Archiv štítku: industrial metal

Aborym – Shifting.Negative

Aborym - Shifting.Negative

Země: Itálie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 15.1.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Unpleasantness
02. Precarious
03. Decadence in a Nutshell
04. 10050 Cielo Drive
05. Slipping Through the Cracks
06. You Can’t Handle the Truth
07. For a Better Past
08. Tragedies for Sale
09. Going Places
10. Big H

Hrací doba: 47:10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Aborym bezesporu patří k průkopníkům industriálního black metalu a jako takoví mají své místo v kronice žánru již zajištěné. Ke cti jim však slouží, že i dnes se stále snaží dokazovat, že ještě neřekli poslední slovo, byť by se nyní teoreticky mohli jen vyhřívat v záři slávy toho, co již stvořili dříve. Je příjemné, že Fabban, lídr Aborym, zjevně nechce žít z minulosti a vydávat pouze alba, jež by šla očekávat. I po těch letech stále dokáže dát dohromady nahrávku, jež se z diskografie Aborym něčím vymyká a přináší něco, co se na počinech kapely doposud neobjevilo. To zní samozřejmě super a stejně super také bude znít, že něco takového lze vztáhnout i na letošní novinku „Shifting.Negative“. Není ovšem automatické, že posun dál musí být vždy posunem tím správným směrem…

Na rozdíl od mnohých jiných si myslím, že Aborym doposud nešlápli vedle. I třeba experimentálnější „Psychogrotesque“, které se u příznivců skupiny všeobecné oblibě netěší, považuji za skvělou a chytrou desku s výraznou atmosférou a odvahou vybočit z vlastního stereotypu. Nyní ale své stanovisko musím trochu přehodnotit, poněvadž „Shifting.Negative“ v mých očích krokem vedle je. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že v nové sestavě, jíž se Fabban loni obklopil, figuruje i jméno formátu Davida Tisa (Gospel of the Witches, ex-Ephel Duath), jenž jen tak mimochodem hostoval už na zmiňovaném „Psychogrotesque“.

Co mi tedy na „Shifting.Negative“ vadí? Jednou z hlavních věcí je přílišná přístupnost. Jistě, Aborym nikdy nebyli tím úplně největším extrémem, ale snad se se mnou nebude nikdo přít, když prohlásím, že nešlo ani o jednoduše stravitelnou muziku na první poslech. Fabban a spol. uměli přitopit pod kotlem a napsat pěkně jedovaté skladby. „Shifting.Negative“ v tomto ohledu nezní příliš jako Aborym, je takové jednodušší a spíš než ke starší tvorbě sebe sama má blíže ke jménům jako Nine Inch Nails, Ministry nebo dokonce Marilyn Manson či White Zombie / Rob Zombie, aniž by album dosahovalo kvalit zmíněných interpretů. Pokud prahnete po béčkových Nine Inch Nails, pak vás „Shifting.Negative“ možná uspokojí, ale dle mého názoru by takhle zrovna Aborym znít neměli – a to říkám i navzdory tomu, že obecně vzato chci a mám zájem, aby formace něčím překvapila.

Některé pasáže jsou na „Shifting.Negative“ stále poměrně povedené. Nic moc nemám proti úvodní „Unpleasantness“, kde má zejména elektronická linka kvalitní tah na bránu, a baví mě i druhá „Precarious“, která se ještě společně s předposlední „Going New Places“ soustředí na atmosféru. „Precarious“ je sice z této dvojice jednoznačně lepší, ale ani „Going New Places“ nakonec není nijak zlá a ve finále na nahrávce patří k tomu snesitelnějšímu.

Aborym

Naneštěstí jsou tohle asi jediné skladby, jaké jsem ochoten uznat jako (vcelku) dobré. Dál už se zjeví pouze pár dílčích momentů, které však nemají šanci vyvážit, že drtivá většina stopáže „Shifting.Negative“ ve mně vzbuzuje spíše rozpaky. Jako první praští přes uši třetí „Decadence in a Nutshell“, jež začíná riffem, jejž Fabban nejspíš ukradl ze šuplíku Pantery. Když pominu, že já osobně jsem Panteru nikdy moc nemusel (klidně si myslete, že jsem píča, ale fakt mě ta jejich jakože legendární produkce prostě neba), takže tím je to pro mě horší, ale zrovna u Aborym je něco takového podle mě mimo, i kdybych Panteru miloval. Poté už následuje smršť industriálně metalových (black bych tomu neříkal) až industriálně rockových vypalovaček, jejichž poslech je…­ regulérní nuda. Protože prostě nejsou dobré.

„Shifting.Negative“ nelze popsat jinak než jako těžké zklamání. Řekl jsem, že až doposud jsem byl přesvědčen, že Aborym nikdy vyloženě nešlápli vedle. Novinka tuto dosavadní bilanci hatí a stala se první skvrnou na donedávna čistém štítu. Místy to nemá daleko k průseru, až jsem si občas dokonce říkal, jestli to od Fabbana není jen nějaký cynický trolling. Ano, až tak špatné to je. Tohle fakt nesežeru, sorry. Titul nejslabšího alba v historii Aborym má od nynějška jasného držitele.


Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune FolgerøAtrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Pain – Coming Home

Pain - Coming Home

Země: Švédsko
Žánr: electro / industrial metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Designed to Piss You Off
02. Call Me
03. A Wannabe
04. Pain in the Ass
05. Black Knight Satellite
06. Coming Home
07. Absinthe-Phoenix Rising
08. Final Crusade
09. Natural Born Idiot
10. Starseed

Hrací doba: 41:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Peter Tägtgren je na metalové scéně natolik známá a vážená osoba, že není třeba jej nějak blíže představovat. Zkrátil bych to jen na to nejnezbytnější, a sice že tento workoholik, který již čtvrtstoletí vede vlivnou severskou deathmetalovou sebranku Hypocrisy, si v posledních dvou dekádách vždycky jednou za čas odskočí ke svému bočnímu projektu Pain. A letos, po pěti letech od vydání posledního „You Only Live Twice“, přišla chvíle, kdy si Peter řekl, že je třeba jeho industriální alter-ego zase jednou oprášit, a výsledkem je novinka „Coming Home“.

Upřímně říkám, že jsem nikdy nepatřil k cílové skupině fanoušků, na něž Pain se svou tvorbou míří, protože spájení elektroniky a metalu mě až na malé výjimky (Nine Inch Nails) nikdy nebralo, i přesto však cestu Pain nezaujatým okem sleduji pravidelně a jsem schopný uznat kvality prvních alb. Po „Nothing Remains the Same“Pain docela baví a tyto desky můžu bez problémů vyslechnout. Bohužel s každým dalším albem vydaným po „Psalms of Extinction“ to jde s Tägtgrenovic projektem z kopce, přičemž samotné dno tvoří prázdné „Cynic Paradise“. Poslední album sice nakoplo Pain na krátký čas zpět do sedla, ale problém jsem viděl ve velmi nedlouhé trvanlivosti. Pro mě je až do dnešních dní „You Only Live Twice“ nahrávkou, již zvládnu vyslechnout jednou a můžu ji v klidu na další měsíce odložit k ledu, protože mě to k ní prostě netáhne.

A toho jsem se bál i v případě „Coming Home“, protože když jsem vyslechl singl „A Wannabe“, tak na mě zapůsobil přesně opačně, než jako by první ochutnávka měl. Místo toho, aby ve mně vzbudil touhu a na „Coming Home“ mě namlsal, tak jsem toho názoru, že to je sračka jako bič, v níž Tägtgren nepřináší nic nového. Základní stavební kameny jeho tvorby, mezi něž patří industriálně klávesový háv, poctivá rytmika a hutné kytarové riffy s melodickými vokály, jsou ke slyšení i v „A Wannabe“, nelíbí se mi však vlezlý refrén, jenž je hned po prvním poslechu dosti otravný.

Oproti starším albům přibylo na „Coming Home“ orchestrálních aranží, jež místy dodávají hudbě Pain na dramatičnosti, a když si vezmu třeba jen zmíněnou „A Wannabe“, tak závěrečná minuta díky nim hravě převyšuje první tři čtvrtiny hrací doby. Co se toho orchestru týče, tak asi nejpatrnější je jeho zapojení v titulní písni „Coming Home“, která patří paradoxně k pomalejším kouskům, jaké se vymykají standardní formulce rychlejšího electro metalu a nezní vůbec špatně. Refrén se povedl, i když samotný hudební podklad není nijak výjimečný, protože stojí a padá s ostřejšími momenty v refrénu, který střídají poklidnější sloky. Za mě je to určitě jedna z povedenějších písní na desce.

Jádro „Coming Home“ je tak tvořeno menší hromádkou klasických Painovských rychlejších hitovek, kam lze zařadit „Call Me“ s hostujícím Joakimem Brodénem ze Sabaton s jeho zbytečným příspěvkem, hutnou „Pain in the Ass“, již si dokážu představit na starších albech, či „Black Knight Satellite“. Do této společnosti lze zařadit i úvodní „Designed to Piss You Off“, jež si v sobě nese velmi překvapivý a hlavně hodně příjemný country odér a okamžitě se i navzdory své velmi primitivní struktuře stala mým oblíbeným momentem alba. Nevyžaduje žádné přemýšlení a hlavně baví. Tak by to dle mého názoru mělo být. Uznávám, že její síla tkví zejména v nečekané country kytarové vyhrávce, ale kvůli solidnímu odpichu, kytarovému riffu a povedenému refrénu ji ve výčtu pozitiv nelze vynechat.

Bohužel s dalšími minutami ztrácí „Coming Home“ na síle, protože přichází bezduchá vyřvávačka jménem „Absinthe-Phoenix Rising“, pochodová „Final Crusade“, na které je nejzajímavější kytara ve stylu Meshuggah ve třetí minutě, a konečně naprosto zbytečná uchcávačka „Starseed“ v samém závěru alba. Ta je ukázkou toho, že Peter ty pomalé balady na posledních plackách neumí tak dobře jako prvoplánové hitůvky, protože tohle je dle mého opravdu vrchol nevkusu. Ten k takto stylizované hudbě možná patří a je nutno brát ohled na to, že je to Peterův boční projekt, v němž ukájí jiné chutě, než na jaké jsme u něj normálně zvyklí, ale tohle se fakt nepovedlo i navzdory těm výše vyzdvihovaným orchestrálním prvkům, jež i ve „Starseed“ dostaly svůj prostor.

Pain

Kdybych měl vyřknout nějaký finální verdikt, tak na jednu stranu musím pochválit Pain za snahu o vytvoření díla barvitého, což ovšem není automatickou zárukou toho, že se podařilo nahrát desku, která by co do hudebních nápadů měla na to, aby dokázala zabavit na delší dobu. Jasně, Pain nikdy nebyli o boření hranic a progresivních strukturách písní, na nichž by se dalo neustále něco objevovat, ale trvanlivost „Coming Home“ se u mě zastavila někde na hranici pátého poslechu. Poté už mi album nemělo co dát a spíše se přiznám, že jsem začal pokukovat po nahrávkách Hypocrisy, na jejichž další pořin bych se těšil daleko víc než na Pain. Bojím se totiž, že za pár týdnů si na „Coming Home“ ani nevzpomenu a to tak upadne někam k „You Only Live Twice“.


qip – On Ephemeral Substrates

qip - On Ephemeral Substrates

Země: Velká Británie
Žánr: death / industrial metal
Datum vydání: 15.9.2016
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 11.10.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Industrial Espionage
02. A Moral Nuance of Coding Stealth
03. Millennium Way
04. Discarded Specimens
05. Payback Ritual
06. Humanity+
07. Ergoregion
08. Teller-Ulam Configuration
09. This Place Is a Tomb

Hrací doba: 59:09

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Popravdě řečeno, nemám moc rád situaci, jaká se mi přihodila s qip. Něco se na první pohled tváří strašně zajímavě, což člověka donutí k poslechu. Jakmile ale dojde k pokusu o podrobnější vstřebání nahrávky, přijde nepříjemné prozření, že to vlastně nic zvláštního není. V posluchači zbude jen hořká pachuť zklamání, že něco, co přece mělo být dobré a co slibovalo skvělý zážitek, je ve skutečnosti nepříliš záživné.

Jednočlenný projekt qip ze Severního Irska zdálky skutečně vypadá, že by mohl nabízet tuze zajímavé poslouchání. Onen jediný člen Maciej Pasiński (pokud by vám jméno moc nesedělo, pak ano, původem to je Polák) se pustil na pole industriálního death metalu. Nikoliv na styl rádoby „industriální“ à la Fear Factory, nýbrž do kombinace death metalu a elektronických žánrů. Ukázka zněla vysoce slibně, tudíž jsem neváhal a vrhnul se na věc. Jak se ovšem záhy ukázalo, s onou ukázkou jsem se zrovna trefil do jedné z těch dobrých pasáží. Takové na desce „On Ephemeral Substrates“ bezesporu jsou, nicméně se ani zdaleka neobjevují po celou hrací dobu – a co hůř, dojde i na regulérní vatu.

Než se dostaneme k nějakým těm podrobnostem, je nutno věnovat ještě krátkou formální poznámku k okolnostem. „On Ephemeral Substrates“ je debutovým albem qip, jež původně vyšlo před rokem, v říjnu 2015. Digitálně a ve vlastní režii. Letos se však materiálu ujala polská firma Arachnophobia Records a poskytla nahrávce regulérní vydání na fyzickém nosiči (konkrétně digipak CD).

Jestli je v něčem „On Ephemeral Substrates“ dobré, pak jsou to zcela jistě ony elektronické momenty. V nich se docela obstojně daří tvořit kosmickou atmosféru a držet posluchače v pozoru. Třeba hned první vteřiny desky, přesněji tedy úvodní pasáž skladby „Industrial Espionage“, mohou být dostatečným důkazem toho, že cit pro tvorbu podobně laděné muziky zde podřimuje. Po jedné space-ambientní minutce nastoupí vcelku příjemný beat, který je posléze vygradován přidáním kytary (zatím ještě nemetalové) a vokálu. Začíná to velmi dobře.

Bohužel, „On Ephemeral Substrates“ je ve finále albem, na němž má stále navrch death metal nad industrialem. Někdy se obě tváře prolínají, jindy se střídají, ale ve všech případech platí jedna nepříjemná věc – zatímco v elektronických pasážích je muzika qip poměrně přesvědčivá a nebojím se říct, že mě baví, death metal je převelice nudný. Sice i v něm je pořád kladen důraz na jakousi mechaničnost a industriální nádech, aby to odpovídalo ladění celého projektu, ale ani tato sci-fi patina nedokáže zakrýt, že v jádru je ten metal prázdný. S trochou nadsázky bych mohl říct, že to vlastně zní, jako by na celém albu hrál jeden tupý riff v jednom ubíjejícím tempu a do toho furt blil jeden jednotvárný průměrný growling. Zatímco u těch riffů je to přeci jen jakási nadsázka (ačkoliv ne úplně velká), v případě vokálu to lze brát doslovně.

Pokud tedy někde Maciej Pasiński projevuje nějakou invenci, jsou to právě industriální ruchy. Nicméně ani s nimi nedokáže zakrýt jalovost deathmetalového základu, byť se o to snaží, seč mu síly stačí. Při kombinaci obou tváří je pak metal natolik nezáživný, že zabíjí i jakýkoliv potenciál industriálna. Výsledek tedy alespoň v mém případě vypadal tak, že jsem po většinu hracího času horko těžko vnímal, poněvadž jsem se pod náporem nudy vždy rychle dostal do posluchačské letargie. Z té mě dokázala probrat jen sem tam nějaká elektronická pasáž, kdy se vypne death metal a začne vykukovat vesmírná nálada. Nicméně ty skutečně přesvědčivé industriální momenty jsou na „On Ephemeral Substrates“ jednoznačně v menšině.

qip

Aby toho náhodou nebylo málo, tak albu škodí i neskromná hodinová stopáž a písně, jejichž hrací doby běžně překračují šest minut (a ve dvou případech trvají dokonce +/- osm minut). Jak již padlo, ty nejlepší momenty na „On Ephemeral Substrates“ jsou dobré a je na nich znát potenciál, nicméně jich zdaleka není tolik, abych byl ochoten desku vstřebávat celou. Byl jsem zvědavý, avšak nakonec se z mého pohledu jedná o nudný počin, jemuž svůj čas nadále věnovat nehodlám. A to nejspíš neplatí jen na „On Ephemeral Substrates“, ale i na qip obecně.


Mean Messiah – Let Us Pray

Mean Messiah - Let Us Pray

Země: Česká republika
Žánr: industrial thrash / death metal
Datum vydání: 8.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Let Us Pray (EP Version)
02. B-Grade Hero (B-Grade B-Side)
03. The Game (Video Edit/2016 Remaster)
04. Remedy (Previously Unreleased)
05. The Last Ride (Live)

Hrací doba: 22:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mean Messiah

Když Mean Messiah vydávali v roce 2013 své debutové album „Hell“, byla kapela ve zcela odlišné pozici, než v jaké se nachází aktuálně. Před třemi lety se o ní ještě nedalo hovořit ani tak jako o kapele, jako spíš o sólovém projektu Dana Frimla, jenž se na zmíněné nahrávce postaral snad úplně o vše. Sám si napsal osmičku excelentních válů, které si taky ve studiu sám natočil, a výsledkem byla dle mého nejlepší tuzemská deska roku, jež se během těch tří let naplno usadila mezi mými nejoblíbenějšími plackami, které na naší scéně vznikly. Důvod? Chytrý mix industriálně laděného thrash metalu s deathmetalovými prvky ve formě, že by se za ní nemusela stydět leckterá zahraniční parta.

Čekání na nástupce „Hell“ se nám Dan snaží zkrátit alespoň krátkohrajícím počinem „Let Us Pray“, jenž pokračuje tam, kde se na „Hell“ skončilo. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Mean Messiah se od dob prvního alba rozrostli co do počtu členů na regulérně fungující kapelu, která se vyhrává prostřednictvím živých vystoupení. Sestavu Mean Messiah, jež se na EP podílela (tedy alespoň na jeho části) krom hlavního mozku a tahouna čítá baskytaristku Veroniku Smetanovou, již v rytmickém tandemu doplňuje bicmen Honza Sebek.

Jak už jsem nakousl, tak „Let Us Pray“ pokračuje v linii nastavené debutem „Hell“, což znamená, že zpozornět by měli příznivci industriálního thrash / death metalu ve formě, jak ji zprofanovali Strapping Young Lad. Ti i v nových skladbách zůstávají hlavním zdrojem inspirace v tvorbě Mean Messiah. Je snad jasné, že hlavním tahounem je právě Dan Friml, který nejenže stojí za kompoziční stránkou všech skladeb, ale krom kytary se opět prezentuje jako schopný pěvec, jenž většinu hrací doby mučí své hlasivky v rovině hlubšího i výše položeného řevu. Ten občas proloží melodickými sborovými vokály v refrénech, jaké do agresivního metalového koktejlu pasují jako prdel na hrnec.

Pojďme ale přímo k pětipoložkovému EP. Ústředním momentem je logicky zbrusu nová titulní kompozice, jež vznikla již v nové sestavě. Hned na úvod se Mean Messiah představí tím nejlepším možným způsobem, což značí agresivní sloky, které jsou bohaté na aranže a silné muzikantské nápady. Píseň by se na silném debutu skvěle vyjímala, protože útočný riff a přesná rytmika pohání „Let Us Pray“ kupředu a Dan Friml svým řevem ve 30. vteřině nakopne úvodní vál do skvělé formy. V refrénu se dostane ke slovu podstatně více melodií, které obstarává jak kytarová vyhrávka v pozadí, tak heslovitý sborový refrén. Na úvod skvělá věc.

Následuje „B-Grade Hero“, která je na fyzickém nosiči popsaná jako taková pocta béčkovým filmům a nemá být brána příliš vážně. Oproti „Let Us Pray“ obsahuje více odkazů na klasický heavy metal, jenž je ke slyšení hlavně v refrénu a kytarovém sólu. Jinak je to opět agresivní pecka v rychlém tempu, u níž mě mrzí jen slabší aranžérská práce a úbytek industriálního ruchu celkově, ale jako takové odlehčení… proč ne. Poslední dříve neslyšenou skladbou je instrumentální „Remedy“, což je nedokončená píseň z dob přípravy „Hell“. Je cítit, že nebyla od samého začátku zamýšlena jako instrumentálka, protože hudebně se drží klasické struktury sloka-refrén, čímž ale netvrdím, že je to hloupá odrhovačka. Hodně se mi líbí kytarová linka a zejména melodie použitá v „refrénu“, kde úplně slyším sborový řev, jako se tomu děje v písni titulní.

Zbylé dvě písně už jsou pro posluchače debutu dobře známé, takže jen v krátkosti k „The Game“. Na „Let Us Pray“ se objevuje s novým zvukem, aby lépe zapadla, a ve zkrácené verzi, jak byla upravena pro potřeby videoklipu. Závěrečná „The Last Ride“ je mojí vůbec nejoblíbenější kompozicí Mean Messiah a na toto EP si našla cestu v živém provedení z letošního roku. Kvalita zvukového záznamu je o ničem, a teprve když jsem si v bookletu přečetl, že byla nahrána při koncertě na mobilní telefon, tak jsem pochopil. Formálně ke skladbě samotné žádná výtka, důrazně ovšem doporučuji originální verzi z debutu.

„Let Us Pray“ svůj účel splnilo. Na chvíli byl ukojen můj hlad po další muzice Mean Messiah, ale i tak se musím pasovat do role nevděčného fanouška, který by byl spokojenější s plnou porcí nové hudby, takže mi nezbývá než čekat. Věřím však, že v případě Mean Messiah se to čekání vyplatí.

Mean Messiah - Let Us Pray


Ironhand – Hello, Operator

Ironhand - Hello, Operator

Země: USA
Žánr: aggrotech / industrial metal
Datum vydání: 10.10.2015
Label: Postmortumn Records / Xperiment XIII

Tracklist:
01. First Hand Account
02. From the Shadows He Follows
03. Speak Silence
04. You Will Be Dead Soon
05. Der Wald
06. Choke
07. TOtheARK
08. From the Shadows He Follows (Obsidian FX Remix)
09. Speak Silence (Acylum Remix)
10. Choke (Unaspected Remix)
11. Der Wald (Midnight Nightmare Remix)
12. Speak Silence (Pheromone Remix)
13. TOtheARK (vProjekt Remix)
14. Choke (Traumascape Remix)
15. Speak Silence († Blood W⚤lf † Remix)
16. From the Shadows He Follows (Sarcophagic Remix)

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Ironhand je zámořský projekt (konkrétně z New Jersey, abychom to neměli tak obecně), který má za sebou již dekádu fungování. A nutno dodat, že za těch deset let toho Heretic Prime, lídr formace, stihl opravdu dost. Když se totiž člověk podívá na Bandcamp Ironhand, najde zde celých 19 nahrávek, což je dost velké číslo.

Vedle nadprodukce Ironhand provází i větší počet stylových škatulek. Asi tou nejzákladnější je industrial metal, k jehož podrobnější definici se ještě dostaneme. Vedle toho lze ovšem v diskografii najít i hromadu písní, které jsou oproti agresivnímu hlavnímu proudu stravitelnější EBM, jinde je to zas čistý industrial, onde se Ironhand vydává až někam k ambientu či dokonce dark ambientu. Nadstandardně vysoká kadence ve vydávání hudby a skákání mezi styly asi příliš nadějí na kvalitní posluchačský zážitek nevzbuzuje, ale neházejme flintu do žita již v předstihu. Letošní počin „Hello, Operator“ totiž něco do sebe má – ač s jistými výhradami, o nichž se samozřejmě rovněž zmíníme.

Nejprve si však musíme vyříkat ty nejasnosti ohledně industrial metalu. Pokud se vám při vyslovení tohohle žánru vybaví Fear Factory, pak Ironhand asi nebude záležitost dle vašeho gusta. Radši byste si měli představit něco na styl Psyclon Nine, k jejichž produkci má tvorba Heretic Primea velmi blízko. A tím nemyslím jen v tom obecném ohledu, že je to obdobný styl – místy zní muzika Ironhand skutečně jako bratříček Nero Belluma a jeho zfetované party. A tím jsem vlastně i nepřímo řekl, co to ten industrial metal v podání Ironhand znamená. Nečekejte metal s jedním levným samplem. Připravte se spíš na aggrotechovou drtičku, kterou občas prořezává metalová kytara. Přestože jsem si dovolil použít označení industrial metal, vězte, že hudba Ironhand rozhodně nemíchá elektroniku a metal v rovnocenném poměru – elektronika má suverénně navrch.

Ačkoliv v dalším průběhu padnou i nějaká ta negativa, věřte tomu, že po vlastní hudební stránce je loňská placka „Hello, Operator“ vlastně docela dobrá. Pokud máte v oblibě výše jmenované Psyclon Nine nebo třeba Dawn of Ashes z období alba „Anathema“, věřte tomu, že Ironhand se vám bude líbit také. Má to koule i dávku energie, tvrdé elektronické spodky kopají jak bejk a kytary to příjemně zahušťují. Některé songy jsou dost povedené, čímž mám na mysli především „From the Shadows He Follows“, „Speak Silence“ a „You Will Be Dead Soon“. I když abych to nepřeháněl, tak nějaké výtky se taktéž najdou – třeba „Choke“ by mohla mít větší grády, jedná se o zbytečné přibrzdění, a v „TOtheARK“ bych si odpustil některé trochu změkčující klávesové linky. Ale vzato kolem a kolem je to pohodovka, byť trvanlivost materiálu není nijak závratná a postupně zábavnost začne klesat. První poslechy mě však vážně bavily.

Doposud řečené se týká vlastně jen první cca poloviny „Hello, Operator“, té úvodní půlhodiny, kde se nachází původní materiál. Nicméně i tomu trochu ubírá na kreditu skutečnost, že úplně nový song je tu vlastně jenom jeden, a sice „Der Wald“. Zbytek už totiž vyšel nedlouho před „Hello, Operator“ jako EP „The Slender Man“. Bohužel jaksi nevidím smysl ve vydávání toho samého podruhé. Zvlášť když ta druhá polovina „Hello, Operator“, již ten aktuálnější počin nabízí navíc, není vlastní tvorba Ironhand, nýbrž mraky remixů (z nichž dva se jen tak mimochodem také objevily už na „The Slender Man“).

Ironhand

Kvalita jednotlivých remixů je poměrně nevyrovnaná. Jsou tu dost dobré kusy i jeden dost špatný. Většina z nich je ale přinejmenším solidní. Baví mě „Speak Silence (Acylum Remix)“, jenž oproti originálu upozaďuje kytary a pouští dopředu elektroniku. Vcelku kvalitní jsou i oba remixy „From the Shadows He Follows“. Suverénně nejlepší je ovšem „Speak Silence (Pheromone Remix)“, který je v dané úpravě nebezpečně chytlavou taneční peckou. Na opačné straně pak stojí příšerný „Choke (Unaspected Remix)“, jejž lze považovat za regulérně nepovedený.

K albu (je to vůbec album?) jako „Hello, Operator“ je vlastně dost těžké zaujmout nějaký postoj. Hudebně je mi to sympatické, ale nemohu zastírat, že se zde nacházejí i slabší místa a že materiálu zanedlouho začne docházet dech. Navíc se chtě nechtě nabízí jízlivá poznámka o zbytečnosti, když se vlastně jedná jen o rozšířenou kopii již vydaného minialba, přičemž z onoho rozšíření na prdel usazuje jenom a pouze „Speak Silence (Pheromone Remix)“. Na druhou stranu, pořád mi bylo „Hello, Operator“ natolik zajímavé, že jsem už poslechnul i pár starších počinů a klidně si pustím i nějakou budoucí nahrávku.


Dawn of Ashes – Theophany

Dawn of Ashes - Theophany

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Metropolis Records

Tracklist:
01. Rise of the Ancient East
02. Tribe of Chemosh
03. Equilibrium
04. Stillborn Defect (New Breed)
05. Malleus maleficarum (The Hammer of Witches)
06. Fire of the Phoenix
07. Bleeding Perfection
08. Enter the Vortex
09. Valhalla
10. Last

Hrací doba: 43:42

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Dawn of Ashes je skupina, jejíž hudební historie je poměrně zvláštní a v posledních pár letech nejen ta hudební, protože události okolo téhle formace byly mírně nepřehledné. Pro nezasvěcené to ovšem vezměme od začátku, které se nesly v ostrém aggrotechovém rytmu. Tehdy se rozhodně nejednalo o záležitost pro průměrného metalistu, jelikož Dawn of Ashes vzešli z industriální scény. To se týkalo prvních dvou řadových nahrávek.

Tento stav věcí se ovšem posléze změnil, jelikož na třetím albu parta okolo Kristofa Bathoryho strhla kormidlo a přišla s nudným moderním death metalem, a to dokonce pod typicky metalovou firmou Metal Blade. Ani krvavý videoklip „Transformation Within Fictional Mutation“, ani stále jedovatý vokál hlavního předáka Kristofa Bathoryho však nedokázaly zakrýt, že nový směr stál za hovno. Průser ostatně věštil již obal „Genocide Chapters“, který byl poplatný tehdejšímu deathcorovému trendu.

Jako by si Dawn of Ashes sami uvědomili, že to asi nebylo to pravé ořechové, pročež se na čtvrté desce „Anathema“ vrátili k elektroničtěji laděnému soundu, aniž by zahodili kytary. Výsledek byl pohodový, několik skladeb bylo povedených, ale vzato kolem a kolem si člověk při vzpomínce na „In the Acts of Violence“ a „The Crypt Injection“ opět musel postesknout, že už to není ono.

No, a poté se už začaly převlékat nejen hudební styly, ale i jména. V první půli roku 2014 Dawn of Ashes ukončili svou činnost, podle všeho kvůli blíže nespecifikovaným právním komplikacím ohledně názvu. Nicméně část sestavy se takřka okamžitě pustila do nového projektu Urilia a začala pracovat na prvním albu, jež mělo být hudebním pokračováním tehdy posledního počinu Dawn of Ashes. Jenže to nikdy nevyšlo, protože takřka zničehonic se Kristof Bathory rozhodl vrátil opět k původnímu jménu a Dawn of Ashes obnovil s čerstvou sestavou, v níž jediným dlouholetým parťákem zůstal klávesák Bahemoth. A první deskou po těchto rošádách je „Theophany“.

Vzhledem k tomu, jak v minulých letech probíhaly žánrové kolotoče, se asi bude slušet začít tím, co se na „Theophany“ vůbec bude hrát za styl. Dawn of Ashes se tentokrát (znovu) vrhli na metal, novinka je jednoznačně mnohem kytarovější než minulá „Anathema“. Stejně jako „Genocide Chapters“ ovšem nechybí ani klávesové záblesky, avšak na rozdíl od jmenovaného alba je jich na „Theophany“ více, a místy se dá dokonce bez uzardění mluvit o elektronických spodcích. Vedle toho je tu ještě jeden podstatný rozdíl vůči doposud jediné čistě metalové nahrávce Dawn of Ashes – zatímco „Genocide Chapters“ bylo spíš death, „Theophany“ se více blíží black metalu. Ne čistokrevnému, popravdě se asi nejvíc stále hodí jakési vágní pojmenování industriální extrémní metal, ale jestli má novinka k nějakému kytarovému subžánru blízko, je to právě (industrial) black. Akorát je to takový trochu lacinější black metal spíš ve stylu raných Abigail Williams, což rozhodně nemyslím jako klad.

Současní Dawn of Ashes jsou jednoznačně metalovou kapelou a i navzdory závanům elektroniky budou zajímat víc průměrného metalistu než průměrného fanouška EBM. V tom by nutně nemusel být problém, pokud by to byla dobrá muzika. Nemůžu si ovšem pomoct, ale jakkoliv se Dawn of Ashes snaží, v kytarové hudbě jsou o poznání slabší než v té elektronické. „Theophany“ totiž není nic jiného než vcelku prázdné riffování, které kolem posluchače jen tak prosviští bez většího zaujetí. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že kytary na tohle album nenatočil nikdo jiný než Mick KenneyAnaal Nathrakh, což je bezesporu eso v oboru extrémní strunné práce. Jenže ani ten s tím nic moc nesvede, když mu Kristof Bathory z pozice skladatele předepíše vesměs jalovou muziku.

Světlejší momenty nastanou jen tehdy, když se ozvou již výše proklamované závany elektroniky. Rozjezd „Equilibrium“, v němž pod kytarovou hradbou slyšitelně duní EBM beat, má určitě tah na bránu. Největší vrchol kolekce však vidím ve čtvrté „Still Born Defect (The New Breed)“, což je asi jediný track, v němž se kytara přesouvá do vedlejší role a první housle přebírá elektronika. V tomto momentě je okamžitě cítit, že právě tohle je tím, na co má Kristof Bathory buňky a kde je nejsilnější. Nevolám po návratu do dob před deseti lety, dokážu pochopit, že je jinde, ale chtěl bych alespoň desku právě na styl „Still Born Defect (The New Breed)“. Ta je bohužel jen čestnou výjimkou na jinak nezáživné fošně, která toho nabízí zoufale málo. Zbytečně natahovaným intrem „Rise of the Ancient East“ počínaje, zástupem prázdných skladeb konče.

Dawn of Ashes

K dobru „Theophany“ lze efektivně přičíst snad jen to, že navzdory všem výtkám se stále jedná o mnohem poslouchatelnější záležitost než dočista dementní „Genocide Chapters“. Nicméně v přímém souboji s jakýmkoliv dalším albem Dawn of Ashes novinka prohrává – v případě „Anathema“ o nějaký kus, ne úplně malý, ale ani ne propastný; v případě prvních dvou desek se však bavíme o rozdílu minimálně třídy. Je mi jasné, že sám Kristof Bathory by to asi slyšel nerad, ale dosavadním vrcholem jeho tvorby stále zůstává hned to první album. Syrový debut „In the Acts of Violence“ řeže jak ďábel i po těch deseti letech a přesně tahle vlastnost je tím, co novince bolestně chybí. Na rovinu říkám, že „Theophany“ už si nikdy v životě nepustím, a až budu za pár let psát recenzi na další album, ještě si do něj nezapomenu rýpnout.


Zā Lä Thü – Psychotronic Generator

Zā Lä Thü - Psychotronic Generator

Země: USA
Žánr: industrial death metal
Datum vydání: květen 2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 15:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Před několika měsíci se zde objevila recenze na eponymní desku formace s prapodivným názvem Zā Lä Thü. Článek se tehdy nesl v dost pozitivním duchu, jelikož to, co americká dvojice předváděla, bylo velmi zajímavé. Šlo o sympaticky šibnutou kombinaci, kde se mezi sebou třískala okultní prezentace, strojově technické „meshu“ riffování a expresivní ženský vokál. Výsledek ale zněl lépe, než by se dle popisu mohlo zdát, a já osobně jsem se při poslechu bavil – obzvláště díky tomu, že Zā Lä Thü nechyběly ani dobré skladatelské schopnosti, důkazem čehož bylo hned několik regulérně výborných skladeb.

Když tedy Zā Lä Thü na loňskou řadovku nedávno navázali čerstvým EP „Psychotronic Generator“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně jsem byl i docela zvědavý, zdali Američané nastavenou laťku udrží a jestli opětovně půjde o tak povedenou záležitost, jakkoliv tentokrát máme co do činění jen se čtvrthodinovou neřadovkou. Musím však bohužel říct, že v tomto případě u mě taková spokojenost jako u „Zā Lä Thü“ nepanuje…

Základní vize hudby, jak jsem ji letmo nastínil již v prvním odstavci, samozřejmě zůstává zachována, v  jádru se jedná o vesměs to samé. Akorát to tentokrát nemá takový účinek a obávám se, že na vině nebude skutečnost, že nyní už jsem byl připravený a věděl, co bych měl očekávat. Materiál na „Psychotronic Generator“ je jednoduše citelně horší a je na úrovni toho nejslabšího z debutu. Chybí mi tak povedené songy jako třeba „To Bind and Purge (Cosmic Dith·er)“, o výtečných kouscích typu „Hail Hail Babalon“ či „Val-Kree“ ani nemluvě. Postrádám ty skutečně zajímavé nápady; nějaký náznak orientálních motivů se ozve pouze ve dvou momentech třetí a poslední písně „Star Chamber“, z nichž ten první trochu zní, jako kdyby tam Zā Lä Thü snad narvali opravdivý sitár, ale jinak…

Jasně, úplná sračka „Psychotronic Generator“ není. Jsou zde i další pasáže, které bych mohl ocenit – tou nejvýraznější z nich je asi velmi dobré finále úvodní „Outer Ether Soul Eaters“. Katera se svým zpěvem taktéž odvádí dobrý výkon. Nicméně vzato kolem a kolem se mi zdá, že větší část všech tří přítomných písní je obsahově poněkud prázdná… jako by se Zā Lä Thü tentokrát vydali cestou nikoliv technického riffování s atmosférou, ale přetechnizovaného riffování bez atmosféry. A to je něco, co prostě ocenit nemohu. Možná je to subjektivní, ale nemohu.

Zā Lä Thü

I navzdory několika málo dobrým chvilkám a i navzdory tomu, že Zā Lä Thü stále mají poměrně zajímavý sound, je pro „Psychotronic Generator“ spíše zklamáním a pochybuji, že si to ještě někdy v životě pustím. A to je obrovský propad vzhledem k tomu, že loňskou řadovku si chci i takhle s odstupem koupit a přidat do sbírky. No nic, radši zůstanu u skladeb jako „Hail Hail Babalon“. Ale hádám, že další nahrávku Zā Lä Thü si ze zvědavosti přece jenom pustím.


Combichrist – This Is Where Death Begins

Combichrist - This Is Where Death Begins

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Out of Line

Tracklist:
01. We Are the Plague
02. My Life My Rules
03. Glitchteeth
04. Exit Eternity
05. Skullcrusher
06. Time Again
07. Destroy Everything
08. Tired of Hating You
09. Don’t Care How You Feel About It
10. Blackened Heart
11. Pay to Play
12. Slakt
13. Black Tar Dove Pt. 1
14. Black Tar Dove Pt. 2
15. Homeward

Hrací doba: 59:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Byly doby, kdy pro mě byla elektronická hudba sprostým slovem. Jednoduše jsem kdysi býval typická ortodoxní metalová píča a neuznával jsem nic jiného než riffující kytary. Ale to už se změnilo, sice možná až příliš pozdě, ale lepší nežli nikdy. A zrovna Combichrist patřili k těm, kteří tohle měli na triku, protože to byla právě jejich alba, do nichž jsem se tehdá zažral a nemohl se od nich odtrhnout. Už jen z tohohle důvodu u mě budou mít Combichrist speciální postavení a jejich desky budou mít v mojí polici čestné místo (ale jen obrazně, protože v reálu to mám všechno seřazené dle abecedy, ha!).

O to víc je pro mě paradoxní, že se Combichrist posléze začali odvracet od někdejšího aggrotechového soundu a namířili si to do metalu. První vlaštovkou byl v tomhle ohledu soundtrack „No Redemption“ ke hře „DmC: Devil May Cry“ a následné album „We Love You“ tohle směřování potvrdilo. A nijak se netajím tím, že mi tento vývoj u Combichrist příliš nevoní, protože transformaci z mocně kulervoucího aggrotechu do vcelku obyčejného industrial metalu prostě považuju za špatný krok. A veškerá vybočení do nějakých experimentálnějších poloh na „We Love You“ taktéž nefungovala, takže vyjma několika málo povedených pecek jako „Every Day Is War“, „From My Cold Dead Hands“ či „We Rule the World Motherfuckers“ to za mě bylo spíše zklamání.

V případě „This Is Where Death Begins“ jsem trochu doufal v onen takzvaný návrat ke kořenům, byť mi bylo jasné, že je to asi dost naivní a v reálu jsem takový obrat nečekal. A také se tak nestalo. Ale když nic jiného, aspoň musím ocenit, že si Andy LaPlegua a jeho parta stojí za svým, a i přes stížnosti mnohých starších fandů jdou radši do změny svého soundu a míří si to do hudební polohy, v níž se v současné době evidentně cítí pohodlněji. Vlastně tak pohodlně, že aktuálně již ve skupině není ani klávesista a Combichrist jedou v sestavě typické pro metalovou kapelu, akorát teď čerstvě od letoška s kombem dvou bicích souprav.

Všem naivkům doufajících v návrat starých dobrých aggrotechových časů zatne tipec hned úvodní track „We Are the Plague“, jenž jasně dává najevo, že Combichrist dnes mají blíž k takovým Rammstein než ke svému dřívějšímu já z období „Everybody Hates You“ či „What the Fuck Is Wrong with You People?“. Na druhou stranu, zrovna „We Are the Plague“ je z oněch kytarových věcí ještě to lepší, protože ten ústřední riff, jakkoliv je sám o sobě poměrně triviální, má docela tah na bránu, refrén má říz a baví mě i sampl v pozadí. Dokud se ještě hraje takhle, tak to sice není to pravé ořechové, ale zase mě to nesere. Jestli by si však Combichrist něco fakt mohli odpustit, tak to jsou rádoby hitové odrhovačky, jaké asi nejlépe reprezentují „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“, kteréžto řadím mezi to nejslabší na „This Is Where Death Begins“. Vtipné je, právě tyhle dva tracky byly vybrány k propagaci nahrávky prostřednictvím videí. Na druhou stranu, ani tyhle naštěstí nejsou tak příšerné jako „Love Is a Razorblade“„We Love You“, což byla úplně nehorázná mrdka a asi nejhorší song Combichrist vůbec.

Jestli mě na novince něco trochu dráždí, tak je to… jako by se Combichrist se změnou soundu inspirovali u některých metalových kapel. Třeba zmiňovaná „Skullcrusher“ připomíná uřvanějšího Marilyna Mansona; „Glitchteeth“ z nevýrazných slok vybuchuje do kytarových pasáží znějících jako béčkový Rob Zombie; jeden motiv z „Destroy Everything“ zní jako obšlehnutý od Slipknot; v „Pay to Play“ to zase nepřeslechnutelně smrdí jmenovanými Rammstein. Dále mám trochu rozporuplné pocity z „Blackened Heart“, která má solidní momenty (riff ve slokách s klávesovým podmazem) a bohužel zbytečně halekací refrén, a s naprosto klidným srdcem bych se obešel bez „Tired of Hating You“, již spolu s „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ považuji za jednu z nejméně zábavných položek tracklistu.

Nicméně abych Combichrist nekřivdil, tak je zde i několik skladeb, jež se naopak hodně povedly. Zmiňovaná „Destroy Everything“ sice není žádným velkým zázrakem, ale aspoň se na konci blýskne skvělým vyvrcholením, v němž nejprve nastoupí epické klávesy (akorát škoda, že tahle pasáž není delší) a následně drtící vícehlas. Předešlý vývoj písničky mě zas tak nerajcuje, ale poslední čtvrtina je regulérně super. Jsou tu však i kusy, které mě baví celé, což se týká třeba věcí laděných více do elektroniky. Nemůžu si pomoct, ale v téhle poloze jsou Combichrist jednoduše stále o třídu výš, což potvrzují „Exit Eternity“, „Don’t Care How You Feel About It“ a do jisté míry ještě „Time Again“, v nichž sice kytara stále je, ale nehraje hlavní roli.

Combichrist – This Is Where Death Begins

V neposlední řadě se pak „This Is Where Death Begins“ může pochlubit vysoce zajímavým závěrem, který mě svým způsobem i překvapil. Začíná to již s dvanáctou „Slakt“ nazpívanou v norštině (Combichrist jsou sice dnes americkou kapelou, ale lídr Andy LaPlegua pochází z Norska). Splašené bicí se střídají s kytarovými nájezdy a především hymnickým refrénem, jenž mě strašně baví, a i když taková kombinace na první poslech může znít zvláštně, je to vlastně paráda. Ještě lepší je ovšem následující „Black Tar Dove“, konkrétně tedy druhá část (první je vlastně jen předehrou ke dvojce), v níž se Combichrist vydají do poněkud atmosféričtější polohy, aniž by popřeli svůj sound, a Andy navíc předvede i regulérně blackmetalový jekot. A musím říct, že mě to hodně baví, a pokud by čistě náhodou právě tudy vedlo další směřování skupiny (jakkoliv tomu příliš nevěřím), uvítal bych to s mnohonásobně větší radostí než servírování halekacích vypalovaček jako „My Life My Rules“. Ještě klidnější (až na poslední třetinu), skoro až outrová pak je finální „Homeward“, ale po „Black Tar Dove Pt. 2“ také přijde k chuti.

Obecně vzato si novinky cením asi o kousek víc než jejího předchůdce. Ačkoliv už to nejsou ti „praví“ Combichrist, je objektivně nutno uznat, že vysloveně dementní to rozhodně není. Pár skladeb bych si sice s chutí odpustil, ale nakonec se to dá vlastně poslouchat celé a zejména na první poslechy je to v richtiku… posléze začne vyplouvat skutečnost, že pár songů je přece jen lehce povrchních a nějakou větší trvalostí disponují jen ty věci, které jsem si výše dovolil označit za vrcholy. Oproti „We Love You“ je však na „This Is Where Death Begins“ ten poměr povedených nebo přinejhorším solidních písniček příznivější a také se zde nenachází žádný opravdu neposlouchatelný kus jako „Love Is a Razorblade“ (fakt tenhle track nesnáším!). Jistě, bylo i lépe a cokoliv od „Making Monsters“ dozadu si pustím vždycky radši, nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že je „This Is Where Death Begins“ úplně o ničem a vůbec se mi nelíbí.


Autokrator – The Obedience to Authority

Autokrator - The Obedience to Authority

Země: Francie
Žánr: industrial death metal
Datum vydání: 20.4.2016
Label: Krucyator Productions / Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Chapter I
02. Chapter II
03. Chapter III
04. Chapter IV
05. Chapter V
06. Chapter VI
07. Chapter VII
08. Chapter VIII

Hrací doba: 36:11

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Autokrator je nové jméno v oboru zkurveně hnusného extrémního metalu. Řekněme si to hned na začátku – pokud si pod metalem jako první představíte Sabaton, tak tohle zvěrstvo obejděte pořádným obloukem, protože byste si strachy kákli do trenýrek.

Autokrator na sebe prvně upozornili v loňském roce, kdy vyšel jejich bezejmenný debut – nejprve jen digitálně ve vlastní režii. Hodně rychle však kolem začaly kroužit uznávané undergroundové labely, takže vzápětí následovala MC verze u litevských Inferna Profundus, LP verze u samotných Iron Bonehead a CD v polské kooperaci Godz ov War / Third Eye Temple. To snad hovoří samo za sebe, protože na tom, že speciálně Iron Bonehead nevydávají žádné mrdky, se asi všichni shodneme.

Uběhl rok a Autokrator na svět vyvrhli další porci zla v podobě druhé desky „The Obedience to Authority“, kterou si již vydávají pod vlastní značkou Krucyator Productions za pomoci Godz ov War. A stejně jako v případě eponymního debutu, i tentokrát na vás čeká hutná nálož industrialem potaženého death metalu s klaustrofobickou atmosférou s nepříjemnými texty o útisku, paranoie a podrobení se vyšší moci vynucované mučením.

„Although punishment for its own sake
May not be without recompense
Goal of punishment is the indoctrination
Of restraint or of…
Obedience“
(Chapter I)

Že nevíte, jak si něco takového představit? Inu, to je lehké, protože člověka při poslechu hnedka z fleku napadne jedno jméno, k němuž se produkce Autokrator dost přibližuje. Jedná se totiž o muziku, jaká se zaručeně bude líbit všem, kdož uctívají totalitní zlo N.K.V.D.. Z „The Obedience to Authority“ táhne stejně nepříjemná aura, vyznění je obdobné, i ortodoxní antimelodičnost, a dokonce ani nelze nevidět paralelu v tuze ošklivém zpraseném soundu. Pokud jste někdy přemýšleli o tom, jak by mohla znít produkce N.K.V.D., kdyby tento projekt hrál death metal namísto black metalu, odpověď je tu – jako Autokrator.

Vypadá to tedy, že se Autokrator přespříliš inspirují u jiných? No, možná na první pohled, ale na ten druhý je tu skutečnost, která tuhle skupinu zachraňuje od nelichotivé nálepky kopírovačů. Za AutokratorN.K.V.D. totiž stojí jeden a ten samý člověk – Loïc.F. Pravda, v případě Autokrator má k sobě ještě parťáka, jenž se stará o extra hrubý chropot, ale po hudební stránce je docela zřejmé, kdo ve svých rukou třímá otěže. Ten rukopis je prostě zřejmý a nepřeslechnutelný a obdobné ladění obou formací taktéž. Stejně tak je do jisté míry možné najít paralely i ve vizuální stránce, a byť Autokrator není tak jednostranně zaměřený na totalitní režimy, přinejmenším gestapácké mundúry na fotkách hovoří jasně. Jako by se Loïc.F snažil skrze Autokrator podívat na to samé z trochu jiného úhlu pohledu.

„Force comes in many forms
One of them is brutality
Barbaric, unrestrained use of force
If carried far enough, invokes obedience“
(Chapter IV)

Autokrator

Důležité je ovšem to, že se mu to daří. I z „The Obedience to Authority“ totiž páchne stísněnost, která vám nedá moc vydechnout, deska vás nemilosrdně tlačí do kouta a zejména tehdy, když budete mít odvahu otočit volume pořádně doprava, tak to dá zabrat. Ten death metal v podání Autokrator je až taková misantropie (některé chvíle jsou navíc doslova zvířecí – viz třeba „Chapter IV“), že industriální vojenské marše, které se tu a tam zjeví, působí skoro až vysvobozujícím dojmem.

Abychom si ovšem rozuměli – všechen ten hnus, humus a tyhle věci, jimiž jsem se v recenzi snažil produkci Autokrator popsat, byly myšleny „v dobrém“. Občas člověk jednoduše potřebuje pořádnou dávku chorobného zla, při jehož poslechu nenávist odkapává z reproduktorů. Já to tak mám a nepochybuji o tom, že jsou mezi vámi tací, co to mají stejně. A přesně pro takové nálady jsou alba jako „The Obedience to Authority“ stvořena. Nech se zdeptat, anebo táhni poslouchat Sabaton!

„The best political weapon
Is the weapon of terror
Every educated person
Is a future enemy“
(Chapter VII)