Archiv štítku: Enslaved

Redakční eintopf

Redakční eintopf – říjen 2017

Napsat komentář
Blut aus Nord - Deus salutis meæ
Nejočekávanější deska měsíce:
Blut aus Nord – Deus salutis meæ

H.:
1. Noktifer – Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland
3. Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Zajus:
1. Ne Obliviscaris – Urn
2. Mélanie de Biasio – Lillies
3. St. Vincent – Masseduction

Skvrn:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Enslaved – E

Onotius:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Enslaved – E
3. Throane – Plus une main à mordre

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord – Deus salutis meæ
2. Vassafor – Malediction
3. Hades Archer – Temple of the Impure

Cnuk:
1. Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror

Mythago:
1. Wu-Tang Clan – Wu-Tang: The Saga Continues
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland
H.

H.:

V říjnové nadílce nemám album, které bych vyhlížel nedočkavě v tom pravém slova smyslu, ale i přesto nemám potíže nalézt hned několik počinů, jejichž vydání rozhodně nehodlám minout. Jako nejzajímavější mi připadá debut španělské entity Noktifer s prapodivným názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“. Krásně zhovadilé pojmenování ovšem není tím důvodem, proč chci desku zmínit. Za projektem totiž stojí Emesis z Conjuro nuclear a zde se pouští na pole experimentální lo-fi elektronické muziky. Věřím, že to bude paráda.

Zato u druhého místa myslím příliš velké překvapení nevzbudím – „Nordkarpatenland“. Slovenští Malokarpatan jdou aktuálně hodně nahoru, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že novinku budou vydávat firmy jako Invictus Productions a The Ajna Offensive, tak doufejme, že chalani přinejmenším dorovnají laťku povedeného debutu „Stridžie dni“. Ukázky zatím znějí velmi slibně.

Do třetice už se tuplem nekoná žádné překvápko, ale co naplat, novou desku Blut aus Nord prostě nejde ignorovat. Snad netřeba dále rozebírat.

Zajus

Zajus:

Říjen bude příjemný měsíc, tedy alespoň co se hudební nabídky týče. Řítí se na nás totiž jedna ohromně lákavá záležitost a řada poměrně zajímavých počinů. Začněme tedy číslem jedna, kterým se bez jakýchkoli pochybností stává třetí řadová deska Ne Obliviscaris, „Urn“. Na důkaz své obliby této australské partičky mohu poukázat na recenze předchozích dvou počinů, jež jsem oba ohodnotil plnými deseti body a ani po letech se mé nadšení nezmírnilo. Nerad bych však předpokládal, že i třetí deska musí být nutně bezchybná, neboť jsem již nejednomu albu uškodil přehnaným očekáváním. Řekněme tedy, že i kdyby Ne Obliviscaris předvedli jen část toho, co dříve, nebudu v žádném případě smutnit.

Zbylá dvě místa zaberou slečny. Mélanie de Biasio mě loni nadchla svým post-rockem provoněným jazzem na EP „Blackened Cities“. Vlastně jsem od Mélanie neslyšel nic jiného a jediné co o novince „Lillies“ tedy mohu říct, je, že má nesmírně nepovedený obal. Přesto jsem bůhvíproč velice zvědavý. To s Annie Clark či spíše jejím pseoudonymem St. Vincent mám vztah už řádku let, proto tuším, že od ní dostanu to co obvykle, totiž solidní a chytrý pop. Jako obvykle jsem se vyhnul singlům a tak z „Masseduction“ neznám nic kromě obalu (který je přinejmenším zvláštní). Přesto věřím, že mě Annie nezklame ani tentokrát.

Skvrn

Skvrn:

Říjen si dejme plně metalový, s dominujícím odstínem černi. Dvojice legend, dvojice destinací, kde je black metalu nejlíp. Začněme s francouzskými Blut aus Nord, kteří nepolevují ve svém tvůrčím zápalu, a již nyní je zřejmé, že říjnové „Deus salutis meæ“ nezůstane nejčerstvějším kapelním materiálem nadlouho. Bude černo. Zato u Enslaved se další dvouletá pauza čeká. Než přijde, budeme ji moci trávit ve společnosti nového přírůstku „E“. Doufejme, že s odchodem klávesáka Larsena neodejde touha po vývoji, a „E“ se stane podnětem k úlevnému „É“.

Onotius

Onotius:

U říjnové nabídky studiových desek srdce zaplesá, byť tady se na rozdíl od té koncertní hraje spíš na kvalitu než na kvantitu. V první řadě rozhodně napjatě čekám na nové Blut aus Nord. Rok staré splitko s Ævangelist hodně navnadilo na ponurou strunu, a protože artwork se nese v podobném duchu, očekávám trochu, že naváží tam, kde vloni skončili. Nicméně u Blut aus Nord platí, že takřka kamkoliv se vrhnou, je to skvost. Pod Debemur Morti Productions ale vychází v říjnu víc zajímavých věcí – a další z těch, která v mých očích jednoznačně stojí za zmínku, je novinka Throane. Loňský debut mě navnadil a já jsem zvědav, jak se vyloupne aktuální nahrávka nesoucí název „Plus une main à mordre“. A aby se neřeklo, že tady dělám jen reklamu temným francouzským blackům z téhle stáje, přesuneme se do Norska a přibalíme špetku progrese. Druhé místo nemůže patřit nikomu jinému než mým oblíbencům z Enslaved.

Enslaved

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Někdy mám problém vyhledat do eintopfu aspoň ty tři desky, ale teď mám před sebou již zeštíhlený seznam sedmi jmen, která nás v říjnu poctí novými tituly, co tedy vybrat?  Určitě nebudu jediný, kdo zde zmíní Blut aus Nord a „Deus salutis meæ“. Blut aus Nord jsou pro mě kapelou číslo jedna, takže není o čem váhat a věřím, že ke zklamání nedojde. Další srdcovkou a zároveň unikátním blackmetalovým tělesem jsou i novozélandští Vassafor. Nová deska „Malediction“ čerpá z nejstarších pramenů žánru, ale výsledek není jen pouhá pocta archaickému metalu. Pro tohle nekompromisní, transcendující zlo se mi v recenzi budou ještě těžko hledat slova. Aspoň že s Hades Archer to budu mít, zdá se, jednodušší. První album naprosto geniálně navázalo na nepříčetný jihoamerický sound stvořený Sarcófago a jejich „I.N.R.I.“, druhé už trochu nudilo a po splitku s krajany Slaughtbbath jsem nad kapelou zlomil hůl. Teď tu máme ale desku novou „Temple of the Impure“ a ukázky svědčí o návratu formy. I’m ready to fucky!

Cnuk

Cnuk:

Měsíc říjen je z mého pohledu poněkud slabší. Jestliže mám napsat album, na které se opravdu těším, jsem na něj zvědavý a vím, že si ho určitě pustím, mám takové pouze jedno… snad jsem nic nepřehlédnul. Tím albem je „Cosmic Conqueror“ od švédských Dr. Living Dead!. Jde už o jejich čtvrtou studiovku, druhou u labelu Century Media. Všechny předchozí mě bavily, přestože vlastně nepřinášejí nic nového, „pouze“ dobře zahraný crossover thrash, což není vůbec marné, moc takových kapel není. Je ale pravdou, že kvalita desek má sestupnou tendenci, nebo jednoduše řečeno, „Doktoři“ s každou novou fošnou představí o něco méně zajímavých nápadů. Novinka vychází 27. října a dosud nebyla zveřejněná žádná ukázka. Myslím však, že je zcela jasné, jak tohle bude znít. Stačí si pustit předchozí nahrávky.

Malokarpatan

Mythago

Mythago:

Říjnové číslo 1 je pro mě jasné – Wu-Tang Clan. Popravdě, po prvním „Enter the Wu-Tang (36 Chambers)“ jsem žádnou z dalších desek pořádně neslyšel, přesto tohle seskupení řadím ke svým největším srdcovkám. Po počátečních pochybách, jak asi budou po takové době znít a jestli snad trochu nezkomerčněli, jsem našel „People Say“, která mne hned na poprvé přesvědčila, že Wu-Tang jede pořád ve starých zaběhlých kolejích a ještě k tomu ani nezní vyčpěle, naopak – pořád se jich drží nádherný oldschoolový odér, zaobalený ale do patřičného moderního zvuku. Tak teď už jen vydržet necelé dva týdny než „Wu-Tang: The Saga Continues“ vyjde.

Dalším říjnovým lákadlem pro mě je Malokarpatan, jehož osobitě neosobitý styl bych dokázal v kvalitě textů a stále přítomné nadsázce přirovnat snad jen k Master’s Hammer působícími však daleko víc undergroundově. Alespoň tak to bylo na „Stridžie dni“ a věřím, že nadcházející „Nordkarpatenland“ si ten pozdně osmdesátkový / raně devadesátkový vymazlený blackový feeling udrží.

Reporty

Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber

Napsat komentář
Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber

Datum: 18.10.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber

Když jsem před rokem viděl své oblíbence Enslaved na jubilením dvacátém ročníku Brutalu, zařekl jsem se, že to není naposledy – že je chci zažít minimálně ještě jednou, tentokrát pěkně v atmosféře klubu a s patřičně dlouhým setem. Totéž jsem si říkal i o úplně posledním vystoupení daného ročníku, technicky blackových Ne Obliviscaris, kteří mi navzdory brzké ranní hodině učarovali a donutili i na rozbolavělých oteklých nohou paralyzovaně stát a hltat každý kytarový zákrut, úder bicích, vokální linku i houslovou melodii. Proto když se rozkřikla zpráva, že tyhle dvě formace spojí síly na evropské turné a jednou z jejich zastávek bude Praha, jakékoliv diskuse byly zbytečné. Účast byla povinností a očekávání ne zrovna malá. Tato dvojice byla nakonec doplněna ještě o texaské porgressivemetalové Oceans of Slumber – další z kapel, co bourají stereotypy o tom, že frontwoman band musí být zákonitě nějaký symhonic/power patos. Koncert byl umístěn do Nové Chmelnice a navzdory pár mouchám ve mně zanechal veskrze pozitivní dojem.

Vědom si aktualizovaného harmonogramu jsem do klubu vkročil nějakých deset minut před začátkem první skupiny, přičemž lidí zde bylo vzhledem k formátu akce zatím ještě relativně poskrovnu. Scéna byla pro Oceans of Slumber přizpůsobena především přítomností jejich vlastních bicích, které byly představeny před ty, jež pak sloužily pro zbylé dvě kapely. Zatímco jsem tedy odložil přebytečné zavazadlo do šatny a vystál frontu na Kozla 11 (což zde byla oproti mdlému Budvaru pro mě příjemná změna), rozezněly se první tóny oněch metalových Texasanů s charismatickou černoškou za mikrofonem. Hudba Oceans of Slumber disponuje hutnými riffy, zajímavou, až post-metalově působící rytmikou a především silnými vokály, které dodávají hudbě specifický ponuře magický nádech. Naživo pak působili důstojně, i když na můj vkus až příliš staticky a komorně, což v kontrastu s větším a relativně sterilně působícím prostorem Chmelnice tak úplně neharmonovalo. Zvuk byl jistější v basech a rytmice, zatímco kytarové nuance byly místy malinko ohoblovány, žádná katastrofa se ale nekonala – přeci jen až tak křišťálově technickou hudbu nehrají, aby potřebovali zvuk naprosto precizní. Příjemným vizuálním zpestřením bylo, když bubeník na kus jedné skladby vlezl za klavír, zatímco jeden z kytaristů ho vystřídal u bicích. Dle očekávání byl jejich set příjemným zabavením, jež sice nedisponovalo nějakou závratnou přidanou hodnotou, přesto velmi potěšilo.

V mých očích jediná předkapela v pravém slova smyslu byla za námi a nezbývalo než se nakvartýrovat pod pódium a očekávat jednu z hlavních hvězd večera, zatímco sál se konečně solidně plnil. Reorganizace scény zabrala nějakou čtvrthodinku a po chvíli spustila světla, napochodovala šestice charismatických Australanů a spustila svou technicky i kompozičně vypiplanou muziku. Pokud jsem si tehdy na Brutal Assaultu pochvaloval parádně čitelný zvuk, tentokrát jsem nemohl být spokojen. Ne snad, že by se jednalo o nějakou tragédii – žádná neprostupná hluková koule se naštěstí nekonala, přesto měl zvuk k vyrovnanosti daleko. Jasně, zvučit open air akci je přeci jen něco jiného než klub formátu Chmelnice, přesto zrovna u hudby typu Ne Obliviscaris je každý detail podstatný – a v porovnání s organickým festivalovým zvukem jejich klubový set strádal.

Ne Obliviscaris

Nicméně samotní hudebníci předvedli takřka bezchybný a velmi přesvědivý výkon. Jejich profesionalitu lze ilustrovat na příkladu houslisty a vokalisty Tima Charlese, jenž navzdory tomu, že ho během setu trápily zdravotní obtíže (údajně dle jeho spoluhráčů se prý těsně před koncertem vehementně vyzvracel), své pasáže byl schopen výborně odehrát. Setlist vyrovnaně balancoval mezi oběma alby, i když přeci jen vzhledem k délce jejich kompozic se toho za těch 50 minut nestihlo zas tolik, kolik bych chtěl. Nejvíc na mě zapůsobili při „Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux“ a závěrečné „And Plague Flowers the Kaleidoscope“. Ve výsledku jsem samozřejmě spokojen. Přesto mi však těch pár much, s nimiž bohužel sami hudebníci mohli těžko něco udělat, zpětně asi nedovolí vystoupení glorifikovat, jakkoliv by si to tahle kapela zasloužila.

Po Ne Obliviscaris jsem tedy příjemně naladěn a čekání na norské matadory uteče celkem rychle. Na scéně se nyní tyčí výzdoba s logem skupiny a jakmile je vše připraveno, na pódium hrdě nastupují ostřílení hudebníci a spouští „Roots of the Mountain“. Zprvu zastřený zvuk kytar na úkor rytmiky sice budí trochu obavy, ale postupně si uši zvykají a zvuk se vyrovnává. I když výhrady bych stále měl – kytary bych si přál hlasitější a průraznější, dvojšlapka u bicích občas trochu splývala a čisté vokály také místy nepůsobily moc rozpoznatelně. Na to, že kapela s sebou brala svého zvukaře i s pultem, jsem přeci jen čekal, že bude celkový projev působit o něco přesvědčivěji. Nicméně o žádnou katastrofu ve stylu „po půl minutě teprve zjišťuji, že hraje moje oblíbená skladba“ se rozhodně nejednalo.

Co se týče pak samotného nasazení hudebníků a celkové atmosféry, úterní vystoupení jednoznačně pokořilo rok starý festivalový zážitek. I když uznávám, že z oslavy pětadvacátého výročí – což byl argument proč tohle turné vzniklo – se přeci jen dalo vymlátit víc. Pro Austrálii si například Enslaved přichystali dvoudílné koncerty, kde zazněly jak zahrabané a dnes již naživo raritní pecky z 90. let, tak novější věci, které hrají běžně. My jsme byli o onu archivnější polovinu ochuzeni. I tak ani sázka na jistotu není v případě Enslaved žádná ostuda a setlist mě zkrátka bavil. Ať už „Ruun“, „Fenris“, „The Crossing“ či naprosté koncertní jistoty jako „The Watcher“, „Ethica Odini“ či chytlavá rockovka z posledního alba „Building with Fire“. Jen mě mrzí, že nezahráli ani jediný kousek z uhrančivé desky „Monumension“ ani nic z fenomenální „Isa“.

Havraní Grutleho skřeky stále uzemňují stejnou razancí jako kdysi, z projevu Enslaved dýchá naprostá uvolněnost, poctivost a přesvědčivost. Snad jen ono hecování ke skandování bych si s klidem odpustil – to kapela tak úplně nemá zapotřebí (nemohu si pomoct, ale když slyším od frontmana „hej, hej“, vzpomenu si na jedny švédské producenty patetických odrhovaček a otvírá se mi kudla v kapse). Po „Ground“ se Norové vydávají do zákulisí, ale je jasné, že přídavek na sebe nenechá dlouho čekat. Zprvu ve formě bicího sóla Cato Bekkevolda a poté prostřednictvím epické „One Thousand Years of Rain“ z „In Times“ a nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasil“. Pak už nastává skutečné loučení, podávání si rukou a další sentimentální serepetičky.

Enslaved

Celkově jsem s úterním večerem velmi spokojen. Ne Obliviscaris mě sice o poznání víc odpálili na loňském Brutal Assaultu, i tak se ovšem jednalo o velmi slušné vystoupení s fajn atmosférou. Detaily, které bránily k naprosté extázi, mohli sami hudebníci jen těžko ovlivnit a co se týče jejich zápalu, není skutečně na co si stěžovat. Enslaved oproti nim své festivalové vystoupení pokořili – bylo to delší, setlist asi lepší a především energie, atmosféra a nasazení bylo nesrovnatelně poutavější. Sice je škoda, že si namísto hodinu a půl dlouhého vystoupení nedali hned pořádné výroční tříhodinové, ale holt člověk taky nemůže mít všechno, že.

Site News

Reportová nálož v příštích dnech

Napsat komentář

V blízké době nás čeká dost reportů. Už včera vyšlo povídání o koncertu Christian Death a Whispers in the Shadow (viz http://sicmaggot.cz/dLou1u). Dále budou následovat reportáže z vystoupení Enslaved / Ne Obliviscaris (Praha), Swans / Anna von Hausswolff (Praha) nebo Venom Inc. / Vital Remains / Mortuary Drape (Ostrava).

Aby toho nebylo málo, tak rovněž chystáme povídání o jednom koncertu, který již není úplně aktuální, ale zrovna za Priessnitz hrajících v Priessnitzových léčebných lázních stojí za to se ohlédnout i s odstupem. A jestli všechno půjde dle plánu, objeví se u nás kecy také o nějaké nehudební akci a případně ještě něco dalšího, u čeho si nejsme jisti napsáním, tudíž se o tom zatím nebudeme šířit.

A než tohle všechno stačí vyjít, tak už budeme budit veřejné pohoršení na dalších koncertech, tudíž příznivci reportů mezi vámi rozhodně nebudou strádat!

Swans

Redakční eintopf

Koncertní eintopf #16 – říjen 2016

Napsat komentář
Wormlust, Mannveira
Nejočekávanější koncert:
Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10.

H.:
1. Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10. (event)
2. Alkerdeel, Witch Trail, Voluptas – Praha, 30.10. (event)

Atreides:
1. Priessnitz – Jeseník, 8.10. (event)

Skvrn:
1. Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber – Praha, 18.10. (event)
2. Death Grips, Raime – Praha, 24.10. (event)

Onotius:
1. Enslaved, Ne Obliviscaris, Oceans of Slumber – Praha, 18.10. (event)
2. Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape, Nervochaos, Desecrator – Ostrava, 18.10. (event)
2. Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10. (event)
H.

H.:

Navštěvování koncertů začátkem října a navíc ještě ve všední den se mi popravdě řečeno kurevsky nehodí, ale jsou akce, jaké nelze vynechat i navzdory nepříliš příznivé konstelaci okolností. Povím vám to asi takto: Když Wormlust svého času měli vydávat debut „The Feral Wisdom“, každý den jsem poctivě kontroloval stránku labelu Demonhood Productions, abych neminul začátek předobjednávek a mohl se stát jedním z pouhých padesáti hrdých majitelů splatter LP verze. Asi je jasné, že když taková kapela konečně přivalí do České republiky, tak u toho nehodlám chybět. A skutečnost, že společnost Wormlust dělají další Islanďané Mannveira, jimž mnozí věští slibnou budoucnost, je jenom a pouze plus!

Nicméně je z čeho vybírat i v dalším průběhu měsíce, kde se nachází hned několik potenciálně zajímavých koncertů. U mnohých z nich však bude záležet právě na oněch jmenovaných okolnostech, zdali se dostavím nebo ne. Proto do eintopfu radši napíšu něco, u čeho jsem si vcelku jistý, že se tam objevím. Nenechte se ovšem zmýlit, rozhodně se nejedná o nějakou podměrečnou volbu, jen aby tu něco bylo. Pro black/sludgovou hnusotu Alkerdeel – a v neposlední řadě i pro jejich krásné pšoukací obaly – mám taktéž docela slabost. A nepochybuji o tom, že živě budou Belgičané vraždit a vyhlazovat ukázkovým způsobem.

Atreides

Atreides:

Vzhledem k tomu, že si nejsem jist, na jaké akce se během října dostanu, jmenuji zde jednu, na níž se ukážu určitě: Priessnitz v Priessnitzových lázních je jednak nomen omen, jednak domácí půda kapely, která je pro českou scénu naprosto zásadní unikátním zvukem i pochmurnou tématikou. A vzhledem k tomu, že mi utekla předloňská vánoční šňůra, je koncert v Jeseníku jednak reparát, jednak rozloučení s jedinečným tělesem. Zkrátka a dobře, večer plný sudetské poezie, melancholie a z ní vyvěrajícího stavu (bez)tíže. Těžko se netěšit.

Skvrn

Skvrn:

Podzimní klubové hody jsou zpět a na dva volné sloty tu máme ďábelský přetlak. Ponejvíc vyčnívá akce vedená progresivními harcovníky Enslaved z norských krajů. A protože sever nejlépe vyvažuje jih, Ne Obliviscaris z Austrálie jsou tou pravou a neméně progresivní volbou pro doprovod. Obě formace jsem sice už jednou viděl v Josefově, ale klub je klub. Snad jen škoda, že se ukázalo zrovna na Chmelnici. Death Grips dám jako dvojku. Je sice vyprodáno a já lupen nemám, ale doufám, že se do MeetFactory nějak vecpu. A oč že vůbec jde? O brutálně roztěkaný experimentální hip-hop, což tedy funguje jako parádní zástěrka pro ještě brutálnější hipsteřinu. Uvidíme, jak peripetie s lístky dopadnou, třeba to vzhledem k počtu akcí skončí celé úplně jinak a juchat budu jinde. Jedno se zdá být každopádně jisté, ucho během října nepřijde zkrátka.

Onotius

Onotius:

Říjnová nabídka koncertů opět dokazuje, že užít si naplno koncertní podzim je ekvivalentem osobního bankrotu. Pečlivě vybírat je tedy na místě. Jasnou jistotou je pro mě vystoupení norských blackových vikingů Enslaved po boku technických blackerů Ne Obliviscaris. Obě dvě kapely jsem si sice měl již tu šanci užít na loňském Brutal Assaultu, ovšem klubové vystoupení je povinnost. Doufejme, že se podaří solidní zvuk (i když pravda, že na účet Nové Chmelnice, co se týče ozvučení, se přeci jen poslední dobou snáší vlna kritiky – doufejme tedy, že s sebou přivezou vlastního zvukaře), jak tomu bylo právě vloni v létě, kde především druzí jmenovaní vynikli naprosto parádně.

To však není všechno. Ani náhodou. Na islandské blackmetalové scéně to jiskří a jeden z naprosto nejreprezentativnějších příkladů – psychedelickými náladami oplývající Wormlust – nás přijedou rozsekat hned v pondělí 3. října. Jejich opus „The Feral Wisdom“ otestovat naživo, to je povinnost, kór za lidovou cenu 250,-. No neberte to!

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Říjen nabízí minimálně dvě akce, které by mohly undegroundové fanoušky zaujmout. Hned ze startu měsíce se v Praze zastaví islandské kapely Wormlust a Mannveira. První jmenovaní hrají excentrický, halucinogenní black metal a opravdu si nedovedu představit, jak to bude naživo znít, haha. Mannveira drhnou islandský sound tradičnějším způsobem, ale nuda to snad nebude, protože o jejich koncertech na domácí půdě jsem četl zajímavé věci. Pokud budete mít prostředky a čas, tak si výlet určitě udělejte. Já se dozajista vypravím na Venom Inc. do Ostravy, a to nejen kvůli tomu, abych se přesvědčil, zda jsou oldschool Venom v podání Abadonna, Mantase a Demolition Mana přesvědčivější než v podání Cronose a spol., jak se mnohdy proslýchá. Mnohem více se ale těším na nekromantický black metal Italů Mortuary Drape, kteří na turné s Venom Inc. oslaví třicet let své nesvaté existence. Solve et coagula!

Recenze

Skuggsjá – Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror

Komentáře: 9
Skuggsjá - Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror

Země: Norsko
Žánr: neofolk / folk metal
Datum vydání: 11.3.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro: Ull kjem
02. Skuggsjá
03. Makta og vanæra, for all tid
04. Tore Hund
05. Rop frå røynda – mælt frå minne
06. Skuggeslåtten
07. Kvervandi
08. Vitkispá
09. Bøn om ending, bøn om byrjing
10. Outro: Ull gjekk
11. Skaldens song til Tore Hund [bonus]
12. Quantum Pasts (Rop frå røynda – Bardspec ed) [bonus]

Hrací doba: 69:38

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Skuggsjá je projekt, o němž se v posledních měsících v jistých kruzích dost mluvilo a od nějž se toho hodně čekalo. Respektive tedy od jeho debutové desky „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se hodně čekalo. Důvod je nasnadě a nepochybuji o tom, že to všichni víte, kdo za Skuggsjá stojí, ale z jistých formálních důvodů asi nejde napsat recenzi na takovouhle záležitost, aniž by padlo, kdo zde hraje. Důvod oněch vysokých očekávání pak z takového spojení vyplývají přímo automaticky.

Skuggsjá je norské duo, jehož jednu polovinu tvoří Einar Selvik alias Kvitrafn, což je člověk, jenž má za sebou poměrně pestrou (black)metalovou minulost. V jeho portfoliu najdeme formace jako Gorgoroth, Jotunspor, Dead to This World či Sahg. V jednu chvíli se ovšem od black metalu poněkud odstřihl a s trochu jinou vizáží začal tvořit folk/ambientní magii pod značkou Wardruna. K němu se pak připojil Ivar Bjørnson, který se rovněž mihl či hostoval v nejedné skupině, nicméně jeho jméno je pevně spjato především s (dnes) progresivními Enslaved, kde je jedním ze zakládajících členů a hlavním skladatelem.

Na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se sice podíleli i další hosté (mj. další dva členové Enslaved a dva členové Wardruna), ale v reálu je skupina především o výše jmenované dvojici. Základy projektu vznikly už v roce 2014, kdy Bjørnsona a Kvitrafna svedl dohromady požadavek, aby spolu složili hudbu ku příležitosti oslav 200. výročí norské ústavy. Tak se také stalo, ale nezůstalo jen u toho. Oběma protagonistům vzájemná spolupráce asi zachutnala, takže v ní pokračovali, následoval koncert na slovutném festivalu Roadburn a také příprava debutové desky, na jejíž zoubek se nyní pokusíme podívat.

„Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ zní ve své úplně základní podstatě vlastně nepřekvapivě. Člověk nemusí být zrovna génius a příliš si namáhat mozkové závity, aby ho napadlo, že to bude cosi jako srážka mezi Wardrunou a Enslaved. Světe div se, skutečně tomu tak je, abychom však byli korektní, je nutno zmínit, že půl na půl to rozhodně není. Navrch má totiž Wardruna a album je pocitově víc neofolk než (jakýkoliv) metal, byť kytary zde jistě jsou a není jich až zas tak málo. Zjednodušeně by se dalo říct, že Skuggsjá zní jako přitvrzená Wardruna s metalovými elementy.

Věřím tomu, že tohle někoho, kdo očekával organičtější propojení zvuku obou formací, může zklamat, mně osobně to však pranic nevadí. Enslaved se mi totiž svým vývojem v poslední dekádě značně vzdálili, a i když má jejich tvorba nepopiratelné a vysoké kvality, nemám moc potřebu to poslouchat. Naopak Wardruna mě baví hodně a severské hudební nálady mám tuze rád, takže mi nastolený výraz Skuggsjá plně vyhovuje. Tím pádem už k vítězství stačí jen povedené skladby. Jsou tam?

Odpověď nemůže být lehčí – zcela jistě ano. „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ je skvělé se silnou atmosférou a spoustou excelentních momentů. Snažil jsem se k tomu přistupovat střízlivě a s nadhledem, nenechat se strhnout vysokými očekáváními a nenadhodnocovat. Přesto nemůžu jinak – je to prostě skvělé. Místy je ta muzika vysloveně nádherná v tom pravém slova smyslu a některé skladby jsou vlastně úžasné.

Za všechny bych mohl jmenovat třebas „Tore Hund“, „Rop fra røynda – mælt fra minne“, „Kvervandi“ nebo „Vitkispá“ (můžete si povšimnout, že jsem vyzdvihl spíše folkověji laděné kusy), ale skvělé je to, že ta koncentrace nápadů je dostatečně hustá, aby deska fungovala a bavila i přes neskromnou hodinovou délku (v limitované edici dokonce 70 minut). Slabších míst je pomálu a úplně v pohodě funguje i spíše metalová desetiminutovka „Makta og vanæra, for all tid“ nebo (vlastně taktéž desetiminutová) „Bøn om ending, bøn om byrjing“, z níž jsou zase hodně cítit Enslaved.

Skuggsjá

Přesto se zde najde i něco, co bych si s naprostým klidem odpustil. Mám tím na mysli hlavně šestou instrumentálku „Skuggeslåtten“ a především její začátek, který mi naopak přijde strašný a nefalšovaně mě irituje. Ta úvodní kytárečka je pro mě skoro neposlouchatelná – nehledě na fakt, že mi ta melodie přijde trošku nepůvodní. Vyslovený odborník na nordické lidovky sice nejsem, ale řekl bych, že přesně tenhle motiv jsem ve „Skuggeslåtten“ neslyšel prvně. Škoda je to tím spíš, že druhá půle songu už je zase povedená a drží se na nastoleném standardu desky.

Naštěstí je však „Skuggeslåtten“ jen takovou malou kaňkou na celém počinu, protože jinak můžu hovořit o naprosté spokojenosti, v těch nejsilnějších chvílích až o nadšení. Albem roku se pro mě „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nestane, to vím jistě už nyní, ale rozhodně si stojím za tím, že je to výrazná záležitost s nejedním krásným momentem, a dovolím si už nyní tvrdit, že zrovna k téhle desce se rád vrátím i v budoucnu. A pokud nezůstane jen u téhle jedné nahrávky a Kvitrafn s Bjørnsonem spolu dají ještě něco dohromady, rozhodně se zlobit nebudu.

Druhý pohled (Kaša):

Abych pravdu řekl, tak jsem nikdy nebyl fanouškem severských (neo)folkových kapel. Důvod je prostý; ačkoli jsem se o to nejednou snažil, tak tahle hudba prostě vždycky stála naprosto stranou mého hudebního apetitu a nechávala mě chladným. Mám sice letmé povědomí o největších jménech scény, vyslechl jsem před lety se zájmem debut Wardruny, ale tím veškeré mé znalosti s tímto hudebním směřováním končí. A pokud se tedy ptáte, proč píši o debutu projektu Skuggsjá, v němž se sešly mozky z řad Wardruny a Enslaved, tak je to zvědavost. Zvědavost a touha nahlédnout za oponu spojení Ivara Bjørnsona a Einara Selvika, na jehož výsledek jsem se vcelku zdravě těšil.

Nebudu z toho dělat drama, ale aniž bych se chtěl plácat po ramenou, tak výsledek zní skoro totožně jako představa, již jsem o hudební náplni debutu Skuggsjá před jeho vydáním nabyl. Atmosférické momenty se s těmi metalovými střídají s jistotou, docela pravidelně a muzikantská šikovnost umožňuje ústřední dvojici Skuggsjá vystavět z minima ingrediencí docela velké věci, ovšem ponechat tomu stravitelnost pro posluchače neznalého. Právě díky té přímočaré hudební náplni je „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ albem, které se mi poslouchalo velmi dobře, a přestože jsem si užíval spíš kytarové momenty („Makta og vanæra, for all tid“), tak jsem neměl problém si jej poslechnout i dvakrát za sebou.

Skuggsjá

Myslím si, že právě tohle je album, jež by posluchačům, kteří této hudbě nedokázali přijít na chuť, mohlo pootevřít oči a rozšířit obzory. Ono právě díky tomu metalovému vkladu není „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ podle mě úplně klasickým neofolkovým dílem popisujícím norskou mytologii a to je to, co se mi na něm vlastně líbí. Má hezkou, místy velmi líbivou atmosféru, která si ponechává potřebnou dávku temnoty, která celou nahrávku protkává skrz naskrz.

Vrchol nahrávky? Kdybych musel, tak vyberu dva. Tím prvním je rozhodně již zmíněná „Makta og vanæra, for all tid“ díky vydatnému přísunu energie, který jsem při prvních posleších potřeboval k vstřebání vší té mystické atmosféry. Ta je mimochodem velmi silná, zní uvěřitelně a nemám z ní pocit nějakého prvoplánového kalkulu. No, a druhým pomyslným vrcholem budiž rozmáchlá „Bøn om ending, bøn om byrjing“, která mě i navzdory dlouhé stopáži baví od začátku do konce. Skoro až orientální motiv, který kompozici provází takřka po celou dobu jejího trvání, je magicky přitažlivý a po chvíli jsem této skladbě podlehl.

Má „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nějaké zápory? Z mého pohledu vlastně ani ne. Co jsem chtěl, to jsem dostal. Celé to dohromady funguje jako jeden celek a bez větších zaváhání. Přestože ve mně Skuggsjá nerozdmýchali oheň s touhou začít studovat význam run a všeho, co je s norskou mytologií a historií spojeno, tak uznávám, že co do množství hudebních nápadů je debutové album tohoto projektu uspokojujícím produktem.

Třetí pohled (Atreides):

Neprostupnou tmu prozařuje pár pochodní. Rozhazující mihotavé stíny dvou objektů, jež se v jejich blízkosti nacházejí. Jeden z nich jsem já; ten druhý pak černý monolit něčeho, co je zváno zrcadlem… které ale světlo z okolí bere, namísto aby je odráželo zpět. Ačkoliv v okolí nebylo ničeho dalšího, slyšel jsem hlasy. Tichý šepot, jenž mě ponoukal k činu. „Pohleď do zrcadla, v němž neuzříš svůj odraz. Pohleď na místa tak vzdálená, že není nikoho, kdo by jich dosáhl. Pohleď na události, jež si žádný smrtelník nemůže pamatovat. Pohleď!“ I zvedl jsem se strachem zrak od paty oné černočerné plochy, a utopil v ní své vědomí. A zažil věci, jaké ještě žádný člověk přede mnou.

Skuggsjá

Plachtil jsem s havrany kroužící bezbřehým nebem. Běžel s vlky, co lačně se ženou za lunou. Se strachem pozoroval vyhasínající slunce. Spolu s ostatními stavěl věže z mrtvých těl, abych byl blíž zraku bohů. Bojoval jsem bratrovražedné bitvy a vyprovázel padlé na jejich věčnou pouť. Pozoroval černající slunce i hvězdy dopadající na holou zem. Hleděl na celé ostrovy, jak planou věčným ohněm a propadají se do hlubin moře, jen aby z něj pak vstaly zpět netknuté, plné života. Prožil jsem každý vdech do plic, každý úder srdce, každý den i každou noc. Život povstávající z každé jedné smrti, i smrt vedoucí ke konci každého života.

Díky dílu, které Einar Selvik a Ivar Bjørnson společně vytvořili, jsem v představách během jeho poslechu a pročítání textů prožil mnohé. Upřímně jsem byl na pochybách, jestli tyhle vdavky éterické Wardruny s tvrdě kovovými Enslaved dopadnou, a během prvních poslechů jsem si říkal, že tomu snad vážně něco chybí. Pochybnosti se ale vloudily spíš proto, že dříve zveřejněné skladby „Kvervandi“ a „Vitkispá“ o albu jako celku nevypovídají takřka vůbec nic, nemluvě o tom, že v kontextu zbylých skladeb působí docela jiným dojmem než jako samostatně vypuštěné písně.

Vůbec nijak nereprezentují skutečnost, že v rámci Skuggsjá vznikl materiál takřka nesrovnatelný s ničím, co jsem doposud poznal. Nelze tvrdit, že to jsou Enslaved, ani Wardruna, ačkoliv rukopis obou autorů je jasně patrný. Rituální folk jde s avantgardními blackmetalovými postupy doslova ruku v ruce. Nelze vytrhnout jedno, aniž by druhé přestalo fungovat, čímž se jejich přístup tolik liší téměř všech folkmetalových kapel. Právě z onoho spojení tvoří úchvatné momenty a pasáže – od těch minimalistických, klidných a meditativních, až po ty výpravné a dechberoucí, z nichž v posvátné hrůze běhá mráz po zádech. Skuggsjá svojí komplexností a propracovaností překonala veškerá očekávání o několik délek, a doslova mě usadila na prdel, často v němém úžasu – nehledě na to, že hned několikrát. Jakýkoliv další kandidát na album roku to bude mít letos zatraceně těžké.