Archiv štítku: powerviolence

Friendship – I&II

Friendship - I&II

Země: Japonsko
Žánr: powerviolence / sludge
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Jerusalem
02. T.R.Ø.Y
03. Bill Evans
04. €ompton
05. Represent
06. Bottomless Pit
07. Abuse
08. SB
09. Hype
10. Slaughterhouse
11. Law
12. El Chapo

Hrací doba: 26:07

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Jistě znáte ten pocit, kdy máte náladu na nějaký bestiální výplach, který řeže hlava nehlava v těch nejzběsilejších tempech. Právě pro takové chvíle existují skupiny jako Friendship. Jejich hudba i navzdory názvu kapely není vůbec přátelská, právě naopak, je naprostým protikladem toho, co si pod pojmem přátelská hudba představíte. „I&II“ vám totiž setne palici se stejnou spolehlivostí jako nabroušená gilotina na obálce nahrávky.

Pro někoho by mohlo být zajímavé, že Friendship pocházejí z Japonska. Nicméně jejich původ vlastní hudbu nijak neovlivňuje – bordel je totiž mezinárodní nebo ještě lépe řečeno nadnárodní záležitost. Z hlediska povinné informativní části recenze je zajímavější skutečnost, že ačkoliv může být „I&II“ považováno za debutovou desku Friendship, v reálu se o úplně nový materiál nejedná. Ve své podstatě totiž jde o kompilát dvou předchozích minialb, která si Japonci vydali sami. Jistě vás překvapí a ohromí, že se tato ípka jmenovala „I“ a „II“. Na „I&II“ však (naštěstí) není nijak poznat, že jsou to původně dva samostatné počiny, fošna nepůsobí rozhádaně a naopak vyznívá jednolitě a konzistentně.

Nyní se ale konečně přesuňme k tomu, co za brajgl Friendship vlastně produkují. Japonci si libují ve zvířecím powerviolence, v grindcoru toho nejhrubšího zrna. Ihned první skladba „Jerusalem“ na vás vysype zkurveně nenávistný chlívek, který je místy natolik extrémní, až to skoro zavání noisovými vlivy. První song trvá půlminuty a nedivil, kdyby i takto krátká doba stačila Japoncům na to, aby dokonale odradili slabší povahy.

Jenže pozor, nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Friendship hrají arci-agresivní bordel, nehrají však píčovinu bez mozku. „I&II“ má nějaký 26 minut, takže by člověk při takto krátké stopáži snad i očekával, že to Japonci budou bestiálně rubat po celou dobu, ale taková představa je lichá. Vedle zvěrských powerviolence momentů je totiž nahrávka prošpikována šnečími sludgovými momenty. Friendship vás nejprve roztřískají na maděru a tu zkrvavenou kaši, která po vás zbude, posléze vymáchají v ohavném bahně. Opět může za krásný příklad posloužit úvod „I&II“, protože hned po již zmiňované zběsilosti „Jerusalem“ přijde naopak pomalá temná tryzna „T.R.Ø.Y“. Třešničkou na dortu pak budiž občasné nihilisticky vřískající znásilňované kytary, při nichž zaručeně zjihne každý, kdo uctívá negativismus Khanate.

Friendship ve své muzice dokázali skvěle nakombinovat animální agresi a metalovou temnotu do krásně vyšinutého celku, který zvládne ukojit vaši touhu po extrémní produkci, a přitom není samoúčelnou přehlídkou toho, jak rychle dokáže bubeník sypat. Jinými slovy, Friendship ukazují, že i powerviolence lze hrát takovým způsobem, aby dávalo smysl se mu věnovat v rámci domácího poslechu, aniž by u toho ztratil to, co je pro tento žánr typické. A to je moc dobrá vizitka. V neposlední řadě pak „I&II“ opětovně potvrzuje, že zámořský label Sentient Ruin Laboratories má prostě čuch na výborné neokoukané extrémní kapely a že jeho ediční plán se rozhodně vyplatí sledovat.


Trigger – Start Our Revenge

Trigger - Start Our Revenge
Země: Německo
Žánr: grindcore / powerviolence
Datum vydání: 21.9.2014
Label: SM Musik / EveryDayHate Records / Trümmer Pogo / Geile Scheisse ist das Geil Records / Bucho Discos / Togue Sol Distribución

Tracklist:
01. Silence Sucks!
02. Doctrines of Fictivity
03. Eigentlich
04. Selfmade Gods of Nothing
05. The Good Hunters
06. Total Annihilation Needed!
07. I Don’t Wanna Let You Dance
08. Drunken Unsupport
09. The Helpful Hands Are Sleeping
10. Destroy Your Mind
11. Allday (Listening) Hell
12. Creating This Madness
13. Massacres of Religion
14. Discounter
15. The Easy Way to Believe
16. Disguise the Law
17. Dead Is God
18. Tasty Is Not Good
19. Same Old Shit
20. Lift Figure Don’t Die, Please

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
EveryDayHate Records

Jednu věc si vyjasníme hned zkraje – Trigger nejsou žádná měkká ořezávátka. Vlastně spíš naopak – od téhle tříčlenné německé smečky očekávejte pořádný brajgl. Jsou grindy, které jsou vlastně v pohodě stravitelné, taková chytlavá tancovačka, akorát s chrochtáním. Inu, tak přesně tohle od Trigger nečekejte, protože tady jde jen o čistokrevnou agresi…

Nejprve si však pojďme tyhle uličníky letmo představit. Vznik Trigger se datuje do roku 2006, kdy se tahle parta dala dohromady v saském městě Glachau. Nedlouho poté se trio vydalo na klasickou cestu, jaká se v těchto hudebních scénách praktikuje – cestu split nahrávek, jichž mají Trigger na kontě hned několik. Nicméně první vlastní dlouhohrající fošna vychází až v září 2014 pod názvem „Start Our Revenge“ – a právě ta nyní bude stěžejním předmětem našeho povídání. Ačkoliv – jak už to tak u podobných sebranek bývá – mluvit o „dlouhohrajícím“ albu je mírně nadsazené, jelikož placka (jež vedle standardního CD vyšla i jako fešný fialový asfalt) trvá necelých 24 minut.

Člověk nemusí mít zrovna doktorát z matematicko-fyzikální fakulty, aby si při pohledu na seznam songů čítající rovných 20 položek spočítal, že tohle asi nebudou žádné dlouhé progresivní opusy. A světe div se – skutečně se to má tak, že žádný z přítomných válů nedosáhne ani dvou minut a velká část se jich naopak nevyšplhá ani na minutu. Jednoduše ten typ alba, u něhož se nestačíte ani uvelebit v křesle a šest tracků už je za vámi.

Nicméně je to tak správně – nedokážu si představit, že by snad „Start Our Revenge“ mělo být delší. Něco mezi 20 a 30 minutami je tak akorát i na mnohem pohodovější grindovky, natožpak u takového chlívu, jaký předvádějí zrovna Trigger. Němci totiž drtí naprostou zběsilost na pomezí grindcoru a powerviolence, možná s trochou poprašku od kolegy fastcoru. A zasvěcení už jistě vědí, protože jak se řekne powerviolence, tak prostě není na místě očekávat cokoliv jiného než palbu toho nejhrubšího zrna.

Abychom si však rozuměli – sice „Start Our Revenge“ nazývám chlívkem a brajglem, což je dozajista pravda, ale nemyslím to v pejorativním slova smyslu. Je sice pravda, že na tyhle hudební odnože nejsem nějaký na slovo vzatý odborník a poslouchám to spíš jen sem tam, takže se v oblasti grind / powerviolence stále považuji spíš za laika, přestože nějakým minimálním rozhledem už disponuji, ale zrovna muzika Trigger se mi fakt líbí. Až do nynějška jsem o jejich existenci neměl potuchy a do poslechu „Start Our Revenge“ jsem šel s tím, že to bude bordel jako svině (ostatně, co jiného čekat od powerviolence), což jsem také dostal, jenže je tu jedno „ale“…

Ono totiž ani v takovéhle zuřivé agresi nejsou Trigger antihudebním svinstem, což je bohužel něco, s čím z mého pohledu nemalá část powerviolence a fastcore scény trochu zápasí… jako kdyby si mnozí mysleli, že to stačí jen řezat. Trigger samozřejmě disponují klasickými žánrovými prvky, takže očekávejte baskytarový humus, ultra zběsilé bicí a uječený vřískot na pozici vokálu. Tahle kombinace se vás nebude na nic ptát a jednoduše vás smete. Oukej, to beru, tohle je normálka. Tu a tam však Trigger dokážou i lehce zpomalit a namísto agrese vybalit kurevsky hutnou pasáž s „basou proklatě nízko“ a právě v takových chvílích se Němci vydávají někam ke hranicím sludge.

Takové momenty jsou ovšem na „Start Our Revenge“ v naprosté menšině, o tom žádná. Avšak i takováhle malá dávka sludgového bahna, již Trigger předvádějí kupříkladu v „Destroy Your Mind“, „Creating This Madness“ nebo „Dead Is God“, stačí k tomu, aby výsledek hned působil jiným dojmem. Jasně, ve finále si je většina tracků beztak podobných jako vejce vejci, a když se uprostřed jedné písničky přepnete do prostředku jiné, ve čtyřech případech z pěti nepoznáte změnu (ten pátý případ je, když se zrovna náhodou trefíte do onoho bahna), ale nějak to vlastně ani nevadí. Nebudeme si nic nalhávat – kdo si pouští zrovna tohle, tak prahne spíš po agresi než po nějaké virtuozitě. A přesně tohle „Start Our Revenge“ nabízí, jen to s těmi několika přesahy do sludge není až takový bezmozkový výplach.

Navrch přihoďte již zmiňovaný fakt, že „Start Our Revenge“ trvá jen nějakých 24 minut, díky čemuž to kolem vás prosviští jak nic, a výsledkem je až překvapivě zábavná fošna. Třeba je to tím, že jsem podobnou muziku zas nějaký čas neposlouchal, takže se mi Trigger prostě strefili do noty, ale nemůžu si pomoct, „Start Our Revenge“ je zábava, a to i při domácím poslechu. Jasně, obecně vzato to není žádné opusální veledílo, ani to není věc, kterou by si mohl s klidem pustit kdokoliv, ale jestli máte chuť na hudební zvěrstvo, vedle něhož je i většina rychlopalebného black metalu muzikou pro děti předškolního věku, tak se Trigger určitě dají doporučit.

Trigger – Start Our Revenge


Satan, 202project, Slavery

Satan, 202project poster
Datum: 22.5.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: 202project, Satan, Slavery, Uncle Grasha’s Flying Circus, Voluptas

Ačkoliv na undergroundové akce chodím už nějaký ten pátek, pořád jsem tak naivní, že vždycky přijdu na ohlášený začátek, přestože vím, že skutečně málokdy se stane, že se v ohlášenou hodinu vážně začne. I v pátek 22. května jsem do libeňského klubu Exit-Us dorazil na osmou hodinu, kdy měla hudební produkce začít… samozřejmě nezačala.

Sekera nakonec narostla na téměř hodinu a půl, takže až těsně před půl devátou se začalo něco pořádného dít, přičemž to něco byli uctívači rumu Voluptas, kteří sice ještě nic nevydali, ale podzemními koncerty zodpovědně brázdí již nějakou dobu. Zrovna tenhle večer by však klidně mohli podat životní výkon a bylo by jim to houby platné, jelikož opětovně promluvil největší strašák akcí v tomhle klubu – naprosto příšerný zvuk. Ten nechutně kolísal, pískalo to tam, chvíli všechno přehlučovaly bicí a zpěv, chvíli zas byla pomalu slyšet jen baskytara, kytary byly po celou dobu někde vzadu jen jako nečitelná hluková koule… teda, jedna kytara, protože ta druhá nebyla vůbec slyšet za celý koncert. O to víc paradoxní bylo, když někteří členové Voluptas po chvíli slezli z pódia dolů, protože se tu slyšeli líp než na pódiu, takže tam to byl asi ještě větší čurbes. Za všechno mluví fakt, že když pražská čtveřice dohrála, hned několikrát od jednotlivých členů zaznělo cosi v tom smyslu, že „v tomhle klubu už hrát nechci“. Víc než koncert to připomínalo ne úplně povedenou veřejnou zkoušku, protože ani samotní muzikanti se nijak nepřetrhli, ale tomu se zase nejde divit, když vaše snažení sleduje sotva pár lidí a poslouchat se to nedá.

O ždibíček lepší, ale jinak pořád fakt dost špatný sound dostala i následující úderka Slavery. V jejich případě to ale bolelo méně, protože Slavery produkují docela brajgl sám o sobě – je to nasraná kombinace crustu, punku, fastcoru a podobných srand. A i když kytary zněly furt hnusně a během setu také došlo k několika evidentním nedorozuměním mezi bubeníkem (který byl jako jediný na pódiu, zbytek skupiny hrál už u lidí) a zbytkem, zas takový problém to nebyl, protože v těchto stylech beztak znějí všechny songy jako jeden a všechno to jsou tak minutu až dvě dlouhé vypalovačky. Jak už tomu ale u podobných záležitostí bývá, ani Slavery nepostrádali vysoké nasazení, takže dojem byl nakonec dobrý. Spustil se první kotlík, set ubíhal hodně rychle (což při takhle rychlé muzice není nic překvapivého) a stejně jako u Voluptas bylo po půl hodince vymalováno.

Na rozdíl od Voluptas se Slavery také stylově mnohem více hodili k hlavnímu jménu večera, které přišlo na řadu hned vzápětí – francouzský svinčík Satan. Žabožrouti se už přesunuli z pódia na plochu kompletně včetně bicí soupravy a začali prát do nepočetného davu (trochu nadnesené pojmenování) extrémní nálož crustu, powerviolence, grindu, punku a podobných záležitostí. A v jejich podání byla tahle směs tak nařachaná, že i Slavery proti tomu zněli vcelku pohodově. Jakkoliv jsou totiž Satan hodně brutální bordel i z alb, živě to bylo ještě mnohem víc a Francouzi drtili čistokrevné agresivní zvěrstvo. Speciální zmínku za výborné výkony zaslouží zpěvák Léo Vittoz, jenž neustále poskakoval a vřískal jak ďábel, a především bubeník Frédéric Juge, protože… ty vole, to bylo skoro neuvěřitelné, jak on tam tu soupravu žhavil, to byl beze srandy pomalu výkon vrcholového sportovce. To byste jen na poslech klidně řekli, že to je tak rychlé, že to musí být automat, ale on to tam vážně zahrál. A pak se divte, že když za bicími sedí takové zvíře, tak to je živě takovýhle chlívek.

I když návštěvníků bylo málo, lidi neváhali se Satanovi odvděčit alespoň řádně zběsilým kotlíkem, který jel takřka celou dobu, co Francouzi drtili své nástroje v opětovně minutových šlehách. Léo Vittoz si dokonce i při takhle malém počtu fandů mohl během setu hned několikrát užít stage diving, čemuž se nijak zvlášť nebránil. A vlastně ještě jednou jinou věcí kromě kotle se lidi kapele za skvělé vystoupení (a že fakt bylo fakt skvělé) odvděčili – zatímco v první části večera jsem si nevšiml, že by stánek s merchem kohokoliv nějak zvlášť zajímal, po setu Satan vzal merch útokem nezanedbatelný počet zájemců o trika a elpíčka letošní fošny „L’odeur du sang“.

Hlavní chod byl už sice za námi, ale večer u konce ještě nebyl, protože turné jedou dvě francouzské kapely, přičemž ta druhá je oproti Satan hudebně úplně, ale úplně jinde. Jednočlenný projekt s názvem 202project se totiž pohybuje v hájemství atmosférického experimentu a elektroniky s kytarou. JP Marsal hrál sám, takže mu doprovod samozřejmě dělal notebook, z něhož jely veškeré elektronické spodky, a samotný muzikant se věnoval jen vokálu a kytaře, přičemž její zvuk nepřekvapivě značně upravoval pomocí efektů a loopů. Výsledek byl ovšem skutečně excelentní… agresi vystřídala přemýšlivost, kotel uvolnil místo tanci v transu, nasranost byla ta tam a namísto ní klubem prostoupila psychedelie. Byla trochu škoda, že set 202project už skoro nikoho nezajímal, protože v sále bylo maximálně tak deset lidí, a to včetně samotného JP Marsala a tří členů Satan, ale vaše smůla, protože – a zvláště v kontrastu se zběsilým Satanem – to byla výtečná tečka a pro mě osobně suverénně nejsilnější zážitek večera. Jestli budu mít ještě někdy možnost vidět 202project znovu, tak nebudu váhat ani na chvíli.

Po konci 202project jsem se vytratil pryč, protože už přece jen byla docela pokročilá hodina. Tím pádem jsem již neviděl úplně závěrečné číslo večera – o afterparty se totiž postaraly noisové jeptišky Uncle Grasha’s Flying Circus.

Lidí na akci bylo docela málo – platících návštěvníků přišlo lehce nad dvacet (rozuměj 21), ale abych byl úplně upřímný, trochu jsem se bál, že by jich mohlo přijít ještě méně. Nicméně, slabé návštěvnosti navzdory, z mého pohledu šlo o výbornou akci, která byla lepší, než jsem popravdě řečeno doufal. Hlavně Satan a 202project byli hodně super, takže já si nestěžuju a byl jsem spokojen.


Plebeian Grandstand – Lowgazers

Plebeian Grandstand - Lowgazers
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / mathcore / powerviolence
Datum vydání: 31.3.2014
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Thrvst
02. Endless Craving
03. Flail in the Bliss
04. Lowlifer
05. Relief of Troth
06. Svn in Your Head
07. Aimless Roaming
08. Murk Diving

Hodnocení:
Thy Mirra – 5/10
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

V roce 1970 sovětští geologové otevřeli v Murmanské oblasti na poloostrově Kola superhluboký podzemní vrt, jenž měl původně dosahovat až patnáct kilometrů hluboko. V roce 1992 byl však výzkum zastaven v hloubce 12 261 metrů. Od konce 90. let se internetem šíří “městská legenda”, že výzkumníci údajně do vrtu spustili mikrofon a ze záznamu slyšeli zvuky, které vycházely ze samotného pekla. Vědci byli po poslechu milionu hlasů umírajících duší smrtelně vystrašeni, někteří z nich se zbláznili a vrt byl okamžitě uzavřen. Teď k věci… Úplně stejný pocit jsem měl z poslechu desky “Lowgazers” od Francouzů Plebeian Grandstand. Myslím, že jsem nikdy nic podobného neslyšel. Last.fm to vidí jinak, že prý “screamo”… já bych to popsal jako něco mezi mathcorem a black metalem, ale na tom asi úplně nesejde. Vlastně ani moc nevím, co se na tom dá hodnotit. Ale jo, když kolega H. dokázal napsat obsáhlou recenzi na Mhnunrrn, já musím stejně květnatě pohovořit i o Plebeian Grandstand.

Nemám moc rád zařazování do hudebních škatulek, mnohem víc mě baví srovnávání s ostatníma kapelama, aspoň si člověk pak představí, co od toho má čekat, víc než když si na plakátu k akci přečte, že kapela hraje progressive-alternative-hardcore-ambidjent. Loni na podzim jsem byl v Rock Café na koncertě The Dillinger Escape Plan a Maybeshewill. Plebeian Grandstand zní jako fúze obou kapel, ovšem potom, co se přidaly k temné straně Síly. Když jsem se zaposlouchal do vokálu, představil jsem si Grega Puciata na nějakém fakt ošklivém tripu, při kterém mu ze zad rostou obří démoní křídla jako ve filmu “Max Payne”. Mohl bych se pokusit rozebrat i textovou složku alba, ovšem nebyl jsem schopen ani identifikovat jazyk použitý v písních, může jít o francouzštinu stejně jako o angličtinu, norštinu nebo orkštinu. Vážně nevím.

O kapele jsem s touhle deskou slyšel poprvé, pokud to má někdo stejně, pokusím se popsat, o co jde. Hudba Plebeian Grandstand je postavená na mathcorovém základu, takže se v písničkách furt něco zajímavého děje, nevyskytuje se tam moc opakujících se témat, jak tomu bývá zvykem v black metalu. Nevím, jestli jsem si jenom opatřil nahrávku ve špatném formátu, ale spíš si myslím, že zvuk alba je schválně přepálený do maxima, aby to znělo ještě víc zle a posluchač při poslechu co možná nejvíc trpěl. Jsou slyšet dvě kytary, basa a bicí. Mimoto se ve většině tracků vyskytuje taky bordel či noise, jehož původ se mi nepodařilo identifikovat. První čtyři songy “Thrvst”, “Endless Craving”, “Flail in the Bliss” a “Lowlifer” je dvaadvacet minut trvající blok blastbeatů, řevu, agónie, kytarových ploch a již zmíněného noisu.

Pokud je blacková deska moc velký nářez, je zvykem, že se občas objeví nějaká klidná ambientní pasáž, aby si člověk odpočinul. Zde tuto úlohu plní dvouminutové intermezzo “Relief of Troth”, u kterého jsem si ovšem neodpočinul ani trochu, nýbrž jsem se potil v křeči a obavách, co bude následovat. Nervózní atmosféru stupňuje pomalá čtyřminutová “Svn in Your Head”, kde úřadují pouze kytary a jekot. Následuje rubačka “Aimless Roaming” a v půlce se zběsilé tempo změní zpátky na střední doomovou rychlost. Za mě by už v tuhle chvíli mohla deska končit, avšak “Lowgazers” je završena hutnou, řekl bych možná epickou “Murk Diving”, ale ve spojení s kapelou Plebeian Grandstand je vlastně tento výraz naprosto nevhodný. Po těžkotonážním outru album definitivně zavírá půlminutová zběsilost, jež by se dala nazvat “smrtelná křeč”. A tím dobrodružství jménem “Lowgazers” končí.

Je to teda dobrá nebo špatná deska? Nemám ve zvyku často poslouchat šílenosti, jako jsou Plebeian Grandstand, a vlastně jsem po desce sáhnul, hlavně abych si rozšířil obzory, objevil něco nového. Výsledkem bylo, že jsem byl po celou dobu poslechu v šoku a jímal mě strach a úzkost. Rozhodně jsem se ale nenudil ani vteřinu, což rozhodně nemůžu říct u jen tak nějakého alba. Takže ano, bavilo mě to. Vlastně mě i překvapilo, že to trvá čtyřicet minut, přišlo mi, že nahrávka končí celkem brzo. Na světě asi existují lidi, kteří tyhle věci poslouchají pořád, já na to asi nejsem dost zlý, ovšem i ten nejvíc “sluníčkovej” člověk má občas slabší chvilku a přesně pro tyhle příležitosti tu jsou tyhle kapely. Jejich texty možná nepřinesou zásadní filozofické poznání a jejich hudba nepřispěje ke světovému míru mezi národy, ale pokud si člověk potřebuje pročistit hlavu, jakože totálně vymazat disk, doporučuju sáhnout právě po desce “Lowgazers” a naordinovat si ji hned v několika dávkách. Ne každá deska dokáže najít svůj smysl, i když na ní vlastně není jediný song, který by se vryl do paměti. Aspoň je tady jasně vymezená hranice, kdo má dost odvahy na čtyřicet minut čirého zla, nechť si to projede celé najednou, kdo ne, ať si to ani nepouští a mlčí navždy!


Druhý pohled (Jméno):

Upřímně tak nějak nemám tušení, odkud kolega vytáhnul známku 5/10 pro takovéhle album… i když, vlastně mám. Plebeian Grandstand totiž hrají hodně těžkou, extrémní, avantgardní a neuchopitelnou formu black metalu, která je všechno možné jenom ne user-friendly. Zjednodušeně řečeno, jedná se o chaotický hnus, jenž nezasvěcenému posluchači bude znít jako nečitelný bordel, na takovéhle věci už prostě musíte mít něco málo naposloucháno a být na podobné zvukové (místy až hlukové) chlívy zvyklí. Pokud se tedy kolega do poslechu “Lowgazers” pustil, aniž by měl to “něco málo” z podobného ranku za sebou, pak je jasné, že mu to přijde jako prasácká změť o ničem. Já mám naopak takový druh muziky hodně rád a obdobné chaotické avantgardní black metaly, z nichž páchne vliv formací jako Deathspell Omega (byť v případě Plebeian Grandstand rozhodně nejde o kopírku a do jisté míry zde opravdu je vlastní ksicht), žeru jako máloco jiného. A vzhledem k tomu, že je na “Lowgazers” cítit opravdu vysoká kvalita, je asi jasné, že mi tahle záležitost nakonec hodně zachutnala, byť to byl docela boj na spoustu poslechů, jelikož Plebeian Grandstand posluchači nedají zadarmo ani vteřinu hudby. Ale právě to se mi líbí a cením si toho…
H.

Protože jsem se k “Lowgazers” dostal až jako úplně poslední, tak mám možnost si vybrat a přidat se k jednomu z názorů svých kolegů a značně si tak ulehčit práci. Plebeian Grandstand produkují neuvěřitelný bordel, který jsem po prvním poslechu hrubě nechápal, ale s tím, jak jsem si album pouštěl opakovaně (ne, že bych se musel nutit), jsem do něj začal pronikat a v té jejich šílenosti začal objevovat řád a záchytné momenty, které mě dovedly k hodnocení, jež se přibližuje ke spokojenosti, jíž vyjádřil H. Je to takový zběsilý mix mathcoru a black metalu, takže i přes přívětivou hrací stopáž to rozhodně není hudba na jedno odpoledne. Přestože deska nervně uhání téměř po celou dobu, tak zapomeňte na to, že by se jednalo o bezduchý jednotvárný nářez, jemuž by chyběla hloubka, protože i když z některých písní doslova srší bolest (“Thrvst”, “Aimless Roaming”), tak jsou zde i “oddychové” momenty v podobě střední části v “Lowlifer” či zvukově neurčité “Svn in Your Head”. Musím říct, že čím více “Lowgazers” poslouchám, tím více se mi líbí, takže tohle určitě nebude konečná a osobně si Plebeian Grandstand řadím do kategorie velké překvapení, protože i když se mi album hned po prvním poslechu líbilo, tak jsem nečekal, že takhle poroste.
Kaša


Blood I Bleed / Lycanthrophy split

Blood I Bleed / Lycanthrophy split
Země: Nizozemsko / Česká republika
Žánr: crust / grind / powerviolence / fastcore
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records
Původní vydání: 4.2.2013, Bones Brigade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy Blood I Bleed:
facebook

Odkazy Lycanthrophy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Šílenství, vztek, nekontrolovatelná agrese. To jsou společní jmenovatelé sedmnáctiminutového splitka holandských Blood I Bleed a českých Lycanthrophy. Druhá jmenovaná kapela je zajímavá také tím, že v jejím popředí stojí zpěvačka, jejíž vokál zrovna nepatří mezi ty běžné hlasy na metalové scéně. Obě formace patří k zkušeným spolkům, které mají své odehráno a nahráno. Především co se týče split alb, což jsou velmi vděčné nosiče na grind/fast/violence core scéně. Očekávat něco jiného než nářez na relativně velké úrovni je vcelku od věci.

Split kromě zajímavé hudební náplně nabízí i zajímavé uspořádání skladeb obou kapel. Zatímco agresivní fastcore Blood I Bleed je rozložen do jedenácti položek, z nichž žádná nepřesáhne minutu a deset vteřin, Lycanthropy nasrali svůj grindcore o sedmi flácích do jedné stopy. To dosahuje necelých osm minut a zdá se, že to kapela namlátila na jeden zátah bez nějakého zbytečného upejpání. Co o takové brutální muzice vůbec lze říci? Ani jedna z kapel nemá zapotřebí vytvářet pomalé a srozumitelné struktury, vlastní jim jsou téměř bezhlavé agresivní jízdy, které fungují především naživo. Úsečné názvy, rachotící zboostrované baskytary, kytary na pomezí zběsilého thrash metalu a punku znásilněného hácéčkem na steroidech a bicí ignorující jakékoliv rytmické struktury. Kromě těch zběsilých.

Obě kapely mají v podstatě totožný sound i kompoziční přístup. Rozpoznat u jednotlivých skladeb texty je většinou problém, nejsem si jist, zda vůbec nějaké texty mají. Tedy aspoň u Blood I Bleed, u Lycanthrophy mám dojem slyším náznaky skutečných textů. Dle názvů je ale tématika a postoj účinkujících k sociálním problémům docela jasně daný. Problémy komunikace, korupce, náboženství a jiných neduhů jsou jasně popsané v názvech. Stejně jako hudba, i vokály jsou jako urvané ze řetězu a už po prvních vteřinách si dovedete představit ty zarudlé uzlíky na hlasivkách vokalistů. Především jekot vokalistky Lycanthrophy nepostrádá výraznou dávku šílenství a variability. Přiková k židli a nepustí do chvíle, než si s šokem uvědomíte, že osmiminutovka ve společnosti šílených Čechů je pryč.

Co více můžu k hudební náplni říci? Tohle se musí slyšet a vnímat, ne suše popisovat. I přestože je jasné, že tu nejde o nic zvlášť originálního, tady se sází na energii a na koule (v kontextu druhé kapely tohoto splitka je to docela vtipné konstatování). Kdo má přehled o žánru a o zmíněných kapelách, má v podstatě jasno, že se mu to bude líbit. Pokud přehled nemáte, nezbývá, než to prostě zkusit a album si sehnat nebo si ho pustit někde na internetu. Příznivci agresivní, s ničím se nepárající muziky by měli být naprosto spokojeni. Já sám bych nejradši navštívil vystoupení ať už jedné nebo druhé kapely. Už jen z poslechu výborně nazvučené nahrávky mám chuť roztřískat pokoj na maděru.