Archiv štítku: industrial metal

Recenze

Chat Pile – This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please

Komentáře: 3
Chat Pile - This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial / sludge metal
Datum vydání: 9.2.2020
Label: Reptilian Records

Tracklist:
This Dungeon Earth
01. Face
02. Rainbow Meat
03. Rat Boy
04. Crawlspace

Remove Your Skin Please
01. Dallas Beltway
02. Mask
03. Davis
04. Garbage Man

Hrací doba: 28:28

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

„This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ je sice jenom kompilačka, ale je to také vhodná příležitost, jak si představit kapelu Chat Pile a nevypadat přitom jako diletant, který chce psát o více jak rok staré nahrávce. Jak už je z názvu nosiče zřejmé, tvoří jej dvě desky, respektive EPčka – loňského května vydané „This Dungeon Earth“ a listopadové „Remove Your Skin Please“. K oběma jsem se dostal nedlouho před Vánocemi a povím vám, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem z minulého roku slyšel.

Při prvotním pohledu na obal a zejména logo Chat Pile by se mohlo zdát, že jde o další black metal. Jen místo Nidaroského dómu v Trondheimu je tu kýčovitě vypadající budova zřejmě z Oklahoma City, z nějž Chat Pile pocházejí. Tedy ze státu Oklahoma, kde se po první světové válce začala těžit taková kvanta olova a zinku, až se z toxického prachu přezdívaného také jako chat vytvořily mohutné kopce o rozloze 28 km2. Tento kontaminovaný bordel se navíc dostal i do vodovodů a samozřejmě byl běžně přítomný ve vzduchu, což vedlo ke vzniku tzv. měst duchů, jakým je třeba kdysi prosperující město Picher. Bohatství za cenu zdraví. Právě z tohoto prostředí pochází čtveřice Chat Pile. Takže žádný black, ale pořádně hlučný, jedovatý a špinavý noise rock s industriálně sludgovým základem.

Členové kapely Raygun Busch (zpěv), Luther Manhole (kytara), Stin (basa) a Cap’N Ron (bicí) už za sebou pár formací mají (Baby Trees, Found Footage, The Purple Church…), zpěvák Busch dokonce pod jménem Randy Rulz vydal i tři sólovky, avšak o nic z toho jsem dříve nezavadil. Až Chat Pile upoutali mou pozornost. V noiserockovém žánru se v posledních letech opět dějí věci a Chat Pile do tohoto trendu plně zapadají. Ať už to byly se svými opusy z uplynulé dekády Swans, zjevení jménem black midi, návrat Daughters, těžko uchopitelní Tropical Fuck Storm nebo klidně i Death Grips, v tomto zdánlivě polozapomenutém stylu se toho nyní děje až až. Chat Pile mají z vyjmenovaných nejblíže k Daughters. Pro konkrétnější přiblížení je však nutné zajít trochu hlouběji, až k dobám nekompromisních Godflesh, ujetých The Jesus Lizard, přímějších Helmet s Unsane a ve vyhrocenějších polohách možná až k Acid Bath. Chat Pile berou od těch nejlepších a sypají na to svůj oklahomský marast.

Rozdíl mezi oběma EPčkami je znatelný. Starší „This Dungeon Earth“ je uzavřenější a hůře prostupné. Stejně působí také po produkční stránce. „Remove Your Skin Please“ nabízí už o něco větší rozhled, písně se od sebe znatelněji odlišují, jsou výraznější a do jejich stylu se dostává i více z metalu, konkrétněji industriálního metalu. Z těchto všech důvodů mě právě to pozdější „Remove Your Skin Please“ baví o kousek více, ale o skvělé muzice se bavíme v případě obou nahrávek. Obě pak spojuje také jejich uspořádání, kdy jsou tvořeny čtyřmi skladbami, které se dohromady vejdou do čtvrthodiny.

Chat Pile

Okamžitě jsem si oblíbil úvodní dvě písně „Remove Your Skin Please“. Strojovému mašírovacímu tempu s dubovou ozvěnou, které rozjede „Dallas Beltway“ prostě nejde odolat. Působivou koláž dotvářejí hypnoticky se zařezávající riff a samozřejmě manický vokální projev, jenž všechny ty temné nálady podtrhuje. Skladby Chat Pile drží pohromadě právě zpěv Busche a jeho texty. I když je hudba méně přísná jako třeba v následující „Mask“, kvůli skličujícím textům se posluchač cítí naprosto stejně, jako třeba při valivé extrémní stěně v „Davis“. Busch nemusí jenom řvát, vlastně většinu doby spíše jen tiše a zmateně vypráví, ale zní to tak přirozeně. Právě v „Davis“ přechází od mluveného slova až k výkřikům plných zoufalosti, přitom text tvoří pouze pár slov.

Textová stránka je snad jen s výjimkou „Crawlspace“ silně zaměřená na co možná nejstručnější popsání situace. Je tvořena snadno zapamatovatelnými slogany. Ať už je to o humusákovi, který se chystá na vaše děti („Garbage Man“), o nespokojenosti se sebou samým („Face“, ale vlastně i všechno ostatní) nebo o zpovědi policisty a jeho temných myšlenkách pocházejících z dětství („Crawlspace“), vždy se tu něco na těch pár řádcích najde. A může to zacházet až do černohumorných výjevů, jako třeba když se v „Rainbow Meat“ autor nenávidí tak moc, až by se nejraději nechal naporcovat na plátky v řetězci rychlého občerstvení. Když se tato témata protkají s podmanivým vokálním projevem a stlačující rytmikou, vzniká z toho skutečně návyková a pohlcující záležitost. Nepříjemný strojový dusot, odporné skřípání, vařící se krev v žilách a znechucení nad veškerým bytím. Chat Pile vcucnou, zničí a odhodí pryč. Jestli vás něco podobného láká, Chat Pile to mají.

Z dostupných záznamů na YouTube je zřejmé, že skladeb mají složených více. Možná tak v blízké době dojde na další EPčko, možná rovnou na první dlouhohrající desku. Vypadá to, že Chat Pile skládání nové tvorby zatím nedělá moc problémy, když dokázali za pouhý rok existence vydat dvě takto silné, byť krátké, placky. V této souhrnné verzi „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ se daly nahrávky pořídit mimo kazet také na gramofonové desce u Reptilian Records, buďto v růžovém nebo zeleném provedení. Vše je momentálně vyprodané, ale prý se chystá dotisk.

Uvidíme, jaká budoucnost Chat Pile čeká, ale nyní pro mě znamenají dost možná nejžhavější jméno v noise rocku a industrial / sludge metalu. Doporučení je snad jasné, tohle by nemělo nikoho vyznávajícího podobnou hudbu minout. A v případě, že k vyznavačům nepatříte, dost možná vás „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ dokáže zlákat na druhý břeh.

Recenze

Igorrr – Spirituality and Distortion

Napsat komentář
Igorrr - Spirituality and Distortion

Země: Francie
Žánr: avantgarde / breakcore / industrial metal / neoclassical
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Downgrade Desert
02. Nervous Waltz
03. Very Noise
04. Hollow Tree
05. Camel Dancefloor
06. Parpaing
07. Musette Maximum
08. Himalaya Massive Ritual
09. Lost in Introspection
10. Overweight Poesy
11. Paranoid Bulldozer Italiano
12. Barocco Satani
13. Polyphonic Rust
14. Kung-Fu Chèvre

Hrací doba: 55:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K francouzskému magorovi Igorrrovi jsem měl vždycky velký respekt. Jeho hudební záběr je úctyhodný a jeho schopnost nakombinovat zvrhle obrovské množství zcela odlišných žánrů do velkého smysluplného a koherentního celku stejně tak. Kupříkladu deska „Nostril“ z roku 2010 je proudem nespoutané kreativity, jež musí potěšit snad každého fanouška hudební avantgardy a experimentů. Nejde však o jediné album, kde Igorrr otevřel svou mysl všem možným vlivům a nenechal se svazovat zažitými konvencemi toho, „jak se to má hrát“. Interpretů, kteří by něco podobného dělali ve takové míře jako Igorrr a zároveň ta jejich krasojízda měla hlavu a patu, není mnoho. O to víc si jich pak ale člověk cení.

Nikdo nicméně není nedotknutelný a ani velký respekt k interpretovi nezaručuje, že mu musím sežrat všechno, co vykaká na hudební nosič a vyšle do světa. Pro Igorrra to platí stejně tak, což mi potvrdilo minulé album „Savage Sinusoid“. To bylo na můj vkus příliš metalové a „normální“ a ani po skladatelské stránce mě tolik nesebralo. Samozřejmě to musíte chápat relativně, protože do standardní metalové produkce měla deska pořád sakra daleko. Do té doby prakticky bezchybný Igorrr v mých očích (uších) bohužel klopýtl.

Nemyslím si, že by se „Savage Sinusoid“ dalo považovat za skutečně nepovedené album, přesto mě zklamalo. A zklamání z alba, které je dobré, ale ne dostatečně dobré, mnohdy bývá výrazně bolestivější než poslech desek, které jsou formálně horší, ale člověk od nich nic nečekal. U mě se tohle zklamání mimo jiné projevilo i v chuti, respektive nechuti, poslouchat letošní novinku „Spirituality and Distortion“. Zatímco dříve jsem se na Igorrrovy nové desky těšil, tentokrát mě vydání čerstvé řadovky nechávalo docela chladným.

Musím nicméně uznat, že to byla z mojí strany docela chyba, protože „Spirituality and Distortion“ si takové apriorní podcenění rozhodně nezaslouží. Novinka sice nedosahuje kvalit těch nejlepších Igorrrových počinů z minulosti, ale oproti „Savage Sinusoid“ se z mého pohledu jedná o návrat na správnou kolej a zároveň i mnohem nápaditější nahrávku. Igorrr byl vždycky o hledání divných kombinací a určité šílenosti, což právě „Savage Sinusoid“ scházelo, protože deska zněla na Igorrrovy poměry poněkud konvenčně. „Spirituality and Distortion“ opět jeden na vlnách divnosti a s neuvěřitelnou lehkostí míchá tvrdou elektroniku, tvrdý metal, elementy neoklasické hudby a avantgardu.

I „Spirituality and Distortion“ má bohužel slabé momenty – to nemohu zastírat. Dnem alba se pro mě stala šestá „Parpaing“, v níž hostuje Corpsegrinder z Cannibal Corpse. Kombinace Igorrra a Corpsegrindera na papíře vypadá hodně vtipně a slibně, ale s výjimkou prostřední breakcorové pasáže s několika nintendocore pazvuky to je vlastně docela nuda, která se svou kytarovou orientací příliš podřizuje hostujícímu zpěvákovi. Škoda. Ale upřímně, mně osobně by klidně stačilo, kdyby u Igorrra zpívala primárně Laure Le Prunenec, takže možná nejsem ten správný posluchač, abych to docenil.

Naštěstí se ale jedná o jedinou takhle nezáživnou písničku na albu. Těch zábavnějších najdeme víc. Výborná mi přijde skoro až taneční „Camel Dancefloor“ nebo výpravněji vystavěná „Himalaya Massive Ritual“ se skvělými atmo-plochami. Neoklasičtější stránku představují stopy jako „Nervous Waltz“, „Hollow Tree“ a „Barocco Satani“, ale samozřejmě i v nich uslyšíte mnohem víc. Igorrrovi nakonec není nic svaté, jak ostatně dokazuje finální „Kung-Fu Chèvre“, kde se ozve i nějaká balkánská (?) odrhovačka. U Igorrra nicméně podobné zhovadilosti dávají perfektní smysl. Když tedy ve zmiňovaném songu zamečí koza, sedne to tam jak ánus na hrnec.

Celkově mi „Spirituality and Distortion“ přijde jako povedené album, které mimo jiné chápu i jako důkaz toho, že si Igorrr pořád nevystřílel veškerou invenci. A to považuji za hodně příjemné zjištění!

Recenze

Turmion Kätilöt – Global Warning

Napsat komentář
Turmion Kätilöt - Global Warning

Země: Finsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 17.4.2020
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Naitu
02. Kyntövuohi
03. Sylkekää siihen
04. Viha ja rakkaus
05. Turvasana
06. Kuoleman juuret
07. Syvissä vesissä
08. Sano Kun riittää
09. Jumalauta
10. Revi minut auki
11. Syntisten laulu
12. Ikävä
13. Mosquito à la carte (To Be Contiuned 5)

Hrací doba: 46:59

Odkazy:
web / facebook / twitter

Turmion Kätilöt jsem vždycky dával za příklad, že lze zkombinovat metal a vlezlou elektroniku, aniž by z toho vznikla vylízaná píčovina, kde se hraje (ještě v tom lepším případě) průměrný metal s jedním levným samplem na začátku songu a hned se tomu říká industrial metal. Tím spíš mě mrzí, že dnes budu muset do Finska poslat jeden jedovatý hejt, protože nová deska „Global Warning“ je prostě kurva slabá.

Navzdory výše řečenému – tedy názoru, že kapela umí udělat docela kvalitní industrial metal – jsem nikdy neměl potřebu Turmion Kätilöt točit intenzivně. Jejich alba jsem si vždy pouštěl v době vydání a zpětně už si dával jenom konkrétní hitovky, které mě osobně zaujaly nejvíc. Celé desky si vpaluji jen svátečně. Není ale nutné všechno poslouchat intenzivně, vlastně to ani není možné, aby měl člověk ke skupině respekt a její muziku považoval za solidní. Turmion Kätilöt k takovým případům patří. Vždy mi byli docela sympatičtí a jejich nové studiovky jsem si pouštěl docela rád.

Předešlé „Universal Satan“ z roku 2018 jsem ale úplně minul. Vůbec jsem nevěděl, že to album vyšlo. Na YouTube jsem sice narazil na videoklip „Sikiö“, ale nějak jsem si to nespojil, že patří k nějaké nové desce, navíc mě song moc nezaujal, takže jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. O existenci „Universal Satan“ jsem se dozvěděl vlastně až nyní, když jsem začal psát recenzi na letošní novinku „Global Warning“.

„Global Warning“ pro Turmion Kätilöt přineslo jednu zásadní změnu. Už od „Perstechnique“ z roku 2011 chodily počiny formace do světa pod značkou Osasto-A, tedy u firmičky, jejímž vlastníkem není nikdo jiný než Petja Turunen neboli zpěvák MC Raaka Pee, hlavní postava Turmion Kätilöt. S „Global Warning“ se ale Finové přesunuli pod jinou firmu, a to rovnou pod pravděpodobně největší metalový moloch na světě – Nuclear Blast.

Kdybych se vyžíval v konspiračních teoriích, tak bych mohl začít tvrdit, že za mrzkou úrovní „Global Warning“ stojí právě tento přechod. Reptiliáni ovládající Nuclear Balast totiž při iluminátském rituálu naejukovali na kebule MC Raaka Peeho & his boys koňskou dávku chemtrails (nemohli použít vakcínu, protože ty způsobujou autismus, víš jak). Výsledkem popsané iniciace do exkluzivní rodiny metalové povrchnosti kapela ztratila svůj pověstný cit na vybalancování chytlavosti a vkusnosti. Samozřejmě myšleno hudební vkusnosti, protože vizuální prezentace Turmion Kätilöt vždy stála spíš na zamýšleném, leč zábavném nevkusu. I když ani to už není, co to bývalo, protože Spellgoth ukazující na koncertech svůj zvadlý kokot už dávno odešel.

Konspirace nicméně k mým oblíbeným kratochvílím nepatří, takže si myslím, že si Turmion Kätilöt prostě a jednoduše vybrali slabší chvilku. Což o to, vlezlá bejkárna to z jejich strany samozřejmě byla vždycky, na tom mají celou tvorbu postavenou. Přijde mi však, že na „Global Warning“ až příliš často překračují tu hranu, za níž všechny ty klávesové linky spíš otravují a působí příliš podbízivě. Jako nejkřiklavější příklady mohu uvést strašné odrhovačky jako „Viha ja rakkaus“, „Sano kun riittää“ a samozřejmě závěrečnou plážovku „Mosquito à la carte (To Be Contiuned 5)“. Chápu, že přinejmenším ta poslední má být jakože vtip a nadsázka, ale sorry, nebavil jsem se.

Turmion Kätilöt

„Global Warning“ mě ale sere ještě v jedné věci. Není to totiž naprostá píčovina, spíš rozporuplné album, z něhož jsem si bohužel zapamatoval spíš to horší. Turmion Kätilöt nicméně pořád umějí udělat i nějakou slušnou pasáž, která vesměs splňuje to, co od kapely jejich druhu očekávám. V některých skladbách to lepší dokonce převažuje, ale trochu je hyzdí konkrétní otravný motiv („Sylkekää siihen“), případně nevýraznost jistých pasáží („Turvasana“, „Revi minut auki“). Vesměs bez výhrad je u mě snad jedině „Syvissä vesissä“, kteroužto tím pádem pasuji na nejlepší song alba, a s přivřenýma očima ještě „Jumalauta“.

„Global Warning“ jako celek neposlouchatelné samozřejmě není. Pokud si navíc člověk vyhází z playlistu ty tři nejhorší tracky, které mě osobně fakt prudí, tak nakonec o zas takový průser nejde a snáze se tolerují i ty další slabší chvilky napříč dalšími songy. Ani takový přístup ale nic nezmění na tom, že „Global Warning“ pořád nepůsobí tak lehce a zábavně jako některé starší věci. Ve finále jde tedy o nahrávku, k níž bude mít snad nejmenší cenu se vracet ze všech alb Turmion Kätilöt, s nimiž jsem měl tu čest.

Recenze

Combichrist – One Fire

Komentáře: 2
Combichrist - One Fire

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Out of Line

Tracklist:
01. Intro
02. Hate Like Me
03. Broken United
04. Guns at Last Dawn
05. Lobotomy
06. One Fire
07. Bottle of Pain
08. 2045
09. Interlude
10. Understan
11. California über Alles (Dead Kennedys cover)
12. Last Days Under the Sun
13. The Other

Hrací doba: 51:12

Odkazy:
facebook / twitter

O přerodu z aggrotechové mlátičky v industriálně metalovou kapelu, jímž si během posledních let prošli Combichrist, už toho myslím bylo napsáno dost. Ostatně, sám jsem si v recenzích na alba „We Love You“ a „This Is Where Death Begins“ přisadil a napsal si k tomu svoje. Stručně řečeno, dneska už by bylo hodně naivní očekávat od Combichrist další masakr ve stylu „Everybody Hates You“ nebo „What the Fuck Is Wrong with You People?“, parta okolo Andyho LaPleguy se jednoduše posunula.

I z toho důvodu se tentokrát pokusím vyhnout se stížnostem na to, že už se nejedná o ty staré dobré Combichrist a že zlatá éra druhé až páté desky už patří minulosti, a radši se zkusím věnovat výhradně letošní novince „One Fire“. Nenechte se ale zmýlit, tyhle stížnosti jinak pořád platí!

Nechci k „One Fire“ přistupovat s nějakou apriorní averzí a lacinému ponižování jen z toho důvodu, že se moje kdysi oblíbená skupina vydala směrem, který mi nevoní, přesto musím začít zběsilou fakací na obal nového alba. Nemám ánung, na čem zrovna Andy a spol. frčeli, když se rozhodli, že zrovna tahle mrdka bude to pravé ořechové jako artwork další řadovky, ale z tohohle nevkusu fakt bolí oči. Přebal by mi spíš seděl k nějaké generické deathcorové kapele, a to si pište, že tohle jako pochvalu kurva nemyslím.

Poslouchatelnost singlu „Hate Like Me“ mě ale docela překvapila. Jedná se o takovou šlapavou hitovku jak dělanou pro koncerty. Nejde o žádné překvapení, takové songy Combichrist dělají už nějakou dobu a pravidelně je vybírají jako singly, viz „From My Cold Dead Hands“ a „Maggots at the Party“ z „We Love You“ nebo „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ z „This Is Where Death Begins“. „Hate Like Me“ každopádně ujde a přijde mi důstojnější než podobné tracky z minulého alba, které se mi už zdály fest vidlácké.

Vcelku mě baví i další singl „Understand“, k němuž ještě patří intro „Interlude“. Po pomalejším rozjezdu nastoupí přímočarý rytmus, kytara spíš jen doplňuje náladu, a i když to má samozřejmě do daleko do diktátu, jaký Combichrist předváděli kdysi, takhle by mě to neuráželo. Předposlední „Last Days Under the Sun“ ke konci nahrávky je možná trochu ukrytým vrcholem, jenž lehce připomene období „Making Monsters“.

Nyní se dostáváme k už slabší, ale ještě snesitelné sortě písniček. V hlavě mi utkvěla „2045“ s odlidštěnou industriální náladou, ale jde o track jen na pár poslechů, poněvadž mluvené slovo později začne spíš otravovat. Docela smutné je, že k nejzábavnějším skladbám na albu patří také cover „Californa über alles“ od Dead Kennedys. Ani nemluvě o tom, že zrovna tenhle song už byl předělán tolikrát, že další verzi jsme beztak nepotřebovali.

No, a dál už je to bohužel slabota. Ještě „Broken United“ to v refrénu zvládne hrnout docela intenzivně, přesto se jedná o trochu zapomenutelný song. Finální „The Other“ se snaží spíš o atmosféru a minimalismus, což by samo o sobě bylo fajn, ale některé melodické linky zpěvu ji posílají na hranu snesitelnosti.

Střed „One Fire“ je pak bez přehánění hrozný. „Guns at Last Dawn“ s hostujícím Burtonem C. Bellem z Fear Factory považuji za nepovedený vtip. „Lobotomy“ je úplně přesně tak obyčejná a zapomenutelná, jak napovídá její název. Titulní věc je na tom podobně a kromě jednoho krátkého úseku okolo tří minut vůbec nestojí za zmínku. Jako katastrofální bych pak označil „Bottle of Pain“. Tenhle song jsem neměl rád už v jeho původní verzi, která se objevila na soundtracku k bijáku „Underworld: Awakening“, ale tahle baladická úprava se fakt nedá a patří k tomu úplně nejhoršímu, co kdy Combichrist vysrali do světa.

Musím říct, že celkově „One Fire“ se fakt nepovedlo. Obvykle říkám, že Combichrist táhli do piče cca od roku 2013, kdy vyšel soundtrack „No Redemption“, ale teď jsem si pustil o rok mladší „We Love You“ a zpětně musím říct, že je to ještě slast oproti „One Fire“. A to když si vzpomenu, jak jsem na „We Love You“ v době jeho vydání prskal… Všehovšudy jsou na novince s přivřenýma očima tak dva, tři slušné tracky, skutečně skvělý ani jeden, zbytek je nuda až odpad, takže celkově nemám jinou možnost než to prohlásit za doposud nejhorší placku Combichrist. A když vezmu, že příliš velké sympatie nechovám ani k těm předešlým dvěma, tak už je to na pováženou. Takhle by to fakt nešlo, pánové…

Recenze

Rammstein – Rammstein

Napsat komentář
Rammstein - Rammstein

Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Universal Music Group

Tracklist:
01. Deutschland
02. Radio
03. Zeig dich
04. Ausländer
05. Sex
06. Puppe
07. Was ich liebe
08. Diamant
09. Weit weg
10. Tattoo
11. Hallomann

Hrací doba: 46:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Němečtí titáni Rammstein jsou jedni z mála těch skutečně velkých kapel, k nimž chovám respekt a jejichž hudba se mi pořád líbí. Bylo hodně skupin, které jsem poslouchal kdysi a poté se mi vzdálily. Jen hrstka jich zůstala a dodnes mě jejich muzika nějakým způsobem oslovuje. Právě Rammstein k nim patří, byť musím jedním dechem dodat, že zdaleka ne všechno, co kdy vypustili ven, vnímám jako skvělé počiny. Nemluvím ani tak o albech, jako spíš o jednotlivých skladbách, protože na všech jejich dlouhohrajících počinech se najdou skvělé songy, ale s výjimkou těch prvních jsou tu i vyloženě slabé věci, které mě regulérně nebaví.

Tak či onak, na novou desku jsem se samozřejmě těšil. Přece jenom jsou to kurva Rammstein, že jo. Obzvlášť když si pánové tentokrát dali opravdu načas a vybrali si suverénně nejdelší přestávku mezi dvěma studiovými počiny ve své historii. Což ale není zas tak překvapující, protože dneska už Rammstein nemají kam spěchat, svou pozici mají dávno vydobytou a mohou si vychutnávat status legendy i vlivné skupiny, jež měla velký podíl na vývoji jednoho odvětví kytarové hudby.

Jestli se ale něco Rammstein podařilo, pak to určitě bylo perfektně na novinku navnadit. Když totiž do éteru vtrhl první singl „Deutschland“, bylo to sakra velké. Hymnická skladba, která jako by svou tématikou Rammstein vystihovala, výpravný videoklip, ale i rychle rozpoutaná kontroverze. Mě sice nic z toho neuráželo ani za mák a ani si nemyslím, že by to byla zas taková rebelie, aby bylo nutno se čertit, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Svým způsobem vlastně bylo fajn zjistit, že i v roce 2019 Rammstein umějí citlivější jedince vyprovokovat, protože i tohle k nim odjakživa patřilo. „Deutschland“ je tedy po všech trefa do černého. Dle očekávání také píseň patří k tomu nejlepšímu, co novinková bezejmenná nahrávka nabízí.

Druhý singl „Radio“ už byl trochu rozpačitější, zejména kvůli refrénu, který mi k Rammstein zpočátku úplně neseděl, ale nakonec jsem si zvykl a i tenhle song bych zařadil k tomu příjemnějšímu. Jak se ale nakonec ukazuje, „Radio“ tak trochu předznamenalo, jakým směrem se eponymní album vydá. Odklon od maršů z prvních dvou až tří alb započal už dávno na „Reise, Reise“, ale možná nejdál jej Rammstein dotáhli právě až nyní, když pochodový rytmus definitivně vyměnili za pohodový groove (schválně si všimněte, jak se proměnila rytmická stránka, jež u téhle kapely vždycky hrála obrovskou roli) a naservírovali svůj nejchytlavější, nejpřístupnější a svým způsobem i nejpopovější počin.

Pořád nicméně platí, že se tu najde několik dobrých songů. Společně s již propíranou „Deutschland“ je vrcholem šestá „Puppe“, která s přehledem vyhrává titul nejvíc „creepy“ songu na desce, v nemalé míře i díky Tillu Lindemannovi, jenž zde podává dost zajímavý pěvecký výkon. Ve finále jde o jediné dva kusy, které jsou opravdu povedené a bez výhrad. Což mi přijde nepříjemně málo.

Pár dalších písniček je oukej, vedle už jmenované „Radio“ tím mám na mysli ještě „Zeig dich“, „Was ich liebe“, která nechá vzpomenout na album „Rosenrot“, nebo „Weit weg“ s výraznými klávesami. Víc na hraně už jsou „Ausländer“, což je spíš taková blbůstka, a „Tattoo“ . A zbytek už bohužel žádný zázrak není. „Sex“ úplně o ničem. „Hallomann“ nuda. A „Diamant“ je kardinální píčovina. Ty pomalé a jemné balady jsem od Rammstein nikdy nemusel, ale tohle mi přijde jako dno celé tvorby, a to jsem doufal, že větší blbost než „Frühling in Paris“ z „Liebe ist für alle da“ už nepřijde.

Nová placka sama o sobě se vlastně neposlouchá úplně špatně, ubíhá to vcelku příjemně, obzvlášť když člověk povolá na pomoc přeskakování těch nejhorších tracků, protože taková „Diamant“ mi přijde fakt nestravitelná. Na základě toho lze asi bezpečně tvrdit, že Rammstein mají svoje řemeslo zmáknuté dobře a i na méně výrazné desce si to svoje odehrají. Nemůžu se nicméně ubránit dojmu, že jde o jejich nejslabší počin vůbec. Už na „Liebe ist für alle da“ bylo dost vaty, novinka ovšem svého předchůdce v tomto neblahém ohledu ještě překonává.

Nebrečím, že už to nejsou ti staří Rammstein jako na „Herzeleid“ a „Sehnsucht“, což jsou pro mě dodnes jejich vrcholná díla, protože jsem už dávno pochopil, že se posunuli jinam. Nedostatek zajímavých a výrazných písniček se ale odpouští těžko.

Recenze

Yerûšelem – The Sublime

Komentáře: 12
Yerûšelem - The Sublime

Země: Francie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Sublime
02. Autoimmunity
03. Eternal
04. Sound over Matter
05. Joyless
06. Triiiunity
07. Babel
08. Reverso
09. Textures of Silence

Hrací doba: 36:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions / Dewar PR

Hádám, že většina z vás, ne-li dokonce všichni, už dávno víte, co je projekt Yerûšelem zač. Ostatně se toho o něm v posledních měsících namluvilo docela dost. Ne snad, že by si tu pozornost nezasloužil. Vše, co souvisí s francouzskou avantgardně blackmetalovou veličinou Blut aus Nord totiž bývá vysoce zajímavé a vlastně už jen tahle spojitost samotná je dostatečným důvodem, abychom se o Yerûšelem intenzivně zajímali.

Hudební svět Blut aus Nord je široký a rozmanitý, to je asi známá skutečnost. Už jen jejich vlastní diskografie se rozbíhá do mnohých směrů a různých tematických či náladových odboček, z nichž některých případně vznikají další projekty či přinejmenším plány, které však ani zdaleka ne vždy dojdou finální realizace v podobě publikace oficiální nahrávky. Spíš většinou zatím nedošly a zůstávají jen jako nápady, o jejichž progresu něco ví jedině sám hlavní mozek Vindsval.

Yerûšelem nicméně patří k těm vedlejším projektům, které se svého zhmotnění nakonec dočkaly. Kromě samotného Vindsvala se v sestavě objevuje ještě druhá stálice ze sestavy Blut aus Nord, W. D. Feld.

Yerûšelem potažmo debutová deska „The Sublime“ měla svým pojetím navázat na sound, jejž Blut aus Nord představili na splitu „Codex obscura nomina“ s Ævangelist, které vyšlo v roce 2016. S čímž lze nakonec docela souhlasit. Osobně bych k tomu dodal ale ještě další vliv z dřívější tvorby Blut aus Nord. „The Sublime“ nechá svou náladou vzpomenout i na trilogii „777“, především tedy na její prostřední část „The Desanctification“ z roku 2011. Což je směřování, které mně osobně plně vyhovuje, protože „777 – The Desanctification“ považuji za jedno z obecně nejzajímavějších děl Blut aus Nord.

Vedle toho nebude od věci mluvit ani o podobnosti s legendárními Godflesh – ostatně to ani zdaleka není poprvé, co se tohle srovnání s Vindsvalovou tvorbou objevuje – anebo třeba P.H.O.B.O.S., s nimiž nakonec Blut aus Nord v roce 2014 také vydali splitko „Triunity“. Asi nepůjde o náhodu, vždyť se na „The Sublime“ objevuje skladba „Triiiunity“, jejíž hrubá baskytara může připomenout obě zmiňované formace. A nejde o jediný song, dále viz třeba „Babel“. Jde nicméně jen o hrubé nástřely, aby šlo nějak přiblížit sound Yerûšelem. Vindsval totiž jako vždy inspiraci (?) taví a ohýbá podle potřeb a představ svého vlastního génia. Což je ve výsledku přesně to, kvůli čemu mají Blut aus Nord takové výsadní postavení.

„The Sublime“ ovšem není bezchybné. Samozřejmě bych byl radši, kdybych mohl říct, že jde o dokonalý prožitek, ale je tu jedna píseň, které bych se já osobně s klidným srdcem zbavil. Jde o úvodní a zároveň titulní track „The Sublime“. Její kytarové linky jsou podle mě až moc melodické; přestože zvukově navazují na charakteristickou „mimozemskou“ náladotvornost kytar Blut aus Nord, zde mi přijdou zbytečně neškodné a nezajímavé. Docela zvláštní, že svou nejslabší chvilku si deska vybere hned na svém počátku. Druhá „Autoimmunity“ už posune laťku o hodně výš a konečně se v ní dostává ke slovu hloubka, jakou člověk od projektu jako Yerûšelem chce a očekává. To nejlepší je ale teprve před námi.

Yerûšelem

Opravdu do tuhého totiž začne jít až se třetí „Eternal“. Vrchol „The Sublime“ se pak nachází mezi dvěma ambientními mezihrami „Sound over Matter“ a „Textures of Silence“, které se obě mohou pochlubit vesmírně-uklidňující náladou. Kvartet „Joyless“, „Triiiunity“, „Babel“ a „Reverso“ pak snese nejpřísnější měřítka.

„The Sublime“ jako celek je samozřejmě výborná deska s jediným slabším článkem v podobě titulní písničky. Jinak jsou jednotlivé tracky skvělé. Co ale z alba dělá velkou věc, jsou celkové dojmy. Ať už jde o mimořádný sound kombinující metalové hřmění, brutální baskytarový zvuk, silné beaty, atmo kytary a zastřené vokály nebo pohlcující atmosféru, již lze považovat za jednu z největších předností Yerûšelem. Tak či onak, „The Sublime“ je bezesporu záležitost, kterou byste měli slyšet.

Recenze

Psyclon Nine – Icon of the Adversary

Napsat komentář
Psyclon Nine - Icon of the Adversary

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Metropolis

Tracklist:
01. Christsalis
02. Crown of the Worm
03. The Light of Armageddon
04. Beware the Wolves
05. Warm What’s Hollow
06. Behold an Icon
07. When the Last Stars Die
08. And with Fire
09. Give Up the Ghost
10. The Last

Hrací doba: 47:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

V neustálém rozpadání se a vracení se Psyclon Nine jsem se už dávno přestal vyznat. Kapela svou činnost ukončovala již několikrát, aby se posléze zase vrátila, třeba i vydala album, a pak zase končila – ve stejném rytmu, v jakém se hlavní předák Nero Bellum propadal do hlubin drogového pekla a pak se z něj zase práce vyškrabával. V tomhle ohledu si Psyclon Nine mohou s klidem podat ruku třeba s takovými Nachtmystium, s nimiž se ostatně nabízí paralela nejen díky roli ilegálních substancí, ale také ojebávání fanoušků o prachy.

Když už ale někdy došlo na novou hudbu Psyclon Nine, prakticky vždycky se jednalo o kurevsky zajímavou událost. Ať už se jedná o rané období, kdy Psyclon Nine hráli čistokrevný aggrotech. Právě v téhle éře také kapela stvořila svou nejlepší desku „Divine Infekt“, což je i po těch letech pořád nehorázný námrd a já osobně tu fošnu pravidelně poslouchám (dokonce bych řekl, že v roce 2018 patřila k mým nejhranějším, což je dost s podivem!). I pozdější věci, kdy se do tvorby Psyclon Nine přidaly kytary a začalo to směřovat k přísné kombinaci black metalu a aggrotechu, jsou ovšem povedené a platí to i předešlé nahrávce „Order of the Shadow: Act I“ z roku 2013.

Od jejího vydání si Psyclon Nine prošli dalším kolečkem rozpadů a comebacků a průběžného koncertování. Pauza mezi studiovými alby se nakonec natáhla na celých pět let, nicméně nyní je „Icon of the Adversary“ venku a očekávání byla sakra vysoko…

Hned zkraje mohu říct, že o nejlepší desku Psyclon Nine, jak směle tvrdí promo cancy, se rozhodně nejedná. Co do zvuku a nálady je nicméně „Icon of the Adversary“ typickou nahrávkou skupiny – ten rukopis Nero Belluma je prostě slyšet. Jeho uvřískaný vokál si člověk nesplete a nakonec – takhle nabušenou kombinaci extrémního metalu a extrémní elektroniky nedělá prakticky nikdo. Mnozí se o to pokoušejí, ale většinou to zní strašně lacině, osobně si nevzpomínám na jinou kapelu, která by to uměla najebat takhle přesvědčivě jako Psyclon Nine.

To jsou nicméně jen obecné znaky, v nichž bychom ostatně mohli ještě chvíli pokračovat. Kdo tam neslyší ten nihilismus, jako by snad ani pořádně neposlouchal. Přesto nelze nevidět, že v pojetí se „Icon of the Adversary“ posunulo trochu jinam. Ubylo agresivní rychty, a když už na ni dojde jako třeba v „The Light of Armageddon“, jedná se o ty méně zajímavé části alba.

„Icon of the Adversary“ je obecně vzato mnohem víc atmo než starší věci. Ale nakonec proč ne, obzvlášť když to pořád zní jako deska Psyclon Nine. A obzvlášť když je to pořád dobrá muzika. Ve skladbách jako „Beware the Wolves“, „Warm What‘s Hollow“, „When the Last Stars Die“ nebo „And with Fire“ jsou tyhle atmosférické prvky jasně slyšet, a dokonce funguje i jejich prolínání s tvrdšími momenty jako třeba ve dvou posledních zmiňovaných kusech.

Jestli albu někde dochází dech, je to až na jeho samém konci. „Give Up the Ghost“ se vyladila spíš do melancholie, což je poloha, která mi k Psyclon Nine nikdy moc neseděla (není to poprvé, co se v tvorbě kapely něco takového objevuje), ale jako outro bych ji byl ochoten skousnout. „The Last“ už mi ale přijde dost slabá. Nemusíte se ovšem bát, čtrnáct minut tenhle song naštěstí nemá… jsou to standardní čtyři minuty, po nichž následuje dlouhý tichý dojezd, který se až ke konci vzedme k troše toho zaskřípění. Za mě ale zbytečná věc – od téhle hudby tu máme mnohem zajímavější drony, dark ambienty a hluky, že jo…

Avšak celkově vzato jsem s „Icon of the Adversary“ spokojen. Dostal jsem něco trochu jiného, než jsem očekával, ale zvykl jsem si a taky se mi to líbí. Ta laťka tam pořád je, rukopis také ne, tak proč si stěžovat, že to není kopírka předešlých alb, vždyť to by vlastně mělo být plus. Trhák roku v tom nevidím, ale palec nahoru dávám.

Recenze

Al Ard – Al Ard

Napsat komentář
Al Ard - Al Ard

Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 22.6.2018
Label: Code666

Tracklist:
01. Nero
02. For a Hint of Divinity
03. Pillar.Past.Present
04. Who Wants to Live Forgotten
05. Strange Old Practice I
06. Red Bourbon
07. Strange Old Practice II
08. Scrutinizing a Glimpse of Chaos

Hrací doba: 43:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Code666

Sicilské trio Al Ard dle všeho funguje již od podzimu roku 2011, nicméně asi málokdo z nás o něm do nynějška slyšel. COD.5111, Symor Von Dankurt a |x|on totiž až doposud nic nevydávali. Až letošní rok přinesl bezejmenné debutové album, do jehož útrob se nyní pokusíme na chvíli ponořit.

Počin se na první pohled tváří vcelku zajímavé, působí takovým podivným dojmem. Nekončí to jen s přezdívkami jednotlivých členů, které už jsem zmiňoval výše. Ještě lépe se totiž tváří obálka alba, která má dle mého skromného názoru hodně co do sebe a nechybí jí určitá atmosféra. Při prvním pohledu na ni bych sice úplně neodhadnul muziku, jakou Al Ard ve skutečnosti produkují, ale když se nad tím zamyslím po poslechu, jisté náladové souznění mezi hudební a vizuální stránkou lze přece jenom nalézt.

A oč tedy běží? Al Ard si libují v industriálním black metalu. Najít inspirační zdroje není zrovna těžká záležitost – když začnu jmenovat kapely jako Aborym, Dødheimsgard, Mysticum, Spektr nebo Diabolicum, asi byste měli být všichni okamžitě doma. Al Ard produkují black metal znásilňovaný tvrdou elektronikou. Spíš než taneční subžánry Italové nasávají klasický industrial, dubstep nebo náznaky power electronics. Nečekejte tedy chytlavější a tanečnější pasáže. S něčím takovým se vytasí prakticky jen jediná skladba, a to „Strange Old Practice II“, která však může být vnímaná mezihra a/nebo odbočka od hlavní náplně „Al Ard“. I když je otázka, nakolik je ona takzvaně hlavní náplň opravdu hlavní, jelikož těch odboček se najde víc. Ale to už trochu předbíháme…

…anebo možná ne. Hned první píseň „Nero“ totiž nabízí něco, co se po zbytek alba už nezopakuje, byť v tomto případě to na druhou stranu může vnímáno jen jako intro. Každopádně, nahrávku otvírá zaříkávání s primitivním bubínkem, které jako by vypadlo z nějakého čarodějnického sabatu. Akorát jej v jednom momentě pročísne elektronická zářez, jenž se v plné míře vrátí v závěru songu. K odlišným kusům pak jistě patří i oba díly „Strange Old Practice“, z nichž ten druhý jsem už zmiňoval. Zde se jedná o elektronické tracky (s výjimkou závěru jedničky), byť i v nich se Al Ard daří držet misantropickou atmosféru, čímž je zajištěna kontinuita.

Zbylé písně už pak drtí očekávaný, industriálními ruchy przněný black metal. Ten někdy funguje uspokojivě, jindy mu něco schází. Spíš než po skladbách už se ale v tomhle případě hodí rozdělení po jednotlivých momentech, protože Al Ard v jednom songu umí přijít s nudnou i velmi dobrou pasáží. Viz třeba „Red Bourbon“, kterou hodně tahá nahoru vydařené atmo-finále. Jako celek se mi jako nejpovedenější jeví poslední „Scrutinizing a Glimpse of Chaos“, v jejíž druhé půli se to hemží nemetalovými chvilkami.

Al Ard

Problém „Al Ard“ nicméně netkví v nedostatku žánrového rozmachu nebo zbytečné umírněnosti elektronické divočiny. Obojí je, formálně vzato, myslím v cajku. Kámen úrazu nastává až s větším počtem poslechů, kdy mě deska dost rychle omrzela a začala spíš nudit. Vyjma „Strange Old Practice I“ a „Strange Old Practice II“ jsem si už později neužíval vlastně ani jeden song. A přitom zpočátku se „Al Ard“ tvářilo hodně slibně a po prvním poslechu jsem si myslel, že v recenzi budu jenom chválit. Trvanlivost však nahrávce vlastní není.

Pocity jsou tedy rozporuplné. Určitě tu lze nalézt povedené momenty a celková atmosféra je patřičně nehumánní. K dlouhodobějšímu požitku ale dost chybí a počin nedokáže obstát déle než na pár poslechů, což mě dost zklamalo. Nějaký potenciál tu nicméně je a případné další album asi ze zvědavosti zkusím. Vím však jistě, že k debutu už se vracet nikdy nebudu.

Recenze

Ritual Aesthetic – Wound Garden

Napsat komentář
Ritual Aesthetic - Wound Garden

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Cleopatra Records

Tracklist:
01. Stasis
02. Life Amnesia
03. The Analog Flesh
04. Divided
05. Dread
06. Malefaktor
07. Mechanism of Desire (Electronic Substance Abuse Remix)
08. Chemical Weapons (Seraphim System Remix)
09. Amnesiac (Xentrifuge Remix) 05:11

Hrací doba: 37:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Service Publicity

Na „Decollect“, první desku zámořské formace Ritual Aesthetic, vzpomínám docela v dobrém. Nejednalo se sice o nějaký vyložený zázrak, ale rozhodně to byla fajn placka, která měla své momenty a pár dost povedených tracků. Hitovky jako „Orchid Incestus“ nebo „Something to Know You By“ si tu a tam s chutí pustím a párkrát jsem od sepsání recenze otočil i celou nahrávku. Nakonec jsem tedy vlastně i vcelku rád, že jsem si album stihl koupit ještě v první digipackové stokusové edici vydané na dnes již nefunkční značce Juggernaut Music Group (shodou náhod svou činnost ukončila půlroku po vydání „Decollect“). Rozhodně šlo o mnohem důstojnější muziku než ta mizérie, kterou na posledních počinech předvádějí Dawn of Ashes, s nimiž jsou Ritual Aesthetic trochu personálně spojeni (za Ritual Aesthetic stojí Sean Ragan / Helvete, jenž hrával v Dawn of Ashes na bicí).

Když jsem tedy zachytil zprávu, že se chystá druhá deska Ritual Aesthetic, docela mi to udělalo radost. Důvod je snad zřejmý – samozřejmě jsem doufal, že by mohlo jít o podobně povedenou jednohubku jako v případě „Decollect“. „Wound Garden“ ovšem bohužel nedosahuje kvalit svého předchůdce…

Na debutu se mi hodně líbilo, jak dokázal namíchat kombinaci námrdových industriálně metalových tracků a experimentálněji laděné druhé poloviny. Později jmenovaný přístup ale na „Wound Garden“ prakticky vymizel. Zdánlivě se k němu mohou blížit jen „Dread“ a „Malefaktor“, nicméně nazývat tyto nějakým zásadním vybočením ze standardní formulky Ritual Aesthetic či dokonce experimentem by bylo hodně nadnesené. Jediné, čím se odlišují od zbytku „Wound Garden“, je totiž jejich tempo, které se na rozdíl od okolních songů nese v pomalejším duchu.

Kromě toho tu máme „residentevilovské“ intro „Stasis“, které je sice hodně v pohodě, ale album na něm stát nemůže, a pak už jen tři regulérní songy, z nichž žádný nedosahuje charismatu výše jmenovaných pecek z „Decollect“. „Life Amnesia“ mi dokonce po čase začala připadat spíš otravná a její ústřední melodie mě začala malinko srát. „The Analog Flesh“ drží nad vodou pouze povedený refrén a „Divided“ pro změnu povedená sloka a jedna pasáž v prostředku skladby, což z ní dělá nejlepší kousek fošny. A to je vše, co „Wound Garden“ nabízí.

Zatím jsem probral šest písniček. Jestli vám to nevychází, buďte v klidu, na zbytek se dostane hned vzápětí. Akorát mám trochu problém jej uznat za regulérní obsah, na nějž bych se měl těšit, když jde jenom o remixy. Vím, že na téhle scéně remixování dost frčí, a také si pamatuju, že stejný ocásek byl přilepen i na konec „Decollect“ (a ani tam mě nevzrušoval), ale já osobně jsem prostě na poslouchání jednoho songu v padesáti zremixovaných verzích nikdy neujížděl. Kór když hned dva remixy – „Mechanism of Desire“ a „Amnesiac“ – jsou variací na můj nejméně oblíbený track, tedy „Life Amnesia“. Jen pro pořádek dodám, že „Chemical Weapons“ od Seraphim System remixuje „The Analog Flesh“.

Popravdě řečeno, „Wound Garden“ mi na první poslech připadalo jako hrozivá sračka. Brzo se ukázalo, že pár oukej pasáží se z toho vytáhnout dá (viz výše), ale celkově stále převládá pocit zklamání. Novinka mě ani zdaleka nebaví tolik jako „Decollect“. Celkově tedy lehce zapomenutelné album, které ve mně nic moc nezanechalo.

Recenze

Borgne – [∞]

Napsat komentář
Borgne - Infinity

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.4.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. La porte du chaos
02. Peu importe si elle m’aura aveuglé
03. Un temps périt
04. Comme si ça s’arrêtera / Stone
05. I Tear Apart My Blackened Wings pt.1
06. I Tear Apart My Blackened Wings pt.2 / Sun
07. Mis à mort mis à nu
08. Chuter

Hrací doba: 61:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K muzice Borgne jsem měl vždy poměrně vřelý vztah. Dobře, říkat vždy je trochu nadnesené, poněvadž od narození si na téhle kapele neujíždím (a vlastně bych ani nemohl, když vznik Borgne nastal až pěkných pár let po tom, co jsem se vylíhnul). Nicméně když jsem se na tuto švýcarskou formaci narazil, což bylo někdy krátce po vydání alb „II“ a „III“, kterážto obě vyšla roku dva tisíce sedm, poměrně rychle jsem si Borgne oblíbil a sledoval tvorbu tohoto švýcarského projektu i nadále.

Až po objevu Borgne jsem zjistil, že Bornyhake neboli Ormenos je kurevsky aktivní tejpek, jenž má těch projektů asi milion. Už žádný z nich mě nikdy nezaujal takovým způsobem jako Borgne, i když tu a tam se mezi nimi najdou také povedené věci (zejména „Livssyklus“ a „Dodssyklus“ od Enoid… kapely jako Kawir, Cryfemal, Manii nebo Darvaza nepočítám, jelikož nejsou přímo jeho, jen v nich hraje). Podobně už žádné pozdější album Borgne po „II“, „III“ a ještě „IV“ už mě tolik neoslovilo, byť minimálně „Royaume des ombres“ bylo vcelku dobré. Když ale chci poslouchat Borgne, vždy se vrátím ke starším majstrštykům.

Letošní novinka „[∞]“ na tomhle stavu nic nezmění. Ani nemůže s ohledem na to, jakou změnu přináší. Není to první obrat v diskografii Borgne, lze vzpomenout kupříkladu výraznou změnu soundu mezi „III“ a „IV“. Tentokrát jsem však z aktuálního zvuku lehce rozpačitý. Lehce v tomto případě neznačí eufemismus, skutečně tomu tak je – nejsem vyloženě zklamaný a nemůžu album odsoudit jako shit, ale určité rozčarování a neuspokojení cítím. Snad to bude i tím, že na „[∞]“ jsem se tentokrát opravdu těšil. Zajímavý název, dobrý obal, Avantgarde Music jako vydavatel. Dost odlišná situace od doby, kdy vycházelo minulé „Règne des morts“, já to bral bez výraznějšího nadšení a album poslouchal až za dlouhé měsíce.

Výraznou změnu s dost velkou pravděpodobností přineslo i rozšíření sestavy. Borgne byl vždy jednočlenný projekt. Metalové archivy sice uvádějí nějaké bývalé členy, ale já osobně nemám ponětí, o koho jde, kdy měli v kapele hrát a případně na jakých nahrávkách se podílet. Borgne prostě znamená Bornyhake a tím to hasne. Na koncerty má sice nějaké „poskoky“, ale lídr byl vždy zřejmý. Loni však do stálé sestavy přibral klávesistku Lady Kaos, která už několik let patřila ke koncertní výpomoci.

A na „[∞]“ to lze cítit, protože ta deska je – když to řeknu hodně hloupě – víc „holčičí“. Přibylo klidnějších pasáží, kdy sice stále může hrát kytara, ale je to spíš takový relax, nikoliv výzva, jakou by měl extrémní metal být. I klávesy hrají větší roli, stejně jako čitelné melodie, nějaké ty sbory, dokonce i čistý vokál v poslední třetině „I Tear Apart My Blackened Wings pt.1“. Podobně lze brát i třeba „Un temps périt“ anebo finální „Chuter“, byť druhou jmenovanou je možno chápat i jako velmi dlouhé outro. Nic z toho není vyloženě neposlouchatelné, dokonce ani ten moment s čistým vokálem není vyslovený fail, jakkoliv k mým oblíbeným pasážím alba určitě nepatří (diplomaticky řečeno). Zároveň to ale není nic, co by chtěl poslouchat od Borgne nebo co mě svou kvalitou dokázalo přesvědčit o smysluplnosti takového posunu, jako se to kdysi podařilo na „IV“.

Borgne

Na druhou stranu, „[∞]“ stále nemá průměrnou úroveň, taková vypadá jinak. Vlastně jej ani nepovažuju za špatné album, spíš za album, jehož přístup se mi z různých důvodů netrefil úplně do noty, ale pořád si na něm dokážu najít nějaké povedené pasáže a nápady. Na to je ostatně Bornyhake asi příliš ostřílený borec, aby mezi lidi pustil kardinální pičovinu. V momentech, kdy se hraje (na poměry desky) ostřeji, klávesy mají víc chladně industriální než melodickou roli a i vokál přitlačí na pilu, je to v cajku. Konkrétně bych vyzdvihnul hlavně úvodní „La porte du chaos“ a čtvrtou „Comme si ça s’arrêtera – Stone“, jejíž elektronické finále mi udělalo radost. Kdyby se takových momentů na „[∞]“ nacházelo víc, měl bych ještě větší radost. Takhle jsem to přešel a vracet se už nebudu.