jsem v internetových diskusích nejednou narazil). Jinak jsem však spokojen, atmosféra gradovala a s trsátkem s logem posledního alba se milerád pochlubím.

Čekání na hlavní hvězdu večera je, jak to tak bývá, nejdelší, a tak se až teprve přibližně čtvrthodinu po plánovaném začátku rozezní první tóny legendárních Carcass. První pražský koncert v třetím tisíciletí a velká očekávání. Náznaky pochyb? Rozplynou se, jakmile spustí „Unfit for Human Consumption“ z comebackového alba z roku 2013 „Surgical Steel“. Hudebníci hrají naprosto precizně, bez náznaku zaváhání či opotřebování, plní energie a elánu, které jim může kdekdo závidět. Zvuk vepředu je na můj vkus možná trochu přeřvaný a stejně jako u ostatních kapel především s důrazem na bicí, zatímco kytarové výšky se občas ztrácí. Z toho důvodu u druhé skladby až po chvíli zjišťuji, že hraje kultovní otvírák z „Heartwork“, „Buried Dreams“. Skladba reprezentující fakt, že jsou Carcass nejen jednou ze stěžejních kapel pro grind, ale i zakladateli melodického death metalu.

Setlist Carcass:
01. Unfit for Human Consumption
02. Buried Dreams
03. Incarnated Solvent Abuse
04. Cadaver Pouch Conveyor System / A Congealed Clot of Blood
05. The Granulating Dark Satanic Mills
06. Captive Bolt Pistol / Genital Grinder
07. Exhume to Consume / Reek Of Putrefaction
08. Keep on Rotting in the Free World
09. Corporal Jigsore Quandary
10. Mount of Execution
11. Heartwork

Fanoušci neúnavně rozjíždějí další divočinu pod pódiem. Upřímně řečeno mě to místy trochu ruší při pozorování scény (přeci jen Carcass je trochu něco jiného než Napalm Death), ale zase to ilustruje nadšení, jež ta dnes již kultovní muzika v lidech vyvolává. Jeff Walker (basa a vokály) je velmi charismatický frontman, který komunikaci s diváky nepodceňuje, váží si přízně publika a rozhazuje mezi vyčerpané fandy flašky vody a plechovky od piva.

Atmosféra s přibývajícími kousky roste a zážitek se stává čím dál intenzivnějším. Při perfektní pecce „Exhume to Consume“ ze „Symphony of Sickness“ se na vokálech střídají Bill SteerJeffem, zatímco rytmika šlape precizně jak hodinky. Před chytlavou hitovkou „Keep on Rotting in the Free World“ ze „Swansong“ zazní krátký úvod „Black Star“ a já si říkám, že je celkem škoda, že ji nezahráli celou, neboť ji chovám ve velké oblibě. Závěr proběhne formou „Heartwork“ a tomu nelze vytknout naprosto nic. Euforie přetrvává ještě dlouho po koncertě.

Carcass dokázali naprosto s přehledem obhájit svou pozici na scéně a odehráli zničující koncert, kterému k dokonalosti scházelo opravdu málo. Mělo to náboj, charisma, energii a jak fanoušci (kteří se nakonec dostavili ve vskutku hojném počtu), tak samotní hudebníci si to myslím skvěle užili. Oproti ostatním kapelám večera měli Carcass výhodu, že dostali více času (zatímco ostatní kapely se pohybovali mezi 40 a 45 minutami, hlavní hvězda večera dostala hodinu a mám pocit, že i slušně přetáhla), avšak i nebýt toho, myslím, že jejich vystoupení bylo nejvyrovnanější a postupně gradovalo k triumfálnímu závěru. Navzdory ozvučení, jež kupodivu nebylo moc slavné, se večer vyvedl zatraceně a zanechal ve mně velmi pozitivní dojem.

To, co však musím vytknout především, nesouvisí se samotnou muzikou, nýbrž s organizací akce. Jak jsem většinou s událostmi od Obscure Promotion velmi spokojen, tentokrát zde bylo několik věcí, které jim v mých (a dle komentářů na sociálních sítích nejen v mých) očích trochu pokazily reputaci. Pomineme-li předražené pivo (40 korun je fakt dost), to, co byl asi větší problém, byl fakt, že jediná možnost dostat se ven na vzduch byla oblast pro kuřáky, neboť u vstupu fanoušci nebyli nikterak označeni a nemohli ven z haly. Dále neúměrně malá šatna s málo lidmi na obsluhu způsobila, že neskutečně dlouhé čekání asi nejednoho mimopražského návštěvníka mohlo stát zmeškání důležitého dopravního spoje. Nicméně věřím, že z reakcí naštvaných fandů si organizátoři vezmou ponaučení a dojem ze skvělé muziky příště nebude ničím narušován.