Archiv štítku: industrial metal

Borgne – [∞]

Borgne - Infinity

Země: Švýcarsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 8.4.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. La porte du chaos
02. Peu importe si elle m’aura aveuglé
03. Un temps périt
04. Comme si ça s’arrêtera / Stone
05. I Tear Apart My Blackened Wings pt.1
06. I Tear Apart My Blackened Wings pt.2 / Sun
07. Mis à mort mis à nu
08. Chuter

Hrací doba: 61:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K muzice Borgne jsem měl vždy poměrně vřelý vztah. Dobře, říkat vždy je trochu nadnesené, poněvadž od narození si na téhle kapele neujíždím (a vlastně bych ani nemohl, když vznik Borgne nastal až pěkných pár let po tom, co jsem se vylíhnul). Nicméně když jsem se na tuto švýcarskou formaci narazil, což bylo někdy krátce po vydání alb „II“ a „III“, kterážto obě vyšla roku dva tisíce sedm, poměrně rychle jsem si Borgne oblíbil a sledoval tvorbu tohoto švýcarského projektu i nadále.

Až po objevu Borgne jsem zjistil, že Bornyhake neboli Ormenos je kurevsky aktivní tejpek, jenž má těch projektů asi milion. Už žádný z nich mě nikdy nezaujal takovým způsobem jako Borgne, i když tu a tam se mezi nimi najdou také povedené věci (zejména „Livssyklus“ a „Dodssyklus“ od Enoid… kapely jako Kawir, Cryfemal, Manii nebo Darvaza nepočítám, jelikož nejsou přímo jeho, jen v nich hraje). Podobně už žádné pozdější album Borgne po „II“, „III“ a ještě „IV“ už mě tolik neoslovilo, byť minimálně „Royaume des ombres“ bylo vcelku dobré. Když ale chci poslouchat Borgne, vždy se vrátím ke starším majstrštykům.

Letošní novinka „[∞]“ na tomhle stavu nic nezmění. Ani nemůže s ohledem na to, jakou změnu přináší. Není to první obrat v diskografii Borgne, lze vzpomenout kupříkladu výraznou změnu soundu mezi „III“ a „IV“. Tentokrát jsem však z aktuálního zvuku lehce rozpačitý. Lehce v tomto případě neznačí eufemismus, skutečně tomu tak je – nejsem vyloženě zklamaný a nemůžu album odsoudit jako shit, ale určité rozčarování a neuspokojení cítím. Snad to bude i tím, že na „[∞]“ jsem se tentokrát opravdu těšil. Zajímavý název, dobrý obal, Avantgarde Music jako vydavatel. Dost odlišná situace od doby, kdy vycházelo minulé „Règne des morts“, já to bral bez výraznějšího nadšení a album poslouchal až za dlouhé měsíce.

Výraznou změnu s dost velkou pravděpodobností přineslo i rozšíření sestavy. Borgne byl vždy jednočlenný projekt. Metalové archivy sice uvádějí nějaké bývalé členy, ale já osobně nemám ponětí, o koho jde, kdy měli v kapele hrát a případně na jakých nahrávkách se podílet. Borgne prostě znamená Bornyhake a tím to hasne. Na koncerty má sice nějaké „poskoky“, ale lídr byl vždy zřejmý. Loni však do stálé sestavy přibral klávesistku Lady Kaos, která už několik let patřila ke koncertní výpomoci.

A na „[∞]“ to lze cítit, protože ta deska je – když to řeknu hodně hloupě – víc „holčičí“. Přibylo klidnějších pasáží, kdy sice stále může hrát kytara, ale je to spíš takový relax, nikoliv výzva, jakou by měl extrémní metal být. I klávesy hrají větší roli, stejně jako čitelné melodie, nějaké ty sbory, dokonce i čistý vokál v poslední třetině „I Tear Apart My Blackened Wings pt.1“. Podobně lze brát i třeba „Un temps périt“ anebo finální „Chuter“, byť druhou jmenovanou je možno chápat i jako velmi dlouhé outro. Nic z toho není vyloženě neposlouchatelné, dokonce ani ten moment s čistým vokálem není vyslovený fail, jakkoliv k mým oblíbeným pasážím alba určitě nepatří (diplomaticky řečeno). Zároveň to ale není nic, co by chtěl poslouchat od Borgne nebo co mě svou kvalitou dokázalo přesvědčit o smysluplnosti takového posunu, jako se to kdysi podařilo na „IV“.

Borgne

Na druhou stranu, „[∞]“ stále nemá průměrnou úroveň, taková vypadá jinak. Vlastně jej ani nepovažuju za špatné album, spíš za album, jehož přístup se mi z různých důvodů netrefil úplně do noty, ale pořád si na něm dokážu najít nějaké povedené pasáže a nápady. Na to je ostatně Bornyhake asi příliš ostřílený borec, aby mezi lidi pustil kardinální pičovinu. V momentech, kdy se hraje (na poměry desky) ostřeji, klávesy mají víc chladně industriální než melodickou roli a i vokál přitlačí na pilu, je to v cajku. Konkrétně bych vyzdvihnul hlavně úvodní „La porte du chaos“ a čtvrtou „Comme si ça s’arrêtera – Stone“, jejíž elektronické finále mi udělalo radost. Kdyby se takových momentů na „[∞]“ nacházelo víc, měl bych ještě větší radost. Takhle jsem to přešel a vracet se už nebudu.


Gorgonea Prima – Brownfields

Gorgonea Prima - Brownfields

Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Metalgate

Tracklist:
01. Brownfields
02. The Snow Falling Up
03. Fight or Fall
04. The Worker’s Song
05. Black
06. The Will Cancer
07. Lebenfraktur
08. Steeldust Cocaine
09. Fuel My Fire [The Prodigy cover]

Hrací doba: 42:55

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Dovolím si tvrdit, že když kladenské duo Gorgonea Prima vydalo v roce 2010 svou dlouhohrající prvotinu „Black Coal Depression“, tak šlo o nahrávku, která na domácí metalové zarezonovala poměrně silně. Zčásti určitě už jen z toho titulu, že industriální black metal se v českých zemích příliš neprovozuje, ale zčásti nepochybně i díky svým kvalitám, které byly dost vysoko. Asi nemá smysl si nalhávat, že „Black Coal Depression“ patří ke stěžejním dílům domácího black metalu, ale jistý otisk myslím zanechalo a i s odstupem času je to dost povedená záležitost. Přinejmenším skladba „Corroded Landscape“ je dodnes působivá a v hlavě ji mám stále.

Mohlo se zdát, že na Gorgonea Prima čeká zajímavá hudební budoucnost, k níž vykročili takříkajíc pravou nohou. Následující roky však byly všelijaké. Kapelu opustil Tyrael, na jehož místo Hogath musel sehnat nového parťáka Ripleyho. Koncertování probíhalo spíše sporadicky, což mi přišlo docela škoda s ohledem na to, jak vizuálně nevšední živá vystoupení skupiny jsou.

A co bylo nejnepříjemnější – druhá deska byla dlouho slibována a stejně dlouho odkládána. Vzpomínám si, že už někdy v roce 2012 Gorgonea Prima prezentovali nové skladby živě a zveřejňovali nějaká dema. V roce 2015 hlásili osm dokončených písní a tuším, že dokonce i vydání počinu. Přesto uběhly další dva roky a celkově sedm let od debutu, než „Brownfields“ spatřilo světlo světa.

S každou další cifrou v kolonce letopočtu rostla i netrpělivost a očekávání, přímo úměrně tomu, jak „Black Coal Depression“ zrálo a dokazovalo svou zajímavost i v rámci testu časem, jenž patří k těm nejpřísnějším. A co bychom to dále prodlužovali – „Brownfields“ vysokým očekáváním nedostálo.

Na jednu stranu „Brownfields“ není jednoznačně hloupá deska a dají se tu nalézt i nějaké povedené pasáže. Mám ovšem pocit (možná mylný, kdoví…), že ty nejlepší skladby jsou ty nejstarší, které Gorgonea Prima prezentovali už někdy v roce 2012. Z „The Worker’s Song“ a především z vypalovačky „Steeldust Cocaine“ dýchá ta chladná odtažitá industriální atmosféra, jakou jsem si já osobně představoval. Právě v těchto momentech mám z „Brownfields“ podobné pocity jako z šedivého obalu nahrávky, který se jen tak mimochodem po mém soudu povedl (i když bez jakýchkoliv nápisů by mu to myslím slušelo ještě víc).

Každopádně přesně takováhle nálada mi v ostatních písních trochu chybí, což je přesně ten důvod, proč mám z celé desky dost rozporuplné dojmy. Kupříkladu úvodní titulní věc „Brownfields“ začíná dost slibně – mám tedy na mysli moment, kdy se rozjede samotný song, nikoliv trochu zbytečné intro, v němž zazní několikavteřinové úryvky několika slavných fláků jako namátkou „Welcome to the Jungle“ nebo „Enter Sandman“. Nedlouho po nadějném ostřejším úvodu se ale do písně vkradou na můj vkus příliš „hodné“ klávesové motivy, zpomalení příliš nefunguje a obecně mi přijde, že Gorgonea Prima svou muziku zbytečně změkčují (pardon – experimentují), než aby přitlačili na pilu a vytřískali pořádnou industriální beznaděj. Schopnosti na to by byly, jak ukazují ty některé pasáže, v nichž kýžená odtažitá nálada probleskuje.

Gorgonea Prima

Příliš mě neoslovuje ani třeba „Fight or Fall“, ale úplné dno přichází až s pátou „Black“. Tady nehodlám chodit kolem horké kaše, v tomhle prostě vidím velký přešlap, protože kýč a kvazi-romantika jsou ty úplně poslední věci, jaké bych chtěl v industriálním black metalu slyšet. Vůbec nefunguje ani hostující ženský vokál, což kurevsky zamrzí, když si vzpomenu, jak šikovně jej Gorgonea Prima dokázali využít v již jmenované „Corroded Landscape“ na debutu. Tenhle song mě hodně rychle začal příšerně srát a taky jsem jej hodně rychle začal při poslechu přeskakovat…

…a rovnou jsem k tomu přidal i následující „The Will Cancer“, kde mě taky irituje připosraný začátek a vokály. Nebrat. Aby toho nebylo málo, pánové si dle mého skromného názoru mohli odpustit i finální předělávku „Fuel My Fire“ od The Prodigy, jejíž rozjařeně taneční rytmus k industriálnímu black metalu prostě nepasuje, sorry…

Zpočátku mě poslech „Brownfields“ vytáčel opravdu exkluzivně a zklamání bylo obrovské. V momentě, kdy už jsem začínal otupovat a zvykat si, jsem se rozhodl si připomenout „Black Coal Depression“, což novince definitivně zlomilo vaz. Až přímé srovnání s debutem mi totiž definitivně otevřelo oči a ukázalo, jak moc si Gorgonea Prima oproti své prvotině pohoršili. Všehovšudy jsou tu jen dva dobré songy („Steeldust Cocaine“, „The Worker’s Song“), ale ten zbytek se pohybuje od věcí, které by byly tolerovatelné leda jako nejslabší položky tracklistu, až po vyloženě nepovedené kusy. A to hodně bolí, když vezmu v úvahu, že „Brownfields“ pro mě bylo jedno z nejvíc očekávaných alb domacího metalu posledních let. Hrubé zklamání.


Iperyt – The Patchwork Gehinnom

Iperyt - The Patchwork Gehinnom

Země: Polsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Phantom Black Dogs
02. From Nowhere to Nowhere
03. What Man Creates
04. With Eyes Wide Shut
05. Devil’s Violent Breed
06. These Walls (Have Seen)
07. Scars Are Still Sexy
08. Primitive Darkness
09. Mindtaker
10. Worms of the Modern World
11. Checkmate, God!

Hrací doba: 45:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Myslím, že si klidně mohu dovolit říct, že první nahrávky polského komanda Iperyt jsou docela kult. Katovická úderka, která je personálně propojena s formacemi jako Infernal War nebo Mastiphal, totiž na svém prvním ípku „Particular Hatred“ a dlouhohrajícím debutu „Totalitarian Love Pulse“ vytvořila nelítostný industriálně blackmetalový námrd. Muzika se s ničím a nikým nesrala a sypala až běda ve zběsilých rychlostech poháněných agresí a nenávistí.

Poté se Iperyt na nějakou dobu odmlčeli, aby s dalším počinem přišli až po pěti letech. Vzpomínám si, jak jsem se tenkrát na „No State of Grace“ těšil jak malej fakan, a poté přišlo zklamání. Iperyt změkli, už to nebyl ani zdaleka takový zlý nájeb, dokonce se objevily i, ty vole, nějaké stravitelnější songy!

Musím říct, že čas „No State of Grace“ prospěl a názor poopravil. Je evidentní, že nejde o tak zběsilou jízdu jako u předešlých počinů, ale špatná placka to také není. Nakonec jsem si k ní cestu našel, když jsem přestal lpět na tom, aby Iperyt zabíjeli stejně jako v letech 2005-2006. Také musím zmínit, že „No State of Grace“ dost pomohl poslech z vinylu, protože z krvavě rudého asfaltu ta muzika nakopává o dost víc. Pro zájemce mohu zmínit, že na YouTube se nachází celá deska nahraná ve vinylu ripu, a už takhle z webového přehrávače je zřejmé, že ten rozdíl oproti CD vydání je výrazný.

Po „No State of Grace“ si Iperyt opět dali oraz na delší dobu, takže letošní novinka „The Patchwork Gehinnom“ vychází bez tří měsíců po sedmi letech. Tentokrát mi již bylo jasné, že očekávat návrat k rané tvorbě by asi bylo naivní, spíše jsem předpokládal, že jestli bude mít novinka k nějakému předešlému počinu nejblíže, bude to právě druhá řadovka. A tak to také je.

Zdá se mi, jako kdyby Iperyt na „The Patchwork Gehinnom“ změkli o další kousek. Byť třeba hned úvodní „Phantom Black Dogs“ nějakou tu syntetickou sypanici nabídne, rozhodně se nejedná o konstantní nátlak, spíše lokální vzepětí. Celkově mi připadá mi, jako kdyby těch skutečně agresivních pasáží zase o něco ubylo. Navíc bych řekl, že ani tyto vzácné chvilky nestínají kebule takovým způsobem, jak bych si osobně představoval. To už víc nakopávají rytmicky výrazné kusy jako třeba druhá „From Nowhere to Nowhere“, kterou bych si nebál zařadit k nejzajímavějším trackům „The Patchwork Gehinnom“.

Novinka dále nabízí několik poměrně povedených věcí, paradoxně jsou to především ty (relativně) klidnější věci jako třeba „Scars Are Still Sexy“ (jasný odkaz na minulé album) nebo „Checkmate, God!“. Docela mě baví i „With Eyes Wide Shut“ a taková „Mindtaker“ se zase blýskne asi nejvýraznějším samplem z celého alba. Nicméně si nalijme čistého vína. Kapela, jejíž hudba kdysi vraždila svou nekompromisností, dnes hraje v polohách, kdy není ničím víc než jen vcelku pohodovým poslechem. Vlastně nějaký zásadní problém s „The Patchwork Gehinnom“ nemám, poslech mě vůbec nesral – naopak, je to v cajku. Je to ale dostačující výsledek na skupinu formátu Iperyt? Neměla by to snad formace, jež má na kontě šlehy jako „Particular Hatred“ nebo „Totalitarian Love Pulse“, hrnout na trochu jinačí úrovni?

Uvidíme, třeba i „The Patchwork Gehinnom“ projeví svoje kvality až s větším časovým odstupem, podobně jako u „No State of Grace“. Nyní ale nemám ten pocit, že by mě novinka Iperyt posluchačsky uspokojovala takovým způsobem, jakým jsem si sliboval. Prostě tomu cosi schází, i když nedokážu říct přesně co (snad vyjma větší extremity), poněvadž formálně je vše v pohodě. Pro mě nejslabší ze tří dosavadních řadovek.


Progenie terrestre pura – oltreLuna

Progenie terrestre pura - oltreLuna

Země: Itálie
Žánr: cosmic black metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. [.Pianeta.Zero.]
02. [.subLuce.]
03. [.oltreLuna.]
04. [.Deus.Est.Machina.]
05. [.Proxima:B.]

Hrací doba: 55:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

Italové Progenie terrestre pura za sebou možná nemají nijak zásadně dlouhou kariéru, ale jedna věc je nesporná – těch několik málo počinů, které prozatím vytvořili, se zcela jistě může pochlubit jistou zajímavostí. Začalo to už na dlouhohrajícím debutu „U.M.A.“ z roku 2013 (jemu předcházelo ještě jedno dvoupísňové demo, na jehož základě si kapelu vytáhli Avantgarde Music, ale oba zdejší songy se znovu objevily i na první řadovce). Ta kromě nádherné obálky nabídla i velmi dobrý kosmický black metal, jenž vlastně nebyl lehce stravitelný, na první poslech nenabízel příliš záchytných bodů, ani nedokázal ničit silou Darkspace, ani nedokázal hned napoprvé pohltit výraznou atmosféru. Jednoduše, vypadalo to jako nenápadná nahrávka, ale s postupem času dokázala nádherně rozkvést a ukázat, že v žádném případě není prázdná nebo zbytečná.

Ještě výše však Progenie terrestre pura vystoupali se svým následujícím počinem. „Asteroidi“ (2014) je možná pouhé minialbum, ale kurva, takhle nádhernou záležitost aby člověk pohledal! Italové zde uhnuli ze své vytyčené cesty, kteroužto je již zmiňovaný vesmírný black metal, a vyzkoušeli si (bohužel!) jednorázový experiment. Kosmos sice neopustili, ale tentokrát se do něj vydali prostřednictvím žánrů jako ambient, psybient nebo IDM. Pouhé dvě skladby daly dohromady 25 minut ohromně působivé muziky, až mě bez nadsázky zamrzelo vědomí toho, že příště se Progenie terrestre pura opět vrátí ke kytarové hudby.

Ono „příště“ nastalo v letošním roce. Druhá řadová deska nese název „oltreLuna“ a opětovně se může pochlubit fantastickým přebalem. Nemůžu si pomoct, ale mě prostě tyhle vesmírné výjevy strašně berou. Fotkou skupiny už sice tak jednoznačně přesvědčen nejsem, ale i tak – první vizuální dojem je nanejvýše kladný. Všichni ovšem víme, že nejdůležitější to, co se skrývá až pod tou vizuální slupkou, to jest hudba.

Jak jsem již předeslal, Progenie terrestre pura se na „oltreLuna“ „vracejí“ ke kosmickému black metalu. Což není vůbec žádné překvapení, jelikož už někdy v roce 2014 avizovali, že styl „Asteroidi“ je pouze jednorázovou záležitostí a že příště bude zase metal. Na jednu je to škoda, poněvadž „Asteroidi“ je stále vrcholným počinem v portfoliu Italů, ale to vůbec neznamená, že by „oltreLuna“ byla špatná deska.

Progenie terrestre pura

Do jisté míry lze vlastně o „oltreLuna“ mluvit podobně jako o „U.M.A.“ – taktéž se nejedná o nahrávku, jež by svému posluchači servírovala chytlavé a zapamatovatelné momenty jak na běžícím páse. Však co také čekat, když si hned tři kompozice z pět naprosto hravě poradily s desetiminutovou hranicí (finální „[.Proxima:B.]“ dokonce se čtvrthodinovou) a zbylé dvě písně trvají okolo osmi minut. Ale to vůbec nemusí být špatně. Řekněme, že produkce Progenie terrestre pura je určena těm trpělivějším z nás, kdo k docenění alba nepotřebují šlapající sloky, hitové refrény a další obligátní atributy standardní písničkové struktury.

I s očekáváním přesně takového stavu ovšem musím říct, že se „oltreLuna“ rozjíždí trochu vlažnějším dojmem. Netvrdím, že jsou „[.Pianeta.Zero.]“ a „[.subLuce.]“ špatné záležitosti – vždyť obě ve svém středu dokážou vytáhnout skvělou pasáž a obě se blýsknou i některými úžasnými kytarovými melodiemi. Jen mi přijde, že obecně vzato pořád až příliš lpí na metalu. A hlavně – samy o sobě jsou vlastně velice dobré a dost vysoko nad průměrem, pouze ztrácejí v porovnání s tím, co přijde vzápětí.

Až s nástupem tří více jak desetiminutových kompozic „[.oltreLuna.]“, „[.Deus.Est.Machina.]“ a „[.Proxima:B.]“ dochází k plnému posluchačskému uspokojení, v němž se to jen hemží skvělými nápady. Některé z nich bych se dokonce nebál označit za skutečně skvostné. Je vidět, že v Progenie terrestre pura opravdu dřímá talent jak hrom, poněvadž určité pasáže nahrávky jsou fantastické. O síle kapely ostatně svědčí i schopnost zakomponovat do alba množství dalších nežánrových vlivů, aniž by celek přestal dávat smysl. Což o to, elektronické elementy asi příliš nepřekvapí – vzhledem ke stylu i vzhledem k „Asteroidi“ – ale že se nějaké pasáže nebojí až ethno prvků, to jsem už úplně nečekal.

Vzato kolem a kolem tedy mohu Progenie terrestre pura za jejich druhou desku jen pochválit. Myslím, že nyní už není třeba pochybovat o tom, že předcházející počiny byly pouhým náhodným vzepětím tvůrčích – ta kapela vážně umí. Nijak nepopírám, že na vrcholu pro mě stále zůstává dech beroucí „Asteroidi“, ale to nic nemění na skutečnosti, že „oltreLuna“ rozhodně stojí za slyšení a neměli byste si ji nechat proklouznout mezi prsty.

Progenie terrestre pura - oltreLuna


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


Zaraza – Spasms of Rebirth

Zaraza - Spasms of Rebirth

Země: Kanada / Ekvádor
Žánr: industrial / doom metal
Datum vydání: 28.5.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Church of Gravity
02. Maskwearer
03. Imti Raymi
04. Blood.ov.Psychiatrists
05. Roadkill to You
06. Wulkan

Hrací doba: 38:21

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Zaraza není příliš známou formací, alespoň mně to tak přijde. Kapela vznikla již před drahně lety a sama sebe nazývá pionýry experimentálního sludge / doom metalu, ale já osobně jsem tohle jméno až donedávna vůbec neznal a nikdy dříve jsem nezaznamenal, že by někdo jako oni měl mít nějaký vliv na rozvoj jakékoliv (sub)scény nebo že by inspiroval množství dalších skupin k tvorbě podobně laděné hudby. Kdo ví… možná jsem jen špatně koukal a skutečně ignoroval nějaký kult, možná jde jen o přeceňování sebe sama ve styl „hraju dlouho = jsem legenda“. Ale to ať posoudí někdo jiný, kdo v tom má dostatečný přehled.

Já mohu posloužit jen snůškou suchých objektivních faktů, dle nichž začala historie Zaraza již v raných devadesátých letech. Skupina fungovala až do roku 2006, kdy se rozpadla, nicméně za tohle poměrně dlouhé časové období stačila vydat pouhé dvě dlouhohrající desky – „Slavic Blasphemy“ (1997) a „No Paradise to Lose“ (2003). Obnova činnosti přišla v roce 2015. Kromě toho se Zaraza v mezičase přetvořila z kanadské formace na mezinárodní projekt na dlouhou vzdálenost mezi Kanadou a Ekvádorem. Co je ale nejdůležitější, reunion letos vyústil ve třetí řadové album, jehož název zní „Spasms of Rebirth“. A musím říct, že čistě na jeho základě mě Zaraza o své (domnělé?) legendárnosti tedy nepřesvědčila.

Na první poslech vlastně „Spasms of Rebirth“ nezní nezajímavě. Posluchače přivítá hutný odlidštěný industriálně metalový sound v pomalém drásavém tempu. Docela z toho smrdí Godflesh, ale nakonec proč ne, taková hudební forma mi smysl dává a poskytuje slibné pole pro vytvoření dostatečně ohavné a snad i působivé nahrávky.

Jenže se tak neděje. Zaraza totiž všech šest skladeb na „Spasms of Rebirth“ pojali natolik podobně, až skoro stejně. Chladný kovový zvuk, táhlé doomové riffy, hutná baskytara, blátivé vokály a vždy zcela totožné tempo. K tomu přidejte, že každá píseň stojí vesměs na jednom motivu, který se omílá furt a furt dokola. Což není zrovna slast, když vezmeme v úvahu, že nejkratší song má pět a půl minuty a ten nejdelší osm a půl minuty. Výsledkem je strašná jednotvárnost, z níž pramení i jeden z největších zabijáků dobrého poslechu – nuda.

„Spasms of Rebirth“ mi tím pádem přijde jako dosti ubíjející album, ale ne v tom potenciálně dobrém slova smyslu, kdy se myslí negativistické emoce pramenící z hudebního obsahu, nýbrž skutečně nuda. Ani jedna ze šesti přítomných písniček mě nedokázala výrazněji zaujmout, utkvět v paměti, neřkuli něco předat. A taková konstelace mi nedává příliš prostoru pro jakoukoliv shovívavost při hodnocení. Ta nahrávka je prostě strašně slabá, nezáživná, těžkopádná, mdlá, únavná, až stařecky unavená. Prostě o ničem.

Ze zvědavosti jsem ještě vyzkoušel letmo poslechnout oba staré počiny Zaraza a na první pokus mi oba přišly výrazně lepší než „Spasms of Rebirth“. Na „Slavic Blasphemy“ jsem našel fajnový oldschoolový industrial občas podpořený kytarou, „No Paradise to Lose“ na mě působilo tak na půli cesty mezi debutem a letošním počinem, akorát kompozičně a kvalitativně mnohem zajímavější než „Spasms of Rebirth“. Tím spíš se nabízí otázka, nakolik byl návrat Zaraza smysluplný, když, jak se zdá, dvojice na svou starší tvorbu nedokázala navázat důstojně. Ale když nic jiného, alespoň jsem díky tomu jméno skupiny zaregistroval, což nemusí být k zahození, jelikož ty staré věci se tváří, že za podrobnější průzkum stát budou. Samotnému „Spasms of Rebirth“ však nemá smysl věnovat pozornost.


Drug Honkey – Cloak of Skies

Drug Honkey - Cloak of Skies

Země: USA
Žánr: industrial doom / death metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Pool of Failure
02. Sickening Wasteoid
03. Outlet of Hatred
04. (It’s Not) The Way
05. The Oblivion of an Opiate Nod
06. Cloak of Skies
07. Pool of Failure (JK Broadrick remix)

Hrací doba: 50:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Na jméno Drug Honkey jsem svého času narazil díky tomu, že zde v určitou chvíli působil jeden malý feťáček známý jako Blake Judd. Lídr Nachtmystium ovšem v Drug Honkey nikdy nebyl stěžejní postavou, pouze se tu mihl a jako host se podílel jen na jednom albu „Ghost in the Fire“ (2012). Nicméně myslím, že jeho jméno, které má navzdory nechvalně proslulým rip-off praktikám v undergoundu stále zvuk, k Drug Honkey přinejmenším přitáhlo nějakou pozornost.

V posledních letech však o zámořské čtveřici nebylo příliš slyšet. Doposud poslední deskou bylo právě „Ghost in the Fire“, které je nyní staré už celých pět járů. Což ale naštěstí neznamená, že by to kapela zabalila – důkazem budiž skutečnost, že už je venku nová (celkově pátá dlouhohrající) fošna „Cloak of Skies“, již Drug Honkey pustili do světa s doposud nejohavnější obálkou ve své diskografii – jejím autorem je jen tak mimochodem známý italský kreslíř Paolo Girardi (Inquisition, Diocletian, Power Trip).

Zdráhal bych se ovšem tvrdit, že je „Cloak of Skies“ největší humus i po hudební stránce. Spíš bych řekl, že třeba zmiňované „Ghost in the Fire“ bylo ještě o kousek hnusnější, ale jak už to tak bývá, vše je relativní. „Cloak of Skies“ totiž na tradici zvrácenosti předcházející tvorby Drug Honkey navazuje důstojně a opětovně se tedy jedná o odpornou pomalou prasárnu určenou otrlejším (nikoliv však těm úplně nejotrlejším – zase to nepřehánějme, protože existují i ještě chlívky) posluchačům. A to je jenom dobře, vždyť od kapel jako Drug Honkey přece chceme nechutnou, zvrhlou a negativní temnotu. Jestli chce někdo nějakou rozjuchanou pohodovku, tak ať ten pičus radši táhne zdechnout do škarpy s Avantasií ve sluchátkách.

Až doposud padala slova, která jistě vzbudila zvrácené choutky u všech příznivců hudebního zla. Je ovšem nutné zmínit, že pokud byste čekali agresivní bestiální námrd, budete zklamáni. Drug Honkey na to jdou přesně z druhé strany a jejich produkce je naopak pomalá a trýznivá, táhne se jak mrtvolný puch z tlejícího těla, ale o to neodbytněji se dokáže zadrat pod kůži a zalézt za nehty. Když někomu ustřelíte palici brokovnicí, bude z toho bordel, hromada krve, bude to na zvracení, ale oběti to bude jedno, ta to bude mít okamžitě za sebou – teprve při pomalém mučení si onen nešťastník patřičně užije. A přesně na takovém principu „Cloak of Skies“ funguje. Představte si chladnou odtažitost Godflesh, zpomalte ji na minimum, pokapejte hnisem, a přiblížíte se tomu, co Drug Hokey produkují.

Drug Honkey

Na druhou stranu, ne všechno je nutně dokonalé. Hned úvodní skladba „Pool of Failure“ dle mého mohla dopadnout lépe. Některé její motivy se sice slušně zarývají, ale posluchače nedokáže zadusit s takovou přesvědčivostí, s jakou se to daří následujícím kusům. O trochu lépe myslím vyšel industriálněji pojatý remix od Justina Broadricka (Godflesh, Jesu a hromada dalších projektů) přilepený na závěr „Cloak of Skies“.

Od druhé „Sickening Wasteoid“ s výtečným „industriálním slajdem“ už ale deska maká bez větších zádrhelů. Basa duní jako smrt, kytary i vokál naberou kýženou ohavnost a vše je na svém místě. „Outlet of Hatred“ je relativně podobná „Pool of Failure“, ale je o malinko lepší. To nejlepší nabízí druhá půlka alba – „(It’s Not) The Way“, desetiminutová zfetovanost „The Oblivion of an Opiate Nod“ a titulní „Cloak of Skies“, která se blýskne bezútěšnými saxofonovými tóny v podání hostujícího Bruce Lamonta (Yakuza, Corrections House), jsou přesně tím, co chci od Drug Honkey slyšet.

>

„Cloak of Skies“ je určitě výborná deska, na čemž nic nezmění ani skutečnost, že minulé „Ghost in the Fire“ mě sešrotovalo s ještě větší nekompromisností. Přesto je i nejnovější dílko Drug Honkey počinem, jejž byste neměli minout, chcete-li si zkurvit den.


Turmion Kätilöt – Dance Panique

Turmion Kätilöt - Dance Panique

Země: Finsko
Žánr: industrial / electro metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Osasto-A Records

Tracklist:
01. Dance Panique
02. Veren maku
03. Surutulitus
04. Kyynelten tanssi
05. Uhriveri
06. Vihko
07. Pienet pirut
08. Viha
09. Kuoleman marssi
10. To Be Continued, Kohtaus 3

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
web / facebook

Za Turmion Kätilöt se nikdy nechodilo s vidinou hlubokého transcendentálního zážitku nebo s očekáváním působivé hudby s metafyzickým přesahem do vyšších sfér nevědomí. Tihle finští magoři jsou totiž synonymem pro nevázanou zábavu v tanečně metalovém rytmu. Samozřejmě, když na jejich tvorbu budeme uplatňovat měřítka uměleckých kvalit, jen těžko nám vyjde něco jiného než brak. Nicméně žehrat na absenci filozofických textů plných metafor a podobenství by v tomhle případě byla úplná píčovina. Však víte, jak se to říkává – budete-li rybu posuzovat podle její schopnosti šplhat na stromy, vždycky vám vyjde, že je neschopná.

Vidlo-metloši, kteří nevidí dál než k Pain, se tomuhle prohlášení nejspíš budou divit, ale Turmion Kätilöt je ve svém ranku prostě špica. Však mi ukažte kapelu, která zvládne hrát takhle laděný chytlavý industrial metal podobně zábavně jako právě tahle parta okolo MC Raaka Peeho! Turmion Kätilöt totiž ukazují, že kombinaci kytarových riffů a elektronických spodků lze udělat i vkusně, aniž by se to zvrhlo ve výlet umaštěných metalistů na vesnickou diskošku. A přitom se pořád nejedná o nějakou „dospělou“ záležitost. Poznávacími znameními Turmion Kätilöt je totiž šílená zábavná jízda, prudce taneční rytmus, kulervoucí refrény a nadstandardní dávka nadhledu.

„Dance Panique“ svým tvůrcům ostudu naštěstí nedělá. Novinka fanouškům nabízí přesně to, na co si poslední roky od Finů zvykli, takže lze v pohodě tvrdit, že se jedná o další standardní placku novějších Turmion Kätilöt. Ostatně na své dva předchůdce „Technodiktator“ (2013) a „Diskovibrator“ (2015) přímo odkazuje nejen hudebně, ale i zhovadilým obalem s tanečním motivem (tentokrát doslova) a v neposlední řadě i posledním songem „To Be Continued“, jenž má nyní v podtitulu trojku. Takové prohlášení ale nechápejte nějak špatně – přesně tohle je totiž tím, co chci od Turmion Kätilöt slyšet, takže mi to nejenže nevadí, ale dokonce jsem spíš rád, že Finové nevymýšlejí žádné kokotiny a soustředí se na to, co jim jde nejlépe – na naservírování další kopy nakažlivých hitovek.

No, když už začal mluvit o hitovkách, slušelo by se taky nějaké konkrétní zmínit. Na „Taneční panice“ u mě osobně vedou „Surutulitus“, „Pienet pirut“, „Kuoleman marssi“ a především „Kyynelten tanssi“, což je dle mého skromného názoru největší pecka novinkové kolekce. Jinak ale všechny jmenované kusy nemají problém předvést parádní refrény a kromě nich je povedená třeba i titulní „Dance Panique“ (tu provází i opětovně ujetý klip – tentokrát s taneční verzí Mortal Kombatu) nebo třetí díl „To Be Continued, Kohtaus 3“. „Uhriveri“ nabídne úchylné melodie a taková „Vihko“ zase ukáže, že to jde i pomaleji a že Turmion Kätilöt zvládnou pracovat i s dámským vokálem (není to ale jediný případ na albu), aniž by se jim to zvrhlo v kýčovitou mrdku. Abych to tedy shrnul, vesměs se mi líbí všechny songy, jaké si Finové na „Dance Panique“ připravili; snad pouze druhá „Veren maku“ s výraznější kytarou je trochu slabší a ani ten refrén není taková šleha, jak bych si představoval, ale pořád není problém to přežít.

Turmion Kätilöt

Jistě, Turmion Kätilöt je pořád jenom oddechová kapela – a tak je také nutno k ní přistupovat. Jestli se ale chcete pobavit, „Dance Panique“ umí důstojně posloužit. Důstojně? Rozhodně ano. Právě to je jedna z věcí, díky níž si Turmion Kätilöt cením – sice hrají formálně „tupý“ chytlavý metal, ale daří se jim to s takovou lehkostí a takovým způsobem, že u toho z posluchače nedělají debila. Což v překladu znamená, že je jejich produkce zábavná, i když máte trojciferné IQ. Myslím, že takhle nějak chtěli znít třeba čeští Liveevil na svém loňském albu, a šeredně selhali. Turmion Kätilöt ovšem v místech, kde si většina ostatních kapel nabíjí držku na primitivnosti a lacinosti, s přehledem dokážou roztancovat. Corpsepaint, hřeby, disco.


War for War – Illud tempus

War for War - Illud tempus

Země: Česká republika
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 10.4.2017
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Světlo přítomnosti
02. V těžní kleci květ
03. Illud tempus
04. Zajištěná cesta
05. Černé duše mráz
06. Expanze důlních stěn
07. Zápary a ohně
08. Selhání

Hrací doba: 39:29

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Metalgate Records

Morbivod je jméno, jaké snad není nutno zevrubně představovat – asi každý, kdo se aspoň trochu pohybuje v českém metalovém rybníčku, na tohohle chlapíka z Plzně nějakým způsobem narazil. Což ovšem nevypovídá vůbec nijak o kvalitě jeho tvorby – vypovídá to pouze o tom, že co se hudby týče, je to zjevně pracovitý člověk. Ale i to si zaslouží určité uznání.

Asi je zbytečné tu vykládat, že se Morbivod různým způsobem podílí na x kapelách. Vystačíme si pouze se suchým konstatováním, že vlastně každá z nich je svým způsobem něčím zajímavá, což platí i o War for War. Tento projekt si prošel zajímavým vývojem a od agresivního black metalu ve stylu Marduk se dostal až k industriálnímu blacku s neotřelou hornickou tématikou. Obecně vzato mi však Morbivodova hudba přijde zbytečně nadceňovaná… samotnému je mi něčím sympatická, neupírám jí jakési specifické fluidum a přistoupí-li člověk na tu hru, má to něco do sebe, ale když se podívám kritickým okem bez berliček typu „na české poměry“, tak těch skutečně dobrých alb má Morbivod na kontě minimum. Minulá „Věž smrti“ ovšem dle mého názoru patřila k těm lepším.

Tím spíš zamrzelo, že byla činnost War for War po vydání nejlepší desky projektu ukončena. Tak nějak jsem ale už tehdy tušil, že někdy v budoucnu k obnově dojde – došlo nejprve nakrátko v roce 2013 na několik koncertů a pak loni, přičemž výsledkem onoho druhého návratu je i čtvrtá řadová nahrávka „Illud tempus“. Po jejím náslechu si však nemůžu pomoct a musím se zeptat – nebylo by nakonec lepší, kdyby jméno War for War zůstalo spát a zbyla po něm jen důstojná vzpomínka?

Nebudu chodit kolem horké kaše – „Illud tempus“ je zklamání. Novinka sice formálně víceméně pokračuje ve stylizaci i stylu, jaký byl plně rozvinut na „Věži smrti“ (ačkoliv ubylo industriálního chladu), ale je to takové… nevím, jak to přesně pojmenovat. Když to nazvu lacinější verzí minulého alba, nebude to mé pocity vystihovat přesně, ale bude se to tomu blížit.

Mnohé pasáže mi připadají takové humpolácké, skoro jako kdyby to hrála nějaká zábavovka, nikoliv člověk, jenž patří k největším stálicím českého metalového undergroundu. Takzvaný industrial je v případě „Illud tempus“ spíše úsměvný, nicméně tím spíš strašidelnější je zjištění, že občasné rádoby beaty pro začátečníky jsou pořád zábavnější než většina metalových pasáží – až tedy na výjimky jako třeba několik strašných prvních vteřin „Černé duše mráz“. Nezřídka jsem na „Illud tempus“ zacítil i závany Umbrtky, jenže jak se ukazuje, bez umbrtkovského svérázu a nadhledu to nefunguje. Někdy se různé melodie dotýkají nevábného kýče, čehož může být důkazem třeba titulní píseň. Navrch „Illud tempus“ dost často hrdě vyráží do boje s postupy, jaké byly za hranicemi dávno vyčichlé retro už před víc jak deseti lety.

War for War - Illud tempus

Zvláštní kapitolou je i Lenka Machová, která se do kroniky českého metalu zapsala podílem na prvních dvou deskách Ador Dorath a na „Illud tempus“ vystupuje jako regulérní člen War for War. Nicméně si nejsem jist, co si mám o jejím vkladu myslet. V některých chvílích je právě ona tím nejsolidnějším (třeba jedna pěvecká linka v titulním songu), ale jindy (a bohužel častěji) mám zase pocit, jako kdyby se do těch skladeb vůbec nehodila, a je v nich vesměs jen kvůli tomu, aby dostala nějaký prostor, když má být právoplatným členem. Navíc i díky ní (avšak nejen díky ní) album dostává nádech jakéhosi gothic metalu, což v kombinaci morbivod-metalem mrzké formy a levné rádoby elektroniky dává dohromady poměrně bizarní, místy až nechtěně komický koktejl.

Ani nemluvím o tom, že mě Lenčino neustálé „á á ááá“ hodně rychle začalo vyloženě obtěžovat. Ale nejen to. Jak rostl počet poslechů, zjistil jsem, že namísto toho aby se „Illud tempus“ rozevíralo a zrálo, spíše se čím dál tím víc propadá a všechny neduhy jsou znatelnější. Výsledek je asi takový, že třeba na druhou „V těžní kleci květ“ jsem si dokázal vypracovat nefalšovanou averzi a nemůžu ten song už ani cítit. A pozor, nebavíme se o nějakých desítkách poslechů.

Smutné je, že pozitiva se hledají jen těžko, snad jedině textová stránka je vesměs v pohodě. Sem tam pasáž nebo motiv dejme tomu mají potenciál, ale skutečnost je asi taková, že zde nenacházím píseň, k níž bych neměl výhrad a o níž bych mohl říct, že se mi líbí celá. Asi nejstravitelněji z toho vychází finální „Selhání“, ale jde o jednookého krále mezi slepci.

Možná, že je recenze příliš příkrá, ale nějak jsem nenašel nic, čemu by se dalo tleskat. A chválit z nějakých pokryteckých důvodů jako třeba kvůli jménu nebo protože je to české, to zapotřebí nemám. Za mě tedy takhle ne, tenhle návrat nemusel a snad ani neměl proběhnout. Nuda, zklamání, bída.


Aborym – Shifting.Negative

Aborym - Shifting.Negative

Země: Itálie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 15.1.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Unpleasantness
02. Precarious
03. Decadence in a Nutshell
04. 10050 Cielo Drive
05. Slipping Through the Cracks
06. You Can’t Handle the Truth
07. For a Better Past
08. Tragedies for Sale
09. Going Places
10. Big H

Hrací doba: 47:10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Aborym bezesporu patří k průkopníkům industriálního black metalu a jako takoví mají své místo v kronice žánru již zajištěné. Ke cti jim však slouží, že i dnes se stále snaží dokazovat, že ještě neřekli poslední slovo, byť by se nyní teoreticky mohli jen vyhřívat v záři slávy toho, co již stvořili dříve. Je příjemné, že Fabban, lídr Aborym, zjevně nechce žít z minulosti a vydávat pouze alba, jaká by šlo očekávat. I po těch letech stále dokáže dát dohromady nahrávku, jež se z diskografie Aborym něčím vymyká a přináší něco, co se na počinech kapely doposud neobjevilo. To zní samozřejmě super a stejně super také bude znít, že něco takového lze vztáhnout i na letošní novinku „Shifting.Negative“. Není ovšem automatické, že posun dál musí být vždy posunem tím správným směrem…

Na rozdíl od mnohých jiných si myslím, že Aborym doposud nešlápli vedle. I třeba experimentálnější „Psychogrotesque“, které se u příznivců skupiny všeobecné oblibě netěší, považuji za skvělou a chytrou desku s výraznou atmosférou a odvahou vybočit z vlastního stereotypu. Nyní ale své stanovisko musím trochu přehodnotit, poněvadž „Shifting.Negative“ v mých očích krokem vedle je. A nic na tom bohužel nezmění ani skutečnost, že v nové sestavě, jíž se Fabban loni obklopil, figuruje i jméno formátu Davida Tisa (Gospel of the Witches, ex-Ephel Duath), jenž jen tak mimochodem hostoval už na zmiňovaném „Psychogrotesque“.

Co mi tedy na „Shifting.Negative“ vadí? Jednou z hlavních věcí je přílišná přístupnost. Jistě, Aborym nikdy nebyli tím úplně největším extrémem, ale snad se se mnou nebude nikdo přít, když prohlásím, že nešlo ani o jednoduše stravitelnou muziku na první poslech. Fabban a spol. uměli přitopit pod kotlem a napsat pěkně jedovaté skladby. „Shifting.Negative“ v tomto ohledu nezní příliš jako Aborym, je takové jednodušší a spíš než ke starší tvorbě sebe sama má blíže ke jménům jako Nine Inch Nails, Ministry nebo dokonce Marilyn Manson či White Zombie / Rob Zombie, aniž by album dosahovalo kvalit zmíněných interpretů. Pokud prahnete po béčkových Nine Inch Nails, pak vás „Shifting.Negative“ možná uspokojí, ale dle mého názoru by takhle zrovna Aborym znít neměli – a to říkám i navzdory tomu, že obecně vzato chci a mám zájem, aby formace něčím překvapila.

Některé pasáže jsou na „Shifting.Negative“ stále poměrně povedené. Nic moc nemám proti úvodní „Unpleasantness“, kde má zejména elektronická linka kvalitní tah na bránu, a baví mě i druhá „Precarious“, která se ještě společně s předposlední „Going New Places“ soustředí na atmosféru. „Precarious“ je sice z této dvojice jednoznačně lepší, ale ani „Going New Places“ nakonec není nijak zlá a ve finále na nahrávce patří k tomu snesitelnějšímu.

Aborym

Naneštěstí jsou tohle asi jediné skladby, jaké jsem ochoten uznat jako (vcelku) dobré. Dál už se zjeví pouze pár dílčích momentů, které však nemají šanci vyvážit, že drtivá většina stopáže „Shifting.Negative“ ve mně vzbuzuje spíše rozpaky. Jako první praští přes uši třetí „Decadence in a Nutshell“, jež začíná riffem, jejž Fabban nejspíš ukradl ze šuplíku Pantery. Když pominu, že já osobně jsem Panteru nikdy moc nemusel (klidně si myslete, že jsem píča, ale fakt mě ta jejich jakože legendární produkce prostě neba), takže tím je to pro mě horší, ale zrovna u Aborym je něco takového podle mě mimo, i kdybych Panteru miloval. Poté už následuje smršť industriálně metalových (black bych tomu neříkal) až industriálně rockových vypalovaček, jejichž poslech je…­ regulérní nuda. Protože prostě nejsou dobré.

„Shifting.Negative“ nelze popsat jinak než jako těžké zklamání. Řekl jsem, že až doposud jsem byl přesvědčen, že Aborym nikdy vyloženě nešlápli vedle. Novinka tuto dosavadní bilanci hatí a stala se první skvrnou na donedávna čistém štítu. Místy to nemá daleko k průseru, až jsem si občas dokonce říkal, jestli to od Fabbana není jen nějaký cynický trolling. Ano, až tak špatné to je. Tohle fakt nesežeru, sorry. Titul nejslabšího alba v historii Aborym má od nynějška jasného držitele.