Archiv štítku: Blut aus Nord

Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

ban_aevangelist_split

Země: Francie / USA
Žánr: occult advanced audio research
Datum vydání: 17.6.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
I. Blut aus Nord
01. Evanescent Hallucinations
02. Resonnance(s)
03. The Parallel Echöes
04. Infra-Voices Ensemble

II. Ævangelist
05. Threshold of the Miraculous

Hrací doba: 41:49

Odkazy Blut aus Nord:
facebook / bandcamp

Odkazy Ævangelist:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

O tom, co může vést dvě kapely k společnému splitku, jsme se bavili už v minirecenzi Aosoth / Order of Orias. Nepochybuju, že v dnes recenzovaném splitu měl prsty label Debemur Morti, ale přeci jen je na zdejším spárování něco víc, co je oběma kapelám velice vlastní a blízké. Inspirace je nepostradatelný aspekt tvůrčího procesu a onen pocit, kdy z vás samovolně tryskají slova, vize nebo tóny, je úžasný. Ten se ale nedostavuje pokaždé a ruku na srdce, není ho potřeba vždy, své nezastupitelné místo má samozřejmě i tvrdá, vůlí poháněná práce a nezbytný um. Některé kapely mají ono propojení na vyšší sféry inspirace poněkud silnější a mezi takové bych zařadil právě Blut aus Nord a Ævangelist.

U Blut aus Nord o tom netřeba polemizovat. Vindsval sám v rozhovoru pro webzine Steel for Brains zdůrazňoval význam čiré, až posvátné inspirace, s níž, poté co má ujasněnou vizi a koncept, tvoří hudbu. Není-li inspirace dostatečná může dojít i k úplnému smazání dosud stvořeného. Samozřejmě nelze ve finále opomenout jeho hlubokou znalost hudební teorie, svých nástrojů a nesporný skill ve hře. Příkladem budiž černý monolit „What Once Was… Liber II“, který byl vytvořen a nahrán během jednoho dne, za téměř totální improvizace. Anebo éterická „Epitome II“ ze „777 – Sect(s)“ složená během několika minut. Zde musela být opěvovaná „vyšší inspirace“ opravdu silná. Ale teď již k nové hudbě.

Okultní audio výzkum strany Blut aus Nord se v úvodu navrací k již známému, zhutnělému Godflesh-soundu obohaceném o zkušenosti Vindsvala s atonalitou a mikrotóny, které nabyl při tvorbě svých nejzásadnějších desek. S každou další skladbou metalový lomoz zdánlivě ustupuje, aby část Blut aus Nord vyvrcholila s „Infra-Voices Ensemble“, jež sama o sobě působí spíše jako biomechanické techno (?) z pekla než industriální (black) metal. Tahle minimalistická tepačka proložená hnusnými hlasy je opravdu nepříjemná a zlověstná, zvlášť za pozměněných stavů vědomí, cha. Přesto je ale potěšující, že Blut aus Nord zas vykročili do „neznáma“.

Ale nejen v této závěrečné skladbě je znatelný ještě jiný posun. Tentokrát je jiná hlavně rytmika. Vindsval mírně osvěžil zvukovou banku, bicí jsou opět syntetické, heavy jak prase, rytmicky pravidelnější a super. Taková směs staré dobré dekadentní polyrytmiky, jak ji známe z „MoRT“ nebo „sedmiček“, a přímočařejší Thornsovy hry na posledních titulech (zejména na splitku s P.H.O.B.O.S.). Čtyři nové skladby Blut aus Nord na posluchače působí silně, ale je tomu hlavně díky mocné, atypicky temné atmosféře než nápady samotnými. Kromě čtyřky si vlastně žádný song, žádný motiv nijak extra nevybavuji, a to jsem nový materiál sjížděl opravdu důkladně a mnohokrát. I přesto nemám výhrad. Ke zdejším skladbám se budu vracet často a tak trochu doufám, že na podobný sound naváže Yərûšəlem (plánovaný ritualistický projekt Vindsvala a bubeníka Sinmara / Slidhr).

Blut aus Nord

Jak jsem psal již v posledním eintopfu, vůči Ævangelist mám dosti ambivalentní vztah. Teoreticky by to mohla být moje oblíbená kapela, ale v reálu se tomu tak nestalo. Samotná idea kapely je zajímavá. Na každém titulu, jejž jsem prozatím od Ævangelist slyšel, jsem si našel výborné pasáže, ale celek vždy zbytečně působil unáhleně, nedotažený do formy, kterou by si nápady doopravdy zasloužily. Navzdory mé mírné averzi vůči přílišné vydavatelské kadenci, jsem ale přesvědčen, že se Matron Thorn a Ascaris také dokáží napíchnout na proud čiré inspirace, podobně jako Blut aus Nord. Škoda jen, že ji také tak nedokáží zpracovat.

Ævangelist nabízí jednu dvacetiminutovou skladbu „Threshold of the Miraculous“, ze které zpočátku opravdu nemám pocit, že by snad byla hodna sdílet prostor s Blut aus Nord. Úvodní disharmonická linka poněkud nudí, zvuk bicích mě sere, muzikou se opět prolíná atmosférický „hluk“, ten je ale zamíchán do celku s rozumem. Naštěstí Ævangelist brzy začnou sestupovat. Kam? Někam, kde jsem s nimi ještě necestoval. Je třeba přiznat, že jako poslední jsem slyšel full-length „Writhes in the Murk“ a EP „Dream an Evil Dream“, takže netuším, zda kapela nerozvíjí nějaké nedávné nápady, ale cesta to je opravdu proměnlivá a ve své delirické nepříjemnosti docela fascinující. Ævangelist metamorfují mezi formami extrémního metalu a přibližně v půlce se dokonce vydají i do sfér jakéhosi podivného „trip/hip-hopu“ (výborná pasáž mimochodem), kde dojde i k jinému, důležitějšímu předělu. Ze zajímavé, slušné muziky se totiž stane hypnotický, jednoduše opracovaný monolit, od něhož nelze odtrhnout pozornost. A rázem se „Threshold of the Miraculous“ stává i tím nejlepším dílem, které jsem od Ævangelist slyšel a rovnocenný partner na splitku.

Ævangelist

Přijetí půlky Blut aus Nord bude záležet na tom, co vlastně od kapely očekáváte/vyžadujete, ale nezapomínejte, že vaše přání jsou absolutně nedůležitá. Fanoušci Ævangelist si přijdou na své. Pokud náhodou kapelu ještě neznáte nebo ji nemáte v oblibě, je možné, že se něco změní. Splitko jako celek je podle mého názoru výborné a vaši pozornost si zasluhuje. „Bow down and pray.“


Druhý pohled (H.):

Blut aus Nord mají ve své (už poměrně rozsáhlé) tvorbě jen minimum zaváhání, z nichž asi nejkřiklavějším je zcela zbytečné EP „Debemur MoRTi“, které prostě zní, jako kdyby Vindsval & spol. vymetli šuplík, aby něco mohli věnovat svému labelu k výročnímu vydání. Takové věci jsou však naštěstí jen výjimečné. Obecně vzato je totiž celá diskografie Blut aus Nord lahůdkou pro každého milovníka avantgardního black metalu. A nejnovější nahrávka „Codex obscura nomina“ to jen potvrzuje.

Trefou do černého bylo již minulé splitko „Triunity“, na němž se Blut aus Nord podíleli s krajany P.H.O.B.O.S. Novinka, v jejímž rámci Francouzi spojili své síly s americkým projektem Ævangelist, ovšem nijak nezaostává. V momentě, kdy se poprvé rozjede „Evanescent Hallucinations“, to tam jednoduše je a je to tam až do úplného konce. Elektrizující atmosféra, nezaměnitelný sound a v neposlední řadě samozřejmě nadpozemské melodie, jaké prostě neumí žádná jiná skupina na světě.

Blut aus Nord

Jistěže lze vystopovat podobnost s nějakými staršími nahrávkami Blut aus Nord (už jen proto, že ten rukopis si splést nelze). Mně osobně třeba materiál na „Codex obscura nomina“ atmosférou docela připomíná „777 – The Desanctification“ v poněkud zvrhlejší verzi. Nicméně pozor – i tak má tohle splitko v diskografii Blut aus Nord stále svůj ksicht, a jak je u téhle kapely dobrým zvykem, není to prostě zaměnitelné s jejich dalšími počiny. Může to znít jako klišé, ale jsou to pořád Blut aus Nord, a přesto je to zase trochu jinde. Stačí si ostatně poslechnout třeba „Infra-Voices Ensemble“, protože takovýhle bez přehánění až „taneční“ rytmus snad Blut aus Nord ještě nikdy neměli. Ale je to úplně zkurveně skvělé, o tom žádná!

Z toho, co jsem doposud napsal, je asi docela zřejmé, že „Codex obscura nomina“ vnímám především jako nahrávku Blut aus Nord, což je možná lehce nefér vůči druhé zúčastněné kapele, ale tak to je. Tak či onak, tvorbu Ævangelist znám asi méně, než bych rád a než by si zřejmě zasloužili. Dlouhou dobu jsem nějak neměl chuť to poslouchat, jelikož jsem se bál nekvality způsobené brutální nadprodukcí Matrona Thorna (že toho Ævangelist nevydali zas tolik… ha, podívejte se, kolik má dalších projektů a jak velké jsou diskografie některých z nich, příkladně třeba Benighted in Sodom). Nicméně postupem času jsem přece jenom něco zkusil a líbilo se mi to. A „Threshold of the Miraculous“, tedy jediná (avšak více jak dvacetiminutová) skladba, s níž Ævangelist na „Codex obscura nomina“ vyrukovali, tento pocit stvrzuje.

Ævangelist

Hlavní hvězdou nahrávky jsou stále Blut aus Nord, to bezesporu, ale ani Američané si ve společnosti avantgardních bohů neutrhli ostudu. „Threshold of the Miraculous“ sice (samozřejmě?) není tak výlučná, jako je tomu v případě předchozích čtyř kusů z francouzské provenience, ale i tak se dá atmosféra krájet, spoustu momentů lze považovat za silné a velmi dobře fungují i experimentálnější výlety do jiných žánrů (např. pasáž, jež začíná na konci 12. minuty, je vpravdě mocná). Jako celek mě to rozhodně baví, a když „Codex obscura nomina“ poslouchám, nemám důvodu to zapíchnout po „Infra-Voices Ensemble“, naopak si to s chutí vyslechnu až do konce včetně Ævangelist. Za sebe tedy mohu s albem vyhlásit bez obav spokojenost, je to po čertech povedená placka a jedno z těch splitek, jimž se vyplatí věnovat pozornost i čas.


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Novinky u Blut aus Nord

Fanouškům Blut aus Nord se blýská na dobré časy, jelikož francouzští avantgardní blackmetalisté mají rozjetou přípravu hned několika projektů. A to i přesto, že jejich nejnovější počin, splitko „Codex obscura nomina“Ævangelist, ještě ani není venku (vyjde 17. června u Debemur Morti).

Kapela ohlásila, že pracuje hned na dvou deskách, které ponesou názvy „Memoria Vetusta – Empyreus“ a „La lumière sous le monde“. Obě by se měly nést v dočista odlišném duchu a obě by měly vyjít v příštím roce.

Zpěvák a kytarista Vindsval navíc rozjíždí nový projekt s názvem Yərûšəlem, na němž se dále podílí Islanďan Bjarni Einarsson (Sinmara, WormlustSlidhr). I zde se chystá album, jež by dle všeho mohlo vyjít už ke konci letoška.

V neposlední řadě se pak již delší dobu pracuje na projektu Ekstasis, v němž hrají hned dva členové Blut aus Nord, VindsvalGhÖst, a Mars Sekhmet z kanadských Antediluvian. Skupina svého času naznačila, že zde by mělo jít o muziku na styl desky „MoRT“ (2006) od Blut aus Nord.

Nemluvě o tom, že již před dvěma lety Vindsval ohlásil reaktivaci projektu The Eye, kam se k němu přidal Tor-Helge Skei (Manes, Manii, Lethe), přičemž i zde by se mělo pracovat na druhém albu. Nutno však dodat, že v mezičase se o této nahrávce žádné nové informace neobjevily.


Blut aus Nord / Ævangelist: splitko

Očekávané split album „Codex Obscura Nomina“ francouzských Blut aus Nord s americkými Ævangelist se pomalu, ale jistě blíží. Splitko, které vydají Debemur Morti Productions, nabídne celkem pět děsivých skladeb. Strana Blut aus Nord představí kompozice pojmenované „Evanescent Hallucinations“, „Resonnance(s)“, „The Parallel Echöes“ a „Infra-Voices Ensemble“, zatímco Ævangelist nabídnou skladbu jedinou, a to „Threshold of the Miraculous“. Digipak CD a digitální verze titulu vyjdou 17. června, datum vydání vinylu bude teprve oznámeno. Obal z dílny Daniela Valencii / Fenomeno Design si můžete prohlédnout zde.


Ekstasis: práce na debutu

Vznik projektu Ekstasis byl ohlášen již před dvěma lety a působí v něm hned dva členové Blut aus Nord, jmenovitě VindsvalGhÖst, které do finálního tria doplňuje ještě bubeník Mars SekhmetAntediluvian. Formace aktuálně pracuje na prvním albu.

Co se týče samotných Blut aus Nord, ti aktuálně dokončují s americkými Ævangelist.


Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
3. Ne Obliviscaris – Citadel
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
5. Opeth – Pale Communion

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
2. Streetmachine – Kult

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address

Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014

Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off

Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died

Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River

Top5 2014:

1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel”
z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

Streetmachine - Kult

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.

2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord
mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Mastodon - Once More Round the Sun

Artwork roku:

Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Shit roku:

Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Koncert roku:

Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica
v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku:

Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.

Potěšení roku:

Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku:

Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.

Triptykon

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!


Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity

Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. - Triunity
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / industrial / doom metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Blut aus Nord – De librio arbitrio
02. Blut aus Nord – Hùbris
03. Blut aus Nord – Némeïnn
04. P.H.O.B.O.S. – Glowing Phosphoros
05. P.H.O.B.O.S. – Transfixed at Golgotha
06. P.H.O.B.O.S. – Ahrimanic Impulse Victory

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy Blut aus Nord:
facebook

Odkazy P.H.O.B.O.S.:
web

Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.

Nicméně i přes tohle všechno nemohu tvrdit, že bych letos neměl důvod Blut aus Nord pořádně poslouchat, protože Francouzi v tomto roce do světa vypustili hned tři počiny. “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je z nich jistě nejnápadnější a taktéž nejočekávanější, měl-li bych ovšem z jejich letošních nahrávek vybrat vítěze, nebylo by to ani toto album, ani lednové EP “Debemur MoRTi”, které spíš než jako další dávku unikátního avantgardního umění chápu víc jako takový dárek kapely labelu Debemur Morti Productions, jenž se o vydávání počinů Blut aus Nord dlouhodobě stará. Máte-li přehled o tom, co Blut aus Nord vydávají a co vydali letos, jistě vám je už jasné, že oním vítězem je v mých očích něco, co se jmenuje “Triunity” a vyšlo to v červnu.

Podle toho, co jsem řekl, to může vypadat, že je “Triunity” jednoduše dalším počinem Blut aus Nord, ve skutečnosti to však není tak úplně pravda. Jedná se totiž o split, který Vindsval a jeho družina sdílejí s dalším francouzským projektem s názvem P.H.O.B.O.S. Asi nebudu jediný, kdo o něm slyšel prvně v životě právě až v souvislosti s “Triunity”, jak se však záhy ukázalo, ani v tomto případě se nejedná o nezajímavou záležitost. Nejprve však několik málo slov o straně Blut aus Nord

O trojici skladeb, které Vindsval & spol. na “Triunity” nabízejí, lze v krátkosti říct asi následující: toto Blut aus Nord opětovně v plné síle! Lednové “Debemur MoRTi” se sice vrátilo k takovému typickému “blutausnordovskému” pojetí black metalu, které je vysoce avantgardní a chaotické, výsledek byl ovšem mírně rozpačitý (byť stále dobrý) a člověku se při jeho poslechu do mysli vkrádala dotěrná myšlenka, jestli už se dokonce i Blut aus Nord nevyčerpali a jestli sami sebe neopakují až příliš okatě. “Triunity” sice žádný velký posun v tvorbě skupiny nepřináší, takže ti, kdo mají předcházející desky Blut aus Nord v malíku, překvapeni jistě nebudou takřka ničím, přesto však každá ze tří přítomných písní zcela jasně ukazuje, že Blut aus Nord a jejich muzika vyčerpaná stále není.

Na “Triunity” – myšleno tedy na polovině patří Blut aus Nord – totiž slyším přesně to, co mi scházelo na “Debemur MoRTi” a v menší míře i na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”. Hned s prvními vteřinami “De librio arbitrio” nastoupí přesně ta zvláštní a uhrančivá atmosféra, která posluchače okamžitě a bez jakékoliv milosti chytí pod krkem. Nechybí zcela nezaměnitelný sound, jaký mají jen Blut aus Nord a nikdo jiný, stejně jsou opětovně přítomné charakteristické lámané riffy a nezemské melodie… jakmile se po minutě a půl “Hùbris” ozve fenomenální kvílící kytara, tak je to jednoduše pořád infarktová záležitost, i když už člověk něco podobného od Blut aus Nord v minulosti slyšel.

Jednu změnu však “Triunity” pro Blut aus Nord přece jen přináší, nejde však o změnu v zaběhnutém výrazivu nebo skladatelských postupech. Je to přítomnost živých bicích, které vystřídaly dlouhodobě používaný automat… a i když to je změna vesměs kosmetická, protože onen typický feeling Blut aus Nord zůstává stále na svém místě, jistý rozdíl v tom cítit je a je to zajímavé. Neříkám, že lepší nebo horší, ale určitě zajímavé.

Přesuňme se nyní do druhé půle “Triunity”, v níž vládne Frédéric Sacri se svým projektem. Jak už jsem výše prozradil, P.H.O.B.O.S. jsem doposud vůbec neznal, takže se jedná o moje první setkání s jeho tvorbou, rozhodně jsem byl však zvědavý, co to bude zač. Co jsem tak zaznamenal různé ohlasy na “Triunity”, spoustě lidem P.H.O.B.O.S. těžce nesedl, u mě je to však přesně naopak. Hned od prvního poslechu mě ta trojice přesně sedmiminutových skladeb ohromně baví, ačkoliv P.H.O.B.O.S. ve všech třech předvádí vlastně úplně to samé.

Jak se ovšem ukazuje, hudba P.H.O.B.O.S. nepotřebuje nějakou rozmanitost, aby byla skutečně silná, protože její hlavní devízou není nic jiného než neskutečně zatěžkaná a tíživá atmosféra zmaru. Jedná o pomalé industriální zlo, u něhož si člověk díky nechutně ohulené base tu a tam vzpomene třeba na legendární Godflesh (právě pro jejich fanoušky je to záležitost jak dělaná). Sice dokážu pochopit, když tohle bude někomu připadat jako šílenost, nebo když mu to v kontextu přítomnosti Blut aus Nord bude připadat mimo (co si budeme povídat, P.H.O.B.O.S. je docela jiná muzika), ale mně se to vážně líbí a dokonce si myslím, že se Frédéric Sacri neztratil ani v konkurenci takových velikánů. Sice jsem původně chtěl vyzdvihnout alespoň jednu skladbu, ale ono to nejde, protože všechny tři jsou hutné a hnusné, že o moc víc už to nejde, takže jen suše prohlásím, že “Glowing Phosphoros”, “Transfixed at Golgotha”“Ahrimanic Impulse Victory” jsou síla jak hovado.

Tak či onak, myslím si, že “Triunity” je po všech směrech povedená nahrávka a obě zúčastněné skupiny přispěly skvělými skladbami, díky nimž to není počin jen na ozdobu, jako tomu u spousty splitů bohužel bývá. Blut aus Nord se zde předvedli v nejlepší letošní formě a P.H.O.B.O.S. je pro mě zase velké překvapení, takže jen těžko mohu být nespokojen.


Další názory:

Blut aus Nord

Já měl hned od prvního poslechu s druhou polovinou tohoto splitka, tedy s tou, jež patří pod hlavičku P.H.O.B.O.S., nemalý problém, takže jsem to vyřešil šalamounsky tak, že jsem prostě po třetí skladbě s poslechem končil a pravidelně točil jen materiál Blut aus Nord. Uznávám, že jsem nikdy nebyl fanouškem industriálu, ambientu a jiné nervní hudby, jak ji na “Triunity” představují P.H.O.B.O.S., a to třeba s Godflesh problém nemám a jejich hudbu mám rád. Přestože jsem se v posledních dnech kvůli recenzi musel naučit poslouchat i druhou část “Triunity”, tak se mi nepodařilo do hudby P.H.O.B.O.S. proniknout. Má to atmosféru, tlak, který na posluchače i skrze takto nekytarově orientovanou hudbu přechází, je obrovský, ale mě těch jejich 20 minut prostě a jednoduše nebaví. Bohužel. Vrchol tohoto počinu se tak v mých očích skrývá hned na začátku. První tři songy z dílny Blut aus Nord jsou totiž skvělé a zejména “Hùbris” bych klidně označil za geniální záležitost a ona kolegou zmíněná kytara v druhé minutě této písně vážně nemá chybu. Ovšem znamenité momenty jsou i ve zbylých dvou kompozicích, takže nějakým způsobem vyzdvihovat jednu jedinou je nefér. Kdybych měl hodnotit každou část “Triunity” zvlášť, tak Blut aus Nord udělím až osm bodů, kdežto v případě P.H.O.B.O.S. bych sahal po pětce, možná ještě níž, takže mi vychází průměrných 6,5.
Kaša

Vím, že napsolouchávání jedné strany splitu není úplně košér, ale tentokrát jsem v tom fakt nevinně. Jakmile dohrály poslední tóny nové Memorie Vetusy, z repráků se začal linout příspěvek Blut aus Nord na “Triunity”. A vůbec se mi to nezdálo špatné. Chaotická tvorba francouzských velmistrů je jednak hodně odlišná od klasičtějšího blackového pojetí, a druhak působí jako výborný kontrast právě k nové řadovce. První, byť nechtěné poslechy, se tedy odehrávaly ve stavu spokojenosti a já ani nyní nemám potřebu na tomto stanovisku něco měnit. Blut aus Nord na “Triunity” předvádí víceméně svůj vysoký standart a podporují ho i vynikajícím momentem na konci “De librio arbitrio”, což je nejen vrchol celého splitka, ale taktéž vrchol celé letošní tvorby kapely. O druhou stranu se postarali mně až do posledních týdnů neznámí P.H.O.B.O.S.. Ti na to jdou o poznání jinak, avšak jejich industrial gradovaný v některých pasážích do metalových vod Blut aus Nord atmosféricky solidně doplňují. Jinak mě však P.H.O.B.O.S. příliš nepřesvědčili. Ne že bych pro hudbu obdobného střihu neměl pochopení a průměrně jako Kaša bych to zase neviděl, ale dle mého ten materiál není natolik silný, abych měl potřebu se k němu někdy vracet. Jediná skladba P.H.O.B.O.S., která vyrovnává laťku Blut aus Nord přichází až v úplném závěru v podobě industrial/blackové špíny “Ahrimanic Impulse Victory”. Tahle skladba se na první dva tracky P.H.O.B.O.S. kouká shůry a až ona dokazuje, proč si Blut aus Nord přizvali právě své nepříliš známé krajany.
Skvrn