Archiv štítku: Voluptas

Žižkovská noc 2017 (čtvrtek)

Žižkovská noc 2017

Datum: 23.3.2017
Místo: Praha, Žižkov
Účinkující: Adonis DNA, Hnus umírající, Kannout, [peru], Voluptas

Skvrn: Ruch v ulicích žižkovských, pod jednookým a řušitelkou panoramatu, mou nejmilovanější. Po roce zas. Desítky klubů, stovky vystupujících a jedna ztracená duše uprostřed Žižkova, která neví, kam jít, protože se jí nabízí až příliš. Rozdvojit, rozčtvrtit za nápady dobré, leč v praxi patrně nefungující, nevím. Čtvrtek je ještě vstřícnost, předkrm a možnost připravit se na horší, běhy nahoru, dolů, s rušitelkou jako strážným andělem a navigací kudy. Nejdřív pryč od ní, k Ohradám, Biskupcovým, do Kliniky za muzikou a prostorem, který k návštěvě vyloženě vybízí. Třeba se vymezit, třeba to mít rád, ale jen těžko ignorovat. A jít si poslechnout Kannout.

Skvrn: Dobíhám na poslední chvíli, pak ještě bloudění, nakonec ale úspěch. V kavárně poletuje přednášková diskuze, oči zase po stropech a stěnách a knihovně s poznávacími znameními eko, levo. Muzika bude za pár minut, za támhletěmi dveřmi. Scéna se staví, a zbývá tak čas omrknout pivolimo za dej, kolik můžeš. Se sklenicí, paní vstoupnou dobrovolnou, je to nejinak. Ale Kannout. Začátek pozdní, bude se muset krátit, s rozpaky však opatrně, balancování na post-rockově metalových hranicích zní skvěle. Našel se čas pro „Poslední Iris“, „Mezi kmeny“ i prostoru dedikované rozmluvy „S větrem“. Čtveřice proplétá cesty nátlakové a poetické, vše v čele s Gabrielou – kapelním řevem, deklamací i emočním ventilem. Zvuk skvělý, Kannout ve formě, laťka je pro dnešek nastavena vysoko.

Onotius: Vzhledem k tomu, že kolegou chválené Kannout jsem neprozřetelně proseděl doma, můj čtvrteční program začínal až s úderem deváté hodiny večerní. Připraven na tři jednohubky – tři půlhodinové sety – jsem tedy pár minut po avizovaném začátku dorazil do patřičně chladného sklepa Žižkostela a zařadil se mezi diváky, zatímco první bardi z Adonis DNA už začali s oťukáváním našich sluchových buněk svou první skladbou. Můžeme zde slyšet cokoliv od pasáží meditativních, zpěvných, šlapavě odsýpajících až po správnou metalovou řezanici. Obecně se charakterizují jako psychedelický black metal, ale zase je od toho třeba čekat něco trochu jiného než Oranssi Pazuzu či Nachtmystium. Především je z hudby mnohem víc cítit garážová špinavost, punková nedbalost a jakási příjemná spontánní energie. Jasně, kapela není nějaká extra skladatelsky ani instrumentálně dokonalá, ale v živé prezentaci na daném místě ve správné atmosféře – se mi to líbí. Kvůli hojné účasti a faktu, že hudebníci stojí na stejné úrovni jako publikum, mi sice občas dělá problém pečlivě sledovat dění na pódiu. Ale důležitější je, co se prostorem line za muziku. A ta je fajn. Kapela si zde snadno získá důvěru a působí přirozeně a autenticky.

Onotius: Hnus umírající taktéž neurazil. Na pódium naběhli v corpsepaintech a se siláckými gesty, ale jejich muzika byla navzdory tvrdosti velmi přístupná a v pauzách mezi skladbami se z nich vyklubali celkem srandisti. Přiblblé průpovídky utahující si například z kandidatury Miloše Zemana (ale jo, to je vlastně až blackmetalově hrozivé téma, hehe). Zkrátka taková kapela, která dodržuje, ale zároveň si i tak trochu střílí z konzervativního blackmetalového patosu. Mimo pár ukázek z YouTube, jsem samozřejmě před koncertem toho od kapely moc neslyšel, ale naživo to relativně fungovalo. Táhla to především sebejistá rytmika a nekomplikované riffy. Pokud v tom měly být nějaké větší nuance, pak je drtivý zvuk ohobloval. Ale řekl bych, že základ jsem snad celkem vystihl. Za daných okolností v pohodě.

Skvrn: O tom, že Kannout nastavili laťku zatraceně vysoko, se záhy přesvědčuje polská trojice [peru], neopracovaný noise rock s punkovým přístupem až za hrob. Energie je, nápady bohužel ne. Nejsme na atletice, vzdávám to a radši mířím vstříc kalichu Žižkostela, kde budou pekla. Pět minut chůze a cíl. Na horním pódiu se dnes nehraje, posedává tu jen pár utoulaných duší. Zato ve sklepě hlava na hlavě, milé překvapení. Teď už jen pozdravit, pomodlit a hurá poslouchat.

Hnus umírající

Skvrn: Etuda s paní Sklenicí Dobrovolnou jako přes kopírák, za odměnu bude Hnus umírající. Černá s bílou na hlavě, černá bez bílé – zato s kovem – ve zvukovém ovzduší. Halasí syrová klasika s občasným vtipem, skladatelsky bohužel šeď. Jméno super, nadhled taky, jenže nic navíc. A následující Voluptas? Babo, dědku, raďte. Postávám vzadu a snažím se v té blackové struktuře hledat a nacházet. Jenže se není čeho chytit, ani saxíku. Zvuk nepomáhá, celkovým vyzněním tu máme staveniště. Příjemně překvapila snaha o nápaditost, občas vykoukl nadějný moment, jenže kontext koncertní plochy záblesky umlčel. Tak třeba jindy jinde, dnes konec se vzpomínkami na Kannout.

Onotius: Voluptas jsem už viděl před dvěma lety, kdy hráli po boku sludge/blackových Viscera/// – a v danou chvíli mi to celkem sedlo. Jasně, jejich muzika není nějaký ultimátní objev, ale odpich to celkem má a vlastní tvář taktéž, což, když se povedou okolnosti, může znamenat parádní zážitek. Kapela s sebou nyní vzala i saxofonistu a výbavu obohatila o přístroj na umělou mlhu. Zpěvák Michal se tedy vznášel v mlžném oparu a působil jako skřehotající zjevení zvěstující temnotu a rum (na němž je image kapely také založená). Tentokrát se ale samotná muzika především zpočátku slepuje v hlukovou kouli a teprve v průběhu se jednotlivé fragmenty oddělují a nástrojové linky jsou rozeznatelnější. Navíc skromná časová dotace nedovolí kapele nás moc přesvědčit. Set působí celkem jednotvárně a moc brzy končí. Taková trochu podivná tečka za tím čtvrtečním intrem.

Voluptas

Onotius: Zatím se jednalo teprve o takovou předzvěst toho, co přijde dny následující, ale i tak už nyní zavládla velmi specifická atmosféra. Zvědavost na další porci hudby byla posílena – a bylo rozhodnuto. Původně jsem váhal, zda na další (tedy ty placené) dny Žižkosvké noci jít, ale čtvrtek mě příjemně navnadil, a tak jsem si řekl, že se vydám. A udělal jsem zatraceně dobře! Ale o tom až příště…


Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas

Alkerdeel

Datum: 30.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Alkerdeel, Voluptas, Witch Trail

O Alkerdeel jsem tu toho v posledních měsících nakecal relativně dost, ať už v souvislosti s jejich letošní deskou „Lede“ s pšoukajícím ďáblem na obale (instant kult!) nebo v souvislosti s pražským koncertem, takže není nutno se zdržovat omáčkou. Zmiňovaný koncert se odehrál na sklonku minulého týdne, tudíž je nejvyšší čas se k němu naposledy vrátit prostřednictvím menšího povídání o jeho průběhu. A to tím spíš, že šlo o jednu z těch podzimních akcí, u nichž jsem svou účast bral jako povinnost.

Koncert se odehrával v poslední dobou hojně užívaném Komunitním centru na Žižkově alias Žižkostele, nicméně tentokrát se v samotném kostele nehoblovalo a celá akce již od počátku probíhala dole ve sklepení. V roli českého supportu se představili Voluptas, v jejichž případě bylo vystoupení o to speciálnější, že zde křtili fyzickou edici svého debutu „Ved rums ende“.

Bylo znát, že Voluptas tuhle událost pojali ve velkém stylu. Pódium si v souvislosti s nadcházejícím Halloweenem vyzdobili množstvím dýní, do nichž byly vyřezané třeba pentagramy nebo „RUM“. Dýně pak hrála svou roli i v úvodním rumovém rituálu, kdy do ní zpěvák Michal nalil notnou část flašky Božkova a nechal každému členovi včetně sebe napít. Což se v průběhu setu opakovalo ještě několikrát, protože rum je zjevně jednou ze základních konstant tvorby Voluptas. Tím pádem nepřekvapilo, že právě s jeho pomocí proběhl i vlastní křest. Nečekejte ale cudné polití cédéčka – každý člen kapely i dva kmotři alba si jeden po druhém řádně přihnuli rumu a vyplivli jej na disk. Skrz naskrz zmáčené cédéčko pak letělo mezi lidi a samozřejmě se našel borec, který si to nadšeně přivlastnil. Inu, ať si ten rumem zechcaný papír užije, haha.

Voluptas

Kromě rumu se tam ale objevila i nějaká ta muzika, to se zase nebojte. I když potěšilo, že byl hostující saxofon v „Plísních kosmických“ živě, protože se příslušný host dostavil i na pódium, vizuální stránka tu poslechovou jednoznačně převyšovala. Zvlášť v mém případě, protože mě osobně debut Voluptas zas tak nezaujal, byť uznávám, že songy jako „Zlo a lesy, žádný kecy!“ či „Golgotha“ (oba zazněly) obsahují i pár kvalitních nápadů. Ale poslouchat se to dá a zejména v kombinaci s nadstandardní show, kterou si Voluptas na tento večer připravili, to byla docela sranda.

Tak či onak, co do kvalit muziky Voluptas působili, při vší úctě k nim, jen jako chudí příbuzní toho, co následovalo dále. Witch Trail jsem měl z celého trojlístku naposlouchané nejméně, ale mohu říct, že se to brzy změní. Belgické trio totiž suverénně vraždilo a jejich set měl takové koule, že se to mohlo s klidem postavit i vedle následujících Alkerdeel a vyjít ze souboje se ctí. Hoši sice vypadali, jako když zrovna končí střední školu a začínají zkoušet první drogy, ale budeme-li se bavit o skladatelském umu a nasazení při koncertu, tak tedy všechny čest. Zejména bubeník Laurens Jan Oostrom a kytarista Jeffrey Andreka předváděli naprosto odevzdaný výkon a navíc se oba předháněli, kdo ze svého hrdla vyloudí ohavnější skřeky. Asi to skončilo remízou, ale souboj dozajista napínavý! Klidně bych si nechal líbit, kdyby Witch Trail hráli ještě déle.

Witch Trail

Zlatým hřebem večera pak byli Alkerdeel. Jestli jsem o Witch Trail prohlásil, že jejich vystoupení vraždilo, pak v případě Alkerdeel to platí jakbysmet. Kapela nepotřebuje žádná lákadla pro oči, pódiové cetky ani show – Belgičané dokázali bez sebemenších problémů strhnout jen v civilu a muzikou, a to v podstatě hned od prvních vteřin. S ničím se totiž nesrali, nepotřebovali žádné pomalé rozjíždění nebo rozehrávání, již od úvodních tónů předváděli absolutní fanatismus a tlak nejvyšší intenzity. Jejich tvorba samozřejmě není pro žádné měkké moče ani ve studiové podobě, ale živě to byl ještě víc zničující chlívek a nanejvýš animální marast bez sebemenšího slitování.

Formálně vlastně Alkerdeel nepředvedli nic víc – jen hrubozrnné znásilňování nástrojů s ultimátním nasazením. Ale kurva, vždyť nenávist a hnus tekl z pódia po kýblech, tak co chtít víc?! Jen tohle samo o sobě by stačilo k naprosté spokojenosti, jenže Belgičané přece jen přihodili navrch ještě jeden dojem. Na albech je to spíš okrajový pocit, ale živě bylo mnohem zřetelnější, že Alkerdeel v sobě mají i nádech psychedelie, takže mnohé monotónní pasáže utahovaly smyčku kolem krku. Nejvíc to fungovalo ve druhé půli setu, kdy došlo i na střední tempa, nicméně možná trochu překvapivě tak vyznívaly i některé agresivní momenty.

Alkerdeel

Tak či onak, jen těžko si v sobě člověk mohl odnést nespokojenost. Voluptas na začátek byla prdel a Witch TrailAlkerdeel předvedli zničující vystoupení – obě kapely trochu jiným způsobem, ale v obou případech to bylo silné. Zvukově jsem také neměl sebemenší problém, takže snad jedinou nevýhodou byl čas konání, protože následující den byl všední. Ale to je samozřejmě jen marginálie, kterou nelze přičítat na vrub pořadatelům nebo skupinám, tak to prostě vyšlo. A naopak je potěšující, že AlkerdeelWitch Trail zahráli tak dobře, že stálo za to druhý den v práci usínat, haha.


Alkerdeel (BE) a spol v Praze 30.10.

Alkerdeel ztělesňují vše odpudivé, co je na black metalu přitažlivé. Téměř neúnosně hutná temnota prostupuje dronem i blast beatem a nádech sludge znepříjemňuje už tak masivní rituál podivnosti. Belgičané přijedou poprvé do Čech, a to ve společnosti žánrově spřízněných krajanů Witch Trail. Vydařené nové album znovu představí i pražští rumoví černokněžníci Voluptas.

ALKERDEEL raw black | drone | doom | Consoling Sounds | BE
facebook.com/alkerdeel
alkerdeel.bandcamp.com
Regardez ses yeux: youtube.com/watch?v=YLit0pGKPD8
live: youtube.com/watch?v=VdpZWnn5PKI

Belgie vyvrhla již mnoho prapodivných hudebních experimentů. Těžko byste ale hledali spolek, kterému tak moc zachutnal hnus. Alkerdeel si přetvořili black metal na zapáchající svinstvo složené z nelibozvučných tonů řezavých kytar, absolutně syrového zvuku, nelidských skřeků a zběsilého bordelu, a tak jako čert na obalu jejich posledního alba Lede, s okázalou neúctou vystrkují zadnici na všechny žánrové modly. Avšak žerty stranou, veselo vám při poslechu jejich tvorby rozhodně nebude. Ať už se jedná o všechny jejich řadové desky, které byly pro znásobení nedokonalosti nahrány vždy živě, nebo oslavovanou kolaboraci z Gnaw Their Tongues, Akeerdeel dokazují, že jsou velkými mistry proměny všeobecného diskomfortu v ryzí šílenství a naživo svoje umění přetavují v neopakovatelně nesnesitelný zážitek.

>

WITCH TRAIL black | post-black | BE
facebook.com/WitchTrail/
witchtrail.bandcamp.com
live: youtube.com/watch?v=I-jjdeSOH7Y

Do špinavého černěthrashového základu se Witch Trail vkrádá čím dal více post-metalových, sludgeových a jinak vybočujících momentů, na své kořeny však rozhodně nezapomněli. Toto trio z belgického Ghentu si libuje v přímočaré brutalitě, kterou umí přenést do živých vystoupení tak dobře, že jim to vyneslo i pozvání na prestižní Roadburn festival. Jejich debut Nithera ale naznačuje, že pouze s tím se rozhodně nespokojí a budou nadále překvapovat neotřelými riffy.

VOLUPTAS black | rum | avantgarde | CZ
voluptas.bandcamp.com
live: youtube.com/watch?v=itzN1-rnEJo

Black metal, punk, doom, saxofon a rum. Hodně rumu. Voluptas v sobě umně mísí lásku k této čarovné alkoholické tekutině a k různým zákoutím a subžánrům tvrdé hudby, které dávají dohromady osobitý  avantgardní celek. A zásoby rumu si nezapomenou ani na toto vystoupení. Poteče totiž po jejich debutu Ved Rums Ende, který právě v Žižkostele pokřtí.

Vstupné dobrovolné v rozmezí 280 Kč – 360 Kč, pouze na místě.
Entry voluntary in the range 280 CZK – 360 CZK, on the spot only.

DATUM: 30.10.
START: 19:30
MÍSTO: Žižkostel (Náměstí barikád 1, Praha 3)

FB EVENT: https://www.facebook.com/events/946599172133693/

Heartnoize Promotion | www.heartnoize-promotion.cz

[tisková zpráva]

Alkerdeel


Koncertní eintopf #16 – říjen 2016

Wormlust, Mannveira
Nejočekávanější koncert:
Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10.


H.:
1. Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10. (event)
2. Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas – Praha, 30.10. (event)

Atreides:
1. Priessnitz – Jeseník, 8.10. (event)

Skvrn:
1. Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber – Praha, 18.10. (event)
2. Death Grips, Raime – Praha, 24.10. (event)

Onotius:
1. Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber – Praha, 18.10. (event)
2. Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape, Nervochaos, Desecrator – Ostrava, 18.10. (event)
2. Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10. (event)

H.

H.:

Navštěvování koncertů začátkem října a navíc ještě ve všední den se mi popravdě řečeno kurevsky nehodí, ale jsou akce, jaké nelze vynechat i navzdory nepříliš příznivé konstelaci okolností. Povím vám to asi takto: Když Wormlust svého času měli vydávat debut „The Feral Wisdom“, každý den jsem poctivě kontroloval stránku labelu Demonhood Productions, abych neminul začátek předobjednávek a mohl se stát jedním z pouhých padesáti hrdých majitelů splatter LP verze. Asi je jasné, že když taková kapela konečně přivalí do České republiky, tak u toho nehodlám chybět. A skutečnost, že společnost Wormlust dělají další Islanďané Mannveira, jimž mnozí věští slibnou budoucnost, je jenom a pouze plus!

Nicméně je z čeho vybírat i v dalším průběhu měsíce, kde se nachází hned několik potenciálně zajímavých koncertů. U mnohých z nich však bude záležet právě na oněch jmenovaných okolnostech, zdali se dostavím nebo ne. Proto do eintopfu radši napíšu něco, u čeho jsem si vcelku jistý, že se tam objevím. Nenechte se ovšem zmýlit, rozhodně se nejedná o nějakou podměrečnou volbu, jen aby tu něco bylo. Pro black/sludgovou hnusotu Alkerdeel – a v neposlední řadě i pro jejich krásné pšoukací obaly – mám taktéž docela slabost. A nepochybuji o tom, že živě budou Belgičané vraždit a vyhlazovat ukázkovým způsobem.


Atreides

Atreides:

Vzhledem k tomu, že si nejsem jist, na jaké akce se během října dostanu, jmenuji zde jednu, na níž se ukážu určitě: Priessnitz v Priessnitzových lázních je jednak nomen omen, jednak domácí půda kapely, která je pro českou scénu naprosto zásadní unikátním zvukem i pochmurnou tématikou. A vzhledem k tomu, že mi utekla předloňská vánoční šňůra, je koncert v Jeseníku jednak reparát, jednak rozloučení s jedinečným tělesem. Zkrátka a dobře, večer plný sudetské poezie, melancholie a z ní vyvěrajícího stavu (bez)tíže. Těžko se netěšit.


Skvrn

Skvrn:

Podzimní klubové hody jsou zpět a na dva volné sloty tu máme ďábelský přetlak. Ponejvíc vyčnívá akce vedená progresivními harcovníky Enslaved z norských krajů. A protože sever nejlépe vyvažuje jih, Ne Obliviscaris z Austrálie jsou tou pravou a neméně progresivní volbou pro doprovod. Obě formace jsem sice už jednou viděl v Josefově, ale klub je klub. Snad jen škoda, že se ukázalo zrovna na Chmelnici. Death Grips dám jako dvojku. Je sice vyprodáno a já lupen nemám, ale doufám, že se do MeetFactory nějak vecpu. A oč že vůbec jde? O brutálně roztěkaný experimentální hip-hop, což tedy funguje jako parádní zástěrka pro ještě brutálnější hipsteřinu. Uvidíme, jak peripetie s lístky dopadnou, třeba to vzhledem k počtu akcí skončí celé úplně jinak a juchat budu jinde. Jedno se zdá být každopádně jisté, ucho během října nepřijde zkrátka.


Onotius

Onotius:

Říjnová nabídka koncertů opět dokazuje, že užít si naplno koncertní podzim je ekvivalentem osobního bankrotu. Pečlivě vybírat je tedy na místě. Jasnou jistotou je pro mě vystoupení norských blackových vikingů Enslaved po boku technických blackerů Ne Obliviscaris. Obě dvě kapely jsem si sice měl již tu šanci užít na loňském Brutal Assaultu, ovšem klubové vystoupení je povinnost. Doufejme, že se podaří solidní zvuk (i když pravda, že na účet Nové Chmelnice, co se týče ozvučení, se přeci jen poslední dobou snáší vlna kritiky – doufejme tedy, že s sebou přivezou vlastního zvukaře), jak tomu bylo právě vloni v létě, kde především druzí jmenovaní vynikli naprosto parádně.

To však není všechno. Ani náhodou. Na islandské blackmetalové scéně to jiskří a jeden z naprosto nejreprezentativnějších příkladů – psychedelickými náladami oplývající Wormlust – nás přijedou rozsekat hned v pondělí 3. října. Jejich opus „The Feral Wisdom“ otestovat naživo, to je povinnost, kór za lidovou cenu 250,-. No neberte to!


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Říjen nabízí minimálně dvě akce, které by mohly undegroundové fanoušky zaujmout. Hned ze startu měsíce se v Praze zastaví islandské kapely Wormlust a Mannveira. První jmenovaní hrají excentrický, halucinogenní black metal a opravdu si nedovedu představit, jak to bude naživo znít, haha. Mannveira drhnou islandský sound tradičnějším způsobem, ale nuda to snad nebude, protože o jejich koncertech na domácí půdě jsem četl zajímavé věci. Pokud budete mít prostředky a čas, tak si výlet určitě udělejte. Já se dozajista vypravím na Venom Inc. do Ostravy, a to nejen kvůli tomu, abych se přesvědčil, zda jsou oldschool Venom v podání Abadonna, Mantase a Demolition Mana přesvědčivější než v podání Cronose a spol., jak se mnohdy proslýchá. Mnohem více se ale těším na nekromantický black metal Italů Mortuary Drape, kteří na turné s Venom Inc. oslaví třicet let své nesvaté existence. Solve et coagula!


Satan, 202project, Slavery

Satan, 202project poster
Datum: 22.5.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: 202project, Satan, Slavery, Uncle Grasha’s Flying Circus, Voluptas

Ačkoliv na undergroundové akce chodím už nějaký ten pátek, pořád jsem tak naivní, že vždycky přijdu na ohlášený začátek, přestože vím, že skutečně málokdy se stane, že se v ohlášenou hodinu vážně začne. I v pátek 22. května jsem do libeňského klubu Exit-Us dorazil na osmou hodinu, kdy měla hudební produkce začít… samozřejmě nezačala.

Sekera nakonec narostla na téměř hodinu a půl, takže až těsně před půl devátou se začalo něco pořádného dít, přičemž to něco byli uctívači rumu Voluptas, kteří sice ještě nic nevydali, ale podzemními koncerty zodpovědně brázdí již nějakou dobu. Zrovna tenhle večer by však klidně mohli podat životní výkon a bylo by jim to houby platné, jelikož opětovně promluvil největší strašák akcí v tomhle klubu – naprosto příšerný zvuk. Ten nechutně kolísal, pískalo to tam, chvíli všechno přehlučovaly bicí a zpěv, chvíli zas byla pomalu slyšet jen baskytara, kytary byly po celou dobu někde vzadu jen jako nečitelná hluková koule… teda, jedna kytara, protože ta druhá nebyla vůbec slyšet za celý koncert. O to víc paradoxní bylo, když někteří členové Voluptas po chvíli slezli z pódia dolů, protože se tu slyšeli líp než na pódiu, takže tam to byl asi ještě větší čurbes. Za všechno mluví fakt, že když pražská čtveřice dohrála, hned několikrát od jednotlivých členů zaznělo cosi v tom smyslu, že „v tomhle klubu už hrát nechci“. Víc než koncert to připomínalo ne úplně povedenou veřejnou zkoušku, protože ani samotní muzikanti se nijak nepřetrhli, ale tomu se zase nejde divit, když vaše snažení sleduje sotva pár lidí a poslouchat se to nedá.

O ždibíček lepší, ale jinak pořád fakt dost špatný sound dostala i následující úderka Slavery. V jejich případě to ale bolelo méně, protože Slavery produkují docela brajgl sám o sobě – je to nasraná kombinace crustu, punku, fastcoru a podobných srand. A i když kytary zněly furt hnusně a během setu také došlo k několika evidentním nedorozuměním mezi bubeníkem (který byl jako jediný na pódiu, zbytek skupiny hrál už u lidí) a zbytkem, zas takový problém to nebyl, protože v těchto stylech beztak znějí všechny songy jako jeden a všechno to jsou tak minutu až dvě dlouhé vypalovačky. Jak už tomu ale u podobných záležitostí bývá, ani Slavery nepostrádali vysoké nasazení, takže dojem byl nakonec dobrý. Spustil se první kotlík, set ubíhal hodně rychle (což při takhle rychlé muzice není nic překvapivého) a stejně jako u Voluptas bylo po půl hodince vymalováno.

Na rozdíl od Voluptas se Slavery také stylově mnohem více hodili k hlavnímu jménu večera, které přišlo na řadu hned vzápětí – francouzský svinčík Satan. Žabožrouti se už přesunuli z pódia na plochu kompletně včetně bicí soupravy a začali prát do nepočetného davu (trochu nadnesené pojmenování) extrémní nálož crustu, powerviolence, grindu, punku a podobných záležitostí. A v jejich podání byla tahle směs tak nařachaná, že i Slavery proti tomu zněli vcelku pohodově. Jakkoliv jsou totiž Satan hodně brutální bordel i z alb, živě to bylo ještě mnohem víc a Francouzi drtili čistokrevné agresivní zvěrstvo. Speciální zmínku za výborné výkony zaslouží zpěvák Léo Vittoz, jenž neustále poskakoval a vřískal jak ďábel, a především bubeník Frédéric Juge, protože… ty vole, to bylo skoro neuvěřitelné, jak on tam tu soupravu žhavil, to byl beze srandy pomalu výkon vrcholového sportovce. To byste jen na poslech klidně řekli, že to je tak rychlé, že to musí být automat, ale on to tam vážně zahrál. A pak se divte, že když za bicími sedí takové zvíře, tak to je živě takovýhle chlívek.

I když návštěvníků bylo málo, lidi neváhali se Satanovi odvděčit alespoň řádně zběsilým kotlíkem, který jel takřka celou dobu, co Francouzi drtili své nástroje v opětovně minutových šlehách. Léo Vittoz si dokonce i při takhle malém počtu fandů mohl během setu hned několikrát užít stage diving, čemuž se nijak zvlášť nebránil. A vlastně ještě jednou jinou věcí kromě kotle se lidi kapele za skvělé vystoupení (a že fakt bylo fakt skvělé) odvděčili – zatímco v první části večera jsem si nevšiml, že by stánek s merchem kohokoliv nějak zvlášť zajímal, po setu Satan vzal merch útokem nezanedbatelný počet zájemců o trika a elpíčka letošní fošny „L’odeur du sang“.

Hlavní chod byl už sice za námi, ale večer u konce ještě nebyl, protože turné jedou dvě francouzské kapely, přičemž ta druhá je oproti Satan hudebně úplně, ale úplně jinde. Jednočlenný projekt s názvem 202project se totiž pohybuje v hájemství atmosférického experimentu a elektroniky s kytarou. JP Marsal hrál sám, takže mu doprovod samozřejmě dělal notebook, z něhož jely veškeré elektronické spodky, a samotný muzikant se věnoval jen vokálu a kytaře, přičemž její zvuk nepřekvapivě značně upravoval pomocí efektů a loopů. Výsledek byl ovšem skutečně excelentní… agresi vystřídala přemýšlivost, kotel uvolnil místo tanci v transu, nasranost byla ta tam a namísto ní klubem prostoupila psychedelie. Byla trochu škoda, že set 202project už skoro nikoho nezajímal, protože v sále bylo maximálně tak deset lidí, a to včetně samotného JP Marsala a tří členů Satan, ale vaše smůla, protože – a zvláště v kontrastu se zběsilým Satanem – to byla výtečná tečka a pro mě osobně suverénně nejsilnější zážitek večera. Jestli budu mít ještě někdy možnost vidět 202project znovu, tak nebudu váhat ani na chvíli.

Po konci 202project jsem se vytratil pryč, protože už přece jen byla docela pokročilá hodina. Tím pádem jsem již neviděl úplně závěrečné číslo večera – o afterparty se totiž postaraly noisové jeptišky Uncle Grasha’s Flying Circus.

Lidí na akci bylo docela málo – platících návštěvníků přišlo lehce nad dvacet (rozuměj 21), ale abych byl úplně upřímný, trochu jsem se bál, že by jich mohlo přijít ještě méně. Nicméně, slabé návštěvnosti navzdory, z mého pohledu šlo o výbornou akci, která byla lepší, než jsem popravdě řečeno doufal. Hlavně Satan a 202project byli hodně super, takže já si nestěžuju a byl jsem spokojen.


Cough, March of the Hordes, Vekslan

Cough, March of the Hordes, Vekslan
Datum: 6.4.2013
Místo: Praha, Final
Účinkující: Cough, March of the Hordes, Vekslan, Voluptas

Tady že bude hrát americká kapela Cough? To jsem si pomyslel, když jsem vstoupil do prostor pražského klubu Final. Jeho prostory na první pohled asi příliš důvěry nevzbuzují, ale zvyknout se tu dá rychle. Nahoře bar a možnost posezení, dole koncertní prostor o velikosti prostornějšího obýváku a vedle backstage. Vzhledem k brzkému konci akce (desátá hodina večerní) se muselo začít hrát těsně před sedmou, ale i přesto se akce stihla ukončit jen tak tak. Vzhledem k časovému presu hochů z Vekslan došlo k menšímu přehození pořadí. První kapelou se tedy stali rumaři Voluptas.

Během jejich setu pomalu přicházeli i fanoušci, jejichž počet do konce večera narostl do velmi slušného množství, Cough tedy hráli před velmi početným publikem. Voluptas se svou svojskou hudební kombinací dokázali publikum rozehřát, protože udržují své skladby dostatečně zajímavé. Chvílemi mi přišlo jejich vystoupení trochu rytmicky rozházené, ale při občasné divokosti materiálu to asi jinak být nemohlo. Zvukově to taky nebyl nijaký průser, a to i přes omezené technické možnosti. Doufám, že se kapela z chystané pauzy probere brzy.

Jako druzí nastoupili pražští Vekslan, další zvláštně znějící smečka. Mají takové přímočaré hardcorové tempo, které kombinují s black metalovým sekernictvím. Bohužel se jim ale ten večer příliš nevyvedl zvuk, takže velmi často zanikal zpěv Slávka a jakmile se bubeník Viktor pustil do blast beatů, virbl nebyl takřka slyšet. Přitom ale vystoupení odsýpalo, mám dojem, že zaznělo celé loňské EP “EPMMXII”, přičemž jako největší hitovka zafungovala poslední skladba “Zlámané kosti”. Největší škoda toho zpraseného zvuku.

To slavoničtí March of the Hordes mohou být spokojení, z těch tří českých kapel, které ten den vystoupily, byli jasně nejlepší. A to i přesto, že jim scházela jedna kytara. Jejich naprosto švédsky znějící oldschool death metal prohnaný crustem kopal zadky všem okolo. Už při prvním hrábnutí do strun se ozval krásný chrastivý zvuk, který vždy dominoval kapelám à la Entombed, Dismember. Upřímně jsem takovou vypalovačku vážně nečekal a asi je to největší překvapení večera. Doufám, že jsem se s touhle smečkou neviděl naposledy.

Čas neúprosně tlačil a přišel čas na hlavní hvězdu večera, americké Cough. Od jejich koncertu jsem si hodně sliboval a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naprosto podladěný a zahulený zvuk umocňoval zvláštní atmosféru, která proudila z pódia. Absolutní doom, pomalý, zablácený a špinavý. Dva vokály, démonické krákání v podání basáka Parkera Chandlera a čistší vysoký kytaristy Davida Cisca. V celém setu sice zazněly dohromady tři věci, avšak tenhle doom nikdy nebyl o tom, kolik se toho odehraje, ale jak to zapůsobí na posluchače. V jejich případě předvedli naprosto fungující hluk. Přesně takhle se mi doom líbí, pomalé kytarové riffy a nářek divokého zvířete, žádné klávesové kudrlinky či blbnutí se ženským zpěvem. Poctivá zkáza a nic jiného. Parádní tečka za tímto undergroundovým večerem.