Archiv štítku: industrial metal

Progenie terrestre pura – oltreLuna

Progenie terrestre pura - oltreLuna

Země: Itálie
Žánr: cosmic black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. [.Pianeta.Zero.]
02. [.subLuce.]
03. [.oltreLuna.]
04. [.Deus.Est.Machina.]
05. [.Proxima:B.]

Hrací doba: 55:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italové Progenie terrestre pura za sebou možná nemají nijak zásadně dlouhou kariéru, ale jedna věc je nesporná – těch několik málo počinů, které prozatím vytvořili, se zcela jistě může pochlubit jistou zajímavostí. Začalo to už na dlouhohrajícím debutu „U.M.A.“ z roku 2013 (jemu předcházelo ještě jedno dvoupísňové demo, na jehož základě si kapelu vytáhli Avantgarde Music, ale oba zdejší songy se znovu objevily i na první řadovce). Ta kromě nádherné obálky nabídla i velmi dobrý kosmický black metal, jenž vlastně nebyl lehce stravitelný, na první poslech nenabízel příliš záchytných bodů, ani nedokázal ničit silou Darkspace, ani nedokázal hned napoprvé pohltit výraznou atmosféru. Jednoduše, vypadalo to jako nenápadná nahrávka, ale s postupem času dokázala nádherně rozkvést a ukázat, že v žádném případě není prázdná nebo zbytečná.

Ještě výše však Progenie terrestre pura vystoupali se svým následujícím počinem. „Asteroidi“ (2014) je možná pouhé minialbum, ale kurva, takhle nádhernou záležitost aby člověk pohledal! Italové zde uhnuli ze své vytyčené cesty, kteroužto je již zmiňovaný vesmírný black metal, a vyzkoušeli si (bohužel!) jednorázový experiment. Kosmos sice neopustili, ale tentokrát se do něj vydali prostřednictvím žánrů jako ambient, psybient nebo IDM. Pouhé dvě skladby daly dohromady 25 minut ohromně působivé muziky, až mě bez nadsázky zamrzelo vědomí toho, že příště se Progenie terrestre pura opět vrátí ke kytarové hudby.

Ono „příště“ nastalo v letošním roce. Druhá řadová deska nese název „oltreLuna“ a opětovně se může pochlubit fantastickým přebalem. Nemůžu si pomoct, ale mě prostě tyhle vesmírné výjevy strašně berou. Fotkou skupiny už sice tak jednoznačně přesvědčen nejsem, ale i tak – první vizuální dojem je nanejvýše kladný. Všichni ovšem víme, že nejdůležitější to, co se skrývá až pod tou vizuální slupkou, to jest hudba.

Jak jsem již předeslal, Progenie terrestre pura se na „oltreLuna“ „vracejí“ ke kosmickému black metalu. Což není vůbec žádné překvapení, jelikož už někdy v roce 2014 avizovali, že styl „Asteroidi“ je pouze jednorázovou záležitostí a že příště bude zase metal. Na jednu je to škoda, poněvadž „Asteroidi“ je stále vrcholným počinem v portfoliu Italů, ale to vůbec neznamená, že by „oltreLuna“ byla špatná deska.

Progenie terrestre pura

Do jisté míry lze vlastně o „oltreLuna“ mluvit podobně jako o „U.M.A.“ – taktéž se nejedná o nahrávku, jež by svému posluchači servírovala chytlavé a zapamatovatelné momenty jak na běžícím páse. Však co také čekat, když si hned tři kompozice z pět naprosto hravě poradily s desetiminutovou hranicí (finální „[.Proxima:B.]“ dokonce se čtvrthodinovou) a zbylé dvě písně trvají okolo osmi minut. Ale to vůbec nemusí být špatně. Řekněme, že produkce Progenie terrestre pura je určena těm trpělivějším z nás, kdo k docenění alba nepotřebují šlapající sloky, hitové refrény a další obligátní atributy standardní písničkové struktury.

I s očekáváním přesně takového stavu ovšem musím říct, že se „oltreLuna“ rozjíždí trochu vlažnějším dojmem. Netvrdím, že jsou „[.Pianeta.Zero.]“ a „[.subLuce.]“ špatné záležitosti – vždyť obě ve svém středu dokážou vytáhnout skvělou pasáž a obě se blýsknou i některými úžasnými kytarovými melodiemi. Jen mi přijde, že obecně vzato pořád až příliš lpí na metalu. A hlavně – samy o sobě jsou vlastně velice dobré a dost vysoko nad průměrem, pouze ztrácejí v porovnání s tím, co přijde vzápětí.

Až s nástupem tří více jak desetiminutových kompozic „[.oltreLuna.]“, „[.Deus.Est.Machina.]“ a „[.Proxima:B.]“ dochází k plnému posluchačskému uspokojení, v němž se to jen hemží skvělými nápady. Některé z nich bych se dokonce nebál označit za skutečně skvostné. Je vidět, že v Progenie terrestre pura opravdu dřímá talent jak hrom, poněvadž určité pasáže nahrávky jsou fantastické. O síle kapely ostatně svědčí i schopnost zakomponovat do alba množství dalších nežánrových vlivů, aniž by celek přestal dávat smysl. Což o to, elektronické elementy asi příliš nepřekvapí – vzhledem ke stylu i vzhledem k „Asteroidi“ – ale že se nějaké pasáže nebojí až ethno prvků, to jsem už úplně nečekal.

Vzato kolem a kolem tedy mohu Progenie terrestre pura za jejich druhou desku jen pochválit. Myslím, že nyní už není třeba pochybovat o tom, že předcházející počiny byly pouhým náhodným vzepětím tvůrčích – ta kapela vážně umí. Nijak nepopírám, že na vrcholu pro mě stále zůstává dech beroucí „Asteroidi“, ale to nic nemění na skutečnosti, že „oltreLuna“ rozhodně stojí za slyšení a neměli byste si ji nechat proklouznout mezi prsty.

Progenie terrestre pura - oltreLuna


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


Zaraza – Spasms of Rebirth

Zaraza - Spasms of Rebirth

Země: Kanada / Ekvádor
Žánr: industrial / doom metal
Datum vydání: 28.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Church of Gravity
02. Maskwearer
03. Imti Raymi
04. Blood.ov.Psychiatrists
05. Roadkill to You
06. Wulkan

Hrací doba: 38:21

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Zaraza není příliš známou formací, alespoň mně to tak přijde. Kapela vznikla již před drahně lety a sama sebe nazývá pionýry experimentálního sludge / doom metalu, ale já osobně jsem tohle jméno až donedávna vůbec neznal a nikdy dříve jsem nezaznamenal, že by někdo jako oni měl mít nějaký vliv na rozvoj jakékoliv (sub)scény nebo že by inspiroval množství dalších skupin k tvorbě podobně laděné hudby. Kdo ví… možná jsem jen špatně koukal a skutečně ignoroval nějaký kult, možná jde jen o přeceňování sebe sama ve styl „hraju dlouho = jsem legenda“. Ale to ať posoudí někdo jiný, kdo v tom má dostatečný přehled.

Já mohu posloužit jen snůškou suchých objektivních faktů, dle nichž začala historie Zaraza již v raných devadesátých letech. Skupina fungovala až do roku 2006, kdy se rozpadla, nicméně za tohle poměrně dlouhé časové období stačila vydat pouhé dvě dlouhohrající desky – „Slavic Blasphemy“ (1997) a „No Paradise to Lose“ (2003). Obnova činnosti přišla v roce 2015. Kromě toho se Zaraza v mezičase přetvořila z kanadské formace na mezinárodní projekt na dlouhou vzdálenost mezi Kanadou a Ekvádorem. Co je ale nejdůležitější, reunion letos vyústil ve třetí řadové album, jehož název zní „Spasms of Rebirth“. A musím říct, že čistě na jeho základě mě Zaraza o své (domnělé?) legendárnosti tedy nepřesvědčila.

Na první poslech vlastně „Spasms of Rebirth“ nezní nezajímavě. Posluchače přivítá hutný odlidštěný industriálně metalový sound v pomalém drásavém tempu. Docela z toho smrdí Godflesh, ale nakonec proč ne, taková hudební forma mi smysl dává a poskytuje slibné pole pro vytvoření dostatečně ohavné a snad i působivé nahrávky.

Jenže se tak neděje. Zaraza totiž všech šest skladeb na „Spasms of Rebirth“ pojali natolik podobně, až skoro stejně. Chladný kovový zvuk, táhlé doomové riffy, hutná baskytara, blátivé vokály a vždy zcela totožné tempo. K tomu přidejte, že každá píseň stojí vesměs na jednom motivu, který se omílá furt a furt dokola. Což není zrovna slast, když vezmeme v úvahu, že nejkratší song má pět a půl minuty a ten nejdelší osm a půl minuty. Výsledkem je strašná jednotvárnost, z níž pramení i jeden z největších zabijáků dobrého poslechu – nuda.

„Spasms of Rebirth“ mi tím pádem přijde jako dosti ubíjející album, ale ne v tom potenciálně dobrém slova smyslu, kdy se myslí negativistické emoce pramenící z hudebního obsahu, nýbrž skutečně nuda. Ani jedna ze šesti přítomných písniček mě nedokázala výrazněji zaujmout, utkvět v paměti, neřkuli něco předat. A taková konstelace mi nedává příliš prostoru pro jakoukoliv shovívavost při hodnocení. Ta nahrávka je prostě strašně slabá, nezáživná, těžkopádná, mdlá, únavná, až stařecky unavená. Prostě o ničem.

Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel letmo poslechnout oba staré počiny Zaraza a na první pokus mi oba přišly výrazně lepší než „Spasms of Rebirth“. Na „Slavic Blasphemy“ jsem našel fajnový oldschoolový industrial občas podpořený kytarou, „No Paradise to Lose“ na mě působilo tak na půli cesty mezi debutem a letošním počinem, akorát kompozičně a kvalitativně mnohem zajímavější než „Spasms of Rebirth“. Tím spíš se nabízí otázka, nakolik byl návrat Zaraza smysluplný, když, jak se zdá, dvojice na svou starší tvorbu nedokázala navázat důstojně. Ale když nic jiného, alespoň jsem díky tomu jméno skupiny zaregistroval, což nemusí být k zahození, jelikož ty staré věci se tváří, že za podrobnější průzkum stát budou. Samotnému „Spasms of Rebirth“ však nemá smysl věnovat pozornost.


Drug Honkey – Cloak of Skies

Drug Honkey - Cloak of Skies

Země: USA
Žánr: industrial doom / death metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Pool of Failure
02. Sickening Wasteoid
03. Outlet of Hatred
04. (It’s Not) The Way
05. The Oblivion of an Opiate Nod
06. Cloak of Skies
07. Pool of Failure (JK Broadrick remix)

Hrací doba: 50:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Na jméno Drug Honkey jsem svého času narazil díky tomu, že zde v určitou chvíli působil jeden malý feťáček známý jako Blake Judd. Lídr Nachtmystium ovšem v Drug Honkey nikdy nebyl stěžejní postavou, pouze se tu mihl a jako host se podílel jen na jednom albu „Ghost in the Fire“ (2012). Nicméně myslím, že jeho jméno, které má navzdory nechvalně proslulým rip-off praktikám v undergoundu stále zvuk, k Drug Honkey přinejmenším přitáhlo nějakou pozornost.

V posledních letech však o zámořské čtveřici nebylo příliš slyšet. Doposud poslední deskou bylo právě „Ghost in the Fire“, které je nyní staré už celých pět járů. Což ale naštěstí neznamená, že by to kapela zabalila – důkazem budiž skutečnost, že už je venku nová (celkově pátá dlouhohrající) fošna „Cloak of Skies“, již Drug Honkey pustili do světa s doposud nejohavnější obálkou ve své diskografii – jejím autorem je jen tak mimochodem známý italský kreslíř Paolo Girardi (Inquisition, Diocletian, Power Trip).

Zdráhal bych se ovšem tvrdit, že je „Cloak of Skies“ největší humus i po hudební stránce. Spíš bych řekl, že třeba zmiňované „Ghost in the Fire“ bylo ještě o kousek hnusnější, ale jak už to tak bývá, vše je relativní. „Cloak of Skies“ totiž na tradici zvrácenosti předcházející tvorby Drug Honkey navazuje důstojně a opětovně se tedy jedná o odpornou pomalou prasárnu určenou otrlejším (nikoliv však těm úplně nejotrlejším – zase to nepřehánějme, protože existují i ještě chlívky) posluchačům. A to je jenom dobře, vždyť od kapel jako Drug Honkey přece chceme nechutnou, zvrhlou a negativní temnotu. Jestli chce někdo nějakou rozjuchanou pohodovku, tak ať ten pičus radši táhne zdechnout do škarpy s Avantasií ve sluchátkách.

Až doposud padala slova, která jistě vzbudila zvrácené choutky u všech příznivců hudebního zla. Je ovšem nutné zmínit, že pokud byste čekali agresivní bestiální námrd, budete zklamáni. Drug Honkey na to jdou přesně z druhé strany a jejich produkce je naopak pomalá a trýznivá, táhne se jak mrtvolný puch z tlejícího těla, ale o to neodbytněji se dokáže zadrat pod kůži a zalézt za nehty. Když někomu ustřelíte palici brokovnicí, bude z toho bordel, hromada krve, bude to na zvracení, ale oběti to bude jedno, ta to bude mít okamžitě za sebou – teprve při pomalém mučení si onen nešťastník patřičně užije. A přesně na takovém principu „Cloak of Skies“ funguje. Představte si chladnou odtažitost Godflesh, zpomalte ji na minimum, pokapejte hnisem, a přiblížíte se tomu, co Drug Hokey produkují.

Drug Honkey

Na druhou stranu, ne všechno je nutně dokonalé. Hned úvodní skladba „Pool of Failure“ dle mého mohla dopadnout lépe. Některé její motivy se sice slušně zarývají, ale posluchače nedokáže zadusit s takovou přesvědčivostí, s jakou se to daří následujícím kusům. O trochu lépe myslím vyšel industriálněji pojatý remix od Justina Broadricka (Godflesh, Jesu a hromada dalších projektů) přilepený na závěr „Cloak of Skies“.

Od druhé „Sickening Wasteoid“ s výtečným „industriálním slajdem“ už ale deska maká bez větších zádrhelů. Basa duní jako smrt, kytary i vokál naberou kýženou ohavnost a vše je na svém místě. „Outlet of Hatred“ je relativně podobná „Pool of Failure“, ale je o malinko lepší. To nejlepší nabízí druhá půlka alba – „(It’s Not) The Way“, desetiminutová zfetovanost „The Oblivion of an Opiate Nod“ a titulní „Cloak of Skies“, která se blýskne bezútěšnými saxofonovými tóny v podání hostujícího Bruce Lamonta (Yakuza, Corrections House), jsou přesně tím, co chci od Drug Honkey slyšet.

>

„Cloak of Skies“ je určitě výborná deska, na čemž nic nezmění ani skutečnost, že minulé „Ghost in the Fire“ mě sešrotovalo s ještě větší nekompromisností. Přesto je i nejnovější dílko Drug Honkey počinem, jejž byste neměli minout, chcete-li si zkurvit den.


Turmion Kätilöt – Dance Panique

Turmion Kätilöt - Dance Panique

Země: Finsko
Žánr: industrial / electro metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Osasto-A Records

Tracklist:
01. Dance Panique
02. Veren maku
03. Surutulitus
04. Kyynelten tanssi
05. Uhriveri
06. Vihko
07. Pienet pirut
08. Viha
09. Kuoleman marssi
10. To Be Continued, Kohtaus 3

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
web / facebook

Za Turmion Kätilöt se nikdy nechodilo s vidinou hlubokého transcendentálního zážitku nebo s očekáváním působivé hudby s metafyzickým přesahem do vyšších sfér nevědomí. Tihle finští magoři jsou totiž synonymem pro nevázanou zábavu v tanečně metalovém rytmu. Samozřejmě, když na jejich tvorbu budeme uplatňovat měřítka uměleckých kvalit, jen těžko nám vyjde něco jiného než brak. Nicméně žehrat na absenci filozofických textů plných metafor a podobenství by v tomhle případě byla úplná píčovina. Však víte, jak se to říkává – budete-li rybu posuzovat podle její schopnosti šplhat na stromy, vždycky vám vyjde, že je neschopná.

Vidlo-metloši, kteří nevidí dál než k Pain, se tomuhle prohlášení nejspíš budou divit, ale Turmion Kätilöt je ve svém ranku prostě špica. Však mi ukažte kapelu, která zvládne hrát takhle laděný chytlavý industrial metal podobně zábavně jako právě tahle parta okolo MC Raaka Peeho! Turmion Kätilöt totiž ukazují, že kombinaci kytarových riffů a elektronických spodků lze udělat i vkusně, aniž by se to zvrhlo ve výlet umaštěných metalistů na vesnickou diskošku. A přitom se pořád nejedná o nějakou „dospělou“ záležitost. Poznávacími znameními Turmion Kätilöt je totiž šílená zábavná jízda, prudce taneční rytmus, kulervoucí refrény a nadstandardní dávka nadhledu.

„Dance Panique“ svým tvůrcům ostudu naštěstí nedělá. Novinka fanouškům nabízí přesně to, na co si poslední roky od Finů zvykli, takže lze v pohodě tvrdit, že se jedná o další standardní placku novějších Turmion Kätilöt. Ostatně na své dva předchůdce „Technodiktator“ (2013) a „Diskovibrator“ (2015) přímo odkazuje nejen hudebně, ale i zhovadilým obalem s tanečním motivem (tentokrát doslova) a v neposlední řadě i posledním songem „To Be Continued“, jenž má nyní v podtitulu trojku. Takové prohlášení ale nechápejte nějak špatně – přesně tohle je totiž tím, co chci od Turmion Kätilöt slyšet, takže mi to nejenže nevadí, ale dokonce jsem spíš rád, že Finové nevymýšlejí žádné kokotiny a soustředí se na to, co jim jde nejlépe – na naservírování další kopy nakažlivých hitovek.

No, když už začal mluvit o hitovkách, slušelo by se taky nějaké konkrétní zmínit. Na „Taneční panice“ u mě osobně vedou „Surutulitus“, „Pienet pirut“, „Kuoleman marssi“ a především „Kyynelten tanssi“, což je dle mého skromného názoru největší pecka novinkové kolekce. Jinak ale všechny jmenované kusy nemají problém předvést parádní refrény a kromě nich je povedená třeba i titulní „Dance Panique“ (tu provází i opětovně ujetý klip – tentokrát s taneční verzí Mortal Kombatu) nebo třetí díl „To Be Continued, Kohtaus 3“. „Uhriveri“ nabídne úchylné melodie a taková „Vihko“ zase ukáže, že to jde i pomaleji a že Turmion Kätilöt zvládnou pracovat i s dámským vokálem (není to ale jediný případ na albu), aniž by se jim to zvrhlo v kýčovitou mrdku. Abych to tedy shrnul, vesměs se mi líbí všechny songy, jaké si Finové na „Dance Panique“ připravili; snad pouze druhá „Veren maku“ s výraznější kytarou je trochu slabší a ani ten refrén není taková šleha, jak bych si představoval, ale pořád není problém to přežít.

Turmion Kätilöt

Jistě, Turmion Kätilöt je pořád jenom oddechová kapela – a tak je také nutno k ní přistupovat. Jestli se ale chcete pobavit, „Dance Panique“ umí důstojně posloužit. Důstojně? Rozhodně ano. Právě to je jedna z věcí, díky níž si Turmion Kätilöt cením – sice hrají formálně „tupý“ chytlavý metal, ale daří se jim to s takovou lehkostí a takovým způsobem, že u toho z posluchače nedělají debila. Což v překladu znamená, že je jejich produkce zábavná, i když máte trojciferné IQ. Myslím, že takhle nějak chtěli znít třeba čeští Liveevil na svém loňském albu, a šeredně selhali. Turmion Kätilöt ovšem v místech, kde si většina ostatních kapel nabíjí držku na primitivnosti a lacinosti, s přehledem dokážou roztancovat. Corpsepaint, hřeby, disco.


War for War – Illud tempus

War for War - Illud tempus

Země: Česká republika
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 10.4.2017
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Světlo přítomnosti
02. V těžní kleci květ
03. Illud tempus
04. Zajištěná cesta
05. Černé duše mráz
06. Expanze důlních stěn
07. Zápary a ohně
08. Selhání

Hrací doba: 39:29

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Metalgate Records

Morbivod je jméno, jaké snad není nutno zevrubně představovat – asi každý, kdo se aspoň trochu pohybuje v českém metalovém rybníčku, na tohohle chlapíka z Plzně nějakým způsobem narazil. Což ovšem nevypovídá vůbec nijak o kvalitě jeho tvorby – vypovídá to pouze o tom, že co se hudby týče, je to zjevně pracovitý člověk. Ale i to si zaslouží určité uznání.

Asi je zbytečné tu vykládat, že se Morbivod různým způsobem podílí na x kapelách. Vystačíme si pouze se suchým konstatováním, že vlastně každá z nich je svým způsobem něčím zajímavá, což platí i o War for War. Tento projekt si prošel zajímavým vývojem a od agresivního black metalu ve stylu Marduk se dostal až k industriálnímu blacku s neotřelou hornickou tématikou. Obecně vzato mi však Morbivodova hudba přijde zbytečně nadceňovaná… samotnému je mi něčím sympatická, neupírám jí jakési specifické fluidum a přistoupí-li člověk na tu hru, má to něco do sebe, ale když se podívám kritickým okem bez berliček typu „na české poměry“, tak těch skutečně dobrých alb má Morbivod na kontě minimum. Minulá „Věž smrti“ ovšem dle mého názoru patřila k těm lepším.

Tím spíš zamrzelo, že byla činnost War for War po vydání nejlepší desky projektu ukončena. Tak nějak jsem ale už tehdy tušil, že někdy v budoucnu k obnově dojde – došlo nejprve nakrátko v roce 2013 na několik koncertů a pak loni, přičemž výsledkem onoho druhého návratu je i čtvrtá řadová nahrávka „Illud tempus“. Po jejím náslechu si však nemůžu pomoct a musím se zeptat – nebylo by nakonec lepší, kdyby jméno War for War zůstalo spát a zbyla po něm jen důstojná vzpomínka?

Nebudu chodit kolem horké kaše – „Illud tempus“ je zklamání. Novinka sice formálně víceméně pokračuje ve stylizaci i stylu, jaký byl plně rozvinut na „Věži smrti“ (ačkoliv ubylo industriálního chladu), ale je to takové… nevím, jak to přesně pojmenovat. Když to nazvu lacinější verzí minulého alba, nebude to mé pocity vystihovat přesně, ale bude se to tomu blížit.

Mnohé pasáže mi připadají takové humpolácké, skoro jako kdyby to hrála nějaká zábavovka, nikoliv člověk, jenž patří k největším stálicím českého metalového undergroundu. Takzvaný industrial je v případě „Illud tempus“ spíše úsměvný, nicméně tím spíš strašidelnější je zjištění, že občasné rádoby beaty pro začátečníky jsou pořád zábavnější než většina metalových pasáží – až tedy na výjimky jako třeba několik strašných prvních vteřin „Černé duše mráz“. Nezřídka jsem na „Illud tempus“ zacítil i závany Umbrtky, jenže jak se ukazuje, bez umbrtkovského svérázu a nadhledu to nefunguje. Někdy se různé melodie dotýkají nevábného kýče, čehož může být důkazem třeba titulní píseň. Navrch „Illud tempus“ dost často hrdě vyráží do boje s postupy, jaké byly za hranicemi dávno vyčichlé retro už před víc jak deseti lety.

War for War - Illud tempus

Zvláštní kapitolou je i Lenka Machová, která se do kroniky českého metalu zapsala podílem na prvních dvou deskách Ador Dorath a na „Illud tempus“ vystupuje jako regulérní člen War for War. Nicméně si nejsem jist, co si mám o jejím vkladu myslet. V některých chvílích je právě ona tím nejsolidnějším (třeba jedna pěvecká linka v titulním songu), ale jindy (a bohužel častěji) mám zase pocit, jako kdyby se do těch skladeb vůbec nehodila, a je v nich vesměs jen kvůli tomu, aby dostala nějaký prostor, když má být právoplatným členem. Navíc i díky ní (avšak nejen díky ní) album dostává jakéhosi gothic metalu, což v kombinaci morbivod-metalem mrzké formy a levné rádoby elektroniky dává dohromady poměrně bizarní, místy až nechtěně komický koktejl.

Ani nemluvím o tom, že mě Lenčino neustálé „á á ááá“ hodně rychle začalo vyloženě obtěžovat. Ale nejen to. Jak rostl počet poslechů, zjistil jsem, že namísto toho aby se „Illud tempus“ rozevíralo a zrálo, spíše se čím dál tím víc propadá a všechny neduhy jsou znatelnější. Výsledek je asi takový, že třeba na druhou „V těžní kleci květ“ jsem si dokázal vypracovat nefalšovanou averzi a nemůžu ten song už ani cítit. A pozor, nebavíme se o nějakých desítkách poslechů.

Smutné je, že pozitiva se hledají jen těžko, snad jedině textová stránka je vesměs v pohodě. Sem tam pasáž nebo motiv dejme tomu mají potenciál, ale skutečnost je asi taková, že zde nenacházím píseň, k níž bych neměl výhrad a o níž bych mohl říct, že se mi líbí celá. Asi nejstravitelněji z toho vychází finální „Selhání“, ale jde o jednookého krále mezi slepci.

Možná, že je recenze příliš příkrá, ale nějak jsem nenašel nic, čemu by se dalo tleskat. A chválit z nějakých pokryteckých důvodů jako třeba kvůli jménu nebo protože je to české, to zapotřebí nemám. Za mě tedy takhle ne, tenhle návrat nemusel a snad ani neměl proběhnout. Nuda, zklamání, bída.


Aborym – Shifting.Negative

Aborym - Shifting.Negative

Země: Itálie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 15.1.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Unpleasantness
02. Precarious
03. Decadence in a Nutshell
04. 10050 Cielo Drive
05. Slipping Through the Cracks
06. You Can’t Handle the Truth
07. For a Better Past
08. Tragedies for Sale
09. Going Places
10. Big H

Hrací doba: 47:10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Aborym bezesporu patří k průkopníkům industriálního black metalu a jako takoví mají své místo v kronice žánru již zajištěné. Ke cti jim však slouží, že i dnes se stále snaží dokazovat, že ještě neřekli poslední slovo, byť by se nyní teoreticky mohli jen vyhřívat v záři slávy toho, co již stvořili dříve. Je příjemné, že Fabban, lídr Aborym, zjevně nechce žít z minulosti a vydávat pouze alba, jaká by šlo očekávat. I po těch letech stále dokáže dát dohromady nahrávku, jež se z diskografie Aborym něčím vymyká a přináší něco, co se na počinech kapely doposud neobjevilo. To zní samozřejmě super a stejně super také bude znít, že něco takového lze vztáhnout i na letošní novinku „Shifting.Negative“. Není ovšem automatické, že posun dál musí být vždy posunem tím správným směrem…

Na rozdíl od mnohých jiných si myslím, že Aborym doposud nešlápli vedle. I třeba experimentálnější „Psychogrotesque“, které se u příznivců skupiny všeobecné oblibě netěší, považuji za skvělou a chytrou desku s výraznou atmosférou a odvahou vybočit z vlastního stereotypu. Nyní ale své stanovisko musím trochu přehodnotit, poněvadž „Shifting.Negative“ v mých očích krokem vedle je. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že v nové sestavě, jíž se Fabban loni obklopil, figuruje i jméno formátu Davida Tisa (Gospel of the Witches, ex-Ephel Duath), jenž jen tak mimochodem hostoval už na zmiňovaném „Psychogrotesque“.

Co mi tedy na „Shifting.Negative“ vadí? Jednou z hlavních věcí je přílišná přístupnost. Jistě, Aborym nikdy nebyli tím úplně největším extrémem, ale snad se se mnou nebude nikdo přít, když prohlásím, že nešlo ani o jednoduše stravitelnou muziku na první poslech. Fabban a spol. uměli přitopit pod kotlem a napsat pěkně jedovaté skladby. „Shifting.Negative“ v tomto ohledu nezní příliš jako Aborym, je takové jednodušší a spíš než ke starší tvorbě sebe sama má blíže ke jménům jako Nine Inch Nails, Ministry nebo dokonce Marilyn Manson či White Zombie / Rob Zombie, aniž by album dosahovalo kvalit zmíněných interpretů. Pokud prahnete po béčkových Nine Inch Nails, pak vás „Shifting.Negative“ možná uspokojí, ale dle mého názoru by takhle zrovna Aborym znít neměli – a to říkám i navzdory tomu, že obecně vzato chci a mám zájem, aby formace něčím překvapila.

Některé pasáže jsou na „Shifting.Negative“ stále poměrně povedené. Nic moc nemám proti úvodní „Unpleasantness“, kde má zejména elektronická linka kvalitní tah na bránu, a baví mě i druhá „Precarious“, která se ještě společně s předposlední „Going New Places“ soustředí na atmosféru. „Precarious“ je sice z této dvojice jednoznačně lepší, ale ani „Going New Places“ nakonec není nijak zlá a ve finále na nahrávce patří k tomu snesitelnějšímu.

Aborym

Naneštěstí jsou tohle asi jediné skladby, jaké jsem ochoten uznat jako (vcelku) dobré. Dál už se zjeví pouze pár dílčích momentů, které však nemají šanci vyvážit, že drtivá většina stopáže „Shifting.Negative“ ve mně vzbuzuje spíše rozpaky. Jako první praští přes uši třetí „Decadence in a Nutshell“, jež začíná riffem, jejž Fabban nejspíš ukradl ze šuplíku Pantery. Když pominu, že já osobně jsem Panteru nikdy moc nemusel (klidně si myslete, že jsem píča, ale fakt mě ta jejich jakože legendární produkce prostě neba), takže tím je to pro mě horší, ale zrovna u Aborym je něco takového podle mě mimo, i kdybych Panteru miloval. Poté už následuje smršť industriálně metalových (black bych tomu neříkal) až industriálně rockových vypalovaček, jejichž poslech je…­ regulérní nuda. Protože prostě nejsou dobré.

„Shifting.Negative“ nelze popsat jinak než jako těžké zklamání. Řekl jsem, že až doposud jsem byl přesvědčen, že Aborym nikdy vyloženě nešlápli vedle. Novinka tuto dosavadní bilanci hatí a stala se první skvrnou na donedávna čistém štítu. Místy to nemá daleko k průseru, až jsem si občas dokonce říkal, jestli to od Fabbana není jen nějaký cynický trolling. Ano, až tak špatné to je. Tohle fakt nesežeru, sorry. Titul nejslabšího alba v historii Aborym má od nynějška jasného držitele.


Khonsu – The Xun Protectorate

Khonsu - The Xun Protectorate

Země: Norsko
Žánr: industrial / black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Jhator Recordings

Tracklist:
01. Desolation City
02. A Jhator Ascension
03. The Observatory
04. Liberator
05. Death of the Timekeeper
06. The Tragedy of the Awakened One
07. Visions of Nehaya
08. A Dream of Earth
09. Toward the Devouring Light
10. The Unremembered

Hrací doba: 58:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Khonsu

Před pěti lety se zjevili Khonsu a vypadalo to, že na tuto norskou formaci čeká zářná budoucnost. Kapely se okamžitě ujal renomovaný label Season of Mist, pod jehož hlavičkou vyšlo debutové album „Anomalia“. Jak ovšem známo, tahle firma už dávno není v pozici, kdy by si mohla dovolit dělat charitu, takže je asi zřejmé, že v Khonsu čuchala nějaký potenciál na sebe vydělat. Nalijme si čistého vína, velkou, ne-li dokonce stěžejní roli v tom hrálo propojení s Keep of Kalessin.

Hlavním mozkem Khonsu je totiž S. Grønbech, což je bratr týpka známého pod gangsterskou přezdívkou Obsidian Claw. Druhý jmenovaný je lídr Keep of Kalessin a svému bráchovi (jenž se jen tak mimochodem mihl i v samotných Keep of Kalessin jakožto skladatel na EP „Reclaim“) v tehdy nově vznikajícím projektu notně píchl. Ujal se produkce a z Keep of Kalessin přitáhl i zpěváka Thebona, který „Anomalia“ nakdákal. Však právě na jménu bráchovy známější formace tenkrát stála komplet propagace (což nechci prezentovat jako vypočítavost Khonsu, nepochybuji o tom, že šlo spíš o tah Season of Mist).

Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Po kladně přijatém debutu se Khonsu nějak vytratili, zmizeli ze stáje francouzského labelu a následující roky o nich nebylo příliš slyšet. Ticho pročíslo pouze EP „Traveller“ v roce 2014, ale jinak Khonsu navenek stagnovali. Anebo možná jen v ústraní pracovali na dalším materiál, jenž nakonec vyšel v listopadu pod názvem „The Xun Protectorate“.

První, co na „The Xun Protectorate“ upoutá, je rozhodně nádherná obálka, která patří k těm nejlepším metalovým artworkům, na něž jsem v loňském roce narazil. Už jen ten sliboval mnohé a společně s pozitivní vzpomínkou na „Anomalia“ nebyl důvod se na druhou desku netěšit. Je pravda, že debut rozhodně nebyl dokonalý a měl svoje mouchy, ale jistá zajímavost mu jistě nechyběla, měl spoustu výborných momentů a přinejmenším jednu naprosto dokonalou píseň. Výchozí pozice tedy nebyla vůbec špatná.

„The Xun Protectorate“ oproti „Anomalia“ přináší několik vcelku zásadních změn. Samozřejmě na svém místě zůstává základní žánrový rámec, tedy progresivněji a do industriálu laděný black metal. Přesto je vyznění novinky docela jiné, kosmičtější. Především musím ocenit jednu věc. „Anomalia“ v mnohém skutečně připomínala Keep of Kalessin. Na „The Xun Protectorate“ se Khonsu stínu spřízněné známější formace naštěstí zbavili. Jistě v tom má prsty i skutečnost, že druhé album již nenazpíval Thebon, jehož specifický vokál mám a nejspíš navždy budu mít (a hádám, že nejen já) spojený právě s (jistým obdobím) Keep of Kalessin. Tu a tam sice stále probleskává rukopis Arnta Grønbecha, jenž na novince vystupuje jako host, ale naštěstí se nejedná o nic natolik zásadního, aby stále bylo nutno tvrdit, že Khonsu na noze vláčejí kouli s názvem Keep of Kalessin.

Tenhle posun je příjemný především díky tomu, že Keep of Kalessin už jsou dnes hudebně odepsaná skupina, která do světa pouští pěkné homo-mrdky – však poslední řadová nahrávka „Epistemology“ už je v podstatě neposlouchatelná. V pomyslném souboji obou bratrských formací tedy nyní suverénně vedou Khonsu. Vězte, že i navzdory všemu, co padne níže, má totiž z bratrů Gronbechů mnohem více hudební invence ten s křestním jménem začínajícím na S.

Přesto „The Xun Protectorate“ není bez chyby a opětovně je tu několik nedostatků, jejichž přítomnost mi prostě brání v nadšení. Jako by se Khonsu zbavili neduhů debutu a na druhém albu si našli neduhy jiné. Předně mě nebaví plochý a chladný zvuk, jenž se velké míře podepsal na tom, že jsem zpočátku neměl chuť „The Xun Protectorate“ vůbec poslouchat. Jistěže by leckdo mohl oponovat, že studenost ozvučení souvisí s industriálním laděním muziky Khonsu, jenže takový argument dle mého neobstojí. Pokud by šlo o chladnost v rámci stylu a uměleckého záměru, neměl bych proti tomu vůbec nic. Obzvláště v metalových momentech a obzvláště na kytarách je ta plochost nejznatelnější.

Khonsu

À propos metalové momenty. Právě ony jsou totiž tím, co „The Xun Protectorate“ stahuje dolů. Což o to, deska obsahuje i některé výborné nápady a působivé pasáže, to se zase nestrachujte, zato věřte tomu, že vrcholy přicházejí tehdy, kdy Khonsu ukazují svou elektroničtější tvář. Kytarověji orientované písně jsou totiž vcelku nudné, což se například týká otvíráku „A Jhator Ascension“, paradoxně možná nejnudnější položky celé kolekce. Jako ještě křiklavější příklad nám může posloužit devítiminutová „Liberator“, v níž lze nalézt i výborné chvilky. Ty ovšem přicházejí až se zvolněním, melodiemi, klávesovými linkami, čistými vokály. A od nich posluchače zdržují dlouhé minuty zcela prázdného riffování, které víc nudí, než baví.

Pokud něco z „The Xun Protectorate“ stojí za slyšení, je to jednoznačně až závěr počinu. Suverénní vrchol totiž přichází s osmou „A Dream of Earth“, jejíž atmosféra je doslova kouzelná. V souvislosti s ní bych si dovolil vyzdvihnout i vokály, které jsou na albu rozmanité a kvalitní. Vtipně z toho nejhůře vychází stálý vokalista T’ol, jenž se stará o řev. Levou zadní jej totiž přebíjejí hosté – čisté mužské zpěvy dostal na starost Rune FolgerøAtrox, ženské linky pak nazpívala mně neznámá Eli Karoline Kvendseth. Právě její příspěvky jsou excelentní a právě „A Dream of Earth“ patří k místům, v nichž to bezezbytku dokazuje. Jakmile se zpěvačka někde objeví, okamžitě si krade písničku pro sebe.

Baví mě ale i další dlouhá kompozice, takřka dvanáctiminutová a epičtěji laděná „Toward the Devouring Light“, v níž se dá bez větších problémů strávit i čistě metalové hoblování – snad i proto, že je zde v menšině. Vcelku zajímavá je taktéž „Death of the Timekeeper“, která se vytasí s parádními kytarovými melodiemi. Také některé další písně jako „The Observatory“ či „The Tragedy of the Awakened One“ obsahují dílčí momenty, s nimiž může být posluchač spokojen.

Z pohledu celku mám však stále pocit, že „The Xun Protectorate“ nedopadlo tak dobře, jak mohlo a mělo. Nenechte se zmýlit, některé pasáže jsou excelentní, ale vedle toho se zde nacházejí i poměrně jalové chvilky. Obzvláště zpočátku se nahrávka tvářila jako velké zklamání – podrobnější poslechy sice naštěstí dojem poopravily, ale stále zůstává mírná pachuť a pocit, že Khonsu by měli i navíc. Že by mohli stvořit dech beroucí dílo, kdyby se oprostili od domnělé nutnosti být metalovou skupinou. Snad se tohoto metalového okovu zbaví na třetí desce, stejně jako se mezi prvním a druhým albem zbavili okovů Keep of Kalessin. Jestli ne, dopadne to příště stejně jako „The Xun Protectorate“ a nakonec i jako „Anomalia“ – jako poměrně zajímavá nahrávka s jednou fenomenální písní (zde „A Dream of Earth“, minule „The Malady“), která však měla na víc.

Khonsu


Pain – Coming Home

Pain - Coming Home

Země: Švédsko
Žánr: electro / industrial metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Designed to Piss You Off
02. Call Me
03. A Wannabe
04. Pain in the Ass
05. Black Knight Satellite
06. Coming Home
07. Absinthe-Phoenix Rising
08. Final Crusade
09. Natural Born Idiot
10. Starseed

Hrací doba: 41:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Peter Tägtgren je na metalové scéně natolik známá a vážená osoba, že není třeba jej nějak blíže představovat. Zkrátil bych to jen na to nejnezbytnější, a sice že tento workoholik, který již čtvrtstoletí vede vlivnou severskou deathmetalovou sebranku Hypocrisy, si v posledních dvou dekádách vždycky jednou za čas odskočí ke svému bočnímu projektu Pain. A letos, po pěti letech od vydání posledního „You Only Live Twice“, přišla chvíle, kdy si Peter řekl, že je třeba jeho industriální alter-ego zase jednou oprášit, a výsledkem je novinka „Coming Home“.

Upřímně říkám, že jsem nikdy nepatřil k cílové skupině fanoušků, na něž Pain se svou tvorbou míří, protože spájení elektroniky a metalu mě až na malé výjimky (Nine Inch Nails) nikdy nebralo, i přesto však cestu Pain nezaujatým okem sleduji pravidelně a jsem schopný uznat kvality prvních alb. Po „Nothing Remains the Same“Pain docela baví a tyto desky můžu bez problémů vyslechnout. Bohužel s každým dalším albem vydaným po „Psalms of Extinction“ to jde s Tägtgrenovic projektem z kopce, přičemž samotné dno tvoří prázdné „Cynic Paradise“. Poslední album sice nakoplo Pain na krátký čas zpět do sedla, ale problém jsem viděl ve velmi nedlouhé trvanlivosti. Pro mě je až do dnešních dní „You Only Live Twice“ nahrávkou, již zvládnu vyslechnout jednou a můžu ji v klidu na další měsíce odložit k ledu, protože mě to k ní prostě netáhne.

A toho jsem se bál i v případě „Coming Home“, protože když jsem vyslechl singl „A Wannabe“, tak na mě zapůsobil přesně opačně, než jako by první ochutnávka měl. Místo toho, aby ve mně vzbudil touhu a na „Coming Home“ mě namlsal, tak jsem toho názoru, že to je sračka jako bič, v níž Tägtgren nepřináší nic nového. Základní stavební kameny jeho tvorby, mezi něž patří industriálně klávesový háv, poctivá rytmika a hutné kytarové riffy s melodickými vokály, jsou ke slyšení i v „A Wannabe“, nelíbí se mi však vlezlý refrén, jenž je hned po prvním poslechu dosti otravný.

Oproti starším albům přibylo na „Coming Home“ orchestrálních aranží, jež místy dodávají hudbě Pain na dramatičnosti, a když si vezmu třeba jen zmíněnou „A Wannabe“, tak závěrečná minuta díky nim hravě převyšuje první tři čtvrtiny hrací doby. Co se toho orchestru týče, tak asi nejpatrnější je jeho zapojení v titulní písni „Coming Home“, která patří paradoxně k pomalejším kouskům, jaké se vymykají standardní formulce rychlejšího electro metalu a nezní vůbec špatně. Refrén se povedl, i když samotný hudební podklad není nijak výjimečný, protože stojí a padá s ostřejšími momenty v refrénu, který střídají poklidnější sloky. Za mě je to určitě jedna z povedenějších písní na desce.

Jádro „Coming Home“ je tak tvořeno menší hromádkou klasických Painovských rychlejších hitovek, kam lze zařadit „Call Me“ s hostujícím Joakimem Brodénem ze Sabaton s jeho zbytečným příspěvkem, hutnou „Pain in the Ass“, již si dokážu představit na starších albech, či „Black Knight Satellite“. Do této společnosti lze zařadit i úvodní „Designed to Piss You Off“, jež si v sobě nese velmi překvapivý a hlavně hodně příjemný country odér a okamžitě se i navzdory své velmi primitivní struktuře stala mým oblíbeným momentem alba. Nevyžaduje žádné přemýšlení a hlavně baví. Tak by to dle mého názoru mělo být. Uznávám, že její síla tkví zejména v nečekané country kytarové vyhrávce, ale kvůli solidnímu odpichu, kytarovému riffu a povedenému refrénu ji ve výčtu pozitiv nelze vynechat.

Bohužel s dalšími minutami ztrácí „Coming Home“ na síle, protože přichází bezduchá vyřvávačka jménem „Absinthe-Phoenix Rising“, pochodová „Final Crusade“, na které je nejzajímavější kytara ve stylu Meshuggah ve třetí minutě, a konečně naprosto zbytečná uchcávačka „Starseed“ v samém závěru alba. Ta je ukázkou toho, že Peter ty pomalé balady na posledních plackách neumí tak dobře jako prvoplánové hitůvky, protože tohle je dle mého opravdu vrchol nevkusu. Ten k takto stylizované hudbě možná patří a je nutno brát ohled na to, že je to Peterův boční projekt, v němž ukájí jiné chutě, než na jaké jsme u něj normálně zvyklí, ale tohle se fakt nepovedlo i navzdory těm výše vyzdvihovaným orchestrálním prvkům, jež i ve „Starseed“ dostaly svůj prostor.

Pain

Kdybych měl vyřknout nějaký finální verdikt, tak na jednu stranu musím pochválit Pain za snahu o vytvoření díla barvitého, což ovšem není automatickou zárukou toho, že se podařilo nahrát desku, která by co do hudebních nápadů měla na to, aby dokázala zabavit na delší dobu. Jasně, Pain nikdy nebyli o boření hranic a progresivních strukturách písní, na nichž by se dalo neustále něco objevovat, ale trvanlivost „Coming Home“ se u mě zastavila někde na hranici pátého poslechu. Poté už mi album nemělo co dát a spíše se přiznám, že jsem začal pokukovat po nahrávkách Hypocrisy, na jejichž další pořin bych se těšil daleko víc než na Pain. Bojím se totiž, že za pár týdnů si na „Coming Home“ ani nevzpomenu a to tak upadne někam k „You Only Live Twice“.


qip – On Ephemeral Substrates

qip - On Ephemeral Substrates

Země: Velká Británie
Žánr: death / industrial metal
Datum vydání: 15.9.2016
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 11.10.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Industrial Espionage
02. A Moral Nuance of Coding Stealth
03. Millennium Way
04. Discarded Specimens
05. Payback Ritual
06. Humanity+
07. Ergoregion
08. Teller-Ulam Configuration
09. This Place Is a Tomb

Hrací doba: 59:09

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Popravdě řečeno, nemám moc rád situaci, jaká se mi přihodila s qip. Něco se na první pohled tváří strašně zajímavě, což člověka donutí k poslechu. Jakmile ale dojde k pokusu o podrobnější vstřebání nahrávky, přijde nepříjemné prozření, že to vlastně nic zvláštního není. V posluchači zbude jen hořká pachuť zklamání, že něco, co přece mělo být dobré a co slibovalo skvělý zážitek, je ve skutečnosti nepříliš záživné.

Jednočlenný projekt qip ze Severního Irska zdálky skutečně vypadá, že by mohl nabízet tuze zajímavé poslouchání. Onen jediný člen Maciej Pasiński (pokud by vám jméno moc nesedělo, pak ano, původem to je Polák) se pustil na pole industriálního death metalu. Nikoliv na styl rádoby „industriální“ à la Fear Factory, nýbrž do kombinace death metalu a elektronických žánrů. Ukázka zněla vysoce slibně, tudíž jsem neváhal a vrhnul se na věc. Jak se ovšem záhy ukázalo, s onou ukázkou jsem se zrovna trefil do jedné z těch dobrých pasáží. Takové na desce „On Ephemeral Substrates“ bezesporu jsou, nicméně se ani zdaleka neobjevují po celou hrací dobu – a co hůř, dojde i na regulérní vatu.

Než se dostaneme k nějakým těm podrobnostem, je nutno věnovat ještě krátkou formální poznámku k okolnostem. „On Ephemeral Substrates“ je debutovým albem qip, jež původně vyšlo před rokem, v říjnu 2015. Digitálně a ve vlastní režii. Letos se však materiálu ujala polská firma Arachnophobia Records a poskytla nahrávce regulérní vydání na fyzickém nosiči (konkrétně digipak CD).

Jestli je v něčem „On Ephemeral Substrates“ dobré, pak jsou to zcela jistě ony elektronické momenty. V nich se docela obstojně daří tvořit kosmickou atmosféru a držet posluchače v pozoru. Třeba hned první vteřiny desky, přesněji tedy úvodní pasáž skladby „Industrial Espionage“, mohou být dostatečným důkazem toho, že cit pro tvorbu podobně laděné muziky zde podřimuje. Po jedné space-ambientní minutce nastoupí vcelku příjemný beat, který je posléze vygradován přidáním kytary (zatím ještě nemetalové) a vokálu. Začíná to velmi dobře.

Bohužel, „On Ephemeral Substrates“ je ve finále albem, na němž má stále navrch death metal nad industrialem. Někdy se obě tváře prolínají, jindy se střídají, ale ve všech případech platí jedna nepříjemná věc – zatímco v elektronických pasážích je muzika qip poměrně přesvědčivá a nebojím se říct, že mě baví, death metal je převelice nudný. Sice i v něm je pořád kladen důraz na jakousi mechaničnost a industriální nádech, aby to odpovídalo ladění celého projektu, ale ani tato sci-fi patina nedokáže zakrýt, že v jádru je ten metal prázdný. S trochou nadsázky bych mohl říct, že to vlastně zní, jako by na celém albu hrál jeden tupý riff v jednom ubíjejícím tempu a do toho furt blil jeden jednotvárný průměrný growling. Zatímco u těch riffů je to přeci jen jakási nadsázka (ačkoliv ne úplně velká), v případě vokálu to lze brát doslovně.

Pokud tedy někde Maciej Pasiński projevuje nějakou invenci, jsou to právě industriální ruchy. Nicméně ani s nimi nedokáže zakrýt jalovost deathmetalového základu, byť se o to snaží, seč mu síly stačí. Při kombinaci obou tváří je pak metal natolik nezáživný, že zabíjí i jakýkoliv potenciál industriálna. Výsledek tedy alespoň v mém případě vypadal tak, že jsem po většinu hracího času horko těžko vnímal, poněvadž jsem se pod náporem nudy vždy rychle dostal do posluchačské letargie. Z té mě dokázala probrat jen sem tam nějaká elektronická pasáž, kdy se vypne death metal a začne vykukovat vesmírná nálada. Nicméně ty skutečně přesvědčivé industriální momenty jsou na „On Ephemeral Substrates“ jednoznačně v menšině.

qip

Aby toho náhodou nebylo málo, tak albu škodí i neskromná hodinová stopáž a písně, jejichž hrací doby běžně překračují šest minut (a ve dvou případech trvají dokonce +/- osm minut). Jak již padlo, ty nejlepší momenty na „On Ephemeral Substrates“ jsou dobré a je na nich znát potenciál, nicméně jich zdaleka není tolik, abych byl ochoten desku vstřebávat celou. Byl jsem zvědavý, avšak nakonec se z mého pohledu jedná o nudný počin, jemuž svůj čas nadále věnovat nehodlám. A to nejspíš neplatí jen na „On Ephemeral Substrates“, ale i na qip obecně.