Archiv štítku: grindcore

Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

Revenge - Strike.Smother.Dehumanize

Země: Kanada
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 22.5.2020
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Reaper Abyss (Real Rain)
02. Reign Power (Above All Born)
03. Oath Violator
04. Salvation Smothered (Genocide of Flock)
05. Human Animal
06. Excommunication
07. Lightning Mythos
08. Self Segregation (System Torched)
09. Death Hand (Strike Dehumanization)
10. Apostasy Imposed (Takeover Mode)

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem v 15 slyšel „War Cult Supremacy“ od Conqueror, tak mi unikalo, čím je ten rambajz vlastně zajímavý, jenže jak můj vkus postupně rostl, začínal jsem přicházet na chuť nejen složitější muzice, ale i primitivním škaredým chlívům. Poté, co mě zlomila prvotina Archgoat, byla cesta otevřená, abych Conqueror zpětně docenil, ale dříve přišla Odplata. Poměrně dobře si pamatuji, jak se mé rozpaky z tehdy čerstvé nahrávky „Infiltration.Downfall.Death“ postupně měnily v zájem a po zhlédnutí setu Revenge v rámci tour s Arkhon Infaustus a Angelcorpse jsem se stal už tuplovaným fanouškem.

Bordel, námrd, případně demence a pičovina jsou samozřejmě označení, která hudbu Revenge vystihují. Přeci jen přebrali z raného blackmetalové extrému to nejhorší: přímočarou hostilitu Sarcófago, nelidskou bestialitu „The Return……“ a „Under the Sign of Black Mark“, střednětempé ataky Blasphemy, hypnotické násilí Von a samozřejmě v popisku nesmí chybět jasná, i když zdánlivě nepřiznaná inspirace starými Napalm Death nebo Carcass.

I když lze říct, že jsou všechny desky Revenge „stejné“, novinka přeci v něčem vyniká. Kapela opustila koncept hlukové stěny už s „Infiltration.Downfall.Death“, ale úsilí o vybudování zcela vlastního Revenge-soundu se jasně projevilo až s následujícím „Scum.Collapse.Eradication“, které jim také přitáhlo nejvíce fanoušků. Největší důraz samozřejmě vždy patřil a stále patří chaotickému bubnování Jamese Reada, ale perfektně čitelné kytary mají nyní také velice zajímavou, „return-ovskou“ barvu a nejsou tu, jen aby vyplnily „plac“. Dlouholetého posluchače jistě dále potěší, že se Vermin kytarově konečně trochu odvázal a neváhá skvostného zvuku využít, aby struny a vaše uši trochu pomučil. Třeba pick-slidů tu je celkem přes 70. Počítal jsem to, haha.

Ovšem zásadní aspektem jest, kolik silných skladeb se na novince sešlo. Skutečně „all-killer-no-filler“ jsou pro mě pouze první dvě desky Revenge s debutem Conqueror, ale „Strike.Smother.Dehumanize“ je na tom lépe než třeba minulé „Behold.Total.Rejection“. Celkem se tu nachází jen dvě skladby, které mě neberou vůbec, a to „Lightning Mythos“„Excommunication“, v dalších dvou ze slabšího „soudku“ nacházím aspoň nějaké zajímavé pasáže, no a ten zbytek je prostě jebany nakurw w chuj, do piče AAAAAAAAAARRRGGH.

Rovněž si cením, jak ze silně omezeného konceptu dokáže James Read stále vytvářet „nové“ kombinace a tím násilí dostatečně osvěžit. „Strike.Smother.Dehumanize“ je důkazem, že i primitivní bordel se dá tvořit „inteligentně“ a na úrovni.

Revenge

Noví Revenge mi už pár týdnů zpříjemňují život a moc se těším, až si nabiju nos při nějakém koncertu. Těžko si představit, že by ostřílený fanda Revenge / Conqueror novinkou pohrdl, a samozřejmě stále platí, že jsou tyto kapely určeny jen úzké skupině metalistů. „Strike.Smother.Dehumanize“ představuje v mnoha formálních ohledech kapelní vrchol, no a jsou tu jinak moc dobré písničky, což je základ.


Druhý pohled (Dantez):

„Strike.Smother.Dehumanize“ se vyznačuje největším citem pro rovnováhu mezi chaosem a řádem. Je strukturovanější, přechody na sebe ladně navazují, v určitých momentech se dají chytit vyloženě „písničkové“ motivy a s trochou snahy i nějaké to slovo (fakt). Čitelnosti napomáhá i čistý zvuk, který by snad jen hlasitostí a tlakem mohl navázat na „Scum.Collapse.Eradication“.

Revenge ale i navzdory sofistikovanějšímu songwritingu neobětují prapůvodní surovost, agresi a primitivitu. S bordelem na hraně kontrolovatelnosti a usměrněnějšími momenty jen pracují s pevnější rukou. Fúze protipólů krystalizuje na třetí „Oath Violator“, která si na rozehřátí střihá vyhrocenou řež, v druhé půli poté trestá asi nejprimitivnější pomalou částí alba s obligátními OWGH-OWGH, guitarslidy a barbarským mlácením do kotlů. Kontrastní bordel přitom uceluje rozpoznatelný refrén.

Střídáním mezi polohami chaos/order je proseto celé album a v drtivé většině případů fungují na srovnatelné úrovni – ať už jde například o tancovací vyhrávku v půli „Reign Power (Above All Born)“ nebo do absolutního hrotu vytočené sólo na „Death Hand (Strike Dehumanization)“. Pokud mi na „Strike.Smother.Dehumanize“ něco chybí, je to přímočařejší skladba s jasně danou strukturou refrén /sloka – tak, jak tomu bylo na „Behold.Total.Rejection“ v tracku „Nihilist Militant (Total Rejection)“. Věcí, do kterých se dá jebat, je ale i tak pomálu a s tvrzením, že jde o dosavadní kapelní vrchol, lze souhlasit.

Revenge


ACxDC – Satan Is King

ACxDC - Satan Is King

Země: USA
Žánr: powerviolence / grindcore
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Singe
02. Mouth Breather
03. Gorged
04. Satan Is King
05. Turncoat
06. Matapacos
07. Copsucker
08. Propaganda of the Deed
09. Exercise in Futility
10. Urban Blight
11. Come Out Fighting
12. Revenge
13. Ashes to Ashes
14. Back in Black Bloc
15. Maggot Museum

Hrací doba: 23:06

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Dosavadní dráha ACxDC je stejně divoká jako jejich hudba samotná. V ranku powerviolence si za těch sedmnáct let existence stihli vydobýt pevné místo a mezi vyznavači tohoto žánru asi není nikdo, kdo by je neznal. Vyhledávanou atrakcí se stali už s vydáním svého prvního počinu, EPčka „He Had It Coming“ z roku 2005. A vlastně díky výbušným koncertům možná už i předtím, alespoň tedy v okolí domoviny Los Angeles. Právě krátkohrající nosiče jsou jejich hlavní doménou. Mají jich kopec, zejména díky splitkům s podobně smýšlejícími spolky. Přestože je nemám všechny najeté, musím přiznat, že tahle podoba, tedy stručně a jasně, mě na ACxDC baví nejvíce.

Novinkové album „Satan Is King“ je teprve jejich druhou řadovkou. ACxDC se stihli za svou kariéru už i párkrát rozpadnout. Jeden takový návrat byl tehdy stvrzen, trochu překvapivě, právě vydáním první dlouhohrající desky, tedy „Antichrist Demoncore“ z roku 2014. Asi každá kapela chce vydat regulérní placku, ale po jedenácti letech už to asi není úplně očekávané. Skoro to vypadalo, že jim onen kratší formát plně vyhovuje. Ostatně vzhledem k jejich stylu není divu. Každopádně, jak jsem nyní zpětně zjistil, „Antichrist Demoncore“ je fajn, ale k titulům jako „Second Coming“ nebo „He Had It Coming“ se vracím raději.

Powerviolence byl definován kdysi kolem roku devadesát a ACxDC ho naplňují bezezbytku. Výbušná, za hranici thrashcoru hnaná tempa propletená hned několika umírněnějšími přechody do rytmu klasického hardcoru, a to vše vtěsnané do šibeničního limitu nejlépe jedné minuty. Když se takovýchto titulů sejde víc jak deset, už si to říká o dlouhou fošnu. Na „Satan Is King“ se jich sešlo patnáct, avšak oproti předchozí tvorbě jsou tu výrazně znatelné změny, jež bohužel nejsou úplně pozitivní.

Co zůstalo stejné, je provokace ACxDC vlastní. Je jasné, že například obálka „He Had It Coming“, která je koláží slavné fotky střílejícího vietnamského policisty a ukřižovaného Ježíše Krista, dost lidí nepotěšila. Stejně tak může někoho nadzvednout název Satan Is King, což je očividná parafráze „Jesus Is King“ od Kanyeho Westa. Zůstal také textový záběr na veganství straight edge a, jak rozepsané jméno kapely Antichrist Demoncore napovídá, satanismus. Samozřejmě, že hudební zaměření ACxDC je i na „Satan Is King“ podobné, ale tentokrát to zní všechno trochu jinak.

Při poslechu „Satan Is King“ ihned praští do uší jeho zvuk. Ten je nyní daleko více metalický. Ne, že by ACxDC začali hrát metal, ovšem ten punkový základ, který jejich stará EPčka a také „Antichrist Demoncore“ mají, je tu zastřen do poměrně fádního a pro současný grindcore zcela běžného výraziva. Kytary znějí jako regulérní bruska, ne příliš vzdálená od švédského death metalu, bicí jsou upozaděny dozadu a dříve občasný growling je stále častější. Po této stránce mi „Satan Is King“ připomíná například poslední řadovku Nails. Ostatně produkci obstaral Taylor Young, bubeník Nails.

ACxDC

Skladatelsky jsou ACxDC lehce rozpoznatelní, avšak zemitějších pasáží přibylo. Binec je to však stále řádný. Jasně, že je to kurevská zběsilost, ale snad právě díky tomu zvuku to na mě působí usedleji a tak nějak mě to nekope tak moc, jak bych si sám přál. Co na tom jejich virválu upřímně moc nemusím, je uštěkaný vokál Amalfitana, což je dáno tím, že podobně vysoký ryk nemám obecně moc v lásce. Na „Satan Is King“ mi však sedí o něco více, možná kvůli tomu, jak se vhodně doplňuje i s hlubší polohou. Hitově vyřvávající titulní skladba či druhá singlovka „Copsucker“ to náležité předvádějí. Silné riffy se tu také dají najít, ať už v „Gorged“, „Propaganda of the Deed“ nebo „Urban Blight“, to samé platí pro zajímavé a účinné přechody, avšak stejnou měrou jsou tu přítomné i pasáže, které vůbec ničím nevynikají. Výsledná intenzita „Satan Is King“ je tak citelná, ale ne trvalá. S přibývajícími poslechy navíc dále opadá, což je pro budoucí použití nahrávky fatální.

Z celkového hlediska se tu tak neděje nic moc zásadního ani památného. Je to prostě dobře odehraný a poslouchatelný standard s několika povedenými momenty, kdy ACxDC dělají to, co umí, avšak předvedli nám to už i lépe. Desku pro mě sráží dolů zejména její neosobní zvuk a v něm utopené bicí, které sice jedou na plné obrátky, ale nějak to na mě nedoléhá. Jako nárazový výplach „Satan Is King“ poslouží, ale postupem času už jsem musel hledat důvody, proč tuhle desku znova protočit. Přednost dám raději jejich starší tvorbě či jiným novým albům smeček jako francouzští Satan nebo Caustic Wound.


Miscarriage – Fucking Disgusting

Miscarriage - Fucking Disgusting

Země: USA / Švédsko
Žánr: noisegrind
Datum vydání: 14.2.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
odmítám vypisovat

Hrací doba: 61:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mezinárodní binec Miscarriage před více jak rokem vyprasil do světa chrchel s názvem „Imminent Horror“. Pro mě osobně se jednalo o první setkání s touhle formací a považoval bych to za „příjemné“ setkání, pokud se v souvislosti s takhle odpornou hudbou vůbec dá mluvit o něčem příjemném. Miscarriage tu drhli ukrutné bahno, které nemělo jiný záměr než svého posluchače zdeptat. Nic jiného na „Imminent Horror“ nebylo třeba hledat, protože nic jiného se v tom ani najít nedalo. Prostě a jednoduše šlo o ortodoxní pomalý marast, jenž se bez smilování i bez slitování sunul kupředu a udivoval svou oddaností ohavnosti.

Nemyslím si nicméně, že by „Imminent Horror“ bylo skutečně skvělou deskou. Na navození opravdu velkého dojmu toho nabízela přece jenom málo a z dlouhodobého hlediska tak neobstála. Svým vzýváním ošklivosti, tělesných deformací, psychické deprivace a obecně vší zvrhlosti však na nějaký čas dokázala posloužit naprosto bezproblémově, a to dost silně na to, aby po sobě zanechala vzpomínku. Sice jsem si později „Imminent Horror“ koupil i na gramofonové desce, ale potřebu poslouchat už jsem po ukončení povinného vstřebávání na recenzi nikdy nenašel. Nevylučuji sice, že se to někdy stane, ale přílišná jednotvárnost přece jenom zabraňuje tomu, aby se „Imminent Horror“ mohlo zařadit do seznamu alb vhodných k pravidelnější rotaci v přehrávači.

Chuť poslouchat další nahrávky samotných Miscarriage jsem ovšem měl. A to i navzdory tomu, že skupina již dopředu hlásila, že další počin „Fucking Disgusting“ přinese výrazné změny oproti „Imminent Horror“. Co se slíbilo, to se také vyplnilo…

„Fucking Disgusting“ je na první pohled něco značně odlišného než minule, a to jak hudebně, tak dramaturgicky. Zatímco „Imminent Horror“ nabízelo sedm skladeb delšího rázu a pomalou ohavnost, „Fucking Disgusting“ do posluchače hustí ve zběsilém tempu zvěrstvo rozsekané na sto (!) krátkých stop. Nejdelší z nich je, pokud se nemýlím, track číslo 76 s názvem „U“. Trvá celou minutu a 32 vteřin.

Názvy songů jsou nakonec také zábavné. Každý z nich dostal od Miscarriage jen jedno písmenko. Tituly písniček (dá-li se to tak nazývat) pak dávají dohromady slova, přičemž vás asi nepřekvapí, že jde o – „FUCKING DISGUSTING“. V některých částech tracklistu navíc pozpátku. Asi pro osvěžení.

Miscarriage

Všehovšudy, „Fucking Disgusting“ je primárně prudce agresivní a nepříčetný noisegrind. Víc vlastně o albu vědět nepotřebujete. Beztak ani nejde dost dobře poznat, kde jeden song končí a druhý začíná, ale o tady vůbec nejde. Desku byste si měli pustit v případě, že prahnete po přívalu impulzivní zloby. Tu a tam se stane, že Miscarriage povolí uzdu a třeba zajebou pasáž (spíš asi track) s lehkou obměnou, například někde mezi sedmdesátou a osmdesátou položkou tracklistu se nachází hned několik podobných kusů. Na výsledný dojem to nemá žádný vliv.

Může se tedy zdát, že „Fucking Disgusting“ zní jako nahrávka úplně jiné kapely, ale není to pravda, protože jisté společné jmenovatele mezi oběma počiny určitě lze najít. Opět kolážová obálka se sice tentokrát vydala trochu perverznějším směrem, ale obě desky nepochybně spojuje zalíbení v ohavnosti.

Ve skutečnosti pak od sebe nejsou oba počiny tak vzdálené ani hudebně. Důraz na ošklivost má vlastně obdobný dopad a paralely lze slyšet také v koketování s noisem a dronem ve spodních sférách. Miscarriage jsou evidentně milovníci extrémů, a to nejen těch hudebních, ale i co se přístupu týče. Základní myšlenka hudby totiž zůstala, jen ji tentokrát skupina podala v opačném rychlostním spektru. „Fucking Disgusting“ by tedy svým způsobem bylo možno chápat jako nadopovanou a zběsile vyhrocenou verzi „Imminent Horror“.

„Fucking Disgusting“ je každopádně (opět) do extrému vyhnaná magořina, kde přístup znamená víc než hudebnost. Vyhraněnost odsuzuje Miscarriage na okraj jen pro pár vyvolených. I to má ale jisté kouzlo. Osobně se určitě vracet nebudu, ale celé je mi to sympatické a za pár poslechů mi to stálo.


Satan – Toutes ces horreurs

Satan - Toutes ces horreurs

Země: Francie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Confiture pour cochons
02. La guerre lente
03. Le sang du poète
04. Caveau familial
05. Faux-amis
06. Triste sœur
07. Zone d’inconfort
08. L’ennemi déclaré
09. Peinture au plomb
10. Le sang des bêtes
11. Toutes ces horreurs
12. Lève-toi et rampe

Hrací doba: 33:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

Můj přístup ke koncertům se v posledních letech dost proměnil. Zatímco kdysi jsem na ně chodil rád a obzvlášť poté, co jsem se svého času přestěhoval do Prahy, jsem si jich užíval dosytosti. Postupně ale můj zájem opadl a ne nutně kvůli tomu, že jsem se z Prahy zase odstěhoval. Úplně vždycky, nyní i v minulosti, když jsem koncertům holdoval víc, mě na akcích nepokrytě srala jedna věc – lidi.

Samozřejmě chápu, že kapely i pořadatelé nezbytně potřebují, aby jim na to živé hraní někdo chodil, ale pro mě jako pro návštěvníka jednoznačně platí, že čím méně lidí okolo mě, tím lépe. Ne náhodou jsem si vždycky nejvíc užíval takové ty pořadatelské výbuchy, kdy přijde jen hrstka platících diváků, což sice asi organizátorům nadělalo nějaké vrásky, ale mě osobně to tam mimořádně bavilo. Nejspíš právě proto mi takové obskurní koncerty, kde prakticky nikdo není, uvízly v paměti nejvíc a s odstupem na ně vzpomínám nejraději.

Jednu takovou malou akci jsem kdysi zažil i s francouzskými Satan (anebo také Sataŋ, chcete-li) a od té doby mám s touhle kapelou spojenou právě tuto vzpomínku. Vše se odehrálo v roce 2015 v dnes již nefunkčním klubu Exit-Us. Na místo jsem dorazil především kvůli druhé francouzské formaci toho večera, 202project, a kromě mě už přišlo jen dalších dvacet lidí. Jak už to tak ale bývá, atmosféra byla parádní a na ten večer vzpomínám rád.

Samotní Satan a jejich hudba mě ale jinak nikdy úplně nezajímali. Ze vzpomínaného koncertu jsem si odnesl dojem, že se jedná o zběsilý powerviolence / grind / crust námrd, což je věc, která mi sice nevadí, ale nepotřebuji ji doma poslouchat. Novou desku „Toutes ces horreurs“ jsem se rozhodl recenzovat primárně kvůli oné vzpomínce a kvůli zajímavému švankmajerovskému obalu. A jak jsem zjistil, muzika Satan je ve skutečnosti – přinejmenším tedy na „Toutes ces horreurs“ – zajímavější, než jsem očekával.

Základem je samozřejmě grindcore jak noha, ale Satan naštěstí nepatří k žádným tupa-tupa srandičkám, ani k bezhlavým rychtám, kde touha řezat nesmyslně do nástrojů výrazně převyšuje touhu hrát alespoň trochu zajímavou muziku. „Toutes ces horreurs“ určitě nechybí náboj ani agrese, ale je na té desce poznát, že tady se někdo obtěžoval se skutečným skládáním a že skladby s největší pravděpodobností nevznikaly pouhým znásilňováním instrumentů ve zkušebně v S/M oblečcích.

Vedle základního grindového výraziva postaveného na punkové nazlobenosti a místy i powerviolence agresi se na „Toutes ces horreurs“ projevují rovněž vlivy black metalu (viz třeba „Triste dœur“). Nebudu lhát, s nimi se to hned poslouchá příjemněji. Tu a tam vykouknou i letmé avantgardnější tendence. Ty jsou samozřejmě nejznatelnější ve výborném (!) intru „Confiture pour cochons“. Docela by se mi líbilo, kdyby někdy Satan udělali album celé v tomhle stylu (pokud už něco takového mají, tak o tom nevím a doufám, že znalí mě v komentářích na příslušné nahrávky odkážou). Potěší ale i noisový dojezd „Zone d’inconfort“, jenž vyústí v samotnou minutovou hlukovou stopu „L’ennemi déclaré“. Ambientní outro „Lève-toi et rampe“ zní popravdě řečeno lépe než povinné ambientní šolíchání u spousty okultních BM pozérů.

Satan

Písně v primárním stylu Satan taky nejsou blbé. Zábavné pasáže a riffy se najdou v už zmiňované „Zone d’inconfort“ a dále třeba „Caveau familial“, „Faux-amis“, „Peinture au plomb“ nebo titulní „Toutes ces horreurs“. Některé další tracky jsou třeba standardnější agrese, ale i ta v nastavené míře nepostrádá význam a na albu má své místo.

Nebudu vás samozřejmě vodit za nos. Nikde netvrdím a ani nehodlám tvrdit, že mě „Toutes ces horreurs“ naprosto smetlo a že nic jiného už poslouchat nechci, ani nejde o album, k němuž se budu muset pravidelně vracet. Teď se mi ale líbilo, nějakou chvíli mě bavilo a vlastně jsem ho poslouchal i docela rád. Jednak šlo o příjemnou změnu a jednak mi přijde v rámci svého žánru nejen kvalitní, ale také trochu kreativní. A to je za mě dost v cajku.


V/A – Scorn Coalescence

VA - Scorn Coalescence

Země: Srí Lanka / Nový Zéland
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 26.7.2019
Label: Cyclopean Eye Productions

Tracklist:
01. Serpents Athirst – Poisoning the Seven
02. Genocide Shrines – All and/or Nothing
03. Trepanation – B/H/T
04. Heresiarch – Dread Prophecy

Hrací doba: 22:22

Odkazy Serpents Athirst:
facebook

Odkazy Genocide Shrines:
facebook

Odkazy Trepanation:
facebook / bandcamp

Odkazy Heresiarch:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Split alba, skrze která lze objevit zajímavé kapely, jsou super. Možná, že naše stránky sledují i undergroundoví potápěči, co zdejší účastníky dlouho a dobře znají, ale spíše předpokládám, že s některými, ne-li se všemi, se případný posluchač seznámí poprvé až zde. „Scorn Coalescence“ není jen kompilace několika skladeb mladých smeček, které se chtějí předvést a jsou rády, že jim někdo něco vydá. Personál jednotlivých kapel se zná osobně a skladby na sebe například i tématicky odkazují. Takže se jedná o stvrzení jakéhosi personálního pouta a manifest sdílené vize hudebního násilí; to vše pod taktovkou labelu Cyclopean Eye Productions, na jehož soupisce je možné najít i další zajímavá zvěrstva jihoasijského, extrémně metalového undergroundu.

Člověka asi napadne, že na Srí Lance nebude nejživější scéna, a tak nepřekvapí, že ústřední figura Serpents Athirst působí skoro v každé zásadní, tamní kapele. Jako otvírák slouží song „Poisoning the Seven“ dobře, ovšem rovnou jej označuji za nejméně výrazný na celém splitu. Serpents Athirst se prezentují black metalem v podobě, jak jej na prvních dvou deskách hrávali singapurští Impiety; tudíž přímočaře nasypaný a poměrně melodický námrd, který ovšem jakmile sejde z uší, sejde i z mysli.

Kytarista Serpents Athirst mimochodem bubnuje v Genocide Shrines, kteří na sebe již stačili upozornit s tituly vydanými například Vault of Dried Bones a Iron Bonehead. První ípko mě lehce iritovalo přílišnou nápodobou Archgoat, což byl v menší míře problém i dlouhého debutu „Manipura Imperial Deathevokovil: Scriptures of Reversed Puraana Dharmurder“, ale ten, když už nic, seriózně vraždil. „All and/or Nothing“ sice se mnou ani zdaleka nehýbe tak jako materiál ze zmíněné desky, ale riffy jsou tu slušné a již nesmrdí adorací známějších jmen. V druhé půli má skladba zajímavý epický nádech a já jsem docela zvědavý, co Genocide Shrines předvedou na další desce.

Bylo by nepatřičné splitko vnímat jako závod v kvalitě či extrému, ale předem mohu říct, že Nový Zéland Cejlon ve všech ohledech poráží; s novou skladbou Trepanation jde totiž do tuhého. „B/H/T“ je nejgrindovější song a hnusná špína!! Pokud se budete při poslechu zmateně divit, proč vám píská v uších, tak vězte, že se s vámi Trepanation snaží podprahově vyjebat. Každopádně při poslechu třetí skladby cítím nejen příval adrenalinu, ale i mírnou nevolnost, čemuž tleskám.

Nejlepší kus ale zplodili Heresiarch, kteří za své debutové album „Death Ordinance“ dostali v příslušné recenzi zaslouženou sodu. Pánové si vzpomněli, že riffy mají i v nepříčetném neandrtálském metalu svůj význam, trochu více, především v druhé půli přihlédli k epice á la Axis of Advance, ale oblékli ji do mnohem ponuřejšího hávu. A celkově bych se nezdráhal „Dread Prophecy“ označit za nejpovedenější skladbu kapely, už jenom z toho důvodu, jak skvěle hudba doplňuje její koncept.

Splitko „Scorn Coalescence“ splnilo svůj účel. V prvé řadě se jedná o 22 minuty fakt solidní brutality, dále jsem díky němu znovu-objevil slibnou kapelu (Trepanation) a navíc oživilo můj zájem o budoucí tvorbu Genocide Shrines a Heresiarch. Serpents Athirst možná také podržím v paměti. Možná. Pokud holdujete načernalému, bestiálnímu metalu smrti, nebude poslech ztrátou času.


Full of Hell – Weeping Choir

Full of Hell - Weeping Choir

Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Burning Myrrh
02. Haunted Arches
03. Thundering Hammers
04. Rainbow Coil
05. Aria of Jeweled Tears
06. Downward
07. Armory of Obsidian Glass
08. Silmaril
09. Angels Gather Here
10. Ygramul the Many
11. Cellar of Doors

Hrací doba: 24:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

V soudobém grindcoru není zase tolik v takové míře protěžovaných kapel, jako jsou Full of Hell. Ať už jde o kolaborační projekty nebo sólové desky, americká omladina má vždy postaráno o to, že jejich nahrávky nezůstanou bez povšimnutí.

Je však třeba říct, že to Full of Hell všechno nepřistává do klína jen tak. Kapele se nedá odepřít hudební talent, kterému jednoznačně vévodí nehumánní skřeky Dylana Walkera. Chvályhodná je rovněž schopnost balancovat grindcorové fundamenty s experimentálnějšími, někdy až avantgardními hlukovo/hudebními prvky. Hlavně díky těm znějí Full of Hell dostatečně charakteristicky. Zároveň ale ne zbytečně přehoněně. Přímočarou zběsilost střídá nějaký ten melodičtější part, mathcorový chaos, sludgové bahno nebo hutná dávka nekompromisního hluku. Poslední dva aspekty jsou pro kapelu nejtypičtější – jak ostatně vyplývá ze společných projektů s The Body a Merzbow.

Právě zmíněné kolaborace pochytaly více chvály než sólo deska „Trumpeting Ecstasy“ z roku 2016, kterou většina posluchačů shledala jako solidní, ale zároveň ničím zásadně strhující. Novinka „Weeping Choir“ svou estetickou stránkou napovídá, že Full of Hell pokračují na stejné cestě, kterou nastolili právě na předešlém albu. Otázkou tedy je, zda je nový počin o něco více památný a strhující.

Hned s první skladbou (a zároveň prvním ohlášeným singlem) to zní kurva slibně. „Burning Myrrh“ je ten typ kakofonního grindu, jaký bych si přál slyšet od Full of Hell častěji. Celé to zní jako podvratná grindová šleha, která prošla produkcí alb Portal. Na albu se, žel, moc podobně zvrácených věcí už nedočkáme (možná s výjimkou předposlední „Ygramul the Many“). Neznamená to však, že by „Weeping Choir“ stálo za hovno. Full of Hell totiž zpracovávají i jiné formy grindu více než zdařile. Můžeme vypíchnout třeba přímočařejší „Thundering Hammers“, která je moc pěknou reakcí na tvorbu Napalm Death. „Downward“ zdařile koketuje s mathcorem a „Aria of Jeweled Tears“ dosahuje hudebně, ale hlavně vokálně takové intenzity, že jeden chvílemi neví, zda slyší Walkerův pískot nebo hlukovou linku.

I na „Weeping Choir“ to Full of Hell s délkou nepřehánějí. Dostáváme dvacet minut hrací doby, z níž si většina věcí bere průměrně okolo devadesáti vteřin. Zásadněji z tracklistu vykukuje sludgová litanie „Armory of Obsidian Glass“, u které naštěstí téměř sedmiminutová stopáž dává naprostý smysl. Po hutném drone intru se na nás valí bahnitý hnus připomínající Nootgrush nebo Grief, který je geniálně protkán vokálním spletencem znějícím jako zvuková stopa z Dantova očistce (o tuto zvrhlost se postarala Kristin HayterLingua Ignota). Celý track skvěle doráží melodická pirueta jako od Converge a je vlastně trochu škoda, že tenhle kolos nezavírá celé album. Poslední místo by téhle věci slušelo o dost více.

Full of Hell

Vedle „Armory of Obsidian Glass“ dále ozvláštňuje grindcorový tok power elektronický výstřelek „Rainbow Coil“ a industriální drtička „Angels Gather Here“. I v těchto žánrech se Full of Hell daří tvořit zdařile trestající hnus. Skladby díky tomu neznějí jako zbytečné házení hovna na zeď. Obě věci mají smysl a daří se jim umocnit opresivní náturu celého alba.

Fádních chvilek je na „Weeping Choir“ oproti „Trumpeting Ecstasy“ jenom poskrovnu. Pár zaměnitelných grindových výplachů se pořád určitě najde. Celkový dojem však nijak zásadně nekazí. Full of Hell stvořili skvělou desku, která na posluchače útočí z několika úhlů, z nichž žádný není slabší než ten druhý. U „Weeping Choir“ budete valit oči, zatínat zuby a svírat prdel. A nejednou. Deska se totiž jen tak neohraje. Rozhodně jeden z uchazečů o post nejlepších desek za rok 2019.


Axis of Despair – Contempt for Man

Axis of Despair - Contempt for Man

Země: Švédsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Värdelös
02. Demons and Angels
03. Pawn Sacrifice
04. The Wolven Law
05. Lockdown
06. The Punishment Begins
07. The Noose Tightens
08. Det går aldrig
09. Crush the Empire
10. Pre-Emptive Nuclear Strike
11. A Life of Ceaseless Grind
12. Streams of Sludge
13. Into the Hard Earth
14. The Pain Maze
15. Vile Behaviour
16. Defeat
17. Dull Dead Future
18. To Smite
19. A Brutal Truth
20. Flytande Död

Hrací doba: 32:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jméno Axis of Despair asi nikomu moc neřekne, ale grindcore drtí už od roku 2013. Co naopak pozornost upoutá, je pohled na sestavu. Za bicími tu nesedí nikdo jiný než Anders Jakobson z legendárních Nasum a společnost mu dělají spoluhráči z Coldworker, Oskar Pålsson a Joel Fornbrant, jež doplňuje kytarista Kristofer Jankarls. Výčet kapel, ve kterých tito borci z Öreba dříve působili nebo stále působí, je obsáhlý. Ve směs se jedná o všemožné deathmetalové a grindcorové kapely většího či menšího významu, z nichž největší otisk zcela jistě zaznamenali právě Nasum, a to je ostatně hlavní důvod, proč mě vůbec tahle kapela zajímá.

Deska „Contempt for Man“ splňuje všechny žánrové náležitosti. Je to prostě grindcore se vším všudy. Na rovinu píšu, že kvality opusů např. oněch Nasum nemá, ale stále představuje toto zběsilé řemeslo v dobrém světle. Rozhodně je z toho znát, že se nejedná o žádné nováčky. Album zní profesionálně, ať už hráčsky nebo producentsky, ostatně vyšlo u Southern Lord, a za tu půl hodinu se tu prostřídají všechny možné grindové postupy. Co tomu ale schází, je právě fakt, že kromě splnění těchto všech povinností, se kterými jsem před prvním poslechem tak nějak počítal, tu bohužel není nic moc navíc.

S přibývajícími poslechy jsem si oblíbil pár skladeb či alespoň pasáží. Sem tam se objeví dobré riffy a zajímavé zvraty, ale dokázal bych si jich představit více. Ono to vše dokáže sice zabavit, o vřavě na koncertech vůbec nepochybuji, ale přesto se nedokáži ubránit dojmu, že tohle album mělo být sakra daleko lepší. Být inovativní v grindcoru je možná větší kumšt, než se může zdát, avšak u Axis of Despair není znát ani snaha po zkoušení něčeho neobvyklého. Na jednu stranu to funguje, občas to v sobě má i sílu klasiků Terrorizer („Pre-Emptive Nuclear Strike“) nebo Napalm Death („Lockdown“), ale někdy jsou ty sypačky lehce zaměnitelné a slušela by tomu nějaká obměna.

„Contempt for Man“ bych mohl rozdělit na dvě půlky. Postupem času jsem si začal více libovat v té druhé. Sice se to tu sype stále v tom klasickém švédském stylu, ale právě v polovině alba se se skladbami „Crush the Empire“ a již zmiňovanou „Pre-Emptive Nuclear Strike“ začínají objevovat ty lepší kousky. „Crush the Empire“ na chvíli dokonce opustí grindový styl, což je velice příjemné osvěžení a jako by to tak působilo i na celou nahrávku. Nejenomže mě tento předěl vždy probudil, ale skladby po něm mě baví, dá se říci až do samotného závěru. Takové „Into the Hard Earth“ nebo „Dull Dead Future“ jsou grindem, co se musí líbit, a i ostatní věci tu řežou moc příjemně.

Axis of Despair nahráli solidní nahrávku, ale netřeba z toho dělat něco víc. Fanouška grindcoru potěší, svátečnímu posluchači připadne stejná jako všechno ostatní a po pravdě nebude daleko od pravdy. Je škoda té první půlky, která pro mě znamená spíš pouhé čekání na tu druhou, kde se dají věci konečně do pohybu. „Contempt for Man“ je celkově příliš usedlé a ani rozmáchlost celé desky tomu zrovna nepřidává. Na druhou stranu to má daleko ke zklamání typu posledních Pig Destroyer, výsledný dojem z „Contempt for Man“ je totiž i přes výtky spíše pozitivní a lehce nad průměrem, ale čekal jsem víc.


Aggressive Tyrants, Flashback, Teddy Bear Autopsy

Voices From the Castle poster 2018

Datum: 15.9.2018
Místo: Hořice, nádvoří Strozziho zámečku
Účinkující: Aggressive Tyrants, Flashback, Plán to Kill, Selhání systému, Teddy Bear Autopsy

Je na čase zase jednou vypadnout z velkoměst a podívat se, co se děje na venkově. Tím nechci rozhodně urazit obyvatele Hořic v Podkrkonoší, ale pouze poukázat na fakt, že naše reporty pochází často z koncertně profláklejších destinací. V Hořicích se sice koná pár koncertních akcí (dokonce dva pravidelné festivaly větších rozměrů), ale většinou nic, co by stálo za řeč. Mimoto jsou na kulturním programu různé městské slavnosti, první máje a bůhví co všechno dalšího, zkrátka klasické akce na náměstí, kde rozhodně nehrozí, že by začal hrát chlívek typu Aggressive Tyrants.

Právě ti byli asi největším jménem události nazvané Voices from the Castle, která proběhla na nádvoří zámku hraběte Strozziho. Jedná se tedy spíše o zámeček, takže prostor to není nijak veliký, ale pro účely podobně punkové akce stačí bohatě. Kolem a kolem se jednalo vlastně jen o pódium, zvukaře, přísun piva a guláše, trochu sezení a dvě toiky. A stačilo to, jen to pivo bylo hnusný, ale pojďme za muzikou.

Sešlo se tu pět kapel z většího či menšího okolí, výjimkou v tomto ohledu byli pouze Aggressive Tyrants pocházející až ze Světlé nad Sázavou. Nebyla tu vyloženě žádná pecka, kvůli které bych nemohl dospat, ale i tak byla sestava vystupujících solidní. Zahrnovala všemožné odnože punku, to znamená od klasického punk rocku až po grindcore, a vlastně v této posloupnosti také šli víceméně jeden po druhém na plac. Každý měl zhruba půlhodiny času, aby se to stihlo od páté odpolední všechno odehrát do zákazu rušení nočního klidu.

Vše začala sebranka Selhání systému z Lázní Bělohrad. Právě ti zastupovali tu základní formu punku, kde se skočné tempo doplňovalo s chytlavými zpěvy o vojácích, dědkovi, co jim vypíná elektriku ve zkušebně, AIDS nebo Zemanovi. Dá se říci, že to byla ta nejběžnější pankovka, co neměla absolutně čím překvapit, ale přesto jsem přihlížel až do konce a úplně se nenudil. Po nich už začal být program lákavější. Následovali hardcoristé Plán to Kill z Pardubic. Ty už okrajově znám, a to zejména díky jejich názvu, protože ten si prostě pro jeho stupiditu/genialitu zapamatujete a zvědavost už se postará o ostatní. Malá zajímavost, za mikrofonem je tu od léta žena – Martina Rejzková – a vedla si moc dobře. I to dodává jejich metalovému hardcoru něco navíc, mělo to živelnost, několik opravdu dobrých pasáží a vůbec předvedli slušnou podívanou.

Hradečáci Teddy Bear Autopsy patří už ke zkušeným vyznavačům goregrindu. Jejich minutovky k tanci a poslechu, které se točí převážně kolem dětských hraček, jednoduše pobavily. Asi si to dokážete představit, je to jedna z těch kapel, jež vám dá přesně to, co čekáte, tedy porci prasečího dovádění, za zvuku řízných kytar a bicích. A zrovna v tomto žánru je to ještě důležitější, jelikož drtivá většina grindu je prostě stvořena k živému přednesu, a to Teddy Bear Autopsy umí. S přicházející tmou se na scéně objevili Flashback, rovněž z Hradce. Tihle harcovníci na živo splňují nejpřísnější pravidla současného hardcoru, a to i se vším patosem, co k tomu patří a vlastně tak dělá hardcore hardcorem. Do žil přihlížejících se jim podařilo vlít dávku energie, takže se konečně taneční parket trochu rozehřál a došlo na nějakou odezvu. Hrála se i nová klipovka „Dream Bay“ a jejich působení na pódiu po celou dobu pěkně odsejpalo, čili sympatické vystoupení.

Jako poslední se dostali ke slovu Aggressive Tyrants, což je vůbec jedno z nejvýraznějších grindcorových těles na našem území, však fungují už od roku 1993. Svému jménu naprosto dostáli a ze všech zúčastněných mě bavili nejvíce. Prakticky bezchybné grindcorové vystoupení plné fekálního humoru, latexových sado-maso kukel, nekompromisních sypaček a drtivých riffů. Nelze opomenout ani vokální projevy obsahující úplně všechny žánrové techniky plus líbezně úchylné čisté zpěvy. Tyrani by bývali hráli pořád dál, ale s úderem desáté začal pořadatel naléhat, ať se to raději utne. Prý snad už byli v areálu i policajti, a tak nakonec k nevoli přihlížejících po pár dalších skladbách skončili. Ostatně už v průběhu dne jsem viděl někoho z místních, jak si stěžuje u pořadatelů, a je fakt, že v okolních ulicích byl randál docela slyšet. Nicméně desátá večerní byla jakž takž dodržena, a tak jsme nebyli rozehnání vodním dělem, ani nedostali obuškem pár ran na dobrou noc, haha.

Aggressive Tyrants

Lidí sice s každou další kapelou přibývalo, ale i tak jich bylo spíš poskrovnu. Snad se to ale setkalo s úspěchem, těžko říct. Nejednalo se sice o akci, na kterou bych vzpomínal celý život, ale rozhodně jsem se bavil a za každou podobnou věc jsem rád. Líbil se mi program, jelikož dával smysl – nabídnul mladé kapely z okolí a zároveň osvědčené veterány odlišných stylů, přesto žánrově souznějící. Snad jen hrací časy mohly být trochu delší, minimálně u večerních kapel. Celkem vzato to byl příjemný večer, a jestliže se příště ukáže podobně zajímavá sestava účinkujících, rád na Voices from the Castle zajdu znovu.


Bowelfuck – Fragments

Bowelfuck - Fragments

Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: 6.6.2017
Label: Rotten Roll Rex / Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. Why
02. War Inside
03. Casket
04. Strict
05. Thread
06. I’m Not
07. Explosion
08. Better
09. Fragments
10. Trapped
11. Wasteland
12. Redemption
13. Illusion
14. Now Is the Time
15. I’m Stuck
16. Two Fields – Three Days

Hrací doba: 25:35

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Nice to Eat You Records

Vlastně by mě docela zajímalo, proč se Bowelfuck jmenují zrovna Bowelfuck. Střevní mrd, Vnitřnosťošuk nebo jakýkoliv jiný vtipno-překlad, jaký lze vymyslet – zní mi to strašně humorně. Nejsem si ovšem jist, zdali to byl záměr, jelikož muzika skupiny rozhodně nezní jako nějaká standardní tupa-tupa prča, kde je to jen o nadhledu a kamarádském pogování.

Tím nechci vzbudit dojem, že by se snad na druhé řadovce „Fragments“ nacházelo něco nestandardního v rámci žánru. Střevní mrd Bowelfuck totiž drtí agresivní grindcore ve stylu kapel jako třeba Rotten Sound nebo Nasum. Pokud tedy máte zmiňované formace rádi a album jste doposud neslyšeli, možná by vás mohlo zajímat, jelikož „Fragments“ s přehledem plní veškeré stylové náležitosti, a to v kvalitě, která není úplně zanedbatelná.

Z posluchačského hlediska by možná nahrávce slušelo, kdyby se na ní nacházelo ještě o něco víc ozvláštňujících drobností, jakými jsou třeba melodie ve druhé „War Inside“. Nepochybuji však o tom, že kotli pod pódiem to vadit nebude. Naopak groovy songů typu „Better“ či závěrečné „Two Fields – Three Days“ je tak akorát a víc by už spíš vadilo. Zároveň – a aniž bych si odporoval – bych si dovolil říct i to, že „Fragments“ by místy slušelo se ještě víc urvat ze řetězu a nabídnout ještě zběsilejší masakr.

U alba tohohle typu se to může zdát jako docela směšný požadavek. Zvlášť když na první poslech zní „Fragments“ agresivně jak hovado a pocitově sype jak debil. Když se ale člověk trochu zaposlouchá, zjistí, že Bowelfuck v průběhu jednotlivých songů poměrně často přecházejí ke středním tempům nebo hutnějším pasážím. Obojího je dost na to, aby čistokrevný kulomet a.k.a. prasopal nezabíral ani polovinu stopáže.

Tohle nicméně neberte jako nějakou zásadní výtku. Jsou spíš jen takové drobnosti, jež navíc ani nejde podložit nějakými objektivními fakty, spíš jde jen o subjektivní vjemy, s nimiž by podle mě „Fragments“ mohlo vraždit víc. Ve zlém to ovšem nemyslím, poněvadž je evidentní, že tahle fošna má dobrou úroveň i za stávající situace. Je znát, že pražské trio (které je ovšem nyní už v trochu jiném složení než při nahrávání počinu – začátkem roku kapelu opustil zpěvák a kytarista Pavel) ten svůj grindcore zahrát umí. Což samozřejmě není žádné velké překvapení, jelikož v nahrávací sestavě jsou borci, kteří za sebou mají působení ve formacích jako Destructive Explosion of Anal Garland, Pisstolero nebo Choked by Own Vomits.

„Fragments“ mi zní sympaticky i z toho titulu, že nejde o vyslovenou srandičku, taneční grind a zábavu na prvním místě. I navzdory tomu, co jsem řekl výše, totiž nelze Bowelfuck upírat, že na své druhé řadové fošně sypou poctivě a poměrně agresivně, za což dávám palec nahoru, poněvadž mi přijde, že v našich končinách převažuje právě ten humorný grind plný porna a/nebo fekálu. Takže je fajn, že na to občas někdo jde trochu ostřeji. Což ovšem neznamená, že by to nešlo ještě bestiálněji.

Vzato kolem a kolem je ale „Fragments“ docela sympatická placka. Vím, že se k ní už nebudu v budoucnu vracet (ostatně grindy, k nimž bych se zpětně vracel, bych s klidem napočítal na prstech jedné ruky), ale teď, když jsem ji poslouchal na recenzi, to za mě bylo dost oukej. Což asi není úplně blbé hodnocení, když vezmete v potaz, že grindcore není můj denní chleba a nepatří k mým top žánrům.


Pink Mass – Necrosexual

Pink Mass - Necrosexual

Země: USA
Žánr: perverse grindcore
Datum vydání: 31.10.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Invocation of the Necrosexual
02. Hedonist’s Lament
03. Dismal Tormentor
04. Bestial Sodomizers
05. Crypt Perversor
06. Extinction of the Breeders
07. Lair of the Hedonist
08. Voreified
09. Altar of Domination
10. Craving Asphyxiation
11. Excoriated Purity
12. F.O.A.D. N.S.B.M.
13. Sigil of the Sexorcist

Hrací doba: 26:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Rozhodně se nemohu považovat za nějakého velkého příznivce grindcoru, to by bylo dost odvážné, a kdyby to navíc slyšel nějaký ortodoxní grinder, nejspíš by mi za trest nacpal půlmetrové dildo do prdele, o což samozřejmě zájem nemám, poněvadž víc jak čtvrtmetrová dilda můj ánus prozatím nedokáže pojmout. Dovolím si však tvrdit, že na rozdíl od mnohých (většiny?) lidí mám pro tenhle žánr pochopení a je mi na něm sympatická jeho zvrhlost, pohrdání konvencemi a odvaha se hrdě brodit po kolena ve sračkách – leckdy vzhledem k tématům takřka doslova.

Právě díky tomu jsou mi dost sympatické i kapely jako Pink Mass – leckdy dokonce víc vizuálně a tematicky než hudebně. Když si prohlížím fotky kapely, její stylizaci a obecně vizuální stránku, tak mě to prostě strašně baví a cením, jak je to nenormální a tolik vykolejené od průměru. Zábavná je i jejich fascinace perverzí, fetišem a zvrácenými sexuálními praktikami. Grindcorem nepolíbený člověk z takzvaně normální společnosti (a vlastně možná i dost lidí z metalové, údajně nonkonformní scény) by to jistě zavrhnul jakožto něco chorého, úchylného, dekadentního. Vždyť takové to vlastně je, akorát já to považuji za klad. Stokrát radši budu fandit dobytkům, kteří hrají koncerty v kuklách a kožených tangách a na fotkách si kouří monstrózního umělého lofase prošpikovaného hřeby, než takzvaně pohodovým kapelkám, jejichž jediným smyslem existence je nikoho neurazit.

Samozřejmě, že se v grindcoru nejedná o nic neobvyklého, však i v našich končinách najdeme podobné věci. Pink Mass mi svým pojetím dost připomínají třeba slovenské Enema Shower, akorát s tím rozdílem, že Američané tu zvrhlost, perverzi a uctívání BDSM dotáhli ještě o jeden stupínek výše. Mimochodem, věděli jste, že „pink mass“ je satanistický rituál, jehož cílem je obrátit duši zemřelého na homosexualitu? Jestli ne, tak teď už to víte! V případě zájmu klidně googlete, můžete se dostat i k docela zábavným fotkám, jak si kněz Církve Satanovy dře koule o náhrobní kámen matky zakladatele Baptistické církve Westboro, haha. Ale nezapomeňte si zapnout anonymní okno, aby to v historii prohlížeče neobjevila maminka…

Ale to už jsme poněkud odbočili, protože hlavním tématem dnešního povídání je nakonec přece jenom hudební náplň druhého dlouhohrajícího alba Pink Mass s názvem „Necrosexual“. Z téhle stránky už to ovšem tak jednoznačná šleha není. Pink Mass totiž zjevně patří ke skupinám, u nichž jsou ty věci „okolo“ ve finále zábavnější než vlastní muzika. Američané drhnou docela standardní grindovou řezanici, v níž sice lze vystopovat vlivy i dalších extrémních žánrů, ale nejde o nic natolik zásadního, abychom to tu museli rozebírat.

Na druhou stranu, i navzdory skutečnosti, že Pink Mass opravdu nehrají nic zásadního nebo výjimečného, nedá se jim vyčítat, že by hráli nějakou vyslovenou píčovinu. „Necrosexual“ si udržuje extrémnost grindcoru, ale jednotlivé tracky mají hlavu a patu. Pomalu víc, než by člověk od formace jako Pink Mass čekal. Pochválit lze třeba vokály, protože kromě standardního blití Tyranta Perversora se na albu objeví i kanální murmur nebo hysterický jekot. Doprovodným zpěvem (haha!) přispívá i Snevil the Wet-Brained Mercenary (ty jména jsou taky vtipná, to né že né!), což jen podporuje jistou rozmanitost v tomhle směru.

Pink Mass

Ze songů mě nejvíc zaujal „Altar of Domination“ s hodně povedenou druhou polovinou. V palici mi utkvěl i chytlavý začátek „Dismal Tormentor“ a dobré pasáže případně motivy jsem našel třeba i v „Excoriated Purity“ nebo „Bestial Sodomizers“. Výborné jsou pak intro „Invocation of the Necrosexual“, intermezzo „Lair of the Hedonist“ a outro „Sigil of the Sexorcist“, které se všechny nesou v dost odlišném duchu oproti zbytku „Necrosexual“ a mají hodně zajímavou atmosféru (!), až člověku skoro přijde škoda, že okolo nich není trochu jiné než grindcorové album.

Pink Mass dále šlechtí, že „Necrosexual“ trvá jen 28 minut, což je dost málo na to, aby fošna neměla šanci začít nudit. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak na tuhle stopáž a na žánrové poměry se tam toho děje ještě relativně dost, takže to není jen a pouze o tom, že to rychle skončí.

Jak se k tomuhle počinu tedy postavit? Sám pořádně nevím. Na jednu stranu si uvědomuji, že to po hudební stránce není žádná velká pecka a že se k „Nekrosexuálovi“ už vracet nehodlám. Na straně druhé to má svoje plusy, dobré momenty a vysoce zábavné okolnosti. Takhle to vidím – jak s takovým sdělením naložíte vy, to je na vás.