Archiv štítku: industrial metal

The Berzerker – The Reawakening

The Berzerker – The Reawakening
Země: Austrálie
Žánr: grindcore / industrial metal
Datum vydání: 1.9.2008
Label: Berzerker Industries

Tracklist:
01. Wisdom and Corruption
02. Unforgotten Force
03. Caught in the Crossfire
04. The Deception
05. Disassembly Line
06. Evolution of Aggression
07. Your Final Seconds
08. Harvesting a Loved One
09. Internal Examination
10. Spare Parts
11. Spare Parts (Namshubofenki Mix)
12. Spare Parts (Bazooka Mix)
13. Caught in the Crossfire (Zardonic Mix)
14. Spare Parts (Delta 9 Mix)
15. Caught in the Crossfire (Stanley Cupid Mix)
16. Spare Parts (Frazzbass Mix)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Austrálie, kontinent klokanů, širých plání a největším počtem úmrtí způsobeného kousnutím žraloka. Ač se možná nemusí na první pohled zdát, na tomto místě se narodilo mnoho skupin s podivnou minulostí, jejichž historie předběhla je samotné. Dneska je čas na špetku extrémních rytmů, po kterých se vaše tělo rozvlní do extrémních kreací. Na scénu přicházejí The Berzerker se svou zatím poslední deskou „The Reawakening“, která vás pošle do márnice s rozkopaným tělem, proraženou lebkou a lehce rozmlácenými ušními bubínky. Každý, kdo někdy slyšel jedno z předchozích děl této bandy australských kojotů, vám jistě potvrdí, že to byla jedna z nejrychlejších sraček, kterou kdy slyšel. Nezbývá, než lehce kývnout hlavou, pokud znáte; pokud ne, neváhejte a začněte poslouchat. Píše se rok 1995 a Luke Kenny, zakládající člen kapely a povoláním vokalista, se úspěšně pokouší remixovat písně od legendárních deathmetalových skupin jako Deicide nebo Morbid Angel, díky čemuž si vysloužil pozornost nejedné vydavatelské společnosti. Právě v těchto počátcích jsou jisté kořeny kapely, které se táhnou až do současnosti.

Formaci lze charakterizovat hned několika způsoby, na jedné straně stojí silné opojení elektronickou hudbou, na druhé inspirace klasickými deathmetalovými kapelami s nádechem grindcoru, což už jen při pomyšlení způsobuje silné slinění v ústech a podlévání očí krví. Sečteno podtrženo, cybergrindová skupina s prvky speedcoru, které velice silně ovlivnily tvář skupiny, ale ještě víc samotný zvuk desky. Dnešní doba je tvrdá, pokud si chce hudebník opravdu užít zisků z prodaných desek, musí si je chtě nechtě vydávat sám. To bylo jasné i těmto „vzteklounům“, a tak v roce 2008 vstupují do studia ve složení Luke Kenny se svými vypečenými vokály, Todd Hansen a jeho zběsilé bicí s efekty techna, uzavřeném Edem Laceyem, který obstarával jak basovou, tak klasickou kytaru, tentokrát však pod hlavičkou vlastního vydavatelství The Berzerker Industries. Po necelém půlroce práce přicházejí s albem, které vás jednoduše pohltí a velice silně se vás bude držet, jedná se totiž o maximálně intenzivní záležitost.

Stěrače stírají, riffy zrychlují, bicí přitvrzují a vokály ještě více vrčí, stejně jako síla, která přímo čiší z alba. Vyspělost desky je znát hned při prvním poslechu, zejména při srovnání s první studiovkou. Nejde ani tak o sílu samotných dejme tomu riffů nebo úderů do bicích, ale také o ducha desky, jak by se to dalo s trochou nadsázky nazvat. Nasranost nezmizela, jen je koncentrována na jiné části, tentokrát už při nahrávání padla ale i nějaká ta myšlenka. Tím samozřejmě nechci říct, že se jedná o nějak výrazně smyslný titul, přeci jenom právě vražedné rytmy a tempo jsou hlavním lákadlem této desky. Ale už to prostě není jen to bezhlavé mlácení a řvaní, co to bylo kdysi. Je jen otázka, co je pro vás lepší, na to už si musíte najít odpověď každý sám. Dohromady tedy celkem deset tracků, přičemž The Berzerker v žádném ani na moment nepoleví a vy si budete připadat jak na metalové horské dráze.

Téměř každý song začíná nějakým úvodním samplem, který je následně ukončen ve většině případů pekelným nasazením bicích, které vás pravděpodobně budou fascinovat nejvíce. Kapela je známá právě díky místy až neuvěřitelné rychlosti bicích, přičemž na dvou deskách z minulosti byly použity automaty, za což hoši sklidili poměrně dost kritiky. Tentokrát je vše ovšem v normálu a Toddova vynikající prstová technika vám nedá spát, stejně jako již zmíněné efekty gabba techna. Jedná se o velice zajímavou kombinaci, není divu, že právě bicí jsou na desce slyšet nejvíce. I přesto je ale zvuk více než vyvážený, i když by si kytary zasloužily také malinko více prostoru, přesto se může spousta rádoby extrémních kapel přiučit, případně si vzít ponaučení, kudy vede ta správná cesta. Znovu připomínám, že se jedná převážně o vkus daného zvráceného jedince. To vše podtrhuje growling Luka, který je zase o nějakou tu třídu výše, což se nevztahuje na tón hlasu, jenž stále chrčí jak umírající medvěd na velice nízkých hodnotách. Pokud se neřadíte mezi posluchače této hudby, jistě oceníte fakt, že vokály nejsou nijak přemrštěné, a pro případné romantiky: Ano, stále jim je rozumět.

Celou desku otevírá píseň „Wisdom and Corruption“. Kdo by čekal nějaké sladké intro, bude asi mírně zmaten, jelikož už zde najdete jisté náznaky pekelného tempa, které však ještě nabude na rychlosti. Dále pokračujeme přes „An Unforgotten Force“, dle mého názoru poměrně nudnou píseň, která si s posluchačem lehce hraje ve střídavých tónech a rychlostech. Šílené bicí, střídají pomalé houpavé rytmy, do čehož ještě proudí elektronické efekty. Pokud přeskočíme pár tracků, dostaneme se k celkem zajímavé skladbě „Evolution of Aggression“, jež je právě jeden z těch zástupců té lepší strany této desky. Píseň „Your Final Seconds“ se naplno projevuje v maniakálních bicích, které místy připomínají hardcore odrůdy techna, zasvěcení jistě hned poznají. Poslední dvě regulérní věci „Internal Examination“ a „Spare Parts“ jsou mými osobními favority na kandidáta nejrychlejšího a nejchytlavějšího songu z celého alba. Ukázku prvního zmiňovaného můžete zhlédnout nad tímto odstavcem. Začátek pomalý, sampl hraje, do toho uklidňující pobouchávání a „jemné“ kytarové brnkání. Během několika vteřin se však rozpoutá peklo, které končí až posledním úderem do činel na konci songu.

The Berzerker

„Spare Parts“ je už o něco jiného kafe, hlasitá píseň, kde je nějaký rytmus absolutně z cesty, zde se jede pouze na maximální stupeň rychlosti a mnohokrát omílané bicí zde hrají první housličky. Dále jsem zmínil remixy. Kdo neholduje extrémní taneční hudbě, případně technu a jeho temnějším odnožím, bude pravděpodobně zhnusen. The Berzerker totiž dali fanouškům několik písní k dispozici, ti si s nimi následně mohli libovolně pohrát, a tak vzniklo celkem šest těchto kusů, které se dostaly na desku. Jak říkám, tyto písně lze najít pouze na speciální verzi, ale vzhledem k tomu, že jsem se nedostal do kontaktu s jinou než digipack verzí, tak si asi nevyberete.

The Berzerker je velice svérázná kapela, buďto ji milujete, nebo nesnášíte (nebo něco mezi, samozřejmě), ale svou vyspělostí, kvalitou zvuku a zběsilostí převyšuje o hlavu drtivou část dnešních kapel. Fanoušek extrémní hudby, který ještě neměl tu čest s australskou partičkou řezníků, by měl okusit alespoň část z jejich tvrdé práce.


Deathstars – Night Electric Night

Deathstars - Night Electric Night
Země: Švédsko
Žánr: industrial / gothic metal
Datum vydání: 30.1.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se (a dost často to dokonce i platí), že právě třetí album je pro kapelu to nejdůležitější. Tuhle myšlenku sice poslední dobou používá ve spojitosti k Deathstars a jejich novince spousta lidí, ale občas neuškodí ukrást cizí nápady, zvlášť když je to tak pěkný začátek recenze. Ať je to ale pravda nebo ne, nemění to nic na tom, že Deathstars právě přicházejí s novou fošnou…

Kdo čekal, že na “Night Electric Night” přehodí skupina stylovou výhybku jiným směrem, nedočkal se, ale našel se ale vůbec někdo takový? Aktuální deska hudebně navazuje a rozvíjí předchozí “Termination Bliss”. Je napěchována dobře zapamatovatelnými a chytlavými songy (podupávání nožkou do rytmu zaručeno hned během prvního poslechu). Minimálně tak polovina nových písniček by mohla v budoucnu patřit k zaručeným koncertním tutovkám (a některé z nich se jimi určitě stanou).

Každá věc na “Night Electric Night” má svůj vlastní, snadno rozpoznatelný ústřední motiv, vlastní refrén, prostě všechno co k pořádnému songu patří. Přesto to ale není bez chyby. Titul “shit alba” si u mě získala v pořadí pátá “Via the End”, což je pokus o baladu, který se vážně nepovedl. Něco podobného příště radši nezkoušet. Kamarád “skip” to řeší. Zbytek desky už se ale poslouchá náramně. Za zmínku stojí například taková “Babylon”, která zní chvílemi skoro jako James Bond. Ale jak říkám, všechny písničky (až na tu jednu výjimku) jsou v pohodě (vypisovat názvy nemá cenu, dole je tracklist). Jen mě občas zatahali za uši jednotvárně využité kopáky (hlavně v částech bez kytar to je dobře slyšet). To už ale není vyložený zápor, jen takové rýpnutí…

Deathstars natočili dobře se poslouchající, nenáročné album. Nic geniálního, ale má to svoje kouzlo. V porovnání s předchozími řadovkami je u mě novinka na prvním místě. Pokud se vám líbilo předchozí “Termination Bliss”, jděte do toho, “Night Electric Night” vás nezklame.


Static-X – Cannibal

Static-X - Cannibal

Země: USA
Žánr: industrial / alternative metal
Datum vydání: 3.4.2007
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Cannibal
02. No Submission
03. Behemoth
04. Chemical Logic
05. Destroyer
06. Forty Ways
07. Chroma-Matic
08. Cuts You Up
09. Reptile
10. Electric Pulse
11. Goat
12. Team Hate

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Tak už jsou zase tady. Po dvou letech od vydaní alba „Start a War“ jsou Static-X opět zpátky. Pokud Static-X posloucháte delší dobu, nemohla vám uniknout jejich „parabolická (ne)úspěšnost“. No posuďte sami, jejich debut „Wisconsin Death Trip“ a následující album „Machine“ byly přijaty výborně. Kritici se radovali, že zde máme konečně něco nového, kapelu kombinující electro nu-metal se samply a s pěkně šíleně vyřvaným hlasem neméně šíleného Waynea Statica, a fanoušci byli také spokojeni. Jenže v ten moment dosáhla parabola vrcholu a začala pomalu klesat.

Album „Shadow Zone“ nebylo přijato moc kladně, a i když pár lidí ho považovalo a stále považuje za nejlepší album (k tomuto malému, ale fanatickému houfečku se hlásím i já), celkovou reputaci jim to moc nezvedlo. I když měli za sebou pouhá tři alba, rozhodli se vydat nevydané písně na albu „Beneath… Between… Beyond…“, které obsahovalo i remixy jejich starších počinů. Tento výtvor nemohu počítat za regulérní album, takže ho jednoduše přeskočíme. Všichni doufali, že se vše dobré v obrátí a avizované album „Start a War“ bude opět nabité pořádnými dobrými vypalovačkami, jak tomu bylo předtím. Bohužel, život není pohádka a princezna sice drakem sežraná nebyla, nicméně kritici si na „Start a War“ opravdu smlsli a parabola se zaryla až do země. Mně se zas nějak moc špatné nezdá, nicméně je pravda, že po pár poslechnutí se toto album stane velmi nudným a radši šáhnete po něčem jiném.

Nebyl jsem asi jediný bláhový, když jsem si myslel, že Static-X si uvědomí, že tudy cesta nevede, a jejich nový počin „Cannibal“ bude opět ta kvalita, na kterou jsme byli zvyklí. Vždyť po vyhazovu Trippa Eisena se na post kytaristy vrátil Koichi Fukuda, který se podílel na prvních dvou albech. To už naznačovalo, že „Cannibal“ prostě MUSÍ být dobrý. Nicméně člověk míní a Static-X očividně mění. Poslouchal jsem tam i zpět, poslouchal jsem bicí, poslouchal jsem zpěv, poslouchal jsem kytary i basu, ale nic dobrého jsem tam nenašel. Wayne měl vždycky velmi specifický hlasový projev na pokraji zpěvu a smrtelné křeči postřeleného zvířete, nicméně i to dělalo Static-X tím, čím jsou. Respektive čím byli. Na starších deskách Wayne krásně kombinuje svůj zpěv (většinou ve sloce) právě s výše zmíněným řevem (refrén). Jenže na „Cannibal“? Tam uslyšíte jen a jen řev, který je však tak špatně podán, že pokud nemáte texty před sebou, vůbec netušíte, o čem se zpívá. A to je velká škoda, protože Waynovy texty bývaly tak šílené, jak je pro jeho osobu charakteristické. Co taky poněkud nestíhá, jsou bicí. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na skladbu „The Enemy“ (album „Start a War“), kde rychlost a rytmus bicí předváděly něco neuvěřitelného. Tak varuji předem, s ničím takovým se tady nesetkáte.

Co však musím vyzdvihnout, jsou kytary. Koichi se velmi aktivně zapojil do desky a předvádí nám tu pekelně ostrá kytarová sóla, které u „Staticů“ nejsou vůbec zvykem, nicméně je to velmi příjemná změna. Je možné, že basák Tony Campos je dobrým hráčem na basu, ale na tomto albu opravdu není vůbec slyšet. Je pravda, že basová linka byla u Static-X odstrkovaná vždycky, ale teď už opravdu úplně umřela. Co se však vůbec nezměnilo, jsou elektro-disko zvuky, které na nás vypouštějí celou svou tvorbu, takže tady nic nového nehledejme. Nemůžu si odpustit malé rýpnutí, ale elektro stopa, co hraje na začátku skladby „Behemoth“, zní jako z nějaké české diskotéky ze 70. let. Jen ten Sagvan Tofi tam chybí. Co však deska „Cannibal“ postrádá nejvíce, je nějaký hit. Všechny písně zní velmi syrově a trochu stejně. Nenajdeme tu nic jako „The Only“, „Black and White“ nebo třeba „I’m with Stupid“, prostě singly, které se vám pořádné vetřou do hlavy. Netvrdím, že si „Cannibal“ zaslouží jen zatracení, spoustě lidí se určitě bude líbit, ale myslím si, že Static-X mají určitě na víc a teď akorát zplodili další velmi průměrné album. Tak kdepak je naše parabola teď?